{"text": "Přemysl Činčura\nVII. A\n22. února\n\n2. slohová práce\n(charakteristika)\n\nMůj děda\n\nDěda je mohutnější postavy. Chůzi na rychlou a na to že je to děda, tak dost rychle běhá (už jsem to zažil).\nHlavu má kulatou a obličej zlí. Vlasy jsou šedivé, jelikož je starší. Čelo bývá z části přikryto vlasy a obočí hustší. Oči jsou modré. Nos je normální ani velký ani malý. Rty má nevyrazné a uši trochu odstálé. Na uších se mi líbí, že s nimi umí hybat. Jeho povaha většinou bývá veselá.\nDěda je menší zemědělec. Má traktor a pole. Bydlí ve vesnici Kyškovice 3 km od Roudnice na Labem. Bydlí v hájovně s lesem (cca 3 ha). Na pozemku ještě stojí velká stodola, fořtovna a chlívky. V lese je rybník. No je to spíš žabinec, ale v zimě se dá využít jako kluziště.", "original_file": "kl7acinpre_1"}
{"text": "3.11. 2005\nJ. Janoušková\n1.písemná práce\nTÉMA\nStarověký Egypt\n(Referát)\n\nVážení posluchači, dovolte mi vám poreferovat o Starověkém Egyptě.\nVznik Starověkého Egypta datujeme od roku 3200 př.n.l. Rozkládal se v okolí řeky Nil a byl rozdělen na Horní a Dolní část.\nKolem roku 3000 došlo ke spojení těchto dvou částí a od této události můžeme Starověký Egypt rozdělit do šesti základních etap, které bych vám nyní chtěla přiblížit.\nPrvní etapu nazýváme Archaické období (r. 3200 – 2686 př.n.l.). Za hlavní rysy považujeme rozvoj řemesel, obchodu a upevňování centralizace státu. Hlavním městem se stalo město Menofer neboli Memphis a vládl zde faraon Memi.\nNásleduje další etapa v pořadí druhá – Stará říše (r. 2686 – 2160 př.n.l.), která je někdy nazývána jako Věk pyramid. Je charakteristická obrovským rozmachem ve všech směrech. Například: 1.stavby v Gíze, 1. literární a náboženské texty, stavba pyramid atd. Zakladatelem této říše byl Džoser, kterému byla zasvěcená i nejstarší stupňovitá pyramida - Džoserova. Po tomto obrovském rozmachu nastává 3. etapa.\n1. přechodné období (2160 – 2055 př.n.l.), stručně řečeno období krize. Započalo zhroucením ústřední vlády a vyústilo v občanskou válku, kterou vyprovokoval nespokojený prostý lid. Docházelo k rabování, vypalování a zmocňování se majetku bohatých. A aby toho nebylo málo postihl Starověký Egypt hladomor. (Jen jediné město bylo tomu všemu jako zázrakem ušetřeno, a to město Veset, později známé jako Théby.)\nV říši vládl chaos. Co myslíte, že Egyptský lid potřeboval? Ano, byla to potřeba silného vůdce a tak se i stalo. My se tímto posouváme do střední říše, toto období je někdy nazýváno jako klasický věk, kdy se sjednotitelem Egypta stal Menhotep II., který byl zvolen i za panovníka. Centrem říše se stalo právě město ušetřené hladomorem – Veset.\nVýznamnému postavení v období Střední říše se dostává střední vrstvě nebo-li úředníkům, sochařům, malířům apod., ale samozřejmě nejlépe je na tom co se týče vlastnictví půdy faraon a kněží. Po tomto vcelku klidném období, co myslíte že bude následovat? Ano je to období krize, nazvané 2. přechodné období (r. 1650-1550 př.n.l.). Opětné zhroucení vlády a k tomu se přidává problém pronikání kočovného kmene z Asie – Hyksósů, který se usazuje v deltě Nilu. I když byl spíše Egypťanům trnem v oku, přinesl jim i něco pozitivního, a to kolo a chov koní. I přesto došlo k povstání proti nim, které vedl egyptský válečník Ahmos. Touto událostí se přesouváme do poslední šesté etapy, týkající se Starověkého Egypta, a to k vytvoření Nové říše (r. 1550- 1069 př.n.l.), kdy se Egypt znovu vzpamatovává po krizi a následně zase zkvétá.\nA tak jak bych tedy shrnula téma Starověký Egypt? Jestli jste pozorně poslouchali, tak byste mi měli dát za pravdu, že ve Starověkém Egyptě to bylo jako na horské dráze <dvojitá šipka> nahoru – dolu, krize – rozmach.\nA doufám, že po přečtení/vyslechnutí tohoto referátu, když se řekne Egypt se Vám nevybaví „jen“    pyramidy.", "original_file": "pr2cfjanjit_01_1"}
{"text": "Stůl paní učitelky\n\nStůl paní učitelky je hnědý, je na něm spoustu věcí. Je na něm kalendář, tužky, kytka a hodně papírů. Ten stůl, je starý asi 25 let. Je skoro nejstarší na škole. Má 9 šuplíků, šuplíky nejsou součástí stolu. Paní učitelka k němu má nové křeslo. Na délku měří skoro dva metry a na šířku asi metr. Paní učitelka na něm má i dárek z Tunisu od kluků Adamových. A tužky má paní učitelka v keramické botě a hrnku. A to je celý stůl paní učitelky. <img stůl>", "original_file": "hr5strgab_02_1"}
{"text": "Popisovaná osoba je mužského pohlaví. Jeho postavení vypadá, jako by chtěl vypustit nevábné plyny z análního otvoru.\nJeho výraz nám připomíná, že ho něco napadlo. Jeho obličej je protáhlý a má dlouhé tmavé vlasy. Má velké kulaté oči.\nJeho velkými bílími zubami nám připomíná hlodavce, ale pozor není to hlodavec.\nMá na sobě černé sako, bílou košili, tmavé kalhoty, tmavé ponožky a světlé boty.", "original_file": "js6mar_1"}
{"text": "Název: Frankenstein\nAutor: Mary W. Shelleyová\n\nFrankenstein je kniha hororová a strašidelná. Spolehlivě vyvolává city a emoce nad příběhem. Je o nešťastném stvořiteli něčeho odporného.\nKompozice je chronologicky uzpůsobená. Příběh netvora a samotného Frankensteina běží souřadně v čase. Netvor svého stvořitele miluje i nenávidí. Je nešťastný. Frankenstein, který ze začátku žije jen pro svou vědu a rodinu. Po ztvoření netvora upadá do věčného zármutku. Člověk rmoucený myšlenkou na své dílo propadá hrůze z netvorova dalšího vražedného činu. Z myšlenky stvořit netvora jen pro vědu, se stává noční můra života. Příběh člověka a netvora, kteří mají společnou jen nenávist a zlobu na toho druhého.\nKniha je velice zajímavá. Poučí o citech lásky i nenávisti. Začátek knihy je spíš popisový, ale děj je velice zajímavý a napínavý. Je vidět, že autorka psala ze zkušenosti nad svým nešťastným životem s manželem.", "original_file": "js9bkvabar_02_1"}
{"text": "14. ledna 2009\nAneta Lišmanová\nV2\n\n1. Písemná slohová práce\nCharakteristika, popis\nTéma: Svět v roce 3009\n\nOsnova: 1. Jiný svět\n2. Stať I. Lidé\nII. Město\n3. Závěr: Záhada\n\nNyní jsem se ocitla v úplně jiném století, než které nám bylo známo předtím. Začínám se ztrácet. Můj pestrý zrak je ošálen. Největší změna je tmavé světlo. Nemám slov, ale říkám si pro sebe: „Kde je zářící žluté slunce?“ Nerozumím ničemu.\nOhlížím se kolem sebe, ale žádné lidi nevidím. Použiji svůj hmat a pátrám po nějakém pohybu. Hurá! Našla jsem kouli, ve výšce mých ramen, připomínající hlavu. Neznámý předmět skrýval mě dosud nepoznané kulaté i hranaté tvary. Hnědé provázky o tloušťce asi čtyř milimetrů vyčnívají po celém obvodu. Špičatý „nos“ neměl jednu nozdru a s koulí byl spojem po délce dvou centimerů, což mě zarazilo. Fotoaparát, na zaznamenání mých vidin, jsem neměla. Má potřeba zjistit, co se zde děje je čím dál větší, a tak v mém pátrání pokračuji. Hlavou jsem nezkončila. Neznámá osoba nemluvila, jen se prudce pohybovala, jako by chodila a její mohutná pravá noha se odstrkovala. Nevěděla jsem, ke komu mám člověka přirovnat, nicméně mi bylo jasné, že od lidí nic nevypátrám.\nSundala jsem si mé oranžové brýle. Kolem mě proudí tisíce ba miliony lidí. Byla jsem někde v centru města. Vysoké budovy směřující do nebe, jako v gotické architektuře katedrály, na povrch vypadaly úhledně. Za prosklenými podlouhlými oky byla tma. Občas proniklo umělé světlo do mých očí. Jdu ulicí, ve které jsou samé odbočky a po obou stranách vysoké vchody do budov. Nikde žádný obchod s občerstvením, textilem ani elektronikou. Nevidím památky, jako byly v 21. století, zanechané po předcích, v Praze. Mrzí mě to a pokračuji. Příroda se neobjevila ani v následujících ulicích. Louky, lesy ani zvěř v nedohlednu. Naleštěná auta, která jsem vídala dříve po Praze nejsou zde a má tvář se pousměje. Žádný smog. Tak proč tedy je tu tma jako u nás v pět hodin ráno? Odpověď neznámá a otázek mnoho. Vidím řeku tekoucí podél domů, pro mě ošklivých. Má zelenou barvu. Plavou v ní samé odpadky a špína. Nelíbí se mi toto město. Přemýšlím, jestli je to pozůstatek z dob minulých.\nZáhada mě nikdy nevyřešená se v budoucnu stane nejspíš reálná. Svět bude sice okouzlen novými věcmi, ale na úkor přírody a krajiny. Jsem ráda, že zde nebudu muset vyrůstat.", "original_file": "grV2lisane_01_1"}
{"text": "Sedm divů světa – výklad\n\n Následující text představuje možné kandidáty na sedm nových divů světa. Za povšimnutí stojí fakt, že tři z nich jsou náboženské stavby, všechny ostatní zahrnují svatostánek ve svém komplexu; náboženský charakter pochopitelně nebyl kritériem výběru, poukazuje však na jednu skutečnost – náboženství, ať se nám to líbí, nebo ne, bylo a je hybatelem světové kultury.\nPražský hrad\n V současnosti největší hradní komplex na světě pravděpodobně založil už roku 880 kníže Bořivoj. Téměř nepřetržitě od 10. století je sídlem českých vládců a pražských arcibiskupů. Byl zde založen první klášter v Čechách. V 11. století byla postavena bazilika sv. Víta, která byla ve 14. století přestavěna do dnešní podoby chrámu sv. Víta, Václava a Vojtěcha. V dobách husitství nakrátko ustal rozmach, ale v roce 1483, kdy na trůn usedli Jagellovci, se opět začalo stavět ve velkém. Hrad tak dostal několik věží, mezi nimi třeba slavnou Daliborku a Prašnou věž, architekti navíc zrekonstruovali i samotný palác. Tak dostal dnešní podobu také Vladislavský sál.\n V současné době je na Hradě uloženo mnoho cenností – korunovační klenoty, staré listiny, relikvie českých patronů a umělecká díla velké hodnoty.\nTádž Mahál\n Tato monumentální stavba se nachází v blízkosti indického města Agra na břehu řeky Jumma. Nechal ji postavit šáh Džahán, tehdejší vládce Mughalské říše, jako hrobku pro svou nejoblíbenější manželku Mumtaz Mahál. Traduje se, že Šáh nechal zabít architektovu milenku, aby se umělec dokázal lépe vcítit do jeho smutku. Stavba byla započata v roce 1632 a trvala celých 11 let.\n Jako stavební kámen byl použit bílý mramor. Komplex budov tvoří ústřední palác s pohřební komorou, mešita se čtyřmi minarety a okolní menší stavby. Nejvyšší kopule se klene do výše úctyhodných 33 m.\nPetra\n Jedna z nejznámějších jordánských památek, skalní město Petra, bývá nazývána také „růžové město“. Skály, do kterých je Petra vytesaná, odrážejí nejrůznější odstíny barev, od růžové po červenohnědou, modrou, zelenou nebo purpurovou.\n Jako první přišli do Petry kolem roku 312 př. n. l. Nabatejci. Jimi založené město mělo výhodnou polohu, neboť stálo na obchodní cestě ze Středomoří do Arábie. V roce 106 n. l. Petru obsadili Římané. Postupem času se však změnily obchodní stezky, takže význam města postupně klesal, až zůstalo zcela opuštěné.\nPyramida Slunce\n Dominantou Teotihuacánu, kdysi nejlidnatějšího a největšího města Střední Ameriky, byla a je 70 m vysoká pyramida Slunce. Na vrcholu stupňovité stavby se nachází chrám, ke kterému vede mnoho schodů. Ty byly záměrně úzké a strmé, aby museli věřící náročnou cestou nahoru prokázat oddanost. Nedaleko stojí o něco menší pyramida Měsíce, která pochází stejně jako pyramida Slunce z 1. století n. l.\nZakázané město\n Pekingský císařský palác se rozkládá na ploše 101 hektaru a stojí přímo v centru čínské metropole. Vznikl na popud císaře Jung-loa, který sem roku 1403 přesídlil. Stavba se uskutečnila mezi lety 1406–1420. Celé Zakázané město obklopují mohutné zdi a hluboké příkopy. Hlavní bránu nazývanou Wu-men střeží slavné sochy lvic se lvíčaty.\n V areálu rozděleném na dvě části bychom napočítali stovky budov a přibližně 9 000 místností. V jedné z nich, Sálu nejvyšší harmonie, stojí slavný Dračí trůn, ze kterého císař vládl celé obrovské říši.\nBorobodur\n V javánské džungli stojí tento pozoruhodný chrám už od přelomu 8. a 9. století. Borobodur tvoří pět stupňů čtvercového půdorysu s plastikami znázorňujícími život Budhy a čtyři kruhovité terasy. Na těchto terasách jsou celkem 72 malé svatyně ve tvaru zvonu.\n Po zemětřesení z roku 1006 upadl chrám v zapomnění, roku 1814 byl však znovu objeven a nákladně restaurován.\nHorjudži\n Japonský chrámový komplex Horjudži zahrnuje nejstarší dřevěné stavby na světě. Většina pochází ze 17. století, sloupy střední brány však byly vztyčeny už roku 670. Areál se dělí na západní a východní část. Mezi nejzajímavější budovy patří pětipodlažní Pagoda a Jumedono, neboli Síň snů, ve které sídlí socha zvaná Tajný Budha. Tu tam v roce 740 umístil princ Šótoku, který je zároveň zakladatelem kláštera.", "original_file": "js3jun_02_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nKonvičková Vendula\n17. května 2005\n1. C\n\n\nTémata: 1) Tak tady žiji (volný stylový útvar)\n 2) Divy současného světa (volná stylový útvar)\n 3) Mé setkání s…. (Vypravování)\n 4) Pohled do zrcadla (Zamyšlení)\n\nPohled do zrcadla\n\nOsnova:\nÚvod: Zrcadlo\nStať: a) Po čem toužím…\n b) Vztahy…\n c) Budoucnost\n d) Povaha\nIII. Závěr: Zamysleme se nad sebou\nKaždý se někdy díváme do zrcadla a zkoumáme, kolik koligramů jsme zhubli či naopak přibrali, řešíme problémy – co s vlasy, jak se správně tvářit… Existují však dva druhy zrcadel. Jedna (nám všem velmi známá) odrážejí náš zevnějšek, a ta druhá nám ukazují, co v nás je a jací jsme.\nJá se samozřejmě také koukám do zrcadla a chtěla bych vám obraz mého já“ přiblížit. O mých křivkách Vám vyprávět nebudu, ale přiblížím Vám své vnitřní já“. Myslím si, že jsem přátelská a veselá dívka, která stejně jako ostatní dívky v mém věku touží po lásce, štěstí, dobrých kamarádech… Mám mnoho snů, které jsou neuskutečnitelné, ale také mnoho reálných přání. K mým přáním rozhodně patří hodně zdraví, které má člověk jen jedno a jehož hodnotu poznáváme ve chvílích, kdy nám zdraví chybí. V mé rodině je bohužel častý výskyt rakoviny, nemoci na níž zatím není žádný lék. Při vyslovení této choroby mám mráz na zádech. Mí nejbližší nad ní naštěstí vyhrávají. Tím se však nechci rmoutit. Mé další přání je láska a to ve všech svých podobách – přátelská, rodinná a láska mezi mužem a ženou. Nyní trávím hodně času se svými příteli, kteří mě více či méně ovlivňují. Snažím se přijímat jen jejich pozitivní vliv a myslím si, že se mi to docela daří. Když se teď podívám do zrcadla, nevidím již malou „stydlivku“, ale zdravě sebevědomou dívku, která se však někdy bojí říct svůj názor. Umím však své názory diplomaticky podat tak, abych neranila něčí city.\nKaždý si přeje úspěch a ani já nejsem jiná. Letošní rok je jakýmsi vrcholem mé hudební kariéry – v kytarových soutěžích se mi zatím velmi dařilo. Teď mě ještě čeká absolventský koncert a poté republikové kolo kytarové soutěže. To, že jsem se dostala tak daleko považuji za svůj největší kytarový úspěch. Stejně velký úspěch (ovšem důležitější) je skutečnost, že jsem se dostala na prestižní gymnázium a mohu zde studovat. Doufám, že se svou pílí, touhou po vzdělání a snahou dostat se co nejdál úspěšně zvládnu maturitu a později i vysokou školu. Zrcadlo mi však ještě neukázalo ten správný směr, kterým se mám do budoucna vydat, a tak ještě nevím, který obor by mě bavil. Přemýšlím o práci s humanitním zaměřením (př. psychologie).\nNěkteří přátelé říkají, že jsem zvláštní tvor. Pořád se směju a dokáži svými slovy rozesmát řadu lidí. Oni to neví, ale to, že jsou šťastni, mi v dnešním uspěchaném světě zvedá náladu. Také jsem prý velmi výřečná, ale dokáži mlčet a udržet tajemství. Respektuji soukromí druhých. Dokážu vyslechnout jejich problémy a snažím se jim pomoci.\nKaždý se musíme zamyslet nad sebou, nad svým chováním a nad naším vztahem k ostatním. Snažím se poučit se ze svých chyb a dát ze sebe každému to nejlepší. Nebojím se změn, protože změna je život. Bojím se ztráty – blízkých, soukromí, důvěry…\n„Chci být člověkem, který se mi nehnusí.“ Se Sarterovým výrokem jsem se zžila.", "original_file": "cb1ckonven_02_1"}
{"text": "Bylo, nebylo aneb pravda o zániku Země\n\n„Babičko, vyprávěj mi, prosím o Zemi!“ řekl mi můj vnuk. „Tak dobře.“ Souhlasila jsem a začala vypravovat o zániku Země.\n„Je konec! Pomozte nám někdo! Třeba se nám ještě dostane pomoci z vesmíru!“ takovéhle a spousta jiných signálů se dalo zachytit z jedné planety Sluneční soustavy, zvané Země. Jedna z nejmenších planet vesmíru čeká už jen na záhubu. Je potřeba rychle vymyslet plán, který by pomohl přežít milionům pozemšťanům. Ale jak, vždyť se zničili sami a ve vesmírné kronice stojí psáno, že ničí-li se planeta sama nesmí se jí za každou cenu pomáhat k vrácení své bývalé podoby pod trestem zatracení celého vesmíru, ale co je teď důležitějšího než pomoc? Pozemšťané nejsou jedni z nejinteligentnějších tvorů vesmíru, ale přece jen nejsou hloupí a mohli by nám pomoci k největšímu objevu posledních miliard let, k vynálezu stroje času, vždyť jejich vědci nebyli k jeho objevu dál než malý krůček. Když se po Zemi ještě proháněly opice a dinosauři, věděli jsme, že tahle planeta nedopadne dobře, ale tahle krutý osud ji potkat neměl. Invaze x-ťanů, která byla plánována by byla milostivější než toto.\n„Rada zasedá už za pikosekundu, má paní!“ „Ano, už se tam přesouvám.“ řekla jsem a spustila přenášeč. U stolu seděli poslanci, mágové, ale i obyčejní marťani. Sotva jsem dosedla na židli vznesla se do prostoru a s ní i dalších dvacet židlí důležitých osob naší planety. Začali jsme projednávat jednotlivé návrhy stran záchrany Země. Zdaleka ne všichni marťané byli tak ušlechtilé povahy jak jsem si bláhově myslela, když jsem přijala trůn Marsu. A jak se postupem času ukázalo, většina mého národa byla stejně sobecká jako lidé. Nikdo z těch velkých a „ušlechtilých“ rádců nechtěl podstoupit to riziko zatracení národa, i když toto jejich ospravedlňování bylo absolutně zbytečné a absurdní, protože tvůrcem poslední kroniky vesmíru jsem byla já, a proto jsem její zákony a zásady mohla v případě nutnosti měnit jak budu potřebovat. Vymyslela jsem si proto svůj vlastní plán na záchranu. Teď už jen potřebuji autoskop, stroj, který mě přenese na Zemi aniž by se to někdo dověděl. Vezmu si s sebou jen mého věrného sluhu Adrexe.\n„Adrexi, zapni ten stroj hned, ať už jsme na Zemi, čas hraje, jako obyčejně, v náš neprospěch!“ řekla jsem, „Ano má paní, už se na tom pracuje.“ Odpověděl mi a hned se dal do práce, otočil všemi páčkami po směru naší cesty a už jsme letěli. Po tom, co jsme uletěli pár světelných let jsme narazili na překážku, která nebyla zase až tak malá, aby se dala přejít mávnutím ruky. Zkrátka a dobře, někdo z mé planety zjistil mé úmysly a přitahoval mě zpět na Mars. Celá akce tedy byla zkažena! Zbývala mi už jen jediná možnost. Opřít se proti síle z planety silou vládkyně. To jsem učinila a úspěšně jsme spolu s Adrexem, který byl ze mě úplně vyděšený, přistáli na Zemi. Vypadalo to tu jako po vesmírné invazi, ale přitom se „jen“ zbláznily počítače a elektroničtí pomocníci a vydaly se do boje proti lidem.\nAle to už nám nezbývalo mnoho času. Opřela jsem se rukou do hlavního počítače a vytáhla drát spojující vesmír a lidi. Všechno zhaslo, ozvala se strašná rána všude zavládl zmatek, ale já jsem poznala svou chybu. Vypnula jsem elektroniku, ale už navždy, tedy ne navždy, ale na pár desítek milionů let určitě. Vysílením jsem upadla na zem a dala se do pláče. Zmařila jsem všechnu jejich práci, ale na druhé straně jsem zachránila Zemi jako takovou, mohla jsem na sebe být pyšná, ale nebyla jsem. Pamatuji si jen, jak mě Adrex naložil do autoskopu a jak jsem se probudila ve své posteli.\n„A co ti na to řekl dědeček?“ zeptal se mě můj vnuk. „ To víš, moc nadšený nebyl, ale co s tím mohl dělat?“ odpověděla jsem mu na otázku. „Já bych si tě vzal za ženu, už jen kvůli tomu, jak jsi byla moc statečná.“ řekl a já jsem si poprvé uvědomila, jak moc ho mám ráda. „Děkuji ti můj malý, ale teď už musíš opravdu jít spát nebo ti zítra nebudu moct nic vyprávět!“ řekla jsem a přikryla ho peřinou. Za chvíli už spal jako miminko a já jsem odešla do své ložnice také spát.", "original_file": "js9ned_02_1"}
{"text": "Lukáš Jelínek I. E\n5. 11.\n\n1. písemná práce\nPropast\n(Vypravování)\n\nOsnova:\nÚvod: Seznámení s případem\nPříběh: Začátek vyšetřování\nVyšetřování a vylučování podezřelých\nBeznadějnost případu\nProhlídka bytu dětí\nZávěr: Rozřešení\n\nTa propast se přede mnou otevírala, jako ústa nějakého záhadného gigantického zvířete. Na to jsem ale neměl vůbec pomyšlení, protože tu byl hrozný ruch kvůli té věci, co se před chvílí stala. Všude okolo a i dole pod srázem se tísnily davy policistů, lékařů, novinářů a vůbec lidí, kteří prostě jen chtěli vědět, co se stalo. A ještě ke všemu se všichni točili okolo mě, to bylo asi proto, že jsem dělal hlavního vyšetřovatele, což mě ale v tu chvíli vůbec nezajímalo. Já věděl, nebo spíše nevěděl to samé co oni. Věděli jsme jen to, že před dvěma hodinama našel jeden místní rybář dole pod srázem dvě dětská těla. Jedno patřilo asi dvanáctiletému klukovi a to druhé jeho o čtyři roky starší sestře.\nVyšetřování začlo výslechem rodičů, ale nějaké násilí, nebo psychické týrání ze strany rodičů bylo hned vyloučeno, vždyť šlo o jednu z nejspořádanějších rodin. Zkoumali jsme i různé „obchodní“ nepřátele rodiny, ale ze své zkušenosti v oboru jsem věděl, že zabít dvě malé děti je i na největší mafiány hodně silné kafe. Zkoušeli jsme i různé lidi kteří by jim mohli závidět, ale rodina žila v jedné z nejlepších čtvrtí. Závist sice může změnit člověka o kterém si myslíte, že víte všechno, k nepoznání, ale tady se to dalo téměř vyloučit. Dále se prošetřovaly osoby od kamarády až po uklízečky ve škole, kam děti chodily, ale nikdo nám nic neřekl. Na dětech se nenalezly ani stopy po nucené smrti, ale ono se toho po pádu z šedesáti metrového svahu moc zjistit nedá.\nTa propast mezi námi a vyřešením případu se snad zvětšovala, jako kdyby ono gigantické zvíře svou tlamu teprve otvíralo. Tuto beznaděj ještě dokresloval tlak na moji osobu, vždyť šlo o jednu z nejlepších rodin a každý chtěl vědět, co se stalo. Už jsme nevěděli, co máme dělat, potom ale přišla jako blesk z čistého nebe zpráva, že máme povolení k prohlídce vily, která patřila rodině, kde rodina i s dětmi žila. To povolení přišlo až teď, protože ihned po smrti dětí rodiče vilu zavřeli a nikoho dovnitř nepustili.\nIhned, jak jsme přišli na místo nás vše udeřilo přímo do obličeje. Po pokoji byly vyvěšeny plakáty one propasti a všemozných jiných přírodních úkazů. Na otázku, jestli to rodiče věděli, zněla odpověď, že sem v životě nevkročili, protože to byl pokoj jejich dětí a že tam neměli co dělat, co mi s mým vychováním nesedělo, ale ukázalo, že je to asi pravda.\nNa stole ležel dopis na rozloučenou. Bylo v něm spousty stížností na vše, co nás obklopuje. Všemu však vévodilo ničení životního prostředí. Byla tam i věta: „Radši, než bychom se mi podíleli na ničení zeměkoule, radši ať země zničí nás.“ A já si uvědomil, tyto děti měly stejné názory jako já a ptal jsem se sám sebe, jestli kvůli tomu také dokázal spáchat sebevraždu. Teď jsem se radši sebral a odešel domu, ale ten případ mě ještě dlouho honil v nočních můrách.", "original_file": "pr1ejelluk_01_1"}
{"text": "Tak tady žiji\n\nOsnova: I. Půjdu na procházku\n\nII. a) Okolí mého domu\n\nb) Mé nejoblíbenější místo\n\nc) Průchod skrz civilizaci\n\nIII. Návrat domů\n\nJe nádherné nedělní odpoledne plné slunce a voňavé trávy. Snad každý v tuto chvíli zatouží jít na dlouhou procházku. Ani já jsem neunikla tomuto pokušení a rozhodla jsem se, že vezmu svého pejska a společně projdeme okolí mého domova a podíváme se na místa, která mám nejraději.\n\nVzala jsem tedy vodítko a vyšla jsem před dům, kde už pobíhala moje Vikinka. Ze všeho nejdříve jsme prošly kolem záhonků s jahodami a kolem bílých houpaček, které jsem jako dítě zbožňovala. Dostaly jsme se na zářivě rozkvetlou louku pampelišek. Vikinka vesele běhala a já se rozhlédla kolem sebe. Prvně jsem spatřila sousední dům. Jakmile jsem ale jen trochu pootočila hlavou, zahlédla jsem stříbrný potůček, nad kterým se tyčí zelené duby, které jsou touto dobou nejkrásnější. Popošla jsem o kousek dál a naskytl se mi pohled na nádherné údolíčko se spoustou sedmikrásek. Některé jsou od slunečního světla zářivě bílé, jiné jsou díky stínu stromů zašedlé a mě napadá, jak úžasná je moc přírody.\n\nNaše kroky se dále ubírají na místo, které mám snad nejraději. Lesem jsme vystoupaly do prudkého kopce a dostaly se na malou louku. Tady jsem se posadila mezi barevné květiny a jen si užívala ten nádherný okamžik. Z jedné strany je zde hustý les a z druhé se přede mnou otevírá pohled na naše městečko, na mé krásné {obec}<priv>. Koukám se na sluncem rozzářenou spoustu červených střech, na zahrady a ovocné sady. Vidím také náš kostel a strašnoué spoustu množství luk a polí. Vše kolem mě je provoněno začínajícím létem a já cítím jen nádherný pocit z té krásy všude kolem.\n\nNyní sestupujeme do městečka. S Vikinkou po boku procházím kolem domů s oloupanou omítkou i podél hezky upravených domečků s malými zahrádkami plnými zeleniny a množství kytiček. Přicházíme na náměstí. První, co mě zde přivítá je několik hospůdek a uprostřed čtvercového prostranství stromy, pod kterými stojí už spoustu let ty stejné lavičky, a které obléhají kamennou kašnu plnou drobných mincí. Naposledy se ohlédnu za kouzelností těchto míst a podloubím projdu na silnici ohraničenou různě barevnými domy.\n\nSkrz dlouhý park s krásným dřevěným altánkem se dostávám zpět do blízkosti mého domova. Tady také končí má procházka. Teď už jen zavřu Vikinku a s úžasným pocitem z cesty skrz nádhernou a magickou přírodu půjdu domů a možná i napíšu sloh o tomto kouzelném odpoledni. O odpoledni, které mi dopřálo projít si místa, co tak miluji, co jsou můj život.", "original_file": "cb1akumzuz_02_1"}
{"text": "12. ledna 2006\nTran Hong Van, 1. B\n1. stylistická kompozice – srovnávací\nPopis\n\nMoje nejlepší kamarádka\n\nOsnova: 1. Jméno, věk, místo seznámení s kamarádkou\n2. a) Postava\nb) Obličej\nc) Řeč, povaha\nd) Oblečení, její zájmy\n3. Můj vztah ke kamarádce\n\nMoje nejlepší kamarádka se jmenuje Šárka Procházková, je jí 12 let a seznámily jsme se ve školce.\nJejí postava je mrštná, hbitá, ale zároveň křehká a drobná jako víla. Obličej je oválný, v něm jsou posazené modrozelené oči a mezi nimi vidím lehce pihovatý nos. Ústa jsou vždy dokořán, protože se pořád směje. Jinak když se nesměje, tak má plné a červené rty jako jahůdky. Čelo nikdy nepřehlédnu, poněvadž je velmi vysoké a přes něj spadají pramínky pěstěných, zlatých vlasů.\nŠárka mluví klidně a rozvážně, ale vůbec s ní není nuda. Upřednostňuje zábavu, ale je to i inteligentní dívka s vysokými cíly. Především je spravedlivá a flegmatická.\nRáda nosí sportovní, pohodlné oblečení, ale někdy si vyjde i v romantickém oblečku. Hraje basket, hraje si se svým psem Benem, cestuje a čte různé knížky (hlavně psychologické).\nMám ji moc ráda, vždy se na ní obracím s problémy, vyslechne mě a poté se snažíme najít řešení. Je s ní legrace a žádnou nezkazí. Právě proto si ji važím. Doufám, že naše přátelství přetrvá až do „skonání věků“.", "original_file": "ces1bhontra_1"}
{"text": "23.3.2006\nOndřej Kabát, 2.C\n2. písemná práce\nV prosinci\n(Subjektivně zabarvený pocit)\n\nJe poslední měsíc v roce, prosinec. Jsem na odpolední procházce krásnou přírodou, který je    u nás na chalupě, jak by řekl klasik, přenádherná. Procházím se cestičkou u lesa a tělem mi prochází mráz i když jsem teple oblečen. Tento příjemný mráz mi způsobil pohled na překrásnou krajinu, kam již dávno dorazil sv. Martin na bílém koni, takže je přikrytá pěkně huňatou bílou dekou.\nHustě sněží. Cestou klikatou a dlouhou krájím krok za krokem a kochám se. Duši mi zahřeje pohled do dáli, kde vidím zasněžené vrcholky hor České vrchoviny. Nikde žádná fabrika, nikde žádné čoudící komíny, všude jen bílé lesy, louky a pastviny. Je to parádní pocit zhluboka se nadechnout, vdechnout studený vlhký vzduch a vědět že se mi do plyc nedostalo nic co tam nepatří.\nPo mé levé ruce je les, hluboký a tichý jak ta nejhlubší studna. Větve stromů jsou pokryty jinovatkou. Připomínají mi v pozoru stojící vojáky v bílých uniformách čekající na povel jara, aby se opět mohli pohupovat v teplém větříku. Jen tiše doufám, že jim také není zima. Na nedaleké louce kousek od lesa vesele skotačí čtyři malé srnky s bílými zadečky. Vždycky jsem si myslel, že zimu nemají srnky vůbec rády, ale jejich radostná hra na honěnou mě rázně přesvědčí o opaku.\nČerstvě napadaný sníh křupe pod mýma nohama a zvuky mých kroků se jemně linou dokonalým tichem. Je podvečer a už se zlehka stmívá. Západ slunce není tak emotiví jako v létě, hlavně díky hustým mrakům, které slunce částečně zahalí, ale přesto je to jeden z nejkrásnějších zážitků, které jsem doposud prožil. Čas plyne pomalu jak zvolna padající vločky sněhu. Cesta kolem lesa se zdá být nekonečná a já si jen v duchu přejí, aby nikdy neskončila a aby mne tento velmi příjemný pocit naplňoval dál a dál. Vím však, že je to nemožné a že tuto pouť musím ukončit a odklonit své kroky z cesty směrem k domovu.", "original_file": "pr2cfkalond_02_1"}
{"text": "2. kontrolní stylistická kompozice\n(charakteristika)\nV Praze dne 21. 3. 06\nBarbora Szmolková, 2. B\nTéma: Jak vidím sama sebe\n(Charakteristika)\nJá\nOsnova:\nÚvod: Dnes se vám představím já\nStať: a) Jak vypadám\nb) Co si ráda oblékám\nc) Chování a vztah\nd) Mé dobré a špatné vlastnosti\ne) Oblíbená škola na Praze 9\nf) Jak tráví volný čas\ng) Nemám ráda lhaní a neříkání pravdy\nh) Mé plány do budoucna\nZávěr: Mluvím dvěma jazyky\n\nHádejte koho vám dnes charakterizuji? Nikdo jiný mi nezbývá než já. Jmenuji se Barbora Szmolková a je mi 14let.\nJsem malá a štíhlá, měřím 160cm a mám 50kg. Mé vlasy jsou plavé a sestřiženy do moderního účesu. Pod červenými obroučkami dioptrických brýlí schovávám výrazné tmavě hnědé oči. Nos mám po mamince, jako bambuli. Pusa není moc výrazná, ale skoro pořád mluví\nV mém šatníku převládá sportovní oblečení. Nejraději mám džíny a trika s potiskem na tělo. Toto oblečení je pohodlné. Mohu se v něm dobře hýbat. Sukně moc nenosím, protože mám tlusté a zjizvené nohy.\nMé chování je zbrklé a zkratové. Proto svých činnů často lituji. Vztah k lidem je zvláštní, protože mi dost dlouho trvá, než si někoho pustím k tělu. Může za to jedna dívka ze ZŠ. Ve společnosti se spíše ostýchám, ale mezi svými jsem v pohodě.\nJako každý smrtelný člověk i já mám dobré dobré a špatné vlastnosti. K mým špatným vlastnostem patří: zbrklost, neposlušnost a velká pusa. Opakem je například: ochota, píle a pracovitost.\nV tuto dobu studuji na gymnáziu, které se nachází v ulici Českolipská na Praze 9. Nyní jsem v sekundě. Učitelé jsou dobří až na některé výjimky.\nK mým koníčkům patří jízda na kole, pěší tůry, skautské tábory a karate. Z toho vyplívá, že mám ráda sport. Ale nyní ho pěstovat nemůžu, nýbrž mám problémi s levím kolenem.\nCo nesnáším? Asi nejvíce nemám ráda lhaní a neříkání pravdy na rovinu. I když je někdy tvrdá, tak to tak je a bude, nic se na tom stejně nezmění.\nAsi mým největším přáním je dostat dvojku na vysvědčení z jazyků. Až budu velká chtěla bych být učitelkou biologie a matematiky, nebo budu studovat ekonomii. Ale jak to se mnou dopadne, je zatím v hvězdách.\nTak to by bylo asi už vše, co bych vám o sobě mohla říct. Asi už jen to, že mluvím dvěma jazyky Češtinou a Slovenštinou, protože jsem se narodila na východním Slovensku, ve městě Košice.", "original_file": "ces2bszmbar_1"}
{"text": "Moje školní tažka\nKaždé ráno s sebou do školy nosím velkou a potřebnou školní tažku.\nMůj batoh vypadá ze přední strany bílý a z boku červenošedivý. Na bočních stranách slouží dvě síťované a šedivé kapsy na pití. Uprostřed nahoře visí poutko, aby sem ji mohla pověsit na držák u mé lavice. Vzadu vyčuhují dva popruhy, za které ji nosím na zádech.\nKaždá kapsa je zavřena zakulacenými zipy s nápisem. Těmito zipy se dostanu dovnitř. V přední kapse bývá můj mobil a peněženka. Jsou tu zde i jiné menší kapsy. V této kapse mývám i papírové kapesníčky. Ve prostřední kapse nosím kulatý a hranatý penál. Svačina a pití sem také patří. V zadní kapse mám připravené učení i pravítka na matematiku.\nBatoh potřebuji pět dní v týdnu a nesmím ho nikdy zapomenout doma. Používám ho už dva roky.", "original_file": "cl6ahegmic_1"}
{"text": "Písmo a pravopis\n\nOsnova:\n\n1. písmo\n\n2. pravopis\n\n3. rozlišení slov\n\n4. ovládání pravopisu\n\nLidé si vytvořili soubory grafických znaků, kterým říkáme písmo. Písmo bylo vytvořeno pro komunikaci. Naše písmo je hláskové. V čestině se píše latinkou.\n\nZásady, jak se mají mluvené projevy {písmen}<in> zaznamenávat, a soubor těchto zásad a pravidel označujeme názvem pravopis. Pravopis by měl být, co nejednodušší.\n\nPravopis umožňuje rozlišit slova, která v mluvených projevech znějí stejně (vír x výr), dává {nám}<in> možnost {poznat}<in>, jak je slovo utvořeno (lidský, nejjemnější) a jaké jsou vztahy mezi jednotlivými větnými členy.\n\nOvládání pravopisných pravidel patří k požadavkům jazykové kultury.\n\nZdroj: Prehledná mluvnice češtiny pro základní školy, V. Syblík, M. Čechová, Fortuna Praha 1992, s. 132.", "original_file": "am8avorluc_02_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nRobert Polák\n17. května 2005\n1. C\n\n\nTémata: 1) Tak tady žiji (Volný stylový útvar)\n 2) Divy současného světa (Volný slohový útvar)\n 3) Mé setkání s…. (Vypravování)\n 4) Pohled do zrcadla (Zamyšlení)\n\nDivy současného světa\n1) Úvod – Zamyšlení nad divy\n2) Stať: a) Člověk a příroda\n b) Katastrofy a lidský pohled\n c) Nenávist mezi lidmi\n 3) Závěr – Důvod, proč patří terorismus a příroda mezi divy světa\n\nSvětem v dnešní době hýbou divy. Zvláště stále novější vynálezy „vyspělé“ vědy a techniky. Mohou to být i stavitelské výtvory, ať už ze současnosti či z minulosti. Ale jako největší div vidím úplně něco jiného. Ne, nebude to výborná elektronika, nukleární energie nebo lety do vesmíru. Dnes naším světem hýbají dvě základní věci – tolikrát skloňovaný terorizmus a příroda.\nPříroda je naše matka, člověk si to dříve dobře uvědomoval. Postupem času však ztrácel čas zamýšlet se nad takovými „maličkostmi“, tak ji začal, zvláště při průmyslové revoluci, devastovat. Začal kácet stromy, znečišťovat řeky, ovzduší. Dnes si téměř všichni počínáme uvědomovat, že se s přírodou něco děje. Myslím katastrofy a živelné pohromy, které se k nám vracejí v čím dál tím kratším intervalu.\nNejhorší je si myslet, že nás se katastrofy v Asii, Americe, Africe, Austrálii netýkají. Ale ono to tak není. Třeba nedavno při povodních na Moravě jsem se jen díval na zpravodajství a absolutně nic jsem si z toho nedělal. Jenže dost jsem se divil, když nám v létě 2002 zatekla voda přímo před dům. Toto byly v celku „malé“ věci oproti vlně tsunami v Asii. Chci jen říct, že by jsme měli věnovat pozornost tomu, co se kolem nás děje.\nDruhým faktorem je ne tak terorizmus jako nenávist mezi lidmi. Všichni pocházíme z této planety a již od počátku lidstva máme v sobě se navzájem ničit. Nevíme proč to tak je, jestli kvůli náboženství, barvě pleti, majetku. Podle mě to není nic jiného, než pýcha, skoro až namyšlenost a tím pádem i pocit nadřazenosti druhým. Pak vznikají konflikty světového rázu.\nMyslím, že toto jsou věci, kterými je se třeba zabývat. My o tom moc nepřemýšlíme. Ale řekl bych toto jsou divy současného světa, protože tyto podmínky pro život by neměly patřit k normálu.", "original_file": "cb1cpolrob_02_1"}
{"text": "Marie bydlela v malém městečku Nazaret. Byla zasnoubena s Josefem. Jednoho dne k ní Bůh poslal anděla Gabriela. Anděl jí pověděl, že se jí narodí chlapeček. Děťátko bude Synem božím a dá mu jméno Ježíš. Jednou v noci se zdál Josefovi sen. Ve snu řekl Bůh Josefovi aby si vzal Marii za manželku.\n\nV době když se měla děťátko narodit, se Josef s Marií vydali do Betléma. Cesta do Betléma byla nepohodlná. Oba byli unavení. Potřebovali najít noclech. Všude kde to zkoušeli tak bylo obsazeno. Nakonec se nad nimi slitoval jeden hospodský. Řekl jim, že mohou přespat ve stáji se zvířaty. V noci se Marii narodil syn a dala mu jméno Ježíš.\n\nKousek za Betlémem hlídali pastýři ovce. Náhle se obloha rozzářila světlem a v něm se oběvil anděl. Řekl jim, že dnes v noci se narodil Syn Boží. Pastýři šli do Betléma a našli ho zavinutého v plenkách jak leží v jeslích.\n\nTři králové z východu uviděli na obloze jasnou hvězdu. Hvězda oznamovala že se narodil významný král. Vydali se do Jeruzaléma a doufali že tam krále najdou. Místo toho se setkali s králem Herodem. Který potají plánoval že děťátko zabije. Tři králové opustili Jeruzalém a šli za jasnou hvězdou až dorazili do Betléma do malého domku. Když vstoupili dovnitř, uviděli. Marii {se}<ni> synkem. Jeden ze Tří králů přinesl {jako}<ni> dar zlato. Druhý mu dal kadidlo a třetí myrhu. V noci promluvil k Třem králům bůh a řekl ji{m|na}, aby se do Jeruzalema nevraceli a proto se vydali domů jinou cestou. Kdyšž kral Herodes {pochopil}<ni> že se Tři králové vrátili a neřekli mu kde se nový král nachazí rozlobil se. A nařídil aby všechný chlapce v Betlémě zabili.\n\nJosef měl sen, kde ho Bůh {varoval}<ni> a řekl aby Betlém opustili. V noci Marie s Josefem a Ježíšem utekli do Egypta.", "original_file": "cbrod5aa_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nMartina Gregorová\n16. ledna 2007\n\nKniha – přítel člověka?\nUž po staletí se po světě šíří fámy o tom, kdo je nejlepším přítelem lidstva, národa i člověka samotného. Každý člověk, jak bytost velice individuální a rozmanitá, potřebuje pro svou existenci mnoho rozličných faktorů. Jedno však máme jako lidstvo společné. Ať už jsme Angličané, Němci či Češi. Ať jsme bílí, černí či žlutí. Nezáleží dokonce ani na tom, zda-li je z vás právník, učitel nebo „jen“ obyčejný vrátný některého z podnikových parkovišť. Neobejdeme se bez přítele.\nDenně potkáváme na ulicích spousty lidí, kteří jsou s přáteli na kávě, čaji, nebo zajdou do restaurace jen tak „na jedno“. Zastavíme-li se v parku, můžeme pozorovat tisíce lidí dovádějících se svými psími miláčky. Kupodivu stále ještě narazíme na osamělé osoby opírající se zády o strom, které v rukou svírají knihu. Tak kdo vám odpoví na hloupý, ale přesto často formulovaný dotaz, co je nejlepším přítelem člověka?\nNa každou osobu působí jak vnější okolí, tak i jeho vlastnosti, stavy a nálady. Z toho vyplývá, že vám nikdo nezaručí, že budete-li na tom zle, pomůže vám? Že si nenajde bohatšího, hezčího přítele s přáteli na „vyšších místech“? Nikdo. Své vlastní nálady a temperament má i pes. Ovládají ho pudy, touhy, volnost. Kdo vám u této bytosti dá záruku, že například neuteče? Nikdo. A kniha?\nNěkteří lidé si řeknou, že jsou to prachsprosté desky obalující stoh výmyslů sepsaných někým, kdo neměl co na práci. Ale mají pravdu? Může takovýto názor vypustit z úst některá z osob, která za život přečetla alespoň jedinou knihu? Mým názorem je, že ne. Ale je možné, aby se neživá věc stala naším přítelem?\nOpravdu vynikající kniha je ve své podstatě živou bytostí. Oplývá krásou, inteligencí, vtipem. Sděluje nám své vlastní názory na popisované jevy. Promlouvá nám tichým, ale přesto účinným hlasem do duše. Dokonce se může stát i naším učitelem. Dokáže nás naučit spousty věcí, které se nemůžeme dozvědět ve škole, poučit nás, co bychom měli a co ne, ať už z hlediska morálního, sociálního či estetického. Jejím úkolem je i vyvolat v nás pocity, které ani netušíme, že bychom mohli někdy cítit. Stačí jen pozorovat mimiku obličejů čtenářů, ať čtou cokoliv, sedí kdekoliv nebo mají jakoukoliv náladu. Nezáleží na to zda hltají tragické drama či se snaží prokousat historickými fakty. Krčí obočí pokud se jim něco nezdá přijatelné, koutek oka se jim leskne slzou při dojetí, nebo dokonce si razí cestičku po tváři, jelikož zemřel jeden z našich oblíbených hrdinů. Vykulí oči překvapením nebo se jim samovolně stočí koutky úst nahoru.\nZajímá vás můj názor na nejlepšího přítele? Asi ne, ale stejně vám ho sdělím. Podle mého mínění nelze jednoznačně rozhodnout. Kniha vás neobejme, když potřebujete společnost, nenechá vás vyplakat se jí na rameni a hlavně nebude stát při vás. To by přítel měl. Pes vás nechá obtočit ruce kolem svého krku, ale objetí nevrátí, pozná na vás sklíčenost, ale nemůže vám poradit. A kniha?\nVyvolá ve vás mnoho pocitů a dokáže vám poskytnout cenné rady, ale nikdy nenahradí člověka. Vtáhne vás do děje, přestanete vnímat okolní svět i své problémy. Dovolí vám sžít se s životy ostatních. Princezen, sedláků i pohádkových postav. Nechá vás u řešení jejich slastí i strastí. Poukáže na důsledky špatných rozhodnutí a umocní výsledky rozhodnutí dobrých. Ale dokáže se normální člověk, s očima ubrečenýma nebo s hlavou, ve které mu víří stovky problémů a myšlenek, soustředit na děj knihy?\nZávěrem, který vyvozuji ze svých úvah je, že nejlepším přítelem člověka každopádně není kniha. Nejlepším přítelem je totiž kombinace člověka, knihy a při velkém neštěstí i psa. Člověk je prostě nejnáročnějším tvorem planety. Ale kdo má všechno?\n\n1.Úvod, 2. Stať: 1. 3 přátelé, 2. jejich vlastnosti, 3. kniha, 4. co dokáže, 5. co který přítel umí, 6. co zvládne jako přítel kniha, 3. Závěr", "original_file": "cb3cgremar_01_1"}
{"text": "Jiří Blažek\n16. ledna\n\nRád bych se zde zabýval otázkou, zda má věda nějaký smysl. Jde však o nevědeckou otázku. Odpovědět na ni musíme tedy filozoficky. Filozofie je však věda, která vznikla v domění, že na poznání okolního světa stačí pouhé přemýšlení, bez konkrétního, bezprostředního kontaktu s vnějším světem. V důsledku toho klade velmi zajímavé otázky, odpovědi jsou ale výrazem vnitrního přesvědčení, či osobní víry daného člověka, kterou však může někdo věcně doložit.\nZačnu otázkou, zda má život vůbec nějaký smysl. Já osobně jsem se o život neprosil – neměl jsem na výběr, prostě jsem se narodil – stejně tak, jako každý člověk, savec, zvíře, či obecně život. Nikdo z nás vlastní existenci neovlivňuje. „Někdo“ nás stvořil, „někým“ jsme nuceni žít, a tak nevěřím, že bychom byli pouhou náhodnou anomálií přírody – takže dejme tomu, že život smysl má.\nDalší otázka je jaký – je možné, že ten smysl nevědomně naplňujeme, nikdy se však o něm nedozvíme něco bližšího. To samozřejmě nelze vyloučit. Život je však subjektivní – je zcela takový, jaký si myslíme, že je, neexistuje na světě nic co lze chápat jako objektivní – to vede k myšlence, že pokud by neexistoval život, neexistoval by ani svět – pokud to tak je, pak je život podstatou světa. Závisí tedy jenom na nás, zda objasníme “sami sebe“.\nJak však, takový smysl chápat, když my, jednotlivci, jsme zde celkem krátce. Přesně nevím, zkusme si však představit, že bych vytvořil kopii sám sebe – sestavil bych se přesně atom po atomu. Byl bych to já? Co nás odlišuje? Žil bych dál díky své kopii, kdybych se zastřelil? Asi ano i ne, myslím, že to co nás odlišuje, jsou různé mechanické vlastnosti, jako intelekt, paměť, svaly. To co je pro vše živé společné – vědomí – přežívá dál.\nPokud existuje tedy něco, co by nám mohlo zodpovědět tyto otázky, je to intelekt nebo-li věda.\n\nÚvod - filozofie\n Stať – a) život\n b) smysl\n Závěr - závěr", "original_file": "cb3cblajir_01_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nJana Kaiserová\n12. června 2007\n3. C\n\nJak bych změnila život v našem městě\n\nOsnova: I. Úvod: Hluboká nad Vltavou\n II. Stať a) Plno příležitostí\n b) Skvělý starosta\n c) Závistiví lidé\n d) Boss\n III. Závěr: Nemožná změna\n\nUž skoro pět let žiju v jednom jihočeském městě nedaleko Českých Budějovic. Toto město je proslulé zejména svým zámkem, který shlíží na město z vysoké skály a v poslední době je známé i díky své hojně navštěvované zoologické zahradě. Snad každý druhý člověk by chtěl žít v tomto poklidném, malebném městečku, ale já zde nejsem moc spokojená. Ano, toto městečko má vše, co by správné městečko mít mělo a možná toho má ještě víc. Vždyť ne každé městečko, které je rozlohově stejné jako Hluboká, má svůj sportovní areál s tenisovými kurty, softballovým hřištěm, zimním stadionem a golfovým hřištěm. A ne každé město má starostu, který se pro něj tak obětuje jako ten náš.\nAno, s vedením Hluboké snad už nemůžu být ani spokojenější. Jediné, co bych vytkla, je noční doprava z Českých Budějovic na Hlubokou, protože je opravdu nelidské chtít po mladých lidech, aby jezdili v půl jedenácté domů. Ale toto je jediná má výtka, které by se doopravdy dala změnit.\nJá se chci spíše zaměřit na to, co mi na Hluboké vadí nejvíce. A to jsou tamní obyvatelé. Lidé, kteří na první pohled vypadají šťastní a spokojení, ale v jádru to tak není. Obyvatelstvo Hluboké se dá rozdělit do tří skupin. Tou první jsou podnikatelé, doktoři a sportovci. Prostě lidé, kteří jsou nechutně bohatí a své peníze si užívají. Tou druhou je menšina lidí, kteří pracují jako každý druhý člověk, jejich plat není závratný a jsou rádi, že s penězi vyjdou. Tou třetí a nejhorší skupinou jsou lidé, kteří majetní nejsou, ale rádi si na to hrají.\nTěchto lidí je na Hluboké hodně. Jsou to lidé plní závisti a falešných předsudků. Svým způsobem mají tito lidé hrozný život. Neustále mezi sebou soutěží a bojují a neustále se ženou dopředu, aniž by se ohlíželi na své okolí. Tito lidé se snaží dostat do okolí jednoho nejmenovaného muže, který na Hluboké řídí snad všechno na co se podívá. Možní si to ani neuvědomuje, ale má neskutečnou moc a ovlivňuje hodně lidí. Ten, kdo se stane aspoň jeho známým, má prošlápnutou cestičku do budoucnosti a získá „kamaráda“, který mu rád a ochotně půjčí peníze nebo mu sežene nejlepší pozemek na nový dům, ale udržet si přízeň tohoto člověka taky něco stojí. Možná si to člověk ani neuvědomí, ale za chvíli vás má tento člověk tak omotané kolem prstu, že to, co řekne, je pro vás svaté. Nevím, možná to člověku, který tam nežije, přijde přehnané, ale je to tak. Tak trochu Sicílie.\nAbych to shrnula. Život na Hluboké je skvělý, pokud to máte v hlavě srovnané a nedíváte se pod krustu tamějšího spokojeného žití.", "original_file": "cb3ckaijan_02_1"}
{"text": "Osmák Degu\nRozhodl jsem se popsat mého mazlíčka Osmáka Degu.\nNa první pohled si všimneme že má krátké zavalité tělo velikou hlavu a ocásek. Osmák je osrstěný. Barva srsti hnědošedá s příměsí černé a k tomu je velmi hustá. Také mají silný krátký krk. Také osmáky zdobí velké ušní boltce které jsou 2cm široké při špičce okrouhlé a skoro neosrstěné. Také díky nim velmi dobře slyší. Oči mají tmavé velké jako korálky. Kroužky okolo jejich očí jsou světlejší az bílé.\nOsmáci váží asi 250g jsou 16cm dlouzí a jejich ocásek je až 10cm dlouhý Jejich silná kůže tvoří 10-12% hmotnosti těla.\nOsmáci se projevují hlasitými projevy a jejich chování je velmi zajímavé k pozorování. Dají se velmi rychle ochočit. A pár zajímavostí na závěr. Řezáky dorůstají osmákům rychle o 1,5-2,5cm za měsíc, proto je velmi nutné jim dopřát dostatek tvrdé potravy k obroušení zubů. Podle osmičkovitého tvaru žvýkacích ploch dolních stoliček získali Osmáci své jméno. Ale musíte si dát pozor na ocásek protože když za něj budete tahat může mu upadnout. Osmáci jsou zajímavá zvířátka a já je doporučuji každému k chovu.", "original_file": "cl7chensta_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nZuzana Šperňáková\n12. června 2007\n3. C\n\nV modravé dáli se třpytí můj sen\n\n „ Slova vytržená z krásné písně.“\n\nMyslím si, že sny jsou v nás celý život. Od začátku našeho bytí až po konec. Ovšem v každé fázi našeho života, s přibývajícími léty se mění. Od těch dětských naivních po už takové realističtější a dospělejší.\nSnít je něco nádherného. Člověk si představuje a maluje svou budoucnost. Vidí ji takovou, jakou by ji chtěl mít. V tom spočívá to největší kouzlo snění. Člověk si může vysnít cokoliv a nikdo ho o to nemůže připravit. Jsou to jen NAŠE sny. Bohužel ne vždy se člověku splní vše, po čem touží a jeho představy zůstávají nenaplněny.\nMnohdy nás právě sny a tužby drží nad vodou, když prožíváme těžké období. Potřebujeme se někam uchýlit a věřit, že bude lépe. V této době přicházejí na řadu sny. Pomáhají nám utéct od kruté reality do světa, který si přejeme. I přesto se ovšem časem musíme od tohoto světa odprostit a postavit se situaci čelem. Snění je krásné, ale není věčné. Nesmí nás nikdy úplně pohltit.\nJako malá jsem snila o spoustě věcí – o hračkách, o dárcích k Vánocům, o tom, že dostanu šaty, které nosí princezny. Těch dětských snů bylo opravdu mnoho a jsem toho názoru, že patří k dětství každého z nás. Postupem času se objevovaly nové sny, takové ty „holčičí“ a možná i bláznivé. Snila jsem o prvním polibku, první lásce. Vykreslila jsem si do detailů, jak chci, aby to vypadalo. Skutečnost pak byla jiná, ale stálo to rozhodně za to.\nAle co je teď mým největším snem? Jednoznačně šťastná a zdravá rodina. Toužím žít spokojený život, strávit ho s lidmi, které mám ráda. Užívat si každého dne, přijímat život se vším, co přináší, s jeho radostmi ale i strastmi. Tento sen nepřestanu žít nikdy. Budu doufat a věřit, že se mi splní.\n\nOsnova: I. Úvod\n II. Stať a) snění\n b) význam snů\n c) dětské sny\n d) „holčičí“ sny\n III. Závěr", "original_file": "cb3cspezuz_02_1"}
{"text": "Rech, K., kvarta, Gymnázium J. Seiferta\n\nZávěrečná písemná slohová práce\nPUBLICISTICKÝ STYL\n\n1. Vypracujte krátkou úvahu na jedno z uvedených témat:\na) Jaký bych já byl učitel/Jaká bych já byla učitelka\n\nJaký bych já byl učitel\n\nJá učitel, to si nedokážu představit. Učitel musí být vytrvalý, trpělivý, tolerantní a musí umět vhodně podat učivo svým žákům. To by mi asi moc nešlo. Vytrvalý a trpělivý celkem jsem, ale kdyby mi někdo z žáků udělal třikrát tu stejnou chybu asi bych to už nevydržel a šel si hledat nové zaměstnání. Tolerance, s tou neumí moc zacházet. V některých případech bych byl schopen odpustit i obrovské chyby, v jiných bych neodpustil ani maličkou chybičku. Když si představím, že bych měl učit v naší třídě, kde musí být velmi obtížné sjednat si jen porádek, byl by to pro mě hodně tvrdý oříšek. Po jednom dni učení u nás bych večer padl polomrtvý do postele a další den by se mi vůbec nechtělo vstávat a vrátit se do té budovy a pokračovat s výukou. Z tohoto důvodu obdivuji učitele, kteří to s námi jsou ještě schopni vydržet, já takovou povahu nemám. Proto jsem si vybral jiné povolání, kterému se budu v životě věnovat.", "original_file": "js9mreckar_1"}
{"text": "Dívám se do zrcadla\n\nOsnova: I. Úvod – proč jsem si vybrala toto téma\n\nII. Stať 1. Ve škole\n\n2. Před lidmi\n\n3. Vnitřní pocit uspokojení\n\n4. Lituji\n\nIII. Závěr – jsme, jací jsme\n\nVybrala jsem si toto téma, jelikož si myslím, že k němu mohu napsat více než k něčemu, co bych si musela vymýšlet. Toto se týká mě a řekla bych, že může být celkem přínosné se nad sebou občas zamyslet. Přiznám se, že mé zamyšlení nad sebou bude možná trochu vycházet i z názorů mého okolí, neboť se jej snažím vnímat, musím však podotknout, že se jím neřídím.\n\nStále bojuji se svou nervozitou a nedostatečnou sebedůvěrou. Hlavně ve škole a před cizí společností. Co se týká školy, mám mimo jiné strach ze špatných známek, protože mám pocit, že se ode mě očekává jen výborný prospěch. Jak ze strany rodičů, tak kantorů. Nevím, proč to tak beru. Vím, že nejde o život. Samozřejmě to nejde vždycky, ale když se něco podaří, je to dobrý pocit a hlavně velká úleva.\n\nPřed cizími lidmi si připadám snadno zranitelná, bojím se promluvit, abych se neztrapnila, cítím na sobě jejich oči. Také bych nerada někoho zranila nebo zklamala, to platí nejen pro neznámé lidi, ale i pro mé blízké přátele. Možná bych se měla více uvolnit a být spontánnější.\n\nRáda skládám básničky. Po dlouhém dni se nikdy nemohu dočkat chvíle, až ulehnu do postele a začnu psát. Přináší mi to pocit úlevy a osvobození, ikdyž to možná zní trochu přehnaně. Nejlépe se mi píše, když tu básničku chci někomu dát a vím, že ten někdo z ní bude mít radost a zamyslí se nad ní. To je nádhera. Určitou úlevu, pocit důležitosti a radosti nacházím i ve skládání písniček. Když nad tím přemýšlím, vlastně ani nevím proč. Možná pro vnitřní pocit uspokojení, že dělám něco smysluplného. Jedna dávná kamarádka mi po přečtení dopisu ode mě řekla, že je jí z mých slov krásně. Na to nezapomenu.\n\nLituji mnoha věcí. Třeba slov, která vyšla z mých úst a někomu ublížila, slov, která jsem měla vyřknout a mlčela. Špatných věcí, které jsem udělala, věcí, které jsem měla udělat a jen nečinně stála. Nebudu to konkretizovat. Nejsou to sice žádné velké prohřešky, nicméně mě velmi mrzí.\n\nVím, že čas nejde vrátit. Ani bych to vrátit nechtěla. Myslím, že všechno, co člověk řekne, udělá, co kdo řekne a udělá jemu, čím člověk projde, to všechno ho nějak formuje a lidé se tak stávají takovými, jací jsou.", "original_file": "cb1aproive_01_1"}
{"text": "Skládka v srdci Evropy\n\nČerven roku 2006 se blíží mílovými kroky. Na tento měsíc se lidé těší hned z několika důvodů. Snad se konečně v tomto měsíci po dlouhé a tuhé zimě ohřejeme. Dalším důvodem je mistrovství světa ve fotbale, které se koná v Německu. Fotbaloví fandové se už nemohou dočkat a už chtějí vidět nejlepší fotbalisty z celého světa, jak se budou honit za tím „kulatým nesmyslem“. V červnu se však koná ještě jedna událost, která zatím nevzbuzuje u veřejnosti takovou pozornost.\n\nTouto událostí jsou volby do poslanecké sněmovny, která tak po čtyřech letech zase jednou změní osazenstvo. Všechny politické strany tak bojují a budou bojovat o hlasy voličů, aby se dostaly k moci a mohly utvářet a koordinovat pravidla pro společnost, která se jimi bude muset řídit. Všichni se budou snažit převzít otěže moci, které jim budou poskytovat možnost vládnout ke spokojenosti občanů. A proto se už v těchto dnech rozjela řada kampaní, ve kterých se budou politické strany snažit ulovit občany, kteří je pak budou volit. Bohužel musím konstatovat, že způsob „lovu voličů“ se příliš za těch 16 let, kdy můžeme svobodně volit, koho chceme, nezměnil. Domnívám se, že se mezi námi voliči najde je hrstka těch, kteří by se zatím nesetkali s plakáty a bildboardy, které můžeme najít na téměř všech veřejných prostranstvích a na kterých můžeme vidět politiky obklopené populistickými slogany, které mají přilákat voliče. Každá strana má své praktiky, své postupy a svou strategii. Každá strana na svou kampaň vynaloží různé finanční prostředky. Každá strana má svou představu, jak vládnout a jak učinit naše životy lepšími. Každá strana má své leadry. Jedno mají však všechny strany společné. Je jim jedno, jestli naslibují voličům „hory doly“, které stejně nesplní. Hlavní věc je, aby se {jejich členové}<in> dostali k moci a k lukrativním korýtkům, které jim zajistí pohodlný život na čtyři roky. Je jim jedno, že občan, který se těšil na slíbené a očekávané změny, se jich nedočká. Naštěstí výřečnost našich politických špiček je obrovská. Ke každému „pichlavému“ dotazu se dokáží postavit čelem a dokáží se z něho dokonale vymluvit a svést vinu na někoho jiného. Já nic, já muzikant.\n\nNyní si můžeme projít jednotlivé strany a jejich slipy. Například ODS, která se po osmi letech půstu snaží ze všech {sil}<ni> převzít pomyslné otěže moci, slibuje pětičlenné rodině, že si vydělá o 66 000 Kč ročně více, když nechá Mirka Topolánka a jeho kolegy realizovat daňové a sociální reformy, které naše země potřebuje jako „koza drbání“. Už se těším na výmluvy, kterými se budou představitelé ODS v případě vyhraných voleb omlouvat svým voličům za to, že nedokázali tyto reformy kvůli ostatním parlamentním stranám prosadit. Takže tato rodina, která lákavé nabídce ODS uvěřila, bude muset strávit zase jednou rodinnou rekreaci na našem území a o zahraniční dovolené si nechat pouze zdát. Současná vládní strana ČSSD zase slibuje pokračování růstu<in> prosperity a blahobytu. Jakého blahobytu? Jaké prosperity? Možná představitelé strany Jiřího Paroubka zapomněli zmínit, že se bude jednat o jej{i}<in>ch blahobyt a ne o blahobyt nás všech. Strana Cyrila Svobody KDU-ČSL bude zase dbát o o rodinu a její potřeby. Alespoň to vyplývá z jejich bildboardu, na kterém je Katerina Neumanová se svou dcerou Lucinkou. Splní to?\n\n{dokončeno v konceptu}<co> Doufám, že po těchto", "original_file": "pr3chlamar_02_1"}
{"text": "Bylo nebylo aneb z Pohádky do reality\n\n„Ale kampak byste chodili? Copak jste neslyšeli o tom, jak trpaslíci unesli Širokého?“ pokřikovali na mě a mé dva kamarády Edu a Fandu dva starší pánové, když jsme šli vesnicí Zapadlice do Temného lesa. Už několik dní jsme se sem trmáceli a konečně jsme už byli skoro na konci naší cesty. Nejedli jsme dlouho, ale přece jsme plni sil a odhodlání zachránit pohádkový svět.\n„Konečně jsme v lese!“ zvolal Eda, sedl si a zahryzl se do poslední tatranky, kterou měl. Já s Fandou jsme zatím prozkoumávali okolí. Když si Eda konečně vysbíral drobečky z bundy, vyrazili jsme směrem, který nám řekl Dlouhý do vysílačky. Po překonání několika překážek jsme dorazili k dolu. Já, jakožto velitel našeho záchranného oddílu, jsme řekl, že Širokého musíme zachránit za každou cenu. Když jsme vběhli do dolu, hned nás překvapilo to ohlušující ticho. Nikde nikdo. Jen světlo na konci tunelu. Pomalu jsme si připravovali zbraň, které se trpaslíci nejvíc báli. Byla to voda, kterou nesnášeli. Užívali si totiž svojí špíny. Byli jsme už sehraný tým. Fanda pumpoval, Eda mířil a já jsem je kryl ze zadu. Měli jsme nejlepší stříkací pistoli, která byla k dostání na trhu.\nKdyž jsme vešli do jakéhosi předsálí, zlehka se k nám linul slabý hluk, povyk a halasení, jakoby se někde vepředu bojovalo. Zavelel jsem k útoku: „Hrrrr na ně!!!“ Ale po několika málo metrech jsme se museli zastavit, protože pro obrovské davy trpaslíků už se nebylo kam pohnout. Zůstali jsem stát s otevřenýma pusama. Opravdu jsem nečekali, že něco takového uvidíme. Před zraky obrovského počtu trpaslíků se promenádoval Široký a užaslým trpaslíkům předváděl své kousky. Fanda se málem udusil, jak zadržoval smích a já jsem měl taky co dělat. Ale přesně v tu chvíli si nás všiml Široký, přišel k nám a řekl, že se nikde neměl tak dobře jako tady, že mu dávají jídlo lepší, než jaké kdy měl na zemi. Řekl ještě: „...princezny mě už stejně nepotřebují!“. Dal nám jídlo na zpáteční cestu a slíbil, že nám pošle dopis, odvalil se zpátky před své obecenstvo a pokračoval ve svém umění. Tak takhle neslavně skončila naše záchranná akce! Vrátili jsme se domů a raději si to „dobrodružství“ nechali pro sebe.", "original_file": "js9krijan_02_1"}
{"text": "Životopis\nJmenuji se Eva Müllerová a narodila jsem se 21. prosince 1994 v Kladně. Bydlím v ulici Dánská 2285.\nMůj otec Stanislav Müller narozen 8. října 1968 je soukromý podnikatel, matka Lenka Müllerová narozena 7. května 1969 pracuje jako učitelka na střední soukromé škole v Kladně a je také instruktorkou a trenérkou aerobiku. Oba rodiče bydlí ve stejném bydlišti jako já. Sourozence nemám.\nDo základní školy jsem začala chodit v roce 2001. Nyní navštěvuji 9. ročník základní školy Vodárenská 2116 v Kladně. Z vyučovacích předmětů mám nejraději zeměpis, přírodopis, český, anglický a ruský jazyk.\nRáda cestuji, poznávám nová místa, poslouchám hudbu, lyžuji a jezdím na kolečkových bruslích. Mimo školu se také věnuji sportovnímu aerobiku a kreslení. V aerobiku se mě a mému týmu podařilo umístit na druhém místě na mistrovství světa.\nDíky zdravému pohybu problémy se zdravím nemám.\nMým cílem je, dostat se na střední školu a po maturitě studovat na vysoké škole.\n\nEva Müllerová v Kladně 8. ledna 2010", "original_file": "kl9amuleva_1"}
{"text": "Veronika Křížová, I. E\n25. 2. 2004\n\n2. písemná práce\n\nMoje přítelkyně\n(Charakteristika)\n\nOsnova: Úvod: Seznámení s Luckou.\nStať: 1) Popis vzhledu.\n2) Koníčky.\n3) Její povaha.\nZávěr: Odstěhování a rozloučení.\n\nUž ani nevím, kdy jsem ji viděla naposledy. Tak tři roky to budou určitě. Moje bývalá spolužačka a hlavně přítelkyně ze sedmé třídy. Zcela živě si pamatuji, když k nám do páté třídy 1. září poprvé přišla tato menší blondýnka. Abych upřímně řekla, na první pohled vypadala jako „typický šprt“, ale již po pár týdnech jsme si padly do oka a staly se z nás nejlepší přítelkyně. Protože jsem poznala jaká opravdu je a taky co má uvnitř sebe.\nLucka, jak už jsem řekla, je menší blondýnka, má trochu silnější postavu a krásné pomněnkové oči. Nejraději nosí sportovní oblečení, ale nepohrdne šaty ani sukní. Ale co by si na sebe opravdu vzít nemohla jsou boty na vysokém podpadku. Na nich, jak ona sama říká, už se jednou „přerazila“ a od té doby je na sobě už neměla.\nMá velmi ráda zvířátka a sport. Sama vlastní psa Bena, který je kokršpaněl, morče Julinku a měla i snehovodní želvu Amálku, která ji bohužel umřela. Také velmi ráda tancuje, chodí do kroužku na moderní tance a musím uznat, že jí to moc jde, je opravdu talentovaná. Kromě procházek s Benem ráda jezdí na kole a kolečkových bruslích. Ale co na ni obdivuji nejvíce je to, jak umí kreslit, dokáže opravdu nádherné výtvory. Proto se ani nedivím, že by jednou chtěla na uměleckou školu. Zatím však chodí na gymnázium.\nLucka byla a nejspíš pořád je jeden z nejúžasnějších lidí co znám. Je přirozeně chytrá, ne že by se musela něco učit bůhví kolik hodin, a každému chtěla za každých okolností pomoci. Ať to byl někdo, koho měla ráda nebo někdo, s kým se zrovna nemuseli. Jí to bylo jedno a snažila se mu pomoci jak jen to šlo. Prostě nešlo nemít ji rád. I když musím přiznat, že jsme se občas i hádaly, i když ne moc vážně. Většinou to bylo kvůli její naivitě. Protože ona si myslela, že jak ona se chová k ostatním, tak oni se budou chovat k ní. Ovšem, že u většiny lidí to tak nebylo a spíš ji jen využívali. A to mě velmi rozčilovalo, protože ona si stejně stála za svým a nenechala si nic vymluvit. I když mě to někdy opravdu vytáčelo do běla, z druhé strany jsem byla ráda, že je taková, jaká je, protože takových lidí už přece jen tolik není. Jen mi jí bylo líto, když se jí toto jednání vymstilo a ona pak byla smutná. Jinak je to velmi veselá dívka, kterou jen tak nezahlédnete plakat a má velký smysl pro legraci, prostě žádnou nezkazí.\nToto naše přátelství skončilo v sedmé třídě, když se s rodiči odstěhovali někam za Dobříš. Pak jsem u ní byla ještě na prázdninách, ale teď už si jen občas pošleme dopis. Pamatuji si, jak jsem byla docela na dně když odjela, ale teď už vzpomínám jen na to hezké, co jsme spolu prožily a to mi nikdo vzít nemůže.", "original_file": "pr1ekriver_02_1"}
{"text": "17. prosince 2008\nLucie Komárková V3k\n\n1. písemná slohová práce\nÚvaha\nTéma: Realita je nudná. Dejte mi jiný svět.\nOsnova: 1) Co je realita?\n2) Štěstí\n3) Dětské pohádky nebo vysněná realita\n4) Minulost\n5) Jak realitu změnit?\n\nVšichni žijeme ve světě, který je možná jiný, ale realita každodenního života je stejná. Každý to zná, máme nějaké povinnosti, které musíme udělat. Problémy, které musíme řešit. Potřeby, které musíme naplňovat.\nOvšem otázka je, jestli nám to tak vyhovuje. Jsou lidé šťastní? A ti co na to přikyvují, jsou OPRAVDU šťastní? A co je to štěstí? Je realita, ve které žijeme, opravdu dobrá? Mohli bysme ji změnit?\nUž jako malé děti jsme se dívali na pohádky a snili o životě jejích hrdinů. Přáli jsme si bohatství a vzdušné zámky, co měli králové, krásné róby a honosné šperky, co měly královny a lásku, štěstí a dobro, co tam mezi lidmi panovalo. Ale proč? Nezkreslili nám už tenkrát naši rodiče představu o skutečnosti, když nám ty pohádky pouštěli? Možná právě proto nám dnes může realita připadat nudná, smutná nebo dokonce děsivá. V dětství jsme si totiž vytvořili představu o snovém životě a skutečnosti, která se nám né vždy vyplnila. O skutečnosti, která existuje právě jen v pohádkách, ale to nám tenkrát nikdo neřekl. A my jsme mysleli, že až vyrosteme, bude právě taková.\nMyslím, že dříve byli děti na realitu lépe připraveni, protože jim jejich rodiče vyprávěli příběhy děděné z generace na generaci, které pocházely ze skutečného života. Ze života, který ne ně čekal venku za dveřmi. Možná je ale život těžší než tenkrát a my si to jen díky technickému pokroku neuvědomujeme.\nJak si ale můžeme realitu změnit? Pravda je taková, že nemůžeme. Můžeme jen změnit sami sebe a skutečnost se pak možná změní sama. Je potřeba dívat se na svět jinýma očima, třeba dětskýma. Třeba pak uvidíme i to, co jsme doposud neviděli. A realita se nám bude jevit v úplně jiném světle. Možná hezčí. A o to nám jde, ne?", "original_file": "grV3komluc_01_1"}
{"text": "William Shakespeare: Hamlet\nJedná se o dramatické dílo – o tragédii. Hlavním tématem je vražda velmi blízkého člověka, která musí být pomstěna. Námětem tohoto díla byl pravděpodobně historická událost.\nZ hlediska kompozičního je dílo psáno chronologicky, je zde však užito i paralelismu a gradace.\nJazyk této trágédie je spisovný, objevují se zde i archaismy.", "original_file": "js9kovsil_01_1"}
{"text": "Adam Rožánek 1. C\n16. prosince\n\n1. písemná práce\nLetní dobrodružství\n(vypravování)\n\nOsnova: 1) Úvod –\n2) Vlastní stať –\n3) Závěr –\n\nByl poslední školní den v 9. ročníku na základní škole. Před námi se otevíraly dveře prázdnin. Na tento den jsme čekali celých devět let. Moc jsme se těšili, a proto jsme si připravovali nějaké pěkné a hrůzostrašné letní dobrodružství. Domluvilo se nás sedm. Mezi námi bylo 5 kluků a 2 dívky. Toto složení jsme vybrali, protože se nám ani víc dívek nepřihlálo, protože neměly čas. Vybrali jsme si příjemné místo v Doksech u Prahy. Byl tam krásný rybníček opuštěná chata a hlavně klid a pohoda temného lesa. Bylo to prostě úžasné. (My) jsme měli vyjed ve 13:45 z Holešovického nádraží. Ale už tehdy jsme se opozdily, a tak jsme se stresovali, abychom stihli další vlak. Ten jel v 17:30. Když jsme dojeli, bylo už šero. Štěstí bylo, že kluci vzali mapu s přesným popisem cesty. Náš příchod na chatu byl kolem 9 hodiny, protože se nám holky na chvíli ztratily, ale naštěstí je nic zlého nepotkalo, kromě trochy dobrodružství. Asi po půl hodině kluci našli Petru a za chvilku Báru. Nic je neukradlo, ale byly trochu vyděšené a roztřesené. Na chatě byla kupodivu elektřina, avšak bohužel k naší smůle vůbec nefungovala. Byly spálené pojistky. Dívky pořád zdržovaly, avšak se ukázalo, že se to vyplatilo, protože vzaly svíčky. Naštěstí jsme nemuseli být pouze při měsíčním světle. Měli jsme však další problém, neměly žádné sirky. Ja Tomáš a Petra jsme si řekli, že půjdeme najít křesací kameny. Vzali jsme s sebou jedinou baterku. Na chatě zůstala vyděšená Bára s klukama. Snažili se ji uklidnit, ale marně. Asi tak po 5 minutách jsme je našli. Celý šťastní jsme začali tancovat, což jsme neměli dělat, protože jsme svým hlukem probudili lesní zvířátka. Najednou kolem nás proletěla sova a málem nás chytil infarkt. Ale pořád jsme se pořád nebáli. Po chvíli nám přestala svítit baterie. A začalo to. Petra si nás přitiskla a řekla, že se strašně bojí. Řekli jsme jí, že se bát nemusí, protože jsme s ní. Šli jsme velice pomalu a vždy, když krupla větev všichni jsme sebou cukli. Petra začala slabě pískat hrůzou. Z ničeho nic jsme uslyšeli hýkot sýčka a začali jsme se hrůzou třást. Tomáš si všiml, že jsme asi zabloudili a to neměl říkat, protože Petra začala brečet a nechtěla nikam dál.\nZačali jsme slyšet neuvěřitelný vřískot, který se stále zesiloval a zase oddaloval. Poznali jsme v něm Báru. Začali jsme běžet, protože nám měsíc posvítil na cestu. Dorazili jsme k chatě a nikdo v ní nebyl. Petra s Tomášem zůstali v chatě a já pokračoval hledat.\n˂dokončeno v konceptu˃\nNechal jsem Petru s Tomášem, aby ji mohl dále uklidňovat a šel jsem je hledat. Nebylo to nic těžkého, protože jsem je našel podle křiku. Ten byl snad slyšet míle dale. Byli tam úplně všichni a klepali se strachem. Když jsem promluvil málem mě zabili. Vrátili jsme se a řekli všem že jim proběhlo pár myší před nosem. A začali se smát. Druhý den už bylo vše v pořádku. A byly jsme spokojení. Bylo to krásné dobrodružství.", "original_file": "pr1crozada_01_1"}
{"text": "31.10. 2006\t\nKateřina Holinská, 2.D\n1. písemná slohová práce\nVývoj hudby\n(Mluvený referát)\n\nOsnova:\nI. Úvod – přivítání spolužáků\nII. 1) Starověk\n2) Středověk\n3) Renesance\n4) Baroko\n5) Klasicismus\n6) Romantismus\n7) Hudba 20. století\nIII. Závěr – Ukončení referátu\n\nMilí spolužáci!\nJako téma mého referátu jsem si vybrala vývoj hudby. Toto téma asi není nijak zvlášť zajímavé pro mladé lidi, ale každý mladý člověk hudbu poslouchá a podle mého názoru by měl vědět alespoň něco málo o tom, co předcházelo jeho oblíbeným hudebním skupinám.\nVe starověku byl velký rozmach hudby hlavně v Egyptě a Řecku, kde byla kultura všeobecně velmi podporována. Jeden z nejstarších tónových systémů se však objevil v Číně – tzv. Pentatonika, ve které se objevovalo pět tónů (Pente = pět): f, g, a, c, a d. Nejstarší dochovaná píseň zapsaná právě v Pentatonice je z 2. st. př. n. l. a jmenuje se Seibilova.\nV raném středověku začala křesťanská církev rozvíjet druh hudby nazývaný gregoriánský chorál. Tato hudba byla založena na starých židovských zpěvech, zpívalo se v unisonu (neboli jednohlasu) a bez doprovodu nástrojů. Kolem roku 1000 n. l. vymyslel benediktinský mnich Guido d´Arezzo linkový systém hudební notace (tzn. zápis not, tak jak ho známe dnes my). Tento způsob zápisu měl zásadní vliv na způsob zpěvu. Západní hudba tak vyvinula harmonii, která znamená zápis dvou a více tónů, jež mají zaznět současně ve formě akordů. Ve středověku vznikalo i mnoho světské hudby. Přibližně od roku 1000 začali po Evropě putovat studenti, kterým se říkali --- nebo vaganti. Chodili od dvora ke dvoru, recitovali básně a zpívali. Dalšími šiřiteli světské hudby, které určitě znáte, byli zchudlí rytíři (ve Francii nazývaní trubadúři, v Německu minessengři). Ti zpívali o své lásce pod okny své milované.\nZa renesance hudba nabyla na hloubce, bohatosti a síle. Většinou se skládala z několika melodických linek nebo motivů, které se hrály nebo zpívaly současně (tomuto postupu se říká polyfonie). K průkopníkům renesanční hudby patřili hlavně Francouzi a Angličané, jako například Guilliame Dufoy a Thomas Tallis. Duchovní hudbu silně ovlivnila reformace. Aby se lidé aktivněji zapojovali na bohoslužbách, psali pro ně reformátoři jednoduché církevní písně. I římskokatolická církev začala svým věřícím pokládat novou srozumitelnější hudbu. Mnoho nového se událo i ve světské hudbě. Šlechta pěstovala dvorský tanec, ale také hudbu a zpěv. Oblíbenou písňovou formou byl madvigae, který se psal pro více hlasů, aby ho mohlo zpívat několik lidí. Oblíbeným renesančním nástrojem bylo clavicytherium. Byla to vlastně raná vertikální forma cembala. Stejně jako u klavíru i u tohoto nástroje dlouhé struny vydávají hluboké tóny a kratší struny tóny vyšší. Do strun ovšem nenarážejí kladívka, ale drnkají na ně trsátka z brku připevněná na dřevěných tyčkách. Jako většina hudebních nástrojů té doby je i tento bohatě zdobený.\nV barokním období se hudba stává komplikovanější. Jak instrumentální, tak i vokální skladby obsahovaly místa s mnoha rychlými notami, jejichž provedení vyžadovalo velkou zdatnost. Od zpěváků se pak předpokládalo, aby pomalejším melodiím dodávali napětí vkládáním vlastních not. Hudba se stává dramatičtější, charakteristické jsou pro ni kontrasty v dynamice (neboli síle), v tempu i v počtu hudebníků v souborech. Drama a vášeň našly své uplatnění ve zbrusu nové hudební formě – v opeře. Vyvinula se na počátku 17. století ze zábav na italských dvorech. Brzy začaly po celé Evropě vyrůstat operní domy a přední operní pěvci se stávali známými osobnostmi. Nejvýznamějším skladatelem další nově vzniklé hudební formy – fugy (komplikované kompozice), byl Johann Sebastian Bach, který je psal převážně pro cembalo a varhany.\nAsi v polovině 18. století začal barokní sloh vycházet z módy. Lidé začali dávat přednost uhlazenější a vyrovnanější hudbě. Tyto vlastnosti byly charakteristické pro umění starého Řecka a Říma, „klasických“ civilizací, podle nichž toto období trvající do 20. let 19. století, také dostalo jméno. Některé barokní hudební formy však zůstávají v oblibě samozřejmě přizpůsobené novému vkusu a zdokonaleným nástrojům. Byl mezi nimi i koncert, skladbou pro orchestr s významnou rolí určitého nástroje. Mozart např. napsal 21 klavírních koncertů. Přibyly i nové formy, např. symfonie, orchestrální skladba, která má zpravidla čtyři věty různého tempa. Tuto formu přivedl k dokonalosti Josef Haydn.    Velký ohlas také měla v roce 1824 premiéra Beethovenovy Deváté symfonie ve Vídni.\nPočátkem 18. století se umění začalo zaměřovat na „romantická“ témata – témata, jako jsou krásy přírody, nadpřirozené síly atd. Skladatel Ferenc Liszt přišel s novou hudební formou, jednovětou orchestrální skladbou nazvanou symfonická báseň. Jejím záměrem bylo vyjádření dramatického námětu nebo příběhu. Skladatelé v těchto formách také vyjadřovali své vlastní pocity. Jiní zase používali symfonie, aby jejími tóny „vykreslili“ dramatické krajiny či vyvolali sny a emoce.\nNa sklonku 19. století se symfonie „prodlužovaly“ a začaly vyžadovat větší orchestry. Hudba i nadále vyjadřuje city a duševní rozpoložení. Díla ale začala vyjadřovat i nový trend – vlastenectví. Tento druh hudby měl v sobě prvky lidové hudby, jimiž se vyjadřovaly vlastenecké myšlenky. Tradiční opera se skládala z písní (árií a sborů) propojovaných recitativy („zpívanou řečí“)\nVe 20. století prošla hudba mnohými změnami. V této době vytvářel Arnold Schönberg svoji 12ti tónovou hudbu, nemelodickou skladebnou techniku, která je úplným opakem libozvučné hudby. Pro vývoj hudby v další etapě je typické, že o tom, co se bude zpívat nebo hrát rozhoduje interpret nebo náhoda. Dlouhodobé opakování krátkého úseku nebo gradující obměny krátkého motivu vyjadřuje minimalismus. Ve 20. st. se na hudební scéně objevily základy dnešní moderní hudby, kdy vývoj vedl od jazzu a muzikálu přes rock´n´roll, rock a pop až k dnešnímu technu, hip hopu, crunku atd. Hudba se vyvíjí stále a bude i v budoucnu, proto tento referát nemohu uzavřít přímo nějakým stylem a mohu jen říct, že jsem zvědavá, co dalšího nám hudba přinese. Děkuji za pozornost.", "original_file": "pr2dholkat_1"}
{"text": "Datum: 3.11. 2005\nAdam Muška\n1.písemná práce\nHistorie SK SLAVIE PRAHA\n(referát)\n\nVážení pánové, vážené dámy, milé děti!\nChtěl bych vám poreferovat o jednom z nejslavnějších pražských i českých fotbalových klubů. Mnozí z vás o něm již určitě někdy slyšeli. Jedná se o klub SK SLAVIE PRAHA.\nJeho historie sahá již do roku 1892, kdy byl založen oddíl SLAVIE PRAHA. Jistě si většina z vás uvědomuje, že klub tak mladý není, ba naopak toho má hodně za sebou. Období úspěchů a neúspěchů se prostřídalo mnohokrát za tuto více než 100letou historii. Fotbalový klub jako takový byl založen nakrátko poté v roce 1894, ale za vznik se spíše počítá již ten zmíněný rok 1892.\nŽádné jiné klubové barvy nejsou v Čechách tak známé jako ty červenobílé. Každý „slávista„ hrdě nosí své klubové barvy. Sešívaní se slávistům neříká nadarmo, neboť dres je rozdělen horizontálně na dvě části, a to bílou a červenou. V té bílé části je červená pěticípá hvězda. Spousta nenávistivých „fanoušků„ pokřikuje na slávisty kvůli tomu antisemitistické pokřiky. Doufám, že vy stejně jako já toto chování odsuzujete. Během historie se domácí dresy slávistů příliš nezměnily, což je asi jeden z důvodů, proč jsou tak známé.\nNyní bych vám chtěl spíše přiblížit historii klubu po sportovní stránce. Hned první zápas Slavie se hrál na Císařské louce, prvním „stadionu„ SK Slavie Praha, proti Bohemians Praha. Tento zápas vyhráli slávisté 4:1. Určitě znáte všichni derby pražských S. Hned to první se hrálo na Císařské louce roku 1896. První historické derby vyhrála Slavie 6:1. Prvních evropských pohárů se zúčastnila Slavie až v roce 1926. V tomto zápase remizovala s Benfikou Lisabon 3:3. Byl to jeden z prvních vynikajících výsledků na evropské scéně. Tento zápas se hrál na stadionu Benfiky. Nejlepším kanonýrem slávistické historie je legendární Josef Bican. Hrál za ní ve 30. a 40. letech minulého století. Nastřílel během této doby více jak 500 branek, což je vlastně i světový rekord. Zhruba před 4 roky uznala světová fotbalová asociace FIFA tento rekord. V dalších obdobích prožila Slavie hodně pádů. Dvakrát sestoupila do druhé ligy, ale vždy se dokázala vrátit zpět mezi elitu. Titul získala v celé své historii celkem devatenáctkrát, což je druhá nejlepší bilance hned za Spartou. Slavie měnila mnohokrát stadion. Její druhý azyl byla Letná, poté <nedokončeno>", "original_file": "pr2cfmusada_01_1"}
{"text": "1. listopadu 2005\nAleš Matějka, 3.E\n1. písemná práce\n(Zlo, bezpráví a násilí přežívají jen s naším přispěním, neexistují samy o sobě.)\n(úvaha)\n\n„Zlo, bezpráví a násilí přežívají jen s naším přispěním, neexistují samy o sobě.“\nV této úvaze se pokusím nastínit svůj názor na otázky jako proč je na světě zlo, kdy se objevilo atd. Pro začátek je důležité si uvědomit, že zlo není na světě od počátku věků a také, že v přírodě se nevyskytuje ani v říši živočišné, ani rostlinné. Samozřejmě, zkuste si představit krokodýla, kterak páchá zločin! Vyloučeno, není k tomu vhodně uzpůsobený. Člověk, na druhé straně, ano, až moc dobře. Ale bylo tomu tak vždy? Podívejme se na vývoj člověka; kdy došlo k tomu, že lidé začali páchat bezpráví? Bylo to snad s příchodem peněz? Ve skutečnosti už s příchodem jakéhokoli hmotného majetku! Jakmile opice sestoupili na zem a začali „hospodařit“ a získávat osobní vlastnictví, otevřela se jim cesta k dokonalosti, kterouž ochotně nastoupily. V tu chvíli se stali lidmi!\nPáchat zločin, bezpráví a násilí je lidem vlastní!\nZločinnost je lidem vlastní, ne však šimpanzům, ač jsou nám tak podobní. Proč? Čím se člověk liší od zvířete? Tím, jak jsme se postupně vyvíjeli, objem mozku se zvětšoval a tělo se stále víc uzpůsobovalo vykonávání „duchovních“ i ručních prací, se mezi lidmi začali tvořit rozdíly. To vše jen díky vědomí, uvědoměním si sebe sama, schopností přemýšlet! Díky této schopnosti – přemýšlení – jsem přestal být zvířetem, stal se člověkem. Díky této schopnosti jsou lidé o něco víc, jsou dokonalí. Ale díky přemýšlení umím také páchat zločiny a tak jsem dokonalý leda ve své nedokonalosti! Myslím, že ještě nejsme na dost vysokém vývojovém stupni – jednou budou lidé mnohem přemýšlivější – budou tak přemýšlet, až si uvědoměj nesmyslnost páchání zločinů – to už nebude člověk, ale nadčlověk – dokonalý!\nZatím se ale od zvířete lišíme „jen“ projevováním citů; smíchem, pláčem, pácháním hříchů. Kde se to v nás tedy bere?\nPodívejme se na gorilu či krokodýla. Všichni krokodýli i gorily vypadají úplně stejně, jako příslušníci jejich druhu a stejně se i chovají! Když totiž krokodýl zabije rybu, nepocítí jak ho hryže svědomí a nemá pocit viny. A tak je to u všech krokodýlů. A u lidí? U lidí jsou vyjímky – někteří prostě odmítnou vánočního kapra. A proč? Z důvodu nějakých vnitřních pohnutek, ať už jsou jakékoliv, kvůli vlivu společnosti. Uvedu další příklad. Tarzan – člověk! – žijící v džungli, zcela oproštěný od civilizace, by se asi moc dlouho nezamýšlel nad tím, zda rybu zabít, či ne, kdyby měl hlad. Tarzan by se nikdy nestal vegetariánem. Žil se zvířaty a uvažoval jako oni. Ačkoliv byl moudřejší než opice a přemýšlel, lidství v něm bylo významně potlačeno a proto – Tarzan by také nespáchal zločin! Tolik vychvalovaná schopnost přemýšlet, naše jedinečná vlastnost, která nás odlišuje od zvířat, je dána naším vývojem a vývojem okolního prostředí!\nChtěl bych se také zamyslet nad tím, co je zločin. Bohužel to není tak lehce rozpoznatelné, jak by se mohlo zdát. Třeba já, nebo vy – jsme přece „dobří lidé!“ Ale zločin stejně tak spáchat můžeme, protože – příležitost dělá zloděje. (Ne vždy, samozřejmě.) Ale platí to pro krokodýla? Myslím, že ne tak docela. Samozřejmě, když je hlad, mohou krokodýli soupeřit o jednu rybu, jeden krokodýl může zabít druhého, ale to není zločin, nýbrž normální boj o přežití, jak ho určuje Příroda. Tento boj se ale nedá vztáhnout na člověka a únosy a pojišťovací podvody, protože to jsou zcela úmyslné a zákeřné zločiny, které vedou k pouhému získání větší moci, ne přežití.\nObávám se, že zločin v jakékoli formě nás bude provázet ještě hodně dlouho, protože ho máme zakořeněný moc hluboko v sobě. Jediné, co můžeme dělat, je snažit se ho potlačit. V sobě i druhých. Ale začít musíme u sebe. A jestli nás jednou dobrovolně – (ne násilně – převýchovou nebo „vymýváním mozků“) – zločin opustí, už nebudeme člověk „moudrý“, ale budeme se moct hrdě označovat titulem člověk dokonalý.", "original_file": "pr3ematale_02_1"}
{"text": "Ptáš se, jak se mi teď daří\n\nAhoj Evo,\n\nděkuji Ti za Tvůj dopis opravdu velmi moc mě potěšil. Na Tvou otázku, jak se mi teď daří není tak snadné odpovědět, ale já se o to pokusím.\n\nJak jistě víš nastoupila jsem na novou školu – {název gymnázia}<priv>. Není to tak dávno co jsem měla velkou obavu z toho jestli mě vůbec přijmou... a teď jsem tady. Ten čas opravdu neuvěřitelně letí!\n\nMůj první dojem ze školy byl velmi zvláštní a mé pocity hodně smíšené. Vůbec jsem nevěděla jestli mám být šťastná nebo ne. Vešla jsem do třídy a všichni na mě koukali jako na vesmírné stvoření, které přijelo na dovolenou. Zmocnil se mě nepříjemný pocit a trochu se mě dotknul i strach. Posléze jsem zjistila, že se takhle cítili úplně všichni a to mě do jisté míry uklidnilo.\n\nUplinulo pár měsíců a všechno je lepší. Obavy ze mě opadly a pomalu si začínám zvykat. Občas se ve škole sice ještě trochu ztrácím a nemůžu najít učebnu kterou zrovna hledám, ale alespoň zavítám i do těch míst kam bych se za normálních okolností vůbec nedostala. Co se týče učení, nároky jsou samozdřejmě větší než na základní škole. Ze zaťatými zuby se to dá ale celkem zvládnout. Velkou oporou mi je i třídní kolektiv, který je skvělí.\n\nNároky školy ovlivnily i můj volný čas. Není ho tolik jako dřív, bohužel. Po příchodu domů se musím „ponořit“ do učení a hodně času mi zabere i dojíždění. Na své koníčky si čas přesto vždycky najdu. Stále se věnuji plavání, jízdě na kole a mému oblíbenému aerobiku.\n\nPokud všechno shrnu jsem docela spokojená a šťastná. Taky vím, že až mi stejnou otázku položíš ve 4. ročníku, má reakce na ní bude zajisté jiná. Ale co se dá dělat... dala jsem se na vojnu, tak teď musím bojovat...\n\nDoufám, že Tě má odpověď uspokojila a teď se těším na dopis od Tebe.\n\nS pozdravem\n\nEva\n\nOsnova:\n\nI. Úvod\n\nII. Stať : 1. Nová škola\n\n2. Můj první dojem\n\n3. Škola\n\n4. Můj volný čas\n\n5. Shrnutí\n\nIII. Závěr", "original_file": "cb1acermic_01_1"}
{"text": "Nela Husouka, 1. C\n23. 2. 2004\n\n2. slohová práce\nBílá vrána\n(Charakteristika)\n\nOsnova:\n1) Zdání klame\n2) Výjimečný vzhled\n3) Tajemná duše\n4) Proč nepláče?\n5) Je lidskou bytostí?\n\nProč psát o typické ženě bílé pleti a středního věku? Protože není až tak typická. Vlastně téměř všechno na ní vzbudilo můj údiv.\nUž jen její vzhled se vymyká běžným normám. Vysoké štíhlé tělo, které působí velmi křehce, v sobě tají velkou fyzickou sílu. Snad jí ta síla byla dána do vínku sudičkami, snad se o ni zasloužila genetika. Pro své krásné oči barvy lotosového květu vzbuzuje na první pohled sympatie. Nikdo v nich však už nehledá bolest, která neproniká ani skrz její souměrné rudé rty ani z jejích malých roztomilých uší. Všechny pocity totiž ukrývá za závojem klidného a vyrovnaného výrazu ve své oválné tváři, která je orámovaná dlouhými hustými kadeřemi oslňujícími ohnivou červení vše kolem.\nA také má co skrývat. Protože se s ní život nemazlil a nechal na ní své kruté stopy. I přes svá životní trápení však dokáže potěšit okolí svým milým zvonivým smíchem. Přestože jí samotné se dostávalo málo lásky, sama ji rozdává plnými hrstmi. Ale pamatuje si všechna příkoří a zlobu a neodpouští. Zatím to nedokáže. Mnozí se diví její neústupnosti, jiné překvapuje její rozpolcenost.\nMiluje a nenávidí, raduje se a smutní, často vyhledává společnost, kterou však po chvíli opustí. V jedné věci je však rozhodnuta. Směje se pokaždé, když se jí naskytne příležitost. Ale pozor! K vysmívání se nesníží. Co však vypustila ze svých projevů?\nPláč. Obyčejný tichý i hlasitý pláč. Nenávidí ho. Považuje ho za známku slabosti, protože tak ji tomu naučil život. Nepláče kvůli neštěstí, neúspěchu, zlobě. Nedovolí si plakat ani radostí. Obyčejný člověk a s ním celá společnost ji nechápe. Ale já ano. Chápu její důvody, které jsou dost závažné. Její počínání však neschvaluji.\nPláč je přeci jedním ze základních lidských projevů, které objevíme všichni už po narození. Ona však tento projev odmítá. Není tedy lidskou bytostí?\nOsobně si myslím, že je. Domnívám se však, že neúplnou. Ale ona tím u mě sympatie neztrácí. Naopak, její život a její povahu obdivuji, a proto jí věnuji těchto pár řádků.", "original_file": "pr1chusnel_02_1"}
{"text": "Tak tady žiji\n\nV poklidnější části Českých Budějovic {obec}<priv> žiji celý svůj život. Tato čtvrť není sice nejklidnější, protože tudy jezdí auta směrem na Český Krumlov, ale ani není tak rušná, jako cemt centrum města. Já bydlím kousek od řeky Malše, která {obec}<priv> protéká. Často koukám z okna svého pokoje na ten obraz, který se mi zjevuje pohledem do dáli.\n\nVidím řeku a okolní přírodu, která vypadá, jako by nebyla poznamenaná okolním světem, ikdyž hned vedle vede silnice, která mi tento obraz jaksi kazí. Dlouhá pole se rozléhají okolo cestičky podél řeky. Na konci, kde “začíná civilizace“, stojí starý mohutný dub. Jako malá jsem si tady vždy hrávala se sestrou. Pokaždé, když tento dub vidím, vzpomenu si na to.\n\nKousek odtud je na řece menší jez, před kterým začíná slepé rameno. Je to taková poklidnější zátoka, která je málo navštěvovaná, proto má zde návštěvník své soukromí a je nikým nerušen. Kousek před touto oblastí je malý bílý mostek, aby se sem dostali chodci a kolaři, ale aby zde nemohlo projet žádné auto a zničit tuto scenérii.\n\nHned vedle je volejbalové a tenisové hřiště, které je ideálně umístěno pro hru v horkém létě, protože ve stínu okolních stromů není nikomu vedro a je možnost se zde vykoupat v osvěžující vodě řeky. Tato oblast je ideální i pro rybáře. Nikdo je neruší a oni mohou v klidu vyčkávat na svůj úlovek.\nJe tady i mnoho menších poloostrůvků, na kterých je plno stromů. Některé jsou i ohlé k zemi, což působí trochu chatrným a neuspořádaným dojem, ale vše do sebe skvěle zapadá. Večer se odráží v klidné hladině řeky sluce slunce a okolní stromy jsou zcela zality slunečními paprsky. Všechno je zlatě ozářeno a vypadá to, jako kdyby toto místo bylo nikým nedotčeno a někde hodně daleko od civilizace.\n\nK večeru často sedávám na balkoně u svého pokoje s šálkem teplého čaje a koukám směrem na Kleť, jak se stmívá. V tomto okamžiku mě zalévá pocit nostalgie nad krásou, na kterou se zrovna dívám.\n\nNechtěla bych žít jinde, protože tato část Budějovic zahrnuje vše – rodinné domky, paneláky, obchody, školu, krásnou přírodu, do centra města je to odtud kousek a je tady trochu klidnější doprava na hlavních silnicích.\n\nOSNOVA:\n\n1. Úvod\n\n2. Stať: a) příroda v okolí\n\nb) slepé rameno\n\nc) zábava\n\nd) poloostrůvky\n\ne) západ slunce\n\n3. Závěr", "original_file": "cb1aperver_02_1"}
{"text": "JARNÍ TÁBOR 5. – 12.3.\n\nTento rok byla dlouhodobka – OBĚT SVĚT ZA MÍŇ DNŮ NEŽ 80 JAKO WILLY FOG. Na jarním táboře jsme měli dojet do Ameriky a do Sondýna. Sras byl na vlakovém nádraží, takže jsme jeli vlakem. Za 1 h jsme vystoupili a šlapali po svích asi 2 h. Když jsme dorazili, tak jsme se vybalili a porozhlídli, kde co je. Pak jsme hráli hry, které si po 9. dnech opravdu nepamatuji. Ale vím, že nám večer oznámili milou zprávu a to že každý den bude místo rozcvičky orienťak na určený čas.\n\nTakže jakmile jsme ráno uslyšeli: BUDÍČEK. oblekli jsme se, doběhli si pro mapu, nazuli boty a znechuceně srovnávali mapu a četli, kam že máme běžet a kolik máme času. Samozdřejmě každý běžel na jinou kontrolu, ale v mém případě to byla 13 za 23 min. Bohužel jsem jí nenašla. Po snídani jsme myli my COCÍS, protože jsme měli „kuchyňskou“. V neděli jsme také hráli golf, který nám nešel a skončili jsme poslední. Ale vůbec nám to nevadilo, protože po návratu na {obec}<priv> nám Šampus řekl: „Dnes hrají na sjezdovce NYHTWORK a kdo chce jet, tak může.“ Na tvářích se objevili úsměvy a jeli skoro všichni. Hráli třeba - JÁ JSEM GAY, TEPLÁKY, SLUNCE V DUŠI, MAJA, DREVO SÚSTRUHÁK, DIKTÁTOR UNDERGRÁUND atd,. Bylo to strašně moc super!\n\nVečer šel tým KOHYNOR udělat litr čaje na ohni ale aby to nebylo lehké za 13 min šli ostatní tými je hledat. Ale byli rychlejší.\n\nProtože bylo pozdě, šli jsme spát. Ráno jsem běžela na 4, na kterou jsem měla 13 min. A stihla jsem to.\n\nOdpoledne jsme hráli na Lipně.\n\nTaké jsem měli XXX zahrádku. Byli jsme 1. A stavěli jsme UFO města z chemikálijí. <tr-sem>\n\nV úterý jsem běžela na 10. za 13 min. Našla jsem jí. Dopoledne jsme šli do {obec}<priv> na plovárnu, kde byla – řeka, tobogán, sprchy, výřivka, bazén, plavací bazén a bazének pro děti. Bylo to fajn. Pak jsme si ve {obec}<priv> nakoupili a šli spět do {obec}<priv>.\n\n{Večer jsme dosatli kusy z polistyrenu. Podle toho, jak jsme se umístili.}<tr-odsud>\n\nK večeru jsme hráli 6 smyslů. A k večeři byli knedlíky, samosebou výborné, protože byli od Babči. Večer se hrálo na kytaru.\n\nVe středu jsem šla s velkou mapou na A za 12 min. Protože jsem t našla, tak jsem se přesvěčila, že {umím s velkou mapou.}<ni> Hráli jsme „Azimuťák z baráku“. Po obědě jsem s holkama hrála pyramidy.\n\nPo poledním klidu byl BIATLON. Večer jsem se dozvěděla, že jsem v kategoríi SNĚŽENKY 3. Pak jsme šli na půdu, kde jsme měli konstrukci BIGBENU a my jsme ho plnili polistyrénama.\n\nPak jsme šli dělat oheň my a zvládli jsem to. Bylo to SUPER.\n\nVe čtvrtek jsem se do řady k mapáp dostala 1. a běžela na 14, kterou jsem našla.\n\nDopoledne jsme šli chytat papírové rybi z lodě, na které se pomalu aele jistě blížíme k Londýnu. O „poledňáku“ jsme hráli pyramidy. Také jsme hráli bouchačku.\n\nPak jsme si 3 h dělali zmenšeninu baráčku který bychom chtěli až se vrátíme z cesty kolem světa. Náš se mi líbil. Ale bylo mi hrozně špatně. Pak se mi udělalo trochu líp, ale hledat my – tak se jmenuje tým kde je Eva, jsem radši nešlo..\n\nV pátek jsem šla na 8, kterou jsem nenašla kvůli špatně zakreslené mapě.\n\npPo snídani jsme se dozvěděli, že jsme s domečky všichni na 1. místě. Pak jsme hráli – skládku a obživu brouka. Večer jsme běželi „azimuťák“. V lese jsme se dozvěděli, že jsme sázku vyhráli a že dlouhodobka skonšila takto\n\n1. COCÍS\n2. MY\n3. HOHYNOR\n4. O2\n\nKdyž nastala tma, běželi jsme azimuťák.\n\nVečer se hrálo spívalo nebo poslouchalo a v 1 h se šlo spát.\n\nV sobotu jsme uklízeli a jeli domů.\n\nJARNÍ {TÁBOR}<ni> SE POVEDL!", "original_file": "ho5dworbar_1"}
{"text": "Ezop\nEzopovy bajky\n\nEzopovy bajky je kniha povídek (bajek). Tyto povídky mají poučit lidi o tom, jak se mají chovat, o tom co je správné a co špatné. Námět jednotlivých bajek je pokaždé jiný, ale pokaždé má svou mravní poučku. V knize je vždy na konci bajky napsáno poučení.\nV bajkách vystupují převážně zvířata a jsou jim přiděleny různé lidské povahy, např. liška je zde lstivý, lakomý a namyšlený tvor. Některé bajky se v hlavní myšlenkou v knize opakují.\nJazyk je spisovný, a jelikož byla kniha naposledy přeložena nedávno, je velmi čtivý. Každá povídka má pointu.\nPokud si tuto knihu přečtete, budete poučeni o tom, že máte konat dobro, být statečný, pomáhat slabším, být skromný a že je lepší být inteligentní než silný.", "original_file": "js9kovsil_03_1"}
{"text": "Štulcová, Hana, Gymnázium J. Seiferta\n\nKniha: Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda\nAutor: Robert Luis Stevenson\n\nTato snad nejznámější – příběh od R. L. Stevensona se odehrává v Londýně. Toto město – dosud věčně zahalené mlhou a tajemstvím, se dokonale hodí pro umístění příběhu o „člověku dvou tváří“.\nJe to příběh člověka, který se pomocí jim nalezené drogy snaží zbavit věčné rozdvojenosti lidské povahy, a stát se zcela dobrým, nebo naopak bezvýhradně zlým. Hrdina příběhu – doktor Jekyll – doufá, že, pomocí převtělení, se jeho hříšné pudy budou moci svobodně vybít, aniž se bude trápit výčitkami svědomí. Proto se doktor Jekyll začne čas od času převtělovat do svého zlého já, v podobě ohyzdného mladého mužíka, pana Hyda.\nJak z výše uvedeného vyplívá, kniha řeší závažné psychologické a etické problémy. Autor konflikt soustřeďuje do nitra své postavy, kde řeší souboj dobra a zla a z toho plynoucí otázku zločinu a trestu.\nKniha je přez to, co řeší, velmi čtivá a zábavná, rozhodně ne však humorná! Děj sledujeme spolu s právníkem ---, který události vyšetřuje. Z toho důvodu neplyne úplně chronologicky a střídají se zde pasáže výpravné, popisné, a nakonec dopis – zpověď doktora Jekylla.\nAutor knihy – Robert Luis Stevenson – žil v druhé polovině 19. stol., tedy zhruba stopadesát let před současností. Proto by měl právo na to, aby jeho příběh byl --- a upadl v zapomění. To se však nestalo. Snad je to dovedností pana Stevensona, snad aktuálností tématu. Vždyť břímě položené na lidská bedra tu vždy bylo a vždy bude. A proto si myslím, že Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda půjde s lidstvem stále dál, stejně jako ono pomyslné břímě.", "original_file": "js9mstuhan_1"}
{"text": "1. listopadu 2005\nK. Hudecová, 3.E\n1. Slohová práce\n(Úvaha)\nZamyšlení aneb Babyboxy a nejen to\n\nUž kdysi jeden muž, myslím, že Napoleon Bonaparte prohlásil, že budoucí osud dítěte závisí na rozhodnutí matky. Pro někoho možná obyčejný, nezajímavý a jednoduchý výrok, ale určitě se všichni shodneme na tom, že pravdivý. Vždyť je to přece opravdu právě matka, která rozhoduje a výrazně ovlivňuje narození, a převážně i další průběh života jejího dítěte. Ale postupně.\nNejdříve ze všeho se dítě musí narodit. To je sice úplně přirozený jev, ale když se sama matka rozhodne, že dítě nechce, není asi nikdo, kdo by tomu dokázal zabránit. I kdyby všichni známí, rodina i okolí byli proti, to konečné rozhodnutí má přece jen matka. A tím bych asi začala.\nNení to tak dávno co jsme se mohli z médií dozvědět, že v České republice byl vybudován první BABYBOX. Předpokládám, že všichni asi víte, o co se jedná. Kdybychom toto slovo přeložili do češtiny, dostali bychom název „Dětská krabice“. To zní tak trochu povrchně a hrubě, nemyslíte? I když ve skutečnosti onen BABYBOX něco podobného vlastně je. Velká, jakási šedá schránka umístěná přímo v lékařském centru, která je určena pro matky, které své dítě nechtějí nebo se o něj z nějakého důvodu nedokáží postarat. Do této schránky mohou dítě anonymně vložit a dál už se nestarat. Možná to zní příliš tvrdě, ale podle mého názoru je to tak. Nechci tyto ženy soudit, sama jsem něco takového nezažila, takže nevím, jaké důvody měly k tomu opustit své dítě, ale stejně mi to celé připadá poněkud zvláštní.\nSouhlasím, že je určitě lepší v krajních a neřešitelných situacích dítě raději odložit do BABYBOXU než ho třeba pohodit někde u popelnice.\nAle v jaké to vlastně žijeme době? Ještě před pár desítkami let bylo něco takového naprosto nemyslitelné. Když byla žena těhotná, asi si ani nepřipouštěla jinou možnost než dítě porodit a vychovat. Pak se o něj starat, dívat se jak vyrůstá...\nA kde jsme dnes? Schránky na děti? Dokážete si představit, že byste vyrůstali u úplně cizích lidí s pocitem, že ani nevíte, kdo je vaše matka, odkud byla a proč vás takhle opustila? V podstatě nevíte o svém původu absolutně nic. Možná si teď říkáte, že u adopce je to téměř to samé, ale já si myslím, že zas až tolik ne.\nAno, je sice pravda, že princip je téměř stejný, ale podle mého názoru mají adoptované děti poněkud větší šanci vypátrat nebo alespoň zjistit o svém původu daleko více. A hlavně, adopce není až tak úplně anonymní, takže vždy se dá najít někdo, kdo ví něco o matce nebo o případných pěstounských rodičích.\nNechci být jakýmsi silným odpůrcem BABYBOXŮ, ale rozhodně ani zastáncem. Když už se matka rozhodne z jakéhokoli důvodu vzdát se svého dítěte, možná by si mohla předtím trochu uvědomit, co to pro něj v budoucnu může znamenat. Říká se, že každá matka by udělala pro své dítě to nejlepší, ale v případě BABYBOXU? Myslím, že z části je to asi pravda. Když matka ví, že by se sama nemohla o dítě dobře postarat, BABYBOX je zřejmě vhodné řešení, jak dítě svým způsobem zaopatřit. Matka ví, že bude alespoň nějaký čas v dobrých rukou, a tím může být spokojena. Ale na druhou stranu nechápu, jak se může jen tak vzdát tvora, který byl několik měsíců její součástí, s vědomím, že už ho nikdy neuvidí. V životě už se nedozví, kde její dítě žije, co dělá nebo jak vlastně vypadá. Ale jak už jsem řekla, sama zkušenost s něčím podobným nemám, takže neznám pocity zoufalých matek, které takto jednají.\nTakže ve výsledku je asi na každém z nás, jaký si o babyboxech vytvoříme názor. A také na nás, co si pomyslíme o matkách, které je využívají. Rozhodně bych je ale za to nezavrhovala...", "original_file": "pr3ehudkat_02_1"}
{"text": "Pracovní plocha mého psacího stolu\nNa mém starším, béžovém psacím stole se během týdne nashromáždí spousta věcí. Často se jedná o věci, které zde ani nemají co dělat. Jsem totiž velmi činorodý, neustále něco vyrábím a dokážu se obklopovat spoustou věcí. Navíc mám poněkud volnější vztah k pořádku, čímž své okolí doháním k šílenství. Je považováno za veliký úspěch, když svůj stůl uklidím alespoň jednou za týden, nejčastěji v neděli. Když odstraním všechno, co za normálních okolností na stůl nepatří, nachází se zde jen několik nejdůležitějších věcí.\nAsi polovinu plochy stolu zakrývá pracovní položka. Vzhledem k tomu, že se jedná o politickou mapu světa s vlajkami a mnoha dalšími údaji slouží zároveň jako učební pomůcka.\nV levém rohu psacího stolu stojí jednoduchá stolní lampa černé barvy, která díky čtyřicetiwattové žárovce poskytuje dostatek světla. Její kulatá podložka s tlačítkem je se stínítkem ve tvaru polokoule spojena stříbrnou polohovací tyčí. Na lampičce mám několika magnety přichyceny nejrůznější zbytečné předměty.\nHlasitým tikáním na sebe upozorňuje další předmět každodenní potřeby – kulatý budík tyrkysové barvy. Má chromové doplňky a bílý ciferník s černými arabskými číslicemi. Ručičky jsou opatřeny fosforeskujícími koncovkami, aby byly viditelné i ve tmě. Prostředictvím tenké stříbrné ručičky nastavuji čas vyzvánění. Nahoře je jednoduché tlačítko sloužící k zastavení zvonění, které je zejména po ránu obzvláště nepříjemné. Vzadní části budíku jsou ovládací prvky, kterými se natahuje a nařizuje. Jde totiž o mechanický přístroj, který na rozdíl od digitálních není poháněn elektřinou ani baterií.\nPoslední na stole stojícím objektem je černý stojánek na psací potřeby. Jeho náplň tvoří pestrá směs neořezaných pastelek, tužek, nefungujících propisek, gum i ořezávátek.\nProtože je dnes neděle, tak se na pracovní ploše mého psacího stolu více věcí nenalézá. Zítra odpoledne už by byl popis tohoto prostoru náročnější.", "original_file": "cl7cbarvoj_1"}
{"text": "Kontrolní slohová práce\nLíčení\nJméno: Valenta Martin\nTřída: VIII. B\nPopis místa\nHřistě se nachází mezi baráky na velkém sídlišti hned vedle se nachází sedmi patrový panelový dům a na druhé straně hřište tedy na pravo jsou tyče na které se dá přidělat síť na nohejbal nebo voleibal o kousek dál je značka na které jsou informace co se na hřišti smí a co nesmí za brankami jsou stromy.\nHřiště je poseto drobným štěrkem nejsou tam velké branki mají rozměry na výšku kolem 160cm a na šířku 200cm ale hřiště taky není moc velké meří asi 15 metrů.\nVzdy se tam sejdem a krásně si zahrajem pokaždé jsem já a Honza kapitáni a ostatní kluci si rozdají čísla pak už jen vibíráme čísla a jdeme hrát.\nChodím tam skoro každí den pokud nejsem nemocný nebo nemám něco jiného na práci.\nAle když hodně prší tak tam je voda a musíme čekat třeba 2 dny a moc nám to vadí ale hned jak ta velká louže vyschne tak tam je hned živo hřiště vypadá jako z pohádky a mám ho rád kvůli tomu že tam jsem s přáteli", "original_file": "cl8bvalmar_1"}
{"text": "Švehlová Anna\n1. E\n25. 2.\n\n2. písemná práce\nMůj nejlepší přítel\ncharakteristika\n\nOsnova: 1. úvod – Hokejista tělem i duší\n2. popis zevnějšku\n3. popis povahových vlastností\n4. závěr – nejlepší přítel\n\nJeho životem je hokej. Třeskot hokejek, záblesky nožů na bruslích, hlas píšťalky. Je to můj nejlepší přítel. Je to člověk, kterého mi každý závidí. Je se mnou, když ho potřebuji a je to spíš můj brácha než jen kamarád.\nJak ho nejlépe vystihnout, když s ním trávíte většinu okamžiků ve svém životě? Připadá mi krásný. Vysoká postava, široká ramena, hnědé vlasy, nagelované do trnitých ostnů připomínajících ježka. Modré oči – hluboké jako studánky v křišťálovém lese. Souměrná ústa a neustále jakýsi nadnesený až bohémský úsměv patnácti letého puberťáka. Jak už sem řekla je vysoký, má vypracovanou postavu a je hubený. Váží méně než já. Jak se mu to daří? Říká, že před každým jídlem si vzpomene na mě a řekne si, že by nepřežil, kdyby vážil víc než já. Prostě kamarád k pohledání. Když ostřížím zrakem rentgenujete jeho postavu opravdu šokujícím zjištěním pro vás bude velikost jeho bot. Ne to nejsou boty, ani lodě, nýbrž zaoceánské parníky. Moje malá nožička by se v nich utopila. Dodává mu to však jakýsi výraz mužnosti nebo spíš výraz vysokého kluka s „Velikou„ nohou.\nV životě chce dokázat spoustu věcí. Být architektem, odjet do Ameriky a hlavně hrát hokej. Občas mám pocit, že existují dva. Jeden ten, co mi kupuje lízátka a platí za mne v autobuse a dělá mi brášku. Ten druhý je však cílevědomý, jistý a odvážný kluk a tím se stává právě na ledě. Hokej je jeho život, jeho láska, jeho všechno, a proto jsem mu propadla i já. Dokázal mi s humorem a elegancí sobě vlastní odkrýt i ty nejkrajnější stránky pro mě nepochopitelného sportu. Ale nemyslete si, že je Honza dokonalý. Má spoustu chyb. Ale, jak nad tím přemýšlím, myslím, že by se z nich daly udělat jeho přednosti. Tak například, pokud byste před něj postavili nahou dívku, zrudne a na 90% určitě uteče. Ale naopak můžu se sním převlékat a mít na sobě je podprsenku a tanga kalhotky a Honzu zajímá, co bude dnes k obědu. Často si připadám spíš jako jeho máma. Například, když se kluci oblékali na tělocvik, běhala jsem po šatnách a zjišťovala, kde milý Honzíček zapomněl kalhoty a nebo kam odletěla jeho týden nepraná ponožka. Další jeho „úžasnou„ vlastností je neschopnost psát slohy. V zhledem k tomu, že ve svém životě nepřečetl jedinou knihu, jeho psané výtvory spíš připomínají telegram válečného zajatce píšícího rodině. Pro jeho záchranu jsem proto každou hodinu slohu psala o jednu práci navíc. Nad svou propracovanou jsem strávila hodinu. Nad jeho 5 minut ve škole. A co myslíte? Výsledek. Oba za jedna. Honza ještě k tomu navíc výborná práce. A pak, že existuje spravedlnost. Z toho vyplývá další jeho vlastnost a tou je lenost. Jenže, když jsem mu řekla, že je líný odpověděl: „Ale za to můžeš ty, vždyť mě rozmazluješ.“ Mezi jeho další vlastnosti můžu započítat třeba urážlivost . on si ze mě legraci dělat může, já z něj ne. A co třeba neschopnost souvislého projevu nebo klidné stání na jednom míste?! Pokud má mluvit déle než pět minut na více než jednu osobu, vrazí ruce do kapes, nahodí výraz zoufalého malého králíčka vylézajícího z nory a začne se houpat nebo přešlapovat z nohy na nohu. Tudíž je neposedný a nesoustředěný. A neustále ho bolí kolena a nikdy neví z čeho. Že by to měl z toho přešlapování? Ale má svůj cíl, ví co chce a proto si ho vážím. Dokáže mě rozesmát. Uzavřeli jsme spolu sázku. Pokud vydržím v jeho přítomnosti nesmát se pět minut, vyhraji. Nikdy jsem ještě nevyhrála.\nHonza pro mě není jen člověk, který je se mnou. Je to přítel, který je se mnou, i když s ním zrovna nejsem. Vždycky mám pocit, že tu je a dodává mi energii. Mám ho moc ráda – a nepovažuji tuto větu za otřepanou frázi napsanou na cáru papíru. Říkám pomocí ní vše, co můžu říct.", "original_file": "pr1esveann_02_1"}
{"text": "Téma: Realita je nudná. Dejte mi jiný svět.\n\nOsnova: 1. Stereotyp\n\n2. a) Pojem „realita je nudná“\n\nb) Děti\n\nc) Cestování\n\nd) Hry\n\ne) Drogy\n\n3. Vlastní volba\n\nVšichni známe své povinnosti a svůj volný čas. Mnoho lidí je se svým životem určitě spokojeno. Zamysleli jste se ale někdy nad tím, že je to vlastně pořád stejné. Jako nepřetržitý běh kolem domu, kdy stále mýjíte známé a nikdy se neměnící věci, místa a dokonce i lidi. Stereotyp našeho života vám pak přijde docela zřejmý, možná až nesnesitelný. Co s tím ale naděláme? Vždyť i život sám začíná a končí pořád stejně. Lidé se narodí, vyrostou a zemřou, i když ten konec může mít jiný vzhled, výsledek je stejný.\n\nPojem „realita je nudná“ není zcela pravdivý, pokud v ní myslíme celý svět. A ten nudný rozhodně není. Jsou tu zajímavá místa, zvláštní kultury a neobjevená zvířata. Co je tedy nudné? Odpověď už možná znáte, je to náš život. Či spíše způsob jakým jej žijeme. Ten stále se opakující běh, ve kterém jsme uvízli a ze kterého se jen málokdo dokáže vymanit.\n\nPokud se podíváme na ty nejmenší ve školkách či v prvních třídách, všimneme si, že jsou nečím zvláštní. Důvodem je, že ještě stále nebyli pořádně zařazeni do běhu společnosti, nebo si to neuvědomují. Ale také ještě pořád mají své sny, kterých se my, jako dospělí, musíme vzdát. Děti si svůj stereotyp ruší vlastní fantazií, i když jsou nereálné, ale možná v tom je ten trik.\n\nJak ale může uniknout dospělí? Nemůže počítat, že před ním zázračně přistane raketa nebo se z něj stane Superman. Jedním východiskem se poté stává cestování. Kam? To už je víceméně jedno. Nejlepší by asi bylo odcestovat někam do cizí kultury, třeba do Egypta.\n\nDalším způsobem jsou počítačové hry. Problémem v nich je, že tenká linie mezi koníčkem a závislostí se překročí snadno. Lze ale takovému člověku něco vyčítat? Vždyť jediné, co chce je uniknout z reality a ze svého běžného života. Tento jiný svět je nebezpečný tím, jak snadno vás pohltí. Není něčím, čemu byste se měli vyhýbat, ale na co si dávat pozor.\n\nTeď je zde už jen ten zcela negativní způsob, a tím jsou drogy. Je sice pravda, že taková droga vám zajistí euforii a možná i pomyslnou cestu na měsíc, ale za jakou cenu. Je drahá, návyková a hlavně škodlivá. Nakonec si možná budete přát svůj nudný život zpět, což ovšem nejde. Tuhle metodu tedy radši zkoušet nebudeme, ne?\n\nUž tedy víme, že realita je takříkajíc nudná, ale je na každem člověku, jestli to tak nechá. Z koloběhu života se vymanit nemůžeme, co si ho alespoň trochu zpestřit? A tak si alespoň částečně zajistit svůj „jiný svět“. Ale nic se nesmí přehánět, že?", "original_file": "grP3avokver_1"}
{"text": "23.3.2006\nLucie Lukešová\n2. písemná práce\nNa vrcholu\n(subjektivně zabarvený popis)\n\nKdyž se řekne na vrcholu, vybaví se mi zajímavý sen, který se mi zdál před nedávnem.\nOcitla jsem se v životě, který momentálně nežiju, ale může znamenat určitou předzvěst. Zprvu jako bych pod sebou viděla pouze modro, ale po zaostření jsem zjistila, že v této ploše mohu najít hodně zajímavých věcí k podívání. Najednou jsem pod sebou začala vidět a vnímat život, byť jen v malých tečkách a ostrůvcích. Bylo to pro mě potěšující zjištění, že voda přece jenom nezalévá celý prostor a nemůže tak postupovat i do výšky a proto není tak všemocnou a vládnoucí nad životem mým i jiných.\nOtočila jsem se z vršku doprava a najednou jsem uzřela své oblíbené rostliny. Dokonce v kombinaci, jaké na zemi neznám. Macešky nádherně rozkvétají pod palmami a co to ještě nevidím, náš balkon v plné vegetaci rajčat a kedluben. Toužím však po svých milovaných květinách, proto se musím podívat pozorněji. Drobné tečky se mi posléze mění v bílý koberec jarních sasanek, žluté puntíky nabývají podobu pampelišek a doufám, že zahrada květin bude ještě pokračovat. Jaké však nemilé překvapení, že znenadání tato mě blízká zahrada končí.\nKdyž otočím hlavu doleva, vidím totiž zcela něco jiného. Rozhodně se nejedná o kvetoucí krajinu. Příboje vody narážejí do kamenitého pobřeží, jediným živoucím momentem je nad příbojem kroužící pták. Nejen tento pták, ale i celé pobřeží působí něčím pustě, temně až hrůzostrašně. Nebýt ptáka je všude mrtvo. Možná i v kamenech byl kdysi život. Teď ale působí všechny kameny bezútěšně a stejně. Z toho pohledu je mi úzko, ale neznamená náhodou tento obraz, že se vracím k prvopočátku života? Moře bouřící pode mnou má však v sobě nevídanou dynamiku, vnitřní sílu a i předzvěst nezničitelného života. Při pohledu na bouřící    moře si zvykám, že nejen pohled na krásné, muže být silné a životaschopné. Krása rozkvetlé zahrady, moře, životaschopného ptáka a našeho krásného balkonu z pohledu výšky dokáží člověka naladit, že začne vnímat přírodu a vůbec svět jako celek. A ráno, když jsem zamžikala, jsem z toho viděla jen to zářící slunce.", "original_file": "pr2cflukluc_02_1"}
{"text": "Kamenová Sabina, 2. G\n16. 10. 2008\n\n1. slohová kompozice\n(diskusní příspěvek)\n\n<novinový článek – Komnzumace sladkovodních ryb v ČR zaostává za průměrem Evropské unie>\n\nV České republice zaostávají za průměrem Evropské unie daleko důležitější věci, než je spotřeba ryb. Z tohoto článku nepatrně vyčnívá reklama. Jelikož rybáři přestali vydělávat na vývozu ryb, chtějí po ministerstvu zemědělství, aby udělalo za peníze daňových poplatníků reklamní kampaň podporující konzumaci sladkovodních ryb. Že jsou ryby zdravé, to je pravda, ale jedním z důvodů proč nekupujeme ryby, je jejich cena. Mražené ryby vyjdou na velké peníze. Jeden kilogram mražené ryby stojí asi sto korun, ale po rozmražení z něho vyteče až 40dkg vody. Vyjde tedy levněji koupit si něco méně zdravého, nebo si rybu chytit. Proto si většina z nás koupí rybu hlavně na Vánoce a přes rok dát přednost levnějšímu masu.", "original_file": "ces2gkamsab_1"}
{"text": "Večerní událost\n\nI. úvod\n\nII. stať 1) velký nápad\n\n2) MEPH v akci\n\n3) tajemný stroj\n\n4) konec světa\n\nIII. závěr\n\nBylo již pozdní odpoledne, když se tři kamarádi rozhodli, že by opět po letech měli zažít nějakou tu legraci. A protože to byli pěkní filutové a smíšci, vymyslet zajímavý a velmi troufalý plán bylo dílem okamžiku.\n\nNejstarší z nich, říkal si Pitch toužil po věčném vylekání mladých děvčat, kteréžto jako každý večer, se<in> scházeli pod velkým bukem nedaleko nádraží. Druhý, Moucha, uvažoval o propracovaném a velice rafinovaném přepadení zdejšího domu důchodců, kde se to zubními protézamy a bažanty nejen hemžilo. Se svým nápadem přispěchal i otrlý MEPH, jenž tvrdil, že nedávno přišel na to, jak ovládnout svět. To chlapcům velmi učarovalo a začali se Mepha tázat na onu brilantní ideu.\n\nKdyž Meph domluvil uviděl své kamarády, jak stojí o otevřenou pusou a nemohou věřit vlastním uším. Oba hoši si přáli aby mohli být, při ovládání matičky Země nápomocni. Meph jim řekl, že ne, ale že se mohou koukat, tak se všichni tři vydali, pomalým krokem šouravým, ažk lesu. Sotva vešli do tohoto prastarého hvozdu, obklopila, a v zápětí i pohltila, je neprostupná tma s blištivými a třpytícími se efekty několika světlušek. V dálce zatroubil jelen, tu se mezi snítkami mihla myška. Zkrátka les v celé své kráse. Chlapcům se zatajil dech. Meph věděl, že jsou kluci bázliví, a tak je párkrát laškovně vystrašil, aby neměli dlouhou chvíli. Po slepu se prodírajíc houštím, až , měli těla celá poškrábaná a popíchaná od mladých ratolestí jedle. Lesem se plahočili již dobrou hodinu, když vtom, stáli uprostřed se před nimi zjevil impozantní pohled na paseku. Meph je vedl a za chvilku stáli uprostřed ohromné odlesněné plochy, kterou ozařoval měsíc. V zemi tam byl zapíchnut ocelový kolík, který mohl něco znamenat ale Pitch a Moucha nevěděli co. Meph vzal do ruky své voděvzdorné hodinky a odpočítával celou minutu. Když byl s tímto úkonem u konce, vytáhl z kapsy kapesní nožík a začal vyřezávati píšťalku z lísky. Kluci se zaražene koukali na Mepha, který dodělávaje poslední otvor, jal se prozpěvovati pravou českou dvojsločku. Zahrál pár tónů, když najednou se země pod nimi dala do pohybu.\n\nNetrvalo dlouho a za ohromného burácení, třesotu a praskání se ze půdy vynořilo obrovské ocelové monstrum připomínajícího krtka. „Co to je?“, řekl podivil se Pitch. „Jak se to tu objevilo?“, sekundoval Moucha. Meph jim vysvětlil, že ten kolík v zemi byl detektor zpěvu, který automaticky přenese signál do centrálního mozku stroje, který se posléze vynoří ze země, rozuměj vyhrabe, a je ochoten plnit příkazy hráče na píšťalku z lískového dřeva. Chalani vypadali, jako když jim nadloube. Věděli, že Meph, známý to koumák a badatel, objevil tajemný stroj, kterým dobude planetu, co planetu! Přímo galaxii. Že se jedná o kus šrotu s podobou slepého hmyzožravce, o tom neměli nejmenší zdání.\n\nMeph zadal do palubního počítače jisté pokyny a už jen přihlížel, jak krtek odpaluje ze svého nosiče vodíkové pumy na bázi plazmy. Státy mizely jeden po druhém. Dostalo se i na USA, které nepomohla ani postmoderní raketová základna kdesi v brdských kopcích. Křesťané si mysleli, že se chystá poslední soud a volali pána svého, muslimové počali držeti Ramadán a buddhisté se uvedli do stavu naprostého klidu, za účelem dosažení Nirvany. Svět se začal hroutit a vypadal jako z filmu TERMINÁTOR 3: VZPOURA STROJŮ. Blížil se konec všeho, když vtom!\n\nKdyž v tom jsem se probudil a necítil jsem prsty levé ruky, to se mi stává docela často. Řekl jsem si, že bych měl omezit sledování televize a radši jsem šel do školy, kde mě čekalo obzvláště příjemné pondělní dopoledne. Ale o tom zas někdy jindy.", "original_file": "pr4dcerkam_1"}
{"text": "Americká próza 1. poloviny 20. století\n(literárně-slohová kontrolní práce)\n\nTémata:\nAmerická próza 1. pol. 20. století (odborný výklad)\nVybraný typ hrdiny: a) odborný popis, b) umělecká charakteristika.\nInterpretace vybrané ukázky z čítanka po stránce tematické, jazykové i kompoziční\nVybraní američtí autoři (odborný výklad na základě srovnávací metody)\nAnalýza vybrané ukázky z čítanky po stránce jazykové\nVybraný americký autor (odborný výklad s úvahovými prvky)\nAmerický způsob života a jeho odraz v prózách jednotlivých autorů (odborný výklad, nebo úvaha)\nInterpretace přečtené knihy\n\n\n\ninterpretace knihy Stařec a moře\n\n Za toto dílo byla Ernstu Hemingwayovi udělena Nobelova cena za literaturu. Řadí se do realistického proudu Americké prózy 1. poloviny 20. století.\n Tématem knihy je boj jedince, v tomto případě starého rybáře Santiaga, se zdánlivě nezdolatelným problémem (ten je zde vykreslen ve formě ohromné ryby, kterou se osamělému starci po řadě „nešťastných dní“ povede ulovit na širém moři, daleko od pobřeží a cizí pomoci). Objevuje se zde typický „Hemingwayovský hrdina“ – silný, osamělý muž, bojující s nepřízní osudu, která ho dožene až na kraj jeho sil. Ačkoliv se zde nevyskytuje druhý, typicky Hemingwayovský rys – láska a věrnost k ženě, je zde lehce nastíněn vztah Santiaga a malého chlapce, který si ho do jisté míry idolizuje a všemožně mu pomáhá. Také se zde vyskytuje motiv vzájemného respektu, Santiago uznává a respektuje rybu za její „moudrost“ a sílu, ačkoliv se ji zároveň snaží zabít. Hemingway zde klade velký důraz na vytrvalost, rozhodnutí nikdy se nevzdat, a to nejprve když je „bezmocný“ stařec rybou tažen na širý oceán, a poté, zde už je to dohnáno do krajnosti, když se mu konečně podaří rybu ulovit, ale při cestě zpátky je napaden žraloky. Santiago proti nim nemůže nic dělat, ale přesto do nich ve vzdorovité vytrvalosti tluče veslem a pak už jen kapesním nožem.\n Řekl bych tedy, že hlavní poselství, které se Hemingway snaží touto knihou předat je nutnost bojovat až do posledního dechu, nevzdávat se a nepropadat malomyslnosti nehledě na situaci.", "original_file": "js3nedond_01_1"}
{"text": "Americká próza 1. poloviny 20. století\n(literárně-slohová kontrolní práce)\n\nTémata:\nAmerická próza 1. pol. 20. století (odborný výklad)\nVybraný typ hrdiny: a) odborný popis, b) umělecká charakteristika.\nInterpretace vybrané ukázky z čítanka po stránce tematické, jazykové i kompoziční\nVybraní američtí autoři (odborný výklad na základě srovnávací metody)\nAnalýza vybrané ukázky z čítanky po stránce jazykové\nVybraný americký autor (odborný výklad s úvahovými prvky)\nAmerický způsob života a jeho odraz v prózách jednotlivých autorů (odborný výklad, nebo úvaha)\nInterpretace přečtené knihy\n\n\n\nErnest Hemingway (1899 – 1961)\n\nVelmi významný americký prozaik a publicista, který dostal Nobelovu cenu za literaturu. Prožil 1. světovou válku tak i Španělskou občanskou válku, kde působil jako dopisovatel. Díky těmto zkušenostem byla velmi ovlivněna jeho tvorba.\nMezi jeho největší díla patří Sbohem, armádo, Komu zvoní hrana a novela Stařec a moře. Pro tyto knihy a vůbec pro Hemingwaye jsou typické velké osobnosti a velké činy. Hemingway velmi obdivoval silné lidi a nesnášel zbabělce jak ve válce tak i v lásce. Své hrdiny staví tváří v tvář smrti nebo do mezních životních situací. Typický je pro něj princip ledovce, což znamená, že podstatný význam textu je skryt za zdánlivě povrchními dialogy hrdinů. Hemingway řadí na první místo humanitu a lidskost. Hemingway používá spisovný jazyk, méně často uvozovací věty, což na nás může někdy působit jako divadelní text. Převážně se v dílech objevuje charakteristika nepřímá. Často se noří fiktivně do mysli hrdiny a tím to čtenář víc prožívá. Hemingway se velmi snadno čte. Nepoužívá hodně popisů, ale hodně děje a tím je to pro čtenáře více akční.", "original_file": "js3bab_01_1"}
{"text": "23. března 06\nHeralová Daniela\n2. písemná práce\nTéma: ZAPADLÝ KOUT\n(subjektivně zabarvený popis)\n\nBýt někde doma, to je něco docela jiného než tam trvale bydlet. Doma má člověk koutek, kam zalézá, když je mu smutno, když se cítí sám. A tak i v kuchyni můžeme najít místo, které v nás vyvolává vzpomínky po babiččině kredenci. Vzpomínky po tom nejranějším mládí.\nTím místem, mým koutkem, je zapadlé místo kuchyňského prostředí nazývaný spíž. U nás doma má přezdívku „špajzka“. Jen když slyším tento název, tak mám pocit, jako kdybych měsíc nejedla.\nStačí zmáčknout kliku a za dveřmi se na mě rozplyne neskutečná vůně právě přineseného chleba, jenž mi připomíná prostředí ranní pekárny, která mi za stálého deště dává možnost úkrytu a pomlsání. Ale nejen chlebíček, ale i rohlíčky, které nacházím hned vedle pytlíku s krupičkou, ve mě vzbouzí myšlenku odpočinku.\nA i když je tu chládek, je to taková ta vůně, ze které je mi vždy trochu smutno i veselo.\nPrávě krupičku mi vždy vařívala babička, když ještě byla. Nechávala ji chladnout na zemi tohoto zakouzleného koutku, kam jsem ji chodila tajně mlsat.\nBývalo mi tak špatně, že stěny spíže ke mě promlouvaly a vyčítaly mi mou nenasytnost a chamtivost. Dokonce i elektrické košťátko rozsvítilo svou kontrolu, až jsem se polekala, že přišel démon a chce mě potrestat.\nDřevěné police vyřezané z lesního dřeva, kde si svěže nerušeně harmonicky rostly, skrývaly ale i mé kamarádky. Hladká a hrubá mouka si tam postávaly celé dny bez hnutí a těšily se z mé chuti. I mléko si se mnou povídá, jako kdyby bylo živé. Občas kucká a koktá, ale vím, že je rádo, že mi chutná.\nCelý kout, jehož dřevěné police jsou olemovány modrou tapetou, připomíná rozbouřené moře, které nám nabýzí nejrůznější zážitky z toho, co má uvnitř a z toho, co nám dává.\nNikdy nebudu doma jinde, než tam, kde budu mít svojí spíž připomínající moje vzpomínky, zážitky a chutě.", "original_file": "pr2cfherdan_02_1"}
{"text": "Michaela Barešová, I.E\n25. února 2004\n\n2. PÍSEMNÁ PRÁCE\n- Moje přítelkyně\n\nOsnova: 1. úvod – Meg Ryan\n2. stať – Medvídek\n- Povaha\n3. závěr – Nejlepší přítelkyně\n\nMoje přítelkyně se jmenuje Meggy. Asi podle jména je jasné, že to není člověk, ale je to moje chlupatá psice. Jméno jsem jí vybrala podle jedné mé oblíbené herečky – Meg Ryan. Jsou to už 2 dlouhé roky, co s náma naše fenka žije, myslím si, že si zatím moc rozumíme.\nUž od mala to byl takový medvídek. S očima hnědýma až tmavýma, které vždy velmi vynikly, jako černý rybíz mezi zelenými listy, tak asi takový rozdíl barev je mezi její lesklou světlou srstí a jejíma očkama. Ale bohužel čas plyne, a z malýho špuntíka vyrostlo velký telátko, dospělý Zlatý retrívr. Tato rasa zdaleka nepatří mezi největší pejsky, co se do velikosti týče, tak ani mezi malinkaté oříšky taky. Není ale také stejná jako ostatní retrívři, má užší čumáček. Ale já mojí psí přítelkyně mám i přes to, že není dokonalá, moc ráda. Je prostě pro mě jedinečná.\nJejí povaha je velmi optimistická. Vždy když jsem smutná, tak mě dokáže rozveselit svojí hravostí a oddaností. Přinese mi plyšáka a vrtí ocáskem, vypadá tak sladce, jako by nikdy nevyrostla a byla pořád to malé krásné štěňátko. Je ale taky trochu rozmazlená. Ale když se to tak vezme, kdo by toho uštěkaného hafíka nerozmazloval? Nejen, že je to vodní pes, ale taky to je náš velký lovec. Když jdem na procházku kolem rybníku, tak ji ani nemůžu udržet na vodítku, jak prahne po vodě. Když vidí ve vodě kačenky, tak to tam na ni můžu volat jak chci, ale nikdy se nedovolám. To je úplně stejné, když jdem na pole, tam vidí zajíce a nastane stejná situace, nedovolám se jí. To je asi její jediná špatná vlastnost, i když k těmto psům ta vlastnost prostě patří.\nJe to pes, s kterým si můžu povídat o svých problémech a vím, že mě vždy vyslechne, sice neodpoví, ale její sladká tvářička vždy ty problémy vyřeší. Taky si s ní můžu hrát, hladit jí, aby věděla, že jí mám prostě ráda. Už nic víc od přítelkyně nechci, vždyť teď už je to víc než dost, ne?", "original_file": "pr1ebarmic_02_1"}
{"text": "Lukáš Šmatlák\nVII. A\n22. února 2010\n\n2. slohová práce\n(Charakteristika)\n\nMůj tatínek má vysokou a oběmější postavu, Tvar hlavy je normální ani kulatá ani šišatá. Vlasy mu rostou zrzavý jako lyška a kudrnatý jako Fanda. Oči svítějí modře. Tvář má věčinou oholenou ale když si jí neoholí píchá jako ježčí bodliny.\nBřicho má jako sud. Nohy jsou svalnatý a odřený od škváry když ještě hrával fotbal.\nTáta jako malej zlobil jak vyprávěla babička. Vyrůstal se třemi sestrami, ty maj na něj dobrý vliv sestry respektuje a poslouchá má je rád a nikdy by se knim neotočil zády. Rád hraje počítačové hry, karty, schází se s kamarády při hraní karet, nohejbalu, stolního tenisu.", "original_file": "kl7asmaluk_1"}
{"text": "5.prosince 2008\nPetra Korandová\nP2\n\n1. písemná slohová práce\nCharakteristika, popis\nTéma: Svět z pohledu kočky\n\nOsnova: Úvod – uvedení do děje, o kom se bude mluvit (kocour Max)\n.Stať – a)    přímý popis a chrakteristika Maxe. Vzhled a vlastnosti\nb) oblíbená potrava a její způsob konzumace\nc) zakončení b)\nd) Maxovi páníčci\nZávěr – závěrečná věta a rozloučení\n\nDobrý den, já jsem kocour a jmenuji se Max. Bydlím u rodiny, která se mě ujala, když jsem byl jinými, zlými, lidmi vyhozen.\nJsem rzavý. Mám velkou hlavu s dvěma žlutě zářícíma očima, které ve tmě u mého nejmladšího pána vzbuzují strach a respekt. Na hlavu navazuje mé chlupaté, smyslné tělozakončené dlouhým ocasem, který je na konci lehce zahnut. To a můj jeden drápek, který nejde zastrčit, to jediné mi ubírá na kráse. Jsem náladový, ale když chci, tak velmi milý tvor. Moje chlupatost vzbuzuje ve všech dojem obezity, ale podle mého názoru to vůbec není pravda.\nMezi moje oblíbené pokrmy patří hlavně sirové, nejlépe vepřové maso,které mi je „čas od času“ schozeno z vysokého útvaru, na kterém mí pánové připravují pokrmy. Dále jsou to olivy. Musí však obsahovat papriku. Můj způsob konzumace je následující: Nejprve, protože je miska umístěná na oválném, dřevěném objektu, se vzepřu, na mých pružných nožkách, a zalovím tlapkou. Tou nejdřív zasáhnu skvělou šťávu z oliv, olíznu, následně vyndám z misky, a protože v mém obydlí nejsou myši nebo něco, s čím si můžu hrát a lovit, vystačím si s olivou a až poté jí zkonzumuji.\nTo je asi    všechno k mé stravě a k mému stylu života vůbec. Nic jiného nedělá, když nepočítám spaní, odpočinek, chúzi a občasný běh skrz byt.\nA teď k mím pánům. Největší, toho nemám moc rád. Je zlí a krutý. Nejmenší se mě bojí, a tak mohu uplatňovat moje drápací dovednosti. A prostřední, to jsou mí nejhodnější páni. Mají mě rádi a nejvíce se mi věnují. Dovolují mi i to největší pohodlí a potěšení – spaní v posteli.\nMůj kočičí život je zábavný a mám radost, že jsem v rodině jaké jsem. Nashledanou.", "original_file": "grp2korpet_1"}
{"text": "Noční hra na táboře\nMoje vyprávění se odehrává v létě tohoto roku na táboře.\nJako každý večer jsme šli v deset hodin spát. Byla to normální noc. Tak do půl jedenácté jsme si povídali o tom, co se nám ten den přihodilo. Když na nás už podruhé přišli vedoucí, abychom už spali, poslechli jsme je a v pohodě jsme usnuli.\nTak kolem druhé hodiny přišli vedoucí znovu a řekli nám: „Kluci tady máte tempery, honem se oblečte namalujte si obličeje a my si pro vás za deset minut příjdeme.“ Tak jsme je poslechli a za deset minut pro nás přišli na pokoj a řekli nám: „Máme pro vás takové překvapení, půjdeme krást vlajku do sousedního tábora.“ Všichni byli nadšení a za chvíli se šlo, ale byl tu problém vedoucí tábora nám to nedovolila tak jsme museli utéct. Při tom nám pomáhalo několik lidí z tábora.\nVšechno se podařilo a asi kolem půl třetí ráno jsme vyšli z tábora. Do sousedního tábora to bylo asi deset minut pěšky. Když jsme tam došli, vedoucí nám řekli: „Teď už opravdu nesmíte ani promluvit!“ Poslechli jsme a plížili jsme se do cizího tábora.\nPo chvíli jsme si domluvili plán. Jeden vedoucí šel a dělal jako že neví kudý má jít do našeho tábora, protože tam samozřejmě měli hlídku. Bohužel to nevyšlo, tak jsme šli o kousek dál. Tam měli jednu vlajku, tak jsme jí vzali a šli jsme zpátky. Najednou vidíme jak se k nám přibližují nějaká světla. Chtěli jsme se schovat ale bylo pozdě. Našli nás, museli jsme vrátit vlajku a řekli nám: „Dávejte si pozor na vaší vlajku!“\nI když jsme nic neukradli vsichni byli moc nadšení z této velké akce. Byl tu ale ještě jeden problém. Dostat se zpět do tábora, aniž by si nás všimli a také smýt ze sebe maskování. Bez větších problémů jsme se dostali do tábora. Bohužel jiní vedoucí viděli, jak se u nás svítí, přišli k nám na pokoj a prasklo to. Potom nám vedoucí řekl, ať jdeme spát mohlo být tak kolem páté hodiny ráno.\nKdyž jsme se všichni probudili, tak jsme byli šťastní, že jsme mohli podniknout tuto výpravu. Zajímavé je že nikdo opravdu neřekl ani slovo a doteď to nevěděla ani moje ségra. Myslím že to bude můj zážitek na celý život.", "original_file": "cl6cottsim_1"}
{"text": "Závěrečná slohová práce\nMá cesta do školy\n\nPopisuji svůj každodenní závod s časem, když se snažím dostat včas do školy.\nVždy to začíná stejně. Z domova odcházím asi kolem osmé a to se snídání ještě v ruce.\nTu pomalu dojídám při přechodu přes silnici, která je před naším domem z panelů. Potom vstupuji do našeho parku, ve kterém se potuluje mnoho velkých, zubatých psů. Vždy, když procházím parkem jdu okolo jezírek napuštěných vodou. Je zde i socha básníka pana Wolkera, která je celá ze železa. Poté už mi zbývá jen asi sto metrů na zastávku. Po padesáti metrech vidím silnici, přes kterou, se dostanu na moji zastávku. V klidu přecházím silnici, a hele už mi jede autobus. Je tady. Při nástupu ještě zakopnu na schodech, ale jsem ve vnitř. Cestou se doučím, co jsem nestihl včera. Vystoupím o šest zastávek dál a jsem ve škole\nTakhle podobně se dostávám každý den do školy.", "original_file": "js9bhouvla_1"}
{"text": "1. listopadu 2005\nMartin Krameš, 3.E\n1. Písemná práce\nZlo, bezpráví a násilí přežívají jen s naším souhlasem, neexistují samy o sobě.\nM. Ghándí\n(Úvaha)\n\nZlo, bezpráví a násilí přežívají jen s naším souhlasem, neexistují samy o sobě.\nM. Ghándí\n\nZlo bylo, je a bude. To asi každý a nikoho ani nenapadne, že by to mohlo být jinak. Ale proč je? A kdo ho vytváří. To přesně zachycuje toto rčení jednoho z největších bojovníků za svobodu (a mír) všech dob. Zlo je opravdu v každém z nás, ať chceme, či ne. V určitém momentě se v nás odkryje ona “temná strana“ a dokážeme způsobit jiným lidem bolest, ať už duchovní nebo fyzickou. Bohužel se u některých lidí tato “temná strana“ odkrývá častěji nebo může být odhalena i stále. Ale každý může brát zlo v jiné podobě, pro každého zlo vypadá jinak a jinak ho také vnímá. Když si vezmeme za příklad dnešní svět: Pro nás (Evropany) jsou teď asi největším zlem teroristické organizace, ale pro ně jsme zase oním zlem právě my. Nebo středověk: Proč byli Turci vždy ti zlí a my ti hodní, oni si to říkali taky právě naopak. Tak jaká strana je vlastně ta “zlá“ a jaká ta “hodná“? To je asi ve většině případech neřešitelné. Málokdo by asi řekl: „Já jsem ten zlý.“ Vždy je zlý ten druhý. I když v nějakých případech, jako třeba jen tak pro potěšení zabít nevinného člověka, je zlo jasné. Ale podle co jsem uvedl jsou vlastně obě strany “zlé“ nebo obě strany “hodné“, což je hloupost.\nZlo je vlastně něco, čeho se bojíme a něco co nás ohrožuje a čemu chceme předejít, aby nám něco udělalo.\nGhándí chtěl asi tímto výrokem říct, že když budeme všichni hodně chtít, tak můžeme toto zlo potlačit, protože je v každém z nás a tudíž bychom měli být schopni ho ovládat. Kdyby každý začal sám od sebe potlačovat zlo uvnitř sebe samotného, tak bychom mohli žít v “ideálním“ světě bez násilí, vražd, nenávisti...., atd., což je dle mého názoru nemožné, sebemenší špatná vlastnost člověka vede k další, horší, a tak tu vždy bude nějaký ten zlý a vždy to bude ten druhý. Jenže když už se má potlačovat zlo v sobě, a když tvrdíme, že zlo je vždy ten druhý a ten to samozřejmě nepřizná a řekne, že zlo je ten první, a tak se to opakuje nikdy nekončící cyklus, který poté může i v krajních mezích vyvolat nějaký větší spor, případně i válku v které poté zemře vlastně mnoho “zlých“ lidí nebo snad “hodných“?\nSlovo zlo by tedy mělo být používáno jen v extrémních případech, a kdy je to zlo opravdu jasné. A tak zlo opravdu neexistuje samo o sobě nýbrž ho člověk vytváří a pravděpodobně si ho někdy chce i vyprávět. A ohledně bezpráví a násilí? Myslím si, že bezpráví a násilí samozřejmě spadá pod zlo, protože když někdo někomu způsobí nějaké násilí, tak už je zlý a ne proto, že někomu způsobí násilí, tak je zlý, i proto násilí a bezpráví je vždy důsledek zla. Ghándí to tady dává na stejnou úroveň, což bych mu opravdu na tomto citátu jako jediné vytkl, jinak s ním naprosto souhlasím, i když bych kvůli tomu nedržel hladovku nebo za to nebojoval, ale samozřejmě jsme rozdílní lidé, protože kdybychom byli všichni stejní, tak by neexistovalo nic jako “dobro“ a “zlo“ a já bych dnes neměl o čem psát svou úvahu.", "original_file": "pr3ekramar_a_02_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nLucie Říhová\n14. prosince 2007\n\nKaždý má svého anděla i ďábla\nČasto si lidi myslí, že andělé žijí v nebi a ďábel zas v pekle. Pozorují nás ze svých království a jen občas zavítají na Zemi, aby nám ulehčili a nebo naopak znepříjemnili život. Ale já musím proti této mylné představě protestovat. Andělé nežijí v nebi a také neexistuje žádné peklo někde pod zemí. Tyto bytosti najdeme někde úplně jinde.\nKde, ptají se jedni. Určitě někde, kde je nikdo nemůže nalézt, někde daleko od nás, odpovídají druzí. Nemáte pravdu, jen se rozhlédněte… copak je nevidíte, musím namítnout! Jak slepí jsou někteří lidé! Dívají se kolem sebe a nemohou nic spatřit. Dívají se však špatně. Ďábel i anděl jsou každému totiž blíž, něž si myslí a také než i cítí. Jsou totiž skryti v našich duších. V jakési „nádobce“ v našem srdci, kde vzájemně bojují o moc a vládu nad naším tělem a myslí.\nMnohem častěji vítězí v tomto nerovném boji ďábel. Svou podlostí přemůže ono nevinné dobro a pak se plně zmocní zbytku těla. Jen jeho zásluhou jsou lidé zlí, závistiví, pyšní a plni nenávisti. Vzájemně si lžou, kradou a všemožně se podvádějí. Přetvářejí se a ničeho dobrého si nepřejí. Tito lidé pak tvoří peklo přímo zde na Zemi.\nKdyž však zvítězí anděl, peklo se promění v ráj. Jejich nejsilnější zbraní je totiž láska. Něco, bez čeho by se na světě nedalo žít. Přátelství, radost, lidský smích, ochota, tolerance, krása, dobrosrdečnost, spravedlivost, poctivost. To už jsou vlastnosti, kterých si budeme vždycky vážit, protože jich nikdy není dost.\nA pak je tu ještě naše svědomí, které stojí na rozhraní mezi srdcem a rozumem. Zprvu nad námi drží ochrannou ruku anděla a snaží se nás odvrátit od svých činů. A pokud přeci jen podlehneme, dokáže občas „hryzat“ s pekelnou bolestí.\nRozhlídneme-li se však ještě jednou, zjistíme, že ďábel i anděl se může objevit i ve všech kolem nás. To je však velmi logické. Každý lidský výtvor dostává při svém vzniku kousek lidské duše člověka, který j stvořil a následně pak kousek duše člověka, který j používá.\nKaždý má svého anděla, ďábla. Žije v něm a ovlivňuje ho. Kouká-li se pak člověk na svět očima ďábla, dokáže vidět je zlo. Kouká-li se však očima dobra, uvidí, že kolem něho žije spousta dalších andělů.\n\nOsnova: I. Úvod\nII. Stať: a) Kde žijí andělé a ďábel\n b) Vítězství ďábla\n c) Vítězství anděla\n d) Svědomí\n e) Věci kolem nás\nIII. Závěr", "original_file": "cb4crihluc_01_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nJana Brožová\n2.A\t\t\t\t\t\t\t\t14. ledna 2008\n\nTéma: Jací jsme my, ve 2. A\n(charakteristika)\nOsnova: I. Úvod – každý je jiný\n II. Stať: a) vzhled\n b) zlaté jádro\n c) mrchy\n d) mé drahé\n II. Závěr – to koukáte, že?\n\nJací jsme my ve 2.A? Je nutno podotknout, že v každém z nás se nachází určitá osobnost, každý z nás je jiný, jak vzhledově, tak i povahově.\nKaždý z nás má svou image. Někdo zastává styl á la Barbie a Ken, nosí džíny a růžová trička, jinému se líbí hippies – batikované haleny, dlouhé náušnice. Ti, co poslouchají hip-hop nakupují v obchodech Horsefeathers i nějaká černě oblečená rockerka s „ gládami“ se tu najde. A mezi chlapci je velice oblíbená značka VAX. Ale abyste si nemysleli, že tu máme samé vyhraněné styly, to ne. Většina lidí je kombinuje. A někdo to s tím kombinováním trochu přehání.\nAle na vzhledu přece nezáleží, ne? Důležité je to, co má člověk v hlavě. Avšak musím s politováním uznat, že některým spolužákům se to tam značně zpřeházelo. Po téměř roce a půl jsme se již stačili poznat natolik, že se vytvořily nepřátelské vztahy, ale i vztahy, bez kterých by nebylo možno existovat. Vzniklo také „zlaté jádro“. To je skupina lidí zahrnující přibližně půlku třídy, jež nosí nosík nahoru, vše organizuje, cítí se být nejkrásnější, neinteligentnější, nejvtipnější, nezajímavější a nejdůležitější (což si myslí samozřejmě jen oni sami). Ovšem všichni z nich takoví nejsou. Jen berou ty nejhlavnější jako své vzory, které musí bezpodmínečně napodobovat, protože stačí jen malá chyba a zlaté jádro ti může udělat ze života peklo.\nJá sama jsem to zažila na vlastní kůži. Nebudu tady vyprávět, co všechno se stalo. Jen podotknu, že v prvních měsících pobytu v této třídě jsem měla tu čest (myšleno ironicky) kamarádit s hlavními vůdkyněmi zlatého jádra, jenže tenkrát jsem ještě netušila, že zlaté jádro vůbec existuje. To, co mi udělaly se jen tak nevidí. Poznala jsem jaké dokáží být ženské mrchy. Jak se přetvařují, pomlouvají, jak jsou falešné, nepříjemné, závistivé a tak trochu ledové královny.\nNaštěstí se zde najdou i velice hodní a přátelští lidé, bez kterých bych ve 2. A jen těžko přežila. Když se něco děje, vždy dokáží člověka podržet a podpořit. Nejraději mám Zuzku, které se můžu svěřit naprosto se vším a má pro mne ve všem pochopení, pak také Terku ---, se kterou se neustále pošťuchujeme a jsme na sebe škodolibé (ale co se škádlívá, to se rádo mívá, že?). A nesmím zapomenout na naší ráznou Mácu, v jejímž hlase nikdy nechybí ironie. Musím také poznamenat, že všechny tři to se mnou nemají nikterak jednoduché, jelikož i v mém hlase se najde ironický a škodolibý tón, jenž někdy přeženu a omylem mohu někoho urazit. Avšak si myslím, že jsem vcelku příjemný a usměvavý člověk.\nTak takhle vidím 2. A. To jste překvapení, že ano? Zkrátka není všechno zlato, co se třpytí.", "original_file": "cb2abrojan_01_1"}
{"text": "Lev Leo a želva Dáša\nNeříkej hop, dokud nepřeskočíš!\nKdysi dávno za starých časů, žil krásný lev jménem Leo. Leo každý den chodil na lov a potom se utíkal napít k blízkému moři. A tak to dělal alespoň dva roky.\nJednoho krásného slunného dne se mu ale přihodila věc, která by ho ani ve snu nenapadla. Leo zahlédl na opuštěném místě ztracenou želvu Dášu, která byla hubená a vyhládlá. Prosila lva o nějaké jídlo: „Prosím milý lve, nemáš něco do žaludku?“ „A co by ne!“ odsekl nemile Leo. „Něco by se přece jen našlo.“ „A dáš?“ ptá se opatrně vyhublá želvička. „Dám, ale musela bysi být u Pátého kamenu dříve než já.“ „Ale já jsem želva a ty jsi přece lev. To není možné aby jsem byla rychlejší než ty.“ „Hm…To už já za to nemůžu.“ Ale to Leo ještě ani netušil, že má tato mrňavá slečna jednoho sourozence Mášu, která je úplně stejná jako naše malá hrdinka. A hle! Zrovna je na procházce u Pátého kamene. „Fajn, dobře!“ zavolala Dáša na lva, který už pomalu odcházel. „Ale musíš ještě chvíli počkat.“ „A na co?“ vyptával se zvědavý lev. „No, musíme se pořádně připravit. Jsem přece o dost menší než ty.“ Lev si zatím někam odběhl a Dáša měla čas se s Mášou poradit. A nápad to byl skvělý. Leo se už vrátil a řekl: „Tak co? Můžeme?“ „No, jistě. Už jsem připravená.“ Závod začal. Leo odstartoval a vyběhl. Dáša se rychle zavrtala do písku a Máša, která byla schovaná u cíle rychle a nenápadně vylezla a doběhla do cíle. „To není možné.“ Kroutí hlavou Leo. „Obyčejná želva a je rychlejší než já?“ Hodně dlouho mu to vrtalo hlavou. Ale nakonec si svoji falšovanou prohru uznal.\nZtracená Dáša si za pomoci své sestry našla ztracený domov. Tam se pořádně najedly.\nNadarmo se neříká: „Neříkej hop, dokud nepřeskočíš.“", "original_file": "cl8ckopmar_1"}
{"text": "Michaela Skopcová\nTřída: VIII. B\nDatum: 4. 11. 2009\n1. slohová práce – charakteristika literárního hrdiny\n\nHarry Potter\n\nHarry je kluk středního věku. Má kamarádku Hermionu a kamaráda Rona, na které se vždycky může spolehnout a pomůžou mu i v té největší nouzi ale i v normální situaci nebo ho alespoň podpoří. Všichni tři chodí do školy v Bradavicích.\nKdyž byl Harry malé miminko tak mu Voldemort zabil oba dva rodiče a jemu udělal jen ošklivou jizvu na čele ve tvaru blesku. Bydlí tedy u tety a strýce a s jeho bratránkem Dadly, který není moc hodný a děla Harrymu pořád jen zlé věci. Všichni čtyři žijí v Kvikálkově a on je tam jediný kouzelník jinak ostatní jsou mudlové.\nHarry je velmi spolehlivý a hodný kluk. Když mu bylo 10 let tak k nim domu přišel Hagrid což je jeho přítel dalo by se říci od mala. Ale jeho nepřítelem je Drako Malfoi a jeho kamarádi Kreb a Goil ale také Voldemort a jeho pomocníci a jeden z nich je i Drakův otec. Harry ví co je a není správné a proto je vždy na dobré straně. Už několikrát bojoval sám s Voldemortem a jednou i s drakem na turnaji tří kouzelníků nebo s baziliškem.\nHarry hraje za Nebelvír chytače ve hře, která se jmenuje famfrpál. Je nejmladší chytač za 100 let. Každý na škole ho znal. Pár lidem také zachránil život. Harry ani Hermiona nemají žádného sourozence zato Ron má hned pět z toho jenom jedna je holka a ta se menuje Jeany.\nHarry se cítí v Bradavicích nejlépe, protože je tam doma.", "original_file": "kl8bskomic_1"}
{"text": "Kateřina Hudecová, 1. E\n5. listopadu 2003\n\n1. Písemná práce\nJAK JSEM PŘEKONALA SAMA SEBE\n(vypravování)\n\nOsnova:\n1) Úvod – seznámení s tématem, moje fobie z krve\n2) Stať – 1) cesta ze školy, nález stařenky\n2) hledání pomoci\n3) příjezd záchranářů\n3) Závěr – příchod domů, maminčino pochválení.\n\nJak jsem překonala sama sebe? Nad touto otázkou jsem nemusela příliš dlouho přemýšlet. Napadla mě příhoda, která se stala asi před pěti lety. Už od malička jsem měla velký strach z doktorů, ale hlavní příčinou toho byla krev. Kdykoli jsem šla k paní doktorce, velice jsem se bála odběru krve. I když krev neodebírali zrovna mě, ale třeba jen někomu cizímu, nemohla jsem se na to dívat. Vždy se mi udělalo hrozně špatně a paní doktorka mě musela dlouho uklidňovat, abych se vůbec já sama nechala vyšetřit.\nTenkrát, myslím, že to bylo někdy v únoru, jsem se jako obvykle vracela se svými kamarády ze školy. Vesele jsme poskakovali a nevšímali si, co se děje okolo nás. Ale já jsem si na cestě před námi všimla nějaké ležící postavy. Ihned jsem upozornila spolužáky. Všichni se zalekli a rozutekli se domů. Zůstala jsem sama. „To bude určitě nějaký bezdomovec!“, řekla jsem si při pohledu na ležícího člověka a chtěla jsem utéct jako kamarádi, ale zvědavost mi nedala. Zatnula jsem zuby a vydala se k místu, kde záhadná postava ležela. Když jsem došla až k ní, byla jsem překvapena. Kdepak, žádný bezdomovec, ale stará, asi osmdesátiletá stařenka, která ležela nehybně na zemi s rozbitou hlavou. Rána na její hlavě byla hodně velká, takže všude kolem staré paní byly kaluže krve. V tu chvíli jsem nevěděla, co mám dělat. V uších mi zněla maminčina slova: „Kačko, až půjdeš ze školy, nikde se nezastavuj a běž rovnou domů!“ Ale v duchu jsem si říkala, že přece nemůžu nechat stařenku jen tak ležet na zemi bez pomoci, navíc v takové zimě. Rozhlédla jsem se kolem sebe a hledala, jestli náhodou nejde okolo nějaký dospělý člověk, který by mohl pomoci. Ale ať jsem se dívala sebevíc, nikoho jsem v blízkosti neviděla.\nCo jsem tedy měla dělat? Rychle jsem si sundala tašku a běžela k neznámé paní. Nebylo to pro mě, díky mému vztahu ke krvi vůbec lehké. Ale nemohla jsem jen tak stát a přihlížet. Přede mnou ležela zakrvácená žena, která nutně potřebovala něčí pomoc. Sebrala jsem všechny síly a dotkla se stařenky, která se pomalu začala probírat. Ptala jsem se jí, co se jí stalo. Ona mi odpověděla, že si vzpomíná jen na to, že se jí zamotala hlava a pak už neví nic. Napadlo mě, že zavolám sanitku, ale nechtěla jsem tam paní nechat ležet. Opatrně jsem ji zvedla, posadila na nedalekou lavičku a vydala se k nejbližší telefonní budce zavolat pomoc.\nKdyž jsem se po chvíli vrátila, paní byla hodně zakrvácená. Ještě více, než před tím. Pohotově jsem z tašky vytáhla kapesník, utřela stařence krev z obličeje a oblečení, dala jí napít vody a čekala na příjezd záchranné služby. Ta po chvíli skutečně přijela a naložila paní do sanitky. Pan ze záchranky se mě zeptal, koho má kontaktovat o stařenčině úrazu. To jsem vůbec nevěděla. Stará paní si nemohla na nic vzpomenout, takže záchranáři nevěděli, co s ní. A dodnes to nevím ani já, nikdy jsem se to nedozvěděla, jak to vlastně se stařenkou dopadlo.\nAle záchranáři mi moc poděkovali. Hlavně za to, jak jsem byla rychle schopná zavolat pomoc. Stačila prý ještě chvilka a stařenka mohla díky své cukrovce klidně zemřít.\nKdyž odjeli, vydala jsem se domů. Maminka mi sice vynadala, že jsem přišla asi s hodinovým zpožděním, ale když jsem jí vypověděla všechno, co se mi přihodilo, usmála se a řekla, že jsem moc hodná a že je hrdá na to, jakou má dcerušku. A musím říct, že i já jsem na sebe byla pyšná. Překonala jsem sama sebe a zachránila lidský život. A to se jen tak někomu v životě nepodaří...", "original_file": "pr1ehudkat_01_1"}
{"text": "Jana Součková\n5. 11. 2003\n\n1. písemná práce\nVzpomínka\n(Vypravování)\n\nOsnova: 1) Úvod – milé a ošklivé vzpomínky\n2) Hádka\n3) Hledání\n4) Tatínkova strategie\n5) Závěr – šťastné shledání\n\nKdyž se ohlédnu do své minulosti, napadne mě spousta vzpomínek. Milých i ošklivých. Na ty ošklivé člověk rád zapomíná, proto radši často myslí na hezké vzpomínky, které potěší. Ale i ty se špatným začátkem mohou dobře skončit. Jako třeba událost, která poznamenala mou mladší sestru Terezu a celou naší rodinu. Myslím, že už se tolik netěšívá na nákupy ve velkých obchodních centrech. Proč?\nBylo tenkrát pár dnů před vánočními svátky a celá naše rodina se rozhodla jet nakoupit do velkého nákupního centra na Černém Mostě. Jelikož jela opravdu celá rodina, chaos nastal už při shánění nákupního košíku. Potom se strhla hádka mezi mou pětiletou sestrou a o rok mladším bratrancem o to, kdo se poveze v košíku. Maminky uvážily, že Dan je menší, proto v sedátku bude sedět on. Představit si vzteklejší a uraženější dítě než je má sestřička, je opravdu těžké. Jenže na to už byla maminka zvyklá a věděla, že utěšovat a přemlouvat Terku bylo opravdu zbytečné. V domnění, že jde Terka uraženě za námi jsme procházeli mezi regály a vybírali potraviny, s kterými uměla teta na Vánoce skutečná kouzla. Po chvíli se tetička obrátila na Terku s otázkou, jestli má radši vanilkovou nebo čokoládovou zmrzlinu. Jenže moje povedená sestřička nikde.\nZmateně jsme začali pobíhat mezi zbožím a Terezu volali. Bylo to vcelku marné, protože před svátky byl obchod plný lidí. Nehledě na to, že nás bylo požehnaně, sestru jsme najít nemohli.\nTatínek, který dosud otráveně procházel obchod za námi, se konečně projevil a chopil se iniciativy. Nápad měl dobrý, měli jsme si všichni vzpomenout, kam Terezka chodí nejradši. Rozdělili jsme se do skupinek, přičemž si nás všimli kolemjdoucí lidé a někteří se přidali k nám. Nervózní maminku jsme museli od tatínka doslova odtrhávat, protože na něj spustila hrozný vyčítavý křik s poměrně nemístnými obviněními. V rozčilení snad zapomněla na hlavní důvod hádky a vyčetla mu i to, že včera po večeři neumyl nádobí.\nJá, ve skupince s tátou, jsem musela vydržet tatínkovo věčné prolézání všech obchodů. Ne, že by věřil tomu, že Terka bude v kutilském oddělení, ale proto, že hledal levnější nářadí. Přibližně po hodině jsem byla ochotná jít i do elektrotechniky. A tam nás čekalo překvapení. Před televizorem s úhlopříčkou stodvacet centimetrů seděla naše Terka a upřeně pozorovala pohádku. Prvotní rozčilení z dlouhého hledání vyprchalo a my šťastně obvolali celou rodinu, že jsme sestru našli. Od té doby jezdí Terka vždy v sedátku nákupního košíků.", "original_file": "pr1esoujan_01_1"}
{"text": "Rozhodující okamžik\n\nOsnova: I. Úvod: rozhodující okamžik\n\nII. Stať: 1. nová sestřička\n\n2. šťastné dětství\n\n3. vypálená vesnice\n\n4. záchrana\n\nIII. Závěr: šťastné shledání\n\nAdrien se rozhlédl. Tak a je to tady. Musel se rozhodnout. Doprava nebo doleva? Se svým zraněním nemohl odolat svým pronásledovatelům ani 5 minut. Noha mu ošklivě krvácela. Jestliže si vybere slepou uličku, bude to jeho konec.\n\nDevítiletý Adrien se radostně rozeběhl a skočil do otcovy náruče, byl tak šťastný, že je celá rodina zase pohromadě. Máma, táta a Adrien. Adrienovo otec, William, se vrátil z bitvy proti Nargenům, jejich úhlavním nepřátelům. Nargeni byli lidé, ale tak sobečtí, zlí a závistivý, že se otrávili zlem a teď normálním lidem působili jen potíže. Adrien si až po chvíli všiml, že za jeho otcem stojí ještě někdo. Holčička tak Adrienova věku, která je vykulenýma očima sledovala. William se podíval stejným směrem jako jeho syn, usmál se a postavil ho na zem. „Tohle je Safira. Tvoje nová sestřička.“ Adrien se na něj nechápavě podíval. „Našli jsme ji ve vesnici, kterou přepadli Nargeni, pozabíjeli všechny, jenom ona zůstala naživu. Nemohl jsem jí tam nechat.“ obrátil Wiliam výmluvně oči na svou ženu. Ta se usmála. Adrien si chvíli Safiru prohlížel a pak k ní natáhl ruku. Ona ho s nepatrným zaváháním za ruku chytila. A to byl začátek obrovského přátelství.\n\nAdrien a Safira si padli do oka a od té chvíle už je od sebe nikdo neodtrhl. Dováděli spolu, jedli spolu, cvičili spolu, jezdili spolu na koni i zacházet s mečem a lukem se učili spolu. Šťastné dětství to bylo a bylo dobře, že si ho tak užívali, protože to, co mělo přijít, je oba nadosmrti změnilo.\n\nV den Adrienových 17. narozenin si vyjel Adrien se Safirou na koních do vzdáleného lesa na lov. Když se vrátili, zachvátila je hrůza. Jejich vesnice byla vypálená a nikde nebylo vidět živou duši. Adrien, následovaný Safirou, se rozeběhl k jejich domu. Polozpálená zborcenina vůbec nevypadala jako domov, kde strávili své dětství. Uvnitř ale nebyla ohořelá těla jejich milovaných, jak předpokládali, nebylo tam totiž nic. Ale ani v žádném jiném domě. Všude bylo ticho přerušované jen praskáním dřeva v odumírajících plamenech a jejich dechem. Najednou to Adrien uviděl, kousek stříbrného plátu zašlapaném v zemi. Pomalu ho zdvihl a otřel z něj bláto. Byl na něm erb. Černý orel na modrém poli. „Nargeni“ zašeptala Safira. V Adrienovi se vzedmul vztek, neměl ale na kom nebo na čem si ho vybít. Proto akorát vztekle zařval. Safira se rozplakala a Adrien se najednou rozhodl. Chytil Safiru za ruce a donutil ji podívat se mu do očí. „Najdeme je, Safiro, a zachráníme je.“ Tahle holá věta stačila. Safira se usmála.\n\n„6 let, 6 let jsme je hledali a teď jsme je konečně našli.“ Usmál se Adrien. Oba stáli před vchodem do podzemí, kde byla vězněna jejich rodina spolu s ostatními z jejich vesnice. Safira kývla hlavou. Oba se najednou vnořili do podzemí, jako kdyby je něco pohltilo. Po 100 metrech rychlé chůze se ocitli na křižovatce. Adrien se dal doleva a Safira doprava. Adrien po chvíli narazil na schodiště. Potichu jako kočka je seběhl a chvíli zůstal stát. Chodba se před ním rozevírala do velké místnosti. Adrien vešel a v tu chvíli zalitoval. V místnosti byli 3 Nargeni a jakmile poznali, že není jedním z nich, zaútočili. Strhla se bitka a Adrien z ní vyšel jako vítěz, ale s ošklivou bodnou ránou ve stehně. Neměl čas si ji ani obvázat, protože z chodby, kterou přišel se přihnali další 2 Nargeni. Adrien neměl jinou možnost a tak začal utíkat. Přemohl bolest, která mu ze stehna vystřelovala až do hlavy a vběhl do chodby naproti němu. Běžel a byl rychlejší než Nargeni, protože oni byli poněkud tlustší postavy. Ale najednou se Adrien dostal na rozcestí. Adrien se rozhlédl. Tak a je to tady. Musel se rozhodnout. Doprava nebo doleva? Se svým zraněním nemohl odolat svým pronásledovatelům ani 5 minut. Noha mu ošklivě krvácela. Jestliže si vybere slepou uličku, bude to jeho konec. Vběhl do pravé chodby a uslyšel, jak ho Nargeni dohánějí. Najednou ho někdo strhl stranou. Adrien slyšel 2 zasvištění a pak 2 žuchnutí, jak se Nargeni svezli mrtví na zem. Podíval se na své zachránce. Ten, co ho strhl na zem, byla Safira a v lukostřelci poznal Adrien svého otce.\n\nVšichni byli naživu. Všichni 6 let vyčkávali na útěk a vybrali si zrovna den, kdy je našel Adrien se Safirou. Vesničani se probojovali na svobodu z podzemního vězení a vydali se zpátky domů. Všichni věděli, že na ně čeká hodně práce a že o Nargenech určitě ještě uslyší, ale pro tuto chvíli jen stačilo, že jsou opět spolu.", "original_file": "cb1akaster_01_1"}
{"text": "Jak se seznámit na inzerát\n\nVždycky jsem měla nedůvěru k inzerátům. Už jen představa, že se snažím ulovit svůj protějšek např. na internetu, je ponižující. Píší tam zoufalci, kteří neumí zaujmout. A krom toho nikdy nevíte na koho zrovna narazíte. Bála bych se dát si schůzku s někým, koho vůbec neznám.\n\nPřed časem jsem začala tancovat společenské tance. Jenže jsem neměla partnera, což je pro tancováni dost základní předpoklad. Po dvou měsících mi došlo, že nestačí využívat nemoci svých kamarádek z klubu, abych si mohla zatancovat s jejich partnery. Jenže jak se takový partner shání?\n\nV našem klubu tenkrát nikdo volný nebyl, a tak mi bylo jasné, že se musím porozhlédnout jinde. „Dej si inzerát na internet, tam určitě někoho seženeš!“ povzbuzovaly mě zkušenější kamarádky. Obdržela jsem seznam internetových adres se zaručeně tanečními inzeráty. V duchu jsem si ťukala na hlavu. Po čtrnácti dnech jsem se přistihla, jak brouzdám po oněch stránkách. Jen se tak podívám, o co jde. V sekci HLEDÁM PARTNERKU jsem objevila pár slibných inzerátů. Rozhodla jsem se odepsat.\n\nA tu přede mnou vyvstal problém. Jak přesvědčíte kluka, který vás v životě neviděl, v pár řádcích textu, že má cenu se vámi zabývat? Snažíte se tomu nešťastníkovi vsugerovat, že právě vy jste ta nejšikovnější, nejhezčí a nejperspektivnější tanečnice, jakou může potkat. Že jste sice začátečnice, ale učíte se rychleji než ostatní atd.\n\nObdržela jsem nekolik vykrucujících se odpovědí, a většina oslovených mi neodepsala vůbec. „Musím na to jinak,“ pomyslela jsem si. Zřejmě píše každá to samé. Všechny jsou pak „zaručeně nejšikovnější a nejúžasnější“ partnerky. Sice mi to bylo proti srsti, ale rozhodla jsem se, že si dám vlastní inzerát. Myslím, že nakonec zněl na rozdíl od ostatních docela lákavě. Přidala jsem jej tedy na příslušnou stránku a těšila se na spoustu nadšených odpovědí.\n\nObdržela jsem jednu. Asi dvacetiletý mladý muž stál o schůzku se mnou. Bylo mi trochu divné, že nechce přijít rovnou na trénink do našeho klubu. Tvrdil, že si chce napřed o všem popovídat nad šálkem kávy. Nepřikládala jsem tomu velkou váhu. Přistoupila jsem na jeho návrh. Druhý den jsem celá nedočkavá stepovala na místě našeho srazu už 10 minut předem a vyhlížela atraktivního a sympatického mladíka. Přestože jsem v inzerátu zmínila svoji výšku, pro jistotu jsem si vzala boty s podpatkem, aby se přece jen nevyděsil.\n\nPo chvíli jsem zpozorovala kluka, který šel přímo ke mně a usmíval se. „To nemůže být on,“ snažila jsem se si namluvit. Jevil se menší než ja, byl trochu při těle a měl zoufale krátké nohy. Ještě ke všemu mi byl naprosto nesympatický. Oslovil mne a můj sen o dokonalém a přitažlivém tanečníkovi se rozplynul. Nebudu dále vykládat, co se dělo pak. Bylo mi jasné, že tomuhle klukovi o tanec nejde.\n\nPo dvou měsících, když mě konečně přestal otravovat smskami a prozváněním, jsem opět měla chuť do dalšího hledání. Pobouřilo mne, že jsou kluci tak líní a neobtěžují se s odpovědmi. Rozhodla jsem se, že tentokrát nenechám nic náhodě. Převzala jsem iniciativu a pravidelně, 2x týdně, jsem odepisovala na všechny inzeráty, týkající se mé kategorie, s přesvědčením, že jednou to přece vyjít musí.\n\nA vyšlo. Nebyl zrovna můj typ, ale byl nesmírně cílevědomý a pilný. Jenže jsme si vůbec nerozuměli. Po čase mě tréninky s ním doháněly k šílenství. Všichni mi radili, ať si najdu někoho jiného.\n\nDotřetice všeho dobrého. Podařilo se mi najít partnera, o kterém jsem dlouho snila, právě v okamžiku, kdy jsem už přestala v cokoli doufat. Pravděpodobně ze zvyku jsem odpověděla na inzerát, ve kterém stálo, že dotyčný hledá partnerku, která má minimálně třídu B. Bůhví proč jsem to nevzdala předem, bylo přece tak nepravděpodobné, že by ho zaujala začátečnice. Vždyť jsem byla o 2 výkonnostní třídy horší než jakou požadoval. Byla to ode mne spíš drzost odpovědět na inzerát, který pro mě nebyl určen. Ale zdá se, že odvážnému štěstí přeje.\n\nInzerat není špatna věc. Přesto doufám, že ho už nikdy nebudu muset podat. Tedy pokud nebudu chtít třeba prodat lyže.", "original_file": "pr4ccerdan_1"}
{"text": "Téma: Cestování\n\nPovíme si něco o cestování Čechů na letní dovolenou do Chorvatska.\n\nKdyž je Čech na cestách nevyjede na žádnou cestu bez pořádného nákladu řízků a plechovek piva. Vybalte příruční zavazadlo všem cestujícím zájezdu a v 99% narazíte na známý odér této smažené pochoutky, která je prostě gruntem. Řízky jsou sice považovány za jídlo trvanlivé, ale do půlky dovolené se namodralé jíst opravdu nedají.\n\nKdyž je Čech na cestách nevynechá ani pivo. Pravé bohatství se skrývá uvnitř. Hned na prvním odpočívadle si pro ten zázrak, po kterém má život říz, nezapomenou dojít. do Postupujícím časem, když už má každý nohy, jako konve a neví jak si sednout a uvelebit se, tak proč si nedat něco tvrdšího. Třináctý pramen vždy zahřeje a i muži mají na cestách své dny.\n\nZnáte ten neskutečný smrad, když vejdete do hospody – nedýchatelný vzduch nasycený alkoholovými výpary. Tak pouze vyměňtě cigaretový kouř za „vůni“ ponožek 30 zutých chlapů = 30 x 2 = 60 těch nejpropocenějších ponožek a to vše zavřete do stísněných prostor autobusu. Při nastupování to úplně kopne. Teď zpět k pivu. Co teprv když se dorazí na místo určení?\n\nChladí se úplně všude, lednice praská ve švěech a umyvadlo napuštěné studenou vodou na chlazení je taky plné.\n\nKdyž je Čech na cestách, má na nohou sandály a ty doplňují samozřejmě nejlépe výrazné sportovní ponožky, skoro až pod kolena. Dalším výstřelkem módy je účastníkova ledvinka. Praktická, to nepopírám, ale... no, na přehlídce v Miláně zrovna náhodou chyběla.\n\nKdyž je Čech na cestách, přiveze si vždy nějaký ten suvenýr. Pytel mušlí, pytel písku (samozřejmě podle druhu pláže), vykuchané ježky (samozřejmě „příjemně vonící“, také zaručeně pravá trička od Versace atd. Když náhodou {ne}<in>narazí na nic „opravdu vkusného“ ukořistí alespoň něco užitečného z vybavení hotelu nebo z autobusu, protože ty hnědé podšálky prosím vracejte...", "original_file": "grP4matver_01_1"}
{"text": "Žilková, Barbora, V. C, 07/08\n\n23. října\nReprodukce textu\n\n1. Kohoutek na větvi.\n2. Sladký hlásek.\n3. Přátelský polibek.\n4. Kohoutkova lest.\n5. Kohoutek vyzrává nad liškou.\n\nChytrý kohoutek\nJednoho krásného dne dostala liška velkou chuť na kohoutka.\nA protože věděla kde kohoutek je sebrala se a šla za ním.\nDošla do lesa a uviděla jak si kohoutek hoví na větvi.\nProtože si chtěla na kohoutkovi smlsnout nasadila ten nejsladší hlásek a říkala.\nMilí kohoutku mám pro tebe radostnou zprávu všechy lišky se dohodli že nebudou jíst kohoutky.\nProto jsi spolu mužeme dát přátelský polibek.\nSlez sté větvičky a můžeme si ho dát tak pojď.\nMilá liško to je moc příjemná zpráva ale s tím polibkem počkej támhle vydím jak z vesnice přibíhají psi a míří přímo sem tak chvíli počkej psi tu za chviličku budou a přátelský polibek jsi můžeme dát všichni.\nAle hned jak liška uslyšela o psech řekla že si přátelský polibek mužou nechat na podruhé protože má moc zařizování a práce a pak řekla kohoutkovi jenom nashledanou a rychle pelášila daleko do lesa aby jí psi nedohonili.\nA tak se kohoutek zase pohodlně usadil na větvi a lenošil celí zbytek dne.", "original_file": "bu5czilbar_02_1"}
{"text": "28. listopadu\nIveta Schorancová\nV2\n\n1. Písemná slohová práce\nCharakteristika, popis\nTéma: planeta země II.\n\nOsnova: 1. Úvod – Kde leží planeta Země II.\n2. Stať: a) městečko a jeho obyvatelé\nb) stromy\nc) zvěř\n3. Závět – Smělý plán\n\nTam, kam nyní směřují moje myšlenky je planeta šedá, pustá a chladná. Nachází se několik miliard světelných let od naší modré planety a život je zde úplně opačný. Tak jako má naše planeta svoje obyvatelé přizpůsobené životu na ní, i zde jsou lidé a živočichové takoví. Otázkou je, jestli se ještě vůbec dá mluvit o něčem a někom živém. Abychom si mohli utvořit svůj názor, provedu vás po planetě, která paradoxně dostala název planeta Země II.\nNyní se nacházíme na nejvyšší skále planety a pod námi se rozprostírá malé industriální městečko. Tady jsme proto, abych vám mohla popsat nejvíce věcí. Městečko vzniklo před několika tisíci lety, když tuto planetu objevil jistý pan TQR podle souřadnic nalezených na zadním sedadle svého starého vozu. V městečku si můžete nakoupit v jednom stánku na náměstí, ale výroba probíhá asi ve 20 plně funkčních továrnách. V továrnách pracují lidé osamělý a mlčenlivý. Lidé z naší planety si o zdejších lidech myslí, že nemají duši. Proto chodí s doširoka otevřenýma očima křížem krážem městem a nic nevnímají. Málokdy žijí v párech. Jejich život je zasvěcen práci v továrně na gumovou obuv a zrcadla. Nejezdí v autech, především chodí pěšky. Vše je tu od sebe dost vzdálené, ale oni jsou už zvyklí. Čas se tu táhne už několik let pomalu, až se jednou zastaví.\nStromy mají barvu černou a jsou suché jako kdyby je sežehl někdo plamenem. Bílé květy černých květin rozlamují tvrdou dlažbu na malé kousky a snaží se nastavit svou škaredou tvář zbylím paprskům vyhasínajícího slunce.\nZvěř u téměř žádná není, až na pár bílých jelenů bušících parohy o mříže u skleněných obydlí, které jim přichystali majitelé. Létají tu také motýli a v letu třepetají velkými zmrzlými křídly. To můžete slyšet až sem na skálu. Tamhle zrovna jeden proletěl. Vypadají jako sněhové vločky... To je ale vážně vše živé, co se tu nachází.\nTeplota tu může být tak kolem 50°C pod nulou, sníh ale nepadá. Po celý rok je stejná teplota, stejná zvířata, stejné rostliny a stejní lidé. Dokonce je tu i stejný počet zvířat, rostlin i lidí. Nikdo nehyne ani se nerodí. Jen s přibývajícími lety se na dvorku továren objevuje čím dál tím více zrcadel. To proto, aby mohli lidé jednou nastavit všechna zrcadla na této planetě Země II. na planetu Země I. a konečně poznat barvy, život, radost a štěstí. Než tito lidé ale uskuteční svůj smělý plán, bude tu každý den téměř stejný...", "original_file": "grV2schive_01_1"}
{"text": "14. 1. 09\nMertová Alexandra\nV3\n\n1. písemná slohová práce\nÚvaha\n\nTéma: Nevěř, že člověk může získat štěstí, neštěstím druhého.\nOsnova: 1. dobro a zlo v pohádkách\n2. Jak získat štěstí\n3. Náboženství které se zabývá štěstím, lepším životem..\n\nNevěř, že člověk může získat štěstí neštěstím druhého\nKdyž se zamyslím nad tím, co člověk celý život opravdu hledá, dalo by se to nazvat štěstí. Celé dětství jsem koukala na pohádky ve kterých je skoro vždy hlavním tématem dobro a zlo. Ponaučení bývá vždy stejné, konej dobré skutky a budeš mít štěstí. Například získáš ruku princezny a půl království k tomu. Štěstí je většinou spojené s láskou a nebo materiálním ziskem.\nMyslím, že pohádky nás něčemu naučily. Byly něco jako předpříprava do života. Hlavní co jsme se v dětství od rodičů a z pohádek naučili, je vědět, že na světě existuje zlo a dobro. Z výchovné stránky se nám snažili vštípit to, že zlem člověk nemůže získat štěstí pro sebe, ani pro ostatní. Co to znamená v opravdovém životě?\nJe mnoho druhů naplnění štěstí. Jsou krátkodobé pocity a někdy bývají i dlouhodobé. Pod slovem štěstí je v podstatě skryto slovo šťastný, ale k tomu aby člověk pocítil ten neidentifikovatelný pocit, musí mít v životě nějaké touhy a přání. Ty má na světě ale určitě každý. Nemusí to být přání typů, půl království a princeznu k tomu, ale klidně každodenní touha zažít hezký den. Je zajímavé si uvědomit, že otázkou jak získat lepší život, se zabývají všechny náboženství, nehledě na vyznání. Podstatou je vždy touha být šťastný. U některých je jedno jestli ho pocítí v životě, a nebo až po smrti. Na to, jak ho získat se budou někteří lidé snažit přijít ještě asi hodně dlouho, ale určitě jsou i lidé, kteří mají to štěstí že ho umí najít.", "original_file": "grV3merale_01_1"}
{"text": "12. ledna 2006\nMichaela Keplová 1. B\n1. stylistická kompozice – srovnávací\nPopis\nMoje kamarádka\nOsnova:\n1) Úvod – kdo je moje kamarádka\n2) Jak vypadá\n3) Co často nosí na sobě\n4) Jaká je\n5) Závěr – co si o ní myslím\n\nMoje kamarádka Helča\nMojí kamarádce všichni říkají Helčo, ale ona se tak doopravdy nejmenuje. Vlastně se jmenuje Trank Hong Van. Narodila se v České Republice, ale jméno má po rodičích. Její rodiče pocházejí z ciziny. Helča má jednu starší sestru. S Helčou se známe strašně krátce, protože jsme se poprvé viděli v září na začátku školního roku.\nHelča je vysoká štíhlá dívka. Má dlouhé a rovné černé vlasy, které jí sahají až do půli zad. Má černohnědé oči a oválný obličej s malým nosem. Helča nosí brýle, ale brýle jí sluší a tak jí to nevadí.\nHelča většinou nosí džíny, různobarevná trička a růžový nebo fialový svetřík. Dnes na sobě například měla džíny, modré tričko a pruhový růžový svetřík. Strašně moc jí to sluší.\nHelča je strašně moc hodná a když potřebujete pomoc, tak vám pomůže. Je velmi milá a tichá. Dostává hlavně dobré známky, které jí závidím.\nHelču mám strašně moc ráda a doufám, že budeme kamarádky dlouhou dobu a nebudeme se hádat kvůli malichernostem. Myslím si, že by naše přátelství mohlo vydržet dlouho.", "original_file": "ces1bkepmic_1"}
{"text": "Tatíček, Matyáš, V. B, 07/08\n17. října\nVypravování podle obrázků\n\n<obrázek č. 1: Tři chlapci bruslí na silnici.>\n<obrázek č. 2: Jednoho z nich srazí auto.>\n<obrázek č. 3: Chlapec je zraněn.>\n<obrázek č. 4: Jeho kamarád běží pro pomoc.>\n<obrázek č. 5: Jeho kamarád telefonuje z telefonní budky.>\n<obrázek č. 6: Záchranáři odnáší zraněného chlapce, doprovází je jeho kamarád.>\n\nOsnova:\n1) Ttři kamarádi bruslí na silnici.\n2) Srážka s autem\n3) Petr je zraněn\n4) Martin jede pro pomoc\n5) Martin volá l. 155\n6) Záchranáři odvážejí Petra\n\nZáchrana\nKamarádi si bruslí na silnici. Jsou mezi nimi Martin a Petr. Petra srazil vůz. Martin bruslí k nejblisí telefoní budce a vola linku 155. Záchrana je za pár minut na místě. Odvezou Petra do nemocnice a tam zemřel.", "original_file": "bu5btatmat_02_1"}
{"text": "Neznámý, V. B., ZŠ Burešova\n\nSLOHOVÁ PRÁCE\nVymyšlená (popletená) pohádka\nufonka\nprincezna\n\nBylo nebylo jedno králoství, kde žili král ufon s princeznou ufonkou. král princeznu poslal na nákup a princezna nemohla zaplatit přotože, měla přoslou kreditku tak vrátila nákup a šla domů. Tak tatínek řekl, že tam dojde sám nakoupil a šel domů. Potom si uvařily a šli spát.", "original_file": "bu5banonym_b_1"}
{"text": "18. října\nMartin Poláček\n\nVypravování\nPOČÍTAČ A JÁ\n\nJednou jsem se nudil tak jsem si šel hrát počítač hrál jsem ho dlouho a začala bouřka Máma mi říkala ať ho vypnu ale já jsem ji přeslechl a hrál jsem dál při druhém pokusu mámi jsem už nepřeslechl tak jsem jí říkal že to jenom dohraju a pak to vypnu. Ale pak jse nade mnou rozvítil velký blesk a počítač se z ničeho nic vypnul A pak skončily moje hrátky s počítačem a bracha říkal že mi to zpraví a tak jsem si mohl zase hrát a počítačem a už jsem poslechl mámu když mi řekla že ho mám vypnout.", "original_file": "bu5bpolmar_b_03_1"}
{"text": "Egypt\nBylo to před rokem a třemi měsíci.\nMamka domů přinesla katalogy se zájezdy do zahraničí. S mamkou a taťkou jsme to probírali a začali jsme si prohlížet hotely. Zalíbili se nám nejvíce dva.\nMamka se mě ptala: „Který se ti líbí víc?“\nNakonec jsme si vybrali Palma de Mirette. Hotel vypadal na obrázku moc hezky, stál na pláži a byl nedaleko města Hurghády.\n19. 9. 2007 jsme přijeli na letiště Ruzyně v Praze. Let trval 4 hodiny.\nKdyž jsme přistáli v Egyptě na letišti, odvezl nás autobus do hotelu. V hotelu jsme měli čekat asi hodinu. Šli jsme tedy k moři. Moře bylo špinavé, na pláži ležely mořské řasy a odpadky a tak nás velmi zklamalo. Když nás ubytovali, šli jsme k bazénu. Pobyli jsme u něj chvíli a potom jsme se šli projít kolem hotelu. Byla kolem něj spousta malých obchůdků a některé z nich jsme navštívili. Potom jsme se šli do hotelu dovybalit.\nPokoj byl pěkný. Byly tam dvě postele. Dvojlůžková a jedna. Dále TV, koupelna a balkón.\nPátý den našeho pobytu byl odliv. Moře bylo asi po kolena a tak toho bylo spoustu vidět. Ryby, mořští ježci a hadi, hvězdice a mušle.\nSedmý den jsme jeli na loď s průhledným dnem, z kterého jsme viděli a nafotili korálové útesy, barevné ryby, murény a velké lastury.\nDesátý den jsme jeli jeepy do pouště k jejím obyvatelům beduínům. Nejprve jsme se projeli na velbloudech, potom jsme se podívali jak beduíni žijí a chrání před zvířaty, dále jsme se najedli a beduíni nám zazpívali něco v Egypštině. Když se setmělo, šli jsme k dalekohledům a dívali se na hvězdy.\nJedenáctý den jsme jeli domů a měli jsme krásný zážitek.", "original_file": "cl6clusjul_1"}
{"text": "29. března 2007\nDAN VOŽENÍLEK, 2.C\n2. SLOHOVÁ PRÁCE\nNA CESTĚ\n(UMĚLECKÝ POPIS)\n\nCesta. Kdysi jsem potkal člověka, který měl svou cestu. Cesta to byla malá a úzká. Zkrátka cesta to nebyla nic moc. Ale byla to stará, dobrá, poctivě udělaná cesta. A bylo to jediné, co ten člověk měl. Ten člověk přišel o všechno. Všechno totiž opustil, aby se mohl vydat na svou malou úzkou cestu.* Tenkrát ještě nevěděl, že je opouští na vždy, tak se zapomněl pořádně rozloučit a poděkovat jim za všechno, co pro něj udělali. Ale jak jsem řekl, tehdy ještě netušil, co vlastně dělá.\nTeprve po několika letech, když prošel mnohými kraji a zdolal mnoho překážek, se ohlédl. Poprvé od té doby, co odešel se rozhlédl. A tam v dálce, tak strašně daleko to bylo, spatřil svůj dům. Jeho dům byl ozářen zapadajícím sluncem. Světlo se rozlévalo po domě jako tekuté zlato. Zdálo se mu, že slunce zapadá přímo za jeho domem. Skoro až sem cítil příjemné teplo, které ze slunce muselo sálat. Při té představě se zatřásl, protože tady již slunce neměl svou sílu a zemi začínal svírat chlad a tma. V té chvíli ten člověk s překvapením shledal, že jeho domov je kouzelné a překrásné místo. A přece když ho opouštěl se mu zdál nudný a šedivý. Nevěděl o jeho kouzlu, dokuď ho neopustil. A teď už bylo příliš pozdě na návrat. Jedna jeho část se nechtěla vrátit. Chtěla jít vstříc neznámu. Ale i té části bylo smutno, že už nepatří k tomu domovu. Vzpomínala na hřejivou lidskou přítomnost. A chtěla utéct k něčemu lidskému a teplému. Ale něco ji táhlo tam na druhou stranu. Do temné a mrazivé noci, kde nebylo vůbec nic lidského a teplého. Ale bylo tam tajemství a neznámo. Širé, temné moře neznáma. A on, jenom malé světýlko uprostřed té nesmírné rozlehlosti. Zasmál se. Protože ani teď nebylo mezi čím volit. Naposledy se ohlédl na zářivou a hřejivou scenérii zapadajícího slunce. Spočinul na ni svým pohledem plným lásky. Té pravé lásky, jež byla zbavena veškeré touhy po vlastnictví. Nasál ten vlahý vzduch a rozloučil se a poděkoval světu za to, co pro něj udělal. Pak se otočil a vkročil do neznáma. Tma ho brzy pohltila. A od té doby jsem ho už nikdy neviděl.\n* Nejenom že opustil svůj domov a všechno, co v něm měl. Ale opustil také svoji rodinu a přátele.", "original_file": "pr2ctvozdan_02_1"}
{"text": "osnova:\n\n1. příjezd\n\n2. ubytování\n\n3. cestování\n\nZimní prázdniny\n\nZimní prázdniny jsem strávila s mámou a tátou v Krkonoších. Týden jsme bydleli na naší chatě u {město}<priv>. Stejně jako většina jiných lidí jsme byli na sjezdovkách. Snowboard mě moc neláká, nejraději jezdím na lyžích. Vybíráme si takové tratě na kterých se dostaneme na vrchol pomou nebo sedačkovou lanovkou. Nejraději jsme byli na kněžíckém vrchu, Vítkovicích a na pasekách. Nejraději jsem na trati kde je málo lidí a kde jsou skokánky. A čas od času spadnu. I tak se mi na horách moc líbí a těším se až ta pojedu za rok znovu.", "original_file": "hr6burkat_03_1"}
{"text": "Můj penál\nŠkolní penál je předmět, který jsem si vybral ke svému popisu. Koupil jsem si ho před dvěma lety.\nMá obdélníkový tvar, jeho rozměry jsou asi 20cm na 15cm.\nNa modré textilní látce je velký bílý nápis „TRAINING“, který zdobí velká mřížkovaná tmavě modrá číslice pět. Vedle číslice je tmavě modrý nápis „Meeting“ a nad číslicí jsou ztvárněny postavy sportovců. Na boku penálu je menší číslice pět a opět jsou zde ztvárněny postavy sportovců. Na druhé straně penálu je modro bílý emblém s nápisem „ATHLETIC CAMP“ se sportovní botou uprostřed. Po obvodu penálu je všitý modrý zip.\nUvnitř penálu převládá stříbrná barva. Jsou zde dva otevírací poklopy s plastovými kapsami, do nichž se dají ukládat například jmenovky, papírky nebo visitky. Po otevření poklopů se mohou do našitých gumiček ukládat psací potřeby, rýsovací pomůcky, guma nebo ořezávátko.\nMůj penál je praktický, dostatečně velký a už druhý rok mi dobře slouží.", "original_file": "cl7cfabmar_1"}
{"text": "Daniela Hrabalová 1. C\n4. 11. 2003\n\n1. písemná práce\nPropast\n\nOsnova\n\nTma. Nevím kde jsem a jak jsem se sem dostal, jediné, co vím je, že jsem. Ale...... napadá mě – JSEM? EXITUJI? Vznáším se v černotě a v naprostém tichu. Nevím, co mám dělat. Spatřil jsem záblesk! Jen na kratičkou chvíli. A dodal mi odvahy? Jdu.... spíše pluji dál. A blíže k tomu místu, na kterém se zablesklo. Vzduch je čím dál hustší a tlak se zvětšuje. Špatně se mi dýchá. Absolutní ticho porušil zvuk. Stále se měnící – sílící a utichající šepot. Slovům nerozumím. Nedá se určit, odkud přichází. Jako by šeptal sám vzduch – ta temnota. Zastavím se. Další záblesk. Cítím! Cítím velice výraznou vůni či snad pach. Ale proč? – Napadá mě. Myšlenky mi proudí hlavou, ale já je nevnímám. Nevnímám vlastní myšlenky! Něco zadunělo....... a zase. Tlakové vlny mě nesou a hrají si se mnou, jak vichřice si hraje s prachovým peříčkem. Čas neexistuje a prostor není ohraničen. Nevím jsem-li hlavou dolů či nahoru, zde to není důležité. Zde je nemožné to určit. Zde tyto pojmy nic neznamenají. Zde je nic....... jen temnota a já. Temnota je propast a hrozí mi, že mě pohltí. A ukončí to! Co je to? Řekl bych moji existenci, ale nevím, nakolik existuji. Řekl bych toho hodně, ale mlčím. Tma se ustálila a je opět nehybná, stálá a neměnná. Hledám..... očima. Čekám až mi další záblesk dá vědět. Až mi ukáže kam mám směřovat. Kam? To slovo mě bije do uší! Vědět kam! Být někde! Přicházet odněkud a hlavně BÝT!... Záblesk! Konečně! Opět se dávám do pohybu. Tlak se zvětšuje a šepot neustává. Která síla na mě působí? Co vytváří stále se prohlubující propast mezi mnou a světem? Mnou? Slova, jen hrátky se slovíčky! Mnou? Co jsem? Připadá mi to nekonečné, ale čas zde přeci neexistuje! Nééé, chci křičet a křičet a křičet. Chci konec. Projede mnou hrozný žár. Jsem zapálen a hořím. Jsou to však jen pocity. A opět to dunění. Teď však uvnitř. Uvnitř mě. V mé hlavě. Pravidelné, jak bubny do rytmu tepání srdce. Světlo je blíž a teď mám strach. Je to snad záchrana? Má to být snad záchrana? Vidím. Vidím cestu. Cestu ze tmy vedoucí. Z nicoty a snad uzavře propast. Ta cesta je z písku a u ní stojí lampa. Nesvítí. Jen jednou za čas elektrický výboj osvítí okolí. Prodírám se houštím nicoty a pocítím závrať a jako by mě něco trhalo na tisíc kousků, pak zatmění v hlavě.....\nNevím po jakém čase, ale probírám se. Ležím na cestě, úplně zničen. Zjišťuji zda se mohu postavit na nohy. Opatrně a roztřeseně udělám pár kroků a zhluboka se nadechuji čerstvého vzduchu. Lampa zde u cesty stále stojí a připomíná mi, že to nebyl sen ani noční můra.", "original_file": "pr1chradan_01_1"}
{"text": "Šel||jsem ven, vše se zelena už začíná zelenat, ptáci přilétají, vidím prvníí jarní květy. Působí to na m{n}<in>ě krásným dojmem. Na stromech se už zelenáají listy, občas vidím ještě trošku sněhu ze zimy. Také kvetou spousty a spousty sněženek, rybníky už jsou rozmrzlé a lidí je všude plno. Ale pak už se vracím domů a jakmile jsem doma, chce se mi vyrazit zase.", "original_file": "am5ajanond_1"}
{"text": "12. ledna 2006\nDominika Mojžíšová, 1. B\n1. stylistická kompozice – srovnávací\nPopis\nPOKOJ, KDE SE CÍTÍM DOBŘE\nOSNOVA\n1. Úvod\n2. Místo, kde se pokoj nachází, umístění pokoje\n3. Rozmístění a) Dveří b) Oken c) Světel\n4. Stěny pokoje (barva)\n5. Podlaha (koberec, plovoucí podlaha atd.)\n6. Umístění a) Nábytku\nb) Elektroniky\n7. Doplňky a) hračky\nb) Vzorky a barva povlečení.\n8. Celkový dojem, jak se mi tam líbí\n\nMůj nový pokoj\nMůj pokoj, je v prvním patře našeho nového rodinného domku. Je mezi pracovnou a ložnicí. Dveře mého pokojíku jsou naproti dveřím do koupelny. Naproti dveřím v pokoji je 1 m a 50cm dlouhé okno. A z chodby jsou uplně u stropu dvě 1m dlouhá okénka. Na zdi u postele je bílé světlo. Potom je ještě nad psacím stolem, ale to má stříbrnou barvu a je uplně jiné.\nPokoj má dvě stěny bílé, to jsou ty, které nejsou tak osvětleny denním světlem. Ty druhé jsou světle růžové, mohou být tmavší, protože na ně svítí světlo. Podlaha je dřevěná, jen u postele je malý zeleno-béžový koberec.\nPo pravé straně u dveří je šatní skříň, má světle hnědou barvu. Za skříní je bílá postel, která má pod sebou tři úložné a praktické šuplíky. Vedle je také bílý noční stolek a vedle něj komoda ze stejné série jako je skříň. U okna je psací stůl, na kterém je počítač, ale je tam i hodě místa na psaní. U něj odpadkový koš a na levé straně rádiator. Na levé straně od dveří je malý černý stolek, který má tvar trojúhelníku a na něm je rádio.\nNa komodě jsou tři kasičky a bubínek Na stole je růžová lampička a u ní je stojánek na mobil. V nočním stolku mám knihu, kterou právě čtu. Povlečení je barevné a jsou na něm myšky.\nV pokojíku se mi moc líbí, protože jsem si ho zařídila tak jak sem si přála.", "original_file": "ces1bmojdom_1"}
{"text": "Brodský, Alexandr, V. C, 07/08\n\n23. 10.\nReprodukce textu\n\nOsnova:\n1. Kohoutek na větvi\n2. Sladký hlásek\n3. Pratelský polibek\n4. Kohoutkova lest\n5. Kohoutek vyzrál nad liškou\t\n\nJednoho krásného dne liška dostala chuť na kohoutka běžela utíkala a těšila se až ho sní běží, běží a vidí kohoutka na větvi. A povídá mu krasným hláskem slez dolu kohoutku mám pro tebe hezkou novinu. Lišky už nikdy nebudou jíst kohouty, slepice, a kuřata. Slez ze stromu dolů dáme si přátelský polibek. Támhle vidím že z vesnice běží k nám psi až sem do lesa přiběhnou dáme si přátelský polibek. Liška to uslyšela a hned řekla mám hodně práce musim spěchat dáme si přátelský polibek někdy jindy. Liška utíkala ze vší síly.", "original_file": "bu5cbroale_1"}
{"text": "23.3.2006\nKristýna Kyselá\n2. písemná práce\nV červenci\n(Subjektivně zabarvený popis)\n\nZe všech ročních období mám léto nejraději. Zvláště pak červenec. Ale než se k tomuto měsíci prosluněným dětským výskotem spolu s jásotem dostaneme, musíme projít dalšími třemi obdobími. Po létu nastává podzim. Stromy zbarvují a poté schazujé své mohutné kadeře, které hrají všemi barvami. Od žluté přes oranžovou, červenou, hnědou. Každý lístek je ojedinělý. Za to v létě a nejvíce v červenci, se na nás všechno směje zdravou zelení. Všechno na nás začíná působit ospale, mdle, to znamená, že přichází zima. Zvířátka se ukrývají do svých pelíšků, a chystají se na měkké a teplé přezimování. Stromy se ozdobí bílou pokrývkou, celá země se odí do bílých kabátů spolu s krajinou, která se přikryje bílou peřinou. Všechno spí. Na jaře sníh pomalu taje a mně srdce radostí poskočí, že tu za chvíli bude léto. Ze země vykouknou první sněženky, které dávají celému okolí na odiv svoji krásu. Ptáčci si pomalu začínají prozpěvovat. Před létem začínají pomalu rašit pupeny na stromech, které se proměňují v nádherná kvítka, která pak zrají do sladkých a šťavnatých plodů, které nás vyzývají k nakousnutí. A máme tu červenec, nejkrásnější měsíc v roce. Vše je v rozkvětu. Včeličky netrpělivě poletují z květu na květ a hbitě opylovávají vše, co můžou. Běda těm, kdo jim nedá pokoj a popichuje je, to pak nastává bolestné štípnutí a usedavý křik nebo pláč. Po tomto bolestném zážitku však nastává sladká odměna za statečnost. Maminky svým malým ratolestem koupí zmrzlinu a hned je zase veselo. Slunce je v nejvyšším bodě na obloze a laškuje s námi svými paprsky, které nám pronikají do celého těla. Je čas koupání a různých vodních hrátek spolu s vyhříváním se na sluníčku. Kdo se nemaže, prodělá. Je pak z něho růžové prasátko, které je všem pro smích. A jak to bolí: „Au au.“ Červenec se dá trávit na různých místech. Někdo jede raději za teplem k moři, druzí se vydávají do hor. Já jsem raději na horách. Hory mě zde obklopují jako jedna velká náruč. Voda v potůčku vytváří veselé vlnky, které přeskakují jedna přes druhou. Rybičky skotačí ve vodě a vysmívají se rybářům, že na ně nesmí. Ptáci podnikají lety nad úpatími hor a ohromují svými nádhernými křídly. Sedají na vrcholky stromů a skal, kde si prozpěvují, jako kdyby spolu vedli dlouhé hovory. Louky a pastviny jsou posypány květy, které jakoby v trávě tančily a vyzývají nás k nasbírání bohaté a pestré kytice. Některé květiny jsou však chráněné a tak si raději lehám do trávy se zavřenýma očima, kde se <nedokončeno>", "original_file": "pr2cfkyskri_02_1"}
{"text": "Tereza Černá, 2. G\n15. 10. 2008\n\n1. slohová práce (Diskusní příspěvek)\n\n<novinový článek – USA čekají nejhorší Vánoce čtvrtstoletí>\n\nChudé Vánoce Američanů\nVše začalo neopatrným poskytováním hypoték bez většího prověření občanů. Banky své úroky časem zvyšovaly, a lidé je nebyli schopni splácet. Proto se banky musely uchýlit k zabavení majetku, na který byla půjčka poskytnuta. Zde se však promítly nahodilé ceny. Například nemovitostí, které byly bankou prodány za ceny neodpovídající jejich hodnotě a nyní je nikdo nechce za tuto peněžní částku odkoupit. Banky tímto začínají krachovat a to se projeví i v životě obyčejných lidí.\nCeny ropy začaly groteskně stoupat a od toho se odvíjí celá situace. Obchodníci si objednají zboží, avšak dodavatelé si naúčtují vyšší cenu za své služby kvůli zdražování ropy. Obchodník připlatí, ale aby se mu to stále vyplatilo, musí zvýšit ceny svého zboží. A co na to občané? Začnou šetřit a přestanou drahé výrobky kupovat. To přivede ke krachu obchodníka a zároveň i dodavatele a jsme zase na začátku.\nTohle vše se projeví i na letošní Vánoce. Vánoce jsou svátky, kdy obdarováváme své bližní, ale čím je obdarovat, když nejsou peníze? Za normálních okolností si lidé běžně chodí o Vánocích půjčit peníze do banky. Letos to ovšem bude jiné. Banky nemají co půjčovat, nebo půjčují za velmi vysoké úroky, které si průměrný občan nemůže dovolit splácet. Ještě ke všemu se lidé bojí o své peníze uložené v bance, aby jim vůbec byly vyplaceny. Aby rychlým a chaotickým vybíráním peněz nepřivedli lidé banky ještě více na mizinu, vydal stát opatření zvané garance vkladu, což jim zajistí stoprocentní jistotu, že své peníze dostanou a nepřijdou o ně. Lidé bankám přesto stále nedůvěřují a přestávají posílat peníze na penzijní účty. Radši si peníze ukládají do svých kasiček, aby si na Den díkůvzdání mohli koupit aspoň krocana.\nBanky s největšími problémy jsou odkupovány novými majiteli, nebo jsou svěřovány do rukou státu. Tato krize se netýká pouze Ameriky, ale je celosvětová, Česká republika tím ale není ohrožena tolik jako jiné evropské země.", "original_file": "ces2gcerter_1"}
{"text": "SLOHOVÁ PRÁCE ŠKOLNÍ\n\nŠvehla Pavel\n2. A\t\t\t\t\t\t\t\t14. ledna 2008\n\nTéma: Má oblíbená literární postava\n\nFrancois Villon\n(Jarmila Loukotková)\n\nV 16. století ve Francii, za vlády Ludvíka XVI. se odehrává děj knihy jménem Francois Villon od spisovatelky Jarmily Loukotkové. Kniha je vlastně životopis skutečného člověka, básníka a buřiče Francose Villona, zpracovaný do románové podoby. Příběh zachycuje jeho pohnutý osud už od doby, kdy jeho rodiče přišli do Paříže s ještě nenarozeným Františkem v matčině lůně. Příjmení Villon převzal po svém strýci, kanovníkovi Villonovi, který se ujal jeho a matky po smrti otce. Mládí strávil na studiích v pařížské Sorboně, v dospělosti se skrývá před zákonem, velkou část života strávil ve vězení. Byl několikrát odsouzen k smrti, ale vždy jako zázrakem unikl. Villona celým životem provází záhadná choroba, která ho nakonec přemůže.\nVillon je na první pohled vůdčí typ člověka. Zapůsobí v nás jeho vlasy, černé jako noc, a oči, černé a matné jako ostří díky. Je vysoké postavy a ladných pohybů nejnápadnější je snad jeho chůze. Tvář má hezkou, ostře řezanou, vysedlé lícní kosti a úzká brada.\nCelá jeho osoba vyjadřuje auru osobnosti, šarmu a krásy. Když Villon vstoupí do společnosti, všechny hlavy v sále se podvědomě otočí ke dveřím a poznají, že právě viděli vstoupit ryzí osobnost, pána srdcí všech, lva salónů.\nPrávě všechny tato vlastnosti, znásobené jeho vysokým vzděláním, dokonalými způsoby, ryzí dvorností a nejvýše jeho skvělého básnického talentu z něj dělají velmi ceněnou osobu, žádanou na všech večírcích. Každý by chtěl ve svém salonu mít takového lva salónů, který by jistě pozvedl úroveň zábavy a tím i věhlas páně hostitele. Nemálo dam chovalo tajnou náklonnost k tomuto muži, a tak byl často zván na noční dostaveníčka. Villon toho patřičně využíval, i veškeré pozornosti jemu směřované velkými pány. Ale všeho moc škodí, a Villona omrzela sláva, přestal docházet do vyšších kruhů a začal vyhledávat milou společnost svých spolužáků z univerzity v různých putykách a nevěstincích. Villonova úroveň klesá, začal pít a dostal se do různých malérů.\nVillona potkaly velké životní rány. V Paříži nedopatřením zabil svého přítele, vykradl Sorbonnu, stává se psancem a utekl z Paříže. Několikrát se dostal do vězení a byl odsouzen k smrti. Oprátce ale několikrát jako zázrakem vyvázl. Vrátil se do Paříže, ale po několika letech ho udolala nemoc a umírá.\nVillona vidím jako bohéma a prokletého básníka, který umí život řádně prožít, ale přitom zcela neztrácí smysl pro povinnost. Prostřednictvím své osobnosti dokázal jednat s lidmi, získat mnohé pro sebe, ale i pro ně. Přestože utrpěl velké ztráty a rány, pokaždé se z nich dokázal zvednout, i když působily dojmem definitivního konce. Když je několik let vězněn ve velké díře v naprosté tmě, přesto dokázal zpět nalézt smysl života.\nProjevuje se v něm velká vnitřní síla, pomocí ní překonal fyzické útrapy a vstřebal šok ze strašného zážitku.\nZaujal mě na něm jeho způsob myšlení, když za těžkých situací dokázal myslet na hezké věci, staré vzpomínky, a pustit z hlavy věci budoucí, ať už jsou jakkoli špatné.\n\n\nOsnova: Úvod: Francois Villon\n Stať: a) jaký Villon je\n b) lev salónů\n c) osud\n Závěr: Villon jako lit. postava", "original_file": "cb2asvepav_01_1"}
{"text": "Jarní Prázdniny\n\n4.5.\n\nPo škole jsem jela k Evy mamce se učesat, tam už na mě čekala mamka. Když jsem přišla na řadu ˇjjá, přišla Eva a Eva. Nechala jsem si udělat blonďatý melír. Když jsem byla hotová, šla jsem s Evou ven! Zašly jsme pro Evu a Evu. Společně jsme šly do parčíku, kde jsme hrály stop zem a pak k bažině, kde jsme hrály babu! Už dnes jsme odvezli Ricci k babi, protože ten blbej zvyk Masomust dělal strašný rachot (mi jsme mu neotevřeli)!\n\nDnešek byl Bezva!\n\n5.3.\n\nDnes ráno jsme ještě něco málo pobalili a vyrazili směr Šumava ŠPIČÁK! Teda ještě na punpu, kde jsme si dali sraz s Sin a Sin. Když jsme dorazili, rychle věci do hotelu BOHEMIA! A pak hned k EVĚ, protože tam vystupovali NIGHT WORK!!! Uváděl to Martin Dejdar! Skupina zpívala asi dvacet písnicek, pak ještě přídavky jako: Tepláky, Gey atd... Pak byli soutěže o Lexovo čepici nebo o trik{o|a} COMEBACK AT{D|P}...\n\nS Dejdarem jsme se i vyfotili! Ten samý den tam byla témata ŠKODA AUTO a to byl tam<ni> Yety, který se nenechal vyfotit (ale s námi jo). Večer jsme šli do báru {n|N}a večeri, po večeři, když jsme si šli na pokoj zahrát karty, jako mi děti, jsem venku slyšela kňučet pejska. Šla jsem se tam podívat a tam štěňáťko fenka teriéra. Hned jsme jí pustily dovnitř a daly jéí vodičku a šly s ní na recepcyi, jestli jí někdo nehledá, ta paní zavolala na Kamzíka, tam jí taky něikdo nehledal a tak volala na policii a tanm nám řekli, že často utíká a že se jmenuje Majda a že už si pro ní jedou majitelové. Majitelové nám moc moe poděkovali a my jsme měli radost z dobrého skutku!\n\nDnešek byl Super!\n\n6.3.\n\nDnes ráno na snídani a pak na svah! Sníh byl SUPER! Lyžovali jsme do čtyř a pak do Haničky na oběd. Dala jsem si hranolky s kečupem. Pak už jsme šli na hotel, tam jsme se vykoupali a hodinu pauza a pak na večeři a {do baru}<in>. Dnešek Byl SUPER!\n\n7.3.\n\nDnes ráno zase na snídani a na svah, ale po obědě, když jsme přejížděli z velké sjezdovky na Lubák, teta Eva narazila do stromu a nemohla na nohu<in> došlápnout a tak jsme zavolali HORSKOU SLUŽBU. Na hotelu jsme mysleli, že je to jen naražený, ale radči jsme s||ní, teda Adam jel na rengen. Večer volali, že je to dost vážný a že jedou do Budějc do nemocnice, že je to pod kolenem zlomený a je nutná operace. Na večeři ještě přijeli, ale už museli jet do nemocnice. Všem nám to Bbylo moc, moc líto! Dnešek se moc nev{y|i}dařil!\n\n<img strom>\n\n8.3.\n\nDnes jsem šla s Evou na SNOW-BOARD. Eva nám dala také hodně rad. Ale odpoledne jsme byly už dost zamáchané, tak jsme šliy na hotel! Dnes jsme šli na véču do Kolibříka, dala jsem si smažák, byl tam moc pěkný pejsek Peggy! Dnešek byl Super!\n\n9.3.\n\nDnes jsme zase lyžovali jako každý den. Pak jsme s holkami hrály na počítači hry! Pak zase na večeři, dnes jsem si dala kuřecí řízek!\n\nDnešek byl Super!\n10.3.\nOdpoledne jsme sezase lyžovali a pak jsme jeli do zŽelezné Rudy do vyhlášené cukrárny Šarlota! Bylo to SUPR! Pak jsme šli do zverimexu, kde jsme RICCI koupili hračku a ňamky. A ještě do jednoho krámku! Dnešek byl Bezva!\n11.3.\n\nRáno jsem ještě něco zbalili a pak jenom my a Sin jeli do Německa do EGINGU! Okolo půl osmé jsme z EGINGU vyjížděli a před půl desáté jsme byli doma! Bylo to bezva!\n\nCelé lyže až na ten úraz byli SUPER!!\n\n12.3.\n\nDnes v jedenáct hodin jsme si jeli pro Ricci k babičce. Ricci byla moc ráda, že nás vidí. Doma jsem jí dala dárečky! Doma si mě a mamku vyzvedl Adam a Eva a jeli jsme do nemocnice za tetou Evou, teta byla moc ráda, že nás vidí. Daly jsme jí cukroví a teta se strejdou polívku. Když jsme přijely domů volala mi Eva jestli s ní nechci do město, ale to s nima musím ještě jednou do nemocnice. Ve městě jsem koupila: opičku a vní je pěno do vany, Riccince vodítko a čokoládu a zašli jsme do MeKáče! V HM jsem si vybrala mikinu a v New – Yourkru kalhoty a trika! Dnešek byl SUPER!\n\n13.3.\n\nV jedenáct jsem šla s Evou a Riccí ven, ale bez Maikýho který je ještě u dědy. Pak jsme jeli k babi na oběd. Dnešek byl SUPR!\n\nPRÁZDNINY SE POVEDLY!\n\n<img vlepené permanentky>", "original_file": "ho5dkonkri_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nKateřina Holubová 12. ledna 2006\n2. C\n\n1)Abeceda dnešní společnosti (úvaha)\n2)Kalamita (volný stylový útvar)\n3)Probouzím se, je neděle ráno (volný stylový útvar)\n4)Dějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí (úvaha)\n\nAbeceda dnešní společnosti\n(úvaha)\nOsnova:\n I. Úvod – já a společnost\n II. Hlavní stať - dřívější a nynější vztahy\nspolečnost a manželství\npostoj dětí\n III. Závěr – konec naděje\n\nMám své drobné soukromí, sedím na své židli u lavice se kterou se na půl dělím. Sedím ve třídě s třiceti lidičkami, studuji na škole jako jedna z osmi set dospívajících, žiji ve městě se sto tisíci dalšími. A najednou vím, jak jsem malá. Malá jako včelička v úlu, které však tvoří společenství. Jako my.\nMožná jsem trochu sentimentální, ale vždy mě dojme babiččino vyprávění o harmonii a symbióze, ve které dříve lidé žili. Kde je problém? Proč dnes nemůžu jen tak sousedům říci: „Pojďte mi pomoci kopat studnu, za dobrý oběd a utužení vztahů.“ Jednou vy nám, podruhé my vám. Zní to drze? Dokonce snad netaktně? Porušili bychom snad nějaké konvence společnosti? Dříve to bylo běžné, dnes už to nejde.\nAno, musím brát v potaz, že dříve měli lidé větší důvody si pomáhat. Za světových válek a jiných katastrof. Tyto události tmelí společnost. Ovšem kam se ztratily základní povinnosti člověka? Stále utvrzovat své příbuzné, že na ně nezapomínáme, trávit společně svátky, společně zasednout k nedělnímu obědu.\nVelký problém má společnost ve vztazích dvou lidí. Spojení dvou lidí je tak osobní pouto, mělo by být posvátné. Když se jen rozhlédnu kolem sebe na ulici, spatřím spoustu „čtyřicátníků“, kteří někam pospíchají. Cítí se velmi diplomaticky a důležitě. Myslí si snad, že tato doba je ta, na kterou čekali, a že teď vše dokážou lehce změnit? Přijdou domů, manželka nikde, z dětí jsou „feťáci“ a za tři měsíce je rozvodové stání u soudu.\nSkoro každé druhé dítě se s tímto musí potýkat. A každé páté z toho sklouzne k „únikové cestě“, která nikam nevede.\nJsem tak malá, ale přesto se mohu rozhlédnout a vidět kolem sebe. Tu zkaženou společnost a lidi, kteří s tím nic nehodlají dělat. Ale já jsem i přizpůsobivý člověk a když tímto směrem společnost spěje, jdu s ní. Každý musí začít nejdříve u sebe. Vždyť i zrnko rýže může převážit misku vah.", "original_file": "cb2cholkat_01_1"}
{"text": "28.11. 2005\nKobler, Petr, 2.C\n1. písemná práce\nÚloha kultury v životě společnosti\n(referát)\n\nÚloha kultury v životě společnosti\nObecný vývoj kultury\nJedním ze základních rysů vesmíru je neustálý pohyb. Nemůže se zapřít, že i kultura samotná se neustále pohybuje = vyvíjí. Abychom ale správně pochopili její skutečnou podstatu, musíme znát do jisté míry i její vývoj.\nČlověk jako živý organismus se vždy snažil vyvíjet stejně jako ostatní živočišné druhy formou progresu. Jeho vývoj na rozdíl od jiných organismů byl úspěšný, jelikož se u něj vyvinuly jedinečné vlastnosti a schopnosti. Především myšlení, které se dá popsat jako neustálé vyvíjení nejlepších řešení daných situací. Díky této specifické schopnosti relativně brzy vyřešil své základní problémy týkající se přežití. Mám na mysli hlavně problém potravy, bezpečí a reprodukce. Na základě postulátu Karla Marxe, že myšlení přináší vědomí, které samo o sobě je přímé a uvědomělé vnímání bytí, docházíme k závěru, že v tomto okamžiku člověk začal uvažovat, jak docílit pevnějšího řízení procesu. Kulturní vývoj začal.\nZ obecného hlediska se dá kultura chápat jako přemýšlení o cílech, na kterých není přímo závislé přežití. S tím je zajisté spjato i uvažování o složitějších mechanických postupech dosahování těchto cílů.\nSpolečnost dnes pojem kultury naprosto odděluje od pojmu základních lidských potřeb. Je to dáno z historického hlediska, kdy byl problém základního přežití vyřešen, ale lidské myšlení neustále hnalo člověka k progresu a k nejlepším řešením daných situací.\n\nMechanické vlastnosti kultury\nKultura člověku poskytuje pohodlnější variantu přežití, jedinec může vybírat z většího druhu specifičtějších činností, které jej už nestaví pouze do role efektu vůči okolí, ale také příčiny. Nicméně k tomu, aby tento proces probíhal – jak přikazuje myšlení – co nejefektivněji, vyvinuli se u člověka s postupem času jisté prostředky na zkvalitnění práce. Pro komunikaci s ostatními jedinci svého druhu se u člověka postupně vyvíjí řeč, následně jazyk až nakonec písmo. Toto jsou nejzákladnější mechanické prostředky, které si vývoj kultury vynutil.\nVyšší cíle s sebou vždy nesou nutnost potřeby obecné modernizace. Kultura tedy nepřináší jen modernizaci člověka, jakožto efektu, ale také modernizaci člověka, jakožto příčiny. Tím je myšleno zlepšení výrobních postupů a prostředků (strojů), které člověk ovládá.\n\nEfekty kultury společnosti\nBylo již řečeno, co to vlastně kultura je. Naskytuje se tedy otázka: proč společnost v jistých ohledech zažívá regresi? Regrese je úpadek. Progres je rozvoj. Rozvoj znamená neustálé vybírání lepších řešení v daném okamžiku na daný problém. Regrese se tedy dá chápat jako neustálé vybírání ne nejlepších řešení. Jenže myšlení jako základní stavební kámen kultury toto přece nedovoluje.\nVysvětlení je jednoduché. Nesmíme opomíjet úlohu osobnosti jedince. Osobnost jedince, tedy jedinec samotný, se snaží neustále kulturně vyvíjet jako soukromá entita. Osobnost jedince udává formu kultury a směr, jakým se kultura ubírá. Vždy se však pohybuje vzestupně. Jedinec usiluje o své vlastní zlepšení. Z toho vyplývá, že kulturní progres jednoho jedince může působit regresivně vůči druhému jedinci.\nKultura sice rozšířila možnosti lepšího přežití a progresu na vyšších úrovních, ale zároveň založila řadu rozporů. Oprostíme-li se od konfliktu člověka vůči člověku, narazíme například na konflikt člověka vůči přírodě. Člověk ženoucí se za vidinou vlastního kulturního progresu zapříčiňuje regresi přírody. Otázkou je, proč si neuvědomuje, že tím ničí i prostředky k svému základnímu přežití, jako je potrava, energie atd. Odpověď je opět velmi jednoduchá. Jak již bylo výše zmíněno, kultura se začala vyvíjet díky vyřešení základních problémů přežití. Postupně ale přestala svůj původ vnímat. Neřešila základní problémy přežití, ale problémy mnohem složitější.\nPokud bych vše shrnul dohromady, musím konstatovat, že kultura vede k progresu společnosti ve vyšších oblastech bytí, ale může zapříčinit regresi v oblastech nižších.\n\nZávěrečné shrnutí a polemika o skutečné roli kultury ve společnosti\nNa světě existuje mnoho kultur, každá preferuje svou vlastní cestu. Každá se snaží dosáhnout progresu. Každá se snaží vytvořit dobro. Dobro pro sebe sama. Každá pro to používá jiné prostředky.\nKultury se navzájem střetávají. Buď se doplňují, nebo si odporují. Karel Marx tento jen popsal jako neustálý konflikt. Můžeme si položit otázku: Je kultura z obecného hlediska pro společnost prospěšná?\nPakliže ji budeme chápat jako něco, co zvyšuje úroveň potenciálního přežití, jako něco, co nám dává větší možnosti výběru z většího množství cílů, jako něco, co nám vnáší do života větší rozmanitost, jako něco, co žene jedince k pokroku, můžeme říci, že je prospěšná.\nČlověk myslí a myšlení produkuje kulturu. Proto bude vždy kultura funkčním mechanismem homo sapiens k tomu, aby neustále prosperoval.", "original_file": "pr2cfkobpet_01_1"}
{"text": "1.11.2006\nKarin Kinghamová, 2.C\n1. písemná slohová práce\nZajištění potravy\n(mluvený referát)\n\n\nOsnova:\nI. Úvod – přivítání posluchačů\nII. 1) zopakování základních informací\n2) lov ryb\n3) lov zvěře\nIII. Shrnutí a rozloučení s posluchači\n\nVážení posluchači, dnes je již naše sedmá hodina kurzu: „člověk v drsné přírodě.“ Dnes budeme pokračovat ve výkladu o zajištění jídla, který jsme začali už minulou hodinu. Přirovnali jsme si lidské tělo k motoru a potravu k palivu. Naše tělo biochemicky spaluje látky, které uvolňují energii. Základem jsou tuky a sacharidy. Dále jsme si charakterizovali příjem tuků a cukrů. Vysvětlili jsme si, že i při dostatku kaloricky bohaté stravy tělo po několika dnech velké námahy začíná chátrat, a proto musíme jídlo doplňovat také o biologicky hodnotné potraviny, což jsou bílkoviny, vitamíny, vláknina atd. Většinu potravy si připravíme doma, případně něco zakoupíme na místě před výpravou. V extrémních podmínkách využíváme určitý soubor potravy nazývající se ración, který existuje v několika variantách, ale ten základní se skládá z 200g jedlého oleje a 50g sunaru. Tato směs člověku na den zajistí asi 8000kJ, což je k přežití dostačující. Ale co se stane, když nám jídlo dojde a my jsme uprostřed divoké přírody? Pak, přátelé, dochází k alternativním řešením např: sběru lesních plodů, jedlých semínek rostlin, hub a také k lovu.\nNejdříve se zaměříme na rybolov, který je nejméně náročný na výbavu. Malá udička by měla být samozřejmou součástí vybavení. Postačí háček s kouskem vlasce napojený na tlustší šňůru. Plováček a závažíčko si vyrobíme z přírodních materiálů, třpytka muže být třeba zátka od piva a najít návnadu již není složité.\nPokud máme střelnou zbraň, můžeme se uchýlit k lovu zvěře tímto způsobem. To má následující pravidla: být co nejblíže k cíli, střílet s podpěrou, mířit na hlavu či hruď, zraněnou zvěř stopovat a co nejdříve ji dorazit, aby se netrápila. Pokud zbraň nemáme, můžeme lovit pomocí tzv. primitivních zbraní. Nejjednodušší --- je kyj. Míříme s ním kousek nad spojnici očí a do rány dáme veškerou sílu. Musíme počítat s tím, že po úderu lebka silně naběhne a my už ji neprorazíme. Omráčení zvíře pak dorazíme nožem či dřevěným bodcem z opáleného dřeva, který zvířeti vbodneme do srdce. Zvíře pečlivě dobijeme, i když je již zdánlivě mrtvé. *\nChceme-li ulovit menší zvíře, je možné nastražit oko. Oko by mělo být připraveno ve výši hlavy zvířete tak, aby jím mohlo volně projít. Zvíře oko zatáhne samo, nebo je utaženo ohnutým pružným stromkem, případně závažím. Pozor, nezapomeňte, že za mrazu stromky nepruží. Musíme použít i vhodnou návnadu tak, abychom zachovali původní ráz stesky, po které zvířata chodí.\nTímto bych dnešní lekci ukončila. Naučili jsme se, jak si obstarat potravu ve volné přírodě. Řekli jsme si základní principy lovu ryb a zvěře střelnou zbraní, primitivními zbraněmi a pomocí ok. Příští týden je naše poslední hodina, kde se budeme zabývat krátkou kapitolkou o tzv. rezervních řešeních a pak stručně celý kurz zopakujeme. Děkuji vám za pozornost, za týden na shledanou.\n* K lovu můžeme použít i laso, které má tu výhodu, že lovíme z větší vzdálenosti. Na lov chodíme večer nebo ráno. Zjistíme si, kdy zvíře uléhá a potom ho proti větru stopujeme. Po utažení smyčky se snažíme zvíře zatáhnout můžeme si na konci lasa vytvořit jednoduchou kotvu, kterou zajistíme, aby oběť neunikla. Poté pracujeme kyjem, nožem či oštěpem.", "original_file": "pr2ctkinkar_01_1"}
{"text": "Povídka\n\nPo představení a nekonečném popojíždění přeplněnými pražskými ulicemi jsem se konečně dostala domů a ve schránce mě přivítala zlatými ornamenty zdobená obálka s pozvánkou na večírek proslulé hodinkářské firmy. Vida, ještě mě stále společenské kruhy považují ka místní smetánku, což bylo poznat i z velice zdvořilé formulace dopisu. Hned mi to zlepšilo pochmurnou náladu z poloprázdného divadla dnes odpoledne, nevěřím, že by tato firma pozvala jen tak někoho.\n\nAni nevím, jak jsem se k té práci dostal, ale rozhodně mě život na koleji v Praze hodně zpříjemňovala. Sice rána na přednáškách po noci strávené způsobným naléváním šampaňského za moc nestála, ale znamenalo to pro mě alespoň občas pořádné jídlo nebo pár piv navíc v hospodě s kamarádama. Příští čtvrtek mě čekala oslava v dost morbidním prostředí Vítkovského Ppamátníku, ale zase slušně placená<.>\n\nHned u vchodu bylo vidět, že firma rozhodně nemá existenční potíže. Vítkovský Ppamátník byl ozářen barevnými světly a architekti se snažili udělat z ponurého prostředí luxusní večírek snad kilometrovými pásy bílé látky zamotané kolem sloupů u stropu budovy. Udělat jakoukoli chybu by se dnes mohlo společensky vymstít proto jsem na šatech, kadeřníkovi ani vy vizážistce nešetřila. Cítila jsem se skvěla jako ve dvaceti, u vchodu nás vítaly štíhlé modelky s hodinkami na rukou a první sklenky šampaňského se začaly objevovat ze všech stran na rukou urostlých číšníků. Bylo mi skvěle, jsem ráda, že se takové večírky spojují se jmény hereček, protože myslím, že má práce není vůbec lehká a je dost podceňovaná. Cítím proto takový luxus jako zadostiučinění, protože právě tito posměváčci si mohou večer zajít nanejvýš na pivo a utopence do hospody. Tento večírek byl ale obzvlášť zajímavý a nápad uspořádat ho zde byl skvělý – fakt, že Památník slouží jako pohřební místo vyvolával vzrušující tajemný pocit a lehké mrazení v zádech.\n\nKdyž jsem ve čtvrtek přijel do práce, to prostředí mě dost zarazilo. Práce začala přípravou diskotéky dole v kryptě. Já jsem musel montovat zvukový bedny a stál jsem přitom na hrobě nějakého neznámého vojína. To je vážně síla, na mém hrobě bude obchoďák? Další věc bylo obalení hrobek lesklým přehozem, na který potom vylezly polonahýé tanečnice a svíjely se v rytmu techna. Hned potom začali přijíždět první hosté a já musel letět rozdávat šampaňské. Přijelo asi tisíc limuzín a začaly vystupovat ruzné modelky, herečky, ale i politici a podnikatelé, a všichni nastrojení jak na svatbu (nebo pohřeb?). V tom největším zmatku jsem dokonce zahlídl předsedu vlády se svojí nedávno odhalenou milenkou. A já myslel, že si bulvární noviny vymýšlejí.\n\nMyslím, že i po těch několika méně úspěšných letech si na své postavení ve společnosti nemohu stěžovat. Stále se nacházel někdo z mých známých, s kterými jsem mohla popíjet a povídat o společných známých a hlavně o společných nepřátelích. Pan majitel měl krásný projev, zatleskalo se a všichni začali ujídat z misek všude okolo. Miluju společnost a tak jsem si připadala jako ryba ve vodě. Vyfotili mě do několika časopisů, tak věřím že by k fotce mohli připojit malou zmínku o filmu, který brzy dotočím<.>\n\nTak nevim, jestli si nenajdu jiný způsob přivýdělku, už mě to vážně dost ničí. Celou noc jsem roznášel různá exotická jídla a když se mě osazenstvo zeptalo na jejich název, automaticky jsem odpovídal, že to je thajská specialita Woi-či. Trochu jsem se bál, že narazím na nějakého Thajce nebo snad gurmána, ale gurmáni už snad měli vypito a Thajci zůstali doma. Všude byly davy lidí a já měl problémy, abych mohl prostoupit davem lesklých šatů, smokingů a fotografů. Okolo jedenácté jsem už byl skoro na zhroucení a když jsem sestupoval schody, naklonil se mi tác s jakousi další Woi-či a ta spadla na šaty jedné ze zmalovaných dámiček, kterou jsem už možná viděl někde na Nově. Ta kreatura měla vztek v očích, ale i přes mořskou potvoru ve výstřihu se nechávala se mnou fotit do bulváru a dělala, že ji to ani trochu nevadí. Doufám, že tohle mý kamarádi nečtou, protože ze mne udělala pořádného blba.\n\nZrovna když jsem si povídala s jednou známou módní návrhářkou z Libanonu, stala se mi hrozná věc. Jeden z okolojdoucích číšníků mi snad naschvál zvrhl na šaty krevetový koktejl a já jenom bezmocně stála a zírala. Samozřejmě to přilákalo všeobecnou pozornost a mně nezbylo, než projevit svůj pověstný „smysl pro humor“, křečovitě jsem se smála a hořečně ujisťovala toho puberťáka s cukajícímai koutkamay, že mi to vůbec nevadí a jsem úplně nad věcí. Sprosťák jeden, chtěl vidět slavnou herečku v nesnázích, ale to mu nedopřeju. Nenechám se rozhodit někým, kdo neumí nic víc než nosit skleničky. Já si můžu dovolit šaty nové protože mám důstojnou práci a nemusím do smrti roznášet kokakoly.\n\nTa ženská mi vážně chyběla. Šéf mě nakonec vytrhl z jejích nalakovaných pařátů a poslal mě dělat podřadnýé práce, abych na chvíli zmizel z očí. Ale možná to bylo i lepší, protože naše „smetánka“ už byla slušně v náladičce. Dřívější rádoby sofistikovaný hovor se změnil v hýkání, skřekot a hysterický smích slečinek svádějících bohaté podnikatele a zdánlivě žoviální tón postarších pánů lákajících na životní zkušenosti a hlavně zlatou kreditní kartu začínající modelky s vizáží srnky. Ale radost mě přešla rychle, když mě odvedli do krypty k hrobu legionáře z první světové, kde nápor alkoholu nezvládla jedna ze slavných modelek, úspěšných v Miláně, Hong Kongu i New Yorku, a pozvracela vojákovu pamětňní ceduli. Ochranka ji zdvyíhala ze země a odváděla do čekajícího taxíku její 40ti kilové tělo v minisukni vyhrnuté vysoko nad kolena a potácející se ze strany na stranu po rudém koberci. A já vzal hadr a kýbl a pucoval jsem pismenka na pamětňní desce, aby vše vypadalo, jakoby se nic nestalo.\n\nTa epizoda s nemožným číšníkem mi nakonec ještě pomohla. Osobnosti teď ke mně samy přicházely a nebyl problém navázat rozhovor, se všemi jsem se „shovívavě“ pousmála mladému nešikovi. Blbec jeden, chtěl mě ponížit a pomohl mi. Dost slibně se vyvíjel rozhovor s tím mladičkým režisérem, co natáčí nový seriál pro komerční televizi, tak bych třeba mohla i doufat v malou roličku. Kolem půlnoci mě kolegyně přesvědčily, abych navštívila diskotéku v podzemí. Bylo to báječné, všude okolo byly tajemné hrobky a mně to připomínalo doby, kdy jsem jako malá holčička chodívala v noci s dětmi na hřbitov. Bylo to vážně vzrušující. Krásné tanečnice v moderních odvážných kostýmech byly všude okolo. Nemůžu asi objektivně posoudit, jestli bylo trochu nepatřičné, že jsem se i já v mém věku dala do tance na moderní hudbu, ale myslím, že počet vypitých koktejlů mě snad omlouvá. Jen ať ostatní vidí, že jsem stále plná života a přes svůj věk mladá v duchu. Tato image mi může coby herečce jen pomoci.\n\nKonečně se poslední, dost nalití hosté odpotáceli a já mohl začít uklízet a dávat Památník do původního stavu. Složil jsem blikající přehozy z hrobek, asi půlhodinyu jsem vynášel nesnědené jídlo do odpadu, kolem kterého se začali scházet bezdomovci, a konečně dostal peníze. Dneska to byla vážně síla a když jsem se v půl čtvrté dostal na kolej jenom jsem doufal, že ráno před školou někde seženu kafe.\n\nMyslím, že večírek se vydařil, sehnala jsem spoustu nových kontaktů a ukázala se na veřejnosti ve správném světle. Při cestě taxíkem domů jsem si říkala, že jsem stále úspěšná a žádaná herečka, kterou mladá generace nemůže jen tak převálcovat. Z dneška můžu být vážně jen spokojená.", "original_file": "pr4evavter_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nGregorová Martina, 4. C\n14. prosince 2007\n\nO reklamě\nReklama je snaha upoutat lidskou pozornost natolik, aby si klusem běželi koupit nový výrobek bez ohledu na momentální stav financí v peněženkách.\nV pravěku stačilo lidem vydat pár správných skřeků, párkrát se kyjem praštit do hlavy a poskočit, čímž nahradili reklamu pro loviště. Upozornili tím na neobvykle vysoký počet mamutů jakožto potravy a tlupa se mohla přetrhnout. Jak se říká, vlk se nažral a koza zůstala celá. Alespoň ta z jejich teritoria.\nZa dob králů, císařů a dalších, kteří si vymýšleli různá pojmenování, protože už „nevěděli roupama co dělat“, se to odehrávalo zase jinak. Kdo se ukázal bohatý, nebo i chudý – přiznejme si, že šlo jen o titul – šlechtic, tam to rázem oplývalo zábavou. Holt kdo má peníze, má se jako prase v žitě, a kdo ne, ten se přiživí.\nA v přítomnosti? V dnešní době nemusíme dělat žádné „huae„ abychom poukázali na dobrá loviště. Muži si je najdou sami – asi šestý smysl? A co obchody, podniky, výrobky? V televizi se to jen hemží slečnami v bílém, které perou v Perwollu, nebo kočkami, z kterých Friskies udělá tygra. Ale kdo to zkusil? Moje babička ano, její prádlo je stále stejně zašedlé a kočka o málo tlustší.\nMůžeme tedy věřit osobám, snažícím se přes své spoty jen prodat výrobek? Proč ne? Šedá je přece moderní a Garfielda měl každý rád.\n\nOsnova: 1. Úvod: Co je reklama\n 2. Stať: a) pravěk\n b) bližší minulost\n c) přítomnost\n 3. Závěr: pravdivost reklam", "original_file": "cb4cgremar_01_1"}
{"text": "3.11. 2005\nD. Šípová\n1.písemná práce\nMalý výlet do dějin celibátu\n(Referát)\n\nMilé publikum, dovolte, abych vás přivítala na dnešní menší sešlosti na téma „Dějiny celibátu“. Pevně věřím, že vás toto lehce ožehavé téma zaujme.\nHned ze začátku bychom si mohli vysvětlit, co to vlastně slovo celibát    znamená a odkud pochází. Původ slova je z řeckého caelebs nebo-li bez manželství, svobodný. Neznamenalo to ovšem jen život svobodného jedince, ale zároveň s ním spojenou cudnost a život v čistotě – vyhnutí se pohlavnímu styku. Tuto „neženatost“ můžeme rozdělit na charismatickou neženatost (dar od Boha je panenství, dar je řecky charisma) a neženatost danou církví. Nevztahovala se ovšem jen na členy církve, ale i na její křesťanské ovečky (odtud pochází i heslo: „kdo nežije v cudnosti, není správný křesťan“). Neženatí kněží měli svým čistým životem jít věřícím příkladem a svou čistotou stoupali v jejich očích. Nebylo tomu ale pořád tak.\nZ raných začátků církve byly rozdíly mezi kleriky (presbyteri, kněžími) a laiky (řecky laos – obyčejní lidé, věřící) nepatrné. Postupem času se ale rozdíly začaly narůstat a na kněžské povinnosti se kladl stále větší důraz a důležitost. K této důležitosti patřilo i zřeknutí se manželství a s ním spojeného pohlavního styku. Ze začátku stačilo jen zřeknout se pohlavního styku, později obojího a neuposlechnutí se tvrdě trestalo. Zplozené děti prý zabírají svému otci (knězi) příliš mnoho času a tudíž mu nezbývá čas na bohoslužby a mše a navíc by právě tyto děti mohly někdy v budoucnu dědit části církevního majetku. Ve velkém začaly být vydávány zákony a pravidla, konaly se koncily a synody a způsobů trestání přibývalo.\nMírnější nátlak než tresty tvořila Bible. A kde jinde brát příklad, než z Ježíše krista a svatého Petra. Ale když si Bibli přečtete, ve Starém a už vůbec ne v Novém zákoně nenajdete sebemenší přikázání toho, že je povinností zůstat neženatý/nevdaná. Přesně naopak. Ve Starém zákoně je jasně řečeno, že Bůh sám lidem přikázal žít ve dvou a plodit děti. Kněz se mohl oženit, ale nemohl si vzít nevěstku, ženu zapuzenou mužem nebo ženu zneuctěnou. A v Novém zákoně je Ježíš sice neženatý, ale ani zmínka o tom, že by přikazoval ostatním život v askezi. Pouze říká, že pokud se kdokoli rozhodne žít v cudnosti, je to cosi jako dar pro království nebeské. Stejně tak i svatý Petr. Z jeho slov si pozdější církev vyvodila naprosto zcestný názor, že ženatí kněží by měli své manželky a děti opustit, aby měli více prostoru a svobody pro věc boží, ale tento názor (a zákon) si dokonale odporoval s Ježíšovým zákazem rozvodů. Stejně tak zcestná je prezentace cudnosti a neženatosti jako apoštolské tradice, když právě apoštolové si na svých cestách s sebou vodili manželky a Bibli je přímo dokázána Petrova tchýně.\nOvšem takovéto drobnosti církev nejspíš nezajímaly a neposlušní klerikové začali být tvrdě postihováni.\nKněz mohl být degradován na řádového mnicha, být zbaven veškerého majetku, úkolu sloužení mší, mohlo mu být uděleno i několikaroční pokání, vysoká pokuta a nakonec, jestliže i tak se odmítl vzdát manželství, exkomunikace. Pořád se mluví jen o mužích, ale jak to bylo s ženami, ty přece do církevní utopie o celibátu patří také. Do konce 3. století jsem se mohli setkávat s ženami – kněžkami, ale s postupným narůstáním vlivu muže v patriarchátu se postavení žen snižovalo, až dosáhlo úplného dna a žena byla už navždy spojována s hříchem. Ony byly tou nádobou, která pokoušela muže. Manželky kněží byly za svůj „hřích“ potrestány exkomunikací, ostříháním vlasů, zákazem vstupu kostela a zúčastnění se bohoslužeb, zákaz křtu, který se týkal i jejích dětí, a mnoho dalších tvrdých postihů.\nV některých případech to v nenávisti k ženě došlo i tak daleko, že žena, která v době mše menstruovala, nesměla vstoupit do božího stánku, neboť byla nečistá. Na druhou stranu se v některých případech těšila žena určité úctě, například byla-li panna nebo znovu neprovdaná vdova. Ale i v tomto případě bylo ceněno více vdov, neboť věděly, čeho se zříkají.\nKdyž se (v některých případech) dožadovali někteří nepokojní kněží důkazu z Bible, bylo jim řečeno, že v Bibli nejsou přítomny některé články a zákony, ale i tak se musí respektovat. <nedokončeno>", "original_file": "pr2cfsipdra_01_1"}
{"text": "OPRAVDU OŠKLIVÉ PRÁZDNINY\n\nAsi každý se jednou zamyslel, zda je lepší být jedináček nebo mít spoustu sourozenců. Možná víc než ostatní nad tím přemýšlela Lenka. Bydlela na úplném kraji malého, ale malebného městečka. Byla jedna z těch, u kterých nerozhoduje kvantita, ale kvalita. Nebyla totiž stále obklopena velkým množstvím přátel a kamarádů, ale na těch pár co měla bylo spolehnutí a věděla, že jí vždy pomůžou.\n\nLenka se nikdy nějak moc nezajímala o kluky, asi jí přišlo, že je ke svému životu nepotřebuje, že jí stačí nejlepší kamarád Jarda.\n\nByla vždycky nervák, a proto nikoho nepřekvapilo jak těžko nesla období své “zkoušky dospělosti“. Přesto však vše bez problémů zvládla. I přijetí na vysněnou vysokou školu ji neminulo, tak si myslela, že začne nejlepší etapa jejího života a to období prázdnin, které miluje snad každý školák. Pro ni to byly čtyři úžasné měsíce volna a odpočinku. Jak ale určitě každý zná ze své zkušenosti, tak pokud se na něco těší, tak to zaručeně nevyjde a pro Lenku tohle bez pochyby platí.\n\nLenčin vztah s mamkou nebyl nikdy nejrůžovější, protože neměla sourozence byla dost často přehnaně opečovávaná. Když jí pak třeba deset krát volala, kde a s kým Lenka je a kdy přijde domů, tak to bylo pro dospělou dceru docela nepříjemný. Přesto však ve chvilce klidu spolu<in> odjely hned na začátku prázdnin na dovolenou, kterou si naramně užily. Lenka byla nadšená, že prázdniny tak skvěle začaly a když se seznámila s Kubou, přála si, aby už nikdy neskončily. Asi jak si přeje každej zamilovanej člověk. Nic ale netrvá věčně a jednou, když byla Lenka sama večer doma zadrnčel zvonek, lekla se tak, že upustila skleničku do který si chtěla nalít pití. Otevřela dveře a za nimi stál Jarda, hned jak otevřela, objal ji a brečel, Lenka vůbec nic nechápala. Vzala Jardu do pokoje, kde se posadili a po nějáké době Jarda<in> rozevřel ruku a ukázal Lence řetízek, který se mu třpytil v dlani, ta si ale nemohla vzpomenout kde už ten řetízek viděla. Po další nekonečné době ticha Jarda řekl: „To je už jediné co mi po něm zbylo. Nedovedu si představit život bez něj. Nechápu jak se to mohlo stát, ráno byl úplně v pořádku.“ V těchto pár větách vlastně Lence řekl všechno. Možná nedávaly pospolu úplně smysl, ale Lenka začala chápat o co jde. Aby se úplně ujistila, že vše pochopila, zeptala se: „To v tom autě byl tvůj taťka?“ Jarda kývl hlavou, pže na delší vysvětlování neměl sílu. Lence přeběhl mráz po zádech, když jí začalo docházet, že jak mluvili ve zprávách o muži, který dostal infarkt za volantem a po převozu do nemocnice zemřel, tak že vlastně šlo o Jardovýho tátu. Tuhle noc ani jeden z nich nezamhouřili oči a jen tak beze slov seděli. Lenka byla docela ráda, že rodiče odjeli na víkend na chatu, protože její mámu by v týhle chvíli Jarda asi nerozdejchal.\n\nJarda hned ráno odešel. Lenka chápala, že chce bejt sám, ale potěšilo jí, když v poledne zazvonil chlápek a přinesl jí kytici s cedulkou: „Děkuju za všechno!“ Věděla, že až mu bude líp, tak že se ozve. Čas je přece nejlepší lékař. Odpoledne měla sraz s Kubou a byla ráda, že aspoň něco jí vycházií. Protože jí volala máma ještě než Lenka odešla a tak se spolu stihly pěkně pohádat. Její máma neměla Kubu vůbec ráda a nedělalo jí nejmenší problém dát to najevo. Čím víc byla Lenka s Kubou tím větší byly doma problémy.\n\nLenka z toho všeho byla docela smutná, protože už uběhly tři měsíce prázdnin a kromě velké lásky, která určita nebyla jen \"letní\", se jí vůbec nic nedařilo. Taky ji dost mrzelo, když se dozvěděla, že Jarda odlétá na rok do Austrálie. O to víc času trávila s Kubou, respektive všechen svůj volný čas. Doma už to bylo k nevydržení. Máma byla na Lenku strašně upnutá a bála se, že ji kvůli Kubovi ztratí. Jediný dva lidi se kterýma teď byla řeč, byli taťka a Kuba. Cokoloiv co udělala bylo špatně. Všechno by ale překousla, když však jí mamka začala zakazovat Kubu a nadávat mu, tak to už bylo i na Lenku moc. Začala být drzá a Kubu bránila, tak jí máma prostě zakázala jít ven. Doma ji však udržet nemohla a Lenka v nestreženej okamžik prostě odešla. Když se vrátila nevěřila svým očím. Věděla, že mámu rozčílí, ale tohle bylo dost nečekaný. Její plyšáci, dříve vyskládaný v poličkách se válely po koberci před pokojem, do kterého byly dveře zamčený. Když máma Lence konečně otevřela, tak ta zůstala stát jak zkoprnělá, protože za dveřma měla sbalený tašky a vyklizený skříně. V tu chvíli nevěděla co dělat, otočila se a zavolala Kubovi. Ten jí řekl, že do doby než se vše urovná může zůstat u něj. Slyšela jak se hádaj rodiče v obýváku, tak si vzala tašky a chtěla jít, ale u dveří ji zastavil táta a se slzama v očích ji prosil, aby zůstala. Oba však věděli, že kdyby neodešla, tak se nic neurovná, dala mu pusu a řekla: „Nebudu přece daleko!“ Zabouchla a celá uplakaná si sedla ke Kubovi do auta a jeli k němu.\n\nMyslela si, že vše bude zase v pořádku, když druhý den uslyšela melodii, kterou si uložila k máminýmu číslu. Doufala, že si to spolu nějak vyříkají. Hovor přijala a chvilku trvalo než se na druhé straně ozval hlas. Lenka poznala, že máma brečí. Napadlo ji, že kvůli jejímu odchodu, ale všechno bylo úplně jinak. Máma začala vyprávět, co měla na srdci a Lenka nevěřila vlastním uším. Řekla jí, že ještě večer za ní odjel táta a chtěl ji přivést zpět domů. Spěchal tak, že ho nemohly zastavit ani spadlé závory na přejezdu. Spěch se mu však stal osudným. Nečekal asi, že vlak je tak blízko a z přejezdu už ujet nestihl. Lenka zůstala sedět jako opařená. Potom vyběhla z bytu a utíkala nejkratší cestou domů. Hned ve dveřích padla mamce do náruče. Najednou byly všechny problémy pryč.\n\nTohle byly Lenčiny nejhorší prázdniny, celé jí to připadalo jako zlý sen, ze které se bohužel už nemůže nikdy vzbudit.", "original_file": "pr4atdremar_1"}
{"text": "Kontrolní slohová práce\nLíčení\nJméno: Palme Edvin\ntřída: VIII. B\n15. 12. 2008\nMé oblíbené místo\nMé oblíbené místo se nachází nedaleko České Lípy mezi vesnicemi Zahrádky a Jestřebím. Je to vesnička obklopená lesy a poli jako místo chráněné barikádami. Nazývá se Borek, před devíti lety tu můj otec koupil pozemek, který je velký asi 3 hektary a ze vzduchu nebo z letadla vypadá se svými dvou rybníky jako velký obličej, a dále je tam velká louka, malý lesík, dva rybníky o kterých jsem se už zmínil, pole a malý sad.\nJe tam spousta různých stromu, které na mě vždy koukají jako strášc našeho pozemku, hodně keřů a rostlin nejen lučních, které na jaře nádherně pučí, rostou a začínají kvést ale také vodních. Louka zjara krásně zazelená, pokryje se pampeliškami, šťovíky a všemi různými druhy lučních rostlin. Když poupata na louce rozkvetou, vypadá to jako pokrývka z pampeliškových žlutých vláken. Lesík u rybníka je také v Zelené kráse, mezi stromy je rákosí a mezi nimi rostou bažiné rostliny. Velmi rád chodím do okolních lesů na procházky snaším psem Argem.\nV těchto teplích dnech na jaře se koupeme v rybníku a opalujeme se na horkém sluníčku. Také je tam v létě hodně práce, která se po zimě musí dělat. Velmi rád jezdím v tomto hezkém počasí na čtyřkolce.\nTaké se v létě nejvíce vydovádím z pštrosi, kterým krájím jablka a seno do kterých jim přidávám granule.\nSvé místo jsem sí vybral protože ho mám rád a chci to někomu ukázat.", "original_file": "cl8bpaledv_1"}
{"text": "Součková Jana 1. E\n25. 2. 2004\n\n2. písemná práce\nSoused\n(charakteristika)\n\nOsnova:\n1) Úvod\n2) Vlastnosti\n3) Rodina\n4) Závěr\n\nKaždé ráno a každé odpoledne, když jdu naším domem, rozléhá se chodbami vzteklý nepřestávající štěkot. Mnoho lidí by si mohlo myslet, že za dveřmi doráží agresivní pittbull. Ale je to jen jezevčík paní Tiché z prvního patra.\nDalo by se říct, že mají spoustu společných vlastností a nejsem si jistá, kdo z těch dvou je větší hlídač. Paní Tichá se na chodbě domu objevuje velmi často. Snad aby jí neutekla žádná událost, kterou by mohla odpoledne probrat nad šálkem čaje s přítelkyněmi z okolních domů. A není zrovna lehké před ní něco utajit. Její malá hbitá očka, která se skrývají za oválnými brýlemi s lesklými kamínky, zachytí všechny a všechno v domě. Paní Tiché zkrátka neunikne ani myška. Pod delšími prošedlými vlasy skrývá uši. Nikdy si vlasy neučeše do účesu, zřejmě by bylo vidět, že jí uši narostly do velkých rozměrů z neustálého naslouchání za dveřmi. Její malá pevně sevřená ústa navozují dojem tichého typu. Ovšem příjmení Tichá se k této starší dámě příliš nehodí. Většinu dne snad tráví za dveřmi svého bytu, protože kdokoli jde okolo, neunikne jejím sparům. Cvakne klika, dveře se rozletí a paní Tichá, jakoby zrovna náhodou jde ven. Člověk nestačí včas utéct a místo pozdravu už se na něj hrnou z úst paní Tiché informace a události z celého dne.\nObčas je mi této staré paní líto. Žije už několik let sama, a tak si celý den nemá s kým popovídat. Nejspíš proto je jí jedno, koho zrovna na chodbě potká. Jenže to není nic příjemného, protože se málokomu podaří odtrhnout se za kratší dobu než půl hodiny. Věřím tomu, že v této životem zpracované osobě vězí i mnoho dobrých vlastností. Jen je nějak nedává najevo. Párkrát jsem byla v jejím bytě. Geometricky seřazené kusy nábytku a dekorace interiéru svědčí o touze po dokonalosti. Ale o jejím puntičkářství nevypovídá jen její udržované okolí, ale i vzhled jí samotné. Brýle má těsně naražené na nosu, oblečení, které pochopitelně není zrovna podle nejnovějších trendů, má pečlivě vyžehlené a silně navoněné. Kdykoliv paní Tichá vyrazí na zvědy do chodeb domu, pach tohoto levného parfému se rozline až do bytů ostatních nájemníků.\nNikdo by do ní neřekl, že dříve pracovala jako učitelka v mateřské školce. Dnes už se stará jen o svého jezevčíka Pajdu a občas na několik dní o vnoučata. Její vnoučata, Karel a Lenka si nikdy na babičku nestěžovali. Neznám jí a ani ostatní nájemníci natolik, abychom ji mohli odsoudit a mluvit o ní jen jako o staré nepříjemné a zvědavé sousedce. Když se to vezme kolem a kolem je vlastně i starostlivá a milá.", "original_file": "pr1esoujan_02_1"}
{"text": "Tak tady žiji\n\nBudějce, neboli České Budějovice. Všehovšudy jsem v Budějovicích byla, dalo by se to spočítat na prstech jedné ruky, dvakrát? Nejsem si jistá, možná třikrát. Obdivovala jsem rozsáhlé náměstí, Černou věž a okolí plovárny. Moc se mi tu líbilo, ale nikdy by mě nenapadlo, že se právě sem za pár let přistěhuji. Roky plynou a já jsem opět v Budějovicích. Tentokrát už nastálo, doufám. Po roce jsem stačila vylézt opět na Černou věž, zajít do divadla, do kina, do muzea, do knihovny, ale i do různých restaurací a kaváren, se staršími do všelijakých barů a „hospůdek“. Ovšem všeho s mírou, i ty bary nebyly ošklivé, moc zakouřené, zkrátka nepříjemné. Avšak i teď pořád něco poznávám. Původně jsem totiž ze severočeského města Chomutova. Žila jsem tam 14 let a tudíž vím, jací jsou tam lidé, jak se chovají „puberťáci“ a jak zase dospělí. Poznala jsem tam široké spektrum lidí – od mladých po staré, od „bílých“ po „černé“.\n\nNaše bývalá parta byla velice zajímavá. Různý věk, pohlaví a barva pleti nebyla vyjímkou. Ovšem všichni jsme sice byli nevybouření, ale také jsme znali své meze. Věděli jsme nebo si to alespoň uvědomovali, co smíme a co by naopak vyvolalo jen potíže. Naše, jak jsme říkali, rodina mi chybí. Skvělí človíčkové, úžasné nápady a ten smích. Opravdu se mi stýská po našich různých výletech do okolních míst jako např. stanování v Klášterci nad Ohří, projížďka na kole do Kadaně, Karlových Varů... To byla paráda! Ale vše už je bohužel pryč. Teď mám ve svém okolí jiné lidi, nikdo se nikomu v ničem nepodobá. Jsou zkrátka odlišní. Například naše třída. Ta je velmi rozmanitá. Jsou zde inteligentní studenti, pak inteligentní lidé (já <img :)>), kteří to ale nedávají najevo. Máme tu malé, velké, silné, tenké. Každá povaha je zkrátka jiná. Najdou se tu i plaší lidé nevyhledávající společnost, pak jsou tu lidé (zase já <img :)>), kteří společnost milují... Jsou tady blonďatí, tmavovlasí, rusovlasí. Nikdo se neobléká stejně. Móda každého je originální; tím chci říct, že tu máme slečny, které o sebe velmi pečují, ale i holky ve stylu sportovním, chlapeckým a takovým, který nedokážu pojmenovat. Pro upřesnění, jejich móda je složená z korálků na krku a na rukách, z takových jakoby indiánských náušnic, z batiky a z různých vzorečků a látek. Tenhle styl se mi líbí. Nicméně, kdo se pořádně podívá, zjistí, že je tu s námi i metalistka. Avšak i kluci jsou různě oblečeni. Volné oblečení sice převažuje, ale na první pohled poznáte i naše dva „šampónky“. Dosti povídání o naší třídě.\n\nVeškerý svůj volný čas trávím na plážáku u sportovní haly. Právě tady se střetávám s další moc fajnovou skupinou lidí. Někteří jsou starší než já, někteří jsou v mém věku. Každopádně jsem ráda, že mám možnost se s nimi denně vídat. Hrajeme spolu volejbal. U toho se vždycky nasmějeme. Není dne, kdy alespoň jeden z nás by neměl smůlu. To pak nelze přijmout balon, natož ho uhrát či dokonce zaútočit. Nikdo ale nenadává, což obdivuji. A kdyby přeci jen někdo něco říkal, všichni sklopíme oči ale stejně se chichotáme.\n\nZkrátka jsem v Budějovicích ráda a cítím se tu skvěle.\n\nOsnova: 1) Úvod\n\n2) Stať − a) Parta z Chomutova a Budějovic\n\nb) Rádoby beachaři\n\n3) Závěr", "original_file": "cb1amilkri_02_1"}
{"text": "2. kontrolní stylistická kompozice\n(Charakteristika)\nV Praze dne 21. 3. 06\nJakub Líska, 2. B.\nTéma: Jak vidím sám sebe (charakteristika)\nOsnova:\n1) Úvod: Určení tématu\n2) Stať: a) Přezdívka, vnější charakteristika\nb) Dobré, špatné vlastnosti\nc) Já očima kamarádů\nd) Koníčky\n3) Závěr: Plánování budoucnosti\n\nPaní profesorka nás dlouho napínala, o čem naše kompozice bude. My jsme se hádali, co si máme připravit. Když nám sdělila, že budeme charakterizovat sami sebe, byli jsme všichni velmi zaskočeni. Zde je výsledek mé práce.\nJmenuji se Jakub a je mi dvanáct let. Spolužáci mi říkají Méďa. To je spojeno s mojí mohutnější postavou a výškou přes 170cm. Na rukou mám větší svaly, a když si dáváme páku, jen zřídka prohrávám. Na svět se dívám méně výraznýma očima hnědé barvy, ale když se pořádně naštvu přecházejí spíše do zelené. Na hlavě mi rostou hnědé vlasy střední délky. Zuby mám trošku nakřivo, a proto nosím rovnátka. Většinou si oblékám volné kalhoty a trika.\nDoma se jen málokdy naštvu a snažím se pomáhat. V některých věcech jsem zbytečně zbrklý a mnohdy se unáhlím. S nechutí dělám stejné věci několikrát a občas nechám rozdělanou práci najindy. Rád zkouším nové věci a jakmile jim příjdu na kloub, zanechám jich. Podle kamarádů je se mnou legrace, ale někdy na ně působím střešněným dojmem.\nMezi mé oblíbené předměty patří matematika, fyzika, chemie a biologie. Na tyto předměty se moc nepřipravuji. Naopak nesnáším český jazyk a etetickou výchovu taneční. Na mateřský jazyk občas s mamkou trénuji diktáty a doplňování. Myslím si, že kdybych se více učil, mohl bych mít v ostatních předmětech lepší prospěch.\nMůj hlavní koníček je modelářství. Z lehkého dřeva balsy vyrábím modely, se kterými potom soutěžím na různých ligách. Doufám, že se letos dostanu až na mistrovství České Republiky. Dále hraji dvakrát týdně tenis. Na jaře se zúčastňuji turnajů. Také si každé pondělí chodím zahrát s kamarádem stolní tenis. Rád si sháním různé zákony a ve volných chvílích si čtu Ústavu České Republiky, protože jako jedno z mích budoucích plánů je studovat Právnickou fakultu. Kdybych se vydal touto cestou, chtěl bych se stát politikem či auditorem. Nebo půjdu na ČVUT a bude ze mě konstruktér letadel.\nDo budoucnosti se pokusím zapracovat na špatných vlastnostech a dělat rodičům radost.", "original_file": "ces2blisjak_1"}
{"text": "Šli jsme do lesa. V lese jsme viděli málo ptáčků, ale bylo svítilo slunce. Ze sněhu který spadl ze||stromů byla voda která namočila trávu a když na ní zasvítilo slunícčkao tak {zářila|se leskla}<st>. Jen škoda že bylo bahno, ale bylo krásně. Moc se mi v lese líbilo i našemu psovi.", "original_file": "am5akamtom_1"}
{"text": "Můj pokoj\n\nVybrali jsem si pokoj, protože se mi líbí. Můj pokoj je světle zeleně vymalovaný. Dveře jsou na proti stěně, kde jsou okna. Pod jednim oknem mám psací stůl na kterém mám i počítač, který používám spíše na dopisování, ale občas i na schánění různých informací. Pod druhém okně je nízká skříňka na které je klec m{é|í}ho křečka Korálka. Na lev{é|í} straně od dveří mám postel a nad ní mám vylepené plakáty slavných hvězd. Hned vedle m{é|í} postele je velká skříň, ve které mám všechno sv{í|é} oblečení. Na pravo od dveří mám další, ale menší skříň na různé věci jako například: knihy a v jedné přihrádce mám učení, které si připravuju podle toho jaký je den.\n\nDo m{í|é}ho pokoje zásadně nepouštím svojí sestru!!!", "original_file": "am6bdoubar_1"}
{"text": "2. KONTROLNÍ STYLISTICKÁ KOMPOZICE\n(CHARAKTERISTIKA)\nV Praze dne 21. 3. 2006\nAnna Seimlová, II. B\nTÉMA: JAK VIDÍM SAMA SEBE\nCHARAKTERISTIKA\nOSNOVA\n1) Úvod: Já Anička\n2) Stať: a) Představení\nb) Vzhled\nc) Vlastnosti\nd) Škola\ne) Kroužky\nf) Hobby\ng) Sporty\n3) Závěr: Moje já\n\nJÁ ANIČKA\n\nZnáte mě? Ještě ne, tak já se o to pokusím a přestavím se vám. Doufám, že se to bude všem lidem, kteří si to přečtou, líbit.\nJmenuji se Anička Seimlová a mám mladšího bratra Járu a sestru Kristýnu. Bydlím v panelovém domě v Praze 9 v Letňanech a chodím na osmileté Gymnázium Českolipská. Jsem docela malá, hubená, dvanáctiletá studentka, která měří asi 155cm a váží 39 Kg.\nMám dlouhé tmavoblonďaté vlnité vlasy, modrozelené oči, nosík a malá ústa s křivými zuby, na kterých přes noc musím nosit rovnátka.\nMyslím si, že jsem pečlivá, šikovná, hodná, trpělivá a stydlivá, ale na druhé straně trochu nepořádná a někdy hubatá pesimistka. Každý je jiný a svůj a není na světě člověk, aby se všem lidem na světě zalíbil (např. i já).\nUmím si poradit skoro ve všech situacích. Když se něco nepovede např. ve škole, napravím to a příště se to již nebude opakovat, vždyť svými chybami se člověk učí. Ale nebojím se, protože ještě žádný učený z nebe nespadl.\nJsem docela vybíravá, nejím koprovou omáčku, houby, ananas, zelí a jiné věci. Naštěstí, že ve škole vařejí dobře, takže se snažím jídla dojídat.\nGymnázium mě zatím baví, protože se kamarádím s dobrými spolužačkami (jako je Kája a Pája) a nemáme tak těžké předměty. Nejradši mám chemii, anglický jazyk, dějepis, informatiku, matematiku, hudební, tělesnou, občanskou a nejvíce taneční výchovu. Ta mě baví a myslím si, že mi i docela jde.\nÚkoly z těchto a jiných předmětů se snažím plnit co nejdříve, protože co mohu udělat dnes, neodkládám na zítřek. Poté bych na to zapomněla a dostala bych od učitelů vynadáno.\nPo škole, když mám čas, chodím na taneční kroužek k nám na gymnázium a na výtvarku do ZUŠ v Kobylisích, kterou přímo miluji a chtěla bych to využít i v mé budoucnosti.\nO prázdninách doma nebo na chalupě si ráda čtu a dělám ruční práce (vyšívání, háčkování, batikování triček, navlíkání korálků, vyrábění náramků, náušnic, svíček, ručního papíru, keramiky a mnoho dalších zajímavých věcí).\nVe volném čas, když se nemám co učit, jdu si zajezdit na kolečkových bruslích, na kole, zaplavat si do bazénu nebo se s rodinou projít do krásné přírody.\nV zimě mě baví sáňkování, sjezdování, bruslení a nejvíce běžkování, které mám ze všeho nejraději. Takže jsem spíše sportovní typ a i podle toho se tak oblékám.\nTak to jsem já, ale každý svého štěstí strůjcem a já jsem ráda, jaká jsem a nechtěla bych na sobě nic měnit. Jenom si možná dám předvsezetí, že už nebudu tak hubatá a provokující.", "original_file": "ces2bseiann_1"}
{"text": "Písmo a pravopis\n\nOsnova:\n\n1) úvod – vznik pravopisu (písma)\n\n2) stať – zásady pravopisu\n\n – rozlišení stejných nebo podobných slov\n\n3) závěr – ovládání pravopisu.\n\nZ důvodu dorozumívání se vytvořili soubory grafických znaků, tzv. písmo. V češtině se používá latinka.\n\nPostupně se ustálily zásady, a soubor těchto zásad a pravidel nazýváme pravopis. Při stanovení těchto pravidele pravidel de o to, aby nepůsobila potíže při psaní a čtení.\n\nPomocí pravopisu rozlišujeme slova stejně znějící, jak je slovo utvořeno a jaké jsou vztahy mezi větnými členy.\n\nOvládání pravopisných pravidel je jedno z nejvíce zdůrazňovaným požadavkům jazykové kultury.\n\nZdroj: Přehledná mluvnice češtiny pro základní školy, V. LSyblík, M. Čechová, Fortuna Praha 1992, s 132", "original_file": "am8aticdav_1"}
{"text": "21.4.06\nAndrea Kunová\n2. čtvrtletní slohová práce\n(subjektivně zabarvený popis)\nPERIFERIE\n\nVe městě je rušno. Všude je plno hluku a rámusu, lidé pobíhají sem tam. Cítím všelijaké pachy linoucí se ze zapadlých restaurací v postranních uličkách a když se podívám na špinavé chodníky, jako bych snad ani nebyla ve vyspělé civilizaci.\nPřed několika lety jsme se odstěhovali na okraj Prahy. Důvodem a zřejmě hlavním popudem rodičů byly ty nevábné pocity, které město vyvolává. Zápach a špína, hluk a stres, zmatky. Když se rozhlédnu kolem sebe nyní, když vylezu z domu, vidím spoustu malých domečků, z jedné strany vyrovnaných kolem sebe jako vojáci právě postavení vedle sebe do dokonale těsné řady, na druhé straně jsou naopak rozházeny nepravidelně o něco větší domky, na kterých jsou nalepeny obrovské, mnohdy nádherné a velkolepě zařízené zahrady majetnějších pražských obyvatel.\nMůj pohled lemují lesy. Ty lesy, které ještě zbyly po tom, co se matička Praha tak rozsáhle zakousla do okolní přírody. Zaryla svoje drápky opravdu hluboko, vymazala z map mnohá pole, háje, louky.\nMysl mi osvěžuje chladný vzduch. Lehký vánek mi čechrá vlasy a z jeho studeného dechu mi naskakují husí kuže. Tady se dokážu oddat svým myšlenkám, dokážu se soustředit, neruší mě žádní hluční lidé ani dopravní halas, jen tu a tam zavýskne malé dítě, které si na předzahrádce hraje s pestrobarevným míčem nebo se v tichých ulicích projíždí na svém novém kole. V duchu se mi vybavují vzpomínky, jak jsem se na já radovala z nového kola, když mi bylo nějak okolo pěti let a na svou první projížďku po prašné cestičce u babičky na vesnici.\nJe ticho. Neslyším vůbec nic. Oči mám zavřeny, vnímám jen onen chladný lezavý vánek v zátylku a na skráni. Cítím poletující prach a lehké sluneční paprsky v zádech. Žádný shon ani zápach kanálu, jen klid, skoro až vesnický klid, přesto je to město. Okraj velkoměsta, který se za chvíli stane vnitřní částí. Praha roste jako z vody, nikoli do výšky, nýbrž do šířky. Rozšiřuje se rychlostí blesku, rozličné domky vyrůstají jako houby po dešti. Malé, velké, barevné, řadové, ...", "original_file": "pr2cfkunand_02_1"}
{"text": "Hormony\n\n Slovo hormon má původ v řeckém slově „hormaó“, znamenajícím „poháním“ nebo též „povzbuzuji“.\n Hormony jsou organické látky, zajišťující spolu s nervovým systémem všechny procesy v těle. Na rozdíl od nervových impulsů, které přenášejí informace ve formě el. Výbojů nervovými vlákny, j hormonální komunikace pomalejší. Hormony se tvoří a vyplavují v jedné části těla a pak cestují (většinou krví) do ostatních částí organismu ke svým tzv. cílovým buňkám. Po navázání se na svůj receptor působí hormon na vnitřní pochody v buňce prostřednictvím látky nazývané cyklický adenozinmonofostát (cAMP). Cyklický AMP potom uvádí v činnost další enzymové systémy v buňce, tím se ovlivní různé chemické reakce a buňka tak vykonává činnost, k níž ji hormon původně směroval. Intenzita odpovědi na hormon závisí na: koncentraci hormon, počtu receptorů, trvání expozice a intracelulárních podmínkách. Výsledky působení hormonu jsou dlouhodobější a lze je pozorovat až po delší době. Po splnění svého úkolu se hormon samotnou cílovou buňkou zbaví aktivity a odplaví se do jater. Zde se rozloží a vyloučí z těla nebo se jeho fragmenty použijí k výstavbě nových molekul\n Většina hormonů se tvoří ve žlázách, kde nemají vlastní vývody, a své produkty vyplavují přímo do krevního oběhu.\n Z chemického hlediska lze hormony rozdělit do dvou kategorií. Buď jsou to bílkoviny a látky z bílkovin odvozené (inzulín, hormony štítné žlázy) nebo jsou to látky steroidní (hormony produkované kůrou nadledvin). Dále můžeme některé hormony zařadit do skupiny „systémových hormonů“. Tak se nazývají hormony, které mají účinek na celý organismus (inzulín, pohlavní hormony). Jistě stojí za zmínku skupina řídících hormonů (tropní=stimulační), které se tvoří v předním laloku podvěsku mozkového a poté putují k jiné endokrinní žláze, kterou k produkci jí vlastního hormonu (luteinizační hormon LH, který je odpovědný za tvorbu testosteronu a progesteronu). Anabolické steroidy jsou látky podobné mužskému hormonu testosteronu, podporující tvorbu bílkovin. Lékaři je podávají po úrazech, aby zlepšili hojení svalů. Tyto látky však často zneužívají atleti a kulturisté ke zvětšení a zesílení svalů. U mužů mohou poškodit játra, způsobit zmenšení varlat, impotenci a dlouhodobé podávání poškozuje srdce. Ženám se více vyvine svalstvo a zhrubne hlas.", "original_file": "js3kub_03_1"}
{"text": "23. 3. 2006\nZuzana Petráňová\n2. písemná práce\nNa pobřeží\n(Subjektivně zabarvený popis)\n\nSedím na pobřeží, pode mnou jemný bílý a vyhřátý písek. Atmosféra je skoro opačná než ta, kterou jsem tu zažila ve svém dětství. Moře má zvláštní náladu, je totiž těsně před bouří. Jeho vlny se vzpínají, jsou jakoby naštvané a nazlobené na celý svět. Mě se však nechce nikam pospíchat, je mi jedno, jestli zmoknu. Místo toho tu klidně sedím a vzpomínám na chvíli, kdy jsem tu byla poprvé v životě.\nDnes už si asi málo lidí vzpomene, jaké to je uvidět prvně moře se svém životě. Asi jsem měla to štěstí, že mě rodiče vzali na dovolenou k moři, až když jsem už vnímala okolní svět a pamatovala si zážitky. Je to nepopsatelný pocit, když jako malé natěšené dítě přelezete přes navátou písečnou dunu a před vámi se najednou rozprostírá ta nekonečná voňavá a temně modrá věc. Nekonečná tak, že máte opravdu pocit, jako byste se ocitli na samém konci světa. A ta vůně moře, to je něco úžasného, co se nedá napodobit. V té chvíli neznáte krásnější vůni. Nejdražší parfémy se mohou jít „zahrabat“. Málem jsem nemohla popadnout dech, jakmile jsem se však vzpamatovala, rozběhla jsem se přímo k vlnám. Hladký a drobný písek mi stahoval a zpomaloval nohy, o to větší ale byla touha doběhnout k vodě co nejdřív a smočit nohy. Nechala jsem pohladit má chodidla nejbližší vlnou a v mé mysli se mísily pocity štěstí, nadšení, překvapení a hlavně nekonečné spokojenosti. Beznadějně jsem se zkrátka do moře zamilovala. Vlny proudily kolem mých nohou, jako by smývaly veškerou únavu z cesty. A ten zvuk, to šeptání neklidné vody! Nevěřila jsem vlastním uším, že je to přesně ten zvuk, který jsem slyšela z babiččiny obrovské oranžové mušle. Byl už večer a já s obrovským nadšením pozorovala západ Slunce. Zářilo oranžovo-rudou barvou a své paprsky odráželo na hladinu celkém klidného moře. Nad pobřežím ještě klidně popolétávali racci, jejich chechtavé hlasy už však umlkly, asi se chystali na přicházející letní noc. Za mými zády šuměly pouze prastaré pokroucené borovice, se kterými si hrál vlhký mořský vánek s výraznou vůní soli. Kromě mě a mých rodičů nebylo nikde ani človíčka a tak jsme si společně vychutnávali ten pohled. Pro někoho možná kýčovitý jako sádrový trpaslík a ohraný jako venezuelská telenovela, dítě však vnímá vše s naivní představou a takové zážitky ho poznamenají někdy až na celý život.\nZ nebe začínají padat těžké a vlažné kapky deště. Proberu se zpátky do reality. Jsem sice na stejném místě jako kdysi, mou duši však svírají odlišné pocity. Nevidím žádné hřející Slunce, pouze temné výhružné mraky. Připadám si, jako by mě vše chtělo z tohoto místa vyhnat. Chvílema se měla pocit, že mi vlny šeptaly: odejdi! Jako kdybych jim něco udělala. Tak se tedy zvedám a odcházím...", "original_file": "pr2cfpetzuz_02_1"}
{"text": "Školník\n\nV životě se s ním setkala většina z nás. Vstoupíte do školní budovy, rozloupnete oči po úmorné jízdě v MHD, rozhlédnete se kolem a hle, školník nikde. Lehce se pousmějete, máte radost z toho, že vaše vyhřátá obuv může v klidu zůstat na svém místě.\n\nZačnete stoupat do prvního patra, kde už na vás čekají vaši nepřezutí spolužáci a z ničeho nic se za vámi rozburácí hluboký a rozzuřený hlas: „Kam jdete, slečno v těch kozačkách, my se neumíme přezouvat?!“ Touha nechat si své oblíbené boty, které se tak skvěle hodí k vašemu oblečení je však větší, a tak se snažíte dělat, jakoby nic a stoupáte po schodech dál. Načež se za vámi, celý rudý, školník vyšplhá do schodů a jeho výtky pokračují: „Vy mě neslyšíte, běžte se přezout, máte snad v hlavě slepičí mozek nebo co?!“ Co vám tedy zbývá, odpovíte nějakou nejapnou poznámkou a zkroušení z toho, že pan školník opět vyhrál a vy musíte ty namáhavě vyšlápnuté schody zase sejít dolů, si jdete obout ty příšerné pantofle, co tak nesnášíte. A takhle se to opakuje hodinu co hodinu, den co den. Stále je to: „Co ty tenisky, kozačky, boty?“\n\nKdybychom se však všichni poslušně přezouvali a svou špinavou obuv nechávali ve sříňkách, nic z toho by se nemuselo dít. Ale koho nepobaví, když se pán pokročilého věku, se svým jezevčíkem za zády, honí za bandou chuligánů po celé škole, a zcela nadšený ze své lsti, jim nadbíhá výtahem, do kterého nemají studenti přístup. Nakonec se zdá, že to baví i jeho. Asi každý z nás si o školníkovy myslí svoje. Někdo o něm bude říkat, že je divný, že je to úchylák, proč se tak zabývá přezouváním – vždyť je to jedno Našlo by se toho spousta.\n\nPojďme se ale zamyslet, kým jistý pan školník opravdu je. Ve svém životě jsem se s pár školníky již setkala. Někteří mají děti a žijí s rodinou ve škole, jiní však, a to asi většina z nich, žijí v celé té velké budově samy. Se svým psem, se svým opravováním dveří a topení a se svými vzpomínkami. Možná to byli veselí lidé a teď jsou smutní. Možná si o nich jen myslíme, že jsou smutní. Doopravdy jsou to třeba veselé hordy, co jen zamknou školu, chodí se bavit a smějí se na celé kolo\n\nKdyž to vezmete kolem a kolem, nic o těchto lidech většinou nevíme. Jen něco málo ze studentských historek. Ale i když na ně nadáváme a oni na nás křičí kvůli přezouvání, myslím, že se máme navzájem rádi. Protože co bychom dělali bez školníků a co by oni dělali bez nás? A tak vstupuji ráno opět do školy a na tváři mi vykvétá úsměv, že můžu vyběhnout do třídy v teniskách. Poněvadž pan školník nikde.", "original_file": "grP4nems_01_1"}
{"text": "Národní knihovna\n\nKdyž se před týdnem řekla knihovna, tak si každý představil nenápadnou zašedlou budovu. Teď si každý představí zelené monstrum, které možná bude stát na Letné. Tato budova by se hodila kamkoliv jinam, jen ne do Prahy. Svým tvarem i barvou odpoutá pozornost od starší architektury a svou výškou pravděpodobně naruší panorama Prahy. Navíc si myslím, že pro knihovnu je tento odstín zelené až moc neotřelý. Jestliže návrh uspěje ve správním řízení, tak si rovnou můžeme obléct klaunovské kostýmy a vesele hopsat po celé Praze.", "original_file": "js9jur_02_1"}
{"text": "Můj pokoj\n\nBydlíme v rodinném domě, kde máme v prvním patře se sestrou pokoje.\n\nMůj pokoj je hned proti schodišti. Mám dvě střešní okna a tak se můžu dívat na oblohu a také čelní okno, ze kterého je krásný výhled na řeku Berounku. Pod jedním střešním oknem mám psací stůl s lampičkou a různými tužkami a pod druhým postel a skříňky s oblečením.\n\nU stěny proti posteli stojí poličková skříň s kosmetikou. Také se tam nachází rozkládací gauč pro mé kamarádky, když u mne chtějí přespat.\n\nProtější stěnu zabírá má šatní skříň a věšák. Také tam visí mé fotografie a různé plakáty.\n\nJeště mám u postele knihovnu, která slouží zároveň i jako stolek na elektroniku a počítač.\n\nPodlahu mám dřevěnou zpříjemněnou malými barevnými koberečky. Topení je pod čelním oknem, na kterém visí růžové závěsy.\n\nMůj pokoj se mi líbí, ale ráda ho občas měním.", "original_file": "am6bskukar_1"}
{"text": "CHUŤ ŽIVOTA\n\nLehl jsem si na podlahu a vyplázl jazyk, jak jen to šlo. Občas to dělám, ale ne tak často. Pomáhá mi to překonat nepříjemné pocity, když na mne dolehne tíseň nebo obavy. Zvláštní věc ten jazyk. Používám ho při jídle i pití, ale myslím, že původně byl určen k něčemu jinému. Uvědomil jsem si to, když jednou v našem bytě přestala fungovat klimatizace. Pán si svlékl svrchní část oděvu a jeho čelo se pokrylo kapičkami, které prýštily odkudsi z nitra jeho hlavy. Zdálo se mi, že mu to pomáhá, a záviděl jsem mu, protože já jsem si neměl co svléknout. Vyplázl jsem tedy mimoděk jazyk a vzápětí jsem ucítil příjemný chlad v celém těle. Měl jsem z toho takovou radost, že mi později bylo líto, když nám klimatizací opravil pán v modrém. Byl jsem na sebe hrdý, že jsem se vlastním přičiněním, pouhým vyplazením jazyka, zbavil takové nepříjemnosti, jako je horko.\n\nJednoho dne přišel k nám domů Neznámý, Pán s ním hovořil docela přátelsky, ačkoliv jsme ho nikdy dříve neviděli. To ovšem nic neznamená, můj Pán je hodný a snadno se seznamuje s jinými lidmi.\n\n„Je to je krásný pes.“ řekl Neznámý, sotva mne spatřil. „Nějaký kříženec?“\n\n„Ano, matka labrdorka a otec zlatý retrívr. Baron je přítulný, přátelský, oddaný a po výcviku řádně poslušný.“ odpověděl Pán s úsměvem a pohladil mě po hlavě. Mám to moc rád, stejně jako drbání za ušima. Abych dal Pánovi najevo, že se mi to líbí, zavrtěl jsem ocasem. To je také zajímavá věc. Občas si na něj sednu, ale už to není tak často jako za štěněcích let. Je to podivné, když mám radost, tak mě něco nutí vrtět oháňkou a já mám pocit, že štěstí mnou prostupuje ven. Pán také dáva najevo radost – roztahuje pusu, ukazuje zuby a někdy i směšně chrochtá.\n\nPán s Neznámým dlouho hovoří, dohadují se a já trpělivě ležím u Pánových nohou a usínám.\n\n„Je to dobrý obchod, u mě se bude mít Baron dobře.“ Špicuji uši – baví se o mě. Neznámý podal Pánovi jakési zelené zmuchlané papírky s čísly. Ten měl v očích smutek, když se ke mně skláněl a říkal: „Barone, pejsku. Tohle je tvůj nový pán, vezme si tě k sobě a budeš u něj bydlet, ano? Musíš ho poslouchat, jsi přece vzorný pejsek.“\n\nNerozuměl jsem, co mi říkal. Krátce jsem štěknul. Pán mě podrbal a já mohl sledovat, jak předává MÉ vodítko Neznámému. Ten vykročil ke mě, vystrašeně jsem vykviknul a utekl do svého košíku. Neznámý mě dohonil a připnul vodítko k obojku.\n\n„Jdeme!“\n\nNa znamení nesouhlasu jsem zavrčel a nehnul se z místa. Zatahal za vodítko.\n\n„Pojď!“\n\nTrhnul šňůrou, obojek se mi zaříznul do krku a já se začal dusit. Musel jsem jít za ním. Kňučel jsem – já chci zpátky. Neznámý mě vlekl po schodech dolů, po celém sidlišti. Pryč z místa, kde jsem se narodil.\n\nSmutně jsem ťapkal vedle člověka. Posadil mě do kufru velkého červeného auta. Celou dlouhou cestu jsem kňučel, bál jsem se.\n\nNajednou jsem mžoural do slunečního světla. Vyskočil jsem ven a zoufale zavyl.\n\nToto není město. Kam se poděla šeď paneláků a vybetonovaných prostranství? S čenichem u země jsem se vydal na výzvědy.\n\nPod tlapkami mi šelestil jakýsi zelený koberec, měkčí, než jsme měli Doma. Jeho vůni jsem neznal, vzdáleně připomínala směs koření. A co je tohle? Podivné stožáry, všechny podobné, ale přece tak jiné. Představte si pilíř, nebo snad rouru?, všelijak pokřivený a zkroucený. V určité výšce se pilíř štěpil do tenčích trubek, které se dále dělily. Všechno bylo hnědé, ale ne hladké, nýbrž matné, rozbrázděné křivolakými rýhami. Na rourách byly připevněny zelené plošky, které se chaoticky pohybovaly a šelestily. Ten zvuk uspával. Nad hlavou mi přelétl pták, ale nebyl to holub, kterého mi Pán ukazoval. Tenhle byl větší.\n\n„To je les, Barone. Ten v Praze nenajdeš. A ten ptak, to byla straka, je jich tu spousta. Doufám, že se ti u nás bude líbit. Mam syna Honzíka, je mu 6 let. Těší se na tebe. A dva lovecké psy – Ivora a Rexe, snad s nimi vyjdeš v klidu.“\n\nPo rozměklé hnědé hmotě, co se lepila na packy, mě vedl k jednopatrovému domku. Nelíbil se mi – já radši paneláky u nás Doma.\n\nA pak jsem je uviděl, oba přivázané na řetězech s vyceněnými tesáky. Vrčeli, ale ne přátelsky. Pokusil jsem se zavrtět ocasem, ale moc to nešlo, tak jsem alespoň vyplázl jazyk. Vždyť já nejsem zlý.\n\n„Ivore, Rexi. Tohle je Baron, váš nový kamarád.“ Pomalu jsem postupoval kupředu. Hlavu hrdě vztyčenou, ocas raději stažený mezi nohama. Pěkný kus od domku jsem si kecnul na zadek a snažil se nasadit přátelský výraz. Nepomohlo to.\n\nNáhle z domku vyběhul malý chlapec a s veselým křikem doběhl až ke mě. Ani jsem se nestačil leknout a už mne drbal za ušima. Chtěl jsem vstát a zavrtět ocasem, ale všimnul jsem si výrazu zbylých psů a radši zůstal sedět. Není radno si je rozhněvat.\n\nTen větší vstal a rozvážně došel ke mě. Hleděl přímo do mých očí, hruď se mu dmula a lesklý čumák měl kosek od mého. Pochopil jsem, že hodnotí můj pach. Uvědomil jsem si, že je mu asi cizí. Zakňučel jsem a svěsil uši v předtuše, jak ošklivě bude štěkat. Člověk i chlapec nás mlčky sledovali.\n\nOn neštěkal, rozevřel ohromnou tlamu, spatřil jsem bělostné špičaté zuby. Zařval. Člověk cosi křičel, ale slova zanikla v štěkotu rozzuřených psů. Skočil.\n\nTíseň a strach mě opustily, v mysli mi kmitl záblesk radosti. Ano, to je něco podobného, jako když se porouchala klimatizace – horko, a já ho zahnal sám, bez cizí pomoci.\n\nKrví podlité oči, skelný čenich a bílý chrup se mihly před mýma očima. V následujícím zlomku sekundy jsem ucítil ostrou bolest na krku, packách a ocase. Po břiše mi teklo cosi horkého. Těsně před mýma očima se vynořila chlupatá šíje. Jak jsem měl bolestí rozevřenou tlamu, sklapl jsme čelisti a šíje zůstala mezi nimi. Tiskl jsem stále silněji.\n\nPlul jsem na vlnách bolesti, když sevření povolilo a mě oslepil prou studené vody. Člověk mne odtáhnul od stejně překvapených protivníků. Nevěřícně na něj koukali.\n\nA pak se stalo něco neuvěřitelného. Ten větší zavrtěl oháňkou. Málo, jako by nevěděl, co to udělá. Ale já jsem věděl, co chce říct. Radostně jsem zaštěkal a vrtěl ohonem o sto šest. Člověk mě pustil a já měl možnost očichat si oba nedávné protivníky. Jejich pachy jsem si vryl hluboko do paměti, jsou to přeci PŘÁTELÉ.\n\nBok po boku jsme si šli pro pořádnou večeři, kterou nám PÁN nachystal. A spolu jsme také sdíleli prostornou boudu po dobu dalších mnoha let.", "original_file": "pr4ckoekat_1"}
{"text": "2. kontrolní stylistická kompozice\n(Charakteristika)\nV Praze dne 21. 3. 06\nFilip Benedikt, 2. B\nTéma: Jak vidím sám sebe\n(Charakteristika)\nOsnova: 1) Úvod: Přiblížení, jak bude těžké psát sám o sobě.\n2) Stať: a) Moje základní informace o mě\nb) Jak se vzdělávám.\nc) Mé působení na lidi.\nd) Koníčky a sporty.\ne) Já a hudba.\nf) Petrův zdar, neboli můj život rybáře.\ng) Vysněná budoucnost.\n3) Závěr: Něco bych chtěl na sobě změnit, ale doufám, že mě mají lidi rádi i beze změn.\n\nPaní profesorka vybrala na slohovou práci charakteristiku sami sebe. Známe se sice celý náš život, ale nebude lehké psát svoje vlastnosti.\nJmenuji se Filip Benedikt. Měřím okolo 170cm, vážím asi 55kg a je mi 13 let. Jsem středně štíhlé postavy. Mám hnědé vlasy, modré oči, velký nos a velkou pusu. Protože jsem ve znamení střelce, tak se umím prosadit. Rád nosím volné oblečení a delší džíny. Trička a mikiny nejraději v oranžové barvě. Naopak nemám rád oblečení s límečkem ke krku.\nChodím na gymnázium Českolipská, a proto soudím, že nejsem hloupý, ale také žádný „vědátor“. Umím být hodný, ale také velmi neposlušný a roztržitý. Jsem takový střed. Zloduch ani introvert.\nKdyž to teď píši, tak mám velmi smíšené pocity. Nevím jak napsat, jaký jsem a jak se chovám. Ale zkusit to musím.\nNa lidi asi působím tak trochu jako opora a spolehlivý člověk. Ale pravdou je to, že jsem velmi zapomětlivý.\nVelmi rád sportuji. Chodím od roku 2001 cvičit do Sokola. Velmi mě to baví. Děláme tam gymnastiku a atletiku. Baví mě ale i fotbal, hokej, stolní tenis, basketbal, tenis a florbal. Všechny míčové hry.\nDoma někdy pomáhám s úklidem mého a obývacího pokoje. Vysávám prach a zametám. Jinak to dělá moje starší sestra.\nStarám se o svého zakrslého králíka Edu. Ke kterému také patří úklid. Nemám rád jenom králíky, ale i psy, kočky a psouny. Sbírám známky, autíčka a modely motorek. V budoucnosti si chci postavit krajinu pro elektrické vláčky.\nDříve jsem hrál na několik hudebních nástrojů. V první až páté třídě na flétnu a na keyboard. V šesté, neboli v primě na gymnáziu na akordeon. Ve volném čase si i teď rád zahraji nějakou známou píseň. V minulých letech jsem se svým kamarádem Matyášem skládal a hrál písně na keyboard a kytaru. V první třídě jsem i zpíval ve sboru.\nVelmi rád a to často chodím na ryby. Rybařím na naší chalupě u Pardubic. Přes zahradu nám protéká Opatovický kanál, v kterém jsou především bělice, kapři, candáti a štiky. Vždy když máme jet na chalupu, tak se těším, až budu sedět u vody. Chci si dále rozšiřovat moje rybářské náčiní.\nAž budu velký, tak bych chtěl být Architekt, nebo mistr na stavbě. Mistr dohlíží na chod práce.\nAsi bych si vytknul, že jsem hromotluk. Když například potkám Michala, nebo jiného kamaráda, tak ho cvnknu, plácnu nebo píchnu prstem do ruky, tváře nebo břicha.\nDoufám, že mě lidi mají rádi takového jaký jsem.", "original_file": "ces2bbenfil_1"}
{"text": "Anna Jedelná, 2.D\n1. písemná slohová práce\nPlastická chirurgie: pro a proti\n(písemný referát)\n\nOsnova:\nI. Úvod – Tlak společnosti\nII. 1) Jak řešit problém se svým já\n2) Je plastická chirurgie tabu?\n3) negativní část plastické chirurgie\n4) co na to odborníci?\nIII. Závěr\n\nDnešní doba klade na náš zevnějšek velké nároky. Plakáty, reklamy nabyté ženami, které vybízí k závisti a nehynoucí snaze vyrovnat se jim, jít s davem. Kdo by se nesnažil vypadat jako ta dlouhonohá slečna svůdně olizující lžičku v reklamě na jogurty? Chceme působit stejně svěže, vitálně, zdravě. Ale příroda ani zdaleka nebývá tak shovívavá.\nNa cestě za spokojeností se svým já se můžeme vydat různými směry. Může nás to stát mnoho sil a přemáhání, pokud se rozhodneme odstranit své mindráky s pomocí odborníka, ale na konci na nás čeká odměna v podobě ženy, která je vyrovnaná, smířená. Pokud se vydám zdánlivou cestou menšího odporu, bude řešením právě operace.\nPlastická chirurgie a zkrášlování není otázka moderní doby, ženy podstupovaly zákroky už mnohem dříve. Ale neměly dostatečné finanční prostředky a náhled na plastickou chirurgii byl tak negativní, že byly zákroky výrazně méně časté. Plastický chirurg Zdeněk Pros dokonce tvrdí, že do 15 let bude plastická chirurgie stejně běžnou součástí života jako třeba návštěva kosmetického salonu.\nTeď se nám jeví plastická chirurgie jako příjemný způsob jak pomoci tam, kde příroda selhala. Ale nevýhody rozhodně nejsou zanedbatelné. Pokud opomineme finanční stránku věci – operace se pohybují mezi 7 a 26 tisíci koruny podle typu zákroku, musíme řádně promyslet i další rizika. Pokud si například myslíte, že po „přetrpění“ jedné operace máte vyhráno, jste rozhodně na omylu. Zákrok se napoprvé nemusí zdařit, je tedy nutné investovat čas i peníze do operace další. A protože stárnutí je nezastavitelný vývoj, například u operace prsou se povisnutí neubrání ani implantáty. Dalším faktorem ovlivňující naše rozhodování by měla být bolestivost zákroku, kterou některé pacientky popisují jako extrémní a nečekanou. Může se dostavit i neschopnost hýbat se, protože každý sebemenší pohyb vyžaduje velké přemáhání.\nZ těchto důvodů někteří plastičtí chirurgové (mezi nimi například Jitka Vrtišková) rozmlouvají mladým ženám radikální zákroky. Na druhé straně stojí jiný názor odborníků a to ten, že pokud mladá žena trpí komplexy s velikostí svého poprsí (což bývá nejčastěji právě v době, kdy si hledá partnera), a operace jí může tento mindrák vyléčit, proč to nepodstoupit? K podstoupení zákroku vám stačí 3 obyčejné věci – peníze, čas na rekonvalescenci a odvaha. Asi je to běh na dlouhou a nelehkou trať. Tak ano či ne?", "original_file": "pr2djedann_1"}
{"text": "Ve {obec}<priv> 13.11 2009\n\nMilá babičko,\n\npošílám Ti mnoho pozdravů.\n\nChtěla bych Ti napsat, jak jsem se měla o prázdninách. Byla jsem s rodiči na dovolené v Turecku. Kde se mi moc líbilo.\n\nBydleli jsme v hotelu Turtaš a měli jsme výhled na moře.\n\nU hotelu byly velké zahrady a dva bazény. Byl tam taky bazének pro děti, jako je Eva a tam jsem si s ní ráda hrála.\n\nA s rodiči jsem se chodila koupat do moře, kde byly nádherné vlny.\n\nZ dovolené jsme si přivezli krásné vzpomínky. Také jsem o prázdninách byla od školy na táboře. Hráli jsme si na pravěk.\n\nA moc se nám tam líbilo.\n\nKdyž jsem se vrátila z tábora jela jsem s mamkou, Evou a kamarádkama na pár dní do Smržovky.\n\nTa je v jizerských horách.\n\nSpolečně jsme navštívily zámek Mnichovo Hradiště a zámek Loučeň.\n\nTaké jsme byly v okolních městech Tanvald, Albrechtice, Desná a zajely jsme se podívat u Harachova na Mumlavských vodopádech a prohlédliy jsme si rozhledny Nisanku a Štěpánku. Jak jistě víš naším koníčkem je sbírání turistických známek.\n\nTak jsme jich přes prázdniny opět hodně nasbírali. No a teď už chodím do školy.\n\nA musím se zase učit.\n\nTeď jsem psala velkou písemnou práci z Anglického jazyka a dostala jsem dvojku.\n\nByla jsem moc ráda.", "original_file": "hr6zarmic_02_1"}
{"text": "Aneta Kučerová 2. G\n15. října 2008\n\n1. slohová kompozice\n(Diskusní příspěvek)\n\n<novinový článek – Neúspěšný prvák = špatný učitel>\n\nTímto příspěvkem bych chtěla reagovat na článek Neúspěšný prvňák = špatný učitel Miroslavy Pospíšilové, který byl uveřejněn dne 8. října 2008 v MF DNES.\nČlánek mě zaujal již názvem, se kterým nesouhlasím. Za neúspěch prvňáka podle mého názoru učitel nemůže. Tím nechci říci, že pedagog žáka neovlivňuje, naopak má na něj značný vliv, ale za je případné neúspěchy nenese vinu sám. Prvňáka ovlivňují rodiče stejně tak jako pedagog. Dalo by se říci, že s prvňákem nastupují do školy také rodiče. Vždyť dítěti se školní přípravou pomáhat někdo musí. Pokud se prvňákovi této pomoci nedostane, je to podle mého názoru první krůček k neúspěchu.\nPochvala je pro dítě jistě důležitá, ale myslím si, že by mělo být upozorněno také na své chyby. Dítě by si mělo začít zvykat na pozitivní, ale i negativní kritiku, protože s oběma se bude v životě setkávat a je dobré je umět přijmout. Čím dříve, tím lépe.\nS názorem, že stres by dítě zažít nemělo nesouhlasím. Myslím si, že prvňáky by se měl začít částečně osamostatňovat a to je samo o sobě stresová situace.\nZpočátku by rodiče prvňáčkovi s přípravou školních pomůcek pomoci měli. Během roku by se měli prvňáčci stávat samostatnějšími a to i s přípravou. Chci tím říci, že rodiče mají začít děti spíše kontrolovat.\nZa dítětem nezvládnutou první třídu podle mého názoru škola či pedagog nemůže, jak jsem již výše popsala.\nS názorem, že učitel by měl umět látku pochopitelně vyložit souhlasím, ale z vlastní zkušenosti vím, že je téměř nemožné, aby všechno pochopili všichni. Každý chápe jinak rychle a někdo se potřebuje doučit látku i mimo školu.", "original_file": "ces2gkucane_1"}
{"text": "Vánoční příběh\n\n{Osnova:\n1) Návštěva anděla\n2) Narození Krista\n3) Pastýři\n4) Tři králové\n5) Útěk do Egiypta}<dt cp osn>\n\nMarie šla do lesa a najednou se před ní rozžárilo velké světlo. Ve světle uviděla anděla, který jí řekl, že bude mít syna božího. Vrátila se domů a řekla to Josefovi a ten navrhl aby se přestěhovali.\n\nPo dlouhé cestě našli hostinec a ptali se na ubytovaní. Hostinckýmu se zželelo Marie a nabídl jim místo ve chlevě. Zanedlouho se Ma Marii na narodil syn boží.\n\nAnděl zvěstoval pastyřum že se narodil syn boží. Zatímco anděl zvěstoval tak se nad chlevem ukazala hvězda. Pastýři tan spěchali se svími dary.\n\nV daleké zemi hvězdu uviděli tři králové, kteři se zaní hned vydali. V mestě je zastovil Král he Herodes ktery chtěl vědět kde Ježíšek je. Tři kralové mu řekli žese muže stat {nejvetším}<ni> vladcem. Herodes se zalekl. Když tři králové dorazili k betlému dali mu zlato, kadidlo a mirtu.\n\nV noci se Josefovi zdálo že anděl mu s říka že Herodes h hcce zabít Ježíska. Ježíš probudi Marii řekl že se rychle musí přestěhovat do Egypta. Asi po M Týdnu se Josefovi zase zdal sen kde an děl řikal že už se můžou vrátit do Betléma.", "original_file": "cbrod5e_02_1"}
{"text": "Slohová písemná práce /školní/\n\nStanislav Rataj 12. ledna 2006\n2. C\n\nAbeceda dnešní společnosti (úvaha)\nKalamita (volný stylový útvar)\nProbouzím se, je neděle ráno (volný stylový útvar)\nDějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí (úvaha)\n\nKalamita\nSlovo „kalamita“ jsem pojal trochu jinak. Myslím kalamitu nikoliv sněhovou, nýbrž tu, kterou si všichni ještě dobře pamatujeme – povodeň.\nNastalo léto roku 2002. Vcelku průměrný začátek prázdnin začal chladným, ale poměrně slunečným červencem. Užívali jsme si vytouženého volna letních prázdnin a ani v nejmenším jsme netušili, jaká přírodní pohroma se odehraje nejen v naší zemi již za několik týdnů. Letní prázdniny závisí především na počasí, které se však tyto prázdniny vůbec nevydařilo. Ke konci července, a zejména pak na počátku srpna, začalo intenzivně pršet. Dalo by se to přirovnat například k obyčejnému letnímu lijáku, který netrval pár minut, avšak celý týden. Stanovisko meteorologů bylo jasné. V prostoru nad Bavorskem, jihozápadními Čechami a Horními Rakousy se otáčela mohutná tlaková níže a s ní spojené frontální systémy, které s sebou přinášely velmi intenzivní srážkové úhrny, zvláště pak na Šumavu, jež ležela v centru zmíněného tlakového pole. Srážkové úhrny se místy blížily k neuvěřitelným 300 milimetrům za den. Po tak mohutném přívalu vody bylo jasné, že se déšť nejvíce podepíše na řekách, které nepohltí obrovské množství vody z hor a způsobí téměř nevyhnutelnou povodeň.\nVše vyvrcholilo ve čtvrtek 8. srpna. První řekou, která nevydrželá nápor vody byla Stropnice a její Soběnovská přehrada. Její protržení znamenalo dvacetinásobný přítok vody do Římovské přehrady, která musela onen přítok opět vypouštět. Povodňové vlně v Římova tehdy stálo v cestě několik obcí, zvláště pak krajské město České Budějovice a jeho čtvrtě Mladé a Havlíčkova kolonie, ve které shodou okolností žiji.\nNejvětším štěstím bylo paradoxně to, že se již podobná povodeň v roce 1925 ve městě odehrála, a proto se v pozdější zástavbě v „Havlindě“ objevuje zvýšené přízemí u domů. Z našeho domu povodeň nejvíce odnesl suterén. Pamatuji se, jak před každým domem byly pěkně vyskládány „oběti“ záplav. Patřila mezi ně například elektronická zařízení, jízdní kola, dřevěné regály, veškerý zahradní sortiment, který se ve sklepích často skladuje. Voda tehdy sahala v našem domě do výšky asi jednoho metru. Nikdo si nepřipouštěl, že by mohlo přijít něco horšího. A přišlo!\nPo přibližně dvoudenní přestávce začalo opět silně pršet. Tentokrát se však jednalo o lokální lijáky, které se soustřeďovaly opět především na Šumavu. Všichni s napětím sledovali zprávy přicházející tentokrát z Lipna, která hlásila již několik dní plný stav. Její odtok se zvýšil více než dvacetkrát, a proto hovoříme o další povodňové vlně. V tomto případě však bylo závažnější, že se povodeň odehrávala na Vltavě, kde jí v cestě stálo poměrně hodně měst. Sledovaly se zprávy o stavu hladiny Vltavy ve všech městech, včetně Prahy.\nPovodně vrcholily 13. a 14. srpna 2002. Zatopena tehdy byla všechna města a obce od Lipna až po Mělník, kde se živel přesunul na Labe. V Budějovicích tehdy došlo k zajímavému úkazu. Ještě daleko před soutokem se spojily vody Vltavy a Malše a společně proudily městem. Voda tehdy dosáhla v ulicích kolem řek na více než 150 centimetrů. Škody sahaly v každém postiženém kraji do mnoha miliard. Všechna domácí i zahraniční média tehdy informovala o katastrofě, kterou způsobila Smetanou opěvovaná Vltava.\nBěhem povodní bylo patrné, že teprve přírodní živel dokáže lidi stmelit dohromady. Objevilo se totiž mnoho charitativních sbírek, sponzorských darů a spousta morální podpory ze všech stran.\nJe ovšem smutné, že musí dojít až ke katastrofě, aby si byli lidé, jak se říká blíž.\n\n<vynechané 4 řádky>\nKalamita\núvod – počátek práznin roku 2002\n2. stať – průběh první a druhé povodňové vlny\n3. závěr – pomoc obětem zasažených povodněmi", "original_file": "cb2cratsta_01_1"}
{"text": "Čau Adame jak se máš asi dobře že jo já docela taky, ale mrzí mě že jsem nemohl na výročí naší školy a ja zapoměl ty si tam nebyl stejně jako já až na to že s tam nebyl i, když jsme to nacvičovali. Ale ty to budeš vědět, protože ti o tom budu vyprávět ať máš také ňáké vzpomínky. Jednou o hodinu tělocviku nám paní učitelka Eva řekla že budeme 7. listopadu vystupovat. Teď ti popíšu jak to vipadalo. Nejdřív jsme dvakrát oběhli lavičku potom jsme dakrát přebehli na lavičce potom jsme skákali ze zemně na lavičku, snožmo na zem s rukamoa na lavičce, dávali jsme lavičku ze strany na stranu a holki dělali hvězdice potom jsme lavi zvedli na jedné straně a já a ještě někdo jsme z ní skákali a na závěr jsme zvedli Evu i s lavičkou a běželi jsme ke dveřím. <img kruhy>", "original_file": "hr5marjar_01_1"}
{"text": "Kubant, Jan, Gymnázium J. Seiferta\n\nVýměna českých a německých studentů\n\nVážený pane Nováku,\n\nJiž tradičně organizuje naše škola výměnu mezi gymnáziem v německém Parsbergu a naším gymnáziem. Účelem této výměny je poznat, jak se žije v dalších zemích, zjistit jakým způsobem se tam žáci vyučují a čeští studenti mají možnost si během výměny procvičit cizí jazyky.\nJá jsem se zúčastnil této akce v minulém školním roce, v červnu. Začala cestou 15 našich studentů do Parsbergu. Po příjezdu na nás již čekal uvítací výbor z místní školy i s našimi partnery na celý pobyt, hned po vzájemném seznámení jsme se vydali k nim domů. Většina z hostitelských rodin bydlela dále od městečka, a proto žili trochu jiným způsobem než jsme z Prahy zvyklí. V průběhu týdne jsme se seznámili se systémem školství v Bavorsku, navštívili jsme nejzajímavější místa v okolí, zejména hrad v Parsbergu, Regensburk a Norimberk, ale také jsme strávili mnoho času v německých rodinách. Jeden den našeho pobytu byl svátek a tak jsme každý z nás byl se svým partnerem. Celý pobyt byl velmi zajímavý, nejvíce mě zaujalo krásné vybavení místního gymnázia, zejména nově zrekonstruované tělocvičny.\nPo letních prázdninách přijeli němci do Čech. Na celý týden jsme si připravili bohatý program, největší úspěch měly prohlídky Prahy, která nabízí mnohem více zajímavostí než německé městečko, a Terezína. Ve volných chvílích jsme jim ukázali naše gymnázium. Na závěr akce jsme si připravili divadelní představení v němčině, takže se v průběhu týdne rozhodně nenudili.\nObě strany si z výměny odnesly mnoho zkušeností. Po návratu z Parsbergu nás ovšem nemile překvapila zpráva v místních novinách o tom, že byli v jejich městě na výměnném pobytu studenti z Československa. Takže takovéto výměny jsou potřebné, nejen proto abychom si prohlédli cizí země, ale také abychom rozšířili povědomí o naší malé zemi. A proto vás žádám za celé Gymnázium Jaroslava Seiferta o dotaci na tuto akci v příštím roce.\n\nJan Kubant, student Gymnázia Jaroslava Seiferta", "original_file": "js1kubjan_1"}
{"text": "Zamyšlení\n\nV poslední době jsem se zamýšlela nad postavením ženy ve společnosti, ale také nad počátky a postupným vývojem tohoho postavení. Uvažovala jsem nad tím, proč vlastně ženy usilují o zrovnoprávnění s muži? Jak je vůbec možné, že je žena považována za slabé stvoření, kterému bylo do roku 1918 dokonce odepřeno právo volit? Proč by muži měli znamenat něco víc než ženy?\n\nZačnu hezky od začátku. V pravěku nezáleželo žádnému muži na vzhledu ženy, která by mu měla porodit děti. Ta, která měla pevné boky a velká ňadra, byla tím pravým ideálem plodné ženy. Muž nehledal u ženy rozkoš, pouze ji využíval jako nástroj na plození potomků. A tak se pečování o děti, tím pádem i jejich případná výchova, stala údělem ženy. Zeptal se však někdo ženy, zda-li chce pečovat o potomky a sbírat kořínky, popřípadě udržovat oheň, místo toho, aby lovila mamuty? Ne. Muži se o rozhodnutí postarali sami. zřejmě byli natolik bystří, aby si povšimli toho, že žena s velkým břichem před sebou, by přeci jen těžko utíkala. Tato domněnka jim však zůstala až doposud, kdy se muži stále domnívají, že ženy jsou o něco méně schopnější.\n\nPozději, když se lidé začali zahalovat, bylo nemožné, aby ženě koukal byť jen obnažený kotník. Žena musela být téměř celá zahalena, kdežto muži si mohli chodit klidně nazí. Toto postavení žen přetrvává v určitých zemích dodnes. Proč symbol krásy nesmí odhalit ani jen část svého těla? Jak je pak možné, že je taková bytost považována za krásnou? Potvrzuje se tím jen to, že ženy jsou přeci jenom krásnější, a tak se muži snaží zakrýt jejich půvab.\n\nKdyž se ženy staly postupem času bojovnějšími a požadovaly od mužského pohlaví pomoc, začali muži vynalézat nové nástroje. Proč myslíte, že existuje pračka, myčka, vysavač a podobné vynálezy? Muž, který byl požádán o pomoc, raději vynalezl přístroj, který odvedl práci za něj. V tomto případě jim však můžeme být vděčni, protože nebýt jejich lenivosti, tak bychom sbírali smetí rukama.\n\nKonce 19. století si ženy vybojovaly právo volit a začaly vydávat ženské časopisy. Snažily se jen vyrovnat mužům, pro které byly tyto výhrady samozřejmostí. Muži s tím samozřejmě nesouhlasili. Nesouhlasili ani s tím, aby ženy kouřily, či dokonce nosily kalhoty. Tyto jejich pokusy jsou jen důkazem diskriminace žen. Mužům snad někdo zakazoval nosit sukně?\n\nProblém rovnosti pohlaví přetrvává podle mne dodnes. Ženy se stále potýkají s podceňováním a utlačováním. Proto se snaží docílit jakéhosi zrovnoprávnění s muži. Samozřejmostí je, že biologicky si rovni být nemohou. Muži si však stále připadají být nadřazenějšími a mnozí z nich si to dokazují nejen násilím, ale i zneužíváním. Viděli jste snad někdy ženou zbitého a znásilněného muže? Řada mužů se rovněž domnívá, že má větší práva. Proč by však žena neměla dokázat opravit auto {tak,}<in> jako některý z mužů? Stejně tak má právo na příslušné finanční ohodnocení. A volební právo? Státní úředníci reprezentují celou republiku, která je složena jak z mužů, tak z žen. Vždyť před Bohem jsou si všichni rovni. Tak proč by muži měli být významnějšími?", "original_file": "pr3ckuc_01_1"}
{"text": "POSLEDNÍ DEN\n\n30 let ve službě a odkopnou tě jako psa. Nevyléčitelná porucha srdce, tak to aspoň řekl policejní doktor. Hodinky z nepravýho zlata, poděkování před nastoupenym sborem a tim to končí. Předčasnej odchod do důchodu. Ale když už máš jednou skončit, ať je to aspoň s parádou. Senátorův syn si myslí, že mu to bude procházet, jak se mu zlíbí. Ale dneska ne, dneska to skončí. Vím přesně, kde ho najdu...\n\nDo přístavu mi to trvá asi dvacet minut. U brány mě čeká Mike. Netváří se moc odhodlaně. „Kašli na to, Callahane. Počkáme na posily, ty tu zrůdu dostanou.“ Chce se mi zvracet, když ho slyším takhle mluvit. „Jasně, počkáme na posily. A mladej Roark zase uteče. Oběť číslo šest, Miku! Nancy Smithová, jedenáct let! Víš co s těma holkama dělá. Viděl si fotky! A ty chceš čekat, až přijedou posily a ten spratek zase uteče! My potom najdem malou Nancy. Znásilněnou a pořezanou malou Nancy.“ Asi jsem ho nepřesvědčil. „Přestaň s tim, na tohle prostě nemáš. Seš starej, končíš! A pamatuj na svoje srdce. A taky na Katy!“\n\nNemá to dál cenu, proto ho beze slova praštim do spánku a on se sesype na prkna starýho přístavního mola. Drsnej způsob jak seknout s parťáctvím. Po patnácti letech...\n\nJdu dál mezi potemnělejma skladištěma, když to přijde. Prudká bolest mě udeří do prsou jako rozjetej vlak a já jdu do kolen. Vstávej starouši, tohle přece ještě zvládneš. Vzpomeň si na malou Nancy. Musíš ještě chvíli vydržet. Už moc dlouho tě tady nebude potřeba.\n\nSpíš vůle než síla mě postaví zpátky na nohy, vytáhnu svůj kolt a pokračuju ke skladišti číslo dvacet pět. Zatavím se, protože za rohem slyšim hlasy. Roarkovy dvě gorily tam stojí u černýho Porsche jejich zaměstnavatele. Ještě tu někde musej bejt ty dvě zbejvající. Musim pracovat rychle. Musim pracovat tiše. Kus rezavý trubky mi pomůže. Dvě těla se bezvládně zhroutí k zemi. Vim, neni to fér, ale já teď nehraju fér. Už zbejvaj jenom dva... A samozřejmě Roark. Teď už nemusim pracovat tiše. Teď už ne.\n\nVykopnu dveře do skladiště. Seděj tam ty dva hajzlové. Dva přesný výstřely a je pokoj. V tom zaburácí třetí... Roark mě trefií do ramene a já spadnu do prachu na zemi. Vyběhne z tmavýho kouta v rohu místnosti. Sakra, měl sem kontrolovat všechny rohy.\n\n„Cha, mě nikdy nedostaneš, Callahane.“ Proběhne okolo mě s malou Nancy v podpaží jako by to byla hadrová loutka... Její oči! Pohled těch dětských očí mě přinutí vstát. Rozběhnu se za nim a doufám, že moje srdce vydrží ještě chvíli.\n\nŠpatně šmejde! Slepá ulička. Otočí se ke mně. Nemá kam utéct. Pomalu jdu blíž. Míří Nancy na hlavu. Rychle zvednu pistoli... Výstřel... A Roark se válí po zemi, skučí jako prase na jatkách a drží se za to, co zbylo z jeho levýho ucha. Udělám ještě dva kroky. Pomalu zvedá ruku, ve který pořád drží bouchačku. Další výstřel a už nemá čim by tu pistoli držel.\n\nSoud? NE! Jeho fotr by zatlačil na soudce a ten by ho do měsíce pustil. NE! Už žádná další Nancy Smithová. Už žádnej zkorumpovanej soud! Než zmáčknu kohoutek naposledy, třesknou dva výstřely. A já spadnu na zem – dneska už potřetí. Otočim se a vidim... Mike! Drsnej způsob jak seknout s parťáctvím. Doplazim se ke zdi a o tu se opřu. „Říkal sem ti, že to nezvládneš, Callahane!“ Ještě chvíli, ještě chvíli času, než přijedou posily... „Ale zvládnu, Miku. A víš co? Zvládnu i Tebe!“ Pomalu dávám ruku k opasku, kde mám druhou zbraň. „Zapomeň na to, Callahane.“ Vypadá pobaveně, hajzl jeden. „Ty bys nezbil ani psa, Miku. A stejně sem rychlejší než ty. Vždycky sem byl!“ Vím že to nemá cenu, ale ještě chvíli potřebuju. Pro malou Nancy. Ruka pokračuje v pohybu. Hezky pomalu, tak aby to viděl... Když se skoro dotýkám zbraně, střelí mě. Třikrát. Ještě dýchám, ještě plivu krev na studenou zem... Malá Nancy se mě drží, tiše pláče a třese. Ale žije a je v pořádku. Přišel sem včas!\n\nKonečně slyšim policejní sirény. Teď už se ti nic nestane, Nancy. Teď už ne. Za chvíli sou tady. Starej chlap zemře. Mladá holka žije. Férovej obchod.", "original_file": "pr4canonym_1"}
{"text": "Havlíčková Barbora 1. E\n5. 11.\n\n1. písemná práce\nVZPOMÍNKA\n(Vypravování)\n\nOsnova:\nÚvod – VZPOMÍNKA na prázdniny\nHlavní děj – Den prázdnin\nZranění našeho pejska\nOpilý řidič\nZávěr – Pejsek je v pořádku\n\nJá mám mnoho vzpomínek. Hezkých, ale i špatných, avšak stále se mně vrací jedna vzpomínka z prázdnin.\nByl další krásný slunečnní den a já užívala prázdnin se svojí rodinou a pejskem Baxem na chatě. Naše chata je v krásné malé vesničce v jižních Čechách. První část dne probíhal docela normálně, pak však nastal ten osudný okamžik. Protože bylo horko, prohlásila jsem směrem ke svému bratrovi: „Pojď, vezmeme Baxe vykoupat do rybníka.“ Nepředstavujete si žádný velký čistý rybník. Je to klasický vesnický rybník, spíše bahnitý. Na to, aby aspoň trochu zchladil našeho psa je dobrý. Má jedinou vadu a to, že blízko u něj je silnice. Auto tam sice projede jednou za den, ale přece jen jsem poznala, že náhoda je někdy opravdu krutá. Když se pejsek spokojeně ráchal ve vodě se k nám připojila kamarádka. Začali jsme si povídat a já si najednou všimla, že pejsek není ve vodě, ale čuchá si na chodníku. V tu chvíli jsme uslyšeli auto. Protože bych nestihla přeběhnout silnici narídila jsem mu, aby si sednul a zůstal na místě. Ze zatáčky se najednou šílenou rychlostí objevilo auto, narazilo na chodník a my slyšeli jen ránu a pískání brzd. Stalo se to strašně rychle. Kamarádka najednou vykřikla: „Baxík!“ V tom okamžiku bych zkameněla. Baxík nikde. Přeběhli jsme silnici a volali na něj. Po chvíli se vynořil z křoví a připajdal k nám. Byl celý špinavý a měl něco s přední a zadní levou tlapičkou. Myslela jsem, že omdlím. Začala jsem si to dost vyčítat. Mezitím z auta vylezl pan a něco křičel. Naštěstí, už přiběhla máma s tátou. Máma odběhla pro auto, aby pejska odvezli do nemocnice. Mezitím se táta šel zeptat pána, jestli se mu nic nestalo. Když zjistil, že ne, chtěl zavolat policii. Pán, ale pořad jen opakoval: „Policii nevolejte“. Táta ji však zavolal.\n˂dokončení v konceptu˃\na ta zjistila že pán nejen že byl pod vlivem alkoholu a že najel na chodník a tam srazil našeho pejska. Také se ovšem podle brzdné dráhy dokázalo že jel o hodně větší rychlostí než by ve skutečnosti měl jet. Nás ovšem v té chvíli zajímal jen stav našeho miláčka. Asi po hodině čekání se konečně ozval telefon. Volala máma a říká: „Bude v pořádku ma naraženou pracku a zadní tlapičku, naštesti žadny vnitrni zranění“. V ten moment jsme všichni pořádně oddechli. Pán zaplatil škodu nejen nám ale i pokutu za velkou rychlost a byl mu odebrán i řidičák. Pejsek se brzy uzdravil. Také jsme ho všichni pěkně obskakovali. Utrpěl určitě veliký šok a mě to dost mrzí. Hodně si to vyčítám kdybych doběhla na ten chodník třeba by se to nestalo. Jenže je to jen kdybych. Ja jsem ráda že je v pořádku, a je to stále ten veselej a hravej miláček naší rodiny.", "original_file": "pr1ehavbar_01_1"}
{"text": "K čemu mě ta škola vlastně je\n\nK čemu měta škola vlastně je, přemýšlel jsem o tom už mnohokrát, ale ještě nikdy se mi nepovedlo na to najít nějakou výstižnou odpověď. Jelikož jsem se ještě nerozhodl, jak budu pokračovat dál, tak to beru spíže z pohledu toho, co mě baví a co naopak vůbec nemusím. Z části za to mohou někteří profesoři, ale to spíše ve stylu, v jakém nám učivo předkládají. Šreba taková mMatematika, od té doby co chodím na Gymnasium mě tento předmět opravdu hodně baví, ale na základní škole mě díky učitelům moc nebavila. Nebo takový Český jazyk mě začal bavit až teprve teď v prváku. Naopak taková Chemie, ta mě nebavila nikdy a pochybuji, že by mě někdy mohla b bavit mohla.\n\nK čemu mi to ale vlastně všechno je? Naši profesoři nám dávají dobré důvody, například Laboratorní práce z jakéhokoliv předmětu. O tom nám říkají, že nám pomůže se lépe vyjadřovat a že na vVysoké škole to určitě využijeme při psaní různých dlouhodobých prací jako ,,Bakalářka“ apodobně. Pro mě osobně to je spíš snadný způsob, jak dostat dobrou známku. Možná je to proto, že si to teprve musím na té Vysoké škole sám zažít, i když to už bude pozdě.\n\nAbych dokončil myšlenku, tak s největší pravděpodobností se nás škola snaží připravit na budoucí život a to jak vědomostma, tak i rovněž mezilidskými vztlahy. Ne vždy totiž potkáme člověka, s s kterým bychom si rozuměli, který by byl přesné podle našich představ a musíme si rovněž vážit i lidí, s kterými si rozumíme a snažit se vybudovat dobré vztahy. Přesně proto si myslím, že je škola důležitá. Na mezilidské vztahy.\n\nRozdíl mezi čtyřletým a osmiletým studiem není až tak velký, ale určitá propast mezi těmito třídami je a vždycky bude, alespoň do té doby, než se začnou brát dohromady, jako je třeba seznamovací kurz a podobné akce. Škola nás a ty druhé dost rozděluje a podle mě by se všechny první ročníky brát společně.", "original_file": "kg05cecond_1"}
{"text": "Tak tady žiji\n\nMoje městečko, kde žiji už od svého narození se jmenuje {město}<priv>. Není to nějaké velkoměsto, ale ani vesnice, kde zná každý každého. Okolo města se vlní mírné kopečky, které vypadají jako hladina na rybníce. Když přijíždím z Českých Budějovic mám celé {město}<priv> jako na dlani. Kolem mě se střídají rozlehlé louky a pole s tmavymi a hustými lesy. Při projíždění městem si uvědomuji, že to pro mě není jen místo, kde bydlím, ale že pro mě znamená mnohem víc. Zažila jsem zde plno úsměvných chvil, ale i zklamání a zanechala jsem velkou část mého života. V {město}<priv> máme dvě sídliště a v jednom z nich žiji. Bydlím v panelovém domě, před kterým se tyčí vysoká borovice a obklopují jí nízké keříky.\n\nNejraději z našeho města mám rybník Mnich. Je zasazen do hustého lesa, ze kterého je cítit tajemno. Když sem jdu ráno, po hladině se líně povaluje mlha, všechno se pomalu probouzí a sluneční paprsky lechtají větvičky stromů lesklé od ranní rosy. Pokud jdu k Mnichu večer, spatřím v hladině odraz krvavého slunce, které se chystá zajít za kopec a okolní les se vděčně halí do závoje tmy.\n\nDalší úchvatné místo je kopec sv. Jána. Je to nejvyšší místo v {město}<priv>. Po horolezeckém výkonu se mi kopec odmění překrásným výhledem na celé město. Můžu spatřit Netolický potok, který z té výšky vypadá jako vlnící se had. Sleduji mravenečky, představující lidi, pobíhající po čtvercovém náměstí s krásnou kašnou uprostřed. Všichni mají nějaké starosti, ale já ne. Já si teď vychutnávám pohled na mé rodné městečko a na místa, která pro mě hodně znamenají. Vždy, když se procházím po městě, vybavují se mi vzpomínky, na které bohužel pomalu začínám zapomínat, protože už v {město}<priv> netrávím tolik času co dřív.\n\nJedním z míst je třeba školka. Je to prostorná budova s velkými okny, kterými proniká plno světla do místností, vyzdobených dětskými obrázky. Na zahradě se nachází bazén, obklopený záhony s tulipány. Když kolem procházím, vzpomínám na chvíle, kdy jsem si s kamarády hrála na zahradě a neměla žádné starosti.\n\nKousek od místa, kde žiji, je moje škola, kam jsem chodila od šesté do deváté třídy. Z bílé budovy dýchá historie. Na římsách jsou sochy, které oddělují vysoká okna. Při nedávné návštěvě školy mi bylo smutno. Na zdech visely ještě výkresy z naší třídy, nic se nezměnilo. Připadalo mi, že sem stále patřím. Bývalí učitelé se na nás usmívali se slovy: „Nechtěli byste se vrátit?“ Pro ně to byla jen fráze, ale my bychom rádi. Většina mojí třídy by vrátila čas a napravila věci, které nám v té době nedocházely.\n\nKdyž každé ráno odjíždím z {město}<priv>, uvědomuji si, že bych nerada tohle město ztratila, protože jsem zde nechala kus svého srdce. Vím, že to není možné a jednou budu muset odejít, ale nikdy nezapomenu na tajné noční průzkumy, koupání v rybníce a různé akce s mými přátely. Jsem zde šťastná.\n\nOsnova:\n\nI. úvod\n\nII. stať a) nejoblíbenější místo Mnich\n\nb) kopec sv. Jána\n\nc) školka\n\nd) škola\n\n III. závěr", "original_file": "cb1asvehan_02_1"}
{"text": "5. prosince 2008\nLenka Heřmánková\nP2\n\n1. písemná slohová práce\nCharakteristika, popis\nTéma: Svět z pohledu psa aneb jeden den nejlepšího přítele člověka\n\nOsnova: 1) ÚVOD – krátké seznámení s hlavním představitelem\n2) STAŤ – a) popis mého království (místo)\nb) popis jí (stručný)\nc) popis jeho\nd) stručné seznámení a popis mého nejbližšího okolí\n3) ZÁVĚR – stručná charakteristika konkrétního dne (večer)\n\nPomalu otevírám oči. Zase u mě sedí ta malá blonďatá holčička. Jmenuje se Jenny a je to naše sousedka. Já se jmenuji Prcek a jsem nejlepším přítelem člověka. Jsem sice teprve malé štěně, ale už toho spousty vím. Tak například – mám dvě hnědé tlapky a vzadu dvě bílé. Ocas, který nejsem schopný chytit a uši, které mi neustále překáží. A také už vím, že nesmím kousat do těch měkkých, modrých věcí, které leží pod pohovkou. Mé království se nachází v obývacím pokoji. Je velký, ale přitom velmi útulný. Vedle mého místa se nachází krabice s mými hračkami. K nejoblíbenějším patří velký, růžový, pískací ježek. Zjistil jsem, že kousám.li do něho nepřetržitě víc, jak půl hodiny, mé páníčky to dohání k šílenství. Též se tam nachází věci, které jistě nikdo nehledá . zlatý řetízek, hodinky, peněženka a malý prstýnek s drahokamem, který Ona dostala k zásnubám.\nOna je menší postavy. Vlasy má lehce vlnité a většinou si je stahuje do copu. Chodí elegantně oblékaná. Proto nemá ráda, když přijdu s Ním z procházky a chci jí uvítat.\nOn je spíš větší postavy. Má kratší hnědé vlasy. Každý večer neustále něco kreslí a navrhuje. Myslím, že je architekt. Chodí sportovně oblečený. Řekl bych, že jsme si velmi podobní. Jsme chlapi, máme rádi pivo a chodíme spolu na fotbal. Pravda Ona o tom pivu neví.\nKaždý čtvrtek, pátek a neděli mě bere On do parku. Je to taková velká zelená džungle. Je tam mnoho stromů, keřů, patníků a laviček. Patří to k našim nejoblíbenějším místům.\nKaždý večer to probíhá stejně. Umyjí mě ve velké, bílé a studené věci. Pak mě usuší měkkou, voňavou osuškou. A připraví mi mojí zelenou misku s vlastním jménem, kde na mě čeká velká porce šťavnatého, vynikajícího masa. Potom se všichni usadíme do pohovky, stulíme se k sobě a koukáme na televizi tak dlouho, dokuď nepotřebuji znovu na malou (WC). A přitom proběhnu tou největší kaluží, kterou najdu.\nMusím říct, že život u nich je největší pohoda. Kdo Vám přinese snídani až do postele?", "original_file": "grp2herlen_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nLukáš Zavadil\n17. května 2005\n1. C\n\nTémata:\n1) Tak tady žiji (Volný stylový útvar)\n 2) Divy současného světa (Volný slohový útvar)\n 3) Mé setkání s…. (Vypravování)\n 4) Pohled do zrcadla (Zamyšlení)\n\nMé setkání s Julesem Vernem\nOsnova: I. Úvod – Proč on?\nII. Stať: a) oceán a ponorka\n b) výlet do vesmíru\n c) elektřina\n II. Závěr – poděkování\n\nPana Julese Verna jsem si vybral proto, že mu chci ukázat, že většina toho co napsal ve svých knihách se stala realitou, ať už jde o vynálezy či objevné cesty. Nejprve vezmu pana Verna do přístavu, kde si prohlédneme různé typy lodí od motorových člunů přes bitevní křižníky, vybavené nejmodernější technologií, až po tankery a dopravní lodě. Pak nasedneme do ponorky a pojedeme obdivovat krásy mořského dna.\nPoté nasedneme do proudového letadla směr Bajkonur. Zde se připravíme na odlet našeho raketoplánu. To je další věc, kterou předpověděl, ale určitě nepočítal s přetížením, které ho nemile překvapilo. Cestou k Měsíci mu ukážu satelit a vysvětlím, na co se používá, že jen díky nim jsme objevili část vesmíru včetně Sluneční soustavy. To už ale přistáváme na Měsíci. Po oblečení skafandrů vystoupíme a jdeme se podívat na matičku Zem. Nad hlavou mu mezitím prolétne sonda směrem k Marsu. „Co to je“, diví se? To je sonda, která řídí moduly na Marsu a také plánujeme jeho osídlení. Cestou zpět má tak Verne spoustu otázek.\nPoslední místo kam ho vezmu, je atomová elektrárna a obchod s elektronikou. V elektrárně se obdivuje všemu. A kromě těchto máme ještě vodní, větrné, sluneční a tepelné. V obchodě jen kroutí hlavou a směje se (neví co je počítač). Vysvětlím mu že slouží k ovládání jiných strojů a je na něm Internet, což je místo, kde se dá sehnat vše. Ten se mu zalíbil. Také ho zaujala lednička a mobilní telefon. A to vše je tu jen díky vám a vašim nápadům. Tak jak jste viděl, k čemu jste dal svými knihami podnět, tak vás jistě naplnila hrdost. Lidstvo ve vaší době vás považovalo za blázna, že to nikdy nebude existovat ale 1 století po vás jsme vaše nápady zrealizovali a použili je k našemu prospěchu. A to také díky elektřině, ze které se stala hybná síla lidské civilizace. Mnohokrát vám děkuji za to, že jste předběhl svou dobu a nám v 21. století ulehčil a zpříjemnil život", "original_file": "cb1czavluk_02_1"}
{"text": "12. dubna 2007\nEva Málková, 2.C\n2. písemná slohová práce\nPohled z okna\n(umělecký popis)\n\nJe pátek a já po náročném tréninku usedám za okénko autobusu. Ještě si musím chvíli počkat na samotnou cestu, protože ještě nenastoupili všichni cestující. Stojí venku ve frontě, která končí před řidičem autobusu. Je krásný jarní den. Všechny stromy i květiny rozkvétají, a tak to na nedalekém kopci vypadá jako na pouti. Hraje totiž všemi barvami. Červená, žlutá, oranžová, modrá, ale převládá zelená. Krásný to pohled. Konečně vyjíždíme, ale zanedlouho už zase stavíme. „Co se děje?“ pomyslím si. Semafor nám na několik minut pozastavil cestu na Vysočinu. Ale už najíždíme na dálnici. Provoz je velmi hustý. Kolem nás projíždějí malá i větší auta, bílá, modrá, zelená, ale    i černá, červená a žlutá. Některá jedou rychle, jako kdyby někam pospíchala. Mně to ale připadá spíše jako hazardování se životem. Někteří se však courají jako šneci. Ti si tu cestu očividně užívají. To musí být sváteční řidiči nebo řidičky, protože jak je známo, ženy jezdí mnohem bezpečněji než muži. S přibývajícími kilometry ubývá i aut. Všechna nás opouští, jakoby nás už nikdy nechtěla vidět. Nám to ale nevadí, alespoň bude bezpečnější provoz. Kolem tříproudové silnice se táhnou dlouhé aleje stromů. Mezi jehličnatými stromy, které musí být odolné vůči výfukových plynům, se občas zabělají i kmeny bříz. Ti však na rozdíl od smrčků a jedlí vypadají velmi nešťastně. Malých zelených lístků tam moc není, větývky jsou slabé a nevypadají vůbec živě. Po mé levé ruce se náhle objeví vysoká černá skála. Je ale zpevněna pletivem, aby padající kameny nepoškodily auta. Je strašné, jak člověk zasahuje do přírody. Ta skála se musí cítit velmi svázaně, nesvobodně. Dále projíždíme kolem zapáchajících benzinových stanic, kolem motorestů, restaurací, kde je spousta zaparkovaných aut. Tyto budovy musí být naspány masy lidí. Když si představím, kolik lidí se tam tísní, je mi zle. Na druhou stranu to ale v autobuse nevypadá o nic lépe. Dále míjíme pole, louky, pastviny. Na pastvinách spatřím koně. Závidím jim tu svobodu, tolik pohody. Mohou se proběhnout, kam je napadne. Konečně sjíždíme z dálnice a vjíždíme do města Humpolec. Už z dálky slyším ruch aut i štěbetání lidí. Při příjezdu do centra vidím, jak tato auta jezdí tam a zpět, jak lidé běhají, chodí na nákupy, do parků, na návštěvy. Od Prahy se to příliš neliší. Konečně vystupuji    z autobusu. Nadechnu se čistého vzduchu a už směřuji k tátovi, který na mě už netrpělivě čeká. Začátek víkendu je konečně tady.", "original_file": "pr2ctmaleva_02_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\n23. května 2006\nJana Drábová\n\nLetos, tak jako každý rok se vracím na svůj rodný statek. Zde mám spoustu lidí, které miluji, babičku, dědu a pár dobrých přátel. Od té doby, co jsme se přestěhovali z vesnice do města už je nevidím tak často, moc mě to mrzí, ale bohužel se s tím nedá nic dělat. Naši odešli za prací. Maminka jako zdravotní sestra u nás na vesnici sice léčila všechny lidi, ale peníze si od nic nebrala. Táta jako veterinář se také staral o všechna zvířata lidí na vesnici, ale v místním družstvu mu moc peněz nedávali. Poté dostal nabídku pracovat v Plzni. Sice je to od naší vesničky 60 km, ale přes týden se tam nedostanu a o víkendu jen výjimečně. Léto zde ale trávím celé. Ve městě v létě stejně nikdo není.\nBalíme, všichni lítají po bytě a hledají co zapoměli. Nakonec po dvou hodinách zjišťujeme, že máme všechno a vyrážíme směrem do Okrouhlíkovic, do naší milované domoviny. Příjezd ale není zrovna nejšťastnější, když vstoupíme do malé sednice uprostřed obytné části statku nadšeně nás vítají jen pes Bron, babička i děda sedí skroušeně u stolu a začnou nám vyprávět, co se stalo. Babička šla dnes ráno do kostela, a tam našla obješeného kněze pana Jeřábníka viset na kříži Ježíše Krista. Už to svědčilo o tom, že to zřejmě nebyla sebevražda. Ovšem policie, která v kostele hrůzný čin vyšetřovala jasně konstatovala, že to sebevražda byla. Mě toto sdělení ovšem zaskočilo, pan Jeřábník boha miloval a nikdy, i kdyby měl zemřít, tak by to neudělal tak aby to vyznělo jako znesvědcení boha. Přijde mi, že moje myšlenka zřejmě nikoho jiného nenapadla, protože všichni celé odpoledne řeší, proč to mohl kněz udělat. Byl zdráv. Všichni ve vesnici ho měli rádi a vážili si ho. Já osobně jsem se s ním znala celkem dobře, sice nejsem pobožná, ale s panem Jeřábníkem se vždy dalo mluvit o všem, ne jako s knězem, ale s normálním člověkem. Rozhoduji se, že to tak nenechám a na příští ráno plánuji se do kostela vypravit sama.\nDalšího dne se vzbudím velice časně, dokonce jako první. Udělám si snídani, nakrmím a pustím slepice, sesbírám vajíčka, dojdu vyvenčit Brona. Mezitím už vztala babička a chce mi dělat snídani, ale jelikož už jsem jedla, říkám babičce, že jdu navštívit Perta, svého kamaráda z dětství. Babička se sice diví, proč tak časně, ale já se vymlouvám, že už jsme domluvení. Ze statku vyrážím jako střela a mířím rovnou ke kostelu, dveře jsou zapečetěné žlutou policejní páskou. Já však vím, že za kostelem jso ještě jedny skryté dveře ve stěně, kterými jsem chodila pana Jeřábka tajně navštěvovat. Kostel uvnitř bez něj vypadá velmi smutně a pustě. Vše působí velice pochmurně, bojím se otočit směrem ke kříži, nakonec to udělám, pana Jeřábníka naštěstí sundali, ale provaz na kříži stále visí. Beru svůj fotoaparát a nafocuji scenů ze všech stran. Potom procházím celým kostelem a snažím se najít cokoli podezřelého, vím že to dělali už policisté předemnou, ale jestli mysleli, že to byla sebevražda, tak nevím, s jakou pečlivostí. Asi popůl hodinovém hledání objevuji zvláštní rýhu v podlaze asi 2 metry od kříže, vypadá, jakoby někdo táhnul něco hrozně těžkého po zemi, protože rýha je opravdu dlouhá a vede směrem ke kříži, končí asi půl metru od něj. Nevím, co to znamená, ale radši to nafotím. Jdu kousek po kousku směrem od kříže k dřevěné modlící lavici. Rýha končí u paty lavice. Nevím co dál, snažím se lavici posunout, ale nedaří se mi to. Nakonec ve vzteku kopnu. Z jejího boku vypadne cosi. Vypadá to jako umolousaný sešit. Pomalu se k tomu shýbám, beru sešit do ruky a otvírám ho. Je to deník. Deník knězů, je mi to trapné, v něm číst, ale podívám se na kříž a říkám: „Je to pro vaše dobro, nezlobte se.“ Vtom na kříž zasvítí ostré slunce, jen na chvilku. Nechápu to, venku bylo zataženo, takový pochmurný smutný den. Začínám se bát, říkám si, slunce, jestli to bylo znamení, tak asi dobré. Otvírám ztrouchnivělé desky deníku a nacházím zde mimo vlastního sešitu spoustu vložených listů, které jsou jakoby pokračováním, ale listy jsou zpřeházené. Strávím další půl hodinu skládáním zpřeházených listů, snažím se najít zmínku o panu Jeřábníkovi, ale datumy jsou strašně staré, začínají někdy v polovině 19. století. Vidím samé nezajímavé věci, v sešitě jsou zapsány penězní dávky lidí, pomocní lidé při opravách kostela. Zde však nacházím problém u jednoho jména je velký černý kříž, přemýšlím, co by to mohlo být, ale stále na nic nepřicházím. V tom však uslyším, že venku někdo trhá pásku. Vezmu deník a fotoaparát a letím ven z kostela. Když jsem už dost daleko podívám se na hodinky, je už po dvanácté. Babička bude šílet. Jediné, co mi zde vadí je přesný čas oběda a večeře, který, když někdo nedodrží, tak to babičku vždy strašně urazí a s dotyčným se půl dne nebaví.\nSamozřejmě se vyplňují mé předpoklady a babička je k smrti uražená. Oběd už nedostanu, když prý nechodím včas. Jsem naštvaná, ale myslím že oběť v podobě mého oběda se nedá srovnat s tím, co jsem našla. Odpoledne se zamknu u sebe v pokoji a zkoumám ten kříž, nemůžu však najít žádnou souvislost a jméno opouštím. Začínám třídit ostatní lístky, které jsou mimo deník. Náhle nacházím lístek označený velkým černým křížem. Lístek je však zapečetěn. Moje zvědavost je však tak veliká, že lístek otvírám a nacházím skandální odhalení. Na lístku je napsáno, že v roce 1853 zabil kněz Ignác jednoho místního člověka. Důvod tam není napsán, ale že zabil kněz?! Je to strašné, bohužel jméno Jelena Syslová mi nic neříká. Rozhoduji se, že musím vypátrat, kdo to je. Pod pečetí na lístku nacházím kousek papírku, který z pečeti vykukuje. Beru lístek a snažím se pečetní vosk rozehřát. Po chvíli vosk měkne nad plamenem svíčky a já zpod pečetidla vytahuji papírek. Zde je napsána úmluva nebo možná smlouva. Je to jako smlouva s ďáblem. Aby se nikdo nedozvěděl, že kněz někoho zabil, musel kostel pozůstalému po paní Syslové vyplácet každý měsíc určitou peněžní částku. Papírek byl podepsán panem Pokorným. V tu chvíli se mi zastavilo srdce. Pan Pokorný, vždyť bydlí pár baráků od nás. Začínám nad vším usilovně přemýšlet. Vše do sebe začíná zapadat. Pokorných rodina se nikdy s nikým moc nebavila. Do kostela chodili v neděli vždy jako první, tam jim určitě dávali ty peníze, říkám si. Proč to ale nikdy neoznámili, vždyť zabili jejich příbuznou. Jsem zdrcena. Přemýšlím nad tím že to snad není možné. Nemůžu usnout celý večer se převaluji v posteli. Nakonec jsem usnula asi ve čtyři ráno s myšlenkou, že zajdu zítra na obecní úřad potvrdit si svou domněnku tak, že poprosím o rodokmeny lidí ve vesnici.\nDruhý den ráno opět vstávám jako první. Celý den jsem nejedla, a tak si dávám vydatnou snídani a ihned vyrážím na obecní úřad. Zde prosím pana Fiřta o rodokmeny našich sousedů, že to máme do školy a potřebuji se jen podívat do jaké doby který sahá abych mohla vypsat esej o naší vesnici a její historii, každý rodokmen jakoby prohlížím, ale vůbec nevím co tam je. Konečně, rodina Pokorných. 1820 Jan Pokorný opravdu je to tak, byl to její otec.\nVolám policii. Nejdřív si myslí, že je to vtip, pořád mě někam přepojují, ale nakonec poslednímu policistovi tak vynadám že slíbí že sem někoho okamžitě pošle. A opravdu za půl hodiny přijíždí 2 policisté a já jim všechno vysvětluji. Koulí očima a říkají že je úžasné, jak jsem na to mohla přijít. Vedu je do kostela, ukazuji rýhu. Jim to konečně dochází, kdyby se chtěl pan Jeřábník zabít musel by si lavici odtáhnout ke kříži, ale jakým záhadným způsobem by se sama dostala zpět. Policisté vyráží pro pana Pokorného. Prý seděl ve své sednici a čekal až přídou, ani se nebránil a řekl jim že to byl on, kdo kněze zabil. Pan Jeřábek už nechtěl platit poplatky. Neměl z čeho a chtěl vše dát na pravou míru, lidem se omluvit. To však nechtěl pan Pokorný, hodně pil a nepracoval z peněz z kostela žil. Tak za ním večer šel a když mu kněz znovu odmítl dát peníze, tak ho zabil a pak vše zincenoval tak, že to byla sebevražda.\nNaši byli v šoku, babička se semnou začala okamžitě bavit a uvařila mi výborný oběd. Od policistů jsem dostala velkou čokoládu a pochvaly za to, že jsem malý detektiv.", "original_file": "cb2cdrajan_02_1"}
{"text": "29. března 2007\nGeri Adam, 2.C\n2. písemná slohová práce\nNa cestě\n(Umělecký popis)\n\nPřed pěti lety jsem pobýval se svým strýcem a jeho nynější ženou na chalupě u Máchova jezera v okolí Doks. V jistém smyslu a tou dobou, nebyl na mého strýce osud zrovna milosrdný či snad přívětivý, a tak si svou křivolakou cestu života uhlazoval tím, že běhal na mnoho kilometrů vzdálené hrady nebo jezdil na kole, někdy i více než-li dvěstě kilometrů denně. Bohužel i já jsem byl takové cesty svědkem, neboť maminka mě vyzvala, abych mu zpříjemnil jeho osamělé poutě českými krajinami svou společností. Jednoho dne, brzy ráno jsme již z plných sil šlapali do pedálů našich kol a míjeli převážně jehličnaté lesy, bažiny a slatě, kterými je mimo jiní okolí Máchova jezera pověstné, a po celou dobu nám byl chvíli po boku a chvíli zase za zády hrad Bezděz, který se po drahné době nakonec úplně rozplynul v dály. Naopak před námi na obzoru tanulo cosi, co se později ukázalo být rozhlednou Ještěd. Ještěd je vskutku velmi daleko, ale také značně vysoko, což je ne závěr trasy, kterou jedinec podstupuje poprvé a již dosti fyzicky zesláblý velmi zdrcující a demoralizující fakt. V okolí této rozhledny je samo sebou rozeseto množství převážně zaostalých, malých městeček i vcelku malebných vesniček. Na modré obloze se tetelilo jen pár bezvýznamných mraků, zpoza nichž jasně prosvítalo Slunce. Onoho dne i toho příštího se událo mnoho, avšak nic, co by si vynucovalo popsat další řádky tohoto popisu, neboť zážitky v mé paměti, zůstaly bezpochyby umocněny především silným fyzickým vypětím, avšak něco snad ještě mohu dodat k závěru. Příštího dne jsem cestou z kopce pozdě ubrzdil své kolo vlivem únavy a asi v sedmdesáti-kilometrové rychlosti jsem naboural do strejdy a zničil si kolo. Takováto skutečnost si vynutila dvojnasobné utrpení v podobě vyššího úsilí, vynaloženého při šlapání. Strejda mi nakonec ujel a do chalupy jsem se já sám navrátil již večer. Na kolo jsem od té doby neusedl ani jednou a dodnes nechápu, jaký smysl měla má přítomnost na naší dvoudenní výpravě, když během celé té doby ke mně strejc promluvil snad jen jedinou větu, znějící:    „mysli na mámu“, to bylo před tím, než jseme se ve stanu odebrali ke spánku.", "original_file": "pr2ctgerada_02_1"}
{"text": "7. března 2006\nInga Shhudyaková, 3.E\n2. písemná práce\nNehas, co tě nepálí\n(reportáž)\n\nPříroda, zahrádka či jen lavička na odlehlejším místě se dá snadno najít i ve větším městě, ale většinou jen na sídlištích. Kde ale najít takové místo v centru metropole? Jistě že i teď se dá pár takových míst najít. Například Františkánská zahrada, Riegerovy sady či park na Karlovém náměstí jsou jedni z nich.\nKdyž se ale půjdete projít po parku na Karlově náměstí, nenarazíte na nic nádherného. Už dávno zde nejsou časy těch upravených a čistých záhonků porostlých pěknými květinami a stromy. Místo nich můžeme na místě pro trávníky vidět válející se bezdomovce či narkomany, kteří si toto místo vybrali jako svůj domov. Místo kytek se u každého keříku válí nějaká ta injekční stříkačka a okolo laviček i na nich najdeme spoustu hromádek vajglů. Po cestě z východu metra nás už nečeká nic jiného, než to co je v celém parku. Spoustu podivných lidí se zde dokáže i povalovat na trávníku či si brát nějakou drogu, bez ostychu i ve dne. Po krátké procházce po jedné z cestiček, vedoucích do centra parku můžete objevit místo pro fontánku a okolo ní mnoho laviček, rozestavených do kruhu okolo fontánky. Na lavičkách denně vysedávají lidé chodící do nedaleké nemocnice, která je jen přes silnici vzdálená od parku, na kterých je vidět jasná nechuť a otrávenost z čekání na to, až se doktoři vypovídají se sestřičkami a budou je moci příjmout. A protože je už nebavilo čekat v čekárně vyběhli do parčíku a zapálili si cigaretu, kterou když nervózně dokouřili odhodili nedaleko sebe. Vedle nich se zde též objevují i staří a nemocní lidé, patrně také z nemocnice, které nebavilo zkoumání stropů a zdí a kteří se mohli jít podívat na kus zeleně mezi mnoho domy. Už je ani nepřekvapuje že zde nic takového nenalézají. Klidně sedí a snaží se dýchat čerstvý vzdus, přičemž rozmlouvají se sousedem většinou ani nevědí o čem, nebo pomlouvají mladé lidí, kteří projdou okolo a spěchají. Právě někteří z mladých lidí si sem přijdou také posedět, ale to jen proto, že se pro ně nedostalo místo v nedalekém fast foodu a svůj vytoužený hamburger si přinesli na lavičku a snaží se ho rychle sníst a přitom listují v papírech či něco usilovně dělají se svým mobilem. Po svém dobrém obědě se někteří ani nenamáhají a neostýchají zvednout po sobě obaly a papíry od jídla a nechávají je klidně ležet na lavičce, které se po jejich odchodu zmítají větrem a létají do všech stran. Nikdo se ani nenamáha zvednout papír a vyhodit ho do popelnice, až na některého bezdomovce, který když si toho všimne ho běží sebrat a podívat se zda tam nezbylo kus nějakého dobrého sousta. Chodí sem i matky na procházku se svými dětmi, kteří bydlí asi nedaleko. Potkávají se se svými kamarádkami a vesele debatují o svých životech a manželích, přičemž své děti nechávají pobíhat volně po parčíku. Klučík nějaké takové maminky si právě snaží najít zábavu v jiném hraní, protože honění holubů ho už přestalo bavit a tak se plazí po zemi a hledá nějaký poklad. Když něco objeví, strčí to, jak to malé děti dělávají do pusy a tu si náhle jeho ukecaná matka povšimne co dělá její syn a snaží se mu naplácat na zadek a vyčistit ruce a pusu.\nPo pozorování malého rošťaka si najednou všimnu houkající sanitky, jak si to míří přímo do parku, za ní už jedou i policejní vozy. Dojedou k nedaleké lavičce a snaží se pomáhat nějaké starší ženě, která na lavičce leží nehybně. Marně, pomoc jí nepomohla a je --- jí přikryli černým pytlem.", "original_file": "pr3eshhing_01_1"}
{"text": "29. března 2007\nT. Bárta, 2.C\n2. písemná slohová práce\nNa cestě (umělec. popis)\n\nNa Cestě\nJe ráno dne 16.8. 2006 a naše rodina se vypravuje na cestu směr Francie, respektive míříme do Pizzi, kde máme v plánu přepravit se trajektem na náš cílový ostrov Korsika. Na tuto dlouhou a všemi dlouho očekávanou cestu vyrážíme v plném složení naší rodiny plus navíc přibíráme ještě jednoho člena, kterým je přítel mé sestry „Čejda“. Náš automobil značky Peugeot, případná to značka pro výpravu do Francie, je napěchován až po střechu jídlem a potřebným vybavením. Samozřejme s sebou máme přibaleny i některé zabavovací prostředky jako například: notebook, nebo mičudu, které se na cestách tohoto formátu opravdu hodí. Míč využíváme tedy hlavně na parkovištích, kde je třeba protáhnou ztuhlá těla a notebookem zkracujeme dlouhou chvíli na uvnitř automobilu, kde sledujeme různé filmy nebo hrajeme přínosné strategické hry.\nPrvní cizí zemí, kterou při našem putování projíždíme je náš jižní soused Rakousko. Průjezd touto zemí se mi v paměti moc neuchoval, nýbrz jsem téměř po celou dobu spal. Když jsme však opustili Rakousko a vjeli do Itálie, tak se moje aktivita dosti zvýšila, jelikož v horských serpentinách, kde v autě pilotovaném mým otcem rázem lítáte sem a tam, ze strany na stranu, jako na nějaké atrakci na pouti se moc spát či pouze ležet v klidovém stádiu (moc) nedá. Po překonání těchto klikatých zákrutů jsme se dostali té placatější části Itálie, kde se nám nabízely pěkné scenérie starých italských měst i vesniček. Dlouho v noci jsme již přijížděli s mírnými obtížemi, které však vyřešil náš GPS navigátor, do malé vesničky nedaleko Pizzi, kde byl zajištěn náš nocleh. Vyspali jsme se docela dobře díky klimatizaci, která běžela na maximální výkon, nebylo tedy v pokoji moc velké horko a dalo se v klidu usnout. Po vydatné italské snídani jsme mířili do přístaviště. Cesta do přístavu nám překvapivě činila mírné potíže, i když se to zdá velmi jednoduché, mnozí lidé by si mysleli: „Pojedeme prostě směrem k moři“. Takhle jednoduché to alespoň v našem případě bohužel nebylo. Ve spleti středověkých domů, které tvoří úzké ulice se orientace rychle ztrácí. Když se kolem vás tyčí obrovské domy dá se jen těžko --- , jakým směrem se nalézá moře. Nakonec jsme však díky naší intuici a výborné italské „ruční“ gestikulaci dorazili na místo odplutí našeho trajektu. Po nástupu na trajekt jsme zabrali místa v největším salónu, kde se nacházela velice pohodlná křesla a sedačky. Během plavby bylo zajímavé sledovat ryby, zřejmě delfíny, kteří skákali před přídí lodi, prorážející mořskou hladinou. Jinak se během naší plavby nic závažného nestalo. Je dne 18.8. 2006 a před námi se objevuje ostrov. Jsme téměř v cíli Korsika je na dosah. Jsme plní očekávání a přemýšlíme, co nás asi na tomto krásném francouzkém ostrově čeká, ale o tom zase někdy příště.", "original_file": "pr2ctbartom_02_1"}
{"text": "Fulín, Jakub, kvarta, Gymnázium J. Seiferta\n\nZávěrečná písemná slohová práce\nPUBLICISTICKÝ STYL\n\n4. Vypracujte krátkou recenzi na:\nc) umělecké dílo malířské\n<obraz, kolmo postavené nůžky běží po silnici, místo čepelí mají nohy v silonkách a s botami na podpatku, v pozadí jsou vidět venkovské domy, v popředí leží na silnici prkénko s nožem, na obraze jsou také černé pruhy.>\n\nBěžící Nůžky\n\nBěžící Nůžky jsou prozatím posledním dílkem nadaného malíře Petra Ďůlky, který se svými dvěma obrazy Letící Dům a Pole, což už je notně dávno, právem řadí mezi českou elitu. Bohužel Běžící Nůžky podráždí všechny orgány bez vyjímky očí.\nUž na první pohled jsou vidět do očí bijící nůžky.\nNůžky jsou to normální až na to, že místo čepelí vidíme hodně --- nožek v silonkách utíkajíc ulicí na venkově. O to víc je zvláštní, když opomenu velikost nůžek, že mají na sobě lodičky s podpatkem.\nPodíváme-li se blíž uvidíme strom, který vypadá, jako by bežel spolu s nůžkami a prkénko s nožem volně povalující se na silnici.\nJinak můžeme spatřit docela normální venkovské stodoly, ---, no prostě venkov.\nPosledním a to nejzvláštnějším jsou čmáranice v obrazu. Připomínají tahy tlustého štětce, ale co tam dělají, to nevím.\nPokud vám nevadí značně extravagantní pojetí, budete velmi spokojeni. Ostatním může jen doporučit aby si za vstupné do galerie, koupili třeba zmrzlinu.", "original_file": "js9mfuljak_1"}
{"text": "Ropucha VS páv\nJednou zemřela stará želva, která byla dlouholetou tajemnicí místní banky. Zvířátka se proto domluvila, že vyhlásí konkurz na tuto těžkou práci. Přihlásili se jen dva uchazeči; prvním byla ošklivá, ale upřímná a spolehlivá ropucha. Žila v městečku dlouho, věděla komu se dá věřit a komu ne. Byla chytrá a bystrá a určitě by jí pro její povahu všechna zvířátka obdivovala, ale protože ropucha byla velmi ošklivá, nebavili se sní a vůbec se o ní nezajímali.\n\tDruhým uchazečem o nejlepší místo ve městě byl překrásný nafoukaný páv se svou pomocnicí – mazanou liškou. Oba byli ve městě teprve krátce, nikdo je neznal a neznal ani jejich pravý charakter, ale zvířátka vsadila na první dojem a skvostnou image páva s liškou a zvolila je. A tak se stalo, že místo připadlo jim, kteří jen hořeli sliby, místo staré ošklivé ropuchy, které bezpochyby leželo na srdci jen a jen blaho místních a jejich přání.\nTa je také varovala, ať nesvěřují takovou choulostivou věc osobám, o kterých prakticky nic nevědí, ale myslíte, že ji někdo poslouchal? Jen se jí hloupě vysmáli.\n\tMezitím mazaná liška radila pávovi, ať vysbíra od zvířátek co nejvíc peněz, aby měli co nejvíc zisků. Páv se sice nejdříve ošíval, ale nakonec svolil. Všechna zvířátka tedy vložila své úspory do banky a už se těšila, jak budou dostávat velké uroky. Jenom jedno zvířátko se dívalo na páva s liškou skrz prsty – byla jím ropucha, která doposud nedůvěřivě odmítala svěřit své peníze do rukou jak to jen řekla – těm dvěma budižkničemům, kterým se nedá vůbec věřit.\n\tA tak jednoho nevlídného mrazivého rána zvířátka s hrůzou zjistila, že páv s liškou jsou pryč i s jejich penězi, jako by se po nich zem slehla. Nebohá zvířátka nevěděla, z čeho budou žít a bědovala a litovala. Jen ropucha se v tom zmatku smála a říkala. „Vidíte, vidíte, jen na krásu a sympatie jste hleděli a jak jste teď dopadli!“", "original_file": "cl8cdoujak_1"}
{"text": "Moje školní taška\nMoji velkou tašku nosím každý všední den do školy. Bez ní bych nemohl chodit do školy.\nMůj batoh, je černobílí a zipy také. Další ozdoby bývají černé barvy jako uhlí.\nUvnitř nosím hodně učení, svačinu a pití s penálem. Jednotlivými zipy se odděluje na čtyři části. Uvnitř kapsy, ale malé jen jako u kalhot.\nVztah k ní mám velmi dobrý a neumím si představit jak bych jinak nosil do školi učení.", "original_file": "cl6avlkjar_1"}
{"text": "OSNOVA:\n\nI. ÚVOD\n\nII. STAŤ: 1. přijímací zkoušky\n\n2 .skvělý bývalý tým\n\n3. nová škola\n\nIII. ZÁVĚR\n\nPTÁŠ SE, JAK SE MI TEĎ DAŘÍ\n\nAhoj Evo,\n\njsem moc ráda, že jsi mi napsala dopis. Daří se mi celkem dobře. Za ten rok, co jsme se neviděli, se změnila spousta věcí. Navštěvuji novou školu. Doufám, že jsi ty ve své také tak spokojená jako já.\n\nPůvodně jsem {se}<in> měla hlásit na {název gymnázia}<priv>. Připravovala jsem se na přijímací zkoušky a velmi jsem se stresovala. Hlásilo se tam hodně lidí a byla malá šance na přijetí. Na poslední chvíli jsem se rozhodla, že přemístím přihlášku na {název gymnázia}<priv> a jsem moc šťastná, že jsem tak udělala. Nemusela jsem dělat přijímací zkoušky, poněvadž jsem měla dobrý průměr známek. Nyní chodím do třídy plné skvělých lidí.\n\nNikdy však nezapomenu na své bývalé spolužáky a třídní učitelku. Žila jsem v úžasném kolektivu. Některé lidi jsem samozřejmě měla ráda více a některé méně, ale každý byl neodlučitelnou součástí tohoto týmu. A naše třídní učitelka byla naše „druhá mamka“. Měla nás (a pořád má) strašně ráda, vždycky nás ve všem podržela a měla pro nás pochopení. Na náš rozlučkový večírek také nikdy nezapomenu. Slavili jsme ho u Johnyho (tTy určitě víš, kdo to je) doma, tedy spíš na zahradě. Všichni jsme si to pořádně užili, samozřejmě k tomu byla potřeba kapka alkoholu, jinak bychom nebyli tak veselí. Poslední den na základní škole jsem celý probrečela. Nechtěla jsem se rozloučit se školou, kde jsem prožila devět let svého života. Dnes jsem téměř se všemi bývalými spolužáky v kontaktu, občas podnikneme nějakou společnou akci.\n\nKdyž jsem první den nastoupila do nové školy, docela jsem se bála. Nevěděla jsem, s kým si sednu. Naštěstí šli se mnou dva kluci z naší bývalé třídy, takže jsem tu znala aspoň někoho. Nakonec jsem si sedla s Evou, kterou jsem znala trochu od vidění z vedlejší školy. Je moc milá, ale hlavně hodně chytrá, vždy mi se vším poradí. Ještě více si rozumím s Evou. Můžu jí vše říct a navíc je pořád tak veselá jako já. Jistě tTě zajímají kluci. Jsou prostě v pohodě. Co se týče profesorů, většina učí celkem dobře, i když se najdou tací, jejichž učební postupy nelze pochopit. Někteří překypují nepříjemností, jiní nám vyšli vstříc. Pokud jde o učení, myslím, že to zatím zvládám. Určitě tomu musím věnovat mnohem víc času než na základní škole. Vůbec mě mně to bohužel nebaví, avšak snažím se z toho moc nestresovat. To už bych dávno byla v nějakém ústavu pro blázny. Naštěstí, jakmile se potřebuji odreagovat, vždycky se nachází po ruce nějaká akce, ať už s bývalou třídou nebo s mojí novou.\n\nMyslím, že už jsem Ti toho sdělila dost. Moc mě potěší, když mi zase někdy napíšeš, co je nového.\n\nMěj se krásně!\n\nEva", "original_file": "cb1abrojan_01_1"}
{"text": "2. kontrolní stylistická kompozice\n(Charakteristika)\nV Praze dne 21. 3. 06\nMatyáš Bíla, II. B\nTéma: Jak vidím sám sebe (Charakteristika)\nOsnova: Úvod: Jak se vidím.\nStať: a) Celková postava.\nb) Popis obličeje.\nc) Oblíbené oblečení.\nd) Vlastnosti a koníčky.\ne) Co budu chtít být, až budu velký?\nZávěr: Jsem prostě Matyáš!\n\nJak se vidím\n\nJe tu další charakteristika. Tentokrát je na velké známky. Téma jsme se dozvěděli téměř před hodinou. Máme charakterizovat sami sebe. Jmenuji se Matyáš Bíla a je mi třináct let.\nPřezdívku žádnou nemám. Jsem asi 170cm vysoký a vážím okolo 50kg. Moje postava je střední, plnoštíhlá. Mé vlasy jsou tmavé i husté a většinou chodím krátce ostříhán.\nMám velké kulaté modrozelené oči s velkými a dlouhými řasami. Ani hustotou obočí jsem nešetřil. Můj velký nos jsem jsem zdědil po tátovi. Zuby nejsou úplně rovné, a proto nosím rovnátka.\nChodím relativně moderně oblékán. Nosím většinou dlouhá barevná trička. Mám rád černou barvu, a proto moje oblíbená kombinace (je) se skládá z tmavých džín, černého trička s bleskem a černé mikiny značky DUL-X. Nenosím roláky ani řetízky, protože věci ke krku mi vadí.\nJsem snad chytrý, kamarádský a hlavně stojím si za svým názorem. Ve škole a na kroužcích jsem extrovert, jinak spíše introvert. Mám spoustu kamarádů ze školy a nových kroužků. Mezi ně patří ping pong, který mě přestává bavit a Aikido Kenkyukay, na které se vždy moc těším. Jsem blíženec a tak jako všichni blíženci jsem přelétavý a (málo co) máloco dotáhnu do konce. Měl jsem již mnoho zájmů, ale se všemi jsem skončil. Mezi ně patřilo např.: Karate, Hockeyball, Stěnolezení atd. Založil jsem si také „firmu“ a mám internetové stránky. Programuji hry, zkouším se učit Němčinu, vytvářím papírové modely a modely středověkých zbraní, hraji tenis, jezdím na kole, točím amatérské filmy, píši scénáře a návody na počítače, chtěl bych jezdit na kolečkových bruslích a chovat ještěrky. Dělám snad vše.\nJednou bych chtěl mít opravdovou firmu, která by vytvářela hry a doufám, že budu režisér a natočím spoustu výborných filmů. Jediné, co si vytýkám je, že někdy dokáži být tak tvrdohlavý, že mě nikdo nepovolí.\nJsem prostě Matyáš.", "original_file": "ces2bbilmat_1"}
{"text": "Anna Fouani, 1. E\n5.\n\n1. písemná práce\nJak jsem překonal sám sebe\n(vypravování)\n\nOsnova:\n1. Seznámení s domovem\n2. Strach z výšek\n3. Odjezd otce\n4. Dětská hra – pád\n5. První záchrana\n6. Druhá záchrana\n7. Návrat domů\n\nDětská Hra\nVyrůstala jsem v krásné vesničce. Tudíž jsem do přírody neměla daleko. Krajina tu byla opravdu krásná. Vždy jsem měla ráda vše, co se týkalo zvířat, rostlin atd. při každé volné chvíli jsem odběhla obdivovat krásu kvetoucích kytek na louce, říčku zapadanou podzimními listy i zasněženým údolým. Ale k nedaleké skále jsem se moc přibližovat, protože není zrovna pevná a mohla bych se zřítit dolů. Zákaz jsem neporušila, protože jsem je hrozně bála výšek. A představa pádu z veliké výšky mě nejednou vzbudila ze spaní. Díky častým katastrofickým a akčním filmu, kde se padá často a jsou tam velice dobře vidět i důsledky pádů, se můj strach ještě prohluboval. Postupně jsem opustila svou dřívější zábavu – šplhání a lezení po stromech. Měla jsem i sourozence (a pořád mám) – dva bratry a jednu sestru.\nJednou musel otec odcestovat na služební cestu a Matka s námi zůstala sama. Měla toho opravdu dost – vaření, děti, domácnost a k tomu byla těhotná. Třetí den po otcově odjezdu už byla dost unavená, a tak nás poslala ven, abychom si tam hráli.\nProtože jsem nejstarší, měla jsem na ostatní sourozence dohlídnout. Rozhodli se (sourozenci), že půjdou k Velkému hrádku – místo u té skálu. Rozmíšlela jsem se, ale nakonec jsem souhlasila. Říkala jsem si, že když na ně budu dávat pozor, nic se nestane. Na místě jsem si sedla do pohodlné trávy a dívala se, jak si děti hrajou na slepou bábu. Ale polední sluníčko a pohodlné posezení (později i poležení) mě nakonec uspalo. Probudil mě křik. Rychle jsem vstala a běžela se podívat, co se stalo. Nemohla jsem věřit vlastním očím – nejmladší sestra leležela dole pod skálou na takovém malém, na první pohled ne moc stabilním výčnělku. V tu chvíli mě strach z výšky přešel. Bratři běželi pro pomoc a já jsem opatrně vlezla za sestrou dolu. Tam jsem si jí vzala na klín. Byla v bezvědomí. Vůbec jsem si nepřipustila, že by se mi mohlo něco stát. Bála jsem se o ni! Asi za 10 minut přijeli hasiči a vytáhli nás. Sestru odvezli do nemocnice. Měla čtyři komplikované zlomeniny, nějaké pohmožděniny a díky bohu to přežila. Od té doby se výšek nebojim a každý ve vesnici mi neřekne jinak, než horolezkyně. Do přírody chodím pořád moc ráda. Možná, že i víc. Teď pracuji jako velitelka záchranné služby.", "original_file": "pr1efouann_01_1"}
{"text": "Bryndová\n8. 1.\nŽivotopis\nJmenuji se Anna Marie Bryndová. Jsem narozena 10. 12. 1994 v Praze. Teď je mé bydliště Kladno, adresa Benešovská 3160, PSČ 27201. Navštěvuji 8. ZŠ Kladno. Učím se anglicky a německy. V 8. třídě jsem absolvovala německou olympiádu. Zajímám se o tanec a hudbu. 2x týdně navštěvuji Taneční centrum R. A. K. Kladno. Nejsem alergig.\nMám jednoho bratra který je o 7 let mladší než já a jmenuje se Matyáš. Také se zajímá o tanec a navštěvuje 2x týdně Taneční centrum R. A. K. Kladno stejně jako já. Narodil se 7. května roku 2001.\nMoje matka se jmenuje Renata. Pracuje v manegmantu Zahrady. Vystudovala 2 vysoké školy a má maturitu. Její rodné město je Kutná hora.\nMůj otec se jmenuje Aleš a pracuje jako celník na Ruziňském letišti v Praze. Teď si ještě dodělává vysokou školy. Oba rodiče se narodili v roce 1970.\nsepsáno 8. 1. 2010\nBryndová", "original_file": "kl9abryann_1"}
{"text": "10. března 2006\nVěra Fechtnerová, 3.E\nŽeny, co nedělat v Egyptě\nCestománie\n(reportáž)\n\nVšímáte si také miliónů vyvěšených plakátů a letáků všeho druhu, co upozorňují na super výhodný last minute do hyper exotické země? Lákají Vás na nízkou cenu ubytování v tříhvězdičkovém hotelu v Arabských Emirátech? Levná letenka s Turkish Airlines osloví kdekoho, kdo touží po dobrodružství. Škoda, že o letištních poplatcích, vízech a pojištěních se neználek záhy dozví v arabštině, v cizí zemi a plánovaná krásná dovolená pod tlakem stresu, samoty a strachu začne nabírat na realitě a pohřbí iluzi dokonalosti. ”Kde mám růžový brejle“ ptá se ztroskotanec.\nDocela mě překvapuje, kolik lidí odsuzujících terorismus se vydává do centra nebezpečných bojů. Nechci se zabývat nebezpečím Severní Afriky a jiných arabských zemí. Ráda bych se s Vámi podělila o několik egyptských zkušeností.\nDětem totality by se o mém výletě mohlo jen zdát. Mě dítěti skoro-kapitalismu se sen splnil. Je příjemné prodloužit si léto tím, že ho zahájíte už na jaře. Ještě není sezóna, ale v Africe je už 30°C. Letadlo ČSA z Ruzyně naprosto spolehlivě odveze turisty do Hurghady (S návraty to bývá trošíčku horší.) Pokud máte starostlivé, schopné rodiče, zařídí všechno za Vás. Čeká Vás tedy opravdu bezstarostná dovolená.\nPrvní, co Vás po přistání na vedlejším kontinentu potká je vyplňování nejroztodivnějších papírků a stání front na razítka, přesně podle nesrozumitelných anglických pokynů průvodce. Když se i s pasem a neokradeni upovídanými a ochotnými poslíčky dostanete do autobusu, čeká vás už jen depresivní cesta konvojem autobusů a ozbrojených sil cestovního ruchu. Po přibližně dvou až třech hodinách pozorování bídy, chudoby a špíny vystoupíte z luxusního klimatizovaného autobusu, vejdete do monstrózní haly špičkového hotelu. Skontrolují Vás, zda-li nemáte zbraň ať už bodnou nebo palnou, v kabelce či kufru. Počkáte až agentka cestovní agentury za Vás vyřídí, v rukou s vaším voucherem, pasem a číslem bagáže vše potřebné k získání klíčků od pokoje.\nMůj základní předpoklad pro zásadní varování je fakt, že jste dáma kyprých slovanských tvarů, blonďatých vlasů a modrých očí. Hlavní problém nastává v momentě, kdy arabové, všichni posluhovači a veškery tamní personál je z Vás ”hotový”. Na lámání chleba dochází, když žena začne přemýšlet po Česku. Měli byste se v takové zemi, v tolik jiné zemi pochopit tolik jinou kulturu a mentalitu.\nNejhorší, co může Česká Dáša udělat, když si objednává jídlo nebo cokoliv je, že se číšníkovi podívá do očí, nedej Bože, když se usměje. ONI berou takové chování jako sexuální výzvu a v nestřeženém okamžiku Vám nabízejí schůzky v černých čajovnách. Malá poznámka: Egypťan, který skončil práci v hotelu a nekouří Cleopatry bez filtru, traví čas v čajovně, kde smí silný odvar ze starých ponožek, tedy arabskou kávu a šíšu – vodní dýmku konzumovat většinou jen muži.\nDalší zásada je s žádným nikdy za žádných okolností nikam o samotě ani ve společnosti jiných žen nikam nechodit. Zatáhnou Vás do svého obchůdku se suvenýry a pak se nebudete stačit divit, kde jste. Průšvih je, že Česká zakomplexovaná obézní dáma je unešena zájmem o její osobu a nedává pozor kdo například platí útratu.\nPokud ovšem nechcete mít problémy s hotelovým personálem ani venku na ulici, chovejte se jako ortodoxní arabka vyznávající islám. Nikam nechoďte, nebavte se, nekoketujte, neodhalujte se, nenakupujte a hlavně, pokud opravdu nechcete mít žádné, pražádné problémy,\nnejezděte do egypta!", "original_file": "pr3efecver_01_1"}
{"text": "12. ledna 2006\nJonáš Nepustil, 1. B\n1. stylistická kompozice – srovnávací\nPOPIS\nPokoj kde se cítím dobře\nOsnova\n1. Seznámení s pokojem\n2. a) Dveře\nb) Okolí dveří\nc) Knihovna\nd) Psací stůl a jeho okolí\ne) Stěny, podlaha, strop\nf) Využití\nDojem\n\nMůj pokoj\nMůj pokoj se nachází ve 3. patře v bytě č. 8 přímo naproti vchodovým dveřím.\nDveře mého pokoje mají v sobě skleněné okno ve kterém je nalepen plakát. Na plakátu sedí opice na záchodě a má v ruce notebook.\nNalevo od dveří leží dřevěná postel a nad ní polička. Napravo od dveří se nachází vysoká žlutá skřín a 7 malých skříněk stejné barvy jako skříň. Mezi dveřmi a skříní je dřevěná bedna, na které mám oblečení do školy.\nVedle postele mám od Dominika postavené dvě knihovny se 6 poličkami. Ve 4 poličkách jsou knihy naučné i dobrodružné a jiných žánrů. V 1 poličce jsem si uložil všechna hudební CD a kazety. Na knihovnu mi maminka postavila dvě květiny a já jsem tam umístil rádio s MP3 přehrávačem a akvárium.\nPsací stůl je hned vedle okna a je vyroben pouze ze dřeva. V levé části stolu jsou tři šuplíky ve kterých mám školní pomůcky a v pravé části je skříňka s některými učebnicemi. Nad stolem je zavěšena nástěnka a nad ní police. Zde mám skoro všechny učebnice a sešity. Také je tam květina. Naproti stolu se nachází pojízdný stolek s šuplíky ve kterých mám potřeby pro křečka. Na stolu je moje televize.\nNa zemi mám modrý koberec a na stěnách 6 plakátů. Jako zdroj světla mi slouží 3 reflektory.\nVe svém pokoji se učím a hraji si.\nMám tento pokoj moc rád.", "original_file": "ces1bnepjon_1"}
{"text": "Druhá šance\n\n„Proč si to udělala? Řekni mi jediný rozumný důvod,“ Jana se vzteky zvedla z křesla a prstem směřujícím k venkovním dveřím bytu ukázala Kláře, své nejlepší kamarádce, východ.\n\n„Jdi mi z očí, už tě nechci nikdy vidět, vypadni!“\n\n„Ale Jani, já za to vážně...,“ nestačila domluvit Klára. V tu chvíli ji Jana vyprovodila z bytu a prudce za ní zabouchla dveře.\n\nKráčela po schodišti dolů, smích, který slyšela z vedlejších bytů, ignorovala. Do smíchu měla daleko. Věděla, že udělala něco, co se odpustit nedá. Pomluvami, těmi se provinila. Neustále někoho pomlouvala, schazovala a brala lidem sebevědomí. Až došlo i na její kamarádku, která se dozvěděla, že o ní rozšiřuje vymyšlené příběhy, jak všechny zneužívá.\n\n„Kde se couráš,“ vykřikla na Kláru matka, sotva vešla do dveří. „Už je tma a ty nikde,“ pokračovala a při tom si nalévala skleničku tvrdého alkoholu.\n\nRáno Klára nebyla schopna vstát. Byla ospalá, poněvadž se jí stále vracela vzpomínka na večer. Přemýšlela, jak se omluvit, ale bez úspěchu. Přesto se rozhodla jít do školy. Přivítaly ji chladné tváře. Po celou dobu vyučování se na ni všichni dívali s pohrdáním a ona věděla, že udělala chybu. S postupem času si zhoršila známky, chodila jako tělo bez duše, její radost ze života se úplně vytratila.\n\nA matka? Ta se utápí v alkoholu, prý je to její jediná naděje. Stále věří, že se její manžel, Klářin táta, vrátí. Nevrátí, nemůže. Zemřel při autonehodě. Klára se toulá po městě a vzpomíná na hezké časy. Domů se jí nechce lo, místo maminky by ji přivítala náruč kouře a alkoholických výparů.\n\nKdyž Klára viděla ve škole Janu stojící mezi „novými“ kamarádkami, bylo jí do pláče. Přesto přistoupila blíže a chvějícím se hlasem požádala Janu, jestli by si s ní promluvila.\n\n„Jsi ubohá, nevnucuj se,“ vrazila jí však Jana dýku přímo do srdce. Klára stála jako opařená a dívala se na Janu, která na ni vrhla nenávistný pohled. Klára, překvapená z této reakce, zamířila k domovu.\n\nDoma našla mámu ležící na pohovce. Spala a v ruce držela téměř prázdnou láhev od whisky. Kláře se hrnuly slzy do očí. Šla do koupelny, kde otevřela lékárničku. Vybrala si silné prášky na spaní, pár si jich nasypala na dlaně a pak všechny, jeden po druhém, spolykala. Ležela na zemi {a|A} točil se s ní celý svět, upadla do hlubokého spánku.\n\nProbudila se. Viděla okolo sebe všechno v bílém. Co se stalo? Kde jsem? Jsem živá? Nebo mrtvá...", "original_file": "pr4chanbar_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nRomana Borovková\n17. května 2005\nI. C\n\nTémata:\n1. Tak tady žiji (Volný stylový útvar)\n 2. Divy současného světa (Volný slohový útvar)\n 3. Mé setkání s…. (Vypravování)\n 4. Pohled do zrcadla (Zamyšlení)\n\nOsnova: I. Úvod - jižní Čechy a České Budějovice\n II. Hl. Stať - a)Litvínovice\n b) okolí a příroda vesnice\n c) vesnice a roční období\n III. Závěr - já a můj domov\nTak tady žiji\nJižní Čechy jsou krajem rybníků, lesů a nedotčené přírody. Nacházejí se zde největší rybníky České republiky a mnoho krásných památek, za kterými ročně jezdí turisti i ze vzdálených zemí. Největším městem jsou České Budějovice, které jsou proslaveny svým velkým a jedinečným čtvercovým náměstím, při pohledu na něj září úžasem i oči cizinců. Co bych si ještě víc mohla přát? Snad už jen méně zahraničních stánkařů, kteří obývají historické jádro našeho města.\nV okolí Českých Budějovic je mnoho malebných vesniček, kde nespočetné množství obyvatel nachází klid a pohlazení na duši. Mezi tyto místa patří i Litvínovice, které už čtvrtým rokem považuji za své bydliště. Tato vesnice je proslavena naměřením největšího mrazu v České republice a známým vrahem Pacovským. I přes tyto nemilé okolnosti Litvínovice neztrácí na svém půvabu a nepopsatelném kouzlu. Důstojnost a jedinečnost dodává hlavně okolní příroda, ke které mám silný citový vztah a považuji ji za součást mého domova.\nNáš dům se nachází na okraji této vísky. Stačí jeden pohled z mého okna a náhle jste obklopeni krásou třech rybníků a nepopsatelnou obyčejností vesnického života. Před těmito třemi okouzlujícími vodními plochami pobíhají nevinná hříbátka v ohradě a užívají si svůj bezstarostný život. Nad touto nevinností poletují racci jako hlídači vzácného pokladu.\nKaždé roční období dodává Litvínovicím svůj jedinečný nádech. S přicházejícím podzimem stromy shazují své obleky a připravují se na zimu. Příroda tichne a ulehá k zimnímu spánku. Obyvatelé se snaží zabezpečit své zahrádky před nečekaným mrazem, který nás může překvapit. Vše náhle pokryje bílá deka a klid se rozplyne po vesnici. Je čas na odpočinek. Po zimním spánku vše ožije a je tu jaro. Čas, kdy se vše znovu probouzí. Příroda rozkvétá, stromy se opět oblékají do svých šatů. Poté nastává léto a čas radovánek.\nLitvínovice jsou místem, kam se ráda vracím a považuju je za nejkrásnější místo na světě. I přesto, že budu muset jednou vylétnout z tohoto hnízda, nikdy ho nezavrhnu a budu se sem stále vracet.", "original_file": "cb1cborrom_02_1"}
{"text": "Recenze: film Kolja\n\nTento film je jeden z povedenějších Zdeňka Svěráka. Jedná se o jakousi dojemnou komedii, kdy nám zvlhlé oči vymění úsměv. Hlavní postavou je jak Kolja v podání Andrej Chalimon, tak i František Louka, kterého hraje sám režisér Zdeněk Svěrák.\n\nKolja je ruský chlapec. Shodou okolností se dostane k Františku Loukovi, staršímu hudebníkovi. Ten si chtěl přivydělat fingovanou svatbou. Spolu s velkými penězi do ruky však dostane i pětiletého kluka na krk. Kromě toho musí k výslechu a paní Zubatá už hledá dětský domov. Celou zápletku nečekaně vyřeší Sametová revoluce, čímž dojde i loučení Františka s Koljou.\n\nV první půlce filmu Kolju téměř neznáme a seznamujeme se s Františkovým okolím. V druhé půlce se zase vyvíjí vztah chlapce s jeho novým otcem. Z člověka, co nemá zrovna moc rád děti, se stává docela milý tatínek. Nakonec mu záleží víc na chlapci od nenáviděných Rusů než na sobě.\n\nPan Svěrák svoji roli představuje přesně a řekla bych bez nápadu. Hraje tak, jak bychom to čekali od každého herce. Oproti němu je však geniální Rus Andrej Chalimon. Lepší dítě snad ani vybrat nemohli. Je záhadou, jak dokázali přimět malého chlapce, aby stál bez hnutí takovou dobu. Je to podle mého názoru nepřehlédnutelný výkon tehdy čtyřletého dítěte. Jako další postava, která stojí za přiblížení je postava hrobníka. Ondřej Vetchý jak nevypadala léta před rokem 1989. Může za to kromě dalšího i jeho humor, který se dost liší od svěrákových známých a jednotvárných vtipů. Když se přes všechny postavy probouráme k filmu celkovému, můžou nás zaujmout dlouhé scény. Obyčejné filmy, ve kterých hrají děti, jsou hodně vystříhané a kamera zabírá bez přestávky pouze pár vteřin. V tomto filmu jsou záběry velmi dlouhé. I když tam vystupuje Kolja v těžší pasáži, kamera zabírá v celku i více než patnáct vteřin.\n\nJako hlavní kritiku bych uvedla přehnanost, se kterou jsme se v průběhu příběhu setkali na každém rohu. Tím myslím přehnaně milý první pán u výslechu, přehnaně zajištěný život hudebníka, který je přehnaně chudý, přehnaně velká a živá rodina hrobníka a přehnaně dlouhý žebřík, když František čistí okap, když František čistí okap<.>\n\nTento děj se odehrává ve zvláštním až trochu divném prostředí. Například byt chudého Františka je ve vrchním patře vysokého domu, což znamená, že byt musí být velmi drahý. Každý by chtěl mít doma výhled na celou Prahu. I vybavení pokoje je hezké, ale brzy přestanete věřit, že tam žije člověk, který si při pohřbech přivydělává hrou na violoncello.\n\nTento film je hodně známý. A to už o něčem vypovídá. Špatné filmy ani nevstoupí na plátno kin, ale na tento se spousty lidí rády podívají i více než jednou. Uspěl doma i v zahraničí. V České republice ho vidělo 1 345 442 diváků (zůstává nejnavštěvovanějším českým filmem), získal šest českých lvů, včetně toho za nejlepší film. V zahraničí získal ocenění Oscar a Zlatý glóbus jako nejlepší neanglicky mluvený film. Byl uveden ve 40 zemích světa, kde ho vidělo asi tři miliony diváků.\n\nMě osobně se tento film líbil, ale ani mě neohromil. Koukněte se sami a možná mi dáte za pravdu!", "original_file": "kg07samadr_1"}
{"text": "1. slohová práce školní\n\n\t\t\t\t\t\t\t\t\t\t16. prosince 2004\n\nTémata:\n1. Ptáš se, jak se mi tu líbí. (dopis)\n2. Představ si, co se mi stalo... (dopis)\n3. Píšu Vám. (dopis někomu, s nímž jsem se nesetkal, nebo se ostýchám hovořit)\n\nJak se mi tu líbí\n\nAhoj milý Kryštofe,\njsem s bratrancem Martinem v Segelu, a tak jsem si řekl, že by tě mohlo zajímat, jak se nám tu líbí.\nTak to vezmu pěkně od začátku. V lednu mi Martin nabídl, ať s ním a jeho gymnáziem v Teplicích jedu v červnu do Chorvatska. Jeho nabídku jsem přijal, neboť se mi ten nápad líbil. Mamka mě na poslední týden v červnu uvolnila ze školy a odvezla mě do Prahy, kde si mě strýc z Teplic vyzvedl. Vyjíždělo se druhý den.\nDalší den náš autobus dorazil na místo. Ale město, ve kterém jsme zastavili se dalo pojmenovat jako Město Mrtvých. Nikde nebylo ani živáčka, moře černé, na některých místech v něm byly řasy a skoro každý dům ležel v troskách. Bohužel nás hned neubytovali, a tak jsme chodili po polorozpadlém městě. Potom jsme dorazili ke kostelu. No ke kostelu, on svým vzhledem připomínal spíš protiatomový kryt. Takto jsme si užívaly krásy města do dvanácti hodin, pak nám dali pokoj a my si konečně odpočinuli. Hotel byl oceněn třemi hvězdičkami, ale naše hodnocení je tak mínus dvě. Moře má být dle prospektu 200 metrů od hotelu, to také je, ovšem v podobě přístavu. Hned první den jsme se stihli spálit, protože jsme se zapomněli namazat.\nDruhý den jsme se již důkladně namazali, ale klidně jsme ho neprožili. Podle recepční zde berou jakoukoli měnu, a tak jsme si vzali naše stokoruny. Na pláž vzdálenou 1 kilometr jsme si na osm hodin vzali půl litru vody. Kolem druhé hodiny jsem do sebe vpravil asi dva decilitry mořské vody a já nutně potřeboval hned napít. Voda byla samozřejmě přehřátá, tak jsme se rozhodli, že máme v podstatě i hlad – vyrazili jsme na nákupy. V prvním obchodě jsem dostali šok, když nám řekli, že jiné peníze, než Kuny, neberou. Vydali jsme se tedy hledat směnárnu. Po půlhodinovém hledání jsme ji konečně našli, jenže jsme se asi paní zdáli moc mladí na to, abychom měli nějaké peníze prostě odešla. Nakonec nás zachránil Ondra, který nám půjčil třicet Kun. Naše spálená záda se ještě zhoršila a myslím, že zbytek pobytu strávíme bez koupání.\nJinak je tu veliká legrace, protože hrajeme „Člověče nezlob se!“ Těším se, až se uvidíme a doufám, že pobyt přežijem ve zdraví.\n\n\t\t\t\tTvůj bratr\n\t\t\t\t\t\tRobert\n\nOsnova:\n1) Úvod: Dovolená v Segelu\n2) Stať: a) Cesta do Chorvatska\n\t b) Příjezd do Segelu\n\t c) Prožívání dnů v Segelu\n3) Závěr: Místo plavání v moři, hrajeme Člověče nezlob se!", "original_file": "cb1cpolrob_01_1"}
{"text": "Skládka v srdci Evropy\n\nEvropa, náš starý dobrý kontinent, je rozdělena na vyspělé západní státy, středně vyspělé státy a zaostalé východní státy. Nepouštějme se však do rozsáhlého vyjmenovávání všech možných rozdílů mezi těmito skupinami, ale raději se soustřeďme na společné věci. A těmi jsou odpadky. Lidé po celé eEvropě žijí, dýchají, pijí, přijímají potravu, pracují a přitom všem produkují ohromné množství odpadu. A v tomto bodě si ti inteligentní a civilizovaní lidé kladou jednoduchou otázku: „Kam s tím vším odpadem?“\n\nVezměmée si to jedno po druhém. Zaostalé státy mají tak velké problémy s hladem, nemocemi a nezaměstnaností, že otázku odpadu příliš neřeší a nechávají to hnít na svém území. Pro klid své duše to pak obhajují slovy: „Však ono se to nějak urovná, vyřeší... atd.“ Vždyť to známe. Středně vyspělé země mají také své problémy, ale vlivem „západního“ stylu života již uvažují o problémech i z ekologického hlediska, tudíž třídí odpad, zpracovávají ho, recyklují a odváží na izolované skládky. A tím je i jejich svědomí uklidněno. Ale nezapomeňme na vyspělé západní státy. Jejich ekologická osvěta je už v plném rozpuku, takže se tyto státy snaží neznečišťovat ani metr čtvereční své vlastní vzácné půdy. V důsledku toho si korupčním jednáním získávají pomoc příslušníků středně vyspělých a zaostalých států. A tito příslušníci pak převezou do svých zemí odpadky ze zemí vyspělých.\n\nA tak se není čemu divit, že se v poslední době objevily kauzy tohoto charakteru. A pro příklad nemusíme daleko. Německo versus Česká republika. Najdeme tu tytéž atributy, jaké jsem popsala v obecné charakteristice postojů evropských zemí k vlastnímu odpadu. Máme tu vyspělý západní stát proti středně vyspělé zemi v srdci Evropy. Jsou tu bezohlední a ziskuchtiví podnikavci, je tu ekologické myšlení ve zvráceném nacionalistickém slova smyslu. Jsou tu dvě vlády, jedna se alibisticky odvolává na zákony a právní “kličky“, druhá lhostejně poukazuje na kompetence, které jí nepřísluší, tudíž jí nepřísluší ani řešit vzniklé problémy, byť se týkají vlastního území. Co chcete víc?\n\nŘešení? Přiznání odpovědnosti? Aktivitu? Ale prosím Vás! Nežertujte. Vždyť nehoří, nikdo neumírá. A ta trocha zápachu? Však oni si v těch Čechách zvyknou. Zvykali si na ústrky ze strany mocnějších států dříve, sami se vnucovali k vyspělýchm státům do Evropské unie, tak teď se musí obětovat. Co na tom, že střed Evropy patří k historickým pokladům? Hlavní je přece udržet západní Evropu čistou a moderní. Nějaké nechutné skládky ve státě tak malém, jakým je Česká republika, to přece nikoho nezajímá.\n\nA přece to někoho zajímá. Těch několik stovek obyvatel malých vesniček, v jejichž okolí se skládky bez vědomí občanů objevily. Těm na tom záleží. Ale co je jim to platné, když se o to zajímají jen oni, na kratičkou dobu česká média a na minimálně krátkou dobu ti Němci, kteří za to nesou velkou část viny, kterou si však sami nepřipouštějí. A s tímhle chcete změnit svět? Vy naivní duše!", "original_file": "pr3chusnel_02_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n23. května 2006\nMiloš Chromý\n\nLavička v parku\n\nTo je ale zase nádherný den. Akorát by tu opět nemusela otravovat ---. Zase mě zaneřádí a pršet asi dlouho nebude. No, ale zase když budu špinavá, nikdo na mě nebude sedat. Až na homelesáky. Ty by si sedli i do psího výkalu. Vždy když si na mě sednou, tak se opijí a pak – v lepším případě poplivají a rozbijí o mě lahev od piva, které stálo 4 koruny i se zálohou. Poté mě popřípadě ještě pozvracejí a vesele se odpotácí do svého brlohu. Ale bezdomovci jsou přece jen speciální skupina a nerada bych je ponižovala nebo snad urážela. Na druhou stranu, být sama je možná i horší než být zaneřáděná. Mám ale i šťastnější dny. Jednou mě fotil i fotograf! A hned den poté jsem už byla na první stránce časopisu, který tu zapomněl nějaký pobuda. To mám ještě jeden, horší, příběh k pobudům nebo lépe, k dorostencům. Jednou si totiž na mě dokazovali svou, zaručeně velkou, sílu a “urvali“ mi polovinu mích prken. Ale skončilo to dobře. Přijeli nějací hodní lidé, nejspíš mí výrobci a dali mě opět do pořádku. A ještě mě celou přelakovali.\nJen tak krátce k mému původu. Byla jsem vyrobena v nějakém státu Východní Evropy. Vyrobena jsem byla z dubového dřeva a mé nohy jsou z litiny. Nakonec jsem byla odvezena sem. Do Stromovky v Českých Budějovicích a usadili mne u rybníka, zvaného „Bagr“, nebo alespoň myslím.\nDříve jsem byla více ---, ale v současnosti je za mnou binec v podobě kopice prázdných petlahví. Také to okolí kolem mě se docela změnilo. Nyní je to zde zarostlé. Nikdo tu nechce uklízet a už vůbec udržovat to zde bez „křoví“.\nNakonec asi skončím tak, že mě rozmlátí dorostenci nebo mě ukradnou a nebo mě výrobci odvezou, dřeva spálí a mé nohy roztaví a udělají z nich nohy pro jinou lavičku nebo pro více laviček, což by znamenalo, že bych se rozmnožila dělením. Takže to možná nebude můj konec, ale to bude zase jiný příběh.\n\nOsnova: I. Úvod\n II. Stať a) Původ\n b) Současné okolí\n III.Závěr", "original_file": "cb2cchrmil_02_1"}
{"text": "ZLODĚJI INTELIGENCÍ\n\nMax se probudil a ještě než otevřel oči, chvíli přemítal o svém poslání a budoucnosti rodné planety. Už ho ta práce trochu nudila. Ta tam je doba, kdy se chvěl vzrušením, když proplouval novými galaxiemi a zkoumal náhodně objevené formy života. Už ho nic nepřekvapilo ani neudivilo. Bral svoji práci jako rutinu, jeho úkolem je hledat inteligentní formy životy ve vzdálených galaxiích, oddělit inteligenci od hmotných schránek a „inteligentní extrát“ poslat na svoji planetu. Jediné, na co si za ta léta nezvykl, bylo ničení zbylých hmotných schránek. Přejel zrakem přes přístrojovou desku, zkontroloval monitory a opět upadl do galaktického polospánku. Vyrušilo ho až slabé pípnutí. Zpozorněl a pípání zesilovalo až k hranici, která indikovala přítomnost neznámé inteligence.\n\nKonečně po dlouhé době nějaký úlovek. Zaměřil všechna čidla a detektory do směru signálu a připravil se na získání prvních kontrolních vzorků...\n\nGinger a Fred leželi ve stínu košatého stromu a odpočívali po vydatném obědě. Bylo jím spolu dobře. Fred se zamilovaně díval na Ginger a ani si nevšiml žlutých a červených indikačních světýlek pohybujících se po jejich tělech...\n\nMax už měl vzorky na palubě a začal s jejich prozkoumáváním. Textovací boxy nastavil nejprve na nejnižší úroveň. Byl rád, že vzorky prošly poměrně snadno ve všech zkoumaných oblastech. Potřeboval už po delší době „něco“ domů poslat a tohle vypadalo docela slibně. Když vzorky prošly druhou i třetí úrovní, začal se Max připravovat na globální stažení inteligence ze všech schránek a následné zničení celé planety. Zase pocítil ten vnitřní smutek, že to bude muset udělat. Připadala mu ta modrá planetka docela hezká. Max zahnal své sentimentální myšlenky a vrátil se k testování vzorků. Na páté a šesté úrovni došlo k nečekanému zvratu. V závěru testu zkontroloval tabulky a musel konstatovat, že vzorky jsou na hranici použitelnosti na jeho domovské planetě. Max chvílyi přemítal. Má poslat alespoň něco, aby po delší době vykázal činnost, nebo se nechat unést sympatiemi k „modré“ planetě a nechat ji nedotčenou svému osudu.\n\nJeště chvíli přemítal, potom pomalu nastavil parametry přesunu do sousední galaxie a než se ponořil do galaktického spánku, ještě chvilku sledoval v zorném poli zmenšující se planetu...\n\nPetr dojedl a podíval se na hodinky. Ještě má čas, polední pauza končí až za deset minut. Dal si ještě kávu a koutkem oka sledoval televizi v rohu jídelny. Zrovna končily zprávy. V Paříži pouliční nepokoje, v Jordánsku teroristické útoky... „Kde to žijeme?“ říkal si Petr. „To ty zvířata jsou inteligentnější než my...“\n\nZnechuceně se zvedl a vracel se do zoo, do jeho práce. Prošel kolem medvědů a když se blížil ke svým opicím, připadalo mu, že tu něco nehraje. Byl tu nějaký podivný klid. Procházel kotce křížem krážem a nemohl uvěřit svým očím... Ginger a Fred beze stopy zmizeli...", "original_file": "pr4cbal_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nZEMANOVÁ ANETA\n\n2. A\t\t\t\t\t\t\t\t14. ledna 2008\n\nDĚJINY MÝCH ÚSPĚCHŮ, NEÚSPĚCHŮ A PŘEDSEVZETÍ\n\nOSNOVA: I. ÚVOD\n II. STAŤ a) MOJE MINULOST\n b) SPORT\n c) PŘÁTELÉ\n d) ŠKOLA\n III. ZÁVĚR\n\nKdyž shrnu můj dosavadní život, dám dohromady tři věci, které jsou pro mne důležité a společně se prolínají – sport, školu a přátelé s rodinou. Je těžké je od sebe oddělit a jejich důležitost se časem měnila a pořád mění.\nNejdříve, abyste pochopili, proč jsou pro mě tyto věci důležité, musím Vás seznámit s mojí situací na základní škole. Abych řekla pravdu, nebyla jsem moc oblíbená a neměla jsem kamarády. Mí jediní přátelé byli mí rodiče a má sestra. Upnula jsem se na ně a chtěla jsem, aby na mě byli pyšní. A tak jsem se zaměřila na školu. Měla jsem samé jedničky a když jsem dostala jen jedinou dvojku, začal se bořit celý svět. I když jsem se snažila, jak jsem chtěla, moje mamka mě za známky chválila jen velmi málo. Říkala: „Učíš se pro sebe, ne pro mě.“ Jediné, co jsem tím docílila, bylo, že mě ve třídě ještě více nesnášeli. Tak jsem svou píli a odhodlanost přesunula na sport a začala dělat atletiku. Spolužáci se smáli mé postavě a co si budeme říkat nebyla jsem zrovna štíhlá jako párátko. Začala jsem chodit na atletiku kvůli své postavě a sport se tím stal pro mě nejdůležitější. Dokonce si vzpomínám, co říkali mému trenérovi ostatní trenéři, když mě uviděli na závodech: „Proč se s ní trénuješ? Z ní stejně nikdy nic nebude.“ Pan Váňa jim odpověděl: „Nikdo neví, co bude za pár let.“ Jsem ráda, že to se mnou vydržel a nevzdal to. Ze začátku mi atletika nešla a nebavila mě, ale pak jsem si našla kamarády a začala jsem dřít. Což mělo za následek, že mě taťka chválil a to mi dodalo sebevědomí. Za pár let už jsem nebyla ta malá nešikovná tlusťoučká holčička, co nikdo neznal. Nikdo už nemohl říct, že ze mě nic nebude. Jasně, nikdy ze mě nebude mistryně světa, ale o to jsem nikdy neusilovala. Já chtěla jen zhubnout a najít přítele. To se mi zdařilo. Chodila jsem na atletiku samozřejmě kvůli atletice samotné, ale i kvůli mým přátelům, které jsem si našla.\nPřátelé se pro mě stali důležitějšími, asi proto že jsem nikdy žádné neměla. Našla jsem si tři skvělé kamarády, s kterými mi stouplo sebevědomí a s kterými se přátelím dodnes. Je příjemné mít se na koho spolehnout a mít se s kým zasmát. Myslím, že jsou to největší štěstí, co mě v životě potkalo a jsou teď pro mne nejdůležitější. Je zvláštní, kam nás osud zavede a jaké s námi má záměry, protože kdybych byla ve třídě oblíbená, asi bych nikdy nezačala chodit na atletiku a také bych je nikdy nepoznala. Jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré.\nVždy pro mne byla důležitá škol. Někdy více, někdy méně. Bavilo mě se překonávat a asi jsem dobrými známkami čekala pozornost, která mi chyběla. Nejvíce jsem se snažila v 9. třídě, kdy se rozhodovalo o mé budoucnosti. Moje jistá volba bylo gymnázium už od malička, ale na jaké chci chodit, jsem zjistila, až když jsem potkala kamarádky z atletiky, které všechny chodily a ještě pořád chodí na GJVJ. Někdo si školu vybírá podle studijních možností, já si ji vybrala podle přátelů.\nByla jsem přijata a nelituji svého rozhodnutí. Jsem zde blíž svým nejlepším přítelkyním a našla jsem si ve třídě i nové přítele. I když se naše cesty jednou rozejdou, doufám, že se alespoň na křižovatce zase potkáme a budeme na sebe vzpomínat s radostí. Našla jsem konečně to jediné, co jsem v životě hledala – přátele. Myslím, že jsem konečně šťastná a spokojená. Není důležité, kolik budu mít v budoucnu titulů, ale jestli si svůj život užiji a budu mít kolem sebe lidi, kteří mě mají rádi a věří mi. A moje předsevzetí? Jsem spokojená a jediné, co si přeji je, aby mě to dosažené štěstí brzy neopustilo.", "original_file": "cb2azemane_01_1"}
{"text": "Elzerád Bouffier\n\nElzerád Bouffier byl pastíř, který byl velmi pracovitý. Snažil se mít vsude pořádek. Tento pastíř byl o sebe pečlivý. Jako člověk byl velmi dobrosrdečný. Žil na jednom kopci kde bydlel sáme se psem, moc toho nenamluvil. Kousek za bárakem sázel stromy, většina se mu jich chytla, kolem stovky. Každý večer vyráběl semínka, který chodil sázet na pustou louku. Za jeden večer vyrobil sto semínek a šel spát. Pastíř nevěděl nic o válce a nic se o ní nedozvěděl. Po válce byl oběven jeho les, díky tomu lesu se stal více známej. Jeho les byl chráněná oblast. Elzerád Bouffier zemřel v roce 1947. Žil si svůj život. Tohle byl popis Elzeráda Bouffiera<.>", "original_file": "am8avegdav_01_1"}
{"text": "Na lavičce ve školním parku seděli čtyři kluci, vybrali si až tu poslední úplně vzadu, aby je nikdo nechtěný nerušil. Bylo jim kolem osmnácti let, ale vypadali na víc. Mluvili jeden přes druhého, protože právě něco vymysleli a každý měl spoustu nápadů a připomínek, ale taky už neměli moc času – museli se vrátit zpátky do školy a jejich plán nesměl nikdo cizí odhalit.\n\n„Uděláte to vy dva,“ řekl jeden z nich, vysoký špinavý blonďák, „vás nezná. Já to všechno naplánuju a seženu si nějaký převlek, aby mě nepoznala, protože budu muset řídit, když ani jeden nemáte řidičák.“ Ti dva, o kterých mluvil, byli bratři. Znali se s ním už od základní školy a byli pro každou špatnost. Měli rozhodně ze všech nejmíň zábran.\n\n„Jo, Štěpáne, já s tím počítám a už se nemůžu dočkat,“ řekl jeden z nich, „aspoň si to vyskoušíme, kdybychom to někdy potřebovali“, rozesmál se.\n\n„Hlavně mě nesmíte prozradit, ona by mě zabila.“, pohrozil Štěpán. „A co ty, že nic neříkáš? Bojíš se? Vždyť to nebude nic špatnýho, bude to sranda... Ale pořád ještě můžeš couvnout, když nikomu nic neřekneš.“. Čtvrtý kluk A. mlčel. Byl to tak trochu introvert, do jejich plánu se připletl víceméně náhodou, ale byl i zvědavý a nechtěl trhat partu. „Ne, to ne, jenom jsem se zamyslel. Jdu do toho s vámi“.\n\nTo Štěpána definitivně utvrdilo v tom, že jejich plán se uskuteční, měl nějaké pochybnosti, ale říkal si, že A. má jako jediný z nich cit pro to, kde jsou hranice. A proto řekl ostatním: „Zítra jdeme na to!“ Z jeho hlasu byl najednou cítit mnohem větší optimismus.\n\nS. se vracela domů ze školy. Dneska mám narozeniny, dneska mi bude 19.. Rodiče mi popřáli už ráno, mají společnou firmu, takže odcházejí do práce až dlouho po mně. A dost se jim daří, aspoň to tak vypadá, když jsem dostala takových dárků! Je březen, ty nové lyže ještě užiju, pojedeme se Štěpánem na hory, už to plánujeme od Vánoc...\n\nCestou přemýšlela, co ještě budou dělat, ale také se čím dál častěji dívala na hodinky. Bylo tři čtvrtě na šest a v březnu se touto dobou už stmívá. Jenže kamarádi nikde, nezavolali, nestavili se, dokonce ani šŠtěpán..\n\nKdyž přicházela k domu, byla už tma. Bydlela s rodiči v krásném novém domě na okraji města. Když ho kupovali, přáli si velkou rohovou zahradu a takovou měl jen ten úplně na konci řady. Mělo to bohužel nevýhodou v tom, že tam nedosáhlo světlo poslední pouliční lampy. S. ten kousek většinou dobíhala. Dnes ale neběžela, byla zamyšlená a nebyla tak ostražitá jako vždycky, když procházela tmou.\n\n„Zastavíme támhle za tou lampou, až se setmí, bude tam tma,“, řekl potichu Štěpán. Všechno bylo připraveno do nejmenších detailů.\n\n„Počkáme, až přijde a pak už je to na vás, kluci.“. Zatím se nic nedělo, tak si čekání krátili procházením svého plánu. Čím víc se šeřelo, tím byli všichni nervóznější, i když si namlouvali, že vlastně o nic nejde. Nakonec už nemluvili vůbec a čekali. Najednou uslyšeli kroky. „Pst, odteď už ani slovo a dělejte, co jsme si domluvili...“, zašeptal Štěpán. Za chvíli se objevila silueta dívky, na kterou čekali. Přišla blíž, ale auta si nevšimla, a i kdyby všimla, stejně by ho nepoznala. Když byla u dveří od svého domu, z auta vyběhli dva cizí kluci, chytili jí ruce, zacpali pusu a zatáhli do auta. Sedli si s ní dozadu a drželi ji, aby nekřičela. Ale S. byla tak vyděšená, že by stejně nekřičela. Prohlížela si své únosce – ty dva vedle sebe neznala a řidiče a spolujezdce nepoznala, měli na sobě kabáty s nasazenou kapucou, pod ní čepici, přes pusu šálu a na očích velké černé brýle. Auto směřovalo na druhý konec města, kde zastavilo před vysokým činžovním domem. Klíče od vstupních dveří měl spolujezdec, odemkl a pustili se po schodech nahoru, S. měla pořád po boku ty dva. „Jaký je to patro?“, zeptal se jeden z nich. Řidič ukázal na prstech číslo šest.\n\nByt, do kterého vešli, byl třípokojový. Dva pokoje byly u sebe, vedle nich kuchyň, pak dlouhá chodba a na jejím konci se nacházel třetí pokoj. S. byla vyděšená k smrti, nevěděla, co s ní zamýšlejí, ani proč ji unesli. Chtěla se zeptat, ale měla v krku knedlík, který jí v tom bránil. Řidič a spolujezdec odešli do kuchyně, únosci ji posadili do křesla a začali mluvit: „Unesli jsme tě, protože máš bohatý rodiče a my chceme peníze. Je to jednoduchý. Kolegové vedle jim teď volají a jestli to nevyjde, tak pro nás nemáš žádnou cenu“. S. se rozbrečela, prosila je, ať ji pustí a ujišťovala je, že rodiče za ni zaplatí cokoliv. Ale oni se jen usmáli, odvedli ji do zadního pokoje a odešli do kuchyně.\n\n„Tak to se povedlo! Teď to jenom dokončit a v životě na to nezapomene!“, radoval se Štěpán a se všemi si pogratuloval.\n\n„A co rodiče a ostatní, už jsou na cestě?“, zeptal se jeden z bratrů.\n\n„Jo, volal jsem jim a už se moc těší<.>“\n\n„My jí teď půjdem trochu postrašit“, řekli bratři a odešli. Štěpán s A. zatím začali všechno připravovat.\n\nS. stála u okna a dívala se ven. Okno vedlo do zahrady. Už je úplná tma, může být tak sedm, osm hodin. Proč si vybrali zrovna mě? Mám hrozný strach, co bude dál, že ublíží mým rodičům nebo mně... Co když naši peníze nemají? Anebo, co, když se jim vůbec nedovolají? Co mám potom dělat? Musím být klidná... Pak se rozbrečela a svezla se na postel. Najednou slyšela za dveřmi kroky a šepot. Zaposlouchala se a za chvíli se ozvalo: „Tak, holčičko, asi to máš spočítaný. Vaši myslí, že je to nějakej vtípek.“. S. vyskočila, teď už brečela naplno a skoro hystericky, běžela ke dveřím a zoufale na ně bušila, prosila, slibovala. Zpoza dveří se ozvalo: „Nebreč, stejně už jsou teď oba asi mrtví..“. Hlasy za dveřmi ustaly a byl slyšet jen tlumený smích. S. byla zoufalá. Lehla si na postel a apaticky se dívala do stropu. Tohle se mi snad jen zdá, to nemůže být pravda. Teď už nic nemá cenu, jestli je to všechno tak.\n\nV pokoji přes chodbu vrcholily přípravy. Chlebíčky, sušenky a ostatní občerstvení už byly na svém místě a čekalo se jen na hosty. Ti přijeli za chvilku. Otevřít dolů jim šel už odmaskovaný Štěpán: „Kdybyste ji viděli, ona si OPRAVDU myslí, že je to doopravdy! Povedlo se nám to, ta bude překvapená, až vás uvidí,“ rozesmál se. Cestou nahoru jim vylíčil průběh celého „únosu“ a oni se tomu usmívali.\n\n„Tak už ji netrapte a pusťte ji ven“, řekla matka, která se těšila na její překvapený výraz. Všichni se shromáždili před jejími dveřmi a obřadně je otevřeli. V pokoji nikde nebyla. To se ale nedalo říct o zahradě pod otevřeným oknem.", "original_file": "pr4ekonkam_1"}
{"text": "Králík\nKrálíka, kterého popisuji se jmenuje Hany (Honey). Při pohledu na ni, vám může připomínat hnědý chlupatý míč. Je zvědavá, hyperaktivní, chytrá, hravá a vzteká se. Podle její velikosti a váhy patří do rasy zakrslého beránka.\nMěří 51cm a váží 1,55kg. Záda jsou hnědá, na bříšku je bílá a uši má šedivé. Její srst je hebká. Má malé hnědé oči, šedivý čumák, malou bílou tlamu, krátké bílé fousky a dlouhé šedivé uši, které visí směrem dolů. Ocas má jako bambuli. Zadní packy jsou přizpůsobené na skákání a rychlý běh. Žije v kleci s králíkem mé sestry Ferdou. V kleci mají domek, záchod, misku s granulemi, kouli naplněnou senem, kostku na obrušování zubů, vodu v lahvi pro králíky a granule. Občas jim dávám také mrkev a tvrdý chleba.\nRád si s ní hraju a mazlím.", "original_file": "cl7cjermar_1"}
{"text": "1.11.2006\nAndrea Jandová, 2.C\n1. písemná slohová práce\nZárodečný vývoj\n(Výklad)\n\nOsnova:\nI. Úvod – obecné seznámení s tématem\nII- 1) Blastogeneze\n2) Organogeneze\n3) Vývoj u člověka\nIII. Závěr – shrnutí tématu\n\nZárodečný vývoj, latinsky embryogeneze, je jedna z částí organogeneze. To je v překladu vývoj jedince, který začíná početím a trvá až do smrti. Embryogeneze je období od vzniku zygóty do narození nového živočicha. Zygótu představuje diploidní buňka, která vznikne splynutím dvou haploidních pohlavních buněk neboli gamet. Ty vznikají redukčním dělení (tak zvanou meiózou) v pohlavních orgánech. Embryogeneze se dále dělí na dva děje: rýhování vajíčka (blastogeneze) a vytváření orgánů a orgánových soustav (organogeneze).\nBlastogeneze začíná rýhováním, což je řetězec čtyř po sobě jdoucích mitóz. Jde o to, že z jedné buňky se vytvoří dvě, čtyři, osm a pak šestnáct dalších (u člověka). Tyto jednotlivé buňky se nazývají blastomery. Blastomery jsou totipotentní, což znamená, že jsou schopné dát základ celému organismu. Práce s totipotentními buňkami se nazývá klonování a to je zákonem zakázané. Poté dojde k vytvoření moruly, která má u člověka třicetdva buněk. Tento útvar už vstupuje do dělohy (u člověka je to pátým dnem) a jeho buňky už nejsou totipotentní, ale protože prošly procesem ploriterace, tak jsou pluripotentní. To znamená, že už nejsou schopné dát základ celému organismu, ale začaly se specializovat. Po morule nastupuje blastula, uvnitř které se začne vytvářet dutina, která se nazývá blastocoel, tak zvaná prvotní tělní dutina. Okolo blastocoelu je ještě vytvořen blastoderm, ze kterého vznikne trofoblast a z něho později placenta. Z blastocoelu se vyvine embryblast, který dá základ vlastnímu embryu. Poslední fází blastogeneze je gastrula, kde se embryoblast dále diferencuje na několik zárodečných listů. Zárodečné listy jsou dva až tři. Nazývají je ektoderm (vnější zárodečný list), mezoderm (je mezi a může i nemusí být utvořen) a entoderm (vnitřní zárodečný list). Ektodermálního původu je například pokožka či nervová trubice. Dále mezodermálního původu jsou třeba svaly, srdce, kosti, pohlavní soustava a cévy. A nakonec endodermálního původu je trávicí soustava, žlázy a u člověka i plíce.\nVšechny tyto děje se realizují pomocí zakódovaného dědičného programu. U člověka je zárodečný vývoj dokončen v devátem týdnu těhotenství.\nPro shrnutí, zárodečný vývoj se tedy skládá ze dvou po sobě jdoucích cyklů, blastogeneze a organogeneze. Na konci blastogeneze se vytvoří gastrula se zárodečnými listy ektoderm, mezoderm a entoderm. Mezoderm se ale nemusí utvořit u všech živočichů. Z těchto zárodečných listů se později vyvine celý organismus.", "original_file": "pr2ctjanand_01_1"}
{"text": "Stalo se...\n\nosnova:\n\n1) Proč to trvá?\n\n2) Je lepší rozsvítit byť jen malou svíčku, než proklínat temnotu. (Confucius)\n\n3) Je naše lhostejnost také Růženčinou sudičkou?\n\nCelé lidstvo to přijímalo postupně. Nikdo to nekomentoval. Bylo to prostě součástí rozvoje té doby. Nyní se z toho vytvořil fenomenální, absolutní problém. Takový „ISSNES“, jak by řekl Brit či Američan. Staré čínské podsvětí netušilo, co způsobí rozšířením opiátů jako omamných látek po celé zemi. Jenže stalo se. A co se stalo nedá se odestát. V dnešní době už bojuje proti užívání těchto látek celé lidstvo. Celé národy. Jak se tedy stane, že dále umírají lidé? Můžeme stálé drogové závislosti různých skupin a sort lidí považovat za omezenost nebo dokonce lhostejnost? Jsou opravdu lidé lhostejní k tomu, co všechno jsou schopni takto zničit?\n\nMůj názor je ten, že člověk nemůže tento problém vyřešit pouze proto, že jistá skupina je buď sociálně slabší, nebo se jim prostě chce brát drogy, otupovat city takzvanou „lajnou“, nebo rovnou do žíly. Jak už jsem se zmínila na úvodu, tohle trvá už od nepaměti, ale kde je ta správná bytost, aby tomu učinila přítrž, nebo aby udělala cokoli, jen změnila tento stav. Když se opřeme o dnešní reakce, nepodaří se nám spočítat na prstech kolik lidí na to už reagovalo. Je to ohrané téma, underground, „feťáci“, zločinost, nakažlivá onemocnění, ale přesto se k tomu stále vracíme. Je to jediné, co můžeme dělat, a dobře že to děláme. Myslím tím, že kdybychom se od toho odvrátili, tato bída nás zničí. Odtáhla by lidstvo do kouta Smíchova, například před výlohu Mc Donalds na Andělu. A tam by nás všecky pohltila, „schramstla“, udolala, jako to zvládla už mnohokrát. Vždyt projíždíme-li těmi končinami, nemůžeme si nevšimnout těch mnoha existencí, jenž posedávají na lavičkách, jen tak si broukají, nebo zas cosi hlučně hulákají na své souputníky.\n\nVšichni však víme, že drogy nejsou rozšířené pouze kvůli lidské chtivosti po záhubě a konci. Je to totiž také věc, která hýbě obchodním světem. Vždyť komu se nikdy nestalo, že třeba na Můstku, při čekání na noční tramvaj neutržil menší šok: Vrazí do vás a přiškrceným hlasem s arabských akcentem zaskřehotá: „Hašiš“. Ty dvě „EŠ“ ještě zdůrazní. Mnoho lidí tahá obchod s drogami z finanční tísně. Někomu pomáhá k bohatství. Mnoho lidí však dovede k naprosté zkáze. Dokáže si takový „kšefťák“ představit, co se stane člověku, který si od něj zrovna koupil „matroš“ za deset tisíc? Uvědomí si, že je vlastně takovou Růženčinou sudičkou? A dojde mu, že do této pozice ho staví hlavně jeho černý prodej? Otázka, jenž se asi v podsvětí neobjeví a tou je lidské svědomí. Ale může být opravdu ještě lidské? Ale vždyť kdyby nebyla poptávka, není ani prodej, řekne si obchodník s deseti tisíci korun v ruce. A my ho odsoudíme. Ale sáhněme {si}<ni> i na vlastní srdce, nemůžeme proti tomu dělat víc?", "original_file": "pr3clunkat_02_1"}
{"text": "K čemu mi ta škola je\n\nJá školu považuji jako trest za něco co jsem neprovedl. Většina lidí říká, že dětství je nejkrásnější od období, jak to ale může být krásné období, když kvůli škole se musíme o volný čas učit nebo dělat domácí úkoly?\n\nMě osobně se ve škole moc nelíbí. Chodím sem jen proto, že mi ještě nebylo osum osmnáct let, ab abych Každý den všední den vstávám brzy ráno, jen proto, abych abych spal ve škole.\n\nV hlavě mi stále vrtá myšlenka: Proč se musíme tak moc lišit od okolního světa? Proč jsme prostě nemohli zůstat opicema? Vždyť akorát ničíme svět ve kterém žijeme.\n\nZpět ke škole. M Na tuto školu jsem se přihlásil dobrovolně, ale myslím, že to byla jedna z největších chyb v mém životě<.>", "original_file": "kg05sifjan_1"}
{"text": "Kontrolní slohová písemná práce\n(odborný styl – popis)\n\nTémata:\nOdborný popis vybraného předmětu <žákem opraveno na „zvířete“>\nstatický,\ndynamický,\nstaticko-dynamický.\nSupernovy\nPrávo a jeho druhy\nGoniometrický, algebraický tvar čísla\nExtrémní skupiny\nParlament ČR\nSyntax – vytváření grafu\nsouvětí,\nvěty.\nArchitektonicky zajímavá stavba v Praze\nVybrané téma a druh popisu: odborný popis – stegosaurus\nOsnova:\n\n\n\nStegosaurus\n\n Stegosaurus, patřící mezi druhohorní ptakopánvé dinosaury, byl nejznámějším zástupcem druhu „Thyrcophora“. Byl velice mohutný, dorůstal do výšky až tří metrů. Celé tělo měl chráněno tvrdou kůží (krunýřem).\n Tento plaz měl vyvinuté pouze zadní zuby a byl býložravý. Stegosaurus byl kvadrupední dinosaurus (pohybující se po čtyřech končetinách). Kostěné pláty na hřbetě, charakteristické pro tohoto jedince, měly termoregulační funkci. Hlavní obranný mechanismus byl ocas s mohutnými ostny. Stegosaurus se vyvinul už v Juře, ale vrchol vývoje tohoto plazu nastal až v křídě.", "original_file": "js3kub_01_1"}
{"text": "SLOHOVÁ PRÁCE ŠKOLNÍ\n\nOsnova: 1) Proč zrovna drogy?\n 2) a) Co je to vlastně droga?\n b) Čokoláda\n c) Počátky závislosti\n d) Domácí krádeže\n e) Problémy ve škole\n 3) Pochopení a podpora okolí\n\nMILTNEROVÁ KRISTÝNA\n2.A\t\t\t\t\t\t\t\t14. ledna 2008\n\nPROBLÉM, KTERÝ MNE ZAUJAL (VOLNÝ SLOHOVÝ ÚTVAR)\nDROGY VE SPOLEČNOSTI\n\nProč jsem si vybrala právě toto téma? Drogy v naší společnosti byly, jsou a budou. Toto téma je proto stále aktuální.\nPod pojmem droga si mnoho lidí představí nějakou látku, která ovlivňuje jak mysl, tak chování. A v tom je právě ten problém. Drogou není jen např. pervitin. Každý z nás je takřka na něčem závislý. Někdo na ranní kávě, někdo na čokoládě, jiný na PC hrách… Ale každý se chová stejně, jakmile svou dávku dostane. Ten, kdo si zvykne na kávu, tedy na kofein, si bez ní nedokáže představit jediný den. Uvaří si ji ráno k snídani, v práci, někdy, když si zajde do kavárny s přáteli a pak také večer, to proto, aby měl pocit úlevy při každodenním shonu. Člověk, který si s chutí dá čokoládu je šťastný. Alespoň to tvrdí vědci. Po požití čokolády se v těle uvolňují endorfiny, látky vzbuzující pocit štěstí. Stresované osobě to samozřejmě pomáhá. Ovšem k pocitu štěstí stále zvyšuje svou dávku, právě jako narkoman.\nJak se z „normálního“ člověka vlastně stane narkoman? K drogám tíhnou především děti či mladiství. Domnívají se, že tím vyřeší nebo utečou od nějakého problému. Po požití se cítí uvolněnější, veselejší a vlastně téměř nic je netrápí. Např. mladistvý, který je z neúplné rodiny, je bit či týrán a často utíká z domova, hledá něco, čím by se mohl odreagovat. Nejčastěji to bývá alkohol, cigarety a marihuana. Jistě musí být někdo, kdo mu řekl, že drogy nejsou zrovna nic dobrého. A to je ono. Bude chtít vědět, proč mu tolikrát kdokoliv zakazoval stýkat se s narkomany či snad dokonce drogy užívat. Nakonec to dopadá tak, že dítě si nějakou cestu k droze stejně najde. Nejdřív jí to něco „lehčího“ a pak přijdou na řadu ty těžší. Stačí si párkrát vzít a už v tom, jak se říká, jede.\nDoma ovšem často nepoznají, že mají doma narkomana. Povšimnou si možná toho, že jejich dítko chodí později domů, toulá se po nocích, má jiné kamarády a že se tu a tam doma něco zašantročí nebo ztratí? Tomu nedávají zvlášť velkou pozornost. Až, když se ztratí nějaká velká částka peněz, či nějaký majetek, začnou svého potomka pozorovat.\nS užíváním drog jsou spojené i problémy ve škole, jako například rapidní zhoršení známek, neomluvené hodiny atd.\nKaždopádně, když se něco takového ----, mělo by se to hned začít řešit. Závislý člověk je často okolím odsuzován. Ovšem, když je na drogách závislé dítě, to má o něj každý strach. Člověk na drogách závislý, ať už je to dítě či dospělý, potřebuje pomoc a především podporu okolí. Musí vědět, že je tu někdo, kdo ho má rád.", "original_file": "cb2amilkri_01_1"}
{"text": "Plívová, Gymnázium J. Seiferta\n\nNázev: Frankenstein\n\nAutor(ka): Mary W. Shelleová\n\t\ts manželem P. B. Shelleem\n\nStručná charakteristika:\n\nRomán, kde autorka popisuje hororový příběh stvoření umělého člověka, se řadí k dílům sciencefiction, nepostrádá ovšem projev citů.\nVyrůstá z tradice prehistorického románu.\nVelice mne zaujalo i to, že jak Frankensteina – stvořitele, tak i jeho “dílo“ nelze jednoznačně určit za oběť či viníka.\nJe zde hodně přirovnání metafor, metonimie.\nNáměty jsou především ze života Mary Shelleové, která je velice zarmoucená ze ztráty manžela. Dlouho po jeho smrti pečovala o jeho pozůstalost a psala komentáře ke sbírkám.\nKompozice je zde, nejasná, spíše změřuje ke kompozici chronologické.\nHlavní myšlenkou je dojít k pointě, která je v této knize naznačena – i netvor může mít srdce\nTéma je soužití dvou úplně odlišných postav –\nFrankenstain – 50 letý stařík\njeho dílo – mladý, přecitlivělí netvor.\nI když jsem tuto knihu nepřečetla celou jasně z ní vyplívá, že city zde hrají velkou roli, co jsem již zmiňovala.", "original_file": "js9mpliann_1"}
{"text": "„Lidé už se převážně nedovedou představit život bez televize, a to proto, že sami ani nechtějí žít, nýbrž chtějí se jen dívat na život jiných.“ (M. Machovec)\n\nPokud bychom měli možnost nahlédnout do několika náhodně vybraných českých domácností, pravděpodobně by v žádné nechyběl přístroj zvaný televizor. Dokáže úžasné věci. Vy sedíte pohodlně doma v obýváku ve svém křesle, ale přitom se můžete zúčastnit bitvy v Iráku, užívat si hudební koncert nebo se převtělit do divoka fotbalového utkání na druhé straně Země. Je to velký vynález moderní doby.\n\nBohužel už když byla televize vynalezena, tedy v první polovině dvacátého století byla předurčena nebo spíše nastartovala obrovský kulturní kolos jménem show-byznys. Začalo to filmy, později se přidaly také zprávy. V této fázi byla televize „neškodná“. Jenže to už nestačilo, chtělo to vymyslet něco nového, aby se divák nenudil. Reklamy byly už v plném proudu a majitel kanálu musel zaujmout něčím výraznějším než ostatní. A tak tu máme po mnoha letech usilovného dumání reality show. Miminko narozené v devadesátých letech v Nizozemsku. Majitel tohoto nápadu zatím netuší, jak astronomické finanční částky mu jeho dítě vydělá. Dítě je to nesmírně šikovné, svou neotřelostí a oprsklostí zaujímá celý svět.\n\nZačněme tedy reklamou. Platí to už odpradávna, že nic není zadarmo, a to také znamená, že majitelé televizních pr stanic nemohou vysílat pro divákovy smutné oči. Reklama je zákeřnější, než si lidé uvědomují. Nejlépe je to poznat u dětí, ty dávají myšlenky a emoce jasně najevo. Představme si malou holčičku v hračkářství při výběru panenky. Jedna může vypadat podobně jako Barbie, ale prostě není ta pravá od Mattela jako to říkali v televizní reklamě. Dospělí v údivu kroutí hlavou, ale ani nevědí, že se v obchodu podvědomě chovají stejně. Sáhnou raději po známém jogurtu z reklamy než po stejně kvalitním jogurtu bez reklamy. A tak to je s veškerým zbožím. Proč by jinak reklama stála tak obrovské peníze? Vždyť z těchto peněz prosperují dvě nejsledovanější televize u nás. Reklama je fenomén, což potvrzuje i někdejší aféra v amerických kinech. Během filmu na plátně okem nepostřehnutelně blikl obrázek popkornu, který však diváci zaznamenali jen v podvědomí a vetšina na něj dostala chuť a šla si ho hned koupit. Reklama je vůči člověku dost neférová zbraň, protože divák se porádně nemůže bránit. I kdybyste televizi odpojili, reklamě se nevyhnete. Ale proč byste to také dělali? Vždyť vám přece neškodí a sami rozhodujete o svém myšlení a konání.\n\nDalším neopomenutelným bodem mého zamyšlení je již zmiňovaná reality show. Tato show odkryla nepěknou vlastnost lidstva, a to voyerismus. Je to evidentní, na šmírování života cizích lidí je pořad zalozený a bez našich zvědavých očí by zanikl. Lidské plémě rádo sleduje utrpení, pláč, neštěstí a podobně, ale co je k udivení, má rádo i cizí štěstí, radost a cestu vzhůru. Chceme sledovat život někoho naprosto cíizího a ten svůj na chvíli vynechat. Díváme se na myšky v umělém bludišti a posíláme esemesky té, která si podle nás zaslouží pořádný kus sýra. Nedovedeme si představit, jak na soutěžíci působí ponorková nemoc, divíme se jim, smějeme se jim, ale pořád jen sedíme ve svém křesle v obývacím pokoji. Navenek se divíme, proč vybrali do soutěže samé pornoherce, modelky, bývalé narkomany, členy radikálních skupin, ale dobře víme, že je to z naší strany jen divadlo. A u divadla to také všechno vzniklo.\n\nTelevize je v mnoha ohledech užitečný vynález, ale ve m spoustě jiných dělá z lidstva to, čím je. A jemu to nevadí, baví ho to. Nakonec všechny emoce bude znát jen z televize.", "original_file": "pr3ckukvla_01_1"}
{"text": "5. prosince 2008\nAneta Krejčová\nP2\n\n1. písemná slohová práce\nCharakteristika, popis\nTéma: Já v roce 2058\n\nOsnova: 1) jak vypadám\n2) bydlení na venkově\n3) posezení u kávy\n\nV roce 2058 mi je 67 let. Někdy mívám deprese z toho, že mám bílé vlasy, umělé zuby, vrásky a musím nosit brýle. V této době jsem už v důchodu a bydlím na venkově, kam jsem v mládí jezdívala každý víkend k babičce na chatu. Okolí je to velmi krásné a je tu čistý vzduch, proto zatím netrpím na žádné nemoci. Bydlím ve velkém domě, který je plný lásky, radosti a pohody. Žije zde se mnou můj manžel, za kterého jsem provdaná už třicet let. Jelikož už jsem starší dáma, tak jsem občas nervózní, naštvaná, ale většinou se všemi vycházím dobře a často nic neřeším. S manželem se hádám výjimečně. Mám už dvě dospělé dobře vychované děti, které žijí v Praze a mají své děti. Všichni ke mně vždy rádi jezdí na návštěvu, protože vědí, že jim uvařím výborný dort a další dobroty a také se mi mohou se vším svěřit, protože jim vždy ráda pomůžu, poradím a jejich tajemství nevyzradím.\nV okolí, kde bydlím, mám hodně přátel a všichni mě to dobře znají, protože jsem asi nejvíc upovídaná dáma v celé vesnici. Každou neděli se scházím se svými sousedkami a místní kavárně a vyprávíme si příhody, které se nám během týdne udály.", "original_file": "grp2kreane_1"}
{"text": "1.11.2006\nKára Jakub, 2.C\n1. písemná slohová práce\nHistorie lyžování\nReferát\n\nOsnova:\nI. Úvod – Vznik 1. lyží\nII. 1) Použití\n2) Vynálezy a zlepšováky\n3) poslední úpravy\nIII. Revoluce\n\nJako sport má lyžování krátkou historii, ale už dříve se použivaly lyže k dopravním účelům. Svědčí o tom nález ve středním Švédsku. Skalní kresba z Rodoy v Norsku zhotovená zhruba 2500 let př. n. l. nejstarší literární zmínka je ve Vergiloe Aeneide napsaný před 2000 roky. V roce 1521 bylo založeno království Gustavem, který začal používat lyže i v bitvách. Byly použity od 16. stol až do 18. stol, pak až v 1. světové válce.\n\nVe 40. letech 19 století probýhaly v Norsku lyžařské závody. Jak vojenské, tak i civilní. Také pomocí Švédských emigrantů se lyžování neodehrává jen na starém kontinentu, nýbrž i v Americe. Tam je používali hlavně při hledání zlata “zlaté horečce“.\nSondre Norheim z Norska vynalezl vázání, které mělo patu boty připevněnou vrbovým proutkem. Dnes je nazýván “Otec moderního lyžování“. Se svým přítelem zkoušeli na skandynávském poloostrově tzv. “telemárk“ nebo “kristianka“. Z dnešního pohledu to byla revoluce v lyžování. Pro rok 1870 se vstahuje návrt lyže s hranou a díky novému vynálezu se objevila nová disciplína na Olympiských hrách. Počátkem 20. století je nalezeno nové vázání tzv. “Kandatar“. Bylo to vázání s lankem.\nHjamar Hvan v roce 1939 vyrobyl bezpečnostní vázání, podobné dnešním. Vázání bylo složené z brzdiček a ze dvou držadel, která při nárazu pustila botu.\n\nV 50. letech legendární Haward Haad přinaší do lyžařského sportu první komerční hliníkové lyže.\n\nBoty s přeskou byly vynaleznuty po korejském příměří. Přesky se používají pro lepčí přenášení váhy lyřaže k lyži a také jsou pevnější.\nHned na to Skoll ukazuje světu leké hole z hliníku.\nRoku 1960 se začínaj vyrábět i lehké lyže se skelného laminátu. Pak přichází na řadu grafitová skluznice.\n\nKoncem 20. století přichází další revoluce a tím se stal styl lyžování a lyží carving.", "original_file": "pr2ctkarjak_01_1"}
{"text": "Kontrolní slohová písemná práce\n(odborný styl – popis)\n\nTémata:\nOdborný popis vybraného předmětu <žákem opraveno na „zvířete“>\nstatický,\ndynamický,\nstaticko-dynamický.\nSupernovy\nPrávo a jeho druhy\nGoniometrický, algebraický tvar čísla\nExtrémní skupiny\nParlament ČR\nSyntax – vytváření grafu\nsouvětí,\nvěty.\nArchitektonicky zajímavá stavba v Praze\nVybrané téma a druh popisu: Extrémní skupiny, popis statický\nOsnova:\nObecný úvod\nLevice a její rozdělení\nPravice\nZávěr\n\n\nExtremistické skupiny\n\n Extremistické skupiny se začali rozvíjet po roce 1989 a jejich základní rozdělení je na levici a pravici.\n Do levice se řadí komunisté souhlasící s minulým rezimem (Komunistický svaz mládeže), komunisté odsuzující minulý režim, anarchisté (např. ČSAF) a popřípadě i militantní antifašisté (AFA).\n Přestože každá z těchto skupin zaujíma trochu jiný názor, některé myšlenky mají společné, a to například důraz na kolektiv a rovnost obyvatel.\n Typický znak pro všechny levicové extremisty je rudá barva.\nExtrémní pravice je spojena s neonacismem, rasismem, antisemitismem a xenofobií. Jedno z hlavních sdružení extrémní pravice je Národní odpor. Jeho členové, ale i další přívrženci extrémní pravice, dávají důraz na sílu jednotlivce a pevný řád.\n Přestože se názvy levice a pravice výrazně liší, jedno mají společné, chtějí změnit demokratický režim na jiný.", "original_file": "js3ber_05_1"}
{"text": "Petr Zvelebil I. C\n23. února\n\n2. Slohová práce\nTÉMA - Soused\n(Charakteristika)\n\nOsnova: 1) Úvod\n2) Vnější charakteristika\n3) Vnitřní charakteristika\n4) Závěr\n\nMůj soused, hoch, který pro mě hodně znamená je pro mě zároveň i přítelem. Muž, který udělal hodně pro sebe, pro svou rodinu, ale hlavně pro lidi, které poznal.\nNyní vyhlíží jako statný muž, ale není mu více, než-li mně. Mně, před jedenácti měsíci odbilo patnáct let. Jemu patnáct bylo před pěti měsíci. Duchem pořád dítě s vizáží dvacetipěti letého chlapa. Vlasy černé, jeden vedle druhého a přesto to vypadá, jakoby mu měly každou chvíli zmizet. Výška není rozhodující, vždy to byl malý klučina, ale dorostl do výšky stoosmdesáti centimetrů, alespoň to o sobě říká. Hnědé oči dotváří jeho přísný pohled a jeho postavu, jakou by mu mohl závidět snad i Sylvestr Stallone. Pro fyzyčku dělá mnoho, chodí do posilovny každý druhý den a jezdí na kole, a to i v zimě. Brýle nenosí a čočky myslím také ne.\nPoznali jsme se před půl rokem, tehdy byl o hlavu menší, tedy skoro, ale nyní jsem menší já. Vždy byl mlčenlivý, což mu zůstalo dodnes. Holkám to snad ani nevadí a nám také ne, takže vlastně není co řešit. Při setkání jsme prohodili pár slov, což byl zázrak při jeho rozpačitém vyjadřování, ale nějak extra normální se mi tedy nezdál, ale „podle sebe soudím tebe“, že?! Myslím, že já se mu taky nezdál úplně O.K..\nPo čase jsem ho začal vídat častěji, pořád na stejném místě, nevím jestli to byla nějaká úchylka, nebo jestli si to místo spojoval s nějakou událostí, hlavně že bylo o čem povídat. To opravdu bylo, protože jsme měli záliby ve stejných věcech. Povídali jsme si o počítačích, to bylo časté téma, povídali jsme si o počítačových hrách, což bylo téma ještě častější, povídali jsme si také o holkách, což bylo téma nejčastější a nejlepší, docela mě překvapilo kolik jich potkal a kolik toho o nich ví, s jeho výřečností. Ale téma, které já neměl rád, byla škola. Příšerná úmorná škola. V těch chvílích mi připadal jako šprt, ale to on nebyl, aspoň doufám. Zajímaly ho předměty, o kterých já neměl ani tušení. Němčina byla jeho častým tématem. Vysoká inteligence a důvtip, tím je on obdařen. Učí se dobře, ale i přiměřeně, aby měl čas na zábavu. Věc, která mě zaujala byla ta, že u něj neexistuje slovo „neúspěch“ a pokud ano, tak při neúspěchu jiných je podpoří a svůj vlastní si nepřizná a jde dál. Nevím jestli je to výhoda nebo nevýhoda. Je to typ, který chce za každou cenu vyhrát. Ještě přidat špetku vznětlivosti a určitě bychom spolu nemluvili, ale je to jeden z mála lidí, o kterém vím, že ji dokáže ovládnout. Nedělá jen hodně pro školu, ale i pro rodinu. Nevím jak vypadá jeho otec ani jak jeho matka, ale jedno vím jistě, je příšerně pořádný. Je to Pedant a detailista v jednom, což je příšerná kombinace. Pro lidi, které poznal, a že stále poznává nové, se dokáže obětovat. Výřečný opravdu není, ale všechny obdaruje odborným výkladem. Sprostě někdy sice mluví, ale toho si nikdo nevšimne. Jeho vlastnosti, fyzické i mozek bych chtěl mít.", "original_file": "pr1czvepet_02_1"}
{"text": "Eva Nejedlá\nI. C\n23. února 2004\n\n2. slohová práce\nMoje přítelkyně\nCharakteristika\n\nOsnova:\n1) a) jak jsme se spolu seznámili\nb) její hlavní poznávací znaky\n2) a) vnější charakteristika - drobnosti\n3) a) místo, kde žije\nb) její úspěchy\n4) a) vnitřní charakteristika (klady i zápory)\n5) a) co nás spojuje\n\nUž ani přesně nevím, jak jsme se spolu seznámili. Myslím tím s mojí sedmnáctiletou kamarádkou Terezou. Vzpomínám si jen, že jednoho dne se objevila ve dveřích na gymnastice, kam jsem chodila, dívka vyšší štíhlé postavy sportovního typu – na první pohled velmi sympatická.\nTo již znázorňuje i to, jak vždy chodí upravená a elegantně oblečená. Tmavé vlasy nosí většinou sepnuté do gumičky. Zvlášť výrazné jsou na jejím protáhlém obličeji její modré oči. Často však zvýrazněné tužkou či stíny.\nNež se Terezka přestěhovala do Prahy, narodila se v Plzni, kde také celou dobu kromě posledních pěti let žila. Jak jsem se již zmínila – cvičení je jejím největším koníčkem. Postupně se vypracovala na jednu z nejlepších gymnastek v České republice. Dneska již vyhrává jen první ceny. Ne! To zase přeháním, ale vytrvalost a neuvěřitelná pevná vůle při tréninku se u ní dá pouze obdivovat.\nLíbí se mi na ní také to, že je velmi kamarádská. Na každého se totiž usmívá a každého si získá. Člověk by řekl, že snad ani žádné problémy nemá, protože je dovede taktně a rychle s klidem vyřešit. A nedělá si s ničím těžkou hlavu. Narozdíl ode mne je velmi optimistická. Někdy se jí divím, že vidí všechno do budoucna tak světle. Mezi její dobré vlastnosti můžeme zařadit i to, že je velmi pracovitá a „hrozně“ pořádná. Mohlo by se snad i říct, že je takřka naprosto bezchybná. Ale pozor! Nebyla by asi ani člověk, kdybychom u ní nenašli i nějaké ty negativní vlastnosti. Někdy je až přehnaně upovídaná a také puňtičkářská. To dovede člověka občas pěkně „vytočit“. Zvlášť když začne mluvit o holkách ze školy a začne je, ale v dobrém slova smyslu, kritizovat. S tím se spojuje i její hlučnost. No a také velmi brzy vstává – tohle je další vlastnost, kterou u ní nemůžu úplně pochopit. Člověk by si rád přispal, ale.......\nCo nás ale spojuje, je i láska k divadlu. Zažíváme spolu hezké chvíle hlavně při činoherních představeních. Ta milujeme, i přesto, že každé se líbí jiný žánr. Málokdo by řekl, že ji spíše zaujmou tragédie. I tak si ale máme spolu pak dlouho o čem povídat.", "original_file": "pr1cnejeva_02_1"}
{"text": "Můj obývák\n\nPro popis jsem si vybral náš obývací pokoj, protože je nejhezčí.\n\nNa našem obýváku je nejnápadnější gauč, který je celý modrý. Vedle gauče stojí dvě křesla a umělá kytka, která je až ke stropu. Před gaučem je dřevěný stůl stojící na modrém koberci. Naproti stolu je televize, která stojí na dřevěné komodě. Na zdi visí obrázky a květiny. Celý pokoj je vymalován do oranžova. Z pokoje se jde do kuchyně a do chodby. Všude na zemi je dřevěná podlaha.\n\nNáš obývák je velmi prostorný a útulný. Rád v něm trávím volný čas s rodiči.", "original_file": "am6bpoklib_1"}
{"text": "Olympijské hry v zimě 2006\n\nCelý sportovní svět se těšil čtyři roky na vrchol roku 2006, na olympijské hry v Turíně. Před zahájením her panovaly trochu obavy z toho, jestli italští pořadatelé zvládnou vše včas připravit. Nakonec vše dopadlo dobře, i když si během her někteří sportovci ztěžovali, že to v okolí olympijské vesnice vypadá jako na staveništi, ale zase si pochvalovali připravenost sjezdovek, běžeckých tratí a jiných sportovišť. Zajímavý byl také přístulp k dopingu, v Itálii je totiž doping trestný čin, takže si možná sportovci dávali větší pozor.\n\nOlympijské hry byly zahájeny v pátek 10. února, závodit se začínalo o den později. Naše výprava odjížděla na hry s velkými ambicemi. V novinách se rozebíraly šance sportovců, ale nutno přiznat, že prognózy byly trochu nadsazené. To se proje ukázalo hned při prvním startu našeho olympionika. Boulařka Sudová skončila do krásného desátého místa, ale asi se čekalo trochu víc.\n\nOlympiáda se hodně povedla Němcům, když vyhrál německý sportovec úvodní severskou kombinaci, nikdo netušil, že položil základ pro obrovskou německou zlatou sklizeň.\n\nČeský národ s očekáváním čekal na začátek hokejového turnaje. Výkony v základní skupině nám však moc radost neudělali a tak jsme mohli být rádi, že se nám povedlo klíčové čtvrfinále se Slovenskem. Pak ještě dokázali hokejisté zabojovat v utkání s Ruskem o třetí místo, i po hrůzostrašně vypadajícím semifinále se Švédy. Hokejisté tedy získali bronz a dá se říct, že vytěžili z minima maximum.\n\nVe skvělé formě přijela do Turína Kateřina Neumannová. Ještě neměla zlato z olympiády a jelikož se dala slyšet, že italská olympiáda je pro ní poslední, celá veřejnost Neumannové zlato určitě přála. Velkou naději měla už při svém prvním startu ve skiathlonu, ovšem ještě rychlejší než ona byla Estonka Šmigunová. Když se zlato nepodařilo získat ani ve druhém závodě, nikdo už Katce před závěrečnou třicítkou nedával mnoho šancí. Ona však dokázala nemožné, poradila si s lehkou vyirózou tak jako se všemi soupeřkami a ztrhujícím závěrem dokázala závod vyhrát. Získala tak první svojí zlatou medailyi z olympiády a jedinou zlatou pro Českou republiku na hrách v Turíně.\n\nJe až s podivem, že tak malá země jako je Česká republika, dokázala nasadit své sportovce do všech disciplín kromě dvou o to curlinku a skeletonu, což je jízda na saních hlavou dolů. Je docela možné, že na příští olympiádě budeme mít zastoupení ve všech odvětvích.\n\nZ české ztrany nebudou patřit hry k těm nejlepším, ale ani k nejhorším. Získali jsme čtyři medaile – zlato, dvě stříbra (o to druhé se postaral běžec na lyžích Lukáš Bauer) a jeden bronz. Kousek od medaile byla ale i rychlobruslařka Sáblíková, což by bolo opravdu úžasné, protože u nás není ani jedna rychlobruslařská dráha s vyjímkou té přírodní ve vesničce Svratka. Musíme ale také přiznat, že řada českých sportovců zůstala za očekáváním, jako třeba skokan Jakub Janda, sjezdařka Šárka Záhrobská nebo akrobat Aleš Valenta.\n\nOlympiáda v Itálii byla určitě nevšedním sportovním zážitkem pro fanoušky i nezávislé pozorovatele. Olympiáda splnila svůj účel, stala se na čtrnáct dní náplní většiny lidí na celé planetě. Naše výprava nezklamala a s napětím se můžeme těšit na olympiádu ve Vancouveru v roce 2010.", "original_file": "pr3ctlumar_02_1"}
{"text": "23. 3. 2006\nAdam Muška, 2.C\n2. písemná práce\nNa vrcholu\n(Subjektivně zabarvený popis)\n\nTrvalo to dlouho, ale nakonec jsem tu. Jen, co se z té nádherné zasněžené hory rozhlédnu, zaplaví mne nádherný blažený pocit. Vše mám jako na dlani. Slyším překrásné šumění větru zpomalujícího se o skály a vysoké stromy, jako kdybych se vrátil do předškolního věku, když jsem byl vychováván babičkou na chalupě. Jen se trochu nahlédnu dolů a vidím čiré jezírko, v němž plavou malinké ledové kry. Zpod hladiny zahlédnu ryby, které sebou mrskají jak o život. Sráz, který se přede mnou poodhalil mou zvědavostí, vypadá smrtelně nebezpečně. Jsou na něm vidět vystouplé skalní kameny zašpičatělé jako hroty šípů. Dále si na něm mohu všimnout zapíchnutých skob, což svědčí o předešlé návštěvě horolezců. Každou chvíli zaslechnu nějaký pád kamene dolů. Vždy, když dopadne do jezírka, uslyším jen takové to plesknutí, což mi připomíná zvuk pohlavku od maminky. Zadek už mám poměrně vlhký do sněhu, a proto si přesedám na placatý kámen kousek ode mě. Tím se mi otevře další neprozkoumaná krajina. Zahlédnu lanovku vozící lyžaře na protilehlou horu. Jsou tam nádherně upravované tratě, od kterých se odráží dopadající slunce jak od třpytek. Pokaždé, co po nich projede lyžař, zpozoruji pěkné ladné pohyby, díky nimž se zvíří nedávno napadaný prašánek. Lanovka vypadá na čtyř sedačkovou, jenomže na ní většinou nasedají vždy jen dva lyžaři. Na té hoře, teda spíš kopci, uvidím i malé množství smrků. Většina už byla předtím vykácela správci sjezdovek. Hned vedle lyžařského kopce stojí pěkná dřevěná chata. Nejspíš chata pro hosty. Má rudou střechu jak sparťanský dres a je postavená do dvou pater. Každých pět minut z ní někdo vyjde. Buď se jde ven koulovat, anebo si natáhne na sníh ručník či lehátko a začne se slunit. Do oka mě trkla vycházející „macatá“ slečna, vypadala dosti tlustě. Nebyl to hezký pohled. Ulehla na lehátko a začala se slunit. Podívám se ještě více napravo a zahlédnu příjezdovou cestu k chatě a lanovce. Silnice je asi tak z poloviny sluníčkem roztátá. Začíná po ní přijíždět velké množství automobilů, to svědčí o začínajícím nedělním odpoledni.\nTu mě vyleká kamzík běžící těsně okolo mě, úplně mě ignoroval. Vypadal jako sněhulák, nejspíš zapadl někde do závěje. Byl to jen mžik sekundy, nestihl jsem si ho tolik prohlédnout. Otočím se zpět k té nádherné panorámě, kde mě zaskočí ošklivý pohled na lyžaře. Spadl tak ošklivě, že letěl skoro deset sekund ve vzduchu, pak dopadl mimo trať. Kouknu se na začátek lanovky, odkud se připravuje červená rolba se znakem horské služby pro něj vyjet. Rolba má pásy zabarvené jak černý uhel. Když vyjíždí nahoru, tak se za ní utváří takový sněhový ocas. Sníh stříká od pásů daleko za sebe. Nejspíš to vše dopadne dobře. Stoupnu si a otočím se okolo své osy. V dálce vidím desítky řad pohoří a většina z těch hor má sněhovou čepičku, jen některým vyčuhují do špičky skalní výběžky. Slunce vše ozařuje a okolí na mě působí božským dojmem.", "original_file": "pr2cfmusada_02_1"}
{"text": "Z. Minarová 1. C\n23. února\n\n2. Slohová práce\nMůj přítel\n(Charakteristika)\n\nOsnova:\n1.Úvod – Déšť\n2. Stať – a) Charakteristika neznámé osoby\nb) Jeho příběh\n3) Závěr – Je úžasný\n\nKaždý večer chodím na procházku se psem. Ten den zrovna pršelo, a já pospíchala domů. Když jsem se vracela, celá promočená, před naším vchodem stála postava - nějaký člověk.\nKdyž jsem přistoupila blíže, uviděla jsem, že ta osoba má velmi starý kabát, roztrhané kalhoty a místo bot pantofle. V tu chvíli jsem nemohla uvěřit svým očím, poznala jsem ho, byl to on – můj nejlepší kamarád, který je 2 roky pohřešovaný.\nObličej měl celý rudý a po tváři mu pomalu stékaly kapičky deště. A pak s velkou radostí jako by uskočili na ten starý kabát, který měl tak rád. Z očí mu, ale nezmizel ten upřímný a mírumilovný pohled. Co mě, však zaujalo nejvíc byl ten prázdný výraz ve tváři, nikdy jsem ho neviděla tak zoufalého. Vlasy jako uhel měl rozcuchané, a zasahovali mu až do obličeje.\nBylo mi ani 5 let když jsem ho uviděla poprvé, tenkrát to byl ještě malý chlapec, který netušil jaký je život a co nám chystá. Od malička jsme byli nerozlučná dvojka, ale pak se něco stalo. Začalo to jeho oslavou 18. narozenin. Jako pořadatelka této akce jsem se snažila, aby bylo všechno dokonalé.\nProtože neměl taťku ani sourozence, tak jsem na oslavu, pozvala všechny jeho i moje přátele. Zasáhla ho však nemilá událost, jeho maminka měla autonehodu a na místě zranění podlehla. V ten den jako by se z něho vytratila všechna, ta sláva a touha po dobrodružství.\nOd té doby to s ním šlo pěkně z kopce. Začal propadat ve škole a jednoho dne jako by se po něm slehla zem.\nA teď tady stojí přede mnou a klepe se zimou. Tato úžasná bytost, která mi svým důvtipem vždy zvedla náladu, teď stojí a svými růžovými rty mě prosí o pomoc. Několik vteřin jsem stála jako opařená, pak jsem ho s radostí objala a po dlouhém vyprávění ho pozvala domů.\nTeď už je to dávno. Žije o patro níž a už je zase takový jak býval. Krásný dokonalý kluk, s velkým šarmem a gentlemanským chováním. Jeho poměnkově modré oči, už zase na vše pohlížejí s láskou a porozuměním. Jeho postava je jako vystřižená z komixu. Ze svých růžových rtů, jsou slyšet jen líbezná slovíčka. Jeho ruce jako byli kouzelné a všechno čeho se dotknou, jako by oživlo, a dostalo radost do života. Je velmi pečliví a ctižádostiví. Letos dokončuje studium na vyšší odborné škole. Myslím si, že je obdivuhodné, že i přesto co si prožil, je stále milý a usměvavý „pán“.", "original_file": "pr1cbinz_02_1"}
{"text": "Tak tady žiji\n\nOsnova: 1. Úvod\n\n2. Stať: a) Černá Vež\n\nb) Poklad z Černé věže\n\nc) Suché Vrbné\n\n3. Závěr\n\nČeské Budějovice. To je to město. Město, ve kterém jsme se narodila, kde již 16 let žiji a kam se moji rodiče s mojí tehdy 5-ti letou sestrou v roce 1988 přestěhovali z nedaleké {město}<priv>. Nastěhovali se do 4-pokojového bytu na okraji města, do čtvrti {obec}<priv>, kde jsme zůstali dodneška.\n\nToto krajské město přiláká ročně tisíce turistů. Já se nedivím, České Budějovice jsou opravdu krásné. Když přijíždítěe do Budějovic, již z dálky vidíte dominantu tohoto města – Černou věž. Každoročně tato památka přiláká jak člověka, který je v Českých Budějovicích poprvé, ale také nejeden Budějovičan nepohrdne podívat se jednou za čas na město „zhora“. Když zdoláte 225 schodů, které Černá věž má, naskytne se nám opravdu nádherná vyhlídka. Máme na dlani takřka celé České Budějovice.\n\nJako první náš pohled asi přiláká náměstí. Náměstí Přemysla Otakara II. je opravdu skvostné. Když se podíváme ještě dál za náměstí, sklouzne náš pohled na budovu Jihočeského divadla. Divadlo mám moc ráda. A jihočeská činohra je podle mého názoru velice dobrá. Zajít si do divadla je podle mě velmi relaxační, zábavné a v neposlední řadě je divadlo přirozené, často plné očekávaných i neočekávaných zvratů a není umělé jako třeba film v kině. Hned vedle Jihočeského divadla teče řeka Malše, která se o pár desítek metrů dál vlévá do nejdelší řeky České republiky, Vltavy. Vltava a celkově téměř všechny větší jihočeské řeky pro mně hodně znamenají. Od svých 8 let chodím do vodácko-turistického oddílu, kde splouvání řek bylo téměř na „denním“ pořádku. Každoročně jezdíme v květnu i v červnu o víkendech na Vltavu a naše snažení v těchto měsících korunuje 14-ti denní plavba po nějaké řece dál od Českých Budějovic. Lužnice, Sázava, Otava... To jsou pojmy, které ve mně vyvolají spoustu vzpomínek. Když koukneme malinko doprava, vidíme místní plovárnu. Toto místo snad navštívil každý obyvatel Českých Budějovic. Já jsem byla na plovárně poprvé v 1. třídě, když jsem se jako malá učila plavat. Kladný vztah k vodě ve mně zůstal zakořeněný dodnes. Když dojdeme na druhou stranu Černé věže a pozorně se zahledíme, vidíme žlutou rohovou budovu {název školy}<co>. Budovu, která celkem radikálně změnila můj dosavadní život. Na půdě tohoto gymnázia jsem poznala novou partu lidí, s kterými, nebo doufám, že alespoň s většinou, prožiji následující 3 roky.\n\nA podívám-li se ještě více doprava, můj pohled spočine na čtvrti {obec}<priv>. Části města, kde jsem chodila do školy, zlobila, chodila s kamarády ven a celkově vyrůstala. Vidím starou budovu základní školy. Za 9 let na této škole jsem si vytvořila s pár lidmi přátelství, které doufám, že vydrží dlouho. {obec}<priv> je v podstatě skoro vesnice. Samozřejmě ne doslova, ale jisté znaky tu jsou. Každý se tu zná s každým a nejspíš proto mám svou rodnou „vísku“ tak ráda.\n\nKdyž takhle stojím na vrcholu Černé věže a koukám po krásách Českých Budějovic, vzpomínám na mé krásné dětství a všechno s tím spojené. Musím říct, že tyto vzpomínky ve mně vyvolaly téměř nostalgickou náladu. Po cestě dolů ze schodů musím uznat, že jsem ráda, že zrovna tady žiji...", "original_file": "cb1akubter_02_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nVladimír Sova 12. ledna 2006\n2. C\nProbouzím se, je neděle ráno\nPoslední dobou začínám mít pocit, že všechna rána jsou stejná, nezáživná, především ty víkendová. Ničím nevybočují od stereotypu všedních dní. V dřívějších dobách po školním týdnu jsem se vždycky těšil na víkend, až se vyspím a celý den nebudu nic dělat a jen tak odpočívat.\nNěkdy u mě vypadá nedělní ráno asi takhle: Probouzím se, snažím si vzpomenout kde jsem, kde ležím a proč mě tak šíleně bolí hlava. Bloudím po bytě a pokouším se rozpomenout co jsem dělal předešlý večer a jestli mi to za to stálo. Už vím, že to co jsem si naplánovat na dnešní den, budu muset opět odložit a raději se budu dávat dohromady, abych si nepokazil start do nového týdne, který nebude ničí ojedinělý než ten předešlý. Na mobilu mám pět nepřijatých hovorů a začínám tušit jestli zase nebyl nějaký průšvih. Na stole mi leží papírek s úkoly co mám udělat. Beru do ruky nákupní tašku a odcházím. Po chvilce mi dojde, že už je vlastně pokročilé odpoledne, takže pravděpodobně bude zavřeno. Vracím se opět nahoru, raději si zavolám výtah, protože po schodech si ještě pořád netroufám. S úlevou zabouchnu dveře a jdu vyhledat něco k jídlu, nejlépe kyselé okurky. Doma jsem sám, protože jsem zase zaspal odjezd k příbuzným. Po nějaké době usodím, že asi nejlepší bude si jít opět lehnout. Tím nic nezkazím. Takováhle nedělní rána jsou opravdu nepříjemná, jak pro mne, tak i pro okolí. Vánoční svátky mi opravdu daly zabrat co se týče financí. Proto jsem se rozhodl, že aspoň dočasně budu chodit i v neděli na brigádu. Těch pár hodin spánku mohu klidně obětovat. Musím vstávat v půl páté ráno, ještě před východem slunce. Takováhle rána upřímě nenávidím. Jestli znáte ten pocit, když člověk je v takovém rozpoložení, napůl vzhůru a napůl ještě ve snění. Okolní svět se zdá tmavý, všude je ticho a já nevím co bych dal za to, kdybych mohl ještě spát.\nS úderem šesté hodiny nastupuji do výrobního procesu. Osm hodin budu sedět na místě a montovat karburátory, nepřemýšlím, nevnímám okolní svět. Často ani lidi kolem sebe. Ze všech stran poslouchám supění strojů, údery hydraulických lisů, které se prolínají s hlasy lidskými. Zrovna mám štěstí, když sedím vedle staré paní, která mi osm hodin vypráví o problémech se se svými sousedy nebo o tom jak po celých Budějovicích scháněla nejlevnější máslo. Já jen spokojeně přikyvuji hlavou a usmívám se, že mě to velice zajímá.\nAle abych pravdu řekl, něco se říkat musí, protože takováhle rána se podle mě jinak přežít nedají. Ani se nenaděju a už je konec směny, jdu domů a přemýšlím o dalším týdnu. Co se mi vydaří a co zase nevyjde.\nOsnova:\nÚvod\nStať a)\n b)\n c)\n3) Závěr\n\n\n\nOsnova : I.Úvod\n II. Stať: a) nejezdící MHD\n b) zlomené nohy\n III. Závěr\n<vynechaný řádek>\n Téma: Kalamita\n<vynechaný řádek>", "original_file": "cb2csovvla_01_1"}
{"text": "OH Turín 06\n\nPřed několika týdny skončily zimní olympijské hry v severoitalském městě Turíně. S odstupem času se bude určitě bilancovat kladněji z hlediska sportovních výkonů, než z hlediska organizace. Olympiáda opět poukázala na problémovost sportů, ve kterých se používá subjektivní hodnocení k posouzení výkonnosti jednotlivých sportovců. To se samozřejmě nejvíce projevilo<in> ve sportech, jako je jízda v boulích, akrobatické skoky na lyžích apod. Oproti posledním zimním hrám v Salt Lake City se určitě podařilo zatlačit do pozadí problém se jménem doping. Až na skandál ruské biatlonistky Pylevové a podezření rakouského běžeckého týmu, které se nenaplnilo, nebyl žádný vysoce umístěný sportovec přistižen, že používal zakázané látky.\n\nPo stránce organizace měla olympiáda mnoho vad na kráse. Většina sportovišť byla dostavěna až těsně před hrami a v prvních dnech se z nich ještě doslova sundávaly žebříky a stavební materiál. Pořadatelé nezvládli v mnoha případech ceremoniál udílení medailí, který vypadal nedůstojně. Rovněž zpracování výsledků na internetu bylo velmi žalostné a televizní komentátoři na to často poukazovali.\n\nNyní se dostáváme k výkonům pracovníků redakce sportu ČT, kteří nám sportovní klání zprostředkovávali. Nechci nikoho osobně obviňovat, pouze řeknu to, že osvědčená jména jako Jaromír Bosák a jiní, opět potvrdila svůj nadhled a znalosti. Ovšem spoustu sportů jsem pozoroval na zahraničních kanálech.\n\nNakonec se zákonitě musím dostat k výkonům čelských sportovců. Všeobecně lze konstatovat, že nijak nezklamali. Původně se možná čekal o něco větší příděl medailí, ale na rovinu je potřeba říci, že nescházelo mnoho k tomu, aby bylo medailí ještě méně. Začněme u hokejistů. Kdo před začátkem turnaje nebral nic jiného než zlato, měl na celou věc poněkud zkreslený názor, jelikož na hrách startovalo hned 7 týmů, které měly potenciál celý turnaj vyhrát. Vzhledem ke zranění několika klíčových hráčů bylo velmi těžké najít například ideální přesilovkovou formaci. Podle mě bychom přes jiného soupeře, než přes Slováky ve čtvrtfinále nepřešli. Naštěstí zafungoval tradiční komplex a slovenské družstvo hrálo o třídu hůře, než celý turnaj. Rozhodně nejlepsí výkon podali nasi hráči v souboji o bronz proti Rusku. Jakub Janda byl zřejmě největší české zklamání na hrách. Bohužel psychicky neunesl tlak medií a rozepře v realizačním týmu. To se mu ve sportu, který je tak moc založen na psychice, stalo osudné. Zde bych viděl tradiční problém českých funkcionáří, kteří nedokáží připustit, že někdo dělá práce lépe než oni. Naši zástupci v bílé stopě zařídili největší porci medailí a zejména u Kateřiny Neumannové se dá říci, že je to zasloužená odměna za celoživotní dřinu. Velmi důrazně by se mělo poukázat na oslnivé 4. místo Martiny Sáblíkové v rychlobruslařském závodě na 5km. Vzhledem k jejímu věku a špatným tréninkovým podmínkám, je to velká perspektiva do budoucna. Aleš Valenta s Nikolou Sudovou doplatili na již zmiňovaný problém se subjektivním hodnocením.\n\nPo skončení olympiády se opět začalo nahlas diskutovat o tom, zda je ještě olympiáda o olympijském duchu a hodnotách bratrství, nebo zda je už příliš ovlivněna sponzory a marketingem. Z mého pohledu je odpověď na tuto otázku zcela jasná. V dnešní době si prostě musíme zvykat na to, že bez sponzorů se nedá zařídit téměř nic. Sport a sportovci na to přišli už dávno a jednou na to budou muset přijít i zarytí zastánci „čistoty“ olympijských her.", "original_file": "pr3ccermic_02_1"}
{"text": "Zamyšlení\n\nStejně jako já jste už také určitě {slyšeli}<in> hlasy, které nadávají na to, jak „pohodově“ si žijí sportovní celebryity a jaký mají báječný život bez starostí. Proto jsem se rozhodl, že zauvažuji nad tím, jestli tomu tak opravdu je, protože vím, že každá mince má rub a líc. Moje úvaha se bude především týkat fotbalistů a hokejistů, jejichž osudy jsou podobné a jejich sporty patří zároveň k nejvíce sledovaným a nejlépe placeným, a proto vyvolávají tolik vzruchu u laické veřejnosti. Lidé, kteří nikdy nedělali vrcholový sport, ale jsou dobří v jiné lidské činnosti, často nadávají na fotbalisty a hokejisty, kteří podle jejich názoru berou hodně peněz za to, že jen běhají po trávníku nebo se pouze kloužou po kluzišti. Podle mého názoru tito lidé však už nevidí to, jaké úsilí tito podle nich „lenoši“ museli vynaložit, aby se prosadili a aby mohli využívat všechny pocty, které jim stále se rozrůstající sportovní svět nabízí. Dále si téměř nikdo z těchto „běžně pracujících“ neuvědomuje, jakou zátěž představuje to, když se jednou stanete obletovanou sportovní celebritou, která je podle mě dvakrát tak sledovanější než politici<.> Stát se jedním z těch nejlepších dá opravdu spoustu práce a dřiny, o které by všichni, kteří dosáhli až na vrchol, mohli mluvit hodiny a hodiny. Nikdo z těch „závistivců“ si už neuvědomuje, že vrcholoví fotbalisté a hokejisté museli podniknout dlouhou trať, aby se dostali tam, kde jsou. Se svým zpočátku koníčkem musejí mladí fotbalisté a hokejisté začínat přibližně v 5 letech. Dětství si téměř neužijí, protože „pendlují“ mezi hřištěm a školou a na nic jiného nezbývá už čas. Často si musejí odříkávat spoustu radovánek, které si jejich vrstevníci užívají plnými doušky. Zatímco oni musí potit trička a dřít do morku kostí, ti, kteří je dnes obdivují, ale zároveň za jejich pohodový život odsuzují, chodili po diskotékách, jezdili s rodiči na chaty a nakládajíli s časem, jak chtějíli. Navíc se ze všech, kteří podstupovali tuto námahu, nestali profesionální sportovci. Fotbalisté a hokejisté, kteří dnes „válčí“ na těch nejlepších stadionech, jezdí nejlepšími auty a bydlí v luxusních domech, představují pouze špičku ledovce těch, co se zapojili do sportovního kolotoče. Spousta lidí, kteří tomu nerozumí, už nevidí ty, kteří sportu obětovali mladí a bohužel<in> nedosáhli těch vavřínů, kterými se může chlubit jen pár vyvolených. Podle mého názoru se tito neúspěšní stali oběťmi tohoto sportovního kolotoče. Já osobně si myslím, že život nejlepších, nejuznávanějších, nejlépe placených a nejobdivovanějších fotbalistů a hokejistů není tak lehký, jak se laická veřejnost domnívá. Především si myslím, že tito „miláčci davů“ přišli o jednu z nejcennějších věcí – o soukromí. Kdekoli se objeví, tam jsou jim fanoušci v patách. Cokoli udělají, je okamžitě ve všech novinách. Především se v novinách objevují jejich poklesky, které přitahují všech{n}<in>y „škarohlídy“. Souhlasím s těmi, co tvrdí, že jsou někteří hráči přeplácení. Často můžeme slýchat názory, že mají tolik peněz, že nevědí co s nimi. Na druhou stranu se domnívám, že peníze vám nenahradí klidnou a ničím nerušenou procházku s dětmi, které si musejí hvězdy typu Bechama odepřít, protože by se z této rodinné idylky stala autogramiada.\n\nDále si myslím, že na hráče je vyvíjen obrovský tlak, {za}<in> který si jejich nemalé finanční ohodnocení zaslouží. Každý víkend musejí neustále dokazovat své kvality. Jakmile něco zkazí, ocitají se okamžitě v nemilosti fotbalových fanoušků. Po skončení kariéry mají tyto superhvězdy často problémy se zařaděním se do normálního života. Toto jsou problémy těch nejlepších a nejsledovanějších. Existuje však hodně hráčů, kteří se sice živí fotbalem nebo hokejem, ale nemají takové příjmy, aby se zajistili na celý život. Po skončení kariéry mají problémy životního a finančního rázu, které někteří neustojí. Závěrem bych řekl, že život fotbalových a hokejových celebrit je pohodový, protože dělají to, co je baví, ale má i stinné stránky, které si ne všichni uvědomují.", "original_file": "pr3chlamar_01_1"}
{"text": "Eliška Čejpová, I. C\n4. listopadu 2003\n\n1. písemná práce\n(vypravování)\n„Propast“\n\nOsnova: 1. Úvod – Sen\n2. Vlastní stať – a) v ordinaci\nb) dr. Frank\nc) návrat domů\nd) byt\ne) usínání\nf) dům s propastí\ng) místnost před propastí\n\nLežel na zádech. Naprosto bez dechu a zpocený, jako kdyby běžel marathon. Zase se mu zdál ten úžasný sen. Sen, který ho vždycky neskutečně vyčerpal a vyděsil. Nenáviděl ten pocit a přesto bez něj nemohl žít. Každý večer usínal s touhou se tam vrátit. Uvězněný v neskutečném stereotypu. Panebože, ty jsi cvok. Asi úplný, když už chodíš k psychiatrovi. Alespoň mi někdo může ten pocit závidět.\nBylo pondělí. Zase seděl v tom nepohodlném křesle a poslouchal nesmyslné bláboly učeného doktora Franka. Neměl bych být v práci? To těžko, před týdnem tě kvůli tomu nesmyslu vyhodi. Ano, vždyť já jenom zapomněl. Kdo by chtěl zaměstnance, co chodí každé pondělí a čtvrtek ke cvokaři. Naštěstí už odsud půjdu. Třeba domů...\n„Pane Sinadre, byl byste tak laskav a trochu mě vnímal?“ To těžko, pomyslel si. Velevážený pan Otmar Sinader musí jít domů. Už tady usíná. „Nashledanou, pane doktore. Už musím jít. Žena mne doma netrpělivě vyčkává...“ Sinader vstal, aniž by čekal na reakci Franka. „Vždyť žádnou ženu nemáte?! Počkejte, kam si myslíte, že jdete?“ „Sbohem, doktore.“\nSinader vyšel ven z ordinace a zalil ho pocit neskutečné svobody. Ale šťastnější je v propasti. Ano v tom domě, v kterém byla propast. Musí se tam vrátit. Do toho snu. Do toho domu. Hned teď! Utíkal domů a dal si záležet, aby se co nejvíc unavil. Potom se mu bude lépe usínat.\nBydlel sám v tmavém, starém bytě. Nikdo ho nečekal, ani se o něj nestrachoval. Teda až na jeho bývalého kolegu, ale ten ho poslal právě za tím doktorem s přihlouplým výrazem. Zrádce, pomyslel si Oty.\nOkamžitě lehnul vyčerpáním do postele a usnul. Chvíli to trvalo, než mohl ovládnout svou mysl, ale za chvíli tady byl. Před domem s dveřmi, za kterými byla propast a ta ho neskutečně lákala. Zalila ho známá vlna neskutečného štěstí.\nDům s propastí byl starý, rozvrzaný, se zatlučenými okny. Na pohled vypadal velice nepřátelský, ale on věděl, že uvnitř ho čeká blaho. Pokaždé když ve snu vstoupil před ty druhé dveře, za kterými byla propast, toužil do ní vstoupit znovu. On musel! Něco mu říkalo: Oty, to je tvoje vysvobození! A on po něm toužil i teď.\nVstoupil do temné místnosti. Všude byly neskutečné vrstvy prachu a páchlo to zde zatuchlinou, jakoby sem nikdo nepřišel celá desetiletí. Ale on se sem vracel každou noc. Miloval ten hřejivý pocit štěstí, který mu ten dům dával. A ty dveře. Ty, za které chodil. A dnes tam půjde znovu. Ví, co ho tam čeká. Ví, proč tam chodí. Protože ho propast čeká za těmi dveřmi.\nMusíš to dokázat. Tentokrát už tě od toho nic neodradí.", "original_file": "pr1ccejeli_02_1"}
{"text": "Životopis\nJmenuji se Anna Svobodova. Narodila jsem se 1. 2. 1995. Bydlím v Kladně, ulici U Hvězdy 2293. PSČ je 27201. Bydlím s rodiči.\nMá matka se jmenuje Milena Svobodova. Pracuje jako laborantka v Kladenské vodárně. Narodila se roku 1970, 1. května.\nMůj otec se jmenuje Karel Svoboda. Pracuje jako výzkumný pracovník v ÚJV (ústav jaderného výzkumu) Řež. Narodil se také roku 1970, 26. března.\nOba rodiče vystudovali vysokou školu.\nMůj bratr se jmenuje Karel Svoboda. Studuje základní školu. Narodil se 30. 9. 1996.\nV letošním roce ukončím povinnou školní docházku. Baví mne četba, výtvarna a hudební výchova, nebaví mne však většina sportů. Zajímám se o umění a filosofii. Zůčastnila jsem se krajského kola biologické olimpiády, okresního kola fyzikální olimpiády a mnoha jiných olimpiád ve školním kole.\nUčím se anglický a německý jazyk.\nNemám žádné alergie, astma a jiné. Nejsem náchylná k žádným nemocem.\nsepsáno dne 8. 1. 2010, v Kladně…\nSvobodová", "original_file": "kl9asvoann_1"}
{"text": "12. ledna 2006\nValentýna Hypšová 1. B\n1. stylistická kompozice – srovnávací\nPopis\n\nMoje kamarádka\n\nOsnova\nÚvod: a) postava\nb) celkový vzhled\nStať: a) vlasy\nb) obličej\nc) oblečení\nd) specifické znaky\nZávěr: a) co si myslím o své kamarádce\nb) přání do budoucna\n\nMoje nejlepší kamarádka\nMoje kamarádka se jmenuje Tereza.\nJe celkem vysoké postavy se štíhlým pasem.\nMá hlavu tvaru trojúhelníku kolem, které má hnědé, středně dlouhé vlasy, které většinou nosí svázané do culíku. Pod čelem má posazené modré oči s tmavým obočím. Plné rty s bílými zuby se na mě skoro vždy usmívají.\nRáda nosí sportovní oblečení, ale i džíny s hnědým sakem.\nJejí nejlepší vlastnost je, že vždy ráda poradí nebo pomuže v nouzi. Má veselou povahu a proto si spolu dobře rozumíme.\nMoje přání do budoucnosti je, aby nám naše přátelství dlouho vydrželo.", "original_file": "ces1bhypval_1"}
{"text": "Kontrolní slohová práce Líčení\nJméno: Denisa Šafránková\nTřída: VIII. B\n15. prosince 2008\nZIMNÍ KRAJINA\nZimní krajina je téma, které nám ukrývá nějaká tajemství. Některá smutná a krutá, jiná zas veselá a příjemná. Pohled na tu krásu mi dodává energii. Při bližším poznání zjistíte, že hebká peřinka co vypadá jako sníh je pro všechny stromy. Bílá jako plující obláčky po nebi.\nZasněžená krajina působí tak nevinně a krásně, avšak pro někoho je zima krutá jako smrt. Pro jiné zase procházka zasněženou krajinou nesmírně uklidňující a krásná. Při chůzi se vaše boty pomalu a jistě boří do hebkého a čerstvě napadnutého sněhu, který vám zůstává na botě po každém kroku. Často si v zimě jen tak lehnu do sněhu a vychutnávám si ten pocit volnosti, ležím tam a cítím, že jsem v ráji, promnu si oči a vidím, jak si nade mnou podávají ruce zasněžené stromy a tiše si povídají.\n\tMoje špatná nálada je v mžiku pryč. Procházím se po louce a cítím, že mi už rudnou tváře. Rázem jsou jablečně červené za horkého léta. Teprve si uvědomuju tu zimu, která mě pohlcuje ze všech stran. Je tak palčivá a štiplavá jako nově nabroušený nůž. Hned na to se vyjasní obloha, vykoukne sluníčko tak krásně hřejivé. Rázem je tepleji a moje cesta může pokračovat dále.\n\tNáhle se nebe zčervená, krev se tomu podobá. Bílé stromy pokryje černý stín tmy. Hned zimní krajina nepůsobí tak krásně bíle, ale jde z ní tma a prázdnota. Vypadá tak temná a nepřístupná. Utíkám co nejrychleji. Ještě před prahem našeho baráčku se zastavím a rozhlížím se, jak tma pohltila celou krajinu. Odcházím s pocitem uspokojení a úlevy.", "original_file": "cl8bsafden_1"}
{"text": "Téma: Realita je nudná, dejte mi jiný svět.\n\nOsnova: Úvod – únik do jiných světů\n\n – dnešní doba\n\nStať\n\n– únik do světa drog, degradace mladých lidí\n\n– peníze jako zbraň\n\nZávěr\n\n– Znechucenost z dnešní doby, z dnešních lidí\n\n– pokus o to, být lepším člověkem\n\nKaždý z nás občas utíká z reality do jiného světa. Do světa snění a představ. Dnešní doba nás totiž nutí žít hektickým, nezdravým životem. Všude panuje chaos, a myslím, že právě proto unikáme do svých světů.\n\nBohužel, pro některé mladé lidi znamená „jiný svět“ drogy a alkohol. dDnešní mládež nalézá smysl života jen v zábavě a požitkářství. Škola, a s ní spojené povinnosti, jdou většinou stranou. Z vlastní zkušenosti vím, že lidé okolo mě ztrácejí disciplínu a ambice. Místo zodpovědného života, vedou život nežízený; bez pravidel. Myslím, že k tomu hodně přispívá fakt, že dospělí nemají dostatek času na to, aby svým dětem zabránili v žití tohoto života. Místo lásky a pochopení se děti dočkají většinou toho, že jim rodič dá „tisícovku“ do ruky. A neuvědomí si, že tím dal svému dítěti docela silnou zbraň.\n\nZa peníze se dá koupit mnoho zábavy, bohužel do ni spadají i omamné látky a alkohol. Nově objevený svět drog je po čase lákavější a lákavější. Začátek je, myslím, u každého stejný. Chuť experimentovat a zkoušet něco zakázaného je velká. Nejprve to začíná nevinným „brčkem“ někde za školou, a potom se „zaexperimentuje“ i s tvrdší drogou. Která se po čase stane téměř denní záležitostí. A na řadě jsou drogy tvrdé a nebezpečné...\n\nJe mi z toho nanic, když vidím kam spějí životy dnešních mladých lidí. Nevím, jestli se s tím dá něco dělat, ale mám pocit, že ne. Každý z nás je svého života strůjce. Proto bychom se měli zamyslet nad vedením vlastního života a sáhnout si do svědomí. Stálo by za pokus stát se, byť jen o něco, lepším člověkem.", "original_file": "grP3ahaseri_1"}
{"text": "Životopis\n\nJmenuji se Eliška Feřteková, narodila jsem se 6. 8. 1995. Mé bydliště je Americká 2532, Kladno - Kročehlavy, 27201. Jsem svobodná.\nMatka se jmenuje Blanka Feřteková, je narozena 2. 7. 1969. Její bydliště je Americká 2532, Kladno - Kročehlavy, 27201. Pracuje jako vedoucí kanceláře na Magistrátu města Kladna.\nOtec se jmenuje Jaroslav Feřtek, je narozen 7. 9. 1967. Jeho bydliště je Americká 2532, Kladno - Kročehlavy, 27201. Pracuje jako učitel na základní škole.\nBratr se jmenuje Jakub Feřtek, je narozen 29. 8. 1998. Jeho bydliště je Americká 2532, Kladno - Kročehlavy, 27201. Je žákem základní školy.\nTento rok ukončím povinnou školní docházku. Mezi mé jazykové vzdělání patří dobrá angličtina a pokročilá ruština.\nZajímám se o historii a kulturu, ale především o své přátele.\nMám alergii na hmyzí štípnutí a vlašské ořechy.\n\nSepsáno: 8. 1. 2010 v Kladně\npodpis: Feřteková", "original_file": "kl9afereli_1"}
{"text": "29. března 2007\nHodačová Petra, 2.C\n2. písemná slohová práce\nNa cestě\n(umělecký popis)\n\nCesta za východem slunce\nAsi každý jezdí v létě na nějakou dovolenou. Mnoho lidí cestuje hlavně do zahraničí a ani já jsem nebyla minulý rok výjimkou. S mými rodiči, kamarádkou a jejími rodiči jsme byli minulé léto na krásné a nezapomenutelné dovolené v Chorvatsku. Proč říkám nezapomenutelné? Protože jsem zde zažila nádherné zážitky a o jeden z nich se s vámi podělím. Bude to má cesta za východem slunce.\nJá, ač za normálních okolností spím minimálně do 10-ti hodin, jsem si jednoho rána účelně přivstala. Přivstání to bylo opravdu brzké a toho dne jsem se opravdu nevyspala zrovna do růžova. Litovat toho ale nemohu a ani nebudu, protože se tento zážitek stal jedním z těch nejkrásnějších a nejsilnějších.\nMůj budík zazvonil s kohoutím křikem ve 4 ráno. Venku byla ještě černo černá tma, ale bylo už trochu vidět, že potichoučku a po špičkách přichází nový den. Proto jsem se bleskurychle oblékla do mých hedvábně jemných šatů, nasnídala je a umyla se čirou, ale krásně chladivou vodou. Pak jsem vyrazila.\nMým cílem bylo vidět to nádherné slunce, které s každým dnem přináší potěšení a úsměv na rtech, tu žhavou a pampeliškově svítící kouli, jenž přináší lidem radost v podobě opálení.\nPomaloučku jsem se procházela podél tmavého a snad i trochu strašidelného moře, které přinášelo v pravidelných intervalech sněhobílé vlnky, jenž vždy jemně zašuměly a hned zase utichly. Venku vládlo opravdu ticho a bylo slyšet každý kamínek, který se pohnul ze svého místa, či třeba opožděné kapky, dopadající na zvlněnou hladinu.\nVe vzduchu vál lehounký větřík, pohrávající si s mými vlasy, a chvílemi přinášel šum vzdálených stromů. Svůj den začínaly svým cvrčením cikády a nebo třeba ptáci svými libozvučnými písněmi. Jak jsem šla však dál, bylo slyšet, že vše je ještě umírněné a ospalé. Brzy se začalo rozednívat a má chůze po oblázkové pláži byla čím dál tím svěžejší. Obloha začala nabírat světlejších barev a odstínů modré a nebylo vidět jediný mráček. * najednou z ničeho nic jako blesk z čistého nebe objevilo na nekonečně vzdáleném obzoru slunce. Každý paprsek se linul po zvlněné hladině jako vznešená dáma. Hladina se třpytila jako nablýskaný prsten a vzduch byl najednou naplněn pocitem, že zase přišel krásný nový den. Byla jsem na vrcholu blaha, protože jsem v sobě ucítila pocit štěstí, radosti a údivu. Sluníčko začalo nabírat větších výšek a já pocítila příjemnou únavu. Usoudila jsem, že bych se měla zase vrátit domů, a proto 1* (směrem k apartmánu). Na cestě jsem už potkala pár nedočkavců, jenž si vyrazili zabrat místa na pláži. Po chvíli mé chůze už byl na kopci vidět náš cihlově červený apartmán, který svítil jako rudá žárovka. S jemným zavrzáním jsem otevřela vrátka, vešla do domu a potichoučku vklouzla do vychladlé postele. Na chvíli mi bylo dopřáno ještě trochu spánku. Zdálo se mi o mé cestě.\n1* mé kroky zrychlily\n* Hvězdičky nepozorovaně odešly z nebe jako nějaký tajemný duch a jedinou památkou po černé noci zůstal srpeček měsíčku. A tu najednou...", "original_file": "pr2cthodpet_02_1"}
{"text": "Vánoční příběh\n\n{Osnova:\n1) Návštěva anděla\n2) zr Narození Krista\n3) Pastýři\n4) Tři králové\n5) Útěk do Egypta}<dt cp osn>\n6)\n\nNávšteva anděla zvěstovala narození Ježíška – spasitele. Ten se narodil ve městě Betlémě rodičům Marii a Josefovi. Ti přespávali v salaši blízko městských brán. Místo do kolébky se Ježíšek narodil v jesličkách. O narození Ježíška se první dozvěděli pastýři. Novinu jim zvěstoval anděl. Pastýři se vydali k novému králi. Z východu se s dary vydali tři mudrcové. Byli to tři králové. Jmenovali se Kašpar, Melichar a Baltazar. Cestu jim ukazovala jasně zářící hvězda. O narození Ježíška se dozvěděl král Herodes. Ze strachu o svůj trůn nechal zavraždit všechny chlapce v Betlémě. Rodičům i Ježíškovi se podařilo utéct do Egypta.", "original_file": "cbrod5bb_1"}
{"text": "Odysseia\nHomér\n\nTato kniha pojednává o návratu Odyssea z Trojské války na svůj rodný ostrov Ithaka. Vypráví se zde o jeho problémech, strastech, nástrahách, ale i o štěstí, víře a statečnosti.\nV této knize se pracuje hlavně s nadpřirozenými motivy např. čarodějnice Kirké, víly, obři a jiné pohádkové bytosti.\nKompozice textu je chronologická, až na pár úseku, kdy Odysseus vzpomíná na svoji milovanou manželku Penelopi a na Ithaku.\nObjevuje se zde mnoho obrazných pojmenování. např. metafory a personifikace. Tyto obraznosti dodávají textu dynamičnost a rychlý spád. V pasážích, kde Odysseus bojuje dodávají obraznosti napětí a jakési očekávání.\nJazyk v této knize je psaný pěknou spisovnou češtinou, tudíž se velmi dobře čte.", "original_file": "js9jelter_02_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nIva Chodurová\n16. ledna 2007\n\nŽijí mezi námi\nLidská společnost je složena z mnoha odlišných skupin lidí. Už od dětství se učíme, že maminka a tatínek patří k sobě, drogy jsou zlo, neber do ruky nebezpečné předměty, ale postupem času stárneme a dozvídáme se a sami na sobě poznáváme nové věci a začínáme chápat svět úplně jinak. Poznáváme, že holka a kluk vůbec nemusí patřit k sobě, že černý může být s bílým, drogy jsou (pro někoho) dobré, nebo že zbraň je skvělá věc. Tyto názory samozřejmě nemusí sdílet každý. Všichni jsme něčím vyjímeční, a proto se od sebe tolik lišíme. Jsou i lidé, kteří odsuzují všechny skupiny společnosti, než jsou oni sami. Dostávají se do takového stavu, že dokáží i vraždit. Projevovat se násilně vůči světu a všemu co se na světě „mihne“. Jsou tu i lidé, kteří se orientují na své pohlaví, přitahují je malé děti, zvířata a dokonce i „mrtvoly“. Každý člověk, který chodí po světě s otevřenýma očima si všiml, že mezi námi žije tolik odlišných lidí, se kterými se ale musíme naučit žít a smířit se stím, že zlo tu bude vždycky.\nNejrozšířenější skupina, která žije mezi námi a jsme to vlastně všichni jsou cizinci. Opouštíme svojí rodnou zem kvůli práci, studiu, někdy kvůli lásce a touze poznat jiný svět. Někteří toho zneužívají a přijíždějí sem jen kvůli zábavě, pašování a nebo pytlačení. Za cizince považujeme i romskou a vietnamskou menšinu, které se tu pomalu rozrůstají a je jich tu čím dál víc. Cizince najdeme úplně všude v každém státě, městě i oblasti. V dnešní době není těžké se přestěhovat a zabydlet se v jiné zemi, než jsme se narodili. Někde nás přijmou, někde ne. Pokud už jsme v některé z našich vysněných zemí jsme cizinci a musíme dodržovat pravidla určená pro tuto zem.\nDalší skupinou, kterou jsem se chtěla zabývat a napsat jí do své „slohovky“ jsou vrazi, násilníci a lidé s různými úchylkami – pedofilové, nekrofilové, zoofilové… - jsou většinou psychycky narušení. Vyskytují se také hojně, ale na první pohled je nemusíme vůbec poznat. Chovají se klidně, zamlkle, nespolečensky a nevýrazně. Každý den slyšíme v rádiích, v televizích nebo si přečteme v novinách o nějaké vraždě, znásilnění, ublížení na zdraví, atentátech a dalších událostech ubližující nám všem. Když se řeknou lidé s úchylkami, někteří si hned představí homosexuály, ale to není vůbec pravda, aspoň pro mě. Je to taky lidská bytost, jako každý jiný, akorát se orientuje na stejné pohlaví. V životě jsem poznala několik takových lidí. Nejsou vůbec divní spíše naopak. Je s nimi legrace, dokáží se bavit a nikdy nic neřeší. Neodsuzuji je. Jsou to moji kamarádi a vycházím s nimi skvěle jako s ostatními mými kamarády. Zvykla jsem si na to, i když to nevypadá přirozeně. Většina lidí je odsuzují a občas musí poslouchat nadávky a urážky. Nevím čím to je, ale nejspíše lidmi. V některých státech je to normální věc, asi protože je to u nich rozšířenější.\nNejrozšířenější skupinou jsou drogově závislí lidé. Neubližujou nám, ale nejvíce trpí oni a jejich blízcí. Když se projdeme po parcích, nebo jdeme někde městem vidíme spousta drog. Cigarety, alkohol, marihuana, kokain, „éčko“ a další se objevují všude. Je těžké pochopit proč to lidé dělají, ale takový je svět. Nedokážeme přesvědčit drogově závislé lidi, aby s tím přestali. Na světe se vyskytují stovky léčeben pro takové lidi, ale většina z nich tam nejdou, utečou a nebo jsou v takovém stádiu, že zemřou. Drogy jsou asi nejhorší zlo na světě. Někteří si to neuvědomují, ale je to tak. Jak mladí, tak staří lidé podléhají moci drog. Bohužel někdy i děti. Těmhle lidem nejde pomoci, i když se snažíme. Každý máme svůj rozum a děláme si to co chceme, ale někdy bychom si mohli nechat poradit, pomoc požádat o ale na prvním místě bychom se měli zamyslet nad sebou.\nPoslední skupinou jsou lidé postižení, nemocní a „žebráci“. Tito lidé žijí také mezi námi. Někteří si za to čím jsou můžou sami, někteří se tak narodili. Můžeme jim pomáhat, ale nikdy bychom jim neměli ještě více ubližovat. I my tak můžeme dopadnout.\nVšechny rasy jsou si rovni. Neubližujme si proto, nešikanujme se zkusme se naučit žít společně a vytvořit tady ideální podmínky pro další vývoj lidské společnosti. Nikdo nejni král celého světa, otroctví je už také zrušené, tak bychom si neměli nechat ubližovat. Nikdo není dokonalý a musíme si přeci pomáhat.\n\nOsnova:\n I. Úvod\nII. Stať : a) Cizinci\n b) Vrazi, násilníci\n c) Drogově závislí lidé\n d) Nemocní, žebráci, postižení lidé\nIII. Závěr", "original_file": "cb3cchoiva_01_1"}
{"text": "Ač to tak venku nevypadá, pomalu k nám přichází jaro. Sluníčko už krásně svítí ale sněhu se stále nechce pryč. Tenisky tedy ještě na chvíli musíme odložit. Až sníh roztaje, vytáhnu kolečkové brusle, ale teď vezmu rukavice a půjdeme se koulovat. Myslím si že sněženky a bledule taky ještě nekvetou. Taky není divu, vždyť je minus. Neznám nikoho kdo by měl toto tohle ledové období rád. Všude je spousta nemocí, hromada úrazů. Ale díky sněhu ještě stále můžeme vzít sáňky a jít sáňkovat. Pro ty, kteří už z toho vyrostli se tu nabízí dlouhá zimní procházka. Ale po všech aktivitách je nejlepší přijít domů a uvařit si hrnek čajée. <img hrnek>", "original_file": "am5akopluc_1"}
{"text": "Poláková, Markéta, V. B, 07/08\n17. října\n\nVYPRAVOVÁNÍ PODLE OBRÁZKŮ\n\n<obrázek č. 1: Tři chlapci bruslí na silnici.>\n<obrázek č. 2: Jednoho z nich srazí auto.>\n<obrázek č. 3: Chlapec je zraněn.>\n<obrázek č. 4: Jeho kamarád běží pro pomoc.>\n<obrázek č. 5: Jeho kamarád telefonuje z telefonní budky.>\n<obrázek č. 6: Záchranáři odnáší zraněného chlapce, doprovází je jeho kamarád.>\n\nOSNOVA\n1) Tři kamarádi bruslí na silnici.\n\n2) Srážka s autem\n\n3) Petr je zraněn\t\n\n4) Martin jde pro pomoc.\n\n5) Martin volá l. 155.\n\n6) Záchranáři odvážejí Petra.\n\nBruslíme\ns\nkamarády\n\nTři kamarádi bruslili. Petra srazilo auto Petr byl zranen. Martin rychle šel pro pomoc virval jedé pani zruky mobyl a volal na l. 155.\nOdnesli si ho na nosítkách. Dopadloto moc a moc dobře.", "original_file": "bu5bpolmar_a_02_1"}
{"text": "3.11. 2005\nHana Kunzlová\n1.písemná práce\nMarie Terezie\n(referát)\n\nVážené dámy, vážení pánové nyní bych vám ráda přednesla svůj referát o Marii Terezii. Tato císařovna patří mezi nejosvícenější panovníky Habsburské dynastie.\nNarodila se 13. května 1717 jako arcivévodkyně Marie Terezie Walburga Amálie Kristina. Na její výchovu nebyl kladen moc velký důraz, stále bylo očekáváno narození dědičného prince, proto se ji dostalo klasické „princeznovské výchově“. Dobře zpívala a kreslila. Věděli jste dámy a pánové, že hrála i v menší opeře?\nV jejích devatenácti letech bylo jasné, že její otec Karel VI. už nebude mít mužského potomka. Proto se Marie musela začít připravovat na roli panovníka.<nad tím (ice)> Začalo se také myslet na její svatbu, za manžela ji byl vybrán málo významný princ František Štěpán Lotrinský. Ona se do něj okamžitě zamilovala. Svatba se konala 12. února 1736.\nV roce 1740 umírá Karel VI. a z Marie Terezie se stává panovnice celé říše. Její manžel ji po celou dobu ovlivňoval svými názory na některé státnické záležitosti.\nKdyž v roce 1741 přivedla na svět své už 4. dítě, propukly ve Vídni bouřlivé oslavy, narodil se následník trůnu – syn Josef. Marie Terezie byla hodná, ale i velmi přísná matka. Výchovu všech svých dětí měla pod dohledem. Víte, že měla 16 dětí? Které porodila během 20 let, ale pouze 9 dětí přežilo do dospělosti.\nVěděli jste, že byla korunována na královnu Českých zemí? Stalo se tak v roce 1743 v Praze a také od té doby do Prahy nezavítala.\nV roce 1749 začala se svými osvícenskými reformami. Mezi první patřili reformy vojenství, měnové, které znamenali začátek centralizované říše.\nOd smrti Františka Štěpána (<křížek> 1765) se věnuje hlavně práci, chce zapomenout. Ostříhá si své dlouhé vlasi a obléká se pouze do černého a to až do konce svého života. Po jeho smrti se stáva syn Josef spoluvladařem.\nMezi nejvyznamější reformy jistě patří robotní patent (zmírnění povinné práce) a zavedení povinné školní docházky. Nechala také poprvé spočítat obyvatele, zavedla číslování domů.\nV roce 1780, 29. listopadu Marie Terezie umíra. Vládla Rakousku – Uhersku 40 let.\nMyslím si, že Marie Terezie byla z jednou nejlepších panovnic, které kdy žily. Měla velice pokrokové názory.", "original_file": "pr2cfkunhan_01_1"}
{"text": "1. slohová práce školní\n\n\t\t\t\t\t\t\t\t\t\t16. prosince 04\n\nTémata:\n1. Ptáš se, jak se mi tu líbí\n2. Představ si, co se mi stalo ...\n3. Píšu vám ...(dopis někomu s kým jsem se setkal, nebo se ostýchám hovořit).\n\nPtáš se, jak se mi tu líbí\n\nMilý Radime,\njak se máš? Jak to vypadá u vás v Čechách? Už bych zase rád byl doma nebo zašel zase s tebou na hokej, tady v Anglii se moc hokej nehraje, tady jsou spíš na fotbal jak víš. Díky ti za tvůj dopis. Dostal jsem ho zrovna před dvěma dny. Z počátku jsem měl trochu strach z té nové rodiny, kde budeme bydlet. Jsou to ale hodní lidé a hned při prvním setkání mé obavy zmizely. Opravdu jsem nečekal takové přijití, ale asi jsou na to zvyklí. Pořád jim sem někdo jezdí. Až prý odjedeme, přijidou další studenti. Snad jediná věc co mě mrzí, je samozřejmě jazyková bariéra, ale kvůli tomu jsem tady ne? Já vím, dost jsem se již naučil, jenže ke spokojené konverzaci to nestačí. Londýn je opravdu nádherné místo, každý den ráno nám paní domácí, tedy paní Foggová udělá snídani a čas a vypraví nám o Londýně a tak dál a mi jen přikivujeme a děláme že jí rozumíme. Po snídani jdeme na prohlídku města a v poledne máme krátkou pauzu na oběd. Ten náš průvodce nás provede snad po všech budovách ve městě, až se to člověku plete. No a takhle to tu vypadá každý den.\nObčas také jedeme na nějaký výlet do jiné části země. Byli jsme třeba u Stonehange. K večeru vždy máme výuku, je to skoro stejné jako ve škole s vyjímkou toho, že náš učitel je Angličan. Jednoho dne se tu stala taková malá příhoda, jeden kluk z naší skupiny se někde zastavil v trafice a bohužel to neřekl nám ani průvodci a prostě se ztratil. Uvědomili jsme si to až, když jsme přišli domů. A k našemu překvapení tam již byl a klidně seděl na pokoji, zatímco jsme ho hledali. Naštěstí nepanikařil a došel sám na policii, která ho podle adresy dovezla zpátky na pokoj. No, takže tu máme i zábavu.\nJe to tu opravdu fajn, ale docela se už těším domů. Závěrem ti chci říci, že ti opravdu přeju, aby ti vyšla ta práce v Anglii, protože jak víme, platy tu opravdu nejsou špatné. Ještě nezapomeň ode mne pozdravovat tátu. Uvidíme se za pět dní.\n\t\t\t\t\t\t\t\t\t\t\tVláďa\n\nOsnova:\n1) Úvod – Popis anglické rodiny, kde bydlím.\n2) Stať – Popis denního programu\n3) Závěr – Je to dopis, který je určený mému bratrovi, kterému píšu z Anglie, kde jsem na výmeném pobytu. Je to možná blízká budoucnost.", "original_file": "cb1csovvla_01_1"}
{"text": "Pavouk a páv\n(Kdo jinému jámu kopá sám do ní padá)\n\nByl jednou jeden páv jménem Kryštof, který žil v zámecké zahradě. Kryštof byl velmi umíněný a spíše samotářský než přátelský a měl krásně zbarvená dlouhá pera na které byl dostatečně pyšný.\nJednoho dne se před branou zámecké zahrady objevil pavouk i se svou rodinou, který se chystal přestěhovat do velkého dutého stromu přímo vedle pávova bytu. Rodinka vešla dovnitř a začala vybalovat. „Ahoj – já sem Pepa tvůj nový soused“ představil se zdvořile pavouk Kryštofovi, který zrovna ležel na zahradě a četl si noviny. „Cože už zase nový soused“? odsekl páv a vrátil se zpět do domu. Pepa hned věděl, že mu nejspíš nepadli do oka a že jim bude dělat problémy. A nemýlil se. Kryštof dělal všechno proto, aby je dostal pryč, ale ňák se mu nedařilo a tak vymyslel dokonalý plán. Jako každý rok se na zahradě konala velká slavnost na počest nových přistěhovalců. Byla to velká zábava tancovalo se, pilo a hráli se různé hry takže si nikdo nevšiml, že se Kryštof vypařil. Pozdě večer když byl večírek skoro u konce přiběhl páv a zavolal „pomóc okradli mě, někdo mi ukradl všechny peníze a šperky – pomóc“! Všichni se hned rozutekli a šli zkontrolovat svoje byty. Každému něco chybělo až na pavoučí rodinku. „To byli určitě oni – ta velká rodina osminožců“ zařval páv. Všichni se na ně otočili a chtěli je vyhodit pryč ze zahrady, ale v tom se ozval hlas moudré sovy: „oni to nebyli našla sem u sebe v bytě Kryštofovo krásné pero.“\n\t„Já jen chtěl“…, ale než to stačil dopověď už byl před branami zámecké zahrady.", "original_file": "cl8clukade_1"}
{"text": "Domácí mazlíček\nMůj pes se jmenuje Sam. Koupili jsme ho v květnu minulého roku. Když jsme si ho přivezli byl jako malá černá kulička. Byl tak malý, že nedokázal vylézt ani do pelíšku. Ze začátku jsme se báli, že ho zašlápneme, ale dnes je z něj už skoro dospělý yorkšírský teriér.\nZatím je převážně celý černý, ale pomalu mění barvu na světle hnědou. Je vyšší typ yorkšíra a měří zhruba třicet centimetrů. Jeho srst je jemná jako lidské vlasy a stříhaná nakrátko.\nNa malé kulaté hlavičce se tyčí drobná špičatá ouška, čertovinou zářící očka a pod nimi černý roztomilý čumáček. Samovy nohy jsou hnědé, vpředu s pěti a vzadu se čtyřmi prsty. Drábky vyrůstající z prstů se musí pravidelně stříhat, pokud si je Sam neobrousí sám na procházkách. V zadní části těla je asi deseticentimetrový ocásek, který je většinou vztyčený. Když má radost začne s ním mávat jako se stěračem, ale když na něj křičíme a nebo se bojí, stáhne ho mezi nohy. Dříve se výstavním teriérům tupíroval ocásek, ale dnes je to už zakázané.\nKoupeme ho jednou za tři týdny, ale je-li potřeba i dříve. Ve vaně velmi poslušně drží a tak ho je snadné vydrbat psím šampónem\nJe velmi poslušný a hravý. Zatím jsme ho naučili čtyři povely: lehni, sedni, pac a skoč. Sam je nejen dobrý kamarád, ale i dobrý hlídač. Za těch devět měsíců se z něj stal člen rodiny a nikdy bych o něj nechtěl přijít.", "original_file": "cl7cpleond_1"}
{"text": "Bára Fišerová\nTřída: VII. B\nDatum: 23. 11. 2009\n1. slohová práce – popis uměleckého díla\nObrázek J. Lady\n\nPonocný\nNa zasněžené návsi stojí starší muž. Je oblečen v dlouhém hnědém kabátě, který má okraje lemované kožešinou, v zadu je kabát lehce nařasený, na hlavě má červenou beranici, která mu zahřívá uši. Na rukou má nasazené zelené palčáky. V levé ruce drží dřevěnou hůl a v pravé tiskne hlásný roh, kterým občanům oznamuje kolik je hodin. Na nohou má obuté černé teplé boty.\nJeho tvář je červená od zimy, pod nosem má hnědý velký knír. Po jeho levici sedí černý pes.\nV popředí stojí na zasněženém kopci kostelík a vedle něho se tyčí pár holých stromů. A pod ním jsou na návsi čtyři zasnežené domy. V nekterých oknech domu se stále svítí.\nPohled který jsem popisovala nakreslil J. Lada v roce 1947.\n\nTento pohled se mi velice dobře popisoval, protože byl zaměřen pouze na ponocného.", "original_file": "kl7bfisbar_1"}
{"text": "Na co mi ta škola vlastně je?\n\nNa co mi ta škola vlastně je? To je opravdu otázka. Baví mě to tam? Nebaví? Umím vůbec něco? Je ta spousta času stráveného nad něčím co mně nebaví opravdu důležité nebo je to jen mrhání?\n\nAť se nám to líbí nebo ne (a spíše ne), ve škole se opravdu něco naučíme. Na nižším stupni základní školy jsme se všichni museli naučit to, co je pro náš život zcela nezbytné. Číst, psát a alespoň trochu kultivovaně komunikovat s ostatními. Tohle by měl uznat každý, kdo je schopen rozumně myslet. A Tedy nižší stupeň základní školy nás naučil to nezbytně nutné, ale co dál? Vždyť koho zajímá, jestli je tohle podmět nebo přísudek, jestli jé ten vzorec a2 – b2 nebo a2 + b2? Kdo chce vědět jestli je a Evropa z Laurasie nebo Gondwany?\n\nUčitelé i rodiče tvrdí, že je to pro náš všeobecný přehled, že se učíme pro sebe a když se to nenaučím půjdeme někam kopat kanalizaci. Ale když se učíme pro sebe, proč potom dostáváme doma vynadáno za špatné známky? Máme mít všeobecný přehled, ale když požádám rodiče o radu nad domácím úkolem, tak nám řeknou že to už dávno zapomněli, že to přece nepotřebují, i když přesto že mají vysokou školu.\n\nMám mít všeobecný rozhled. Ale když někdo půjde studovat dějepis, tak ho nějaké dělení buňky opravdu zajímat nebude. Nebo snad ano? A co takhle chemik, ten neřeší jestli do laboratorního protokolu napsal souvětí souřadné nebo podřadné, ne?\n\nTak tohle je co se studia jako takového týče. Ale škola je pro mnoho jejich studentů hlavně o spolužácích. Ale je to jenom dobře?\n\nSice se vždycky potkávají osoby, které by na sebe jinak nenarazili, ale je to správně?\n\nTrávíme sice čas v kolektivu stejně starých lidí, máme mezi nimi kamarády, ale i nepřátele. Všude člověk narazí na lidi, kteří mu nesednou, ale ve škole s nimi stráví třeba 5 hodin v kuse.\n\nTo je trochu o nervy, nemyslíte? A vždycky se někde najde někdo, kdo bude škodolibý a nepříjemný a někdo, kdo bude ten, na koho se bude vylívat třídní vztek.\n\na co takhle třídní kolektiv? Co vůbec znamená že je někde DOBRÝ třídní kolektiv?\n\nVždyť ani nejde, aby se 30 lidí v klidu a jednotně domluvilo. Vždycky bude někdo problémový, nesouhlasný.\n\nA v těch dobrých třídách je takových lidí méně, v těch PROBLÉMOVÝCH více. Takže škola nás má naučit vytvořit dobrý kolektiv. Ale dobrý je ta 3. Průměr. Ale výborný se nepovede., V kolektivu se člověk musí prorvat zuby nehty, jinak svůj názor neprosadí.\n\nŠkola nás údajně učí komunikovat. Jak moc se toho naučím, když celé dny slyšíme jenom vole, krávo, debile...\n\nŠkoláa má být příprava na život. Ale skutečně budu v praci denně sedět a potichu na židli a vzorně poslouchat, co se mi říká?\n\nSkutečně budu denně trávit 3 hodiny nad děláním domácích prací úkolů? A skutečně si budu připadat jako vymačkaný citron pokaždé, když mi zkončí pracovní dobu?\n\n4 leté čtyřleté x osmileté studium\n\nJá osobně tenkrát na gympl hrozně chtěla. na základní škole jsme byli děsná třída, moc dobře jsem se tam necítila. Těšila jsem se, jak půjdu pryč.\n\nUčební látku jsem zvládla bez problémů, přijmačky jsem napsala lehce. bByla jsem čtvrtá a citila jsem se jako vítěz.\n\nPřechod ze základní školy na gymnázium jsem zvládla. Dojíždění problém nebyl a známky se tolik nezhoršily. Byla jsem spokojená.\n\nNyní jsem ještě radši, že jsem na osmiletém ”gymplu”: Známky se mi teď zhoršily skoro všude a to jsem na tohle tempo práce zvyklá. Představa, že bych šla na ZŠ je děsivá.", "original_file": "kg05mucpav_1"}
{"text": "O žralokovi a lachtanovi\n(Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne)\n\nZa časů když eště lidé neexistovali a po zemi se proháněli dinosauři, žil jeden lachtan jménem Icemen.\n\nIcemen měl malou lachtaní rodinku a nedávno ho vyhodili z práce, předtím pracoval jako pracovník na údržbu korálových útesů. Jednou lachtaní rodince došli ryby a peníze a Icemen si musel hledat práci. Osud mu nepřál, protože ho nikde nevzali. Neměl sice moc možností, ale tu co si vybral byla ta nejhorší, rozhodl se že bude krást. Jednou když se potuloval po ulici, viděl jak jeden žralok parkuje svou automušly u krásného domu. Cestou zpátky potkal malého mořského koníka který znal toho žraloka kterého Icemen viděl. Lachtan se hned začal vyptávat kdy je žralok pryč a kdy není doma. Zjistil, že každý pátek jezdí za svojí matkou do Tichého oceánu. Icemana napadlo že si žralok ani nevšimne když mu pár ryb ubyde a rozhodl se, že krást začne hned tento pátek. V pátek byl Iceman podle plánu přesně opůlnoci před žraločím domem. Tato krádež mu vyšla, takže si myslel, že to půjde jak po másle. Další pátek mu to opět vyšlo a Icemen měl už dost ryb, manželka mu radila ať už to nedělá, ale on jí neposlechl.\nZase v pátek šel krást a myslel, že je žralok pryč, ale mýlil se, za matkou žralok nejel a byl doma, tak Icemen vplul do baráku, ale žralok ho slyšel a chytil ho a kousl ho do ploutve. Za pár dní Icemen umřel, protože podlehl zraněním které mu žralok způsobil. Krást se nevyplácí a tak to zůstane.", "original_file": "cl8cjusmar_1"}
{"text": "SLOHOVÁ PRÁCE ŠKOLNÍ\n\nKašparová\n2.A\t\t\t\t\t\t\t\t14. ledna 2008\n\n PROBLÉM, KTERÝ MĚ ZAUJAL (VOLNÝ SLOH. ÚTVAR)\nOsnova: I. Úvod: proč krize rodiny\n II. Stať: a) psychika/psychologie\n b) ekonomika\n c) náboženství\n d) politika\n III. Závěr: shrnutí\n \t\t\tKRIZE RODINY\nKrize rodiny je velký a v dnešní době dost častý problém, proto jsem se rozhodla podívat se na něj trochu zblízka a z mého úhlu pohledu… Pro lepší orientaci rozdělím toto téma podle věcí (vědních oborů), které rodinu mohou ovlivňovat.\nTak jako první bych se na krizi rodiny podívala z pohledu psychologie, protože na rodinu (tudíž i její krizi) má určitě největší vliv psychika jednotlivých členů rodiny. Řekla bych, že se krize zhruba dělí na dvě skupiny (ta, která se udržuje pod pokličkou, neřeší se a přehlíží se, a ta, která se řeší a končí vyřešením krize a obnovením klidu v rodině nebo rozvodem). Rodinnou krizi může způsobit mnoho věcí: špatné rodinné vztahy (je zřejmé, že jestliže se například muž nesnáší s některým z manželčiných rodičů, budou si to ventilovat skrz různé hádky kvůli maličkostem, což bude mít špatný vliv na další členy rodiny, zvlášť pak na děti a manželku, kterou tak rodina postaví před rozhodnutí rodič nebo manžel – a krize je tady), špatná výchova (jde o výchovu dětí, která pokud da dítěti pocit samoty, nevýznamnosti nebo prostě nudy, může dál vést k členství v partě, kde se berou drogy nebo se vykrádají obchody, ale, o výchovu rodičů, která jestliže byla přehnaná nebo žádná nebo jinak špatně zvládnutá má dopad na jejich psychiku a tak i psychiku jejich dítěte), alkoholismus (celkem jasná věc, pokud jsou jeden nebo oba rodiče alkoholici, je to skoro vždy předurčené je katastrofě), poškozená psychika (jestliže se člověk s tímto problémem neléčí, může to vyústit ve výbuchy vzteku a tu následně k týrání dětí či partnerů), atd… Mohla bych pokračovat dál a dál, ale psychika není to jediné, co krizi rodiny může zavinit.\nZ ekonomického hlediska je celkem jasné, co může způsobit krizi. Peníze prý hýbou světem… Vezměme si rodinu, která má peněz jen tak, aby se uživila. Její členové se omezují jak jen mohou, ale jednou možná přijde skrat, který způsobí upevnění rodinných pout překonáním ho a nalezením východiska nebo krizí a následně rozvod manželů nebo rozchod příbuzných. Na druhé straně si vezměme rodinu, která má peněz hodně. Tam dochází k rozmařilosti jak potomků tak samotných dospělých, ale většinou to ke krizi nevede. Že by opravdu tolik záleželo na penězích?\nZ hlediska náboženství může krizi rodiny zavinit samozřejmě rozdílnost ve víře. Pokud by si např. pravý křesťan chtěl nebo již vzal hindku jeho rodina by ho nejspíš vyloučila ze svých kruhů - voila krize je na světe. Jestliže ale je rodina tolerantní nebo není natolik oddaná své víře, mohl by být tento sňatek přijmut bez větších problémů.\nPoslední z mnoha věcí, které mohou spíše jen ovlivnit krizi rodiny, je politika. Ať už to, že příslušníci královské rodiny mají hodně těžké rozhodování ve výběru partnera, který by vyhovovat jak rodině, tak politice země, tak také jim samým, nebo to, že polovina obyčejné rodiny zastává názory jedné politické strany a druhá jiné.\nNakonec bych řekla, že krize rodiny je někdy to nejhorší, co by se vám mohlo stát a někdy je zapotřebí, aby se určité věci daly do pohybu. Když už se ale stane, mělo by se především hledět na to, aby to nikomu příliš neublížilo.", "original_file": "cb2akaster_01_1"}
{"text": "Vyskočilová, K., V. B, 07/08\n18. října\nVyprávění\n\nNa dovolené\n\nKdyž jsem byla malá, tak jsme s rodinou byly v Itálii. Šli jsme před nějaký obchod kde se prodávalo oblečení, tak jsme tam šli. Byl velmi velký, za tři hodiny jsme nakupili co jsme chtěli. Pak jsme višli a já nikde. Máma mě začala volat, zatím co já si chodila po obchodě a přenášela jsem oblečení. Pak jsem si uvědomila že jsem be rodičú a byla jsem kdoví kde. Máma zase šla do obchodu. Hledala v 1. patře pak v 2. potom zavolala babičce, babička řekla že nikde nejsem ale pak slyšela že si spívám a tak se tam šla kouknout a vyděla mě, okamžitě zavolala mámě. A od té doby mě na dovolené nepouštěli samotnou.", "original_file": "bu5bvyskan_03_1"}
{"text": "31.10.2006\nHelena Konopiská, 2.D\n1. písemná slohová práce\nAntická mytologie\n(Výklad)\n\nI. Úvod\nII. Obecně o náboženství\nIII. Dvanáct bohů\nIV. Závěr\n\nI přesto, že žijeme ve 21. století (a dnešní svět je jak známo uspěchaný a racionální) a řeckou mytologii už dávno překryly nánosy historického prachu, může nám být dodnes až neuvěřitelně blízká. Vždyť se s ní setkáváme denně, aniž bychom si to uvědomovali. Literatura z ní čerpá příběhy a prototypy rozporuplných hrdinů, věda hledá inspirace pro názvosloví např. chemických prvků a sloučenin (atropin, iridiun etc.) ale i pro divadlo a filmový průmysl je antika nevyčerpatelný zdroj, který se dá zpracovat do vážné opery stejně jako do koprodukčního seriálu.\nAntická mytologie je nenahraditelná. Nedá se přirovnat k žádnému světovému náboženství a    i přesto ji nemůžeme zrušit, stálo by nás to příliš, tolik je zakořeněna do evropské kultury.\n\nKdyž vezmeme řecké náboženství jako takové, bylo samozřejmě polyteistické a také antropomorfní, přičemž čítalo několik desítek až stovek bohů. Často ovšem docházelo k prolínání a přejímání kultů různých bohů, čímž byli bohové často ztotožňováni a báje přizpůsobovány a upravovány. Kupříkladu bohyně Artemis, jejímž aspektem byl mimo lovu i měsíc, a tím i noc, byla někdy brána jako bohyně měsíce Selene nebo nahrazovala vládkyni noci Hekate.\n\nPokud chceme znát jakýsi „laický základ“, může nám dobře posloužit termín “dvanáct bohů“, ze kterého můžeme později vycházet při bližším zkoumání. Jedná se o kruh dvanácti bohů, kultovně uctívaných v Řecku již od 6. st. př. n. l.. Tvoří jej povětšinou šest dvojic: Zeus a Héra, Poseidon a Demeter, Hefaistos a Mestia, Ares a Afrodita, Hermes a Athéna, jakož i Apolon a Artemis.\n\nZeus, syn titána Krona, byl svého času vládcem všech bohů. Kdo jeho svrchovanost neuznal, tomu hrozilo sežehnutí bleskem, neboť Zeus vládl hromům a bleskům. Jeho manželkou byla jeho sestra (- to v antice není nic neobvyklého) Héra, oproti častým záletům svého manžela, byla ochránkyní domu a manželství. Poseidon byl Diův starší bratr a společně se svou manželkou Amfitrité vládl nad všemi oceány a moři. Demeter byla bohyní úrody a plodnosti a matkou Persefony, královny podsvětí. Hefaistos byl nejzručnějším ze všech bohů a držel ochranou ruku nad řemeslníky. Hestia byla patronkou domácího krbu. Ares byl krutým bohem války a nechyběl u žádné bitvy. Z mořské pěny zrozená Afrodité měla ve své moci lásku a krásu. Hermes byl poslem bohů a pomocníkem obchodníků, ale i zlodějů. Moudrá Athéna byla Diovou nejoblíbenější dcerou, často se s ní radil a díky němu mohla přinášet i mír. Dvojčata Apollon a Artemis jsou dětmi Dia a Leto. Apollonovým aspektem bylo umění, již zmíněná Artemis byla panenská bohyně lovu.\n\nJsou to ti nejznámější a pro ty, kteří s řeckými mýty skončili po přečtení Petiškových Starých řeckých bájí, je to naprosto dostačující počet.", "original_file": "pr2dkonhel_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nLucie Říhová\n16. ledna 2007\n\nMilí rodiče\nOsnova: I. Úvod\n II. Stať: 1) Vzpomínáme na dětství\n 2) Špatné období\n 3) Propast\n 4)\n III. Závěr\n\nČas utíká jako voda. Brzy tomu bude 18 let od doby, kdy jsem poprvé spatřila světlo světa. Už jen pár dní mě dělí od mého vstupu do světa „dospělosti“. Na tento okamžik se jistě těšíte stejně jako já. Ale ještě než pomyslně překročím tuto životní hranici, zastavme se spolu a ohlédněme se na malou chvíli zpět do minulosti. Uběhlá léta totiž nebyla lehká pro nikoho z nás.\nHrozně ráda poslouchám, když vyprávíte své vzpomínky z období mého dětství. Málo kdy se totiž na vaší tváři objeví tak rozněžnělý úsměv plný lásky. Ve vašich očích probleskávají jiskřičky radosti, ale zároveň i smutku, z toho, že už je tato doba dávno pryč. Každé známé místo vzbuzuje další a další lavinu vzpomínek a nakonec svými myšlenkami nakazíte i mě. Jen těžko pak skrýváte svou chuť vrátit se zpět do doby mé dětské nevinnosti.\nBylo by hezké, kdyby se lidský život skládal je z hezkých chvil a okamžiků. Bohužel tomu tak není a podobně jako deštivé dny střídají slunné, je tomu tak i v životě. Dnes mě mrzí, že mezi námi podobná chvíle vznikla. Snad to bylo věkem, protože jinak si své chování nedovedu vysvětlit. Ještě nyní si vybavuji, jaká mezi námi byla napjatá atmosféra. Má neustálá náladovost, výbušnost a návaly sebelítosti vás musely jistě dohánět k šílenství. Postupem času se mezi námi vytvořila jistá propast. Já stála na jednom konci a vy na druhém. Byly dny, kdy se stačilo natáhnout a dosáhli jsme na sebe. Byly však také dny, kdy propast nebrala konce. A já tam stála sama, sotva jsem na vás dohlédla. Bylo mi smutno, ale zároveň jsem se nesnažila najít jakoukoli cestu k vám. Jak jsem byla hloupá!\nTato doba už je však naštěstí pryč. Společně se nám naši láskou a tolerancí povedlo přes tu pomyslnou propast postavit pevný most, stojící na pevných základech. Naše srdce se otevřela tomu druhému dokořán a naše dny se naplnily klidem. Věřím tomu, že tato životní zkušenost nás poučila a že se už nic podobného nebude opakovat. Všechno zlé je pro něco dobré, a tak jsem si po tomto období uvědomila, jak vás potřebuji a jak důležité vědět, že máte někoho blízkého, kdo vám dá lásku a bezpečí.\nMyslím si, že člověk nemůže vidět do budoucnosti právě proto, aby měl čas dívat se do minulosti a učit se ze svých chyb. Mezi námi jistě došlo k mnohým křivdám, za které by se měl člověk omluvit. A já doufám, že to jednou dokážu.", "original_file": "cb3crihluc_01_1"}
{"text": "Umění\n\nNejraději ze všech umění mám hudbu. Nejvíc se mi líbí rock. Rád bych věděl poroč zrovna rock když rodiče ho nesnáší. Moje nejoblíbenější skupina jsou Kabáti. Poslouchám je ve dne v noci. Lidé z toho mají radost. Jede můj dospělý kamarád mi slíbil že me nědkdy veme na koncert Kabátů. Doma jsem si uděl plakát se všemi jeji písničkamai. Moje nejoblíbenější písnička je Kalamity Jane.", "original_file": "hr5donmar_04_1"}
{"text": "Elena Nováková I. C\n4. 11. 2003\n\n1. písemná práce\nPropast\n(Vypravování)\n\nOsnova: 1. úvod\n2. všední život\n3. nová kámoška\n4. seznámení s „tím“\n5. poprvé\n6. začátek problémů\n\nNení to ani tak dávno, co se odehrál tenhle příběh. A určitě není ojedinělý. Takové a velmi podobné jsou osudy mnoha lidí na Zemi od chvíle, kdy lidská civilizace poprvé ochutila sílu drog.\nJako každý všední den šly tři dobré kamarádky spolu do školy. Jmenovaly se Simona, Kristýna a Tereza. Byly chytré a vedly celkem bezproblémové životy. A tak dobře prospívaly, dostaly se na střední školy a život jedné z nich měl zakolísat.\nPo ulici kráčely tři dívky. Byly jen lehce oblečené. V kalhotech a tričku, protože bylo léto, nebo spíš babí léto. Chystali se vyrazit si někam. Naco sedět doma. A navíc v pátek. Jedna z nich, ta třetí nebyla Kristýna, ale Petra. Simonina nová spolužačka, která to vlastně všechno zorganizovala a které bylo 17, kouřila krabičku cigaret denně, až příliš často pila a také propadla znovu do prváku.\n„Pudem na diskotéku.“ Dohodly se holky. „Ale předtím...,“ Petra se výrazně odmlčela, „předtím si dáme.“\n„A co si dáme?“ Nechápala Tereza. Na to Petra rozebrala svůj mobil a vytáhla malý igelitový sáček. Takový ten, co se dá „zapnout“ a používají ho dealeři. A v tom sáčku také bylo to, co používají dealeři. Petra vytáhla „perník“.\nA pak se Simona s Terezou jako v transu dívaly na Petru připravující „posilnění.“ Celá se zabrala do urovnávání bílého prášku, pak stočila dvousetkorunu do úzké pevné ruličky a vtáhla ho nosem do sebe. Holky to zopakovaly. Ani to nebolelo. Cítily se v pohodě, jak jen to šlo. A celý večer se skvěle bavily. Tancovaly na plno, nechávaly si od kluků platit pití a čas strávený na diskotéce jim uběhl jako voda. Ještě celý příští týden si měly o čem vyprávět.\nA pak... Tereza byla doma, když jí zazvonil telefon. Na druhém konci slyšela Simonu. Byla jiná. A taky, že se hned Tereze svěřila, co dělala: „Normálně sme hulili haš. Bože! Já mám tak skvělou náladu. Jo a taky jsme si dali. Ty víš co!“\nTereza věděla. Až moc dobře. A ani se nad tím telefonátem nepozastavila. No co, pro jednou se svět nezboří. A nebořil se, ani když Simona volala po druhé a po třetí. Snad až když už ten telefon zvonil třetí týden v kuse a když na druhém konci byla pořád Simona, která se, bože, cítila tak skvěle, tak až tehdy se Tereza zarazila. „Počkat, co se s ní stalo? To už není ona!“ Pak následoval proud vzpomínek na staré časy. Kdy jsme všichni byli tak nevinní a naivní.", "original_file": "pr1cnovele_01_1"}
{"text": "Beowulf\n\nBeowulf je píseň staroanglického básníka, popisující život Geótského (jihošvédského) válečníka a později i krále.\nDílo se skládá ze dvou částí. První popisuje Beowulfovu cestu do Dánska a souboj s netvorem Grendelem. Druhá se odehrává za Beowulfovy vlády a ukazuje spoustu bitev kterými prošel, až do jeho smrti v dračí sluji.\nKniha je psána ve verších a je členěna do kapitol. Často se objevují různé lyrické vsuvky, které děj zdržují a on se pak stává špatně čitelný a většinu čtenářů zjevně odpuzuje.\nDle mého názoru, je dílo cenné pouze svojí historií. Z hlediska literárního jeho kvalita klesá a troufám si tvrdit, že bych stejný příběh dokázal napsat daleko poutavěji a zajímavěji. Proto se mi kniha nelíbila a myslím si pro mě neměla žádný přínos.", "original_file": "js9benmar_01_1"}
{"text": "Stalo se...\n\nSPparta: velikán odírá dno...\n\nI. Hhystorie\n\nII. začátek konce\n\nIII. potácení se na dně\n\nUž od začátku ligy bylo Spartě přiděleno, že se musí držet v horní polovině tabulky. Tento tým vždy plný hvězd, který vychovával talenty se po dlouhá léta vyhříval na slunci prvních příček naší ligové tabulky. Pochopitelně nepočítám veleúspěšné tažení sezonou 71/72, kdy jedno ze sluných “S“ muselo nehlédnout jak se hraje ve druhé nejvyšší soutěži. Po mnoha rocích, kdy se Sparta držela předních respektive prvních příček.\n\nNyní Ppostoupíme do bližší minulosti, kdy do Sparty přišel pan Mach. Za jeho vládnutí spařrťané stoupali i po ekonomické stránce do výšin pro český fotbal nevidaných. Stačí dát jeden příklad jak šikovný byl podnikatel Mach. Koupil Spartu za směšných 5 mil Kč a a prodal ji za necelou půl miliardu. Já myslím, že to svědčí za vše. To byl pro sSparťany krásný začátek dlouhé éry úspěchů i v zahraničí. Ekonomika Sparty stoupala i díky každoročním finančním injekcím od UEFA. Kdy se sSparta prodirala “Champions League“ i do osmifinálových bojů snad i výše.\n\nAvšak všechno má svůj konec. Sparta začala “zářit“ po příchodu Františka “Franze“ Straky. Tento úspěšný trenér a jak sám říkal srdcem, tělem i duší sparťaňn započal pád toho méně slavného “S“. Sparta sice vyhrávala v domácí lize, ikdyž není zaručeno jak férová to vítězství byla, díky známému provanu korupční aféry, ale dejme tomu. Avšak v Champions League zapoměla jak se hraje fotbal, natož pak jak se vy vyhrává. Samozřejmě nemohu zapomenout na “velikého“ kapitána Karla “Stevca“ Poborského, který tak “pomáhal“ týmu. Po příchodu J&T, kdy se do čela vedení dostal velice schopný pan Křetinský, byl se Spartou Amen. I přes schopnosti pana Křetinského, který si uvědomil, že Franz není pro Spartu to pravé a vypověděl mu smlouvu avšak si neuvědmil jaký to bude mít dopad a čeho je Franz ješte schopen.\n\nPo příchodu trenéra Hřebíka bylo zle. Již od začátku bylo jasné, že Hřebík nemá šanci uspět. Atmosféra bylo tragická, v tom se nedal hrát fotbal. A třešničku tomu dodal Franz, který přišel do sparťanského kotle a společně se svými milovanými fanoušky skandoval: Hřebík ven... Ani kapitán Poborský, kamarád Fraze, Hřebíka nepodržel a podrážel mu nohy, jak to jen šlo. Sparta začala prohrávat na všech frontách. A stalo se nevyhnutelné. Hřebík byl vyhozen. Místo něho byl povolán z meditací v Tibetu Stanislav Griga. Elegán ze Slovanu, který měl to štěstí že kapitán a vůdce Poborský byl již esemeskou vyhozen ze Sparty a odešel do svých druholigových Budějovic, kde se konečně prokázala kvalita a vůdčí schopnosti a pomohl jim ze 3. místa na místo 6. Pan Griga s obrovskými finančními možnostmi, skoupil co se jen dalo z české ligy a také sáhnul mimo jiné po cizinci {Luspichim}<ni> a krajanu Řepkovi...", "original_file": "pr3crozada_02_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n23. května 2006\nLukáš Zavadil\n\nLavička v parku\n(Volný slohový útvar)\n\nOsnova\n I. Úvod\n II. Stať: a) ůspěšný rok\n b) nesnáze\n c) povodeň\n III. Závěr\n\nKdyž mě vyrobili, tak jsem byla plná mladistvého elánu a plánů o tom, jak poskytnu lidem pohodlí a odpočinek. Měla jsem pro to ideální podmínky. Byla jsem pěkně ve stínu u fontány a hlavně jsem byla mladá, díky čemuž jsem mohla konkurovat starým „veteránkám“.\nPrvní krok byl opravdu ůspěšný. Lidé vyhledávali mě i mé vrstevnice k odpočinku a já byla šťastná. Obzvlášť při pohledu na ty staré, ošklivé lavičky, na které si nikdo nechtěl sednout.\nOvšem další rok přišla první rána. Z mého okolí zmizely stromy a já byla neustále na sluníčku, ale pořád si na mě lidé chodili odpočinout. K večeru si na mě chodila sednout skupina mladých lidí. Já se těšila, že se dozvím něco nového ze života lidí. Místo toho mě poškrábali, pokreslili, típali o mě cigarety, zlomili mi opěradlo a dělali mi spoustu dalších nepěkných věcí. Tak jsem se postupem času začala bát večera. A tento můj nový vzhled mi na popularitě nepřidal. Já, kdysi nejoblíbenější lavička v parku jsem měla jen ty noční návštěvy. Ovšem jednoho večera k nim přišla dvojice policistů a odvedla je s sebou. Od té doby jsem je neviděla.\nOd onoho incidentu jsem měla klid, ale mrzelo mě, že si na mě nikdo nesedne. Jednoho dne začalo navečer pršet a pršelo nepřetržitě pět dní. Pak se to stalo. Voda mi nejdříve dosahovala pouze ke kotníkům, pak ke kolenům, načež mě zatopila celou. Pomalu jsem upadla ve spánek, když tu jsem ucítila čerstvý vzduch. Jsem venku. Hurá.\nDruhého dne ke mně přistoupil jakýsi muž a zavolal: „Tuhle taky chlapi“. A já se těšila, že mě opraví. Cestou jsem se krásně vyvětrala, ale tu jsem pojala podezření, když jsme projeli kolem cedule s nápisem: Spalovna odpadů.\nPoté se otevřela velká vrata a mě ovanul velký žár. Snažila jsem se bránit, ale nepomohlo to. Tak já, která přežila nacisty, komunisty a „tu svou partu“, já hrdá lavička z parku skončila ve spalovně.", "original_file": "cb2czavluk_02_1"}
{"text": "Kateřina Žákovská\n14. října 2008\n\n1. slohová kompozice\n(diskusní příspěvek)\n\n<novinový článek – Uspěje StarDance i potřetí?>\n\nStar Dance 3\nV minulých letech jsem sledovala první dvě řady taneční show Star Dance, kterou uvedla televize ČT1. Od listopadu přichází na obrazovku třetí pokračování a otázkou je, jak bude dobré. Mohlo by se říci, že žádné třetí pokračování již nemůže být tak dobré jako první řada. Přesto jsou má očekávání hodně vysoká.\nObsazení moderátorů zůstává stejné, s čímž jsem spokojená, Marek Eben k Star Dance již neodmyslitelně patří, bez jeho vtipných poznámek by to určitě nebylo ono. Tereza Kostková ho skvěle doplňuje, což je jistě zárukou kvality. Co je tedy ve Star Dance nového? Obměna grafiky je určitě na místě a podle upoutávek pořadu jen prospěla. Obsazení by mělo být také atraktivní a zajímavé, v minulých řadách byli upřednostňováni zejména herci, komentátoři a zpěváci, teď nám své taneční umění předvede jedna z našich modelek. Tak uvidíme, jestli bude stejně šikovná na parketu, jako je na módních přehlídkách. Velké množství zábavy a pozitivní energie, podle mě, do pořadu vnese herečka Zuzana Norisová, která již pilně trénuje. Právě ona by mohla nahradit vtipné vystupování Mahuleny Bočanové. Star Dance je pořad vhodný pro všechny věkové kategorie. Mladí se pokochají půvabnými tanečnicemi či tanečníky, starší mohou sledovat výkony svých vrstevníků. Jestli se povede Batulové stejně dobře jako Janě Švandové. Určitým překvapením může být i sestavení poroty. Uvidíme, zda bude mírnější než ta loňská nebo budou porotci sdělovat svá hodnocení stejně ostře.\nPalce budu držet určitě všem, protože z minulých řad vím, jak jsou tréninky náročné a jak jsou celebrity i tanečníci unavení. Přeji si, ať vyhraje ten nelepší, no zkrátka ten, který si získá největší přízeň diváků. Fandit budu i těm méně nadaným, snaha se přeci cení. Doufám, že sledovanost a atraktivnost se vyrovná minulé řadě.", "original_file": "ces2gzakkat_1"}
{"text": "ZÁPAS\n\nByl květen, přesně 11. 5. 2002. a my jsme právě dorazily do sokolovny v Hradci Králové. Hraje se tu Mistrovství republiky v basketbale mladších dorostenek. Boj o 3. místo je v poločase a my jdeme do šaten. Tím to vždy začíná. Nejen, že jsme nervózní ze slova „finále“, teď jsme ještě néervóznější, protože už je to tady. Najednou je tady tu ten známý pocit, pocit, který máme před každým zápasem. Nervozita nadále stoupá, všechny jsme napjaté a strašně natěšené. Žádná z nás nemění své „šťastné“ rituály, – jedna má šťastné spodky, druhá ponožky. Pak pokračujeme – dres, boty, týmové tričko (se jménem na zádech), tepláky a mikinu. Ještě učesat. Pro štěstí si všéechny češeme 2 culíky – doslova všechny, i tře trenérka. Jsme totálně sjednocené – jeden tým, jedna duše. A kdyby jsme nebyly každá úplně jiná, tak vypadáme jako dvanácterčata. Ještě malá porada a jde se na to.\n\nJe čas vyrazit ze šatny. Venku slyšíme jásot, to se dohrál předchozí zápas. Vycházíme, vs zdravíme se s rodičema, které vidíme po 3 dnech. Snad poprvé se nám podařilo vejít do haly jako celku. Následuje společné rozběhávání a rozcvička. Kapitánka předcvičuje a my všechny cvičíme<in> podle ní. Pohledy nám ale utíkají na druhou stranu hřiště, k soupeřkám. Holky z Hradce Králové. Letos neporazitelné, opravdu. Za celou sezónu neprohrály jediný zápas. Zlomíme jejich neporazitelnost? D Doufáme, modlíme se za to. Nevím, jak pro holky, ale pro mě je už tohle neuvěřitelné štěstí. Opravdu mi stačí se jen rozcvičovat před zápasem a mám pocit nejšťastnějšího člověka pod sluncem. Všude kolem jsou fanoušci obou družstev, ale i ostatní, lidé, kteří přišli do sokolovny jen ze zvědavosti. Pro mě je už tohle obrovský pocit uspokojení. Věřím, že každá z nás si připadá jako „někdo“, na nás to závisí a my to rozhodneme. My jsme se sem dostaly. A už to je náš úspěch. Teď už to stačí jen dovést do konce. Dneska nechceme být jen dobré, chceme být nejlepší.\n\nZákladní 5 je vybrána, nastupují naše nejlepší hráčky. Ostatní sedíme na lavičce a navzájem se uklidňujeme. A už je to tady. Rozhodčí vyhodil balón do vzduchu a tím začíná zápas. Zápas roku, poslední v sezóně. Bubny i trumpeta se v rukou fanoušků rozezněly. Holky hrajou jako o život, ale Hradec stále vede, ne o moc, ale vede. Vypadá to marně. První střídání. Některým z nás je hned od začátku jasné, že se na hřiště nedostanou, ale stále doufáme. Chceme se taky zapsat do dějin zápasu. Nevadí, stejně jsme jako 1 tělo. Jak ve 3 mušketýřích – jedna za všechny, všechny za jednu. Naše lavička se snad poprvé projevuje, to je nevěřitelné. Hra je strašně napínavá.\n\nV poločase je skóre skoro vyrovnané, a my pořád křičíme a povzbuzujeme. Moc to nepomáhá, jelikož během 5 minut dostaneme asi14 bodů. Do konce chybí asi 12 minut, když se stane ten faul. Je osudný nebo {spíš je -> je spíš} ostudný? Hra se zastavuje a my na druhé straně hřiště nevíme, co se přesně děje, a tak jen hádáme. V těchto chvílích vede Ho Hradec asi o 20 bodů a zápas vypadá rozhodnutě. Pořád se ještě nehraje, už to trvá asi 10 minut. Hráčky stojí nastoupené na hřišti a čekají. Ale na co? Při tom faulu upadla 1 ze soupeřek na zem a ta podlaha zůstala mokrá. Spoluhráčce už došla trpělivost, a jelikož věděla, proč se nehraje, tak šla, vzala hadr a tu mokrou podlahu utřela. Nikdo nevěřil vlastním očím. Tohle je povinnost pořadatele. Možná nás to povzbudilo, ale spíš to soupeřky lehce vykolejilo. Dostaly jsme se do ráže, před posledníma 10 minutama už totiž Hradec vede „pouze“ o 7 bodů. Je to velmi tvrdý zápas, obě družstva bojují jako o život. Hodně faulujeme, a tak se na hřišti pomalu střídáme všechny. 5 minut do konce a na tabuli vidíme, že jsme to dotáhly. Plichta. My na lavičce radostí vyskakujeme, prázdnýma lahvema mlátíme o zem a snažíme se přeřvat ten hukot. Fandíme, fandíme jako ještě nikdy předtím. Nevzdáváme to, bojujeme dál. 3 minuty do konce přišla řada i na mě. Úplně jsem se rozklepala. „Hlavně braň!“ To je rada trenérky. Proti mě totiž stojí hráčka o hlavu vyšší. Jestli jsem před zápasem byla nervózní, pak nevím, co se se mnou děje teď. Štěstí, euforie, nervozita. Nevím. Úžasná atmosféra, ale pro mě je teď nejdůležitější se uklidnit a soustředit na hru. Hrát dobře, protože v tomto okamžiku už zaleží i na minimální chybě.\n\nPřipadá mi, že po hříšti neběháme, my létáme. Minuta do konce a my vedeme o 3 body. Pořád tedy ještě není nic rozhodnuto. Soupeři si berou oddechový čas. Doplňujeme energii a úsměvy nám jen září. Jsme rozhodnuty to náskok nepustit. Z hlediště cítíme neuvěřitelnou podporu, hlavně od rodičů. Jo Jsou na nás pyšní. Tahle minuta je asi nejdelší minuta zápasu, jakou jsem zažila. Hra se pořád zastavuje, protože jsme pořád faulované. Klasická taktika. My budeme střílet trestné body, které, jak ony doufají, neproměníme., Soupeřky se tak dostanou dřív k balónu. Naše muška je ale přesná, a tak náskok ještě zvyšujeme. Pak už slyšíme jen 3... 2... 1 a úžasný jásot.\n\nVšude je poprask. Nusle vyhrály, vyhrály! Skáčeme štěstím až do nebe. Radost je obrovská, neuvěřitelná atmosféra. To se nedá popsat, to se musí zažít. Ohromná euforie. Pozdravíme klasicky soupeře podáním ruky a potom hned následují vítězné rituály. Tančí se dokola, řveme mistři a vrchol všeho – nejlehčí hráčka si sedne na ramena té největší a stříhá síťku na koši. Pak rychle poz obejmout rodiče a nastupujeme k závěrečnému ceremoniálu.\n\nTo je to nejlepší – , závěrečný ceremoniál. Nejkrásnější pocit na světě. Stojíme před nastoupenou halou, na krku nám visí zlaté medaile, na sobě trička s nápisem MISTŘI a posloucháme tu známo píseň, píseň vítězství: „We are the champions, ... .“", "original_file": "pr4cherpet_1"}
{"text": "Nedbálková Markéta, 1. C\n4. listopadu\n\n1. písemná práce\nVZPOMÍNKA\n(vypravování)\n\nOsnova: 1) úvod – vzpomínání Karla\n2) Vlastní stať – a) dětské lumpárny\nb) výlet\nc) nehoda\n3) Závěr – uzdravení\n\nKarel sedí u nemocniční postele svého nejlepšího přítele Martina, drží ho za ruku a v očích má slzy. Hlavou se mu honí mnoho všelijakých vzpomínek:\nKarel s Martinem jsou kamarádi již od dětství. Bydleli nedaleko Prahy v sousedních rodinných domcích se společnou zahradou. Vždy spolu dováděli, hráli si a hlavně zlobili rodiče! Jednou mamince Karla vyměnili obsahy kořenek, když zrovna vařila pro návštěvu oběd. Samozřejmě se jídlo vyhodilo a návštěva se musela spokojit s kávou a sušenkami. Jindy zase tatínka Martina zamkli na chvíli do kůlny na nářadí a dělali, že se zasekly dveře.\nTeď už ale byli kluci větší a rozumnější. Chodili spolu do školy, kde to také nebylo jednoduché. Karlovi šlo učení o trochu lépe, a tak někdy pomáhal Martinovi s úkoly. Jednou takhle zase seděli nad sešity, byl zrovna pátek, a byli docela unavení. Po chvíli Martin řekl: „Nejradši bych se schoval na nějakém klidném, tichém místě, daleko od školy a veškeré civilizace.“ .....Ještě bych ráda připomněla, že když byli kluci malí, schovali se hned ráno v koruně starého dubu, který stál mezi jejich domy. Rodiče je celý den hledali, a když se večer vrátili domů unavení a zoufalí, jejich děti už stály v kuchyni a přivítaly je slovy: „Ahoj mami, ahoj tati, co bude k večeři?!“......... „To máš pravdu, to by bylo skvělé, ale bohužel to už není tak jednoduché, jako když nám bylo šest,“ odpověděl Karel, „ale mohli bychom vyrazit zítra na výlet, co na to říkáš?“ Tak dobře, už se těším,“ řekl Martin, „tak se sejdeme zítra v osm hodin na nádraží.“ Kluci nadšeni skvělým nápadem rychle běželi domů, aby si sbalili věci na výlet.\nJe sobota 7:55 a Karel již čeká na smluveném místě. Rozhlíží se kolem, jestli nezahlédne Martina. Už ho vidí. Je za silnicí a mává na něj. V té radosti se Martin pořádně nerozhlédne a „Pozóóór!“ zakřičí Karel. Ozve se skřípot brzd, rána a další Karlův výkřik: „NÉÉÉÉ!“ Ztichlou ulicí se rozřinčí hlas sirény. Přijíždí ambulance. Lékaři nakládají Martina na nosítka a odjíždí. Karel neví, co má dělat. Smutek, pláč, zoufalství. Takové jsou jeho pocity. Stojí tam tak sám, strašně sám....\nTeď už je Karel opět u postele svého kamaráda v nemocnici. Něco ho vyrušilo od vzpomínání. Byl to Martin! Probral se! Konečně! Oba kamarádi měli velikou radost a už se těší na ten společný výlet.", "original_file": "pr1cnedmar_01_1"}
{"text": "23. 3. 2006\nBartůněk, 2.C\n2. písemná práce\n(subjektivně zabarvený popis)\nTéma: V prosinci\n\nV prosinci\nPřijíždí poslední noční tramvaj. Dnes už jiná nepojede. Také unavený řidič už si potřebuje odpočinout. Vstupuje mladý pár tisknouce se k sobě. Zima totiž zalézá až za nehty. Mrazivý vánek připomíná, že je prosinec. Poslední měsíc v roce – měsíc vánoc, nejrůznějších oslav a radovánek. Měsíc klidu.\nPár se vydává směrem do parku – taková večerní procházka přírodou. A právě příroda je tak jiná než kdykoli jindy. Celá krajina je zavátá tím čerstvým bělostným sněhem, který padá již druhý den. Těžko by člověk hádal, co se pod ním skrývá. Zasněžená louka připomínající spíše pustou pláň bez života, na obzoru obrysy stromů. To vše zvýrazňováno jasným svitem měsíce. Dnes však není celý. Jakoby ho někdo kus ukousl. Naštěstí má i tento velikán své pomocníky. Množství hvězd na nebi pomáhá jako tisíce malých žároviček blikajících na vánočním stromečku. A mezi nimi jejich král. Zdá se, že je kousek nad vámi, ale přesto je od vás tisíce a tisíce kilometrů daleko. Zvláštní pocit.\nNerovná, zasněžena kamenitá cesta vede kamsi do neznáma. Kamínek za kamínkem se plete pod nohama. Jeden jako druhý, všechny omrzlé a obalené vrstvičkou ledu. Přesto cesta rychle ubíhá. Šplouchání vody naznačuje, že podél cestičky teče malý potůček. Ještě stále odolává – nezamrzl, ale již brzy přijde i pro něho čas zimního spánku a odpočinku. Za potůčkem v dáli dokáže bystré oko pozorovatele spatřit začátek lesa. Tak strašidelného, tmavého, strach nahánějícího. Tma by se tam dala krájet. Kdo by řekl, že tam může někdo bydlet. A přesto. Les je plný nejrůznějších obyvatel. To vše naznačuje například krákání vran nebo slabé houkání sovy. Ale i příroda už spí. Kromě těchto pár ponocujících spí celý les. Zasněžené vrcholky smrků zakrývají les jako peřina a hvízdání toho mrazivého, štiplavého větru jakoby zpěv ukolébavky na dobrou noc.\nVečerní návštěvníci lesa se konečně zastaví. Široko daleko žádného jiného človíčka. Usadí se společně na starou dřevěnou lavičku, která tu stála pravděpodobně už v mládí babiček a dědečků. Jeden by se bál, aby si nezarazil třísku. Ale oni se nestarají. Jen se pozvolna nechávají unášet tím nádherným představením, jakým tato prosincová příroda rozhodně je. A ten čerstvý vzduch spojený až s nezvyklým klidem. To by člověk v centru večerní, bouřlivé atmosféry města hledal asi marně.\nČas pozvolna ubíhá. Nikoho to netrápí. Jakoby v tuto chvíli nic neznamenal. A přece. V dáli je slyšet kostelní věž. Ten pronikavý, dunivý, na dálku slyšitelný zvuk, který oznamuje půlnoc. Jakoby odbýval konec představení, opona padá a pár se vrací zpět k tramvajové stanici po té samé kamenité cestičce, kolem téhož tichého potůčku a tmavého, strašidelného lesa. Deja-vu.\nPouze ťukání datla, toho hladového tvora, které předtím nebylo slyšet, značí opak. Avšak tramvaj už spí. Stejně jako její řidič, stejně jako zvířectvo lesa, stejně jako příroda. Pouze on a ona, sami uprostřed ničeho, nespí.\nKonec krásného večera. Domů se vydává pár po svých vstříc tmou zahalenému, nikdy nespícímu městu. Nikdo neví, co bude zítra, nikdo neví, co bude pozítří. Dnes je však krásný prosincový večer, lásky čas.", "original_file": "pr2cfbarjan_02_1"}
{"text": "Daniel Prouza, 1. E\n5. listopadu 2003\n1. písemná práce\nVzpomínka\n(vypravování)\n\nOsnova:\n\nNyní vám povím tajuplný příběh, který se už půl století šušká v hospodách, putykách a barech v zapadlém městě Corland Hills v Dakotě.\nJohn Dillinger žil v v malém městečku v Corland Hills. Přes den spal a po nocích pracoval ve strážní budce na železniční trati mezi městy Panamana a Oscio. Jeho samotářská práce mu vyhovovala, protože byl velmi plachý a v lidské společnosti se cítil nesvůj. Měl už nejlepší léta za sebou, s lidmi se nikdy nestýkal a za svůj život neměl manželku ani moc přátel. Byl to samotář, který žil ve svém špinavém a oprýskaném domě na kopci daleko od lidí. Žil spořádaný, stereotypní život, za který se nikdy neudálo nic zajímavého a vyčnívajícího\nz šedosti jeho všedního života.\nJednoho večera se opět, jako každý den, vydal ke své strážní budce u trati nedaleko od Corland Hills. Byl podzimní večer a krajinu už dávno pokryla tma. Strážní budka bylo nevelké stavení s ošuntělými zdmi a střechou, porostlou mechem. John vlezl dovnitř, rozsvítil si petrolejku, těžce usedl na lavičku a zapálil si cigaretu. Jeho práce byla otupující, ale John si na ni za ta léta úplně zvykl. Alespoň se vyhne kontaktu s lidmi, které tolik nesnášel, a kteří na oplátku nesnášeli jeho. Zdálo se, že tato noc nepřinese nic zajímavého, stejně jako tisíce nocí předešlých. Kolem jedenácté hodiny projel vlak. Řidič Johnovi zamával, a ten mu pozdrav oplatil lehkým pokývnutím hlavy.\nKolen druhé hodiny se ale stalo něco zvláštního. V nedalekém lesíku se rozsvítilo jasné, oslnivé světlo. John vylekaně cukl hlavou. Světlo prosvitovalo mezi stromy a pomalým, houpavým pohybem se přibližovalo k budce. John byl nebojácný. Půl života, stráveného u železniční trati ho naučilo odvaze. Najednou se světlo zastavilo u kraje lesa a po chvíli zhaslo. Johnovi trvalo chvíli, než se uklidnil, zapálil si další cigaretu a přečkal do rána. Ráno šel domů a spal až do večera, jako každý jiný den.\nDruhého dne se na večer zase vydal k budce, strávit další noc v otupujícím zaměstnání. V klidu seděl vevnitř a pokuřoval a na strašidelnou příhodu z předešlé noci dočista zapomněl. Kolem dvanácté se však světlo objevilo znovu. Tentokrát už ale na louce, na půl cesty mezi lesíkem a budkou. Světlo se opět pomalu přibližovalo. John se začal opravdu bát. Začal vystrašeně volat: „Co to je? Co se to děje? Vypadni! Jdi pryč!“ Světlo však vůbec nereagovalo a dále postupovalo k budce. Těsně před vchodem však opět zhaslo. Vystrašený John se po čase uklidnil a vyčkal do rána.\n˂nedokončeno˃", "original_file": "pr1eprodan_01_1"}
{"text": "5. prosince 2008\nTereza Musilová\nP2\n\n1. písemná slohová práce\nCharakteristika, popis\nTéma: Byl to jen sen\n\nOsnova: 1. Úvod do onoho snu\n2. Popis prostoru\n3. Naštěstí jsou sny, pouhými sny\n\nSny jsou pouhými sny – Díky Bohu!\nChtěla bych vám popsa sen, který se mi zdává poslední dobou denně. Možná se bude zdát popis zvláštní a možná až neuvěřitelný. Musíte ovšem brát v úvahu, že sny se právě takovými mají jevit...\nJe prázdná místnost. O čtyřech stěnách, pokrytá černými tapetami. Uprostřed stojím já. Ta místnost nemá žádná okna, žádné dveře. Tedy vlastně ano. Jedny dveře tu jsou. Přímo nade mnou. Na stropě. Střih. Zničehonic se objevím na překrásné louce. Všude jsem obklopená rostlinami – lučními květy. Na nebi se líně táhnou mraky, které tu a tam zakryjí slunce. Okolo mě pobíhají bílý králíčci jako kdyby samou radostí tancovali. Kousek od louky je takový temný les. Vysoké a mohutné stromy se tyčí do nebeských výšin. Jejich konce se vznášejí ve směru větru. Z toho lesa vybíhají jeleni a začnou skotačit na louce. Jejich hry připomínají tanec stejně jako u bílých králíčků. Ovšem o něco vznešenější. Jejich nožky doslova létaly vzduchem s jakou lehkostí se dokázali odrazit od země. Z nádherně prosluněného nebe začnou padat kapky deště. Jedna následovala za druhou. Na celé louce zkončí radostná nálada. Snažím se odejít z louky. Směrem od lesa vypadá louka nekonečně. Nebyla. Na konci louky byl konec. Konec země. Jen nebe a nic. Louka společně s lesem se zdáli být obyčejnou zemí. Ale ne. Je to jakási deska porostlá trávou, lučními květy a lesem. Střih. Ocitám se v jakési další zemi, kde jsem spatřila, ale jen ztěží maličké bytůstky. Jejich velikost dosahovala velikosti obyčejné housenky. Rozhlédnu se kolem. Tato země byla pravým opakem té předešlé. Stromy zde hořely. Některé jsou pouze popálené, ale většina z nich už tu skoro ani nebyla. Tráva, ta přenádherná svěží tráva. Ne. Místo trávy jen hlína a bláto. Na nebi poletují netopýři místo ptáčků a hlasitě pískají. Ten pískot je nesnesitelný. O nebi ani nemluvim. Modrá barva s bílými mraky nahradila krvavě červená s černými fleky. V této zemi vládla a vládne deprese. Zvířata trpí a brečí bolestí. Rostliny tu nejsou. Veselými se tu jevily být pouze ty malé bytůstky. Střih. Opět stejná místnost o čtyřech stěnách a černými tapetami. Opět žádná okna. Podívám se na strop. Místo dveří tam jsou velikánské ostré bodliny. Nějakou dobu se nic nedělo. A zachvíli se zatřásla zem. Pak i celá místnost. A nakonec. Spadne horní stěna s bodlinami přímo na mě. Střih.\nRáno rozlepím víčka od sebe a nervózně kolem sebe koukám. Nikde nic. Jen můj pokoj. Jedno velké okno uprostřed místnosti se zataženými závěsy. Opodál stoleček s počítačem a učením. Vedle něj židle. A vedle mě na posteli pospává pes. Já a můj pes ve veliké a měkké posteli. Vše je na svém mistě. Celá zpocená přemýšlím o snu. „Bylo v tom tolik beznaděje,“ řeknu si. „Byl to jen sen.“ Úsměv zamění můj pot. A já si ještě lehnu.", "original_file": "grp2muster_1"}
{"text": "31.10. 2006\t\nJaroslav Chládek, 2.D\n1. písemná slohová práce\n (Referát)\n\nOsnova: I. Úvod – volba náplně referátu\nII. 1) Zásahové zóny\n2) základní pohyby\n3) sedm šermířských technik\nIII. Závěr – schrnutí (Všeobecné rady)\n\nvysvětlivky: [...] – chybně uvedeno\n\nPůvodně to celé mělo být o něčem jiném, ale jelikož jsem byl koneckonců na pochybách a protože jeden z mých známých mě nazval ve věci tohoto referátu vpravdě odborníkem na sloho vzatým, rozhodl jsem se poreferovat vám v částečném a co možná konkrétním používání obouručného meče a všech praktických pohybech, které je možné s touto zbraní provádět.\nNa samém počátku výcviku každého, kdo je odhodlám transformovat potenciální meč ve svých rukou ve skutečnou „smrtící„ a strachnahánějící věc, je nutné naučit se rozlišovat na svém potenciálním protivníkovy šest tzv. zásahových zón, kterými jsou v praxi oblast hlavy, zad, pravé části trupu a pravé horní končetiny, levé části trupu a levé horní končetiny a podobně i levé dolní končetiny. Jsem přesvědčen o tom, že některým začátečníkům připadá moc komplikované a podceněníhodné učit se v první řadě tuto teorii, ztělesněnou zde zásahovými zónamy, ale to je samozřejmě absolutně mylné přesvědčení a naopak já osobně bych [tyto] těmto jistě budoucím šermířům doporučil, aby do naučení se zásahových zón a posléze využitelnosti těchto znalostí v praxi věnovali co možná nejvíce jejich energie, času a vnitřní disciplíny a to z toho důvodu, že posléze kdy se dokonale naučí pročistit jejich mysl a spatřovat ve svém protivníkovi rozhodně ne člověka; svého soupeře a už vůbec ne neporazitelné monstrum, proti kterému nemohou v žádném případě obstát, ale jednotlivé zásahové zóny a jejich možné využití pro svůj úspěch, jejich celková koordinace s jejich zbraní bude mnohem dokonalejší, spolupráce mozku a jejich fyzických kvalit mnohem rychlejší a propracovanější, ale zejména vaše celkové vystupování s vaší zbraní i bez ní mnohem sebejistější a věřte, vaše sebejistota je základem každého vašeho úspěchu, ale o psichyckých předpokladech nutných pro dokonalého šermíře a profesionalita v tomto oboru bude řeč ještě později.\nPakliže jste už toho názoru, že jste plně vzali na vědomí existenci jednotlivých zásahových zón, alespoň do té míry, jak je řečena v předchozím odstavci, můžete se věnovat postupné výuce konkrétních šermířských technik a praktických obraných i útočných pohybů s vaším mečem, což vám v budoucnu umožní prakticky to nejdůležitější totiž vyvinutí sobě vlastní nebo již existující formy jedné ze šermířských technik, která bude plně vystihovat váš charakter a vaši osobnost jako takovou, ale pěkně popořádku. Od zjištění existence obouručného meče a plného zrespektování všech jeho šermířských a jiných vlastností a kvalit, bylo skutečnými profesionály vyvinuto Sedm šermířských forem technik, které jsou pro lepší anonymitu vůči nepovolaným osobám identifikovány pouze římskými číslicemy od I do VII, a které se pak dále ještě rozlišují do několika tzn. podtechnik, které každou jednotlivou techniku ještě zdokonalují.\nProtože podrobným rozborem všech VII technik byl popsal minimálně dvakrát tolik místa co do této [---] omezením se jen na ty nejpoužívanější a nejpoužitelnější ve skutečném boji. Jsou jimi technika II, technika IV a technika VII, které je však pro svou náročnost stále ve vývoji    narozdíl od ostatních mnohem ucelenějších technik, ale o ní bude řeč ještě později.\nTechnika II se stala krajně vytříbenou a pro méně zkušeného šermíře prakticky nezvladatelnou formou boje meč proti meči, rozvíjí v sobě přesnost pohybu čepele do nejvyššího možného stupně a vychovává největší mistry soubojů, kteří se kdy objevili. Tato technika upřednostňuje a preferuje dlouhé elegantní pohyby ruky a vyžaduje její značnou hbitost a obratnost, zejména zápěstí.\nTechnika IV je naproti tomu prakticky nejakrobatičtější ze všech šermířských technik a pro svého uživatele absolutní hranice jeho fyzických limitů, díky čemuž se pak mohou její největší mistři, díky za své neuvěřitelné fyzické rychlosti a přesné koordinaci jevit skutečně jen jako pouhá šmouha a následně jsou schopni i zdánlivě nemožných fyzických výkonů a kreací.\nA co se týče techniky VII, jak už byla řečeno tato technika je velmi náročná a stále ve vývoji, což dost možná z velké části zapříčiněna i tím, že v sobě spojuje pohyby všech předešlých šesti technik a pokusit se o ní nemůže nikdo, kdo alespoň okrajově nestudoval zmíněné předešlé techniky.\nCo se však týče mého realného názoru, já osobně preferuji techniku III, jejíž charakteristikou jsou rychlé a úporné obrané pohyby, které ve finálním stadiu této techniky nechávají na svém uživatelovi odkrytou proti jeho soupeřům minimálně část jeho fyzické plochy. Jen naokraj bych snad měl ještě zmínit, že skuteční mistři této techniky (ke kterým já osobně však mám ještě velmi daleko) se pokládají za neporazitelné, ale to už je jiný „příběh„.\nZávěrem bych snad ještě měl zmínit --- nezbytné předpoklady, bez kterých je prakticky nemožné dosáhnout v šermu, ale jak sami jistě poznáte i v jakémkoliv jiném oboru skutečné velikosti a dokonalosti. Mám na mysli to nejhlubší odhodlání dosáhnout vytyčeného a předsevzatého cíle, neustálá ctižádost a touha po sebezdokonalení, kdy doporučuji zas a znovu a znovu provádět naučené pohyby vaším mečem až do úplného fyzického vyčerpání, síla a vůle porazit svou vlastní pýchu, protože to, jak je známo je největším nepřítelem skutečného šermíře, bojovníka a hrdiny a konečně fyzická, ale zejména psichycká rychlost což je asi nejlépe řečeno slovy jednoho z mých potencionálních učitelů: „Feel, don´t think, use your instinkt, concentrate on the moment, may the force be with you.„ čili „Musíš cítit, věřit instinktu ať tě provází Síla, ale jak už jsem se v minulosti několikrát přesvědčil, skutečná Síla, ta je v nás.", "original_file": "pr2dchljar_1"}
{"text": "Veronika Chudobová\nTřída: VII. B\nDatum: 19. 11. 2009\n\n1. slohová práce – popis uměleckého díla\nObrázek Josefa Lady\nSlouha\n\nTento obrázek nakreslil Josef Lada v roce 1945. Je to kolorovaná kresba na zimní motivy. Obrázek na mne zapůsobil trochu, ale opravdu pouze trochu ponuře, ačkoli má zobrazovat veselý čas Vánoc. Na obrázku je znázorněn hustě padající sníh. Sněhem zapadané jsou i klády a vědra na vodu. Všechny chaloupky jsou pokryty rampouchy a vysokými vrstvami již zmiňovaného sněhu.\nÚstřední motiv tvoří dva koledníci, muž a žena oba staršího věku. Muž drží v rukou trubku a troubí s ní do oken jedné z chaloupek, té umístěné v popředí. Na hlavě má hnědou ušanku. Pod ní má blonďaté vlasy. Na sobě má oblečen dlouhý kožešinový kabát se zeleným obšitím. Na nohou má obuty hnědé válenky. Těsně za ním stojí žena, která nese žlutý raneček s oranžovým vyšíváním. Na hlavě má uvázaný šátek velice podobný tomu co nese. Je oblečena do zeleného kabátku dlouhého asi tak k jejím bokům, pod ním má dlouhou červenou sukni s bílou zástěrkou. Na zádech nese proutěnou nůši přes kterou je dána bílá látka.\nJako motiv vedlejší posloužila jednak chaloupka s dřevěným obložením na zdech, která nás utvrzuje v tom, že jsou Vánoce, protože v jejím okénku lze spatřit vánoční stromeček a jednak je to černý pes, který je z poloviny schovaný za kolednici.\nV popředí je padající a napadaný sníh. V pozadí je jedna chaloupka také s dřevěným obložením. Kolem chaloupky je postavený dřevěný plot. Těsně u ní stojí zcela holý vysoký strom. Ale nesmíme zapomenout na nebe, které má tmavomodrou barvu, z čehož lze usoudit, že je noc.\nKresba je velice hezká ostatně jako s největší pravděpodobností všechny Ladovy obrázky.", "original_file": "kl7bchuver_1"}
{"text": "25. 3. 04\nVěra Fuchtnerová\nI. E\n\nCharakteristika\n\nOSNOVA\n1.) úvod: Změna\n2.) stať: a) bílá vrána\nb) vzhled\nc) hrdinka\n3.)závěr:\n\nBěhem mého dosavadního života mě ovlivnilo spoustu pozitivních i negativních živlů. Škola, rodina, přátelé, média...... Díky nim všem získávám zkušenosti a na základě vlastního názoru na nabízené informace a ponaučení z nich se měním. Nejzásadněji mě však dokázala zmanipulovat a z nudy vytáhnout donedávna cizí žena.\nMadam má na krátko střižené peroxidem barvené vlasy, tudíž září mezi ministerskými úředníky jako bílá vrána nadějné budoucnosti mezi houfem starých a protivných krkavců.\nZ úplně prvního setkání mi v paměti utkvěly brýle. „Druhé oči“ vyrobené visážistou přesně na míru s odleskem do fialova. Úžasně vybroušený tvar připomínající rozbité noty mě uchvátil. Modré oči pod nafialovělými skly jen září, jejich sympatičnost si okamžitě zamilujete. Nos, nevím jak vypadá, ale mám pocit, že je nenápadný. Pro plastického chirurga zajímavý exemplář bych si pamatovala. Narůžovělé kulaťoučké tvářičky zdobí komicky střižený úsměv, jenž je olemován poměrně plnými rudými rty. Přestože bílé zuby nemá rovné, usmívá se mile. Dolní čelist sice trochu zaniká ve dvojité bradě, ale to vůbec nevadí. Modelingu se tedy tato dáma nevěnuje, i když je se svou postavou navísost spokojena. Sebevědomí, to jí také nechybí, ba naopak, řekla bych, že by mohla kdejaké\n˂pokračování v konceptu˃\nA sebevědomí má jistě více než kdejaká anorektička.\nNenosí moc šperků na krku. Mám pocit, že ani obrovského briliantového náhrdelníku by si žádný muž nevšiml, protože horní část jejího trupu zdobí bohatě, velmi bohatě, obložený hrudník. Zbytek vnější části --- --- -- Peněz si vydělává, řekla bych až dost, tak se může její zevnějšek jednou za čas pochlubit i nějakým tím dražším modelem z clokhausu, který se samozřejmě neobejde bez desetitisícové padnoucí kabelky.\nStáří tuto školenou dámu moc nepoznamenává. Už v mládí dokázala využívat svých záviděníhodných psychologických vlastností. Způsob jakým dokáže ovlivnit a ovládat všechny kolem sebe je neuvěřitelný. Nesmírně tím každému pomáhá a po celá ta léta. Možná, že změnila názor, ale je to stále ona. Připomíná mi hlavní kladnou hrdinku z levných Harlequinů, kdy je v hlavním ději před svatbou ženy a muže, najednou se ale objeví láska z dětství a v tom nastoupí objektivní rádce, v našem případě člověk, který mě v životě nejvíce ovlivnil. Snaží se diplomaticky vyřešit nevěru snoubenci, ale muž číslo dvě to také nemá lehké, i když není oprávněn ke únosu nevěsty\n˂nedokončeno˃", "original_file": "pr1eflever_02_1"}
{"text": "Těžký úděl matematikův\n\nOsnova:\n\nI. Pan X\n\nII. 1) Pan X přichází o práci\n\n2) Nemoc\n\n3) Záblesk světla\n\nIII. Smrt\n\nPan X se probudil v šest hodin, přesně jako vždy. První, co vídával, když otevřel ráno oči, byl kdysi snad bílý strop jeho malé ložnice obdélníkového půdorysu. Nyní v X vstal z postele a šel se umýt do koupelny, cestou však kopl do něčeho kovového a palcem mu projela ostrá bolest. Podíval se na zem a uviděl – mikroskop! „Ksakru, kde se tady vzal?“ Pan X byl rozladen na nejvyšší míru, neboť se nepamatoval, že by m mikroskop včera vůbec vytahoval a co bylo ještě podivnější, že by ho nevrátil nazpět. Nadevše totiž miloval pořádek, každá věc v jeho bytě měla své místo. A teď tohle! X strčil rychle mikroskop do skříně a šel se umýt do koupelny.\n\nPan X, kterému letos bylo asi 47 (on sám narozeniny neslavil; a tudíž za nějaký čas zapomněl, kolik mu přesně je) byl neduživý, vychrtlý a nemocně vypadající člověk s pleškou na hlavě, jemuž se od mládí nehonila hlavou jiná věc, než matematika, o jejímž smyslu snad nikdy neuvažoval, pokládal jí za něco úplně samozřejmého. Po dokončení matematicko-fyzikální fakulty šel učit na gymnázium, ale tam mo vydržel jenom jeden rok. Byl totiž od přírody málomluvný a studentů se bál a zároveň je nenáviděl, připadali mu tupí a zesměšňovali ho. Pro X to byl vskutku trpký rok. Poté si našel místo na akademii věd, kde pracuje doteď a úspěchy vymýšlí nové postupy řešení těch nejsložitějších úloh. Pravda, moc peněz za to není, ale ani málo a za pár let práce (ktera pro X byla vlastně potěšením) si koupil maličký byt na okraji města. Byt má zařízen spartánsky ̶ avšak pečlivě uklizený, až na pár drobností (Za za celá ta léta například neumyl ani jedno okno, občas také kvůli matematickému bádání zapomněl vynést odpadky) X žije po léta sám, nikdy se neoženil. Proč také?\n\nPoté, co si X propláchl očí na sebe ledabyle nasoukal zašlý oblek, vzal aktovku a bez snídaně (jen další zbytečná ztráta času) šel do práce. Za 20 minut dojel tramvají k nevzhledné „krabicovité“ budově – akademii věd. Vešel do budovy, pozdravil vrátného a pak co nejrychleji ba l šel do své pracovny hloubat nad záležitostmi matematiky.\n\nZhruba o půl druhé za ním přišel Y a řekl mu, aby se okamžitě stavil u ředitele. X zaklepal na dveře ředitelovy kanceláře a vstoupil. Ředitel seděl v koženém křesle otočen zády k X. „Dobrý den,“ řekl X. „Dobrý den, posaďte se,“ řekl ředitel, otočil se na kolečkové židli směrem k X a uchopil pero do pravé ruky. „Víte, že poslední dobou se objevily politické tlaky na zeštíhlení úřednického aparátu a rušení bezvýznamných institucí.“ Ředitel, starý muž drobné postavy s pronikavýma očima, se na chvíli odmlčel. „Hmmm.“ X ředitele nevnímal, protože dumal nad tím, kolik je třetí odmocnina z -34 578 111. Ředitel pokračoval: „Je mi to moc líto, ale náš ústav se ruší. Dělal jsem, co jsem v zájmu vědy mohl udělat.“ X se zarazil: „Cože?“ „Oni chtějí zničit vědu?“ „Vědu ne, biologické, chemické a fyzikální ústavy zůstanou.“ Zase chvíle ticha. X nevěřil vlastním uším a jen udiveně zíral s otevřenou tlamou. „Tohle mi podepište,“ řekl ředitel a podal X jakousi smlouvu a kuličkové pero. X podepsal až podivuhodně klidně, bez přečtení a bez zdržování. „Svoji pracovnu vykliďte do tří dnů.“ „Ano,“ řekl X. „To je ode měne vše, nashledanou.“ Ředitel potřásl X rukou. X odešel.\n\nPro X to byla veliká rána. Vůbec tomu nerozumněl. Proč? Podruhé v životě se takhle začal ptát. Poté, co byl ústav uzavřen, jen seděl doma a zaobíral se matematikou. Začal zanedbávat svůj byt, takže v kdysi vzorně uklizeném bytě teď byl nepořádek, až hanba a smrdělo to tam zatuchlinou. X se o živobytí příliš nestaral, nikdy moc nejedl a vždy si vystačil s málem. Noci probděné nad matematickými úlohami, téměř žádná strava, zkažené ovzduší a temno si vyžádaly svou daň. X těžce onemocněl, tak těžce, že ani vstát z postele nemohl. Ne, neměl horečky, ba naopak. Byl mrtvolně stůdený, dýchal pomalu, co snědl, to vyzvracel. Na těle měl ošklivé boláky a teklo mu z nosu. Byl velice sláb. Byl před smrtí. Jednou nohou v rakvi. Až teď, na samém konci života začal přemýšlet. „Co jsem po sobě na světě zanechal?“ - „Samor Spoustu užitečných řešení rovnic, se kterými si lámali hlavu všichni matematici světa.“ Takový dar lidstvu a oni se mi odvděčili takhle. Holota!“ X pocítil něco zvláštního, co nepocítil snad nikdy, nebo už hodně dávno. Sestoupil z dokonalého a nezničitelného světa čísel do nedokonalého, a nízkého, ale skutečného světa, jehož je sám součástí, ať se mu to líbí, nebo ne. Začal přemýšlet o lidech.\n\n„Za čím jdou? Co chtějí? Chtěli mě zničit?“ Tu se zalekl vlastních otázek a začal vzpomínat na dětství. Ne, na dětství nevzpomínal s láskou. Jedinou útěchou v krutém světě dětí, mu byli oddaní a milující rodiče. Zato školu přímo nenáviděl. Byl vystaven neustálému výsměchu těch odporných dětí a i učitelé mu zcela jistě křivdili. Přesto ho nyní vzpomínka na dětství jaksi potěšila, ani neví proč. „ „Ahá!“ řekl si v duchu, „já jsem žil. Žil!““ Ani Ano, i náš matematik prohlédl, že kdysi miloval (byť s tragickými důsledky), radoval se ze svitu slunce, ze šumění lesa a bublání potůčku. Z toho, na co posledních 20 či 30 let zapomněl. „Kdybych ale alespoň naposledy se mohl podívat ven!“ Zkusil vstát, ale nešlo to, Ta tak se pohlédl koutkem oka na ušpiněné okno. Všiml si že venku je pod mrakem. Chtěl zavolat o pomoc, ale z hrdla se mu vydral jen slabounký kvil. „Tohle je konec. Není mi pomoci. Umírám...“\n\nSousedy už po nějaký čas obtěžoval odporný zápach. Za nějakou dobu jim vyšlo, že může pocházet jen z bytu pana X. „On byl vždycky podivín, nepřekvapilo by mne, kdyby zdechnul,“ řekl soused a šel zazvonit. Nic. Nevolal policii, chopil se iniciativy, vyrazil dveře a – málem se pozvracel. Neveselý pohled na neuklizený byt pana X ho překvapil. „Vešel s kapesníkem u úst. „Je tu někdo?“ Žádná odpověď. Vešel do ložnice. „Pane X!” Přiběhl k staré ošuntělé posteli, na níž ležel X v poloze mrtvého. Provedl tepovou zkoušku a kupodivu zjistil, že X ještě žije. Ještě žije!\n\nX se probudil v nemocničním pokoji. Napojený na různé kapačky a přístroje. Cítil však naději. Skrz okno prosvítalo Slunce. „Ano, ještě mi zbývá naděje! Ještě mohu začít nový život!“\n\nNový život nezačal. X zemřel dva dny poté, co se probudil. V temnu žil, ve světle odešel.", "original_file": "pr4dnemfil_1"}
{"text": "5.3. – Hned ráno, když jsem se najedla, tak jsme jeli do krámu podívat se na pokojíčky. Když jsme přijeli domů, tak mamka šla dělat obětd, já jsem mamce pomáhala a taťka s Evou uklízeli. Po obědě pro mě přijel děda, protože praděda měl narozeniny. Byl tam i strejda Adam. Když jsem přijela domů, tak sem si šla číst.\n 6.3. – Po obědě jsme šli na dvouhodinovou procházku se Sindi. Když jsme přišli tak jsem šla s Evou a klukama ven.\n 7.3. – Cely tyden jsme doma sami, protože rodiče jezdí do prace. Po obědě jsem šla ven s Adamem a Evou. Pak jsme šli na balíky a na hřiště. Potom jsme museli jít domů.\n 8. XXX Po obědě jsem se domluvila s Evou, jestli by jsem mohla jet k ní a ona řekla, že jo. Tak jsem jela na kole do {obec}<priv>. Pak jsme jeli pro Evu a pro Evu. Potom mi holky řekly, že je tam pohřbívánáí masopustu. Než začal masopust, tak XXX XXX XXX XXX.\n V 5:00 začal masopust který byl až do 7:00h<.> Po skončení masopustu pro mě taťka přijel a pak jsme jeli domů.\n 9.3. – Po obědě jsem šla s Evou pro brusle a jely jsme na kKlukák. Pak jsme šly do {obec}<priv> s Evou, Evou a Evou. Potom jsme šliy {k|s} Evou domů, tam jsme byly na FB a hrály jsme na počítači.\n 10.3. – Po obědě jsme si s Evou pozvaly domů Evu, Evu a Evu. hrály jsme Activiti a dívaly jsme se na televizi. Potom nás to přestalo bavit, tak jsme si pustily KARAOKE STUDIO. Holky musely jit domů, tak jsme je doprovodily.\n 11.3. – Hned ráno jsme jely do GLOBUSU pak jsme si koupily sekanou v housce. Potom jsme jely na Vltavu. Tam jsme prošly kramky, ja jsem si koupila 2 ryfle 3 naušnice a tryčko. Večer jsme jeli na PIZZU mňam.\n 12.3. – Dnes ve 13:30 h jsme šli na procházku se Sindi. pPřišli jsme v 16:30 h. Pak přišel Adam, Adam s Evou a Děda.\n 13.3. – Psala jsem zážitky a učila jsem se prázdniny rychle utekly.\n Celý prázdniny byly super.", "original_file": "ho5dfojter_1"}
{"text": "Popis penálu\nPopisuji penál který jsem v loňském roce dostala k mému svátku.\nMá oválný tvar velikosti 21×8×23cm. Je pokryt světle modrou džínovou textilií s potiskem květin a se třpytkami. Na přední straně je diddl v srdíčku. Na zadní straně je našitá malá cedulka 2,5×1cm s nápisem DIDDLINA a maličká hliníková značka 0,7×1,3cm kde je vyryto MADE WITH LOVE (vyrobeno s láskou). Na růžovém zipu je na růžové mašli připevněna měkká plastová kytička. Uvnitř penálu pod světle fialovým šusťákem je penál mírně vystužen.\nTento penál mám moc ráda protože se mi do něj vejde mnoho psacích potřeb.", "original_file": "cl7cratkat_1"}
{"text": "17. prosince 2008\nJ. Klimentová\nV3ú\n\n1. písemná slohová práce\nÚvaha\nTéma: Realita je nuda. Dejte mi jiný svět.\n\nOsnova: 1) Úvod – Stereotypnost\n2) Hl. část – a) Je současnost nudná?\nb) Způsoby úniku\nc) Směřování do budoucnosti, dál a výš\nd) Žít dneškem\ne) Současný okamžik\n3) Závěr – Prožívat realitu\n\nKaždý den procházíme své obvyklé cesty. Provádíme běžné úkony, naše návyky nás provázejí. Svět kolem nás je místo, které jsme si vytvořili pro život. Někdy jsme s ním spokojení, občas nás něčím otravuje, ale stále do něj náležíme.\nJe současnost nudná? Stereotypně vstáváme a zase chodíme spát, jíme, pracujeme. Kdo z nás občas nezatouží po tom trochu „ulítnout“? Výklad ve škole je nezáživný, sledovat nadřízeného v kanceláři taky nic moc. Způsoby, jak se s tím každý vyrovnává, jsou individuální. Některý student si hraje pod lavicí s mobilem, někdo si čte, někdo přemýšlí, na jaký půjde včírek.\nDalo by se říct, že současná generace je na únik před realitou přímo expertem. Společnost buduje obří zábavná centra, po internetu existují celé virtuální komunity, fiktivní světy. Spousta lidí tráví hodiny a hodiny před počítačem nebo televizí a nechávají se pohltit zrychleným vnímáním času.\nMůžeme svůj čas daný tady na Zemi ztrácet nebo využívat. Neustále se snažíme něčeho dosáhnout, překonat meze všednosti. Nikdy nejsme spokojeni, vždy chceme něco vylepšit. Pořád přemýšlíme nad tím, jak se dostat výš a dál. Vynalézáme způsoby, jak podniknout cesty do vesmíru a nejlépe tam co nejdřív přestěhovat celou civilizaci. Nebylo by lepší místo stálého hledění někam do budoucnosti postavit se pevně nohama na zem?\nMožná to bude znít jako klišé. Když se koukneme kolem sebe pořádně, zvedneme jednou oči od obrazovky, není všude dostatek zajímavých věcí? Od Bible, kde se píše: „Nemysli na zítřek, zítřek má dost svých slabostí.“, až po ubohé letáčky relaxačních center, všude se dozvídáme, že bychom měli žít dneškem. Můžeme se pousmát, ale nemají nakonec pravdu?\nKdyž jdu do školy, vidím nádherně ozářenou věž kostela sv. Mikuláše. Fakt, že se mi zoufale nechce učit, je hned snesitelnější. Nestíhám vůbec nic, co bych měla, ale nepřemýšlím nad tím zrovna, když jím skvělý oběd. Místo toho abych strávila zbytečných pět hodin na internetu, si spíše něco nakreslím. Nezabývám se tím, co udělám zítra, ale co dělám teď. Není pak současný okamžik příjemnější?\nNeříkám, že je to tak vždy. Nedávám zaručené návody. Dost často se mi takto přemýšlet vůbec nedaří. „Ujedu“ a dvě hodiny brečím před televizí. Netvrdím, že je to špatně. Jen si myslím, že ničemu neuškodí, se občas zastavit a říci si: „V tomto okamžiku žiji a je mi dobře.“ Uvědomit si, že sem opravdu patříme, že nemá smysl před realitou tak moc utíkat, ale spíše má smysl prožívat ji.", "original_file": "grV3klij_01_1"}
{"text": "Kateřina Lundáková\n23. února\n\n2. slohová práce\nRománový hrdina\n(charakteristika)\n\nosnova: 1) rození osobnosti\n2) Co vše ovlivnilo\n\nČlověk, jehož zná téměř každý vzdělaný člověk, se narodil jednoho rána v hlavě českého spisovatele Aloise Jiráska. Nebyla to jen bohapustě vymyšlená postavička, ale osobnost s vlastnostmi, pro které autor čerpal z vlastních zkušeností. Ryzí charakter venkovského člověka a bystrá hlava tomuto chlapci získali mnoho přívrženců a přátel.\nŽil v malé vesničce Dobruška se svými rodiči. Jeho vlastnosti si dokáže každý velmi dobře představit. František L. Věk se narodil, právě když v Čechách panovalo velmi rušné období. Katolická reforma se silně podepsala i na jeho osobě. Byl to chlapec s hnědýma očima. Vytáhlé, štíhlé postavy. Pro jeho bystrou hlavu byl již v útlém věku poslán do školy, kde se naučil hudbě, latině a němčině, jenž za tech dob byla velmi užitečná. Byl velmi nadaný. Studoval zpěv a všichni muzikanti si vážili jeho čistého tenoru. Hudba se postupně stala jeho největší vášní. Kolem 13 roku ho rodiče poslali na vyučení do pražského kláštera. To Františka velmi zasáhlo. Byl velmi soustředěný a pracovitý a i když se jen velmi nerad loučil s rodnou vsí a milovanou maminkou, brzy poznal krásy klásterního učení. Ale mladému Věkovi se těžko zvykalo na nové prostředí. Citelně se mu stýskalo po domově. Ale čas rozhodl. Po nějaké době si zamiloval Prahu. Jeho mysl teď přelétala mezi Dobruškou a pražskými ulicemi. Kdykoli se vracel domů, cítil nespoutanou radost a vždy se těšil na své blízké, ale když začal, s nástupem Josefa II., studovat na Universitě jeho pilná a klidná povaha se začala pomalu měnit.\nZačal se oddávat hudbě a velkému opojení té doby, kterým bylo vlastenectví. Františkovi dětské oči se změnily, začaly v nich plát malé, ale silné ohýnky odhodlání a víry. Vracel se domů méně častěji. Z úspěšného studenta se postupně stával průměrný. Na přividělanou dával hodiny klavíru a s přáteli se věnoval obrozeneckému divadlu zvanému bouda.\n˂nedokončeno˃", "original_file": "pr1clunkat_02_1"}
{"text": "Melounův smysl života\n\nI. 1. Záh{a|o}dná otázka\n\nII. 1. první den\n\n2. druhý den\n\n3. třetí den\n\n4. ctvrtý den\n\nIII. 1. smutné zjištění\n\nBylo teprv asi šest hodin ráno a za špinavým oknem malého a ne příliš uklizeného střešního bytu byla zatím vidět jen naprostá tma. I když normálně začínal den pro Kubu Melouna nejdříve kolem jedenácté nebo i dvanácté hodiny už pár dní nemohl paořádně spát a proto i dnes byl vzhůru už od pěti hodin a stále v hlavě přemýlal jednu prostou otázku, kterou mu nasadil do hlavy jeho dobrý kamarád Tom. „Meloune proč už asi pět let jen ráno vstaneš dvě hodiny se probouzíš pak si dáš oběd zase deš na dvě hoďky odpočívat a poté jdeš někam do hospody oslavovat i když není vůbec co? Hodláš takhle žít navždy?“ Nejdřív mu to přislo jako hloupá otázka ale ať se snažil seč mohl nemohl se zbavit pochybností o tom zda nakonec ta hloupá otázka nemá přece jen trochu pravdu a jestli by třeba neměl začít dělat nějakou užitečnou věc aby mu život neutekl mezi rukama.\n\nAž to jedno brzké ráno v šest hodin se konečně rozhodl a udělal si takové předsevzetí že změní svůj život a to hned dnes a začne tím že vyleze z postele po pěti letech dřív než v jedenáct.\n\nvylezl z postele asi v osm vzal si papír a tužku a rozhodl si sepsat vše co by měl změnit, začít dělat a co zase přestat dělat.\n\nna papíru stálo mimo jiné: najít si práci nebo nějakou školu, nebýt každý den v hospodě, uklidit pokoj postupně pak celý byt, navštívit alespoň někoho z rodiny nebo zjistit co bych mohl v životě udělat?\n\nBylo toho mnoho a Kubu taková práce kterou mu dalo napsat a vymyslet těch pár řádků na papíře naprosto vyčerpala a tak si řekl že si půjde sice naposledy, ale někdy musí být naposledy, dát nějaký pivo a nějakej fotbálek do svý hospody, kde už měl vlastní křeslo, vlastní sklenicku i vlastní popelník. Když přišel už tam byli skoro všichni jeho kamarádi. První se ozval Uve „čus Melo jak je vypadáš dneska nějak divně co je? a co tu vůbec děláš tak brzo? vždyt je teprve jedenáct. neměl bys ještě spát?“ „Měl a taky bych ještě klidně spal ale nemůžu protože sem se rozhodl že přestanu zevlovat a začnu žít normální život!“ u celého stolu se najednou začali všichni smát. „a jako co bys prosimtě chtěl dělat Melo?“ řekl Jára. „Nevim ale asi něco užitečného nebo alespoň něco jinýho než dělám teď.“ „To jako že bys přestal chodit sem a na večerní akce?“ Kuba se zamyslel a najednou mu bylo líto že by<in> měl opustit tohle krásné místo a tak řekl „to zas ne ale budu dělat i něco jinýho jen zatím nevím co.“\n\nPo dalším dnu stráveném v hospodě a večeru na nějaké oslavě narozenin holky kterou nikdy neviděl byl Kuba vzhůru už zase v šest hodin a zase přemýšlel co by mohl dělat. Dnes se rozhodl že si zkusí najít nějakou práci. Po chvíli přemýšlení ho napadlo že by mohl třeba dělat barmana a hned měl hroznou radost jak je chytrej že něco vymyslel. Ale stejně jako včera i dnes ho jeho aktivita naprosto vyčerpala a tak se rozhodl že si půjde odpočinout do hospody.\n\nDalší den strávil stejně jak včerejší a Kuba byl zase celý den v hospodě a zase na nějaké oslavě. ráno zase byl vzhůru v šest a přemyšlel že barmana by určitě mohl dělat v hospodě kde je každý den. vVzhledem k tomu že majitel byl Melounův dobrý kamarád Tom, Měl Kuba práci zajištěnou okamžitě jakmile se o tom že by chtěl dělat barmana. Nástup měl mít hned další den a protože byl se sebou velice spokojen že si sehnal práci strávil další den opět v hospodě a na oslavě.\n\nDalší den měl být jeho první den v práci takže vstal už v sedm a v osm už stál za barem v hospodě. První hodina uběhla jako voda a byla velice zábavná. Další ale už tak zábavná nebyla a každou další ubýhajicí hodinou Kuba zjištoval že práce pro něj prostě neni. pProto už ve tři hodiny odpoledne šel Kuba za Tomem a řekl mu že dává výpověd. Tom se jen zasmál a řekl že to bylo naprosto jasný že to nevydrží dlouho ale že pokus se taky počítá.", "original_file": "pr4avmajtom_1"}
{"text": "SLOHOVÁ PRÁCE ŠKOLNÍ\n\n\n\n\nRoman Čapek\n2.A\t\t\t\t\t\t\t\t14.ledna 2008\n\nDějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí\n\nOsnova: I. Úvod\n II. Stať: a) Období na základní škole\n b) Střední škola\n III. Závěr\n\nAsi jako první životní úspěch, který jsem si uvědomil, bylo přijetí na základní školu. Možná proto, že jsem tehdy byl pochválen od svých rodičů za něco, co jsem dokázal sám bez cizí pomoci. Dnes už vím, že tento „úspěch“ byl poměrně malý, hlavně proto, že na základní školu je přijat skoro každý. Nastoupil jsem tedy na Základní školu Emy Destinové a někdy v té době, období první třídy, jsem začal hrát aktivně fotbal. Tehdy jsem se radoval z každého úspěchu, byť i malého, jak ve škole, tak i ve sportu. Myslím, že jsem neměl radost ani tak kvůli sobě, ale hlavně skvůli svým rodičům, kteří mě neustále motivovali a za každý můj úspěch mě chválili.\nDalší poměrně důležitou věcí v životě bylo splnění fyzických a dovednostních testů a přijetí do fotbalové třídy na Základní školu Grünwaldova, kam jsem přestoupil ve třetí třídě do nového prostředí a kolektivu. Touto událostí se v mém životě hodně věcí změnilo. Musel jsem se více osamostatnit. Každé ráno jsem jezdil sám do školy, což byla změna oproti tomu, kdy mě můj bratr každé ráno vodil a každé odpoledne mě z ní vyzvedával. Změnil se i můj sportovní život. Každý den po škole jsme trénovali a já se tak vracel domů pozdě odpoledne. Někdy v té době přichází asi jeden z mých největších sportovních úspěchů. Tím bylo druhé místo na mistrovství Čech v žákovské kategorii. Z tohoto úspěchu už jsem měl radost hlavně kvůli sobě. Uvědomoval jsem si, kolik dřiny a volného času mě to stálo. Postupem času fotbal přestával být zábavou, ale spíše povinností. Možná i proto, ale hlavně z iniciativy mé matky, jsem se pokusil dostat na víceleté gymnázium. To se však nepovedlo, bylo to pro mě první větší životní zklamání, můj první větší neúspěch. Ale nějak zvlášť mě to nemrzelo, asi proto, že jsem byl úspěšný ve sportu a naivně jsem si myslel, že se hraním fotbalu budu živit, a tak pro mě vzdělání není až tolik důležité. V té době byl na prvním místě v mém žebříčku hodnot fotbal a vše se mu podřizovalo. Pravidelně jsme se umisťovali na předních místech ligové tabulky, přichází jeden sportovní úspěch za druhým, a to pro mě bylo tehdy nejdůležitější. V tomto duchu to pokračovalo až do konce osmého ročníku. A tehdy přišel můj největší sportovní neúspěch. Byl jsem vyřazen z týmu a přešel jsem do jiného fotbalového klubu.\nToto zklamání zanedlouho vystřídala radostná zpráva – přijetí na gymnázium. Postupem času si uvědomuji, že je to zatím můj největší životní úspěch, asi větší než ty sportovní, hlavně kvůli své důležitosti pro můj budoucí život.\nV současné době je pro mě nejdůležitější škole a mým, sice trochu vzdáleným cílem, je přijetí na vysokou školu. Doufám, že v budoucnu budou převažovat úspěchy nad neúspěchy a já budu sám se sebou spokojený jako doposud.", "original_file": "cb2acaprom_01_1"}
{"text": "Jakub Hejda\nTřída: VII. B\nDatum: 19. 11. 2009\n1. slohová práce – popis uměleckého díla\nObrázek Josefa Lady\nPonocný\nObrázek je kolorovaná kresba od autora Josefa Lady. Na obrázku je zachyceno sněžení. Obrazek byl nakreslen v roce 1947.\nHlavním motivem je ponocný v hnědém kabátě a červeno-černé čepici. Kabát je zevnitř zřejmě chlupatý, jelikož chlupy jsou i na okrajích kabátu. Na nohách má nasazeny černé sněhule. V levé ruce drží hůl a v pravé má vloženou pod knír trubku. Na obouch rukách nosí zelené palcové rukavice.\nVedlejším motivem je pes, který sedí po levé straně ponocného. Psa malíř vykreslil černou barvou.\nV popředí se nacházejí tři výrazné stopy od ponocného a pár méně výrazných stop od psa vyšlapaných do sněhu. Dále se v pravém dolním rohu podepsal malíř – Jos. Lada; a ještě napsal rok nakreslení obrázku – 47. Mezi popředím a pozadím stojí dům, který zaplňuje většinu pravé strany.\nV pozadí si všimneme pěti budov, z toho čtyř obytných a rozsvícenými světli a poslední je kostel který je zasnutý. Všechny střechy jsou výrazně pokryté bílým sněhem. V úplně nejvzdálenějším pozadí se skrývá kopec a na něm řada opadaných stromů.", "original_file": "kl7bhejjak_1"}
{"text": "Kolář, Vojtěch, V. B, 07/08\n\nJá se svou rodinou pojedu do městečka Žirovnice.\n\n1. den\nPřijedeme do Žirovnice a vybalíme kufry. Koukneme se na televizi a půjdeme do postýlky\n2. den\nVzáptí stanu a nasnídám se. Potom se půjdeme projít k rybníčkům. Potom půjdem zpátky domů. Naobědváme se a půjdeme se projít k zámku a potom půjdem do restaurace. Přijedem domů a navečeříme a půjdeme do hajan.\n3; Vstaneme, nasnídáme se a jedeme jedeme", "original_file": "bu5bkolvoj_03_1"}
{"text": "31.10. 2006\t\nMichaela Kolínská, 2.D\n1. Písemná slohová práce\nPloštěnci Plathelminthes\n(výklad)\n\nOsnova: I. Úvod – základní charakteristika\nII. 1) Ploštěnky\n2) Motolice\n3) Tasemnice\nIII. Závěr\n\nPloštěnci jsou nejjednodušší skupinou živočichů, kteří jsou rozpoznatelné tím, že mají ploché tělo – odtud také název ploštěnci. Jsou to organismy se třemi zárodečnými listy (triblastica) – ektoderm, entoderm, mezoderm. U nich je vidět dvoustranná souměrnost. Těla mají přední a zadní část. Pokožka je tvořena jedním vrstvem epitelu, jehož původ je ektodermální. Trávicí dutina je slepá a podobá se láčce a je entodermálního původu. Mezenchymatický prostor mezi trávicí dutinou a pokožkou obsahuje svaly, které mají tři vrstvy: podélné, okružní a šikmé. Protonefridie jsou sestaveny z plaménkových buněk, které slouží k odfiltrování odpadních látek a regulaci obsahu vody v těle. Protonefridie a vývodné kanálky tvoří vylučovací soustavu.\n\nPloštěnce řadíme do tří významných tříd, ve kterých se liší stavbou těla, rozmnožováním a způsobem života. Tyto třídy se nazývají: ploštěnky, motolice a tasemnice.\n\nPloštěnky – Turbellaria\nJsou organismy, které žijí ve sladké i mořské védě, ale i na souši. Vyznačují se jednoduchými smyslovými orgány – plochýma očima a čichovými laloky – chemoreceptory. Oči jsou ovšem jednoduché, jsou to v podstatě buňky, které reagují na světlo. Obranné zařízení ploštěnek se nazývá Rhadbit. Ploštěnky mají velkou regenerační schopnost, která jim umožňuje přežít nepříznivá období života. Mezi ploštěnky se řadí: Ploštěnka kalužní – Dugesia logubris Ploštěnka potoční – Dugesia gonocephala a Ploštěnka mléčná – Dendrocoelum lacteum.\n\nMotolice – Trematoda\nMotolice žijí parazitickým způsobem života a to jak ektoparaziticky – parazitují na vnějším povrchu těl hostitelů, tak i endoparaziticky – parazitují uvnitř těl hostitelů. Často parazitují uvnitř střeva a aby nebyly strávené, tak mají na povrchu těla ochrannou vrstvu, která se nazývá kutikula. Zástupci motolic jsou zejména: motolice jaterní – Fascida hepatica, motolice kopinatá – Dndrocoelium dendriticium a krevnička morová – Schistosoma haematobium.\n\nTasemnice – Testoda\nTasemnice nemají trávicí soustavu, protože přijimají potravu celým povrchem těla. Jejich tělo se skládá z hlavové části a tropových    článků. Zástupci: tasemnice bezbranná – taeniarhynches Saginatus, která může způsobovat průjmy a nevolnosti břicha, jestliže člověk zkonzumová tepelně nezpracované maso.\n\nTito živočichové mě zaujali tím, že jsou malé a dokážou přežít nepříznivé podmínky.", "original_file": "pr2dkolmic_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nVeronika Zíková\n16. ledna 2007\n\nKNIHA … PŘÍTEL ČLOVĚKA?\nOsnova: I. ÚVOD\nII. STAŤ a) Kniha a vzdělanost v dřívějších dobách.\n b) Analfabeti v dnešní době\n c) Negativita, pozitivita\n III. ZÁVĚR\n\nUž od útlého dětství na základní škole se učí malé děti číst. Umět číst je jedna z nejzákladnějších dovedností civilizovaného člověka 21. století. Ne vždy tomu tak bylo… Pokusím se rozebrat zda-li je kniha opravdu přítelem člověka.\nPředstavte si například takový středověk. Paní vzdělanost zavítala pouze do majetnějších rodin. Chudí neměli ani zapotřebí něčemu se učit. Jejich život se skládal ze samých starostí a práce. Toho využívali „vzdělanci“, kteří se doslova živili na hlouposti chudých lidí…\nPo vynálezu knihtisku se sice zvýšil počet knih a s tím i počet vzdělaných lidí, ale dost rapidně se také zvýšil počet válek a bojů… K tomu mě napadá otázka: Kdo měl zapotřebí zesilovat a rozšiřovat svou moc? Jednoznačně o většinu bojů se zapříčinil někdo vzdělaný, někdo kdo má něco a chce ještě víc. Chudák nikdy netoužil po moci a světové slávě. Z jednoduchého důvodu – neznal to, nikde si to nepřečetl – neměl kde a ani číst neuměl.\nTímto nechci jednoznačně říct jestli kniha přítelem člověka je či není. Je jasné, že kdyby knihy nebyly ušetřilo by se hodně životů. Za to však nemůžou jen knihy…\nJe mi jasné, že číst je důležité. Kde bychom dnes byli bez knih a čtení… Ale jen si to představte…\nNicméně i v dnešní době jsou tací lidé, kteří číst neumějí. Analfabeti. Je jich málo, ale jsou. Zdá se to až nepředstavitelné. Když chtějí někomu napsat, vyplnit složenku, napsat SMS, email nebo si prostě přečít nějaký nápis, musí poprosit někoho o pomoc. Tito lidé určitě knihu jako přítele člověka neberou, mají prostě jiné hodnoty.\nNěkde jsem dokonce četla, že než se naučíme číst a psát vstřebává náš mozek nejvíce informací, které si posléze pamatujeme do konce života. Potom co se naučíme psát se náš mozek spoléhá na naše „poznámky“ a jednoduše si už všechno nepamatuje…\nJak tak nad tím přemýšlím, napadlo mě, že kniha může být dobrým přítelem, ale i tak může být nepřítelem. Právě jsem si vzpoměla na Hitlera a na to jak zneužil Nietzeho. Jedna nevinná kniha a tisíce promarněných životů.. Na druhou stranu taková Bible je poměrně dobrým přítelem mnoha lidí. Je dobré když má člověk čemu věřit…\nNa závěr bych chtěla shrnout, že každá kniha může pozitivně i negativně působit na vědomí lidí. Kniha by se dala přirovnat k ohni – je dobrou služkou, ale špatnou paní a záleží jen a jen na lidech jak se jí chopí.", "original_file": "cb3czikver_01_1"}
{"text": "8. listopadu 2006\nMarie Pobudová, 2.D\n1. písemná slohová práce\nParazitické dřevokazné houby\n(výklad)\n\nOsnova:\nI. Úvod\nII. 1) vznik nákazy a onemocnění dřevin\n2) onemocnění\n3) rozdělení podle způsobu napadení dřeviny\n4) příklady: Troudnatec kopytovitý\n: Pevník krvavějící\nIII. Závěr\n\nParazitické dřevokazné houby jsou houby, které způsobují různé plísně stromu a tím znehodnocují jejich dřevo. Napadají poraněné nebo přestárlé stromy, což jsou stromy staré devadesát let a více.\nSpory se do stromu dostanou v místě poranění nebo v místě, kde je slabá borka například v důsledku úpalu. Období od vniknutí spor houby do stromu do objevení prvních symptomů se nazývá inkubační doba. Spory klíčí v takzvaně infekční kapičce, což je kapka vody, ve které jsou obsaženy minerály a vitaminy. Když vyklíčená hyfa narazí na kutikulu, její špička se rozšíří a vzniká přichycovací terčík. Hyfy vylučují lepivé látky, kterými se pevně přichytí na borce stromu. V další fázi musí hyfy proniknout do buňky hostitele. Vylučováním chemických látek rozruší buněčnou blánu nebo ji mechanicky protrhnou. Jestli se dřevokazné houbě podaří proniknout do hostitele závisí na jeho obranných schopnostech. Strom se může bránit tvořením kutinu, suberinu nebo korku. Onemocnění stromu nastává tehdy, když je infekce plně zakotvena a ani změna chemických podmínek jí neublíží. Houba si vytváří v hostiteli složitý systém hyf, které začnou vylučovat toxiny a jiné látky, které jsou fyziologicky aktivní. Tím se naruší látkové výměny v hostiteli a sníží se vodivé schopnosti cév.\nDřevokazné houby se rozdělují podle způsobu napadení dřevin na celuzovorní a lignivorní. Celuzovorní houby rozkládají celulózní složky dřeva a způsobují jeho červenohnědou či hnědou hnilobu. Lignivorní houby rozkládají celulózní i ligninové složky dřeva a způsobují bílou plíseň.\nJako příklad dřevokazné houby můžeme uvést troudnatec kopytovitý. Tato houba napadá listnaté stromy především buk a topol. Plodnice nají kopytovitý tvar a na povrchu jsou koncentricky zvlněné. Dřevo napadené touto houbou je měkké a rozpadá se. Troudnatec znali již lidé v pravěku, kteří ho používali proti krvácení. Dalším příkladem může být pevník krvavějící, který napadá jehličnatí stromy. Plodnice vyrůstají středovitě nad sebou a mají polokruhovitý tvar. Hymenium je světle šedé a při poranění se krvavě zbarvuje. Pevník žije v symbióze s pilořitkou velkou, která klade vajíčka do kmenů stromů a tím je zároveň infikuje.\nParazitické dřevokazné houby jsou problémem především v monokulturních lesích, ve kterých se šíří mnohem rychleji. Napadené stromy se musí z lesa co nejdříve odstranit, aby se infekce nešířila dále.", "original_file": "pr2dpobmar_1"}
{"text": "SMRT SI NEVYBÍRÁ\n\nPo celé Adolf Hitler Strasse v centru Berlína je slyšet sténání a výkřiky vojáků, kterým nezbývá nic jiného, než zemřít za vlast a vůdce. Z architektonických skvostů Třetí říše se valí hustý načernalý dým, střepy z výloh obchodních domů jsou rozprsknuty po ulici, stejně tak části těl vojáků. U obchodu s rybářskými potřebami mezi pruty leží Kurt Stern, tedy pouze to, co z něho zbylo. S roztrženým břichem střepinou je připraven zemřít, i když je mu pouhých 18 let\n\nZačínají prázdniny a všechny děti v Říši se těší, jak si budou užívat volno někde v Bbavorských horách, či u jezera. Mezi nimi je i malý osmiletý Kurt, syn zaměstnance v kruppově továrně a učitelky. Od malinka je mu vtloukáno do hlavy, že jednou bude hrdina a že ho vyznamená i sám führer. Těší se až pojede s rodiči do Alp a na následující školní rok, jak vstoupí do mladežnické organizace Hitlerjugend a začít tak svou vojenskou kariéru.\n\nV patnácti vyniká mezi svými vrstevníky jak fyzicky, tak psychicky, proto má dobré vyhlídky stát se příslušníkem elitní organizace SS. Mladý Kurt je posedlí myšlenkou čisté rasy, sympatizuje s válkou, která je již téměř prohraná, ale ministr propagandy si ví rady, jak obyvatele Říše ošálit a přinutit věřit ve vítezství.\n\nJaro 1945. Rusové stojí před branami Berlina. Kurt Stern dovršil osumnáct let, byl povolán do armády a zároveň přijat k Waffen – SS Rozhodl se Zbraně – SS. Předcházel tomu výcvik v táboře Hochenbahn, kde se seznámil s Hansem z Berlína. Za třítýdenní pobyt v kasárna podali žádost, aby mohli bojovat spolu. Bylo jim vyhověno a v dubnu odjeli na frontu válčít proti Sovětům, o kterých jeje Kurtovi velitelé hlásili, že jsou barbarská zvířata nesrovnatelná s lidmi. Vůbec Sterna s Hansem nenapadlo, že se ti neškodní podlidé dostali až k Berlinu. Jen se těšili, jak budou válčit za svoji zem. Po cestě k německým liniím narazil konvoj na předsunutou hlídku Rusů, to znamenalo, že fronta už neexistuje. Za řevu důstojníků vyskákali vojáci z náklaďáků a ihned zalehli do příkopů střílejíc na průzkumné vozidlo. V nastalém zmatku vyvolaném mezi nováčky Kurt nechtěně postřelil do nohy Hanse a ten musel být s přetrženou tepnou převezen do špitálu, který už dávno stejně obsadili Sověti. Při převozu však zenřel. Potom se Kurt do sebe uzavřel a {po||čase se}<in> pokusil se o sebevraždu, nevyšlo to a měsíc se zotavoval. Byl převelen do Berlína.\n\nTady teprve poznal hrůzy války. Všude pach smrti, třesoucí se zem po výbuchy projektilů a skřípění tankových pásů drtící mrtvá těla spolubojovníků. Slyšel v dáli tak nesnesitelnou ruštinu a, třásl se strachy, ale vůdce nesmí podruhé zklamat. On a další tři muži obsadili protitankové dělo a čekali na zelenou obludu s rudou hvězdou na věži. Štěkot samopalů se blížil, čekali na smrt.\n\n„Feuer!“ zařval Kurt, dělo vyplivlo projektil, který jen elegantně sklouzl po tanku. Pak se ozvala druhá rána z protější strany a granát dopadl před Kurta Sterna.", "original_file": "pr4attro_1"}
{"text": "Jazykový rozbor básně od Václava Hraběte, Variace na renesanční téma\nTato báseň od Václava Hraběte je lyrická, je psána spisovnou češtinou. Báseň je smutná. Verš je vázaný, v 1. a 2. sloce přerývavý, v 3. a 4 je střídavý.\nV básni se objevuje mnoho obrazných pojmenování, nejčastěji přirovnání (láska je jako večernice).\nDále je v básni personifikace (ruce hvězd sypou do vězení.), básnický přívlastek (Zavřete dveře na petlice). Autor několikrát použil metaforu (horké ruce hvězd) a meronimii (bolest z probuzení).", "original_file": "js9kloand_1"}
{"text": "23.3.2006\nDrahuška Šípová, 2.C\n2. písemná práce\nNoc ve městě\n(subjektivně zabarvený popis)\n\nMěsto se pomalu utápí ve tmě. Noc rozprostřela své sítě pomalu. Tak pomalu jako škodolibý nedočkavý pavouk, těšící se na svou první oběť. Ojedinělá světla z lamp a televizních obrazovek pableskujících z oken otupělých obyvatel jsou jediným záchraným člunem pro opozdilce vracející se ze svých zaměstnání nebo hospod. Ačkoliv každý z nich žije nočním životem, noc sama je pro ně nepřítelem. Ne nepodobní schizofrenikům se ohlížejí do temných koutů zapadlých uliček, hledající oči podlité krví a čekající zrůdu, která by na ně co chvíli udeřila. Ale ten výpad se nikdy neuskuteční, to se jen noc vysmívá jejich strašpytlovství.\nAle je tu další člověk. Muž. Na rozdíl od ostatních lidí noc ve městě miluje. Je jeho přítelkyní, milenkou. Co víc, noc je on sám. Žije ji, dýchá ji. Prochází se po ulicích teď už liduprázdného města v dlouhém černém kabátě, tmavé dlouhé vlasy stáhnuté do ohonu. Noc, jakoby už dávno poznala svého nejvěrnějšího, ho pohlcuje do svých útrob, laská ho a vítá do temného města, jejího království.\nMuž se s ní vítá úsměvem. Ne tím cynickým posměšným, který pokaždé věnuje svým obětem, ale úsměvem, kterým vítáme a zdravíme své nejbližší milované. Muž kráčí po ulici a čas od času nahlédne do oken propouštějících na ulici světlo televize nebo tlumené světlo pokojové lampy. Necítí své počínání jako znásilňování soukromí. Jen si vybírá, analyzuje. Potichu začne vzmlouvat k noci a ta mu odpovídá. Odpovídá mu šuměním listů na stromě, proběhnutím kdysy přes ulici, prásknutím víka od popelnice,… jiný by už dávno utekl, vystrašený až k smrti, ale náš tajemný se jen lehce pousměje a pokračuje v chůzi. Kdyby právě teď někdo vyhlédl z okny na ulici, spatřil by jen sametově černou tmu a ten, kdo by se zahleděl pozorněji, měl by možnost zahlédnout stín, temnější a tmavší než okolní tma, ale tím pádem i hrozivější a nebezpečnější, pohybující se tempem ani ne pomalým, ani ne rychlým. Pohyboval se stále vpřed, noc se kolem něj ovíjela, šeptala mu do ucha.\nMěsto se pod její vládou neopovažovalo promluvit ani pohnout. Jakoby paralyzováno, konsternováno hrůzou a respektem a současně se obávalo možné pomsty za porušení posvátnosti nastolené vlády,\nMuž zmizí v jednom z ošuntělých činžáků, naprosto neslyšně a nepozorovaně. Noc na něj čeká nikde a všude, tetelící se očekáváním z nadcházejících událostí. Po nějaké době se muž objeví zpátky na ulici zrovna ve chvíli, kdy zasunuje velký lovecký nůž zpět do pochvy, kterou měl po celou dobu pod kabátem. Opět nepozorován pokračuje ve své pouti. V činžovním domě v bytě č. 13 po něm zůstává jen zkrvavené torzo ženy. Oči doširoka otevřené, křičící hrůzou a bolestí a zároveň žalující na bestiálního vraha. Louže krve vytváří na krémovém koberci pitoreskní obrazec a za oknem mňouká kočka. Muž se ještě jednou zahledí do okna mrtvé ženy, nepatrně se pousměje, s předstíranou úctou se ukloní a kráčí dál. Noc, jako nedočkavá milenka, ho opět obejme.\nI taková je noc. Královna vrahů, mistryně převleku, milenka pomsty. Město je jí plné. Krutá a zároveň něžná. Pro někoho přítelkyně, pro někoho špína a zlo.\nA on je tu od toho, aby ji od té špíny očistil.", "original_file": "pr2cfsipdra_02_1"}
{"text": "Jindráková, Aneta, V. C, 07/08\n\n23. října\nJak kohout vyzrál na lišku.\nReprodukce textu\n\nOsnova\n1. Kohoutek na větvi.\n2. Sladký hlásek.\n3. Přátelský polibek\n4. Kohoutkova lest\n5. Kohoutek vyzrál na lišku.\n\nLiška dostala chuť na kohoutka. Běžela za Kohoutkem měla hlad nebyla ještě v lese a viděla Kohoutka sedět na větvi stromu byl schovan před sluníčkem liška říkala Kohoutkovi jde dolu, ale Kohoutek nešel kohoutek si vymyslel že jdou psi a Liška mu to uvěřila a utekla do lesa a takhle Kohoutek na lišku vyzral.", "original_file": "bu5cjinane_02_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nMartina Gregorová\n17. května 2005\nI. C\n\nTémata:\n1) Tak tady žiji (volný stylový útvar)\n 2) Divy současného světa (volný slohový útvar)\n 3) Mé setkání s…. (vypravování)\n 4) Pohled do zrcadla (zamyšlení)\n\nPohled do zrcadla\n\nOsnova: I. Úvod: zamyšlení\n II. Stať: a) zpytování svědomí\n b) přátelství\n c)pochybnosti\n d)zrcadlo\n e) důvěra a lži\n f) mé já\n g) jaká asi jsem?\n III. Závěr: upřímnost\n\nJednou mi kdosi řekl, že když mě má, je to ten nejbohatší člověk na světě. Ale jsem opravdu taková, za jakou mě považoval? Málokdo o mě ví všechno, všechny mé trable od kolébky do dnešního dne. Ta osoba většinu zná a přesto mi tohle řekla. Proč mi tedy připadá, že si to nezasloužím? Že nejsem ten, kdo si myslí, že jsem? Chtěla bych mít zrcadlo. Zrcadlo, které by mi ukázalo, jak mě mají ostatní rádi či mě nenávidí. Určitě mám mnoho nepřátel.\nMoje babička říkávala: „Jak ty k nim, tak oni k tobě.“ Ale já jsem nikdy nestála o přátelství lidí, kteří ho zakládali na lži. Přetvařovali se, smáli se vaším vtipům, ale jakmile jste se otočili, bodli vám „kudlu do zad“. Proto jsou takoví lidé mými nepřáteli.\nVěřím, že bych si nikdy nevybrala za nejbližší falešné lidi. Ale mohu svým pocitům důvěřovat? Bez zrcadla pravdy?\nPřála bych si teď zavřít oči a stát před osudovou skleněnou plochou, ve které by se odráželo nejen světlo lamp visících na zdech okolo, ale i mé já. Má duše ať už černá jako uhel nebo průsvitná jako lesní studánka, kam chodívají laně pít. Jen vidět pravdivý vnitřní výjev.\nDruhý nejdůležitější člověk v mém životě mi řekl, že jsem jeho anděl strážný, jeho slunce, že když mě vidí, rozzáří se mu celý den. Jak mi mohou tak slepě důvěřovat? Jak mohou tušit, že ta neupřímná osoba nejsem já? Jak já sama to mohu poznat?\nKdyž jsem s přáteli jsem upřímně šťastná. Bez nich se cítím opuštěná, sama. Není to pravý důkaz mé pravdomluvnosti? Vím já sama jaká vůbec jsem? Jaké mám špatné a dobré stránky? Mohu to snad vědět?\nPrý jsem hodná. Ale proč rodiče potom říkají že zlobím? Prý jsem chytrá. Ale proč tedy nevím a nikdy nemůžu vědět všechno? Někdo se rozplývá nad mojí krásou, ale copak se krása dá posoudit? Děda se zlobíval, že jsem tvrdohlavá. Proč tedy nikdy nic nedotáhnu do konce? Známí mají radost, že jsem vtipná a přátelská. Proč tedy dokážu k lidem, kteří mi nejsou sympatičtí, být protivná a ironická, ubližovat jim pravdou i svými poznámkami?\nPraděda mi jednou řekl: „Buď upřímná sama k sobě.“ Ano, dědečku, budu. Ale jak se dozvím, jestli to bude fungovat i naopak?", "original_file": "cb1cgremar_02_1"}
{"text": "Postava je mužského pohlaví. Rameny je mírně nahnutý před kyčelní kosti, vypadá velmi vlídně, sympaticky a komicky.\nJe poměrně vlasatý. Vlasy jsou delší, rovné s menší ofinou. Má obličej tvaru vajíčka postaveného na špičku. Brada částečně zakrývá docela široký krk.\nNa jedné ruce má vztyčený ukazováček, jako Ferda Mravenec, když poučuje děti.\nNohy vypadají na první pohled nemotorně. Jsou krátké, tenoučké a chodidla jsou proti nim nepoměrně velká.", "original_file": "js6pec_1"}
{"text": "Ze života řidiče\n\nOsnova:\n\nI. Úvod\n\nII. a) porušení předpisu\n\nb) seznámení s policií\n\nc) předvolání\n\nIII. Závěr\n\nFrantišek dDobrota vyrazil ráno jako každý den se svou Felicií do továrny na zpracování odpadu, kde si přividělával ke svému invalidnímu důchodu. Bydlel v malém městě a sám sebe považoval za dobrého a zkušeného řidiče, který kromě promáčknutého plechu žádnou nehodu nezpusobil a pokutu už také dlouho neplatil. Novely silničního zákona se tedy nebál. Ani bodového systému, který sebou změna přinášela. Naopak jej vítal. „Škoda, že neplatí už dýl. Ten blbec, co mne minule předjel v tom obrovskym bavoráku, nemá na silnici co dělat.“ pomyslel si, když otáčel klíčkem ve spínací skříňce. Samozřejme se nezapomněl připoutat bezpečnostním pásem a rozsvítit světla s již notně vypálenými zrcadlovými parabolami. Na technické to ale prošlo, tak co.\n\nFrantišek vycouval ze svého místa, zařadil jedničku, projel ulicí až nakonec a odbočil na hlavní ulici směrem doprava. Nezapomněl na blinkry, ani dát přednost v jízdě. Byl to dobrý a disciplinovaný řidič. O pár set metrů dál stálo popelářské auto a popeláři zrovna vybírali popelnice. Franta způsobně zablikal a popelářské auto objel. Trochu přišlápl plyn, neboť v protisměru se blížilo jiné auto a Franta se chtěl vrátit do svého pruhu s dostatečnou rezervou. Odlehčiv plyn po manévru všiml si, že necelých dvacet metrů za popelářským vozem stojí bagr a kope díru do chodníku. Jízdní pruh vedle bagru byl ale stále dostatečně volný a široký, a tak Franta stejným způsobem, jako objel popelářské auto, objel i bagr.\n\nO sto metrů dál Františka zastavila hlídka městské policie.\n\n„Dobrý den, pane řidiči,“ řekl strážník, „řidičský průkaz a doklady od vozidla.“\n\n„Povinné ručení také?“ zeptal se František.\n\n„Samozřejmě, že také!“ zasuptěl strážník, „vy nevíte co jsou doklady od vozidla?“\n\n„Prosím. Tady je máte.“ řekl František, pře překvapen reakcí strážníka na jeho dotaz.\n\nPolicista chvili studoval doklady a pak řekl: „Víte čeho jste se dopustil?“\n\n„To nevím.“ odpověděl popravdě František.\n\n„Překročil jste nejvyšší dovolenou rychlost v obci. Támhle před tím bagrem.“ řekl policista. „Jel jste tam šedesát jedna kilometrů v hodině.“\n\n„Chtěl jsem se rychleji vyhnout překážce. Překročení rychlosti o jedenáct kilometrů snad nebudete pokutovat.“ řekl Franta s nadějí v hlase.\n\n„Vy neznáte značky?“, zaupěl na Frantu strážník, „od rána tam kvůli stavebním pracem značka omezující rychlost na dvacet kilometrů v hodině.“\n\n„Opravdu?“, řekl Franta s překvapením, „Tu značku jsem neviděl! Žádná tam nebyla,“ řekl Franta podle svého přesvědčení.\n\n„Tak to byste si měl zajít na noční!“, řekl strážník. „ta značka tam je. Pojďte se podívat.“\n\nNechali tedy auto zaparkované tak, že tvořilo podobnou překážku silničnímu provozu, jako před tím popeláři, kteří mezitím odjeli a šli se na místo podívat. Značka omezující rychlost tam opravdu byla, ale Franta jí ovšem nemohl přes popelářské auto vidět. „Tady před tím stáli popeláři!“, obhajoval se Franta. „A máte v zákoně někde napsáno, že když někde stojí popeláři, tak tam značky neplatí? To máme překročení rychlosti o jedenačtyřicet kilometrů v hodině. To bude drahý. Sepíšeme to a pošleme na úřad.“ řekl strážník.\n\nZa týden přišlo Františkovi předvolání, aby se dostavil na odbor dopravy Městského úřadu. Úředník si vyslechl Frantovu argumentaci a rozhodl se mu uložit nejnižší možný trest. A tak poctivý řidič František Dobrota dostal pokutu 5000Kč, byl mu vysloven zákaz řízení motorových vozidel na šest měsíců a do karty řidiče mu bylo zapsáno pět trestných bodů. A standa se zlatým řetězem kolem krku, co tam půl hodiny po Františkovi se svým pětilitrovým bavorákem s černými foliemi na sklech projel stovkou a ani strážníkovi nezastavil, pak na úřadě vysvětlil, že jeho auto v inkriminovanou dobu řídil Stopan Jakotyč, bytem Partyzavsky Put 37, Rijeka, který si chtěl dotyčné vozidlo koupit, ale po zkušební jízdě se nakonec rozhodl, že si jej nekoupí. A Městský úřad vše v souladu se zákonem odložil.\n\nZ tohoto příběhu na první pohled vyplývá, že Ti, kteří nedodržují zákony a obchází je, jsou na tom často lépe, než ti slušní, kteří je dodržují. My však musíme věřit, že spravedlnost vždy zvítezí a že v životě vina nezustane bez trestu. K tomu přispívají jednak zakony, ale hlavně a především naše svědomí.", "original_file": "pr4dpolmar_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n12. 1. 2005\nLuis Moreno\nII. C\n\nAbeceda dnešní společnosti (Úvaha)\nKalamita (Volný stylový útvar)\nProbouzím se, je neděle ráno (Volný útvar)\nDějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí\n\nOsnova: I. Úvod - miluji nedělní ráno, pozdě vstávám\nStať - a) pocity ze vstávání\n b) činnosti mé rodiny v neděli\n c) moje činnost v neděli\n d) nejsem parazit\nZávěr - vděčím za slast všedním dnům.\n\nProbouzím se, že neděle ráno….\nProbouzím se, je neděle ráno a ptáčci venku už dávno dozpívali. Je totiž okolo poledne. „To jsem si ale přivstal!“ Jsem docela rád, že to dnes není jako minulý týden, kdy jsem k sobě přicházel až tak okolo 2. hodiny odpolední. To je potom pro mně den už přehnaně krátký.\nO víkendu a o prázdninách miluji pozdní usínání a pozdní vstávání. Je to pro mně jeden z nejlepších momentů v celém dni, kdy vstávám ze své teplé postýlky s celým svým rozboleným tělem a tou únavou, kterou způsobilo dvanáctihodinový spánek. Den předtím jsem si nastavil budík jako kdybych vstával do školy, v 6.00 ráno. To proto, abych se na pár vteřin vzbudil, uvědomil si rychle co je za den a oplývající blahem opět ulehnul a usnul na příštích pět nebo šest hodin. To jsem já, občas si takové „naschvály“ udělám.\nKdyž v neděli vstávám, všichni v domě už jsou dávno vzhůru a chopili se svých víkendových činností: procházky v lese, sezení u počítače na internetu, vaření, koukání na televizi a jiné. Mně nezbývá pak už nic jiného, než se k nim připojit.\nVen skoro nechodím, protože u nás v osadě žádní mladí lidé nemarní svůj čas. Přírody jsem se ze svého útlého mládí už dosti nabažil, takže nějaké procházky krásnou českou krajinou novohradských hor nepřipadá v úvahu. Připojím se tedy k sestřenici a sednu si ke svému počítači. Než ho spustím, spatřím tu nemalou hromádku sešitů, kterou jsem si z internátu přivezl v naivním domnění, že se „už konečně tento víkend budu učit.“ Jsou to ale jako vždy jen marné kilogramy navíc v přeplněné tašce, kterou vezu domů. Dělám, jako že jsem na stole tu „kopici“ neviděl a vesele se připojuji k magické a tajuplné bráně zvané internet. V jejím okouzlení přečkám celý, nebo alespoň velkou část dne.\nAle ať si prosím nikdo nemyslí, že jsem neschopný mladík parazitující na svých nejbližších. Občas také vynesu i koš, nebo uklidím nepořádek ve svém pokoji. Nesmí to ale být příliš velká „džungle“. To se potom obracím ke schopnějším a kvalifikovanějším silám zvané „maminka“.\nNejhorší noční můrou je naopak vstávání do zkaženého, temného, bolestivého a studeného rána všedního dne. Je pravda, že toto vstávání nesnáším, na druhou stranu si ale dobře uvědomuji, jak jsou pro mě důležitá. Bez nich by totiž žádné krásné nedělní vstávání nebylo. Jsem za ně proto i tak trochu vděčný.", "original_file": "cb2cmorlui_01_1"}
{"text": "Adam Janeček\nTřída: VII. B\nDatum: 19. 11. 09\n1. slohová práce – popis uměleckého díla\nObrázek Josefa Lady\n\nPřed námi se nachází kolorovaná práce od Josefa Lady, kterou nakreslil v roce 1947 a nazval ji Ponocný.\nÚstředním motivem obrázku je ponocný, mohutný muž se zrzavými vlasy a knírem. Vzhledem k ročnímu období je teple oblečen, na hlavě má naraženou červenou čepici s tmavým okrajem a klapkami na uši, jeho tělo je zahaleno do světlehnědého kabátu s kožešinovým lemem, ruce jsou před mrazem chráněny teplými rukavicemi. Oblečení doplňují pohodlné černé boty, vhodné do vysokého sněhu. Muž se opírá o krátkou sukovitou hůl, v pravé ruce pak drží roh, do něhož mohutně duje.\nPonocného na jeho obchůzce vesnicí doprovází malý černý psík s hladkou srstí, který usedl nalevo od něj.\nMuž i pes, kteří se zastavili poblíž a hledí směrem ke čtyřem zasněženým chalupám, v jejichž oknech se dosud svítí.\nV pozadí můžeme spatřit skromný vesnický kostelík se štíhlou věží a již potemnělými okny. Vpravo za kostelem se vypíná mohutný kopec pokrytý vrstvou čerstvě napadaného sněhu, z něhož vyčnívají holé větve stromů. Poklidně vznášející se vločky pak dokreslují vánoční atmosféru.", "original_file": "kl7bjanada_1"}
{"text": "Papoušek, opice a střevíce\n(chlubí se cizím peřím)\n\nZa svitu měsíce,\nna naší planetce,\nbaví se mezi sebou\npapoušek a opice.\n\nVsází se spolu ve velkém dobru,\nmyslejí to ovšem jako malou hru.\nKdo z nich má více,\nlesklé své střevíce.\n\nOpice hned se vytahovat začne:\n„Však jen a jen já mám nejlesklejší střevíce,\njsou lesklé a barvu mají jako žhnoucí svíce.“\n\nPapoušek však jen ocasem mávne a spustí:\n„To je lež milá přítelkyně, mé střevíce,\njsou lesklé a krásné nejvíce.\nBarvu mají rubínovou a jejich lesk\nse ani diamantům nevyrovná.“\n\nPo těchto slovech se dohodli,\naby měli nějaké to pohodlí,\nstřevíce si ukážou\na pak se uvidí pročpak lžou.\n\nJe jistě všem jasné – papoušek je lhář,\nlhát je nehezké z každého je pak\nsamotář.\n\nPapoušek letí ke klokanovi.\n„Ach, klokane půjč mi tvé střevíce,\njsou překrásné a lesklé nejvíce.“\nKlokan půjčí papouškovi střevíce,\na odskáče do světnice.\n\nOpice čeká již se střevíci\na papoušek je tu také již.\nTak kdo z nich má své střevíce,\nkrásnější a lesklejší více?\n\nOpice prohlíží si střevíce a praví:\n„To nejsou tvé střevíce, ale klokana,\nta velikost se nehodí pro tak\nmalého zobana.“\n\nPapoušek se podiví a pláče,\nteď bude považován za lháře.\nOpice je však jeho kamarádka –\nco by to bylo za přátelství,\nkdyž mu neodpustí?\n\nVše dobře dopadlo,\nzaklepalo klepadlo a tak\nteď víte, že se nemáte\nchlubit cizím peřím a mluvit\njenom pravdu.", "original_file": "cl8cpotalz_1"}
{"text": "Ondrušová, Kateřina, V. C, 07/08\n\n8. října\n\n<obrázek č. 1: Tři chlapci bruslí na silnici.>\n<obrázek č. 2: Jednoho z nich srazí auto.>\n<obrázek č. 3: Chlapec je zraněn.>\n<obrázek č. 4: Jeho kamarád běží pro pomoc.>\n<obrázek č. 5: Jeho kamarád telefonuje z telefonní budky.>\n<obrázek č. 6: Záchranáři odnáší zraněného chlapce, doprovází je jeho kamarád.>\n\nOsnova:\n1. Projížďka\n2. Nehoda\n3. Bolest\n4. Jede pro pomoc\n5. Volá 155\n6. Nosítka\n\n9. října\nNehoda na kolečkových bruslích\n\nJirka, Tomáš a Honza si vyjeli na malou projížďku. Jirka a Tomáš měli brusle a Honza měl skate board.\n\nJirka čekal až bude zelená, když byla zelená tak jel přez silnici nerozlídnul se a srazilo ho auto.\n\nJirka seděl na zemi a hrozně ho to bolelo držel si nohu protože měl odřené koleno.\n\nTomáš běžel zavolat záchrannou službu, aby ho odvezly do nemocnice a by se tam naněj podívali.\n\nTomáš šel k telefoní budce a tam nějaké pani telefonovala a Tomáš ji přerušil a volal 155 aby přijeli pro Jirku.\n\nPřijela pro Jirku záchranná služba, a odvezla ho do nemocnice a nesliho na nosítkách.", "original_file": "bu5condkat_01_1"}
{"text": "21.4.06\nTereza Šrámková\n2. čtvrtletní práce - líčení\nKVĚTEN\n\nProbouzím se. Okamžitě, jak se trochu proberu, mě přes můj citlivý radar pachů a vůní praští krásná a dost intenzivní vůně všeho kvítí a stromů, které jsou v tuto dobu v největším rozpuku. Je mi krásně, protože vím, že až rozevřu žaluzie osvítí mě příjemné ranní jarní sluneční paprsky. Také se těším na lehký větřík, který když se do mě opře, rozfouká moje vlasy, které mi budou šlehat před očima tak, jako šlehají kluci o Velikonocích všechny dívky ve vesnici i ve městě.\nOblékla jsem se a vycházím z domu. Dnes podruhé jsem v nose ucítila tu příjemnou vůni jara. Rozhlížím se na všechny strany a plnými doušky si užívám krásné chvilky, které mi dopřává tento, pro mě, nejkrásnější čas v roce. Nemůžu se odtrhnout. Kolem mě je tolik krásy a já si oproti těmto krásám připadám tak malá, slabá a bezvýznamná. Je úžasné pozorovat, jak příroda sílí a vše se zelená. Neexistuje pro ni žádná překážka, aby nemohla rozkvést.\nJdu dál po klikatící se cestě a vcházím do zeleného úkrytu, který mi poskytuje les. Je tu trochu chlad, protože vysoké koruny těchto obrů brání proniknout slunečním paprskům. Prochází mnou chlad a zároveň horko. V uších slyším nejrásnější hudbu co znám. Je mnohem hezčí než dnešní popové písně. Ptačí zpěv mě uklidňuje a uspává stejně, jako matka uspává své dítě ukolébavkou.\nZacházím hloub a hloub do lesa. Ve vzduchu je čím dál tím víc cítit vlhko, protože přede mnou se objevuje malý rybníček. Je tak malý jako náruč dospělého muže a průzračný jako křišťál. Kolem roste mech, který je krásně měkký a jemný. Připadá mi jemnější než samet. V této hloubce lesa jsou stromy staré jako svět sám. Jsou krásné. Všude kolem mě je cítit jaro. Všude je cítit ten měsíc v rozpuku – květen. Vycházím z lesa na palouk a odcházím domů. Těším se zase na nové ráno, až mě vzbudí krásný jarní vánek. Květen je ten nejkrásnější měsíc. Je plný lásky a krásy.", "original_file": "pr2cfsrater_02_1"}
{"text": "27. listopadu 2008\nEliška Schützová\nP1b\n\n1. písemná slohová práce\nVypravování\nTéma: Byl to jen sen\n\nOsnova: 1.Úvod – Den 24. prosinec\n2. Stať – 1.) Přichází krásná žena\n2.) vzpomínky\n3. Závěr – usínám\n\nJe 24. prosinec, každý se na tento den těší. Tedy né tak na jeho den, jako na jeho večer. Je to večer plný lásky, štěstí, možná i pochopení a odpouštění. To hlavní na něm je ale to, že nikdo není sám. Žádný člověk nezůstane opuštěný. Jenže mně se to dnes, v tento krásný kouzelný den stalo.\nSedím doma, je tma a celou místnost osvětluje jen krb, ve kterém praská voňavé dříví. Ta atmosféra je nádherná, tajemná, ale pro mne velice smutná. Chtěl bych se o ní s někým podělit. Nic mě teď netěší, na chvíli zavírám oči. Ale najednou! Někdo bere za kliku. Je to dívka. S krásnými černými vlasy, jsou dlouhé a vypadají jako havraní křídla. A ty její oči. Je v nich vidět oheň a vyzařuje z nich zvláštní teplo. Zprvu vůbec netuším, kdo by to mohl být, ale někoho mi připomíná. Jak se na ni koukám dál, všímám si. Má na sobě otrhané šaty, vypadají ja umazané od krve. Jako šaty to ani nevypadá, spíš cáry hadrů. Je jí hrozná zima. „Promiňte, že za vámi jdu zrovna dnes, ale nemohla bych se trochu ohřát?“ prosebně se mě ptá. Jsem sice velice zaskočený, ale ten hlas znám a odpovídám jí: „Můžeš.“ Ona se na mně děkovně usměje a sedá si blízko zapáleného krbu. „Kdo jsi?“ ptám se jí. „Sama nevím,“ odpovídá mi. Bylo to divné a ptal jsem se dál: „A odkud jsi?“ a ona na to: „Sama nevím,“ odpověděla mi již po druhé. „A proč jsi dnes sama?“ zvědavě se ptám. „A proč ty?“ odpoví mi tajuplnou otázkou, podívá se na mne pohledem, který mi říká, že ji znám a pak beze slov odchází. Začínám si uvědomovat, že jsem ji už viděl. Ano, je to ta kterou jsem...\nAle ne, to není možné, vždyť jsem ji k spánku uložil již před rokem. Jistě, je tomu přesně rok. Přece to není možné, to nemůže být ona. Začínají se mi před očima zobrazovat všechny vzpomínky na ten osudný den. Slyším v hlavje její hlas. Nejdřív mi šeptá sladká slovíčka, ale teď křičí a řve, tak pronikavým tónem a mně z toho hlasu třeští. Nevím, co se se mnou děje. Je to příšerné. Netuším, co dělám. Blázním. Jsem nepříčetný, hledám odtud únikovou cestu.\nŘíkám si, je to jen sen. Určitě je to jen sen. Snažím se otevřít svoje oči, ale nejde mi to. Proč? Ptám se sám sebe. Nespím! Mám oči otevřené. Pomoc, chci pryč! Neuvědomuji si, co dělám. Sahám po tom ostrém nástroji, bojím se. Mám hrůzu v očích. V místnosti je teplo od plápolajícího ohně, ale já se třesu zimou. Už tu nechci být. V momentě vidím už jen tmu. Vše už je pryč, daleko ode mne. Usínám.", "original_file": "grp1bscheli_1"}
{"text": "Temné nebezpečí\nAutor zakládá svou povídku na různých možnostech psychického mučení. Přesouvá se do postavy španělského kacíře, kterého rozezlení mniši chtějí zabít tak, aby toho co nejvíce litoval. Po vynesení rozsudku je vystrašený odnesen do malé, děsivé místnosti, která je zřejmě velmi hluboko pod zemí.\nKdyž se probere z polospánku a začne si pomalu vzpomínat na předchozí děj, v jeho mysli počnou vystávat myšlenky na budoucnost, nejhorší možnosti, jaké ho v dané situaci mohou potkat, a tyto myšlenky se pomalu promění ve strach a částečně i zvědavost, chce zjistit, jestli jsou obavy na místě. Konečně otevře oči.\nJeho nejhorší obavy se naplnily. Nejen, že okolo vládne hrobové ticho, ale je tu i naprosté temno, temno neznámé místnosti.\nAčkoliv vyčerpaný, neztrácí ještě naději. Zvedne se, a protože nemůže použít zraku, pokusí se poznat své okolí po hmatu, zjistit délku chladných, jakoby slizkých stěn.\nKdyž obejde místnost dokola, použije poslední možnosti, jak zahnat strach – své neoblomné zvědavost, a pokusí se přejít neznámou místnost napříč. Podlaha je mokrá a kluzká. Není žádná jistota, kam dojde – místnost má zřejmě velice neurčitý tvar.\nNa slizké podlaze uklouzne a spadne. Jakmile se uklidní ze šoku,že spadnul, uvědomí si, že se nosem nedotýká země, ačkoliv je níže než ostatní části těla. Po bližším ohmatání nalezne před sebou kruhovou jámu, a z vyčerpání, kterého mu bylo dopřáno, usne.\nJe mu ale jasné, že ještě není úplně zachráněn, a může se stát cokoli.", "original_file": "js9bdomada_01_1"}
{"text": "2. kontrolní stylistická kompozice\n(Charakteristika)\nV Praze dne 21. 3. 2006\nPavlína Blažková, 2. B\nTéma: Jak vidím sama sebe\n(Charakteristika)\n\nOsnova:\n1. Úvod: Jak se stala úžasná věc\n2. Stať: a) Vnější charakteristika\n- postava\n- oblečení\nb) Vnitřní charakteristika\n- jaká jsem\nc) Koníčky\n- škola\n- přezdívka\n- znamení zvěrokruhu\n- vztah k rodině\n3. Závěr: Snad se polepším\n\nJednoho dne uprostřed léta, na konce července, roku 1993 v 18:30 se v porodnici v Rakovníku stala úžasná věc. Narodila se zde malá, skoro čtyřkilová holčička jménem Pavlína Blažková. A to jsem já!\nDnes je mi už 12 let a měřím 160cm. Žiji s rodiči a mladší sestrou Kateřinou ve 14-ti patrovém panelovém domě. Mám normální postavu (nejsem snad ani tlustá ani moc hubená). Můj obličej je oválného tvaru. Vlasy jsou špinavě blond, polodlouhé a rovné místy i vlnité. Oči mají modrošedou barvu, a protože mám půl dioptrie, nosím brýle, díky kterým lépe vidím. Na bílé pleti jsou jasně vidět hnědé pihy na nose a nad ústy.\nNejraději nosím sportovní oblečení jako modré džíny, trička s krátkými i dlouhými rukávy, mikiny s kapucí, krátké ponožky (ťapky) a tenisky. Nepohrdnu ani krátkými sukněmi a šaty.\nJsem průměrné inteligence, veselá, upřímná, ale občas řeknu i něco, co mě pak dlouho mrzí. Nikdy neřeknu všechno, něco si nechávám pro sebe. Ráda čtu knihy různých žánrů, ale nebaví mě povinná četba. Dokážu vyslechnout ostatní. Mé spolužáky velmi zlobí, že znám většinu lidí ze školy a oni ne. Není na mě spoleh. Když mě někdo o něco požádá, tak si to musím napsat, abych na to nezapomněla, protože jak to nemám napsané, prostě na to zapomenu. Ve třídě se bavím se všemi i když s některými méně a s některými více. Dokážu ostatní dost naštvat, ale nikdo nevydrží zlobit se na mě dlouho. A další moje špatná vlastnost je, že jsem velmi náladová a někdy i sobecká.\nMezi moje koníčky patří: volejbal, který chodím hrát každý čtvrtek na hodinu a půl, ping pong a tance.\nChodím na Gymnázium Českolipská do sekundy. Na tomto gymnázium se mi moc líbí, a kdyby se nezkoušelo ani se nepsaly písemky, bylo by tu nádherně.\nMěla jsem již mnoho přezdívek: Blažena = zkomolenina mého příjmení (Blažková), Pavla = tak mi někdo říká, když mě chce pozlobit, Anakin = tuto přezdívku jsem dostala v primě, protože jsem přišla do školy s plnou hlavou copánků a Anakin ve STAR WARS měl vzadu ve vlasech malý copánek, zrzka = na fotce v indexu mám špatně nasvícené vlasy, takže vypadají jako zrzavé, a jak několik mích spolužáků fotku vidělo, už jsem měla přezdívku „zrzka“, Pája = no, tak už mi všichni říkají dlouho…… a ještě další přezdívky.\nDíky tomu, že ve znamení zvěrokruhu jsem „lev“, jsem jako on: hrdá, upřímná, bojovná a nic se nenechám líbit.\nA teď přeskočím k rodině: Moje rodiče a sestru mám velmi ráda i přesto, že se mi někdy zdají nespravedliví a nadržují mladší sestře. Sestra mě stále štve svou potřebou dělat ze sebe chudinku a bezstarostí, to mě vždy dokáže „vykolejit“.\nU této charakteristiky jsem si uvědomila své klady i zápory a budu se snažit, aby zápory z většiny vymizely.", "original_file": "ces2bblapav_1"}
{"text": "Stěhování\n\nA už je to tady. Hned jak otevřu oči a ukážu tím mé mamce, že jsem vzhůru, začne den D. Teda vlastně jak pro koho, nerad to připouštím, ale nejsem zrovna dvakrát nadšený z toho, že můj nevlastní otec dostal práci v Kanadě. Představa, že budu muset opustit vše co mám rád a na co jsem zvyklý mě děsí. Jsem mladý a tak, jak řekli moji rodiče, to pro mě nemůže být žádná velká potíž to všechno ztratit. Prý můžu začít znova. To se jim to řekne, když nemusí jít do nové školy, kde na ně budou koukat jak na zjevení.\n\nTak mám ty oči otevřít nebo ne.. No ještě chvíli ji budu trápit, jsem zvědavý jakou na mě vymyslí taktiku.\n\nJak mi to mohla udělat, ptám se sám sebe.. Jak mě mohla jen tak polít studenou vodou a čekat, že ji snad ještě poděkuji. Vstávám..!\n\nV 15:00 nám letí letadlo do Toronta a já se ještě ani pořádně nerozloučil se svým sousedem. S Filipem jsme kamarádi už odjakživa, chodil do stejné třídy, spolu jsme vykouřili svou první cigaretu, nerozlučně jsme rušili při každé hodině matiky a oba nás čekal nástup na střední školu. Bohužel, každého v jiné zemi. Zatímco já odlétám z mého rodného Londýna, on tu zůstává a hodlá se stát profesionální hercem. Jo, sklony k hraní si na nemocného, když se někomu nechce do školy má asi každý. Ale já tu mluvím o opravdovém talentu, který Filipovi nechyběl. Ze srdce bych si přál být tu u toho až dostane svou první roli.\n\nJenže to mi není přáno, alespoň zatím to tak vypadá.\n\nKonec přemýšlení. Je čas dobalit si poslední věci a jít na snídani.\n\nStojím uprostřed letiště v Heathrow a všechny mé pocity by se daly shrnout do jediného slova – strach. Bojím se nového prostředí, nových lidí a nových skutečností. Moje mamka dobře ví co cítím, chápe mě.\n\nMoje rodina je vůbec zvláštní. Je načase, abych vám trochu osvětlil svůj původ. Jmenuji se Lukas, je mi 16 let a jak už zde bylo řečeno, čeká mě studium na střední škole. Žiji se svou mamkou, nevlastním otcem Davidem a mladší sestrou Laurou v malé londýnské čtvrti v dvou patrovém baráčku. Tedy respektive bydlel jsem.\n\nTeď mě čeká trochu jiný život. A za to všechno vděčím svému nevlastnímu otci.\n\nJednou při večeři nám oznámil, že dostal výhodnou nabídku práce, ale háček je v tom, že se budeme muset přestěhovat do Toronta. V ten den jsem si začal uvědomovat jak lehce můžeš všechno ztratit. Nenáviděl jsem ho za to.\n\nA teď mám před sebou pár hodin v letadle a pak úplně nový život. Co budu dělat? Ptal jsem se sám sebe. Co když se tam s nikým neskamarádím? Vždyť tam nebudu nikoho znát. Chci zpět.\n\n„Prosíme cestující letu 2154 do Toronta, aby se shromáždili v sektoru 2, děkuji.“ ozvalo se. „To je náš let“ oznámila mamka. A tak jsme se zvedli.\n\nTak nashledanou Anglie, snad se ještě uvidíme, rozloučil jsem se v duchu.\n\nCestování letadlem mě už odmalička naplňovalo pocitem svobody a nedosažitelnosti. Pamatuji si jak jsme letěli poprvé na dovolenou, to ještě byli naši spolu a my jsme se chystali společně strávit pár nádherných dnů v Řecku.. Jee tam bylo krásně, ale to je úplně jiný příběh.\n\nA tak jsem se pohodlně opřel do své sedačky a přemýšlel. Tak hluboce jsem se zamyslel, že jsem usnul. Zdál se mi nádherný sen, jak jsem se dostal do počítačové hry a byl součástí té ideji, která v tomto uměle vytvořeném světě vládne.\n\nIdea ne idea musím se vrátit do reality a přijmout skutečnost, že už nastalo mé nevyhnutelné setkání s novým životem.\n\nPo pár hodinách jsme se dostali až k našemu novému a k mému překvapení i krásnému domu. Byl to obrovský, dvoupatrový a na hnědo natřený barák s velkými okny a mnoha místnostmi. Hned po vstupu do něj, jsem pochopil, že tato změna nemusí být brána jen za špatnou naopak začínal jsem si uvědomovat možné výhody.\n\nPo celém víkendu neúprosného vybalování a zabydlování se jsem v neděli večer spadl na postel zcela vyčerpán a pln jistých obav z nastávajícího dne. Čekal mě totiž nástup do nové školy.\n\n„Crrr, crr crr“ zaznělo v mém novém pokoji. Nenávidím budíky, vždycky zazvoní v nejnevhodnější okamžik. Ale co se dá dělat musím vstát a připravit se na nová setkání. Tisíckrát jsem mámě říkal, že mě nemusí doprovázet, ale je to jako házet hrách na stěnu. A tak mě i moji sestřičku vysadila před naší novou školou. Byla to střední škola i základní v jedné budově. Pomyslel jsem si, že i pro mou sestru bude lepší když budeme u sebe. Ještě jsem si ani nenašel čas na to, abych si s ní promluvil o tom jak to vlastně zvládá. Musí to být pro ni těžké v jejich 14 letech si zvyknout na takovou změnu. Začalo mi ji být líto a uvědomil jsem si, že v tomto jsem jako starší brácha selhal. Hned jak budu moct, popovídám si s ní.\n\nPo dlouhém loučení, které spíše připomínalo loučení na celý život, nás mamka pustila ze svého obětí a my jsme se mohli konečně vydat do školy.\n\n„Jak se cítíš?“ zeptal jsem se Laury. „ Strašně se bojím, doufám, že mě vezmou mezi sebe“ odpověděla. „Neboj všechno bude dobré my to zvládneme jsme přece Withovi, ne?“ snažil jsem se jí uklidnit, ale sám jsem se necítil o moc lépe. „Tak zatím ahoj v půl druhé tady“. „Ahoj“ odpověděla.\n\nJe to tu, to čeho jsem se tak bál. Právě stojím před dveřmi mé třídy a nemohu se rozhodnout zda vstoupit. Musím, nic jiného mi nezbývá. A tak klepu, pln emocí, na okraj dřevěných dveří.\n\n„Dobrý den pane profesore, jsem Lukas With a právě jsem se přistěhoval z Londýna.“ „Ooo ano čekali jsme na vás, posaďte se támhle vedle Steva.“ Steve, byl zrzavý kluk s velkýma modrýma očima, který seděl v prostřední řadě v druhé lavici. Hned jak jsem si přisedl začali jsme si povídat a skončili až s konečným zvoněním poslední hodiny. Páni ten má zájmů.. jeho celé jméno je Steve Dobroslav, jeho otec totiž pocházel z České republiky a mamka je odsud, přistěhovali se sem když mu bylo 5 let a do té doby tu žije se svou mamkou a dvěma sestrami. Tatínek mu umřel ve 4 letech při autonehodě a to byl taky důvod proč se sem chtěla jeho maminka vrátit.\n\nUž od svých 5 let hraje hokej na profesionální úrovni, je obráncem v základní sestavě místního klubu Small Ducks a jeho snem je proniknout do prestižního klubu Toronta Maple Leafs v NHL. Zajímavé je, že jeho vzorem jsou čeští hokejisté, hlavně teda Tomáš Kabele, který v Torontu M.L. hraje. Dokonce mě pozval na svůj sobotní zápas, prý hrají proti týmu Souter ze sousedního města. Hrozně se těším. O přestávkách zamnou chodili ostatní ze třídy a představovali se mi. Velmi mě zaujala také mladá krásná bruneta sedicí lavici před námi, jmenovala se Charlotta a věnovala se sportovní gymnastice.\n\nKdyž jsem vycházel ze třídy byl jsem okouzlen novými lidmi a jejich neskutečnou laskavostí. U vchodu jsem se potkal s Laurou, která byla obklopená houfem chichotajících dívek a dokonce i dvěma chlapci. Vyvolalo to ve mně pocit spokojenosti, že i ona potkala milé děti. Cestou domů jsme si povídali a nakonec jsme se dohodli, že půjdeme spolu na ten Stevův zápas. Když jsme dorazili domů čekal nás výslech jak se nám dařilo ve škole. Všiml jsem si jak jsou mamka i David šťastní, že se nám ve škole líbilo. I oni prožili krásný den a tak jsme se po dlouhém vyprávění všichni odebrali na kutě.\n\nCelý týden školy jsem se nemohl dočkat sobotního zápasu. Postupně jsme se s Stevem hodně sbližovali a ne jenom s ním. Začal jsem si povídat i s ostatními spolužáky a taky s Charlottou, byla to velmi charakterní dívka, která mě okouzlila svým milým úsměvem.. Ale ne tak jak si myslíte. Spíše bych řekl, že jsem v ní našel velkou kamarádku.\n\nV sobotu večer jsme se společně s Laurou vydali do hokejové arény poblíž naší čtvrti. Když jsme tam dorazili bylo tam mnoho lidí skoro jsme se mezi nimi ztratili, když v tom na nás zavolal Steve. „Tady jsem“ stál tam i se svou mamkou a taky dvěma sestrami. A tak začalo představování. Seznámil jsem ho se svou sestrou, která ho evidentně zaujala a na oplátku on mě představil své rodině. Musím říct, že jeho sestry jsou obě moc hezké, ale Emma mě inspirovala trochu víc než-li Kelly.\n\nA tak jsme se šli na zápas. Celou dobu jsem si povídal s Emmou a myslím, že jsme si vážně padli do oka. Small Ducks vyhráli a Steve dokonce zaznamenal jednu přihrávku, hrál opravdu dobře a já ho velmi obdivoval za jeho talent. Celá hra na mě velmi zapůsobila a já jsem se stal velkým hokejovým fandou.\n\nBěželi dny a týdny a já jsem se cítil šťastný, občas se mi zastesklo po sladkém domově, ale nelitoval jsem toho, že jsem tady. Taky jsem se omluvil Davidovi za to, jak jsem ho nenáviděl a uznal jsem, že není vůbec špatný. Od mého odjezdu z Londýna jsme si pravidelně emailovali s Filipem, podařilo se mu dostat na uměleckou školu a já mu to moc přál.\n\nTeď už jsem tu třetím rokem a nemůžu si stěžovat. Se Stevem jsme se stali nerozlučnými kamarády a s Emmou už 2 roky chodím a mám ji moc rád. Steve se taky zamiloval a to do mé sestřičky Laury, neříkám, že jsem z toho byl zpočátku nadšený, ale postupem času jsem si uvědomil, že nikoho lepšího si vybrat nemohla. Já, Charlota a Steve jsme spolu trávili spoustu času a moc se sblížili. Byli jsme nerozlučná trojka\n\nDnes je tomu 15 let co jsem dopsal poslední řádky tohoto denníku. Sedím u kamen a přemýšlím jaké by to asi bylo kdyby tu semnou mohl být i Steve. Bohužel nemůže. Když mu bylo 20 let draftovali ho do jeho vysněného klubu Toronto Maple Leafs, stal se velmi produktivním obráncem a sbíral jedno ocenění za druhým. Při jednou zápase se srazil se soupeřovým útočníkem a byl odvezen do nemocnice s otřesem mozku. Na vyšetření mu, ale nalezli nádor na mozku, který se už nedal odstranit. Rok na to, umřel. Já i má sestra, která s ním byla zasnoubená, jsme to nesli velmi těžce. Chtěl jsem pro něj něco udělat. A tak jsem se stal trenérem místního hokejového družstva Small Ducks, kde Steve začínal. Hraje tam i můj syn Steve, který je také obráncem. Vím, že na něj nikdy nezapomenu. Udělal toho pro mě hodně a já si ho za to vážil.\n\nJsem šťastně ženatý s Emmou a každým rokem jezdíme na několik hokejových utkání Toronta a vzpomínáme na Steva.\n\nDokonce jsem před rokem byl s rodinou na premiéře jednoho filmu, kde nás uvítali i hlavní herci a k mému úžasu jsem mezi nimi poznal Filipa. I jeho sen se vyplnil a stal se hercem. Pozval jsem ho na večeři a dlouho do noci jsme si povídali. Žil pořád v Anglii a před rokem se rozvedl se svou ženou. V duchu mě tenkrát napadlo, seznámit ho s Charlottou, která se stala nepostradatelnou součástí mého života. Stalo se to co jsem si myslel. Jsou spolu přes rok a budou mít miminko, Filip se sem přistěhoval a dál buduje svou hereckou kariéru.\n\nA co jsem tím vlastně chtěla říci? Chtěla jsem, aby si každý uvědomil, že všechny změny mají své dobré, ale i špatné stránky. A je jen na nás jak se s nimi vyrovnáme.", "original_file": "pr4atbin_1"}
{"text": "JINÝ KRAJ, JINÝ MRAV\n\nSvoji pozornost nyní zaměřím na jedno malinké východoslovenské město zvané {město}<co>. Tohle město leží zhruba 50 km od druhého největšího města na Slovensku – od Košic. Okolo není nic, než nížina, jen v dálce se rozprostírá malé pohoří zvané Slanecké vrchy.\n\nTohle město velmi dobře znám, protože se v něm narodila moje maminka a dodnes tam žije moje babička.\n\nLidé v tomhle ubohém městě jsou opravdu zvláštní. Je to dáno jeho odlehlostí od civilizace, ale také vysokou nezaměstnaností, která je v současné době asi kolem 30%. Více jak 30% obyvatel je romského původu a podle toho to tam také vypadá. Ulice nejsou nijak upravené, ani načinčané, protože by jim to stejně dlouho krásné nevydrželo. Navíc nejsou peníze, většina lidí zde žijí na hranici vlastní existence. Mají problémy se vůbec uživit, natož pak se starat o vzhled svých domů a bytů. Problémy s financemi se vyskytují i u romských obyvatel, a ti je velmi často řeší mimo hranice zákona. Proto je ve městě vysoká kriminalita. Není výjimkou, že jdete po ulici a klidně za bílého dne k vám přiběhne skupinka 5-10 cikánů, přiloží vám nůž k hrdlu a vy, pokud chcete přežít, jim musíte věnovat téměř vše, co zrovna máte při sobě. Není divu, že tamní obyvatelé s sebou tudíž ani moc věcí nenosí. Drzost místních cikánů ovšem nezůstává pouze u pouliční kriminality, nýbrž se přesouvá i do bytů a domů. Jejich „práci“ jim usnadňuje vysoký věk obyvatel, většinou se jedná totiž o důchodce, kteří tam žijí od malička. Většina mladých lidí se snaží {město}<co> opustit hned po škole, někteří utíkají už po dodělané základce, jiní po střední škole skončí na úřadu práce, a tak si hledají práci mimo město. Většina z nich však bohužel skončí v Praze. V {město}<co> se nerozvíjí žádná inteligence, je jen velmi málo těch, kteří by měli nějaké vysoké studijní cíle. Většina lidí dodělá učiliště, ale pak stejně sedí společně se svými rodiči doma, kde je jediná jejich práce sledovat televizní přenosy. Všechny generace jsou tam líné a nic je nebaví dělat. Většina zahrad jsou pusté a nikdo se je ani nepokouší vylepšit, snad až na pár babiček, které těší alespoň pohled na právě rozkvetlý květ.\n\nVe městě není ani příliš mnoho míst, kam se jít bavit. Je tam sice kino, to ale většinou nepromítá, protože je o něj málo zájemců. Mají tam jeden bazén a jednu tenisovou halu, cukrárnu, pár obchodů čínského zboží a několik desítek hospod, kde se každým večerem schází partičky lidských trosek, debatujících o své mizerné situaci a opíjejících se do němoty.\n\nDříve byl součástí města i nádherný park, kam se mohl jít kdokoliv projít a načerpat energii. Místo to bylo vskutku krásné, bylo tam plno možností k zábavě, dokonce i amfiteátr. To je dnes bohužel minulostí. Park je zničený a jedinými jeho návštěvníky jsou romové bez střechy nad hlavou, které hledají svá útočiště právě v dříve tolik populárním parku.\n\nNa závěr bych chtěla říct, že {město}<co> kdysi bývalo velmi prosperující město, kde byl i široce rozvinut průmysl. Bohužel v důsledku vládnoucích režimů město ztratilo veškerou svou prestiž, byly zrušeny všechny výrobní továrny, lidé ztratili práci a vše začalo upadat. Podle mého názoru je jen otázkou času, kdy město úplně zanikne, protože staří obyvatelé umírají, ale ti, co se narodí, odtamtud rychle utečou.", "original_file": "pr3cvodiva_02_1"}
{"text": "K čemu mi ta škola vlastně je\n\nŠkola je takový zájmový kroužek odehrávající se pět krát sedum hodin v týdnu. Ze začátku je tento zájmový kroužek nedobrovolný (devět let), později se stane dobrovolným. Vzhledem k tomu {Jelikož}<in> pokračuji v dobrovolné části, tak si myslím, že mi škola k něčemu je. Nyní je potřeba se dopracovat ke konkrétnímu závěru.\n\nVe škole m jsou jsou některé předměty, které mě opravdu baví, konkrétně matematika, anglický jazyk a základy společenských věd. V tomto je škola dobrá, mohu zde studovat tyto předměty, ale jsou zde i jiné předměty a těch je mnohem víc,.\n\npProč si tedy myslím, že je škola užitečná, i přes to, že mě baví jen malý zlomek předmětů? Protože si odnesu něco i z předmětů, které mě nebaví, například schopnost hledání v knihách, určitý systém učení a řešení problémů. Já sam bych tyto schopnosti nezískal, protože jsem velmi líný. Také jsem zde získal pozitivní přístup k povinnostem. Jsem si jist, že většinu vědomostí z předmětů jako je fyzika, chemie, biologie, dějepis, zeměpis zapomenu, ale schopnosti získané při studiu na Gymnáziu nezapomenu.\n\nDalší věcí. nad kterou je třeba se zamyslet je kontakt s lidmi. Ne všichni lidé ze třídy jsou lidmi, které bych vyhledával, ale díky studiu na Gymnáziu se naučím výycházet s nimi, jelikož spolupráce se spolužáky je na Gymnáziu důležitá, protože dostáváme mnoho úkolů, referátů, atd. je a je třeba je A není možné si je všechny pamatovat a řešit doma, v tomto momentě přichází na řadu spolupráce.\n\nDále jsou zde profesoří, a myslím si, že škola mě naučila smířit se s tím, že ne vždy bude každý člověk jednat, tak jak bych si představoval či čekal.\n\nOsmileté x čtyřlet\n\nPorovnání osmiletého a čtyřletého studia. Myslím si, že osmileté studium je lepší, nejen díky větší selekci, ale i vzhledem k tomu, že výuka na základních školách je o pár (více než pár?) stupňů lepší {horší}<in> nož na Gymnáziu a že pro pohodové studium je na Gymnáziu je důležitější osvojit si již zmíněné schopnosti a nižší stupeň, který je lehčí, nám nabízí možnost osvojit si je. Jednou z mála nevýhod osmiletého Gymnázia je možná to, že člověk tráví osum let e stejnou třídou.\n\nZ toho co jsem napsal, jsem vyvodil tento závěr: škola je mi užitečná k tomu, abych získal některé schopnosti a naučil se řešit problémy, kdybych {nedokážu si představit, že bych}<in> nechodil do školy, i když často bych to tak chtěl. Také jsem {se}<in> zde naučil vycházet s ostatními a ve škole je často sranda.", "original_file": "kg05ponluk_1"}
{"text": "Denisa Podalková\nTřída: VIII. A\nDatum: 4. 11. 2009\n1. slohová práce – charakteristika literárního hrdiny\n„Maxipes Fík“\nKdyž byl ještě malý, tak byl nešikovný. Třeba jednou svému páníčkovi odnesl stůl s obědem. Když povirostl už to byl takoví ochotný pes. Jakmile volala o pomoc jeho kamarádka Ája, tak byl hned u ní. Pak dostal madaily za to že doskočil k babičce pro Áju. Předavatelé medaile se ho báli, protože byl velký. Někteří si mysleli že je zlý, ale byl to dobrák od kosti. S páníčkem si i občas zahrál šach, ale většinou prohrával. Po nějaké době se rozhodl prozkoumat svět a tak na nějakou chvíli opustil svojí nejmilejší kamarádku. Po světě se toho spoustu dozvěděl a také poznal i spoustu zajímavých lidí. Některým i v nouzi pomohl. Nejvíce času stejně strávil doma. Nejvíce s Ájou. Buď v boudě a nebo na zahrádce. Abych to řekla přesně, tak se nikdy nenudil. Fík je viloženě kladná postava a proto se mi také líbí.", "original_file": "kl8apodden_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nTomáš Kalčík\n14. prosince 2007\n\nO reklamě (Fejeton)\n1) Úvod\n2) Stať a) co je to reklama\nb) zájezdy za 99 Kč,-\nc) teleshopping\nd) jak obstát?\nZajisté se už každý z nás stal obětí reklamy. Ať už díky televizi, časopisům, nejrůznějším letákům, či z úst někoho známého. Reklama je to, co se pokouší o naši pozornost, za účelem vytáhnutí peněženek z našich kapes. Záleží na každém z nás, jak se jí nechá ovlivnit. Podle mého názoru je dnes velmi obtížné vyprodukovat chytrou, vtipnou a chytlavou reklamu, neboť trh je přesycen všemožnými výrobky a službami. Pro někoho znamená reklama příjemné zpestření při sledování Pojišťovny štěstí, někomu připadá jak nechutná manipulace. I když na reklamy většinou nadáváme, paradoxně jejich počet roste. Jádro pudla tkví nejspíše v tom, že reklama má ve své moci masy. Ať už mezi malými dětmi, které sotva mluví, ale slova „ ---„ řeknou s neochvějnou jistotou nebo důchodci, kteří tu „skvělou“ elektrickou dečku musí mít.\nNejtragikomičtěji pak působí ony známé zájezdy za 99,-Kč. Určitě jste už někdy otevřeli schránku a mezi účty za telefon nalezli tuto tiskovinu. Po prohlédnutí zjistíte, že za 99,- Kč dostanou muži značkové švýcarské hodinky s vodotryskem, dámy pak ruční robot se 160 funkcemi, a dokonce manželské páry sadu lůžkovin a 20 kilogramů Turistického salámu. A nejen to, za tento směšný poplatek se projedete v útulném autobusu, pozřete výtečný oběd a ještě uskutečníte prohlídku zámku. Nejedno naivní srdce po takovémto zjištění poskočí a zaplesá. Po vyplnění formuláře se čeká na onen kýžený den. Poté, co člověk, který tuto báječnou nabídku využil, rozlepí oko a vydá se k autobusu. Nejen, že autobus není pohodlný, k obědu se podává studený párek a teplé pivo, ale i prohlídka zámku se zvrhne na vyfotografování před branou. Následuje velmi „poutavá“ prezentace ještě „poutavějších“ výrobků. Po pětihodinové přednášce vedené člověkem, jehož výstup občas připomíná diktaturu, se naprosto vyčerpaní lidé, kteří už neznají ani svá jména, rozhodnou koupit nějaký z produktů. A tak z vracejících se autobusů vystupují lidé obtěžkáni elektrickými dečkami, plašičkami upírů a rušičkami mimozemských vln.\nDalší z řady reklam „vymývajících“ mozek jsou tzv. teleshoppingy. Po zapnutí televize uvidíte až přespříliš usměvavou ženu s čerstvě, rudě nalíčenými nehty. Stojí za kuchyňským pultem a před sebou má řadu nožů, které vyhlíží, jako by se jimi zatloukaly hřebíky. Ráda by nakrájela nějakou zeleninu, ale s takovými noži nemá šanci. Tu přichází její spasitel v podobě padesátníka s náušnicí v uchu a zázračným mixérem v náručí. Nejen, že nakrájí všechnu zeleninu, udělá pyré a ještě u toho zahraje koledy, ale dokáže mnohem víc. Když onen muž – říkejme mu třeba Horst Fuchs, řekne, že dokáže rozemlít kameny na štěrk, usměvavá žena s hrůzou vykřikne: „Vždyť ho zničíš!“ Ale Horst se jen usmívá a když do mixeru sype kameny a pouští jej, žena zasténá a sune se k zemi. Kdo by odolal takové nabídce, a proto vytáčí číslo a objednává tento zázrak moderní techniky. Nejlepší na tom je, že tento mixer nestojí ani 20 000 ani 10 000 ale pouhých 4999 Kč,- a když zavoláme do 10 minut, zdarma obdržíme druhý.\nOtázka zní, zda toto není důkazem stále většího konzumismu v naší společnosti. Neměli bychom se nad sebou zamyslet a uvažovat nad tím, jestli se z nás pomalu nestávají pouhé figurky vedené „reklamní“ rukou? Zkusme si priority stanovit tak, aby reklama v nich obsazovala místa v nejposlednější řadě. Možná potom dokážeme peníze lépe investovat a více se z nich těšit.\n3) Závěr", "original_file": "cb4ckaltom_01_1"}
{"text": "Kontrolní slohová práce\nLíčení\nKarolína Gavlíková\nTřída: VIII. B\n15 prosince 2008\nMé oblíbené místo\nKrajina\nMé oblíbené místo je rozlehlá krajina pobýhajicí se zvířata po louce. Ptáci všude zpívají, voda břehy mele datel do stromu ťuká, zajíc v travě běha, po obloze pulují krásné bílé mraky. Všude kolem dokola je ticho chvilkama pomalu fouká větřík ráda si rozložim deku někde v krásném místě v krajině a čtu si v klidu knížku nebo odložim knížku a začnu poslouchat všecky zvířata kolem co dělají. Třeba jak se domlouvají jak uloví jídlo nebo jak běhají po louce a nic nemusí dělat a jen se snaží utéct před myslyvcem aby je nezastřelil. Na tomhle místě je klid nikdo nekřičí ale zato ptáci všude zpívají. slunce svítí já se opaluju ale chvilkama bych nejrači usla.\nA už se to stalo usla jsem na dece.", "original_file": "cl8bgavkar_1"}
{"text": "Kontrolní slohová práce\nLíčení\njméno: Vít Všetečka\nTřída: VIII. B\n15. prosince 2008\nČernobílá sroubenka\nMé oblíbené místo se přímo nachází ve vesničce jménem Lindava na příjemně tiché chaloupce. Už od pohledu je znatelné že je stará jako sama okolní nedodčená krajina, už od pohledu na vás sálá positivní energii a příjemnou náladu která zde vždy panuje.\nZa teplého letního rána když slunce rozpíná své paprsky, vítr profukuje šumivou zelenou louku a potok šeptá svou neustále se opakující se básničku, lehne si člověk do trávy která ukrívá kapičky rosy jako perly před sluníčkem, kouká do nebes a pozoruje pilné včelí dělnice jak usedají z květu na květ jako hopsající žlutý míček že je v opravdovém ráji.\nKdyž končí tento krásný slunečný den vše utichá a usíná, i slunce uslo, začnou pomalu otevírat oči ty bílé zářivé hvezdy. Nejdříve jedno, dvě, tři… a po chvíli už jsou k nespočítání, měsíc velký čaroděj zaklel krajinu svím spánkem, pozoruje a stráží naši chaloupku.\nTak zase skončil jeden krásný den, ale nemusíme se bát je-likož vždy je důvod proč se těšit na zítřek, až nás do nového dne přivítá opět čerstvé a usměvavé slunce ke kterému se vztyčují všechny květiny. Už to je jeden z důvodů proč ráno vstát.", "original_file": "cl8bvsevit_1"}
{"text": "Pavel Bobkov, I.E\n26. února\n\n2. písemná práce\nPřítel\n(Charakteristika)\n\nCo se charakteristiky týče, nemyslím že bych si v hlavě měl vytvářet nějakýho hrdinu či souseda a popisovat ho, nebo spíše přidělovat mu vymyšlené rysy či super vlastnosti a různé skutky. Sice by to zřejmě popis byl, ale na vymýšlení pohádek moc dobrý nejsem. Bohužel každý, o kterých jsem četl, mi není znám na výbornou, tak jako skutečný člověk.\nMám za to jednoho přítele, který si tu svojí pohádku vytváří sám a musím přiznat, že do toho jde po hlavě. A právě proto bych vás s ním chtěl seznámit.\nMartin se narodil v Praze roku 1986 a zatím tu žije dodnes. Má si metr-osumdesát, hnědé vlasy a oči, také vždy hnědou kůži, což mu celkem závidím. Celé dětství věnoval sportu a na základní škole hrál a reprezentoval školu ve všech sportech, které se provozovaly. V devíti začal hrát tenis, v patnácti byl třetí v republice. Seznámili jsme se na fotbale, chodil hrát za jeden žižkovský tým. Po půl roce, co jsme byli spolužáci jsem si říkal: „Sakra, vždyť je to fotbalista!“ Opět jsem se nestačil divit, když jsem ho viděl hrát basket. Znal všechny hvězdy NBA a napodoboval je. Také rozuměl hokeji, měl vždycky dobré tipy při sázení.\nByl to zkrátka sportovec od Boha. Pochopitelně je velice houževnatý a silný, jinak by svých výkonů tak snadno nedosáhl. Sice se neučil na výbornou, ale kdyby sám chtěl, nemusel by do té školy chodit vůbec, ale na kurt, což by mu později vyneslo slušný balík peněz.\nZ ničehonic však přišla puberta a Martina začali zajímat i jiné věci. V osobním životě to „přeháněl“ stejně jako ve sportu. Když se šlo někam oslavovat, nebo jen tak o víkendu, vždy nejvíce vypil atd. a poté přišel pozdě domu, o hodně později než měl. Když se v dětství pořád hádal s rodiči, aby prosadil svůj názor, teď se s otcem kolikrát málem i porval. Možná i k tomu došlo. Na penězích mu nezáleželo. Pokud byly v kapse spolu s náladou, každý se s ním dostal do večerního děje. Byl opravdu zábavný a nápaditý, kdykoliv jsme se dobře popovídali a také spolu hodně zažili. Vždycky povídal: „Dokud si nebudu platit nájem, elektřinu a toaleťák, tak je mi to jedno. Klidně vás všechny pozvu na panáka.“ Později skoro vůbec nechodil trénovat, i přesto že ho otec pořád nutil. Několikrát přišel domů až ráno a rodiče už vůbec nevěděli co s ním. Nedokázali s ním bojovat, protože byl tvrdohlavý jako býk. Přesto je měl určitě hodně rád. Ve skutečnosti byl i otevřený a naslouchavý. Pokaždé mně vyslechl a vždy respektoval můj názor. I když jsem mu říkal, že to přehání, povídal, že to ví, ale že už je takový blázen, a že s tím nic nenadělá.\nJednou to, naštěstí, skončilo, když se dostal k doporučenýmu psychologovi, který ho víceméně nasměroval. Vídali jsme řidčeji, protože začal chodit jinam do školy, mimochodem, z té předchozí ho vyhodily a hlavně navštěvovat kurty. Rozhodně to byl dobrý krok a změna.\nZa měsíc jede hrát na půl roku do Německa, čeká ho každodenní trénink. Je k tomu dobře motivován a to je to hlavní. Věřím tomu, že když bude chtít sám, stane se hvězdou.", "original_file": "pr1ebobpav_02_1"}
{"text": "Můj obyvácí pokoj\n\nBudu popisovat náš obývací pokoj, který je propojený s kuchyní. Nejraděj bych chtěl, aby kuchyně byla samostatná ne propojená.\n\nV obýváku máme velkou televizi, proto mám obývák nejraděj. Také proto že jsou v něm andulky. Sice piští od rána do večera, ale je s nimi legrace,. Je tu velké množství světel, proto tu rád píšu domácí úkoly. Když potřebuju poradit s domácími úkoly, zeptám se mamči, která vaří za pultem. Je tu hodně světel, protože sem deseti okny svítí slunce. Tento dům se mi hodně líbí.\n\nTento dům se mi hodně líbí. Jednou se sním budu muset rozloučit<.>", "original_file": "am6bnobdan_1"}
{"text": "TADY ŽIJI\n\n{obec}<priv> u Českých Budějovic je místem, kde bydlím už šestnáct let. Je to v podstatě větší vesnice, ale časem ztratila takový ten typický vesnický ráz. Žádné babičky v šátcích, nebo slepice na návsi, celou obcí prosakuje moderní zástavba. Pokud se budete alespoň trochu snažit, najdete kouty, v nichž se novodobý způsob života ještě neusadil, ale i ta stále ubývají.\n\nŘekl bych, že {obec}<priv> nemá zřetelnou osobitou atmosféru, jako jiná místa co znám. Není to ani vesnice ani město, působí jako odlehlá čtvrť čČeských Budějovic, jen mnohem hezčí a příjemnější, lépe položená.\n\nMezilidské vztahy se také dosti liší, člověk z {obec}<priv> pozná druhého ve čtyřech případech z pěti – známe se od vidění, většinou se na ulicích zdraví, to se ve městě nestane. Je tady poměrně málo mládeže, která nedrží pohromadě, je roztříštěná do malých zájmových skupinek, co po sobě naštvaně koukají. dDříve, alespoň mi to tak připadá, jsme drželi více pospolu.\n\nMyslím, že takovýmhle sousedským vztahům bude brzy konec – neustále rostoucí kolos Českých Budějovic se neustále rozrůstá jako tlustý pavouk co roztahuje nohy do všech stran a během příštích několika let malou {obec}<priv> jistojistě spolkne. Nedokáži si to místo představit pohlcené jihočeskou metropolí, jestli něco jako atmosféru mělo, ztratí ji docela. Ale pokrok je pokrok a nikdo mu nemůže zabránit, takže nám nezbývá nic než doufat, že to dobře dopadne a že místo barokního kostela nebude chemička a místo rybníku dálnice...\n\nOsnova: Úvod – poloha {zkratka obce}<priv>\n\nStať – obyvatelstvo.\n\n<li> atmosféra.\n\nZávěr – budoucnost.", "original_file": "cb1abamjon_02_1"}
{"text": "Milí Adame, srdečně tě vítám z roku 2010. Doufám že jsi nezačal kouřit! A furt hraješ fotbal, a chodíš na hasiče? Furt jsi hřebečským brankárem? Doufám že jsi tím vojákem jak jsi hctěl být v jedenácti letech. A taky doufám že máš nějakou holku. Určitě jsi vyděláváš nějak jinak než uklízení celího baráku a vydělávání za znánky. Jak se vede bratrovi, doufám že néni takovej žalovníček. Jo a co sestry je jim fajn? Já doufám že jo. Jsi chudý nebo bohatý, já si myslím že se máš dobře. A co máma s tátou, furt se mají dobře? Já myslím že ano.\n\nPočkej až budu stejně starý jako ty, doufám že jse mi to všechno splní. Tak ahoj tvoje mladší já. Konec.", "original_file": "hr5roledu_1"}
{"text": "Americká próza 1. poloviny 20. století\n(literárně-slohová kontrolní práce)\n\nTémata:\nAmerická próza 1. pol. 20. století (odborný výklad)\nVybraný typ hrdiny: a) odborný popis, b) umělecká charakteristika.\nInterpretace vybrané ukázky z čítanka po stránce tematické, jazykové i kompoziční\nVybraní američtí autoři (odborný výklad na základě srovnávací metody)\nAnalýza vybrané ukázky z čítanky po stránce jazykové\nVybraný americký autor (odborný výklad s úvahovými prvky)\nAmerický způsob života a jeho odraz v prózách jednotlivých autorů (odborný výklad, nebo úvaha)\nInterpretace přečtené knihy\n\n\n\nErnest Hemingway\n\nNarodil se roku 1899 v USA. Je považován za hlavního představitele Ztracené Generace, což byla skupina spisovatelů, kteří byly poznamenáni válkou a ztratili své iluze o životě. Hemingway se zúčastnil první světové války dobrovolně, nejdříve jako člen červeného kříže, později jako člen Italské armády. Za to byl oceněn medaili za statečnost. Tato zkušenost mu asi nejvíce pomohla k dokonalosti jeho tvorby, za kterou mu byla udělena Nobelova cena. Poté co se vrátil z fronty, se oženil a se svoji manželkou odjel do Paříže, kde se začal naplno věnovat své tvorbě. S manželkou se však rozešel a odjel do Španělska, které ho doslova nadchlo. Poslední dva roky strávil na Kubě, kde v roce 1961 pravděpodobně spáchal sebevraždu. Příčinou jeho sebevraždy byly možná deprese. Hemingwayova tvorba byla velmi ovlivněna válkou a měl rád nebezpečí což se projevovalo u v jeho dílech. Hledal v nich pravdu o člověku v mezní situaci. Své hrdiny stavěl do nebezpečí, ve kterém prokazovali svou čest a odvahu. Ernest Hemingway ve svých dílech využívá metody ledovce. Děj je úsečný, strohý, dobře se čte a je zbaven všeho nadbytečného. Píše často pouze v dialozích, kde nejsou uvádění řečníci, čemuž se říká objektivní vypravečství. Jeho díla jsou plně inspirována jeho vlastními zážitky. Právě proto jsou postavy jeho děl především muži, jenž vedou nebezpečný způsob života. Jako nejznámější dílo je zřejmě Komu zvoní hrana, kde se inspiruje španělskou občanskou válkou, ve které mimochodem působil jako reportér. Dalšími významnými díly jsou Sbohem armádo, Fiesta a Stařec a moře.", "original_file": "js3rieond_02_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nJana Kubů\n14. prosince 2007\n\nO reklamě\nReklamy se dají obecně rozdělit na zábavné, poučné a méně zábavné, přičemž poslední dvě skupiny zpravidla splývají v jednu. Zábavné reklamy bývají dost často reklamy na alkohol. Například reklama na alkoholický nápoj Fernet zakončená sloganem „I muži mají své dny“, bývá obvykle nápaditá a zábavná. Stejně tak reklama na oblíbené pivo Gambrinus mívá občas nádech humoru. Zkrátka vtipné reklamy bychom mohli spočítat na prstech jedné ruky. Oproti tomu poučné a méně zábavné reklamy zabírají devět z deseti minut bloku reklam, který v pravidelných intervalech přerušuje filmové vysílání. Obecně platí čím více je reklama „stupidní“ a „trapná“, tím rychleji se dostane do podvědomí lidí. Dejte svým dětem jogurty Dobrá máma a už se o ně nemusíte celý den starat; na úklid celé domácnosti stačí jen Cilit Bang – a špína je pryč; dlouhý život pro vaší pračku váš Calgon; teď pomůžou už jen nůžky – ale ne pomůže nám Palmex… a tak bych mohla pokračovat do upsání. Kdo by tedy odolal a nenakoupil všechny ty skvělé výrobky, které sice nepotřebuje, ale co kdyby …Reklamní agentury mají lidi přečtené a ví, že stačí hloupá reklama k tomu, aby se všichni nahrnuli do supermarketu a nakupovali bezhlavě vše, co je „ v akci“ nebo co viděli v televizi.\nTakže do toho Češi zapojte se do boje za dobrou snídani, používejte kartáček zubařů a hlavně aktivujte si do mobilního telefonu službu Mých 5 a dejte si svou „pětku“ na displej. A to už je o reklamách snad opravdu vše, zbývá jen připomenout že současná velikost Jaru na nádobí vydrží 11 týdnů, což znamená 11 týdnů úspor v každé láhvi a to se vyplatí!", "original_file": "cb4ckubjan_01_1"}
{"text": "18. prosince\nAdéla Lukešová\nP1b\n\n1. písemná slohová práce\nVypravování\nTéma: Roku 3058\n\nOsnova: Úvod\nkolize\nkrize\nZávěr\n\nOkolo mě prolétne upíří rodinka. Ohlédnu se za nimi. Skáčou po mrako drapech a vyhýbají se autům, jestli tomu stroji co létá a jezdí po silnici, můžu říkat „jen“ auta. Nikdy jsem netušila, že se něco takového může stát. Lidská rasa skoro vymírá. V noci se v těch nejtmavějších ulicích města ozývají výkřiky, buď se loví nebo se rodí nový upíři. Jejich bledá pleť s rudými rty je fascinující až přitahující. Pohledy tak děsivé až nádherné. Je lehké se do takového upíra zamilovat. Ale je jen na něm jestli se stanete upíry nebo zemřete...\nRodina upírů už zmizela v tajemných čtvrtích. Přejdu ulici a cestou po chodníku potkám partu postávajících upírů. Nejsou staří, jenom nebezpeční. Do téhle chvíle si mě žádný upír nevšiml. Rychle okolo nich přeběhnu, ale pak jako, kdyby mě něco nutilo, jsem se ohlédla. Ve světle lamp jsem uviděla nádherné rudé oči, které koukaly ze strany na stranu. Usmála jsem se. Neuvědomila jsem si, co se může stát.\nO den později jsem, za deštivých podmínek, šla nakoupit. Kamkoli jsem se ohlédla, všude byl chaos. Lidé se furt za něčím honí. Jsou jako na baterky. Když se nabijou, vybíjí se. „Promiňte.“ Velký náraz. Zvednu se ze země. To jsou ty červené oči! V hlavě mi probleskl včerejší večer. „Jsem v pořádku.“ Zčervenám. Chvíli stojíme naproti sobě a hledíme si do očí. Po nekonečných deseti minutách mě pozve na kafe, neodmítnu. Celé odpoledne jsem strávila sním. S Andreasem.\nI když mi moje máti zakázala se s ním stýkat, neposlouchala jsem ji. Jeho rodina taky nebyla zcela nadšena, že se semnou schází. Zamilovala jsem se do něho a je mi jedno, že je to upír.\nJednoho večera, když mě vzal na procházku lesem, uvědomila jsem si, že mi moc času nezbývá. Uprostřed lesa me otočil k sobě a jeho rudé a smyslné rty se přitiskly na mé. „Co to znamená?“ Zeptala jsem se opatrně. Nechápu to. Proč se mi to tu nezdá? Proč mě sem zavedl? „Jsi krásná Anne.“ Jeho ústa se pohla. Z jeho úst šla pára. Všude tma. Než si to uvědomil, ale i já než si uvědomila, co dělám. Utíkám. Utíkám lesem ze strachu. „Anne!“ Slyším za sebou. Zastavím se a vyčkávám.\nObjevil se u mě za sekundu. Chce mě zabít, všechno je a byla past. Jsem tak pitomá. „Chci být s tebou navždy...“ Slza mi teče po tváři. „Já taky.“ Objímá mě. Oba víme totéž. Pohladí mě po vlasech a jeho ledová ruka sjede na můj krk. Rty se přilepí na krk, čekám... Nebojím se. Otevře ústa a zakousne se do mého krku...\nSedíme na mrakodrapu a koukám s Andreasem na úplněk. V dáli slyšíme vytí vlků. Teď jsem opravdu šťastná. Nespím, mám rudé rty, bílou pleť a piji krev. Tohle je můj život. Nesmrtelný a krásný.\nA to všechno se stalo roku 3058.", "original_file": "grp1blukade_1"}
{"text": "Cestování\n\nÚvod: Denně\n\nStať: a) Kolemjdoucí\n\nb) Vítr\n\nc) Prohraný boj\n\nZávěr: Radši postojím\n\nKaždý den to zažíváme všichni. Cestování městskou hromadnou dopravou bývá, hlavně po ránu, zážitek na celý den.\n\nZačíná to vůbec opuštěním našeho paneláku a cestou na metro, kdy potkávám naštvané pejskaře s vodítkem v levé ruce a s pytlíkem na hovínka v ruce druhé, po cestě blíže k metru se hojně vyskytují bezdomovci, kteří hlučně pospávají, nebo hledají nedopitého krabičáka. Když se zadrženým dechem a neokradená dorazím k metru, už má vidina podařeného dne pohasíná.\n\nVcházím po schodech do vestibulu, kde mě zákeřně přepadne silný vítr a jeho práce je značná na celém těle. Vlasy mám snad všude, jen ne tam, kde by měly být, v obličeji mám polovinu šály chodce předemnou, na ruce mám nalepený pytlík z mekáče a mám pocit, že se mi bunda obrátila naruby.\n\nNakonec přijíždí metro, už se ani nesnažím si vlasy upravit do původní formy. Vcházím do vagónu a rozhlížím se po místě na sezení. V dálce jsem zahlédla volné místo, a tak jsem se za ním vydala. Mezitím vstoupila do metra starší spolucestující. Nejspíš měla spadeno na stejné místo jako já. Asi metr před volnou sedačkou jsem si starší dámy všimla a chtěla ji pustit posadit, ale ona si asi chtěla být místem jistá, tak mě třískla svojí holí do holeně. Nepatrně jsem vyjekla a ze strachu se raději odsunula do vedlejšího vagónu.\n\nZ toho vyplívá, že nemá cenu se poohlížet za volným místem a raději postát, a nebo se obrnit velmi dobrou náladou a obléct si tlusté podkolenky.", "original_file": "grP4smyt_01_1"}
{"text": "Veronika Křížová\n1. E\n5. 11. 2003\n\n1. písemná práce\nVZPOMÍNKA\n(Vypravování)\n\nOsnova: úvod: Představení\nstať: 1) Příjezd na tábor\n2) Setkání s Adrianou\n3) Dopis\n4) Smrt\nzávěr: Vzpomínky\n\nBudu vám vyprávět, nejspíš trochu smutný, příběh o jedné dívce a mém příteli a o jeji táborové lásce, která nemusela skončit odjezdem, ale mohla trvat dodnes. Můj kamarád jménem Jakub byl po návratu z tábora úplně na dně a potřeboval se nutně vypovídat. Já jako jeho dlouholetá přítelkyně jsem mu chtěla pomoci a tak mi prozradil, co se přihodilo. Ale to, co mi pověděl, mě zasáhlo do srdce a končilo to tím, že jsme plakali oba jako želvy. Dost už toho okolo, povím vám to také.\nJakub každý rok jezdil se svým oddílem z basketu na tábor a ani teď tomu nebylo jinak. Když dorazili na místo pobytu, každá parta se usídlila v chatičce, Jakub byl se svými přáteli. Většinu dne měli zaplněnou tréninky, ale jakmile měli chvilku volna, utíkal do lesa. Jakub totiž miloval toto místo, imponovala ho svými kouzly. Dodnes vzpomíná na ten les a na palouček, kde potkal svoji princeznu.\nKdyž jako každá večer seděl na „svém“ paloučku a pozoroval západ slunce, přišla tam dívka a trochu se podivila, že tam někdo je, ale hned nato se představila – jmenovala se Adriana a byla dcerou majitele zdejšího tábora. Od té doby byli nejlepší přátelé a každou volnou chvilku trávili spolu, velmi dobře si rozuměli. Bylo tedy jen otázka času, kdy se to změní na něco víc. Přišlo to asi po týdnu, kdy jí Jakub řekl, že se do ní zamiloval. Ještě teď si vybaví, jak se při tom roztomile začervenala a řekla mu, že cítí to samé. Ovšem dnes už jsou to jen bolestné vzpomínky, protože se stalo něco, co by si nikdo ani v nejhorších snech nepředstavil. Od té doby, co si vyznali lásku, to byl snad nejšťastnější pár na světě. Ale den před Jakubovým odjezdem jako by Adriana zmizela, nikde nebyla. Přivádělo ho to k šílenství a tak nakonec zašel za jejím otcem. Ten mu se slzami v očích řekl: „Museli jsme ji narychlo odvézt do nemocnice. Měla již půl roku leukémii a náhle se jí to velmi zhoršilo. Ale nechala tu pro tebe dopis.\nJakub si daný dopis přečetl a málem se zhroutil. Psala o své nemoci a velmi se mu omlouvala, prý s ním prožila nejkrásnější chvíle života, ještě ho prosila, ať na ni nikdy nezapomene. Byl to krásný, ale smutný dopis, byl však psán od srdce.\nJakmile mi to Jakub řekl, slzám se nedalo ubránit. Ještě však prozradil, že volal do nemocnice a Adriana prý dnes ráno zemřela.\nJe to půl roku a Jakub na ni vzpomíná dodnes. Vzpomínky na ni budou věčné.", "original_file": "pr1ekriver_01_1"}
{"text": "Lorencová, Nikola, V. B, 07/08\n\nOsnova:\n1) Tři kamarádi bruslí na silnici\n2) srážka autem,\n3) Petr je zraněn,\n4) Martin jede pro pomoc,\n5) Martin volá l. 155,\n6) Záchranka\n\nVypravování podle obrázků\n<obrázek č. 1: Tři chlapci bruslí na silnici.>\n<obrázek č. 2: Jednoho z nich srazí auto.>\n<obrázek č. 3: Chlapec je zraněn.>\n<obrázek č. 4: Jeho kamarád běží pro pomoc.>\n<obrázek č. 5: Jeho kamarád telefonuje z telefonní budky.>\n<obrázek č. 6: Záchranáři odnáší zraněného chlapce, doprovází je jeho kamarád.>\n\n17. října\nJednou se stalo. Kluci jezdily na silnici. potom Petra porazilo auto. potom řikal, že ho bolí noha pak kamarád běžel pro pomoc potom zavolali l.155. <věta je barevně vyznačena> Záchranáři odvážejí petra <věta je barevně vyznačena>\nPotom Petra odvezli domů a od té doby si říká že už nigdi nebude jezdit, <část věty je barevně vyznačena> s k lukama negde na. Silnici a že, už rači budou jezdit v parku.", "original_file": "bu5blornik_02_1"}
{"text": "Svačina\n\n„Každý den, každý den k svačině, jedině. Jedině pramen zdraví z Posázaví.“ Tak tento úryvek z písničky známe všichni. Nebo snad ne? Tak se zkuste podívat na televizi.\n\nNáš svět je plný jídla, vlastně všude kolem nás je jídlo, až z toho mám noční můry. Už se vám někdy zdálo, že vás honí oškubané kuře po ulici?\n\nZdravé stravování záleží na určitém denním koloběhu. Snídaně, svačina, oběd, svačina, večeře. Pravidelnost je velmi důležitá. Všichni to víme, ale spousta z nás to tak stejně neděla. V věčně si stěžujeme, že nám je těžko, zle nebo dokonce nás trápí hlad.\n\nSvačina právě do tohoto koloběhu patří. Je to čas zhruba mezi 10 a 11 hodinou a v odpoledních hodinách zhruba okolo páté, kdy se máme posilňovat chleby s máslem, johgurtem zkrátka tím na co máme chuť. Když jsme byli mladí a chodili jsme do školy, každé ráno na nás čekala připravená „svačinka od maminky.“ Samozřejmě každý den jiná. A běda, když sme ji zapomněli doma. To bylo řečí ještě týden potom. Teď, když jsme starší, za spadá to na „naši hruď“, ale po pravdě, komu by se chtělo ráno vstávat v brzkých raních<in> hodinách kuchtit něco ke svačině? Proto je pro nás pohodlnější koupit si něco po cestě do zaměstnání, školy To aby jsme bychom kvůli vlastní lenosti neumřeli hlady.", "original_file": "grP4vla_01_1"}
{"text": "Lucie Novotná\nTřída: VIII. B\nDatum: 4. 11. 2009\n1. slohová práce – charakteristika literárního hrdiny\nEdward Callen\n\nEdward by mohl mít téměř každou dívku na škole, ale nemohl. Ostatní si sice mysleli, že mu žádná není dost dobrá, jenomže Edward Callen byl upír.\nMěl čtyři sourozence a na škole se říkalo, že všichni jsou to adoptované děti manželů Callenových, ale Dr. Callen z normalních dětí dělal monstra, ovšem zachránil jim tím život, protože „zachraňoval“ nemocné děti. Například se španělskou, ale zpět k Edwardovi.\nEdward byl samotář a s nikým se nebavil. Miloval zimu, všechny chladné a mokré věci. Nemůžu vám říci co rád snídával, protože on jako upír nejedl, nepil ani nespal. Na pohled působil chladně, nebezpečně, ovšem zároveň mile. Mezi ostatními se lišil i tím, že byl velmi silově založený, všude byl rychle a byl hodně pohotový. Vycházel jen za ošklivého počasí, jelikož na slunci se třpytil jako diamant. Edward byl vyšší postavy, měl silné tělo, krásné měnící se oči. Měl bledou až bílou tvář a své zrzavé 10 cm dlouhé vlasy nosil vyšesané nahoru.\nEdward Callen je rozhodně kladná postava i když se ho hodně lidé bojí. Myslím, že kdyby mohl, měl by určitě krásnou dívku, ovšem jedině upírku. On ale za svůj osud nemohl.", "original_file": "kl8bnovluc_1"}
{"text": "ZAMYŠLENÍ\n\nV poslední době jsem se zamýšlela nad svojí budoucností a nad tím, co mě může udělat opravdu štastnou. Ihned mě napadlo něholik věcí a mezi nimi i rodina a práce. Často ale nejdou tyto věci tak snadno skloubit dohromady. Rodina a práce jsou pro ženu většinou hodně důležité a mít oboje na jednou je velký luxus, který si většina žen nemůže dovolit. Vyvstává tu jedna otázka. Je důležitější práce nebo rodina?\n\nPro každou ženu to musí být velké dilema, kterého se nedá tak snadno zbavit. Pro ambiciózní a inteligentní ženu je práce možná přednější a důležitější než vše ostatní. Když přijde ten správný čas, aby založily rodinu, nic se nestane. Většinu svého času tráví v práci a svou odhodlaností a pílí mohou dosáhnout až na vrchol. Ale co potom? Poté, co si uvědomí, že v práci už všeho dosáhly, kde hledat štěstí? Možná, že časem přijdou na to, co opravdu chtějí a třeba je to právě založení rodiny, ale někdy je na to už pozdě. Biologické hodiny už dotikaly a už upozorňovaly hodně dlouho, že se čas krátí. Tento fakt byl přehlížen. Ale co s tím? Dnes už je možné mít dítě i v pozdějším věku, ale přináší to samozřejmě určitá rizika. Pak může být ohrožen jak život matky, tak i dítěte. Tak proč muset tak hrozně riskovat? Takový risk může stát ženu vše i život a mimo jiné i to, na čem tak dlouho a tvrdě pracovala. Ale co by jí na konec vadilo více – ztráta dítěte nebo práce?\n\nNa druhou stranu se domnívám, že jsou i ženy, které dají přednost rodině. Ne proto, že by byly hloupé a svou práci by dobře nezvládli, ale spíše proto, že je to pro ně mnohem důležitější. Ale proč je pro jednu ženu důležitější kariéra a pro druhou rodina? Podle čeho se každá z nás jednou rozhodne a proč? Každé rozhodnutí, ať už je jakékoli, závisí na našich zkušenostech, osobnosti, prioritách a hlavně na momentálních okolnostech. Je také mnohem jednodušší se rozhodnout, když za vámi stojí někdo, kdo vám zcela důvěřuje. Tohle rozhodnutí je ale zcela odlišné a stojí na něm celé naše životní štěstí, právě proto by se mělo pečlivě zvážit.\n\nVelké štěstí mají ženy, které mají i dobrou práci a i rodinu. Když zvládly skloubit tyto dvě věci, pak na sebe mohou být opravdu hrdé. Tyto ženy jsou pak o krok blíže, aby byly v životě šťastné a spokojené.\n\nTato otázka stále je a bude aktuální, pokud se něco výrazného nestane. Ženy mají děti stále v pozdějším věku a s tím jsou spojena i větší rizika. Celé rozhodování nakonec záleží na ženě a jejím svědomí a na tom, v jakých podmínkách se právě ocitá, jaké má problémy, jaké jsou její priority. Ovšem to, na čem je závislé její rozhodnutí, se dá ovlivnit nej různějšími způsoby. Například změnit podmínky v práci pro ženy s dětmi... atd. Plánovat si svůj život začínáme už na střední škole a začíná to rozhodnutím, co chceme dál dělat. Rozhodování o práci a rodině na nás číhá o něco později. Ale kdy se takto budu muset rozhodnout i já?!", "original_file": "pr3chouluc_01_1"}
{"text": "Brno, 15. července 2010\n\nAHoj mami,\n\ndojeli jsme dobře, ale měli jsme trochu poždění<.>\n\nDnes jsme byli v aqaparku a v Zoo. Vyděla jsem spoustu nových zvížat. Nejvíc jse mi libil tyXXXr bílí. Ostatní zvížata byla také hezká. Moc se mi tam líbylo. Aqapark byl fain ale zoo byla hezčí.\n\nUž se na vás těším.\n\nEva", "original_file": "cbrod5i_1"}
{"text": "Tajemná továrna\n\nI. Setkání\n\nII. 1) Výprava do továrny\n\n2) Vniknutí dovnitř\n\n3) Demoliční akce\n\n4) Panika\n\nIII. Vyjasnění situace\n\nByl páteční podvečer a dva největší uličníci v okolí, Marek s Davidem, se sešli, jak už tomu bývalo zvykem, před malou fontánou na návsi. Jakožto spolužáci probrali několik školních událostí uplynulého týdne, a když skončili David položil již tradiční otázku: „Co budeme dělat večer?“ „Můžeme jít krást hrušky Blažkům na zahradu, nebo třeba nadávat opilcům před hospodu.“ řekl Marek a začal se škodolibě smát. „Ne, tohle děláme každý pátek. Chce to něco nového, něco co jsme ještě nedělali. Chci zažít pořádné dobrodružství!“ odvětil David a záhy pokračoval: „Už to mám! Zajdem do té staré továrny, která je kousek za vesnicí a uděláme tam pořádnou neplechu.“ Markovi se nápad hned zalíbil a tak se vydali na cestu.\n\nPo necelé čtvrthodince dorazili na místo, kde stála obrovská stará tovární hala. „A co chceš vlastně konkrétně dělat?“ zeptal se Marek. „Uvidíme, pro začátek se musíme dostat dovnitř a pak zničíme co se dá. Prostě si to užijem.“ Hned jak to David dořekl, už se rozběhl k nejbližším dveřím. Vzal za kliku, ale ta mu zůstala v ruce. Rozešli se tedy každý jedním směrem podél zdi hledat nějaký vchod, kterým se dostanou dovnitř. Za chvilku se setkali na druhé straně a oba jen marně rozhodili rukama. „Nic“ řekli současně, ale vtom zahlédl David žebřík připevněný na zdi přesně nad místem, kde stáli. Že byla první příčka byla zhruba ve výšce tří metrů, nebyl pro zdatné sportovce, jaký oba jsou, žádný problém. Marek se vymrštil a už lezl po žebříku. Hned za ním ho následoval dDavid, ale vtom se žebřík náhle povolil. David se hned zase pustil a Marek opatrně vylezl nahoru. David musel znovu vyskočit, aby se chytil, ale žbřík povolil ještě víc. Chvilku počkal a nevěděl co má dělat. „Dělej! Polez nahoru, teď nebo nikdy!“ zavolal Marek zeshora. David tedy začal opatrně šplhat. Krok za krokem cítil, že se žebřík uvolňuje ze zdi. Když už byl úplně nehoře, žebřík povolil úplně. Naštěstí se stačil chytit za okraj zdi a Marek ho vytáhl k sobě. „To nám to pěkně začíná. Snad už se nebude nic podobného opakovat.“ vykoktal David, který byl lehce v šoku. Jen co domluvil, zafoukal vítr, zahřmělo a na zem začaly padat první kapky. „No to je vážně skvělé. Jdeme se porozhlídnout po továrně, aspoň se skryjeme před deštěm.“ zavelel Marek a oba chlapci vlezli malým okénkem dovnitř.\n\nJelikož byla celá továrna prosklená, hned na zemi sebrali pár kamenů a začali vybíjet okna. Nejprve házeli jen tak a zvuk rozbitého skla zněl neustále dokola. Po chvíli vymyslel David, že si vyberou vždy jedno sklo a to se budou snažit rozbít. Marek souhlasil a dali se do||toho. Báječně se bavili, když najednou zazněl hrom a poté začala praskat okna XXX někdo házel kamenem. Oba chlapci se vylekali a mírně znejistěli. V tom za nimi něco proběhlo, sklo praskalo víc a víc a k tomu všemu ještě strašne zahřmělo. Teď už to nebylo jen tak nějaké vylekání, ale pořádná panika. Oba začali řvát a utíkat. Neznámé stvoření je pronásledovalo. Chlapci utíkali co jim nohy stačily k jediným dveřím, které viděli. Vrazili do nich současně a oba dopadli vedle sebe na bahnitou cestu k továrně. Chvíli mlčky leželi a zhluboka oddychovali.\n\nPo prožitém šokyu se jako první zpamatoval Marek a začal přemýšlet co se vlastně stalo. Rozhlédl se kolem sebe a po chvíli se začal hrozně smát. David nechápal co se děje a jen Marka okřikl: „Čemu se směješ? Je to tu nebezpečné. Dějí se tu podivné věci! Bereme nohy na ramena!“ „Klid.“ řekl Marek a pokračoval: „Jen se rozhlídni, tohle jsou ty samé dveře, od kterých nám zůstala klika v ruce, ale už jsme nezkontrolovali jesli nejsou náhodou odemčené. A podívej támhle. Blesk nejspíš udeřil do stromu, který pak spadl na továrnu a udělal ten strašný rachot, potom přeci hrozně zahřmělo! Byli jsme v centru bouřky.“ „A co to stvoření tam uvnitř? Co to bylo? To vysvětlíš jak? ptal se ještě stále vyděšený David. V tom se objevil ve dveřích malý pejsek, který se nejspíš zatoulal z vesnice. V tu ránu se začali oba hlasitě smát, až se za břicho popadali.\n\nPřestože zažili dobrodružství, o kterém se jim ani nesnilo, oba si slíbili, že nic podobného už nikdy neprovedou.", "original_file": "pr4dkaijak_1"}
{"text": "Osnova:\n1. Příprava\n\n2. Večeře\n\n3. Dárky\n\n4. Příjezd Evy\n\n5. Vánoce u babičky a dědy\n\n6. Vánoce u mamky\n\nMé Vánoce\n\nO Vánocích 24.12. jsem byla u taťky. Taťka neměl dokoupené nějaké dárky a tak jsme jeli do Metropole na Zličín. Prošli jsme skoro celou Metropoli a nakoupili mnoho dárků. Když jsme přijeli domů, začali jsme všichni uklízet. Já smažila řízky, taťka utíral prach a Eva vysávala.\n\nKdyž bylo uklizeno sedli jsme si ke stolu, pustili koledy, zhasli světlo a já mohla podávat večeři. Večeře se mi moc povedla, protože mi to velice chutnalo a taťkovi a Evě taky.\n\nKdyž jsme dovečeřeli, museli jsme počkat u stolu a taťka šel připravit dárky. Najednou zacinkal zvoneček, a my vešli dovnitř. Začali jsme hledat svůj dárek. Eva ho našla jako první. Dostala nový mobil. Měla z něj velkou radost. Já jsem ho také konečně našla. Dostala jsem nový fotoaparát. Také jsem z něj měla velkou radost.\n\nPoté co jsme prozkoumali dárky přijela Eva. Eva mi pochválila večeři a šla do pokoje ke stromečku. Po chvíli šel taťka za ní a my s Evou jsme se divili co tam jdou dělat. Najednou jsme se udivili, protože znovu zacinkal zvoneček. A tak jsme tedy vešli. V pokoji byla tma a na stromečku prskali prskavky. A už jsme pochopili. Dostali jsme dárky i od Evy. Já dostala teplé ponožky, sponky do vlasů, DVD Let´s dance, kalendář na rok 2010 a puzle. Eva dostala ponožky, ka kalendář, enciklopedii zvířat, DVD Benjamin a sponky do vlasů. Měli jsme obrovskou radost.\n\nDruhý den jsme jeli k babičce a dědovi. Babička pustila hracího Santa Clause a my se pustili do dárků. Od babičky a dědy jsem dostala helmu na kolo, bloček s malovátky a sponky. Eva dostala autíčka,{čárka umístěna na začátku řádku}<co> protože je má ráda a korálky.\n\nKdyž jsme přijeli domů k mamce, zjistili jsme že nejde elektřina. Ale nám to nevadilo a tak jsme si zapálili svíčky. Při svíčkách jsme se navečeřeli a šli na dárky. Pod stromečkem bylo móóóóc dárků. Okamžitě jsme se pustili do rozbalování. Dostala jsem moc dárků ani je nedokážu všechny vyjmenovat. Byla jsem moc potěšena a moc se těším na příští Vanoce.", "original_file": "hr6vanter_02_1"}
{"text": "Zlomatka\n\nHra Zlomatka pochází z pera italského autora Maria Gelardiho, který, ač je u nás zatím nepříliš známý, si ale rozhodně zaslouží naši pozornost. Tuto provokativní tragikomedii nastudovalo Divadlo v Řeznické v režii Petera Gábora z důvodu její tematické aktuálnosti. Přestože se děj odehrává ve slunné Neapoli a hlavní postavy jsou na naše poměry značně temperamentní, je příběh i českému divákovi poměrně blízký a to nejenom tím, že je zasazen do současnosti, ale zejména zápletkou.\n\nTu na počátku představní můžeme pouze matně tušit, začíná totiž úplně běžnou rodinnou pohodou, ve které by málokdo čekal tolik zvratů. Univerzitní student Diego přijíždí na prázdniny k matce, která o něj, jakožto o svého jediného syna, pečlivě pečuje. Postupně však idylka začne mizet a divák vycítí, že Diego v matčině bytě nezůstává dobrovolně. Naopak. Matka ho drží pod zámkem proti jeho vůli pod záminkou, že ho musí vyléčit, čehož se již od počátku snaží dosáhnout nesmyslnou terapií prášky na spaní. Situace se začíná vyhrocovat, ale teprve v této chvíli zjišťujeme, co vlastně je ta zhoubná nemoc: Diego je homosexuál. To je pro starostlivou, bezmezně milující, ale také konvencemi svázanou Italku těžká rána, kterou odmítá přijmout a zoufale se ji snaží všemi možnými způsoby zvrátit.\n\nV podání Jitky Smutné taková Zlomatka skutečně je, avšak k tomu jí ještě bravurně přidává jistou omezenost, která jí brání vidět jakoukoli jinou pravdu než je ta její, neschopnost přijmout druhého člověka takového, jaký je, bezmocnost a zároveň mazanost, kdy hraje ublíženou a tím se snaží synem manipulovat. Diego Jana Zadražila je oproti tomu velmi inteligentní, ale introvertní mladý muž snažící se vysvětlit matce svůj postoj a až do poslední chvíle touží po dialogu a pochopení, ačkoli ho nekončící souboj nesmírně unavuje a bere mu naději a sílu. Okamžiky, kdy už by se zdálo, že ho matka skutečně začíná poslouchat a že se konečně uvolí přijmout jeho rozhodnutí, se však velmi záhy znovu změní v její neustále omílaný monolog, po kterém Diego cítí neskutečnou směsici rozpolcených pocitů, krom vzteku a zuřivosti také smutek a bezmoc, kterými neskutečně trpí. Svůj vzdor však nevzdává a nakonec své přesvědčení přemění v čin a podaří se mu utéci. Ve vedlejších rolích se zde objevila v roli prostitutky, kterou za účelem uzdravení syna pozve do bytu Zlomatka, Tereza Nekludová a také Ivan Koreček, jenž ztvárnil Diegova milence, který o něm dlouho nemá žádné zprávy, a proto se jej vypraví hledat k jeho matce do rodného města.\nSamotný závěr je velice nečekaný a je náležitým završením celé hry, ač jsem při něm zapochybovala, jestli je v tom případně skutečně vhodné označení “tragikomedie“.\n\nHerecké výkony byly strhující: Jitka Smutná obdivuhodně vystihla charakter Zlomatky a jak sama v rozhovorech říká: “Skutečně jí dvě hodiny byla“. Pochopitelně i Jan Zadražil zářil, zvláště pak ve scénách, kde už ztrácel naději a sílu vysvětlovat a v nichž jeho zoufalství proniklo do duše snad každému divákovi.\n\nJeviště bylo pojato jako soudobý obývací pokoj spojený s kuchyní, z nějž vedlo několikero dveří do zákulisí. Komorní prostředí tak malé scény ještě více umocňovalo pocit diváka, že je přímo vprostřed dění, že se vše odehrává na dosah jeho ruky a tím prohlubovalo jeho prožitek.\n\nTéma homosexuality a neochota těch nejbližších a celkově společnosti ji přijmout je zvláště v posledních letech docela běžná, avšak Gelardi do hry Zlomatka mimo to vložil také odkaz na odvěký spor mezi matkou a dítětem, na jejich střetnutí, jenž může být často směšné i zoufalé, může v něm být dominance i bezmoc, láska i nenávist, ale v němž je vždy touha obou stran po uznání a pochopení. Zdůraznil zde také neschopnost komunikace stejnocenné pro oba partnery a uzavřenost čemukoli novému, kterou ukazuje jako určitou primitivnost myšlení. Tím však naráží nejen na vztah mezi rodiči a dětmi, ale na celou naši společnost, kde se ve vší té zaujatosti každého pouze sebou samým komunikace a otevřenost ztrácí kamsi do neurčita", "original_file": "kg07beckri_1"}
{"text": "Ruleta\n\nKulička zarachotila v roztočené ruletě a neochvějně se zastavila na černé patnáctce.\n\n„Sakra!“ zaklel polohlasem pan Hrantl a sáhl do peněženky pro další tisícikorunu. Nebyla první a on věděl, že tento večer skončí hodně v mínusu.\n\nKolem jedné hodiny v noci se posilněný alkoholem vypotácel ven. Byla pozdně únorová noc, mokrý sníh se snášel na podchlazenou zem a tvořil klouzavou břečku, která namrzala. Ani za střízliva by se nešlo lehce...\n\nDoma Antonín Hrantl odhodil kabát do křesla, zul si boty a oblečený usnul v neustlané posteli. Zdálo se mu, jako každému hazardnímu hráči, o velkých výhrách, cestě kolem světa a splněných přáních.\n\nPan Hrantl měl svou vášeň - hazardní hry, sázky a karty. Dokázal prohrát nemalý obnos, ale díky své práci netrpěl nedostatkem. Mohl si zkrátka svou vášeň dovolit a plně toho využíval. Ale.\n\nHerna toho večera tonula v namodralém kouři doutníků a cigaret, naleštěné sklenice se leskly ve světle zavěšených lamp a všichni mlčky stáli kolem jednoho stolu uprostřed sálu.\n\nKrupiér roztočil ruletu, přijal sázky a lehkým pohybem vhodil kuličku. Ta se roztočila po obvodu rulety a neviditelné nitky osudu a vyšší moci ji určily místo dopadu. Hrálo se o všechno, ale především o hráčskou čest.\n\n„Černá!“ zaznělo sálem.\n\nPan Hrantl se posadil do zeleně čalouněného křesla a dvěma prsty si mnul pravý spánek. Prohrál...\n\nPan Wesely mezitím přijímal gratulace a smál se na všechny strany. Ten večer měl opravdový důvod jmenovat se svým příjmením. Když už se ale obecenstvo začalo rozcházet přišel za panem Hrantlem, ležérně se opřel o kulečníkový stůl, upravil si klopu u tmavomodrého saka a řekl:\n\n„Sice jste prohrál, ale dám Vám šanci získat Váš majetek zpět. Tady o tom nechci mluvit, zítra se v osm hodin setkáme na rohu u vašeho domu. A prosím přesně!“\n\nPo těchto slovech si v šatně vyzvedl kašmírový kabát a ztratil se v tichu nočních ulic.\n\nTeprve když se herna definitivně vylidnila a jenom číšníci sbírali použité sklenice, došel si Antonín Hrantl také pro kabát. Svět se mu zdál ztichlý a chladný. Vyrazil směr domov. Na mostě se opřel o studené zábradlí a na vodní hladině uviděl svůj stín.\n\n„Stín sebevraha“ pomyslel si „bez peněz a bez cti!“\n\nZvedl pravou nohu jako by chtěl naznačit, že chce zábradlí přelézt. Po tváři mu přejel smutný úsměv. Radši nasadil rychlý krok, aby byl brzo doma.\n\n\nDruhý den, přesně v osm hodin, čekal Antonín Hrantl na smluveném místě. V nazelenalém světle pouliční lampy se krčil do límce kabátu a nervózně překračoval.\n\nV osm nula dva se objevil Wesely. Podali si ruce.\n\n„Pojďte se trochu projít.“ vybídl Wesely Hrantla.\n\n„Ta věc se má tak,“ začal „můj syn má před maturitou a musí napsat nějakou povídku. Jelikož má ale ambice na to, aby se stal vědcem v oboru jaderné fyziky, je pro něj napsání povídky takřka nadlidským úkolem. A to je úkol pro Vás. Do čtrnácti dnů napíšete tu nejlepší povídku jakou dovedete napsat. Vím něco o Vašich literárních pokusech, tak to pro Vás nebude tak těžký úkol.“\n\nPo těchto slovech mávl Wesely na projíždějící taxík a když do něj nasedal dodal ještě:\n\n„A zpoždění neexistuje!“\n\nPan Hrantl se nechápavě díval na těžké sněhové vločky, které vítr hnal přes světlo pouliční lampy a v duchu si říkal: „Co má tohle být?“.\n\nPrázdné papíry na psacím stole nevěstily nic dobrého. Řádka ani jedna a nápadů ještě méně. Asi po půlhodině napsal první větu, pak druhou, třetí...\n\nZa necelé dvě hodiny před ním ležela povídka. A dobrá, jak si myslel. Unaveně vstal a šel spát. V životě by neřekl, jak může být psaní vyčerpávající.\n\nNavečer druhého dne čekal na příjezd Weseleho před jeho vilou. Po chvíli se v zatáčce objevilo černé sportovní auto, které zastavilo přímo před zelenou brankou. Wesely vystoupil, pozdravil a s překvapeným výrazem se zeptal: „Vy už to máte? Tak pojďte.“\n\nVstoupili do vily. Hrantla překvapila její rozlehlost a neobyčejně vysoký strop v předsíni, podal Weselemu popsané papíry, ten v nich asi minutu listoval a pak je zahodil se slovy: „Pitomost! Napište něco pořádného. Na shledanou!“\n\nVilou se rozezněl klavír. Chopin...\n\nDva dny nato napsal další literární pokus a doufal, že Wesely jeho dílo přijme. Ale situace se opakovala a byl opět poměrně hrubě vyhozen.\n\nDo vypršení lhůty zbývalo už pouhých pět dní a zoufalý Antonín Hrantl hledal inspiraci v orosené láhvi. Tvůrčí muka, dalo by se říci. Chodil po tichém a tmavém bytě, nadával na těch proklatých čtrnáct dní, nevěděl co bude dělat.\n\n„Idiot! Má neschopného syna a já to odnáším! Ale vždyť je to moje vina! Proč jsem jen hrál? Černá nebo červená? Čtrnáct dní...“ myšlenky mu neuspořádaně těkaly opilou hlavou, čas vnímal jako bod kdesi uprostřed všeho, ty imaginární nitky osudu ho svazovaly a trýznily. Netušil, co to všechno znamená. Na papír těžce a pomalu napsal slovo „RULETA“. Nalil si další obsah láhve do decové skleničky, přiložil ji ke rtům a prudce zaklonil hlavu. Dno prázdné sklenky bylo nekonečno vesmíru a začátek všeho...\n\nTen pocit opileckých rán znal dobře, ale vždycky ho znova překvapovala svou intenzitou. Svět byl takový pomalý, šedý a cizí. Napil se vody a sedl si ke stolu. Dlaní si podepřel hlavu a očima přejížděl po nepořádku na stole. „RULETA“, četl. To slovo mu znělo hlavou. Vzal prázdný list papíru a napsal: „Kulička zarachotila v roztočené ruletě...“. Psal dál, rychle a s novým elánem a chutí do práce. Asi po dvou hodinách dopsal to nejlepší, na co měl. Nebo si to tak alespoň namlouval. Papíry zmačkal do kapsy od kabátu a vyběhl ven.\n\nChodníky klouzaly, ale on se přesto snažil běžet, chtěl mít tu záležitost co nejrychleji za sebou, chtěl se konečně dozvědět, co to má být za hru s tou povídkou.\n\n„Ještě přeběhnu jednu silnici a budu tam!“\n\nNervózní Antonín Hrantl vytáhl papíry z kapsy a vběhl bez rozhlédnutí do silnice<.> Bylo to to poslední co udělal. Tmavě modré nákladní auto přeťalo jeho odhodlání i život. Chodci se seběhli k místu nehody a mlčky se dívali na bezvládné tělo. O kus dál ležely v mokrém sněhu rozházené papíry na kterých se rozpíjely inkoustem psané řádky.", "original_file": "pr4ddrbvla_1"}
{"text": "Jirka Houška\nTřída: VIII. A\nDatum: 4. 11. 09\n1. slohová práce – charakteristika literárního hrdiny\nMirek Dušín\n\nMirek Dušín je typicky chlapec své doby. Obékaný chodil většinou v žluté košili a vlasy měl krátce ostříhané a světlé barvy. Mirek Dušín byl (dalo by se říct) zakladatelem rychlých šípů. Byl to chlapec školního věku. Přibližně 13-14 let. Byl velice spravedliví a málo nebo vůbec neškodil. Vetšinu času trávil jako ostatní chlapci té doby venku s kamarády. Byla to postava simpatická pro ty co byli alespoň trochu jako on. Často pomáhal ostatním a málo kdy udělal neco co by nebylo správné. To ho táké vedlo k založení rychlých šípů, což byl (spolek) kluků (bojujících) proti stínadlům. Ale jinak to byl chlapec normální (ničím speciálně vijímečný) proto není moc co do charakteristiky napsat.", "original_file": "kl8ahoujir_1"}
{"text": "David Zeman I. C\n23. 2. 2004\n\n2. slohová práce\nMůj přítel\n(charakteristika)\n\nOsnova:\n1) Kdo to je a co pro mě znamená\n2) jak vypadá\n3) vnitřní charakter\n\nTohoto kluku jsem poprvé poznal před několika lety, díky sportu, kterému se aktivně věnuji. Zpočátku jsme si moc nerozuměli, bylo mi ani 13 let, on je asi o 2 roky starší, takže neměl „proč se bavit s nějakým usmrkancem?“ Po pár letech jsme se dostali do věku, kdy už neřešíte jestli jste o něco mladší nebo starší než ten druhý a zjistili jsme, že jsem si ve spoustě věcí podobní, ne-li stejní, že si rozumíme. Dnes ten člověk patří mezi několik málo lidí, kterým na tomto světě nejvíc věřím a na kterých mi velmi záleží. Teď trochu k jeho vnější charakteristice.\nJe vysoké vyšvihané postavy se širokými rameny. Má kratší tmavé vlasy, nedávno nosil kozí bradku, ale tu si už oholil. Dostane vás svým zasněným kukučem když cestuje kdesi mimo ve svých představách. Jaké má oči, to s jistotou nevím. Řekl bych že hnědé, ale nikdy jsem se o to moc nestaral, nepokládám to za důležité. Nosí sportovní oblečení, nehraje si na žádnýho drsoně, prostě normální člověk. Jedna z jeho zvláštností je, že nikdy nenosí dlouhý rukáv u jakéhokoli oblečení mimo bundy. Nevím proč, ale prý je mu to nepříjemné. Díky tomu je nejspíš zvyklý na zimu, takže není téměř nemocný. Mimo sportu se věnuje jakémusi sportovnímu tanci. Tam chodí hlavně kvůli mladým slečnám. Ty také patří mezi jeho záliby. Dá se říci, že možná mezi ty nejoblíbenější – vlastně určitě nejoblíbenější!!! Rád také zajde pobavit se do hospody, hudebního klubu, na koncert, zalítat na diskotéku a tak. V jeho nitru se však vyznáte jen zřídka. I přesto, že ho znám opravdu dlouho, někdy nevím, co si mám o něm myslet! Občas se zdá být úplně mimo, nepřítomný výraz, celkově zpomalený projev.... Kdo ví, co mu v těch okamžicích létá hlavou. Třeba, co si dá k večeři? Nebo co zde po sobě zanechá pro lidstvo? Nový lék proti rakovině, či převratnou technologii sklízení brambor! Jindy bývá zas samý žert, úsměv od ucha k uchu, šibalská očka v nichž to jen jiskří neposedností. Pusa plná hlášek a hlodů, po kterých se všichni v jeho okolí skládají smíchy k zemi. Je taky velký romantik. To vím s naprostou jistotou. O slečnách se spolu totiž bavíme neustále. Tak to by mohlo být asi vše.\nTeď jen doufám, že nám naše přátelství vydrží, protože až se mu to dostane do rukou a přečte si to, tak tedy opravdu nevím....!", "original_file": "pr1czemdav_02_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nJiří Vlach\n16. ledna 2007\n\nProblém, který mě zaujal\nDnes jsem se rozhodl psát o problému, který mě velice zajímá. Jelikož jsem doslova fanatik do všech zimních sportů a o některé z nich se zajímám podrobněji, vybral jsem si sport, ve kterém to v současnosti nejvíce vře. Jsou to skoky na lyžích.\nPo vzniku České republiky v roce 1993 se stala situace v českém skoku špatnou, postupně téměř katastrofální. Z někdejší skokanské velmoci, která měla tradičně hned několik skokanů v nejlepší desítce na závodech světového poháru a mistrovství světa, se stal doslova trpaslík. Situace vyvrcholila na Olympijských hrách 2002 v Salt Lake City, kde nejlepším umístěním našich skokanů bylo 36. místo Jana Mazocha, vnuka Jiřího Rašky. V soutěži týmů naše družstvo porazili dokonce i Kazachstánci. Proto bylo odvoláno vedení skokanského úseku i s trenéry a nových předsedou byl zvolen Leoš Škoda.\nOvšem ani tato změna se dnes neukazuje jako správné řešení. Jediným platným přínosem Škody pro skokany bylo to, že jako bývalý skokan měl dobré jméno u skokanské veřejnosti, a proto dokázal přivést do Čech nejlepší světové trenéry. Nejdříve to byl Slovinec Vasja Bajc, který se ukázal jako skvělá volba. Dokázal výsledkově pozvednout celý český tým o celou třídu výš, ale hlavně vystřelil ke hvězdám skokana Jakuba Jandu.\nJanda se pod Bajcovým vedení připojil ke světové špičce. V sezoně 2004/2005 vyhrál na Mistrovství světa v Oberstdorfu stříbrnou a bronzovou medaili a v následující sezoně nejprve vyhrál letní světový pohár, poté prestižní Turné 4 můstků a nakonec dokonce celý zimní světový pohár jako první Čech v historii!\nMezitím se ale dostaly na povrch informace o rozporech Bajce se Škodou. Stalo se tak v nejméně vhodnou chvíli – měsíc před Olympiádou v Turíně. Bajc nedostal od Škody tři měsíce zaplaceno, a tak vyhrožoval, že nepojede do Turína. To samozřejmě neprospělo ani atmosféře v týmu a protože psychika hraje u skokanů důležitou roli, nemohl olympijský závod dopadnout jinak, než zklamáním. A protože se vzájemné vztahy dvou hlavních postav pro české skákání nezlepšovaly, rozhodl se Bajc po sezoně odejít od reprezentace. Nemohl totiž přehlížet řadu problémů, které Leoš Škoda vůbec neřešil a některé z nich dokonce i způsoboval. Například práci s mládeží. Žádná totiž není. Kluby, které mají vychovávat nové talenty, dostávají od svazu minimální finanční podporu a junioři ve věku 16-18 let dokonce žádnou. Navíc Škoda z úsporných důvodů rušil mládežnické závody, takže za celou zimu se uskutečnily pouze tři. Peníze byly dalším důvodem Bajcova odchodu. Škoda s nimi nakládá velmi pozoruhodně. V zimě se například udržuje pouze jeden jediný mustek v celé České republice. Udržovat jich více najednou by bylo prý velmi „drahé a zdlouhavé“. Také chybí kvalitní vybavení pro skokany, na které prý nejsou peníze. Ale na něco peníze nechybí. I když Leoš Škoda velmi spoří, dokázal najít dostatek peněz na to, aby si mohl přidat 5000 Kč měsíčně. Dokonce i svazová sekretářka bere měsíčně dvakrát víc než trenér ženského reprezentačního mužstva! Korunu všemu nasadil Škoda minulý měsíc, když zapomněl poslat skokanům lyže na závody do Japonska a ti pak museli skákat na vypůjčených lyžích, což může negativně ovlivnit jejich pracně natrénovanou skokanskou techniku.\nPodle mě je jediné možné řešení rozpustit celý skokanský úsek a do jeho čela zvolit lidi, kteří jsou administrativně schopni a mají ke skokům osobní vztah. Jinak se bude situace vyvíjet stále ve stejném duchu. Bohužel, tento problém se vyskytuje i v jiných sportech, ale také v některých oblastech komunální, či snad dokonce vyšší politiky. Je to totiž stále o tom samém – nahrabat si co nejvíc sám pro sebe.\n\n\nOsnova:\nÚvod – výběr problému\n Stať\n a) historie českých skoků na lyžích\nb) úspěchy J. Jandy a V. Bajce\nc) problémy uvnitř skokanského prostředí\n3) Závěr – možné řešení situace", "original_file": "cb3cvlajir_01_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nJana Kaiserová\n17. května 2005\n1. C\n\nTémata: 1) Tak tady žiji (volný stylový útvar)\n 2) Divy současného světa (volný slohový útvar)\n 3) Mé setkání s….. (volný stylový útvar)\n 4) Pohled do zrcadla (zamyšlení)\n\nMé setkání s třídou 1.C\n\nOsnova: 1.) Úvod : Třída 1. C\n 2.) Stať: a)Těžké začátky\n b)První dojmy\n c) Změna názorů\n 3.) Závěr: Nejlepší třída\n\nNa to, jaké to bylo první den v nové škole, se mě ptal snad každý. Ale na to, jaké je to teď, se už moc lidí neptá. Na začátku roku jsme všichni nastoupili na toto gymnázium jako vyklepaní neználkové, dnes už jsme odhodlaní prváci.\nNa začátku roku to bylo velmi zvláštní. Pomalu jsme se scházeli ve třídě a nervózně po sobě pokukovali. Někdo mi přišel sympatický a někdo ne, ale nedávala jsem to na sobě znát. Nakonec jsem si oddechla, že mám první den za sebou. Druhý den jsem zjistila, že máme ve třídě cizince. Připadal mi jako nejzajímavější člověk ve třídě, ale to vůbec nebyla pravda. Zajímavých lidí tu je hodně. Ta třeba tu máme geniálního fyzika, nadanou atletku, vynikající egyptoložku a spoustu dalších zajímavých lidí. Každý je něčím zajímavý. Ať svými schopnostmi a nadáním, tak vyjadřováním, původem, chováním a smyslem pro humor. Ale každopádně jsou tady úplně všichni inteligentní.\nPrvní týden jsme byli velice rozpačití a o přestávkách býval ve třídě celkem klid. I při hodinách bylo ticho. Nikdo se nesnažil poutat na sebe pozornost. Zdravili jsme se velice rozpačitě a byli jsme slušní. Od těch dob se ale hodně změnilo.\nSnad nejvíce jsme se seznámili na lyžařském výcviku. Už před tímto výcvikem jsme se poznali, ale třeba já jsem si udělala nějaký obraz o nějakém člověku a podle toho jsem se k němu chovala. Ale na „lyžáku“ se moje negativní představy rozplynuly a přišla jsem na to, že máme vlastně skvělou třídu. Je tady pouze pár lidí, se kterými si nerozumím. A vím, že s některými z nich si nerozumí i víc lidí z naší třídy. Je to hlavně kvůli tomu, jak se chovají. Hlavně jednoho člověka jsem na výcviku poznala. Před výcvikem to byla má dobrá kamarádka a dnes se jí nemůžu podívat do očí. Na výcviku si znepřátelila jak mě, tak i celou třídu. Ale vždycky se někdo takový najde.\nZ toho všeho vyplývá, že mám svou třídu ráda a nikdy bych neměnila. Myslím, že jsem většinu třídy poznala dobře a většinou se jejich chování liší od mého „obrazu“, který jsem si o nich udělala. A hlavně jsem se ponaučila, že nemám dát na první dojem.", "original_file": "cb1ckaijan_02_1"}
{"text": "Kovář, Ondřej, Gymnázium J. Seiferta\n\nV Praze dne 12. 4. 2006\n\nŽádost o grant pro projekt\n„Musíme si pomáhat“\n\nVážení,\nv souladu s Vašimi požadavky zasíláme žádost o přidělení grantu pro pomocný projekt „Musíme si pomáhat“ pro školní rok 2005-2006. Spolu s žádostí zasíláme základní informace o projektu.\n\n\nZákladní informace o projektu\nProjekt „Musíme si pomáhat“ zahájilo roku 1998 Gymnázium Jaroslava Seiferta. Obsahem projektu je pomáhat lidem z rozvojových zemí. Hlavním cílem je ukázat studentům, že i v 21. století jsou na Zemi místa, kde stále chybí základní socialní zabezpečení.\n\nAkce se již tradičně účastní pět zemí: mimo České republiky také Polsko, Španělsko, Portugalsko a Irsko.\n\nProjektu se vždy účastní dvacet studentů z každé země. Jezdí se pomáhat do východní Asie a střední Afriky. Věk studentů je omezen spodní hranicí patnácti let. Doba trvání projektu je dvacetjedna dní.\n\nS pozdravem Ondřej Kovář.", "original_file": "js1kovond_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nBarbora Mikešová 12. ledna 2006\n2. C\n\nTémata:\n1. Abeceda dnešní společnosti (Úvaha)\n2. Kalamita (Volný stylový útvar)\n3. Probouzím se, je neděle ráno… (Volný stylový útvar)\n4. Dějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí (Úvaha)\n\nKalamita\nVyslovíme-li slovo kalamita, většina lidí si vybaví pohromu nebo přehnaně řečeno katastrofu. Když jdeme večer spát a ve vzduchu poletují drobounké vločky, všichni jásají, že konečně přišel ten dlouho očekávaný sníh. Děti se těší, jak budou zítra sáňkovat, stavět sněhuláky a koulovat se. Rodiče se rozzáří při pomyšlení na víkendové lyžování na „prašanu“ nebo na odpolední procházku zimní, zasněženou přírodou.\nAle vše se může malinko zvrtnout. Všechno začíná, když se ráno probudíme. „No to snad ne!“, prohlásí maminka vstávající z postele při pohledu z okna. V tom se probudí i tatínek, který také vykoukne z okna, jak to obvykle ráno dělává. Ale tentokrát nemůže uvěřit svým očím. „Pane Bože,“ říká si v duchu. Ale to už začíná honička s časem.\nZatímco maminka dělá snídani, tatínek se snaží vyhrabat své auto z hromady sněhu. Ale to je jen začátek. Další hrůza nastává, při pohledu na jejich ulici, kudy ještě nestačila projet technika, aby odklidila sníh. A tak tatínek vystupuje z auta a snaží se, alespoň náznakem, odklidit sníh, aby projel na hlavní ulici. Nakonec vše zvládne, ale neujede ani jeden kilometr a je tu další překážka. Bouračka. Autobus na kluzkém povrchu dostal smyk, narazil do protijedoucího auta a zablokoval celou silnici. To už tatínek nevydrží, opouští auto a jde do práce pěšky.\nTakováhle situace ale neprobíhá jen u Nováků, ale i u tisíce dalších rodin, které ráno pospíchají do práce. Jdeme-li po ulici, uvidíme, že všichni mají napilno. Musí odklízet hromady sněhu z chodníků, po kterých ještě včera bylo samozřejmostí projít. Dnes je ale situace úplně jiná.\nOvšem děti mají radost a jsou plné energie. Děti jásají „Jupí, nemusím na první hodinu matematiky.“ Pro děti je ráno plné sněhu určitě výbornou zábavou. Nejen, že se musí brodit vysokým sněhem, a přitom se mohou s kamarádem koulovat a házet se do čerstvě napadaného sněhu, určitě je pobaví i situace, kdy jde paní sousedka do obchodu pro rohlíky a vrátí se jako sněhulák. Odpoledne, když už je sníh tak trochu odklizen, ve vzduchu se opět začínají objevovat vločky sněhu. Tentokrát nikdo neví, co přijde zítra. Příroda nám stále dokazuje, že je mocná čarodějka a nikdo jí nemůže rozkazovat, ani se jí pokoušet předělat. To by si lidé měli uvědomit a radovat se z každého ročního období, protože přírodu stejně nikdo nezmění.\n\nOsnova: Úvod\n Stať: a) ranní překvapení\n b) cesta do práce\n c) odklízení sněhu\n d) dětská radost\n Závěr", "original_file": "cb2cmikbar_01_1"}
{"text": "Petr Tokár 2. G\n15. 10. 2008\n\n1. slohová kompozice\n(diskusní příspěvek)\n\n<novinový článek – Znalosti nalije do hlavy holografický učitel>\n\n\nZnalosti nalije do hlavy holografický učitel?\nTento článek, který jsem si přečetl v MF Dnes, mě zaujal nejen proto, že jeho autor Jaroslav Beneš zde uvádí vcelku zajímavou myšlenku, ale také proto, že tato myšlenka je i podle mého názoru v budoucnosti uskutečnitelná.\nZároveň v tom vidím i určitá negativa. Pokud bude učitel holografický, žáci ztratí možnost s učitelem komunikovat a hodiny budou monotóní a nudné. Další negativum u takovéto výuky by byl domácí učitel. Tady plně souhlasím s panem Benešem. Tímto způsobem výuky bychom přišli o většinu sociálních styků, které jsou ve věku 1. a 2. tříd velmi důležité, a také o přátele.\nNepatrně proti se stavím k jeho názoru, že by bylo lepší „nalít“ informace rovnou do mozku. Možná by to byla rychlá a jednoduchá metoda, ale člověk by se měl učit postupně kousek po kousku aby všemu porozuměl.\nČeština se změní. Toto je také věta k debatě. Můj osobní názor je takový, že ano, změní se. Zajisté se bude zjednodušovat, nebo se časem úplně vytratí. Byla by to škoda, ale je to opravdu spekulativní téma, protože nikdo neví co bude v budoucnosti.", "original_file": "ces2gtokpet_1"}
{"text": "Bazjuk, Gymnázium J. Seiferta\n\nR. L. Stevenson\n\nKnížka nás zavádí do doby starých lodí, zrádných pirátů a statečných dobrodruhů. Kde snimi máme sdílet jejich dobrodružství.\nV knize se skupina dobrodruhů vydává za pokladem na ostrov pokladů. Až k ostrovu je cesta klidná, ale u ostrova jim, jejich cestu znepříjemní piráti, kteří se nechali najmout jako posádka a chtějí poklad pro sebe.\nPotom co je asi polovina pirátů vystřílena se kapitán vzbouřenců rozhodne vrátit ke staré posádce. Po této výměně najdou hrdinové pomocí domorodce Bena Gremna poklad a štastně odplují nabrat novou posádku na cestu domů.\nPři této zastávce zmizí vzbouřenec, takže se mohou hrdinové s chladnou hlavou vrátit domů a užívat si bohatství.\n\nKnížka je delena do dílů, které se pojí dějově, ale mění myšlenku. Autor použil velice šikovný způsob.\nKnížka je dobrodružný román o cestě, zradě a konečném štastným koncem.\nKnížka mě velice zaujala svým nápadem a dějem, ale podotkl bych, že autor občas moc zveličuje nepodstatné scény a duležité moc odsekává.\nMyslím, že knížka nikdy neztratí na své zajímavosti", "original_file": "js9mbazmic_1"}
{"text": "7.3.\n\nByli jsme u Malého jezu. Sestry a mamka byly na kolečkovích bruslích a já na kole. Hráli jsme si tam na prolézačkách.\n\n8.3.\n\nV úterý jsme byli hrát tenis a pak jsme šli k babičce a tam jsme i spali.\n\n9.3.\n\nJeli jsme na zříceninu hradu dívčí kámen. Bylo krásné počasí a tak jsme si udělali dlouhou procházku. Odpoledne jsme šli k taťkovi a tam jsme zůstali přes noc.\n\n10.3.\n\nPo obědě jsme šli k babičce a s ní jsem jeli do cukrárny u náměstí na zmrzlinu. U babičky u babičky jsme zůstali do rána.\n\n11.3.\n\nJeli jme s babičkou na kolech po okolí {obec}<priv>. A odpoledne jsme šli k taťkovi na celý víkend.\n\n12.3.\n\nV sobotu jsme pomáhal taťkovi uklízet jergolu po zimě. A připravovali věci na druhý den na ryby.\n\n13.3.\n\nČetl jsem si knihu do školy a jeli jsme na ryby.", "original_file": "ho5dtichjan_1"}
{"text": "Forreste, z cesty, je tu Čená labuť!\n\nKonečně. Černá labuť byla vypuštěna do světa a všichni nedočkavci hořící touhou po dalším díle jednoho z nejlepších režisérů dnešní doby se rozeběhli do kin. Pravda, někteří z nás (mezi něž patřím) měli tu čest film shlédnout již tři týdny před jeho světovou premiérou, ale tuto skutečnost bych tu teď nerada rozebírala. Tak tedy zpět k filmu...\n\nUpřímně, jmenujete-li se Darren Aronofsky, máte na svědomí filmy jako Requiem za sen a vlastně vše, co jste doposud natočili, se okamžitě stalo součástí Top 200 na světových filmových databázích, očekávání ze strany diváka jsou vskutku veliká a spadnout k pouhému průměru si zkrátka nemůžete dovolit. Já osobně jsem přímo hořela nedočkavostí a při zjištění, že hlavním motivem filmu je všem známé Čajkovského Labutí jezero, jsem si pomyslela, že s takto silnou a již tolikrát omýlanou tématikou si možná ani Darren dostatečně neporadí. Opak byl ale pravdou.\n\nFilm, odehrávající se v prostředí newyorské baletní scény, se točí kolem mladé baletky Niny, která je pro splněné svého snu schopna obětovat cokoliv. Aby získala hlavní roli – dvojroli v Labutím jezeře, potřebuje ale nejen tvrdě dřít, ale také v sobě probudit nespoutané, ďábelské já, které je nezbytné pro ztělesnění Černé labutě. To je však pro Ninu, jakožto vychovanou, životem nezkaženou dívenku, která navíc stále žije se svou přehnaně pečující matkou, nelehký úkol. Režisér baletní hry Thomas se v Nině tuto „ďáblici“ snaží probudit, všechny jeho pokusy však přišly vniveč. Na scénu navíc přichází balerína Lily, jež je pro roli Černé labutě jako stvořená, avšak něžností a čistotou projevu bílé labutě se Nině nikdy nemůže vyrovnat. Nina je sice do hlavní role obsazena, Lily se však stává její náhradnicí a mladá balerína se proto musí snažit Thomase přesvědčit jak nejlépe dokáže. Obě pomyslné rivalky se však záhy sbližují a rebelka Lily se dokonce snaží čistou a netknutou Ninu zasvětit do světa drog, alkholu a sexu. V tuto chvíli nastává u Niny vnitřní boj mezi dobrem a zlem, dojde k mnoha dramatickým momentům, kdy divák často ani neví, zda se jedná o baletčinu vizi, či o skutečnost. Když pak dojde na očekávanou premiéru Labutího jezera, teprve tehdy Nina Thomase opravdu přesvědčí o své dvojí osobnosti, kdy bravurně zatančí jak něžnou bílou labuť, tak nespoutanou černou. Vystoupení je prokládáno záběry ze zákulisí hry, kdy se baletčina identita mění doslova v souladu s tahy štětcem, jímž přebarvuje bílou nevinnou masku za černou barvou symbolizující zlo. Po skončení vystoupení Nina konečně dosáhne úspěchu a uznání režiséra.\n\nJe víc než jasné, že v tomto dramatu s velmi silným dějem by asi ledajaká herečka neobstála. Výběr Natalie Portman do hlavní role byla vskutku trefa přímo do černého, což také dokazuje její okamžitá nominace na Oscara. Jednoduše neexistuje výraz, slovo nebo pohyb, který bych této křehké dívce nevěřila. Neméně dobrý byl, dle mého, také výběr charismatického Vincenta Cassela do role režiséra baletu a Mily Kunis, která bravurně ztvárnila „rebelskou“ baletku Lily.\n\nVelmi kladně také hodnotím hudbu, díky níž děj dokonale graduje. Nebylo ani nutné chodit pro inspiraci nijak daleko – Aronovsky vsadil na jistotu a k vykreslení ještě dramatičtější atmosféry použil přímo Čajkovkého a pasáže z Labutího jezera.\n\nNestává se mi často, že by mě film vtáhl natolik, abych nebyla schopna se soustředit na cokoliv jiného. Naposledy tomu tak bylo u trháku Avatar. Při sledování Černé labutě jsem však skoro zapomněla dýchat a jediné, pro co jsem (na necelé dvě hodiny) žila, byla balerína Nina a její drsná cesta za úspěchem. Ještě dva dny po shlédnutí tohoto silného dramatu jsem měla před očima křídla černé labutě a nemohla je vyhnat z hlavy.\n\nProstě a jednoduše: pokud jste si doteď mysleli, že po filmu Requiem za sen, Přelet nad kukaččím hnízdem nebo dokonce Forrestu Gumpovi už nic lepšího přijít nemůže, je mi ctí vyvést vás z omylu. Světe boj se, přilétla Černá labuť!", "original_file": "kg07herson_1"}
{"text": "Muž, který sázel stromy\n\nElseárd Bouffierd byl starý muž žijící nedaleko Provance. Živil se jako pasák ovcí na pastvinách v Alpách.\n\nByl velice uzavřený, málo mluvil, ale přesto byl velmi důvěryhodný, přívětivý a laskavý. Byl také velmi pracovitý a své práci byl plně oddaný. Svědčí o tom už to, že vlastníma rukama opravil celý dům, který byl předtím pouze zříceninou<.>\n\nPřestože byl sám, jen se svým psem, nebyl sobecký ani ctižádostivý.\n\nDalší známkou toho, že byl plně oddaný tomu co dělal bylo to, že sázel duby, které sázel už tři roky a vysázel jich statisíce. I když některé zahynuly nevzdával se. Začal sázet také buky a břízy v malých školkách.\n\nElseárd Bouffierd byl velice šťastný tím co dělal. Opuštěné vesnice začali opět obývat lidé a potok začal opět téci. Byl to muž plný pokory a chuti pomáhat. Nebyl chamtivý, nebo lakomý. Neměl v sobě žádnou zášť a l nebyl lhostejný k věcem co měl kolem sebe.", "original_file": "am8acerbar_01_1"}
{"text": "Přítel, nebo nepřítel?\n(v nouzi najdeš přítele)\n\nV jedné šatní skříni žil v pravé kapse kabátu mol Emil a jeho nejlepší kamarád mol Jožin. Měli také souseda, který se nedávno přistěhoval, jmenoval se Rudolf, měl na svoji postavu až moc veliké uši, také nosil velmi silné brýle a zuby mu zdobili rovnátka. Emil s Jožinem ho neměli rádi, hlavně proto jak vypadal než kvůli tomu jaký byl. Posmívali se mu, ponižovali ho a povyšovali se nad ním.\nJednoho sobotního dne si ti dva řekli, že si vyrazí do jedné místní hospůdky na bouling. Jožin chtěl jít přes park, ale Emil že ne: „Je to delší, ale za to horší cesta viď.“ A že on půjde na nejblišší zastávku a pojede autobusem. Jožin se nedal, hodil šibalský, pokřivený úsměv, udělal na něj psí oči, a bylo to, šli parkem.\nJak tak šli tak zahlédli Rudolfa pod stromem jak si tam dělá domácí úkoly z matematiky. Okamžitě se začnou tlemit, ale neš Emil stačí něco říct spadne na zem a uhodí se do hlavy. Jožin se rychle otočí na Rudolfa a chce na něj zavolat, Rudolf však mezitím dolít k Emilovi a pomáhá mu vstát.\nV tom Jožin zahlédne jak kolem letí krásná molice. V tu chvíli úplně zapoměl na kamaráda a letěl za ní. Rudolf odvezl Emila do nemocnice kde mu dali sádru na levou ruku.\nA tak se z nepřátel stali nejlepší přátelé. No a co Jožin? Tak ten je na tom dost bledě. Má sice dost známích, dokonce i Emil mu odpustil, ale nemá žádné přátele.", "original_file": "cl8clukand_1"}
{"text": "Krůtí kost\nKdyž mi bylo asi šest let, měla jsem takovou starou červenou tříkolku. A taky jsem měla jako mazlíčka velkou krůtí kost.\nCelé město mě znalo jako holčičku na červené tříkolce s velkou krůtí kostí na vozejčku.\nKdyž jsem ji jednou ztratila. Hledali jsme ji úplně všude, ale kost nikde. Probrečela jsem celý den. Nakonec mi maminka řekla: „Zítra pojedeme nakupovat a já ti koupím novou.“\nAle já jsem žádnou jinou nechtěla.\nToho večera šel ještě táta s odpadky. Otevřel popelnici a krůtí kost tam na něj vykoukla. Taťka pro mě přišel domů. Ale, protože se od malička štítím popelnic, už jsem ji nechtěla.\nDruhý den jsme jeli nakupovat, ale mamka mi i přes slib kost nekoupila.\nAspoň, že mi zůstala tříkolka.", "original_file": "cl6cmarmag_1"}
{"text": "Téma: Realita je nudná,. Dejte mi jiný svět.\n\nOsnova – Stereotyp\n\n– Realita je nudná!\n\n– Strach\n\nStereotyp, to je asi naše realita, se kterou se každý den potýkáme. Ano, je možné, že někteří namítnou, že jejich život se skládá z mozaiky, ve které byschom nenašli dva stejné kousky. Zamysleme se ale sami nad sebou. Kdo z nás prožívá každý den naplno? Kdo alespoň jednou nezažil tu pravou všednost už tak pojmenovaných všedních dnů.\n\nRealita je nudná! Toto zvolání prohlašuje, dle mého názoru, většina dnešní mládeže, a proto se ti odvážnější z nich uchylují k užívání drog, které jim alespoň j nějak ozvláštní tu nudnost našeho „vyspělého“ světa, ve kterém každý prahnée po úspěchu a slávě. Drogy dokážou navodit uvolněnou náladu, a věřím, že každý již tento stav zažil. Musíme totiž mezi drogy počítat i alkohol, který je ve společnosti do určité míry tolerován. Jenže při pomyšlení nad tím, že každý den po práci nebo po škole si zajdu do svého oblíbeného baru na jeden, dva nebo tři drinky a nebo si zajdu, jak se tak lidově říká, na brčko či jointa, ve me mně vyvolává pocit, že toto „zpestření“ dne se opětovně stane stereotypem.\n\nBojím se. Bojím se, že spousta mladých lidí se uchýlí k tvrdým drogám, které jim nabýídnou mnohem větší a rychlejší útěk od reality. Ovšem i tento k poněkud kontroverzní a svižný útěk se po čase stane všedním, a bohužel i potřebným, kvůli rychle vznikající závislosti. A přiznejme si, d kdo z nás si přeje zkončit, jako některá z pochybných existencí, která shání peníze pouze na svojí nutnou denní dávku. Zamysleme se nad tím jestli jsme schopni a ochotni zaplatit tuto tvrdou daň, za chvíli blahobytu a zábavy.", "original_file": "grP3abrotom_1"}
{"text": "Statečná Čijo\n\nOsnova:\n\nI. Úvod – Zavedení do děje\n\nII. 1. Čijo\n\n2. Rodinné problémy\n\n3. Obsazení Japonci\n\n4. Povstání\n\nIII. Závěr – následky\n\nKdysi žila mladá dívka, jménem Čijo, na ostrově Okinava. Tento malý ostrov se nachází poblíž Japonska. Čijo žila v době, kdy starověká civilizace na Okinavě prožívala svůj „zlatý věk“. Kultury, řemesla i zemědělství zde byly velmi vyspělé. Bohužel, postavení žen zde bylo velmi podobné Japonsku a Číně té doby. Všechny dívky, ženy byly majetkem buď otce, nebo manžela. Jejich názory nebyly důležité, byly vázány etiketou a musely poslouchat svého „pána“ na slovo. Již v té době byla na Okinavě velmi oblíbená bojová umění, ale směli se je učit pouze muži, pro ženy byla tabu. Okinavská bojová umění byla na bázi čínského kung-fu.\n\nRodina Čijo žila v malé vesničce na jihovýchodním pobřeží ostrova. Zde se velmi přísně dodržovaly staré zvyky a kodexy. Čijo byla patnáctiletá, krásná, milá dívka, ale byla i velice tvrdohlavá, temperamentní a chytrá. Byla poslušná a dbala na zvyky své země, přesto však s danými pravidly nesouhlasila. Etiketa jí velmi spoutávala. Leč neměla žádnou šanci, to nějak změnit. pProzatím se s tím musela smířit, i když občas jí něco uklouzlo.\n\nJejí otec byl jedním z nejlepších mistrů bojových umění na Okinavě. Měl hodně žáků a ve vesnici byl velmi vážený. Čijo ho ráda tajně pozorovala při cvičení. Tajně cvičila, dokonce i poslouchal rady, které dával svým žákům. Nikdo se to nesměl dozvědět. Už vůbec ne její rodina. S otcem vždy měla spory díky své divokosti a svéhlavosti. Když nadešel den jejích šestnáctých narozenin, rodiče rozhodli, že půjde k paní Lio-chi. Byla to starší dáma, která v jejich vesnici různými způsoby vybírala vhodné manželky pro zdejší muže. Čijo však nikdy nebyla ideální pro manželství. Byla z návštěvy Lio-chi velmi nervózní. Pilně se učila důležitá pravidla, ostatní ženy jí pomohly s přípravou šatů, účesu i líčení. Nic ji ale nepomohlo, byť vypadala skvěle, nepovedlo se ji Lio-chi přesvědčit, že bude dobrou manželkou. Lio-chi oznámila, že nemá šanci si najít nějakého manžela. To byla pro otce poslední kapka. Jiného potomka neměl, to znamenalo, že jeho rodová linie nebude dále pokračovat. To pro něj byla největší potupa. Přestal s Čijo komunikovat a choval se, jako by vůbec nebyla jeho dcerou. Čijo to velmi ranilo. Snažila se s otcem všemožně usmířit, ale nic nezabíralo. Stále ji přehlížel a nepromluvil s ní ani slovo. Chtěla otce vídat, chtěla slyšet jeho hlas. Tak začala stále více a více sledovat otce při cvičení, poslouchala ho, když cvičil své žáky a aniž by si to uvědomovala, byla v bojovém umění stále lepší a lepší.\n\nZanedlouho však přišlo něco, co změnilo život nejen Čijo, ale i celé Okinavě. Japonští samurajové obsadili Okinavu. Následující dva roky byly strašné pro všechny. Samurajové krutě drancovali celý ostrov a krása Okinavy se pomalu vytrácela. Byly zabaveny všechny železné nástroje, aby se zmírnilo ryiziko vzpoury. Dokonce, když šli okinavané pracovat na pole, museli si nástroje vyzvednout u samurajů a po práci je museli vrátit zpět. Samurajové byli krutí a na původní obyvatelé vůbec nebrali ohledy. Mezi původními obyvately se utvořily skupiny, které se rozhodli s tím něco dělat. ŽZačali tajně nacvičovat bojové techniky, které byly velmi účiné. K tomu, aby Okinavané mohli zabíjet samuraje, zbraně nepotřebovali. Vyvinuly se různé druhy boje beze zbraní. Tak vzniklo „Karate“ = „Cesta prázdné ruky“. Ženy poznaly vážnost situace a chtely se k mužům přidat. Ti to ovšem vůbec nechtěli slyšet. V tomto uviděla Čijo svou šanci. Techniky karate ovládala dokonale, tak začala sdružovat a učit všechny ženy, které byly ochotny takto porušit kodexy své země. Ženy cvičily často, dlouho a tvrdě. Ukázalo se, že se učí stejně dobře jako muži. V některých technikách je dokonce i převyšovaly. Když Čijo dokončila jejich výcvik, dokázaly jedním kopem srazit samuraje z koně, jediným úderem prorazit jejich brnění, prostě dokázaly využít všechny své přednosti.\n\nKonečně nadešel čas velkého povstání. Muži velmi brzy zjistili, že jich je moc málo na to, aby samuraje porazili. Povstání bylo málem potlačeno, když se objevily ženy s Čijo v čele. To nečekali muži ani samurajové. Nakonec se podařilo samuraje porazit. Poté začali osvobozovat vesnici za vesnicí, až byla celá oOkinava svobodná. Všude bylo spoustu radosti a úlevy.\n\nČijo se stala Národní hrdinkou, vyprávěly se o ní úžasné příběhy. Posléze se usmířila s otcem, který na ní byl velmi hrdý. Dokonce si našla krásného, hodného manžela, který miloval i její divokou povahu. A co ostatní ženy? Okinavské ženy se staly víc než jen pouhým majetkem. Směly se učit bojová umění, chodit do škol a mohly získat i nějakou vysoce postavenou práci. Muži přestali ignorovat jejich myšlenky, rady a připomínky. Když se rodičům narodila dcera, nebylo to neštěstí, ale stejná radost, jako když se narodil syn. A to vše díky odvaze Čijo a ostatních žen. Dokázaly obětovat vše pro to, aby pomohly své zemi a nejen přihlíželýy tomu, jak jejich muži, otcové a sourozenci umírají. Japonci od té doby Okinavu už nikdy nenapadli. A Okinavská „zlatá éra“ mohla nerušeně pokračovat dál.", "original_file": "pr4dzen_1"}
{"text": "Než zvolíte své Kandidáty\n\nA máme to tu zase, volby, slovo, které dokáže dostat do vysokých funkcí i toho nejméně inteligentního člověka. Slovo, které provází tolik různých slibů, že kdyby byly všechny splněny, máme se jako “prasata v žitě“, no co to, ještě lépe!\n\n“Sprcha“ těchto slibů se opakuje pravidelně každé 2 roky. {A|a} poč každé 2? No to než se nám pánové a sem tam i něaké dámy budou střídat u “korýtek“. No ikdyž někdy to nejsou pouze 2 roky, někdy to je do té doby, než se o dotyčném řekne nebo napíše, že je “zkorumpován“, anebo řekne dost, a odejde do důhodu, ale než odejde, snaží se (je co nejvíce navýšit svou důchodovou rentu, pak si může v klidu a nerušeně odejít. A co na to lidé okolo?\n\nKaždý kritizuje, ale zároveň “závidí“, jsme přece jen národ český, pověstný svou ješitností a starostí sám o sebe, “utrhnout“ co nejvíce a nekoukat okolo.\n\nAle zpět k našemu tématu. Volby budou už za pár dní a kolem nás už se to “hemží“ různými kandidáty. člověk má možnost si vybrat nejméně z 25 politických stran. Není to trochu moc? Každý rok kandiduje čím dál více a více stran. Člověk už vlastně ani neví, koho má volit a většinou volí tu stranu, která je “nejvyditelnější“ , – má největší reklamu anebo která na svojí stranu získala něakou známou hudební, sportovní či filmovou hvězdu. A funguje to? No podle dřívějších zjištěnýí ano, neboť lidé více věří své oblíbené zpěvačce nebo herci, než politikovi. Je to taková česká “mentalita“. Ale (nejdet) nedejte na známé osobnosti a snažte se zjistit trochu více informací o kandidujících stranách, abyjsme pak nedopadli špatně a nelitovali toho později.\n\nZe mě se tento rok stal také právoplatný volič, ale když vidím, co se děje kolem mě v těchto předvolebních “honičkách“, jak jedna strana hází špínu na tu druhou a snaží se “vyštourat“ ty nejhorší pomluvy, aby měla co nejvíce hlasů pro sebe a o osobě říká, piše, hlásá, jak např:. sestřicky dostanou přidáno, nezruší se neplacené zdravotnictví atd. Přijde mi to až trochu k smíchu, neboť se (to, to opakuje každé 2 roky a když se opravdu ta dotyčná strana dostane “ke korytu“, nic se nemění a spíše se to ještě zhoršuje. A co na to dnešní 'volič', který vnímá toto všechno kolem sebe? Má vůbec 'chuť' jít k volbám? No to asi určitě ne, a i to není zase dobrý nápad. Dejme pozor, aby se nestalo to, co tu bylo před rokem 1989, a to, že komunisté se dostanou k moci. A jaktože zrovna to? V dnešní době je v české republice obroské množství starých lidí, kteří vidí, co se děje kolem nich a radši by znovu volili<in> své “zlaté komunisty“ a scházeli by se na Letné 1. května atd. Horší na tom je, že oni jim opravdu dávají hlasy a těch hlasů opravdu neni málo. A pozor, pozor, minulé volby komunisté obsadily 3. místo, tak nebuďme lhostejní! Moji rodiče chodí volit pravidelně každý rok, když sem se jich ptal, proč to dělají, když to vidí, řekli mi, že kdyby tam nikdo nešel, bylo by to ještě horší. Já osobně ještě tenhle rok asi k volbám nepůjdu, možná dělam chybu, ale opravdu nevim, co bych tam “dělal“, ale příští rok {se voleb}<in> zůčastním...", "original_file": "pr3cdedond_02_1"}
{"text": "Spálenina na noze\nStalo se to o prázdninách na chalupě. Když mi bylo 5 let.\nV jeden hezký den jsem byla s klukama venku. Jeden kluk měl motorku (jmenoval se Lukáš) byl z nás pěti nejstarší. Nastartoval motorku a první jsem jela já. Jsem holka a holky mají přednost (to dá přece rozum!). Jedeme cestou na Petrovice (jedna z blízkých vesniček). Ale položili na cestě nový povrch, jak jsme otáčeli motorku podkouzla jí kola a byla s ní na zemi. Motorka mi ležela na noze rozehrátým výfukem. Začala se mi seškvařovat kůže. Když jsem se zvedla začala jsem se belhat domů. Když jsem se tam dostala, začala jsem brečet. Mamka s babičkou se mně začaly vyptávat co se mi stalo.\nAsi za 10 minut přišli kluci. Mamka šla k sousedům, protože mají dceru která pracuje v nemocnici. Mamka jí pověděla: „Lada si spálila nohu, můžeš jí to prosím ošetřit?“ Bára odpověděla: „Vezmu si věci a jsem tam.“\nA já si to pamatuji dobře, protože od toho úrazu mám na noze znaménko.", "original_file": "cl6cnovlad_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nBarbora Mikešová\n12. června 2007\n3. C\n\nZnamení doby\nCo je tím dnešním znamením doby? Pro někoho rychlý vývoj vědy a techniky, pro jiného přeplněné hypermarkety nebo loupežná přepadení. Nezní to zrovna lichotivě, ale s těmito situacemi se setkáváme téměř každý den. Na druhé straně na objevy a pokroky českých vědců můžeme být určitě pyšní.\nProč je ale dnešní společnost tak konzumní? Proč se lidé často předhánějí o to, kdo má lepší auto nebo nejnovější mobilní telefon s fotoaparátem? Zamyslím-li se nad tím, je to docela pochopitelné, že člověk chce mít to nejlepší co může a nechce se spokojit se způsobem života našich babiček a dědečků.\nAle potom se nemůžeme divit, že na pátečním nákupu strávíme dvě hodiny a jsme z toho značně vyčerpaní, neboť proplétat se mezi stovkami lidí a nákupních košíků nás moc nepovzbudí. Po této náročné činnosti naložíme nákup do auta a jedeme přes celé město až ke svému obydlí, kde všechny ty dobroty vyložíme a s klidem si sedneme do křesla před televizi. To nás ovšem většinou také moc nepotěší, když slyšíme o vraždě nebo v lepším případě o loupežném přepadení. Vzápětí zvoní telefon. Volá babička a opět nám klade na srdce ať nechodíme nikde sami a dáváme pozor.\nTento scénář je dost děsivý, ale myslím, že v dnešní době to není žádná výjimka. Ale pojďme otočit list a podívat se na dnešní dobu trochu optimisticky. Vždyť dnes máme takové možnosti, o jakých se našim předchůdcům ani nesnilo. Choroby, na které se dříve umíralo, můžeme dnes snadno vyléčit nebo jim úplně předejít. Máme možnost cestovat, ale i pracovat v zahraničí. A letní dovolenou si dokážeme představit téměř kdekoli. U moře, v horách, v jakékoli zemi na jakémkoli kontinentě. A není to problém. Že bychom se z druhé strany světa nemohli spojit s přáteli vůbec nehrozí, protože náš nový mobilní telefon a notebook to zajistí a ještě pošle foto. Někomu ale k radosti postačí sobotní odpoledne strávené v nákupním centru, kdy si odpočine a obohatí svůj šatík.\nDnešní svět i život je podle mého hodně rozmanitý a pestrý, ale často i divoký. Člověk má obrovské možnosti a záleží jen na něm, co si z dnešní doby vybere a využije. Ať už člověk žije jakkoli, všichni žijeme na stejném světě ve stejné době a záleží na každém, co je pro něj to nejlepší.\n\nOsnova: I. Úvod\nII. Stať: a) konzumní společnost\n b) dnešní svět\n c) pokroky doby\nIII. Závěr", "original_file": "cb3cmikbar_02_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nJana Drábová\n16. ledna 2007\n\nOSNOVA:\nÚVOD: kdo vlastně žije mezi námi\nSTAŤ: a) chov exotických zvířat\n b) chov klasických domácích mazlíčků\n c) moje domácí zvířata\n3) ZÁVĚR: Smutné konce domácích mazlíčků\n\nŽijí mezi námi\nŽijí mezi námi a není jich zrovna málo. V posledních letech se začal rozmáhat trend všech možných domácích mazlíčků.\nLidé však nezůstávají jen u koček, psů a křečků, ale pouštějí se i do chovu exotických zvířat. Myslím si, že tento trend není zrovna nejlepší, protože většina lidí si ani nedovede představit, jak těžké je se o takového tvora postarat. Například chameleoni, hadi nebo nedej bože pavouci a škorpioni. Všechna tato zvířata potřebují speciální péči a asi nikdy je nedokážeme úplně ochočit. Chování takovýchto tvorů je i finančně velmi náročné, protože potřebují vytvořit zvláštní prostředí, musí mít klece pro ně určené, speciální krmivo a podobně. Proto by měl každý člověk před koupí takového tvora opravdu zvážit, zda má na to, aby se o něho dokázal postarat.\nNezapomeňme však ani na chov těch nejznámějších zvířat, protože i o ty se musíme dostatečně starat a to neznamená jen to, dát jim jednou denně nažrat. Člověk, který si chce pořídit pejska, ať už yorkšíra nebo velkou dogu, musí nejprve zvážit, zda bude ochoten pro něho obětovat dostatek svého času, protože to opravdu není málo. Každý člověk by měl jít se svým pejskem alespoň třikrát denně na vycházku, a to nejméně na půl hodiny. Dále psa jedenkrát denně nakrmit. Lidé by si měli vytvořit se svým psem pouto, neznamená to, že ho budou rozmazlovat a pes bude neposlušný, ale vytvořit si takový vztah, že vás pes poslouchá, protože vás bere za vůdce smečky, a ne za tyrana. Při chování koček se musíme rozhodnout zda bude pouze doma, nebo je budeme pouštět ven. Když ano, tak je lepší kočku vykastrovat, protože poté by jsme se mohli dočkat nečekaných dárečků, kterých může být do jednoho roku i dvacet. Potom se těžko schání majitelé pro tolik zvířat. Vyloženě domácí zvířata jako křečci, morčata a králíčci také potřebují péči. Čím více si s nimi hrajeme, tím více jsou ochočení a mají nás rádi. Dalšími oblíbenými zvířaty jsou papoušci a andulky. Můžete si s nimi užít spoustu legrace. I malé ptáky jako andulky můžeme každodenním trénováním naučit mluvit a to nejen opakovat několik slov, ale i celé věty. Častými zvířaty které mají lidé doma, jsou i akvarijní rybičky. Chov těchto zvířat je opravdu náročný. Možná se to ani nezdá, ale udržet rybičkám optimálně čistou vodu je velmi náročné. Do akvária musíme zvolit takové druhy, které spolu mohou žít aniž by se vzájemně sežraly. Nejhorší co může rybičky potkat je to, že někteří lidé, které už jejich pěstování nebaví je spláchnou do toalety.\nJá osobně miluji zvířata. Doma jsem měla už všechno možné. Nyní máme psa a andulku. Naše fenka je výborně cvičená. Umí všechny povely a opravdu poslouchá. Andulák Kubíček už umí mnoho slov a je opravdu ochočený. Myslím si, že mít své zvířátko je opravdu krásné, protože když je člověku nejhůře, tak zvíře vás nikdy nezradí a je s vámi i v těch nejhorších chvílích.\nNejsmutnější je když lidé neuváženě koupí svým dětem zvířata, která ani nechtějí a ty potom končí v útulku nebo jsou v horším případě odvezeny někam do lesa a tam ponechána svému osudu.", "original_file": "cb3cdrajan_01_1"}
{"text": "Stezka odvahy\nJá a můj bratr Šimon jezdíme každý rok o prázdninách na kolařský tábor. Už šest let. A vždy na jiné místo. Třeba jednou jedeme do Maxova, jindy na Chřipskou. A právě na Chřipské se to stalo. Jeden den jsme měli stezku odvahy.\nMy jsme měli zrovna s mým oddílem službu, to je že se staráme o celý tábor. A já si myslela že když máme tu službu tak nikam nepůjdeme.\nJenomže stalo se bohužel jsme šli. A všichni museli jít sami Ale zato jsme měli štěstí, že jsme šli jenom kousek. Starší oddíly ty šli až na hřbitov. Řekla jsem že sama nepůjdu. Pak sem se zeptala Péti: „Péťo nešla by si se mnou?“ A Péťa odpověděla: „Dobře“.\nA tak jsme spolu šli. Jsme se držely a byly jsme úplně spocené. Už jsme se blížily ke konci a tam vedle mě se něco ozvalo a já sem hrozně vyjekla, že mě slyšeli všichni. Pak jsme se konečně vrátily.", "original_file": "cl6cottbar_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n23. května 2006\nTomáš Kalčík\n\nI. Úvod\nII. Stať a) rodina\n b) zdraví\n c) kamarádi\n d) štestí\n e) láska\nIII. Závěr\n… je pro mě nejdůležitější (Úvaha)\nObčas si kladu otázku – co je pro mě nejdůležitější? Je plno věcí, které toto kritérium splňují. Ale jednoznačně určit věc, která se řadí na místo „nejdůležitější“, se podle mě nedá. Mou důležitou věcí je třeba rodina. Doma mám výborné zázemí. Vždy, když si s něčím nevím rady, zajdu s mým problémem za rodiči a ti většinou ví, jak jej řešit. Rodina mi poskytuje vše, co potřebuji k životu a mnohdy mnohem víc.\nDalší z řad důležitých věcí je zdraví, ba možná právě nejdůležitější. Jelikož nemám žádné zdravotní problémy, mohu se plně věnovat tomu, co mě baví. Domnívám se, že když člověk není zdravý, nebo má nějaké větší zdravotní problémy, nemůže se plně těšit ze života. Ale neříkám, že nemocní lidé se neumí radovat.\nNeméně důležitou věcí jsou pro mě kamarádi. S kamarády jsem většinu svého času. Pokaždé někdo z nich něco vymyslí, a tak rozhodně není nuda. I když mám sebehorší náladu, v kruhu přítel se cítím hned mnohem lépe. Znám plno mladých lidí, kteří jsou uzavření a s nikým se moc nebaví, ale přichází tak o radovánky studentského života.\nKdyž se někomu přeje k narozeninám nebo svátku, říká se: „Všechno nejlepší, hlavně hodně zdraví a štěstí.“ a tak štěstí je další důležitá věc. Štěstí sebou přináší radost a veselou náladu. Já jsem ve své podstatě šťastný člověk. Někdo za štěstí považuje stránku materiální, někdo zas duševní. Ve svém žebříčku důležitých věcí nemám štěstí v pořadí. Myslím si, že k tomu, aby byl člověk šťastný nepotřebuje „štěstí“, ale zdraví, lásku, dobré přátele…\nLáska – další důležitá věc. Člověk, kterému se ji dostává, ji dokáže i opětovat, jelikož jsem mladý, mám velice rád rodiče. Samozřejmě, že se našlo i opačné pohlaví. Ale podle mě není láska v tomto věku tak pevná, jako ta ve věku pozdějším.\nNa vrcholu mého žebříčku by byla asi rodina, zdraví, přátelé, láska a ke konci by se pohybovalo vrtkavé štěstí.", "original_file": "cb2ckaltom_02_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nJan Statečný\n2. A\t\t\t\t\t\t\t\t14. ledna 2008\n\nProblém, který mě zaujal:\nJako téma jsem si zvolil mafii. Tato organizace funguje již stovky let v různých koutech světa. Vznikla z potřeby obrany proti vládcům, kteří shromažďovali majetek na úkor chudých. První mafiáni se schovávali v kopcích, občas přepadli karavanu, která vezla vládci peníze nebo potraviny. Kořist pak rozdali mezi chudé. Takto mafie fungovala dlouhá léta i na Sicílii, která je považována za kolébku této organizace. Odtud také pocházejí nejznámější gangsteři, jako příklad uvedu jedno jméno, a to Al Capone. Tento můž působil v Chicagu, avšak jeho kořeny jsou ryze silicilské.\nJe mi jasné, že se ve spoustě případů tato původní idea změnila v touhu po majetku a moci, což je v rozporu s původními cíly. Musíme si uvědomit, co dokázala mafie v dobách jejího největšího rozkvětu, což odpovídá 20. až 70. létům 20. století. Poskytovala v dobách prohibice lidem věc, která provází lidstvo od nepaměti, a tou je alkohol. Dokázala ovlivňovat vysoce postavené lidi ve prospěch chudých. Dávala lidem oporu, když selhala vláda a policie. Chudí mohli v 30. letech 20. století i přes hospodářskou krizi získat práci, peníze i naději na slušnější živobytí.\nHodně lidem se při vyslovení pojmu mafie vybaví nelítostní zabijáci. Ovšem ne vždy tomu tak je. Tato organizace má i svá pevně daná pravidla, která by nikdo neměl porušovat. Třeba omerta. Jedná se o zákon mlčení. Nikdo, kdo měl kdy nějakou spojitost s mafií, nesmí například při zatčení vypovídat. Za porušení je trest nejvyšší. A policie může udělit zrádci novou identitu, může zařídit přestěhování na druhý konec světa ale pomstě nikdo neunikne.\nMé mínění o mafii hodně ovlivnily knihy Omerta, Sicilán a Kmotr od Maria Puza. Autor těchto děl dopodrobna prostudoval strukturu organizace a měl být údajně i vyslýchán pro podezření z kontaktů s mafií.\nNa závěr bych chtěl napsat, že kdyby se mafie držela svých původních záměrů, mohla by být leckdy užitečná. Avšak její zlatá léta jsou nenávratně pryč. Chtěl bych se na chvíli přenést do doby, kdy čest a odvaha byla silnější než zákon, kdy touha po svobodě a vysvobození z útisku převažovala nad strachem ze zatčení a kdy vůně whisky, dýmu doutníků a benzínu prosakovala ovzduším, abych mohl napsat objektivní názor.\n\nOsnova:\nÚvod: původní úkol mafie\nStať: a) zásluhy mafie\n b) omerta\n c) díla Maria Puza\nIII. Závěr: touha po poznání doby mafie", "original_file": "cb2astajan_01_1"}
{"text": "Den plný útrap\nBylo pár týdnů před vysvědčením.\nŠly jsme s děvčaty na sportovní soutěže. Musely jsme v různých disciplínách vybojovat žetony. Za ně jsme si mohly něco „koupit“ v malém stánku.\nJá jsem koupila dárky pro sourozence (tehdy jsem ještě měla jen dva) a pár věcí pro sebe, šetřila jsem na velkého plyšového medveda pro moji maminku. Medvěd držel srdíčko s nápisem I <obrázek - srdce> U.\nU jedné soutěže byl jako „hlídač“ mamčin kamarád.\n„Je pár minut před koncem a já na toho medvěda furt nemám,“ říkala jsem si. A pak mě napadlo zajít poprosit Jirku (to je ten mamčin kamarád, je plavčík takže jste ho jistě již viděli) no tak dále. Dal mi na medvěda a ještě nějaké žetony navíc.\nLenka si všimla že si beru tolik žetonů a přispěchala si vzít taky.\nJenže kromě toho to byl den jak se říká blbec. Když jsem běžela koupit toho méďu, spadla jsem a spálila si koleno. Pak když jsme šly domů zjistila jsem že se mi dárky nevejdou do batohu. No prostě děn blbec.\nDošla jsem až k nemocnici kde mamka pracu je a chtěla ji překvapit krásným méďou z lásky.\nJenomže když jsem vyšla do třetího patra kde mamka pracuje, řekli mi, že už šla domů.\nLetěla jsem jako vítr.\nKdyž chodíte kolem nemocnice, víte, že jsou tam schody a vedle cesty od těch schodů k nemocnici je prohlubeň na odtékání vody a přezni jsou „mříže“.\nBěžela jsem tamtudy a najednou uklouzla po nějakém štěrku a noha mi sjela pod odklopenou mříž. Sklouzla tam tak špatně, že se mříž zaklapla. Koukla jsem se co se mi stalo. „Bude to jen škrábnutí,“ říkala jsem si.\nAle ouha. Byla to otevřená rána.\nJakmile jsem to spatřila začala mě noha strašlivě bolet. A zakřičela jsem na celé kolo: „Do pr…“ víte čeho.\n„Pojď mi pomoct!“ volala jsem na bráchu který stál opodál a hloupě civěl. Pak se rozběhl domů.\nDokulhala jsem až ke vstupu do nemocnice. Kde mě s vyhrnutou nohavicí a zakrvácenou ponožkou spatřila stará paní.\n„Propána co se ti stalo?“ ptala se. Bylo mi tak zle že jsem nemohla odpovědět.\nVzala mi batoh a odvedla mě do nemocnice, tam se nevím od kud vynořila sestra (zdravotní né ta moje). Posadila mě na vozík a už jsem jela k doktorovi.\nJelikož se příšerně bojím injekcí, celou dobu jsem opakovala: „Nedávejte mi injekci, já chci maminku.“\nPak přišla mamka ale injekci jsem nedostala, jen nějakou vodičku na umrtvení.\nNohu mi zašili a jela jsem domů s tou nohou na opěradle předního sedadla.\nDo školy jsem si šla už pro vysvědčení.\nDoma jsem skoro pořád spala a do konce života budu mít jizvu.\nNikomu bych nepřála to co se stalo mně.", "original_file": "cl6chajbar_a_1"}
{"text": "5. prosince 2008\nŽenísková Lucie\nP2\n\n1. písemná slohová práce\nCharakteristika, popis\ntéma: Svět v roce 3008\n\nosnova: 1) Úvod na naši planetu\n2) Nový stát\n3) Obyvatelé státu\n4) Kam za zábavou\n5) Závěr\n\nNaše planeta i její obyvatelé se značně změnili kvů-li globálnímu oteplování a jiným hlavně biologickým problémům. Celá mořská plocha je pokryta různě barevnými deskami, na kterých jsou vybudovány celé státy. Lidé celé naší planety ovládají jeden universální jazyk, politika jednotlivých států se lišila, byly zde i nové názory jak vést stát.\nStát Esembora se nachází přibližně v polovině Tichého oceánu. Jeho povrch je zelený, nikoli porostlý trávou, ale sytě zelený, vlastně ta deska, na které je vytvořen je celá zelená (složení desky je velmi složité, proto jeho popis vynechám). Tento stát má vyvýšené budovy, aby zde bylo --- prostoru. Politika tohoto státu je velmi nakloněna jeho obyvatelům a je stavěna na rodinném životě, není nijak vypočítavá či záludná i ekonomika a finanční stránky jsou zde všechny v klidu a velmi ---. Lesy má husté, vodopády čisté, pláně zelené, pole úrodná, zvířata zdravá. Po pláních se prohání krásní koně, velice krásný, bílé kozy, ovce s měkou vlnou, bůvoli, tygři a plno ostatních, žije zde v souladu a klidu.\nObyvatelé tohoto státu mývají metr padesát, snědou pleť, hnědé vlasy doplněné tmavýma očima, malým nosem a téměř neustále usměvavými ústy. Dožívají se zatím neurčitého věku, žena, která je prozatím nejstarší dosáhla věku 132 let, ale je plná síly a života. Rodina zde funguje jako stavební celek státu a společnosti, skládá se nejčastěji z 4-5 členů. Hlavu rodiny zde netvoří muž, který by se staral finance a jiné věci nýbrž oba rodičové společně i se svou ratolestí (nejsme přece zpátky ve středověku). Muž i žena mají stejné šance pro dosáhnutí různých pracovních i sociálních postů, tudíž se zde neprojevuje převaha ani jednoho pohlaví. Rozvoj lékařství dokázal zlikvidovat téměř všechny nemoci i jiné mutace virů a bakterií, ba i plísní. Tento rozvoj pomohl i studii lidského mozku proto se zde zaměřili na jeho maximální využití a zvedla se inteligence téměř o 60%.\nZpůsoby bavení se příliš neliší od lidí dřívějších, dělí se do kategorií dětí, dorostenců a dospělých. Pro děti jsou ty hřiště vybavena nejrůznějšími skluzavkami, teleporty (jen z jednoho na druhý konec hřiště), --- hračkami. Pro trošku větší lukostřelba z plně automatických luků, různé portohry aj. Pro dorostence jsou zde speciální kina, kluby, bary, kavárny, čajovna především cyberprostory. Taková cyberprostor je malá místnost, do které může přijet jeden i více lidí, nasadí si speciální brýle a na základě myšlenek a snů vytvoří svůj vlastní nezávislí svět. V tomto světě se mohou volně pohybovat, bavit se a dělat cokoli je napadne. Pro dospělé jsou zde opery, hospody, restaurace, kluby a divadla vybavena čidli, která způsobí výhled na jeviště jež si zrovna přejete. V tomto ohledu se jen něco zlepšilo, ale v podstatě si lidé baví stejně jako kdysy.\nNaše planeta i tento stát jsou plné přátelství, lásky, míru, klidu, pohody, prostě trochu ideál a to hlavně díky přívětivosti a vyrovnanosti obyvatel, které netrápí shon, --- a čas.", "original_file": "grp2zenluc_1"}
{"text": "Dívám se do zrcadla\n\nPři pohledu do zrcadla mě napadají různé otázky. Jak mě vidí ostatní? Nechovám se hodně neslušně? Co profesoři ve škole? Kamarádi? Rodina? Jak mě vidí oni? Nakonec já, jsem sám se sebou spokojený? Takto bych mohl psát dlouho a nám nápady nedocházejí. Pokusím se na některé z otázek odpovědět.\n\nZačal bych asi svým vlastním názorem na sebe. Je spousta věcí, které bych rád změnil. U některých to možné je, u některých ne. Například moje výbušnost. Nesčetněkrát se mi stalo, že mě někdo o něco požádal, jenže já byl protivný a o vstřícnosti nemohla být ani řeč. Chvíli poté si uvědomím, co jsem vlastně udělal. Následuje pocit viny. Pocit, který je nepříjemný a nutí k omluvě. Záleží na povaze a charakteru druhé osoby, zda mi promine či nikoliv, ale také na okolnostech, které můj čin provázely. Pokud dotyčný moji omluvu přijme, mám radost. Pokud ne, snažím se napravit to, co jsem udělal špatně.\n\nDále moc nedodržuji zásadu čínského filozofa Konfucia, jehož učení říká, že by nikdo neměl druhému činit to, co nechce, aby bylo činěno jemu. O filozofii se moc nezajímám, ale tato myšlenka je zajímavá a určitě má hodně významů. Jenže si myslím, že tento způsob života se nedá nikomu přikázat. Vždy budou existovat lidé, kteří se nad myšlenkou možná ani nezamyslí a úmyslně ji poruší. Při dodržování tohoto učení by byl svět bez válek, utrpení a teroru a celkově by byl hezčí. Abych se vrátil k mému porušování Konfuciovy myšlenky. V životě jsem ublížil hodně lidem. Skoro pokaždé mě to mrzelo, protože cílem mého jednání bylo co možná nejvíce {někoho}<in> zesměšnit nebo ponížit a tím pádem moje „vytáhnutí se“ před ostatními. I přes to, že si plně uvědomuji následky mého nepříliš vhodného chování a snažím se tento způsob přístupu k ostatním „vyškrtnout“, občas se mi stává, že se neudržím.\n\nTo byly věci, které bych na sobě chtěl změnit. A teď ty, za kte jaké jsem rád. Snažím se být kamarád s každým, kdo je mi sympatický, či mě něčím zaujme. Jsem pro každou srandu, která je v mezích. Znám pár lidí, kteří mě zavrhovali kvůli tomu, že jsem si jako střední školu zvolil gymnázium. To mi přišlo nefér, já jsem nikdy nikoho neposuzoval například podle toho, jakou školu si zvolili, či podle jejich mobilního telefonu. Každý má právo si svobodně vybírat a nejsem rád, když je toto právo potlačováno.\n\nKdybych se měl vyjádřit k postoji kamarádů a rodiny vůči mé osobě, bylo by to velmi nepřesné, protože to mohu posoudit pouze z jejich chování ke mně. Myslím si, že jsem mezi svými kamarády oblíbený. Rodiče mají radost, když se mi něco podaří, na druhou stranu je dovedu i hodně zklamat.\n\nNa závěr bych chtěl říci, že jsem nenapsal zdaleka všechny své nedostatky. Moje pozitivní vlastnosti by měl posoudit někdo jiný. Já jsem sám se sebou spokojený.\n\nOsnova:\n\nI. Úvod – Pohled do zrcadla\n\nII. Stať –\n\n1) Můj pohled na sebe\n\n2) Konfuciova myšlenka\n\n3) Mé dobré vlastnosti\n\n4) Postoj ostatních k mé osobě\n\nIII. Závěr – Zakončení mého zamyšlení nad sebou", "original_file": "cb1astajan_01_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nIva Chodurová 12. ledna 2006\n2. C\n\nAbeceda dnešní společnosti (úvaha)\nKalamita (volný stylový útvar)\nProbouzím se, je neděle ráno (volný stylový útvar)\nDějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí (úvaha)\n\nKalamita\n\nOsnova: I. Úvod: probuzení\n II. Stať: a) nevědomost\n b) překvapení\n c) strach\n d) poslední krok (konec)\n III. Závět: úleva\n\nJednou za rozbřesku jsem se probudila a myslela si, že je stejný jako ta ostatní, ale zmýlila jsem se. Kdybych jako každé ráno stiskla knoflík na rádiu a pustila si zprávy ze světa a novinky z počasí, dozvěděla bych se dřív, co se děje. Hlavně bych zpozorovala nezvyklý chlad a tmu v mém útočišti.\nJelikož jsem však stále byla zaslepená spánkem, neuvědomila jsem si, že se tyto dva neobvyklé jevy neodehrávají pouze v mé mysli. Odebrala jsem se do koupelny, abych si vyčistila zuby a dvěma mokrými prsty si protáhla kukadla. Potom jsem vyrazila se oblékat, abych dojela včas do školy.\nUž ve dveřích jsem se zarazila a moje oči velikosti tenisáků mi málem vypadly z důlků. Nejen, že mé okno bylo celé zasypáno sněhem, a proto bylo v mém pokoji tak neuvěřitelné šero, ale dokonce jemná tabule skla na okně praskala pod tlakem zmrzlé vody. Chvíli jsem sledovala jak praskliny tvoří na okně dlouhé pavučiny a stále více se roztahují. Vypadalo to jako kdyby krutá Paní Zima nechala na mé okenici rozkvést celou louku svých oblíbených květin.\nAle pokračovalo to zle. První křehké sklo nevydrželo a probořilo se. Živel se posunul k druhé vrstvě ochraňující teplo domova. Už to nebyla nevinná bílá peřina rozveselující děti na sáňkách a dospělé na lyžích, byla to pohroma. Utíkala jsem do obýváku, kde jsem si pustila televizi a přitom stihla zaregistrovat, že náš balkon se pod nánosem bělavé smršti utrhl. Přepnula jsem na mimořádné zpravodajství. Reportéři se zdáli celí vyděšení, když občanům oznamovali: „Sněhová kalamita zasáhla celou Českou republiku a vydrží u nás nejméně dva měsíce. Potom sníh roztaje a záplavy budou tak velké, že zahubí všechny až do posledního občana. Ale žádnou paniku.“ pokusil se o úsměv, který vyzněl poněkud křečovitě. S námahou jsem polkla, srdce jsem měla až v krku. Neměla jsem sílu umlčet televizor ani ho dále sledovat. Zvedla jsem své tělo ochrnuté strachem a odevzdaně učinila několik kroků, abych pozorovala běsnící katastrofu. Naší zkázu. A to jsem ty zářivě bílé hvězdičky, které se v zimě snášely k zemi odrážely statečné teplé sluneční paprsky, tolik milovala.\nPřiblížila jsem se k oknu a opatrně položila dlaň na sklo plné rýh. I přesto jsem cítila chlad ledu prostupující oknem. Jako by mě políbila sama smrt. Náhle se zamrzlá voda v podobě bílého sněhu vhrnula dovnitř. Zasypala mne. Potom už bylo jen ticho a tma.\nLeknutím jsem se s trhnutím probrala do tmavé tiché noci a pohlédla na budík. Hodiny ukazovaly 3:56. Po čele mi stékal pot. Vylétla jsem z postele a rozhrnula žaluzie. Poklidná ulice, padající sníh a světlo. Uklidnila jsem se a zavrtala se až po bradu do postele.", "original_file": "cb2cgremar_01_1"}
{"text": "Žilková, Barbora, V. C, 07/08\n\n8. října\n<obrázek č. 1: Tři chlapci bruslí na silnici.>\n<obrázek č. 2: Jednoho z nich srazí auto.>\n<obrázek č. 3: Chlapec je zraněn.>\n<obrázek č. 4: Jeho kamarád běží pro pomoc.>\n<obrázek č. 5: Jeho kamarád telefonuje z telefonní budky.>\n<obrázek č. 6: Záchranáři odnáší zraněného chlapce, doprovází je jeho kamarád.>\n\nOsnova:\n1. Kluci jezdili na kolečkových bruslích.\n2. Jednoho z kluků srazilo auto.\n3. Kluci se zeptali, jesli se mu něco stalo.\n4. Jeden z kluků navhrl, že zavolá sanitku.\n5. Dojel k telefonní budce a zavolal pomoc.\n6. Sanitka dorazila ihned a odvezla zraněného kluka do nemocnice.\n\n9. října\nMalá nehoda\nHonza, Pepa a Lukáš si řekli že by si mohli zajezdit na kolečkových bruslích Lukáš si vzal skate board a šli jezdit.\nHonza byl tak natěšený že se rozjel a ani si neuvjedomil že je před ním silnice ale to neměl dělat rovnou na něj se řítilo auto a srazilo Honzu na zem a odjelo. Pepa a Lukáš rychle dojeli k Honzovi který ležel na silnici a plakal Honzu to moc bolelo. Pepa řekl že pojede pro pomoc.\nPepa rychle jel k telefoní budce aby zavolal pro Honzu pomoc vytočil 155 a všecko řekl a odjel zpět za klukama.", "original_file": "bu5czilbar_01_1"}
{"text": "1. nadpis\n\n2. a) písmo\n\nb) pravopis\n\nc) pravopis – příklady\n\n3. ovládání pravopisných pravidel\n\nPÍSMO A PRAVOPIS\n\nAby jsme se mohli dorozumívat, vytvořili jsme soubory grafických znaků – písmo. Naše písmo je hláskové – zaznamenáváme písmeny. V češtině se píše tzv. latinkou.\n\nUstáli se zásady, jak se mají mluvené projevy písmem zaznamenávat – pravopis. Při stanovení pravopisných pravidel se usiluje hlavně o to, aby působila co nejméně potíží při psaní a při čtení. Při úpravě pravopisu musíme brát v úvahu oba tyto jeho úkoly.\n\nPravopis umožňuje rozlišit slova a slovní tvary, které v mluveném projevu znějí např. (vír x výr; plod x plot; správa x zpráva; zpívali x zpívaly; otcovi x otcovy). Dává nám možnost poznat jak je slovo tvořeno (lidský; nejjemnější) a vztahy mezi větnými členy (davy lidí trpělivě čekaly x lidé stále mlčeli).\n\nBezpečné ovládání pravopisných pravidel patří k nejvíce zdůrazňovaným požadavkům jazykové kultury.\n\nZdroj: Přehledná mluvnice češtíny pro ZŠ V. Syblík, M. Čechová, Fortuna Praha 1992, s. 132", "original_file": "am8akormic_1"}
{"text": "„Zlo, bezpráví a násilí přežívají jen s naším přispěním, neexistují samy o sobě.“ (M. Ghándí)\n\nosnova\n\n1) Úvod : uvědomění\n\n2) Stať: a) kořeny zla\n\nb) člověk – původce\n\nc) výchova\n\nd) projev revolty?\n\nd)\n\n3) Závěr: filosofové a nitro duše\n\nAutor tohoto citátu, jakožto jeden z největších ochránců lidských práv a svobod, vyslovil myšlenku, kterou by si měli konečně uvědomit všichni lidé na světě, zvláště pak ti, kterých se to bezprostředně týká. S uvědoměním by mělo zákonitě přijít i zamyšlení nad sebou samým a pokus nápravy. Ne vždy se ale tak bohužel stane a zas se vše opakuje dokola.\n\nNejen v dnešním světě, ale už v dávnověku lidstvo začalo tvořit a poznávat zlo, bezpráví a násilí. Ať už souvisí s dobyvačnými válkami o nová území, utlačovatelskými tendencemi, vyvyšováním se nad ostatními a soupeřením o nejlepší a nejvyšší pozice či s nespravedlivým a zkorumpovaným systémem soudnictví, jsou navždy spojeny s našimi životy a neodmyslitelně k nim patří. S politováním, ale zároveň se smutnou jistotou mohu říct, že tyto, ale bohužel i další negativní aspekty tu byly, jsou a myslím, že i budou.\n\n„Odkud se zlo bere?“ ozývalo se častokrát. V minulosti si ho lidé spojovali s božími tresty či rozčilením přírody, ale postupem času, si většina jedinců uvědomila, že původcem je on sám – člověk, potažmo lidstvo. Člověk, jakožto tvor individuální, se chce lišit, usiluje o sebeprosazení a seberealizaci, což když se nedaří s sebou přináší komplexy s následným dopadem na společnost a to převážně v záporném slovasmyslu. Jakoby nestačily přírodní katastrofy, kterými se hroutí jak ekosystémy, tak i životy nevinných lidí. Člověk jakoby chtěl být účasten na všem. Nesmyslné války z přesvědčení, rozšiřování oblastí, protesty proti nadnárodním organizacím či nejrůznější atentáty. Je vám to povědomé? Mělo by, neboť to slyšíme dnes a denně z televize, rozhlasu či jiných médií. Ale co proti nepravostem podnikáme? Někdy se mi zdá, že člověk je až příliš pohodlný než aby se o něco pokusil, což je paradoxem, protože na jednu stranu se straní a na druhou vyvolává konflikty. Někteří lidé si to ani neuvědomují a vše berou, tak, jak to je. Možná proto, že už ztratili všechna očekávání, už si nemyslí, že by ve večerních zprávách převažovalo něco potěšujícího či radostného. Nebo se snad bojíme? Bojíme se postavit násilí a nenávisti čelem, protože už dopředu víme, že stejně nic nezmůžeme díky zakořeněné nespravedlivosti světa? Může to být i tím, že si lidé mezi sebou přestávají věřit, nedůvěřují si, nevidí v sobě přítele, spojence, oporu, nýbrž potenciálního nepřítele a zrádce. Známe to přeci z minulých, ne však pominulých událostí, kdy člověk doplatí na svou důvěřivost, dobrotu a ochotu. Kain a Ábel, Brutus a Caesar jsou toho dokladem.\n\nJak řekl významný anglický myslitel John Lock: „Homo homini lupus est, což v překladu znamená „Člověk člověku vlkem.“ To přesně vystihuje boj v mezilidských vztazích. Filozofové odmítali a snažili se, aby bylo za každou cenu zabráněno válce všech proti všem, neboť právě to, by znamenalo zkázu lidstva. Jak jí ale zabránit? To není vůbec jednoduché. Donucová{n|c}í prostředky jsou nemožné a běžnými zákony, zákazy, či smlouvami se to nedaří, neboť mnoho lidí žije v domnění, že zákony jsou od toho, aby se porušovaly. Kde tedy hledat cestu?\n\nCestu musíme hledat v jádře původu, tedy v jádru duše a mysli každého z nás. Stejně jako je člověk epicentrem, tak je i záchrannou brzdou.\n\nPodle mě, vývoj lidské osobnosti, vedle přirozenosti a vrozených vlastností, velmi závisí na výchově. V dětství jsme vedeni určitým způsobem, postupně si vytváříme jakýsi vhled a postoj. Jde jen o to, jakým způsobem toho dosahujeme. Člověk si musí uvědomit, že je jen malou částečkou lidstva, a proto tolerance a porozumění patří k nejdůležitějším a nejpodstatnějším vlastnostem.", "original_file": "pr3csacand_01_1"}
{"text": "Smutný pokoj\n\nOsnova:\n\nI. Prolog\n\nII. 1. Středeční cesta\n\n2. Doma\n\n3. Překvapení\n\n4. Výprask\n\n5. Prohra\n\n6. Lékárnice\n\n7. Smutný pokoj\n\nIII. Epilog\n\nLežím v posteli. Venku je šero. Taky prší. A je mi trochu zima. Ale já už to skoro nevnímám. Ležím v posteli a chce se mi spát. Cítím se unavený. Ale ani tohle už si pořádně neuvědomuji. Ležím v posteli a na nočním stolku leží čtyři prázdné krabičky od prášků. Ležím v posteli, chce se mi spát a já vím, že až usnu, bude to navždy. Že už se nikdy neprobudím. A tohle si uvědomuju zatraceně dobře. Stejně tak jako to, že už to nemůžu vzít zpátky. Proč jsem to vlastně udělal? Marně se snažím vydolovat tu informaci z toho, co kdysi bývala má paměť. A dobrá. A možná že tohle je ten důvod, proč tu teď ležím.\n\nŠel jsem toho odpoledne stejně jako každou středu před tím. Chodíval jsem tou cestou už léta. Pokaždé jedna noha předháněla tu druhou v pravidelném rytmu. Asi jako kolesa parníku, co jezdí z Prahy na Slapy a zase zpátky, neúnavně odhazují hektolitry vody a ukrajují další a další metry své nekonečné cesty. A přesně takhle jsem šlapal toho chmurného středečního odpoledne tmavou, špinavou a rozbitou ulicí na svojí nekonečné trase života.\n\nDům ve kterém jsem bydlel se svou ženou už mi dávno nepřipadal tak romanticky zašlý, jako před lety, když jsme se sem stěhovali. Ono vůbec spousta věcí bylo jinak. Stoupal jsem po schodech a s každým nádechem jsem znechuceně polykal doušky zápachu, tolik typického, pro staré činžáky.. Konečně jsem se vyškrábal do čtvrtého patra a jal se po tmě odemykat dveře. Světlo totiž v našem domě skoro půl roku nesvítilo. Zaklaply za mnou dveře. Nečekal jsem, že by mě někdo přišel přivítat, ale nečekal jsem ani návštěvu. Natož pánskou.\n\nOtevřel jsem dveře do obýváku a zůstal užasle stát. Má žena ležela v náruči cizího muže a ve tváři měla přesně ten šťastný výraz, jaký jsem u ní už měsíce neviděl. A já tam stál jak nepovedená socha od umělce bez talentu. Stál a čekal, snad na nějaký zázrak. Snad jsem věřil, že je to jen nějaký přelud a že každou chvílí zmizí. Ale nezmizel. Podívala se na mne a v její tváři nebyl ani kousek citu, lítosti nebo studu. Její pohled byl chladný a odmítavý. „Je načase to skončit“ pronesla nevzrušeným tónem. „Už si nehodlám dál kazit život s někým, jako jsi ty. Kufry máš v ložnici a jestli jsi zapomněl cestu, tak tady Pavel ti pomůže si vzpomenout. Chtěl jsem něco namítnout, protestovat, či snad začít křičet, ale nezmohl jsem se ani na hlásku. Všechna ta slova a výkřiky se spojily v jeden jediný obrovitý knedlík, který mi uvízl v krku. A tak jsem tam stál a mlčel.\n\nTrvalo pár vteřin, než jsem se vzpamatoval aspoň na tolik, že jsem opustil pózu sochy a bezmyšlenkovitě se vrhnul po svém soku. Bylo to automatické. Až ve chvíli, kdy už jsem vyrazil, mi došlo, jakou naději asi tenhle útok má. V další vteřině mou bradu zasáhla přesně mířená rána pěstí. A po ní další a další. Když jsem se probral, první co jsem zaregistroval, byl ten nenáviděný zatuchlý zápach. Ležel jsem na chodbě před bytem, kde jsem byl osm let doma. Doma. To slovo mi hučelo v uších. Z roztrženého rtu mi tekla krev. Tu sladkoslanou chuť poznám. Taky jsem měl nateklou tvář, ale všechna ta zranění mi vadila o moc méně, než vědomí, že jsem právě ztratil posledné věc, které měla v mém životě smysl.\n\nPomalu jsem se postavil na nohy. Hlavou mi projela ostrá bolest. Doufám, že ho aspoň pořádně bolí ruka, pomyslel jsem si a při té představě se trpce pousmál. Vyšel jsem z domu. Pršelo. Poznal jsem to, protože mě pálil rozbitý ret. Bloumal jsem ulicemi a snad každý, koho jsem potkal, mi věnoval pohrdavý pohled. První, kdo se na mě usmál, byla mladá, pohledná lékárnice. „Panejo, vy teda vypadáte. Kdo vás takhle zřídil?“ zeptala se udiveně. „Pracovní úraz“ řekl jsem a pokusil se o lehký ironický úsměv, který se v zápětí proměnil v bolestnou grimasu. „To bude vyhozená čelist. Pár dní na kašičkách a zase bude dobře“ řekla soucitně. „ Počkejte, dám vám něco na bolest.“ A tak jsem odcházel a v kapse krabička analgetik. A ve městě zbývala spousta lékáren a usměvavých slečen.\n\nK přenocování jsem si vybral nevelký a už vůbec ne luxusní hotel. Ale mě to stačilo. Odemkl jsem dveře svého pokoje a vešel dovnitř. Nebyl velký, pro jednoho akorát. Odhrnul jsem závěsy. Venku stále hustě pršelo. Bylo už poměrně pozdě a začalo se stmívat. Zašel jsem do koupelny a natočil si sklenici vody. Postavil jsem ji na noční stolek a vrátil se k oknu. Stál jsem tam a pozoroval, jak se kapky deště vrhají bez bázně střemhlav k zemi, aby tam ukončili svou krátkou existenci. A ty o mají štěstí, tak měkce přistanou na okně a pak pomalu kloužou dolů, aby se na spodním okraji spojili se svými sestřičkami. Aspoň nebyly tak samy.\n\nLehl jsem si do postele. V pokoji bylo chladno a šero. Bolel mě rozbitý ret. Bolelo mě rozbité tělo. A ze všeho nejvíc mě bolelo srdce. Otevřel jsem první krabičku s prášky a vzal si dva, na bolest obličeje. Pak další dva na bolest těla. A nakonec zbytek všech balení na bolest srdce. Ještě mě trochu bolí, ale já vím, že už to bude trvat jen chvilku. Chce se mi spát. Je tu šero a zima. Ale mě to nevadí. Nevnímám to. Jen by mě zajímalo, kdo mě tu ráno najde.", "original_file": "pr4avpolpet_1"}
{"text": "27. listopadu 2008\nVeronika Hašlarová\nP1b\n\n1. písemná slohová práce\nVypravování\nTéma: 3. Byl to jen sen\n\nOsnova: 1. Pocit cesty do práce.\n2. Spatření dveří.\n3. Zkoprnělý pocit, útěk a bezmoce\n4. Útěk před mužem.\n5. Probuzení ze snu.\n\nSněžilo a ona se s úsměvem na rtech vydala čelit dalšímu dni, dalším překážkám. Byla zvědavá co jí nový den přichystá. Ledový sníh padající z nebe ji štípal do očí, krůček po krůčku našlapovala na zasněženou cestu a mrazivý vzduch ji studěl po celém těle. Ty davy lidí a jejich mračící se obličeje, polorozespale kráčící do škol, nebo do práce. Ale ona stále probořující se do sněhu kráčela dál. Tenhle pocit si chtěla uchovat co nejdéle, pocit že je úplně jiná než většina lidí, co se ráno chystají zase tam, kde každý den tráví většinu času. Letmo se zasmála.\nSpatřila polootevřené dveře. Přišla k nim blíž. Divila se, proč v takové zimě a ráno může někdo jen tak nechat otevřené dveře. Pravým očkem nakoukla. To co její zrak uviděl, by ani největšímu nepříteli nepřála. Zůstala šokovaně stát, jakoby do ní někdo ze zadu vrazil kudlu. Najednou se její veselý a nadčený výraz proměnil v zaraženě ---, v takový jaký by ani nejschopnější spisovatel nedokázal popsat.\nViděla tam pána, pána který seděl na židli. Kolem něho další dva muži. Jakým si způsobem do něj bušili, jedna rána za druhou. Za každým úderem zoufalý výkřik oběti. Dívka zkoprněle stála a mlčky pozorovala, co se bude dít. „Á!“vykřikla jako blesk z čistýho nebe. Její andělsky čistá tvář ztuhla ještě víc. Někdo ji drží. Nemůže udělat ani krok, stojí tam jako kůl v plotě. Otočila se, aby zjistila kdo jí tak pevně svírá. Další bytost. Muž zahalený v černém kabátě, hledící do jejích pomněnkově vystrašených očí. „Co tu chceš?“ Vykřikl na ni hlubokým hlasem. Dívka nebyla schopná vydat ani slovo, ani hlásku, nic. Muž se neshledal s odpovědí. Snažila se mu vytrhnout z náruče, snažila se utéct. Nešlo to. Pouliční zářivka vyhasíná a začíná se rozednívat. Dívka si pomyslela: „Nepřestanu doufat a bojovat, dokuď můžu dýchat.“\nMuž nachvilku znejistil, dívka využila situace a vytrhla se mu z náruče. Utíkala co jí nohy stačily. Zahalený chlap ji hlučným krokem pronásledoval. Do očí se jí vlyly slzy. Kapka se dotkla země. Srdce ji bušilo, mráz po zádech ji naskakoval jako nikdy. Ale ona stále utíkala. Muž byl však rychlejší. Chytil ji za modrou bundu a přitáhl k sobě. Je v pasti. Nemůže utíkat, pán ji svíral tak pevně, až vykřikla bolestí.", "original_file": "grp1bhasver_1"}
{"text": "Cestování\n\nOsnova: I. Typický český turista\n\nII. Jak cestují jiní?\n\n1. Turisté jako pan Krejčíř\n\n2. Turisté jako gen. ředitel ČEZu\n\nIII. Zamyšlení\n\nTakzvaného českého turistu dnes potkáme skoro všude. V civilizovaném světě, zemích Dálného východu nebo exotických krajinách. Moře cestovek nás chce ohromit vodopádem luxusních hotelů, i když ve skutečnosti zas až tak luxusní nejsou, což se často dozvídáme až na místě. Příliv nejvýhodnějších nabídek „last minute“. Průměrný český turista plánuje kolikrát už rok do předu kam vyrazí, a čeká na nejvýhodnější nabídku. Ale zamysleli jste se někdy nad tím, jak asi cestují čČeši s trochu víc naplněnou peněženkou? Jak asi cestuje pan Krejčíř na Seychely nebo pan generální ředitel ČEZu Martin Roman?\n\nTakový turisti jako je pan Krejčíř si jezdí na dovolenou tehdy, když jim policie zvoní u dveří. Nemusejí si ani balit kufry, jelikož věci, které nutně potřebují k přežití koupí tam, a většinou už v té zemi stejně vlastní nějakou tu nemovitost, tak proč by se zdržovali balením. Když někam cestují, tak odcházejí z domu zásadně zadním vchodem. Tyto lidé mívají i vlastní letadlo nebo si<in> pronajímají soukromé, tudíž nečekají na letišti dvě hodiny jako ostatní, a tím neriskují, že by se s nimi šly páni policisté rozloučit až na letiště. Na dovolené se zdržují déle a často se ani nemusejí vracet. Jsou to takzvaní ideální turisté – doma kradou a v cizině utrácejí.\n\nTo generální ředitel ČEZu<in> určitě necestuje takhle narychlo. Takový lidé cestují s pořádnou ochrankou. Nejluxusnější hotely, samozřejmě velké metropole, které jsou plné lidí, aby nebyli tak snadno na „dostřel“. Drahé, exotické restaurace. Jejich manželky si vybírají oblečení z nejdražších obchodů v mMiláně a Paříži. No kdo z nás na to má? Mohou si kam chtějí, ale stále si musejí krýt záda.\n\nTak tedy, jakým turistou by jste chtěli být vy? Já mám jasno", "original_file": "grP4vroe_01_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nPetra Jakubcová 12. ledna 2006\n2. C\n\nTémata:\nAbeceda dnešní společnosti (Úvaha)\nKalamita (Volný slohový útvar)\nProbouzím se, je neděle ráno (Volný slohový útvar)\nDějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí (Úvaha)\n\n\nAbeceda dnešní společnosti\n\nOsnova : I. Úvod: lidé a rozvoj\nStať: a) vynálezy a život\n b) teroristické útoky\nc) globální oteplování\nd) nemoci v Africe\nZávěr: společnost\n\n Spěje dnešní společnost k horšímu, nebo k lepšímu? Podle mého názoru k oběma možnostem. Nad tímto tématem by se měl zastavit asi každý, jakým způsobem přispívá k rozvoji a nebo naopak, ke stagnaci. Nedávno jsem četla knihu o australštích domorodcích. Žili zcela přírodou, nepotřebovali ke svému životu žádné vynálezy a elektroniku. Je tedy věda v našem životě tak důležitá?\nMyslím si, že bychom nemohli bez novodobých vynálezů v této době vůbec žít. Dovedete si představit jeden jediný týden bez televizního přijímače, mobilního telefonu nebo automobilu? Naše společnost v tomto směru úplně zlenivěla. Není krásnější někomu na Vánoce poslat spíše pohlednici s přáním místo textové zprávy? Má to své určité kouzlo, ale je pohodlnější vzít do ruky mobilní telefon a „vyťukat“ pár znaků. Navíc je to i rychlejší. Lidé --- úplně šílí z reality show, kdy kamery nepřetržitě sledují několik soutěžících v izolovaném domě. Je to velice škola, že se připraví o velikou část svého soukromí. A to nemluvím o tom, že jsou sem tam i pro smích, Kam tedy spěje v tomto směru společnost? Bez vynálezů si už nikdo nedokáže představit svět, ale bez odhalování soukromí snad ano.\nPřijdou mi úplně zbytečné například teroristické útoky. Jedna část světa chce ukázat té druhé, že jsou lepší. A toto nejde bez ztrát na životech? Vím, že je vcelku nemožné, aby si představení těchto zemí spolu sedli a prodiskutovali možné způsoby, jak tomu předejít. A nebylo by to jednodušší? Vždyť jde o krok zpět, zabíjet lidi, kteří za nic nemohou. Je to podobné jako na počátku našeho letopočtu. Kdo chtěl obsadit nějaké území, musel „vyhubit“ vše, co mu stálo v cestě. Jsem ráda, že se těmto útokům dnes zatím úspěšně vyhýbá náš stát.\nV poslední době mi přijde, že zemi hodně škodíme. Například výfukovými plyny, které ztenčují ozónovou vrstvu a tím dochází ke globálnímu oteplování. Následují obrovské vlny tsunami, zemětřesení a taní ledovců. Neumírá opět zbytečně moc lidí? Kam svět a hlavně společnost dojde, bude-li to takhle pokračovat? Nejspíš daleko ne.\nŽalostná situace převládá v Africe. Lidé trpí strašnými, zatím nevyléčitelnými nemocemi. Plno lidí tam umírá hladem, děti jsou již od narození nakaženy virem HIV a trpí nedostatkem léků a vody. Nepokulhává věda v oblasti léčitelství na výrobu účinných léků proti těmto strašným nemocem? Obdivuji známé osobnosti, které vlastní charity a pomáhají postiženým lidem. Peníze, které vyberou, ale zcela nepokryjí náklady na léčení. I přesto, ale nějaká pomoc přijde.\nNechci jenom kritizovat naši společnost. Jsou zde i věci, které přispívají k rozvoji. Žijeme v uspěchané době, proto je pro nás jakákoli vymoženost dobrá a s radostí ji uvítáme. Každý si určitě rád udělá chvíli čas pouze na sebe a odpočinek, jestliže mu nějaký chytrý vynález zkrátí povinnosti. Kam tedy spěje společnost? Nejraději bychom slyšeli, že k lepšímu, ale myslím si, že je to na půli cesty. Ani k horšímu, ani k lepšímu. V poslední době vynikají i naši vědci, kteří se podílejí na rozvoji vědy, hlavně v léčitelství. V případě, že naši zemi zamoří ptačí chřipka, budeme se moci chránit rouškou z nanovláken. Jedná se o velice rozvinutou technologii, ale nejsem v tomto směru tak naivní, abych si myslela, že se každý uchrání. Osobně si myslím, že snad půjde rozvoj kupředu, ale i opak může být pravdou. Necháme se tedy překvapit a budeme se snažit, abychom došli k nejlepšímu závěru bez válek, násilí a přírodních katastrof.", "original_file": "cb2cjakpet_01_1"}
{"text": "Na co mi ta škola vlastně je?\n\nTo je dobrá otázka, ale myslím že k něčemu určitě. Proč by jinak školu(y) zakládali. Aby nás mučili? To určitě taky, ale to asi nebude to pravé. Předpokládám že něco určitě nepoužiju (a bude toho určitě víc), ale když si něco oblíbím tak je pravděpodobnost, že se to někdy i hodí. Například Matematika s prof. Evou,.: Matika mně bavila vždycky (a nadále baví), ale opravdu nevím jestli některé vzorečky, příklady, atd. využiju. Je to jako poker, nikdy nevíte co příde, můžete jenom tipovat. Posledně nějaká profesorka řekla, že bysme se měli spíše soustředit na předměty které nás baví a jdou nám než na ty které si „nejdou naším směrem“.\n\nNa druhou stranu nemůžeme se na ně uplně vykašlat, protože i když to nepředpokládáme, můžou se nám hodit. Každý předmět neučí podle ného názoru, jen svojí látku… Učí taky schopnosti učit se, myslet (abstraktně i konkrétně) nebo pozorovat a vyvozovat závěry. Ale po pravdě škola neni špatná, akorát někdy dost nudná, nebo monotonní monotomí nebo se prostě neučíme, myslím tím fakt, že někteří učitelé prostě neumí učit)., zaujmout atd.)\n\nOhledně rozlišení na osmi- a čtyř-leté gymnásium si myslím, že a „XXX“mají navrch. Posledně prof. Eva říkala, že prý podle angličtinářů se nedá během 4 čtyř let naučit na vyžší úroveň angličtiny. Oni čtyřleté můžou mít problém v rozdílu úrovní. nan", "original_file": "kg05wijjan_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nIva Chodurová\n1.C\n17. května 2005\n\nTémata:\n1. Tak tady žiji (volný stylový útvar)\n 2. Divy současného světa (volný slohový útvar)\n 3. Mé setkání s…. (vypravování)\n 4. Pohled do zrcadla (zamyšlení)\n\nTak tady žiji\nZavedu vás do prostředí, kde žiji. Kdybychom se podívali na mapu České republiky, tak mé rodné bydliště a prostředí, kde trávím dětství i dospívání, je úplně na jihu. Ano, jsou to České Budějovice.\nJe to menší město se spousta zajímavými památkami, ke kterým se váže spousta pověstí, legend a bájí. Kolem Českých Budějovic je spousta lesů a rybníků. Myslím, že České Budějovice jsou pěkné město, velmi členité a rozdělené do spousta menších částí, jako je třeba Rožnov. Proč zmiňuju zrovna Rožnov? Je to právě ta část, kde se nachází náš rodinný domek.\nTato část je na okraji Budějovic mezi dvěma řekama Vltavou a Malší. Je tu spousta domků, pár panelových domů, asi čtyři obchodní domy, škola, velký areál se sportovními hřišti, pak také památkové domy postavené v některém stylu (proto taky byl Rožnov památkovou zónou) a další, ale už nezajímavá místa.\nNáš rodinný dům, který sdílíme s babičkou, dědečkem, mamky bratrem a jeho rodinou, je blízko Vltavy. Je to taková velká kostka s obrovskou zahradou. Abych vám pravdu řekla tak tady, kde žiji, v tomhle rodinném kruhu se mi vůbec nelíbí a dává mi to velmi rozdílné a zvláštní pocity. Bohužel jsem ta ne moc oblíbená v rodině a moje babička s dědečkem mi to dávají najevo. Jsem prostě v pubertě a mám jiné názory než oni, možná se mi to i zdá a jen si namlouvám, že mě nemají rádi, ale uznejte, to že moji sestru a sestřenice babička bere do ciziny a nic jim neříká když jsou nemocný, že jsou doma, neplete se do toho, co dělají, jak se oblékají, co poslouchají za hudbu, ale na ně si svoje názory ponechá v sobě a nevypouští je ven, tak jako na mě. Už jsem si ale zvykla. Babičku s dědečkem vynechám, protože každý má svůj názor a já je mám i přesto velmi ráda, je to přece moje rodina. A uvědomuju si, že to občas trošku přeženu, že nepřemýšlím co říkám. Všechno mi vyjde z úst, tak jak si myslim, aniž si uvědomim, že to zrovna nebylo vhodné. Vraťme se tedy k mojí rodině jako takové.\nNáš byt se nachází v druhém patře. Je to celkem útulný byteček, kde mám svůj pokoj, ve kterém se cítim tak dobře, jako v maminčině objetí. Je to taková moje skrýž před vším zlým, co mě potkalo, nebo ještě potká\nNaše vztahy v rodině jsou také někdy rozdílné. Moje maminka je opravdu moc hodná, a proto jí můžu říct úplně všechno a vím, že spolu vždycky najdeme řešení. Asi jako všichni musim říct, že bez maminky bych být nemohla. Vážím si obou rodičů, i když můj tatínek má v naší rodině hlavní slovo, avšak jsme na něho tři, tak občas v boji zvítězí ženská síla. Můj vztah k tatínkovi je dost bouřlivý, rozhádaný, ale po dobrém se snim vycházet dá a říká se: „Co se škádlívá, to se rádo mívá.“ Pak mám taky sestru o 2 roky starší, se kterou jsem v dětství vůbec nevycházela, nadávala, hádala se sní, prala, ale narůstajícím věkem je to čím dál tím lepší a naše sourozenecké vztahy jsou lepší a teď by se dalo říct, že ty nejlepší. Nejvíce, co mě v naší rodině těší, že se máme všichni rádi a snažíme se vycházet i s babičkou a ostatními a řešit všechny naše problémy společně.\nNa závěr vám chci říct, že nikdy v životě bych nikomu nepřála, aby žil v tak velkém rodinném kruhu jako já. Nedělá to dobré vztahy mezi rodinnými příslušníky a dochází tak k velkým sporům, hádkám, které skoro vždy končí pláčem a zpytováním.\n\nOsnova:\nÚvod: České Budějovice\n Stať: a) zajímavosti\n b) Rožnov\n c) Náš dům\n d)Vztahy\n3) Závěr: Poučení", "original_file": "cb1cchoiva_02_1"}
{"text": "Veronika Mašková\nVII. A\n22. února\n\n2. slohová práce\n(charakteristika)\n\nMoje sestra\nOsoba kterou popisuji je má devatenáctiletá sestra Gabriela. Vztah s mou sestrou nemam moc hezký často se hádáme, ale doufám, že se to brzy změní. Gabča je štíhlé postavy a 170 cm vysoká.\nNa první pohled si u ní všimnete černých rovných polodlouhých vlasů a bílé pleti. Stejně jako já i má sestra má tmavě hnědé oči a malý nos s bambulkou. Její úzké rty si každé ráno namaluje bezbarvím leskem vzhledem k její světlé pleti.\nOblečení si kupuje sama má dobrý vkus, ale většina oblečení je černé tak to vypadá trochu jako Emo. Někdy si pučím její tričko a když to zjistí tak se pěkně pohádáme.\nGabča je stejně paličatá jako já, ale je i kamarádská a milá. Nejhorší je, když nás mamka poprosí, aby sme jí pomohly to se k tomu nemáme ani jedna. Skončí to tak že se pohádáme, ale nakonec se té práce vždy jedna z nás ujme.\nSvou sestru mam moc ráda i přes to, že se pohádáme pořád sme sestri a jsme tady jedna pro druhou.", "original_file": "kl7amasver_1"}
{"text": "Jednou kdysy dávno, ale ne tak dlouho jsem o jaru byl na chatě. <img chata>\n\nTam začali růst různé květiny. A s m bratrancem jsme šli k potoku <img vlnovky> a tam jsme stavili hráz, když byla postavena, měli jsme takový malý rybníček a tam jsme pouštěli lodičky z kůry. <img lodička>", "original_file": "am5azisjar_1"}
{"text": "Jiří Stůj\nVIII. A\n4. 11. 2009\nPrvní slohová práce – charakteristika literárního hrdiny\n\n„Bender Ohýbač Rodriguez“\nBender Ohýbač Rodriguez je robot. Protože měl v původním programu pouze ohýbání stal se z něj alkoholik, příležitostný zloděj a pasák robotických prostitutek. I přes neustálé pití alkoholu není nikdy opilý, protože mu alkohol dobíjí baterie. Bendora mají navzdor jeho záporným vlastnostem všichni rádi. Jeho nejlepším kamarádem je Filip J. Fry. Fry je nejhloupější příčetný člověk na zemi a skvěle tak doplňuje vychytralého Bandera. Oba pracují u Fryova příbuzného Profesora Faunthaforse v jeho mezihvězdné doručovací společnosti Planet express. Profesor je posílá na mnohdy nebezpečné mise, například je poslal na planetu kde existovala civilizace podobná starověkému Egyptu a kde je také zajali otrokáři. Bender se ihned chopil příležitostí a stal se faraonem díky menšímu podvodu a nechal Frye společně s ostatními otroky vybudovat pětkrát větší sochu sama sebe. Naštěstí se Fryovi společně s kapitánkou posádky Leilou aby „svou“ civilizaci opustil a vrátil se s nimi na Zem.", "original_file": "kl8astujir_1"}
{"text": "3.11. 2005\nJan Kohout, 2.C\n1. písemná práce\nVzpřímení člověka\n(Referát)\n\nVážení posluchači!\nMožná jste se už někdy zamýšleli nad tím, proč vlastně člověk chodí po dvou a ne po čtyřech. Vývojových teorií člověka existuje doslova nepřeberné množství, některé jsou odborníky uznávány více, jiné méně. Neexistuje ale stoprocentní teorie, která by objasnila vše. Hlavním problémem většiny teorií, aspoň tak jak se uvádějí v učebnicích a naučných knihách, je fakt, že čtenář je zavalen latinskými názvy, časovými údaji, ale o tom jak vlastně k přechodu od opice ke člověku došlo a proč se dočítáme bohužel málokde. Cílem tohoto referátu tedy bude nastínit způsob, podmínky a hlavně příčiny „evoluce člověka“ – hlavně jeho přechodu do vzpřímené polohy – , o kterých se mnoho nemluví. Jádrem se referát bude opírat o Hardyho teorii vývoje člověka, kterou ve své knize Lidský živočich rozebírá anglický zoolog Desmond Morris.\nPrapředchůdce člověka zřejmě ke změně způsobu života přiměly podmínky, ve kterých jako lidoop (mohu-li ho tak nazývat) žil. Pořádně se to neví, ale jasné je, že „jednoho krásného slunečného dne“ sestoupil na zem. O dalších změnách se toho již ale ví, respektive tuší, více.\nZpůsob života, ke kterému se nyní náš předchůdce musel uchýlit, vyvolal řadu fyziologických změn jeho těla. Přechod z „ovocné“ potravy na „masitou“ přinesl zvýšený příjem bílkovin, na jehož základě se mohl začít velice rychle vyvíjet lidoopův mozek, který na travnatých savanách východní Afriky, kde je nejčastější naleziště pozůstatků lidských předchůdců, jistě při lovu značně ocenil. Nemohl se totiž spoléhat na silné drápy a čelisti, které měly na savanách žijící šelmy, ale musel se spolehnout jen na svůj „důvtip“. Tak zřejmě začal spolupracovat s dalšími příslušníky svého druhu a tato spolupráce se mohla v mnohem pozdější době vyvinout od jednoduchý v posunků a skřeků až k řeči.\nUvažte ale sami. Náš předchůdce tedy slezl z pralesních stromů a začal se věnovat lovu na zemi – na afrických travnatých savanách. Co však teď? Když byste se prodírali nekosenou loukou, jak byste měli větší rozhled – na čtyřech nebo vzpřímeně na dvou? Je to samozřejmě velice zjednodušené, ale nějak takhle zřejmě došlo ke vzpřímení našich předků.\nZajímavostí ale zůstává, proč když naši předci byli osrstění, nám do dnešních dnů ze srsti (ve větší míře) zbyla jen pokrývka hlavy. Desmond Morris přichází s hypotézou, že zanechání chlupů (vlasů) na hlavě je také příčinou vzpřímeného postavení. Ptáte se, jak je to možné? Když půjdete na pláž a budete se chtít opálit, patrně si lehnete – budete se snažit slunci vystavit co největší plochu svého těla. Ale pravý opak potřebovali patrně naši předci. Africké slunce je hodně prudké a tak vzpřímení těla mohlo mít    za následek i lepší tepelnou regulaci, respektive to mohlo být možná i obráceně. Takže vlasy bychom docela směle považovat za jakousi „kšiltovku“ proti ostrému slunci.\nNyní bychom se ale již měli dostat k jádru Hardyho teorie. Ta tvrdí, že člověk při svém „přechodu“ do vzpřímené polohy ještě prošel „vodním“ živlem. Zní to možná divně, a i proto má tato teorie řadu odpůrců, ale i příznivců. Pro Hardyho teorii však mluví mnoho tělesných znaků, které objasňuje poměrně uspokojivě. Například potápěcí reflex, který se projevuje již v raném věku, proudnicové uspořádání (zbytku) chlupů na lidském těle, orientace nosních dírek směrem dolů, podkožní tuk, který se u jiných lidoopů nevyskytuje a další. Vznik těchto znaků by se tedy dal docela uspokojivě vysvětlit právě životem našich předků na mořském pobřeží. I pružná páteř by naznačovala, že člověk byl kdysi ve vodě „jako doma.“ Hardyho teorií by se dala vysvětlit i ztráta srsti, kterou člověk ve vodě díky podkožnímu tuku nepotřeboval.\nK závěru je potřeba dodat, že (jak již bylo nadneseno na začátku) na vývoj člověka existuje mnoho teorií, některé sporné, jiné méně. Vzhledem k tomu, že Hardyho teorie patří k těm „novějším“, mohla by se uchytit. Od zažitého se však těžko ustupuje, a tak asi nemůžeme čekat, že se vývoj člověka přes vodní prostředí v brzké době objeví v učebnicích.\n\nPozn autora: „Hypotézi v tomto referátu jsou záměrně velice zjednodušené (pro co největší popularizaci) a není vyloučeno, že jsem se v tomto ohledu mohl dopustit nějakých nepřesnostem.“\nZdroj: Lidský živočich (Desmond Morris). Přehled biologie", "original_file": "pr2cfkohjan_01_1"}
{"text": "Drahá Evo. Jak se máš? Já dobře. Naše škola slavila 80. výročí, tak ti o tom musím napsat. Všechno to začalo když jsme začali trénovat. Naše třída dělala tělocvik a také vypomáhala 4. třídě s hudební výchovou. V hudební výchově jsem byla paní učitelka a v tělesné výchově jsem byla normální žák. Tělesná výchova byla hodně těžká. Skákali jsme tam přes překážky, běhali jsme nahoru po lavičce a pak jsme z ní skočili dolů, kluci zvedali lavičky a my (holky) jsme dělaly hvězdy. V sobotu 7. listopadu měla naše škola výstavu, a ta besídka už byla na ostro. {Skoro celý den jsem byla ve škole.}<in> V pondělí jsme měli soukromou oslavu. Takže jsme se neučili. Měli jsme si přinést sladkosti, a nějáaké DVD. Já jsem přinesla MADAGASKAR 2. Takže jsme se na to dívali. Celý den byl super. S pozdravem Eva<.>", "original_file": "hr5strgab_03_1"}
{"text": "Zlín 16. 8. 2010\n\nČau Adame\n\n{c|C}esta byla strášná vlak měl pěti min spoždění. Bydlel jsem v nula hvězdičkovém hotelu byl to luxus pak jsem se koulpal v rybníku Brčálníku a pak jsem byl na klouzačce.\n\nAhoj těším se na tebe<.>\n\nP.S.\n\nAdam", "original_file": "cbrod5r_1"}
{"text": "Veronika Dolejšová\nTřída: VIII. A\nDatum: 4. 11. 2009\n1. slohová práce – charakteristika literárního hrdiny\n\n„Harry Potter“\nJeho život se dělí na dvě části: obyčejný a kouzelnický svět. V tom obyčejném je to jen kluk známý jako Harry, který bydlí v Zobí ulici se svou tetou Petunií, strejdou Vernonem a bratránkem Dadlym. Ovšem v tom kouzelnickém je znám jako chlapec, který přežil. Přežil totiž smrtelné kouzlo, které nikdo nikdy před ním nepřežil a ještě ho obrátil na jeho protivníka Lorda Voldemorta. Pod jeho hustými černými vlasy září jizva, která připomíná tvar blesku. Na svém špičatém nose nosí kulaté brýle s obroučky. Každý z žáků v Bradavicích musí nosit hábit se znakem příslušné koleje. Harry patří do Nebelvíru, který má ve znaku Lva. Mezi jeho koníčky patří lítání na koštěti a hraní drsné kouzelnické hry Famfrpál ve které se hraje právě na košťatech. V tomto sportu je nejlepší. Jeho velmi dobrými přáteli jsou Hermiona Hrenžrová, Ron Wízli a Hagrid. Herry je chytrý, bystrý, učenlivý a statečný. Neustále porušuje školní řád a chodí pozdě na hodiny. Je vtipný, upřímný a utěšitelský. Jeho hlavním cílem je pomstit se Lordu Voldemortovi za to, že zabil jeho rodiče.", "original_file": "kl8adolver_1"}
{"text": "Písmo a pravopis.\n\nAby se lidé mohli vzo\n\n1. úvod – vznik pravopisu\n\n2. sStať a) – zásady pravopisu\n\n3. Stať b) – rozlišování pravopisu\n\n4. závěr – ovládání pravopisu\n\naAby se lidé mohli vzájemně dorozumívat na dálku nebo zanechat své myšlenky príštím generacím, vytvorili soubory grafických znaků, kterým ríkáme písmo. Naše písmo je hláskové, hlásky tvoří písmena. Čeština píše latinkou.\n\nVytvořili se zásady, jak se budou projevy písmenem písmem zaznamenávat, zásady a pravidla nazýváme pravopis. Stanovením pravidel se usiluje o působení co nejmenších potíží, např. při čtení.\n\nPravopis rozlišuje slova a tvary znející stejně (vír x výr).\n\nBezpečné ovládání pravidel je nejvíce zdůrazňovaným požadavkům jazykové kultury<.>\n\nZdroj: Přehledná mluvnice češtiny pro základní školy, V. Syblík, M. Čechová, Fortuna Praha 1992, s. 132", "original_file": "am8apettom_02_1"}
{"text": "Umění\n\nZe všeho nejraději mám malování, protože vyjadřuje lidské city. Toto umění je pro mně dává radostí. nNěkdy když hledám na internetu hezkej obrázek, tak ho třeba nenajdu ale místo toho najdu ňáke vtipné video a koukám naněj třeba půl hodiny. A potom hledám dál a najdu to. Tak to namaluji a něco k tomu dodělám a potom to znám z paměti. Hodně maluju doma protože potřebuju klid. Ve škole taky maluju ale ne tak dobře jako doma. Umím docela dobře malovat i na počítači. jJednou jsem namaloval na počítači auto z profilu a bylo docela pěkný.", "original_file": "hr5marjar_02_1"}
{"text": "Jak Oxana ke štěstí přišla\n\nBudu vám vyprávět příběh o jedné malé a velmi nadané holčičce jménem Oxana. Tato holčička to neměla ve svém životě vždy jednoduché, ale rvala se s ním zuby nehty a nakonec ve svém boji, i přes nepřízeň osudu vyhrála a našla klid v duši.\n\nVše to začalo v jednom malém městečku na Ukrajině, kde se Oxana narodila a kde také žila se svou maminkou. Měli velice skromné živobytí. Maminka byla učitelkou a Oxana chodila na základní školu. Oxany velkou láskou bylo krasobruslení, což zdědila po své mamince a babičce, které byli dobrými ukrajinskými krasobruslařkami. Na tréninky chodila každý den a co si budeme namlouvat zprvu jí to příliš nešlo. Mezi dětmi se jí říkalo „Ošklivé káčátko“. Ne kvůli vzhledu, ale spíše kvůli nemotornosti. Přesto v ní dřímal obrovský talent. Jejím trenérem byl Oleg a ten už od prvního setkání s malou Oxanou věděl, že z ní bude dobrá krasobruslařka. Oxana byla vždy na závodech nervózní, a tak jí doprovázela maminka. Nedalo se ale říci, že by to bylo malé Oxaně pomohlo. Ze všech obtížností a skoků padala jako hruška. Oleg se však nevzdával a tvrdě s ní dále na tréninku pracoval, až se začala den ode dne zlepšovat.\n\nOxanina životní křivka stoupala čím dál tím výše a její srdce zaplavovala vlna nadšení. Jednoho rána se ale probudila a našla svou maminku ležíc v posteli a ne a ne se probrat. Byla mrtvá. Oxana si během jediného okamžiku sáhla až na dno svých psychických sil. Najednou se cítila tak osamělá a klepala se jí kolena. Při návštěvě v nemocnici se posléze dověděla, že její maminka byla nemocná už delší dobu, jen ji s tím nechtěla obtěžovat. Jen jediný člověk, kterého Oxana znala a zůstal s ní doposavad v dobrém i zlém, byl její trenér Oleg. Oxaninou náplní života se i na další léta stalo krasobruslení. Začínala se stávat poměrně dobrou krasobruslařkou a vyhrávala už i menší soutěže. Jen co se stačila během plynoucích let vzpamatovat z matčiny smrti, přišla jak blesk z čistého nebe do jejího života další tragédie.\n\nJejí trenér Oleg, který se jí za ta léta stal nejlepším přítelem, dostal velice výhodnou nabídku trénovat v Kanadě. I přes Oxaniny slzy a naléhání nabídku přijal a Oxanu opustil i poslední člověk na tomto světě, kterého ze srdce milovala. Oxana se pár měsíců protloukala životem a nevěděla co dál. Ve svém srdci měla tolik ran, které nebyly zahojené. A nebyl po ruce ani nikdo, kdo by jí utěšil. Rozhodla se proto, že existuje na světě jen jediná věc, kterou miluje a to je krasobruslení. Usmyslela si, že se stane nejlepší ukrajinskou a posléze i světovou krasobruslařkou. Začala tedy znovu tvrdě trénovat pod uznávanou krasobruslařskou trenérkou. A jak čas plynul, začala nacházet znovu své ztracené štěstí a i „maminku„, kterou se jí stala její nová trenérka. Byla jí jak dobrou trenérkou, tak i přítelkyní.\n\nZa dva roky od počátku jejich spolupráce Oxana vyhrala juniorské mistrovství Ukrajiny. O rok později se stala seniorskou přebornicí a kvalifikovala se na Mistrovství světa, které se konalo v Praze.\n\nJejí rány v srdci se začaly hojit, ale sama moc dobře věděla, že jedna tam má své stálé místo. Za celé ty roky od matčiny smrti neuplynulo dne, ba ani noci, aby si Oxana nevzpoměla na svou milovanou maminku. Do svého prvního Mistrovství světa dala Oxala celé své srdce a duši a za pomoci všudypřítomné lásky své zesnulé maminky získala zlatou medaili.\n\nSrdce se jí už navždy zalilo štěstím a ona se po dlouhé době cítila opravdu šťastná.\n\nA co bych k tomuto příběhu jen závěrem dodala? Že život je jak horská dráha. Jednou je člověk nahoře a jindy zas dole a jediné co nás může udržet nad propastí je naše víra v to co milujeme a myšlenka na to, že vše zlé je k něčemu dobré a že vše se zas v dobré obrátí.", "original_file": "pr4czasver_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nStanislav Rataj\n16. ledna 2007\n\nProblém, který mě zajímá\nPřibližně před rokem jsem psal slohovou práci na téma „Problémy současného světa“, ve které jsem se zaměřil především na problematiku globálního oteplování, jelikož důsledkem je alarmující rychlost odtávání horských ledovců především v Evropě. Ve zmíněné slohové práci jsem uvažoval spíše o obecných problémech, které s sebou globální oteplování přináší, avšak současná situace, která se tohoto jevu týká, mě inspirovala k napsání jakéhosi pokračování. Tou situací myslím velmi nestandardní průběh letošní zimy, která je podle některých zdrojů nejteplejší za posledních 500 let.\nVe společnosti je toto téma zvlášť aktuální kvůli tomu, že každý srovnává loňskou rekordní zimu, která byla v Evropě naopak za posledních 500 let nejchladnější, s tou letošní. Střední Evropu tehdy „přepadly“ sněhové bouře, při kterých napadlo na některých místech i okolo jednoho metru sněhu za 2 až 3 dny. Důsledkem toho se hroutily křehké ploché střechy supermarketů a zimních stadionů. Naopak lyžaři a vůbec všichni příznivci zimy, včetně mě, si přišli na své. Nejvíce na loňské sezoně vydělali horští hoteliéři a vlekaři.\nTeď jim ale nezbývá nic jiného než oči pro pláč. Provozovatelé vleků a horských zařízení, kteří vloni investovali mnoho peněz do nákladných projektů jen počítají ztráty. Soutěže ve sjezdovém i běžeckém lyžování se kvůli nedostatku sněhu posouvají na neurčito. Důkazem toho je například zrušený úvodní závod lyžařské etapové soutěže Tour de Ski v Novém Městě na Moravě na konci prosince. Na neurčitou dobu se posouvají či úplně ruší školní lyžařské kurzy, protože školy i samotní rodiče se nemohou dovolit nákladnější pobyty v Alpách.\nAvšak ani tam není situace o nic lepší. Ještě v předvánočním období se teploty ve známých rakouských střediscích Schladning, Flockau či Zell am See pohybovaly kolem +15°C a tamější meteorologové vydali zprávu, že se jedná o nejteplejší prosinec v rakouských Alpách za posledních 1300 let! Za poslední měsíc se situace příliš nezlepšila. Ba naopak. Poslední týden je překonáván jeden teplotní rekord za druhým a ani v nejbližších týdnech se na tom zřejmě nic nezmění.\nFaktem je, že se většina lidí ze současné situace těší. Parky jsou zaplněné maminkami s dětmi či relaxujícími studenty. Na první pohled by se zdálo, že v podstatě ani o nic nejde, vždyť je přece krásné procházet se ve slabé blůze parkem v téměř jarním počasí.\nPo stávající suché a teplé zimě by mělo přijít suché jaro a horké léto. Nedostatečná vlhkost půdy, která je způsobena prakticky nulovou sněhovou pokrývkou a minimálními úhrny srážek právě v tomto období, povede podle prognóz ke snadnějšímu vzniku požárů v letní sezoně. Nejdůležitějším faktorem, který komplikuje nastalou situaci je nadměrné spalování fosilních paliv, které jsou vypuzovány do ovzduší a spolu s oxidem uhličitým se dostávají zpět na zemský povrch a způsobují dobře známý jev – skleníkový efekt. Celá planeta se tak neustále otepluje.\nLetošní zimu chápejme spíše jako ukázku, v budoucnosti zcela běžného reálného počasí a jako hrozbu celému lidstvu, které by mělo urychleně přehodnotit své priority v mnoha hospodářských odvětvích.\nZa pár let by se mohlo totiž klidně stát, že si budeme o sněhu jenom zdát!\n\nOsnova:\n1. úvod – stručné shrnutí současných problémů, které s sebou přináší globální oteplování\n2. stať – hospodářské a současné změny způsobené letošní zimou\npříčiny globálního oteplování\n3. závěr – letošní zima jako obraz budoucnosti", "original_file": "cb3cratsta_01_1"}
{"text": "Vojtěch Procházka\nVIII. B\n4. 11. 2009\n1. slohová práce – charakteristika literárního hrdiny\n\n„Robinson Crusoe“\nRobinson Crusoe je kladná postava. Už v mládí měl sen se stát námořníkem a to se mu také podařilo. Prožíval na moři různá dobrodružství a při útěku z pirátské lodi ztroskotal a ocitl se na pustém ostrově. Uvědomil si, že se musí přizpůsobit přírodním podmínkám a obstarat si základní věci k přežití.\nZpočátku se začal pomalu zabydlovat, našel si jeskyni, která mu zajišťovala úkryt před divou zvěří. Díky jeho stavitelským schopnostem si časem vybudoval dřevěné obydli, které mu zajišťovalo veškeré pohodlí a ochranu. Pozorováním Slunce a Měsíce si vyrobil kalendář a sluneční hodiny. Věnoval se zemědělství, pěstoval obili a různé plodiny. Projevily se jeho lovecké schopnosti. Lov zvěře a ryb mu poskytoval obživu i kůže a kožešiny k dalšímu užití. Z opracované kůže si ušil kalhoty podle svých starých kalhot a kabát, sandále měl z kůry a slunečník z banánového listu, který ho chránil před slunečním zářením.\nDíky své odvaze získal nejvěrnějšího přítele svého života Pátka. Zachránil ho ze spárů lidožroutů, kteří ho chtěli obětovat bohu. Crusoe mu poskytl svůj přístřešek a také se stal jeho učitelem. Učil ho jazyk, kterým sám mluvil, jak hospodařit atd.\nPo návratu do New Yorku se Crusoe a Pátek oženili. Zůstali v obchodě otce Robinsona. Byli známí po celé Anglii jako dobrý yorský obchodní dům Crusoe & Pátek.", "original_file": "kl8bprovoj_1"}
{"text": "Vánoční příběh\n\n{Osnova:\n1) Návštěva anděla\n2) Narození Krista\n3) Pastýři\n4) tTři králové\n5) Útěk do Egypta}<dt cp osn>\n\nMarii, manželce tesaře jJosefa se jednoho dne zjevil anděl a řekl: „brzy porodíš syna. Bude se jmenovat Ježíš. bBude to syn boží ale Josef bude pouze jeho pozemským otcem. Pak museli jet do Betléma zaplatit daně. Marie chtěla mít Josefa u porodu a tak jela s ním. Kdyšž přijeli neměli se kde ubytovat. V každém {hostinci}<ni> jim řekli že místo nemají. Marie poprosila d dali je do chléva a tam se v noci narodil Ježíš.\n\nPastýřům se zjevil anděl a řekl aby šli do bBetléma a poklonili se synu božímu.\n\nTři krále viyslal Herodes, aby zjistili, kde je Ježíš. kKdyž tři králové viděli Ježiše, dali mu dary. Nechtěli, aby Herodes tomu neviňátku ublížil {a tak se}<in> vrátili domů jinou cestou. Jednu noc se zdál Josefovy sen, kde se mu zjevil anděl a řekl: „Herodes má zlé úmysly, utečte do Egypta“. Josef se probudil a Marii také a pak vyrozili.", "original_file": "cbrod5z_1"}
{"text": "29. března 2007\nMichaela Bebová, 2.C\n2. písemná slohová práce\nNa cestě životem a školou\n\nJako každému tak i mně začala cesta vlastním životem narozením mé matce. Je tomu už skoro 17 let, co mě doslova „vyvrhla“ z břicha, dívala se na mě, brečela a zároveň se smála a poprvé na mě promluvila. Tenkrát jsem byla dítě bez subjektivních pocitů a vlastností. Zajímalo mě jen jídlo, spánek a mateřské objetí. Avšak s postupem času jsem začala svět vnímat o něco více. Chtěla jsem být středem pozornosti rodičů, mít všechny hračky, sníst každou sladkost a mít splněná všechna dětská přání.\nS nástupem do školy však nastaly změny. Našla jsem si nové kamarády, poznávala jsem nové věci, získávala zkušenosti a měla také více povinností. Do teď si pamatuji ten šok, když jsem nepřinesla domácí úkol a paní učitelka mi udělala do notýsku černý puntík. Pocit strachu, když jsem ho šla ukázat mámě, aby mi ho podepsala. Avšak ta se jen usmála, naoko mě pokárala a bezeslova to podepsala. Jo, to byl tenkrát ještě bezstarostný život.\nPřišel čas přejít na druhý stupeň. Byla jsem nadčená – jsem už přece velká holka! Jsem v šesté třídě! S úctou jsem vzhlížela k „dětem“ z devátých tříd a moc si přála být už konečně mezi nimi. No a když jsem se přehoupla přes sedmou a osmou třídu a dostala se konečně do deváté, přišlo zklamání. Vždyť to není tak super, jak to vypadalo. Učitelé po nás chtějí mnohem více učení, a tak jsem pomalu začala litovat, že jsem si těch osm let více neužila. Avšak když nad tím tak přemýšlím, nic bych neměnila. Měla jsem spoustu zájmů, spoustu kamarádů, skvělé prázdniny, dobrý rozvrh, prima učitele a spoustu zážitků.\nNo a je to tu. Mé momentální „zaměstnání“. Střední škola. Až tady mi úplně došlo, co je to pořádně na sobě zapracovat. Poznala jsem, co je to učit se, protože na základní škole jsem to moc nepotřebovala. Známky jsem měla dobré i bez učení. Teď jsem se teprve cítila být dospě-lá (v jistém slova smyslu). Říkala jsem si: „Ach, ta zlatá základka.“ A vlastně si to říkám do teď, i když jsem už ve druhém ročníku. Avšak každé pro má své proti a naopak. Opět jsem poznala spoustu nových kamarádů a zároveň nezapomněla na ty staré.\nAť chci nebo nechci školní atmosféra se nese i mimo školu. A to v podobě učení a domácích úkolů. Avšak není to střed světa, jak si někteří kantoři myslí, a tak si každý určitě našel ve svém volném čase zábavnější program. Cítím, že i když na školu v jednom kuse nadávám, budu na ní vzpomínat ráda.\nMá cesta životem je teprve na začátku. Ještě se nacházím v bezstarostné etapě. Ale stejně si myslím, že za těch 17 let se toho hodně stalo, a i když si říkám, že to hrozně rychle uteklo (což je pravda), nedá se říci, že bych to vše neprožila naplno. Jsem zvědavá, jak má cesta bude pokračovat dál.", "original_file": "pr2ctbebmic_02_1"}
{"text": "Horváthová, Karina, V. B, 07/08\n17. října\n\nVypravování podle obrázku\n\n<obrázek č. 1: Tři chlapci bruslí na silnici.>\n<obrázek č. 2: Jednoho z nich srazí auto.>\n<obrázek č. 3: Chlapec je zraněn.>\n<obrázek č. 4: Jeho kamarád běží pro pomoc.>\n<obrázek č. 5: Jeho kamarád telefonuje z telefonní budky.>\n<obrázek č. 6: Záchranáři odnáší zraněného chlapce, doprovází je jeho kamarád.>\n\n17. října\nOsnova\n1) Tři kamarádi bruslí na silnici.\n2) Sražka z autem.\n3) Petr je zraněn.\n4) Martin jede pro pomoc.\n5) Martin volá l. 155.\n6) Záchranáři odvážejí Petra.\n\n17. října\nTři kamarádi\nByli jednou tři kamarádi a ti se rozhodli že půjdou bruslit. Ale bruslili na silnici. a na jednou jelo auto a to auto Petra srazilo. A tak Martin rychle běžel pro pomoc. A volal na záchranou službu a číslo znělo 155. Záchranáři přijeli a odvezli Petra do nemocnice a naštěstí to dopadlo dobře.", "original_file": "bu5bhorkar_02_1"}
{"text": "Michaela Rucká, 2. G\n15. října 2008\n\n1. slohová práce\n(Diskusní příspěvek)\n\n<Pražské gymnázium i přes spornou maturitu přežije>\n\nProjde už i podvod?\nProč tedy máme ministerstvo školství? Nejspíše jen pro legraci. Lepší varianta mě nenapadá, vzdyť se bojí zavřít jedno pražské gymnázium, kde se při maturitní zkoušce podvádělo! A to i přesto, že školní inspekce potvrdila mnohá pochybení, například že dotyčný žák neměl být k maturitě vůbec připuštěn. Inspekce, podle mě, správně doporučovala vzít škole oprávnění poskytovat vzdělání.\nMinisterstvo místo toho rozhodlo, že gymnázium může touto metodou pracovat i nadále. Protože podle náměstka ministra Jindřich Kitzbergera byly prohřešky sice závažnější, ale ne takové, aby to bylo na zavření školy. Bez urážky, ale je zcela jasné, že ministerští úředníci se bojí soudního sporu s firmou, která tohle vykutálené gymnázium provozuje.\nTohle „zajímavé“ rozhodnutí ze strany ministerstva bude vést, tak akorát k uvolnění podmínek pro získání maturity.\nNakonec jediným řešením bude státní maturita s jejími pevnými pravidly, ale do té doby si budou moci nejspíš soukromé školy dávat nebo prodávat vysvědčení prakticky komukoli. Vždyť je to pouhé „závažnější porušení“ pravidel.\nUvidíme za dva roky…", "original_file": "ces2grucmic_1"}
{"text": "SOBOTA 5.3.\nPřišla babička Eva s pejskem Endym na návštěvu. Endy lítal po zahradě s naší Peggy. K večeru jsem šla s babičkou k ní domů. Kde jsme se koukaly na televizi a hrály různé hry jako například: šibenici, město, jméno,... a slovní fotbal.\n NEDĚLE 6.3\n Ráno jsem šla s babičkou a s Endym do obchodu. Já s Endíkem jsem čekala před vchodem. V půl jedenácté jsem šla k Evě. Spolu jsme šly na hřiště, kde jsme lezly po prolejzačkách. Po obědě jsme s Evou hrály různé hry, nakreslily jsme si mapy pokladu, potom jsme kus mapy odtrhly, přesně tam, kde je poklad. Obě dvě jsme šly schovat poklad a utržený kus mapy. Setkaly jsme se u rybníka, kde byl START. Od rybníka jsme šly podle vyznačené trasy. Já jsem našla utrhlý papírek na návsi a poklad v křoví. K večeru jsem šla domů, protože mi byla ZIMA.\n\nCESTA DO NEDABUZ MAPA<img kresba mapy>\nPONDĚLÍ 7.3\n Ráno jsem šla zase k Evě. Měla tam kámošku Evu, skterou jsem se seznámila a hrály jsme si.\n Hrály jsme „Člověče, nezlob se“. Po obědě jsem šla s holkama na hřiště. Potom jsme zamířily k Evě domů a hrály na schovku. Pak jsme šly ke koníkovi, který je blízko hřiště. Hladily jsme si ho a krmily trávou. K večeru mně babička odvedla domů do {obec}<priv>. Vzaly jsme sebou i Endíka.\n <img 2 letící draci>\n <img fotka dívky se psem>\n Já s Endíkem\n <img menší srdce, velké srdce – uvnitř nápis LOVE, menší srdce>\n STŘEDA 9.3.\n Ráno nás (mě a Adama) vyzvedla babička Eva s dědou a jeli jsme se podívat do {obec}<priv> na půl ročního Adama což je náš bratříně. Když jsme přijeli zrovna spinkal, ale netrvalo dlouho a vzbudil se. Eva což, je Adamova maminka nám ho přinesla, aby jsme si sním mohly hrát. Přivezli jsme mu dáreček který si sám rozbalil což bylo krásný jak trhal papír. Potom jsme se naobědvali, i Adam papal polívčičku, oblékli se a šly jsme vozit malého v kočárku. Objely jsme skoro celé {obec}<priv> a povídali si jak už se moc těší až pojedou s malým domů do Anglie za taťkou. Když jsme se vrátily z procházky, byli puštěni pejsci Dak a Bady. Bady si mně nějak oblíbil a pořád po mně skákal. A žužlal mi bundu. Tenhle den stál opravdu za to.\n <img fotka dívky s miminkem> Já s Adamem\n\n<5 namalovaných srdcí, uvnitř nápis LOVE>\n SOBOTA 12.3.\n Večer jsme jeli k babičce do {obec}<priv>. Kde jsem si hrála s pejsky. Babička mi ukázala co už má zaseto ve skleníku. Taky mi na zahradě ukazovala Bledule a Sněženky. Zpáteční cesta domů byla pěkná<.> Byla tma. A poslouchaly jsme v autě písničky. Cestou nám přeběhl přes silnici zajíc. Taky jsme viděli na stromech krabičky které odpuzovali zvířata aby nechodila přes silnici! Byl na ně hezký pohled, protože v dálce svítily modře.", "original_file": "ho5dhajluc_1"}
{"text": "Tak tady žiji\n\nOsnova: 1) Úvod – Které místo označuji za domov\n\n2) Stať – Porovnání venkova z velkoměstem\n\n– Výhody Českých Budějovic\n\n3) Závěr – Moje představa domova\n\nOznačením tohoto místa jsou pro mě jednoznačně jižní Čechy a konkrétně České Budějovice i přesto, že celá moje rodina pochází z Moravy. Můj otec z malého městečka na beskydsku – {město}<priv> . A rodina z matčiny strany pochází z Ostravy. Já osobně jsem se narodil v {město}<priv> , ale celý můj život se doposud odehrával v „Budějicích“. Takhle se hovorově říká mému městu. Mluvím o nich jako o mém městě, protože pro mě neznamenají jenom dočasné bydliště, které při první příležitosti opustím, ale místo, ve kterém jsem zpokojený a cítím v něm zázemí.\n\nNemohl bych žít v nějakém o mnoho větším městě, jako například v Praze, kterou trápí problémy se smogem, s přelidněností a já nevím, co ještě všechno dalšího. Kromě toho je tam úplně jiný životní styl. Lidi jsou tam hnáni za kariérou a úspěchem, ale podle mě neumí na chvíli vypnout a relaxovat. Na mě by tam bylo příliš uspěchané životní tempo. Naopak na venkově by všechny tyto problémy zmizely, ale zase na vesnici nemůžu mít vzdělání na úrovni, kterou bych si představoval a kvůli nevelkému pracovnímu výběru bych musel dělat něco v zemědělství. Takže pokud b chci mít vysokou školu nebo možnost vybrat si z velkého množství zaměstnání, bylo by pro mě jediné řešení do města dojíždět a později by to stejně vedlo k přestěhování<.>\n\nV Českých Budějovicích se tyto dva protiklady slučují. Neříkám však, že to v jiných městech není, ale myslím si, že České Budějovice jsou v tomto směru skvěle vyrovnané, protože zde nepřevažuje ani prvek velkoměsta ani prvek venkova. Tomu odpovídá optimální počet obyvatel – 100 000, slušný výběr škol a zaměstnání, mnoho kulturních a společenských míst. Co se týče venkovského faktoru, tak například krásná a málo znečištěná krajina jižních Čech. Pravým opakem je sever České republiky. Dále je okolo Budějovic {mnoho}<in> okrajových částí. Mezi ně patří Dobrá voda, Suché vrbné, Srubec a další. Zde je život hodně podobný jako na vesnici, ale dostat se odsud do města je otázkou pár minut, a proto je zde vzdělání a pracovní příležitost stejná jako ve městě.\n\nHodně lidí, jako například já, žije na sídlištích. Pozůstatek z dob minulého režimu. Máme tu sice o něco nižší životní úroveň, ale nestěžuji si. Panelák, ve kterém žiju je na kraji sídliště, a proto je to tam o mnoho klidnější než uprostřed sídliště. Mým snem je přestěhovat se do nějakého rodinného domu blízko Českých Budějovic a tam si žít spokojený život.", "original_file": "cb1aholkry_02_1"}
{"text": "Kateřina Lundáková 1. C\n4. 11.\n\n1. písemná práce\nVzpomínka\n\nosnova: 1. poslední den před prázdninami\n2. v kabinetu\n3. Petrovy vzpomínky\n\nVe škole se rozdrnčí starý zrezlý zvonek, jenž oznamuje konec hodiny. Ozve se ohromný randál lavic a sunutých židlí. Petr si hází tašku přes rameno. Je to štíhlý vytáhlý chlapec s černými vlasy a jiskrnýma černýma očima. Je už ve třetím ročníku střední školy a je zrovna předvánočními prázdninami. Chystá se vyjít ze třídy, ale mezi dveřmi ho zastavý mladý profesor literatury: „Promiň, ale nemáš chvilku?“\nZa chvíli už jde za svým profesorem po dlouhých chodbách. Kam ho asi vede? Nejspíš do kabinetu. „Ale co jsem provedl?“ Poslední dobou byl Petr spíše zamlklý než aby vyvedl něco nepřípustného. Učitel ho vede dál a na konci jedné z chodeb otevře dveře. Před Petrem se objeví malý kabinet osvětlený jen malým okénkem, za nímž jemně padá sníh. „Posaď se prosím,“ přeruší náhle ticho profesorův hlas. „Chci se tě zeptat na ty básně. Včera jsi nechal svůj blok v lavici.“ Oznámí studentovi. A pak dodá skoro omluvně: „Nebudeš se zlobit, když ti řeknu, že jsem si je přečetl. A docela s chutí.“ Usměje se. „Psal jsi to sám? Nevěděl jsem, že takhle píšeš. Je to o tvých rodičích?“ Petr vysvětlí, že básně opravdu napsal, ale své rodiče nepoznal, zemřeli, když byl ještě malý. Jenže profesorovi to udajně nestačí. Posadí se naproti Petrovi a vyzve ho, aby pokračoval. Petr chvíli hledí na profesora, ale pak se nadechne a začne vyprávět:\n„Všechno začalo, když mě, jako malé dětsko přivezli k mé babičce do chalupy nedaleko za městem. Po rodičích byla babička jediná příbuzná. První vzpomínky mám ze svých tří let a něco mi vyprávěla babička, ale rodiče jsem nepoznal a tak jsem si je začal představovat a taky o nich psát. Proto vlastně píšu básničky.“ Profesor dál napjatě sedí a poslouchá. „Když moje babička zemřela, není to tak dávno, bylo mi patnáct let. Dali mě do sirotčince, a tam jsem do teď.“ Uzavřel Petr vyprávění.\n„Doufám, že ti nebude vadit, když ti řeknu, že jsem dal tvé básně do vydavatelství. Pan Sova by se na ně rád podíval.“", "original_file": "pr1clunkat_01_1"}
{"text": "CO JSEM SE (NE)NAUČIL O HODINÁCH ZSV\n\nOdložil dýmku, noviny a přísně se podíval, v jeho očích bylo vidět nadšení, ale přesto ho skrýval a vždy se zachoval jako by se nic nedělo. Petr to vždy poznal a snažil se dělat totéž, ale nikdy to nevydržel, odejmul svého dědu. Přítele kterého znal vždy jen pár dní o prázdninách. Přesto si mě vždy posadil vedle sebe a pozorně naslouchal každému mému slovu. Tak mohl Petr vyprávět o všem možném a mohl se svým dědou strávit celé odpoledne, aniž by si oba všimli ze už je večer.\n\nDnes bylo venku podzimní odpoledne. Petr měl za sebou cestu z domova až sem na tu starou pohovku na kterou se vždy těšil a celou cestu vlakem přemýšlel co bude to první co dědovi řekne. Ten teď sedí u okna a kouří svoji oblíbenou dýmku kterou mu zakazuje doktor i babička.\n\nKdyž se znovu zakousl do babičtina koláče a po chvilce chtěl dál pokračovat ve vyprávění uvědomil si Petr, že už celý týden nemůže dostat z hlavy, pro dosti páťáka zásadní otázku. Řekl tedy dědovi o jedné z posledních hodin přírodovědy kde zrovna probírají vesmír. Ta důležitá věta, která se mi vryla do hlavy a stále tam ještě je, zahrabána mezi všemožnými všedními problémy, školními úkoly a nespočtem maličkostí dodnes. Byla vyřčena mladou paní učitelkou na čtvrteční hodině. Její znění bylo následující: „...protože vesmír se stále rozpíná, nikdy nezjistíme, kde končí a kde začíná.“\n\nNa první pohled větě nic není, ale pro Petra to byla v té době přímo otázka života a smrti. Stále dokola přemýšlel nad tím, kde vesmír končí, kde začíná a co je za ním?\n\nKdyž dědovi vyložil pro většinu dospěláků pomíjivou otázku, děda se na mě usmál. Popravdě jsem očekával, že udělá stejné gesto jako můj otec a začne se vykrucovat, že to nikdo neví a jak je to těžká otázka. Kdežto já chtěl odpověď, ne další otázky.\n\nDěda se na chvíli zadíval ven z okna, nevím kam, možná na podzimní třešeň a možná na oblohu. Petr sice nevěděl, kde přesně hledal děda odpovědi, ale teď měl konečně naději, že se dozví víc. Po chvilce se děda opět obrátil na Petra a poslal mě do stejného třetího šuplíku, kde si schovával tabák před babičkou. Vždycky mě pro něj posílal sedíce ve svém koženém křesle. Měl jsem přinést staré karty, potkával jsem je tam, ale vždy jsem se bál jen o ně zavadit.\n\nPetr opatrně položil karty na stůl a začal je vyndávat zpočátku to nešlo moc dobře, bylo vidět, že už s nimi dlouho nikdo nehrál. Byly to staré, ještě předválečné karty. Na jedné z nich byl Masaryk. Toho jsem dobře znal, visel na protější stěně. Když byly všechny karty na stole, děda začal stavět jednu kartu na druhou. Divil jsem se, že tu hru zná. Žil jsem v přesvědčení, že je to poslední karetní novinka. Jak jsem později zjistil děda byl velmi obratný stavitel a tak po několika nezdarech se nám povedlo postavit docela vysokou a stabilní věž. Petr si všiml úsměvu v dědově tváři. Byla na něm vidět taková ryze dětská radost. Právě v té chvíli se ze starých dědečků stávají znovu malí chlapci.\n\nPetr s dědou stanul před svým výtvorem, ale mě stále vrtala hlavou ta myšlenka, kdy už konečně budu vědět odpověď na otázku, kde končí vesmír. Znovu jsem se tedy dědy zeptal. Odpověď byla nečekaně rychlá a velmi překvapující. Děda klidným hlasem řekl: „Támhle za těmi dveřmi je ten tvůj velký konec.“ Petr si v duchu prohodil „Za těmi dveřmi?? Tam je přece jen kuchyň??“ Ale nedalo mi to a vyskočil jsem z pohovky a letěl jsem ke dveřím. Myslím, že nikdo by nedokázal urazit tu vzdálenost rychleji než tehdy já.\n\nPetr si opět sednul na starou pohovku, ale s podstatně smutnější tváří a trochu zoufalým hlasem prohodil, že na konci vesmíru je jen babička, která vaří.\n\nDěda se jen usmál. V tom jsem si všiml, že celá velká stavba byla pryč, na stole ležely pouze karty rozdrobeny jako podzimní listí na ulici.\n\nHned jsme se zajímal proč děda zbořil karty. Odpověď Petra zaskočila, ostatně jako celé dnešní odpoledne, prý za to můžu já sám, chtěl jsem protestovat, ale děda začal stavět znova. Petr dlouho neváhal a začal mu pomáhat. Nyní šlo vše mnohem lépe a stavba byla znovu na světě. Poté děda opět řekl Petrovi ať se jde kouknout na konec vesmíru. Moc už se mi nechtělo, ale šel jsem. Petr otevřel dveře a opět ho žádný zázrak nečekal, zase jen babička, tentokrát ho odvděčila milým úsměvem. Jak jsem se vracel, ucítil jsem lehký průvan. Po chvilce mi došlo co skutečně zbortilo karty. Byl jsem to já, při snaze dostat se na ten mizerný konec.\n\nDěda si odložil brýle na stolek a až teď jsem si všiml, jak hnědé má oči. Později to bude to jediné, co si z něho budu pamatovat. Otočil se a teď se zeptal on Petra, co si mysli o tom nekonečném vesmíru. Začal jsem mluvit o hvězdách, galaxiích a právě v té chvíli mě děda zastavil a řekl „Podívej se kolem sebe na tu starou pohovku, stolek, křeslo i na sebe. Všechno v této místnosti je náš vesmír. Hledáš konec vesmíru, ale sám jsi jeho součástí, jsi uvnitř této místnosti a proto nikdy nemůžeš najít konec. Nikdy se nepodíváš za dveře, aniž by se ti nezhroutil tvůj domeček z karet.\n\nProto tu můžeš pouze žít s vědomím, že jsi tak blízko odpovědi ale nikdy se ji nedozvíš.", "original_file": "pr4atpriond_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n23. května 2006\nVladimír Sova\n\nPřátelé a tvrdá hudba jsou pro mě nejdůležitější\n\n I. Úvod\n II. Stať a)\n b)\n III. Závěr\n\nJe těžké začít. Protože si myslím, že ve svém věku je pro mne obtížné posoudit co považuji za nejdůležitější. Vím, že za pár let asi budu považovat jiné hodnoty za více důležité. A až se ohlédnu zpátky, možná se pousměju nad tím, jak jsem se od té doby změnil. Ať už k lepšímu či horšímu, to nechám na posouzení jiných.\nKaždý v různých obdobích svého života vyznává různé hodnoty. Co může někomu připadat trapné či naivní, mohu já klidně považovat za svůj největší smysl života. Jednou z nejdůležitějších věcí jsou pro mě přátelé. Osobně zastávám názor a nestydím se za něj, že člověk by si měl užívat života dokud to jde. Zlé jazyky by mohli namítnout, že zastávám názory lenochů a hospodských povalečů, kteří se jen rádi baví. Ale je to přesně naopak. Mým prvotním cílem je samozřejmě úspěšně dostudovat. Se svými přáteli trávím většinu svého volného času a vím, že momentálně zažívám dosud nejlepší chvilky svého života.\nJsem také velkým příznivcem hudby a to zejména těch extrémních žánrů, které dnešní masová kultura moc nevyznává. Pozoruji, že i kvůli tomu jsem mezi ostatními stejně starými lidmi jakýmsi zvláštním prvkem. Protože jim metalová hudba nic neříká. Dokonce i ve třídě mám díky tomu svou přezdívku. Podle jedné staré britské skupiny. Je to důkazem toho, že lidí, kteří jsou mi blízcí, mne berou takového jaký jsem. A toho si cením. A také se nehodlám nijak měnit. Nejvíce se děsím představy až jednou budu starým senilním dědou a vzpomínky z mládí a na to, co jsem míval rád, zůstanou kdesi zastrčeny v paměti a bude to to jediné co mi zbyde. A já budu jen starým protivou, který otravuje své okolí, protože nemá co napráci.\nPokud má člověk přátele, kteří za ním stojí ve všech situacích, dokáže zvládnout cokoli. Se současným stavem věcí jsem celkem spokojen, ikdyž nikdy není nic tak růžové, jak si člověk jen sám sobě nalhává, protože si přeje, aby to tak bylo. Na budoucnost nemyslím. Co bude za deset, patnáct let mě zatím vůbec netrápí.", "original_file": "cb2csovvla_02_1"}
{"text": "Bendová, V.B, 07/08\n\n<obrázek č. 1: Tři chlapci bruslí na silnici.>\n<obrázek č. 2: Jednoho z nich srazí auto.>\n<obrázek č. 3: Chlapec je zraněn.>\n<obrázek č. 4: Jeho kamarád běží pro pomoc.>\n<obrázek č. 5: Jeho kamarád telefonuje z telefonní budky.>\n<obrázek č. 6: Záchranáři odnáší zraněného chlapce, doprovází je jeho kamarád.>\n\nOsnova\n1)Tři kamarádi bruslí na silnici.\n2) Srážka s autem.\n3) Petr je zraněn.\n4) Martin jede pro pomoc.\n5) Martin volá l. 155.\n6) Záchranáři odvážejí Petra.\n\nDva kamarádi a Petr\nTři kamarádi šli bruslit na silnici. A jak si tak hráli, na silnici tak Petra srazilo auto. Martin se ho zeptal, co ho bolí Petr ukázal na nohu. Martin řekl že zajede k telefonu, zavolal na číslo 155. Rychle přijela sanytka aby Petrovi pomohli. Odvezli ho do nemocnice, dopadlo to naštěstí dobře, dali mu sádru. Petr byl rád že není na vozíku.", "original_file": "bu5bbenkat_02_1"}
{"text": "27. listopadu 2008\nGold\nP1b\n\n1. písemná slohová práce\nVypravování\nTéma: Roku 3058\n\nOsnova:\n1 Úvod\n2 Škola\n3 X40\n4 Smrt Voxe a Iana\n5\n\nJe rok 3058. Od času kdy v Praze jezdily auta a tramvaje se toho hodně změnilo. Na zemi už se nikdo nezdržuje. Většina starých budov je zničena, zachované jsou jen nějaké památky např obchodní centra nebo zbytky vysokých budov. Lidé jezdí ve vznášejících autech a tramvajích, chodníky jsou spíše mosty vedoucích od obroských vznášejících se budov k jiným. Občas se stane, že se nějaký člověk či porouchané vozidlo propadne dolů do hlubokých trosek města, ale to se hold v jednom z mála zbylých měst na planetě stává.\n\nX40\nJako každý den byl mladý Jimi Wind na cestě do školy o pět minut později. Neměl rád hypertramvaje od tý doby co se jedna zřítila do trosek města a tak jezdil na tryskovým skejtu. Nebyl ještě zletilý, nesměl jezdit víš jak v X35 ale toto pravidlo rád porušoval. V X37 se do školy dostane rychlej a ještě si zažije nějaký to dobrodružství před školou. Naklonil skejt vzhůru a lehce se nadnesl zhruba o 50m. Ihned jak se stal součástí X37 ho málem zadní křídlo nákladního plavidla rozťalo ve dví, naštěstí se včas přikrčil. Zbytek cesty už byl relativně klidný až na pár podobných nebezpečných momentů, ale přesně to měl Jimi na jeho jízdě se skejtem rád.\nDo školy to stihnul jen tak tak. Začala hodina Fyziky. Nuda jako vždy, starý profesor vysvětloval rovnice teleportování částic. Jimi seděl vzadu se svým kamarádem Sparxem, který s ním často jezdil na skejtu. Sparx mu vyprávěl jak ho minulý týden srazilo popelářské plavidlo v X40, naštěstí z toho vyklouzl jenom s umělým ramenem a rukou. Hodina a po ní dalších 14 nakonec skončilo. Po škole Jimi, Sparx a další 2 o rok mladší jezdci Vox a Ian vzali tryskový desky a šli na další jízdu do Xcest. Nebyl to den pro ježdění, cesty byly ucpané pár stop pod X20 se našla stará petřínská věž a to udělalo ve městě chaos. Přes to Vox a Ian dostali nápad přejet 3 bloky po X40. Sparx chvíli protestoval mávajíci přitom na svojí robo ruku ale po chvíli se nechal ukecat. Jimi měl špatný pocit, ale to bylo asi tím obědem. Nakonec se 4 postavy na svítících deskách vznesly do X40.", "original_file": "grp1bgol_1"}
{"text": "Životopis\nJmenuji se Petra Lehocká narodila jsem se 4. 10. 1994 v Kladně. Je mi 15 let.\nBydlím v ulici Francouzská 2456, Kladno. Jsem svobodná.\nOtec se jmenuje Viktor Lehocký narodil se 11: 5. 1961. Bydlí také v Kladně ulice Francouzská. Pracuje jako směnový mistr v kladenských ocelárnách. Matka se jmenuje Lubomíra Lehocká. Narodila se 24. 12. 1957 na Slovensku. Nyní bydlí na Kladně v téže samé ulici. Pracuje v oriflamu jako dělnice. Sourozence nemám.\nZákladní školu dokončím v letošním školním roce. Nemám žádné doplňkové kurzy. Mám základy angličtiny a němčiny. Nemám žádné alergie, nejsem náchylná k nemocem. Můj zdravotní stav je dobrý.\nNapsáno 8. 1. 2010 v Kladně\nLehocká", "original_file": "kl9alehpet_1"}
{"text": "Rozhodující okamžik\n\nOsnova: I. Úvod − pohled do zrcadla\n\nII. Stať − 1) shrnutí obou obrazů\n\n2) první obraz a zamyšlení se nad ním\n\n3) úvod do druhého obrazu\n\n4) nátlak času\n\n5) druhý obraz a zamyšlení se nad ním\n\nIII. Závěr - nadhled nad celým vyprávěním\n\nPři každodenním pohledu do zrcadla nevidím pouze svůj vlastní obličej, ale to, co se v něm, při delším sledování sama sebe, projeví či ukáže. A tím je mé osobní nitro. To, jak se cítím a většinou i to, v jakém jsem momentálním rozpoložení. Ve svém vlastním případě, ve svém vlastním zrcadle, nevidím pouze obraz jeden, jako snad většina lidí, ale rovnou obrazy dva.\n\nJeden obraz znázorňuje mojí osobnost, jak se cítím dlouhodobě a ve druhém obraze lze najít podobu, ze které lze vyčíst, jaké pocity a myšlenky prožívám v rozmezí pár dnů, hodin a minut. Rád bych se pokusil o sepsání alespoň jedné z již jmenovaných podob mého nitra, mého já.\n\nZa prvním obrazem se nachází v mých očích člověk, kterému ve své podstatě k absolutnímu štěstí nechybí málo. Nemá problémy ve škole, učivo mu jde v rámci přijatelných mezí, přátel má plno, tudíž slovíčko „nuda“ je pro něj naprosto neznámá fráze, nemusí se obávat o své zdraví a celkový vzhled, který se projevuje na venek, nevypovídá žádné známky utrápenosti ve většině směrech lidských obav. Lze říci, že takto mě vidí moji přátelé a rodina. Tento obraz mi ale není vlastní, nepatří k mně, mnohdy ani nedokáži pochopit, z jakého důvodu mi ho, mí bližní, připisují, možná z důvodu, že jinak se cítím na||venek a jinak uvnitř mého já. Ačkoliv bych si přál, abych takto vypadal a cítil se i uvnitř, ale není možné tohoto stavu dosáhnout, neexistuje člověk, který by byl bezstarostný, bez problémů, kterého nic netíží. Možná ale takto, po stránce dlouhodobosti, opravdu vypadám.\n\nJe právě ale načase napsat pár řádků, které by mi byly vlastní, které by vystihly mojí opravdovou tvář a vřele doufám, že vystihnou i mé momentální pocity, má denní rozpoložení.\n\nAčkoliv se ale právě nacházím pod silným nátlakem nedostatku času, pokusím se vyjádřit vše, co bych vyjádřit měl.\n\nNejvíce, co mě tíží, co mě ubíjí, jsou déletrvající problémy mezi mnou a mou přítelkyní. Energii, kterou byl jsem nucen investovat do pokusů o vyřešení tohoto dilema, jsem ztratil a tím pádem i ztrácím chuť na vše ostatní, co mě obklopuje a tím jsou přátelé, kteří ve své podstatě za nic nemohou, alespoň někteří. Dalším malým velkým problémem jsou roztržky v rodinném kruhu, ale to je již kapitola sama pro sebe, která by si zasloužila více času, než − li kolik ho právě mám. Tyto dva problémy nejsou zdaleka jediné, co mě tíží, ale jsou pro ně takové váhy, že jim přikládám nejvíce viny za mé, mnohdy až zbytečně, depresivní stavy.\n\nTouto poslední myšlenkou, nebo snad posledním pohledem, bych své zamyšlení nad sama sebou, zakončil. Věřím tomu, že některé mé problémy mohou považovat za titěrné, že oni jsou prý nuceni řešit mnohem závažnější, ale pro mě, mojí pravou podobu, je toto právě to nejhorší co mě doposud potkalo. Toto vše, co jsem právě napsal, jsem již kolikrát v zrcadle viděl, ale věřím na pravidlo… bude mnohem a mnohem hůř.", "original_file": "cb1apexpet_01_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nBlažek Jiří 12. ledna 2006\n2.C\n\nAbeceda dnešní společnosti (úvaha)\nKalamita (volný st.)\nProbouzím se, je neděle ráno (volný st.)\nDějiny mých úspěchů a neúspěchů (úvaha)\n\nAbeceda společnosti\nObvyklá rozšířená a velmi obecná otázka – jaký je hlavní problém společnosti?\nNevím jestli má taková otázka smysl a už vůbec nevím, jestli je na ní možné nějak věcně odpovědět – často se klade ve zcela konkrétních případech – například politik vzal úplatek – a v zápětí přichází zobecnění – problém společnosti je braní úplatků.\nJenže – již od pohledu je to velmi jednoduché tvrzení – sice né nesprávné, ale jednoduché a hlavní věc: nikdo ještě nenavrhl takové řešení, aby se úplatky nebraly (je spousta plánů, aby se lidé báli vzít úplatek, ale ne aby ho nechtěli vzít). A přece: pokud neznáme přesné řešení, neznáme ani přesně problém, který může být obecnější či jemnější a braní úplatků je jeho jeden zcela konkrétní a specifický projev. Je tedy zřejmé, že musíme jít hlouběji. Spousta lidí si myslí, že onen problém je hloupost, jenže toto tvrzení zpochybňuje už fakt, že hloupost je relativní z čehož je jasné, že i společenská provinění jsou relativní, odpovídající té které skupině lidí. Pod tímto pohledem se dá říci: 1) pokud hlupák zbije a okrade člověka je to úplně stejné jako, když 2) průměrný úředník vezme úplatek nebo jako když 3) intelektuál prostě nemá rád svého oponenta za to že jej porazil v čestném kariérním souboji. Zbývá tedy jediné vysvětlení, rovněž často zmiňované. Je jasné, že společným jmenovatelem třech předcházejících případů je sebestřednost. Problém jež je sice často haněn ve své jednoduší podobě, ale často podporován v té složitější – v ambicióznosti. Je zřejmé, že v dnešní společnosti je důležité, aby se jednotlivec zlepšoval – je to však dosahováno tím nejprimitivnějším způsoben – být lepší než ostatní. Světu vévodí dvě barvy- úspěch, vítězství a neúspěch porážka. Je tedy jasné, že pod tímto vlivem se jedinec těžko pro něco naprosto upřímě natchne, pro něco, kde by nevnímal sebe, ale jen tu věc jíž je oddán. Samozřejmě, pokud někdo něco opravdu dělá, jistě ho to také baví, ale v drtivé většině případů to není v ohnisku zájmů; například vědce jistě baví věda, ale především chce být co nejchytřejší, politiky většinou baví politika, ale také chtejí být co nejmocnější a lidé které nic nebaví chtejí být co nejbohatší. Jak již bylo řečeno ona sebestřednost je však 1) nejúčinnější nebo 2) nejjednoduším způsobem jak jít kupředu. Pokud by byla pravda 1. varianta je podle mě jasné, že se nic nezmění – lidé se budou stále v jednotlivých odvětvých zlepšovat, ale budou řešit problémy stále stejné vážnosti úměrné jejich inteligenci Myslím si však, že pravděpodobnější je, že se jedná o nejjednoduší způsob, který pomáhal lidstvu při jeho počátečním vývoji a nyní se nacházíme v přelomové době, kdy příští generace budou žít hlouběji a svým způsobem v “nadčasových“ hodnotách – jednoduše nesrovnatelně kvalitněji než lidstvo nyní, smažící se ve vlastních šťávách.\n\nOsnova : I. Úvod : otázka\nStať a) konkrétní problémy\nhloupost\nsebestřednost\nZávěr : výhled do budoucna", "original_file": "cb2cblajir_01_1"}
{"text": "5. prosince 2008\nLucie Panenková\nP2\n\n1. písemná slohová práce\nCharakteristika, popis\nTéma: Svět z pohledu psa\n\nOsnova: 1.\n2. Charlie\n3. Alice\n4. Ztracená\n5. Svět\n\nAhoj, jmenuji se Andie a jsem čistokrevná čivava. Včera jsem koukala na svého páníčka při snídani. Zrovna četl noviny. Přemýšlela jsem co je na nich tak zajímavého. Mé zjištění bylo, že jsou to jen příběhy jiných lidí o tom, co viděli nebo zažili. A tak jsem si řekla, proč bych podobný článek nemohla napsat i já. Rozhodla jsem se popsat Vám svůj svět.\nČím ale začít? Nejlepší bude, když představým svého páníčka. Říká si Charlie. Každé ráno, když ho probudím olíznutím a vstřícným štěkotem, jde se mnou zodpovědně na procházku. Při té cestě si vždy koupí již zmiňované noviny. Má vysoké a silné tělo a chodí po dvou. Nemá skoro žádnou srst, jen na hlavě mu roste bujnější porost tmavých kadeřavých vlasů. Jeho oči jsou modré jako letní nebe a moc hezky s nimi umí koukat. Má taky trochu divný noc. Nejenom trochu. Je krátký a divně spláclý. Nedivím se, že s ním neumí stopovat. A ty uši! Vždyť neslyší skoro ani za roh. Někdy mám pocit, že mě dokonce záměrně ignoruje. Na druhou stranu mě už naučil spoustu věcí. Nejraděj mám, když spolu válíme sudy. Užijeme si spoustu legrace. Někdy je snad dokonce hravější než já. Ale když je s ním Alice tak nemám šanci.\nAlice je jeho přítelkyně. Alespoň to tak říkal. Přivedl si ji jednoho dne a na mě působila dost nesympaticky. Vrčela jsem na ní a štěkala, ale ona si z toho nic nedělala. A ještě víc mně vytočilo, když pohodila svými dlouhými rovnými vlasy, které mají barvu jako moje krásná opečovávaná srst. Přitom hodila takový zvláštní pohled do Charliem jako kdyby ho chtěla ukousnout. Navíc má stejně modré a hluboké oči jako on. Urazila jsem se a pod nohami stolu vyběhla ven.\nBěžela jsem a běžela jsem až jsem se ztratila. Otočila jsem se na zvláštním místě. Spousta stromů všude kolem lemovala okraj cesty z písku. Nikde nikdo nebyl. Najednou se zatáhlo a mě začal svírat pocit úskosti. Když jsem se chtěla vydat na cestu, písek se pode mnou lehce propadl. Zafoukal vítr a listí se začalo sypat ze stromů na mě. Bylo to jako pohlazení od páníčka a já si uvědomila, že se mi stýská. Schoulila jsem se do klubíčka a pozorovala ty stromy. Tvářili se jako by jim všechno patřilo. Zahlédla jsem světlo. Najednou se vynořila i Alice. Zvedla mě a odnesla domů. Byla jsem jí moc vděčná a od té doby jsme kamarádky.\nMůj svět se však skládá s více věcí. Některé neumím ani popsat. Když jsem byla malá, bylo všechno ohromné. Teď když jsem dospělá, mám pocit že se i přesto nic nezměnilo. Ta spousta věsí, které se mi staví do cesty. A co nebezpečí všude kolem. Já na něj však nedám a radši si vše zpříjemním nějakou štěkavou písničkou.", "original_file": "grp2panluc_1"}
{"text": "Funkce narvalího rohu\n\n Narval je 4,5 metru dlouhý a až 1,5 tuny vážící kytovec, jehož teritorium se nachází nad 75°severní šířky. S ostatními druhy tohoto rodu j naprosto nezaměnitelný díky 2,5 metru dlouhému „rohu“, který mu vystupuje z hlavy. Tento útvar byl pro vědce záhadou po celá desetiletí. Samozřejmě vznikla celá řada teorií, např. že je to zbraň sloužící k soubojům, prorážeč ledu, nebo jednoduše sekundární pohlavní znak. Žádná z těchto teorií nezněla příliš přesvědčivě, ale zároveň se nedala jednoduše vyvrátit. Avšak nejnovější poznatky oceánologů funkci těchto v přírodě naprosto ojedinělých útvarů definitivně objasnily.\n Ačkoli to tak na první pohled nevypadá, narvalové ve skutečnosti žádný roh nemají. Útvar, který jim vyrůstá z hlavy je totiž kel, neboli zub vyčnívající z tlamy. Vyrůstá z levé strany horní dásně a svou spirálovitou strukturu a asymetrií se vymyká všemu, co je zoologům doposud známo.\n Přestože se roh zdá být velmi tvrdý a pevný, je až překvapivě pružný, lze ho totiž roztáhnout až o 30 centimetrů.\n Obrovským překvapením pro vědce bylo, když zjistili, jak obrovsky hustá je inervace tohoto přírodního unikátu. Od hlavního nervu, který se táhne středem celého „rohu“ se větví miliony nervových vláken až k povrchu. Narvalové díky němu dokáží „snímat“ změny tlaku, teploty, ale i obsahu látek v okolní vodě. Je to tedy v podstatě nepředstavitelně citlivý hydrodynamický senzor a zároveň chemoreceptor.\n Díky těmto schopnostem dokáží tito kytovci nejenom „vystopovat“ svojí oblíbenou kořist, ale také zjistit aktuální salamitu vody. To jim pomáhá například s odhadem, kde je ještě volný přístup k hladině a kde je již moře zcela zamrzlé.\n Mohlo by se tedy zdát, že je dlouholetá záhada konečně vyřešena. Na její místo však okamžitě nastupuje ještě mnohem zajímavější otázka, která se však týká spíše fylogeneze, než anatomie. „Proč se zub, který slouží k rozmělňování potravy, najednou diferencoval tak extrémním způsobem?“ Vědci se již touto otázkou začali zabývat, takže je vysoce pravděpodobné, že i ona bude v blízké uspokojivě zodpovězena.", "original_file": "js3jel_04_1"}
{"text": "Daňková, Lenka, 2. G\n16. 10. 2008\n\n1. slohová kompozice\n(diskusní příspěvek)\n\n<novinový článek – Proč taháky? Proč ne>\n\nTaháky\nMusím říct, že co se týče taháků, tak musím s panem Pavlem Vykydalem souhlasit. Z vlastní zkušenosti vím, že někdy se prostě všechno naučit nedá a tahák je nezbytný. Jsou totiž dny, kdy bych se musela učit a připravovat na každý předmět, a to proto, že buď se píší testy, zkouší se, či mám na nějaký předmět referát. K tomu se přidá to, že se ze školy vrátím v 18 hodin večer a úkol vše se naučit a trochu se vyspat je nemožný. Ve 12 hodin už mi proto nic jiného, než napsat tahák nezbývá. I když jsou tyto pomůcky z hlediska profesorů nepřípustné, tak mají i svou kladnou stránku. Tou je, že když si tahák připravuji, stihnu se ještě něco naučit. A nakonec svou pomůcku ani nemusím použít. A však jsou předměty, ve kterých se tahák použít nedá, a na ty je nutné se naučit. Souhlasím, také s tím, že každý si musí vytvořit tahák pouze pro sebe, neboť jen on sám se v něm dokáže orientovat a během testu v něm rychle vyhledat potřebné informace. Jeho soused by potřebné informace určitě hledal déle a to by ho mohlo stát čas, nebo test dříve vybraný a oznámkovaný pětkou. Další nepříjemnou možností je nalezení taháku profesorem. Tato situace většinou končí pětkou z písemné práce. Je také pravda, že některé informace získané ve škole, jsou pro nás v dalším životě nepoužitelné a nepotřebné. Takže pokud se je naučíme, tak je také rychle zapomeneme. Nakonec bych řekla už jen to, že šikovný a vynalézavý student si vždy poradí a žádný problém pro něj není neřešitelný.", "original_file": "ces2gdanlen_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n23. května 2006\nStanislav Rataj\n\n...rými se bavila. Patřilo mezi ně nejprve kouření cigaret, později i marihuany a v posledních letech vše došlo tak daleko, že se tam čas od času objeví i psychicky narušený jedinec obtěžující své okolí. No, kdo by v této „společnosti“ chtěl někdy po práci relaxovat? Bohužel celé této situaci přihlížela i naše stará známá lavička, jež byla často i přimým účastníkem těchto událostí. V průběhu lez se z ní stala troska mezi lavičkami, kterou zničila zhýralá mládež.\nLavička dnes oficiálně funguje. Člověku se tam ovšem nechce ani sedět, neboť stačí se jen podívat kolem…Všude jsou jed poházené vajgly, odpadky ze zničeného nedalekého odpadkového koše, rozbité opěradlo a poházené šrouby z lavičky…\nJak už jsem řekl, v osudu lavičky se dá vysledovat vývoj české mládeže. Například před deseti lety nikoho ani nenapadlo řešit na státní úrovni legalizaci marihuany. Tehdy ani polovina společnosti pořádně nevěděla o co ve skutečnosti jde. A dnes – stačí se podívat do volebního programu některých politických stran…\nSpolečnost se zkrátka mění. Je však potřeba si položit otázku: „Za jakou cenu?“ Tento problém je však již na jinou diskuzi. O tom třeba příště.\n\nOsnova: 1. Úvod\n \t2. Stať – „lavička v proměnách“ a) před desetilety\n b) v průběhu uplynulých deseti let\n c) lavička dnes\n d) dnešní mládež\n \t3. Závěr", "original_file": "cb2cratsta_02_1"}
{"text": "Válka\n\n„Zlo, bezpráví a násilí přežívají jen s naším přispěním, neexistují samy o sobě.“ (M. Ghándí)\n\nDo dějin lidstva neodmyslitelně patří války. Stejně jako zvířata bojují o svá teritoria, tak i lidé mnohokrát nedokázali ukojit svou touhu po novém území, moci a slávě. A tak byly, jsou a budou války. Nemá cenu, myslím, zamýslet se nad tím, je-li to správné nebo ne. I když odpověď nemusí být tak jednoznačná. Já tvrdím, že žádná válka ani bitva, která kdy proběhla, nebyla zapotřebí. Vždy za všech situacích se dá rozumně domluvit. Ale kdo může říct, jak by vypadal náš svět nebýt slavných bitev o důležitá území. A kam až by se lidstvo dostalo, kdyby nezanikly takové říše jako Řecko nebo Egypt. A kde by naopak bylo, kdyby člověk kdysi dávno nebojoval o oheň.\n\nAle co vlastně válka lidem přináší? První, co mi vytane na mysli je utrpení, kterým chtě nechtě prochází i lidé, kterých se válka netýká. Může to sice znít jako klišé, ale mám tím na mysli hlavně ženy a dět<.> Přiznejme si, že to jsou především muži, kdo chytají {zbraně}<ni> do rukou a s opojným pocitem, že snad vykonávají nějaká hrdinství, se ženou pobíjet jiné muže někde na druhé straně světa. Ač chtějí nebo ne, zapojují do svých krutých her na vojáčky i druhou polovinu lidstva – totiž právě ženy a děti. A tak se na určitou dobu zastaví život v oněch válčících společnostích a všichni se musí po všech stránkách omezovat do té doby, než se muži pobijí a zbylí invalidní hrdinové si rozdají svá ocenění.\n\nPodle mě je správné bojovat za svou svobodu. Ale lidé by měli nejdříve přehodnotit situaci, než sáhnou po zbraních.", "original_file": "pr3cnovele_01_1"}
{"text": "Mobil\n18. 01. 2009\nPopisuji ukradený mobil Hudební nokii Xpress music 5300, která se stratila z luxusní vily pana Michala Davida.\nNa první pohled si všimnete obdelníkovitého tvaru se zakulacenými hrany, bíločervené barvy. U displeje má tlačítka ke spouštění hudby. Na boku má tlačítka ke zvýšení nebo ztlumení hudby a ke spustění fotoaparátu, a infraport. Na druhém boku je zástrčka na sluchátka. Na vrchu mobilu je zástrčka na nabíjení, USB kabel, a tlačítko na vypnutí. Zadní stranu zdobí nálepky ve tvaru srdce a nápisem O2. Je zde i fotoaparát, reprák a tlačítko na odendání krytu pod kterým se skrývá baterie, sim karta a také paměťová karta s pamětí 1GB. Je vysouvací. Takže, když ho vysuneme objeví se klávesnice šedé barvy, kterou zdobí modrá písmenka a číslice.\nMajitel chtěl tento mobil darovat Monice Absolonové k narozeninám. Nálezné majitel vyhlásil na 20 000Kč. Doufejme, že se najde.", "original_file": "cl7cpolkat_1"}
{"text": "Dřevíkovský, kvarta, Gymnázium J. Seiferta\n\nZávěrečná písemná slohová práce\nPUBLICISTICKÝ STYL\n\n1. Vypracujte krátkou úvahu na jedno z uvedených témat:\na) Jaký bych já byl učitel/Jaká bych já byla učitelka\n\nNÁPADY JEDNOHO STUDENTA\n\nV parném období závěrečných písemek si kladu otázku: Jaký bych byl já učitel? Stačí se podívat na náš pedagogický sbor a vybrat si od každého člena nejlepší vlastnost. Tak pěkně od začátku. Chtěl bych vypadat jako pan Blaha zkřížený s panem Loukou. Pohodový vzhled (Blaha) a dobrá image (Louka) jsou základními kameny úspěchu.\nMyslím, že bych něměl mít hlas vysoce postavený (promiňte mi, pani profesorko Čechová) a ani uspávací (jako pan Rejman). Musí být klidný (pani Dančevská) a hlasitý (pani Farrimoodová, nebo pani Burešová).\nPodle mě je důležité i umění vyprávět tak, aby látka nebohé a unavené studenty bavila. Pani Svobodová, chci být jako vy.\nMám být na studenty přísný (jako paní Čapková) nebo klidný (jako pan Jirman)? Radši bych si vybral mezi oběma extrémy zlatou střední cestu a byl bych jako paní Virtová.\nA úplně nakonec – co bych vyučoval? Český jazyk? Anglický jazyk? Biologii? Nic neumím tak dobře, abych to mohl vyučovat. Takže, děkuji vám, milí profesoři, za vaši snahu mě vychovat k obrazu svému, ale po všem rozhodování, jaký bych byl být jeden z vás, jsem se rozhodl zůstat studentem.", "original_file": "js9mdrevoj_1"}
{"text": "1.osnova\n\nVánoční svátky\n\nNa štědrý jsem se moc těšila.\n\nI když počasí nebylo úplně vánoční, měla jsem dobrou náladu.\n\nVánoce\n\nŠtědrý den\n\nnový rok\n\nVánoční svátky\n\nNa sŠtědrý den jsem se moc těšila. I když počasí nebylo úplně vánoční, měla jsem dobrou náladu. Na Ježíška už nevěřím, ale přesto jsem mu dopis napsala a dala za okno. Dopoledne na Štědrý den k nám přijela babička Eva, aby nebyla doma sama. K obědu jsme měli polévku z kapra a staročeskou kubu. Všichni pomáhali, já jsem s dědou zdobila stromeček, máma s tátou balili dárky a babička Eva s babičkou Evou smažily kapra a řízky. Už jsem se nemohla dočkat večera. Po Štědrovečerní večeři jsem šla do pokoje čekat až uslyším zazvonit Ježíška. Nečekala jsem dlouho, a uslyšela jsem zvonění. Než jsem sešla po schodech dolů, byl Ježíšek pryč. Zase jsem ho neviděla. Zato pod stromečkem byla spousta dárků. Všichni se posadili okolo stromečku a já jsem dárky rozdávala, všem jse dárky moc líbily. I ty dárky ode mě. I já jsem pod stromečkem dostala co jsem si přála, největší radost jsem měla z fotoaparátu. I na naše zvířátka Ježíšek nezapomněl.\n\nVánoce byly krásné a veselé.", "original_file": "hr6burkat_02_1"}
{"text": "31.10. 2006\t\nIveta Přívratská, 2.D\n1. písemná slohová práce\nMěkkýši\n(Referát)\n\nOsnova:\nI. Úvod – měkkýši jako jeden z hlavních kmenů, který se řadí do živočichů se třemi zárodečnými listy a s pravou tělní dutinou – coelomem.\nII. 1) Popsání členění těla.\n2) Podrobně rozepsaná vnitřní stavba.\n3) Rozdělení měkkýšů do podkmenů a tříd a vypsané jejich charakteristické znaky.\nIII. Závěr – krátké připomenutí hlavních znaků, díky kterým se řadí k vývojově velmi vyspělým.\n\nMěkkýši, latinsky nazývaní Mollusca, jsou po členovcích druhým druhově nejbohatším kmenem živočichů. Obývají moře, sladké vody i souš. Je to první živočišný kmen a pravou druhotně tělní dutinou, coelomem.\nTěla většiny měkkýšů se člení na hlavu, nohu a útrobní vak. Hlava je smyslovým centrem, noha, která je břišní částí těla, má funkci pohybového orgánu. Útrobní vak obsahuje vnitřní orgány a kryje ho kožní záhyb, který nazýváme plášť. Jeho vnější pokožka vylučuje vápenitou schránku, vzácněji kutikulu.\nNervová soustava je tvořena nervovým prstencem kolem trávicí trubice a čtyřmi pruhy vybíhajícími do těla. Nejnápadnější smyslové orgány měkkýšů jsou oči dvou typů. Většina zástupců má pohárkové oči, hlavonožci mají komorové oči. Měkkýši se orientují v prostoru i za pomoci statokinetického čidla, který je pojmenován statocysta. V plášťové dutině vodních zástupců jsou uloženy chemoreceptory, které kontrolují kvalitu vody. Zde jsou i speciální dýchací orgány. U vodních zástupců mají podobu hřebínkovitých žaber a u měkkýšů suchozemských je dýchacím orgánem vnitřní sliznice plášťové dutiny protkaná krevními vlásečnicemi. Cévní soustava se skládá z vakovitého srdce krytého blanitým osrdečníkem. V krevní plazmě je rozpuštěno bílkovinné dýchací barvivo, na které se vratně vážou dýchací plyny. Trávicí soustava obsahuje chitinózní pásku se zoubky, které říkáme radula a která slouží ke    strouhání potravy. Do přední části trávicí trubice ústí slinné žlázy a do žaludku slinivkojaterní žláza. Vylučovacími orgány jsou většinou metanefridie. Jejich základem je nálevka tvořená obrveným epitelem, otevřená do coelomové dutiny.\nKmen měkkýšů rozdělujeme do dvou podkmenů a sedmi tříd. Prvním podkmenem jsou paplži, žijící pouze v mořích. Mají dvoustranně souměrné tělo a nezřetelně zformovanou hlavu. Do tohoto podkmene se řadí třída červovců, připomínajících tlusté červy se sploštělou břišní stranou těla, a třída chroustnatek, které žijí na korálových útesech, ke kterým se mohou pevně přisávat.\nDruhým podkmenem jsou schránkovci, jejichž plášť vylučuje vápenitou schránku. Druhově nejbohatší třídou tohoto podkmene jsou Plži. Mají zřetelně formovanou nohu a hlavu s tykadly a očima. U plovoucích mořských zástupců může být část nohy přeměněna na křídlovité výrůstky, které usnadňují plavání. Spirálovitě stočená ulita kryje útrobní vak. Díky stočení útrobního vaku došlo k rozlišení do tří podtříd. Jsou to předožábří, jejichž dutina je stočená o 180°, zadožábří, jejichž dutina leží na boku těla za srdcem, a plicnatí, kteří dýchají povrchovou stěnou plášťové dutiny. Další velmi rozšířenou třídou jsou mlži. Jejich dvoudílný plášť, ne jehož okraji mohou ležet oči, vylučuje schránky v podobě    pravé a levé lastury. Ty jsou ovládané jedním nebo dvěma svaly svěrači a na hřbetě jsou spojené pevným vazem. Do sebe zapadají prostřednictvím zámku, neboť vzájemně si odpovídajícího systému vrubů, lišt a jamek. Některé druhy tvoří perly. Příkladem může být chráněná sladkovodní perlorodka říční. Poslední třída, o které bych se ráda zmínila, jsou hlavonožci. U většiny je noha přeměněná z části v osm nebo deset ramen s přísavkami a z části ve vakovitou nálevku s funkcí pohybového orgánu. Slinné žlázy produkují jedovaté látky. Poblíž řiti vyúsťuje do střeva sépiová žláza, která vylučuje v případě ohrožení inkoustovou tekutinu.\nMěkkýši představují jeden z vrcholů vývoje bezobratlých živočichů. Osídlení souše jim umožnila schránka, tuhé obaly vajíček, slizové žlázy a radula strouhající potravu. Jsou mezi nimi býložravci, detritofágové i vyslovení dravci.", "original_file": "pr2dpriive_1"}
{"text": "Bylo nebylo\nAneb: Pozor na literárně vzdělané seniory,\nkteří chtějí být zařazeni do třetí Saturninovy skupiny\n\nCrrr. Sobota ráno. Vůbec se mi nechce vstávat, ale musím. Dnes je obzvlášť důležitý den. Babička má narozeniny a já jsem byl všemi šesti členy rodiny vybrán, abych jí předal dárek. Haf! Haf! Tohle se mi vůbec nelíbí. Náš nový přírůstek do rodiny......samozřejmě! Kdo jiný (nebo spíš co jiného) by se pokoušelo v sedm ráno vyskočit na palandu a přitom ještě štěkat. Musím pospíchat.\nHodil jsem do sebe dva toasty a šel jsem se připravit na cestu. Naše babička bydlí docela daleko a tak k ní budu muset jet vlakem. Taška, oblečení, psí žrádlo......a samozřejmě ještě dárek pro babičku – pes. Zatím jsme ho nijak nepojmenovali. Proč bychom také měli. Za pár dní bude pryč.\nTáta mě odvezl na nádraží. Za deset dvacet minut nám jede vlak. „Dávej na sebe pozor a nezmeškej vlak!A taky dávej pozor na toho psa!“ To už jsem ale byl několik desítek metrů daleko a neslyšel jsem toto upozornění. Se psem ukrytým v tašce jsem kráčel směrem k nástupišti. Kupodivu tam bylo hodně lidí. Zastavil jsem se a položil jsem tašku se psem na zem. Bylo tři čtvrtě na osm a vlak už měl každou chvíli přijet. Vtom se z reproduktorů na nádraží ozvalo: „Osobní vlak jedoucí ve směru Vídeň – Pardubice bude mít 50minutové zpoždění.“ Všichni cestující kolem mě začali nadávat. Uplynulo třicet minut. Začínal jsem mít žízeň tak jsem se rozhodl, že si půjdu koupit pití k automatu, který byl jen pár metrů ode mě. Ale co se psem? Rozhlédl jsem se a hledal vhodný objekt k několikaminutovému hlídání mého dárku pro babičku.\n„Promiňte nepohlídala byste mi prosím psa? Bylo by to jen na chvíli.“\n„A nekouše ten váš pes?“\n„Myslím, že ne.“\nStará paní přikývla. Tak jsem se otočil a vydal k automatu. Cestou jsem se ještě ohlédl a viděl jsem tu starou paní jak sedí na lavičce, vedle sebe taška s kočkou a v rukou nějaká stará kniha.\nKoupil jsem si kolu. Vracel jsem se zpátky k místu, kde jsem nechal psa a zastavil jsem se. Viděl jsem tu starou paní jak si povídá s nějakým starým mužem v šedém obleku – byl to asi její manžel. Ale kde byla moje taška? Neviděl jsem ji.\n„Promiňte, kde je má taška?“\n„Jaká taška chlapče?“\nJak, kde je ta taška?! Vždyť jsem ji tam dával...\n„Z toho si nic nedělejte chlapče.“ Pravil děda. „Víte co se stalo jednou Švejkovi?“\nJak může mluvit o nějakém Švejkovi! Ztratil se mi pes!\n„Nevíte? Tak já vám to povím. Švejkovi jednou na nádraží ukradli kufr. Jeho nadřízený na něj byl velice naštvaný, ale Švejk si toho nevšímal a vyprávěl mu jeden příběh. Švejk říkal:Před dvěma léty na Severozápadním nádraží ukradli jedné paničce kočárek i s holčičkou v peřinkách a byli tak šlechetní, že holčičku odevzdali na policejní komisařství u nich v ulici, že prej ji našli pohozenou v průjezdě.“\n„Zloději vždy využívají takové situace jako ta, ve které jste se ocitl chlapče. Musíte si na své věci dávat větší pozor.“\nTen příběh byl zajímavý. A tak jsem se rozhodl. Šel jsem směrem ke ztrátám a nálezům.\n„Promiňte nenašel se před chvílí pes v tašce – nebo bez ní?“\nTen pán, co tam byl, se na mě díval velice divně a já jsem se mu nedivil. Taky bych se tak díval.\n„To je zvláštní, že se ptáte. Před chvílí nám byl přinesen pes. Našli ho prý pod jedním vlakem. Měl štěstí. Počkejte moment, já vám ho přinesu.“\nSpadl mi kámen ze srdce. I přes jeho ranní zlozvyk – budit lidi hlasitým štěkáním a skákáním na jejich postel – mi přilnul k srdci. Zasloužil by si abych ho pojmenoval.....\n„Tak tady ho máte! Příště si na něj dávejte větší pozor. A tady je, jestli se nemýlím také vaše taška.“\nEnergicky mi podal psa i s taškou.\n„Děkuji. Promiňte, mohl bych se zeptat, kdo sem přinesl mého psa? Chtěl bych mu poděkovat.“\n„To se vám s největší pravděpodobností nepovede – ale přinesl ho jeden starý muž v šedém obleku. Kdo vám přinesl tašku si už nepamatuji, ale to jste stejně nechtěl vědět.“", "original_file": "js9kovsil_02_1"}
{"text": "Lucie Koulová, 1. E\n5. listopadu 2003\n\n1. písemná práce\n\nVZPOMÍNKA\n(Vypravování)\n\nOsnova:\n- úvod – trávení prázdnin na Slovensku\n- stať: 1) výlet na Martinské hole\n2) sbírání borůvek a propuknutí deště\n3) cesta lanovkou\n4) ztráta protézy\n5) šťastný nález „zubů“\n6) oslava\n- závěr – vzpomínání na tuto příhodu\n\nMoje nejoblíbenější vzpomínka je na trávení prázdnin s mojí babičkou a mým dědou. Tato příhoda se stala před několika lety, když jsem byla s mými prarodiči týden na Slovensku.\nPár dní jsme si jen tak užívali až jednou jsme se rozhodli podniknout výpravu na Martinské hole, což byl vrch poblíž místa, kde jsme bydleli.\nJelikož babička ani děda nejsou už z nejmladších, vyjeli jsme nahoru sedačkovou lanovkou. Po několika krásných hodinách, zabraných sbíráním borůvek, už jsme byli celí modří, a nejenom od těchto barvýcích kuliček, začalo pršet. Ihned jsme popadli všechny naše věci a běželi se schovat do blízké boudy. Protože déšť ne a ne přestat, dohodli jsme se, že i cestu domů necháme na lanovce.\nKdyž už jsme nasedali, dědeček si postěžoval: „Já mám mezi zuby asi nějaký lístek od těch borůvek!“ Babička na něj ještě stihla křiknout: „Hlavně si ho nezkoušej vyndat teďka za jízdy!“ Jelikož vím, že děda je čestným vlastníkem protézy, docela jsem znejistěla.\nKdyby dědeček věděl, co se stane, určitě by uposlechl babiččina varování, ale poněvadž je to typ člověka, který si rád děla vše po svém, snažil se při jízdě lístečku mermomocí zbavit. Avšak než se nadál, protéza mu doslova vyskočila z pusy a padala neznámo kam. Děda už stačil jenom zavolat: „Zuby!“ Díky bohu byl pohotový a alespoň si stačil zapamatovat číslo sloupu, kde ke ztrátě došlo.\nKdyž jsme sesedli z lanovky, ihned jsme se vydali hledat dědův „cenný poklad“. Prohlédli jsme okolí křížem krážem, ale po „zoubkách“ ani stopy. Až najednou se babička celá rozzářila a zvolala: „Mám je!“ Našla je na mechu mezi borůvčím, takže se jim nic nestalo. Děda byl babičce tak vděčný, že jí slíbil, že už stále bude poslouchat její „příkazy“.\nPo návratu do chatky, kde jsme bydleli, uspořádali moji prarodiče malou oslavu za nalezení protézky. Děda si „zuby“ pořádně umyl, jak mu již před tím babička varovným hlasem poradila, nasadil si je a už se jenom usmíval.\nOd té doby vždycky, když vidím dědečka, jak s chloubou ukazuje svoji protézu, vzpomenu si na tuto příhodu, kterou jsme s babičkou nazvaly Dědeček a umělé zoubky, a musím se začít smát.", "original_file": "pr1ekouluc_01_1"}
{"text": "KONEC DĚJIN\n\nŘíkám si, proč tu vlastně ještě jsem. Je mi 22 let a 137 dní a jsem jedním z nejmladších lidí na světě. Vadí mi, že nevím, jak vypadá nemluvně, vadí mi, že na světě neexistují školky a hlavně mi vadí, že až zestárnu, mládí už nebude existovat.\n\nDnes ráno mne probudil silný výstřel, měl jsem krásný sen o své sestře. Mám rád sny, ve kterých je ona, mohu si alespoň představovat, jaké by to bylo mít ji stále tady. O to více mne překvapilo, že jsem se nechal jedním obyčejným výstřelem probudit. Člověk si prostě na některé věci nezvykne.\n\nMá sestra byla tím nejčistším člověkem, co jsem, kdy poznal. Narodila se o 3 roky dříve než já, ale i tak nepoznala o mnoho mladších lidí než ona sama. Chci si myslet, že i tak byla šťastná. Když ji bylo 20 let, potkala muže, do kterého se bezhlavě zamilovala. Clive byl milý člověk a vypadalo to, že její lásku bezmezně opětuje. Už vám nepovím přesné datum, kdy se stalo to, co jsem v životě snad nejméně očekával.\n\nJel jsem navštívit svou sestru do Amsterodamu. Velmi jsem se na ni těšil, jak by ne po 4 měsících odloučení. Naše setkání bylo jako vždy srdečné a to i v přítomnosti Cliva.\n\n„Nějak si nám přibrala sestřičko,“ povídám bezelstně.\n\n„Mlč,“ odsekla ostře.\n\nRaději už jsem to dále nekomentoval, ženy v tomto směru asi nikdy nepochopím a vlastně ani nechci.\n\nVše bylo ten den podivné. Město se zmítalo v mlze. Uprostřed zchátralého centra byl neobvyklý klid. Běžný chaos byl však dodržován na silnicích a samozřejmě mezi chodci a policií. Jelikož Amsterodam a jeho okolí má být tím nejlepsím místem k životu (což sám nemohu potvrdit, protože jsem vlastně nikdy mimo Holandsko nevycestoval), nastává tu boj o každý centimetr prostoru a mnoho lidí by zde chtělo žít. Vláda se rozhodla, že tato situace se musí nějakým způsobem řešit a vydala nový zákon. Zakázala tu žít imigrantům a občanům jiné barvy pleti než bílé. A proto tolik policistů na ulicích a nepokojů všude kolem nich.\n\nKonečně jsme se dostali k autu, bylo asi tak 9 let staré. Nové automobily se přestaly vyrábět asi zhruba<in> před 6 lety, vlastně ani nevím proč, ale předpokládám, že je to stejné jako s uměním, vzděláním, průmyslem, hospodářstvim. Lidé nemají potřebu něco vytvářet či inovovat, jednoduše proto, že žádné budoucí generace, které by to ocenily, prostě existovat nebudou.\n\nKdyž jsme dorazili k sestře a Clivovi domů, uvařili jsme si čaj a nastal ten zlomový okamžik. „Musím ti říct něco důležitého,“ zvážněla sestra a Clive s ní. „Nebudu s tím dále otálet., Jsem těhotná.“ „Cože,?“ chtěl jsem říci něco originálnějšího, ale na nic lepsího jsem se nezmohl.\n\nBude to už skoro 20 let, co se {na světě}<in> narodilo poslední dítě. Nejdříve začalo přibývat potratů, později ženy jednoduše nemohly přijít do jiného stavu a to bez vyjímky, až do teď.\n\n„Víme to už skoro 6 měsíců, jak je to možné, netuším, ale je to tak.“\n\n„Ví o tom ještě někdo,?“ konečně jsem popadl dech.\n\n„Jen ty a moje kamarádka Rachel.“\n\n„To je právě ten problém,“ ozval se také Clive, „oba jsme Rachel věřili a potřebovali její pomoc, to jsme ale neměli dělat.“\n\nPo delším vyprávění jsem se dozvěděl, že Rachel spolu se svými kolegy, členy aktivistického hnutí „Na záchranu zítřka“ (mimochodem i má sestra a Clive byli jeho členy), chtěla dítě využít jako nástroj pro spojení lidstva, jako někoho, kdo dá lidstvu naději a hlavně jí samotné dá moc, moc ovládat davy.\n\n„Potřebujeme tvou pomoc, musíme se odsud nějak dostat,“ žádali mě oba.\n\n„Samozřejmě, že vám pomohu, hlavně ať jste v pořádku.“\n\n„Dnes večer odjíždíme, jseš jediný komu ještě mohu věřit,“ řekla sestra.\n\n„A kam vlastně chcete jet?“ musel jsem se zeptat.\n\n„Pojedeme na východ, chtěli bychom se dostat, co nejblíž k Praze. Válka tu už skončila, mnoho lidí zde nežije a snad se tu najde i místo, kde se budeme moci ukrýt,“ vysvětlil mi ve zkratce Clive.\n\nVyrazili jsme tedy na cestu. Dá se říci, že vše probíhalo celkem v pořádku poklidu, než jsme se dostali k německým hranicím. Tam nás přepadla skupina ozbrojenců, zajali nás a odvezli do nedalekého tábora. Rachel se svou skupinou nás již netrpělivě očekávala. Celou dobu jsem přemýšlel o tom, jak o nás věděla, kdo ji řekl, kde jsme.\n\nMá sestra byla velmi rozrušená a bála se o své dítě. Hned první večer nás separovali. Zůstal jsem sám a hlavně jsem nevěděl, co se děje s ostatními.\n\nV noci jsem, uvázán k židli, uslyšel pláč z vedlejšího pokoje. Byla to ona. Snažil jsem se přiblížit ke stěně a promluvit s ní. Když už jsem byl velmi blízko, poznal jsem ještě jeden hlas. Ulevilo se mi, Clive tam byl s ní. V tom jsem ale začínal i rozumět tomu, co říkají.\n\n„Proč? Jak jsi mohl?“ ptala se má sestra.\n\n„Dělám to pro nás, pro nás lidi, aby jsme měli nějakou naději,“ odvětil on.\n\n„Jakou naději? Vždyť v jejích rukách to bude pouhou zbraní, tak to přeci nechceš?“\n\nSnažil jsem se nějakým způsobem osvobodit, ale má snaha byla marná a bezmoc obrovská.\n\n„Já tě přece miluji, snad mi nechceš ublížit? Vždyť oni mě zabijí, až se to maličké narodí.“\n\n„Máš pravdu, miluji tě a nechci, aby ses trápila.“\n\nNáhle jsem uslyšel tlumený výstřel a v rozmezí asi 5 vteřin druhý. Vtom se mi podařilo vymanit se z pout a snažil jsem se co nejrychleji ke Gabrielle dostat. Bylo už pozdě, oba byli mrtví.\n\nZemřela nejen má sestra a tedy člověk, kterého jsem miloval, ale i naděje lidstva na budoucnost. Znovu nám tedy nezbývá nic jiného než čekat a doufat.", "original_file": "pr4athyb_1"}
{"text": "18. října\nKarina H.\nVypravování:\nDneska jsme šli na představení a bylo moc hezké. Moc se mi líbilo. za hodinu to skončilo a šli jsme domů. A pak se unás zastavila naše babička a přineslami něco dobrého a ptala se jaký bylo představení. Vzala mě ven na zmrsku a šli jsme do parku na hřiště. Tam jsem si pohrála dětmama a šli jsme na spátek domů. Maminka zatím udělal večeři byla moc dobrá. Ráno přišla zase babička a šli jsme do kina na Simsnovi byla to moc hezká pohádka. Při pohádce jsme měli jedli Popcorn. Moje babička je moc supr mam jí stra šně moc ráda. A pak jsme jeli na chatu s mamkou s taťkou s bratrem a sestrou bylo to supr.", "original_file": "bu5bhorkar_03_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nPetra Jakubcová\n16. ledna 2007\n\nŽijí mezi námi\n\nOsnova: I. Úvod\n II. hl. stať - 1) šťastný pocit\n 2) autobus\n 3) stará škola\n III. Závěr\n\nJako téma mé slohové práce jsem si vybrala „Žijí mezi námi“. Asi proto, že mám menší zkušenosti se starými a postiženými lidmi. Myslím si, že je zcela bezohledné dělat, jako bychom je neviděli. Ať už je to v městské hromadné dopravě, anebo když potřebují pomoci například s invalidním vozíkem, protože mají před sebou nepřekonatelnou překážku. Přitom to jsou lidé, kteří si zaslouží žít stejně jako my.\nTěsně před Vánocemi jsem se zúčastnila akce od Českého červeného kříže – Štědrý den v předstihu. Byla určena pro staré a postižené lidi s domova důchodců a ústavů. Zpočátku jsem si nedokázala představit, jak se s nimi budu bavit, ale mé obavy nebyly naplněny. Po krátkém rozkoukání začala konverzace a společné tance. Byl to tak nádherný pocit, dívat se na ně, jak jsou šťastní. Když jsem přišla domů, začala jsem si postupně vše uvědomovat. Za některými lidmi z domova důchodců nepřijdou příbuzní ani na Vánoce. Pouze se starají o to, kdy jim chodí důchod, aby „ z toho něco měli.“ Někdo nemá ani ty bezohledné příbuzné. To je možná ještě smutnější. Nechtěla bych nikomu křivdit. Všichni lidé nejsou stejní, ale těch, kteří mají dobré vlastnosti a nedělají rozdíly mezi „normálními a odlišnými“, je málo. Tato zkušenost mi otevřela oči do světa lidí, do kterého jsem předtím moc neviděla. Z jedné strany mi jich bylo líto, ale z druhé strany jsem si říkala, že každý jednou zestárne a bude na tom třeba stejně nebo hůř. Tento fakt si uvědomuje hodně málo lidí našeho věku.\nJednou jsem jela téměř plným autobusem domů a přistoupila stará paní. Jednomu chlapci řekla, ať jí pustí sednout. On jí s ledovým klidem oznámil, že si má počkat na další zastávku, až vystoupí. V té chvíli jsem ocenila všudypřítomného muže, který se do „puberťáka“ pustil a hodně mu vyčinil. Chlapci okamžitě otrnulo a ponížen na další zastávce vystoupil.\nMyslím si, že v některých rodinách ovlivňují výchovu dnešní mladé generace prarodiče. Jsou vychováni ve „staré škole“ a neuznávají některé, dnes zcela normální a obyčejné věci. Nemůžeme jim to dávat za zlé, protože jsou tak naučeni. My už bychom se také těžce přeučovali na někoho jiného.\nNechtěla bych vyzdvihovat, že je generace starších lidí v nějakém směru lepší a zkušenější než ostatní. Možná, že ano, protože toho víc zažili, ale každý si to určitě nemyslí. Všichni máme chyby. Někdo větší, někdo menší. Přála bych každému, aby zažil alespoň to, co já před Vánocemi. Člověku to otevře oči a nemyslí jen sám na sebe.", "original_file": "cb3cjakpet_01_1"}
{"text": "Osnova:\n\nI. Oslava\n\nII. 1. Vypadni!\n\n2. Riky\n\n3. Vyhazov i z kolejí\n\n4. Zaměstnání\n\n5. Los\n\n6. Největší změna\n\nIII. Mé největší děkuji\n\nRiky\n\nKonečně chvilka klidu, musím si malinko oddechnout. Oslava je v plném proudu, snad si tam dole nikdo nevšimne, že oslavenkyně chybí. Tak je to tady – oslava mých třicátých narozenin. Když si vzpomenu, jak to se mnou bylo před deseti lety, chce se mi plakat. Tolik se toho změnilo! Teď je ze mě úspěšná podnikatelka, mám za manžela toho nejlepšího muže pod sluncem, krásná dvojčátka, dům a celkem solidní majetek. Nepřišlo to úplně samo, to se ví, i když samotný obrat v mém životě se udál v pouhých sedmi dnech...\n\n„Vypadni a už se sem k nám nevracej, ode dneška to tady není tvůj domov!“ Tak tohle slyšet od vlastních rodičů je poměrně rána pod pás. To, co se stalo, nebyl blesk z jasného nebe. Pouze vyvrcholení našich „rodinných“ vztahů. Postoj rodičů ke mé osobě se nezměnil ze dne na den. Prostě to tak bylo. Neměli mě rádi. S pramalou chutí do života, jsem se na tomto rozcestí mého dalšího osudu dala nevědomky zřejmě tou pravou cestou. Celá ubrečená jsem se vydala se všemi svými věcmi na vlak do Prahy. Rozhodnuta, se do rodných Litoměřit už nikdy nevrátit. Paradoxem bylo, že byl nádherný zářijový den a já měla narozeniny.\n\nDošla jsem ke křižovatce, kde jsem musela počkat na zelenou. Záchvat pláče neustával, spíš kulminoval. Do běžného světa mě vrátilo až již několikáté opakované: „Slečno, slečno...!“ Otočila jsem se a spatřila mladíka asi v mém věku. „Omlouvám se, že vás obtěžuji takhle na ulici, ale mám k tomu, ,myslím, už tři důvody – stojíte zde už pět minut, zjevně duchem úplně jinde. Už byste měla přejít. Pak když vás vidím, chtěl jsem se zeptat, jestli nepotřebujete pomoct, alespoň odnést tašky. A poslední, nerad vám to říkám, protože je opravdu na co koukat, ale máte sukni zastrčenou v kalhotkách.“ dodal s milým úsměvem. Byl sympatický, a tak i přes vážnost mé situace jsem se musela pousmát. Moje otupělost byla tak velká, že jsem se svěřila do rukou úplně cizího muže. Ve zkratce jsem ho seznámila s tím, co všechno se mi dnes stihlo stát. To jsem ještě netušila, že katastrofám pro dnešek ještě není konec. Jeli jsme spolu do Prahy (také tam prý studoval), byl velmi korektní, zbytečně se nevyptával a v návalech mého zoufalství mě vyslechl a zvládal mě utěšovat.\n\nPo příjezdu do Prahy mě odváděl ke kolejím, kde mě čekalo pokračování tragického scénáře dnešního dne. Paní na vrátnici mi dala dopis ve kterém se psalo: S lítostí vám oznamujeme vyloučení ze studia na naší fakultě. Z důvodu snižování stavu studentů. Důvod – nedostatek talentu. Studovala jsem DAMU. Tak to mě podrž, na tuhle školu jsem se dostala z druhého místa v talentových zkouškách. Po této ledové sprše jsem se probrala až v náručí mého neznámého průvodce, kam jsem se po přečtení zhroutila. Do toho jsem ještě jakoby z dálky slyšela hlas paní vrátné, že mám týden na to, se z koleje odstěhovat. Tak tomuhle se říká černý den. Když jsem se za pomoci mladíka dostala na pokoj, nevnímala jsem už skoro nic. Kluk chvíli bezradně postával, pak se začal loučit a pomalu odcházel. Vím, že jsem se zmohla pouze na otázku: „Jak se jmenuješ?“ Jmenoval se Riky, tohle slovo bylo jediné, co mi odpověděl. Víc jsem o něm prostě nevěděla.\n\nZe svého zoufalého stavu jsem se dostávala velmi těžko. Trvalo mi dva dny, než jsem byla schopná vyjít ven bez brečících očí. Šla jsem do školy s poslední nadějí, že dopis byl omyl. Nebyl, což mi bylo hodně rychle potvrzeno. Nemohla jsem dál, sedla jsem si do nedalekého parku a nevěděla co dělat. Ani nevím jak dlouho jsem tam seděla, ale když jsem znovu začala vnímat okolí, všimla jsem si, že vedle mě někdo sedí. Byl to Riky. Mlčel, nic neříkal. V tu chvíli mi vůbec nepřišlo zvláštní, kde se tam vzal, jak mě našel. Když jsme se dali do řeči, rozhodl za nás za oba, že se půjdeme projít. Šli jsme dlouho mlčky, když jsme došli k jakémusi obchodu, stále mlčky mi ukázal nabídku jistého podnikatele, který hodlá zaměstnat dívku do své firmy. Žádá po ní – celý den volno, nemá být vázána na rodiče a má být bez závazků. To bylo něco pro mě. Chvilku jsem přemýšlela, pomalu ze mě opadávalo nadšení, přicházely obavy. Úplně ze všeho. Riky byl však nekompromisní. Prý to musím zkusit. Trochu mě uklidňovalo, že už tam jistě nebude místo. Nemožné se však stalo skutečností, který inzerát napsal, mě po převyprávění mého příběhu, okamžitě přijal. Nevím, čím si to zasloužil, ale okamžitě získal mou naprostou důveru. Než jsem se s ním stačila domluvit, Riky zmizel.\n\nA tak vlastně posledním a velmi podstatným problémem, zůstávala otázka mého bydlení. A když nad tím teď zpětně přemýšlím, kdo toho mohl vyřešit jiný než Riky? A jak se mu to povedlo, tomu málokdo uvěří. Když se mi Riky znovu zjevil, jak jinak než ve chvilce mého největšího zoufalství, měla jsem pouze jeden den na vyklizení pokoje na koleji. Seděli jsme spolu v kavárně a snažili se vymyslet jakékoli řečení. Marně, žádné jsme nenacházeli. V tom se Riky sehnul. „Co to tady je?“ Pod stolem ležel los, na který se dalo vyhrát jeden ze dvou luxusních bytů v centru Prahy. Čísla výherních losů byla zveřejněna v novinách z toho dne. Riky mi dal los do ruky a poslal mě koupit ty noviny. Nedočkavě jsem noviny otevřela a ten los doopravdy vyhrál! Běžela jsem zpátky do kavárny Riky už tam nebyl.\n\nNáležitosti, týkající se bytu byly rychle vyřízeny, týden po mém černém dni jsem byla zaměstnaná majitelka luxusního 4+1 na Vinohradech. Tolik se toho změnilo! A tak se pro mě stalo prioritou najít Rikyho. Hledala jsem ho déle než rok. Nikde ho nikdo neznal, nepamatovali si ho ani tam, kde jsme byli spolu. Mě si pamatovali, Rikyho vůbec. Až ve té době jsem si uvědomila, že jsem se tak moc utápěla ve svém žalu a nenapadlo mě si o Rikym cokoli zjistit. Dodnes si to vyčítám, pomohl mi v té největší životní krizi a já mu ani nepoděkovala...\n\n„Vanesko, Vanesko! Slyšíš mě? Co tady sama děláš v takovou dobu? Přede mnou klečí můj manžel Roman. Mimochodem výherce druhého bytu na Vinohradech. Takže i za mého báječného muže vděčím Rikymu. Znovu jsem se rozplakala, někde na světě je někdo, kdo mi pomohl změnit život a já tomu člověku vděčím za všechno. A kromě tří setkání ho už asi nikdy nespatřím a moje největší DEKUJI tak navždy bude vyznívat naprázno...", "original_file": "pr4avzavver_1"}
{"text": "Vyskočilová, K, V. B, 07/08\n3. října\nVypravovaní –\nreprodukce textu\n\nreprodukce = previprávění vlastními slovy (např.: přečtu si knihu a její obsah sdělím ostatním)\núkolem je zachitit podstatu příběhů (nejduležitější okamžiky)\n\nPříběh byl o Tomášovy a o Petrovy:\nTomáš s klukama šel k rybníku a Petr neuměl plavat, šel do vody a zrovna stoupl na místo, kde se hned propada. Začal se topit a volal o pomoc. Tomáš byl na můstku a skočil do vody zachránit Petra. Když byl ve vodě chytil ho za vlasi jenže Petr Tomáše chytal křečovytě ale stejnak ho Tomáš dotáhl na břeh.", "original_file": "bu5bvyskan_01_1"}
{"text": "Hruška, Gymnázium J. Seiferta\n\nFjodor Michajlovič Dostojevski:\nZločin a trest\n\nRuský realistický román z 19. století s mnoha romantickými prvky. Je rozdělen do 6 částí a epilogu, kde až dojde k zakončení děje. Ten je zasazen do Ruského města Petrohradu druhé poloviny 19. století.\nKriminální zápletka celého díla je pouhá fabule. Zrovna tak děj není příliš komplikovaný. Hlavní důraz klade autor na psychiku postav, též popis prostředí, ač částý, je odsunut mimo hlavní zřetel. V knize však lze chvílemi jen velmi těžko sledovat motivace postav. Jednají často spontálně a výbušně, jindy zas nesmírně logicky a materiálně. K navození a seznámení s psychickým stavem postavy užívá autor složitých monologů a častých snů.\nKniha vypovídá nesmírně mnoho o střetu materialismu a realismu s odeznívajícím romantismem. Odhaluje duševní katastrofu odehrávající se v postavách, zejména pak v hlavním hrdinovi.\nToto dílo na mne udělalo hluboký dojem. Nejsem si však jist zda jsem pochopil všechny, či alespoň většinu, emocí a citů jemiž je tato kniha naplněna. Pro celý tehdejší svět, nejen Rusko, musela být tehdejší doba, doba formování názorů a moderní společnosti, velmi složitá, leč dílo samo v sobě nese mnoho humálních prvků, které nám dnes naštěstí nejsou cizí.", "original_file": "js9mhrumat_1"}
{"text": "1. listopadu 2005\nHAVLÍČKOVÁ BARBORA, 3.E\n1. Slohová práce\n(Úvaha)\n„Lidé už si převážně nedovedou představit život bez televize, a to proto, že sami ani nechtějí žít, nýbrž chtějí se jen dívat na život jiných.“ (M. Machovec)\n\nKaždý to jistě znáte. Když přijdete domů a zrovna neběžíte na záchod, vaše první kroky většinou směřujou k puštění televize nebo rádia. Začíná se to stávat návykem a my si už opravdu v dnešní době nedokážeme představit život bez televize. Puštěním televize někdy však neznamená pouze „kamenné zírání“. Občas si ji pustíme pouze jako zástěru, která prolomí ticho a my při práci či jiné činnosti ji pouze posloucháme.\nJe pravda, „že už sami ani nechceme žít, nýbrž chceme se jen dívat na životy jiných?“ Tímto příkladem mohou být například nekonečné seriály, telenovely nebo v dnešní době jsou hitem reality show, na kterých jsou opravdu někteří závislí. Možná je hezké sledovat život teenagerů, jejich problémy, pocity, lásky, zkušenosti a jiné strasti co jim život přichystal. Je záviděníhodné jak se se vším lehce vypořádaji a vše skončí šťastně, ale proč se na to dívat čtyřiadvacet hodin denně? Sledovánim můžem na chvili utéci, vymanit se z reality, ale co jeji návrat? Očekáváme to samé co jsme viděli? Opravdu se všechno tak snadno vyřeší? Asi to nebude vždy tak růžové a jednoduché jak to vypadá. A co když se dnes řekne reality show? Myslím, že aniž by někdo nesledoval právě probíhající dvě soutěže, jejich provoz nikomu neunikl. S jejich propagací se setkáváme jak v televizi, rádiu, novin, časopisů, ale i z doslechu od známích nebo třeba jen z rozhovoru cizích lidí v dopravním prostředku. Tyto show doslova pohltily Českou republiku. Ale toho už tu bylo. Stačí se jen ohlédnout zpátky a to co ještě nedávno bylo žádané, je zapomenuté.\nJak lidé reagují na tyto show? Myslím, že mají mnoho příznivců, ale i odpůrců. Určitě to spíše pohltilo mladší generaci. Každý má svého favorita, kterému fandí a najednou se z neznámích lidí stávají vyhledávané osobnosti. U někoho to bude chvilková euforie, která postupem zmizí se soutěži. Opět se najde něco, co předši ostatni. Někoho, ale může zaujmout a ani po vyprchání chvilkové slávy se neztratí. Bude dále žadaný a dostane šanci vytvořit si slibnou a úspešnou kariéru. Starší lidé to asi vše vnímají jinak. Třeba prohlášení jedné babičky: „Co je to za nudný seriál!“ asi moc neuvítali a ani je moc nezaujali tyto soutěže. Ani se nedivím, koukat na to každý den je pěkná otrava. Nikomu se jistě nebráni vypnout televizi a vzít si třeba knížku. Myslim, že knížky asi doplatily nejvíce na rostouci zájem o televizi. Určitě je spouta lidí, kteři ráději šáhnou po knížce než po ovladači, ale asi jich ubývá.\nSamožřejmě, že televize nemá na nás pouze negativni vliv. Jistě se najde něco, co zaujme pobaví a zároveň pouči, ať už do života nebo třeba ve vzdělaní. Zažije se u ni spousta legrace, napěti, strach, smutek a dalši pocity, ale nesmí se to s ni přehanět.\nKazdy člověk si volí sám jak často bude koukat na televizi a záleži jen na něm jestli se z něho nestane „závislák.“ A jak to vidíte vy? Opravdu si myslíte, že: „Lidé už si převážně nedovedou představit život bez televize, a to proto, že sami ani nechtě-jí žít, nýbrž chtějí se jen dívat na život jiných?“", "original_file": "pr3ehavbar_02_1"}
{"text": "Jindráková, Aneta, V. C, 07/08\n8. října\n\n<obrázek č. 1: Tři chlapci bruslí na silnici.>\n<obrázek č. 2: Jednoho z nich srazí auto.>\n<obrázek č. 3: Chlapec je zraněn.>\n<obrázek č. 4: Jeho kamarád běží pro pomoc.>\n<obrázek č. 5: Jeho kamarád telefonuje z telefonní budky.>\n<obrázek č. 6: Záchranáři odnáší zraněného chlapce, doprovází je jeho kamarád.>\n\nOsnova\n1. kluci jezdí.\n2. Marka sraží auto.\n3. Marek sedí na zemi.\n4. Honza jede pro pomoc.\n5. Honza volá sanitku.\n6. Záchranáři odvážejí Marka. \t\n\nNEHODA\n\nV úterý odpoledne kluci jeli na bruslích ven.\nPepa, David a Honza se projížděli po silnici.\nDavida srazilo auto.\nPepa a Honza za nim rychle běží a odtáhnou ho na chodník řidič nehody ujel.\nHonza běží pro pomoc.\nZáchranáři odvážejí Davida do nemocnice.", "original_file": "bu5cjinane_01_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nStanislav Rataj\n17. května 2005\n1. C\n\nTémata: 1) Tak tady žiji (Volný stylový útvar)\n 2) Divy současného světa (Volný slohový útvar)\n 3) Mé setkání s…. (Vypravování)\n 4) Pohled do zrcadla (Zamyšlení)\n\nTéma: Divy současného světa\nÚbytek ledovců ve švýcarských Alpách\nVčera, když jsem si jako obvykle četl noviny, zaujal mě v rubrice „Svět v kostce“ článek amerických a švýcarských přírodovědců, kteří zde řešili na první pohled nezajímavý problém současného světa – globální oteplování a s ním spojené nezadržitelné odtávání ledovců. Možná se zprvu může jevit, že toto pojednání úplně nesouvisí s daným tématem, ale není tomu tak. Svět nemá jen obdivuhodné a kladné divy, před kterými bysme se měli klanět, nýbrž současnou společností hýbou i ohromující poznatky mnoha vědeckých týmů vyspělých zemí, které nám poodhalují, jak katastrofální důsledky, zvláště pro přírodu, má současný způsob hospodaření s mnoho průmyslovými látkami a materiály, způsobující mnohokrát skloňovaný problém globálního oteplování. I toto jsou divy, které nelze přehlédnout! Ale vraťme se zpět k ledovcům. Popravdě řečeno, mě v tom článku nejvíce zaujal počin švýcarských vědců, kteří se rozhodli své ledovce patřičně ochránit. Před několika týdny se vydali do jihozápadní části Bernských Alp ve středním Švýcarsku, aby zde splnili určitou “misi“. Vzali si s sebou neobvyklé vybavení: 2500 metrů čtverečních velkou plachtu z polyesteru. Možná se jistě divíte, k čemu toto vybavení za několik desítek tisíc eur potřebovali. Své ledovce, které každoročně v létě trpí spalujícími slunečními paprsky, oděli do „půvabného polyesterového šatu“, který má alespoň zpomalit jejich odtávání. Pochopitelně tento čin neušel značné kritice představitelů ekologických organizací nejen ve Švýcarsku. Ale co jiného měli dělat? Vždyť jen když se podíváme na neúprosné statistiky, zjistíme, že se plocha světových, zvláště pak evropských ledovců, dramaticky zmenšuje. Oproti roku 1800 klesla rozloha těchto unikátních přírodních útvarů téměř na polovinu. A navíc dnešní neúprosné prognózy předpovídají, že do roku 2050 ustoupí ledovce o více než třetinu své dosavadní rozlohy. Nejhůře jsou na tom evropské, zejména pak švýcarské ledovce, pro které jsou předpovědi nejhorší. Teplota by se zde měla do 50 let zvýšit o 1,8 až 5,4°C. To znamená do 100 let téměř jistý zánik všech alpských ledovců!\nTento švýcarský počin je vyloženým voláním o pomoc, kterého si snad v budoucnu všimne některý z vládních představitelů předních hospodářských velmocí a začne konečně jednat.\nJe sice pravda, že řada států se společně podílí na zlepšení situace v oblasti nakládání s materiály způsobující globální oteplování, ale to, jak se zdá, nestačí!!!\nA co říct závěrem? V současné době nám nezbývá nic jiného, než se alespoň podobnými akcemi, jaká proběhla ve Švýcarsku, snažit odtávání těchto zvláštních ledových unikátů zpomalit.\nDoufejme, že se nám to podaří.\n\nosnova: 1. Proč patří problém ledovců do jednoho z divů současného světa?\n 2. a) Švýcarská „mise“ na záchranu ledovců\nb) Statistiky o úbytku ledovců\n c) Řešení problému vládními představiteli předních hospodářských zemí\n 3.) Závěrečné řešení", "original_file": "cb1cratsta_02_1"}
{"text": "28.11. 2005\nDaniela Heralová\n1. písemná slohová práce\nTÉMA: REFERÁT\n\nKaždý z nás víme, co je dneska za den. Sledujeme datum na mobilních telefonech, v metru na tabuli, průběžně ve škole, ale vždycky když nevíme, podíváme se do kalendáře. Historie této velmi prospěšné pomůcky zná jen málo lidí. Proč asi? Nikdo neví, tak se s ní pojďme seznámit.\nDnes už víme, že první, tehdy ještě jen jednoduché kalendáře, se objevily s prvními lidmi.    Jakmile se tehdejší lidé počali sdružovat v obce, města a národy, jejich žití začaly ovlivňovat nejrůznější platby, daně, společenské slavnosti, vojenská služba, volby a také pak zemědělské termíny. Zabezpečení rodu souviselo i s vhodnou dobou k setí, sklízet se muselo dříve, než přišla zima, deště a záplavy. Tak u všech národů vznikalo něco jako kalendářní sledování opakujících se období, sledování dráhy Slunce a proměny Měsíce. Z historických nálezů jsou známá římská calendaria, původně jakési knihy pohledávek římských bankéřů. Později knihy vedly i údaje o trzích, také o hrách a obřadech památných datech a výročích, poznámky o počasí, sled zemědělských činností během celého roku apod. Šamani, kouzelníci a kněží se starali, aby kalendářní dny roku respektovaly proměny Měsíce a dráhu Slunce a zejména střídání ročních období. Ze zkušeností generací tak postupně vznikaly a vzešly kalendáře.\nNáš dnešní kalendář je pokračovatelem starého Římského kalendáře, který měl nejdříve jen deset měsíců a rok tak trval jen 304 dnů. Pověst praví, že římský král --- Pompilius přidal kalendáři další dva měsíce a prodloužil rok na 355 dnů. Na pokyn nejvyššího kněze se pak, stále chybějících deset a čtvrt dne, upravovalo čas od času vkládáním třináctého měsíce. Tyto vyskytující se nesrovnalosti napravil až Gaius Julius Caesar v roce 46 př. n. l. Juliánský kalendář, tak podle Caesarovy reformy měl už 365 dnů a každý čtvrtý rok byl přestupný. Tento kalendář později převzala křesťanská církev a s ní i většina evropských křesťanských zemí. Kolem roku 497 byl mnich Dionysius Exigeius pověřen zjišťováním, kdy se přesně narodil Ježíš Kristus, aby bylo možno zahájit křesťanský letopočet. Nová éra byla tak zavedena roku 525 a rok, kdy se Kristus údajně narodil, se označil jako rok 1. A. D. (Anno Domini – tj. leta Páně). Od roku 525 se tak roky v křesťanském kalendáři označovali jako léta Páně, nebo říkáme „léta po narození kristově“. Až později bylo zavedeno datování – před naším letopočtem, které jistě všichni používáme frekventovaněji, nemyslíte?\nI přes svojí dokonalost docházelo u juliánského kalendáře k tomu, že se den rovnodennosti přestával shodovat s 21. březnem a kalendář byl dokonce opožděn o celých 9. dní. Posun jarní rovnodennosti, zmatky v kalendáři a nejednotný začátek roku v různých zemí, dělaly těžkosti nejen církvi a vrchnosti, ale začínaly vadit i začínajícímu obchodu mezi městy a státy. Nápravou a reformou kalendáře se v 16. století zabýval luteránský (1512-1517) a tridenský koncil (1545-1563), byla vytvořena zvláštní komise a oslovení byli i vládci křesťanských zemí. Až konečně papež Řehoř XIII. vydal 24. února 1582 bulu „Iuter gravissimas“, podle níž se mělo očíslování dnů posunout o 10 dní dopředu. Tak se stalo po čtvrtku 4. října 1582 následoval pátek 15. října. Dále se upravil počet přestupných dnů tak, aby i v příštích stoletích připadal bod jarní rovnodennosti na 21. března. Od juliánského se nová délka roku lišila v gregoriánském kalendáři o 10 minut a 44 vteřin. K vyhlášení reformy dal papež Řehoř XIII. razit zvláštní pamětní medaili.\nKe gregoriánskému kalendáři nejdříve přistoupily katolické země Evropy. Čeští stavové zavedli kalendář podle mandátu císaře Rudolfa II v lednu 1584. Moravané však na změnu nepřistoupili, prý proto, že císařovo nařízení přišlo dříve než sněmovní usnesení. Tak se velikonoce v roce 1584 slavily v Čechách o čtyři neděle dříve než na Moravě.", "original_file": "pr2cfherdan_01_1"}
{"text": "Lenka Turková 2. G\n15. 10. 2008\n\n1. slohová práce\n(diskusní příspěvek)\n\n<novinový článek – Recenze: Tropická bouře – Tropic Thunder>\n\nJít či nejít?!\nIhned na úvod svého příspěvku musím souhlasit. Film Tropická bouře je opravdu kvalitní parodií bez jakýchkoliv okatých citací z parodizovaných filmů.\nPřed návštěvou kina jsem o filmu nevěděla zhola nic, tudíž nemohu tvrdit, že jsem od něj čekala víc. Naopak si myslím, že obsahoval vše, co parodie a kvalitní film obsahovat má. Zápletky, více než vtipné situace, skryté zesměšňování, napínavé okamžiky a zajímavá rozuzlení.\nNaprosto výstižným poznatkem je však fakt, že pokud nejste žhavým fanouškem světa filmu, stejně jako já, některé pasáže, které zesměšňují „cosi“, prostě nepochopíte. To však bezesporu není nic špatného, ba naopak, vypovídá to o dokonalém přehledu tvůrce – pod scénář podepsaného režiséra a samotného herce, Bena Stillera.\nJe pravdou, že prostřední část filmu má pomalejší tempo a méně zvratových situací, nicméně zde dochází k rozuzlování velmi nabytého začátku, kde si divák teprve začíná uvědomovat, oč ve filmu běží a hlavně, že se vlastně jedná o parodii. K závěru však film nabere plných obrátek a o vtipné a napjaté chvíle nebude nouze.\nS kritikou herců vyslovuji úplný souhlas. Žádné křečovité výrazy, jak jsem se dočetla v jiných recenzích, naopak, dokonalá komedialita, vcítění se do role, zkrátka si myslím, že výběr herců je náramný.\n Za jednu z nejdůležitějších zmínek však považuji sekundovou roli obtloustlého, plešatějícího neurotického producenta Toma Cruise, jehož jsem „objevila“ také jako autorka článku v závěrečných titulkách, což je u tak úspěšného známého herce paradoxem.\nTropická bouře je film opravdu nabytý vulgárními výrazy od začátku filmu až po titulky, nicméně jak již bylo řečeno, ani jednou nepohoršovaly nás diváky, spíše to uvedlo do našich tváří udivené a fascinované výrazy. Nezbývá nic než říci, že Ben Stiller má evidentně talent a můj neskrývaný obdiv.", "original_file": "ces2gturlen_1"}
{"text": "Alena Linhartová\nTřída: 7. B\nDatum: 19. 11. 2009\n1. slohová práce – popis uměleckého díla\nObrázek Josefa Lady\n\nPopisovaný obrázek je kolorovaná práce Josefa Lady z roku 1936 nazvaná Dětské hry v zimě.\n\nNa obrázku jsou děti, které si hrají ve sněhu. Hlavním motivem je pěkný sněhulák se starým hrncem na hlavě a mrkví místo nosu. Sněhuláka děti právě staví, takže je vidět, že už se rýsují uhlíkové oči a knoflíky. Také klackem jeden hoch právě znázorňuje pusu. Chlapec má na sobě žluto-bílou čepici, zelenou bundu a hnědé kalhoty. Ostatní děti jsou oblečeni podobně a na jejich nohách jsou buď sněhule, dřeváky nebo také brusle na led. Několik dětí bruslí a jezdí na sáňkách. Můžeme si povšimnout, jak někteří připravují sněhové koule na koulovačku.\n\nDěj se nachází v prostoru s kopci na levé a pravé straně. Stojí tam i několik opadaných, zasněžených vrb. To všechno je za vsí s kostelní věží a domy, ze kterých přicházejí další děti táhnoucí za sebou třeba sáně. Povšimnout si můžeme i hnědého psa běžícího mezi dětmi.\n\nNa obzoru jsou vidět kopce, nad kterými letí černí ptáci. Obloha, která je tam také vidět vypadá zamračeně a počasí je studené. Celý obraz je zarámován do bledě modrého až tmavšího rámu, na kterém je nápis „České Vánoce“.\n\nObrázek na mě působí hezky a je i podle dětských tváří veselý.", "original_file": "kl7blinale_1"}
{"text": "K čemu mně mi ta škola vlastně je?\n\nŠkola, to je slovo, které vyplňuje celémládí každého člověka. Je to něco, co je pro mě v tomto období každodenní náplní. Ja Jako malý jsem stále chtěl ze školky pryč, do školy. Poté přišlo období, kdy jsem si stěžoval i na školu, ale v poslední době začínám objevovat i ty pozitivní stránky školy a její funkce.\n\nŠkola nán má dát základ do života, což si možná v tomto teď ani neuvědomujeme, ale už. Má nás naučit, jak se chovat ve společnosti, jak se učit a dokonce jak řešit problémové situace.\n\nDo nedávna bylo to pro mě bylo pouze učení se od písemky k písemce a mezitím nic. Nyní ovšem přišla změna. Není to pouze povinost, ale v určitén smyslu je to i zábava. Například v matematice, letos jsme dostali paní profesorku Evu, jednu z nejobávanějších profesorek na škole. Ale Proto jsem začal pracovat, dělat úkoly, učit se i když nemáme psát. A myslím, že díky páaní profesorce mě začalo bavit poznávat nové. I když je teď matematika můj nejoblíbenější předmět, tak jsem začal to, co mě naučila profesorka matematiky, praktikovat i v jiných předmětech, a hle, je to zábava. Takže naučit se poznávat nové a naučit se učit, je asi po pro mě asi nejdůležitější funkcí, kterou školáa má.\n\nNo a potom jsou tu kamarádi a lidé ze školy, bez kterých by škola nebyla školou. I to to pro je pro mě škola, ovšem z té nenucené stránky. A podle mě je tato jsou to právě kamarádi, kteří udělají z té výše zmíněné nucené části také zábavu.\n\nAbych to tak,\n\nKdyž to tedy shrnu, tak nám je škola užitečná ve všech možných směrech, ať praktických nebo teoretických, a i když to teď ještě možná nevnímáme, i když nás štve to každodenní vstávání, i když nás štvou zákazy rodičů po třídních schůzkách, tak v podvědomí víme, že valnou většinu věčcí, znalostí a zkušeností, které jsme nabyli ve škole, později v životě užijeme a že tu nejsme zbyteční.\n\nPodle mě je lepší osmileté gymnázium, protože rozdíl mezi nižším a vyšším stupněm (mezi ZŠ a SŠ) je opravdu velký, a gymnázium nás podle mě lépe připraví na ten skok a na to co bude následovat, než základní školy.", "original_file": "kg05graada_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nVendula Konvičková\n12. června 2007\n3.C\n\nV modré dáli se třpytí můj sen\nJak si představuji svůj život, jaké mám plány…? Ještě přesně nevím, ale jistou představu o své budoucnosti mám.\nTřetím rokem studuji gymnázium, a tak pomalu ale jistě začínám přemýšlet nad tím, co bych chtěla v budoucnosti dělat. Na rozdíl od základní školy jsou mé představy o něco jasnější. Dříve jsem přemýšlela nad spoustou různých profesí, které by mě bavily – chtěla jsem být paní učitelkou, advokátkou, zajímaly mě archeologické nálezy, chtěla jsem se stát umělkyní. Postupem času jsem ovšem začala zjišťovat, že ne všechna povolání by pro mne byla ta pravá. Ano, bylo by krásné být např. slavnou kytaristkou a pořádat „turné“ po celém světě, ale v této „branži“ uspějí jen ti nejlepší, byla bych to zrovna já?... Dnes jsem si jistá i tím, že advokátka či archeologická badatelka ze mě také nebude. Ale je pravda, že nikdy se nemá říkat nikdy…\nMým snem na základní škole bylo dostat se na gymnázium. Dnes jsem opět o krůček dál…mým hlavním cílem je nyní úspěšné zvládnutí maturitní zkoušky a přijetí na vysokou školu. Ale jak vybrat tu správnou?…Je mi jasné, že počítačový „mág“, astronom či technický inženýr ze mě určitě nebude… Jsem ráda s lidmi a ráda bych s nimi také pracovala. Určitou představu o tom, jaké povolání by mě bavilo a naplňovalo mám, ale je to správná volba…?\nUvažuji o studiu medicíny. Chtěla bych pomáhat lidem a medicína mě velmi zajímá, ale v poslední době přemýšlím i nad profesí, kterou jsem už několikrát zamítla. Už od dětství jsem chtěla být paní učitelka – učit malé „školáčky“, pořádat různé zábavné akce…Postupem času mě však tato idealistická představa o vzorných a hodných „dětičkách“ opustila. Dnes se k této myšlence opět vracím. Proč? Nevím… Přemýšlím, kterou věkovou kategorii bych učila nejraději – školáky či téměř dospělé studenty, se kterými se může jednat jako s dospělými? Jsem realista a tak vím, že ne vždy to jde, všude se totiž najdou jedinci, kteří musí být středem pozornosti, musí na sebe upozorňovat za každou cenu…ale na takové lidi narazíte na každém rohu – v práci, ve škole, na ulici…\nPředstavy o mé budoucí profesi se začínají postupně vykreslovat a blíží se čas, kdy se budu muset rozhodnout. „Čas letí jako voda“, ale ještě mi stále zbývá několik měsíců, během kterých se může leccos změnit. V tuto chvíli je nejdůležitější maturitní zkouška, („zkouška dospělosti“) a přijímací zkouška na vysokou školu. Nezbývá mi tedy nic jiného, než se učit, učit a učit…\n … v modravé dáli se leskne a třpytí můj sen…“ splní se?\n\nOsnova: I. Úvod\nII. Stať: a) jaké byly mé sny\n b) co dál…\n c) budoucí povolání\n III. Závěr", "original_file": "cb3ckonven_02_1"}
{"text": "Katastrofální párty\n\nOsnova:\n\nI. Víkend\n\nII. a) Setkání\n\nb) Monika\n\nc) Páteční noc\n\nd) Nádherná párty\n\ne) Probuzení do reality\n\nf) útěk domů\n\nIII. a) Dopis\n\nb) Pohřeb\n\nJe tady opět víkend. Dva dny nádherného odpočinku. Avšak každý tyto dny prožívá jinak.\n\nNedávno jsem potkala kamarádku, kterou jsem neviděla téměř rok. „Ahoj, jak se pořád máš?“ ptá se mě nadšeně. „Super, ještě že už je pátek. V rychlosti si povíme vše nejnutnější a domluvíme se na večer. Monika prý zná nějaký super bar, kde vše proberem.\n\nMonča je tak trošku zvláštní. Vždy se řídí heslem: „Vše se má zkusit, dokud jsme mladí“.\n\nNastala tedy páteční noc. Chvíle, kdy se mají majitelé barů a diskoték na co těšit. Je půl desátýé, my stojíme na zastávce a Monika mi popisuje, kam to vlastně jedeme. „Je to tam naprosto super. Tam se ti bude líbit. Krásní svalnatí barmani, vynikající pití a pohodová hudba. Prostě super místo k odpočinku. Podle Moničina vyprávění si to představuju jako v těch nejlepších amerických filmech. Ale realita je jiná, mi pořád mrzneme na té samé zastávce. „To snad není možný, kde je ta tramvaj?“ ptám se nervózně. Naštěstí ji už obě vidíme.\n\nCesta nám zabere skoro půl hodiny. Když už se Když už se začínám nudit, z reproduktoru se ozve: „Příští zastávka, Smíchovské nádraží.“ Začínám trošku pochybovat o Moničiných slovech. Procházka ponurými smíchovskými ulicemi mě začíná děsit. Po chvíli i přestávám věřit v ten luxus, o kterém jsem cestou poslouchala. Zastavujeme se před oprejskanými dveřmi. Monika mačká jedno z tlačítek. V tu chvíli jsou všechny mé naděje pryč. „Kdo je?“ ozve se z malé věcičky, které se říká zvonek. „To jsem já, Mony. Pusť nás dovnitř.“ Dveře se otevřou a za nimi se mi rozprostře opravdový ráj na zemi. Kráčím po červeném koberci, kolem mě postávají usměvaví barmani a hraje úžasná hudba. „Dobrý večer“ slyšíme za sebou. „To je jeden z majitelů“ šeptá mi Monika. Okamžitě nám sundavá tolik promrzlé kabáty, usazuje nás do pohodlných křesílek a objednává nejlepší pití. Rozhlížím se kolem sebe. Jak je možné, že nikde nepoznávám ty lidi, které potkávám každý den na ulici? Kam se poděla ta jejich všudypřítomná nervozita? Co se stalo, že se každou chvíli nekoukají na hodinky, nekontrolují své mobilní telefony a nikomu nevolají? Nyní mají v očích naprostou uvolněnost. Ale proč?\n\n„Tak co, šnupneš si?“ slyším jednoho uvolněného človíčka. Otočím se. Počkat, to přeci není uvolněnost. To je ten zázračný bílý prášek. „Co prosím?“ ptám se naprosto nechápavě, i když mi to už pomalu dochází. Znovu se rozhlédnu. Teď teprve si všimnu tech očí. To není bezstarostný pohled, ale pohled, který podlehl té droze, Kokainu. Ale co teď já? Mám před sebou drogu i nádobíčko. Jak z toho ven? S nadějí se podívám na kamarádku. „Mony, co se to tady děje?“, ale v tu chvíli si všimnu, že už ani ona mi nepomůže. Přistihnu ji akorát ve chvíli, kdy si z nosu otírá poslední smýtka. „Hej, Mončo, co vyvádíš?“ chci ji vzít ven a sebe taky. „Nech mě, chci si to užít!“ Konečně mi vše dochází. Už chápu její slova, jak si zde odpočine a zapomene na všechny problémy.\n\nAle za jakou cenu? U toho já být nemusím. Popadnu svůj kabát a chci okamžitě pryč. „Mony, jdu domů. Nechceš jít se mnou? Pojď, já ti pomůžu.“ zZe všech sil se jí snažím zvednout a přemluvit. Bohužel odezva žádná. Jen výčitky a nářky.\n\nTohle ale nemám za potřebí. Zapnu si kabát, nasadím rukavice a čepici, naposledy se otočím. Vidím, jak se Monika nahýbá pro další dávku. To ne, ať už jsem pryč. „Buch“, klapnou za mnou dveře. Téměř utíkám. Naštěstí mi hned jede tramvaj. Cestou nad celou událostí přemýšlím. Pořád nevycházím z údivu.\n\nDoma se pořádně vyspím a chci na celou událost zapomenout. Život přeci plyne dál. Ale za pár dní se vše vrátí. Cestou ze školy otevřu schránku a tam najdu dopis s mým jménem. Ráda dostávám dopisy, ale tenhle bych nejradši nikdy nedostala. Když ho otevřu, před očima se mi rozevře černé parte. Jako ve snu vidím jméno, je to Monika. Tu noc, kdy jsem předčasně odešla, si má přítelkyně tro vzala trošku větší dávku a na předávkování zemřela.\n\nPohřeb byl velice smutný, mnoho mladých lidí a velmi mrazivá hudba. Myslím si, že ten den si každý z nás vzal velké ponaučení.", "original_file": "pr4djir_b_1"}
{"text": "Téma: Tolerance – východisko z labyrintů násilí, nelidskosti a disharmonie ke svobodě člověka.\n\nOsnova:\n\n1. Zločiny\n\n2. a) Násilí kolem nás\n\nb) Jak tomu zabránit\n\nc) Pomoc druhým\n\n3. Tolerance v našem životě\n\nV dnešní době se potýkáme s mnoha druhy násilí, se špatným chováním k ostatním lidem. Mezi ně patří například znásilňování nějakým členem z rodiny, týrání, nelidské zacházení, domácí násilí. Měli bychom se zeptat sami sebe, zda-li násilí tohoto typu není kolem nás nejvíce.\n\nČasto se při sledování večerních zpráv dozvídám o dalších a dalších zvrhlostech dnešního světa. O tom, jak otec pravidelně znásilňuje svoji vlastní dceru už po dobu několika let. O tom, že se najde i člověk, který zotročí neviného a nutí ho k posluhování pro jeho vlastní pohodlí. A pro ukojení svých po moci toužících potřeb. A je to snad správné?\n\nPodle mého názoru by se těmto násilnostem, páchaných na ostatních lidech, mělo zásadně předcházet. Přeci nemůžeme v poklidu žít ve společnosti, kde se stávají tyto zločiny. Nebo snad ano? Na druhou stranu se musíme zeptat, jak tomu vlastně zabránit.\n\nPod slovem východisko, z těchto případů nelidského zacházení, si toho příliš nedokážu představit. Je vůbec možné se z této situace vymanit bez pomoci druhých? Myslím, že nikdo by neměl přehlížet, co se děje kolem nás. Nebo dělat, že o ničem nevíme, přestože ve vedlejším domě je týraná rodina, která potřebuje naši pomoc.\n\nNezbývá nám nic jinýho než v tomto velkém světě na sebe dávat pozor. A měli bychom mít na paměti, že do budoucna musíme do svého života zavést toleranci a uvědomovat si svobodu každého z vás.", "original_file": "grP3azitste_1"}
{"text": "4.11. 2005\nJakub Ort\n1. písemná práce\nOrganizace FAIR TRADE\n\nMilí posluchači, rád bych Vás v tomto referátu seznámil s činností neziskové organizace FAIR TRADE.\nMožná někteří netušíte, že žijeme v jedné z nejbohatších zemí světa. Samozřejmě ne všechny země na světě se mohou pyšnit tak vysokou životní úrovní.\nEkonomický systém nazvaný volný trh (FREE TRADE) přispívá ke stále větším rozdílům mezi chudými a bohatými zeměmi, bohaté země tak stále bohatnou a chudé jsou na tom naopak ekonomicky stále hůř. Dopady volného trhu na tyto země se však některým lidem nelíbilo a tak založili organizaci FAIR TRADE, tj. spravedlivý obchod.\nPřistupme tedy společně k celému problému.\nVětšina rozvojových zemí, např. v Africe, je závislá na vývozu tzv. komodit. Ze Srí Lanky se k nám dováží čaj, z Ugandy káva nebo Ghany kakao. Obchod s těmito komoditami kontrolují v drtivé většině velké Nadnárodní korporace, které mohou výkupní ceny surovin ovlivňovat. A tak výkupní cena surovin klesá, mezi jinými i čaj na Srí Lance, kakao v Ghaně atd.\nKlesání cen přímo dopadá na jedince žijící v zemích, které suroviny vyvážejí. V Ghaně je většina lidí závislá na pěstování kakaa a nemají jinou možnost jak se uživit. Za kakao dostávají stále méně peněz, ale ceny dováženého zboží naopak stoupají. Lidé potom nemají dostatek financí na potřebné potraviny, školní pomůcky nebo i na zdravotnickou péči. Následkem je katastrofální životníveň v těchto zemích. Například dělník v textilní továrně na Haiti potřebuje k životu přes 6 dolarů na den, za 16-ti hodinovou pracovní dobu dostane dolary dva. Kdyby se Vám toto zdálo málo, musím ještě podotknout, že dělníci pracují bez jakéhokoli zdravotního pojištění. Takové pracovní podmínky jsou běžné o dětské práci nemluvě.\nProblém je to určitě obrovský, co ale s ním?\nKdybychom odmítli nakupovat výrobky z těchto zemí, ekonomickou situaci zde bychom jen zhoršili, ale to není jediná možnost. Teď se konečně můžete dozvědět, jak funguje organizace FAIR TRADE. Nápad je vcelku jednoduchý. Jde o to, že potraviny se k Vám dostanou rovnou od zemědělce, který je vypěstuje. Bez prostředníka. Na místě prostředníka funguje právě FAIR TRADE, to je však nezisková organizace, kde pracují dobrovolníci. FAIR TRADE vykupuje produkty přímo od výrobců za odpovídající cenu a potom je prodá v západních zemích ve specializovaných obchodech. Výrobek označený logem spravedlivého obchodu bude o něco dražší, ale můžete si být jisti, že jste pomohli vylepšit situaci tam, kde je to potřeba.\nFAIR TRADE dbá na to, aby výroba byla ekologická a podporuje lidi v zachovávání tradičních postupů. Představte si domorodou vesnici v Ugandě, kde muži odejdou obdělávat kávu a ženy mezi tím vyrábějí ze sušených listů krabičky, do kterých se kakao ukládá. FAIR TRADE tedy vykoupí rovnou hotový výrobek.\nFair Trade působí v Africe, Asii i Jižní Americe. Pod organizací FAIR TRADE působí několik dalších asociací. Například Cercle of Secheurs („Sdružení ---„), které pomohlo několik stovkám lidí v zemi Burkina Faso. Tam se vyvinul i jednoduchý způsob sušení manga, kterého je zde přebytek a na západě je velmi dobře placené.\nSdružení --- v Thajsku zajišťuje vesnickým ženám odbyt jejich rukodělných výrobků a podporuje používání tradičních postupů. <nedokončeno>", "original_file": "pr2cfortjak_01_1"}
{"text": "Morální úpadek strýce Igora\n\nOsnova:\n\nI. Seznámení s naší rodinou\n\nII. a) Strýcovo povolání\n\nb) Seznámení strýce s tetou\n\nc) Zlom v strýcově kariéře\n\nd) Strýcovo sblížení s otcem\n\nIII. Změny v rodině\n\nNaše rodina je nevelká, ale zajímavých příhod se u nás odehraje plno. Moje matka je starostlivá a s trochou fantazie i hodná, ale s otcem má plno problémů. Můj otec je člověk, jehož celoživotní láskou se stal alkohol. Bez lahve v ruce jsem ho neviděl již dvacet let. Někdo by možná mohl namítnout, že dvacet let není zase tak dlouhá doba, ale musím podotknout, že jsem včera oslavil dvacáté první narozeniny. Na svou obhajobu otec tvrdí, že alkohol z něj vždy udělá jiného člověka a ten jiný člověk se chce také napít. Vždy si najde nějakou k pití. „Ano, piji tento týden o něco víc, ale to jen proto, abych vyladil formu na zítřejší pijácký závod,“ tvrdil mi. To se popřít nedalo. Formu měl vyladěnou tak, že nemohl ani vstát ze židle. A proto otec tráví volný čas buď v hospodě nebo v protialkoholní léčebně, z které co chvíli utíká. Často u nás zvoní doktoři z léčebny a hledají otce. Jako třeba nedávno, kdy se ptal doktor matky: „Neskrývá se tu pan Hubert Vrána?“ „Ne, ten tu není,“ odpověděla matka a ukázala na skříň, ve které se otec ukryl. Doktor otevřel skříň, ve které se ale nenacházel otec, nýbrž strýc Karel, který chodí vždy, když otec není doma. „Myslela jsem tu vedle,“ zakoktala matka. A otec byl znovu odvezen do léčebny. My jsme ale stejně věděli, že se brzy vrátí. Dalšími členy naší rodiny jsou teta Ágnes a strýc Igor. A právě o něm bych vám chtěl něco povědět.\n\nStrýc Igor se živí jako zloděj a nutno dodat, že velmi dobře. Narozdíl od nás měli strýc s tetou vždy hodně peněz. S sebou ale strýc peníze nenosil. „Nepotřebuji je,“ říkával, „vše co potřebuji si snadno opatřím i bez peněz.“ Matce se způsob strýcovi obživy nelíbil, byť peníze bychom nutně potřebovali. „Víš Vendelíne, můj bratr nevykonává čestné povolání a nechtěla bych, abys následoval jeho příkladu,“ řekla matka a navlékla si diamantový prsten, který dostala od strýce. Ani strýc nechtěl, abych kráčel v jeho stopách. „Vendelíne, ne abys kradl, zločin se nevyplácí,“ kladl mi na srdce. „Má asi pravdu,“ říkal jsem si, když jsem opouštěl jeho „skromnou“ čtyřpatrovou vilu na Ořechovce a míjel jeho sbírku mercedesů. „Kam jdeš strýčku,“ zeptal jsem se ho jednou zvídavě. „Ale, jdu do obchodu nakoupit,“ odpověděl mi. „Dej pozor,“ upozornil jsem strýce, „víš přeci, že tam mají kamery.“ „Kamery? Myslíš tyhle?“ Zeptal se mě a vyndal ze své tašky asi deset těchto elektronických přístrojů. „Ano, tyhle myslím“, zněla má odpověď. „Neboj se synovče, již tam nejsou,“ ujistil mě s šibalským úsměvem na tváři. Skutečně, strýc byl ve svém oboru skutečný profesionál.\n\nS tetou Ágnes se strýc seznámil ve Francii, kam se vypravil zkontrolovat bezpečnostní systémy vyspělé západoevropské země. S Ágnes se strýc seznámil přímo na jedné z pařížských ulic. Ágnes v norkovém kožichu, sledoval nejprve za účelem oloupení. Až když se Ágnes potkala s nějakou dámou a česky s ní rozmlouvala třeba o vypůjčeném kožichu, zjistil strýc, že tady „pšenka nepokvete“. Protože ho ale Ágnes po očku pozorovala chtěl strýc odvrátit její pozornost a tiše odejít. „Vypadla vám z peněženky stoeurovka,“ pronesl strýc vskutku nečekanou výmluvu. „Děkuji,“ odpověděla Ágnes a pozvala strýce na oběd. Za občerstvení nakonec neplatila ani Ágnes, ani strýc, ale jeden z hostů, kterého Igor stačil během oběda obrat nejen o peníze a platební karty, ale i o klíče od auta, takže tento francouzský poslanec musel jet na zasedání tramvají. Samou láskou k Ágnes stihl strýc ještě ten večer vybrat poštu a spořitelnu. Druhý den se sešli znovu a Ágnes si strýcův um docela oblíbila. Když se setmělo, šel strýc opatřit Ágnes nějaký dárek do klenotnictví. „Mám tu na vás počkat?“ Zeptala se Ágnes. „Můžete,“ řekl strýc a vylomil zámek. Zachvíli byl strýc uvnitř a vybíral prsten. „Nevěděl jsem, který by se vám líbil,“ pronesl strýc, „a tak jsem vám je přinesl všechny.“ Vyčkal potom příjezdu policie a rozmlouval s nimi o drzosti dnešních zlodějů. „A to byl v tomto klenotnictví tak účinný alarm,“ posteskl si jeden z policistů. „To je opravdu zvláštní,“ zamumlal strýc a očima si prohlédl pistole policistů. Ti nenašli ani šperky, ani pistole a navíc z telefoní budky ještě strýc zavolal na komisařství a oznámil jim, že místní policie je neschopná. Zato Ágnes byla spokojená a vrátila se do Čech spolu se strýcem. Opustila svoji garsoniéru na Proseku a nastěhovala se ke strýcovi.\n\nAž nedávno strýc narazil. Podlehl vábení kamaráda Vasila a vypravil se s ním na Ukrajinu na území bývalé Podkarpatské Rusi. Ještě tam nikdy nebyl a navíc chtěl zkontrolovat zabezpečení místních bank. Jenže když tam přepadl banku zjistil, že v ní nejsou žádné peníze a navíc ho bankéř obral o jeho cennosti a situace se tak naprosto obrátila. Takže, když se strýc vracel domů v trenýrkách, zařekl se, že s tímto způsobem obživy je konec. „Stal jsem se tím, čím opovrhuji, a to napáleným zlodějem,“ řekl mi a vstoupil do obýváku. „A vy jste kdo?“ Zeptal se muže roztaženého na kanapi. Já jsem instalatér a již odcházím,“ zachroptil muž a zmizel oknem bez otevření. „Vendelíne, kde je strýc Karel,“ zeptala se mě matka. Její pohled zamířil na Igora a udiveně pronesla: „Bratříčku, co ty tady?“ Potom ho pozvala do hospody a kupovala mu jednu sklenku alkoholu za druhou, aby na Karla zapomněl a nerozšiřoval se o něm otci. Když jí došly peníze, rozplakala se a utekla. Otec, který tu také úplně náhodou seděl vysekl strýcovi poklonu: „Švagře, to byl tedy výkon, pojď půjdeme domů a dáme si závody, ať zjistíme, kdo je vlastně lepší.“ Mě otec určil za rozhodčího. Po třech hodinách a dvaceti minutách jsem musel závod ukončit nerozhodně, protože veškerý alkohol došel nejen v domě, ale i u sousedů a v okolních samoobsluhách. Závod tedy o vítězi nerozhodl, ale otec měl jasno. Konečně se strýcem našli společné pojítko a trávili spolu víc a víc času.\n\nPo pár dnech byl v hledáčku protialkoholní léčebny nejen otec, ale i strýc. Když doktoři konečně našli oba pijany, rozhodli se k radikálnímu kroku. Zavedli je k psychiatrovi, jenž byl pověstný svým odporem vůči alkoholu. Jeho metody slavily úspěch zatím vždy a i největší notorici přestali pít do konce svého života. Léčení skončilo asi za deset minut, když měl tento člověk, který se v životě nedotkl alkoholu, v sobě asi tři promile. Když jsem po otci vyzvídal detaily, řekl mi: „Ten člověk mi připadal žíznivý, tak jsem mu dal ochutnat trochu té mé speciální pálenky.“ Tato otcova pálenka má hned devadesát pět procent a opilosti může dosáhnout i člověk, který jen sedí poblíž a dýchá výpary z této směsi. Tuto směs dokonce otec se strýcem prodávali na silnici řidičům místo benzínu. A poměrně slušně jim to vynášelo. „Jak je možné, že tolik lidí kupuje tu tvou směs?“ Zeptal jsem se otce. Odpověděl mi bleskově strýc: „To víš Vendelíne, naše pálenka je daleko levnější než benzín a navíc se můžeš během načerpání i občerstvit.“ „S druhým důvodem jsem si dovolil nesouhlasit, byl jsem totiž svědkem toho, když jeden řidič, který si jen tak trochu usrknul, usnul na místě ve stoje.\n\nV naší rodině se tak příliš nezměnilo. Kromě strýcovi nové záliby a toho, že se od něj teta odstěhovala. „Nebudu žít s notorikem a ještě ke všemu, když mi již nenosí žádné cennosti,“ uvedla teta a opustila strýce. „Klidně budu žít skromný, ale poctivý život s obyčejným člověkem,“ zdůraznila ještě. Podle posledního dopisu, který jsme od ní dostali, žije s jistým šejkem Omarem Saífem al Šahínem v Bahrajnu. Otec žije stále stejným životem alkoholika, až na to, že z léčebny již neutíká sám, ale se strýcem. Matka se stále častěji schází s Karlem a někdy dokonce tak často, že se mu ani nevyplatí vracet se domů.\n\nA já stále čekám na dobu, kdy z nás bude normální rodina jako každá jiná.", "original_file": "pr4dpokluk_1"}
{"text": "Vánoční příběh\n\nKdysi dávno žila v Nazaretu venkovská dívka jménem Marie, Marie bylo zasnoubena s tesařem jJozefem. Jednou Marie potkala anděla a ten jí řekl, že porodí syna Bbožího.\n\nJozef s Marií putovali do bBetléma aby zaplatili daně. V Betlémě nehmohli najít ubytování ale jeden hospodský je nakonec ubytoval v chlévě. Té noci se jim narodil Ježíš.\n\nZa bBetlémem pastýři páslyi svá stáda. Najednou k nim promluvil anděl a řekl jim o narození Ježíše. Jako dárek pastýři vzali jehňátko a spěchali do bBetléma.\n\nTři králové žijící v nedaleké zemi se vydali s dary do Betléma. Král Jeruzaléma Herodes dostal strach a chtěl se Ježíše zbavit. Tři králov{é|í} však neprozradili kde malého jJežíše najde.\n\nJozefovi se zdál sen, ve kterém mu anděl nařídil aby vzal Marii i s Ježíšem do Egypta. Herodes dal pozabíjet všechny chlapečky mla{d}<in>ší dvou let. Když Herodes zenřel vrátil se Ježíš i s rodiči szpět do Nazaretu,", "original_file": "cbrod5t_1"}
{"text": "Petra Těhníková\nIX. A\nŽivotopis\nJmenuji se Petra Těhníková, narodila jsem se 28. září 1994. Bydlím v Kladně, ulici U Výtopny 1965. PSČ je 27201. Jsem svobodná.\nMá matka se jmenuje Lenka Těhníková, naroz. r. 1969, pracuje jako švadlena. Bydlí v Kladně, ulici U Výtopny 1965. Můj otec se jmenuje Petr Těhník, narodil se v roce 1968 a pracuje jako zámečník. Bydlí na téže uvedené adrese. Má sestra Lucie Těhníková se narodila 25. února 1991. Nyní se osamostatnila a je svobodná. Pracuje jako dodavatelka zboží do obchodů v Praze.\nTento školní rok ukončím povinnou školní docházku. Nemám žádné doplňové kurzy a zatím ani žádné diplomy. Učím se anglický jazyk a německý jazyk. Úroveň znalostí těchto jazyků je základní. Mezi mé oblíbené předměty patří český jazyk, přírodopis a matematika.\nJsem alergická na vlašské ořechy a rajčata. Nejsem náchylná k nemocem\nsepsáno dne 8. 1. 2010\nv Kladně\nTěhníková", "original_file": "kl9atehpet_1"}
{"text": "31.10. 2006\t\nVeronika Šimanová, 2.D\n1. písemná slohová práce\nMonako\n(Výklad)\n\nOsnova: I. Úvod – obecné údaje\nII. 1) Náboženství, výskyt\n2) Vláda\n3) Politika, dějiny\nIII. Závěr – shrnutí\n\nTaké Monacké knížectví, francouzsky Principanté de Monaco, které vzniklo roku 1861. Leží ve státě v jižní Evropě na pobřeží Ligurského moře na riviéře. Je obklopeno francouzským územím. Hlavní město Monaka se nazývá též Monako, kde žije okolo 1234 obyvatel.\nRozlohou zaujímá 1,95 km2, kde se nachází přibližně 32 543 obyvatel, zvaných Monegaskové, též Francouzové a Italové.\nVětšina lidí, kteří zde pobývají jsou věřící v římskokatolické náboženství, které je tu také nejvíce zastoupeno. Za úřední jazyk je zvolena francouzština.\nJeho výskyt má výhodnou polohu, protože od severu je Monako chráněno horami, Přímořskými Alpami. Tím pádem je tu středomořské podnebí se subtropickou vegetací.\nZa nejvyšší bod se považuje Mont Agel, který dosahuje výšky 140 m. n. m. a jako nejnižší bod je Středozemní moře, což je i jediné hlavní vodstvo v Monaku.\nMonako získává příjmy hlavně z turistického ruchu, heren a prodeje poštovních známek, což vlastně patří do sféry služeb.\nDělí se o celní unii s Francií. Jako dřívější měna tady fungoval frank, ale nyní je to euro.\nForma vlády je konstituční monarchie. Nachází se tu dědičné knížectví rodu Matignon-Grimaldi, které je pod ochranou Francie. Zákonodárný orgán řídí Národní rada.\nMoc výkonnou má kníže a vládní rada v čele se státním ministrem. Hlavní politickou stranou je Národní demokratický svaz, kde platí ústava z roku 1962. Hlavou státu je jistý Albert II. a hlavní předseda vlády pak Jean-Paul Proust.\nŘadí se mezi členy OSN a OBSE (Organizace spojených národů a Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě). Knížectví vstoupilo do OSN roku 1993.\nSkládá se ze 3 měst, která jsou propojena obvody, z Monaka, Monte Carla a La Condamine.\nV Monte Carlu se jezdívá každý rok po městském okruhu Grand Prix Formule 1.\nMonako je působištěm bohatých, kteří zde nemusí platit daně. Jejich hlavní zábavou jsou velmi často kasina. V podstatě tím celé Monako žije.\nDějiny Monaka jsou pestré:\n10. – 9. st. př. n. l. = založení foinické osady a přístavu\n7. – 6. st. př. n. l. = řecká osada (chrám Hérakla Monoika)\n<šipka> od 10. st. n. l. = majetek janovské rodiny Grimaldi\nr. 1297 = vznik samostatného knížectví\nr. 1524 – 1641 = protektorát Španělska\nr. 1641 = protektorát Francie\nr. 1793 = připojeno k Francii\nr. 1815 = obnovení knížectví, protektorát Sardinie\nr. 1861 = protektorát Francie\nr. 1911 = ústava – konstituční monarchie\nr. 1912 = celní unie s Francií\nr. 1949 = kníže Rainier III.\nr. 1973 – 78 = státní ministr A. Saint-Mleur\nr. 1978 = státní ministr Ch. Ballerio\n\nBohatý stát, který ze světa nikdy nevymizí, protože ho vždy někdo „nasytí“ penězi, které nakonec prohraje v kasinu.", "original_file": "pr2dsimver_1"}
{"text": "Tenkrát na jihu\n\nBylo léto 2004 a v našich zeměpisných šířkách se tento rok počasí zrovna moc nevydařilo, a tak všichni hromadně odjížděli za teplem. Stejně tomu udělaly i Karin a Marina. Nehodlaly se dlouho zdržovat prohlížením katalogů, a proto se během jednoho odpoledne domluvily na Turecké riviéře.\n\nNěkolik zbývajících týdnů do odjezdu strávily ty dvě nešťastnice pod palbou telefonátů a e-mailů plných výhružek a výčitek od jejich přátel. Věc se totiž má tak, že Karin a Marina jsou mladé krásné ženy pružných a oblých křivek a dlouhých vlasů barvy zlata, což není zrovna vhodná výbava pro dvě samotné Tturistky v Turecku. Proto byli všichni jejich blízcí strachy bez sebe, když se dozvěděli, pro jakou destinaci se rozhodly. Nicméně kromě krásného vzhledu jsou obě velmi tvrdohlavé, a tudíž si bez zaváhání stály za svým. Jak se od nich dalo čekat, skutečně odletěly.\n\nOproti všem obavám rodičů a přátel se měly báječně. Jejich vzhled jim sice přinášel neustálou pozornost, což je chvílemi obtěžovalo, ale zároveň toho od rána do večera využívaly. Od odnesených kufrů až do pokoje, přes pití všeho druhu přímo k lehátku, až po poponášení slunečníků podle sluníčka. Abych tak řekla, neměly se vůbec špatně. Jednou večer se rozhodly prozkoumat nedaleké větší město. Průvodkyně jim poradila, že kousek od hotelu jezdí každou chvíli turistický mikrobus, který je tam pohodlně odveze. Dívky se v klidu navečeřely a když padla tma, tak vyrazily na průzkum. Doporučené místo bylo spíš odlehlé prázdné parkoviště. „Moc se mi to tu nezdá. Co budeme dělat?“, zeptala se Marina. „Chvíli počkáme“, odvětila Karin. Chvíli čekaly a když se nic nedělo, vydaly se zeptat opodál stojících Turků, kde že má být ta zastávka. Oba se zasmáli a ukázali asi kilometr do kopce, kde lampa osvětlovala silnici, a oznámili jim, že trasa mikrobusu vede tamtudy. Normální turistky by se vrátily do hotelu a vyrazily jindy a za světla, ale nebylo tomu tak s Karin a Marinou. Vydaly se do tmavého kopce pryč od turistického centra a ruchu restaurací a kaváren. Čím výš stoupaly, tím větší byly rozestupy mezi lampami. Když konečně došly na žádanou silnici, nechtělo se jim jen tak stát a čekat, tak se vydaly na výzvědy doprava. Na konci cesty objevily plot oddělující skládku a podivný hotel. „Jdeme se dovnitř zeptat, ne?“, neváhaly vejít a recepčního, který se tvářil tak udiveně, že snad ještě nikdy neviděl turistu, se zaeptaly, jakým směrem je město. Beze slova ukázal rukou vlevo a děvčata spokojena s touto informací odešláa a vydala se správným směrem.\n\nPo pár minutách chůze se na cestě opravdu objevil mikrobus a odvezl je přímo do centra, tak jak si přály. Po řádné obchůdzce všech obchodů skončily v obrovské prodejně koženého oblečení. Pan majitel se jim od první chvíle pečlivě věnoval a když se objevil problém, tak hned nabídl řešení. Problém spočíval v tom, že si Karin vybrala nádherný dlouhý kabát, který jí byl v bílé barvě moc velký a v černé se jí nelíbil. Ali – ochotný pan majitel bez váhání navrhl, že druhý den dojede do skladu pro ten bílý kabát ve správné velikosti, večer je vyzvedne v hotelu, přiveze sem do obchodu, kde si ho Karin v klidu vyzkouší a zase je odveze zpátky. Neuvěřitelné se stalo skutečností a ty dvě souhlasily. Napsaly Alimu jméno hotelu a číslo pokoje a spokojeně odešly.\n\nByli domluveni na druhý den na devátou večer. „Myslíš, že vážně přijedou?“, váhala Marina. „Řekla bych, že ano. Vypadali, že to myslí vážně“, uvažovala Karin. Ali s neznámým kolegou dorazili na čas a posadili slečny do velkého vozu. Jezdili asi půl hodiny opuštěnými silnicemi tureckého vnitrozemí, až se to dívkám přestalo líbit. Ovšem za horami se skutečně objevilo město, Aliho prodejna i vysněný kabát. Všichni společně popili čaj, udělali dobrý obchod a na rozloučenou se vyfotili. Turečtí gentlemani je opět odvezli až před hotel a všichni byli spokojení.\n\nPo návratu domů samozřejmě nezapomněly tuto a další „zábavné“ historky všem povyprávět, tudíž při těch představách všichni strachy bledli, ale Karin a Marina od té doby nedají na zemi mezi Evropou a Asií dopustit.", "original_file": "pr4cneralz_1"}
{"text": "1. listopadu 2005\nRichtrová, 3.E\npísemná práce\nZAMYŠLENÍ\n- důchodce ve městě\n(úvaha)\n\nDnes ráno jsem v rádiu slyšela otázku na to, který z posluchačů se těší do důchodu. Přišlo docela dost odpovědí a i mě to donutilo přemýšlet. Co je to vlastně ten důchod a co obnáší? Představovala bych si, že po letech dřiny a věrnosti práci si obstarám nějakou malou chaloupku na venkově a spolu s manželem pást krávy a sklízet obilí. Okolo nás bude běhat plno vnoučat. Nádhera. Pak mi ale došlo, kolik denně potkám starších lidí v Praze. Potkávám je hlavně v dopravních prostředcích. Většinou ani nevědí kam jedou, ale na bezcílné popojíždění v tramvaji mají v důchodu čas. Nějaký neslušný mladík, který nenechá kolegyni důchodkyni sednout, je bohužel jediné vzrušení jejich dne. Takže jaké je to být důchodcem právě v Praze?\nVaše vnoučata, dcery a synové se již dávno odstěhovali. Tudíž ráno vstanete, uděláte topinku manželovi, kterému už neřeknete jinak než „dědku“ a snídáte se Snídaní s Novou. Vybafnou na vás mladí a krásní moderátoři se spoustou reportáží a ještě větším počtem informací o světě, který brzy opustíte. A tak stařenka vyrazí nakoupit do víru velkoměsta. Notnou chvíli se ale vozí tramvají, aby se dostala do co nejvzdálenějšího nákupního centra od domova. Tady stráví minimálně hodinu koukáním se do výloh na oblečení, které by na sebe nikdy nevzala a do kterého by se ani nevešla. Další hodinu pak jezdí s nákupním vozíkem, ale koupí jen deset vajec, pět rohlíků a Blesk. Jakmile se vrátí domů, vezme právě zakoupený Blesk a zazvoní na sousedčiny dveře. Více než polovinu nastalého odpoledne je jejich hlavním tématem k diskuzi jestli má Madona zvětšený ty prsa a jestli si náhodou Pitt neholí nohy. Když se doberou k nějakému závěru a vypijí dva hektolitry kávy, jde naše babička domů kde ji ale nikdo nečeká, protože manžel u souseda právě hodnotí politickou situaci u nás a v Americe. Proto si sedne na čtyřicet let starou pohovku, zmáčkne tlačítko ovladače stane se zajatcem věčných telenovel, nezáživných seriálů a reality show. A den pro ni končí.\nJak nad tím tak přemýšlím, důchodce je ve městě jako ve vězení. Jeho dozorci jsou televize a bulvární tisk. Nenajde zde vůbec žádné uplatnění a nikoho nezajímá. Jen se den za dnem stále více nudí. Také proto souhlasím s tvrzením, které jsem nedávno slyšela, že by člověk nikdy neměl jít do důchodu. Měl by pracovat. Třeba jinde a třeba úplně jinak, než to dělal celý život. Jakmile ale odejde na „pracovní odpočinek“, začne stárnout a s tím už nic nenadělá. Zvláště ne ve městě.", "original_file": "pr3ericjan_02_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\n23. května 2006\nEva Procházková\n\nLavička v parku\nPřivezli mě do parku asi před pěti roky. Byl nádherný slunný den a já jsem byla čerstvě natřená. Nevěděla jsem, co mě tam čeká. Myslela jsem si, že se budu nudit, ale opak byl pravdou. Za tu dobu, co mě sem přivezli, jsem byla mnohokrát přemístěna a nahrazena mladšími a hezčími. Je samozřejmé, že jsem toho také hodně zažila. A s nějakým z mých zážitků bych se s vámi chtěla podělit. Teď mám na vyprávění čas a klid, protože je brzo ráno a lidé teprve vstávají.\nPřes den se nic neobvyklého neděje, to jsem taková klidná, uvolněná a spokojená. Lidé si na mě sedají, což od toho také jsem, že?! Pozoruji kolemjdoucí, maminky s kočárky a jak si děti hrají. To je všechno strašně hezké.\nZrovna minulá rok v květnu mě přemístili pod nádherný rozkvetlý strom. No to víte, máj, mládí, teplo a láska. Sedaly na mě zamilované páry a při západu slunka se líbaly a říkaly si tak nádherná slova. Někdy mi bylo i do pláče, protože jsem se cítila opuštěná, ale ruch kolem mě vždy přesvědčí, že sama určitě nejsem.\nRealita není vždy příjemná. Ty psi, to je strašná věc… Když jsou na procházce, tak na mě neberou ohled ani oni ani jejich páníčkové a paničky. Klidně si mě očuchávají svým čenichem a pak se na mě „vyčůrají“. Že jim není hanba.\nV noci, to mám strašný strach, procházejí se kolem mě divní lidé. Lehají si na mě, ale já bych se chtěla také někdy vyspat. Jednou se mi dokonce stalo, že nějaký opilý mladík si kleknul a opřel se o mě a začal zvracet. Samozřejmě, že mě to zasáhlo také. A pak jsem nemohla celou noc usnout. Zlatí psi.\nNo a zima?! To je pro mě nejklidnější, ale i zároveň nejnudnější období. Aspoň si po namáhavé sezóně odpočinu. Nikdo na mě nesedá, nikdo mě „neotravuje“ a já si v klidu dřímám pod sněhovou peřinou.\nUž cítím, že mě zase za chvíli přemístí. Protože můj vzhled už poznamenal čas. Starší děti si mě vůbec neváží. Ryjí do mě nožem všelijaké nápisy. Jako například „Miluju Helenu“. nebo „Honza je prase“ a vůbec si neuvědomují, že mě to bolí. A také je mé dřevo už ztrouchnivělé.\nKdybych měla shrnout mé zážitky, že jsem šťastná a že těch hezčích bylo více. Teď při mém věku mám nejradši klid a západ slunce.\n\nOsnova: I. Úvod\n II. Stať: a) Den\n b)Máj\n c) Realita\n d) Noc\n e) Zima\n f) Čas\n III. Závěr", "original_file": "cb2cproeva_02_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nTomáš Lískovec\n12. června 2007\n3. C\n\nZnamení doby\nZnaků doby je podle mě více. Tím hlavním v mých očích jsou peníze, které znamenají moc, za nimiž se všichni ženou, a dokážou z lidí udělat cvičené opice, které za peníze udělají doslova všechno. Peníze jsou tím hlavním cílem pro každý stát světa. Velké mocnosti se snaží dostat do područí ty menší a slabší státy, ze kterých „ždímají“ co se dá. Silné nadnárodní společnosti se po světě rozšiřují jako mor a nebude dlouho trvat a zaplaví i ten nejzapadlejší kout a po čase vytlačí všechny drobnější podniky v každém státě. Globalizaci nelze lehko zabránit a myslím si, že většině lidí je to buď lhostejné, nebo radostně vítají každý západní bufet, butik či supermarket. Dnešní konzumní společnost nemyslí na nic jiného, než na to, jak vydělat co nejvíce peněz a potom je co nejrychleji někde utratit.\nDalším znakem dneška, a to velice závažným, je neohleduplnost k životnímu prostředí. Lidé jsou zaslepeni vidinou bohatství a jejich zorné pole se zúžilo natolik, že přestávají vidět okolí, následky a vedlejší účinky své mnohdy drtivě destruktivní činnosti. Staví se dálnice, mosty, tunely a rodinné domy, z nichž některé nápadně připomínají králíkárny, které nejčastěji narušují krajinu, protože se staví na perifériích větších měst, na místech dřívějších luk a polí – cítím to na vlastní kůži. Za pár let povede nedaleko našeho domu dálnice, která má sice přinést celému regionu rozvoj, ale nikoho netrápí osudy lidí, jimž projedou doslova pod okny tisíce aut denně. A teď tak malebná krajina jižních Čech bude zhyzděna asfalto-betonovým výtvorem civilizace. Nejsem žádný fanatický ochranář přírody, ale jsem toho názoru, že životní prostředí je velice a stojí za to ho chránit. Na tom, že dlouhodobě stoupá množství skleníkových plynů v atmosféře má částečnou vinu i člověk, i když se to někteří snaží zpochybnit. Chtějí se ospravedlnit s argumenty přirozeného vývoje planety, není to úplná pravda. Pokud se lidstvo bude pořád vymlouvat a nebude jednat, přijde čas, kdy už bude pozdě na změnu. Příroda k nám byla a je štědrá, tak proč nemůžeme my k ní být alespoň slušní?\n\nOsnova: 1) Úvod\n 2) Stať: a) peníze\n b) životní prostředí\n 3) Závěr", "original_file": "cb3clistom_02_1"}
{"text": "Můj pes Kejty\nŘíká se, že pes je nejlepší přítel člověka. Rád bych vás seznámil s mojí psí kamarádkou Kejty.\nJe to tříletý labradorský retrívr a je to fenka. Měří 54cm a váží 36kg. Nejvíce vás na ni zaujme její široká hlava se středně velkýma vysoko nasazenýma ušima, které jsou zlatohnědé barvy. Visí podél hlavy a legračně plandají, když běží. Neustále se také usmívá velkýma, chytrýma očima, které jsou oříškověhnědé.\nKe čmuchání a zkoumání jí slouží velký, černý čumáček a dobře vyvinuté nosdry. Má výborný čich. Ke kousání a žvýkání využívá tlamu plnou silných, bílých a velkých zubů.\nHlavu a silně stavěný trup spojuje krátký, pevný a svalnatý krk. Kejty působí jako statný a fyzicky zdatný pes také díky silným, středně dlouhým končetinám, na konci kterých jsou kulaté, pevné tlapy s měkkými nášlapnými polštářky. Její prsty jsou opatřeny blanou pro rychlý a vytrvalý pohyb ve vodě. Velmi rád plave.\nUmožňuje jí to i krátká, hustá, světle smetanová srst a podsada odolná vůči vodě a vlhkosti.\nPovaha Kejty je převážně milá a přátelská. Radost vyjadřuje rychlým máváním ocasu, který je středně dlouhý, na začátku silný a na konci úzký. Kejty velmi dobře reaguje na povely, je oddaná, hravá a poslušná. Na vetřelce moc neštěká. Ba naopak. Lupiči by asi ukázala, jak se dostat do domu zadem, a nebo by ho vyplašila bouřlivým přivítáním, skákáním a olizováním.\nKdybychom mohli Kejty věnovat více času na výcvik, mohl by z ní být i vodící pes nebo společník pro tělesně postižené. Určitě by jí to nevadilo. Její klidnou, radostnou a přátelskou povahu si určitě každý zamiluje. Mám ji moc rád.", "original_file": "cl7cpatant_1"}
{"text": "Instalace programu Windows Commander\n\n Vložte CD s programem do Vaší CD mechaniky a počkejte až se objeví uvítací okno.\n V prvním okně uvidíte informace o programu a o jeho verzi. V pravém dolním rohu klikněte na tlačítko Další.\n Přečtěte si smluvní podmínky a zaškrtněte políčko Souhlasím se smluvními podmínkami. Pokračujte stisknutím Další, až se dostanete k samotné instalaci programu. Po uložení programu na disk zvolte buď přednastavený adresář Program fines, anebo si zvolte Vám vyhovující umístění pomocí tlačítka Procházet.\n Po vybrání složky pokračujte v samotné instalaci zvolením Další. Instalace by měla trvat maximálně několik minut. Instalace j ukončena ve chvíli, kdy se na obrazovce monitoru objeví formulář pro vyplnění Vašeho jména, e-mailu a názvu firmy.\n Po zadání těchto údajů se posuňte pomocí tlačítka Další na registrační okno, kam zadáte registrační kód produktu. Registrační kód najdete na vnitřní straně obalu CD. Po zadání kódu a stisknutí Další se Vám otevře závěrečné okno, kde Vám program oznámí, že instalace byla úspěšně dokončena. Instalaci ukončíte zvolením Hotovo. Takto nainstalovaný program je připraven pro používání v plné verzi.", "original_file": "js3soj_01_1"}
{"text": "Slohová práce (školní)\n23. května 2006\nJiří Vlach\n\nLavička v parku\nJsem lavička v parku a chtěla bych vám vysvětlit něco o životě laviček.\nPro život lavičky musíte mít vhodné povahové rysy. Řekla bych, že ideální je být trochu flegmatik, nikam zbytečně nespěchat, prostě občas jen tak vypadnout a relaxovat. Také musíte mít ráda práci s lidmi. Naopak lavičky s aktivní, nebo dokonce výbušnou povahou budou po celý život nejspíš nešťastné.\nJako lavička se ovšem nemůžete věnovat řadě svých koníčků a zájmů. Například sport nebo procházky po městě vůbec nepřicházejí v úvahu. Na druhou stranu máte zaručený pohodlný život, plný sociálních jistot a zabezpečení.\nPřed dávnými časy jsem byla sestrojena soudruhy kdysi v Sovětském svazu, převezena do Čech a poté nainstalována v jihočeském krajském městě, přímo před jednou základní školou. A právě díky tomu se odlišuji od ostatních laviček ve městě, které prožívají svůj nudný, jednotvárný život někde na ulicích nebo na náměstích.\nZaujalo mě, že se každý rok obměňuje nová generace deváťáků, kteří mě využívají k rozmanitým účelům. V tu chvíli se měním z lavičky PŘED školou v lavičku ZA školou. Velice mě baví je pozorovat při jejich prvním setkání s cigaretou, nebo s alkoholem. Hodně zábavy je s nimi také na jaře, když se probudí jejich hormony a oni se snaží ulovit nějakého partnera, či partnerku. Bohužel se jim to většinou nepodaří a pak si vylévají vztek na mě. Naštěstí mě vždy někdo rychle opraví. Občas mě také využije nějaký dospělý zamilovaný pár, aby si zkrátil volnou chvíli. Proti tomu sice nic nemám, ale přijde mi to trochu neosobní.\nZkrátka můj život je celkem pestrý a mě tak vyhovuje. I když teď mě napadá, že kdybych byla lavičkou v Indii, mohla bych být v příštím životě třeba člověk…\n\nOsnova\n1) Úvod\n2) Stať a) povahové rysy\n b) zájmy\n c) historie\n d) současný život\n3) Závěr - zamyšlení nad smrtí", "original_file": "cb2cvlajir_02_1"}
{"text": "Životopis\nJmenuji se Antonín Vinš, narodil jsem se v Kladně 14. 3. 1995. Bydlím v Kladně, ulice Milady Horákové 631.\nMoje matka se jmenuje Irena Vinšová a narodila se roku 1970. Pracuje jako kuchařka v restauraci. Otec se jmenuje Petr Vinš a narodil se roku 1956. Pracuje jako podnikatel. Oba rodiče bydlí na téže adrese jako já. Můj jediný sourozenec Markéta Vinšová se narodila roku 1988. Pracuje jako servírka v téže restauraci jako matka. Sestra je svobodná a již s námi nebydlí.\nV letošním roce dokončím povinnou školní docházku. Myslím si, že prospívám dobře. Učím se angličtinu a němčinu. Angličtinu ovládám dobře, z němčiny umím jen základy. Chtěl bych jít na Střední odborné učiliště v Kladně.\nRád sportuji, závodně hraji stolní tenis. Hraju ještě na kytaru. Zajímám se o počítače a auta. Občas pomáhám opravovat auta u otce v jeho servisu. Ve sportu mě však omezuje zdraví.\nMám lehké astma a alergii. V předešlém roce doktoři zjistili, že mám nedomykavost chlopně.\nDne 8. ledna v Kladně\nVinš", "original_file": "kl9avinant_1"}
{"text": "Ondřej Dědek\n23. 2. 2004\n\n2. Slohová Práce\nBílá Vrána\n(Charakteristika)\n\nOsnova: 1. Vnější charakteristika a moje hodnocení\n2. Vnitřní charak.\n3. ...\n\nMyslím si, že osoba, kterou jsem si vybral zaujala spousty lidí na celém světě, jak svým hudebním talentem, tak i svým životním příběhem. Když jsem byl ještě malý prcek, neměl sem ponětí, že žije někdo takovej člověk, o kterém budu později něco později něco psát. Čím sem byl starší, tím častěji sem slýchával jeho muziku a přečetl sem si o něm hodně věcí. Tehdy mě velice zaujal. Jmenuje se Kurt Cobain a je to jedna z největších hudebních legend 90. let, teda aspoň pro mne, neboť někdo si o něm myslí to co já a jiný, že to byl feťák a schyzofrenický blázen. Založil skupiny, se kterou dokázal během jedné noci \"zlámat\" žebříčky všech hitparád. Ta skupina měla název NIRVANA a při jejích koncertech lidé šílely. Na první člověk se může člověku zdát, že jejich \"image\" jsou drogy. Není to tak úplně pravda, I když byl Kurt 8 let závislý na heroinu a dokonce se jednou tak předávkoval, že bylo veliké stestí, že to přežil. Byl navyklí na \"drogy\" už od dětství, neboť mu doktoři když byl malý předepsali nějaký lék, nevím jak se jmenuje, ale zakládá prý na člověku závislost. Na první pohled vás určitě uchvátí jeho pohled – měl krásné modré, pronikavé oči. Když se prý narodil, v nemocnici povídaly, o jeho blankytných očích. Měl delší blonďaté, rozcuchané, trochu slepené vlasy, které měl občas hozené jakoby do obličeje. Na tváři měl --- \"strniště\". Byl schopnej se třeba týden nemejt, a potom vystoupit v nějakém televizním pořadu. Neměl rád komerci a televizi. Zkládal prostě hudbu, kterou cejtil srdcem. Měl i svůj styl oblékání, delší rozepnutou košily, potrhané džíny a plátěné boty Micky Coverse. Jeho zmiňovaným plátěnká dodnes říkám cobainovky a dají se koupit na tržišti za 80Kč. Nakupoval prý v New Yorských \"sekáčích\". Prostě byla to jeho jedinečná image, se kterou se lišil od ostatních, a kterou by si podle mě nikdy nenechal \"vzít\".\nZa ženu si vzal dnes už docela známou zpěvačku Courtney Lowe, se kterou mel dceru Frances.\nHudbu a texty k písním skládal většinou sám. Prostě napsal co si myslel, a co cítil. Ve všech písních může člověk slyšet o jeho životě, pocitech, šarvátkách atd. Jjeho písně se do teď hrajou na různých akcích a dokážou je pořádně okořenit. Znám lidi, kteří jsou schopni se při poslechu jeho písní rozbrečet. Sám o sobě si myslel, že je žkažený, hnusný, nemocný – Říkala to jeho manželky, ale na druhé straně byl přátelský, vtipný, lehce schizofreidní, ale dokázal být i uzavřený a nadával sám sobě, jak už jsem se o tom zmiňoval o 2 řádky víše.\nKdyž byl malé dítě, a chtěl na sebe upozornit, tak se nejprve rozkřičel, a když tahle taktika nepomohla, začal brečet.\nAsi nejznámější album, které vydal se jmenuje Nevermind a pak ještě živej koncert ze stanice MTV, protože nesnášel hraní z \"playbacku\"\nJeho poslední písnička, která byla vydána až po jeho smrti se nazýva „You know Youu Right\" A proč tohle vše píšu v minulém čase a zmiňuji se o tom, že Kurt se toho nedožil? Roku 1994 se zastřelil na jednom opuštěném místě v Americe a nechal po sobě velmi smutný dopis na rozloučenou, kde i zmiňoval, jak špatný je tenhle svět, jak miluje Courtney a Frances.......", "original_file": "pr1cdedond_02_1"}
{"text": "29. března 2007\nMartin Novák, 2.CV\n2. písemná slohová práce\nCesta\nUmělecký popis\n\nMá cesta ránem\nJe sedm hodin ráno. Já se probouzím s pocitem únavy a nepřetržité bolesti celého těla. Připadám si, jak kdybych předchozí den držel na zádech celou váhu světa. Časem jsem se dostal k televizi, abych si vklidu vypil černý lektvar připomínající rozpuštěné kakao a    1 kus chleba. Koukám na zprávy. Zjistil jsem, že je pondělí. Den, kterým většina populace pohrdá. A já ho nesnáším. Znamená konec odpočinku v přírodě. Konec pozorování hrajících si plyšových koulí na trávě a stromech. Ve zprávách jsem se nic zajímavého nedozvěděl. Paní v černém sáčku vypadala jak tučňák. V Iráku opět bouchla bomba, Američané opět přišli o své vojáky a cena ropy opět rapidně vzrostla jak vystřelená družice do závratných výšin cenové tabulky, protože nějaký inteligent pravil, že Amerika zaútočila na Írán. Přepínám o kanál výše. A máme tu kreslené pohádky. Konec Gumových medvídků, kteří vždy za pomoci svého kouzelného nápoje a své jednotnosti vždy 2 nad zlem. Nastala doba Toma a Jerryho. Roztomilý kocourek se za pomoci výbušnin snaží roztrhat myšku na kusy a všem to příde náramně zábavné. Seriál se začíná ztrácet do temnoty a já vycházím na další část své cesty. Přecházím rušnou křižovatku. Na obou stranách stojí spousta aut vypadajících jako šelmy číhající na svou kořist a já čekám, který po mě skočí. Schazím z mírného kopečka a přímo proti mně svítí obří reflektor, který mě oslepuje. Je to naše Slunce. Každý den přesně na stejném místě ve stejnou dobu. Cestou potkávám už dva roky stále ty samé lidi. Zkouším se z jejich výrazu, který připomíná člověka bezespánku, vyčíst co jsou zač. První je pán se šedivými vlasy, --- aktovku a černými brýlemy. Vypadá jak tajný agent ve výslužbě z nějakých akčních filmů. Další je paní. Její blond vlasy září do ranního šera jak svatozář a nepřemýšlím co je zač, neboť ji znám. Časem se --- kousek od výrazné budovy a tou je naše pošta. Před ní stojí hlouček lidí koukajících neustále na své blýskavé hodinky a mumlajících nějakou blíže neurčenou řečí. Stále tu stojí jak husité před radnicí při popravě Jana Želivského. --- k dalším semaforům. Vidím tu pěknou hnědovlásku a říkám si, že bych ji mohl pozdravit. Ale ona mě předběhla a pozdravila dříve. Její pozdrav je jak zvonění budíku a já se konečně začínám probouzet. Já už konečně nejsem chodící schránka na přepravu orgánu, který se nazývá mozek, ale --- ho i --- používat. Chvíli si povídáme, což mi zpříjemní den a poté se loučíme s číslem toho druhého a pokračujeme po svých cestách. Docházím k semaforům a vidím soupeřící šelmy, kdo dřív bude u dalších světel. Já si jich nevšímám. Jsem stále myšlenkami mimo. Naproti svítí červené světlo v --- --- a já musím čekat až bude zelená. Jinak mě šelmy dostanou.\nV klidu přecházím a už vidím zadní stěnu školy. Kolem dokola jsou lidé oblečení a na zádech mají baťohy. Ještě --- a budou vypadat jak ženisté jdoucí stavět. Pomalu docházím ke škole a u vstupu už stojí zástupce ředitele na stráži, aby mohl každého kdo příde pozdě --- před školu a pak se na něj vklidu ---. Procházím kolem něj a pozdravím. Jemně pokyne hlavou a já procházím dále do budovy. U skříněk, vypadajících jak neprodyšné sejfy, se tísní desítky studentů a svádí bytvy o to, kdo si dřív sundá bundu. Vypadá to jak neuvěřitelný chaos, ale vše má přesný řád. Vyjdu po schodech, projdu dlouhou chodbou vypadající jak ve vězení s jednotlivými dvířky pro vězně a zasedám do své lavice. Zde budu dnes vězněm asi šest hodin a poté se přesunu na výslech o pár pater výše....", "original_file": "pr2ctnovmar_02_1"}
{"text": "Tomáš, Macovka 7. C\nMobilní telefon\nTelefon který popisuji jsem dostal od rodičů k mým 12. narozeninám, jeho značka je sony ericsson.\nMobilní telefon je obdelníkového tvaru, na výšku měří asi 10cm a na šířku asi 6cm.\nTelefon je černé barvy. Zdobí ho stříbrné olemování po bocích, je velmi elegantní a moderní.\nZepredu telefonu jsou tlacítka s písmeny a číslicemi, září na něm displej s 266 000barvami.\nZezadu telefonu se ukrývá stříbrný plíšek, který zakrývá fotoaparát.\nNa mém telefonu je zvláštní, že je celý odrený od pádů z lavice, stolu, kapsy atd….\nSlouzi mi k dorozumívání s lidmi, se kterými se potřebuji spojit bud písemně nebo hovorově.\nVyužívám spíše písemné zprávy. Dále na telefonu vyuzívám fotoaparát, mp3 přehrávač, připojení k internetu apod….\nMamka mi dobíjí kredit 250kč abych ji mohl kdykoli napsat nebo zavolat kde jsem a jestli jsem v pořádku.", "original_file": "cl7cmactom_1"}
{"text": "7. března 2006\nAnna Švehlová, 3.E\n2. písemná práce\nSkládka v srdci Evropy\nfejeton\n\nV tom našem velikém širém světě, obklopeném průzračně modrým oceánem, leží malý státeček. Je tak malý, ale přece tak významný. Někdo to přece musí být, musí zastávat to místo. Místo, kde se skladují zbloudilé duše. Jako papírové krabice od mléka tu leží naši exvyvolení. Úplně zelení, jako láhve od piva, naši slavní politici. S rozbitými žárovkami čile konkurují vyhaslé hvězdy šoubyznysu. S obnošeným oblečením soupeřící podnikatelé, velkoobchodníci i OSVČ. A jednou z nezbytných součástí skládky jsou samozřejmě i papírové obaly, nabádající ke zdravé stravě, štíhlé linii a prevenci před ptačí chřipkou. A to je kdo, v té nepřeberné haldě nepořádku. No přece naše modelky. Ty superštíhlé krásky s perfektní postavou, dokonale padnoucím oblečením, voděodolnou řasenkou, svalnatým přítelem v těsném tričku a mentální anorexií. Podobají se vlastně müsli tyčince. Na začátku křupavé, chutné a zdravé. Po konzumaci? Scvrklé, vyzáblé, prázdné obaly bez povrchního pozlátka. Nutí je k tomu moderní svět. Stále více a více i na tuhle malou skládku doléhá fenomén štíhlosti. Místo sledování raního počasí, sledují ručičku váhy, pomalu klesající, jako teploty v zimních měsících. Místo přečtení raních novin si vypočtou svůj BMI a vyráží utrhnou si co nejlepší místo na vrcholu skládky. Tam, co nejvíce nahoře, kde nehrozí, že přijede bagr a smete je dolů. A proto se každé ráno váží, vyčesávají stále větší a větší chomáče vlasů a týrají své tělo dietami. Na skládce platí, že se udrží, i když jen chvíli, ti nejpohotovější, nejvynalézavější a nejmazanější. Proto se nároky stále zvyšují. A najednou se objeví mezi prázdnými obaly hit. Naprosto úžasná dieta, která je bezkonkurenční a blesková. Účinnost zaručena na 100%. Víte proč jsou všechny dvouleté děti tak štíhlé? Hlásá roztrhaný cár papíru, povalující se v téhle špinavé změti. Protože mají svou vlastní dietu. A to je něco pro naše obaly – modelka. Je zde i přesný rozpis. Někomu se podařilo vynést ho na světlo a najednou všichni vědí, co udělat. Je tu nová dieta a s ní možnost uspět na špinavém poli skládky. A jak tento zázračný objev vypadá? V pondělí si dej k snídani ovesné vločky. Polovinu vylej na ubrus a druhou polovinu si rozpatlej po tvářích. K obědu sněz tři velké zelené pastelky a zapij litrem mléka. Večeře se skládá z banánu namočeného v kakau. V úterý u snídaně spolkni dvě kostky cukru, ale hezky v celku, ještě hranaté a zapij jarem na mytí podlah. Doporučuje se Mistr Propper. K obědu jedna cigareta (sníst, ne vykouřit) a k večeři tři matičky střední velikosti. Ve středu vypij k snídani sklenici piva a zajez miskou čerstvých jahod. K obědu vylízej hrnec od polevy na vaření. Večeře budiž složena z kousku růžové rtěnky a pudru na líce. Čtvrtek se skoro ničím neliší od pondělka, jenom sněz tři modré pastelky místo zelených. V pátek si můžeš dopřát k snídani trochu pleťového krému. K obědu piškoty namočené v bramborové polévce a k večeři zahrab 2 pomeranče do květináče s muškáty. Pečlivě si potom ocucej prsty. V sobotu k snídani pětkrát olízni lízátko. Upusť ho venku do trávy. Zvedni a následně znovu olízej. Dej do sáčku s moukou. K obědu sněz tři zrnka rýže pomocí vidličky a zbytek zadupej do koberce. K večeři vyhrabej zahrabané pomeranče a oba sněz i se slupkou. V neděli si dojdi ráno pro lízátko a pečlivě olízej. Tyčinku od něj si strč co nosu. K obědu si rozpatlej kečup po tvářích a postav ho otevřený, dnem vzhůru, do lednice. K večeři pak jeden list fíkusu, popřípadě postačí Kala. Tak co, milé modelky? Stojí to místo na nejvyšším bodu naší skládky za to? Malé děti jsou sice hubené, ale stojí to opravdu za to? A co z toho plyne? S jídlem nebojuj, bez jídla je život fuj!", "original_file": "pr3esveann_01_1"}
{"text": "31.10. 2006\t\nLipertová Bára , 2.D\n1. písemná slohová práce\nMedicinálně významní prvoci (protozoa)\n(Výklad)\n\nOsnova:\nI. Úvod – prvoci způsobují onemocnění\nII. 1) Kmen praprvoci a výtrusovci\n2) Bičíkovci\n3) Kokcidiovci\nIII. Závěr – shrnutí\n\nMezi organismy z podříše protozoa patří i takové, které způsobují vážná onemocnění člověka. Postižení mohou být ohroženi (dokonce i na životě). Mezi prvoky řadíme dva medicinálně zajímavé kmeny. Je to kmen a výtrusovci.\nKmen praprvoci, latinsky sarcomastigophora. Zahrnuje nejjednodušší jednobuněčné organismy. Jejich pohyb je zajištěn pohyblivými organelami (panožkami nebo bičíky). Kmen výtrusovci, latinsky apicomplexa, je převážně endoparazitní. Zahrnuje specializované organismy, které mají složitý vývin matagenezí.\nPraprvoci se dělí do několika podkmenů. Nejzajímavější jsou bičíkovci.\nDo bičíkovců řadíme i trypanozómu gambiense (tripanozóma spavičná), která způsobuje spavou nemoc. Parazituje v krvi obratlovců, rozmnožuje se ve trávicím traktu nebo ve slinných žlázách hmyzu. Přenašeči jsou bodalky rodu glosina palpalis, známé převážně pod názvem tse-tse. Další trypanozómou, která způsobuje Chagasovu nemoc, je trypanozóma cruzi. Tato nemoc se vyskytuje převážně v jižních a středních oblastech Ameriky. Přenos této nemoci způsobují ploštice, kde vstupní branou infekce je poraněná kůže.\nVýtrusovci zahrnují třídu kokcidiovci, latinsky coccidiomorpha, která se dále dělí do několika řádů. Je to řád kokcidie a krvinkovky. Mezi kokcidie patří toxoplasma gondii, která způsobuje známou a obávanou nemoc toxoplasmózu. Toxoplasmóza ohrožuje převážně těhotné ženy. Plod může být trvale poškozen a matka potratí. Mezihostitelem u této nemoci jsou nejen kočky, ale i lidé nebo ptáci. Krvinkovky způsobují možná ještě známější nemoc – malárii. Výskyt malárie je převážně kolem rovníkové Afriky. U nemocného se střídají stavy horeček a zimnic, doprovázené častým průjmem. Proti této nemoci se dá bojovat i preventivně, a to vysoušením bažinatých oblastí. Přenašeči jsou totiž komáři rodu anopheles.\nVýtrusovci a praprvoci způsobují vážná onemocnění člověka. Je důležité se proti nim bránit. Probíhá proto neustálý výzkum způsobů léčby i přenašečů chorob. Dokonce i čeští vědci přinesli důležité poznatky o genech trypanozómy gambiense.", "original_file": "pr2dlipbar_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nJana Kaiserová 12. ledna 2006\n2. C\n\nTémata: 1. Abeceda dnešní společnosti (Úvaha)\n 2.Kalamita (Volný stylový útvar)\n 3.Probouzení v neděli ráno (Volný stylový útvar)\n 4.Dějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí (Úvaha)\n\nAbeceda dnešní společnosti\n\nOsnova : I.Úvod: Dilema\nII.Stať: a) Zvrácená společnost\n b) Uspěchaná společnost\n c) Minulost\nIII. Závěr: Lepší budoucnost\n\nPo pravdě ani nevím, jak bych měla začít, ale myslím si, že je hodně toho, o čem bych se měla zmínit.\nDnes ráno jsem jela v autobuse plném lidí a byla jsem svědkem rozhovoru dvou žen. Jedna si stěžovala té druhé, že dnešní mládež je nevychovaná, drzá, mluví vulgárně a není ohleduplná ke starším lidem. Ano, dnešní mládež je nejrozebíranější vrstvou společnosti. Patřím do ní i já, a proto nevím, jestli dokážu být dost kritická jak k sobě, tak ke svým vrstevníkům. Vlastně s tou paní souhlasím. Znám to z vlastní zkušenosti, vždyť mezi těmito lidmi žiju. Opravdu si myslím, že jsme drzí, nevychovaní a já nevím jací ještě. Ale myslím si, že si tím prošel každý. Vždyť jsme v pubertě a tou prošla i ta paní, která si dnes v autobuse stěžovala. Jen si myslím, že ona si nemohla dovolit vyjadřovat své pocity nahlas, protože žila v jiné době.\nAle ta paní zapomněla na jednu velice důležitou věc. Vždyť za to, jací jsme, můžou (aspoň částečně) právě dospělí. Právě u nich vidíme to, co potom kopírujeme a používáme. Pravým příkladem jsou předškoláci. Vždyť právě ve školce se naučí používat vulgární a sprostá slova. Ale tato slova si ty malé hlavičky nevymyslely, slyšely je doma a ani neví, co znamenají, a tak je používají a roznášejí dál. Není se ale čemu divit, vždyť dnešní společnost je velice uspěchaná. Každý se žene za svým cílem a neohlíží se na druhé. Každý chce být nejlepší ve svém oboru, mít hodně peněz, minimálně dvě auta a každé léto se opalovat na Hawaii. A právě peníze mezi námi činí takové rozdíly. Někomu se tento sen podaří uskutečnit a někdo skončí s „flaškou“ alkoholu někde v metru a vydělává si tím, že se snaží hrát na kytaru nebo zpívat. Ano i tak to dopadá.\nAle i v této uspěchané době plné obchodníků, makléřů, bezdomovců, alkoholiků, „feťáků“, vrahů a „tunelářů“, kteří připraví náš stát o miliony a pak utečou na nějaký ostrov a tam si užívají na svém přepychovém sídle, se najdou i milí lidé, kteří víc než po penězích touží po rodinné pohodě a lásce.\nNěkdy bych chtěla umět cestovat v čase a podívat se tak o sto let zpět, kdy si lidé cenili toho, co měli a radovali se z každé maličkosti.\nA já pevně věřím, že právě my – budoucnost národa a zároveň nevychovaná, drzá a vulgární mládež vytvoříme lepší společnost než je tato. A doufám, že si to takoví lidé, jako byla ta paní v autobuse, uvědomí a budou s námi jednat aspoň částečně jako s dospělými.", "original_file": "cb2ckaijan_01_1"}
{"text": "JARNÍ PRÁZDNINY\n\n5.3. – 6.3.\n\nV sobotu a v neděli jsme pomáhaly tatínkovi, protože se rozhodl, že připravíme zahrádku na jaro. Nejdříve začal ořezávat větve stromů a já s maminkou jsme je sbíraly a nosily na místo, které nám určil. Pak jsme je stříhaly na menší kusy, aby se vešly do kamen na zatápění. Pár jsem jich také dala stranou pro mého králíčka. Jednu větvičku jabloně, kterou dostal, začal hned okusovat a brousit si na ní zoubky.\n\n<img stromy>\n\n7.3. – 9.3.\n\nV pondělí a ve středu jsem si dělala různé testy z matematiky a z českého jazyka, které mi dala maminka, protože mě v dubnu čekají přijímací zkoušky na gymnázium. Také jsem hrála počítačovou hru Doba ledová, kterou jsem dostala za pololetní vysvědčení a četla si knížku Čarodějky z jezdecké školy, protože jsem si ji půjčila v knihovně a musí se brzo vrátit.\n\n<img knihy>\n\n8.3.\n\nV úterý dopoledne jsem pomáhala mamince upéct jablečný koláč. Nejdříve jsem nastrouhala jablka a pak uvařila vanilkový pudink, který jsme daly na koláč. Odpoledne, když tatínek přišel z práce domů, jsem spolu jeli do obchodu do města koupit kytku a bonboniéru k Mezinárodnímu dni žen. Doma jsme mamince popřáli a dali dárky. Udělaly jí velkou radost.\n\nVečer jsem ještě nakreslila a vystříhala z barevného papíru srdíčko pro babičku.\n<img bonboniéra, tulipán, srdce>\n10.3.\nVe čtvrtek jsme museli vstávat hodně brzo ráno před čtvrtou hodinou, protože moje sestřenice Eva měla v Praze promoci, která začínala už v devět hodin. Tatínek rozhodl, že nepojedeme autem, ale raději vlakem abychom neměli problémy s parkováním. Vyjeli jsme v pět hodin. Při cestě jsem ještě chvilku spala, protože jsem byla unavená a četla si knížku z knihovny. Jízda trvala skoro tři hodiny. Když jsme byli v Praze, jeli jsme z vlakového nádraží metrem. Ze stanice jsme šli pěšky na Betlémské náměstí. Tam v Betlémské kapli už čekali teta Eva, strejda Adam, bratranec Adam a babička. Drželi nám tři místa. Nejdříve na začátku nastoupili studenti a profesoři při slavnostní hudbě. Jeden z profesorů přivítal všechny zúčastněné. Pak vyvolávali jména studentů, kteří si chodili pro diplomy. Po skončení promoce jsme všichni Evě pogratulovali a dali jí kytku. Na slavnostní oběd jsme si zašli do blízké restaurace. Tam jsme se domluvili, že přijedeme ještě v sobotu do {obec}<priv> na Šumavě na jejich rodinnou oslavu. Potom jsme odjeli vlakem zpátky domů. Dorazili jsem v osm hodin večer.\n<img diplom>\n\n11.3. – 13.3.\nV pátek odpoledne jsem jela autem s maminkou a s tatínkem do {obec}<priv> na Šumavě oslavit svátek bratrance Adama a promoci sestřenice Evy. Přijeli jsme skoro večer. V sobotu dopoledne jsem pomáhala tetě Evě při přípravě slavnostního oběda. Na stůl jsem dala příbory, ubrousky a skleničky na přípitek. K obědu jsme měli řízky a hranolky. Pak jsme všichni snědli zákusek s čokoládovou polevou. Prohlédli jsme si také fotky z promoce. Večer jsem dala babičce srdíčko, které jsem vyrobila doma. Popřáli jsme Adamovi k svátku a dali mu knihu o závodních autech. Potom si každý vzal kousek ovocného dortu. Druhý den, v neděli po snídani ráno jsme se rozloučili a odjeli domů.\n<img dvě skleničky, dort, dvě skleničky>", "original_file": "ho5dmendag_1"}
{"text": "Ahoj Evo,\n\npíši Ti z minulosti. Na tento dopis si už asi nepamatuješ, ale opravdu jsi ho psala. Je to už deset let. Teď Ti je 22 let, a já bych tě moc ráda viděla jako své druhé já.\n\nAsi už si nepamatuješ, jak ses měla ve 12ti letech, tak Ti to trochu oživím. Vedeš si docela dobře. zZnámky máš pěkné, chodíš do šesté třídy, nedávno jsi přijela z hor, jsi zamilovaná a tento rok pojedeš na tábor, na který se celý rok těšíš.\n\nAle co ty? Jaké máš povolání? Jsi ta archeoložka, jak sis tak moc přála? Nebo žiješ někde v cizině? Máš maturitu a vysokou školu? Jsi vdaná? Máš nějaké děti? Pořád jsi v kontaktu s kamarády ze základky? Tolik bych toho chtěla vědět. Víš, ve dvanácti letech jsi měla své plány, a tak bych chtěla vědět, jestli se Ti to vyplnilo.\n\nJe zima, padá sníh a ty si to užíváš, jak jen to jde. S kamarády chodíš ven, kouluješ se, jezdíš na lopatě a užíváš si spoustu legrace. Ale také máš své povinnosti, jako úkoly, doučování, sport... Ale prostě se bavíš a užíváš si puberty.\n\nA ty? Co děláš ve volném čase? Uklízíš a vaříš? Chodíš s kamarády ze základky na kafe a do posilovny? Děláš něco zábavného a zajímavého v práci? Nebo jsi vyhrála ve sportce, a teď je z tebe milionářka, která si neustále kontroluje svůj vzhled, nedělá nic jiného, než se stará o módu a má kolem sebe chlapů jako much. Ale to ne. Tomu nevěřím, že by se ze mě stala taková nová nafoukaná Paris Hilton.\n\nA co tvůj velký sen letět na Hawaii? Doufám, že sis ho splnila. Už od mala jsi snila o tom, leteť na Hawaii, naučit se Hawaiiský tanec Hula Hula, nechat se obsluhovat nějakými sexy barmany a opalovat se na pláži.\n\nCo tvoje velká touha pro fotografování? Určitě jsi vyhrála nějakou soutěž za nejúžasnější fotografii roku. Fotíš modelky, celebrity, zvířata, krajiny nebo máš nějaké photo studio, kde fotíš úplně normální lidi? Zkrátka, jsem zvědavá.\n\nO velkých prázdninách jsi letěla do Řecka na Krétu za tetou. Móóóóóóc se Ti tam líbilo. Ochutnala jsi jídlo zvané Musaki a moc Ti chutnalo. Užila sis to a domů jsi přiletěla krásně opálená a plná zážitků a dojmů.\n\nMám tolik otázek, a proto musím končit, jinak by mi ani balík papíru nestačil.\n\nTak se měj a také mi něco napiš.\n\nP.S. Jsem nedočkavá jak malé dítě.\n\nAhoj Eva", "original_file": "hr6vanter_03_1"}
{"text": "12. ledna 2006\nRenata Stárková 1. B\n1. stylistická kompozice – srovnávací\nPopis\nZajímavý dům\nOsnova:\n1) Okolí divadla\n2) a) Střecha\nb) Sochy\nc) Okna a dveře\n3) Celkový dojem/Jak se mi budova líbí\n\nNárodní divadlo\nV hlavním městě České republiky, v rušné části u Vltavy, se nachází historicky památná budova, Národní divadlo.\nStřechu má zakulacenou a je modré a zlaté barvy. U střechy jsou významné sochy mezi-které patří trigy tažené Viktorií. Okna v horní části budovy jsou malá a čtvercová. V dolní části jsou okna velká a oválného tvaru. Všechna okna jsou zasazena do dřevěných rámů. Dveře jsou poměrně velké a ze dřeva.\nBudova se mi velice líbí a myslím si, že je velice zajímavá.", "original_file": "ces1bstaren_1"}
{"text": "Závěrečná slohová práce\nMůj filmový (resp. seriálový) ideál\n\nJmenuje se Joey, je mu 31 let (ale vypadá na 29 let) a bydlí v New Yorku poblíž Central Parku. Povoláním je herec, ale jeho nejslavnější role (a taky nejlépe placená) byla v několika dílech seriálu ,Tak jde čas´.\nBydlí společně s Rachel, kterou zřejmě i miluje, ale nedává to najevo a tak spolu bydlí v činžovním bytu (dvě ložnice, jedna koupelna a jedna obývací místnost spojena s kuchyní), naproti jejich přátel.\nJe tak trochu zmatkář, „bordelář“, ale v celku hodný a milí člověk.\nKdyž má čas, tak si buď čte komiksy, hraje konzolové hry, sleduje televizi nebo popíjí kafe a přikusuje koblihy (nejradši má jahodové).\nZa svoje životní úspěchy pokládá, že šel za svědka na svatbu svého nejlepšího přítele, bytí kmotrem dětí, které porodila jeho kamarádka svému bratru a jeho učitelce a roli v zmiňovaném seriálu „Tak jde čas“.", "original_file": "js9bdrevoj_1"}
{"text": "O čem právě teď přemýšlím.\n\nVánoce. To je teď jediné na co můžu myslet. Zima je tu a tento svátek k ní neodmyslitelně patří. Sníh, nákupní horečka, dárky, cukroví, kapr, prázdniny, stromeček, to vše vidím, když zavřu oči. A teď se ptám sama sebe. Proč právě tento svátek je jeden z mála, které v dnešní době slaví stále ještě většina lidí?\n\nMyslím si, že to má jeden hlavní důvod a tím je, že Vánoce jsou svátkem především dětí. Také ale ten, že spousta dospělých má nejkrásnější vzpomínky ze svého dětství přesně na toto zasněžené období. A právě proto, že si pamatují jak seděli s celou rodinou u štědrovečerní večeře, jak pak zazvonil zvoneček a oni běželi ke stromečku, kde už na ně čekala spousta dárků, chtějí tyto úžasné zážitky dopřát i svým dětem. Myslím si, že opravdu jen málokterý rodič by to dokázal svým ratolestem odepřít. Na druhou stranu je pravda, že se vánoční svátky určitě neslaví pořád stejně. Jsou stále některé rodiny, které dodržují i staré tradice, ale určitě jich ubývá. Dříve měli lidé trochu jiné hodnoty, a proto pro ně byly Vánoce spíš dobou, kteru stráví rodina spolu, než dnem, kdy dostanou nové auto na vysílačku nebo nejnovější barbie. A teď se nabízí jiná otázka. Není pravým důvodem, proč se tento svátek dodržuje, spíš to, že všichni chtějí dostat co nejvíc dárků? Není možné, že nikomu už nejde o to, aby strávili čas s lidmi, které mají rádi, ale jen o tu materialistickou složku?\n\nSamozřejmě asi na tom přinejmenším trochu pravdy bude, {A|a}le já přesto stále doufám, že to ani v tomto dnešním lehce necitelném světě není jenom o těch věcech. Věřím, že lidé nevybírají dárky podle ceny, ale proto, aby udělalyi radost, že některé na Vánocích těší mnohem víc to, že někomu dárek mohou dát, než to, že ho dostanou a v neposlední řadě věřím i v to, že Vánoce jsou svátky lásky, radosti a pohody, i když si všichni stěžují, že s přípravou mají spoustu práce, hodně lidí je podrážděných a moje babička stejně jako každý rok říká, že letos už to prostě slavit nebude.\n\nVánoce jsou teď zkrátka všude kolem nás a já doufám, že stejně jako to dělají moji rodiče, {budu}<ni> jednou já připravovat svým dětem krásné vánoční zážitky, jaké mám ve své paměti.", "original_file": "pr3cvytvla_01_1"}
{"text": "Muž, který sázel stromy\n\nJean Giono\n\nMěl rád ticho. Byl důvěřlivý. Náštěvu přijmul s otevřenou náručí. Moc toho nenamluvil. Pečlivě sázel stromy, i na cizích pozemcích. Žil si skromě, měl chaloupku a stádo ovcí. Byl skromný a ušlechtilý. Šel si za svým cílem.", "original_file": "am8ajanter_01_1"}
{"text": "Michal Čermák\n23. 2. 2004\n\n2. slohová práce\nTÉMA: Soused\n(Charakteristika)\n\nOsnova: 1) Stručný životopis\n2) Můj osobní názor na sousedku\n3) Její vnější charakteristika\n4) Její vnitřní charakteristika\n\nMůj soused je vlastně sousedka. Je to velmi stará žena. Letos oslaví své 84. narozeniny. Její minulost je velmi zvláštní. Jako mladá dívka musela utéct před Hitlerem kvůli svému židovskému původu. Během války pak několik let žila ve Velké Británii. Díky tomu byla po svém návratu do Československa několikrát vězněna komunisty.\nTo ale není až tak důležité. Důležité je to, jaká je nyní. Když jsem byl malý, měl jsem tuto paní velmi rád. Postupem času mé sympatie k ní poněkud slábnou. Bydlí v bytě se svým neméně starým mužem a se svojí dcerou. Ta trpěla v mládí anorexií. Díky tomu teď je jaksi záhadně v invalidním důchodu. Moje rodiče mají se všemi členy této rodiny velmi kladný vztah. To se bohužel nedá říci o mě.\nMoje sousedka má totiž velmi zvláštní povahu. Vždy, když k nám přijde na návštěvu, chce si prohlédnout náš byt, zdali v něm není něco nového. Když najde něco nového, tak si to pak velmi dlouho prohlíží. Naposledy to byly nové záclony u mně v pokoji. To mě dohánělo k šílenství, protože jsem se chtěl velmi intenzivně učit biologii. Má sousedka chodí každé odpoledne na procházku se svým velšteriérem Danečkem. Je to pro ni výhodné, protože venčí jak psa, tak sama sebe. Dokáže ho však alespoň přimět k tomu, aby šel do bytu a nestál v přízemí jako solný sloup. Narozdíl od své dcery Elišky. Tu jsem už několikrát potkal v přízemí, jak přešlapuje z místa na místo a psovi říka:“Danečku pojď už, já musím jít na záchod.„. Možná si říkáte, že je zbytečné abych toto popisoval, ale aby jste pochopili zvláštní rodinu mé sousedky, tak je to nutné.\nCo se týče její vnitřní charakteristiky myslím si, že je to velmi silná žena, co vždy pevně stála za svým názorem, což jí také několikrát dostalo do potíží. Přijde mi, že přes svých 150cm je vůči svému muži docela dominantní. Závěrem bych chtěl podotknout, že přes všechny moje antipatie k jejímu chování ji docela respektuji a chápu, že toho velmi mnoho prožila a že jí prostě člověk musí brát takovou jaká je, protože se už asi nezmění.", "original_file": "pr1ccermic_02_1"}
{"text": "Vánoční příběh\n\n{osnova:\n1) návštěva anděla\n2) Narození Krista\n3) Pastýři\n4) Tři králové\n5) Útěk do Egupta}<dt cp osn>\n\nKdysi dávno žila Maria s Josefem. Když Maria očekávala narození miminka oběvil se anděl Gabriel a řekl ji ře miminko nebude Josefa ale Boha a bude se jmenovat Ježíš. Maria běžela aby tu zprávu řekla Josefovi.\n\nVydali se do města Betléma. Když dorazili hledal Josef noclech ale všechny hostince už byli plné jediné co mu hostinský mohl nabídnout byl chlév. Josef s Marií se tam vydali. Netrvalo dlouho a Maria porodila miminko. <img kometa>\n\nNa pastvinách u Betléma odpočívaly pastýři. Najednou se před nimi objevil anděl. Řekl jim že se dnes v noci narodil Boží syn. Pastýři se tam {vydali}<ni>.\n\nNetrvalo dlouho a tři králové spatřili {komet}<ni> a vadali se na cestu tím směrem. Došli do města kde panoval zlý král Herodes. Ptali se na cestu do Betléma. Když se král dozvědel že se narodil nový panovník zač{e|a}l závidět. Nechal si zavolat tři krále. Řekl jim až to dítě najdou ať se vrátí a řeknou mu cestu. Králové se opět vydali na cestu. Když dorazili darovali Ježíškovyi zlato, kadidlo a myrhu<.>\n\nV noci se králům zdál sen ať Herodesovi neříkají cestu. Sen se zdál i S Josefovi aby ute utekli před Herodesem do Egypta. Vzbudil Marii a vydali se na cestu. Herodes vyvraždil všechny chlapce mladší dvou let. Po smrti Herodese se Maria s Josefem a Ježížkem vrátily do Betléma.", "original_file": "cbrod5u_1"}
{"text": "Jak se opice chtěla stát člověkem\n(Nesnaž se ze sebe dělat něco co nejsi – nestojí to za to.)\nBývala byla jedna malá opička jménem Alois, zvaná Bruce. Bruce jen kvůli neskutečné podobě s Brucem Wilisem. Bydlela u starého borovicového lesíka, v ulici U Dvou boroviček. Její největší slabostí bylo pojídání ovocných plodů z nedalekého ovocného háje, kde však pobíhalo spousta jiných zvířat, pro něj i nebezpečných.\nJednou když si Bruce jde pro svou denní dávku ovoce, má neskutečnou smůlu. U svého oblíbeného banánovníku naráží na svého staršího druha Huga, se kterým nemá vztah kladný. „Ahoj“ pozdraví Hugo Bruce. Jeho nepřítomný pozdrav mu opětuje. Hugova neskutečná podoba s Johnym Deppem Bruce vždy naštve. Však při každém pohledu na krásnou veverku Angelinu ho obměkčí. Pokaždé si doma trénuje jak Angelinu pozvat, ale jak to tak bývá nikdy neřekne nic natrénovaného. Pozvání proto vždy musí srovnat Angelina. Tentokrát šli na výborný banánový koktejl. Johny má však na Angelinu už dlouho spadeno a tak si od Bruce nenechá nic líbit. První jeho reakce je vytáhnout ho za límec a dát mu do tlamy. Taky se tak stane. Když po bitce skončí chudák Bruce v nemocnici, má naprosto znetvořený obličej. Doktor Pig se proto zeptá „vaše možnost na krásný obličej je plastická operace.“ Pohled do zrcadla Bruce vyděsí a na operaci přistoupí. „Chci vypadat jako Brad Pitt“ rozhodne se.\nOperace se podařila. Jeho obličej i vše ostatní je dokonalé. Po pár dnech však zjistí velké nedostatky a Angelina ho odmítne. Začnou se mu propadat tváře a zapadat oči. „Vypadám jako zrůda“ pomyslí si. Přátelé se od něj odvrací.\nBrad konečně pochopí, že jeho postava už není taková jako dřív. Proto zajde za doktorem Pigem a nechá se vrátit do původní podoby.", "original_file": "cl8cfriden_1"}
{"text": "Láska nade vše\n\nPřed pěti lety, na začátku školního roku, přišla Eva do školy. Začínala studovat druhý ročník hotelové školy v Praze. Do její třídy nastoupila nová spolužačka – Johana. Tenkrát to všechno začalo. Johana byla velmi milá, příjemná a hodná dívka. Se všemi se velmi rychle spřátelila. S Evou se staly asi největšími kamarádkami, protože spolu hned od začátku školního roku seděly. Okamžitě našly společnou řeč a den co den si měly stále o čem povídat. Obě dvě měly samozřejmě i spoustu jiných kamarádů, ale spolu si rozuměly asi nejvíce. Jejich přátelství bohužel trvalo přibližně jen roka a půl. Jednoho dne se totiž Johana seznámila s chlapcem, který chodil do stejné školy. Byl o rok starší a patřil mezi hodně populární lidi ze školy. Zezačátku se zdálo být všechno úplně v pořádku, jenže postupem času se všechno totálně změnilo. Johana i Filip se začali chovat strašně divně. Přestali téměř komunikovat se svými přáteli. Chovali se jakoby byli na světě docela sami. Neudělali bez sebe ani krok. Filip začal Johaně zakazovat schůzky s jejími přáteli, protože se bál, aby nebyl podveden. Doma dělal žárlivé scény a při jedné hádce dokonce vyhrožoval, že si něco udělá. Johana ho zase kontrolovala tak, že si četla jeho zprávy a z jiných telefonů mu psala pod jiným jménem, aby se ujistila, že jí nepodvádí. Johana si na to dokola stěžovala. Přitom si neměli co vyčítat. Ani dnes si nejspíš neuvědomili, že svým chováním ztratili naprosto všechny kamarády. Nebylo ani možné, vidět je odděleně. Všude chodili jen spolu. Postupně to začalo hodně lidem lést na nervy. Opravdu se to nedalo vydržet. Nyní jsou oba úplně bez přátel. Johana pracuje a Filip ještě pořád studuje. když se občas stane, že nemohou být spolu, je to pro ně jako peklo. Nemají se na koho obrátit. Nikdo s nimi ani nikam nechce jít, protože by se ještě nakonec stal vyníkem jejich žárlivých hádek. Oba dva mají pocit, že si vystačí sami. Zatím si neuvědomují o co vlastně přišli, ale až budou jednou v nouzi... Na koho se obrátí?? V jejich případě láska není nade vše. Je velice smutné, jak to s nimi vypadá. Nejhorší je, že si to ani neuvědomují.", "original_file": "pr4atkuc_b_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n23. května 2006\nLucie Říhová\n\nLavička v parku\n\n I. Úvod\n II. Stať a) Jaká jsem\n b) Jací jsou lidi ke mně\n c) Můj sen\n III. Závěr\n\nChodíte rádi do parku? Věřím, že ano. Když venku svítí slunce, je příjemné posadit se v parku na lavičku a jen tak pozorovat okolí. Dovolte mi, abych Vám o sobě něco řekla, protože až se zase příště udělá hezky a vy opět vyrazíte do parku, snad si na mě vzpomenete a uvědomíte si, že i obyčejná lavička má svůj vlastní život, své sny a přání a že je stejná jako vy.\nPřestože jsem spatřila světlo světa teprve před pár lety, už si připadám ošklivá, omlácená a oprýskaná. Jsem přešlá mrazem, větrem a deštěm a má tvář je plná jizev, které mi udělali kolemjdoucí ve snaze zanechat na mě nějaký vzkaz. Nikdy jsem se nehla z místa, na které mě postavili, přesto znám mnoho lidských osudů. Viděla jsem pláč a utrpení, radost, lásku, chudobu i bohatství. Seznamuji neznámé, usmiřuji rozhádané, poskytuji odpočinek unaveným, nastavuji lidem svou náruč a na svá bedra beru jejich tíhu.\nDělám toho pro lidi víc, než dokáží udělat oni sami pro druhé. Nikdy jsem ale neslyšela slova díků. Snad jen občas vidím, že se ke mě někdo rád vrátí, či jen zahlédnu letmý úsměv, neboť se právě dotyčný vzpomněl na příhodu, která se mu stala, když tu seděl. Proč by měl ale někdo děkovat obyčejné dřevěné lavičce? Nemá oči, nemá uši, nemá srdce. To ale neznamená že nevidím, neslyším a necítím!!\nI lavičky mají své sny. Celý život stojím přikovaná k zemi a nemohu se hnout. Kolem mě však stále nikdo prochází. A ptáci jak se umí krásně vznášet! Chci také umět chodit…. chci létat, chci opustit své místo a vydat se slunci naproti! Chci si prohlédnout celý park. Tak proč mi nikdo nepomůže a nepsutí mě! Pomoc! Pomoc! Pořád křičím ale nikdo mě neslyší.\nTak dobrá. Budu tu stát dál. Nechám počasí a lidi, aby mě utahali k smrti. Nebudu to nikomu vyčítat. Vždyť jsem s Vámi zažila i mnoho hezkých chvil a přes všechna ta trápení Vás mám ráda. Tak už zanechte toho čtení a vyražte do parku. Já tam budu čekat.", "original_file": "cb2crihluc_02_1"}
{"text": "Ahoj Evo po 10 letech.\n\nJak se máš? Já se mám docela dobře, jenom mi moc nejde škola. Čím vlastně budeš? Budeš zpěvačkou? Před 10 lety jsi chtěla být zpěvačkou. Potkala jsi Hanu Montanu? Doufám že ano. Tak co jak je mámě a tátovi? Hraješ ještě tenis? Doufám že ano. Kouříš? Doufám že tě to ani nenapadlo. Zkus zavzpomínat na 5 třídu a uvidíš, jaká to byla sranda. Jak ti jde škola? Pamatuješ koho jsi měla ráda? Jsi tlustá? Myslím že ne. Máš pejska? Tak co sbíráš u babičky pořád jablka? Myslím že ne. Jak se má prababička? Doufám že dobře. Jak se má Sin, Eva, Adam, Eva, Adam, Sin, Eva a Adam? Jo málem bych zapomněla, setkáváš se ještě se spolužáky z 5 třídy? Doufám že ano.\n\nZdraví tě tvoje mladší já.\n\nEva", "original_file": "hr5kotluc_1"}
{"text": "Jakub Kovanda\nTřída: VIII. A\nDatum: 4. 11. 2009\n1. slohová práce – charakteristika literárního hrdiny\n\nFerda Mravenec\nFerda je chytrý a vynalézavý mravenec, když někdo z jeho kamarádů řeší nějaký problém Ferda neváhá a rád všem pomůže. Díky tomu má v lese spoustu kamarádů. Umí spoustu věcí ačkoli na některé sám nestačí. Vždy mu proto pomáhá jeho věrný kamarád brouk Pytlík. Ve volných chvílích lenoší ve své chaloupce ze dřeva, která je vždy důkladně uklizená. Ačkoli všem rád pomáhá, když zahlédne Berušku všeho nechá a hned za ní utíká. Pokaždé se k ní chová vlídně a mile, ale ona ho vždy jen využije k tomu co potřebuje a pak odletí a ani se nerozloučí. Ferda je vždycky sklamaný a je mu smutno nakonec ho ale přátele rozveselí a třeba pro něj uspořádají párty. Ferda rád cestuje a poznává nové kraje a nové hmyzí přátelé. Vždy si najde způsob jak se zabavit. Je to mravenec do nepohody ale vidí li někoho jak ubližuje slabšímu neváhá a postaví se mu a třeba i vyhraje. Je to kamarád.", "original_file": "kl8akovjak_1"}
{"text": "K čemu mi ta škola vlastně je (úvaha)\n\nŠkola je nás učí se učit a to je asi, tak všechno.\n\nJak říka můj táta ,,to co se učíš, nikdy v práci nevyužiješ“, ale stejně je pro něj důležité mé vysvědčení. Myslím si, že je ,,fajn“, když si můžeme zvolit na které semináře chceme chodit a na které ne. Je důležitá, abychom si uměli spočítat, kolik nám mojí v obchodě vrátit atd. K tomu je dobrá matematika na základní škole, ale k čemu vlastně je dobrá ta středoškolská? Myslím si Odpověď je uplně jednoduchá, asi proto, že máme na matematiku paní prof. Evu. Velice si toho vážím.\n\nNedávno nám přinesla článek, proč se učit matematiku.\n\nVe s zkratce tam bylo asi tohle: ,,Matematika vás učí se správně vyjadřovat, a vyjadřovat to co doopravdy chceme říct“. Teda spíš tohle jsem si z toho odnesl. Věřím tomu, protože to víidím na svém tátovi, který matematiku má hodně rád. Vždycky vyjádří to co chce a dokonce i velice jednoduše. Na druhou stranu já ještě nejsem na takové úrovni, a proto mi to někdy trvá než řeknu a zformuluji dobrou větu. Tím nemyslím věty jako například, Co je dnes k obědu atd., ale mnohem více odborné. Tedy ,,jak zachytíš vodu z vyfukových plynů“. Asi to stále není přesné. Tak to vidím s matematikou a ostatní předměty, XXX angličtina je užitečná, domluvím se skoro všude.\n\nV chemii děláme pro mě nezajímavé věci, a proto si myslím, že mi taky bude k *****. Když píšu taky, tak tím myslím T tyto předměty: dějepis, zeměpis, tělocvik, ZSV.,\n\nNemám na tyto předměty vloby ani talent a ani neočekávám, že bych se dál tím {těmito předměty}<in> zabýval. Jako nudný, ale potreb potřebný po předmět považuji biologii., Ta mě takýy nebaví, ale máma je bioložka, a tak jsem něco (asi) zdědil.\n\nRozdíl mezi 4. a 8 letým gymnáziem. s Jsme na gy gymnáziu o čtyři roky déle a potom neměníme kolektiv jako všichni ostatní. Výhoda je v tom, že j máme sjednocené znalosti a jednodušeji se pak učí, protože se učitel nemusí vracet k něčemu co polovina třídy ví a druha zase neví. To jsme si odbyli na nižším gymnáziu a teď je to prostě „pohoda“ v ,,zajetých kolejích“<.>", "original_file": "kg05pucjan_1"}
{"text": "Elzear Bouffier\n\nElzeard Bouffierd byl tichý a nemluvný člověk, který žil pouze ve společnosti svého psa. I přes to, že žil v poušti, měl vše co k životu potřeboval. Byl to muž, který žil pro svůj sen – vrátit do pusté krajiny život. Jeho každodenní činností bylo sázení stromů za jeho domovem. Sázel všechno – od dubů a buků po břízy a javory. Elzear Bouffier věděl o stromech všechno. Co jim svědčí, co škodí, jak rostou. Během několika let se mu podarilo vysázet stromy vzdálené od domu až pět kilometrů.\n\nJeho sen se mu splnil. Kopce zdobily lesy a tráva řeka která protékala krajinou příjemně hučela a znepřátelené sousedy nahradily nové a milé rodiny hledající klid. Do krajiny také začal jezdit autobus. Celá krajina se změnila a to zásluha Elzeara Bouffiera.", "original_file": "am8ajedkat_01_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nStanislav Rataj\n14. prosince 2007\n\nO reklamě\nVánoce, Vánoce přicházejí…! Radujme se, veselme se! Ten vánoční čas, dočkali jsme zas… To jsou jen některé útržky známých vánočních koled, které jsou v tomto – adventním období každodenním hitem. Kdybychom však chtěli být pilní a koledy si oprášit již dříve, není již jednoduššího než si zajít do hypermarketu. Už od poloviny října na nás tamější reproduktory doslova chrlí stále ty staré známé „vánoční odrhovačky“ typu: „Narodil se Kristus Pán“, „Nesem vám noviny“, Tichá noc“ či „Jak si krásné neviňátko“. No, řekněte sami – není to skvělá příprava na Štědrý večer?!\nKromě koled a nejrůznějších vánočních písní chtějí obchodní řetězce nalákat své konzumenty na svátky klidu a míru i prostřednictvím různých „supervánočních slev“ nebo „ výhodných půjček“, které mají platnost mnohdy již od konce letních prázdnin. Další zajímavou „kapitolkou“ je vánoční výzdoba Ta pochopitelně zcela neodmyslitelně souvisí s Vánocemi, její kořeny lze však hledat již v keltské předkřesťanské společnosti a má proto svoji specifickou symboliku. Co je pro mne však nepochopitelné, je to, s jakou --- hodlají manažeři „obchoďáků“ nalákat své oběti na s vkusem velmi vzdálené dekorace, které nelze nazvat jinak než kýči.\nJeden příklad za všechny. Minulý týden jsem byl v Praze, která se všemi těmi vlivy postmoderní společnosti jenom hemží. Protože jsem měl volnou chvíli, zašel jsem se podívat do centra města, abych popřípadě koupil nějaký vánoční dárek. Během asi půlhodiny jsem prošel Václavské náměstí a třídu Na Příkopě a nestačil jsem se divit s jakým fenoménem přišly pražské obchodní řetězce. Hádejte sami! – No ano, je to starý známý Santa Claus! Úplný objev Ameriky, pomyslíte si asi. Pravdou je, že „Santa Claus“ je anglický výraz pro Svatého Mikuláše, kterému však daly Spojené státy poněkud jinou tvář než tvář křesťanského biskupa, jenž zemřel pro svou víru, to je však na jiné povídání… Dnešní děti znají tohoto posla Vánoc bohužel spíše jako propagátora „velice chutného a zdravého černého“ nápoje, jenž jde v tuto dobu právě díky reklamě velice dobře na odbyt. Byznys je business! Kdyby měly nejrůznější obchodní makléři vymýšlet každý rok stále nové nápady, jak využít vánočních motivů k reklamě, mohlo by se stát, že nebudou hotovi do Velikonoc. Zkrátka, čas jsou peníze. Schválně jsem počítal všechny ty vánoční muže stojící před pražskými „shopping mally“ (anglický výraz pro komplexy obchodů stojícími pod jednou střechou, jež je v reklamě často používán) a lákající na nabídky svých zaměstnavatelů. Dospěl jsem k zajímavému číslu – 20. A to jen na trase Svatý Václav – Obecní dům.\nJe až s podivem, jak moc reklama ovlivňuje současnou postmoderní společnost. Kde jsou ty časy, kdy byly Vánoce skutečně nejkrásnějšími svátky roku. Nezbývá tedy asi nic jiného než se nad tím vším chaosem pozvednout a brát reklamu s rezervou a to i v tomto čase vánočním, kdy není úplně tak jednoduché uniknout jejím spárům. S touto, řekněme radou, přeji vám všem opravdu Veselé Vánoce a ještě lepší nový rok.\n\nOsnova:\n1. Úvod – Vánoce přicházejí a reklama\n2. Stať a) prostředí ve vánočních obchodech\n b) „vánoční Praha“\n3. Závěr", "original_file": "cb4cratsta_01_1"}
{"text": "Kontrolní slohová písemná práce\n(odborný styl – popis)\n\nTémata:\nOdborný popis vybraného předmětu <žákem opraveno na „zvířete“>\nstatický,\ndynamický,\nstaticko-dynamický.\nSupernovy\nPrávo a jeho druhy\nGoniometrický, algebraický tvar čísla\nExtrémní skupiny\nParlament ČR\nSyntax – vytváření grafu\nsouvětí,\nvěty.\nArchitektonicky zajímavá stavba v Praze\nVybrané téma a druh popisu: odborný popis vybraného předmětu (kytary), statický\nOsnova:\nÚvod – historie kytary (klasické)\nStať – tělo\n– hmatník\nhlava hmatníku\nstruny\nZávěr\n\n\n Kytara – strunný nástroj, který vznikl již v raném středověku jako mandolína. Tento nástroj se proslavil hlavně v Itálii a ve Španělsku, odkud pocházeli a stále ještě pocházejí nejlepší koncertní mistři.\n Největší část kytary se nazývá tělo, nebo trup. Tato část má tvar ležaté osmičky s vyplněnými rezervami, kdy jedna (většinou pravá) část je větší než ta druhá. Uprostřed těla je umístěn ozvučný otvor ve tvaru kruhu, který zajišťuje vstup do těla a díky tomu mohou struny rezonovat. Na větší polovině trupu, na pravo od ozvučného otvoru je kobylka. To je dřevěný kvádřík s šesti otvory na struny. Na vrchní straně je přilepen umělohmotný pásek, aby se struny nepřetrhli.\n Na menší polovinu trupu kytary navazuje hmatník. Jeho tvar připomíná polovinu podélně přepůleného dlouhého tenkého válce. Na ploché straně jsou pražce, což jsou malé vyboulené kovové pásky, které při hraní mění výšku tónu na jednotlivých strunách. Hmatník je zakončen na levé straně stejným umělohmotným páskem, jako u kobylky. Zde má stejnou funkci a ještě odděluje hmatník od hlavy hmatníku. Hlava hmatníku obsahuje mechanismy, které napínají za pomoci ladících kolíků struny. Hlava je u kytary vždy nejvíce zdobená. Struny, od nejvyššího e přes h, g, d, a az po E jovu nataženy od kobylky přes ozvučný otvor (kvůli resonanci) a celý hmatník až k hlavě, kde se struny můžou za pomocí ladících kolíků naladit.\n Kytara je celkem starý nástroj a téměř mizí díky rozvoji moderní hudby. Já však doufám, že i přesto vydrží a nikdy z hudební scény nevymizí.", "original_file": "js3kov_01_1"}
{"text": "18. října\nVpravování\n\nBUDÍK\nKdyž mi bylo 5 let, tak jsem byla hrozně zlobivá, chvíli sem byla doma sama, tak jsem toho využila a sla jsem k mace a taťkovi do ložnice, kde měli budík. Hned jsem k němu přiběhla a začala mačkat na všechny různé knoflíky.\nDalší den táta v 4.h. vstal a ptal se kdo zapnul ten budík. Ondra řekl že ne mamka taky ne já taky ne.\nPotom mi taťka řekl že když neumim lhát ať to nedělalm.\n\nMarie Stejskalová 5.B.", "original_file": "bu5bstemar_02_1"}
{"text": "–5.prosince 2008\nMarkéta Pekorová\nP2\n\n1. písemná slohová práce\nCharakteristika, popis\nTéma: Svět v roce 3008\n\nOsnova: 1) Úvod do světa 3008\n2) a) popis měst\nb) popis ulic\n3) shrnutí měst\n\nSvět v roce 3008 se zásadně liší od světa v roce 2008. Lidé jsou po vzhledové stránce poměrně stejní, ale pohybují se pomalým vlnitým krokem pozadu.Krajina je zahalena letními barvami, které sahají až na samá vrchol všech kopců. Když se krajina neplolíná těmito barvami tak je zahalena bílými třpytivými sněhovými vločkami. V chadných podmínkách se ženám i mužům vytvoří „zateplovací“ vrstva a na jaře ji ze sebe svléknou jako hadi v roce 2008.\nMěsta jsou středně veliká a jsou ohraničena velkými příkopy. Každé město má své každodenní trhy, které jsou ve velké skleněnné krychly na kraji města. Můžeme zde zajisté najít i různé podniky, jako jsou restaurace, hospody, kavárny a bary, avšak už nenesou tyto názvy. Restaurace je ultrapřežírárna, kavárna – srkni si a jdi, hospoda – výtárna a bar – šupárna. Tyto názvy zní asi poněkud odpudivě, však zdání nás klame. Veškeré předměty se tam pohybují vzduchem, protože gravitační síla jim v tuto chvíli nic neříká.\nNa ulici zahlédneme osoby pohybující se pozadu a nesoucí na svém těla barokní šaty. Každý obyvatel vlastní zvíře, které je převážně křížené se slonem či opicí. Codníky jsou plné akrobatů, žonglérů a klaunů.\nTato města jsou velmi chaotická, ale i přesto jejich obyvatelé jsou šťastní a žijí si pohodlným „megalomanským“ životem. Jelikož peníze nehrají žádnou roli. V těchto městech si každý najde a oblíbí to comu vyhovuje a tudíž tu není žádná finanční , hospodářská a jiná krize.", "original_file": "grp2pekmar_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nRené Šebl\n17. května 2005\n1. C\n\nTémata:\n 1. Tak tady žiji (Volný stylový útvar)\n 2. Divy současného světa (volný slohový útvar)\n 3. Mé setkání s….. (Volný stylový útvar)\n 4. Pohled do zrcadla (Zamyšlení)\n\nDivy současného světa\n\nOsnova: I. Úvod\n II. Stať:\n a) Proč považuji terorismus za div světa\n b) Co je terorismus\n c) Jak řešit terorismus\n III. Závěr\n\nMezi divy současného světa patří dvě odvětví a tím jsou terorismus a přírodní katastrofa.\nJá se budu zabívat terorismem, jelikož je podle mého názoru pro celé lidstvo nejnebezpečnější. Nejprve je dobré si říct, proč ho považuji za div současného světa. Vždy se za divy považovali nějaké významné nebo krásné stavby, ale myslím si, že to co je tak zajímavé a způsobuje terorismus je lidské myšlení. A proto to považuji za velký a dalo by se říct i největší div světa. A teď se dostávám k tomu, co to je vlastně terorismus. Je jak už jsem výše uvedl, lidské myšlení popřípadě víra. Víra je to, co způsobuje, že lidské myšlení jedná tak jak jedná. Ti lidé, jsou teroristé jen proto, protože jim jejich víra přikazuje, že mají bojovat za onu víru v boží válce a pomstít se komukoli, kdo s nimi nesouhlasí. Nejhorší náboženství, ona víra, je islám. Lidé věří, že mají bojovat v oné válce. A naskytuje se otázka, kdo a proč jim to přikazuje, Většina lidé si myslí, že je to tak napsáno v Koránu. To není úplná pravda! V Koránu je napsáno, že žádný muslim, příslušník islámu, nesmí ublížit jinému člověku. Ale vůdcové teroristů zneužívají Koránu, pro jejich účely přesvědčují lidi k terorismu.\nA další otázka je, jak ho řešit. Některé státy, jako USA (Unated states of America), myslí si, že když zabijí nebo zavřou jejich vůdce, tak se to tím vyřeší. Ale ---, že nejdříve musí zlomit jejich víru, se kterou vyrůstali a pořád jí věří. A to může trvat několik let, možná i století. To nikdo neví. Na společnost to má určitě negativní vliv. Zpomaluje komunikace, jsou zavedena bezpečnostní opatření. Ale nejhorší je, že přestávají lidé věřit každému muslimovi ba dokonce i cizinci, což si myslím, že je škoda. Rozdělují nás různé zvyky a obyčeje, ale to není důvod, abychom se nenáviděli.\nNa závěr bych řekl, že řešit terorismus se nedá silou, ale těm lidem ukážem jinou víru nebo volbu jiné cesty, která je pohodlnější bezstarostnější a hlavně mírová.", "original_file": "cb1csebren_02_1"}
{"text": "Americká próza 1. poloviny 20. století\n(literárně-slohová kontrolní práce)\n\nTémata:\nAmerická próza 1. pol. 20. století (odborný výklad)\nVybraný typ hrdiny: a) odborný popis, b) umělecká charakteristika.\nInterpretace vybrané ukázky z čítanka po stránce tematické, jazykové i kompoziční\nVybraní američtí autoři (odborný výklad na základě srovnávací metody)\nAnalýza vybrané ukázky z čítanky po stránce jazykové\nVybraný americký autor (odborný výklad s úvahovými prvky)\nAmerický způsob života a jeho odraz v prózách jednotlivých autorů (odborný výklad, nebo úvaha)\nInterpretace přečtené knihy\n\n\nSituace po 1. světové válce znamenala pro Ameriku rozkvět hospodářství, vzniká nový pojem spojený s americkým způsobem života, tzv. „Americký sen“. Tento obrovský hospodářský vzestup ukončuje až hospodářská krize, která byla způsobena zahlcením amerického trhu. 1. pol. 20. století c Americe je považováno za dobu rozkvětu americké prózy. Americká literární tvorba byla silně ovlivněna evropskou prózou, zejména pak britským a francouzským realismem. V Americe tedy dosahuje největšího rozkvětu a rozmachu právě realismus, ať už kritický, ironický atd. Nejčastějším terčem kritiky jsou střední vrstvy amerického obyvatelstva, ve kterých většina autorů vidí příčinu veškerého zla. Dalším terčem kritiky je pak „Americký sen“, kde mnoho autorů poukazuje na to, že právě tento způsob života byl příčinou oné hospodářské krize co Ameriku postihla. Typičtí pro toto dílo jsou výrazní hlavní hrdinové, nějakým způsobem nepochopeni či nespokojeni se společností. Z významných autorů bych uvedl především Johna Steinbecka s jeho tvorbou Hrozny hněvu a O myších a lidech, dále pak autory jako Ernest Hemingway, Fidgerald a Falkner. O této době také prvně proráží americké divadelní hry, jako například O´Neilova hra Smutek sluší Elektře.", "original_file": "js3polvik_01_1"}
{"text": "Kallmünzerová, N, V. B, 07/08\n\nVypravování podle obrázků <nadpis je vyzdoben>\n\n<obrázek č. 1: Tři chlapci bruslí na silnici.>\n<obrázek č. 2: Jednoho z nich srazí auto.>\n<obrázek č. 3: Chlapec je zraněn.>\n<obrázek č. 4: Jeho kamarád běží pro pomoc.>\n<obrázek č. 5: Jeho kamarád telefonuje z telefonní budky.>\n<obrázek č. 6: Záchranáři odnáší zraněného chlapce, doprovází je jeho kamarád.>\n\nOsnova\n1) Tři kamarádi bruslí na silnici.\n2) Srážka s autem.\n3) Petr je zraněn.\n4) Martin jde pro pomoc.\n5) Martin volá l. 155.\n6) Záchranáři odvážejí Petra.\n\nPetrova srážka s autem <nadpis je vyzdoben>\nNeopatrní kamarádi bruslí na silnici…když v tom Petra srazí auto. Hodně ho to bolí a tak Martin vyráží pro pomoc. Zavolá linku 155 a za chvíli dorazí sanitka. Petra okamžitě odváží. Naštěstí to přežil ale plyne s toho ponaučení že si nikdy nemáme hrát na silnici.", "original_file": "bu5bkalnan_02_1"}
{"text": "Gabriela Rolová 2. G\n12. října 2008\n\n1. slohová kompozice\n(diskusní příspěvek)\n\n<novinový článek – Zdarma, ale načerno>\n\nPlakáty ano či ne?\nVylepování plakátů na nepronajmutá místa je jistě nelegální, ale podle mého názoru také neestetické, a to nejen na zastávkách autobusů a tramvají, ale kdekoliv jinde. Metro, veřejné budovy, obchodní domy atd. Na jednu stranu poskytují veřejnosti informace o různých kulturních a sportovních akcích, avšak na stranu druhou kazí vzhled veřejných prostranctví, jsou často nepřehledné a výsledek vypadá přinejmenším nehezky. Pokud má něco sloužit k informování veřejnosti, mělo by to probíhat zcela jinou formou a hlavně legálně, pronajmutím vytrín, informačních sloupů atd.\nDále se chci vyjádřit k vylepování obrázků a fotek. Zastávky se stávají barevnějšími a zajímavějšími, ale je to nelegální a k tomuto účelu by měli sloužit především galerie, obrazárny a jiné prostory k tomu určené. Vůbec nejlepší řešení by bylo, kdyby zastávky byly bez jakykoli plakátů, ať legálně nebo nelegálně vylepovaných.", "original_file": "ces2grolgab_1"}
{"text": "Popisovaná osoba je muž. Je střední, zavalité postavy. Při pohledu z dálky připomíná lidopa stojícího na zadních nohách. Nohy jsou skoro křečovitě napjaty, hýždě jsou vysunuty směrem dozadu. Naopak trochu zavalitý trup je vysunut dopředu a vypadá, jako by neseděl přímo na nohách. Hlava je oválná – což ještě zdůrazňují splihlé vlasy – a je otočena směrem k nám. Nad velkýma očima je malé obočí. Nos je poměrně velký. Ústa se na nás smějí. Obličej celkově vzbuzuje dojem přívětivého člověka. Muž je oblečen v tmavé sako, z pod kterého vyčuhuje světlá košile.", "original_file": "js6stuhan_1"}
{"text": "2. kontrolní stylistická kompozice\n(Charakteristika)\nV Praze dne 21. 3. 06\nGabriela Dufková, 2. B\nTéma: Jak vidím sama sebe\n(Charakteristika)\nOsnova:\n1) Úvod: Moje já\n2) Stať: a) Postava\nb) Hlava s dlouhými vlasy\nc) Moje budoucí povolání\nd) Volný čas\ne) Oblíbená věc\nf) Znamení, přezdívka\n3) Závěr: Teď mě znáte\n\nMoje já\nChtěla bych vám představit moje já. Myslím, že to bude zajímavá charakteristika, protože se vidím jinak než mě vidí okolí.\nJmenuji se Gabriela Dufková a jsem z Prahy 8. Jsem menšího vzrůstu a nejsem úplně štíhlá. Mám sportovní typ postavy. Většinou nosím džíny, ale i sukni si ráda vezmu.\nMoje hlava je hranatého tvaru. Oči mám zelenomodré, ale na fotografiích jsou vždy červené. Mám veliké rty a docela rovné zuby. Z hlavy mi vyrůstají dlouhé blond vlasy, z kterých si ráda dělám účesy, ale nosím je i rozpustěné.\nLidé mě považují za společenského člověka. Mám hrozně ráda děti. Ráda si s nimi hraji venku na schovávanou nebo na honěnou. Až vyrostu, chtěla bych být psycholožkou a řešit dětské, ale i dospělácké problémy. Když jsem byla malá chtěla jsem letět do vesmíru a hodně knížek jsem přečetla právě o něm. Teď však vím, že je to velice těžké povolání a už by mě to tolik nebavilo. I když na to nevypadám, ráda se hádám, když to má nějaký účel, pro tuhle vlastnost mám jako druhé povolání advokát.\nPo celý týden mám co dělat. V pondělí pomahám mamince s úklidem a vařím. Vařím moc ráda, ale ještě mě maminka moc nepustí k plotýnce, protože se bojí, že podpálím barák. V úterý mám kreslení do kterého chodím už pátým rokem, ale už mě to moc nebaví a od nového školního roku na něj přestanu chodit. Ve středu hraji na klavír a velice mě to baví. Klavír mám u dědečka, který bydlí v domečku u nás na zahradě. Tam si chodím každý den přehrávat. Dědeček je rád, že mě alespoň u klavíru může zastihnout. Poslední můj kroužek mám hrozně ráda, protože je tam spousta mých nejlepších kamarádů s kterými je vždy sranda. Je to kroužek mladých ochránců přírody. Jezdím s nimi na tábory a víkendové akce.\nMezi moje oblíbené předměty patří zeměpis, tělocvik a hudební výchova. Maminka mi však nevěří, protože i z těchto předmětů přinesu někdy trojku. Naopak mi nejde anglický jazyk a poslední dobou matematika. Příští rok budu mít další předmět francouzštinu, protože jezdíme na hory do Francie a líbí se mi jejich řeč. Doma mám dvě zvířátka, želvičku a pejska. Želvičku jsem dostala v září od sestry z Tunisu. Je to suchozemské a ještě malinké zvířátko. Bessinku jsme koupili asi před sedmi lety jako malé štěňátko. Babička mi dala k svátku masožravou květinu, kterou jsem si dlouho přála.\nJsem štír a proto je moje povaha výbušná a mám sklony být vůdce. Moji přezdívku Gábrdle jsem dostala na přírodovědném kroužku a kamarádi už mi neřeknou jinak.\nTeď už o mě máte nějaký obrázek, ale vše co bych o sobě chtěla říci se mi sem nevešlo.", "original_file": "ces2bdufgab_1"}
{"text": "27. listopadu 2008\nVojkůvka Jan\nP1b\n\n1. Písemná slohová práce\nVypravování\nTéma: Stalo se to jedné noci\n\nOsnova: 1. Na počátku bylo otevřené okno – ÚVOD\n2. Fata morgana – ZÁPLETKA\n3. Pasi – ZÁPLETKLA SE STUPŇUJE\n4. Jde o to okno! – ZÁVĚR\n\nJednou si tak ležím, ale nemohu usnout. Skrz otevřené okno proudí do mého pokoje lehký, čerstvý větřík. Už se mi pomalu klíží oči, když vtom mě vyruší bouchnutí okna a nyní již silný vítr. Poněkud otráveně tedy vstanu a jdu okno zavřít.\nCo ale nevidím - místo obrovského sídliště překrásný les, kousek opodál jezero, a někde slyším houkat sovu. Divím se co se to děje, mám pocit jako bych měl halucinace či snad nějakou fata morganu, tak se jdu do kuchyně napít. Místo perského koberce v chodbě však vidím medvědí kůži. Vše zde vypadá poněkud divně, na stěnách místo obrazů a havajského starosty (které nám přivezla babička z dovolené) visí obří a krásný obraz lesíka a jezera, které jsem před chvílí z okna viděl. Vážně mám pocit, jako bych se zbláznil. Pokračuji do kuchyně, ale co nevidím! Místo všelijakých poliček, skříněk a kuchyňské linky je tam masivní dřevěný pult z krásného dřeva. Pokračuji směrem k ledničce, kde je místo mé oblíbené minerálky pouze mléko. Naleji si tedy plnou sklenici, a jelikož už vůbec nejsem unavený, jdu si sednout do obývacího pokoje. A znovu – vše je tu úplně jiné! Krásný kamenný krb, televize chybí, pohovka je jiná - ale objevil jsem zde starší „magneťák“ s CD Tarji Turunen. Na stolku se povalovalo pár knih a tak mi to nedalo a nakoukl jsem. Finština. Jazyk, kterým byly psány jsem okamžitě poznal. Stejně jsem se všemu divil...\nNajednou slyším venku štěkat psy. Vyjdu ven a tam vidím muže na saních tažených psy. „Terve! Má oou Pasi, den naapuri. Kuka sinä olet? Tervetuloa.“ Pochopil jsem, co mi muž říká: „Nazdar! Jsem Pasi, jsem tvůj soused. Kdo jsi ty? Vítej!“ Odpověděl jsem jak se jmenuji a že „Minä en puhua hyvin suomeä – moc finsky nemluvím. Chvilku jsme se zapovídali a já si pak šel lehnout. Nechtělo se mi přemýšlet nad tím, co se stalo. Brzy jsem usnul, alespoň myslím.\nNáhle mne probudil hlas maminky, která mě budila, abych šel do školy. Cestou jsem v kapse našel papírek s adresou na Pasiho, mého nového kamaráda. Došlo mi, že to nebyl sen. Nic jsem nechápal. Ve škole mi v prožití této noci nikdo nevěřil, ale já si byl jist, že je to pravda. Když jsem přišel domů, vše jsem napsal své kamarádce (taktéž milovnici Finska), která mi už věřila více než spolužáci. Hned nato jsem napsal Pasimu dopis, a za pár dní se dočkal odpovědi – mám i s kamarádkou přijet na víkend. Prý nemám zapomenout nechat večer otevřené okno...", "original_file": "grp1bvojjan_1"}
{"text": "12. prosince 2008\nKristýna Černá\nP3b\n\n1. písemná slohová práce\nÚvaha\nTéma: Nikdy neztrácej smysl pro humor. Už bys ho také nemusel najít.\nOsnova: 1. když člověk ztratí vše\n2. a) lidé bez humoru\nb) nic se nemá přehánět\nc) humor pomáhá\nd) nevhodné vtipy\n3. můžeme říct\n\nKdyž člověk přijde v životě o všechno, většinou ztratí i smysl pro humor. Nebo snad znáte někoho, kdo nemá kde bydlet, je bez rodiny, kamarádů a směje se, až se za břicho popadá?\nJsou však lidé, jenž se bez něj narodí, takže jim samotným, narozdíl od okolí, v životě příliš nechybí. Ale člověk, který je věčně negativní a odmítá se zúčastnit jakéhokoli veselí, není zpravidla v kolektivu moc oblíbený. Ve stáří jsou to ti typičtí nabručení senioři a plnými ústy nadávek na veselící se mládež.\nJenže jak se říká, nic se nemá přehánět. To platí i v tomto případě. Z vlastní zkušenosti vím, že člověk, který hýří nejapnými vtípky vůči okolí, časem zůstane jediný, kdo se jim směje a všem leze tak akorát na nervy.\nHumor je však pro každého důležitý. Lidí, jenž mají nějaké těžší životní období, problém či starost to mnohem lépe snáší, když si z toho dovedou dělat legraci a pojmou to vtipně. Pokud toho nejsou schopni, bývají tu naši vážní a milí kamarádi, kteří dokážou situaci zlehčit.\nAčkoli je hned několik situací kdy to není správné řešení. Například, pokud se jedná o úmrtí někoho blízkého, ať už křečka nebo babičky, je vysmátí se pozůstalému do obličeje krajně nevhodné. Nebo když Váš kamarád přijde o nohu a Vy mu řeknete, že alespoň ušetří za boty, také jistě nebude nadšen.\nJestli nesouhlasíte s důležitostí dobré nálady, zamyslete se. Copak by šlo, žít v tmavém, smutném světě, kde bychom se ploužili jako roboti? Kde by se nikdo nesmál, netančil a nezpíval? Člověk, který se směje – žije. Všichni můžeme říct: „S humorem jde všechno líp.“", "original_file": "grP3bcerkri_01_1"}
{"text": "Ondřej Hrýzek, 2. G\n15. 10. 2008\n\n1. slohová kompozice\n(diskusní příspěvek)\n\n<novinový článek – Polovina Čechů dýchá rakovinu>\n\nOpravdu jen polovina?\nNejprve bych poupravil název článku na Téměř všichni Češi dýchají rakovinu, protože i v oblastech kde mají relativně čistý vzduch si do sebe necelá polovina z nich vpraví dobrovolně dávku škodlivých a rakovinotvorných látek v podobě kouře z cigaret. To znamená, že téměř 75% obyvatel dýchá rakovinotvorné ovzduší. To nemluvím o lidech, kteří jsou nazýváni takzvanými pasivními kuřáky. Ti jsou nuceni dýchat kouř z cigaret nedobrovolně. Například v restauracích, stadionech, zastávkách, kde se sice kouřit nesmí, ale stoupne-li si deset centimetrů za konec zastávky a vane-li nepříznivý vítr, jsou všichni na zastávce nuceni dýchat kouř. Poté už nezáleží jak je znečištěné ostatní ovzduší.\nI u toho bych se pozastavil. Protože podle zprávy se plocha znečištěného ovzduší zmenšuje. To, že se mírně zvýšilo nebo nekleslo znečištění ovzduší bych nepovažoval za katastrofické. Stačí se vrátit o deset, patnáct i více let nazpět, kdy po projetí nákladního automobilu nebylo vidět na druhou stranu ulice. Na druhou stranu je ovšem pravda, že dnes je na silnicích více vozidel, která jsou ale ekologičtější a mají menší spotřebu. Důležitým činitelem znečištění ovzduší jsou také továrny a jiné podniky spalující ropu a uhlí. Je pravda, že v okolí těchto míst se nemusí dýchat zlehka.\nV souvislosti s tím mě však napadá, že každý člověk si může zvolit místo, kde chce žít.", "original_file": "ces2ghryond_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nJonáš Bambas\n2.A\t\t\t\t\t\t\t\t14. ledna 2008\n\nEragon\nHlavní postavou trilogie Odkaz dračích jezdců od Ch. Paoliniho je lidský chlapec Eragon. V Allagäesii, zemi plné magie, vznešených elfů z hlubokých lesů, udatných trpaslíků z kamenných síní a odporných urgalů snad nemůže být obyčejnějšího stvoření. A právě on, sedmnáctiletý chlapec, farmář ze zapadlé vesnice v údolí Dračích hor najde dračí vejce a stane se mužem. Eragonův vzhled, stejně jako myšlení a životní postoj se v průběhu celého příběhu velice významně mění - z naivního vesničana se stane mocný dračí jezdec, o jehož náklonnost se vedou války. Začněme tedy s tím, jak Eragon vypadá na začátku: Má delší světlé vlasy, ničím nápadný obličej s tmavýma očima, je středního vzrůstu se svaly, které získal prací na strýcově statku a lovem, které ještě mnohokrát využije v bojích, kterým bude čelit v budoucnu. V podstatě neřeší jiné, než praktické problémy, jako například: Kdy dozraje úroda? Kterému obchodníkovi je výhodné ji prodat? Kterým šípem střelit srnu? Není to hlupák, ale na vzdělání nikdy nebyl čas, proto neumí číst, ani psát a mluví jen jedním jazykem.\nTohle všechno se ale změní…. Nalezené dračí vejce se vylíhne v krásnou dračici Safiru, se kterou ho spojí pradávné kouzelné pouto, kvůli kterému se již nemohou odloučit. Pouto mění Safiru i Eragona. Ona ač je ohromný létající ještěr, není tak divoká, jako její předci a je schopna telepaticky mluvit se svým jezdcem. Eragon roste více do výšky, špičatí se mu uši, zužují se mu oči a obličej se protahuje a je stále podobnější tajemným elfům ze severu. Safina roste a je stále těžší ji ukrýt. Král se o novém jezdci dozví a protože sám je jezdcem on, ani jeho černý drak Šruikan nesnesou konkurenci. Eragon se vydává se Safinou na útěk pronásledován královými přisluhovači. Zažije spoustu dobrodružství a potká elfského učitele Oromise, který z něho udělá úplně někoho jiného.\nRozvíjí Eragonovy schopnosti získané poutem s dračicí, učí ho starověký jazyk elfů, ve kterém je možné používat kouzelné formule daleko mocnější, než meč, nebo dračí tlama. Učí ho číst, psát, rozumně argumentovat a chovat se v přítomnosti mocných bytostí – setká se s Elfskou královnou a její dcerou, do které se nešťastně zamiluje a dokonce i se starým, moudrým Hrothgavem – vůdcem všech trpasličích klanů a se Safiřinou pomocí na všechny zapůsobí dobrým dojmem (až na elfskou princeznu) a tím získá silné spojence v boji proti ještě silnějšímu králi.\nEragon stojí na straně elfů a trpaslíků, je proti království, ve kterém prožil celý život, ale královu stranu můžeme objektivně posoudit jako tu špatnou, pokud si uvědomíme, jakých zločinů se král a jeho lidé dopustili vůči Allagäsii, drakům a jejich jezdcům a také vůči sobě.\n\nOsnova: Úvod\n Stať: a) Farmář\n b) Změny\n c) Dračí jezdec\n Závěr:", "original_file": "cb2abamjon_01_1"}
{"text": "3.11. 2005\nChládek\n1.písemná práce\nNovozemsko\n(Referát)\n\nI v dnešní Evropě je možné zachovat si neutralitu v případě války a nebýt členem Evropské unie. Důkazem toho je Novozemsko.\nDějiny Německa úzce souvisí s historií Novozemska. Po druhé světové válce požadovala část německého území odtržení a pod vedením energického Tomase Moengera nakonec došlo v roce 1948 k osamostatnění za vydatné pomoci Nizozemska. Novozemsko se stalo dobře fungující, prosperující zemí. Zatím čeká na vstup do Evropské unie. Současným prezidentem se Martijn Van Kumssen.\nStejně jako Nizozmsko i Novozemsko je převážně rovinaté. Nejvyšší hora Hoogspits v pohoří Stammte Berge měří pouhých 759metrů. Nejnižší bod země najdeme v gaanhöfském přístavu.\nNovozemsko má vybudovanou síť kanálů propojujících významné řeky tuzemské i v sousedních státech. Národní řekou je bezpochyby Toek, který teče celou zemí od jihovýchodu na severozápad, a který dává mohutnými zákruty ráz někdy monotónní krajině. Na Toeku leží důležitá města, např. Soetar nebo Gaanhöfe. Lidé dychtiví rekreace by si nedokázali představit Novozemsko bez přehrad Zoer Damm a Kitzberger Damm. Druhá jmenovaná je největší, nejhlubší a má veliký zavlažovací význam.\nAčkoliv Novozemsko není ani čirou náhodou zemědělský stát, Novozemci dbají na to, aby byla úroda vždy co největší. Půda je nejplodnější ve středu země a na severu. V těchto končinách se pěstuje pšenice, ječmen, žito, cukrová řepa, brambory. Na venkově je rozšířen chov skotu a prasat. Především ve středu země je velká koncentrace lesů, které jsou hojné i na jihu. Celkově tvoří lesy 35% rozlohy země.\nNovozemsko leží v mírném pásu, což znamená, že zde v létě nelze zemřít horkem a v zimě zmrznout. Průměrné teploty se v zimě pohybují kolem -1° C. V létě je v Novozemsku průměrně přijatelných 20° C. Jak bylo již naznačeno, zimy jsou mírné, deštivé a každou zimu hrozí vylití řeky Toek. To se ale stane málokdy, pokud napadne třeba 950 mm srážek za rok jako loni v městě Kawres. Záplavy nijak nepoškodily Novozemsko, takže teď se musí obávat dalších. Nejsušším místem je západ státu, respektive město Narroek při hranicích s Belgií.\nTento kraj byl již před vznikem Novozemska průmyslovým rájem a Novozemsko v této tradici pokračuje. Doly potkáte hlavně v blízkosti Soetaru téměř na každém kroku. Těží se zde černé uhlí, draselné soli a Glauberova sůl, jejíž přítomnost byla objevena v roce 1979. Z průmyslových odvětví převládá průmysl chemický, strojírenský, farmaceutický, potravinářský. Právě průmysl potravinářský zaznamenal veliký vzrůst a nyní se stal důležitou složkou vývozu.\nNovozemsko má při rozloze zhruba 69 000km2 15 200 000 obyvatel, což dává hustotu zalidnění přibližně 221 obyvatel na km2. Převážná většina obyvatel jsou Novozemci – potomci Němců z této oblasti a Nizozemců. Zbytek tvoří Nizozemci, Němci, Turci a Tádžikové. Věřících obyvatel zde žije na evropské poměry hodně. Protestantský vliv okolních zemí se minul účinkem, protože 90% věřících jsou katolíci. Úředním jazykem je nová nizozemština, ale Novozemci ovládají též nizozemštinu, angličtinu a v některých případech i němčinu. Hlavní město a všeobecné centrum nese název Soetar. Tuto adresu má jako trvalé bydliště 2 100 000 lidí. Dalšími velkými městy jsou Gaanhöfe, Narroek, Kowres, Vaneverte, Aderaven a další. Novozemsko sousedí s Nizozemskem, Belgií, Lucemburskem a Německem.\nAž se lidé zase jednou sejdou na soetarském hlavním náměstí Neetegeener plaats a budou rokovat o strastech a radostech života, hvězda Novozemska bude svítit dál.", "original_file": "pr2cfchl_01_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nVendula Konvičková 12. ledna 2006\n2. C\n\n Téma:\n 1) Abeceda dnešní společnosti (Úvaha)\n 2) Kalamita (Volný stylový útvar)\n 3) Probouzím se, je neděle ráno (Volný stylový útvar)\n 4) Dějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí (Úvaha)\n\nOsnova : I.Úvod\n II. Stať: a) nejezdící MHD\n b) zlomené nohy\n III. Závěr\n\n Téma: Kalamita\n\nKalamita, kalamita, kalamita. Toto slovo nás minulý týden obklopovalo snad ze všech stran. Z médií, doma, na zastávkách, ve škole, všude… Až do minulého týdne nám pojem kalamita, byl znám snad jen jako účastnice pořadu, jedné nejmenované komerční televize Country estráda, a to Kalamity Jane… Ale po nekonečných dnech, plných sněžení, jsme měli tu čest poznat „paní“ Kalamitu jako přírodní živel…\nKalamita, jako taková, vlastně ani není přírodní živel (nebo ano?). Lidé si toto pojmenování vymysleli pro vyhrocené, nezvládnutelné situace, kdy příroda je opravdu silnější nežli lidstvo. Řekla bych, že není na škodu uvědomit si, že člověk není pánem všeho tvorstva, jak si myslí. Jen je škola, když si to uvědomí, až v takovýchhle situacích. Možná se vám může zdát, že toto téma příliš „natahuju“, ale z mého pohledu je to tak. Nevím sice, jak minulý týden probíhal v ostatních městech, ale České Budějovice jakožto krajské město přistihla kalamita dosti nepřipravené.\nNaše město, pod záplavou sněhu při pohledu z letadla, snad nemohlo být ani vidět… Zvláštní je, že ze spousty sněhu měly radost jenom děti. Koulovaly se, stavěly sněhuláky, válely se, prostě si užívaly. Nastává otázka, proč si neužívali i dospělí?\nJak je všeobecně známo, dospělí jsou světem protřelí, staří mrzouti. Ale tím to ani nebylo… Jedna z mnoha věcí, proč se jim sněhové království nelíbilo, bylo asi to, že v určitou chvíli nejezdily autobusy (nebo jezdily, ale s půlhodinovým zpožděním). Z toho logicky vyplývá, že chodily pozdě do práce (nebo vůbec). Nepřítomnost autobusů MHD ovšem zas tolik nevadila školákům a studentům. Alespoň měli dobrou výmluvu pro pozdní příchody. Další věc je (a ta se zase týká autobusových zastávek), že za minulý týden se rapidně zvýšil počet obyvatelstva se zlomenou končetinou. Pravděpodobně se zeptáte, co to má společného se zastávkou. Opět pro to mám logické zdůvodnění.\nPatrně víte, že od 1. 1. 2006 platí nový zákon zákazu kouření na zastávkách. No, tedy občané ČR byli nemilosrdně donuceni popojít nějaké ty 2 m, kde zastávka končí. Samozřejmě chodníky byly v té době nedostatečně posypané, tudíž zmrzlé. Takže není divu, když jste viděli hromady mačkajících se lidí 2 m za zastávkou a není velkým problémem si v té „hromadě“ zlomit nohu.\nOvšem, ovšem je to nadsázka. Teď vážně. Ty zamrzlé chodníky byly hrozné zejména pro starší občany. Tak třeba moje babička. Kvůli nedostatečné práci technických služeb města České Budějovice si zlomila nadvakrát kotník. Teď musí ležet doma. Nemůže vařit a uklízet a to jí hrozně mrzí! Není sama. Takových lidí bylo v nemocnici spousta.\nTěch důvodů proč lidé nenávidí kalamity (hlavně sněhové) je hodně a hodně. Někdo třeba jen nemá rád zimu… Dobrá, dobrá už končím s důvody.\nNa závěr bych asi měla dodat, že z kalamity jsme se „jen tak tak“ vymanili. A díky čemu? Díky tomu, že přestalo sněžit nebo díky tomu, že na pomoc přijela armáda ČR? Každý si musí odpovědět sám, podle toho jak se cítí…\nJako pánem tvorstva nebo produktem přírody??", "original_file": "cb2czikver_01_1"}
{"text": "Maminka\n\nJe ráno. Po další bezesné noci jsem se probudil a hned sem ji uviděl. Ležela těsně vedle mě a zhluboka oddechovala. Dlouho sem se na ni díval a v duchu obdivoval. Je dokonalá a nádherná. Potom sem se jemně dotkl jejího čenichu, byl studený, studenější než obvykle, snad je to tou zimou venku. Srst měla hebkou a teplou, vypadala jako anděl, nevinná a krásná. Zavřel sem znovu oči a potají snil. Po chvilce sem učcítil na čumáku její jazyk. Byl teplý a drsný. Maminka se probudila. Samou radostí sem po ní začal skákat a snažil sem se i štěkat, ale to mi zatím ještě moc nejde. Maminka se jen smála a po dlouhé době opět vypadala štastně. Byla tuhá zima a jediné co jsme měli, byla naše dřevěná bouda, jednu misku na vodu a nic víc. A především jeden druhého.\n\nUž je tady. Už ho vidím vycházet z domu. Pan Z. Je obrovský, špinavý a samozřejmě opilý. Ano opilý i přes to, že je brzy ráno, on se motá a potácí po zahradě. Doufám, že nás nechá alespoň dnes na pokoji, snad si nás nevšimne. Bojím se hlavně o maminku, je stará, nemocná a myslím, že, ikdyž mi to sama neřekne, je na konci se silami. To on ji dočista utrápil. Vyprávěla mi o něm. Nebyl takový. Byl hodný a milý, vždycky se o níi a o tatínka staral jako o své vlastní děti. Žili ještě s jeho ženou všichni pohromadě. Pan Z. a paní P. neměli dětíi a tím o to víc oba milovali své psy. Jenže po několika letech ho žena opustila a on začal pít. S pitím přišla i zloba a agrese ke všem lidem a bytostem kolem něj a nejvíce to odnesla moje maminka. Tatínek byl starší, takže jeho týrání nebyl schopen dlouho snášet a po několika měsících zemřel. Nenávidím ho, kdybych byl jen o pár let starší nebo alespoň ne štěně, zabil bych ho!\n\nTo snad ne, všiml si nás. Blíží se k boudě a má v ruce tu svoji hůl, bez které by se teď jistě neudržel na nohou. Volá na maminku. Jenomže ona leží, nemůže se už ani pohnout. Ale jeho volání neutichá, spíš naopak, stále sílí. Slyším ten jeho sýpavý dech už blízko nás. Mám strach, dnes víc než kdy jindy. Neustále na ni volá, nevím co od ní chce, ale ona není schopná reagovat. Najednou se jeho ruka objevila v boudě a drží maminky ocásek a tahne ji ven. Nemůže se bránit, nemá sílu. Snažím se ho kousat, ale moje zuby jsou zatím jen jako jehličky a ty jeho tlusté ruce jen šimrají. Vytáhl ji ven. Volá na mě ať zůstanu uvnitř, ať ji nechám nechodím pomoci. Vždycky ji poslouchám. Dnes mi ale něco říká ať jdu za ní. Slyším jí kňučet a sténat a jeho zuřit a nadávat... Po chvíli je ticho. Slyším jen klapnut dveře od domu. Opatrně sem vystrčil hlavu z boudy a viděl sem ji. Dívala se směrem ke mně. Samou radostí sem vyběhl ven a běžel k ní jak nejrychleji to šlo! Začal sem ji olizovat a tisk se k ní. Ale ona byla studená. I její srst na povrchu byla studená jako kámen. Pomalu a tiše o vdechovala a čenichem se ke mě přitiskla. Tekly mi slzy z očí, stejně jako mamince. Věděl sem že umírá, ale co mohu teď dělat? Jak můžu přežít bez ní? Ona byla anděl a ten přeci zemřít nemůže a nesmí se mu ani ublížit! Poslední co mi potom řekla bylo jen: „Uteč, Karlíku, utíkej pryč odsud! Počkám tam na Tebe!“ Zemřela a já věděl, že bez ní nepřežiji...", "original_file": "pr4cpan_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nRobert Polák\n12. června 2007\n3. C\n\nZnamení doby\n „Hlídka 485, objekt zajištěn. Vykazuje známky nepříčetnosti. Záchranná služba ho odveze do psychiatrické léčebny. Posíláme i jeho spisy.\nRobbie Polack\n- bývalý americký voják, sloužil za války v Afghanistánu\n- po skončení služby brutálně zavraždil svého velícího důstojníka\n- při zatčení byl shledán jako nepříčetný; přivezen do psychiatrické léčebny v Texasu\n- má vojenský výcvik, okolí je nebezpečný\nDoporučení: nejvyšší ostraha, odborný dohled\n„Tma, chaos, zkáza, strach. Všechno jsem viděl. Proč? Protože nám řekli, jděte bojovat. He, he, my bojovali a zabíjeli, aby se na světě žilo lépe. Žije? Ano, jistě, žije. Dobře je těm nejmocnějším, nejbohatším. Nám! My, co máme peníze si můžeme dovolit všechno. Máme strach z někoho, koho neznáme? Máme něčeho nedostatek, ale ostatní to mají? Zaútočíme na ně! Znamená něco pro svět „nějakej“ Afghanistán? Ne! Tak stranou diplomacie, využijme svého vlivu a vyjeďme tam v zájmu vymícení terorizmu. Ach! Ještě teď slyším ta slova: blahopřeji seržante, obsadil jste kótu 436 jen se ztrátou šesti mužů, dostanete ocenění. Ano, děkuji vám pane, byla to čest vidět svých šest bratrů umírat pro vás. Byla to pocta nechat jejich zkrvavené končetiny volně --- po okolí. Znáte také ten výborný pocit, pane? Nemohl jsem ho připravit o ten krásný prožitek mít své tělo roztrhané.\n„Dobrý den, jste pan Polack?“ „Ne, už dlouho ne.“ „Hm…, dobře, přejdu rovnou k věci. Zabil jste generála Hawkinse?“ „Ach, to ano.“ „Cítíte nějakou lítost nad svým činem?“ „Ne“ „Proč?“ „Zasloužil si to. Posílal lidi na smrt. Rozhodoval o osudech, které ani neznal, jakoby snad neměl cit. Musel jsem, byla to služba pro vlast.“ „Hm…, děkuji, to mi stačí. Nashledanou.“ „Sbohem.“\n„Svět jde do temnoty. Nebude nic. Všichni umřeme. Nebude voda ani nafta. Znovu se bude válčit. Aspoň snad smrtka bude mít blahobyt. Máme jí totiž rádi! Třeba nám to ale nepřijde tak špatné. Vždyť už teď žijeme ve strachu. Ach, stejně je to zvláštní, kdybychom se náhodou navzájem nevyvraždili, postará se o nás příroda. Tsunami sem, výbuch sopky tam, globální oteplování, skleníkový efekt a milióny mrtvých. Člověk v průběhu vývoje získal dvě hrúzné vlastnosti. Agresivnost a bezohlednost. Právě ty nám zaručí náš konec.\n„Ahoj, já jsem tvůj ošetřující. „Ahoj, rád tě poznávám, ale bohužel za chvíli z nás ani jeden nebude“ „Opravdu?“ „Ano, rozhodnou o tom za nás jiní. Stejně svět potřebuje očistit. Ani jeden z nás není dobrý člověk. Jen škodíme. Skoro jako plevel. Plevel, který má však jednu výhodu – zničí se sám.“ „Zajímavé, myslíš, ze je lidem nějaká pomoc?“ „Ne, jen se snad vyvinout z jiného zvířete. Agresi máme v krvi.“ „Ale prosím, nemyslím si, že je to tak špatné.“….\nJednoho dne jsem v novinách objevil část projevu ruského prezidenta. Psalo se tam, že v případě útoku USA na Ruskou federaci, Rusko má připraveno dvacet jaderných hlavic nezachytitelných žádným radarem, které vyřadí nepřítele v České republice. Prezident opět varoval před výstavbou amerického radaru v Čechách…\n\nOsnova: 1) Úvod\n 2) Stať a) Monolog blázna\n b) rozhovor\n c) Monolog blázna II\n d) Rozhovor II\n 3) Závěr?", "original_file": "cb3cpolrob_02_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n23. května 2006\nTomáš Lískovec\n\nOsnova: I. Úvod\n II. Stať a) poslání lavičky\n b) prostředí, ve kterém stojí\n c) lidé, kteří na lavičce sedí\n III. Závěr\n\nLavička v parku\nŽivot obyčejné lavičky začíná většinou v truhlárně a kovárně. Přichází na svět s maximální pečlivostí a dobře odvedenou prací truhlářů a kovářů. Po dokončení putuje na své jediné cestě své existence, jejímž cílem je park. Zde bude pevně „přikována“ k chodníku, aby ji nebylo možno nikam přenášet či ukrást.\nPosláním takové lavičky je přinášet odpočinek a pohodu všem možným lidem bez rozdílu. Život takové lavičky musí být velmi příjemný, celou dobu klidně sedí na svém místě v příjemném prostředí někde v parku, mezi stromy, před fontánkou. Všude kolem zpívají ptáčci, prohánějí se malé děti. V letních teplých dnech má lavička nejvíc zábavy, v parku se to hemží lidmi, kteří si rádi odpočinou a provozují všelijaké aktivity. Nejširší skupinou lidí, kteří si rádi posedí na čerstvém vzduchu za příjemného počasí, jsou asi důchodci. Už nemají tolik sil a jsou šťastní, když si mohou při odpolední vycházce někam sednout a s někým si popovídat. V dnešní uspěchané době může sloužit i lidem, kteří obědvají ve fastfoodech a nechce se ji jíst ve stoje. Pro někoho je lavička v parku místem pro přespávání. Bezdomovci alespoň nemusí ležet na holé zemi.\nV zimních měsících nemá lavička tolik práce, protože v tomto období je většinou pokrytá sněhem a ulehá k zimnímu spánku. Probouzí se až počátkem jara. Život této lavičky většinou končí pod rukama a nohama vandalů, kteří ji ničí všelijakými způsoby. Když už z lavičky zbývá jen kostra a hromada třísek, uvolní se místo pro novou, právě narozenou lavičku.", "original_file": "cb2clistom_02_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nKarolína Soukupová\n14. prosince 2007\n\nTéma: Úsměv, dobré slovo, ochota a pomoc.\nO čem to mluvíte?\nAno, o čem to vlastně mluvíte? Zeptá se mnoho z nás! Ale nechci všem křivdit, jistě mnoho lidí pomáhá v dobročinných spolcích, posílá malé i větší částky na konta chudých dětí a organizuje různé sbírky, které ovšem málokdy končí u těch nejpotřebnějších (viz. zkorumpovaní úředníci v Africe). Ale o tom bych dnes nechtěla psát. Raději bych ze zaměřila na naši skutečnou realitu, ve které se každým dnem nacházíme.\nŽijeme na „Starém kontinentě“, v srdci Evropy, v rovině obklopené po miliony let horami, které nás chrání. Prostředí i společnost, ve které žijeme, to vše utváří náš charakter a mentalitu. Domnívám se, že čím je společnost modernější, tím je také uspěchanější. Málokdo dnes má „čas“. A to doslova. Všichni víme, jak těžké je dojednat všechny termíny, když se chceme sejít s pár přáteli na odpolední kávě… A to už nemluvím o mnohem menších detailech, jako je úsměv či vlídné slovo. I já žiji ze dne na den a můj diář je přeplněn úkoly a termíny, když jdu po městě, tak vždy jen chvátám, abych byla všude včas.\nPokud ale alespoň někdy své tempo nevysadíme, stáváme se nepříjemnými, povrchními a malichernými. Občas přece každý z nás zažije situaci, kdy ho i úsměv cizího člověka, třeba dítěte, zahřeje u srdce. Každý muž se zatetelí, když se na něj žena usměje, třeba jen krátce. Domnívám se, že je hned lepší atmosféra v obchodě, knihovně či restauraci, když se na obsluhu mile usmějete, pozdravíte a následně klidně vyložíte své přání. Oni se vám pak odmění tímtéž a rádi vám se vším pomohou.\nNěkdy ale sebelepší mínění nepomůže. Snažila jsem se onehdy pomoci starší ženě v autobuse a namísto poděkování se na mě snesla vlna stížností na naprosto nemožnou a bezohlednou mladou generaci – zkrátka pro dobrotu na žebrotu, by se řeklo.\nAle negativních zkušeností je jistě mnohem méně než pozitivních. Nejkrásněji je to vidět na lidech, kteří naši pomoc skutečně potřebují. Jejich úsměv je naší odměnou a to je nadevše. Vidět to nadšení a radost ze života dojímá tím spíš, že něco tak otevřeného a upřímného často kolem sebe nevidíme. A co teprve malé dítě. Pro něj je takovou námahou nejprve se usmát, pak poprvé výsknout či se začít batolit. To jsou jistě pro každou matku ty nejhezčí okamžiky, když vidí elán a radost malého človíčka snažícího se uskutečnit pro nás tak banální věc jako například posadit se.\nKaždý člověk, když byl malý, dělal radost své mamince, když vyrostl, začal pomáhat rodičům a byl veden k slušnému chování a ochotě k druhým lidem. Každý v sobě má tento potenciál, bohužel ne všichni ho ale ostatním projevují navenek.\n\nOsnova: I. Úvod: co je skutečná pomoc?\n II. Stať: a) čas a stres\n b) úsměvem ledy tají\n c) někdy to nevyjde\n d) úsměv může být i námahou\n III. Závěr", "original_file": "cb4csoukar_01_1"}
{"text": "Americká próza 1. poloviny 20. století\n(literárně-slohová kontrolní práce)\n\nTémata:\nAmerická próza 1. pol. 20. století (odborný výklad)\nVybraný typ hrdiny: a) odborný popis, b) umělecká charakteristika.\nInterpretace vybrané ukázky z čítanka po stránce tematické, jazykové i kompoziční\nVybraní američtí autoři (odborný výklad na základě srovnávací metody)\nAnalýza vybrané ukázky z čítanky po stránce jazykové\nVybraný americký autor (odborný výklad s úvahovými prvky)\nAmerický způsob života a jeho odraz v prózách jednotlivých autorů (odborný výklad, nebo úvaha)\nInterpretace přečtené knihy\n\nHemingway, Fitzgerald, Faulkner, Steinbeck\n\nHemingway, Fitzgerald, Faulkner a Steinbeck patří mezi nejvýznamnější spisovatele americké prózy první poloviny dvacátého století. Přestože každý z nich píše svým vlastním stylem a jejich díla jsou velmi odlišná, mají některé znaky společné.\n Mezi ně patří například silná osobnost hlavního hrdiny, který je u všech něčím vyjímečným.\n Hemingwayovy postavy představují silné osobnosti v kladném slova smyslu. V jeho díle „Stařec a moře“ je starý rybář zosobněním všech dobrých vlastností a je silný především mravně.\n Faulknerovy postavy jsou také silné, ale tentokrát ve smyslu záporném, jako např. v jeho díle „Absolóne, Absolóne“, kde se zabývá problematikou soužití černochů a bělochů.\n Ve Steinbeckových dílech jsou zase jiní. Jeden z hrdinů „O myších a lidech“ je například psychicky postižený. Věcí, které autoři společné nemají, je víc.\n Nejzásadnější je formát díla (Hemingway, Fitz. a Steinbeck píší čtivě, jednoduše, Faulkner naproti tomu těžce, a hodně popisuje), dále také problémy, kterými se zabývali Fitz. kritizoval am. způsob života (am. sen); Faulkner se zabýval soužitím bělochů, černochů a indiánů; Hemingwayi šlo o už zmíněnou mravní sílu osobnosti a Steinbeck o chování společnosti k těm, co jsou „jiní“.\n Všichni tohoto čtyřlístku spisovatelů „Zatracenců“ tedy měli některé věci odlišné a nekterá témata podobná, do jednoho však přispěli k rozmachu am. prózy.", "original_file": "js3fia_01_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nZuzana Šperňáková\n14. prosince 2007\n\nÚsměv, dobré slovo, ochota a pomoc. O čem to mluvíte?\nNěkomu se může zdát, že jsou to jen slova, ale dokáže v životě člověka strašně moc. Bohužel nejsou samozřejmostí, ale spíše vzácností.\nV dnešním světě, kdy se člověk honí pouze za svým úspěchem a nebere ohled na jiné, se s nimi setkáváme velmi zřídka. Přitom by nebylo vůbec na škodu, ale ku prospěchu, kdyby si řada lidí připoměla význam těchto slov a to nejen teoreticky, ale také a to hlavně prakticky.\nKaždý člověk už se určitě ocitl v takové situaci, kdy nevěděl kudy kam, a tak moc dobře ví, jak je důležité mít někoho, kdo dokáže pohladit, vyslechnout, poradit a pomoci. Ten, kdo takového člověka má, může hovořit o obrovském štěstí. Bohužel jsou i tací, kteří to štěstí nemají.\nMám na mysli např. děti bez domova. Dostává se jim sice pomoci v podobě dětských domovů, ale to nestačí. Co mateřská láska? Tu jim nedokáže nahradit nikdo, i kdyby tisíckrát chtěl. Ale naštěstí pracují v takových zařízeních vychovatelky, které vnáší svou péčí do života těchto dětí, alespoň trochu světla. Ty jim to oplácí svou srdečností a úsměvem. Ještě, že existují takoví lidé, kteří vidí své poslání v pomoci druhým. Díky nim se stávají životy mnohých lidí veselejší.\nTakovým člověkem by mohl být každý, kdyby např. pomohl starému člověku s taškou do autobusu nebo mu přenechal své místo, aby si mohl sednout. Přesto, že se v podstatě jedná o základní věci slušného chování, některým lidem jsou úplně cizí. Uznávám, že někteří „staříci“ ani nepoděkují a ještě k tomu nevrle zavrčí, ale já z toho mám dobrý pocit a udělá mi radost, když mi naopak mou službu odmění vřelým úsměvem.\nPomáhat bychom si jednoznačně měli, nikdy nevíme, kdy budeme potřebovat pomoc my. Taky jednou budeme oněmi „staříky“. Ta pomoc nemusí spočívat ve velikých činech, kolikrát stačí právě pouze úsměv, dobré slovo či ochota.\n\nOsnova: I. Úvod\nII. Stať: a) dnešní svět\n b) těžká životní situace\n c) děti bez domova\n d) hodní lidé\n e) slušné chování\nIII. Závěr", "original_file": "cb4cspezuz_01_1"}
{"text": "1.11.2006\nRiethofová Alžběta, 2.C\n1. písemná slohová práce\nArgentina\n(mluvený referát)\n\nOsnova:\nI. Úvod – Přivítání a seznámení s tématem\nII. 1) Přírodní podmínky\n2) Základní údaje\n3) Význam pro svět\n4) Správní celky, hlavní město\nIII. Závěr – rozloučení\n\nMilí studenti, v této hodině se opět budu snažit vzbudit ve vás zajem o zeměpis. Dnes budeme pokračovat v naší pouti po Jižní Americe. Minule jsme se věnovali Chile a nyní se posuneme dál na východ do Argentiny. Pro lepší spolupráci si prosím otevřete atlasy a spolu se mnou sledujte mapu.\nJiž na první pohled vidíme, že východní pobřeží omývá Atlantský oceán. Západní hranici potom tvoří pohoří Andy. Z obecné charakteristiky Ameriky už jistě víte, že právě na území tohoto státu se do výšky 6595 metrů tyčí nejvyšší bod Ameriky, Aconcagua. V Andách dále nalezneme pro průmysl důležité kovové rudy. Další nerostné suroviny, ropu a zemní plyn, najdeme v Patagonské plošině v jižní části státu. Na východě se potom rozkládají Laplatské nížiny. Místní podnebí je převážně mírné, pouze na severu se můžeme setkat s klimatem subtropickým. Poslední zmínka o zdejších přírodních poměrech se týká národního parku v Zaledněných Patagonských Andách, který je součástí světového přírodního dědictví.\nTeď se odvrátíme od mapy a zaměříme se na údaje, které z mapy nevyčteme. Argentinskou republiku obývá 35,6 milionů obyvatel a to na území o rozloze 2,7 milionů km2. Většinu populace tvoří potomci evropských přistěhovalců hlavě ze Španělska a Itálie. Nemůžeme se tedy divit, že úředním jazykem je tu Španělština, a že tu přes 90% občanů vyznává římskokatolické náboženství. Kromě přistěhovalců zde žijí také mestici a indiáni. Ti se však od okolní společnosti distancují a obývají odlehlé oblasti země. Argentina má velmi vysokou urbanizaci. S tímto pojmem už jsme se v minulosti několikrát setkali, takže předpokládám, že každý z vás ví, co tento pojem znamená. Argentina je průmyslově-zemědělský stát s rozvinutým hospodářstvím. Je to světově významný producent zemědělských výrobků. Vy ji můžete znát například ve spojitosti s vínem, kterým je tento stát proslulý. Známý je také chovem skotu a následným vývozem hovězího masa. Ze zemědělství tu tedy jednoznačně převládá živočišná složka. Většinu půdy tvoří pastviny.\nPodobně jako má Česká republika kraje, má i Argentina své správní celky. Nazývají se provincie. Konkrétně je to 22 provincií a jedno teritorium, za což se považuje souostroví na jihu státu, Ohňová země. Poslední správní celek tvoří federální distrikt hlavního města. Jak už určitě všichni víte, hlavním městem Argentiny je Buenos Aires. V jeho aglomeraci žije přes 12 milionů lidí, to je jako celá Česká republika, v samotném městě pak žije kolem tří milionů obyvatel. Buenos Aires se hlavním městem stalo roku 1880. Pro tamější obyvatele to není jen reprezentační město, kde je mimo jiné postavena kopie Kapitolu ve Washingtonu, ale také hospodářské, obchodní, kulturní a dopravní středisko země.\nTo je pro dnešek vše. Dovolte mi tedy, abych dnešní látku shrnula. Je mi jasné, že vše co jsme si řekli, si pamatovat nebudete. Pro budoucnost bude stačit, abyste znali polohu Argentiny, její hlavní město, obyvatelstvo a aby jste dokázali říct, čím je Argentina významná pro svět. Nyní vám děkuji za pozornost a těším se na naše setkání příští hodinu.", "original_file": "pr2ctriealz_01_1"}
{"text": "Muj pokoj\n\nVypada takto: barva stěn je světle modra vedle okna mam postel a vedle postele je počítač. Mam tam 2 plagatay 1 znich je Ceska vlajka a 2 je bart Simson.\n\nNa polici vede počitače jsou dvě misi Na rodu jungarske 1 je kluk sediví a 2 je bílí.\n\nMuj lustr je ve tvaru koule a je celí zeleny a mam tam vystavěné skryně a koberec je celi černy po celé mistnosti a mam tam taky knihovnu celou skleněnou a hodně {cedeček}<ni> a dívídyček a ruzné auta z 19 století to je muj pokoj<.>", "original_file": "am6bsmejan_a_1"}
{"text": "17. 12. 2008\nMojmír Veselka\nV3ú\n\n1. písemná slohová práce\nÚvaha\nTéma: Realita je nuda. Dejte mi jiný svět\nOsnova: Úvod: Chtěl bych měnit svůj svět?\nstať: 1) člověk si nevybere\n2) posmrtný život?\n3) jenom přestup.\n4)to nejsou náhody 5) můžu to ovlivnit?\nZávěr: jak to je?\n\nPodle mě je s realitou každý občas nespokojen. Sám bych si někdy přál být třeba mouchou na stropě. Může vám připadat, že zdánlivá svoboda much je totálně parádní, vždyť si může létat kam se jí zachce, může ojídat můj oběd, mě to nevadí, toleruji jí. Nevlastním ani plácačku na mouchy, protože si vždy představím sebe v její situaci a nechtěl bych být zaplácnut obřím netvorem. Hodně lidí mouchy opravdu nesnáší a nemilosrdně je vraždí.\nChtěl bych tedy být mouchou? Asi vlastně ne. Moucha si také nevybere, v jakém obydlí bude uvězněna, stejně jako si člověk nevybere, v jakém světě žije. Samozřejmě to může z části ovlivnit.\nZřejmě existují tací lidé, kteří si myslí, že když zemřou, narodí se jako úplně jiný člověk v jiné době, nebo jako nějaké zvíře. Může se také oběvit v úplně jiném světě.\nTřeba to podvědomě ví sebevrazi. Jednou přestoupí do jiného světa, jako když přestoupím v metru. Buď dojedu na konečnou, nebo si vyberu jinou trasu a skončí to se mnou úplně jinak. Lidé, kteří užívají nějaké drogy se zřejmě v podvědomí také dostávají do jiných světů.\nČlověk by si asi měl říkat, že má výborný život, že ho pro něj někdo vybral a měl k tomu důvod. Nemyslím tím boha, mozná neexistuje, ale často si představuji, že jsme jenom nějaké figurky, se kterými si někdo hraje. Třeba ten někdo je také figurka. Nebo jsme právě ti hráči my.\nBylo by hezké si občas tu svojí figurku pošoupnout někam jinam, nebo jí nějak pomáhat. V podstatě každým sebemenším činem ovlivníme budoucnost. Tak jak to vlastně je? Bůh ví. Nebo čert ví?", "original_file": "grV3vesmoj_01_1"}
{"text": "1. slohová práce školní\n\n\t\t\t\t\t\t\t\t\t\t16. prosince 04\n\nTémata:\n1. Ptáš se, jak se mi tu líbí (dopis)\n2. Představ si, co se mi stalo... (dopis)\n3. Píšu Vám ... (dopis někomu, s nímž jsem se nesetkala, nebo se ostýchám)\n\nPředstav si, co se mi stalo...\n\nMilá Veroniko!\nDnes jsem měla opravdu perný den. Nikdy jsem nevěřila tomu, že pátek třináctého se nějakým způsobem liší od ostatních. Samozřejmě vím o té pověře, která říká, že pátek třináctého je smolný den.\nPustím se tedy do samotného vyprávění. Dnes ráno mi zazvonil budík a já ho, jako vždy, vypnula. Obvykle hned vstanu, jenže jsem byla hrozně unavená, tak jsem si chtěla pospat ještě alespoň 10 minut. Místo 10 minut jsem ale zaspala a vzbudil mě až taťka, který měl dnes dovolenou. Musela jsem tedy do školy autobusem. Aby toho nebylo málo, tak žádný autobus nejel, protože přes večer napadl snad metr sněhu a bylo -18ºC. Tak jsem musela jít pěšky. Takovou dálku! Všude byly hrozné ledovky, a tak jsem nesčetněkrát uklouzla. Doprava ve městě úplně zkolabovala. Byla to sice kalamita, ale svým způsobem krásná. Na autobusové zastávce – Nádraží stálo hodně lidí, kteří doufali, že snad nějaký autobus pojede. Když jsem kolem nich opatrně procházela, snažila jsem se neuklouznout. Najednou jsem ale zahlédla autobus, který byl v provozu a zrovna 1, která jede ke škole! Bylo to jako spatřit oázu po sedmidenní cestě pouští. V tu chvíly jsem zapomněla na všechny ledovky a rozběhla se, aby mi neujela. Ale jako na potvoru byl přede mnou zledovatělý chodník zakrytý sněhem. Než jsem si to stačila uvědomit ležela jsem na zemi a okolo mě stálo spoustu lidí. Někteří se smíchy neudrželi a mále také skončili na zemi. Mně ale do smíchu moc nebylo. Než se mi podařilo zvednout, autobus byl pryč a já jsem chtě nechtě musela dojít zbytek cesty pěšky. Do školy jsem dorazila téměř bez újmy na zdraví (až na pár dalších upadnutí). Byla jsem zkoušená z fyziky, ze které mi vychází...nebo spíš nevychází dobrá známka, a nedopadlo to nejlépe. Doma jsem za své známky dostala od rodičů vynadáno a zakázali mi snad všechno, co mohli.\nAsi si dokážeš představit, co jsem prožila za hrozný den. Ještě že je zítra sobota, nikam nemusím chodit a nemusím se ani bát, že něco zaspím. Ale příště si budu určitě dávat pozor na třinácté pátky.\n\nMěj se krásně a všechny pozdravuj!\n\n\t\t\t\t\t\t\t\t\tJanča\n\n\nOsnova:\nI. Úvod\nII. Stať: a) dopravní kalamita\n\t b) zrádná cesta do školy\n c)smolný den\nIII. Závěr", "original_file": "cb1ckubjan_01_1"}
{"text": "Cesta noční tramvají\n\nOsnova:\n\nI. Upozornění. Cesta na tramvaj\n\nII. 1. Samá dobrá společnost\n\n2. Konflikt řidiče a bezdomovců\n\n3. Znalec kalendáře\n\n4. pokus o loupež\n\n5. Revizor\n\nIII. Slastná postel\n\nUpozornění: Veškeré osoby a události jsou smyšlené! Jakákoliv podobnost se skutečností může být pouze náhodná.\n\nTo, že se párty protáhla, jsme poznali, když nás majitel baru nevybíravým způsobem v půl čtvrté ráno vyhnal na ulici. Bylo na čase vypravit se domů. Prohodil jsem posledních pár vět s přáteli, rozloučil se s nimi a jistým krokem hospodského povaleče jsem se vydal k tramvajové zastávce. K noční Praze mám od malička sentimentální vztah, avšak zima, bylo ke konci listopadu, mě hnala kupředu, takže jsem se nemohl zdržovat rozjímáním.\n\nVidím to před sebou jako dnes. Přicházím k zastávce a na ostrůvku je to už samá dobrá společnost. Skupina můužů středního věku, kteří si zřejmě s rostoucími břichy, jejichž růst způsobila zjevně nadměrná konzumace piva, kompenzují předčasnou ztrátu vlasového porostu. Doprovázeni nezbytou dvojicí bezdomovců, snažících se z nich vymámit drobné na něco pro zahřátí, kteří odpuzují {svým odérem}<in> všechny ty ostatní čekající, jenž ještě nemají nervy zcela otupené alkoholem. Ta dvojka, jenž nemá kde uložit hlavu, mě zpozorovala a jistým krokem se ke mně šine. „Nemáš nějaký drobný?“ ptá se mě první z nich. „Nemam, drobný vždycky poztrácim.“ pravim, doufaje, že si vyberou další oběť. Ten druhý se však zdál ráznější povahy a chraplavým hlasem vybafl: „A co papírový?“ „Taky nemam, jdu z hospody.“ aA radši se vzdálím. Můj zrak se stočil na partu výrostků, bavících se hlučností, jenž nejde přehlédnout, stejně jako jejich nabarvené a vyholené hlavy. Mezi touto pestrou společností zjevně vyčnívá muž v pracovním oděvu, zřejmě mířící na ranní směnu.\n\nUž mě bolí nohy, takže se mi uleví, když vidím přijíždět tramvaj. Dveře se konečně otevřely,. Společně s ostatními nastupuji a naše pestrá společnost se mísí s lidmi uvnitř. Usadím se na nejbližší neznečištěnou sedačku a nasávám noční vzduch proudící stále otevřenými dveřmi. Řidič se však odmítá odpíchnout, zjevně mu není pochuti nový přírustek v podobě bezdomovců. „Máte lístky pánové?“ optá se řidič. „Já jsem invalida a já jezdim zadarmo.“ Utrousí ten více špinavý. „A máte na to nějaký lejstro?“, „Shořelo, když mě chtěl minule podpálit nějakej vejrostek.“ Povzneseně odpovídá bezdomovec.\n\nDál už se na tuto akademickou diskuzi nesoustředím. Řidič nakonec rezignuje, zřejmě kvůli desetiminutovému zpoždění. Konečně se rozjíždíme a XXX v tramvaji také. Jistý, zjevně společensky unavený muž obchází všechny cestující se stejnou otázkou: „Kdy máš svátek?“ „22. srpna, ale co tě to vůbec zajímá?“ oOdpoví tázaný dlouhovlasý mladík. „Tak se nerozčiluj Bohouši.“ oOdpovídá pohotově, přitom poplácá mladíka po zádech a pokračuje k dalším cestujícím. Očividně zná celý kalendář nazpaměť, kdokoliv mu řekne datum svého svátku, toho ihned osloví jménem. Jenom u německého páru v zadní části vozu se mu nedaří, ve svém podnapilém stavu není sto pochopit, že mu nerozumí ani slovo. A se<in> slovy: „Vy jste nějak nóbl.“ oOd nich odchází.\n\nTramvaj zastavuje, jsme u nádraží a několik lidí včetně bezdomovců vystupuje. Novým přírustkem je pouze dvojice romského původu. Jeden vypadá jako opilý, ale je jasné, že to hraje, jen se snaží strhnout pozornost cestujících, zatímco druhý se přitočí k mladé blondýně a probírá jí kabelku. Toho si všimne jeden ze spolucestujících a zavolá „Slečno, snaží se vás okrást<.>“ „Chceš do zubů?“ Reaguje rom. Do zápletky se v mísí opilý znalec kalendáře a ptá se roma: „Hochu, kdy máš ty svátek?“ A nebo se na to vykašli, Dežo stejně neni v kalendáři.“\n\nZačínají se postrkovat, v tom tramvaj zastaví. Oba romové a provokatér se vypotácejí z tramvaje.\n\nNastupuje však pro mě podezřelý muž v šedém kabátu.\n\nNemýlil jsem se, je to revizor! Snažím se dělat, že zde nejsem, ale asi vypadám ještě víc nápáadně. Tiše se zeptám mladíka přede mnou? „Nemáte lístek navíc?“ „ „Bohužel, já jezdim na šalin kartu“. Nejspíše byl je z Brna, ale to můj problém neřeší. V hlavě jenom slyším „Dobré ráno, kontrola jízdenek“. Pot mi teče po čele, jsem nervózní, až jsem zapomněl, že se každou vteřinou blíží zastávka, k největšímu štěstí moje výstupní a já prchám revizorovi z lopaty.\n\nUž se strašně těším na postel a na slastný spánek. Pravda, 2 hodiny moc nejsou, ale co naděláte, když musíte další den do školy.", "original_file": "pr4dboukri_1"}
{"text": "Skládky v srdci Evropy\n\nOsnova: Úvod – téma\n\n1) vítání odpadu\n\n2) gGreen Peace\n\n3) pálení\n\n4) vláda\n\nZávěr – návrat\n\nDnešní diskutované téma – skládky a odpad a skládky a odpad u nás. Není to ironie? Koho by napadlo, že se o odpad vyprodukovaný domácnostmi, továrnami a obchody budeme přetahovat jako o horký brambor! Cím to je? Mimochodem tuto otázku linoucí se z rádia nám denně pokládá i slovenská hudební skupina. Tak tedy už opravdu nastal čas podniknout radikální zákrok proti všem cizím odpadům!!!\n\nTento nechtěný produkt je dnes jediné, co nám někdo dá zadarmo a dokonce se slevou na dopravu až před vlastní práh. Zadarmo dostaneme už jen klobásy na Letné při vítání prvního máje. Uvidíme, jestli vítání bude na Letné, ale klobásky budou – pěkně osmažené, připečené, jako ty skládky, který nějaký XXX podpálil, aby nevyšla najevo pravda o tom, kdo “shrábe“ odměnu za uvolnění prostoru pro náklad přijíždějících zahraničních kamionů.\n\nTeď už aspoň víme, jak se žije velrybám plovoucím vedle píchlé pneumatiky a zrezivělé chladničky. Ale třeba jim to tam tak nesmrdí jako nám. Nikdo z nás by nechtěl mít domeček se zahradkou, kde se suší bílé prádlo vypravené v předražené aviváži, vedle národní skládky.\n\nPodpálením skládky jsme leda tak způsobili zvětšení ozónové díry. Co jsme si nadrobili to si také uklidíme, spálíme, zahrabeme. Pak nám to vše vyhnije a my si zde postavíme JZD. Člověk by měl myslet na budoucnost. I matka mi říká: „Mysli na svoji budoucnost!“ To já tedy myslím. Pracuji, abych se mohla odstěhovat z této zahlcené země! Nedávno mě zaujala paní v jedné reportáži, která vyrábí látku z magnetofonových pásek. A lidé jásají a tleskají. Asi bychom ji měli pozvat k nám. Zde by měla k obdobným nápadům velkou inspiraci. Třeba budeme chodit v plastových botech – aspoň nepromoknou. Ale tipla bych si, že nebudou nejlevnější. Nejdřív se musí odpad roztřídit, očistit, recyklovat...\n\nOdpad vládne světu. Odpad vládne, vláda nevládne. Zastupitelé občanů si marně lámají hlavu dnem a nocí, ale zatím nedošli k rozumnému závěru, jak s těmi skládkami zatočit. Děkujeme píli celníků, kteří zaregistrovali neobvykle zapáchající kamión, který s určitostí stál několik hodin na místě a neobvyklý posun dopředu rozvířil závan ho objímající. Je možné, že kdyby nezavanul k nozdrám státních zaměstnanců později by si nákladu složeného na kilometrové skládce nikdo se vší pravděpodobností nevšiml. Vlastně my všichni jsme nějak málo všímaví. Například kdo z nás recykluje? Nejčastější odpověď je, že jedna láhev nikoho nezachrání. Jedna sice ne, ale pokud každý dá jednu bude jich zhruba 10,2 miliónů. A potom můžeme mít plastové boty a “malou“ ozónovou díru.\n\nJen by mě zajímalo proč my ten odpad neodvezem našim sousedům zpět? Ti by se asi divili. „Dobrý den, my Vám tady vracíme to, co jste nám tak velkoryse darovali. S díky Česká republika.“ Je to asi tím, že my jsme my a oni jsou velcí a zlí. My chceme peníze a oni nechtějí odpadky. Rozdíl je, že my jsme srdce Evropy plné odpadu. A tím je to tragičtější.", "original_file": "pr3chofpet_02_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nAdam Lorenc 14. ledna 2008\n2. A\n\nJací jsme my, ve 2. A?\n\nJací jsou studenti druhého ročníku gymnázia? Jakých je dvaatřicet lidí denně spolu studujících v jedné třídě? Jací jsme my, ve 2. A? Není pro mě snadný úkol charakterizovat tuto skupinu lidí, když tvořím pouze její dvaatřicetinu. Je to charakter, který se dá napsat jenom na na základě vlastních subjektivních zkušeností a postojů vůči třídě. Přesto se pokusím 2. A popsat co možná nejobjektivněji.\nV této třídě se před necelým rokem a půl sešla naprosto rozporuplná sorta lidí. Lidí s různými zájmy, názory, povahami i duševní vyzrálostí. Od doby, co jsme se poprvé viděli se samozřejmě třída vzájemným ovlivňováním určitě zcelila, nikoho však nemůže tvrdit, že všichni obyvatele 2. A táhnou za jeden provaz. Jsme třída, jejíž vnitřní vztahy se mění téměř každým dnem. Proběhlo a stále tu probíhá mnoho konfliktů, rozporů, vypjatých situací ale i šťastných událostí plných přátelství. Nemá smysl zakrývat, že se mezi námi vyskytne přetvářka, pomluvy i pokrytectví. Na druhou stranu ať už chceme nebo ne, tyto tři vlastnosti k lidem patří a dlouho bychom hledali třídu, kde se neprojevují.\nNaše třída by se dala rozdělit na několik menších skupin. Nakonec dvaatřicet lidí jen ztěžka může být dokonalá a celistvá parta. Je tu několik skupin, ve kterých koluje přátelství a pohoda. Lidé v nich mají shodné zájmy, ke sporům dochází málokdy a tak drží při sobě. A jak jsem si mohl všimnout, nepříjemné střety nastávající až při kolizi jedné skupiny s druhou. Vznikají hádky zejména při domluvě celotřídních záležitostí, ať už jde o vánoční vystoupení, školní výlety či spravování společné schránky na serveru spolužáci.cz. A tak nedokážu jednoznačně říci, jsme-li třída přátelská či konfliktní. Jak jsem měl možnost se doslechnout od vyučujících či žáků z jiných tříd, tak na okolí působíme jako výborná, nekonfliktní třída. Toto zjištění mě samozřejmě potěšilo avšak na druhé straně mě zamrzelo, že realita je poněkud jiná. Jsme však lidé, kteří se dokáží domluvit, dokáží spolu seriózně jednat, když už dojde k rozporu. Jsme lidé, kteří dokáží být velcí kamarádi, i na sebe křičet.\nKaždý si zde našel své kamarády a tak si myslím, že všichni ve 2. A jsou více či méně spokojeni. Jak se říká, nikdo není dokonalý, a to platí i pro naši třídu. Chvíle společného soužití střídá období hádek a tak stále dokola.\nJinak naše třída na škole prospívá poměrně dobře, nemáme špatné známky, nejsme (alespoň doufám) profesory vyloženě neoblíbení a se studiem nikdo nemá závažnější problémy.\nNa závěr bych rád dodal, že cela tato charakteristika je pouze můj subjektivní pohled. Ač se sebevíc mohu snažit o objektivitu, vždycky bude trochu zkreslená. A tak pokud by někdo chtěl poznat naší třídu opravdu a ze všech úhlů, tento sloh k tomu nestačí.\n\nOsnova: I. Úvod\nII. Stať\njak to začalo (historie)\ntřídní vztahy\njak nám to jde ve škole\nIII. Závěr", "original_file": "cb2alorada_01_1"}
{"text": "1. slohová práce školní\n\n\t\t\t\t\t\t\t\t\t\t16. prosinec 2004\n\nTémata:\n1. Ptáš se, jak se mi tu líbí (dopis)\n2. Představ si, co se mi stalo (dopis)\n3. Píšu Vám ... (dopis někomu, s nímž jsem se nesetkala, nebo se ostýchám hovořit)\n\n\nPtáš se, jak se mi tu líbí\nAhoj Traktorko.\nJak se máš? Ptala jsi se, jak se mi líbí v jižních Čechách. Jsem moc ráda, že jsi si na mě vzpomněla. Tvůj zájem mě velmi těší.\nJe v Praze něco nového? Víš, já už jsem tam nebyla velmi dlouho, ale myslím si, že bych se tam v nejbližší době mohla objevit.\nTak tedy jižní Čechy. Navštěvuji gymnázium v Českých Budějovicích. Myslela jsem si, že toto město budu nenávidět. Ale pravda je jiná. Je tu pěkné náměstí s kašnou, plno kaváren, Černá věž, obchod s nejlepšími pralinkami a naše škola je také samozřejmě krásná. Máme tady velké monumentální schodiště, exteriér je velmi zajímavý. Samozdřejmě se mi po Praze stýská. Chybí mi starodávné budovy, přátelé, věčný ruch na Národní třídě, sádrové napodobeniny živých krav, večerní procházky po Malé Straně, ale i kritizování kýčovité výzdoby Černé růže, zvuku tramvají nebo pražská knihovna. Mám velmi pěknou vzpomínku na místo, kde jsem žila. Probudím se, otevřu oči a vidím z části prosklenou kopuli protějšího nádherného domu. Slyším na balkóně holuby – třepotání křídel a cupitání. K završení všeho začnou zvonit zvony nedalekého kostela.\nNicméně jsem si již zvykla na chod Českých Budějovic a také Velešína. Tam teď bydlím, ale moc se mi tam nelíbí. Obchody mají otevřeno jen všední dny do pěti hodin odpoledne. Také bydlení v panelovém domě se mi zatím „nedostalo pod kůži“. Když si pustíte hudbu příliš nahlas, už na vaší podlahu začnou tlouct koštětem, abych rádio ztišila. Opravdu je tam slyšet úplně vše. Mě například dohání k šílenství cizí hra na klavír.\nNa škole se mi celkem líbí, ale i zde se samozřejmě najde „červavé jablko“ mezi učiteli. Profesor základů společenských věd má velmi zvláštní vyučovací metody. Ale neříkám, že jsou špatné (pro případ, že by se mu tento dopis dostal do rukou.)\nCelkově to tu není tak hrozivé, jak jsem si dříve myslela. Začínám mít jižní Čechy ráda. Měj se moc krásně.\n\t\t\tŠárka\n\n\n Osnova:\n1. úvod – O předchozím rozhovoru, nebo dopisu.\n2. stať a) O Českých Budějovicích.\n\tb) Stýská se mi po Praze.\n\tc) Škola.\n3. závěr – Celkem se mi tu líbí.", "original_file": "cb1cdlosar_01_1"}
{"text": "Osnova:\n\n1. písemná komunikace\n\n2. pravopis – pravidla\n\n3. pravopis\n\n4. ovladání pravopisu\n\nPísmo a pravopis\n\nLidé aby mezi sebou mohli komunikovat a zachovávat své myšlenky vytvořili písmo. Naše písmo je hláskové, zaznamenáváme je písmeny, v češtině se píše latinkou.\n\nPostupně vznikly zásady pro mluvené projevy písmem tzv. pravopis. Pravopis usiluje o jednoduché zaznamenávání projevů čtení a při vybavování jejich obsahu  čtení.\n\nPravopis rozlišuje slova a slovní tvary, které v mluvených projevech znějí stejně (plod x plot, správa x zpráva...) dává nám možnost poznat, jak je slovo utvořeno (lidský, nejjemnější) a vztahy mezi větnými členy...\n\nOvládání pravopisných pravidel je velmi zdůrazňováno.\n\nzdroj: Přehledná mluvnice češtiny pro základní školy, V. Syblík, M. Čechová, Fortuna Praha 1992, s. 132", "original_file": "am8ajanter_02_1"}
{"text": "Slohová školní práce\nRobert Polák\n14. 12. 2007\n\nKaždý má svého anděla i ďábla\nJak dneska bylo? Já tu holku nechápu. Vždycky se na mě dívá těma krásnýma černýma očima, pokaždé si spolu vyměňujeme pohledy, je to na dosah. To je mi ale zvláštní. Tak proč se tam vodila s tím klukem po promenádě? Ne, to není možné, vždyť se s ní znám, to by nemohla. Proč? Tak za ní hned zítra půjdu a řeknu, že ji miluji. Ne, co když mě odmítne? Ach jo, proč mám vždy takovou smůlu? Proč se všichni mí andělé narodili s ďáblovo duší? Chci být alespoň jeden den šťastný. Chci, aby mě měli všichni rádi!\n„Ahoj, tak vstávej, je už sedm hodin. Dnes přijede ten sbor z Táboru.“ No to je skvělý. Co je mi do Tábora. Chci spát. Jsem naštvanej. Nikam nepůjdu. Abych už vstal? Snídaně je na stole? Mám jít s ní snídat. Radši budu spát. No jo, vždyť už jdu. To je štěstí, opět nějakej sejra. Jsem jich doslova přejeden. „Díky, mami, bylo to moc dobré.“ Ahá, osm hodin. Ten čas podvádí. Jsem rád, že vše zase stihnu. Měl jsem pravdu, je osm dvacet. No a? Alespoň jsi potkal ty holky z Tábora. No, docela mě zklamaly. Vidíš to, to není možný. Ta blondýna je skvělá. Á, to bude láska na první pohled. Ten nápis. Nikola, to bude ono, najivo, na ni nemáš.\nNuda! Naštěstí máme jít po této hodině s těma holkama seznámit. Ále, co tu je? Nějak se nám třeseš. Stach, co? Bude se po tobě tvá vyvolená koukat? Bojím se. Nebude. Srabe! Vida, zrovna támhle ji máme. Prosím, ať se na mě podívá a usměje. Hm, tak ne, zase se všechny dívají na Kubu. Ale jdeme ven, tam vychladne. ---! I u Lenky se nechytíš? To teda ne! Musím ji na sebe nějak upozornit. Výborně! Na kouli v zádech zareagovala. Musím přiznat, že střílení do zad ti jde. Doporučuju ti se nadechnout, začíná konverzovat. Super, musí ještě někam nahoru. He, he, kašli na ni je taková divná, nadruhou stranu máš tu svý jistý. Ale bohužel je pryč…\nNo ne! Vrací se Ahoj Robe, to se ti líbí. Neříkej že tobě ne. Skvěle zajímá ji historie, mě také. Ško že jsi na děják takovej lempl. V životě si určitě prošla svým. Zdá se mi, že máme spolu tolik společného. Klobouk dolů, chlape! Slyšel jsi to, co já? Jestli nechci na kafe? To si piš, že chci. Nelíbí se mi to. Proč si nic nechce dát? Cože? Neslyším, není možné. Že mě miluje?\nKrásný romantický ploužák. Neměl jsem si dávat pivo. „Promiň, Leni, musím na záchod.“ Hele, Nikola. No, to je ono, radši se dívej do země. „ Ahoj, Roberte.“ Wow! „Ahoj.“ Nechápu, jak příroda může vytvořit něco tak krásnýho. Ježíši, její objetí je nádherné. Ty polibky. Takhle to neumí asi sám Bůh. „Slyšela jsem, že chodíš s Lenkou.“ Víš, co dělat… „Ne, jsme jenom kamarádi. Promiň, musím jít na záchod.“ „Jasně, počkám na tebe dole.“ Vezmu to schodama, budu dole rychleji. Co je to za kroky? „ Jo, nebylo mu to blbý. Je to sukničkář. Nebreč, dostane kapky, věř mi, na takový nikdy nezapomene.“\nJak bylo dnes? Zbytečná otázka. Lidi nejsou dobří. Možná, někdy… Možná jsou vychováváni k tomu, aby byli… Však svého ďábla uvnitř umlčet nikdy nemohou.\n\n1) Úvod\n2) Stať – I. Procitnutí\n II. Z ďábla se rodí anděl\n III. Zrod Anděla\n IV. Anděl s duší ďábla\n3) Závěr", "original_file": "cb4cpolrob_01_1"}
{"text": "1. slohová práce školní\n\n\t\t\t\t\t\t\t\t\t\t16. prosince 2004\n\nTémata:\n1. Ptáš se, jak se mi tu líbí (dopis)\n2. Představ si, co se mi stalo... (dopis)\n3. Píšu Vám (dopis někomu, s nímž jsem se nesetkal, nebo se ostýchám hovořit)\n\n\nPtáš se, jak se mi tu líbí (dopis)\n\nAhoj Kláry,\npromiň, že ti píši tak pozdě, ale poslední čtyři dny jsem strávila jen na našem výletním parníku. Měli jsme malý problém s kormidlem a tak jsem se nemohla dostat do žádného města, odkud bych ti ten dopis poslala.\nEgyptské památky jsou vskutku nádherné. Hned první den, když jsme přiletěli do Káhiry, nám náš průvodce udělal malý výlet k pyramidám v Gíze. Dokonce jsem se za trochu větší příplatek mohla podívat do Cheopsovi pyramidy (určitě jí znáš – je to ta největší). Bylo tam hrozné vedro a málo vzduchu, ale když jsem se potom doškrábala až do pohřební komory, zjistila jsem, že to stojí za to. První noc se asi nikdo z naší deseti členné výpravy nevyspal. I v noci je tu skoro 30ºC!\nDruhý den brzy ráno nás naložili na parník, na něm pokud by nenastaly žádné komplikace, jsme se měli plavit dolů po Nilu až do Ausuánu, kde Egypt hraničí se Súdánem (tedy hranice jsou až kousek dál, někde uprostřed Násirovi nádrže, ale to je jedno, dál už prostě nejedeme). Jenomže jak už jsem ti psala, komplikace nastaly a my jsme zůstali asi 60 km od nejbližšího města. Část posádky se vydala do města Minja, ve kterém by snad mohli mít potřebné náhradní díly. Aby si věděla já jsem totiž nejela s nějakou známou cestovní kanceláří, ale pouze díky známostem, takže naše loď není zrovna moderní a asi ani spolehlivá. Naši průvodci jsou místní a až na jednoho neumí anglicky. Já si ale nestěžuji, protože přesně takhle jsem si to představovala (samozřejmě až na rozbitou loď).\nNaši průvodci se vrátili za tři dny, nějaký známí je sem dovezl autem. Během jednoho dne jsme stihli opravit loď – podíleli jsme se všichni – a i doplout do Minji. O těch třech dnech ti ani psát nebudu protože nebyly moc zajímavé. Na dnešek jsme naplánovali průzkum města, prohlédneme si architekturu a zajdeme na tržnici. Možná ti tu i něco koupím! A taky doufám, že tady bude nějaká pošta, nebo tak něco.\nTakže pozdravu rodinku a za 3 týdny\n\t\t\t\tahoj\n\t\t\t\t\tBára\n\nOsnova:\n\tI. Úvod - Pozdrav\n II. Stať a) 1. den\n\t\tb) Komplikace\n\t\tc) Minja\n III. Závěr Rozloučení", "original_file": "cb1choubar_01_1"}
{"text": "5. prosince 2008\nKolářová Romana\nP2\n\n1. písemná slohová práce\nCharakteristika, popis\nTéma: Svět z pohledu psa\n\nOsnova: 1) Kdo jsem já, aneb abych se trochu představil\n3) Můj vzteklý spolubydlící\n4) Můj pán a auto\n2) Co nosím na sobě <šipka vzhůru zařazuje tento bod na druhé místo>\n5) Slovo na konec aneb konečník\n\nZdravíčko. Jsem asi dvouletý čistokrevný pes jménem pirát. Moje rasa se nazývá Německá doga. Barva mé srsti je černá s bílou náprsenkou. Jsem asi 110cm vysoký, takže svému páníčkovi s přehledem koukám do misky, což ho znervózňuje natolik, že mi vždycky kousek dá. Moje maminky byla doga a můj tatínek taky. Mé oči jsou černé a mám dlouhý černý čenich. Pán říká, že jsem černý, jako uhel.\nOkolo krku mám věc, které můj pán říká obojek. Na něj mi vždy, když jdeme na procházku připne něco dlouhého, čemuž se říká vodítko. Nemám ho rád, protože když zlobím, tak s ním dostanu. Na obojku mám placku, které se říká známka. To mám proto, protože kdybych se ztratil, lidé se na ní podívají a dovedou mě domů. Na krku mám ještě jeden kus čehosi, co se nazývá šátek. Na něm mám také vyšité své jméno.\nKdyž už jsme se dostali k domovu, tak já bydlím ve velké krabici se střechou, které se říká dům. Tedy já tam smím jen vyjímečně. Bydlí tam moji majitelé. Já mám svojí vlastní krabici, ale mnohem menší, je to krásná, hnědá, dřevěná bouda. Před ním mám misku s vodou a misku, co mi do ní panička sype granule či maso z konzervy. Můj pán si dává do nosu rozhodně víc, než já.\nKromě mne zde bydlí ještě vzteklý Yorkšírák Charlie. Abyste věděli, je s ním pěkná nuda. Nemůžu si s ním hrát na zahradě, aby se mu něco nestalo. Je líný a tlustý. Svou malou výšku dohaní šířkou.Je to mazánek rodiny. Štěká na každého psa a ten ho pak kousne, však víte kam... to se pak jen směju. Panička ho dokonce nosí v tašce. Upřímě, mě by asi neunesli, ale je to nefér. Panička ho vždy, než někam jdeme pěkně načeše a on se naparuje, jakoby byl král.\nMoji majitelé jezdí do práce malou červenou vrčící krabicí, prý autem. Bojím se ho. Jednou mě chtěli někam tou krabicí odvézt a já se tak bál, že jsem zalez do boudy a nehnul by se mnou ani pár volů.\nAle to už je radši všechno, protože bych se mohl rozpovídat o něčem, co bych nechtěl.", "original_file": "grp2kolrom_1"}
{"text": "Kontrolní slohová práce\nLíčení\nJméno: Michaela Gorčíková\ntřída: VIII. B\n15. prosince 2008\nNěmí strážci krajiny\nJsme daleko od každodeního všedního stresu, daleko od prachu cest. Okolo nás je pouze všudepřítomné rozlehlé ticho a slyšet je jen praskající větví stromů, pod tíhou sněhu. Stromy samou únavou volají: „Zimo, předej žezlo jaru!“ šeptají s pláčem neúnavně.\nNa apuštěném sněhovém prostranství se tyčí dva němí strážci, zachumláni do zářivě bílé peřiny. Oba strážci jsou středem celé krajiny.\nKoruny stepilých stromů se téměř dotýkají širého nebe, které nás svou jasností pohlcuje.\nStromy tančící na namrzlé sněhové pokrývce, připomínají ladné pohyby polárních motýlů.\nToto úchvatné místo ve mně zanechalo jakýsi prožitek, který nelze vypovědět, ale stačí jen nahlédnout do nitra jeho duše.", "original_file": "cl8bgormic_1"}
{"text": "29. března 2007\nAndrea Jandová, 2.C\n2. písemná slohová práce\nNa cestě\n(umělecký popis)\n\nPrvní, opravdu krásný víkend v tomto roce se už chýlí ke konci. Celé dva dny nás slunce šimralo svými teploučkými jarními paprsky a pohoda a klid v čase stráveném u nás na chatě byly jako balzám po týdnu v rušném a špinavém hlavním městě plném shonu. Ve společnosti mé dobré kamarádky jsem si užila i legraci. Po takovém příjemně prolenošeném týdnu půjde práce určitě rychleji od ruky. Člověk by měl občas trochu zpomalit a rozhlédnout se kolem sebe. Vždyť každý si má užívat života a ne jen se hnát za nějakými vytyčenými cíly.\nVše pozamykáme a vydáváme se na cestu na autobus. Moc nemluvíme, prostě jen ještě nasáváme poslední okamžiky v jarní přírodě. Nemám ráda začátky, i když všechno musí jednou začít. Na začátku je všechno nezaběhnuté a nikdo neví co se stane. Ať už jde o začátek nějaké životní etapy, hodiny ve škole, filmu ale i klidně té naší cesty na autobus. Je to zvláštní, ale už se těším až budeme mít tak půlku za sebou, ne snad proto, že se mi nechce chodit, ale najdeme si už rytmus chůze vyhovující stejně nám oboum, i třeba pohodlnou polohu batohu na našich shrbených zádech. Ptáci okolo nás vyvádějí jako na lesy (to bude asi tím, že cesta vede lesem) a stromy se kývají ve větru sem a tam. Už aby rostly nějaké lesní plody a houby. Miluji sbírání hub, protože se u toho úžasně odreaguji a nakonec mám i potěšení z nalezených úlovků (pokud nějaké jsou). Jdeme sice do kopce, ale nám to nevadí, protože víme, že nahoře nás čeká překrásný výhled do kraje a možná stihneme i západ slunce za obzor. Najednou míjíme krmelec, který už teď zeje prázdnotou. Zima nebyla moc silná, takže už teď je všude okolo soustu zeleně a pan hajný má zase o trochu práce méně. Jako malá jsem se chtěla stát hajným, tedy asi spíš paní hajnou. Líbila se mi vidina práce strávené chozením po lese, ráno sezením na posedu a staráním se o zvěř. Tedy alespoň tak jsem si to představovala. Nakonec se vyšplháme až na vrcholek s vyhlídkou, a jelikož zastávka je nedaleko, a my máme ještě trochu času než nám pojede autobus, chvíli se kocháme krásami přírody. Je to takové poslední ohlédnutí za našim pohodovým víkendem než nasedneme do autobusu, který nás odveze zpět do reality velkoměsta.", "original_file": "pr2ctjanand_02_1"}
{"text": "6.-12.3.\n\nJarní Tábor s Hanací\n\nV sobotu okolo půl desáté jsme nasedli do auta a odjeli na vlakové nádraží. Ve třičtvrtě na deset jsme tady měli sraz s Hanací. Vyrážíme na tydení tábor na Kovářov u Lipna. Dali jsme si věci do oddílového auta, rozloučili se s rodiči, sedli na vlak a tradá na Šumavu. Po cca 2 hodinové cestě vlak zastavil v Černé v Pošumaví. Odsud je to 10 km na Kovářov. Protože jsme šli bez batohů cesta rychle uběhla a my brzy dorazili na základnu. Šampus nám řekl, ať se jdeme zabydlet. Rozhodla jsem spát na pokoji s Byfty. Když jsme si vybalili, byl nástup. Pak jsme až do večera hráli mnoho her. Celý Jarňák je ukončovačka dlouhodobé hry WILLY FOG. Musíme být rychlejší než on. Nejvíce mě bavila hra se svíčkami. {N|n}a začátku si každý tým rozdělal oheň dřevem z 5 XXX. od něj si pak připaloval svíčky. Ty jsme přenášeli přes louku aniž by nám je nějaký vedoucí sfoukl. Tahle hra se nám dařila. Také jsme se umíšstili 1. Od druhého místa nás dělilo 20 svíček. Ráno byla rozcvička. Vedoucí nám řekli, že budeme (pokaždé) běhat orijenťák {a}<in> na kontrolách sbírat puzle. Ty nám na konci týdne dají obrázek. Po snídani jsme dostali kusy polistyrenu (do týmu) podle bodů získaných předchozí den. my měli nejsvíce. Dozvěděli jsme se, že jsou na opláštění Bigbenu a že si je máme nabarvit týmovou barvou. Po celé dopoledne jsme pak hráli hry. Ve dvanáct jsme nasedli do od. aut{a|o}. Jedeme na koncert Night Work! Přijeli jsme brzy a tak jsme zaujali taktickou pozici u {reproduktorů}<ni>. Okolo 13. h. koncert začal. hráli Tepláky, Gaye, Maju, Diktátora... a jiné. Mooc se my to líbilo. Po návratu zase hry. Večer jsme šli k Bigbenu. Přiložili polystirena tak, kam měli podle nás patřit. Až při příští návštěvě se dozvíme, zdali byl náš odkad správný. Další den jsme zase hralyi hry, jak do týmu tak i na jednotlivce. A získali další polystirény. V úterý jsme šli do Frimburku na plovku. Po cestě jsme hráli nálety. Vedoucí nám zaplatili vstup na 2 hodiny. Ve velkém bazénu jsem moc dlouho nevydržela a tak jsem byla ve vířivce. Ve Frymburku jsme nakoupili a vydali se zase na zpět. Ve středu po rozcvičce byl biatlon. ten se obvykle běhá na běžkách, ale vzhledem k tomu, že sníh není, budeme si muset vystačit jen z nohama. Brouk nás rozdělil do dvou skupin – Sněženky a Machři. V Machrech – lepší skupině byli: Eva\n\n<img terč>\n\nKlouzy\nBohdy\n\nHastry\n\nČvachty\n\nAdam\n\nEva\n\nŘepa a\n\nJá\n\nVe sněženkách ten slabší zbytek. Machři běželi 2 kola a Sněženky jen jedno. Beželi jsme skoro furt lesem a stříleli {s|z}e XXX vzduchovek, luků a šípů, flusačky a házeli „granáty“. Za každou nestrefu jsme běželi jedno malé trestné kolečko. Můj čas byl 40 min. 22 vteř. Skončila jsem na 2. místě což mě překvapilo protože všichni Machři jsou starší než já. Vyhrála jsem mošnu, colu a chipsy. Po zbytek dne jsme zase hráli hry. Další den (což byl čtvrtek) jsme také hráli mnoho her. Večer jsme museli jít vařit čaj. Každý tým jeden den tábora musel v noci uvařit čas. Celé to muselo proběhnout rychle, protože nás při tom žádný jiný tým nesměl najít.\n\nMy jsme se rozhodli jít rozdělat oheň za balíky. Když voda zavřela, vhodili jsme pytlík. Říkali jsme si, že máme vyhráno. Adam nás prosil, aby mohl ešus s čajem nést, ale jak jsme běželi, čaj se vylil. úÚkol jsme jako jediní nesplnili. Ach jo. V pátek jsme celý den hráli hry. Došli jsme<in> umístit poslední polystyreny a pokrili Bigben. Večer byla ukončovačka – poslední hra na téma Willy Fog. Byl to azimut. zase jsme šli po týmech. Podle azimutu jsme došli na další stanoviště, kde jsme si vzali kartičku s barevnými puntíky a podle azimutu jsme se vydali dál. Byli i klamné cesty, ale nám se dařilo celkem dobře. Poslední stanoviště bylo u vedoucích. Tady stál Bigben v celé své kráse. Kartičky, které jsme získali na azimutu, jsme složili jako domino. Podle barev jsme pak hledali „lajstiky“ a ty pak, až je měli všechny tými, zapíchali do Bigbenu. Zvládli jsme svět objet rychleji než Fog. Náš tým na začátku tábora byl 4., ale skončili jsme 2! Po návratu do chaty jsme se dozvěděli ještě bodování jednotlivců. Byla jsem 5. z 19. Celý ukončovací den byl mooc fajn. V sobotu jsme nehráli hry. Jenom jsme balili a uklízeli. Tábor je u konce. Byl ale Bezva a Budu na něj ještě dlouho vzpomínat!!\n\n13.3.\nGmünd\nDnes ráno jsme nasedli do auta. Jedeme se do Rakouského Gmündu do lázní. Po necelé hodině jsme dorazili. Zaplatili, {převlékli}<ni> a rychle do bazénů. Nejvíc času jsme strávili v bazénu z největším obsahem soly. Pak v plaveckém kde jsem Evu {učila}<ni> skákat šipku. Potom jsme si dopřáli jednu jízdu na tobogánu a zbytek času jsme strávili v divoké {řece}<ni>. Když jsme opustili bazény, rozhodli jsem se ještě projít po náměstí. V Gmündu to bylo moc hezké, opravené domy, ulice... Zašli jsme se podívat i na řeku, která Gmündem protéká. Celý výlet jsme zakončili zmrzlinou. Bylo to supr!\n\nCELÉ PRÁZDNINY BYLY SUPER!", "original_file": "ho5dkucver_1"}
{"text": "Eva Nejedlá\nI. C\n4. listopadu 2003\n\n1. písemná práce\nVzpomínka\n(Vypravování)\n\nOsnova:\n1) ÚVOD: Koncert, cesta z koncertu\n2) ZÁPLETKA: Podezřelá osoba ve tmě\n3) VYVRCHOLENÍ: POLEKÁNÍ, zjištění krádeže, dopadnutí\n4) ROZUZLENÍ: Zásah policie\n5) ZÁVĚR: Připuštění nebezpečné situace.\n\nTento příběh se udál v září minulého roku.\nPosledních čtrnáct dní prázdnin trávím každoročně na Letním odborném soustředění (LOS) s pěveckým sborem, do kterého chodím již desátým rokem. Už tradicí je, že vždy po příjezdu, první večer nového školního roku, bývá koncert sestavený z repertoáru, který jsme nastudovali na táboře. Loni však toto vystoupení bylo ohroženo z důvodu povodní. Mělo se totiž konat v Anežském klášteře. Na poslední chvíli se naštěstí podařil zajistit pronájem Divadla U Hasičů. Byla jsem ráda, protože v blízkosti tohoto divadla totiž bydlím.\nTento koncert je posledním setkáním (nejméně na rok) s většinou přátel a vedoucích z „LOSu“. A tak večer se samozřejmě neobešel bez slziček, ale byl velmi hezký, a tak jsem šla domů s příjemným pocitem.\nDomů jsem šla kolem Divadla na Vinohradech, ulicí ne příliš osvětlenou lampami. V šeru jsem trochu zpozorněla, a když jsem si všimla černé postavy v zákoutí budovy, celkem jsem se polekala. Při druhém pohledu jsem zjistila, že osoba manipuluje se zámkem zavřených dveří při svitu baterky. Naštěstí nechtěla být viděna, a tak se po chvíli dala na odchod. Pak jsem opodál viděla, že se vzdalují osoby dvě. Zajímal mě důvod tohoto podivného počínání, proto jsem se podívala na dveře zblízka a na nich jsem uviděla téměř odlomené cenné mosazné kování. Důvodem tedy byla KRÁDEŽ! Ihned jsem to šla oznámit do divadelní vrátnice a s jedním divadelním zaměstnancem jsem se šla porozhlédnout po blízkém okolí, zda zloděje nepoznám. Po chvíli jsem si všimla, že oba zloději, i s ukradenými předměty, sedí na blízké lavičce.\nZ prvního leknutí jsem naštěstí již procitla, a z mobilu jsem okamžitě zavolala policii. Příslušníci policie velice rychle přijeli, lupiče zatkli a mně poděkovali za pomoc.\nByla jsem ráda, že už můžu jít konečně domů a až dodatečně jsem si uvědomila, že tato situace byla celkem dost nebezpečná.", "original_file": "pr1cnejeva_01_1"}
{"text": "Brožek, 2. G\n15. 10. 2008\n\n1. Slohová kompozice\n(diskusní příspěvek)\n\n<novinový článek - Kluk, nebo holka? Bude možnost volby>\n\nChtěl bych reagovat na článek „Kluk, nebo holka? Bude možnost volby“, který vyšel ve středu 15. října 2008 v Mladé Frontě DNES. Tento článek, který napsala Lenka Petrášová je kritikou návrhu zákona na omezení rizika dědičných nemocí při umělém oplodnění. Tento zákon dává rodičům žádajícím o umělé oplodnění možnost vybrat pohlaví dítěte. Výběr pohlaví se ovšem může uskutečnit pouze za určitých podmínek. Hlavní podmínkou výběru je genetická vada matky, která se přednáší pouze na dítě určitého pohlaví. Také se musí jednat pouze o určitá vážná onemocnění, například hemofilii, muskulární dystrofii nebo fragilní syndrom. Připomínka ministra kultury Václava Jehličky upozorňuje na to, že výběr pohlaví by mohl být zneužíván. Dle mého názoru se tomu dá předejít pouze striktním dodržováním výše zmíněných kriterií, za kterých se může výběr pohlaví uskutečnit. Neadekvátní mi přišel výrok Jehličkova stranického kolegy, místopředsedy KDU-ČSL Davida Macha. Nikdo přece nemluvil o vyrábění dětí na přání, či o programování dětí podle rozmaru rodičů. Jde přeci jen o výběr pohlaví u dětí, jejichž matky by na ně mohli přenést dědičné choroby. Navíc pouze méně než jedno procento žen, které žádá o umělé oplodnění má jednu z vymezených genetických vad. Proto si nejsem jist, zda pan Macek pochopil návrh tohoto zákona tak, jak byl ve skutečnosti myšlen. Lékaři obecně tento názor podporují a Tonko Mardešič z kliniky asistované reprodukce Pronatal konstatuje, že ti, kteří tuto možnost kritizují, tomu zřejmě nerozumí. Stejný názor sdílím i já, protože kdybych si mohl vybrat, zda bude moje dítě trpět dědičnou chorobou nebo ne, tak volba je více než jasná.\nProtože mi tento zákon přijde rozumný, a také proto, že je v ostatních evropských zemích běžný, bych s ním souhlasil.", "original_file": "ces2gbro_1"}
{"text": "„Čteme pro vědomí, že nejsme sami“\n\nKdysi dávno, když jsem se učil číst, bylo mi asi šest let a chodil jsem do první třídy, mě čtení jaksi přitahovalo. Všichni okolo mě pořád četli nějaké nápisy, knihy, časopisy a mě vždycky zajímalo, co všechno se za těmi symboly skrývá. Kdejaké příběhy, oznámení, zprávy, slogany, vždy jsem se těšil až dostanu do ruky nějakou novou knihy. Budu si moci číst ty příběhy. Ať už z reality, minulé či budoucí anebo z cizích, neexistujících světů. Pokaždé, když jsem dostal novou knihu, tak jsem se do „zakousl“ a četl pokud možno bez přerušení až do konce. Nikdy jsem si s knihou nepřipadal sám. I když jsem byl doma sám tak jsem stále jen četl. A přiznejme si, každý kdo někdy přečetl nějakou knihu se aspoň chvíli cítil v bezpečí, nerušený a s knihou jako dobrým přítelem. Podle mého názoru, kniha může působit i jako únik z reality. Jestli jste byl někdy někdo sám, tak víte, že stačilo vzít knihu a už jste se cítil zase dobře.\n\nČtení už odjakživa hrálo velkou roli v lidské civilizaci. Už v Pravěku se lidé dorozumívali nebo bavili kresbami na zdech. Poté přišlo první písmo a začalo se psát na svitky a kůže, ale dříve se dokonce tesalo do kamnených desek. Na svitky se zachycovaly jak události té doby, ale i legendy, příběhy, náboženské texty a texty k písním. Prostě vše cȯo si mohl člověk později přečíst. Dříve číst uměli jen vybraní lidé. Mniši z klášterů, učenci a měšťané. Později, s vynálezem knihtisku Johanem Gutenbergem roku 1450 se začali rozšiřovat tištěné a vázané knihy. Knihy se dostávaly i do vzdálených zemí a každy chtěl vědět, co v nich je. Nyní jsou knihy vytlačovány elektronikou. Místo krásné knihy se člověk radši koukne na film. Já osobně proti filmům nic nemám, ale můj názor je, že když se zfilmuje kniha, tak ten film ji, až na pár výyjímek, nikdy nepředčí. Taky se vám někdy stalo, že jste si určitou postavu z knihy představovali úplně jinak než jak jí vykreslili ve filmu? Mě se to stává docela často.\n\nTaké se místo pohledů a dopisů, kde jste měli „kontakt s písmem“ pisatele, začínají se objevovat e-maily a smsky. Spousta čtení, ač se to nezdá je i v počítačových hrách. Např. v RPG Baldur´s Gate by dialogy zabrali přinejme{n}<in>ším 300 stran. Nějaké čtení ovšem může i uškodit. Třeba čtení stupidních reklam a bulváru nebo čtení cizí korespondence.\n\nPodle mého názoru by si ke čtení měl najít cestu každý z nás. Protože čtení bylo, je a bude součástí lidské společnosti a s knihou se clověk nikdy necítí osamocený.", "original_file": "pr3ccerluk_01_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nDaniela Hajnová\n2.A 14. ledna 2008\n\nDějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí (vypravování)\n\nUž od svých čtyř let aktivně sportuji, tudíž jsem ve své životě zažila spoustu úspěchů i neúspěchů. Některé z nich Vám vyložím.\nS moderní gymnastikou jsem začala v 1. třídě. Moc mě to ze začátku nebavilo, protože mi to moc nešlo. Postupem času jsem se zlepšovala, avšak moje výsledky v soutěžích byly nestálé. Jednou jsem byla třeba pátá a na další soutěži až patnáctá. Dokonce se mi stalo, že mi špatně pustili hudbu a ona vůbec nebyla slyšet. Když konečně začala hrát, tak skončila v půlce mé sestavy. Tudíž jsem skončila poslední a byla jsem moc zklamaná.\nTaké jsem se dostala na MČR, ale tam jsem skončila osmnáctá z jedenadvaceti. Ale tak líto mi to nebylo, protože jsem tam jela s vědomím, že nějak zvlášť dobrá nebudu. Byla to pro mě další zkušenost.\nKdybych to měla shrnout, tak mi gymnastika nikdy pořádně nešla. Hlavně jsem pro to neměla vlohy a postavu. Několikrát jsem si vyslechla, jak jsem tlustá a že bych měla zhubnout. Také jsem ze všech těch cviků začala mít problémy s kyčlema a musela jsem skončit. Teď si ale musím přiznat, že mi gymnastika občas chybí.\nS aerobikem jsem začala ve stejné době jako s gymnastikou. Aerobik mě chytnul mnohem více než gymnastika. Asi díky tomu, že jsme měli sestavy i ve skupině, nejen jako jednotlivci. Jako jednotlivec jsem podávala opět nestálé výsledky. Největší úspěch pro mne byl, když jsem se dostala na MČR, kde jsem sice nepostoupila do finále, ale byl to pro mne stejně obrovský zážitek.\nSe skupinou jsme v kategorii 8-10 let vyhrály mistrovství Čech a na MČR jsme byly druhé. Čím jsme byly starší, tím více jsme se zhoršovaly. Asi jsme usly na vavřínech. Ale také už jsme nikdy netancovaly v původní sestavě, protože nám neustále přicházeli a odcházeli noví členové.\nS aerobikem jsem nakonec skončila v 9. třídě, kdy jsem se nepohodla s trenérkou a přestala jsem aerobik stíhat kvůli hiphopu, kterému jsem dala přednost. Nyní tedy tancuji hiphop a vážně mě to baví. Tancuji ho již třetím rokem a trénink od tréninku na sobě pozoruji zlepšení. V hiphopu tancuji pouze ve skupině, proto že si myslím, že na sólo nemám.\nKdyž jsem tančila prvním rokem v juniorském áčku, tak jsem žádný úspěch neměla. Tento rok jsem se hlavně rozkoukávala na hiphopové scéně. Druhým rokem jsem tancovala v juniorské elitě, kde jsem nejdříve zažila zklamání z druhého místa na --- 2007, kde jsme měli na vítězství. Ale pak jsme všem ukázali na ME v Chorvatsku v Rijece. Tam jsme po mizerných předkolech nakonec vyhráli a to nám zajistilo postup na MS do LA v USA. Do LA jsme letěli s tím, že nemáme žádnou šanci na úspěch. O to víc jsme byli překvapeni, když nás vyhlásili za vítěze. Tato výhra je pro mne jedním z největších úspěchů. Můžu si alespoň říct, že jsem něco dokázala.\nCo se týče mých školních úspěchů, tak je pro mne nejdůležitější přijetí na GJVJ a dále to, že jsem na ZŠ měla na vysvědčení vždy samé jedničky.\nJinak školních neúspěchů jsem měla mnoho. Stane se, že člověk ujede. Například na ZŠ jsem dostala 4 z diktátu, přestože mi mluvnice vždycky šla. Zastávám názor, že chybami se člověk učí.\nKdyž to celkově zhodnotím, tak vím, že se mi ledacos povedlo, ale také vím, že mám stále co zlepšovat a co dokazovat. Mým největším přáním je odmaturovat a dostat se na vysokou. Doufám, že se mi to povede.\nOSNOVA:\nI. Úvod\nII. Stať – a) Gymnastika\nb) Aerobik\nc) Hip-Hop\nd) Škola\nIII. Závěr", "original_file": "cb2ahajdan_01_1"}
{"text": "H. & ženy\n\nH. chodil s M., chodil s I. a dalšími. Teď chodí s L. Jenže ho to nenaplňuje. On totiž zbožňuje I., miluje J., má rád L. a míval rád M. Ale ze všech dívek a žen nejvíce miluje N.. N. splňuje všechny jeho požadavky, naplňuje jeho touhy do posledního detailu. To s N. cítí, že svět s ní je výjimečný a, krásný a originální. Ne že by s J. nebyl, ale rozhodně by nebyl originální. N. s ním ráda chodí pozdě v noci k jezeru a bok po boku spolu pozorují zrcadlovou hladinu, ve které se odrážejí majestátní hory, ve kterých nichž<in> se nejvíce vyjímá Matterhorn svým typickým tvarem a vlasy jim čechrá svěží vánek prohánějící se skrz celé zermattovské údolí. N. H. rozumí nejlépe ze všech, ne zcela, ale to by H. asi ani nechtěl. Je rád, že ho lidi můžou pořád dál a dál objevovat a poznávat a pořád nejsou na konci spletité cesty. H. má ve svém labyrintu už hodně lidí, kteří zabloudili jako cizí vojáci ve Starém {M|m}ěstě pražském. Určitě v něm je I. (možná proto ji zbožňuje), je v něm L., protože je prostší a není schopná pojmout tak vrstevnatou a složitou osobnost jako je H.. M. v něm je, ale má mapu, ve které se celkem vyzná. Jenže ta mapa má bílá místa. Takže občas to vypadá, že jde po správné cestě ven, ale pak přijde další rozdvojení a je opět ztracena. Bohužel pro něj J. stále jenom chodí jako<in> kolem jako by to byl nějaké pevnosti a dělá jako by tam nechtěla, i když tuší, že vevnitř jsou obchody, které má moc ráda. Chce zkusit štěstí jinde, kde je obchod přímo na trase, jenže co když tam nebude kvalitní zboží? Všichni ví, jak je to s kvalitou obchodů na přímé trase. Ona H. zná, ne tak jako N.. Byla dokonce s H. v intimní chvilce, ale H., přestože je příliš dokonalý pro společnost, ve které žije a okamžitě vidí nedostatky řešení lidí, jen na ně stále nechce upozorňovat, se tentokrát zmýlil a nebyl schopen dát J. to, co ona v tu chvíli potřebovala. Čas a trpělivost. Možná už se s J. nikdy nesblíží, ale život většinou nabízí alespoň dvě šance, a tu druhou H. rozhodně využije.\n\nDruhé šance s I. ale nevyužije. I. je o mnoho lepší v představách než ve skutečnosti a ten rozdíl je větší než u jiných. I. každý využívá, její chyba, že to dovolí. Chtěla by být jiná než ostatní, něco jako je H., ale ne tak výrazně, jenže je slabá a nemá na to, a tak je z ní malá loďka v rozbouřeném moři jménem Život.\n\nDruhou šanci s M. už měl, ale nevyužil. Nebo vlastně využil, ale jen k tomu, že aby<in> zjistil, že tudy cesta nevede. Mohl předejít tomuto obecně neveselému konci, kdyby správně četl nástrahy života. Když totiž začínal podruhé s M., postavila se mu do cesty překážka jménem J.. H. se tehdy tázal, zdali nám život staví do cesty překážky kvůli tomu, aby ukázal, že tudy cesta nevede nebo proto, aby nás podnítil jít tvrdě za věcí a odlišil opravdu chtěné od předstíraného chtěného. Ude Uposlechl druhou část a to se mu ukázalo jako mylné. Kdyby totiž udělal to první, byl by to zárodek k vyhlížené druhé šanci s J.. J. znala M. a věděla, že M. se snaží dostat H. To opět ochladilo její city a odložila případ H. na neurčito.\n\nM. je chytrá, ale ne přirozená a to je H. vlastnost, kterou {H.}<in> vyžaduje nejvíce. Snaží se být uvolněná a spontánní, jenže se jí to nedaří nebo daří, ale působí to křečovitě. Má to z dětství. Málem se jí povedlo změnit H., ale to by musela být setsakra silná, aby to zvládla. H Donutila totiž H., aby se zamyslel, jestli by neměl být uvolněnější, ale on by nikdo nepochopil ty jeho činy a mysleli by||si pak, že je ještě větší blázen než si to myslí teď. Tak se nato H. vykašlal.\n\nAle co to? H. jde v objetí s J. po Karlově mostě. Zastavují se a dlouhý pohled střídá dlouhý něžný polibek, po němž následuje vroucí objetí plné touhy. Je jedna hodina ráno, a oni jsou na celém mostě sami. Teď koukají směrem na Pražský hrad. Ne, že by tam nestál, že by snad byl zbořen nějakými muslimskými přátelyi Ameriky a jejich Boeingy 737 v ohrožení, ale pan prezident jako správný (omluvte mě, stříhal jsem si nehty, stříhal jsem si je na tento text, respektive na jeho obal, ale nebojte, už jsem je všechny vysypal a můžeme se vrátit k povídání) chlap šetří elektriku, a tak svůj hrad v hluboké noci zhasíná (ale píše se to hned líp, to se musí nechat). Tak H. přece jen využil své šance, ale nemůže si vzpomenout, kdy se tak událo\n\nH. se probouzí vedle L. ve starém baráku, venku hnusně. Je příliš velký idealista na to, aby tento vztah považoval za harmonický. L. Je jako most mezi horami jménem J. a N.. Jenže most má taky význam a ne malý, z toho plyne, že H. by si možná měl začít více vážit L. a nebrat ji jako samozřejmost, protože bez mostu by cesta z hory na horu trvala neuvěřitelně dlouho a navíc by tam H. taky nemusel dojít, protože by mohl uklouznout. Takže co? Má s L. zůstat? Zůstává, ale pak bude možná o to těžší to ukončit, až N. svolí se skutečně ukázat.\n\nAsi jsme si to ještě neřekli, H. se s N. stýká velice často, vždy když je sám, miluje ji, ona jeho, vážně si rozumí, ale asi tušíte, že to bude mít háček. Ano, má! On totiž N. nikdy neznal\n\n Dosud nepotkal\n\n Neviděl.", "original_file": "pr4atkufrob_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nLukáš Zavadil\n12. června 2007\n3. C\n\nZnamení doby\n\nOsnova: I. Úvod\n II. Stať - a) Rozpínavá Amerika\n b) Prezident Bush\n c) zneužití technologií\n III. Závěr\n\nCo je vůbec znamení dnešní doby? Vyspělá technika? Pokročilá medicína? Náboženství? Určitě by se našla spousta možných znamení této doby.\nJá bych řekl, že největší znamení této doby je nehorázná rozpínavost Američanů po celém světě. Tento národ si hraje na světovou policii a myslí si, že může všechny spasit. A pak se diví útokům teroristů na svou vlast. Je zajímavé, že Amerika zatím prosazovala rádoby svobodu pouze ve vojensky slabých státech. Číně, či KLDR pouze pošlou ultimátum a tím to končí. Na žádnou invazi si netroufnou, protože ví, že by dostali na frak. Jenže poslední dobou, jak se zdá, Američanům vadí ty neustálé války. Jejich problémem v této době je prezident Bush. Americký prezident totiž vždy měl skoro neomezenou moc. Senát je jen tak, aby se neřeklo. Prezident stejně zákon, který se mu nelíbí, vetuje. Současný prezident Bush si asi léčí komplexy. Vždyť od té doby, co je v úřadě, Amerika neustále s někým válčí. Navíc v této „svaté“ válce za svobodu zneužívá moderní technologie. Vemte si takového amerického vojáka a jeho techniku, oproti nějakému bojovníkovi z hor, který má „sto“ let staré vybavení. Je to opravdu nerovný boj. Představa jak jede několik Afghánců v otlučeném „gázíku“ proti tanku je opravdu směšná. Mají stejnou naději na úspěch jako středověký rytíř. Podle mě Amerika „nechutně“ zneužívá technologie, pro prosazení svých názorů. Jistě existují i jiné cesty k prosazení svého názoru.\nPodle mě hrozí celosvětová nadvláda Ameriky. Už jen představa amerického radaru v srdci sjednocené Evropy mi přijde jako další krok ke snaze Ameriky být všudypřítomná. Přijde že se svět může vrátit do dob britského impéria, s tím rozdílem, že zde bude pánem Amerika. Proto se ptám: „Světe, kam spěješ“?", "original_file": "cb3czavluk_02_1"}
{"text": "17. prosince 2008\nRadana Vrubsová\nV3\n\n1. písemná slohová práce\nÚvaha\nTéma: Nikdy neztrácej smysl pro humor. Už bys ho taky nemusel najít.\n\nOsnova: 1) Pár otázek na úvod\n2) Humor\n3) Vylíčení smyslu\n4) Ztráta smyslu pro humor\n5) Osobní polemika na závěr\n\nSmysl pro humor je dobrá věc. Pro mnohé z nás nepostradatelná. Co se ale stane, když svůj smysl pro humor ztratíme? Je to vůbec možné?\nNa začátku se musím nejprve zamyslet nad tím, co je to vlastně humor. Dalo by se říci, že je to takový nutkavý pocit se něčemu nebo někomu zasmát, či přinutit ho ke smíchu. Každý se dnes baví podle svého gusta, takže smysl pro humor je relativní pojem.\nKdyž vás někdo zastaví na ulici a řekne vám, že máte na hlavě vrabčí hnízdo, vezmete to s humorem, nebo zle odseknete? Ten, kdo to vezme s humorem, ten má pro něj jasný smysl, ale to neznamená, že ten kdo vám odsekne, tak že ho nemá. V zásadě má smysl pro humor každý z nás, defakto se s ním člověk narodí, každý ho ale projevuje po svém. Jeho projevování je z velké části potlačeno výchovou, inteligencí, osobními pocity a zkušenostmi. Věčina lidí se zkrátka nezasměje z principu, že je jim to trapné, nevhodné, či neslušné.\nJak je tedy možné, že lidé smysl pro humor ztrácejí? Je to dáno způsobem života jakým žijí, stres, nuda, pocit prázdnoty. Jste li ve stresu, nesmějete se a všechno j černé. Nic nestíháte, nic se vám nedaří, hrůza. Na smích prostě není čas. Je čas vůbec na něco? Lidé ve stálém stresu nakonec propadnou depresím a nic už pro ně nemá smysl, takže jim humor, či smích nic neříkají. Stejně jako lidé, kteří mají všechno co chtějí, na co jen pomyslí, nic jim nechybí, takový lidé propadávají pocitům nudy a lhostejnosti, ztratí věčinu emocí a tím i smysl pro humor. Už nikdy ho nenajdou.\nProto neztrácejme zbytečně svůj smysl pro humor, už nikdy ho pak nemusíme najít. Až z této slohové práce dostanu špatnou známku, náladu mi to nezvedne, ale smysl pro humor se neztratí!", "original_file": "grV3vrurad_01_1"}
{"text": "Les amis\n\nBylo krásné slunečné nedělní ráno. Ptáci venku zpívali, obloha byla bez mráčku. Vypadalo to, že se chystá nádherný den, takový, jaký se na měsíc červen sluší a patří.\n\nV bytě číslo pět, v jednom malém paneláku na okraji Paříže, se právě probudil pan Le Tueur. Pohlédl na hodinky, a přestože ukazovaly čas 6:45 (na nedělní vstávání naprosto nekřesťanský čas), pan T. se ve své posteli posadil, plný optimismu a s úsměvem na rtech, a protáhl se. Právě v tuto chvíli se mu na jeho účet na Kanárských ostrovech převáděla částka dvaceti pěti milionů euro. Monsieur Le Tueur se zvedl z postele, přes své kostkované pyžamo přehodil župan s týmž motivem a potichu, aby neprobudil svou manželku, se vydal do kuchyně, připravit si něco k snídani.\n\nS myšlenkami stále u svých nově nabytých peněz zapl kávovar a připravil hrnek. „Už nikdy nebudu muset pracovat. Tenhle „job“ dal dohromady víc, než všechny „akcičky“ za posledních patnáct let! Konečně si s Monique koupíme krásný dům v Bretani a bude vést klidný a spořádaný život. Slibuji.“\n\nZ jeho plánování ho najednou vyrušilo tříštící se sklo a výkřik: „Policie, ani hnout!“ Na ploše čtyř metrů čtverečních se nyní těsnalo pět policistů a všichni hlavněmi svých pistolí mířili na pana T. Z tváře muže obklíčeného ozbrojenými policisty se nedala vyčíst žádná emoce. Strach, který ho v první chvíli ochromil, zmizel stejně rychle jako se objevil. Jeho ledově modré oči nyní sledovaly pistoli mířící mu přímo na srdce. Slova z jeho úst jakoby ztrácela zvuk, přesto se mu podařilo vykoktat: „To, to musí být nějaký omyl.“\n\nV tu chvíli vstoupil do kuchyně další muž. Byl oblečen v dlouhém šedém kabátě, jeho již dosti prořídlé vlasy byly prošedivělé a i na jeho tváři bylo vidět, že doba jeho mládí je ta tam. V ruce držel odznak policie. „Pan Le Teuer? Philippe Le Teuer?“, řekl muž. „Jmenuji se Jean Verité a jsem komisařem francouzské policie. Jste obviněn z vraždy pana M. Cadavra a krádeže padesáti milionů euro.“ V tu chvíli se ozvala další rána. To manželka pana T., hledající svého muže, právě omdlela po vyslechnutí této zprávy.\n\nCestou na policejní stanici pana Veritého, která se nacházela v ... pařížském arrendissementu, pan T. přemítal nad událostmi, které se přihodily před pár hodinami.\n\nVěděl, že to nebude lehká akce, proto se na ní s Pierrem také připravovali několik měsíců. Na vyloupení pobočky Francouzské národní banky přece nestačí koupit si dětskou vodní pistolku a silonovou punčochu přes hlavu. Chce to pořádné promyšlení, detailní naplánování a rychlou akci. Rozhodli se s Pierrem, že do toho půjdou jen oni dva. Naplánované to měli takřka dokonale. Každý den se přesně v půl jedné v noci měnili členové ochranky v bance, a tak na velmi malou chvíli byly kamery bez dozoru. To stačilo k tomu, aby z před bankou stojící černé dodávky stihl Pierre vyřadit kamery z provozu a nastavit na nich konstantní obrazy, které by ostrahu přesvědčovaly o klidné a ničím nerušené situaci jak před bankou, tak vně banky. Pak už pro Philippa nebyl žádný problém vyřadit alarm (vždyť už tohle dělal snad tisíckrát a nikdy ho při tom nechytli), dostat se do hlavního počítače banky a umožnit Pierrovi čekajícímu v dodávce u počítače, aby převedl převedl pár milionů na jejich zahraniční účty. Jak snadné. Jen kdyby se jim do toho nepřipletla malá komplikace...\n\nMichel Cadavre byl již dávno na odchodu z práce. Slavili dnes s manželkou dvacáté výročí svatby a on slíbil, že přijde domů v čas. Bylo však něco málo po půlnoci, když se mu podařilo dokončit rozdělanou práci a s vidinou rozzuřené manželky držící v ruce rozvodové papíry si rychle oblékl kabát a pospíchal ke svému autu. Dosedl za volant, strčil klíček do zapalování, když tu si náhle uvědomil, že nechal dárek pro svou drahou ženu v kanceláři. „To by to dopadlo, přijet po půlnoci a ještě k tomu bez dárku,“ říkal si, když vystupoval z auta a razantním krokem mířil zpět ke své kanceláři. S myšlenkami na to, co asi řekne jeho manželka, až uvidí ten nádherný náhrdelník, který jí koupil a o kterém již pěkně dlouho, ale samozdřejmě nenápadně, mluvila, vstoupil pan Cadavre do místnosti. Nebyl v ní však sám. „Kdo jste a co tu děláte?“, stačil se zeptat a pak se jen ozvala rána, to když Philippe Le Teuer vystřelil ze své pistole a trefil Michela Cadavra přímo do srdce.\n\n„To, to nebylo v plánu, říkal si sám pro sebe Philippe. Stál v potemnělé místnosti, v ruce zbraň, z které se ještě kouřilo, a nevěřícně koukal před sebe. Vůbec neměl v úmyslu pistoli použít, ale zpanikařil, jak viděl přicházet neznámého, a vystřelil. „Teď hlavně nepanikařit“, opakoval si tiše. „Nepanikařit.“ Pistoli zastrčil za kalhoty a s neuvěřitelným sebeovládáním, jakoby se nic nestalo, se vydal k východu. Stejně jako přišel, tak i odešel, nasedl do dodávky, za jejímž volantem již čekal Pierre, a s úplnou samozřejmostí, jakoby pro ně bylo normální každou sobotu zabít člověka a ukrást padesát milionů euro, nastartovali automobil a odjeli.\n\nTeď seděl Philippe v zamřížovaném autě a mířil na policejní stanici. „Asi to nebyl tak dokonalý plán, jak jsme si mysleli“, řekl hořce Philippe Le Tueur. „Anebo na těch filmech o briskním uvažování a chytrosti francouzské policie vážně něco bude...“ Z kanceláře Jeana Veritého byl krásný výhled na Sacre Coeur. Slunce už bylo vysoko na nebi a osvětlovalo Paříž tak, jak to umí pouze červnové slunce. Paříž je centrem turistů, kteří zde hledají trochu romantična a klidné atmosféry, provoněné láskou, pohodou a pomalým nicnerušícím klidem plynoucího života. Z vedlejší místnosti se ozvala rána a následné zasténání. „To je teprve začátek. Buď nám řeknete, kde se ukrývá Pierre Le Fossoyeur, nebo přijdou mnohem horší věci než bylo tohle lehké pohlazení.“ Pilippe Le Tueur seděl na židli, ruce svázané za zády, zpod pootevřené košile bylo vidět krvavé škrábance a rány. Zvedl oči a podíval se na své trýznitele. Nepronesl ani slovo. Pierre byl jeho nejbližší přítel. Byl jako jeho bratr. Snad ještě bližší. Znali se spolu od školky, kdy si mezi sebou kradli autíčka. A když byli starší, ani boje o holky je nedokázaly rozkmotřit. Byli přátelé na život a na smrt – doslova... Ozvala se další rána a následné zasténání. Mučící taktiky policistů nebraly konce, Philippe však mlčel jako hrob.\n\n„Tak kde je Pierre Le Fossoyeur?“, zeptal se vyšetřovatel. „Je na hřbitově“, odpověděl sotva slyšitelně Philippe. Chtěl si z nich udělat legraci, zastavit na chvíli to jejich šílené týráni. Kupodivu se mu to povedlo. Jean Verité ihned svolal svoji ozbrojenou skupinu a odjeli.\n\nKdyž vedli Pilippa Le Tueura do jeho cely, uslyšel z vysílačky za opaskem jednoho ze strážců: „Podezřelý Pierre Le Fossoyeur byl objeven na hřbitove Pere Lachaise, kde se ukrýval v rodinné hrobce. Jelikož byl nebezpečný a ozbrojený, byl na místě zneškodněn...“", "original_file": "pr4ekouluc_1"}
{"text": "SKLÁDKA V SRDCI EVROPY\n\n „Čechy krásné, Čechy mé...“ Ano, skutečně jsou krásné, pokud se díváte na ta krásná místa. Ale co když někdo dostane chuť podívat se i pod pokličku našich luhů a hájů? Právě tímto nahlédnutím by se mohla objevit špinavá skutečnost.\n\nJedním takovým aktuálním a veřejně známým příkladem je kauza „Německý odpad vs. Ččeské skládky“. Že by Německo nemělo své vlastní? To myslím, že určitě ne. Stručně bych to popsala. Na začátku byl pouze další z mnoha požárů opuštěného skladiště, jakých ročně bývají desítky. Nikdo se nad nimi nepozastavuje – příčinami bývají zkraty elektrického vedení, úder blesku při bouřce a následné vznícení nebo nebo žhářství. Ovšem ten náš požár byl jiný. Zdánlivě opuštěný a nikomu nepatřící sklad byl plný odpadu, většinou textilního zboží. To samozřejmě vzbudilo pozornost. Začalo se vynořovat velké množství otázek a postupné zjišťování faktů jich i pár objasnilo, ale samozřejmě přibyly další. Do hry se zapojili policisté i celníci a během krátké doby našli další sklady s textilním odpadem. Cesta se ubírala od svědectvích, které poukazovaly na četné dojíždění kamionů právě do těchto míst. Co za tím vším je? Co jiného než peníze. Peníze, chamtivost a velmi snadná cesta k velkému výdělku.\n\nNejvětší zájem veřejnosti ale vyvolaly reportáže v médiích, které celý běh tohoto případu ještě více rozproudily. Po jedné odvysílané ukázce z dalšího skladu plného textilu (zde šlo o rozpadlou střechu, díky níž padal dovnitř skladu sníh), padlo na fakta jasnější světlo. Někdo, kdo se cítil ohrožen, neudržel své nervy a pouze relativně chvíli po jejím odvysílání tento sklad podpálil. Možná, že je český národ chamtivý, ale asi si každý umí dát dvě a dvě dohromady. Ten někdo potřeboval zakrýt „věci“, kterým by popularita nejspíš vůbec neprospěla. Jenže tím dal jasně najevo všem najevo, že v odpadu bude hrát roli něco víc než jen zabraný opuštěný sklad.\n\nKam jsme se tedy tímto dostali? Do bludného kruhu, kde se vše točí kolem skupinky lidí, kteří umí obchodovat, kamionů, které se záhadně objevují a zase mizejí a toho, co po nich zůstane. Mezisoučty jsou jednoduché – na české straně lehce vydělaná eura a na německé straně spokojenost ze zbaveného odpadu. Jenže ten zůstal u nás. Takže kdo je na tom nakonec lépe?\n\nPodle mě|mně nám celá tato kauza přilepila odporný štítek. Celá Evropa má iluzi o tom, že si Česká republika fyn funguje jako středoevropská popelnice. Ale když trochu odbočíme od tématu, skutečně je to jen iluze? I kdyby k nám německý odpad nebyl dovážen...\n\nPorovnejte si němu Německo a Českou republiku jen z hlediska čistoty. Když se pojedete podívat kus za hranice, neuvidíte zarostlé škarpy, PET lahve u cest nebo staré hadry ve špinavých koutech. Všude je krásně uklizeno, ulice jsou čisté. Nikde nepáchnou odpadky, neleží rozbité a vyhozené věci. Naše země je dokonalý protiklad. Možná si to jako „Pražáci“ neuvědomujeme, ale třeba práve Praha neuvěřitelně páchne. My tu doslova dýcháme vypařující se moč, která se vsakuje do špinavých ulic a budov.{dokončeno v konceptu}<co>", "original_file": "pr3ccejeli_02_1"}
{"text": "Adrian Halffar\ntřída: VII B\nDatum 23. 11. 2009\nObrázek od Josefa Lady\nKreslená kolorovaná kresba od Josefa Lady roku 1945 s názvem Slouha. Dychá na mne vanoční atmosféra kterou tvoří zima a sníh listí přikrité bílou sněhovou přikrívkou.\nDva starší lide kteří přišly koledovat staly čelem k chalupe koledovali asi proto aby měli peníze k uživení po boku staršího pana stála starší paní se černý větším psem po pravé strane bylo nařezané dříví na kterem ležel sníh u dříví bylo vedro plné sněhem za chalupou stál opadaný strom u stromu byla postavena dřevěna chalupa z které okno svítilo až se zařelo u ní bylo starí porouchaný dřevěný plot. Hlavní postavou byl starší pan a paní pan byl oblečen do kožišinového valce na hlavě měl ušenku ktera mu ukrývala uši a hořejší část hlavy trčeli bili až šedi vlas a šla vidět pulku obličeje u pusi mel trubku na kterou hrál koledy trubku držel obouma rukama na nohou mí kožené válenky za nim stál starší paní která měla na hlavě žluto oranžový šatek na těle měla zelenoý kožešinový kabat na zádech měla proutěné nuše v pravé ruce měla žluty raneček přivazány na ruce s mašličkou pod rukou a na kabátě měla bílou zastěru nohy zakrivala červena sukně a u nohou měla tmave černého psa všude okolo bylo hodně sněhu a všude padal bílé sněhové vločky", "original_file": "kl7bhaladr_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nJana Drábová 12. ledna 2006\n\nAbeceda dnešní společnosti (Úvaha)\nKalamita (Volný stylový útvar)\nProbouzím se, je neděle ráno\nDějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí (Úvaha)\n\nSněhová kalamita\n\nOsnova: I. Úvod –\n II. Stať – a) setkání s kamarádkou a první nákupy\n b) po ohřátí opět do ulic, koupě bot\n c) běh na autobusovou zastávku a dlouhé čekání na nejedoucí autobus\n d) nakonec autobus přijel, vypadáme divně\n III. Závěr\n\nJe 3. ledna, půl třetí odpoledne a všude hustě sněží. Já mám sníh ráda, takže mi ani moc nevadí, že se musím brodit už asi dvaceti centimetry sněhu. Snažím se jít rychle, ale moc se mi to nedaří, v jednom obzvláště rychlém švihu nohou mi to na ušlapaném chodníku podjede, ale naštěstí šel kolem jeden hodný pán, kterého jsem se lehce chytila, abych nespadla. Netvářil se zrovna nadšeně, ale co měl dělat. Ve třičtvrtě na tři mám sraz s kamarádkou a jdeme nakupovat boty do tanečních. Hned, jak jí vidím, je mi jasné, že ona nadšení ze sněhu asi opravdu nemá, jelikož její sice krásné a s kabelkou ladící, zato ale určitě úplně promočené botasky nejsou do sněhové kalamity to nejlepší.\nVítáme se, a ihned vyrážíme do prvních obchůdků. Asi po hodině nakupování, kdy jsme prošli celé náměstí a samozřejmě jsme nic nekoupily, vyrážíme do naší kavárničky n náměstí. Když jsme vstoupily, všichni se otočili, jelikož vypadáme jako malí živí sněhuláci. Nám je to ale jedno, jelikož už i moje boty jsou mokré, o Lucky ani nemluvím, asi jako o našich botách, bundách, čepicích, vlasech a kalhotech. Po půlhodinovém ohřátí začínáme pookřávat, a dokonce nám roztávají i nohy. Plánujeme, kam dál vyrazíme a smějeme se lidem na ulici, kteří se brodí přívaly sněhu.\nPo čtvrté vyrážíme zpět do ulic a míříme rovnou do naší zřejmě poslední záchrany, od toho, že budeme v tanečních chodit bosy, do Humanicu. Zde asi po hodině obě vybíráme konečně boty a míříme k pokladně. Tady nastává další problém, nějaké paní se zde rozmýšlí nad koupí kabelky, rozmýšlí se dlouho, velmi dlouho. Nakonec jí prodavačka říká, že musí obsluhovat další zákazníky a papí si jí konečně koupí.\nDalší na řadě jsme naštestí my, ovšem příjezd našeho autobusu se nezadržitelně blíží, a tak po zaplacení vybíháme z obchodu směrem k zastávce. Na přechodu, na hlavní silnici, zrovinka tam, co je nejvíce rozbředlého sněhu inteligentně šlápnu a bota mi v tom uvízne. Nejprve jsem to neviděla, a běžím dál, když jsem doběhla na konec přechodu, zjišťuji, že nemám botu, rychle se po jedné noze vracím zpět, bota nejde vyndat. Na druhé straně silnice se moje kamarádka „válí smíchy po zemi“. Nakonec se mi podařilo botu vytáhnout. Běžíme dál asi po dvacet centimetrů široké pěšince. Dobíháme na zastávku, autobus nikde není. Začínám vtipkovat, že minule měl zpoždění půl hodiny, že jsme nemusely tak chvátat. Po čtvrthodině se začínáme ptát lidí, jestli už jel náš bus, ale oni tam na něj taky čekají. Čekáme dál, po další půlhodině nám začínají přimrzat nohy k zemi. Lidé na zastávce se pořád střídají a z těch, co měli jet na Hlubokou, jsme tu už zůstaly jen my. Po hodině nám začínají volat rodiče, kde jsme a my je ujišťujeme, že už to určitě pojede. Stejně pro nás nemohli přijet, protože zapadli. Začíná se nás zmocňovat panika. Chtěly jsme si dojít pro čaj, ale bojíme se, že nám to ujede, a tak čekáme stále na zastávce.\nNakonec asi po dvou hodinách přijíždí autobus, už z dálky mu máváme. Když nastupujeme, všichni cestující na nás opět ošklivě koukají, možná proto, jak jsme vehementně mávali, nebo že na sobě máme asi třícentimetrovou vrstvu sněhu, možná i proto, že chodíme trochu zvláštně, protože nemůžeme ohnout zmrzlé nohy….\nCestou v autobuse proklínáme sněhovou kalamitu a vůbec všechen sníh. Hlavně, že jsme si z toho dělali srandu a všem jsme se smáli. Nakonec se nám to vymstilo, jak nejlépe mohlo. A tak vám všem radím, nesmějte se sněhové kalamitě, nebo vám to oplatí.", "original_file": "cb2cdrajan_01_1"}
{"text": "12. ledna 2006\nTereza Vacková, 1. B\n1. stylistická kompozice – srovnávací\nPopis\nPokoj, kde se cítím dobře\nOsnova:\n1. Umístění\n2. a) Zdi, okna\nb) Strop, podlaha\nc) rozmístění nábytku\n3. můj názor na tento pokoj\n\nMůj pokoj se nalézá v druhém patře bílého bytového domu, blízko stanice metra C Kobylisy. V bytě mé rodiny.\nJakmile vstoupíte do pokoje, upoutá váš zrak velké okno s oranžovými záclonami, umístěné přímo před vámi. Zabírá téměř celou stěnu. Ostatní stěny jsou natřeny sytě oranžovou barvou a jsou zdobeny obrázky zvířátek v dřevěných rámech. Na stěně po vaší pravé ruce je velká nástěnka s plakáty mých oblíbených počítačových her a také polička plná mých drobností.\nStrop je vymalován bílou barvou a z jeho středu visí kulatý speciálním bílým papírem obalený lustr s jednou žárovkou uvnitř. Z levé části stropu visí na tenkém provázku můj oblíbený červený látkový a vyšívaný lampión s malými sklíčky, který jsem koupila na výletě v Turecku. Podlaha je vyrobena z malých kousků dřeva a na ní leží světle červený kobereček s bílými třásněmi.\nPod oknem je vidět stůl s dřevěnými zásuvkami a červenou lampičkou. Vlevo od něho stojí dřevěná postel s malým nočním stolkem a modrou lampičkou. Stolek navazuje na dřevěnou skříň polepenou korkem, ve které je všechno moje šatstvo. Po pravé straně velkého stolu je úmístněna v koutku na velkých policích malá televize a pod ní stojí menší skříň se zásuvkami na mé osobní věci.\nV tomto pokoji se cítím nejlépe za svítání, jelikož světlo prosvítá oranžovými záclonami jako pří krásném západu slunce. Je to moje skrýš, kde se mohu schovat před vražednými nepřáteli.", "original_file": "ces1bvacter_1"}
{"text": "2. kontrolní stylistická kompozice\n(Charakteristika)\nV Praze dne 21. 3. 06\nAnna Malecká, 2. B\nTéma: Jak vidím sama sebe (Charakteristika)\nOsnova:\n1. Úvod: Stylistická kompozice na téma „Já“\n2. Stať: a) Moje postava\nb) Celkové vztahy k ostatním lidem\nc) Moje vlastnosti\nd) Koníčky, záliby a škola\ne) Já a rodina\n3. Závěr: Jsem taková, jaká jsem\n\nA už je to zase tady. Stylistycká kompozice, jejíž téma je: Jak vidím sám sebe. Toto téma nebylo příliš překvapivé, jelikož jsme poslední dobou často charakterizovali některé členy rodiny či kamarády. Tak pojďme na to!\nŘekla bych, že mám vysokou a štíhlou postavu. Vysokou po rodičích a štíhlou díky tomu, že ráda sportuji. Mám světle hnědé, polodlouhé vlasy, hnědé oči a středně velký nos, který momentálně spálený od sluníčka, protože jsem se na horách nedostatečně namazala opalovacím krémem. Nejlépe se cítím ve sportovním oblečení, ale občas si ráda vezmu i sukni nebo šaty.\nMyslím, že moje chování je celkem přátelské k lidem, které znám. Občas však, hlavně u neznámých nebo nově příchozích lidech, dávám na první zdání, což se mi často nevyplácí a rodiče mi kvůli tomu domlouvají. Sama se v kolektivu cizích lidí necítím moc dobře a pomu se seznamuji. Když jsou ale přátelští a milí, ráda se s nimi skamarádím.\nPodle mých rodičů jsou mými nehoršími vlastnostmi lenost a nepořádnost, což je podle mě pravda. Naopak mými lepšími vlastnostmi jsou třeba spolehlivost, kamarádskost a podle hole jsem prý i chytrá a „dobře potrhlá“.\nMým nejoblíbenějším koníčkem jsou koníčci. Jezdím na nich už pět let a moc mě to baví. Dále chodím na výtvarný a keramický kroužek a dříve jsem hrála basketbal. Ve svém zbylém volném čase si ráda chodím zaplavat do bazénu, nebo zaběhat s našim psem Airinou. V zimě mě baví lyžování a začala jsem se též učit snowboardu. Zatím mi to moc nejde, ale doufám, že časem se zlepším. Mým oblíbeným školním předmětem je dějepis, tělocvik, výtvarná výchova a občas i matematika. Z mé záliby v kreslení a matematice vyplívá také to, že bych se jednou ráda stala architektkou. Naopak však nemám příliš v lásce hudební výchovu, při které se učíme společenské tance. Myslím si, že školu zvládám docela dobře už kvůli kolektivu, který ve třídě máme. Kamarádím se zde skoro se všemi dívkami. Nejvíce obdivuji Martinu zvláště proto, že je chytrá a vždy každému pomůže. Není ale žádný nudný šprt a často se spolu zasmějeme. V naší třídě mi většina lidí říká Ančo nebo Aničko. Na lyžařském výcviku mi kluci vymysleli novou přezdívku kvůli mé bílé helmě. Vejce. Dříve mi tak říkali často, ale teď už je to naštěstí přešlo, přesto na mě tak občas zavolají.\nV naší rodině máme převážně dobré vztahy, přesto se spolu občas pohádáme. Nejčastěji s bratrem. Rychle se ale znovu usmíříme a vše je jak má být.\nMyslím, že to by bylo asi vše z mojí charakteristiky. Nejspíš jsem i na něco zapomněla, ale s tím už teď nic nenadělám. Jako každý člověk mám dobré i špatné vlastnosti a doufám, že tech dobrých je více než tech špatných.", "original_file": "ces2bmalann_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nJana Drábová\n17. května 2005\n1. C\n\nTémata: 1) Tak tady žiji (volný stylový útvar)\n 2) Divy současného světa (volný slohový útvar)\n 3) Mé setkání s….. (volný stylový útvar)\n 4) Pohled do zrcadla (zamyšlení)\n\nPohled do zrcadla\n\nOsnova: I. Úvod\n II. Stať: a) moji přátelé\n b)mé názory\n c) moje koníčky\n III. Závěr\n\nKdyž se podívám do zrcadla, vidím šestnáctiletou, odbarvenou, celkem hubenou a trochu ztřeštěnou blondýnku, která se neumí rozhodnout. Zrovna vyrážím do kina, a tak vytahuji ze šuplíku pouzdro se šminkami a snažím se nějak upravit svůj zevnějšek. Asi po deseti minutách mám hotovo. O moc lepší to není, ale alespoň něco, říkám si.\nNevím proč, ale spousta lidí si o mě myslí, že jsem nafoukaná. A přitom se vážně snažím tak nechovat. Nemám ráda seznamování s novými lidmi a změny kolektivu, možná proto působím při prvním setkání nepříjemně. Mám hodně známých, ale opravdových přítel málo. Většina lidí, kterým jsem najivně věřila mě vždy jenom využila a nakonec se na mě vykašlali. Proto mám jen uzavřený kruh přátel, do kterého sen tak někoho nového nepřijmu.\nZastávám názor, že každý někdy může udělat chybu, ať malou nebo obrovskou, což se mě letos povedlo na výtečnou. Zkazila jsem úplně všechno, co šlo. Naprosto jsem si zničila pověst, a to nejen u učitelů ale hlavně u kamarádů. Moc mě to mrzí, a doufám, že mi všichni někdy odpustí!\nAle abych tu nepsala o sobě jen samé špatnosti, tak vám povím i o mých kladných vlastnostech a zálibách. Miluji sporty, a to skoro všechny, kromě jízdy na kole. Už osm let hraji závodně volejbal a moc mě to baví. Také už sedm let jezdím na koních. Koně mám radši, než volejbal, asi proto, že u nich je každý sám za sebe. Koně jsou naprosto úžasná a inteligentní zvířata, která když máte rádi, řádně se o ně staráte, umí vám svou lásku oplatit například výbornými skokovými výkony na parkurových závodech. Koně jsou pro mě druhou rodinou, můžu se jim svěřovat, když mě něco trápí. A vždy, když si potřebuji vyčistit hlavu, nebo utéci od toho co mě ničí, sednu na koně a jedu na vyjížďku někam do přírody. Ne nadarmo se říká, že z koňského sedla je nejhezčí pohled na svět. Opravdu to všem vřele doporučuji zkusit.\nNo, tak teď jsem se tady pěkně rozpovídala a už zase neztíhám. Autobus mi odjíždí za patnáct minut, a já ještě ani nevím, co si vezmu na sebe. Ach, jo, proč já mám tak uspěchaný život?", "original_file": "cb1cdrajan_02_1"}
{"text": "Jarní prázdniny\n\nV sobotu 5. března jsem vstávala v 7:30 hod, protože jsem byla domluvená s Evou, že půjdeme na Masopust za nějakou masku. Já jsem šla za Čarodějku. A abych mohla něco prodávat, tak mi babička napekla tyčinky z lískového těsta. S Evou jsem se sešla v 8:00 hod u krámu. Tam jsem viděly Evu s Evou a chvíli jsem si tam s holkama povídaly. Nakonec jsme chodily za koledníkama a vybíraly peníze od ostatních lidí. Já jsem v 10 hod. odešla na oběd. Ale poté jsem se zase vrátila. Ve 14:00 hod. jsem se s Evou dohodla, že půjdem na hřiště. A tak se i stalo. Nakonec jsem si vydělala 228 Kč. Masopust Se Povedl!!\n\nV neděli {a}<in> v pondělí a jsem byla venku s ostatními kamarády.\n\nV úterý bylo v 17:00 hod. pohřbení Masopusta. Když jsme dorazily k hospodě, kde se to udávalo, tak jsme si chvíli hrály s trojčátkama. Nakonec jsme chodily za koledníkama a hasičema. Viděla jsem tam, jak zastřelili Masopusta a šílená vdova tam ječela a tak. Potom tam četli jaký Masopust byl a jak se choval. Za nedlouho mu dali loknout nějaké vody a Masopust se probral.\n\nCelý den se také pouvedl!!\n\nVe středu jsem s Evou jela na prohlídku k doktorce -\n\nVe čtvrtek jsem jen byla venku a hrála jsem si se psy. Večer, když přijel táta, jsme jeli na bouling. Nakonec samozřejmě vyhrál vždy taťka.\n\nV pátek a sobotu jsem byla zas venku se psy a také s Evou.\n\nPS: Každý den jsem s Evou chodila se psy na procházky.\n\nPrázdniny byly dobré<.>", "original_file": "ho5dfaradr_1"}
{"text": "Téma: Úsměv stojí méně než elektřina a dává více světla\n\nOsnova: 1. Co je úsměv?\n\n2. elektřinu nenahradí\n\n3. vznik přísloví\n\n4. závě závěr – přísloví nebo „žblebt“?\n\nKdyž jsem si přečetla tohle přísloví, líbilo se mi. Mám ráda smích a ty, kteří se smějí. Komunikace s lidmi je mnohem příjemnější, když jsou na sebe milí a nenadávají si. Úsměv je vůbec zajímavý čin. Proč se nesmějí i zvířata?\n\nJenže toto souvětí, které tvoří nadpis má i svoje mouchy. Úsměv je sice dobrá věc, ale v zimě nikoho nezahřeje. A zrovna v tomhle období obzvlášť ne. Ráno vstanu a na teploměru je -10°C. Poslouchám rádio, jestli není náhodou zákaz vycházení, ale an o ničem takovém ani zmínka. Sotva dojdu na autobusovou zastávku necítím prsty a trochu mi tuhne krok. A ještě ke všemu je tma. Smát se člověk může jak chce, ale teplo ani světlo mít nebude.\n\nA tak mě napadá, kde a kdy tohle přísloví vůbec vzniklo. Někdy za dob našich prababiček a pradědečků, kdy byli lidé ovlivněni západem a východem slunce? Scházeli se po tmě a bavili se spolu? Nebo byli doma a nedělali nic, aby za východu slunce vstávali a šli pracovat? Nebo vzniklo naopak už v moderní době, kdy lidé začínali pomalu žít nočním životem? Máme světlo díky elektřině a tudíž se můžeme bavit, kdy chceme. A když se člověk baví, tak se i směje. Z toho vyplývá, že úsměv a elektřina na sobě trochu závisí (A navíc, po tmě stejně nevidíme, že se na nás někdo směje). Což samozřejmě neznamená, že v dřívějších dobách lidé jen pracovali jak stroje a snažili se jen<in> uživit.\n\nA nebo je to všechno špatně a věc se má naprosto jinak. Tohle přísloví je buď velmi uvážená myšlenka známého či důležitého člověka, třeba spisovatele nebo umělce. Nebo ne všechno zapomeneme a můžeme si říct, že je to jen „žblebt“ věčného optimisty.", "original_file": "grP3avlater_1"}
{"text": "Andrea Šáchová\n23. 12. 2004\n\n2. slohová práce\nSOUSEDKA\n(charakteristika)\n\nOsnova:\nI. Úvod – setkání na venkově\nII. Stať a) její šat\nb) v její přítomnosti\nc) uklidňující pohled\nd) čtení ve vráskách\ne) víra\nIII- Závěr – byl to anděl?\n\nKdyž jsme ještě žili na venkově, bydlela vedle nás jedna příjemná stará paní. Už když jsem jí poprvé viděla, připadala mi jako hodná milá babička, kterou jsem znala z pohádek.\nPostavou byla spíše menší a baculatější. Její chůze připomínala kolíbání právě vylíhnutých káčátek, ale působila vyrovnaně a pevně. Její kroky doprovázel líbezný zpěv ptáků a linula se za ní podmanivá vůně bylinek, koření a právě upečených povidlových buchet. Nosila vždy upravené a čisté oblečení. Přes dlouhou červenou sukni nosila uvázanou čistě bílou zástěru, která ladila s prošívanou halenkou. Na hlavě měla většinou nasazený bílý čepeček, jež zakrýval její stříbrné dlouhé vlasy stočené do drdolu, které byly v mládí určitě krásné, lesklé a sluneční paprsky se od jejích světlých kadeří jen odrážely. Vždy se zjevila bez očekávání, tak, že její kroky nikdo ani nezaslechl, ale všude kam přišla byla vítána a okolí se díky její přítomnosti prosvětlilo. Na tvářích ustaraných lidí vykouzlila úsměv a jejich smutné oči se rozzářily jako jiskřičky nezměrným pocitem štěstí a pohody.\nKdyž se na vás tato dáma podívala svýma očima jasnýma a hlubokýma jako studna a přidala k tomu svůj uklidňující úsměv plný něhy a porozumění, nemohli jste jí pohled neopětovat. V tu chvíli jste zapomněli na všechny starosti, které vás sužovaly a na náladě nepřidávaly. Čas jakoby se zastavil a vy vstřebáváte plnými doušky opojení, jehož je v dnešním hektickém světě plném stresu pomálu. Z jejího výrazu sálala spokojenost a radost ze života, ale i jí byste mohli číst její osudy a životní zkoušky, který jí sám život nastolil, v hlubokých vráskách. Nedalo se nepoznat, že i ta hodná usměvavá paní si prošla těžkými obdobími útrap a ztrát, ale svým přístupem k životu, který milovala nade vše, se s tím dokázala vyrovnat. Všichni se podivovali a záviděli jí její nevyčerpatelnou energii i přes úctyhodný věk 80-ti let.\nDuši měla čistou, nevěřila bych, kdyby někdy zhřešila nebo nežila podle desatera. Její křesťanskou víru symbolizoval růženec, který ze svého krku nikdy nesundala, protože jím byla spojena s bohem. Po ránu její první kroky vedly vždy do kostela, kde se modlila k pánubohu. Trávívala zde vždy dlouhé chvíle. Zdálo se, jakoby rozmlouvala se svatými a ti jí odpovídali.\nTo mě ještě více utvrzovalo v tom, že pod maskou staré ženy se skrývá anděl, který byl seslán na zem, aby rozdával lásku a víru tam, kde jí bylo potřeba.", "original_file": "pr1csacand_02_1"}
{"text": "Lukrativní pozemek\n\nOsnova:\n\nI. Úvod\n\nII. Stať: 1. Vražda\n\n2. Vyšetřování\n\n3. Předvolání\n\n4. Dopadení\n\nIII. Závěr\n\nNedaleko za Prahou se nachází krásná malebná krajina, porostlá vysokými stromy a zelenými loukami, která už bude brzy minulosti. Zanedlouho se zde bude rozkládat sportovní centrum. Velké stavitelské společnosti zbývá vykoupit už jen maličký pozemek pana Hvížďali.\n\n„Prosím vás, neotravujte už! Neprodám a basta. Tady jsem se před osmdesáti lety narodil a chci tady také umřít.,“ řekl pan Hvížďala co nejrazantněji. „My vám, pane, dáme všechno, co budete chtít,“ naléhal Pavel Kolařík. „Stejně byste tu mezi tenisovými kurty, golfovým hřištěm a rušným hotelem nemohl bydet. Všechno kolem jsme už vykoupili.“ „Vaše obchody mě vůbec nezajímají. Svůj pozemek vám neprodám. A to je poslední slovo. Vypadněte a neotravujte mě už,“ vykřikl zadýchaný stařík a ukázal holí ke dveřím. Pan Kolařík popadl těžkou lopatu od kamen a vší silou praštil Hvížďalu do hlavy. Stařík byl okamžitě mrtev. Kolařík vyndal z aktovky připravenou smlouvu a hledal nějaké dokumenty se staříkovým podpisem. Otevřel šuplík a našel papíry s podpisem. To nebude žádný problém, pomyslel si, když uviděl roztřesené klikyháky. Vytáhl ze stolku pero a smlouvu podepsal. Ještě dnes mu pošlu dohodnuté peníze a tím vyvrátím podezření. Vyházel skříně. Prohledal celý dům. Našel pouze pár drahých šperků a dvacet tisíc korun. Ty samozřejmě vzal s sebou, aby to vypadalo jako vloupání. Ještě všude otřel své otisky prstů a spokojeně odešel.\n\nDruhý den se v Kolaříkově kanceláři objevil policejní vyšetřovatel Soukup. „Máme tady zprávu, že jste jednal o prodeji domu a pozemku a panem Hvížďalou. Našli ho s rozbitou hlavou. Zdá se, že se jedná o loupežnou vraždu, ale musim se vás na něco zeptat.“ „To je strašné, zrovna včera jsme se dohodli a poslal jsem mu na účet jeden milion korun,“ řekl pan Kolařík. „Chtěl bych vidět tu smlouvu. Hvížďalu našel jeho starý kamarád a tvrdí, že jste měl motiv k vraždě, protože vám nechtěl pozemek prodat,“ řekl policejní vyšetřovatel. „Proč bych ho měl zabít, oloupit a ještě mu poslat milion korun,“ odpověděl Kolařík. Uvidíme, nechám smlouvu poslat k soudnímu grafologovi a ten buď potvrdí, nebo vyvrátí pravost podpisu.\n\nDalší dny se nic zvláštního nedělo. Pan Kolařík nadále chodil do práce a připravoval podklaky ke stavbě. Byl si jistý, že grafolog potvrdí pravost podpisu a myslel si, že je to vše za ním a pomalu na celou věc přestával myslet. O to větší byl jeho údiv, když po třech dnech obdržel předvolání k policejnímu vyšetřovateli.\n\nMírně znervózněl a vydal se na policejní stanici. Vyšetřovatel se tvářil přátelsky, posadil ho do měkkého křesla a nabídl mu kávu. „Vyšetřování bude za chvíli u konce,“ řekl vyšetřovatel. „Podpis na smlouvě je pravý, podle názoru grafologa.“ „Nemohlo to být jinak,“ připojil se spokojeně Kolařík. „Přesto jsou tu pro vás věci velmi nepříjemné. Byl tu vypovidat Hvížďalův soused, nějaký Sbořil. Je si na sto procent jist, že by Hvíždala nikdy svůj dům a pozemek neprodal. Měl všechno, co potřeboval. Bydlel tu celý život a chtěl tu dožít zbytek života. Podl něj jste měl důvod Hvížďalu zabít a předstírat loupež.“ „Nesmysl, je to jen výmysl nějakého starce,“ obořil se Kolařík na policejního vyšetřovatele. „Možná by to tak bylo, ale pan Sbořil předložil nezvratný důkaz o tom, že jste ho zabil vy.“ Kolařík zbledl. Rychle rekapituloval svůj čin. Hledal, kde udělal chybu, ale na nic nepřišel. „Abych vás netrápil a nenapínal. Podpis na vaši smlouvě nemůže být starého Hvížďali, jelikož trpěl revmatismem a v ruce neudržel ani pero, natož aby něco mohl podepsat. A když potřeboval něco podepsat, tak to za něj podepsal právě jeho soused Sbořil. A ten ví zcela určitě, že tuto smlouvu nepodepsal.“\n\nKolaříka odvedli do vězení. Příští týden byl předveden před soud a odsouzen na 15 let. Přestože byl potrestán, tak sportovní centrum stát bude.", "original_file": "pr4dkobmon_1"}
{"text": "Můj pokoj\n\nBudu vám popisovat můj pokoj. Je velmi malý a celý modrý. V pravo mám novou dřevěnou skříň. Naproti mně je velké okno, na parapetě je výstavka kaktusů, které sbírám.\n\nPřed oknem je můj starší poškrábaný stůl. Na tomto stole mám spoustu věcí, například květiny, lampička, atakdála. Je tam toho opravdu mnoho.\n\nVlevo na stěnách jsou hezké obrazy a nad nimi jsou poličky s plyšáky.\n\nDále je {tam}<in> má postel, ze které mám dobrý výhled na bílou lesklou televizi, která stojí na stole. Na zemi leží šedavěmodrý koberec. Vedle mé postele je nová bílá kožená židle na kolečkách.\n\nTeď jsem vám popsala můj pokoj, doufám,{čárka umístěna na začátku řádku}<co> že se vám to líbilo.", "original_file": "am6bjoemed_1"}
{"text": "Pátek třináctého\n\nOsnova:\n\n1. Úvod: Nešťastné datum\n\n2. Stať: I. Dopolední katastrofy\n\nII. Odpoledne s knihou\n\nIII. Večerní vyčerpání\n\n3. Závěr: Nečekané odhalení\n\n„Pepo, vstávej.“ sSnaží se Honza probudit svého bratra. Daří se mu to až po nějaké době. Pepa se probudí a podle jeho výrazu je jasné, že neměl hezké sny. „Co se ti zdálo?“ Ptá se Honza. „Někdo nás chtěl zabít, bylo to hrozné.“ Odpovídá mu nešťastně Pepa. Honza se lehce pousměje, ale potom se oba náhodou podívají na kalendář. „Podívej, je pátek třináctého!“ Zděsí se Pepa. V té chvíli zazvoní zvonek u dveří. Klukům brzy dojde, že jsou domluveni s přáteli, že půjdou na výlet. „Dnes nikam nejdu.“ říká Pepa rázně a opět se podívá na kalendář. Honza souhlasí, že to bude doma bezpečnější a jde říct kamarádům, že jim není dobře, a tak zůstanou doma. „Tak se brzy uzdravte.“ Popřejí jim kamarádi a odcházejí na výlet sami.\n\n„Teď by to mělo být v pořádku. Uvidíš.“ Uklidňuje Honza svého vystrašeného bratra. Pepa je o něco klidnější a jde do kuchyně, aby udělal k snídani topinky. „Já zatím zapnu televizi.“ Volá na něho Honza. „Co se s tím stalo?“ Rozčiluje se, když zapne televizi a nic se nestane. „Děje se něco?“ Volá Pepa a jde za ním. „Nejde televize.“ Odpovídá mu Honza. Oba chvilku obcházejí televizor a zkoumají, čím by to mohlo být. Najednou se ale objeví hustý dým a kluci rychle běží do kuchyně, kde vidí, jak začíná hořet topinkovač. Ve chvíli, kdy se jim to podařilo uhasit, se ozvala rána, jak vyhořely pojistky. Honza vzal svíčku a šli do komory pojistky vyměnit. „Ach jo, proč je tu takový nepořádek?“ Rozčiloval se Honza a jen to dořekl, tak zakopl. Svíčka mu vypadla z ruky a dopadla na stoh papírů, které tu byly připraveny na příští sběr. Papíry začaly okamžitě hořet. Pepa popadl hasicí přístroj a oheň uhasil. Celí otřesení vyměnili pojistky a šli do obýváku. Padli do křesla a vyděšeně na sebe pohlédli. „Odpoledne už bude určitě lepší.“ Uklidňoval Honza Pepu i sebe.\n\nPo obědě se rozhodli, že si budou číst. „Bude to asi nejbezpečnějčí.“ Řekl Pepa a šli ke knihovně, aby si vybrali nějaké knihy. Honza si vybral knihu, která ležela až úplně nahoře. Stoupl si na židli, aby na knihu dosáhl. V té chvíli, kdy se natahoval, se židli zlomila noha, Honza spadl a srazil květináč. Když uklidili všechny střepy a hlínu, vzali si knížky ze spodních polic a začetli se do veselých příběhů. Díky knihám brzy zapomněli na strasti dnešního dne. Potom už si jen povídali a smáli se. Něco uvnitř je ale neustále varovalo a připomínalo jim, jaké je dnes vlastně datum. Věděli, že si musí dávat pozor, aby se jim zase něco nestalo.\n\nKolem šesté si uvařili večeři a sedli si ke stolu, aby se najedli. „Zapomněl jsem pití.“ Uvědomil si Pepa a vstal. Bohužel se zachytil o ubrus a trhnul s nim. Honza ho rychle zachytil, takže se nic nerozbilo a večeře jim zůstala na talířích. Oba si oddechli a pomysleli si, že jejich smůla už jistě skončila, když se právě nic nestalo. Po večeři zazvonil telefon a Honza rychle vstal, aby ho mohl dojít zvednout. Ale jak pospíchal, tak zakopla a upadl na zem. Při tom pádu si narazil zápěstí. Jen co ho to přestalo tolik bolet a on se uklidnil, telefon začal znovu zvonit. Šel ho zvednout, ale pro||jistotu nespěchal. „No to snad není vůbec možné!“ Začal se rozčilovat, když zavěsil telefoní sluchátko. Pepa se na něho podíval a zeptal se kdo volal. „Tak já si zraním ruku a proč? Abych zvedl telefon a zjistil, že si někdo jen spletl číslo!“ Vyváděl Honza a nebyl k utišení. Pepa se sice pokoušel svého bratra uchlácholit, ale marně. Honza byl vztekem bez sebe, protože ho to zápěstí opravdu moc bolelo. Potom si lehl na sedačku a rozhodl se, že se ani nepohne. „Zůstanu ležet, dokud ten pátek třináctého neuplyne.“ Vysvětloval a bylo na něm vidět, že to myslí vážně. Pepa šel do kuchyně, aby uvařil čaj a přinesl nějakou zeleninu, aby měli co k televizi, nebo ke čtení. Ale po tom, co se polil vařicí vodou, říznul se do prstu při krájení zeleniny a zakopl o prah, se rozhodl, že Honzu napodobí. Šel k němu, sedl si do křesla a už se ani nepohnul. Ale co čert nechtěl. Z venku se ozvala rána, když si nějaké děti hrály s petardami. Honza se Pepou se tak lekli, že vyskočili ze svých křesel. Jenže Honza se praštil hlavou o lustr a pPepa ho následoval.\n\nZnovu se usadili do křesel a Honza se pokusil zapnout televizi. A ta fungovala. „Já to vážně nechápu.“ začal se rozčilovat a Pepa se k němu tentokrát přidal. „Zkus hádat. Podívej se na kalendář a vzpomeň si na můj sen. Vždyť {všechno}<tr-odsud-1> to spolu <tr-sem-1> souvisí.“ „To máš pravdu.“ Přitakal Honza. Opět zazvonil telefon. Pepa ho zvedl a tam jejich přátelé. „Tak jak jste si užili výlet“ Zeptal se. Ale po odpovědi, že výlet byl bezchybný, dostal vztek a rychle hovor ukončil. Bylo sedm hodin a v televizi začaly zprávy. Hned první věta jim ale dokonale vyrazila dech. „Je 19:00 sobota 14. 8. a my vás vítáme u televizních zpráv.“ „Cože?“ Vytřeštil oči Honza. Pepa se zarazil a chvilku přemýšlel. „Já jsem asi neodtrhl včera kalendář...“ zZačal se omlouvat. Dlouze se na sebe dívali, a pak se rozhlédli po bytě. A začali se smát. Oby byli tak vyčerpaní, že se museli smát.", "original_file": "pr4djir_a_1"}
{"text": "27. listopadu 2008\nMayerová Kateřina\nP1b\n\n1. písemná slohová práce\nVypravování\nTéma: Byl to jen sen\n\nOsnova: 1. Usínání\n2. Město\n3. Velké neznámo\n4. Zuřivé zvíře\n5. Probuzení\n\nUž bylo hodně pozdě, a tak jsem šel spát. Nemohl jsem usnout, ale asi po hodině se mi to podařilo.\nStojím uprostřed velkého rušného města. Kolem mě prochází davy lidí a projíždí auta. Všichni mi něco říkají, ale neslyším je. Vše se odehrává hrozně rychle. Motá se mi hlava a padám k zemi. Zvedám se a najednou je konec. Nikdo tam není, jen já a oprašuji si prach z kalhot. Je to nepříjemný pocit, trochu mě mrazí v zádech. Pokouším se odejít, ale vždy, když se rozejdu, mě něco neviditelného vrátí tam, kde jsem byl předtím. Stojím tam tedy hodiny a hodiny.\nZ ničeho nic jsem úplně někde jinde. Vypadá to jako nějaký útes či rokle. Nevidím, co je za okrajem. Řekl bych, že nic, ale všude je mlha bílá a hustá, že neni nic vidět. Už se stmívá a začíná mi být chladno. Po nějaké době ke mě přichází starý pán. Chvíli se na mě díval a potom řekl: „Pojď se ohřát ke mě domů, vypadáš zmrzle.“ Poděkoval jsem a následoval ho. Šli jsme planinou a pak zas hustým lesem. Nic jsem neviděl, ale větvičky jehličnanů mě švihaly do tváří. Došli jsme až k malému domku. Pozval mě dovnitř a abych se zahřál, tak mi půjčil vypelichaný norkový kožich. Ještě byl cítit naftalinovými kuličkami. Najedl jsem se a, když jsem se zahřál, rozhodl jsem se odejít.\nJen co jsem vyšel ven, přede mnou stálo nějaké rozzuřené zvíře. Chtěl jsem se vrátit dovnitř, ale když jsem se otočil, nebyl tam ani domek a ani ten hodný pán. Běžel jsem tedy do neznámo kam, ale zvíře mě pronásledovalo. Běžel jsem a běžel. Bylo úplně ticho. Byl slyšet jen můj dech a jen mé kroky. Zastavuji se a přede mnou nic jiného než mlha. „To je zas ten útes,“ řekl jsem si. Zvíře nezastavuje. Běží stále ke mě. Zdá se mi, že dokonce zrychluje. Zahnalo mě do pasti, což určitě chtělo. „Skočím nebo se nechám rozcupovat na malinkaté kousíčky,“ ptám se sám sebe. Dělal jsem si naději, že v té mlze může být řeka nebo jezero, a že spadnu do vody a nezabiju se, Skáču tedy,\nNajednou jsem se vzbudil celý opocený, ale byl jsem rád, že se mi to jen zdálo, a že jsem doma ve své teplé posteli. Doufám, že takovou noční můru už nikdy nezažiju.", "original_file": "grp1bmaykat_1"}
{"text": "1.11.2006\nMichaela Bebová, 2.C\n1. písemná slohová práce\nUHLÍ\n(Výklad)\n\nOsnova:\nI. Úvod – čím je pro nás uhlí\nII. 1) Skladba a vznik\n2) Světové zásoby a využití\n3) Těžba\n4) Rozlišení uhlí\n5) Uhlí u nás\nIII. Závěr – negativní vlivy na prostředí\n\nUhlí patří spolu s ropou a zemním plynem mezi fosilní paliva. Bez těchto paliv by se lidstvo nedostalo na takovou úroveň, jakou zde máme dnes, a mnoho lidí by bez nich v této době nedokázalo žít.\n\nUhlí je hořlavá, tuhá hmota organického původu. Skládá se zejména z uhlíku, vodíku, kyslíku, dusíku a síry. Tato organický hmota vznikala v průběhu desítek až stovek milionů let složitými procesy. Většina světových zásob se začala tvořit v období karbonu. Trouchnivěním, rašeliněním a pozvolným uhelnatěním rostlinných látek v močálech za nepřístupu vzduchu při vlhkém a teplém podnebí pozbývaly tyto látky vodík a kyslík, vytvářely uhlík a stávaly se tmavší. Za silného tlaku pak vznikaly vrstvy černého a hnědého uhlí.\n\nZnámé světové zásoby uhlí by při současné spotřebě měly vystačit na více než 200 let. Nejvíce uhlí se nachází ve USA, Rusku a Číně. Uhlí se využívá hlavně jako palivo, ale daleko výhodnější je zpracování jako suroviny v chemickém průmyslu, kde se získává za pomoci karbonizace plyn, černouhelný dehet nebo koks.\n\nUhlí se může těžit dvěma způsoby. Povrchovým dolováním, které se používá, pokud je uhlí blízko zemského povrchu, a hlubinným dolováním, když se uhlí nachází hluboko.\n\nRozlišujeme dvě hlavní skupiny uhlí: černé a hnědé. Hnědé uhlí, méně kvalitní, se těží zejména v Evropě. Užívá se jako topivo a současně při koksování. Nevýhodou tohoto uhlí je, že hodně kouří a vydává málo tepla. Černé uhlí je kvalitnější. Má větší výhřevnost a po spálení zbyde méně popela. Dělí se na dvě podskupiny: uhlí hubená a mastná.\n\nV našem Ostravsko-karvinském revíru se těží čtyři druhy uhlí. Uhlí plamenné, plynové, spé-kavé a uhlí antracitické. O jejich vlastnostech si již nebudeme dále povídat, neboť jsou jen rozšiřující.\n\nVšichni víme, že kouř a plyny vydávané při hoření mohou způsobit spoustu vážných onemocnění. Kouřové plyny způsobují kyselé deště, které mají negativní vliv na životní prostředí a znečišťují vodu. Oxid siřičitý způsobuje skleníkový efekt a znečišťuje ovzduší. Používáním těchto paliv si ničíme prostředí kolem nás, avšak nikdo úplně nezabrání jejich      uplatnění ve světě.", "original_file": "pr2ctbebmic_01_1"}
{"text": "18. října\nPetr Lindenthal\nVypravování\n\nPříhoda z prázdnin\nJednoho letního dne jsme přejeli kočičku. Rychle jsem vylezl ven z auta. Kočička ještě dýchala a tak jsme ji vzali sebou. Můj strýc je zvěrolékař a tak okamžitě přijel. Strýc kočičku prohlédl a řekl že je v pořádku. A od toho dne jsme si kočičku nechali. Museli jsme ji nechat nějaký čas doma. Jednoho dne nadešel čas a pustili jsme kočičku ven. Za chvíli si na zahradu zvykla. Asi tak za 1 měsíc jelo kolem auto. Zničehonic zastavilo. vylezl z něho pán a ptal jse mě kde jsem vzal tu kočičku. Já jsem mu vyprávěl jak se to stalo.", "original_file": "bu5blinpet_03_1"}
{"text": "31.10. 2006\t\nKlára Berková, 2.D\n1. písemná slohová práce\nTkáně - epitely\n(mluvený referát)\n\nOsnova:\nI. Úvod – oslovení posluchačů\nII. 1) Co je tkáň?\n2) Rozdělení tkáně\n3) Epitel\n4) Typy epitelu\nIII. Závěr – poděkování a rozloučení\n\nDobrý den\nDnes bych vám ráda pověděla něco o tkáních a některé jejich typy představila trochu podrobněji, zvláště epitely.\nPokud se chceme bavit o tkáních, musíme nejprve vědět, co to tkáň vlastně je. Je to tedy soubor buněk vykonávající stejnou funkci, mají také přibližně stejný tvar.\nDůležité je rozdělení tkání. Rozlišujeme je na: epitely, pojiva, svalovou tkáň, nervovou tkáň a tkáň trofickou.\nEpitel je krycí tkáň. Pokrývá tělo (kůže). Orgány a vystýlá jejich dutiny (stěna žaludku). Buňky epitelu jsou na sebe těsně nahloučeny, z toho vyplývá, že zde nenajdeme intercelu-láry. Což jsou mezibuněčné prostory. Buňky mají také rozlišenou apikální a bazální část. můžeme rozlišit „spodek“ a „vršek“ buňky. Významnou vlastností je obrovská regenerační schopnost. Vlastně to všichni víme. Když se jen nepatrně škrábneme tak to rychle zmizí a někdy si toho ani nestihneme všimnout. Tím mohu snadno navázat na další věc. Při lehkém škrábnutí nám neteče krev. To je způsobeno tím, že do epitelu nezasahuje cévní soustava. A jak už jsem jednou podotkla někdy si toho ani nevšimneme. To znamená, že to necítíme. I pro tento fakt existuje vysvětlení. Do epitelu nezasahují ani nervy. Nabízí se tedy otázka, jak je epitel tedy vyživovaný. Živiny získává ze spodní vrstvy vaziva.\nEpitely se dále různě dělí. Například podle vrstev rozlišujeme jednovrstevný epitel, mno-hovrstvý epitel a víceřadý epitel. Podle tvaru je to pak epitel dlaždicový, kubický, cilindrický a jiné. Řasinkový epitel se nachází v dýchací soustavě. Pomáhá nám při vdechnutí množství prachu s vykašláváním.    Přechodní epitel bychom našli v močovém měchýři. Jeho buňky mají schopnost se roztáhnout a zase stáhnout. Podle funkce rozeznáváme rezorbční epitel, který obecně něco vstřebává. Pigmentový epitel nacházející se v oku v panence. Smyslový epitel se taktéž nachází v oku v sítnici. Jestliže něco produkují, nazývají se sekreční epitely. Proto jsou například ryby „slizké“. Vyskytují se zde hlenové žlázky, mohou být jednobuněčné nebo mnohobuněčné (v nose). Mazové žlázky neboli alveolární žlázky produkují maz. Potní žlazy nebo také tubulózní žlázy produkují zase pot. Endotel je speciální epitel vystýlající dutiny cév. Můžeme ho nazývat také nesmáčivý epitel. Zabraňuje tvoření kapiček krve v cévách. Tak to k epitelům zatím stačí.\nDoufám, že jsem vás obohatila o soustu nových znalostí. Děkuji za vaši pozornost a snad někdy nashledanou.", "original_file": "pr2dberkla_1"}
{"text": "Vanoče v naší rodině\n\nosnova:\n\n1. Rano o stědrý den\n\n2. Dopoledne u TV\n\n3. večeře {a|u} nadělování\n\n4. nasteva a prochárka\n\nVánoce v naší Rodině\n\nRano na Štědrý den jsme si přispal, protože byly prázdniny. Chudák maminka šla ráno do práce, tak jsem posnídal u babicky vánočku a potom se díval s dědou na pohadky.\n\nNa návštěvu přišla teta, tuk jsme si všichni popřáli hezké svatky. K obedu byl loubový kuba a po obede jsem šel ven.\n\nMáma přisla z práce a připravovala s babickou stedrovecerní večeři. Byla rybí polevka, salat, smažený kapr a řízek. Na stole bylo cukroví a ovoce.\n\nPo večeři jsme chvíli čekali až příjde ježíšek, nebo spís az máma a babicka dají darky pod stromeček. Zazvonil zvonek a naderovalo se. Já, jako nejmladší rozdeluji darky a potom se rozbaluje. Letos byl jJežíšek bohatý. Dostal jsem počítač, monitor, sluchátka, reproduktory, flortbalovou hul oblečení na hory a solnou dýmku, protože jsem alergik, to aby se mi to zlepšilo. Ještě jsme šli k tetě Evě, která bydlí kousek od nás. Od ní jsem dostal skolní batoh u knísku<.>\n\nKdyž jsme šli domů, všude krásně svíti stromečky za okny. Byl to hezky den.", "original_file": "hr6koutom_01_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nMiloš Chromý 12. ledna 2006\n2. C\n\nAbeceda dnešní společnosti (Úvaha)\nKalamita (volný stylový útvar)\nProbouzím se, je neděle ráno (volný stylový útvar)\nDějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí (úvaha)\n\n1.\nDnešní společnost je příliš zhýčkaná. I chudší vrstvy jsou zvyklé žít v přepychu a přebytku. Lidé plýtvají čím můžou. Pitnou vodou, jídlem, dřevem a mohl bych pokračovat. Jako příklad sem si vzal pitnou vodu. Vždyť jí nikdy nebylo dost. Kvůli ní se lidé zabíjejí. V některých Afrických zemích je pitné vody nedostatek a zde, v České Republice plýtváme kde se dá. Byli by jsme tu bez pitné vody? Představte si příchod globální doby ledové. Podle mě by většina lidstva vymřelo. Většinou by to byli ti z bohatších vrstev. Ale v současnosti by to byli i lidé chudší. Přežili by jen ti, kteří by byli schopní obstarat si potravu, pití, rozdělat oheň a postavit si pevný a termoizolační úkryt, který by je chránil před dravou zvěří, ale i před ostatními lidmi, kteří by se jim snažili ukradnout jejich zásoby. Také by se naskytl ten problém, že by značná populace zvířat uhynula. Takže by se lidstvo stěhovalo ne na jih, ale na sever, kde žijí zvířata zvyklá na zimu. Asi bysme přešli ke zbraním jako jsou klacky a kameny. Ale dost už o době ledové.\nAle pokud nenastane doba ledová, co nás kdy ještě čeká? Dle mého názoru buď zničí přírodu nebo mi sami a náš pokrok. Protože kvůli pokroku vznikly zbraně na střelný prach, později i atomové bomby. A jaká zbraň tedy bude další? Zároveň s pokrokem přibývá nemocí, proti kterým nemáme zatím léky. Ale i kdyby sme vynalezli lék proti rakovině, tak se oběví další nemoc, která bude ještě krvelačnější a bolestnější a možná by ani nebyla smrtelná, ale lidé by radši spáchali sebevraždu.\n Já vidím budoucnost lidstva jasně. Lidstvo vymře, a můžeme akorát doufat, že při tom nezničí naši planetu, aby se tu život mohl dále rozvíjet. Ale to je velmi nepravděpodobné. A co si myslíte vy?\n\nOsnova: I. Úvod\n II. Stať: a) Globální doba ledová\n b) pokrok a nemoci\n III. Závěr", "original_file": "cb2cchrmil_01_1"}
{"text": "Americká próza 1. poloviny 20. století\n(literárně-slohová kontrolní práce)\n\nTémata:\nAmerická próza 1. pol. 20. století (odborný výklad)\nVybraný typ hrdiny: a) odborný popis, b) umělecká charakteristika.\nInterpretace vybrané ukázky z čítanka po stránce tematické, jazykové i kompoziční\nVybraní američtí autoři (odborný výklad na základě srovnávací metody)\nAnalýza vybrané ukázky z čítanky po stránce jazykové\nVybraný americký autor (odborný výklad s úvahovými prvky)\nAmerický způsob života a jeho odraz v prózách jednotlivých autorů (odborný výklad, nebo úvaha)\nInterpretace přečtené knihy\n\n\n\n První polovina 20. století znamenala pro Spojené státy americké mimo jiné také vlnu přistěhovalců, kteří prchali z válkami zmítané Evropy. Doufali, že v nové zemi začnou nový, lepší život. Jak vznikl „americký sen“, vděčné téma pro nejednoho kritika. Například Uptán Sinclair neváhal ve své „Džungli“ až naturalisticky ukázat, jak špatně může takový sen skončit.\n Dalším hojně využívaným námětem bylo postavení nějakým způsobem odlišného jedince vůči celé společnosti. Takovým „vyvrhelem“ je i námezdní dělník Lenda ze Steinbeckovy novely O myších a lidech. Nikdo kromě jeho chráněnce Jiřího nerespektuje, že je duševně chorý a potřebuje spíš porozumění než cejch veřejného nepřítele. Tragický závěr příběhu ve čtenáři umocňuje nechuť k pokrytectví lidí.\n Jiným příkladem může být hlavní postava příběhu Stařec Mississippi od Williama Faulknera. Přestože zachrání matku s dítětem před jistou smrtí ve vlnách rozvodněné řeky, soudce mu za domnělý pokus o útěk prodlouží pobyt ve vězení.\n Téměř každý autor pocházející z jihu Spojených států se ve svých dílech zmiňuje o rasové problematice. Typickým příkladem je opět Faulkner. Jeho kniha Absolone, Absolone! vypráví historii jedné rodiny, na jejímž počátku stál bílý, chamtivý, pyšný a rasistický plukovník Sutpen a na konci jeho mentálně postižený černošský pravnouček. Typický důkaz pořekadla „Odříkaného největší krajíc“.", "original_file": "js3jun_01_1"}
{"text": "Můj pokoj\n\nMůj pokoj, který sdílím se svou starší sestrou se nachází ve druhém patře v našem paneláku. Není příliš velký, ale ani malý je tak akorát a neobyčejně útulný. Trávíme v něn většinu času: v pokoji spíme, učíme se, hrajeme si¼\n\nDo pokoje se vchází dveřmi z chodby. V pravo od dveří stojí palanda, nahoře spím já a dole sestra. Kařdá máme u postele poličku. Vedle palandy má moje sestra psací stůl a nad stolem knihovničku. Naproti dveřím je okno, pod oknem mám psací stůl já. Vedle stolu je skříňka na které je postavená televize. pol Po levé straně od dveří jsou skříně. Dvě na oblečení a další dvě z nichž jedna slouží jako knihovna a druhá je na školní věci.\n\nPokojíček máme vymalovaní do broskvové barvy, strop je pokryt bílými stropními deskami. Na podlaze leží koberec vínové barvy. Veškerý nábytek máme ve stejných barvách. V okně sou žaluzie a vidím z něho jak na horu Říp a větrné elektrárny ve {obec}<priv>, tak také na čtyřproudovou silnici.\n\nMůj pokoj a zároveň pokoj mé sestry se mi líbí a ráda v něm trávím svůj čas. Pokojíček se sestrou neustále vylepšujeme, zkrášlujeme a předěláváme, tak aby se nám v něm dobře bydlelo<.>", "original_file": "am6bhaajar_1"}
{"text": "David Zeman\n4. 11.\n\n1. písemná práce\nJak jsem překonal sám sebe\n(vypravování)\n\nosnova: 1) úvod\n\nKdyž nám učitelka zadala témata, ze kterých si máme vybrat jedno ke zpracování, hned jsem věděl, že to nebude procházka růžovým sadem.\nVíte, já jsem nikdy nebyl na nějaké psaní příběhů, pohádek, osnov a popisů všeho možného i nemožného. Každá hodina slohu pro mě byla nekonečných čtyřicetpět minut soužení a zoufalého snažení o vytvoření něčeho, co by trochu odpovídalo zadaným požadavkům. Stejně tak jako dnes.\nUž čtvrt hodiny sedím na židli, přemýšlím, snažím se něco vypotit, čekám na jakési osvícení. Všichni okolo ve třídě už vesele píšou své slohy, jen já ne. Zpocený jsem už dost, ale na papíře nemám skoro nic. První téma zní jednoduše: Propast. No jo, jenže co napsat o propasti? Za boha mě nic nenapadá. Že by něco o Macoše? Ne, o té skoro nic nevím. Nebo snad o propastných rozdílech sociální úrovně života v Somálsku? To tedy taky ne, to je ještě větší hloupost! Říkám si: „Koho by to stejně zajímalo?“\nDále je tu téma lhostejnost. Lhostejnosti je kolem nás dost, to by mohlo být jednoduché! Jen to dostat na papír. Po krátkém zhodnocení zamítám. Pak můžeme psát o vzpomínce! Tak vzpomínek mám mnoho. Ty příjemné a ty nepříjemné. Příjemné nejsou tak světaborné aby zaujaly. A ty nepříjemné? Ty jsou zase moc jednorázové. Vždyť, co bych taky mohl napsat o tom, jak jsem s kamarády kde co vyvedl, rozbil, přelezl, podlezl a porušil kdejaký zákaz.\nNo jo, ale o čem psát. Času už moc nezbývá a já stále nevím jak dál. Mám ještě na výběr dvě téma. Jak jsem překonal sám sebe a Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. Je to sice hezké, ale zrovna si nevzpomínám, kdy jsem se někdy překonal. Snad jedině ráno, chtěl jsem spát, ale musel jsem vstávat a jít do školy. Jenže to je taky moc krátké. Tak snad ta jáma? Sice jsem nezažil, že by to někdy platilo, snad jen v pohádkách, ale budiž.", "original_file": "pr1czemdav_01_1"}
{"text": "1. slohová práce školní\n\n\t\t\t\t\t\t\t\t\t\t16. prosince 2004\n\nTémata:\n1. Ptáš se, jak se mi tu líbí. (dopis)\n2. Představ si, co se mi stalo... (dopis)\n3. Píšu Vám... (dopis někomu, s nímž jsem se nesetkal, nebo se ostýchám hovořit)\n\n1. Ptáš se jak se mi tu líbí?\n\nAhoj Jano!\nVčera jsem dorazila do Finska. Ty víš, že to byl můj sen. A teď se mi splnil, tomu nemohu uvěřit. Strašně se mi zde líbí.\nAkorát ta cesta autobusem nebyla zrovna příjemná. Jeli jsme přes Polsko a ještě než jsme dorazili na polské hranice, tak jsme píchli kolo u autobusu. Vždycky jsem si myslela, že když se píchne, tak je to hodně špatné. Ale naštěstí jsme nejeli rychle. Jen jsme se lekli velké rány, zakývali se ze strany na stranu a pak řidič zastavil. Řekl nám úplně klidným hlasem: „Vyměníme pneumatiku, což bude trvat asi hodinu a půl, tak se zatím můžete podívat po okolí.“ Strašně jsem se divila, protože ani neřekl, ať zachováme klid nebo tak něco. Všichni vystoupili z autobusu a šli se projít.\nAsi po hodině a půl jsme už stáli na hranicích. Nejvíc mě štvali ty kolony aut. Po půl hodině čekání jsme konečně přejeli hranice. Pak už cesta probíhala bez větších problémů.\nDorazili jsme do Dánska, kde jsem čekala asi hodinu na letadlo. Bylo tam strašně moc lidí. Ty víš, že to nemám ráda a ještě k tomu jsem letadlem nikdy neletěla. Byla jsem hodně nervózní, tak jsem strčila letenku do takového podivného strojku obráceně. No takový trapas. Všichni lidí za mnou na mne koukali, jako kdybych byla ten nejhloupější člověk na světě. Tak jsem to zkusila znovu a zase nic. Jednomu pánovi pak došla trpělivost a ukázal mi to.\nLet byl skvělý zážitek. Takový výhled na moře a na finské lesy a jezera.\nTeď už si hovím v horské chatě asi půl kilometru od menšího městečka. Hned jak jsem vybalila kufry, tak jsem ti šla psát své první dojmy. Škoda, že jsi se mnou nejela. Ale řeknu ti, že tady mi samota nevadí. Tady se cítím tak svobodná. Je to tu nepopsatelně krásné.\nVedle chaty je nádherné jezero, na které mám výhled z terasy a městečko v noci nádherně svítí. No prostě romantika. Jsem strašně ráda, že se mi splnilo vidět takovou krásu.\nTa cesta za to stála. Příště musíš jet doopravdy se mnou. Uvidíme se asi tak za dva týdny. Co nejdřív za tebou zajedu a budu ti o všem vyprávět. Už se na tebe těším.\nPozdrav z Finska posílá\n\t\t\t\tEva!\n\nOsnova:\nI. Úvod\nII. Stať: a) nehoda\n\t b) přejezd přes hranice\n\t c) čekání na letišti\n\t d) zážitek z letu\n\t e) první dojmy\n\t f) výhled\nIII. Závěr", "original_file": "cb1cproeva_01_1"}
{"text": "Ahoj Adame!\n\nZdravím tě z roku 2010. Doufám, že ses poučil ze svých chyb. Vystudoval jsi aspoň střední školu a získal jsi maturitu? Já doufám, že nekouříš, nebereš drogy atd.! Vzpomínáš jak jsi předtancovával na plese? Už ses oženil? Máš dům? Nebo ho teď stavíš? Jak se má tvůj bratříček Adam? Doufám, že neukončil svoji kariéru. Jestli ji ukončil kariéru tak ho zpátky nažeň do bazénu! A co tvůj bratr Adam? Oženil se? Má vůbec dům? Má už děti? Neníčíš přírodu jako před 10 lety?! Máš vůbec nějaké zvíře? Pokud ne tak bych ti doporučoval si koupit buď psa nebo papouška. Děláš nějaký sport? Nebo už si skončil se sportem tak se rychle k němu vrať<.> Co pořád hraje Cristiano Ronald? Hraje za Real Madrid? Nebo už ukončil kariéru? Jak je na tom Český tenis? Hraje pořád jako v mých 12 letech Tomáš Berdych? Vzpomínáš na své staré kamarády? Třeba na Adama, Adama a na Adama? Vzpomínáš na staré časy? Jak jsme blbly honili se a tak podobně. Stal ses elektrikářem nebo policajtem jak si chtěl ve 12 letech? Splnily se tvé sny?“ Doufám, že jsi poslechl rady svých rodičů. Zdraví tě tvé mladší já.", "original_file": "hr5zapjak_01_1"}
{"text": "Osnova: I. Úvod\n\nII. Stať: 1) Co Tě čeká!\n\n2) Změna prostředí\n\n3) Třída\n\n4) Co dělám / nedělám\n\n5) Něco o ní <img :)>\n\nIII. Závěr\n\nPtáš se, jak se mi teď daří\n\nZdravím Tě bráško,\n\ntak jsem se konečně dostal k Tvému dopisu. Je to už pár dní, co mi přišel. Promiň, ale dřív to opravdu nešlo. Tvůj dopis končil slovy: Jak se ti Teď daří! Dobrá tedy. Když si to přeješ vědět, myslím, že by mělo být v mých silách vylíčit Ti, co je u mě nového.\n\nZnáme se od dětství a upřímně pochybuji, že nějaká osoba mě zná lépe než Ty! Možná jen jedna, ale k té se dostanu, neboj, přece Ti nezapřu žádné novinky. O ní (teď už víš, že je to dívka <img :)>) budu psát až ke konci, abys byl trochu napjatý a hlavně, protože to bude asi delší.\n\nTak a teď ty věci, které chci napsat nejdřív. Asi největší změna, která mě postihla, je změna nové školy, prostředí. Oproti bývalé škole (dále už jen jako „ústav“) je to zajímavá změna. Léta mého flákání skončili. Na základce to byla pohodička, málo učení, klídek... Tady? Na GJVJ ({název gymnázia}<priv>) je to s prominutím mazec. Nedá se to srovnat. Úplně jiný přístup profesorů. Ale co Ti to tady píšu? Vždyť jsi na „gymplu“ taky! S profesorským sborem vycházím jakž takž. Jde to. S někým líp, s někým hůř.\n\nCo se týče třídy. Hm, co napsat?! Naší bývalé třídě se to nemůže rovnat teď a v budoucnu myslím také ne! Takový kolektiv jak v bývalém ústavu už těžko budu hledat! Neříkám, že ta naše partička, která drží při sobě není super, ale je to hroznej skok zpátky oproti tomu, na co jsem byl zvyklý! Máme tu taky hrozně moc holek, posuď sám: 22 holek na 10 kluků. Trochu menší „slepičárna“ nemyslíš? Proč Ti to píšu? Když vím, že na tom nejseš o moc líp? <img :)> Víš co je ale fajn? Že je tady se mnou můj bývalý spolužák. Za ty 4 roky si skvěle rozumíme a oproti ostatním má velký náskok. Nechci tím říct, že si s ostatními nerozumím!!\n\nTak školy bylo dost. Co se týče mého volného času, skončil jsem se squoshem. Bez Tebe mě to tam už nebaví, neměl jsem s kým soupeřit, s kým se bavit, prohrávat a vyhrávat! Teď jsou tam jen už samí „kořeni“. Ty mě vždycky rozpráší! Všechna bojovnost a chuť po vítězství mě opustila!! Místo toho jsem začal na sobě makat! Jak rád říkáš TY!! Se spolužákem začínáme chodit do posilovny. O víkendech (v sobotu převážně) jsem u táty ve firmě na brigádě! Vzpomínáš, kolik srandy jsme si užili za jeden den na cihlách?? <img :)>\n\nTak škola a teď i volný čas je napsán. Jak jsem Ti slíbil, napíšu pár řádek i o ní! Moc se mi to nechce rozebírat přes dopis, ale slib je slib! Připadám si jako úplný cvok, když Ti to píšu (myslím teď dopis). Bydlíme od sebe 15 minut pěšky a nenajdem si na sebe čas! <img :(> Ty jsi s tím „dopisováním“ začal a musím uznat, že je to dobrý nápad. Teď ale zpátky k tématu. Opravdu Ti o ní budu vyprávět, až se potkáme. Na začátek jen prozradím, že je ANDĚL!!! Kdybych měl psát, napíšu několik listů! Ještě jsem nebyl nikdy takhle štastný a nepotkal jsem tak úžasnýho človíčka!!!\n\nTak brácho, mojí adresu máš. Mé číslo znáš. Pokud budeš chtít napiš mi. Líbat Tě nebudu jsme přece už velký kluci!!\n\nTak se měj krásně\n\npiš třeba básně (jak JÁ)\n\nAdam", "original_file": "cb1ahafjak_01_1"}
{"text": "Andrea Šáchová, I. C\n4. 11. 2003\n\n1. písemná práce\nVZPOMÍNKA\n(vypravování)\n\nOsnova: Úvod: Vyhlídka na prázdniny\nStať: 1) setkání v lese\n2) začátek nového přátelství\n3) závody\nZávěr: příští rok?\n\nSnad nikdy nezapomenu na prázdniny minulého léta. Skoro celé jsem je měla trávit na naší chalupě u dědečka a babičky, a tak jsem si myslela, že budou nudné a pomalu jsem začala odpočítávat dny do 1. září. Ale nic neštěstí nebylo, jak jsem si představovala.\nVšechno začalo jednoho slunného dne. Babička říkala, že potřebuje houby do polévky na oběd. Já jsem stejně neměla co dělat, tak jsem se ochotně nabídla, že jí košík nasbírám. Šla jsem po lese už skoro s plným košíkem zdravých křemenáčů a pravých hříbků, když tu se z lesní cesty vyřítila závratnou rychlostí dvě horská kola. Prohnala se kolem mě až mi košík vypadl z ruky. Naštvaně jsem na ně zakřičela: „Blázni, nevíte snad co jsou to brzdy?!“ Oba kluci na kolech smykem zabrzdili a k mému údivu mi šli pomoct rozsypané houby posbírat. Při sbírání jsem se dozvěděla, že jsou to bratři Milan a David a že také tráví prázdniny na chalupě. Už se blížilo poledne, tak jsem radši rychle spěchala zpátky k chalupě, abych nemusela poslouchat spílání starostlivé babičky, která už nedočkavě očekávala houby do polévky.\nDruhý den ráno jsem šla se svým psem na procházku dolů do vesnice. Hádejte koho jsem nepotkala!? Milana a Davida! Kluci mě už z dálky poznali a šli mi na proti. Od té doby jsme se zkamarádili a zbytek prázdnin trávili společně. Každý den jsme měli nový zajímavý program. Chodili jsme se koupat k místnímu rybníku, jezdili jsme na kolech po lesích, nocovali jsme na strašidelné zřícenině, chodili jsme na výlety. Prázdniny se krátily, ale my jsme na to nemysleli. Nepamatuji si den, kdy bychom nebyli spolu. Milan se stal mým nejlepším kamarádem. I dnes jsme skoro jako bratr a sestra.\nJednou o víkendu, když jsme šli kolem informační tabule, kde se co děje, upoutal kluky plakát, který zval na mužské teréní závody na horských kolech. Milan hned zajásal a jeho tvář se rozjařila. „Jé, koukejte, závody a jsou ve vedlejší vesnici!“ David si zatím zkoumavě prohlížel trasu závodu. „Podívejte, jede se to kolem Dračí skály, tam to přece dobře známe“ řekl. Protože pro závodníka je velmi důležité, aby znal trasu, kudy se závod pojede, a kluci ji znali jako své boty, protože jsme po ní často jezdili, rozhodli se, že se závodu zúčastní ne jako diváci, ale jako závodníci. Do závodů zbýval ještě týden, a tak jsme si trasu kolem skály ještě párkrát projeli. Znali jsme ji tak dobře, že bychom ji projeli snad i poslepu. Závody se blížily. Nastal den s velkým D. Závodníci byli už připraveni na startu a nedočkavě čekali, až startér vystřelí z pistole. „Prásk!“ ozvalo se ze startovací pistole. Závodníci vyrazili. Závod byl vyrovnaný, ale Milan přeci jenom podle očekávání zvítězil. David dojel „Hurá, hurá!“ oceňovali jejich výkon pokřikem přihlížející diváci. Celý průběh závodů byl natáčen na kameru, tak byli kluci i druhý den ve Sportovních novinách! „Co víc si přát?!“ gratulovala jsem oběma klukům. „Snad aby ještě prázdniny nekončily“ podotkl jeden z bratrů.\nPrázdniny skončily, ale byly to ty nejlepší, co jsem zatím zažila. Říkám schválně zatím, protože věřím, že ty příští budou ještě lepší. Zpátky do \"velkoměsta\" jsem odjížděla s pocitem, že jsem našla dva skvělé kamarády. Byla jsem plna dojmů a zajímavých zážitků, které jsem si ještě dlouho přehrávala v hlavě a ráda na ně dodnes vzpomínám.", "original_file": "pr1csacand_01_1"}
{"text": "Moje školní taška\nNa každý den školy jsi beru s sebou na záda svojí brašnu, která mi pomáhá udržet v ní učení.\nMoje taška je ušita s černo – červené látky, tvoří ji také pět kapec, která vypadají jako červená srdíčka. Také obsahuje tři velké kapsy, do kterých se vejde skoro všechno.\nVe vnitř nosím učení, desky a penál. Části vyplňují rozdělené na menší a malé kapsičky také jsou zaplněny potřebnými věci. Zavazadlo má na sobě napsaný název „TOPGAL“\nK mé tašce mám vztah úplně hezký a neumim si představit že bych jí nemněla pamáhá mi nosit učení, ale také je někdy těžká.", "original_file": "cl6akradom_1"}
{"text": "Turguetris, 18 června 2010\n\nAhoj Adame,\n\ntak už jsme doletěli a odvezli nás do hotelu.\n\nZítra pojedeme na výlet do města, nakupovat. Je tu strašné teplo.\n\nTak ahoj už musím jít.\n\nAdam\n\nP. S. Přiletíme za čtyři||dny.", "original_file": "cbrod5b_01_1"}
{"text": "31.10. 2006\t\nPetr Kužel, 2.D\n1 písemná slohová práce\n<nalepený barevný obrázek lokomotivy>\nlokomotiva řady 477.0\n„Papoušek“\n(výklad)\n\nosnova:\nI. Úvod: technické parametry\nII. 1) Technický popis\n2) Provoz\n3) Komponenty stroje\nIII. Závěr – shrnutí – konec provozu\n\nPotřeba výkonných lokomotiv pro příměstskou dopravu Prahy, Brna a Ostravy přiměla ministerstvo dopravy k objednání lokomotiv, které by splňovaly náročný provoz v okolí těchto měst. Výrobnímu podniku ČKD Praha byla zadána výroba tendrovek řady 476-1. První serii vyrobené v roce 1951 bylo upraveno hmotnostní rozložení na nápravu a následně byla přeznačena na „naši“ řadu 477.0. Lokomotiva splňuje požadavky příměstského provozu svými technickými parametry. Rychlostí 100km/h, hmotností 128t. a výkonem 1540kW. Raritou tohoto stroje je souvislá kapota od vodojemu k budce. Poprvé v historii byl použit celosvařovaný kotel svařený se skříňovým kotlem.    Topeniště s natřásacími rošty Houlston mělo spalovací komoru, dvě varné roury a termosifon. Dýmnice byla vybavena výfukovým zařízením Kychlap s dvojitým komínem. Nápravová ložiska včetně spřažených, běhounů i hnacích náprav byla valivá SKF. Tříválcový parní stroj měl šoupátka Trafimov. Heusingerův rozvod byl ovládán pneumatickým servomotorem. Vodojemy, které původně čítaly 15m3 vody u první série byly nahrazeny v druhé serii vodojemy o objemu 13 m3. Uhlák měl objem 7 m3. Tato změna dopomohla k lepšímu rozložení jízdy, hmotnosti a celkově ke zlepšení jízdních vlastností. Lokomotivy byly z výroby opatřovány modrým nátěrem s červenými koly. Díky tomuto pestrobarevnému nátěru si vysloužily přezdívku „Papoušek“. S postupným rušením parního provozu, který byl zapříčiněn nízkou efektivitou a ekologií parní dopravy, ale především postupnou elektrifikací hlavních tahů právě v okolí Prahy, Brna a Ostravy. Tyto stroje však patřily k moderním představitelům parní trakce, a proto jejich provoz pokračoval až na přelom sedmdesatých a osmdesátých let. Nejprve byly na počátku sedmdesátých let vytlačeny z velkých měst a dosloužily na osobních a spěšných vlacích na severu Čech. Poslední „Papoušek“ byl vyřazen v roce 1979 a to na trati z Děčína do Ústí nad Labem. V České republice jsou uchovány dvě lokomotivy řady 477.0, a to 477.043 a 060. Na Slovensku je to lokomotiva řady 477.013. Jako provozní muzejní exponáty jsou udržovány 477.013 a 477.043. Lokomotiva 477.013 v Lužné u Rakovníka (Železniční muzeum ČD) a lokomotiva 477.043 v Popradě (KD)", "original_file": "pr2dkuzpet_1"}
{"text": "Popis knihy Tom Sawyer\n\nV ději se přesouváme na přelom 19. a 20. stoletá do USA. Tom Sawyer žil ve městě Saint Petersburg, který je poblíž řeky Mississippi. Tom je sirotek a proto žije se svou tetou Poly. Jeho nerozlučným kamarádem je Hucklebery Finn. Huckův život není tak příjemný, protože je tulák a jeho otec je vyhlášený městský ožrala. Tom je takové třídní zlobidlo doprovázené Huckem. Jejich životy jdou velice poklidně, to se změní až v době, když jsou oba chlapci na hřbitově a uvidí vraždu. Tom i Huck vědí, že vrahem je Joe Indián, avšak obviněným je jistý Muff Potter a to Tom nenechá jen tak být, proto jde svědčit k soudu a vydaří se mu ospravedlnit Pottera.\nTom se díky patáliím dostal až k pokladu a dostal odměnu.", "original_file": "js9bhralad_1"}
{"text": "Jak jsme byli s Mikim na chatě\nDorazili jsme s Mikim na chatu a všechno jsme si prohlídli. Pak jsme nasedli na kola a jeli se dívat na zvířata. Hráli jsme turnaje ve fotbale, kopali penalty, dávali si závody a často jsem ho nechával vyhrát. Byl tam i jeho děda. Všichni jsme si vyrobili prak, našli kameny a stříleli do starých vrat. Viděli jsme i koně a ovce.\nDruhý den nám nepřálo počasí, ale zajeli jsme s Mikim nakoupit, protože jsme se brzo vzbudili. Miki se chtěl kouknout co je za těmi vraty, a tak jsme tam zajeli a vešli dírou ve vratech. Miki šel první, ale spadl do bahna, tak jsem ho zvedl. Za starými vraty nic nebylo. Jeli jsme dál a uviděli starou opuštěnou budovu. Proto jsme se s Mikim dohodli, že se vyzbrojíme a budovu propátráme. Dojeli jsme si pro pistole a praky a cestou nasbírali kamínky. Dorazili jsme k budově, já jako pátrač šel první, zamnou Miki a děda. Tiše jsem zašeptal: „Pssst mohl by tady být nepřítel.“ S Mikim jsme byli přikrčeni u dveří a děda nám je otevřel. Budova byla prázdná\nV noci ve stanu mě Miki vzbudil se slovy. „Páťo slyším nějaký rachot.“ Vylezli jsme a viděli dědu, jak něco vyrábí. Třetí den nás překvapil bojovou hrou. Odměnou nám byly odznaky „bobříků odvahy„ které děda vyráběl v noci. Nakonci týdne jsme jeli spokojeni domů.", "original_file": "cl6cmoipat_1"}
{"text": "1.11.2006\nPetr Návrat, 2.C\n1. písemná slohová práce\nSázení - Chance\n\nI. Úvod – čím se Chance zabývá\nII. 1) Ako sázka\n2) Kombi sázka\n3) Rozpis a desítka\nIII Závěr\n\nSázková kancelář Chance je druhá nejrozšířenější sázková kancelář v České republice. Více poboček má pouze její velký konkurent Tipsport. Chance není pouze sázková kancelář, ale také sponzor několika fotbalových a hokejových týmů. Chance je hlavním sponzorem fotbalového klubu Slavia Praha. Teď už nebudu mluvit o Chanci, ale o sázení. Sázet se dají čtyři druhy tiketů: ako sázka, „akovka“, kombi sázka „kombík“, rozpis „maxík“ a desítka. Ako sázka nemá omezený počet zápasů, ale je omezen kurz, tak že celková výhra nemůže být vyšší než dva a půl miliónu korun. Minimální vklad na tento druh sázky je 20Kč plus 10% daň.\nKombi sázka je mnohem propracovanější než ako sázka a rozpis. U tohoto tiketu se může sázet maximálně 32 zápasů. Všechny zápasy se rozdělí na několik skupin podle vašeho výběru. Jedna skupina je vlastně jako jeden zápas, protože když na ako sázce nevyjde 1 zápas, celý tiket je už bezcenný a může se vyhodit, ale zde u kombi sázky může být chyba a stejně můžu vyhrát ještě nějakou hotovost, minimální vklad na tomto druhu tiketu je 30Kč + 10% daň. V sázkové kanceláři Chance existují ještě dva druhy tiketů: rozpis a desítka. O rozpisu toho moc nevím tak se raději budeme bavit o desítce. Desítka je speciální ako sázka na určitou fotbalovou ligu, která má 20 nebo 18 týmů. Liga, která má však 18 týmů musí mít druhou ligu. Na této sázce se sází pouze 10 zápasů. Každý zápas musí mít čistý tip. (Čistý tip – 1 – výhra domácích, 0 – remíza, 2 – výhra hostů) U těchto deseti zápasů se sečtou kurzy a vynásobí minimálním vkladem 20-tiKč. „To by však byla malá výhra!“ a proto se u desítek vypisuje bonus 300 tisíc a více korun. Tak to by bylo vše. Velmi rád sem vás se sázením seznámil a jestli vám bude něco nejasného, tak jsem vám k službám.\n*protože se --- mi hrají další skupiny.", "original_file": "pr2ctnavpet_01_1"}
{"text": "Hokejová povídka\n\nDnes už je to přesně rok. Slunce nesměle vykukuje spoza mraků a fičí studený, severní vítr. Ne a ne přijít zima. Počasí je jiné než před rokem, ale nálada pořád stejná. Osm tisíc sedm set||šedesát hodin, pět||set dvacet pět tisíc šest||set minut, třicet jedna milionů pět||set||třicet šest tisíc sekund. Dá se za takovou dobu zapomenout? Jsem si tím jista, nedá! Zapomenout se nedá nikdy.\n\nOdlesk ledové plochy, třeskot hokejek, záblesky nožů na bruslích, pronikavý hlas píšťalky. To všechno byl jeho život. Pokud byl na ledě byl to on. Nespoutaný, sebejistý, s vírou v to, že všechno dokáže, odhodlaný zvítězit a rvát se o to vítězství do poslední chvíle. V tu chvíli to byl někdo jiný. Hrál hokej. Byl to hráč a dobrý hráč. Ve chvílích kdy byl na ledě zapomínal na okolní svět. Vždy jsem si myslela, že ho znám, ale nebyla to tak docela pravda. Dokázala jsem sice odhadnout jeho reakce, ale přesto občas zůstával uzavřený do sebe a ve svém hokejovém světě přemítal, jak být lepší a lepší. Chtěl být tím nejlepším. V jeho mysli se otevíraly všechny Ruské a Kanadské ligy a vítaly ho mezi sebe. Jako by existovali dva. Ten na ledě a ten mimo led. Nevím proč, ale vždycky jsem měla radši toho prvního. Jeho životem byl prostě hokej. Nalezl v tom sportu něco, co už dlouho hledal. Byla to sebejistota, volnost a touha. Touha po vítězství. Trávil na ledě každou volnou chvíli. Stal se jeho součástí. A bohužel se pro něj stal i osudným. Už tenkrát, dříve, když narazil hlavou do mantinelu, kdy stačilo jemn pár centimetrů a mohl umřít, bylo jasné, že to není jen obyčejný sport. Čím prestižnější a důležitější byly zápasy, tím se stávali hráči agresivnější a nervóznější. A jako každá věc, tak i hokej dokázal ukázat svoji stinnou stránku. A právě před rokem si vybral tu nejkrutější dalň, jakou mohl. A proto se ho někteří lidé bojí. I já jsem pochopila, že zdánlivě nebezpečná hra není taková, jak se na první pohled může zdát. Nejspíš jsem ho začala v duši nenávidět, protože mi ukázal, kdo má navrch.\n\nTen den se hrálo domácí utkání. Šlo o všechno. O vítězství, postup do baráže, čest a samozřejmě slávu. Nikomu z předešlých týmu se postup do vyšší soutěze ještě nepovedl. Všichni to věděli, a proto to bylo jiné. Vždy tak sebejistí hráči pod maskou zdánlivé pohody měli strach. Byl to neobvyklý pohled jakým se na mě podíval. Na ten nikdy nezapomenu. Byl v něm poprvé strach a nejistota. Jakoby něco tušil, ale to přece nemohl! V rádiu vyhrávali nejnovější hity a tribuny vířily zelenožlutými barvami a bubny se zaléhaly po celém stadionu. První třetina skončila nerozhodně, a to 0:0. Hráči odcházeli do kabin ještě pod větším tlakem než před začátkem utkání. Druhá třetina byla jasně v režii našich hráčů<.> Dokonce se hráči číslo dvanáct podařilo vsítit gól. Skóre bylo tedy 1:0 pro domácí. Na straně soupeře byl vyloučen hráč číslo 61 za podražení. Zápas začínal nabírat obrátky. Už to nevypadalo, jako boj o vítězství, ale o všechno. Na třetí třetinu nastoupili protihráči značně rozhození. Přesto soupeř poměrně snadno vyrovnal. Zbývaly tři minuty do konce. A v tu chvíli se ukázalo, ze je právem kapitán. Úplně sám projel celé hřiště a potom, co překonal obranu, dokázal dát gól. Vedli jsme 2:1 a tým domácích úspěšně mířil k cíli. Byla ohlášena poslední minuta utkání. A ta rohodla o všem následujícím. Znovu se dostal k puku. Vypadalo to, že chce zpečetit vítězství, které bylo nadosah. Podařilo se mu nabrat rychlost. Stadion začal vířit vítěznou euforií. Zvuky bubnů zesílily a zaplňovaly postupně celou halu. Podařilo se mu, za mohutné podpory fanoušků, vyhnout protihráčům a mířil na bránu. Bohužel obránce protihrajícího týmu se nechtěl vzdát bez boje. Viděl sice, že už ho nestíhá, ale pomohl si malým „háčkem“. Podržel ho za pravý bok. Ztratil stabilitu, puk mu sklouzl z hokejky a upadl. Bohužel byl už moc blízko brány a taky mantinelu. Obránce, který použil nelegálního způsobu, aby ho zastavil, pouze upadl. Jenže on něměl takové štěstí. Byl více zajetý a upadl na záda. Nestihl se už v pádu otočit a naboural hlavou přímo do mantinelu. Bubny v hale utichly, lidé vstávali ze sedadel a siréna ohlásila konec utkání. „Zvítězili jsme:“ neslo se mi hlavou, ale tato skutečnost pro mě nebyla vůbec důležitá. Nezvedal se, jen tam dál bezvládně ležel. To už u něj bylo spoustu lidí. Týmový lékař, masér, spoluhráči i protihráči se okolo něj shromáždili. Odněku zněla siréna sanitky a přibíhali další lidé. Naráželi do mě a dav, hrnoucí se schodištěm dolů, mě začal unášet s sebou. Někdo na mě zavolal. Nebyla jsem schopna reagovat. Měla jsem strach. Bezvládně ležel na nosítkách. Chytila jsem ho za ruku. Byla ledová a bezvládná. Poslední pohled na hlavu fixovanou límcem, a pak už jen modrá světla sanitky.\n\nLidé se začali rozcházet. Zůstala jsem tam skoro sama. Na led vyjela rolba. Stála jsem sama na hokejové střídačce v potemnělé hale a l tušila, že je konec. Že už ho nikdy neuvidím. A domněnka se stala skutečností. Smrt nastala při převozu do nemocnice. Ledový sport si vybral svou krutou daň. A za jedno vítězství XXX hodně nepřiměřenou. A jediné, co po něm zbylo je dres, který na jeho počest visí na konstrukci hokejového stadionu. Už je to rok!", "original_file": "pr4esveann_1"}
{"text": "12. ledna 2006\nNela Veselá 1. B\n1. stylistická kompozice – srovnávací\nPopis\nMoje nejlepší kamarádka\nOsnova:\n1) jméno, věk, bydliště – informace o kamarádce\n2) postava\n3) a) obličej\nb) vlasy\nc) oči\nd) nos\ne) rty+zuby\nf) tváře+pleť\n4) její záliby\n5) co spolu podnikáme\n6) vztah ke kamarádce\n\nMoje kamarádka se jmenuje Anna Musilová. Je jí dvanáct let a chodí do šesté třídy ZŠ. Bydlí v Praze-9 na Proseku.\nMá silnější postavu, ale je sportovní typ. Měří přibližně 160cm a váží 50kg.\nJejí obličej je kulatý. Vlasy má jemnější a dlouhé po ramena. Mají špinavě blonďatou barvu. Občas má i červené proužky, které si nechává nabarvit u kadeřnice. Oči má krásně modro-zelené, blízko u sebe a velké. Nos má kulatější, menší a rudější než pleť jinde na obličeji. Její rty jsou plné, červené a zuby krásně bílé, rovné a velké. Tváře má baculatější. Dobře se opaluje, aproto je snědějši.\nBaví jí hodně činností. Ráda čte, maluje, hraje badminton, počítačové hry, chodí na keramiku a občas si zahraje i stolní tenis – pinpong.\nRády spolu chodíme do kina, také spolu nakupujeme oblečení a jen tak se loudáme po obchodech.\nDoufám, že nám naše přátelství vydrží dlouho.", "original_file": "ces1bvesnel_1"}
{"text": "Bochňák, Jan, Gymnázium J. Seiferta\n\nMarry W. Shelleyová: Frankenstein\nFrankensteinovo trápení\n\nVybral jsem si jako povinnou četbu Frankensteina, protože jsem chtěl prožít něco strašidelného, po přečtení první kapitoly jsem zjistil že kniha je doslova nabytá city. Autor byl velice neštastný v době kdy toto dílo psal, a proto své city vepsal do knihy.\nAutor vtipně využil vyprávění v 1. osobě, čímž umožnil důvěryhodnější prožití děje.\nPříběh pojednává o vynálezci který dokázal neuvěřitelnou věc,...dát život. Bohužel si neuvědomil jaké by to mohlo mít následky a způsobil tím neuvěřitelné utrpení ne jen sobě, ale i tvoru kterého stvořil.\nŽe je dílo romantické, to se pozná hned na první pohled, city jsou stvárněny tak věrohodně že jsem se v některých částech málem rozbrečel, nebo naopak jsem měl radost když se něco podařilo.\nAbych pravdu přiznal víc jsem „fandil“ tomu stvoření, v části kdy ho lidé z města chtěli zabít a říkali že je zrůda, se mi ho tak zželelo.\nPtáte se proč se mi Frankenstein tolik líbil? Nejprve mě uchvátil úžasný nápad a poté jsem se tak vžil do děje že jsem se od knihy nemohl odtrhnout.", "original_file": "js9mbocjan_1"}
{"text": "23. 3. 2006\nMarek Luňák\n2. písemná práce\nNEZNÁMÉ MÍSTO\n(subjektivně zabarvený popis)\n\nNEZNÁMÉ MÍSTO\nPři nedělní procházce lesem jsem se najednou ztratil. Když se mi podařilo částečně se zorientovat a vyjít z něho ven, ocitl jsem se na neznámém místě. To místo bylo kouzelné ale i děsivé. Vůbec jsem nevěděl, kde jsem. Nikdo přede mnou, nikdo za mnou, nikde nikdo. Takové ticho, jaké bylo tam bylo až děsivé. Srdce mi bušilo jak o život. Nevím, jestli to byl strach, úzkost nebo co. Byl to zvláštní pocit. Když jsem se rozhlédl po okolí, začalo se mi tam moc líbit. V dáli tekl potůček s vodou tak čistou a průzračnou jako nejtřpytivější křišťál. Tráva byla tak nádherně heboučká jako green golfového hřiště. Procházel jsem se po té nádheře a bylo mi úžasně. Zapomněl jsem na vše zlé, na všecky problémy, co mě potkaly. Rozhlížím se po okolí, vidím si hrát dvě srnky, zajíčka okusujícího jetel, motýly sající nektar z krásných kytek, které rostly všude okolo. Obloha byla nádherně modrá, nikde nebyl ani mráček. Ptáčci cvrdlikali líbezné melodie a sluníčko, zářící jak nejjasnější drahokam, svítilo a svítilo. Procházel jsem se po této nádheře a připadal si jako v ráji. Ať jsem se podíval kamkoliv, všude byla krásná příroda, která byla jak z pohádek, které mi byly čteny v dětském věku před spaním. Ale pořád mě hlodal červíček nejistoty. Kde se to tu vůbec vzalo? Nikdy jsem tu nebyl, ale připadá mi to, jako bych to tu znal léta. Pomalu mě opouštěl strach, který jsem měl na začátku. Najednou jsem se ocitl u krásného domu. Byl tak nádherný až oči přecházely. Na dvorku si hrály tři malé děti. Každé z nich mělo nádherné oblečení. Oči modré jako pomněnky, vlasy světlé, na nich barevné čepičky. Z okna vykoukla překrásná žena. Vypadala jako anděl. Jen jí chyběla křídla. Krásné plavé vlasy do půlky zad, oči jak dvě studánky a pohled svůdné modelky. Přicházím blíže a snažím se jí něco říct. Jenže dělá že neslyší. Snažím se jí dotknout jenže ruka jí projede jako v mlze. V tu ránu se probouzím. Vím, byl to sen. Toto neznámé místo jsem si vysnil jako svoji budoucnost.", "original_file": "pr2cflunmar_02_1"}
{"text": "5. prosince 2008\nSkloničková\nP2\n\n1. písemná slohová práce\nCharakteristika, popis\nTéma: Byl to jen sen\n\nOsnova: Úvod: Ocitnula jsem se v pokoji\nStať: a) popisuji místnost\nb) spatřím štěně\nc) jeho popis\nZávěr: byl to pouze sen\n\nPomalu rozostřuji a uvědomuji si, že nic nevidím. Nacházím se v místnosti s divnou atmosférou. Nelíbí se mi tady, protože tma mě velice znervózňovala. Konečně se rozsvítí světlo a místnost vidím nejprve rozmazaně, ale poté už v jasnějších barvách.\nPokoj hrající všemi barvami na mě působí velice šťa-stně, ale když pohlédnu na jeho stěny změné se to. Na stěnách jsou bílé rámečky, ve kterých se ukrývají fotky rodin působící veselým dojmem. Z toho mi šel ošklivý mráz po zádech. Bude to nejspíš tím, že nemám úplnou rodinu. Raději poodstoupím dále.\nChvíli jen tak postávám a poté se zahledím do temného rohu na konci místnosti. Spatřím tam malé štěně, a proto běžím k němu. Stojím kousek od něj a prohlížím si ho.\nŠtěně menšího vzrůstu má srst zbarvenou do hnědé s malými bílími flíčky. Na hlavičce mu poodstávají dvě špičatí ouška. Jeho hnědá očka jako špendlíkové hlavičky na mě se zájmem koukala. Uprostřed nich má roztomiloučký černý čumáček s otevřenou tlamičkou a růžovým vyplázlím jazýčkem. Jeho ocásek se neposed-ně hýbá ze strany na stranu. Nejspíše bude přátelský.\nPředstavuji si, jak ho vezmu k sobě domů a budu si s ním hrát. Vrátím se zpět do místnosti. Přicházím k pejsku, už se pro něj rukama natahuji, že si ho vezmu do náručí a odnesu domů. Leknu se, někdo zhasnul. Když otevřu oči, ocitnu se ve svém pokoji, škoda myslela jsem si, že bych mohla mít konečně svého pejska. Ale o tom se mi může pouze zdát.", "original_file": "grp2skl_1"}
{"text": "3.11. 2005\nŠRÁMKOVÁ TEREZA\n1.písemná práce\nREALITYSHOW\n(referát)\n\nDobrý den všem příznivcům i odpůrcům této televizní zábavy. Cílem mého referátu je, říci vám, co vlastně realityshow znamená, co může, a naopak nesmí obsahovat a můj názor na tuto dominantu dnešní doby.\nVíte, co vlastně realityshow znamená? Toto slovo se skládá ze dvou slov, realita a „šou“. Slovo realita v tomto případě znamená skutečný život, situace a slovo „šou“ znamená zábava. Když to shrnu, tak realityshow znamená skutečný život, který je prezentován jako zábava.\nRealityshow jako taková existuje od nepaměti. Vždyť i takové gladiátorské (hry) zápasy byly svým způsobem realityshow, ale to už v této době nikoho ani nenapadne. Dnes, když někdo vysloví realityshow, tak se každému vybaví například „lepší zůstanou“, což je znělka dnešní nejúspěšnější realityshow VyVolení, kterou vysílá televize Prima, nebo svalnaté tělo pornoherce Filipa, který je velkým favoritem realityshow Velký bratr, kterou vysílá konkurenční televize Nova. Ano, v dnešní době vidí každý jen peníze a úspěch, proto právě tato zábava má takový úspěch.\nMyslím, že nikdo by se nenechal zavřít do domu, kdyby za to nebyla odměna. A dnes je ta odměna opravdu lákavá. Kdo by nechtěl vyhrát deset milionů jen za to, že se před televizní kamerou nají, nebo si vyčistí zuby? Někomu by sice mohlo vadit, že nemá přístup k informacím, že nemá svobodu, ale výhra je opravdu lákavá. A na tomto principu je postaven úspěch televizních stanic. Každého až na výjimky zajímá, kdo nakonec bude ten nejlepší a získá pohádkovou výhru.\nAle ne vždy tomu tak bylo. Dříve byly realityshow postaveny na tom, co člověk opravdu vydrží. Vzpomínám si na jednu takovou. Úkolem bylo vydržet co nejdéle nespat. Nikdo z dobrovolníků nedostal žádnou pohádkovou výhru, ale myslím, že jim to nevadilo. Oni byli spokojení se svým výkonem. Ne jako dnes.\nRáda bych vám ještě řekla jednu zajímavost. V dnešní době mají realityshow pravidla, která určuje veřejnost. Před 22. hodinou se na televizních obrazovkách nesmí objevit nic, co by mohlo pohoršovat mládež (sprostá slova, sex). A právě ta sprostá slova se stala problémem. Obě televizní stanice za nedodržení pravidel dostaly pokutu. Myslím, že pokuta ve výši čtyři miliony korun byla dostačující a pro televize tak nepříjemná, že nyní každé sprosté slovo vypípávají. Aspoň k něčemu ty pokuty jsou! Můj názor na realityshow je, že se mi to vcelku líbí. Nedovedu vám vysvětlit proč, asi mě jen zajímá nový styl zábavy. Vím, že každý z vás co tu sedíte máte na tuto zábavu svůj vlastní názor. A to je dobře. Nebudu vám přeci vnucovat ten svůj...\nNa závěr bych vám všem chtěla moc poděkovat za pozornost a doufám, že jsem vám aspoň trochu pomohla pochopit, proč právě realityshow zaznamenává v dnešní době takový úspěch.\nDěkuji a nashledanou!", "original_file": "pr2cfsrater_01_1"}
{"text": "Přestávka v naší třídě\n\n „Už zbývá jen pár minut,“ říká si určitě nejeden žák naší třídy. Vyčerpán tou úmornou nekonečnou hodinou, těší se na zaslouženou přestávku. Zaslouženou určitě, poněvadž jak jinak odměnit pilného žáka, který se musí při výuce velmi soustředit. Toto však neplatí jen pro naši třídu, ale pro všechny. U nás se to liší pouze v tom, že z hodiny se někdy stává jakoby již přestávka. Tu a tam se kdosi vybavuje o čemsi a výsledně zazní hlas profesora o síle hromu. My se samozřejmě bleskově zklidníme. A hle, zvoní!\n\nZa ten necelý rok jsme si ve třídě již na sebe zvykli, a proto se o přestávce rozhodně nenudíme. Ať už se jedná o 10-ti minutovou či větší 20-ti minutovou přestávku, čas vždy běží jak o závod.\n\nNejoblíbenější je pro nás velká přestávka, o které máme mnoho času probrat veškeré dění s kamarády, připravit se na nějaký předmět, jít si zasportovat na dvůr a také na to, abychom se občerstvili. Za občerstvením chodíme do nedalekého Pekastu. Obvykle neprobíhá tato cesta nijak dobrodružně, prostě nic zajímavého, ale tenkrát…\n\nTo byl zrovna zrovna a my jsme se jako obvykle o velké přestávce vydali do Pekastu. První, co nám bylo překážkou, byla ohromná zima, kterou jsme nečekali. Ovšem s tím, co následovalo, jsme opravdu nepočítali. “Sněží,“ se údivně rozlehlo po nevelkém krámku s pečivem. V tom, jakoby na povel, se všichni otočili a opravdu tomu bylo tak. V období, kdy předcházející dny plulo slunce na obloze jen s chvilkovým skrytím za mraky a zároveň při příležitosti zkoušení funkčnosti topení ve škole, nemusí být překvapující to, že jsme mnozí měli na sobě pouze trička a své mikiny jsme nechali ve škole.\n\nChtě, nechtě jsme, ani již netuším jestli s rozloučením, rozběhli zpět k naší škole. Sníh se sypal a my jsme radostně povykovali. Teď ještě to krátké vystavení sněhu a chladu než se nám podařilo otevřít dveře do školy. A nakonec, jak to bývá, vše dopadlo dobře.\n\nDnes na to vzpomínáme se smíchem, protože se nám povedlo pobavit tím třídu. Všichni se smáli našim zmrzlým výrazům a tomu, jak rychle jsme si navlékli své mikiny. Nakonec jsme si ještě i oddychli, že se topí, s čímž jsme byli předtím nespokojeni.\n\nOSNOVA: 1. ÚVOD\n\n2. STAŤ – O tom jak trávíme přestávku\n\n− Výprava do pekastu\n\n− Rychlý návrat do školy\n\n3. ZÁVĚR", "original_file": "cb1akasmic_02_1"}
{"text": "Formální analýza básně Viktora Dyka\n\n Autorem básně Země mluví je Viktor Dyk. Tato báseň je buřičská a napsal ji ve svém anarchistickém období. Objevuje se zde vzdor i smutek.\n Hlavními motivy básně jsou matka, syn a rozhovor. Báseň je strofická, verš je vázaný a to … Typ rýmu se během básně mění,v první strofě je rým střídavý, naopak v druhé sloce autor zvolil rým soustředný. V díle se hojně vyskytují obrazná pojmenování, například přímo název Země mluví je personifikace, neboli udělování lidských vlastností věcem užitým, zvířatům nebo rostlinám. Na začátku první sloky autor použil synekdochu: tvrdá byla jsem tobě. Zájmeném tobě však autor nemyslel pouze jednu osobu, ale všechny rodné Čechy. Těžce chléb jísti dala pak znázornil metonymií. Nejde totiž o chléb, ale o něco hlubšího, o tvrdé zacházení a tvrdou práci.\n Báseň je tedy pro Dyka velice typická a také je typická pro buřičské období. Objevuje se zde hodně obrazných pojmenování.", "original_file": "js3vav_03_1"}
{"text": "Moje školní taška\nVždy když jdu do školy nesmím zapomenout svou tašku s učením a psacími potřebami.\nZevnějšek je různobarevný. Každého zaujmou světelné pruhy, jsou tam aby mě viděli řidiči aut. Její malé sítěné kapsy obsahují pití. Nesmí chybět ani kapsy na svačinu a pravítka. Na přišitém pásku visí železný kroužek, který používám k připevnění cvičebního úborem.\nPo otevření ozdobnými zipy uvidíme velký nepořádek. Dvě části odděluje pevná látka. Obsahuje také malinké pouzdro na průkazku.\nNikdy bych ji za nic neviměnil.", "original_file": "cl6advofil_1"}
{"text": "12. ledna 2006\nJan Kušta 1. B\n1. stylistická kompozice – srovnávací\nPopis\nMůj nejlepší kamarád\nOsnova:\n1. Představení kamaráda\n2. a) Postava\nb) obličej, vlasy\nc) specifické znaky\nd) řeč, chůze\ne) oblečení\nf) povaha\n2. Vztah ke kamarádovi\n\nMůj nejlepší kamarád se jmenuje Jaroslav Doubek. Přišel k nám do třídy v prosinci z gymnázia v Karlových Varech. Je mu 11 let. Jára je spravedlivý a kamarádský.\nJeho vlasy jsou krátké a mají tmavě hnědou barvu. Jeho obličej má světlou barvu a velké hnědé oči, malý roztáhlý nos a malá ústa.\nNosí oválné brýle a v noci si dává ucpávky do uší. Na svou postavu má velmi, ale velmi dlouhé ruce a krátké nohy. Vlasy mu rostou velmi pomalu.\nMluví velmi rychle, zřetelně a srozumitelně. Chodí rychlou chůzí a běhá po patách.\nNosí oblečení tmavé barvy a modré roztáhlé džíny. Nemá rád oblečení světlé barvy.\nJe klidné i nervózní povahy. Má někdy velké mezery ve připomínání a zapomínání. Nemá rád sport, rád se baví a je to můj nejlepší kamarád, kterého jsem v životě potkal.\nJsem s ním velice rád a prožívám s ním skvělé příhody. Nechtěl bych Járu nikdy zklamat, protože takového kamaráda už nikdy nikde nenajdu.", "original_file": "ces1bkusjan_1"}
{"text": "Aleš Matějka, I. E\n5. listopadu 2003\n\n1. písemná práce\nTÉMA\n(Vypravování)\n\nOsnova: Úvod\nStať\nZávěr\n\nPovím Vám příběh, jenž se stal před pár lety, v roce 2634. Já a můj mrtvý přítel Anděl jsme pracovali na vesmírné základně Hluboký vesmír již 5 let, ale stále jsme byli jen technici 3. třídy – to jest zcela vespod hierarchie této lodě. Anděl měl sice jistou dávku ctižádosti a toužil postoupit o příčku výš, ale ani po 11 neúspěšných zkouškách nepochopil, že se do vesmíru nehodí. Vlastně vůbec nechápu, proč se přihlásil k hvězdným sborům. A navíc už nežije. Zato já jsem měl jasno: odbydu si ještě 2 cesty a za ušetřený plat si koupím farmu na Zemi.\nNa celé lodi jsme byli jen tři: Anděl, já a počítačový program umělé inteligence Matka. Zrovna jsem se vzbudil, když Anděl vběhl do kajuty. Vypadal zmateně a hned na mě vychrlil: „Aleši, co je dnes za den?“ Já na to v klidu: „Středa, co má být?“ Anděl téměř propadl panice: „Vůbec si nevzpomínám na pondělí a úterý.“ Zamyslel jsem se a uvědomil si, že také nevím, co se dělo, jenže to je u mně normální. Zapnul jsem počítač a naťukal: Matko, co se dělo předchozí dva dny? Počítač zachrčel a poté se na obrazovce rozsvítila odpověď, kterou jsme od Matky nikdy nedostali: NEVÍM. Zašklebil jsem se v údivu: „A co černá skříňka?“ Tam musí být záznam. Ale Matka mě opět překvapila: ČERNÁ SKŘÍŇKA NA TENTO TÝDEN CHYBÍ. „A kam se poděla?“ vložil se do rozhovoru Anděl. Aby šla snáze najít v troskách po případné havárii, měla zakódovaný malý elektrický majáček. JEJÍ SIGNÁL JSEM NALEZLA 8000KM OD HLUBOKÉHO VESMÍRU. JE NA MĚSÍCI I0. Oznámila Matka.\nBěhem pár chvil jsme se v záchranném modulu vydali na cestu a zanedlouho přistáli. Pomocí Matčinných instrukcí jsme neomylně postupovali vpřed, když se objevily. Stopy. Stopy půl metru dlouhé, hluboko otisknuté do prachu a pořádně děsivé. Vyděsili jsme se. (Pořádně) Postupovali jsme obezřetně dál, když jsme spatřili hrob. Na půlmetrovém náhrobku stálo: Přátelé. Matka zahlásila, že jsme na místě a po krátkém kopání jsme vytáhli kdysi orandžově černou skříňku, nyní šedivou.\nPo návratu na Hluboký vesmír jsme si pustili záznam. Nejprve se ozvalo Matčino varování, abychom si zprávu nepouštěli, ale neposlechli jsme. Z typického pohledu bezpečnostní kamery jsem spatřil, jak jsme oslavovali Andělovo 3. výročí smrti a on, úplně opilý si stěžoval, že nikdy neměl přátele.\nZmáčkl jsem tlačítko přehrávání vpřed a sledoval, jak Anděl běží do postele, já do řídícího centra, kde jsem spustil Matku a na hlavu ji nasadil jakousi helmu.\nPustil jsem nahrávku normálním tempem.\nMatka napsala – NAČÍTÁNÍ TVÉ PAMĚTI DOKONČENO. Pak jsem si sundal\n<nedokončeno>", "original_file": "pr1ematale_01_1"}
{"text": "31.10. 2006\t\nŠtroufová, 2.D\n1. písemná slohová práce\nFeminismus\n(Referát)\n\nOsnova:\nI. Úvod – otázka feminismu\nII. 1) Feminismus v dobách minulých\n2) Současný feminismus\n3) Feministická teorie a její klasifikace\nIII. Závěr – sporný pojem feminismus\n\nOtázka feminismu není v dnešní doně novinkou, ale i tak lze nalézt mnoho jedinců, kteří o feminismu a feministkách vědí málo nebo vůbec nic. Často se objevují názory, že feministky jsou zakomplexované bytosti, které nemohou najít vhodný protějšek. Než si ovšem na feminismus vytvoříme vlastní názor, tak bychom si měli položit základní otázku, a to co to vlastně feminismus je a jaká je jeho hlavní ideologie.\nFeminismus byl dříve chápán jako boj žen za emancipaci, které bychom mohli přiřadit český ekvivalent zrovnoprávnění a získání nezávislosti. K rozšiřování feminismu sloužily letákové akce, přednášky a jiné ne příliš efektní prostředky. Zásadní zlom pro feminismus nastal ve Spojených státech v šedesátých letech a v souvislosti vzniku Hnutí občanských práv, vedené Martinem Lutherem Kingem. Od této doby se začíná feminismus zabývat otázkou porodnosti, potratů, mužského násilí a vůbec celkového vnímání ženskosti.\nDnes už můžeme feminismus chápat jako zájem a možnost společenského života žen vzhledem k mužům a jejich společenskému postavení dob minulých i současných. Současné feministky vycházejí i z přesvědčení, že ženy trpěly nespravedlnostmi v důsledku svého pohlaví. Logicky se tedy nabízí otázka, jaké změny společenského postavení moderních žen oproti společenskému postavení našich babiček a prababiček feminismus přináší a co je vlastně jeho cílem. Odpověď zní, že feminismus je hnutí za odstranění společenské, hospodářské i rodinné převahy úlohy muže. Toto nevýhodné postavení ženy je feministkami označováno za patriarchát.    Účelem feministické teorie je tedy snaha popsání příčiny a možné odstranění diskriminace žen v některých společenských oblastech.\nKlasifikace feministické teorie se liší a je založena na tématickém rozdělení teorie na problémy ve vztazích mužů a žen a jejich možném odstranění a na způsobu použité meto-dologie.\nFeminismus je možné rozdělit do mnoha ideologických proudů. V politické teorii je však uváděn jako nejrozšířenější feminusmus liberární, radikální a socialistický. Liberární feminismus shrnuje požadavky na emancipaci ženy oproti radikálnímu feminismu, kt. ho vykresluje v transparentní podobě. Lze narazit i na postmodernistický feminismus, ekofeminismus, feminismus třetího světa, psychoanalytický feminismus či dokonce na feminismus satanistický a mnoho dalších.\nJe všeobecně známo, že muži po rozkvětu feminismu netouží a lze se setkat i s názory, že se feministky snaží popřít přirozený vývoj společnosti, zvrátit staré normy a nahradit je feministickými pravidly a rozšířit si pole působnosti. Možná i toto je příčina momentálního úpadku feminismu, ale je možné, že neutěšený stav feminismu je způsoben i rozpadem mnoha feministických skupin a stále menší pozorností médií.\nJe jasné, že mezi muži a ženami vždy zůstanou rozdíly, které by ale neměly vést k diskriminaci ani jednoho pohlaví. Působení feminismu má tedy i své kladné stránky a udržuje rovnováhu vzájemné úcty, ale existují i snahy radikálních feministek k úplnému odpoutání od mužů a neoblomné přesvědčení o výjimečnosti žen. Tak zůstává otázka feminismu a feministické ideologie stále otevřená a zřejmě bude ještě dlouho sporným pojmem.", "original_file": "pr2dstr_1"}
{"text": "2.11. 2005\nANDREA KUNOVÁ\n1.písemná práce\nJAZYKY A JEJICH VÝUKA\n(Referát)\n\nVážení posluchači, rozhodla jsem se přiblížit vám téma v dnešní době čím dál aktuálnější, a to výuku cizích jazyků. Bez dovednosti ovládat alespoň jednu cizí řeč se dnes člověk v běžném životě takřka neobejde.\nJen v Praze existuje na sto padesát jazykových škol, které bez problémů prosperují. Nejvyhledávanějším jazykem je bezesporu angličtina, která je jedním z nejpoužívanějších jazyků světa. (nejpoužívanější: 1. ČÍNŠTINA; 2. ŠPANĚLŠTINA; 3. ANGLIČTINA <šipka> bengálština; hindština/urdu; portugalština, ruština, japonština; …) V příštím desetiletí by měl počet anglicky mluvících lidí vzrůst až na tři miliardy. Dále čeká největší expanze čínštinu, arabštinu, ale také španělštinu.\nPtáte se, jakou školu či agenturu si z nepřeberného množství nabídek vybrat? Aby byla výuka efektivní, hledejte co nejkvalitnější záruky. V České republice existuje tzv. Asociace jazykových škol (AJŠ), která poskytuje právě tyto záruky. Jsou v ní sdruženy většinou velké školy, což má nemálo výhod. Tou největší je asi ta, že ze svých příjmů je škola schopna zařídit pevné zázemí lektorům i metodikům a poskytnout možnost dalšího vývoje jejich vzdělávání. Cílen AJŠ je stát se členem mezinárodní organizace jazykových škol EUQUALS, což je možné až po třech letech samostatného působení. Ale nemyslete si, vstup do takovéto organizace není nic tak jednoduchého. Základním měřítkem je vstupní kontrola školy, která žádá o členství, kontrola managementu i jednotlivých lektorů. Nutný je i minimální počet odučených hodin v závislosti na počtu obyvatel dané obce, kde škola působí. Nesmí chybět ochota zveřejňovat informace, soustavná péče o kvalitu výuky, vysoká úroveň knihovny, samostatné zázemí lektorů, vstupní testy, na jejichž základě je potom žák zařazen do skupiny, která odpovídá jeho znalostem a dovednostem, a nakonec i výstupní certifikace, která se pak stává občas velmi prospěšnou při žádostech o práci.\nPoložme si teď otázku, jak se liší jazyková škola od vzdělávací agentury? Hlavní rozdíl vidím asi v tom, že JŠ zaměstnává učitele jako stálé zaměstnance, musí pečovat o rozvoj jejich vědomostí, z čehož vyplývá, že studium je zde o něco dražší než u agentur. V těch jsou lektoři najímáni krátkodobými smlouvami. Bývají to zpravidla aktivní studenti, kteří sice touto cestou nejen získají potřebnou praxi, ale také si vydělají slušné finanční obnosy. Mějte však na paměti, že při výběru studia byste se měli řídit několika důležitými ukazateli. Zjistěte si, kdo Vás bude učit, kolik žáků bude ve třídě, jak budete zařazeni do skupin pokročilosti, jestli s vaším dovednostním pokrokem budete přecházet do vyšších kategorií, atd. Cena by měla samozřejmě odpovídat. Koná-li se výuka dvakrát týdně dvě hodiny, cena se pohybuje okolo deseti tisíc za rok. V dnešní době j hojně rozšířeno pomaturitní studium. Jazyk se vyučuje zpravidla čtyři hodiny denně a cena se pohybuje v rozmezí mezi dvaceti až třiceti tisíci ročně.\nCo je však nejnutnější? Samozřejmě umět řeč správně používat. O tom se nejlépe přesvědčíte, vycestujete-li právě do země, kde se hovoří tou řečí, kterou studujete. Češi nejčastěji cestují do Německa, dále do Francie, následuje Španělsko a za ním Anglie. Kam se naopak moc nehrneme je například Polsko. Ptáme se proč? Rozumí tam i česky, ceny se pohybují na stejné úrovni jako u nás, dostanete slušné stipendium a domů pak také nemáte daleko. Ale přiznejme si, že když se řekne Polsko, nezní to tak lákavě jako představa slunného Španělska.\nZkrátka po ukončení vašeho snažení by měla následovat zkouška, kdy se přesvědčíte, zda byla výuka efektivní.\nDěkuji za pozornost a přeji hezký zbytek dne.", "original_file": "pr2cfkunand_01_1"}
{"text": "Nejlepší přítel člověka – moje fenka Iris Rauneko\nIris je čistokrevná krátkosrstá fenka Německého ovčáka. V 6 týdnech vypadala Iris jako malá černá kulička, na první pohled s viditelnými velkými tlapami. Už tehdy se u ní projevovala hravá, nebojácná a temperamentní povaha.\n\tNyní je 10 měsíců stará, vypadá už jako dospělý jedinec, ale ještě zmohutní!\nDosahuje výšky v kohoutku asi 55cm a hmotnosti 30kg. Maska a oči jsou tmavé. Hlava podobná vlku. Podlouhlou tlamu se silnými čelistmi s nůžkovým skusem zvýrazňují špičaté, kornoutovité a vztyčené uši. Středně velký, osvalený krk přechází v rovný svalnatý hřbet zbarvený do černa s hnědo-žlutými znaky. Žluto-hnědá barva vyniká na rovných předních nohou a totéž zbarvení mají i silné a svalnaté zadní nohy. Okrouhle tvarované tlapy s prsty ohnutými a sevřenými, jsou zakončeny krátkými tmavými drápy. Ocas zbarven do černa a zespoda do okrova s nepříliš dlouhými chlupy. Osrstění je tvořeno hustou vlnatou podsadou a rovnými, tvrdými, pevně přilehlými pesíky. Celkové zbarvení je tedy černo-žluté.\n\tMezi její přednosti patří vynikající čich a sluch, ale také zrak. I když vidí černo-bíle, zaregistruje jakýkoliv pohyb. K rozvoji její kladné povahy a poslušnosti potřebuje základní výcvik pod vedením zkušených kynologů, proto navštěvuji tuto organizaci v Bělé pod Bezdězem. Iris mi dělá velkou radost a pořád mě něčím překvapuje. Je to učenlivý, věrný, hravý a bystrý pes.", "original_file": "cl7csvokar_1"}
{"text": "Vánoční příběh\n\n{Osnova:\n1) Návštěva anděla\n2) Narození Krista\n3) Pastrýři\n4) Tři králové\n5) Útěk Egypta}<dt cp osn>\n\nByla nebyla jedna marie. Jednou ve snu na{v}<in>štíví anděl Gabriel. Řekne o tom, že porodí dítě. to dítě, ale {bude}<ni> Jos{e|l}fovo bude to totiž dítě boží.\n\nPo pár dnech<in> navštíví Josefa ve snu Gabriel řekne mu že jeho nenarozenému dítěti čeká {nebezpečí}<ni>. Příští den se chystají jít, když nastane {noc}<ni> hostinský jim nabídne přenocování {v}<ni> chlévě. Tu noc se jim narodí Ježíš Kristus.\n\nKdyž uvidí pastýři hvězdu hned {spěchají}<ni> do Betléna. Pastýři dají Ježíškovy různé {dárky}<ni>. Před chlévem je opravdu mnoho pastýřů.\n\nTu noc ještě příjdou tři králové Kašpar Melichar a Baltazaur. Dají Ježíškovi zlato, mirhu a kadidlo. Budou vinšovat hodně stěstí a zdraví.\n\nRáno utečí do Egypta. Když nebespečí pomine vrátí se do Betléma. A všechno dobře dopadne.", "original_file": "cbrod5l_02_1"}
{"text": "Rozhodující okamžik\n\nJako každý víkend se naše rodina vydala na chalupu do malé vesničky, kde jsme trávili mnoho času a zažili krásné chvíle. Ale tentokrát se tam nikomu nechtělo, snad kromě nadšeného táty, který se kdysi dávno rozhodl chalupu přestavět a opravit.\n\nZatím co já a mamka jsme chtěly venkovský styl, táta si trval {na}<in> moderním domě a bratr Adam se raději ani nevyjádřil. Nakonec si hlava rodiny prosadila svou, a tak jsme začali rekonstruovat.\n\nSkoro vše jsme měli hotové, ale dnešní víkend nám zbývalo vytrhat podlahy, což zrovna není lehká práce. Proto jsme se s Adamem ihned po příjezdu snažili ztratit z dozoru, avšak marně. A tak jsme se bohužel všichni pustili do práce.\n\nJá s mamkou jsme vyvážely vytrhané dřevěné parkety, Adam s tátou se střídali v trhání prken. Teď byl na řadě můj starší bratr a otec se šel přehrabovat do stodoly, aby zjistil, co je třeba ještě zlikvidovat.\n\nTu se podívám na zpoceného bratříčka a koukám, že nemůže vytrhnout obzvlášť dobře ukotvené prkno. Mamka šla vařit oběd, a tak jsme zde sami, proto si nemohu odpustit poznámku: „To si řikáš silák, jo?“ Vrhne na mě vraždivý pohled, ale naštěstí přichází táta: „Tak jak to jde?“\n\n„No, asi bys měl Adamovi pomoct, jinak tu budem až do noci!“ pravím dostatečně nahlas. „Tati, fakt mi pojď pomoct, nejde to!“ vykřikne Adam. A tak se táta silák vrhne na kleště a snaží se vytrhnout hřebík v podlaze. Ale kupodivu jeho obvyklá síla nestačí a na druhý pokus musí víc pořádně zabrat. Tahá, tahá, až hřebík povolí a táta spadne.\n\nTenkrát {nikdo se ->se nikdo nesmál}. Otec se na nás podíval a když zjistil, že není středem pozornosti, zaměřil se na ohnisko našeho vykuleného pohledu, a to na starou zaprášenou dřevěnou truhlu. Chvilku jsme ji zamyšleně pozorovali a přemýšleli, co tam asi je. Jako první se vzpamatoval táta. Pomalu ji vyzdvihl, setřel prach, položil na stůl a otevřel víko. Mezitím přišla i mamka a teď jsme na obsah truhly zírala kompletně celá rodina.\n\nPomalu jsme vyndavali věci, opatrně, abychom nic nepoškodili. Protože jak jsme zjistili, truhla byla schována při stavbě naší chalupy a to v roce 1923. Byly tam novinové články, staré peníze, fotografie vybavení domu a především celé tatínkovy rodiny. Viděli jsme příbuzné až o tři generace starší, to bylo prostě úžasné. Na dně truhly se ukrýval dopis. Ten si ukořistil táta a četl a četl.\n\nPro všechny z nás to byl silný zážitek. Po přečtení posledních slov nadešel rozhodující okamžik, který se týkal rekonstrukce domu. V dopise totiž bylo přísně zakázáno přestavovat dům, protože má zůstat v plné své původní kráse. A pak táta vyřkl své rozhodnutí: „Dům se přestavovat nebude! Pouze ho opravíme do původní podoby. Takže nebude žádné moderní sídlo, ale krásný venkovský dům.“\n\nA tak se i stalo. Místo umělých okem jsme objednali dřevěné, položili jsme dubové podlahy. Prostě vše bylo přírodní.\n\nPodle inspirace předků jsme do podlahy zakopali naše fotografie, novinové články, peníze a jelikož doba pokročila, tak i DVD, kazety, CD našich oblíbených interpretů a též jsme přiložili dopis. Jenom doufáme, že budoucí členové naší generace budou mít z nečekaných vzkazů a pokladů takovou radost, jakou jsme měli my. A hlavně že to pro dalšího stavitele bude rozhodující okamžik jako pro našeho tátu!\n\nOsnova:\n\nÚvod: cesta na chalupu\n\nStať: 1) neshodné názory\n\n2) rozdělení práce\n\n3) dobře ukotvené prkno\n\n4) stará zaprášená truhla\n\n5) nečekané poklady\n\n6) přírodní materiály\n\nZávěr: rozhodující okamžik pro další stavitele", "original_file": "cb1apolhed_01_1"}
{"text": "12. ledna 2006\nEma Kouřilová, 1. B\n1. stylistická kompozice – srovnávací\nPopis\nMoje nejlepší kamarádka\nOsnova\n1. Úvod a) jméno, jak jsme se poznaly\nb) postava\n2. Stať a) obličej\nb) vlasy\nc) oči\nd) ústa\n3. Závěr a) její koníčky\nb) proč s ní kamarádím\n\nPopis\nMoje nejlepší kamarádka se jmenuje Lucie Medová. Chodí se mnou do třídy a známe se už od školky.\nJe štíhlé a vysoké postavy podobné modelce. Dokáže se v každé příležitosti krásně obléknout. Má dobrý vkus.\nLucka má milý hezký obličej. Vždy se dokáže na každého usmát.\nKolem obličeje jí splývají dlouhé, vlnité a blonďaté vlasy. Obvykle je nosí v ohonu, ale někdy použije i nějaký jiný, ale samozřejmě hezký účes.\nLucka má velké zelenomodré oči. Kouká se s nimi velice upřímě.\nJejí plné rty se opravdu pořád usmívají. Někdy je nosí namalované růžovou rtěnkou.\nRáda hraje tenis. Hraje jej se svými rodiči už od dětství. Také dlouho a hezky tancuje. Je velice sportovní typ.\nMám ji velice ráda, protože je moc hodná a většinou se spolu shodnem. Doufám, že naše kamarádství vydrží navždy.", "original_file": "ces1bkouema_1"}
{"text": "Vánoční příběh\n\n{Osnova:\n1) Návštěva anděla\n2) Narození Krista\n3) Pastýři\n4) Tři králové\n5) Útěk do Egypta}<dt cp osn>\n\nAnděl navštívil Marii. Anděl jí řekl, že se jí narodí syn.\n\nMarii se narodil syn Kristus.\n\nPastýři uviděli hvězdu a věděli, že se narodil Kristus. Pastýři hned vzali dary {a}<ni> běželi do Betléma.\n\nTři králové šli Ježíškovi dát dary. Cestou potkali Herodesa. Herodes jim řekl až půjdou zpátky, aby mu řekli, kde Ježíšek je. Tři králové dali Ježíškovi zlato, kadidlo a myrhu. {Třem}<ni> králum se zdálo, když řeknou Herodesovi, kde Ježíšek je tak ho Herodes zabije, tak šli jinou cestou do své země.\n\nJosefoví se zdálo, že Herodes zabije Ježíška. Tak zbudil Marii a utekli do Egypta. {Herodes}<ni> nevěděl kdo je Ježíšek, tak nechal vyvraždít děti, kterým je míň než 2 roky. Po krátké době Herodes zemřel a Marie s Josef a Ježíšem se vrátili zpátky domů.", "original_file": "cbrod5h_02_1"}
{"text": "Pisa, 5. 7. 2100\n\nAhoj Evo,\n\nDojeli jsme v pohodě jsem na pokoji s Adamem<.>\n\nŠikmá věž je vázňé šikmá vážně, nekecám. Ty ses ptala jestli ti něco přivezu. Ano přivezu ti korálka, které jsem koupila ve stánku pod šikmou veží.\n\nMám se fajn tak mi zase napiš tvoje:\n\nEva\n\nP. S. pozdravuj Evu a Evu.", "original_file": "cbrod5s_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nLukáš Zavadil 12. ledna 2006\n2. C\n\n1)Abeceda dnešní společnosti (Úvaha)\n2)Kalamita (Volný slohový útvar)\n3)Probouzím se, je neděle ráno (Volný slohový útvar)\n4)Dějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí (Úvaha)\n\nOsnova\n I. Úvod\n II. Stať: a) Cesta sněhem\n b) Úlevy v učení\n c) Cesta domů\n d) Pomoc od armády\n III. Závěr\n\nKalamita\n\nKdyž jsem se před dvěma týdny probudil a vykoukl z okna, tak jsem se nestačil divit. Tam kde včera rostla tráva, tam dnes je metr sněhu. Raději jsem se šel opláchnout studenou vodou, abych se probral. Ale když jsem znovu vykoukl z okna, zjistil jsem, že mě zrak nešálil.\nPak jsem v rádiu poslouchal zprávy a první byla, že naši republiku zasáhla sněhová kalamita a že má sněžil další dva dny. Doufal jsem, že silničáři nebudou stíhat a já nebudu muset do školy. A opravdu první metry jsem byl šťastný a mrzutý zároveň. Šťastný proto, že jsem šel pomalu. Mrzutý proto, že jsem si nabral sníh do bot a také proto, že mi nasněžilo za krk.\nKdyž jsem přišel do třídy, zaradoval jsem se. Chybělo nás přes půl třídy. Takže to vypadalo, že se nebudeme učit, ale idylka skončila druhou hodinu, protože všichni, kteří chyběli se dostavili. Kvůli tomu se žádné úlevy v učení nekonaly.\nKonečně zazvonilo a mohl jsem jít domů. Ale nechtělo se mi. Komu by se chtělo taky jít ve vánici a po kotníky ve sněhu? S vypětím všech sil jsem se dostal k zastávce, ale mrzl jsem tam čtvrt hodiny, protože autobus měl zpoždění. Proto jsem se dostal domů zmrzlý a mokrý.\nDoma po výkřicích typu: „co jsem komu udělal, za co, za co a proč mě Bože trestáš“ jsem začal věnovat pozornost jiným aktivitám. Večer dávali ve zprávách aktuality o kalamitě. Zaujala mě hlavně ta v Českých Budějovicích, které využily výhodu krajského města a zavolaly na pomoc armádu. Tuto výhodu menší města velikosti Netolic nemohly využít a musela se s kalamitou vypořádat sama.\nDalší zpráva byla o kalamitě v Pákistánu, kde umírají tisíce lidí mrazem a hladem. Hned mi došlo, že my si nemáme na co stěžovat. I krátkodobé nepohodlí není nic v porovnání s utrpením jiných lidí, kteří takovéto pohodlí nikdy nezažili a když ho mají, tak o něj často přijdou a jsou odkázáni na pomoc druhých nebo zemřou.", "original_file": "cb2czavluk_01_1"}
{"text": "Neznámý3, ZŠ Burešova\n\n23. října\nReprodukce textu\n\nJak vyzrál kohoutek nad liškou\nJednou dostala liška chuť na kohoutka. Nebojácně běžela k vesnici a najednou v lese spatřila kohoutka který se na větvi ukrýval před sluníčkem. Liška tenkým hláskem řekla že proč je tak vysoko a aby sletěl dolu že má dobrou novinu, že ho potěší. Kohoutek nic neříkal jenom se chytil pevně.\nLiška znovu tenkým hláskem. Řekla že odedneška lišky. Nejedí kohoutky a, že to má rozhlásit slepicím, kuřatům a kohoutkům. Má slétnout dolů aby si dali přátelský polibek. Kohoutek řekl že slétne, ale že vidí běžet psi a počká než přiběhnou.\nLiška řekla že nemá čas a pospíchá. Běžela pryč až se za ní prášilo. Kohoutek nad liškou vyzrál.\n\nOsnova:\n1. Kohoutek na větvi\n2. Sladký hlásek\n3. Přátelský polibek\n4. Kohoutkova lest\n5. Kohoutek vyzrál nad liškou", "original_file": "bu5canonym_c_1"}
{"text": "Sázava 15\n\nAhoj mami\n\nDojeli jsme dobře ašž na to že vlak měl půlhodinové spoždění. Je to tu krásné. ale nekopali jsmese protože se zvedla hladina vody.\n\nAhoj těšímse na tebe.\n\nEva.", "original_file": "cbrod5g_1"}
{"text": "1. listopadu 2005\nHelena Veverková, 3.E\n1. písemná práce\n„Lidé už si převážně nedovedou představit život bez televize, a to proto, že sami ani nechtějí žít, nýbrž chtějí se jen dívat na život jiných.“\nM. Machovec\n(úvaha)\n\n„Lidé už si převážně nedovedou představit život bez televize, a to proto, že sami ani nechtě-jí žít, nýbrž chtějí se jen dívat na život jiných.“\n\nTak s tímto citátem nezbývá jen souhlasit. Život bez televize? Pro mnoho lidí je to opravdu nemožná představa. Přijdou domů z práce a první, co udělají, stisknou ten magický knoflík. Třeba ani nevnímají, ale hlavně, že je televize puštěná. Ale jakmile se v televizi objeví znělka „přijďte a vyhrajte, stačí se jen přihlásit...“ ihned zbystří. Jednou nějaký chytrý režisér vymyslel podobnou znělku pro svůj pořad a téměř každý se chytil.\nTak jako ptačí chřipka napadla svět, se k nám do malé republiky přiřítilo hned několik „reality show“. Nejdříve se do vily dostali Vyvolení a zanedlouho poté i obyvatelé Velkého Bratra. Není to v dnešní době vysokých cen zavřít několik nezaměstnaných lidí do domu a slíbit jim odměnu několik miliónů a ještě nový dům? A aby toho nebylo málo, televizní stanice tyto pořady zařadily do hlavních vysílacích časů. Je jasné, že náhled do soukromí lidí ve vile každého ovlivní a někteří jedinci se na sledování těchto nekonečných „seriálů“ stanou dokonce závislí. Myslím si, že každý, kdo přijde unaven ze zaměstnání se nějak musí odreagovat a alespoň na chvíli si to pohodlí u televize udělat. Ovšem normální člověk čeká, že se podívá na nějaký film, seriál či dokument, ale když zjistí, že se mu na obrazovce zjevila skupina lidí napadených ponorkovou nemocí, co se celý den honí okolo bazénu, válí v posteli a k tomu všemu povídají úplné nesmysly, nezbývá mu nic jiného, než se dívat. Jen silnější jedinec televizi vypne a jde si třeba číst. Myslím si, že neexistuje člověk, který by neviděl část některé z těchto reality show nebo o nich nezaslechl v okolí. Novinek z domů Vyvolených nebo Velkého bratra jsou plné i ty dosud normální noviny a v tramvaji se dozvíte, kdo zase vilu opustil. Je to vůbec normální zábava sledovat to, jak se spolu snaží vycházet lidé z různých prostředí a s úplně odlišným způsobem života? Pro někoho možná ano, ale já osobně si myslím, že u většiny lidí to následky zanechá. V dnešní době se lidstvo řídí většinou okolím a jakékoliv reklamy na něj velice působí. Ukazuje ale reality show opravdový život, kterým většina z nás v 21. století žije? Je jasné, že to není možné. Přece nejsme půl roku zavření v jednom domě, nehrajeme stupidní hry, ve dne neležíme jen v posteli a po nocích se neopíjíme. Proč jsou ale lidé díváním se na tyto pořady úplně posedlí? Ztratili schopnost žít svůj život a snaží se napodobovat životy ostatních? Kopírují snad život těch „bláznů“ ve vile? Třeba je to trochu závist, ale podle mého názoru nikdo nemůže závidět uvězněným lidem. Ale na otázku proč se lidé chtějí jen dívat na ostatní a nechat se ovládat jak roboti opravdu odpovědět nedokáži. Pokud se svět takto bude vyvíjet i dál, kde bude lidstvo za několik generací? Lze ještě něco proti tomu dělat? Je otázkou, zda se lidé „chytí“ na něco normálního a zda se dokáží zas vtělit zpět do normálního a slušného života, kdy pro ně ostatní vlivy nebudou tak důležité. Já osobně si ale myslím, že lidstvo pomalu, ale jistě míří ke zkáze. Třeba tento způsob zábavy vymyslel nějaký terorista, který chce lidstvo úplně zničit. Ani bych se tomu nedivila. V dnešní době je možné celkem všechno. A jestli je to pravda, mohu říci, že se mu to docela úspěšně daří.", "original_file": "pr3evevhel_02_1"}
{"text": "Muž, který sázel stromy\n\nPastevec, kterého autor knihy na svých cestách poznal byl velice milý člověk. Žil o samotě jako strom v poušti, a proto byl velice málomluvný. Žil v absolutní skromnosti. Po své osobní tragédii, kdy v jediný den ztratil ženu i syna, odešel do ústraní a za smysl života si stanovil obnovit floru okolní zpustlé krajiny. Byl neúnavný a vytrvalý ve třídění semen buků, dubů, a bříz.\n\nByl to velmi přívětivý a nesobecký muž, z něhož vyzařoval klid a vyrovnanost. Usilovně pracoval. Přestože se potýkal s mnohými nezdary a zklamáním, nevzdal se a pokračoval ve své usilovné práci. Byl plný vnitřního odhodlání a díky tomu nalezl opět smysl života a svoje štěstí.\n\nMuž byl opravdu neúnavný a cílevědomý, protože pracoval tvrdě celý svůj život. Stromy sázel i v době, kdy vypukla 1. světová válka. Muž se však o dění ve světě nestaral, vlastně o ní ani ve své osamělosti nevěděl. Možná proto se dožil tak vysokého věku a celý život se díky práci těšil pevnému zdraví. Kvůli sázení stromů chodil denně 12 kilometrů tam a 12 kilometrů zpět. Změny které udělal v krajině přičítaly lide k dílu přírody. Bylo to však dílo pouze jednoho houževnatého člověka. Pastevec za svůj život změnil krajinu k nepoznání.", "original_file": "am8askaond_01_1"}
{"text": "KAPR\n\nÚvod: Osada AJAX\n\nStať: 1. Letní Vánoce\n\n2. Vášnivý rybář\n\n3. Výborný nápad\n\n4. První velká ryba\n\n5. Opilý umělec\n\nZávěr: Šťastný konec\n\nPřed několika lety jsem část prázdnin trávil u babičky a dědy na chatě ve známé trampské osadě AJAX na Sázavě. V tu dobu měla osada společnou dovolenou, lidé jen sportovali a užívali si zábavy. Pořádaly se turnaje v tenisu, volejbalu, nohejbalu a zejména se vymýšleli různé akce, provázené kanadskými žertíky.\n\nJeden z osadníků, jménem Pepa, měl pronajmutý rybníček v jižních Čechách, odkud vozil pro své známé kapry. „Chlapi, mám vynikající nápad. Uděláme si takové letní vánoce se smažením kaprů.“ A hned se na potoce začala stavět malá přehrada, aby kapři přežili. „Dojeďte pro pivo, ženský nástup a bude vánoční oběd se smaženými kapry, velel šerif osady Čelenka.“ Všichni se těšili, zanechali sportování a přípravy začaly.\n\nJen Tomáš, známý komik z nejmenovaného divadla, se nemohl odtrhnout od rybaření. Měl nový prut a doufal, že se mu podaří zlomit dosavadní neúspěchy v lovu ryb. Prozatím totiž v rybaření neměl mnoho štěstí. Říkal, že musí něco chytit, aby se mu kolegové z divadla nesmáli.\n\nA oběd konečně začal. Při hodování a notném zapíjení kapříků se ozval Franta: „Chlapi, Tomáš mě naštval, nedrží partu, musíme mu něco provést.“ Trampíci dali hlavy dohromady a už tu byl nápad. Pověsíme mu na udici toho zbylého kapra a hned zavolali Tomášova syna Jiříka, kterého zasvětili do akce a nakázali mu pod hrozbou utopení nic neprozradit. Synek souhlasil a nenechal nás v tom. „Tomáši, pojď se také trochu osvěžit pivem a dej rybám chvíli pokoj. Jiříček to vezme na chvilku za tebe.\n\n“A stalo se, Tomáš nasával víc než musel a mezitím mu za asistence Jiříka škodolibí kamarádi zavěsili velkého kapra na udici. „Tati, něco tam je, rychle sem.“ Tomáš se mohl přerazit, chytil prut a poprvé ve svém životě, po těžkém boji, vytáhl velkou rybu. Radost byla veliká. „Kluci, to je kus, to tu ještě nebylo, jde se oslavovat!“ A pivo teklo proudem, Tomáš byl na vrcholu blaha a večerní vystoupení v divadle bylo vážně ohroženo.\n\nJiříček mlčel jako hrob a Tomáše kamarádi odvezli na vystoupení. Ředitel divadla nebyl zcela nadšený, když se umělec dostavil na vystoupení v silně podnapilém stavu a ještě k tomu s rybářským prutem a v rybářském oblečení, pochopitelně ředitel žádal finanční odškodnění, jelikož by výkon nebyl optimální.\n\nStanovenou pokutu Tomášovi následně odpustil po vysvětlení, že se jedná o první velkou rybu v životě.", "original_file": "pr4avdvodav_1"}
{"text": "2. kontrolní stylistická kompozice\n(charakteristika)\nV Praze dne 21. 3. 06\nAneta Šubrtová, 2. B\nTéma: Jak vidím sama sebe\n(Charakteristika)\n\nOsnova\n1) Úvod: Úvaha nad tématem\n2) Stať: a) Vzhled\nb) Styl oblékání\nc) Působení na okolí\nd) Chování v rodině\ne) Záliby, škola, budoucnost\n3) Závěr: Jsem jaká jsem\n\nCharakterizovat sama sebe, bude velmi složité, protože nevím, jestli dokážu správně odhadnout své vlastnosti. Určitě se o to ale pokusím.\nJmenuji se Aneta Šubrtová a je mi 13 let. Bydlím s rodiči a jedním sourozencem v rodinném domku blízko Prahy. Mám vysokou a co se týče tloušťky celkem normální postavu. Světlé, krátké a sestříhané vlasy si jednou za čtyři měsíce barvím melírem. Na obličeji si na mně každý nejprve všimne rovnátek, bez kterých se neobejdu, protože je moje zubní vada velmi špatná. Naštěstí je zakrývá velká pusa, na kterou jsem jako na jednu z mála věcí na mé postavě pyšná.\nOblékám se spíše sportovně. Nejraději nosím džíny, ve kterých se dobře cítím. K tomu si obuji plátěnky nebo tenisky, kde také vítězí pohodlnost.\nJsem veselá a pořád se směju. Ale bohužel u mne platí přísloví „Co na srdci, to na jazyku“. Všechno hned řeknu, ale důležitá tajemství mé nejlepší kamarádky si nechávám pro sebe. Na okolí a zejména na třídu působím od rány. Nevím, jestli je to špatná nebo dobrá vlastnost, ale pro někoho by to mohlo být odpudivé. Jsem ráda, že nehledám rozdíl mezi holkou a klukem. Ráda se bavím se všemi a klidně si ve třídě sednu vedle kluka. Tohle zatím někteří lidé ve třídě nedělají a mě to mrzí. V kolektivu, který zatím neznám, se někdy chovám tiše a zakřiknutě.\nV rodině jsem asi trošku jiná. Jsem nejmladší, a tak mě rodiče pokládají za dítě, které už tak úplně nejsem. Na druhou stranu jsem ráda za svojí starší sestru, která mi se vším poradí a je mým velkým vzorem. A navíc, od té doby co jsme se přestěhovali, musím jezdit vlakem. Stala jsem se samostatnější a klidně si sama zajedu tam, kam potřebuji.\nMezi mé záliby patří tenis, plavání, fotbal a tanec. Ve škole mě nejvíc baví biologie, občanská výchova a tělocvik. Patřím k lepším žákům, ale jsem teprve v sekundě a tak se to může změnit. V budoucnu bych chtěla pracovat v nějaké organizaci, co pomáhá lidem. Například v UNESCU. Myslím si, že jsem cílevědomá. Chtěla bych umět španělsky, francouzsky a anglicky.\nI když mám nějaké špatné vlastnosti, jsem jaká jsem a to už nezměním.", "original_file": "ces2bsubane_1"}
{"text": "Pátek třináctého\n\nOsnova:\n\nI. Pátek třináctého\n\nII. Cesta a) Cesta na vlak\n\nb) Cesta vlakem\n\nc) Na správné cestě\n\nIII. Závěr aneb příčiny a následky\n\nPátek třináctého, jak mi jistě dáte všichni za pravdu, je poněkud výjimečné datum. Neznám sice příčinu toho, proč se tolik lidí obává tohoto dne, ale po svém posledním zážitku tomu rozumím o něco více. Povím vám tedy svůj tragikomický příběh, který se mi doopravdy stal před týdnem. Věřte tomu nebo ne.\n\nTo jsem se takhle jednou těšila na svého drahého. Ne že by to tedy bylo jen jednou, ale právě v pátek třináctého jsem ho měla po dvou týdnech vidět. A to víte, už jsem to nemohla ve škole vydržet a hned po zvonění jsem běžela domů, abych mohla ze deset minut opět běžet, tentokrát však na nádraží. Ne že by jel jen jeden vlak, ale chtěli jsme být spolu co nejdříve, tak jsem se ani doma nemyla, protože jsme se dohodli, že se vydáme ve Svitavách do bazénu. Autobus vůbec nechtěl přijet a na nádraží byla stopadesát kilometrů dlouhá fronta na lístky. Když jsem již třímala jízdenku v ruce, tak jsem zjistila, že můj vlak má zpoždění! Nevadí. Stoupla jsem si tedy na nádraží a čekala a čekala. Vlak přijel a byl zcela přeplněn. Cestující se v něm tlačili jako sardinky. Získala jsem báječné místo na chodbičce a psychicky se vyrovnala s tím, že budu muset vestoje překonat celou stopadesát minut dlouhou cestu. Ale nevadí. Co mě nezabije, to mě posílí.\n\nCesta plynula a já se snažila nedívat se každé dvě minuty na hodinky. Moc úspěšná jsem však ve svém snažení nebyla. Navíc si každou chvíli někdo usmyslel, že musí jít na záchod a prodíral se uličkou. Ještě k tomu byla v chodbičce některá okna otevřená, takže mi do obličeje vál vítr. No nejsou to úžasné podmínky?\n\nV Pardubicích se konečně uvolnila sedadla a já konečně mohla spočinout na měkké sedačce Českých drah. Čas plynul a já spatřila kýženou Českou Třebovou. Od ní je to jen dvacet minut jízdy. a protože jsem vždy před výstupem z vlaku nervózní, tak jsem se už pomalu vydala k východu. Dívala jsem se na hodinky a věděla jsem, že tam na mě přítel již čeká, ale vlak stále jel. Mám tak trochu trauma z vlakových dveří, že se mi nepodaří je otevřít, tak jsem poprosila o pomoc šarmantního pána, který stál opodál. Vlak brzdil, muž otevíral dveře a já vyskočila ven. Rozhlížím se, kde stojí můj drahý, ale něco tu nehraje. Je to první nástupiště, ale přesto tu stojí vlaky z obou stran. Takhle to přece ve Svitavách nevypadá! Kdyby alespoň nebyla taková tma. Zrychluji krok a náhle vidím gigantickou tabuli s nápisem Zábřeh na Moravě. Prokristapána! Co teď? Čas letí a já nevím, co mám dělat! Neměla bych se vrátit zpět do vlaku? Měl přece zpoždění, možná do Svitav teprve pojede!\n\nZastavuji prvního člověka, co jde kolem. „Prosím vás, kde jsou Svitavy? Už byly, nebo teprve budou?“ zeptala jsem se cizí dívky. „Svitavy? To jste úplně někde jinde!“ odvětila. „Tenhle vlak jede do Přerova.“ Bylo to pro mě dosti nemilé zjištění. Téměř tragické. Přítel již na mě čeká patnáct minut na nádraží ve Svitavách a já jsem někde v Zábřehu! Šla jsem rychle na informace zjistit, jak to můžu zachránit. Informace byly zavřeny. Nezbylo mi tedy nic jiného, než se jít zeptat k pokladně. Tam jsem se dozvěděla, že musím počkat na vlak zpátky do České Třebové a tam opět počkat na vlak do Svitav. Nečekaně! Bylo těžké zadržet slzy. Psala jsem zprávu, že dorazím až za dvě hodiny a volala jsem matce. Nemohla jsem však do telefonu vůbec mluvit, a tak si matka myslela, že se mi stalo něco ještě mnohem horšího a za nějaké přejetí byla nakonec ráda. Já však ne! Posadila jsem se na nástupišti, nasadila jsem si sluneční brýle, abych skryla smutné oči a čekala jsem na vlak. Vlak měl zpoždění! To už snad ani není možné. To je den!\n\nVe vagonu skoro nikdo nebyl. Jaký blázen by také jel někam takhle pozdě? asi jen já. Byla přede mnou padesátiminutová cesta, ale já jsem jen hlídala, kdy mám vystoupit. Přestoupit v České Třebové. To už byla velká zima. Kráčela jsem po nástupišti nervózně sem a tam a tam a sem. Přisedla jsem do vlaku, kterým jsem jela do Svitav již dříve. Tehdy jsem měla doma dobrých pár hodin času a teď takový spěch a nervy a nakonec skončím ve stejném spoji. No je to vůbec možné? Ve vlaku jsem si už ani radši nesedala. Postadvila jsem se k východu, ve stanici jsem se nechala nechala předběhnout pár lidmi, aby za mě otevřeli dveře a konečně jsem stanula na správném místě. Objala jsem nedočkavě svou lásku a jen jsem si pomyslela, že ta proklatá cesta stála přece jen za to!\n\nTeď bych vám asi měla povědět, jak jsem mohla tak hloupě přejet. Vždy, když si hledám spoje, tak si ověřuji, zda doopravdy platí. Napíšu si na papírek časy, kdy mi to jede, kdy přestupuji a kde. Ne že bych to tentokrát neudělala, jen jsem jaksi pozapomněla na to, že přestupuji, a tak jsem si jela vesele dál. Z toho plyne, že se sice můžeme snažit sebevíc, ale přesto se může kdykoliv objevit nějaká chybička, která obrátí naše snažení vzhůru nohama. Nyní bych se tomu příběhu mohla zasmát. Ale to neudělám! Děsí mě představa, že jsem mohla vystoupit na nějaké malé zastávce, kde by už za celou noc ani jeden vlak nezastavil. Nechci domýšlet důsledky. Stalo se to? Stalo. Už to nevrátím. Sobě radím: hlavu vzhůru. A vám? Rolety dolů a není-li to nezbytně nutné, na pátek třináctého zůstaňte raději doma.\n\nDěkuji!", "original_file": "pr4drampet_1"}
{"text": "Měřič krevního tlaku HBO\n\n Měřič krevního tlaku sestává ze dvou částí – zápěstní manžety na připevnění přístroje na ruku a vlastního zařízení pro měření krevního tlaku.\n Zařízení je ve tvaru kvádru o rozměrech 79 x 72 x 71 mm a hmotnosti přibližně 120 g.\n Větší část zařízení zabírá LCD displej, zobrazující čas, údaje o tlaku systolickém a diastolickém a pulsu.\n Pod displejem se nachází ještě --- tlačítka, dvě malá pro nastavení času a o něco níže, na pravé straně jedno oválného tvaru pro vypnutí a zapnutí přístroje a druhé trojúhelníkového tvaru pro vyvolání paměti přístroje.\n Na opačné straně zařízení je umístěn otvor pro vložení baterií (vysokovýkonných nebo alkalických), zakrytý uzávěrem. Na této straně je též připevněna zápěstní manžeta, která drží na ruce pomocí suchého zipu.\n Měřič krevního tlaku se postupně stává běžným v každé domácnosti. Šetří nám čas, který bychom ztrávili v čekárně u lékaře.", "original_file": "js3vuc_01_1"}
{"text": "Neznámý, V. B, ZŠ Burešova\n23. října\nSlohová práce\n1) Vymyšlená (popletená) pohádka\nZEMĚ A MARŤANI<barevně vyzdobený nadpis>\n\nDva marťani letí spokojeně vesmírem 1. se jmenuje Mořík a 2. Nog. Jejich loď má jméno Doremmon. Najednou vidí naší sluneční soutavu. Proletí jí celou od Pluta až po Slunce.\nKe Slunci se ani moc nepřiblížili tak zamířili na Zemi. Mořík říka. mohli bichom tam přistát ne?! Ano!!! říká Nog.\nBojíse aby je pozemšťané nevyhnali.\nTak přistanou na vodu Atlantického oceánu dopluli ke břehu a tam loď vrtákem zahrabou pod zem. Nog říká mám hlad Mořík na to tak se půjdeme najíst. Tak jdou naši kamarádi převlečení za lidi do restaurace. Ale je jim divné že všichni jedí něakými nástroji (vydličkami, lžící a nžemi) oni jsou zviklí jíst rukama ale za 3 dny si zvikli.\n\nPřestalo se jim líbit bydlit v lodi a tak se ubitovali v nejbližším hotelu", "original_file": "bu5banonym_h_1"}
{"text": "Téma: Realita je nudná. Dejte mi jiný svět.\n\nOsnova: 1) Úvod: Každého názor, jiný názor.\n\n2) Stať: a) Náš svět a realita\n\nb) Změnit svět?\n\nc) Je to možné? Ano.\n\n3) Závěr: Můj recept na lepší svět?\n\nDej Realita je nudná. Dejte mi jiný svět.\n\nZačala bych asi tím, jak na mě toto úvodní rčení pusobí. Myslím, že každý má na svět jiný názor a každý by si jistě dokázal představit dnešní svět takříkajíc „podle svého gusta“. Ovšem opravdu se dnes najde člověk, který by v tom dnešním světě byl tak nespokojen, či nenašel ňáký svůj kousek na seberealizaci? Já nikoho takového neznám.\n\nSeberealizace je totiž velmi důležitá a pokud člověk žije celý život stereotypně (každý den ráno vstane, jde do práce, z práce domů) a tento koloběh se opakuje už po několik let, tak ano, realita je nudná. Ovšem dnešní svět je na můj vkus velmi vyspělí a každému jedinci se zde nabízí mnoho možností. Byl by snad svět méně nudný kdybychom každé ráno z okna nějakého mrakodrapu viděli vzdušné dálnice s létajícími automobily? Myslím, že ne a proto není chyba ani asi tak ve světě jako v nás.\n\nMým názorem je, že ovlivnit svět můžem jen mý sami v našem chápaní. Pokud někomu nestačí možnosti, které máme (například hned při výběru povolání, s každým výberem se nám otevírají dveře do světa, o kterém nemáme zatím ani tušení a žádné zkušenosti) měl by svůj pohled nejspíše přehodnotit. Tolik moci a sil na změnu světa nemá žádný smrtelník, ovšem pokud by se každý pesimista stal optimistou a lidé by si více všímali krás dnešního světa, mohl by pro ně být svět mnohem zábavnější.\n\nNemá přeci smysl chtít nemožné. To chtěl i slavný Hitler či Putin, také se snažili změnit svět podle nich, ale za jakou cenu. Žijí nás na světě miliardy a každý by si přál něco jiného, takže bychom měli být alespoň trochu tolerantní a nechat to, tak, jak to je. Celý svět určitě dnes není snem jednoho a myslím, že tak to má být.\n\nMě osobně svět vyhovuje a určitě mi realita nepřipadá nudná, ale jaké by to bylo v jiném světe? Ta zvědavost je asi v každém. Odpověď na tuto otázku dostane as na chvíli snad každý. Stačí jen usnout. Usnout a snít a vaše podvědomí už si ten váš svět vytvoří. Nikam jinam, než do posmrténoného světa, už se<in> totiž utéci nedá.", "original_file": "grP3akalsim_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\n\nVeronika Skalická\n2. A\t\t\t\t\t\t\t\t14. ledna 2008\n\nMá oblíbená literární postava\n\nOtevřu knihu a pustím se do čtení. Čekám obyčejnou detektivku, ale v té hromadě písmy potištěných stránek se skrývá postava, která předčí všechny mé doposud oblíbené literární hrdiny. Osoba tuze chytrá, jež si svým šibalským úsměvem získala milióny čtenářských srdcí. Její jméno, stejně jako jeho majitel, je vznešené. Řeč tu je o detektivovi Herculu Poirotovi. Tento postarší pán, už od prvního pohledu gentleman, mi připadá legrační svojí malou tučňákovitou postavou. Chodí vždy vzpřímeně s rukama schovanýma za zády; dokazuje své společenské, taktní chování. Klade velký důraz na to, jak vypadá. V ušmudlaných kalhotech a sportovním trikotu ho jaktěživ neuvidíme. Ani v neúprosných vedrech v Egyptě svůj „smoking“ nesvleče. Oděv má doplněn o klobouček, který smeká při setkání s dámami a hůlku, jako nezbytný módní doplněk. Prořídlé vlasy si pečlivě barví. Spousty slávy nadělal jeho knír, kterému věnuje každodenní péči zastřiháváním. Dalo by se říct, že bez kníru by to ani nebyl Hercule Poirot. Havraní černé vlasy doplňují tmavé pronikavé oči. Má uhrančivý pohled a často nosí brýle. Celkově vypadá přísně, ale jakmile se usměje z očí mu srší přátelská povaha.\nHercule Poirot je velmi hrdý. Pochází z Belgie a Angličani si ho někdy dobírají kvůli francouzskému přízvuku. Avšak on se nestydí a na svůj původ je pyšný. Oplývá vysokou inteligencí. Vyřeší každý případ. Moc dobře to o sobě ví, a tak mu sebevědomí rozhodně nechybí. Někdy může působit až namyšleně, ale takový on není. Pozná-li ho čtenář více, zjistí, že je velmi přátelský a jeho projevy hrdosti, sebevědomí se mu zdají komické. Někdy nám opravdu trochu může připomínat dítě. Jak už bylo řečeno Hercule Poirot je skvělý detektiv, své práci zasvětil celý život. Rodinu nemá, ale přáteli oplývá. Je tvrdohlavý, žádný případ nenechá nevyřešený. Své věci musí mít uspořádané, je to takový malý puntičkář. Velmi dbá na hygienu a čistotu. Strach mu téměř nic neříká. Jeho slovník je vytříbený a sprostá slova do něj nepatří. Je velmi spravedlivý – k hodným lidem se chová vstřícně a mile, ale provinilcům nelítostně ukazuje svoji přísnost a neústupnost.\nHercule Poirot je podle mě ideální postavou. Dostalo mě, jak i přes své vážné chování dokáže vždy pobavit. Autorka Agatha Christie si dala opravdu záležet a své skvělé případy obohatila i skvělým hrdinou, jenž se zapsal do dějin literatury. Lituji, že někteří policisté nemají také tolik citu pro spravedlnost a neústupnost v případech právě jako on. Jeho případy byly mnohokrát zfilmovány, ale knižnímu vydání se vyrovnají pouze díly s hercem Davidem Suchettem. Ten je rozený Hercule Poirot a tato role mu opravdu sedí. Díla A. Christie mohu jedině doporučit.\n\nOsnova:\nI. Úvod\nII. Stať: a) Popis vzhledu\n b) Popis vlastností (povahy)\nIII. Závěr", "original_file": "cb2askaver_01_1"}
{"text": "2. kontrolní stylistická kompozice\n(charakteristika)\nV Praze dne 21. 3. 06\nLinda Váňová, 2. B\nTéma: Jak vidím sama sebe (charakteristika)\n\nOsnova\n1.) Úvod: Normální holka\n2.) Stať: a) Vzhled\nb) Vlastnosti\nc) Koníčky\nd) Kroužky\n3.) Závěr: Prostě já\n\nPři pomyšlení, že mám charakterizovat sama sebe, mi není zrovna nejlépe. Ale i přesto se pokusím popsat, jaká tedy jsem. Mám jak dobré vlastnosti, tak i vady. Ale kdo je nemá.\nJmenuji se Linda Váňová a je mi 13 let. Bydlím společně se svými rodiči a sestrou v Satalicích v řadovém domě. Momentálně studuji na G. Českolipská. Ve škole moc nevynikám a řadím se k průměrným žákům.\nOhledně mého vzhledu bych jen řekla, že jsem normálního vzrůstu s postavou, o které si troufám říct, že je také normální, průměrná. I když moc často se mi nestává, že bych to přiznala. Vážím asi 47 kg a jsem vysoká asi 170cm. O obličeji bych řekla, že je normální a jediné, co bych mu vytkla, jsou pihy. Je to zvláštní, ale když se podívám do zrcadla, pokaždé mám jinou barvu očí. Taky jsem to už od pár lidí slyšela. Nos mám pihatý a pod ním jsou malá ústa. Mám blond kudrnaté vlasy. Ráda nosím sportovní trička a volné džíny. V tom se cítím nejlépe. Nemám ráda šaty a společenské oblečení. Z toho také můžete odvodit, že nejsem moc společenská.\nTaké jste si mohli všimnout, že nejsem ani moc sebevědomá. To záleží na náladě, která se mi velice často mění. Tak toto jsou moje špatné vlastnosti – chybí mi sebevědomí, jsem náladová a dokážu někoho pořádně vytočit. Ale mám také dobré vlastnosti a mezi ně patří například skromnost, dobrosrdečnost a schopnost naslouchat. Toho si velice cením. Také někdy dělám takové bláznivé věci, ale nevím, jestli to mám zařadit spíše do těch dobrých nebo do těch špatných vlastností. Někomu to totiž může připadat hloupé a tak se ode mne radši drží dál. Také bych o sobě mohla říct, že jsem docela vybíravá a nespokojím se jen tak s něčím. Mám ráda pořádek, ale moc ho nedovedu udržovat.\nMezi mé koníčky patří kreslení, malování a hlavně poslouchání hudby. Mám ráda hlavně tip hudby – tzv. „hip-hop“ nebo tzv. „skáčko“. Samozdřejmě se také ráda dívám na televizi, čtu si a nebo hraji počítačové hry. Mám ráda zvířata. Doma mám křečka a dvě morčata. Ale mé největší přání, je mít psa.\nChodila jsem na aerobic, keramiku a také na dramatický kroužek. Ale teď nemám žádné kroužky, protože na ně nemám moc času.\nZdá se to jako přirozené zájmy, a já si to také myslím. Jsem zkrátka obyčejná.", "original_file": "ces2bvanlin_1"}
{"text": "Zuzana Vejvodová\nVII. A\n22. února\n\n2. slohová práce\n(charakteristika)\n\nMoje maminka\n\nMoje maminka je plnoštíhlé postavy a chůzi má poměrně normální. Její malá hlava sedí na delším krku. Tmavě černé vlasy jsou na krátko ostříhané. Lesklé čelo má schované pod vlasy a upravené obočí se nad malými zelenohnědými oči vyznačuje svojí hustotou. Usmívající se plné rty se červenají jako rajčátko. Malinké uši mírně odstávají.\nMamka se obléká podle toho, co zrovna frčí. Má sice někdy nějaké úlety, ale rozhodně se za to jak se obléká nestydí.\nMoje mamka je moudrá i hodná, ale to jen někdy. Jinak dovede být i pěkně paličatá. Z míry jí vyvede každá maličkost a kvůli tomu, že je nedůvěřivá jsou s ní často problémy.\nAť je mamka jakákoli mám jí ráda.", "original_file": "kl7avejzuz_1"}
{"text": "Zima\n\nOsnova:\n\nI. Zima se rozhodla\n\nII. 1. Přípravy\n\n2. Nástup\n\n3. Problémy\n\n4. Špatné vlastnosti lidí\n\n5. Dobré vlastnosti lidí\n\n6. Vítězství\n\nIII. Zima si věří\n\n„Co to vidím na tom světě, tak to nenechám!“ říká paní Zima. Jednoho dne se rozhodla, že když jsou lidé na sebe chladní a srdce se jim proměnila v kusy ledu, bude mezi nimi určitě vítaným hostem. Řekla si, že bude vládnout celý rok a všechny další roky. „Prý jsem krutá, zabila jsem bezdomovce. Ale kdo ho nechal na ulici? Já? Ne! Lidé!“ sama před sebou se hájila Zima. Přísahala, že už nikdy nepustí jaro k moci. Moc dobře věděla, že jaro přichází s první rozkvetlou květinou. To ale ona už nikdy nedopustí.\n\nZačala se tedy chystat. Shromažďovala obrovské zásoby sněhu různého typu, od sněhových vloček až po těžký mokrý sníh. Nachystala si kroupy, mrazy, větry a vánice. V kalendáři a na mapě si vyznačila kdy a kde co rozmístí. Plánovala obrovské laviny, námrazy na silnicích a sněhové vánice.\n\nJak slíbila, tak udělala. Ujala se vlády. Nejdříve si plnila řádně své povinnosti. Nikdo z lidí nic nepoznal, nikdo ji z ničeho nepodezíral. Všichni byli nadšeni, že zima přišla včas a přinesla s sebou hned i bělounký sníh. Horská střediska se naplnila a kopce se hemžily šťastnými lyžaři a dětmi na sáňkách. Paní Zima postupně začala rozšiřovat pole své působnosti a začala se přesouvat i do teplejších krajin. A tak se například stalo, že malí černoušci v Africe poprvé v životě viděli sníh. Přiběhli domů a křičeli: „Mami, z nebe padá čarovný písek, když dopadne na zem, změní se na vodu!“ Zima stále přibývala na síle, až se i v Africe sníh přestal rozpouštět a celý svět se pokryl souvislou vrstvou ledu a sněhu.\n\nLidé už se neradovali, stále se stávaly nehody na silnicích, střechy domů se propadávaly pod tíhou sněhu, zamrzaly a praskaly vodovodní trubky, vázlo zásobování. Byla taková zima, že lidé přestali vycházet z domovů.\n\nZimě se potvrdilo, že jsou na sebe lidé opravdu zlí a chladní a umí všeho využít ke svému užitku. Začaly se projevovat jejich velmi špatné vlastnosti. Například někteří měli radost, že se zvýšila úmrtnost starých a nemocných lidí a radovali se, že peníze, které nyní stát ušetří na starobních a invalidních důchodech, budou rozděleny, v podobě různých sociálních dávek, jim. Zima stále více a více sílila. Dostávala se i do domů a bytů, které už lidé nebyli schopni vytopit. A ani už se s paní Zimou nesnažili bojovat. Pouze očekávali konec lidstva.\n\nKdyž je ale lidem ale opravdu zle, přestanou myslet jen sami na sebe a začnou si pomáhat. V jedné malé horské vesničce v Čechách lavina zničila několik domů a jejich majitele připravila o veškerý majetek. Ostatní vesničané je nastěhovali do místní školy a uspořádali sbírku. Přinášeli peřiny, oblečení a jídlo. Ze sutin pomáhali vyhrabávat vše, čím by se dalo topit. Rodiny žijící ve škole se navzájem zahřívaly, dýchali na sebe, utěšovaly se a společně doufaly v lepší zítřky. Snažily se najít si společnou zábavu, aby nemyslely na své problémy. Místo pláče se na jejich tvářích začal objevovat úsměv. Dokázaly se zase smát a radovat. Když ostatní obyvatelé vesnice viděli jaká je ve škole atmosféra, jak se tam lidé mají rádi, pomáhají si a podporují se, opustili své prochladlé domovy a nastěhovali se k ostatním. Ze svých domů přinášeli židle, stoly, vše co se dá spálit a přispívali tak k vytápění školy. Budovu se opravdu podařilo vytopit, ale lidé měli stále strach, protože většina dřeva už byla spálena a nikdo nevěděl, co bude dál. Báli se, ale stále doufali, že tuto situaci nějak společně zvládnou. Aby zapudili špatné myšlenky, plánovali si, jak až bude teplo, pomohou sousedům postavit zbořené domovy. Tato situace všechny vesničany neuvěřitelně spojovala.\n\nLáska, lidské teplo a vytopená budova sálaly skrz stěny a v okolí školy dokonce roztálo pár metrů sněhu. A právě na tomto kousku země vykvetla první maličká sněženka. S první rozkvetlou květinou paní Zima ztratila svou moc a vlády se ujalo jaro a ihned začalo napravovat vzniklé škody po dlouhém zimním období.\n\nCelý svět se vrátil do starých kolejí. Jaro, léto, podzim a zima se pravidelně střídají o vládu nad naším světem. Paní Zima ale stále věří, že mezi lidmi je tolik zla, že jednou se stane jedinou vládkyní na světe.", "original_file": "pr4dpos_1"}
{"text": "Přeučil, Tomáš, kvarta, Gymnázium J. Seiferta\n\nAutem, nebo vlakem...?\nV dnešní době není težké se rozhodnout, čím jet..., ale není lehké se rozhodnout správně.\nAutem, nebo vlakem...? To je zdánlivě lehká otázka, ale zkuste se nad ní zamyslet. Člověk se v mnoha případech rozhoduje podle pohodlnosti dopravy.\nPoužít automobil, který je v mnoha případech rychlejší, pohodlnější, soukromější, ale nákladnější, či jet vlakem, který mnoho lidí odsuzuje, zřejmě není v módě...\nV prvním případě rozhoduje dostupnost daného místa, kam se chce člověk dostat. Automobilem se dá dostat prakticky všude, ale ne vždy tak rychle, jako vlakem, který má koleje všude.\nKdyž se však rozhodnete, že pojede vlakem, musíte uvážit, že jste závislý na jízdních řádech. Vlak je bezpečnější, levnější, ekologičtější, přepraví mnohem více osob šetrněji ku přírodě.\nAutem si člověk užívá soukromí, luxusu, ale za jakou cenu? Za cenu znečištění přírody, stresu, ohrožení života...\nJá osobně dávam přednost vlaku. Ale rozhodnutí je na Vás, jen na Vás!", "original_file": "js9mpretom_02_1"}
{"text": "Čau aAdame,\n\nTys neslyšel o 80 výročí. školy? že<.> Tak tito teď budu vyprávět. Příprava byla těžká, protože jsme pořát skákali a lezli a nevím co ještě. Když se ta oslava blížila tak nás pan učitel Adam poprosi jestli by chom nebyli i se čtvrťákama. Snima jsme zpívali a ještě Eva hrála paní učitelku tak, že nás dirygovala, že jsem časem ani nestíhal. Tak teď ti řeknu co jsme teda zpívali: noty – notám diví se náš klouček, každá nota jako brouček... a tak dále, ztratila se na saluši slanina: název a hned to pokručuje: jé, jé slanina, svalili to na našeho Adama... a pak to<in> co||máme vymyšlené pokračování – 3 sloka: ztratila se v naší třídě svačina jé, jé svačina, svalili to zat zas na toho Adama... A poslední okolo hradce v malé zahrádce potom okolo hradce skáčou matrace tři metry vysoko a okolo hradce trefil šlak vrabce tři metry vysoko a to bylo vše co jsme nacvičovali. A jak to všechno ubíhalo tak, že zachvíli jsme byli ve škole v sobutu 7.11. v den výročí. V 10:00, jsem šekl na výstavu jako pomocník v jedné třídě a ještě někdo z naší třídy šel do jiné hlídat staré věci. Potom v 11:00, přišel zbytek třídy na vystoupení. Při vystoupení jsme šli se čtvrťákama asi pátý a potom samotná naše třída šla jako poslední ukončovat program. Pak se šlo na čtyři hodiny do kulturáku. Moje máma se tam šla podívat. Potom jsem šel zas do školy a tam jsem byl do sedmi hodin večer. V Pondělí 9.11. jsme měli ve třídě oslavu těch 80. let školy. Tak každej přines na nějaký slatkosti, brambůrky a paní učitelka nakoupila housky a pomazánku a navíc přinesla dorta a musela našlehat domácí šlehačku. My jsme zase museli mazat máslo na housky oby se pak mohly ozdobyt. Tak jsme si udělali svačinu. Koukali jsme na DVD a potom hráli věž. Ty zřejmě nevíštot{a|u} veš je? tTak jsme si vzali dlouhé placaté kosky a skládali jsme je na příč do čtvercové věže. No ta hra to byla zábava. I aAdamovi to docela šlo. Jo ještě jsme je sté věže vystrkávali tak,{čárka umístěna na začátku řádku}<co> aby nespadla. A ty dřívka jsme museli dávat nahoru. Když jsme tu hru dohráli tuk jsme šli na oběd. No už bylo načase když bylo 13:00.\n\nTak ahoj!!!\n\nPosílá Adam. <img škola>", "original_file": "hr5trgtom_02_1"}
{"text": "Michal Čermák\n4. 11.\n\n1. písemná práce\nVzpomínka\n(Vypravování)\n\nOsnova: 1. Příprava na koncert\n2. Příjezd k hale\n3. Vstup do haly\n4. Výstup skupiny Gamma Ray\n5. Výstup Iron Maiden\n6. Shrnutí\n\nJedna z mých nejčerstvějších a nejradostnějších vzpomínek z poslední doby, je vzpomínka na pražský koncert britské heavymetalové skupiny Iron Maiden. Protože jsem chtěl tuto metalovou legendu opravdu velmi rád vidět, koupil jsem si lístky v předprodeji už asi měsíc před koncertem.\nTo středeční odpoledne jsem hned po příchodu domů vyměnil věci z batohu, abych měl na zítřejší den hotovo. Poté jsem jel do T-mobile arény v Holešovicích. Když jsem dorazil k hale, zjistil jsem, že mě do ní nepustí dříve než v 7 hodin. Bylo však teprve 530, a tak jsem měl spoustu času prohlédnout si stánky se suvenýry, kterých bylo v okolí požehnaně. Přibližně v 6 hodin jsem si šel stoupnout do fronty před vstupem do haly. Ta se každou minutu zvětšovala. Když konečně pořadatelé pustili lidi do haly, tlak na tři vchody byl tak obrovský, že pořadatelé sotva stačili označovat vstupenky a prohledat lidem kapsy, jestli v nich nemají nepovolené předměty.\nJakmile jsem vklouzl do haly, zasedl jsem si dobré místo. Byl jsem asi v šesté řadě směrem od plochy na stání. Přes přísný zákaz kouření se u stropu okamžitě nahromadil dym z cigaret, takže vytvořil kouřový efekt vlastně ještě před začátkem samotného koncertu.\nV 8 hodin se na scénu vyhrnula předskupina. Byla to německá formace Gamma Ray. Tato skupina je zvláštní tím, že zpěvák, přestože je Němec, zpívá anglicky. Protože jsem ještě neměl uši nastavené na právnou hodnotu, po prvních tónech jsem myslel, že ohluchnu. Zvláště šlapací buben vydával zvuk, který doslova trhal bubínky v uchu. Tato skupina zahrála 8 skladeb a rozhodně nezklamala.\nPak nastala čtvrt hodinová pauza, během které se vyměňovaly nástroje pro Iron Maiden. Diváci začali být velmi netrpěliví. Po přibližně 10 minutách hlasitého vyvolávání se „Mejdni“ konečně ukázali. Teprve nyní bylo vidět fantastické pódium. Bylo tvořené hradbami, v jejichž vyklenku seděl bubeník. Před hradbami se pohybovali hlavně 4 kytaristé a zpěvák pobíhal naprosto všude. Na hradbách byly umístěny rekvizity k jednotlivým písním a na platně umístěné za nimi se vždy něco promítalo. Lidé na místech k sezení, kteří byli pode mnou si stoupli, takže já musel taky. Jinak bych neviděl. Skupina zahrála 13 nebo 14 písní z různých období. Od písniček starých více jak 20 let po skladby z alba Dance of Death z tohoto roku. První skladby byla tradičně Heaven can wait. Při ní se lidé dostali do varu. Pře velmi známé Can I play with madness či The trooper se skupina dostala k písni Hellowed by thy name, kterou mám nejraději. Konec koncertu byl tvořen legendárními skladbami The number of the beast a Run to the hills. Při těchto skladbách pobíhal po pódiu obrovský kostnatý maskot jménem Edie. Následovala děkovačka, při které do publika létaly paličky a trsátka.\nKoncert opravdu stál za to, i když jsem domů přišel až po půlnoci.", "original_file": "pr1ccermic_01_1"}
{"text": "2. kontrolní stylistická kompozice\n(Charakteristika)\nV Praze dne 21. 3. 06\nDušan Malík, 2. B\nTéma: Jak vidím sám sebe (Charakteristika)\nOsnova: 1) Úvod: Téma\n2) Stať: a) Vnější charakteristika\nb) Vnitřní charakteristika\n3) Závěr: Celkový dojem\n\nTéma jsme dostali docela těžké: charakterizovat sám sebe. Nevím jak se mi to povede, ale zkusit to musím.\nJmenuji se Dušan Malík. Za měsíc budu slavit čtrnácté narozeniny. Ostatní chlapci tohoto věku jsou obvykle trochu vyšší než já. Také postavu mám hubenější, skoro až nezdravě. To však není přes oblečení vidět. Teď se budu věnovat tomu co vidět je. Na hlavě mi rostou hnědé kudrnaté vlasy, které si moc často nestříhám. V mých očích najdete mnoho barev, ale převládá mi v nich zelená. Ale když je přivřu, uvidíte hlavně hnědou. Když jsem byl malý, nos jsem si trochu zkřivil a to mi zůstalo až do dnešního dne. Na tváři se mi občas objeví drobná vyrážka, která za pár dní zase zmizí. Charakteristiku svého obličeje zakončí ústy, o kterých mohu říci pouze, že jsou úplně normální a ničím se neliší od ostatních. Mezi mé oblíbené oblečení patří hlavně mikiny a manšestrové kalhoty. Když je tepleji vezmu si radši triko s krátkými rukávy, protože dlouhé nesnáším.\nIkdyž by to nikdo podle mého vzhledu nepoznal, mám rád přírodu, protože si v ní odpočinu od stresu. Ve sportu jsem nikdy dobrý nebyl a ani mě moc nebaví. Další věcí, kterou nesnáším jsou hádky. Většinou se snažím ustoupit, ale občas jsem dost tvrdohlavý. Myslím si, že mezi mé kladné vlastnosti patří trpělivost, ikdyž jí při hovorem s některými lidmi ztrácím. Také jsem pořádný a pečlivý. Ve škole mě nejvíce baví fyzika. Pracuji pomaleji než ostatní a největší problém mi dělá začátek nové namáhavé práce. K ostatním lidem bych mohl být milejší, protože si mohou myslet, že jsem na ně naštvaný, ikdyž to není pravda. Občas bych naopak měl říci, co se mi nelíbí.\nCelkově mám hlavně dobré vlastnosti, ale špatných u mě najdete také dost. Doufám, že se některých zbavým, protože se o to snažím.", "original_file": "ces2bmaldus_1"}
{"text": "23. 3. 2006\nAdéla Bártová, 2.C\n2. písemná práce\nTéma: NA POBŘEŽÍ\n\nBlíží se příliv. Den upadá do spánku a lehký vánek si hraje s mými vlasy. Vůně oceánu prostupuje celým mým tělem a mé myšlenky se ubírají do jiného světa. Bosé nohy se mi boří do jemného písku, rozpáleného poledními paprsky slunce. Vlny se rozrážejí o skaliska a plazí se po pláži. Některá z nich přelije i mé obnažené kotníky a já cítím chladnou mořskou vodu a kapky, které stékají zpátky na zem do písku. Lehce štiplavá slaná vůně působí jako balzám na duši. Posadím se na skálu a nasávám atmosféru podvečerního pobřeží. V dáli slyším hejno racků a jejich skřehotání. Slunce se odráží v hladině a lechtá mě na obličeji. Jeden paprsek na nose, druhý na tváři, třetí hladí víčka a čtvrtý je jak polibek na čelo. Ten překrásný lesk --- můj zrak, a proto zavřu oči a zaposlouchám se. Chvílemi mi --- našeptává a hvízdá do uší, potom to střídá ten nepřekonatelný šum a rány, jak se voda tříští o zemi.\nZvednu se, svlékám svůj šat a tak, jak mě Bůh stvořil vstupuji do ledových vln. Ihned mi naskočí husí kůže, kterou střídá příjemné mrazení v zádech. Prostoupí mě pocit blaženosti. Jsem v ráji. Mám touhu nechat se nést a odnést pryč od všeho, daleko od země. Položím se na hladinu a malé vlnky mi šplouchají do uší. Když ponořím hlavu, slyším hukot mořských hlubin. Olíznu si rty a slaná chuť zamává všemi mými smysly. Pak vystoupím zpět na břeh a lehnu si do vyhřátého písku. Kapky vody nechám volně stékat a myslím na to, jak jedna za druhou --- mé tělo. Stmívá se a já cítím šimrání hladového žaludku. Obléknu se a nechám se vést vůněmi rybích specialit, které se linou po pobřeží a škádlí mé chuťové buňky. Loučím se s oceánem a slibuji mu, že zítra před západem tu budu zas.", "original_file": "pr2cfbarade_02_1"}
{"text": "23.března\nJakub Ort\n2.písemná práce\nNoc ve městě\n(subjektivně zabarvený popis)\n\nVdechoval jsem chladný vzduch letní noci. Středoevropské letní slunce se schovalo někam za vrata opuštěné továrny a město zahalil tmavý plášť protrhávaný světly pouličního osvětlení.\nStál jsem opřený o zeď a nesmyslně labuznicky jsem potahoval z cigarety. Prohlížel jsem si zapadlou ulici, jakoby v tmavých koutech domovních vchodů měly být už od pradávna ukryté odpovědi na moje pseudoexistenciální otázky. Světlo lampy se odráželo v kaluži táhnoucí se kolem obrubníku a zlatavý odraz dodával celému zátiší mystičnost.\nRád přemýšlím co se děje v noci za rozsvícenými okny, jaká povaha tam přebývá a jak byt vypadá, v téhle ulici bylo ale za všemi okny zhasnuto a mrtvo. Ve všeobecném tichu jsem slyšel tepat krev v uších.\nVinohradské činžáky se zdobenou fasádou mě obklopovaly z obou stran, stály vedle sebe jako indiánská rada starších, mlčenlivé, moudré, tajemné a s vybledlými válečnými barvami na tvářích. Na protějším domě byla pamětní deska s bustou. Vedoucí protifašistického odboje se na mě díval přísně a hrdě, v kovových očích se ale zračil smutek a lítost nad milióny zmařených životů. Uhnul jsem pohledem, ale hned jsem zase zdvihl oči. Na vedlejším domě z fasády vystupovala postava panenky Marie, dívala se na mě s láskou a shovívavě, jako naivní maminka bezmezně věřící svému pubertálnímu dítěti. Už jsem chtěl uctivě a trochu omluvně típnout cigaretu, pak jsem se ale vzpamatoval a promnul jsem si pěstmi , jakobych se chtěl zbavit chorobných představ a psychopatických myšlenek.\nTělo se nebylo s to pohnout, začal jsem tedy ulici kousek po kousku zevrubně prohlížet, smířený s mým mlčenlivým společníkem na dnešní noc.\nAuta zaparkovaná vedle chodníku byla v noční tmě úplně bezvýrazná, těžké dveře domů byly ---, ale ne neodemknutelně zavřené. Omítka domů byla vystínovaná světlejšími a tmavšími odstíny tmy, podle toho odkud na ní padaly kousky měsíčního světla a svítily lampy.\nNa nebi bojovalo několik statečných hvězd s městským světelným smogem, nesměle a nevýrazně se třpytily na obloze. Udělal jsem pár kroků a opřel jsem o jeden ze stromů vysázených na kraji chodníku.\nByly to akáty, stály tu zašedlé, vyzáblé a zasmušilé a dokonávali můj škrobený smutek a alkoholovou melancholii.\nOpilecké hulákání najednou rozetlo ticho a vytrhlo mě z podivného zamyšlení. Skupinka lidí, zakončující svůj letní tah, se objevila s vyřváváním na druhém konci ulice. Motali se po chodníku, jakoby se snažili běžet slalom mezi lampami a stromy, ale na noho měli závaží. Blížili se pomalu a nejistě ke mně. Nevěnovali ani pohled soše panny Marie, jeden z nich dupl do kaluže, takže se odraz rozdělil na stovky kmitajících světélek. Vyžebral jsem od nich cigaretu a oni se potáceli dál.\nUlice postupně ožívala. Ticho se přirozeně přelévalo v symfonii různorodých zvuků. Mezi jejich autory se mísili lidé, kteří ještě nešli spát s těmi, kteří už začali vstávat. Motory taxíků a poslední opilecké výkřiky, nárazy otvíraných oken s kroky chodců mě pomalu uspávaly, když jsem se sesouval k chodníku.", "original_file": "pr2cfortjak_02_1"}
{"text": "Anna Švehlová\n5. listopadu\n\n1. písemná práce\nPropast\n(Vypravování)\n\nosnova:\n1. úvod – Začátek konce\n2. stať – a) neřešitelný problém b) návrat do minulosti\nc) smrt nadějí\n3. závěr – konec nad propastí\n\nStojím nad propastí. Nademnou svítí hvězdy a podemnou tma. Obyčejná a černá. Studený vítr mi fičí do tváře a rozmazává slzy po obličeji. Cítím jejich hořkost, ale nepřináší mi úlevu, jen bolest a žal. Včera jsem udělala něco, co mě připravilo o rozum a zničilo mi celý život.\nNeděle ráno 2. 11. 2003\nBylo ráno jako každé jiné. Ale přece jen mezi ty ostatní jaksi nezapadalo. Probudila jsem se s ostrou bolestí hlavy a rankou nad obočím. Včera zase přišel domů opilý. Řval, nadával, možná mě chtěl i zabít. Můj otec, moje vlastní krev, moje všechno. Jak se to mohlo stát?\nKdyž od nás matka odešla, zůstali jsme s tátou sami. Ze začátku jsme byli zoufalí, ale měli jsme jeden druhého a to nás hnalo kupředu. Byla jsem teď sice nucena zvládat domácí práce a navíc se ještě učit, ale dělala jsem to s radostí a vidinou lepší budoucnosti. Pak se to ale stalo! Otec přišel o práci a my ztratili pravidelný přísun peněz. Snažili jsme se žít skromně. Nenosila jsem žádné drahé oblečení ani šperky. Přesto se nám nedařilo. Po celodenním hledání práce se otec vracel domů unavený a naštvaný. Až ten osudový večer přišel domů opilý. Strašlivě řval, ničil nábytek a trhal veškeré věci, které tu zbyly po mojí mamince. Měla jsem z něj st-rach. Ba přímo hrůzu. A tak to chodilo každý den, pořád stejně. Stala se ze mě troska. Úplně mě zničil a zabil ve mně i tu nejmenší naději a schopnost milovat. Vinu jsem však dávala matce. Nedokázala jsem to ale, dále snášet.\nNa kostelní věži odbila dvanáctá hodina. Čas, kdy se vracel domů. Věděla jsem, že se zase bude shánět po pivu. Jedno stálo otevřené na stole. Neváhala jsem. Třesoucí se rukou jsem vylila obsah zelené lahvičky do otevřené lahve. Poté ji rychle odnesla do konteineru. „Jed, dala jsi mu jed“:, znělo mi hlavou po cestě domů. Zlehka jsem otevřela dveře, bylo ticho. Jen na chodbě slabě poblikávala žárovka. Oddechla jsem si. Vyliji to a bude zase dobře. Vstoupila jsem do kuchyně. „Pomóc“:, nesl se výkřik jídelnou a prostupoval celým mým tělem. „Zabila jsi ho, zabila“, posmíval se škodolibě hlásek kdesi ve mně. „Svojí krev, svět, pro který si chtěla žít.“ „Ne, nevydržím to, nevydržím. Jsem slaboch.“ Poslední pohled na toho --- muže, mého otce, ležícího na zemi. A pryč. Běžet a nevědět kam. Daleko, daleko od všeho. Celého světa. Zrádné mámy, falešných přátel, a taky mrtvého otce, viď!? Našeptávalo černé svědomí.\nA tak tu stojím nad propastí. Přestávám plakat. Sama jsem si vynesla rozsudek, a sama ho taky vykonám. Jsem slaboch, vím to. Nedokáži smazat svůj hřích. Loučím se se světem, láskou, krásou a spolu s tím vším pohřbívám i naději.", "original_file": "pr1esveann_01_1"}
{"text": "Panešová, Kristýna, V. B, 07/08\n23. října\nSlohová práce\n1) Vymyšlená (popletená) pohádka\n\nO čertovi Josefovi kterému všichni říkají „Pepík“\n\nBylo nebylo jedno peklo ve kterém žil čert Josef. Josefovi všichni už odmala říkali Pepík. Budeme mu tak tedy říkat i my. Pepíka vychovávala čertovská bába jménem Ježibába bába Čertová. Byla hodná ale už taky hodně stará bylo jí tehdy už 156 let čerti a čertice se průměrně v té době dožívali až 250 let!) uměla číst, psát, počítat a uměla dokonce francouzsky a německy. Chodil do čertovské školy jménem, Čertovka a jejich ředitel se jmenoval Filip Čert (všichni se totiž jmenovali příjmením Čert v případě ženy Čertice nebo Čertová) byl však meně učený než vychovatelka Pepíka Ježibába bába Čertová. Jeho učitelka byla stejně učená jako jeho vychovatelka Ježibába bába Čertová. Zatím si z něj všichni dělali legraci ale on si myslel že nakonec bude hrdina. Když bylo ve škole Čertovce vyučování zvětšování posipal omylem koblihu zvětšovacím práškem! O přestávce vybalil koblihu ze svačinovky, kobliha se nečekaně zvětšila a Pepíka slupla jako malinu. Pepík se však nevzdal a bojoval s koblihou dál. Nejdřív jí propíchl nožíkem který měl zrovna u sebe, z koblihy vytekla všechna čokoláda co v ní byla. Nakonec se z ní dostal ven a docela si na té obr koblize pochutnal. Všichni mu až do jeho 259 let říkali na potkání že je hrdina. Konec!", "original_file": "bu5bpankri_04_1"}
{"text": "Lucie Podoliakova\nTřída: VIII. B\n4. 11. 2001\n1. Slohová práce – charakteristika hrdiny\nEDVARD ELRIK\nEd je 13letý kluk má dlouhé blonďaté vlasy svázané do copu, modré křižťálové oči, nosí dlouhý červený plášť, černé kalhoty, černé krátké tryčko z kterého mu vysí alchimistické hodinky. Ed má bratra Alfonze oba vyrůstali spolu s jejich matkou, babičko a velmi dobrou kamarádkou Minri na vesnici. Ed a Alfonz si uvědomovali své schopnosti již od pěti let. Zdědili je od svého odce který byl státní alchymista tudíš je musel opustit.\nJako první se narodil Ed. Ed je o 2 roky starší nežli Alfonz. Také se podletoho chová je velmi pracovitý pořád se směje pomáhá bratrovi s alchimií i se školu, rád vyrábý pomocí alchimie různé dárky a pak je rozdává. Ale i přesto má své chiby. Je velmi cholerycký je takoví protože je malí, a každý si zněj utahuje. Když hochům bylo 6 přišla zanimi Jejich teta která jim řekla o alchimii.\nHoši řekli že o alchimii vědí a umíji.\nTeta je vzala na opuštený ostrov a řekla že když přežijí mesíc a vysvětlí jim co znamená já jsem jeden a přesto sme tu dva tak je bude učít. Ten měsíc je velmi zmenil. Naučili se o sebe postarat a byli mnohem více rozvažnější a silnější. A já doufám že znich budou dobří alchimisté.", "original_file": "kl8bpodluc_1"}
{"text": "K čemu mi tak škola vlastně je\n\nŠkola, jakožto instituce, ve které trávíme nemalou část života k nám neodmyslitelně patří. To, jaký postoj ke škole zaujmeme je na každém z nás, což je velmi dobře pozorovatelné, neboť každý se ke škole a učivu jako takovému staví jinak. Říct, že je škola k ničemu je absolutně nesmyslné. Jakožto XXX část neobjektivní, pozorovatel musím říct, že pocitům typu: Tahle látka mi v životě k ničemu nebude a při jejím probírání ztrácím drahocený čas, se občas neubráním. Avšak shlédnu-li zpětně mojí dosavadni kariéru studenta hodnotím jí jako nejužitečnější dlouhodobý boj, který jsem doposud vedl a vedu. Hlavně v prvních letech studia nás škola neučí jen matematický či chemické vzorce, ale dává nám stavební kameny pro všechno, co kdy budeme v životě dělat. Jsem si téměř jist, že většinu věcí, které jsem se naučil, nebo naučím, zapomenu, jsem si však stejně tak jist, že spoustu věcí si budu pamatovat po celý život a právě ty mi pomohou prokousat se úskalími a nástrahami, které nám osud postaví do cesty. Stejně jako nemusíme milovat každé jídlo, tak i jednotlivé předměty a profesoři nám nemusí sednout, avšak není třeba klopit hlavu. Na tyto otravné hodiny chodit musíme, ale budoucnost nám diktovat nemusí. Abych shrnul k čemu je škola: Učí nás znalostem, vychovává nás a pomáhá nám jednat s lidmi. Avšak pozor – abych školu jenom chválil, od toho tuhle slohovku nepíšu, takže: Bere nám čas, který bychom mohli využít efektivněji, trápí nás a naše rodiče nejen špatnými známkami <img :)> a i zde kolikrát narazíme na nějakého idi***, který nám může školu znepříjemnit. (myšleno hlavně ve vztahu ke studentům)\n\nZávěrem: Škola je fajn, ale má svoje mouchy. (a to nemalé)\n\nP.S. ̶ Za Osmileté x čtyřleté. Začnu negativnimi pocity z osmiletého studia. Jsem m tu čtyři roky a pomalu a jistě mě to přestává bavit. Učení, chození do této budovy, prostě otřes. Na druhou stranu si myslím, že osmileté studium má nespornoué výhody. Máme možnost studovat déle na prestižnější škole čcož nám dává jakýsi náskok před ostatními. Navíc jsme považováni za obecně chytřejší což, je zatraceně dobrej pocit. <img :)>", "original_file": "kg05vytmar_1"}
{"text": "5. prosince 2008\nBarbora Větrovská\nP2\n\n1. písemná slohová práce\nCharakteristika, popis\nTéma: Svět v roce 3008\n\nOsnova: I. Úvod – celkový vzhled země\nII. Stať a) popis měst a domů\nb) věda a technika\nIII. Závěr – porovnání dnešního světa a roku 3008\n\nTo jak bude vipadat svět v roce 3008 se dá jen těžko říci.\nSvět za tisíc let si představuji jako naši zemi ve velké vzduchové bublině.\nMísto dnešních dopravních prostředků budou létat malé raketky jejíchž jediným pohonem bude voda, protože ostatní paliva budou vyčerpány.\nMěsta budou velká, hustě obydlena plná moderní architektury a spěchajících lidí. Centra místo hystorických památek zaplní vysoké skleněné budovy, Obchodní centra, malé obchůdky, kávárny, bary a restaurace. Z měst zmizí zeleň, parky, stromy i květiny z náměstí. Lidé budou bydlet na okraji měst v rodinných domcích, všech možných velikostí, tvarů a barev. Každý dům bude mít na pozemku vlastní přistávací plochu na raketky, kterými mohou létat nejenom po městě, ale i do vesmíru. Školy budou celé z umělých materiálu, a všechno v nich bude mít kulaté rohy, aby si děti nemohly ublížit. Fasáda bude vždy barevná a veselá, světlo dovnitř bude procházet velkými okny\nDůraz bude kladen na nemocnice, moderní s nejlepším vybavením s odborně vyškoleným personálem. V lékařství dojde k velkým pokrokům a objevům. Jednoduché operace budou provádět roboti. Jeden tým vědců objeví lék na rakovinu a na AIDS. Udělí jim Nobelovu cenu za lékařské objevy...\nLétání do vesmíru bude za tisíc let každodenní záležitostí, lidé do vesmíru budo lítat na dovolenou, na výlety i za prací.\nTento svět se výrazně lyší od dnešního, mnoho pokroky, objevy, architekturou a zájmy lidí.", "original_file": "grp2vetbar_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nVeronika Zíková\n1. C\n17. května 2005\n\nTémata:\n1) Tak tady žiji (Volný stylový útvar)\n 2) Divy současného světa (Volný slohový útvar)\n 3) Mé setkání s…. (Vypravování)\n 4) Pohled do zrcadla (Zamyšlení)\n\nPohled do zrcadla\nOsnova:\nÚvod\nStať:\n a) pohledy a odrazy v zrcadle\n b) změny\n II. Závěr\n\nTakové zrcadlo je velmi podivuhodná věc. Sleduje a odráží cestu času a osudy lidí. Takové zrcadlo je vlastně další člen rodiny… Až na to, že nemluví.\nZrcadlo v bytě mé matky, by mohlo vyprávět. Pamatuje si doby, které si nepamatují ani mí rodiče. Je hodně staré. Určitě se v něm kdysi prohlížela jakási vznešená dáma s norkovým kožichem a doutníkem v koutku úst. Odráželo osud této dámy a pak naší rodiny, která si ho koupila ve starožitnictví.\nPřed očima tohoto zrcadla se událo spousta věcí. Určitě si pamatuje můj první „příchod“ do bytu, když jsem byla malé novorozeně (-ha, určitě jsem musela být uřvané dítě!). Ale od té doby již uplynulo mnoho vody. Do mých čtrnácti let mě takřka tohle zrcadlo sledovalo každý den. Vidělo, jak se učím chodit, mluvit, jak začínám chodit do školky, školy. Vidělo také spoustu mých kamarádů a kamarádek. Jednou dokonce zažilo násilné vběhnutí psa, který běžel za naším pejskem, a pěkně se spolu porvali, přičemž zanechali na zrcadle šrám.\nŠrámy ovšem nezůstaly jenom na zrcadle, ale i na duši. První vznikly tak, že se vážení páni rodičové rozvedli a mě malému capartovi to vůbec nevysvětlili. Strašně mě to mrzelo. A tak zrcadlo vidělo, jak tatínek nenávratně odchází někam pryč. V té době jsem nevěděla, že zhruba o sedm let později se vydám za ním. To v té době mě vůbec nenapadlo. Asi osud tomu chtěl, že jsme si s mámou nerozuměly a já se odstěhovala k tatínkovi. Tím ztratilo zrcadlo i mě.\nTeď když jdu k mámě na návštěvu, vstoupím do bytu a na chodbě vidím to zrcadlo, vzpomenu si vždycky na své opravdu rané mládí. Vždy když se v něm vidím, uvědomuji si, jak moc sem se změnila od té doby, co jsem byla novorozeně a jak se měním každým týdnem a dnem v mém životě. Ani to nejsou venkovní, estetické změny, které jsou tak velké. Spíš jako by myšlenky se ubíraly kupřed. Někdy jsem za to ráda a někdy bych chtěla vrátit čas a být opět malým bezstarostným dítětem.\nTakový už je život. Utíká. Někomu hezky, někomu špatně. Nikdy ale nemůže být tak hrozně, aby nemohlo být ještě hůř. A zrcadla to všechno jen odrážejí…Nerozbíjejte je!!!", "original_file": "cb1czikver_02_1"}
{"text": "27. listopadu 2008\nJméno: Anna Váchová\nP1b\n\n1. Slohová práce\nVypravování\nTéma: Byl to jen sen\n\nOsnova: 1. Procházka po Londýně\n2. Jdu do parku, který se změní v les\n3. Tajuplný les a v něm cigoři\n4. Okradli mě!\n5. Jsem zmatená (už zas) a probouzím se\n6. Je tu brácha\n\nByl to jen sen.\nProcházela jsem se po Londýně. koukla jsem se na hodinky. Bylo půl druhé. Měla jsem schůzku se svým bratrem, kterého jsem neviděla několik let. Hrozně jsem se na něj těšila, neviděla jsem ho několik let, ani nevím proč jsme se tak dlouho neviděli. Měla jsem ale ještě dost času tak jsem si řekla že to projdu parkem.\nTak jsem zabočila do jedné ulice a přede mnou se tyčila brána. V tu chvíli mi připadala jako jakási tajuplná brána do jiného světa. Vešla jsem. Byl to takový divný pocit. Jako by na mě někdo vylil kýbl studené vody. Ohlédla jsem se, ale brána tam nebyla. Prostě a jednoduše zmizela.\n„Sakra“, řekla jsem si „co teď?“ Začala jsem panikařit. Jó tak panikaření mi jde velmi dobře. Začala jsem pobíhat po tom parku, jenže on už to nebyl park, ale hluboký neprostupný les. Bála jsem se že zabloudím, jenže pak jsem si uvědomila že se už víc ztratit nemůžu. To mě tak trochu uklidnilo. Sice divný důvod k uklidnění, ale nic jiného mi nezbývalo.\nTak jsem šla. Za chvíli jsem uviděla v dáli světýlko. Šla jsem za ním. Snažila jsem se jít co nejpotišeji, ale v lese bylo takové ticho, že každý můj krok byl slyšet jako by tam šel slon. Nakonec jsem došla a ukrytá za mohutným smrkem na kraji mýtinky jsem pozorovala jakési podivné tvory, co si opékali nějaké zvíře nad ohněm. Vipadali jako malý stegosauři, velikosti zajíce. Na nohou měly pružiny, což mě přišlo trochu divný. Jenže pak jsem si uvědomila, že já sama jsem se tu vzala ani nevím jak, takže už mi to divné nepřipadalo. A pak jsem to ucítila. Mezi šedými mozkovými buňkami se mi začala prodírat myšlenka, až doputovala na povrch. Jasně! Jsou to cigoři. Neptejte se mě co to je, to nevím ani já. Ale vzpomněla jsem si že před spaním jsem četla parodii Harryho Trottela. Tam vystupovali jako jakési potvůrky co člověku vzali vše co měl u sebe, včetně vzpomínek.\nLekla jsem se. Chtěla jsem se vzdálit, ale cigorům neunikne nic. Všimli si mě a na těch svých pružinách co měli na nohou ke mě doskákali. Chytli mě a ukradli vše co jsem měla, včetně těch myšlenek.\nUž nevím co bylo dál. Najednou jsem uslyšela jakoby z velké dálky svou oblíbenou písničku. Co má být zase tohle? Hudba v lese? Ale když jsem otevřela oči, les mi pomalu mizel před očima až se objevil obraz mého pokojíku. Já jsem ležela v posteli. To mě zmátlo nejvíc. Co brácha? Park? les a cigoři? kam se to vše podělo? Uběhlo pár minut ticha v němž doznívala má oblíbená písnička. Když dozněli poslední tóny tak mi to došlo. Byl to jen sen.\nA zdola jsem uslyšela volání bráchy. Tak on je tady? Už jsem se jen rozhlédla kolem sebe uviděla jsem knížku Harryho Trottela a usmála se. To jsem nevěděla že je to tak návikový čtení. A vyběhla jsem z postele jak namydlený blesk, abych se přivítala s bratrem, který v noci přiletěl z Londýna. To bylo nejhezčí vstávání z postele.\nKONEC", "original_file": "grp1bvacann_1"}
{"text": "Moje školní taška\nMoji tašku nosím každý všední den do školy. Bez ní bych nemohla nosit učení, takže je pro mě nepostradatelná.\nJejí barvu zvýrazňuje černo-šedá. Na tašce je ukryto sedm velkých i malých kapes. Na každém zipu jezdí dva jezdci, kteří nám otvírají všechny kapsy. Z každé strany visí dva popruhy, které jsou velmi pevné a pohodlné.\nUvnitř se skrývá všechny učebnice a sešity. Také penál a krabičku se svačinou. Taky je pro mě nezbytná přední kapsička, ve které ukládám klíče, průkazku a další docela důležité věci.\nTašku mám docela ráda, protože je jednoduchá a líbí se mi její praktičnost.", "original_file": "cl6avavann_1"}
{"text": "Téma: Realita je nudná. Dejte mi jiný svět.\n\nOsnova:\n\n1) Technika je dnes samozdřejmost\n\n2) a) Počítačové hry\n\nb) virtuální svět a realita\n\nc) únik do virtuálního světa\n\n3) Všeho moc škodí\n\nV dnešní moderní době je technika samozřejmnost. Jen málokdo nemá doma počítač a málokdo si dovede představit život například bez mobilního telefonu.\n\nTechnika nám život určitě usnadňuje a také nám přináší jistou zábavu, jako například počítačové hry. Každý jedinec si může vybrat hru podle jeho nálady, a nemyslím si, že je špatné tyto hry hrát, ale jsou i tací jedinci, kteří si už ani neuvědomují rozdíl mezi reálným světem a hrou. Myslím si, že některé hry mohou doslova dohnat člověka k šílenství.\n\nNěkteří lidé, kteří třeba nejsou šťastni v normálním reálném životě a začnou hrát tyto hry, se mohou do role počítačové postavy velice dobře vžít. Žijou životem superhrdiny, který snadno překonává své protivníky a podobně. Nad spoustou her by se měli výrobci zamyslet a uvědomit si, jaká skupina lidí bude tyto hry hrát. Dokáže si třeba malé dítě, které se k této hře dostane uvědomit, že jde jen o hru? Dokáže pochopit, že v reálném světě nemůže skočit z okna okna mrakodrapu a jít klidně dál? Nemůžou ho hry podporovat v násilí? Některé děti si toto určitě plně uvědomují, ale někteří třeba trochu psychicky labilní jedinci tento rozdíl poznat nemusí. Nemusí pochopit, že v reálném světě nelze zmáčknout zpět a pokračovat v klidu dál.\n\nMnoho jedinců uniká do virtuálního světa před sebou samým, před svými problémy. Přestanou například i chodit do práce a jen sedí doma u počítače a sžívají se se svým hrdinou. V tomto virtuálním světě může mít přeci skvělou práci, vydělávat hodně peněz, kupovat si drahé oblečení, byt nebo dům, mít skvělou rodinu a podobně. Ale vše jen na obrazovce svého monitoru. Jsou pak tito lidé schopni se ještě vrátit do normálního reálného života?\n\nPočítačové hry mohou jistě poskytovat i zábavu a třeba zpestření života člověka, ale vše má svou míru a všeho moc škodí. Určitě by měl každý umět rozlišit virtuální svět od reality.", "original_file": "grP3adro_1"}
{"text": "1.11.2006\nAdam Kozel, 2.C\n1. písemná slohová práce\nVesmír\n(Referát)\n\nOsnova:\nI. Úvod – pozorování vesmíru\nII. 1) Historie zkoumání vesmíru.\n2) Teorie a vznik vesmíru.\n3) Hvězdy.\nIII. Závěr – Co je vesmír?\n\nČlověk odedávna vzhlíží k noční obloze a hledá vysvětlení své přítomnosti na Zemi. Vždyť i staří Babyloňané a Egypťané kolem roku dva tisíce před naším letopočtem stavěli vědecké observatoře, aby se dozvěděli o vesmíru víc.\nPrvní velcí badatelé vesmíru se narodili v šesnástém a sedmnáctém století. Byli to například Koperník a Galileo. Tito vědci jako první publikovali své názory a bohužel i byli za své názory trestáni. Galileo tvrdil, že Země je kulatá a že není středem vesmíru. Ale toto tvrzení bylo podloženo až vývojem novějších technologií pro zkoumání vesmíru. V 70. letech vznikaly první vesmírné observatoře a vznikl také první vesmírný dalekohled – Hubblův dalekohled.\nNejvětší záhadou vesmíru je jeho vznik. Nikdo neví a nikdo zatím nemůže dokázat, jak vesmír vzniknul, ale nejvíce se odborníci přiklání k teorii Edwina Hubbla – veškerá hmota byla stlačena do neuvěřitelně malého prostoru za vysoké teploty a vysokého tlaku, poté tato hmota explodovala za uvolnění obrovského množství částic a rozpínáním a ochlazováním této hmoty za pomoci působení gravitační síly vznikaly planety, hvězdy, galaxie a mnoho jiných útvarů.\nV galaxii se nachází obrovské množství planet a jiných útvarů, například hvězdokupy, kvasanty, pulsary, komety, asteroidy, černé díry a jiné. Lidstvo už umí tyto útvary definovat. Například hvězdy se vyvíjí rychle a můžou se proměnit na rudého obra, kterému se říká veleobr, už během milionu let své existence. Ve fázi veleobra může mít v průměru až 1,6 miliardy kilometrů. Tlak uvnitř veleobra je tak veliký, že tam protony fúzují a elektrony za vzniku neutronů. Hvězda se pak za gigantické exploze zhroutí, a tak vzniká supernova. Tato exploze je jediná fáze, při níž vznikají těžké prvky jako je zlato či olovo. V poslední fázi svého života zbude z velké modré hvězdy nepatrná, ale nesmírně hmotná koule neutronů.\nVesmír je obrovské množství částic v neuvěřitelně velkém prostoru, který ještě dlouhou řadu let budeme prozkoumávat.", "original_file": "pr2ctkozada_01_1"}
{"text": "1.11.2006\nJanů Lenka, 2.C\n1. písemná slohová práce\nVolejbal\n(referát)\n\nOsnova:\nI. Úvod – vznik volejbalu\nII. 1) Šíření volejbalu\n2) Federace a svazy\n3) O co jde?\nIII. Závěr – české a československé úspěchy\n\nVolejbal je dnes nejen celosvětově rozšířené slovo, ale i všemi uznávaný sport. Tato nenáročná hra se zrodila pře více než 120 lety v USA, kdy parta mladíků začla plácat do balónu přes kus špagátu. Díky své nenáročné a zábavné povaze se tento sport rychle šířil Amerikou. Netrvalo tak dlouho a volejbal získal určitá kritéria. V dnešní době jsou tato kritéria vydána do celkem obsáhlé knižní publikace známé pod názvem „Pravidla volejbalu.“ V tomto svazku se můžeme dočíst, do nejmenšího detajlu, o všech pravidlech. Začínaje rozměry hřiště a konče velikostí čísla na dresu.\nPo Evropě se volejbal šíří koncem I. světové války. K nám se pak dostává v roce 1921, pod dnes již obstarožním názvem odbíjená. Až k neuvěření trvalo pouhé 3 roky, aby byl založen Český volejbalový a basketbalový svaz. I přesto, že byl volejbal poměrně populární, uběhlo přes dvě desetiletí, než byl roku 1946 osamostatněn na Český volejbalový svaz. S přispěním českých volejbalistů byla o rok později v Paříží založena Mezinárodní federace volejbalu, známá pod zkratkou FiVB.\nA o co vlastně ve volejbale jde? Dvě šestičlenná družstva, jejichž úkolem je přehrát míč přes síť do pole soupeře pouze třemi doteky, získávají body jednak za to, že soupeř udělá chybu nebo za dopravení míče do soupeřova pole. Rozměry hřiště jsou 18x9 metrů, přičemž uprostřed hrací plochy je síť, mezi volejbalisty zvaná „sako“.\nVe světě se o československém volejbalu vědělo, ale tím, že jsme se v roce 1948 stali mistry Evropy, jsme se pro soupeře stali obávaným týmem. Roku 1948 také díky tomuto úspěchu začla tzv. „Zlatá éra“ našeho volejbalu, kdy jsme se ještě 2 stali mistry Evropy. To ovšem zdaleka nepatřilo mezi naše největší úspěchy. Ty přišly až v letech 1956 a 1966, kdy jsme vybojovali tituly mistrů Světa. Tím ovšem „Zlatá éra“ skončila. Za posledních 40 let jsme uhráli pouze tři druhá místa z mistrovství Evropy a čtvrté místo ve Světové lize. Ovšem v pořadí již druhá „Zlatá éra“ ještě může nastat. Nynější reprezentační trenér pan Haník jistě takové ambice má a může je začít uskutečňovat na plánovaném mistrovství Světa.", "original_file": "pr2ctjanlen_01_1"}
{"text": "Šimon Ondráček 2. G\n15. 10. 2008\n\n1. slohová práce\n(diskusní příspěvek)\n\n<novinový článek – Hráč zemřel po střetu s Jágrem >\n\nPeníze nebo život\nVčera při zápasu Omsku s Viťazem zemřel po střetu s Jágrem jeho spoluhráč Alexandr Čerpanov. Proč ale tento mladý hráč zemřel? I obyčejnému člověku asi dojde, že po střetu to nebylo. Vždyť takových střetů, jako je tento, absolvuje hráč za celý zápas nesčetně. Proč tedy zkolaboval a poté umřel na zástavu srdce? Jeho smrt nezavinila pouze nešťastná náhoda. Velkou zásluhu na tom měla jeho srdeční nemoc. Jak to, že tedy vůbec hrál a jak může jeho klub dokonce tvrdit, že byl zdravý? Další otázkou je, proč na stadionu chyběl důležitý přístroj ke správnému obnovení funkce srdce a v neposlední řadě problémy se sanitkou. Nejenže přijela o 15 minut později, ale ještě k tomu ani tady nebyly všechny potřebné přístroje. O tom tu ale psát nechci, i když by to určitě stálo za zamyšlení. Spíš bych si položil ještě jinou otázku. Kde je vůbec hranice mezi sportem a životem? Možná to zní moc drsně, ale přece kolik různých neštěstí často slyšíme z oblasti sportu. Hráči jsou často hecováni k nejlepším výkonům a takhle to dopadá. A když nemocný hráč provozuje dokonce vrcholový sport, tak se ani nemůžeme divit. V dnešním sportu jde pomalu jen o peníze a lidé si už ani necení toho nejcenějšího co mají – zdraví a hlavně života. Tak mě tedy ani nepřekvapuje to, co se včera stalo. Nevim jestli hráč věděl o své nemoci a nebo je to vina lékařů. To posuzovat nebudu, vždyť kdo jme přeci mi, abychom soudili. Ale určitě můžu říct, že sport je přece ku zdraví a ne proti němu.", "original_file": "ces2gondsim_1"}
{"text": "Rozhodující okamžik\n\nMark seděl na okraji lesa. V ruce držel sklenku červeného vína a pozoroval západ slunce. Chtěl být sám. Uvnitř něho se odehrával určitý souboj emocí. V tuto chvíli vlastně ani nevěděl, co chce. Vždy tohle věděl, ale teď vše vypadalo tak nejistě a prázdně. V hlavě si přehrával útržky toho, co se v poslední době stalo.\n\nNapil se vína. Vždy bylo jeho přesvědčením, že nad sklenkou dobrého vína se nejlépe přemýšlí. Nyní mu to tak nepřišlo. Cítil se, jako když má v hlavě úplné prázdno. Prázdno, které by neprolomilo vůbec nic na světě.\n\nMyslel na to, jak by nejlépe tuto situaci měl řešit. Snažil se zvážit všechna pro a proti. Nyní se cítil tak bezmocně a bezbranně jako malé dítě, které se vždy schová k mamince, když má z něčeho strach. Jak rád by se do této doby vrátil. Snažil se aspoň vzpomínat na své dětství.\n\nJak nad tím tak přemýšlel, najednou mu přišlo, jako kdyby se právě tato doba odehrávala. Živě viděl, jak si vždy v tomto lese hrával se svou mladší sestrou. Na tváříi se mu objevil úsměv. Úsměv tak lehký a bezstarostný, až se ho i sám lekl.\n\nVstal a šel se projít po lese. Pořád kolem sebe viděl staré vzpomínky z dětství. Zazdálo se mu, jako kdyby díky těmto vzpomínkám jeho problémy odpluly někam hodně daleko.\n\nZačalo sněžit. Pomalu se snášely vločky bílého sněhu k zemi. Mark se rozhodl, že půjde někam jinam. Na nějaké neznámé místo, které by v něm nevyvolávalo žádné vzpomínky. Naposled a dlouze se podíval na poslední kousek slunce na obloze. Paprsky prostupovaly šedivé mraky. Markovi do očí vhrkly slzy. Ani nevěděl proč…\n\nVydal se tedy pryč. Už se setmělo. Tma ho hodně uklidňovala. Ve tmě se vždycky cítil silnější. Vůbec nevěděl, kam jde. Nohy ho samy nesly. Jeho problémy nejsou sice nejhorší, ale pro něho v tomto okamžiku byly, a on si to moc dobře uvědomoval. Jak mu to mohla udělat? Jak mu mohla takhle ublížit? Samozřejmě, jeho problémy jako u všech chlapců jeho věku, se týkaly lásky. Přemýšlel, jestli má cenu za ní jít a ještě jednou si s ní promluvit. Ale už s ní tolikrát mluvil a pokaždé se mu za to, co způsobila, omlouvala a prosila o odpuštění. Ale může jí ještě věřit?\n\nNohy ho donesly před její dům, aniž by to nějak mohl ovlivnit nebo věděl, kam jde. Stál před jejím domem a rozmýšlel se. Má jít pryč nebo na ní zazvonit? Rád by jí zase viděl. Rád by s ní mluvil. Ale nebyl si jist, jestli by jí dokázal odpustit. Cítil, že ne.\n\nOtevřely se vchodové a ona vyšla ven. Netušila, že venku stojí Mark. Přišla mu krásná jako ještě nikdy. Cítil, že toto je ten rozhodující okamžik, na který čekal. Ale jak má vědět, jestli to, co udělá, je správné? Řídil se svým srdcem. Přistoupil k ní blíž a objal ji.\n\nI. Úvod: Souboj emocí\n\nII. Stať: 1. Jeho pocity\n\n2. Přemýšlení nad problémem\n\n3. Vzpomínky na dětství\n\n4. Vzpomínky\n\n5. Sníh\n\n6. Mark odchází pryč\n\n7. Před domem\n\nIII. Závěr: Odpuštění", "original_file": "cb1aperver_01_1"}
{"text": "Pohlová, V., kvarta, Gymnázium J. Seiferta\n\nZávěrečná písemná slohová práce\nPUBLICISTICKÝ STYL\n\n3. Zpracujte vtipný, úsměvný úvahově-vyprávěcí text na aktuální téma, který by se svým charakterem blížil fejetonu.\n\nPOLITICI A HOLUBI\n\nZ událostí posledních dní, ale i z celého vládního období by se mohlo zdát, že naše politika je takový malý-velký holubník. Stejně jako holubi také naši politici přelétají z jedné strany na druhou, mění svá rozhodnutí ze dne na den a pořád se nemohou rozhodnout, na jakou stranu by měli odletět.\nMožná, že i naši politici mají své občany rádi, protože někdo jim to zrní do krmítek házet musí, ale na to by jsme se museli zeptat politiků osobně. Naši politici se velmi rádi perou o své krmítko, čepýří se a možná se někdy i klovnou. Když se ale má rozhodovat o důležitých věcech, to si všichni uhladí svá pírka a vyrazí do sousedního, ne-li do protilehlého oddělení v holubníku a začínají spřádat plány, jak se u krmítka udržet, nebo se k němu naopak dostat.\nNěkolikrát za rok se sejdou představitelé politických stran a snaží se získat co nejvíce zrníček pro svůj malý holubníček. Malý holubníček se má starat o občany naší republiky.\nTakže je i možné, že něaké to zrníčko může být prospěšné i nám občanům.", "original_file": "js9mpohver_1"}
{"text": "Brůžek, Josef, V.B, 07/08\n\n3. října\n\nVypravování – reprodukce textu\nreprodukce = převyprávění vlastními slovy (např. přečtu si knihu a její obsah sdělím ostatním)\núkolem je zachytit podstatu příběhů (nejdůležitější okamžiky)\n\nPříhoda z prázdnin\n\nJednoho dne o prázdninách šel Tomáš s ka,marády k ribníku. A vzaly sebou i kamaradu petra který neuměl plavat. skočil dovody potom sezačal topit. Tomáš byl práve na --- na --- do vody. A Vydel jak se jeho kamarád topí, tak tam rychle skošil a chtěl ho vytahnout vytah ho ale šli to těšce. potom mu ho pomarádi pomohly chazránit. všude se o nem --- jako o zahranci.", "original_file": "bu5bbrujos_01_1"}
{"text": "Karel Svoboda\nTřída: VII. B\nDatum: 19. 11. 2009\n1. slohová práce – popis uměleckého díla\nObrázek Josefa Lady – Chlapci\nKolorovaná kresba, kterou nakreslil Lada v roce 1934. Zobrazuje chlapce, kteřímají na sobě typické vesnické oblečení: hnědé boty, béžové kalhoty a tmavě hnědý kabát.\nJeden z nich sedí na velkém šedém kameni a druhý stojí. První z chlapců má v levé ruce vrbový proutek a v pravé nůž, druhí drží v obou rukách píšťalku přitisknutou ke rtům. Chalpci se nachází pod vrbou a, za nimi jsou střechy nějakých chalup, které jsou oploceny hnědým plotem. V pravo pod chlapci jsou Petrklíče. Pod nimi se nachází modrý potok a zelená tráva. Nad nimi je modrá obloha.", "original_file": "kl7bsvokar_1"}
{"text": "Muž, který sázel stromy\n\nKdyž jsem putoval po vyprahlé zemi bez vody a bez jídla, spatřil jsem v dálce malou černou tečku. Šel jsem dál směrem k ní a pak jsem rozpoznal, že je to pastýř, u kterého leželo třicet ovcí a u nohou mu seděl pes. Zeptal jsem se ho, jestli mi nemůže dát něco k pití a pastýř mi hned ochotně podával džbán vody. Pak mě mlčky pobídl, abych šel s ním dovnitř. Od té doby, co mu umřela manželka, nemohl si s nikým popovídat, a tak to vypadalo jako by sztratil řeč. Když jsem vstoupil do chatrče, bylo vše uklizené a umyté – umyté nádobí, vytřená podlaha, v hrnci bublala polévka, měl čistý kabát, na kterém měl přišity všechny knoflíky a byl oholený. Když jsem mu za to výtečné jídlo nabídl cigaretu, řekl, že nekouří. Zeptal jsem se ho, jestli můžu přespat a pastýř řekl, že samozřejmě můžu. Před spaním si přinesl sáček s žaludy a s velkou pečlivostí odděloval od sebe dobré a špatné, když byl hotový, ještě jednou to překontroloval. Když jsem se ráno vzbudil, viděl jsem, jak pastýř z těch dobrých žaludů sází duby. To samé dělal i s bukvicemi, a tak sázel i buky. Celkem jich za 3 roky vysázel 100 000, z toho 20 000 vyrostlo a z toho ještě polovina žzašla. Dozvěděl jsem se, že je mu 55 let a jmenuje se Elzeárd Bouffierd. Pak vypukla 1. světová válka a já musel narukovat. Když jsem se k němu po válce přišel podívat, tak jsem spatřil, že z žaludů a bukvic mu už vyrostl celý les, který byl 11 km dlouhý a 3 km široký. Pak jsem si všiml, že místo ovcí už chová včely, nechal si jen 4 ovce, aby mu ostatní neokusovaly malé stromky. Během války sázel i břízy. Hodně lidí se divilo, jak z takové pusté krajiny mohl vyrůst les, ale Elzeárd Bouffierd jim nic neřekl. Kde dříve byly pustiny, byly teď lesy. Když jsem ho naposledy viděl, bylo mu 83 let, zemřel v roce 1947.", "original_file": "am8aslapet_1"}
{"text": "Kontrolní slohová práce\nLíčení\njméno: Eliška Petružálková\ntřída: 8. B\n15. prosince 2008\nMé oblíbené místo\nTachov v zimě\nPro mě veliká hora Tachov ze vypíná snad až k nebi. Tachove pozdravuj ty tam nahoře!!\nLes pod ním jakoby se mu jen krčil u nohou jako nějaký mrňavý bojácný skřítek. Já nedokážu nic dělat jen koukat s otevřenou pusou na tu krásu jak jen tohle příroda mohla vytvořit je to učiněný div světa na který jakoby někdo zapomněl. Les je jen jeho malý pomocník a poskok který slouží jen a jen svému králi. Teprve když si Tachov oblékne sněhobílou čepici poznám co je ta krása opravdu zač. Všechno usne a okolní krajina si oblékne mlhavý plášť. Kéž by se to jen mohlo probudit a ty močály se proměnily v krásné bublající a zurčící potoky. I les usne a nic není slyšet. Zimní královna zaujala své místo je to k zármutku jakoby úplně všechno zemřelo a už nikdy nic nebylo. Je mi toho líto té krasy kolem ve všech ročních obdobích. Nejlépe však v zimě a nejhůře? na podzim kdy se všechno promění v neúprosnou šeď a temnotu kdy se krásná letní jezírka na kterých plují kachničky najednou promění v bažiny a močály ve kterých se každým rokem ztrácejí lidi Celá hora Tachov v zimě na mě působí jako div světa. Na podzim když padne mlha a zahalí celý Tachov říkáme že „ho někdo ukradl“.\nZa horou jsou jen lesy a pusté vřesoviště.\nBohužel tuto krásu jsem viděla jen jednou.", "original_file": "cl8bpeteli_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nTomáš Lískovec 12. ledna 2006\n2. C\n\n1.Abeceda dnešní společnosti (úvaha)\n2.Kalamita (volný styl)\n3.Probouzím se, je neděle ráno (volný styl)\n4.Dějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí (úvaha)\n\nProbouzím se, je neděle ráno\n\n Osnova: I.Úvod\n II. Stať: a) Probuzení\n b) Počasí\n c) Atmosféra\n d) Den pokračuje\n III. Závěr\n\nProbouzím se, je neděle ráno, venku je krásně, svítí slunce, obloha je bez mráčku a na teploměru –5. Krásné to probuzení. Škoda jen, že už je neděle a zítra už pondělí, kdyby byla sobota, bylo by to ještě lepší. Ještě se mi nechce vstát, pod peřinou je tak příjemně – teplo a měkko. Podívám se na hodiny, už je deset, do oběda zbývá už jen malá chvilka, pomyslím si. Těším se, doufám, že bude něco dobrého k obědu.\nJe tu božský klid, mám pokoj v druhém patře, a proto mě nikdo neruší. Přemýšlím o tom, co budu dnes celý den dělat. Celý den volný, to je ale nádhera. Myslím na zítřek, na úkoly, které ještě musím udělat – odloženo na neurčito. Otevřu si okno, abych mohl cítit ten mrazivý, svěží vzduch. Ležím si jen tak, je příjemné na chvíli na nic nemyslet. Pustím si cédéčko s nějakou libozvučnou hudbou pro dotvoření atmosféry. Venku začíná sněžit, vločky se zvolna snášejí z nebe, připadám si jako v pohádce. Pokoj už se zaplnil chladným vzduchem a já vstávám z postele, převléknu se a jdu na oběd.\nNedělní, sváteční oběd, to je vždy něco vyjímečného v naší rodině. Po výborném obědě u nás vždy běží televizní politická debata, jedna z tradic, dotvářející nedělní atmosféru. Poté většinou jedeme nakupovat a jestliže nemám nic v plánu, dále pokračuje den ve volném stylu.", "original_file": "cb2clistom_01_1"}
{"text": "ČÁST PRVIIÍ. KDO HLEDÁ NAJDE?\n\nŠel po prašné a zpevněné silnici, která se táhla až k městkým hradbám a, i když věděl přesně co udělá, nikam nespěchal. Vše přeci bylo tolikrát promyšleno a naplánováno, že si klidně mohl dovolit bloudit myslí někde úplně jinde. To ostatně dělával často. Alex byl prý snílek, ale on se viděl trochu jinak. Rodiče, přátelé, přítelkyně, prostě každý mu to slovo předhazoval jako nadávku. O v něm však vždy viděl pouze pozitivno. Teď si občas pohvizdoval, občas poslouchal okolní svět a vzpomínal na uplynulých čtyřicet let svého života. Tedy necelých čtyřicet vlastně. Jeho život byl tak průměrný, že by o něm sám nedokázal říci více než pár slov. I když teď se mu zdálo, že celých těch zatracených čtyřicet let směřovalo k událostem, které ho brzo obklopí, a tak se alespoň trochu těšil. K hradbám města Říma dorazil, když se stmívání chýlilo ke konci a vládu nad lidmi přebírala tma. Věcné město se však ke spánku nechystalo. Věčné město se nikdy ke spánku nechystalo. Proto tady však Alex nebyl. Plnil přeci životní cíl a smysl. Mezi strážemi na hradbách prošel právě, když do zavření všech městských bran zbývalo snad jen pár minut. Malinko ho překvapilo co viděl po tom všem, co slyšel o disciplíně římských vojáků. Stráže měli sundané brnění i břilby a zbraně odložené. Zvesela klábosili mezi sebou i s kolemjdoucími. I když koneckonců co? Bojovalo se daleko na východě a těžko se dalo předpokládat, že se dnes Řím někdo pokusí dobýt. Alex na sebe celý život koukal jako na naprostou nulu. Trosku, co se umí akorát tak pořádně opít. Chtěl si konečně vydobýt svojí slávu, svoje místo na slunci a tak šel vyhledat velitelství legií. Nebyl samozřejmě voják a ani být nechtěl, ale potřeboval se dostat do Judee a v armádě to bylo nejsnažší. Tažení císařova syna Tita se chýlilo ke konci. Už jen padnout Jeruzalém. A právě tam se potřeboval dostat. Věděl, že město bude dobyto a Chrám zničen a také věděl, že tam je něco, co ho učiní nesmrtelným. Pokud bude dost rychlý a šikovný. Umělecká díla a vynálezy židovských učenců za celou historii. Jediný stačilo zachranit a dostal by co chtěl. Přijímací řízení proběhlo rychle a snadno. Říše už dávno není co bývala a dnes do armády berou každého. Po velmi krátkém výcviku byl přiřazen k jednotce, která vyrážela doplnit Titovy stavy těsně před záverečným útokem. Život vojáka nebyl rozhodně snadný, ale utrpení se dalo snadno vydržet. Vždyť šlo jen o krátkou chvíli a čekala ho obrovská sláva. Vše měl naplánované skutečně dokonale. Jeho oddíl dorazil k hlavní armádě opravdu těsně před záahájením útoku a jim už zbylo jen vtrhnout dovnitř a plenit podle libosti. Ze studia historie věděl, že císař dal rozkaz Chrám nezbourat a ikdyž se tak později stane, snad bude mít dost času získat, co potřebuje. Chrám se před ním tyčil přesně tak, jak si ho představoval z historických knížek. Vždyť to byla jedna z nejslavnějších staveb historie. Rychle však utíkal dovnitř, neměl totiž příliš mnoho času. Zde se však plán jaksi vychýlil. Ne Nevěděl kudykam, protože chrám byl značne rozlehlý. Po několika desítkách minut věděl, že pokud si chce zachránit život, musí okamžitě utéct. Židovští vojáci ve službách Tita tu budou, co nevidět a chrám lehne popelem. Byl však jako pomatený. Nemohl se odpoutat a odejít. Teď ne. Byl tak blízko. Neměl sílu už dále hledat to, po čem toužil, ale ani odejít bez toho. aA tak přijal s úlevou, když venku slyšel cinkání zbraní a dupot nohou. Viděl zabaryikádovaný vchod a viděl jak se odtamtud rozbíhají plameny. Sesul se na zem a čekal. Čekal tak, jako celý život...\n\n... Zde měla následovat 2. část, ale je půlnoc před definitivním datem odevzdání a ruka mi už neslouží, tak alespoň popíši o čem by byla. Odehrávala by se v přítomnosti a byl by tam popis hl. „hrdiny“. Pak něco o jeho životě a to, jak vynalezl stroj času. Jeho vášní by byla historie, ale nebyl by uznávaný. Tak se chtěl přenést do minulosti, něco vzácného uschovat a spět v dnešní době to vynést na světlo boží ale...", "original_file": "pr4ejel_1"}
{"text": "Hladík Martin, 1. C\n5. 11.\n\n1. písemná práce\nVzpomínka\n(Vypravování)\n\nOsnova: 1. Úvod\n2. Hlavní stať – zápletka\n3. Závěr – rozuzlení\n\nV zimě, kdy se většinou zajišťuje dovolená na léto, přišel domů táta s tím, že letos pojedeme do Paříže. Jeho návrh se setkal s velkým ohlasem. Nemohl jsem stále uvěřit tomu, že uvidím město měst, o kterém jsem tolik četl a slyšel. Termín odjezdu by stanoven na začátek prázdnin. Už jsem se nemohl dočkat. Choval jsem se vzorně a ve škole jsem se snažil mít dobré známky, abych se rodičům odvděčil, protože jsem věděl, jak dlouho na tu vysněnou dovolenou šetřili.\nUž je to tady. Končí škola a nám začínají prázdniny, které strávíme v Paříži. Jeli jsme naším autem, které nemá tak velký kufr, a proto jsme s sebou měli pouze nejnutnější věci. Velkou část zavazadlového prostoru zabralo jídlo. Všechno bylo připraveno, a tak se mohlo vyrazit. Cesta byla nekonečná a ubíhala pomalu. Táta neustále koukal do mapy a hledal nejjednodušší cestu. S přibývajícími kilometry rostla naše nedočkavost. Najednou se objevila cedule s nápisem „PARIS 50km“. Radostí jsme zajásali, ale to jsme ještě nevěděli, jaká studená sprcha na nás čeká. Žádný hotel jsme objednaný neměli. Jeli jsme na blin s tím, že cestou určitě někde na předměstích něco najdeme. V úvahu připadalo ubytování nižší kategorie především z úsporných důvodu. Jeli jsme neustále po dálnici a čekali na nějakou odbočku. Ale ono nic. Náhle jsme se octli v centru města. Tušil jsem, že Paříž není Praha, ale tohle bylo silné sousto. Ulice neustále zacpané. Značky téměř žádné. Byl to prostě chaos, do kterého se zamotalo auto Čechů, kteří s ním měli pouze malé zkušenosti. Z mapy jsme již nic nevyčetli. Zůstali jsme odkázáni sami na sebe. Táta řídil a mamka se snažila radit. U snahy to bohužel skončilo. Všechno bylo marné. Nemohli jsme se z toho uzlu křižovatek a uliček dostat. S takovým uzlem by si neporadil ani Alexandr Makedonský. Zeptat se na cestu bylo nemyslitelné, protože jazykové vybavení mých rodičů bylo orientované jiným směrem než západním. Setmělo se a my stále v autě bloudíme a bloudíme. Nakonec jsme museli v autě přespat. Zaparkovali jsme na prázdném parkovišti obchodního domu a snažili se usnout. Nic víc si nepamatuju, jelikož asi jenom já jsem se docela dobře vyspal. Ráno se všechno opakovalo. Dopadala na nás nervozita. Stačilo málo, aby se táta naštval a otočil auto směrem domů, a tak jsme byli s bratrem hodní jako nikdy předtím. Náhle jsme však zpozorovali hotel, Formulé, který nám byl doporučen známými jako laciný, ale přesto dobry ke složení hlavy. U něj stálo navíc metro. Co víc jsme si mohli přát?\nKonečně u cíle cesty. Hotel mi připadal krásný a nejméně pětihvězdičkový. Divil jsem, proč není na seznamu sedmi divů světa. Okamžitě jsme se vybalili a vyrazili metrem do středu města. Celá dovolená se nakonec vydařili, i když táta přišel málem o nervy.", "original_file": "pr1chlamar_01_1"}
{"text": "Příběh z naší rodiny\n\nOsnova:\n\nI. Úvod – Nečekaná dovolená\n\nII. Stať – a) první problém\n\nb) problém vyřešen\n\nc) opravdu milé překvapení\n\nIII. Závěr\n\nO velkých prázdninách, začátkem srpna, nám táta oznámil, že za 3 dny odjíždíme k moří do Itálie. Podívala jsem se na něj s udiveným výrazem, co tak najednou. Povídá, že mu volal kamarád, který vlastní cestovní agenturu, že mají volný apartmán, ať tedy nasedneme do auta a jedem. Táta nám dal ale 3 dny na přípravu a navíc si musel sám něco zařídit v práci.\n\nHned ten den se u nás vyskytl trochu menší problém. A tím problémem byl náš pes. Před čtyřmi měsíci jsme si totiž pořídili německého ovčáka. První otázka, která byla ohledně této dovolené položena byla ta, kdo nám na pár dní psa pohlídá, protože s námi jet nemůže. Druhý den se našla známá, že se ho ujme, a tak jsme začali bezstarostně balit věci. Ovšem den před odjezdem nám známá volá, že ho bohužel nebude moct pohlídat. „To se povedlo.“ povídám, když jsem se to dozvěděla. „Co se dá dělat, tohle prostě nejde vyřizovat tak narychlo.“ říkal táta. Svým způsobem zklamaná jsem to šla říct bratrovi, že nakonec nikam nejedeme.\n\nRáno, když jsem v kuchyni snídala, tak mi bylo oznámeno, že večer nakonec odjíždíme. „Co pes?“ byla moje reakce. „Když tu byla ráno pošťačka, tak nám obdivovala psa. Dali jsme se do řeči a nabídla nám, že by nám ho pohlídala, že mají taky vlčáka.“ vysvětlila mi máma. Během dne se dobalily poslední věci a večer už jsme byli na cestě.\n\nCesta byla opravdu zajímavá. Hned v Rakousku jsme omylem vjeli do jiného pruhu na dálnici a jeli jsme směrem na Švýcarsko. Hodinu nám trvalo, než jsme se z toho vymotali a jeli správnou cestou. To zas tak hrozné nebylo, teď to teprv přijde. Když jsme v Itálii dorazili na ono místo, šel táta tedy na recepci to všechno vyřídit. Vrátil se až po půl hodině s né moc hezkým výrazem. „Přijeli jsme o týden dřív.“ vypadlo z něj. Nikdo z nás neřekl ani slovo, koukali jsme na něj, jako kdyby se potopila půlka světa. „Opravdu milé překvapení.“ řekl bratr. Táta šel okamžitě zavolat tomu svému kamarádovi, co to má znamenat.\n\nVyřešilo se to tím, že nás nakonec ubytovali o několik bloků dál. Tohle byla (tak) fakt třešnička na dortu přijet o týden dřív na dovolenou k moři. To se asi jen tak nikomu nepoštěstí, že. Ale pořád lepší než si hned první den u moře ukopnout nehet na noze, jako se to podařilo posledně bratrovi v Chorvatsku. Aspoň že se ten pobyt vydařil. Počasí bylo výborné, výlet do Říma též, co víc si pak přát. Na tuto dovolenou asi jen tak nezapomeneme.", "original_file": "cb1acapolg_02_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\n3) Problém, který mne zaujal\n„Prezidentská volba 2008“\n\nJakub Hafner \t\t\t\t\t\t\t\t14. ledna 2008\n\nOsnova: I. Úvod: O čem?\n\t II. Stať: a) Kdo s kým?\n\t\t b) Švejnar x Klaus (v mých očích)\n\t\t c) Volby\n\t III. Závěr: Můj názor\n\nPrezidentská volba v ČR 2008\n\nRozhodl jsem se, že se v této slohové práci zaměřím na dění (z pohledu --- jiného problému) v České republice, myslím tím blížící se prezidentskou volbu, kt. určí novou hlavu státu. Tato volba se bude konat 8. února a necelý měsíc před touto bez pochyby velmi důležitou událostí, kt. zásadně ovlivní další vývoj ČR. Na post hlavy státu jsou oficiálně uveřejněni dva kandidáti – stávající prezident Václav Klaus a Jan Švejnar.\nPro občanskou demokratickou stranu a lidovce byla volba vcelku jednoduchá! Pro ODS určitě, byli by hloupí, kdyby svého kandidáta z minulých voleb, který vyhrál a jehož podporovali a po celé prezidentské období s ním sympatizovali, udělali najednou razantní změnu názoru a V. Klause už nechtěli. Lidovci? Těm Klaus nikdy moc nevadil, jsou to také demokraté a navíc si je nejmocnější a nejvlivnější vládní strana pojistila svým přístupem k vyrovnání s církví. Tento krok mohl naklonit „váhající“ na stranu, k poslušnosti a k získání hlasů rovněž. Strana zelených --- malá strana je tzv. „jazýček na vahách“ v naší politice (tuto funkci zastávala i Unie svobody v minulé vládě). Zelení jsou radikálně a neúprosně proti Klausovi. Proč? Jednoduchá odpověď – striktně odmítá globální oteplování, jak v soukromých rozhovorech, tak i na veřejnosti (např. na kongresu zabývající se myšlenkou a řešením oficiálních problémů). Na jednu stranu V. Klaus říká při každém svém řečnění názor, který zastává vláda ČR a pak svůj soukromý. Tyto své myšlenky naspal do knihy, která vyšla minulý rok a ve které kategoricky odmítá globální oteplování. Tím ještě víc „šlápl zeleným do kuřího oka“, jak se vtipně lidově říká. Co naplat, nejde se zavděčit každému že? A ČSSD? Ta samozřejmě kritizuje vše co není z jejich „dílny“. V tomto případě V. Klause. A když momentálně nekritizují, hledají tzv. „Anti –Klause“. Protikandidáta, v tomto případě je jedno, kdo to bude, hlavně ať to není zase Klaus. Nejdřív to byl Pačes, (předseda Akademie věd), pak Diensbier a nakonec to skončilo u Jana Švejnara, ekonoma žijícího v USA! Komunisté nechtějí už Klause, prostě jen nechtějí a Švejnara prý pustí do dalšího kola. Tak uvidíme!!\nJak to vidím já? Sedmnácti-letý student? Vím, že mě se prezidentská volba netýká, stejně tak občanů, kt. nemají to možnost rozhodnout (to až dýl napíšu), ale v naší rodině, hlavně můj táta se snaží, abych pochopil stav aktuálních věcí a dokázal si udělat svůj vlastní názor a obraz. Já se nebráním, myslím, že je to velmi užitečné a že se to hodí do budoucna.\nKdyž teď sleduju, čtu na internetu rozhovory a v televizi vidím reportáže o dvouch kandidátech, snažím se udělat to, co mě doma učí – můj názor.\nJá osobně bych byl pro Václava Klause. Proč? První důvod může být (nejspíš i je) ovlivnění výchovou, kterou dostávám, druhý je, že v mých očích je Václav Klaus „NĚKDO“! Má svůj názor, který nemění a uchovává si ho po celou dobu svého působení a věřím, že i nadále bude. Prostě je to Pan Prezident s velkým „P“ na začátku. Velmi inteligentní muž, vystupující s elegancí, s vytříbenou a velice uváženě užívanou mluvou. Ano, každý má své chyby, Václav Klaus rozhodně taky, ale myslím, že se jich snaží vyvarovat, na nic si nehraje. Takový by měl být prezident, tak si ho JÁ představuji. Navíc žije celý svůj život v česku, zná politickou situaci, prošel si jí od základů až k hlavě státu. Chápe a rozumí problémům, společnosti, to jsou kladné body, na rozdíl od protikandidáta, který žil celou dobu v USA. Jan Švejnar. Bezpochyby je velmi inteligentní muž, uznávaný (hlavně uznávaný za „velkou louží“, tady u nás v zemi, které by měl být prezidentem, ho zná málokdo) A to je věc, která mě osobně vadí, že člověk, který zde nežije, neví téměř nic o politické situaci, problémech atd, by měl být hlavou tohoto státu. Z rozhovorů s ním jsem se dozvěděl, že jeho žena neumí česky!! Dokážete si představit PRVNÍ DÁMU ČESKÉ REP., která neumí ČESKY? Trochu absurdní ne?? Na druhou stranu slíbil, že pokud bude zvolen, česky jí osobně naučí, tak sláva!! Je fakt, že se snaží, aby ho lid České republiky poznal, rozjel „svou předvolební kampaň“ a objíždí velká města, kde odpovídá na dotazy a lidem umožňuje poznat ho osobně!\nMyslím si, že prezidenta by měli volit občané státu, tak jak to funguje v mnoha státech světa. Je pak jedno, kdo bude zvolen, jestli V. Klaus, J. Švejnar, K. Gott, krteček… lidi si zvolí co chtějí. Prezident je hlavou všech a tak by měla být přímá volba. Takhle prezidenta volí 280 „tajtrdlíků“ . Z mého pohledu, i když ještě volit nemohu, je přímá volba důležitá, obzvláště v demokratickém státě, pokud se nemýlím, my jsme. U nás se volí v tajné volbě a ČSSD chce například kontrolovat volební lístky, aby náhodou nedal někdo z jejich poslanců hlas Klausovi. Copak je tohle demokracie!!!??? ČSSD také využila odpovědi Klause na otázku, zda se utká se Švejnarem v debatě, jenž by byla odvysílaná v televizi. Prezident to odmítl, protože ví, že to k ničemu nebude, lidi nevolí. Opozice z něj udělala hned „slabocha“! Ať to dopadne jakkoliv, ať vyhraje Klaus nebo Švejnar, určitě to ovlivní vývoj České republiky do budoucna. Buď tady bude „prohra“ ODS nebo „výhra“ ČSSD. Myslím si ale, že by se do budoucna měla vyřešit otázka přímého volení prezidenta státu. Pokud jsme demokratický stát, tak ať je! O tom je demokracie.….. To je můj názor.", "original_file": "cb2ahafjak_01_1"}
{"text": "1. listopadu 2005\nShhudyaková Inga, 3.E\n„Zlo, bezpráví a násilí přežívají jen s naším přispěním, neexistují samy o sobě.“ - M. Ghándí\n(úvaha)\n\nOdkud se jen vzalo zlo v lidech? Kdo ho zrodil? Mohlo skutečně vyjít z Pandořiny skříňky? Tyto otázky mě napadají když se zamyslím nad slovem zlo. Toto slovo ve mně vzbudí vztek ale i hluboké za-myšlení.\nZlo je v každém z nás, ale z každého vychází na povrch v jiném provedení a v jiné podobě. Co vše člověk udělá, když je ovlivněn zlem? Můžu si pomoci otázkou; co vše už udělal ovlivněn zlem? Stačí se ohlédnout do minulosti. Snad největší zlo představují války. Ať už to byly války ve starověku, středověku či novověku mají pořád stejné účinky, akorát zbraně na zabíjení nevinných lidí se liší. Přicházejí pořád lepší, rychlejší a účinější v zabíjení. A proč je zde vše tohle? Jen proto že se v mocném člověku probudí myšlenky nenávistí, touhy po moci, které jsou vyvolány zlem. Nevinné lidi pak posílá do války, aby pro něj bojovali, vlastně pro jeho touhy, nechá je umírat, ničí jejich duše a mysli, jejich rodiny a životy. Vojáci se ve válce mohou natolik zbláznit, že i když války přežijí, nebudou schopni vžít se do života normálního člověka. Tak není už lepší padnout v té válce? I když zbytečně člověk padne, jeho národ může zrovna ve válce vyhrát, ale co jemu to v hrobě pomůže? Co to pomůže jeho rodině, když bude mít mrtvýho manžela, otce či syna? A všechno to je jen kvůli jednomu či pár jedinců v celé společnosti, kterým se zatemní mozek zlobou a zloba se s mísí a dalšími pocity a vznikne tak zmutovaná touha zničit toho druhého s největším násilím, nejlepšími zbraněmi a co možno nejrychleji.\nAle kde se tedy vemou takové pocity a celkové zlo které je schopno zabít masový počet lidí, jen proto že mají nějakou víru nebo pleť? Začíná to už od doby kdy dítě myslí a učí se mluvit. Od této doby si pěstuje jistý pocit zla v sobě. Možná výhodou je, že se v každém z nás se vyvíjí odlišně. Ale i to je vlastně nevýhoda protože se v jednom vyvine takové zlo, které zabíjí i ostatní. Dítě je ovlivňováno mnoha faktory a tím pádem i zlo v něm se podle nich mění. Začíná se od rodičů. Ať už geneticky či později vizuálně si převezme od rodičů a nejbližší rodiny různé vlastnosti. Je dokázáno, že špatný vliv rodiny přinese i podobný výsledek dítěte. Takže by se mohlo z části říci že se zlo zdědí od příbuzných. Není to tak ale vždy. Co když, oba rodiči i nejbližší příbuzní vychovávají dítě správně a dávají i správný příklad, přesto se v dítěti zlo odněkuď zrodí? Jak je možné, že v dobré rodině vychovávaný čtrnáctiletý kluk jednoho dne zabije svého kamaráda a to asi jen kvůli tomu že mu oběť nechtěla dát pokouřit cigaretu? No sem už sahají vlivy okolí. Například to dítě vidí u svých kamarádů, kteří se dokáží poprat kvůli propisce a ublížit si a ty si to zas přinesli z rodiny nebo z ostatních vlivu. Dalším faktorem jsou například hádky rodičů, nebo v našem životě televize, časopisy, počítače ba i pohádky. V televizi může dítě neustále pozorovat násilí, vraždění, nadávání i rvačky a to bez jakých koliv omezení (tedy pokuď je rodiče nevyženou od televize), protože pokuď přijde domu ze školy většinou jsou na programu různé seriály a zločinech, kriminálky nebo podobné případy, pokuď tedy odečtu zvláštní seriály, kterými jsou telenovely. Neustále se natáčejí nové a nové filmy s těmito problémy. A nejbanálnější důvod proč se natáčejí, jsou peníze a to aby se herci, režiséři a vůbec všichni nahrabali majetku a bohatství. S počítačovými hry je to podobné, neustále se vyrábějí stejné a paradoxní je že nejoblíbenější jsou hry se zabíjením. Ať už hrdina chodí a střílí na ostatní, až zbyde na podlaze velký flek krve, nebo i například hry, kde zvířata zabíjejí jiná a to se samozřejmě neobejde bez krveprolití. Nebo i pohádky se neobejdou bez těchto témat. Například fenomén Harry Potter má v ději mnoho zabíjení a ničení, nebo i hrdinové jsou mezi sebou velkými rivaly a ukazují své zlosti na toho druhého. Potom je samozdřejmý že z děti vyrostou takoví lidé, kteří mlátí své děti, zneužívají ostatní ve svůj prospěch, nebo i milující se páry se hádají tak že po sobě hází všechen možný nábytek a způsobují si bolesti. Pak je už jen krůček od různých vražd, válek a nesnášení toho druhého a způsobování mu jakéhokoli bolesti, ať už psychické nebo fyzické.\nTaj jak by potom mělo zmizet z těchto lidí zlo, když se ho snažíme naopak podporovat ho v pěstování? Asi tady zůstane navždy, pokuď ho člověk bude tak radostně propagovat ať už v televizi či kdekoli jinde a ještě radostněji z něj těžit peníze.", "original_file": "pr3eshhing_02_1"}
{"text": "1. listopadu 2005\nVěra Flechtnerová, 3.E\npísemná práce\n„Zeď nářků a jiné zdi“\n(Úvaha)\n\nPrvní, co člověka napadne při představě Zdi nářků jsou plačtivé vdovy, nešťastní příbuzní a rozhořčené matky arabského světa. Stěny plné bolesti, zármutku, strachu. Nalepené fotografie s nejrůznějšími vzkazy. Bariéry mezi krutou mocí a běžným životem obklopené květinami a smutečními věnci.\nMohli bychom vzít v úvahu i například Hladovou zeď. Běhá z ní mráz po zádech. Už jen ten důvod, proč byla postavena. Ubohé! Možná to kdysi někdo myslel dobře, ale proč nedal poddaným najíst? Bez práce sice nejsou koláče a i dnešním bezdomovcům by trocha práce neuškodila, ale umřít pro kus chleba? Trápit žebráka s prázdným žaludkem a bez energie celý den? Vyhladovělec nemá šanci. Nevím, jestli vám také, ale projel mi před očima obrázek Osvětimi během druhé světové války. Vylezlá žebra a sedřené ruce stojící u zdí. Hitler všechny nevinné občany musel nějak zabavit, ale co je moc.....\nDále mě napadá 11.9. a Dvojčata. Taková tragédie. Co na to Bush a lidstvo? Postaví pomník, abychom měli zeď, kam můžeme jít truchlit.\nCo má výstavba těchto zdí za smysl? Co myslíte? Postavíme a naznačíme, že se nám něco nelíbí a raději bychom to ani neviděli. Znáte také ten pocit zuřivosti až bezmocnosti, když vás někdo naštve? Myslím opravdu rozčílí! Máte také sto chutí bouchnout dveřmi a celé „to zazdít“? Alespoň já si těmi dveřmi třísknu, zamknu se a zalezu do kouta. Mezi zdi. Mnozí se zavírají do skříní aby měli svatý klid. Nelíbí se vám něčí názor, postoj, vyjádření nebo Bůh ví co. Utečte. Řešit nedostatky izolací podle mého nemá cenu. Představme si, že za každý konflikt na světě vyroste zeď dejme tomu metr krát metr. Jak by to tu za chvíli vypadalo? Z vlastní zkušenosti můžu říct, že oddalování je ýzlozvyk. Vyhýbala jsem se problémům jak čert kříži s výmluvou, že k životu potřebuji harmonii, ale ovoce to neneslo. Akorát se začaly navalovat jeden na druhý.\nJako kvalitní příklad ze života bych si dovolila uvést manželství. Na světě se najdou dva lidé, mají se rádi natolik, že se vezmou. Slibují si nádhernou budoucnost a růžovoučké soužití. Oba se ale časem změní a duhová láska ztrácí na lesku. Problémy v práci, nervozita, stres a jiné potíže komunikace vázne a zeď je na světě. ROZVOD. Není viditelná jako ta Velká čínská, ale funkci nepropustnosti rozhodně zajistí. Známe tolik případů z vlastního okolí a “nejlepší“ na tom je, že se stejně nepoučíme.\nMezi další řekla bych závažnější jakoby typ zdí je izolace do slova a do písmene. Alkoholici, narkomani, vrahové, šílenci a bílé depresivní zdivo. Určitě má tato “věc“ několik úhlů pohledu. Samozřejmě nebudeme schizofreniky a maniodepresivní psychotiky střílet, ale jak jim pomoci? Zíráním do nekonečna a dopováním nejrůznějšími antidepresivy se nemocnému dvakrát neuleví, poněvadž se dostaví spousty vedlejších účinků.\nAlkoholici jsou malinko jiná kategorie, protože se mezi zdi dostali vlastním přičiněním stejně jako narkomani. Ti mají ještě šanci se ze spárů zdí vymanit. Mentálně postižené dítě asi těžko.\nZajímalo by mě, co si o zavírání dětí a vůbec bláznů mezi zdi myslí někdo jiný. Já jsem naprosto neobjektivní a zaujatá. Měsíční praxe v ústavu sociální péče na vás nechá následky. Starat se od rána do večera o 25 lidí střídavě vkaždém z pěti pavilonů je dost náročné. Vzpomínám si na jednu paní. Dokonce to byla bývalá manželka Sagvana Tofiho. Celé dny sedávala v temné komůrce. Mezi zdmi. Ve tmě. Pokuřovala, nemluvila a stále se třásla. Měla strach. Když šla na oběd do jídelny držela se u zdi a neustále se otáčela a rozhlížela. Napadlo mě, že zeď byla jejím záchytným bodem. Jistotou v děsu.\nNeexistuje snad žádný správný názor je-li dobré stavět zdi nebo ne. Je-li jejich účel použitelný, ale faktem je, že se stále staví.", "original_file": "pr3efecver_02_1"}
{"text": "Natálie Szegényová\nTřída: VII. B\nDatum: 19. 11. 2009\n1. slohová práce – popis uměleckého díla\nObrázek Josefa Lady\nPonocný\n\nKrásná kresba od Josefa Lady z roku 1947 vystihuje ponocného, jak troubí na zlatý roh.\nZřejmě ještě není půlnoc, protože se v oknech svítí. Sníh dopadá na zem a zasněžuje stopy. Domky mají bílé střechy a za nimi stojí kostelíček. V pozadí za vesničkou se rozprostírají vysoké hory. Na nich roste několik holých stromů, které vztahují své větve k nebi, jakoby prosily, aby už zima přestala.\nVšude padá sníh a podle zcela opadaných stromků můžeme soudit, že sem tam také fouká vítr.\nProto si asi ponocný ještě ke kožešinovému kabátu, válenkám a ušance vzal palčáky, aby mu nebyla zima, když troubí. Najdeme ho v pravé části obrázku z našeho pohledu. Stejně tak vlčáka, který věrně sedí u jeho nohou na levé straně. Nikde jinde není ani živáčka, tak celý obrázek působí trochu strašidelně.\nJe ozdoben modrým rámečkem, který ladí k tmavomodrému nebi bez hvězd a bez mráčků.", "original_file": "kl7bszenat_1"}
{"text": "Mytryuk Roman\nVII. A\n22. února\n\n2. slohová práce\n(charakteristika)\nRozhodl jsem se popsat mého otce, protože ho mám rád a je s ním velká sranda.\nZačnu postavou, která je sportovního tipu. Výška není moc veliká, takže bych ho zařadil do střední postavy. Jeho hlava má kulatější tvar. Oči se blískají zeleně. Rty jsou rudé jako třešně. Vlasy mají hnědou barvu a vlní se do levé strany a tím zakrývají jeho nízké čelo. Uši nejsou zakryté vlasy, jelikož většího tvaru.\nHlavu drží nízký krk na velkých ramenou. Protože každé ráno posiluje jeho ruce jsou krátké a svalnaté. A také tím, že hraje fotbal má svalnaté nohy.\nChůze je pomalejší, ale když chodíme po obchodech s oblečením tak uvidíte to zrychlení.\nJe velmi milí a srandovní mám ho rád, protože je to můj táta.", "original_file": "kl7amytrom_1"}
{"text": "7. března 2006\nMarkéta Krausová, 3.E\n2. písemná práce\ntéma: OH v zimě 2006\n(fejeton)\n\nOH v zimě 2006\nCelý sportovní svět je na nohou, a ptáte se proč? Musím říct, promiňte, že je to velice hloupá otázka. Vždyť přece každý, byť jen alespoň malý sportovní fanoušek ví, že právě proběhly zimní olympijské hry. A trvaly celých dlouhých 14 dní a nocí. Celé toto srocení sportovních maniaků z celého světa, nic proti nim, jsem také sportovec, bylo započato slavnostním zahájením v italském průmyslovém městě Turín. Z mého pohledu to vypadalo asi takto: Poletující blázni na bruslích s hořící helmou, budící dojem jiskry vášně, po ledu jezdící umělohmotné krávy, které nám byly jistě ukradeny z již proběhlé Cowparade, a které zdobily tak významná místa naší matičky Prahy, jako bylo Václavské náměstí a obchodní dům Nový Smíchov. Snad jediná důvtipnost, na kterou se italští milovníci zmohli, byla postava skokana na lyžích složena s tisíců dobrovolníků, kteří obětovali svůj drahocenný čas stovkám zkoušek, a která byla propracovaná do takových detailů, jako je zrychlený dech sportovce a telemark. Tak bych asi shrnula tří hodinový úvod do dvacátých Olympijských her.\nA pak už to vše jelo, jako po másle. Skokani skákali na lyžích, běžci běhali na běžkách, krasobruslaři bruslili na bruslích a kupodivu hokejisté honili puk po ledu. A k těm hokejistům bych se zrovna ráda vyjádřila. Asi snad největším zklamáním nám byli právě naši zlatí hoši z Nagana. Náš slavný český tým složený ze samých hvězd NHL se motal po ledě, jako zfetovaná káčátka. Dokonce někteří se k tomu motání ani nedostali. Například Dominik Hašek korunoval první útok na svou branku natržených tříslem a následným odkulháním do šaten. A pak už po něm nebylo na ledě ani vidu, ba ani slechu. Ostatní výkony našich hráčů bych raději nekomentovala. I když trochu přece jen. Po Jágrově malíčku přišlo netržené obočí a následná dezorientace ve hře. A co na to samotný Jarda? Proč za mořem sází jeden gól za druhým a v Turíně nedá ani jediný? Prý to je v trénerovi. I když náš český tým nakonec přece jen vybojoval alespoň tu bronzovou medaili, tak se asi žádný z nás neubránil pocitu, že je to trochu nespravedlivé, a že by si ji spíše zasloužila jiná země než právě my.\nNaopak největší radostí pro nás byli běžci na lyžích. Kateřina Neumannová a Lukáš Bauer. Dlouhý běh, který Kateřina absolvovala skoro na závěr olympijských her, byl pro ni nakonec vítězný. Ve skutečnosti je to velice nudná záležitost. Hromadný start a pak hodina a půl běhu. No, neusnuli byste při tom? Musím se přiznat, že já jsem usnula a vzbudila jsem se dva kilometry před cílem. Na tu nejlepší část. Většina z nás, když viděla cílovou rovinku a Kateřinu na třetím místě s velkou ztrátou, asi ve zlato už nedoufala. A o to větší bylo naše překvapení a radost, když český komentátor dostal málem srdeční kolaps a spadl ze židle. Pak už jenom štěstí a radost „zlaté“ Kateřiny Neumannové, korunované přicupitáním její malé dcery Lucinky.\nA čím jediným by měly olympijské hry skončit, než slavnostním ukončením. Z mého pohledu hodně podobný scénář, jaký jsme už viděli při zahájení. Pár šílenců se zapálenou helmou, Italové narvaní v dobových kostýmech, latinské rytmy v podání Rickyho Martina a vrcholem diskotéka pro všechny. Žádná originalita sice, ale kdo to má přece všechno pořád vymýšlet, ne? A tak pravím: „Buďme tolerantní. Jsou to jen Italové.“", "original_file": "pr3ekramar_b_01_1"}
{"text": "31.10. 2006\t\nKotěrová, 2.D\n1. písemná slohová práce\nTutanchamon a jeho objevení\n(Referát)\n\nOsnova:\nI. Úvod – uvedení do doby\nII. 1) Objevení hrobky\n2) Záhady okolo objevu\n3) Pokus o vysvětlení\nIII. Závěr – shrnutí\n\nStarověký Egypt, ale vůbec všechny starověké civilizace jsou zajímavé nejen tím, co nám po sobě zanechaly, ať jsou to monumentální pyramidy, či římské Koloseum, ale je také zajímavé když se pokoušíme rekonstruovat život dávných obyvatel právě pomocí nálezů ostatků a staveb. Zde se budeme zabývat jedním z faraonů nové říše (1560 – 1080 př. n. l.)\nNěkdy okolo 40. let 14. století vládl v Egyptě faraon Tutanchamon („Dokonalý je život Amonův) změněno z Tutanchaton („Dokonalý je život Atonův). Proč ale tento panovník vládl tak krátkou dobu? Co bylo příčinou jeho smrti? Co víme o jeho objevení?\nV literatuře se můžeme setkat s „přezdívkou“ – Zapomenutý faraon. Čím si ji vysloužil? Možná proto, že za své krátké vlády neudělal nic zapamatováníhodného, nic čím by upoutal pozornost dávných historiků. Nebo byl třeba kacířem, že o něm nemáme vůbec žádné záznamy. Byl objeven 4.11. 1922 v Údolí králů, po nesnadných a svízelných třiceti letech práce v poušti, anglickým archeologem Howardem Carterem. Byl to opravdu významný den v historii archeologie. Hrobka i ostatky byly díky poměrně vyspělé technologii podrobeny mnoha analýzám. Například z mumie, několik tisíc let staré, dokázali vědci zjistit faraonovu krevní skupinu i velikost nohy (skupina A, velikost nohy 41). Také z kostí, které ještě nebyly plně vyvinuty jako kosti dospělého člověka, usoudili, že zemřel velmi mlád, okolo devatenácti let. Tuto doměnku, potvrzenou analýzou, vyslovil již Carter při vyklízení předsíně Tutanchamonova hrobu. Přišel na to díky dětskému a dospělému oblečení, které nalezly a protože dětské bylo opatřeno kartičkami s faraonovým jménem, bylo jasné, že musel vládnout už jako chlapec. Historikům se nabídla otázka – proč a jak zemřel tak brzy. Jsou dvě možnosti, buď zemřel na smrtelnou nemoc, což je možné, protože i když bylo lékařství na poměrně vysoké úrovni, staří Egypťané neuměli stejně jako my dnes vyléčit některé nemoci, a nebo byl zavražděn. Podrobnější zkoumání také ukázalo, že příčinnou smrti bylo poškození lebky, způsobené pravděpodobně úderem kamene do hlavy. Vypadá to tedy na násilnou smrt, kdo by mohl být vrahem? To se samozřejmě zjišťuje špatně, můžeme však předpokládat politické důvody. Je docela možné, že vrahem mladého faraona byl Haremheb, vojenský vůdce, který nějakou dobu za Tutanchamona vládl a po jeho smrti se sám posadil na trůn. Vrahem však mohl být někdo jiný s úplně jinými důvody...\nObjevení 3000 let staré hrobky je také spjato s neobjasněnými úmrtími archeologů, kt. byli přítomni při otvírání sargofágu. Mnoho z odborníků potkal stejný osud, ať byli mladí či starší, příznaky byly podobné – vysoké horečky a s nimi spojené blouznění, stavy pomatení, nevolnost, selhání krevního oběhu, záchvaty mrtvice, nebo různé typy nenadále propukající rakoviny. Téměř všichni byli přesvědčeni, že je postihla kledba, kterou našli napsanou nad vchodem do pohřební místnosti. Jak je ale možné, že postihla jen některé z přítomných? Dnes se k otázce kledeb stavíme odmítavě nebo skepticky, snažíme si to logicky vysvětlit a podepřít vědeckými úsudky a výzkumy. Stejně tak tomu bylo i zde. Bádání se ujali přírodovědci, kteří přišli s mnoha teoriemi. Ty nejpravděpodobnější jsou zde uvedeny.\nV roce 1962 zveřejnil lékař a biolog Izzudin Táká svou studii ohledně tohoto tématu. Vyšetřil archeology a zjistil, že jsou postiženi plísněmi, které mohou v uzavřeném prostoru bez přístupu vzduchu vydržet až několik tisíc let. V hrobkách a mumiích jsou tedy skoro určitě. Vyvolávají horečnaté záněty.\nDruhou a také velmi zajímavou příčinou by mohli být jedy, které Egypťany nemale proslavily. Jed z krutihněvu může při pouhém dotyku vyvolat poruchy rovnováhy, mámení smyslů, stavy pomatení a kmitaní srdečních síní, což může být i smrtelné. Takto osudné následky    mohl vyvolat třeba jen dotyk stěny, nebo pohřební výbavy, pokud by byly napuštěny silnými jedy, jejichž působení je neodvratitelné. Ale ať už archeology zahubilo cokoli o kledbě se neuvažuje.\nZde vidíme, že ještě z daleka nevíme vše o těchto tajemných civilizacích, otázkou však je, zda to někdy vědět budeme Zatím se musíme spokojit s teoriemi, doměnkami a dohady historiků – v případě Egypta egyptologů, ale samozřejmě i jiných archeologů, kteří se podílí na odhalování velmi zajímavé a poutavé historie...", "original_file": "pr2dkot_1"}
{"text": "Recenze: Na Vlásku (Tangled)\n\nKdo nikdy neslyšel o princezně s dlouhými vlasy, uvězněné ve věži a čekající na svého prince, který ji přijde vysvobodit? Ano, mluvím o pohádce, jejíž nejznámější verze pochází od bratří Grimmů. Tedy doposud nejznámější. Disney se totiž rozhodl, že po dlouhé době filmového sucha se vrátí ke svým kořenům, zkombinuje je s nemodernější animační technologií a vytvoří tomuto příběhu novou podobu.\n\nNuže, v dalekém království smrtelně onemocní královna, a aby toho nebylo málo, zrovna když čeká dítě. Král to však nenechá jen tak a celé království se vydá hledat bájnou, magickou, zlatou květinu, ze které chtějí připravit lék. S tou si naneštěstí po dlouhá léta udržovala mládí a krásu stará čarodějnice Gothel, kterou vůbec netěšilo, že by se měla vzdát zdroje nekonečného mládí a když zjistí, že se královně narodila dcerka jménem Locika (Rapunzel), jejíž vlasy získaly magickou moc květiny, rozhodne se vzít si z nich svůj díl. Po ustřižení však vlasy o svou moc přijdou, a tak se rozhodne, že když nemůže mít část, unese princeznu i s vlasy. Po osmnáct let žila Locika se svou „adoptivní“ matkou ve věži, skryté hluboko v lese, kde mohla Gothel opět čerpat mládí a kde jediné po čem Locika toužila, bylo vidět zblízka podivná létající světla, která se objevovala vždy a pouze na její narozeniny.\n\nNo a těsně před tím, než se tento den opakoval poosmnácté, na věž náhodou natrefí mladý a pohledný lupič Flynn, na útěku před strážemi. Poté, co je zpacifikován, s ním Locika uzavře dohodu, že mu vrátí to, kvůli čemu byl pronásledován, pokud ji bezpečně zavede za světly a zpět a tady začíná naše dobrodružství. (Tedy, v mojí psané podobě to vypadá o dost složitěji, ale to se vám u filmu nestane<.>)\n\nZápletka tedy není nijak přehnaně komplikovaná, zkrátka normální pohádka, ale na druhou stranu zas není ani dětinská, Disney tentokrát vsadil na sílu v jednoduchosti a vyhrál jackpot.\n\nHlavní příběh velmi obohacující vedlejší postavy, ve větší míře zastoupené zvířecím osazenstvem v podobě manipulativního chameleona Pascala a královského hřebce Maxima s instinkty policejního psa. Nepůsobí hloupě, ale přesně tak jak by měli, a to vtipně, což je něco, co se v dnešních filmech dost často nepovede. Vtipy však nestřílí od boku jen naši němí přátelé, každý si ve filmu užije plno srandy.\n\nGrafické zpracování je skvostné, sice to stálo pořádné peníze, ale prostředí připomíná svým zpracováním, ačkoliv je ve třetím rozměru, klasické Disneyho animované filmy, což není nijak jinak než dobře a animace se také výborně povedla.\n\nKdyž už je řeč o Disneym, nedílnou součástí jejich filmů jsou písničky, kterých je ve filmu bohatá nadílka. Někteří to možná vidí jako překážku nebo mínus, ale já bych si to bez nich nedokázal představit, je to otázka vkusu.\n\nV podstatě jedinou věcí, kterou bych já osobně filmu vytkl, je český dabing, což je věc, za kterou autoři sami vlastně ani nemohou. Přesněji řečeno tedy spíš český překlad, ne výběr dabérů. Podle mého názoru je nejlepší film vidět v originálním znění, které je skvělé, tak jak je a nevidím důvod ho měnit do češtiny zvlášť, když ho překladatelé nejsou schopni udělat pořádně.\n\nAbych to tak shrnul, je to jednoduché, vtipné, s hezkou hudbou, povedenou animací a hlavně se u toho nebudete nudit, protože na rozdíl od některých filmů, které si hrají na dospělejší, než jsou a přehnaně složité, „Na vlásku“ funguje v té podobě, v jaké je nám předkládáno. Myslím, že není potřeba nic dalšího dodávat, protože jediné co ještě potřebujete, je přesvědčit se na vlastní oči v kině.", "original_file": "kg07neumar_1"}
{"text": "23. 3. 2006\nKateřina Hamerníková\n2. písemná práce\nNoc ve městě\n(subjektivně zabarvený popis)\n\nSlabé sluneční paprsky již úplně opustily prostor nad městem a na město se začala snášet noc. Vysoké panelové domy, které lemovaly úzké silnice, začínaly pomalu tmavnout. Světla, která ještě před chvílí dávala najevo, že obyvatelé domu ještě nespí, začala řídnout. Sem tam bylo možné rozpoznat z nějakého okna barevný záblesk, který značil zapnutou televizní obrazovku. Světla z domů se tady už jen výjimečně proplétala se světly pouličních lamp, které zářivě vrhaly světla na cesty. Lampy předváděly své dlouhé tmavé stíny, které občas narušil nějaký kolemjdoucí.\nAuta stála zaparkovaná na označených místech a narozdíl ode dne byla tichá, klidná a neměla okolo sebe obrovská špinavá mračna. Spala. Byl klid a ticho. Občas někde zašustilo, to jak si pohrával nepatrný větřík. Nebo bylo slyšet lehké zaskřípění, to když někdo otevřel okno. Ale jinak tu bylo naprosté ticho.\nA do toho ticha se začaly snášet lehoučké sněhové vločky. Zprvu se jen tak lehce proplétaly mezi světly lamp, sem tam proklouzly i mezi ty dva domy, které byly postaveny tak velmi blízko u sebe. Později ale nabíraly na intenzitě a jakoby se předháněly, která dříve dopadne na kapoty aut, pouliční lampy či snad na obrovskou ceduli, jež jasně ukazovala na spící pekárnu. Jemné sněhové vločky dopadávaly i na vlhkou silnici, kde se však vzápětí rozpustily a tím přispěly ke stále vlhčí silnici. Sníh působil uspávajícím dojmem a město opravdu usnulo. Okna, která ještě před chvílí dokazovala, že město ještě nespí, byla najednou tmavá a nepoukazovala na žádnou známku života. Na okna se občas přilepila nějaká vločka a s tmou, která okno vyplňovala vytvářela dokonalou harmonizaci. Auta, která po vytrvalém sněžení byla obdařena lehkou bílou pokrývkou, vypadala jako přikrytá lehkou dětskou peřinkou.\nKontrast černé noci a bílého sněhu nejvíce vynikal na mostě, který spojuje levý a pravý břeh řeky protékající městem. Proudící řeka pohlcovala sněhové vločky, které vypadaly jakoby se bránily splynutí s řekou. Řeka je ale nekompromisně unášela s sebou a při svém toku jich pohlcovala stále více a více.\nSochy, které již od dávných dob most zdobí, jako by byly rozhořčeny z neustálého šimrání sněhu a jejich výraz působil rozezleně a chladně. Sníh se však i na sochách po svém dopadu hned rozpouštěl a tak to sníh po nedlouhé chvíli vzdává a začne ve městě slábnout. Přestalo sněžit a město začíná být stejné jako každou noc. Zůstává chladné, tmavé a klidné, což pouze občas naruší člověk nebo vítr pohrávající si s nějakým lehkým předmětem. Nezbývá nic, než čekat na živé ráno.", "original_file": "pr2cfhamkat_02_1"}
{"text": "Martin Filipašek\nVIII. B\n4. 11. 2009\n1. SLOHOVÁ PRÁCE – charakteristika literárního hrdiny\nACHILLES\nAchilles byl řecký odvážný bojovník a velký hrdinna, i když vypočítavý. Byl to egoista, kterému šlo víc o slávu než o hrdinné činy. K lidem se choval arogantně jen k málokomu s úctou.\nAčkoli to byl naprosto normální člověk, prohlašoval o sobě, že je nesmrtelný. Byl krutý a zlý, vše dělal jen s vidinou svého prospěchu.\nByl to člověk s přetvářkou, nikdy neudělal nic pro jine, jen sám pro sebe, protože měl rád sám sebe. Na svoji velmi špatnou povahu doplatil smrtí v Troje.\n\nŽil jako bůh, zemřel jako kazdý člověk.", "original_file": "kl8bfilmar_1"}
{"text": "Tatíček, Matyáš, V. B, 07/08\n\n3. října\nVypravování-\nreprodukce textu\nreprodkce = převyprávění vlastními slovy\nPříhoda z prázdnin\nStalo se to u rybníka jednoho letního odpoledne. Petr který neuměl plavat bez dozoru vlezl do vody. Tomáš a jeho kamarádi byli u vody. Petr byl už ve vodě a začal se topit a volat o pomoc. Tomáš slyšel a viděl Petra a skočil pro něj do vody. Chytil Petra za vlasy a plaval ke břehu. Tam Tomášovi a Petrovi pomohli Tomášovi kamarádi. Tomáš zachránil život.", "original_file": "bu5btatmat_01_1"}
{"text": "„Zlo, bezpráví a násilí přežívají jen s naším přispěním, neexistují samy o sobě.“ (M. Gándí)\n\n+\n\nZamyšlení (je satanismus zlo?)\n\nTo je mi ale moudro. Jen nevím, proč bychom měli přispívat k něčemu, čemu jsme vlastně sami dali vznik. My k “tomu“ nepřispíváme, my “to“ provozujeme.\n\nJiž dlouho mi vrtá hlavou, co si lidé vybáví při slově “ZLO“. Zlo je velmi relativní pojem a názory lidstva jsou často tak povrchní. Nu dobrá, přiznejme, že jsem nucena o tomto tématu přemýšlet velmi často, neb mé blízké okolí mě k tomu tlačí. Velmi často o sobě slyším, že chodím do společnosti, kde se “uctívá zlo“ či že se obklopuji “zlými“ lidmi, a podobně. Lidé často označují za “zlo“ to, čeho se bojí, či co je pro ně neznámé. Ale co se týče mého problému, vypadá to asi takto:\n\nJsem (pokud je to možné) neustále v černém oděvu a libuji si v symbolech. Mám ráda vybranou společnost, aneb lidi, kteří žijí podobným životním stylem jako já. Ale dobrá, budu mluvit (totiž přemýšlet) konkrétně. Moderní satanismus. Tuto ideologii shledávám velmi zajímavou a mně blízkou. Tedy beru to s nadhledem, neb ti kteří jsou do toho plně ponořeni jsou fanatici a šílenci. Jenže právě zde se projevuje hromadný lidský omyl. V podobě: Satan – ztělesnění zla! Jen při vyslovení jména Satan většině lidí vstávají vlasy hrůzou (či spíš znechucením, rozrušením, odporem... apod.) Ale je “toto“ je způsobeno tím, že je více možností jak chápat (=vnímat, =rozumět slovu, =vyložit si) Satana. Já se přikláním k následující verzi:\n\nSatan – přírodní princip, který poukazuje nám připomíná, že jsme také vzešli z matky přírody a tudíž jsme také jen živočichové. Satan představuje energii, tvořivou sílu a dává nám svobodu. Umožňuje prožít život již zde na Zemi a nemusíme čekat na svou smrt, abychom došli naplnění života či jak se tomu říká. V moderním satanismu (myslím hlavně teorii La Veyovu) je navíc řečeno, že každý si může dělat co chce, ale musí počítat s následky. To je přece normální. Nevím proč by tedy měl být satanista “zlým“ člověkem. Mohu být klidně satanistou a dělat dobré skutky, pokud se tak budu cítit šťastná! Tak kde je tedy to zlo. Satanismus pouze nabádá k přirozenosti. Pokud je člověk v nitru zlý, tak satanismus pouze způsobí, že jeho pravá “zlá“ povaha vystoupí na povrch.\n\nKde tedy vidím zlo já? Podvody, lži a přetvářka. – to je pravé zlo. Pro mnohé je život jen divadlo, nazývám tyto lidi herci – mají předem vykonstruovaný plán, (aby člověka dostali tam, kde ho chtějí mít). Ta neuprímnost, podlost, zákeřnost – “ tfuj“!", "original_file": "pr3chra_1"}
{"text": "1. slohová práce školní\n\t\t\t\t\t\t\t\t\t\t16. prosince\n\nTémata:\n1. Ptáš se, jak se mi tu líbí (dopis)\n2. Přestav si, co se mi stalo... (dopis)\n3. Píšu Vám... (dopis někomu, s nímž jsem se nesetkal, nebo se ostýchám hovořit)\n\nPředstav si, co se mi stalo...\nMilá babičko,\n\ndo konce prázdnin už se asi bohužel neuvidíme, a tak ti píšu o svém posledním prázdninovém dobrodružství. Myslím, že se budeš dobře bavit.\nPár dní před odjezdem z dětského tábora uspořádali vedoucí dlouhý orientační běh. Já i mí přátelé jsme se těšili na zajímavé odpoledne. Byli jsme rozděleni po sedmi členech do několika skupinek a posíláni po červených fáborkách v rozmezí tří minut. Konečně jsme přišli na řadu. Plnili jsme cestou nejrůznější úkoly, velmi jsme pospíchali a občas (dokonce) i běželi. Radek, náš kapitán chtěl mít co možná nejlepší čas. To se nám stalo osudným.\nPři běhu jsme se vydali špatnou cestou. Po delší době nám začalo být divné, že už nikde neplápolají ve větru červené fáborky. „Cože? Ztratili!?“ zhrozila se Jindřiška. „To snad nemyslíš vážně!“ vybuchl Mirek. Celý tým se na Radka obořil. „Ne-nevím, j-jak se to-to mohlo s-stát,“ koktal Radek. „Tady to vůbec neznám,“ promluvil nešťastně Honzík. „Tak se zkusíme vrátit,“ navrhla jsme, jelikož začala být situace neúnosná. „Ne, ne, ne!“ zaprotestovala Janička, „mě už bolí nožičky.“ „Tak si tedy sedneme a promyslíme, co dál,“ rozhodne Radek.\nNásledujících pár minut diskutujeme. Navrhují se různé možnosti a vzápětí se zamítnou. Vypadalo to s námi bledě, babičko. Ani nevíš, jak jsem se bála.\n„To snad nemůže být horší,“ promluvím nešťastně. „Póóómóóóóc!“ ozve se dvojhlasně z nedalekého křoví, z něhož vyběhne Lucka a za ní hned uslzený Honzík. „Co se ...,“ nedořekneme. Odpovědí je nám zlověstné hlasité bzučení. „Utíkejte!“ vykřikne zbytečně Jindřiška, protože už všichni dávno utíkáme před nebezpečně a velmi nepřátelsky vyhlížejícími sršni. Lucka s Honzou, ti dva malí neposedové, je určitě vyprovokovali. Obrovský hmyz nás nepřestával pronásledovat. Utíkali jsme, jak nejrychleji to v dané situaci šlo. Najednou se před námi objevil rybník. „Honem do vody!“ zavelí Radek a my poslušně naskákáme do rybníka. „Žbluňk! Cák!“ Sršním pronásledovatelům se vodní sprcha nelíbila a konečně odletěli pryč. Spadl nám kámen ze srdce. „Tady to přeci znám!“ zvolá šťastně Mirek a spolu s Radkem pomáhá zbytku družstva z vody ven.\nNakonec jsme se opravdu vrátili zpátky do tábora zdraví a bez úhony. Tedy až na Honzíka, který jako jediný dostal žihadlo. Sice jsme nic nevyhráli, zato nám ale ostatní záviděli tak nebezpečné dobrodružství.\nDoufám, že se brzy uvidíme. Měj se krásně a nezapomeň mi také napsat pár řádků.\n\nTvá milovaná vnučka\n\n\n Pavla\n\n\n1) Úvod: Táborové dobrodružství\n2) Stať: a) Orientační běh\n\t b) Ztraceni v lese\n\t c) Sršní útok\n3) Závěr: Nakonec nás zachránil rybník a všichni jsme se vrátili do tábora.", "original_file": "cb1csyrpav_01_1"}
{"text": "Osnova:\n\n1 Vánoční trhy v Německu.\n\n2 Nakupování vánočních dárku v Dráždanech.\n\nVánoční trhy v Německu\n\nV sobotu jsme odjíždily z Kladna v sedum hodin ráno.\n\nCesta do Německa trvala přibližně tři hodiny. Když jsme přijeli do Německa, tak jsme se domluvily že u atobusu se sejdeme za tři hodiny, tak jsme šli do velkého obchodu já jsem si koupila Madadaskar, vánoční ozdoby a vánoční dárky nějaké věcí a šminky. Potom už jsme nevěděli kam jít tak jsme chtěly jít k autobusu ale překvapilo XXX vánočch stromku tak jsme se šli kouknout a hned jsme jeden koupily, poto jsme měly málo času tak jsme šli k autobusu ale než všichní přišly když jsme byli všichni tak jsme čekali na řidiče odjezd byl ve dvanáct hodin odpoledne.\n\nCesta do Dráždan trvala dvě hodiny.\n\nNakupování vánočních dárků v Dráždanech.\n\nDo Dráždanech jsme přijely ve dvě odpoledne v pět hodin byl odjezd, já maminka a babička jsme vydely Ruské kolo když nán byla zima tak máma si dala rum a já jsem si dala čkoládu.\n\nPřijely jsme na Kladno v osum hodin.\n\nToje k{o|e}nec výletu.", "original_file": "hr6tanluc_02_1"}
{"text": "27. listopadu 2008\nStloukal Jakub\nP1b\n\n1. písemná slohová práce\nVypravování\nTéma: Roku 3058\n\nOsnova: 1) Stěhování\n2) a: Nový dům\nb: Záhadný sklep\nc: Cizí dům\n3) Smrt\n\nMoje velké dobrodružství\nByli jsme taková normální rodina, která se kvůli sousedům musela odstěhovat. Ptáte se Proč?? protože nám ničili zahradu, byli hluční, a jednou nám dokonce jejich děti vlezly do sklepa a opékali si buřty, díky nim jsme málem vyhořeli, to ovšem nebylo nejhorší. Byl obyčejný ranní den a já šel do práce, pracuji jako zaměstnanec banky, a sotva vyjdu ze dveří, vidím tu spoušť. Celá naše zahrada byla zasypaná odpadky, kytky byly polámané, a náš pes Azor se otrávil nějakou pilulkou, kterou našel v odpadcích. Tak jsem řekl „Dost“. A začali jsme se stěhovat.\nKdyž jsme přijeli do nového domu byli jsme ohromeni jeho krásou, kterou nás zaujal, bylo úplně znát, že jsme se jednou měli nastěhovat zrovna do tohoto domu. Náš nový dům byl i uvnitř krásný, byli tam dva malé pokoje pro děti, střední ložnice a kuchyň propojená s obývacím pokojem. A zahrada byla také moc pěkná a velká, byla okolo celého domu, rostla tam krásně vypěstovaná tráva, a za domem se tyčil velký strom s ořechy a vedle nás byli dokonce i slušní lidé, kteří nás přišli přivýtat. Prošli jsme si celý dům a zjistili jsme, že má nějaké problémy, a tak jsme je začali řešit. Začali jsme opravovat komín, některé trubky bylo třeba vyměnit, ale hlavní problém byl sklep, který byl velký, ale byla zde i místnost, která byla zamčená. Tak jsme se rozhodli, že zbouráme celou zeď, ale nejdřív otevřeme dveře. Když jsme je konečně rozrazili všichni jsme zůstali stát jako zkamenělí, sotva jsem se vzpamatoval poslal jsem děti pryč, ať to nevidí. Ležela tam totiž stará zaprášená kostra, vůbec jsem nevěděl co mám dělat, a když jsem přistoupil blíž, viděl jsem, že něco svírá v obětí, bál jsem se. Ale odhodlal jsem se a vyndal tu věc z jeho obětí, sotva jsem to vyndal kostra se rozpadla, a ve stejnou chvíli se začínali zavírat dveře, zahodil jsem tu krabičku, kterou jsem si nestihl ani prohlédnout a snažil jsem se znovu otevřít dveře, ale marně. A tak jsem měl čas si prohlédnou tu záhadnou věc. Zvedl jsem ji a zjistil, že po stranách ma pozlacená držátka, a na vrcholu bodce bylo jakési tlačítko, z hlavní strany byla jakási čísla, tak jsem se rozhodl jedno zmáčknout, když se tak stalo, čísla se začali pohybovat a tlačítko se rozsvítilo. Čísla se zastavila na třitisícepadesátosm (3058), a nevěděl jsem co to znamená, a tak jsem zmáčkl to svítící tlačítko. Najednou se před mými zraky objevila jakási látka, která se různě vlnila. Rozhodl jsem se, že do ní strčím malíček, ale nic se nestalo, a tak jsem tam vlezl celý. Najednou jako bych omdlel nebo usnul, vůbec nic si nepamatuju.\nA pak jsem se najednou ocitl v nějaké cizí budově. Nevěděl jsem co mám dělat, a tak jsem vyšel z pokoje a viděl jsem lidi, kteří se hodně podobali mím potomkům, na kalendáři byl rok 3058 hned jsem pochopil co se stalo. Ale najednou mě chytili dva roboti, dali mi ránu do hlavy a já usnul. A když jsem se probral byl jsem připoután ke kůlu a podemnou byla hranice, ne já byl ta hranice. Když zapalovali hranici strašně se bavili, ale já jsem se v poslední chvíli odpoutal a utekl. Běžel jsem skrz lidi, všichni začali hořet taky. A potom jsem už neměl dost síly, a tak jsem si lehl a čekal na smrt, která přišla velmi rychle. A byla neomylná.", "original_file": "grp1bstljak_1"}
{"text": "Hornerovo schéma jako elegantní způsob dělení mnohočlenem\n\n Hornerovo schéma j matematický postup, který se uplatňuje při snižování složitých rovnic až na ty nejednoušší či snadno řešitelné. Hornerovo schéma je jiný a jednoduší způsob dělení mnohočlenu mnohočlenem. Klasickou výukou je však často opomíjen, protože jde uplatnit jen u nějakých typů rovnic, avšak u rovnic, se kterými se setkáváme během studia velmi často.\n Metodu Hornerova schématu využíváme například u reciprokých rovnic. Reciprokou rovnici poznáme podle toho, že s porovnává s nulou a koeficienty před neznámou na protilehlých stranách levé strany rovnice jsou stejné. Příklad takové rovnice je 5x na třetí + 7x na druhou + 7x + 5 = 0 Hornerovým schématem můžeme danou rovnici snížit na rovnici kvadratickou a tím už lehce řešitelnou. Na začátek je nutné vědět, že musíme určit alespoň jeden kořen, jímž jde daná rovnice snížit použitím Hornerova schématu. Musíme se řídit předepsaným pravidlem, že u reciproké rovnice lichého stupně (nejvyšší exponent je lichý), je vždy jeden z kořenů -1. Toto pravidlo aplikujeme pro snížení rovnice takto. Představíme si na papíře tabulku o třech řádcích a tolika sloupců, kolik obsahuje rovnice koeficientů. Do prvního řádku napíšeme všechny koeficienty nacházející se na levé straně, což v našem případě jsou 5, 7, 7, 5. Z toho plyne, že tabulka bude mít čtyři sloupce. Druhý řádek necháme prozatím prázdný. Do prvního sloupce třetího řádku opíšeme první koeficient, vynásobíme ho známým kořenem rovnice (-1) a výsledek napíšeme do druhého řádku pod druhý koeficient. Hodnoty druhého sloupce v prvním a druhém řádku sečteme a napíšeme na třetí řádek téhož sloupce. Takhle jsme dostali hodnotu, se kterou budeme počítat pořád stejně jako s opsaným koeficientem v prvním sloupci. Budeme-li takto postupovat dále dostaneme v posledním řádku posledního sloupce hodnotu 0. Opsáním posledního řádku nám odpadne jeden člen z reciproké rovnice a dostalaneme rovnici kvadratickou, a to v téhle podobě: 5x na druhou + 2x + 5.\n Hornerovo schéma lze však použít i při snížení rovnic reciprokých, ale u nichž víme alespoň jeden kořen, kterým lze daná rovnice snížit. Vezmeme si třeba rovnici -6x na třetí + 9x na druhou + 3x + 6 a víme o ní, že jeden z jejích kořenů je 2. Ke zjištění ostatních kořenů zde místo dělení mnohočlenu mnohočlenem použijeme Hornerovo schéma, které je jednodušší a rychlejší. Stejným způsobem jako jsme řešili první rovnici vyřešíme i tuhle. Akorát musíme dát pozor na to, že v prvním případě jsme násobili kořenem -1 a zde násobíme kořenem 2. V případě správného postupu se dopracujeme k rovnici -6x na druhou – 3x – 3, což je rovnice opět kvadratická, kterou vyřešíme pomocí diskriminantu a dostaneme tak zbylé kořeny rovnice.\n Tímto jsme si dokázali, že použití Hornerova schématu je daleko praktičtější a efektnější, než pracovat s mnoha čísly na mnoha řádcích a riskovat tak nějakou nepatrnou, ale významnou chybu při námi známé klasické metodě dělení mnohočlenu mnohočlenem.", "original_file": "js3rieond_01_1"}
{"text": "Imunitní systém\n\n Imunita je pro lidské tělo naprosto nepostradatelná. Má funkci obrany organismu proti antigenům. Antigenem může být cokoli, co je schopno vyvolat imunitní odpověď – bakterie, viry, vlastní odumřelé buňky a neživé částice. Imunitu lze rozdělit do tří základních kroků. Prvním úkolem je rozpoznat cizí částice od vlastních buněk, poté zneškodnit ty cizí a informaci o nich uložit do paměťových buněk, které se nachází v lymfatických uzlinách.\n Imunitu dělíme na dvě složky: specifická a nespecifická. Imunita nespecifická reaguje na antigeny vždy stejným způsobem a není určená jen na jeden typ antigenu. Její výhodou oproti imunitě specifické je její rychlost a účinnost. Nespecifická imunita je geneticky vrozená. Můžeme ji dále dělit na obranu mechanickou a chemickou. Do mechanické obrany nespecifické imunity se řadí hlavně kůže, která mimo jiné představuje 13 % hmotnosti těla. Dále sem patří sliznice, které jsou mnohem zranitelnější než kůže, nahrazují to však propojením s imunitou specifickou tím, že mají své vlastní imunitní látky, např. sliny, hlen, řasinky. Do chemické obrany patří kyselina chlorovodíková, která se nachází v žaludku a je velmi silnou dezinfekční látkou a PH kolem 1. Dalšími dezinfekčními látkami jsou enzymy ve všech slizničních sekretech (slzy, sliny, ušní maz atd.).\n Do základní nespecifické imunity patří: horečka, zánět, fagocytóza a komplement. Horečka je vyvolána interleukiny (tkáňové hormony), které se uvolní a změní termoregulaci tím, že jsou jako signál vyslány do hypotalamu. Při zánětu poškozená tkáň produkuje speciální chemické látky za zvýšené tělesné teploty, aby tak zabránila rozšíření antigenu po celém těle.\n Fagocytující buňky rozpoznávají základní typické vlastnosti epitopů (membránové povrchy antigenů) a na ně reagují samostatným dějem fagocytózy, čili pohlcením a následným zničením antigenu. Komplement je poslední částí nespecifické imunity. Skládá se z kaskády reakcí devíti proteinů a dá se považovat za vůbec nejúčinější složku celého imunitního systému.\n Specifická imunita reaguje na určité látky a její reakce se postupně mění. Specifická imunita nepatří do základní genetické výbavy jedince, je vytvářena v průběhu celého života setkáváním se s nemocemi, bakteriemi atd. Jedna z hlavních složek specifické imunity jsou lymfocyty typu B, které vznikají v kostní dřeni a dozrávají v lymfatických uzlinách. Zajišťují protilátkovou imunitu proti infekcím. Její hlavní dva úkoly spočívají ve vytvoření imunoglobulinu po setkání s antigenem a uložení informace o antigenu pomocí paměťových buněk do lymfatických uzlin. Imunoglobuliny jsou plazmatické bílkoviny vázané na membránu buněk. Dělí se na pět základních tříd – Ig A, Ig G, Ig D, Ig E, Ig R a jsou tvořeny čtyřmi řetezci (tetrametry). Každá z tříd imunoglobulinů na svou specifickou funkci v různých částech těla, většinou se jedná o vytvoření protilátky. Nejběžnějším imunoglobulinem je Ig G, který je zodpovědný za veškeré sekundární reakce (opsanizace, aktivace, komplementu) a jako jediný prochází placentou.\n Jako poslední do specifické imunity patří T – lymfocyty, které jsou zodpovědné za vlastní likvidaci antigenů pomocí litických enzymů. Nejčastější je Tc (killer).\n Imunitní systém je jeden z nejsložitějších systémů lidského těla, který ještě stále není dokonale prozkoumán. Dnešní věda se o imunologii velmi zajímá a dají se očekávat nové poznatky a objevy.", "original_file": "js3jurane_05_1"}
{"text": "3.11. 2005\nFilip Dvořák\n1.písemná práce\nŽralok lidožravý\n(Referát)\n\nDobrý den vážení posluchači, dnes bych vás rád blíže seznámil s tvorem, který ve většině z nás budí strach, možná i hrůzu. Je to živočich, jehož pověst je pošramocena různými hororovými filmy a lidským strachem z neznámého. Jedná se o žraloka lidožravého, též zvaného velký bílý, latinsky carcharodon carcharias.\nNejdříve bych si dovolil vás alespoň krátce seznámit s tělesnou stavbou tohoto obdivuhodného tvora. Asi nejvíce signifikantním znamením žraloka bíleho je jeho velká trojúhelníková ploutev, ve filmech často zlověstně trčící nad hladinu a blížící se k nevinnému plavci. Ta žraloku slouží zejména k udržování rovnováhy. Tlustá kůže žraloka bíleho je většinou zbarvena šedomodře, bíle je pouze břicho. Většinou dorůstá délky 3-6 metrů a váží 1,2 až 3 tuny, jsou však nezřídka pozorováni i osmimetroví jedinci a byly dokonce nalezeny fosilie zubů, které patřili až 30m dlouhému žraloku. Zabíjejícím nástrojem žraloka lidožravého jsou samozřejmě čelisti. V nich se skrývá neskutečná síla, žralok je schopen vyvi-nout při kousnutí neuvěřitelný tlak až několika tun na cm2. Jeho silné čelisti jsou vysázeny několika řadami zubů, které dorustají, vzájemně se zastupují a vysouvají se. Zuby samotné jsou dlouhé až 7,5 cm a mají pilovité okraje, to žralokovi usnadňuje trhání kořisti.\nTeď, když jsme si pověděli, čím žralok kořist zabíjí, měli bychom si také říci co a jak žralok loví. Oblíbenou kořistí žraloka bílého jsou --- (ryby podobné makrelám) a tučňáci, nepohrdne však ani tuleněm či delfínem a občas si „smlsne“ i na    nějakém tom surfaři. Ale lidé mu ve skutečnosti nechutnají, pouze si je vždycky splete se svou přirozenou kořistí, tak se při koupání snažte vypadat co nejméně jako tučňák. Žralok má perfektní čich, jehož centrem je čumák. V něm jsou soustředěny čichové senzory. Je schopen vycítit kapku krve v až 4,6 milionech litrů vody. Zároveň s čichovým orgánem má také skvěle vyvinutý ultrazvukový orgán, který mu napoví, kde je jaká ryby v nesnázích. Když jedním z těchto způsobu žralok zachytí rybu, je s ní doslova „amen“. Jeho mohutné čelisti se vysunou, uchopí kořist a cloumají s ní, dokud si neurvou sousto, které může vážit až 70kg (jako dospělý člověk). V této činnosti není na zemi tvora, který by se žraloku lidožravému vyrovnal.\nAbychom však žraloka pořádně poznali, nestačí vědět pouze jak loví a vypadá. V tom je právě problém, pozorování žraloka bílého je velmi problematické jelikož se stále pohybuje a nedá se chovat v zajetí. I z toho mála co víme se však da rozpoznat, že jeho život není vůbec lehký. Je to samotář, navíc celý svůj život se musí pohybovat rychlostí nejméně 3,5 km/h aby se neudusil.\nŽralok lidožravy je opravdu úžasné zvíře, nyní je ale na pokraji vyhynutí. A proč? Vždyť jeho maso se nadá jíst, je prosyceno močí, jelikož zraloci vylucují kuží. Jsou však často životním úlovkem pro sportovní rybáře, jejichž chtíč živí hororové filmy a mýty, které se o žralocích lidožravých vypravějí. Ani přezdívka „bílá smrt“ mu k popularitě příliš nepřidá. Byla by však obrovská škoda, kdyby námi tak málo prozkoumaný živočich zcela vyhynul, a tak si dovolím na vás apelovat: nevěřte všemu co o žraloku lidožravém slyšíte či vidíte v televizi.", "original_file": "pr2cfdvofil_01_1"}
{"text": "Tak tady žiji.\n\nOsnova: 1) Úvod – obecný\n\n− vlastní\n\n2) popis a seznámení s mým bydlištěm\n\n3) historická část města\n\n4) zhodnocení\n\nČeské Budějovice. Nijak velké město s více než 100 000 obyvateli ležící v centru jižních Čech. Je tu všech{n}<in>o, co k životu potřebujete. Nechybí ani kriminalita a bezdomovci, noční život a znečištěné ovzduší ničící naše zdraví.\n\nTak toto je mé rodné město. Narodila jsem se tu a přebývám zde celých 16 let. I když jsem tedy rodilá obyvatelka Českých Budějovic, neřekli byste to o mně. neřekli. Sotva se mě nějaký cizinec zeptá na cestu, polije mě horko, začnu koktat, ale nakonec ho posunky navedu.\n\nStává se ale málokdy, že zrovna cizinci zavítají na sídliště Máj, na „panelákový“ okraj města. Tam, kde kromě barev si jsou obytné domy podobné jako vejce vejci, mezi nimiž leží pískoviště s rozbitými kolotoči a polámanými lavičkami. Zde v osmi-patrovém „paneláku“ máme byt. Byt, který je tak podobný těm ostatním. Ale jelikož jsme si ho přizpůsobili k obrazu svéh svému, je NÁŠ. Naši sousedé nejsou vůbec ojedinělí. Na jedny zvoníme vždy, když k nim na balkón přeběhne naše kočka. Od druhých slyšíme pořád dokoka dokola hrající Esmeraldu a neustále se hádající lidi. Výhoda sídlišť je, že máte nedaleko školky, školy, hřiště a hlavně kamarády. My máme ještě navíc blízko les. Obávám se jen, že neustálým stavěním a kácen rozšiřováním z něj nezbyde za chvíli nic.\n\nTa lepší část města je v samotném historickém centru. Nádherné pravidelné ulice, kde ve středu vyčnívá Černá věž vedle náměstí Přemysla Otakara II. Jakmile si nějací lidé dávají sraz, určitě nejednou padne nápad: „ Co takh třeba u Samsonovy kašny“, nebo „ sejdeme se u Bludného kamene.“ Velkou chloubou je také Budějovická radnice.\n\nNěkdy se ale stane, že {mě přepadne -> přepadne mě} smutek nebo potřebuji být na chvíli sama. V takovém případě nejraději odjíždím k babičce na venkov. Zajdu si sama do lesa nebo jen tak na procházku do přírody, popřemýšlím a vše se zlepší.\n\nTeď to asi vypadá, jako bych kdybych neměla ráda místo, kde žiji. Možná to tak vyznělo. Není to pravda. Myslím, že jsem si na ten každodenní shon zvykla. Neměnila bych Mám ráda své bydliště a lidi kolem mě. Vím, že bych neměnila.", "original_file": "cb1aprzter_02_1"}
{"text": "K. Toman: „Vlastní podobizna“ – obsahový a formální rozbor\n\n Vlastní podobizna je báseň o naději člověka, který se ocitá ve fázi života plné utrpení a doufá ve zlepšení. Zpěvavý pramen je metonymií naděje, která se v jeho životě zrodí ze zoufalství a smutku (hloubka, temnota, dálka). V životě byl nešťastný a cítil svůj osud nenaplněný, dáva to za vinu sám sobě, nebyl dobrý poctivý člověk. Píseň je tam nadějí, touhou po štěstí a dobrotou, která ho může zachránit z hlubin. To, po čem člověk touží, se netýká jen jeho samotného, ale vyjadřuje to, co chtějí lidé obecně, společnost. Touha, kterou má v sobě je velmi silná, ale člověk ji nedokáže vyjádřit slovy. Na konci básně autor naznačuje osudovost života a může se i obracet k bohu (k hvězdám). Člověk sám svůj osud zásadně neovlivní.\n Toto dílo je lyrickou básní, která je rozdělena do tří strof po čtyřech verších. Autor používá volný verš. Báseň zčásti rýmovaná. Rým, který se zde objevuje se může zdát jako pravidelně střídavý, ale poslední verše ve slokách se s třemi prvními nerýmují. V první a třetí sloce je rým abaa, v druhé abac, kdybychom ho chtěli nějak zapsat. Báseň je rytmická a sylabotónická. Rytmus je sestupný a v prvních třech verších slok je využit trochej.\n Autor používá hlavně metonymie k vyjádření symbolů.", "original_file": "js3jurane_06_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nBarbora Houdková\n17. května 2005\n1. C\n\nTémata:\n1) Tak tady žiji (volný stylový útvar)\n 2) Divy současného světa (volný slohový útvar)\n 3) Mé setkání s…. (vypravování)\n 4) Pohled do zrcadla (zamyšlení)\n\nTak tady žiji\nSpolečně s mojí rodinou žijeme v malém rodinném domku nedaleko Třeboně. Kousek od našeho domu je farma, kterou řídí můj otec. Máme tu proto i louky a k našemu pozemku patří i malý lesík a rybník. Od mala jsem vyrůstala blízko přírody, a proto i teď ráda chodím na procházky jen tak, třeba pozorovat vydru, jež se zabydlela, pod kořeny bříz na hrázi rybníka.\nK našemu domku patří také veliká zahrada, na které byl ještě před pěti lety sad. Ten jsme museli bohužel zrušit. Stále tam ale stojí dva nádherně rostlé stromy, po nichž ráda lezu a pozoruji okolí. Na záhoncích už brzy z jara rostou krokusy a petrklíče. Teď mi zrovna pod okny rozkvetl šeřík, který každý večer nádherně voní. Také bych možná měla napsat něco o Třeboni. Je to historické město, proslavené rybníky a lázněmi. Třeboň není moc veliká, a tak každý zná každého. A mezi lidmi tu fungují mnohem osobnější vztahy, než třeba právě tady v Budějovicích.\nZa svůj druhý domov považuji malou vesničku na jihu Moravy nedaleko města Znojma – Pavlice. Žije tady (nebo v okolí) velká část mého příbuzenstva a já sama jsem zde strávila několik let svého života. Každé prázdniny a často i o víkendech se sem vracím. Krajina je tady na rozdíl od Třeboně kopcovitá a nejsou zde skoro žádné rybníky. Kopců se dá v zimě využít k lyžování. V létě mi musí stačit bazén nebo nedaleký zatopený lom na kámen, kam jezdíme s přáteli. Nyní byl z aktivity obce postaven i sportovní areál, kde se scházíme každý večer. K pohodové atmosféře přispívá i místní hospůdka, kam občas chodíme.\nMůj pra-pra…dědeček byl velkostatkář, a tak je domek v Pavlicích velký, stejně jako zahrada, která bývala kdysi bramborovým polem a jablečným a meruňkovým sadem. Ještě donedávna tam stály i včelí úly. Když sem přijedu bydlím v chatce na zahradě, která protože má i krb, je útulná i v zimě.\nObě dvě místa mám velmi ráda. Každé je jiné a má i své osobité kouzlo. Život v maloměstě nebo na vesnici se mi totiž zamlouvá mnohem víc než uspěchaný ruch velkoměst. Obávám se ale, že povolání, které budu chtít jednou dělat, bude právě tohle vyžadovat. Znám spoustu lidí z velkých měst, kteří tvrdí, že život na vesnici musí být hrozný a že se tam nedají nalézt žádné vymoženosti moderní doby. To si ale nemyslím. Nevím, jak jinde, ale v Pavlicích je obchod, pekárna, kde každý večer pečou výborné rohlíky a chleba, letní kino a teď i sportovní areál. Doufám, že se tam jednou budu moci vrátit a žít tam.\n\nOsnova:\nÚvod – náš dům\n Stať: a) Třeboň\n b) Druhý domov\n c) Pavlice\nIII. Závěr Kde bych chtěla jednou žít", "original_file": "cb1choubar_02_1"}
{"text": "Rozhodující okamžik\n\nCelý rok jsem se těšila na prázdniny a konečně se mi to splnilo. První den prázdnin jsem měla náladu něco podniknout s kamarádkami, protože můj přítel byl na chatě. Dopoledne jsem obvolala kamarádky a dohodli jsme se, že se pojedeme koupat k rybníku. Zdál se mi to dobrý nápad. Připravila jsem si věci na koupání, dala pusu mámě a vyrazila ke kamarádce před dům, kde na mě už čekaly kamarádky v autě. Když jsme dorazili k rybníku, bylo hrozné horko. Našli jsme si místo na pláži, odkud jsme měli dobrý výhled na krásný kluky. S holkama jsme debatovali a hráli karty. Po chvíli mě to přestalo bavit a tak jsem si šla zaplavat. Když jsem byla v půlce rybníka, tak jsem zahlédla dva krásné mladé muže, kteří se opalovali na molu. Moc se mi tam plavat nechtělo, ale připadalo mi hloupé se vrátit zpět.\n\nPo dlouhém váhání jsem připlavala k molu a když jsem se snažila vylézt na molo, tak mi to začalo klouzat, jelikož jsem byla namazaná opalovacím krémem. Jeden z nich mi nabídl pomoc a zvedl mě nahoru. Okamžitě jsem si v duchu říkala: „Hned první den prázdnin a takový trapas.“ Oba dva se na mě jen smáli a dívali. Po krátké době se jeden odvážil říci: „Ty si byla na nějaké dovolené, že si tak opálená?“ a já odpověděla: „Ano, byla jsem v květnu s rodiči v Řecku.“ Oni se jen pousmáli. Ale po chvíli se začli vyptávat na různé otázky, hlavně ten hnědovlasý, který se mi moc líbil. Na všechno jsem odpověděla. Když jsem zahlédla kamarádky, jak na mě mávají. Rozloučila jsem se s nimi a plavala zpět na pláž. Když jsem za kamarádky přišla, začaly se mne vyptávat, ale já jsem jim řekla, ať nejsou zvědavé. Lehla jsem si na deku, hlavu položila na batoh a myslela jsem na toho krásného, opáleného kluka, který mi dával tak zajímavé otázky. Najednou se objevil vedle mě a v ruce držel opalovací krém. Zeptal se mě, jestli bych mu nemohla pomoci se sázkou. Já jsem řekla: „Ano, ale ráda bych věděla, jak zní.“ on odpověděl: „No, vsadili jsme se s kámošem, jestli mi namažeš záda.“ já řekla: „Tak dobrá, ale jen kvůli tomu, abys neprohrál“. Sedl si blíže ke mně a začala jsem ho jemnými pohyby ruky mazat. Když jsem skončila s mazáním, poděkoval mi a zeptal se mě na mobilní číslo, ale já jsem mu řekla, že je to hloupý nápad. Odešel se skloněnou hlavou a zdál se být velice smutný. Po této chvíli kamarádka Lenka nám oznámila, že za dvacet minut na nás bude čekat její otec na kopci za rybníkem. Protože je to dlouhá a namáhavá cesta, vyrazili jsme ihned. Před průchodem kiosku stál on. Přišel za mnou a řekl: „Víš, asi tě to napadlo, že se mi moc líbíš a rád bych tě více poznal, ale chápu, že nechceš.“ Řekla jsem mu, že to není pravda a dala jsem mu moje mobilní číslo. Druhý den mi přišla na mobil zpráva, ve které stálo: Ahoj Evo, rád bych tě pozval na zmrzlinu. Okažitě Okamžitě jsem reagovala a napsala jsem O.K. Takto jsme se scházeli půl roku, za tuto dobu jsem poznala, jaký je to citliví, hodný muž a zamilovala jsem se do něj.\n\nRozešla jsem se se stávajícím přítelem a začala chodit s Adamem. Moji rodiče byli proti tomu, protože je o čtyři roky starší než já, ale sami oni poznali, jaký on je úžasný člověk.\n\nJsme spolu už dva roky. Zažili jsme spolu hodně krásných okamžiků, ale jsou mezi nimi i smutné. Je to kluk, kterého opravdově miluji a myslím, že i on mě…\n\nOsnova:\n\nI. Úvod: Začátek prázdnin\n\nII. Stať: a) Výlet s kamarádkami\n\nb) Seznámení s neznámým klukem\n\nc) Začátek chození\n\nIII. Závěr: O nás", "original_file": "cb1asopang_01_1"}
{"text": "Petr Kačena I. E\n\n2. PÍSEMNÁ PRÁCE\n\nBÍLÁ VRÁNA/ PŘÍTELKYNĚ\n\nOSNOVA: 1) ÚVOD – příchod do domu\n2) STAŤ – celková charakteristika\n\n3) ZÁVĚR – renesanční život\n\nJel jsem výtahem, jako obvykle, spíš jako občas, neboť ji už tak často nenavštěvuji. Jen výtah, trochu smradu – vůně Sava a moček, pár čudlíků, dveře ven a já. Do 10. patra. Vyšel jsem ven, jen chodba, pár dveří a za nimi obyvatelé tohoto domu, mezi nimi má babička. Jsou to dveře číslo 124, 10 metrů od okna, 20 metrů od výtahových vrat. Zazvoním a dveře se otevřou: „Ahoj Peťulko“.\nNechtěla sem. Je dost chytrá na to, aby jí došly jisté skutečnosti a jejím přestěhování. Nebyly peníze a její garsoniera (jak ona říká) se dala výhodně pronajmout. Teď je tu, druhým rokem žije sama v malém pokojíčku o velikosti 48m2. Často nám volá domů a nedávno byla v Bohnicích.\nKdyž byla mladší, byla bioložka a vystudovala medicínu, vymyslela pár léků na pár nemocí, porodila jedno dítě a rozvedla se s manželem, teď je blázen. Je z Adzerbadžánu, ale mluví rusky. V osmi letech se odstěhovala do Moskvy, po vysoké škole odešla do Československa.\nMá černí vlasy (popravdě řečeno je má šedivé, ale o tom ví jen málokdo), modré oči, hodně vrásků a výšku tak 161cm. Její vzhled však mnohokrát předčí její duševní krása a to, prosím, neberte jako ironii.\nMá pár přátel. Z doby před důchodem vlastně jen dva. Prvá, Mánička, je z Ruska a nikdy jsem jí neviděl. Druhý, kterého též neznám, je mrtvý. Z doby důchodové je jich víc, ale podle mého mínění žádný opravdový. Pan Kuna, který vlastní též papíry na hlavu, ji jednou opravil ledničku a budíka. Za to mu koupila dva dortíky (Indiána a něco borůvkového) a váží si ho. Mezi další patří pan Pepíček, který každý den chodí kontrolovat, jestli jsou zamklé vchodové dveře, a paní Kučerová, pak ještě asi další 2. Ostatními opovrhuje. Říká, že jsou staří a senilní a že se zajímají jen o pozemské věci.\nOna totiž žije renesančním životem: čte knihy o duchovnu, chodí do divadla, sleduje politické dění ve světě, jezdí poznávat česká města. Tak celkově si užívá života a hlavně má v životě jasno. Jak říká: „Jedni jsou nahoře, druzí dole, ale blázni jsme všichni“. Snad i pro taková slova ji mám rád.", "original_file": "pr1ekacpet_02_1"}
{"text": "Osnova:\n\n1) úvod – písmo\n\n2) stať – pravopis\n\na) rozlišení slov a slovních tvarů.\n\n3) závěr – bezpečné ovládání pravopisných pravidel.\n\nAby se lidé mohli vzájemně dorozumívat i na dálku nebo aby zachovali své myšlenky příštím generacím, vytvořili si soubory znaků, říkáme jim písmo. Naše písmo je hláskové. V češtině se píše latinkou.\n\nUstálily se zásady, jak se mají mluvené projevy zaznamenávat, soubor těchto zásad a pravidel označujeme názvem pravopis.\n\nPravopis umožňuje rozlišit slova a slovní tvary, které v mluvených projevech znějí stejně (př. vír x výr).\n\nBezpečné ovládání pravopisných pravidel patří k nejvíce zdůrazňovaným požadavkům jazykové kultury.\n\nzdroj: Přehledná mluvnice češtiny pro základní školy, V. Syblík, M. Čechová, Fortuna Praha 1992, s 132.", "original_file": "am8adankri_02_1"}
{"text": "12. prosince 2008\nŽáková Lenka\nP3b\n\n1. písemná slohová práce\nÚvaha\nTéma: Nikdy neztrácej smysl pro humor. Už bys ho taky nemusel najít.\nOsnova:\núvod: Vždy se dá smát\nstať: a) Mrznout\nb) Aspoň malý důvod\nc) Příklad ze šmoulí vesnice\nd) Uzavřený člověk\ne) Rozdělení smyslu pro humor\nf) Co je nejlepší\ng) Humor a okolí\nzávěr: S humorem jde všechno líp\n\nSmysl pro humor je jistě důležitá věc. Nikdo nemá rád člověka, který se neumí ničemu zasmát a jen se pořád mračí. Vždyť i na situaci, která se zdá být bezvýchodná, se určitě dá najít něco pozitivního.\nČlověka, který nemá smysl pro humor, nazýváme různě. Můžeme mu říkat třeba mrzout. Já osobně bych nechtěla, aby mi okolí takto říkalo. Není to sice hanlivý výraz, ale vypovídá to, že se takto pojmenovaná osoba neumí radovat ze života.\nKaždý den nemusí být jako vytržen z pohádkové knížky, ale nikdy není tak špatně, aby nebyl aspoň malý důvod se smát. Nebo si myslíte, že taková situace může nastat?\nUrčitě znáte kreslené pohádkové postavičky – Šmouly. Tam také byl takový mrzout. Nic se mu nelíbilo, pořád říkal: Nemám rád sníh, nemám rád déšť.... V jednom díle povídal – Nemám rád vodu. A víte proč jí neměl rád? Protože neuměl plavat. A místo toho, aby se to zkoušel naučit, raději vzdal všechnu snahu a všem namlouval, že nemá rád vodu. Dalo by se tedy říct, že kdo se nesměje, ani když je čemu se smát, to neumí? Myslím si, že v přeneseném významu by se to říct dalo. Nemyslím tím tedy, že by se neuměl smát, ale že neumí veřejně projevovat své pocity a před okolím se uzavírá do sebe.\nÚplně uzavřený člověk nemůže být šťastný, pocity se v něm hromadí a dříve či později se bude muset někomu svěřit.\nAle vraťme se tedy k tomu smyslu pro humor. Máme tři druhy lidí s jejich smysly pro humor. Vlastně čtyři. Za prvé jsou lidé, kteří smysl pro humor nemají. Všechny žerty jim připadají hloupé a jednoduché. Druhou skupinou jsou ti, kteří ho mají „tak akorát“. Smějí se, když je to vhodné, a v pravou chvíli dokáží přihodit i vlastní vtip. Třetí skupina se vyznačuje nevkusným žertováním a trapnými připomínkami, o kterých si myslí, že jsou ohromně vtipné. A ta poslední (čtvrtá) parta lidí smysl pro humor má, ale déle jí trvá, než provedené forky pochopí.\nKterá skupina těchto lidí je nejlepší? Podle mého názoru ta druhá, protože všeho moc škodí.\nŽivot by se měl brát s humorem, vždy se totiž najdou lidé, kteří rádi tropí žertíky. Kdybyste se měli naštvat na každého, kdo si z vás třeba na 1. dubna vystřelí, za chvíli byste s polovinou lidí, co znáte, nemluvili. Je lepší se zasmát, když vám někdo odendá židli, když si na ní právě chcete sednout a vy kvůli tomu spadnete na zem, protože okolí vidí, že máte smysl pro humor. Vezměte si, že byste pracovali v prostředí, kde by byli žertíky na denním pořádku a vy byste se rozhněvali na každého, kdo by zkusil svůj vtípek i na vás. Pak by si s vámi nikdo nepovídal a vy byste byli sami. Těžko byste se potom mohli dostat do party vtipálků, když by si o vás všichni mysleli, že jste mrzout.\nProto nikdy neztrácejte smysl pro humor, není snadné ho pak získat zpatky. Vždy je lepší se na svět dívat s úsměvem, vše se pak zdá barevnější a přívětivější.", "original_file": "grP3bzaklen_01_1"}
{"text": "1.11.2006\nTomáš Bárta, 2.C\n1. písemná slohová práce\nVyužití vodíku v automobilovém průmyslu\n(Referát)\n\nOsnova:\nI. Úvod .. obecné informace o vodíku\nII. 1) kombinace klasického spalovacího motoru a vodíku\n2) vodíkové palivové články\n3) vodíkový rotační spalovací motor\nIII. Závěr... zhodnocení významu vodíku v aut. průmyslu pro budoucnost\n\nMilí spolužáci,\nPřipravil jsem si pro vás referát na téma „využití vodíku v automobilovém průmyslu“. Pro začátek bych uvedl pár informací o vodíku. Takže vodík tvoří přibližně 75% vesmíru. Navzdory tomu je na Zemi jako prvek (ne ve sloučeninách!) vzácný. Tento fakt způsobuje ta skutečnost, že vodík má velmi nízkou hustotu, která mu dovoluje lehce překonat gravitační sílu Země. Vodík získáme elektrolýzou z vody. Zároveň ho můžeme získat i z fosilních paliv (uhlí, benzín, zemní plyn) a také je vedlejším produktem mnoha průmyslových procesů (různých chemických procesů, svařování atd.)\nNyní bych řekl něco o využití vodíku v motorech automobilů. Je několik možností jak, využít vodíku v motorech. Jednou z nich je kombinace klasického spalovacího motoru a vodíku. Zde je motor speciálně uspůsoben na spalování vodíku. Tímto typem využití se zabývá hlavně německá automobilka BMW. BMW, které produkuje tyto vozy, které nesou označení H2R. dále se BNW také zabývá --- verzí těchto motorů, což znamená, že vozidlo je schopno provozu, jak na vodík, tak na „konvenční“ benzín. Spalovací motor tedy využívá jako primární palivo vodík, ale lze automaticky přepínat na benzín v případě, že nádrž na kapalný vodík bude prázdná.\nDalším využitím jsou vodíkové spalovací články. Vodíkový motor funguje na bázi chemické reakce mezi vodíkem a kyslíkem ze vzduchu. Reakcí se uvolňuje elektrická energie, kterou je následně poháněn motor. Vedlejším produktem této chemické reakce je voda. A posledním motorem využívajícím vodík, je vodíkový rotační spalovací motor. Charakteristickými rysy vodíku jsou extrémní výbušnost a nízká hustota. Těmto rysům plně odpovídají možnosti rotačního motoru. V běžném motoru se směs paliva a vzduchu vstříkne přímo do spalovací komory, kde je velmi vysoká teplota. Docházelo by tak, k nebezpečí předčasného vznícení vodíku. U rotačního motoru vznikají rotací středové části oddělené vstřikovací, spalovací a vystřikovací komory. Tím nehrozí výbuch vodíku před uzavřením ventilu. Poslední výhodou rotačního motoru oproti pístovým motorům při používání vodíku je jeho delší cyklus. Vzhledem k delšímu cyklu dochází k lepšímu promístění směsi vodíku s vzduchu, čímž je dosaženo lepšího spalování.\nA na závěr bych řekl, že využití vodíku v aut. průmyslu je dosti zásadní (počin), jelikož se nyní všude dovídáme, že všechna ropa by měla být vytěžena někdy kolem roku 2050. Tak tento fakt nás staví před důležitou otázku: „Na co budou auta jezdit, když nebudeme mít ani naftu, ani benzín?“ Já si myslím, že nejlepší odpovědí je vodík!", "original_file": "pr2ctbartom_01_1"}
{"text": "Cestování\n\nMoc ráda cestuji a hlavně do cizích zemí, i když cestování po České republice mám také velmi ráda. V cizině je pro mě všechno nové – cizí řeč, peníze, zbytky zvyky i krajina.\n\nZe všeho nejhorší z cestování je právě příprava na odjezd a hlavně s naší rodinou. Při balení všichni nervózně pobíhají, jeden shání foťák a druhý třeba jeho oblíbené tričko se srdíčkem, nebo potápěčské brýle a šnorchl.\n\nOdjíždíme se značným zpožděním. Tak třeba místo v deset hodin vyrážíme o půl jedné. Po prvním ujetém kilometru se někdo ozve, že něco zapoměl. Okamžitě se na něj všichni sesypou, že to snad není možné, jak mohl zapomenout, že už tak jsme vyjeli pozdě.\n\nTak se někdy stane, že se vracíme i dvakrát, protože když už mají všichni všechno, přece nepojedeme bez pasu nebo mapy.\n\nCestování s mojí rodinou dopadá většinou dobře. Dovolená je plná různých zážitků ať příjemných či méně příjemných zato výživných. Všichni si ji si ji pak dobře a dlouho pamatují. S odstupem času na ně rádi a se smíchem vzpomínají.\n\nCestování mimo naší rodinu má zase jiný charakter. V létě jako mladší jsem jezdila s kamarádkou na tábor. Vozil nás tam její tatínek a každý rok se něco přihodilo. Když se nám lehce kouřilo z auta tatínek prohlásil: „Mládeži mi hoříme.“ Další rok zase auto špatně brzdilo a naposledy mu upadl výfuk.\n\nCestování se tedy vždy lehce protáhlo zato mám na co vzpomínat. Úplně připravená a dokonalá dovolená by byla ašsi velká nuda.", "original_file": "grP4svo_01_1"}
{"text": "2. kontrolní stylistická kompozice\n(Charakteristika)\nV Praze dne 21. 3. 06\nMichal Přibyl, 2. B\nTéma: Jak vidím sám sebe\n(charakteristika)\nOsnova: 1) Úvod: Bydlím na sídlišti Invalidovna\n2) Stať: a) Jmenuji se Michal Přibyl\nb) Chodím na osmileté gymnázium\nc) Mé sporty a záliby\nd) Můj vztah ke zvířatům\ne) Já a jídlo\nf) Čeho bych chtěl dosáhnout\n3. Závěr: Jsem prostě „Číba“\n\nV pražském Karlíně je sídliště Invalidovna. Tam je panelový dům, ve kterém bydlím.\nJmenuji se Michal Přibyl, ale všichni mi říkají „Číba“. Je mi třináct let. Jsem vysoký a štíhlý. Měřím asi sto sedmdesát centimetrů a vážím okolo padesáti kilogramů. Mám hnědé vlasy střižené většinou nakrátko. Tmavě hnědé oči mi vynikají v obličeji. Mám malou pusu a velké rty. Moje bílé zuby nejsou příliš rovné, proto nosím rovnátka. Doufám, že se mi brzy srovnají. Nosím sportovní oblečení, většinou plátěné nebo manšestrové kalhoty a trička s krátkým rukávem. Nesnáším věci ke krku a šály.\nJsem docela chytrý, chodím na osmileté gymnázium. Občas jsem tichý, ale jindy zase upovídaný. Na ostatní lidi působím kamarádsky, ale neumím si prosadit svůj názor, za kterým si stojím. Většinou se podřídím většině.\nChodím velmi dlouho do sokola. Nejprve jsem cvičil s mámou, poté sám v předškolácích a potom v mladších a starších žácích. Jsem docela šikovný, a proto jsem byl už na několika závodech, ze kterých jsem si odvezl spoustu medailí. Jsem pracovitý a trpělivý. Sbíral jsem známky, ale povodeň mi většinu odnesla, a tak jsem přestal. Mám rád středověké zbraně. Chodím na archeologický kroužek, kde se hodně naučím. Ve volném čase hraju stolní tenis, fotbal, florbal, košíkovou a hokej. V létě jezdím na kole a na kolečkových bruslích. V zimě si chodím zajezdit na stadion, kde hrajeme i hokej.\nMám rád zvířata. Především psy a kočky. Doma zádné nemáme, ale chtěl bych třeba morče, nebo nějakého papouška.\nRád jím, ale není to na mě moc vidět. Nejraději mám svíčkovou, čínu, pečené nebo grilované kuře, buchtičky se šodó, špagety, kuřecí řízek a vepřový guláš.\nChtěl bych toho v životě hodně dokázat. Úspěšně udělat maturitu, vystudovat elektrotechnickou školu a stát se inženýrem, což jsou oba rodiče. Rád bych byl technik. Už od mala se s tímto povoláním seznamuji, protože technikem je můj otec.\nVytkl bych si, že svůj názor neumím prosadit, i když si za ním stojím, a že si občas nechám příliš věcí líbit. Jak by řekl Matyáš, jsem prostě „Číba“.", "original_file": "ces2bprimic_1"}
{"text": "27. listopadu 2008\nSedláková Kateřina\nP1b\n\n1. písemná slohová práce\nVypravování\nTéma: Byl to jen sen\n\nOsnova: 1) úvod: dny na táboře, hry\n2) stať: a) hraní důležité hry\nb) ztracen v lese při hledání pokladu\n3) závěr: probuzení\n\nAhoj, jsem Patrik a je mi 12 let.\nJako každý rok jsem odjel s mými nejlepšími kamarády na tábor. Uběhl přesně týden. Byla sobota ráno a já věděl, že mě čeká další den plný her a legrace. Na programu byly napsány dvě důležité hry a každý už předem věděl, že nebudou snadné. „Nástup,“ slyším, když pospávám ve svém stanu. Hlavou mi proudí různé myšlenky. Stále dokola si opakuji zda-li to zvládnu.\nStojíme seřazení a posloucháme pokyny vedoucího. „Hm...,“ pomyslím si, „zatím to vypadá jednoduše.“ Když domluví, všechna družstva si stoupla do kroužků a společně přemýšlela nad taktykou hry. I já se snažím zapojit.\nHry právě začala a my vběhli na louky za stany, kde na nás čekaly úkoly. Nebyl by to ten pravý tábor, aby se neluštily různé šifry, morzeovka nebo neskládaly možné typy ohňů. Jedna z těchto věcí na mě právě čekala. Každý si jednotlivě chodil pro některý z úkolů. Pomalu se to blíží. Za chvíli jsem na řadě já. Nejsem si jist, zda to opravdu umím. Srdce mi bije, jako nikdy před tím. V hlavě mám prázdno.\nBěžím. Běžím k jednomu z vedoucích, který mi podává papírek a tužku. „Napiš mi co se v této morzeovce skrývá za důležitou zprávu.“ Důležitou? Opravdu je tolik důležitá? Srdce mi začalo bušit ještě více, než předtím. V hlavě mám jen tečky, čárky a písmenka. Musím, ale našemu družstvu pomoct. Rychle se snažím vyluštit zprávu. Jednotlivě doplňuji písmenko po písmenku a některá slova bez rozmýšlení dopíši. Mám to! Rychle běžím za vedoucím, který mi řekne: „Správně, tak rychle běž a sděl zprávu. Bylo tam napsáno ať rychle běžíme do lesa.\nJsme na místě. Vidím další vedoucí, která na nás už netrpělivě čeká. Zadává další úkol. Všichni se v rychlosti rozeběhli a rozmístili po lese. Hledali jsme totiž poklad. Poklad, který jsme museli donést do tábora.\nKoukám na zem, pokrytou větvičkami, mechem a šiškami. Zahlédl jsem najednou hromadu šišek, která byla uspořádána do tvaru kříže. Ano! To bude ono! „Našel jsem to,“ křičím, ale zdá se, že mě nikdo neslyší. Můj hlas zanikl v temném lese, který mě záhy obklopil. Nikde nikdo. Zůstal jsem tu sám, jen s těmi vysokými stromy. „Kde jste?“, pokouším se znova. Nastalo stejné ticho. Začínám mít opravdu strach. Rozhlížím se kolem sebe, ale nikoho nevidím.", "original_file": "grp1bsedkat_1"}
{"text": "Školní slohová práce\nLucie Bicanová, 3. C\n\nTémata: 1) Kniha – přítel člověka?\n 2) Věřím?\n 3) Škola základ života\n\nVěřím?\nKdyž se zamyslím nad tím, v co může člověk věřit, první mě napadá Bůh – čili náboženství. Ale vždyť člověk může věřit v mnohé… V Boha či jinou nadlidskou bytost, v lásku, přátelství, spravedlnost, nebo třeba v naději a život. Vždyť právě víra je někdy tím, co nás jako jediné může udržet nad vodou. Stačí se zamyslet a podívat se do svého nitra k tomu, abychom zjistili, v co věříme právě my.\nV otázce náboženství se sice řadím k ateistům, ale rozhodně nepatřím k lidem, co odsuzují ty, kdo věří v Boha. Ti, kdo věřící či jejich víru uráží nebo se jí posmívají, jsou ubozí. Je jen a jen naše věc v co každý z nás věří, co nám víra dá, či vezme.\nVe středověku přeci lidé v Boha (či v bytosti jemu podobné) věřili, a to v drtivé většině případů. A něco na tom bylo… Lidé si tak mohli vysvětlovat nevysvětlitelné a tajemné věci, zatmění slunce a měsíce, a mnohé další…\nJá osobně věřím v to, že něco nad námi je. A to „něco“ může řídit naše osudy a cesty života, možná může přidávat a ubírat lidi v našem životě jako figurky na šachovnici. A náš život je pak jedna hra – někdy dlouhá, někdy krátká. Ale nedokážu říct, co to „něco“ je. Může to být Bůh, Budha, nebo jen nějaká nadpřirozená síla. Jen nevěřím, že všechny náhody v našem životě jsou náhodami…\nVíra ve spravedlnost je asi nejvíce rozporuplná otázka a nejvíc zde záleží na názoru každého z nás. Existuje v tomto světě ještě nějaká spravedlnost? Nebo vše záleží jen na moci a na penězích? Jsou opravdu lidé tak zkažení? Osobně si myslím, že záleží na charakteru každého z nás… Rozhodnout se, jestli vzít úplatek nebo si vybrat „špinavější“, ale jednodušší cestu, po které dál jít, je někdy složité, ale já se snažím jít s čistým štítem. Možná jsem naivní, ale věřím že v životě můžou být vedle těch nespravedlivých lidí i ti spravedliví. Jistě, kdo má peníze a moc, má vše jednodušší, ale člověk si nemůže koupit všechno. Situace by jistě mohla být i lepší, ale snad na to lidstvo není tak špatně. Tak doufejme, že se spravedlnost bude dál vyvíjet jen tím správným směrem…\nLáska a přátelství, to jsou asi jediné „věci“, o kterých můžu říct, že v ně doopravdy věřím. Věřím, že člověk může najít svou spřízněnou duši, někoho, komu bude moci 100% důvěřovat, spoléhat na něho a vědět, že když bude na dně, najde se někdo, kdo ho tam nenechá. Láska a přátelství spolu souvisí, ale přesto je mezi nimi rozdíl. Přátelství bez lásky existovat může, ale láska bez přátelství jen těžko…\nDoufám a věřím, že se mi povedlo najít opravdové přátele a časem přijde i ta láska. Vždyť právě tito lidé vnášejí do našeho (nebo alespoň do mého) života světlo a smysl.\nVěřit v naději je podle mne velmi důležité. Ať už je ta naděje jakákoliv – na lepší zítřek, naděje na život nebo na splnění životního cílu. Ztratit naději je jako dohrávat hru bez cíle a figurek…\nMožná ještě před chvílí bych řekla, že nevěřím. Ale došlo mi, že víra je v životě člověka velmi důležitá. Je, a vždycky byla. Tak neztrácejme víru a pojďme po našich cestách dál. Teď už bych na otázku, jestli věřím, odpovídala: „Ano, já věřím…“\nOsnova:\nÚvod: V co můžou lidé věřit?\nStať: a) Víra v Boha\n b) Moje víra\n c) Víra ve spravedlnost\n d) Láska a přátelství\n e) Naděje\nZávěr: Věřím?", "original_file": "cb3cbicluc_01_1"}
{"text": "3.11. 2005\nTomáš Slunka\n1.písemná práce\nSkalka\n(Referát)\n\nVážení přátelé, chtěl bych vám něco povědět o tom, jak vytvořit skalku, která by se dala považovat za povedenou.\nV dnešní době se jen málokterá skalka v soukromých zahradách dá považovat za zdařenou, či dokonce za umělecké dílo. K vytvoření skalky je zapotřebí poměrně velká tvůrčí schopnost a právě to láká zahradníky k jejímu zbudovaní. Avšak občas se dílo zvrhne a vznikne „skalka“ typu psí hrob, či buchta s hrozinkami. Tyto dvě skalky si jistě dovedete, milí posluchači, dobře představit. I přes kritiku v minulém (20.) století stále tyto „obludy“ na zahradách nalezneme. Bohužel. Dále ke stavbě bude potřeba velká fyzická práce, protože přemisťování a usazování kamenů o velké hmotnosti a různé výškové stupnici, či šířce si vyžádá opravdu větší sílu. Proto bych vám chtěl doporučit, abyste na stavbu skalky rozhodně nebyli sami. Mít někoho k ruce a ku pomoci se vždy vítá. Jistěže, že se nám nabízí možnost použít lehčí techniku. Ale řekněme si upřímě, komu by se líbilo, kdyby mu traktůrek svými koly rozryl jeho přenádherně se zelenající trávník. To by byla opravdu škoda.\nJeště před vytvořením skalky je téměř podmínkou si minimálně načrtnout plánek.\nJak jistě všichni víme, alespoň doufám, tak skalku z převážné části tvoří kameny. Ty zde hrajou velkou roli. Na budování si připravíme kameny různé velikosti a tvaru, avšak pokud možno stejného druhu. Do skalky se nejlépe hodí vápence, žula a pískovec. Každý má své specifické vlastnosti a klady a zápory.\nNyní jsme se, dámy a pánové, přehoupli přes přípravu našeho budoucího díla, a tak si povíme něco o umístění skalky v terénu.\nVšeobecně nejlépe působí svažitý terén a pod ním malé jezírko. Přímo slyším jak to na mě volá: „Postav si zde skalku!“ Avšak neměli bychom zapomínat na jednu důležitou věc u tohoto typu skalky. Věřím, že všichni víte, že skalničky milují slunce a teplo, proto bychom se měli ujistit, že tento terén nesměřuje na sever, kde je povětšinu času chladněji a méně slunce. Jistě jste si již domysleli, jaká světová strana je ke stavbě nejlepší. Ano, je to jih.\nDruhý typ skalky se vytváří na rovné ploše, což není zrovna ideální. Většinou má kulatý či oválný tvar s kameny v přerušovaných a neuspořádaných řadách. Může trochu vystupovat nad terén či být s terénem v jedné rovině.\nNyní nám už chybí pouze do předpřipravené skalky nasázet rostlinky. Do každé správné skalky patří bezesporu skalničky. Jistě mi všichni dáte za pravdu. Tyto malé rostlinky se dokáží velmi rychle množit a omezovat v růstu ostatní rostliny, pokud nebudou vámi dostatečně usměrňovány. Skalničky dále vynikají tím, že se dají zasadit i do velmi stísněných prostorů a bezproblémově tam přežívat. A poslední typ skalniček nás jistě velmi mile překvapí svou pestrou barevností. Dále do skalky můžeme zasadit okrasné stromky, avšak musíme se ujistit, že jde opravdu o stromky okrasné, které dosahují vzrůstu okolo 50cm. Vhodné jsou i rostliny cibulnaté, či obyčejné záhonové, které dokáží skalku překrásně zbarvit.\nDoufám, že jsem mnohým z vás nastínil, jak skalku vytvořit.", "original_file": "pr2cfslutom_01_1"}
{"text": "Ptáš se jak se mi teď daří\n\nMilá Evo,\n\nKdyž jsme spolu naposledy mluvily, byly Jarní prázdniny a od té doby se toho v mém životě hodně změnilo.\n\nJednou z věcí, které mě dost ovlivnily, je ta, že mě přijali po příjimacích zkouškách na gymnázium {název gymnázia}<priv>. Sama víš, že jsem přípravě na zkoušky moc času nevěnovala, ale překvapivě jsem získala nejvyšší počet bodů.\n\nTento rok se do prvního ročníku přijímalo pouze třicet studentů podle stanovených kritérií. Většina lidí z mého okolí věděla, že šance na moje přijetí je malá, a tak už jsme společně s rodiči přemýšleli o jiných školách, které vypisovaly drél druhá kola přijímacího řízení.\n\nKdyž mne ten osudný den rodiče přivezli, měla jsem strach. Co se stane, pokud to nezvládnu? Jaké to bude, když se mi povede se sem dostat? Jaké to vlastně je studovat na známém gymnáziu? Teď si na tyto otázky umím už odpovědět sama a za to jsem šťastná.\n\nKaždý den po zkouškách můj strach rostl, rychle přibývali spolužáci, kteří už věděli své výsledky, ale já na ně musela čekat jako jedna z posledních. Ale výsledek opravdu překvapil. Jsem ráda, že jsem se dostala na tuto školu, moc se mi zde líbí.\n\nPoslední zakončení školního roku na Naší základní škole, jsme prožili na radnici, kde jsme dostali všichni svá vysvědčení. Na tento den jsem se těšila, ale také jsem se ho i bála, tiše jsem se loučila se vším, co jsem na této škole zažila.\n\nV minulém dopise jsi se zmínila o Tvé lásce ke koním. Psala jsi, že jsi na nich začala jezdit. Taky jsem tomuto kouzlu podlehla. Začínám s parkurovým skákáním a doufám, že se tomu budu moci věnovat i nadále.\n\nRáda bych se dozvěděla něco o Tobě, dlouho už jsi nenapsala, doufám, že se také trochu pochlubíš svými zážitky. Začátkem února jsou opět prázdniny, ráda bych Tě viděla.\n\nS pozdravem Tvoje kamarádka\n\nEva\n\nOsnova:\n\nI. Úvod\n\nII. Stať: 1) změny\n\n2) další možnosti\n\n3) den „D“\n\n4) naposledy\n\n5) nové záliby\n\n6) naděje {6) přesunuto pomocí šipky na mezi 3) a 4)}<co>\n\nIII. Závěr", "original_file": "cb1araddom_01_1"}
{"text": "29. března 2007\nVáclav Soukup, 2.C\n2. písemná slohová práce\nMěsto Praha\n(Umělecký popis)\n\nMoje milé město! Žiji v tobě, trávím v tobě většinu krásných, ale i nepěkných chvil. Nejvíce se mi líbíš na jaře, kdy rozkvétáš a ukazuješ svojí bohatou přírodní krásu a barevnost. Ale i v zimě dokáže být Praha hezká, když je pokryta bílou přikrývkou, která dokáže zakrýt případný nepořádek na ulicích. Žiji spíše na kraji tvého rozsáhlého území, kde se rozkládají jednoduché, prostorné obytné domy, v kterých žiji a kde je především ta zmiňovaná překrásná příroda. Praha se, ale nejvíce dokáže pochlubit a ukázat ve světle krásných historických budov a památek, kterými dokáže přilákat návštěvníky z celého světa, kteří dokáží ocenit krásu tohoto překrásného města. Nejen oni dokáží ocenit přenádhernou Prahu, ale i já, jakožto člen a stálý obyvatel, co v Praze vyrůstá od svého narození a pozoruje jak se každou hodinou, dnem, měsícem Praha zkrášluje a rozkvétá před mými oči. Když procházím různými klikatými uličky a pozoruji toto město nalézám i místa, budovy a jiné věci, kterými se Praha ráda určitě nechlubí. Ale i každé jiné město se musí potýkat s problémy nepěkného prostředí a budov, což tvoří nedílnou součást. Vždyť my jsme si tě vybudovali, my v tobě žijeme a tak jak se k tobě chováme, tak se chováš ty k nám a tak i vypadáš. Ale můžeš se pyšnit i tím, že jsi hlavní a největší město v České republice. Moje milá Praho, domove mám tě moc rád a ať vypadáš sebehůř nebo jakkoli jinak, jsi mé město a já tě budu vždy milovat a budu pyšný, že jsem mohl v tobě vyrůstat.", "original_file": "pr2ctsouvac_02_1"}
{"text": "5. prosince 2008\nDlouhá M.\nP2\n\n1. písemná slohová práce\nCharakteristika, popis\nTéma: Svět v roce 3008\n\nOsnova: 1. Úvod: Planeta snů\n2. Stať: a) Krajina\nb) Bydlení\nc) Docházka\nd) Společenský život\n3. Závěr: Místo pro život\n\nVítejte na planetě Snů! Je tu vše možné, každé Vaše přání se splní. Opustili jsme Zemi a zabydleli se na jiné planetě, která se nachází asi 10 000 světelných let od Země. Naší planetu obývá asi 200 obyvatel z různých částí galaxie.\nNerozlišuje se, zda je někdo černý, modrý nebo má případně jinou barvu, či se jinak odlišuje. Netrpíme předsudky. Vládne to harmonie, porozumění, láska, fantazie a společenský život.\nPlaneta Snů je porostlá různými druhy stromů, rostlin, keřů a různými kříženci flory. Máme tu i průzračně modré potoky plné ryb a dalších živočichů, dále zde je oceán, takový akorát, je obklopen barevným pískem, místy skálami, připomínající ochranné zdi.\nMísta, kde žijeme jsou poněkud různá. Někteří z nás žijí v chatkách na stromech, kde mohou obdivovat nádhernou vyhlídku na noční oblohu posázenou hvězdami. Také vesničky nebo malá města hýří životem. Každý má možnost volby, nikde není nijak utiskován. Zábava je na denním pořádku.\nI když děti musí navštěvovat školu pro své sociální rozvíjení, jsou šťastné. Nechceme je ochudit o něco, jako je školní docházka, každý by si jí měl projít. Školy jsou moderní s velkými, útulnými prostory, aby se ti každý návštěvník cítil příjemně.\nDospělí chodí do práce s volnou pracovní dobou, tudíž mají spoustu volného času na strávení se svými ratolestmi. Každý svátek, událost slavíme společně jako velká rodina.\nNaše planeta je krásným, harmonickým místem pro strávení poklidného života, který díky objevení elixíru mládí nikdy nekončí...", "original_file": "grp2dlom_1"}
{"text": "Dívám se do zrcadla\n\nMěla bych už radši jít… Zase přijdu pozdě. Ještě poslední pohled do zrcadla…\n\nHm, není to nejhorší. Ladím. Třeba za to dostanu i úsměv. Úsměv! Dobře. Měla bych se prohlédnout víc zblízka. Oči zatím drží. Snad se vydrží nerozmazané… Chybí mi jiskra. Jiskru! Lepší. Vypadám celkem vyrovnaně. Snad tak i působím na okolí. Hlavě Hlavně nesklápět hlavu. A narovnat se. Zdám se být docela štíhlá… no, možná tak jedině pro tu sousedku, co si myslí, že nejím a při každém našem střetnutí mi to vytýká. Nejsem štíhlá. Ach ty moje nešťastně zděděné boky! Vyhlídky do budoucna s mými boky nejsou přívětivé. Jak budou vypadat za pár let?! To ne, teď nevypadám vyrovnaně. Měla bych vážně jít…\n\nZapomněla jsem si otřít boty. Ale na to už není čas, třeba taky nebude mít úplně čisté boty. Snad se mi na ty moje nepodívá. I když je to škola. Mám pěkné boty. Ladí mi a vyjadřují kousek mě. Snad se na ně podívá… Ale nesmí si všimnout, že jsem si je zapomněla otřít. Zkusím to trošku setřít aspoň prstem. Bingo! Hned lepší… Kalhoty mi padnou. Je pravda, že mi ty zadní kapsy trošku opticky zvětšují pozadí, ale co. Jejda, nějak mi sjeli níž… Že bych zhubla? Hmmm… To tričko jsem zvolila dobře. Nevypadám v něm moc tlustě. Tak docela normálně. Prostě moje tričko. Moje! Snad nikomu nesluší o moc víc než mně… Snad jich taky nevyrobili tolik, abych ho viděla na každé třetí osobě, kterou potkám. S těmi kalhotami vypadá dobře. Tak jo, ještě rychle mikinu. Taky ladí. Vymyslela jsem to vážně dobře. Kabátek. A šálu. Ale ne, zase bude vykukovat, když si nedám záležet… Musím si dát záležet. Tak. Snad to bude v pořádku.\n\nJežiš! Ten vlas! Radši se učešu ještě jednou. Hrrr. Jsem hrozná. Přijdu pozdě. Ach jo, proč mi ty vlasy nejdou upravit podle mých představ?! Už abych byla u kadeřnice. Stihnu to akorát před plesem. Doufám, že mi to na něm bude slušet. Asi bude lepší než tenhle. Vždyť je to teď jedno, už bych měla být na schodech a zatím tady ještě stojím před zrcadlem a přemýšlím. Zbytečně. Docela zbytečně. Stejně už teď se svým zevnějškem nic moc neprovedu. Spěchem ho možná ještě zhorším. Žvýkačku! Ještě honem žvýkačku! Hlavně žvýkat nenápadně. Jo, to by šlo. Vypadám decentně. Snad působím sympaticky. To je podle mě důležité. Dojem ze vzhledu je dost důležitý. Často se v něm odráží psychika. Jak se člověk cítí, tak se obléká. Tedy alespoň já. Vždycky se snažím oblékat se podle nálady. Dnes se mi to, myslím, podařilo.\n\nKonec, podívám se na sebe už jen celkově a běžím… Hlava – vlasy, oči, obočí. Obočí! Rychle uladit! Nos. Ach můj velký nos. Dědův nos… Ale alespoň si na dědu často vzpomenu… Rty, brada, uši. No, dejme tomu… Narovnat se, trošku stáhnout kabátek, vytáhnout kalhoty – ještě upravit kapsy – popadnout kabelku a…\n\nPáni, to jsem vážně já? Poznala bych se, kdybych se potkala na ulici? Byla bych sama sobě sympatická? Jsem sama sobě sympatická? Těžko říct… Snad ano. Rychle klíče. Jdu pozdě… už zase jdu pozdě…\n\nOsnova:\n\nI. Úvod\n\nII. Stať: 1. Začátek posledního upravování\n\n2. Konečné úpravy\n\n3. Poslední pohled\n\nIII. Závěr", "original_file": "cb1akuband_01_1"}
{"text": "Vítězství\n\nOsnova:\n\n1) Úvod – Přihlášení do autoškoly.\n\n2) Stať – Jízdy na motorce.\n\n- Závěrečná zkouška.\n\n3) Závěr – Komisař – zachránce.\n\nUž je to rok a půl, co mi táta oznámil, že kromě přípravy na řidičský průkaz na osobní automobil, mi obstaral totéž i na motocykl. Měla jsem rozporuplné pocity, ale více méně jsem se těšila, jízda na motorce mě vždy lákala. Cvičné jízdy na autě ani nestojí za vzpomínku. Měla jsem ohleduplného klidného instruktora a ani s jízdou samotnou jsem problémy neměla. Ovšem cvičné jízdy na motorce byly pestřejšího obsahu.\n\nPřed první hodinou na motorce, nervozita se mnou lomcovala, ale na internetových stránkách oné autoškoly ihned v úvodu tvrdili, že ke všem svým uchazečům přistupují s tím, že v oblasti řízení aut a motocyklů jsou opravdu začátečníci, takže vše probíhá pomalu a klidně. Tímto tvrzením jsem se uklidňovala. Navíc můj instruktor na motorku byl přímo majitel autoškoly, on by to heslo měl přece plnit žze všech nejpřesněji. Ovšem hned první hodina mě vyvedla z mých mylných domněnek. On na hodinu přijel ve své opečovávané modré Fabii, ve své typické béžové vestičce a moderních slunečních brýlích. Já tam čekala v mikině a teplákách. Hned v úvodu mi bylo totiž oznámeno, že půlka adeptů na první hodině skončí v křoví a já jsem obdobně ve své schopnosti moc nevěřila. V ten den jsem na motorce seděla opravdu poprvé. Na začátek jsem dostala motocykl značky Simson. Byl to evidentně stroj, na kterém se učilo již mnoho uchazečů přede mnou, takže jeho nejlepší léta byla již ta tam. Můj milý instruktor mě během pěti minut vysvětlil ovládání stroje a na parkovišti jsem mohla nasednout za „pekelný stroj“. Nyní opravdu nevím, jestli první hodina byla ta nejhorší, dá se to těžko posoudit, protože jedna hodina byla horší než druhá. Při té XXX první však nemohl chudák instruktor pochopit, jak je možné, že tam vždy, hned na poprvé, nezařadím „dvojku“. Též se velmi divil, že dle jeho slov řadím rychlosti jako baletka. Na svou obhajobu musím říci, že jsem baletku řadit rychlosti na motorce ještě neviděla, takže nevím, kde se to ve mně vzalo. Z mé první hodiny jsem šla XXX zhroucená a mé sebevědomí zůstalo tam někde na parkovišti. Takto pokračovalo ještě několik hodin na Simsonovi. Většinou jsem na parkovišti jezdila kolečka, můj instruktor si telefonoval v křoví, vždy po pěti minutách přišel, deset minut na mě řval co dělám a šel si volat dál. Asi po pěti hodinách však nastala změna. „Přesedlala“ jsem na silnější stroj – chopper 125 ccm3. Zde jsem se ujistila, že v řazení rychlosti nejsem až takový antitalent, na této motorce to šlo opravdu snadno. V tento čas jsem také vyjela do ulic, ale co více, dostala jsem i spolujezdce – tím nebyl nik byl samozřejmě můj oblíbený instruktor. Jestli jsem chodila předtím na hodiny s podivným pocitem v podbřišku, tak nyní se to změnilo, nyní mi bylo špatně již den před jízdou. Teď jsem měla nadávky v přímém přenosu, pěkně do ouška. Nejoblíbenější věty mého instruktora byly bezesporu: „Chceš praštit? Co to děláš?“ Na tyto otázky jsem odpovědi skutečně neměla. V této atmosféře probíhaly všechny další hodiny, celé mé letní prázdniny.\n\nV září mě však čekalo vysvobození ve formě závěrečných zkoušek. Za ty dva měsíce, kdy jsem byla stále vystresovaná, mě již nějaká závěrečná zkouška z míry vyvést nemohla. 2. září v 7:15 jsme čekali v hloučku před autoškolou. Většina se ještě snažila naučit to, co zanedbali doma. Mě čekalo celkem pět zkoušek, jak mě informoval můj oblíbenec. Písemné testy, dvě jízdy a dvakrát technické otázky. Písemné testy jsem měla na napsala na plný počet, jízdy v autě i technické otázky k osobnímu automobilu jsem zvládla také. Nyní mě čekal největší životní boj. Byla jsem připravená, že v případě neúspěchu se na celý řidičský průkaz na motorku „vykašlu“. Protože ještě někdy poslouchat ty jeho nadávky, které by se po mém nezdaru jistě ještě zhoršily, to byla nejhorší noční můra. Jaké bylo tehdy pak ulehčení, když nám bylo oznámeno, že se pro špatné počasí zkoušky na motocykly odkládají na o dva týdny. Další dva týdny stresu, nic víc. Dva týdny nějak proběhly a já tam stála znovu. Nějak mi padly na mysl řeči instruktora, že jestli ty zkoušky udělám, tak to bude zázrak. To mi na klidu moc nepřidalo. Tentokrát nám počasí přálo, čekali jsme jen na komisaře a ještě jsme se doučovali technické otázky. Za nějaký čas přišel náš instruktor s tím, proč se učíme, když technickou část již máme. Odporovali jsme mu, že zatím máme technické otázky jen na auto. Načež on se smíchem odpověděl, že do technických otázek na auto se připočítávají i na motorku, a odešel. Stáli jsme tam jak opaření a já si uvědomila, že nám lhal. Živě jsem si pamatovala, jak mi tvrdil, že součástí závěrečných zkoušek budou i technické otázky na motocykl. Mé sympatie k němu ještě více ochladly. Zanedlouho k autoškole přijelo auto, ze kterého vystoupil typický, asi padesátiletý „XXX“. Toho jsme jako našeho potenciálního komisaře vyloučili. Přesto vešel do budovy autoškoly. Jaký šok pro nás byl, když za několik minut vyšel ten samý muž, ale v kožené motorkářské kombinéze. Oznámil mi, že slečna má přednost a pojedu jako první. Zhluboka jsem se nadechla, nasedla na motorku, nasadila helmu, nastartovala motor, zapla světla a vyjela jsem. „Protáhl“ mě všemi možnými cestami a asi po dvaceti minutách mi řekl, že mám vyjet ke kraji vozovky. V tu chvili jsem si říkala, že jsem nejspíš udělala něco špatně a že je konec. Omyl, komisař sesednul z motorky se slovy: „Musím si jen zavolat. Zatím jedete dobře, tak jen tak dál.“ To byly první slova povzbuzení za čtvrt roku jízdy na motorce. Po padesáti minutách jsme dojeli opět k autoškole a sesedli jsme z motorky. Všichni přítomní se již báli, kde jsme tak dlouho a jestli jsem komisaře někde „nevyklopila“. Od komisaře jsem čekala nějaké výtky, ale jeho slova mě opravdu zaskočila. S úsměvem mi řekl: „Jela jste opravdu dobře. Je vidět, že máte na řízení talent a byla by škoda, kdyby jste uložila řidičák do šuplíku.“ Vzmohla jsem se jedině na slovo děkuji. Co mi však dělalo největší radost byl výraz mého instruktora, který se opíral o zábradlí a vše slyšel.\n\nV tu chvíli to bylo snad mé největší osobní vítězství, nad arogantním a namyšleným člověkem, který dokáže jen urážet a povyšovat se nad ostatní. Řidičský průkaz je jedna z mých radostí a jsem vděčná onomu komisaři, protože jen díky němu se mi vrátila radost z jízdy na motorce. Nebýt jeho, na motorku bych jistě již nikdy nesedla, alespoň ne za řídítka. Mého někdejšího instruktora čas od času potkávám. On si mě již nepamatuje, ale já na něho jen tak nezapomenu, protože u něho jsem se poprvé setkala s takovým jednáním s lidmi a s opovržením vůči mně.", "original_file": "pr4ekriver_1"}
{"text": "1. slohová práce školní\n\n\t\t\t\t\t\t\t\t\t\t16. prosince 2004\n\nTémata:\n1. Ptáš se, jak se mi tu líbí? (dopis)\n2. Představ si, co se mi stalo (dopis)\n3. Píšu Vám... (dopis)\n\nPředstav si, co se mi stalo!\n\nAhoj brácho!\nRozhodl jsem se ti napsat dopis, přestože asi přijedu domů dříve než on.\nTady na Chopoku se máme krásně. Počasí je naprosto ideální, jsou tu skoro dva metry sněhu, jen občas nějaká ta vichřice. Bydlíme v příjemném hotelu, máme útulné pokojíky a jídlo je také lepší než u nás v jídelně. Zkrátka, co více si přát?\nAle proč jsem ti chtěl napsat? Jak jistě víš, součástí našeho kurzu je také jízda na snowboardu. Myslím si, že instruktor se zřejmě dobře baví, protože něco takového se jen tak nevidí.\nPrvní den jsem vyjeli poprvé na svah. Nikdy by mě nenapadlo, že to může být tak těžké. Strávil jsem víc času pod sněhem, než na sněhu. Ostatní na tom byli stejně, mám dojem, že někdo si dokonce vykloubil rameno. Následující den jsem pomalu začínal litovat vyhozených peněz. Stále nenastávalo žádné zlepšení. Téměř čtvrt hodiny jsme se učili nasedat na vlek konstruovaný pro lyžaře. I když jsem z něj několikrát spadl, nakonec se mi podařilo šťastně vyjet nahoru na horu. Instruktor tam již netrpělivě postával a když jsme byli kompletní, pobídl nás k jízdě dolů z kopce. Rozjel jsem se, ale prkno mě nechtělo vůbec poslouchat. Postupně jsem nabíral rychlost a zajel do lesa. Pokoušel jsem se kličkovat mezi stromy a pařezy. Celkem se to dařilo, jenže pak les zhoustl. Prkno jelo stále rychleji a nedalo se uřídit. Propadl jsem panice a čekal na zásah shůry. Nakonec jsem se ho dočkal odjinud – zepředu.\nKdyž jsem se probral, viděl jsem okolo sebe andílky. Až po chvíli jsem si uvědomil, že to nejsou andílci, ale zdravotní sestřičky. Prý se mi do cesty postavila stanice horské služby, takže jsem měl nakonec velké štěstí.\nTeď už jsem zpět na hotelu. Ležím v posteli a trochu mě pobolívá hlava, jinak jsem v pořádku. Nicméně na prkno se letos už ani nepodívám\n\nS pozdravem\n\t\tTvůj bratr Jirka\n\nOsnova:\n1) Úvod: Seznámení s místem\n2) Stať: a) Lyžařský kurz\n\t b) Začátky na snowboardu\n\t c) Jízda lesem\n3) Závěr: Bilancování kurzu", "original_file": "cb1cvlajir_01_1"}
{"text": "Balcarová, kvarta, Gymnázium J. Seiferta\n\nZávěrečná písemná slohová práce\nPUBLICISTICKÝ STYL\n\nEvropská Unie – světlo na konci tunelu?!\n\nZprávy posledních dní nás utvrzují v tom, že nikdo vlastně neví, jak TO dopadne. Z každé strany se na nás valí informace, billboardy, letáky, ba i politici. Na každém nároží nějaký učený člověk hovoří o tom, proč ano, či proč ne. Je težké se v tom orientovat. Přesto nechápu, jak někteří mohou nevědět, jak volit. Tentokrát je to jednoduché, neexistuje nic mezi. často si říkám, jak by bylo užitečné kdybych se referenda zúčastnila já. Na rozdíl od některých svých zletilých spoluobčanů, totiž ví, co chci. Děsím se, co bude, až se vstup odhlasuje. Pokud budou totiž v unii lepší pracovní místa, než u nás, a mozky odejdou, jaká troška národa tu zůstane?! Ti, co řekli ne? To by byla skvadra, i když alespoň měli názor. Ti, co nevěděli jak volit? Po tom co o tomto problému slyšíme všude kolem, nevím, jak někdo takový může být.\nNebo snad Ti, co to volení nechali na ostatních, protože byli líní dolézt k urně a zpět? Unie je pro nás šance, ale pokud si to VŠICHNI včas neuvědomí (máte asi 24 hodin)...no, nevím, nevím.", "original_file": "js9mbalade_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nŠárka Dlouhá\n17. května 2005\n1. C\n\nTémata: 1) Tak tady žiji (Volný stylový útvar)\n 2) Divy současného světa ( Volný slohový útvar)\n 3) Mé setkání s…. (Vypravování)\n 4) Pohled do zrcadla (Zamyšlení)\n\nTak tady žiji\nI. Úvod : město jménem Velešín\nII. Stať: a) vzhled Velešína\n b) náhradní bydlení\n c) nevýhody dočasnosti\n d) České Budějovice\nIII. Závěr: kde bych raději bydlela\n\nAsi 20km směrem na jih od Českých Budějovic leží město „Velešín“. Má kolem 6000 obyvatel. Naše rodina způsobila naším přistěhováním další nárůst. Zde tedy žiji již 10. měsícem.\nToto město poznáte již z dálky a to díky našemu slavnému, krásnému a vysokému komínu. Když sem vjíždíte, hned vás překvapí pýcha Velešína v podobě panelových domů všech možných odstínů žluté, oranžové a šedé. V jednom z nich bydlím také já. Na tento výtvor komunistické éry jsou místní obyvatelé jistě hrdí. Po pár metrech narazíte na celkem hezké domky, ale po chvilce vás opět zchladí podlouhlá, nízká a křiklavě modrá budova. Toto je má každodenní cesta domů z autobusového nádraží. Tento úsek podle mého názoru dokonale vystihuje zdejší atmosféru.\nŽití zde se považovalo a stále se považuje za dočasné. V polovině srpna jsme se sem nastěhovali a tudíž jsme dostali jakousi chabou náhražku za celoživotní sen mých rodičů a obecnou idylu v podobě rodinného domku s velkou zahradou, kterou by obýval nějaký domácí mazlíček, většinou pes, ale v případě naší rodiny celé stádo dobytka. Nedávno se rodiče rozhodli jeden takový domek přes mé protesty koupit. Nachází se v opuštěné osadě bez autobusového spojení, je rozestavěný a v nynější době neobyvatelný. Kdo ví, jestli moji ne příliš mladí rodiče dokáží tuto nemovitost dát do pořádku.\nTím pádem se mé dosavadní bydliště stává skutečně dočasným, jenže nekonečně dlouhým. Znamená to mnoho věcí. Člověk je líný vytvářet si zde nějaké mezilidské vztahy, když má pocit, že se za chvíli bude stěhovat. Přijde mu zbytečné vytvářet si příjemný domov ať už koupí nové stolní lampičky, nebo renovací koupelny.\nNa druhou stranu si myslím, že jsem si vytvořila celkem dobrý vztah k Českým Budějovicím. Sice zde nemám jakousi základnu, ale musím uznat, že pár míst, kde se cítím dobře, jsem si už našla. Souvisí samozřejmě s lidmi, se kterými se v těchto místech scházím. Zde mám ráda historické památky, občerstvovací zařízení, kulturní podniky, zelené a svěží parky i útulné klubovny.\nMusím tedy říci, že bych mnohem raději bydlela v Českých Budějovicích. Zde se mi opravdu líbí.", "original_file": "cb1cdlosar_02_1"}
{"text": "9. 1. 2009\nJAKUB HERZA\nP3b\n\n1. písemná slohová práce\núvaha\ntéma: Ani žába si nevypije rybník, ve kterém žije\n\nOsnova: 1. Zavedení do problematiky zacházení s odpadem, potažmo s životním prostředím.\n2. Recyklace je naší slibnou cestou k lepším zítřkům?\n3. Problematika, aneb za vším hledej zisk.\n4. Závěrečné pojmutí problému a řešení?\n\nAni žába si nevypije rybník, ve kterém žije. Říkanka, kterou dozajista slyšel leckdo už v mateřské škole, ale pozastavili jste se někdy nad ní a zapřemýšleli? Pojďme to společně zkusit a možná zjistíte, co jste ani netušili.\nSnad každému z nás je jasné, že žijeme na jedné malé planetce kdesi ve vesmíru. Žijeme a to pořádně, jíme, spíme, stavíme, množíme se, všechny činnosti člověka zanechávají nezvratné změny a hlavně produkují spoustu odpadních látek. Zdroje naší planety také nejsou nevyčerpatelné, a tak chytrý človíček vymyslel co?\nRecyklaci a je opravdu naší slibnou cestou k lepším zítřkům? Není snad úplně zbytečné mít doma čtyři koše, když by nám bohatě stačil jeden?\nČeši jsou pátým nejlepším evropským „třídičským“ národem můžeme být náležitě hrdí?\nAno i ne, recyklace je přece průmyslový proces jako každý jiný, a tak produkuje škodlivé látky. Je ekologické změnit hromadu starého papíru, (za pomoci velmi škodlivých látek na vymývání inkoustu a bílení) na nový „recyklovaný“? Je opravdu ekologické měnit hromady starého plastu na nový? Nikoliv, výroba nových plastu stojí méně a je míň zatěžující, než proměna starých plastů. Jediný prvek, který se vyplatí recyklovat je hliník, ten se u nás ale masově netřídí.\nKde je tedy ten pravý konec? Jako obvykle někde uprostřed, recyklace samozřejmě je velmi záslužnou činností, určitě by jsme měli třídit! Když už ale třídíme, tak s rozumem, například v U.S.A mají speciální skládky, které se po naplnění zavezou hlínou a vznikají zde parky. Odpadní plyny a energie vznikající pod nimi je zpracovávána a odváděna do elektrárny, kde napájí statisíce domovů. Člověk by se dozajista měl problémy životního prostředí a recyklace zabývat více, místo řešení malicherností.", "original_file": "grP3bherjak_01_1"}
{"text": "Stádo slonů a nové slůně\n(Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.)\nKdyž se stádo starých líných slonů dozvědělo, že k nim do výběhu chtějí dát nové mladé slůně, začali nadávat a ztěžovat si. Jediný moudrý slon – vůdce, který se jmenoval Suman. Říkal těm ostatním starým slonům: „Vždyť jste ho ještě nepoznali, tak hned nenadávejte!“ Sloni pořád tvrdili, že ho mezi sebou nechtějí. Říkali starému slonovi Sumanovi „My ho tu nechceme, určitě bude špinavý…“ A tak je Suman nechal být.\nKdyž druhý den přivezli malé slůně, ostatní sloni se s ním nebavili a stranili se mu, jen starý slon Suman si s ním hrál a vyprávěl mu pohádky.\n\tJakmile starý slon – vůdce usnul, ostatní sloni malé slůně zašpinili, tak že ani nešlo poznat. Doufali, že ho ošetřovatelé budou muset koupat. Protože oni sami se neradi myli, domnívali se, že se to nebude líbit ani slůněti. Když druhý den přišel ošetřovatel a šel se podívat na malé slůně, zjistil jak je špinavé a řekl: „Jdeme se koupat…všichni.“ Malé slůně si koupel velice užívalo a hrálo si, kdežto ostatní sloni byli velice naštvaní, že se musí zase koupat. Poté starší sloni museli uznat, že slůně není tak špatné, jak si zpočátku mysleli a, že si s ním můžou dokonce i hrát. Z toho vyplívá: „Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá…“", "original_file": "cl8chlidav_1"}
{"text": "Panešová, Kristýna, V. B, 07/08\n18. října\nVypravování\nCo jsem musela dělat o prázdninách\nNa konci srpna jsem se musela učit. Přepisovala jsem (např.: články z novin, nebo mi táta napsal nějaký příběh který jsem musela přepsat abych si rozepsala ruku). Sepsala jsem dokonce důvody pro a proti abych nemusela psát, ale táta to zamítl a já jsem musela psát dál. Málem jsem dovedla tátu k „šílenství“ tím že jsem napsala ve slově bílé tvrdé y po b, ale omluvila jsem se tím že jsem dlouho nepsala. Když jsme byli na výletě, a právě jsme přišli ke hradu, samozřemě že na něm (na tom hradu) něco natáčeli. Když jsme byli v Pražské zoologické zahradě a byli jsme v novém pavilonu opic tak jsem musela tátu vyvést ven protože se mu tam dobře dýchá, ale mě ne. Ze zoo jsme odešli s úsměvem na rtech protože tam probíhala soutěž a my jsme získali dárky. O prázdninách jsme několikrát zašli do restaurace. Když jsem psala diktát tak ho potom táta nazval „vzestup a pád“ protože první půlka byla dobře a druhá špatně.\nTeďka budu přeskakovat do července: když nadešel den D. a hodina H. abychom vyjeli na dovolenou tak tátovi volal pacient. (Zpátky do srpna) na úplném konci srpna babičce na zahradě odkvetly květiny", "original_file": "bu5bpankri_03_1"}
{"text": "Lenka Červenková\nVIII. B\n4. 11. 2009\n1. slohová práce – charakteristika literárního hrdiny\n\nSofie Zawistovzska\nSofie byla už od mládí podceňovaná svím otcem a poté co se vdala bez lásky přivedla na svět dvě děti které nesmírně milovala.\nV Polsku začala 2. sv. Válka.\nDěti nacisti poslali na převýchovu do Německa manžela a jejího otce zabili.\nTaké i ona skončila v koncentračním táboře.\nKdyž si Sofie myslela že to bude její konec tak díky její vůli žít a znalosti cizích jazyků se dostala do rodiny vysokého důstojníka SS kterému dělala překladatelku. Po všech (těch) (letech) těchto útrapách se jí podařilo Emigrovat do USA kde se jí ve zbědovaném stavu ujal psichycky narušený Natan do kterého se časem zamilovala a žila s ním po boku jejího přítele. Si prožívala peklo a zároveň i štěstí a lásku.\nS tímto krutým osudem se Sofie svěřila svému mladšímu kamarádovi který se do ní zamiloval a chtěl aby se vymanila zevztahu s Natan.\nTo se jejímu kamarádovi málem podařilo, ale jelikož byla Sofie citově labilní znovu podlehla Natanovi.\nVrátiůa se se kněmu a než jí její mladý přítel stačil zastavit valala mu policie že našli Sofii i s Natanem mrtvé.\nSvojí nevirovnanost skončili tím že se spolu otravili.", "original_file": "kl8bcerlen_1"}
{"text": "Stalo se...\n\nStala se závratná věc. Dočkal jsem se věku osmnácti let, doby osamostňování a zodpo vědnosti. A co se nepřihodí, zrovna tento rok u nás proběhnou parlamentní volby. Já, ještě podle některých občanů, lidské mládě, půjdu se svým hlasem vstříc volební urně.\n\nPohled na politické dění je odmala velmi ovlivňován názory rodičů, tím pádem ten můj taky nebude zcela objektivní. Je tedy jasné, že s komunisty nesympatyizuji a po všem, co jsem si o nich vyslechl, bych musel být blázen, abych je šel volit. Asi nikdy nepochopím mladé lidi, kteří jsou v jejich straně. Možná je to rebelský postoj, kdterým dávají státu najevo, že už ho takový prostě nechtějí, nebo pouze věří slibům KSČ. Je to idiotský postoj. A úplně nepochopitelní jsou pro mě lidé typu poslance Ransdorfa. Při jeho věku a inteligenci se mi příčí jako zástupce této strany. Za totality jistě neměl jednoduchý život, po revoluci vstoupil do ODS, tudíž je pro mě velkou záhadou.\n\nDále tu máme pána, který by schvaloval zákony klidně i s mimozemšťany a handrkuje se písemně s hHradem jako malé rozmazlené děcko. Přišel nám na vroubek, je to premiér Paroubek. A samozřejmě jeho chráněnec, bachovský ministr zdravotnictví s výrazem, který by zastrašil i hyenu. A s tímto zvířetem má také nemálo společného. Kdybych měl citovat názor několika našich známých doktorů, slušná slova by v tomto popisu byly pouze spojky. Nikdo ho nemá rád, je to doktor Rath. Ostrý drát v oku českého zdravotnictví.\n\nAle ani „modrá pták“ Mirek Topolánek není bez chyby. Ke svému předchůdci, nyní prezidentovi, má daleko a některé jeho kroky straně více uškodily než pomohly. Neustálým vynucováním si předčasných voleb ztratil relativně velké množství voličů a k tomu ještě přibyl radikál Paroubek, jehož postoj občany zaujmul. Topolánkovy preference jsou ale stále dobré, za což může poděkovat mimo jiné i Rathovi. Ovšem jako celým tímto státem i ODS cloumá korupce, matka všech politických neplech. A tato strana je evidentně jejím nejoblíbenějším dítětem. S tím ale mnoho nenaděláme.\n\nNováčkem pro zoufalé voliče je Strana Zelených. Pravda, není úplně nová, ale aktuálně má šanci urvat si pár poslaneckých křesel pro sebe. Vůbec ovšem nevím, co si o nich mám myslet. Z billboardů znám jen jejich předsedu Bursíka s vysmátým kukučem, jejich program ale ne. Mohou být úniková {cesta}<ni> pro voliče, kteří jsou nynější situací naprosto zklamáni. Hodí se názor, který jsem kdesi zaslechl: zelení jsou jako melouny, zvenku pěkně zelené, ale v jádru rudé skoro jako třešně.\n\nRozhodnutí nebude jednoduché a ještě si pořádně rozmyslím, komu se svým nebohým hlasem přispěji k vedení našeho státu. Už teď ale vím, že červená barva se ve znaku vyskytovat nebude. O tom, že volit půjdu, je už určitě rozhodnuto. Jak totiž praví další moudro: Kdo nevolí, volí komunisty.", "original_file": "pr3ckukvla_02_1"}
{"text": "28. listopadu 2008\nZuzana Černíková\nV2\n\n1. písemná slohová práce\nCharakteristika, popis\nTéma: 1) Já v roce 2058\n2) Planeta Země II\n3) Svět z pohledu psa kočky.....\n4) Byl to jen sen\n\nSvět z pohledu mravence\n\nOsnova: 1) mraveniště – jediná velmoc\n2) a) mravenčí přizpůsobivost\nb) mravenec všudybyl\nc) rozmnožování mravenců\nd) pohlavní a nepohlavní jedinci\ne) neskutečný svět\n3) ničící lidstvo\n\nMy, jako mravenčí velmoc, máme neomezenou moc na Zemi. Každý má své doma, svůj svět v mraveništi. Své domovině jsme naprosto oddaní a žijeme jen svou civilizací a naší královnou, protože to ona tvoří mocnou kolonii. Jsme nejmocnějšími živočichy, kteří s planetou Zemí žijí skoro od počátku jejích věků.\nMáme nejlepší podmínky pro přežití a dokážeme se přizpůsobyt jakémukoli prostředí. Každý mravenec je schopen překonávat překážky větší, než jsou jeho fyzické dispozice. Né, že by nebyl dost silný. Vždyť uzdvihne násobně větší náklad než je jeho velikost /váha, ale díky dokonalému nervovému systému, dokáže pracovat kolektivně a navzájem si tak zdělovat informace mezi mravenčími bratry. S takovým telepatickým nastavením dokáže vyřešit jakýkoli problém. Ať už je to překročení vody, nebo udržování civilizace.\nMravenec díky své zanedbatelné váze a velikosti se dostane prakticky kamkoli. Pravda je, že že vodu, oheň a vítr ovládat neumí, ale s těmto podmínkám se umí vyhnout, díky vrozenému instinktu předpovídat změnu počasí dopředu.\nJak už sem řekl, jedině královna tvoří civilizaci, a však není jediný mravenec, který se může rozmnožovat. Mravenci mají více pohlavních jedinců: prince a princezny, kteří fungují jako armáda.\nNepohlavní jedinci, tedy ti kteří rozmnožovací schopnosti nemají, mraveniště nikdy neopustí, ale princové a princezny podnikají výpravy pro vývoj mraveniště a odhalují záhady okolního světa.\nJen malá hrstka znich ale může tyto záhady pochopit. Někteří ale věří na bájné pětinohé zrůdy. Jejich nohy mívají nakonci ploché nehty, kterými dokážou rozmačkat jakéhokoli z nás.\nVyrábějí neživé věci, které se hýbou, dokazí ovládat oheň a bezmilostně jim ničí vše živé. Jen takoví tvor, jako je člověk ovláda zkázu.\nAčkoli jsem jen samostatný mravenec, kterého nebere nikdo vážně. Věřtemi lidé žijí. A jednoho dne nás svou drtivou silou zničí.", "original_file": "grV2cerzuz_01_1"}
{"text": "29. března 2007\nŠamšová Veronika, 2.C\n2. písemná slohová práce\nNa cestě\n(umělecký popis)\n\nByl nádherný letní den. Říkáte si, že mnoho letních dní je přece krásných, ale tenhle byl o to hezčí, právě tím, že byl Svátek. Zaměstnanci nešli do práce, studenti či žáci do školy, každý si chtěl vychutnat možnost trochu si ráno přispat, možnost celý den jen tak lenošit a nic nedělat.\nJá a moji přátelé jsme na tento den plánovali, že pojedeme na výlet. A tak jsme vyrazili. Jeli jsme neznámo kam. Prostě jen tak do neznáma, objevovat svět. Cesta byla dlouhá, slibovala cestovateli mnoho zážitků. V pražských ulicích se to hemžilo obyvateli města a nevypadalo jako den „volna“. Někteří pospíchali do práce, protože pro ně odpočinek neplatil. Ale co ti ostatní? Jako by neměli co bělat a vyrazili do znečištěných ulic místo toho, aby jeli do přírody. Byli jsme na sebe pyšní, neboť naše malá skupina si vybrala právě tu druhou možnost.\nKonečně jsme se vymotali z labyrintu městských ulic. Bylo tady o poznání lepší ovzduší a větší klid. Chvíli jsme ještě míjeli příměstské vesnice, ale po čase nám Praha zmizela z dohledu úplně. Jeli jsme dál, rovnou „za nosem“. Za okny se míhaly stromy, nebylo rozeznat jaké, ale nejpravděpodobněji to byly topoly. Jeden zelený rozmazaný flek střídal druhý. Byly jich snad stovky, lemovaly asfaltovou ulici.\nNajednou, jako když utne, stromy zmizely a kolem nás se objevovala rozsáhlá pole. Střídala se s lesy a loukami. Občas jsme projeli kolem malé vesničky. Na jedné křižovatce jsme odbočili a prašnou cestou se vydali do neznáma. Člověk měl pocit, že přijíždí na konec světa. Lidskou rukou nedotčená příroda nás ohromila natolik, že jsme zkrátka museli zastavit, vystoupit z vozidla a vychutnat si tu čistotu. Rozhodli jsme se na tomto místě ještě trochu porozhlédnout. Po chvíli obdivu se před námi rozprostřel krásný lesní rybník, nad kterým se skláněly vrby a smáčely své větve do osvěžující vody. * Kolem dokola rybníka rostly všelijaké květiny – kapradiny, rákos a mnoho dalších. Voda v rybníce byla průzračně čistá a svým třpytem by mohla soupeřit s kdejakým vzácným drahokamem. Lákala návštěvníka aby se smočil a osvěžil své tělo. My jsme přesto odolali. Nechtěli jsme pokazit tuto nedotčenou idylu. Vrátili jsme se k automobilu a pokračovali v cestě za objevením světa.\nProbudila jsem se z krásného snu, s úsměvem na tváři. Těšila jsem se, jak dnes o Státním svátku podnikneme s přáteli cestu do neznáma.\n* Pokud jsme před malou chvílí obdivovali čistotu lesa, nyní jsme zůstali úžasem celí zkoprnělí.", "original_file": "pr2ctsamver_02_1"}
{"text": "9. ledna 2009\nAnna Pecková\nP3b\n\n1. písemná slohová práce\nÚvaha\nTéma: Nevěř, že člověk může získat štěstí neštěstím druhého\n\nOsnova: Úvod – „Ty máš ale štěstí“\nStať – a) co je to štěstí?\nb) přání štěstí\nc) štěstí v neštěstí\nd) může člověk získat štěstí neštěstím někoho druhého?\nZávěr – štěstí pro každého\n\n„Ty máš ale štěstí“. Tuto, řekněme frázi, použil snad každý, ale proč? Co je štěstí a proč ho přejeme svým milým? Proč má někdo více a někdo méně štěstí? Lze vůbec mluvit o štěstí, když je v neštěstí?\nštěstí jako muška jenom zlatá, štěstí jako jiskřička světla, štěstí jako blesk z čistajasna, štěstí jako rodina, zdraví, láska, přátele, dům, zahrada, divadlo nebo Štěstí v obchodě, sportu, škole, na cestách či v džungli. Štěstí je věc individuální. Vlastně to není věc, ale pocit, který se dostaví, když se nám přihodí něco dobrého, co nám zvedne náladu. každý považuje štěstí za něco jiného, takže se mohou potkat dva lidé, kterým se stala stejná událost, ale každý bude reagovat jinak.\n(štěstí však může být míněno ironicky. tedy výrok „ty máš ale štěstí“, nemusí vždy znamenat, že ho opravdu máš.)\nštěstí můžeme u někoho považovat za stydlivé či prchlivé a někomu to jeho tiše závidíme.\nobčas se ho snažíme různými „pytlíčky štěstí“ přivolat, ale ono má svou hlavu a přichází, kdy chce. také ho přejeme, třeba o trošku více do nového roku lidem, kteří jsou nám blízcí nebo s nimi máme nějaké obchodní úmysly.\nněkdy se divíme lidem, kteří se radují i při nějaké smůle. například když se stane těžká nehoda a oni vyváznou bez zranění, ale auto už nikdy nepůjde opravit. štěstí v neštěstí je podle mě jiskřička naděje, že není vše ztraceno, že se vždy nějaké řešení najde, že nemá cenu zoufat, ale hledat nové možnosti. představme si paralympioniky, většina z nich je odkázána na vozík či má jinou vrozenou vadu nebo jsou po úrazu, ale i ti mohou být šťastní.\nčlověk si někdy myslí, že štěstí může někomu vzít nebo získat neštěstím druhého. ano, možná, že nachvíli ano, ale většinou se to „uzmuté štěstí“ promění ve smůlu. myslím si, že nikdo nemá právo omezovat druhého, i když se to děje. a ten člověk musí žít v neustálém stresu z prozrazení, smrti, policie nebo třeba z pekla. určitě to není výhra.\nkaždý by si přál hodně štěstí, ale je to muška zlatá, která si nesedne na každého. někdo si myslí, že má jen smůlu, ale druhý by to, co on považuje za neštěstí, bral opačně. dělejme si malé radosti a nemysleme tolik na smůlu a neštěstí.\nps: omlouvám se za úpravu, ale nestihla bych to přepsat.", "original_file": "grP3bpecann_01_1"}
{"text": "29. března 2007\nŘádková Kristina, 2.C\n2. písemná slohová práce\nNa cestě\n(umělecký popis)\n\nProjeli jsme šedivou Prahou a najíždíme na dálnici, koukám z okénka a pozoruji míjející se auta. Konečně se po hodině cesty blížíme na kopec, kde se mi vždycky naskytne krásný pohled. Jedeme dlouhou táhlou silnicí a dostáváme se na vrchol kopce. Najednou se přede mnou otevře krajina, kde je samá zeleň a spousta hlubokých lesů a když zaměříte svůj zrak do dálky, tak uvidíte soustu malých vesniček. V jedné z těchto vesniček máme chatu. Jedeme cestou, obklopenou lesem, a dostáváme se na křižovatku. V dálce zpoza kopce vykukuje ta naše krásná, malebná vesnička.\nProjíždíme dlouhou álejí a míjíme ukazatel, na kterém je napsáno „Lhota pod Radlem“. Z okénka pozoruji chaloupky, z nichž některé jsou ještě původní roubenky. Přijíždíme na náves, odkud už je vidět naše chata.\nJdu odemknout vrata, táta zaparkuje auto a jen co se všichni stačí rozkoukat, já už jsem fuč. S kamarádkou sedáme na kola a jdeme se projet. Na návsi míjíme krásný kostelík, obklopený stoletými lipami. Jedeme do kopce po lesní cestě a konečně dojedeme na místní fotbalové hřiště, které leží na kraji vesnice. Vždy se tu alespoň na chvíli zastavím a vychutnávám si ten krásný výhled. Všude je spousta kopců, hlubokých lesů a mezi tím vším leží v dáli městečko Zbiroh. Dominantou tohoto městečka je zbirožský zámek a s hlubokou studnou. Je jasně modrá obloha a mezi mraky prosvítá slunce, jehož paprsky dopadají na vzdálené městečko. Pokochány krásným výhledem se vydáváme dál na cestu. Máme namířeno na horu Radeč, jež leží nad naší vesničkou. Namotivovány výhledem, který se nám naskytne na vrcholu hory, šlapeme do dlouhého táhlého kopce. Zastavíme se až u studánky, ze ktéré se napijeme. O této studánce se traduje pověst, že zde šla matka se slepým dítětem, dítěti omyla oči vodou ze studánky a dítě začalo vidět. Konečně jsme dorazili na vrchol hory, kde je zřícenina jednoho hradu. Jdeme až na okraj hory, abychom viděli ten krásný výhled. Vždy, když to vidím, zůstanu stát s němým úžasem. Lesy, osvícené prosvítajícími paprsky slunce, v dáli spousta vesniček, kopců, polí, krásných údolíček, to všechno mi stojí za tu námahu vyšplhat se až sem na vrchol.\nPříjemně unavené se vracíme zpět do vesnice. Večer, si lehnu na zahradu a s úžasem pozoruji krásnou noční oblohu, plnou zářících hvězd. Nejkrásnější je zde ale východ slunce. Probudím se časně ráno, vykouknu z balkónu a na můj obličej dopadají hřejivé paprsky vycházejícího slunce.", "original_file": "pr2ctradkri_02_1"}
{"text": "Tak tady žiji\n\nOsnova: 1) ÚVOD – Kolébka mého dětství\n\n2) STAŤ – a) vzpomínky\n\nb) nedostatky města\n\nc) zázemí\n\n3) ZÁVĚR – Životní štěstí\n\nČeské Budějovice a jejich okolí se stalo kolébkou mého dětství i dospívání. I když se toto místo může někomu zdát obyčejné a tuctové pro mě je jedinečné a zvláštní.\n\nTéměř z každého rohu na mě sálá zvláštní atmosféra doplněná o různé vzpomínky. Například nikdy nezapomenu na dobu, kdy jsem jako malá holčička v šatech a červenými mašlemi ve vlasech chodila s babičkou krmit racky na nábřeží Vltavy. Toto je jen jedna z mnoha vzpomínek, které jsi už navždy uschovám ve svém srdci. Mají pro mě totiž cenu zlata.\n\nJediné co mi na ruchu Českých Budějovic vadilo bylo to, že si lidé k sobě mají daleko. Každý den potkáváte jiné a pro vás cizí lidi, kteří se zajímají pouze o sebe a své problémy. Procházejí kolem vás jako kdyby jste byli vzduch a málokdy vás pozdraví. Byly i chvíle kdy jsem měla pocit, že sem vůbec nepatřím a kdybych zmizela, tak si toho nikdo nevšimne.\n\nTo co mi v Budějovicích scházelo mi naštěstí poskytla {obec}<priv>. Obec kousek od Budějovic, kde jsem chodila do mateřské školky a absolvovala i školu základní. Teprve tady jsem měla konečně pocit, že sem opravdu patřím. Lidé zde byli vždy milí a přátelští. Zajímali se o mé pocity a rádi se se mnou podělili o mé radosti, ale i strasti. Byla jsem součástí tohoto místa a to mě naplňovalo štěstím a spokojeností.\n\nMůj život byl doposavaď krásný, a i přes některé útrapy, které mě na mé cestě životem potkaly musím říct, že jsem šťastná. K mému životnímu štěstí nemalou mírou přispělo i místo, kde žiji. I když má samozřejmě své „mouchy“ mám ho moc ráda. Myslím, že mohu říct, že se navždy zapsalo do mého srdce a vždy se sem budu ráda navracet. Vždyď né nadarmo se říká: „Všude dobře, doma nejlépe!“.", "original_file": "cb1acermic_02_1"}
{"text": "1.11.2006\nJAN HAMMER, 2.C\n1. Písemná Práce Slohová\nFOTBAL\nReferát\n\n\nOsnova:\nI. ÚVOD – seznámení se s tématem referátu\nII. STAŤ 1) pravidla a popis kopané\n2) historie\n3) český fotbal\nIII. ZÁVĚR – krátké shrnutí tématu\n\nRozhodl jsem se svůj referát zaměřit na všeobecně známé téma, na fotbal. Jelikož je to můj nejoblíbenější sport, pokusím se zpracovat tento referát kvalitně.\nOdpůrci fotbalu neboli kopané by ho definovali jako nesmyslnou hru, ve které se po hřišti potácejí spíše herci a komici než-li sportovci. Kopou se, vulgárně křičí na staršího pána, jenž „hráče“ komanduje, aby docílili už předem podplaceného výsledku. Ovšem fotbal je zábavnou míčovou hrou, jejímž cílem je dostat balón do soupeřovy brány.\nNa obdélníkové hřiště s rozměry 90x50 m, nastupují dva týmy, každý s jedenácti hráči. Nejdůležitějším členem se stal golman, který může jako jediný chytit míč do rukou. Někdo by to mohl považovat za výhodu, avšak všechny góly, jenž v utkání padnou jdou přes něj, přestože je jeho hlavním úkolem tomu zabránit. Dále se na hrací ploše pohybují beci, stopeři, záložníci, krajní záložníci a útočníci. Lavičku, ležící za autovou čarou, zahřívají náhradníci a    nedaleko ní poskakuje neustále rozzuřený trenér týmu. Jeden zápas trvá 90 minut. Rozděluje ho poločas na dvě části po 45 minutách.\nFotbal vznikl v polovině 19. století v Anglii, jenže podobné hry již existovaly ve starověkém Řecku a v Římě, kde se hrávalo s vycpaným míčem, nazývajícím se sfaira. Určit datum a místo, kde se „kulatý nesmysl“ jak ho někteří nazývají, objevil poprvé se asi nikdy nepodaří. Odhaduje se, že například vyobrazení míče v chrámu v egyptském Iarmaku vytvořil nějaký fanatický sportovec s turbanem už před čtyřmi tisíci lety. V Číně ve 3. a 4. století se podobné hře říkalo su-chu. Kopalo se do koule ze zvířecí kůže a někdy bojovalo až čtyřicet hráču na každé straně. Polovina z nich byli útočníci, proto padalo oproti současnosti mnohem více branek. V Itálii nazývali tento sport Calcio a zápasy probíhaly v době karnevalů. První anglický klub Scheffield Football Club vznikl v roce 1863. Mezinárodní fotbalová organizace FIFA funguje od roku 1904 a od roku 1908 můžeme kopanou spatřit na olympijských hrách.\nSamotná Česká republika má ještě krátkou historii, ovšem bývalé Československo se může pyšnit bohatou a úspěšnou minulostí. V prvním mezistátním utkání na Olympijských v roce 1920, jsme porazili Jugoslávii vysoko 7:0. Největší úspěch českého fotbalu vybojovali hráči, mezi nimiž nechyběl český fotbalista století Josef Masopust, na mistrovství Evropy 1976, kdy ve finále porazili po penaltovém rozstřelu Západní Německo. V novodobé historii, po oddělené Slovenska, se český tým prosadil na Euru 96, na němž jsme se vyšplhali až na druhé místo, znamenající stříbrnou medaili. Na dalším evropském šampionátu jsme si zahráli až v roce 2004, kdy nám patřilo třetí místo. Letos na MS 2006 v Německu nás nepustila ze skupiny Ghana a Itálie.\nFotbal se stal nejrozšířenějším sportem na světě. Nejen v Anglii, ale i v Brazílii, Argentině, Španělsku nebo České republice má velkou tradici.", "original_file": "pr2cthamjan_01_1"}
{"text": "Tak tady žiji\n\nZ komínů stoupají dýmy spáleného uhlí nebo dříví, které byla přivezeno samotnými obyvateli toho kterého domu, z nedalekého lesa. Jen z jednoho komínu se dým neubírá směrem vzhůru, ale zaplavuje dvorek domu sousedního, domu č. 17. Čas od času z tohoto domu vyjde jeden z jeho obyvatelů, přidusí se kouřem a vrátí se zpět do domu. To bývá v chladnějších měsících, kdy se musejí prostydlé staré domy vytápět. V teplých dnech se obyvatelé domu číslo 17 chodí dovnitř pouze zchladit, jinak tráví co nejvíce času venku – na dvorku či na zahradě. Podobně je to i v ostatních chalupách této malebné vesničky na blatech…\n\nVesnička se rozkládá v jakémsi „ďolíčku“ pod rozlehlým tmavým lesem, za který večer co večer zachází sluníčko v celé své červené kráse. Náves je zde skoro nenápadná, připomíná ji snad jen bílá kaplička, vedle níž se tyčí pomník věnovaný zdejším obyvatelům, kteří padli ve válkách. Jako v ostatních vesnicích zde nesmí chybět „rybník“, jenž je také součástí návsi. Do něj sem tam vesničané vysadí pár ryb, aby mohli mít později radost ze svého úlovku.\n\nAvšak jakýmsi úplným „středem“ vesnice je bývalá místní knihovna sousedící s obchodem. Z místnosti knihovny je nyní jakási „společenská místnost“, ve které se víkend co víkend scházejí vesničané. A před ní je ohniště, kde se víkend co víkend schází vesnická mládež. I když to není ta pohádková ladovská náves, pro mne je tou nejkrásnější návsí…\n\nNedaleko návsi je štěrkovitá cesta, jenž se téměř v pravém úhlu sbíhá s jakousi centrální silnicí, která prochází skrz celou vesnici. Podél této vedlejší cesty se tyčí asi pět domů, z nichž jeden je právě dům č.17… Provlhlé stěny, nábytek po babičce, chlívky přestavěné v obytné pokoje, kuchyň s podzemním klenutým sklepem, dřevěná dvoukřídlá okna – jeden z nejútulnějších domů celé vesnice. V něm žiji. V domě č. 17 s obrovskými hnědočervenými vraty, v pokoji s klenbou. A i když zde žiji jen o víkendech, prázdninách a Vánocích, je mým domovem. Třeba i neúplným, spíše polovičním, ale je mým domovem. V tomto domě jsem vyrostla, po jeho dvoře jsem jezdila na tříkolce, na cestě před ním jsem se učila jezdit na kole…\n\n…A i když se sem v současnosti nedostanu tak často, mým polovičním domovem zůstává – jsou v něm mé vzpomínky, má postel, mé záclonky…\n\nOsnova\n\n1) Úvod\n\n2) Stať – a) Náves\n\nb) Dům č. 17\n\n4) Závěr", "original_file": "cb1akuband_02_1"}
{"text": "Mazlíček\nRážová\nPopisuji svého křečka, který se jmenuje Beník.\nJe to křeček džungarský. Před rokem jsem si ho vybrala ve Zverimexu, protože byl malý a roztomilý.\nJe velký asi 9cm. Tento druh mívá na hřbetě černý výrazný pruh, ale můj křeček je celý světle šedivý. Jen krátký ocásek má bílý a kolem oušek světlá místa. Nejkrásnější na něm jsou malá černá očička podobná korálkům. Pod nimi vykukuje růžový čumáček s dlouhými vousky.\nBeník má amputovanou nohu. Tato nehoda se stala po Vánocích, když si ji přivřel do dvířek od klece. Naštěstí mu to vůbec nevadí a leze dál po žebříkách stejně rychle.\nKřeček je noční zvíře, a proto ráno spí a večer běhá po kleci jako splašený. Krmím ho granulemi pro křečky a po ránu mu dávám líznout jogurtu. Má rád i jablka, okurku a mrkev.\nKřečci jsou samotáři. Proto Beníkovi nevadí, že je v kleci sám.\nBeník je můj mazlíček, s kterým si často i povídám a jsem ráda, že ho mám.", "original_file": "cl7crazkri_1"}
{"text": "DOPIS\n\nByl podzim rok 2003. Den jako každý, který člověku na náladě zrovna nepřidá. Teplota nepřesahující hranici deseti stupňů, slunce bůhví kde a do toho ten nepříjemný déšť. Petra byla zrovna na každodenní vycházce po nábřeží. Vlastně a ni ne tak na vycházce ale na jakémsi energetickém znovuobjevení, jak tomu sama velice ráda říkala. Většinou jí na těchto místech přepadávaly jen samé pozitivní myšlenky a nápady ale dnešek byl jiný. Sáama nedokázala popsat ten pocit, který poslední dobou měla, ale věděla, že vše není tak, jak má být a že i ona sama je úplně někde jinde než obvykle bývá. Nevěděla proč, ale pocit že je vše proti ní se jí zmocňoval čím dál častěji. Pocit se kterým se prostě nelze vyrovnat a musí se čekat až sám odejde. Snad to byla jen přechodná podzimní deprese, kterou trpělo velké procento jeho jejích známých i neznámých. To jí alespoň trochu utěšovalo. Procházela kolem laviček, zastrčených za několika křovisky. Nebylo jí zrovna nejlépe, tak se posadila. Nemohla si pomoci, ale jediné na co musela myslet, byl on.. do nedávné doby nejmilovanější člověk, kterého měla. Jirka..\n\nObecně vzato, Jirka byl téměř obyčejný, avšak zásadový, člověk. Řadový občan se svými zájmy a prací, která ho bavila. Ale přece jen tu bylo něco, čím se od ostatních lišil. Nadevše miloval svůj život. Nebylo nic jiného, čemu by obětoval tolik, co obětoval právě jemu. Ani své Petře, ani přátelům nikdy nedal tolik sebe. A on si to uvědomoval. Nedá se říct, že by byl špatný člověk, to ne, ba právě naopak. Byl velice vlídný a obětavý. Nebyl snad nikdo, kdo by si na něj stěžoval, pomlouval ho či dokonce byl jeho nepřítelem. Byl přesně příkladem onoho tvrzení “chovej se k ostatním tak, jak chceš aby se chovali k tobě.“ Se svými nadřízenými, sousedy i ostatními s nimiž přišel do styku, vycházel velice dobře. Kdo by si řekl, že měl takřka bezstarostný život by ani nebyl tak daleko od pravdy. To všechno platilo do jednoho dne, na který jeho známí nikdy nezapomenou. Byl to podzimní pátek, 25. listopadu 1999 a Jirka právě na sobě zjistil jistou změnu, která mu absolutně změní život. Když ráno, ostatně jako každý jiný den, stál ráno před zrcadlem, všiml si na levé bradavce čehosi neobvyklého. Byla lehce vystouplá, fialově zabarvená a, čeho si před tím nevšiml, poměrně na dotek bolela. Nevěděl co má dělat. Bál se skutečnosti, že to bude něco vážného a on ztratí něco ze svého drahocenného zdraví. Rozhodl se nechat to nějaký čas být. \"Třeba to bude jen nějaká alergie\", utěšoval se. Po pár dnech na tento problém dozajista zapomněl. Jediná příležitost, kdy si uvědomil, že mu něco je, bylo právě před tím zrcadlem. Na bolest si časem zvykl a už si ji přikládal k denní rutině a lehké zduření nebylo problémem vůbec. Avšak, nikomu se nesvěřil. Což svým způsobem byla chyba. On si ale myslel, že to přejde. I bez uvědomění ostatních. Zlom však přišel, netrvalo to ani dva týdny a ranka, jestli to tedy tak jde nazývat, o sobě dávala vědět čím dál více. Bolest začínala být neúprosná, otok se rozšiřoval a na několika místech se zanítila. Tohle už Jirku přesvědčilo aby vyhledal okamžitou lékařskou pomoc. Ostatním ale stále nic neřekl. V den, kdy zaznamenal velké zhoršení zůstal doma, omluvil se v práci a v seznamu si vyhledal telefonní číslo na nejbližšího lékaře. Ihned si sjednal termín. Musel kvůli velkému počtu pacientů ale ještě další týden čekat. Otok bolel čím dál více a už měl i omezený pohyb levé ruky. Všimla si toho i Petra. Nešlo to jinak, musel s pravdou ven. Hned na druhý den si s Petrou domluvil schůzku u něj doma. Přišla včas. On, celý zpocený a nervózní seděl v křesle a vyprávěl své přítelkyni co se sním v posledních dnech či týdnech děje. Naneštěstí, pocítil ze dostává i horečku. \"Hlavně to prosim tě nikomu neřikej\", žadonil Petru o shovívavost před ostatními. \"Bude to dobrý, mam už i termín u doktora\", svěřil se jí se vším, s čím bylo pro tuto chvíli nezbytné. \"Proč jsi mi to neřekl dřív, proč??\" Nemohla uvěřit tomu, že jí Jirka nic neřekl už dávno. \"Řekli jsme si přece, že před sebou nebudem mít žádný tajemství ne?!\" On jen pokorně dál seděl a nechal se bičovat jejími slovy. Skutečně se necítil dobře, její hlas pro něj byl jako kdyby jste uprostřed tiché noci rozbili okno. Ostrý, jedovatý zvuk, jenž není v danou situaci zrovna příjemný. Mohl se proti němu bránit, ale nechtěl. Věděl, že má pravdu. Měl jí to říct hned. Teď už tím hold nic nenadělá. Musí si to odpykat. Nechal se ještě půl hodiny lynčovat a pak sama od sebe odešla. Bez rozloučení, lítosti,.. To ho ranilo ještě víc. Očekával z její strany alespoň náznak zájmu o jeho starosti, ničeho se mu však nedostalo.. Teď už byl v takovém psychickém rozpoložení, že nevěřil vůbec ničemu. Celý týden kdy čekal na svou příležitost u lékaře byl zalezlý doma v posteli, téměř nevylézal z domu, nesledoval dění venku.. Jen tiše ležel, potil se a odpočítával dny. Když konečně přišel ten<in> dlouho očekávaný den, měl fialovou téměř celou levou stranu těla a pohybu ruky ani nemluvě. Měl strach. Když stál před dveřmi ordinace, cítil jak se klepe. Cítil, jak mu kapičky studeného potu stékají po zádech a obličej měl mokrý takřka celý. Byl celý bledý. Nevěděl, jestli je to obavou ze skutečnosti nebo tím, že prostě není ve své kůži. Mezitím přišla sestra a vzala si od něj doklady. Lékařské prostředí na něj nikdy nepůsobilo obzvlášť vábně, natož dnes. \"Pan Lesák!\" téměř zahřmělo čekárnou z úst doktora Hostka. Už na dálku doktor viděl, že přicházející pacient je na tom bídně. Šoupavá chůze, mrtvolný výraz a celkové vzezření napovídalo o velice špatném zdravotním stavu. \"Zde se posaďte, tak v čem je problém?\" Když Jirka ukázal svůj problém, na lékařově tváří byl snadno spatřitelný úlek. \"Víte, musíme udělat určité vyšetření.\" vyhrkl ze sebe a odvrátil pohled kamsi z okna. Sestra mezitím vyplnila pacientovu kartu. Po několika odběrech, testech a různých zdravotnických opatřeních byl Jiří odeslán do vedlejší místnosti aby vyčkal na prvotní výsledky. Když za ním dr. Hostek zhruba po 30 minutách čekání přišel, vypadal velice ustaraně, až lítostně. Možná že mu před chvilkou možná i ukápla slza. \"Pane Lesák, já ještě jsem tohle nikomu neřikal, ale víte, podle prvotních testů a základní prognózy, máte v těle rakovinotvorný nádor, onemocnění sice není na 100% jisté ale jak říkám, základní testy proběhly.\" Po těchto slovech již nevydržel dívat se zpříma do očí, musel odvrátit pohled na postávající sestru. V momentě, kdy Jirka uslyšel to co uslyšel, právě když doktor vyřkl těch pár písmen rakov-, zbortil se mu pod nohama svět. Nemohl uvěřit vlastním uším, proč on.. Vždyť.. nevěděl co má říct musel se zpátky posadit. Očí měl zaplavené slzami. Jak jen je jednoduché jednou větou člověku zničit život. Doktor byl naštěstí velice ochotný, další informace se budou zasílat doporučeně poštou a jestli se choroba 100% prokáže tak až poté bude přemístěn do nejbližší nemocnice. \"Více Vám vyhovět nemohu, vím jak se asi cítíte tak zde nebudu dále šířit různé informace, když budete cokoli potřebovat, jsem Vám k službám, pane Lesák.. a, je mi to líto“. Po těch slovech se Jirka otočil a pomalu se vydal na cestu k domovu. Ještě se po cestě na chvilku zastavil na mostě vedoucím přes místní železnici. Hleděl dolů, do prázdna, na vlaky, na koleje,.. Jakmile došel domů, lehl si do postele, schoulil do klubíčka a začal od srdce plakat. Zhroutil se mu život, ten, který nade vše miloval. Probrečel se až do časného rána, pak usnul. Ani nevěděl, jestli se mu něco vůbec zdálo.. asi ne. Ale probudil se celý mokrý, zpocený a vystrašený. Petra stále nic nevěděla, nedokázal jí to říct. Stejně jako předtím, prostě to nedokázal. Obyčejně takový slaboch nebyl, ale.. Začala se mu točit hlava, potil se,.. musel ven. S velkými problémy se pomocí jedné ruky dostal do svého kabátu, boty šly už samy. Vyšel z domu a vydal se cestou k lékařskému středisku, tam, kde sídlil doktor Hostek. Avšak, k němu už nikdy nedojde. Mezitím se domů vrátila Petra z večerní směny. Našla jen propocené peřiny a pozvracený záchod. Dostala strach, o Jirku. Nevěděla nic o tom, co se mu právě teď honí hlavou, o výsledcích od lékaře. V polovině cesty s Jirka zastavil opět na mostě, stejně jako včera sledoval tu hypnotizující hlubinu pod ním. Jediný život tam dole naznačovaly jen odjíždějící a přijíždějící vlaky z různých koutů republiky. Nikdy, nikdy v životě by ho nenapadlo, že zrovna vlaky budou poslední věc, na kterou si z tohoto světa odnese vzpomínku.\n\nNa jejich zvonek doma mezitím někdo zazvonil na zvonek. Byl to pošťák. \"Dopis pro pana Lesáka.\" \"Bohužel není doma\", odvětila Petra. Po chvilce smlouvání pošťák dopis přenechal jí a šel zase o dům dál.\n\nNecítil nic, jen proud vzduchu. Před očima viděl Petru, ve svatebních šatech, spoustu květin. Všechno je bílé, čisté.. Okolo běhají malé děti a rozhazují kolem sebe růžové květy, je tu tak krásně.. Nikdo tu neřeší jaký jsi, nebo jsi byl. Teď jsi prostě tady a nic víc už tě netrápí. Teplo, světlo tma.\n\nV dopise stálo: \"Drahý pane Lesáku, jménem celé instituce se<in> Vám oml{o}<in>uvám a oznamuji, že diagnóza dr. Hostka byla mylná\" Jen zánět, léčitelný pouhými antibiotiky.. Nádherná informace. Jirka, se jí ale už nikdy nedozví.. Vlaky byly skutečně poslední, co reálného v životě viděl\n\nZačalo pršet, Petra se zvedá z lavičky a odchází.. Hlavu plnou vzpomínek, kterých se jen tak nezbaví. Z kapsy vytáhne dopis, se zpáteční adresou zdravotnického střediska.. Chvíli na něj hledí a poté už jen sleduje jak plave na vodní hladině. Písmo se ihned rozmočilo, zmizelo, jako jeho život.. Její štíhlá silueta mizí v houstnoucím dešti. Stále ho milovala\n\nKONEC", "original_file": "pr4atvot_1"}
{"text": "Slaný déšť\n\nOsnova:\n\n1. Kapky.\n\n2. Byli jsme spolu.\n\n3. Telefonát.\n\n4. Poslední slova.\n\n5. Jsem sama.\n\nKap! Kap! Kap! Kapky deště stékají po zamlženém skle. Tam za tím oknem je svět. Tam září miliony světel. Za oknem plynou osudy milionů lidí. Tam je život.\n\nTady je jen tmavý pokoj se zhaslým světlem. Smrt... Tichým pokojem je zřetelně slyšet pulzování krve ve spáncích a klidný dech. Kdysi tu bývaly slyšet i dva. Byl tu slyšet i smích. Smích dvou milujících lidí.\n\nProč si mě tu nechal? Ještě dnes ráno sme tu spolu byli. Ještě cítím tvojí vůni, na polštáři zůstal otisk tvojí tváře.\n\nNechal jsi mě tu a odešel jsi. Dnes jsem přišla domů sama. Ruce zely prázdnotou a srdce rozervaným chladem. Naposled jsem dnes viděla tvoji tvář. Byla bledá. Oči se dívaly někam za mě. Tvoje oči...\n\nTvoje oči mi braly dech, vždy, když ses na mě podíval. Hořely v nich malé plamínky. Dneska... dneska jsi mlčel, tvoje oči pálily jako led.\n\n„Kam jdeš?“ Ptala jsem se tě ráno. Pohladil jsi mě po tváři a řekl jsi: „Neptej se, princezno.“ Tvůj pohled byl zvláštní.\n\n„Řekni mi, kam jdeš,“ naléhala jsem pokaždé. Proč jsi mi to nechtěl říct? Věděl jsi, že bych to nedovolila. Dnes už to vím.\n\nCinkly klíče, klaply dveře. Zůstala jsem sama. Každé ráno bylo stejné. Odešel jsi do práce. Do práce... Milovaná lež, jen abych nevěděla, co nám opravdu platí nájem.\n\nProcházela jsem se po bytě. Ještě ráno byl prosvětlený a prohřátý. Sedla jsem si do křesla na balkon. Koupil jsi mi ho loni k Vánocům, abych nemusela kouřit ve||stoje. Zapálila jsem cigaretu a natáhla do plic směs ranní mlhy a cigaretového kouře.\n\nZavřela jsem oči a nechala se hladit slunečními paprsky. Žijeme tu spolu už dva roky. Koupil jsi ten byt k našemu prvnímu výročí. Když jsme se nastěhovali, dal jsi mi skleněné težítko. Uvnitř stojí zamilovaný pár, a když jím zatřepu, tak sněží. Do železného podstavce jsi nechal vyrýt: Mojí princezně. Vždycky jsi mě měl za malou holku.\n\nTelefon... Líně jsem se zvedla z křesla. Vešla jsem do pokoje a za mnou se ozvala ostrá rána. Otočila jsem se. Na zemi leželo roztříštěné těžítko. K mým nohám se slévaly pramínky vody. Zastavilo se mi srdce. Telefon pořád zvonil.\n\n„Prosím,“ řekla jsem roztřeseným hlasem do sluchátka. Sluchátko mi vypadlo z ruky a do očí vstoupily slzy. Vyběhla jsem v teplákách a teniskách k autu. Nejde nastartovat. Ruce se mi třesou. Konečně. Nevnímám. Dvakrát jsem projela na červenou. Hlavně abych byla co nejrychleji u tebe. Nenechávej mě tu. Jsi to jediné, co mám.\n\nZastavila jsem. Překotně otvírám dveře. Beží ke mně tvůj nejlepší kamarád. On mi volal, byl dnes s tebou. Je s tebou vždy. „Kde je?“\n\nNašla jsem tě v kaluži krve, ještě j jsi dýchal. Když jsi mě zahlédl, oči se ti zaleskly slzami.\n„Holčičko...,“ šeptal jsi.\n\n„...promiň. Chtěl jsem ti to říct,“ hlas ti selhával. Nezmohla jsem se na slovo. V tu chvílí jsem tě nenáviděla. Proč jsi mi lhal? Nevěřil si mi? „... holčičko....“ stále jsi opakoval.\n\n„... miloval jsem tě... nechtěl jsem ti lhát... nechtěl jsem....“\n\nNechtěla jsem slyšet nic. Věděla jsem, že to jsou tvoje poslední slova. Tvoje ruka povolila stisk. Oči zhasly a tys naposledy vydechl.\n\nNeřekla jsem nic. Poslední slova, která jsem ti řekla, byla: „Kam jdeš?\n\nNic láskyplného, jen pouhá výčitka. Žila jsem svůj život tak, že každý den může být poslední. Proč jsem si neuvědomila, že i tvůj poslední den může přijít nečekaně?\n\nZvedla jsem se a beze slova obešla tvého nejlepšího přítele. Šel se mnou až k autu a pořád mluvil. Neposlouchala jsem ho. Slyšela jsem jen zvuk. Auto. Dal jsi mi ho k narozeninám. Já pitomá ti věřila, že tě povýšili. Tvůj přítel nastartoval. Nevěřila jsem svým uším. Proč mi tohle všechno musel říct on? Proč jsi mi to nemohl říct ty dřív než...? Žila jsem ve lži. A byla jsem šťastná.\n\nKap! Kap! Kap! To nejsou kapky deště. To jsou hořké slzy lítosti a odhodlání, které mi stékají po tváři. Tahle je poslední, další už nebudou.\n\nMusím žít dál a musím se postarat o to, co mi tu po tobě jediné zůstalo.", "original_file": "pr4czartam_1"}
{"text": "29. března 2007\nPetra Janouchová, 2.C\n2. písemná slohová práce\nNa cestě\n(Umělecký popis)\n\nMoje cesta do školy začíná, když zavřu bránu a vstoupím do našeho městečka. Procházím ulicí rodinných domků, které ještě zahaluje ranní mlha. Mlha uzemňuje prach, který tu po většinu dne víří po každém projetém autě. Není ti žádná asfaltová silnice. Jen dlažební kostky a hlína. Následky nedokončené stavby kanalizace.\nNa zastávce už stojí fronta lidí. Několik z nich pozdravím a zařadím se. Blíží se autobus nadskakující po neuspořádaných dlažebních kostkách. Hned, jakmile vyjedeme z města, otevírá se nám pohled na přírodu, která ještě není zasažená krutou lidskou rukou. Pouze na polích je znát, že je někdo obdělává. Každé pole nebo louka mají jiný odstín hnědé či zelené a od sebe ji oddělují navzájem se překrývající kopce nebo jen pár stromů. Ty v některých místech přecházej v hustý les. Čas od času zavadí autobus o nějakou větev vyčnívající do silnice. Po chvíli les ustupuje a podél fronty aut se rozléhají podlouhlé rybníky. Do očí mi občas zasvítí odrážející se paprsky Slunce od vodní hladiny. Napadá mě, že mi chybí jen tak si vyjít do přírody, vzít si třeba knížku a číst si za zvuku zpívajících ptáků. Nechce se mi do Prahy.\nMíjíme několik vesnic a vliv hlavního města je tu znát čím dál tím víc. Místo zelených ploch, které tu ještě před pár lety byly, jsou tu k vidění jen satelitní městečka. Bílá cedule Praha. Podél silnice stojí jen průmyslové budovy, autobazary nebo haly hypermarketů. Když už někde prokoukne nějaká zeleň, už to není tak čerstvá barva.\nPlynulá jízda se změnila v popojíždění. Zase nějaká dopravní zácpa. „Asi přijdu pozdě,“ říkám si. Pohled z okna už mi nepřináší žádné zalíbení a tak otvírám sešit.", "original_file": "pr2ctjanpet_02_1"}
{"text": "Téma: Realita je nudná. Dejte mi jiný svět.\n\nOsnova: Úvod – Realita a fantazie\n\nStať – Realita – stále se opakující cyklus\n\n– Moderní doba a sny\n\n – Přitažlivost neznama\n\n – I realita má své kouzlo\n\nZávěr – Součást našeho života\n\nRealita a fantazie. Často se zamýšlím, čemu by měl dát člověk přednost nebo jestli se dá najít tak zvaná „zlatá střední“ cesta. Člověk by asi měl stát pevně na zemi, vidět a vnímat svět kolem sebe. Podle reality a svých možností si dávat cíle v životě, podle nich stavět svůj hrad života. Myslím, že společnost dvacatého prvního století to ani jinak nedovoluje...\n\nAvšak realita je stále se opakující cyklus. Člověk se ráno probudí, jde do školy, a po čase do práce, když se vratí domu, nemá klid od pracovních povinnosti – připravuje se na nasledující den. Potom jde spát a dalšího raná se koloběh znova opakuje.\n\nJe to pro člověka dostačující? Pro moderního asi jo. Tempo se zrychluje, člověk dáva většinou všechnu sílu pro dobití uspěchu v práci. Jistě ale po nějaké době pocití únavu, nenalezné klid. A tak si myslím, že každý potřebujeme jiný svět. Lidstvo od maláa sní. Sen je jiný svět, člověk si představuje věci jiné, zvlaštní,, takové, které nenáleza v realném světě. Mnozí hledají něco víc, než co vídí. Boha, nějakou vyšší moc. Snaží se obd objasnít důvod své existence. Čím jiným je věda? Čím jiným než světem odlišným od reality?\n\nČlověk vždy byl přitahovan tajemnéem, dalšími sférami života, sferámi jiných světu - duchovním světem. Důkazem toho jsou tu náboženství. Lide dokaží věřit v něco, co nevídí, ale to něco jim přinaší naději a sílu obstát v realitě, která je mnohdy velice krutá.\n\nAbych vše neviděla černobíle, tak na obhajobu – částečnou – řeknu, že i ve realitě skutečnosti máme pěkné chvíle, které by sme bychom nejspíš {nevyměnili nikdy -> nikdy nevyměnili}, za poznáni něčeho tajůplného. Náš život zkrašlují pěkné zažitke, zkoumání okolního světa, který má i svoje videitelná tajemství. Zpestření city – láskou, mnohdy i nenávistí, která je hnacím motorem četné části lidstva.\n\nFantazie, romantika, kouzla, únik z reality. Tyto věci budou mít vždy místo v našem životě. Ale každý z nás vídí tu jinou skutečnost jinak. Někdo úníka pomocí alkoholu, někdo hleda oporu ve víře ve vyšší moc, někdo odevzdává svůj život kouzlu tajemna. Potěšující je, že mnohým lidem se i neuvěřitelné snýy splní, a to, aspoň si myslím já, že je díky jejích víře. Jiný svět je v moci naší fantazie a naší víry.", "original_file": "grP3achlv_1"}
{"text": "27. listopadu 2008\nJana Mynaříková\nP1b\n\nPrvní písemná slohová práce\nVypravování\nTéma: Byl to jen sen\n\nOsnova: Úvod: zimní slavnost\nStať: a) bála jsem se, že se něco stane\nb) můj první den ve snění\nc) chtěla jsem se vrátit do snu\nd) pokračování mého snu\nc) nechtěla jsem vstát pouze spát\nf) zase můj sen\ng) nechci už se nikdy vrátit do snu\nZávěr: zločinec dopaden\n\n\nKdyž jsem vstala, den byl jako každý jiný. Nebyl nijak zvláštní, začal zazvoněním budíku. Když jsem vyšla z domu a šla cestou do školy zjistila jsem, že ve městě nikdo není. Je až moc příliš tiché ráno. Když jsem ale vešla na náměstí uviděla jsem celé město. „Zimní slavnost“ no jo já uplně zapoměla. Uvědomila jsem si, že je sobota a já zbytečně brzo vstala. Zimní slavnost je každý rok. Starosta odvikládá pár slov, něco si koupíme na trzích a jdeme domů. Já šla hed.\nDoma bylo krásně teplo a klid. Máma s tátou byli na slavnosti a já sama doma. Ale najednou se mi ta samota už tolik nelíbila. Začínala jsem mít ten vlézavý divný pocit, že se něco stane. V tom se otevřely dveře a já vyskočila jako na pérkách. „Uf“ máma a táta. Nikdy jsem nebyla tak ráda, že jsou doma. Ted den byl prostě zvláštní a já se těšila do mé krásné, teplé postele.\nVenku bylo teplo, rostla tráva, svítilo sluníčko a byl cítit krásný, čerstvě podzimní vzduch. Procházela jsem se městem ani jsem nepřemýšlela kam jdu, ale dovedlo mě to ke krásnému, starému domu na konci ulice. Přistoupila jsem ke dveřím a ruka se mi pomalu zvedla a já sáhla na kliku úžasně zdobených dveří.\nKdyž jsem ráno vstala, podívala se z okna a viděla tu hnusno zimu, uvědomila jsem si, že to byl jen sen a já moc toužila se tam vrátit. Proč jsem se musela vzbudit. Sešla jsem ke snídani a celý den přemýšlela o mém krásném snu. Jakmile nastala noc já šla spát. Můj sen pokračoval.\nDveře se s skřípotem otevřeli. Naskytl se mi ten nejkrásnější pohled. Dům byl úžasný, já neodolala a pomalými kroky vstoupila dovnitř. Dveře se s rachotem za bouchly a já uviděla nejkrásnější dúm co znám. Dúm mé zavražděné babičky, kterou sem měla tak ráda. Kolem mě se začala rozléhat tma a ticho. Já jen slyšela můj zrychlený dech a tlukot srdce. To ticho bylo krásné, v tom ho něco vyrušilo. Stín za oknem a ťukot na dveře. Rychle jsem utekla zadními dveřmi.\nPokaždé když jsem se vzbudila, litovala jsem toho. Chtěla jsem spát a neprobudit se. Zase nastal večer a já upadla do mého snění.\nTen dům jsem znala až moc dobře a věděla jsem, že tam nikdo nemá co dělat byl to dům mé babičky. Musela jsem se vrátit dovnitř a zjistit kdo to byl. Vstoupila jsem zpěd a uslyšela líbeznou hudbu a ucítila vůni palačinek. Pozvala mě ať si sednu a já poslechla. Sedla jsem si pustila se do palačinek a asi dvě hodiny jsme si povídali. Když vtom se ozvala rána a babička se svalila na zem. Za ni stal muž s pistolí. Můj soused. Mířil na mě a já nevěděla co mám dělat. Jen jediná věc mě napadla. „Zbuď se, dělej, zbuď se“\nVzbudila jsem se a už se nechtěla do snu nikdy vrátit, ale zjistila jsem jednu věc můj soused zabil babičku. A já s tím musím něco udělat.\n„Cink“ ozval se zvonek na dveřích, já seběhla schody a otevřela. Lekla jsem se protože přede mnou stála policie. Chtěli mluvit s mojí rodinou, zjistili kdo zabil mou babičku. Náš soused. Já to věděla byla jsem šťastná. Babička mohla v klidu spát a zločinec byl zavřen. Ten sen už se mi nikdy nezdál. Babička asi došla klidu.", "original_file": "grp1bmynjan_1"}
{"text": "Přestávka v naší třídě\n\nPřestávka je asi jednou z mála chvil ve škole, na kterou se každý těší. Po čtyřicetipěti minutovém psychickém někdy i fyzickém utrpení, v podobě otlačených a sedřených bříšek prstů od propisky (a to je to nejmenší, až po malé, ale o to více bolestivé křeče v celé paži.\n\nAle abych se vrátil k tomu, co se odehrává o přestávkách v naší třídě. Od doby, kdy jsme se neznali, se toho hodně změnilo. Zpočátku jsme se o přestávkách spíše seznamovali. Většinou jsme chodili na antukové hřiště, kde jsme pomocí různých her navazovali nová přátelství. Ale teď, když se známe lépe, se náplň našich přestávek poněkud změnila.\n\nProtože jsou přestávky různě dlouhé, nelze si při každé z nich dostatečně odpočinout a pobavit se. Asi jedinou příležitostí je velká dvaceti minutová přestávka, kdy z některým z mých spolužáků podnikáme malóou, o to více nebezpečnóou, cestu mimo budovu školy.\n\nNejvětším nebezpečím a hrozbou celé cesty je pan školník, námi zvaný „Pepa“, který neustále kontroluje, zda jsme přezuti. V našem případě tomu tak nikdy není, a tak první a určitě největší hrozbou, která na nás čeká ještě před naším protiřádním opuštěním školy, je právě on. Neustále se snažíme vynalézat a zdokonalovat různé „fígle“, kterými bychom ho mohli přelstít. Jedním a asi nejdokonalejším „fíglem“ se stal seskok z okna z naší třídy. Naštěstí máme třídu v přízemí, a tak nedochází k žádným velkým újmám na zdraví. Prozatím jediným a největším zraněním byl můj podvrklý kotník. Seskok z okna je jistě velice riskantní, ale podle mě je to lepší než trávit přestávky sbíráním papírků, igelitových sáčků a menších či větších hnědých hromádek před školou.\n\nKdyž se nám konečně podaří opustit školu, čeká nás asi třista metrů dlouhá trasa. Zde jsou jediným nebezpečím projíždějící auta nebo kolaři, kterým se úpspěšně vyhýbáme. Po zdolání tohoto úseku nás čeká cíl, naše odměna v podobě Pekastu plného nejrůznějších dobrot od preclíků, až po obložené chlebíčky.\n\nAle vstup do Pekastu není vždy příjemný. Když vejdeme dovnitř prodavačky nás uvítají se slovy: „Hele mladej, zavírej ty dveře, my černochy nevedem.“ nebo „To jsou dveře a ne korále.“ To nás ale nemůže odradit – už jsme si zvykli, a tak si nakoupíme a spokojeni odcházíme zpět směrem ke škole. To už nás tlačí čas, a proto pospícháme, abychom stihli začátek další hodiny.\n\nDoufám, že se nám v průběhu (našeho malého) našich malých dobrodružství nic nestane a my se vždy vrátíme najezeni a zdraví zpět do školy.\n\nOsnova\n\nÚvod: Přestávka\n\nStať: 1) První přestávky\n\n2) Velká přestávka\n\n3) Příprava cesty\n\n4) Cesta\n\n5) V Pekastu\n\nZávěr: Mé přání.", "original_file": "cb1acaprom_02_1"}
{"text": "Přeučil, kvarta, Gymnázium J. Seiferta\n\nStaré řecké báje a pověsti\nEduard Petiška\n\nTéma: Celková charakteristika knihy a popis příběhu s nejoblíbenějším hrdinou\n\nKniha je psaná srozumitelným jazykem, i když se někdy nějaký ten zastaralý pojem, či fráze najde. Knížka je členěná do několika samostatných povídek, vždy se váže povídka k hrdinovy. V knize jsou popsány, všechny řečtí hrdinové. Hrdinové se v pověstech setkávají a prolínají. Vždy předem zmíněný hrdina působí, nebo se vyskytne i v jiné kapitole.\nCelá kniha na mě působí velice nudně, z důvodu zdlouhavých příběhů. Jedna moje nejoblíbenější povídka se týká hrdiny Euripida. Tento hrdina byl pověřen, byl mu dán úkol dokázat jeho zdatnost, lstivost, chytrost. V jeho samostatné pověsti mu král udělí tři úkoly, aby získal jeho dceru. Euripídes sesvou důmyslností vyčistil chlévy, odklonil řeku. Také se mi líbí pověst o Sirénách, ženách, které svými ladnými hlasy omámily mnoho rybářů a lodí, které kvůli nim najeli na útesy.", "original_file": "js9mpretom_1"}
{"text": "Kamila Königová\n\n2. písemná práce\n\nTÉMA: Charakteristika – Můj oblíbený televizní hrdina\n\nJmenuje se Kocour. Vlastně to ani není jméno, ale všichni mu tak říkají. Znám to z britského televizního seriálu Červený trpaslík a myslím si, že opravdu stojí zato o něm psát.\nKocour se narodil na vesmírné lodi Červený trpaslík, ale nikdo pořádně neví, kde se tam vzal. Nejpravděpodobnější je, že se narodil kočce, která utekla jednomu z členů posádky. Kapitán lodi totiž zakazoval chovat na lodi zvířata k jinému účelu než pro maso. Ale jeden jeho zaměstnanec si tam i přes jeho zákaz vzal svou kočku. Kapitán se to dozvěděl a vydal rozkaz: zabavit a vysadit! Její majitel jí chtěl zachránit život, tak ji pustil, ať si běží do bezpečí. Nikdo už ji nikdy neviděl. Utekla až dolů do nákladového prostoru a tam se jí za nějakou dobu narodil právě Kocour.\nDlouhou dobu žil s ostatními kočkami na dně lodi a byl spokojený. A přece byl jiný než ostatní kočky. Kocour je vysoký a štíhlý, mrštný a všude se protáhne. Jeho kočičí geny způsobují přehnaný zájem o svůj zevnějšek. Je taky stejně pyšný a marnivý, nesnese, když není středem pozornosti. Proto má několik šatníků a v nich všelijaká saka a extravagantní modely v různých, převážně křiklavých barvách. Je upřímně, bezelstně a vážně zamilovaný sám do sebe, je si jistý, že je jedinečný, nenapodobitelný a úžasný, a to mu nikdo nemůže rozmluvit. Prostě takový druhý Casanova.\nVypadá jako afroameričan, má zářivě bílé zuby a dlouhé, ostré špičáky. Na hlavě nosí vždycky nějaký supermoderní účes, ale hlavně musí být pokaždé jiný.\nJednou, když se zranil na noze a tekla mu krev, se staral nejvíc o to, jestli se barva krve hodí ke kalhotám. Když si uvědomil, že jeho kalhoty mají broskvovou barvu a tak se ke krvi nehodí, omdlel.\nKocourův den vypadá většinou tak, že pozdě dopoledne vstává, potom se nasnídá, hodinu se obdivuje v zrcadle, několikrát se osprchuje a pak se jde vyspat, aby nabral energii na hlavní, noční spánek. Během dne taky několikrát svačí, ale jenom tyčinky z automatů nebo jiné lahůdky, protože by se nikdy nesnížil k tomu, aby jedl kaši. Když je na lodi potřeba něco opravit, kocour leží na kanapi a komanduje všechny okolo. A nepomůže, aby si neumazal některý ze svých modelů. Kdyby bylo třeba, obětoval by v zájmu posádky kohokoliv, kromě sebe.\nMohlo by se zdát, že je arogantní, sobecký a zlý, ale nemůže za to. Své vlastnosti, i když ne nejlepší, zdědil po rodičích. Je přehnaně sobecký a zahleděný do sebe, ale nikdy neodmítne kamaráda v nouzi. Vždycky poradí a můžete si být jisti, že řekne, co si opravdu myslí.\nČlověk ho prostě musí mít rád.", "original_file": "pr1ekonkam_02_1"}
{"text": "ZAMYŠLENÍ\n\nNedávno jsem se pozastavila nad skutečností, že každý patříme do určíté skupiny. Ať chceme nebo ne. A není to jenom jedna skupina, automaticky se začleňujeme naprosto všude. Někdy je naše postavení nenápadné, jindy více viditelné a radikálnější.\n\nNěkdy je hierarchie naprosto očividná. Určitě u ní velkou roli hraje vzhled. Vemte si, když jdete po ulici. Okamžitě poznáte ustaranou metku spěchající z nákupů domů za dětmi, bohaté podnikatele a paničky s povýšeným a pohrdavým pohledem a nebo lidi, kteří život naprosto neberou v potaz. Jen tak s{i|e} bloumají po ulicích bez nějakého cíle. Okamžitě si každého, koho uvidíte, zařadíte do určité skupiny.\n\nPodle mého názoru někdo zachází až do extrému a je zaslepen předsudky. Jako typického člověka, který usuzuje ihned podle vzhledu, musím uvést svou maminku. Je naprosto vysazená proti (podle ní) „pochybným existencím.“ Jakmile vidí nějakého potetovaného mladíka s dredy, s naušnicemi všude kam se podíváte a v oblečení, na kterém je vidět, že je to opravdu vlastní a originální styl, hned je to feťák, povaleč a člověk bez budoucnosti. A přitom to může být nějaký významný firemní pracovník. To mu stejně nepřidá, jelikož už je zařazen mezi ty „Špinavé vrstvy“.\n\nTakovým známým a omylným příkladem je i muž jménem Doc. Judr. Vladimír Franz. Na jeho těle snad nenajdete jediné bílé místo kůže a obličej připomíná sbírku lékařské oceli. Ale je to {n|N}ěkdo. Jenže když ho uvidíte jít po ulici, určitě by vás nenapadlo řadit si před jeho jméno tituly. Na první pohled jste ho prostě začlenili mezi ty “jiné“.\n\nJde o to, že člověka potřebujete aspoň trochu znát nebo vidět a vědět co dokáže, abyste o něm měli správný úsudek. Přiznávám, že já osobně příliš rychle usuzuji o určitých typech lidí. Jakmile vidím dívku ve stylu panenky Barbie, s dlouhými blonďatými vlásky, cupitající vedle svého úžasného Kena, začínají se mi cukat koutky. Takové případy ihned zařadím do kolonky “UMĚLÍ LIDÉ“. Většinou sem se setkala s tím, že tento typ lidí má o hodně jiné životní priority.\n\nNěkteří se začleňují samy a vědomě. Právě ti Sebevědomí si myslí, že jsou superlidé a naprosto úžasní. Většinou jsou to osoby, které pro svoje blaho nemusí ani hnout prstem. A tady přísluší štítek štítek „SNOBY“.\n\nČlověk se zařazuje jak podle vzhledu a chování, ale také podle toho co umí, co ví, co poslouchá za hudbu a podobně. Určitě je málo pravděpodobné, že na koncertu vážné hudby uvidíte zarytého rockera. Ano, nejspíš neuvidíte. Ví, do jaké skupiny patří a která ho bude tolerovat a také se jí drží. Myslím, že právě\n\nMyslím, že právě tím, že lidé často zařazují některé lidi do nižších vrstev než jsou, vzniká třeba ve školách šikana a v kolektivech dospělích mobbing.\n\nPodle mého názoru to, že člověk vidí toho druhého například výš neznamená, že má k němu znemožněn přístup. Akorát by si lidé měli uvědomovat svoje hodnoty správně, ale to nejen u sebe.", "original_file": "pr3ccejeli_01_1"}
{"text": "Epos o Gilgamešovi\n\nKniha je členěna do jednotlivých kapitol, v každé kapitole je převyprávěn jeden příběh. Kapitoly jsou krátké až středně dlouhé a chronologicky na sebe navazují.\nV jazyce se vyskytují slova zastaralá a čas od času i archaická. Text je plynulý a soudržný.\n\nDěj knihy pojednává o Gilgamešovi a jeho činech. Součástí děje je přiblížení mythologie z doby, ve které se děj odehrává. Král Gilgameš je synem bohů a vládne městu Uruku, kde mu vše podléhá. Je silný, moudrý, ale i ctižádostivý a pyšný. Chce vykonat mnoho hrdinských činů. Na to doplácí jeho okolí, ale i on sám.", "original_file": "js9suljan_01_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\n\nZ. Kumstová\n2.A\t\t\t\t\t\t\t\t14. ledna 2008\n\nTéma: Dějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí\n(volný slohový útvar)\n\nOsnova : I. Něco o mně\n II. a) Mé úspěchy\n b) Mé neúspěchy\n c) Do budoucna...\n III. Trocha optimismu na závěr\n\nJelikož se mám v této práci zabývat svými úspěchy, neúspěchy a plány do budoucna, musím se pro přiblížení zmínit i o svém životě. Protože jsem spíše uzavřený člověk a o sobě mluvím nerada, není to pro mě zrovna jednoduché. Člověk se ale občas musí překonat, nemyslíte? Nejdůležitějším bodem v mém životě je samozřejmě mé narození, bez toho by ani nebylo o čem psát. Dále mě velice ovlivnilo to, že jsem se s rodinou před několika lety přestěhovala z Prachatic do Trhových Svinů. A v neposlední řadě je pro mě významná škola a s ní spojené starosti…\nPodle mého názoru je můj první životní úspěch, jak už jsem naznačila, můj příchod na svět. I přes veškeré problémy s tím spojené jsem za pomoci doktorů a rodičů tuto první zkoušku zvládla. Nežiji tak dlouho, aby se můj život „hemžil“ úspěchy, ale i přesto některé existují. Myslím si, že významnou rolí v mém životě bylo zvládnutí stěhování a následný přestup na jinou školu. Jistě se mnou budete souhlasit, když řeknu, že opustit všechny přítele, které milujete a město, kde jste prožili zatím celý život, není nic jednoduchého. Jako další úspěch beru to, že v přijímacích zkouškách na osmileté gymnázium v T. Svinech jsem se i přes mou předchozí dopravní nehodu a pobyt v nemocnici umístila na druhém místě. Následující můj menší úspěch je první místo v okresním kole matematické olympiády, díky které jsem se dostala na tuto školu bez přijímacích zkoušek. Dodnes za to velice děkuji své tehdejší učitelce matematiky. Jako úspěch považuji i můj několikaletý partnerský vztah, který je touto dobou sice už minulostí, ale i tak ho nemohu hodnotit jinak, než kladně. Mým nejnovějším, dalo by se říci úspěchem je, že jsem se dokázala vyrovnat se smrtí velice blízkého člověka. To samotné naznačuje, že život není pln jen radosti a štěstí, ale i smutku a špatností, a občas se tohle vše prolíná a těžko rozlišuje.\nJak jsem již psala, nejsem na světě dost dlouho, abych měla na kontě mnoho úspěchů. Naštěstí je jich ale stále mnohem víc, než neúspěchů. Myslím si, že můj velký neúspěch jsou časté hádky s rodiči. Hlavně s maminkou. Vzhledem ke své cholerické povaze často „vybuchnu“ naprosto zbytečně a pak mě to velice mrzí. Můj největší neúspěch je ale podle mého názoru to, kvůli čemu jsem opustila minulou školu. Mé věčné spory s třídní profesorkou, které časem vykrystalizovaly ve vzájemnou nesnášenlivost a oboustranné znepříjemňování života a následné spory s panem ředitelem mne z toho svinenského gymnázia doslova vyhnaly. Na druhou stranu jsem se díky tomu ocitla zde na GJVJ a také jsem se naučila dost podstatných věcí do budoucna. Například, že ne vždy se vyplácí si tvrdohlavě stát za svým, i když víte, že máte pravdu. A také to, že je lepší nevyčnívat z davu. Mohu tedy říci, že všechno zlé je k něčemu dobré.\nA jak nahlížím na svou budoucnost? Co se úspěchů týká, jsem asi klasický případ. Chci úspěšně odmaturovat a následně vystudovat vysokou školu. Která škola to bude, v tom zatím nemám jasno, ale vím, že určitě bude souviset s biologií. Dále doufám, že budu mít štěstí v partnerském životě. Za úspěch bych také považovala výhru v jackpotu ve sportce, ale o tom si mohu nechat zdát. Popravdě, peníze podle mého názoru nejsou tak důležité jako životní štěstí. To, co bych si skutečně přála, je zbavení se zdravotních problémů, které mě trápí od dětství. Tato představa ale bohužel také není úplně reálná. Kdyby se ale splnila, byl by to zřejmě můj největší životní úspěch!\nÚspěchy a prohry jdou ruku v ruce, takže jsem smířena s tím, že v budoucnu se určitě ještě mnohokrát ocitnu ve zdánlivě bezvýchodných situacích. Jsem ale přesvědčená, že každá situace má alespoň nějaký únikový východ a pokud to bude v mých silách, budu tento východ hledat nejen pro sebe, ale i pro všechny, kteří ho sami zrovna neuvidí.", "original_file": "cb2akumzuz_01_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nTomáš Kalčík 12. ledna 2006\n2. C\n\n1. Abeceda dnešní společnosti (Úvaha)\n2. Kalamita (Volný stylový útvar)\n3. Probouzím se, je neděle ráno (Volný styl. útvar)\n4. Dějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí (Úvaha)\n\nKalamita (volný styl. útvar)\nOsnova:\nI. Úvod – Co je kalamita?\nII. Stať a) rozdělení kalamit\n b) radost i strach\n c) na každého jednou dojde\n\nKalamita\nKaždý si jistě, pod pojmem kalamita představí nějaké nemilé hříčky přírody. Patří mezi ně například přespříliš sněhu, povodeň, silný vítr, zemětřesení a kobylky. I člověk sám dokáže vytvořit slušnou kalamitu – bouračky, dopravní zácpy atd… Taková sněhová kalamita není rozhodně nic příjemného, zrovna naše město postihla minulý týden.\nRáno se probudíte a uvidíte plno nového sněhu. Z této nadílky se hlavně radují malé děti, ale i my gymnazisté, kteří rádi někoho tou „kouličkou“ trefí. Lyžaři a snowboardisté si určitě také nezoufají, neboť mají konečně příležitost vyzkoušet vybavení, které jim přinesl Ježíšek. Naopak radostí neoplývají motoristé a důchodci. Ti se asi těžko budou koulovat se svými poněkud, zubem času, fyzicky oslabenými těly. Sníh je opravdu fajn. Ale moc ho škodí. Když takto sněží po tři dny a tři noci, je jisté, že i bílé radovánky se mohou změnit v noční můru. V Japonsku by mohli vyprávět, protože tam hlásí až čtyři metry sněhu. Ale zpátky k nám.\nKdyž ráno prorážím tu sněhovou brázdu a vidím vrávorající spoluobčany, přes rty mi přeběhne škodolibý úsměv. Ale i já chlapec „stojící nohama pevně na zemi“ mohu znejistit a ocitnout se na „dlažbě“ i jiném materiálů.\nNakonec se nabízí otázka, zda se dá těmto kalamitám předcházet. Alespoň těm lidským, které lidé vytvářejí sovu neopatrností. A možná, že by se daly zmínit i ty kalamity přírodní. Záleží jen na člověku, aby změnil svůj neohleduplný postoj k přírodě.\n\nIII. Závěr: zamyšlení se nad sebou", "original_file": "cb2ckaltom_01_1"}
{"text": "1. slohová práce školní\n\n\t\t\t\t\t\t\t\t\t\t16. prosince\n\nTémata:\n1. Ptáš se, jak se mi tu líbí (dopis)\n2. Představ si, co se mi stalo (dopis)\n3. Píšu vám... (dopis někomu, s nímž jsem se nesetkala, nebo se ostýchám hovořit)\n\nPtáš se, jak se mi tu líbí\n\nMilá Markéto,\nUž dlouho jsme se neviděly. Vlastně jsme se naposledy potkaly na rozlučkovém večírku na konci 9. třídy. Vzpomínáš na ty „zlaté časy“? Ale teď jsme každý někde jinde,...\nPřesto, nebo právě proto, se chci ještě chvilku vrátit ke vzpomínkám na „krásná dětská léta“, kdy jsme jako vzorní školáčci nastupovali poprvé do školy, na naše vyvalená očka, kterými jsme hledali maminku... Postupem času jsme začali odkládat kabátky strachu – vyrostli jsme. Začali nás zajímat a bavit nové věci... Zažili jsme spoustu perných chvilek před tabulí, ale i veselé příhody z výletů... čerpali jsme nové zkušenosti... a najednou tu byl ten očekávaný rok – poslední na ZŠ. Pamatuješ si tu nervozitu před zkouškami? Všichni jsme se báli, doufali, věřili, že uspějeme. Jako pilné včelky jsme vylétávali z úlu nasbírat nové informace, ze kterých se stal sladký med nebo jen vosk, ale i ten je třeba... Navzdory našim nářkům jako např. „Já už to tu nevydržím!“ jsme tu byli spokojení. Ale už se vzbuďme... Každý jsme se rozprchli do jiného kouta, seznámili se s novými lidmi, prostředím, zvyky...\nPtala ses mě, jak se mi tu líbí a psala si, že by si se ráda vrátila na základní školu... Ano, i já mívám takové sny, ale čas nemůžeme vrátit. Na škole, kterou jsem si vybrala se mi líbí. Máme bezvadnou třídu, i když naši profesoři by ti tvrdili asi něco jiného. Jako kolektiv jsme však jednička. Učení máme hromadu a profesoři nás opravdu nešetří ani před svátky. Každý den píšeme několik písemek, ale zatím to zvládám. A jak vypadá naše škola? Při vchodu tě určitě upoutá dominantní schodiště, u kterého se o přestávkách scházíme a povídáme si s ostatními spolužáky. Třídy jsou nezvykle vysoké, ale některé taky nezvykle malé na tak velký počet studentů, např. naše třída – 1. C. Škola je docela prima, jen by si někteří profesoři mohli uvědomit, že neexistuje jen ten „jejich“ předmět. Narozdíl od ZŠ nás tu považují za „dospělé“ (někteří).\nA jak se máš ty? Jaká je nová škola a spolužáci, profesoři...? Doufám, že se brzy uvidíme a o všem si popovídáme, zavzpomínáme na staré časy.\nMěj se moc hezky a brzy se ozvi.\n\n\t\t\t\tAhoj Vendula\nP. S. A nezapomeň: „Praví přátelé jsou jako hvězdy, nevidíš je pořád, ale víš, že existují.\n\nOsnova: Úvod – přivítání\n\t Stať - 1) vzpomínka na základní školu\n\t\t 2) jak se mi líbí nová škola\n\t\t 3) Jak se máš ty?\n\t Závěr 4) rozloučení\n\t\t citát", "original_file": "cb1ckonven_01_1"}
{"text": "Ahoj Adame!\n\nTady tvé mladší já.\n\nDoufám, že děláš ty vysněné letištní hasiče. Jak jsi chtěl v roce 2010. Máš už dům? Ty už máš dům jo, no, tak to je bezvadný. Je už lepší technika anebo pořád stejná jako v roce 2010? Už není jo. Doufám, že neděláš to, co ti maminka zakázala! Asi ne. A jak se máš? Bezvadně? No tak to je dobrý. Doufám, že jsi zdravý? No tak to je ještě lepší. Máš psa nebo kočku? To je dobrý že máš psa. Jezdíš na těch velkých hasičských transportérech? To tak to je dobré, že na nich jezdíš. Máš nějakou holku? Máš? No to je super. A jak jsi myslel, že žádnou mít nebudeš. Máš rád pořád sport? No bezva, když ho máš rád. A děláš pořád karate? Ty jsi mistr jo, tak to máš černej pásek. Chováš hodně zvířat jako strejda Adam? Pamatuješ, jak měl těch padesát zvířat v roce 2010. Kamarádíš se s kamarády ze 4 a 5 třídy, se kterými jsi byl ve třídě v roce 2009 a 2010? Ty se s nimi fakt ještě kamarádíš? No,bezva. Těším se na ten dům, až ho za těch deset let uvidím. Tvůj pes se jmenuje určitě Sára, která pořád žije. Ještě poslední otázka. Jak se mají rodiče? Bezvadně, to je ta nejlepší zpráva ze všech.\n\nPac a pusu\n\nTvé mladší já\n\nPS: Doufám, že jsi milionář! Nebo jsi chudý jak myš?", "original_file": "hr5trgtom_01_1"}
{"text": "7. března 2006\nL. Koulová, 3.E\n2. písemná práce\nOH v zimě 2006\n(fejeton)\n\nTak je to konečně za námi. Zimní Olympijské hry v Turíně 2006 jednou provždy konečně skončily. Přehlídka sportovců z desítek zemí je uzavřena. Zbyly jen radostné, ale i méně radostné vzpomínky – jako vždycky. Pompézní úvod OH 2006 mnohé sliboval – velmi dobrá organizace, precizní provedení, originální nápady. Tím to však „haslo“.\nTi vyvolení sportovci bydleli v olympijské vesnici, která byla dokončena přibližně den před jejich příjezdem. Někteří dokonce museli počkat, až z jejich „nového“ pokojíku vynesou malířské náčiní, které si tam pracanti zapomněli. To byli ještě ti šťastnější. Ti z účastníků Olympiády v Turíně, kteří nepatřili mezi favority soutěží, obydlovali vojenské kasárny a byli rádi, že jsou rádi. Celková organizace, spravovaná především městem Turín, nebyla nijak valná. To utvrdilo zástupce našeho krásného města Prahy v tom, že i hlavní město České republiky by se klidně mohlo stát hostitelem OH – avšak letních – a bylo by jistě úspěšnější než Turín. Však představa sportovců, kteří by bydleli ve Štěrboholech a každý den by byli nuceni přepravovat se přes Průmyslovou, kde půlhodinová kolona aut je ještě to nejlepší, co vás mohlo potkat, je dost odstrašující a doufejme, že zástupcům naší pěkné Prahy konečně někdo otevře oči. Ale zpátky k Olympijským hrám 2006. Nechme organizační stránku někde hodně stranou a věnujme se tomu hlavnímu – tj. výkonům sportovců.\nPoměrně často bylo možné v posledních dnech slyšet výkřiky typu: „Neumannová super, ale co proboha ti „hokejisti“ bláznili? A co ten Valenta? Dosednout na zadek umím i já. No a o Jandovi už vůbec nemluvím...“ Paradoxem je, že takovéto řeči byly slyšet většinou z úst pupkatého „chlapíka“ naloženého v hospodě, jehož jediným sportem je zdvihání půllitru piva k ústům a noční „slalomová chůze“ domů.\nKdyž se to tak vezme, olympiáda je vlastně velmi stresující událost. A to nejen pro sportovce. Ti se chudáci bůhví jak dlouho připravují na tento sportovní svátek konající se jedenkrát za čtyři roky. Pilně trénují, odepírají si spoustu věcí, dost často všechny své cíle směřují právě k získání oné lesklé věci. Pak konečně přijde jejich den D, závod, na který jdou připraveni podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Stačí ale pouhých pár vteřin a jejich sen se rozplyne. To, o co se tak usilovně čtyři roky snažili, je nenávratně pryč. A jediné, co se ozývá ze sportovcovy vlasti: „Jé ten to zkazil. To zase žádná medaile nebude.“ Jakoby si ti „milí“ lidé, kteří mají takovéto řeči, mysleli, že to ten sportovec zkazil snad naschvál!\nExistuje však ještě jedna skupina lidí a to skálopevní fanoušci, kteří své idoly obdivují a stojí za nimi v dobrém i ve zlém. I, a dost možná právě, pro ně je olympiáda svátkem sportu... a stresu. Ti nejvíce oddaní jedou podpořit své favority přímo na místo. Právě v Turíně bylo vidět, jak moc oddané fanoušky mají čeští sportovci. Kolik našich vlajek vlálo při závodech Kateřiny Neumannové snad nelze ani spočítat. Ta hrdost, když závodnice s číslem 2 dobíhala svůj poslední závod na olympijských hrách. To mrazení v zádech. V takovýchto chvílích je člověk rád vlastencem.\nOtvírat si ústa na české hokejisty, kteří skončili „jen“ třetí, je nestoudná hloupost. Podali výkon, na který stačili a buďme spokojeni.\nOlympijské hry v Turíně 2006 jsou za námi. Nebyly to sice ty nejkrásnější ani nejúspěšnější hry, ale určitě stály za to.", "original_file": "pr3ekoulluc_01_1"}
{"text": "29. března 2007\nLucie Malá, 2.C\n2. písemná slohová práce\ntéma: Město\n(Umělecký popis)\n\nSTARÝ DŮM\nPřevalím se na druhý bok. Peřina se sveze na stranu a studený vzduch zaútočí na má obnažená záda. Zašmátrám po ní a znovu se pečlivě zachumlám. Jen ještě neotevírat oči, ještě si chvíli užít to slepé teplo co mne    obklopuje. Kdosi v domě otevře vodovodní kohoutek. Zasyčí to a již se voda jako o překot žene ven z rezavějícího potrubí staré budovy, rovnou do pasti v podobě sklenice či hrnku. Pak je zastaven ten zběsilý závod a jen občas cinkne vodní kapka o plechový dřez a sveze se pomalu dolů, do odpadu a stoky. Znám tenhle koloběh ze školního plakátu, za nějakou dobu se opět dočká a zase bude netrpělivě přešlapovat a čekat na ten syčící zvuk otevíraného kohoutku, který je pro ni jako startovní výstřel. Z přemýšlení o nekonečné pouti vody mě vytrhne cinkot tramvaje přejíždějící křižovatku. Celý náš starý dům se otřásá v základech, sklenice v policích se rozvibrují a vydávají tak vysoký tón, že jej nejde zaslechnout. Ranní tramvaj, ta plechová příšera ze sci-fi románů, rozváží rozespalé lidi z práce a do práce tak jako každý den. Snad je to pro ni podobná trať jako pro vodu, vždy natěšená na další výjezd. To už ale zazní poslední zadrnčení a sklenice v policích se zklidňují. Jen pavučina obalená jemným prachem, co visí za stropu, se ještě chvěje. Docela určitě. Tak, jako každý den, když projíždí ranní tramvaj naší ulicí, přesně v 5:55. tenhle malý poznatek znamená, že mám rovných pět minut, než zazvoní můj úhlavní nepřítel, plastový pekelný stroj, na jehož ciferníku jakýsi šílenec nakreslil rozesmátý obličej. Pět minut tichých vzdechů starého domu, povzbuzených tmou pod víčky. Teď na chodbě cvakl vypínač, ozývá se cinkot klíčů, rachtání zamykaných dveří a klapot podpatků mířících ze schodů. Sousedka. Jen ještě neotevírej oči, říkám si pro sebe a přitáhnu si peřinu ještě těsněji pod bradu. Najednou se domem ozve zvuk připomínající ránu z děla. Leknutím se posadím na posteli a doširoka otevřeným očima pozoruji skříň. A teď se ten zvuk ozval znovu. Ale ne, vždyť to je sousedův pes, to stvoření vzrůstem připomínající spíše tele. Štěká a dobývá se ven z bytu. Až když se mi uleví, že nejde o atomový útok, uvědomím si, že jsem otevřela oči a vylezla z postele. A v tu chvíli se do mého vzteklého brumlání ozve zběsilý cinkot budíku. Je čas vstávat...", "original_file": "pr2ctmallen_02_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nBarbora Houdková 12. ledna 2006\n2. C\n\nAbeceda dnešní společnosti (úvaha)\nKalamita (Volný stylový útvar)\nProbouzím se, je neděle ráno (Volný stylový útvar)\nDějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí (úvaha)\n\n Osnova:\n I. Úvod - Rutina\n II. Stať - a) Sníh e) Škola\n - b) Zpoždění\n - c) Řidič\n - d) Otřesný zážitek\nIII. Závěr – Krásná, teplá postel\n\nKalamita\n\nV úterý 3. ledna jsem musela opět stávat do školy. Budík mi pravidelně, 5 dní v týdnu, zvoní v 5:40. Normálně se budím bez problémů, ale teď po prázdninách mi přišlo, že je to nejtěžší věc na světě. Nechávám tedy za sebou svou teplou postel prázdnou a jdu se nasnídat. Všechno, co ráno dělám, je už zaběhlá rutina. Prvně postavím vodu na čaj, udělám si snídani a tak dále. Mám to vše už zautomatizované.\nBěhem necelé hodiny odcházím z domu a nestačím se divit. Všude okolo mě je sníh. Spousta sněhu. Pro mě to znamenalo jediné, protože bydlíme až za Třeboní, tak silnici k nám prohrnují až jako poslední. Asi 800 m jsem tedy šla, nebo se spíš brodila, až po kolena ve sněhu. Podstatně to zpomalilo mojí cestu na autobusovou zastávku. Už jsem se loučila s tím, že bych mohla stihnout autobus.\nPo namáhavé cestě na zastávku, jsem zjistila, že všichni, co jezdí tímto ranním spojem, tam čekají. Byla to pro mě úleva, myslela jsem si, že autobus každou chvíli přijede. Ach, jak hluboce jsem se mýlila. Nakonec jsem tam musela čekat 50 minut. Mezitím sníh, který mi zůstal na kalhotách a botách roztál a mě byla „pekelná“ zima.\nO našem řidiči kolují “zvěsti“, že byste nenašli pomalejšího “šoféra“. Bohužel tyto “zvěsti“ jsou pravdivé. Měl velké zpoždění a byl nerudný, dokonce mi řekl, že mě nevezme, protože prý nemá drobné na vrácení. Zvláštní bylo, že poté co ho jen starší pán poněkud ostřeji napomenul, že už tu čekáme hodinu a že by se tedy měl postarat o to, aby měl na vrácení, se najednou peníze našly a já si mohla koupit lístek. Sedla jsem si na první sedadla hned u dveří. Takže jsem viděla, jakou rychlostí náš pán řidič jel. Za celou cestu nepřekročil limit 50 km/h.\nNejvíc si však z celého dne budu pamatovat horor, který se stal v Lišové. Tam, těsně před zastávkou policisté odklonili dopravu a mi jsme se museli na chvíli zastavit. Přímo vedle autobusu a místa, kde jsem seděla, ležela mrtvá žena. Měla přes sebe přehozenou černou plachtu, ale protože foukal vítr tak se nadzvedávala. Až odpoledne jsem se dozvěděla, že ta žena ráno chvátala do práce a srazilo jí auto, které dostalo smyk.\nPo příjezdu do Budějovic jsem spěchala na autobusové nádraží, abych si vyzvedla potvrzení o zpoždění. Ve frontě jsem čekala ještě dalších 10 minut. V to, že bych mohla stihnout první vyučovací hodinu, jsem už ani nedoufala. Do školy jsem dorazila o přestávce po první hodině. Zjistila jsem, že nejsem jediná, kdo nedorazil.\nCelý den pak proběhl naprosto normálně. Až na to, že jsem se pořádně nachladla a celý zbytek týdne jsem proležela v horečkách v mé krásné, teplé postely.", "original_file": "cb2choubar_01_1"}
{"text": "NEHAS, CO TĚ NEPÁLÍ\n\nOsnova:\n\nÚvod: “čumilové“ – kdo jsou\n\nStať: 1) ukradená kabelka\n\n2) pronásledování\n\n3) dopadení\n\n4) odměna\n\nZávěr: ztracené věci\n\nHádejte, kdo je většinou první, mnohem dříve než dorazí povolaní zasahující jako muži zákona – páni policisté, záchranáři či hasiči tam, kde se něco děje? Odpověď je jednoduchá. Lidé, prostí občané. Prostí “čumilové“. Jinak to říci nejde. Okukují, neví, kam se “vrtnout“, aby co nejlépe viděli, a měli tak dobrý přehled o dění. To vše asi jen proto, aby pak mohli večer u televizních novin předbíhat slova Lucie Borhyové či Pavla Zuny a doplňovat jejich zprávy svými komentáři aneb já tam byl. Viděli, slyšeli, ale jak se říká – skutek utek. Připadají mi, spíš než jako pozorovatelé, jako lační supi, kteří se slétnou ke kořisti.\n\nJednou jsem se s nimi setkala osobně. Už se schylovalo k večeru a já si to vykračovala Prahou, když tu vidím, jak se nějaký muž sápe po kabelce staré paní a dává se s ní na úprk. (pozn. autora: ne se stařenkou, ale s kabelkou – aby nedošlo k omylu)\n\nV tu chvíli se ve mně probudila myšlenka hrdinství a touze po spravedlnosti. Vzpomněla jsem si na Walker Texas Ranger a Laru Croft, čímž jsem se rázem proměnila v neohroženého superhrdinu. Tryskem jsem se vydala za zlodějem. Pronásleduji ho od Palackého náměstí přes nábřeží až k Mánesu, kde “okounějící“ dav nereaguje na mé výkřiky: „Chyťte zloděje!“, a div omylem nepodrazí nohy mně místo prchajícímu lumpovi.\n\nKdyž zlodějíček za sebou uslyší můj zběsilý dupot a na zádech ucítí můj zrychlený dech, zbaběle odhazuje svůj lup a ztrácí se mi v turistické skupině cizinců na Karlově mostě. Mimo jiné také vypadal na cizince. Pravděpodobně z východu.\n\nVracím se stejnou cestou zpět, kde potkávám onu belhající se okradenou stařenku, která mě div nepřetáhne holí, v domnění, že já jsem ten zlosyn, neb špatně vidí. Záhy mi dává 20 kč nálezné a se slovy, ať si prý koupím něco dobrého, odchází. Poté, co jsem rozpačitě přijala odměnu, přemýšlím, proč chtěl zloděj okrást právě tuto babičku, daleko za hranicí důchodového věku, která mohla mít v peněžence tak nanejvýš 100 kč. Teď už 80 kč. Připadám si, jako bych jí okradla já.\n\nS pocitem, že jsem přeci jen udělala dobrý skutek a postavila jsem se o metr vyššímu, ale o deset metrů pomalejšímu chlapovi, se vracím domů. Marně hledám klíče. Marně hledám dokonce i peněženku. Musely mi cestou vypadnout. Ještě že mám alespoň tu “dvacku“.\n\nNaši mi vždycky říkali: „Jen nehas, co tě nepálí, a nikdy nebojuj sama. Ale mě to právě “pálilo“ už z hlediska lidské solidarity. Byla jsem ale bohužel jediná.", "original_file": "pr3csacand_02_1"}
{"text": "Postava je mužského pohlaví a tlustšího vzhledu. Zaujímá neobvyklý prohlý postoj. Má oválný komický obličej, světlé vlasy a nevýrazné rty. Má prohlé záda a širší boky. Pravou paži má dolů a levou paži má zvednutou v lokti do výše prs. Prsty jsou na pravé ruce schované v dlani a na levé má ukazováček vzpřímený, ostatní prsty má dolů směrem k zápěstí. Postava stojí bokem k nám na neobyčejně velkých chodidlech.", "original_file": "js6kvabar_1"}
{"text": "1. slohová práce školní\n\n\t\t\t\t\t\t\t\t\t\t6. ledna 2004\n\nTémata:\n1) Ptáš se, jak se mi tu líbí (dopis)\n2) Představ si, co se mi stalo ...(dopis)\n3) Píšu Vám ... (dopis někomu, s nimž jsem se setkala, nebo se ostýchám hovořit)\n\n\nPředstav si, co se mi stalo... (dopis)\n\nAhoj Jano.\n\nV létě na táboře jsme se s celou družinou vydali na neznámou výpravu podél šumavského údolí na vzdálený kopec.\nPotřebovali jsme mapu, protože cesta nevedla po vyznačených ztezkách. Eva se podívala do mapy a hlásí: „Budeme muset přejít říčku, ale měla by tam být lávka.“ Šli jsme pořád podle mapy až k potoku. Katka křičí na Evu: „Kde je ta lávka?“ Tentokrát mapu přebírá Martina. Měla být tři sta metrů proti proudu. Ani po čtyřech stech metrech jsme lávku nenašli. Eva prohlásila: „Lávka je stržena letošními povodněmi.“ Všichni pohlédli na říčku. „Vrátíme se?“, ptá se Katka. „Ne!“ odpovíme jednohlasně. Nikdo si nedokázal představit, jak potok přejdeme, ale vrátit jsme se nechtěli. Musíme něco vymyslet.\nNajednou slyšíme Martinu, jak volá: „Pojďte se na něco podívat.“ Martina našla vyvrácenou olši, která ležela přes vodu. Ale jak po tak úzké kládě přejdeme? „Máme přece lano,“ navrhuje Martina. Všem už to bylo jasné. Lano uvážeme k blízkému stromu, ale je potřeba ho uvázat na druhé straně. Katka má nápad. Přenese lano po kmeni a přiváže ho na protějším břehu kolem staré borovice. Všichni uznali, že Katka je z nás nejstatečnější. Opatrně našlapuje na padlý kmen. Nervózně sledujeme Katčiny kroky.\nV prostředku se kláda pod její nohou značně prohýbá. Ještě pár krůčků, než bude za vodou. A je to. Už je na druhé straně. Pečlivě uvazuje lano a my jej na naší straně ještě napínáme. Ale kdo teď? Je řada na Martině. Bez větších potíží přechází díky lanovému zábradlí kládu. Nakonec všichni přešli. Poslední zůstala Eva. Musí odvázat lano a přejít bez jeho pomoci na druhou stranu. Odváže lano a nastupuje na vyvrácenou olši. Pomalu postupuje. Najednou se zdá být nejistá. Vrávorá. Během chvilky však vyrovnává rovnováhu, potom pár kroků a je na druhé straně. Všichni jsme byli za potokem a mohli pokračovat v cestě.\nPřes všechny nesnáze jsme nakonec dosáhli vrcholu. Tento výlet byl velmi dobrodružný, ale už teď se těším na další. Doufám, že příště pojedeš s námi.\n\t\t\t\t\t\t\t\t\tAhoj Bára\n\n\nOsnova: I. Úvod: neznámá výprava\n\t II. Stať: a) náročná cesta\n\t\t b) nesnáze\n\tIII. Závěr: šťastný konec", "original_file": "cb1cmikbar_01_1"}
{"text": "2. kontrolní stylistická kompozice\n(charakteristika)\nV Praze dne 21. 3. 2006\nJan Slifka, II. B\nJak vidím sám sebe\nOsnova:\n1) Úvod: Kdo jsem\n2) Stať: a) Můj vzhled\nb) Některé moje špatné i dobré vlastnosti\nc) Můj koníček sbírání motýlů\nd) Já a počítače\ne) Jak se mi daří v Sokole\nf) Stolní tenis\ng) Škola\n3) Závěr: Co bych měl hlavně změnit\n\nJmenuji se Jan Slifka a je mi třináct let. Bydlím v Praze, kde jsem se narodil.\nMám vysokou postavu, měřím asi 170cm. Zrovna štíhlý sice nejsem, ale tlustý také ne. Mé vlasy jsou velmi tmavé a mívám je nakrátko ostříhané. Pod tmavým hustým obočím mám zelené oči. Jsou pod brýlemi, které nosím od čtvrté třídy. Můj nos není ani malý ani velký. Zuby jsem měl křivé, a tak jsem musel dostat rovnátka. Nejsou bílé, ale s nádechem do žluté barvy.\nMezi moje špatné vlastnosti patří to, že nejsem ochotný. Hlavně doma, když mám něco udělat, tak to není hned. Ale když někdo potřebuje vědět, jaký jsme měli domácí úkol, tak mu to řeknu hned. Někdy bývám upovídaný, ale to záleží na tom, jakou mám náladu. Tím nechci říct, že jsem náladový.\nPřed dvěma lety jsem začal sbírat motýly. Tento koníček v zimě moc nejde, tak jsem sám zkoušel některé druhy motýlů vypěstovat. Dopadlo to dobře. Ale vypěstovaného motýla mi bylo hodně líto, když jsem ho zabíjel. Samozřejmě mi je trochu líto i motýlů chycených, ale motýl, kterého jsem si vypěstoval mi byl bližší než obyčejný. Tento koníček vyžaduje také trpělivost a fyzickou zdatnost na lovu. Potom, při preparaci motýla vyžaduje pečlivost a přesnost. Řekl bych, že to vše docela zvládám.\nZajímám se i o počítače. Hlavně o programování. Nejprve jsem začal programovat internetové stránky, ale až od prosince loňského roku je mám na internetu. Řekl bych, že v tomto směru jsem docela puntíčkářský a kladu důraz na každý detail. Od konce loňských prázdnin jsem se začal zajímat o programování her. Už v září vznikla moje první, i když jednoduchá, hra. O nějaký čas později jsem se začal zajímat o programovací jazyk Python. I v něm jsem naprogramoval několik jednoduchých aplikací.\nLetos už třetím rokem chodím do Sokola. Velmi mě to tam baví a určitě jsem se tam mnohem zlepšil. Na závodech jsem sice nebyl, ale to mi nevadí. Jinak jsem vystupoval na dvou akademiích.\nV září jsem začal chodit na stolní tenis. Tento sport mě hodně baví, ale bohužel máme špatného trenéra, který se nám vůbec nevěnuje. To mě mrzí, protože bych se chtěl něco naučit a zde nemám tu možnost.\nVe škole mi to docela jde. Baví mě matematika a fyzika. Vůbec mě nebaví chemie, ale jde mi dobře.\nAsi bych měl být ochotnější, protože by to ostatním mohlo pomoci. A tak se o to budu snažit.", "original_file": "ces2bslijan_1"}
{"text": "Rychtaříková, Nikol, V. C, 07/08\n\n8. října\n\n<obrázek č. 1: Tři chlapci bruslí na silnici.>\n<obrázek č. 2: Jednoho z nich srazí auto.>\n<obrázek č. 3: Chlapec je zraněn.>\n<obrázek č. 4: Jeho kamarád běží pro pomoc.>\n<obrázek č. 5: Jeho kamarád telefonuje z telefonní budky.>\n<obrázek č. 6: Záchranáři odnáší zraněného chlapce, doprovází je jeho kamarád.>\n\nOsnova:\n1. Vyjížďka\n2. Srážka\n3. Úraz a bolest\n4. Jede volat pomoc\n5. Volá záchrannou službu\n6. Nesou ho do nemocnice\n\nSrážka <nadpis je vyzdoben>\nJednou v sobotu ráno si kluci vyjeli na vyjížďku, David a Jakub na bruslích a Dan na skate-boardu.\nJedou po silnici a Davida najednou srazý auto, kluci se ho ptají jestli ho nic nebolí a David říká, že ho strašně bolí nohy.\nJakub co nejrychleji může jede volat pomoc.\nPřijede k telefoní budce a volá záchrannou službu.\nPak když přijede sanitka naloží Davida a vezou ho do nemocnice.", "original_file": "bu5crycnik_1"}
{"text": "I. 1. Prázdniny na Ukrajině.\n\n2. Seznámení s „vodgou.“\n\nII. 1. Přípitky.\n\n2. Odjezd k jezeru.\n\n3. Šestnáct krabic.\n\n4. Ruská pohraniční policie.\n\n5. Zapomněli jsme.\n\n6. Auto na vodku.\n\nIII. 1. Na zdarovje!\n\nVodga\n\nKdyž mi Voloďa řekl, že na prázdniny můžeme jet k jeho strýci na Ukrajinu na ryby, ani jsem tomu nechtěl věřit. Jist jsem si byl, až když jsme seděli ve starém Tupolevu a letěli směrem na východ. Cestou jsem raději spal, protože koukat na klepající se křídlo a kouřící motor bylo opravdu nad moje síly. Vzbudila mě až strašná rána, myslel jsem, že jsme se zřítili, ale naštěstí to bylo pouze jedno z pilotových „měkčích“ přistání, jak mě potom Voloďa poučil.\n\nNa malém letišťátku, které nemělo ani terminál a snad pamatovalo i Stalinovu dobu, na nás již čekal Voloďův strýc Lopat. Seděl ve stařičkém Wrangleru a už z dálky na svého nejzamilovanějšího synovce mával a zdravil ho podivnými slovy, snad ukrajinskými, kterým jsem samozřejmě nerozuměl. Hned u džípu nás čekal přivítací přípitek. „Vodga“ zaznělo jen z úst Lopata. Koutkem oka jsem viděl, jak to do sebe hází, a jelikož jsem se nechtěl nechat zahanbit, udělal jsem to samé. Kupodivu mi „vodga“ zachutnala, takže následoval hned druhý a poté i třetí panák.\n\nCesta k Lopatovu domu uběhla proti očekávání docela rychle, v okamžiku, kdy v lahvi nezbylo nic, stáli jsme před obrovským domem. Z přivítání se členy rodiny jsem toho moc neměl, vše se mi zdálo tak trochu zahaleno mlhou. Ale ani ostatní se s formalitami moc nenamáhali, a jelikož byl už večer, servírovala se večeře. Voloďa mi řekl, že zrovna jíme možná posledního ukrajinského medvěda, nevěřil jsem mu, ale přesto jsem si podle chuti toto maso nedokázal zařadit. Večer přijeli z internátní školy ve městě Lopatovi dva synové Vasilij a Ivan. Protože byli oba moji vrstevníci a byli ze stejného těsta jako Lopata, táhly se večer i noc ve znamení česko-ukrajinských spřátelovacích přípitků. Šli jsme spát až s rozbřeskem.\n\nDruhý den nás vzbudili už v šest (večer), ale přestojsem se cítil poměrně unaven. Všichni jsme si sbalili pár nejpotřeb{n}<in>ějších věcí. Mělo následovat čtyřdenní nerušené táboření a rybaření nahoře u jezera Jiskra. Ještě než jsme posnídali, přišel se Ivan zeptat, kolik vodgky má s sebou vzít. Voloďa počítal: „Čtyři chlapi na čtyři dny, to znamená 16“. Venku už na nás čekal Lopatův Wrangler i s přívěsem, v němž pravděpodobně bylo všechno potřebné pro táboření i rybaření. Za volant se posadil Vasilij, a ještě než jsme vyjeli, připili jsme si na dobrou cestu i zábavu.\n\nNa místo jsem dorazili těsně před setměním, a tak bylo nutno rychle rozbít tábor. Vasilij a Ivan stavěli stany a já a Voloďa jsme vykládali příves. Když jsme ho otevřeli, nemohl jsem uvěřit svým očím. Byl plný jakýchsi krabic, na kterých se hrdě třpytil nápis CTOЛИЧHAЯ BOДKA. Vyložili jsme první a uvnitř bylo šest láhví s bezbarvým obsahem. Vyndali jsme i ostatní a bylo jich 16. Voloďa si plácl rukou do čela a řekl: „Já myslel šestnáct láhví, ne šestnáct krabic!“ Vodku jsme uložili do nedaleké polorozbořené kůlničky a odebrali jsme se na pláž, kde byl tábor. Už se stmívalo, a tak jsme pouze rozdělali oheň a prožili podobnou noc, jako byla ta minulá.\n\nS Voloďou jsme vstali brzo a šli nasbírat dříví. Dostali jsme se až na asfaltovou cestu, kde stálo podivné auto. Na bočních dveřích stál podivný nápis v azbuce, kterému jsem nerozuměl. Voloďa se na něj zahleděl a zaraženě zašeptal: „Vole, to je ruská pohraniční policie“. Rychle jsme se otočili a běželi nazpátek k táboru. Včera<in> noci jsme museli překročit hranici a dostat se až do Ruska, a jak sem věděl od Lopata, ruští pohraničníci jsou nesmlouvaví. Ivan a Vasilij už také byli vzhůru, a tak po krátkém vysvětlování a balení, nabraly události rychlý spád. Vše jsme zmuchlali a naházeli do přívěsu a rychle odjeli směrem domů.\n\nDoma, tedy u Lopata, jsme celí šťastní, že jsme uniklyi problémům, vše vybalili a složili, a v tom Vasilijovi došlo, že vodku, to nejdůležitější, jsme tam zapomněli. „Musíme se pro ni vrátit,“ řekl. Ani nečekal na odpověď a už sedal do džípu. Na nás se koukl tak, že nám hned bylo jasné, co musíme udělat. Vydali jsme se tedy nazpět.\n\nVše šlo kupodivu hladce, dojeli jsme na místo, nikdo nikde nebyl, a tak jsme otevřeli přívěs a udělali lidského hada, aby šlo nakládání rychleji od ruky. Jakmile jsme naložili poslední krabici, už jich bylo jen patnáct, ozvaly se výstřely. Ohlédli jsme se a viděli, že si k nám porostem klestí cestu ruský pohraniční džíp. Rusové stříleli do vzduchu a křičeli: „Stojťe, sviňjari, kontrabandisty vodky, stojťe!!“ Bylyi však dost daleko, a tak jsme bleskurychle naskákali do džípu. Motor však ne a ne naskočit. „Nemáme benzín, nemáme benzín, zapomněl sem nečepovat, lijte tam vodku, ať nás nechytí!“ křičel Vasilij, ale Ivan mu hned oponoval. „To přece nejde, vždyť je to VODKA! a navíc to na ni stejně nepojede!“ „Chceš vodku, nebo bejt mrtvej, tohle jezdí na všechno, co hoří“. A tak jsme vytahovali jednu flašku za druhou a šest jich vylili do nádrže. Motor naskočil a džíp se rozjel. Rusové už byli hned za námi, a tak nastala zběsilá honička po lese. Ruský řidič byl naštěstí pravděpodobně amatér, a tak jsme se jim rychle vzdálili. Museli jsme pořád přiléívat vodku do nádrže, autu asi také zachutnala.\n\nNež jsme se dostali na ukrajinské území, byla polovina vodky pryč, a než jsme dojeli k pumpě, zbyla nám jedna láhev. Byli jsme však živí. Zatímco stařičký zaměstnanec pumpy čepoval benzín do nádrže, vzal jsem poslední láhev, otevřel ji a řekl: Tak na tohle nezapomenu do konce života. Na zdarovje!“", "original_file": "pr4avtrnjir_1"}
{"text": "Borovec, Jiří, Gymnázium J. Seiferta\n\nŽádost o příspěvek na maturitní ples\n\nV Praze den 4. dubna 2006\n\n\nVážený pane Prokope,\nChci vám tímto poděkovat za finanční příspěvek na maturitní ples gymnázia Jaroslava Seiferta, který se konal 30. února 2006.\n\nMaturitní ples sklidil veliký obdiv. Byl už čtrnáctý v řadě a jistě patřil mezi ty nejpovedenější. Musím zdůraznit, že jste na tom měl velikou zásluhu. Díky vaší finanční pomoci jsme si mohli dovolit uspořádat ples v příjemném prostředí Obecního domu na Smíchově.\n\nZároveň vás chci požádat o případný příspěvek na maturitní ples příštího roku.\n\nDěkuji vám a zdravím vám\n\n\n\nJiří Borovec", "original_file": "js1borjir_1"}
{"text": "Martin Fridrich\nTřída: VIII. B\nDatum: 4. 11. 2009\n1. slohová práce – charakteristika literárního hrdiny\nMirek Dušín\nNení to tak dávno, co si Mirek vyšel vzhůru nad město na své oblíbené místo a usedl na zítku vysoko položeného zákoutí s výhledem na nedozírné moře prejzových střech, starých domů, věží i dvorů mezi nimi. Mirek přemýšlel, že by si založil vlastní klub.\nMirek byl jeden s nejušlechtilejších chlapců, kteří kdy žili. Byl přímý a bezelstný, ohleduplný a přátelský, dvorný k děvčatům.\nNajednou potkal ve městě Jarku Metelku. Jarka byl klidný a ukázněný. Byl o něco mladší než Mirek. Mirek Jarku zachránil ze surových rukou Černých jezdců. Mirek a Jarka hledali dále své kamarády. Procházeli se po městě a najednou potkali u sebejdoucí Rychlonožku, Červenáčka a Jindru Hojera. Rychlonožka byl velký vtipálek, legračník a zmatkař. Červenáček byl roven s Rychlonožkou ale byl rozhodně menší zmatkař než Rychlonožka. A Jindra Horej, tak ten měl vždy vlasy ulízané, jako kdyby si dal na hlavu kilo gelu. Ale jinak byl statečný než všichni ostatní.\nVšech těchto pět hochů si založily vlastní klubovnu Rychlých šípů. Rychlé šípy vždy pomáhali ostatním lidem kolem sebe, když měli nějaký problém. Rychlé šípy ale hlavně bojovali proti Černým jezdcům.\nČerných jezdců bylo rozhodně víc než Rychlých šípů. Jezdců bylo dvacettři a šípů jen pět. Ale i přesto šípy vždy vyhrávali.", "original_file": "kl8bfrimar_1"}
{"text": "Petra Hoffmannová\n4. 11. 2003\n\n1. písemná práce\nVZPOMÍNKA\n(vypravování)\n\nosnova: úvod:\n\nNedávno jsem jela v metru. Jela jsem s bratrem podívat se do centra.\nNaproti nám seděl mladý muž s malou holčičkou. Mladík byl menšího vzrůstu, měl dlouhé vlasy stažené do culíku. Vedle něho seděla holčička, měla na hlavě čepici s velkou bambulí. Bylo jí asi osm let. Moje první domněnka byla, že je tatínek s dcerkou.\nJak metro projíždělo stanice tatínek si s holčičkou hrál. Lechtal jí, tahal jí za čepici a smáli se. Byla to taková hezká rodinná idylka.\nNajednou se zvedl starší pán a zamířil k nim. Přistoupil k mladému muži a něco říkal. Neslyšela jsem, protože metro hučelo. Obličej pána prozrazoval, že se mu něco nezdá. Jeho obličej byl celý rudý a zdál se rozzuřený.\nMetro zastavilo a po celém vagóně se ozvalo: „Ty pedofile, nešahej na ní.“ Mladík se něčím bránil. Mluvil tiše, ale bylo vidět, že je rozrušený. Nechápala jsem, o co se jedná. Celou dobu jsem je pozorovala, ale vůbec ničeho jsem si nevšimla. Myslela jsem, že pán je opilý, ale nic tomu neodpovídalo.\nRozpoutala se hádka. Pán byl agresivní. Při výměně názorů do mladíka strkal, vyhrožoval, že zavolá policii. Byl rozčilený čím dál víc. Možná ho rozčiloval postoj tatínka. Ten totiž zaujal neutrální postoj. Říkal: „Jen zavolejte policii.“ A vše mu odkýval. Z rozhovoru vyplynulo, že mladík není otec, ale pouze ošetřovatel holčičky.\nV metru se ozvalo: „Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají.“ To se ovšem nezdálo pánovi. Stál mezi dveřmi a roztahoval je, aby se nezavřely. Nutil mladíka, aby vystoupil a počkají na policii. Ten nechápal důvod, proč by mě vystupovat. Starší pán ho tahal za culík ven ze dveří. Mladému muži už to bylo trapné. Vzal holčičku za ruku a chtěli vyjít z vagónu. „Tu holku tady nech,“ řekl pán. Proč by jí tam měl nechávat? Přece nemůže nechat malou slečnu samotnou v metru.\n\nV tu chvíli přišel řidič metra. Přišel se podívat, jaký je problém s dveřma. Nastalo vysvětlování. Rozhodlo se, že muž s dívkou vystoupí, ale s nimi i cestující tohoto vagónu a počká se na policii. Řidič odešel a podzemní vlak jel v klidu dál.\nPřivolaná policie se ukázala během chvíle. Vyslýchali cestující. Nikdo z cestujících si ničeho nevšiml. Všichni viděli, jak si mladík hraje s holčičkou, ale nikdo nepozřel nic neobvyklého. Bohužel, žádný cestující nemohl říct, že by muž holčičku neošahavál.\nDocela rád bych věděla, jak to vše dopadlo. Myslím si, že nikdo nebyl potrestán. Akorát všichni cestující měli o neobvyklý zážitek navíc.", "original_file": "pr1chofpet_01_1"}
{"text": "Šestapadesátka\n\nJeden z nejhezčích příběhů se nazývá Šestapadesátka.\nZačíná to tak, že jeden prádelník povídá svému orientálními příteli smutný příběh, který se mu nedávno stal.\nKaždou sobotu prádelníkovi dováženo prádlo od jednoho mladíka, který však nikdy nepřijde osobně. Vždy s prádlem posílal někoho jiného! Prádelník ho ze začátku neměl rád, ale když zjistil, že začíná být jeho stálí zákazník, oblíbil si ho, začal s ním žít jeho život a přidělil mu i vlastní číslo šestapadesát.\nPodle prádla si domýšlel co dělá. Domyslel si všechno. Že ---, kdy se zamiloval. a také, kdy ho žena opustila.\nTakle to šlo měsíc co měsíc. Jednou však prádlo tři soboty po sobě nepřišlo. Přišlo až po třetí sobotě velký balík prádla. Prádelníkovi to přišlo divné a když si to prádlo prohlížel našel košili potřísněnou krví a malou --- na levé části kosile. Myslel si, že se jeho neznámý přítel zastřelil.\nNakonec z toho vyšlo, že jeho neznámí přítel je člověk kterému příběh vyprávěl.\nA já si myslim, že se pravdu prádelník nikdy nedozvěděl, protože by mu to zlomilo srdce", "original_file": "js9mat_01_1"}
{"text": "1.11.2006\nDvořáková Markéta, 2.C\n1. písemná slohová práce\nReferát\nOcet\n\nOsnova\nI. Úvod – ocet ve středověku\nII. 1) Ve staré české kuchyni.\n2) Vinný ocet.\n3) Ocet z trnek.\n4) V dnešní době.\n5) Sladový ocet.\n6) Léčivé účinky.\n7) Balsamiko.\nIII. Závěr – ocet je nepostradatelný.\n\nOcet se vyráběl již ve středověku. Dělal se z různých druhů ovoce, jako jsou jablka, hrušky či fíky, ve staré Babylónii například z datlí, ale i z bukvic. Nejčastěji však byl ocet z méně hodnotného nebo kyselého vína.\nVe staré české kuchyni si lidé vyráběli ocet doma, a to z vína, piva nebo trnek. Návody byly různé. Třeba otruby se zavázaly do uzlíku a ten se vložil do piva. Jindy se do piva daly vařené kroupy a po zakysání se tekutina procedila. Do piva se za účelem výroby octa mohl dávat také syrový hrách, březová kůra, vařené horké kroupy a podobně. Když vznikl ocet, bylo ho třeba odebírat a přilévat znovu pivo, aby nebyl příliš silný a nekazil se. Občas se zase přidával do piva sušený chléb. Nádoba s pivem se pak ucpala látkou a nechala několik dní stát. Potom se chléb vybral, ale pivo muselo stát ještě několik dnů, dokud nevznikl dobrý ocet.\nVinný ocet se připravoval buď z čerstvě vytlačených kyselých hroznů za starého vína, které se v soudku postavilo na slunce. Ocet se však mohl připravit i tak, že se do nevymytého džbánku od octa, ještě silně načichlého, nalilo do poloviny víno a džbán se doplnil převařenou horkou vodou. Když tekutina vystydla, byl z ní dobrý ocet, který se již mohl používat.\nPro přípravu octa z trnek se použily nedozrálé, usušené a v hmoždíři rozetřené trnky rozpuštěné ve víně. Pro ocet z piva a trnek se nedozrálé rozetřené trny musely v pivu svařit. Stará česká kuchyně pamatovala i na to, aby si každý mohl vyrobit ocet třeba i na cestách mimo domov. Upečený ječný chléb se opakovaně namáčel do vína nebo do vinného octa a po posledním vyschnutí se utřel na prach. Když se pak tento prášek přidal do vína nebo do piva, vyrobil se rychle dobrý ocet.\nV dnešní době si také každý může vyrobit svůj ocet. Například bylinkový je velmi jednoduchý a časově nenáročný. Bylinky v něm můžeme libovolně kombinovat a po chuťové stránce nic nepokazíme. Známé octy jsou bazalkové, estragonové, česnekové, či tymiánové. Vybranou bylinku omyjeme a vložíme do připravené láhve, zalijeme octem a uzavřeme. Takto necháme louhovat po dobu dvou týdnů až jednoho měsíce, nejlépe v temnu a chladu. Během této doby láhev několikrát protřepeme. Nakonec ocet přecedíme přes jemné plátno, nalijeme do sklenic a dobře uzavřeme. Domácí bylinkový ocet bychom měli v chladnější místnosti na temném místě.\nZnámý v našich domácnostech, zatím hojně používaný, je sladový ocet, který je vhodný především k nakládání zeleniny. Pro ochucení bylinkami ve však příliš ostrý. Vyrábí se ze syntetické kyseliny octové, umělého barviva, octové tresti, soli a cukru. K výrobě vinného octa se používají červené nebo bílé hrozny a jeho výroba je většinou průmyslová.\nVedle potravinářského využití má třeba ovocný ocet také léčivé účinky. Lze ho použít při pohmožděninách, bolesti svalů a údů, proti kašli, na popáleniny nebo kuří oka a někdo ho využívá i proti nadváze.\nNejkvalitnější, velice oblíbený a také nejdražší je, původně italský, ocet balsamikový. Balsamiko není vyráběn z vína, ale ze šťavy z vylisovaných hroznů Trebbiano, které neprošly procesem kvašení. Tyto sladké šťávy se pomalu zahřívají tak, aby proběhla koncentrace cukru. Vznikne tmavý sirup, který se ukládá do sudů s octovým zákvasem. V těchto sudech, které se vyrábí z kaštanového, jalovcového, morušového, třešňového a jasanového dřeva, pak zraje za přísně kontrolovaných podmínek několik let. všechna tato dřeva dávají octu charakteristické aroma a buket. Během zrání se ocet také vypařuje, houstne a získává koncentrovanou chuť. Na pultech najdeme dva druhy balsamikového octa, bílý a tmavý.\nOcet je zkrátka v dnešní době nepostradatelný a najdeme ho snad v každé kuchyni.", "original_file": "pr2ctdvomar_01_1"}
{"text": "12. ledna 2006\nTereza Pexová 1. B\n1. stylistická kompozice – srovnávací\nPOPIS\nMoje kamarádka\nOsnova\n1) Úvod: Jak se jmenuje moje kamarádka\nPředstavení (věk, jméno…)\n2) Vzhled mé kamarádky. (vlasy, obličej/oči, nos…), oblečení, výška).\n3) Jak se chová moje kamarádka.\n4) Kamarádčiny zájmy\n5) Jaké je naše kamarádství\n\nMOJE KAMARÁDKA VALENTÝNA\nMoje kamarádka se jmenuje Valentýna, ale říkáme ji Val. Je jí 12 let a chodí se mnou do třídy.\nVal je menší postavy. Je hubená a nosí zelené oblečení. Má kratší blonďaté vlasy. Její obličej je trojúhelníkový, se špičatou bradou. Oči má modrošedé a nos má do špičky. Její ústa jsou malá a úzká.\nKdyž jsme spolu není o zábavu nouze. Je vtipná a kamarádská, dobrosrdečná a vždy mi se vším pomůže. Je velmi chytrá a má spoustu kamarádů (včetně mě).\nValentýna je sportovní tip. Baví jí míčové hry. Hraje závodně Volejbal.\nMyslím si, že s Valentýnou budeme kamarádky až do maturity. Máme pevné kamarádství. Doufám, že nám naše kamarádství vydrží až do dospělosti.\n\n<obrázek - dívka>", "original_file": "ces1bpexter_1"}
{"text": "Flechtnerová 1. E\n5. 11.\n\n1. písemná práce\n\nPropast\n(vypravování)\n\nDávno tomu, kdy se z malých, pouhým okem neviditelných částic vody stal člověk, mamut a lov.\nMamuti, obrovští chlupatí sloni schopni přežít i dobu ledovou, k nimž patřil i můj dědeček, se volně pohybovali po lesích společně se svými rodinami a žili šťastně, dokud se z opic nevyvinul člověk, který je všežravý a loví zvěř pro potravu a své další potřeby. Prapradědeček říkával, že lidé by měli na svou stravu více dbát místo vymýšlení ostrých pazourků. Prý nevědí, co je dobré, a že jednou stejně vyhynou. Mýlil se. Zprávy o svých příbuzných moc nemám, ale než mě odvezli sem, do Dvora Králového, slyšel jsem poprvé tento příběh.\nLidská smečka se jednoho dne začala rozrůstat. Opadl z nich strach a bázlivost. Bez jakýchkoli bariér otrhávali plody z lesa. A tak začali pro bobule, lupení a kdejaké kořínky chodit hlouběji a hlouběji. Tam spatřili zvěř, která se po zabití dala také zkonzumovat, proto se obyvatelé nejspíš cítili v ohrožení. Odvážlivci z mého rodu hrdinně odháněli smečky dvounožců, ale nic to proti kamenným útokům nepomohlo. Skryti v jeskyni planovala zvířata válku.\nKaždé ráno, jakmile člověci odešli ze svých obydlí, vybíhali z úkrytu a ničili každý lidský výtvor do té doby, než na to ti, co válku svou smělostí způsobili, přišli. Jistě, že je situace rozčílila. Na obranu zbudovali obrovitou jámu, kam svůj majetek ukryli, celé to pokryli větvemi, aby na první pohled byl spatřen jen zelený prostor.\nMamuti však zradu odhalili. Tato propast sice do dnešní trochu změnila svou fyzickou hodnotu do teoretična, ale „propast“ ve svém hlubším slova smyslu mne od mých ošetřovatelů opravdu dělí. Jiný vzhled, odlišné myšlenky, řeč a různý náhled na život.", "original_file": "pr1eflever_01_1"}
{"text": "5. prosince 2008\nAnna Kotková\nP2\n\n1. písemná slohová práce\nCharakteristika, popis\nTéma: Ja\n\nOsnova: 1)vzpomínky\n2) a) V roce 2058\nb) Nový dům\nc) Ta žena, čili já\nd) Její obličej\n3) Zpět do starých časů\n\nPřed padesáti lety v naší ulici byly tyto domy rozestavěné, seschlé a svrášťelé stromy trčely z poza shnilého rozbouraného plotu. Nikde ani člověka. Cesty rozbité, hrbolaté, betonové a šedé. Stála jsem a koukala, jak se svět ze dne na den mění.\nV roce dvatisícepadesátosm mě to do onoho místa přivedlo zpět. Stavby znázorňovaly gigantická skleněná monstra, hnědozelená porost byl ten tam, namísto něj se všude rozkládala betonová džungle. Lidé ně, že by procházeli ulicí jako dřív, bez rozmyslu, bez cíle, ale chvátali, jako by nebylo zítřka.\nCelá místnost je dokonale prosklená. Zářící slunce svit probouzí z neklidného nočního (nočního) spánku. Na stole stojí aromatická, provoněná, černá káva. Vedle se rozléhá obrovská, nádherná a voňavá snídaně. Všechen interiér je dokonale zařízený. Kolem rostou rozličné květiny, dosahující až po strop. Tato krásná místnost je tak tříčtvrteční, nežli tento celý dům.\nŽena malé postavy, s dlouhými nohami, a krátkým tělem. Celá bronzově opálená, s dlouhými vyšisovanými vlasy od slunce. Ruce potetované od shora až dolu. Obléka se nejprestyžnějšími šaty, sukněmi a oblekami. Používá vybrané parfémy, dovezené z celého světa. Poslouchá vybranou společenskou hudbu.\nMá vrásčitou avšak dokonale zamasko-vanou pleť, jež je osvícena zlatavým paprskem slunce. Jinak je víc než stejná.\nVyšla na ulici, a vzpomínala si: před padesáti lety v naší ulici byly tyto domy rozestavěné...", "original_file": "grp2kotann_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nVendula Konvičková 12. ledna 2006\n2. C\n\nTémata: 1. Abeceda dnešní společnosti (úvaha)\n 2. Kalamita (Volný stylový útvar)\n 3. Probouzím se, je neděle ráno (Volný stylový útvar)\n 4. Dějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí (Úvaha)\n\nKalamita\n\nOsnova : I. Úvod – jak to všechno začalo\n II. Stať: a) odklízení sněhu\n b) co se děje ve městě\n c) kolona aut\nIII. Závěr – jak na kalamitu budeme vzpomínat…\n\nChtěla bych vám vylíčit své zážitky a postřehy z letošní sněhové kalamity. Vše začalo nevinným sněžením o Vánocích. Všichni jsme z toho byli nadšeni. Vánoce trávíme vždy u babičky a dědy na vesnici a zasněžené louky a lesy k této době neodmyslitelně patří. Nic vás tak neokouzlí, jako procházka bílou krajinou, třpitivé vločky sněhu snášející se z nebe…\nZ této krásné sněhové peřiny, pod kterou vše spí dlouhým zimním spánkem, se však po několikadenním sněžení stala pořádná duchna, ve které jsme si se sestrou užívali bohaté sněhové nadílky. Bylo však zapotřebí odklidit sníh z příjezdové cesty. S dědou jsme však vše bez problémů zvládli. To se ovšem nedalo říct o našich technických službách. Pravděpodobně se celý týden nedívaly na zprávy o počasí, a tak jim unikly sněhové vánice a kalamity. Den co den jsem tak slýchala, jak to ti „silničáři“ opět nezvládli, že je to každý rok stejné… Byla jsem zvědavá, jak dorazíme domů.\nDo Českých Budějovic jsme se dostali bez větších problémů. Nechápala jsem, proč většina lidí nezdílí mé sněhové nadšení. Město bylo průjezdné, bez kolon, tak kde je problém? Pak jsem si všimla pohledu lidí, kteří se zoufale dívali na hromady sněhu, jež se staly dočasnou garáží pro jejich čtyřkolé miláčky. Někteří z nich neváhali a běželi pro lopaty. Po vyčerpávající práci si konečně sedli do auta, nastartovali a pokoušeli se rozjet. V cestě jim ovšem stála ta prokletá hromada sněhu, kterou tak pracně z auta odhazovaly. Jeden pán to psychicky nevydržel a začal hromadu zoufale odhrabávat rukama. Jeho utrpení skončilo příjezdem záchranné služby, která vyčerpaného muže odvezla do nemocnice. Toto je však jeden případ z mnoha.\nKalamita začíná působit depresivně na mnohé z nás. V pondělí se ve zprávách dozvídáme, že přívaly sněhu zaskočily „silničáře“ po celé republice. Byla jsem zvědavá, jestli 1. školní den v novém roce bude kopírovat loňský rok, kdy mi cesta do školy trvala celou hodinu. To, co přišlo v úterý ráno, jsem však skutečně nečekala. Z okna jsem viděla, že auta i veřejná městská doprava jezdí velmi opatrně – přesněji řečeno se plouží jako šneček. Rozhodla jsem se vyjít z domu o něco dříve, abych do školy dorazila včas. Když jsem přišla na zastávku, byla jsem zaskočena davem, lidí, který zde čekal na autobus. Postavila jsem se tedy k malému hloučku studentů a vyčkávala a vyčkávala... Před námi se tvořila neuvěřitelná kolona aut. Najednou se však celá kolona rychle posunula vpřed. Vypadalo to velmi nadějně. Náš autobus se k nám přibližoval - pomalu a nejistě. Doufali jsme, že konečně budeme moci nastoupit do vyhřátého autobusu, ale naše nadšení přerušilo auto uprostřed kolony, které se nemohlo rozjet. Nešťastnému majiteli „škodovky“ museli pomoct nervozní řidiči, kteří stáli za ním. Automobil se jim podařilo odtáhnout na nejbližší parkoviště. Nakonec jsme se dočkali. Autobus konečně přijel a my jsme se v pořádku dostali do školy.\nNa tuto sněhovou nadílku budeme vzpomínat jistě každý rok. Bude-li málo sněhu, budeme říkat: „Tenkrát bylo vše pokryté krásnou sněhovou peřinou…“ a nebo naopak „Je to tady znova, další kalamita“ Příroda si s námi pohrává den co den. Nikdy nevíme, co si na nás přichystá. Otázkou je jen jestli si za nějaké kalamity nemůžeme sami…", "original_file": "cb2ckonven_01_1"}
{"text": "1. slohová práce školní\n\n\t\t\t\t\t\t\t\t\t\t16. prosince 2004\n\nTémata:\n1. Ptáš se, jak se mi tu líbí (dopis)\n2. Představ si, co se mi stalo (dopis)\n3. Píšu Vám ... (dopis někomu, s nímž jsem se nesetkal, nebo se ostýchám hovořit)\n\nPtáš se, jak se mi tu líbí (dopis)\n\nZdravím tě Dave\n\nPrávě jsem na dovolené v Thajsku. Je to tady opravdu krásné, ale teplota zde šplhá až na 40ºC ve stínu, což není tak hrozné, protože teplota moře je velice osvěžující. A teď vlastně proč ti píšu. Rád bych vyprávěl, jak jsem se měl.\nProblémy začaly na letišti v Indii, kde nám nějaký ochotný pán pomohl s kufry, že je prostě vzal a šel si svou cestou. Jinak se cesta do Thajska obešla bez potíží. V Bankogu na nás čekal muž s terenním vozem, který nás odvezl 350 kilometrů za Bankog.\nKdyž jsme přijeli na místo byli jsme zcela ohromeni krásou prostředí. Náš hotýlek stál na skále, pod kterou se rozléhalo moře do nekonečna. Se skupinkou kamarádů jsme vkročili do toho úžasného hotýlku. Byl vyzdoben trofejemi našeho hoteliéra. Naštěstí mluvil anglicky, tudíž nebyl žádný problém s domluvou. Uvedl nás do pokojů. Nebyly sice moc luxusní, ale byly pohodlné. V klidu jsme se zabydleli. Všichni se už nemohli dočkat moře, tak jsme se hned po dokončení příprav veceře (měli jsme pár konzerv, protože strach z místní kuchyně byl docela velký) navlékli se do plavek a hurá do moře. Plavání a šnorchlování byl naprosto skvělý požitek. Plni nádherného pocitu jsme se navrátili zpět, navečeřeli se, zahráli karty a šli spát. Probuzení do druhého dne bylo vynikající a tak po snídani a ranní koupeli následoval průzkum okolí.\nVšude rostly palmy a poskakovaly opice. Po ochutnávce banánů byl náš žaludek plný, a proto nebyl důvod vracet se do hotelu na oběd. Návrat byl v osm hodin, poté následovala opět večerní koupel v moři. Plni skvělého pocitu jsme velice rychle usnuli. Takto se to opakovalo čtyři dny. Patý den došly zásoby, a proto bojový plán na den zněl: JÍDLO. Došli jsme do nějaké vesnice, název si už nepamatuji. Po nákupu jídla (radši baleného) následovala prohlídka vesničky. Byla malá a špinavá, tudíž nebyl důvod zde více setrvávat. Vrátili jsme se tedy zpět. V příštích dnech jsme ještě absolvovali dva kursy potápění.\n\t\t\t\tTomáš Kalčík Zatím se měj!\n\nÚvod: Cesta do Bankogu\nStať\nCesta do hotelu\nPrvní dojmy\nPoznávání okolí\nZávěr:\nPočasí přeje, a tak si prodlužujeme pobyt ještě o týden.", "original_file": "cb1ckaltom_01_1"}
{"text": "Rámájana\n\nRámájana je převyprávěný indický epos, který popisuje nelehký život indického hrdiny Rámy.\nKniha je členěna do sedmi částí, které popisují jednotlivé úseky Rámova života.\nJazyk je mírně zastaralý. V textu se objevuje mnoho indických náboženských výrazů, výrazu hodností nebo jednotek míry.\nMísty zveršované pasáže a jazyk, který je v textu použit nás přenášejí do doby, kdy hrdina Ráma bojoval s pomocí opičí armády o svoji ženu Sítu", "original_file": "js9hrykla_01_1"}
{"text": "1. listopadu 2005\nKoulová Lucie, 3.E\n1. písemná práce\nZamyšlení\n(úvaha)\n\nZamyšlení\n(Jak na nás působí technické novinky a jak nám „zlepšují“ život)\n\nTelevize, počítač, internet, mobilní telefon... – to jsou jen některé z telekomunikačních novinek a vymožeností dnešní doby. Dovedete si vůbec představit váš současný život bez těchto „příjemných věciček“? Popravdě já asi ne. Neexistuje snad ani jeden jediný človíček na naší planetě, který by o těchto vynálezech nevěděl. Snad i lidé v malých vískách v Africe, Křováci a Pigmejové o nich musí alespoň něco málo vědět. Někdy se až člověk zamýšlý na tím, jak dřívější generace mohli bez věcí jako mobilní telefon nebo televizor přežít.\nTak třeba ten mobilní telefon. Jen málo kdo ho nemá. Dost lidí na něj „nadává“, ale i přesto ho vlastní. A když se zeptáte: „Pro jakou zapomenutou věc byste se vrátili domů – pro peněženku či telefon?“, většina Čechů vám jednomyslně odpoví: „Pro telefon!“ Dobrá změna - peněženka, dříve symbol „osobní věci“, kterou člověk nechtěl dát z ruky a to ani ne tak kvůli bankovkám, které ji naplňují, ale spíše kvůli zbytku jejího obsahu – fotkám, starým vstupenkám, osobním vzpomínkám... A teď je nahrazena mobilním telefonem. Proč tomu tak je? Tahle malá (a s rostoucími trendy stále se zmenšující) vymoženost je jakési pouto mezi námi a „světem“. Stačí vyťukat pár číslíček a už mluvíte s tím, kým chcete. Přijde vám divné, že jste třeba v ztichlé knihovně a ten druhý uprostřed přírody (tj. na „posvátných“ klidných místech)? Omyl – hold taková už je moderní komunikace. Nese s sebou poměrně dost dobrých a užitečných věcí. Například nestíháte dorazit na schůzku, pošlete zprávu či zavoláte (třeba i z místa, kam by dráty „obyčejného“ telefonu jen těžkou dosáhly) a ten chudák čekající alespoň ví, co se s vámi děje.\nNa japonských trzích se teď usadila „mobilní novinka“ – telefon s kamerou. A k čemu má být prospěšný? Tak například když japonská manželka neví, jakou značku zubní pasty chce zrovna její muž koupit, není nic jednoduššího než vyťukat číslo, spojit se se svým milým a pomocí kamery mu ukázat, jaké všechny značky v obchodě mají a která z nich bude manžílkovi nejvíce vyhovovat. Je libo Colgate či Signal? A nepřijde vám to už přehnané? Takto se snad už za chvíli nebudou bavit jinak než přes kamery. Žádný osobní kontakt. Brr, hrozná představa.\nA co třeba SMS zprávy – dle jednoho průzkumu více jak jedna třetina Čechů už alespoň jedenkrát flirtovala před „SMSky“. V tomto jsou „lidé mobilní generace“ o tolik odlišní než například jejich dědové. Dost věcí se lépe řeší, nemusíte-li mluvit s tím člověkem a dívat se mu do očí. A to je právě jeden z těch dosti velkých mínusů, co s sebou mobilní telefony nesou. Vše radši řešit přes telefon nebo raději přes zprávu. Žádný „živý“ kontakt. Vždyť jenom kolik toho o vás řeknou vaše gesta, pohyby rukou, pohledy očí, váš hlas? A to jen těžko vtěsnáte do jedné krátké zprávičky o stošedesáti znacích. A co teprv emoce. Říká se, že se lidé tímto naučili velmi zkracovat (a to nejen slova) a tím „zkracují“ a okrádají i češtinu a svou slovní zásobu. A obávám se, že já jsem toho živým důkazem. A pak tu máme další technickou „vychytávku“ – televizi. Tato „bednička“ dokáže hýbat lidmi a měnit je i jejich názory. Jak jen se člověk nechá lehce ovlivnit. Nechci tady rozebírat téma reality show. To by samo o sobě vydalo na jednu velkou úvahu. Ale přece jenom něco, když už jsme u těch televizních programů – jaký vliv má podle vás třeba takový animovaný seriál Tom & Jerry na malé děti? Možná si řeknete nevinná zábava. Ale nepřijde vám divné, když Jerry usekne Tomovi sekerou hlavu, která mu ale za několik chvil opět trůní na ramenou a Tom i Jerry se usmívají jako by se nic nestalo? Co chudáci děti? Bude jim to připadat normální třeba až na tolik, že si to sami vyzkouší? No to snad ne. Ale popravdě nesmíme televizi jenom kritizovat. Třeba takoví bratři Grimmové a jejich pohádky jsou mnohokrát děsivější než duo Tom & Jerry.\nCo tedy říci na moderní technologii? Má své plusy i mínusy – jako všechno. Je dost těžké se jí vyhnout. Obdivuji lidi, kteří si dokáží říci: „Ne, mobilní telefon nechci, přežiji i bez něj a o televizi už vůbec ani nemluvím!“ Ale nebyly tato věci vlastně vymyšleny, aby nám pomáhaly a zlepšovaly život? Tak se jim nevyhýbejme.", "original_file": "pr3ekoulluc_02_1"}
{"text": "Elzéard Bouffier\n\nOsnova:\n\n1. pastýř z alpského kraje\n\n2. sázení stromů\n\n3. ušlechtilost myšlenky\n\n4. smrt pastýře\n\nVV alpském kraji, pod kopcem turistům neznámém, žil muž vyjímečného charakteru Elzeard Bouffier. Byl to málomluvný pastýř, žijící osaměle v opraveném domě. Z domácnosti {i z oblečení}<in> bylo patrno, že je to pořádkumilovný a čistotný člověk. Byl div, že v takovém nehostiném kraji žil člověk tak klidný, přátelský a pohostinný jako Elzéard Bouffier.\n\nKaždý den usilovně sbíral, přebíral a sázel žaludy a jeho pracovitost byla vidět každým rokem víc a víc. Byl velmi vytrvalý plnit svůj prostý úkol. Nikdy nepolevil a k dubům vysázel i buky. V naprosté samotě se vyvíjela vyjímečná povaha tohoto muže. Zmněnil raz krajiny a život se zde mohl plně rozvinout.\n\nElzéard Bouffier byl vytrvalý muž který šel za svou myslenkou a důkazem toho byly desetitíisíce vzrostlých buků a dubů, za nimiž musíme vidět houževnatost a ušlechtilost jednoho muže.\n\nTento úctyhodný, nesobecký a obdivuhodný muž zemřel v roce 1947 v domově pro přestárlé ve věku 89 let.", "original_file": "am8ataupav_01_1"}
{"text": "Letní dětský tábor\n\nOsnova:\n\nI. Příjezd\n\nII. 1) Odchod k rybníku\n\n2) Ztracené dítě\n\n3) Návrat do tábora\n\nIII. Nalezené dítě\n\nJsou tři hodiny odpoledne a vedoucí tábora čekají na autobus, který jim má přivézt spoustu dětí, o které se budou následujících čtrnáct dní starat. Už mají dvě hodiny zpoždění. „Tak už přijeli?“ zeptala se Bára, jedna z praktikantek. Milan, hlavní vedoucí, jí odpověděl: „Ne, ale před chvílí mi volala Adéla, že jsou v Tachově, tak by tu mělyi být každou chvílí.“ V tom uslyšeli zvuk motoru a ze v zatáč(ky)ce byl vidět přijíždějící autobus. Začínají dva týdny radosti – starosti. Z dlouho očekávaného dopravního prostředku se vyřítilo asi 60 malých dětí, ne starších dvanácti let. Rozpoutal se zmatený chaos, děti pobíhaly všude okolo, praktikanti museli zařídit odbavení dětských zavazadel a vedoucí se snažili posbírat si děti, které byly zařazeny do jejich oddílu. Všemožné hemžení trvalo asi půl hodiny. Pak se všichni seřadili po oddílech na první táborový nástup. Milan všechny seznámil s pravidly, která budou muset během zdejšího pobytu respektovat. Po nástupu si vedoucí odvedli děti k chatkám a pomohli jim se ubytovat. „Hlavas“ si ještě zavolal praktikanty a říká jim: „Vezměte ty děcka k vodě, je vedro, tak ať se trochu zchladí po té cestě, jo?“\n\nBára i ostatní tedy sbalili děti. Nechali je převléknout se do plavek, poslali pro pití (museli samozřejmě dodržovat pitný režim) a pro pokrývky hlavy (úžeh totiž není nic příjemného). Ještě se čekalo na poslední opozdilce a hromadně vyrazili k nedalekému rybníku. Na místě si oddíly, které vždy tvořilo deset dětí, praktikant a vedoucí, posedaly po skupinkách, vytáhly si ručníky a vedoucí dali pokyn, že všichni musí povinně alespoň po kolena do vody. Děti se s jejich typickým vřískotem a jekotem vrhly do příjemně vlažného rybníku. Dospělí museli bedlivě sledovat, zda nějaké dítě neplave příliš daleko od břehu a od ostatních nebo se snad některé netopí. Za pár minut byl vydán nový povel: „Všichni pojďte zpátky,“ volal vedoucí Zdeněk a mával směrem k rybníku. „Radši si je přepočítejte,“ obrátil se ještě na praktikanty. Všechny děti se vrátily na břeh a seskupily se kolem svých vedoucích, kteří je rychle spočítali. „Já se nemůžu dopočítat!“ povídá Bára a bylo zřetelné, jak se jí pomalu ale jistě zmocňuje panika.\n\nMilan, který nerad hned „plaší“, se pokusil Báru uklidnit: „Prosím tě, hlavně nám tady nedělej scény, někde se objeví, určitě!“ Nechtěl jí hned vyčíst, že měla své děti pozorněji hlídat, když byla už takhle značně vyděšená. „A kdo se ti ztratil?“ zeptala se Báry Adéla, ale to Bára bohužel nevěděla, vždyť si je ještě nemohla za tu chvilinku zapamatovat. Tohle už opravdu nebyla legrace. Snažili se zjistit mezi dětmi, jestli nevědí, který kamárád jim chybí, ale vykulené děti jen kroutily hlavami. Milan však zachoval chladnou hlavu a každého praktikanta poslal hledat maličké hledat jiným směrem. Protože nechtěli strašit děti, vzali vedoucí své oddíly a vymysleli pro ně nějakou zábavnou hru, aby vyplnili čas mezi tím, než se vrátí instruktoři, kteří se rozešli po okolním lese. Po ztraceném dítěti nebylo ani vidu, ani slechu, a za pár dalších okamžiků se zjistilo, že tomu dotyčnému se ztratily i věci, které si vzal na koupání||s||sebou. To znamenalo jediné. Chlapeček si vzal svůj batůžek a někam odešel. Jenže jak se jen mohlo stát, že si toho ani jeden z dospělých nevšiml? První se z lesa vrátila ubrečená Bára: „Nikde jsem ho nenašla. Jsem úplně blbá. Hned první den se mi ztratí dítě! Půjde-li to dál tímhle tempem, tak mi na konci tábora žádné nezbyde.“ Během deseti minut se vrátili i ostatní s nepořízenou. „Tak se po něm asi ještě jednou mrkněte a my se s ostatními vrátíme do tábora a připravíme děti k večeři,“ řekl praktikantům Milan a poslal vedoucí, aby svoje děti uchystali k odchodu<.>\n\nZase nejakou chvilku trvalo, než se všechny děti sbalily. Potom se všichni společně vydali na cestu směrem do tábora. Milan a vlastně i ostatní vychovatelé se jen tiše modlili, aby se postrádané dítě někde našlo. Vracela se s nimi i Bára, která měla hrozné výčitky svědomí, protože si tuto ztrátu kladla za vinu. Praktikanti mezitím hledali, prošli celý les až k poli, podívali se k blízké skále i nedaleké jámě, ale chlapec stále nebyl k nalezení. Strach u všech rostl. Vedoucí odvádějící děti mohli jen doufat a ti, co kluka hledali, se stále nevzdávali. Běhali po lese a volali na dítě, jehož jméno vlastně ani nevěděli. Nikdo se ale neozýval a nenašli ani nic, co by jim prozradilo, že je opravdu někde tady. Milan požádal i vedoucí, aby se rozdělili a snažili se prozkoumat okolí cesty vedoucí do tábora. Sám šel s Bárou a dětmi napřed. Věděl, že jakmile dorazí, bude muset zvednout telefon a seznámit s nastalou situací rodiče. Nejprve ale bude potřebovat podle seznamu všech přítomných dětí zjistit, komu tedy má volat. Pochopitelně se velmi obával reakce rodičů až jim sdělí, co se stalo. Navíc celou dobu utěšoval plačící Báru, která nepřestávala naříkat a obviňovat se. Hned jak dorazili, poslali děti, aby se převlékly do suchého a umyly si ruce, protože bude večeře. Děti, které prakticky nevěděly, co se děje, se vesele rozeběhly do chatek a začaly se přehrabovat ve svých malých kufrech, aby našly něco na sebe. Potom se rozeběhly k umývárně. Milan nahlásil v kuchyni, že děti už přijdou jíst a odešel si pro seznam dětí a telefon, aby mohl uskutečnit obávaný telefonát. Čekal v jídelně na děti a ty přítomné si odškrtával.\n\nTo už se vrátili i smutní praktikanti: „Bohužel nikde není.“ Milan jim zkroušeně odpověděl: „Tak to je asi náš první i poslední den tady. Musím zavolat jeho rodičům.“ Najednou přiběhlo nějaké dítě a chtělo vedoucím něco povědět. „Copak potřebuješ, Ráďo?“ ptal se ho Milan. Malý Radek se na hlavního vedoucího vyčítavě podíval a otázal se: „Proč mohl Patrik sám odejít od rybníka? Mě to tam taky vůbec nebavilo!“ „Nikdo nemůže chodit sám, kam se mu zachce,“ odpověděl nechápavě. Klučina pokračoval: „Patrik říká, že tu na nás dost dlouho čekal, než jsme se vrátili z koupání.“ Milanovi i ostatním už došlo, že Patrik je onen ztracený kluk. Všechno se nakonec tedy rozumně vysvětlilo. Patrik si totiž posbíral své věci a vrátil se sám do tábora, jenže se nikoho nezeptal. Za to pochopitelně následoval trest. Milan, Bára a všichni ostatní dospělí byli na druhou stranu ohromně rádi, že už je po všem a že není potřeba o ničem rodiče informovat. Dobře to dopadlo a děti se svými vychovateli strávili na letním táboře dalších třináct dní plných her a (radosti) zábavy a po návratu domů všechny nabyté zážitky barvitě rodičům vylíčily.", "original_file": "pr4djan_1"}
{"text": "Na co mi ta škola je?\n\nDo školy chodíme, aby nás připravila na budoucí život. S tím zcela souhlasím, ale vážně nechápu, k čemu mi v životě budou nějaké intervaly, mnohočleny, chemické názvosloví a rostlinná pletiva! Upřímně řečeno mě tyhle věci vůbec nezajímaji. Z matematiky potřebuji jen sčítání, odčítání, násobení, dělení a lineární rovnice,. Chemiíi ani nepotřebuji vůbec, protože již existují lidé, kteří mě varují před tím. Chemii nejspíš nebudu potřebovat vůbec a z biologie budu používat jen základy až budu svým dětem ukazovat labutě na Vltavě. Daleko důležitější mi přijdou praktické předměty jako je například český jazyk a nebo jazyk cizí. Pokud budu jako dospělá hledat práci a pošlu někam životopis, ve kterém bude deset pravopisných chyb, můžu se s vyhlídkou nové práce rozloučit. Cizí jazyk je hodně důležitý, protože se s nikým nedomluvíte česky. Každy cizinec se vás na něco zeptá anglicky. Byla by tragédie mu nerozumět a neumět odpovědět aspon alespoň jednoduchou větou. Dále je podle mě důležitá psychologie a ve další společenské vědy. Učí nás, jak správně jednat s lidmi, chápat je a pomoci jim. Škola nás také dokáže skvěle připravit na to, že ne kaz s každým člověkem si musíme padnout do noty. Svět je plný blbců, ale musíme se k nim chovat slušně. V práci může být nás nadřízený omezený egoistický blbec, ale my ho musíme poslouchat, protože je to náš nadřízený. A to samé je ve škole. Profesoři jsou v podstatě také naši nadřízení a ne každý profesor je vynikají ve svém oboru, přívětivý a nebo jinak sympatický, ale musíme se k němu chovat slušně a s úctou.\n\nRodičem mi pořád říkají, že škola je jako moje zaměstnání, ale skutečně si každý pracující člověk nosí práci i domů?\n\nŠkola je skutečně taková příprava na život, ale spoustu věcí, které se učíme buď vůbec nechápeme a nebo se je jen naučíme na písemnou práci a pak je stejně zapomeneme. Nezapomeneme vše, ale zapomeneme to, co pro nás není důležité a to, co stále neopakujeme.\n\nTěžko říct, jestli je čtyřleté nebo osmileté studium lepší. Obojí má něco do sebe. Na čtyřleté\n\nPodle mě je osmileté studium lepší než čtyřleté, ale sama od sebe bych v páté třídě nepřišla dělat přijímací zkoušky. Šla jsem je dělat, protože rodiče chtěli zkusit jestli je zvládnu nebo ne. Přišla jsem ke zkouškám, udělala jsem je a jsem tady a jsem ráda, že jsem šla na gymnázium už v šesté třídě, protože každá základní škola má jinou úroveň a požadavky na studenty. Osmileté gymnázium nás 4 roky připravovalo na studium na střední škole a myslím, že nás připravilo celkem dobře.", "original_file": "kg05borann_1"}
{"text": "Umění\n\nZnám hodně umění, která se mi líbí. Nejvíce semi líbí hudba. Poslouchám skoro všechny druhy. Na koncertě jsem byl jen jednou, ale tatínek říkal, že mě na ňáký vezme. Tatínek má hrozně moc hudby, takže pořád poslouchám. Poslouchám pro radost a pro pobavení. Myslím si, že hudba lidem přináší slavu, radost, dojemnost a pobavení.", "original_file": "hr5memvoj_04_1"}
{"text": "Čau Adame, píšu ti z roku 2010. A kdo jsem? Přece ty já jsem ty v roce 2010, když ti bylo 11 let. Jestli máš stroj času pošli mi dopis. Jak se ti žije v jednadvaceti? Doufám že dobře. Studuješ vysokou školu? Já ti slibuji že tě tam dostanu. Jo a co máma co je s ní? Viď že už neměla problém s tou ledvinou? Doufám že nekouříš a nebereš drogy. Já nekouřím ani drogy neberu. Tak co žiješ podle plánu na Moravě? Žije ještě babička Eva a co babička Eva? Tak co stala se z ní ta vysněná malířka? Pamatuješ na první reprezentační ples? Jak jsme tam měli předtančení. Byli jsme dobrý, viď? Tak to je vše.\n\nZdar, mám tě rád.", "original_file": "hr5budkry_01_1"}
{"text": "Zamyšlení\n\nJiž několik dní (a hlavně nocí) sleduji televizní přenosy z Paříže a z mnoha jiných velkých francouzských měst. Jak všichni víme, zavládly zde nepokoje způsobené mladíky z rodin přistěhovalců a to zejména těch ze severní Afriky. Napadají mě přitom myšlenky, které s tímto aktuálním problémem úzce souvisí.\n\nZápadní Evropa byla za posledních přibližně 30 let velmi otevřená k přistěhovalcům z jiných kontinentů. V mnoha zemích se vytvořily mnohamilionové „menšiny“ Turků, Maročanů nebo Pákistánců. Ovšem různé menšiny se do společnosti asimilovaly různým způsobem. Například velmi dobře se do společnosti začlenily menšiny Indů a Pákistánců ve Velké Británii, kde jsem přes rok bydlel. Do společnosti zapadli a to přesto, zě si zachovali své kulturní odlišnosti oproti rodilým Britům. Naprosto neúspěšnou asimilaci najdeme v té samé zemi. Když se člověk projde východní částí Londýna, tak bude značně znepokojen protože tato oblast je vyloženě rozdělena na jednotlivá ghetta menšin, převážně z Afriky. Procházející člověk se může úplně běžně setkat s cedulemi „NIGERIA ONLY“ a podobně.\n\nMůj názor je, že menšiny by se měly do společnosti začlenit do vyšší míry, než je tomu nyní. Vezměme si, jaký rozruch vyvolal v muslimské menšině ve Francii zákon o zákazu nošení šátků přes obličej ve školách. S tímto opatřením já plně souhlasím a myslím si, že dívky, které tento zákon nedodržely, měly být jednodusě ze škol vyraženy. Řídím se při tom jednoduchého hesla které zní: „Žiješ ve Francii, tak se řiď francouzskými zákony a zvyklostmi a pokud se ti to nelíbí, tak se vrať zpátky do Alžírska“. Je mi samozřejmě jasné, že za tento názor budu peskován různými pseudolidumily a ochránci lidských práv. Jejich argumentace bude znít, že podle Koránu musí ženy nosit roušku přes oči už více než tisíc let a navíc rodiče to doma dívkám striktně nakazují. To je sice pravda, ale tím pádem oni sami rozhodují o budoucnosti svého vlastního dítěte a to velmi negativně. Ať si vyberou mezi tradicí a vzděláním své dcery.\n\nPomalu se dostávám k tomu, v čem je podle mého názoru chyba. Podle mě v příliš liberálním postoji vůči přistěhovalcům v 2. polovině 20. století. Západoevropské státy měly daleko více regulovat divoký příliv přistěhovalců z afrických a asijských zemí. Nyní už je příliš pozdě a stačí malá rozbuška představovaná smrtí dvou muslimských zlodějíčků, kteří si navíc svou smrt zřejmě zavinili sami.\n\nNyní se nabízí otázka, jak zakročit. Podle mě ze vší razancí a to i kdyby to mělo znamenat použití ozbrojených složek včetně armády. Kdyby se tak nestalo, tak podle mě vznikne velmi nebezpečný precedens.", "original_file": "pr3ccermic_01_1"}
{"text": "Monika Daníšková\nVII. A\n22. února\n\n2. slohová práce\n(charakteristika)\n\nMoje sestra\nMoje sestra se jmenuje Bára. V devíti letech navštěvuje čtvrtou třídu na základní škole.\nJe nízké a štíhlé postavy. Na celkem kulaté hlavě jí rostou husté, jako čokoláda hnědé vlasy, momentálně sestříhané nakrátko. Pod ofinou schovává nízké čelo s hustým obočím. Mezi velkýma, tmavě hnědýma očima vyčnívá malý a tupy nosík. Ústa má malá, téměř vždy zkroucená v úsměvu. Nevidíme uši, které nosí schované pod vlasy.\nBarča je hodná a velice přátelská. Ve škole moc pilná není, což se odráží na jejích známkách. Naše mamka si neustále stěžuje na její lenost a nepořádnost. Dokáže být i veselá a vtipná, má skvělý smysl pro humor, v mluvení se snad nikdy nezastaví. Mezi její špatné vlastnosti patří zlomyslnost a také hodně často lže.\nI přez to všechno je to skvělá sestra a i když mě hodně často rozčiluje, pořád jí mám moc ráda.", "original_file": "kl7adanmon_1"}
{"text": "Osnova:\n\nI. Úvod\n\nII. Stať − 1. odchod ze základní školy\n\n2. přechod na střední školu\n\n3. první den školy\n\n4. první týdny ve škole\n\nIII. Závěr\n\nPtáš se, jak se mi teď daří?\n\nMilá Evo,\n\nasi před týdnem mi přišel dopis, ve kterém píšeš, že se ti na nové škole líbí a tvoje spolubydlící jsou fajn. A ptáš se, jak se mi teď daří…\n\nPamatuješ si, když jsme byli na základní škole, stále se mluvilo o tom, jaké to asi bude v jiném městě a mezi jinými lidmi. Těšili jsme se, až odejdeme ze staré školy a od „mnudných“ učitelů. Ale myslím, že každý přemýšlel nad tím, že už se nejspíš nikdy nesejdeme všichni. Skoro celá třída při posledním zvonění měla slzy v očích. Až tam jsme si uvědomili, že etapa na základní škole končí a už nikdy se nevrátíme jako žáci. Pro mě nejhorší vzpomínka na naší třídu je pohled na odcházející, teď už bývalé, spolužáky a přátele, se kterými jsme si sice slíbili přátelství, ale myslím, že tomu nikdo moc nevěřil.\n\nNa konci prázdnin jsem si začala uvědomovat, že na gymnáziu to bude úplně jiné, než na základní škole. Začínal na mě padat strach a obavy, jestli něco takového mohu zvládnout. V těch chvílích jsem ani nepřemýšlela nad tím, že poznám nové lidi. Až poslední den prázdnin přišly otázky. Jaké to tam bude? Zapadnu do kolektivu?, které měl snad každý. Touto nocí jsme se definitivně odpoutali od dětského života a vykročili jako studenti a skoro dospělí lidé.\n\nPrvní den školy na mě ani nepadla taková tréma, jakou jsem očekávala. První myšlenka po vstupu do třídy byla, jak si zapamatuji tolik jmen. Přece jenom nás na základní škole bylo jen sedmnáct. Většina po sobě nesměle pokukovala, ale to se za pár dní změnilo a teď jsme bezvadný kolektiv.\n\nPo pár týdnech ze mě spadl i strach z toho, že na gymnáziu nemám šanci. Učení mi docela jde a kupodivu občas i baví. Co se mi hodně líbí, je přístup učitelů. Chovají se k nám jako k dospělým a ne jako k dětem. Dost jsem se bála, že třída bude rozdělena na dojíždějící a lidi z Budějovic. Ale hned v prvním týdnu mi to vyvrátili. Všechno se rozhoduje společně a pokud něco vyhovuje dojíždějícím, snaží se to nějak vyřešit. Jediné, co mi tak trochu kazí náladu je dojíždění a to, že tu nejsi. Je to nezvyk s tebou po devíti letech nesedět v lavici a nekomentovat různé věci. Sice ve třídě je plno dívek, které jsou fajn, ale žádná nenahradí to naše debatování. I přesto si však myslím, že lépe jsem si vybrat nemohla.\n\nTakže abych to shrnula, teď jsem velice spokojená. Doufám, že se mi v nejbližší době ozveš a jen s dobrými zprávami.\n\nS pozdravem\n\nEva", "original_file": "cb1asvehan_01_1"}
{"text": "Vánoční příběh\n{Osnova:\n1) nNávštěva anděla\n2) Narození Krista\n3) Pastýři\n4) Tři králové\n5) Útěk do Egypta}<dt cp osn>\n\nMarii se zjevil Anděl Gabriel. Rěkl ji: „Byla si vyvolena, budeš matkou syna Ježíše.“ Tu novinu řekla Jozefovi.\n\nSestopil kní Bůch svatý. Narie a Jozef se vzali. Vydali se do Betléma. Putováním byli unaveni, našli přístřešek. Zde se narodil Ježíš. Zavinula ho a uložila ho do jeslí.\n\nPastýřům přinesl tuho novinu anděl. Postýři se šli podívat na dítě. Odcházeli a chválili Boha.\n\nTři krále vedla za Ježíškem hvězda. Králové jimu přineslí dary, zlato, kadidlo, myrlhu. V té době vládl v zemi Herodes. Herodes ze strachu o vládu nechal zavraždit chlapce mlačí dvouch let.\n\nAby zachránili Ježíše uprchli do Egypta. Odešli na sever do Nazare{h|t}u.", "original_file": "cbrod5p_02_1"}
{"text": "téma: Školník\n\nosnova:\n\n1. typická situace\n\n2. a) postava školníka\n\nb) srdeční záležitost\n\nc) hra na schovávanou\n\n3. máme ho rádi\n\n„Co to máš na těch nozích´?!“ proletělo mi hlavou, jako kladivo sklem. Ještě chvíli mi trvalo, než jsem si dala dohromady výraz „nozích“. Pohled mi sklouzl na mé drahé Dr.Martens, které se semnou vzpamatovávaly ze včerejšího koncertu. „Aha“, pochopila jsem použitý výraz našeho drahého pana školníka, který vášnivě řve, jeho čeština je snad horší než moje angličtina a výraz „respekt“ se mu úspěšně vyhýbá obloukem velkým, jako je Praha sama. Uznávám, mé boty se do třídy vážně nehodí.\n\nNáš pan školník, vysoký, hubený, dlouhovlasý. Pravda, ač dlouhé vlasy, moc jich tam není. Nosí bledě modré tričko a bílé plátěné kalhoty, které se podobají lékařským. Nažehlené puky však zanedbává, stejně jako pravidelné očišťování v mýdlové vodě.\n\nDo školy dojíždí každý den na šestou hodinu ranní. Jezdí na svém mopedu, který je pro něj srdeční záležitostí ještě z dob, kdy měl manželku a jezdili na mopedu společně po východních zemích Evropy. Miluje květiny, proto je jeho stroj vyzdoben růžově-oranžovými tulipány.\n\nŘekla bych, že jeho nejoblíbenější činností je stát již od sedmi hodin ráno za vstupními dveřmi školy a bafat na nás, studenty, abychom se šli přezout. Tedy – „přenozit“, přezout či „přenožit“, vše souvisí s nohama. Občas někomu z nás přiletí facka, nebo si vysloužíme lekci sprostých slov. Ty jsou ovšem docela zábavné. Víte snad, jak se řekne „ty parchante“ rumunsky či bulharsky?\n\nPana školníka máme rádi. Je s ním sranda, máme si s kým hrát na schovávanou a vyslouží si časté hovory o jeho osobě ve třídě. Někdy jsou útočné, ale nakonec se tomu všichni jen zasmějeme a někdo z nás dodá: „Ach jo, to je celej´ náš školník.“ No není to krásné, že má okolo 300 dětí najednou? A my si alespoň připomeneme naše dětství hrou na schovávanou, která se stala naším každodenním koníčkem.", "original_file": "grP4vavmar_01_1"}
{"text": "1.11.2006\nEva Málková, 2.C\n1. písemná slohová práce\nLetouni\n(Mluvený referát)\n\nOsnova:\nI. Úvod – přivítání posluchačů\nII- 1) Obecná charakteristika\n2) Způsob lovu\n3) Systém\nIII- Závěr – rozloučení s posluchači\n\nMilí spolužáci, připravila jsem si pro vás referát na téma letouni.\nŘád letounů patří do skupiny řádů Apotheria, třídy savců, podkmenu obratlovců a kmenu strunatců. Jak zajisté víte, letouni jsou jediní savci, kteří dokáží aktivně létat, nikoli jen plachtit. Jejich tělo je k tomu také dokonale přizpůsobeno. Mezi prodlouženými kostmi paží, 2. a 5. prstem, prodlouženými kostmi nohou a ocasem mají napnutou kožní blánu. Letouni si většinou nestaví hnízda, ale žijí v jeskyních či stromových dutinách. Na základní škole jste se zajisté dozvěděli, že letouni jsou noční živočichové, a tak jim tyto temné jeskyně nevadí. Ročně rodí jedno mládě, které nemá srst a je slepé. Samice ho kojí až dva měsíce. Letouni se dožívají vysokého věku, některé malé formy až čtyřiceti let. Žijí v tropech, ale můžeme je spatřit i u nás, kde se nachází čtyřiadvacet druhů. Nemusím snad připomínat, že letouni tráví spánek a především celou zimu zavěšeni hlavou dolů.\nMožná víte, že k vyhledávání potravy využívají echolokaci. Tento jev se dá charakterizovat jako vysílání ultrazvukových vln tlamou nebo nosem, které se po odrazu kořisti vrátí zpět a zachytí je jejich velké uši. Tak bezpečně zjistí, zda se jedná o sloup elektrického vedení nebo o malou mušku. Díky tomu mají neobyčejně dobře vyvinutý sluch. Živí se většinou plody nebo květy, ale známe i druhy, kteří se živí malými obratlovci, hmyzem nebo krví.\nNyní bych vás chtěla seznámit se systémem letounů, to znamená s podřády, čeleďmi a jejich zástupci. Prvním podřádem jsou kaloni. Kaloni se vyskytují v tropických oblastech, rozpětí jejich křídel je až jeden a půl metru. Jsou to býložravci, tzn. že se živí především plody, květy a pylem. Kaloni nemají dostatečně vyvinutou echolokaci, a tak k lovu používají i zrak. Druhým a zároveň posledním podřádem jsou netopýrovití. Ti žijí v tropech i u nás a jsou menší než kaloni. Živí se nejen býložravou potravou, ale do svého jídelníčku mají zahrnut i hmyz, drobné obratlovce či ryby. Čeledě tohoto podřádu jsou listonosovití, vrápencovití a netopýrovití. Listonosovití žijí v Americe, jsou to býložravci, hmyzožravci i masožravci. Jejich zástupci jsou i upíři, kteří se, jak zajisté víte, živí krví obratlovců. Nejdřív svou kořist zbaví srsti, poté se svými ostrými zuby zahryznou do kůže a lízají vytékající krev. Nejznámější z upírů je upír obecný. Další čeledí jsou vrápencovití. Zástupci této čeledi žijí i u nás, vynikají svým obratným letem a k lovu používají echolokaci. Asi nejznámějšími zástupci jsou vrápenec velký a vrápenec malý. A poslední čeledí, kterou bych vám ráda charakterizovala, jsou netopýrovití. Ti žijí většinou v nějakých štěrbinách. Jejich zástupci jsou netopýr vodní osidlující stromové dutiny a lovící v blízkosti vodní hladiny, dále pak netopýr velký žijící na půdách budov a netopýr hvízdavý, který je tak malý, že by se vešel i do krabičky od zápalek.\nTímto vám děkuji za pozornost a doufám, že se vám můj referát líbil a že si z této hodiny odnesete co nejvíce informací. Než se s vámi ale úplně rozloučím, položím vám pár otázek týkajících se mého referátu, abych si ověřila vaši pozornost.\n1) Co je to echolokace?\n2) Čím se letouni živí?\n3) Kolik mláďat porodí jedna samička za rok?\n4) Vyjmenujte alespoň tři zástupce tohoto řádu.", "original_file": "pr2ctmaleva_01_1"}
{"text": "Odborná úvaha\n(školní písemná slohová práce)\n\nMůžete volit buď mezi úvahou populárně-naučnou s publicistickými prvky, nebo úvahou s prvky výkladovými (na pomezí textu populárně-naučného a vědeckého). Své pojetí uveďte níže k vybranému tématu.\n Témata:\nJak se bránit manipulativním postupům masmédií\nO tčř. osobnostech (či dokonce celebritách) v našem showbyznysu\nMožnosti mého budoucího uplatnění ve zvoleném vědním oboru\nDopady konzumace alkoholu na pubescentní vývoj jedince\n\nČíslo vybraného tématu: 1\nDruh úvahy: populárně-naučný, publicistický\n\n\nJak se bránit manipulativním postupům masmédií\n\n Masmédia hrají v dnešním světě velkou roli, mnohá média se však odklonila od své původní úlohy nestranně informovat a hlídat. Jak si udržet přehled a nebýt manipulován?\n Pokud bychom chtěli býti úplně objektivní, museli bychom denně číst, sledovat mnoho různých médií. To však bohužel není možné, a tak je nutno smířit se s jistou subjektivitou.\n Mnozí --- rozdělují média na bulvární a seriózní. Není však toto dělení jen další subjektivní prvek? A pokud toto dělení přijmeme, kdo určuje kudy vede ta hranice? Přikloníme se k názoru, že takovéto dělení je možné, avšak necítíme se příliš povoláni řešit, kudy ta hranice vede, neb periodiku, označované jako bulvární, nečteme.\n Musíme však konstatovat, že právě tyto média mají na obyvatelstvo největší vliv. Fakt, že právě tyto média jsou největšímy manipulátory, je sice pro mnohé politování hodný, ale nedá se s ním nic dělat.\n Jak s námi média manipulují?\n Podle nás je jedním z nejhorších prohřešků médií stanovení pochybného žebříčku hodnot, že se lidé raději starají o oblečení celebrit, či jejich vztahy, než o politiku, nebo mezinárodní situaci. Takový lidé se pak stávají snadným terčem demagogů Další chybou je pak propagace pochybného stylu života. Takových prohřešků je celá řada, bylo by však zbytečné je zde všechny psát. Jak se bránit?\n Podle nás je nejdůležitější čerpat informace z různých zdrojů, na mezinárodním poli doporučujeme čerpat informace z cyzojazyčných médií.\n Po přečtení je dobré vytvořit si vlastní názor, ten co mnoha lidem dnes žalostně chybí. Člověk co má vlastní názor (a stojí si za ním!) je špatně manipulovatelný. Pro nás je vlastní názor jednou z věcí, kterých si ceníme na člověku nejvíce\n Ačkoliv jsme na předchozích řádcích vypsali vady médií, musíme s potěšením konstatovat, že žádné masmédium u nás není vyloženě demagogické, což je dobře, neboť v historii lze nalézt příklady, kdy měla média opravdu negativní vliv.\n Každý by si měl položit otázku: sleduji média pro informace, nebo pro názor?", "original_file": "js3hej_03_1"}
{"text": "Bylo, nebylo aneb jednorožec v Boubíně\n\n„Babičko, vyprávěj mi pohádku, prosím.“ řekl mi jednou můj vnuk. „Dobře,“ odpověděla jsem mu na to, „tak poslouchej!“\nJak víš, ráda se procházím po lesních cestách a zákoutích, někdy i celé hodiny. Jednou jsme se spolu s tvým dědečkem rozhodli, že si uděláme výlet do Boubína, jediného pralesa v naší zemi. Zabalili jsme si jídlo a nejdůležitější věci a vyrazili.\nAsi po dvou hodinách cesty jsme dorazili na mechovou mýtinku, která vypadala přímo pohádkově. Ve svitu slunce se zlatě třpytil mech, smrkoví velikáni se tiše kývali v lehkém vánku a ptáčci zpívali svou jarem provoněnou písničku.\nNajednou se zachvěla zem. Z jednoho křoví se vyřítil bílý kůň. Ale ne, to přeci nebyl kůň. Bylo to nádherné, kouzelné, přímo úchvatné bělostné stvoření, možná sen. Koňská postava, stříbrná hříva a ocas, složená křídla a roh, jeden dlouhý perleťový roh. Nic krásnějšího jsem ve svém životě neviděla. Stála jsem tam jako zkoprnělá. Hleděli jsme si do očí. Poprvé jsem vydechla. Jednorožec jakoby ožil. Jakoby se na mě „usmál“ očima. Hříva mu vlála a z rohu mu vytryskla duha do nebe. Byla jsem uchvácena. Dokázala bych tu stát celé hodiny a dívat se na tu krásu, ale čas rychle plynul. Jednorožec se pohnul a udělal krok zpět, poté odklusal pryč. Jako bych se probudila ze snu, otočila jsem se a odešla z mýtinky.\nVrátili jsme se s dědečkem k autu a jeli domů. Sotva jsem přijeli na dvůr, tak jsme uviděli, že tu někdo byl. „Zloději!“ napadlo nás, rychle jsme vyběhli z auta a utíkali a zahradu. A stál tu on. Vítr si pohrával s jeho hřívou, roh se blyštil jak na něj dopadaly poslední paprsky dohasínajícího slunce a jeho modré oči na mě hleděly. Už jsem nemohla déle odolat, přišla jsem k němu a položila mu ruku na jeho dlouhou šíji. Zlehka zafrkal, ale hned se uklidnil a nechal se hladit. Nevím, jak dlouho jsem ho takhle hladila, ale připadalo mi to jako chvilka. Mezitím se ale slunce dokutálelo za pahorek a nastala noc. V tom jednorožec zmizel. Zůstala jsem stát sama pod rozkvetlým stromem a čekala, jestli se nevrátí. Ale on se nevrátil, stejně jako se už nikdy nevrátil čas, který už uplynul.\nMožná se teď někde prohání po květy zasypaných svazích luk nebo jen tak leží na mechu a odpočívá, ale to nikdo neví a nikdy nezjistí. Mě už nezbývá nic jiného než doufat, že se sem někdy vrátí a já ucítím v ruce jeho hebkou kůži, sametově jemnou hřívu a uvidím blankytně modrý pohled jeho moudrých očí.\n„Tak to je konec, už je pozdě a ty musíš jít spát, abys zítra nezaspal školu!“ dopovídala jsem příběh a poslala ho spát. Sama jsem odešla do ložnice a z jedné staré knížky jsme vyndala stříbrnou žíni. Po chvíli vzpomínání jsem ji zpět uložila do knihy. Nakoukla jsem do vnoučkova pokoje, spal jako když do vody hodí. Zhasla jsem svíčku a šla spát, abych se ponořila do světa jednorožců, draků a rusalek s ním.", "original_file": "js9ned_03_1"}
{"text": "Jak správně nasedlat koně\n\n Sedlání koně je fyzicky poměrně náročná činnost, dodržujeme-li však osvědčený postup, vyhneme se možným komplikacím.\n Než začneme se samotným sedláním, je nezbytné zkontrolovat stav sedla a posledové deky. Pokud je vše v pořádku, přistoupíme ke koni a to z levé strany (stejně jako při všech dalších činnostech). Levou rukou uchopíme přední část sedla, pravou zadní část; řemen, díky kterému sedlo pevně drží na hřbetu koně, tzv. podbřišní řemen (na jedné straně sedla odepnutý) máme položený na středu sedla. Máme-li jistotu, že kůň ví o naší přítomnosti a nehrozí, že by se mohl polekat, sedlo zvedneme a opatrně ho koni položíme na záda. Je důležité, aby bylo umístěno správně, přední hrana by měla být na místě, kde krk přechází v záda. Špatná poloha sedla by mohla koni způsobit otlaky nebo odřeniny. Je-li vše v pořádku, obejdeme koně (vždy kolem hlavy) na pravou stanu a opatrně spustíme podbřišní řemen tak, aby kovové přezky na konci řemenu neuhodili koně do nohy. Vrátíme se zpět na levou stranu, ohneme se a volný konec řemenu, visící podél pravého boku koně, uchopíme do levé ruky. Pravou nadzdvihneme bočnici, koženou chlopeň na levé straně sedla, čímž odkryjeme řemínky (většinou 2 až 3), do kterých připneme přezky podbřišního řemenu. Nejprve zapneme levý řemínek, abychom zamezili nechtěnému posunutí sedla, a potom ty zbylé. Podbřišní řemen utáhneme tak, aby se mezi něj a tělo koně vešly tři prsty. Nakonec zkontrolujeme, jestli kůň nemá někde přiskřípnutou kůži.", "original_file": "js3novhel_02_1"}
{"text": "Písmo a pravopis\n\nOsnova:\n\n1) písmo\n\n2) pravopis\n\n3) rozlišení slov v pravopise\n\n4) ovládání pravopisu\n\nAby se lidé mohli vzájemně dorozumívat i na dálku vytvořili si soubory grafických znaků, kterým říkáme písmo. Naše písmo je hláskové, hlásky zaznamenáváme písmeny. V češtině se píše tzv. latinkou.\n\nPostupně se ustálily zásady, jak se mají mluvené projevy písmem zaznamenávat, a soubor těchto zásad a pravidel označujeme názvem pravopis.\n\nPravopis umožňuje rozlišit slova a slovní tvary, které v mluvených projevech znějí stejně.\n\nBezpečné ovládání pravopisných pravidel patří k nejvíce zdůrazňovaným požadavkům jazykové kultury.\n\nzdroj: Přehledná mluvnice češtiny pro základní školy, V. Syblík, M. Čechová, Fortuna Praha 1992, s. 132", "original_file": "am8acerbar_02_1"}
{"text": "One shot, one kill\n\nTřetí hodinu ležel téměř bez pohnutí. Osm hodin po výsadku na nepřátelském území. Už asi po dvousté za poslední hodinu zamrkal, zkusil víčky setřít pot stékající do očí. Znovu přitiskl obličej k očnici optiky a prohlédl terén v zorném poli dalekohledu. Nic. Začínal pochybovat o kvalitě zpravodajských informací, jimiž byl vybaven. Byl sám. Tedy ne tak úplně. Jeho kolega ležel asi 70 metrů vpravo. Věděl kde je, v noci mu pomáhal vybudovat jeho postavení. Pokud by mohl změnit polohu, přes optiku by ho nejspíš nalezl. Ale dalo by to práci. Jediná komunikace mezi nimi proběhla před několika hodinami. Krátká, velmi krátká kontrola spojení. I ta byla riskantní. S pousmáním si vzpomněl na všudypřítomné nápisy \"Pozor, nepřítel naslouchá“ v radistickém kurzu. Teď to byla realita. Od té doby byli oba pouze na příjmu. Náhlavní sada, umístěná na pravém uchu už také tlačila. Bylo by příjemné ji o několik milimetrů posunout. Nešlo to, pohyb by ho mohl prozradit. Byl příliš blízko nepřátelského postavení. A protivníci byli dobří, opravdu dobří.\n\nNa chvíli zavřel oči a vzpomínky se rozeběhly zpět. Dlouhé čekání, příprava stanovišť, zaminování přístupových cest. Opatrná, pomalá a nebezpečná cesta k nepříteli. Poslední jídlo v noci. Studené jídlo samozřejmě. Infrahledy se u nepřítele nedaly vyloučit a i malý vařič by mohl přivolat velké problémy. Probrání plánu mise s velícím důstojníkem. Domluva časů a styčných bodů. Příprava akce. Poslední milování s ženou. Předtím ji naštval, odmítl dobré jídlo, které měl jindy velmi rád. Jen proto, že bylo kořeněné. Koření je cítit v potu, mohlo by ho prozradit. Otevřel oči. Pot už ho opravdu zaléval. Maskovací oblek, který ho v noci tak příjemně chránil před chladem, se změnil v mučící nástroj. Mohl si vybrat místo ve stínu. Na chvíli toho zalitoval. Ale ne, ta hustá skupinka stromů, kde mohl být chráněn před sluncem, byla příliš nápadná. I toho nejhloupějšího seržanta by napadlo, že se v ní může skrývat sniper. Předpověď počasí se také moc nepovedla. Takhle horko opravdu být nemělo. A měl foukat vítr. Snad si ti naproti nevšimnou množství komárů, které se nad ním vznášelo. Repelent moc nepomáhal. Měl žízeň. Dvě polní láhve byly připnuty k opasku. Nedostupné. Napije se až po splnění úkolu.\n\nNáhle něco zaslechl. Něco, co nepatřilo do souhrnu přírodních zvuků, který vlastně ani nevnímal. Ale každé vybočení z normálu si uvědomil. Už věděl, co zaslechl – přestali se ozývat ptáci, příroda částečně ztichla. Tělo se naplnilo adrenalinem, napnulo a připravilo k akci. Celou plochou se přitiskl k zemi. Pravou rukou opatrně překryl nezamaskovanou pažbu své odstřelovačky. Teprve za chvíli uslyšel tiché kroky. Patrola. Věděl, že jsou dobří, ale tohle nečekal – nedělali téměř žádný hluk. Byli tři. Koutkem oka je zahlédl. Teď si blahopřál, že nebyl pohodlný. Ti tři pozorně a beze slova prozkoumali skupinku stromů, o které v noci uvažoval jako o stanovišti. Lesní louku, v jejímž středu ležel, jen přejeli pohledy. Důkladnými, ale na to, aby ho objevili, to nestačilo. Věděl a hlavně věřil, že je neviditelný. Prozradit ho mohl jen pohyb. A pak zmizeli za terénní vlnou. Oddechl si, zamrkal a opět opatrně přitiskl obličej k okuláru. A teď ho zahlédl. Cíl. Svůj Cíl. A také kolegův Cíl. Čekání bylo u konce.\n\nNepatrný, velmi pomalý pohyb ruky a nitkový kříž dalekohledu se zastavil ve středu prsou Cíle. Tep se zrychlil, potil se ještě víc. Ukazováček se sám jemně přitiskl ke spoušti. Právě, když chtěl zašeptat do mikrofonu radiostanice, se mu v pravém uchu ozvalo \"Odpočet\". \"Potvrzuji\" odpověděl, \"tři, dva, jedna, PAL\". Vystřelili v rozmezí desetiny vteřiny. Dva nepřátelští důstojníci byli vyřazeni. Úkol byl splněn.\n\nTeď se ještě ve zdraví dostat ke svým. Musel zatím zůstat ležet. V otevřeném prostoru by si ho hned všimli. Spoléhal na kolegu. Věděl, že odvede pozornost. Měl k tomu lepší terénní možnosti. Netušil, jak dobře jsou protivníci vybaveni. Rozhodně nevěděl o minometu, výbuchy už byly blízké a opravdu nepříjemné. Jen silou vůle se donutil ke klidu. Tělo chtělo pryč. Kamkoliv, jen nezůstávat na místě. Znal to a věděl, že právě tohle zabíjí. Nepřátelský kulomet prosíval terén dlouhými dávkami. Několik jich přelétlo nad ním. Náhle se veškerá palba přenesla stranou. Kolega. Už ho uviděli. Pomalu se začal stahovat. Nebyli tak dobří, jak si myslel. Museli vědět, že před sebou mají minimálně dva snipery. Všichni ale sledovali jen toho, kterého letmo zahlédli. Opatrně se dostal až k lesu a oddychl si. Záložní H&K PDW ho příjemně chladil v pouzdře na kříži. Přehodil si pušku přes rameno a vytáhl PDW. Náhle zaslechl výbuchy a usmál se. Nášlapné miny, které v noci s kolegou pečlivě rozmístili, udělaly svou práci. Další chyba nepřátel. Není nad to si pojistit ústupovou cestu. Věděl, že teď už obavy mít nemusí, tohle překvapení protivníky dostatečně zpomalilo. Vydal se přímo na domluvené místo setkání. Dával pozor jen na patroly. Konečně se napil a setřel pot z čela.\n\nZašustilo listí, ztuhl, ale zase se uvolnil, když zaslechl odpověď na domluvený signál. Kolega. Vypadal unaveně. \"Chceš pauzu?\". \"Ne, to je dobrý, jdeme dál.\" Šli tak, jak byli zvyklí. Beze slova, ne příliš rychle, s úspornými pohyby, 5 metrů od sebe. Každou chvíli zastavit a naslouchat. Oči neustále monitorovaly okolní terén. Periferní vidění bylo připraveno a trénováno zaznamenat každou odchylku v rytmu kolegy, zachytit případný signál. Náhle zaslechl kroky. Slabě, ale přesto mohl určit směr. Signál nebezpečí zaregistroval kolega okamžitě. Během okamžiku zmizeli z dohledu. Po cestě šla hlídka. Vždycky chodí po cestě, usmál se v duchu. Mrkl na kolegu, který nepatrně přikývl. Dvě kratičké dávky z PDW poslaly hlídku do zapomnění. Byli na zpáteční cestě, mohli si to dovolit. Navíc už to bylo blízko místa setkání s vlastní skupinou. Je možné, že o ní nepřátelská hlídka zjistila podrobnosti, které mohly být nepříjemné.\n\nZanedlouho prošli vlastními hlídkami. Zasalutovali veliteli a každý krátce popsal průběh mise. Svou práci splnili, teď už to bylo na ostatních. Unaveně si sedl, zajistil zbraň a vysunul zásobník. Maskování hlavy přehodil přes rameno, zasunul PDW do pouzdra a šel na shromaždiště promluvit si s mrtvými důstojníky protivníka a hlavně se svým Cílem, který byl ještě značně naštvaný a sliboval odplatu. Každopádně to byla pěkná tečka za podzimním výcvikovým táborem.", "original_file": "pr4cjerpet_1"}
{"text": "Osnova:\n\n1. Tvůj dopis\n\n2. Ve {obec}<priv>\n\n3. Vybavení nového bytu\n\n4. Škola\n\n5. Potůček\n\n6. Měj se dobře\n\n7. Pozdrav\n\nVe {obec}<priv> 13.11. 2009\n\nMilá Evo,\n\nTtůj dopis, cos si<in> mi dala na konci školního roku, mně velmi potěšil. Doufám, že se ti ve škole daří, a máš samé jedničky.\n\nMusím ti teď napsat, jaké je to v novém bytě. Už máme vše hotové, kromě kuchyně, ale také ještě něco do ostatních pokojů přidáváme, a zlepšujeme. Eva už chodí do školky, a pěkně kreslí. Ve školce je hodná, ale doma si to vybere a zlobí.\n\nA dále bych ti chtěla říci, že v nové škole mám dost kamarádů a kamarádek, známky také újdou, ale za to anglický jazyk mi vůbec néjde. Ale hlavně jsem ti chtěla říct, že ve {obec}<priv> je to velmi pěkně. mMy bydlíme blízsko {blízsko}<in> potůčka, kke si vždy vyhrajeme, a užijeme si spoustu dobrodružství. Na konec bych ti chtěla říci, aby si se měla dobře, a šťasně.\n\nAhoj, Eva\n\nPS: Pozdravuj všechny z naší třídy.", "original_file": "hr6staeli_02_1"}
{"text": "2. kontrolní stylistická kompozice\n(Charakteristika)\nV Praze dne 21. 3. 06\nJelen Petr, 2. B\nTéma: Jak vidím sám sebe\n(Charakteristika)\nOsnova: 1) Úvod: Zamyšlení nad prací\n2) Stať: a) Vnější charakteristika\nb) Povaha\nc) Koníčky\nd) Firma\n3) Závěr: Jak to vidím do budoucna\n\nPopsat sám sebe je velice těžký úkol, protože není snadné se na sebe objektivně podívat. Člověk totiž rád své dobré vlastnosti zveličuje, zatímco o těch špatných nerad mluví, někteří si je dokonce ani neuvědomují.\nJe mi třináct let. Jsem vyšší štíhlejší postavy. Vážím asi 58kg a vysoký jsem 170cm. Mám kaštanově hnědé vlasy. Oči mají stejnou barvu. Výrazným znakem, podle kterého byste mě poznali, jsou moje odstálé uši. Dříve jsem je neměl rád, ale dnes se bez nich neumím představit. Nejradši chodím oblékán v tričkách od Dominátora v kombinaci s manžestrovými kalhoty.\nLidé o mě říkají, že jsem hodný, milý a spravedlivý. Dokáži dodržet slovo a nejsem líný a zlý. Nesnáším, když silnější ubližuje slabšímu. Pro kamarády se dokáži obětovat a pomoci jim. Snažím se být gentleman a dámám otevírat dveře a pouštět je sednout. Ve třídě nepatřím mezi neslabší žáky, a tak by se snad dalo říct, že jsem chytrý. Z předmětů mě nejvíce baví matematika, výtvarná výchova a tělocvik. Mojí špatnou vlastností je zbrklost.\nMezi mé letité zájmy patří kreslení. Od mala mě bavilo dělat si skicy domů a aut. Abych se v malování zdokonalil, chodím každé úterý na výtvarný kroužek do umělecké školy v Kobylisích. Mým dalším koníčkem, který však tak vážne neprovozuji, je herectví a filmování. Doma v šuplíku mám spoustu scénářů ke hrám, které se měly hrát u nás na chalupě. Tam jsem si založil divadlo a s kamarády zde večer bavíme své známé a příbuzné.\nAby se všechny tyto moje zájmy sloučily v jeden, založil jsem v listopadu minulého roku „firmu“ Peter Designer Studios. Má konkurovat firmám A. R. T., Yellow Fang a Explosion Studios, které mají kluci ze třídy a v nichž se zabývají převážně počítačovou problematikou.\nAž vyrostu, chtěl bych být architekt, designer, nebo v těchto oblastech podnikat. Protože mě láká dobrodružství, chtěl bych v budoucnu žít v cizině. Nejradši jako můj děda v Etiopii.", "original_file": "ces2bjelpet_1"}
{"text": "K čemu myi ta škola vlastně je?\n\nDo školy chodíme každý, ale k čemu nám vlastně jsou ty dlouhé hodiny strávené ve škole? Myslím, že štve škole se toho naučíme opravdu hodně, ale budeme si to potom po zbytek svého života všechno pamatovat? Myslím že na tuhle otázku je jednoznačná odpověď: Nebudeme! Je jasné že ty základní věci jako počítání, zeměpis, češtinu atd. pravopis a mnoho dalších, věcí by jsme měli každý alespoň trochu ovládat, ale co to ostatní, co se učíme třeba na středních školách? Bude nám to k něčemu v reálném životě? Většina starších lidí co už ktěeří už dávno ze školy vyšli, si ze školy pamatyují nanejvýš třetinu toho, co se ve škole naučily.\n\nNa druhou stranu, ve škole se neučíme j pouze jenom hromadu pojmů, ale učíme se řešit problémy a také se učit. Znám plno lidí kteří se učit neumí a ve škole na tom nejsou zrovna nejlíp. Kdybych to tedy měl všechno shrnout, řekl bych, že škola se náms určitě určitě připraví na život, ale na příklad když nechci být nějakým biologem, na co mi bude informace, že se pletiva rostlin dělí podle tvaru a tloušťky buněčné stěny na parenchym, prosenchym, sklerenchym, a kolenchym? Podle mě {také}<in> záleží hrozně na tom, čím chce člověk v budoucnu být.", "original_file": "kg05habluk_1"}
{"text": "Daniela Hrabalová 1. C\n22. 2. 2004\n\n2. Slohová práce\nMůj přítel\n(charakteristika)\n\nOsnova: - úvod (nadnesený)\n- popis – pohled\n- popis – úsměv\n- vlastnost...\n- závěr\n\nSnad jsem se konečně probudila a otevřela oči, když on vstoupil do mého života.\n„Jak krásné a tajemné je to, co se v něm skrývá. Každý jeho pohyb rozechvívá vzduch, jenž dál se vlnkami rozplývá. Jak měsíční kotouč září stříbrným světlem. Svým plamenným mečem rozetíná temnotu a je z ní zrozen ač nepoznamenán. Snad archanděl? V čele svých nebeských armád svým zvučným a jasným hlasem velí do bitvy. Jen mávnutí křídel.“\nZáblesk oka projde mým srdcem. Jeho pohled – tak nevinný a obsahuje celý svět. Nejvzdálenější vesmír není dost vzdálený, nejhlubší oceán není dost hluboký, lesy nejsou dost zelené a nebo dost modré.\nA ten úsměv. – Kam zmizel strach. Kde jsou ty vlezlé deprese a všudypřítomný zmatek? I černobílý film zapomněl, že není barevný a do šedých tváří se konečně opřelo zlaté slunce. Knihy tragédií se zastyděly a zalezly do nejskrytějších koutů knihoven.\nJako by ovládal živly jen mávnutím ruky. I lvi a tygři před ním stojí v pozoru jak poslušní beránci. A on? Jen kývne hlavou a usměje se. Je snad opilý večerním vzduchem, tak neví, co říct. A proto se obrací na mě a bláhově mi důvěřuje.\nZvuk elektrické kytary, již drží v ruce se zařízne do ticha. Pomalá a smutná balada Fade to black se vpíjí do stěn. Nedopitá sklenka červeného vína stojí na stole. Obraz zapadajícího slunce, visící na zdi jeho pokoje, se doplňuje s paprsky měsíce marně se snažícími proniknout těžkou záclonou na okně. Jen světlo svíčky ozařuje místnost. A světélka tančí po ostří keltské sekery, která leží klidně na skříni a těší se až v ruce svého pána opět nastoupí do nelítostného boje \"na život a na smrt.“ Ač v bitvách při něm štěstí někdy nestojí, v mých očích je vždy vítězem.", "original_file": "pr1chradan_02_1"}
{"text": "Pohlaví je mužské.\n\nPostava není moc svalnatá a jeho celkový vzhled působí jako postoj tyranosaura rexe bez ocasu a také je mírně zhrbatělá.\nHlavu má do tvaru obráceného vajíčka s vlasy dlouhými až po ramena. Obočí má vysoko nad očima. Usmívá se do tvaru banánu.\nMá tmavý oblek se světlou ozdobou na pravé půlce obleku. Má levou ruku na púl zvednutou s ukazováčkem nahoru. Druhá ruka podél těla.\nPozadí je vystouplé. Nohy ve vzpřímené", "original_file": "js6bazmic_1"}
{"text": "Moliére: Lakomec\n\nTato divadelní hra od francouzského spisovatele popisuje jak z názvu napovídá, chamtivost, hrabivost a sobectví. Avšak čtenář se nesmí nechat zmýlit názvem a celkovou ideou, protože v textu je spousta lásky, romantiky a pravého přátelství.\nKompozice je chronologická, i když v textu se místy vyskytují i prvky retrospektivy. V závěru díla se hlavní hrdina „polepší“ a celá kniha je tedy uzavřena šťastným koncem. Jazyk je spisovný, ale v některých replikách postav je slangový nebo hovorový. Autor se v textu vyskytuje jako vypravěč, a proto jeho postoj není jednoznačný, ale i přesto lze vyčíst z obsahu textu. Zdánlivě se chová odtažitě, ale tím jasně ukazuje to, jak se vysmívá lidem, majícím podobný problém jako jeho hlavní hrdina.\nKniha se mi líbila z mnoha důvodů: Je napsána velmi dobře, řeší problém, který je i v dnešní době velice aktuální a celá kniha je podána humornou formou a čte se dobře a celkem lehce.", "original_file": "js9ned_01_1"}
{"text": "RECENZE – Khaled Hoasseini: Lovec Draků\n\nPřed nedávnem se mi do ruky dostala kniha „Lovec Draků“. Z ne příliš rozpoznatelného obalu a několika výňatků z hodnocení prestižních novin, jsem poznal, že se nejedná o žádné fantasy, ale drama z Blízkého východu z období posledních třiceti let.\n\nAutor sám (K.Hesseini) vyrůstal v Afghánistánu a roce 1980, když mu bylo patnáct let, emigroval s rodiči do USA.\n\nV knize samotné hlavní postava Amír popisuje svůj životní příběh a své příhody. Vypráví o svém dětství v Kábulu, následním útěku do USA, o své svatbě a pak svůj o svém krátkýém návratu do rodné země, aby (zjednodušeně řečeno) napravil, co v mládí pokazil.\n\nHosseini často čerpá ze svých vlastních zkušeností a zážitků, nicméně hned na první stránce knihy je odstavec, který čtenáře upozorní, že celý příběh je vymyšlený. Přesto zde nacházíme podobné události jako v autorově životě. Např. už jen to, že autor i hlavní postava vyrůstali v poměrném blahobytu a během sovětské okupace byli nuceni toto všechno opustit a uprchnout do Ameriky. Z knihy se také dovídáme mnohé o afghánské kultuře, o zvycích zdejších lidí a autor se nám, do jisté míry, snaží přiblížit jejich mentalitu.\n\nCelá kniha je také psána v poměrně depresivním duchu, což čtenáře nutí číst pořád dál a dál. aby už došel k místu kdy se konečně stane něco pozitivního. I v okamžiku, kdy získáte dojem, že je vše v pořádku, se nakonec něco pokazí. Nicméně ne natolik, aby to čtenáře odradilo od dočtení knihy.\n\nZávěrem mohu říci, že mne kniha, ač se jedná o drama, příjemně překvapila, a rozhodně ji doporučují přečíst. A abych povzbudil čtenáře, kteří po knize sáhli jen kvůli názvu, v příběhu se draci skutečně loví.", "original_file": "kg07possim_1"}
{"text": "Epos o Gilgamešovi\n\nEpos pojednává o uruckém králi Gilgamešovi. Vypráví jeho příběhy a dobrodružství. Gilgameš je napůl bůh a napůl člověk. Je nesmírně silný, bohužel také nemilosrdný. To se nakonec bohům znelíbí a pošlou na něj Enkima. Ti se však ale skamarádí...\n\nDílo bylo vytvořeno asi před 3 tisíci lety. Takže má nejen uměleckou hodnotu, ale i historickou. Děj se odehrává v kolébce lidstva – Mezopotámii.\n\nEpos je psán archaickým jazykem takže dodává eposu na autentičnosti. Některé pasáže jsou trochu krkolomné, jelikož epos je dělen na 12 tabulek, ty ovšem nebyly napsány stejným autorem ani ve stejné době. Epos patří k základům naší literatury.", "original_file": "js9pap_01_1"}
{"text": "Moje školní taška\nKaždý den s sebou do školy beru mojí školní tašku, která je moc potřebná.\nMůj batoh je značkový a ušit z bledě modré látky. Připomíná ranní nebe. Jeho tvar připomíná pytlík na bačkory jen o něco větší. Zkrášlují ji dvě kapsy černé zipy zakončenymi též černými jezci. Z přední části zvírazňuje bílí nápis „NIKE“. Na batůžku visí černé uši.\nJednotlivými zipáčky se dostaneme do dvou kapes. Zadní část obsahuje kapsu s notesy a malé desky s velkými. V přední kapse najdeme krabičku na svačinu s pitím.\nTašku užívám již pocelí školní rok vyhovuje mi jeho praktičtnost.", "original_file": "cl6aadaver_1"}
{"text": "Jan Bezák\nVIII. B\n4. 11. 2009\n1. SLOHOVÁ PRÁCE – CHARAKTERISTIKA LITERÁRNÍHO HRDINY\nKEVIN McCALISTER\n\nKevin je devítiletý kluk, který žije ve velké rodině.\nBydlí s rodiči, a sourozenci v rodiném domě.\nKevin je menší postavý, je hubený. Má kratší, světle hnědé až blonďaté vlasy. Jeho oči jsou modrozelené. Má zářivý bílý úsměv.\n\nKdyž se vyskytne nějaký problém, Kevin ho hned vyřeší.\nUmí si se vším poradit. Někdy je neposlušný a dělá si co chce. A to trápí jeho rodiče, Je to v jádru hodný kluk, ale na venek působí jako rošťák.\nKdyž něco špatného provede, snaží se to napravit. Z Kevina se stal nebojácný, soběstačný kluk. Rád zažívá velké dobrodružství.\n\n- Je kladná postava, ale i když něco provede, snaží se to napravit, je to hodný kluk…", "original_file": "kl8bbezjan_1"}
{"text": "Marek Rada\nVIII. A\n4. 11. 2009\n1. slohová práce – charakteristika literárního hrdiny\n\n„Detektiv Bondybej“\n\nDetektiv Bondybej je hlavní postavou knížky Vojtěcha Steklače Detektiv Bondybej 001 a spol.\nO soukromém životě se kniha nezmiňuje. Hrdina vstupuje do děje hned po zničení sídliště kamenožroutem panelovým. Z příběhu je vidět že se dokáže přestrojit za kohokoliv. Dokázal proniknout do vily zlotřilého Belforda, a tak ho oklamat že si myslel že mluví se ženou. Také se dostal do tajemného podzemí, kde našel uneseného vynálezce Šáropatku.\nOd začátku si kladl za cíl, být mezi nejlepšími. Díky tomu že si dokázal vždy poradit ničeho se nebál dokázal zachránit celý svět.", "original_file": "kl8aradmar_1"}
{"text": "Korvas, kvinta, Gymnázium J. Seiferta\n\nČína\n\nMnoho významných literárních památek prochází právě z této starověké velmoci. Čína nám zanechala vedle Mezopotámie, Egypta, Indie a Řecka velice krásná a zajímavá díla.\nČínská tvorba dosáhla téměř dokonalosti, co se týče básnictví. Jejich poezie jim byla všední. Snad na každém tržišti, na každém veřejném prostranství se shromažďovali obyčejní lidé okolo místních vypravěčů. Tito si navzájem konkurovali, a tak se čínské slovesnictví dostávalo na vyšší a vyšší úroveň. Pouliční umělci dokázali mistrně upoutat pozornost kolemjdoucích napínavými příběhy prokládanými poezií. Vznikl tak velice svérázný útvar, typický právě pro starou Čínu.\nAle oraťme se k jejich básnické tvorbě. Nejznámější čínští básníci byli Li Po a . Jejich literatura je nejtypičtější pro Čínu.", "original_file": "js1kormat_1"}
{"text": "K čemu mi ta škola vlastně je\n\nKdyž mi řekli, že půjdu do školy tak jsem se těšila. Nevěděla jsem co od toho mám čekat. Ráda poznávám nové lidi a tohle byla moje další příležitost. Naučili mě číst a počítat., Správně vyslovovat a chovat se slušně. Nikdy mě nenapadlo říct že to nikdy potřebovat nebudu. Byly to základy bez kterých bych se neobešla. Ale dnes, když sedím v téhle žluté budově, která má až moc schodů, a snažím se před hodinou do sebe nasoukat vzorečky a značky prvků, říkám si: k čemu mi to proboha bude. Jediný co mě napadá je, že až budu stará a budu sedět na židli a luštit křížovky, tak se mi sem tam nějaká ta značka prvku hodit {zřejmě}<in> bude. Ale jinak je to stejně k ničemu. Až dodělám školu chci jít na architektura a desing a k čemu mi tam bude jak se spočítá molární hmotnost vody. K ničemu! Takže chemii moc vážně neberu. Při hodinách paní profesorky Evy si s moum nejlepší kamarádkou Evou praktickýy děláme co chceme. Ale stejně nejvíc nás baví bzučet a honit imaginární mouchu a hladit nevidětelnou kočku. Potom si taky stavíme obrázky z lentilek a nebo jak říká paní profesorka Eva tak “„záplatujeme“. Takže o chemii se učíme češtinu (což jsem chtěla i dnes, ale místo toho tu píši sloh), nebo jiné předměty. Z toho jsem tedy usoudila, že chemii rozhodně k ničemu potřebovat nebudu.\n\nČtyřleté a osmileté gymnázium\n\nV páté třídě mi máma s babičkou řekli, že chtějí abych šla na gymnázium. Tak jsem se začala učit na zkoušky. Na gympl jsem v té době nechtěla, ale poté co jsem se chtěla pohádala se svou kamarádkou, tak jsem se rozhodla, že chci ze „základky“ pryč. Na jednu stranu jsem ráda, že jsem se sem dostala, ale zase jsem o hodně přišla. Neměla jsem vyřazení deváťáků. Do mé {bývalé}<in> třídy přišlo hodně nových lidí, takže už jsem se s nimi nemohla bavit jako s kolektivem. Prostě už jsem mezi ně nepatřila. Nic jsem o nich nevěděla a nic jsem s nimi nezažila. Když jsem je slyšela jak mi vyprávějí věci, které já jsem s nimi prožít nemohla, tak mě to moc mrzelo, ale na druhou stranu jsem našla nové přátelée. Mám úžasnou nejlepší kamarádku. A na střední školu jsem byla mnohem lépe připravená než, kdybych přišla až po deváté třídě ze základní školy.", "original_file": "kg05vedkar_1"}
{"text": "Téma: Cestování\n\nNázev: Městská hromadná doprava\n\nOsnova:\n\n1) běžné situace v MHD\n\n2) revizoři a jízdenky\n\n3) každodenní nedostatky cestování v MHD\n\n4) jak se chovat\n\nMHD\n\nMěstská hromadná doprava bývá leckdy věru že hromadná. Kromě dopravního prostředku k rozvozu prostých lidí je to také dobré místo k seznámení či vhodná možnost k vybití agrese. Však právě v ní dnes a denně vznikají války mezi teenagery a důchodci či revizory a černými pasažéry. Jiš mnohokrát se mi stalo, že poté co jsem rozespalá pohodlně usedla na sedačku a uzavřela víčka, náhle mě probudila rána holí. Běsnící důchodce se nekompromisně dožadoval svého místa v domnění, že vzhledem k mému nízkému věku se mě netýká pozice sedmo.\n\nMůžete se však spolehnout, že vždy může být hůř. I když jste šťastným majitelem MHD kupónu, revizora potkáte jedině, když vaše peněženka s kupónem spokojeně podřimuje doma na stole.\n\nPrekérní situace nastává, když spěcháte. Po doběhnutí vám dopravní prostředek vesele zavře před nosem. Po vyčkání několika nekonečných minut intervalu, nastoupíte do soupravy naprosto přelidněné nevrlými lidmi a hned na další stanici chce ten nejsasšího konce vystoupit. Není cesty spět na své místo. Vystoupíte s dobrým úmyslem vystoupit a pustit onu osobu z druhé části vozu a v tom místo obsadí spousta jiných dychtivých pasažérů. A znova čekáte na novou soupravu. I když jste tentokrát opatrnější a zpravidla nepouštíte vámi obsazených několik centimetrů čtverečních podlahy, může vzniknout řada dalších komplikací. Metro stojí v tunelu, jede jen do půlky vaší cesty, tramvaj čeká na červenou či jste v autobuse a před vámi je dopravní zácpa.\n\nPo hrůzostrašné cestě, díky bohu zdrávy, se dostanete na vámi zvolenou sitanci stanici. Pokud se proderete přes haldu cizinců stojících ve dveřích, zcela jistě přestane fungovat eskalátor, minimálně před vámi bude neprostupný dav zabržděný na nohu napadajícím dědečkem. Takových případů by se dalo jmenovat tisíce. V MHD je nutno se chovat jako zvěř, ctít zákony džungle, ano, silnější vyhrává. Protože kdo se necpe s námi, cpe se proti nám...", "original_file": "grP4ruzluc_01_1"}
{"text": "Téma: Tolerance – východisko z labyrintů násilí, nelidskosti a disharmonie ke svobodě člověka\n\nOsnova: 1) Tolerance nutná, ale vždy...?\n\n2) Násilí během 2.sv. války\n\n3) Svoboda za toleranci\n\n4) Nelidskost nejen v minulosti\n\nTolerance. Nelidskost. Jdou Vám tyto dvě slova dohromady? Jistě, v dnešním světě je tolerance nepostradatelná, nikdo není dokonalý a chyby jsou součástí každodenního života. Zamysleme se ale nad tím, kdy je tolerance na místě. Vy tvrdíte vždycky, já tvrdím často ne.\n\nMám-li mluvit o toleranci jako o východisku z labyrintů násilí, nelidskosti a disharmonie, nebudu s tím ani trochu souhlasit. Jak dlouho jsme tolerovali násilí, které bylo na naší zemi v době druhé světové války napácháno, jak dlouho byla tolerována nelidskost spočívající ve vyhlazení židovského obyvatelstva a jak dlouho bylo lidstvo schopné vést válku za následkem disharmonie států (příkladem je okupace českých zemí Německem) a tolika napáchaných škod?\n\nMožná jsme uvažovali tak, že tolerancí získáme určitou svobodu. Že když se nebudeme proti Německu bouřit, vyhneme se dalšímu násilí. V tomto případě je pro mě přijatelná myšlenka o toleranci jako o východisku ze všeho násilí a nelidskosti. Ale ve skutečnosti to tak není – my v to jen doufáme.\n\nBohužel je smutné, že se to netýká jen minulosti. I dnes se setkáváme s neuvěřitelně nelidským chováním a rozum zůstává stát nad tím, jak často to je tohle chování tolerováno. Nebo lépe řečeno - nepotrestáno. Všímejme si víc toho, co se děje kolem a nás neberme toleranci jako alibismus. Čeho tím dosáhneme? Akorát nespravedlnosti. Nemusíme ze sebe přece dělat slepce, když okolnosti na nás přímo křičí: „Žádnou toleranci!“", "original_file": "grP3anovjan_1"}
{"text": "2. kontrolní stylistická kompozice\n(charakteristika)\nV Praze dne 21. 3. 06\nJitka Tomanová, 2. B\nTéma: Jak vidím sama sebe\n(Charakteristika)\n\nOsnova: Úvod: Jednoho jarního dne\nStať: a) Je mi 12 let\nb) Můj kulatý obličej\nc) Ráda sportuji\nd) Jsem ochotna každému pomoci\ne) Mám ráda malé děti\nf) Já a škola\ng) Volejbal\nh) Mé zájmy\nZávěr: Mám rodinu, která mě pochopí\n\nDuben, měsíc legrácek a srandiček. Je ráno a z oken porodnice se ozývá křik, právě narozené holčičky. Byla jsem to já. Narodila jsem se do dne, který byl prosluněný aprílovým sluníčkem.\nTeď je mi 12 let a měřím 166 cm a vážím 46 kg, takže jsem od té doby trochu povyrostla a přibrala.\nMám krátké zrzavé vlasy. Barva mých vlasů je velkou záhadou. Nikdo totiž – kromě mě a bratra – nemá zrzavé vlasy. Všichni z rodiny mají tmavé.\nNa kulatém obličeji mám čokoládové oči, pod nimy malý nos a pak růžová ústa s plnými rty.\nMám vysokou postavu, a proto hraji volejbal a basketbal. Nejlépe se cítím ve sportovním oblečení, ale ani sukním a šatům nedávám košem.\nKe každému se snažím chovat hezky, mile, přátelsky a chci každému pomoci. Jsem společenská, pořád dobře naladěná a nic mě nemůže a nesmí rozhodit. Máma říká, že je se mnou legrace a teta, že jsem sluníčko.\nMám ráda malé děti, a proto bych se chtěla stát učitelkou nebo pořádat letní tábory. Ze všech malých dětí na světě zbožňuji svého šestiletého bratrance. Ráda bych chtěla mít i vlastní rodinu.\nPokud si chci vybrat dobré povolání, musím se pořádně učit. Škola mě baví a nejraději mám biologii, zeměpis, dějepis a tělesnou výchovu. Zato v lásce nemám fyziku, angličtinu, matematiku.\nZávodně hraji volejbal a holky mě přemluvily, abych ho každý čtvrtek chodila hrát i do školy. Tento sport mě velmi baví.\nMimo jiné chodím každý den běhat a hrát s mými kamarádkami basketbal. Ráda poslouchám rockovou hudbu a mojí oblíbenou skupinou jsou The Rasmus. Nejradši na světě mám svoji rodinu, se kterou je spousta legrace.\nJsem ráda, že svou rodinu mám, která mě vždy podrží, pochopí mě a bere mě takovou jaká jsem.", "original_file": "ces2btomjit_1"}
{"text": "12. ledna 2006\nMichal Pípal 1. B\n1. stylistická kompozice – srovnávací\nPopis\nPokoj, kde se cítím dobře\nOSNOVA\nÚVOD\na) seznámení s pokojem\nb) poloha pokoje\nSTAŤ\na) stěna proti dveřím\nb) stěna u dveří\nc) levá a pravá stěna\nd) strop a podlaha\ne) psací stůl\nZÁVĚR\na) dojem z pokoje\nb) co v pokoji dělám\nMŮJ POKOJ\nChtěl bych, vás seznámit s mím pokojem, ve kterém trávím nejvíce svého času.\nMůj pokoj se nachází ve třetím patře panelového domu, kde bydlíme. Pokoj je v místnosti naproti vchodovým dveřím, vchod je sem z chodby.\nNyní něco k popisu. Na zdi proti dveří je namontováno velké dvojdílné okno a pod ním bílý radiátor. Těsně pod oknem stojí dva psací stoly se dvěmi modrými židlemi. Můj stůl je rohový a je na něm umístěn počítač, na kterém hrajeme hry. Druhý stůl je mojí mladší sestry.\nNa stěně u dveří je umístěna šatní skříň. U levé stěny jsou postaveny dvě skříně a část mého stolu. U pravé stěny je dřevěná, dvoupatrová postel, zeleno-žlutá válenda a skříň.\nNa stropě je zavěšen bílý tříramenný lusr. Podlahu pokrývá šedý koberec. Celá místnost je bíle vymalovaná. Na psacím stole je na každém bílá lampička, psací potřeby a na mém barevná tiskárna.\nMně se můj pokoj moc líbí, líbí se mi i rozestavění nábytku a jsem se svým pokojem spokojený. V pokoji si hrajeme, učíme se a píšeme si úkoly.", "original_file": "ces1bpipmic_1"}
{"text": "29. března 2007\nKamila Korimová, 2.C\n2. písemná slohová práce\nNa cestě\n(Umělecký popis)\n\nTak jsme vzlétli. Sluncem ozářená Praha se nám začínala vzdalovat. Tváře spolucestujících byly různé. Někteří se mračili jak tmavá obloha před bouří. Někteří se usmívali. Já jsem byla to, co se usmívá – letěla jsem poprvé. Letadlo se vznášelo jako skvostný bílý pták, který plachtí s načepýřenými křídly vzduchem. Má hlava byla plná myšlenek. Měnily se. Podobně jako se stékající kapky deště pozastaví na skle a pak stečou. Podobně kolovaly myšlenky v mé hlavě. Nemohla jsem přestat pomýšlet na to, co mě čeká.\nPodívala jsem se pod nás. Pronikavě modrá skvrna se mi vpíjela do očí. Nikde nebyl vidět ani kousek jistoty dodávající pevniny. To moře snad nemělo konce a vyvolávalo ve mně tísnivé pocity.\nPo malém občerstvení jsem se opět zasnila. Můj sen se týkal události, kvůli které teď sedím v letadle. „Zápas byl zrušen!“ – „Co?“ Zařvu. Pocity ve mně jsou jako před výbuchem sopky. Láva už skoro tryská ven, když do mě nechtěně kopne cestující vedle. Promnu si oči a zadívám se ven jako liška ze své nory – kontroluje prostor, jestli má vylézt.\nPevnina. Pobřeží se formuje jako v mapách Ameriky. Přilétáme blíže. Letuška už připravuje lidi na přistání. Pod jejími radami si připadám jako ptáček, který se učí poprvé létat.\nLidé v Miami se přeskupují jako přesýpající se písek. Zrnka se spojují a rozpojují. Některá zůstanou spojena nebo se zastaví. Na zemi jsme přistáli hladce. Cestující prchají různými směry jako pomatená zvěř.\nProšla jsem davy, když jsem to uviděla. Basketbalová hala mého nejoblíbenějšího basket-balového týmu. Miami Heat je družstvo plné basketbalových umělců a pohledných (převážně afroamerických) mužů v jedné podobě. Dnes hostí družstvo Denveru Nuggets, kde působí můj nejoblíbenější hráč.\nMým největším snem bylo právě tohle. Nejraději bych začala v zástupu lidí poskakovat jako žába, ale nevím, co by si o mně pomysleli ti lidé. Vstupuji do obřích dveří haly.\nJak se mi zápas líbil se neví, reportér mě po skončení zápasu nenašel.", "original_file": "pr2ctkorkam_02_1"}
{"text": "17. prosince 2008\nVeronika Homolová\nV3\n\n1. písemná slohová práce\nÚvaha\nTéma: Realita je nudná. Dejte mi jiný svět.\n\nOsnova: 1. Úvod: - je realita nudná?\n2. Stať: a) nový svět, nebo jen nové uspořádání?\nb) v ukrutných chvílích nudy si přeji být ve svém vlastním světě\nc) „můžete si vymyslet a já vám ho stvořím“\n3. Závěr: a) je lepší nudu přetrpět\nb) A nebo ne?\n\nÚvodem bych se ráda zamyslela nad tím, jestli vůbec je realita nudná?\nNěkterá ano, některá ne. Realita, která mě nebaví, přece může bavit jiného, a naopak. Ano, máte pravdu, realita je opravdu občas nudná.\nJaký by tedy měl být ten jiný svět?\nA měl by to být úplně nový svět, nebo jen nové uspořádání starého světa?\nPodívám-li se do minulosti, musím říct, že většinou, pokusil-li se někdo o nové uspořádání, to krachlo. Proto je tu demokracie, aby každý mohl spolurozhodnout o politickém uspořádání ve své zemi, a proto je tu také svoboda, aby každý mohl rozhodnout o uspořádání svého života.\nI přes tato důležitá témata mi v některých chvílích připadá důležitější nuda, která pohlcuje mé smysly a myšlenky, drží je ve svých spárech a odmítá je pustit. V těchto ukrutných chvílích si přeji, abych mohla být někde jinde, nejlépe v úplně jiném světě.\nJak by to ale skončilo, kdyby přišel někdo shůry a řekl: „Můžete si vymyslet svět a já vám ho stvořím.“? Obávám se, že bychom každý seděli sami ve svém novém, zábavném světě a nudili se, protože náš svět by nikomu jinému nepřipadal tak skvělý jako jeho vlastní, který si může vymyslet. A kdybychom byli tak prozíraví, že bychom si do toho světa dovymysleli lidi? Kdo by nám zaručil, že by se v našem světě po nějakém čase nezačali nudit tak, jako já teď v tom našem?\nA tak si myslím, že je lepší tu nudu v realitě občas přetrpět a pokusit se přetvořit si tento svět, nebo spíš svůj život tak, aby nás co nejvíc bavil. Ona ani ta nuda nakonec nebývá tak nudná.\nA nebo ne?", "original_file": "grV3homver_01_1"}
{"text": "17. prosince 2008\nAnna Šabachová\nV3\n\n1. písemná slohová práce\nÚvaha\nTéma: Realita je nudná. Dejte mi jiný svět!\n\nOsnova: Úvod: a) Proč unikáme\nStať: b) Co je vlastně tak lákavého?\nc) Fantazie na prodej.\nd) Vyhnanci z reality.\ne) Co člověk to kniha\nZávěr: Stopa v nás\n\nKaždodenní život. Pro někoho plnný radosti, bolesti i drobných zajímavostí, pro jiného může znamenat jen nudnou až příliš ohranou písničku stereotypního bytí. Ovšem v životě každého je něco, před čím je příjemnější utéct, ať už je to nuda, nebo trápení.\nSmyšlený svět je přece mnohem zábavnější. V něm nám nikdo nebude ubližovat, zažijeme vzrušení, které v realitě nenacházíme, ve smyšlence je všechno možné. Do fantaskních světů člověk tedy utíká před realitou.\nV dnešní době je nabídka jiných realit obrovská, kdo si není schopen vymyslet vlastní pomůže mu trh. Vždyť celý náš svět je jen jakousi nadskupinou jiných podsvětů. Co jiného jsou filmy, knihy, počítačové hry? Znáte ten pocit, když čtete dobou knihu a nemůžete, vlastně ani nechcete se od ní odtrhnout, zůstat ještě chvíli zůstat v tom báječném prostoru nereálna. Na tom jistě není nic špatného. Do určité míry.\nPříliš dlouhý pobyt mimo skutečnost se na člověku podepíše. Stačí zavítat na sraz ortodoxních fanoušků Star Treku a hned máme po ruce pár ukázkových případů nezdravé závislosti. Podivný zjev je jen slabší příznak. Tito lidé jsou duchem jinde, přijdou vám téměř jako vězni v tomto opravdovém světě. Teď je ovšem řeč o extrémních případech.\nJe zajímavé pozorovat lidi v knihovně. U některých na první pohled poznáte jakou literaturu preferují. Jinak vypadá fanoušek science-fiction a jinak paní holdující Červené knihovně.\nDo jaké míry nás tyto věci ovlivňují? Knihy, filmy a ostatní media. Ačkoliv si to neuvědomujeme, každý tento svět, se kterým příjdeme do styku, nás nějakým způsobem ovlivní. Jak tedy poznáme co je realita a co fikce?", "original_file": "grV3sabann_01_1"}
{"text": "Téma: Nevěř, že štěstí získáš neštěstím druhého.\n\nOsnova: 1) Záběry z politické scény\n\n2) Největší výkvět\n\n3) Poplatky u lékaře\n\n4) Státní zájem nade vše\n\n4) Státní zájem\n\nOsvětleme si naši politickou scénu. Po každé když se podíváme v televizi na záběry ze senátu, tak politici řeší své osobní rozepře, neměli by se<in> snad spíše snažit, něco udělat pro náš stát? Proč se musíme dívat, jak se námi zvolení státníci urážejí mezi sebou? Věří snad, že štěstí získají neštěstím druhého? Nejsou to snad jen „sprosťáci“ ve vysoké funkci?\n\nNejvětší výkvět můžeme viděťt u dvou nejznámnějších stran ČSSD a ODS. Náš stát určitě nezajímá kdo dostal facku a kdo je jednička.\n\nNejvíc mě ale určitě poslední dobou uráží jak si ODS neuhájila poplatky u lékaře. Možná je to tím, že lidem nevysvětlila jakou výhodu to pro ně že lidem nevysvětlili, co to pro ně znamená. Za tyto peníze samozdřejmně dostanou lepší péči. Bohužel to došlo, tak daleko, že ČSSD vyhrála krajské volby a to Chápu pro dokonce i ve šstředočeském kraji kde se usadil pan doktor Rath. A přitom jejich jediným volebním tahákem bylo zrušení právě poplatků. Neměli bychom snad za péči platit?\n\nNech Možná to vše ztroskotalo právě na tom, že se pan Topolánek a Paroubek radši hádají. Nebylo by snad jednodušší, aby se tyto dvě znepřátelené strany spojili a spolu řešili státní zájmy? Myslím, že na státních zájmech to vše stojí. Doufám, že se to zase stane jejich hlavním zájmem.", "original_file": "grP3alatsim_1"}
{"text": "Můj pokoj\n\nRozhodl jsem se popisovat můj pokoj, protože si myslím, že větší nepořádek nikdo jiný nemá.\n\nKdyž vejdete do dveří uvidíte roztlemenou skřín s nápisem NITROX-national tek divers. Z vaší levé strany vykukuje postel (z černě lakovaného dřeva) a vedle ní je skříňka s radiem a CD, lampou a časopisy. Kdybyste si lehli a koukli vpravo, uvidíte “culící se“ Anette Olzon (zpěvačka), spořič mého monitoru. Nad monitorem je skříňka s kazetami a knihami. Vedle (zleva) je police s maškarními převleky mého bratra Adama. Zbytek pokoje jsou jen skříň (vedle je krabice se vším možným), psací stůl (značně rozbordelený). Poté dvě kytary (moje a tety). Jinak veškerý nábytek je bílý (až na pár vyjímek¼) a místo koberce mám extrémně kluzké lino. Vymalováno je nabílo. Na zdi vedle dveří je obraz se zalesněnou krajinkou a nade dveřmi visí maminčin obrázek andělíčka, kterého si ještě neodnesla. Hodiny ukazují přesně a globus na skříni umí i svítit. Knihy jsou porůznu v policích. Mezi nimi se prohánějí autíčka, vojáčci a zbraně z plastu, některá autíčka odjela pod postel a vyskákala z krabice, kde mají být uložena. Součásti skládačky Lega a Merkuru jsou strašně neposlušné a snadno se vykutálejí mezi ostatní hračky i pod skříň a pod postel. Maminka se zlobí. Někde si přečetla, že se dětem mají z pokojíků odnášet jen zbytky zkaženého jídla, ostatní nechává na mně, aby „neničila osobnost dítěte“. A tak se občas snažím dát věci na své místo, ale netrvá to dlouho – obvkyle pár minut – a vše je při starém.\n\nTo je asi vše. Doufám, že se vám to líbilo. – (uklízejte si!! – a větrejte)!", "original_file": "am6bsmejan_b_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nTomáš Kalčík\n12. června 2007\n3. C\n\nJak bych změnil život v našem městě\nOsnova:\nÚvod: Jak si dopomoci ke změně\n 2) Stať a) cesta ke změně\n b) sliby chyby\n c) co a jak změnit\n d) přání do budoucna\n\nKaždý by jistě chtěl přetvořit město, ve kterém žije, k obrazu svému. Ve stotisícovém městě však jeho názor a požadavky mizí v propadlišti dějin, a proto dává hlas svému člověku, který se třeba usadí v radním křesle a který bude prosazovat stejné nebo alespoň podobné názory. Bohužel většina zástupců, politiků poměrně rychle zapomene na to, co slíbila a za co se svým voličům zaručila. Je smutné pozorovat, jak se naše požadavky míjí s účinkem a jak politici postupně začínají myslet na sebe. Ve městě, ve kterém žiji, vypadá navenek všechno naprosto v pořádku, ale vnitřní struktura může být křehčí, než se zdá. Jako prostý občan tohoto města však pod povrch nevidím, ale je mi jasné, že naše město nešlape, jak dobře promazané hodinky. Vždy se najde nějaké „smetí“ které jejich chod dokáže zpomalit a dokonce i znehybnit.\nVe městě, kde bydlím, jsem spokojený a pobývám zde rád. Ale na druhou stranu mě zde řada věcí štve a mrzí. Jedna z věcí, jejíž světlo zanechalo negativní stopu je přestavba hokejového stadionu. To, že původní náklady měly činit 280 mil. Kč,- a konečná cena vystoupala ke čtyřemstům, mne trochu zaráží. Že se překročí původní plán třeba o 20%, s tím se počítá, ale o 50%? Ještě více smutné je, když lidé žádají opravu cyklistických stezek nebo ulic, jejíž náklady by činily 3 – 5 mil. Kč,- a město odpoví, že tuto částku nemůže poskytnout. Další věcí, které mě nenaplňují a přijdou zbytečné, je stavění stále nových a nových supermarketů. Máme snad zapotřebí trávit víkendy v těchto „žroutech“ času a peněz? Nedokáži pochopit, že plno lidí takto uvažuje a spousta jich tak činí. Jeden z možná největších problémů je místní sídliště, z kterého se pomalu stává „ghetto“, a proto řada lidí se snaží nalézt klidnější prostředí. Další problém jsou bezpochyby městské trávníky a parky. Když se zde nepovalují odpadky, musí tu ležet alespoň výkaly psů a bůhví čeho. Copak je takový problém vzít toto smetí do igelitového pytlíku a odnést ho do pět metrů vzdáleného koše? Navrhoval bych zavedení přísných pokut, a pak by si majitelé psů možná uvědomili, zda jim jejich lenost stojí např. za 2000Kč,- „Možná“ poslední, co mi dost vadí, je naše náměstí. Domnívám se, že je velká škoda, když po celém jeho obvodu stojí auta, která nešetrně narušují historické jádro. Co takhle nechat auto trochu dál a do centra dojít pěšky? Člověk si tak alespoň pečlivěji prohlédne jeho krásy.\nAle abych jen nehaněl a negativně nekritizoval. Musím říci, že za těch pár let se naše město velmi zvelebilo. Oceňuji neutuchající snahu o rekonstrukci památek a navrácení městu jeho původní, velmi malebnou, tvář z počátku 20. stol. Co konstatovat závěrem. Doufám v to, že naše město bude i nadále rozkvétat a že ty kladné počiny a nápady postupně vytlačí ty nesmyslné, nepotřebné a zbytečné.\n3. Závěr", "original_file": "cb3ckaltom_02_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n23. května 2006\nBarbora Mikešová\n\n…. je pro mě nejdůležitější\n\n I. Úvod\n II. Stať: a) Co je nejdůležitější\n b) Rodina?\n c) Naše sousedka\n d) Vzdělání?\n e) Přátelé?\n III. Závěr\n\nPoložím-li si otázku, co je pro mě nejdůležitější, v první chvíli mě napadne zdraví. Zdraví je podle mého názoru určitě nejdůležitější, ale samozřejmě jsou i další priority.\nMyslím si, že každý člověk má mnoho zájmů a aktivit, které jsou pro něj důležité. Jak ale rozhodnout, co bude na prvním místě? Každý to vidí jinak.\nZamyslím-li se nad touto otázkou, určitě mě napadne rodina, která vždy stojí při mě a poskytuje mi zázemí, kam se vždy ráda budu vracet. Pro jiného to ale může být fotbal, který hraje závodně a není schopný se ho vzdát. Co je ale nejdůležitější pro důchodce, bohaté, postižené nebo pro normální lidi? Jsou to snad peníze, majetky, úroveň nebo snad společenské postavení? I to je určitě důležité, ale co si o tom může myslet bohatý podnikatel, který měl dopravní nehodu a zůstal na vozíku? Ten to již dnes vidí určitě jinak.\nNaší sousedce nedávno zemřela dcera a zůstala úplně sama. Co je asi pro ni prioritou číslo jedna? To můžeme jen hádat. Je to snad její čtyřnohý miláček Eda, kterého má již sedm let a nyní je jejím jediným společníkem nebo perfektně zařízený byt 3+1, ve kterém právě žije, sousedky s kterými pravidelně sedává na lavičce před domem nebo dokonce chata na Sázavě, kam se jezdí každé léto rekreovat?\nVzdělání. To je podle mého v dnešní době hodně důležitá věc, ale je to to nedůležitější v mém životě? I když bych vzdělání na první místo nedala, je pro mě dost důležité, ale pro někoho to může být maličkost nebo dokonce blbost.\nDalším nej… mohou být i přátelé s kterými si můžeme kdykoli popovídat a pobavit se, ale každý člověk má práce to své „nejdůležitější“ úplně někde jinde.\nVšechno je relativní. Nemůžeme říct tohle je nedůležitější, protože pro každého člověka je důležité něco jiného. Ale jediné, co můžeme udělat, sami si srovnat v hlavě, co je pro nás důležité a co nemá žádnou cenu, a tak není potřeba si s tím lámat hlavu a kazit náladu.", "original_file": "cb2cmikbar_02_1"}
{"text": "„Lidé už si převážně nedovedou představit život bez televize, a to proto, že sami ani nechtějí žít, nýbrž chtějí se jen dívat na život jiných.“ (M. Machovec)\n\nZamysleme se nad tím co tento citát vůbec říká. Je to o vlivu televize? O tom, že lidi nebaví vlastní život a televize je jen únik? Nebo druh závislosti, či jen pobavení, když večer nemá člověk co dělat? Uvažujme postupně.\n\nVliv televize může být obrovský. Napříkdlad malé děti nebaví uklízet a tak po vzoru Ramba nebo Terminátora v duchu zastřelí rodiče a myslí si, že se tim vyhne nechutné povinnosti. Někdo jedná podle televize, tedy podle hrdiny, který danou situaci vyřešil tak, že někoho vyhodí z okna v pátém patře. Viděl, že se mu nic nestalo, tak proč to taky nezkusit? Byl to film, ne realita. Dejme Přejděme jinam. Někdo sedne k televizi když má deprese a koukne se na zamilovaný film, u kterého se rozpláče, ale pomůže to. Někdo zapne fotbal na který si vsadil. Někdo si sedá k televizi na dlouhou dobu cíleně. Někdy třeba na celý den a i na den potom a sedí celý týden. Nemá co dělat? Nebo prostě nechce nic dělat? Jedna skupina u televize přijde na jiné myšlenky. Ta druhá podle mně chce do hlavy dostat jen co nejvíc informací ať už jsou jakéhokoli druhu. To se týká i pořadyů, o kterých nadpis vybízí mluvit, a tedy reality schhow. Proč to vzniklo? Za jakým účelem? Pro pobavení? Někteří si to myslí. Podle mně je to další továrna na peníze. Pořad, který jakoby simuluje život lidí uzavřených ve vile. Proč se na to lidé vůbec dívají? To přece má být normální život? Možná chtějí vidět jen jak se postava A vyspí s postavou C a jak se B pohádá s D. Podle mého názoru je ztráta času koukat se na někoho jak spí, jí a hádá se.\n\nNěkteří, si proto aby mohli sledovat VyVoleného Big Brotherem, berou snad i volno, aby viděli jak jejich oblibenec dopadne v duelu. Tomu řikám až závislost. Člověk se vzbudí, nají se a pořád myslí co asi dávají v televizi. Tak si před ní jde „dřepnout“ na celý den. Občas si dojde i na záchod, aby do sebe mohl sunout další živiny v podobě tekutin a jídla stále sledujíc televizní program a pořady. Když je člověk déle nemocný a nemá co na práci to by se snad dalo omluvit. Na den, dva. Při nemoci jsem to zkusil i já. 2 dny jsem ležel u televize,. Na rohlíku a čaji vyplňoval jsem volný čas dne filmy a seriály. Pak je ještě, když si člověk sedne po práci v 7 hodin ke zprávám a od 8 k večernímu programu. To je podle mého jen odreagování po náročném dn{u|i}. Neznám pracujícího člověka, který by se celou noc po práci díval na televizi, pokud před sebou nemá víkend.\n\nNa závěr bych shrnul svou úvahu. Sledování televize dělím na skupiny. Jedna je závislá, což není moc lidí, ale určitě se takoví najdou, a ta druhá se dívá jen pro odreagování nebo pro únik od problému což může přejít v závislost. Můj názor je, že denně by se mělo dívat tak maximálně 4 hodiny denně, ale určitě ne na reality show. A kdyby televize neexistovala, tak si lidé určitě najdou jiný prostředek. Je tu počítač a to je možná o dost horší.", "original_file": "pr3czvepet_01_1"}
{"text": "Osnova: 1) úvod – něco málo ke školníku\n\n2)\n\n– identifikace školníka\n\n– školníkovy oblíbené činnosti\n\n– školník a studenti\n\n3) závěr\n\nŠkolník\n\nMezi učiteli, žáky, či studenty se kromě uklizeček vyskytuje ještě jeden specifický druh živočicha, který dokáže zastávat i roly uklizečky. Tímto zvláštním pozemským jevem je školník. Latinský název asi mít nebude, ale co se temperamentu týče, bývá podrážděný (především v ranních hodinách). Na školních chodbách jej můžeme potkat ale i během dne, jak brousí a očima skenuje okolí.\n\nTěžko říci, jaké věci se našemu školníku honí hlavou, ale to když slyšíme řev v reakci na to, že nejsme přezutí, mu nejméně zvedá tlak. Chraplavým dobrý den při špatné náladě a s ženským tonem při náladě dobré, nás několikrát denně zpětně pozdraví. Nevycítíme však nic více, než jen strohou automatickou reakci. Komu by s také chtělo říkat dvěstěkrát denně tu samou věc. Ale nejen mluva, ale i zevnějšek často mluví za spoustu věcí. Bohužel potkat školníka v civilu není snadné ani v jeho domě = škole. Neustále našňořený do pracovního oděvu, při nejlepším špinavém. To však dokazuje to, že skutečně koná svou práci.\n\nCo vlastně ten školník dělá? Ten náš umí pár věcí velice dobře. Především ozvučovat budovu znělým řevem na již zmiňované přezůvky. Taky směle pajdat po chodbách a „včas“ vyměňovat doplňovat toaletní papír na dívčích záchodech. (tímto bodem se příliš nechci zaobírat, protože to už je záležitost jiného kalibru). Hlídat opozdilce spolu s profesory mu taky někdy jde dobře, ale nikdy nepřekoná přezůvkový záchvat. Zřejmě ve volném čase kultivoval pěstmi povrch boxovacího pytle pověšeného u šatních skříněk, (který už nejspíš někdo urval).\n\nToto zjevení je při nejmenším značně zajímavé tím, že se mu každý chce vyhnout. Ať už je to jakoukoliv cestou – schováním, čekáním za rohem či nakukováním přes sloup a přenášením jedné věty pomocí tiché pošty („Je tam, nebo není?“). Já těchto vyhýbacích metod příliš nemám, protože přezůvky nosím, ale mé okolí mně poskytuje dostatek studijního materiálu. Raději se skovávám pod svými vlasy a dělám že nic neslyším. Někdy je dobrou taktikou být nevinná tichá myš a všude proklouznout. Nevinně se tváří i ti, co nemají bačkory a jsou zastihnuti při namátkové kontrole třídy. Zastrčí nohy za batohy a tváří se jako ovečky, nebo chytají lelky.\n\nŠkolník prostě zůstane tím „populárním“. Někdo ho mít rád může, někdo nemusí. Každopádně to bez něj nejde. Kdo by po nás uklízel? Kdo by nás naháněl z přestávek do budovy? Z koho by jsme si dělali pravidelně srandu? Učitelé už takhle na tom jsou špatně, nechceme jim to přece ještě více znesnadnit.", "original_file": "grP4perpet_01_1"}
{"text": "Pastýř Elzéard Bouffier byl velmi sebejistý starý muž. Jeho život se podobal vzpouře proti všemu, co ho v dětství učili a jak by měl žít i myslet. Objevil smysl jeho života. Sázel stromy celý jeho skromný život. Dělal to dobrovolně bez jakéhokoliv vděku. Byl také velmi pečlivý a vytrvalý na jeho věk. Elzeárd Bouffier žil svůj život se stromy, protože mezi nimi nacházel větší uspokojení, než mezi lidmi a jejich lhostejnosti.", "original_file": "am8advonic_01_1"}
{"text": "Epos o Gilgamešovi\n\nInterpretace\n\nTéma\nKniha pojednává o Králi Gilgamešovi, synovi bohů, a o jeho osudech. Gilgameš, neomezený vládce Uruku, se snaží vykonat mnoho hrdinských činů, ba i přiblížit se nesmrtelnosti. Na jeho skutky ale doplácí jeho okolí a nakonec i on sám.\n\nJazyk\nPo jazykové stránce je tato kniha velmi zajímavá. Vzhledem k tomu, že je tato kniha z dávné historie, i jazyk je tomu přizpůsobený. V knize můžeme najít spoustu slov zastaralých, archaismů nebo zastaralých slovosledů.\n\nKompozice\nKniha je členěná do jednotlivých kapitol. V každé kapitole se odehrává převážně jeden příběh. Příběhy na sebe chronologicky navazují. Díky tomu působí text soudržně.", "original_file": "js9zyk_1"}
{"text": "Heskow se probudil a veděl, že ho dnes čeká asi nejtěžší den v životě. Veděl, že už to musí udělat, protože vybral peníze a teď už není cesta zpět. Musel zabít samotného dona Aprila. Sice Don Aprile byl asi nejobávanější sicilský mafián. Byt to takový malý obloustlý padesátník, který ovšem měl ohromnou moc, a tak se Heskow bál i když ho zabije, tak jeho věrní si ho najdou a potrestají ho za jeho hrůzný čin. Don Aprile byl sice obávaný mafián, ale na druhou stranu byl hodný a když někdo za ním přišel, že potřebuje pomoc, tak nikoho nezklamal. Heskow celý zpocený vstal z postele a šel se umýt a pořád mu vrtalo hlavou, jestli udělal správně, že s tím souhlasil. Heskow byl hodně na peníze, takže když mu nabídli takový balík, tak nemohl skoro odmítnout. Zkontroloval jestli má zbraně, nasedl do svého jeepu a odjel. Mezitím don Aprile si užíval své bohatstvý na svém sídle na Sicílii. Měl tam obrovskou vilu přímo na pláži, se zahradou plnou palem, vlastní lázně a vše co potřebyl pro svůj bohémský život sicilského dona.\n\nDon Aprile už byl nějaký ten pátek v důchodu a se všemi udržoval dobré vztahy, takže se nemusel obávat, že by ho někdo chtěl zabít. I Heskow si byl vědom toho, že když ho zabije, tak sice se bude moc zasypat penězi, ale bude to jako by zabil amerického prezidenta né-li horší. Také na sebe vzal, že potom do konce života bude žít ve strachu, jestli donovi přátelé nejsou nablízku. Takové už byli vztahy v mafii, všichni si jsou blízcí a když někdo někoho oddělá, zvlášť dona Aprila, tak musel počítat s tím, že je to jako kdyby všem siciálanům zabil otce. Heskow ale pořád viděl před sebou tu horu peněz a nemohl odolat. Jeho jejep uháněl po pláži k vile dona Aprila. Věděl, že don ho k sobě pustí, protože měli přátelské vztahy. Heskow zaparkoval na pláži, aby se mu poté lépe utíkalo, kdyby mu náhodou nešlo vše podle plánu. Heskow měl vše všechno naplánováno do nejmenších detailů. Don Aprile ho přivítal a pozval ho k honosně oblo vyzdobenému stolu.\n\nNa stole bylo hlavně ovoce. Don si hlídal svojí životosprávu. Heskow vyšel na terasu, ale čekalo ho nemilé překvapení. U stolu seděla krásna žena. Byla to japonka úžasná žena a Heskow se do ní na první pohled zamiloval. Heskow se zpamatoval a usedl ke stolu spolu s donem. Heskow byl vlastně zaměstnanec dona, ale nikdy nevěděl, že don má dceru. V Heskoowě hlavě se začaly dít podivný věci, jakoby už jí neměl plnou peněz, ale začal vnímat pouze donovu dceru, byla tak úžasná. Na druhou stranu, ale věděl, že když nezabije dona tak ho zabije jeho vláda, která si u něj vraždu objednala. Heskow se ocitl na zcestí a nevěděl jestli má zabít svého přítele a otce ženy do které se zamiloval nebo a schrábnout peníze nebo ho nezabít, ale prchat před tajnou policií, což je skoro předem prohraný boj. Heskow, ale jako by se znova narodil, peníze ho už nezajímali a chtěl žít pouze pro tu kouzelnou ženu. A tak se v jeho beznadějné situaci vymyslel strašný nápad. Že vše řekne donovi a bude doufat, že ho ochrání, protože měl na Sicílii téměř neomezenou moc.\n\nPo dlouhém přemýšlení nakonec nabral odvahu a úplně vše mu řekl. Donova tvař zkameněla. Chvíli na Heskowa koukal, ale pak klidným hlasem prnesl: „Znáš přece zákony naší rodiny“. Heskow pouze přikývl a věděl že co ho čeká. Don už mu pouze řekl: „Sbohem Sbohem.“ a začal si bezvýčitků povídat se svojí dcerou. Heskow se zvedl a odešel. Po chvíli byl slyšet pouze výstřel. Dcera dona okamžitě vykřikla, co se stalo. Don pouze konstatoval, že si Heskow zachránil život.", "original_file": "pr4atkradav_1"}
{"text": "Zeď nářků a jiné zdi\n\nC Co je to zeď? Když se řekne slovo zeď, každý si může představit něco jiného. Pro někoho to může být Zeď nářků v Izraeli, pro někoho jiného Berlínská zeď, či snad někoho napadne vezeňská zeď. Byť se může zdát, že spolu tyto pojmy nesouvisí, myslím, že je spojuje jedna základní věc, jejich úloha. Tou je podle mě bezesporu něco oddělit. Ať už Zeď nářků dělí pozemský svět od toho nadpozemského, božského a je jakousi bránou vzkazů, tak třeba Čínská zeď měla po staletí chránit a oddělovat Čínu od zbytku světa. Myslím, ale také, že zeď symbolizuje i něco špatného, a to když se stane bariérou, umělou hranicí.\n\nKdo jsou architekti těchto společenských bariér? Kdo si bere právo určovat, co může „na světlo“ a co je lepší skrýt? Co tyto lidi k tomu vede?\n\nMyslím, že hlavní příčinnou je strach. Strach z něčeho neznámého či strach ze zodpovědnosti. Teď mám konkrétně na mysli mentálně postižené děti a seniory. Pro nás to jsou lidé nepotřební až zbyteční, navíc okou tzv. neladící. Centrem posměchu ostatních by se nestali jen oni, ale i my, tak proč bychom se jich nezbavili? Jednoduší bude, když je zavřeme do ústavu, za zeď s nimi, ať se na ně nemusíme dívat!\n\nMálokdo si ale uvědomuje, že to jsou stále lidé stejně jako my. Lidé kteří mají také své touhy a přání. Ale pochybuju, že jejich přáním je celý život prožít zavření za zdí, protože tam venku je někdo, kdo to řekl a určil. Samozřejmě, že jsou mezi nimi i lidé tak těžce nemocní, že ústavní péče je pro ně jedinou možností. Ale i tak nemusí přeci zůstat úplně odloučeni od zbytku světa. Když nemohou jít ven, je tedy na nás, abychom my přišli za nimi a abychom jim přinesli svět „na dlani“ a dovolili tak, aby i oni mohli žít.\n\nDřívější doba hovořila pro masu a tito lidé byli {spodinou odvrženou -> odvrženou spodinou}. Neměli téměř nic, než své zničené životy. Nemohli vyjít ven a říci, jak moc potřebují lásku a péči. Proto jsem ráda, že žiju v této době, kdy se lidstvo učí toleranci a snaží se odstraňovat tyto nesmyslné hranice. Vím, že před námi stojí ještě velký kus cesty, ale jsem ráda, že jsme se na tuto cestu vydali.", "original_file": "pr3cfiakar_01_1"}
{"text": "Má cesta do školy\n\nUž je to tu zase, sedm hodin, máma křičí: „Richarde stávej, musíš do školy !!“ „Vždyť už jdu“ Celej unavenej ji odpovídám a znovu usínám. „Richarde stávej! Musím do školy a nechci, aby si zase zaspal!“ „No, jo.“ Pomalu vstávám a belhám se po schodech ze zvíšenýho patra dólu na záchod. Mezitím, mě zastihla mrňata. „Ríšo, Ríšo pustnám něco, prosím, na pocitaci.“ „No, jo tak na chvilku běžte za mámou.“ Dokonám svoji činost , poté jdu do kuchyně kde vidim mámu jak sedí u jídelního stolu a mrňata ja kolem ni skáčou a vyžadujou poni zapnuti počítače. „Richarde, já dneska končim ve škole až v pět musíš vyzvednout mrňata ty.“ „Jó.“ Sedám si k mámě popíjim horký čaj. Máma po deseti minutách odchází a já tam sedim dál do osmi deseti. Á už je osum deset a já ještě nemám připravený učení, narvu všechno učení, které najdu a utíkám dólu po schodech. „Né dveře jsou zamčené a naštěstí soused jde taky dólu a otivírá mi. Utíkám autobus a přesně stíhám autobus. Je 8 25.", "original_file": "js9bmacric_1"}
{"text": "Americká próza 1. poloviny 20. století\n(literárně-slohová kontrolní práce)\n\nTémata:\nAmerická próza 1. pol. 20. století (odborný výklad)\nVybraný typ hrdiny: a) odborný popis, b) umělecká charakteristika.\nInterpretace vybrané ukázky z čítanka po stránce tematické, jazykové i kompoziční\nVybraní američtí autoři (odborný výklad na základě srovnávací metody)\nAnalýza vybrané ukázky z čítanky po stránce jazykové\nVybraný americký autor (odborný výklad s úvahovými prvky)\nAmerický způsob života a jeho odraz v prózách jednotlivých autorů (odborný výklad, nebo úvaha)\nInterpretace přečtené knihy\n\n\n\nErnest Hemingway\n\n Americký spisovatel patřící do tzv. ztracené generace. Obdržel Nobelovu cenu za literaturu, konkrétně za novelu Stařec a moře. Jeho nejslavnější díla jsou již zmíněný Stařec a moře, Sbohem armádo a Komu zvoní hrana. Jeho knihy jsou většinou inspirovány jeho vlastními zážitky, např. Sbohem armádo je román z období 1. světové války, ve které sám figuroval jako voják.\n Jeho díla jsou velice čtivá a hodně dějová. Užívá nepřímé charakteristiky postav a přirozeně se psychologicky do postav noří. V jeho dílech se objevuje hodně dialogů (bez uvozovacích vět), které jsou --- proloženy dějovým popisem. Dokáže udržet čtenáře v napětí. Některých situací konfliktních si ňak čtenář nemusím všimnout, protože jsou psány jako naprosto běžné, normální situace. Řídí se tzv. metodou ledovce. To je metoda, kterou jakoby píše pouze povrch celé situace a hlubší myšlenky si čtenář musí domyslet sám. Hemingway nechtěl čtenářům naservírovat vše přímo pod nos, čtenář musí odhalovat skrytý smysl sám. A to je moto, kterým se řídí americká próza 1. poloviny 20. století.\n Hemingway se zabývá samou podstatou člověka, lidskosti, humanity, lidství apod. Člověk si musí zasloužit být člověkem. Muži musí být silní, stateční a musí být oporou pro ty slabší. Hlavní postavy ve svých knihách staví do mezních situací, a to aby se zacelil jejich charakter. Naopak ženy se takovým situacím vyhýbají. Typickým příkladem opravdového mužství v jeho dílech je rybář Santiago z novely Stařec a moře. Santiago znázorňuje Hemingwayův obrat opravdového muže, který se pro svůj cíl snaží udělat úplně vše. Dalo by se říci, že nakonec na výsledku až tolik nezáleží, protože proto ten člověk udělal vše co bylo v jeho silách.\n Hemingwayova díla jsou dodnes velmi oblíbená a to nejen díky stylu psaní ale možná i díky Hemingwayovu přístupu ke čtenářům, ne jako k tupým ovcím, ale k lidem kteří chtějí nějakým způsobem odhalit smysl života sami.", "original_file": "js3vav_01_1"}
{"text": "Marťák, Gymnázium J. Seiferta\n\nOskar Wilde: Cantervillské Strašidlo\n\nLeč je tato povídka převelice krátká nabývá dojmu, že jde o celou knihu. Povídka je naplněna hrůzostrašnými momenty, ktere jsou zároveň úsměvné. Slet těchto pasaží nás okamžitě vtáhne do děje.\nPovídka zpočátku vypráví o životě rodiny Otisů, kteří objeví na svém nově koupeném sídle strašidlo. Nejdříve se kněmu chovají slušně, ale posléze zjistí, že za jeho věčné pokusy je postrašit, se musí pomstít.\nStrašidlo je z tohoto přístupu nejdříve zaskočen a mírně rozhořčen, ak posléze zjistí, že již není utlačovatel, nýbrž utlačovaný.\nTato povídka je převelice zajimavá a zábavná. Děj nikdy nevázne a povídka uteče jako voda. Tuto povídku si člověk přečte i víckrát jenom tak pro pobavení.", "original_file": "js9mmarjak_1"}
{"text": "Aneta Macenauerová\nTřída: VIII. A\nDatum: 4. 11. 2009\n1. slohová práce – charakteristika literárního hrdiny\n\n„Lara Croft“\nLara Croft je mladá žena, jejíž věk není v knize uveden, ale podle vzhledu a pohybu jde odhadnout 25-35 let. Je sportovní postavy, kterou udržuje nestálím tréninkem. Má dlouhé vlasy spletené do copu. V obličeji jsou velmi výrazné hnědé oči s hustým obočim a plné rudé rty. Ráda nosí sportovní oblečení. Při svých dobrodružných výpravách po celím světě oblíká raději kombinézy.\nLara je chytrá a vzdělaná, díky rodinnému bohatství si mohla dovolit studia na nejlepších školách. Jejím největším zájmem je historie, pátrá v dějinách po největších nevysvětlených záhadách a tajemstvých, které se snaží rozluštit. Nikdy neudělá nic proto aby byla bohatá, ale aby lidem přinesla poznání. Když je doma, chce mít soukromí a klid na studování a hledání nových záhad. I její protivníci jí hodnotí za nebezpečnou. To co se jí postaví do cesty dokáže zničit.", "original_file": "kl8amacane_1"}
{"text": "Závěrečná slohová písemná práce\n\tMŮJ FILMOVÝ IDEÁL\n\nOsoba kterou popisuji je hobit. Je z mého nejoblíbenějšího filmu Pán prstenů: Společenstvo prstenu. Jmenuje se Frodo Pytlík a je mu úctyhodných 103 let.\nU vnějšího popisu bych se zastavila u Frodovy malé, normálnímu člověku do pasu sahající postavy, nebo spíše postavičky. Ostatně u hobitů to není nic zvláštního. Frodo má hnědé kudrnaté vlasy, které mu padají do krásných modrých očí. K dalším zvláštnostem patří určitě i chlupaté nárty. Obvykle nosí hnědé roztrhané kalhoty a košili a nenosí boty.\nBydlí v maličkém domečku ve vesničce Hobitín. Jeho povaha je spíše zakřiknutá. Je tichý, statečný, pravdomluvný i kamarádský a jeho roztomilé chování někdy spíše připomíná dítě, než dospělého. Mezi hobity má spoustu přátel. Je oblíbený.\nV druhých lidech podle mne zanechává pocit vyrovnanosti, klidu a přátelství. Právě proto, mám Froda jako filmovou postavu velice ráda.", "original_file": "js9bbalade_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nPavla Syrovátková\n14. prosince 2007\n4. C\n\nÚsměv, dobré slovo, ochota a pomoc. O čem to mluvíte?\nMyslím si, že každý z nás těmto slovům alespoň trochu rozumí. Ale co pro nás znamenají?? Nejsou to jen fráze nebo prázdná slova, kterými se často „oháníme“?\nPočet charitativních spolků a společností roste jako houby po dešti. Přesto počet nemocných, chudých a nešťastných roste rychleji. Proč? Protože svět patří vítězům, boháčům a šťastlivcům. Velice pesimistický názor. Ale kdo z nás si v tomhle tvrdém a nespravedlivém světě může dovolit luxus být optimista?\nNení jenom dobro a zlo, černá a bílá, ale člověk žijící v bídě vidí spíš černé a šedé odstíny. Světlých odstínů si váží víc než kdokoliv jiný, jenže…\nVěřím v charitativní pomoc, ale věřím i na zloděje a podvodníky. Charity bývají jen „zástěrky“. Když „vyplují na povrch zemský“, hází stín na ty poctivé společnosti. Kvůli podvodům ztratila většina lidstva důvěru v podobné dobročinní akce. Je dost kruté obohacovat se na úkor lidí žijících v nelidských podmínkách. Není to tak dávno, co naši planetu zasáhly přírodní katastrofy nejvyššího kalibru. Potopy, požáry, sesuvy půdy, zemětřesení, hurikány nás mnohdy pohnuly až k slzám (a to zcela jistě i ty neotrlejší. Sbíraly se peníze, oblečení, potraviny, pitná voda… Ale k čemu to, když se mnohdy ztratily?\nPo ulicích mého města několikrát do roka chodí lidé vybírající peníze na různé dobročinnosti. Nejčastěji jsou jimi vybrané peníze určené pro boj se zákeřnými chorobami nebo pro zaopatření dětí bez domova a bez rodiny. Tito „sběrači“ na oplátku za naše peníze nabízejí různé drobnosti. Práce „sběračů“ není jednoduchá. Lidé se jim vyhýbají, odmítají je a dokonce před nimi i utíkají. Je to trapné, sobecké, přesto… Strach z podvodů se jednoduše stal globálně rozšířenou nemocí. Ignorantství je však mnohem horší.\nDomnívám se, že lidé se stávají lepšími nebo horšími ve vyhrocených situacích. Dělení je následující: 1) Krysy, jež se přiživují na lidském neštěstí. 2) Andělé, kteří se z vlastní iniciativy doslova hrnou na pomoc. 3) Ignoranti. Skupina ze všech nejhorší, jelikož klopí zrak a předstírá, že se v podstatě vůbec nic neděje.\nA copak asi zbývá lidem potřebujícím naši pomoc? Nic. Musí se spoléhat na to, že stále existuje opravdový úsměv, dobré slovo, ochota a pomoc.\nV nouzi člověk pozná přítele, ale i nepřítele. Bohužel, nikdo z nás není dokonalý. Ani charita není. Pokud ovšem zůstaneme nečinní a „nevidoucí“, kdo pomůže nám, až se ocitneme v bezvýsledné situaci my? I matka v dramatu od Karla Čapka přišla o všechno a o všechny. Zbyl jí jen poslední syn. Nechtěla se ho vzdát, ale pro všeobecné dobro ho nakonec do války pustila. Když se ona dokázala vzdát syna, proč se my nechceme vzdát té trochy našeho majetku? My máme možná málo, ale existují lidé (a není jich málo), kteří nemají vůbec nic a nikoho.\n\nI. Úvod\nII. Stať: a) Komu patří svět?\n b) Černá a bílá\n c) Neštěstí a katastrofy\n d) podvody a strach\n e) Krysy, andělé a podvodníci\nIII. Závěr", "original_file": "cb4csyrpav_01_1"}
{"text": "Kolář, Vojtěch, V. B, 07/08\n\n18. října\nVYPRAVOVÁNÍ\nJAK SE MY MÁLEM UTOPIL TATÍNEK\n\nVroce 2007 jsme jeli do Francie. Nejdříve jsme si zastavili u Paříže. Tam jsme byli na „Eiffelovku“. Byly jsme v prvním patře. Byly tam dalekohledy a vyděli jsme i kopii „Sochy svobody. Na Seina byla ta Socha svobody. Líbilo se mi Paříž. Ale potm jsme než jeli na pláž. Já jsem si šel koupit prkno ale mezitím se na mýho tátu valili 7 vln. Když jsem se vratil bylo už pozdě. Tátu odváželi do nemocnice. Brečel jsem v hotelu ale vturánu na parkoviště přijel taxík a vněm …můj táta. Naštěstí to dopadlo dobře.", "original_file": "bu5bkolvoj_02_1"}
{"text": "3.11. 2005\nMichaela Antonová\n1.písemná práce\nAmatérský sport versus profesionální sport\n(Referát)\n\nMilí posluchači, určitě si pomyslíte, že každý v téhle době ví, co je to sport. Určitá fakta nám jsou jasná. Všeobecně víme, že sport je zdraví a udržuje nás v dobré formě, ale to jsem vám sem nepřišla znovu a znovu připomínat jako ostatní.\nSport se rozlišuje na dvě části. První z nich je amatérský sport. Děláme ho pro radost a pro potěšení. Udržujeme se tím v kondici a prospívá to našemu zdraví. Druhé odvětví je poněkud odlišné. Nemyslím tím, že se fyzicky nenamáháme. Naopak! Když se pro sport žije, vyčerpává nás to mnohem více. Za námi je stručný úvod tématu, o kterém v následujících řádkách budu mluvit.\nUž ve starověkém Římě sportovali. Co například vrhání koule nebo disku? Co běh? Co skok? Byla to jakási průprava do boje a válek. Tyto sporty se zachovaly i přes tak dlouhý čas. Na Olympijských hrách se stále a pořád hází diskem. Samozřejme, že některé sporty se vyvinuly později. Těžko si dovedeme představit římana jak ujíždí na carvingových lyžích po zasněženém kopci. Pohled na sportující jedince se postupem času liší. Ve starověkém Římě fungoval jako zábava pro masy svobodných občanů. K nejoblíbenějším patřily gladiátorské zápasy. Čím víc vzrušení, tím lépe. Kdežto v moderní společnosti se dělil na sport profesionální a amatérský. Díváte se rádi na televizi? Zdá se vám, že jsou to skutečné příklady, které bychom měli následovat? Myslíte, že vrcholový sport vám dá úplně všechno? Kolik sportovců je zmrzačeno? Kolik jich bere doping, aby se vyhoupli mezi špičku? Takhle vypadá profesionální sport ze své špatné stránky.\nNa druhou stranu člověk, který se jím zabývá a zasvětí velkou část tréninkům. Je vystaven neuvěřitelnému fyzickému vypětí, stresu a nátlaku. Pokud to dotyčného opravdu baví, užívá si plnými doušky slávu, která následuje po letech dření a zdokonalování. V každých sportovních novinách čteme zprávy o různých úrazech, … Sportem ku zdraví?! V tomto případě přísloví pozbývá logiku. Někdy by se člověk měl zamyslet nad tím, čeho je schopen dosáhnout a na co nemá sil. Jejich přepínáním se zdraví podlamuje. Důvodem vydat ze sebe maximum je vidina výdělku a slávy. Kdo by odolal? Věnujete se sami sportu? Za jakým účelem? Abyste měli úspěch, peníze nebo snad slávu? Jistě ne. Navíc při pohybu člověk spaluje přebytečná kila a uvolňují se hormony štěstí. Není nad to si párkrát týdně zaskotačit na hodinách tance nebo si zapinkat s kamarády volejbal. V tom skví pravý smysl sportu. Děláme ho jen a jen kvůli sobě!\nNa závěr bych chtěla říci, že tímto referátem jsem nechtěla očernit vrcholové sportovce. Hlavním smyslem bylo podat vám stručnou realitu. Děkuji vám za vaši pozornost.", "original_file": "pr2cfantmic_01_1"}
{"text": "Petra Fousková, 1. C\n23. 2. 2004\n\n2. slohová práce\nTÉMA - SOUSEDKA\n(Charakteristika)\n\nOsnova: 1. moje vzpomínka\n2. láska jejího života\n3. obchod s oblečením\n4. její oddanost\n5. změna\n6. poslední ohlédnutí\n\nMoje poslední vzpomínka na letní pobyt u nás na chatě patří mé sousedce. Je jí stará žena okolo 82 let. Je velmi malé postavy, na zádech jí vyčnívá hrb, na nose jí sedí obroučky s prasklými tlustými skly a její úsměv není zrovna hoden obdivu – už totiž nemá moc zubů a zbytek je v dezolátním stavu. Má velmi prořídlou šedou hřívu zvlněnou do malých lokýnek. Láskou jejího života jsou kočky – všechny peníze, co jí zbydou z jejího mizerného důchodu putují do žaludku těmto někdy až otravným kočkám. Vždy, když ji vidím, má na sobě staré odrbané modílky (asi ze secondhandu) a chodí na vysokých polorozšmajdaných lodičkách. Za sebou táhne svoji kárku, na kterém vozí většinou kanistry s vodou, které vždy od někoho vyloudí. Je obklopena hejnem svých milovaných čičinek, a tak se za ní táhne nepříliš voňavý odérn. Někdy zavítá i k nám a hned si začne stěžovat na ten svůj zpropadený život. Začne nám vykládat o svém zvrhlém synovi, který ji prý mlátí, začne naříkat, že nemá žádné peníze. Dokonce někdy chodí od domu k domu a nabízí své úžasné modílky ze secoundhandu a nekupte to za ty peníze, např. sukni byste koupili za 50Kč. Má vedle nás obrovskou parcelu s malou polorozpadlou chatrčí, bez jakéhokoli zásahu civilizace. Potuluje se vždy večer po této hrůzostrašné parcele a už několikrát se stalo, že v ní i zabloudila. Je to taková malá bludička bez světýlka.\nNa jednu stranu budí hrůzu, ale nadruhou obdiv – jak je vůbec možné, že člověk tak postižený plynoucím časem, je schopen být i přes všechny stinné stránky svého života schopen milovat. Schopen milovat malé bytůstky, které se láskyplně otírají o vaše nohy a slastně mňoukají při každém dotyku. Nikdy by nebyla schopna nikomu ublížit. Dělá vše pro to, aby všechny její čičinky měly vše, co potřebují. Chodí od domu k domu a prosí o kus žvance jen aby ukojila svůj hlad. Vůbec nemyslí na sebe, není to člověk sobecký. Bývala velice bohatou dámou, vyrůstala v přepychu, chodila vždy upravená a všichni si o ní říkali, že i když je bohatá, má srdce na svém místě. Nastává otázka, co se mohlo asi tak stát, že se z ní stala tato stařenka? Mohli bychom se pouze dohadovat.\nTeď jsem charakterizovala ženu, které patřil můj pohled, když jsme odjížděli z chaty.", "original_file": "pr1cfoupet_02_1"}
{"text": "Téma: Úsměv stojí méně než elektřina a dává více světla.\n\nOsnova: Úvod: O úsměvu obecně\n\nstať: Ironie\n\nCena úsměvu\n\nZávěr: Ne vše je dobré, ale úsměv ano.\n\nÚsměv je symbol štěstí. Úsměv řekne více než tisíc slov. Úsměv je největší dar, který Vám druhý může dát. Je to krásná a přirozená věc. Nedá se vyčíslit penězi, ani jinnou cenností. Jsou různé druhy úsměvů, například když Vás někdo pobaví, nebo Vám řekne vtip, či vtipnou historku. Takový úsměv zahřeje v srdci každého. Nejkrásnější úsměv je, když se na vás určitá osoba usměje, jen co vás uvidí. Dáva tím najevo, že vás má upřímně ráda. Jsou naopak i špatné úsměvy, jako když se vám někdo posmívá, nebo ten nejhorší, ironický. Ironie je nejhorší způsob, jak se k vám druhý může chovat. Buď ironii poznáte a ublíží vám to, nebo si myslíte, že to ten druhý myslí vážně a je to ještě horší. Úsměv má prostě znamenat jen dobrou náladu a lásku, proto je tak cenný. Každý se radši podívá do tváře, ve které vládne úsměv, než do té, jež se mračí nebo je smutná.\n\nJe zajímavé, že když je na vašem obličeji vidět smutek, tak i osoba, která vám není příliž blízká, se vás snaží rozesmát nebo potěšit. Tak moc si lidé cení úsměvu, že často dělají až neuvěřitelné věci. A přece se lidé moc nesmějí, i když je na tom světě krásně.\n\nSamozřejmě ne vždy vše vychází, ale je potřeba hlavně věřit. Věřit v lepší zítřek a něco pro to udělat. I kdyby to byl jen ten úsměv, tak věřte, že dodá světlo do mnoha životů kolem vás. A přitom stojí mnohem méně než elektřina\n\nProto smějme se co nejvíce a radujme se i z malých věcí. Svět bude o to lepší", "original_file": "grP3anovpet_1"}
{"text": "K čemu mi ta škola vlastně je\n\nPodle mého názoru je škola velmi užitečná. Například já do školy chodím opravdu ráda, ale pravděpodobně jsem jedna z mála. Každý, kdo chce v životě něčeho dosáhnout, by měl opravdu pilně studovat. Velkým problémem dnešní mládeže je lenost<.> Většina studentů je schopná se na písemku a na zkoušení naučit, ale všichni zůstanou radši sedět u počítače na internetu.\n\nSamozřejmě, že v určitém věku {nás}<in> některé předměty začnou zajímat více, než ty ostatní. To vede k tomu, že všechny ty ostatní předměty už nás vůbec nezajímají a naše známky jsou průměrné až podprůměrné. Což je velmi zbytečné.\n\nMě už několik let ze všeho nejvíc baví matematika a jazyky. Proto se jim věnuji i ve valné valné části svého volného času, ale ostatní předměty se snažím nezanedbávat. Sice mě některé předměty vůbec nebaví, ale kdo ví, kdy se mi v životě bude třeba taková biologie nebo zeměpis hodit.\n\nMyslím si, že když ve škole, obzvláště na tomto gymnáziu, někdo pilně studuje, tak má po osmi letech opravdu velký všeobecný přehled a to je důležité. Takový člověk se v životě tak snadno neztratí.", "original_file": "kg05eliale_1"}
{"text": "Barešová Michaela 1. E\n7. 11. 2003\n\n1. PÍSEMNÁ PRÁCE\nJAK JSEM PŘEKONALA SAMA SEBE\n(vypravování)\n\nOSNOVA: 1) ÚVOD: Podzimní prázdniny\n2) STAŤ: a) Zasněžený les\nb) Výjezd na kolo\nc) Sjezd\n3) ZÁVĚR: Poučení\n\nZačly úodzimní prázdniny, na které jsem se tolik těšila. Oproti ostatním dětem, které měly prázdniny tři dny, jsem si je prodloužila. Jela jsem s triatlonovým oddílem na soustředění. Konalo se na Šumavě v Zadově. Když jsme dorazili autobusem na místo, byla hrozná zima, sníh a všude kolem mě to bylo namrzlé.\nPrvní trénink byl až druhý den po příjezdu. Začal ranním během. Když jsem běžela v zasněženém lese, bylo mi krásně. Dále následovala snídaně, kde bylo na výběr nepřeberné množství pamlsků, různé druhy pečiva a teplé i studené nápoje.\nPo snídani jsme vyjeli na kolo. Byla jsem málo oblečená, neměla jsem žádnou tyčinku a nevzala jsem si dokonce ani iontový nápoj, protože jsem myslela, že se vrátíme brzy a pití by mi v té láhvi stejně zmrzlo.\nPo vyjetí velkých a nekonečných kopců nahoru, u kterých jsem se zapotila, hned jsme jeli velmi prudký sjezd dolů. Bylo všude namrzlo a to mě nenechávalo klidnou. Následoval další kopec nahoru, skupina mi ujela a já začla mít strach. Chtěla jsem je dojet při sjezdu. Když jsem sjížděla, sjela jsem po kmeni, který mě vyhodil o kousek dál, kde jsem uklouzla po kameni. Zahadným způsobem jsem nespadla. Byla jsem zesláblá, neměla jsem žádnou energii, bolely mě ztuhlé a zmrzlé nohy. Zařekla jsem se a dala vše pro to, abych ostatní dojela. Podařilo se mi to. Byla jsem moc ráda, když jsem je viděla. Myslím, že jsem překonala sama sebe, můj strach, moji zesláblost a beznadějnost. Ten den jsme najeli 64 kilometrů v terénu.\nBěhem dalších dnů rozmrzl sníh. Začalo svítit sluníčko, které mi při dalších vyjížďkách na kole dodávalo energii a optimismus. Poučila jsem se, že už nikdy nevyjedu na kolo málo oblečená, bez pití a energetické tyčinky a nebudu riskovat při sjezdech.", "original_file": "pr1ebarmic_01_1"}
{"text": "3.11. 2005\nKateřina Hamerníková\nPrvní písemná práce\nTéma: Symboly Egypta\n\nVážení posluchači,\nv dnešním referátu bych vám chtěla více přiblížit v dnešní době velmi známé téma – Egypt. Doufám, že vás můj referát zaujme a nebude vás nudit.\nKdyž se řekne slovo Egypt, každému se jistě vybaví pyramidy, hieroglyfy, poušť, Kleopatra nebo mumie. Ale asi ne každý z vás ví něco více.\nPyramidy – Pyramidy patří mezi 7 divů světa. Sloužila jako hrobka faraonů, která vystřídala mastaby. Prvním zakladatelem pyramidy v Egyptě byl Džoser, panovník, který si pyramidu nechal vystavit již za svého života. Nad stavbou dohlížel faraonův vezír Imhotep. Dnešní podoba této pyramidy je však jiná, než podle původních plánů měla být. Byla zvětšována, rozšiřována a tím se nestává typickou pyramidou. Přesto patří mezi nejznámější. Další neméně známou pyramidou je Cheopsova pyramida. Asi každý z vás to jméno již slyšel, ale víte například, že je to nejvyšší pyramida a v původním stavu měřila 146,7m? Dnes měří o 10m méně. Na špičce pyramidy se dochovalo ještě původní obložení, které vystihuje pečlivost a detailní práci Egypťanů.\nHieroglyfy – Hieroglyfy jsou nejstarším písmem v Egyptě. Napadne vás, co asi v překladu znamená? Asi ne, takže vám mohu podat vysvětlení. Hieros znamená posvátný a glyphis zářez nebo vryp. Toto písmo je velmi složité, jsou jím popsány stěny pyramid, sloupy nebo papyry. Jak jsem již výše zmínila, písmo bylo velmi složité a na psaní zdlouhavé, takže vzniklo písmo nové – písmo hieratické. Zmíněné písmo bylo jednodušší, což mu přineslo větší oblibu. Egyptské písmo bylo pro Evropu dlouho neznámé. Nepodařilo se dlouho nikomu písmo rozluštit. V roce 1799 Napoleonovi vojáci, kteří vtrhli na území Egypta, přivezli do Evropy rossetskou desku, kterou našli u města Rašíd. Až tato deska o velikosti 1m2, napomohla k rozluštění písma. V roce 1822 to Jean Francois Champolion (Francouz) dokázal. Hieroglyfy – známé slovo, ale měli jste tušení, že v Evropě bylo tak dlouho nerozluštitelné? Překvapilo vás, že ho našli až Napoleonovi vojáci?\nMumie a posmrtný život\nEgypťané věřili, že po jejich smrti se duše dostane do nového světa (světa podsvětí), kde žije svůj plnohodnotný život. Základem mumifikace je zachování celistvosti těla. Tělo nesmí být poškozeno, aby člověk mohl v klidu odejít. Za poškození těla následoval tvrdý trest. Na uchování vnitřností sloužily nádoby zvané kanopy. Každá nádoba byla charakteristicky označena podle druhu vnitřností. Ty se zde uchovávaly pouze během dlouhého procesu mumifikace. Poté bylo tělo uloženo do hrobky, která odpovídala důležitosti člověka. Jistě znáte bohaté vyzdobení faraonových hrobek a naopak chudé vybavení hrobek obyčejných lidí. Lidé jsou vybaveni věcmi, které budou potřebovat k posmrtnému životu, kde na ně „čeká“ bůh Usirew. Tento poslední odstavec vás asi nepřekvapí, protože jste jistě viděli filmy Kleopatra nebo Mumie.\nZávěrem bych vám chtěla poděkovat za čas, který jste mému referátu věnovali. Doufám, že jste se dozvěděli něco nového a že jste se nenudili.", "original_file": "pr2cfhamkat_01_1"}
{"text": "BYLO NEBYLO\n\nBylo pěkné nedělní odpoledne, všichni si užívali posledních letních dnů. Jen já jsem seděl doma a hloubal nad domácím úkolem z filozofie. Před sebou jsem měl pouze papír s nápisem bylo nebylo, s nápisem nad jehož významem jsem se měli zamyslet. Jenže já jsem nemohl na nic přijít. Přemýšlel jsem nad tím již pár hodin, ale nic mne nenapadlo.\nA tak se mé myšlenky stále více upínaly k večeru. Pozval jsem totiž svoji milou do biografu a doufal jsem, že bude opět tak krásná jako minule, když mne poprvé políbila. Tehdy to byl krásný pocit a já si ho přál zopakovat. Když jsem tam konečně přišel, ona tam již stála a čekala na mne. „Ahoj“, pozdravil jsem ji, ale nedostalo se mi stejné odpovědi. Řekla jen: „Už tě nemám ráda, protivíš se mi, už tě nechci nikdy vidět!“ Nevěřil jsem svým uším, nezmohl jsem se na slovo a bylo mi bídně. Kráčel jsem temnými uličkami zpět k domovu a nadával jsem na celý svět.\nV tom jsem uviděl ten známý papír, rozhlédl jsem se po pokoji a řekl si „bylo a nebo nebylo“?", "original_file": "js9benmar_02_1"}
{"text": "Ahoj Adame!\n\nJak se máš? Co děláš v tom roce 2020? Doufám, že něco pěkného. Já ti píšu dopis. Už jsi šel na tu vysokou školu? Jestli ne, tak tě tam dostanu holýma rukama nebo tě tam dostanu násilím. Doufám, že nekouříš a nepiješ. Kamarádíš se ještě s rukama nebo už se s nimi nekamarádíš? Už máš ten řidičák na to super auto? Doufám, že ano. Jezdíš na výlety někam daleko, třeba na Slovensko nebo jezdíš po celé Evropě? Doufám, že ano, jinak se nic nenaučíš o světě. Miluje tě ta tvá holka nebo už ti dala košem? Doufám, že ne, jinak se jí musíš omluvit. Hraješ ještě ten fotbal nebo děláš něco jiného? Zbyl vůbec v Tropickém deštném pralese nějaký ten strom? Doufám, že ano, jinak tě bude bolet hlava. Žije ta tvá kočička Divoška v roce 2020? Jestli už nežije, tak snad ti ještě zbyly fotografie a videa, na kterých je. Kolik vyděláváš peněz a pracuješ vůbec? Doufám, že nepodvádíš holku s jinýma. Zajímáš se ještě o Olympiádu? Vyhráli jsme nějaké medaile? Jak se má maminka, tatínek a jak se má i můj mladší bratr Adam? Snad se mají dobře. Doufám, že všichni v rodině jsou zdrávi. Žijí ještě babičky? Doufám, že ano. Žije v roce 2020 ještě děda? Nechtěl bych je ztratit.\n\nAhoj Adame pozdravuje tě tvé mladší Já.", "original_file": "hr5hajfil_1"}
{"text": "Vánoční příběh\n\n{Osnova:\n1) Návštěva anděla\n2) Narození Krista\n3) Pastýři\n4) Tři králové\n5) Útěk do Egypta}<dt cp osn>\n\nPřed monha tisíci lety žili v Jeruzalémě chudí lidé Marie a Josef. Neměli děti a byli z toho smutní. Jednoho dne se Marii zjevil anděl Gabriel, který zvěstoval, že se jí narodí boží syn. Bude to spasitel světa jeho otcem bude Bůh, pozemským otcem bude Josef.\n\nJosef se musel vydat každý rok v zimě na cestu do Betléma. Tentokrát byla Marie těhotná a on jí nemohl nechat samotnou. Tak se vydala na oslíkovi s ním. Když přijeli tak hledali nocleh, ale hostinský jim mohl {nabídnout}<ni> jen chlév, protože neměl volný pokoj. A tak se v noci Marii ve chlévě narodilo děťátko, které se mělo jmenovat Ježíšek.\n\nNarození Krista oznamovali andělé, aby se pastýři dozvěděli, že se narodil Ježíš Kristus. Nad Betlemém se rozzářila velká Kometa, aby věděli kam mají jít{.}<ni>\n\nNa počest této velké události se vydali všichni pastýři a {dokonce}<ni> i Tři králové popřát malému Ježíškovi. Cestou potkali krále Heroda I., který se bál, že mu Ježíš v dopělosti převezme vládu. A tak od nich vyzvídal kde může Ježíška navštívit. Jednomu z králů se ve snu zjevil anděl, který mu řekl ať to Herodovi I. neprozrazují, protože chce Ježíše zabít.\n\nKrále to velice rozčílilo a proto nechal ze strachu pozabíjet všechny chlapce ve věku dvou let. Josefa před touto hrozbou varoval anděl a tak utekli do Egypta. Když král zemřel, v klidu se vrátili zpět domů.", "original_file": "cbrod5o_02_1"}
{"text": "Kateřina Pitáková\nVII. A\n22. února\n\n2. slohová práce\n(charakteristika)\n\nMůj bráška\nČlověk kterého popisuji je můj bráška.\nJeho jméno je Petr a je mladší o pět let. Postavu má hubenou, vyšší a drobnější.\nVlasy jsou blond až do melýru, husté a rozcuchané. Menší oválná hlava se krásně hodí k drobnému obličeji. Světlounké obočí společně s modrýma očima brášku dělají ještě roztomilejším než je.\nVypadá sice jako andílek ale po pravdě řečeno je to pěkný ďáblík, když zlobí, oči mu svítí uličnickým výrazem a skoumá co by mohl vyvést.\nJinak je hodný, milý, pracovitý, chytrý a učenlivý. Ikdyž zlobý mám ho moc ráda a doufám že on mě má taky rád.", "original_file": "kl7apitkat_1"}
{"text": "Vánoční příběh\n\n{Osnova:\n1) Náštěva anděla\n2) Narožzení Krista\n3) Pastýři\n4) Tři králové\n5) Útěk do Egypta}<dt cp osn>\n6)\n\nVánoční příběh\n\nBylo nebylo žila jedna Moarie a Jasef. Jednoho večera je naštívil Marii anděl. Anděl řekl že se jí narodí syn. Rychle to bežela říci Josefovi.\n\nO pár dnů se jí narodili syn {Ježíš}<ni> Kristus. Ježíšek se jim narodil ve chlévku v městě Betlémě. Na seně.\n\nDozvěděli se o tom dva pastíři. Rožzhodli se, že za nim musí jít. A také mu vzali jako dárek malé jehňátko.\n\nTři krárálové vyděli hvězdu a osedlali si koně a vyrazili. O podál je zastavil herodes a řekl: najděte Ježíška, až se bůudete vracet, tak se zastavte. Ježíška sice našli, ale vrátili se jinou cestou, ale králi to po nějaké době došlo.\n\nJosefovi se ve spaní zjevil anděl a řekl: Ježíškovi hrozí nebespečí. Josef vzbudil Marii. A rychle utekli do Egipta. Po nějaké době se vrátili.", "original_file": "cbrod5dd_1"}
{"text": "Můj první krok\n\nJe půl sedmé ráno a mě probouzí kručení v žaludku. I když se mi vůbec nechce vstávat, musím. Abych zahnal ten nepříjemný pocit v břiše, proto začínám brečet. Během chviličky je u mě mamka a vyndava mě z postýlky. Jak já miluju tuto náruč. Moje nejhezčí vzpomínka je, když mě mamča poprvé držela v náručí. Bere si mě do postele a pokouší uspat. No na chviličku bych to možná mohl zkusit. Ale po půl hodině mě stejně od spánku odtrhává hladovění. To už máma poznala, že jde do tuhého a odnáší mě do obýváku, kde mě pokláda na mou nejoblíbenější deku. A honem beží pro přesnídávku. Na přivítání nového dne ke mně přibíhá náš pes Andy, který mě s radostí olízne. Už je tady první lžička v puse. „Hmm ta je dobrá, ta je určitě banánová.“ Po chvilce jsem už nasycený, ale mamka chce, abych ji dojedl, tak říká: „zZa maminku, za tatínka, za Barunku, za Tomáška, za Andíka.“\n\nPo vyškrábání skleničky se opět povaluji na dece a hraju si s hračkami. Zanedlouho jsem nucen protrpět přebalování a převlékání. „Proč nemůžu zůstat celý den v pyžamu?“ Když tu mě během rozčilování zaujme „něco“, co se povaluje na stolku. Je to nějaká nádoba, nádherně barevná. Urychleně lezu, abych se jí mohl dotknout a prohlédnout. Jsem u stolku. „A co dál?“ Nějak tam musím vylézt. Nejprve si kleknu a poté si stoupnu, držíce se pevně stolku. Beru si kelímek do rukou. Je to opravdu hezké. Nádherný pocit zmocnit se ho. „Co se děje?“ Já se už nedržím. „Ne, já nechci spadnout!“ Ale už nemůžu udržet rovnováhu a padám. Bum, to je další modřina na mém zadečku. Ale kelímek za to utrpení stojí.\n\n„Kde je?“ Při pádu se odkutálel do chodby. Lezu za ním, ačkoli mám v cestě překážky jako je třeba židle. S malými problémy prolézám. Najednou mé oči zaostří akvárium s rybičkami. Strávím asi půl hodinu. Během této chvíle zapomínám na kelímek.\n\nNěkdo mě chytil za ruce, je setra Bára. Řiká mi, že se spolu půjdem podívat na mamku, jak vaří. Pomáhá mi se zvednout. Drží mě pevně za ruce a já se pokouším pomaučku jít do kuchyně. Sice chodím, ale musí mě někdo přidržovat. Je to tak ponižující. Proto odlézám na svou deku hrát si.\n\n„Ach ne, já vidím oblečení.“ I když se všemožně bránim, nepovede se mi to, jsem navlečen do zimní kombinézy a posazen do kočárku. Ačkoli nesnáším oblékání, teď jsem vdečný za tu kombinézu, protože venku je strašná zima. Tahle procházka je pastvou pro moje oči, protože vidím nové věci. Při mém poznávání světa mě přepadává únava, a tak s úsměvem na tváři usinám. Sen, je velmi chaotický, vidím před sebou barevný kelímek, mé oblíbené hračky a cítim oběd. Ta vůně je stále intenzivnější. Musím zjistit, co to tak krásně voní. Otevírám oči a zjišťuji, že jsem pořád v kočárku. Podle akvária poznávám, že jsem doma. Pokouším se zavolat na mamču, ale z mých úst vychází neidentifikovatelný zvuk. Myslím, že to zabralo. Máma přichází a směje se na mě. Říká mi. „Jak jsi se vyspinkal, ty moje sluníčko?“ Její hlas ve mně vždy vzbuzuje pocit štěstí a radosti, díky tomu se směji na celé kolo.\n\nPo obědě si společně s Bárou a mamkou hrajeme. Až do mé nejoblíbenější chvíle, kdy mě Bára odnáší do koupelny. Svlékne mne, konečně jsem nahý. Ještě před tím, než se jdu vykoupat, se pozoruji v zrcadle. Mám radost, když vidím své nádherné „svalnaté“ tělo. A už si hovím ve vaně. Je to hrozně příjemné mít pocit být volný. Ve vodě se potkávám svoji žlutou kačenku, kterou nejraději koušu. Když mě omrzí kačenka, začínám dělat „kraviny a blbosti“, jak tomu říká mamča. Převaluji se, ale ze všeho nejraději cákám. Bára, se kterou se většinou koupu, je vždy mokrá.\n\n„Ach ne, už mě vyndává z vany“ <img :(> V ručníku mě odnáší na deku, kde nastává nejhorší chvíle, celého dne. Kromě oblékání a nandavání pleny mě ještě musí namazat tělo olejíčkem. „To je hrůza!“ Tentokrát se pokouším výkřiky zastavit toto mučení, ale bez úspěchu. Tuto pakárnu si Bára vyžehlí láhví teplého mléka. Myslím, že jsem se přepil. Musím si chvilku odpočinout.\n\nLežím na pohovce a dívám se na televizi. Víte, na co se nejraději dívám? Na úvod ke zprávám anebo od Prima vařečky, ta znělka je super. Ale nejvíce upředňostňuji reklamy. Po mém relaxování se jdu seznámit se svojí novou hračkou. Je to nafukovací, je krásně barevný. Myslím, že je k tomu, abych se o něj mohl opírat. Můžu to zkusit. Postavím se a pevně se držim válce. Že bych se pokusil jít? Ale to se budu muset pustit! Pomalu se pouštím, au při prvním kroku padám. Okamžite ke mě přispěchá Bára s mámou, jestli se mi něco nestalo. Ujišťují se že jsem v pořádku. Obě se mnou sedí na dece a sledují, jak se pokouším vstávat, ačkoli pořád padám. Já si ale říkám: „Dokážu to, nejsem žádné ořezávátko.“ Opět stojím, cítím, že teď už to dokážu. Soustředím se. První krok, druhý krok, třetí krok, čtvrtý krok. Pomaloučku kráčím k mamče a Báře.\n\n„Já chodím, já chodím, dokázal jsem to.“ Ony na mě neuvěřitelně hledí. Chvíli ještě trénuji, ale už jsem nesmírně unaven. Maminka mě v náručí odnáší do postele. Chvilku poslouchám pohádku, kterou mi mamka vypráví a pak pomalu usínám.\n\nProstupuje mnou zvláštní pocit, který jsem nikdy nezažil. Cítím, že jsem dokázal, co jsem chtěl. Jsem zase o kousek blíže světu a všemu, co tam na mě čeká. Vím, že se každé zkoušky s chutí zhostím a budu dělat vše, co bude v mých silách. Krásná představa.\n\nPomalu se propadám do říše snů.", "original_file": "pr4ckosbar_1"}
{"text": "Milý Adame Jak určitě víš naše škola slavila osm desáté mnarozeníny oslava se skládala ze tří častí<.> V pátek se připravovala výzdiba na zabavní vystoupen<.> Naši záci z náší třídy schaněli bílá trička a cvičili se na vystoupení cvičili jsme i o češtinu. V sobotu nasledovala vystoupen í<.> Nejdřív patá třída zpívala se čtvrtou třídou a jako poslední následoval tělocvik<.> Nejdřív jsem přišel já a rekl jsem pár uvodní vety a potom nasledovalo velké cvičení skakání behaní skákaní pres kozu a tak podobně<.>\n\nMysim že se to moc pekné povedlo a potom následovala výstava.\n\nPondělí\n\nV Pondelí následovaldavala soukromá oslava v Paté tríde připrava trvala patnáct minut<.>\n\n připravovala se dort se šlehačku a s jablečnou naplňí<.>\n\nMoc jme si to užili a těším se až škola oslaví st{é|í} narozeniny a že budu mít skvělé budoučí žáky. <img obrázek>\n\nbrzy nashledanu milý Adame<.>", "original_file": "hr5zapjos_02_1"}
{"text": "3.11. 2005\nAdéla Bártová\n1.písemná práce\nWilliam Shakespeare\n(referát)\n\nWilliam Shakespeare se narodil ve Stratfordu nad Avonou v rodině řemeslníka a obchodníka. Oženil se v osmnácti letech, ale brzy od své ženy odešel hledat štěstí v Londýně u divadla. Divadlo se jmenovalo the Globe, což v překladu znamená zeměkoule a byl jeho spoluvlastníkem.\nZáhy se stal velmi známým a uznávaným umělcem a uměl získat přízeň i velmi vlivných lidí.\nShakespearovi tragédie a komedie jsou jedinečnými ukázkami pestrosti divadelního umění. Jeho dílo je vrcholem anglického alžbětinského divadla a výrazně ovlivňuje dramatickou a divadelní tvorbu po celá staletí.\nShakespeare dosazuje do svých her spoustu živoucích postav a postaviček, což spolu s výrazným stylem přispělo k výjmečnosti jeho dramat. Vplétá příběhy postav do historických událostí a jejich osudy probíhají za konání velkých bitev. V pestrosti žánrů a témat jeho dramat rozlišujeme tři etapy.\nPrvní, období rané, ve kterém se ale již projevuje jako velký mistr. V tomto období napsal například komedie, jako je Zkrocení zlé ženy a Sen noci svatojánské, nebo tragédii Romeo a Julie, která se hraje dodnes.\nDruhé období bylo oproti prvnímu plné hořkosti a zklamání. Vkus diváků se změnil,    politická situace v Anglii se zkomplikovala a tak v Shakesparových hrách přibylo pesimismu a ponurosti. V tomto období napsal dramata, jako je Othello, Macbeth, Hamlet a Král Lear. V těchto dílech vylíčil nejhlubší city, vášeň a smutek.\nPo rozčarování, které mu přinesla poslední léta v Londýně, když mu vyhořelo divadlo, nastalo klidnější období. Jeho představy se ustálili, začal psát dramatické romance a pohádky. Konec života strávil v rodném městě. Shakespearovým dílem bylo inspirováno mnoho spisovatelů, režísérů i hudebních skladatelů. Jeden z jeho příznivců je i Victor Hugo.", "original_file": "pr2cfbarade_01_1"}
{"text": "Jana Nývltová, 1. C\n23. 2. 2004\n\n2. slohová práce\nMůj oblíbený filmový i románový hrdina\n(charakteristika)\n\nOsnova: 1. Seznámení\n2. Školní výsledky\n3. Vzhled\n4. Jenny\n5. Vlastnosti\n6. Prosťáček\n\n„Dobrý den, já jsem Forrest, Forrest Gump. Nechcete bonbón? Já bych jich mohl sníst kila. Moje máma vždycky říkala: Život je jako bonboniéra – nikdy nevíš, co ochutnáš.“\nTěmito slovy začíná příběh mladého muže, který nepřímo a nevědomky ovlivnil chod mnoha událostí. Tato vyloženě kladná postava, lidmi považována za místního magora, se vyvíjí jako neřízená střela. Zcela nekontrolovatelně a nečekaně. Jeho matka ho celých 7 let přesvědčovala, že je stejný jako všichni ostatní a není jiný... „Váš syn je jiný,“ ukončil debatu ředitel s paní Gumpovou o přijetí na školu. Jeho IQ 75 svědčí o všem. Byl to tichý, zakřiknutý a málomluvný chlapec celý život fixovaný na svou matku. Forrest už od malička trpěl onemocněním zad, a proto od doktora „získal zázračné nohy.“ Tyto zázračné nohy částečně znemožňovaly jeho pohyblivost. A ačkoli se tímto stal terčem posměchu a urážek, byl svou matkou stále podporován: „Kdyby chtěl Bůh všechny lidi stejné, Forreste, budou mít všichni na nohou to, co ty.“\nPřes toto onemocnění byl vyšší než jeho spolužáci a jeho dlouhé ruce a nohy dávaly předpoklady k dobrým atletickým výkonům. A i když v žádném případě netrpěl hlady, dalo by se říci, že byl kost a kůže. Jeho vzhled neměl co do činění s manekýnem. Vždy nakrátko střižené vlasy připomínaly vojenský sestřih. Forrestovy modré oči těkaly z místa na místo, ale při hlubším zahledění z nich vyzařovala bezelstnost, upřímnost a prostota. Na mě jako pozorovatele nijak nezaujal. Nebyl ani velký, ani malý... prostě normální. Semknuté rty podtrhovaly vzhled člověka, který bere vážně sám sebe. Snad každého na první pohled fascinují mírně odstávající uši připomínající blatníky ze sto let starého kola.\nOd školního věku se vždy našel někdo, kdo mu připomněl, co si myslí o jeho inteligenci. Řešení mu nabídla nejlepší přítelkyně a celoživotní láska Jenny větou: „Utíkej, Forreste, utíkej.“ A tak Forrest utíkal. Před svými spolužáky na základní, tak i na střední škole. Tato výjimečná schopnost běhat rychleji než vítr mu otevřela cestu ke vzdělání. Výsledek běhu se tedy nominálně změnil. Pět let běhal za univerzitní, fotbalový tým Alabama, což mu vyneslo nemalé úspěchy a ve finále univerzitní diplom. A Forrest utíkal dál.\nK jeho výrazně charakterovým vlastnostem patřila oddanost věci a plnění slibů, které během svého života dal těm nejbližším. Plnil náročné příkazy, aniž by nad tím přemýšlel. A snad i tento instinkt nikoli myšlenka na hrdinství zachránil životy několika jeho přátel ve válce ve Vietnamu. A i když za tento čin dostal medaili, vůbec si neuvědomoval „o co go“. Setkání s nejvyšší hlavou státu bylo skandální pro normálně myslícího člověka... nikoli pro Forresta. Jednou z pozitivních vlastností byla štědrost. Nezapomínal na své staré přátele, na nemohoucí a nemocné a zůstaval věrný své osudové lásce. Dával peníze těm, kteří to nejvíc potřebovali: „O starost míň.“\nJeho zpřízněnou duší byla Jenny. Rozuměla mu a chránila ho před krutou realitou a urážkami. Na druhou stranu Forrest ji bránil před surovci a zvrhlíky. Při tom všem nezapomínal na slušnost a dobré vychování.\n\nAsi nikdo na světě neprožil tolik bláznivých a neuvěřitelných situací jako právě on. Do života si odnesl několik ponaučení od své milující maminky. „Jseš snad hloupej, nebo co?“ – „Pro hlupáka každý hloupý.“\nForrest Gump, dokonalý prosťáček, který už od dětství dělal, co se mu řeklo, beze sporu vyzařuje nevinnost, naivitu a především moře lásky.\nPříběh tohoto muže byl pro mě nezapomenutelným zážitkem. Byl to dojemný, úsměvný, nostalgický a okouzlující snímek s řadou vtipů a všudypřítomnou nadsázkou, a proto bych ho vřele doporučila každému, kdo ho neviděl.", "original_file": "pr1cnyvjan_02_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nTomáš Lískovec\n16. ledna 2007\n\nStřípky z naší školy\nNaše starobylá škola má krásnou atmosféru. Osobně si myslím, že naše škola patří mezi ty nejkrásnější školy v Českých Budějovicích. Dýchá zde na nás úžasná atmosféra, kterou jinde nenajdete. Školní budova žije svým vlastním životem, i přes to kolik se zde vystřídalo ředitelů a generací studentů si zachovává svůj osobitý charakter. Během dlouhých let existence této školy nedošlo k žádným radikálním změnám ani v interiéru ani v exteriéru školy – alespoň z mého pohledu. Myslím si ale, že vybavení školy, zvláště nábytek není adekvátní úrovni tohoto ústavu.\nObzvlášť vyjímečný charakter má pro mě školní tělocvična, která není jako každá jiná. Je zde cítit úsilí a námaha při cvičení studentů, mezi nimiž se v minulosti vyskytly i výraznější talenty. Opotřebované sportovní náčiní jen dokresluje tuto atmosféru.\nKdyž ráno vstoupím do školy, dostávám se do zvláštního psychického stavu. Škola mě pohlcuje a působí na mě zvláštní silou. Cítím respekt. Když nejsem delší dobu ve škole, například o prázdninách nemohu říci, že bych se do školy alespoň trochu netěšil. Každý den tam na mě čekají mí přátelé a mí učitelé.\nKdyž skončí vyučování, budova se vylidní, působí škola osamělým a prázdným dojmem. Procházet se po prázdné utichlé škole se spojuje s různými pocity a dojmy. Vysoké stěny, dlouhé chodby, velká okna, dominantní schodiště, to vše ve mně vzbuzuje úctu.\nVe dne při vyučování jsou mé dojmy zcela odlišné. Panuje zde veselá atmosféra, chodby jsou plné studentů, kteří se spolu baví, to mě vždy zaručeně rozveselí a přivede na jiné myšlenky, než na učení.\nI když učivo zde bývá občas poněkud obtížnější, celkově jsem rád, že navštěvuji tuto školu, nedovedl bych si sebe představit na jiné škole. Jsem rád, že zde mám svou lavici a své místo.\n\nOsnova: I Úvod: atmosféra školy\n II Stať: 1 - tělocvična\n 2 – co pro mě škola znamená\n 3 – při a po vyučování\n III Závěr: můj pocit ze školy", "original_file": "cb3clistom_01_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nIva Chodurová 12. ledna 2006\n2. C\n\nTéma\n1) Abeceda dnešní společnosti (úvaha)\n2) Kalamita (Volný stylový útvar)\n3) Probouzím se, je neděle ráno (Volný stylový útvar)\n4) Dějiny mých úspěchů\n\nOsnova: - téma – Abeceda dnešní společnosti\n Úvod: Dnešní společnost\n II. --- Stať:\nVztah společnosti k penězům a rodině\nPrototyp krásy – názor společnosti\nEkologie a příroda z pohledu společnosti\n III. Závěr: pohled do budoucnosti\n\nAbeceda dnešní společnosti\nPojďme se spolu zamyslet nad dnešní společností. Jaká doopravdy je? Někoho tato výzva zděsí a raději předstírá, že řešení této otázky se ho vůbec netýká. Ale každý člověk by se měl nad tím alespoň trochu zamyslet. Společnost je různorodá, nemyslím, že bychom měli každého člověka házet do „stejného pytle“. V každé třídě, skupině i ve společnosti můžeme najít mnoho odlišných názorů. Vždy zde ale najdeme většinu, která svým míněním převálcuje menšinu.\nCo znamenají pro nás peníze? Známé rčení tvrdí: „Peníze hýbou světem.“ Když se nad tím zamyslím, nacházím východisko odpovědi, že kousek pravdy v tom vlastně je. Jestli nemáte peníze nemůžete si koupit věci potřebné k životu (jídlo, léky….) a vy se vlastně stáváte tzv. bezdomovcem. Tato sociální skupina je větší částí společnosti zavrhovaná a nechápaná. Nedivme se této většině, když přece každý má možnost vydělávat si peníze. Za to, že se z nich stali bezdomovci si v podstatě můžou sami. Ale nikdo z nás nezná důvody, jak se jim to mohlo stát. Mohli být například zavrhnuti rodinou nebo mít jiné problémy. Co vlastně pro nás znamená rodina? To si uvědomíme jen tehdy, když ji opravdu ztratíme. Rodina je naším zázemím, kde obvykle nacházíme smysl života, a proto bychom ji měli postavit v žebříčku hodnot před peníze!\nKaždé století společnost určuje jiný prototyp krásy. Je tím posedlá? Ano, do určité míry jistě. Ale opět je zde dokázáno, že společnost je různorodá. Někteří se snaží vypadat přesně, jak diktuje modní trend. Někoho nic takového nerozhází a zůstává vždy sám sebou.\nPříroda - nazvaná někdy všeumělkyní. Opatrujeme ji, nebo se ji snažíme zahubit? Myslím si, že společnost si postupem času uvědomila, jak je cenná a ničím nenahraditelná. Pojďme si srovnat předešlá století s tím dnešním. Snížila se průmyslová výroba, která dříve ničila okolí. Rozvinul se obor – ekologie, který chrání životní prostředí. Lidé se jí začali snažit opatrovat (např.: recyklací odpadků, snaha udržovat a rozvíjet zeleň…)\nPohled do budoucnosti z hlediska ekologie je nadějný. Jinak si myslím, že společnost bude nadále různorodá.", "original_file": "cb2cborrom_01_1"}
{"text": "Zajíc a Sova\n(Devatero řemesel – devátá bída)\nJednoho dne našel malý zajíček na půdě starou truhlu se zámkem.\nZavolal tam maminku a ptal se jí jestli ta truhla jde otevřít.\nMaminka mu ale odpověděla že ten klíč co k truhe patří dala kdysi jeho babička staré sově. Ale sova bydlela nedaleko a tak se zajíček vydal na cestu.\nKdyž přišel za sovou a ptal se jestli mu dá klíč od staré truhly sova mu odpověděla že mu ten klíč dá ale musí si ho zasloužit.\nMusí splnit jeden moc důležitý úkol.\nA králíček jí odpověděl „Je to nutné“?\nA sova mu odpověděla „Je to velice nutné a moc důležité.“\n„Musíš dojít na vrcholek tohohle kopce co před sebou vidíš. Je tam jedna malá chatrč ve které přebývá paní husa která ti vydá podle tohoto dopisu jeden velice důležitý lék.“\nZajíček souhlasil a tak se vydal na cestu, sova mu předala obálku a šel.\nŠel přes pole, přes louky, přes les až došel na vrcholek toho kopce.\nKdyž došel k té chatrči tak byl hrozně vyděšený.\nChatrč byla polorozbořená a všude to tam strašně skřípalo.\nNo ale králíček sebral odvahu a vešel dovnitř. Ale jakmile vešel do chatrče tak uviděl nádhernou místnos plnou zajímavých věcí a léků.\nNajednou z druhého pokoje vešla paní husa a začala se vyptávat co tu králíček pohledává.\nKrálíček jí odpověděl že ho posílá paní sova a že jí posílá tento dopis.\nPaní husa otevřela dopis a už věděla co má přinést.\nDonesla králíčkovy předepsané léky.\nKrálíček poděkoval a odešel.\nKdyž přišel k sově tak jí předal léky a poprosil jí jestli by mu mohla dát ten klíč jestli si ho už zasloužil.\nSova mu ho předala a králíček se vrátil domů.\nRychle spěchal domů na půdu abi ten klíč vyzkoušel.\nKlíč přesně pasoval ale když otevřel truhlu tak byl hodně zklamaný co uviděl.\nV té truhle bylo staré nářadí, rezavé hřebíky a vyhořelé svíčky.\nOd té doby si králíček vryl do hlavy „Devatero řemesel – desátá bída.“", "original_file": "cl8crysjan_1"}
{"text": "Osnova:\n\n1) Úvod - písmo\n\n2) Stať – a) zásady jak se mají mluvené projevy zaznamenávat\n\nb) pravopis umožňuje\n\n3) Závěr – bezpečné ovládání\n\nPísmo a pravopis\n\nLidé vytvořili soubory grafických znaků, kterým říkáme písmo. Naše písmo je hláskové a v češtině se píše tzv. latinkou.\n\nPostupně se zásady ustálily, jak se mluvené projevy mají písmem zaznamenávat. Tento soubor označujeme pravopis. Usiluje se o to, aby působila co nejméně potíží při čtení a psaní.\n\nPravopis umožňuje rozlišit slova a slovní tvary, které v mluvených tvarech znějí stejně (vír x výr, plod x plot), dává možnost poznat, jak je slovo utvořeno (lidský) a jaké jsou vztahy mezi jednotlivými větnými členy (lidé stále mlčeli).\n\nBezpečné ovládání pravopisných pravidel je nejvíce zdůrazňovaný požadavkům jazykové kultury.\n\nzdroj: Přehledná mluvnice češtiny pro základní školy, V. Syblík, M. Čechová, Fortuna Praha 1992, s. 132", "original_file": "am8atucter_1"}
{"text": "Marek Luňák\nII.C\nPrvní písemná práce\nTéma: Nejděsivější mučící nástroje\n(Referát)\n\nNejděsivější mučící nástroje\nPro svůj referát jsem si vybral jako téma: „Nejděsivější mučící nástroje“. Hned po přečtení prvního odstavce v časopise Epocha, jsem si byl jist, že to použiju pro svoji slohovou práci. Doufám, že se vám bude líbit a také vám nažene trochu strach <smilík>. Proto jsem vybral jen to nejzajímavější.\nHlodavec ve službách katů\nKdy: 1800 n.l\nCo: vyhladovělá krysa\nKde: Čína\nÚčinek: prokouše se kůží trestanců\nÚčel: přiznání, vyzrazení, smrt\nOdsouzenci, např. za krádeže, jsou několikrát tázáni, zda neměli komplice. Většinou odpovídají, že ne. Kat nechá vše zapsat a dá nahého odsouzence přikovat v pokleku za kotníky, kolena, zápěstí a za krk. Poté mu je k břichu přiložena nádoba se dvěma otvory. Do té dá několik dní nenakrmenou krysu s ostrým chrupem, kterou dráždí železnou rozžhavenou tyčí. Ta se začne dostávat z nádoby jedinou možnou cestou. Po chvíli se dostává do útrob vězně, kde se později udusí. Odsouzenec umírá vzápětí.\nHlava lupne jako kokosový ořech\nKdy: 14. stol\nCo: relativně jednoduchý nástroj podobný ramenému lisu\nÚčinek: jelikož nedochází ihned k usmrcení, obět je většinou s úspěchem vyzvána ke spolupráci\núčel: drsná představa rozdrcení lebky donutí mnohé zločince k doznání a spolupráci\nDrcení hlavy (v Indii se k němu využívali sloni) zakořenilo ve středověkém Německu. A jak to vůbec funguje? Brada se pevně opře o dolní zařízení a horní část je upnuta do železné čepice se šroubem na vrchu. Dotáčením šroubu se čepice stlačuje směrem dolů. Začínají se lámat zubní lůžka, trhají se dásně, trhá se horní a dolní čelist a nakonec praská lebka. Nejprve vyteče mozkomíšní mok a poté vystříkne šedobílý mozek. Tento mučící nástroj se používá stále v Latinské Americe. „Nechutné, nemyslíte?“\nA ještě tu mam přehled některých zemí, kde je mučení na denním pořádku\nBahamy: mrskání, bití holí, hladovka\nBangladéšť: bití důtkama, elektrické šoky\nBotswana: utnutí ruky\nČína: trest smrti za obchod s pornografií\nJemen: ukřižování\nPákistán: kamenování\nA to je jen zlomek, co se doopravdy děje ve světě.\nA co říci závěrem? Já osobně jsem zastáncem trestu smrti. To co se děje ve světě není normální. Smrt za smrt. Je to ale pouze můj subjektivní názor a nikomu ho nevnucuji. Ať si na to udělá každý vlastní názor. Tímto bych můj referát zakončil. Doufám, že se vám alespoň trošku líbil.", "original_file": "pr2cflunmar_01_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nTereza Przeczková\n2. A\t\t\t\t\t\t\t\t14. ledna 2008\n\nDějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí\n\nOsnova: I. Úvod\nII. Stať: a) Mé úspěchy\n b) Mé neúspěchy\n c) Předsevzetí\nIII. Závěr\n\nÚspěchy, neúspěchy a předsevzetí. Myslím, že každý z nás si prožil to své. Já také. Když o tom uvažuji, vybavují se mi spíše úspěchy. Není tomu tak, že neúspěchů bylo pomálu. Ale na špatné věci se člověk vždy snaží zapomenout co nejdříve a v mysli si uchovává většinou ty nejlepší vzpomínky. Doufám tedy, že nebudu vypadat jako bezproblémový člověk, který má na růžích ustláno.\nNejvětší úspěch. To jsou pro mě hlavně přátelé, bez nichž bych nemohla být. Zde ve 2. A jsem jich našla „požehnaně“, což jsem velice ráda. Mezi úspěchy musím zařadit i mé přijetí na tuto školu, protože jsem si konečně mohla říct: „Já na to mám.“ Kdyby se mě ale teď někdo zeptal: „Co je právě teď váš veliký úspěch“, odpověděla bych asi… Momentálně za mou největší výhru považuji úspěšnou premiéru divadelní hry Rozpaky zubaře Svatopluka Nováka, kterou jsme si „odbyli“ skoro před týdnem. Když jsme začali zkoušet , vůbec jsem si nedokázala přestavit tu trému a to napětí, jenž jsem zažívala před a během představení. Už jsem předtím sice vystupovala před publikem, ale většinou to byly děti školního nebo předškolního věku. Toto byla má velká premiéra před dospělým publikem a vůbec v kamenném divadle. Na začátku jsem byla pesimistická. Můj náhled na věc se změnil ve chvíli, kdy se publikum poprvé zasmálo. Pro mě, jako pro účinkující, proběhlo představení nejlépe, jak mohlo, ale uteklo to strašně rychle. Než jsem se nadála, už probíhala „děkovačka“. Smích a potlesk pro mě byli tím největším úspěchem a odměnou. Dalším úspěchem pro mě je možnost navštěvovat kurzy znakového jazyka, na které jsem se dlouho nemohla dostat, a také úspěšné zvládnutí zkoušek na semináři HIV/AIDS I. stupně, po kterém mohu informovat mé vrstevníky a přednášet jim o této problematice.\nMé neúspěchy? Jam jsem již psala na začátku, snažím se zapomenout na to nejhorší, ale i přesto vím, že z mého života to jen tak vymazat nejde. Mým největším životním neúspěchem budou asi vždy vztahy v naší rodině a naše rodina jako celek. Vím, může to působit špatným dojmem na mě samotnou, ale já to tak cítím. Chtěla bych to změnit… Nejde to. Menších neúspěchů a zklamání jsem zažila více. Mezi ně patří například hra na kytaru, nezapadnutí do kolektivu nebo neúspěchy, co se týče vztahů,…\nPředsevzetí. Mnoho lidí se věnuje předsevzetím jen na začátku nového roku a většinou jsou typu: Zhubnu, nebo přestanu kouřit! Já tyto starosti řešit nemusím, a proto se mohu soustředit na ostatní věci jako předsevzetí odmaturovat, úspěšně se dostat na vysokou školu, nají si práci atd… Ale dle mého názoru nejsou předsevzetí až tolik důležitá, protože první věc je naplánovat něco, druhá je potom to splnit. Já osobně mám problém s překonáním to druhé části. Kvůli tomu předsevzetí moc nezastávám.\nMyslím, že svět by se neobešel, jak bez úspěchů, tak bez neúspěchů. Co by to bylo za život, kdyby se nám vše jen dařilo? Přestali bychom si toho vážit a neuměli bychom se smířit s neúspěchem. Život by nebyl zábavný. Vždyť: „Jednou jsi dole, jednou nahoře!!!“", "original_file": "cb2aprzter_01_1"}
{"text": "28. listopadu 2008\nRetlerová Linda\nV2\n\n1. písemná slohová práce\nCharakteristika, popis\nTéma: Já v roce 2058\n\nOsnova: Úvod: Snaha o vzpomínku.\nStať: 1) vnitřní charakteristika mé vnučky\n2) charakteristika jejích vlasů\n3) její vnější charakteristika\n4) popis prostředí v kterém žije\n5) cesta domů a popis prostoru\nZávět: po veliké únavě usíná\n\nJeden den s Idou\nSedím na houpacím křesle, pohupujícím se tam a zpět v pravidelném kolébavém rytmu, snažím se vzpomenout, co se všechno dělo dnešní den a kdo mě tím dnem provázel. Jsem unavená a v hlavě mi mžikají jen kousky střepů z celého dne. A potom si vybavuji.\nSvou sedmiletou vnučku Idu, stále jen běhající a smějící se. Jak z ní září neskutečná radost a energie, kterou já už dnes nemám.\nCelé hodiny ji mohu hladit po divoce rozházených vlasech, až se přestanou vzmítat a uspořádají se do pravidelné řady čokoládově hnědých vln. A ty se zase rozdují, jak Ida s úsměvem pospíchá ven.\nJejí oči jsou zelené a tak příjemné je se do nich dívat, jako dotknout se rosou namočených mechových polštářků. Je tak drobná a přesto ji někdo nepřehlédne. Možná i proto, že na své běhací výpravy se vydává v červeném kabátku a hlasitě křičí jen co jí něco nadchne.\nBěhá strmými ulicemi, které na sebe nepravidelně navazují. Svítí na ně prudce sluneční svit a na jejich nerovné cesty vrhá Idy stín, ten se s ránem prodlužuje a z večerem zkracuje. Když slunce zapadne, stíny se míhají pod světlem pouličního osvětlení a Ida stále běhá. Letí jak vítr a míjí různé baráky. Paneláky, domy, obchody a zahrady. Vše už je osvíceno jen svitem měsíce. Domy jsou tajemné, na první pohled působí hrůzostrašně, tváří se nebezpečně a tak je čas aby Ida šla domů.\nNecourá se a zase běží. Baráky ubíhají a prchají, i stromy, auta, kontejnery, to vše před ní utíká. Vstoupí velkými dřevěnými dveřmi, které hlasitě zaskřípou a bouchnou, jak je nikdo dlouho nepromazal. Sedne si k velkému starému stolu obestavěném ze všech stran různými židlemi a na stole už je připravená večeře. Voní sladce po jahodách a cukru.\nNáhle na talíři nic není. Usne jen co dojí a já ji opatrně odnesu ji pečlivě naducaných peřin.", "original_file": "grV2retlin_01_1"}
{"text": "I. Vodvářková\n\n2. Písemná práce\n\nOsnova:\n\nZnám ji od prvního okamžiku svého života. Je to dívka vysoké postavy – alespoň 175cm, hubená, má hnědé oči, její drobný obličej jí obohacují jemné dlouhé kudrnaté vlasy se zlatavým nádechem.\nTato osoba je velmi složitá a někdy jí ani já nerozumím. Mezi její kladné stránky patří zcela určitě ochota pomoci svým bližním, vždy se snaží s nejlepším úmyslem poradit člověku co nejlépe. Ráda vysvětlí lidem to, co právě ona zná a přesvědčuje je o své pravdě. Když se ale mýlí, dělá jí problémy doznat chybu, nakonec to ale udělá. Jelikož je to dívka trochu stydlivá, dělá jí problémy seznámit se s lidmi. Člověku začne důvěřovat, až když je přesvědčena, že by ji nezradil. Ve společnosti lidí se nesnaží být středem pozornosti, spíše naslouchá, ale v kruhu svých nejbližších přátel je tomu jinak. Je vtipná a dokáže se bavit. Líbí se mi na ní její cílevědomost a neoblomnost. V případě, že se jí něco nedaří, nikdy to nevzdá a naopak začne o to tvrději pracovat a snažit se. Za to si ji velice vážím. Je chytrá a inteligentní, problémy řeší tím způsobem, že se jim vždy postaví a nikdy od nich neutíká. Je velice pořádná a pečlivá, ve všem musí mít jasno. Nerada nechává něco náhodě, bojí se riskovat. Člověk je to velmi realistický, nerada chodí obloukem, když může jít přímo. Je to ale člověk jako každý jiný, který má i své špatné vlastnosti. Přijde mi, že si nikdy nerozmyslí dopředu, co řekne, a když vypustí z úst nějakou větu, která dokáže člověku ublížit, dojte jí to až po půl hodině a začne se cítit hrozně. Také nikdy nedokáže říci, nebo udělat to, co chce. Stokrát si může nacvičovat dialog mezi její nepřítelkyní, které chce vysvětlit, co je nepřítelkyňmi činí, a ví, ale nikdy to nedokáže říct doopravdy. Asi by to stačilo k jejím vlastnostem, ještě bych ráda připomenula to, co má ráda – a není toho málo. Je to velice sportovní typ, neobešla by se bez sportu ani jeden den, nerada se doma jen tak znuděně válí, vždy si najde nějakou činnost. Ráda se chodí jen tak se projít nebo si zaběhat. Také velmi ráda jí, ačkoli to na ní není vůbec vidět, a spí.\nCo vím určitě, že nemá ráda – lež, neupřímné a falešné lidi a nepořádek\n˂nedokončeno˃", "original_file": "pr1cvodiva_02_1"}
{"text": "Moje školní taška\nKaždý den mám s sebou ve škole svou docela malou školní tašku. I přesto se do ní vejde skoro všechno.\nPo stranách je krásně červená, ale uprostřed ji vyplňuje černošedá barva. Můj baťoh nosím od začátku druhého pololetí. Pět zipů na kterých se píše značka mé tašky „HUSKY“, oddělujou tři kapsy. A po stranách se dostanu ke dvoum síťovaným kapsičkám, do kterých dávám menší odpadky, které nesmrdí.\nV první kapse nosím učení a dole se povalují zbytky různých papírků, pravítka a tužky. Další kapsa obsahuje hlavně svačinu a pití, ale najdou se tam do konce i nějaké sešity a nebo také sušenky. Vposlední nejmenší kapsičce se skrývají hlavně klíče, mobil, peněženka a sluchátka. Najdou se tam taky papírový kapesníčky a sušenka nebo nějaké drobné.\nMoji pěknou a moc užitečnou tašku mám moc ráda a za nic bych ji nevyměnila!", "original_file": "cl6ahavluc_1"}
{"text": "1. slohová práce školní\n\n\t\t\t\t\t\t\t\t\t\t16. prosince 2004\n\nTémata:\n1. Ptáš se, jak se mi tu líbí (dopis)\n2. Představ si, co se mi stalo... (dopis)\n3. Píšu vám... (dopis někomu, s nímž jsem se nesetkal, nebo se ostýchám hovořit)\n\nPtáš se, jak se mi tu líbí.\n\nOsnova: I. Úvod: Jsem u babičky na prázdninách.\n\t II. Stať: 1) Práce, kterou zde dělám.\n\t\t 2) Chodíme se s bráchou koupat.\n\t\t 3) Chodíme do lesa.\n\tIII. Závěr: Děláme si oheň a jdeme spát.\n\nAhoj Honzo,\npíšu ti od své babičky, kde jsem právě teď na prázdninách. Babička bydlí v jedné vesnici nedaleko Strakonic. Moc si to tady užívám, je tu příjemný klid a pohoda na rozdíl od města, kde jinak bydlíme. Je tu krásně, svítí sluníčko a je příjemných 25 stupňů.\nAni trochu se nenudím, babička má velkou zahradu, kde se dá dělat celá řada věcí a her. Nejradši s bráchou, který je tady se mnou, hrajeme badminton nebo si házíme létajícím talířem. Občas nám babička zadá nějakou práci, ale nám to nevadí, mi to uděláme rádi. Babička tu má kurník se slepicemi a chová tu také ovce. Takže každé ráno prohledáme kurník a vybíráme vajíčka, nebo dnes nám řekla ať očešeme třešně ze stromů, co zde rostou. Při trhání jsme jich tolik snědli, až je nám z nich teď špatně. Má tady celý ovocný sad, rostou v něm jabloně, švestky a hrušně.\nPravidelně se každé odpoledne chodíme koupat k nedaleké řece. Buď plaveme po proudu, nebo na nafukovacím člunu sjíždíme do blízkého kempu a potom člun neseme v ruce nazpátek.\nKdyž se vracíme od řeky, asi kolem čtvrté hodiny, hned se převlékneme a jdeme do lesa, kde hledáme houby a sbíráme chrastí a dřevo, které večera u ohně spálíme. Jednou jsme z lesa přinesli plný košík hub a babička nám z nich udělala smaženici.\nOkolo šesté hodiny si rozděláme oheň, opečeme buřty, potom ještě chvíli posedíme a jdeme spát. Moc se mi tu líbí a těším se na tebe.\n\t\t\t\t\tAhoj Tom", "original_file": "cb1clistom_01_1"}
{"text": "Moucha, ještěrka a víno\n(Jako když hrách na stěnu hází.)\n\tSklenka vína se třpytila pod slunečními paprsky. Víno lákalo svou barvou a krásným aroma.\n\tLákavé představení přivábilo ke sklence mouchu, která toužila ochutnat zakázané. Opatrně obletěla sklenku a pak začala zdolávat její hladké stěny. Najednou uslyšela za zády jakýsi hlas: „Ahoj moucho.“ Udiveně se ohlédla a co nevidí? Ještěrku! Lekla se, že málem spadla ze sklenky, na kterou se tak pracně vyškrábala. A víte proč? Protože rodiče mouše vždy říkali, že ještěrky jsou pro mouchy nebezpečné. „Copak to tady vyvádíš moucho?“ zeptala se zvědavě ještěrka. „Ále jen chci ochutnat“ stydlivě se přiznala moucha. Ještěrka začala mouchu povzbuzovat, jen ať se nebojí a ochutná. Pobízela ji, vábila a líbivě ji povzbuzovala. Moucha ochutnala a zjistila, že víno je skutečně lahodné. Povzbuzována ještěrkou stále ochutnávala. Po chvíli zjistila, že ještěrka je vlastně velice dobrá kamarádka a vůbec nevypadá nebezpečně. Vesele si ještěrkou povídala a tu najednou, když seděla na okraji sklenice, se mouše zamotala hlava a padala a padala přímo k ještěrce. Ještěrka nelenila a mouchu mrštným jazýčkem jí slupla.\n\tRodiče varovali mouchu zbytečně, bylo to jako když házíš hrách na zeď.", "original_file": "cl8cprokri_1"}
{"text": "17. prosince 2008\nNikola Ivanov\nV3\n\n1. písemná slohová práce\nÚvaha\nTéma: Tolerance – východisko z labyrintu násilí, nelidskosti a disharmonie ke svobodě člověka\n\nOsnova: 1. Buďme tolerantní\n2. Rasismus\n3. Církev\n4. Nejsem tolerantní\n\nBuďme, prosím, tolerantní. Kdyby jsme se touto větou řídili, tak by jsme v historii lidstva nezažili ty nejkrutější zvěrstva, pramenící právě z obyčejné netolerance. Co je to vlastně tolerance? Lze jí vůbec definovat? Velmi zjednodušeně řečeno, je to schopnost akceptovat druhého člověka, za podmínky, že on akceptuje mě.\nAsi největší netolerancí v dějinách byl holocaust. Byl to odstrašující příklad toho, kam může až vést neschopnost akceptovat jinou rasu. Jak mohlo dojít k hromadnému vyvražďování Židů, jen kvůli tomu, že se někomu nelíbili? Zde se totiž ještě k netoleranci přidali jiné „zpřátelené“ špatné vlastnosti, k nimž patří závist, omezenost a demagogie. Od ultrapravicových radikálů můžeme často zaslechnout to, že menšiny naopak netolerují nás „normální“ lidi. Ukazuje se to například na současné situaci v Janově u Litvínova, kde se její obyvatelé za vydatné pomoci Dělnické strany vzbouřili proti Romské menšině. Chápu jejich argumenty, že chování menšiny, páchající výtržnosti, nelze akceptovat, ale zapomínají na pravý důvod toho, proč se to děje. Za chyby, které člověk činí, nemůže nikdy barva pleti, ani jeho původ. A tak ti „normální“ ve své omezenosti odpovídají netolerancí ještě větší, místo toho, aby se snažili o rozumnou domluvu a kompromisy.\nTen z vás, kdo je ve velké skupině menšina má šanci setkat se s netolerancí mnohokrát vyšší. Židé se odjakživa nechávali svazovat dogmaty a pod rouškou např. křesťanství tak nejprve netolerovali nevinné ženy (upalování čarodějnic), jinou víru (Křižácké výpravy), neakceptování vědy a pokroku. Stačí se dnes podívat do Polska na jejich vztah k homosexualitě a interupcím, abychom si uvědomili jaké kolosální netolerance se dopouští morální opora tolika lidí. Čímž nechci Římsko-katolickou církev odsuzovat, neboť bych se sám pak stal netolerantním. Jde o to, mít svojí víru, aniž bych omezoval někoho jiného.\nZávěrem ale musím přiznat, že sám tolerantní nejsem a myslím si, že naprosto tolerantní člověk ani neexistuje. Každý v sobě máme něco s čím se iracionálně nedovedeme smířit, ale nesmíme si dovolit, aby se tato vlastnost stala naším hlavním povahovým rysem.", "original_file": "grV3ivanik_01_1"}
{"text": "6.3.\n\nDnes jsem s K Adamem a jeho mamkou jel hrátd bowling do Mercury. Moc mě to tam bavilo.\n\n7.3.\n\nDnes jsem šel k Adamovi. tam jsme hráli baskebtbal a fotbal<.>\n\n8.3.\n\nDnes jsem šel zase k Adamovi. Tam jsme hráli basketbal.\n\n9.3.\n\nDnes jsem jel k taťkovi. Pak jsem šel ke kámošovi. Tam jsme khráli fotbal.\n\n11.3.\n\nDnes jsem hrátl zase fotbal. Moc mě to tam bavilo. Pak jsem s dědou a taťkou opravovali motorku.\n\n12.3.\n\nDnes jsem s kámošem jezdil na kole. Moc mě to tam bavilo. Pak jsem s mamkou, jel za kámošem Adamem.\n\nPrazdníiny byli dobrý.", "original_file": "ho5dkoralb_1"}
{"text": "Kontrolní slohová práce\nLíčení\nKlaudie Petrášová\nVIII. B\n15. prosince 2008\nMé oblíbené místo\nKrajina\nMé oblíbené místo je bíle zasněžená krajina, kde víli rozhazují bíle vločky, sluníčko jasně svítí a mraky se naplňují bílou peřinou. Lesy se přikrývají sněžnými di-amanty a řeka je zamrzlá bílou sklovinou jako umyté zrcadlo.\nKdyž básník knihu otvírá, tak vločky poletují sem a tam a básník je chytá jak se dá. A básník říká „vločky, vločky pojďte zpět však ještě je čas“ – Krmí-tka plná jsou a ptáčci si poletují sem a tam a jako do života. Hory už jdou spát a hvězdné lampyčky se pomalu zhasínají, měsíc vystoupá na nebe a odrazem slunce jasně svítí.\n\nPoznámka: chybné zarovnávání odstavců", "original_file": "cl8bpetkla_1"}
{"text": "1. slohová práce školní\n\n\t\t\t\t\t\t\t\t\t16. prosince 2004\n\nTémata\n1. Ptáš se, jak se mi tu líbí (dopis)\n2. Představ si, co se mi stalo\n3. Píšu Vám ... (dopis někomu, s nímž jsem se nesetkal, nebo se ostýchám hovořit)\n\nPtáš se, jak se mi tu líbí\nAhoj Luky!\nPíšu ti proto, protože jsi mi v létě psal, jak jsem si užil dovolenou v Anglii.\nRád bych ti povyprávěl, jak jsem si to tam užil, jaká tam byla krajina, a také kolik mě tam potkalo útrap a kolik radosti z toho s kým jsem se seznámil a kolik strastí s dorozumíváním.\nHned na letišti mě potkal problém, protože jsem měl nějaký problém s vízem a tak jsem tam strávil asi dvě hodiny navíc a to mě nebyla zrovna příjemná zkušenost na začátek. Potom, když jsem nastoupil do letadla, do svého pohodlného křesla ve druhé třídě. Cesta letadlem trvala asi dvě hodiny a zapomněl jsem ti říct, že tam byly hezké letušky.\nKdyž jsem vystoupil z letadla, převzala jsi mě tam anglická rodina do péče na celých čtrnáct dní, což bylo dostatek času, abych si celou Anglii prohlídl a navštívil všechny významné kulturní památky.\nPo příjezdu z letiště do domku, jsem si vybalil a šel jsem si lehnout, poněvadž jsem byl z letu docela unaven. Druhý den jsme vyrazili do Londýna na procházku a podívat se na památky Londýna, které může nabídnout turistům. Jako první jsme navštívili Tower bridge, coz je most, který se zvedá, aby mohli vysoké lodě proplouvat. Podívali jsme se do strojovny, abychom viděli, jak to funguje. Poté jsme si vyšli až na horní část mostu a měli jsme krásný výhled na celý Londýn. Když jsme vyšli z mostu byl už skoro večer, a tak jsme si zašli do restaurace na dobrý stejk s hromadou hranolek. Další den jsme vyrazili brzo ráno, protože jsme chtěli vidět Stonehange. Dojeli jsme tam právě na oběd, chvíli jsme tam zůstali a prohlídli jsme si kameny. Cestou zpátky jsme se zastavili ještě v jiných městech. A tak to šlo celých čtrnáct dní, a po celou dobu jsem se nenudil a bylo pořád co dělat.\nNapsal jsem ti všechno co jsem mohl a na co si vzpomněl.\n\t\t\t\t\t\t\t\t\t\tRené\n\nÚvod: Důvod tohoto dopisu\nStať: a) pocity z Anglie\n b) cesta letadlem\n c) prázdniny v Anglii\n\nZávěr:", "original_file": "cb1csebren_01_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n„Lavička v parku“\n23. května 2006\nLuis Moreno\n\nJsem lavička v parku. Tak prázdná a opuštěná v zimním období. Tak zatížená v letních měsících. Jsem pouhý nábytek státu. Jsem jeden z tisíce a tisíce dalších kusů ve veřejných parcích a cestách, instalovaná státními pracovníky. Pravděpodobně budu existovat nanejvýš devět, deset let. Poté mě odinstalují ze země. Hodí mě bez jakékoli nostalgie nebo soucitu do šrotu a dají na mé místo mladou, krásnou lavičku.\nA přitom věřím že jsem jedinečná. Kdyby jste věděli, co vše jsem zažila. Kolika lidským párům jsem posloužila jako nástroj k navození romantické atmosféry. Kolika těhotným ženám k odpočinutí svých unavených nohou nesoucí dvě osoby. Kolika důchodcům k načerpání nových sil pro další cestu městem. Kolika bezdomovcům k zachránění před chladnou zemí nočního města. Co všechno jsem ve svém životě zažila a uslyšela. Proto vše jsem jedinečná. Nechám si to vše však pro sebe. Nikomu nic nepovím.\nNebudu se litovat. Jsem šťastná, že jsem tím, čím jsem. Nikdo by tak statečně nenesl to těžké a pro některé tolik ponižující břemeno. Myslím že svou práci zvládám celkem dobře. I když je to někdy opravdu těžké. Takového stopadesáti kilogramového muže neunese přece jen tak někdo. Na to musíte mít pořádnou a stabilní stavbu těla. Přesto je to unavující.\nObčas také přemýšlím o sebevraždě.\nNěkdy bych nejradši pod lidmi praskla a už se nikdy nenechala spravit. Pak si ale připomenu co vše jsem už zažila a rychle si to rozmyslím. Ta léta výdrže a poctivé práce by byly najednou ztraceny. Byla bych navždy zapomenuta v čase. Lidé jsou totiž nevděční a rychle zapomínají na věci které jim tak dobře po léta pomáhali a sloužily.\nRáda bych vydržela ve službách co možná nejdéle. Smyslem mého života je sloužit. Mám to jednoduché. Lidé hledají svůj smysl celý život. Já ho znám už od začátku.\n\n I. Jsem lavička, jeden z tisíce kusů\n II. Jsem však jedinečná.\n a) Jsem šťastná, ale mám to těžké.\n b) Někdy bych to nejradši vzdala.\n c) Musím vydržet\n III. Smysl mého života", "original_file": "cb2cmorlui_02_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n23. května 2006\nPetra Jakubcová\n\nLAVIČKA V PARKU\nNedávno jsem se procházela v nejznámějším a největším parku našeho města. Svítilo krásně sluníčko a lidmi se to zde jen hemžilo. Najednou jsem si všimla středně velké lavičky s opěrkami. Byla dřevěná a několikrát natřená. Nedalo se tedy zcela dobře určit, jakou měla barvu. Jedna věc byla ale na první pohled patrná. Lidé do ní vyrývali různé iniciály a kreslili obrázky. Jelikož jsem měla čas, sedla jsem si kousek od této lavičky a přemýšlela nad jejím osudem.\nZaujala mě dvě jména naspaná v srdíčku a zároveň bylo vše přeškrtnuto. Pomyslela jsem si: Není to divné? Sedávali zde dva zamilovaní lidé a nakonec se rozešli? Nebo se mezi nimi stalo něco vážnějšího? Na tyto otázky odpovědi zřejmě nedostanu, protože lavička mluvit neumí. Jenom ona byla svědkem všeho, co se tu odehrálo.\nBylo zde vyryto i datum. Někomu se tu přihodilo něco veselého, a tak si chtěl toto datum poznamenat? Nebo symbolizuje naopak nějakou tragickou událost? Zajímalo by mě, co předcházelo té době, kdy lidé vyrývali do dřeva. Bohužel je lavička němým svědkem a my se nic nedozvíme. Ani to, kolik toho zažila, co zde není poznamenáno.\nUběhla asi hodina, co jsem byla v parku a sedli si na ni první lidé – starší pán nejspíš se svou manželkou. Vypadali velice spokojeně. Také toho museli hodně zažít. Sedávají tady často? Také tam někdy něco vepsali? Opět otázky, ale bez odpovědí. Bylo velice zajímavé pozorovat lidi , jak na ni sedávají. Neví, kdo tam seděl před nimi, ani to, o čem se bavili a co dělali.\nNikdy předtím jsem se nezamýšlela nad osudem lavičky. Je to vcelku zajímavé. Uvědomila jsem si, že má hodně dlouhý život, zažije toho tolik, co si člověk téměř ani nedokáže představit. Nejdříve musí dělníci pokácet strom, poté se veze do továrny, kde jí dají konečný tvar a nakonec je odvezena do parků, kde čeká na chodce, až si na ni sednou. Možná je to také jako život člověka. Nejdříve se narodí a pak celý život žije s přáteli a pracuje. Jak dlouho asi žije? Kolik lidí na ní zažije své příběhy? Kolik je jich smutných a kolik šťastných? My to nevíme. Pro nás je velice lehké pokládat otázky v tomto smyslu, ale odpovědi nedostaneme. Je to možná škoda, ale budeme se s tím muset smířit.\n\nOsnova: I. Úvod\n II. Stať a) jména\n b) datum\n c) starší pár\n III. Závěr", "original_file": "cb2cjakpet_02_1"}
{"text": "2. kontrolní stylistická kompozice\n(Charakteristika)\nV Praze dne 21. 3. 06\nKateřina Lahodová, 2. B.\nTéma: Jak vidím sama sebe\n(Charakteristika)\nOsnova:\n1. Úvod: Celkové představení\n2. Stať: a) Vnější charakteristika postavy\nb) Důvod proč nosím sportovní oblečení\nc) Vztah ke kamarádům a moje vlastnosti\nd) Škola a koníčky\ne) Co mi chutná za jídlo\n3. Závěr: Co si myslím o sobě\n\nNejdříve jsme měli charakterizovat někoho z rodiny a teď sebe. Téma naší kompozice je „Jak vidím sám sebe“. Jmenuji se Kateřina Lahodová a je mi 13 let. Narodila jsem se 6. 10. 1992 v České Lípě. Bydlím s rodiči a bratrem v rodiném domě v Klecanech. Do Klecan jsme se přestěhovali když mi byli 2 roky.\nJsem vyšší štíhlé postavy. Měřím 165cm. Mám stále světlehnědě opálenou pokožku, na které je na obličeji pár pih. Pihy jsem zdědila po tátovi. Kromě pih jsem po tátovi ještě zdědila hnědozelenou barvu očí. Barva očí se mi hodí k odstínu vlasů, které mi trčí všemi směry. K vlasům se mi hodí sportovní oblečení ve kterém se cítím dobře. Nerada nosím sukni, protože se v ní necítím nejlépe. Sukni nosím jen na zvláštní akce, ale i tam si někdy vezmu kalhoty. V létě nejraději nosím šortky, protože jsou dobré proběhání a hraní s kamarády.\nK ostatním lidem se snažím chovat příjemně a přátelsky, ale i tak se někdy pohádám se svými nejlepšími kamarádkami. Mám dvě nejlepší kamarádky, se kterými se znám už od 2 let a bydlíme ve stejné ulici a proto jsme si velmi blízké. Všechny tři máme podobné záliby a tak si dobře rozumíme. Snažím se vycházet se všemi lidmi, ale někdy to není lehké. Když si něco usmyslím, snažím se to dodržet. Někdy jsem netrpělivá, když něco nejde tak jak bych si přála, snažím se ji udělat co nejrychleji. Nejvíce je to vidět ve výtvarce, jak ve škole tak v uměleckém oboru. Ale většina mých výtvorů se povede protože mě výtvarka baví. Dále mě baví matematika, fyzika, chemie a tělocvik. Ve svém volném čase se věnuji výtvarce, keramice a volejbalu. Všechny tyto kroužky mě moc baví a chtěla bych se jim věnovat i nadále. Ve výtvarce a keramice vyrábíme zajímavé výrobky. Když jsme modelovali jídlo, všem se sbíhaly sliny. Mím nejoblíbenějším jídlem je pizza, kterou jsem také modelovala.\nRáda jím zeleninové a ovocné saláty, ale zeleninu mám ráda i samotnou. Jahody jsou mé nejoblíbenější ovoce. Protože mi moc chutnají pěstujeme je doma na zahrádce. S pěstováním ovoce na zahrádce ráda pomáhám.\nMyslím si že jsem pracovitá a snažím se pomáhat s pracím i ostatním lidem. Určitě mám nějaké chyby ale snažím se nepřetvářet a být taková jaká jsem.", "original_file": "ces2blahkat_1"}
{"text": "LUCIE HOUDKOVÁ, 1. C\n4. LISTOPADU\n\n1. PÍSEMNÁ PRÁCE\nJAK JSEM PŘEKONALA SAMA SEBE\n(VYPRAVOVÁNÍ)\n\nOSNOVA: 1. ÚVOD\n2. VÝLET DO PAŘÍŽE\n3. SKLO DOLŮ\n4. PŘEKONÁNÍ\n5. ZÁVĚR\n\nJá se už od malička strašlivě bojím výšek. Bydlím ve třetím patře, to mi úplně stačí k tomu, abych měla závrať. Co teprve až úplně nahoře nebo někde v lanovce!\nJednou jsem jela se sestrou a rodiči na Velikonoce do Paříže. Bylo krásné počasí. Šli jsme tedy navštívit proslulou obrazárnu v Louvru, Vítězný oblouk, různá muzea a jiné další památky. Když už jsme vše prošli, dostali jsme se také k Eiffelově věži. Stačilo jen se podívat nahoru a věděla jsem, že nahoru nepůjdu v žádném případě. Rodiče mě neustále přemlouvali a říkali mi: „Pojď s námi, určitě se ti to bude také moc líbit!“ Ale já jsem stejně nechtěla. Tak nakonec šel táta pro lístky. Když se vrátil, tak měl lístek i pro mě. Nezbylo mi tedy nic jiného, než s nimi jít, protože ten lístek byl docela drahý. Ale alespoň jsem si prosadila, že pojedeme výtahem. U výtahů byla docela velká fronta, ale mně to vůbec nevadilo. Když se na nás dostala řada, tak jsme konečně vyjeli. Nahoru se ovšem jede alespoň třemi výtahy, jestli si to ještě dobře pamatuji, takže jsem nestála jen jednu frontu. Když už jsme dojeli nahoru, octli jsme se v takové malé místnosti. Na stěnách byly různé obrazy a mapy. Pod nimi byly regály, kde byly různé fotky, další mapy a plány ze stavby a také další údaje o věži. Uprostřed nebylo skoro nic. Bylo tam jen takové sklo v podlaze. Šla jsem k němu, ale když jsem uviděla, že tím sklem vidím až dolů, hned jsem šla od něj pryč. Druhé dveře této místnosti mě zavedly ven, kde se dala tato místnost obcházet kolem dokola a kde byla spousta lidí. Když jsem tudy šla, všila jsem si další místnosti, kde byla figurína pana Eiffela a další dvě figuríny. V tu chvíli jsem se rozhodla, že se vrátím do té předchozí místnosti se sklem a stoupnu si na něj a podívám se dolů. Jak jsem si řekla, tak jsem také udělala, i když mi chvilku trvalo, než jsem se úplně přesvědčila.\nKdyž jsem stála na tom skle a dívala se dolů, všechno bylo tak malinké. Vypadalo to, jako kdybych stála u mraveniště a koukala se na ty malé mravenečky, jak pilně pracují. Když jsme odcházeli, tak jsem si řekla: „Překonala jsem to, sice jen na chvíli, ale překonala!“", "original_file": "pr1chouluc_01_1"}
{"text": "7. března 2006\nAleš Matějka, 3.E\n2. písemná práce\n\nNedávno u nás skončili slavnosti olympijských her pořádaných v Turíně na planetě Zemi, Sluneční soustava, pročež čtenářům přinášíme reportáž z 6. Galaktických novoher pořádaných v Mos Espa na měsíci Endoru v Předaleké galaxii. V době věčných bojů a politického hašteření je nesmírně zajímavé se podívat, zda i po letech dokáží galaktické novohry zachovat atmosféru přátelství a míru.\nPo příletu ihned upoutá nápadná podobnost s olympiádou. Vše samozřejmě probíhá v ohromné rychlosti, shonu a stresu, ale zároveň je cítit, že zde vládne všudypřítomná pohoda. Pozornost poutají barevné létající billboardy, ale na rozdíl od Mc Donaldu prezentují tyrkysová vznášedla či Mc Vetřelce – vesmírné speciality. Opodál se dav (politicky korektně řešeno) bytostí mačká okolo monitoru, na kterém se zobrazují výsledky právě ukončených disciplín. Zdá se, že ze soutěžících v kategorii „kraul, 200 metrů, pro neplavce“ nikdo nepřežil a mistrem galaxie ve skoku z 8 kilometrů po hlavě do kamení je nosorožcovitě vypadající pětitunová kráska Mrglla! Hlouček fanoušků jí odchází gratulovat, ale v té chvíli se již obsah monitoru mění a popořadě se na něm objevují další, pravě probíhající či připravované disciplíny. Náhle překladatel oznámí, že za chvíli začíná nanejvýš očekávaná soutěž; o vola vyšších vrstev. Jak se dozvídáme, mezi soutěžícími je i prezident Země a proslulý vévoda z Alderanu. Tuto senzaci si nikdo nesmí nechat ujít a tak, zatímco se movitější diváci přepravují na druhou stranu planety teleportem, obyčejní fanoušci zdravého sportování nasedají do tryskových transportérů, které jsou kompletně prosklené, čímž umožňují pokochat se krásami galaktických klání ze vzduchu. Všudypřítomný shon nám nedá ani na vteřinu vydechnout, všude se něco děje, ozývá se hlasitá hudba a kolem dokola krouží informační tabule. Z nich se dozvídáme, že mistrem Galaxie v šachu je potvůrka se dvěma mozky, i to, že lidé zatím nezískali jedinou medaily! Ale to se již blíží transportér k obřímu stadionu, kde ještě probíhá běh na 200 metrů pro bytosti bez orientačního smyslu. Obtloustlý přátelsky vyhlížející červ informuje každého, kdo je ochoten poslouchat, že tato kategorie je nesmyslná, neboť vyhrát lze pouze náhodou, nicméně, že si vsadil a to je již opravdu vidět dvacítka zmatených postav různých ras, kterak pobíhají, motají se dokola a vrážejí do sebe. Než tato disciplína skončí, je možno si u stánků koupit vesmírnou pochutinu – pstruha á la cré na kari, pokud se ovšem protlačíte frontou, která se zdá býti nekonečná, a zaplatíte nehoráznou sumu. Jenže to už se na start chystají závodníci z vyšších vrstev, vévoda z Alderanu, kvejgár don Carlissan, prezident Země, známý přeborník Markus z království Holh a princezna Lea. Startér vystřelí z laseru, načež se všem přítomným zatají dech, bohužel nikdo nevyběhl, startér instruuje soutěžící a ještě jednou vystřelí z laseru, blíží se první překážka, přeskok přes krabičku od sirek, Marcus, Lea a Vévoda vcelku bez potíží překonávají, ostatní mají problémy, další úkol je sundat z krásné dívky podprsenku, tady má především cudný kvejgar problémy, prezident Země se ovšem s ničím nepáře a krajkovanou látku trhá, mezitím se kamsi ztratila princezna Lea, je tu další překážka, nastartovat vznášedlo a přejet důchodce, víceméně bez problémů to zvládá pouze Markus, ostatní mají potíže s přejetím, ale to je již vidět spící soused kterého je třeba probudit, Markus, první, zastaví vznášedlo a zkouší prudce zavřít dveře, leč soused stále spí, vévoda hledá klakson, našel ho a troubí, je jisté, že tak napínavý zápas tu již dlouho neměli, nakonec se soused probudí a soutěžící mohou dál a to se již blíží předposlední kategorie, podlézt pod stolem, princezna to bohužel musí vzdát, ušpinila by si šaty, kvejgár zdolává a je tedy první kdo dostává do ruky nabitou pistoli, to je už poslední úkol vážení! Vystřelit si mozek z hlavy. A kvejgár to úspěšně zvládl, poté, co zastřelil omylem vévodu, a stává se tak 6. Galaktickým volem vyšších vrstev. Blahopřeji! Jiný kraj, jiný mrav.", "original_file": "pr3ematale_01_1"}
{"text": "Povodně 2001\n\nOsnova:\n\nI. Problém\n\nII. a) přívalové deště\n\nb) problemy tábora\n\nc) voda opadává\n\nIII. Celkové škody\n\nVše co zde budu popisovat je staré necelých šest let. Odehrálo se to nedaleko Vyššího Brodu, na řece Vltavě, na přelomu července a srpna roku 2001. Již po čtvrté jsem jel s partou mých kamarádů na vodácký tábor. V době kdy jsme doma horlivě balili a připravovali se na cestu v televizi hlasili, že se blíží přívalové deště, ale nikdo z nás tomu nevěnoval příliš velkou pozornost. Sraz byl jako každoročně v Praze na Císařce v hotelu, kde se nakládaly lodě na vlek a věci do autobusu. V deset hodin dopoledne se už autobus próplétal úzkými ulicemi sSmíchova a mířil proti proudu Vltavy směrem na České Budějovice.\n\nNa místo jsem dorazili asi dvě hodiny po poledni. Vesnička se jmenuje Herbertov. Na druhé straně řeky jsme zbudovali tábor. U nás ještě nepršelo, ale hladina řeky již lehce stoupala a proud sílil. V podvečer obloha potemněla a začalo lehce pršet, ale průtok Vltavy rychle rostl. Na hranice dorazily přívalové deště. V deset hodin byla večerka a tak jsme museli jít spát. Asi hodinu na to nás vedoucí kvapně budili se strachem v očích a táborem se neslo: „Rychle přneste všechny věci na vedlejší louku víc v lese.“ Pršelo celou noc a když jsme se probudili v již přstěhovaném táboře nic se nezměnilo. Z nebe padali k zemi provazy vody. Zabalení do pláštěnek a nejčastěji bosi, jsme se šli podívat na vedlejší louku. Tam, kde včera stály naše stany byla teď řeka. Vltava se vylila z koryta a zvětšila ho asi třikrát, ale průtok vzrustl asi deset krát. To byl ale jen začátek.\n\nBěhem následujících tří dní se počasí vůbec nezměnilo a my se stěhovali ještě jednou. Během pár hodin jsme měli téměř všechny věci mokré a také byl velký problém sehnat suché dřevo. Tudiš byl velký problém jak nasytit více než čtyřicet hladových krků. Další rána pod pás byla uzavření obou mostů, které nás spojovali s civilizací. Jeden ve Vyšším Brodě a druhý v Rožnberku nad Vltavou {z}<ni> důvodu narušení statiky a možnosti žřícení. A pak tu byl ještě jeden velký problém. Pitná voda! To se naštěstí vyřešilo díky ochotným starším lidem z vesnice na na kopci. I když těžce, ale s velkým úsilím jsme všechny problémy zvládly a po devíti dnech těžkostí a mokrosti začala voda opadávat. jJedenáctý den byla zkontrolována statika obou mostů a my se opět dostali k civilizaci. Do našeho tábořiště rychle přijelo několik jednotek záchranářů aby skontrolovaly náš zdravotní stav, protože něklik set metrů protiproudu došlo k havárii čistící stanice a odpad se dostal do řeky.\n\nByl to nejtěžší tábor a asi i zážitek v mém životě. Byla to veli těžká životní zkouška. Ale jak jsme se poté dozvěděli, naše útrapy nebyly nic proti tomu co se odehrálo například v Českém Krumlově nebo v Praze. Průtok vody ve vVyšším bBrodě je za normálních podmínek kolem třh kubických metrů za sekundu, ale v době našeho působení byl přez dvě stě kubických metrů za sekundu. Naštěstí vše dobře dopadlo a tak dnes si vybavuji jen ty hezké vzpomínky a příhody. Radši ani nemyslím na to jak jsme mohly dopadnout kdyby jsme nebyly včasně varováni.", "original_file": "pr4dmanjar_1"}
{"text": "Králíčková Lucie I. E\n5. 11.\n\n1. písemná práce\nPropast\n(vypravování)\n\nosnova:\n- jak jsme se po dlouhé době shledali\n- plánování výletu\n- odjezd\n- cizí rozhovor\n- konečně na cestě do hor\n- první překážka\n- velký problém\n- důležité rozhodnutí\n- šťastný návrat\n\nSetkání se starými přáteli je vždy zážitek. Zážitky ze shledání, které se moc často nekoná, jsou vždy nezapomenutelné. Scházíme se vždy tak po dvou letech, jednu dobu jsme se scházeli i ročně. Před setkáním jsme se rozhodli, že tentokrát podnikneme něco vyjímečného. Ale netušili jsme, že nás to poznamená na zbytek života. Nevěděli jsme, jak moc jsme na sobě závislí, když nejsme ve městě, nebo někde, kde by byl někdo, kdo by nám pomohl.\nChtěli jsme uskutečnit náš vysněný výlet do Karpat. A když všichni souhlasili, nebylo co řešit. I se třemi týdy, každý souhlasil. Tři týdny jsou akorát na to, abychom si stačili říct, co jsme zažili za tu dlouhou dobu, co jsme se neviděli.\nNastal čas odjezdu. Na Hlavním nádraží už skoro všichni čekali. U sebe měli zabaleno svých pár nezbytných věcí a mohlo se odjíždět. Petra byla zklamaná: „Je škoda, že nepojedou všichni, určitě by byla sranda, jako pokaždý.“ A nám ostatním nezbylo nic jiného, než souhlasit.\nOdjížděli jsme v sobotu ráno. Hned na nádraží vznikl problém se zavazadly. Určitě si to dokážete představit ten shon, nervozita, ale i nadšení! S jízdenkami jsme si nemuseli lámat hlavy, neboť jsme je koupené předem, radši. Uvelebili jsme se v kupé a zpříjemňovali si cestu zpěvem, jídlem, ale i pitím. Po třech dnech vlakem z nás nadšení vyprchalo, ale jakmile jsme spatřili hory, už jsme se nemohli dočkat, až se na ně vrhnem. Na jednu noc jsme se ubytovali v místním penzionu, abychom si odpočinuli a nabrali síly na zítřejší a na dalších 14 dní.\nV noci nás probudily zvuky helikoptér, hasičů a všeho možnýho. Samozřejmě, že jsme vyběhli ven, abychom zjistili, co se stalo. Ale nechtěl nám nikdo říct, co se stalo. Už jsme se chtěli vrátit, ale cizí rozhovor nám to nedovolil. Zahlédli jsme dva hasiče, jak se spolu baví a jeden byl patřičně rozzlobený a vystresovaný: „Je to strašný, vůbec se tam nemůžeme dostat, je to strašný neštěstí, nechtěl bych bejt v jejich kůži.“ Zato druhý hasič byl zvědavý: „Ale co se sakra stalo? Nas vzbudili, když sem měl půlnoc a křičeli „že máme výjezd!“ „Stalo se to, co se stát nemělo. A starosta věděl, že se to může stát, dobře to věděl.“ „Tak mi to konečně řekni!“ „Dobrá, dobrá, ta lávka, víš která?!“ „Ta přes tu propast“ „Jé, tak ta spadla, a nikdo nemůže tam a nikdo nemůže zpátky.“ „Ten starosta by si měl uvědomit, co má dělat.“ „Já vím, ty jeho úpravičky, týhle vesničky, stejně žádný neocení!“ pak byla chvilka ticha. A tu se rozpovídal znova: „A to sem ještě neřek, ta lávka spadla s třema lidma!“\nByli jsme z toho v šoku, ale pak se už nic nedělo, a my jsme šli spát. Ráno bylo krásně, a vypadalo to, jakoby se nic nestalo. Najedli jsme se a vyrazili do hor. Byli jsme úplně nadšení, jak jsou Karpaty krásné! Šli jsme asi týden, a bavilo nás překonávat menší propasti i vrcholky Karpat.\nAle pak jsme narazili na propast, kterou jsme nemohli bez horolezeckého vybavení překonat. Chtěli jsme to vzdát.\nPo dlouhém přemýšlení jsme se rozhodli, že to vzdáme a vzdali jsme to. Šťastně jsme se vrátili a před odjezdem jsme se dozvěděli, že ta propast se nedala překonat bez lávky. Měli jsme štěstí.", "original_file": "pr1ekraluc_01_1"}
{"text": "28.11. 2005\nTereza Janulíková\n1. písemná práce\nHistorie Večerníčka\n(referát)\n\n„Dobrý večer, děti.“\nAno! Přesně takhle nás zdravil a stále ještě zdraví malý chlapec s novinovou čepičkou na hlavě.\nTímto bych ráda zahájila svůj referát ohledně historie Večerníčka. Kdo vlastně je ten chlapec, co nám vypráví pohádky? Jak a kdy vznikl nápad s touto realizací? A na podobné otázky se vám budu snažit odpovědět v následujících řádcích.\nJak to všechno vlastně začalo? Televize v Čechách začala pravidelně vysílat 25. února 1954 a večerníček se začal „klubat“ na svět již v roce 1963 pod jménem Stříbrné zrcátko, což byly nedělní podvečerní pohádky s nepravidelnou stopáží. Večerníčkem se nedělní pohádka stala až 2. ledna 1965 a první pohádkou byl Kluk a kometa režiséra Ludvíka Ráži za účasti Černého divadla a Štěpánky Haničincové.\nDuchovním „otcem“ myšlenky Večerníčka a jeho prvním dramaturgem je Milan Nápravník, známý surrealista, výtvarník, básník a prozaik. S večerníčkem jsou však pevně spjata jména jako Irena Povýšilová, Marie Kšajlová, Kateřina Krejčí či Jan Kutálek, kteří měli na starost jeho dramaturgii.\nProslulá večerníčkovská znělka, která je vůbec nejstarší českou televizní znělkou a jednou z nejstarších v Evropě, vznikla v létě roku 1965. Výtvarníkem je Radek Pilař a režisér Václav Bedřich, který svěřil animaci Antonínu Burešovi. Hudbu zkomponoval Ladislav Simon a hlas Večerníčkovi propůjčil tehdy pětiletý Michal Citavý. Nad realizací znělky, tehdy ještě černobílé, bdělo pozorné oko produkční KF studia Bratři v triku, paní Zdenky Deitchové.\nVečerníčka z vás viděl snad každý několiksetkrát, ale když se vás zeptám, co všechno se v oné znělce odehraje, na moc věcí si asi nevzpomenete. Pojďme ji tedy spolu trochu rozebrat.\nVečerníček napřed přilétá z dálky, jako by z pohádky. Během čtyř vteřin se přitom sedumkrát otočí kolem dokola, ukloní se, dokonce zvedne špičku pravé boty a řekne : „Dobrý večer.“ Pak Večerníček najednou vyběhne dvacet schodů, které se tam z ničeho nic objeví a u toho začne rozhazovat noviny, které má v podpaží. Pak skočí dolů a při letu se čtyřikrát zhoupne do rytmu a poté přistane na houpacím koni, na kterém se čtyřikrát zhoupne a koník se přemění v auto, které jede ihned dál. Z auta se stane známé jednokolo, na kterém čtyřikrát změní směr a odhodí poslední list, kde je logo České televize.\nJiž jsem řekla, že Večerníček vyběhne dvacet schodů. Hvězdiček jsem napočítala přesně dvě stě, papírů, které rozhazuje dvacet jedna a celá znělka trvá okolo tři čtvrtě minuty.\nPrvním Večerníčkem, jemuž předcházela znělka s dnes známou postavičkou Večerníčka, byla pohádka Václava Bedřicha O televizním strašidýlku.\nNeodpustím si malé shrnutí. První barevný Večerníček mohli diváci sledovat v roce 1973 a jediným čistě hraným Večerníčkem jsou Krakonošské pohádky režisérka Věry Jordánové. Nejdelším seriálem Večerníčku je s počtem padesáti dvou dílů Bob a bobek na cestách z letošního roku (2005) režiséra Ivo Hejemana.\nZa dobu čtyřiceti let Večerníčkovy existence bylo vytvořeno asi tři sta seriálů, od roku 1991 do roku 2005 bylo odvisíláno sto dvacet premiér.\nVečerníček je nejžádanějším programem ČT při prodeji, kromě všech evropských zemí se dostal i do vzdálených zemí jako je Austrálie, Malajsie, Spojené arabské emiráty, Turecko, Japonsko, Čína, Keňa, Zimbabwe, Island a další.\nTímto bych ráda Večerníčkovi popřála dalších čtyřicet let úspěšného vysílání.\n„Dobrou noc, děti,“", "original_file": "pr2cfjanter_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nPavla Syrovátková\n16. ledna 2007\n\nKniha – přítel člověka?\n… přítel člověka … Tato dvě slova si téměř každý spojuje se psem (či jiným živým tvorem), s bankovním kontem… ale s knihou? Lidé mající ke knihám vztah existují. Nemám ponětí, kolik jich může být, ale myslím, že málo jich není. Ovšem, když se kolem sebe rozhlédnu, mám pocit, že slovo kniha velká spousta lidí považuje za „archaismus“.\nV dávné minulosti si lidé předávali vědomosti ústní formou. Časem si některé národy vytvořily písmo a s písmem různé tabulky, na něž své myšlenky zaznamenávali. Vynalezením papyru a později papíru dospělo lidstvo k ohromnému vývojovému pokroku. Knihy byly velice váženým majetkem do doby, než Johanes Gutenberg sestrojil první knihtisk. Knihy byly v jedné době ceněné, v jiné pálené, ničené, zakazované… Jezuité, nacisté, komunisté – to byli velcí nepřátelé knih. A jak je to dnes?\nJá osobně jsem kouzlu knih propadla už jako malý prvňáček, který se snaží rozluštit „klikyháky“ v čítance. Malé děti se učí číst, protože musí. Ale domnívám se, že ve většině případech malé děti chtějí umět číst, jelikož si myslí, že pak budou dospělejší. Shrneme-li první „krůčky“ člověka ve vztahu ke knihám, musíme uznat, že v počátcích má člověk k četbě vztah více méně kladný.\nO pár let později „jdou knihy stranou“, jelikož žák objeví časopisy, komiksy, televizi, počítač a spoustu dalších věcí, které se stanou v životě člověka důležitější, než knihy. Proč? Je to jinou dobou? Možná…\nPovinná četba. Postrach studentstva i profesorů. Když studenti (a mnohdy i jejich rodiče) slyší o povinné četbě, vstávají jim vlasy hrůzou, zhrozí se, propadnou depresi, „protočí oči v sloup“, znechuceně pomyslí na zbytečně strávený čas nad kdejakým „blábolem“, který napsal někdo, kdo je nezajímá! Toto jsou „příznaky choroby“, kterou by měli zařadit do seznamu celosvětových nemocí. Povinná četba je lidem „proti srsti“ z velice vážného důvodu – je přeci povinná. V dobách, kdy lidem číst zakazovali, se každý po nějaké knize sháněl. Neexistovala by snad nějaká „zlatá střední cesta“? Nemohla by četba být dobrovolná?? Upřímně si přiznejme, že kdyby byla dobrovolná, většina žáků by ani netušila, že nějaká četba vůbec existuje, což by ovšem časem dospělo k totálnímu chaosu. Každý člověk by mluvil nejen nespisovně, ale i by úplně pozbyl svou slovní zásobu. A tak učitelé, profesoři a rektoři oprávněně bojují se studentstvem.\nV historii lidstva byly knihy, jež měli velkou moc – Bible, Korán, Učení Budhovo…Dnes je už jejich moc oslabená, ale…Sousta děl byla zneužita. Například myšlenky Karla Marxe byly zneužity komunisty. Z těchto důkazů vyplývá, že vlivná kniha ve špatných rukou se stává mocnou zbraní.\nO pár století zpátky bychom se dostali do doby, v níž si lidé knih vážili. Proč tomu tak není i dnes? Ano, je jiná doba. Doba televizí, biografů a počítačů. Nikdo čtení knih nezakazuje, ba naopak. A to je nežádoucí. „Zakázané ovoce“ chutná nejlépe.\nK závěru bych chtěla dodat jen toto: „Je úplně jedno, z jakého důvodu a kdy si někdo přečte jakoukoliv knihu. Podle mého názoru to člověku jenom prospěje. Čtením knih se rozvíjí naše představivost a slovní zásoba, vlastní názor a kulturní přehled.“\n\n1) Úvod\n 2) Stať: a) Minulost\n b) Prvňáci\n c) Jiná doba\n d) Povinná četba\n e) Zneužití knih\n f) „Zakázané ovoce“\n 3) Závěr", "original_file": "cb3csyrpav_01_1"}
{"text": "Kamila Königová, I. E\n\n1. písemná práce\nVZPONÍNKA\n(vypravování)\n\nOsnova:\n1. ÚVOD: letošní prázdniny\n2. STAŤ: plán výletu\nVýlet\n\nLetos v létě jsme byli na prázdninách v Itálii. Jezdili jsme autem na různé výlety a nikdy se nic nestalo, až jednou k večeru.\nByl to úplně obyčejný den jako každý jiný. Svítilo slunce, bylo horko a všechno nasvědčovalo tomu, že to tak do večera zůstane. Proto jsme si také naplánovaly výlet na pobřeží ke skalám, na kterých leží malý dřevěný kostelík a trochu níž rybářská vesnička. Kostelík stál nahoře na vrcholu skal a k vesničce se jelo po strmé, kamenné a klikaté cestičce. Všude jen samé kamení, hlína, traviny, takže cesta nebyla moc bezpečná. Přijeli jsme po silnici k nízké dřevěné brance, otevřeli jsme ji a vjeli na polní cestu. Po chvíli jsme zastavili a prohlédli si kostelík. Chtěli jsme už jet nazpátek, protože cesta byla vážně dost úzká, vratká a hlavně neohraničená, takže stačilo špatně zatočit a mohli jsme sjet po srázu dolů do moře. Ale máma trvala na tom, abychom si ještě jeli prohlédnout vesničku, tak jsme jeli dál. Rybářská vesnička byla krásná, vypadala jako z fotografie nebo z obrazu, takže jsme ji celou prošli a pak jsme se pomalu vraceli k autu. Bylo na čase, protože se obloha začala zatahovat a stmívalo se. Když jsme došli k autu, už hustě pršelo a na obzoru se blýskalo. Po pár minutách se strhla silná bouře, moře se rozbouřilo a cesta byla čím dál mokřejší a tím víc nesjízdnější. Vyjeli jsme tedy směrem nahoru k silnici. Ale bylo to ještě horší než jsme čekali. Kola se nám bořily do hlíny a auto se nechtělo hnout z místa, a tak nám došlo, že se v nejbližší době na silnici nedostaneme... Chtěli jsme se tedy vrátit do vesnice a někde se tam schovat, ale cesta byla ještě víc kluzká a úzká, takže jsme se nemohli ani otočit, natožpak sjet zpátky dolů.\n˂dokončeno v konceptu˃\nV autě jsme ale také zůstat nemohli, protože nestálo na bahnité cestě zrovna stabilně. Tak jsme se vydali dál od pobřeží, abychom se schovali alespoň tam někde v lese. Snažili jsme se jít co nejrychleji, ale bránil nám v tom silný vítr a déšť. Z posledních sil jsme došli na kraj lesa a chtěli se schovat mezi stromy, aby na nás tolik nepršelo a vypadalo to, že lepší možnost stejně není. Ale najednou jsme objevili kousek dál v lese dřevěný srub a odemčený! Byla to bouda pro turisty, kde se dá zadarmo přespat, takže nám nakonec přišla vhod. Spali jsme až do rána a do té doby přešla bouřka, moře se uklidnilo a po cestě se také dalo jet. Auto přežilo a my také.", "original_file": "pr1ekonkam_01_1"}
{"text": "Odysseia\n\nTato kniha vypráví o návratu Ithackého Krále Odyssea z Trojské války. Po porážce Trojanů se Odysseus vydal na deset let trvající cestu domů.\nJeho první cesta však vedla do země Kikónu, stoupenců Tróji. Ti však přivolali posily a začali s Odysseem bojovat. Ti, kdo z Odysseovy družiny přežily se vydali doplnit vodu a zásoby.\nCelou posádku pak uvěznil lidožravý kyklóp Polyfénos se stádem ovcí ve své jeskyni. Na noc Polyfénos zavalil vchod do jeskyně obrovským balvanem. Odysseus a jeho druhové se snažily kámen odvalit ale ten se ani nepohnul. Poté, co Odysseus poznal, že uniknout za pomoci síly je nemožné, se uchýlil k použití lsti. Opil Polyféna a představil se mu jako nikdo, poté mu ostrým kyjem probodl oko. Polyfénos zařval, a když se ho jeho druhové ptali, kdo ho vraždí, řekl, že nikdo. Ráno, když Kyklóp vyháněl ovce na pastvu, Odysseus i jeho muži se schovali pod ovce a uprchli.\nDruhého dne zakotvily na ostrově krále Aióla, krále větrů. Král Aiól je dobře pohostil a Odysseovy dal kožený měch, do kterého svázal všechny zlé větry. Odysseovy druhové však byli zvědaví, měch rozvázali a vypustily bouři, která je oddálila od Ithaky.\nPo jedné bouři zakotvili na Ostrově --- a žily sedm let u nymfy Calypsó.\nPak se konečně dostal na rodnou Ithaku, zde jeho žena Penélopein odolávala ženichům.\nDěj se odehrává chronologicky až na vzpomínky Odyssea a prolínání děje na Ithace a příběhy odyssea.\nDěj se odehrává na bitevním poli u Tróje a na ostrově Ithaka, na moři a ostrovech i v textu jsou pohádkové a mythologické motivy. Kniha je napsána spisovným českým jazykem s archaismy a metaforamy, kniha je psána Ich-formou.", "original_file": "js9olsond_01_1"}
{"text": "Hruška Jakub\nVII. A\n22. února\n\n2. slohová práce (Charakteristika)\n\nMoje maminka\n\nMoje maminka je menší, širší postavy. Nevím, jaké má vlasy, protože si je ráda barví. Její oči jsou modré a pod nimi se nachází ani né moc velký nos. Její rty jsou červené i přes to, že si je celkem často maluje. Moje maminka se vlastně maluje docela hodně často, ale jen když jde mezi lidi.\n\nJe celkem milá i přes to, že mi chvílemi nadává, ale tvrdí, že to tak nemyslí. Také výborně vaří, ale pořád nám říká, jak kuchyni nenávadí, ale já zase nenávidím nové recepty, které pořád někde nachází. Také není moc spokojená s mimy studijními výsledky, ale já doufám, že mě má ráda.", "original_file": "kl7ahrujak_1"}
{"text": "Jazyk Stevena Leacocka\n\nPřitažlivost Leacockova textu závisí především na takzvaném „textappealu“ (skládání hlásek a slov do určitého pořadí které mě mimochodem velmi zaujalo.).\n\nVe směs platí, že Steven Leacock používá jazyk hovorový, zřídkakdy s infantilními výrazy. Podle mě svým jazykem Steven Leacock mírně předběhl svou dobu.", "original_file": "js9olsond_02_1"}
{"text": "Recenze – Deník Bridget Jonesové\n\nV roce 2003 přišel do kin snímek, který se silně lišil od „klasických“ amerických komedií dnešní doby. Paradoxně nepředstavuje příběh mladé dívky toužící po lásce, která nachází životní hodnoty a na konci svého příběhů nachází tu pravou lásku, se kterou se v závěrečné scéně políbí. Deník Bridget Jonesové je příběh plnoštíhlé třicátnice, která už netouží po princi na bílém koni, ale po „normálním“ chlapovi, se kterým by mohla strávit život.\n\nV prvé řadě je nepochybně na místě vyzdvihnout hlavní roli, kterou stvárnila Renné Zellweger. Bez této drobné herečky s osobytým hlasem, která kvůli roli Bridget musela přibrat až deset kilogramů, by celý film ztratil kouzlo, které má. Vždyť už prvotní scéna, kde Bridget sedí na svém gouči, v ruce drží lahev vína a zpívá „All by myself“ spolu se Celine Dion, se hned stala doslova legendární. A to je jen začátek. Následuje doslova smršť scén z Bridgitina života, které Bridget jako vypravěč uvádí a komentuje s humorem velice blízkým divačkám nejen jejího věku. Bridget so totiž dostává do trapných situací, které jsou ale povětšinou velice uvěřitelné a mohly by se stát kterékoli z nás. To bude i jeden z důvodů, proč je Deník Bridget Jonesové tak oblíbený zvláště u žen. Dámy se u filmu zasmějí, dostanou i vyžadovanou dávku romantiky a přitom se<in> v pohodlí svého křesla těší z pocitu, že to nejsou v Bridgitině kůži.\n\nNebyla bych žena, kdybych v souvislosti s romantickou komedií nezmínila jméno miláčka ženského publika totiž Hugh Grant. Hugh Grant alias Daniel Cleaver je Bridgitiným šéfem a přesným prototypem muže, kterého Bridget nehledá. Ale která z nás by neodolala jeho šarmu? Ano, šarm a charisma to je to, v čem Hugh Grant vždy vynikal a vždy bude. Podle mého názoru mu role “záporáka“ sedí možná i lépe, než nev role nevinného chlapika jako například ve {chybí kus textu}<co para> málo rolí, ve kterých by Hugh Grant neexceloval a postava Daniela Cleavra k nim rozhodně nepatří!\n\nV roli zprvu nudného právníka Marka Darcyho ztvárnil ne tak slavný, ale podle mého názoru o nic horší herec Colin Firth. Ze suchého třicátníka ve svetru se sobem se nakonec vyklube zamilovaný, vášnivý, upřímný, chytrý, věrný... no prostě rečeno ideální chlap. Colin Firth, kterého můžeme také vidět ve filmech jako Láska nebeská nebo Co ta holka chce, je v roli Marka Darcyho naprosto přirozený a jeho výkon ve mně vzbuzuje myšlenku, že byl Mark Darcy napsán Colinovi doslova na míru. Těžko si v roli Marka představit jiného herce.\n\nNedá se tvrdit, že by ve filmu byla jasně nejlepší scéna. Najdeme zde mnoho vtipných cen. Vtipy často vyplývají ze vzniklé situace, do které se Bridget dostává a poněkud po svém je řeší. Její řešení je povětšinou to, co jí první napadne a tak dopadá komicky. Samozřejmě, že se ve filmu objevuje množství sprostých slov. Ty ale nemají úkol pobavit publikum, ale způsobují, že scény, kde se Bridget baví se svými kontroverzními přáteli nebo kde s Bridget mluví proutník Daniel, vypadají přirozeně a všem postavám, které jsou, jak se říká „od rány“ dokreslují jejich charakter.\n\nFilm Deník Bridget Jonesové podle mě patří mezi ty, které si můžete pustit i několikrát za sebou a vždy vás zaručeně dobře pobaví!", "original_file": "kg07maceli_1"}
{"text": "1. listopadu 2005\nHana Výborná, 3.E\n1. písemná práce\n„Čtení pro vědomí, že nejsme sami“\n(úvaha)\n\nPodle několika průzkumů, anket a podobně je všeobecně známé, že lidé čtou mnohem méně než v minulosti.\nPodle mě je dnešní společnost rozdělena na „čtenáře“ a „nečtenáře“. Nečtenáři jsou podle mě ti, kteří naposledy na základní škole přečetli „Dášenku“. Čtenáři, to jsou jenom ti, kteří hltají jednu knihu za druhou, ale i ti, kteří mají alespoň všeobecný přehled, které čtení baví a neobtěžuje je. Nečtenáři si myslí, že o nic nepřicházejí, naopak, že mají více času na jiné aktivity. Čtenáři, ti s nimi nesouhlasí. Co jim tedy kniha dává? O co jsou podle nich nečtenáři ochuzeni? Proč je čtení stále baví?\nPodle mého názoru a vlastní zkušenosti, si myslím, že kniha je pro čtenáře relaxací, díky ní může zapomenout na povinnosti a problémy, které má.\nNejvětší zážitek je ale pro čtenáře samotný děj knihy. Proč? Protože díky příběhu knihy může prožít několik dobrodružství, životních příběhů, lásek, strastí a podobně. Postavy z knihy jsou pro něj přáteli, jejich život čtenář prožívá s nimi a oni se mu odplácejí tím, že pokaždé, když knihu otevře budou na něj čekat.\nSamozřejmě, že nečtenář řekne „vždyť tohle všechno mám, když si pustím film?“ Podle mě má svým způsobem pravdu. I on prožije dobrodružství, odpočine si a podobně. Přesto není to to samé. Ve filmu je vše dané. Prostředí, hlavní hrdina, zkrátka vše. Ale v knize si můžete díky své fantazii vytvořit svou vlastní podobu hrdiny, svou vlastní představu o přírodě, zkrátka svůj vlastní svět, který nikdo jiný nepozná. Toto je podle mě jedna z nejkrásnějších věcí na knize. Kniha je potřebná k lepšímu vyjadřování, k lepšímu pravopisu a ještě mnoha dalším věcem. Na to by určitě mnohem lépe odpověděli odborníci. Ale určitě tohle není účel knihy. Prostřednictvím knihy chtěl její autor předat nějakou myšlenku, či nějaké poselství. Pochybuji, že svou knihou chtěl někomu rozšířit slovní zásobu.\nPro mě a mnohé z nás má kniha kouzlo. Jaké kouzlo? Pro každého jiné. A většina z nás cítí ke knize úctu. Ale proč úctu? Snad proto, že je některá na světě tak dlouho, někdo ji dlouho před naším narozením napsal a my máme možnost si ji přečíst. Nebo je některá kniha krásně nová a my máme tu čest číst ji mezi prvními. A nebo k ní cítíme úctu úplně z jiných důvodů. Podle mého názoru kdo ke knize nic necítí a nic pro něj neznamená je barbar.\nPřestože čtenářů ubývá, můžeme pevně doufat a věřit, že knihy přežijí i dnešní moderní dobu v takové podobě jako je známe. Že v budoucnu nebudou převažovat internetové knihy, či třeba knihy v mobilu, či jiné vymoženosti moderní doby. Ale i kdyby se tak stalo, tak přesto čtenář nepřijde o zážitek ze čtení. Kniha pro něj zůstane věrným přítelem. A přestože si na ni třeba dlouho nevzpomene, bude na něj čekat a když se rozhodne ji otevřít, dovolí mu prožít svoje dobrodružství.", "original_file": "pr3evybhan_02_1"}
{"text": "17. 12. 2008\nŠandová Martina\nV3\n\n1. písemná slohová práce\nÚvaha\nTéma: Tolerance – východisko z labyrintu násilí, nelidskosti a disharmonii, ke svobodě člověka\n\nOsnova: Úvod – násilí plodí násilí\nStať 1) Cynismus\n2) Počátek je ve vztazích\n3) Jak to vidím já?\nZávěr – Pokud bude tolerance, bude svoboda\n\nNe nadarmo se říká, že násilí plodí zase jenom násilí. Denně se dozvídáme o skutcích, jež jsou označovány jako nelidské. Čteme o trestných činech, jejichž podnětem byl jiný trestný čin.\nZnamená to tedy, že se neustále motáme v kruhu? A je vůbec možné najít nějaký způsob, jak z kruhu vystoupit a nějaký čas v něm nebýt?\nPokud tak budeme chtít učinit, musíme začít v samém počátku, a to ve vztazích. Nesčetněkrát jsme nejspíš slyšeli, jak vztah, plný harmonie a vzájemné tolerance vydrží na věky a že tyto dva faktory jsou stavebním kamenem celého vztahu. Je tedy možné, že i když nám byl dán návod na to, jak žít, je většina lidí netolerantních a žije v nefungujících disharmonických vztazích?\nProblémem nejspíš bude to, jak každý z nás „ono“ slovo tolerance vnímá. Pro mě je nejspíš nejvhodnějším synonymem ohleduplnost. Tolerantní, tedy ohleduplný by měl člověk byt ke zvykům, chování a především k názorům druhého člověka, a to i za předpokladu, že mu zrovna daný pohled na věc nesedí. Hlavně o tom tolerance je. Důležité také je se snažit být objektivní a uvědomit si, že každý může mít nějaké problémy.\nPokud si toto člověk uvědomí, bude tolerantní a poskytne tak druhému jistou formu svobody.\nPokud to mám tedy vše shrnout, vyjádřila bych se, alespoň pro mě, jasným a zřetelným způsobem\nharmonie + tolerance = svoboda", "original_file": "grV3sanmar_01_1"}
{"text": "Panešová, Kristýna, V. B, 07/08\n\n17. října\nSlohové učivo\nVypravování podle obrázků\n\n<obrázek č. 1: Tři chlapci bruslí na silnici.>\n<obrázek č. 2: Jednoho z nich srazí auto.>\n<obrázek č. 3: Chlapec je zraněn.>\n<obrázek č. 4: Jeho kamarád běží pro pomoc.>\n<obrázek č. 5: Jeho kamarád telefonuje z telefonní budky.>\n<obrázek č. 6: Záchranáři odnáší zraněného chlapce, doprovází je jeho kamarád.>\n\nOsnova:\n1. Tři kamarádi bruslí na silnici.\n2. Srážka s autem.\n3. Petr je zraněn.\n4. Martin jede pro pomoc.\n5. Martin volá l. 155.\n6. Záchranáři odvážejí Petra.\n\nPříběh: Petrovo zranění\nDva kamarádi bruslí a jeden jezdí na skejtbordu. Petra porazí auto. Petr se zraní. Martin jede volat pomoc. Zavolá linku 155 a jede zase zpátky za Petrem. Chvíli to trvá, ale zanedlouho přijíždí sanitka. Muži ze sanitky naloží Petra a odjíždí do nemocnice.\núkol 4: V nemocnici zjistili že Petr má zlomenou nohu. Po měsíci už Petr zase jezdí na bruslích ale už ne na silnici.", "original_file": "bu5bpankri_02_1"}
{"text": "Zuzana Holubová 1. C\n5. března\n\n2. slohová práce\nSoused\n(Charakteristika)\n\nOsnova: 1) „má přítelkyně“\n2) a) popis charakteru\nb) oblíbenost\nc) popis vzhledu\n3) proč ji popisuji\n\nŽena z mého okolí, kterou potkávám každý den, ale přesto není z mých nejbližších se jmenuje Anna.\nIkdyž by se někomu na první pohled mohlo zdát, že je to malá nevýznamná stařenka, které byste si všimli, jen kdyby na sobě měla svítivě růžové šaty a při tom by hodně nahlas křičela, tak je svým způsobem docela zajímavá a nenahraditelná součást mého života. To, co na ní nejvíce obdivuji je její chladnost a rozhodnost. I v té nejhorší situaci, ze které by se normálnímu člověku vrhaly slzy do očí nebo by se zvedal žaludek dokáže Anna zachovat chladnou hlavu a problém dokáže lstivě a s úsměvem vyřešit. Když jí ráno potkám na chodbě našeho domu a mám špatnou náladu, je to jedině ona, kdo mi svou ranní čilostí dokáže do tváře nahnat úsměv. I přes to, že to není zrovna mladice, tak je plná energie a lidem, které už delší dobu zná, dokáže vždy dobře poradit a pomoci. Kdybyste jí ovšem potkali tam, kde není mezi svými známými zapůsobila by na vás jako věčně se mračící, nepřístupná stará dáma, která nemá nikoho ráda. Opak je však pravdou. Je to jedna z nejmilejších osob, které znám.\nProtože svou lásku nemůže rozdávat své rodině, kterou nemá, tak ji rozdává všude tam, kde jen to jde. Anna je u svých známých a přátel velice oblíbená. Bez své rodiny se nemusí cítit sama, protože je u ní asi dnem i nocí nějaká návštěva.\nAnniny dlouhé šedivé vlasy, většinou stočené do drdolu působí velice staromódně, ale na druhou stranu působí i elegantně. Většinou nosí tmavé oblečení a to hlavně kalhotové kostými. To, co by si v životě neoblékla, je minisukně, protože se jí tenhle způsob odhalování zdá být přespříliš vyzývavý. Má tmavé zelenohnědé oči, které dávají viniknout jejím vystouplým tvářím. Anna je menší postavy. Není štíhlá, ale není ani tlustá. Má štíhlá ramena a dlouhé, studené a vrásčité ruce. Její rozklepaná, pomalu mluvící ústa jsou stejně jako ostatní části jejího těla velice vrásčitá, ale mají velmi tmavou barvu.\nMojí milou sousedku Annu popisuji, protože jí mám velice ráda, jak už jsem řekla a je to podle mého názoru nejzajímavější osoba, kterou znám.", "original_file": "pr1cholzuz_02_1"}
{"text": "5. prosince 2008\nKotová Kateřina\nP2\n\n1. písemná práce – slohová\nCharakteristika, popis\nTéma:\n\nOsnova:\n\nJá v roce 2058\nZa padesát let se bude psát rok 2058. To mi bude 67 let. Je to doba velice dlouhá. Kdo ví jestli se toho mnozí z nás ještě dožijou.\nBudu mít za sebou dlouholetou pracovní kariéru a následně si budu užívat důchodu. Koupím si malý domek na okraji Prahy, kam za mnou bude jezdit moje velice početná rodina. Všichni se tam budem scházet a povídat si o životě. Každý mi bude říkat své problémy a já jako správná babička v nejlepších letech jim budu dávat rady do života. Máme velice hezké vztahy.\nVzhledem k tomu, že se vývoj moderní techniky posunul zase poněkud dopředu, tak nikdy nezůstávám pozadu. Jezdím v autě na vodu a volat své rodině i přátelům z mobilního telefonu, který bude velký jako můj palec, ale abych nebyla tak moderní babičkou, tak také trávím čas na zahrádce.\nMůj obličej je pokryt už několika plastickými zákroky přidělané peroxidně blonďaté vlasy mám smotané až po útlý pas v copu. Růžové tepláky mám obepnuté přes již svěšené pozadí celková postava se opět zmenšila o několik málo centimetrů.\nI když jsem nedokázala přenést přes srdce to, že už nejsem nejmladší a že má pleť je stále víc a víc vrásčitá, přesto zůstávám milující babičkou všech mých vnoučat.", "original_file": "grp2kotkat_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nBarbora Mikešová\n16. ledna 2007\n\nŽijí mezi námi\n\nOsnova: I. Úvod\n II. Stať: 1. Pes – divoká šelma?\n 2. Život se psem\n 3. Psí pudy\n 4. Výborný společník\n III. Závěr\n\nPes. O psovi se často říká, že je nejlepším přítelem člověka. Ale jak se vlastně k nám dostal?\nDnes má psa spousta lidí. Staří lidé jako příjemnou společnost, někdo jako pomocníka při práci či jako chloubu domácnosti. Mohlo by se zdát, že pes k životu člověka prostě patří. Ale není to trochu přehnané, chovat psa za každou cenu i v malém bytě 1+1 a neustále ho hýčkat ležením na křesle, plnou miskou „žrádla“ a dvakrát za den ho jít vyvenčit mezi paneláky? Ale ani toto není ojedinělý případ. Pes byl odjakživa divoká šelma, žijící volně v přírodě a živící se syrovým masem. Někdy hlídal stáda domorodých kmenů, jindy sloužil jako pomocná pracovní síla eskymákům. Je ale tato naše domestikace a ochočování přirozené?\nJsem si jistá, že téměř každý člověk má jiný názor. Pro někoho je pes naprosto samozřejmá věc, jiný si život se psem nedokáže představit. Už jen proto, že chodník, po kterém každé ráno chodí do práce je poset psímy exkrementy. Stejně tak, jako někdo si nedokáže představit nedělní odpoledne jinak, než ve společnosti svého miláčka ve spolku kynologů, pro někoho je pes dokonce zdrojem obživy a výdělku. Vždyť taková štěňata po třínásobném šampionovi výstavy, to může vynést značný obnos. Ale co vedlo lidi tak daleko, že začali psy křížit, zakládat kynologické spolky, psí výstavy, salony a další a další psí aktivity?\nLidé se často snaží v psovi tlumit jeho přirozené pudy, aby měli doma psí „osobnost“. Ale v tom případě se nesmíme divit tomu, když si na titulní stránce pátečních novin přečteme: „Pitbul napadl školáka.“ Je to ale vina majitele nebo samotného psa? I já bych ráda znala odpověď na tuto otázku.\nKřížením a domestikací těchto zvířat lidé dosáhli takových druhů, ras a vlastností, že podobností s divokým psem dingem bychom našli asi jen velmi málo. Je to správné nebo ne? Stejně tak, jako je možné vychovat z psa „gaučáka“, pes může být i bojovník, sportovec, pomocník nebo šampion. Ať už psa máme nebo ne, ať už jsme jejich milovníky nebo odpůrci, psi žijí mezi námi a proto bychom si z této skutečnosti měli vzít pouze to lepší. Neboť rčení, že pes je nejlepším přítelem člověka má určitě své kořeny i opodstatnění.", "original_file": "cb3cmikbar_01_1"}
{"text": "Věštecký meč\n\nOsnova:\n\nI. Úkol\n\nII. 1. Příprava\n\n2. Mumra jedná\n\n3. První boj\n\n4. Siesta\n\n5. Druhý boj\n\n6. Pouť do pyramidy\n\n7. Poslední boj\n\nIII. Věčná slova\n\nBylo to kdysi dávno na jedné planetě, která byla obydlena nejrůznějšími bytostmi. Na této planetě žil jeden bojovník, který byl povolán králem Hromkoček. Bojovník, který byl povolán, se jmenuje Tyrrael. Král povolal Tyrraela, aby získal zpět Věštecký meč, který uloupil zlý arcimág Mumra. Král plný nadějí přivítal Tyrraela: „Vítej bojovníku. Jsi tu, aby jsi splnil velmi těžký úkol. Tvůj úkol je přinést zpět Věštecký meč, který ukradl Mumra.“ Tyrrael plný síly a elánu odpověděl: „Můj králi, úkol, který jsi mi dal, je pro mě ctí. Raději zemřu, než abych||ho nesplnil.“\n\nSlunce vychází a Tyrrael je už připraven na svou pouť za Věšteckým mečem. Sbalil si své věci, mezi kterémi nesměl chybět jeho kouzelný meč Světla.\n\nTo vše sledoval Mumra ze své Černé pyramidy, která byla uprostřed Shamutarské pahorkatiny. Mumra nechtěl nic ponechat náhodě, tak začal zaříkávat: „Jedno oko, jeden zub, to je Goblin jako buk. Tohle kouzlo ještě jednou a dva Goblini tu budou.“ Tyto dva Gobliny, se rozhodl, poslat na nic netušícího Tyrraela.\n\nTo vše se stalo, když Tyrrael už byl na cestě k Černé pyramidě. Asi tak po dvou hodinách chůze, si Tyrrael všiml bandy, která napadla závozníka. „Nechte ho napokoji nebo sváma zatočím,“ řval rozčílený Tyrrael, držíc svůj meč v ruce. „Nepleť se do toho. Je to náš spor,“ odvětil jeden z bandy. Tyrrael to nevydržel a vrhl se do boje. První agresor z bandy, než zjistil, která bije, už se válel na zemi. „Hlupáku, zemřeš za svojí drzost,“ hulákali zbývající dva muži, kteří se vrhli na Tyrraela. Tyrrael zdatně odolával jejich útokům. Mezi tím se závozník vzchopil a šel pomoc Tyrraelovi. Závozník skolil druhého muže a zbýval jen jeden. Z něho se vyklubal jeden z Mumrových Goblinů. Goblin se snažil seslat zaklínadlo, ale než stačil pronést kouzelnou formuli, Ex nex firemex, tak bylo pozdě. Pohotový výpad Tyrraela, zabránil Goblinovi v jeho úkolu. „Děkuji ti zachránče,“ pravil šťastný závozník. „Rádo se stalo,“ odpověděl Tyrrael. „Jsem tvůj dlužník. Můžu tě někam svést? Má cesta vede do města Siesta,“ pověděl závozník. Tyrraelovi se to hodilao a tak neváhal a nabýdku využil.\n\nSiesta je velké město na rozhraní říše Hromkoček a Sharmutarské pahorkatiny. Žije zde mnoho různých lidí, ale nikdy se nevydávej do Itharé, protože je to nejnebezpečnější část města. Ale aby Tyrrael mohl vejít do pahorkatiny, tak musel projít Apofisovou bránou, která byla v Itharé.\n\nTyrrael poděkoval závozníkovi a namířil si to rovnou k Apofisově bráně. Když procházel Itharé, tak bylo slešet naříkání a volání pomoc. Nic netušící se přibližoval k bráně, kde na něj čekal druhý Goblin. „Ha ha ha, tak tě tu konečně vítám. Škoda, že tvůj ůkol už skončil,“ vyhrkl smějící se Goblin a z ničeho nic se vrhl na Tyrraela s mečem v ruce. Tyrrael bleskovým tasením meče útok přestál. Byl to dlouhý a nelítostný boj o přežití. Na stovky metrů bylo slyšet cinkání kovů, to jak o sebe narážely meče. Tyrrael už ztrácel síly a byl unavený. Najednou se z čista jasna objevila silná, pronikavá záře, která Goblina sežehla na popel. Tyrrael využil kouzelnou moc svého meče. Oddychl si, schoval meč do své pochvy a šel. Cestě do Shamutarské pahorkatiny už nic nebránilo.\n\nTyrrael šel skrz Sharmutarskou pahorkatinu, až došel k Černé pyramidě. Vůbec se nerozmýšlel a vešel do pyramidy. To vše Mumra sledoval pomocí studny vidění ve svém trůním sále. Připravoval se na boj, protože Tyrrael se stále blížil.\n\nPo chvíli chůze se Tyrrael ocitl v sále, kde už čekal Mumra. „Tak ty jsi ten, kdo byl vybrán pro záchranu meče? Musím tě zklamat, ale meč ti nedám. Jediná možnost je, že mě porazíš.“ Pronesl Mumra. Tyrrael zdatně kontroval: „S tím jsem počítal.“ Mumra plný hněvu pronesl kouzelné zaříkávadlo, které ho proměnilo v Černého válečníka s téměř neomezenou mocí. Tyrrael se nerozpakoval a zaútočil. Byl to tvrdý boj. Kolem dokola létaly kusy kamení a dřeva, které odlétávaly ze svého místa po neúspěšném útoku. Tyrraelovi už ubívaly síly a byl téměř na kolenou, když se to stalo. Tyrraelův meč se jasně rozzářil a celého Tyrraela zahalil do bílého světla. To světlo bylo Nebeská zbroj, která dodala síly k boji s Mumrou. Mumra celý zděšený co se stalo, najednou ztrácel převahu, kterou měl. Prvním úderem zlomil Tyrrael Mumrův meč a druhým zúderem zasáhl Mumru. Ten plný bolestií, se pomalu kácel k zemi. Tyrrael se neostýchal, popadl Věštecký meč a vydal se na zpáteční cestu.\n\nByla jasná a chladná noc, když stráž, která hlídala krále, spatřila Tyrraela. „Pane, můj pane, tam na cestě jde Tyrrael i s mečem,“ vykřikovala stráž. Král plný nadšení se nerozpakoval a šel naproti Tyrraelovi. „Můj králi, zde máš Věštecký meč.“ Král přebíral od Tyrraela meč se slovy: „Ty, jenž si splnil svůj úkol a přinesl jsi nám Věštecký meč, symbol Hromkoček, budeš navždy nesmrtelný v našich srdcích.“ To byla památná slova krále, která si navždy zapamatovala srdce Hromkoček.", "original_file": "pr4avlubjin_1"}
{"text": "Hudecová\n\n2. PÍSEMNÁ PRÁCE\n\nSoused\n(Charakteristika)\n\nOsnova: 1) Úvod – první setkání, seznámení\n2) Stať – a) vzhled, zajímavé rysy\nb) povahové rysy, celkový charakter\n3) Závěr – celkové shrnutí, zhodnocení\n\nPoprvé jsem ho uviděla, když jsem jako malá holčička trávila letní prázdniny u babičky. Už tenkrát mě něčím okouzlil. I když mu bylo sotva sedm let, hýřil spoustou, poněkud bláznivých nápadů. Ale teď pěkně po pořádku. Vlastně úplně poprvé jsem Martina spatřila u našeho okna, když ho napadlo sbírat ze země třešně a házet nám je do oken. Vyšla jsem ven, abych mu vynadala a od té doby a z nás stali nerozluční kamarádi.\nMartin je vysoký a urostlý. Má tmavě hnědé vlasy a výrazné, zelenomodré oči, ze kterých vyzařuje něco, čemu se říká... Vlastně ani nevím přesně, jak to pojmenovat, ale kdykoli se na mne podívá, mám pocit, jako bych ležela na rentgenovém stole a každý mohl vidět každičkou kost v mém těle. Tak vřelý a silný je jeho pohled. Z jeho obličeje je asi nejméně výrazný malý rovný nos, který se pod pronikavýma očima téměř strácí. Dalším výrazným bodem jeho tváře jsou určitě ústa, která se pořád smějí. Díky tomu má často na tváři dva kulaté „ďolíčky“, kvůli kterým vypadá Martin velmi šibalsky. Myslím, že jeho postava by se dala přirovnat ke klasické mužské postavě. Ploché břicho, hubené nohy, prostě to, co by mu mohly závidět i mnohé ženy.\nCo se týče povahy, Martin byl už jako dítě trochu odlišný od svých stejně starých spolužáků. Už jako malý měl nesmírnou zálibu ve všech technických věcech. Mnohdy dokázal stát celé hodiny u točícího se vrtáku nebo jen němě pozorovat, jak pere pračka. Ale na druhou stranu měl i zájmy velmi podobné těm mým. Jeho největší zálibou se stalo malování a hlavně sport. Vždy byl hodně ambiciózní a pečlivý, už od mala přesně věděl, čemu by se chtěl v budoucnu věnovat a v čem by rád uspěl. Nejdříve chodil asi jako každé dítě na základní školu, ale jak už jsem zmínila, chtěl dokázat něco víc. Asi ve dvanácti letech se začal věnovat jízdě na motocyklu. Stal se z něj velký sportovec a vytrvalý závodník. Přesto si ale pokaždé uměl udělat čas i na své přátele, kterých měl díky své přátelské povaze opravdu hodně. Ale jak čas běžel, hodně se měnil a kvůli svému novému chování stratil spoustu původních přátel, kterým se jeho nová tvář příliš nelíbila. I mě se jeho chování přestalo líbit. Z laskavého a obětavého chlapce se během pár měsíců stal drsný a neústupný mladík, který šel tvrdě za tím, co si zamanul. Často se hádal s lidmi, někdy se i pral a měl velké problémy, aby vůbec dostudoval gymnázium, na kterém se před lety rozhodl studovat. Potácel se z problému do problému, ale nikdy nebyly až tak vážné, že by musela zasáhnout policie.\nPo nějaké době to vypadalo, jako by ho konečně někdo „osvítil“. Stejně tak rychle jako ze změnil k horšímu se dokázal vzchopit a znovu všemu čelit. Opět začal vést normální život mladého teenagera, který se znovu výborně učil a také byl vynikajícím sportovcem, kterým je samozřejmě až doposud.\nMartina znám už něco přes deset let a musím říct, že neznám spolehlivějšího člověka. Můžu mu důvěřovat naprosto ve všem. Sice mě mrzí, že se vídáme pouze několikrát do roka, když mám zrovna cestu k babičce, ale stejně... Prázdniny bez něj už si nedokážu představit... Je to skvělý soused i kamarád.", "original_file": "pr1ehudkat_02_1"}
{"text": "Muž je obézní postavy. Jeho ramena jsou mírně nahnutá dopředu.\nJeho obličej nám připomíná vajíčko. Vlasy jsou delší, rovné a přilehlé k obličeji. Obočí je nevýrazné a „vypelichané“. Oči mají tvar kapičky. Jeho nos je poměrně velký. Ústa jsou plná a výrazná. Je vidět, že dba na hygienu (jeho chrup). Jeho krk je kratší a trochu zapadlý mezi rameny. Na své obézní postavě nosí volné černé sako. Nohy jsou vzhledem k jeho výšce dostačující.\nMuž není nejkrásnější, ale určitě s ním bude legrace.", "original_file": "js6eisbar_1"}
{"text": "Tato osoba, i když to tak nevypadá, je muž. Z hlavy mu rostou rovné, při koncích křivě zastřižené vlasy, sahající až k ramenům. Ofina je z čela odhrnuta. Obočí má po krajích nevýrazné. U nosu široké a postupně se zužující oči vypadají, že jsou velké. Hodí se k nim větší a širší nos, který má tato osoba a smějící se široká ústa. Postoj je shrbený s vystrčenými hýžděmi. Pravá ruka je spuštěná podél těla a levá v loktě skrčená s nataženým ukazovákem. Chodidla má napohled dlouhé. Muž vypadá, jako by dělal reklamu na zuby.", "original_file": "js6hedali_1"}
{"text": "Cesta na sjezdovku\nKdyž jsme přijeli na jarní prázdniny, vystoupili jsme u krásné bobové dráhy.\nV duchu jsem si říkal, kde bude asi ta chata ve které se máme ubytovat. Pak naše vedoucí Renata řekla, že musíme vyšlapat do toho kopce. Když jsme byli skoro nahoře, objevila se před námi prudká cesta do kopce. Vyšli jsme nahoru a v tom jsme uviděli takou větší chatku. Ubytovali jsme se a šli jsme si prohlédnout sjezdovku.\nKdyž jsme šli okolo velké horské chaty, něco jsme slyšely – byla to diskotéka. Chvíli jsme se koukaly a pak jsme šli zase dál. „Konečně sjezdovka“ řekl jsem si. Vyšli jsme na kopec, kde končila lanovka. Z druhé strany byly další tři sjezdovky. Když jsme si prohlídly všechny sjezdovky šli jsme zpátky.\nU stánku kde se prodávaly pernamentky, byl blátivý kopec. Dan a Tomáš seběhli dolů a já jsem se rozběhl po blátivém kopci, zakopl jsem o cihlu, udělal jsem kotrmelec a už jsem ležel v blátě. Bunda od bláta kalhoty od bláta, boty mokré, byl jsem prostě celý hnědý. Když jsme se vraceli řekla mi Renata ať se vyválím ve sněhu. Udělal jsem to ale moc to nepomohlo. „Ach jo, teď jsem celej od bláta a ještě k tomu mokrej od sněhu, to je den!“Když jsme přišli zpátky dal jsem všechno usušit.", "original_file": "cl6csucond_1"}
{"text": "K ČEMU MI TA ŠKOLA VLASTNĚ JE?\n\nPodle mého názoru je škola důležitá k tomu abychom poznali co nás zájímá, co nám jde a čím bychom chtěli v dospělosti být. Také je důležitá abychom se naučili kromě učiva i vycházet a komunikovat s ostatními.\n\nŠkola je někdy zdlouhavá a nudná a občas se učíme věci, které si myslíme, že někdy nepoužijeme, ale každý máme jiný názor na to co je pro nás zbytečné. Pro někoho je to například matika s fyzikou pro jiného zas dějepis a občanka. Myslím si, že jsme si každý mohl vybrat, jestli budeme studovat školu se zaměřením na nějaký obor nebo gymnasium.\n\nKaždý si může vybrat jestli chce nebo nechce školu studovat a pokud mu to přijde zbytečné můzě kdykoli oj odejít a začít pracovat.", "original_file": "kg05zdeiva_1"}
{"text": "Kontrolní slohová písemná práce\n(odborný styl – popis)\n\nTémata:\nOdborný popis vybraného předmětu <žákem opraveno na „zvířete“>\nstatický,\ndynamický,\nstaticko-dynamický.\nSupernovy\nPrávo a jeho druhy\nGoniometrický, algebraický tvar čísla\nExtrémní skupiny\nParlament ČR\nSyntax – vytváření grafu\nsouvětí,\nvěty.\nArchitektonicky zajímavá stavba v Praze\nVybrané téma a druh popisu: Parlament ČR\nOsnova:\nÚvod:\nPoslanecká Sněmovna ČR\nSenát ČR\nZávěr\n\n\nParlament ČR\n\n Parlament ČR je zákonodárným sborem ČR. Je složen ze dvou komor: poslanecké Sněmovny ČR (PSČR) a Senátu ČR (SČR)\nDo PSČR je voleno 200 poslanců poměrným volebním systémem. Sněmovna je důležitější než Senát: hlasuje o důvěře vlády, projednává navržené zákony (každý poslanec má právo zákonodárné iniciativy) a jmenuje členy dozorčích rad v ČNB a v některých státem vlastněných podnicích. Ve Sněmovně pracuje několik výborů a podvýborů, které jako první projednávají navržené zákony. Aby byl zákon PSČR přijat, musí pro něj hlasovat nadpoloviční většina přítomných poslanců. Pro přehlasování veta prezidenta, nebo Senátu je nutná nadpoloviční většina všech poslanců. Pro ústavní zákon musí hlasovat 3/5 poslanců.\n V Senátu zasedá 81 senátorů, každé 2 roky je 1/3 obměněna pomocí většinového volebního systému. Senát slouží jako pojistka proti případnému extremismu PSČR neboť se změnou ústavy musí souhlasit i 3/5 senátorů. Senát má právo zákonodárné iniciativy jako celek.\n ČR má typický evropský dvoukomorový parlamentní systém.", "original_file": "js3hej_02_1"}
{"text": "Český Brod, 3. srpna\n\nAhoj Adame\n\nDěkuji za heský pohlet z tábora.\n\nVíže jedu zejtra taky na tábor. Doufám že nebude pršek. Zítra pojedeme do hradu {L|S}oučeň.\n\nAhoj doufam, že až přídeš někdy knám.\n\nAdam\n\nP. S. Doufam že knám přídeš<.>", "original_file": "cbrod5p_01_1"}
{"text": "Karolina Fialová I. C\n4. listopadu\n\n1. písemná práce\nVzpomínka\n(Vypravování)\n\nOsnova:\nI. Úvod: U Míši\nII. Stať:\n\nJednou, už je to delší dobu, jsme se s kámoškama sešly u Míši. Nevěděly jsme, co budeme dělat a Míša si vzpomněla, že minulý týden nahrávala nějaký horor. Tak si pustíme, proč ne?\nJmenovalo se to Záhada loňského léta. Zezačátku jsme se smály, jaká je to blbost. Později už nám začínaly úsměvy trochu mrznout a nakonec se v pokoji rozléhalo naše ječení. Sousedi z nás museli být celkem paf. Po dvou hodinách, když film skončil, se nám celkem ulevilo. Zjistily jsme, že během těch hrozných scén jsme se na sebe nějak namáčkly; vešlo se nás sedm na jeden gauč.\nHodiny ukazovaly půl osmé. Nejvyšší čas jít domů. Když jsme však vyšly na ulici, nejradši by jsme se zase vrátily do baráku, venku byla totiž tma jako v pytli. Od Míšina baráku nás naštěstí pokračovalo šest, což bylo ještě „v pohodě.“ Cestou postupně všichni odpadaly, až jsme zůstaly jen tři. Všechny jsme jely až na konečnou, ale i tam mě Terka s Majou opustily. A já musela pokračovat naší temnou ulicí v polích sama.\nBála jsem se, div jsem nevypustila duši. Pořád jsem se musela otáčet. Najednou pozhasínaly všechny lampy a na cestu mi svítil jen měsíc. „Fajn! Vždyť se nic neděje,“ uklidňovala jsem sama sebe. „Tak proč zhasly ty lampy?! A zdá se mi to nebo je to pravda? Je to pravda. Je úplněk!“ Můj strach s každým krokem sílil a sílil. Hrdě jsem však pokračovala v cestě. V tom okamžiku jsem zaslechla takové divné zvuky. „Buch...buch...buch...“ srdce se mi zastavilo až v krku, jak jsem se bála. Náhle všechno utichlo. Stála jsem ve tmě a měsíc se radši schoval za mraky. To už bylo na mě moc. Rozběhla jsem se, co mi síly stačily. Už jsem se ani neodvážila otočit. Najednou jsem zaslechla, mně povědomé, knučení. Celá udýchaná jsem zastavila. „Co se děje, vždyť nejsem udýchaná?“ I to, že zhasly lampy se mi zdálo. „Jen jsem si tak cestou domů fantazírovala“, uvědomila jsem si. Naštěstí!", "original_file": "pr1cfiakar_01_1"}
{"text": "Katka Bořkovcová\nVII. A.\n22. února\n\n2. slohová práce\n(charakteristika)\n\nMoje sestřička\n\nNa popis jsem si vybrala svojí sestřičku jmenuje se Verunka a jsou jí tři roky.\nVerunky postava je hubená jako párátko. Chůzi má normální, ale někdy legrační. Hlava je trochu oválná, trochu kulatá a obličej drobný. Její vlasy se mi moc líbí, protože jsou rovné a barva je taky hezka „špinavý blond. Většinou je má svázané do dvou culíků fialovými gumičkami. Čelo má zakryté krátkou ofinkou. Obočí je nevýrazné pod obočím jsou modré oči jako pomněnky, ale někdy uplakané. Nos je kulatý jako bambulka, rty jsou hlavně upovídané a usměvavé. Uši jsou schované dlouhými vlasy.\nMoje sestra je velmi hodná a užiju se s ní hodně srandy, ale má jednu špatnou vlastnost je trochu vzteklá.\nTo je moje sestra.", "original_file": "kl7aborkat_1"}
{"text": "Téma: Realita je nudná. Dejte mi jiný svět.\n\nOsnova: 1) úvod – Co je to realita\n\n2) stať – Proč žít podle pravidel a jaký by byl život bez nich\n\n3) závěr – S realitou se musíme smířit.\n\nZaměříme se především na život průměrného člověka. Co je pro něj realitou? Ať už chceme, nebo ne, určitě to začíná už povinnou docházkou do základní školy, né-li dříve. Posléze pak na střední a na vysokou školu, především za účelem najít si dobrou práci.\n\nAle proč tohle všechno děláme? Pro peníze, nebo pro zábavu? Co si budeme nalhávat, né každý dělá práci co ho baví a kam chodí rád, dokonce si dovolujui říci, že snad každý se občas v práci zasní, co by tak asi mohl dělat jiného a jak jinak by se dal využít den. A máme to tady. Proč žít, tak, jak nám určují pravidla? Co je to vlastně za pravidla? Kdo je určuje? Jaký by byl život bez jakýchkoliv zábran? No nebylo by to dokonalé, kdyby si každý mohl dělat, co chce? Už jenom takové maličkosti by udělaly člověku radost, jako například vlézt do nejbližšího obchodu a probírat se regálama a „slupnout“ co je člověku po chuti, zpívat si a tančit uprostřed Václavského náměstí nebo se jen tak najednou sebrat a odjed od všeho tam, kam nás cesta povede. Proč to nejde? Je to tím, že nám to společnost nedovoluje, nebo snad máme sami takové zábrany? A kde se v nás potom tedy berou? Proč neuděláme to, co opravdu chceme? Nebyl by to dokonalý život bez pravidel?\n\nKdyž nebereme na vědomí osoby, které by toho využívaly a následky jejich činů, ano, byl by to krásný život. Ale jak už z toho všeho vyplývá, je to nereálné, protože jelikož takové osoby bohužel na světě prostě jsou. A tak se musíme se spokojit s tím, že alespoň můžeme každou noc snít, jaké by to asi bylo.", "original_file": "grP3advosim_1"}
{"text": "Silvestrovské překvapení\nJednou na Silvestra jsme se s rodiči rozhodli, že půjdem nasypat zvířatům do krmelce kaštany, žaludy a jablka. Tak jsme odpoledne vyrazili do lesa.\nPřijeli jsme, zaparkovali, taťka vyndal z kufru krmení a když jsme zjistili, že je tam asi 50 cm sněhu, tak nás chuť krmit zvířátka trochu přešla, ale to nevadilo.\nMamka nás vedla, protože věděla kde krmelec je. Šli jsme lesem, nejdřív 15, potom 30, až nakonec 40 minut a krmelec pořád nikde. Já a taťka už jsme byli naštvaný a mamka pořád opakovala: „Tady už to někde bylo, tady už to někde je.“ Taťka se jí jenom naštvaně zeptal: „A kdy jsi tady byla naposled?“ A mamka povídá: „Asi před dvaceti lety.“ To už jsem fakt nevydržela a navrhla že se seberem a půjdeme domů, ale mamka že ne, že tady to někde určitě bude.\nTak jsme šli dál, šli jsme už asi hodinu a půl, mokří jsme byli, unavení, celí od sněhu a\nna náladě nám ani moc nepřidávalo to, že do nás mamka hučela že tady už to někde bylo.\nZ úvah o tom co jsem teď mohla dělat doma kdybych na podzim nesbírala kaštany mě vytrhl mamčin výkřik: „Tady jsou srnčí bobky, to znamená že jdeme správně.\nŠli jsme ještě asi půl hodiny a taťka zařval: „Hle, krmelec!“ a mamka řekla: „Hle, auto.“\nZjistili jsme že krmelec byl schovaný za kopcem asi 50 m od auta.", "original_file": "cl6csyrlen_1"}
{"text": "Bažant, Filip, V. B, 07/08\n23. října 2007\nSlohové práce\nJá nemám rád listopad, protože je hodně zima. Nejezdím na chalupu, a nechodím ani moc ven. Jsou namrzlé chodníky a hodně se chodí spatně do školy protože to hodně klouže ale je na tom hezké že je skoro to v šude barevné. Ale musím říc že léto je vždy nejlepší", "original_file": "bu5bbazfil_02_1"}
{"text": "Jakub Těinítzer\nVIII. A\n4. 11. 09\n1. slohová práce – charakteristika literárního hrdiny\n\n„Harry Potter“\nHarry, učeň z Bradavic kouzelnické školy je mým oblíbeným hrdinou. On mě provázel světem pohádek od mých 9 let, proto jsem si ho vybral. V každé situaci se snaží jednat spravedlivě a činit když už tak co nejmenší zlo. Harry je kamarádský má dost přátel a je oblíbencem i některých učitelů, protože se učil a byl to „šprt“. Přátelé si ho cenily za to že jim vždy pomohl nebo se při nejmenším snažil. Měl však i dost nepřátel kteří si přáli aby ho jeho dávný střet a převrat v životě (1. Setkání s Voldemortem) stál život. Jak už jsem naznačil Harry když byl mimino přišel o rodiče a byl vychováván rodinou která ho týrala.\nMožná i proto se z něj stal bojovný temperamentní a cílevědomý čaroděj který neznal slovo strach. Harry si prožil v životě hodně smutku a bolesti. Snad i proto když se naštval ztratil hranici. A štvalo ho že co ostatní berou jako samozřejmost co on má jako sen, proto nenáviděl svého nevlastního rozmazleného bratra a Malfoe, tudíž jim činil naschvály. Ale přesto všechno si tento záhadný čaroděj získal mé srdce a těším se na jeho pokračování 7. dílem plným dobrodružství.", "original_file": "kl8ateijak_1"}
{"text": "Rozhodující okamžik\n\nMůj příběh vypráví o dívce, která se i přes své mládí ocitla v situacích, do jakých by se nechtěl dostat ani žádný dospělý. O dívce, které se změnil celý, tak krásně začínající život. Nyní se cítí jako v pekle. Jako v nejhorším snu, který se jí mohl zdát. Její jméno je Lucie a donedávna to byla normální šestnáctiletá slečna, studující gymnázium. Měla spoustu přátel a plno zájmů.\n\nOd té doby, co si Luciina maminka našla nového přítele, všechno se změnilo. Dívka často vzpomínala na tátu, který ji hladil po vlasech, říkal jí Lištičko, chodil s ní na procházky, hrál pexeso a uměl vyprávět tak skvělé vtipy! To už je ale minulost. Tatínek jí zemřel, když jí bylo šest. Matčin nový druh, Karel, je ale úplně jiný. Lucii nemá rád, bije ji a nutí po něm uklízet. V této době začala Lucie chodit do parku, kde se scházela parta lidí s podobným osudem. Všichni měli problémy doma, neměli přátele, nebo s nimi nevycházeli dobře a své deprese zaháněli pitím alkoholu a drogami. Zprvu Lucie odmítala jejich způsob „být chvíli šťastný“, po čase to ale také zkusila. Ten den pro ni byl zlomový. Začala se s partou toulat, přestala chodit včas domů, protože to, čemu ona říkala domov, bylo jinde, než kam se měla denně vracet. A samozřejmě se podstatně zhoršila ve škole. Matka si o ni dělala starosti, ale pod nadvládou svého přítele se nezmohla ani na to, aby si s ní o tom promluvila.\n\nDen po svých narozeninách seděla Lucie se svými nynějšími přáteli v parku, vychutnávala si chuť marihuany a v tom se to stalo. „Lucie, dělej! Seber se! Policajti! Musíme vypadnout!“ „Nech mě! Ani mi nepopřál a ona? Stála a koukala, jak na mě řve, jak mě zas mlátí. Na moje narozeniny!“ „Tak slečno, vy půjdete s námi.“, řekl nějaký muž. Najednou je Lucie sama na policejní stanici, bez svých přátel, bez duše... Sedí tu jen malá, pohublá lidská schránka s tmavými kruhy pod očima, po kterých se valí proudy slz. Nejací muži se jí na něco ptají. Neodpovídá. Ani nemůže. A teď je doma. Má si sbalit věci. Ráno odjíždí do diagnostického ústavu. „Další z Karlových kousků. Hezky se mě zbavil...“, říká si Lucie.\n\n„Cítím se tam jak v base. Nezvládnu to! Něco si udělám!“, říká Lucie na své povolené vycházce partě, s kterou se tajně scházejí vždy, když je to jen alespoň trochu možné. „Tak se tam nevracej! Zdrhni s náma. Neboj se, nenecháme tě v tom.“, povídá Milan, Luciin nejlepší kamarád z party. „To nemůžu! Najdou mě a dopadnu ještě hůř.“ „Přece tu nechceš zůstat? Zabijou tě tu!“ „Ale jak to chceš udělat?“ „Teď se tam už nevrátíš a půjdeme spolu k Matymu. Tam přespíme a dál se uvidí.“ „Maty, můžem u tebe přespat?“, ptali se naléhavě a se slzami v Luciiných zničených očích. Maty odpověděl: „Nejde to, jsou tu naši a víte, že jsem v podmínce. Lucie, kdyby tě tu našli, jdu rovnou do basy!“ „Tak přespíme v lese, je léto a Maty nám půjčí spacáky. Nebreč.“, řekl Milan. V lese si dlouho do noci povídali. Řešili, co bude dál. „ A co ta tvoje kámoška? Ta… Viky? Viděla jsem ji když jsem přišla do party.“, ptala se Lucie Milana. „Jo, u tý by to mohlo jít. Žije někde na Moravě, ale zavolám jí.“, odpověděl Milan. O týden později už bydleli ve vilce na malé vesnici na Moravě. Nějaký čas vše fungovalo. Ze vztahu Milana s Lucií se stalo mnohem víc, než je přátelství. Společně s Viky si úspěšně obstarávali peníze na drogy a na domov si Lucie skoro nevzpomněla. Dnes se však vrátila z města se strachem v očích. „Milane, musim s tebou mluvit. Milane, slyšíš mě? Viky dej nám chvíli pokoj! Ne, nedám si. Proč? Jsem těhotná!“, Lucie nevěděla, co dělat. „Co? Těhotná? Já ale žádný dítě nechci. Nech si to vzít a hotovo. A teď si dej práska, neni s tebou k vydržení.“, řekl úplně klidně Milan. „Já si to ale vzít nenechám! Je to moje a taky tvoje dítě!“, Lucie začala brečet. „Necháš si to? Tak ale ne tady. Vypadni a vychovávej si smrada na ulici!“, odvětil už trochu rozčilený Milan.\n\nZoufalá Lucie si za křiku a smíchu Milana s Viky pobrala svých pár věcí a utekla pryč. Nevěděla, kam jít a co dělat. Nasedla na první autobus a odjela z Moravy. Od té doby už o ní nikdo neslyšel. Jen její matka našla ve schránce dopis. V něm stálo pouze: „Všechno je tvoje vina!“\n\nOsnova: I. Seznamte se s Lucií.\n\nII. a) Jak to začalo?\n\nb) Lucie se dostala do polepšovny.\n\nc) Znovu ji stáhla parta.\n\nIII. Všechno jednou skončí.", "original_file": "cb1akumzuz_01_1"}
{"text": "27. listopadu 2008\nMarek Hofman\nP1b\n\n1. písemná slohová práce\nVypravování\nTéma: Roku 3058 př. n. l.\n\nOsnova: 1) Bitva\n2) Upsání duše\n3) Otroctví\n4) Pomsta\n5) Vítězství\n\nJe to už dávno co ve starém Řecku bylo město válečníků Sparta. V něm žil jeden mocný a bojechtivý generál jménem Kratos, který žil se svou rodinou. Byl to velmi dobrý bojovník a vyhrál spoustu bitev až jednou nadešla bitva ve které se střetl s nesčetným vojskem barbarů. Bitva byla pro spartani téměř prohraná až se střetl sám Kratos z vůdcem barbarů. Opuštěná pláň s vyčerpanými vojsky, se studeným vítrem a temě černým nebem, jako by měla přijít mohutná bouře. Čekalo na vítězství jednoho z vůdcú. Barbar byl však mnohem silnější a bylo jasné, že Kratose porazí, ale najednou se stalo něco co nikdo nečekal.\nNebe se rozestoupilo a z poza mraků vyšlehla prudká záře. Když Kratos ležel na zemi a barbar se mu chystal dát smrtící ránu, dopadlo světlo na Kratose. Ten v sobě pocítil podivnou sílu a v rukou držel najednou dva meče, které vypadaly jak dar od bohů, byly ovinuté řetězy, rukojeť byla pozlacená a špička meče hořela. V tu chvíli Kratos vyskočil a dal smrtící ránu barbarovi. Nikdo totiž nevěděl, že Kratos upsal duši před bojem Áresovi bohu války ten slíbil vítězství a zvláštní schopnosti se kterými Kratose nikdo neporazí ale bude mu za to 5 let sloužit.\nKratos však nečekal, že Áres z něj udělá zrůdu. Se svou silou a zbraněmi od boha byl takřka neporazitelný. Áres ho ale donutil, dobít jeho rodné město Spartu. Kratos se však, ačkoliv chtěl nemohl tomu rozkazu vzepřít. Donutil ho dojít do domu prostého člověka ve Spartě. Když došel k domu dveře se rozlétli, ohně vzpláli a celá Sparta byla v plamenech. Kratos na rozkaz zabíjel, ale nemohl nic dělat, až uslyšel známý křik. Byl to křik jeho ženy a dcery jejichž krev byla na jeho rukou. Po dovršení svého otroctví přísahal olympskému bohu pomstu.\nZa to, že ho připravil o vše co mu bylo drahé a udělal z něj netvora. Po propuštění svého válečníka vnikl Áres do Athén a drancoval toto město jako pomstu své sestře. Kratos od té doby kráčel v poušti kde mu silný vítr vháněl písek do tváře, když však znovu z nebe vyšlehlo světlo jako při válce z barbari. Chopil se svých dvou zbraní které vzpláli plamenem, namířil jimy k nebi a vyčkával co se stane, ale jeho obavy byly zbytečné. Byl to Zeus kdo k němu promlouval a v pozadí stáli jeho dva bratři Poseidom, Hádes a Athéna která slíbila", "original_file": "grp1bhofmar_1"}
{"text": "Murinka\n\nOsnova:\n\nI. Svérázná postavička\n\nII. 1. Podivná Murinka\n\n2. Samota v domku u potoka\n\n3. Vzhled\n\n4. Posměšky\n\n5. Zima\n\n6. Radovánky dětí\n\n7. Nářek\n\n8. Uplakaný Jiřík\n\n9. Podivná osůbka\n\nII Soucit lidí\n\nBylo by směšné pochybovat, že někdo v Hanušovicích nezná Murinku. V tomto malém moravském městečku, táhnoucím se jako nit mezi kopci jesenických hor, zná tuto svéráznou postavičku každé dítě.\n\nJen několik starších obyvatel ji však pamatuje jako mladé děvče, které odjakživa chodilo samo, bez přátel, málomluvné, vyhýbající se lidem, často plaché až bojácné. Říkali jí podivná Murinka, jménem ji nikdo nevolal, jen „Murinka Murinová“.\n\nLidé ji vídávali, jak každý den pomalu, ale bez známek únavy chodí ráno čtyři kilometry dolů mestečkem a k večeru se zase navrací do svého chátrajícího domku nahoře u potoka. Cíl jejích toulek znala jen ona sama. Jen zřídka ji někdo oslovil, zeptal se, zda něco nepotřebuje. To pak poplašeně zrychlila krok a něco zamumlala.\n\nV létě i v zimě nosila stejný oděv, v dlouhém tmavém kabátě s šátkem na hlavě a ve starých, ochozených botách působila velmi komicky. Tváře měla stářím propadlé, netečné oči těkaly z místa na místo. Nikdy nepohlédla lidem do očí, její zrak vždy uhýbal někam stranou, ústa se pohybovala ve zmatené a nesrozumitelné řeči.\n\nDěti na ni obvykle pokřikovaly: „Murinko Murinová, kde máš Murina?“ To se vždy rozzlobila, začala rozhazovat rukama a gesty a křikem dávala najevo svou zlobu a své podivínství. Častý posměch dětí ji zaháněl víc a víc do její samoty. Jen zřídka jí sousedé přinesli nějaké starší ošacení nebo něco k jídlu. Nikdy jim neotevřela dveře svého domku, ale po chvíli vždy věci položené na práh zmizely.\n\nV zimě děti často sáňkovaly za její chalupou. Dlouhý, pozvolný kopec zasypaný sněhem sváděl k zimním radovánkám. Nebyl lepší svah v širém okolí. To bylo skotačení, výskání, koulování, a také posměšků, když hlučné děti Murinka marně odháněla.\n\nJedné zimy napadlo sněhu, až lidé bědovali. Nestačili odklízet sníh, který se sypal ze šedivých mraků v hustých chomáčích. Bílá pokrývka držela už od Vánoc a děti často běhaly venku dlouho do večera. Toho únorového dne bylo na kopci nezvykle živo. Končily prázdniny a každý chtěl naposledy užít co nejvíce radosti. Slunce dávno zapadlo a kraj se nořil do šera. Bílá stráň ztemněla, a splývala s večerní oblohou. Obrysy krajiny zmizely a vše zahalila mrazivá tma. Děti se rozběhly do svých domovů a zdálo se, že svah osiřel.\n\nMurinka se zrovna vracela ze svých toulek, když ticho krajiny přerušil výkřik. Prudce sebou trhla, zastavila se a pomalu se otočila směrem, odkud přicházel nářek a pláč. Murinka stojí bez hnutí. Po chvíli se její malé tělo pohne a nohy vkročí do hlubokého sněhu. Těžce, s velikými obtížemi se brodí k závějí k místu, odkud se ozývá dětský vzlykot.\n\nV chodbě u Poláchů se rozsvítilo světlo. Stín vysoké postavy rázně mířil ke dveřím, na které před chvílí někdo zaklepal. Otec otevřel dveře a na prahu spatřil malého Jiříka s uplakanýma a trochu vyděšenýma očima. Rukávy dlouhého, starého, špinavého kabátu mu sahaliy téměř ke kolenům, hlava byla zabalená do šátku, na nohou promáčené boty. Zkřehlýma rukama držel křečovitě sáňky, na kterých večerní mráz vykouzlil tenkou vrstvu ledových krystalů.\n\nBrzy ráno nebo za pozdního odpoledne můžete na hanušovické ulici potkat podivně vyhlížející osůbku. Uhne vám z cesty, zastaví se u krajnice a počká, až přejdete. Nedovolí vám podívat se jí do očí. Odvrátí tvář, mumlajíc si něco pro sebe. Kudy se ubírá ve svých myšlenkách se nedovíte. Žije sama ve svých představách a jako by navždy patřila do místního kraje.\n\nKdyž přijde zima a napadne sníh, dlouhá, volně se svažující stráň ožije smíchem dětí. Na prahu domku u potoka se častěji než dříve objevuje staré šatstvo a trocha jídla, které po chvíli zmizí.", "original_file": "pr4avstebar_1"}
{"text": "28. 11. 08\nKociánová Pavla\nV2\n\n1. písemná slohová práce\nCharakteristika, popis\nTéma: Byl to jen sen\n\nOsnova: Úvod: Sen o partnerovi\nStať: Popisování místa, kterým procházím\nPopisování danného člověka\nZávěr: Rozřešení\n\nAsi minulý víkend, když jsem se ukládala ke spánku a přemýšlela o svém budoucím partnerovi, který měl být vysoký, ramenatý, sportovně založený, milý, přátelský, laskavý tudíž takový, aby mě opklopoval láskou. V ten večer se mi zdál velmi vzlášní sen.\nSen byl hodně dlouhý, alespoň mi to, tak přišlo. Začínal nenápadně v temném prostředí, kde prosvítalo sem a tam světlé světýlko a v tom světýlku se kmitavě objevoval ten, který za všechno může. Byl naprvní pohled příjemný, hodný, laskavý prostě z té bytosti vycházelo něco, co mě přitahovalo. Nevěřila bych, že tento člověk mi může tolik ublížit. Ve snu jsem také byla já, která toužila po lásce, přátelství, o společnosti v které bych se dobře cítila. O tom, co jsem neměla. A proto jsem procházela dlouhatánskou ulicí, která mě místama dost děsila. Po krajích ulice se nacházeli také stromy. Vypadali tolik černě, jakoby by byli po požárů. Velmi mě to vyděsilo. Místama stoupal dým, ale já nevěděla odkud a tak jsem pokračovala dál. Přede mnou byla kruhová tma.\nDo které jsem vstoupila. Uviděla jsem člověka. Chvilku jsme se na sebe koukali. Vypadal velmi zajímavě. Měl dlouhé, černé, kudrnaté vlasy, které mu zasahovali do obličeje a zakrývaly vysoké čelo. Oči měl černé. Jeho rty byly rudě červené. Postava byla štíhlá a vysoká. Krásné tělo zakrýval černý hábit, který se mi nelíbil a na dálku nepříjemně zapáchal. Jeho velké ruce držely tmavou, malou tašku\nO které jsem neustále přemýšlela, co v ní asi má. Po dlouhém čekání s pohledy proti sobě ji otevřel a vytáhl z ní černou, malou pistol s kterou na mě mířil. Byla tam napjatá atmosféra. Vůbec jsem to nepochopila. Danný člověk, který se mi líbil, mě chtěl zabít. Netuším proč? A doteď mi to není jasné.", "original_file": "grV2kocpav_01_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nTomáš Kalčík\n16. ledna 2007\n\nŽijí mezi námi (volný styl. útvar)\n\nI. Úvod\nII. Stať:\n a) problematika okolo Romů\n b) životní styl Romů\n c) Romové v Bulharsku\n d) možné kroky do budoucna\nIII. Závěr\n\nV naší zemi žije mnoho národnostních menšin. Největší menšinou jsou bezesporu Romové. Oficiálně jich v ČR žije okolo dvaceti tisíc. Ale neoficiálně jich tu může být až půl milionu. Tato skupina ale rozhodně nepatří k těm, které bychom tak rádi viděli. Národ se rozdělil na dvě skupiny. Jedněm nevadí, druzí je nesnášejí. Nebudu asi objektivní, ale Romové do naší země nic nepřinášejí, spíše jen berou. Myslím si, že v této zemi je vláda vůči Romům až příliš tolerantní. Dalo by se říci, že i „bez práce jsou koláče“,\nVětšina Romů žije z podpory a různých dávek a přídavků. A odkud tyto peníze dostávají? Z kapes daňových poplatníků! Kdyby alespoň vykazovali nějakou činnost v určité oblasti. A nemyslím tím krádeže a podvodné „kšefty“. Pořád si stěžují, že jsou diskriminováni a utlačováni. Ale když si je prohlédnete, zjistíte, že každý prst zdobí dva zlaté prsteny, krk je obtěžkán zlatými řetězy a na oblečení je vyšito adidas, nike nebo jiná značka – ne zrovna levá. Nabízí se otázka, kde na to vzali? Hned jak dostanou „výplatu“, vezmou auto a jedou si udělat rodiný výlet do supermarketu. Nákupní košík naplní, že až „přetéká“. Deset dní se přejídají, ale najednou zjistí, že je vše snězeno a peníze také nejsou. Nevadí, na úřadě opět dostanou. Tato skutečnost mne velice pobuřuje, jelikož možná právě proto nejsou peníze na zdravotnická zařízení, školství, silnice… Proč Británie, Slovensko a další země je už nechtějí přijímat? Ví, že tato skupina lidí nic nepřinese. Ta kultura, s kterou kdysi dávno přišli se už vytratila. Alespoň v ČR.\nNapříklad v Bulharsku však žijí „cikáni“ úplně jinak. Přál bych českým Romům se tam podívat. Tato skupina je velice chudá, patří k nejchudším. Paradox je, že na rozdíl od českých Romů pracují. Většina z nich pracuje jako uhlíři, vodí medvědy a opice po ulicích a předvádějí s nimi různé kousky. Líbí se mi, že je zde dobře vidět jejich folklór. Chodí v oblečení, které známe už jen z televize, žijí v maringotkách. I když nevidím pod povrch, je mi jasno, že tamní život přináší mnohem více úskalí.\nUrčitě se najdou i „slušní“ Romové, ale popravdě, těch znám velice poskrovnu. Jediné, co bychom se měli od nich naučit, je pospolitost rodu. Mé přání je, aby se počet Romů nadále nezvyšoval a vláda zavedla jasné zákony, které by říkaly, že „bez práce opravdu ty koláče být nemohou“.", "original_file": "cb3ckaltom_01_1"}
{"text": "Výborná 1. E\n5. 11.\n\n1. písemná práce\nVZPOMÍNKA\n(Vypravování)\n\nOsnova:\n1. Úvod\n2. Stat\n3. Závěr\n\nKaždého z nás jednou popadne chvíle, kdy začne vzpomínat. Většinou si člověk vybaví příjemné chvíle, ale jsou i takové vzpomínky, při kterých člověku zamrazí v zádech, přestože se ta příhoda stala už hodně dávno.\nJeden z takovýchto zážitků se mi stal v osmé třídě. Každé ráno jsem si s kamarádkou dávala sraz před naší školou, kde jsme si povídaly, dokud nezazvonilo a my nemusely na vyučování.\nJedno ráno jsme se opět s kamarádkou sešly a jako vždy si začaly povídat o všem možném. Kolem nás, jako každý jiný den, chodili spolužáci, učitelé a ostatní pracovníci školy. Najednou slyšíme skřípění brzd, dětský výkřik a velkou ránu. Kolem nás zprvu nastalo hrobové ticho, pak ale naopak velký zmatek. Všichni se zvědavě běželi podívat, co se stalo. My samozřejmě s nimi.\nKdyž jsme vyšly za roh naší školy, už jsme sice tušily, že se nejspíš stala autonehoda, ale rozhodně by nás nenapadlo, že tak vážná a že obětí je mladší sestřička našeho kamaráda, který se nad ní sklání, ale vůbec netuší, co má dělat. Sám se nedokáže vzpamatovat z šoku, který právě zažil. Ale to už přijíždí záchranná služba, která spolužáka odvádí dál od místa nehody a věnuje se záchraně malé holčičky. Jelikož nejsem moc silná povaha a pohled na takouhle věc mi nedělá dobře, odvádím kamarádku do školy, kde už jsme stejně měly být.\nAž při vyučování se od učitelky dovídáme, jak se to vše vlastně stalo. Dívka z neznámých důvodů vběhla do poměrně frekventované silnice, auto nestačilo včas zabrzdit a holčičku porazilo. Aby toho nebylo málo, tak do toho auta ještě vrazilo auto jedoucí za ním.\nDalší dva dny nebyl spolužák ve škole, když přišel, začali všichni vyzvídat, jak je jeho sestře. Její zdravotní stav byl prý lepší, než zprvu doktoři očekávali. Dívka byla po dlouhé době propuštěna z nemocnice bez jakýhkoliv zdravotních následků. Řidiči aut měli prý jen lehká zranění.\nTahle autonehoda měla naštěstí šťastný konec, ale ne vždy to tak je. Mě se tato vzpomínka vybaví vždy, když vidím v ulicích nějakou autonehodu. A že jich není málo. Doufejme, že jich bude stále ubývat.", "original_file": "pr1evybhan_01_1"}
{"text": "FILÍPEK\nBylo to ve čtvrtek, 17. dubna. Jednou jsem se vzbudila a když jsem vstala, šlápla jsem na nějaký lístek.\nRozsvítila jsem světlo a lístek jsem si přečetla: ̋AHOJ BARČO, JELI JSME DO PORODNICE“. V tu chvíli jsem chtěla skákat radostí a současně jsem byla nervózní. Kladete si otázky: \"JE MIMČO ZDRAVÉ?\" \"JAK JE MAMCE\"? \"JAK DLOUHO BUDE V PORODNICI\"? \"NESTALO SE NĚCO STRAŠNÉHO\"? Ten, kdo má mladšího sourozence, mě určitě chápe. Mísí se vám v hlavě různé pocity. Taky jsem byla překvapená, že mamka porodila dřív než měla, protože termín měla na 20. 4., na moje narozeniny.\nAle protože jsem neměla čas okounět, šla jsem za tátou a ten mi řekl, že nám mamka stihla dát prádlo do pračky, udělat nám snídani, a připravit si tašku do porodnice.\nMožná udělala ještě víc věcí, ale už se nepamatuji.\nS tátou jsme se domluvili, že mě za hodinu vyzvedne.\nPak jsem jela do školy.\nV ten den jsme měli češtinu a psali jsme diktát. Já jsem si nevypla mobil. V polovině diktátu mi přišla SMS. Mobil jsem rychle vypnula. Říkala jsem si: \"Co když už je FÍLA na světě\"? Začala jsem být tak nervózní, že jsem jednu větu měla na řádek a půl. Konečně zazvonilo. Rychle jsem vytáhla mobil, přečetla si SMS a stálo tam: \"AHOJ BÁRO, TAK UŽ MÁME FILÍPKA. JE KRÁSNEJ A UŽ SE NA VÁS TĚŠÍME. \"PŘIJĎTE BRZY.\"\nV tu chvíli u mě byli snad všechny holky ze třídy a blahopřáli mi. Teď je FÍLOVI 7 měsíců a je s ním legrace.", "original_file": "cl6chajbar_b_1"}
{"text": "Vojtěch Soudný, I. E\n5. listopadu 2003\n\n1. písemná slohová práce\nVzpomínka\n(vypravování)\n\nOsnova: Úvod – Ráno\nStaď – Premýšlení o snu\n- vzpomínání na chůvu\n- nový názor\nZávěr – změna\n\nJsem Václav. Žiji, usínám, vstávám a pracuji ve velkém městě plném aut, domů, psů a jejich výkalů. Plným lásky i nenávisti. Vlastně nenacházím nic rozdílného od všech ostatních měst, snad jen ta naše nová radnice. Skvost Olomouce.\nJednoho rána jsem se probudil celý zpocený. Podvědomě jsem věděl, že to nebyl bezesná noc, ale znáte to. S vytracením spánku zmizela i vzpomínka o čem jsem snil.\nVstal jsem, oblékl se jakoby nic. U čaje, vajíček a toustů jsem však musel pátrat v mysli, zda-li se nenajde ztracený sen. Vzpomněl jsem si také na Igora, jak mi barvitě líčil co dělala jeho mysl v noci. Prý se mu zdálo o jeho dětství, i když si ve skutečnosti ze svého mládí pamatoval jen bezvýznamné útržky, přesto se mu zdálo jak maminka ho probudila polibkem, jak vstal oblékl se a hrál si se svými bratry na vojáky. Normální dětská idyla. Stejně obvyklý, stereotypní den mám i já dnes, uvědomuji si. Zvonek zvoní, jdu otevřít. Kdo to může být v tuto raní hodinu? Sousedka? Hedím kukátkem ven na chodbu a... Cože? Moje stará vychovatelka? vždyť ta již dávno zemřela. Promnu si oči a bezmyšlenkovitě otevírám. Však místo staré, tlusté, takřka do hadrů oblečené ženy uvidím prázdnou chodbu. Rozhlížím se okolo. Nikde nikdo jen paní Kratochvílová myje poctivě schody. Tážu se jí: „Prosím vás paní Kratochvílová, neviděla jste tady starou chůvu? tu mojí?“ „Ale vždyť ta je už dávno po smrti, pane.“ slyším odpověď.\nNa dráze jsem se na to snažil zapomenout. Ale jak jinak, stále se mi vracela ta samá situace: Zvonek, stará bába, prázdná chodba a paní Kratochvílová, myjící schody.\nKdyž už jsem se nedokázal soustředit na práci, tak jsem aspoň vzpomínal jak nám spolu s Boženkou bylo. Maminka byla doktorka, stále vytížená, ale aspoň dobře finančně ohodnocená. Tatínek od soboty do soboty ve fabrice, kde dělal řiditele. A já, potomek univerzitních absolventů, pracuji na železnici. Meli jsme dost peněz a rodiče měli jedinou možnost, koupit mi chůvu. Vybrali sice tu nejlepší, ale výchova rodičů je k nezaplacení.\nBoženka byla milá, snažila se mě připravit na cestu života. Asi se jí to moc nedařilo když její svěřenec celé dny „čumí“ na vlaky. Nebo byla chyba ve mě? Nebo mi říkala něco důležitého a já v té chvíli nebyl ochoten jí poslouchat? A co když mi teď chce znovu říci, to co už dávno chtěla mi sdělit. Třeba se mi zjevila ve snu a přede dveřmi kvůli tomu. Přijíždí vlak z Brna. Ráno, vlak – jako obvykle – plný lidí. Ženy děti jedoucí do škol. Počkat. Zdálo se mi to nebo jsem opět uviděl svou vychovatelku, co mě pronásleduje celý den. V uších mi zaznělo: „Poslouchej Véno, nejsi odsouzen a připoután ke své židly přednosty stanice, neztrácej naději!“ A v té chvíli se rozplynula nebo spíš splynula s davem proudících lidí.\nOd té doby se toho tolik změnilo. Začal jsem znovu studovat a křeslo přednosty stanice jsem vyměnil za křeslo ředitele Českých drah. Žiju šťastně se svou ženou a dítětem, které vychovává žena, která je podobná mé chůvě. Vždy, když jí vidím vzpomenu si na Boženu.", "original_file": "pr1esouvoj_01_1"}
{"text": "Něvěra\n\nJana a Honza chodí už dva roky na stejnou školu. Oba k sobě už dlouho něco cítili, ale ani jeden se neodvážil druhému něco naznačit. Jednoho pátečního večera se sešli v hospodě. Sem se přišli pobavit se svími přáteli. Začali se spolu bavit. Po chvíli opustili hospodu a šli se projít. Brali to jako úlet. Ale dopadlo to jinak. Vrátili se do hospody. Zde se rozloučili a každý si šel po svém. Menší háček. Ani jeden nemohl dostat z hlavy toho druhého. Honzovi to nedalo a ještě toho večera Janě zavolal. Jana byla šťastná. Navzájem si vyznali lásku a začali spolu chodit. Nikdo jim nevěřil, že jde o lásku na první pohled. Oba to však tvrdili a věřili tomu. Jejich vztah se vyvíjel úplně normální cestou. Každý večer den byli spolu. Chodili na romantické procházky, do kina, na večeře. Byli spolu na silvestra na horách a v létě u moře. Oba byli moc šťastní a spokojení.\n\nJednoho dne se nastal problém. V Honzově partě se oběvil kluk, který si s Janou moc rozuměl. Honzovi to nevadilo. Janě věřil a věděl, že Max má přítelkyni. Jana s Maxem se poprvé viděli právě na narozeninách Maxovi přítelkyně. Petry. Bylo tam plno lidí. Všichni se bavili se všemi. Tak jako to na těchto oslavách chodí. Vše bylo v pořádku. Po oslavě se všichni rozešli domů. Honza toho dne spí u Jany.\n\nPo čtrnácti dnech Honzovi zavolá kamarád z party a zve ho na oslavu svých narozenin. Honza samozřejmě nabídku přijímá. Jana je nadšená. Půjdou a hlavně doufá, že uvidí Maxe. Na oslavě je více lidí než na té minulé. Honza všechny zná a tak se Janě moc nevěnuje. Ta ho však nepostrádá. Celý večer sedí u stolu s Maxem. Mají si co říct. Honza se u nich občas zastaví a dá Janě pusu. Je pravda, že jí bylo divné, proč Max není s Petrou. Po chvíli z Maxe dostane, že spolu už nechodí. Večer jde dál a Honza začíná být nervózní a naštvaný. Jelikož Jana se stále věnuje Maxovi a ne jemu. Trochu se kůli tomu pohádají. Jana vše Honzovi vysvětlí: „Max je jediný z tvé party, s kterým si rozumím, proto jsem s ním celý večer.“ Honza jí uvěří a je po hádce. Ještě předtím si Max vezme od Jany e-mail a telefoní číslo. Dva dny po oslavě je vše v pohodě. Další den Honza však přijde na to, že si Jana s Maxem píše. Opět probíhá hádka. Vše je urovnáno vysvětlením. „Max je jen kamarád a ty můj opravdový přítel<.>“ Jana je naštvaná, že Honza toto vysvětlení nedokáže pochopit. „Holka přeci může mít kluka za kamaráda a nemusí spolu nic mít.“ Ale menší omyl. Jana si čím dál tím víc píše s Maxem a začína k němu cítit samozřejmě něco víc než kamarádství. To vycítí i Honza. Jana se dokonce začíná s Maxem stýkat. Samozřejmě tajně. Honza nejdříve Janě věří. Ta chodí na doučování z matiky, s kamarádkama na nákupy. Jelikož se blíží Vánoce. Po nějakém čase to začíná být Honzovi podezřelé. Jednoho dne se rozhodne jít Janě naproti. Jde po městě a proti němu kráčí milovaná Jana v obětí s jeho nejlepším kamarádem Maxem. Tak vše co si myslel je pravda. Oba mu celou doby lhali. Přítelkyně i kamarád.\n\nNásleduje zatmění před očima. Život pro něho náhle ztratil cenu. Přelézá zábradlí, vrhá se do tmavé díry. Stav bez tíže. Náraz na zem. Jeho ruka dopadá na něco měkkého a teplého. Náhlé probuzení. Byl to jen sen. „Miláčku, ani nevíš jak rád Tě vidím vedle sebe.“ Jana nechápe co se děje. „Na nic se neptej a spi klidně dál.“ Říká polohlasem. Vduchu je rád, že má tak fajn kamaráda a bezvadnou přítelkyni. Jana ho něžně políbí a jde chystat snídani.", "original_file": "pr4atvacmic_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nKarolína Soukupová\n12. června 2007\n3. C\n\nV modravé dáli se třpytí můj sen…\n\n„ Krásná slova plynoucí z krásné písně.“\n\nDomnívám se, že sny jsou v naší mysli od přírody. Snít začínáme, jakmile si začneme v dětství uvědomovat sami sebe, svou osobnost. Nejdříve sníme o sladkostech a hračkách, později o první lásce, polibku a první květině od milého. Postupem doby, kdy dospíváme, se naše sny mění a nabývají na reálnosti.\nJá se dnes už jen pousměji nad vzpomínkou z dětství, kdy jsem toužila po šatech princezny a o velké plyšové želvě, která byla kdysi větší než já sama. Dnes je mi 18 let a moje dnešní sny už jsou bohužel jinde, než jsou sny malé nebo dospívající dívenky.\nČasto si bohužel lehám do postele a vzápětí únavou usínám, tudíž na krásné snění mnoho času nezbývá. Jako každý se ale občas zasním a toužím si představit a vysnít svou budoucnost. Jsem v období života, kdy je půlka mého srdce spíše realistická a druhá půlka chce snít a být romantická. Mým krátkodobějším snem a cílem je vystudovat vysokou školu a v praxi v mém „vysněném“ právním prostředí. Kariera je ovšem pouze jedna strana mince, jedna část mých snů. Mým dalším velkým snem je stát se dobrou matkou svým dětem a manželkou muži, kterého bych skutečně milovala po celý život… V dnešní době plné stresu, nejistoty, vnitřní samoty a asi 30% rozvodovosti je tento sen opravdu krásně romantický, jako vytažený z amerického „slaďáku“! A přesto přeze všechno jsou děti nebo alespoň jedno a spokojená a zdravá rodina mým hlavním životním snem. Tento sen doufám nepřestanu snít nikdy!\nTeď jsem otevřela své srdce a mluvila o velkém životním snu, ale k životu přece patří i každodenní maličkosti, v které také doufáme. Toužíme, aby se opakovaly krásné chvíle strávené s přáteli, chvíle, kdy slavíme svůj úspěch, chvíle, kdy se s vášní vrháme do života a toužíme si užít naplno každou vteřinu. Ať už je to doba strávení s rodiči nebo v náručí milého, jsou to chvíle neopakovatelné a sním o nich stále.\nMyslím si, že sny hodně závisí na zkušenostech a temperamentu daného člověka, ale to může být pouze můj subjektivní názor, protože nikomu jinému než sama sobě do mysli vniknout nemohu…\n\n“Snít přestáváme v okamžiku, kdy se nám sen vyplní. Pak nastává doba hledání nového snu.“\n\nOsnova: I. Úvod\n II. Stať a) sny dětství\n b) velké sny\n c) malé velké maličkosti\n III. Závěr", "original_file": "cb3csoukar_02_1"}
{"text": "Dominik Havlík\nVIII. A\n4. 11. 2009\n1. slohová práce – charakteristika literárního hrdiny\n\nBENDER BENDER RODRIGÉZ\n\nCelý příběh se odehrává v budoucnosti (v r. 3000), kdy Fráy rozmrzl. Fray vylezl z budovy a chtěl si zavolat jenže to byla smrtibudka a tam se seznámil s Bendrem. Povídali si spolu a jelikož byly oba hledaní kvůli tomu že nechtěli pracovat utekli k Frayovímu stríci který jim dal na oko práci poslíčků. Bender tráví celé dny tím že pije pivo a kouří doutníky (i když nemusí protože je to robot). Jeho nejmilejší činost je okrádání lidí a kvůli tomu je hledaný v 5 galaxiích. Na povrch se jeví jako necitliví, arogantní a zlý, ale někde uvnitř je hodný. S Freyem sou nejlepší přátelé možná proto že je baví stejné věci.", "original_file": "kl8ahavdom_1"}
{"text": "Krtek a brýle\nNevyplatí se, ve všem napodobovat jiné.\n\nOd starých věků je známo,\nže krtkům, oči zakrněly dávno.\nŽížaly hledají po hmatu,\nnoru si kutají ve chvatu.\n\nNepřátel kol nich jsou hordy,\nneb dělají v záhonech škody.\nZelinář brunátný vztekem,\nv honičce nestačí s dechem.\n\nJeden z těch chlupatých psanců,\ndoved to do šťastných konců.\nKoupil si na oči brýle,\nmyslí si: „Snad prožiji klidné chvíle.“\n\nS ostřížím pohledem dravce,\nkořist mu nezmizí hladce.\nVelikou pomstu plánuje rychle,\nna kořist chutnou, přitom však mysle.\n\nKdyž do hlíny se začal nořit,\npřepadl ho divný pocit.\nV tom ucítil na zádech rýč,\nuznal za vhodné uprchnout pryč.\n\nBrýle mu překáží v cestě,\npřesto je odložit nechce.\nPrchá dál, síly mu dochází,\nkdyž do své nory konečně dorazí.\n\nPřiznal si, že ač málem nebožtík,\nměl štěstí, než nějaký červík.\nNa žížalu dobrou dostal chuť,\ndo spíže spěchá, dech popadnuv.\n\nOtevřel dveře spižírny své,\npo žížale hladově sápe se.\nAle tím, že v zašpiněných brýlích nevidí,\njeho zásoby se před ním v klidu uklidí.\n\nMysl jeho ovládl vztek,\nbrýle zahodil, rozdupal hned.\nA jaké poučení z tohoto příběhu plyne?\nNení radno ve všem napodobovat jiné.", "original_file": "cl8ccepjan_1"}
{"text": "Eliška Jurečková 1. E\n5. 11. 2003\n\n1. písemná práce\nVZPOMÍNKA\n(Vypravování)\n\nOsnova: 1) Úvod: vzpomínky na jedinou lásku\n2) Stať: 1) přechod z města do přírody\n2) život s láskou\n3) dívka umírá\n3) Závěr: muž doufá, že se se svou láskou znovu setká\n\nVzpomínky jsou hřejivě nádherné...\nVzpomínám si, je vlídné léto. Stojím na skále, letní vánek přináší vůni jejích vlasů, cítím heřmánek a touha mě nutí zavřít oči. Za temnou clonou slyším zelený hukot hlubokého lesa, kdesi zavolá poštolka a já cítím na své ruce dotyk letmý, jako polibek ve snu....\nOtevřu oči a zírám do modré hloubky jejích, pohled má strmý jako propast pod námi. Tenkrát to byla láska, co mě obklopovalo, život v přírodě, když se člověk ráno probudil, věděl, že je v divočině a i když se mu to zdálo, nebyl sám, protože všechno v přírodě má své místo a každý má možnost něco dokázat, proto tu je. Věděl jsem, že když opustím tu temnou a slepou samolibost velkoměsta a budu žít zde, uvnitř mě se něco probudí a konečně začnu žít svůj pravý život, po jakém jsem vždy snil. Toužil jsem po tom prostě se jen těšit z pocitu, že jsem volný, mít radost, vyběhnout třeba nahý do deště, nebo jen stát a vdechovat vůni borovic. Čas tady ale plyne pomalu, plíží se za vámi jako stín zezadu, máte čas přemýšlet.. Ve městě se člověk pachtí za hotovou věcí, neohlíží se za sebe, ale tady vládne klid.\n\nJe čas přemýšlet nad minulostí i současností.\nPřivádím si dívku. Je to to nejkrásnější, co mě v životě potkává: sníme spolu, vdechujeme vůni lesa spolu, smějeme se spolu, rozumíme si bez slov, milujeme se, dělíme se o vášeň a společnost jako dva stromy na poli. Je nádherné hladit ji, dotýkat se jí, povídat si s ní.\nNajednou přijde mrak a zakryje vše, v co jsem kdy doufal a co jsem opravdu dostal – v ní: má horečku a když umírá, dívá se mi do očí. Není smutná, ale vyčkává. Držím ji za ruku a sleduji, jak odlétá na křídlech smrti...\nDo té doby jsem smrt vnímal jako část života a mého domova, ale teď se mi v hlavě rozletělo tisíce střepin bezmoci. Strašně to bolí a když zavřu oči, pořád znovu cítím heřmánek a zírám do jejích očí...\n\nStojím na skále, kolem mě vítr odnáší poslední zbytky podzimního listí a z mojí naděje a mého štěstí už skoro nic nezbývá. Je tu ta poslední naděje, že už možná brzy budu s ní a hladit ji ve vlasech. Loučím se s temným lesem, šedou oblohou a zakazuji vzpomínky.\nRozevřu ruce a padám...", "original_file": "pr1ejureli_01_1"}
{"text": "Moje školní taška\nKaždý den s sebou do školy nosím svojí nepostradatelnou tašku.\nMůj batůžek je zbarvena do červené barvy. Na přední kapse vykukuje míček a můžete si přečíst kolem něj vyrazné nápisy.\nNa boční straně ukládám pití. Na vrchní části je umístěno držátko, aby jsem mohl zavěšovat brašnu na věšáček. Po bocích jsou namalovány fotbalové míče.\nV přední kapse nosím svačinu. V další komůrce beru s sebou uvnitř penál a někdy si tam uložím i mikinu. V posledním oddělení dávám učení do školy.\nTorba se mi líbí vzhledově i ze vnitř, kdybych neměl svůj batoh, ani nevím, jak bych s sebou nosil všechny věci, které potřebuji.", "original_file": "cl6akecjan_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nLuis Moreno\n16. ledna 2007\n\nŽijí mezi námi i homosexuálové. Lidé předurčení k tomu, aby byli společností zavrhováni a kritizováni. Možná trochu přeháním, ale alespoň v minulosti tomu tak bylo. Tehdy byli někdy za své neřesti popravováni.\nDnes je tomu však jinak a rostoucí liberalismus postmoderní doby a společnosti postupně přináší čím dál větší toleranci k homosexuálům. Vidíme přicházet „legislativní vlnu“ přes státy civilizované evropy tolerující homosexuální sňatky. Myslím si, že je jen otázkou času, kdy dojde k zrovnoprávnění heterosexuálních a homosexuálních manželství a že budou moci adoptovat děti. Vůbec s tím nesouhlasím. Myslím si, že má každé dítě právo na normální život s normálními rodiči. Bojím se ale, že by jim fakt, že jsou dětmi homosexuálů tento život neumožnil. Nemluvě o psychologickém zmatku, který by jim přineslo srovnání ostatních rodičů s vlastními.\nŘekl bych, že by si spoustu homosexuálů přálo změnit svou sexuální orientaci a žít jako většina ostatních lidí. Někdy možná jen kvůli svým rodičům. Někdy možná kvůli sobě. Někdo může namítat, že homosexuálové se neprosí o pochopení, úctu, nebo zvláštní zacházení, ale myslím si že opravdu někdy trpí kvůli společnosti ve které žijí. Kvůli tomu že nejsou pochopeni. Kvůli tomu jací se narodili.\nČlověk je tvor společenský a jako takový se potřebuje do společnosti zařadit. Najít své místo. Homosexuálům je toto hledání přinejmenším stíženo. Možná bychom se měli k homosexuálům chovat s větším pochopením, ale rozhodně bychom jim neměli umožňovat adopci dětí. Určitě nediskriminovat – dítě každého z nás by se mohlo narodit jako „gay“.\n\nI. Úvod – Žijí mezi námi i homosexuálové.\nII. Stať: a) Společnost přijímá tuto skupinu.\n b) Nesouhlasím s tím, aby adoptovali děti\n c) Nemyslím si že jsou šťastní.\nIII. Závěr: Bez diskriminace!", "original_file": "cb3cmorlui_01_1"}
{"text": "Muž, který sázel stromy\n\nJean Giono\n\nElzeard Bouffierd byl pastýř, který žil jen se svým psem. V mládí mu zemřela žena i syn, ale i přesto v domě měl čisto a pořádek.\n\nTaké měl velkého koníčka – sázel duby. V sázení nových a nových dubů byl vytrvalý. Sázel je, ačkoliv nevěděl, komu patří pozemek, kde duby porostou. Měl cíl cíl, kterého chtěl dosáhnout – vysázet dubový les. Pečlivě se o stromy staral. Za roky toho o nich věděl víc než dost. A po několika letech začal sázelt i buky.\n\nO stromech věděl sice hodě hodně, ale téměř vůbec nemluvil. Požději by si člověk mohl myslet, že nemluví vůbec.\n\nCesta Elzearda skončila v roce 1947 v domě pro přestárlé.", "original_file": "am8arybnik_01_1"}
{"text": "Můj mazlíček\nMůj mazlíček je pes. Je to fenka jménem Elza. Prezentuje rasu čistokrevného leonbergera. Letos jí bude 8 let.\nTato rasa se vyznačuje mohutností, sílou a krásou. Svým vzhledem je velmi podobná lvu. Na první pohled můžeme přehlédnout její velké tlapy. Mezi jednotlivými drápy se nacházejí blány, proto jsou leonbergeři výborní plavci. Výška v kohoutku dosahuje 59cm. Hlava je oválná. Hlavu rámují vysoce položené uši. Oči jsou kulaté, čokoládově zbarvené. Hlavu zdobí protáhlý čenich a na konci se nachází tmavý čumáček. Hlava nasedá na silný krk a dál na svalnaté tělo zakončené dlouhým ocasem. Celé tělo je pokryto dlouhou bohatou srstí, která se musí pravidelně vyčesávat. Je typicky zbarvená od světle hnědé až po mahagonově pročernalou barvou. Elza patří mezi velmi společenské psy. Je velmi aktivní, ráda si hraje, je veselá a družná. Od útlého věku jsem se ji snažila trénovat na společenské akce, jako jsou výstavy, klubové srazy a jiné. Musela zvládnout základní pokyny, také k tomu, aby byla poslušná.\nElza nám celé rodině pomáhá překonat dny, kdy nám není nejlépe. Obohacuje náš život a zpříjemňuje nám naše volné chvíle, které s ní velmi rádi trávíme. Elzu mám moc ráda a stále bude patřit do naší rodiny.", "original_file": "cl7cmicluc_1"}
{"text": "Srbová Míša, kvarta, Gymnázium J. Seiferta\n\nZávěrečná písemná slohová práce\nPUBLICISTICKÝ STYL\n\n3. Zpracujte vtipný, úsměvný úvahově-vyprávěcí text na aktuální téma, který by se svým charakterem blížil fejetonu.\n\nVelká a malá\n\nKdyby se moje maminka jmenovala například Irena a já také, tak by se u nás odjakživa říkalo “velká Irena“ a “malá Irena“. I když bych byla za dvacet let o hodně centimetrů větší než moje maminka, byla bych pořád malá Irena a moje maminka by byla pořád velká Irena. Je to hezké. Je to galantní. Má to šarm.\nSnad všichni znáte z divadla, filmů a televize Věru Galatíkovou. Věra je vynikající herečka. Má manžela, syna a dceru.\nVelká Věra a malá... No, abych pravdu řekla, její dcera se nejmenuje Věra.\nNicméně, když jsem jednou v divadle slyšela, jak jeden z mých kamarádů říká: “Byla tam stará Galatíková...“ zarazilo mě to. “Co jsi to řekl?“ zeptala jsem se. Podíval se na mě překvapeně: “Stará Galatíková. Je mladá Galatíková a stará Galatíková. Já to tak říkám, abych je rozlišil...“ “Stará Galatíková? Tobě to nepřijde blbý?“ Ptám se ho a on vrtí hlavou. “Ne. Proč?“ A dal se raději do řeči s někým jiným, abych už neotravovala. Svým způsobem měl pravdu. Stará a mladá. Proč ne? Ale stejně se mi to nelíbí a hned vám řeknu proč. Protože to není hezké. Protože to není galantní. Protože to nemá šarm.\nA Protože si myslím, že ten můj kamarád mohl říci: Velká Galatíková.", "original_file": "js9msrbmis_1"}
{"text": "Vladimír Kubík\n23. února\n\n2. slohová práce\nCharakteristika\nMůj přítel\n\n1. Setkání\n2. Vzhled a povaha\n3. Můj osobní názor\n4. Srovnání s minulostí\n\nPotkal jsem ho již minulé léto v cizině. Přesto, že to byl a je velmi známý český herec, jsem ho na první pohled nepoznal.\nOd svého mládí se změnil natolik, že ani jeho tehdejší fanoušci o něj nyní nejeví sebemenší zájem. Z toho už můžeme usoudit, že se nezměnil zrovna k lepšímu. On sám si to nepřipouští, ba naopak, je pln sebevědomí, při chůzi se nese, jako by jej každou chvíli měl někdo vyfotit do seznamu těch nejkrásnějších a nejobdivovanějších lidí světa. Je možné, že svůj špatný stav dobře vnímá, ale to pouze ve chvíli, kdy je střízlivý. A to se, věřte, vidí jen výjimečně. Alkohol je jeden z jeho nejlepších přátel a náramně si spolu rozumí. Bez něj už není schopen normálního životního provozu. Je to pro něj droga, avšak droga, která mu dává energii do života. Ba ani při představení nemůže fungovat bez své promile alkoholu v krvi. To se pak samozřejmě musí odrážet na jeho jednání se ženami. Jedním slovem nechutné. Často se k ženám chová drze, oplzle a vůbec ho nezajímá jejich názor na jeho vulgární chování. Nemůže se potom divit, že s ním jeho přítelkyně nevydrží déle než měsíc, o manželství nemluvě. Abych řekl pravdu, ani nechápu, jak takový „muž“ může vůbec nějakou přítelkyni mít. Po rozchodu nebo jiných chvílích krize mu pomáhá dostat se zpět na nohy jeho mladší bratr, pravý opak popisované osoby. Rád bych psal i o něm, ale to bohužel nejde.\nPodle mého názoru je (1. popisovaná osoba) v takovém stavu, protože jeho éra již dávno odešla a on se jednoduše nedokáže smířit s tím, že o něj lidé ztratili zájem. Ten o něj ztratil dokonce i bulvár. To mu zajisté vlezlo na mozek a je v takovém psychickém stavu, v jakém je. Něco uvnitř mu ale nedovoluje se vzdát, marně se snaží se sebou bojovat, ale už nemá sílu, nemá čím bojovat.\nKdybyste viděli vedle sebe jeho fotku před dvaceti lety a nyní, nestačili byste se divit. Zřejmě by vás napadlo, že vidíte starého dědečka a jeho vnoučka. Vnouček je plný elánu, energie, zdraví a chuti pohnout světem. Dědeček je akorát tak pln šedivých vlasů silně převažujících nad těmi hnědými.\n˂nedokončeno˃", "original_file": "pr1ckukvla_02_1"}
{"text": "Benešová Hora 16. 8. 2010\n\ndobrý den Paní učitelko\n\ncelý den pršelo, když jsme tam jeli ale to je jedno, je to dobrý tábor.\n\nVe skupině jsem měla fajn holky. Moc se my tu líbý. Vyděla jsem rysa, byl storašně krásný. To Jídlo my chutná, vaří dobře. Sport naší skupině de a vhráváme.\n\nNaschledanou, a moc se těším.\n\nEva", "original_file": "cbrod5n_01_1"}
{"text": "Milý Adame\n\nJak se máš? Já se mám dobře. Dnes jsem si uvědomil že ještě nevíš jak naše škola slavila 80. výročí. Tak já ti o tom napíšu. Pro nás se dělilo na tři části. První část byla asi nejtěší, protože jsme připravovali besídku a museli jsme se na ní připravit. Nebyli jsme, ale jediný každá třída si musela něco připravit. My měli sportovní číslo, ale taky jsme museli pomáhat 4. třídě. Ty měli zpívaní. Na naše číslo jsme si měli přinést bílé tričko, modré tepláky a bílé cvičky a na pomáhání 4. třídě měký předmět. Druhá fáze byla besídka. My šli jako poslední, ale byli jsme nervozní. Nakonec nejen my, ale všichni to bezchybně zvládli. Potlesk byl pro každou třídu obrovský. Třetí fáze byla jenom pro nás. Pořádali jsme si párty. Společně jsme si domluvili kdo co přinese. Všichni jsme nakonec přinesli alespoň něco. Moc jsme se bavili a bylo to moc hezký. No nakonec bylo úplně všechno hezký.\n\nAhoj Adam <img škola>", "original_file": "hr5hajjak_03_1"}
{"text": "Michaela Turazová\nTřída: VII. B\nDatum: 19. 11. 2009\n1. slohová práce – popis uměleckého díla\nObrázek Josefa Lady\nSlouha\nTato pohlednice vytištěná na základě obrazu je kolorovaná kresba. Nakreslil ji malíř Josef Lada roku 1945. Kresba znázorňuje zimní večer ve vesnici v období Vánoc. Na obrázku jsou dva starší lidé, koledníci se psem.\nStarší muž tedy koledník troubí na trubku. Má na sobě teplé černé válenky, hnědý kabát, černou šálu a teplou černou čepici.\nStarší drobnější žena je oblečená do tradičního vesnického oblečení žen. Na sobě má dlouhou červenou sukni, zelený teplý kožíšek, okolo pasu bílou zástěru a na hlavě žlutý šátek. Na zádech nese nůši na koledu a v ruce má žlutý raneček.\nNa obrázku jsou vidět dvě staré vesnické chalupy. Stavení mají osvětlená okna a za jedním z nich je vidět tradičně ozdobený vánoční stromeček.\nJe zimní večer a na tmavé obloze jsou vidět míhající se bílé vločky. Domy jsou zasněžené a jsou na nich rampouchy.\nV popředí obrazu vidíme pokládané dříví u chalup na topení.\nV pozadí si všimneme zasněženého vysokého stromu.\nObraz se mi moc líbí. Nejvíce se mi líbí zimní atmosféra. Působí na mě jako z pohádky.", "original_file": "kl7bturmic_1"}
{"text": "TÉMA: REALITA JE NUDNÁ, DEJTE MI JINÝ SVĚT\n\nOSNOVA: 1) NIKOMU NEVYHOVUJE TO, CO MÁ\n\n2) TÉMĚŘ KAŽDÝ SI ŽIVOT ZAŘÍDÍ SÁM\n\n3) VŽDY BUDEME CHTÍT VÍC\n\n4) SVĚT JE JEN JEDEN, TEN NÁŠ\n\nNIKOMU NEVYHOVUJE SVĚT VE KTERÉM ŽIJE A JEHO ŽIVOT.\n\nALE COPAK SI TEN ŽIVOT NEMŮŽE ZAŘÍDIT JINAK? JÁ SI MYSLÍM, ŽE TÉMĚŘ KAŽDÝ MŮŽE OVLIVNIT PRŮBĚH SVÉHO ŽIVOTA. UŽ OD DĚTSTVÍ VLASTNĚ KAŽDÝ ROZHODUJE JAK SE BUDE CHOVAT K OSTATNÍM, POTOM JAK SE BUDE UČIT VE ŠKOLE. KDYŽ SE BUDE SNAŽIT, BUDE MÍT DOBROU PRÁCI, KTERÁ HO BAVÍ. KDYŽ O SEBE BUDE PEČOVAT A BUDE SE DOBŘE CHOVAT, MŮŽE ZALOŽIT RODINU. DÍKY DOBRÉ PRÁCI, BUDE MÍT HODNĚ PENĚZ, DÍKY KTERÝM BUDE PODNIKAT SPOUSTU VĚCÍ, KTERÉ HO BAVÍ ATD... NAPSALA JSEM „TÉMĚŘ“ KAŽDÝ, PROTOŽE SE MŮŽE STÁT, ŽE NĚKDO BUDE MÍT TŘEBA ZDRAVOTNÍ PROBLÉMY, KVŮLI KTERÝM NEBUDE MOCI DĚLAT VŠE CO BY SI PŘEDSTAVOVAL. NEBO SE NARODÍ NĚKDE, KDE ANI NENÍ MOŽNÉ SI VYBUDOVAT IDEÁLNÍ ŽIVOT.\n\nJENŽE VĚTŠINĚ LIDEM JE TO CO MAJÍ, STEJNĚ MÁLO. KAŽDÝ CHCE POŘÁD VÍC A VÍC. JE TEDY NĚCO, CO BY KAŽDÉHO USPOKOJILO? NĚCO, DÍKY ČEMU BY BYL KAŽDÝ ABSOLUTNĚ SPOKOJENÝ? ASI TĚŽKO. SAMA VÍM, ŽE ČÍM VÍC MÁM, TÍM VÍC CHCI. A JSEM SI JISTÁ, ŽE JE TO TAK U VĚTŠINY LIDÍ. VŽDY BUDE NĚCO VÍC, NĚCO LEPŠÍHO, CO BUDEME CHTÍT. A I KDYŽ SI TO MŮŽEME NĚJAK ZAŘÍDIT, OBJEVÍ SE ZASE NĚCO JINÉHO. ŽIVOT JE TAKOVÝ NEKONEČNÝ KOLOTOČ.\n\nA IDEÁLNÍ SVĚT? TEN JE JEN JEDEN. TEN NÁŠ A PRO VŠECHNY IDEÁLNÍ NIKDY NEBUDE.", "original_file": "grP3apacluc_1"}
{"text": "29. března 2007\nPETR BOHUSLAV, 2.C\n2. PÍSEMNÁ SLOHOVÁ PRÁCE\nNA CESTĚ DO SIRKÁRNY\n\nVe vzduchu se vznášela zkáza a utrpení, stejně tak, jako mlha v myslích dvou dřevorubců. Nemyslete si, že jsme v čase svalnatých sedláků s nabroušenýma sekerama a kupou dětí. Jsme v čase, kdy lesům vládnou obrovské stoje a promile v žilách.\nŘidič hýbnul pákou a stiskl červený knoflík, s ostrým hvizdem se roztočil kotouč pily na mohutném rameni stroje. Stromy začaly padat obrovskou rychlostí, les připomínal klidné moře na jehož hladině se vzedmula obrovská smrtonosná vlna, která všechno pohlcovala. Byla jen velmi mizivá, malá naděje na záchranu těchto krás, které měly zkončit v blízké sirkárně. V lese žil speciálně vycvičený tým bojových bobrů, byli hrdí jako dávní válečníci, kteří ochraňovali lidstvo v těžkých chvílích.\nV krvácejícím lese se začala odehrávat nemalá podívaná! Bobří tým se rychle a zkušeně zmobilizoval, vykročili ze svého průzračného potůčku do nastávajícího pekla. Kolem pokáce-ných stromů smutně poletovali hejna ptáčků, které stroje připravili o domov. Když viděli bobry, začali skandovat: „Bobři, bobři...“ ale nebylo to to bujaré skandování fanoušků na stadionu, spíš to připomínalo jakousi pohřební píseň. Řidiči nic přes hluk strojů nepostřehli, do krku jim tekla kořalka proudem. Kolem bylo vidět několik krásných srn bezvládně ležících v borůvčí ani hmyz nesnesl ten dým valící se z útrob strojů. Pohled na tuto zkázu bobry ještě více vyhecoval, na mávnutí kapitána rozpoutali „bobří peklo.“ Granáty a kulky svištěli vzduchem, vyděšení řidiči se začali vzdávat, ale bylo pozdě. Jeden stroj vybuchl. Celý les za chvilku byl v plamenech. Zahynuli tam všichni: ožralí dřevorubci, stateční bobři i skandující ptáci. Tak skončil les místo v sirkárně v plamenech, které mu zřejmě byli souzeny. A tak si děti pamatujte že stejně tak jako tenhle les, tak svět žádný bobr nezachrání. Všichni skončej v sirkárně.", "original_file": "pr2ctbohpet_02_1"}
{"text": "Sasanka vábná\n\nSasanka vábná (lat. Anemonoides blanda) je hlíznatá trvalka, která se řadí do čeledi pryskyřníkovitých neboli Ranunculaceae. Tato drobná květina pochází ze zemí jižní Evropy a Malé Asie. Sasanka se vyskytuje v bučinách a dubohabrových hájích spíše na přímém slunci nebo v polostínu a doba jejího květu je brzy na jaře, tedy březen a duben. Rostlina vzrůstá do výšky 10-15 cm. Květy původního druhu mají barvu nebeské modři, ale kříženci a kultivary mohou být bíle, růžové, modré ale i fialové. Obvykle se vyskytují květy jedné barvy na jedné rostlině, ale u pěstitelů lze vidět i barevné směsi. Velikost květu bývá kolem 6 až 8 cm v průměru. Okvětní lístky jsou poměrně drobné, paprsčité a tvoří jemně zploštělé květy. Sasanka má přízemní i lodyžní trojčetné listy, které bývají jemně zubaté. Obnovovací orgány jsou skryty v hlízovitém oddenku. Sasanka se množí dceřinými hlízami. Po odkvětu se lodyha sklání dolů. Sasanka vábná je vápnomilná a roste v hlinito-humózní půdě. Hlízy sasanky mohou být příležitostně napadeny hnilobou, typicky koncem léta.", "original_file": "js3jurane_01_1"}
{"text": "29. března 2007\nJan Smetana, 2.C\n2. písemná slohová práce\nNa cestě\n(umělecký popis)\n\nCesta domů\nZaskřípění brzd, následné prudké trhnutí a vše před chvíli se pohybující velkou rychlostí náhle tiše stojí na místě. Jen strohý a přísný hlas oznamuje Šehovec. Pomalu se otevírají všechny dveře jako brány do jiného světa plného nebezpečí. Kolem mne se prožene prudký závan chladu a již jsem vnku. Vzduchem se roznese hrozný řev, to když zabere to ohromné stádo konských sil a za chvíli mizí kdesi v dáli.\nStojím osamocen v téměř naprosté tmě s tváří bezmocně vystavenou rozmarům všemocné paní Zimy a jiným. Snažím se přitisknout tu jedinou ochranu co mám více k sobě a přes hlavu si přetáhnu kapuci. Je to ale jen chabá obrana a vzdor bezmocné bytosti proti tomu všemu, proti paní Zimě a proti větru, který se spojil s deštěm, dalším z této mocné trojky. Společně se prohánějí a bičují bezmocnou krajinu a vše živé i neživé na ni. Pohled mi padne na nedaleký mohutný strom, který sám vzdoruje silným náporům větru, jenž z něj nemilosrdně trhá a odnáší s sebou jako svou kořist části jeho těla a jehož jedinou snahou a cílem je zahubit a rozsápat tohoto vzdorovitého tvora, jenž se mu postavil. Jeho odhodlaný boj a rozhodná snaha nepodlehnout mi dodává odvahu a s kapucí těsně přitlačenou k uším i já začínám svůj boj proti těm třem. V duchu popřeju hodně štěstí a odvahy tomu nezdolnému bojovníkovi, jenž dál vytrvale odráží všechny útoky se snahou jej zničit. Vydávám se pomalu cestou zabalenou v černém plášti a s rozbředlou a mokrou půdou pod nohama, která činí každý můj krok těžší a těžší. Naplňuje mne pocit bezmoci a vzteku, že i ona mi ztížit a znepříjemnit či --- můj boj. S vytrvalostí zvedám a zase nořím nohy do toho bahna, kdy každý můj krok provází pravidelné a hrůzu nahánějící mlasknutí. To když se bahno rozdělené mým krokem opět spojí a čeká na svou další kořist. Mé oči se upínají k malému, ale pro mě jasnému světýlku na konci cesty. Každým okamžikem je čím dál blíž a mou myslí prolétne jasná vzpomínka na teplo a příjemné narudlé světlo vycházející z krbu jako z jícnu sopky a náhle zatoužím po jediném, už se dostat pryč odtud, uniknout z dosahu mocné paní Zimy a jejích spojenců a ocitnout se v bezpečí a teple za pevnými zdmi, které mě před nimi ochrání. Přidávám do kroku a nedbám již na jejich nepřízeň a nenávist. Konečně se tam dostávám, otevírám dveře a zčistajasna mě zaleje teplo a pocit úlevy. Jsem tu. Zvítězil jsem.", "original_file": "pr2ctsmejan_02_1"}
{"text": "1. slohová práce školní\n\n\t\t\t\t\t\t\t\t\t\t\t16. prosince\n\nTémata:\n1. Ptáš se, jak se mi tu líbí (dopis)\n2. Představ si, co se mi stalo (dopis)\n3. Píšu Vám ... (dopis někomu, s nímž jsem se nesetkal, nebo se ostýchám hovořit)\n\nTéma: Ptáš se, jak se mi tu líbí\n\nAhoj Martine,\nvčera jsem obdržela dopis od tebe a mockrát ti za něj děkuji. Dnes je teprve pátý den po příjezdu do letního dětského tábora v Děkanských Skalinách a mně už se začíná stýskat po domovu. Teď máme zrovna polední klid tak jsem si našla alespoň chvilku na to, abych ti mohla odepsat. V tvém dopise jsi se mě ptal, jak se mi tu líbí, proto ti odpovím a popíšu ti vše, co děláme a jak to tady chodí. A jinak – líbí se mi tady moc.\nPrvní den našeho pobytu probíhal asi takto: Hned po příjezdu nás rozdělili oddíloví vedoucí do již připravených skupin a řekli nám čísla chatek, do kterých se máme nastěhovat a hlavně, že si máme vybalit věci. Mě a moji kamarádku, s kterou jsem byla domluvena už asi od zimy, že pojede se mnou, přiřadili k oddílu, kde byly nejstarší holky. Věkem jsme si odpovídaly tak všechny. I naše vedoucí jménem Adéla oplývala radostí, že jsme rozumné a skoro již dospělé slečny. Po nastěhování do chatek a vybalení uplynula skoro hodina a nastal oběd. Už si přesně nepamatuji, co jsme měli naservírováno, ale všem to moc chutnalo. Vlastně tady nevaří vůbec špatně. Nikdo si zatím nestěžuje, i přesto se ale těšíme na maminčinu kuchyň a na babiččiny kynuté buchty.\nPo obědě přišla do chatky vedoucí a sdělila nám, že si musíme vymyslet název oddílu a bojový pokřik. Všechno bude hodnoceno do celotáborové hry, proto jsme se museli snažit a spojit všechny hlavy dohromady. Název celotáborové hry se jmenuje Za pokladem krále Zlatonoha, proto muselo i jméno oddílu souviset s tímto názvem. Nakonec jsme přišly na to, že se budeme jmenovat Zlatí badatelé. Horší bylo vymyslet pokřik, ale i to jsme zvládly. Ten se bude hodnotit poslední den tábora na večerním nástupu. Odpoledne jsem měli na plánu koupání v blízkém rybníku a poté seznamovací diskotéku. Překvapil mě čas, na který byla naplánována první večerka. Diskotéka skončila v půl jedenácté a poté jsme se měli umýt, ulehnout do postelí a spát.\nDruhý den začal velice obyčejně. Budíček byl naplánovaný na půl osmou stejně jako v následující dny. Pak byla rozcvička, snídaně, ranní hygiena, úklid a první hlášení. Hlavní vedoucí nás všechny svolal na nástup a tam nás informoval o denním programu. Dozvěděli jsme se, že nás čeká 1. bojová hra v nedalekém lese. Strašně moc nás to bavilo. Nakonec nás těch her v dalších dnech čekalo ještě pět. Dnes máme na odpoledním programu vyrábění čaje z přírodních materiálů. A večer zábavného Slavíka. Zúčastní se ho asi 2 holky z našeho oddílu. Chodí do školního sboru tak snad vyhrají.\nTo je tak všechno, co se tady děje. Moc se mi tady líbí. Dokonce pobytu zbývá 8 dní. Počasí nám zatím přeje a blízký rybník má velice teplou vodu. Chodíme tam téměř denně. I když je zde pobyt příjemný tak už se trochu těším domů. Jak se říká: „Všude dobře, doma nejlíp.“\n\t\t\t\t\t\t\tS pozdravem Petra\n\n\nOsnova: I.Úvod: seznámení s táborem\n\t II. Hl. stať: a) první den\n\t\t b) název a pokřik\n\t\t c) další dny\n III. Závěr: zhodnocení", "original_file": "cb1cjakpet_01_1"}
{"text": "25. 2.\nM. Krausová 1. E\n\n2. písemná práce\nTéma: Moje přítelkyně\n\nosnova: 1) úvod: seznámení\n2) stať: popis vlastností + charakteristika vzhledu\n3) závěr: rozloučení a shrnutí\n\nMožná to bude znít otřepaně a nudně, ale moje nejlepší přítelkyně je asi nejspíš moje mamka. Spousta holek v mém věku by se mnou asi příliš nesouhlasila a mají jistě jiná názor, typu: naši rodiče jsou naši úhlavní nepřátelé. Vždyť to oni nám nedovolí bavit se po svém a dělat si co se nám zlíbí. Musíme si ale uvědomit, já vím jde to dost těžko, že rodiče to dělají pro naše dobro a mají o nás starost. Vždyť mít mamku, které můžete říct úplně vše, vybrečet se jí na rameni, když je Vám nejhůře, to je přeci k nezaplacení. Netvrdím, že nemám jiné kamarádky, to rozhodně ne. Mám spoustu kamarádek. Vždycky když se nad tím ale zamyslím, tak jen pár jich je opravdových. Kamarádi se ale mění. Jiné přátele jste měli ve školce, jiné na základní škole, na střední škole, v dospělosti a jiné budete mít jako stará životem unavená stará dáma, sedíce na lavičce v parku. Je to ovšem pochopitelné, že v každém období svého života vyhledáváte jiné a nové lidi, a proto si myslím, že moje mamka je můj „univerzální“ přítel. Všude se mnou, v dobrém i ve zlém. Vždy vím, že mě podpoří, a že mi dokaže dobře poradit.\nMoje máma je zlatý člověk, i když měla v životě hodně problémů dokázala je vyřešit a postavit se jim. Pořád je to životem nezměněná veselá osůbka. Nejvíce mi asi vyhovuje, že jí je teprve 35, a proto je mi jaksi blíže a má pro moje „blbosti“ pochopení. Také co se týče oblečení si rozumíme. Nikdy mi neřekla: „Proboha, co jsi si to vzala na sebe, vždyť v tom vypadáš jako hastroš,“ nebo: „není ta sukně zbytečně moc krátká, vezmi si radši kalhoty.“\nJe menší sportovní postavy. Vlasy má střižené do krátkého účesu z hnědých vlasů. Taťka se jí často směje, že vypadá jako čertík Bertík. Já si jí ale už jinak, než s krátkými vlasy nedovedu představit. Jde to k ní. Má modré oči po dědovi, i když se na první pohled nezdají moc výrazné, zkuste se kouknout blíže a pozorněji a uvidíte viditelné „jiskřičky“. Mamka nedokáže být chvíli v klidu. Pořád někde poskakuje a vždycky nás svou energičností zcela jistě nakazí. Třikrát týdně chodí na cvičení, chodí na tenis, na ---, plavat. Někdy se divím, že po tak náročné práci má na večerní pohyb ještě sílu. Ona ale zastává názor, že se při sportu vybije a vyhodí z hlavy všechny starosti a trable, a že se jí tak lépe odpočívá, než kdyby si doma lehla. Asi také proto, mě plně podporuje v mém koníčku – volejbale. Někdy mi přijde, že tím žije více než-li já. Nenechá si ujít jediný zápas. Vždy je připravená mě plně podpořit. Já tady ale pořád píšu, jak si rozumíme a jaké máme mezi sebou dobré vztahy, ale nemyslete si, taky se dokážeme pěkně pohádat a to spolu nemluvíme třeba týden. Bude to asi tím, že jsme obě dvě hrozně hrdé a nedokážeme se jít omluvit jako první, a tak nás vždycky musí usmířit táta. Na druhou stranu nemůžu říct, že bych se s ní někdy nudila, vždy mě dokáže něčím překvapit. Chodíme spolu do kina, na výstavy, dokonce do žoologické zahrady. Taky pořádáme výlety na kolech atd. Nejvíce mi ale pomáhá, když mám špatnou náladu a to mi věřte mám hodně často. Já jsem totiž hrozně náladový človíček. Působí na mě snad všechny vlivy od špatného počasí přes nepoživatelné jídlo. Mamka už je ale na moje výkyvy zvyklá a tak se mi bud úplně vyhýbá, nebo se mi jí snaží zlepšit. To pak většinou celé odpoledne pečeme různé zákusky nebo vaříme jídlo, které bysme normálně neuvařili a je nám fajn. I když má mamka určitě spoustu chyb, které už asi nenapraví, i když dělá věci, které na ní nesnáším, tak i přesto je to jedinečná bytost a tímto bych jí chtěla říct, že jí mám moc ráda.", "original_file": "pr1ekram_02_1"}
{"text": "Můj pes Jefry\nMůj pes se jmenuje Jefry. Narodil se 14. 6. 2008. Je to kříženec různých ras.\nMěří 135cm a váží 40kg. Je poměrně velký, ale krásný. (Oči jsou hnědé) Uši, které jsou zbarveny dohněda jsou směrem dozadu. Jeho oči jsou zbarveny do hněda a okolo nich má černé pigmenty. Nos má černý jako uhel a vedle jsou černé vousky. Pod bradou je malá náprsenka. Krk překrývá bílá kravatka s černým obrysem. Srst je hnědo-zrzavá a jeho ocas je černo-bílohnědej. Tlapy který překrývají velké drápy s velkými černými polštářkami mají hnědo-bílou barvu.\nJefry je velmi hodný a přítulný. Máme spolu moc dobrý vztah. Mám ho moc ráda!", "original_file": "cl7cziznik_1"}
{"text": "Ahoj Evo\n\nChtěla bych se tě zeptat jestly sis vzala Adama a nebo někoho jiného. Ptám se proto že 10 let je celkem hodně. {A|a} také by mne zajímalo jestly tam u vas jsou auta která létají, a ruzné elektroniky, ptám se proto, protože mě elektronika zajímá. Myslím si že jsi tou herečkou co si chtěla být a nebo si skončila na jiné kariéře. Určite už máš alespoň jedno dítě. Mám mnoho otázek a kdyby jsem se mněla zeptat na vše co mně zajímá popsala bych nejméně tři stránky, a proto bych byla velmi ráda kdyby si mi napsala jak to tam u vás je. Věřím že až si za 10 let prečteš tento dopis bude rok 2020. Také by mně zajímalo jaké máš zájmy, protože ja mam teď za zájmy často chodit ven a kreslit si, také zbírám kartičky. Myslím si že ty jako dospělá že máš moc starostí na to aby si se věnovala svým zájmům. Moc se těším až mi bude 22 protože konečně poznám život dospělého a zodpovědného člověka. Jsem právě v pubertě takže vivádím různe blbosti a lumpárny. Nejvíce mně zajímá co máš za Profesi. Já jsem nejraději venku s kamarády a stavíme např. bungr, ty už asi neděláš takové věci jako ja protože jsi dospělá a chodíš do práce.", "original_file": "hr6staeli_01_1"}
{"text": "O žirafě Lauře a krokodýlovi Frantovi\n(V nouzi poznáš pravého přítele)\nJednoho krásného dne si žirafa Laura vyšla na procházku s tím, že rovnou zajde i na návštěvu k jejímu nejlepšímu kamarádovi Frantovi. Poprvé se potkali ve zvířecí školce. Od té doby byli nerozlučná dvojice. Dokonce si i svěřovali svá největší tajemství.\nFranta se svěřil Lauře, že se zakoukal do lvice Elišky. Laura z toho byla úplně vyjevená, ale musela Frantovi slíbit, že to nikomu neřekne. Šlo to hladce a Laura si tajemství vážně nechala pro sebe.\n\tFranta slavil 4. narozeniny. Laura, jako správná kamarádka mu sehnala na internetu krásný dárek. Franta uspořádal oslavu a pozval na ně všechny své kamarády a nezapomněl ani na Elišku. Elišku pozvání zaskočilo, protože se s Frantou nikdy moc extra nebavili, ale přesto pozvání přijala. Oslava byla báječná. Všichni se perfektně bavili a vše probíhalo podle plánu.\nNajednou někdo pustil místo hip hopu ploužáka. Franta si v duchu řekl: „ Jestli jí teď neřeknu o tanec, tak už nikdy.“ Sebral tedy všechnu svoji odvahu a vyzval Elišku k tanci a ona s radostí přijala. Pak požádal Elišku o tanec Frantův kamarád lev Filip. Eliška s ním tedy začala tančit. Po chvíli jí začal k sobě víc a víc tisknout. Bylo zřejmé, že Filip chtěl Elišku získat pro sebe. To už ale Franta nevydržel a začal se s Filipem prát. Filip dal Frantovi takovou ránu do břicha, že nemohl popadnou dech. Pak se do toho vložila Laura. Kopla Filipa mezi nohy a ten padnul k zemi a řval bolestí. Eliška si uvědomila, že se o ní Franta pral z lásky.\nPomohla mu vstát a políbila ho. Byl to jeho nejlepší den v životě. Potom co se z toho Franta trošku vzpamatoval, šel poděkovat Lauře, že se ho zastala i když nemusela. Z toho plyne ponaučení že v nouzi poznáš pravého přítele.", "original_file": "cl8ckomluc_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n23. května 2006\nBarbora Houdková\n\nJeště jednou bych chtěla…(volný slohový útvar)\n\nKdyž se ohlédnu za sebe, zjistím, že je tam spousta situací, které bych chtěla udělat jinak, nebo které bych chtěla prožít znovu.\nVěc, kterou bych chtěla změnit a která mi jako první přišla na mysl, je asi to, jak jsem někdy v sedmé nebo osmé třídě ničila nervy mým rodičům. Chytla jsem se špatné party a chovala jsem se dost jinak než dnes, naštěstí mě to přešlo. Rodičům jsem ale dost často lhala a podváděla je, samozřejmě na to občas přišli a přestali mi věřit. Teď mám sice jejich důvěru zpátky, ale řekla bych, že už to není takové, jaké to bývalo.\nDalší věcí je (i když nevím jestli to vůbec můžu naspat do školní slohové práce), že bych si už jako střední školu nevybrala gymnázium. Nejsem vůbec zaujatá proti tomu našemu, ale zkrátka nejsem studijní typ. Ráda se dozvídám nové věci, chodím do knihoven nebo archivů, ale sedět u učení i několik hodin denně a “biflovat“ se definice, kterým ani nerozumím, mě nebaví a ani mi to moc nejde. Poslední dobou si stále častěji hraji s myšlenkou, že ani nepůjdu na vysokou školu. Všechna zaměstnání, co by mě bavila, to vlastně ani nevyžadují. Ještě před rokem a půl byla mím snem práce archeoložky, ale poté, co jsem zjistila, že ženy nemají v tomto oboru žádnou šanci uspět, jsem zahořkla. Zbyly mi tedy už jen dvě povolání, o kterých ale psát nebudu, protože by to bylo opravdu na dlouho.\nAbych nebyla jen pesimistická! Jsou tu samozřejmě věci, které bych chtěla zažít znovu. Dodnes si pamatuji, jak jsem poprvé seděla (a okamžitě spadla) na koni, nebo když jsem vylezla svou první horolezeckou stěnu. A chtěla bych být, asi jako každý, zase na chvíli dítětem, které nemá žádné problémy ani starosti.\nNejhezčí okamžik v mém životě, na který si vzpomínám, je z doby kdy mi byly asi 3 roky (nechápu, jak si to můžu pamatovat). Moje prababička měla veliký sad s jabloněmi a meruňkami. V té době ještě nebyly sekačky na trávu k dostání, takže byla vyšší než já (ta tráva) a v ní byly různé luční květiny. A já tam prostě jenom utíkala a schovávala se před dědou. Oba dva jsme se smáli a já to dodnes slyším, i když na vyvolání téhle vzpomínky se musím hodně soustředit.\nŘekla bych, že tak to má v životě každý. Každý z nás by se šel občas nejradši za něco “zahrabat 2 metry pod zem“ a občas bychom se samým štěstím vznesli až ke slunci. Život ale musíme brát tak, jak přichází. Vše, co můžeme rozhodnout, je to co uděláme s časem, jenž nám byl dán. Nic víc, nic míň.\n\nOsnova: I. Úvod\n II. Stať a) Rodina\n b) Škola\n c) Nezapomenutelné\n d) Nejhezčí okamžik\n III. Závěr", "original_file": "cb2choubar_02_1"}
{"text": "Koktejl\n\tO prázdninách jsme s mamkou jely na týden do Náchoda ke známým. Chodili jsme různě po výletech.\n\tJednou jsme chtěli jít na Opočenský zámek, ale bylo zavřeno.\n\tTak jsme se šli podívat do obchodu s oděvy. Líbilo se mi tam jedno tričko. Mamka mi ho koupila.\n\tStále jsme čekali než otevřou zámek. Šli jsme ještě do kavárny. Tam jsme si s kamarádkou objednaly koktejl a rodiče kávu. Ke koktejlu jsme dostaly i brčko. Začaly jsme dělat bubliny do koktejlu.\n\tJá jsem tu skleničku sklonila k sobě. A mamka mi říká: „Míšo, nedělej to nebo se poleješ.“ Dělala jsem to pořád, až jsem to na sebe vylila. Ještě, že mi mamka předtím koupila to tričko. Šla jsem se převléknout na záchod.", "original_file": "cl6ckulmic_01_1"}
{"text": "Pohřeb\n\nOsnova:\n\nI. Máme psa\n\nII. 1. Návštěvníci Kinské zahrady\n\n2. Zážitky z Kinské zahrady\n\n3. „Měla jsem patnáct let papouška“\n\n4. Rodinné setkání\n\n5. Překlenutí bariér\n\nIII. Vzpomínka zůstává\n\nNa jaře tohoto roku jsme si pořídili psa, přesněji řečeno fenku. Není to žádný malý nemohoucí uzlíček, ale pořádný pes, který si svou překypující energií vynucuje každodenní „běhací“ vycházky. Někdy mi připomíná papiňák; když se jí neupustí pára, vybouchne a zničí celý byt, věřte, vím o čem mluvím.\n\nProtože u nás na Smíchově není moc velký výběr míst, kde bychom tu divošku mohli pustit, oblíbili jsme si Kinskou zahradu. Bohužel nejsme jediní, kdo si to tam zamiloval a tak se mezi pejsky, jejich páníčky a paničkami občas objeví nějaký feťák, bezdomovec nebo jiné individum. Mně to vlastně nevadí – mám s sebou dobrmana a nebojím se, dokonce si myslím, že se v tom našem telátku občas probouzejí pudy po policejních předcích tím, že projevuje nečekanou podezíravost vůči těmto lidem.\n\nZ Kinské jsem už zvyklá na ledasco; věci příjemné, méně příjemné i ty nepříjemné. Později mi většina z nich splynula. Jedna se však vryla do paměti, ani nevím proč., možná kvůli melancholii podzimní Prahy, možná, protože mě to tolik překvapilo, možná proto, že se to stalo poměrně nedávno.\n\n„Měla jsem patnáct let papouška.“ Tahle věta mě úplně odrovnala. Nečekala jsem, že z podivné postavy, sklánící se pod stromem, bude něco jiného než nějaká pochybná existence.\n\nSbíhám cestou k ní a dělám, že nic nevidím. Mou snahu dostat se co nejrychleji odsud překazí Dora, která samořejmě zamíří přímo k ní. „Doro, fuj! Pojď pryč!“, snažím se ji odlákat a můj pohled přeci jenom sklouzne ke shrbené osobě a já vidím starší paní, jak vyhrabává v zemi díru. Vzápětí se na mě otočí a jediné co řekne je, že měla patnáct let papouška. Teď už jsem si všimla jejích uplakaných očí a cukajících koutků. Nevěděla jsem co mám říct,, a tak jsem tam mlčky stála. Váhala jsem, zda mám běžet pryč, nebo zůstat a zúčastnit se papouškova pohřbu. Spíše ze zvědavosti jsem zůstala a začala si s paní povídat. Byl to dlouhý a upřímný rozhovor. Povídala mi o svém muži, který už zemřel. Tenkrát jí zbyl jen ten papoušek a teď zemřel i on. Bylo mi jí líto, ale mohla jsem tam jen stát, poslouchat a pak jít dál.\n\nMěla jsem však divný pocit, který mě neopustil ani teď, když si to znovu přehrávám v hlavě. Vlastně to byla docela všední událost, až na ten moment, kdy se mezi lidmi překlenou bariéry nezájmu a ignorance, roztoucí ze základů této doby. V té chvíli jsem pro tu ženu nebyla pouhá kolemjdoucí, ale možná jediný člověk se kterým mohla sdílet svůj smutek. Z původně předstíraného zájmu se nečekaně vyvinul zájem skutečný a hluboce upřímný a já se cítila významně, snad užitečně.\n\nNedávno jsem míjela místo papouškova odpočinku a opět jakobych cítila nešťastný pohled uplakaných očí.", "original_file": "pr4avfisjan_1"}
{"text": "25. 2.\nKrálíčková Lucie\t\n\n2. písemná práce\nMůj soused\n(charakteristika)\n\nOsnova:\n- risk je zisk\n- přítel do deště\n- nedejte na názor ostatních\n- přejte si, aby to takové zůstalo\n- přátelství, na které se nezapomíná\n- vzpomínky zůstanou....\n\nNa začátku charakteristiky si vůbec nejste jisti, jestli se dotyčný náhodou neurazí. Je to risk, ale někdy stojí za to, to zkusit. Za zkoušku nikdo nic nedá. Buď se spálí, a dotyčná osoba s ním už nepromluví, nebo naopak bude rád, že našel takovou skvělou osobu, a že to všechno o něm dokáže říct, v tomto případě napsat. Já to tedy risknu a věřím, že se dotyčná osoba neurazí. Věřím, že ne, neboť je pevné vůle a dobré duše. Je to můj skvělý soused.\nSkvělý je proto, že vám dokáže pomoci i poradit, a to v jeho mladém věku je co říct. Je jen o málo straší než já, ale rozumíme si. Nevím jestli jsem pro něj ideálem, ale on pro mě určitě je. Ani nevím jestli je ideálem zbytku populace naší vesnice. Člověk by řekl, že lidé z vesnice jsou zvyklí na mnohé, ale opak je pravdou. Výstřednost se neuznává, rebelie neexistuje, to si potom připadáte jak ve vězení. Ale pravidla a normy jsou od toho, aby se porušovala. I můj soused je porušuje, jediné co neporuší je zákon a někdy nařízení rodičů.\nKdyž se projde po návsi, staříci a stařenky se za ním otáčení a vykládají si mezi sebou, že tam vůbec nepatří, naštěstí to bere s nadhledem a zůstává mým sousedem. Naše generace je vůbec pasivní k chování starších a k jejich zykům. Možná je to dobře a možná ne, ale kdo to dokáže správně odůvodnit. I soused si udělal závěr, mně se líbí, ale jak víte, lidé jsou různí. Líbí se mi nejen jeho názory, ale i jak vypadá, jak se chová... skrátím to, je pro mne ideálem. Většina mladých holek mého ražení by si ho přála. Není nudný a nepodléhá výstřelkům, je svůj a to obdivuji. Znám ho velmi dobře a mezi řečí vám prohodí něco, co tam vůbec nezapadá, ale pak si uvědomíte, že to mělo vedlejší význam, na který se nemělo hned přijít. Může působit arogantně či namyšleně, já však vím jaký je, a to mi stačí. Dokud ho nepoznáte tak dobře jako já, nedělejte si závěr z prvního setkání či pohledu. Budete pak překvapení, co všechno dokáže. Ale co na tom záleží. Stejně si o něm hned na první pohled uděláte obrázek, v tom vám nezabráním. Vím, každý jsme jiný a každý máme jiné představy o dokonalém sousedovi. Starší lidé by si přáli někoho jejich věku s kým by si mohli povídat od úsvitu do západu, naštěstí je den krátký, alespoň teď v zimě. A mladí? Mladí si přejí také někoho jejich věku a nejlépe s podobnými zájmy. Co takhle mladého fešáka? Já měla to štěstí i jsem z něj nadšená, nejen z něj, ale i jeho rodiče jsou pohodoví. Jen nevím, jak dlouho mi vydrží pozitivní dojmy. Dojmy, které mohou časem ustupovat a nahrazovat se dojmy negativními. Budu stará, to ano, ale doufám a pevně věřím tomu, že nebudu jedna z těch stařenek, které drbají celé dny a neustále kritizujou současnou generaci. Doufám, že mi alespoň zůstanou krásné vzpomínky na mého dokonalého souseda, kterého mi záviděly spolužačky, přítele, kteří na něj žárlili, že s ním trávím spousty času. Ale nemají se co divit, kdo by netrávil čas s tak skvělou partií. Kdysi mi někdo řekl, že holka a kluk nemohou být jen přáteli, mně se to nepotvrdilo. Jsme přátele doteď. Doufám, že to tak zůstane, ale nikdo není dokonaý a časem na něm najdu chyby a zlozvyky, které mi budou lézt na nervy... Ale vzpomínky zůstanou a zůstane hlavně i přátelství, které každý z nás potřeje...", "original_file": "pr1ekraluc_02_1"}
{"text": "Můj penál\nPopisuji penál, který jsem dostala letos k Vánocům a používám ho každý den ve škole. Můj penál je oválný a skládá se ze dvou velkých kapes, jeho velikost je 21cm×7cm×6cm. Penál je celý růžový a třpytivý. Po celém penále se rozprostírají kytičky a korunky. Na přední kapse je roztomilý obrázek Diddliny. Na penále jsou dva zipy. Zipy jsou plastové, úzké a růžové. Na konci každého z nich je přívěšek ve tvaru bubliny. Na povrchu přívěšku je nakreslená korunka a uvnitř jsou třpytky. Na přední kapse penálu je přišité růžové poutko na držení. Když penál rozepneme uvnitř penálu vidíme na látce postavy ze světa Diddlů. Do penálu si ukládám pastelky, gelovky, propisky, tužky, gumu, pravítko, ořezávátko, nůžky, mikrotužky, zvýrazňovače, kružítko a tuhy do mikrotužek. Penál je skvělý na každodenní používání ve škole, ale i doma a na cestách.", "original_file": "cl7clouter_1"}
{"text": "„Lidé už si převážně nedovedou představit život bez televize a to proto, že sami ani nechtějí žít, nýbrž chtějí se jen dívat na život jiných.“ (M. Machovec)\n\nMyslím, že toto tvrzení je velmi individuální. Existují i lidé, kteří na televizi, a to soudím i podle sebe, nemají čas. Další lidé televizí opovrhují, jiní ji přijímají nebo ji ve volném čase i přivítají. A určitě jsou i ti, kteří televizním programem žijí. Ale můžeme vyčítat osamnělému člověku, že se rád pohrouží do jásavé atmosféry zábavných show?\n\nTelevize má mnoho tváří, mnoho provedení, stejně tak, jako knihy. Jsou dobré jako i špatné. A televizní pořady také. Televizor je multimediální komunikační prostředek. Kvůli nejdůležitějším informacím dne si stačí v podvečer v určitou dobu sednout do obývacího pokoje a strávit před obrazovkou půl hodiny. Nemusím Každodenně listovat v nepřeberném množství pro mě nezajímavých článků. A je jednodušší císt či se jen dívat? Možná je to i projev určité lenosti.\n\nA co celovečerní filmy? Nestává se náhodou, že autoři filmů nacházejí inspirace v celosvětově i méně uznávaných spisovatelských dílech. A jsme zpět u toho, zda je jednodušší číst několikasetstránkovou knihu nebo strávit dvě až tři hodiny u filmu. Ale někteří lidé se dokonce po shlédnutí filmu rádi ponoří do detailnějšího děje originálu.\n\nTelevizní vedení využívá mnoha lákadel pro potenciálního diváka – známá díla, herce... A vlastně není to zčásti podobn{é|ě} jako divadlo? Diváka si televize<in> udržuje i pomocí seriálů. Využívá lidské zvědavosti. A tak se pravidelně usedá k dalším epizodám oblíbeného seriálu.\n\nChcete nové recepty? Pohádku pro dítě? Potřebujete radu, jak se postarat o zahradu? To vše najdete v televizi. Ano, vím, zní to jako reklama, ale je tomu tak. Vše naleznete i v knihách, ale dá to více práce.\n\nDnešní představu pohody po vyčerpávajícím dni ztvárňuje i hodinka relaxace u televize. Stačí se jen nechat unášet a nemuset přemýšlet nad starostmi.\n\nProgramy stanic jsou uzpůsobené dennímu režimu běžného diváka. V sobotu po obědě pohádka pro děti, trocha politiky a večer pořádný thriller. Ve všední den se pravidelně opakují dopravní informace, počasí, zprávy tak, aby jsme pokaždé zastihli, co potřebujeme.\n\nStejně tak, jako každý má rád jinou knihu tak si každý vyhledává jiný program. Někdo vypíná televizi při seriálech se zamotaným dějem a někdo při až příliš veselých zábavných pořadech.\n\nV dřívějších dobách bylo pohrdáno divadelnimi herci či lidmi, co se rádi ponořili do romantických děl. Ale pro to, aby člověk dosáhl základní vzdělanosti musí zajít do divadla nebo přelouskat knihu. Pro informace z televize stačí jen zapnout tlačítko. Televize je jen nejjednodušší způsob. I když ne vždy nám dává nějaké ponaučení.\n\nTelevize patří do naší doby a jde jen o to jí umět využít. Nejde na život v ní se jen dívat, ale prožívat ho i se všemi vymoženstmi, co nám život poskytuje.", "original_file": "pr3chofpet_01_1"}
{"text": "Svačina\n\nSvačina, první ranní jídlo, tedy alespoň pro mne, jakožto studenta, který musí ráno brzy vstávat do školy a na pořádnou snídani nemá v těchto brzkých ranních hodinách ani chuť a ani čas, proto se také na svačinu náležitě těším.\n\nTradičně si ji spojujeme s velkou přestávkou, kdy máme sice pouhých, ale dobrých dvacet minut na odpočinek od přemýšlení a naplnění našich žaludků čímkoliv co máme, samozřejmě nemám na mysli batohy i s celým obsahem učebnic a sešitů, ale to z našich tašek a batohů co alespoň trochu odpovídá našim chuťovým představám.\n\nBuď je to svačina z domova, nebo pokud zainvestujeme, můžeme si v nedaleké pekárně, či trochu vzdálenějším obchodě koupit na co máme chuť, od obložených baget, přes zákusky a sladké buchty, až k paštikám či čokoládě. Je to jedna z nejlepších částí dne, hned po obědě a večeři, posilí a dodá energii pro pár nadcházejících hodin strávených ve škole. Hodnotím tedy svačinu jakožto velice kladnou část našeho každodenního vyčerpávajícíchho boje. Musíme si tedy co nejvíce svačiny užít v našich studentských letech, neboť až nastoupíme do pracovního procesu na nějakou svačinu s největší pravděpodobností nebude čas.", "original_file": "grP4hej_01_1"}
{"text": "MASOPUST 5.3.\n\nV sobotu jsem se s Evou domluvilya v 8:00 hodin na návsi, protože se konal MASOPUST. Tento zvyk je každým rokem. Já jsem se převlékla za babku která prodávala jahodové a čokoládové jazýčky. Vydělala jsem si 360 Kč. Také tam byli {třeba}<ni> princezny<.> Eva byla za Čarodějku, teta byla za Marfušu, no zkrátka všechny masky byli úžasné.\n\nPo obědě masopustní průvod pokračoval, ale to už jsem neměla chuť s nimi chodit. Šly jsme s Evou na náves, kde byl: Adam, Adam, Adam, Adam a Adam. S nimi jsme hráli chvilinku na schovku. Pak šla Eva ke mě. Tam jsme vyměňovali podestýlku morčátkům. Po vyčištění klece jsme šly s Majkym a Niki na procházku, když už se nán zdálo, že už toho mají dost, tak jsme je odvedli a šly zas k Evě na vyvenčení Čertíka a Bertíka. Odpoledne po procházce našich pejsků jsme jeli na kole až do {obec}<priv> a zpět.\n\nCelý den se vydařil! <img otisk psí tlapy>\n\nKINO 6.3.\n\nV neděli jsme v 15:30 jeli do kina Cinestar na film který se jmenoval „Na vlásku“. Bylo to o tom, jak princezna jménem Locika viděla velké hvězdy (lampióny štěstí) a chtělal vědět co jsou a odkud vylétávají<.> Jednou k ní do věže přišel mládenec jménem Sam a ten jí ukázal proč a kde se balóny vypouštějí. Locika byla uvězněna zlou čarodejnicí ve vysoké věži. Statečný mlákdenec se dostal až do této věže, vysvobodil Lociku a ukázal jí místo odkud každý rok vzlétají zářivé lampióny. Vyšlo najevo, že Locika je královská dcera, kterou čarodejnice unesla z kolépky a na její narozeniny každý rok ze zámku vypouští lampióny. Všechno dobře dopadlo, Locika se zamilovala do Sama a ten jí {přivedl}<ni> zpět na zámek k jejím rodičum.\n\nDoporučuji se na ten film rozhodně podívat. Po krásném filmu jsme jeli k Evě se domluvit na pondělí, my totiž pojedeme zpolečně na lyže.\n\nPo návštěvě jsme jeli do Merkury kde na nás čekala Eva která přijela z Prahy od babičky.\n\n<img věž>\n\nLYŽE V RAKOUSKU 7.3\n\n V pondělí jsme vstávali v 6:15, protože jsme jeli já, Eva, taťka, mamka a Eva do Rakouska lyžovat. Měli tam totiž {rodinnou}<ni> akci, 20 euro za celou rodinu. Na Sternstein jsme dojeli hned ráno, aby tam nebylo moc lidí. Lanovka byla kabinková a normální šesti {sedačková}<ni>. Byli tam 3 sjezdovky výborně upravené. Dohromady jsme jezdili asi 6 hodin. Celý den svítilo sluníčko, které nám opálilo obličej. Kolem 16:00 hodin jsme jeli domu.\n\nBylo to krásné lyžování a slunečné lyžování.\n\nPohřbení Masopust{u|a} 8.3.\n\nV úterý jsme neměli co dělat, ale naštěstí mě zavolala Eva, která se mě zeptala, jestli chci s ní jezdit na kole. Já jsem řekla Ano. S Evou jsme jely pak pro Evu a Evu, které snámi šly jezdit také. Jezdily jsme po návsi a do {obec}<priv>. Ve 16:00 jsme se rozešly domů připravit na „Pohřbení masopustu“. V 16:30 jsme se sešly s holkama u kostela. Kolem 17:00 hodiny začal pohřeb Masoopustu. Masopust byl zastřelen, pohřben do rakve. Celý průvod, společně s maškarami, obešel celou náves. S rozloučením masopustu byli všichni lidé zváni na večerní zábavu. Potom šla Eva za ke mě. tam jsme hrály MONOPOLY.\n\nV 18:45 musela Eva už domu. Celý den se povedl.\n\nKoníci v {obec}<priv> 9.3.\n\n Ve středu jsme odpoledne jely s Aničkou na koně do {obec}<priv>. Eva si vzala ohlávku na Amanda a já mrkve a jablka pro XXX. Amandu i XXX jsme řádně vyčistily. Po vyčištění a nakrméní koní jsme je prohnaly na celý výběh. Celý zažitek s konmi byl super<.>\n\n<img kůň>\n\nNakupování 10.3.\n\nVe čtvrtek dopoledne jsme jeli do Tesca. Tam jsem si koupila v papírnickví izolepu, čtvrtky a další potřebné věci. Mě se tam líbila taková podložka s obrázkem koní. Stála 120 Kč, tak jsem si jí nekoupila. Teta se zeptala kdo venčil Nikinku, když byly u babičky a já odpověděla, že já. Teta mi řekla, že si pro ní mám dojít, za odměnu mi jí koupí. Měla jsem velkou radost. Eva si koupila několik triček. Po nakupování jsem jeli domu, kde jsme si dali oběd. Celé odpoledne jsem strávila venku.\n\n\nAGWA PALÁC 11.3.\n\n <img kapky>\n\nV pátek jsme jeli do Prahy do Aqwa palace. Jel celý dům: Adam, Adam, Eva, teta, taťka, mamka, Eva a já, ale i Evy kámoška Eva. Když jsme vstoupili do velké haly AQWA PALACE, bylo tam skutečně jako v paláci. Spousta tobogánů, žraloci za sklem, XXX řeky spojovaly bazény, no prostě bomba. Já jsem tam potkala Sin s kterou jsme jezdili také. Sin nám pak dali 4 děti na hlůdání, aby si taky mohli zaplavat. No ale zrovna nejšťasnějšísem nebyla. Tobogány jsme všechny vyskoušeli např: TWISTER Zebru, tRychtýř, MilKu no skrátka co se dalo. Po super plovce jsme šli do muzea čtyřlístku, tam jsem si koupila pohled se všemi 4 hrdiny: Myšpulín., Piďna, kFifinka a Bobík.\n\nCelý dense MOOOC vydařil!\n<img vlepen obrázek Čtyřlístku + propagační materiál z muzea, ručně připsána jména hrdinů>\n\nSOBOTA 12.3.\n\nV sobotu jsme kolem 16:00 hodin ko jeli opět na koně do {obec}<priv>. Dnes jsme jen časaly a česaly – ocasy a hřívu. Také jsme si s nimi (koňmi) hrály. Byly jsme tam až do 18:00 hodin. Večer jsme ještě vyměnily podestýlku moročkům. Večer jsem se koukala na film „Hodina pravdy“, a pak jsem si šla lehnout.\n\nNEDĚLE <img úsměv a srdíčka> 13.3.\n\nV neděli jsem dopoledne pomáhala mamce s obědem a částečně už jsem se připravovala do školy. Po obědě jsem ve 15:00 hodin jela na vycházku s koňmi opět v {obec}<priv>. Já jsem vedla Talovera a Eva Amandu a pak tam bylo spoutu holek který taky vedly koně. Celkem nás šlo asi 11. koní. Po dlouhé vyjížďce jsme je dovedli zpátky do výběhu, když sem zavřela ohradník tak mi spadl kámen ze srdce. Na to že to byla 1. vycházka tak sem to zvládla docela v poho.\n\nCELÝ JARNÍ PRÁZDNINY SE POVEDLY, ALE MOHLY BY BÝT O NĚCO DELŠÍ<.>", "original_file": "ho5dhuseli_1"}
{"text": "Kuchařová B. I. C\n4. listopadu\n\n1. písemná práce\nVZPOMÍNKA\n(Vypravování)\n\nOsnova: Úvod: Vzpomínka na procházku lesem\nStať: 1) čekání na autobusové zastávce\n2) \"zabydlení\" v lese\n3) spolykání léků\n4) probuzení\nZávěr: Zvonění budíku\n\nVzpomínám na ranní světlo vycházejícího slunce, jemný vánek, vůni přírody, kdy se maminky vydávají se svými dítky na procházku lesem. Jenom já, zmožená únavou svižného běhu, se potulovala vyšlapaným chodníčkem mezi stromy. Pamatuji si teplé paprsky slunečního svitu, jenž mi přebíhaly po tváři a jako by mi vyčítaly můj čin. To rozhodnutí mělo změnit celý můj život, ale také, jistě, životy ostatních. Už jsem se nesměla ohlédnout zpět. Svůj osud jsem měla ve vlastních rukou.\nRozhodným krokem jsem vykročila na lesní pěšinku a vydala se hledat nejbližší autobusovou zastávku. Mé otrhané a špinavé oblečení, nebudilo v lidech, čekajících na příjezd autobusu, dobrý dojem. Představte si, jak na mne pohlíželi. Jako na zločince, prchajícího před zákonem. Ale to přeci nebyla pravda! To týden na útěku z domova mě tak změnil. V mé ušmudlané tváři se pozastavil úšklebek, při vzpomínce na hádající se rodiče. Chtěla jsem se schovat před zraky těch zvědavců, a tak jsem popošla o kus dál, kde mě žár slunce, svýmy oslnivými paprsky, vzal pod svou ochranu. Konečně přijel autobus, už ani nevím jeho číslo, nastoupila jsem, posadila se a pevně stiskla taštičku drobnůstek, jenž mi dělaly milou společnost. Už aby to bylo za mnou, pomyslela jsem si.\nKonečná zastávka se stala mým výstupištěm. Bylo to nedaleko lesa. To místo jsem znala. Chodívala jsem ho navštěvovat s rodiči. To bylo už dávno, kdy se ještě maminka s tatínkem vodívala za ruce. V kapse od kalhot jsem pevně sevřela flaštičku léků. V odlehlé části lesa, kam nikdo nechodí, jsem se \"zabydlela\". Na zemi, pokryté bundou, jsem seděla já a můj nejlepší přítel. Byl to Dodo – plyšový krokodýl. Ten jediný věděl o mých starostech a strašném trápení. Naposledy jsem se rozhlédla kolem, pohladila Doda, a roztřesenýma rukama chvatně vylovila z kapsy flaštičku.\n<dokončení v konceptu>\nHluboký nádech mi dodal odvahu. Prášky se povalovaly na mé dlani a čekaly, až je spolknu. Více jsem nečekala. Obdarována Dodovou poslední pusou, jsem ta rozverná kolečka léků vložila do úst. Tak. Pozvolna mne začal přepadávat spánek. Oči mě pálily a víčka mi ztěžkla. Hluboká tma. Ticho. „Crrrrr“ Dlouhý řinčivý zvuk budíku mne probral ze spánku. Ležela jsem ve své posteli, v pokojíku, plném známých věcí. Setřela jsem si pot z čela a neposedné vlasy zastrčila za uši. „Byl to jen sen, byl to jen sen.....“ opakovala jsem si stále dokola. Položila jsem si hlavu na polštář, těžce oddechovala, a snažila se uklidnit. Vzpomínka na sen, mě děsí dodnes.\nByl to jen sen, ale co kdyby se stal skutečností.", "original_file": "pr1ckucbar_01_1"}
{"text": "Muž, který sázel stromy\n\nElzéard Bouffier byl pastevcem ovcí. Neztrácel čas slovy, hleděl si své práce. Vyzařoval z něj klid a vyrovnanost.\n\nŽil sám v malém domě a sázel stromy. Sázel je každý den. Každým rokem vzešlo asi 10 000 stromů. Sázel břízy, buky i duby.\n\nO rok později začala 1. světová válka Elzéard Bouffier už nechoval takové množství ovcí, protože okusovaly mladé stromky. O válku se vůbec nestaral – stále sázel stromy. Díky jeho vytrvalé práci už rostl krásný les. I když se potýkal se zklamáním a nezdary, ve své práci odhodlaně pokračoval dál.\n\nLes se postupně rozrůstal a obyvatelé přičítali tyto změny přírodě. Na les se přišla podívat i komise a pak tento les přidělila státu.\n\nStromy byly znovu ohroženy za 2. světové války, protože se jezdilo na dřevěný plyn. Stromy ale byly příliš daleko od silnice a tak nebyly pokáceny.\n\nDíky odhodlání a úsilí Elzéarda Bouffiera se kraj změnil k nepoznání a lidé opět začali žit šťastně.", "original_file": "am8advobar_01_1"}
{"text": "8.3.\n\nv úterý jsme byli z Adamem, Adamem a adamem na boulinhku. když sme tam přišli měli sme jen padesáti koruny. tak sme se zeptaly jestli nam nerozmění.\n\ntak nám dal 10 koruny a 20 kouruny ale omielem nám dal o sto Kč víc. tak sme mu to vrátily a hráli sme 1 h a půl.\n\nzálahráli sme si 4 kola. já byl první pak přědposleďní pak poslední a potom první<.> bouwlink sem si užil.\n\n9.3\n\nVe středu jsem byl koupit adamovi dárek. Koupil sem mu {g|f}ripi primo na kolo. pak sem jel domu a jezdil sem na||kole.\n\n10.13\n\nVe čtvrtek jsem mel narozeniny. tak sme je slavytl u Adama protože je měl taky. já mu dal gripy a on taky a Adam mi dal hru na playstationa 2 Max Payne. za oba darky sem byl rád a pak sme hráli na playstationu 3. a tak potom sem jel domu a od rodicu sem dosta vrtulníka na ovládání a bonboiéru. narozeniny byli super.", "original_file": "ho5dbouluk_1"}
{"text": "Jarní prázdniny\n\nV neděli jsme odjeli do Itálie do Dolomit na lyže. Byli jsme ubytovaní v městečku {město}<priv> vedle lyžařského střediska Madona di Capiglio.\n\nV pondělí a v úterý jsme lyžovali jen v Folgaridě a Marilevě. Počasí bylo super, no prostě bomba.\n\nVe středu jsme si chtěli odpočinout od lyžování a tak jsme se jeli podívat k jezeru Lago di Garda. Jeli jsme po východním pobřeží jezera. Na této straně je nádherný pohled na jezero i na okolní hory.\n\nProšli jsme se po městečku {město}<priv>, v přístavu nakrmili kachny i racky a nakonec jsme zašli do kavárny. Celý den se moc povedl.\n\nOd čtvrtka do soboty jsme opět lyžovali. Bylo nádherně, kromě soboty. To nebyl vidět rozdíl mezi svahem a oblohou, protože byla hrozná mlha. Ale tenhle týden nemohlo nic zkazit. Jarní prázdniny byly super.\n<img vlepen prospekt z lyžařského střediska>", "original_file": "ho5dwaskar_1"}
{"text": "1.11.2006\nŽivná Adéla, 2.C\n1. písemná slohová práce\nSuchozemští obři\n(Referát)\n\nOsnova:\nI. Úvod – hádejte\nII- 1) Zařazení\n2) Chobot\n3) Společnost\n4) Boje\n5) Ochočení\n6) Zajímavosti\nIII. Závěr – vyhubení\n\nTímto referátem vás chci seznámit s největšími suchozemskými savci. Na výšku měří přes tři metry a váží kolem sedmi tun což znamená, že jsou vyšší než basketbalový koš a těžší než pět osobních automobilů. Jejich biotopem jsou savany, otevřené pláně, lesy, mokřady a polopouště. Dnes se vyskytují především v Africe, jižně od Sahary, a v jihovýchodní Asii. Jejich potravou je převážně tráva, ale také plody, kořínky, listí, větvičky a kůra. Dožívají se až sedmdesáti let. Už víte jaké zvíře tyto údaje charakterizují? Ano, jsou to sloni.\nSlony řadíme do čeledi Slonovitých (Elephantidae) a řádu Chobotnatců (Proboscidea) a dělíme je na dva druhy a to na slona afrického a slona indického. Jsou od sebe snadno rozeznatelní. Slon indický má menší boltce a na čele dva hrboly. Má i menší kly. Není tak velký a má jeden prstencovitý výrůstek na konci chobotu, nikoli dva jako slon africký.\nTito obři jsou výjimeční především svým chobotem. Chobot je něco jako čenich, ruka a brčko na pití v jednom. Díky jeho délce, která dosahuje až jednoho metru a osmdesáti centimetrů, se mohou sloni živit jak trávou ze země, tak listím ze stromů. Je to důležité, protože slon spotřebuje denně až dvěstě třicet kilogramů potravy. Čtyřicet tisíc svalů vazů a šlach dává chobotu neuvěřitelnou pružnost, přesnost a jemnost, proto slon dokáže sebrat i jediný stonek nebo burský oříšek.\nSpolečenské uspořádání slonů je prosté. Stádo vedou nejstarší samice, jedná se tedy o matriarchát. Samice zůstávají ve skupině po celý život, kdežto samci žijí často samotářsky, nebo se sdružují do menších skupin.\nSloni nejsou obvykle agresivní, ale občas se slon samotář dostane do tak vzrušené nálady, že dokáže zlikvidovat i celou vesnici. I souboje mezi slony jsou vzácné. Dochází k nim mezi dvěma samci, kteří soupeří o přízeň samice. Jeden ze zápasících bývá často usmrcen.\nTato zvířata jsou velice inteligentní a mají společenskou povahu, proto se dají snadno ochočit. Než se objevily automobily, vlaky a tanky, sloužili sloni v Africe a Asii jako královský dopravní prostředek nebo nákladní vozy a to i ve válkách. Už Hannibal ve své době vycvičil bojové slony a přešel s nimi Alpy. Dokonce i dnes pracují sloni v Asii na stavbách a účastní se slavnostních přehlídek.\nPro zpestření jsem si pro vás připravila dvě zajímavosti. Jednou z nich je, že sloni jsou skvělí plavci. Naráz uplavou téměř padesát kilometrů. Druhou je slon +Ahmed. Ten je zapsán jako slon s nejdelšími kly, jenž měřily tři metry.\nNakonec bych chtěla říci, že tito tvorové jsou hodni naší pozornosti. Pro jejich inteligenci a strašlivou sílu je v Africe a Asii uctívají. V Indii se sloni dostali i do náboženství v podobě laskavého hinduistického boha štěstí Ganéši, jenž pomáhá lidem překonávat překážky. Lidé přivedli slony na pokraj vyhubení v důsledku lovu pro cennou slonovinu a také tím, že jim sebrali jejich přirozené prostředí. Proto bychom měli tyto velikány chránit před pytláky a vytvořit více chráněných rezervací, aby katastrofa byla zažehnána.\n+jménem", "original_file": "pr2ctzivade_01_1"}
{"text": "Klečka, Michal, kvarta, Gymnázium J. Seiferta\n\nZávěrečná písemná slohová práce\nPUBLICISTICKÝ STYL\n\n1. Vypracujte krátkou úvahu na jedno z uvedených témat:\nd) Murphyho zákon: Loftusův zákon řízení <kreslená postavička muže>\nNěkteří lidé řídí podnik jako z partesu, i když neznají noty a postrádají hudební sluch.\n\nTento zákon se dá nádherně aplikovat na nás, na Čechy. Stačí se rozhlédnout kolem sebe. Všude vidíte rozkradené krachující firmy. Firmy, jejichž ředitelé se snaží shrábnout si svých posledních pár milionů, předat svoji funkci někomu jinému, a potom se nenápadně přesunou do ústraní, aby se zase za pár let vynořili a vrhli se do „ředitelování“ dalších prosperujících podniků.\nTěmto lidem je jedno, že nevystudovali nějakou prestižní fakultu. Důležité pro ně je, že se umí šikovně vyhýbat zákonu, vědí, kdy mají koho podplatit, no prostě v tom umí „plavat“.\nNebo se stačí podívat na naše milé politiky, či na nedávno zvolenou radu ČT. Jsou tam nějací odborníci na daný problém? Nejsou! Opět je to samý rádoby – poslanec a rádoby – radní. Všichni jsou stejní. Chtějí si nahrabat co nejvíce peněz, aby se pak k lítosti celého národa stáhli do ústraní.\nCelý tento problém je jasným pozůstatkem minulého řežimu, kdy se lidé do funkcí dosazovali ne podle kvalifikace, ale podle toho, kolik měli přátel tam „nahoře“.", "original_file": "js9mklemic_1"}
{"text": "osnova:\n\n1) písmo\n\n2) pravopis\n\n3) rozlišování stejně znějících slov\n\n4) ovládání pravopisu, jazyková kultura\n\nPísmo a pravopis\n\nLidé si vytvořili soubory grafických znaků – písmo. Naše písmo je hláskové, hlásky zaznamenáváme písmeny, píšeme tzv. latinkou.\n\nSoubor zásad a pravidel jak mluvené projevy písmem zaznamenávat označujeme názvem pravopis.\n\nPravopis umožňuje rozlišit slova a slovní tvary, které v mluvených projevech zní stejně, poznat jak je slovo utvořeno a jaké jsou vztahy mezi jednotlivými větnými členy.\n\nOvládání pravopisných pravidel je znakem jazykové kultury.\n\nzdroj: Přehledná mluvnice češtiny pro základní školy, V. Syblík, M. Čechová, Fortuna Praha 1992, s. 132", "original_file": "am8asuleri_02_1"}
{"text": "Odborná úvaha\n(školní písemná slohová práce)\n\nMůžete volit buď mezi úvahou populárně-naučnou s publicistickými prvky, nebo úvahou s prvky výkladovými (na pomezí textu populárně-naučného a vědeckého). Své pojetí uveďte níže k vybranému tématu.\n Témata:\nJak se bránit manipulativním postupům masmédií\nO třč. osobnostech (či dokonce celebritách) v našem showbyznysu\nMožnosti mého budoucího uplatnění ve zvoleném vědním oboru\nDopady konzumace alkoholu na pubescentní vývoj jedince\n\nČíslo vybraného tématu: 1.\nDruh úvahy: populárně-naučná s publ. prvky\n\n\nJeště před nějakou dobou jsem byla velmi ovlivněna médii, hlavně tiskovinami a televizí. Pravděpodobně z toho důvodu, že jsem byla časově méně vytížená než dnes a hlavně ve věku, kdy člověk prahne po informacích. Média jsou nejpřístupnějším zdrojem informací, který se nabízí. Ale jsou média zaručeným informátorem?\n Pamatuji se dobře na září, kdy byla dvojčata v USA srovnána se zemí. Přišla jsem ze školy domů, kde celá rodina seděla před TV a pozorně sledovala zprávy. Přidala jsem se k nim a po pár minutách jsem měla pocit, že nastane přinejmenším konec světa, a když budeme mít štěstí, tak jen třetí světová válka.\n Média využívají několika metod, aby si udržela diváky nebo čtenáře co nejdéle věrnými jejich programu nebo plátku. V novinách a týdenních časopisech se často setkáváme s články a zprávami, které jsou zcela zbytečné, nedávají nám jako čtenáři žádné nové informace, ale zato mají výraznou, někdy až provokativní titulku, takže většina z nás si zprávu stejně přečte. Důvod, proč píší o ničem, může být jakýkoliv, třeba klesající aktualita společenských událostí. Nejčastěji jde ale o byznys. Jak docílit co největšího prodeje plátku? Psát každý den o aktualitách a přijít s novými informacemi. Ale co když zítra nebudu mít nové informace? Tato situace je pro noviny, časopisy, ale i televizi velmi riskantní. Mnohdy ji řeší takovou cestou, která nás čtenáře svým způsobem mistifikuje. Masmédia jsou schopna natahovat nějakou událost jak je to jen možné, píší o ní třeba i tři měsíce a postupně propouštějí malé množství informací, aby o daném tématu mohli psát i zítra, nebo třeba i za měsíc.\n Co čtenář nebo divák, který nechce být lapen do informačního kolotoče a zveličování masmédií, může dělat? Jeden z způsobů obrany je přistupovat k masmédiím s mírnou nedůvěrou a rezervou, nepokládat vše, co se dovíme z TV nebo dočteme v denním tisku, za hotovou věc. Kdo ví, co napíšou zítra?\n Kvůli nedostatku volného času už TV téměř nesleduji a musím říct, že jako zdroj informací mi nechybí. Dávám přednost dennímu a týdennímu tisku, který si většinou ani nekupuji pravidelně, čímž bráním informačnímu zmanipulování masmédii.", "original_file": "js3jurane_04_1"}
{"text": "3.11. 2005\nTomáš Jelínek\n1.písemná práce\nOlympijské hry – historie\n(Referát)\n\nNárodní hry vznikly především na počest bohů, ale i pro pěstování těla i ducha. K jejich zúčastnění se sjížděli lidé z celého Řecka. Olympijské hry sloužili i k utužení národní jednoty.\nVšenárodní hry řecké byly čtyř typů.\nHry nemejské se konaly k poctě boha Dia. Uskutečňovaly se po třech letech. Hlavními disciplínami byly hudební a telocvičné zápasy a to v běhu o závod a v zápolení. Odměnou byl miříkový či olivový věnec. Za jejich trvání měl být v Řecku mír, Sparťané to ne vždy dodržovali.\nHry pithické byly podobného rázu, konané k poctě Apollonově. Odměnou byl vavřínový věnec. Převažovaly hudební zápasy nad tělocvičnými. Hry ithmické konané po dvou letech k poctě boha Poseidona. Vedle tělocvičných zápasů se soutěžilo také v hudbě a básnění. Odměnou byl miříkový nebo smrkový věnec. A konečně nám již mnohem bližší hry olympijské. Jejich původ je prastarý, avšak bezpečné zprávy o nich pocházejí z roku 776 př.n.l. a od tohoto data je také počátek olympijských her počítán. Hry se konaly vždy po čtyřech letech. Olympijské hry byly nejuznávanějším a nejoslavovánějším národním svátkem.\nPředevším se závodilo v běhu, či v běhu s překážkami, kde nejlepším výkonem bylo přeběhnutí stadionu, co nejvícekrát za jednu hodinu, dále se závodilo ve skoku do výšky a do dálky, v zápolení. Zajímavostí, kterou bych zde rád uvedl je tzv. pankration. Pankration je pěstní souboj spojen se zápolením. Závodilo se i v šplhu a jízdě na koních. Nejvýznamnější disciplínou byl však hod oštěpem a diskem, neboť to dokazovalo sílu a zručnost závodníka. Prvním vítězem olympijských her byl Koroibos.\nHry, které dosáhly svého největšího rozkvětu kolem roku 350 př.n.l. prudce změnily svůj ráz po dobití Makedonie Římany v roce 146 př.n.l. Byly zpřístupněny všem. Objevily se také nové disciplíny závod vozů, gladiátorské zápasy a boj mužů proti zvířatům.\nTak jako se však olympijské hry zrodily k pobavení bohů, tak kvůli bohům zanikly. Theodosius první rozhodl o jejich zrušení. 286. hry, které se konaly roku 393 našeho letopočtu tak byly poslední.\nZnovuzrození se olympijská myšlenka dožila až o --- let později, mezi lety 1875 a 1881.", "original_file": "pr2cfjeltom_01_1"}
{"text": "15.11.2006\nJan Smetana, 2.C\n1. písemná slohová práce\n(výklad)\n\nOsnova: I. Úvod – co je to legie a legionář\nII. Římské legie v období republiky\nŘímské legie v období císařství\nŽivot legionáře a jeho výzbroj\nIII. Závěr – zhodnocení legie z dnešního pohledu a\n\nŘímské legie\nDějiny Říma jsou do značné míry dějinami výbojů, jejichž hlavním aktérem byl římský voják – legionář. Ten kopím a mečem dobýval jednu zemi za druhou. Římské legie se vyznačovaly úžasnou kázní a disciplínou, která neměla v té době obdoby a Římané tak dokázaly, spolu s velmi kvalitním výcvikem, porážet mnohdy mnohem početnější armády nepřátel a porobovat si různé národy. Legionář, slovo, pochází od slovesa legere = sbírat, to je způsob sbírání vojska v období republiky.\nŘímské legie v období republiky ještě nedosahovaly úrovně legií v období císařství. V případě války byli občané Říma povoláváni na Martovo pole, kde se cvičili a vyzbrojovali, z nich se formovaly legie. Po skončení války se zas vraceli ke své práci na polích a podobně. Právo svolávat vojsko měli konzulové, kteří vojsku pak i veleli. V období republiky se vojenská povinnost vztahovala na muže ve věku sedmnácti až šestačtyřiceti let a občan mohl být v této době povolám až na 20 válečných výprav. Legie se původně skládala ze tří tisíc pěších a tří set jízdních bojovníků. Teprve reformou Servia Tullia se legie „rozrostla“ na tři tisíce těžkooděnců, tisíc dvěstě lehkooděnců a tři stovky jezdců. Legionáři se rozdělovali do tří skupin podle věkové kategorie. Tomu odpovídalo i její seřazení v manipulech během bitvy, pro tzv. trojí šik (acies triplex). V první linii stáli bestati (muži do 24 let), ve druhé linii byli principové (muži v rozmezí 24 -30 let) a pak následovala třetí, nejzkušenější řada – triarii, kteří měli na výsledek bitvy veliký vliv, zapojovaly se do ní až jako poslední a tvořili ji muži ve věku 30 – 40 let. Křídla této sestavy zajišťovalo jezdectvo na bocích, seřazené v „turmách“ po 30 mužích.\nŘímské legie v období císařství dosáhly svého vrcholu. Armádu tvořila pěchota, jezdectvo a námořnictvo, ale jádrem římské armády byla legie, u které se počet mužů ustálil na 6000 a ke které patřily pretoriánské kohorty, což byli ve své podstatě stráže císaře a lehké oddíly, zvané auxilia. Samotná legie se dělila do deseti kohort o 600 mužích, každá kohorta do tří monipulů. Jeden monipul se skládal z dvou set mužů a dále se děli na dvě centurie, ve které bylo sto mužů. Každé centurii velel centurion, který se rekrutoval z řad nejlepších vojáků. Dále k ní náleželo ještě 160 jezdců a oddíl válečných strojů. Počet legií se neustále zvyšoval, především díky nově dobytým územím. Již císař Augustus potřeboval 25 legii, aby udržel území, za Septima Severa to bylo již 33 legii a později jejich počet stoupl na 68. Takové počty mužů nebyli schopni římští občané doplňovat. Tento problém vyřešil císař Gaius Marius, který zavedl službu za žold (stipendium) a umožnil tak vstup do armády i nižším vrstvám obyvatelstva celé Římské říše. Tak vznikla stálá profesionální armáda bojující za žold. Tito muži se cvičili ve zbrani po celou dobu míru a i v zimě se pro vojáky stavěly haly, ve kterých mohli dále cvičit. Právě pro velmi kvalitní výcvik se římskému vojsku říkalo „exercitur“.\nŽivot legionáře nebyl lehký, neustále musel cvičit se zbraní a udržovat fyzickou kondici. V době Galských válek za Julia Caesara ušli legionáři denně 20-25km, po tomto náročném pochodu budovali opevněný tábor, který byl jen na jednu noc, a teprve pak ulehali ke spánku. Za dob Mariuse se legionářům říkalo máriovští mezci, protože na tyči přes pravé rameno nosi-li své věci. Jejich hmotnost byla až 30kg! Výstroj a výzbroj legionářů tvořil těžký vrhací oštěp (pilun), kterým legionář zahajoval boj, krátký meč (ylodius), dýka (pugio). K ochraně sloužil velký obdélníkový štít (scutum). Legionář oblíkal vlněnou tuniku a pásový    --- (lorica segmentata) a obut byl v sandálých (caliga).\nZ dnešního pohledu můžeme říct, že legie byla ve své podstatě moderně řešená složka armády, která byla soběstačná *. Právě díky legiím dokázali Římané ovládnout tak rozsáhlé území. Legie vytrvale porážely nepřátelské armády, hordy barbarů a až na samém konci existence Římské říše začaly být legionáři poráženi těžkou jízdou tehdejších barbarských kmenů, kterou Římané neměli, a která pak na dlouhou dobu ovládla bitevní pole. Nicméně legie se v dějinách znovu objevují, zejména v 19. a 20. století. Například francouzská cizinecká legie či Československá legie v Rusku.\n\n* Dokázala se sama vyzbrojovat (k legii náleželi i řemeslníci), přesouvat a vést dobyvačné či obranné války.", "original_file": "pr2ctsmejan_01_1"}
{"text": "„Zlo, bezpráví a násilí přežívají jen s naším přispěním, neexistují samy o sobě.“\n\nV mé dnešní úvahové práci bych se chtěl pozastavit a zauvažovat nad tím, co přispívá a způsobuje v dnešní době zlo a násilí. Nabízejí se nám tu některé otázky, jako třeba jsou: „Z jakých důvodů se objevuje násilí?“, „Je to v dnešní době snad moderní?“, „Kdo způsobuje tolik zla, kterého je tu opravdu hodně?“\n\nOtázek je velmi mnoho, tak budeme postupovat postupně. Myslím si, že zlo se skrývá na každém kroku. Jen se podívejme na některé lidi, kteří způsobují ostatním potíže ve formě násilné, ali i psychické. Násilí se začíná projevovat už v mladém věku na základní škole. I tady se můžeme setkat s šikanou, bitím druhých, nadáváním, ponižováním a dalšími podobnými věcmi.\n\nAle jak se vlastně tyto hrubé věci dostanou k tak neviným mladým dětem? V dnešní době to mohou děti vidět skoro všude, třeba v některých rodinách, u starších spolužáků, ale hlavně v televizi, kde se násilí objevuje ve spoustech filmech a seriálech. A děti si myslí, že je to tedy normální i v reálném životě a neuvědomují si, že dělají něco špatného. Todle se neobjevuje jen u dětí, ale i u dospělých lidí, kteří už ví, že dělají to, co není správné a ubližují tím ostatním. Na to bych navázal další otázkou: „Proč to tedy dělají?“\n\nMnoho lidí si chce vyléčit komplex z mladí, že oni sami byli šikanováni a bylo jim ubližováno. Někteří lidé mají zase takovou náturu a nedovedou připustit, že je někdo úspěšnější, hezčí, má lepší živobytí a dalších spoustu věcí.\n\nDalší skupinou lidí jsou převážně muži, kteří si myslí, že ostatní jim musejí{í}<in> sloužit, musejí{í}<in> je poslouchat, že to jsou vlastně jejich otroci. Většinou takoví lidé jsou suroví, ostatní lidi bijí a dělají jim ze života peklo.\n\nKdyž mluvíme o násilí a zlu, musí být vždy fyzické? Ne nemusí, spoustu lidí si třeba ani neuvědomuje, že ostatním způsobujou psychické újmy na zdraví. Ostatní se z nich pak stresují a mají z nich strach. Tyto věci jsou pro některé slabší jedince dost frustrující.\n\nNásilí se objevuje i v oblasti náboženské a rasové. Některé skupiny lidí jsou utlačováni, biti, vydíráni, okrádáni a to pouze za jejích víru nebo rasovou příslušnost. Ostatní lidé je neberou tak, že jsou slušní a někteří pomáhají druhým lidem, ale berou je tak, že jsou pro jejich společnost bezcenní a nedůležití.\n\nPak je druhá skupina lidí, kteří jsou až moc věřící a jsou až fanatičtí. Věří, že když budou dělat to, co jim káže jejich vůdce, tak se po smrti dočkají lepšího života a budou se mít jak v ráji. Myslím si, že tyto lidé jsou pro naši společnost nebezpeční, protože jsou schopni udělat cokoliv.\n\nNa toto téma je spousta dalších otázek a zamyšlení, ale bohužel je málo času. Takže odpovím už jen na poslední, ale důležitou otázku: „Proč o tom všem vůbec píšu?“ Pro Píšu o tom, protože je to velmi aktuální téma a s dobou se tento problém stále zhoršuje.", "original_file": "pr3cdvotom_01_1"}
{"text": "1.11.2006 10:58\nDAN VOŽENÍLEK, 2.C\n1. PÍSEMNÁ SLOHOVÁ PRÁCE\nO umění šermířském\n(referát)\n\nOsnova:\nI. Úvod –\nII. 1)\n2)\n3)\nIII. Závěr\n\nO umění šermířském, tak zní nadpis této statě. Chceme-li se o tomto umu dozvědět něco bližšího, měli bychom se do toho pustit od základu.\nŠerm je boj s chladnými zbraněmi. Tak zní mnou upravená definice. A právě v téhle definici se skrývá základ šermu. Šerm je boj, vždy jím byl a vždy jím bude. Ač můžeme v novodobé historii pozorovat snahu toto tvrzení změnit (Myslím tím přetvoření šermu ve sport, a pak také jeho zobrazování v knihách a filmech.), v jeho tradiční podobě, šermu historickém, se však šerm své podstatě nevzdálil.\nTroufám si tvrdit, že šerm sportovní, již není ani šermem. Například v kategorii šerm šavlí je tendence současného zásahu obou soupeřů, s tím že bod získá ten, kdo zasadil ránu (často o pouhou setinu sekundy) první.\nTo již podle mě není boj.\nNa druhou stranu, při zobrazení šermu v médiích, vidíme tendenci ukazovat šerm, jako něco krásného. Zde je šerm podobný spíše tanci, který je zaměřen na to, aby z diváka dostal euforistické prohlášení typu: „Pane bože! Jak ho ten frajer krásně sejmul!“ To, dle mého názoru, o šermu také příliš nevypovídá.\nCo tedy dělá šerm šermem? Právě ten boj. Lidé vždy bojovali. A bojují. Mnohdy to nedělají proto, že musí, ale proto, že chtějí. Pro obyčejného člověka je to nepochopitelné. Pokusím se vám tedy přiblížit, co to znamená bojovat.\nBoj je svoboda. Pravá svoboda. Na bojovníka číhá smrt. Může ho dostat každým okamžikem. Nemůže tedy přemýšlet, co bude po boji. Bojuje. Tady a teď. Nemůže ani myslet. Na to je boj\nmoc rychlý. Nedá se myslet. Bojuje pouze tělo. Používá to, co se naučilo během dlouhého tréninku. Nedá se to ani moc ovlivnit.\nA tak je člověk vytlačen do pozice vědomého pozorovatele. Pozoruje své tělo, jak bojuje. Jak dobře bojuje. Ke svému protivníkovi necítí nenávist. Necítí nic. Protože oba se stávají součástí jednoho boje. A že jeden nebo oba padnou? To nevadí, na to jsou připraveni. V boji,    možná vůbec poprvé, bojovníci skutečně žijí. Ale nic víc. Jen jsou a možná nebudou. A co potom, až boj skončí? Někteří začnou boj vyhledávat, vědomi si, že v boji skutečně žijí. Ale někteří, někteří začnou bojovat v svém běžném životě a stávají se tak pravými bojovníky.", "original_file": "pr2ctvozdan_01_1"}
{"text": "Životopis\nJmenuji se Matěj Hampeis. Narodil jsem se 15. května, roku 1994 ve Slaném. V současné době bydlím v ulici Kaftanova, číslo popisné 1053, město Kladno, směrovací číslo 27201.\nMoje matka se jmenuje Lada Hampeisová, narozena roku 1965. Matka bydlí na stejné adrese a podniká spolu s otcem.\nOtec se jmenuje Libor Hampeis, narozen roku 1966. Otec bydlí na stejné adrese a pracuje jako podnikatel.\nMoji sourozenci, Lukáš a Jonáš, narozeni roku 1987 a 1999, bydlí na stejné adrese. Lukáš je svobodný a podniká s otcem.\nLetošním rokem budu dokončovat povinnou školní docházku. Umím základy ruského a anglického jazyka. Zajímám se o elektroniku, zvukovou techniku, automobily, motocykly, snowboarding a jachtink. Tyto záliby jsou zároveň mými koníčky. V minulém roce jsem vyhrál fotografickou soutěž.\nS otcem a bratry hodně cestuji. Jezdíme do hor na pěší vycházky a na zemní sporty. Často se vypravujeme sjíždět různé řeky a na přehrady jachtařit.\nOd útlého dětství jsem s otcem spravoval automobily a tak jsem od něj dostal a stále ještě dostávám praxi v tomto oboru.\nMůj zdravotní stav je bez vážnějších komplikací.", "original_file": "kl9ahammat_1"}
{"text": "Tato osoba je mužského je mužského pohlaví.\nJeho postava je mírně shrbená.\nJeho hlava je válcovitého tvaru na níž jsou řídké středně dlouhé vlasy. Jeho oči jsou výrazné a daleko od sebe. Z toho plyne, že kmen jeho nosu je více rozšířený.\nJeho rty jsou úzké a usmívají se. Tělo tohoto muže, jak už jsem jednou uvedla je mírně shrbené. Má velice dlouhý ukazováček kterým směruje směrem nahoru. Muž je trochu obtloustlý a má na sobě tmavý kabát který mu sahá až pod hýždě. Jeho nohy jsou středně dlouhé a tloušťkou odpovídající k tělu.\nKalhoty sahající ke kotníkům se ke kabátu příliš nehodí. Boty jsou nadprůměrné dlouhé světlé barvy\nTento muž vrhající na nás úsměv je nevkusně oblečen.", "original_file": "js6rycalb_1"}
{"text": "Marek Caithaml\nVII. A.\n22. února\n\n2. slohová práce\n(charakteristika)\n\nMůj bratr\n\nČlověk, kterého popisuji, je můj osmnáctiletý bratr.\nJeho postava je hubená, ale velmi vysoká a vypracovaná. Obličej tvoří husté vlasy, pod kterými je schováno nízké čelo. Pod černým, pěkně rostlým obočím se lesknou dvě hnědozelené oči. Nos má podle mého mínění úplně normální. Smějící se ústa odkrývají dvě řádky bílých zubů. Jeho obličej tvoří také nevýrazné uši. Nejvíce výrazná je ale jeho rychlá chůze.\nJe hodný a milý, ale podle toho, jakou má náladu. Ráno je občas trošičku nervní, ale odpoledne je zase hodný a laskavý. Ve svém volném čase je velice aktivní, zato v čase, určeném pro školu trošičku línější. Rád cestuje, a o tom značí i to, že minulý rok o prázdniny byl 2 měsíce v San Francisku. Má ještě jednu dobrou vlastnost. Pokud se ho na něco zeptám a on zná odpověď, rád poradí.\nI když se někdy pohádáme nebo pozlobíme, je to můj bratr a mám ho rád.", "original_file": "kl7acaimar_1"}
{"text": "31.10. 2006\t\nJan Burda, 2.D\n1. písemná slohová práce\nElektrická kytara\n(výklad)\n\nOsnova:\nI. Úvod\nII. 1) Druhy kytar\n2) Kytary s více krky\n3) Popularita a výroba\nIII. Závěr\n\nKdo by už o ní alespoň jedním uchem neslyšel. Elektrická kytara je typ kytary, která používá elektronické snímače pro převedení vibrace strun s kovovým jádrem do elektrického proudu. Signál dál putuje do komba, které určuje finální tón. V muzice, jako takové, je to jeden z nejpoužívanějších nástrojů vůbec. Dá se použít v téměř každém hudebním stylu, ať už je to rock´n´roll, folk, country, pop, jazz, blues a dokonce částečně může být i v hudbě klasické. Jako malířství v druhé polovině devatenáctého století bylo ve znaku impresionismu, tak byla hudba druhé poloviny dvacátého století ve znaku elektrické kytary.\nAčkoli by se nepoznamenanému oku mohlo zdát, že jsou všechny elektrické kytary stejné, existují různé typy elektrických kytar. Jsou to například elektro-akustické, jazzové, Strutouster, Telecaster, Flying V, Les Pant atd. Většina kytar má šest strun, ale existují i takové, které mají strun v rozmezí od sedmi až do čtrnácti (vyráběné společností Warr guitars). Dvanáctistrunné kytary jsou běžně používaným artiklem ve folkové i rockové muzice. Jsou založeny na tom, že je na kytarách nataženo šest párů strun, kdy u strun, u kterých to jde, jso přídavné struny naladěny o oktávu výš a u zbylých na stejný tón. Tento typ kytar má plnější zvuk.\nDalší neobvyklá věc je, že elektrické kytary mohou mít jeden i více krků. Když se vysloví jméno jedné z nejznámějších rockových balad Stairway to heaven od kapely Led Zeppelin, měl by si ji každý vybavit. Jenže málokdo ví, že zrovna v této baladě je jedno z „nejprofláknutějších“ použití kytary se dvěma krky. Je to dílo jednoho velkého inovátora hard rocku – Jimmyho Page. Důvod byl jednoduchý.    Použil ji, aby nemusel dělat pauzu na měnění kytar, protože jeden krk byl dvanácti a druhý šestistrunný. Obvykle se tento typ kytar používá, když chce hrát kytarista doprovod na dvanáct strun a v zápětí sólo na strun šest. V rámci soutěživosti výrobků vznikla i kytara s pěti krky, ale to je spíše estetická pomůcka, než aby držela svůj účel jako hudební nástroj.\nPopularita elektrických kytar vznikla s příchodem tzv. „Big bandů“, což je druh hudebního souboru hrající jazz, které „frčely v době swingu a tedy v období od 1935 až do pozdních let čtyřicátých.\nO výrobu elektrické kytary se skoro současně v tehdejším Sovětském svazu i v USA a tak vznikly „Kuznětsova elektromagnetická kytara a americká „pánev“ (patentována v roce 1937).\nV současné době je elektrická kytara na výši. Po zdánlivém odpadnutí s příchodem elektronické hudby zase přišel impuls a používá se dál. Já sám jsem ke koupi přiměl už taky pár lidí a zároveň jsem jedním z vlastníků. Tímto bych chtěl poděkovat firmám Fender a Gibson, protože jejich nástroje jsou    „Rolls-Roycy“ mezi kytarami. Na závěr bych chtěl říci těm, kteří váhají, jestli mají napsat Ježíškovi o kolo nebo elektrickou kytaru, neváhejte!", "original_file": "pr2dburjan_1"}
{"text": "7.3. 2006\nJana Richtrová, 3.E\n2. písemná práce\nSTALO SE...\n(fejeton)\n\nStalo se, že jsem se dnes dozvěděla o problému, se kterým se denně setkávám, ale nikdy by mě nenapadlo, že o něm budou psát noviny.\n„Stanice tramvají ohrožují chodce“\nPo přečtení titulku jsem si představila, jak taková stanice začne rozhánět svým jízdním řádem, jak se začne vlnit a na kolemjdoucí cenit patníky s nápisem: kouření zakázáno. Ovšem popisovaný problém byl jinde. Nástupní ostrůvky totiž nevlastní zebru. Už se mi do hlavy vkrádala myšlenka, jak je u každého jízdního řádu uvázan jeden lichokopytník. No nevypadalo by to vážně dobře? A konečně by naši politici mohli říct, že jsme jediná země, která... No jo, jenomže ostrůvek, jenž nemá zebru – přechod, nutí člověka, aby vyvinul neuvěřitelnou sílu v levé i pravé noze k ještě neuvěřitelnější rychlosti, aby tak unikl automobilům a jiným dopravním prostředkům, jedoucím okolo rychlostí až 50 kilometrů za hodinu.\nStále ale nechápu, jaktože člověk, který nevyvine dostatečnou rychlost a skončí rozplácnut na předním skle Fordu, Opela nebo Škodovky. Je ohrožen stanicí tramvají. Právě naopak. Stanice poskytují azyl. A pokud tento azyl někdo opustí, jeho problém, ale za to už chudák ostrůvek s jízdním řádem nemůže.\nKdyž někdo někoho ohrožuje, měl by jít na nějaký čas do vězení i když je nevinný a vina je mu pouze přisouzena. A tudíž půjdou sedět místo vozovek stanice tramvají. No a teď si zkuste představit tu krásu, když česká justice očistí Prahu od tak nebezpečných a chodce ohrožujících zastávek. A všichni budou šťastni. Teda kromě těch, kteří tramvaj využívají při cestě po metropoli. Takže vlastně kromě všech.\nCestu tramvají si nyní představuji asi tak, že do ní se dostanu jedině elegantním skokem o tyči. Jsem tu sama s řidičem, protože všichni kvůli nastalé situaci raději jezdí těch 50 kilometrů za hodinu. Na mou výstupní stanici dorážím o půl hodiny později. Vzhledem k tomu, že regule pražského Přepravního řádu nedovolují v tramvaji přepravovat tak velký předmět, jako je tyč, zůstávám stát na kolejích a jen stěží se někdy dostanu do bezpečí chodníku.\nPokud budou lidé stále řešit přítomnost na úkor budoucnosti, tak radši nepřemýšlím jak to na tom našem světě bude za chvíli vypadat.", "original_file": "pr3ericjan_01_1"}
{"text": "Postava je mužského pohlaví, menšího vzrůstu a je prohnutý.\nMá na sobě bílou košili a černé sako. Kalhoty jsou krátké a jeho obuv je světlé barvy.\nVlasy má asi po ramena. Jeho pohled je velmi výrazný. Muž má také výrazný úsměv.\nRuce jsou velké a má dlouhé prsty.\nJeho nohy jsou protáhlé a vzpřímené.\nTento muž vypadá jako „že by potřeboval vykonat potřebu“.", "original_file": "js6vasjak_1"}
{"text": "Ptáš se, jak se mi teď daří\n\nMilá Evo,\n\ncelý nekonečně dlouhý rok jsme se neviděli, ani si nepopovídali. K psaní tohoto dopisu mě přivedla tvá otázka, jak se mi teď daří. Která mi byla položena v tvém posledním dopise.\n\nJak se mi teď daří? Nemám tolik slov pro popsání všech zážitků, avšak propiska by chtěla psát. Jak ti mám popsat zážitky? Kde mám začít a kde skončit? Tolik bych ti chtěla říct. Bojím se, že mi ani tuna papíru nevystačí.\n\nKdybych se vrátila o několik měsíců zpět, tak je duben. Pro mně měsíc plný očekávání. Byl pátek a já šla jako obvykle do poštovní schránky. Ano! Byl tam! Můj očekávaný dopis a v něm stálo: „Byla jste přijata na {název gymnázia}<priv>.“ Byl to okamžik, kdy jsem byla šťastná a zároveň smutná. Chtělo se mi utíkat, ale nohy, jak by byly přitahovány k zemi... Dosáhla jsem svého vytouženého cíle.\n\nPoté nastalo období tanečních soutěží. Se skupinou Break Beat, kam pravidelně docházím, jsem projezdila celou Českou Republiku. Postupně jsme postupovali k více prestižnějším soutěžím. V našich srdcích bylo plno radosti, jakmile náš zrak spočinul na postupující listině a uviděli jsme název Break Beat. Naše úspěšnost skončila na Mistrovství České Republiky. I přesto jsme s hrdostí odcházeli.\n\nTímto vším jsme se prokousali až k 30. červnu. Poslední rozloučení na základní škole, jež jsme 9 let navštěvovali. Do dnešního dne nemohu z paměti vymazat ochranné obětí bývalé třídní učitelky, náhradní matky. Odbyla dvanáctá hodina a každý odešel na jinou stranu, za svým snem a cílem.\n\nPřeskočím letní prázdniny a usedám do třetí lavice ve třídě 1. A. Rozhlédnu se a vidím samé vyděšené tváře. Kladla jsem sama sobě otázky typu: Jaký bude kolektiv? Kdo bude má spřízněná na další čtyři roky? Ta či ona, ten či ten? Nevím, stále nevím. S novou š nástupem na novou školu přišla i nová láska. Na vlastní kůži mě přesvědčilo rčení: Kdo hledá ten najde. A my dva jsme se našli.\n\nJako shrnutí jsme zvolila následující větu. V roce 2006 jsem přežila výběr střední školy, smutné rozloučení s bývalou třídou a třídní učitelkou. Také první měsíce na nové škole. V nejbližší době mě čeká pololetní vysvědčení, které vůbec nevypadá špatně. Stále si říkám: „Co tě nezabije, to tě posílí.“ A já se cítím čím dál víc silnější.\n\nS pozdravem\n\nEva\n\nOsnova:\n\nI. Úvod\n\nII. Stať: 1) Přijímací zkoušky\n\n2) Taneční skupina\n\n3) Rozloučení\n\n4) Nástup na novou školu\n\nIII. Závěr", "original_file": "cb1azelmic_01_1"}
{"text": "27. listopadu 2008\nJan Ludmila\nP1b\n\n1. písemná slohová práce\nVypravování\nTéma. Stalo se to jedné noci\n\nOsnova\nÚvod: Večírek\nStať: a) Seznámení se slečnou\nb) Návrh jít do kuchyně\nc) Blbnutí u sedaček\nZávěr: Vášnivé políbení\n\nStalo se jedné noci\nZažil jsem něco úžasného...\nBylo nás asi 5, no normální “Pařba“ s přáteli. Večer jsme se rozešli do svých pokojů, ale já nemohl spát. Chodil jsem chvíli po domě a všiml si že jedna dívka taky nemůže spát.\nSeděla na posteli, opřená ostěnu a četla si pod lampičkou. Zaťukal jsem na polootevřené dveře a ptal se: “Nemůžeš spát?“ “Ne nemůžu,“ zasmála se, “Chceš si zahrát nějakou hru?“ navrhla mi. “No cokoli, co mne uspí... Vytáhla karty. Hráli jsme jak o život. Asi po hodině říká, že má hlad. Navrhl, jsem že něco přinesu. Ale ona se začala smat a že ne – dojdeme si něco ulovit. Koukal jsem, a asi blbě. Rozesmála se ještě víc. Pořád koukám a říkám si, jak obyčejná holka smíchem náhle skrásní Začala vysvětlovat, že vše je jen hra A tak se do toho musí vžít.\nProstě půjdeme budeme se schovávat a plížit, až se propleteme domem do kuchyně a tam si něco ulovíme. Jak řekla, vzala mne, za ruku a říká “Ty jsi střelec a já stopař“ a šli jsme. Schovávali jsme se za skříně, do stínů u dveří. Vykukovali jsme z poza rohů a sedaček. Prostě jako malé děti. Smáli jsme se vážně to byla zábava.", "original_file": "grp1bludjan_1"}
{"text": "{obec}<priv> 9.3.2010\n\nAhoj Adame,\n\nsrdečně tě zdravím z roku 2010.\n\nDoufám, že se máš dobře a jsi spokojený. Vystudoval jsi alespoň střední školu? Doufám, že ses poučil ze svých chyb, nebereš drogy, nekouříš atd.! Myslím, že ti to rodiče zakázali. Máš dům nebo bydlíš ještě s rodinou? Nezničili jste celou přírodu odpadkama? My si ji totiž hodně vážíme. Jo a málem bych zapomněl, hraješ ještě fotbal? Třeba za nějaký tým? Já hraju za SK {název obce}<priv>. Fotbal mě baví, mám tam dobré kamarády.\n\nA to nejdůležitější, máš vůbec ještě ty nejlepší kamarády? Třeba jako byl Adam, Adam nebo Adam? Málem bych zapomněl, jak se má tvoje sestra? Chodí ještě do školy?\n\nJo, to byly časy, když jsme tam chodili ještě my. Naše třída vždy táhla za jeden provaz. Byla to nejlepší škola do jaké jsem chodil. Tak se měj, zdraví tě tvé druhé já.", "original_file": "hr5zubmar_1"}
{"text": "Kateřina Hošová, 2. G\n16. 10. 2008\n\n1. slohová kompozice\n(diskusní příspěvek)\n\n<novinový článek – Proč Gymnázium M. Horákové>\n\nV hlavní roli student\nČlánek, hovořící o zodpovědnosti budoucích kantorů nového Gymnázia Milady Horákové, nabádá profesory k objektivnosti a nezaujatosti vůči výkladu a také k zaujmutí svých studentů. Otázkou však zůstává, zda by to neměli být sami studenti, kteří by měli mít zájem o především novodobé dějiny. Zájem o studium je přece klíčovou věcí k jeho úspěšnému ukončení, tudíž by se hodilo podotknout, že může-li být kantor sebevíc snaživý, avšak jeho student nebude mít právě klíčový zájem, dá se kantorova snaha označit přinejmenším za zbytečnou a marnou. Je jistě zcela známým klišé fakt, že dnešní mládež je neznalá dějin světa, ve kterém žijí. Nicméně v dnešním neomezeném světě informací a internetu by to už neměl být problém škol, ale mladistvých samotných.\nDalší otázka nastává při pohledu na slovo „objektivní“. Dle mého názoru, žije-li člověk v době, která jej, jako například v době totality, silně ovlivňuje, neexistuje výjimka, ve které by si na realitu nevytvořil názor. Tudíž je celkem jisté, že jeho vlastní názory a prožitky budou (více či méně) ovlivňovat jeho způsob výkladu. Avšak v tomto případě nejde o střet zájmů, ale o ojedinělý a nenahraditelný způsob přiblížení skutečných dějin studentům. Jak si totiž lze povšimnout, dnešní studenti mnohem více ocení jistou „osobitost“, než jen prázdná slova.", "original_file": "ces2ghoskat_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nTomáš Lískovec\n14. prosince 2007\n\nA nastává mi, tuším, vážná jízda\nPomalu se blíží asi nejdůležitější období mého dosavadního života. Cítím, že je ve mně vkládána velká důvěra a naděje. Moji rodiče a prarodiče na mě vyvíjí tlak, ale já se snažím odolat. Chtějí mi neustále vnutit své představy ohledně mé budoucnosti a mého povolání. Nechci podléhat jejich vizím a přáním. Ostatně jsem už svéprávný a mám vlastní hlavu, vlastní plány, a o svém osudu chci rozhodovat sám. Na druhou stranu je mi líto, že možná své okolí zklamu, ale oni budou muset akceptovat mé rozhodnutí, ne naopak.\nŘeč je hlavně o maturitě a o vysoké škole. Tyto dvě témata se mi v poslední době honí hlavou nejvíce a myslím, že v blízké budoucnosti budou ještě víc gradovat. Maturitní zkoušku beru více méně jako samozřejmost, zde není moc jiných alternativ. Jsem si ale vědom toho, že to nebude procházka růžovým sadem a rozhodně to vůbec nechci brát na lehkou váhu. Spor ale nastává při volbě dalšího studia. Je to tím, že ještě nemám úplně jasno, na jakou školu bych chtěl jít. Mám sice několik favoritů, ale jsem stále na vážkách. Můj problém je v tom, že jsem nerozhodný, v tomto případě je to pro mě obrovské dilema. Bojím se jakéhokoliv rozhodnutí, protože nevím, co mě čeká. Vím, že tato volba ovlivní celý můj život, a to mi nahání hrůzu. Jsem na rozcestí a nevím, kterou cestou se mám vydat.\nZačne mi nový život, přestanu bydlet s rodiči, budu žít v jiném městě, alespoň v těchto věcech mám jasno. Ale je to pro mě jako krok do tmy. Na jednu stranu se těším na nové prostředí, nové lidi, nová přátelství, nové zážitky a volnost. Ale v pozadí toho všeho je strach a nejistota.\nNastává zlom v mém životě, kdy končí sranda a nastanou krušné chvíle. Budu se muset rozloučit s bezproblémovým životem a myslím, že mi začne opravdu divoká jízda.\n\nOsnova: I Úvod\n II Stať: a) nátlak\n b)volba studia\n c) nejistota\n d) nový život\n III Závěr", "original_file": "cb4clistom_01_1"}
{"text": "28. 11. 2008.\nJohana Němečková\nV2\n\n1. písemná slohová práce\nCharakteristika, popis\nTéma: Byl to jen sen\n\nOsnova: I: Probuzení\nII: Procházka nádhernou krajinou\nIII: Usnutí\n\nJednoho krásného dne jsem se probudila a uviděla jsem něco nečekaného. Nebyla jsem ve své postely, ale ležela jsem na louce.\nVstala jsem a kolem sebe jsem viděla úžasnou přírodu. Z jedné strany mě obklopoval břízový les a z druhé krásné blankytně modré jezero. Bylo slyšet jen šum klasů trávy a cítit, jak se mi vítr otírá o obličej. Rozhodla jsem se, že vše pečlivě prozkoumám, a tak jsem se vydala ke břehu jezera. Na jezeře byla krásná dřevěná loďka, která se pomalu kymácela na hladině. Nasedla jsem do ní a vyplula. Podemnou plavalo spousty ryb a občas bylo vidět, jak některá vyskočí zpoza hladiny. Kolem mne se rozprostíraly mohutné skály, na kterých rostly borové stromy a na vrcholku jedné z nich bylo obří orlí hnízdo. Najednou jsem na hladině uviděla veliký stín. Lekla jsem se, ale když jsem se podívala nad sebe viděla jsem ho. Byl to orel, který znovu letěl nakrmit svá mláďata. Potom jsem vystoupila z loďky a vydala se do lesa. Všude byl slyšet spěv ptáků, občas nějaký dupot kopyt a šumění listí. Připadala jsem si jak v pohádce, v klidu jsem se procházela a zapoměla na všechny starosti. Najednou jsem narazila na malou jeskyňku. Uvnitř bylo krásné chladno a škvírkou ve stropě tam prosvítalo čerstvé dení světlo. Když jsem se porozhlédla více, tak jsem uviděla různé nástěné malby. Bylo to jak ve středověku, ale protože jsem se trochu bála, tak jsem raději vyběhla. Rázem jsem se ocitla z lesa ven a předemnou se objevil další nádherný pohled na malé, půvabné městečko, které leželo uprostřed rokle a bylo celé dokola obklopeno lesy. Bylo slyšet křiku dětí hrajících si v ulicích a zvony, jak zrovna zvonily poledne.\nMě se ale nechtělo opouštět ten krásný klid, a tak jsem si ještě na chvíli lehla do trávy a usnula. Nakonec jsem se probudila zpět ve své postely, ale s krásným pocitem volnosti.", "original_file": "grV2nemjoh_01_1"}
{"text": "FOUSOVÁ PETRA, 1. C.\n4. LISTOPADU\n\n1. písemná práce\nVZPOMÍNKA\n(Vypravování)\n\nOsnova: 1. Úvod\n2. Škola v přírodě\n3. Přání vidět babičku\n4. Pláč\n4. Odhalení\n6. Závěr\n\nHrozně ráda vzpomínám na moje dětství, když jsem trávila prázdniny na chalupě s babičkou a mým strýcem. Chodívali jsme se koupat za úmorných horkých letních dnů na nedaleké koupaliště. Nebo na Vánoce, když babička napekla plno cukroví a celá naše rodina se sešla, abychom si předali dárky. Každým rokem jsem se těšila na tyto události.\nVždy na začátku školního roku jezdila celá naše třída na školu v přírodě. Všichni se vždycky moc těšili. Bylo to ve třetí třídě, když mi bylo devět let, byli jsme opět na škole v přírodě. Každý den mi chodily spousty dopisů od rodičů, tet a bratranců, jen od babičky žádný dopis nepřišel. „Co se mohlo asi stát, snad na mě babička nezapomněla?“ říkala jsem si. Napadaly mě různé myšlenky.\nKdyž se blížil čas odjezdu už jsem se těšila, až opět uvidím babičku. Po našem příjezdu jsem se hned vyptávala rodičů, kdy zase pojedeme za babičkou. Rodiče mě rychle odbyli, že teď nemají čas. Jednou večer, když jsem nemohla usnout, jsem šla na záchod a slyším někoho hrozně plakat, poslouchám a poznávám mojí mamku a slyším, jak jí táta říká: „Neplač, to se v životě stává, každý jednou zemře.“ Nerozuměla jsem tomu, kdo zemřel? Máma ještě dodala: „A jak to řekneme Pétě, měla přeci babičku tolik ráda.“\nPo těchto slovech mi vše došlo. Ten, kdo zemřel, byla moje babička. V tu chvíli se mi zhroutil celý svět. I když mi bylo teprve devět let, všechno jsem to chápala. Moje nejhezčí vzpomínka tedy patří babičce. Jak vždycky dokázala spojit celou rodinu. I po tolika letech jsou moje vzpomínky na ni tolik živé, jako kdybych ji vyděla nedávno.", "original_file": "pr1cfoupet_01_1"}
{"text": "Tom Sawyer\n\nBecky s Tomem se v jedné z mnoha částí ocitají v temné jeskyni.\nJeskyně je pro děti tmavé a strašidelné místo. Oba nehledě na tmu se chtějí dozvědět co je napsáno ve spleti jmen a slov vypálených na zeď jeskyně čmoudem svíčky.\nNejdříve si hrály s ostatními, ale potom je přemohla zvědavost. Opustily skupinku dětí a sestupovaly hlouběji a hlouběji do spletí tmavých uliček. Nápisy které svědčily o někdejší přítomnosti člověka se pomalu vytrácely. Děti se naprosto ztratily v chodbičkách a v zápalu rozhovoru dorazily až na místo kde si uvědomily své ztracení.\nDva dny trpěly na dně jeskyně. Až ke konci druhého dne Tom obl otvor jímž se mohli protáhnout i s Becky. Šťastně se vrátily do vesnice.", "original_file": "js9bkvabar_01_1"}
{"text": "Postava má zvláštní držení těla a na levé ruce má neobvikle dlouhý ukazováček, jako by někoho napomínal.\nPostava má zvláštně oválný obličej, na kterém má výrazné obočí a zvláštní oči, tvaru kosočtverců. Postava má velké usměvavé tváře a velkou otevřenou pusu. Postava má delší vlasy. Postava má obličej tvaru masky klauna.\nPostava má na sobě černý smokink s bílou košilí s neobvikle dlouhými rukávy. Ve smokinku má klopu s kytkou. Postava má neobvikle dlouhé ruce.\nNa nohách má neobvikle krátké kalhoty a výrazně dlouhé boty.", "original_file": "js6rysdan_1"}
{"text": "Míček\nKe svému popisu jsem si vybral míček, který mi na vánoční besídce dala Žaneta Makovcová.\nPrůměr míčku je přibližně 6cm a obvod má 18cm. Je zdobený černými skvrnami v pětiúhelníkovém tvaru, takže vypadá jako fotbalový. Na to jak je malý se s ním dá hrát florbal, basketbal a možná i fotbal. Je vyroben z gumy, proto dobře skáče.\nMám ho moc rád a nedal bych ho jen tak z ruky. Když mám velice špatnou náladu nebo se nudím tak si s ním házím protože mě to uklidňuje a zahání nudu.", "original_file": "cl7ccerpet_1"}
{"text": "Na co mi ta škola je?\n\nKaždý předškolák se tam těší! Vybere se nová aktovka, penál, sáček na bačkory, namaže se svačina a přichází dlouho očekávaná etapa života – školní docházka “Nejkrásnější léta“.\n\nMně netrvalo ani půl roku změnit názor. Písanka je sice parádní, ale kolik času se tam zabije zbytečně? Číst, psát tiskací písmena a počítat do dvaceti jsem uměla od čtyř let.\n\nJediné přijatelné vysvětlení {toho utrpení}<in> byla nutnost kolektivu., který mě však na Ale nedá se čas v kolektivu trávit i líp?\n\nŽivot přece není nejdelší. Člověk se narodí, myslí kdoví jak chytře si nenaplánoval budoucnost a pak umře, ani neví jak. Za předpokladu, že se dožiju sta let, strávím v lavici čtvrtinu života. Škola totiž připravuje člověka na život.\n\nKdy teda začíná život?\n\nKdyž člověk poprvé přijde večer vyčerpaný z práce, nalije se na gauč před televizi, a otevře pytlík brambůrků a zalamentuje: „Sakra, když mi bylo patnáct, to byl život!“? Ale za svůj ztracený čas nakonec zodpovídá každý sám. Každý máme čtyřiadvacet hodin denně a je jenom na nás, jak s nimi naložíme.\n\nMohla jsem jít z deváté třídy pěkně na cukrářku, a co nejrychleji založit rodinu někde v sídlištním bytě. a Vybrala jsem si ale v páté gympl, hlavně kvůli žluté barvě, ale přeci jenom taky trochu věřím, že s vysokou školou, a příjemnou společností a zábavnou prací naplním svůj život lépe.", "original_file": "kg05roskat_1"}
{"text": "12. ledna 2006\nPetra Müllerová, 1. B\n1. stylistická kompozice – srovnávací\nPopis\nMoje kamarádka\nOsnova: 1. Úvod, o koho se jedná\n2. Postava\n3. Obličej, vlasy\n4. Oblečení, které nosí ráda\n5. Řeč\n6. Její zájmy\n7. Závěr, můj vztah ke kamarádce\n\nBudu vám popisovat mojí kamarádku Dominiku Mojžišovou.\nDominika je plnoštíhlé postavy, sportuje a ráda se směje.\nMá trojúhelníkový obličej, pěkný nos, červené rty, hnědozelené oči, baculaté tváře. Vlasy má lehce vlnité, hnědé se světlejšími místy.\nNosí ráda modrou barvu na oblečení. Nejčastěji se obléká do džín, červeného trička, modré mikiny. Když jde ven, tak do bílé bundy, černé čepice a pruhovaných rukavic.\nMluví docela spisovně, ne sprostě, rozvážně.\nDomča ráda sportuje, hraje na flétnu a chodí do skupiny, kde zpívají, hrají hry a říkají si Lakomé Barky.\nMám svou kamarádku Dominiku ráda a popisovala jsem jí proto, protože si myslím, že je dobré mít takovou kámošku.", "original_file": "ces1bmulpet_1"}
{"text": "Téma: Svačina\n\nOsnova: 1. Úvod – Svačina a její dělení\n\n2. Stať – Svačina od babičky\n\n3. Závěr – Není nad vlastní výběr\n\nCo si představíte pod pojmem svačina?\n\nJá si vybavím dva přeložené krajíce s máslem a šunkou, když se poštěstí, tak je v něm i kousek sýra. Ale možností je tu víc. Může to být třeba také rohlík, houska, banán, mandarinka, sušenka, jablko, jogurt, salát nebo překvapení schované v klasické zahnuté svačinové krabičce, kterou i s denně čerstvým obsahem po mě zdědila má mladší sestra. Od malička svačinu dělím na svačinu od maminky, tatínka, babičky nebo z automatu. Od začátku střední se tento výběr zúžil na svačinu od babičky, z automatu nebo na dopolední pocity hladu.\n\nSvačiny z automatu nebo dopolední kručení v břiše asi nemusím popisovat, ale svačina od babičky za popis stojí. Pokaždé je to zajímavý pokus všeho v jednom. Vždy obsahuje jiný kus pečiva se silnou vrstvou Flory (Flora tam prý musí být, je zdravá!), dále šunka, sýr, na tom paprika a na druhé půlce pečiva s Florou jsou nalepená vařená vajíčka na plátky. Občas je to ještě obohaceno o okurku nebo rajče. Tyto pokusy jsou přirovnávány k bagetě Crocodille a pokaždé pečlivě zabaleny do vánočního nebo velikonočního ubrousku, který se k housce báječně přilepí. Snaha se sice cení, ale někdy si říkám, že i suchý rohlík by chutnal líp. Ale po všech těch nezdařených pokusech, už si netroufám cokoli namítat. Dozvěděla jsem se, že svačina musí být výživná a zasytit a aby nebyla suchá musí vše plavat ve velkoryse namazané vrstvě Flory, která je také srovnávána s vrstvou majonézy v bagetě Crocodille. Aby toho nebylo málo, tak jsou tyto obložené bagety ve svačinovém balíčku minimálně 2 kusy a ke každému z nich ještě kus ovoce nebo čehokoliv jiného obsahujícího vitamíny. Na námitky typu „To za celéý dopoledne den nemůžu sníst.“ se mi vždycky dostaví odpovědi: „Jseš hubená, to ti prospěje.“ Ve škole už je tato svačina také velice populární, všichni ji velice rádi obdivují, ale nikdo o ni nemá zájem.\n\nSnažím se o to ji nevyhodit a tak bych řekla, že darování bezdomovci nebo jinému hladovějícímu jedinci se v tomto případě považuje za dobrý skutek. Není nic lepšího, než se donutit a udělat si svačinu sama, ale v tom mi většinou zabrání lenost a nedostatečný obsah ledničky takže to opět jistí automat a pravé bagety Crocodille. <img :)>", "original_file": "grP4chrmic_01_1"}
{"text": "Téma: Realita je nudná. Dejte mi jiný svět.\n\nOsnova: 1) úvod\n\n2) stať: – Stereotypní zeď\n\n– povrchní změny\n\n– vnitřní změny\n\n– měníme svět\n\n3) závěr\n\nRealita je nudná.\n\nDejte mi jiný svět.\n\nMyslím, že každého z nás alespoň jednou v životě napadlo, že se ráno probudí v úplně jiném světě, s jinými lidmi, v jiném prostředí.\n\nMáme často pocit, že (realita) naše současná realita nudnější být prostě nemůže. Možností jak zbourat stereotypní zeď je přitom tolik, že tohle heslo zní skoro hanlivě. Copak si podobu reality svého světa nemůžeme sami ovlivnit?\n\nPro náš život je změna tolik důležitá. Já osobně jsem spokojená s tím, jakým způsobem žiju, přesto jsem si během dvou dnů obarvila vlasy na červeno a propíchla jazyk. Není to moc, ale stejně je to důkažz, že každý z nás má možnosti téměř<in> neomezené.\n\nTo je ta povrchní stránka. Změna barvy, výměna šatníku, přestavba bytu. Ale co ta vnitřní? Dlouhodobá, nejistá? Ta stránka, o které nikdy předem nevíme, jak dopadne, nebo jestli se vůbec podaří ji uskutečnit? Mluvíme o názorech. O vlastnostech a přesvědčení (lidí) zaujatých lidí. O nudných rozhodnutích a ještě nudnějších následcích.\n\nJak můžeme chtít jiný svět, když jediní kdo ho může změnit jsme zase jenom my? Tím, že přestaneme dělat kompromisy, začneme myslet i jednat spontánně?\n\nA proto říkám, že realita nemůže být nudná. Nudu máme jenom v sobě, ve svých hlavách. Nedávejte mi nový svět. Nechte mi ten starý a já ho zkusím změnit.", "original_file": "grP3amacsar_1"}
{"text": "Kontrolní slohová písemná práce\n(odborný styl – popis)\n\nTémata:\nOdborný popis vybraného předmětu <žákem opraveno na „zvířete“>\nstatický,\ndynamický,\nstaticko-dynamický.\nSupernovy\nPrávo a jeho druhy\nGoniometrický, algebraický tvar čísla\nExtrémní skupiny\nParlament ČR\nSyntax – vytváření grafu\nsouvětí,\nvěty.\nArchitektonicky zajímavá stavba v Praze\nVybrané téma a druh popisu: odborný popis mobilního telefonu statický\nOsnova:\nÚvod:\nRozměry\nVzhled\nFunkční vybavení\nCena\n\n\nSiemens SL 65\n\nMobilní telefon SL 65 je poměrně starý model značky Siemens. Oficiálně byl předveden v červnu roku 2004. Přestože se jedná o stylový mobil, má na tehdejší dobu poměrně bohatou výbavu.\nDíky své výsuvné konstrukci vypadá telefon velmi drobně, avšak se svými rozměry 90 x 48 x 21 mm v zavřeném stavu a hmotností 85 g ho můžeme zařadit spíše do kategorie středně velkých mobilů.\nVyrábí se ve dvou barevných variantách. Přední strana je okolo displeje a funkčních tlačítek buď v barvě černé, nebo ve světle stříbrné. Zadní strana je z větší části světle šedá, pouze okolo čočky fotoaparátu a zrcátka pro autoportrét je vedena linka v té samé barvě jako přední strana.\nZ hlediska funkčního vybavení v mobilu nalezneme vícepoložkový seznam, kde si ke každé osobě můžeme přiřadit až čtyři telefonní čísla, dva emaily, ICQ číslo, adresu, obrázek a upozornění na narozeniny. Dále můžeme samozřejmě posílat MMS zprávy, hrát JAVA hry nebo si prohlížet wap. V mobilu se také nachází vestavěný fotoaparát.\nTelefon SL 65 patřil mezi první telefony s výsuvnou konstrukcí a není se tedy čemu divit, že se jeho počáteční cena pohybovala okolo 10 tisíců. Dnes však stojí pouhé 3 tisíce.", "original_file": "js3hor_01_1"}
{"text": "2.11.2006\nPetra Janouchová, 2.C\n1. písemná slohová práce\nMalárie\n(Mluvený referát)\n\nOsnova:\nI. Úvod – seznámení\nII. 1) Obecná charakteristika\n2) Druhy malárie a jejich příznaky\n3) Prevence\nIII. Závěr – zajímavost\n\nChtěla bych vás více seznámit s onemocněním zvaná malárie. Ročně jí onemocní asi 200 miliónu lidí a 2 milióny jí nakonec podlehnou. Informace o počtu nakažených se dost často líši také proto, že nejčastěji se tato nemoc vyskytuje v rozvojových zemích a tam je velmi težké zjistit přesné údaje o obyvatelích. Již zmíněný počet udává světová zdravotnická organizace (WHO).\nJak jistě víte z hodin biologie, je to parazitální onemocnění a způsobuje ho prvok plasmodium. Přenáší jej komár rodu Anopheles, ale pouze jeho samičky. Nakazit se můžete ve všech světadílech, ale s největší pravděpodobností v subtropické nebo tropické Africe.\nExistují tři druhy malárie: terciána, kvartána a tropická. Přičemž malárie tropická je jediná smrtelná. Způsobuje ji prvok Plasmodium falciparum. Ale všechny tři druhy mají podobný průběh. V první fázi trpí nemocný třesavkami a zimnicí, mohou mu také modrat končetiny a nos. Pak přichází rychlá změna a naopak vysoká teplota (až kolem 41°C), zrychlený dech a pulz. Při poslední fázi teplota klesá a nakažený se velmi potí. Celý záchvat může trvat několik málo hodin nebo také půl dne. Záchvaty se opakují. V terciáně přibližně po třech a v kvartáně po čtyřech dnech. K ostatním příznakům může patřit také únava, bolest hlavy, bolest kloubů a svalů, průjem a zvracení.\nCo se týče prevence, jsou důležité její dva směry. Za prvé boj proti přenašečům a to jak jejich hubením, tak i chráněním se před nimi v dané oblasti. Doporučuje se například nošení dlouhých rukávů a nohavic, nebo sítě do oken a dveří. Za druhé pak posilování imunity a odolnosti proti prvokům plasmodia. K prevenci ještě můžu říci tři písmena: DDT. Nejspíš víte že tento jed byl zakázán. Ale v současnosti se ví, že díky jemu se vyhubilo velké množství komárů Anopheles a přispělo tak omezení malárie.\nMalárie je jedno z vážnějších světových onemocnění a nyní dochází k jejímu opětovnému rozšíření. Uplně na závěr bych vám řekla jednu zajímavost. Alexandr Makedonský nedokončil svoje tažení do Indie. Zemřel předčasně a jedna z hypotéz o jeho smrti mluví o tom, že příčinou jeho smrti byla malárie. To by dokazovalo, že malárie je na světě již dlouhou dobu je a nejspíš i bude. I když – věda postupuje.", "original_file": "pr2ctjanpet_01_1"}
{"text": "Muž který sázel stromy\n\nBoufierd byl pastíř ,a byl velmi pracovitý. Sázel stromy na místě, které nikomu nepatřilo. Stromy sázel neustále a z jeho práce se mu stával les.\n\nByl klidný a vyrovnaný člověk díky němu se měnili i lidé v jeho okolí<.> Elzeárd měl rád svůj les – chodil sázet stromy až několik kilometrů daleko.\n\nKaždý večer vybíral semínka a vždy se mu podařilo uchytit několik stromů.\n\nPo válce objevili Elzeárdův les a stal se známým. Les, který vysadil ne stal chráneňou oblastí.\n\nElzeárd Boufird zemřel v roce 1947.", "original_file": "am8adankri_01_1"}
{"text": "Bílý, Patrik, V.B, 07/08\n\n3. října\nVypravování – reprodukce textu\nreprorodukce = převypravění vlastními slovy (např.: přečtu si knihu a její obsah sdělim ostatním) ůkolem je zachytit podstatu příběhů (nejduležitější okamžiky)\n\nPříhody z pazdnin\nUslyšíte příhodu, která se stalaTomášovi. Jednoho dne Tomáš viprávěl o sobje. Semlelo se to támle na protěším břehu, Petr knám přišel a neuměl plavat. Tak šli jsme do rybníka,", "original_file": "bu5bbilpat_01_1"}
{"text": "A bylo jaro. Ptáčci tiše zpívají a příroda se pomalu probouzý. Sluníčko vykukuje za opadanými stromy. Je chladno nikde jsou iště zbytky sněhu. Jehličňany které jediné neopadávají se hezky zelenají v jarním sluníčku. Cesty tiše křoupou pod nohama. <img strom>", "original_file": "am5alyeada_1"}
{"text": "Oldřich Pokorný\nVII. A\n22. února\n\n2. slohová práce\n(charakteristika)\n\nMoje maminka\n\nPopisuji svou maminku. Postavu má štíhlou. Hnědožluté vlasy, ostříhané k ramenům zakrývají drobnější uši. Nad lesklýma hnědozelenýma očima vyniká obloučkové obočí. Na kulaté hlavě, která sedí na menším krku, vykukuje nízké čelo. Špičatý nos se tyčí nad úzkými rty.\nChodí rychle ale umí chodit i pomalu. Je hodná, jenže přísná dokáže být taky. Pracovitá a aktivní je hlavně doma. Pracuje jako laborantka.\nObvikle nosí modré tričko a tmavší kalhoty překrité delším kabátem.\nMám svou maminku rád.", "original_file": "kl7apokold_1"}
{"text": "Bílý, Patrik, V. B, 07/08\n\nVypravování podle obrázků\n\n<obrázek č. 1: Tři chlapci bruslí na silnici.>\n<obrázek č. 2: Jednoho z nich srazí auto.>\n<obrázek č. 3: Chlapec je zraněn.>\n<obrázek č. 4: Jeho kamarád běží pro pomoc.>\n<obrázek č. 5: Jeho kamarád telefonuje z telefonní budky.>\n<obrázek č. 6: Záchranáři odnáší zraněného chlapce, doprovází je jeho kamarád.>\n\n17. října\nOsnova:\n1) Tři kamarádi bruslí na lilnici.\n2) Srážka s autem.\n3) Petr je zroněn.\n4) Martin jede pro pomoc.\n5) Martin volá l. 155.\n6) Záchranáři odváží Petra.\n\nNehoda\nJednoho dne Petr s Martinem si šli zabruslit. Jeli s kopce a Petr to neubrzdil a věl do silnice a srazilo ho auto. Když ho srazilo tak Martin šel pro pomoc. zavolal l. 155 a přijela záchranka a odvezli ho do nemocni. Měl jenom měl zlomenou nohu.", "original_file": "bu5bbilpat_02_1"}
{"text": "Osnova:\n\n1 Vánoce v {obec}<priv>\n\n2 Příprava\n\n3. Průb{ě}<in>heh celý den\n\n4 Příprava na hry\n\n5 Štědrý den.\n\nVánoce v {obec}<priv>\n\nLoňské vánoce jsme se sešli u dědy v {obec}<priv>. Já jsem tam jela s bratrem Adamem a synovce Adamem<.> Naložili mě cestou z Českých Budejovic.\n\nCesta se nám zdála dlohá, a tak jsem se s Adamem kokala v přehrávači DVD na Koralínu.\n\nDěda přijel z Kalovích Varů a přivezl moje neteře Evu a Evu je jim 10 a 9 let.\n\nSetkali jsme se u Mělníka a společně jsme dorazili do {obec}<priv>. Tam nás přemohl hlad a tak když jsme vybalili odjeli jsme do Jičína na oběd a když byly ty vánoce, tak do restaurace u Anděla<.>\n\nPo návratu do {obec}<priv> jsme hráli různé hry a takyé my dětí jsme nacvičili divadelní představení. „Taková normální rodinka“. Docela se nám to povedlo a všichni se přitom moc nasmáli.\n\nSníh nebyl a tak jsme vymysleli jiné programi tak jsme si to moc užili a možná, že takový výlet zopakujeme na Velikonoce. <img stromeček s dárkem>", "original_file": "hr6zemzuz_02_1"}
{"text": "Téma: Realita je nudná. Dejte mi jiný svět.\n\nOsnova: 1) Realita není vždy, jen nudná\n\n2) Život, takový, jaký je\n\n3) můj názor\n\nJe důležité si uvědomit, že realitu má každý člověk úplně jinou. Nedávno jsem byl na filmu Česká rapublika. Je to tedy spíše dokument. Děj je o realném světě českých raperů. Takovou tu realitu bych bral hned a nemusím snít o jiné, než je tahle. Nebo takový podnikatel, manažer atd ty také nemusí mít špatný život. Je pravda, že by taky nejraději někdy utekli do jiného světa ale stále to mají dobré. Když jsi vezmeme třeba pokladní v hypermarketech, řidiče MHD nebo třeba uklízečky – těm všem tu všední realitu nezávidím.\n\nCelý den dělají to samé dokola (do toho vás to vůbec nebaví). Neustále vás buzeruje šéf a do toho si ztěžují zákazníci. Po práci jdete vyzvednout děti ze školky, které vám dělají celý večer \"peklo\". Kdo by taky nechtěl utéct do jiného světa, když vás to čeká 365 dní v roce, stále dokola nezavidím to nikomu.\n\nI když ale máte pohodový život, není špatné utéct od té všední reality do snu. Vzdálená galaxie, kde neznáte bolest, strach či deprese To může být fajn. Víme ale, že se to stejně nikdy nestane.\n\nProto si myslim, že mladý člověk by měl hlavně vystudovat, najít si dobrou práci – to co ho baví, když se na to bude cítit, založit rodinu. Může také vycestovat a poznávat nové kraje, tradice, zvyky atd Ale hlavně neskončit hned po škole u práce, která vás nebaví, být bez kamarádů a bez náplně života.", "original_file": "grP3akubada_1"}
{"text": "C72 vs. D96\n\nGale Weathersová je mladá a temperamentní žena, pocházející ze zámožné verbatimské rodiny, toužící po úspěchu a uznání druhých lidí. Od dětství se jí dostávalo té nejlepší péče, byla zahrnována láskou i penězi svých rodičů. Vždy chodila na ty nejlepší školy, aby se z ní stala vynikající právnička. Žije v luxusním bytě na Geralld Street. Je čerstvou absolventkou Malcolmské univerzity Malewill<in>. Pracuje u jedné z nejvýznamnějších právnických firem v celém Maxwellu – John Nash Corporation.\n\nJednoho dne přijde do této firmy jistý Harry Stamper se zdánlivě malicherným problémem. Harry je poctivý a pracovitý farmář, který před pár měsíci zdědil rozsáhlé pozemky na okraji nedalekého Mikestownu. Zde se nesetkal s příliš příznivým přijetím od svých sousedů, kteří mu jeho rychle a snadno nabyté bohatství závidí. Harry má podezření, že mu tito lidé začali záměrně hubit dobytek. Tento případ samozřejmě zní pro takový právnický koncern, jakým John Nash Corporation bezpochyby je, dosti nezajímavě, proto se nechtějí této kauzy ujmout. V tu chvíli vycítí svou příležitost ctižádostivá a cílevědomá Gale. Už jí nebaví stát v pozadí všech právnických kapacit jako jejich asistentka a touží po vlastním případu. Její žádosti je nakonec vyhověno.\n\nGale se pouští do práce s velkou chutí a odhodláním. Vydá se do Mikestownu promluvit se zdejšími obyvateli a prohlédnout si Harryho mrtvý dobytek. Od místních se toho moc nedozví, většina se s ní nebaví a ti ostatní zase nic nevědí. Poté s ní dosti otřese pohled na desítky kusů uhynulých zvířat. Cestou domů o sobě začíná poprvé pochybovat, zda je na takovou práci vůbec připravena.\n\nS dalším dnem však přichází nové odhodlání. Opět se pouští do práce. Nechá provést pitvu dobytka. Ukáže se, že příčinou smrti byla otrava chemickými jedy. Gale nabývá neomylného přesvědčení, že Harryho podezření bylo správné. Pořád jí však chybí důkaz, usvědčující některého z obyvatel Mikestownu. Přijíždí si proto prohlédnout Harryho farmu ještě jednou. Všimne si, že na některých místech jeho pozemku tráva téměř neroste. Přijde k danému místu, vezme do ruky trošku půdy a přičichne. Z hlíny je cítit štiplavý zápach. Proto neváhá a zažádá o toxikologický rozbor daného vzorku půdy. Výsledky odhalily několikanásobně zvýšený výskyt chlóru. Mezitím však začne umírat dobytek i ostatním farmářům. Hned se obrací na Gale s žádostí o pomoc. Ta jejich prosby ráda vyslyší s vidinou rýsující se velké kauzy. Stejně jako na Harryho půdě pozemku, je i na ostatních statcích zjištěn nebezpečný výskyt chlóru..\n\nPřípad nabývá stále větších rozměrů a podezření se přesouvá od zatrpklých sousedů na nedalekou chemickou společnost Cthulhu. Zástupci tamní korporace jakékoliv pochybení popírají a všechna obvinění jednoznačně odmítají. Zrovna když se z celé věci začne vyvíjet poměrně prestižní záležitost, tak přijde pro Gale, jenž tímto případem žije již několik dní, tvrdá rána. K jejímu případu je přidělen Tom Meyers, uznávaný právník s bohatými zkušenostmi s případy týkajícími se ekologie. Gale se strachuje, aby všechna její tvrdá práce nebyla zbytečná marná. nNechce se opět dostat do pozice pouhého poskoka věhlasnějšího právnického esa. Její obavy jsou však zbytečné. Tom se s Gale rychle sblíží a začnou spolupracovat jako dobrý tým. Prochází všechny materiály týkající se společnosti Cthulhu za poslední dva měsíce. Tedy od té doby, kdy panu Stamperovi začala umírat první zvířata. V dokumentaci a přiložených záznamech o firmě nic podezřelého neobjevili. Nechali si od soudce vystavit povolení k prohlídce továrny. V Cthulhu se však na danou inspekci pečlivě připravili. A tak {proti nim}<tr-odsud-1> nNebyly <tr-sem-1> proti nim nalezeny žádné důkazy. Případ byl zdánlivě neřešitelný, respektive měl být pro nedostatek důkazů usvědčujících materiálů smeten ze stolu. To si ale Gale nechtěla připustit. Bděla celou noc a přemítala o každičkém sebemenším detailu. Najednou jí problesklo v hlavě číslo odpadních bloků, které spatřila v továrně. Bylo to C72. Začala horlivě listovat stohy papíru dokumenty, které se jí za tu dobu nahromadily na jejím pracovním stole. Konečně našla, co hledala. V ruce drží listinu potvrzující kvalitu odpadních nádrží společnosti Cthulhu. Podle těchto úředních dokumentů by to měly být modernější typy D96.\n\nČasně z rána telefonovala na inspekční úřad, jaký je rozdíl mezi těmito typy nádrží. Dozvěděla se, že čísla C72 byla již před čtyřmi lety vyřazena z provozu pro jejich nedostatečnou absorpci všech odpadních chemikálií, jež může továrna vytvářet. Nyní Gale drží v rukou pořádný důkaz. Spolu s Tomem spěchají za soudcem a žádají o slyšení. Další den se u předběžného řízení střetávají zástupci John Nash Corporation, na straně obžaloby, a se společností Cthulhu. Po předložení nově získaných usvědčujících materiálů je přelíčení zanedlouho u konce. Je rozhodnuto, že se daný případ bude řešit před řádným soudem.\n\nV Cthulhu se rychle rozhodli nabídnout farmářům z Mikestownu poměrně slušné odškodnění. Pro tyto rolníky, zvyklé vydělávat si tvrdou prací, kteří se nikdy netopili v penězích to byla velice lákavá nabídka, kterou chtěli vesměs jednohlasně přijmout. Jenže Gale chtěla víc než jen peníze pro Harryho a ostatní obyvatele. Chtěla skalp významné společnosti a toužila vysloužit si obdiv ostatních. Pomalu přestávala bojovat za místní obyvatele, bojovala za svou hrdost a ta jí nedovolovala na tuto nabídku přistoupit. Přemlouvala rolníky co to jen šlo, aby souhlasili s civilním soudem. Nakonec je svými argumenty a naslibovaným bohatstvím udolala.\n\nPřesvědčena o neprůstřelnosti její a Meyersovy obžaloby měla vykročit k svému prvnímu velkému vítězství v soudní síni. Její velkolepé plány se však sesypaly jako domeček z karet, když právníci z Cthulhu předložili odbornou analýzu nádrží C72, kde stálo, že musí být vyřazeny z provozu z důvodu nebezpečně vysoké propustnosti různých látek, nikoli však chlóru, jehož přítomnost byla zjištěna v nadbytečné míře na pozemcích patřících hospodářům z Mikestownu. Když se Cthulhu takto podařilo vyvrátit prakticky jediný usvědčující důkaz, nezbylo Gale nic jiného, než zpytovat své svědomí, kde se stala chyba. Řízení bylo ukončeno ve prospěch společnosti Cthulhu. Rozhořčení obyvatelé Mikestownu se ihned pustili do Gale a žádali na ní slibované peníze, které pochopitelně neměla. Když vyšla ven před budovu soudu, spatřila své auto s propíchanými pneumatikami a urážlivými nápisy.\n\nDen poté dala Gale výpověď. Odjíždí z města jako zlomená žena, která zklamala mnoho lidí, jež v ní vložili svou důvěru, ale hlavně zklamala sama sebe, když nedokázala naplnit svůj životní cíl.", "original_file": "pr4ckopjan_1"}
{"text": "29. března 2007\nJiří Štáhl, 2.C\n2. písemná slohová práce\nCesta vánoční Prahou\n(Umělecký popis)\n\nA jsou tu zase Vánoce. Probouzím se do překrásného a slunečného dne. Většinou mám se vztáváním problémi, ale v tento den nikoliv. Všude je vidět ten vánoční spěch. Maminka rozděluje úkoly, co má kdo dělat, aby bylo všechno perfektní. Mně a bráchovi (Petr) se samozřejmě do ničeho nechce, ale co máme dělat, jsou přece Vanoce a navíc, když tatínek pohrozí, vždycky uděláme co máme. Takže se dá říct, že jsme vlastně skvělí tým.\nK obědu máme Kubu, kterého opravdu z celého srdce nesnáším, ta jeho gumová chuť je opravdu odporná, ale co chceme vidět zlaté prasátko, tak musíme něco vydržet. Po obědě jsem pověřen rodiči, abych si s bráškou prošel vánoční Prahu.\nPřestože svítí sluníčko, je přecejenom pěkná zima, proto říkám Petrovi: „Vem si na sebe tu šálu, nechceš být přece na prázdniny nemocný!“ Po chvíli odmlouváni mě nakonec poslechne. Naše první kroky vedou na Staroměstské náměstí. Všude kolem je cítit vánoční atmosféra. Nádherný vánoční strom už stojí na svém místě a jeho obrovské lampičky osvětlují okolí. Hordy turistů se shromažďují před orlojem, tasí své foťáčky a kamery jsou připraveni nafotit co se dá. Na tu podívanou se samozřejmě také musíme jít podívat. Hodím si brášku na koníka, aby dobře viděl a procpu se až před orloj. Tato podívaná se Péťovi moc líbila.\nPomalu se dělá pozdě, tak zamíříme domů. Jdeme na stanici metra muzeum, abych bráchovi ještě ukázal Václavské náměstí. Procházíme úzkými prosvětlenými uličkami, které opravdu vypadají krásně. Ze všech těch drahých obchodů, kolem kterých procházíme, se ozývají koledy a jiná vánoční hudba. Začíná padat sníh, takže to vypadá, že taky bude jednou konečně bílý štědrý večer.\nDorazili jsme domů. Tatínek akorát vyskládal dárky pod stromeček, takže bráška nic nepoznal. Všude je cítit vůně právě usmaženého kapra. Usedáme ke stolu a vše nasvědčuje tomu, že budou zase nádherné Vánoce.", "original_file": "pr2ctstajir_02_1"}
{"text": "Svačina\n\nSvačina je mé druhé nejoblíbenější jídlo. Tedy vlastně třetí. Nejraději mám snídaně, pak večeře a hned zatím je svačina. Oběd nemám ráda vůbec. Když jsem ve škole nahradí ho větší svačina a když jsem doma, tak jsem většinou ještě v poledne, tak plná po velké snídani, které si dělám, že si stejně oběd moc neužiji.\n\nVrátím se zpátky k té svačině. Někdy je strasně obtížné se ve škole v klidu nasvačit. Je to trochu zaviněno přecházením z jedné budovy na druhou. Třikrát týdně o velké přestávce přecházíme z {ulice}<priv> na {ulice}<priv> a nebo obráceně. Na jednu stranu je to dobře, když například doma zapomenu snídani můžu ji nahradit jídlem z obchodu na půli cesty, ale stejně to nestihnu v klídu dojíst před hodinou.\n\nAle vůbec nejlepší je úterý. Začínáme v 8.20 což znamená, že se ráno dá v klidu stihnout snídaně, ale občas si ráda pospím, což se mi pak většinou nevyplácí. Po dvou hodinách totiž přecházíme z jedné budovy na druhou a to je zrovna velká přestávka. Za další dvě hodiny, kdy je také velká přestávka, tak opět přecházíme na budovu první. Ale po dalších dvou hodinách už naštěstí končíme a to jsem většinou už dost hladová. Občas je prostě těžké stihnout sníst svačinu v čase a nedojídat ji o hodině.", "original_file": "grP4jin_01_1"}
{"text": "Bylo, nebylo\n\n„Aleno! Kde mám ten sešit? Já ho potřebuji!“\n„Já nevím, teď na Tebe nemám čas, ani náladu.“Odpověděla jí.\nTak takhle to bylo každé ráno, samé hádky, ale jejich matka dělala, že o nic nejde, to musí být naprosto běžné sesterské rozepře, určitě se přece jenom mají rády.\nJednou večer, Bára pozvala k sobě domů na návštěvu svojí kamarádku. Velmi dobře si spolu celý večer rozuměly.\nPo snídani se kamarádka oblékla a byla připravená k odchodu, v tom jí však zastavila Bára, s vyplašeným výrazem v obličeji a zeptala se „Neviděla si můj zlatý prstýnek od babičky, který jsem ti večer ukazovala“? „Ne“ odpověděla jí a nechápala, co se děje. Bára se na ní upřeně dívala a po chvíli řekla „Podívej, jestli ho máš tak mi ho vrať, máma šílí, vyhrožuje, že půjde za tvými rodiči, tak ho vrať, dokud není pozdě.“ Kamarádka odešla stále ještě zmatená domů.\nDalší den, když vycházela ze školy, viděla na cestě čekat Báru s její matkou. Bára na ní zavolala, aby šla k nim. Když k nim přistoupila, začala jí Báry matka obviňovat, že tohle ještě nikdy neviděla „Vrchol drzosti“ dodala. „Tak co, vrátíš nám už ho, nebo mám jít za rodiči?“ I když se to Denisa, tak se ta kamarádka jmenovala, snažila vysvětlit, že by jí k ničemu nebyl a že ho opravdu nevzala, stále jí nikdo nevěřil.\nNásledující dny chodila Denisa se skloněnou hlavou, hrozně jí mrzelo, že se tohle muselo stát zrovna jí.\nMatka se nevzdávala, zašlo to až tak daleko, že všude rozhlašovala, že je zlodějka a ať si na ní dají pozor, ale Bára jí přece jenom věřila.\nPo týdnu byla matka zase u školy, Denisa čekala, že bude muset snášet další útoky, ale všechno bylo jinak. „Omlouvám se“ řekla, „ten prstýnek se našel, nedívali jsme se pořádně.“", "original_file": "js9timmar_1"}
{"text": "Anna Kratochvílová 2. G\n8. 10. 2008\n\n1. slohová kompozice\n(Diskusní příspěvek)\n\n<novinový článek – Mají se lidé tunelů bát?>\n\nTunel ve Stromovce vyvolal mnoho rozhořčení. Firma, která tunel staví se sice obhajuje tím, že propady půdy způsobilo nestabilní podloží a spodní vody, a však o složení zeminy a fakt, že průkop tunelu se nachází blízko a k tomu pod úrovní hladiny Vltavy (což má za následek ony spodní vody) to jistě věděli. Přeci museli provést řadu měření před ražbou tohoto ne příliš slavného tunelu.\nNad čím bychom se ale měli pozastavit je, proč když se letos v květnu poprvé tunel zřítil, nepodnikli taková opatření, aby se tato životu nebezpečná událost již neopakovala? Při prvním propadu se diskutovalo – „Uzavřeme část Stromovky nebo ne?“. Výsledkem toho všeho bylo, že přístup nebyl žádným způsobem omezen a opět zmizel v nenávratnu kus našeho nejnavštěvovanějšího parku. Stavební firma měla veliké štěstí. Kdyby se někdo ocitl při nevinné procházce poblíž v moment, když kráter vznikl, celá událost by byla zakončena stovkami žalob a to nejen od rozhněvaných pozůstalých.\nÚřady, které mají na starost vyšetřování havárie zvažují, zdali udělí firmě pokutu ve výši „až“ milion korun. Vyřeší to ovšem možné budoucí propady? A co strach, který nyní provází občany doslova na každém kroku po zelených loukách Stromovky. Nemluvě o lidech, kteří se bojí, aby jim domy nespadly na hlavu. Bydlí totiž na Letné, kam se tunel neúprosně blíží.\nJedno je jisté, nejistotu pocítíme dokud výstavba neskončí. Potom snad už budeme moci pokračovat v překrásných a ničím nerušených výletech parkem.", "original_file": "ces2gkraann_1"}
{"text": "1. slohová práce školní\n\n\t\t\t\t\t\t\t\t\t\t16. prosince 2004\n\nTémata:\n1) Ptáš se, jak se mi tu líbí (dopis)\n2) Představ si, co se mi stalo (dopis)\n3) Píšu Vám (dopis někomu, s nímž jsem se nesetkala, nebo se ostýchám hovořit)\n\nPředstav si, co se mi stalo\n\nMilá Maruško!\n\nJak se pořád máš? Už sis udělala jezdecké zkoušky? A co škola, jak tam válčíš?\nJá se mám celkem dobře. Zkoušky budu dělat asi až na jaře, nejspíš někdy v dubnu. Nejvíc se bojím těch písemných testů, prý tam bývají samé chytáky, ale uvidíme. Zatím trénuji skoky i drezuru třikrát týdně, ale koncem února budu muset začít cvičit alespoň pětkrát. Chci ty zkoušky udělat napoprvé.\nVzpomínáš si na Luboše Jarovského? Představ si, co se mu stalo, musel dělat zkoušky na dvakrát a to jen proto, že se nenaučil drezurní úlohu. Tak zbytečně přišel o celou jednu sezónu. Doufám, že nám se nestane nic podobného a přeji ti, aby ti to vyšlo.\nNo a co já a škola? Znáš mě, nejdříve všechno ostatní a pak to vypadá tak, jak to vypadá. Ne, ale není to tak hrozné, vychází mi asi tři trojky, tak se to snažím nějak udržet.\nDoufám, že to všechno dobře dopadne. Tak mi drž palečky. Měj se krásně, pozdravuj doma a vůbec všechny z Ústí a hlavně brzy odepiš.\n\n\t\t\t\tMoc tě zdraví tvoje kamarádka.\n\n\t\t\t\t\t\tJanča Drábová\n\nOsnova: Úvod – oslovení, otázky na kamarádku\n\t Stať- a) jak se mám, zkoušky\n\t b) vzpomínka na společného kamaráda\n\t c) jak mi to jde ve škole\n Závěr – pozdravení a rozloučení", "original_file": "cb1cdrajan_01_1"}
{"text": "Když jsme Když jsme sli na procházku docela svítilo sluníčko. Nebylo ještě úplně teplo,{čárka umístěna na začátek řádku}<co> ale ani zima. Ptáci zpívali po celou cestu. Trochu sněhu ješte bylo, ale spíš bláto. V lese to pěkně vonělo. Tráva už jetaky hodně vydět. Když jsme šli ven a ptáci zpívali lesy voněly provětrala se nám hlava a zlepšila nám náladu. <img tráva, slunce za mraky>", "original_file": "am5aboksar_1"}
{"text": "Umění\n\nM Na malování se mi líbí děj co se odehrává v obrazu. Je to dílo co nemůže jen tak člověk naučit naučit.\n\nToto dílo je z jedno nejlepších díl na světě.\n\nLidem toto dílo přináší smutek, radost a lásku.", "original_file": "hr5zapjak_04_1"}
{"text": "osnova:\n\n1. Rakovník\n\nRakovník\n\nJela jsem do Rakonvíka asi tři hodiny.\n\nKdyž jsme přijely na velké nádraží přijel nás uvítat strejda Adam.\n\nDojeli jsme k domu navrátka nedockávé vyskočil delmatýn velice jsem se vyděšila. Hbitě jsme se vybalili a v mižiku přisly kamarádi a kamardky jestly půjdu s nimi do lesa pracně stavět iglů. Ve dvanáct hodin jse šli na oběd. Po obědě jsem jela z moji milou tetou do města tam jsme nakupovali jídlo.\n\nPotom jsme se vrátily do Rakovníka. V šest hodin jsme šli hrát stolní hry.\n\nVelice jsem se bavila ale musela jsem jít už spát.\n\nStrašně mi bylo smutno když jsem odjíždila domů.\n\nMoc se těším až pojedu znovu za moji rodinka do hezkého a velikého Rakovníka.", "original_file": "hr6tanluc_01_1"}
{"text": "7. března 2006\nKrálíčková Lucie, 3.E\n2. písemná práce\nOH v zimě 2006\n(fejeton)\n\nJen co skončily Hry v Salt Lake City v roce 2002, ne-li ještě dřív, už se hádají všelijaké země, státy, království či konstituční monarchie, která bude mít tu čest vydat několik milionů EURO či dolarů na další konání zimních Olympijských her v roce 2006. Boje jsou kruté, všichni se honosí, proč zrovna právě jejich země je ta nejvhodnější a zároveň nejpřipravenější. Pro rok 2006 to vyhrála Itálie. Letošní Olympijské hry se konaly v Itálii s centrem v Turíně. Známé město a krásný stát, který má tu čest se zadlužit a shánět sponzory pro rekonstrukci sportovišť a organizaci Her. Stát vyhrazuje několik milionů EURO na přípravy, však během příprav zjišťují, že mají stále málo financí a že překročí původní plánovaný rozpočet, ale to přece nevadí, když pořádají Olympiádu. Náklady během příprav stále stoupají a olympijské vesničky stále nemají ještě ten žádaný útulný vzhled a příjemné zázemí pro sportovce. Nevadí. Nikdo přece nebude koukat na vesnice, všichni přijeli přeci povzbudit své favorizované sportovce. Ostatní země si spíš lámají hlavy nad tím, koho vlastně nominovat na Hry, aby vyhrála naše malá země co nejvíce drahých kovů. Musí vyslat samozřejmě ty nejlepší. Neboť celý národ očekává od našich sportovců 5 zlatých medailí. A proč vlastně ne rovnou třeba hned deset?! Můžeme si dokonce i vsadit a kurzy nejsou špatné. Máme výborné sportovce a očekáváme neočekávané i očekávané výhry. Jede jich na Olympiádu přes padesát a dostávají velmi slušné platy, tak ať se snaží. Nastává den D. Začínají Olympijské hry pro rok 2006 v Turíně, většina sportovců je už ve vesničkách, ty však stále nemají onen žádaný vzhled, vypadají jak staveniště, kdo si, třeba do konce Her to ještě stihnou dodělat, a nebo je taky docela možné, že se na to vykašlají. Zatímco organizátoři sotva spí, naši manažeři se snaží všechny spolu s trenéry motivovat k co nejskvělejším výsledkům. Utíkají dny Her a medaile žádný. Je to smůla nebo jenom skrátka sportovci nemají formu. Několik našich medailových nadějí vyhaslo, např. Janda se svými skoky na lyžích nebo naše rychlobruslařka Sáblíková, která měla určitě na zlato, ale čtvrtý místo taky krásný, od našich hokejistů jsme též očekávali zlato, ale děkujeme za bronz a za to, že ukázali Slovákům, kdo je stále lepší. Avšak naše skvělá Katka nezklamala, vyhrála hned dvě medaile, aspoň něco, ale uznejme, že formu má a že díky ní, nebyly všechny investice do Olympijského týmu nadarmo. Štafeta, kapitola sama pro sebe. Naše další naděje na medaili a stačí tak málo, aby se sny o kovu rozplynuly, jedna malá chyba, jedno malé nedopatření a nejeden člověk má radosti či kariéře a nejeden se dřeli celý léta jen pro tuhle jednu disciplínu. Tolik dřiny, tolik námahy, ale stalo se a doufejme, že další přepis na startovní listině se nám už nepřihodí, a že na příštích Hrách, které se budou konat v roce 2010 a které dostala čest pořádat země na dálném Východě bude Peking. Doufejme, že budou připravený již před slavnostním zahájením Her a nebudou to dohánět v jejich průběhu, snad peněz mají dost. Naši manažeři i sportovci podají ještě lepší výsledky, které budou ohodnoceny drahými kovy a vrátí se se ctí. A my jim pak konečně můžeme poděkovat, že nikdo nic nezvoral.", "original_file": "pr3ekraluc_01_1"}
{"text": "2. kontrolní stylistická kompozice\n(Charakteristika)\nV Praze dne 21. 3. 06\nKristýna Kličková, 2. B\nTéma: Jak vidím sama sebe (Charakteristika)\nOsnova: 1) Úvod: Mé představení\n2) Stať: a) Celková postava\nb) Obličejové rysy\nc) Vnější projevy\nd) Zájmy a koníčky\ne) Oblíbené věci\nf) Vztah k rodině\ng) Vztah ke škole\nh) Přezdívka\ni) Srovnání s ostatními\nj) Zlozvyky\n3) Závěr: Moje plány do budoucna\n\nJmenuji se Kristýna a je mi 13 let. Chodím na gymnázium Českolipská již druhým rokem a každodenně dojíždím z Černého Mostu, kde bydlím.\nMoje maličkost nemá postavu přímo ideální, je spíše oplácaná. Výšku mám na svůj věk tak akorát, 162cm. Mé vlasy středně hnědé barvy s pramínky byly ještě před pár týdny dlouhé do půlky nadloktí, dnes sahají sotva po ramena. Oči míšené barvy modrá a zelená vždy svítí, nos roste akorát. Ústa se usmívají, jen občas jsou zkřivená nad španou známkou či zprávou. Celkově vypadám docela dobře až na tu postavu. Do školy nejraději nosím džíny, tričko a volnou mikinu či slabý svetr. Doma a na sport si obléknu volné tepláky a veliké, volné tričko v přírodních odstínech. Na vnější okolí snad působím dobře. Jsem ochotná pomoci lidem v nouzi. Na ostatní pravděpodobně působím jako člověk, který má rád všechno živé i neživé, kde může tam pomůže a v životě si nejdříve vše promyslí a zachová klidnou hlavu, než se pro něco rozhodne, nebo než něco udělá. Už dva roky chodím do DDM na Černém Moste cvičit jógu a 3 rokem hraji na klavír. Jóga mě velmi baví a pokaždé z cvičení odcházím uvolněná a plná nové energie, která se mi hodí třeba při hře na klavír nebo dělání domácího úkolu. Mimo jiné ráda kreslím, zpívám, také se začínám učit vařit v kurzu pod vedením mé maminky. Mým nejoblíbenějším zvířetem je kočka Míca, kterou chováme na chalupě. Jinak mám ráda koně a delfíny. Z ostatních věcí jsou to plyšáci, samolepky a z měsíců mám nejraději červenec, protože svítí sluníčko, máme prázdniny a já slavím svátek. Nemám ráda drožďovou a mléčnou polévku. Brrr. Svojí rodinu mám moc rádaa za nic na světě bych ji neopustila. V naší rodině panuje klid, pohoda, spravedlnost, pravdomluvnost a štěstí. Ve škole nejsem nejhořší ale patřím k horším. Ale mě to ani tak nevadí i když, budu se snažit. V prvním ročníku jsem měla přezdívku kombajn, ale naštěstí mi ji změnily. Jenže od našeho pobytu na horách jsem chytla přezdívku dršťková. V porovnání s ostatními jsem spíše tichá a nevýrazná. Jediný zlozvyk je snad to, že si občas ostříhám vlasy.\nDo budoucna plánuji zlepšení ve škole a zvýraznění v kolektivu.", "original_file": "ces2bklikry_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nMiloš Chromý\n12. června 2007\n3. C\n\nZnamení doby\nV současnosti je mnoho znamení doby. Já bych se zabýval ekologií a ochranou přírody. Je to třeba? Názory na toto téma se liší. Hlavní argument „zachránců“ je ten, že musíme šetřit přírodu a její zdroje proto, že nám mohou dojít a už nebudeme mít jiné. Já si myslím, že příroda je pouze prostředek. V celé historii lidstva došlo sice ne zcela, ale došlo mnoho přírodních zdrojů. Lidé však přešli na jiné, účinnější zdroje. Také se postupem času zefektivňuje využívání zdrojů. Kupříkladu před několika desítkami let, byly auta na parní pohon, tedy uhlí. Uhlí ubývalo a člověk oběvil účinnější zdroje. Nejdříve se přešlo na ropu. Nyní se začínají oběvovat i jiné možnosti. Solární pohony, vodíkové pohony, pohony na vodu a mnoho dalších. Až tedy bude nedostatek ropy, auta se nezastaví. Spíše se automobilizmus vyvinul. A to je jeden z mnoha příkladů, který ovšem vypovídá za všechny. Automobilizmus je jeden z nejdůležitějších oborů průmyslu. Nebo spíše jeden z nejdůležitějších.\nNa druhou stranu si myslím, že by by se měli dodržovat limity na vypouštění škodlivých látek do ovzduší. Ale tento problém nesouvisí s ochranou přírody. Je to spíš ochrana lidstva. Protože kdyby nebyli žádné limity, dostane se do ovzduší takových „škodlivin“, že by jsme se tu nakonec buď udusili a nebo „usmažili“. V tomto ohledu tedy souhlasím se “zachránci“. Můj názor na ochranu přírody vychází z toho, že v historii naší země žádný parazit nevyhynul kvůli tomu, že by si zničil svého hostitele. I primitivní kůrovec nezničí celý les, protože ví, že by vymřel. Člověk nejspíš nebude 1. organizmus, který by to dokázal.\nAle zároveň si myslím, že ekologové ženou lidstvo k pokroku a zefektivnění využívání zdrojů. A to je též důležité. Člověk --- ale vyvine se v rámci evoluce. Rád bych ale poukázal na extrémisty jako například Greenpeace. Tito lidé brzdí vývoj lidstva.", "original_file": "cb3cchrmil_01_1"}
{"text": "12. prosince 2008\nDekopná Kateřina\nP3b\n\n1. písemná slohová práce\nÚvaha\nTéma: Nevěř, že člověk může získat štěstí neštěstím druhého\n\nOsnova: 1) Úvod: Dokonalý život\n2) Stať: a) Láme si s tím vůbec někdo hlavu?\nb) Neúmyslní „štístkaři“\nc) Štěstí jiných otravuje\nd) Extrém\ne) Názorná ukázka nevypočitatelného štěstí\nf) Imaginární „štístkař“\ng) Lepší zítřky\n3) Závěr: Rada\n\nMyslíte si, že každý den bude dokonalý? Jistě, že ne. Všichni se snaží žít svůj život co nejlépe, podle svých představ. A tak leckdy udělají něco, co funguje v jejich prospěch, ale naopak škodí ostatním. A pak je tu druhá strana lidí, v jejichž životě se takový člověk objeví.\nLidé, kteří se přiživují na neštěstí jiných, si určitě s takovou věcí hlavu nelámou. Těžkou hlavu to dělá „poškozeným“ stranám. Ale co když někdo získává štěstí tímto způsobem neúmyslně?\nJe pravda, že i tací lidé existují. O svých činech nemají ani potuchy, a přesto jim štěstí spadne přímo do klína a nemusí tušit, že někoho poškodili, myslím psychicky.\nJe dost možné, že z těchto situací mají takovou radost, že se svým štěstím chlubí na všechny strany a milé známé nebo kamarády tím totálně otráví.\nŽe tohle je extrémní situace? Mnoho lidí by řeklo, že není. Právě pokud nějakého takového „štístkaře“ znají. Ti mohou být po čase tak otravní, že druhá strana se s nimi již odmítá bavit. To by byl ale možná už opravdu extrém.\nAle představte si situaci, kdy pracně vyděláváte a šetříte na nový notebook. Když konečně máte na jeho koupi, radostně vybíráte správný typ a nakonec si přinesete svůj notebook domů, přijde vás navštívit starý dobrý „štístktař“. Co asi nastane dál? Začne vám nadšeně vyprávět, jak dostal od strýce nový počítač, samozřejmě za poloviční cenu. A vaše radost? Ta je najednou pryč.\nUrčitě by se našla i skupina lidí, kteří štěstí z neštěstí druhého nemají, přesto tuto fámu dokáží dobře prodat. To, co v životě udělali, vyzdvihují jako něco nejlepšího. Ostatní se pak nemusejí zbavit pocitu, že jejich štěstí je opustilo a dotyčný „štístkař“ má všeho mnohem víc a žije si lépe. Asi bychom to nenazvali přímo přiživováním se na druhých, na jejich štěstí. Přesto každý musí uznat, že i tato situace dosti sníží sebevědomí a důvěru ve štěstí toho, kdo musí poslouchat nekonečné vypravování nejlepšího někoho jiného.\nA jak to všechno přežít? Místo toho, aby člověk zoufal nad tím, že jeho štěstí dávno opustilo, je lepší si stále říkat, že tomu tak není. Jak by přece mohlo, když dotyčný má vůbec štěstí, že dokáže naslouchat „štístkař“ neustále dokola a přitom to vydržet. Zvláště, především v druhém případě, dokáže-li dávno prokouknout, že štěstí druhého, o kterém pořád slyší, není tak dokonalé.\nProto rada pro všechny, kdo se s tím stále nesmířili: „Nevěř, že člověk může získat štěstí neštěstím druhého, byť je to pravda, jinak se z toho zblázníš!“", "original_file": "grP3bdekkat_01_1"}
{"text": "Zivotopis\n\nMé jméno je Michael Galuška a datum mého narození je 18. 4. 1995. Narozen jsem v Kladně v České republice, kde je též místo mého bydliště. Jelikož jsem nezletilý, nemám manželku ani děti.\nMůj otec Michal Galuška 1972 bydlící v Kladně, je samostatně výdělečná osoba vlastnící nemovitosti, které pronajímá. Má matka Václava Galušková 1968 pracuje jako prodavačka v potravinách. Oba žijí na Kladně, ovšem po rozvodu odděleně.\nMám ještě dvě nevlastní sestry, které jsou mladší a chodí do mateřské školky a 2. třídy základní školy.\nPro zatím nemám žádné vzdelání, jelikož jsem žákem 9. třídy základní školy. Ve škole mě nejvíce zaujímá tělesná výchova, dejepis a podle probíraného učiva i přírodopis.\nMůj zdravotní stav je v poslední době po prodělané nemoci poněkud kolísavý.\nTento životopis jsem sepsal dne 8. 1. 2010 v Kladně.\nGaluška", "original_file": "kl9agalmic_1"}
{"text": "2. kontrolní stylistická kompozice\n(charakteristika)\nV Praze dne 21. 3. 2006\nKryštof Vondráček, 2. B\nTéma: Jak vidím sám sebe (charakteristika)\nJá jen já\nOsnova: 1.) Úvod: Celkové představení\n2.) Stať: a) Postava a oblečení\nb) Chování\nc) Vlastnosti\nd) Vztah, obliba a působení na lidi\ne) Koníčky a oblíbené činnosti\nf) Škola\ng) Orientace na zaměstnání\n3.) Závěr: Celkové mínění o sobě\n\nJelikož jsme až do dne kompozice netušili na jisto, na čem budeme pracovat, docela mne překvapilo, když jsme se dozvěděli, že budeme charakterizovat sami sebe. Tudíž tady jsem.\nJsem asi 170 cm vysoký a vážím 64,5 kg a rozhodně nemám sportovní postavu. Jsem spíše takový antisportovec. Hlavu mám poměrně velkou, a jak tvrdí kluci, poněkud hranatou. Vlasy jsou krátké a hnědé. Stejné barvy jsou i oči, které si snažím zbystřovat stějně jako sluch, jelikož se věnuji ornitologii a musím vidět vše, co se hýbe a slyšet jakýkoliv šustot. Ústa jsou velká a upovídaná, což může někoho štvát. Málem bych zapomněl na nos, který máma používá jako detektor lži, a tak bych ho radši někdy neměl. Uši se nacházejí na bocích mé hlavy a slyší toho opravdu hodně. Hlavu s tělem spojuje malý silnější krk. Tělo je mohutné a poněkud silnější, maminka mi proto říká „mastodonte“. Ruce vyrostly trochu delší, už začínají mít rozpětí mladé gorily. Nohy jsou těžké a proto nerad běhám. Nejraději nosím tmavěmodré tričko s kocourem Garfieldem a černé džíny. Zevnějšek jsem snad už popsal dosti, přejděme tedy k vnitřku.\nCo se týče chování, málokdo mě může vystát. A ten kdo může, tak má svatou trpělivost. Já totiž pořád žvaním a to někomu leze na nervy. Samozřejmě, když chci, dovedu být jako andílek. Převažuje ale spíše mé zlé já, které vyprovokovává bratra ke rvačkám nebo je drzé. Ale to se teď snad změní. Doufejme, že k lepšímu.\nMezi mé vlastnosti patří obrovský smysl pro pravdu, bohužel jen pro mojí. Také umím kohokoli potěšit, ale i zklamat. Též umím kohokoli naštvat a zároveň nato se s ním usmířit. Abych se přiznal, jsem velice naivní, a když mi dojde, že jsem byl napálen, začnu být vzteklý a agresivní. Ale abych se vyvaroval toho, že na mne někdo „ušije boudu“, jsem velice podezřívavý a o všem, co mi kdo nabídne, se snažím zjistit co nejvíce.\nOhledně vztahu k lidem, já mám rád, až na nějaké výjimky, všechny lidi na světě. Nevím sice, jestli oni mají rádi mně, ale několik lidí mě určitě rádo má nebo se mnou upřímně kamarádí. Na lidi v okolí působím různě. Na někoho velice pozitivně a na někoho zase silně negativně. Ale snad mě mají všichni rádi i přes to.\nMezi mé koníčky patří klarinet, klavír a ornitologie. Na klarinet hraji již třetím rokem, ale moc mne nebaví. Klavír domá břinká od druhé třídy, tedy šestým rokem. O ornitologii se zajímám pouze od léta, ale ta mne baví nejvíc ze všech mých koníčků. Mým dalším hobby je též historie Číny od 6. Stol. před n. l. až po rok 1905. Proto také čtu rád Příběhy soudce Ti, což jsou čínské detektivky ze 6. stol. n. l. Jak každý ví, také hraji na počítači a Playstationu 2, a to tak 1,5 hodiny denně. Více již raději nebudu zmiňovat.\nCo se týče školy, ta mě poměrně, ale samozřejmě jsou i předměty, které nesnáším, například fyzika či angličtina. Ale těch naštěstí nemám tolik. Nejvíce mne baví biologie, s čímž souvisí i moje orientace na budoucí zaměstnání i to, že paní profesorce Koskové pomáháme připravovat laboratorní práce i jiné věci. Dále mne baví chemie která mě odmala fascinovala. Pokud jde o prospěch, mám ho s výjimkou fyziky docela dobrý.\nJak už jsem zmiňoval, s biologií souvisí i práce, kterou bych chtěl dělat. Chtěl bych si totiž postavit někde mimo Prahu zoologickou zahradu. Proto také mám rád ornitologii.\n Pokud se mohu srovnat s ostatními, fyzicky jsem daleko za nimi, mozková úroveň je zhruba stejná, možná nižší. Myslím si, že lidem vadí moje ukecanost, provokatérství a zbrklost. Může jim vadit i má naivita, ale ta je jim spíše ku prospěchu. Tudíž si myslím, že lidé, kteří se mnou chtějí kamarádit, tak musí mít spoustu trpělivosti.", "original_file": "ces2bvonkry_1"}
{"text": "Houška, kvarta, Gymnázium J. Seiferta\n\nZávěrečná písemná slohová práce\nPUBLICISTICKÝ STYL\n\n1. Vypracujte krátkou úvahu na jedno z uvedených témat:\na) Jaký bych já byl učitel/Jaká bych já byla učitelka\n\nJaký bych já byl učitel\n\nNěkteří učitelé u nás jsou takzvaně nemastní neslaní. Jejich styl výkladu je buď nesrozumitelný, nebo moc rychlý. Nejsou zpravedlivý, a neumí udělat hodinu zábavnější. A proto se ptám: Jaký bych já byl učitel?\nJá si to představuji asi takhle. Měl bych být přísný, ale zpravedlivý. Měl bych umět dobře podat látku. Respekt u žáků je též nepostradatelný. Umět udělat hodinu zábavnější. Ale záleží i na jiných věcech, než na mě. Jaká by byla třída? A jaký by byl učitelský zbor? To jsou otázky bez odpovědi.\nA proto si myslím, že bych byl vcelku dobrý učitel. Někde oblíbený a někde neoblíbený. ¨to už je ryziko tohoto povolání. A prozatím přenechám tuto práci jiným lidem.", "original_file": "js9mhouvla_1"}
{"text": "osnova:\n\n1. písmo\n\n2. pravopis\n\n3. slova, která znějí stejně\n\n4. ovládání pravopisných pravidel\n\nPísmo a pravopis\n\nAby se lidé mohli dorozumívat i na dálku nebo aby zachovali své myšlenky, vytvořili si znaky, kterým říkáme písmo. Naše písmo je hláskové. V češtině se píše latinkou a zaznamenáváme ji písmeny.\n\nPostupně se ustálilýy zásady, jak zaznamenávat mluvené projevy písmem a označujeme je názvem pravopis. Usiluje se o to, aby působila co nejméně potíží při psaní, čtení a při zaznamenávání projevů.\n\nPravopis umožňuje rozlišit slováa, která mají v mluvených projevech znějí stejně. (vír x výr, správa x zpráva...).\n\nOvládání pravopisných pravidel patří k nejvíce zdůrazňovaným požadavkům jazykové kultury.\n\nzdroj: Přehledná mluvnice Ččeštiny pro základní školy, V. Syblík, M. Čechová, Fortuna. Praha 1992, s. 132", "original_file": "am8aposmar_1"}
{"text": "Muž, který sázel stromy\n\nV alpských zákoutí, v tomto nehos{ }tiném místě, žil člověk jménem Elzéard Bouffier.\n\nElzéard Bouffier byl osamocený člověk, málo mluvil, neměl pr rodinu ani lidskou společnost. Žil na velmi nehostiném místě, kde nerostly stromy a tak se jednoho dne rozhodl že bude vysazovat. Sázel je každý den s tou největší péčí. Rok od roku jich příbývalo. Každý rok asi 10 000 nových stromů. Díky jeho práci se začala přeměňovat krajina. Lidé z okolí si na les zvykali a pokládali to za přírodní proces.\n\nPostupem času se les rozrostl do několika desítek kilometrů. Elzéard Bouffier, kterému dala příroda dala téměř dokonalé zdravý, zemřel v domově pro přestárlé.\n\nZ knihy: Muž který sázel stromy", "original_file": "am8akosjan_01_1"}
{"text": "31.10. 2006\t\nKateřina Šimková, 2.D\n1. písemná slohová práce\nRastafariánství\n(Mluvený referát)\n\nOsnova:\nI. Úvod – uvítání, seznámení s rastafari\nII. 1) Marcus Garvey\n2) Jah, Bible\n4) Charakteristické znaky\n4) reggae a Bob Marley\nIII. Závěr – shrnutí\n\nMilí spolužáci,\ndnes bych vás chtěla seznámit s filosofickým, náboženským směrem a dá se říci, že i stylem života, a to s rastafariánstvím. Pravděpodobně několik z vás už o něm slyšelo, někdo má zkreslenou představu a málokdo přesně ví, co to rastafariánství je a že v něm můžeme nalézt prvky křesťanství a judaismu.\nAsi nejlepší by bylo nejdříve vysvětlit, jak vůbec rastafari vzniklo. Těm, co už o něm někdy slyšeli, se pravděpodobně vybaví ostrov Jamajka, ale skutečný důvod vzniku se odehrál v Africe v době kolonizace Španěly, kteří odsud začali na Jamajku dovážet otroky.\nV 19. stol. tam začal působit Marcus Mosiah Garvey, který bojoval za práva černochů a za jejich návrat do Afriky, kterou celkově nazýval Ethiopie, jelikož to byla jedna z mála zemí v Africe nezávislá. Studoval vše o otrokářství a kolonialismu, založil hnutí “Back to Africa a především hlásal rovnost bílé a černé rasy. Ke konci života odjel do Ameriky, kde byl zatčen. Paradoxně k jeho dílu umírá v Anglii mezi bělochy. Jeho hlavní myšlenkou, kterou rastafari přijalo, je “One love“, což znamená, že zde hovoříme o jednom z nejtolerančních náboženství. Podle něj má každý právo na svého boha a kulturu a samotný Garvey prohlásil: „Národ bez vědomí své historie, původu a kultury, podobá se stromu vyrvanému z kořenů.“\nRastafariánský bůh se nazývá Jah a je téměř ztotožňovám s bohem křesťanským, akorát bývá zobrazován jako černoch. Jméno Jah pochází z hebrejského Jahve. Jeho převtělení prorokoval Garvey: „Hleď ku Africe, když bude korunován černý král, osvobození je blízko.“ Králem se opravdu stal černý muž Ras Tafari Mekonem. V roce 1930 byl korunován na krále králů a přijal jméno Haile Salassie. Není bez zajímavosti, že je potomkem krále Šalamouna a královny ze Sáby, proto rastafari obsahuje i prvky egyptské kultury.\nJejich bible se nazývá Holy Piby (bible černého muže), která byla sepsána mezi léty 1913 – 1917, a nejdříve výtisky putovaly převážně po Africe a na Jamajku se dostala až roku 1925. Ve 30. letech se zde začaly formovat skupiny, jež se chtěly oddělit od tamějšího sociálního systému a všeho, co nazývali “Babylon“. Tím se míní svět lží, hříchu apod. Nepřejí si však jeho zničení, ale pouze změnu k lepšímu. Shodně s křesťanstvím tady vidíme v hlavní roli odpuštění. Rastové rozhodně odmítají, že jejich víra je proti bělošská či protičernošská. Vždyť spousta z nich se nachází mezi bělochy nebo jsou mulati.\nNyní bych popsala některé znaky rastafari. Nejedí vepřové, jelikož prase se považuje za nečisté zvíře a jeho požití by znečistilo duši. Celkově jejich jídelníček obsahuje přírodní, nechemicky upravované potraviny a neměli by ani požívat alkohol. Avšak tady nejsou zásady závazné, vše vychází z vlastní vůle, protože nemá cenu dělat něco z donucení.\nOděv bývá z přírodních materiálů a zdoben barvami Afriky – červená, žlutá a zelená. Další tradice, která dokonce vychází ze svatého písma, je zákaz vytvoření si pleše na hlavě. S tím je spojena typická vlasová úprava – Natty Dreadlocks, což jsou vlasy spletené do snopců. Jejich symbolika spočívá k připodobnění se Lvu Judaiskému (Haile Salassimu).\nTéž konopí je nedílnou součástí jejich života. Používají ho k potravě, ošacení léčbě a samozřejmě ke kouření. Je považována za svatou rostlinu, jelikož byla nalezena na hrobě krále Šalamouna.\nMyslím, že málokteré náboženství má tak typickou hudbu jako rastafari a tou je reggae, které vzniklo ze stylů ska a rocksteady. Reggae je hudba všech. Texty mají sociálně-politické náměty nebo obsahují i náměty z Bible. Rozlišujeme 2 typy – reggae modern, které je více známe a true reggae, které je hráno v horách na Jamajce. Dnes je celosvětově známé a i díky němu se rasafariánství rozšířilo mezi bílou rasu. Nejznamějším představitelem byl Bob Marley, o němž někteří tvrdí, že měl věštecké schopnosti. Den jeho smrti byl vyhlášen jako celonárodní den smutku.\nDnes se na Jamajce nachází několik různých rasta komun, z nichž některé dokonce zasahují do politiky. Avšak stále jako dřív, jsou rastové někdy mláceni a zavíráni.\nNěkdo tedy rastafariánství odsoudí, protože je proti kouření marihuany, či jiným zvyklostem a nepovažuje ho za vhodné náboženství, ale všechny tyto prvky mají svůj historický základ. Tímto bych zakončila dnešní přednášku a těším se někdy příště nashledanou.", "original_file": "pr2dsimkat_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nJana Kaiserová\n14.prosince 2007\n\nA nastává mi, tuším, vážná jízda\n\nOsnova: 1.) Úvod: Bezstarostnost mládí\n 2.) Stať: a) Maturita\n b) Svobodná budoucnost\n c) Strastiplná cesta\n 3.) Závěr: Rozloučení\n\nDo této doby jsem svým životem jen tak proplouvala. Z ničeho jsem si nedělala hlavu! Věděla jsem, že za mnou stojí rodiče, kteří mi s problémy pomohou. Nedělala jsem si hlavu se školou, se svým volným časem, ani s „povinnostmi“, které spadaly na mou hlavu. Pouze, když už šlo hodně do tuhého, jsem odhodila svou bezstarostnost za hlavu a začala jsem věci brát vážně.\nNedávno mi došlo, že do tuhého už opravdu jde a bezstarostnost není na místě. Ano, hovořím o tak už hodně zmiňované a omílané maturitě. Uvědomila jsem si, že na této „zkoušce dospělosti“ závisí celý můj budoucí život. A nehovořím teď o studiu. Nehovořím o tom, čemu se budu dále věnovat ani o tom, že bez maturity (tedy bez ukončeného středoškolského vzdělání) se mi uzavře hodně studijních i pracovních možností.\nHovořím o tom, že až po maturitě mě teprve rodiče začnou brát vážně a začnou se mnou konečně jednat jako s dospělou. Protože konečně něco dokážu a tudíž pro ně budu aspoň trochu rovnocenným partnerem. Konečně si budu moct sbalit svých „pět švestek“ a vyletět z rodného hnízda.\nAle dříve než se mi tento sen splní, musím hodně zabrat! Musím se zařadit do davu, který nasedá do pomyslného vlaku, ve kterém absolvuji tuto vážnou a strastiplnou cestu, na jejímž konci mě snad bude čekat mé vítězství a vysvobození. Do vlaku, ve kterém mě čeká několik set stránek poznámek, které si musím horko těžko „nacpat“ do hlavy. Ale jsem ochotná tomu věnovat aspoň část svého doposud bezstarostného života. Musím se naučit všechny ty čeledě a řády rostlin a živočichů, ty psychologické a filosofické poučky, všechna ta anglická slovíčka a názvy děl známých autorů. Abych mohla před maturitní komisy a později i před rodiče nastoupit se vztyčenou hlavou a abych si pak mohla vybírat z několika vysokých škol, kde o mě budou mít zájem.\nTakže sbohem všechna restaurační zařízení a zábavní centra!! Nastupuji na cestu dospělého a rozumného člověka.", "original_file": "cb4ckaijan_01_1"}
{"text": "Novotný Daniel\nTřída: VIII. B\nDatum: 4. 11. 2009\n1. slohová práce – charakteristika literárního hrdiny\nPetr\nPetr má od útlého věku zodpovědnost za své sourozence Edwarda, Lucii a Suzane. V dětství je poslali z Londýna od rodiny k postaršímu pánovi. Kde objevili skříň která vedla do kouzelného světa Narnie. Petr musí být velmi opatrný a hlídat své sourozence. Musí byt se svímy sourozenci pozorný protože ho v Narnii snaží zabít Bílá Čarodějnice. Z Petra se stává vůdčí typ. Musí se osamostatnit a snažit se postavit armádu Která by porazila Bílou Čarodějnici.\nZa Krátkou dobu se naučil zacházet s mečem. Později zjistí že je on a jeho sourozenci králové Narnie a Petr je král králu a stále je všechna zodpovědnost naněm. Z Edwarda chití Bíla Čarodějnice a on se musí rozhodnout s lvem Aslanem bývalím králem Narnie. Aslan se nakonec obětuje pro Edwarda. Brzy nastane čas bytvi. Bílá Čarodějnice zaútočí na Petra a armádu. Petr se vypořádat s tím že on musí védst povstalce do boje proti přesile.\nKdyž už se zdálo že je bytva prohraná zjevil se Aslan se svímy spolupovstalci které Bílá Čarodějnice zmrazila. Průběh bytvy se otočil a Bílá Čarodějnice byla zahubena a v Narnii je díky Petrovy a sourozencům nastolen mír a Petr, Edward, Lucka a Suzane jsou prohlášeni za krále a královny Narnie.\nPetr je určitě kladný hrdina který překonal strach a postavil se Bílé Čarodějnici a dokázal svou chrabrost a nastolil v Narnii mír.", "original_file": "kl8bnovdan_1"}
{"text": "Škabud Martin\n5. 11. 2003\n\n1. písemná práce\nVzpomínka\nvypravování\n\nosnova: 1) úvod\n2) stať\n3) závěr\n\nVzpomínka na Kanadu\nNa tohle období vzpomínám strašně rád, protože jsem ho prožil s dobrými lidmi a oprávněně mi bylo dobře. Do Kanady jsem letěl reprezentovat Českou Republiku v ledním hokeji na neoficiální mistrovství světa. Byla to pro mě velká čest.\nNaše pouť už začala v Praze na Ruzyni. Z našeho letiště jsme letěli dlouhých osm hodin do Montrealu. Letěl jsem po prvé, a proto jsem se trochu bál. Nyní je letadlo můj nejoblíbenější dopravní prostředek. Po vyzvednutí zavazadel v Montrealu jsme se odebrali do luxusního autobusu, který nás dovezl do Quebecku. Po příjezdu na místo si nás rozebraly rodiny. Já a můj kladenských kamarád jsme dostali mladý manželských pár, který čekal přírustek do rodiny. David, tak se jmenoval náš kanadský táta měl už malou dcerku z prvního manželství. Cesta domu trvala asi dvacet minut. Když jsme konečně dorazili před malý pěkný domek, tak nás přivítal pes a krásná perská kočka. Hlavní důvod výpravy za oceán jsme splnili. Vyhráli jsme mistrovství, kterého se zúčastnilo 107 týmu. Měli jsme obrovskou radost. Nedivte se! Na finále přišlo sedmnáct tisíc diváku. Nádhera. Ale ja budu radši mluvit o naší rodině. David pracoval jako zástupce ředitele ve firmě, která vyrábí mléko a Geneive, naše kanadská máma jako prodavačka. Oba byli strašně milí a ochotní nám ukázat krásy Quebecku. Viděli jsme quebecké ledové království, známý městský kostel a největší vodopády v celé Kanadě. Místo, které nás nejvíce zaujalo jsme však navštívili s celým týmem společně. Byly to ledové hrátky kousek za městem. Po hezký čtrnácti dnech jsme letěli domů. Letěli jsme na noc, takže cesta utekla rychle. Na Ruzyni čekali všichni zvědaví rodiče. Rozloučili jsme se s trenérama a rozjeli jsme se do rodných měst. Ale povim Vám, když budu mít znova šanci podívat se do Kanady, nezaváhám a pojedu rád.", "original_file": "pr1eskamar_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nRomana Borovková\n16. ledna 2007\n\nMilí rodiče …..\nMilí rodiče, je toho plno, co bych Vám chtěla říct, ale za celých osmnáct let na to nebyl čas a možná ani příležitost. Vím, že to zní zvláštně. Ale člověk má v každodenním shonu plnou hlavu jiných starostí a nemyslí na nejbližší. Vidím vás každý den a neuvědomuji si, jak důležitou roli hrajete v mém životě.\nVy jste jediní lidé, kteří pro mě obětovali tolik času a lásky. Je pravda, že dnes netrávíme moc času společně. Ale cením si každé hezké chvilky s Vámi. Hodněkrát si to neuvědomuju a považuju tyto okamžiky za obyčejné. Když vy jste lidé, kteří se o mě starali a starají. Někdy vám vaší přehnanou péči vyčítám, protože ještě nechápu, jaké je být rodičem. Věřím, že za pár let tyto přehnané starosti pochopím a poděkuju Vám.\nRáda vzpomínám na dětství, kdy jsme spolu cestovali a plánovali výlety. Ráda bych tyto okamžiky vrátila, ale bohužel je to nemožné. Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy jsem s očima plného strachu poprvé jela na kole a vy jste mě zezadu jistili, abych nespadla. Tato situace se Vám vymkla z rukou a já ležela s brekem ve stoce plné kopřiv.\nAni tato nešťastná příhoda mě neodradila od důvěry k vám. Následující den jsem opět nasedla na kolo a věřila vám, že mi pomůžete postavit se na nohy a podpořit mě. Zkušenost, kterou jsem si vzala, je pro mě nejcennější. Vím, že se se starostmi života musím vypořádat sama. Ale získala jsem jistotu, že v případě neúspěchu budete pro mě vždy oporou.\nPřestože nejsou každé chvilky s Vámi růžové a ne vždy se shodneme. Ráda bych Vám za vše poděkovala. Chci, abyste věděli, že jsem vděčná za vaši obětavost.\n\nÚvod\nHl. Stať: a) Rodiče, já a čas\n b) Z dětství\n c) Zkušenost ze zážitku\nZávěr", "original_file": "cb3cborrom_01_1"}
{"text": "Ptáš se, jak se mi teď daří\n\nDrahá sestřičko,\n\nuž dlouho jsem Ti nenapsal a ty bys určitě ráda věděla, jak se mi vede v nové škole a vůbec, jak se mi celkem daří. V poslední době jsem neměl moc času, a proto jsem teď rád, že Ti můžu zase o sobě něco říct.\n\nNejprve začnu vyprávět o nové škole. Od základky je to opravdu rozdíl, tam se s námi jednalo pořád jako s dětmi. Těm co se učit nechtělo, do toho tlačili učitelé a těm co ano, tak byli vyučijící rádi, že mají zase o starost méně. Tady je to ale úplně něco jiného, profesoři tu odvádějí svou práci a žáci ve svém zájmu také. Je to dobrá souhra a tím pádem hodina většinou skvěle uteče. Předměty tu dělím na takzvané šprtací jako je dějepis, zeměpis atd...\n A předměty, ve kterých nestačí pouze znát to, co mále v sešitě, tupě to odrecitovat jako básničkyu, myslet si „jakej jsem mistr světa“ a dostat jedničku. To ani nejde a člověk musí mít prostě předmět sv sobě. Nebo taky ne. Asi všichni by mi dali za pravdu, že tam můžu zařadit fyziku, patří tam matematika a v mém případě i jazyky. To je pro mě „velkej oříšek“, zvlášť u francouzštiny, protože na angličtinu jsem si na základce přece jenom trochu zvyknul. Určitě co se týče školy Tě zajímá, jaké mám vlastně známky. Trojku snad nebudu mít žádnou a za vyznamenání bych byl hodně rád.\n\nO škole jsem Ti toho snad řekl dost a mohl bych Ti říct něco konkrétně o sobě. Velký problém je pro mě to vstávání, každé ráno prožívám nepopsatelný boj, ale o tom asi povídat moc nemusím, protože v tomhle jsme si s Adamem hodně podobní. A pak když už vstanu je moje fyzická i psychická efektivita tak na padesáti procentech. Bude to asi můj celoživotní boj hendikep. Na každý víkend, každé volno, se těším tak, jako by to byly velké prázdniny. Složité to mám i doma. Jakmile něco dělám, tak mi to nevadí a dělám to i dobře, ale přimět se k tomu, to už je horší. Platí to i u dlouhodobějších domácích pracech ze školy, jako jsou referáty, eseje nebo čtenářský deník. Snad se jednou této jakési lenosti zbavím. To je o mě asi zatím všechno.\n\nJinak bratr se už definitivně odstěhoval a pomalu likviduje ten nepořádek, co tam měl. Vycházíme spolu celkem dobře. Mámě se po zdravotní stránce taky dobře daří, akorát není spokojená se mnou, ale to není asi žádná matka se synem v mém věku. S tím už nic nenadělám. Co bych Ti ještě chtěl říct, tak koncem února jedeme na ten lyžák a jen mám trochu obavu jestli bude na čem jezdit. Hned jak se vrátíme, pojedeme do Francie, snad mi tam konečně ten jazyk vleze do hlavy. To je vše co mě v dohledné době čeká.\n\nAbych to na závěr pomalu shrnul. Vím, že to teď nemáš vůbec jednoduché, starosti s domáctností, s manželem a teď ten předčasný porod. Každý má v životě pocit, že se nic nedaří a že už to snad horší být ani nemůže, ale i tahle situace jednou přejde. Doufám, že Ti tento dopis udělá radost. Přeji Ti, aby ses měla dobře a vše bylo tak, jak by sis přála. Pozdravuj všechny.\n\nTvůj nejmladší bratr\n\nOsnova: I. Úvod – proč dopis píšu\n\nII. Stať: 1. nová škola\n\n2. moje problémy\n\n3.co se děje doma a co mě čeká\n\nIII. Závěr – shrnutí událostí a rozloučení", "original_file": "cb1aholkry_01_1"}
{"text": "Bungr na zahradě\nTento rok o letních prázdninách jsme s kamarádem Bobem byli každý den na zahradě.\nNa stromě u potoka jsme si postavili bungr.\nStrom byl vysoký asi pětadvacet metrů. Do čřictvrtě jsme měli postavený bungr.\nKdyž jsme stavěli základy, spadli jsme asi pětkrát do vody. Voda sice nebyla studená, ale ani teplá.\nTáta na nás volal:\n„Jste v pořádku vy dvě paka mrňavý?“\nNás to štvalo, ale co jsme mohli dělat.\nKdyž jsme dostavěli střechu, začalo pršet a nám do vnitř vůbec neteklo.\nMěli jsme na zahradě sice buňku, ale táta od ní zapoměl klíče.\nZa čtvrt hodiny přijel Bobův nevlastní táta Jirka. Je spolu s mím tatou majitelem zahrady.\nJirka klíče měl, tak se šli rychle schovat.\nKdyž pršelo napustili jsme nafukovací balónky vodou.\nPo chvíli přestalo pršet a táta s Jirko vyšli ven, aby se nás zeptali jestli nejsme mokří.\nKdyž jsme je viděli, vyhlásili jsme pohotovost a začali jsme házet balónky s vodou.\nDruhý den nás dětí bylo dvanáct a dospělích sedmnáct.\nDospělí si postavili bungr na kolech. Dali jsme si válku s balónky napuštěnými vodou.\nBylo to sedm : sedm a my už jsme nevěděli co bychom udělali. Kubu napadlo, že bychom mohli použít starý natahovací provaz.\nPřivázali jsme ho mezi dva stromy, kde jsme měli most a věž.\nZačalo patnácté kolo a my jsme vydali rozkaz: „Pal a ještě jednou pal.“\nVyhráli jsme a rodiče nám zaplatili bowling a dali jsme si další závody, ale tentokrát v bowlingu.", "original_file": "cl6csehtom_1"}
{"text": "Khmara, Sumra, V. B, 07/08\n18. 10. 2007\nJak jsem jel do TESCA\nVypravování\n\nJednou se mi stalo že jsem jel s mojí segrou do TESCA, seděl jsem v autobuse a byla předposlední zastavka tak jsem vystoupil a pak jsem si všimnul žeto není tesko a čekal jsem nasegru když si pro mě přijede. A vona nepřijela tak jsem jel sam do teska vystoupil jsem šel jsem ji hledat. hledal jsem ségru asi 20 min pak jsem šel k nějaký hodný pani a poprosil jsem --- zavolat ségře vona mito zvedla a křičela namě. byla na rastavce ládví a řekla abych přijel. A když jsem rychle běžel na zastavku ujel mi autobus. A čekal jsem 20 min na autobus. Tak jsem přijel domu a vone nebyla dom ale na ládví. ja jsem šel za ni jinim směrem a vona druhym vona přišlo domu a ja jsem šel na ládví vona tam nebyla a potkal jsem kamarádku jsem ji poprosil ať zavola --- a šel jsem domu byla tam cela rodina a vynadala mi!", "original_file": "bu5bkhmsum_03_1"}
{"text": "Irena Ambrožová, I.E\n25. února 2004\n\n2. písemná práce\nBílá vrána\n(Charakteristika)\n\nOsnova:\n1) Úvod – seznámení s podivínem\n2) Stať – a) osud\nb) nenávist\nc) skrývání se před světem\n3) Závěr – bílá vrána\n\nJe zahalen pod muslimským rouchem fanatismu, ze kterého mu vyčnívá jenom starý vrásčitý obličej. Proud času na něj zapůsobil snad ještě více než na ostatní. Jeho ani ne dlouhé ani ne krátké vlasy mu sahají stěží po ramena. Pod drsnými chomáči zběleného obočí mu vystupují dvě malá černá pichlavá očka. Když mu do nich prvně pohlédnete, spatříte to, co v něm skutečně je. Pod nimi se mu táhne dlouhý křivý nos a jeho ústa jsou jenom šachta do temné jeskyně lemované zažloutlými krápníky. Okolo pusy mu raší trsy bílošedých vousů, tvrdých a pichlavých jako jehličí. Rozprostírají se mu po celé bradě a spadají mu přes ni, jako muškáty přes okraj truhlíku, až do klína. Vlastně ani skoro nikdo neví, jestli si už na ně nešlape, protože tento muž byl naposledy spatřen před několika lety. Ani já jsem ho nikdy neviděla a ani po tom netoužím, ale představuji si ho jako typického shrbeného padesátníka s chlupatýma nohama.\nHvězdy u jeho zrození stály hodně vysoko a ani sudičky u kolébky nebyly lakomé. Do vínku mu nadělily inteligenci, charisma a slávu. To jsou zajisté předurčení, se kterými mohl dokázat obrovské věci a stát se jednou z nejslavnějších osobností na světě. On to také dokázal, ale ne v kladném slova smyslu.\nAni nevím, kdy se u něj poprvé zrodila ta nenávist. Ta obrovská nenávist vůči všemu americkému, která mu sálá z nitra jako plameny a zamlžuje jinak jeho logické myšlení. Bylo to asi tehdy, když jeho otec zahynul při letecké havárii, kterou zavinil pilot pocházející z amerického kontinentu. Ale nechce se mi věřit, že tato příhoda způsobila náhlý zkrat v jeho myšlenkách a tak silnou averzi. Ale pokud ano, tak se ten zkrat šířil rychle jako blesk po hromosvodu a vyhodil mu všechny „pojistky“.\nTento muž byl ještě před několika lety docela neznámý. Asi ho znali členové bezpečnostních a protiteroristických organizací a všichni obyvatelé jeho rodného Afganistánu. Ale do povědomí všech ostatních se vtiskl dne 11. září 2001, kdy odsoudil k smrti přes tisíc nevinných lidí. Od tohoto okamžiku nespatřil sluneční paprsky. Ne, že by na ně byl alergický, ale díky tomu, že dostal strach. Ano, i někdo jako je on může mít strach a myslím, že ten jeho strach je mnohonásobně silnější a intenzivnější než strach, který prožíváme každý den. Skrývá se v jeskyních na území Afgánistánu nebo podobných končinách a ještě asi hodně dlouho se neodváží ukázat ani chlup své nohy.\nPřes všechno, co způsobil, kolik nevinných lidí zabil a kolika zničil život si myslím, že Usáma bin Ládin je výjimečný muž. Liší se od ostatních jak jen nejvíc to jde. Je jako černá ovce, růžová housenka nebo bílá vrána. A určitě by neuškodilo, aby se každý nad jeho psychicky narušenou osobností a ztrápenou duší alespoň na chvilku zamyslel.", "original_file": "pr1eambire_02_1"}
{"text": "Playstatio Portable\nPopisuji Playstation Portable slim piano 2004 které jsem dostal předminulé vánoce.\nPlaystation je barvy černé první čeho si všimnete je velká obrazovka velikosti přibližně 5 palců. Na každé straně sou 4 ovladací tlačítka na jedny straně sou šipky jako na klavesnici u počítače a na druhé straně sou tež 4 tlačitka křižek, kolečko, čtvereček a trojúhelník.\nPod obrazovkou jsou základní tlačítka pro ovládání hlasitosti, světlosti obrazovky a vypínání her.\nNa pravém boku je posouvací tlačítko na vypínaní psp a zamikání kláves.\nTaké je tam vestavěný usb vztup a přístup na internet pomocí Wifi.\nNa levé straně je slot pro paměťovou kartu.\nNad ovládacíma tlačítkama jsou vestavěný reproduktory.\nNa horní straně jsou dvě tlačítka také na ovládání her používají se např.: ke střelbě.\nFirmwave meho psp je 5,02 zatím nejnovější na světě.\nNa zadní straně je čtečka pro … disky.\nČtečku chrání krit a na něm je chromované kolečko v něm napis psp.\nPsp využívám k zábavě a na dlouhé jizdy v autě.", "original_file": "cl7cjadjir_1"}
{"text": "Vzpomínka na Williama Legranda\n\nWilliam Legrand je můj dlouholetý přítel. Pamatuji si ho hlavně jako vášnivého zběratele broků se smyslem pro záhady. S tím souvisí i jeho záliba ve slovních hříčkách a šifrách. Je všímavý a neujde mu jediná drobnost.\nDokáže se skvěle přetvařovat což jsem poznal na vlastní kůži. Chovat se jako blázen pro něj není vůbec žádný problém.\nPravděpodobně ho baví vyděšené tváře jeho přátel a upřímné zděšení jeho starostlivého sluhy, Jupitera.\nWilliam se nezalekne ani fyzické práce a dokáže pracovat až do fanatickým nasazením, pokud mu o něco jde.\nUž je to velice dávno, co jsem s Williamem a jeho sluhou našel poklad. Bylo to největší dobrodružství v mém životě.", "original_file": "js9bkalvra_1"}
{"text": "1. listopadu 2005\nSoučková Jana, 3.E\npísemná práce\nZAMYŠLENÍ\n(Úvaha)\n\nKaždý z nás se denně setkává se staršími lidmi – důchodci. Ať už v rodině, na ulici nebo v hromadné městské dopravě. A každý z nás se už alespoň jednou zamyslel nad tím, proč jsou někteří důchodci k nám, mladší generaci, tak bezohlední a nepříjemní.\nVšude se mluví o tom, jak my mladí jsme drzí, neomalení a bezcitní k našim starším spoluobčanům. Ale není to v poslední době právě naopak? Například, jedete dopravním prostředkem, jako je třeba tramvaj nebo autobus. Kolem vás jsou volná místa, ale stařík s dřevěnou holí si to namíří přímo k vám a začne vám holí tlouct do nohy se slovy: „To mě nepustíš sednout? To je dneska mládež.“ Nakonec vám nezbyde nic jiného než dědu pustit, aby se vám modřina na noze ještě nezvětšila.\nNetvrdím, že všichni staří lidé v této republice jsou mrzutí a nepříjemní. Vždyť jen, když se podívám na své prarodiče, tak od nich bych nic takového nečekala.\nNěkterá milá starší paní vám za uvolnění místa slušně poděkuje a usměje na vás. Tím pádem se vám jaksi zlepší nálada z teplého pocitu, že jste vykonali dobrý skutek. A myslím si, že v dnešní době, těch neomalenců, kteří nechají sotva se držícího důchodce stát, je opravdu málo.\nMožná by stálo za to se zamyslet nad tím, proč jsou vlastně takoví. Dalo by se spekulovat o tom, zda nám závidí naše mládí a život před sebou. Nebo se jim v životě stalo něco opravdu zlého a od té doby jsou zatrpklí. Anebo jednoduše ten den vstali špatnou nohou z postele. O tom by se dalo přemýšlet do nekonečna, ale na nic bychom nepřišli, protože je to individuální věc.\nZkrátka důchodci už mají ledacos za sebou a nejspíš chtějí mít svůj pokoj a klid. Nemůžu se divit jejich rozpoložení, když se podívám na výši jejich důchodů. V tomto ohledu mají život docela těžký. A tím zároveň obdivuji starší dámy a pány, kteří si ještě ve svých letech snaží přivydělat například roznášením letáků nebo prodejem časopisu „Nový prostor“ v metru. Mají ještě tolik energie, tedy někteří. Nemohou přeci jen celý den sedět doma, luštit křížovky, péct pro vnoučata a koukat na televizi. Většinou je to na zhloupnutí sledovat celodenní maraton telenovel.\nObecně tedy proti důchodcům, proti slušným důchodcům, nic nemám. Jednou totiž všichni budeme jednini z nich. A budeme také nejspíš požadovat některé výhody, ale já osobně se budu snažit přinejmenším nekopat holí do mládeže.", "original_file": "pr3esoujan_02_1"}
{"text": "12. ledna 2006\nLucie Medová 1. B\n1. stylistická kompozice – srovnávací\nPopis\nZajímavý dům\nOsnova:\n1. Umístění a poloha\n2. a) Půdorys\nb) Střecha\nc) Použitý materiál\nd) Terasa\ne) Garáž\n3. Účel domu a můj názor na dům\n\nZvláštní dům\nTento dům leží na malé upravené zahradě západně od Prahy.\nPůdorys domu ej ve tvaru L situován tak, aby byl chráněn před ruchem z ulice a před nevlídným počasím.\nStřecha je na horní části domu postavena jasně červená. Vrchní část domu, je vyrobena pouze ze dřeva a má hodně oken. Přízemí je z cihel a je zbarvené do bílé barvy.\nNa horní části domu je připevněna velká terasa, která se táhne po celé délce domu. V domu stojí také garáž, která je též ze dřeva a, střecha garáže je vyrobena z oceli.\nÚčel domu splynout s přírodou se podle mne podařil. Dům se mi moc líbí.", "original_file": "ces1bmedluc_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nŠárka Dlouhá 12. ledna 2006\n2. C\n\n1. Abeceda dnešní společnosti (úvaha)\n2. Kalamita (volný stylový útvar)\n3. Probouzím se, je neděle ráno (volný stylový útvar)\n4. Dějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí (úvaha)\n\nAbeceda dnešní společnosti\nToto poměrně těžké téma jsem si vybrala částečně proto, abych o něm v klidu uvažovala a utvořila si stabilní názor.\nPřijde mi, že naprostá většina populace je „přivázána řetězy“, má omezenou fantazii a je líná přemýšlet o ostatních lidech.\nLidé se bojí „vyčuhovat“ z davu, je to poznat podle mě hlavně v módě. Jednou jsem na Václavském náměstí v Praze viděla sousoší, kde právě toto umělec vyjadřoval. Skládalo se asi z deseti postav okovaných mužů za sebou zobrazující výrobu lidí z formy. Každý byl stejný. A to je přesně to, co mi vadí. Nikdo se nechce odlišovat, aby si o něm ostatní neřekli, že je divný nebo něco podobného.\nKdekdo se také snaží zařadit do nějaké skupiny, kde se její členové stejně oblékají, chovají nebo mají stejné názory, aby kolem sebe měl oporu, pocit jistoty.\nSpolečnost se také podle mě nechává snadno ovlivňovat. Důkazem toho je dokumentární film Český sen. I přes reklamní nápisy, jako např.: Nejezděte! Neutrácejte! se lidé seběhli na slavností otevření hypermarketu s neuvěřitelnými a směšně nízkými cenami.\nPřijde mi, že poslední dobou každý myslí jen sám, tzv. boj o přežití. Lidé se snaží ukořistit i nesmyslné věci, které v životě nemohou potřebovat. Jednou mi můj otec vyprávěl, že jeho spolupracovník ukradl ze svého pracoviště asi deseti kilogramovou krabici vazelíny. Táta se ho zeptá proč, a on mu odpověděl: „Protože už tam nebylo nic jiného, co bych ukradl!“\nJedna z rozebíraných sociálních vrstev jsou žebráci. Většina obyvatelstva jim nedává peníze, protože si myslí, že nechtějí pracovat. Částečně s nimi souhlasím, ale myslím, že mezi bezdomovci se najdou i tací, kteří se bezradně po ulicích potulují nedobrovolně. Na to pomyslné dno společnosti se může dostat kdokoli z nás, a proto je třeba společenským vyvrhelům pomoci. Sám se tak ze dna nezvedne nikdo. A k těm, kteří se nezvednou bychom neměli mít odpor. Mají jen nešťastný osud. Za vše mluví příhoda, kterou vyprávěla Halina Pawlowská. „Moje maminka dala prostitutce na hlavním nádraží padesát korun. Kolemjdoucí ji zastavil a zeptal se jí, proč jí dává peníze, že je prý okamžitě propije se svým pasákem. Ona odpověděla: „Ale hezký život nemá, že ne?“\nPodle mého názoru by společnost měla být humánnější a každý by si měl stát za svým.\n\n Osnova\nI. Úvod: výběr tématu\nII. Stať: a.: forma\n b.: reklama\n c.: boj o přežití\nIII. Závěr: humánnost", "original_file": "cb2cdlosar_01_1"}
{"text": "OH v zimě 2006\n\nTak to máme za sebou. Zimní olympiáda skončila a opět se nesmazatelně zapsala do pamětí všech zúčastněných i diváků.\n\nOlympijské hry v Turině probíhaly v lehkém chaosu, ale nezapomínejme, že jsme v Itálii a buďme tedy k Italům trošku shovívavý, protože by to asi nebyli oni, kdyby všechno klapalo na 100%. Mnohem více než to, že všechny úpravy finišovaly až na poslední chvíli, mnohdy v době kdy už byli na místě samotní sportovci, mě zaujal přístup samotných Italů k jejich olympiádě. Očekával jsem, že tyto své organizační nedostatky doženou tim, že vytvoří neopakovatelnou diváckou atmosféru. Jenže k mému překvapení, a k překvapení mohých mnohých sportovců, město Turín jakoby olympiádou vůbec nežilo, jako kdyby Italo{vé}<in> nebyli hrdí na to, že se olympiáda koná v jejich zemi nebo dokonce jejich městě. V tomto mě trochu Italové zklamali.\n\nNutno ovšem podotknout, že velkou vinu na nezaplněnych stadionech nesou velkou vinou italští organizátoři a vůbec lidé, kteří měli olympiádu na starosti. Už {před dávno -> dávno před} Olympiádou totiž prosakovali zprávy o tom, že se asi díky špatné infrastruktuře a hlavně nedostatku parkovacích míst nepodaří stadiony zcela zaplnit. Ať mi pánové organizátoři prominou, ale nevyužít naplno kapacity stadionu při takovém sportovním svátku jen proto, že nedokážu postavit parkoviště, to mi hlava nebere. Zajímalo by mě, jestli tito pánové někdy viděli záběry z olympiády v Lillehameru v roce 1994. Tam totiž byliy například běžecké tratě obsypány diváky od startu až k cíli. Nevím jak se tam tehdy diváci dostali, nicméně předpokládám, že pěšky to nebylo.\n\nNaštěstí je ale olympiáda hlavně o sportu a zvláště některé závody a soutěže daly na tato pochypobení zapomenout. Ačkoli jsem to nečekal, bylo pro mě největšim zážitkem sledování závodu mužů na snowboardové U-rampě. Řeči o tom, jak jsou snowboardisti „F pohodě“ a jak „si to dávaj“ na prkně, možná leckdy leckdy vyvolávají úsměv, ale při sledování tohoto zavodu mi připadalo, že je na tom hodně pravdy. Závodníci létali vzduchem, předváděli úužaslým divákům krásné triky, na stadionu hrála hlasitá hudba, svítilo sluníčko... Z toho všeho jsem měl pocit, že se všichni, včetně samotných závodníků, výborně baví, a tak by to přece mělo být. Nepamatuji si, kdo byl tehdy první, druhý ani třetí, ale to o to v tomhle závodu přeci nešlo. Snowboardista si nahoře nasadil na uši „empétrojku“, zamával divákům a šel si zaskákat. Dole se letmo podíval na to, jak jeho jízdu ohodnotili rozhodčí, ale hlavní bylo, že spokojený byl on sám. Nevim, možná jsem měl při sledování tohoto závodu růžové brýle a viděl jsem to až moc optimisticky, ale ten závod na mě fakt takhle působil.\n\nA to ji to, co dělá olympiádu olympiádou. Dokud si tam každý z nás najde ten „svůj“ závod, na který nikdy nezapomene, tak má olympiáda smysl a nic na tom nezmění ani již zmínělá drobná zaváhání organizátorů. Tak nashledanou za 4 roky ve Vancouveru.", "original_file": "pr3cbezjan_1"}
{"text": "Zamyšlení\n\nPůvodně jsem si chtěl vybrat citát od pana Machovce, ale nakonec mi XXX “nesedl“, neboť nadpis Reality show je výstižnější mnohem víc. Je sice pravda, že televize nás obklopuje čím dál více, ale Reality show jsme teď všichni obklopeni ze všech stran.\n\nOna Soutěž Vyvolení a Velký bratr zaujala<in> snad všechny věkové kategorie diváků<in> bez vyjímky a těší se větší a větší přízni. Ale dá se tomu vůbec říkat soutěž? Já měl vždy za to, že soutěž je třeba běžecký závod, zápasy a spousta dalších, ale né celodení “civění“ na pár vybraných lidí, kteří spolu sdílí jednu vilu, kterou nemohou opustit a snaží se dělat čím dál větší vylomeniny anebo se chovat tak, aby na svou stranu dostaly co nejvíce senzacechtivých diváků.\n\nA Může se člověk nějak bránit?\n\nNo je to těžké a vidím to i sám na sobě a na svých|mých rodičích. Jakmile se podívám chvíli na televizi, 10krát se objeví, hlasujete pro Vladka, anebo pustím internet a hnedle vidím Velký odkaz na článek o Jindrovi a jeho sexuálních problémech, nebo z rádia slyším samé rozhovory s už nesoutěžícími účastníky, v tisku fotky {na}<ni> titulních stranách. A co je pro mě osobně nejhorší? Například, když jedu ráno do školy tramvají a přistoupí pár slečen a já pak musím celou cestu poslouchat, jaký je Vladko to slaďoušek a jaké měl krásné slipečky <img :o)> asi sem se stal už také onou mediální obětí, protože se také občas dívám s rodiči na ony Vyvolené.\n\nA jaké je financování?\n\nJe pravda, že pořadatel této “soutěže“ musel postavit dům, s vybavením a technikou, najmout spousty lidí (štáb) a navrhnout ceny účastníkům, to vše v hodnotě několika desítek milionů korun, ale na druhou stranu získají několikrát tuto částku zpět, a to nejen od diváků, ale hlavně z reklamy. Vždyť si jen zkuste spočítat, jaké jsou dlouhé mediální pauzy během pořadu, vydělte 30 vteřinami a vynásobte 50000 korunami, ano, to je minimální částka za odvysílání jedné reklamy v tento čas. Anebo divácké hlasování (1 zpráva = 8Kč), odposlech svých milovaných soutěžících (30Kč/min), otázky typu, kolik lidí je právě ve vile a pak vám na ní {pětkrát}<ni> odpoví (50kč/telefon), propagační předměty, je toho hodně a je to zkrátka povedená “pračka“ na peníze.\n\nA jak je to ve světě?\n\nVe světě Reality show sklízí obrovské ovace od diváků, a zatím co u nás dávají první kolo, třeba Velkého Bratra, v Americe dávají už 7. A vymýšlejí si čim dál nové a nové show, až jsou někdy opravdu nechutné, ale zdá se, a je to dost Paradoxní, že která show je nechutnější, je více populární a tím i více sledovaní. Dá se těžko spekulovat, kam tyto megalomanské show obyčejného diváka dovedou, ale nic pozitivního to asi nebude.\n\nReality show jsou, jak už sem říkal, Hodně rozsáhlá témata zvláště v této době. Ja se pokusil napsat alespoň to pro mě nejdůležitější. Chtěl sem toho sice napsat více, ale necelé 2 hodiny jsou na to celkem málo.", "original_file": "pr3cdedond_01_1"}
{"text": "Cestování\n\nKdyž se řekne cestování, lze si představit různé způsoby přepravy<in>. Cestovat můžeme k moři, na hory, do práce, do školy, na nákup nebo třeba na návštěvu k babičce. Cestujeme autobusem, autem, pěšky, letadlem, na kole apod. Cestujeme sami nebo hromadně, z povinnosti nebo pro radost či relaxaci Jako takovéto příjemné cestování za relaxací a odpočinkem si spoustal lidí představí letní dovolenou u moře.\n\nAzurovou oblohu nešpiní jediný mráček, žhnoucí písek pálí do bosých chodidel jako rozžhavená plotna, slunce se odráží od mořské hladiny a ostře bodá do očí a turisté se spokojeně opékají ze všech možných stran a úhlů na plážových lehátkách za účelem pochytit trochu toho „sexy“ bronzu. Domů však většinou místo se snědou pletí odjížejí s úpalem a spálenými zády. Přicestuji s kufry plnými jídla a domů se vracejí s kufry plnými kýčovitých suvenýrů pro všechny možné známé a silně zavánějícími mušlemi zapařenými v igelitovém pytlíku. Tohle je obrázek takové klasické dovolené u moře. Proč všichni cestují houfně právě v sezóně, kdy v našich mírných klimatických podmínkách teploměr ukazuje příšerných třicet stupňů a u moře, blíže k rovníku, je pak ještě nesnesitelnější hic.\n\nPro mě je takovéhle uvažování lidí lehce nepochopitelné. Je to stejné, jako bych si dobrovolně vlezla do trouby vyhřáté na padesát stupňů, vykoupala se v osolené vodě a pu dívala se na video o mořském světě či něco takového. Navíc by to stálo jen pár korun a ne desítky či stovky tisíc. Vždyť je to o zdraví! Takové lidi asi nezbývá než obdivovat.\n\nVzpomínám na naši dovolenou na Malorce, kde rtuť teploměru ukazovala minimálně 35 stupňů Celsia a slunce pálilo až do pozdního večera. Nejhorším utrpením bylo cestování autobusem, okružní jízda trvající celý den. To už je pomalu o zdraví. Ani Kristus netrpěl na kříži tak, jako já v autobuse plném horkého vzduchu, ukřičených dětí a vůně z domova přivezených řízků.\n\nNejsem tedy cestovatel teplomil, raději už pojedu bych jela někam za sněhem. A nebo šla jen na procházku po okolí mého domova.\n\nCestuji\n\nCestování by mělo mít za účel poznávání nových věcí, míst a lidí. Nu, každý ať si jezdí, kam chce. Já však vím, že k moři mě v letních měsících niko nikdy nedostane.", "original_file": "grP4velluc_01_1"}
{"text": "Tadeáš Michalík, 1. E\n5. 11. 2003\n\n1. písemná práce\nPROPAST\n(Vypravování)\n\nOsnova:\n\nByl čtvrtek, kolem třetí hodiny odpoledne. Doktor Novák si ve své psychiatrické ordinaci právě vychutnával odpolední kávu.\nUž od rána měl však Novák divný pocit. Jako kdyby se něco mělo stát.\nVtom zazvonil telefon.\n„Doktor Novák, co si přejete?“\nNa druhém konci se ozval neznámý ženský hlas: „Dobrý den, Pavlová, mám problém s manželem. On se asi pomátl. Myslíte, že byste mohl přijet?“\nA tak se doktor Novák octl ve čtyři hodiny v hale domu Pavlových.\n„Co je to tedy za problém?“ ptal se doktor, když ho paní Pavlová přivítala.\n„Manželovi asi přeskočilo. Když dnes přišel domů, bylo vše v pořádku. Pak ale začal tvrdit, že máme v koupelně místo podlahy nějakou propast, nebo co. Já vám ale říkám, žádnou jsem tam neviděla.“\n„Hm, dobře, kde je váš manžel? Můžu s ním mluvit?“\n„Jistě, pojďte.“ odpověděla paní Pavlová.\nDoktor Novák našel pana Pavla, jak sedí u otevřených koupelnových dveří.\n„Vidíte, manžel mě ani nechce pustit dovnitř, prý abych tam nespadla,“ řekla paní Pavlová.\n„Dobrý den, já jsem doktor Novák, jak se cítíte, pane Pavle?“ zeptal se doktor Novák.\n„Vy tu propast taky nevidíte? Jste snad všichni slepí?“ řekl trochu naštvaně pan Pavel.\nNovák popošel ke dveřím a nahlédl dovnitř, v zápětí zjistil, že vidí jen obyčejnou koupelnu. V duchu už si doktor Novák mnul ruce nad jednoduchým řešením Pavlova problému.\nDoktor Novák se zeptal: „A jste opravdu přesvědčený, že tam ta propast, jak říkáte, je?“\n„No jistě, vidím ji odsud, jako vidím teď tady vás.“ odpověděl pan Pavel\n„A co kdybych dokázal, že tam opravdu žádná není? Uvěřil byste mi?“ zeptal se Novák.\n„Hehe, pokud to dokážete, tak jsem opravdu blázen.“ odpověděl pan Pavel. „Ale varoval jsem vás.“\nDoktor Novák tedy odvážně vkročil do koupelny. Udělal krok a už chtěl vítězně říci: „No, vidíte?“ když v tom se mu právě podlomily nohy a on se propad podlahu koupelny. Paní Pavlová vykřikla.\nA v tom Pavel řekl své zděšené ženě: „Pojď. Byl to blázen.“", "original_file": "pr1emictad_01_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nVladimír Sova\n16. ledna 2007\n\nŽijí mezi námi\nJe odpoledne, konec školy a já se vracím cestou domů z oběda. Přemýšlím a se sklopenou hlavou hledím do země. V tom slyším blížící se kroky a někdo mne lehce chytne za rameno. Otočím se a proti mně stojí vousatý člověk, dokonce tak vousatý a zarostlý, že v jiném obleku by připomínal Mrazíka. Má odrbaný kabát, sice dámský, ale na zahřátí určitě postačí. Skrze proděravělé rukavice jsou vidět lehce omrzlé a zfialovělé prsty. Za sebou táhne malý vozík, který je celým jeho majetkem. Vozík je plný starých a nepotřebných kusů železa, hliníku a jiných zdánlivě už nepoužitelných věcí. Muž pozdraví a zeptá se mne, zda-li nemám jednu cigaretu. Odpovídám, že ano a podávám mu petru. Poděkuje a řekne ať se nezlobím a jede dál. Chvíli ho ještě pozoruji a vidím v dálce matku s dítětem, jak raději přejde na druhou stranu. Ano, mluvím o bezdomovcích, lidech, kteří žijí ze dne na den na ulici.\nČlověk by řekl, že je mu jich až líto, ale mě jich zas až tak líto není. Ani v nejmenším jim nezávidím jejich situaci. Říká se, že každý svého štěstí strůjcem. Ale myslím, že to není až tak jednoduché. Může se přihodit cokoliv. Můžete se rozvést, přijít o práci. Začnete pít, ztratíte byt a jste na ulici. A nikdo vám nepomůže.\nHlavním problémem těchto lidí je, že když už seženou nějaké peníze, ať už krádežemi či žebráním a zvláště ve velkých městech v turistických zónách dokáží leckdy vyžebrat slušné peníze, tak je většinou propijí. Většina z nich trpí absolutní ztrátou sebedůvěry a osobnosti. Kdyby si takový člověk místo balení krabicových vín raději koupil alespoň nějaké šaty a došel na úřad práce, tak věřím, že v nějaké fabrice u pásu nebo šroubárně by místo dostal. Byť třeba jen za osm tisíc čistého. Společnost na ně není ale dostatečně připravena.\nAno, existují nějaké ubytovny. Mají omezenou kapacitu a jsou jen většinou na pár dní v zimě na přespání. Dalším velkým problémem a to zásadním je, že už se někdy nechtějí vrátit do normálního života, protože již přivykly životu na ulici. Dříve tito lidé nebyli moc vidět. Každý musel pracovat a nebo se skrývali.\nNěkdy mám pocit, že všichni ti různí aktivisté, zachránci přírody, kteří se nechávají připoutat ke stromu a jiní rádoby spasitelé světa by možná udělali lépe, kdyby své úsilí občas zaměřili také na tyto lidi. Každý z nás tak může dopadnout.\n\nOsnova:\nÚvod – setkání s bezdomovcem\nstať - 1) jejich situace\n 2) problémy s kterými se potýkají\n 3) možné řešení.\nZávěr.", "original_file": "cb3csovvla_01_1"}
{"text": "12. ledna 2006\nMichaela Sládková, 1. B\n1. stylistická kompozice – srovnávací\nPopis\nMoje nejlepší kamarádka\nOsnova:\n1) Něco o kamarádce (úvod)\n2) Postava\na) Obličej, hlava\nb) Ruce, nohy, …\nc) Oblečení\n3) Vlastnosti, charakter kamarádky a můj vztah k ní\nMoje nejlepší kamarádka Zuzka\nMoje nej. kamarádka se jmenuje Zuzana Vaiglová. Je to vlastně moje nevlastní teta, protože se děda rozvedl a pak znovu oženil. Narodila se jim 31. 5. 1993 a teď je jí 12 let.\nPostava je hubená, ale za to hbitá a obratná. Měří asi 152cm. V obličeji se vyjímají její jasné, vetší zelenohnědé oči. Pak samozřejmě vlasy, které jsou velmi husté, hnědé a krátke asi pod ramena. Nos se jí na tváři moc nevyjímá, protože je spíše menší a nevýrazný. Ústa má také menší, ale zuby jí rostou do docela velké míry.\nRuce vypadají spíše delší, než krátké, proto tak dobře leze i po velkých stromech. Tělo se více zúžuje a je dost ohebné, tak se dokáže protáhnout i menšími otvory. Své dlouhé nohy využívá také k obratnosti a úžasné je, že jak jsou obratné, ukazují se i jako velmi silné.\nOblečení nosí většinou stejné, ale nejradši má jiné. A to si obléká většinou jen v létě. Její letní kytičkované šaty, tak to ji rozveselí. Ukazuje se v nich, když má dobrou náladu.\nJe hodná, milá dokáže se i moc dobře přispůsobit. Mám ji ráda a to hlavně proto, že si hezky rozumíme. Moje kamarádka je ta nejlepší na světě, i když máme občas jiný názor, vždy se dohodneme. Zažíváme spolu spoustu příhod a dobrodružství. Proto je to má nejlepší kamarádka ZUZKA!", "original_file": "ces1bslamic_1"}
{"text": "MUJ POKOJ\n\nChci vam představit muj pokoj, protože si myslim docela zajimavy (doufam). Pokoj je zatím bil, ale na jare budeme malovat konecne. Muj pokojje po schodech na horu a je to druhy pokoj z leva. Hned když vyjdu do dveri vidim stresni okno a naproti je druhé. Muj pokoj je asi tak stredne velky. Hned vedle okna je postel a vedle skrin s oblecenim naproti skrini je stul a na nem nejlepší věc v mem pokoji pocitac. Jo a este hned ve dverich mam pridelanou nastenku a naproti mam knihovnu, ale nevim k cemu mi je stejne nectu. Jedina nakaza v mem pokoji je sestra ja si uklidim a ona hned pride a vse vyhazuje ze skrini. Doufam ze se vam muj pokoj libil...", "original_file": "am6bsulvoj_1"}
{"text": "17. října\n\nVypravování podle obrázků\n\n<obrázek č. 1: Tři chlapci bruslí na silnici.>\n<obrázek č. 2: Jednoho z nich srazí auto.>\n<obrázek č. 3: Chlapec je zraněn.>\n<obrázek č. 4: Jeho kamarád běží pro pomoc.>\n<obrázek č. 5: Jeho kamarád telefonuje z telefonní budky.>\n<obrázek č. 6: Záchranáři odnáší zraněného chlapce, doprovází je jeho kamarád.>\n\nOsnova:\n1) Tři kamarádi bruslí na silnici.\n2) Srážka s autem.\n3) Petr je zraněn.\n4) Martin jede pro pomoc.\n5) Martin volá l. 155\n6) Záchranáři odvážejí Petra.\n\nTři kamarádi\n\ntri kamarádi bruslli na silnici petr jel a jel a najednou jelo auto i petra srazilo\n\npotom ceho jeden kluk s ním a petr volal zachranku zachranka přijela a na odvezey v nemocnici musely --- amputovat nohu a potom zemřej", "original_file": "bu5bbrujos_02_1"}
{"text": "1.11.2006\nGeri Adam, 2.C\n1. písemná slohová práce\nMonitory\nMluvený referát\n\n\nosnova:\nI. Úvod – objasnění základních pojmů a nastínění, co je předmětem tohoto mluv. referátu\nII. 1) Výklad celého děje či procesu\nIII. Závěr: Rekapitulace\n\nMilí spolužáci, rád bych vás seznámil s pojmem vám všem jistě dobře znamým. Je to pojem monitor. Prostřednictvím tohoto aparátu s námi počítač komunikuje. Co je však důležitější a zároveň zajímavější? Je to vnitřní uspořádání. V každém monitoru se nachází zařízení na bázi katodové trubice. Předesílám, že se jedná o hlavní element mezi ostatními prvky komponentů. Katodové trubici se občas přezdívá „elektronové dělo“ a má za úkol emitovat svazky elektronů. Před katodovou trubicí se nachází stínítko, umístěné uvnitř masky. Vnitřní strana stínítka je pokryta látkou zvanou luminitor, která má za úkol převádět energii dopadajícího elektronu na světlo. Nyní již máme dostatek teoretických znalostí, abychom si celý proces mohli obrazně představit. Celý děj začíná u katodové trubice, která při dostatečném zahřátí začne vyzařovat elektronové paprsky proti stínítku. Podotkl bych ovšem ještě jednu věc. Elektronovému záření v chemii odpovídá jistý název. Jmenuje se Beta záření. A protože se elektrony pohybují téměř rychlostí světla, jsou také dosti čiperné. Pro nás to ze zdravotního hlediska znamená jediné. Buňky v živých organismech mají pod tímto vlivem tendenci nekontrolovaně se množit a rakovinně bujit. Proto tyto elektrony ještě před tím, než dopadnou na stínítko usměrní filtr a podobě mřížky, z hlediska jejich intenzity. Dále jsou elektrony usměrňovány pomocí elektromagnetických zaostřovacích a vychylovacích cívek, neboť základní fyzikální vlastností elektronu je, že disponuje záporným elektrickým nábojem. V ten okamžik elektrony pouze dopadnou na vnitřní stranu stínítka a tento dopad se z vnějšího pohledu na masku projevý jako svítivý bod.\nA na závěr malá rekapitulace. Elektrony jsou vyzařovány katodovou trubicí skrz jakýsi filtr, jenž má za úkol usměrňovat intenzitu nestálého toku těchto částic. Jejich „pouť“ končí na stínítku masky, na již předem stanoveném bodě. O tuto nutnost se postará elektromagnetické pole, indukované vychylovacími a zaostřovacími cívkami.", "original_file": "pr2ctgerada_01_1"}
{"text": "In\n\nStrašná bolest. Monika cítí, jak se jí jehla zarývá pod kůži. Každé další vpíchnutí barvy je pro ni utrpením. „Musím to vydržet. Holky ve třídě budou koukat. Myslely si, že se jen vytahuju. Já se ale doopravdy dávám tetovat.“ Další ostrá bolest. Monice tentokrát vytryskly slzy. „Stály mi ty čtyři tisíce za to? Ale ano, stály. Vždyť tetování má už i Jana z Béčka, přece nemůžu zůstat pozadu. Nejvíc ze všech ale bude koukat Tomášek. Můj miláček. Jeho jméno na mém rameni je přeci důkazem, že se budeme milovat navěky!“ Potetovaný chlapík už dokončil své dílo. „Takže za čtyři litry, slečinko. A nechoďte se teď měsíc opalovat. Mimochodem, 18 už vám bylo?“ Monika mu podává peníze a horlivě přikyvuje hlavou. Že j{i|í} hanba nefackuje. Občanku má teprve rok. Tomáškovo jméno je celé zarudlé a oteklé. Raději ještě týden počká, aby měl překvapení v celé své kráse. Aby pro ni bylo týdenní čekání a odloučení snazší, řekne mu, že jede pryč. Kdyby jí totiž jenom naznačil, že by s ní chtěl být, hned by přijela a zkazila překvepení. Ale holky ve třídě to musí vidět hned. „No nekecej! Tys na to fakt šla?“ „Ty seš hustá. Kolik to stálo? Bolelo to?“ Monice září oči. Přesně takhle si jejich obdiv představovala. „Ani ne, ze začátku to trochu píchalo, pak jsem to ani necítila.“ Ledabylý tón se jí povedl skvěle. Už se strašně těší, jak překvapí Tomáška.\n\nJe to přesně týden a Monika se chystá na velkou návštěvu. Cestou si v duchu přehrává různé situace, při kterých by mohla své tetování odhalit. Už stojí přede dveřmi. Odemyká půjčeným klíčem a hlavu má plnou myšlenek o miláčkově radosti. Chudák Monika. Kvůli svému nadšení si ani nevšimla, že jsou u dveří cizí boty. Dívčí boty. Po otevření dveří do ložnice jí ztuhl úsměv na rtech. Tahle návštěva tu není zřejmě poprvé. Monice se do očí derou slzy. „Jak mi to jen mohl udělat? Prosím, ať je to nějaký omyl. Jenom nedorozumění.“ Ale Tomášek se netváří, že by tu tahle návštěva byla omylem. Když Monika utíká pryč po schodech, cítí mnohem větší bolest než při tetování. Je to, jako by se do ní zabodávalo tisíce jehel. Doběhne domu. „Maminko, já jsem tak strašně nešťastná!“ Ano, teď už se s maminkou poradí. Dřív pro ni její rada nebyla důležitá. Vždyť vůbec nechápe, že Tomáš je láska na věky. Kdyby tak bývala maminku poslechla. Ale chtěla být in. Proto má Tomášovo jméno na rameni. Teď je tedy doopravdy in, nebo v, ale v háji.\n\nMonika teď každé odpoledne jezdí po škole na brigádu. Nějakou dobu ještě zřejmě bude. Odstranění tetování není zadarmo. Ale hlavně to příšerně bolí. Monika má pořád ještě na rameni napsáno Tomášek. Za pár měsíců zbyde jenom jizva. Zkušenost však bude mít do konce života. „Stálo mi to tedy za to?“ Teď už si odpověď na tuto otázku před každým velkým rozhodnutím pečlivě zváží.", "original_file": "pr4cgremar_1"}
{"text": "Kontrolní slohová práce\nLíčení\nKlára Chmelíčková\ntřída: VIII. B\n15. 12. 2008\nMé oblíbené místo\n…Urostlé a štíhlé vysoké smrky, které se hrdě naklánějí ve větru, jenž líbezně zpívá a tančí ostře zařezaným údolím, mezi skalami, které mají vlastní smutné a chytré tváře.\nNa velké ostré kameny hlučně naráží křišťálově čistá voda a rychlostí odnáší mrtvé listí, které zapomnělo spadnout již dříve, když mělo svůj čas. Vzduch nad potokem, chladný jako zimní ráno a čistý jak křišťálová voda, rozjasňuje mysl, při smutku pohladí a veselého rozesměje. Ptáci v korunách stromů si hlasitě povídají a škádlí se. Zvěř se na zelené pasece plné borůvčí šťastně a volně pase. Sojka rychle prelétne nad pasekou a vykřikne varovný tón. Zvěř se odrazí zadníma nohama od slunce prohřáté půdy a stratí se hluboko ve smíšeném lese, kde si buky šeptají a veverky přeskakují ze smrku na smrk.\nZapadá slunce. Obloha se zbarvuje krvavými odstíny a obláčky do růžových županů se žlutým lemem.\nStromy za sebe vrhají ostré stíny a tiše si libují ve večerním vánku, který se už nedává srovnávat s onou zuřivou vychřicí. Listy buků se jemně pohupují z leva do prava do nekonečně stejného hučení potoku, který se nemnění jak při východu slunce, tak při soumraku.\nNa rychle tmavnoucí oblohu vystoupí první hvězda. Pyšní se oslnivým třpitem a shlíží dolů, hluboko do malích tůněk v potoce, kde se chystají spát mrštní pstruzi. Přes den se vyhřívajíc na sluníčku. Ještě před usnutím zazpívá ptáček večerku a potom uloží vyčerpanou hlavu pod lesklé křídlo, sloužící jako peřina. Zanedlouho se na indigově modrou oblohu vyhopl velký jasný měsíc, který pozor na noční krajinu a opatruje zvířátka při spánku, snění i bdění. Hvězdy, oddané měsíci mu pomáhají obhlížet lesy i řeky a planiny. Noc je klidná, jen rachot potoku ruší noční klid. Vítr se ztišuje, jakoby nacházel útěchu na tomto krásném místě, mém nejoblíbenějším.", "original_file": "cl8bchmkla_1"}
{"text": "Návrat domů z Anglie\n\nŽádný kufr není tak veliký, abych ho nedokázala zaplnit. Stejně tak tomu bylo před třemi lety, kdy jsem se po třech týdnech strávených na jazykovém kurzu v anglickém Exeteru vracela domů. Vytáhla jsem svůj loďák a začala balit. Chvíli jsem ještě vzpomínala na odpoledne strávená s partou lidí stejného věku ze všech koutů světa a pomaličku se srovnávala s myšlenkou, že se z těchto překrásných chvilek nenávratně stávají vzpomínky a vše už je jen blízká minulost. Zpočátku jsem měla velkou radost z nakoupených dárků pro svou rodinu, které jsem za celý pobyt pečlivě nashromáždila. Radost však po pár minutách vystřídala panická hrůza, že nebudu schopná ohromný kufr zapnout. Po hodině úsilí jsem zdárně všechny své věci zabalila jak do kufru, tak do tří příručních tašek různých velikostí. Jakou jsem z toho měla radost! To jsem ještě netušila, co mě v příštích pár hodinách čeká.\n\nDopoledne mě moje hostitelská rodina, která se o mě celé tři týdny starala, odvezla na autobusové nádraží v Exeteru. Autobus již čekal na nástupišti a my si koukali trochu pospíšit, aby mi neujel. Okolo jedenácté jsem spokojeně seděla na svém sedadle {v autobusu}<in>, se kterým jsme měli absolvovat tříhodinovou cestu na letiště Halthrow v Londýně. Tedy, z počátku jsem si myslela, že tříhodinovou, tak dlouho mi totiž trvala počáteční cesta z letiště do Exeteru.\n\nPo prvních padesáti kilometrech jsme se dostali do mírné zácpy. Nebyl ještě důvod panikařit, vždyť jsem s menšími potížemi na dálnicích předem počítala a mezi odletem letadla ve čtyři hodiny jsem měla téměř hodinovou rezervu. Z menší zácpy se ale bohužel brzy vyklubala zácpa jako hrom, jak mi řidič autobusu zsdělil, dlouhá skoro až k Londýnu. Rychle jsem zpanikařila. Čas se vlekl neuvěřitelně pomalu. Nevím, jak dlouho jsme již popojížděli krokem, když mi začalo být jasné, že letadlo nejsem schopná stihnout. Neměla jsem žádné zbylé peníze, kredit v telefonu mi před pár dny došel a neměla jsem nejmenší tušení, co budu sama samotinká dělat na letišti přibližně pět krát rozlehlejším než je Ruzyně. Ze všeho nejdřív jsem potřebovala mluvit s tátou. Půjčila jsem si tedy od spolusedícího pána mobilní telefon a zavolala mu. Byl zrovna na chalupě a neměl ponětí, jak by mi pomohl. Slíbil tedy, že zavolá mámě do Prahy, snad něco zjistí a zavolá mi zpátky. Po půl hodině se konečně ozval. Máma volala na Ruzyni a jelikož jsem měla koupenou nejlevnější letenku, neměla jsem nárok na telefonické posunutí letu nebo jakoukoli náhradu. Jedinou mojí možnost představovala kancelář Britisch Airways Office, kteří mi zajišťovali jak autobusovou, tak leteckou dopravu. Hned po příjezdu na letiště v pět hodin jsem se vydala se všemi svými zavazadly hledat danou kancelář, která byla snad až na druhém konci terminálu. Před kanceláří jsem pochopila, že nebudu nejspíš jediná, komu dnes letadlo uletělo a trošku se mi ulevilo. Ani už vlastně nevím proč. Možná za to mohl pocit, že v tom přece jenom nejsem sama. Za přepážkou seděla mladá, hnědovlasá slečna v tmavě modrém kostýmku, připomínající mi letušku z amerických filmů. Vlídně se na mě usmála, pokynula hlavou a zavolala si mě k sobě. Nedokázala jsem to v sobě déle dusit. Rychlostí blesku jsem na ní začala chrlit, že to nebyla moje chyba, a že to, že mi uletělo letadlo vlastně nebyla ničí chyba, prostě jsem na dálnici uvízla v zácpě a nic jsem s tím nebyla schopná udělat. Všechno jsem jí vysvětlila a do nejmenších podrobností cestu popsala. Dál se na mě lhostejně usmívala a já nechápala, jaktože může být tak klidná, když já jsem v tak šílené situaci! Něco si začala zapisovat, postupně se mě ptala na osobní údaje. Srdce mi tlouklo tak prudce. Co budu asi dělat, když mě pošle s nezájmem pryč? Při mé odpovědi na otázku kolik mi je let se však hodně změnilo. Po pravdě jsem jí odpověděla, že mi před třemi měsíci bylo 15 let. Změřila si mě zkoumavým pohledem a odběhla někam do zadních prostor kanceláře. Trpělivě jsem čekala. Amni jsem nemohla uvěřit tomu, co mi po návratu sdělila. Jako odškodné od Britisch A. Office jsem dostala nejen letenku na příští den, ale i přenocování v hotelu.\n\nTato příhoda je pravdivá a věřte mi, nikdy už bych neletěla s jinou společností, mám s ní výborné zkušenosti.", "original_file": "pr4ckekale_1"}
{"text": "Jiří Wolker\n\t\tTěžká hodina\n\nNázev básně vyjadřuje jakési těžké období při psychickém přerodu z chlapce v muže. Vyjadřuje především své pocty a to, jak začíná cítit, že život muže je mnohem těžší, než jeho dosavadní život chlapce. Básník se cítí být v tom nejtěžším období svého přerodu a hledá jakousi spřízněnou duši, která by při něm stála a zbavila ho opuštěnosti, která je velice silným motivem spolu se smutkem a bezradností v celé básni. Touží se změnit v silného, odvážného, statečného a nesmlouvavého muže. Báseň je velice obrazná, básník v ní využívá velice velkou slovní zásobu, nevystupují zde žádné postavy což ještě více navozuje pocit opravdové samoty. Básník se rozhodne vzdát svého chlapeckého srdce, ale ještě se necítí být opravdovým mužem a ani nevěří, že by se jím stát mohl.", "original_file": "js9bkanbea_1"}
{"text": "Svacina\n\nOsnova\n\n1) Cas na svacinu\n\n2) Co „zdravého“ ke svacine\n\n3) To už je taky minulostí\n\n„Co deláme o prestávce? Hrajeme si na hlodavce, hlody, hlody do svaciny. Nacpeme se vitaminy.“ Ano, jiste jste poznali známou básnicku Jaromíra Nohavici. Ale bohužel mám pocit, že už na ní v dnešní dobe není pravdivého skoro nic. Když pominu, že u nás ve škole probíhá přestávka tak, že vetšinou pretáhneme hodinu, pak sebehneme tri patra, prezujeme se, jdeme na prechod, cekáme na zeleného panácka, bežíme na druhou budovu, tam se zkusíme vyhnout školníkovi, ale vetšinou neúspešne, takže musíme stejne do backor, pak vybehnene do patra, najdeme trídu ve které je další vyucování a vyslechneme si, jak je možné že jdeme zase tak pozde...\n\nJiste jste si všimli, že na svacinu v tom shonu nebylo ani pomyšlení. Ale když už náhodou máme prestávku, kdy se nestehujeme, tak to svacíme, to ne, že ne. Nicméne s vitaminama, to rozhodne nemá nic spolecného. Ctvrtina trídy si prinese z domova chleba se salámem, v lepším prípade se sýrem. A zbytek využije k obcerstvení školní automaty, které nabízí nepreberné množství potravin od baget, pres sladké tycinky, jogurty až po jablka, ale ta jsem bohužel ješte nevidela, že by si nekdo koupil. Obcas má nekdo k pití místo Koly ovocný džus, ale mužeme polemizovat, jak je to tam s vitaminama. Jednou vlastne mela jedna nejmenovaná spolužacka hroznové víno od „vietnamce“ ale vzhledem k tomu že si ho neomyla...\n\nMatne si zpomínám, že na základní škole jsme jako malý prísun zdraví dostávali mlícka, ale to už je dlouho a buh ví, jestli to není už dávno minulostí, jako ta básnicka.", "original_file": "grP4svoter_01_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nJiří Vlach\n14. prosince 2007\n\nO reklamě (fejeton)\nReklama je fenomén dnešní doby. Je všude tam, kde si ji dovedete představit. Doma, na ulici, na toaletním papíru, umí vlézt třeba i na mozek. Kdo nemá reklamu, neexistuje.\nNejdotěrnější je bezpochyby reklama televizní. Její vysílací doba se každým rokem prodlužuje, až to někdy vypadá, že se stává hlavním televizním pořadem večera. Není výjimkou, že dvouhodinový film trvá kvůli reklamě i přes tři hodiny. Podobné je to i s reklamou v časopisech. Znám plátky, ve kterých zhruba jednu polovinu jejich obsahu tvoří pouze reklamy. Je ale pravda, že někdy může být reklama také to jediné, co se v nich dá číst…Reklama na internetu zase může zdržovat přenosovou rychlost. Paradoxní jsou situace, kdy jsem zdržován reklamou na rychlé internetové připojení, které vlastním.\nReklama v rádiích zdržuje od poslechu muziky. Bohužel poslední dobou se i samotná hudba stává pouze jakousi reklamou pro své interprety. Popové písničky, takzvané hitovky, jsou psány účelově, za cílem udělat co nejlepší reklamu albu, na kterém se nachází, a tím vydělat co nejvíc peněz skupině či zpěvačce, která jej nahrála. Čili rádiové stanice jsou vlastně jednou velkou reklamou. Nenápadně se tváří reklama ve filmech. Působí navenek velice přirozeně, ale přitom je její umístění ve filmu předem velmi šikovně a pečlivě připravováno.\nDá se tomu nějak zabránit? Je to vůbec všechno tak špatné? Myslím, že bych dokázal najít i dobré věci spojené se slůvkem reklama. Například v obchodě můžete reklamovat vadné zboží. Fotbalisté mohou reklamovat ruku, hokejisté reklamují postavení mimo hru. Předseda vlády zase proklamuje nějaké nekalé jednání svých konkurentů z opozice. Ale to už se dostáváme někam, km nechci. Zkrátka, shrnul bych to jednou větou: Reklama může být užitečná, ale nesmí se přehánět.\n\nOsnova:\n1) Úvod\n2) Stať:\n - reklama televizní\n - reklama rádiová\n - reklama v hudbě\n3) Závěr", "original_file": "cb4cvlajir_01_1"}
{"text": "Tak tady žiji\n\nTak tady žiji! To bylo téma, na které jsme měli psát slohovou práci. Jako první mě samozřejmě napadlo město, ze kterého pocházím, a to {město}<priv>. Poté co se sem vracím pouze na víkendy, jsem si uvědomila, co toto město pro mě opravdu znamená!\n\nPo přijetí na školu do Českých Budějovic jsem si začala plánovat aktivity v rušném městě. A z malého klidného městečka u Písku pouze s 10 000 obyvateli jsem chtěla pryč. Stačil mi jen měsíc a při návratu DOMŮ jsem si doslova užívala klid a ticho.\n\nRáda vyhledávám příležitosti, při kterých bych se mohla jen tak projít po městě a vzpomínat na příhody, které jsem prožila. Ty se mi především vybavují v místě bývalého bydliště. Ne proto, že je tam škola, kde jsem zažila krásné chvíle, našla pár přátel, kteří se skutečně dají považovat za pravé a dá se na ně spolehnout, ale především mám tuto oblast ráda kvůli tomu, že jsem zde prožila opravdu nádherné dětství. Spočívalo v úplně obyčejných věcech. Hráli jsme si s panenkami, na schovávanou, pletli náramky a vymýšleli nové věci. Jsou to činnosti, které vykonává každé dítě, ale ve mně zanechaly milý dojem.\n\nSoučást mého mládí byla babička, která svými příslovími jako „Opakování, matka moudrosti“ či „Kdo uklízí i po tmě najde“ mě svým způsobem vychovala. Je to člověk, který patří k mému domovu, na kterém mi moc záleží a o kterém jsem se musela zmínit.\n\n{město}<priv> samo o sobě je místo nezajímavé, ale pro ty, kteří tam zažili svá tajemství, příběhy i starosti, to je místo s neodolatelnou atmosférou, kterou je pro mě velmi složité vyjádřit {slovy pouze -> pouze slovy} na papír.\n\nOsnova:\n\n1. Úvod: {město}<priv>\n\n2. Stať: Návrat domů\n\nMé dětství\n\nBabička\n\n3. Závěr: Neodolatelná atmosféra", "original_file": "cb1apolhed_02_1"}
{"text": "UMĚNÍ\n\nJá mám rád hudbu, protože je hodňe zvučná. Hudba slouží lidem tím že je uklidňuje a rozveseluje. Styl hudby se mi líbí: rock, jazz, pop, hip hop, blues. Já chodím do hudební školy, a chodím hrát na trubku, a proč protože se mi to líbí. Mám rád hudbu.\n\nA myslím si že bez hudby by nebyl svět veselý. Jak si třeba představíte koncert bez hudby? To přece nejde. Hudba je prostě základ života a vesmíru. Prostě já žiju pro hudbu. <img hudební nástroj>", "original_file": "hr5budkry_04_1"}
{"text": "8. 9. 2010\n\nXXX\n\nČau Adame, sou tu velký pařáky je teplí moře. A máme dost heský pokoj, je tu pěkný tobogán<.>\n\nA votravujou vosy<.>\n\nAdam.", "original_file": "cbrod5e_01_1"}
{"text": "Tereza Vavřinová\n25. 2.\n\n2. písemná práce\nTÉMA: Charakteristika – Můj oblíbený televizní hrdina\n\nOsnova: Úvod\nVnější popis\nVnitřní popis\nZávěr\n\nMezi postavy, které mě na televizní obrazovce nejvíce zaujaly, patří bezesporu nejsympatičtější člen světoznámé animované rodiny Simpsonů Bart. Někomu se může zdát, že je to pouhý nevychovaný, hrubý a sprostě mluvící spratek se žlutým účesem natuženým na vrcholku hlavy do tvaru ježka, který tráví svůj život vymýšlením lumpáren a potloukáním se po ulicích. Snad to i někdy vypadá, že jediným jeho cílem je dohnat k šílenství nejen svou podobně kontroverzní rodinu, ale dalo by se i říci, že i všechny ostatní postavy seriálu, které se od ježatého nezbedy ocitnou ve vzdálenosti menší než 5 kilometrů. Bartovi odpůrci by mohli argumentovat i tím, že si Bart počíná, jako by neměl nikoho kromě sebe rád. Ano, i takový se může zdát na první pohled, ale při troše snahy a odsunutí všech předsudků musíme souhlasit, že mu tyto vlastnosti byly připsány neprávem. Možná si svou pověst vysloužil svým nezvyklým vzhledem, kterým by asi přecejen v normálním „neseriálovém“ světě vybočoval z davu – No, dovedete si představit, že kráčíte po ulici a před vámi se objeví chlapec s barvou pleti, která by se dala přirovnat k ementálu, malýma drzýma očkama a již výše zmíněným účesem, navíc doprovázen svým nejvěrnějším společníkem – prakem? Inu, byl by to asi nezvyklý pohled a mohlo by se zdát, že by „nezasvěcení“ mohli Barta podezírat ze žloutenky. Diváci a fanoušci seriálu ovšem vědí, že svým se vzhledem se Bart Simpson nijak příliš neliší od ostatních aktérů, a dokonce by se při pohledu na kompletní sbírku seriálových postaviček mohl řadit i do konzervativnější skupiny (ale rozhodně ne usedlé...).\nI uvnitř je Bart rozhodně jiný, než se na první pohled zdá. Je nutno uznat, že se občas (no, skoro v každém díle) jeho vinou něco rozbije, pokazí, zničí nebo vybuchne. Každý z nás ale musí věřit, že Bartovy průšvihy počínaje odchodem učitelky do léčebny a konče snad až atomovým výbuchem nejsou úmyslné. Bart je prostě smolař, a i když to tak někdy nevypadá, tak svých činů hluboko v srdci lituje. Nemusíte se mnou souhlasit, ale dokonce bych Barta Simpsona označila za citlivého chlapce, který si opravdu nezaslouží pravidelné škrcení ze strany jeho cholerického otce Homera na konci každého dílu. Bart, i když není zrovna moc chytrý, má dobré srdce a určitě má rád svoji rodinu a hlavně sestru Lisu. Rozhodně mu také nelze upřít upřímnost, za kterou často později pyká. Také rád improvizuje a z jeho činnosti často vyplyne i něco dobrého. A to už není málo dobrých vlastností na jednoho malého kluka, nemyslíte? Proto se zkuste na Bartovu osobnost podívat ještě jednou, důkladně zvažte všechny zápory a než ho odsoudíte, tak mu prosím dejte ještě jednu šanci.", "original_file": "pr1evavter_02_1"}
{"text": "PPŮZKUM\n\nPíše se rok 1969 a já jsem právě přijel do Vietnamu, abych nahradil radistu u speciálních jednotek. Můj velitel mi vyprávěl jak můj předchůdce zemřel. Měl smůlu, když jel do jedné vesnice, aby společně s doktorem Harrisonem naočkoval domorodce, tak ho jeden ze sniferů Vietnamské armády trefil přímo do hlavy.\n\nOmlouvám se, že jsem se vám nepředstavil, moje jméno je John Wilks, jsem americký voják, který ještě nikdy nevystřelil na živý cíl a ještě nikdy nebyl na bojové akci.\n\nPoté co jsem se zabydlel jsem dostal zbraň, polní vysílačku a byl jsem přidělen do malého komanda, kterému velel seržant Nelson, jako zdravotník fungoval voják třetí třídy Harrison, stopař byl Vietnamec ve službách americké armády, já vlastně ani nevím jak se jmenoval, ale všichni jsme mu říkali Bono. Do této skupiny ještě patřil Horcoff, náš kulometčík a náš ženista Calington.\n\nJednou k nám přišel seržant Nelson a říká: „Chlapi, dneska máme důležitý úkol!“\n\nPrvní se ozval Horcoff: „Jakej úkol? Doufám, že tam bude hodně střílení!“\n\nNa to mu však Nelson odpověděl: „Nebude, máme prohledat oblast tří kaňonů na východ od hranic s Kambodžou!“\n\nBono pak dodal, že máme najít a zničit skladiště zbraní a munice Vietkongu a Nelson dodal: „Připravte se za hodinu vyřrážíme!“\n\nKdyž nastal okamžik vzletu naší helikoptéry, která nás vysadí asi 5 mil od kaňonů bylo asi šest hodin Večer.\n\nZa dvacet minut jsme už stáli na pevné zemi v krásné husté džungli.\n\nNikdy jsem nic podobného neviděl a uchvátilo mě to.\n\nNelson vydal rozkaz Bonovi: „Veď nás ke kaňonům!“ a poté dodal ať se pohybujeme co nejpotišejíi. Procházíme hustou vietnamskou džunglí už půl druhé hodiny, konečně vydíme začátek stezky, u které se měl skladiště nacházet. Hned se vyskytl jeden problém, zahlédli jsme malou skupinu rejžožroutů, takhle jsme říkali všem vietnamským vojákům a ozbrojeným domorodcům, kteří se snažili nás vypudit z Vietnamu, jak hlídkují.\n\nNelson řekl, že dál půjdeme až se setmí a že půjdeme korytem řeky, abysme nezanechali za sebou stopy.\n\nJe sedm hodin a právě se setmělo,. Scházíme pomalu k bystřině a v tu ránu Bono ze sebe vyhrkne potichu svým přízvukem: „Stát, “Paudži.“ Paudži byli pasti, byly to vykopané jámy, ve kterých byly zabodány bodáky z bambusových větví.\n\n„Dobře“, řekl Nelson a pomalu a s velkou opatrností jsme se přesunuli k řece.\n\nNastal čas se posunout k dalšímu kaňonu, a tak jsme korytem řeky postoupili až k místu kde se stezka začala odvracet k nebi.\n\nStoupali jsme po stezce až na kam to šlo a poté jsme začali prohledávat úpatí hory, kde jsme podle zpravodajců za letec pomoci leteckých snímků měli najít skladiště. Za husté tmy pochodujeme křovisky až se před námi objeví skupina asi čtyř Vietnamců. Začali jsme střílet, ale jen pistolí, které měli tlumiče, abysme nevzbudili pozornost. Prohledáváme místo kde ti čtyři stáli a najednou se Harri propadl někam pod zem. Nelson se ho zeptal jestli je OK. Harri odpověděl: „Jo jsem v pohodě a navíc jsem si myslím, že jsem to našel.\n\nSlezli jsme k němu a měl pravdu, bylo to vyhloubené skladiště asi dva a půl metru hluboké a mělo pět metrů na jednu i na druhou stranu.\n\nBylo tak dobře zamaskované, že nebýt Harriho pádu, tak jsme ho určitě nenašli. Nastal čas prozkoumat další destinace, vyznačené na mapě jako možná skladiště.\n\nCalington nastražil nálož výbušniny, aby skladiště zničil.\n\nAsi za pět minut po odchodu se ozvala strašlivá rána, bylo to skladiště a Callington se jen tak pousmál a dodal: „Když zničit tak pořádně!“ Všichni se usmáli a pokračovali dál. asi po třech mílích jsme došli na místo, kde mělo být další skladiště, prohledali jsme úplně všechno, ale nikde nic.\n\nPřišla řada na mě. Nelson řekl: „Zavolej na velitelství a řekni, že na stanovišti 2 nic není a, že jdeme na trojku.“\n\nZavolal jsem a tam mi řekli, ať sebou pohneme že se za chvíli vyjde slunce a bude těžké najít to třetí, protože k nic se dostat na místo vyzvednutí helikoptérou.\n\nNelson mi vzal vysílačku a zeptal se co máme dělat. Dostal odpověď: „Jděte na určené místo vyzvednutí, to další skladiště není důležité.“\n\nŠli jsme a asi míli od místa extrakce nás napadla skupina vVietnamců, naštěstí to schytal jen Horcoff, kterého střelili do ruky. Harri mu to obvázal a zeptal se ho: „Jak se cítíš?“ Horcoff je zamumlal: „Báječně, sice to trochu bolí, ale tři z nich jsem dostal.“ Horcoff byl prostě blázen, který rád zabíjel. Nikdo neví proč, ale měl to rád.\n\nNakonec jsme se dostali na určené místo, já zavolal, že jsme tam a přiletěla pro nás helikoptéra.\n\nKdyž jsme se vrátili tak nás Nelson všechny pochválil za dobrou práci a šli jsme se pořádně prospat.", "original_file": "pr4atkuc_a_1"}
{"text": "Tematičnost knihy\nAutor si vybírá náměty, které jsou specifické pro jeho dobu. Volí si vážná témata, ale i situace, které můžete zažít na ulici. Z těchto témat dokáže se svojí brilantní hrou s jazykem a neotřelým humorem udělat někdy absurdní, leč velmi poutavé texty. Právě těmito ztřeštěnými texty chce ukázat, že kvalitní humor lze udělat i z vážných věcí.", "original_file": "js9mra_02_1"}
{"text": "Osnova:\n\n1. Úvod – výjmečný muž\n\n2. Stať – duby\n\n – břízy a javory\n\n3. Závěr – příznivý dopad jeho činnosti\n\nElzeard Bouffierd\n\nElzeard měl mnoho vlastností, kterých si lidé velmi cenní. Při práci využíval své pracovitosti, pečlivosti a sebejistoty. Žil ve velikém souladu s přírodou. Po většinu života choval ovce, když zestárl, pořídil si včely. Cigarety mu nic neříkaly.\n\nJeho životní náplní byly stromy. Nevím jestly vysazování stromů měl za koníček nebo druhé povolání. Mnoho let vysazoval duby. Každý večer si připravil sto kvalitních žaludů a následující den je vysázel.\n\nZkoušel i vysazovat břízy a javory. Břízy se uchytily, ale pro javory zde nebyla vhodná půda. Poté co se „jeho les“ rozrostl do větších rozměrů, postavil si kamenou chatu a občas v ní bydlel.\n\nKdyž zestárl, nejvyšší stromy měřily šest nebo sedm metrů a uhlíři je pálili na uhlí. Díky stromům se zlepšily podmínky pro život, vznikaly nové vesnice a krajina zkrásněla. Díky jeho práci byli šťastni i další lidé, kteří se přistěhovali do tohoto kraje. Nezemřel v lese, ale v domově pro přestárlé.\n\nZ povídky Jeana Giona Muž, který sázel stromy<.>", "original_file": "am8alofmic_1"}
{"text": "(Noční můra s reálným rozměrem)\n\nByla sobota okolo jedné hodiny ranní. Ostrý vítr profukoval šerými ulicemi. Všude bylo mrtvičné ticho. Jediný zvuk, který bylo možné zaslechnout, byl klapot dámských bot. Vyzývavých bot na vysokém podpatku patřící šestnáctileté dívce vracející se z diskotéky. Šla sama, protože kamarádky, které ji doprovázely, chtěly na diskotéce ještě zůstat. Ona se ale nebavila, celý večer se nevyvíjel podle jejích představ, a tak se rozhodla, že půjde raději domů. Chtěla být doma co nejdříve, a tak místo obvyklé trasy zvolila zkratku parkem, který byl díky pozdní noční hodině úplně opuštěný. Dívka se už viděla doma, ve své posteli. Z poklidných představ ji vyrušil zvuk, který se do obrazu nočního parku nehodil. Byly to kroky, rázné mužské kroky. Dívka zatajila dech a zrychlila. Dotyčný za ní však zrychlil také. Dala se do běhu, teď už nebylo pochyb o tom, že ji někdo sleduje. Čísi ruka ji chytila za rameno a silou ji mrštila na zem. Do nosu ji bouchl silný pivní opar. Snažila se násilníkovi vší silou vytrhnout, ale nešlo to. „Drž nebo to bude horší!“, zachroptěl vztekle. Něco z jeho hlasu jí říkalo, že by ho měla raději poslechnout. Sevřel pevně její ruce, roztrhal sukni a i přes veškerý odpor a prosby ji znásilnil. Ani v nejhorších představách ji nenapadlo, že by se tohle někdy mohlo stát zrovna jí. Ale stalo se a už to nešlo vrátit. Ležela na zemi a nebyla schopná se zvednout. Když po nějaké době vstala, málem se na roztřesených nohách neudržela. Ani nevěděla, jak se dostala domů. Přijala s ulehčením, že byt byl ponořen ve tmě. Rodiče věděli, že přijde pozdě, a nečekali na ni. V chodbě se jí otřela o nohu kočka, přešla ji však bez povšimnutí. Došla do svého pokoje a svalila se na postel. V tu chvíli se v ní všechno zlomilo a dala se do pláče. Cítila se špinavá, tak hrozně nenáviděla muže, který jí tohle všechno způsobil. Neviděla mu ani do obličeje. Jediné, co se jí živě vracelo byl odporný pivní pach a pocit bezmoci, který v té chvíli cítila. Byla si jistá, že o tom, co právě prožila, nikdy nikomu neřekne, na druhou stranu věděla, že to, co násilník udělal jí, může udělat i další dívce, ale nechtěla to znovu prožívat tím, že by o tom někomu vyprávěla. Ne, na to to bylo moc živé. Únavou a vyčerpáním nakonec usnula, i když se jí to zdálo předtím nemožné.\n\nOd osudné noci uplynula nějaká doba a život dívky se začínal pomalu vracet do normálu. Jediné, co ji pronásledovalo, byly noční můry. Brzy ale měla jedna z nočních můr dostat reálný obraz.\n\n„ „Je ti zase špatně?“, zeptala se dívky ustaraně matka. „Jsi celá bledá a zdá se mi, že poslední dobou ti je špatně často. Měla bys zajít k doktorovi, aby se na tebe podíval.“ Poslední slova dívka slyšela už zdálky, protože běžela na záchod, kde ze sebe vyzvrátila svoji snídani. Musela s matkou v duchu souhlasit. Opravdu jí bylo v poslední době špatně častěji, než bylo normální. Každé její vstávání provázely ranní nevolnosti. Ale nechtěla si nic připouštět.\n\nStáhla ruku na dveře s cedulkou Dr. Bedřich Samohel, gynekologická praxe. Zaťukala, zevnitř se ozvaly kroky a dveře otevřela sympatická sestřička. „Dobrý den, vy jste tu asi nová, že?“, zeptala se žena. „Ano, jsem tu poprvé.“ „A co Vás k nám přivádí, máte nějaký problém?“ „Mám... mám zpoždění.“ vykoktala ze sebe dívka nervózně. „A je tu možnost, že byste mohla být těhotná?“ „Obávám se, že ano.“ V tom se z vedlejší místnosti ozvalo: „Další, prosím!“ „No, jděte dál.“, pobídla ji sestra. Vstoupila do prostorné ordinace, které vévodilo gynekologické křeslo, které dosud znala pouze z vyprávění svých zkušenějších spolužaček. „Sestra mi říkala o Vašem problému, tak si prosím odložte a koukneme se na to. Aspoň Vás konečně zbavíme té tíživé nejistoty.“ Po krátké prohlídce, lékař vyřkl ortel: „Tak Vám musím potvrdit Vaše podezření. Jste opravdu těhotná a předpokládám, že vzhledem k Vašemu věku, to asi není zrovna šťastná novina.“ Dívka se dala do pláče. „Co budu dělat? Přece si to dítě nemůžu nechat!“, prolétlo jí myslí. „Těhotenství je zatím v počátečním stadiu, takže máte samozřejmě možnost výběru, zda si dítě ponecháte či nikoliv, ale chtěl bych Vám říci, abyste si to důkladně promyslela. Je to rozhodnutí, které může ovlivnit celý Váš život. Provedl jsem hodně potratů, kterých pak ženy v budoucnu litovaly. Také je tu možnost, že i přes veškerou opatrnost může být pacientka později neplodná a to poznamená každou ženu, takže si to nechte v klidu projít hlavou a řekněme, že třeba za týden se u mě zastavíte a řeknete mi, jak jste se rozhodla.“ „Děkuji Vám, pane doktore.“, řekla dívka napůl v mrákotách. Vyšla ze dveří a jako robot, aniž by pozdravila sestru sedící za stolem, vyšla z ordinace. Stejnými mechanickými pohyby vyšla také z celé budovy. Obličej jí zmáčel lehký podzimní deštík. Dívka byla na dně. Přece nemůže vychovávat dítě násilníka, a co hlavně, mít je ráda. Vždyť bude mít jeho obličej, možná i jeho násilnické sklony. Celý život by musela hledět do tváře muže, který jí zničil život. Ano, byla rozhodnuta. Potrat je to jediné možné východisko. Týden na to vkráčela odhodlaně do ordinace, kde své rozhodnutí sdělila také doktorovi. Ten se ale nezdál býti překvapen, což jí také vzápětí potvrdil svými slovy: „Čekal jsem to, jste přece jenom na dítě ještě moc mladá. Hodil by se Vám pateční termín?“, položil dívce otázku. „Ano, to mi vyhovuje.“ stručně odpověděla dívka. „Dobrá, tak se uvidíme v pátek“, podal jí ruku. „A kdybyste si to přece jenom ještě rozmyslela, stačí zavolat. Nashledanou.“ Dívka věděla, že už necouvne. Byla pevně rozhodnuta dotáhnout své rozhodnutí až do konce. A pak, kostky už byly vrženy.", "original_file": "pr4ekramar_1"}
{"text": "Bylo nebylo\n\nPan Bažant měl radost, zrovna koupil své manželce dárek k narozeninám a dával si ho do kapsy. Spěchal na tramvaj, chtěj dnes být doma dříve, aby manželčiny narozeniny mohly patřičně oslavit. I přesto,že tramvaj byla přeplněná, cesta mu ubíhala příjemně. Už si říkal, že ženu překvapí, když bude doma tak brzo.\nKdyž najednou s ním někdo trhl a ukradl mu peněženku. Pan Bažant zloděje ani nezahlédl, přes všechny ty nepřístupné obličeje to bylo nemožné. Neměl rád tyto přecpané tramvaje, vždy si na to dával pozor. Ale dne smyslel na narozeniny své ženy. Ani se nepokoušel běžet za tím kapsářem. Už si pomalu uvědomoval, co se vlastně stalo, a jaké to bude mít následky. Je jasné, že tato nemilá záležitost ho zdrží na několik hodin. „Chudák Josefína, takže ze společného večeru sešlo. Nebude mít radost, že přijdu pozdě, ale tohle by měla pochopit.“\nKdyž se o několik hodin později dostal na řadu, začal policistovi svůj příběh vyprávět. Pomalým, znuděným hlasem se policista zeptal „Tak Vy říkáte, že Vám ukradli peněženku a mohl byste mi říct co jste v ní měl?“ .Pan Bažant sáhl do kapsy, aby se podíval do peněženky, co mu vlastně ukradli, když si uvědomil, že peněženku má na svém místě. Zmateně se podíval na policistu. Tak co v té peněžence vlastně bylo, nebo nebylo polohlasem řekl policista, který už pil svůj druhý hrnek kávy. „No víte mně vlastně peněženku neukradli, ukradli dárek, který jsem měl pro svojí ženu.“ Řekl zmateně pan Bažant. „A chcete nahlásit tuto krádež?“ Ne to je dobré, to byla jen taková drobnost.“ Omlouval se na odchodu pan Bažant.\nCestou domů stihl manželce ještě koupit květiny. „Josefína už bude určitě spát, no co oslavíme to zítra.“říkal si vduchu pan Bažant. Ráno pan Bažant vše Josefině vysvětlil, ta ho objala a přijala od něho překrásnou kytici oranžových růží.\nPaní Bažantová byla vysoká a velice pohledná postarší dáma, která svého manžela bezmezně milovala, vždyť Matěj se k ní choval tak hezky. Měli se velice rádi, vzali se těsně před tím, než šel Matěj na vojnu, a to je bezmála 40 let.\nTeď když je paní Bažantová dávno po smrti, vzpomíná na ní pan Bažant často. Občas si říká, bylo to vůbec, nebo se mi ta nádherná, citlivá žena jenom zdála?", "original_file": "js9pap_02_1"}
{"text": "Moje školní tažka\nKaždý den nosím do školy batoh a v něm školní potřeby.\nBatoh obsahuje tři části od nejmenšího po nejvetší. Je zbarven červenošedou je vyrobena z pevné látky. Zdobí jej tři zipy černé barvy a na nich čtyry jezci stříbrného otctínu. Tvar připomíná nepovedenou kosku. Na zádech jsou pevně připevněny dva červené popruhy, za které ji nosím na zádech\nJednotlivými zipy otevíráme schránku za schránkou. Vnitřní část batohu tvoří malá schránečka ve které, mám na den učení. Někdy mi to připomíná menší knihovnu.\nNa tento batoh sem si už zvikla a mám ráda tu praktyčnost", "original_file": "cl6apapsar_1"}
{"text": "3.11. 2005\nOndřej Kalát\n1. písemná práce\nHisorie Heavy metalu\n(Referát)\n\nMilí posluchači, dámy a pánové. Dovoluji si vás uvítat u výkladu s názvem „Historie Heavy metalu.“ Předpokládám, že nejste fanoušky disko rytmů a že vás Heavy metal alespoň trochu zajímá, takže se pohodlně usaďte a vyslechněte si, kde se tento poslechově náročný styl vzal.\nVšechno to začalo ve 20. letech 19. století ve Velké Británii Jazzem. Asi si ťukáte na hlavu a divíte se tomu, jak mohl legendární trumpetista Lous Armstrong ovlivnit Heavy metal, ale je tomu skutečně tak. Z Jazzu se ve 40. letech vytvořil Blues, který později přešel v Blues rock a Rock. Z Rocku se postupně vyvinul Hard rock, který můžeme považovat za přímého předchůdce Heavy metalu. Jistě mi dáte za pravdu, že kapely jakými byly Black Sabath nebo Deep Purple měli lví podíl na vzniku následovníka Hard rocku a tím byl právě Heavy metal.\nV doslovném překladu znamená tento dvouslovný název těžky kov. Při poslechu Heavy metalu se vám jistě něco podobného vybaví. Tento styl je založen na dunivých rytmech a tvrdých kytarových rifech a je často instrumentálně velmi náročný. Dalším charakteristickými znaky jsou např. dlouhé vlasy, černý kožený oděv či materiálově nenáročné klipy.\nMnozí tvrdí, že první Heavy metalovou skladbou byl v roce 1969 singl liverpoolských The Beatles „Revolution“. Ale jistě mi dáte za pravdu, když řeknu, že čas Heavy metalu měl přijít o několik let později a to v 80. letech.\nNa scénu se v té době dostávají britští Judas Priest a Iron Maiden a v USA skupina Manowar, která nosí označení „nejhlasitější skupina na světě“ a nutno dodat, že právem.\nHeavy metal však nejvíce ovlivnili již zmiňovaní Iron Maiden, kteří kolem roku 1978 vytvořili v Anglii tzv. NWOBHM (New wave of British Heavy Metal), což v doslovném překladu znamená „nová vlna britského Heavy metalu. Jejich hity „Run To The Hills“ nebo „Factor X“ dokazují revolučnost této kapely. Díky „Ironům“ se Heavy metal dostává do všech koutů planety. Ve Švédsku vzniká skupina Hammerball a v Německu Rammstein nebo např. Metallica s plouživým hitem „Nothing Else Mathers“, který každý z vás jistě dobře zná.\nUrčitě teď netrpělivě čekáte na české zástupce Heavy metalu, ale asi vás zklamu. V Česku totiž žádnou typicky Heavy metalovou kapelu nenajdeme. Ale za sympatické snaživce můžeme považovat Arakain a Kutyzány z 25. Avenue a excelentním kytaristou Tomášem Varteckým v čele.\nO tomto úžasném stylu bychom si mohli povídat ještě hodně dlouho, ale s lítostí vám musím oznámit, že náš čas vypršel. Závěrem bych chtěl dodat, že Heavy metal položil základní kámen několika dalším stylům. Za zmínku stojí třeba Thrash metal nebo Death metal. A to už je opravdu všechno. Děkuji za pozornost a doufám, že vám tento výklad alespoň trochu pomohl vyznat se v této tvrdé, ale o to krásnější hudbě.", "original_file": "pr2cfkalond_01_1"}
{"text": "Ivana Kováčová\nTřída: VIII. B\nDatum: 4. 11. 2009\n1. Slohová práce – charakteristika literárního hrdiny\nGooN\nGoon je policista v malém městečku jménem Petersofod. Goon nosí policejní uniformu do které se sotva vejde, to nám prozrazuje že je velice tlustý. Má černé vlasy a černé obočí. Jeho červený kulatý nos se nedá přehlídnou, děti mu občas (říkají) říkávali, že má nos jako pivoňka. Většinou je v jeho obličeji zamračený výraz, proto se ho každý bojí. Je to také hodně hloupý, ještě nikdy nevyřešil ani krádež a pod.\nNemá rád děti a hlavně psy. Děti ho nesnáší protože vždi vyřeší samí případ dřív než pán Goon. Když pán Goon je na ulici a jsou tám i děti a on naně zařve „Zmizte!“ – tímto si pán Goon vysloužil přezdívku zmizík.\nNikdy mu nic nedojde. Děti mu jednou připravily falešný stopy a pan Goon je hned označil za nesmírně důležité důkazy. Každý pes ve městě ho neměl rád. Jakmile ho pes uvidí, začne ho hryzat do lýtka. Pán Goon má rád převleky, ale děti ho v tom vždy poznají. Jednou se pán Goon převlékl za klauna, šli kolem dětí a pozdravili pana Goona „dobrý den pane Goone“. Klaun jim řekl, že není Goon, a děti smíchem řekly „a odkdy klaun nosí policejní boty“? Pán Goon každý večer jezní na kole na ohlídku, přicestě ho obtěžují děti. Jednou se rozhodl, že pojede zkratkou a skončil v rybníku. Pán Goon nechtěl být policista ale řezník. Libí se mi na něm se nechá snadno nachytat, třeba jeden člověk předstíral, že je hluchý a pán Goon na to skočil. Někdy se divím že ho ještě nevykoply, místo aby pracoval válí se u televize.", "original_file": "kl8bkoviva_1"}
{"text": "Osnova:\n\n1) d písmo\n\n2) a) pravopis\n\nb) slova a slovní tvary\n\n3) ovládání pravopisu\n\nLidé si vytvořili soubory grafických znaků, kterým říkáme písmo. Písmo je hláskové a hlásky zaznamenáváme písmeny. V češtině se píše tzv. latinkou<.>\n\nMluvené projevy písmen označujeme za soubor s mnázvem pravopis<.>\n\nV Pravopisu rozlišujeme slova a slovní tvary, které v mluvených projevech znějí stejně např vír – výr. Pravopis mnám dává možnost poznat, jak je slovo utvořeno.\n\nJazykové Ku kultury nejvíce zdůrazňují pravidla pravopisu.\n\nzdroj: Přehledná mluvnice češtiny pro základní školy, V. Syblík, M. Čechová, Fortuna Praha 1992, s. 132", "original_file": "am8akromat_1"}
{"text": "Úvaha\n\nNa co mi ta škola vlastně je?\n\nZadané téma Na zadané téma bych mohla vytvořit klidně celou knihu, tak často se nad tímto touto otázkou pozastavuji. Ale A přechodem na ‘vyšší gympl‘ se frekvence značně zvýšila. Pokusím se to zkrátit a začnu tou nejdůležitější věcí – zdravím. Zajímalo by mě, jestli někdy některého pededoga napadlo, jak je celý systém vzdělávání zatěžuje rozvíjející se organismus. Předně – nedostatek spánku! Byla bych schopná vstát vesele v 6 ráno, kdybych taky mohla jít v odpovídající dobu spát. Jenomže množství domácí práce mi to jaksi neumožňuje. Tady se také nabízí otázka, proč sedím v podstatě celý den ve škole (7 hodin!), když se pak stejně ještě musím otravovat doma minimálně další dvě hodiny, a to když mám štěstí. Ale zpátky ke zdraví. Co takhle školní taška? Každý den se s ní táhám a ve pěstuji si líbezný hrb. O tom, co způsobuje přílišné sezení v lavicích, snad ani nemusím mluvit. Možná namítnete, že máme možnost se protáhnout na hodinách tělocviku. Ovšem, zahrát si volejbal je fajn, ale viset na hrazdě a celá rudá se slzami v očích vysvětlovat tělocvikáři, že se prostě cítím líp pevně oběme nohama na zemi, mě už taky docl docela unavuje. A málem bych zapoměla – š vytíže\n\nDalší důležitou věcí v životě dospívajícího jedince je společenský život. Ten by zřejmě měl být dle mínění některých kantorů zakázán spolu s koníčky, protože škola (a hlavně matematika!) je to nejdůležitější na světě! A to, co je v sešitě, je Písmo Svaté! Takže když už si člověk zvládne během pětiminutové přestávky někoho nabalit, tak ho při první puse seřve některý pedadog, že tohle se přece ve škole nedělá! Pane bože, kdo to kdy viděl, takový exhibicionismus!\n\nAle taky bych zmínila něco dobrého, škola nás mnohému naučí. Například naučit se jednat s neuvěřitelnými blbci, kteří nad vámi mají jistou převahu jakožto autority. Díky bohu, není jich mnoho...\n\nZávěrem něco o mé motivaci studovat zde na osmiletém gymnáziu. Rozho Tušila jsem, a správně, že to je rozhodně lepší než základní škola. S člověkem se zde nejedná, jako s retardem, který musí jíst akorát lžící, ale naopak jako s poněrně inteligentními bytostmi. Na vyšším gymplu se od nás zase ale očekává vyjímečná inteligence inteligentní bytostí.", "original_file": "kg05snopet_1"}
{"text": "{obec}<co>, 8. září\n\nAhoj Adame\n\nDojeli jsme dobře. Má mse dobře těšímse až tě uvidím. Jesem v škole je tady nuda, počasí je ošklivé. ahoj těšim se na tebe.\n\nTvůj\n\nAdam", "original_file": "cbrod5q_1"}
{"text": "Berná, Kristýna, V. C, 07/08\n\n<obrázek č. 1: Tři chlapci bruslí na silnici.>\n<obrázek č. 2: Jednoho z nich srazí auto.>\n<obrázek č. 3: Chlapec je zraněn.>\n<obrázek č. 4: Jeho kamarád běží pro pomoc.>\n<obrázek č. 5: Jeho kamarád telefonuje z telefonní budky.>\n<obrázek č. 6: Záchranáři odnáší zraněného chlapce, doprovází je jeho kamarád.>\n\nOsnova\n1. projížďka\t\t4. jede pro pomoc\n2. nepozornost\t\t5. volání o pomoc\n3. první pomoc\t6. nemocnice\n\n9. října\n\nNehoda\n\nJednou se Tomáš rozhod že pojede v neděli ven hned po obědě a že vezme i své kamarády Jirku, Ondru a Honzu.\nJenom že když kluci vyjeli zjistily že musí přes silnici když byli kluci na druhé straně rozjel se i tomáš ale nerozhlídl se a tak ho srazilo auto.\nKluci mu okamžitě jeli pomoc Jirka a Ondra mu jeli poskytnou prvé pomoc.\nHonza jel k telefoní budce aby zavolal do nemocnice.\nZáchranka tam byla hned a odvezla ho do nemocnice kde zjistily že si zlomil nohu maminka si pro něj přijela a doma si zapamatoval že se bude vždycky rozhlížet.", "original_file": "bu5cberkri_01_1"}
{"text": "Na co mi ta škola vlastně je?\n\nJá si osobně myslím, že škola je takový základ do života. V každém předmětu se naučíme něco, co možná budeme potřebovat. Za sebe bych řekla, že já moc nikdy nebudu potřebovat předměty jako jsou základy společenských vět, dějepis nebo výtvarná výchova. Vzhledem k tomu, že chci být lékařskou tak se víc zaměřuji na biologii, chemii, ale třeba i nějaké jazyky.\n\nŠkola nám někdy může dát hodně, ale někdy taky vůbec nic. Myslím, že hodně, záleží na přístupu učitelů jak se k tomu staví. Někdo je tu jen proto aby nám dal do hlavy informace o předmětu, který učí, ale jsou tu i tací učitelé, který nám jednak dávají informace, ale učí nás třeba i to jak se to naučit, přemýšlet o tom a využívat to. Například naše bývalá profesorka na matematiku vždy neměla ráda, když se jí někdo zeptal „K čemu nám to vlastně bude?“, ale ona se jen usmála a začala říkat, že všechno potřebuje základní kámen aby se pak postavil celý dům. Někdo to pochopil, ale někdo se ptal pořád dál.\n\nJak už jsem řekla, já upřednostňuju více ve škole biologii a chemii, ale to neznamená, že z dalších předmětu jsem si do základů nic nedala. Samozřejmě kdybychom do školy nechodili, tak bychom mohli studovat z knih, z internetu a zkušeností našich známých, ale ve škole nezískáte jen vědomosti, ale můžete zde najít i přátele na celý život. Navíc díky škole poznáme jak nové lidi tak díky exkurzím poznáváme i spoustu nových míst a dalších informací, které bychom nikdy jindy v životě nepoznali.\n\nRozhodně nezávidím těm, kteří do školy chodit nemůžou nebo nechodí dobrovolně. Samozřejmě, že bych se jednou za čas taky ráda “ulila“ z výuky, ale kdybych jsem nechodila do školy tak bych vlastně něměla to co mám teď; přátele, vědomosti a zkušenosti.\n\nOsmileté x čtyřleté gymnásium\n\nVzhledem k tomu, že jsem před gymnásiem chodila na dobrou školu tak by mi nevadilo, kdyby mě sem nevzali z páté třídy. Hold bych to zkusila z déeváté třídy z novu. Ale rozhodně nelituji, že jsem šla na osmileté gymnásium a navíc si myslím, že je to i lepší, protože to dítě pozná tu školu i ty profesory a může se připravit na to jaké to bude na střední škole.", "original_file": "kg05vavann_1"}
{"text": "Neznámý, V. B, ZŠ Burešova\n23. října\nSLOHOVÁ PRÁCE\nListopad\n3) Proč mám/nemám rád listopad\n\nMám rád listopad, protože je krásně barevný a dají se sbírat kaštany a z tech se dají vyrobit zvírádka. A také se dají nazbírat listy a z těch listu virobíme.", "original_file": "bu5banonym_g_1"}
{"text": "Čas odejít\n\n„Píp, píp“ Zvoní hlasitě budík, který budí Martina každé ráno v pět hodin dvacet minut. Martin rozespale hledá po nočním stolku telefon, aby mohl to nesnesitelné pípání vypnout. Po chvíli snažení se mu to daří. Nevstává však hned, ale ještě chvíli si vychutnávál poslední vteřinky postelového teplíčka, které za chvíli bude muset opustit. Po chvilce přemáhání sebere síly a vstává. Už velmi známou trasou se pohybuje po bytě s ještě skoro zavřenýma očima. Jako každé ráno, jde nejdřív na záchod, pak je na řáadě koupelna a pak se opět vrací do pokojíčku, aby naházel věci do školy do tašky. „Tak, teď už jen svačinu, pohladit psa, říct rodičům ahoj a můžu vyrazit.“ Dělál {to}<ni> každé ráno než odejde z bytu.\n\nTeprve až na ulici se začíná probouzet. Je docela přívětivé počasí podzimního rána a Martin si to šine v ranních tmě, oděn celý v černém; ulicí na tramvaj. Na nohou má, jako vždy, své oblíbené těžké boty s červenou tkaničkou na pravé a se zelenou tkaničkou na levé botě. Jak si tak šlape temnou tichou ulicí, ozývá se jen rytmické klepání jeho okovaných botek. Zaposlouchává se do tohoto příjemně znějícího rytmu. Líbí se mu to, ušklíbne se a pro sebe si říká, jaká je to paráda, tyhle boty. Ranní tramvaj číslo 16 stíhá jen tak tak. Posadí se, pustí si hudbu. Napadá ho, co všechno včera stihnul do školy a co ne. Dochází k závěru, že by přeci nemusel být tak špatný den jak si myslel včera. Když nebude nějaký vražedný trénink, tak by to mohlo být ok.\n\nAvšak opak byl pravdou. Když přicházel na bazén, tak už z dálky viděl rozuřeného trenéra. Netrvalo dlouho a začala pořádná mela. „Vy kreténi,“ začal křičet trenér. „Jak je možný, že máte tak špatný známky ve škole?“ Včera jsem byl na pedagogické radě a tak jako včera jsem se v životě ještě nestyděl. Jste fakt blbý, že jste si ty čtyřky nedokázali opravit, nebo co? A co já svámi teď budu dělat? Co? Neporadíte mi? Co?“ Martin jen mlčky seděl na kraji bazénu a spolu se svými kamarády naslouchal rozuřenému trenérovi, který je v histerickém záchvatu vzteku zasypával dalšími nadávkami a hloupými otázkami. „Máte zakázaný ranní tréninky.“ Řekl nakonec trenér. To všechny zarazilo. Martin do nastávajícího ticha, po chvilce šoku, se nevěřícně zeptal: „Co že máme?“\n\n„Zakázaný tréninky“ odsekl trenér. „Ale já to tak nenechám.“ Dodal. „Budete chodit do školy každý den od 5:45 do 7:15 na trénink. A kdo bude mít víc jak dva pozdní příchody, tak toho vyrazim. A teď si dělejte co chcete, protože na vás nemám náladu. A pamatujte, že tím trestáte hlavně mě, protože budu muset vstávat o 15 minut dřív. A nejsem už přeci jen nejmladší. Já odcházím. Zejtra, až přijdu, tak ať jste už ve vodě: Jasný?“ Trenér si sebral věci a vzteklým krokem odešel. Martin zůstal chvíli strnule sedět, pak vstal, ušklíbl se a říkal: „Co je to za blbost, jak něco takovýho může vůbec říct? Prej o patnáct minut dřív. Prej, že trestáme jen jeho. A co my? Já budu muset vstávat tak přibližně ve čtvrt na pět. Co vy?“ Otočil se na své kamarády a pokývl hlavou směrem k nim. Nejblíž byl Adam. „No já taky tak nějak. Je to pěkně v háji.“ Ostatní se buď nevyjádřili a nebo souhlasili, že jsou na tom stejně.\n\nMartin celý den nad tím přemýšlel. „Sakra, do jakýho průseru jsem se to zase dostal, sakra. To snad neni možný. Nevím jak dlouho vydržim vstávat ve čtyři, ráno plavat, pak do školy a zase na trénink. A budu rád, když půjdu spát kolem desátý. Sakra! To jsou fakt hovada, kdybych chodil od osmy do školy, tak to by mi tak nevadilo, snad právě naopak, aspoň bych měl víc času. Ale to ne, oni se nedokážou milostpáni dohodnout, to musím ještě před tim na trénink. Ale co, tak uvidíme jak se to bude vyvíjet.“ Od Odpoledne přišel trenér na bazén v úplně stejné náladě, jako z něho odešel. Martin věděl, že je zle. Věděli to všichni. „Tak vy blbečci, je to úplně jednoduchý. Pojedeme 45 dvoustovek a budu vám to měřit.“ V tu chvíli bylo na všech vidět, jak se jejich psichyka utápý někde na druhé straně bazénu. „Co to zase je?“ Říkal si Martin. „Jestli se rozhodl nás tímto trestat, tak to tedy abych si popřál hodně štěstí do budoucího života.“ Dvě a půl hodiny trápení skončilo. Kdyš se Martin doplazil domu, bylo něco okolo sedmé. Cestou domu musel myslet jen na jednu věc. A to, že byli třídní schůzky. A když se tak hodně rozčílil trenér, jak asi budou naštvaný rodiče?!\n\n„Ahoj, jsem doma.“ Žádné odpovědi se ale nedočkal. Ani ho to nepřekvapilo. Tak trochu s tím počítal. Rodiče byli v obývacím pokoji a koukali na televizi. „Mno, tak se jdu podívat co máme k večeři. Cože? Žádná večeře? Ježiš, mám tohle zapotřebí? No nic no, tak si jdu udělat něco k večeři. Budete večeřet někdo se mnou?,“ zavolal z kuchyně do obýváku. Žádné odpovědi se ale opět nedočkal. „Tak si trhněte nohou,“ zamumlal si pro sebe.\n\n„Píp, píp“. Začal zvonit budík. Ale tentokrát ne v pět, ale o třičtvrtě hodiny dřív. Martin spěchal, aby stihl tramvaj, která mu jela za dvacet minut. Trénink byl opět strašný. Nejen, že byl takhle nelidsky brzo, ale trenér byl stále naštvaný a trénink byl podobný včerejšímu odpoledni. Ve škole je nahnalyi do učebny a nechali je, aby se učili to co potřebovali. První hodina celkem šla, ale při té druhé byla na všech Martinovi vyidět únava a ke konci hodiny začal Martin usínat. Odpolední trénink byl úplně stejný jako ráno. Když přišel z tréninku domů, opět zjistil, že ho čeká další večer tiché domácnosti. Večeři si neuvařil, protože se mu nechtělo nic dělat. Když se v jedenáct večer ukládal do postele, napadlo ho: „Jestli to půjde takle dál, tak já to asi nepřežiju.“\n\nDny plynuly a nic se nezměnilo. Ani doma, ani na tréninku, ani ve škole. Pak přišel víkend a Martin dostal pozvánku na třídní sraz lidí ze základky. V sobotu v osm hodin večer, byl tam, kde být měl. Přišlo docela dost lidí. I takový, které Martin neviděl skoro 3 roky. Všichni se začalyi celkem dobře bavit. Hladina alkoholu v krvi stoupala. „Tak co, Marťas, ještě plaveš? Vypadáš celkem ztrhaně.“ Ptal se Martina bývalý spolužák Tomáš. Už na základce známý tím, že měl vždycky blízko k různým lehkým drogám a pak i k drogám tvrdším. Ale vždycky to byl fajn kámoš. „Ty vole,“ začal mMartin. „Já jsem teď v nezkutečnym průseru. Doma blbý, na tréninku a ve škole ještě horší. Vstávám brzo a chodím spát pozdě. Takhle je to skoro 14 dní a podívej se na mě. A to vstávání bude minimálně do pololetí. Fakt hrozný.“\n\n„Můžu ti pomoct,“ najednou řekl Tomáš.\n\n„A jak prosim tě?“\n\n„No asi takhle. Táta začal v nemocnici rozdávat nějaký nový prášky. A ty prý mají nespavej účinek. Prej je užívaj i v armádě, aby udrželi v pohotovosti. Ale ještě nejsou úplně vyzkoušený, ale zatím si nikdo nestěžoval.“ Martin chvíli mlčel a pak řekl: „Ty jo, to já nevim. To je už moc, ne? To přeci nemůžu.“\n\n„No jak chceš. Kdyžtak na mě číslo máš.“\n\nVečer se celkem vydařil, a mMartin se pod vlivem alkoholu odpotácel domů a ulehl do postele. Celou neděli proležel. Chvíli si četl, chvíli spal, chvíli se učil, chvíli spal. A taky pořád přemýšlel co mu včera řekl Tomáš. Následující týden byl snad horší než ten minulý. Martin začal vypadat jak smrtka. Krvýí podlitýé oči, kůže úplně zešedivěla a z jeho obličeje se vytratily veškeré známky úsměvu a radosti. „Haló? Čau. Tome. Hele přemejšlel jsem nad těma práškama. Je tu ještě {ta}<ni> možnost?“\n\n„Ahoj, já věděl že se ozveš. No jasně, mám je tu pro tebe. Zejtra buď na Míráku před kostelem.“\n\n„Tak jo, a za kolik to bude?“\n\n„Že seš to ty, tak za tisíc je krabička tvoje.“\n\n„Tak dobře.“\n\n„O.K. Zejtra v osm před kostelem. Měj se.“\n\n„Čau.“ Martin položil telefon a se zvláštním pocitem si šel lehnout. Schůzka proběhla podle plánu. „Ber si to podle toho, když prostě nebudeš chtít spát jo?\n\n„Jasný. A je určená nějaká denní dávka?“\n\n„No, asi ne. Nikde to tam napsaný není. A co prachy, máš?“\n\n„Že váháš. Nejsem přeci svině, ne?\n\n„Kdyby něco, tak dej vědět jo?“\n\n„O.K.“ Pak se rozloučili a šli oba svou cestou. Hned jak přišel Martin domu, vzal si jednu tabletku a čekal co to s ním udělá. A opravdu, neměl potřebu spát a druhý den nepociťoval žádnou únavu. „No, tak to je super.“ Vychvaloval si pro sebe Martin. Dny a týdny ubíhaly a mMartin zjišťoval, že mu jedna tabletka na den nestačí. Začal si zvyšovat dávky. Zjišťoval, že skoro vůbec nejí. Doma si toho nevšimlyi, protože se s ním nikdo z rodiny nebavil. Ale to nebylo to nejhorší. Nejhorší vedlejší účinek tablet a narůstající závislosti na nich, se měl teprve dostavit. Stalo se to asi po šesti týdnech užívání prášků, které umožnili Martinovyi překonat únavu a ospalost. V době, kdy se toto stalo byla Martinova denní dávka tak okolo 10 tabletek za den. Večer před osudným dnem, se Martin cítil pod psa. Už dávno nejedl pilulky jen kvůli tomu, aby zahnal spánek, ale bral je, protože musel. Ten večer si dal za úkol napsat referát na ekonomii. Jako vždy to dělal na poslední chvíli a tak věděl, že se to protáhne do pozdních ranních hodin. Asi tak kolem půl druhé, když si vzal jedenáctou pilulku, pocítil zvláštní pocit. Takový, jaký ještě před tím nikdy necítil, ani nijak jinak nevnímal. Měl pocit, že se vznáší. Jeho ruce a nohy byly jako z rosolu. Všechno se točilo. Všechno bylo najednou tak lehké. Hlavně on sám. Vznášel se nad psacím stolem, nad židlí. Bylo to celkem příjemné. Ale bylo tu ještě něco. Po delším vnímání tohoto poletování zjistil, že má ruce zaťaté v pěst, jako by chtěl někoho uhodit. Co uhodit?! Jako by chtěl někoho vlastníma rukama zabít. Tak hodně je měl zaťaté. Pořád se vznášel, ale už to nebylo vznášení příjemné, ale spíše nervózní vznášení připomínají kroužení hladového mrchožrouta nad svojí mrtvou obětí. Teď už to bylo vznášení pouze agresivní, plné zlosti. „Křach,“ ozvalo se najednou. Martin náhle přestal létat a ucítil jen pichlavou bolest ve své pravé ruce. Vruce, ve které svíral propisku. Propiska byla rozlámaná na kousky a jeden, ten největší kousek, trčel z Martinovi ruky. Do jeho zarudlích a vyděšených očí vhrkly násilně slzy bolesti. Udělalo se mu špatně od žaludku. Šel zvracet. Poté si ránu přelepil náplastí a šel dále pokračovat v referátu. Byl úplně otupělý. Nechápal co se to vlastně stalo. Naštěstí byl schopný pokračovat v práci. Nakonec to vyšlo tak, že vůbec nespal. Dopsal referát, sbalil věci a šel rovnou na trénink.\n\nCítil potřebu vzít si další tabletku. Ani už sí nevzpomínal na to co se stalo ráno. Vzal tabletku, s úlevou jí polknul a šel na bazén. Byl těžký trénink, jako vždy. Ale tohle ráno to bylo trošku jiné. Pocit vznášení se opět vrátil. Martin neplaval, on lítal. Ostatní vůbec nevnímal. Vlastně si dělal co chtěl. Trenéra to naštvalo a tak ho vyhodil. Až v šatně se dostavil pozdější efekt vznášení. A to neskutečná zlost na všechno, na co se podíval. Ale co nejvíce zatěžovalao jeho mozek, byla myšlenka na Ttrenéra. Při pomyšlení na něj, začal Martin kopat do své skříňky a začal vyvádět jako vzteklé zvíře. Naštěstí se jeho kámoši začali vracet z tréninku. „Ježiš, co to děláš? Dělejte pojďte sem všichni, honem!“ Začal volat Adam na ostatní. „Co to s ním je?“ Křičel jeden přes druhého. „Honem, honem! Na zem! Povalíme ho na zem! Dělejte! Vy za nohy, my za ruce. Teď kluci, teď!“ Naváděl kluky Adam. Povalili ho na zem a všichni si na něj sedli. „Hej, Marťas. Co je s tebou, řekni něco. Hej, slyšíš mě?“ Křičel Kuba. Martin se začal pomalu probírat ze záchvatu vzteku. Nemohl dýchat, jak na něm všichni seděli. „Slezte ze mě! Slezte mi z břicha, hovada. Nemůžu dejchat.“\n\n„A budeš klidnej?“ Zeptal se Adam.\n\n„Jo, ale už sakra slezte“.“\n\n„Co to s tebou bylo?“\n\n„Já nevim, asi mě naštval ten kretén, jak mě vyhodil.“\n\nPak se začali všichni převlíkat. Martina začala neskutečně bolet hlava. Ale neřešil to. Věděl, že je to jen další signál těla, které si říkalo o další pilulku. Tu hnusnou pilulku, po které se z něj stává šílené zvíře. „Ne, teď ne. Před klukama ne. To víš, že ti dám další, ale teď ne. Až budu sám. Před klukama ne.“ Říkal si pro sebe. Ale připadalo mu, jako by spíš mluvil s někým, kdo se skrývá v něm. Něco v něm vyrostlo. Vyrostlo to z těch prášků. A on to začínal pomalu, ale jistě cítit. Cestu do školy ani tak nevnímal. Udělalo se mu cestou strašně špatně, ale vydržel to do školy. Utíkal na záchod. Zvracel. Zvracel, ale přitom vlastně neměl zvracet co. Zvracel ze sebe akorát tu hnusnou drogu. Tělo se chtělo zbavit té odporné nestvůry uvnitř, která se živila tabletkami proti únavě, které Martin užíval. Martin už nemohl vydržet to nechutné dávení. „Tak jo! Tak jo, ty hajzle. Tak na, vem si! Nažer se! Přežer se toho a chcípni ty hajzle! Chcípni!“ Křičel Martin a u toho se částečně dávil vyvolaným zvracením. Z kapsy vytáhl krabičku s prášky. Nasypal si jich pár do hrsti. Spolkl je všecky. Mohlo jich být asi šest. Náhle zvracení ustalo. Vše bylo najednou lehké. Tak krásné. „Á, je to tak pěkný se vznášet. Můžu letět kam chci a nic mě nezastaví.“\n\n„Cink, cink.“ Martin otevřel oči. „To už je ráno?“ Ptal se sám sebe. „To přeci není můj budík. Kde to jsem? Vždyť jsem doma. V posteli. Ježiš, mě bolí hlava. A co škola a trénink? To si snad nic nepamatuju?“ Začal uvažovat Martin. „Cink, cink,“ ozvalo se od dveří do bytu. Martinova máma šla otevřít. „Dobrý den. Paní Nováková?“ Zeptal se jeden ze dvou mužů ve dveřích.\n\n„Ano, to jsem já<.>“\n\n„Dostál, kriminálka. Těší mě.“\n\n„A já jsem Milan Bartoš, Martinův trenér.“\n\nMartinova máma zůstala chvíli nepohnutě a mlčky stát. „Můžeme jít dál?“ zeptal se Dostál. „Ano, pojďte.“ Karle, pojď sem, je tu nějaký pán od policie a Martinův trenér.“ Zavolala máma na Martinova otce. Z obývacího pokoje vyšel dvoumetrový hromotluk. „Dobrý den,“ řekl otec. „Co se děje? Co zase ten průserář udělal?“\n\n„O tom právě s vámi chceme mluvit. Můžeme se posadit?“ Navrh Dostál. Sedli si v kuchýyni ke stolu a zavřeli dveře. „V kolik přišel váš syn domu?“\n\n„No, normálně kolem půl sedmé,“ odpověděl otec.\n\n„A nevšiml jste si něčeho divného na Martinovi?“ Klad dál otázky Dostál.\n\n„Dneska přišel, nic neřek a šel si rovnou lehnout. Ale to chápu, má toho poslední dobou moc a skoro vůbec nespí,“ odpověděla matka, která se dále váhavě zeptala: „Stalo se něco? Co provedl?\n\n„Víte, pani Nováková,“ začal Bartoš. „Martin dnes nebyl na odpoledním tréninku, ani ve škole nebyl. Ale kluci mi řekli, že ho před bazénem viděli. Do Po tréninku jsem přišel k autu a všechna okna byla rozbitá, lak poškrábaný a kola propíchaná. A pak mě někdo praštil ze zadu nějakou tyčí.“\n\n„A co s tím má společného náš syn?“ zeptal se otec.\n\n„No, měl jsem štěstí,“ pokračoval Bartoš,, že kolem jela policejní hlídka, která mě téměř hned ošetřila.\n\n„Pachatel už tam nebyl.“ Vmísil se do řeči Dostál.\n\n„Ale všude kolem plaveckého stadionu jsou kamery,“ začal opět Bartoš.\n\n„Tak jsme si zašli s pány policisty pro záznam. A taky jsme přineslyi ze záznamu pár fotek.“ Dostál otevřel brašnu a položil pár fotek na stůl, před oba rodiče. Ti se na ně podívali. „Ale vždyť tu je pachatel zády.“ Jak můžete vědět, že je to Martin?“ Začala naléhat paní Nováková. Dostál se na ní vážně podíval.\n\n„Podívejte se na jeho boty paní Nováková.“ Těžké boty. Jedna tkanička červená a jedna tkanička zelená. Právě takové má váš Martin. A ty jsem taky viděl u vás v předsíni, když jsme přišli.“ Začal argumentovat Bartoš.\n\n„Já ho zabiju. Já toho kluka zabiju.“ křičel otec.\n\n„Klid pane Novák, nekřičte. Ať se mMartin nevzbudí. Bude to tak lepší. Teď budete muset jet s náma a podepsat nám, že jste na fotografii poznali svého syna.“\n\n„Podepíšu vám všechno. Zavřete ho až zčerná, grázla jednoho. Hajzla hnusnýho.“ Zuřil otec. Matka brečela. Dostál pokračoval: „Teď ho nechte spát, pak si pro něj přijedem. Je lepší, že teď nic nevýí. Aspoň neuteče.“\n\nAle v tom se Dostál spletl. Po tom co za sebou zavřeli dveře do kuchyně, se Martin vyplížil z pokojíčku a celou dobu stál za dveřmi. Nevěřil, nechápal. Jeho kolena se podlomila. Došoural se do pokojíčku, aby ho neviděla odcházející návštěva, odvádějící si jeho rodiče, aby udali svého syna. Ležel na postelyi. Všechno se na něj sesypalo. Měl pocit, že mu bouchne hlava. Sk Skrz jeho rudé, krvý podlité oči se draly na povrch slzy zoufalství. Nechápal co se to děje. Jak je to možné. Šli na něj mdloby. Po chvilce se mdloby změnily v nechutnou pachuť v ústech. Zvedl se mu žaludek. D Běžel na záchod. Opět zvracel. „Zase ty? Ty vážně, to si udělal ty. Že jo?! Ty hajzle. Nesnášim tě, nesnášim tě!“ Křičel Martin. Křičel a křičel hodně. Křičel, brečel, zvracel a zase křičel. „Ty hnusný svinstvo. Ty hnusnej živote. Ty hajzle, co si to ze mě udělal. Máš hlad, viď? Máš, co? Nažer se. Nažer se, ty svině. Na, vem si!“ Martin spolknul hrst prášků. „Doufám, že jsi spokojený. Ne? Tak si vem ještě. chcípni. Chcípni.“ Martin spolikal poslední prášky co měl v krabičce. Najednou nastalo úplné ticho. Úplný klid. Martin se do toho ticha zaposlouchal. Opravdové ticho. „Nádhera, doufám že se přežral a chcípnul.“ Škodolibě se zašklebil. „Musím to rodičům nějak vysvětlit, ale oni tu nejsou. Napíšu jim to tu. Kde mám papír a tužku? Jé, já se tak krásně vznáším. Je krásný se vznášet po bytě. Á, takový krásný teplo na pravý ruce. Hele, to jsem já. To jsem já, a jsem krásně rudej. Rudej jak krev. Mám rád krev. Je tak krásný se vznášet. Já lítám. Já lítám. Je mi zima. Kdo to je tam vzadu? Jo aha, to je život. Můj život. Můj nepřítel. Konečne jsem mu utekl. Sbohem živote. Je mi zima. Á, je tak pěkný se vznášet. Můžu letět kam chci a nic mě nezastaví.“\n\nKdyž se Martinovi rodiče vrátili i s policií, byla už před barákem sanitka a pohřební vůz nakládal Martinovo tělo. „Jak se to stalo?“ Vymáčkl ze sebe Martinův otec. V očích měl slzy.\n\n„Asi vyskočil. A vykrvácel. Měl totiž pořezanou pravou ruku.“\n\n„Měly byste se jít podívat nahoru do koupelny. Nechal vám tu vzkaz.“ Volal z okna ve 4. patře Dostál.\n\nV koupelně na zrcadle bylo krví napsáno:\n\nV koupelně, se ďábel po zdi prochází, když ruku rozechvěli žiletkou rozpůlý. Jak {pihy}<ni> na zemi, vypadaj prášky rozsypaný a kruhy pod očima řeknou, že už je po vůli. Je totiž čas odejít.", "original_file": "pr4atbre_1"}
{"text": "Koulová Lucie\nI. E\n25. února\n\n2. písemná práce\nSoused\n(Charakteristika)\n\nOsnova: 1) moje osůbka\n2) a) popis obličeje\nb) popis postavy\nc) popis charakteru\n3) proč ji mám tak ráda a proč ji popisuji\n\n„Moje osůbka“ teďka téměř neslyšně sedí vedle mě. Je to něco neobvyklého, protože je vcelku živé povahy. Zabýrá převážnou část naší společné lavice, kterou zdílíme skoro již od mala, a snaží se, stejně jako já, napsat nějakou originální charakteristiku, kterou by všechny zaujala.\nJejí hnědé, kulaté oči, které v sobě mají onu pověstnou jiskru, „kmitají“ po zatím poloprázdném papíru. Jsou ozdobeny ne moc výraznými řasami, které moje sousedka občas přibarví řasenkou, aby získala ten správný kočičí pohled. Rezaté vlasy, které si snad nikdy nedáva za uši, jí lehce padají kolem jejího oválného obličeje. Pěkná ústa, která jsou většinu času roztažena v přátelském – šibalském úsměvu, zdobí její tvář. Za své zuby se nestydí (nemá také proč), a proto je ukazuje, jak je to jen možné. Celý obličej má posetý pihami, podle kterých by snad každý řekl, že je nesmělá, opak je ale pravdou. Tyhle pihy, které se jí samotné zas až tak nelíbí, ji ale dělají jedinečnou. Její nosík, který je velmi roztomilý, ji dolaďuje celý obličej.\nPostavu má typicky ženskou. Hodně lidí, včetně mě, jí její míry závidí. Není žádná anorektička ani metráček – při svých 170cm má podle mě ideální váhu. Jak už jsem se zmínila je vyšší postavy, což jí dost přilepšuje při hraní jejího oblíbeného volejbalu. Velikost nohy 42 je možná trošičku nezvyklá, ale pro ní úplně přirozená. I velikost dlaně o dost převyšuje tu moji, která je v porovnání s její trošičku miminkovská.\nJejí další „zvláštnůstkou“, na které si vcelku dost zakládá, je piha ve tvaru mapky České republiky, kterou má nad levou pánevní kostí a kterou se každému pyšní, že je správná Češka.\nJe živé povahy – někdy až moc. Při jízdě veřejným tramvají, kdy se na nás všichni cestující otáčejí, se občas za ní musím stydět, ale to je právě to, co ji dělá skvělou a oblíbenou. Je chytrá, ale nikdy nemluví jako encyklopedie. Když se jí zeptat prakticky nacokoliv, dokáže mi odpovědět nebo to alespoň zahraje do autu a začne mluvit o něčem jiném, čímž se jí její malé nedostatky podaří zatajit. Je dost paličatá – musí si vždy stát za svým a nikdy neustoupit (a když ustoupí, tak jen je-li to krajně nezbytné). Ať už jde o to, jestli se nějaka událost vážně takto stala, nebo o to, kdo půjde první do dveří, vždycky si „vede tu svojí“. Znám ji už prakticky od té doby, když jsme byly malé holčičky a hrály si na písku s bábovičkama nebo doma, pěkně, rovně usazené, na školu. Těch 10 let přátelstvi je na nás asi hodně znát, protože někdy třeba začneme obě mluvit ve stejnou chvíli nebo když si jedna z nás nemůže vzpomenout na nějaké slovo, ta druhá ji doplní. V průběhu těch 10-ti let se ani moc nezměnila. Je stále přátelská, milá, stále usměvavá. Nikdy se s ní nenudím. Dokonce i při hodině matematiky, kdy většina normálních lidí spí nebo alespoň dělá, že dává pozor, ona vždycky něco vymyslí, abychom tu hodinu přežily bez velkého znudění a spánkem zalepených očí.\nVybrala jsem si ji na téma sousedka, ne jenom kvůli tomu, že mi „zabýrá“ místo v lavici, ale i proto, že jsme skoro 15 let bydlely ve stejném domě, patře a skoro i bytě. Jelikož zdi mezi našimi bytečky nebyly zrovna moc robustní (spíš papírové než z betonu) a můj a sestřin pokoj zdílel společnou zeď s jejich obývakem, mohli jsme „špehovat“, jak je to dneska u nich doma.", "original_file": "pr1ekouluc_02_1"}
{"text": "Helena Veverková\n25. února\n\n2. písemná práce\n\nMoje přítelkyně\n(Charakteristika)\n\nOsnova: 1) Úvod: Seznámení se s neobvyklou přítelkyní\n2) Stať: Vzhled ďáblíka\nJeho povaha\n3) Závěr: Vždy mě dokáže rozveselit\n\nMoje velmi dobrá přítelkyně se jmenuje Sisinka. Je to úplně obyčejná mourovaná kočička. No, kočička – dalo by se jí říkat „malý ďáblík“. Sisinku jsem si pořídila loni před prázdninami jako malé, ani ne půlkilové koťátko se stále vystrašeným pohledem.\nAle brzy z tohoto neviného kotěte vyrostl ďábel, který se ničeho nebojí.\nSisinka má docela velké žluto-zelené oči. Kolem růžového čumáčku má bílé vousky, které jsou občas špinavé od pavučin, mléka, smůly či jiných věcí, které očichává. V tlamičce se nachází několik ostrých zoubků, které žvýkají všechno, co se dá – gumičky, plyšové hračky, ponožky... Sisi má narozdíl od jiných koček velmi velké uši. Mezi těmito „plachtami“ se na její srsti rýsuje černý ornament připomínající „lebku se zkříženými hnáty“. Na krku má Sisinka nakreslené dva tmavé náhrdelníky. Srst má tento malý divoch zbarvený do tmavě šedé až černé barvy, jen na bříšku a na hrudi se nachází bílá lysinka. Sisinka si udržuje lesklou a huňatou srst.\nSisi je moc chytrá a inteligentní, a proto si občas dělá, co chce.\nJejí každodenní činnosti jsou předení, vrnění, mňoukání, pletení se pod nohy, škrábání koberců a křesel a hlavně lenošení.\nTato moje přítelkyně je velmi přátelská. Když k nám přijde návštěva, která našeho ďáblíka nezná, hned u vstupních dveří se vyděsí. Sisinka se totiž rozběhne a ze samé radosti skočí návštěvníkovi přímo do náruče. Sisinka je také velmi energická. Dokáže bez přestávky běhat po bytě a shazovat všechny předměty, co jsou v dosahu. Pokud nějaký vrátíte na své místo, uraženě se k vám otočí zády a mrská ocasem. Ale to netrvá dlouho. Za chvíli už je zase na skříni, na poličce s kytkami nebo „vybaluje“ nákup, co právě maminka přinesla.\nAle abyste si nemysleli, že tento ďábel pořád běhá a zlobí... Sisi má i docela velkou trpělivost. Je ráda v přírodě, ale protože bydlíme v panelovém domě, nezbývá jí nic jiného, než se na přírodu dívat s nadhledem. Z našeho devátého patra dokáže třeba i čtyři hodiny pozorovat okolní stromy, kolem kterých dennodenně pobíhají pejsci.\nŘíká se, že kočky mají 9 životů. Já si ale myslím, že Sisi má život jeden, ale zato pořádně dlouhý. Vždyť jí není ještě ani rok! A podívejte, kolik věcí už umí, kolik má povinností a kolik dokáže pobavit lidí!\nI přesto, že mě tato neobvyklá přítelkyně někdy pořádně poškrábe nebo pokouše, je s ní stále velká legrace. Vždy, když jsem s ní, zvedne mi náladu.", "original_file": "pr1evevhel_02_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\n\nMarcela Housková\n2. A\t\t\t\t\t\t\t\t14. ledna 2008\n\nPříčiny vzniku, šíření a zániku nacismu\n(Problém, který mě zaujal)\n\nOsnova: I. Úvod\n II. Stať a) Příčiny vzniku a šíření\n b) Proč právě Židé\n c) Příčiny zániku\n III. Závěr\n\nDruhá světová válka a s ní spojený nacismus je i dnes po více než šedesáti letech citlivým tématem pro většinu světa. Paradoxem je, že na počátku jednoho z nejčernějších míst v dějinách lidstva stál jeden člověk toužící po moci, po zviditelnění a dokázal až neuvěřitelným způsobem zfanatizovat nespočet lidí ze všech vrstev společnosti. Nabízí se zde otázka, jak se to mohlo povést?\nJednou z hlavních příčin je jistě velká ekonomická krize, kterou v Německu zapříčinily tvrdé válečné reparace po prohrané 1. světové válce. Díky nim klesli němečtí obyvatelé až o několik majetkových tříd níže, někdy až na samý okraj společnosti. Dalším důvodem byla nestabilní politická situace, kdy o moc bojovali tři politické strany – Hitlerova NSDAP, křesťanští socialisté a komunisté. Nutno také dodat, že v zemi ještě téměř neexistovala demokracie. Nemalou příčinou byl jistě fakt, že Němci po podpisu Versailské smlouvy ztratili svou pověstnou národní hrdost, proto stále více toužili po nastolení pevného řádu a po pevné autoritativní moci. Takto rozvrácená společnost byla pro Hitlera snadným cílem. Díky své knize Menin Kampf, kde vytvořil mimo jiné teorii o nadčlověku, dokázal Němce výborně ovlivnit a vrátit jim jejich národní cítění. Mnoho psychologů se také domnívá, že za jeho úspěchem stojí výborné rétorické nadání a jeho nápadný lehko zapamatovatelný zevnějšek (černý úzký knírek a patka).\nDalší často pokládanou otázkou bývá, proč si Hitler vybral právě Židy? Existuje zde opět velké množství teorií. Sám Hitler vše zdůvodňoval tím, že Židé představují opak učení o „čisté rase“. Živí se lichvou a tím vykořisťují čistou německou rasu. Také vštípil svým stoupencům spojení židovského obyvatelstva s bolševickým režimem, který byl v nacistické ideologii nepřípustný. Díky těmto okolnostem představovali Židé hrozbu pro vznikající Třetí říši. Pravý důvod byl však mnohem prostší. Hitler se toužil zmocnit veškerého židovského majetku.\nZ předešlých řádků se může zdát, že nic nebránilo tomu, aby Hitler dovedl své plány do zdárného konce. Stálo při něm téměř celé Německo, jeho armáda byla velice dobře vycvičena a zaznamenávala četné úspěchy. Ale nic netrvá věčně. Stále více rostl vliv hospodářství na civilní obyvatelstvo. Veškerá výroba v zemi se téměř okamžitě převrátila na výrobu válečné techniky. V důsledku s tím se základní potraviny stávaly nedostatkovým zbožím. Lidé tak přestávali věřit, začali se od ideologie odvracet. Tím se režim začal oslabovat zevnitř. Převaha soupeřů rostla stále více. Německo tedy zaznamenávalo mnoho ztrát na životech, zničena byla i velká část vojenské techniky. Boje však pokračovaly intenzivněji, proto nebyl dostatek času na vycvičení nových jednotek. Do boje se proto posílá kdokoli, kdo umí chodit, bojují tedy i děti a starci. Situace se pro Německo nevyvíjela vůbec příznivě, bylo jasné, že Německo prohraje. Proto se řada vysokých důstojníků a hodnostářů rozhodla vzít si život. Nakonec se k stejnému kroku rozhodl i sám Hitler. Jeho smrt se stala poslední ranou. Lidé ztratili svého vůdce, neměli již tedy ke komu vzhlížet. Zanedlouho po jeho smrti se Němci vzdali. Za definitivní konec nacismu se označuje Norimberský proces.\nMyslím, že na otázku nacismu si každý musí udělat svůj vlastní názor. Většina z nás již tak činí. Někteří ho naprosto odsuzují, nechápou jej, jiní však i dnes vzdávají hold největšímu vrahovi v dějinách, hrdě se hlásí k jeho myšlenkám. Je jasné, že se nikdy všichni neshodnou na stejném názoru. Jisté však je, že minulost nikdo nezmění, jen se z ní můžeme poučit a nedělat stejné zbytečné chyby.", "original_file": "cb2ahoumar_01_1"}
{"text": "Štika, kvarta, Gymnázium J. Seiferta\n\nZávěrečná písemná slohová práce\nPUBLICISTICKÝ STYL\n\n1. Vypracujte krátkou úvahu na jedno z uvedených témat:\na) Jaký bych já byl učitel/Jaká bych já byla učitelka\n\nJaký bych já byl učitel\n\nNad touto otázkou jsem snad nikdy neuvažoval, protože se domnívám, že nikdy učitelem nebudu. Kdybych se však učitelem stal, nebyl bych moc přísný, snad jen co se domácích úkolů a jiných povinností žáka týče. Úlohy bych příliš často nezadával, ale to by jistě záleželo na předmětu, který bych učil. Vybral bych si zeměpis. Zeměpis mě baví učit se, a proto by mě bavilo i učit ho. Rozhodně by to nebyla matematika, protože tam moc silný nejsem. Myslím si, že učitel je velmi těžké a stresové povolání, a proto dám přednost něčemu jinému.\n\nLetošní poslední zvonění\n\nLetošní poslední zvonění bylo trochu jiné, než na která jsme byli zvyklí. Bylo to dáno hlavně tím, že hlavními „AKTÉRY“ nebyli, jako obvikle žáci, ale učitelé. Ti totiž obstarávali hlavní míru zábavy a prokázali, že jsou taky jen lidé. Co se dělo? Učitelé vytvořili páry, které potom usedly na „horká křesla“ (ve skutečnosti prachobyčejné židličky) a odpovídaly na otázky ze známé hry „Chcete být milionářem“.\nJak postupovali soutěží dále, vyhrávali stále hodnotnější (dá-li se to tak nazvat) ceny. Na žáky tedy zbyla trochu nevděčná úloha diváků, kteří v přestávkách při výměně učitelů napjatě sledovali, zda padne právě jejich číslo v tombole plné hodnotných cen.", "original_file": "js9mstimil_1"}
{"text": "7. března 2006\nVeronika Křížová, 3.E\n2. písemná práce\nSkládanka v srdci Evropy\n(fejeton)\n\nV té naší skládance zvané Česká republika se rozmohl nový fenomén. Pokud jste moderní rodina a rodiče dnešní doby, je možné, že dorazil i do vaší domácnosti.\nKde jsou ty časy, kdy se rodina snažila každou volnou chvíli trávit společně doma, na procházkách v přírodě, zkrátka, aby se dozvěděli o členech své rodiny to, na co přes rušný týden není mnoho času?\nNe, pro většinu moderních obyvatel České republiky je takto strávená doba jen ztrátou času. Mnoho českých rodina, a stále jich přibývá, tráví volné dny trochu jinak a jinde.\nTaková česká rodina 21. století nasedne v sobotu ráno do automobilu a vyrazí za zábavou a dobrodružstvím. Do nákupního centra plného překvapení a gigantických slev.\nPoté, co do „ráje“ dorazí, se všichni členové rodiny rozprchnou s tím, že v půl jedné se sejdou v místní restauraci, kde se jako spořádaná rodina společně a v klidu naobědvají. Maminka mezitím „prošmejdí“ všechny obchody, nevynechá ani jeden, co kdyby náhodou. Tatínek se nejprve statečně drží maminky, přesto toho má po čtvrt hodině tak akorát dost a jde sledovat zimní Olympijské hry 2006 na velkoplošné obrazovce, kterou tam pro něj připravili --- majitelé nákupního centra. Dítka samozřejmě zamíří do svého „dětského ráje“ – hračkářství. Tam si, přes nevůli místních prodavaček, zkouší hračky a zahrají si i na honěnou. Jak odbije půl jedné, jsou ovšem všichni připraveni s táci a příbory v restauraci a vybírají si dnešní menu. Poté, co si „ukořistí“ v nabyté jídelně stůl pro čtyři, si při jídle vypráví, co prožili během náročného dopoledne. Maminka prý viděla úžasné šaty s ještě úžasnější slevou, takže z 9600Kč nyní stojí pouze 6800Kč! No a tomu se přece nedalo odolat. Tatínek je naopak celý rozčílený a to i bez maminčina výhodného nákupu, českým hokejistům se totiž nevede a hrají jako ponocní. Ratolesti se zase překřikují a zasvěcují své rodiče do tajů novinek od firmy EPPE, protože nová panenka Baty Amore umí dýchat jako skutečné miminko a také dokáže opravdu sát z lahvičky. Chlapce dýchací a sající panenka příliš nezaujala, ovšem hračky inspirované nynějším filmovým trhákem King Kong ho chladným nenechají.\nPo půlhodinové polední rodinné pauze se rodina opět „rozptýlí“. Maminka pro jistotu znovu projde všechny obchody, co kdyby náhodou přehlédla nějakou další úžasnou slevu. Tatínek se jde odreagovat do kavárny, kde si dá kafíčko a koláček. Děti, které již všechny hračky prozkoušely, si mohou jít zabruslit, protože přímo v areálu nákupního centra se nalézá ledová plocha, kde je bruslení zcela zadarmo. Brusle si můžete za malý poplatek půjčit.\nPo náročně stráveném odpoledni se celá rodinka sejde v podzemních garážích u svého auta. Všechny jejich poklady jsou totiž již schované za mřížemi. Při cestě domů opět živě diskutují a těší se na další volný den, který budou moci opět trávit společně v nákupním centru.\nNo, není se co divit, že ten způsob trávení volného času je tak oblíbený. Vždyť v chaosu nákupního centra zapomenete na všechny své starosti. Sice neslyšíte vlastního slova a delší dobu strávíte hledáním svých blízkých a vyhýbáním se honících se děcek, ale zapomenete tu, alespoň na pár hodin, i na takovou pandemii jako je ptačí chřipka.", "original_file": "pr3ekriver_01_1"}
{"text": "17. prosince 2008\nLucie Zdrábalová\nV3\n\n1. písemná slohová práce\nÚvaha\nTéma: Realita je nudná, dejte mi jiný svět\n\nOsnova: 1) Úvod – důvody\n2) Stať a) – přednášky o drogách\nb) – rodičovství a povinnosti\nc) – peníze\n3) Závěr – jiné světy\n\nKaždý člověk žije svůj život, ale né každý podle etiky, dobrého rozumu a úsudku. Jsou lidé, kteří se snaží mít harmonický a klidný život bez útrap. Stále se to sice nedaří, ale pokaždé si najdou světélko v temnotě. Chytí se ho a vyřeší své problémy. Toto by chtěl asi každý z nás, že. Však mnoho lidí si to takto zařídit neumí. Ať už je to kvůli sociálnímu zabezpečení, povinnostem, rodině, někdy i škole. To jsou totiž nejčastější důvody, před kterými se lidé schovávají. Často je to dovede až k návykovým látkám, nebo k jiným zlozvykům, díky kterým se odstávají do jiného světa.\nJe správné toto téma rozebírat? Podle mně ano. Se školami chodí žáci neustále na přednášky o drogách. Je to dobré nejen pro žáky, ale i pro lidi, když si připomínají hrozbu a následek těchto věcí. Však by se mělo těmto osobám pomáhat dříve než k tomu dojde. Mnoho z nás na tuto problematiku má zajisté spoustu dalších argumentů, leckdy rozdílných.\nRodičům by se mělo tak často, jak jejich děti chodí na přednášky o návykových látkách, říkat a připomínat problematika rodičovství a povinnosti, jež je zavazují k dětem. Takto by se mělo pomáhat rodičům. Protože potom by se to kladně promítalo i na dětech.\nPtám se: proč se musí stát pro mladého hocha realita nudná a mnohdy nicotná? Proč se pokouší utéct do jiného světa? Snad kvůli rodičům? Většina nemá totiž na potomky čas, nebo si ho nechtějí udělat. Snaží se je odbýt penězi. Když ale dítě má vše, po čem toužilo, tak ztrácí svůj cíl něčeho dosáhnout. Vždyt má vlastně vše v budoucnosti jisté. Tak hledá něco, kde by peníze utratil a měl z toho požitek. Nahradí peníze lásku? Parta mu rodičovskou lásku nikdy nedokáže dát, ale společnost ano. Tak se uchylí k tomuto řešení. V partě dělají mnoho věcí, které on by třeba sám nikdy neudělal. Jak to pak dopadá? To si většina z nás umí představit. Najednou rodiče zjistí, že se z děťátka stal třeba zločinec nebo narkoman. Uvědomí si svou chybu? Často se to nestane. Jeho prostě ten svět, tak jak byl, už nebavil a utekl do jiného. Ve kterém mu je dobře, alespoň zlomek chvíle.\nProč dopadá takto stále více příběhů? Snad že jsou lidé chamtiví a neváží si toho, co mají. Kdyby Eva nekousla do zakázaného jablka, tak by třeba..... to jsou zase všechno idee, ve kterých utíkám zase já do něčeho vysněného. Proč se to všechno děje? Je to složité. Každý se musí sám zamyslet a usoudit, co je nejlepší. Avšak se musíme snažit neutíkat před reálným světem do jiného. Neříkám, že to není někdy dobré, ale měli bychom se snažit žít co nejlépe a hlavně s rozumem.", "original_file": "grV3zdrluc_01_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nZuzana Špencáková 12. ledna 2006\n2. C\n\nTéma\nAbeceda dnešní společnosti (Úvaha)\nKalamita (Volný slohový útvar)\nProbouzím se, je neděle ráno (Volný slohový útvar)\nDějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí (Úvaha)\n\nOsnova:\n I. Úvod: výběr tématu\n II. Stať: a) význam slov úspěch, neúspěch\n b) první krůčky, slova\n c) úspěchy a neúspěchy v pěti letech\n d) první třída\n e) studium na této škole\n f) předsevzetí\nIII. Závěr: důležitost úspěchů i neúspěchů\n\nDějiny mých úspěchů, neúspěchů, předsevzetí\nZamyšlení nad tímto tématem pro mě není úplně jednoduché. Někdo by mohl namítat a ptát se, proč jsem si vybrala toto téma zrovna já, když je mi teprve 17 a o nějakých velkých úspěších či neúspěších nemůže být v mém dosavadním životě ani řeč. Přesto mě právě toto zaujalo a rozhodla jsem se o něm psát.\nÚspěch, neúspěch… jsou to pouze slova, ale pro každého znamenají něco jiného. Pro někoho je úspěch dostat jedničku z písemné práce, neúspěch pětku. Pro jiného úspěch symbolizuje dosažení nějakého titulu nebo vysoce placená práce. Záleží na tom, jaké má člověk cíle, s čím se spokojí atd. To je velice různé. Mohla bych to o tom psát hodiny, ale raději přejdu k mým úspěchům, neúspěchům, předsevzetím.\nVezmeme to pěkně od začátku. Možná úplně první úspěch nastal v jednom roce mého života a to byly první krůčky. Určitě víc než já to prožívali mí rodiče, ale když se ohlédnu zpět i po malé dítě to znamená mnoho, snad ten největší úspěch, kterého mohl dosáhnout. Stejně tak je to i s prvními slovy. Co může být pro rodiče víc než když jim poprvé dítě řekne máma, táta? Tento okamžik je k nezaplacení, stoprocentně to berou i oni jako svůj velký úspěch. A co neúspěchy? I těch je v tomto období života mnoho. Třeba když se chce malé dítě samo postavit na vlastní nohy, ale neustále padá. Jenže to zkouší dál a jeho vůle dokázat to, by mu mohl kdejaký dospělý člověk závidět.\nTeď už se posuneme trochu dál. Když mi bylo pět let, považovala jsem za úspěch všechno, co se mi povedlo a za neúspěch to, co jsem nedokázala. Možná jsem to až přespříliš prožívala. Plakala, když jsem něco nesvedla, byla šťastná, když se mi naopak nějaká věc zdařila. Navštěvovala jsem v té době balet a za veliký úspěch jsem považovala potlesk lidí, když se jim vystoupení líbilo. Motivovalo mě to k neustálému zdokonalování sebe sama.\nNo a je tu šestý rok mého života a s ním přichází i nástup do první třídy. Tento den byl v mém životě velmi významný. Něco nového začínalo a to staré skončilo. Končilo bezstarostné dětství, začaly povinnosti. Úspěch byly první napsaná písmena, slova, číslice a vysvědčení, když jsem viděla tu velikou jedničku a věděla jsem, že první třídu mám za sebou. V té době jsem měla pocit, že dokáži vše. Celou základní školu jsem prošla s úspěchy i neúspěchy, tak jak to bývá i v životě. Jednou se něco povede, podruhé ne. Tak to je a bude.\nA co považuji za svůj největší úspěch teď? Studium na této škole. Možná právě díky všem úspěchům, ale i neúspěchům, jsem nyní tam, kde jsem a dělám to, co dělám. Myslím si, že úspěchy i neúspěchy mají jedno společné. Vyhecují člověka k ještě lepším výsledkům. Nebo alespoň některé lidi, ti co mají vůli a snahu učinit z neúspěchů úspěchy.\nA co předsevzetí? Kladete si otázku, kam se ztratila? To z toho důvodu, že si dávám jen novoroční, ale ta nejsou důležitá, protože je nikdy nedodržím, a tak jsem si je přestala dávat.\nKdyž bych to měla shrnout, tak si myslím, že by měl být člověk rád za každý úspěch i neúspěch, který ho v životě potká. I zlé je k něčemu dobré!!!", "original_file": "cb2cspezuz_01_1"}
{"text": "14. ledna 2009\nOndřej Kinský\nV3\n\n1. písemná slohová práce\nÚvaha\nTéma: Úsměv stojí méně než elektřina a dává více světla\n\nOsnova: Úvod – a) K výbuchu stačí málo\nb) K radosti stačí málo\nStať – a) Pošli to dál\nb) Važme si úsměvu\nZávěr – a) Úsměvem nestrádáme\n\nU kasy č.7 sedící mladá žena, nabroušená hrubým kamenem mumlajícího funebráka, si nepřeje než odejít domů, z fleku tady s tím seknout, ale nejdříve vystřílet celý tenhle ultrasuperhypermarket a na tom dědkovi, ať už jí řekl cokoliv, si vyzkoušet sadu ještě nerozbalených nožů v akci.\nVe stejnou chvíli se u přepážky č.13 usmívajícímu, pohlednému muži podařilo vnést světlo, pod stereotypem sklopené oči postarší prodavačky, která si i přez ty roky strávené posouváním potravin zprava doleva, jistě řekne, že lidi dokáží být i milí a práce ji bude těšit.\nTo jak se chováme k ostatním, nejen že ovlivňuje jak nás budou vnímat, nebo mít rádi, ale většinou tím udáváme přinejmenším pár chvil jejich rozpoložení, pozměníme jejich náladu a zanecháme v nich kus naší vlastní. Alespoň dokud nepřijde jedinec s dominantnějším projevem citů, špatných, či dobrých.\nA může vůbec člověk, vyrůstající pod pokličkou násilí, zloby a neustálého boje, být schopen vystupovat jako vychovaný, sympatický člověk? Třeba právě v takovém jedinci milé chování zanechá nejvíc, přinutí ho spitovat své svědomí, chovat se jako nikdy, líp než ostatní.\nAť už nám nebýt zahořklý, nepříjemný, umět se usmívat, přinese nové místo, usnadní dosažení našich cílů, objeví nové přátele, nebo jen pomůže poslat trošku světla dál, mezi plující dav, jistě tím nic nezkazíme. Naopak, kdyby se nám podařilo rozjasnit jen jeden mrak na černočerné obloze, jistě nás to naplní oprávněným zadostiučiněním.", "original_file": "grV3kinond_01_1"}
{"text": "Sapožniková, kvarta, Gymnázium J. Seiferta\n\nZávěrečná písemná slohová práce\nPUBLICISTICKÝ STYL\n\n1. Vypracujte krátkou úvahu na jedno z uvedených témat:\na) Jaký bych já byl učitel/Jaká bych já byla učitelka\n\nUcházení o práci učitelky\n\nžáci z prvních a druhých ročníků základní školy Litvínovská, nemyslíte si, že bych pro vás byla ta nejvhodnější učitelka? Už od počátku vzniku škol zde figurovaly převážně ženy, jelikož jsou matky dětí a milují je. Jsou oddané své práci naučit děti prostřednictvím svých vědomostí psát, číst, kreslit, počítat atd. Ženy jakou učitelky jsou mnohem mírnější než muži učitelé a děti měly a mají učitelky za to rády. Vždyť ženy jsou více vázané citově na děti než muži.\nMyslím si, že já bych pro vás byla tou nejvhodnější učitelkou, jelikož nejen, že mám vlastní děti vašeho věku a dokážu kvůli nim pochopit dětské problémy, ale kdykoli bych si vás vyslechla a pomohla vám výborně ovládat učivo.\nNa závěr vám chci připomenout, že ženy se na tuto práci hodí více než muži, protože muži nikdy neporodí děti a nezažijí si ten krásný pocit.\nJá jelikož ho matka pěti dětí ten pocit znám a dokážu se do duší dětí vcítit, které jsou tak křehké a zranitelné.\nByla bych své práci oddaná, pokud by jste si mě zvolili za učitelku ve vaší třídě.", "original_file": "js9msapolg_1"}
{"text": "Stačí se špatně narodit...\n\nByla sama. Sama se procházela. V zimě. Bavilo jí nechat se ničit mrazem. Spousta sněhu a ledu kolem ní jí připadala krásná. Těšila se, že ucítí tak intenzivní zimu, která jí d zabije mozek. Rozhodně netoužila po ničem jiném, něž po smrti. Moc jí bavilo přemýšlet o tom, jak umře. Nejefektivnější by bylo prostřelit si hlavu. Líbilo by se jí mít mozek a všechny myšlenky po zdech okolo sebe.\n\nBavilo jí trpět. Přestože trpěla tak, že chtěla umřít. A taky se straštně ráda litovala. Chtěla být tou největší chudinkou na světě. Nemyslím si, že neměla pravdu. Kdo jiný to může být, než ta, která si říká „ta nejvíc mrtvá mezi živými“.\n\nByla jí pořád zima, a tak byla chladná a zlá na ostatní. Bezcitná. Stejně bez citu jako mrtvola. Představa jí sama jako mrtvoly jí přitahovala. Stejně neměla na co jiného myslet. A tak vymyslela, jak umře. Ještě víc efektivně než kdyby si prostřelila hlavu. Na Vánoce. Stejně je nenáviděla. Utopí se. Nechá všechen odporný život v sobě umrznout. Nenáviděla všechnu živočišnost kolem sebe. Nenáviděla všechny lidi kolem sebe. Hloupé a ubohé.\n\nA pak jí to jednou přestalo bavit. Sama sebe stavěla do depresivní pózy, která jí už nudila. Asi protože ji jednou napadlo, že je ta nejvíc šťastná, co může být. Chvílemi jí přestávala být zima. Nebyla jí zima ani když nahá ležela na kuchyňském pultě.\n\nNo a tak skoncovala se smutkem, chladem a žila dál. Až do osmdesáti. A moc jí to bavilo. Jak by ne, když měla s kým. A taky si řekla, že o tom jednou napíše. Povídku. Zrovna v den, kdy jí označili za těžce depresivní. Tak to napsala a umřela. Efektivně. I když byla šťastná. Prostě žila ve špatném státě. Ve státě, kde žijí cedulky pověšené lidem kolem krku, ne lidé. A ty cedulky o vás říkají kdo jste. Nikoho nezajímá, kdo jste doopravdy.\n\nA jak tady můžete žít, když máte cedulku těžce depresivní?\n\nA jak tedy mužete žít, když jste těžce depresivní?", "original_file": "pr4ctumter_1"}
{"text": "Vánoční příběh\n\nV době, kdy Marie s Jozefem očekávali narození miminka, vydal tehdejší císař Augustus příkaz, aby se v celé říši provedlo sčítání lidí. Každý se musel vydat do města, ze kterého pocházela jeho rodina. A tak Jožef s {M|m}arií opustili Nazaret a viydali se na ná ročnou cestu do města Betléma. Netrvalo dlouho a Marií nasta la chvíle, kterou ka ždým dnem očekávala – porodila miminko a s Jozefem mu dali jméno ježíž – tak jak jí to v Nazaretě řekl andělí Gabriel. Maria děťátko zabalíla do plínek a {J|j}ozef mu připravil postýlku v jeslích vystlaných měkkým semenem. Na paství nách v<in> okolí Betléma odpočívali u ohně pastýři a hlí dalí svá stáda|ovcí. Najednou se kolem nicl vše rozzářilo a před nimi se oběvil anděl velmi se polk{lek}<in>ali, ale anděl jim řekl: „Nebojtese! Mám pro|vás i pro sšechny lidi, radostnou zprávů. Dnes v noci se ve stáji u Betléma se narodil Boží sýyn! Když se kolm pastýrů opět rozhostila tma, nemeškali, a rozběhli se hledat tu stáj, o kterém jim řekl anděl. V jesličkách opravdu nalezli novorozené dětátko. Protože věděli, že je to syn boží, po{k}<in>lonili se mu a pak Marii a Jozefemu povědeli vše, co jim řekl anděl. Pak se vrátili ke svým stádům a radostně oslavola Boha. V té době táké do Izreale přisli z dalekých zemích moudři muži, kteří vědeli o znanení, které se má {objevit|oběvit} v době, Kdy se narodí židovský král. Lím znamením by la jasná hvězda na noční obloze. Když Mudrcové dorazili do města Jeuzeléma, začali se, vyptávat, kde maj XXX XXX, které se má stát králem Zidů.\n\nŘÍKALI: viděli jsme jeho hvězdu a přišli jsme se mu předklonit.“ Dozvěděl se o tom i zlý král Herodes, a protože se začal bát o svůj trůn, dal|si mudrce předvolat. Řek jim: až to dítě najdéte, oznam te mi, aby i já se mu mohl poklonit. Mudrci se potom vydali na cestu. Potom se výydali na zpáteční cestu. V noci se jim ale zdá sen, ve kterem je anděl varoval před hroXXX zlobou. Mezitím Jeruzeleme čeká Herodes na Mudrce, ti ale nepřišli a tak se Herodes, který se bá o svůj trůn o svojí moc, velmi rozlobil, že ho oklamal<.> Pošle své vojaky a roozkáže, aby v Betléleně a okolí pozabíjeli všechny malé děti, a Postupně svět od boha. Marie s Josefem a miminkem utíkají do Egypta.", "original_file": "cbrod5m_02_1"}
{"text": "Cesta k odpočinku\n\nOsnova:\n\nI. Podzim\n\nII. 1) Hřbitov\n\n2) Nemocnice\n\n3) Zima\n\nIII. 1) Vánoce\n\n2) Parte\n\nByl zrovna podzim. Takový ten slunečný, jasný a barevný podzim. A mně táhlo na čtyřicet. Bydlela jsem v menším, vcelku nenápadném městečku. Manžel mi zemřel před deseti lety. Nešťastná náhoda. Prostě ho jednoho dne, spíše deštivého, neměl takové štěstí, srazilo auto. Asi opravdu náhoda. Každopádně jsem ho stihla nechat pojistit, a tak mi po něm zbyla docela slušná hromádka peněz. To není vůbec k zahození, ale peníze si s vámi nepopovídají. Přitom jsem v tom byla opravdu nevinně. Vysvětlete to ale sousedkám. Drbny jedny. A tak jsem nakonec zůstala sama. Jediná osoba, kterou jsem na tom božím světě měla, byl syn z prvního manželství. Bohužel se nesnesl s manželem. Utekl od nás. Od té doby o něm nevím.\n\nNakonec jsem tedy zůstala sama. Jen ten podzim, to slunce a svěží chladný vzduch mi zůstaly. Musela jsem si najít nový smysl života. Odedávna se ráda procházím po hřbitovech. Naplňují mne jakýmsi vnitřním klidem. Člověk má spoustu času, aby přemýšlel nad osudy. Většinou se ale příliš upíná na ten svůj. Když si prohlédnu hrob, přečtu si na něm jméno, datum narození a smrti, někdy i povolání. Můžu si představovat, jak ten člověk asi vypadal, jaký měl život, jestli byl zlý, nebo hodný.\n\nPři jedné procházce jsem narazila na nádhernou hrobku, která byla na prodej. Ano, koupila jsem ji. Pěstuji si na ní krásné růže a přemýšlím, co s nimi bude, až já nebudu sedět na lavičce před svým novým chrámem, ale budu v něm už odpočívat. Asi se, až zemřu, nedočkám věčného klidu. Má duše se bude trápit a toužit po někom, kdo by za mnou zašel sem, na místo mého posledního odpočinku. Bude toužit po někom, kdo by zalil tyto nevinné růže a zapálil zde svíčku.\n\nProbudila jsem se v nemocnici. Doktor mi řekl, že mě nasli nějaký dědeček s babičkou ležet na hřbitově. Nejdřív si mysleli, že tam řádí vykradači hrobů, kteří nějakou nebohou mrtvou ženu vyhodili z jejího lože. Byla jsem totiž smrtelně bledá. Pak se jim ale nezdálo mé oblečení. Mrtví přece mívají na sobě jen rubáš, mysleli si, a zavolali radši záchranku. Pro každý případ. Pan doktor mi ještě šetrně, pokud takovou zprávu vůbec šetrně sdělit lze, sdělil, že mám zhoubný nádor někde v břiše. Pokusili se ho vyndat, ale prý už mám metastázy, tak to ani nemělo cenu.\n\nUž je zima. Padá sníh, všude je bílo a mráz zalézá i tam, kam by neměl. Snažím se uspořádat si své poslední věci. Nevím, jak moc mám spěchat. Netuším totiž, kolik času mi ještě zbývá, než se přestěhuji do svého chrámu. Je to opravdu smutné. Nemám ani komu si postěžovat. Kdybych alespoň byla věřící, byl by tu vždy farář, kterého bych se nemusela ptát, jestli se mu smím svěřit. Třeba bych se i na smrt těšila, kdybych věděla, že mne přijme Bůh. Ten by věděl, že jsem nevinná, že jsem svého muže nechtěla zabít. On by byl spravedlivý. Jenže já, já nemám vůbec žádnou víru. Teď už mne hřbitov neláká, jeho klid mne děsí. Proč jsem nežila, když jsem mohla? Jedna věc by mi odchod usnadnila. Kdybych jenom věděla, že si na mě občas někdo vzpomene. Kéž bych mohla někomu odkázat svůj majetek. Někomu, koho bych měla ráda. Asi veškeré peníze přenechám církvi. Třeba se potom nade mnou Bůh smiluje.\n\nJe Štědrý večer. Nejspíš poslední v mém životě. Cítím se čím dál tím hůř. Nevydržím bez svých léků proti bolesti. Pomalu se opět začínám na svou smrt těšit. Ani nevím, jestli zvoní zvonek u dveří, nebo mně v uších. Nebo že by přišel Ježíšek? Najednou ale slyším i hlas, známý hlas jak volá mami! Asi se mi něco zdá. Nemám přece děti. Ale opět to zvláštní mami! Volání se opakuje a je stále intenzivnější. Otevřu tedy dveře. Hledím do očí svému synovi a jeho ženě, která má už pěkně kulaťoučké bříško. Nejdříve nevěřím svým očím, ale za chvilku mne zalije pocit úlevy. Teď tedy mohu klidně zemřít.\n\nDne 31. 12. se na obecní nástěnce objevilo parte: Dne 30. 12. zemřela má milovaná, po dlouhou dobu ztracená, matka. Ať je ti země lehká. Vzpomíná, a růže bude zalévat, syn s rodinou.", "original_file": "pr4dskaren_1"}
{"text": "stůl paní ucitelky\n\nStůl naší paní učitelky je pracovní. Je sešroubovaný šrouby. Je ze dřeva. Vypadá jako nový, ale je velmi starý. Paní učitelka má na něm hodně vecí. Pokládáme tam sešity, a paní učitelka je známkuje. Jsou u něj zvlášť šuplíky. Je u něj také pracovní křeslo. Je na něm také velmi krásná kytka. Má skoro dva metry. A je tam pití a keramická bota, do které se davají tuzky a pastelky. A najdeme tam také kalendář nebo malý bubínek. Paní učitelka je s ním velmi a velmi spokojená.", "original_file": "hr5memvoj_02_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nMiloš Chromý\n14. prosince 2007\n\n2. A nastává mi, tuším, vážná jízda\nJe prosinec. Za několik měsíců mě čeká maturita. I když je to rozhodující moment pro naší „budoucnost“, tak mě to příliš neznepokojuje. Uvědomuji si závažnost mé situace, ale je zbytečné být z ní ve stresu. Maturita, jak se říká, je zkouškou dospělosti. Člověk by si tedy mohl myslet, že když neudělá maturitu, neobstál ve zkoušce a proto není dospělý. Ale co nás činí dospělými? Známky ve škole? Úspěšnost v práci? Dospělost je pouze suběktivní označení pro jedince lidského rodu. Já si pod tímto pojmem představím člověka, který má určitý odstup od věcí, je schopen učinit svobodné a nezávislé rozhodnutí a je schopen postarat se sám o sebe, tudíž je samostatný. Z toho vyplývá, že pokud jsme hodni svého označení “dospělí“, můžeme si vybrat to, jaký bude náš život. Jestli považujeme naší situaci za vážnou, či ji bereme lehkomyslně. Zamysleme se nad tím, proč většina lidí považuje maturitu za tak důležitou. Uděláme maturitu, ale potom nás čekají přijímací zkoušky na vysokou školu. Když se na ni dostanete, musíte dělat další zkoušky abyste prošli semestrem. Je tolik, pro většinu lidí, vážných momentů, že se může zdát, že není v silách jednoho člověka vydržet takový nápor. Ale tolik lidí to dokázalo. Maturita, maturita, maturita, to je slovo, které často slýchávám, a hlavně v poslední době. “Musíš udělat maturitu, abys byl v životě šťastný.“ ozývá se ze všech stran. Ale stejně budu v budoucnu dělat spíše to, co mně baví a ne to, co vystuduji, protože pět let na vysoké škole je docela dlouhá doba a za tuto dobu se naše názory na život můžou změnit. Například přijdeme na to, že obor, který studujeme nám nesedí. V tomto případě je ještě možnost přejít na jiný obor, ale podobného zaměření. Ale problém je, když ve třetím ročníku zjistíme, že humanitní studium opravdu není má parketa. Ale to je v dáli před námi a ani já, ani vy nemůžeme říci, co v budoucnu bude.\nKdyž je člověk šikovný, nezáleží na tom, co studoval nebo jestli studoval, ale záleží na tom, kolik je schopen udělat pro to, aby měl práci, která ho bude bavit a která ho uživí. Pro tyto lidi je maturita a studium na vysoké škole jen jakýsi prostředek, který mu pomůže získat “práci snů“ a oddálit čas, kdy bude muset začít dělat tuto práci, která ho bude bavit.\nAle jsou pak také “ovečky“, které nevědí co dělat. A tak udělají, pro ně důležitou, maturitu a pak jdou na vysokou školu, kterou vybrali náhodnou volbou, jen aby mohli zapadnout do stereotypu života. Do výrobního procesu. Jako stroje. Maturita je tudíž jen mezník, který buď jen pomůže, nebo přidá další stroj do výrobního procesu.\nAle tato vážnost se netýká jen maturity. Poněvadž žijeme v blahobytu, vytváříme si umělé problémy. Tyto problémy však považujeme za naprosto přirozené a velice vážné. Pokud si člověk chce uvědomit, kdy nastává opravdu “vážná jízda“, měl by se na nějaký čas odprosit od konzumního života a od výdobytků současné doby a na chvíli se vymanit z vlivu současnosti. Nejlepší je odjet někam do pustiny. S trochou jídla a trochou pití. Zamyslet se nad svým životem. Potom přijdete na to, že většina problémů, které máte, jsou umělé a zbytečné a že opravdu důležité věci nejsou movitý majetek a uskutečnění svých tužeb. Spíše naopak. Je to v duševním majetku. A ve svých dosud nesplněných snech, které není lehké uskutečnit a je potřeba pro ně něco obětovat. A nebýt na to sám.", "original_file": "cb4cchrmil_01_1"}
{"text": "Kontrolní slohová práce\nLíčení\nJméno: Obergries\ntřída: 8. B\n15. prosince 2008\nMoje oblíbené místo\nMoje oblíbené místo je les, je tam klid a ticho. Nejlíp tam je v zimě, všede to vypadá jako kdy se všechna místa zalily bílou barvo, jediné co de vidět jsou vyšlapané pěšinky od divoké zvěře. Ke krmelci to je kosek, nosíme tam tvrdý chleb a rohlíky.\nJedno sme potkaly i divoké prase s mláďaty a moc se jim to nelíbylo, musely sme utíkat, ale bylo to dobry sice sme byli trochu ustrašení ale šlo to. Proto se mi v lese tolik líbí, je v tom sranda.\nLes v zime je pěký že je všechno omrzlí vypadá to jak kdy napadaly na větvičky malé diamanty, vypada to jak kdyby to bylo ze skla.", "original_file": "cl8bobepet_1"}
{"text": "Lorencová, Nikola, V. B, 07/08\n\n3. října\nVypravování – reprodukce textu reprodukce = přivyprávění vlastní my slovy.\nnapř: přečtu si knihu a její obsah sdělím ostatním)\núkolem je zachitit podstatu příběhů (nejdůležitější okam ziky)\n\nJednoho dne\nPříhoda z praznin <barevně podtrhané věty>\nsem Petr sem přišel asi poprvé a neuměl plavat. A šel do vody zrovna v místě kde se prudce svajuje. Hned tam zapadl až pokrk. Kluci a já jsme byli kousek od něho skočil sem do vody chytil sem ho za vlasy a snažil jsem se sním dostat ke břehu. Šloto těžko, Naště stí jsem ho ke břehu dotáhl a vše skončilo dobře, a teď mi děkuje zato že jsem mu zachránil život,", "original_file": "bu5blornik_01_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nVeronika Zíková\n12. června 2007\n3. C\n\ntéma: Znamení doby\n\nŘíká se, že dnešní doba je zlá. Já říkám jak co, jak pro koho. Co je pro někoho zlé, může být pro druhého dobré. Vzorným příkladem toho jsou zastánci komunistické doby, kteří by chtěli návrat do „blahobytu“ v opozici s lidmi, kteří prožívají blahobyt právě teď. Nastává však otázka – není to celé o penězích? Je to znamení naší doby? Možná.\nMyslím si, že není podstatné, kdo má kolik na kontě, ale kdo se chová jako člověk – lidsky. Peníze vládnou světem. Kdo je má, má svět. Alespoň mi to tak přijde. Nebylo to ale tak odpradávna? Nebo se snad někdy panští bavili se sluhy? Možná je to znamení všech dob… Přijde mi však maximálně absurdní, že ve své podstatě nějaký „kov a papír“ má kolikrát větší hodnotu než lidský život.\nDalší nepochopitelnou věcí pro mne je kolik hádek a sporů vzniká denodenně v souvislosti s penězi a to i v kruhu těch nejbližších. Je to smutné. Bohužel nemůžu posoudit jakým způsobem probíhal všední život za totalismu. Beru to z pohledu mladého osmnáctiletého člověka, který nemá ještě tak ve všem jasno.\nPosledních pár týdnů běží v televizi případ šikany z jedné základní školy v České Republice. Děti si natáčejí „bitky“ na mobilní telefony a pak natočený „materiál“ jednoduše „pověsí“ na internet. Nepochopitelné. Jeden psycholog toto chování vysvětloval tak, že tyto děti na sebe chtějí upozornit, nechtějí být jako ostatní, dokazují si svou sílu, protože nevidí svou budoucnost v růžových barvách. Něco na této myšlence bude. Každý z nás se bojí neúspěchu, protože v dnešní době musíme dát v bank příliš mnoho úsilí, aby se s nás stali úspěšní lidé, ale dokazovat si obavu z neúspěchu takovýmto způsobem…\nNedá se jednoduše, jednoznačně říci co je znamením naší doby. Každý člověk má své jediné znamení, za kterým se dere kupředu, a které je pro něj prioritní. Někdo se žene za úspěchem, někdo za teplem rodinného krbu.\nNa závěr bych chtěla říct, že není podstatné, jaké je znamení doby, ale to aby každý našel své štěstí. To, jakým způsobem ho najde, je každého věc, ale měl by při tom brát ohledy na ostatní lidskou (a nejen lidskou) společnost. Takže: Co je znamením doby?\n\nOsnova:\nÚvod\nStať a) zamyšlení nad dnešní dobou\n b) peníze a lidé\n c) moc a budoucnost\nZávěr", "original_file": "cb3czikver_02_1"}
{"text": "Ve {obec}<priv> 17.2. 2010\n\nAhoj Adame\n\nasi se divíš, kdo Ti píše. jJsem to já – dvanactiletý Adam. Zrovna totiž premýšlím, co bude třeba za deset let. Jediné co vím jistě, je že mi bude 22 let, jako je teď Tobě. Doufám že všichni členové mé rodiny budou i za 10 let živi a zdrávi<.>\n\nDocela by mě zajímalo, jul bude vypadat naše vesnice v roce 2020. Pravděpodobně budu bydlet stále ve {obec}<priv>, protože tady máme rodin{n}<in>ý dům. Je to dobře, protože ve {obec}<priv> se mi líbí. Bude to vůbec ještě vesnice? Uuž nyní se rozl rozrůstá tak, že možná už bydlíš ve městě {obec}<priv>. Sice ve městě není takový klídek jako na vesnici, ale určitě to má své výhody. Uvítal bych, kdyby u nás bylo kino, větší těločvična, hodně zájmových kroužků a hlavě více možností ke sportování. Máme u nás pěkné hřiště a slyšel jsem, še se má budovat kolem m něj in-line dráha. Alespoň bych nemusel s mámou jezdit až do kKladna. tTam nikoho neznám. Okolo hřiště bych jezdil a potkával bych kamarády.\n\nTaké bych rád věděl, jak jsi úspěsný v karate. Já teď budu dělat potvrzující zkoušky na bílý pásek. Doufám, že ty máš už pásek černý. Karate jsem začal tento rok. Dříve jsem jezdil do Kladna na jiu jiu-jitsu. Už jsem mohl mít červený pásek, ale kvůli problémům s dojížděním jsem přestal na tento sport chodit. K Karate mě baví ale víc.\n\nAsi bych od tebe potřeboval poradit, jaké si mám do budoucna zvolit povolání. Tak trochu si s||tím nevím rady. Možná by mě bavilo dělat něco kolem počítačů, ale nevím jestli bude stačit můj prospěch na to, abych se dostal na střední školu. Jak jistě víš, jsem dyslektik a učení mi zas až tak lehce nejde. Bude to těžké se za 2-3 roky rozhodnout, co budu celý život dělat. Dnes mě baví vaření, uvažuji i o tom, stát se kuchařem. Zrovna včera jsem udělal báječné palačinky. Určitě by bylo moc zajímavé vařit v nějaké známé restauraci nebo hotelu a úplně úžasné by bylo jet někam vařit do zahraničí a naučit se, jak se vaří jinde ve světě. aAle co když budu vařit v nějaké jídelně denně guláš a knedlíky a pořád dokola. Bude mě to bavit? Asi ne, i když každá práce je potřebná.\n\nMoc by mě zajímalo, co deláš, a jak jsi se rozhodl při volbě svého povolání. Ať už jsi se rozhodl jakkoliv, teď už jsi úrčitě vyučený kuchař, nebo počítačový programátor, nebo úplně něco jiného, co já vím. Hlavní je, jestli tTě práce, kterou sis vybral, baví. Kdybys mi tak mohl poradit!\n\nTento dopis mi umožnil m nopsat Ti o svých problémech, ale daleko zajímavější by bylo dostat na něj odpověd a vědět, co dělá Adam v roce 2020.\n\nSnad už máš nějakou hezkou a hodnou přítelkyni, která se líbí naší mamince. jJestli ano, tak ji ode mě pozdravuj.\n\nAhoj Adam", "original_file": "hr6koutom_02_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nEva Procházková\n12. června 2007\n3. C\n\nZnamení doby\nDnešní doba jde strašně rychle kupředu a je hodně drsná. To, co bylo dříve nemyslitelné, to je dnes samozřejmostí. Pokrok je vidět v každém odvětví průmyslu, ale bohužel je vidět také upadávání společnosti.\nNapříklad vědecký pokrok. Dříve scifi filmy, kde se létalo raketou do vesmíru, byly výplodem fantazie. Nikoho dříve nenapadlo, že něco takového bude možné. No a uplynulo 50 let a máme tu vesmírnou turistiku. Bohatí lidé si kupují zájezdy do vesmíru, ale nikdo neví, jak to může skončit, jaké nástrahy tam na ně čekají (mikroorganizmy, bakterie, viry…) Technický pokrok je také hodně významný. Mobily, počítače, internet, Mp3. O těchto věcech lidé dříve je zaslechli a dnes jsou samozřejmou součástí každé domácnosti. Já osobně jsem si k technologii a věcem s ní spojených cestu ještě nenašla. Ano určitě jsou tyto přístroje velkým pomocníkem, hodně věcí ulehčují a urychlují. Ale podle mě se lidé odcizují, méně spolu komunikují, jsou egoističtí…\nDalším problémem nebo jestli chcete znamením dnešní doby je společenský rozdíl chudých a bohatých zemí. My si žijeme v blahobytu. Jídlo, pití a léky jsou pro nás samozřejmostí. Zatímco na druhé straně umírají lidé hlady a na nemoci, na které u nás existují léky. Jenže oni nemají na tyto prostředky peníze, nemají peníze ani na školy, ani na zdravotní péči. Například v Africe se většina žen živý prostitucí, aby nějakým způsobem přežily, ale stejně je to zahubý, protože pohlavní nemoc AIDS je v Africe nerozšířenější, a drtivá většina na ni umírá. Bohužel nemoc AIDS je obrovský problém i v České Republice. Především se přenáší heterosexuálním pohlavním stykem, ale z velké části také injekční stříkačkou. Velkým problémem dnešní společnosti jsou tedy drogy a samozřejmě i „feťáci“. Nejen, že si ničí zdraví sobě, ale i nám a někteří i úmyslně. Nechtěla jsem věřit vlastním uším, když jsem v televizi slyšela, že si jedna žena sedla v kině na injekční stříkačku, a našla tam vzkaz: „Jsi nakažena!“ To je odporné, jak se lidé chovají.\nMěli bychom se také zamyslet nad tím, proč lidé vraždí!? Podle mě jedna z možností je ta, že lidé nestíhají nebo nechtějí stíhat tempo dnešní společnosti. Neuznávají moderní společnost, neoblékají se podle poslední módy a okolí se na ně dívá shora, přehlíží je nebo je šikanuje a postupně je samo donutí udělat něco špatného. A další možnost je ta, že jedinec si myslí, že si může dělat, co chce, že je něco víc než ostatní. Prostě je to sobec a je mu úplně jedno, co udělá, a jaké to bude mít následky. U obou typů člověka je tento důsledek spojen s rychlým tempem společnosti a křehkou lidskou psychikou.\nJeště bych mohla psát o dalších problémech (znameních) dnešní doby, jako například sekty, náboženství, terorismus, ničení přírody…), ale na to by mi nestačil papír.\nMěli bychom se vždy zamyslet na tím, co děláme, aby to nemělo ještě větší následky do budoucna, než jsou nyní. Protože, když už dnes vraždí jedenáctileté děti, tak nevím, jako to bude v dalších generacích.\n\nOsnova: I. Úvod\n II. Stať: a) Vědecký pokrok\n b) Technický pokrok\n c) Společenské rozdíly\n d) Drogy a problémy s nimi spojené\n e) Násilí, vraždění\n f) Další problémy\nIII. Závěr", "original_file": "cb3cproeva_02_1"}
{"text": "Rozhodující okamžik\n\nJmenuji se Jana a ještě před rokem bych neřekla, že život vám může změnit jeden jediný okamžik. Teď sedím u okna v psychiatrické léčebně a koukám ven. Už vím, že to možné je.\n\nBylo mi čerstvích osmnáct let. A protože pocházím z velmi bohaté rodiny, dal mi tatínek k narozeninám auto. Měla jsem obrovskou radost, když jsem přišla ze školy a před našim domkem se blyštilo mé nové černé Porsche. Hned jsem běžela za tátou a dala mu velikánskou pusu. „Tati, tatínku, moc děkuju!“ Tatínek se usmál. „Nemáš zač, holčičko!“ Mamka však vůbec nesouhlasila, abych to auto dostala, ale táta, jakožto hlava rodiny, si prosadil svou. Bohužel, kdybych věděla, co se stane, dalaly bych mamince za pravdu.\n\nSamozřejmě jsem nedostala jen auto, ale i nějaké peníze. Proto jsem se rozhodla, že autíčko hned vyzkouším a pojedu s mojí nej kamarádkou Alčou na nákupy.\n\nAlča ležela na li lehátku před domem a užívala si poslední záchvěvy zářijových paprsků. Jakmile jsem přjijela před její dům, zatroubila jsem. Alča zůstala ohromeně stát. „No teda, Jančo, tatík se docela vytáh.“ „Že jo?“ odpověděla jsem pyšně. „Tak na sebe něco hoď a vyrážíme do města!“ popoháněla jsem jí. Alča neváhala a už jsme jely.\n\nCelý den jsme si skvěle užily. Nakupovaly jsme, zašly si na večeři a pak se chystaly domů. V tu chvíli mě něco napadlo: „Hele, Ali, co si vyrazit někam zatancovat?“ „No já nevim, neměla bys moc pít a slavit, když řídíš!“ odpověděla mi s obavami. „Neboj nebudu pít,“ ujistila jsem jí, „chci si prostě zatancovat a odreagovat se.“ „OK!“ souhlasila se mnou.\n\nVyrazily jsme tedy do nedalekého města jménem Borovany, kde je prvotřídní diskotéka o proti té naší Stropnické. Zastavila jsem před borovanskou diskotékou a vysloužila si tím obdivné pohledy, které vedly nejenom na moje auto, nýbrž i na nás, jelikož jsme pěkné slečny. A to se nám stalo osudným.\n\nJen co jsme vešly dovnitř, sesypala se na nás spousta kluků a zvali nás na skleničku. „Promiň, ale řídím!“ říkala jsem tomu nejroztomilejšímu z nich. „Ale no tak, jedna sklenička ti neublíží. Stihneš vystřízlivět, neboj.“ chlácholil mě ten roztomilý. Tak jsem si tu skleničku dala. A nejen jednu. Propilyi jsme a protancovali jsme celou noc. Po zavíračce jsme se úplně namol potácely k autu. „Takhle bys neměla řídit.“ směje se vesele má opilá kamarádka, a přesto sedá do auta. „Já vím.“ odpovídám a startuju motor, což je obrovská chyba...\n\nNo tak tedy jedeme. Už svítá. Nálada je skvělá. Když tu náhle je přede mnou ostře pravotočivá zatáčka. Říká se jí „zatáčka smrti“. „Zatáčej!“ křičí Alča. Pozdě. Mé alkoholem otupělé smysly nereagují. V plné rychlosti narážím do mohutné lípy…\n\nA jak to bylo dál? S těžkým poraněním zad mě převáží sanitka do nejbližší nemocnice. Alče už není pomoci. Je mrtvá. To já ji zabila. Moje blbost ji zabila. Mě však v nemocnici operují, ale už to nejde zachránit. Verdikt je jasný. Do smrti budu ochrnutá. Je to však malá daň za zabití, nemyslíte? Měla jsem jít do vězení. Chtěla jsem. Za způsobení nehody pod vlivem alkoholu s následkem úmrtí jsem měla dostat sedm let. Ale otec je významná a nechutně bohatá osobnost, a zaplatil za mě kauci. Vyvázla jsem s podmínkou. Za to jsem si chtěla vzít život. Bohužel mě našla mamka v kaluži krve a zachránila mě. S těžkou poruchou psychiky mě odvezli do psychiatrické léčebny v Bohnicích.\n\nTeď je to rok a můj stav se den ode dne lepší. Píšu tenhle příběh a přemýšlím. Nejhorší bylo asi to setkání s Alčinými rodiči na pohřbu. Z jejich očí čišela čirá nenávist. Nedivím se jim. Já sama sebe také nenáviděla.\n\nVidíte jak stačí jedna jediná vteřina ke změnění života. Kdybych prostě řekla, že pít nebudu, tak jsem mohla chodit a Alča mohla žít! Nikdy si to neodpustím…\n\nOsnova\n\n1) úvod – představení\n\n2) stať – a) narozeniny\n\nb) zkoušení nového auta\n\nc) Alčin obdiv\n\nd) nákupy\n\ne) borovanská diskotéka\n\nf) propitá a protancovaná noc\n\ng) neklid\n\nh) následky\n\ni) setkání\n\n3) závěr – jedna jediná vteřina", "original_file": "cb1ahajdan_01_1"}
{"text": "Jiroušková, Irena, V. C, 07/08\n\n8. října\nNehoda\nOsnova:\n1. jízda na kolečkových bruslích a skate-boardu\n2. srážka\n3. zlomenina\n4. Jirka jde pro pomoc\n5. volání sanitky\n6. odvoz\n\n<obrázek č. 1: Tři chlapci bruslí na silnici.>\n<obrázek č. 2: Jednoho z nich srazí auto.>\n<obrázek č. 3: Chlapec je zraněn.>\n<obrázek č. 4: Jeho kamarád běží pro pomoc.>\n<obrázek č. 5: Jeho kamarád telefonuje z telefonní budky.>\n<obrázek č. 6: Záchranáři odnáší zraněného chlapce, doprovází je jeho kamarád.>\n\nKluci Jirka, Honza a Vojta se jednou dohodli, že se projedou a dali si sraz u Vojtova domu. Vojta a Jirka měli busle a Honza měl skate-board. Jezdili pořád dokola až je to přestalo bavit. Rozhodli se tedy že pojedou do parku. Park byl přez silnici. Jirka a Honza silnici projeli v pořádku. Vojta ale udělal velkou chybu nerozhlídl se a srazilo ho auto.\nSeděl a brečel. Jirka řekl, že to vypadá jako kdyby měl zlomenou nohu. Honza Jirkovi řekl, že Vojtu ohlídá a aby šel zavolat sanitku. Jirka sanitku zavolal.\nPo chvilce přijela a Vojtu odvezla", "original_file": "bu5cjirire_01_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nJana Steinerová\n16. ledna 2007\n\nŽijí mezi námi\n\nOsnova: 1.) Úvod: Láska v rodině\n 2.) Stať: a) utlačování homosexuálů\n b) Homosexualita dnes\n c) Homosexualita na vesnici\n 3.) Závěr: Normální lidé\n\nZáklad společnosti tvoří rodina a k tomu, aby mohla rodina vzniknout a fungovat, je důležitá láska. Tedy myslím láska mezi mužem a ženou. Ale mezi námi žijí lidé, kteří pociťují jinou lásku. Ano, jsou to homosexuálové. Lidé, ke kterým se hodně normálně orientovaných lidí obrací zády. Homosexuálové jsou lidé, kteří pociťují lásku k osobám stejného pohlaví. Dlouhá staletí byli se svou orientací utlačováni a vězněni, lidé se jim vyhýbali a rodiny se jich zříkali. Výjimkou je snad pouze období Starého Řecka a Říma, kde byla homosexualita výsadou nejbohatších, nejuznávanějších a nejmocnějších lidí. Tedy spíše mužů. Ženy byly utlačovány a ponižovány už jen za to, že jsou ženy. Ale jak se říká, tak láska všechno přemůže a výjimkou není ani láska homosexuálů.\nDnešní doba je pokroková a tudíž i postoj k homosexuálům se změnil. Dnes už nejsou vězněni nebo vyhoštěni ze země. Dokonce už i většina ostatních lidí je začíná tolerovat. Vždyť ve většině zemích už mohou uzavírat i sňatky. Ano, dnešní svět už dovoluje homosexuálům téměř normálně žít. Ale samozřejmě i dnes existují lidé, kteří homosexualitu nedokáží pochopit, přijde jim nechutná a lidí s touto orientací se štítí. Hlavně na vesnicích nebo v menších městech se homosexuálové nemohou úplně projevit. Není to však ze studu, ale z obavy na reakci ostatních sousedů. Jednoho takového člověka znám. Bydlí v poměrně malém městě, kde o jeho orientaci nikdo neví. Až, když přijde do většího města, se nebojí projevit. Bojí se hlavně reakce svého otce, který je pyšný na to, že má syna a homosexualitu neuznává. Říká, že domov je pro něj nejstresovější prostředí, protože tam nemůže dát najevo, co je zač. Přitom rodina by mu měla být oporou a měla by pro něj být útočištěm před, možná někdy, zlým okolím.\nPro mě osobně je homosexualita přirozená věc. Nepozastavuji se nad ní, neřeším jí. Podle mě by každý měl mít právo na lásku, ať už je jakákoli. A možná bychom si měli vzít z homosexuálů příklad, protože jsou to právě oni, kdo za lásku bojuje a kdo, když miluje, tak opravdově.\nVšechno bych to shrnula tím, že bychom měli dát homosexuálům prostor a nechat je normálně žít. Jsou to taky lidé.", "original_file": "cb3ckaijan_01_1"}
{"text": "Životopis\nJmenuji se Alexandr Bobočko. Narodil jsem se 20. 8. 1994. Bydlím v ulici U Hvězdy 2522 v Kladně 27201. Nejvíce se zajímám o počítače a sport. Rodinný stav mám svobodný.\nMoje matku se jmenuje Marie Jermanová. Je zaměstnána jako poštovní doručovatelka. Bydlí v Ulici U Hvězdy 2522 v Kladně 27201. Narozena je 10. 3. 1972 v Kladně. Můj otec se narodil 31. 1. 1965 a zemřel 20. 9. 2002. Mám sourozence sestru Kristýnu Bobočkovou. Narozenou 19. 5. 1998. Bydlí v téže ulici a městě jako já.\nV tomto roce ukončuji základní vzdělání. Mezi mé oblíbené předměty jsou tělesná výchova, zeměpis a angličtina. Naopak mezi mé méně oblíbené předměty patří fyzika a výtvarná výchova. Se zdravotním stavem jsem na tom velice dobře a alergie zádné nemám nebo mi nebyli prokázány.\n\nŽivotopis jsem sepsal dne 8. 1. 2010 v Kladně\n\nS pozdravem Bobočko.", "original_file": "kl9abobale_1"}
{"text": "Martin Tlustý\n19. března 2004\n\n2. slohová práce\nOsoba, která mě v životě nejvíce ovlivnila\n(charakteristika)\n\nOsnova: Úvod – poznání osoby\nStať – čím mě ovlivnil\nZávěr – život bez něj\n\nV životě mě již ovlivnilo mnoho osobností, na počátku mého života to byli hlavně moji rodiče, ale postupem času se jejich vliv zmenšoval a začali mě ovlivňovat hlavně lidé okolo mě, kamarádi, spolužáci a spoluhráči z fotbalu. Jeden z kamarádů mě asi ovlivnil nejvíce. Navštěvovali jsme spolu základní školu od první až do deváté třídy. Jmenuje se Petr, je téměř stejně velký jako já, tedy asi sto osmdesát dva centimetrů, má hnědé vlasy a oči, je štíhly. Je velmi přátelský ke všem lidem, myslím, že díky tomu je také všem sympatický. Má smysl pro humor a ve třídě ho většina lidí obdivovala. Mezi jeho záliby patří hlavně sport. Hraje závodně fotbal, možná i proto jsme se začali nejvíce kamarádit. Nemá rád když někdo lže nebo na něj křičí.\nOvlivnil mě hlavně jeho chováním, tím jak bral ohled hlavně na jiné lidi a pak teprve na sebe. Když jsme jednou šli ze školy tak jsme se dostali do sporu s vedlejší třídou, už jsme se vlastně skoro prali o botu, kterou kluci z vedlejší třídy vzali jedné holce od nás. Petr zabránil rvačce tím, že jim dal Coca-Colu, kterou si koupil. Botu vrátil plačící holce, která ho od té doby zbožňovala.\nOd páté třídy jsme se drželi vlastně pořád spolu a tak si myslím i to na sobě cítím, že on mě v životě ovlivnil nejvíce. Občas se sám přistihnu jak dělám gesta nebo říkám nějaká slova jako on. Myslím, že když by nebylo jeho choval bych se vlastně úplně jinak. Je to zároveň můj nejlepší přítel. Život bez něj si už vlastně neumím ani představit.", "original_file": "pr1ctlumar_02_1"}
{"text": "29. března 2007\nJanů Lenka, 2.C\n2. písemná slohová práce\nCesta do města\n(umělecký popis)\n\nKráčím si po cestě a myslím, že vím kam, a přitom žádná cesta nemá svůj cíl. Jen si tak šlapu parným létem krajinou neznámou za zvuku praskajícího písku pod nohama a nad ničím nepře-mýšlím, nic mě netrápí, jen jsem okouzlena tou přenádherou kolem mě.\nOpodál cestičky umocňuje atmosféru tiše bublající potůček. Tím ale rozmanitost přírodního orchestru zdaleka nekončí. Lehký vánek zpívá duet s šustícím listím košatých stromů. Zážitek naprosto nepopsatelný doplňuje bzukot včel doprovázený zvláštními zvuky.\nČím dále jdu cestou, tím více zvuků rozeznávám. Neuvěřitelně hrubým způsobem křižuje mou --- cestu asfaltová silnice. Sen o klidné přírodě se končí v chaosu betonové džungle.\nPokleslé výrazy pospíchajících lidí působí velmi depresivně. Nemohu tomu uvěřit, začíná pršet, ale neslyším šepotající déšť tančící na mých vlastech, pouze rozhořčené výkřiky lidu. Déšť se v rychlosti mění na liák, který se mísí s kapkami kutálejícími se po mých tvářích. Se slzy zakalenýma očima, sklíčeným úsměvem a obecně frustrovaně přemýšlím, jak se mohlo stát, že z panenské přírody se vyklubala civilizací zdevastovaná krabice betonu. Ztrápená tím vším, ve své slabší chvilce lehkomyslně skáču pod metro.", "original_file": "pr2ctjanlen_02_1"}
{"text": "1. Ptáš se, jak se mi teď daří\n\nDobrý den, můj milý příteli!\n\nAni nevíš, jakou radost mi udělal Tvůj dopis, cos mi poslal. Ptal si se mě v něm, jak se mi daří. Musím říct, že život mi zatím ukazuje spíše svoji světlejší stránku. Přesto mi v něm něco chybí, jedna malá černá tečka, jenž se vnutila na onu světlou neposkvrněnou stránku – Tvoje nepřítomnost. Uplynula už hodně dlouhá doba, co jsme se naposled shledali. Dali si šálek čaje a svěřili si své smutky i radosti všedního života.\n\nZa tu dobu, co jsme se neviděli, se mi stalo spoustu věcí. Byla jsem povinna opustit stereotyp Základní školy v {obec}<priv> a jít dál svojí cestou. Mezi nové lidi, nové prostředí. Víš, že to špatně snáším. Avšak prostředí mě přijalo, doufám pozitivně, a než jsem se nadála, byly tu Vánoce a konec prvního pololetí klepal na dveře. Jakobych teď slyšela Tvá moudrá slova: „Věřím, že se pilně učíš.“ <img :-)> Asi bych Tě zklamala, můj drahý příteli. Moji hlavu naplnili jiné starosti – starosti mládí <img :-)>. Ale nemusíš mít strach, vím, že za tuto školu jsem se denně modlila. V nedočkavosti jsem každý den očekávala pošťáka, který mi měl přinést ortel – dopis o přijetí. Proto budu bojovat a snažit se uspět.\n\nV rodině je vše snad také v pořádku. Dokonce i zdravotní problémy prababičky ustaly. Jediné co mě trochu potrápilo, byl vztah s mým přítelem. Měl to být vztah na delší dobu, ale postupem času mi začly ubývat síly. Psychicky mě vyčerpával. Sbohem jsme si řekli právě na Vánoce. Ale přátelské pouto naštěstí mezi námi i nadále zůstalo. Ovšem největší rána, která mě zasáhla byla ve znamení čtyř písmen – AIDS. Ano, můj kamarád měl vážné podezření na tuto nemoc. Nakonec se ukázalo, že virus HIV v sobě nemá, jen kožní nemoc. Za tento šťastný konec dodnes děkuji Bohu. Je zvláštní, jak člověku pak přijde i obyčejný den krásný, snaží se užít si východ Slunce {přeškrtnutá čárka za slovem Slunce}<co> i dotěrný ruch města. Je škoda, že si tato vesela neužíváme, i když nám nic nechybí.\n\nTak toto vše se mi přihodilo za posledních pět měsíců. V současné době mám nového přítele a puberťácký mindráky mě neustále pronásledují. <img :-)> Neustále se musím s někým srovnávat a cítím sama se sebou nespokojenost. Avšak díky lidem kolem sebe jsem se svým životem spokojená. Jen mám strach, že tato spokojenost skončí, ale to už je ve hvězdách. Přála bych si, aby můj život takhle dál pokojně plynul. Moje rodina mi dává vše a vím, že vrátit jí to bude hodně těžké.\n\nDrahý příteli, styská se mi po Tobě. Ráda Tě uvidím, uslyším a sdělím Ti vše nové. Doufám tedy, že co nejdřív přijedeš. Já i moje rodina Tě velmi rádi uvítáme. S láskou\n\ntvá věrná kamarádka Eva\n\nOSNOVA:\n\nI. Úvod: Uvítání přítele\n\nII. Stať: 1. Nová škola\n\n2. Vztahy s okolím\n\n3. Novinky + děkování blízkým\n\nIII. Závěr: Rozloučení + pozvání přítele", "original_file": "cb1askaver_01_1"}
{"text": "Osnova\n\n1. 80. výročí naší školy\n\n2. Přípravy\n\n3. Výstava\n\n4. Vystoupení žáků\n\n5. Kulturní dům\n\n6. Reakce\n\n7. Závěr – chodím ráda do této školy.\n\nOslavy 80. výročí založení naší školy.\n\nNaše {název školy}<priv> oslavila své výročí. Je jí pouhých 80 let. Na školu je tento věk malý, a tak doufáme, že tu zde bude stát ještě pár století.\n\nV sobotu proběhly velké a dobře připravené oslavy. Každá třída si připravila zábavný program. Paní učitelky pracně nazdobili naši školu, podíleli se i ňekteří žáci.\n\nHosté byli překvapeni, jak se za ta léta škola změnila, samozřejmě k lepšímu. Lidé si mohli prohlédnout třídy, ve kterých byly vystaveny exponáty. Exponáty poukazovaly na školu v minulých letech, ale i v současných. Tímto vystavením jsme umožnili lidem, aby vzpomínali na léta, kdy byli sami ještě děti a navštěvovali tuto školu<.>\n\nŽáci předvedli ve pěkné představení a hosté byli nadšeni a pobaveni. Předvedli velkou show, která jim dala hodně práce a usilí. My jsme kankrétně zpívali Vyjmenovaná slova a tím jsme si je pohli pořádně procvičit.\n\nPo vystoupení si mohli hosté zakoupit kalendáře a časopisy. Paní ředitelka hostům oznámila, jestli budou chtít, mohou se přijí podívat ad 14:00 hod. do Kulturního domu. V Kulturním domě vystoupily: {název sboru}<priv> a {název sboru}<priv>. Já jsem tam sice nebyla, ale věřím že se představění lidem líbilo.\n\nJsem na naši školu pyšná, jsem ráda že chodím do této školy.", "original_file": "hr6tespet_01_1"}
{"text": "Halloween\nByl halloween 1. listopadu 2008.\nByla noc a já už jsem skoro spala. Najednou zazvonil mobil. Bylo to kolem půl jedné v noci Mě to vzbudilo a jak jsem byla rozespalá tak jsem moc neviděla jméno kdo mi volá. Zvedla jsem to a říkám: „prosim“ a volající říka: „dnes umřeš“.\nJá jsem zpanikařila, vylítla jsem z postele a začala brečet. Utíkala jsem k mamce a taťkovi do postele a vzbudila celý byt.\nPak mě mamka s taťkou říkají: „Prosim tě to si jen nějaký blázen dělá legraci. Kdyť je dneska ten halloween“.\nTak jsem se uklidnila a šla si lehnout. Samozřejmě se mi nechtělo spát a táta ještě říká: „Dones mi ten mobil, já se podívám kdo ti volal.“ Táta se podíval a v mobilu bylo napsáno utajený volající!\nŠla jsem si znovu lehnout, ale neusnula jsem, protože máme doma králíčka a ten v noci v kleci běhá, škrábe a podobně. A já si myslela, že tam někdo je. Usnula jsem až po hodině. Byla jsem zpocená jako kdyby bylo v mém pokojícku 45° stupňů.\nA ještě druhý den jsem si volala s kamarádkou. Ta říkala, že jí prý také volal utajený volající. Pak jsem mluvila s Kájou a Majdou a ty říkali totéž.", "original_file": "cl6cnovane_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nLucie Říhová\n17. května 2005\nI. C\n\nTémata:\n1) Tak tady žiji (Volný stylový útvar)\n 2) Divy současného světa (Volný slohový útvar)\n 3) Mé setkání s…. (Vypravování)\n 4) Pohled do zrcadla (Zamyšlení)\n\nTak tady žiji!\n\nOsnova: I. Úvod\n II. Stať: a) Jihočeský kraj\n b) Mé sídliště\n c) Krása přírody\n d) Společenský život\n e) Negativy\n III. Závěr\n\nTak tady žiji. Poklidné sídliště na okraji jednoho z nejhezčích jihočeských měst - Českých Budějovic – je mým domovem už šestnáct let. A nevěříte-li, že život ve městě nemusí znamenat jen auta, hluk a smog, přijďte se podívat.\nJižní Čechy jsou snad jednou z nejkrásnějších částí naší republiky. Do nesčetného množství rybníků, lesů, polí, louk, kopců i rovinek tu jsou zasazeny známá a významná města. Za jejich památkami jezdí ročně mnoho návštěvníků a jen jejich jmenování by zabralo spoustu času. Pro mě je však jen jedno z nich nejkrásnější neboť je mým domovem.\nSídliště Máj leží na úplném okraji města. Z jedné strany ho obklopuje holá krajina bez známky života, na straně druhé zas život plyne rychlím tempem všedního života. Oba kontrasty se tu poklidně střetávají a vytváří pocit klidu a bezpečí, ale zároveň i společenského ruchu.\nStačí abych ušla pár metrů od vchodu svého panelového domu a ocitám se na cestě vedoucí do poklidné přírody. Pěšina se vine mezi několika rybníky a když přejdu po jejich hrázy, mám možnost vybrat si, kam se vydat dál. Buť navázat na stezku vedoucí po chráněné krajinné oblasti, nebo se jen tak potloukat po obrovské louce plné keřů a stromů. Tyto cesty se stávají mým častým cílem. Ale: spousta další obyvatel sídliště hledá v těchto částech oázu klidu a odpočinku. Ať už pěšky, se svými čtyřnohými miláčky, nebo třeba na kolech. Když tudy člověk prochází, má pocit, že tu ze všech stromů, keřů, z každého lístku vyzařuje radost ze života. A když pak tyto místa opouští, sám je tou energií nabyt.\nPůjdu-li však od domu na druhou stranu, dostanu se do centra místního života. Člověk tu najde jak obchody, hospůdky, poštu, školu, ale i multikino a velký obchodní dům. Je tu i spousta hřišť. Podle mého popisu by se leckdo mohl domnívat, že mluvím o jakémsi dokonalém sídlišti. Abych to uvedla na pravou míru, měla bych se zmínit i o negativech. A že jich tu je. Studení panelový obři se tu mačkají jeden na druhého a jejich ošklivá šedá barva působí velmi chladně. Zato barvami aut se to tu jen blýská, neboť lidé parkují, kam jen mohou. Dala by se jmenovat ještě spousta dalších větších i menších nedostatků, ale snad je to těma rokama co tu člověk žije, snad láskou a poutem k domovu, že člověk na zápory nemyslí.\nKdybych měla shrnout cit k tomuto místu, asi by to byli jen samé kladné pocity. To co tu mám hodně ráda, je pocit, že zde lidé žijí svým vlastním životem, že nejsou ovlivněny tím hrozným ruchem a spěchem z centra města. Ale co tu mám ze všeho nejraději, jsou moji přátelé. A myslím si, že kdybych žila na tom nejhorším sídlišti, tak díky přátelům a rodině to bude ten nejhezčí domov, kam se budu vždy ráda vracet.", "original_file": "cb1crihluc_02_1"}
{"text": "Psí život\n\nJsem nejrozmazlovanější a zároveň nejpohlednější člen mojí rodiny. Mojí rodinu mám moc ráda a proto jsem vždycky tak smutná, když všichni ráno pospíchají, nemají čas pořádně mě podrbat a vzápětí mě nechávají v té velké lidské boudě samotnou.\n\nSice jsem ráno absolvovala se svým největším páníkem, ale dále už jen s Velkým, procházku. Obešli jsme spolu blok. Nechala jsem si očuchat zadek několika podvraťáky a pozdravila jsem se s<in> nimi. Pak jsme jako obvykle zamířili do obchodu se spoustou papírových věcí. Paní, která v obchodě asi bydlí, dala Velkému štos papírů a já jsem od ní dostala slaďounký piškotek, protože jsem moc hezká a nikdo mi prostě neodolá.\n\nVelký mi před svým odchodem z boudy vždy zabezpečí přístup na nejzajímavější místa ke hře a hlavně ke kousání. Myslí si, že mne uplatí hračkami a pamlsky. Já jsem ale tak uražená, že po hodinovém osvěžujícím spánku na pohodlném křesle nebo natažená přes celou pohovku j se začnu mstít.\n\nKde začnu? Nejdřív se podívám na jídelní stůl. „Haf“. Nechali tu ošatku plnou rohlíků. Jsou od včerejška, ale to mi nevadí. Sežeru jen jeden. Ostatní nakoušu, aby byly všude drobky a Mmalá a velká panička to za mne budou muset uklidit. Ošatka mi taky moc chutná. Spousta klacíků na hraní. Lepší než ty co mi podstrčili.\n\nPo chvíli mě to omrzí a hledám další zábavu. V knihovně jsem dlouho nebyla. Do knížek jsem doslova zažraná. Atlas světa, Rozum do kapsy, Kluci od bobří řeky a Obsuhoval jsem anglického krále. Čtu rychle a brzy mám náladu na hudbu. Poškrábu a nakoušu několik gramodesek, cédéček a proležím to filmem na videokazetě. Moc mě baví vytahovat dlouhatánský pásek z krabičky. Vrčím u toho a představuju si jak bojuju s nestvůrou. Kulturou jsem vlastně stejně posedlá jako moje rodina.\n\nChvilinku si po té námaze pospím, posilním se a hurá na další dobrodružství. Občas zaslechnu své kolegy v domě, jak vyjí a štěkají. Ti jsou tak hloupí, když si můžou krátit čas takovou legrací jako já. Zavřeli mi sice dveře do pokoje nejmladších páníčků, ale já jsem moc šikovná fenka a dokážu si dveře otevřít. Otvírá se tak pro mne další ráj. Tolik věcí, které jsou cítit mými lidmi.\n\nLehnu si na postel a rozkoušu polštářek. Mou pozornost upoutá především kosmetická taška mladé paničky. Tak příjemně voní! A kolik je v ní věcí! Krabičky s voňavým barevným práškem, červené sladké tuhy. Všechno si to vynesu do jejího pelíšku, prohlížím to, ochutnávám, rozkousávám a olizuju. Za chvilku jsem červená až za ušima, ale to mi nevadí, panička totiž voní stejně.\n\nCo je to? Ten zvuk znám! Rachocení zámku! Hurá! Už nebudu sama. Páníčci! Nevím co dřív. Obrovská radost mne ovládla. Vrtím ocáskem a utíkám do chodby. Štěknu na pozdrav. Dveře se konečně otvírají. Panička mě vítá. Začínám se trošku stydět za to, čemu vy lidé říkáte bordel. Asi jsem neměla dělat takový nepořádek. Panička hned poznává na mých ztažených uších, že jsem něco provedla. Rozsvěcí světlo a vidí moje sytě červené tlapy a uši. Achjo.\n\nCo jsem to zas vyvedla. Panička se běží podívat dál do boudy a již ji slyším nadávat. Chytá mne za kůži a dostanu pár ran novinami. Moc to nebolí a vydržím to. Hlavně že už nejsem sama. Snad se nebude zlobit dlouho. Uklízí a já na ni z povzdálí koukám smutně, aby si za chvíli uvědomila, jak moc mě má ráda. Je to pokaždý stejný.\n\nZase mi odpustila. Jupí! Můžeme na procházku a pak se mazlit, hrát si a velká panička mi připraví jídlo.\n\nVečer mne učešou a půjdu si lehnout do jednoho z jejich pelíšků. Spím hezky s páníčkama, protože je hlídám, cítím se u nich v bezpečí a navíc mají pelíšky moc prostorný a pohodlný.\n\nŽiju si v té rodině už nějaký čas a neměnila bych. Musíte ale uznat, že můj „psí“ život není vůbec snadný...", "original_file": "pr4cmuster_1"}
{"text": "Popis – Flanderský bouvier\n\nFlanderský bouvier je belgické plemeno pasteveckých psů, které v sobě nese krev mnoha belgických plemen. Chová se oddaně a je to spolehlivý hlídač. Bouvier při své váze okolo čtyřiceti kilogramů je až sedmdesát centimetrů vysoký. Je to velmi silný a robustní pes hrubé tělesné stavby se silným hrudníkem. Hlava vypadá silnější, než doopravdy je kvůli velkému vousu. Nad poměrně masivní tlamou má bouvier velké hnědé oči zpola zakryté velkým huňatým obočím. Uši jsou usazené poměrně vysoko a obvykle jsou kupírované. U Flanderských bouvierů se ocas většinou po narození usekává, takže jim zbývá akorát malý pahýlek. Srst je velmi hustá, lehce zvlněná. Barvy se pohybují v rozmezí od šedivé po černou, některé části mohou být lehce zbarvené i do hněda.", "original_file": "js3fia_02_1"}
{"text": "17. prosince 2008\nAnna Pavlíčková\nV3F\n\n1. písemná slohová práce\nÚvaha\nTéma: Realita je nudná. Dejte mi jiný svět.\n\nOsnova: I. Úvod: Moderní technologie.\nII. Stať: 1) Internetová společnost.\n2) Virtuální svět.\n3) Důvody k oproštění se od reality.\nIII. Závěr: Je doba těžká?\n\nDnes již pravděpodobně každý vlastní doma počítač. Co nás, ale vede k tomu si ho opatřit? Možná jsou to pracovní povinnosti, možná škola a nebo touha zkusit trochu jinou realitu.\nDnes je běžné hrát hry, posílat e-maily, chatovat na myspace nebo pouštět muziku z you-tube. Možná to berete jako příjemné rozptýlení nudného večera. Odprostíte se na chvilku od všech starostí a pustíte si něco, co vás baví.\nCo když to začnete dělat každý den?\n\nInternet dnes nabízí vše. Zábavu, nákupy, vědomosti, společnost.... Píšete si s přáteli, hledáte nové přátele a klidně mažete ty staré bez výčitek svědomí. Každý den. Přijde vám, že máte mnoho přátel a jste ve společnosti, přitom jste třeba ani jednoho z nich ještě neviděli.\nCo když to ale nestačí?\n\nVytvoříte si virtuální život. Kdosi vymyslel a naprogramoval hru, kde si vytvoříte „své nové já“, a žijete úplně nový život. Se vším všudy. Když vás omrzí, vytvoříte si život nový. Můžete být kýmkoliv chcete. Můžete dělat cokoliv chcete, vypadat jak chcete a znát koho chcete. Odprostit se od reality, která třeba není úplně růžová. Máte problémy, starosti, povinnosti..... ale ve virtuálním světě žádné nejsou. Začínáte stále vyhledávat počítač a přestávat žít skutečný život. Nejprve ztratíte přátele, práci, zanedbáváte partnera, rodinu, ale jste spokojeni. Máte svůj ideální svět. Stále jen hrajete. Může to dojít, až tak daleko, že přestanete jíst, pít a skončit v nemocnici.\nA co vás k tomu vedlo?\nJe dnešní život opravdu tak náročný, že utíkáme do jiného světa?\n\nMáme se mnohem lépe než před 100 lety. Máme vše. Volný čas, peníze, zábavu a volnost. Práci také. Ovšem tu mužeme zkloubit časově tak, aby jí nebylo tolik. Hlavně už není tak manuálně a fyzicky náročná.\nA nebo ne?\n\nPravděpodobně čelíme většímu psychyckému tlaku. Dnešní společnost nezná včerejšek. Žene se kupředu a ten kdo nestíhá zůstává vzadu. Je to však důvod k útěku do jiné reality? Zastaví se toto někdy? Můžeme to zastavit a kam to dojde za pár let?", "original_file": "grV3pavann_01_1"}
{"text": "31.10. 2006\t\nAnna Vrtálková, 2.D\n1. písemná práce slohová\nJindřich VIII. a Anna Boleynová\n(Mluvený referát)\n\nOsnova:\nI. Úvod – Promluva k posluchačům\nII. 1) Obecné shrnutí manželek Jindřicha VIII\n2) Úvod do problematiky\n3) Vytvoření nové církve\nIII. Závěr – Poprava Anny a ukončení referátu\n\nDobrý den, dnes bych vám chtěla vyprávět o manželství Jindřicha VIII. a jeho druhé ženy, Anny Boleynové.\nJak jistě všichni víte, Jindřich VIII., král Anglie, měl celkem šest manželek a tři legální děti.\nPrvní jeho manželkou byla Kateřina Aragonská. Panenská vdova po jeho bratru. Kateřina Aragonská mu dala jeho první manželskou dceru Marii.\nDruhá manželka byla Anna Boleynová. Anglická šlechtična, později, díky Jindřichovi, markýza z Pembroke. Anna Boleynová mu povila dceru Alžbětu.\nTřetí manželka byla Jame Seymourová. Dle slov Jindřicha, jeho největší láska. Otázkou zůstává, co by se s ní stalo, kdyby nezemřela po porodu Jindřichova jediného legitimního syna Eduarda.\nČtvrtá manželka byla princezna z Clèves, Anna. S touto princeznou se rozvedl.\nPátou manželkou byla Jindřichovi nevěrná Kateřina Howardová. Tehdy velmi mladinká Kateřina podvedla Jindřicha se svojí mladistvou láskou.\nŠestá a poslední manželka byla Kateřina Parrová. Ta, jako jediná (nepočítáme-li Annu z Cèves) přežila Jindřicha a po jeho smrti vychovávala jeho dceru Alžbětu.\n\nMy se však budeme zabývat jeho druhou manželkou, nešťastnou, krásnou a možná až přespříliš vznětlivou Annou Boleynovou. Je zřejmé, že Jindřich VIII., největší vladař své doby, musel být Annou přinejmenším velmi okouzlen. Nikdo nemohl uvěřit, že by mohl být opravdu zamilován, ale co jiného, než největší cit, láska, by ho dokázala vést k tak nebezpečnému vítězství a k tak obrovskému činu, který poznamenal další století Anglie? Jindřich VIII., totiž z lásky k Anně, se rozbratřil s církví svatou a veškerou církevní moc v Anglii, převedl z opatrovnictví papeže, pod opatrovnictví panovníka.\nAnna Boleynová byla totiž natolik chytrá a mazaná, že odpírala Jindřichovi veškeré potěšení, dokud ji neudělá svou paní, manželkou a královnou.\nJindřich však měl překážku a ne zrovna malou. Tou překážkou byla jeho zákonitá manželka Kateřina Aragonská. Poslal tedy posly k papeži, aby tam “vyprosili“ zrušení dispenzu, který papež udělil, aby se Jindřich mohl a Kateřinou Aragonskou vzít.\nPapež, ovlivněn Kateřininým synovcem Filipem, španělským králem, odmítl zrušit disperz a řekl, že Kateřina musí být nadále anglickou královnou. Po velmi dlouhých a vyčerpávajících soudech, slovních střetů a pohrdání, Jindřich prohrál svůj boj s Kateřinou a papežem.\nAvšak z výsledku je jasné, Jindřich s Annou se nenechali zlomit a bojovali dál za svou lásku poháněnou chtíčem.\nJindřich se rozhodl po dlouhém a těžkém boji, že se odloučí od církve. Stručně řečeno, převede veškerou církevní moc a práva pod ochranu panovníka. Bylo to těžké a mnoho lidí, včetně jeho vlastní dcery Marie, se proti tomuto kroku bouřilo, avšak Jindřich, hojně podporován Annou, neustoupil, a dokončil co započal.\nPozději se Jindřich s Annou oženil, avšak ve Francii, což Anině hrdé a neústupné povaze nemohlo být po chuti. Vždyť všechny královny Anglie se vdávaly na anglické půdě. Avšak měla to, o co tak usilovně bojovala – anglickou korunu a postavení manželky krále. Ale dalším problémem, se kterým se musela Anna potýkat, byla nenávist obyvatelstva a její neschopnost porodit zdravého, mužského potomka. Po narození dcery Alžběty se pokoušela znovu otěhotnět. Byla si velmi dobře vědoma, že syn by jí mohl zachránit život. Začínala totiž pociťovat, že Jindřichova “láska“, už jaksi ochabuje. Začal se porozhlížet po jiných, mladší, hezčích a především milejších dámách ode dvora. Anina zlá, zlomyslná a hádavá povaha ho už začala unavovat a vyčerpávat. Anně se nakonec podařilo otěhotnět, avšak porodila předčasně mrtvého syna.\nK závěru bych vám řekla, že dle mého názoru, je Jindřich VIII. největším anglickým králem, bez ohledu na jeho problémy s manželkami.\nSvou ženu, Annu Boleynovou, nechal popravit poté, co ho už začala nudit. Jeho rádcové obstarali svědky, kteří prohlašovali, že udržovali s Annou milenecký poměr, nebo ji alespoň zastihli s milencem. Anna byla také obviněna z čarodějnictví, a jako taková měla být upálena. Nakonec se Jindřich nad svou někdejší láskou slitoval a nechal ji “pouze“ popravit na zeleném trávníku před Towerem. Na stejném místě byla o pár let později popravena i pátá manželka Jindřicha, Katka Howardová.\nPo smrti Anny byla Alžběta uvržena v nemilost, a na základě argumentu, který byl pronesen při soudu s Annou, byla prohlášena za nemanželskou. Až Anna z Clèves docílila zlepšení Alžbětina životního stylu. Postupem času byla Alžběta uznána za manželskou a jako taková mohla později být prohlášena za královnu Anglie.\n\nDoufám, že se Vám můj referát líbil, a že jste si z něj odnesli něco užitečného.\nNashledanou.", "original_file": "pr2dvrtann_1"}
{"text": "E. Rostand: Cyrano z Bergeracu\n\nAsi před rokem jsem byl s matkou na této úchvatné, nadčasové hře. Hrála se v Národním divadle. Myslím si, že je to velice zábavné dílo o přátelství, lásce a jednom zasněném básníkovi.\n\nCelý děj se točí okolo romantického básníka Cyrana. Je to básník s velkou duší, a to taky dokazuje jeho ohromný ohyzdný nos, který byl mimochodem velmi dobře vymodelován na hercův obličej. Předlohou pro tuto postavu byl autorovi francouzský básník Hector-Savinien de Cyrano, který proslul svými satirickými utopickými cestopisy.\n\nCyrano celý život miluje jednu ženu, které nakonec i lásku vyznává, ale verši, které vychází z úst jeho soka Kristiána de Neuvilletta (Saša Rašilov), kadeta z jeho pluku. Cyrano se totiž své sestřenici Roxaně (Jana Janěková) lásku vyznat bojí, právě pro svůj velký nos. Tak dává své verše Kristiánovi, který je pak cituje Roxaně. “Dává“ ve smyslu, že se vždy schová například do křoví a Kristiánovi při romantickém rozhovoru s Roxanou našeptává.\n\nPo celou dobu ukazuje Cyrano čestnost, kterou nalezneme jen u největších postav z největších her dějin i moderní doby. Celá hra je zakončena tragickou, ale svým způsobem romantickou smrtí Cyrana, díky níž Roxana prozře, když se z opony Národního Divadla snáší pomník padlých.\n\nRole Cyrana se ujal David Prachař. Hra byla uváděna v překladu a s nádhernými veršovanými monology Jaroslava Vrchlického. Celý děj byl podáván velmi umělecky. David Prachař dokázal pokaždé svůj monolog, či romantické gesto stupňovat a dodával tak hře na spádu. Celkově musím tedy herecký výkon ohodnotit jako velmi dobrý, nicméně nejsem příliš zastánce romantických, tragických dramat, dílo je sice skvělým, uměleckým zážitkem, ale občas máte i přes procítěnost hereckých výkonů pocit, že autorovi docházely nápady, a tak se zacyklil, jak říkáme my chemici. Celkově ale bylo i dílo špičkové takže musím hru ohodnotit velice kladně.\n\nTakovíto slohový útvar mi není vůbec blízký. Nemám vůbec důvod si kdy zapamatovávat jména herců, tak jsem koukl na stránky ND, kdo tak toto kdy hrál, ale nikoho z nich neznám, takže možná, že jsem ve skutečnosti chválil někoho jiného. A také se mi moc nelíbí se takto sáhodlouze zpovídat, můj skutečný názor se nedá příliš rozvinout a ani se s ním nechci svěřovat. Ale jinak doufám, že jsem úkol splnil a recenze se Vám líbila. {komentář žáka ke své práci}<co para>", "original_file": "kg07edrant_1"}
{"text": "1. školní slohová práce\n\n\t\t\t\t\t\t\t\t\t\t16. prosince 2004\n\nTémata:\n1. Ptáš se, jak se mi tu líbí (dopis)\n2. Představ si, co se mi stalo (dopis)\n3. Píšu Vám ... (dopis někomu, s nímž jsem se nesetkal, nebo se ostýchám hovořit)\n\nPředstav si, co se mi stalo\n\nDrahý Lojzo,\npíšu ti ohledně nových zpráv; které by tě mohly zajímat. Než začnu; musím ti sdělit; že jsme se přestěhovali do Prahy (tudíž stará adresa neplatí). V Praze to taky všechno začalo...\nBydlíme teď v jednom malinkatém domku u Petřína. Sestra Hana každý večer chodila (už nechodí – zachvíli se dozvíš proč) s naším jezevčíkem Béďou na procházku do parku. Večer co večer se zde scházela s jedním chlapcem z Ameriky – Johnem. Toho si po čase vzala a odstěhovala se s ním do USA. Takže nejenže mě má drahá sestra nechala samotnou napospas rodičům a pro mě, nepochopitelně velké Praze; ale ještě se odstěhuje tak daleko! Aby si Hanička spravila reputaci, pozvala mě na týden k sobě domů do Philadelphie a dokonce mi koupila letenky. Jelikož mí dva rodičové tam měli jet 2 měsíce po mém návratu, jela jsem do USA sama.\nTýden u Haničky byl krásný a změnila mínění o americkém národu. Všichni američané nejsou obézní; hloupí tlouštíci; jak jsem si původně myslela. Strašně se mi tam líbilo, ale zároveň jsem se těšila domů. Když mě sestra doprovázela k taxíku; který měl jet na letiště; důrazně se mě ptala; jestli nemá jet se mnou. Já; jako suverén; který přece strávil týden v zahraničí; se nemůžu stratit! Spadla klec a kanárek byl chycen ve víru velkoměsta. Chytrá sestra Hana řidiči nahlásila jinou adresu než má letiště a já „velká“ angličtinářka (ironie) jsem všechno odkývala. Řidič mi zastavil u nějakého obchodního domu; který vůbec; ale vůbec nepřipomínal letiště... Nedokážeš si představit co se dělo další 2 dny.\nJak už jsem řekla; má angličtina je jedna velká katastrofa; takže abych se někoho zeptala; kde je letiště; byl pro mě nadlidský výkon. Co jsem měla dělat? Vydala jsem se hledat letiště. Po hodině jsem to vzdala a sedla si na lavičku. Bylo mi do breku. Najednou si ke mě sedla plavovlasá dívčina Nataša z Polska (jak jsem se později dozvěděla). Bavily jsme se spolu míchanou češtinou a polštinou; ale rozumněly jsme si. Pochopila; že jsem se ztratila a zjistila; že další letadlo do Čech letí pozítří. Následující 2 dny jsem si opravdu užila. Nataša mi ukázala nejlepší kluby. Ale aby sis nemyslel; že jsem jenom posedávala v nějakém klubu; vzala mě do muzea i do kina.\nV den odletu jsme s Natašou šly na vynikající oběd. Pak mě odvezla na letiště a já odletěla. Teď jsem doma a vzpomínám na ty krásné dny. Jen si nejsem jistá; jestli peněženku; kterou jsem měla v batohu; jsem ztratila nebo mi jí polská přítelkyně ukradla.\nAni nevíš; jak jsem ráda; že jsem doma. Z mé příhody ti dávám jednu cennou moudrost – ber si s sebou mapu; ať jedeš kamkoli. Už budu končit. Měj se krásně a napiš.\n\t\t\t\t\t\t\t\tZdraví Veronika.\n\t\t\t\t\t\t\t\t(příběh je fiktivní)\n\n\nOsnova:\n1.) ÚVOD - Uvítání\n2.) STAŤ – a) Provdaná sestra.\n\t b) Cesta do USA.\n\t c) Bloudění.\n3.) Závěr – Zpět doma.", "original_file": "cb1czikver_01_1"}
{"text": "Poláková, Markéta, V. B, 07/08\n\n3. října\nVypravování reprodukce textu\n\nreprodukce = převyprávení vlastním (slovy (např: přečtu si knihu a její obsah zdelím ostatním)\n\nPříhoda z prazdnin\nosnova\na) petrovy se to stalo.\nb) Tomáš jí vypraví.\nc) stalo se že do rybníka spadl.\nd) Tomáš ho doplavat ke břehu.\ne) Ano zaslouží si pochvalu vytáhl ho.\n\nZ pohádky smese dovědeli\nPetr sem přišel asi poprvé a neuměl plavat. Chytil jsem ho za vlasi a chtěl jsem se s ním dostat kebřehu. Bral jsem to jako samoždřejmost. To jenom všichni mi až do dneška připomínají že jsem mu zachránil život.", "original_file": "bu5bpolmar_a_01_1"}
{"text": "1.11.2006\nVáclav Soukup, 2.C\n1. písemná slohová práce\nAustrálie\n(referát)\n\nOsnova:\nI. Úvod – obecné poučení o tématu\nII. 1) Nejzákladnější údaje\n2) Zajímavosti = rekordy\n3) Životní podmínky\nIII. Závěr – shrnutí\n\nHlavní údaje o Austrálii\nAustrálie je Australský svaz založen v roce 1901. Dříve byla Austrálie kolonií Velké Británií a v čele stojí britská královna, ale v Austrálii stojí australský guvernér. K Austrálii také Oceánie, což je souostroví, které se dělí na Polynesii, Mikronesii a Melonesii. Rozloha Austrálie je 7,7 milionů kilometrů čtverečních a s Oceánií činní rozloha 8,9 milionů kilometrů čtverečních. Počet obyvatel v samotné Austrálii činní 18,5 milionů obyvatel a dohromady s Oceánií je to 31 milionů obyvatel. * je konstituční monarchií. Austrálie se dělí na šest svazů (federací): Queensland      (jeho jakoby hlavní město) Brisbane, Nový Jižní Wales    Sydney, Victoria Melbourne, Tasmánie        ---, Jižní Austrálie  Adelaide a západní Austrálie    Perth. A dále se Austrálie ještě dělí na dvě teritoria: Severní teritorium     Darwin a druhé teritorium Canberru, to je hlavní město Austrálie, ale není největší, poněvač největší město je Sydney, zde se také odehrávaly letní olympijské hry v roce dva tisíce.\nZajímavosti = rekordy týkající se Austrálie. V Austrálii je největší korálový útes na Světě, přes dva tisíce kilometrů. Největší počet ovcí na Světě, ty jsou využívány hlavně na vlnu, ale také i na maso. Dále Australie je šestý největší stát na Světě, ale má nejmenší osídlení jako kontinent. Také je sde veliký vývoz telecího a hovězího masa, vlny, železné rudy a bauxitu. Dále se zde nachází největší monolit Světa, skála z jednoho kusu kamene a jeho název je Ayersova skála. Další rekordy, ale už jen Australské: je nejvyšší bod Mon Kosciusko, nejnižší bod proláklina Eyersova jezera, to je také největší jezero, nejdelší řeka Murray a dále nejlidnatější město Sydney.\nživotní podmínky. Zde je Indoaustralská deska, pevninský štít, horniny pocházející z Pangei. V prvohorách a druhohorách probíhalo Kaledonské a Hercinské vrásnění a ve třetihorách byla jižní část Austrálie vyzdvižena a rozlámaná, oddělení Islandu. Ve čtvrtohorách se pak vytvoří ostrovy Nová Guinea a Tasmánie. Povrch je zde velice suchý, je zde hodně pouští, Velká písečná, Gibsonova a Velká Viktoriina poušť. Nachází se zde také horský systém Mac Dow-vellovo a Musagraveovo pohoří.\nPodnebí je zde tropické a subtropické, ale také i mírný podnebný pás.\nVodstvo je hodně bezodtokové, nevyvinutá říční doprava a nejvíce řek je na jihovýchodě Austrálie.\nObyvatelstvo je dožívá střední délky života (75-80 let), malá hustota zalidnění. (90% obyvatel žije na 20% plochy.\nHospodářství je velice vyspělé, vyrábí se zde mnoho výrobků, pro které jsou velké poptávky po celém Světě. Vyváží se hodně rozpracovaných a polozpracovaných výrobků do ciziny, jelikož výrobny v Austrálii jsou příliš daleko od těžby.\nZemědělství je také docela na dobré úrovni, ale je zde nedostatek orné půdy, jelikož ji vypásají ovce. Pěstuje se zde ve velké míře pšenice, dále ječmen, subtropické ovoce, tabák, vinná réva a další plodiny. Dále tu je chov dobytka a rybolov.\nZ tohoto referátu jsme se dozvěděli základní údaje o přírodních podmínkách, obyvatelstvu, vodstvu, vzniku Austrálie, zemědělství, základních údají Austrálie, například rozlohu a o rekordech Austrálie.", "original_file": "pr2ctsouvac_01_1"}
{"text": "Recenze k filmu Sophiina volba a hereckému výkonu Meryl Steep\n\n„Sophiina volba“... Dílo světové literatury 20. století plné lásky a vášně, utrpení a nenávisti. Každý z nás o tomto díle jistě slyšel a několik ho také přečetlo. Je ale jistě více lidí, kteří si raději pustí zfilmovanou verzi, než otevře šestseti stránkovou knihu.\n\nFilm byl natočen v roce 1992. Hlavní roli, Sophii, obsadila úžasná herečka Meryl Streep. Nutno říci, že svou roli sehrála naprosto výborně. Lze se dohadovat o tom, že to byl jeden z jejích nejlepších výkonů vůbec. Každý, kdo samotnou knihu četl, si mohl Sophii takto nějak představovat – pod tváří ztrhanou nenávistí, utrpením a bolestí se skrývala nádherná Polka s blonďatými vlasy, světlou pletí a rudými rty. Ideální symbol ženskosti s vášnivým duchem v těle, pro muže magnet.\n\nNejvětším oříškem pro Meryl Streepovou byla pravděpodobně nutnost hrát špatnou angličtinou (ona sama je rodilá Američanka), protože z příběhu víme, že Sophie je Polka mluvící anglicky. Pro nás ne-herce není těžké zahrát naučený jazyk. Plynulost je problém jeden a výslovnost s přízvukem druhý. Představme si ale, že budeme hrát jako naučený jazyk svoji vlastní rodnou řeč, kdy známe i veškeré nespisovné fráze, slova a jako každý ovládáme naprosto bravurně svůj přízvuk (který si během řeči vlastně ani neuvědomujeme). Nebude vůbec jednoduché mluvit vlastním rodným jazykem jako cizím a naučeným! Meryl Streepová s tím zprvu měla problémy (na internetu se dají dohledat vystřižené kousky filmů, kdy Streepová mluví krásnou americkou angličtinou a vůbec jí nedojde, že má mluvit s evropským a cizineckým přízvukem), ale nakonec se s tím vyrovnala skutečně úžasně. Ten, kdo by tuto herečku neznal, by neřekl, že je Američankou.\n\nco se scén týče, ráda bych se zastavila nad jednou, kdy je Sophie se svými dvěma dětmi převážena nákladním vlakem do koncentračního tábora Osvětimi. Vlastně – dvěma dětmi a dalšími tisíci Poláků a Židů. Síla okamžiku selekce, kdy Sophie dostane na vybranou poslat jedno dítě do plynu a druhé do tábora pro děti na převychování, je ničemu nevyrovnatelná! V dnešní době není těžké zachytit kamerou dobrý materiální obraz (nádraží, vyděšení lidé, později pak Osvětim), vše se dá upravit počítačově, jako spíše duchovní efekt dané situace, náladu (v tomto případě strach, zmatek), atmosféru a obrovskou černou díru, když většina byla poslána doleva do plynu a ostatní doprava pro jiné „účely“. Zde si všichni členové štábního týmu zaslouží nejen můj obdiv.\n\nCo se týče závěru, nebylo by lepšího konce, než vytvořit pozici dvou mrtvých, milujících se partnerů, kteří vzájemně leží v objetí. Krásné nastínění pocitu, jako by se nikdy nechtěli pustit, ukončil dojemně neuvěřitelný příběh Sophie Zawistovske.", "original_file": "kg07fecter_1"}
{"text": "Můj pokoj\n\nJá dnes popisuji svůj pokoj. Já mám malý pokoj, když vejdete do dveří po straně uvidíte nástenku s fotkami. Pod nastěnkou je skřínka s šuplíky a vedle je psací stůl, na něm je počítač, který je stříbrný na stole mám pascí potřeby po sraně stolu je postel nad postelý mám police s knihami. nNa konci postele navazují skříne také s policemi tam mám třeba sbírku sošek psů. Naproti postele mám skříně v jedné mám školní potřeby třeba penaly. A v druhé oblečení a kabelky<.>\n\nMůj pokoj se mi líbý.", "original_file": "am6bmatsan_1"}
{"text": "Odborná úvaha\n(školní písemná slohová práce)\n\nMůžete volit buď mezi úvahou populárně-naučnou s publicistickými prvky, nebo úvahou s prvky výkladovými (na pomezí textu populárně-naučného a vědeckého). Své pojetí uveďte níže k vybranému tématu.\n Témata:\nJak se bránit manipulativním postupům masmédií\nO třč. osobnostech (či dokonce celebritách) v našem showbyznysu\nMožnosti mého budoucího uplatnění ve zvoleném vědním oboru\nDopady konzumace alkoholu na pubescentní vývoj jedince\n\nČíslo vybraného tématu: 4\nDruh úvahy: populárně naučná s publicistickými prvky\n\n\n V dnešní době je mezi pubescenty bráno jako samozřejmost, že si s kamarády zajdou na „pivko.“ Pokud se člověk vydá ve večerních hodinách do centra Prahy, není problém tam najít skupinku podnapilých jedinců, kterým na první pohled 18 ještě rohoun nebylo. Má alkohol negativní vliv na rozvoj jejich osobnosti? A co jejich mozek? Existuje něco jako „přiměřené pití alkoholu?“ A měl by se člověk poprvé setkat s alkoholem skutečně až po 18. narozeninách? Na tyto otázky neexistuje jedna správná odpověď. Každého názor je jistě trochu jiný a zde napíšu ten svůj.\n Většina dospělých lidí se jistě domnívá, že alkohol kazí charakter mladistvých. Já si ale myslím, že pro mladé je to „pivko“ spíše záminka pro to, aby spolu mohli strávit nějaký ten čas a dobře se pobavit. Zábavy s kamarády by tedy měla mít na jejich osobnosti spíše kladný vliv.\n Co se týče neblahých dopadů na mozek jako takový, je známo, že jeden panák, sklenice vína, nebo půllitr piva zničí v mozku zhruba sto tisíc neuronů. Toto číslo působí opravdu hrozivě, ale v porovnání s celkovým množstvím neuronů (cca 40´000´000´000´000) až tak alarmující není.\n Jak rozvoj osobnosti, tak rozvoj mozku se točí kolem jedné veledůležité podmínky. Alkohol se musí pít přiměřeně. V jednom časopise jsem vyčetl zajímavý názor: „Přiměřené pití alkoholu neexistuje. Člověk je buď abstinent, nebo alkoholik.“ Tento výrok podporuje příběh jednoho šedesátiletého muže z Ostravy, který si celý život téměř bez výjimek dával každý večer jedno pivo a nikdy více. V této době leží v ostravské nemocnici s těžkou cirhózou jater. Podle mě ale existuje značný prostor mezi alkoholikem a abstinentem, který vyplňují všichni, kteří nepotřebují pro normální fungování nějaké to promile, ale zároveň se nebojí jednou za čas si nějakou tu skleničku dát. Udržet si tuto rozumnou hranici je ale právě pro pubescenty dost obtížné, protože nemají úplnou sebekontrolu a s přibývající hladinkou ji ztrácí ještě více.\n Tento problém by měli vyřešit rodiče. Se synem/s dcerou by si měli sednout a rozumně si o jejich pití alkoholu popovídat, popř. mu/jí předat svoje vlastní zkušenosti. Pokud se svým potomkem budou jednat rozumně a klidně mu dovolí si za rodiné večeře objednat pivo, bude to brát za něco normálního a až se někam pubescent dostane bez rodičů, nebude se řídit známým pravidlem zakázaného chleba největší krajíc. Dá si pár piv, dobře se pobaví s kamarády a nebude mít žádnou potřebu vypít vše co teče a čekat, co se bude dít.\n Nejdůležitější tedy je, aby člověk pil alkohol přiměřeně, čemuž by ho už od puberty měli vést rodiče. Pokud pubescent tuto podmínku dodrží, má alkohol na rozvoj osobnosti spíše pozitivní vliv a na mozek jako takový jsou negativní dopady do značné míry zanedbatelné. Proto nevidím jediný důvod si k alkoholu poprvé přičichnout až v osmnácti.", "original_file": "js3jel_03_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nČermáková Michaela 14. ledna 2008\n2. A\n\nTéma: Dějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí\nOsnova: I. Úvod\n II. Stať: a) úspěchy\n b) neúspěchy\n III. Závěr:\n\nČas letí přímo jako voda a než se nadějeme je tu začátek nového roku. Toto období se pro mě již tradičně stává obdobím takzvané rekapitulace, kdy sčítám, odčítám, násobím i dělím všelijaké mé úspěchy a neúspěchy. Vždy je pro mě velmi těžké říct, jestli bylo víc úspěchů nebo naopak neúspěchů, protože jak už to tak na tom světě chodí „jednou jsi dole, jednou nahoře“. A v tom mém životě to platí dvojnásobně. Na mém pomyslném nebi se počasí střídá neustále. Někdy je jasno, někdy oblačno a jsou i chvilky kdy mám pocit, že je úplně zataženo a nečeká mě nic jiného než bouřka.\nMusim se přiznat, že dřív jsem k sobě byla hodně kritická a jen málo věcí jsem považovala za svůj úspěch. Postupem času jsem však zjistila, že člověk se musí trochu chválit a být spokojený sám se sebou, aby mohl být šťastný. Jsou však úspěchy, které pro mě mají větší cenu, neboť mě stály hodně úsilí a námahy. Mezi úspěchy, kterých si cením nejvíc patří zejména ty, které udělají radost mému okolí. Není totiž hezčí odměny za úspěch než rozzářené tváře mých blízkých.\nSamozřejmě nejsem bez chyb a potkávám se i s řadou neúspěchů. Asi jako pro každého z nás i pro mě je neúspěch velkým zklamáním. Někdy ho pociťuji i jako svoje selhání či prohru. Naštěstí se vždycky rychle vzpamatuji, protože si myslím, že nejlepším lékem na neúspěch je úspěch. Pokud by vás zajímalo, jaký byl největší neúspěch mého života, tak se domnívám, že žádný takový ještě nenastal. Myslím si, že na životní neúspěch mám času dost…\nKaždý rok je pro mě velkým zážitkem s řadou úspěchů a samozřejmě i neúspěchů. Každý rok je naprosto odlišný. Jediné co mají společné je mé už léta stejné předsevzetí, které zní: „Kéž by můj nový rok byl ještě úspěšnější než ten předchozí a vyvarovala bych se co nejvíce tíživým neúspěchům.“ Jestli se mi toto předsevzetí plní je otázkou… Ale sama za sebe si myslím, že každý je tak úspěšný nebo neúspěšný, jak se cítí.", "original_file": "cb2acermic_01_1"}
{"text": "Kalevala\nMyslím, že tento epos o stvoření světa (nebo aspoň o jeho části). Je psán ve verších a obsahuje zastaralá slova. Kniha se dělí do jednotlivých run.\nZ knihy by se dalo poznat, že je z finského prostředí. Je zde několik hlavních postav, mezi nimy například V., kovář,... Myslím, že hlavní postavy znázorňují přírodní živly a zastávají funkci bohů.\nMyslím, že v některých částech je příběh podobný křesťanskému stvoření světa.\nNapříklad jak V. žádá o sázení stromů.\nKniha se mi líbí, ale nečte se mi příliš dobře díky archaismům a zastaralým slovům.", "original_file": "js9krijan_01_1"}
{"text": "Korán – interpretace\n\nKorán je největší a jistě nejznámější literární dílo islámské kultury. Je rozdělen na dvě hlavní části – na popisnou část oblasti kolébky islámu, ale také na cesty a putování Muhammeda za rozšířením nově vznikajícím náboženstvím, a na sůry. Sůry jsou vpodstatě zveršované vidiny proroka.\nPrvní část je chronologická a pro čtenáře jistě zajímavá, protože všechny informace odpovídají jak historicky, tak zeměpisně. Dalo byse říci, že tato část byla svižná a zábavná.\nSůry, jak se říká zveršovaným vidinám, přikázáním a slov božích, jsou vlastně to nejpodstatnější na Koránu. Kompozice zde už je rámcová a zveršováním už je jazyk pomalý a na můj vkus celkem kostrbatý. Tato část je již pro vyspělé čtenáře a pro část lidí, kteří v tom vidí nejen literární dílo, ale i směr jejich života.\nKnížka se z první poloviny čte rychle, ale od druhé poloviny, abyste porozuměli sůram musíte výrazně zpomalit a číst důkladně každé slovo. Ale na druhou stranu po přečtení knížky již si nebudete myslet, že islám je kruté náboženství, ale vlastně skoro stejné, až na malé odchylky, jako například křesťanství. Vždy totiž záleží jak si to kdo vyloží.", "original_file": "js9vrejac_1"}
{"text": "18. prosince 2008\nEllen Withersová\nP1b\n\n1 písemná slohová práce\nVypravování\nTéma: Byl to jen sen\n\nOsnova:\n1. Úvod\nProbuzení, opití, usnutí\n2. Děj\nProbuzení do jiného světa, útěk, smrt\n3. Závěr\nNávrat zpět\n\nOtevřu oči a rozhlédnu se po svém malém pronajatém pokoji, po těch 4 stěnách, které na mě zle shlížejí, po rozlitém víně a prázdných lahvích na zemi.\nŽaludek mám někde na dně oceánu a hlava mě bolí jak střep, zavřu tedy oči a propadám se znovu do klidného bezesného spánku.\nKdyž mě vyruší ostré a pronikavé zaklepání na dveře:\n„Pane Thomsone.“\n„Co se děje?“ odpovím přes zavřené dveře své bytné Mary.\n„Jdu vám vyměnit povlečení pane Thomsone.“\nZnovu se rozhlédnu po nepořádku v pokoji.\n„Dnes ne Mary, je mi nějak zle, myslím, že mám asi chřipku.“\n„Ale to bude jen na chvíli, myslím, že už to opravdu potřebujete.“ Odvětí mi neodbytně přes dveře. Posadím se, ale hlava se mi zamotá a skromný obsah žaludku jde ven. Ještě stihnu odvětit, že je mi OPRAVDU špatně a slyším jak si povzdechla a schází chodbou dolů ze schodů. Dozvracel jsem a bylo mi o něco lépe, jdu do koupelny, prohrábnu strniště na bradě a natočím si skleničku vody, kterou do sebe rychle naleju. Podívám se z okna, řekl bych, že je tak dvanáct, možná jedenáct, hodím na sebe tedy nějaké oblečení a proplížím se ven na ulici.\nS posledními penězi co jsem měl jsem obešel snd všechny bary ve městě. Cestou z toho posledního, který měl otevřeno snad nejdéle ze všech jsem někde zabloudil, ale v hlavě jsem měl tolik alkoholu, že mi to bylo jedno. Zalezl jsem do nějaké šedé uličky, opřel se o zeď baráku a celý se poddal únavě.\nRáno mě paprsky slunce probudily, zvedl jsem se tedy ze země a rozhlédl se kolem sebe. Zpočátku vše normální, tak co by také mělo být jinak, ale když jsem zaostřil svůj pohled opilce, uvědomil jsem si, že něco není v pořádku. Neslyšel jsem žádný hluk, žádná auta, žádná zvířata, lidi, nic. Baráky byly zarostlé a slunce se odráželo od kapek rosy na zeleni, která byla všude kolem.\nNechápavě jsem vyšel do ulic, ale nikde nikdo nebyl, všechny baráky, obchody, autobusové zastávky, auta, dětská hřiště – všechno prázdné. Zašel jsem tedy do prvního baru, na který jsem narazil a nalil si panáka skotské. Seděl jsem tam a přemýšlel – nevěděl jsem, jestli se mám radovat nebo jsem smutný. Nechápal jsem co se děje byl jsem prázdný jako vše kolem mě, všechny emoce se ze mě vytratily nebyl jsem schopný ničeho.\nNalil jsem si ještě pár sklenek a vydal se opět do ulic, začínalo se již stmívat a já nevěděl co mám dělat. Byl jsem nula bez lidí a byl jsem nula s nimi. Byl jsem vlastně úplně mrtvý a zároveň plně živý. V prázdném obchodě jsem si vzal láhev whiskey a dál se procházel. Byla už noc a nikde nikdo.\nKdyž v tom jsem uslyšel lidský, i když spíš nelidský, skřek, rozhléd jsem se a uviděl tmavou postavu běžící ke mě. Zaradoval jsem se, že nejsem sám a zamával na ni svou láhví. A všiml jsem si, že neběží sám, postupně se k ní přidalo několik dalších, byl jsem radostí bez sebe, běžel jsem jim naproti, když jsem si všiml, že se jim oči lesknou šílenstvím a vypadají… vůbec ne přátelsky. Rychle jsem se otočil a běžel pryč. Zaběhl jsem ke starým skladištím v naději, že se jim zde ztratím. Utíkal jsem co mi nohy stačily, slyšel jsem jak na sebe ty bytosti pokřikují. Schoval jsem se za staré bedny a čekal. Přiběhly do haly, ve které jsem se schovával a začaly ji prohledávat. Modlil jsem se, aby mě nenašly. Skrz bedny jsem je viděl, měli kůži pokrytou puchýři, ohnutá záda, žádné vlasy a dlouhé špinavé nehty, ale ty oči, měli šílené světlé oči. Pozoroval jsem je když v tom se jeden z nich (nevěděl jsem jestli je to žena či muž) ocitl přímo přede mnou, slyšel jsem jak dýchá a jak nasává vzduch a čichá.\n„Tohle je můj konec.“ Pomyslel jsem si, když jsem se s tou bytostí střetl očima. Musel mě cítit, ale nic nedělal jen tam stál a koukal na mě těma očima – teď jsem je viděl pořádně, odrážel se v nich smutek, úzkost, strach a šílenství.\nZačal jsem couvat do zadu, krůček po krůčku, on nic nedělal jen stál a zíral. Zrychlil jsem své kroky, když v tom zaúpěl. Všichni se otočily a on ukázal na místo mého úkrytu. Otočil jsem se a utíkal. Utíkal jsem co nejrychleji jsem mohl, slyšel jsem je běžet za mnou. A věděl jsem, že když mě chytí bude to můj konec.\nKdyž v tom jsem začal padat, nic jsem neviděl ani neslyšel, snad až na vítr u ucha. Jen jsem padal stále níž a níž. Cítil jsem lehkost vzduchu mezi prsty a uvědomil jsem si, že je asi dobře, že teď umřu. Nepatřil jsem do tohoto světa, nepatřil jsem ani do toho předchozího. Smířil jsem se se svým koncem a jen čekal až dopadnu.\nNemusel jsem čekat dlouho, cítil jsem tvrdý náraz a srdce jako by mi vylétlo až na měsíc, cítil jsem tupou bolest, cítil jsem jak se mi všechny kosti v těle lámou, jak se orgány zpřeházely. A věděl jsem, že je konec a nemusím se již bát, radovat, nemusím platit za nájem ani utíkat šíleným bytostem. Nemusím nic.\n\nUslyšel jsem ostré pronikavé zaklepání, otevřel jsem oči.\n„Pane Thomsone.“\nRozhlédl jsem se, byl jsem ve svém pokoji, na zemi rozlitá vína a láhve rozbité. A ty 4 stěny zíraly na mě 4 stěny mého pokoje. Usmál jsem se a byl jsem rád, byl jsem šťastný…\n„Ne Mary nechci vyměnit povlečení, je mi dnes nějak zle“\n„Ale jak jste věděl, že…“\nSlyšel jsem jak se zarazila a něco si mumlajíc odchází chodbou ze schodů a poté dolů.\n„Dup, Dup, Dup… jako by každýmu schodu dávala jasně najevo, že znovu schází Ona, Mary, moje bytná.", "original_file": "grp1bwitell_1"}
{"text": "Irena Ambrožová, 1. E\n5. listopadu\n\n1. písemná práce\nVzpomínka\n(Vypravování)\n\nOsnova:\n1) úvod – most a vzpomínání\n2) stať – a) klášter pro psychicky narušené a drogově závislé\nb) jeptiška vypráví o životě\nc) vzpomínka na dvě věci\nd) most a matka\ne) rozpomenutí se na všechno\n3) závěr – jsem tam, kde jsem byla\n\n\nAni nevím, jak dlouho už tu stojím, ale moje duše je plná rozporuplných pocitů o životě a smrti. Ruce se mi klepou zimou, ačkoliv je ještě teplý letní večer. Slunce už zachází a loučí se se mnou doruda obarvenou oblohou, přes kterou jako beránek občas přeběhne bílý mráček. Z přemýšlení mě může vyrušit jen mírný vánek, který si pohrává se spadaným listím. Stojím na starém opuštěném mostě, ze kterého jsem prý před několika týdny skočila. Probudila jsem se až ve zdejší nemocnici, ale ze svého předešlého života si nepamatuji skoro nic. Zdá se mi to divné, nikdy jsem neměla žádné sebevražedné sklony. Proto tu teď stojím, na tom mostě, který je pro normální lidi spojkou mezi dvěmi částmi města, ale pro mě osudovou spojkou mezi životem a smrtí, a marně se snažím vzpomínat.\nPoprvé po té nehodě jsem se vzbudila v nějaké budově uprostřed lesů a protože jsem měla celý bílý pokoj, tak jsem se domnívala, že jsem v nemocnici. Ale brzy jsem poznala, že tato budova nemá s nemocnicí nic společného. Ležela jsem v klášteře, kde se léčí psychopati a drogově závislí. Místo zdravotních sester a doktorů se o nás starají jeptišky. Trochu mi vadí, že mě považují za blázna, protože jsem udělala něco, na co si ani nepamatuju. Ale jinak se mi v klášteře líbí a doufám, že tady ještě nějaký čas zůstanu. Vyhovuje mi, že jsem bezpečně vzdálená od dění všedního života a líbí se mi, že můžu o všem přemýšlet a nikdo mě neruší. Často sedím několik hodin před oknem a pozoruji ptáky, jak bezstarostně krouží a plachtí po obloze. Docela bych se k nim i připojila a vznášela bych se mezi nimi stejně volná a bezstarostná.\nJednou, to už byla skoro noc, za mnou přišla stará jeptiška, která měla můj pokoj a ještě vedlejší dva na starosti. Nejprve jsem si myslela, že mi jde sdělit, abych už zhasla a šla spát. Jeptiška mi však přišla povědět něco o mé minulosti. Vyprávěla mi, že jsem se narodila na západním pobřeží Irska. Můj otec byl voják a zemřel v jedné bitvě v první světové válce. Tenkrát mi bylo pět měsíců, takže si na něj nepamatuju. Chvilku mě vychovávala matka, ale ta zemřela při požáru, který zastihl náš dům. A tak jsem vyrůstala v dětském domově, že kterého jsem se pokusila několikrát utéct.\nJeptiška odešla a zanechala mě v mých zmatených myšlenkách. Její vyprávění mi docela pomohlo. Ne, že bych si vzpomněla na celý svůj dosavadní život, ale v mé mysli vytanuly dvě vzpomínky. Pamatuji si jenom, jak mi nějaká žena zpívá ukolébavku a v uších mi zněl její příjemný hlas. Nevím ale, co si mám představit pod druhou vzpomínkou. Snažila jsem se rozluštit, co znamená ten bílý záblesk a svištění vzduchu kolem uší, ale pokaždé mě z toho jenom rozbolela hlava.\nZatím co tu nehybně stojím opřená o zábradlí, tak už slunce dávno zašlo za krásný obzor. Dýchá na mě chladný vzduch noci. „Ty jsi tu zase?“ ozval se něčí hlas za mými zády. Prudce jsem se otočila, nečekala jsem v tuto noční dobu a na tomto místě nějakou návštěvu. Za mnou stála vysoká štíhlá žena zahalená do bílého pláště. Měla přikrytou i pravou polovinu obličeje. „Kdo jste?“ promluvila jsem proti své vůli. Ani nevím, proč jsem tu otázku vyřkla, v tu chvíli už mi bylo jasné, že je to moje matka. Žena ke mně přistoupila o krok blíž a shrnula si roušku z obličeje. Polekaně jsem před ní ucouvla o tři kroky. Pravou část obličeje měla zjizvenou a popálenou, nejspíš neviděla na jedno oko.\nV tu chvíli se mi před očima objevil bílý záblesk. Na všechno jsem si vzpomněla. Byla má to má matka a to ona mě před tím shodila z mostu, aby se mi pomstila za ty popáleniny, které má, protože se mě pokusila zachránit z hořícího domu. Před očima se mi objevil další bílý záblesk.\nKdyž jsem se probudila, ležela jsem asi v nějaké nemocnici, všechno bylo bílé. Ta jeptiška, co u mě seděla, tvrdila, že jsem skočila z mostu. To je divné, nepamatuji si, že bych měla nějaké sebevražedné sklony. Popravdě řečeno, nepamatuji si vůbec nic. Večer se zkusím vyplížit z pokoje a jít na ten most. Třeba si tam na něco vzpomenu......", "original_file": "pr1eambire_01_1"}
{"text": "Tatíček, Matyáš, V. B, 07/08\n18. října\n\nVyprávění o mé bouli a obroském monoklu\nJednou jsem skákal na posteli a mamka mě napomenula že nemám skákat. Dělal jsem jako že nic a skákal dál. Zakopl jsem a spadl na čelo. Hrozně jsem brečel a měl jem obroského monokla a strašně velkou bouli. Musel jsem mít zavřené oko a dávat si na čelo led. Špatně jsem spal a boule mě stále stejně bolela.\nCelí týden mě trápila až další týden mě se boule zahojila.\nOd té doby už rači neskáču na posteli aby mě už nepotkala podobná nehoda.", "original_file": "bu5btatmat_03_1"}
{"text": "Bendová, V. B, 07/08\n18. října\nVypravování\nO prázdninách na pláži\nJednou o prázdninách jsme byli na pláži, to mi bylo 6 let. Já jsem ještě neuměla plavat, ale voda mne lákala abych šla do moře. Ale já jsem neodolala a tak jsem rychle vběhla do moře aby mne maminka neviděla. Maminka mne viděla, a volala na mě aby jsem nechodila do hloubky. Ale já jsem pořád šla a šla a najednou jsem zjistila že tam už nedošáhnu a najednou jsem se začala topit, a tak jsem volala tátu aby mne šel zachránit. a hnet co mě táta zaslechl hnet skočil do vody, a rychle mne dotáhnul na břech. A potom jsem slíbila rodičům že už nebudu chodit do hloubky.", "original_file": "bu5bbenkat_03_1"}
{"text": "Školník\n\nKdo by byl řekl, že student může už u vchodu do školy zažívat každý den dobrodružství? Jde o to, jak co nejlépe a bez újmy proklouznout tomu mrzutému pánovi, kterému se říká školník. Studentík musí vykouknout za roh a ujistit se, že tam nikdo není, potom se šupky hupky a hlavně opatrně ztratit na schodech, a ve třídě poté ještě následuje maskování nepřezutých nohou strategickým umístěním batohu.\n\nTak to bychom měli. Přeci se na ty dvě hodiny nebude přezouvat.\n\nNěkteří ale nejsou správní dobrodruzi a nechají se lapit. „Kam jdeš? Vrať se a mazej si pro papuče! Co si o sobě myslíte, drzouni?“, zazní hřmotným hlasem.\n\nTo potom nastupuje tak „náročný proces“, jakým je, jít ke skříňce, vyštrachat klíče, vyzout si botky, nazout pantofle a náležitě bouchnout dvířky, protože to školník nemá rád.\n\nObčas se zdá, že největší zálibou tohoto pozoruhodného pána je vtrhnout do třídy během vyučování, neříct ani slovo a přibližně minutu, za tichého úžasu učitele, skenovat prostor pod lavicemi, aby objevil narušitele. Někdy beze slova odejde, ale jindy, jak jinak, následuje řev.\n\nŠkolník je zkrátka nepostradatelnou postavičkou každé školy. I když z něj mají všichni spíš legraci, než respekt, který se snaží si vytvořit, mají ho také všichni svým způsobem rádi. Vždyť má vlastně jen starost o udržení čistoty prostor vzdělávacího kolotoče a zdraví našich nohou.", "original_file": "grP4vik_01_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nRené Šebl\n16. ledna 2007\n\nKniha – přítel člověka?\nKnihy si můžeme rozdělit na poučné, zábavné a náboženské. Každá ze tří skupin se dělí do dalších mnoha podskupin.\nJá osobně dávám přednost sci-fi knížkám, které mi sice nedají informace, které bych potřeboval do školy nebo kamkoli jinam. Knížka pro mě nepředstavuje mého nejlepšího přítele, protože se mu nemůžu svěřit s novinkama a čekat, že mi odpoví. Na to máme jiné přátele. Knížku považuji za dobré odreagování. Při dobré knížce, která mě zaujme svou dynamičností a příběhem, se dokážu přenést do onoho světa. Neexistují žádné problémy kolem. Ale příliš snít v příbězích z knížky může být i na školu, protože přechod do reality je občas tvrdší.\nNa druhou stranu knihy poučné ty mají opačný princip a úkol. Poučné knihy nám mají poradit, když si s něčím nevíme rady a zkusit řešit naše problémy nějakou dobrou informací či radou. Tyto knížky pro mě nejsou nikterak zábavné, ale jsou nezbytné k našemu každodennímu životu. Je to jeden z našich hlavních zdrojů na získání informací, ať už to jsou učebnice nebo encyklopedie.\nNáboženské knihy nemají poučovat ani pobavit lidi. Jsou to jakési pravidla a nařízení, které jsou pro různá náboženství jiná. Podle mého názoru takového knihy mají lidem vnutit toto náboženství.\nNa konec je třeba říct, že knihy a to, co je v nich napsáno, byly vždy důvodem pro války ve středověku, byly i platidlem. Jsou pro nás zdrojem informací o dávných kultůrách a o jejich smýšlení. Bez nich by jsme hodně nevěděli a nikdy nebudeme vědět, pokud zaniknou.\n\nOsnova:\n Úvod\n Stať: 1) zábavné knihy\n 2) poučné knihy\n 3) náboženské knihy\n Závěr", "original_file": "cb3csebren_01_1"}
{"text": "Martin Krumeš 1. E\n5. 11. 2003\n\n1. písemná práce\n\nVzpomínka\n(vypravování)\n\nOsnova:\n1. představení\n2. oslava narozenin\n3. \"nehoda\" – moje chyba\n4. po nehodě\n5. přiznání a soud\n6. znovu po 30 letech.\n\nVzpomínka\nJe mi 75 let a již 30 let mě trápí stále ta stejná věc: Vzpomínka! Snažím se zapomenout, ale denně mi to probíhá v hlavě.\nBylo to právě před 30 lety, když jsem ještě dělal u jedné soukromé společnosti. Byl to docela normální den, kdyby můj nadřízený neslavil padesátiny.\nTak hned po práci se „rozjela“ velká oslava se vším, co k ní patří: hromady jídla, pití a hlavně velká zábava. Odcházel jsem skoro jako poslední, mohlo být asi tak 23,00 hodin (takže již byla tma) a i přesto, že jsem měl v sobě nějaký ten alkohol, jsem usedl za volant. Jak jsem tak jel, začínal se mě pomalu zmocňovat mikrospánek.\nJednou, když jsem se zrovna probíral z mikrospánku, jsem otevřel oči, ale jediné, co jsem viděl, byla tak dvacetiletá dívka s napřaženou rukou a velice vystrašeným obličejem. Stačila ještě vykřiknout, ale bylo pozdě. Auto jedoucí 80 kilometrovou rychlostí jsem neubrzdil, a tak nadcházel čelní náraz. Ihned jsem zastavil a šel se na ní podívat. Byla mrtvá! Nebo aspoň nevydávala žádné známky života. Šel jsem k nejbližší telefonní budce a zavolal záchranku, pak jsem zbaběle ujel. Celou noc jsem nemohl spát, a tak jsem se šel projít na čerstvý vzduch. Bylo to hrozné, stále jsem si promítal obličej té dívky před sebou.\nNakonec jsem usnul tvrdým spánkem. Ráno mě probudilo rádio a zprávy. Říkali: „Včera v noci neznámý řidič přejel a usmrtil dvacetiletou dívku, policie pátrá po viníkovi, ale zatím bez úspěchů.“ A už mi nedalo a šel jsem se na polici přiznat. Nejdříve mi nevěřili, ale pak jsem jim situaci podrobně vylíčil s už jim to došlo. „Vrahu! To si pěkně odsedíš!“ vykřikl jeden z nich. Já jen přikývl hlavou a v tu chvíli se mě chopili strážníci.\nSoud netrval dlouho, byl jsem odsouzen na 40 let nepodmíněně za vraždu a řízení pod vlivem alkoholu. Měl jsem štěstí, kdybych se nepřiznal, tak bych dostal nejmíň 60.\nDnes mě pustili z vězení. Byl jsem \"hodný\", a proto už o 10 let dříve. Vyzáblý a opuštěný se pomalu vzdaluji od zdech věznice.\nVe vězení má člověk hodně času přemýšlet, a proto jsem hned věděl, že první místo kam půjdu po 30 letech bude hrob té dívky.\nKdyž se tak dívám na tu fotku na náhrobku, vybavují se mi všechny moje \"noční můry\", které mě děsily ve snech po celých 30 let a budou až do té doby než na nějakém takovém náhrobku nebude moje fotka.", "original_file": "pr1ekrumar_01_1"}
{"text": "„A teď si povíme něco o Pascalově zákoně...“ Adéla pohlédne na tabuli, potom kolem sebe, usměje se. Nikdo totiž nedává pozor.\nVláďa si hraje na svém z narozenin – novém mobilu. Michal má hlavu na lavici a vypadá že spí. Markéta asi po paté (tuto hodinu) aplikuje lesk na rty. Vše jako obvykle, pomyslí Adéla a podívá se na sešit před sebou. Na stránce jsou asi dvě věty týkající se fyziky, jinak je vše pokryté srdíčky. Uprostřed každého soustředěně – namalovaného tvaru je jméno Jirka.\n<obrázek: srdíčko a v něm je napsáno “Jirka”>\nAdéla dodává další a další. Najednou se ozve tiché brnění, je to mobil který má Adéla v kapse. Pohlédne na něj a zjistí že jí volá Jirka! Ano, ten Jirka o kterém se Adéle zdá každá noc! Ten, před kterým se červená! Prostě Jirka.\nAdéla tomu nemůže uvěřit (proč by jí volal?!) ale nakonec zmáčkne zelené tlačítko na mobilu, skloní se aby nebyla vidět a promluví.\n„Příjem, tady Adéla!“\nOzve se jeho hlas: „Ahoj Adélo, tady Jirka.“\nVýraz Adély vypovídá vše.\n„A proč mi voláš?“\nJe slyšet tichý smích, ticho...\n„Přemýšlím o něčem celý den, nemůžu to dát z hlavy. Potřeboval bych se tě na něco důležitého zeptat. Jenom ty mi na tu mojí otázku můžeš dát odpověd. Jen ty.“\nAdéla nedýchá, oněmněná úžasem.\n„Co takhle sraz za 3 minuty, před třídou kde já mám teď matiku – číslo osm...“\nJako by se teprve teď Adéla probudila: „Jirko, ale já mám hodinu – fyziky!“\n„No, já taky!“ směje se Jirka.\n„Hmm, tak jo.“ dovoluje Adéla.\n„Tak za 3 minuty, čau, lásko!“\nMobil se vypne, Adéla je jako z kamene. Nechápe co se teď právě stalo. Ale za pár sekund už mává rukou nad hlavou.\n„...a proto se vylévá plná sklenice vody když do ní hodíte kus ledu. Ano, Adélo, potřebujete něco?“\n„Mohla bych prosím na WC?“\nPan profesor Hanzelka váhá: „A opravdu potřebujete? Můžu se na Vás spolehnout? Herečka Adéla přichází na pódium: „Prosím, asi to nevydržím, potřebuji rychle!“\n„Běžte, běžte, já se omlouvám...“\nZe zadu třídy se ozve Honza: „Hlavně ať se nepočůrá!“\nAdéla vychází ze třídy a když zavírá dveře, pořád je slyšet smích: spolužáků.\nPo tříminutovém dobrodružství zahrnujícím mnoho profesorů kteří se ptali co dělá venku z hodiny, Adéla je na místě. Jirka tam již stojí, hledí na Adélu s úsměvem na tváři.\nAdéla nemá slov, jen otevírá a zavírá pusu.\n„Čau Adélo.“\n„Mmm...tedy, ahoj...“\n„Přemýšlel jsem o tom hrozně dlouho.“\n„Mmm...“\n„A nakonec jsem si řekl, že se tě prostě musím zeptat, nemůžu to jen tak nechat osudu.“\n„Jasně.“\n„Můžu se tě teda zeptat?“\n„Jo!“\n\n„Nevíš co je dneska k obědu?“\n\nKONEC\nAdéla → Marie T.\nJirka → nějaký starší student, nejlépe ze sexty nebo ze septimy ... (jen na poslední scénu)\n\nMísta:\nTřída, chodby\n\nLidé\nAdéla, Jirka, Pan Profesor Hanzelka (a jiní Profesoři) a třída ve které je Adéla v první scéně\n\nKostýmy:\nKaždo-denní oblečení, kromě jedné scény (Adéla na chodbě → jako kdyby měla zbraň a byla tajná agentka)\n\n<obrázek: mobilní telefon: na displeji se ukazuje, že volá Jirka; druhý obrázek: sešit pokreslený srdíčky a jménem “Jirka”>", "original_file": "js9zalmic_03_1"}
{"text": "Milan Věrtelář 2. G\n15. října 2008\n\n1. slohová kompozice\n(diskusní příspěvek)\n\n<novinový článek – Dovoz ojetin vzrostl>\n\nDovoz ojetin: Vše staré nemusí být špatné\nPodle mě je na jednu stranu správné že dovoz ojetin vzrostl, ale na stranu druhou to má i své nevýhody (zase více znečištěné ovzduší). Je zcela překvapivé, že nejvíce dovežených vozů je značky Ford, která svými modely nemá co nabídnout ačkoliv s příchodem SUV od Fordu se její situace zlepšila s Volkwagenem a na třetím místě je domácí automobilka Škoda Auto, která už patří pod VW což byl krok správným směrem. To, že je Škodovka už na 3. místě v počtu ojetých dovežených vozů, ale není na druhou stranu tak nepochopitelné, protože ceny nových vozů Škody Auto v poslední době rapidně klesly, tak si spousta lidí v zahraničí koupí raději levnou Škodovku, aby jí po několika letech mohl prodat za stále slušné peníze. Pozitivum dovozu jsou zejména nižší cena u vybraných modelů, ale tak taky když se sem z větší části dovážejí vozy staré 6 – 10 let tak některé modely už se ani nevyrábí. Podle grafu je patrné, že mezi lety 2005 – 2006 zažil dovoz ojetých aut největší boom, což mě celkem udivilo, protože jsem si myslel, že počet dověžených ojetin spíše klesá, ale jak vidno, tak právě naopak. V České republice z cela převládá prodej ojetých vozů nad prodejem vozů nových. Tak ono se není co divit, když lidé nemají peníze na nová auta a nevydělávají si tolik jako např. v sousedním Německu. Z těchto důvodů si raději koupí auto z bazaru než-li z autosalonu, ještě navíc, když i cena ojetin v posledních měsících klesla o 7 až 8 % a Škodovky o celých 15 %. My sami máme jedno auto z bazaru a druhé kupované jako nové a zatím se s ani jedním nic nestalo, takže i to svědčí o tom, že se v bazarech neprodávají jen nespolehlivá auta, ale i kvalitní a zachovalá. Ovšem ne vždy můžete mít stěstí při výběru…", "original_file": "ces2gvermil_1"}
{"text": "7. ledna\nTůma Ondřej\nP2\n\n1. písemná slohová práce\nCharakteristika, popis\nTéma: Planeta Země II.\nOsnova: I. Píše se rok 2459\nII. a) Jako vejce\nb) Na povrchu Země\nc) Ponaučení\nIII. Zase jindy\n\nPíše se rok 2459 a je tomu už 285 let, co se lidská populace kvůli nadměrnému znečištění a obsahu methanu v atmosféře na planetě Zemi I musela přemístit na sto tisíc světelných let vzdálenou planetu vhodnou pro život a byla nazvána Planeta Země II.\nTato planeta, která byla nalezena průzkumnými sondami, již v roce 2108 upoutá při pohledu z vesmíru na první pohled, neboť je šišatá jako vejce a má svislou osu. To způsobuje, že roční období se není jinak než na Zemi I a obyvatelná část je jen na pomyslném rovníku, protože dále k pólům teplota rapidně klesá a u pólů dosahuje až teploty -383°C, protože hvězda, která ohřívá Zemi II, je také v pohybu, tudíž se světlo a teplo k pólům nedostane.\nNa povrchu Země II to z prvu vypadá jako na Zemi I. Potoky, rybníky, řeky, traviny, louky, zvířata jen vzdáleně připomínají předešlá zvířata, ale stromy dosahují rozměrů maximálně dvou metrů a může za to velké procento helia v ovzduší. Helium také způsobuje vysoký hlas, jak to známe z pouťových balónků historie 21. století planety Země I.\nNová generace lidí se ponaučila a nyní se k přírodě chová slušně. Dopomohly k tomu i nové technologie, kterými lidstvo dosáhlo 1,5% splodin celosvětově.\nMohl bych vám tu vyprávět jak jsou lidé na své druhé planetě šťastní, že člověk dnes lítá díky antigravitačním zákonům tak jako se před čtyřmi sty lety jezdilo na kole. Jak se umíme teleportovat z místa na místo u cestovní kanceláře Teleport Fischer atd., ale to si povíme zase jindy.", "original_file": "grV2tumon_01_1"}
{"text": "27. listopadu 2008\nTereza Dubitská\nP1b\n\n1. písemná slohová práce\nVypravování\nTéma:\nByl to jen sen\n\nOsnova:\n1.Úvod – procitnutí v lese\n2. Zápletka – Poznání krásné dívky\n3. Konec – Probuzení\n\nByla noc... temná a chladná a já tam stál. Stál jsem uprostřed hustého lesa a nevěděl jsem, co zde dělám. Díval jsem se kolem sebe, otáčel jsem se z jedné strany na druhou a hledal alespoň cestu, která by mě někam dovedla. Zkoušel jsem si vzpomenout, co se stalo. Nevěděl jsem v tu chvíli vůbec nic.\nA tak jsem vykročil. Šel jsem tím tmavým lesem, neviděl jsem si ani na špičku nosu a přemýšlel jsem, proč jsem tady. Ušel jsem pár metrů, zastavil se a uslyšel jsem praskání větví. Zafoukal studený vánek, v dáli zahoukala sova a mně přeběhl mráz po zádech. Bál jsem se. Zavolal jsem: „Je tu někdo?“ Nikdo se neozval. Se strachem jsem tedy šel dál. Bloudil jsem. Začal jsem zrychlovat. Běžel jsem. Byl jsem už beznadějný. Zastavil jsem se a vydýchával.\nA pak se to stalo. Ta krásná zářící bytost přede mnou jen tiše stála a já najednou cítil teplo u srdce, klid a radost. Srdce mi bilo jako zvon a já jsem stál a díval se. Byla to dívka. S krásnými rudými rty a modrýma očima. Byla oblečená celá v bílých dlouhých šatech. Nechápal jsem, kde se tu octla, proč tu takhle stojíme a koukáme na sebe, ale bylo mi dobře. Ona nic neříkala, já taky ne, ale bylo to krásné. Pokusil jsem se ze sebe vytrousit alespoň větu, slůvko, hlásku, ale něco mi bránilo, nešlo to. Najednou mě chytla za ruku. Celý jsem se vzrušením chvěl. Přál jsem si, aby řekla alespoň slovo. Chtěl jsem slyšet její hlas. Určitě je příjemný, jemný a něžný. Uklidnilo by mě to. Ale ona nic neřekla. Netušil jsem, čeho zamýšlí, ale užíval jsem si ten jemný dotek její ruky. Najednou se obličejem začala přibližovat k mému. Dýchal jsem neskutečně rychle. A najednou jsem cítil její rty na mých. Bylo to úžasné. Něžné. Myslel jsem, že se mi zastaví srdce. Ale najednou mi pustila ruku. Přál jsem si, aby tu zůstala, byla se mnou věčnost. Ale ona se jen pousmála, otočila se a pomalu odešla. Její kroky nebyly ani slyšet. Běžel jsem za ní, chtěl jsem ji chytit, ale ona už tam nebyla. Pocítil jsem prázdno, ale i radost. Teď už mi bylo jedno, kde jsem. Pouze jsem stál a v paměti si opakoval ten její úsměv, její oči, rty a tu jemnou malou ruku...\nNajednou však slyším někoho volat. Připomíná mi to hlas mé matky. Volá: „Vstávej, jdeš do školy.“ A já se probouzím z toho překrásného, avšak divného snu. Nikdy na něj nezapomenu.", "original_file": "grp1bdubter_1"}
{"text": "12. ledna 2006\nDaniel Komrska 1. B\n1. stylistická kompozice – srovnávací\nPopis\nPokoj, kde se cítím dobře\nOsnova\n1) Úvod\na) Okolí pokoje, poloha v bytě\n2) Stať\na) Celkový vzhled\nb) Věci v pokoji\nc) co v pokoji dělám\n3) Závěr\na) Jak se mi pokoj líbí\n\nMůj pokoj\nMůj pokoj se nachází v Miškovicích v ulici Bendlova 158 v pátém patře. Nachází se v zadní části bytu, vedle obývacího pokoje a vedle chodby.\nMůj pokoj není moc velký. Mám ho společně s rodiči, kteří tam mají dvě postele. Na stěnách má bílé tapety, je tam jeden radiátor, jedno okno, z kterého vidíme do okolí.\nV pokoji mám hodně věcí. Mám tam postel s psacím stolem a se skříňkou na oblečení, jednu skříň, kde mají rodiče věci, dvě knihovny, ve kterých sice nemám knížky, ale hračky, dvě manželské postele, kde spí rodiče a tři lampy. Na poličkách mám modely aut, které sbírám, lego stavebnice, které rád stavím, plišáky, knížky a učení. V pokoji mám dveře které vedou do chodby, mamka tam má prkno na žehlení a prádelní koš a taťka tašku do práce.\nV pokoji si píšu úkoly, cvičím, spím, hraju si různé hry, stavím lego a lepím modely letadel (které mě velmi baví). Pokoj si uklízím jednou za čtrnáct dní, kdy si utřu prach a vyluxuji. V pokoji si čtu knížky nebo časopisi a poslouchám hudbu.\nCelý pokoj se mi velmi líbí. Je bohužel trochu menší, ale to mi vůbec nevadí. Trávím tam většinu svého volného času a moc mě to tam baví. Je z okna vidět do okolí a vidím i na svou bývalou školu.", "original_file": "ces1bkomdan_1"}
{"text": "12. prosince 2008\nNetušilová M.\nP3b\n\n1. písemná slohová práce\nÚvaha\nTéma: Nikdy neztrácej smysl pro humor. Už bys ho také nemusel najít.\n\nOsnova: 1. Kdy použít smysl pro humor\n2. a) bezvýchodné situace bez humoru\nb) Smysl pro humor nebo škodolibost?\nc) má pekelná situace\n3. význam věty: „Nikdy neztrácej smysl pro humor.“\n\nNikdy neztrácej smysl pro humor... Tolikrát už jsem si opakovala tuto větu. Jenže je těžké se jí řídit v tu chvíli, kdy máme určitý problém. Ten, kdo třeba ztratí někoho blízkého, ať už přítele, příbuzného nebo třeba milované zvíře, smysl pro humor zrovna zřejmě nevyznává.\nVzpomínám si na mnoho svých situací, kdy by bylo na místě si říci: „Nikdy neztrácej smysl pro humor“, ale myslím, že ani v jedné, mi v ten moment neproběhla hlavou tahle myšlenka. Člověk je z těchto situací akorát nervózní, protivný na ostatní a jediné, co ho v tu chvíli zajímá, je jak problém vyřešit a ihned.\nOvšem znám osoby, které vtip využívají vždy a všude. Podle mě je to hodně pozitivní, ale když toho není příliš. Všeho moc škodí, ne? Většinou se však všichni nejvíce smějí cizímu neštěstí, nebo snad svému? Určitě ne. To už je pak škodolibost, která je čím dál, tím víc ve společnosti oblíbená.\nŘeknu vám tedy příklad jedné své pekelné situace, kdy by se tahle věta o ztrátě humoru „sakramentsky“ hodila. Naše sídliště je už dlouhou dobu v rekonstrukci. Ze začátku jsem si říkala: „Super, bude to tu vypadat hezky“. Ale postupem času se akorát rozčiluju. Práce jim vůbec neubíhá, hlavně, že se baví. To, že tím vším obtěžují nájemníky bytů, jim je ukradené. Ale proč by je to vlastně mělo zajímat? Dostanou za to zaplaceno tak nebo tak. A někdy se rozčílím více než je zdrávo, jako když jsem jednou upadla u vchodu do nezaschlého betonu. V tu chvíli se ve mně všechno vařilo a nadávala jsem na všechny kolem. Ale teď si říkám, není to banální a vlastně i vtipná situace? Proti problémům, co mají například děti v chudých zemích, kde si humoru asi moc neužívají, je to nic.\nA tak mě hodně situací naučilo, že s humorem jde všechno na tomhle světě, který nám rozhodně nic neulehčuje, mnohem lépe. A právě proto, má tato věta: „Nikdy neztrácej smysl pro humor“, tak velkou hodnotu.", "original_file": "grP3bnetm_01_1"}
{"text": "Jan Lintymer\nTřída: VIII. B\nDatum: 4. 11. 2009\n1. slohová práce – charakteristika literárního hrdiny\nRON WEASLY\nRon Weasly měl povahu hodně přátelskou. Ke svým nejlepší kamarádům k Harrymu Potterovi a Hermioně G. měl velice přátelský vztah a měl oně velký strach a také měl strach o svoji mladší sestru Jeany. Ron, Harry i Hermiona se kamarádily se starším mužem Hagridem. Který dával Ronovi spoustu skušeností. Choval i zvířecího miláčka krysu jménem Prašivka.\nRon se snažil ve všem vyniknout, ale byl moc horlivý. Snažil se být nejlepší a perfektní jako byl jeho nejlepší kamarád Harry. Pokaždé když se o to pokusil tak mu úspěch něco překazilo, byl to buď strach z pavouků ale i se tmy i různých tajemných věcích. Překazily mu to občas i soupeři se kterými bojoval.\nAby vyniknul udělal i to co v čarodějnickém zákoně není umožněno. Ovšem odvážný ale hlavně strachuplný více než (jeka) jeho kamarádi. Byl spíše kladnou postavou ale měl určitě záporné vlastnosti. Tohoto chlapce jsem si vybral protože je mi sympatický svou odhodlaností.", "original_file": "kl8blinjan_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nProcházková Iveta\n2. A\t\t\t\t\t\t\t\t14. ledna 2008\n\nTéma: Problém, který mě zaujal\nEUTANAZIE\nOsnova: I. Úvod\n II. Stať: a) „továrna na smrt“\n b) odpůrci eutanazie\n c) zastánci eutanazie\n d) proč a jak eutanazii uzákonit\n III. Závěr\n\nV současné době se v médiích často hovoří o tzv. smrti na požádání neboli eutanazii. Eutanazie tu byla, je a bude, ale vše se dostalo na veřejnost až díky společnostem typu švýcarské Dignitas a jí podobným.\nTyto společnosti jsou mnohými odpůrci pojmenovávány jako „továrny na smrt“. Není se čemu divit, když nejsou upraveny a hlídány zákonem. Jsou nelegální a od svých zákazníků si za dobrovolnou smrt účtují celkem slušné peníze. Např. již zmíněná švýcarská společnost Dignitas je nyní vyšetřována. Na její existenci se přišlo i díky jednomu Čechovi, který se rozhodl využít jejích služeb a své rodině o tom nic neřekl. Ta se po něm začala shánět a uvědomila policii. Vyšetřováním zatím mimo jiné vyšlo najevo, že společnost sídlila v menším klidném městě, v budově, která na první pohled vypadá jako obytný rodinný dům. Jen na zvonku místo jmen stojí nápis Dignitas.\nMezi odpůrce eutanazie patří většinou křesťané, starší lidé a další z těch, kteří razí teorii\no tom, že život byl člověku dán a on nemá právo si ho brát. Tito lidé jsou často i proti potratům a zřejmě si neuvědomují, jaké to je pro znásilněnou ženu, která v sobě nosí a poté vychovává vlastně cizí dítě počaté násilím. Ale samozřejmě se mezi odpůrci najdou i tací, kteří jsou ochotni v takovýchto případech udělat výjimku a ukázat sovu lidskost.\nNaopak existuje i mnoho zastánců eutanazie. Podle nich i těžce nemocný člověk má právo rozhodnout o svém životě. Ovšem něco jiného je, pokud postižený člověk jen bezmocně leží a není schopen žádného rozhodování. Tady i zastánci tápou a uvědomují si velkou zneužitelnost eutanazie, pokud by ono důležité rozhodnutí bylo svěřeno rodině, zvláště pokud by ji čekalo dědictví. Ze známých osobností mezi zastánce patří např. Jiří Paroubek, který veřejně líčil, jakou pomalou smrtí umíral jeho příbuzný. Patří sem i další politici, ale je paradoxní, že nakazují lidem používat pásy v automobilech, jenže někteří lidé si nepřipoutáním také mohou volit svůj osud. Je přece každého věc, zda chce riskovat nebo se připoutá, zda chce žít nebo zvolí eutanazii. Každý by měl mít svobodnou volbu, je to jeho rozhodnutí a popřípadě jeho problém.\nJá osobně si myslím, že by se měla eutanazie zlegalizovat. I kdyby se neuzákonila, bude probíhat stále, proto by bylo lepší mít ji pod kontrolou a dovolit trpícím lidem, aby zemřeli důstojně, aby nemuseli své rozhodnutí skrývat a aby nemuseli podnikat náročné cesty do „továren na smrt“, které většinou sídlí v zahraničí. Eutanazii by neměli provádět lékaři, kteří mají naprosto opačný úkol, ale odborně vyškolení pracovníci, kteří by rozuměli i psychice člověka a svůj úkol by vykonali u nemocného doma, aby mohl být se svou rodinou a nemusel se stresovat cestováním. Zákon by však musel mít přísná pravidla, což by možná vedlo k poklesu zájmu o eutanazii, což ale není jeho cílem. Jeho cílem však není ani opak.\nEutanazie je celosvětový problém a je třeba ho řešit a to nejen u nás. V některých zemích je již povolena, z evropských zemí do nich patří např. Nizozemsko.", "original_file": "cb2aproiva_01_1"}
{"text": "Téma: Realita je nudná, dejte mi jiný svět!\n\nOsnova: 1) Film jakožto únik do jiného světa\n\n2) Historie, druhy, žánry\n\n3) Kladná a záporná energie\n\n4) Síla příběhy a následné ovlivnění\n\nV dnešní době plné stereotypů, kdy ráno vstanete, s nechutí dorazíte do školy či do zaměstnání a v pozdních odpoledních hodinách opět překročíte práh domovních dveří, je skoro nepředstavitelné trávit všední den jinak. Možným východiskem ze změti nudných povinností je film. Ano, čtete správně, neboť film je ten nejlepší způsob, jak z nudné reality rázem proniknout do světa plného fantazie a zcela odlišného než je váš vlastní. Stále mi nevěříte? Položte si tedy otázku, kde jinde můžete vybouřit své emoce na plné pecky, vyjádřit své sympatie k hlavnímu hrdinovi nebo oplakat gigantickou gorilu, jejíž život byl zpečetěn pět minut před koncem, než před televizní obrazovkou či v přeplněném kinosále.\n\nPokud bychom chtěli datovat vznik filmové produkce, museli bychom se v čase přesunout zhruba o sedm desítek let zpátky. Za tu dobu se kinematografie neuvěřitelně posunula kupředu a já si dovoluji říci, že se v dnešním světě stala nepostradatelnou součástí lidského kulturního vzdělání. Napomáhají tomu také různé druhy a žánry filmu. Vezměte si takový dokument, který je pro někoho pouhou ztrátou času, někomu však pomůže objasnit plno nevyslovených otázek. Záleží jen na člověku, jaký žánr si pro svou potřebu vybere.\n\nVraťme se zpět k pointě tohoto textu. Na začátku úvahy jsem zmínila film v kontextu s neomezenou dávnou nové reality. Nyní k tomu připojím i jistou dávku energie, ať už negativní nebo pozitivní. S každou se divák po skončení filmu určitě setká. Alespoň já takové stanovisko zastávám, ale jelikož by to mohlo být sporné tvrzení, jsem ochotna svůj postoj zdůvodnit. Minulý týden jsem odcházela z kina zhrzená, neboť film, na který jsem byla dlouho zvědavá, mě absolutně nezaujal. Na druhou stranu snímek, který jsem shlédla více méně z donucení mě oslovil natolik, že jsem při odchodu z kinosálu div neskákala nadčením.\n\nV tomto se právě skrývá individualita každého z nás, která buď dovolí nebo zakáže dotyčnému proniknout do hloubky filmového příběhu. Někdo se dokáže ztotožnit s hlavní postavou natolik, že si druhý den vyrábí stejný černý oblek, jiný si zas užívá netradiční zámořský humor, díky kterému na chvíli zapomíná na své osobní problémy. Film je tedy neutrální brána do světa plného nových zkušeností, zajímavostí, pravd i lží, a v dnešní době i nejlepším únikem před nudnými, všedními událostmi.", "original_file": "grP3adbahel_1"}
{"text": "27. listopadu 2008\nŠnáblová Petra\nP1b\n\n1. písemná slohová práce\nVypravování\nTéma: 1) stalo se to jedné noci\n\nOsnova:\nI. Oslava zakončení šk. roku\nII.\n1) Petrovo divné chování\n2) Petrův kolaps\n3) strach o Petra\nIII. šťastný konec\n\nZdá se mi, že to bylo nedávno, ale od toho osudného dne už uplynulo mnoho času. Byl konec školního roku a byl to poslední rok na základní škole. Rozhodli jsme se, že to oslavíme. Oslava se konala u Vojty doma. Ten si všechno krásně nachystal, připravil výzdobu a občerstvení\nBylo něco kolem půl osmé a před domem se začali scházet první hosté. Mezi nimi byl i Petr. Věčně veselý a vysmátý chlapec přikráčel podivnou chůzí a vypadal velmi sklesle. Když Vojta přivítal hosty do domu, nabídl všem občerstvení. Všichni si brali, jen Petr ne. Když se ho Vojta zeptal, jestli je vše v pořádku, odpověděl: „Ano, nic mi není.“\nNajednou byla už noc a všichni se na oslavě skvěle bavili, jen Petr seděl nehybně na sedačce. Anička ho vytáhla, aby si s ní šel zatančit. Nejprve se zdálo být vše v pořádku, až do chvíle, kdy se Petrovi podlomila kolena a následně padal k zemi. Všichni se ho hned snažili probrat. Nereagoval. Něco zcela jistě nebylo v pořádku. Spolužáci ihned zavolali sanitku, která ho následně odvezla do nemocnice. Tím skvělá nálada na Vojtově oslavě opadla. Všichni se báli.\nCelou noc seděli společně na pohovce a doufali, že bude vše v pořádku. Brzy ráno v tom hrobovém tichu zaznělo pípání telefonu. Vojta ho šel zvednout a ostatní se shlukli kolem něj. Telefonát byl z nemocnice přímo od lékaře, který jim následovně oznámil, že Petrův stav je velmi vážný a kritický. Všichni se báli čím dál víc. Někteří už přemýšleli o tom, co by se stalo, kdyby umřel, pro některé tato myšlenka byla zcela nepřípustná. Někteří se báli hodně, někteří míň a pár jedinců mělo i slzy v očích. Časně z rána zazněl telefon podruhé. V tom všichni strnuli. V hlavách měli hrozivé myšlenky, co jim lékař oznámí nyní.\nOpět to byl Vojta, kdo zvedl telefon. Ostatní už ale zůstali sedět, chytli se za ruce a dívali se, jak bude Vojta reagovat. Ze začátku vypadal velmi zděšeně, ale pak se usmál, obrátil se k ostatním a pronesl větu: „Petr je v pořádku, za týden ho z nemocnice pustí.“ Než větu stihl doříct, ostatným už se vykouzlil úsměv na tvářích. Dopadlo to dobře, Petr měl štěstí. A teď? Teď už na tuhle dávnou noc vzpomínáme s úsměvem.", "original_file": "grp1bsnapet_1"}
{"text": "Z BOHATÉ PRINCEZNY OBYČEJNÁ A POSLUŠNÁ DCERA\n\nStalo se to kdysi dávno. Byla jsem mladá a nikdy jsem si tuto skutečnost nepřipouštěla. Jenže stalo se to a i přes všechno, co se dělo kolem, jsme z toho s maminkou vyvázly...\n\nBylo mi asi 16 let. Nic mi nechybělo. Rodiče si mě rozmazlovali, doteď jim to vyčítám. Měla jsem všechno, na co jen jsem si vzpomněla a přeci mi to bylo málo. Chtěla jsem víc. Penězi jsem byla přímo zkažená. Nepřipadala jsem si nijak odlišná, jen jsem měla vše o čem si ostatní mohli nechat jen zdát...\n\nZačalo to na začátku třeťáku. Nikterak jsem nevnímala situaci a žila jsem dále svůj „život rozmazlené princezny ze zámku“. Naši se rozváděli a já se jim do toho raději nepletla. Proč taky? Naivně jsem si totiž myslela, že mám svůj život. Byla jsem zamilovaná a nic mi nechybělo. Možná ta rodinná pohoda, kdo ví. Moc času jsem doma netrávila. Rodinnou společnost jsem raději nevyhledávala, byla jsem se svými rádoby přáteli a bylo mi fajn.\n\nSituace začala pomalu houstnout a na mamince bylo vidět, že je unavená a utrápená. Svěřila jsem se kamarádce, která místo toho, aby mi podala pomocnou ruku, se ke mne otočila zády. Podle jejích slov nechtěla řešit takovéhle „malichernosti“. Bylo mi do breku. Do toho mě přítel zaskočil s rozchodem. Neřešila jsem to – byla jsem na pokraji sil. Ve škole jsem se zhoršila. Začala jsem všechno flákat a potulovat se kdesi po nocích – peněz jsem měla dost, jen abych doma nemusela poslouchat ty hrůznosti, které si byli schopni naši vyměnit!\n\nOtec byl bohatý, matka se jen přiživovala, ale nesmíme jí zazlívat to, že nejprve hospodařila se svým platem a pak čerpala z rodinného účtu. Otec mi tenkrát ani nedal vybrat střední školu. Chtěl mít pokoj, a tak mi zaplatil soukromé gymnázium. Blížilo se rozvodové řízení a já byla čím dál tím víc psychicky na dně. Mrzelo mě, že to takhle dopadlo, ale nicméně to nebylo moje rozhodnutí. Neměla jsem s tím co dočinění. Školu jsem tentokráte už úplně vynechávala. Nebavilo mě chodit mezi ty snoby, kteří neměli v hlavě nic jiného než peníze, peníze a peníze.\n\nTěsně před rozvodem se naši dozvěděli, že školu vůbec nenavštěvuji, hádali se kvůli tomu ještě víc. Když se rozvedli, táta se odstěhoval a vše, co jsme doposud měli a v čem jsme žili, nám ponechal a zmizel.\n\nKdyž se matka dozvěděla, že ve škole jsem naposledy byla bůhví kdy a že by měla zaplatit školné, málem jí vstaly vlasy hrůzou na hlavě. Psychicky to neunesla... Nemluvily jsme spolu dlouhou dobu, doma jsme se jen míjely. Měla starostí až nad hlavu – nevěděla kam dřív skočit, co dřív zařídit a hlavně, co dřív zaplatit. Cítila jsem se hrozně... Najednou se ve mně cosi probudilo a já se rozhodla, že všechno změním. Zařídila jsem si školu, už ne soukromou, ale naopak státní. Změnila jsem se a s omluvou přilezla za mamkou. Celkově jsem si musela zvykat na nový režim všeho kolem mne a také jsem si začala uvědomovat, že život není jen o penězích. S maminkou jsme žily sice v přepychu, ale skromně. Donutily nás k tomu okolnosti. Začaly jsme žít nový, pro mě lepší, život. Otce jsem doteď neviděla. Nechybí mi. Jen nechápu, že nechybím já jemu. Maminka je pro mě všechno a až v takovéhle situaci si člověk uvědomí, jak moc jsou pro něj důležití ti nejbližší – ti, kteří vás milují. Klobouk dolů před mojí maminkou.\n\nŽivot bez peněz je sice jiný, ale dá se to přežít. Peníze nejsou všechno. Jen se s nimi musí naučit člověk hospodařit! Jsem ráda, že to takhle dopadlo. Na škole jsem se seznámila s prima spolužáky, kteří mě jen tak v bryndě nenechají a dokonce jsem se i nanovo zamilovala... Snad to bude ten pravý!", "original_file": "pr4chanmar_1"}
{"text": "Živé fotografie\n\nMladý a nadějný fotograf Jonathan Fix bydlel v centru australského nejznámějšího města Sydney. Žil v malém bytečku se svou manželkou Marry. Johnatan pracoval v redakci místních novin a Marry byla na mateřské dovolené. Jejich příjem nebyl příliš vysoký.\n\nJak šel čas, novinám ve kterých Johny pracoval se přestalo dařit, měl méně pracovních příležitostí a vše nasvědčovalo tomu, že si bude muset najít nové místo. Marry chtěla svému manželovi pomoc. A tak, i přes všechen strach a stud, zavolala svým rodičům do Spojených států. Odešla z domova v 18 letech a od rodičů se chtěla odstěhovat co nejdál – což se jí podařilo. 15 let nebyli v kontaktu, ale Mary sebrala odvahu a vytočila číslo. Telefon dlouho vyzvání, ale pak zvedne sluchátko na druhém konci světa její movitá matka. Když se Mary představila, položila jí telefon. Zkoušela to vícekrát, ale marně. Rodiče zřejmě nepřenesli přes srdce, že se<in> jim dcera provdala do Austrálie.\n\nJohny s Marry cítil a rozhodl se jí pomoci. Sám ale nevěděl jak. Chtěl jí zprostředkovat setkání s rodiči, ale to by znamenalo odletět do Bostonu.\n\nJohny chtěl sehnat své manželce peníze na letenku. Z všeho toho přemyšlení a vymýšlení Johny usnul v křesle.\n\nDruhého rána se probudil zpocený a vyděšený z prožitého snu. Viděl v něm jak ráno spokojeně vstává a vyráží do práce. Na parkovišti před domem na něj čekal kolega Tim se služebním vozidlem. Měli společně jet do blízkého města Wollongong fotit místní faunu. Cesta trvala necelých 50 km. Tim řídil a Johnatan se kochal krásami přírody a v ruce třímal fotoaparát. Cestu jim náhle zkřížila záchranná služba, která jako o život jela za mužem, který ležel na blízké silnici, zřejmě infarkt. Byl to starý pán, který nejspíš podlehl vysokým teplotám a díky číslu na zádech jsme usoudili, že běžel nějaký závod. Tim zpomalil auto a Johny párkrát cvaknul fotoaparátem.\n\nNehoda se stala na 150. kilometru na dálnici ze Sydney.\n\nPřed Wollongong už byl klid. Johny nafotil, co potřeboval a vrátili se domů. Příštího dne nechal fotografie vyvolat a s hrůzou ho praštila do očí zvláštní věc. Ten muž, kterého Johny vyfotil, měl na zádech číslo 150, nehoda se stala na 150. kilometru a čas vyvolání fotografií byl 15 h 10 min.\n\nSe vzpomínkami na zvláštní sen Johny běžel po schodech dolů do temné komory, aby se přesvědčil, že ve skutečnosti žádné takové fotografie neexistují. Zděšeně hleděl na šňůru s fotografiemi, které se sušily v místnosti. Prohlédl si je a sundal je ze šňůry, že je ukáže manželce.\n\nKdyž přišel do pokoje Marry zrovna s úsměvem na rtech položila telefon a říká: „Mluvila jsem s mámou a chce mě vidět, koupila mi letenku na zítra ráno, mám si ji vyzvednout na letišti“. Johny měl radost, že se vyřešil problém s jejími rodiči, ale stále byl zděšený z těch „živých fotografií“.\n\nMarry zbrkle začala pobíhat po bytě a balila si věci. Říká: „Zvládneš to tu s malou miláčku?“ Johny suveréně odpověděl: „To víš, že ano – jen mi řekni, kterým letadlem letíš a já zavolám Timovi, aby tě hodil na letiště“. Marry hledala papírek s poznámkami od své matky a říká: „Je to let QS 150 z letiště ve Wollongong, žzítra ve 3 hodiny ráno.“\n\nJohny myslel, že dostane infarkt stejně jako ten muž z jeho snu. „Nikam nepojedeš“, vykřikl. Marry si vyslechla jeho příběh. Oba manželé nikdy pověrčiví nebyli, ale podivná shoda čísel je oba děsila a nedokázali pochopit, kde se v komoře vzali fotografie z jeho snu.\n\nMarry tedy příštího rána do Ameriky neodletěla a matce se omluvila. Její let žádnou poruchu neměl, jak by se zdálo podle scénářů amerických akčních filmů. O několik týdnů později zavolala Mary opět její matka a tentokrát chtěla přijet do Austrálie ona. Chtěla vidět svojí vnučku a manžela své dcery. Návštěva byla velice příjemná, Mary si s maminkou vyjasnila všechny předchozí nejasnosti a vesele si popovídali. Marryin tatínek byl zase nadšený z Johnatanova povolání a říká: „máte báječné povolání Johny, já sbírám u nás v Bostonu všechna vydání časopisu Thunderbolt, je to jeden z nejlepších u nás, chcete se podívat, vzal jsem si jich pár na cestu do letadla.“\n\nJohny netušil, že ho čeká další šok. Na poslední dvoustraně viděl fotografie ze svého snu, na které už skoro zapoměl.\n\nVzal si číslo na redaktora časopisu a zavolal mu. Byl velmi potěšen, že mluví s majitelem fotografií, které jim někdo poslal až z Austrálie. Johny řekl, že netuší, jak se dostali až do Bostonu. On ani jeho žena je tam neposlali.\n\nSled událostí přinesl manželům Fixovým mnohá překvapení, ale hlavně pan Morse – redaktor časopisu Thunderbolt poslal Johnymu honorář za skvělé fotografie. Bylo to 150 tisíc dolarů.\n\nJak se zdá podivné cifry byly pro Fixovy šťastnými nikoli nešťastnými, jak se zprvu zdálo.", "original_file": "pr4atplazuz_1"}
{"text": "Postava je muž. Muž je prohnutý a srandovního vzrůstu. Obličej oválného tvaru. Vlasy má splihlé. Obočí má evidentně tenké. Pohled do leva (z našeho pohledu). Jeho úsměv vypadá jako by chtěl něco říct.\nJeho levá ruka je zvednutá do úrovně krku se zvednutým ukazováčkem a pravá ruka je svěšená. Na sobě má košili se sakem. Kalhoty má kratší než obvykle. Má dlouhé boty.", "original_file": "js6pet_1"}
{"text": "Ostrov\n\nJared si setřel prach z očí. Naskytl se mu nevídaný pohled, Jjelikož jeho zrak nebyl zcela v pořádku, byl schopen rozeznat pouze mihotající se červené tečky. Co mu ovšem neucházelo byl křik zraněných. Volání o pomoc, která nepřicházela. Jared byl v šoku. Srdce mu div nevyskočilo z hrudníku. Dostával křeče a pálilo ho v ústech. Nevěděl co se stalo, ale chtěl se probudit z této noční můry. Doplazil se k vodě a vypláchl si oči, které ho boleli jako kdyby mu do nich bodali tisíce malých jehliček. Konečně viděl jasně. Všude samé trosky. Jared konečně pochopil co se stalo. Letadlo, které směřovalo z Nového Zélandu do San Franciska své destinace už nikdy nedosáhne. Stál tam nehnutě a nedokázal nic udělat. Viděl spoustu mrtvých těl v moři, které místo krásně modré barvy bylo růžové. Smrt v troskách muselo shledat minimálně 200 lidí. Spatřil jak na rozhžhaveném písku se snaží matka beznadějně oživit svou dceru, jejíž tělo nejevilo sebemenší známky života. Pouze hrudník se prohýbal pod maminčinou snahou přivésti ji k životu. Vše bylo beznadějné. Na kraji džungle, která zasahovala na dříve jistě panenskou pláž, nyní pokrytou černým popelem z a ohořelého kusy těl. Pod největší palmou se pomalu začli shlukovat ti, co přežili tuto tragédii. Jared napočítal dva tucty lidí. Dva tucty lidí, kteří byli vybráni, aby bojovali o své životy. Trup letadla i jeho zbylé části pozvolna dohořívali a křik ustanul. Nikdo nechápal, jak mohl přežít takové neštěstí. ,ale neodvážil Ve vodě se vznášela mrtvá těla těch, kteří stíhli nafouknout jejich své záchrané vesty a jako žlutá pláštěnka zakrývali hladinu oceánu. Jared se pomalu začal přibližovat ke skupince pod palmami. Jejich nešťastné obličeje zakryty rudou krví mu nedávali jedinou naději na spolupráci. Alespoň ne v tomto okamžiku. Proto si pouze přisedl a mlčel. Všichni se společně dívali směrem k moři. Nikdo nepřemýšlel co bude zítra nebo za týden.\n\nJared, který zjevně jako jediný absolvoval vojenský výcvik, začal uvažovat. Bylo mu jasné, že bez pitné vody nevydrží v těchto podmínkách ani den. Teplota kolem 35°C a velká vlhkost. Pomalu se kulhal k troskám letadla a shromažďoval vše co by se mohlo hodit. Sedačky, vozíky s občerstvéením, léky, vesty. Slunce sklouzávalo za obzor. Jared začal jednat rychle. Posbíral co nejdříve možno<in> nejvíce dříví a založil signální oheň. Posbíral dříví, kterého bylo všude dostatek a zapalovačem, který našel u jednoho nešťastníka zapálil oheň. Oheň, nejdůležitější Pomalu přicházeli další ztroskotanci a pustili se spolu do řeči. Jednalo se o ruz skutečně pestrou směsici lidí. Od lékařky, která letěla navštívit svého syna, přes právníka, architekta, učitele a vojáka Jareda. Ten se snažil všechny uklidnit a chopil se rozdávání úkolů. Nejprve si postavili z nafukovacích člunů provizorní přístřešek, aby přečkali noc. Ráno si jen znovu přiblížili připomenuli tragédii pohledem na trosky. Vše viděli jasněji a hrozivěji. První dva úkoly byli jasné, najít zdroj pitné vody a zahrabat mrtvé. Vodu nebylo těžké najít. Stačilo jít par set metrů do džungle. Tam se rozprostíralo krásné jezírko s křišťálově čistou vodou. Zahrabávat mrtvé se však nikomu nechtělo. Jenny oponovala a hulákala na Jareda: „JAK MÁME ZAHRABAT MRTVÉ? VIDÍŠ TU SNAD NĚJAKÝ LOPATY?“ Jared se ji snažil uklidnit, ale marně. Nikdo se nepochopitelně nestrachoval o svůj život. Byla tu skupina lidí, kterým byl osud lhostejný. Stalo se to, před čím nebylo úniku. O mrtvá těla se postarali červi. Ti se ovšem nedokázali postarat o nemoci, které se v takto malém společenství šířili velmi rychle. Umírali jeden po druhém. V křečích, v bolestech jako jejich kolegové, kteří našli smrt hned prvního dne. Byla to daň za jejich lhostejnost. Jako poslední skonal Jared.", "original_file": "pr4atframar_1"}
{"text": "Neznámý, V. B, ZŠ Burešova\n23. 10. 2007\nSlohová práce\nVymyšlená (popletená) pohádka\n\nTři zlobyvá prasata\nhrají tam Franta, Ivana a Lucie\n1den y\nBylo jedno 3 prasata a byly hodně zlobyví. Jednoho raníčka vyloupili hotel. Ivana říká: hele proč sme vyloupili ten hotel. chrooo, chrooo, chroo. Franta řikal Ivaně: no aby jsme měli na stravu i Lucka blá blá blá.\n\n2 den\ndnes je pondělí řikala Iva a všichi kromě Ivany vykulili oči co co cože no je pondělí já du spát jak to že deš spát máme viloupit poštu co dnes poštu tak dem na to. Nasadilisi masku a šli: Tak a máme hotovo.\n\n3 den\ndnes deme vyloupit školu a Ivana Co tam ukradneme f no tabuli, záchody, umivadla atd. Jo ták jo ták Zase si nandamé čepice. Tak máme to za sebou.\n\n4 poslední den\nA co deme viloupid dnes řiká Lůca no dnes ani nevim. Já vím dnes treba hrad ne hrad no tak tak jo Ale co co ale no hele rači toho nech adi spát snáma nejdeš a proč protože di spát ti řikám ne jo ne jo tak jo nazdar chroo chroo chroo.", "original_file": "bu5banonym_f_1"}
{"text": "6.3.\n\nDneska jsem šel já, Adam, Adam, mamka a Albi na bowling do Mercury. 1. hru vyhrál Adam, 2. byl Adam, 3. byla mamka, já 4. a Albi 5.\n\n2. hru vyhrál zase Adam, 2. Mamka, 3. Adam, já zase 4. a Ab Albi zese 5. Poslední hru Adam nehrál. Vyhrála\n\n3. hru vyhrála mamka, 2. Šimon. 3. já a 4. Albi. Na bowlin Potom ke mě ještě šel Ab Albi. Hráli jsme basket a fotbal. Moc sem si to užil.\n\n12.3.\n\nDneska jsem šel já a Adamk Adamovi. Jezdili jsme ne kola a na skatu. Potom jsme hráli schovku. Ve 3 hodiny odplende jsem jel se na Adamovo zápas. Hráli proti Olešníku. Bohužel prahráli 3:1. a možná s{e|i} jeden hráč z Olešníka zlomil nohu. Prázdniny byli SUPER!!!", "original_file": "ho5dparjak_1"}
{"text": "Kuchařová Barbora, 1. C\n23. února 2004\n\n2. slohová práce\nMoje přítelkyně\n(Charakteristika)\n\nOsnova:\nÚvod – kde jsme se seznámili a jak na mne Edita působila\nStať – 1) vzdělání, vnější projevy\n2) nadání a schopnosti\n3) problémy s krásou, přátelé\nZávěr – vztah k charakterizované osobě\n\nPrvní seznámení před vchodem do budovy, vypadalo přívětivě. Vysoká dívka štíhlé postavy, s dlouhými kaštanově hnědými vlasy, se na každého mile usmívala svýma zelenýma očima, jenž se třpytila jako ranní rosa, jakoby pobízela ke zdvořilosti a úctě.\nJako 16-ti letá slečna právě zdárně absolvovala základní školu a nyní její ambice směřovaly k úspěšnému složení přijímacích zkoušek na gymnázium. Edita vystupovala jako dívka z dobré rodiny, jenž nemá problémy se slušným vychováním. Častokrát mluvívala jako vznešená dáma, chodívajev oděna ve společenských šatech, které pouze podtrhovaly její přirozenou krásu a šarm. Její upřímnost a kritika jen poukazovaly na její schopnost rozeznat dobré od zlého. Možná právě proto, si o ní někteří přátelé mysleli, že je to jen rozmazlený a pyšný sobec.\nJakožto osoba všeobecně nadaná, navštěvovala Edita se mnou kurzy tance, kde jsme se také seznámili, ale mimo jiné studovala jazyky, řídíce se heslem kolik umíš jazyků, tolikrát jsi člověkem, třikrát týdně absolvovala hodiny aerobiku a navíc se stihla věnovat i jejím zálibám, mezi něž patří i literární tvorba, jezdectví a nakupování. Právě prostřednictvím tohoto posledního koníčka, tudíž nakupováním, byl její zevnějšek bezchybný.\nPřesto, že Edita vypadala jako krásná bohyně a při pohledu na ní se každému zamotal jazyk a nebyl schopen takřka promluvit, nebyla dívkou, za níž se chlapci hrnuli. Člověk by si pomyslel, že tato dívka musí mít vše, co chce. Avšak opak je pravdou. Možná díky její kráse a bezchybnosti neměla Edita dostatek přátel a nápadníků. Chlapci domnívajev se, že taková to dívka o ně neprojeví zájem, otáčeli se k ní zády a žádného nenapadlo osmělit se. A přátelé? Ty se o ni většinou zajímali jen kvůli penězům. Nikdo z nich si nevšimnul její vnitřní krásy. Přehlíželi její dobrosrdečnost a obětavost. Proto se Edita stala také osobou uzavřenou. Její strach před chamtivými lidmi jí ubíral na optimismu.\nEdita se stala mým vzorem, poněvadž je to dívka vyrovnaná a láskyplná. Neohlížeje se na ostatní působí na mne, navzdory svému bohatství, skromně a bezostyšně.", "original_file": "pr1ckucbar_02_1"}
{"text": "Zeravice 18. července 2010\n\nČau Adame,\n\ndojeli jsme špatně vlak mel 10 min. spoždění.\n\nBydlím na pokoji z dvěma klukama ale šachy vůbec hrát neumí. Včera jsme měli šachoví turnaj skoncil sem 8 osmej a potom jsme jelyi mna koupaliště. jJe to tam moc hezký.\n\nUš se teším až te zase uvidím.\n\nAdam", "original_file": "cbrod5d_1"}
{"text": "12. ledna 2006\nJaroslav Šustek, 1. B\n1. stylistická kompozice – srovnávací\nPopis\nPokoj, kde se cítím dobře\nOsnova mého pokoje\n1. poloha pokoje\n2. podlaha, stěny, koberec v pokoji, okno\n3. a) skříně, postel a stůl\nb) akvárium, klec křečka\nc) sedačka, křesla\n4. květiny, ozdoby\n5. závěr\nMůj pokoj\nMůj pokoj je v našem bytě v Letňanech. Je to jeden z pokojů, je malý a dříve to byla ložnice rodičů.\nPodlaha pokoje je žlutá s černými proužky. Je stará a jsou na ní škrábnutí a praskliny. Stěny pokoje jsou bílé. Naposledy jsme je vymalovávali před dvěma lety v létě. Koberec je asi rok nebo dva starý. Je modrý s barevnými hyeroglify. Je velmi hezký a je příjemný na nohy. Jelikož je téměř nový, tak ještě dlouho vydrží.\nSkříně má pokoj většinou dřevěné a jsou stejného typu a dřevěné. Skříň na oblečení je prostorná a má různé poličky, do kterých s vejde hodně věcí. Postel mám spojenou se stolem tak, že nahoře je postel a dole pod ní stůl.\nAkvárium je prostorné, proto v něm máme hodně rybek. Nad akváriem je polička se světlem.\nV pokoji je u stolu veliké křeslo. Je kožené a černé. Je tam také menší kožené nové křeslo.\nKvětin mám v pokoji hodně a některé jsou vysoké. V pokoji je spousta ozdob jako jsou umělé květiny, vázy atd….\nV pokoji se mi líbí, protože je takový prostý a strávým v něm mnoho času.", "original_file": "ces1bsusjar_1"}
{"text": "Kristýna Žáčková 2. G\n15. října 2008\n\n1. slohová práce\n(diskusní příspěvek)\n\n<novinový článek – Beznaděj v Naději>\n\nNaděje je organizace, která pomáhá bezdomovcům. Tato záležitost nemůže být pro žádnou organizaci výnosná a tak je jedině na státu, zda a v jaké míře svým potřebným pomůže.\nMnoho lidí si myslí, že se bezdomovci do této situace dostali sami, což je z části pravda, ale musíme vzít v úvahu, že bez cizí pomoci nemají šanci svůj problém vyřešit. V článku je uvedeno, že ministerstvo granty snížilo. Jako nejspíš všichni ostatní s rozhodnutím nesouhlasím. Uvedená výše grantů je naprosto nepřiměřená nákladům a práci s těmito lidmi a ani neodpovídá počtu bezdomovců v Praze. Rozhodně by stát mohl investovat peníze radši do takovýchto zásadních problémů, než do podobných projektů jako je např. stavba olympijského stadionu, která mi přijde zbytečná, neboť to našemu státu nijak neprospěje. Alespoň by mohli lépe podpořit projekt Centra sociálních služeb Praha, jež se snaží pro bezdomovce najít práci. Když se podívám na rozdíl mezi grantem pro Prahu a Jihočeský kraj, dosti mě to zaráží. V Jihočeském kraji je mnohem méně bezdomovců a přesto dostal o sto mil. méně.\nDomnívám se, že by měla být vyvolána veřejná diskuze a ministerstvo by mělo být donuceno, aby svůj názor přehodnotilo.", "original_file": "ces2gzackri_1"}
{"text": "Jak to vidím já\n\nV posledním jednom či dvoum měsících se v Evropě strhla velká hysterie vycházející z onemocnění ptačí chřipky. Já zde nevidím až takové nebezpečí z nákazy, spíš mě ohromuje ten povyk, co se kolem toho rozpoutal.\n\nNejprve celá Evropa s úzkostí sleduje rozšiřování viru H5N1, který je nebezpečný člověku a který se šíří stále více na západ. Několikrát za den všechny země hlásí, že dnes se u nich nalezl již druhý uhynulý pták na tento vir, ale že téhož dne na silnici zemřelo 12 lidí při automobilových haváriích, to nikoho nezajímá. Mám takový pocit, že je to snad poprvé v dějinách lidstva, co člověk věnuje větší pozornost zástupcům živočišné říše, než sobě samému. Snad nikdy se naši krásní opeřenci nemohli pyšnit takovým zájmem, jaký se jim dostává v těchto chvílích. I když je otázkou, jestli by se neměli lépe bez tohoto zájmu. Zvláště, když někteří lidé, kteří evidentně nejsou duševně zcela zdrávi, se zaměřují na jejich likvidování a kruté vybíjení. Samozřejmě určité obavy z nemoci, na kterou není účinný lék, jsou na místě, ale čeho je moc, toho je příliš. Bůhví, kolik případů ptačí chřipky již bylo po celém světě, ale uhynulé labutě si dříve nikdo ani nevšiml. Teď se i k maličkému spícímu vrabčákovi sjede celý tým chemiků a biologů oblečených do žlutých kombinéz, takže to spíše vypadá, že jedou k atomovému výbuchu.\n\nAle co mě zaskočilo snad ještě víc bylo, že prvotní davové šílenství a strach vystřídalo davové vtipkování a vysmívání se. Teď, když se situace kolem chřipky trochu uklidnila, ani ve zpravodajství nepatří většina prostoru opeřencům, jsou všichni nanejvýš stateční. Během tří dnů jsem nezávisle na sobě zaslechla poznámky typu: „Hele, támhle sedí ptačí chřipka.“ (na zábradlí seděl holub), či „tady mám vajíčko od ptačí chřipky“. Z těchto poznámek jsem pochopila, že když se o něčem nemluví ve dne v noci, v podstatě již není čeho se bát. Naopak! Jak jsme mohli být tak naivní, když jsme měli jen náznak obavy z mrtvých labutí. Vždyť vlastně o nic nešlo. A tak se život vrátil téměř do běžných kolejí. Tedy až na malou drobnost. Ptákům se od této doby neříká ptáci, ale ptačí chřipka.", "original_file": "pr3cnedmar_02_1"}
{"text": "osnova:\n\n1. úvod – balení věci, cesta\n\n2. popis příběhu (průběh prázdnin)\n\n3. závěr cesta zpět domů\n\nMoje Jarní prázdniny\n\nV nedéli 14. února mně a maminku tatínek odvezl na letiště.\n\nOdtud jsme autobusem vyrazily směr Karlovy Vary. Poblíž Karlových, Varů má můj švagr a sestra chalupu.\n\nJe to v malebném údolí řeky Teplé. Dorazili jme tam k večeru. P Druhý den mě a mym neteřím začaly hezké prázdniny. Děda a Adam nám udělali na řece kluziště<.>\n\nTaké jsme si postavili dvě iglů. Nanosili jme kupy sněhu a do nich jsme vydlalali jeskyně.\n\nPrázdniny rychle ubíhaly, každý den jsme bruslili nebo se koulovali. Večery jsme trávili vymíšlením strašidelných pŕíbéhů o vlkodlacích, čarodějích, vílách a jiných pohádkovích potvorách.\n\nKe konci prázdnin jsem začala trochu kašlat a tak jsme se domů vrátily uź v pátek 19. února.\n\nJá budu ráda když pojedu zase nikdy jindy.", "original_file": "hr6zemzuz_03_1"}
{"text": "Tomáš Dvořák, 1. C\n23. února 2004\n\n2. slohová práce\n\nMůj přítel\n\nOsnova: I. Kdo to je?\nII. a) Jak asi vypadá?\nb) Jaký je povahou\nIII. Co pro mě znamená.\n\nByl to první člověk, kterého jsem spatřil ve svém životě a je pro mě velmi důležitý. Je to totiž shodou okolností můj táta.\nKdyž jsem ho spatřil, tak nevím, co jsem si o něm myslel, protože jsem byl přece jenom nemluvně, které ještě moc nemyslelo. Ale postupem času jsem ho poznával víc a víc. Teď už vím, že je vyšší postavy, ale i širší postavy. Má černé krátké vlasy hozené dozadu jako v 70. letech, jako v Pomádě. Oči má pronikavě modré a když se do nich dívám, tak se v nich protíná přísnost a milost. Když je o víkendech línější, tak mu na bradě a po tvářích narostou vousy, ale hned v pondělí jsou zase pryč, protože je to pán podnikatel a musí být oholen. Jeho brada je výrazná a jeho obočí velmi tmavé a když se zamračí, tak jde z něj strach. Nejraději nosí kalhoty až nad pupíkem, asi proto aby mu nebyl vidět tolik pupek a k tomu nosí lehké plandavé triko. V zimě k tomu přidá svetr nebo parádní mikinu a volnou sportovní bundu. Když má jednání, tak si z domova vyjde v kalhotech, bílé košili, elegantní kravatě a to vše skrývá pod černým kabátem a to si vždycky říkám, jakej je to fešák.\nTáta je velmi náladový, když je s přáteli, tak je velmi zábavný, tolerantní, ale když mu v práci něco nevyjde, nebo je v autě a čeká v koloně, tak to radši dělám, že tam nejsem. Když dělá nějakou práci na naší stavbě, tak je moc pečlivý a poctivý, chce aby bylo vše na svém místě. Dbá velice na přesnosti, jak při práci s metrem tak i kdy mám přijít domů. Zatím se mi ho nepodařilo přesvědčit, že už jsem velký kluk a mužu přijít večer trochu později, on má svoji hlavu. Sice nerad říká: „To když já byl stejně starej jako ty....“, ale nějak se mu to nevede a říká to čím dál tím častěji. Na mámu je vždy milý, no vlastně parkrát už taky vybouch, ale mi to máme v rodině. Někdy je přísný, ale to je jen když něco udělám špatně nebo jsem drzej. Relaxuje prací na stavbě, což já někdy blbě schytám a i když tam nechci bejt, tak pracuji s ním. Do práce chodí velmi brzo ráno a přichází večer, a to vždy přijde otázka: „Co bylo dneska ve škole?“ No a to už vím, že nebude šťastnej. Tak mu pustim nějakou vážnou hudbu nebo komedii v televizi a doufám, že se nebude tolik zlobit. O víkendech se snaží i sportovat, hrajeme spolu squash nebo bowling, ale tenisem taky nepohrdne. Líbí se mi na něm, že si umí udělat ze sebe srandu a když něco řeknu, tak vše nebere vážně. O je taky pěknej puberťák, snad větší než já a to je co říct.\nV mým životě sehrál a hraje velkou roli, protože si myslím, že jsem trochu po něm. Dokázal už hodně věcí třeba v práci, v rodině nebo mě umí taky dokonale naštvat. Udělal pro mě už taky hodně a proto si ho moc vážim.", "original_file": "pr1cdvotom_02_1"}
{"text": "5. prosince 2008\nJelínková Anna\nP2\n\n1. písemná slohová práce\nCharakteristika, popis\nTéma: Byl to jen sen\n\nOsnova: 1) Jaké jsou sny\n2) Noční můra\n3) Návrat\n\nHmm. Spát je krása nesmírná. Zážitek povznesený mezi první nejlepší. A sny ty teprve. Obrazy vytvářené naším záludným podvědomím. Podvědomím které si s námi hraje stejně jako kočka s myší. Jsou krásné jako kvetoucí sakury, jsou i sladké jako ten nejlepší med, jsou uchvacující jako vánoční stromek na Staromáku (a kolikrát i podobně přeplácané jako celé náměstí) a jsou plné našich nejtajnějších a nejtoužebnějších přání. Ano to všechno sny jsou. Ale sny bohužel (Nebo bohu dík?) nejsou jen příjemné. Můžou být i děsivé jako tma když jsme bývali maličcí, mrazí nás z nich víc než když stojíte nazí na severním pólu (Srandovní, že? Ale zkuste si to představit!) a mnohem děsivější než Noční můra z Elmstreet (o to víc, čím nesmyslnější je). Přesně po takovém zážitku jsme vždy, zas a znova rádi za každé nové ráno. Ve snech se vracíme k dávno zapomenutým událostem. Připomínáme si příjemné chvilky. Neustále myslíme na důležité věci, které nás trápí. Prožíváme znovu celý den. Touláme se spletitým nekonečným bludištěm naší fantazie. Či snad nás sem tam upozorní co by se mohlo dít. Dokáží nás trápit celé dny, dokonce měsíce a nezáleží na tom jestli jsou dobré nebo špatné.\nHm, ale počkat, co to je? Zelená. Zelená je krásná. Taková živá a svěží. Ale začíná se rozdělovat na proužky. Ne, proužky to nejsou. Jsou to nudle. Zelené nudle. Vypadají jako seschlá tráva na podzim. Jsou opravdu velké a jak voní. Jsou divoké a krouží všude kolem. Ňami, --- nudli se vším všudy. Nejspíš už slintám. To je snad sen, tolik nudlí. Krásných, voňavých, úžasných dokonalých a jenom mích. Tak si dám. Ale co ta? Zvedne se prudce vítr. Vypadá to na dramatickou fujavici a navíc se na mě napleskly všechny ty boží nudle. Jsou těžké jako okovy, lepkavé a slizké jako ropucha a dusí mne. Už nemůžu dýchat.\nUf byl to jen sen. Přesnější by bylo říci noční můra. Zadušená nudlemi! A přitom to vypadalo tak nadějně! Kdybych neusnula! Tak je vidíte. Sny! Co teprv mozek který je způsobuje. Beztak je to jen šedý slizký had zkroucený do velikosti grepu. Mozek dokáže vytvořit naprosto dokonalé šalebné představy, které se zdají být natolik realistické až máte často pocit, že „to“ není žádná fikce, ale drsná realita (Ahoj lidi v Bohnicích!). Mozek je záludný kamarád. (Kam na to chodí?)", "original_file": "grp2jasann_1"}
{"text": "Klára Majerová 2. G\n13. října 2008\n\n1. slohová kompozice\n(diskusní příspěvek)\n\n<novinový článek – Když neskočím pod vlak, železnice nám zkrachuje>\n\nI za smrt se musí platit\nAutorka úsměvného článku Když neskočím pod vlak, železnice nám zkrachuje se zabývá zajímavým tématem, které podává s ironickým nadhledem, ale podle mne některá fakta příliš zobecňuje a problémy ukazuje pouze povrchově, proto bych se k článku Mirky Spáčilové chtěla vyjádřit.\nJe sice smutné, že chudá vdova nemá finanční prostředky na zaplacení nákladů za zpoždění vlaku, ale byl to její manžel, kterého si vzala, doufejme, dobrovolně. Nic to ale nemění na faktu, že zpoždění vlaku, které může trvat i půl dne, komplikuje plány mnoha cestujících i ochudí dráhy, které jsou v tom tentokrát nevinně. Je ale pravda, že vdova nemůže za to, tedy pokud důvodem sebevraždy nebyla právě ona, že měla tak „bezohledného“ manžela, který si dovolil skočit pod vlak na hlavním železničním tahu a ještě k tomu ve „špičce“. To je potom trochu drahá „sranda“. Z těchto indicií vyvozuji neochvějný fakt, že i při sebevraždě se musí myslet. Sebevrah si neuvědomuje důsledky svého zoufalého činu a stává se bezohledným. Nevidí, nebo nechce vidět, že ohrozí desítky až stovky cestujících, vyvolá dopravní problémy, přivede truchlící pozůstalé do nezáviděníhodné situace – platit nemalou částku a největší obětí je strojvedoucí, který měl bohužel tu smůlu a los osudu padl právě na něj. Nikdo z nás by nechtěl do smrtí vídat děsivý obrázek. Pocit viny je někdy silnější než zdravý rozum.\nNemyslím si, že údaje o zdražování jízdného a klesajícím počtu sebevražd spolu přímo souvisejí. Ironický a trochu zjednodušený pohled redaktorky nechce vidět hlavní příčiny zdražování. Vždyť současné dráhy „zdědily“ obrovský těžko modernizovatelný moloch v podobě zastaralých železnic a velké „modré armády“ z velké části ne příliš kvalifikovaných železničářů. Naproti tomu zmenšující se počet sebevražd je podle mne zapříčiněn pokrokově se rozvíjející medicínou, zlepšující se životní úrovní a dobrými výsledky našich psychologů a psychiatrů.\nMožná by ale nebyl špatný nápad do psychologických poraden a psychiatrických zařízení umístit takový „ceník sebevražd“, každý by si to hned rozmyslel, nebo by nejdříve nakrmil tlusté prasátko. Je to poněkud morbidní, ale možná by to podle vzoru Českých drah zabralo.", "original_file": "ces2gmajkla_1"}
{"text": "Vlasta Vytisková, 1. C\n4. 11.\n\n1. písemná práce\nKdo jinému jámu kopá sám do ní padá\n(Vypravování)\n\nOsnova:\n1) Úvod: Probuzení\n2) Stať: a) Škola\nb) Alice mě štve\nc) Zelená hlava\n3) Závěr: Dobře ji tak\n\n“Crrr“ probudila jsem se s drnčivým řevem budíku u ucha. Rychle jsem k němu natáhla ruku, abych ten ohlušující rámus zastavila. Je pondělí a já zas musím do školy. Ach jo, jak já nerada vztávám. S námahou jsem se dopotácela do koupelny, abych vymyla ospalky z očí. Oblékla jsem se a pak jsem se jako každé ráno pokusila učesat, ale to nebylo nic jednoduchého. Moje neposedná kudrnatá hříva se nedala jen tak zkrotit. Naštvaně jsem odhodila hřeben do poličky, cestou ke dveřím rychle popadla jablko ke svačině a spěšně vyšla z domu.\nBylo krásné ráno. Vlál vlahý vánek a ptáci vesele zpívali. Tuto idilu mi však zcela kazilo pomyšlení na školu. Ne, že bych snad měla nějaké problémy s učením nebo tak podobně, tady šlo o Alici. Kdo to je? Na první pohled kráska s dlouhými rovnými vlasy. Uvnitř je však skrz na skrz prolezlá nafoukaností a lhostejností k lidským citům. Ona mě vůbec nemá ráda. Vždy si dokáže najít něco, co by na mě mohla zkritizovat. Úplně ji vidím, jak jde po chodbě s tou svojí tlupou kluků, a když mě míjí, prohodí něco jako: „Co to má zase na sobě?“ no a já rudá až za ušima uteču do třídy. Ty její věčné narážky mě doháněly k šílenství. Když jsem vcházela do školy, zrovna jsem si říkala: „Tak co si na mě dneska asi vymyslí?“\nZačalo vyučování a já jsem se Alici zatím úspěšně vyhýbala, a tak jsem v klidu přečkala češtinu, matematiku i dějepis. Pak ovšem přišel tělocvik. Když jsme se v šatně převlékali, Alice zrovna říká hloučku svých obdivovatelek: „Zítra jdu ke kadeřníkovi, chci se nechat obarvit.“ Pak rozebírala jakou barvu by bylo nejlépe zvolit. „Co takhle zlatavou, nebo radši zrzavou?,“ zamyšleně hloubala. „Co si myslíš ty?“ prohodila směrem ke mně, „no vlastně promin, ty nevíš co to kadeřník je. Já zapomněla na to roští, co máš na hlavě místo vlasů.“ Následoval opět výbuch smíchu a já jsem se co nejrychleji vzdálila. V duchu jsem si říkala: „Nevšímej si jí, však ono se jí to jednou vymstí!“ Zbytek dne utekl jako voda.\nA už tu bylo zase ráno, budík a každodenní rutina. Do školy jsem přišla jen tak tak se zvoněním. Pak to zas vše pokračovalo normálně, ale přece jen tu bylo něco divného. Už byla poslední hodina a Alice mi ještě nic neřekla. Dokonce se chovala nečekaně nenápadně a tiše. O kadeřníkovi nic neříkala. Měli jsme zrovna francouzštinu a učitel jí řekl, aby si sundala šátek co má na hlavě. Jen pomalu natáhla ruce vzhůru a sundala ho. „Che, Che, ona má úplně zelenou hlavu,“ smála se celá třída. Alice s brekem utekla z hodiny.\nKdyž jsem šla domů uvědomila jsem si, že je mi jí líto, ale pak jsem si řekla: „Dobře jí tak. Kdo jinému jámu kopá sám do ní padá!", "original_file": "pr1cvytvla_01_1"}
{"text": "7. března 2006\nKateřina Hudecová, 3.E\n2. písemná práce\nStalo se...\n(fejeton)\n\nTak jsem se nedávno dočetla, že u nás existuje celkem deset druhů sov. No, za normálních okolností by mě tahle informace nechala chladnou, jenže...\nStalo se, že tuhle večer jsem se už asi dvě hodiny převalovala zleva doprava a pořád ne a ne usnout. A právě v tomto okamžiku naprostého zoufalství mě napadaly ty nejplodnější nápady. I když jsem si téměř jistá, že se jednou vdám i bez toho, aniž by po mě můj nastávající vyžadoval znát všech deset druhů sov, spaní ne a ne přijít. Bylo asi za deset minut jedna, když jsem si uvědomila, že vlastně jedinou sovu, kterou znám, je sova pálená. A v této chvíli jsem zřejmě usnula. Tím se od této sovy a doby začal odvíjet celý můj sen a normálně jsem si ty další druhy sov vymyslela. Respektive celou ornitologickou řadu.\nVšechno to začalo u již zmíněné sovy pálené. Tu máme i u nás v ZOO. Několikrát jsem ji tam byla jako malá s babičkou navštívit, zamávat jí a přes prosklenou bariéru na ni i zaklepat. I když to samozřejmě bylo zakázané. Ale to jsem celá já, zakázané věci dělám už od dětství velmi ráda.\nPři zmínce o sově pálené jsem usoudila, že u nás existuje i jiný typ sovy – a to sova opálená. Takovou sovu nevídáme příliš často, ale můžeme se s ní setkat třeba při návratu z dovolené. Ale to jen v případě, že tam žrala dostatek betakarotenu. Druhým typem z této skupiny je sova popálená. To je ta sova, která porušila jedno ze základních pravidel sovího života a to, že létala příliš blízko ke slunci, a zapomněla použít opalovací krém. Dalo by se říct, že tato sova vzniká degenerací sovy opálené.\nKdyž bychom zabrousili trochu do gastronomie, určitě by nám neušly typy sovy připálené, a samozřejmě i horší varianta, čili sova spálená. Tyto sovy však nebyly akademicky nebo degustátorsky příliš doceněné, takže se s nimi bohužel nesetkáme ani ve slovnících, ani na jídelním lístku.\nNaopak v poslední době se stává čím dál populárnější sova vypálená neboli --- canabis. Dříve nebyl problém ji zahlédnout poblíž lokalit Lidice nebo Ležáky, ale v poslední době se v důsledku zakládání vlastních marihuanových polí její výskyt mnohonásobně zvýšil.\nDo klasifikace sov se dá bezpochyby zařadit i sova zapálená. Taková sova nám sice příliš dlouhou podívanou neposkytne, možná tak pět nebo deset minut, ale bonusem může být to, že na její ohořelé torzo se lze dívat klidně i celé hodiny.\nKdyž bychom se trochu zaměřili na sovy z lékařského hlediska, určitě by stála za zmínku sova dopálená, která by byla asi typickým příkladem pro psychiatra. Tuto sovu můžeme najít v ZOO. Poznáme ji podle toho, že sedí celé dny ve svém skleněném bungalovu, na který jí každou hodinu zaklepe průměrně patnáct až dvacet návštěvníků. Takové sově bohužel nezbývá nic jiného, než se snažit ve svém příbytku nějakým způsobem doklepat, nebo-li dožít.\nPředposledním druhem, se kterým se také můžeme setkat téměř denně je sova propálená. Jak už samotný název napovídá, v tomto případě se jedná o sovu, která letěla příliš nízko v blízkosti autobusové zastávky, takže si o ni omylem jeden z potencionálních cestujících típl cigaretu. Hold, asi podcenila situaci.\nZávěrem bych se dostala k druhově nevyhraněnému Antonínu Sovovi. O tom bych mohla říct snad jen to, že to byl asi také pěkný ptáček. I když v dnešní době už patří pravděpodobně mezi vyhynulé druhy. Každopádně byl asi první a poslední sovou u nás, která uměla číst a psát, a dokonce vydat i několik básnických sbírek.\nNo, teď už můžu téměř s jistotou říct, že ze mě asi žádný ornitolog specialista nebude, ale co se stalo v tomto snu mi dalo trochu jiný pohled na ptáky jako takové. Ještě včera jsem se zajímala jen o španělského ptáčka, pečeného vrabce nebo čápa, který mi v budoucnu pravděpodobně přinese nějakého toho potomka. No, a vidíte, co se teď stalo. Dneska jsem se díky tomuto snu probudila jako odborník na slovo vzatý.", "original_file": "pr3ehudkat_01_1"}
{"text": "ANDREA VAŇKOVÁ\nVII. B.\n19. 11. 09\n1. SLOHOVÁ PRÁCE – POPIS DÍLA\n\nMůj obraz je od Josefa Lady maloval ho v roce 1955 „děti v zimě“ Je mrazivá zima a děti si venku hrají sáňkují, staví sněhuláky a nebo jen tak klouzají. Všichni jsou teple oblečení. O kousek dál jsou chaloupky ze kterých se valí kouř všude je bílí sníh a opadalé stromy. Zima dětem asi nevadí jsou teple oblečení kluci mají holiny a dřeváky děvčata teplé šátky a šály, sukně a přesto zástěri jen jedno děvče má na rukou štěně ostatní mají palčáky. <obrázek – smajlík (úsměv)>.", "original_file": "kl7bvanand_1"}
{"text": "Osnova:\n\nI. Čekání\n\nII. 1. Výstřel\n\n2. Zastřelený milionář\n\n3. Návšteva\n\n4. Pravda\n\n5. Let do New Yorku\n\n6. Pohřeb\n\n7. Úmrtí Joe Fergussona\n\n8. Telefonát\n\n9. Telefonát č. 2\n\n10. Obavy\n\n11. Čekání\n\n12. 2. výstřel\n\nIII. 1. Pohřeb\n\n2. Konec poslání\n\nNástroj spravedlnosti\n\nUž jen pár minut zbývalo. I můj nepromokavý plášť přestal plnit svou funkci. Čekala jsem ukrytá v křoví až se objeví očekávaný muž. Byl to známý milionář, sympatizant s IRA a člen tajné organizace “Synové Masan Maire„ Thomas O´Connor.\n\nBylo skoro už půl třetí ráno. Zkontrolovala jsem si svůj (tlumič) Magnum 45 a nasadila tlumič. Po chvíli vyšel O´Connor, šel přesně svojí každovečerní cestou z hospody domů. Když byl tři metry předemnou, vylezla jsem a zavolala: „Thomasi!?“ Nejistě se otočil. „Ani se nehni a dobře mě poslouchej. Co ti říká jméno Synové Masan Maire?“ „O tom jsem nikdy neslyšel!“ „Nelži!!“ „Zkus si vzpomenout, je to tak pět let zpátky. Skupina britských výsadkářů plnila úkol na severu Irska a někdo je zradil. Velitelem té skupiny byl P. M. Winslet, můj syn.“ „Proboha, odkud to všechno víš?“ „Stůj, nebo střelím.“ Bylo slyšet jen svištící střely a O´Connor padl k zemi mrtvý.\n\nV sedm hodin ráno už jsem seděla doma, popíjela čaj a četla v British Times. „Včera, v brzkých ranních hodinách, byl byl v NY zabit známý milionář. T. O´Connor nejspíš šlo o vyřizování účtů mezi mafií.“ Po delší době mi tvář zase rozzářil úsměv. Tak už jen dva!!!“\n\nZazvonil zvonek. „Mátě přání?“ „Mohl bych mluvit s Kathy Winsletovou?“ „Koho mohu ohlásit?“ „Joe Fergusson.“\n\nDáš si ještě koláč? „Ne děkuji.“ Já jsem tě vůbec nemohla poznat. To ta tvoje nemoc?“ „Já už mezi lidi raději nechodím. Těď mám trochu jiný problém. Kdybych ti to neřekl, tak v klidu neumřu. Pamatuješ si co se říkalo {a psalo}<in> o smrti tvýého syna? Moc mě to mrzí, ale neřekli a ani jsme nemohli, říct ti pravdu. Tady v tom jsou všechny podrobnosti o tom, jak se to stalo“\n\n„Marthy? Objednej prosím soukromé letadlo, poletíme do NY. Tohleto musíš hlídat jak oko v hlavě“. „Madam, to nemůžu, vzdyť na celnici“ Soukromá letadla nikdy nekontrolujou.„\n\nOhromný kostel St. Vincent s přilehlým hřbitovem v šedivém habitu rána vypadal hrozivě. Spíš než kostel připomínal hrobku. Zástupy truchlících nebraly konce. Když jsem viděla vše kolem, neubránila jsem se myšlence, kdo asi přijde na můj pohled pohřeb. „Takhle nesmíte přemýšlet madam.“ Děkuji ti Marthy, ale nikdo nemládne a víš co říkali doktoři? Ale ještě musím něco vyřídit\n\n„Madam, Joe Fergusson vcera zemřel. Měl rakovinu plic, zítra má pohřeb.“ „Kde?“ Glamour Rouses kostel St. Vincent. Půjdu tam hlavně kvůli Joeovi a alespoň uvidím pár starých známých. Je pěkně ošklivo. Joe si takovýé počasí nezasloužil. Stejně mi pořád leží v hlavě to, co mi říkal. „U Už víte, kdo je ta třetí osoba? Nevím, ale rozhodně musí znát O´Connera a O´Briana. O´Brian by mi mohl pomoct. Sloužil s mým manželem, než zradil.“\n\n„Prosím O´Brian, hallo? hallo?“ „Přeju příjemný odpoledne. Myslíš, že to co se stalo Thomasovi byla náhoda, vyřizivání účtů mafie?“ „Co chcete, jsem čistý, v ničem nejedu!“ „Ty už si nepamatuješ co se stalo 13. 5. 1985? Ne?, tak vzpomínej. Zase se ozvu!!“ „Počkej, kdo jsi? Co chceš?“\n\nDo začátku večírku chyběly už jen hodiny. Oblékla jsem si svojí nejoblíbenější večerní róbu a sešla se posilnit dolů. Skoro jsem zapomněla na O´Briana, měla bych mu ještě zavolat. „Prosím?“ „Ahoj Brayi, dlouho jsme se neviděli neslyšeli, jak se?“ „Sakra kdo jsi, co po mě chceš, to co se stalo už nikdo nevrátí a krom toho tam neměli vůbec lézt. Dej mi už pokoj!!! Tů Tůů“\n\n„Dneska mi zase volala, neříkal jsi, že s tím něco uděláš? Sakra!! Není vůbec příjemný chodit po městě a pořád se bát, že tě někdo odpráskne.“ „Uklidni se, všechno zkazíš. Jdi raději do svýho pokoje“\n\nVíc jsem nepotřebovala slyšet. Teď aby se mi podařilo dostat se do jeho pokoje. Marthy odvedl skvělou práci. Málem jsem začala pochybovat o tom jestli je bezpečné takového člověka zaměstnávat. Už jsme si na sebe zvykli, mám ho ráda.\n\n „Můžeš mi vysvětlit jak se o tom mohla dozvědět? Co jsi celou dobu dělala? Tak něco řekni Glene?!!“ „Zalez do postele pod peřinu a vyspi se z toho. A už nikdy neříkej moje jméno!“ „Konečně jsme se potkali O´Briane poznáváš mě?“ „Lady Winsletová!!, že mě to hned nenapadlo.“ „Jsem Ti moc zavázána, že jsi mi prozradil toho třetího. „Sakra! Ne, neblázni nějak se dohodnem. Pomo“ Už nestihl doříct. Dvě rány ukončily jeho život.\n\nProsím povstaňte, a minutou ticha uctěme památku dcery, matky, babičky Kathy Winstelová<.> Zemřela ve svých nedožitých 67 letech na srdeční příhodu.\n\nMusím to udělat, hlavně kvůli ní. Obětovala tomu zbytek svého života. Sakra, kde je? „Pan, Glenn?“ „Ne“ „Škoda že jste se toho nedožila, Glenn už je taky kam patřil.“ Chybíte nám tady.“", "original_file": "pr4avberpav_1"}
{"text": "17. prosince 2008\nJana Mánková\nV3K\n\n1. písemná slohová práce\nÚvaha\nTéma: Nikdy neztrácej smysl pro humor. Už bys ho taky nemusel najít.\n\nOsnova:\n1. Úvod\n2. Stále dole\n3. „Splachovací“ lidé\n4. Srandisté a černý humor\n5. Tišší „splachováci“\n6. Závěr – neztrácejte smysl pro humor\n\nNeztrácejte smysl pro humor! No, to se snadno řekne, ale těžko dodrží. Copak to jde? Jde to, zanechat si chladnou hlavu při těžkých chvílích? Je možné brát některé situace s nadsázkou či dokonce s humorem?\nZnám lidi, kteří se rozčílí kvůli sebemenší hlouposti, všechno si berou k srdci a nedokáží se od svých, byť i malilinkatých, problémů odpoutat. Řeknu-li někomu z nich vtipnou poznámku týkající se jejich osoby, kysele se zatváří a pošlou mě do oněch míst. Ale proč? Říkám jim potom, že každý je jednou dole a jednou nahoře a ode dna se nejlépe odráží. Někdy však ve mě vyvstává pocit, že se ani odrazit nechtějí. Rádi se hrabou ve svých potížích, rozebírají je dopodrobna a to bez jediné kapičky humoru.\nDruhou skupinou lidí jsou ti, jak já je nazývám, tzv. „splachovací“ nebo-li „splachováci“. Bývají dosti odolní vůči protivným poznámkám okolí, berou je na lehkou váhu a to, co by se mohlo jejich osoby hlouběji dotknout, prostě a jednoduše „spláchnou“. Zbaví se toho, zapomenou. Obvykle překypují vtipem a to dvojím. „Splachováci“ se totiž dělí na dvě skupiny.\nJedni srší humorem jako prskavky jiskrami. Létá z nich hromada vtipů a srandiček hned při prvním setkání. Někdy jsou poznámky velmi jedovaté a inspirované černým humorem. Teď mě ještě napadá, co vlastně označujeme černý humor? Nevhodné legrácky? Příběhy se smrtí a souvislosti se smrtí? Slogany pohřební služby typu: „Spálíme nejen vaše příbuzné“ možná některé pohorší, ale „splachováky“ pobaví a obvykle je ještě vylepší. Kdo se tomu nezasměje? Kdo odolá bezvadnému vyprávění, při němž se celá sešlost válí s křečemi v břiše pod stolem?\nDruzí „splachovací“ lidé vlastní plno vtipu, ale patří mezi tišší typy. Nesrší a nezáří hned při příchodu do místnosti, ale po určité době zjistíte, že se s nimi rozhodně nenudíte. A čím to? Většinou šíří inteligentní humor, lehký anglický, a tón, jímž vám jej přednesou to celé dovrší.\nInu, jsou různé typy lidí i humoru, každý bere život jinak, ale myslíte, že se dá žít bez srandy?! Jistě ne. Tak neztrácejte smysl pro humor! Myslíte, že by se vám jej podařilo znovu najít?", "original_file": "grV3manjan_01_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nAndrea Kubátová\n2.A\t\t\t\t\t\t\t\t14. ledna 2008\n\nMá oblíbená literární postava\n\nElizabeth Bennet – hlavní postava románu Pýcha a Předsudek od Jane Austen – žije již přes dvacet let na anglickém venkově a její rodina se ve svém kraji drží nemalé vážnosti. Jde však o venkovskou vážnost, která zdaleka neklade takové nároky jako vážnost městská a proto, možná snad právě proto, neodpovídá chování některých členů rodiny Bennetových bontonu. To však přináší Elisabeth a její milé starší sestře Jane značné strasti. Kromě Jane má Elizabeth ještě další tři mladší sestry. Kitty a Lydia jsou nejmladší a také nejpošetilejší dcery manželů Bennetových a pak je zde ještě Mary, která se věčně zahloubává do knih a nejméně oplývá krásou.\nDěj příběhu začíná v době, kdy do kraje přijíždí nezadaný a zámožný pan Bingley a najímá si zde panství. Na plese, jež se později pořádá, se seznamuje se slečnami Bennetovými a nalézá velké zalíbení v Jane. Na panství s ním přijeli nejen jeho dvě povrchní sestry, ale přivezl s sebou i přítele – pana Darcyho. Pan Darcy působí na celou společnost velmi neduživě a nejapně odmítne tančit s Elizabeth. Nejedná se však o odmítnutí přímé, je vysloveno v rozhovoru s Bingleyem, shodou okolností jej však Elizabeth vyslechne. Díky její vlastnosti nebrat si nedůležité věci k srdci tuto událost vypraví svým přátelům jako žert, o samotě o tomto nepříjemném okamžiku často přemýšlí, ale vždy pochmurné myšlenky včas zažene. Netuší však, že právě díky její odhodlanosti a nepřehlédnutelné vyrovnanosti upoutává pana Dancyho. Ten ale po nějaké době doporučuje svému příteli odjezd zpět do Londýna, aby jej uchránil před nepříjemnostmi spojené s dvořením se Jane, která o Bingleyho jeví údajně zájem jen díky jeho penězům. Bingleyho odjezdem je Jane zdrcena a Elisabeth se jí snaží co nejvíce pomoci s jejím trápením. Odjakživa jsou Jane a Elizabeth velmi spjaty a to i přes odlišnosti svých názorů a postojů. Jane vidí celý svět v růžovém světle a nevěří ve špatnost, naproti tomu Elizabeth se vždy snaží o realistický postoj, ale ne vždy se jí to daří. Často si vytváří až přílišné předsudky a není zvyklá důvěřovat lidem z vyšších kruhů. Až přespříliš někdy důvěřuje svému prvnímu dojmu a úsudku, což jí sice často ubrání od trápení, ale někdy jí to naopak trápení přináší. Jak je zvykem její doby, jediným způsobem, jak se dají získat nějaké informace, je prostřednictvím lidí a tím, co se říká. Jak málo však mohou lidé lidem důvěřovat a jak se neopatrná důvěra nevyplácí…\nK Bennetovým jednoho dne přijede pan Collins, bratranec slečen Bennetových, který má po smrti jejich otce zdědit jejich panství. Přijíždí hlavně proto, aby si mezi sestřenicemi vyhlédl svou budoucí manželku a jeho objektem zájmu se stane Elizabeth. Té je však jeho společnost velmi nepříjemná. Jeho nabídku k sňatku tedy odmítá, i když si uvědomuje, že tím své rodině způsobí velké nepříjemnosti. Jejím přáním je vdát se z lásky, ale kdyby musela přeci jenom ustoupit, chtěla by si svého muže alespoň vážit a ctít jej. Jak by však mohla ctít někoho tak pošetilého jako je pan Colins… On se nakonec stejně oženil a za manželku pojal Elizabethinu nejlepší přítelkyni. Po pár měsících jede Elizabeth manžele navštívit a setkává se zde překvapivě i s panem Darcym. Ten jí učiní nabídku, aby si jej vzala, Elizabeth jím však velice pohrdá, dozvídá se totiž, že to byl on, kdo překazil sňatek Jane a Bingleyho. Její sestra je jí velice drahá a nikdy by nemohla vstoupit do svazku manželského s někým, kdo Jane zkazil veškeré vyhlídky na štěstí a lásku, a nemohla by s ním žít ani kdyby jej milovala. Kromě toho si pan Darcy v jejich rozhovoru zmínil o nízkém chování její rodiny. Elizabeth vždy věděla, jaký je její rodina v tomto ohledu problém, že se ve společnosti nechová zrovna taktně, ale přesto to byla její rodina a vždy bude a ona je s tím smířená, ač nespokojená.\nNakonec však pan Darcy významně rodině Bennetových pomůže, ještě před tím si už ale Elizabeth začíná přiznávat vzrůstající náklonnost k jeho osobě. Začíná si uvědomovat své předsudky, které jí přinášejí těžké životní situace. Zamýšlí se nad svou povahou a přiznává si své přečiny vůči okolí, uvědomuje si, jak dokázala být vůči lidem nespravedlivá. K tomuto závěru dochází po bližším poznání pana Darcyho, kdy zjišťuje, že se jen nerad ocitá v cizí společnosti, že s lidmi jemu blízkými ztrácí veškeré své přísné konvence a je velice milý. Najednou se díky naplněné lásce v Elizabeth začínají projevovat vlastnosti a pocity, jež si nikdy jako tvrdohlavá a vyrovnaná Elizabeth nechtěla připustit. Přichází na to, jak povznášející může láska opravdu být, jak dokáže třeba i velmi tvrdé srdce oblomit. Nejen, že nakonec Elizabeth nachází lásku, ale nalézá i sama sebe, odhaluje své nedostatky a touží je ze svého charakteru vypudit a napravit veškeré své chyby, kterých se díky svým předsudkům dopustila. Pan Darcy požádá o její ruku podruhé – i on si uvědomil svou tvrdohlavost a pýchu, kterou projevil v době předešlé – a to díky Elizabethině odhodlanosti, upřímnosti a odvaze, kterou projevila v nepříjemném rozhovoru s jeho přepyšnou tetou…\n\nOsnova:\nÚvod\nStať: a) seznámené s panem Darcym\n b) vztah s Jane\n c) odmítnutí pana Colinse a pana Darcyho\nIII. Závěr", "original_file": "cb2akuband_01_1"}
{"text": "Americká próza 1. poloviny 20. století\n(literárně-slohová kontrolní práce)\n\nTémata:\nAmerická próza 1. pol. 20. století (odborný výklad)\nVybraný typ hrdiny: a) odborný popis, b) umělecká charakteristika.\nInterpretace vybrané ukázky z čítanka po stránce tematické, jazykové i kompoziční\nVybraní američtí autoři (odborný výklad na základě srovnávací metody)\nAnalýza vybrané ukázky z čítanky po stránce jazykové\nVybraný americký autor (odborný výklad s úvahovými prvky)\nAmerický způsob života a jeho odraz v prózách jednotlivých autorů (odborný výklad, nebo úvaha)\nInterpretace přečtené knihy\n\n\n\nWilliam Faulkner\n\n William Faulkner, americký spisovatel patřící mezi autory „ztracené generace“, žil v letech 1897 až 1962. pocházel z jihu Ameriky, z oblasti Mississippi. Rodné vlasti zasvětil celý život i tvorbu.\n Časným tématem jeho děl byl spor mezi černošskými otroky a bílými aristokraty. Hlavní hrdina byl vždy výjimečný a často trpěl nějakou fóbií nebo jinou poruchou.\n Autor pracoval s nepřímou charakteristikou postav, což je čtenářsky velmi atraktivní. Často se díla pohybovala v několika časový rovinách, což může na čtenáře působit chaoticky. Text je bez odstavců, nahuštěný a nepřehledný.\n William Faulkner díky svým atraktivním tématům patří mezi světoznámé autory.", "original_file": "js3kub_02_1"}
{"text": "osnova:\n\n1) písmo\n\n2) pravopis\n\n3) rozlišování slov\n\n4) ovládání p. pravidel\n\nPísmo a pravopis\n\nPísmo bylo vytvořeno pro to, aby se lidé mohli dorozumívat nebo zachovávat své myšlenky.\n\nZásady jak se mají písmem zaznamenávat projevy se nazívají pravopis.\n\nMůžeme rozlišit slova která v mluvených projevech znějí stejně (vír x výr) nebo jak je slovo utvořeno a vztahy mezi členy.\n\nOvládání pravopisných pravidel je nejvíce zdůrazňovaným požadavkem.\n\nzdroj: Přehledná mluvnice češtiny pro základní školy, V. Syblík, M. Čechová, Fortuna Praha 1992, s. 132", "original_file": "am8askaond_02_1"}
{"text": "Kopýtko nedaleko potoka\n„Pýcha předchází pád“\nU prosluněné louky v lese plném bukvic, kaštanů a lesních plodů žila ježkova rodina se svými sousedy paní Veverkovou a strýcem jezevcem. Všichni spolu dobře vycházejí a držejí v každé situaci při sobě.\nKaždou sobotu, jakož i dnes, se společně vydávají pro zásoby jídla na příští týden. Jen malým neposlušným ježečkům se nechtělo, tak si usmysleli jít hrát do lesa. Ostatní mezitím pilně sbírají borůvky a všechno, co spadne pod nos. Když už mají vše hotové, zbývá akorát dojít pro vodu, potok je ovšem docela daleko, tak se paní Veverková nabídne, že tam pro ni skočí ona, prý že umí rychle skákat a šplhat po stromech. K večeru už mají splněné povinnosti, jen opět malý nezbedové se zase někde potulují, ale po chvíli konečně dorazili. Další den musí provést „nedělní úklid“, avšak se kolem nich začne motat nějaká cizí srna a pořád se jim posmívá. Paní Ježečková už to nemohla snést a říká „Milá slečno srnko, vy nemáte něco napráci, třeba si dělat zásoby a ne tu dokola poskakovat.“ Jenže srna jí nepříjemně odvětila „Snad na to mám čas? Jen uklízet a dělat si zásoby, už vás pozoruji déle. Máte to dělat jako já, nechte si narůst tak krásné, štíhlé, dlouhé nožky a můžete si pro cokoli vždy skáknout.“ A v tu ránu byla pryč. Všichni se na sebe tak zvláštně podívali a řekli si „Raději si jí nebudeme všímat, když je tak nafoukaná.\n\tSrnka se tu už moc neukazovala a když už, tak jen proběhla s posměvavým výrazem na tváři. Až jednoho dne se rozhodla provokovat malé ježečky a co se nestalo, běžela tak rychle a zlomila si nohu. Ježci, strýc jezevec i paní Veverková se přiběhli podívat, co se vlastně stalo. Hned jak přišli, je srnka prosila o trochu vody, ale oni jí odpověděli, že má tak štíhlé, dlouhé nožky, aby si k potoku mohla doběhnout sama a odešli. Samotinká klopýtavým krokem se vydala k vodě, jenže dojít tam už nestačila.\n\tNeví se co je na tomto příběhu pravdy, ale dnes nedaleko toho potoka leží srčí kopýtko. Ne nadarmo se říká „Pýcha předchází pád.“", "original_file": "cl8cgreter_1"}
{"text": "Americká próza 1. poloviny 20. století\n(literárně-slohová kontrolní práce)\n\nTémata:\nAmerická próza 1. pol. 20. století (odborný výklad)\nVybraný typ hrdiny: a) odborný popis, b) umělecká charakteristika.\nInterpretace vybrané ukázky z čítanka po stránce tematické, jazykové i kompoziční\nVybraní američtí autoři (odborný výklad na základě srovnávací metody)\nAnalýza vybrané ukázky z čítanky po stránce jazykové\nVybraný americký autor (odborný výklad s úvahovými prvky)\nAmerický způsob života a jeho odraz v prózách jednotlivých autorů (odborný výklad, nebo úvaha)\nInterpretace přečtené knihy\n\n\n\n„Ztracená generace“\n\n V první polovině dvacátého století došlo k největšímu rozkvětu americké literatury. Zejména prozaici vytvořili obrovská díla, která významně zasahují do dějin světové literatury.\n Budeme se zabývat autory tzv. ztracené generace, mezi něž patří: Ernest Hemingway, Francis Scott Fitzgerald a William Faulkner. Pojem ztracená generace poukazuje na pocit vnitřní ztracenosti výše zmíněných autorů, ale také na meziválečné tzv. ztracené období.\n Ernest Hemingway napsal velkolepá díla mezi něž patří světoznámá novela Stařec a moře. Pojednává o boji neúprosné přírody a Santiaga. Santiago je typickým Heminwayovým hlavním hrdinou. Je to vyjímečný člověk s hrdinskou povahou. Dalšími významnými díly jsou romány z válečného prostředí tj. Komu zvoní hrana a Sbohem armádo.\n Francis S. Fitzgerald byl na rozdíl od Hemingwaye zejména kritikem. Kritizoval Americký způsob života tzv. Americký sen. Tato kritika je zřetelná v jeho nejvýznamnějších dílech Velký Gatsby a Něžná je noc.\n Díla Williama Faulknera jsou narozdíl od dvou výše zmíněných autorů méně čtivá, přesto velmi umělecky složitější a hodnotná. Rovněž jako Fitzgerald je W. F. výrazným kritikem amerického snu. A jako u Heminwaye bývají jeho hlavní hrdinové silné osobnosti, ale narozdíl od Hemingwaye v negativním smyslu. Mezi jeho nejvýznamější díla patří zejména Divoké palmy a Absolone Absolone.\n Všechna díla od autorů ztracené generace jsou psana velmi originálním stylem a všechna rozhodně stojí za přečtení.", "original_file": "js3zel_01_1"}
{"text": "Kontrolní slohová práce\nLíčení\nJméno: Lingler Tomáš\nTřída: VIII. B\n15. prosince 2008\nMé oblíbené místo\nKdyž vydu do této krajiny vidím malý rybník, do kterého hledí vysoké Šumavské hory. Na břehu vystupuje rákosí jako vlasy rybníka.\nV zimě posypou mraky krajinu a hory krásným bílím a třpytivým sněhem. Nad horami každé ráno vykukuje krásně žluté a hřejivé slunce. Smrky a Modříny, které se tyčí dále v krajině na sebe natáhli krásné bílé peřiny sněhu. Ve stromech si hledají potravu vyhladovělá zvěř. Jeleni, srnky, prasata a také i ptáci, kteří neodlétly do teplých krajin.\nNa konci zimy předá zima žezlo jaru. Jaro rozsvítí krajinu žlutými pampeliškami, v rybníku se po zimě oběvý život, v rákosý lový čápi žabky.\nV létě do krajiny přijíždí stanovat turisté z celého státu. Každé ráno se koupají v rybníčku na jehož břehu stojí malé skákadlo. Rybáři loví večer ryby, které plují ve vodě. Na podzim odhodí své klobouky stromy. Z rybníčku zmizí život a ptáci a zvěř z krajiny si hledají úkryt a zásoby aby pohodlně přečkali zimu a se svými mláďaty v létě běhali po louce.", "original_file": "cl8blintom_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nKateřina Holubová\n12. června 2007\nIII. C\n\nJak bych změnila život v našem městě\nOsnova:\nI. Úvod: - Město\n - Bezstarostnost život\nII. Hlavní Stať - Poznání\n - Hledání identity\nIII. Závěr – Řešení\n\nNaše město má osm tisíc obyvatel i s okolními vesnicemi. Na první pohled je to klidné, historické městečko s kulturním zázemím.\nRáda bych se vrátila do doby, kdy bych na Blatné nic neměnila. Byly to bezstarostné roky na základní škole. Chodila jsem do umělecké školy, hrála jsem tenis, chodila jsem na gymnastiku a tančila mažoretky. Většinu času jsem věnovala svým zájmům a ve škole jsem neměla ani nejmenší problémy.\nVím, kdy jsem z tohoto hvězdného oparu procitla. Bylo po přijímacích zkouškách a já už jsem nechtěla být jen sama za sebe, chtěla jsem mít svou partu. Patřit do nějaké smečky. Začala jsem přičichávat vůni hospod, zábav a poznala jsem i účinky marihuany. Zanedlouho jsem však také začala poznávat hierarchii, která mezi mladými lidmi panovala. Chápu, že každý si musí vytvořit nějaký postoj a udržet si ho tak, aby byl ostatními uznáván, je velmi těžké. Urážet se navzájem bylo celodenní zábavou a pro „přežití“ v partě nejdůležitější.\nPo čase mě takovéhle krájení života přestalo bavit, ale když jsem se rozhlédla kolem sebe, nenašla jsem řádnou náhradu. Veškerá mladá generace v Blatné nemá jiné vyžití než vysedávání v hospodě a boj o svůj post největšího “drsňáka“ a „píče.“ Nevím jestli je chyba v nás, mladých lidech, a nebo ve městě, které nám nedá příležitost.\nPříběh však nekončí. Spousta mých přátel dodělalo školu a mají za sebou rok práce u pásu. Odešli z domova a našli si pomoc v drogách. Teď už je pomoc velmi těžká. A já to nezměním. Naše město by ale mohlo. Je třeba zaměřit se na dopívající lidi, ale i na ty nedospělé, protože u nás v hospodě se přece „nalejvá“ každému.", "original_file": "cb3cholkat_02_1"}
{"text": "Jiroušková, Irena, V. C, 07/08\n\n23. října\nReprodukce textu\nOsnova:\n1. Kóhoutek na větvi\n2. Sladký hlásek\n3. Prátelský polibek\n4. Kohoutkova lest\n5. Kohoutkovo výtěztví.\n\nChytrý kohoutek a hloupá liška\nTento příběh byl o lišce, která dostala chuť na kohoutka. Tak jse rozhodla že půjde do vesnice. Šla přes les, už byla na kraji a uviděla kohoutka na větvi.\nChtěla aby slétl dolů, proto začala lhát, že už spolu lišky, slepičky a kohouti kamarádí. Mluvila sladkým hláskem, ale kohoutek se nenechal oklamat.\nLiška mu řekla že se jí nemusí bát a, že jsi dají přátelský polibek.\nKohoutek jí řekl že sleze, ale že počká až doběhnou psi, že se taky chtejí usmířit.\nLiška se lekla a utekla a kohoutek vyhrál.", "original_file": "bu5cjirire_02_1"}
{"text": "Tomáš Kalčík 1. C\n17. května 2005\n\nTéma:\n1) Tak tady žiji (Volný stylový útvar)\n2) Divy současného světa (Volný stylový útvar)\n3) Mé setkání s… (Vypravování)\n4)Pohled do zrcadla (Zamyšlení)\n\nTak tady žiji\nOsnova\nI. Úvod: Město mého doposavadního života – České Budějovice\nII. Stať:\na) popis okolí, s mým příchodem na svět\nb) vlastní město\nc) můj názor na České Budějovice\n\nMísto, kde jsem se narodil a kde zatím žiji, se jmenuje České Budějovice. Jelikož tu bydlím šestnáct let, vytvořil jsem si jakési citové pouto. Z tohoto důvodu si nedovedu představit, že bych se měl stěhovat. České Budějovice jsou město s přibližně 100 000 obyvateli, kteří si tu žijí svůj poklidný život. Poloha města je velice výborná, a to z důvodů velice hezké krajiny, převážně zalesněné. Jižní Čechy mají nejmenší hustotu osídlení z celé České republiky, což je podle mě výhoda, protože tu není tak velká průmyslová výroba, tudíž menší počet elektráren. Pouze jediná trochu hyzdí okolí – Temelín. Toť z okolí vše.\nA teď k vlastním Českým Budějovicím. Město je poměrně bohaté na historické památky, a to z důvodů brzkého založení – roku 1265 Přemyslem Otakarem II. Příroda zde oplývá bohatostí, z které čerpám. Stačí vyjet pár kilometrů a máte kolem sebe nádhernou přírodu, hrady a zámky. Pokud se vám nechce nikam jet, nabízí se zde celá řada jiných možností. Sportovní vyžití je velmi dobré. Nachází se zde řada „fitek“, plovárna, zimní stadion, celá řada hřišť a spousty jiných míst se zaměřením pro sport. Pokud nemáte na čeření vody, či „čutání“ do míče náladu, můžete navštívit kulturní centra ať už kina, divadla nebo muzea. Za návštěvu stojí i místní památky. Jestliže vám vyhládne, zajděte do stylových restaurací a „hospůdek“ (ty mám nejraději: subjektivní posudek). Není to tak dávno, kdy tu bylo otevřeno nákupní centrum IGI, které skrývá řadu obchodů. Pokud navštívíte České Budějovice rozhodně nebudete litovat.\nProč mám rád „své“ město? To je celkem jednoduchá otázka. Je to takové město „neměsto“. 100 000 obyvatel není zas tak málo, ale problém to určitě není. Alespoň tu mám plno známých, příbuzných a kamarádů, na které se vždycky mohu obrátit. Vyhovuje mi zde poměrný „klídek“ oproti třeba Praze. Protože nejsem člověk, který vyhledává bary, hudební akce, či diskotéky, bohatě mi stačí to, co České Budějovice nabízí. Další z důvodů je ten, že jsem tu vyrostl. Chodil jsem tu jeslí (to nebylo zrovna moc šťastné), dále do mateřské a základní školy a teď se věnuji studiu na gymnáziu Jana Valeriána Jirsíka. Ochutnal jsem zde první kávu, zlatavý mok a hořkosladkou příchuť lásky. Jinak bydlím s rodiči v bytě 3+1 nedaleko centra. Ve městě jsem za deset minut, a tak nedám na čtvrť, ve které bydlím dopustit. Pokud se v budoucnu budu stěhovat, o čemž jsem ještě nepřemýšlel, rozhodně se sem budu rád vracet. Já jsem vlastně šťastný člověk! Jsem rád, že jsem tu vrostl a prožil hezké dětství a snad budu prožívat v klidu i své stáří. Zkrátka České Budějovice jsou to nejlepší město na světě.\nIII. Závěr: Pokud chcete přijet – neváhejte, stojí za to je vidět.", "original_file": "cb1ckaltom_02_1"}
{"text": "1.11.2006\nPinka Michael, 2.C\n1. písemná slohová práce\nTěhotenství\n(výklad)\n\nI. Osnova - úvodem\nII. 1) těhotenství\n2) Plod\n3) Porod\n4) Provedení porodu.\nIII. Závěr – období po porodu.\n– období před porodem\n– můj nazor\n\nTěhotenství je nejkrásnější období ženy, které začíná oplozením a končí porodem. Po pohlavním styku dojde k oplození vajíčka v horní části vejcovodu. Oplozené vajíčko se začne okamžitě rýhovat. Rýhování je úplné a stejnoměrné. Během 4-6 dnů dospěje buňka ve stádium moruly do dutiny děložní. Potom se vytvoří stádium buňky blastuly, kterou tvoří embryoblast a trofoblast. Embryoblast dává základ vlastnímu tělu zárodku. Trofoblast je základ pro zárodečný obal. Spojením dvou zárodečných obalů vzniká pupečník, jenž obklopuje celé tělo zárodku. V prvních dvou měsících se zárodečné listy mění v tkáně a orgány. Zárodečné listy vznikly diferenciací embrioblastu.\nVe druhém měsíci má zárodek podobu miniatury dítěte. Tento útvar již nazýváme plod. Plod je z počátku vyživován ze žloudku. Po vytvoření placenty přes její membránu dochazí k průniku kyslíku a živných látek z těla matky do plodu, a opačně z plodu do těla matky putuje oxid uhličitý a odpadní látky. Placenta tvoří jakýsi filtr mezi organismem matky a plodu. S vývojem plodu se vyvíjí i děložní svalstvo.\nTělo matky se dokonce těhotenství přizpůsobuje, a to hlavně její metabolismus. Dochází například: zvyšuje se výkon oběhové soustavy a funkce všech orgánů, mění se sekrece hormonů.\nMatka během celého těhotenství přibere okolo dvanácti kilo, které se po porodu jen ztěží shazují. Těhotenství je ukončeno porodem, asi po dvěstěosmdetsáti dnech po oplození. Plod je stahy děložního svalstva vypuzen z těla matky. Porod trvá okolo osmi až dvanácti hodinami. Tím ale celé těhotenství nekončí. Během následujících dvou až tří hodin po porodu je matka ještě ohrožena krvácením, kdy může dojít k uvolnění děložního svalstva.\nNasleduje období šestinedělí, ve kterém se organismus matky vrací zpět do původního stavu.\nPorod může probíhat spontnáně, přes děložní hrdlo, nebo císařským řezem. Císařský řez neboli sekce je pro doktory méně náročná a v současné době se rodičky snaží přemluvit porodníky, aby se uchýlili k právě sekci. Sekce se může opakovat pouze a jen dvakrát, neboť při příštím porodu by mohlo dojít k roztržení dělohy.\nRodička je před porodem instruována doktorem v takzvané poradně.\nBěhem těhotenství by žena měla žít zdravím životním stylem, jelikož vše co pozře, pozře i plod. Žádné kouření, nadměrné užívání alkoholu a jiných omamných látek.\nVelice důležité je i výběr porodnice. Většina matek dá na zkušenosti svých kamarádek, či shlédne rating [rejtink] nemocnic na internetu.\n\nMyslím si, že většina žen má na porod špatné vzpomínky, což je dáno bolestmi, které prožívá. A zároveň pociťuje nejuzasnější akt svého života z přivedení svého potomka na svět.\n\nČerpal jsem:\nPři výběru tématu jsem bral v ohled z čeho budu čerpat. Těhotenství tak byla jasná volba. Těšil jsem se na to, až si sednu s mím otcem a vše pěkně prokonzultujem a já si vypíchnu pár poznámek. Debata se zvrtla, a kdybych sem napsal vše co mi řekl, sestavil bych kompletní učebnici gynekologie pro 3. ročník lékařské fakulty.", "original_file": "pr2ctpinmic_01_1"}
{"text": "27. listopadu 2008\nŠpetlíková Aneta\nP1b\n\n1. Písemná slohová práce\nVypravování\nTéma: 3) Byl to jen sen\n\nOsnova:\nI. Osmiletá oslava\nII.\n1) Moje sestra\n2) Děsivý sen\n3) Oslava a příjezd sestry\n4) Děsivý sen se opakuje\n5) Úmrtí sestry\nIII. Zhroucení\n\nPřed dvouma měsícema mi bylo 8 let. Maminka mi v obýváku připravila menší oslavu, kam jsem pozvala pár kamarádek. Těšila jsem se, ale mnohem víc jsem se těšila na večer, kdy se měla z chaty vrátit moje sestra Míla.\nMěla jsem Mílu hrozně ráda. Byla o 10 let starší než já a byla můj vzor. Chtěla jsem být jednou jako ona a chovat se jako ona. Ráda jsem s ní trávila čas. Bohužel od té doby, co si před rokem našla přítele Matěje, na mě nezbýval čas.\nNoc před oslavou jsem na ní myslela a představovala si, jak si spolu budem hrát, když prý přijede bez Matěje. Uběhla chvíle a moje mysl upadla do spánku. Ráno po probuzení jsem si vzpoměla na sen, který se mi zdál. Byl o tom, jak Míla stála na střeše našeho paneláku, z očích ji tekly slzy a pohled jí směřoval dolů ze střechy. Nikdy se mi takový hrozný sen nezdál.\nOslava byla úžasná. Trvala do osmi do večera a velmi jsem si ji užila. Když v devět přijela Míla, opravdu si semnou hrála celý zbytek večera, ačkoli její výraz ve tváři nebyl veselý jako jindy.\nV noci po oslavě se mi znovu zdál ten sen. Už nekončil pohledem dolů, ale jejím krokem do neznámé hloubky. V tu chvíly jsem se vzbudila a vykřikla „Né!“ Měla jsem divný pocit, tak jsem se šla podívat, jestli sestra spí v pořádku. Otevřela jsem dveře u pokojíku a uviděla Mílu, jak je oblečená a stojí v předsíni. Skloní se ke mně, políbí mě na čelo a poví, ať jdu do postele.\nPo té noci jdu ráno do kuchyně na snídani. Místo toho tam uvidím moji maminku plakat. Ptám se jí, co se stalo, ale stále jen vzlyká, tak ji jen obejmu. Když už byla schopná mluvit, odtáhla mě.\nKlekla si ke mně a chytla za ruku. Pak ke mně promluvila. Pověděla mi, že moje sestra v noci skočila ze střechy, že je mrtvá.\nV tu chvíly jsem měla nejhorší pocit, jaký jsem kdy zažila. Pocit, jako kdybych stratila sama sebe. Odcházela jsem plačící do pokoje a v duchu si opakovala, že Míla už tu semnou nikdy nebude.", "original_file": "grp1bspeane_1"}
{"text": "Moje školní taška\n\nKaždý den ji s sebou nosím do školy. Do školy ji nosím proto že je pěkná.\nTaška má barvu jako rozkvetlá tráva je úplně zelená. Má osm kapes když se podívám nahoru uvidím velkou zelenou kapsu ve kterém je svačina. Pak se podívám na druhou kapsu a vní uvidím klíče.\nPak se podívám na třetí kapsu a vní uvidím moc učení když je vyndám tak pod učením je malí modrý penál který má barvu jako modré obláčky. Když se podívám do prvního patra uvidím v něm plno pastelek. V druhém patře je hodně fix a temper který tam nemaj být.\nTato taška se mi moc líbí protože už jsem si na ní zvykl protože už ji mám od první třídy a moc mi pomáhá s pomůckami a s učením. Nikdy nechci jinou.", "original_file": "cl6agavpet_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nJana Kubů\n17. května 2005\n1. C\n\nTémata:\n1. Tak tady žiji (volný stylový útvar)\n 2. Divy současného světa (volný slohový útvar)\n 3. Mé setkání s…. (vypravování)\n 4. Pohled do zrcadla (zamyšlení)\n\nPohled do zrcadla\nOsnova:\nÚvod III. Závěr\n Stať: a) Mé vlastnosti b) Mé kamarádky c) Moje parta d) Moje rodiče\nPrvní pohled do zrcadla mi třeba připomene, že bych se měla učesat, ale někdy se při pohledu do zrcadla zamyslím, jak mě vidí ostatní a jaká jsem uvnitř.\nHodně lidí si myslí, že jsem tichá nebo skoro až zakřiknutá. Přiznávám tedy, že nejsem žádný živel, který musí být neustále středem pozornosti, ale to, že jsem tichá, o mně mohou tvrdit jen ti, kteří mě neznají. Většinou jen moji dlouholetí kamarádi mohou poznat jaká jsem, ale samozřejmě i moje rodina ví, co mám nebo nemám ráda. Neumím se moc přetvařovat a říkám často lidem pravdu do očí, proto si o sobě myslím, že jsem upřímná. Většinou nevyčnívám nijak z řady a známky ve škole mám až na výjimky průměrné. Takže jsem taková obyčejná holka, která má ale v hlavě neobyčejné nápady. Někteří o mně tvrdí, že jsem zábavná a milá, ale to už nemůžu soudit, protože mě každý vidí trochu jinak.\nNejvíce se svěřuji své starší sestře. Vždycky jsme spolu dobře vycházely a hodněkrát jsme jedna druhou podržely. Mám také docela dost kamarádek, ale opravdová je jen jedna. Ta, která mi dokáže pomoct, když jsem na dně, a nikdy mě nezradí. Každý asi nemá to štěstí, že nějakou takovou spřízněnou duši najde, ale mě se to doufám podařilo.\nMám partu, se kterou už se znám hodně dlouho, proto na mě mají i patřičný vliv. S nimi se cítím vždy v pohodě a vím, že jim můžu všechno říct. Občas nevím, co bych si bez nich počala. Jsou to lidi, kteří nesoudí podle vzhledu, ale snaží se hledat vlastnosti, které nejsou vidět navenek.\nNejvětší vliv na mě mají určitě rodiče. I když s nimi často nesouhlasím vím, že se na ně můžu spolehnout, a že jsem jim hodně zavázaná za všechno, co pro mě vždy udělali.\nSním o tom, že budu mít úspěšnou práci, domácnost podle svých představ, milého manžela a děti a budu si s nimi užívat šťastné chvíle, na které se nezapomíná. Věřím tomu, že se mi to splní a udělám pro to všechno, ale teď mám ještě celý život před sebou, čeká na mě sladkých šestnáct let a já se snažím vychutnávat si život plnými doušky.", "original_file": "cb1ckubjan_02_1"}
{"text": "Ptáš se, jak se mi teď daří\n\nOsnova: I. Úvod\n\nII. Stať: 1. Nová škola\n\n2. Fotbal\n\n3. Mé obavy\n\nIII. Závěr\n\nAhoj Adame,\n\nmožná se ptáš, proč letos píšu tak pozdě. Chtěl jsem ti napsat už začátkem školního roku, ale protože jsem přešel na střední školu, nemám času nazbyt. Chodím na gymnázium v Českých Budějovicích. Měl jsem veliké štěstí, nemusel jsem psát přijímáací zkoušky, ale byl jsem přijat díky mému průměru na základní škole.\n\nAle co ty? Pamatuji si, že (jsi se) ses rozhodoval mezi gymnáziem a průmyslovou školou. Doufám, že (jsi se) ses rozhodl správně, a že jsi na své nové škole šťastný. Jak už jsem psal na začátku, nemám příliš volného času. Musím se každý den učit, sice se mi moc nechce, ale nakonec se k tomu vždy „dokopu„. To víš, šstřední škola je něco jiného než ta základní. Tam jsem vše zvládal levou-zadní, ale teď je to horší. Zatím mi vychází jedna trojka z angličtiny. Snažím se s tím něco udělat, chodím na doučování, dělám různá cvičení, a tak doufám, že se to časem zlepší. Obzvlášť teď, v době, kdy se chýlí ke konci pololetí se snažím ještě více než jindy. Doufám, že se má píle odrazí na pololetním vysvědčení. Asi víš o čem mluvím.\n\nV současné době nemám čas ani na fotbal, trochu mě to mrzí, ale škola je pro mě přednější. Ani nevím jestli jsem ti říkal, že jsem změnil fotbalový klub. Teď hraju za SKP a skvěle se nám daří. V podzimní části jsme skončili na druhém místě a já byl vyhlášen nejlepším hráčem našeho mužstva. Ach jo, kdyby mi škola šla jako fotbal.\n\nNa závěr bych se ještě chtěl zmínit o mých spolužácích. Na začátku školního roku jsem se hrozně bál, že si v nové třídě nenajdu kamarády, ale mé obavy se nevyplnily. Je tu spousta skvělých lidí, s kterými si výborně rozumím.\n\nAdame, těším se, až přijedeš do Českých Budějovic a já ti budu moci říct spoustu dalších novinek, které jsem nestačil napsat nebo jsem na ně zapomněl. Přeji ti, aby se ti vše, co si přeješ a o co se snažíš podařilo.\n\nAhoj Adam", "original_file": "cb1acaprom_01_1"}
{"text": "Osnova:\n\n1. 80. výročí školy\n\n2. prohlídka školy\n\n3. Vypravování\n\n4. Vystoupení\n\n5. Kulturní dům\n\n6. Závěr\n\nOslavy 80. výročí založení naší školy\n\n80. výročí školy, to je dlouhá doba. Naší už je hodně let, přeji jí to, aby stála ještě hodně let.\n\nVe třištvrtě na deset se konečně otevřeli dveře naší skoly. Lidé se šli podívat jak škola za ta léta změnila. Ve všech třídách byly vystaveny všeljaké staré věci. Ale v 9. třídě byly i sochy Tomáše Garyka Masaryka, takže byla asi nejhežčí.\n\nKonečne přišlo na řadu vystoupení. Jako první byly na řadě 1. a 2. třída. Měli samé hezké písničky, a lidem se líbylo jejich vystoupení. Když odešli tak jsme byly na řadě my, 6. ročník. To byla tréma paní učitelka pustila písničku a my jsme vystartovali na pódium. Naštěstí jsme měli jen jednu písničku. Takže jsme to měli za pár minut. Po nás šla 3. třída. Těm se vystoupení móc povedlo. Měli to docela dost dlouhé podle mě. Lidé strašně tleskali. Když odešli šli na řadu 4. a 5. třída se srandovním vystoupením. Lidé se tomu moc smáli. Spívali tam písničky a trošku i mluvili. 5. a 4. se uklomila a šli rychle z pódia. Na řadě byl 9. ročník s pokusy z fyziky a některé byly opravdu kouzelné. Konečně byly na řadě 5. třída a její tělesná výchova. To bylo něco lidé se koukali s otevřenou pusou a koukali jako ryby. Po jejich vystoupení přišla 1., 2. a 3. třída a paní ředitelka rekla že si společně zaspíváme písničku ahch synku. Když dospívali, tak je paní ředitelka pozvala do kulturního domu.\n\nV kulturním domě byly samé staré a hezké věci. Byl tam i Orchestr jménem {název}<priv>. Ženský pěvecký sbor {název}<priv>. Po čtvrté hodině už nikdo nebyl v kulturním domě.\n\nMoje škola se mi moc líbí a jesem rád že jsem chodím.", "original_file": "hr6boddav_01_1"}
{"text": "Moje školní taška\nMůj školní batoh si každý den odnesu s sebou do školy na svých zádech. A nosim v něm různé věci ale nemám ho jenom jako školní tašku a používám ho jako i obyčejný batoh.\nJe ušitý z černé látky se šedým nápisem „Horsefeathears“. Na zádech sou dva popruhy a jeho praktické poutko. Na --- stranách sou dvě pouzdra na pití, vypadá docela špicově. Na zipech má pět jezdců a tři kapsy.\nPrvní kapsa je malá a často přehlédnutelná, druhá ta už je taková typická pro batohy sou tam různá pouzdra na propisky, a ta poslední neboli třetí tak tam je to učení, penál a hlavně velký nepořádek.\nMoc se mi líbí a mám ho rád. Je noc praktický není moc velký. Nikdy bych ho neprodal a ani nedaroval.", "original_file": "cl6aseiluk_1"}
{"text": "28.3. 2006\nTereza Vavřinová, 3.E\nPísemná práce\ntéma: fejeton – Stalo se....\n\nStalo se\nV první polovině února se v médiích obrovskou rychlostí rozšířila zpráva o obrovském množství německého odpadu vyváženého na skládky na českém území. Převážně na Lounsku a Děčínsku, ale i nedaleko od Prahy byly každým dnem nalézány a odhalovány nové skládky a media ukazovaly katastrofální fotografie povalujících se pneumatik a rozházeného šatstva a bouřily na tím, co si to ti zpropadení Němci dovolují.\nPrvní úkol samozřejmě bylo nalezení viníka. Jak se ale dalo očekávat, odpovědi se nesly v duchu obvinění kohokoli jiného, jen aby zodpovědnost nezbyla tázaném. Vina se tedy přelévala od předsedy vlády, přes ministra životního prostředí až nakonec skončila u českých celníků. Ti však vše razantně odmítli. Jistě, může se zdát, že je to jejich vina, vždyť oni mají moc poslat kamiony s německým odpadem zpět do Berlína, ale nelze počítat s mazaností řidičů, kteří „oblafnou“ celníky tvrzením, že se jedná o zboží do second handů, a za radostného mávání na rozloučenou pokračují směrem Louny. Na druhou stranu ale ani tato odpověď není úplně nepravdivá. Mnoho lidí nelegální skládky přivítalo s velkým nadšením, protože mohli do hor plných odpadků vyrazit s nákupním košíkem a „nakoupit“ zde nové oblečení na neděli do kostela, kde budou moci vyprávět svým známým o nedávných nákupech v Drážďanech.\nMezitím naši zákonodárci dali hlavy dohromady a vymýšleli varianty jak problém vyřešit. Nejvíce trefnou odpověď na tuto otázku nabídl pan poslanec Langer, který vyjádřil svou hlubokou myšlenku slovy, že ti, kteří vozí odpad do České republiky, by měli být zavřeni do basy. S touto převratnou myšlenkou nelze než souhlasit a ocenit duchapřítomnost pana poslance, ale stále zde chybí odpověď, kdo by vlastně měl být potrestán. Nakonec z celé aféry byla obviněna určitá německá firma, ta je ale nyní v konkurzu, tak nelze předpokládat, že by byl kdokoli potrestán. Ačkoli by nebylo těžké najít skutečného viníka, nikdo to neudělal. Ve snaze vyhnout se trestu totiž kdosi skládky zapálil. I když existuje pravděpodobnost, že se jednalo o trampy, kteří si chtěli ohřát kančí guláš a zazpívat si několik nesmrtelných hitů bratří Nedvědů u táboráku, tak této variantě moc nevěřím, protože myslím, že by si milovníci přírody vybrali jiné prostředí než vyřazený prádelník slečny Gertrudy, a jednalo se tedy o skutečné viníky.\nI když je většina českých občanů německým odpadem pobouřena, vlastně by se trend vyvážení odpadu do naší republiky mohl projevit velmi pozitivně. Konečně se totiž zdá, že Česká republika najde v Evropské unii své uplatnění. Vždyť který stát by dobrovolně zahlcoval svou přírodu odpadky, když v centru Evropy existuje země, kam lze beztrestně vše odvézt, a navíc místní podnikatelé v touze po zisku vše zařídí? Bohatší země Evropské unie by zapomněli na původní nelibost nad naším přidružením z důvodu přílivu levné pracovní síly a Česká republika by našla v rámci EU důležité postavení – sice postavení Popelky – ale zato Popelky, bez které se ostatní země neobejdou, a navíc Popelky oblečené v německé značkové módě.", "original_file": "pr3evavter_01_1"}
{"text": "28.11. 2005\nPřibylová\n1. písemná práce\nHistorie a pravidla volejbalu\n(referát)\n\nVážení posluchači, chtěla bych vás seznámit s volejbalem a jeho pravidly. Ptáte se, proč jsem si vybrala zrovna toto téma? Na vaší otázku mám jednoduchou a výstižnou odpověď. Jelikož volejbal hraji již osm let a věnuji se mu vrcholově, vím, že většina lidí o něm neví tolik informací jako o hokeji či fotbale, tak bych vám je chtěla rozšířit.\nLetos je tomu přesně sto šest let, co se v hlavě ředitele americké ---- koleje W. G. Morgana zrodil nápad vytvořit novou hru, kterou nazval „minonette“. Předělil tělocvičnu tenisovou sítí, jejíž horní okraj zvedl do výše asi sto devadesát centimetrů od země. Žáky rozděl na dvě poloviny a dal jim úkol. Víte jaký? Dopravit míč do soupeřova pole odrážením rukama, aniž by ve vlastním poli dopadl na zem. O rok později dostala hra na návrh novináře A. T. Halsteta název. Jestli pak ho uhodnete? No přece volley – ball podle hlavní idee: odrážení míče (anglicky „to volley the ball“).\nV ČSR byl r. 1919 předveden v Žilině a stal se součástí přípravy atletů na Olympijské hry v Antverpách. V roce 1923 byla provedena veřejná ukázka hry na Žižkově před samotným odjezdem. V roce 1927 byl ustanoven Československý volejbalový a basketbalový svaz a o tři roky později bylo uspořádáno první mistrovství republiky.\nJá vím, zatím jsem vás seznámila pouze s počátky volejbalu, také byste určitě chtěli vědět naše republikové úspěchy. Zlatá éra kolem začala koncem čtyřicátých let a bohužel skončila v polovině let šedesátých. Českoslovenští volejbalisté se v té době stali dvakrát mistry světa – 1956, 1966 a třikrát mistry Evropy – 1948, 1955, 1958. Z velkých postav bych chtěla upozornit alespoň na jména Láznička, Musil, Tesař, Paulus.\nTaké bych vám měla přiblížit volejbalová pravidla. Na hřišti tvaru obdélníku je celkem dvanáct hráčů – šest na jedné polovině a šest na druhé. Dva týmy odděluje síť, jež je ve výšce podle věku. Když už jsem zmínila věk, tak vám ho rozdělím do kategorií – žákyně jsou od raného věku do čtrnácti let, kadetky od patnácti do šestnácti, juniorky od sedmnácti do osmnácti a od osmnácti výše ženy.\nVrátím se k pravidlům. Součástí týmu je trenér, jeho asistent a šest střídajících hráček, jež musí být připraveny na okamžité střídání, pokud se nedaří někomu na hřišti. Jak jsem již uvedla, základní sestavu tvoří šest hráček na hřišti, každá plní jinou funkci. Pro práci týmu je nejdůležitější post nahrávačky, jež si organizuje hru. V dalších rolích figuruje služebně nejstarší hráčka – kapitánka, udávající tempo týmu, pár smečařek kontrující soupeřovo pole, jedna vpředu u sítě, druhá vzadu na hlavním kůle, jenž je u levé strany hřiště, dvě blokařky smečující ze středu čelní síťové plochy v postavení obdobném jako u předešlých smečařek. Posledním hráčem v poli je universál, který smečuje na opačné straně než smečař, tedy na pravém kůle.\nCílem hry je po úvodním dvojím rozehrání, kdy ze zahajovacího soupeřova podání hráč ze zadního pole přijmutý balón přihrává nahrávačce, která rozhodne, komu míč svěří, aby dotyčný zabodoval tj. zpětně přehrál balón na soupeřovo území tak, aby nebyl chycen a spadl na zem. Vyhrává ta strana, která během utkání nasbírá dvacet pět bodů. Hraje se na tři vítězné sety.\nDoufám, že z mého vysvětlování z předchozích statí nejste zmatení a alespoň trochu je vám tento kolektivní sport bližší. Znáte již jeho historii, pravidla, cíl a smysl. Věřím, že v brzké době v důsledku podnětu tímto referátem sport také vyzkoušíte a zamilujete si ho jako já.", "original_file": "pr2cfpriden_01_1"}
{"text": "Zeď nářků a jiné zdi\n\nosnova:\n\n1) Vyzdvižení řešení k nebi\n\n2) Různé důvody\n\n3) Přehrady mezi světy\n\n4) Zdi za nic nemůžou\n\nZ rychlých temných vln historie se v různých obdobích zdihají k nebi přehrady lidských názorů, zvyků, vyznání. Lidská odlišnost vytvořila tyto strašlivé stavby, které ač se nám zdají jakkoli radikální, stávaly se pro lidstvo řešením. Řešením v problému rozrůznění ať už v problémech jednotlivých nebo globálních.\n\nV různých érách se jednoduše musela postavit hranice, jenž se pro nás stala jakýmsi „fyzickým zákonem.“ Ať už jde o rozdělení muslimského a židovského světa vyznání, tak třeba také o světové konflikty, jimiž může být například poválečné rozdělení Berlína. Ač jsem tyto zdi teď výrazně spojila, přesto vznikly z morálně absolutně odlišných důvodů. Zeď nářků dělí náboženské tradice a je schopna přispívat k udržování míru. Avšak zaměřme se i na stavbu zdi Berlínské. Tato stavba nevznikla k podpoře klidu. Byla to stěna, jež měla udržet na jedné straně rozděleného města lid, směřující na západ. Bylo to jejich vězení, jejich nedobrovolné vězení. Můžeme klidně uvádět další příklady. V Číně {jeden ze}<in> sedmi divů světa chránil obyvatelstvo, jež si v té době neuvědomovalo, že posunem času tato jejich jistota, zajišťující jim v noci klidný spánek, je bude v pozdější době isolovat od přílivu kultury a rozvojových novinek.\n\nKaždá tato stěna má rozdílnou povahu, stejně jako každý lidský úmysl a čin má různé kořeny. A nikdy se také tyto stavby neprojevily, jako jednoznačně pozitivní či negativní. Vždy vytvářely jakési bariéry, ale sami byly vytvořeny právě kvůli těmto zábranám, jenž již dlouho předtím mezi lidmi existovaly. Můžeme je nazvat konvencemi. Autoritativní, obávané a velice nepopulární slovo. Proč tedy nadále trvají? Sami však můžeme pozorovat, jak se vyvíjí. Po staletí a generace se na jednu stranu odbourávají, na druhou přibývají nové moderní. Je to s nimi stejné, jako s vědeckým vývojem. Nelze to zastavit. Konvence vytváří mezi lidmi přehrady, které na rozdíl od staveb nejsou fyzické, ale pocitové, podvědomé. Podnítily stavbu zdi nářků, podmínily omezení lidské komunikace. Lidé jsou v otázce konvencí zvláštní. Vytvářejí si je a zároveň se je snaží překračovat. Vždyť tím, že lidstvo například miluje, boří tyto barikády a zkouší překonávat vysoké zdi. Myslím, že obecné zkušenosti, které máme, spojované s lidskými city nám to dokazují. Například kvůli lásce lid{é|í} překračují morální statky a ztrácí mnoho předsudků. Ale láska má mnohé podoby, které sebou nesou také odlišné pohledy. Lidstvo vždy milovalo, ať už bližního nebo nějaký náboženský symbol. Ztrácelo konvence a přijímaly další.\n\nAle ať si to člověk přizná nebo ne, vězíme v předsudcích už od nepaměti a jsme jimi omezováni dodnes.\n\nLidské vztahy jsou tím determinovány. Každý národ v průběhu věků vyznával však jiné zásady. Tak se na svět rodily konflikty, které se neobešly bez řešení. Omluvme tedy přísně vyhlížející zdi. Problém je uvnitř lidských myšlenek.", "original_file": "pr3clunkat_01_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nTereza Tomková 14. ledna 2008\n2. A\n\nProblém, který mě zaujal (volný slohový útvar)\nSnad každý z nás se nemohl nebo nemůže dočkat okamžiku, kdy bude moci poprvé usednout za volant automobilu. Snad každý z nás se ale také dnes a denně ptá, jak je to vlastně s našimi řidiči? Jak moc bezpečně se dnes člověk může cítit na českých silnicích?\nV mnohých zemích Evropy i celého světa je dopravní situace mnohem komplikovanější než v České republice a i přesto je počet dopravních nehod naprosto nesrovnatelný. Ptám se, jak je to možné a napadá mě jediná možná odpověď: české zákony a výkonná moc. Důkazem nám může být vcelku nedávná reforma zákonů týkajících se silničního provozu České republiky a také nově zavedený bodový systém. Přinesly tyto změny v silniční legislativě vůbec nějaké změny? A pokud ano, jak dlouho fungovaly? Podle mého názoru fungovala tato reforma alespoň minimálně efektivně snad jen první měsíc po zavedení. Nikdo nevěděl, co ho čeká, ale po krátké době se objevili první drzí řidiči, kteří znovu zkusili použít tu nechvalně známou a přiznejme si už poněkud otřepanou větu: „Pane strážníku, nešlo by to vyřešit nějak jinak?“ A co zákony trestající řidiče hazardéry? Ty mi připadají jednoduše směšné. Za nejotřesnější událost posledních měsíců dokazující doslova zanedbatelnost postihů pro takové „lidské hyeny“ považuji případ patnáctiletého chlapce, kterého nechal viník nehody po srážce v lese. Všichni se ptají, co ho k tomu vedlo? Snad snaha vyhnout se trestu? Nebo třeba strach z veřejnosti? A teď zapojíme veškerou svou množinu empatie… dospívající chlapec, nejmilejší bráška, zbožňovaný syn nebo vnuk, lidská bytost jako každá jiná… celoživotní trauma a strach z lidí a za tohle všechno – vyjímečný trest osm let. Nepřipadá nám to absurdní…?!?\n\nOsnova: I. Úvod\nII. Doprava v ČR: a) reforma\n b) korupce\n c) lidský hyenismus\n\nTéma: Dějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí\nOsnova: I. Závod\n II. Stať : a) úspěchy\n b) neúspěchy\n III. Závěr:\n<vynechaný řádek>\n‚Cas letí přímo jako voda a než se nadějeme je tu začátek nového roku. Toto období se pro mě již tradičně stává obdobím takzvané rakapitulace, kdy sčítám, odčítám, násobím i dělím všelijaké mé úspěchy a neúspěchy. Vždy je pro mě velmi těžké říct, jestli bylo víc úspěchů nebo naopak neúspěchů, protože jak už to tak na tom světě chodí „jednou jsi dole, jednou nahoře“. A v tom mém životě to platí dvojnásobně. Na mém pomyslném nebi se počasí střídá neustále. Někdy je jasno, někdy oblačno a jsou chvilky kdy mám pocit, že je úplně zataženo a nečeká mě nic jiného než bouřka.\nMusim se přiznat, že dřív jsem k sobě byla hodně kritická a jen málo věcí jsem považovala za svůj úspěch. Postupem času jsem však zjsitila, že člověk se musí trochu chválit a být spokojený sám se sebou, aby mohl být šťastný. Jsou však úspěchy, které pro mě mají větší cenu,nebo%t mě stály hodně úsilí a námahy. Mezi úspěchy, kterých si cením nejvíc patří zejména ty, které udělají radost mému okolí. Není totiž hezčí odměny za úspěch než rozzářené tváře mých blízkých.\nSamozřejmě nejsem bez chyb a potkávám se i s řadou neúspěchů. Asi jako pro každého z nás i pro mě je neúspěch velkým zklamáním. Někdy ho pociťuji i jako svoje selhání či prohlru. Naštěstí se vždycky rychle vzpamatuji, protože si myslím, že nejlepšíím lékem na neúspěch je úspěch. Pokud by vás zajímalo, jaký byl největší neúspěch mého života, tak se domnívám, že žádný takový ještě nenastal. Myslím si, že na životní neúspěch mám času dost…\nKaždý rok je pro mě velkým zážitkem s řadou úspěchů a samozřejmě i neúspěchů. Každý rok je naprosto odlišný. Jediné co mají společné, je mé už téla stejné předsevzetí, které zní: „Kéž by můj nový rok byl ještě úspěšnější než ten předchozí a vyrovnala bych se co nejvíce tíživým neúspěchům.“\nJestli se mi toto předsevzetí plní je otázkou… Ale sama za sebe si myslím, že každý je tak úspěšný nebo neúspěšný, jak se cítí.", "original_file": "cb2atomter_01_1"}
{"text": "Moje školní taška\nKaždý den si s sebou do školy beru mojí tašku.\nTa je šedě zbarvena a zipy a zipy mají zelenou barvu. Její tvar připomíná tlustý ovál a doplňují jí také tři kapsy. Ta nejmenší je zbarvena obrázkem který vypadá jako kostra. Na tašce visí také dvě kapsičky na pití.\nNejvětší kapsu vyplňují rýsovací potřeby, sešity a učebnice. V ní visí také menší pouzdro na notýsek a další menší věci. Prostřední část batohu je rozdělena na další dvě části. V první části vidím školní sešity. V druhé části se nachází třípatrový penál který vypadá jako kvádr a bačkory. Do třetí nejmenší kapsy si ukládám svačinu, klíče a další užitečné potřeby.\nBatoh se mi hodí při každé příležitosti a je velmi užitečný.", "original_file": "cl6ahegjan_1"}
{"text": "1. listopadu 2005\nM. Krausová, 3.E\nPÍSEMNÁ PRÁCE\nTéma\n„Lidé už si převážně nedovedou představit život bez televize, a to proto, že sami ani nechtějí žít, nýbrž chtějí se jen dívat na život jiných.“ (M. Machovec)\n(Úvaha)\n\nNa tomto výroku je zcela hodně pravdy. Vždyť považme, dovede si někdo z vás ještě představit život bez televize? Asi ne. Každý z mladých to jistě zná. Každodenní probírání, co jsme viděli včera v televizi a jakmile nevíš o čem je řeč, jsi mimo, nezapadneš. Ale jistě existují vyjímky. Lidé, kteří stojí zásadně proti těmto elektronickým výrobkům a raději dají přednost dobré knize před večerem stráveným u televize. Je pravda, že to je právě občas televize, co nám zvedne náladu po náročném dni. Sednout nebo lehnout si večer na pohovku a alespoň na malý okamžik žít život někoho jiného. Občas idilický, občas i tragický. Není to snad úleva, chvilku vybřednout ze svých každodenních problémů a plně se ponořit do děje, pokud ho ovšem právě sledovaný pořad má. Převažně jsou ale chvíle, ba i daleko delší intervaly, kdy v televizi nenalezneme nic hodnotného, nic na co by se dalo koukat byt jen malou chvíli. Já osobně odsuzuji filmy, kde pro samou krev nemáte nejmenší šanci zjistit, o co v tom filmu vůbec jde. Na světě už je přece dost násilí. Každý den jsme svědky vraždění tisíců lidí, tisíců nevinných lidí na celém světě. Nejsou to jen vraždy ale i autohavárie a jiná neštěstí, tak proč to ve svém volném čase ještě vyhledávat v televizním programu? Je příjemnější pustit si nějaký komediální ale třeba i naučný film a ve většině případů se nejednomu z nás zvedne nálada.\nA jestli se lidé dívají na televizi, protože nechtějí žít svůj vlastní život? Ano, z části je to možná pravda. Když má člověk život, který není zrovna jako z pohádky, tak je dost pochopitelné, že chtějí žít život někoho jiného, který se jim zdá z různých důvodů lepší. Vezměme si například největší hit dnešní (poslední) doby, který se objevuje na našich obrazovkách. A není to jenom na jedné stanici. To svědčí o tom, že lidé chtějí sledovat osudy jiných lidí. Jak si poradí v té i oné situaci, jak se k sobě navzájem chovají, co vše vydrží a mnohé další běžné situace. Reality show. Ano, to je to, co chtějí lidé momentálně nejvíce vidět. Koukají se na to snad lidé, kteří neshledávají vlastní život, tak zajímavým? A potřebují tu „akci, dobrodružství, adrenalin“ vidět alespoň každý večer na své televizi? Ze všech stran se to na nás valí. Z již zmíněné televize, rádií, titulních stran novin. Zkrátka ze všech sdělovacích prostředků. Leoš Mareš se svým Big Brotherem na Nově nebo Tereza Pergnerová se svými Vyvolenými na konkurenční Primě. Ještě jedním z příkladů trochu jiné reality show je Výměna manželek, kde si na několik dní zcela odlišné rodiny vymění své ženy (manželky). Musím přiznat, i já jsem to z počátku sledovala, ale bylo to spíše ze zvědavosti. Zajímalo mě, co dokázalo nadchnout tolik lidí po celém světě. Z počátku mě to bavilo, říkam si: „konečně je tu něco jiného.“ Ale postupem času? Nuda, nuda a jenom nuda. Proč se má každý den koukat na to samé? Vždyť, kdyby se tam dělo alespoň něco zajímavého. Ale koukat na to, jak Vyvolení spí, jak si Vyvolení vaří oběd, jak Vyvolení plní nesmyslné úkoly, které jsou jim zadávány, jak Vyvolení tančí. Ne, děkuji nechci! Myslím, že by člověka mnohem více obohatila dobrá knížka, vždyť je to relaxace stejně jako televize, akorát trochu na jiné úrovni. Bohužel jsem se setkala s názory typu: „Co s knížkou? Vždyť je to taková nuda, žádný efekty!“ S tím rozhodně nemohu souhlasit a taky nesouhlasím! I sebeprůměrnější kniha, vám dá rozhodně mnohem více než jeden večer s Vyvolenými. Na druhou stranu ovšem chápu, že člověk chce na náročném dni vypnout a nad ničím nepřemýšlet a taková televize je k tomu nejlepší prostředek. Je to jednodušší, než-li kniha. No, nakonec uvažte sami, co je pro vás lepší. Žít život jiných a nemuset se moc namáhat a nebo se od toho všeho odprostit a konečně začít žít svůj život. Vyberte si.", "original_file": "pr3ekramar_b_02_1"}
{"text": "Stalo se...\n\nChvíli mi trvalo, než jsem si rozmyslel, jaké téma vlastně budu psát, ale hned po chvilce mě to napadlo. Je to velký problém, o kterém všichni mluví a tvrdí, že postihuje hlavně stát v samém srdci Evropy, Českou republiku. Jedná se o pití velkého množství alkoholu.\n\nKdyž se nad tím zamyslím, tak si uvědomím, že alkohol je skoro nejspotřebnější surovina u nás. Jen stačí chvíli poslouchat své okolí a slyším, jak se kamarádi „sťali“ včera v hospodě, jak se opil strýc na chalupě, když slavil své narozeniny, ale největší korunu tomu všemu nasadí, když večer ve zprávách slyším, že ordinuje opilý doktor nebo jak řidič sanitky přejede pacienta před nemocnicí, samozřejmě s pořádnou dávkou promile v sobě. Příroda a alkohol jsou všude kolem nás.\n\nMožná je to tím, že alkohol je v dnešní době velmi moderní. Stačí, abych přišel k nám do hospody, rozhlédl se a uvidím party náctiletých lidí, jak nasávají pro mě ještě zakázaný mok. Do toho všeho se ještě hecují, kdo toho vypije víc a kdo bude nejvíce „zbuřtěnej“. Dnešní mládež je taková, že když někdo odmítne dalšího panáka, tak je u ostatních považován za bačkoru.\n\nTeď bych se ještě vrátil k otázce opilého doktora v ordinaci. Nevím jestli je úplně normální přijít v takovémhle stavu do zaměstnání, ale postupem času se to stává častěji, a častěji a stává se to pomalu rutinou. Dokonce už nemusíme chodit ani na Matějskou pouť, aby jsme se povozili na atrakci zvané centrifuga nebo kamikatze, protože použze stačí nastoupit do správného podvečerního „busu“, který řídí rozesmátý řidič s 2 promile v krvi.\n\nNo musím konstatovat, že je naše zemička v této otázce velmi pestrá a pořád o krok napřed před ostatníma. To také dokazují Tom a Bob z reklamy na Budvar, když padají do bazénu, koukají na fotbal, fandí hokeji a u toho všeho vždy stačí vykřikovat jejich známé „yeaah“. Nevím jestly jestli by měla tato reklama u lidí tak velký úspěch, kdyby Tom a Bob vystupovali v reklamě na prací prášek nebo na vložky s křidélkama.\n\nKdyž si tento svůj<in> výtvor znovu přečtu a podívám se do světových statistik, tak si řeknu jednu věc a to že jsme aspoň v něčem v cílové rovince první. Jestli je to dobře nebo špatně, tak to si zhodnoťte sami.", "original_file": "pr3cdvotom_02_1"}
{"text": "Z. Binarová 1. C\n\n1. písemná práce\nVZPOMÍNKA\n(vypravování)\n\nOsnova: Úvod: Dovolená\nStať: 1) Odhalení\n2) Plavecký klub Pražačka\n3) USK – p. Passerová\nZávěr: Chci pokračovat\n\nNení to tak dávno, co jsem zažila ten krásný pocit – ÚSPĚCH. Když se trochu zamyslím a zavzpomínám, tak se mi vybaví na co jsem hrdá a na co nikdy nezapomenu. Trochu vám odhalím tajemství mé vzpomínky.\nKdyž mi bylo 13 let, už jsem za sebou měla nejméně 10 různých sportů, ale ani u jednoho jsem neprokázala talent a ani vůli pokračovat. Tenkrát v létě jsme jeli s moji kamarádkou a s rodičema do Maďarska. Cílem naší dovolené bylo, vykoupat se v jezeru Balaton. Ááá už si vzpomínám jak byla vodička pěkně teploučká a jak jsem celé 4 hodiny plavala – pořád sem a tam a dováděla. Všichni byli na břehu a já no co myslíte? Samozřejmě uprostřed Balatonu.\nMámu, napadalo, že jestli vydržím tak dlouho ve vodě, tak že by mě mohlo bavit plavání. Po dovolené, velmi rychle odezněli prázdniny, a zase tu bylo to raní vstávání a přezkoušení našich vědomostí, kterých přes prázdnin velmi ubylo.\nUž jsem byla přihlášená do plaveckého klubu Bohemians Praha – přípravka. S radostí a velkým nadšením jsem začala chodit na vysilující tréninky.\nChodila jsem tam 2x týdně celý rok. Když se tak podívám zpět, vzpomínám, že jsem chtěla plavat líp a častěji.\nA tak jsem přestoupila na Pražačku (plavecký klub, který sídlí na Žižkově). Po půli roce jsem zjistila, že i když mám trenéra, který se mi hodně věnuje, přesto jsem věděla, že od tamtuď nevede cesta výš.\nZačala jsem se proto zajímat o Gymnázium Přípotoční, ale hlavně o sportovní třídu. Kde mělo své zástupce i plavání. Pak jsem s mamkou, která mi v tomto byla velkou oporou, vyhledaly p. Passerovou a kontaktovali jsme ji.\nTato velmi milá a uspěšná trenérka mě hnedle zařadila do oddílu jejího muže.\nA pak tu jsem vážně začala závodně plavat. Tréninky byly ráno i odpoledne. Večer jsem domů chodila utahaná, ale přesto šťastná, protože jsem konečně dělala to co mě bavilo. Můj trenér p. Passer, o mě jednou řekl, že nemám moc velké šance dostat se sem. Ale nikdy mi to neřekl do očí a nechal mě, trénovat a doufat, že se zlepším.\nZačala sezóna, a bylo hrozně velké množství závodů. Ke konci sezóny, byla Praha 2003 (závody), měla jsem plavat 200m prsa; 100m prsa a 50m prsa. Na trati 100m a 50m prsa jsem si udělala osobáky, a následkem toho jsem se v létě kvalifikovala na Mistrovství ČR. 200m prsa, jsem rozjížděla jako první, ale na obrátce na 150m jsem se uhodila do ruky a skoro zastavila, i přesto, že jsem takhle zkazila svůj možný první úspěch, doplavala jsem 3. a s radostí v očích vyslyšela velkou pochvalu od p. Passera.", "original_file": "pr1cbinz_01_1"}
{"text": "23. 3. 2006\nJan Kohout, 2.C\n2. písemná práce\nNoc ve městě\n(subjektivně zabarvený popis)\n\nTu noc jsem nemohl vůbec usnout. Nejprve jsem se dlouho převaloval ze strany na stranu až jsem se odhodlal, vzal na sebe teplý oděv a vyrazil ze zadýchané místnosti ven. Pomalu jsem sešel točitým schodištěm starého domu ven do --- nočního města.\nTemnou postranní uličkou jsem vyšel na hlavní třídu. Přes den se na ní život nezastavil, ale nyní, k mému velkému úžasu, se zcela změnila. Teď v noci byla tato tepna klidná. Srdce města zřejmě na noc zpomalovalo svou činnost. Široko daleko nebylo ani živáčka, jen auto chvilkami tiše prosvištělo vůkol. Ještě občas se cosi v dáli objevilo s tichým vrkotem, který sílil stále víc a víc, až přerostl v nepříliš příjemný lomoz přijíždějící tramvaje. Mlčky jsem se za ní otočil, abych na hodinách uvnitř vozu zkontroloval, kolik je. Při posledním průjezdu hlučícího železného oře bylo něco hodinu po půlnoci.\nLíně jsem pohlédl do dáli na lampy lemující ulici. V noční roušce vypadaly mnohem přívětivěji než ve dne. Vyrovnány v řadě táhnoucí se kam až oko dohlédne, vrhaly žlutavé světlo na šedočerný povrch vozovky. Pod mnohou lucernou se třepetaly roje malých broučků oslavujících noční klid. Osvětlené výlohy obchodů a neonové trubice hrály snad všemi barvami duhy. Pohled na ně byl nyní docela příjemný, ne jako večer, kdy se u nich ještě hemží davy lidí. Tuto vcelku uklidňující atmosféru narušovala jen podivná padající mlha, která halila žluté světlo lamp ve svůj špinavý šedý závoj.\nSvůj zrak jsem tedy líně upřel na kalnou mlhu, která se začínala válet na prázdné ulici. Připadala mi jako těžký dech města vanoucí odkudsi z jeho nitra, z podzemí. Pára pomalu stoupající z otevřeného poklopu na chodníku toto vysvětlení utvrzovala, stejně jako --- mlhu, která se stávala stále těžší a těžší. Můj nos náhle ovanul odporný zápach kouře a prachu. Postupně se do toho začala ještě přidávat jakási příchuť spálené gumy a teprve pak jsem si všiml vysokého dýmajícího komínu, který se tyčil do výše jen několik stovek metrů ode mě. Vycházely z něj bělavé obláčky dýmu, které však, klesajíc inverzí k zemi, jevily se ve světle pouličního osvětlení    ve své pravé šedé kráse.\nMěsto začalo pomalu ožívat. Pech okoloprojíždějících aut zanikal ve všudypřítomném smogu. Zdáli ke mně zaléhal hluk ožívajících továren. V projíždějících tramvajích se kromě řidiče již začali objevovat i další cestující. Hodiny v jejich útrobách mě připomněly, že zde stojím už více než 4 hodiny.\nZ dusivé mlhy mě rozbolela hlava. Trhl jsem sebou a vykročil zpět do stále ještě --- postranních uliček. Bolest hlavy sílila a já se zajíkal dráždivým kašlem.\nKonečně jsem doklopýtal k svému bytu, hbitě odemkl a zapadl do postele. I přes zavřená okna jsem dobře slyšel zesilující se řev probouzejícího se města...", "original_file": "pr2cfkohjan_02_1"}
{"text": "1. slohová práce školní\n\n\t\t\t\t\t\t\t\t\t\t16. prosince\n\nTémata:\n1) Ptáš se, jak se mi tu líbí (dopis)\n2) Představ si, co se mi stalo (dopis)\n3) Píšu Vám... (dopis někomu, s nímž jsem se nesetkal, nebo se ostýchám hovořit)\n\nPtáš se, jak se mi tu líbí (dopis)\n\nMilá Martinko!\n\nV předchozím dopise jsi se mě ptala, jak se mi líbí na nové škole. Konečně mám chvilku času, abych ti napsala, tak ti píšu. Tak, kde bych měla začít? Je toho strašně mnoho, ale vezmu to všechno od začátku, abys byla v obraze.\nVe středu ráno jsem zaspala, tak si dokážeš asi představit, jak to u nás doma vypadalo. Lítala jsem po bytě jako splašená, hledala nějaké vhodné oblečení a všechno mi při tom padalo pod nohy. Konečně jsem se dostala do koupelny, kterou mimochodem zabírala sestra s mamkou, rychle se upravila, oblékla na sebe ten růžový svetřík a džíny, jak jsi mi poradila a utíkala na autobus. Naštěstí kolem zastávky projelo auto, ve kterém seděla kámoška. Všimla si mě, tak zastavila a svezla mě až ke škole. V tu chvíli jsem si uvědomila, že stojím před úplně cizí budovou, že už to není ta malá školička u nás v Rožnově, ale velká škola plná nových lidí, zážitků, trapasů a učení. Nadechla jsem se a vstoupila velkými dveřmi dovnitř. Vyšlapala snad sto schodů a vlítla do dveří třídy I.C. Pozdravila jsem „ahoj“, ale vten okamžik se na mě všechny děti podívaly vražednýma očima, až na jednu černovlásku, která se pořád usmívala. Pak jsme se začali všichni poznávat a zjistili jsme, že tohle bude super třída. Taky mě po týdnu zvolili předsedkyní třídy. To bylo překvapení. No, a nakonec profesoři a známky. První měsíc to byla katastrofa, pak už jsem to trošku srovnala, až na fyziku a matematiku. Martinko, já to prostě nechápu, vždyť víš, že jsem měla na základní škole z těchto předmětů jedničky a teď mám čtyřky. Je mi z toho smutno, protože se fakt snažim, učim se, ale nejvíc co mě tady štve je právě ten profesor na fyziku. Vždycky, když má přijít hodina fyziky strašně se bojím. A víš proč? Pořád mě totiž ponižuje. Říká, že nechápe, jak může studentka napsat takovou kravinu do písemky, ale já si toho byla vědoma, stačilo jenom dobře převést metry na centimetry a mohlo to být za jedna. Na stěžování už je pozdě. A pak jsem se taky dozvěděla, že i v jiných třídách se zmiňuje o mých písemkách. Přijde mi to, jako by mě nesnášel, nebo si na mě vybíjel zlost. (Doufám, že se to nedostane do jeho rukou.) Nechápu proč já musim být ta nejhorší.\nTak to je všechno, co jsem ti chtěla napsat o mojí nové škole a pocitech z ní. Doufám, že mi brzo odepíšeš. Posílám pusu, měj se krásně\n\n\t\t\t\t\t\tTvoje kamarádka Ivuška!\n\nOsnova:\nI. - Úvod\nII. – Stať: Škola, přátelé, učitelé\nIII. – Závěr: Rozloučení", "original_file": "cb1cchoiva_01_1"}
{"text": "Na co mi ta škola vlastně je?\n\nToť otázka. Většinu věcí, co se ve škole učíme už nikdy nebudeme potřebovat, ale myslím, že škola mi nám je minimálně k tomu, abychom abysme udělali maturitu = sehnali lépe placenou práci, nebo se přihlásili na vysokou školu, vystudovali jí a měli dobře placenou práci, – abysmechom přežili, ale věci, co se musíme učit, jako třeba co je protonové číslo nebo v jaké skupině je Indium to se může hodit akorát tak někomu, kdo chce chemii studovat.\n\nNa gympl jsem nešla z donucení. rodiče mi akorát řekli, ať zkusím ty přijímačky a když mě vezmou, tak ať si vyberu jestli tam chci nebo ne. Takže jsem si vybrala že půjdu, protože proč se v deváté třídě stresovat, tím, jestli mě vezmou nebo ne, když můžu jít teď a byt v klidu.", "original_file": "kg05roskar_1"}
{"text": "Silvie Miščiová\nTřída: VIII. B\nDatum: 4. listopadu 09\n1. SLOHOVÁ PRÁCE – charakteristika literárního hrdiny\nAchileus\nZ několika literárních hrdinů mně nejvíce zaujal příběh o Achileovi. Achileus je slavný řecký hrdina o kterém se napsalo mnoho bájných příběhů.\nPodle pověsti byl synem obyčejného člověka a mořské víly. Když se Achileus narodil jeho matka se zeptala věštců jaký bude mít její syn život. Ti odpověděli, že bude slavný bojovník, nepřemožitelný ale zemře ve velmi mladém věku, proto se jeho matka rozhodla ho uchránit a ponořila ho do řeky Eridanus. Voda z této řeky měla kouzelnou moc a chránila ponořenou část těla. Jediné místo na těle, které nebylo ponořeno byla pata za kterou ho matka držela.\nAchileus se stal bojovníkem nezranitelným na celém těle kromě jediného místa na těle – paty. Achileus bojoval ve všech bitvách na straně Řeků a vyválčil mnoho vítěství. V jednom z bojů zahynul jeho nejlepší přítel – bratranec Patrokles. Achileus přísahal pomstu s požádal svou matku o tu nejlepší zbroj. Matka se ho ptala na co potřebuje novou zbroj a on jí řekl, že prý kvůli pomstě, že musí zabít toho kdo zabil Patroklese.\nJednalo se o Trojského bojovníka Hektora. Jeho matka Achilea přemlouvala aby se nemstil, protože podle věždby když zabije Hektora sám v dalších bojích zahyne. Achileus nedbá na rady matky, vzal si odni zbroj a vyzval na souboj Hektora, kterého zabil.\nO několik dnů později trefil Achilea šíp do paty a toto zranění způsobilo smrt.\nCelý řecký národ oplakával hrdinu. Jeho slavné činy způsobily jeho nesmrtelnou slávu. Spousta lidí zná jeho příběh a také spousta lidí ví proč se nějaké slabině říká „Achileova pata“,\nPříběh o slavném Achileovi a jeho slavných činech během jeho krátkého života mě vždy když si o něm čtu nedchne.", "original_file": "kl8bmissil_1"}
{"text": "Standa Svoboda\nTřída: VIII. B.\nDatum: 4. 11. 2009\n1. slohová práce – charakteristika literárního hrdiny\n\nLOKI\n\nUž v mládí Loki vinikal mezi ostatními dětmi jeho vysokou inteligencí až k jeho obětavosti. Myslím že to začalo u jeho matky, zplodila ho totiž se synem boha Odyna, Usofolésem. Jeho méno znamená bystrý bůch, což vysvětluje jeho velice rychlé chápání a velice vyvinuté všechny schopnosti.\nPostupem let se stal Loki vůdcem naší vesnice Eklaros, nebylo to jen kůli jeho schopnostem, ale bylo to hlavně proto, že vždy dokázal boj vyřešit diplomacii, jinak by naše vesnice dávno lehla popelem. Mnohokrát do roka zmizel na celé týdny, jelikož vždy když k nám připluli lidé zcizí země brali ho sebou, když zjistili jakou inteligencí oplívá. Mysleli si totiž že ho bohové seslali na zem. Ovšem vždy se vracel s bohatstvěm, které dal potřebným. „Berte si mé děti z vesnice Eklaros, berte toho bohatství a uctěte bohy naše i cizí“, říkal Loki když se vracel z cet. Jeho ochota též neměla hranic, pomáhal při porodu, nemoci či hladu.\nI když byl vážený vůdcem bojem nevinikal, řekli byste že je to místní stařešina na první pohled. Měl malou postavu zhruba jeden metr a třicet centimetrů. Vous i vlas měl sněhově bílý a oči připomínali ozurovou květinu. Jeho oblek byl prostý i když vážený. Když na vás promluvil měli ste pocit bezpečí, takoví měl něžný hlas. Uajímavé je že nebydlel ve vesnici v hlavní budově, ale ve vesnici trávil osmnáct hodin, je zvláštní že mu ke spánku stačilo jen tak málo času. V pět ráno přišel a hned pomáha a ve dvacet tři hodin odešel do příbytku na nedaleké skále.\nOvšem Loki jednou vyšel ven z vesnice směre k jeskyni Obrů a už se nevrátil. Povídá se že potkal svého otce Usofolésa s dědem Odynem, po pár měsících se zamiloval do obryně Alies s kterou měl tři děti, ale když sem umíral Loki mi poslal přes posla Odynova, vlka Eufrata dopis, a v něm stálo: „Lusofésy můj příteli a bratře, vím že umíráš a tak slibuji že já jako nový bůch mrtvých tě znovu rád uvidím…neloučíme se tedy navždy. S pozdravem Loki. Tak sem zkončil já a i můj příbeh.", "original_file": "kl8bsvosta_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nPetra Jakubcová\n14. prosince 2007\n\nÚsměv, dobré slovo, ochota a pomoc.\nO čem to mluvíte?\n„Vánoce, Vánoce přicházejí, zpívejme přátelé!“ Tak zní úvodní slova známé české koledy. Ano, skutečně se blíží Vánoce. Většina z nás se na ně těší, ale jsou mezi námi i tací, kteří si pod tímto pojmem představí samotu, smutek a dny strávené u televize v domovech důchodců a ústavech. Tito lidé žijí většinou téměř sami a rodina si na ně vzpomene opravdu jen když je potřebuje. Každý člověk má právo na úsměv od bližního, dobré slovo, které pohladí duši, ochotu a pomoc. Nemáte také tento pocit?\nNěkolikrát v životě jsem se setkala s tělesně postiženými lidmi a z vlastní zkušenosti mohu říci, že jsou stejní jako my, ale společnost se na ně dívá skrz prsty. Je to určitě škoda. Většinou jsou to lidé, kteří se dokáží radovat z každé maličkosti, potěší je každé vlídné slovo, mají cit a někteří mají i tvrdohlavou povahu. Nepřipomínají Vám tyto vlastnosti úplně normálního člověka? Ano, jsou zcela normální, a proto se mi chování některých lidí k nim opravdu nelíbí. Je hodně smutné to, že se kolikrát bojí i vyjít na ulici, aby si na ně někdo neukazoval. Většina tělesně postižených lidí, s kterými jsem se setkala, se smířili s tím, že musí strávit celý život na invalidním vozíku. Je to jejich smutný úděl. Patří jim ale můj obdiv. Nedokáži si představit život bez toho, že bych si nedošla přesně tam, kam potřebuji bez cizí pomoci.\nPrávě z tohoto důvodu pořádáme pro tyto lidi různé výlety, akce a plesy, abychom jim dokázali, že nám lhostejní nejsou, povídáme si s nimi a pomáháme jim. Je nádherné vidět, když se jim lesknou oči štěstím a já mám radost z toho, že věc, kterou dělám ráda, není zbytečná.\nPřed pár dny jsem si povídala s paní, která je už odmala na vozíku. Nedokáže chodit, ale chce dělat vše jako normální člověk. Tento elán do života opravdu obdivuji. Někteří lidé ji odsuzují, že má přítele, který je zcela v pořádku. Nedokáží pochopit, že může citově strádat, nemůže být sama. Většina z nás má plno přítel, ale takový ten opravdový přítel je pouze jeden. Člověk se mu může svěřit se vším a má ho rád. Když jsem ji poslouchala, musela jsem jen přikyvovat hlavou. Prošla si různými těžkostmi a byla velice ráda, že ji někdo vyslechl. Vždyť přece stačí tak málo, abychom jim pomohli. Nemyslíte si to také?\nDomnívám se, že je nezbytně nutné tyto lidi nepřehlížet, pomáhat jim, třeba když na ulici překonávají nějakou bariéru a povídat si s nimi, když se potřebují někomu s něčím svěřit. Člověk by neměl myslet pouze na sebe. Měli bychom se dívat více kolem sebe a pomáhat si navzájem. Vždyť se určitě každý z nás někdy dostal do situace, kdy mu milé slovo a úsměv od přítele opravdu pomohl.", "original_file": "cb4cjakpet_01_1"}
{"text": "Jan Bezděk\n1. C\n5. března 2004\n\n2. Písemná práce\nMůj přítel\n(Charakteristika)\n\nOsnova: 1. Adam na první pohled\n2. a) Adamovy vlastnosti\nb) Adamův obličej a postava\n3. O jakého Adama se jedná\n\nKdyž jsem 2. září vstoupil do naší školy, on už seděl na svém místě a bedlivě pozoroval své nové spolužáky.\nByl mi na první pohled povědomý. Asi 10 minut jsem se trápil přemýšlením odkud já ho jenom znám. Po těchto vysilujících minutách jsem si přeci jen vzpomněl, že jsem s ním chodil na kurz němčiny. Pamatoval jsem si ho jako pečlivého, svědomitého a tichého hocha. Předpokládal jsem tedy, že zůstal tím „slušňáčkem“ a smutně jsem konstatoval, že s ním asi moc legrace neužiju.\nPozději jsem se od spolužáků dozvěděl, že si o něm mysleli to samé, ačkoli ho nikdy předtím neviděli. Skutečně to na první pohled vypadá, že máte před sebou někoho, kdo se každý den po celý rok pečlivě připravuje na každou hodinu, vede si vzorně sešity a podtrhává si barevně nadpisy a zároveň někoho, kdo by nikdy nešel s kamarády večer za zábavou, pokud ještě nemá do posledního puntíku splněné své školní povinnosti. Adam má totiž kudrnaté blonďaté vlasy, modré oči a nosí brýle. Prostě takový andílek. Ne vždy se ovšem splní to, co si o člověku myslíme na první pohled. Adam je totiž naprosto jiný. Je velice kamarádský, vtipný a usměvavý. Patří k tahounům naší třídy a musí být u všeho, co se děje. Nikdy by nezkazil žádnou legraci. Přesvědčil jsem se i o tom, že to ani s tím učením příliš nepřehání. Nedávno jsem ho totiž shledal jak se kouká na svou písemku z matematiky, ve které získal asi 2 body, což mu ale nezkazilo dobrou náladu a smál se na celé kolo. Další věc, která nás na něm na první pohled upoutá, je jeho postava, především výška. Měří totiž asi 190cm. Díky tomu že hraje závodně fotbal, by mu jeho vypracované svaly na rukou a nohou mohl závidět kdekdo.\nJak už jsem se zmínil, Adam je opravdu velice kamarádský a nikdy by určitě nenechal svého přítele v nějaké šlamastyce nebo v nějakém průšvihu. Pokud má nějaké špatné vlastnosti, tak jich určitě není mnoho. Jediné, co bych mu vytkl, je že se někdy zbytečně na někoho urazí a třeba den s ním nemluví.\nKaždý jsme ale nějaký a tak i můj přítel, Adam Rožánek, má právo na své záporné vlastnosti, zvláště když ty kladné je vysoce převyšují.", "original_file": "pr1cbezjan_02_1"}
{"text": "Šmídová, V. B, 07/08\n\nVypravování – reprodukce textu 3. října\nreprodukce = převyprávění vlastními slovy (např: přečtu si knihu a její obsah zdělím ostatním.)\n\nPříhoda z prázdnin\nVše se stalo u malého louňovického rybníka Tomáš a Petr s kamarády si šli do něj zaplavat ale Petr neuměl plavat a byl tam poprvé. Ale Petr šel do vody přesně tam kde se břeh prudce svažuje. Hned tam zapadl, a začal zmatkovat a volat o pomoc. Tomáš hned skočil pro Petra chytil ho za vlasy. A pak se Tomáš snažil celou svoji silou vytáhnout ho na břeh, naštěstí se mu to povedlo. A od té doby všichni tomáše za hrdinu a že mu zachránil život.", "original_file": "bu5bsmiabs_1"}
{"text": "Můj pokoj\n\nBydlíme v rodinném domě. Můj pokoj je ve 2. Poschodí. Jak vejdu do pokoje vidím střešní okno a vedle něho je moje velmi pohodlná postel. Postel má ještě jedno vytahovací lužko pro mého hosta. Vedle postele je peřinák a skřínky na uložení věcí. Na druhé straně je také střešní okno pod kterým mam velký psací stůl a otáčecí jezdící židli. Na další stěně jsou police na knihy a mojí sbírku autíček. Vedle je skřín na oblečení. Na zemi je plovoucí podlaha a malý kobereček a na něm spí často náš pes Žolík. Za dveřmi je můj kovový sluha, který často padá protože tam mám moc odloženého oblečení. SZ postele dobře vidím na televizi přehrávač DVD regál na DVD CD a hry. Na psacím stole mám super počítač s tiskárnou. Pokoj je moc hezký, ale často to tam vypadá jako po výbuchu. Moc nerad uklízím postel. Často mě překvapí na co všechno šlápnu. Čtyři bodovky jsou světla mého pokoje. Dveře jsou polepeny skate samolepkami. Na dveřích je nápis Vstup na vlastní nebezpečí. ozdobou stěn je několik obrázků a velký kalendář se závodními auty. Když tam není velký binec je pokoj moc pěkný.", "original_file": "am6bfecjir_1"}
{"text": "Kočí, Dominik, V. B, 07/08\n18. října\nVypravování\nJak jsem byl plavat\nTento příběh se my stal jednoho parného dne. Měly jsme sebou přenosnou ledničku k řece. Přiletěli tam moji kamarádi ve vrtůlníku. Pak jsem mámě s tátou vypravoval jak jsem skočil do vody šipku. A také jsem mu řekl že kamarádovy zemřel pes. A tatínek my řekl že je těžké zapomínat na to že někdo zemřel ale nesmíš na to myslet. Nemohl jsem si oddechnout. Tak jsme dojeli domu.", "original_file": "bu5bkocdom_01_1"}
{"text": "Moje školní taška\nKaždý den s sebou nosim do školy tašku.\nMa tvar čtyřuhelnika jsou tam čtyři kapsy. Je pošita s džinoviho materialu jsou tam tři zipy barvu ma červenou.\nVnitřek ma dvě přehrady v jedný mam knižky a v druhi sešity tvoři hodně velký v nitřek.\nTašku uživam od začatku školniho roku", "original_file": "cl6asusvas_1"}
{"text": "1.11.2006\nŘádková Kristina, 2.C\n1. písemná slohová práce\nIdentifikace osob v kriminalistice\n(výklad)\n\nOsnova:\nI. Úvod – moje téma\nII. 1) Co je portrétní identifikace\n2) Jak vypadá svědecká výpověď\n3) Metody k získání portrétů\nIII. Závěr - poděkování\n\nMilí posluchači,\ndovolte mi abych vás trochu zasvětila do světa kriminalistiky. Budu hovořit o metodách portrétní identifikace, se kterou jste se již jistě setkali například v nějakém kriminálním filmu.\nJde o vytváření podoby pachatele podle svědeckých výpovědí nebo o zjišťování podoby nějaké oběti podle tvaru lebky. Nejdříve budu hovořit o vytváření podoby pachatele.\nPři svědeckých výpovědích se dají popsat dva druhy znaku:\n- Statické znaky a Dynamické znaky\nStatické znaky se také dají pojmenovat jako anatomické.\nStatické znaky souvisejí se stavbou jednotlivých částí těla. Většinou se dají změřit. (váha, výška..)\nDynamické znaky jsou například chůze, mluva a gestikulace.\nTeď vám uvedu údaje, které se zadávají při úředním popisu: výška, hmotnost, postava, stáří, tvar lebky, obličej - a to včetně barvy (od bledé až po snědou), vlasy – vlasová vzorkovnice má rozsah 13 barev, čelo, obočí, uši, oči, nos, vousy, ústa a rty, zuby, brada, ruce – to pouze pokud jsou obzvlášť nápadné (krátké nebo dlouhé), nohy, hodně prozradí chůze a držení těla, způsob mluvy a zvláštní znamení. To jsou třeba jizvy po spálení nebo opaření, bradavice, mateřská znaménka a tetování.\nZ toho co jsem jmenovala mají kupodivu pro kriminalisty dost velkou hodnotu uši a nos.\nTeď vám trochu přiblížím, jak se z popisu získá portrét dané osoby. K získání portrétu se dá použít mnoho metod.\nNejstarší metoda je grafická (nebo-li kreslířská), kdy grafik podle popisu svědka vytváří podobu.\nPři plastické metodě vymodeluje výtvarník hlavu pachatele.\nDalší metodou je fotomontáž. Svědek popíše znaky zjišťované osoby, a poté si prohlíží fotografie osob různých typů. Vybírá fota, na kterých se mu zdá určitá podobnost s hledaným člověkem – na jedné je to čelo, na druhé třeba tvar nosu. Fotograf pak podle toho zhotoví fotografii osoby. Dále je to metoda skládaného portrétu. Jednotlivé znaky obličeje (vlasy, čelo) jsou nakresleny na průsvitných fóliích. Svědek vybírá ze vzorkovnice příslušné partie hlavy a sestaví tak portrét, u kterého lze některé části dokreslit. Ale stále více se při portrétní identifikaci uplatňují moderní počítačové metody. V principu vycházejí z metod fotomontáže či skládaného grafického portrétu.\nA teď vám řeknu něco málo o identifikaci mrtvol.\nV kriminalistice se často setkávají s nálezem mrtvého člověka, který je dost často obětí násilného trestného činu.    Vyšetřování komplikuje neznámá totožnost. Proto se vytváří podoba mrtvoly, aby se zjistila totožnost. Nejprve se musí mrtvola umít, očistit, musí se zašít případné bodné rány, zaretušovat modřiny a teprve když je mrtvola takto připravená, tak může přijít na řadu fotografování. Mrtvola se fotí v sedě opřená o zeď a musí se jí otevřít oči.\nKdyž se najdou pouze kosterní pozůstatky, tak se dá podle tvaru lebky a pánve zjistit, zda jde o ženu či muže. A dnes pomocí moderní techniky odborníci podle nalezené lebky dokážou vytvořit podobu, jakou měl mrtvý, dokud ještě žil.\nZávěrem bych vám chtěla poděkovat za pozornost a doufám, že vás to zaujalo. <smilík>", "original_file": "pr2ctradkri_01_1"}
{"text": "1.11.2006\nRůžena Šenoldová, 2.C\n1. písemná slohová práce\nTajemství hvězd\n(Mluvený referát)\n\nOsnova: I. Úvod\nII. 1) zrod hvězdy\n2) smrt hvězdy\n3) Slunce\nIII. Závěr – rozloučení\n\nMilí posluchači, chtěla bych vás přivítat na mé přednášce a poděkovat vám, že jste přišli. Takže se dáme do toho! Vesmír. Jak veliký je vesmír? Kdy vznikl? Jak vznikl? Je v něm, kromě nás nějaký život? Co jsou meteority a hvězdy? Myslím, že alespoň jednu otázku, nebo nějakou podobnou, si položil každý z vás, co tu sedíte. Touto tematikou se v dnešní době zabývá mnoho lidí a stává se populární. Já jsem si vybrala téma – hvězdy, je to velmi zajímavé téma už proto, že je může každý z nás v noci pozorovat. Když se díváte na oblohu, kolik si myslíte, že existuje hvězd v naší galaxii? Je to přes 200 miliard. Co to tedy hvězda je? Vzdálený světelný bod. Moc jednoduché, nemyslíte? Tak vám to přiblížím. K tomu, aby se zrodila hvězda je zapotřebí obrovské množství plynů, převážně vodíku, promíchané s menším množstvím jiného prvku. Pomocí gravitace se “to“ stmelí ve velkou rotující kouli. Ta se stlačuje natolik, až je teplota v jejím středu okolo deseti milionů stupňů Celsia a začnou probíhat termonukleární reakce. Nenechte se ale mýlit, tento proces může trvat i miliony let. pokud je rotující koule plynů menší, než desetina Slunce, má smůlu a hvězda z ní nikdy nevznikne, promění se v hnědého trpaslíka. Už tedy víme, jak hvězda vznikne, co se ale děje v jejím jádru? Ve středu se atomy vodíku pohybují chaoticky ohromnými rychlostmi, při jejich kolizi dochází ke slučování jader. Tento děj nazýváme jaderná fúze. Při ní se uvolňuje energie. A jestlipak víte, jak se to projeví? No samozdřejmě, svítí! Zde si můžeme položit další otázku, svítí všechny stejně? Vzpomeňte si, když se díváte na hvězdy, mají stejnou barvu? Odpověď zní ne. Některé jsou bělejší, jíné zase do oranžova až červena. Jejich zbarvení odpovídá teplotě na povrchu, čím je vyšší, jsou jasnější. Naopak při nižší teplotě mají červený nádech. Hvězdy, ale nemůžou existovat donekonečna. Co to ale vlastně nekonečno je? No, touto problematikou se ale budeme zabývat zase jindy. Zpátky tedy ke hvězdám. Poté co spotřebují veškeré své palivo zvítězí gravitace, začne se stlačovat helium, až dojde k zapálení heliového jádra a přeměně uhlíku a kyslíku. Pak se nafoukne do rudého veleobra, odvrhne vnější vrstvy do vesmíru a vytvoří plynový prstenec. Jak rychle k tomu dojde, závisí na velikosti hvězdy. Pokud je malá, vyhořívá pomalu a rovnoměrně, až po dobu deseti miliard let. Tak a zvládli jsme hlavní teorii. Nyní si povíme něco o jedné konkrétní hvězdě, můžete si tipnout, která to bude. Nevíte? No přeci, která je naše nejbližší hvězda? Ano, ano a už jsem to tam vzadu někde zaslechla. Je to Slunce! Myslíte, že je nějaká výjimečná? Ale kdepak, je to naprosto normální hvězda o průměrné velikosti i teplotě. V jeho jádře nepřetržitě probíhají nukleární reakce a energie při nich vzniklá se vypouští ve formě záření a dopadá na naši planetu. Infračervené a ultrafialové záření i viditelné světlo. Ne všechna jsou pro nás užitečná. Slunečnímu povrchu se říká fotosféra a teplota na ní je kolem 5500°C. Stejně jako Země, má i Slunce svou atmosféru, která se nazývá koróna. Tam už je teplota o něco vyšší, kolem milionu stupňů Celsia. A je tu opět další otázka. Bude Slunce, tak potřebné pro život na zemi, svítit na věky? Odpověď už by jste měli znát z mého předešlého výkladu. Ne! Nemusíte se ale bát, nebude to dřív než za 5 miliard let.\nJak se tak koukám, čas pro tuto přednášku, už nám vypršel. Doufám tedy, že čas strávený tady se mnou, pro vás nebyl úplnou ztrátou, že jste se něco nového dozvěděli a snad se zase někdy uvidíme. Přeji vám příjemný den.", "original_file": "pr2ctsenruz_01_1"}
{"text": "Ladislav Růžička\nTřída: VII. B\nDatum: 19. 11. 2009\n1. slohová práce – popis uměleckého díla\nObrázek Josefa Lady\n\nTento obráze od Josefa Lady z roku 1936 zachycuje děti jak se koulují, bobují, staví sněhuláka a podle toho se také jmenuje Dětské hry u síně. Na obrázku je dvacet osm dětí z toho 21 chlapcu a 7 dívek a mezi nimy rostou tři vrby\nza nimi je vesnice a za ní kopce na vesnici je kostelík a domečky ve vesnici jsou dřevěné.", "original_file": "kl7bruzlad_1"}
{"text": "Klára Bulúková\nVIII. A\n4. 11. 2009\n1. slohová práce - charakteristika literárního hrdiny\n\nRobert Patinson\nRobert Patinson vystupuje jako Edward Collin v knížce stmívaní. Jelikož je i knížka tak je i film.\nJedná se o upíra který pije krev jen ze zvířat, protože když byl malý tak jeho rodice neměli rádi lidskou krev a on je musel následovat.\nEdward už od malinka se nesmí vystavovat žádnému světlu, vždycky když vstoupí do světla se začne třpytit jako diamant.\nEdward má chladnou pleť a bledou kuži. Oblečení nosí pořád stejné. Když vstoupí mezi lidi tak slyší jejich myslenky, slisí kdo si co říká.\nKdo se vždycky z jejch rodiny dostane do nebezpecí Edward vždy vylitne a dokaže ho i zabít vždycky si říká „Bude to dobrý“ I když je upír tak si nikoho k sobě najít nechce. O Edwardovy všichni řikají že je to nesmělý mladík že je hodný ale kdyby věděli kdo doopravdy je tak se s ním nikdo nebaví. Mění se mu i barva očí. Upiři nikdy nestárnou", "original_file": "kl8abulkla_1"}
{"text": "Umění\n\nMoje oblíbené umění je hudba. Nejvíc poslouchám rockovou kapelu Kabát. Moje dvě nejoblíbenější skladby jsou: Starej bar a Colorado. Hudba slouží lidem k zábavě nebo i smutku (například: u<in> pohřbu). TSice do na žádné koncerty nechodím, ale zato si tu hudbu poslouchám doma.", "original_file": "hr5trgtom_03_1"}
{"text": "5. prosince 2008\nTereza Korandová\nP2\n\n1. písemná slohová práce\nCharakteristika, popis\nTéma: Svět z pohledu psa\n\nOsnova: 1) Úvod – přestavení\n2) Stať - Kdo je Jeff\n- Kde bydlí\n- Okolí\n- Chlupatá koule Mauritius\n- Astra\n- Bob\n3) Závěr - shrnutí zbývajících psů\n- rozloučení\n\nJá, Jeff.\nAhoj! Mí nadřazení, dvounozí, dvojrucí, nezablešení, milí, celkem mazliví, občas nabručení, jinak veselí, jídlo shánějící, vodítko využívající, s rukou drbající, oběd dávající, sem tam mi nadávající a za ponožky se ztrácející, ... ehm, prostě oni, lidé, mi říkají Jeff.\nJsem zaručeně nesmíchaný, udržovaný, mladý a krásný kokršpaněl. Ostatní psi obdivují mnou dokonalou srst a po tom, co očichají mé skvostné pozadí, ocení mou vůni uznalým pohledem.\nŽiji se svými pány (kteří se stoprocentně vyvinuli z nějakého psa, i když Rex od báby Kropáčkové vykládá cosi o opicích) na poklidném místě, v jednom z vysokých domů připomínajících s trochou bujné fantazie a hladovým žaludkem obří hranaté šedivé klobásky.\nOkolo bydlí spousta mých známých psích (kočičích, želvích.. prostě zvířecích) bytostí a jeden pošahaný papoušek, který se už několikrát pokusil spáchat sebevraždu, protože prý nemá dost velké zuby. Dělám mu osobního terapeuta.\nMůj jediný a největší sok je ten pudlí blbeček Mauritius. Už jen to jméno. Řekl jsem mu, že jmenovat se jako on, šel bych si to hodit. Podíval se na mě pohledem, ze kterého jsem se smíchy skácel k zemi. Občas mám obavy, že až si jednoho krásného dne jeho panička zapomene nasadit brýle, skončí jako svetr jednoho z jejích dvojčat. Vypadá totiž jak několik klubek vlny na špejli. Mimo to štěká s nějakým podivným, nejspíš francouzským, přízvukem, takže mu vůbec není rozumět. Nechápu, co na něm Astra vidí. Když ho vidím já, čůrám smíchy.\nCo se týče Astry, je to ta nejkrásnější fenka v mém dosud označeném teritoriu. Nebýt toho, že naše případná štěňata by vypadala jako oběť nezdařených pokusů šíleného vědátora, už bych ji dávno dostal svým úžasně okouzlujícím pohledem přesně tam, kam bych chtěl. A ještě nebýt toho mouly...\nA samozřejmě nesmím zapomenout na Boba. Je to můj nejlepší přítel, hned po misce s jídlem, šampónu, drbající ruce jakéhokoli dvounožce, mém pelechu a ocásku. Má tak dlouhou ofinu, že nic nevidí a tak se jeho inteligence snižuje s přímou úměrností k počtu nárazů do zdí, sloupů nebo stromů. Ale je v pohodě. Můžu mu říct cokoli a jsem si jist, že to nikomu neprozradí, poněvadž to do pěti minut stejně zapomene. Moc toho nenamluví, ale vždy, když něco štěkne, má to smysl. Například: „Mám hlad.“\nMohl bych zmínit ještě spoustu známých čtyřnožců, ale většinou to jsou podobní hyperaktivní, čmuchající, ocasem vrtící typy.\nTak se tedy loučím, musím dodržet svůj denní plán. Zatím jsem schoval jen pět ponožek a zardousil pouze jednu jedinou bačkoru. A pak jdu hypnotizovat dveře od ledničky. Včera už se skoro otevřely!", "original_file": "grp2kovter_1"}
{"text": "Lindenthal, Petr, V. B, 07/08\n\n3. října\nVypravování – reprodukce textu\n\nreprodukce = převyprávění vlastními slovy (např.: přečtu si knihu a její obsah sdělím ostatním) úkolem je zachytiti podstatu příběhu (nejdůležitější okamžiky)\n\nPříhoda z prázdnin\n\nTento příběh je o tom že jednoho dne šel Tomáš s kamarády plavat. Jenže jeho kamarád Petr neuměl plavat a tak se začal ve vodě topit. Tomáš statečne skočil do vody a vytáhl Petra na břeh. A od té doby Tomášovi všichni připomínají že tenkrát zachránil Petrovi život.", "original_file": "bu5blinpet_01_1"}
{"text": "Milý Adame\n\nPředem mého dopisu tě moc pozdravuji. Už sem tě dlouho neviděl tak mi alespon napiš co děláš a jak se máš. Já se mám docela dobře a moc se těším na léto až se zase uvidíme a budeme moct být celí den venku, a chodit se koupat a hrát fotbal a jině věci. Adame jak se máš ve škole a jaké bylo vysvědčení? U mě to bylo tak na půl. To víš nová škola než si zviknu na nové učitelky. Adame brzy napiš ahoj", "original_file": "hr6macmic_03_1"}
{"text": "17. prosince 2008\nMartin Kahún\nV3\n\n1. písemná slohová práce\nÚvaha\nTéma: Realita je nudná, dejte mi jiný svět.\n\nOsnova: 1) Dětská hra\n2) Svět plný fantazie\n3) Počítačové hry\n4) Fanoušci sci-fi, historie\n5) Závěr\n\nÚnik z reality je svým způsobem i dětská hra. Děti si hrají ve svém vlastním světě, který si mění podle toho, co se jim zrovna líbí, nebo je právě zajímá. U malých, pěti letých žáků mateřské školy je to zcela přirozené, ale přemýšlí někdo o tom proč?\nDětské hrátky, představy, zkrátka svět plný fantazie, je jakýmsi únikem z reality. Být rytířem, nebo vojákem je jistě zajímavější, než život malého klučiny ze školky. Nebo cítit se jako princezna přijde hočičkám zajímavější, než jejich reálný svět. Určitě si tím prošel každý sám.\nAle co se děje dále, když jsme o kus starší? V dnešní době tráví spousta teenagerů většinu času u počítače. Hry jim dávají jiný svět, než ten, ve kterém žijí. Přestože se většina her snaží napodobit realitu, pokud možno nejdůvěrněji (mimo žánr sci-fi), nikdy to nebude “jako v životě“. U monitoru necítí, když je někdo zraní, herní kulisa má jinou atmosféru, než skutečnost, a ve hře můžete udělat téměř cokoli, aniž byste nesli jakékoliv následky. Ale hlavně necítíte žádný stres, jež leckoho trápí v pravém životě. Myslím si, že právě stres je častým důvodem k úniku z reality.\nDalším příčina jsou záliby. Například takoví fanoušci sci-fi by radši žili v úplně jiném světě, který by nebyl pouze v jejich hlavě. Nebo členové klubu historických šermířů si zamilovali dávnou minulost třeba již v mateřské školce. V tomto případě by se dalo mluvit o té dětské hře, kterou jsem zmiňoval výše. Tito lidé by jistě žili radši v období gotiky, než na počátku 21. století, doby počítačů, mobilů a robotů.\nMožná je reálný svět moc objektivní. Každý má rád něco jiného. Něco, co ve svém běžném životě nemá. Proto by někteří lidé rádi žili mimo realitu", "original_file": "grV3kahmar_01_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nRomana Borovková\n14. prosince 2007\n\nTéma: Úsměv, dobré slovo, ochota a pomoc. O čem to mluvíme?\n\nOsnova:\nI. Úvod: Jací jsou vlastně lidé?\nII. Hlavní Stať:\na) Sobeckost a uspokojení duše lidí\nb) Proč pomáhám ráda?\nc)Úsměv a dobré slovo\nIII. Závěr: Žijeme ze vztahů\n\nJací jsou vlastně lidé? První odpověď, která se mi vybaví: „Lidé jsou různí i hrůzní.“ Tuto větu nám tři roky s nadšením citoval profesor na základy společenských věd. Souhlasíte s tímto výrokem? Já osobně ne. Každý člověk je zajisté jedinečný a osobitý, ale nelze o někom říci, že je hrozný a špatný. Nemůžeme někoho odsuzovat za činy, které my považujeme za špatné, kdy neznáme příčiny a důvody.\nProč někteří z nás nejsou ochotni pomoci? Přiznejme si, že v první řadě myslíme na sebe a děláme to, co nám přináší uspokojení a klid v duši. Nestyďme se za to, neboť tato vlastnost je typická pro člověka. A každému z nás Bůh vdechnul do duši kus této vlastnosti. Někoho obdaroval více a jiného méně.\nA co já? Proč ráda pomáhám? Přiznám se, moje ochota a snaha někomu pomoci má kořeny v dobrém pocitu. Ráda pomáhám, neboť mi to přináší radost a klid v duši. Snad se i dá říci, že je to můj smysl života – žít pro lidi a vidět potěšení v jejich očích. Plno mých vrstevníků mé názory o pomoci a o ochotě nechápou. Já je přijímám bez výčitek, protože si myslím, že každý své potěšení a štěstí hledá jinde.\nNemusíme konat velké činy, které pomůžou vysvobodit svět ze špatností, závisti a neochoty. Stačí jen úsměv a dobré slovo. Tyto dvě maličkosti nás přece nic nestojí. Proč nebýt milý k okolí, svým blízkým a vzdáleným osobám? Mě dokáže zlepšit náladu i úsměv cizího člověka jdoucího po ulici naproti mně. A věřím, že toto malé potěšení přinese radost i ostatním.\nMyslím si, že každý člověk se narodil s dobrým srdcem, jen okolí a zkušenosti s životem mu uzavřelo srdce do železné schránky. Od této schránky bychom se měli snažit najít klíček. Ptáte se, proč bychom měli hledat cizí klíček, bez kterého můžeme žít? Žít můžeme. Ale jak? Proč nepotěšit druhé jen maličkostí a neobohatit si duši dobrým skutkem a pocitem, který přinese i nám potěšení. Život na této planetě a s těmito lidmi je jen jeden! Věřím, že žijeme jen ze vztahů k lidem a zvířatům.", "original_file": "cb4cborrom_01_1"}
{"text": "Druhá radiace savců\n\n Druhá radiace savců proběhla na začátku třetihor z řádu prakopytníků. Dala vznik několika řádům živočichů, mezi jejichž znaky patří například úplný chrup, všežravost a pětiprstá končetina. Pouze pět z nich však přežilo až do dnešní doby. Jsou to hrabáči, lichokopytníci, zajícovi, sudokopytníci a kytovci. A právě na tyto řády se tento výklad zaměří.\n Hrabáči jsou archaičtí živočichové, živící se termity. Jsou velmi primitivní a nemají srst. Své jméno dostali kvůli způsobu získávání potravy, tedy hrabání. Dnes se vyskytují už jen v Evropě, ačkoliv byli během třetihor kosmopolitně rozšíření.\n Lychokopytníci se vyvinuli na území Severní Ameriky. Mění se u nich stavby končetiny – na došlapu se přesouvá na třetí prst, který se zároveň obaluje tlustou rohovinovou vrstvou. Tak vzniká kopyto. Mezi lychokopytníky se řadí například nosorožci a koňovití.\n Sudokopytníci došlapují na třetí a čtvrtý prst, zatímco tem první mizí. Opět se u nich vytváří kopyto. Původně byli všežraví, postupně se však adaptovali na býložravost. Dělí se na tři podřády: nepřežvýkavce, přežvýkavce a mozolnaté.\n Zajícovi jsou kvůli vývojové konvergenci velmi podobní dnešním hlodavcům, narozdíl od nich však mají zubní vzorec 20. Do tohoto řádu se řadí zajíc, králík a pišťucha.\n Kytovci jsou monofyletická skupina, u které na předních končetinách proběhla -----(zmnožení prstních článků). Zadní končetiny se u nich zachovaly jen jako pánevní zbytky a … pevně srůstá. Dnes se dělí na dvě podtřídy, a to kosticovce a ozubené.\n Ačkoliv se při pohledu na dnešní podobu těchto pěti řádů zdá, že spolu nemají nic společného, opak je pravdou. Rozdílná stavba jejich těl a způsob života je způsoben dodatečnou adaptací během šedesáti pěti milionů let vývoje, které od druhé Radiace savců uplynuly. I přes zdánlivou rozdílnost si tak tito živočichové zachovávají pevně dané znaky, které určují jejich společný původ z řádu prakopytníků.", "original_file": "js3nedond_04_1"}
{"text": "„ZLO, BEZPRÁVÍ A NÁSILÍ PŘEŽÍVAJÍ JEN S NAŠÍM PŘÍSPĚVKEM, NEEXISTUJÍ SAMY O SOBĚ.“\n(M. Ghándí)\n\nUž samo jméno autora mluví za vše, asi každý slyšel o tomto starci, který byl otcem všech utlačovaných a na kterého byl spáchán atentát. Ale já bych se chtěla spíše zaměřit a také položit otázku, proč vůbec zlo, bezpráví a násilí vzniká? Je to snad tím, že člověk již odedávna touží po moci? Nebo snad, že chce objevit hranice, které může překročit a tím poznat něco nového?\n\nUž odjakživa proti sobě stojí DOBRO a ZLO. V útlém věku nám rodiče čtou pohádky, ve kterých je nějaký hrdina nebo i zcela malé rozkošné kačátko. Setkali jste se snad někdy s tím, aby pohádka nebo jakýkoli příběh probíhaly bez sebemenšího náznaku zla? Vždy se objeví nějaká ta zlá čarodějnice nebo hladová kočka. Domníváte se, že by někdo četl knížku o krásném princi, jenž se nikdy nesetkal s bezprávím, vždyť by to poté nebyl ten všemi milovaný hrdina, ten zachránce zakletých princezen.\n\nKdyž vyrosteme z těchto pohádek, rádi se podíváme na thriler, sci-fi v hlavní roli s Arnoldem Schwarzenegrem o vzpouře robotů a chtíči zničit svět, nebo i na<in> milostný příběh o dvou, kteří se milují, ale každý pochází z jiné vrstvy, a proto spolu nemůžou být. Každý touží po příběhu, kdy se může zhrozit a říct si, že je na tom přeci jenom někdo hůře než on sám.\n\nJak dosáhnout toho, aby život byl jednoduchý bez problémů? Je to vůbec možné? Nevíme, co se může v našem životě stát. Můžeme mít třeba dobře zabezpečenou rodinu a třeba velmi chytré dítě, přesto jste-li „černí“ a žijete ve světě „bílých“, setkáte se s bezprávím a v horším případě i s násilým. Proč tomu tak je? Já osobně nevím, proč existuje tato rasová otázka. Jako příklad může posloužit i nedávná katastrofa, která se stala ve městě New Orleans, kdy hurikán způsobil záplavu tohoto města. A jak je možné, že pomoc přišla tak pozdě, není to snad kvůli tomu, že většina lidí žijících v New Orleans byli chudí černoši? Toť otázka.\n\nPo celém světě denně slýcháme o teroristických útocích, vraždách a dalších otřesných událostech. Jak je možné, že společnost dopustila, aby zlo a násilí se dostalo až do takovéto formy? V tomto případě již neplatí přísloví, že: „Všechno zlé je k něčemu dobré.“\n\nJe pravda, že nikdy neexistoval a ani nebude existovat svět složený z dobra, dobrých skutků a čestných lidí. Vždyť i v bibli je dobro poraženo, Eva touží po poznání, chce si kousnout do jablka, chce okusit i to zlé, co život přináší. Násilí odjakživa vyplývá z touhy po moci, proto se uskutečňovaly bitvy, války a konflikty.\n\nVždy se najde někdo hamižný, závistivý a nepřející. A nakonec si položme otázku, chceme vůbec život bez zla, uvědomujeme si, co by to znamenalo?", "original_file": "pr3cfoupet_01_1"}
{"text": "Okrsek 13\n\nOkrsek 13 je jedním z mnoha akčních filmů, které se neustále točí a točit budou. Přesto právě tento francouzský film, natočený režisérem Pierrem Morelem podle scénáře Luca Bessona, v mých očích vyniká oproti nepřebernému množství amerických filmů. Na rozdíl od většiny „akčňáků“, ve kterých jde čistě jen o celkem nesmyslené sledování zvláštních efektů, jsem v tomto nalezla i myšlenku.\n\nPříběh se odehrává v Paříži, ne tak moc odlišné od té dnešní. Kolem nezvladatelného 13. Okresku, plného gangů, vyrostla zeď oddělující jej od zbytku města. Časem zde přestaly fungovat školy, úřady, policie se stáhla. Situace se vyhrotí ve chvíli, kdy je vládě jedním z gangů ukradena pokusná bomba. Zločinci však netušili, že bez kódu bomba brzy vybuchne.\n\nSituaci má zachránit policista Damien Tomaso (Cyril Raffaelli) s pomocí Leita (David Belle), který v okresku vyrůstal, zná ho a sám se vždy alespoň trochu snažil „sabotovat“ gangy. Ten sice sedí ve vězení, ale v této krajní situaci ho nechají utéct.\n\nCo musím na filmu ocenit, jsou akční scény. Zbraně ve většině případů nahradil boj „muže proti mužům“, který je podle mě divácky mnohem atraktivnější. Hrdinové utíkající přes střechy tento dojem jenom umocní. A pro ty, kteří chtějí nad filmy i přemýšlet, je tu i ona sociální otázka ghetta izolovaného od zbytku světa, izolovaného od jakékoliv naděje v lepší zítřek. Problém, který musí nějak vyřešit. Distancovat se od všeho? Nechat lidi, ať se pobijí navzájem? Nebo jim v tom pomoci? Nechat ukradnout bombu a dostat jí tak přesně tam, kam vláda chtěla, je varianta, kterou si jako řešení v tomto filmu vybrali.\n\nNa druhou stranu tento film asi ničím příliš neohromí. Zákony vždy hájící policista, který spolupracuje s klukem, co vyrůstal mezi gangy, vláda, co nebere ohledy a kryje si vlastní záda. To vše už je tak trochu klišé. Přesto je na tomto filmu něco, co mi skutečně zaujalo, něco, čím se od ostatních filmů tohoto typu liší, přestože tohle „něco“ nedokážu přesně pojmenovat.\n\nI když Okrsek 13 nevzbudil nijak velkou pozornost a v našich kinech se ani neobjevil, je to film, který by si tuto výsadu zasloužil víc, než mnohé z těch, které se každým rokem promítají. Máte-li rádi tento typ filmů, ale na druhou stranu se nijak nevyžíváte v krvavých přestřelkách a rádi v příběhu vidíte nějaký smysl, mohu vám tento film jen doporučit.", "original_file": "kg07mouden_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n23. května 2006\nJana Stainerová 2.C\n\nRodina a přátelství je pro mě nejdůležitější\n/Úvaha/\n\nOsnova: 1) Úvod: Nerozhodnost\n 2) Stať: a) Dětství\n b) Puberta\n c) Škola\n d) Žebříček hodnot\n 3) Závěr: Rodina a přátelství\n\nCo je pro mě nejdůležitější? Tak to ani sama nevím. Můj žebříček hodnot se mění každým životním obdobím, kterým procházím.\nV dětství pro mě byla důležitá každá maličkost. Například, jestli budu mít hezčí panenku než moje kamarádka a jestli budu rychlejší než ostatní. Dnes se tomu musím jen smát. Když jsem začala chodit do školy, byly pro mě nejdůležitější známky. Chtěla jsem, aby ze mě měli rodiče radost a aby mě všude chválili. Chtěla jsem, abych byla nejoblíbenější ve třídě a aby mě měla ráda i paní učitelka. Myslím, že toho jsem i docílila, ale později jsem přišla na to, že to pro mě není to nejdůležitější. Začala jsem dospívat a nejdůležitější věcí se pro mě stala láska.\nA proč právě láska? Ve skutečnosti to nebyla láska v pravém slova smyslu. Jednalo se spíše o vztah - mít u sebe někoho blízkého, nějakého pro mě ideálního partnera. Jenomže v pubertě lidé často mění názory, a tak i můj pohled na ideálního partnera se měnil. Proto jsem prošla několika bezvýznamnými vztahy.\nA co je pro mě nejdůležitější dnes? Tak tím si stále nejsem jistá. Pro mě je důležité skoro všechno a nevím, která věc je nejdůležitější. Například je pro mě hodně důležitá škola a vzdělání. Jsem si vědoma toho, že bez vzdělání to budu mít v životě hodně těžké. Ale je to pro mě to nejdůležitější? Moc dobře vím, že to nejdůležitější není, tedy aspoň pro mě.\nDalší body, které se hodnotí v žebříčku hodnot jsou blaho národa, svoboda a peníze. Sama sobě si kladu otázku, zda je to pro mě nejdůležitější. Blaho národa je pro mě důležité, ale není nejdůležitější. A peníze? Jsou pro mě velice důležité a k životu je potřebuju, ale nejdůležitější rozhodně nejsou. A svoboda? Ta je pro mě velice důležitá. Myslím si, že pro každého člověka je důležité, aby se mohl svobodně rozhodnout, ale nejdůležitější to není, tedy aspoň pro mě.\nTak co je pro mě nejdůležitější? Během tohoto slohu jsem na to přišla. Původně jsem chtěla naspat štěstí, protože když máte štěstí, můžete mít všechno, ale přišla jsem na to, že mnohem důležitější je pro mě přátelství a rodina. A proč? Protože když má člověk přátele a určité zázemí, tak i když mu schází peníze, láska a štěstí, tak se má kam vrátit a ví, že má kolem sebe lidi, kteří mu rozumí a kteří mu pomohou.", "original_file": "cb2ckaijan_02_1"}
{"text": "Oldřich Havelka\nVII. B.\n23. 11. 2009\n\n1 slohová práce – popis uměleckého díla\nObrázek Josefa Lady\n\nObrázek který popisuji je od Josefa Lady. Je na něm zachycena zima, sníh a děti které si hrají. Rám měl obrázek nahoře světle modrý a směrem dolů se postupně stmavoval. Scela u spodního okraje uprostřed je napsáno České Vánoce. V pravém dolním rohu obrázku nalezneme malinkými písmenky a číslicemi napsané jméno a rok nakreslení. Tento byl z roku 1936. V popředí stojí na ostrůvku sněhulák kterého tři děti a jejich tatínek dodělávají. Okolo nich se spousta dětí klouže a některí i bruslí. Na pravé i levé straně jsou kopečky ze kterých se kupy dětí ženou na sáňkách dolů. Kluci jsou většinou oblečeni do hnědých až černých kabátků, kalhot a čepic nebo kulichu. Holky nosí také kabátky, sukně a na hlavě uvázaný šátek. Mezi dětmi také spatříme hnědého psa a několik vrb. Také zde hraje skupinka chlapců koulovanou. V povzdálí můžeme spatřit přicházet další děti. V pozadí jsou zasněžené domky a kostel. Obloha je šedá, pochmurná a můžeme z ní poznat že už bude večer. Děti jsou však i přes to šťastné.", "original_file": "kl7bhavold_1"}
{"text": "STŘET CIVILIZACÍ\n\n„Jednu letenku do Mexika,“ požádala mladá dívka v cestovní kanceláři. Eliška byla odjakživa dobrodružná, nejspíš to měla po rodičích. Chtěla poznat celý svět a v jejím odhodlání jí nebránil ani fakt, že uměla pouze anglicky. Již dlouho plánovala cestu do Mexika,. Aztécká kultura, pyramidy, muži ve velkých sombrérech, koupání se v Tichém oceánu i exotická příroda ji velmi přitahovali a fascinovali. Dokonale si naplánovala svou cestu, nakoupila potřebné věci a jednoho deštivého podzimního dne vyrazila vstříc, s batohem na zádech, svému osudu.\n\nUž na letišti věděla, že její cesta bude zcela výjimečná. Ubytovala se v malém hotelu poblíž městečka Pachuca.\n\n„Mluvíte anglicky?“ zeptala se stejně staré dívky bydlící ve vedlejším pokoji s touhou poznat nové lidi.\n\n„Samozřejme, já jsem totiš z Austrálie,“ odpověděla slečna výbornou angličtinou, kterou jí Eliška mohla jen závidět.\n\nObě se velmi sblížily, protože jejich touha po poznání odlišeného světa byla téměř stejně velká. Rozhodly se podnikat své poznávací výlety společně. Ačkoliv slyšely o Mexiku různé věci, a našlýy si o něm spoustu informací a materiálů, jakmile spatřily tu bídu a chudobu všude okolo, vehnalo to Elišce slzy do očí. Uvědomila si, jaké má štěstí a jak je ráda, že se narodila v Čechách.\n\nUprostřed svého dvoutýdenního pobytu se vydaly do indiánské vesničky Santa Rosa de Linea. Vidět tento naprosto odlišný způsob života, kdy největší starostí dospělých lidí je to, zda-li bude dobrá úroda, aby se alespoň uživili, pro ni bylo neuvěřitelné. To, že indiáni nemají naprosto vůbec<in> žádnou představu o okolním světě a jsou naprosto velmi<in> šťastní a vděční za každý nový den, ji přimělo alespoň na malou chvíli přemýšlet jinak než dřív.\n\nJakmile spatřila krásnou starou indiánskou babičku otrhávající kukuřičné klasy uprostřed pole, vytáhla svůj fotoaparát.\n\n„Můžu si vás prosím vyfotit?“ Zkusila na ni svojí lámanou angličtinou, babička však nechápavě koukala.\n\n„Myslíš, že jí nebude vadit, pokud si ji vyfotím? Nevím, jestli něco takového už někdy viděla,“ tázala se své australské přítelkyně Jane.\n\n„Snad ne. Pokud však bude,“ zamyslela se Jane dívka<in>, „nic horšího, než to<in>, že ti vynadá, se stát nemůže.“\n\nHned jak zmáčkla spoušť a vyšlehl oslnivý záblesk, vrhl se na ni mladý muž a srazil ji k zemi. Elišce se zatmělo před očima, pocítila bezmeznou úzkost a bezmoc a bezvládně klesla k zemi.\n\n„Poslední vteřiny mého života!“ napadlo ji. Všechny krásné okamžiky a důležité momenty se jí během chvilky promítly v mysli tak, jak to viděla mnohokrát ve filmech, a následně upadla do bezvědomí.\n\nNejdříve cítila, jak zhluboka dýchá. Nic ji nebolelo a cítila se tak úžasně jako nikdy.\n\n„Pokud teď umřu, tak to bude báječné!“ vykřikla nahlas česky<in>, ale ostatní jí vůbec nerozuměli a jen na ni zděšeně hleděli. V jejich očích byl vidět strach. Nikdo nevěděl, co s bezvládným tělem mladé cizinky, která opět upadla do bezvědomí.\n\nJane se však zachovala výborně a svojí špatnou španělštinou vykřikla: „Doktora!“ a vrhla se ke kamarádce.\n\n„Tady žádný není,“ přitočil se k ní německý turista. „Já jsem viděl jen jednoho muže, který je však spíš blázen. Léčí různými lektvary a bylinkami, ale snad bude vědět, co dělat!“\n\nEliška se probudila až v nemocnici. Nevěděla, co se s ní stalo. Jediné co cítila byla bolest tak nesnesitelná, že když se probouzela, tak slyšela sebe samotnou, jak křičí. Náhle slyšela hlasy, které na ni mluvily česky, ale jak se později dozvěděla, byly to jen halucinace způsobené prášky, jež jí dali mexičtí doktoři. Jane jí prozradila, jak se do nemocnice dostala. Mezi turisty se našel lékař, jenž zajistil, aby se mladá dívka dostala do blízké nemocnice. Naložil ji do auta a odvezl do nejblišího okresního města.\n\nZanedlouho za Eliškou přišel onen muž, který ji srazil k zemi.\n\n„Nebude Vám vadit, pokud vstoupím a omluvím se Vám?“ zeptal se.\n\n„Klidně vstupte, ale velmi by mě zajímalo, proč jste to udělal? To poslední, co si pamatuju je, jak jste do mě vrazil a pak už jen to, jak jsem se probudila!“\n\n„Víte, před pár lety se u nás ve vesnici stala velice nepříjemná věc, „ začal vyprávět mladý indián, „kdy přijela velká skupina turistů. V tom by problém nebyl, na ty už jsme si zvykli, ale náhle jeden z nich vytáhl malou věc, později jsme zjistili, že to byla pistole, ze které vyšlehl stejný záblesk jako z vašeho fotoaparátu.“\n\nPřešel místnost, sedl si do křesla blízko u okna a i přes celou místnost viděla, jak vehementně bojuje se slzami v očích. Pak se na ni podíval a Eliška si uvědomila, že přes jeho hrubé vystupování a vzhled, je v něm něco něžného.\n\n„Zabil moji mladou sestru, „zašeptal jen a počal plakat jako malé bezbrané dítě.\n\n„Nic se neděje. Já se omlouvám, nevěděla jsem, co se tu stalo. Nikdy by mne nenapadlo ublížit vám. Víte proč to udělal?“\n\nMuž znechuceným hlasem dodal: „To nikdo neví. Nasedl do automobilu a ujel.“\n\nEliška se nad tím zamyslela. Nedokázala si představit, že by přijeli nějací cizinci k nim do okresního města a najednou zastřelili její malinkou sestřičku! Byl by konec jednoho mladého života, prostě zničehonic by byla mrtvá! Tu začala i ona plakat. Uvědomila si, jak člověk může snadno ukončit život někoho jiného. Vždyť i ona nemusela přežít, kdyby spadla o kus vedle, kde ležel docela velký kámen. Její život, jenž vedla ještě před pár hodinami, se jí zdál náhle ubohý. Chtěla se jen pouze bavit, poznávat svět a nové lidi, ale o třeba jen o malém trapení neměla vůbec ponětí.\n\n„Máte zlomený nos a slabý otřesk mozku, ale pokud chcete, předepíše vám doktor prášky a můžete si jít lehnout do vašeho hotelu,“ vyrušila je zdravotní sestra, „ale zítra musíte přijít znovu.“\n\nSantiago, jak se později mladý indián představil, se náhle usmál a otočil na Elišku: „Můžu tě pozvat alespoň na něco dobrého, když jsem ti způsobil takové zranění? Přivydělávám si v blízké kavárně a mají tam moc dobré zákusky.“\n\n„Proč ne, „ odpověděla dívka, „lepší než tady ležet.“\n\nZašla za doktorem, ten jí npředepsal prášky a už za chvíli je spatřili, jak odchází z nemocnice směrem do centra městečka.", "original_file": "pr4atsar_1"}
{"text": "Životopis\n\nJmenuji se Vojtěch Jansa, narodil jsem se 28. února 1995 ve Slaném. Stále bydliště mám v Kladně v Polské ulici čísla popisného 2554.\nRodiče se jmenují Jaroslav a Kateřina Jansovi. Otec, ročník 1966 má zaměstnání v pojišťovnictví. Matka, ročník 1965 pracuje, jako prodavačka. Oba bydlí na téže adrese shodné s mojí. Mám jednoho sourozence narozeného v roce 1990, který studuje na vysoké škole. Je svobodný a bydliště má opět stejné.\nMé vzdělání není nijak rozsáhlé. V letošním roce dokončím základní vzdělání a již devátým se učím hry na hudební nástroj na umělecké škole. Mé nejvyšší vzdělání je tedy nedokončených 9 let základní školy.\nŽádné doplňovací kurzy jsem neabsolvoval. Mé zájmy a koníčky jsou četba, hra stolního tenisu, poslouchání vážné, ale i populární hudby atd.\nÚroveň mé jazykové vzdělanosti je velice průměrná. Anglický jazyk ovládán na úrovni pokročilého začátečníka. Německý jazyk ovládám stěží průměrně.\nMůj zdravotní stav je velice dobrý i po nedávném absolvování lehké jaterní mononukleózy. Netrpím žádnými dlouhodobými onemocněními.\n\nDne 8. ledna v Kladně\n\nVojtěch Jansa", "original_file": "kl9ajanvoj_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nIva Chodurová\n14. prosince 2007\n\nKAŽDÝ MÁ SVÉHO ANDĚLA I ĎÁBLA\nKdyž se hned na začátku zamyslíme nad tímto tématem, každého z nás napadne co, nebo kdo je jeho anděl a ďábel. Ale stop! Začneme hezky od začátku. Určitě každý se naskytl v nějaké situaci, kdy nevěděl jestli to udělat tak či onak. Jestli poslechnout pravou nebo levou stranu – anděla či ďábla. V kreslených filmech to vždy skvěle zachycují dvě malé naprosto stejné postavičky, podobající se roztomilému andílkovi a nezbednému čertíkovi. Tyto postavičky symbolizují především dobro (dobré jednání) a zlo (špatné jednání). Ale je vždy dobro opravdu dobrem? Nejni někdy lepší rozhodnout se tak, že poslechneme ďábla? V určitých situacích určitě ano, ale lidé se rozhodnou tak, jak by nikdo neočekával, ze se zachovají. Ale je to tím, že nám radí ďábel, nebo že se v nás opravdu probouzí myšlenky zla? To asi nikdy nezjistíme, protože každý máme dvě stránky – rub a líc.\nNechtěla jsem se touhle situací (příběhem) zabývat, protože to nejni příjemná věc, ale nic jiného mě v tu chvíli nenapadlo, jelikož to mám pořád v hlavě. A podle mého názoru se to sem přesně hodí. Neříkám to ráda, ale trápí to mě a i mé okolí. Netýká se to mě, ale mojí kamarádky, která se zprvu zdála, že to se mnou myslí vážně a že její kamarádství je opravdové. Ale asi jsem se spletla. S touto osobou jsem se seznámila díky mé nejlepší kamarádce Martince. Byly jsme nerozlučná trojka. Ale pak se něco stalo. Martinka se od nás trošku odcizila a zůstala jsem jen já a Markétka. Možná, že se nám to jenom zdálo, ale každý má někdy špatné období, tak i Martinka v této době do něj spadla. Bavila jsem se víc s Markétkou a na Martinku trošku kašlala. Ale jednoho krásného dne se všechny hezké věci obrátí v noční můru. Markétka začala mít doma problémy kvůli nechození do školy a její rodiče už nevěděli dál co s ní dělat. Markétka mě žádala o přenocování, ale moji rodiče mi to dovolili, pouze na pár dnů. Najednou se tu zase objevila Martinka a rázem se vše změnilo. Z jedné přenocované noci se stal týden, měsíc a dokonce teď spolu bydlí. A veškeré kamarádství mezi mnou a Markétkou se vytratilo jako horká pára nad hrncem. Ptáte se co se stalo? Ani já sama nevím. Možná si to já namlouvám a andělská tvář mi napovídá, že nic nejni tak černé, jak já to vidím a na druhé straně je ten ďábel, který ve mě vyvolává zlost a závist, že oni dvě jsou spolu a se mnou se nebaví, ale je to opravdu tak, jak si myslím já? A ptáte se na to co se stalo u Markétky doma? Máma ji vyhodila a i u ní se objevila ta druhá tvář. Ze sympatické kadeřnice se stala zlá a sobecká matka. Radil jí ďábel nebo anděl? Je to opravdu to správné řešení? Nikdo nedokáže odpovědět na tyhle otázky, protože každý jsme schyzofrenik. Nikdy by mě ani mé kamarády nenapadlo, že nás nemá ráda a že všechno špatné, co Markétka udělala dá vinu nám – jejím kamarádům. Ale nakonec mě napadá myšlenka je máma nebo Markéta ďáblovo stvoření nebo ne? Neudělala si to Markétka tak trošku sama? Nezachovala se ona jako ďáblovo nevěsta a nevystoupily z ní ty ďáblovo myšlenky? To nikdo nedokáže posoudit, protože jak už jsem říkala na začátku každý jednáme podle toho, jaká z postaviček nám radí.\nNa závěr bych chtěla říct, že ať jednáme posloucháme, nebo rozmýšlíme, jak se zachovat v situacích vždycky je to jenom „NAŠE“ rozhodnutí a nikdo nás za to nesmí odsuzovat. Každý máme své názory a žijeme přeci ve „SVOBODNÉ ZEMI“, kde máme právo se neomezeně vyjadřovat k věcem a situacím, které nám život připravil. Ale nikdo není dokonalý. I ďábel má své světlé stránky a anděl temné.\nOSNOVA:\nI. Úvod – Postavičky anděla a ďábla\nII. Stať – Příběh důkazu o existenci dvou tváří\nIII. Závěr – Názor a zamyšlení o ďáblu a andělovi", "original_file": "cb4cchoiva_01_1"}
{"text": "Neznámý, V. B., ZŠ Burešova\n\nSlohová práce\n23. října\nVymyšlená (popletená) pohádka\n\nPan trpaslík\n\nByl jeden trpaslík a ten si nasel domeček ale ten už byl obidlený liškou a lišákem a tak tam vleze. Ale lišak siho všinl ařekl mu: co tady deláš a trpaslík rači odešel a utíkal a viděl další barak atak tam vlezl a nikdo tam --- mislel sito ale najednou tam vydel stín,\nA tak zavolal jetady nekdo a ze zádu se ozvalo jsem tady a trpaslíík se--- a utekl ale mel štestí hned na proti byl barák s otevrenyma", "original_file": "bu5banonym_e_1"}
{"text": "Téma: Tolerance – východisko z labyrintů násilý, nelidskosti a disharmonie ke svobodě člověka\n\nOsnova: Úvod: Lidská tolerance\n\nStať: Nikdo nemůže být dokonalý\n\nVšichni se nemusí milovat (Muslimové)\n\nJít příkladem\n\nZávěr: Cesta k toleranci\n\nLidská tolerance je způsob vzájemného\n\nLidská tolerance je způsob vzájemného respektování lidských bytostí. Svět ve kterém se všichni lidé vzájemě tolerují je v podstatě nedosažitelný, protože vždy najdete lidi kterým se jedna nebo více věcí nelíbí.\n\nJistěže každý nemůže být dokonalý. Někdo se narodí blond, druhý má rád brunety. Někdo se narodí jako křesťan, druhý křesťany vnímá jako podřadné bytosti.\n\nMyslím si, že všichni se nemusí nutně milovat, ba a respektovat, ale jsem si jistý, že násilýím j se náš život nezlepší. Proč ale například Muslimové věří, že jsou ve svaté válce proti komukoli, kdo nesdílí jejich víru? Samozřejmě kvůli Koránu. Knize, která v podstatě lidem navrhuje aby ničili každého, kdo se pokusí ji zpochybit.\n\nJak ale takové lidi naučit toleranci? Asi těžko. Nezbývá, než jít příkladem. Stačit to určitě nebude, ale víc se toho pro svět asi udělat „nenásilnou cestou“ nedá. Ne vše je však spra ztraceno. Například že starší ubližuje mladším, movití nemovitým nebo taková rasová nesnášenlivost to vše jsou podle mě banality, které se dají vyřešit přes noc. Ovšem jen kdyby se lidé byli schopni spojit.\n\nCesta k toleranci je úzká, obrostlá trním, ale určitě není pro XXX nemožná. Musíme ale po té cestě kráčet všichni a ne jen kratko, protože pak bo to ztrácelo smysl. Na závěr nezbívá než vás lidi navézt. „Milujte se a tolerujte se.“", "original_file": "grP3akobdav_1"}
{"text": "Stalo se...\n\nOsnova:\n\nÚvod – Vycházka do města.\n\n1) Můj zelený objev.\n\n2) Shlédnutí v zrcadle.\n\n3) Svetr vítězí.\n\n4) Vláček se vrací na hromadu.\n\nZávěr – Nemilý osud svetru.\n\nJednoho dne jsem se rozhodla, že si jen tak vyrazím do města. Účel mé cesty nebyl žádný, ale podvědomě jsem tušila, že stejně skončím v nějakém módním butiku. A tak se i stalo.\n\nKdyž jsem po dlouhém okukování výlohy vešla dovnitř, hned mi padl do oka nádherný zelený svetřík. Ne, že bych ho potřebovala, poněvadž mi doma roste hromádka svetrů rychlostí závodního vozu Formule 1, ale stejně jsem si ho musela “ošahat“. Byl to ten krásný materiál, který si já, jakožto matka od dětí, nemohu z finančních důvodů dovolit. Ale co na tom, zkusit jsem si ho musela.\n\nPoté, co jsem se shlédla v zrcadle, jsem musela uznat, že jsem opravdu “kus“. Tento výraz sice nesnáším, zřejmě proto, že při představě kusu si vybavím akorát tak krávu, která je počítána jako kus dobytka, ale v onu chvíli byl tento výraz na místě. Nakrucovala jsem se před zrcadlem, abych viděla svetřík ze všech stran. Vypadalo to, jako bych se snad snažila tančit a opravdu jsem si i pobrukovala melodii nejnovějšího hitu, ale účelem bylo zjistit, zda li mi můj vybraný kousek sedí tak, jak má.\n\nCo naplat, že jsem se cítila jako Madonna na udílení cen MTV, když jsem hned od začátku věděla, že taková finanční zátěž je pro mou rodinu přípustná. Přemýšlela jsem nad tím, že kdybych oželela zítřejší oběd, peníze by mi stačily. Popravdě bych musela oželet i večeři a oběd dalšího dne, ale říkala jsem si, že bych stejně měla zhubnout, abych nevypadala jak ten “kus dobytka“. Netrvalo to ani tak dlouho a už jsem si to vykračovala středem ulice s vítězoslavným úsměvem na rtech a papírovou taškou v ruce.\n\nS touto radostnou náladou jsem si vzpomněla na syna a vláček, po kterém už tak dlouho touží. Zavítala jsem tedy do dětského obchůdku s hračkami, který již venku hlásal nabídku nejlevnějšího zboží. Po nekonečném přehrabování v hromadě plyšových zvířat a autíček, jsem vytáhla něco, co mělo připomínat vláček, ale zdaleka to nevypadalo, jako nejnovější Pendolino v Čechách. Přesto jsem zamířila s vybraným objektem k pokladně, abych po nekonečných minutách čekání ve frontě zjistila, že že už vlastně nemám peníze na to, abych mohla vláček koupit. Zahanbeně jsem si vzpomněla na drahý svetr v mé papírové tašce a s povzdechem vrátila vláček zpět na hromadu.\n\nMěla jsem myslet také na to, jestli můj svetr ocení i děti, které jsem tak připravila o zábavu. Dnes mi svetr leží ve skříni a vyplňuje hromádku, která již nemá prostor na to, aby rostla výš.", "original_file": "pr3ckuc_02_1"}
{"text": "POVÍDKA Z VESMÍRU\n\nPo nekonečném vesmíru již několik let putuje posádka vesmírné lodi Krtek. Jsou to hologram Frank, robot Platch, ruský kosmonaut Sergej a japonský cestovatel Hokajdo.\n\nFrank je sebestředný a arogantní chlapek, kterého nikdo nemá rád. Je hologram, tedy zhmotnělé světlo, které má vlastnosti člověka, ale večer se musí strčit do zásuvky, respektivě do nabíječky.\n\nRobot John Platch je železná plechovky ve tvaru muže muže, která je naprogramována, aby sloužila posádce kosmické lodi, bez něj by se naši cestovatelé naprosto neobešli.\n\nSergej pochází z Magnitogorska a je to vrchní palubní technik lodi. Posledním členem posádky je syn japonského milionáře, který hodně zlobil a je otec se ho chtěl na nějaký čas zbavit. Jmenuje se Hokajdo.\n\nPosádka plula po nikde nekončícím vesmíru dlouhou dobu a beznadějně pátrali po své milované planetě Zemi, která se jim hned po startu ztratila. Několikrát podlehli zdání, že planeta, která je právě před nimyi je Země a pokoušeli se jí prot prozkoumat, ale nikdy to nebyla Země, kterou hledali.\n\nI tentokrát se kluci z Krtka sekli a přistáli na modré planetě podobné Zemi. Po přistání vyslali na průzkum svého mechanického pásovce, kterého našli na Měsíci a dali mu jméno Ajka. Ajka plný energie vyjel vstříc novému dobrodružství. Našel opuštěnou lidskou laboratoř, vjel dovnitř svými skenery zjistil, že nikdo v budově neni naživu. Víc udělat nemohl a tak se vrátil do trupu lodi. Ajka zjistil pro posádku důležité zjištění, že nikdo neni naživu a začali se oblékat do skafandrů. Hokajdo, Platch a Sergej se vydali na průzkum a hledání užitečných věcí. Jediný, kdo s nimi nešel byl jako obvykle trasořitka Frank. V laboratoři byl obrovský nepořádek, všechno bylo<in> zničeno a mrtvoly zabíraly značnou část podlahy po celé budově. Byly rozmístěny opravdu rozmanitým způsobem. Platch našel hlavní počítač laboratoře a připojil ho ke svému robotickému počítači, aby zjistil, co se stalo. Zjistil, že lidé byli napadeni nebezpečným psychovirem, který lidi nutil k sebedestruktivnímu chování nebo zabíjení ostatních. Mezitím snaživý japončík s všudypřítomným foťáčkem splnil svůj úkol a našel radiový vysílač a spojil se s Frankem a pověděl mu jak, co Platch zjistil. Všichni tedy dokončili svůj úkol a pospíchali zpět do Krtka. Rozrušení průzkumníci se nasoukali do vstupního terminálu. Uvnitř terminálu vstupní místnosti byly dvoje dveře. První byly pro vstup do lodi a druhé do karantény. K jejich překvapení se otevřela karanténa. Museli do ní tedy vstoupit. Karanténa byla málá čtvercová místnost j s s jednou postelí a jedním pokojem s toaletou. Hlavní místnost měla jednu ze svých stěn celou prosklenou, aby mohli být lidé vevnitř pozorováni. Z ničeho nic se tam objevil Frank se šíleným výrazem ve tváři a pozdravil je. Sergej, který se na něj zlobí, protože nevidí důvod důvod proč je sem zavřel se ptá: „Proč jsi nás sem zavřel?“ Hologram mu odpovídá, že jsou evidentně nakažení a musí je nechat 6 měsíců v karanténě na pozorování, pak zmizí. Platch, Sergej a Hokajde jsou už zavřeni 5 dnů a ponorková nemoc je víc než velká. Platch, který má ve svém systému nainstalované zákony kosmické lodi Krtek se dožaduje o převyšetření, na které mají podle platných regulí plné právo. Frank se znovu zjevuje, tentokrát oblečený v naškrobeném kroji s červeými puntíky, který nejspíš pochází z Hané a přívítá je slovy: „Nesnáším blázny“. Zamračený Hokajdo na nej křičí: „Musíš nás pustit, nejsme nemocní!“ PFrank odpovídá „Nemížu, protože mi to král bramborových lidí nechce dovolit, prosil jsem ho, ale řekl, že vás nechá zavřené 10 let!“ Teď už i robot Platch pochopil, že Frank se nakazil psychovirem, který na se<in> něj přenesl při radiačním spojení z laboratoře. Sergej se rozhodl vzít situaci do svých rukou a povídá mu: „A mohli by jsme vidět toho krále?“ Hologram odpovídá: „Musíte mít létající koberec, jinak se k němu nedostanete. Platch reaguje: „Ten má a dokonce třísedadlový.“ Frank přimhouřil oči a šíleým výrazem si je všechy prohlídnul a povídá: „To mi chcete tedu vysvětlete, chcete letět na létajícím koberci za králem bramboroých lidí a prosit ho, aby vás pustil?!“ Znovu si je prohlédl, tentokrát s úsměškem na tváři a pokračoval: „Netvrdtě mi, že jste úplně zdraví!!“ Po těchto slovech Frank zmizel. Z karantény vedli jen jedny dveře, které se daly otevřít zvenku za kliku a zevnitř pomocí pěti číselného kódu. Kód byl jen 5 číselný, protože se počítalo s tím, že uzavření lidé nejsou zcela při smyslech a nemohou logicky uvažovat a tak se nebudou pokoušet rozluštit číselnou kombinaci. Hokajdo po dvou dnech zkoušení náhodně zmáčklých čísel a jejich zapamatování přišel na správnou kombinaci a otevřel dveře. Všichni se vyplíži vyplížili ven, ale tam už stál pomatený Frank v kroji určenému na slavnosti a vojenských botech. Na levé ruce měl navlečeného maňáska, který se podobal tučňákovi a oslovoval ho: „Pane Filuto“. Aby toho nebylo všechno v druhé truce měl laserovou pistoli. Tento pohled by vyděsil i samotného Ramba a tak se posádka strachy rozutekla do skladu, kde se všichni schovali. Statečný Sergej sebral těžkou ocelovou tyč a postavil se za dveře, když pak šílený hologram Frank vtrhl do místnosti se slovy: „Pan Filuta se zlobí, neměli jste mu utíkat“. Sergej ho ihned poslal tvrdou ranou k zemi. Hokajdo ho dotáhl do karantény a zamknul. Po týdnu psychovir nadobro opustil Frankovo tělo, ale stále naštvaná posádka Krtka ho tam nechala zavřeného celých 6 měsíců.", "original_file": "pr4atvys_1"}
{"text": "Na co mi ta škola je?\n\nNa tuto otázku si každý mstudent musí odpovědět sám, pro mě mne je škola to, co by mě mělo připravit do života a {ne}<in> pouze naučit studenty písemnými pracemi a hodinami prosezenými v lavicích. Na tuto školu jsem se přihlásil proto, že předpokládám další studium na vysoké škole. Gymnázium mě připraví na vs prakticky všechny obory vysokých škol na||rozdíl od ,,průmyslovky“ nebo ,,stavárny“. Ale díky většímu rozsahu učiva mi některé části probírané látky nebo i předměty p zdají zbytečné. Navzdory tomu by měl každý člověk mít velký obecný rozhled, proto některé učivo zdající se teď zbytečné může přispět k řešení pr situací v životě.\n\nStřední a základní škola by měla tedy dát základy vědomostí, které bych pak na vysoké škole převážně budu pozu pouze doplňovat a aktualizovat, proto bych měl hlavně probírané látce porozumět a ne se se jen učit zpaměti na písemnou práci a potok poté je zapomenout. Čím lepší si položím ,,základy“ tím snadněj mi půjde další učení.\n\nAčkoli mě teď přidou připadnou některé předměty zbytečnýé určitě se mi budou někdy v životě hodit.\n\nNa osmileté se studium jsem se přihlásil mě přihlásili rodiče, mně to byl mně byl Na osmileté studium mě přihlásili rodiče, bylo mi celkem hl lhostejné zdali se sem||dostanu či||ne. Narozdíl od 4. letého studia máme – myslím myslím výhody protože už víme jak to na škole chodí a známe většinu učitelů.", "original_file": "kg05rohjar_1"}
{"text": "Když jsme šli s nasim psem Ronnym do lesa, tak sem si všiml že ptáčci krásně zpívají kytičky rostou, třeba jsem si všiml, že rostou hlavně sněženky. Došli jsme na Kožovou horu, tam jsme si dali obět a r Ronny dostal vodu. Cestou na zpátek se Ronny rozběhl, protože viděl srnu, ale děda měl Ronnyho na vodítku tak ho udržel. <img rostlina>", "original_file": "am5acapjak_1"}
{"text": "Elzeár Buffier\n\nVe starobylém alpském kraji se rozléhalo povětšinou pusto až na pár vesnic, ve kterých netekla voda, domy byly rozbořené a lidi tam sužovala žzášť a beznaděj. Pouze jeden pastýř jménem Elzeár Bouffier tam žil rozdílný, poklidný život.\n\nElzeár Bouffier byl tichý, postarší muž. Jeho šaty byly vždy pečlivě upravené a jeho tvář dokonale oholená. Obýval osamocený, kamený dům, který si sám opravil. Poté co ztratil syna a ženu, žil pouze se svým psem. Samota mu vyhovovala, lidé mu nevadili ale nevyžadoval jejich přízeň. Jediné co měl byla semínka stromů. Každé z nich vlastnoručně zkontroloval jestli nejsou napuklá či příliš malá. A poté sázel. S obrovským nadšením a hlavně vytrvalostí zasadil tisíce, desetitisíce stromů, od dubů až pře{s|z}<st> břízy. A nepřestával sázet ani přes o války. Nezamjímal ho okolní svět, snad si i odvykl mluvit. Lidé si neuvědomovali kde se les vzal, brali to jako něco naprosto přirozeného. Jak se les po letech rozšiřoval obnovoval se i životní cyklus v kraji. Začela téct voda a všude bylo zas o něco víc života. Ve vesnicích se pomalu rozléhala klid a radost.\n\nJak jeden člověk dokázal svým tělem a myslí tolika lidem způsobit za štěstí. A svůj klid, který z něho tak vyzařoval rozdávál sv jeho skutkem, dokazuje to že lidská bytost je schopna krásného a naprosto nesobeckého činu. Čož činí dělá život nádherný.", "original_file": "am8avorluc_01_1"}
{"text": "31.10.2006\nLenka Černá, 2.D\n1. Písemná slohová práce\nSpeciální soupravy pro odběr\nbiologického materiálu pro DNA analýzu\n(Výklad)\n\nOsnova:\nI. Úvod – obecná charakteristika (seznámení)\nII. 1) výroba (vývoj)\n2) transport\n3) výhody\nIII. Závěr. - zhodnocení\n\nDnes bych vás ráda seznámila s postupem při odběru biologického materiálu pro DNA analýzu a s výrobou a funkcí speciálních souprav, které jsou potřeba pro tyto odběry a následné zkoumání.\nJiž zmíněné odběrové soupravy obsahují především speciální sterilní vatové tampóny, které jsou nezbytné pro DNA analýzu. Nyní vám přiblížím výrobu a důležitost těchto tampónů. Nejen, že tato pomůcka zachycuje biologický materiál pro DNA zkoumání, ale zároveň umožňuje bezpečný transport a zajišťuje i další důležité funkce pro odebrané vzorky. Jak jistě víte postupem času jde veškerý vývoj kupředu, a tak je to i s výrobou zdánlivě bezvýznamných tampónů. A proto z důvodu zdokonalování jedna nejmenovaná skupina odborníků zvolila jako nový materiál pro výrobu tampónů krátká nylonová vlákna, která jsou za použití elektrostatického náboje a hnací síly shlukována a upevněna na tyčince pokryté speciální látkou a vytvaří tak povrch o vysoké hustotě. Vlákna jsou položena kolmo na nosnou tyčinku, takže při odběru vzorku, nedojde k jeho proniknutí do nitra tampónu. Zároveň jsou nanesena v takové hustotě, aby vzorek nemohl samovolně stéct. Díky právě zmíněnému materiálu tyto tampóny výborně absorbují.\nCo se týče následného transportu odebraného vzorku do kriminalistického ústavu (laboratoře) je zvýšena ochrana zmíněného materiálu tím, že vatový tampón se ukládá do umělohmotného pouzdra, které je ještě v papírové krabičce a ta se následně zalepí a odešle do příslušné laboratoře. Spolu s těmito tampóny vyvinula již zmíněná skupina odborníků také mikrozkumavku s otvorem ve víčku pro odpařování vlhkosti. Díky těmto nově vytvořeným pomůckám lze provádět další fáze analýzy přímo v této transportní zkumavce bez složitého připravování na další přemístění. Další výhodou odběrových souprav je lepší uvolnění většího množství vzorku.\nZávěrem bych chtěla říci, že při používání těchto souprav je jejich funkce nesmírně důležitá právě například i pro životy některých z vás.", "original_file": "pr2dcerlen_1"}
{"text": "Jak ztratit kluka za deset dnů!\n\nJednou dívka jménem Julie, dostala ve své oblíbené práci redaktorky nabídku. Nabídka to byla pro Julii velice zajímavá, jelikož si celý její pracovní život přála, psát více než jen dívčí klepy, chtěla se věnovat něčemu fádnímu jako je politika. Anna, Juliina nadřízená jí nabídla, aby napsala čtivou reportáž založenou na vlastní zkušenosti o tom, jak ztratit kluka za deset dnů. Julie by za odměnu měla mít možnost psát něco zajímavějšího.\n\nJulie neváhala a do práce se pustila jak jen to šlo. Hned večer Julie s kamarádkami šli na firemní večírek, kde měla v plánu získat přítele a za deset dnů to s ním skoncovat. Na večírku shodou okolností byl velmi pohledný Benjamin z reklamní agentury, který se právě vsadil se šéfem, že dokáže zlomit srdce každé, na kterou ukáže, jen aby získal lukrativní zakázku. Šéfovy spolupracovnice, velmi dobře informované o Juliině záměru, ukázali právě na Julii, aby si pro ni Benjamin došel a dokázal co slíbil. Benjamin se lišácky usmál a šel za Julií. Začal se s ní bavit a oba byli nadšeni, jak se to hezky našli. Prožili spolu krásný večer a na konec Ben odvezl Julii k sobě domu, kde si jen povídali a měli se dobře.\n\nDalší den Julie nejdříve s kamarádkami probrala Bena a shodli se na tom, že je pohledný a milý. Ale práce je práce, začala kout pikle a vymýšlela čím znepříjemní život Benovi. Nejdříve začala Bena nevinně zesměšňovat v práci před jeho spolupracovníky. Přišla za ním do práce. V práci se Julii Ben musel věnovat a hned dostal kostkovanou košili, která se vyjímala z jeho stylu. Ben si košili oblékl aby udělal Julii radost, ale sám moc šťastný nebyl a tvářil se nadšeně. Aby toho nebylo málo, tak Julie vytáhla strašně ošklivého psa z tašky, postavila ho na biliárový stůl a řekla: „To je náš pejsek! Není krásný?“. Pes po chvilce pomočil stůl, aby měl Ben větší radost. Ben sice byl nad míru rozčílen, ale nedal na sobě nic znát. Julie pak odešla a řekla že přijde k Benovi večer.\n\nVečer, když Julie přišla k Benovi, nesla plnou náruč věcí, aby mohla přizpůsobit Benův byt pro sebe. V bytě Julie Benovi vyměnila jeho stylové koberečky v koupelně za růžové a naplnila mu skříňky vložkami, parfémy a krémy. To vše Julie zakončila tím, že rozházela plyšáky po jeho posteli a dala mu kapradinu lásky. Ben poté co vlezl do koupelny a viděl tu spoušť, zakřičel jak kdyby mu spadl radiátor na palec. Julie se za dveřmi tiše smála a měla z Bena ohromnou srandu. Ben z koupelny vylezl a dělal zas jako by se nic nestalo. Poté se spolu hezky navečeřeli a šli na basketbalový zápas. Ben zápasy miloval nadevše. Na zápase, který je celou hru napínavý a nerozhodný, Julie pět minut před koncem požádá Bena, aby jí donesl pití. Ben by se nejradši díval na zápas, ale ochotně šel pro pití Julii. Minutu před koncem ji ho přinese a dychtivě se chystá koukat na konec zápasu, ale Julie mu řekne že nechce kolu, ale kolu light a ať to jde vyměnit. Ben tímto zmešká koncovku zápasu, aby Julii vyhověl. Pak alespoň před Juliiným nástupem do taxi jí chce políbit, ale ona mu podá ruku usměje se a odjede.\n\nJulie si doma oddychne, zapíše si své nejnovější zážitky, vymyslí nové nápady jak uškodit Benovi a v klidu usne. Přes další den Julie čeká a volá Benovi do Práce, i když ví, že Ben zrovna má důležité jednání. Nechá si Bena zavolat k telefonu a říká mu holčičí záležitosti pro Bena vůbec nezajímavé. Domluvili se, že večer Ben uvaří a že si udělají hezký večer. Ben uvařil opravdovou delikatesu z vepřových žebírek a že u toho se potom budou koukat v televizi na basketbal. Julie při pohledu na jídlo začala fňukat, že je vegetariánka a že to nemůže jíst. Tak šli na jídlo do čínské restaurace, kde tropila různé hloupé scény, aby se Ben cítil trapně. Julii další den vyšel náramně, ale začínala mít trošku výčitky svědomí.\n\nDalší den měl Ben doma pokerový večer s přáteli a vůbec neměl v plánu se večer vidět s Julií. Poker je v plném proudu, všichni kouří doutníky a náhle je ve dveřích Julie. Všichni jsou překvapeni co ona tam dělá, ale hezky ji přivítají. Julie zase hned začne dělat nepříjemnosti. Začne všem vyčítat, že je tam zakouřeno ať všichni hned přestanou kouřit, a že Ben nechal uschnou kapradí lásky a tak dále. Poté se Julie sebere, odejde pryč a u toho řekne Benovi, že to déle nevydrží. Ujede domů a necití se nejlépe, jak Benovy ztížila život. Nepočítala, ale s Benovou sázkou.\n\nPříští ráno Ben přijde za Julií, že má dobrého psychologa, který by jim se vztahem dovedl pomoci. Julie řekne že to je dobrý nápad, ale že budou muset jít k Juliině psycholožce. Ben souhlasí a domluví se na odpoledne, že tam zajdou. Julie samozřejmě žádnou psycholožku nezná, ale udělá ze své kamarádky psycholožku. Odpoledne jdou s Benem k psycholožce, kde chudáka Bena úplně znemožní a vymyslí, že zítra pojedou k Benovým rodičům, aby se s nimi Julie seznámila a aby jim to lépe ve vztahu fungovalo.\n\nJak řekli tak udělali, ráno sedli na motorku a jeli pár hodin k Benovým rodičům. U rodičů se Julie chovala mile jako by Bena milovala. Prožili spolu ten nejkrásnější den. Měli se krásně, dělali vylomeniny a milovali se. Při tomto dni si oba uvědomili, že jim oběma na jejich protějšku záleží. Julie ale bohužel nemůže svou práci přestat dělat, jelikož by nedosáhla lepšího postavení ve firmě. Ale Bena miluje a napíše do článku pravdu jak to opravdu cítí.\n\nDalší večer ten desátý měli Julie s Benem naplánován firemní ples, kde byly obě jejich společnosti. Nešťastnou náhodou Juliina šéfka prozradí Benovi na čem Julie pracuje a Julie se naešťastnou náhodou dozví o co se Ben vsadil. Po tomto incidentu se oba navzájem na večírku zesměšní a Julie uteče celá nešťastná a zhroucená. Doma dokončí článek a jde spát.\n\nV práci dalšího dne odevzdá svůj článek, ale šéfová jí řekne že může psát o čem chce, ale pouze v té stejné rubrice. Julii to rozčílí a odchází si hledat zaměstnání jinam do jiného města. Balí si a chystá se jet taxíkem. Benovi přátele v práci mu dají přečíst článek od Julie v časopise s titulem „Ztratila jsem kluka, ale nevím proč“. V článku je vše napsáno jak Julie má Bena ráda a jaké mu dělala naschvály. To bena uchvátí a hned jede za Julií do práce, kde zjistí, že Julie už odjela pryč. Ben se za Julií vydá na motorce, po deseti minutách jízdy zastaví Julii v taxíku na mostě. Julie vystoupí a Ben zaplatí a pošle taxík pryč. Ben se julie zeptá jestli je to v tom článku pravda? Julie řekne, že ano a pak se obejmou a odjedou.", "original_file": "pr4atkar_1"}
{"text": "Neznámý, ZŠ Burešova\n\n23. 10.\nReprodukce textu\n\nOsnova\n1. Kohoutek na větvi\n2. Sladký hlásek\n3. Přátelský polibek\n4. Kohatkova lest\n5. Kohoutek vyzrál nad liškou\n\nLiška měla chuť na kohoutka.\nA zrovna vyděla kohoutka jak\nSedí na větvi tak hned běžela\nza kohoutkem.Liška byla hodně\npřátelska a když se kohoutek nahnul\ntak mluvila ještě potišejc. A pak liška\nřekla že by se chtěli lišky zprátelit\ns kohoutkama a ať si daj přátelský\npolibek. Ale kohoutek byl chytrý\na řekl že běžej na lišku psi\na liška neřekla ani nashledanou a\nuž byla pryč.", "original_file": "bu5canonym_a_1"}
{"text": "Můj pokoj\n\nChtěl bych vám vyprávět o mém né moc uklizeném pokoji. Když se vchází do mého pokoje, je hned vidět bílí stůl a na něm počítač, psací potřeby a lampička. U stolu je modrá židle a nad stolem je velké bílé okno. Na levo je hnědý klavír na něm je televize, DVD a hifi věš nad klavírem je velikánská mapa sluneční soustavy. Vpravo je modrá postel a vedle ní jsou dvě poličky v ní jsou knihy, stolní hry atd.. Na stěnách jsou tapety modro zelené. To je asi vše o mém pokoji. <img fotografie pokoje>", "original_file": "am6bkilmar_1"}
{"text": "12. ledna 2006\nJakub Kantner 1. B\n1. stylistická kompozice – srovnávací\nPopis\n\nPokoj, kde se cítím dobře\n\nOsnova:\n1. Kde se nachází\n2. a) Velikost\nb) Stěny a strop\nc) Podlaha\nd) Nábytek\ne) Pracoví stoly\n3. Proč se mi tam líbí a co bych chtěl do budoucna\n\nMůj pokoj\nMůj pokoj leží na severní straně panelákového bytu v Letňanech, který stojí u základní školy, kam jsem dříve chodil.\nMůj pokoj je druhou největší místností v našem bytě. Větší je jen obývací pokoj.\nStěny i strop jsou natřeny bílou barvou. U jedné ze stojí zrcadlová skříň, která pokrývá celou tuto stěnu a opticky zvětšuje místnost. Na stropě visí lustr se třemi žárovkami.\nNa podlaze leží šedivobílý koberec, který je tak velký, že jí celou zabírá.\nNábytek mám takovýto: zrcadlová skříň, dvě postele (jedna je moje a druhá táty) a dva psací stoly, které jsou rovněž pracovní.\nV pokoji máme dva psací pracovní stoly. Ke každému náleží počítač (já dostal nový k Vánocům). Můj stůl je starý asi půl roku a je od firmy HOBIS. Táta má svůj stůl už dlouho.\nMě se v tomto pokojí líbí, protože tam mám počítač a místo kam si můžu dávat své věci (např. modely letadel, přívěsky, mobil atd.).\nI když se mi v pokoji líbí, chtěl bych mít svůj vlastní, tak doufám a jestli se to podaří budu strašně rád, i kdyby to znamenalo, že by jsme se museli stěhovat.", "original_file": "ces1bkanjak_1"}
{"text": "15. listopadu 2005\nLUKÁŠ JELÍNEK, 3.E\n1. písemná práce\nÚvaha\n „Zlo, bezpráví a násilí přežívají jen s naším souhlasem, neexistují samy o sobě.“\nM. Ghándí\n\nNa úvod chci pouze uvést, že jsem si vybral tento citát, protože jej jistojistě považuji za nejzajímavější ze zadaných témat. Myslí, že se nad ním dá uvažovat ve více souvislostech, proto mě velmi láká. Jiný důvod, proč jsem si vybral tento citát je, že se Ghándí velmi trefil do mého přesvědčení. Do toho, čemu věřím já. Citát je jednoznačně z kategorie filosofických promluv u kterých nelze jednoznačně určit zda jsou pravdivé, či nikoli. Prostě jsou a záleží na každém jednom člověku, jak se k němu postaví a jestli mu něco řekne. Mám však silný pocit, že tentokrát se Ghándímu podařilo překročit hranice a zároveň prokletí těchto citátů a vyslovit skutečně pravdivou větu. To jest přinejmenším můj skromný názor. Tato věta silně souvisí s jiným citátem, který mě zaujal už velmi dávno a stále mi visí v paměti. „Nikdo se nerodí špatný“. Jistě to už každý slyšel. Pokusím se vysvětlit, co mě vede k názoru, že oba tyto citáty jsou pravdivé, i když nevím, jestli se mi to povede. Vlastně si snad ani nejsem jistý, jestli se mi to může povést. Jak se vyznat z natolik osobního přesvědčení? Natož přesvědčit o něm ostatní?\nKaždý má jiný názor na to, co se skrývá na pojmem zla. Stejně tak násilí a bezpráví. To by se však lépe hodilo do úplně jiné úvahy, a proto se musíme spokojit s tím, jak tyto pojmy chápe moderní civilizace. Proč tedy zlo, násilí a bezpráví nemůže existovat samo o sobě? Je to jednoduché. Jak jsem již uvedl, nikdo se nerodí špatný. Zlo je v podstatě negací dobra. Není pozitivní silou samo o sobě, a proto nemůže být stvořeno. Myslím si, že to, co dnes označujeme jako zlo, je jen nedostatek (případně naprostá absence) dobra. Z předcházející myšlenky tedy okamžitě a jednoznačně vyplyne, že se zlu a násilí musíme nejprve někde „naučit“. Případně nás k němu musí něco donutit. Je zde jeden problém, který však na Ghándího citátu vidím. To jest jakási nesourodost pojmů zlo, násilí a bezpráví. Definovat zlo je poměrně jednoduché a již jsem tak učinil. Přinejmenším jsem uvedl definici, se kterou souhlasím já. V případě násilí také není žádný problém, co ovšem bezpráví? Každá společnost a civilizace pravo obecně chápe rozdílně. Dále musíme pochopit, že zlo a násilí jsou do jisté míry přirozené. Jsou pro nás jaksi automatické. Právo, jako ho chápeme dnes je však diametrálně odlišné. Vytváříme ho sami. Říkáme, že je uměle vytvořené, a proto je každé provinění proti němu trochu sporné.\nJak jsem uvedl pár vět zpátky, člověk se zlu musí „naučit“, nebo k němu být donucen. Jak je však toto možné? Nikdo se přeci nenarodí s myšlenkou na vraždy, krveprolití, války a další věci, které dnes chápeme jako zlo. Je nepřeberné množství způsobů, jak člověka donutit, aby se uchýlil ke zlu, ani to mi však nepřísluší zde rozebírat. Když se nad tím vlastně víc a víc zamýšlím, tím složitější a složitější mi pojem zlo připadá. Vždyť je to strašně subjektivní pojem. V této souvislosti je zajímavé podívat se na historickou úlohu zla. Nesčetněkrát se stalo, že zejména prostý lid rozpoutal různé revoluce, povstání a krveprolití. Každý se jistě shodne, že to je akt čistého zla. Byť byli tito lidé vedeni jakýmikoli pohnutky – vypálit panské sídlo je prostě akt zla. Tak to chápala i tehdejší společnost. Přinejmenším ta vládnoucí. Jenže co se stane, když si uvědomíme, že toto zlo a násilí je jen reakce na jiné zlo a násilí, které šlechta i vládnoucí vrstva páchala na prostém lidu celou historii. Nemluvím však pouze o jenom konkrétním povstání. Takovýchto příkladů je plná historie.\nNyní jsem psal spíše rozbor toho, co lze chápat jako zlo. Ať ho však chápeme jakkoli, Ghándí měl jistě pravdu. Nikdo se nerodí zlý. My zlo vytváříme.", "original_file": "pr3ejelluk_02_1"}
{"text": "Hory 2010\n\nNa hory jsme odjížděli v sobotu v osm hodin ráno. Moc jsem se těšila, nastalo poslední zamávání na školu a hurá na hory.\n\nJeli jsme asi tři hodiny, všude kolem byla zasněžená krajina a cesta ubýíhala rychle.\n\nPan řidič nám pustil film Mr. Bean 3. Chvíli jsme se dívali a už jsme viděli náš hotel Sládek.\n\nStarší kluci vynášeli z autobusu zavazadla a ostatní čekali v autobusu.\n\nVybalili jsme si věci a šli jsme na oběd. První oběd byl dobrý, všichni jsme si pochutnali. Potom nám vedoucí sdělili, že máme polední klid do jedné hodiny.\n\nA po poledním klidu půjdeme ven. Venku jsme se šli projít a bobovat. Když jsme přišli do hotelu, usušili jsme si věci a byli na pokojích.\n\nZa chvíli nás svolali vedoucí a my jsme šli na večeři. Večeře byla dobrá, následoval večerní program. Jako večerní proglram byla, přivítací discotéka.\n\nNa discotéce jsme si užili hodně legrace. Za celý týden jsme si moc krásně zalyžovali. A užili si hodně legrace, protože jsme byli dobrá parta a nejlepší učitelé.\n\nRáda na hory vzpomínám.", "original_file": "hr6zarmic_03_1"}
{"text": "Čech František\nVII. A\n22. února\n\n2. slohová práce\n(charakteristika)\n\nMoje maminka\n\nPro popis jsem si vybral svou maminku, protože o ní vím spoustu věcí a bude se mi dobře popisovat.\nJe štíhlé postavy, rostou jí středně dlouhé hnědé vlasy, pod kterými se skrývá nízké čelo. Vždy se na mě dívá zelenýma očima a poslouchá ušima, jenž jsou schované pod vlasy. Pod očima jí vyčnívá drobný nos. Maminka nechodí pomalu, nýbrž rychle.\nMoje maminka je obětavá a vždy, když si s něčím nevím rady, tak mi pomůže. Téměř všemu rozumí a je hodně sečtělá. Zajímá jí historie, takže z ní spoustu věcí ví. Maminka je hodně štědrá a vůbec není sobecká.\nJá mám maminku moc rád a ona mne taky a doufám, že to tak zůstane navždy.", "original_file": "kl7acecfra_1"}
{"text": "Americká próza 1. poloviny 20. století\n(literárně-slohová kontrolní práce)\n\nTémata:\nAmerická próza 1. pol. 20. století (odborný výklad)\nVybraný typ hrdiny: a) odborný popis, b) umělecká charakteristika.\nInterpretace vybrané ukázky z čítanka po stránce tematické, jazykové i kompoziční\nVybraní američtí autoři (odborný výklad na základě srovnávací metody)\nAnalýza vybrané ukázky z čítanky po stránce jazykové\nVybraný americký autor (odborný výklad s úvahovými prvky)\nAmerický způsob života a jeho odraz v prózách jednotlivých autorů (odborný výklad, nebo úvaha)\nInterpretace přečtené knihy\n\n\nSrovnání tvorby Ernesta Hemingwaye a Williama Faulknera\n\n E. Hemingway a W. Faulkner patří mezi nejvýznamnější americké spisovatele. Oba žili na přelomu 19. a 20. století, oba získali Nobelovu cenu za literaturu. Přesto je jejich styl výrazně odlišný.\n Ernest Hemingway je typický představitel „ztracené generace“. Jeho tvorba byla silně ovlivněna válkou, a to jak první světovou, tak i občanskou ve Španělsku. Zjevně je to především v románech „Sbohem armádo“ a „Komu zvoní hrana“. Hrdinové těchto románů jsou stavěni do kritických situací. Stejně tak v jeho slavné novele „Stařec a moře“ se rybář Santiago ocitne v ohrožení života, když po dlouhé dny na malé loďce bojuje s přírodou.\n Autor zakládal své romány na tzv. metodě ledovce, která spočívá v tom, že čtenáři není odkryto úplně vše, ale pouhý zlomek hloubky příběhu. Musí tedy číst i mezi řádky.\n Příběhy jsou kompozičně poměrně jednoduché. Hemingway dává přednost hlavně dialogům, díky jimž jsou jeho knihy velmi čtivé.\n JW. Faulkner se nedá zcela jednoznačně zařadit mezi ztracenou generaci. Pochází z jihu USA a tamní problém s černochy a otroctvím se tudíž stal hlavním motivem jeho díla „Absolone, Absolone!“. Na rozdíl od Hemingwaye používá Faulkner spíše metodu chaosu; jeho díla jsou kompozičně úplně složitá. Děj knih je popisován z pohledu několika postav a proplétají se v něm různé časové roviny.\n Problém otroctví v knize „Absolone, Absolone!“ je Faulknerem popisován objektivně, obě strany vidí realisticky. Příběh plantážnického rodu Thomase Supena je tragické líčení nenávisti bílých a černých obyvatel jihu USA.\n Oba autoři velmi proslavili americkou literaturu, do té doby méně výraznou vedle literatury evropské.", "original_file": "js3novhel_01_1"}
{"text": "12. ledna 2006\nDaniel Pecho, 1. B\n1. stylistická kompozice – srovnávací\nPopis\nZajímavý dům\nSazka Arena\nOsnova: úvod – 1) název\n2) poloha\nstať – 1) okolí\n2) střecha\n3) okna a vchody\n4) detaily\nzávěr – 1) hodnocení\n\nSazka Arena je nově postavená, leží v severovýchodní Praze. Okolo Areny je oplocené parkoviště, zbytek plochy u haly vyplňují zelené plochy.\nArena je propojena ještě s univerzální halou. Má unikátní kruhovou střechu s železnou konstrukcí na, které je zeleno-žluto-modré logo Sazky.\nBudova je celá prosklená, takže nemá klasická okna. Její vchody jsou také skleněné. Vchody jsou orientovány ze severu rovnou do Areny a z jihu přes Univerzální halu. Před jižním vchodem jsou stožáry s vlajkami.\nBudova má šest podlaží. Arena má 18 000 míst. Budova získala mnoho ocenění za svou moderní konstrukci, je to největší víceúčelová Arena v Evropě.", "original_file": "ces1bpecdan_1"}
{"text": "Kuchyně\n\nZačíná to v Kladně v domě, do kterého jsem se nedávno nastěhovala. Ptáte se proč popisuji právě kuchyni? Protože mámin přítel dříve navrhoval kuchyně a tudíž je nádherná.\n\nKdyž přijdeme domů, přeběhneme po kamenných schodech nahoru, poté projdeme bílými dřevěnými dveřmi a přejdeme úzkou uličkou do očekávané místnosti. Do kuchyně se nevchází dveřmi – je otevřená. Zde už se rozprostírá útulná kuchyně. Stěny jsou vymalovány krásnou sytě oranžovou barvou s kontrastem šedo-modré a to vypadá velmi svěže. Podlaha je dlážděná a má oranžový a pastelovo-meruňkový odstín. Napravo od vás se tyčí kuchyňská linka pokrytá drobným zeleným obkladem. Blíže z pravé strany je skleněný dotykový sporák, nad kterým visí podlážděná digestoř. Hned vedle je pracovní část linky na kuchtění a opodál je ohromný dřez s drtičem na odpad. Za naší linkou jsou malá dvířka ve kterých je uspořádaná spižírna. Zvláštnost tohoto pokoje je dvojí podlaha. V druhé polovině místnosti uvidíme takový schůdek, který je však pokryt dřevěnou podlahou. Na tomto vyvýšeném schůdku je jídelní prosklený stůl, na kterém je postavena váza s tuctem tulipánů a také jsou na něm položeny dvě slánky. V jedné je kuchyňská sůl a v té druhé jsou všechny druhy barevného pepř. Na stole jsou také zelené prostírky. Okolo jídelního stolu jsou pohodlné židle, za kterými se rozprostírají velká dřevěná okna. Skrz ně je vidět krásné a příjemné denní světlo. Vidíme i do naší zasněžené zahrady. Parapet zdobí mnoho vzácných květin a rostlin dokonce i na dřevěné podlaze v rohu se krčí jedna květinka. Pomalu se otočíme tak, abychom před sebou měli vchod do kuchyně a tam uvidíme velké a malé, ale široké skříně s úložným prostorem.\n\nA to je naše krásná kuchyňka, kde je nám dobře a skvěle se tu vaří!!!", "original_file": "am6bkucnic_1"}
{"text": "7. ledna 2009\nVavhová M.\nP2\n\n1. písemná slohová práce\nTéma: Můj hrdina\na) Seznámení se s Bernarden\nb) odhodlání\nc) popis temného lesa\nd) uspokojení, nalezení štěstí\n\nBernard je křeček, který žije v jednom malém městě, které se nazývá Krtinec. Bernard dosahuje menšího vzrůstu a po celém těle je pokryt dlouhým, zlatavým kožíškem, který se v paprscích slunce zářivě třpytí. Jeho hlava plná elánu, odvahy, chytrosti a upřímnosti je lemována hustou bílou hřívou, snad každý mu jí musí závidět. Oči vypadají jako dva malé a černé knoflíky. Řasy jsou zelené a dlouhé. Jeho malinká pusa je plná ostrých zubů. Má malinké nožičky, které jsou vybaveny malými drápky poněkud nevzhledného charakteru.\nJednoho dne se Bernard rozhodne, že se vydá na výlet do protějšího parku, na který se tak rád dívá ze své okousané klece. Když proběhne uličkou, která odděluje jeho domov a temný park, zastaví se a začne pozorovat tu krásu kolem sebe.\nNebe je krvavě červené a uprostřed září zelené slunce, okolo kterého létají okřídlená prasata a mezi nima létají ptáci v raketách. Zem je fialová, tvořená velkými a hlubokými krátery, kde žijí staří lidé. Stromy v parku vypadají jako úzké domy, které zvláštním způsobem vydávají hluboké tóny harfy. Střechy jsou zakryté zelení a z kamenných komínů vychází podivný kouř růžové barvy.\nZe zvědavosti se Bernard vydá do lesa a zjišťuje, že je poněkud jiný.\nPortál lesa je tvořen mohutnými sloupy. Cesta lesa je tvořená z ostrých kamenů a rozžhaveného uhlí.\nV dáli Bernard zahlédl zlatou mrkev a od této doby se v jeho očích rozzářilo štěstí a útěcha, že byl tak statečný. Už nikdy nemusí smutně koukat ze své klece na temný les. Je to hrdina!", "original_file": "grV2vavm_01_1"}
{"text": "Kántorová, kvarta, Gymnázium J. Seiferta\n\nZávěrečná písemná slohová práce\nPUBLICISTICKÝ STYL\n\n1. Vypracujte krátkou úvahu na jedno z uvedených témat:\na) Jaký bych já byl učitel/Jaká bych já byla učitelka\n\nJaká bych byla já učitelka\n\nV poslední době probíhají žhavé diskuse o českém školství. Mluví se o formě maturit, o platech učitelů a o učitelích jako takových.\nNejednou jsem se setkala s bandou školáku, kteří si v autobuse stěžovali na přístup učitelů a jejich formu učení. Vadilo jim hlavně nadržování žáků s lepším prospěchem a neschopnost logicky vysvětlit danou látku.\nI já jsem se s tímto problémem setkala. Většina dnešních učitelů do vás hustí neskutečné množství učiva. Bohužel vás ale nenaučí logicky přemýšlet a logicky odvodit probíranou látku, volí raději pro ně jednodušší formu vzorečků a učení látky z mohutných učebnic, jejichž formě jazyka stejně nerozumíte. Já bych byla výborná učitelka a to už i proto že to mám vrozené. Jmenuji se totiž Kántorová. Já bych zvolila formu logického odvozování, --- nauky a názorného užití učiva.\nMnohdy se totiž něco učíme a ani nevíme, k čemu to použijeme. Nenutila bych žáky ani odříkávat vzorečky ani citáty či výňatky z učebnic. Prostě jenom odvodit. Každého žáka bych měřila stejným metrem ať už by to byl kluk, nebo holka, jedničkář nebo pětkař. Často totiž problémem pětkařů nebývá to, že se neučí, ale že nepochopí látku. Vždyť i Albert Einstein měl z fyziky samé čtyřky a je přitom autorem teorie relativity a Steven Spilberg sotva dokončil základní školy a dnes točí veleúspěšné filmy mnohdy oceněné Oscarem.\nNení totiž nejdůležitejší se všechno naučit nazpamět ale nejdůležitější je umět se vypořádat s problémy v reálném životě. Mnohdy se totiž stává, že když postavíte jedničkáře na autobusové nádraží, tak je zmaten a neví co má udělat a jak se dostat tam kam chce, ale pětkař by se asi nebál někoho zastavit na ulici a zeptat se ho na co potřebuje. To je motto, které bych vtloukala svým žákům do hlavy!", "original_file": "js9mkanbea_1"}
{"text": "3.11. 2005\nJan Škrob\n1.písemná práce\nCAPTAIN BEEFHEART\n(Referát)\n\nVážení přátelé, mám tu milou povinnost seznámit vás co nejstručněji s jedním z nejoriginálnějších hudebníků dvacátého století – s Captainem Beefheartem.\nNarodil se roku 1941 v Glensdaleu v Kalifornii jako Don Kliet. V dětství vynikal ve výtvarném umění, vyhrál i lokální soutěž mladých výtvarníků. Jeho hlavním zájmem se však brzy stala hudba. Za to vděčíme jeho příteli Franku Zappovi, který jej seznámil s klasickým blues, jehož představiteli Muddy Watersem, Johnem Lee Hookerem nebo Howlin´ Wolfem byla pozdější Vlietova hudba silně ovlivněna. Začínal jako saxofonista v místních rhythm ´n´ bluesových kapelách the Omens a the Blackouts. Později, opět Zappovou zásluhou, * sám tvořit a ** svůj bizarní pseudonym. Za vším je chystaným film Captainem Beefheart Meets The Grunt People (Kapitán Hovězí – srdce potkává mručivé lidi), z něhož však světlo světa spatřil jen Zappou sepsaný scénář.\nZappa odešel hledat štěstí do Los Angeles, Vliet zůstal, nechal si jméno Captain Beefheart a zformoval první podobu své doprovodné kapely Captain Beefheart & His Magic Band (Kapitán Hovězí srdce a jeho kouzelná kapela).\nPokud si myslíte, že kapela s bizarním názvem musí hrát bizarní hudbu, máte minimálně v tomto případě pravdu. Hlavním vzorem zůstali pro Beefhearta první bluesmeni, jejichž vliv spojil s free jazzem, prvky soudobé vážné hudby, svými texty, které jsou někde označovány jako dadaistické, raději však použiji slovo absurdní, a zejména svým zpěvem, který na jedné straně působí jako neškolený hlas starého bluesmana, zároveň ale nezakrývá neuvěřitelný rozsah Beefheartova hlasu – 4 a půl oktávy (obyčejný člověk má jednu, většinou ještě necelou)! a sílu, díky níž byl Beefheart schopen přivolat technika ze zvukotěsného studia dvě patra pod tím, ve kterém zrovna seděl.\nPrvní album Magic Bandu vyšlo v roce 1967 a jmenovalo se Safe As Milk (Bezpečný jako mléko). Zdánlivě absurdní název je výsledkem Beefheartova zájmu o ochranu životního prostředí a upozorňoval na přítomnost škodlivin v kravském mléce. Album se dočkalo pozitivních kritik, u široké veřejnosti se úspěch ani nepředpokládal.\nNení bez zajímavosti, že jako kytarista Magic Bandu na tomto albu působí Rey Cooder, který na sebe kromě své virtuosity upozornil také zosnováním projektu Buena Vista Social Club, který se dočkal i značného komerčního úspěchu.\nNásleduje album Strictly Presonal (Přísně osobní) a po něm v roce 1969 Trout Mask Replica (Replika masky pstruha), které je považováno za nejlepší album avantgardního rocku a dočkalo se i umístění ve stovce nejvýznamnějších alb všech dob. <nedokončeno>", "original_file": "pr2cfskrjan_01_1"}
{"text": "Edvard Munch\nTanec života\n\n Munchova díla bývají řazena do expresionismu, avšak umělcův styl v sobě pojí emotivní působení symbolistického malířství, ale také secesní vlnovku, která celku dodává měkkost a plynulost.\n Tanec života je olejomalba vyvedená v pastelových barvách, které naznačují určitý vliv fauvismu. Na plátně je zachycena jasná letní noc; na břehu řeky tančí několik párů energický tanec.\n Jádro obrazu je tvořeno párem mladých lidí, kteří jsou jeden druhým zjevně uchváceni. Vlečka ženiných rudých šatů se obtáčí kolem mužových nohou. Tanečníkovy oči jsou zavřené; pár působí jako samostatný celek, který je pohlcen sám sebou a nevnímá nepodstatné okolí. Na levé straně malby je znázorněna mladá, usmívající se dívka ve světlých šatech. Její ruka se natahuje pro květinu, která vyrůstá před ní. Na druhé straně malby (napravo od páru) stojí bledá žena v černém, která s trpkým výrazem a sepnutýma rukama sleduje taneční rej.\n Tanec života je součástí série obrazů nazvané Vlys života, jejíž jednotlivé části na sebe volně navazují. Všechna tři nosná témata této sbírky (Láska, Úzkost, Smrt) jsou v Tanci života zastoupeny, proto můžeme toto dílo považovat za klíčový bod zmíněného celku.", "original_file": "js3masmil_02_1"}
{"text": "7. března 2006\nIrena Ambrožová, 3.E\n2. písemná práce\nCestománie\n(reportáž)\n\nToulky po GSG\nV levé komoře srdeční stověžatého velkoměsta se jako kardiostimulátor ukrývá nevábná čtvrť jménem Vršovice. Je ověnčena mlhou a smogem nejenom v časných ranních hodinách, ale i průběhu celého dne. Ústí sem mnoho tepen, po nichž se líně plazí hlučné tramvaje a zaprášeným vzduchem se rozléhá skřípot aut.\nV „malebném“ vršovickém dolíku se majestátně pne do výše jakási budova. Na první pohled by se zdálo, že za četnými mřížemi a oprýskanou šedou omýtkou jsou v okovech týráni ti největší zločinci, ale není tomu tak. Kolem honosné budovy se rozléhá zámecký park. Na větvích není po většinu roku nic než pár obtloustlých holubů. Místo zelené trávy se pod bedlivým dozorem těchto bdělých strážců rozprostírá bahnitá břečka zkrášlená cigaretovými nedopalky.\nAle to už se před námi rozevírají brány oné budovy a lákají nás dovnitř. Tedy jenom do 755 hodin, poté se opět uzamknou a opozdilce nechají napospas mrazu a poflakujícím se bezdomovcům, kteří s oblibou somrují pár drobných na lahváče či cigaretu. Jednou jsem i já od jedné z těch „neupravených“, ale zato velmi milých paní dostala na oplátku za nedopalek ukradenou růži!\nKaždý den po celý rok se tu děje to samé. Po přívodných tepnách se sem nahrnou davy znuděných studentíků, kteří jsou vpuštěni jen v přezůvkách a v 800 netrpělivě očekávají na příchod učitele, který touto dobou teprve přelézá zábradlí u tramvajové zastávky. Jiní zase přichází přesně se zvoněním do třídy a jsou potěšeni, když žáci nejsou na svých místech. To se pak o něco lépe zkouší a v bledě modrých očích se spokojeně blýská. Pokud se hodina ubírá správným směrem, na konci všechny čeká sladký bonbónek. Paní K. s tmavě kudrnatou kšticí krmí posluchače svými drby: „Víte o tom, že pan profesor má jen jednu ledvinu? Já vám nevím, jak se to stalo..“ Její hlas se ztrácí v dalším zvonění, tentokrát následuje volná hodina. Co můžete dělat? Rozhlédnete se po tom materiálu kolem sebe a zaznamenáte, že jedna polovina se učí chemii na pozítří a druhá se znuděně válí po lavici. Nejspíš si tedy půjdete zakouřit. Zatlučete si další hřebíček do rakve a obohatíte sešlý park o jeden vajgl navíc. Ale to asi nikdo neřeší.\nStále stejné zvonění je tentokrát doprovázeno dusotem kopýtek v černých lodičkách. Madamme D. se valí na další ze svých hodin a opouští kabinet – kuchyni. Alespoň není tak jednoznačně zaujatá na příslušníky opačného pohlaví jako jedna její podobně rozložitá kolegyně. A dokonce je s ní i občas legrace, třeba pokud omylem v záchvatu smíchu vyprskne několik bonbónů tic – tac na zem.\nPokud někteří ráno hýřili posledními zbytky optimismu, při odchodu se jich zmocňuje pouhá otupělost a únava. Co se dá také očekávat? Snad jenom vtipné glosy na jídelníčku typu: „Nečumte hospodářce na..“ doprovázené šelestem prestiží v županu. Či podezřívavý pohled paní na vrátnici, kterým vás poctí při odchodu, zatímco si v hlavě přerovnává poznatky, o něž se obohatila četbou pondělního blesku.", "original_file": "pr3eambire_01_1"}
{"text": "Moucha, vosa a pavouk\n\nNa půdě rodinného domu spolu bydleli vosa Aladina a moucha Rex. Celou zimu si šetřili na rodinnou dovolenou na Jamajku. Byli to kamarádi, a tak se na cestu složili. Aladina pracovala jako číšnice v Hmyzím baru a Rex, který byl na hraně zákona se živil jako vymahač dluhů pro místního lichváře Boba. Mocha s vosou neměli moc peněz, a tak jim nezbývalo nic jiného, než se vydat do té nejchudší turistické rezervace v Kingstonu na Jamaice. Hned po příletu na místní letiště je o všechny peníze okradl zdejší obávaný lupič jménem Karlos. Karlos byla straka, bydlící v hnízdě na střeše hotelu Jamal.\n\tMuší muž Rex požádal o pomoc pavouka Rockyho, aby mu pomohl získat své úspory zpět a slíbil Rockymu, že mu nechá zpáteční letenku domů do České republiky.\nPavouk souhlasil, protože by se rád vydal do cizí země, a tak šli. Rocky upletl sítě kolem hnízda straky, a tak jí chytil. Karlos se ale bránil a sezobl vosu Aladinu a mouchu Rexe. Pavouk však neváhal a vstříkl do toho zlého zloděje svůj omračující jed. Naši cestovatelé na pavouka zavolali z ptačího břicha a prosili ho, ať je dostane ven. Ale Rocky byl stejně zlý a vypočítavý tvor, jako ta straka, a shodil straku Karlose s mouchou a vosou v útrobách ze střechy. Všechny peníze sebral a utekl.\n\tDůvěřivý hmyz věřil, že jim zrádný pavouk pomůže z maléru. Není všechno zlato, co se třpytí. A to platí i ve společnosti.", "original_file": "cl8cpecdav_1"}
{"text": "Ledvinková, Gymnázium J. Seiferta\n\nLassie se vrací\nEric Knight\nTato knížka o psu jménem Lassie, je dramatická, ale může projevovat roli románu. Rodina Carraclough má svůj rodinný domek ve Skotsku ve vesničce Greenwall. Sam Carraclough musí kvůli práci a pěnežním potížím psa prodat. Vévodovi. Vévoda se se všemi svými psy odstěhuje do anglie aby Lassie už po třetí neutekla zpátky de Carraloughovým.\nLassie ale nevydrží přeskočí ohradu a míří na jih – zpátky do Greenwallu a tak se vydala na dlouhou cestu přes Anglii a polovinou Skotska. Dělá na své cestě různé zastávky, ale její instinkt jí pořád říká, ať míří na jih. A tak do Greenwallu dorazí v pořadku. Rodina Carraclough už psa Vévodovi zpátky dávat nechtějí, a tak Vévoda poprosí Sama Caraclougha (dá nabídku), jestli by u něj nechtěl pracovat. Sam přijme a tak se s celou rodinou, i s Lassií, odstěhují k Vévodovi. Tam se Lassii narodí stěnátka, a pak se celé rodině velmi daří.\nAutor této knížky velmi rozumí psům.", "original_file": "js9mledann_1"}
{"text": "„Zlo, bezpráví a násilí přežívají jen s naším přispěním, neexistují samy o sobě.“ (M. Gándhí)\n\nPřed nedávnou dobou jsem si pročítala jednu knihu citátů a přísloví. Mezi nimi jsem našla několik indických přísloví a pod jedním citátem jsem zahlédla jméno jednoho indického politika Mahátmy Gándhího. Nebyl to sice výše uvedený citát, ale onen citát mě donutil k zamyšlení. Oba samozřejme vychází z indické filosofie a stojí na principech šíření dobra a lásky, indická filosofie zkrátka neuznává násilí. Ráda bych vám přiblížila obsah druhého citátu. Říkal něco ve smyslu, že když se člověk odprostí od závisti, může v ostatních lidech vidět skutečné poklady. Tedy v každém člověku je i něco pozitivního. A když zapomeneme na zlobu a na vlastnosti, které nás na druhém člověku vytáčí a kvůli kterým ho odsuzujeme, můžeme každého člověka vidět v lepším světle. Ale proč se o tom zmiňuju? Hlavně proto, že se domnívám, že tyto dva citáty mají hodně společného.\n\nZlo, bezpráví a násilí přežívají jen s naším přispěním. Ale co to vlastně znamená? Všichni lidé mají ve svém nitru zakořeněné všechny tyto nectnosti. Ale neexistují samy o sobě. Záleží tedy jen a jen na člověku, jakou cestu si vybere a tou pak půjde. A co si o tom myslím já? Podle mého názoru {tento citát mluví -> mluví tento citát} o vysílání pozitivní či negativní energie do prostoru. Když budeměe šířit po světě dobro a lásku a tím pádem vysílat pozitivní energii, uděláme svět krásnější než je. Ale lidé zlí, hrubí a nenávistní ze sebe vyzařují velké množství negativní energie. Na základě zákona akce a reakce se negace zákonitě vrací. Směj se na svět a on se na tebe bude také smát. Abych to shrnula. Svět je jedno velké zrcadlo.\n\nBohužel lidí, kteří jsou spravedliví a nezištně šíří lásku, je na zemi jako šafránu. Je to tak těžké odprostit se od konkrétního světa, od materiálna a jednoduše milovat? Tak čím to je, že se lidé nenávidí, jeden druhému závidí? Proč jsou na Zemi války a boje o moc? Možná, že lidé byli málo potrestáni a že na to naše Země ještě není připravena.\n\nCo se týče ostatních lidí. Kdybyste neviděli jejich tělo, které je pouhopouhou schránkou, ale jen jejich auru, jistě by odrážela barvu černou jako uhel. Dostali jsme se tedy k tomu, že naše chování a skutky v životě ovlivňuje čistota duše. A protože Indové věří v reinkarnaci, věří zároveň, že duše, která žila hříšný život, se znovu musí narodit. Ale může dojít i k tomu, že už nebude člověkem, ale třeba zvířetem. Pokud se dostane do lidského těla, jen tady na tom světě podruhé proto, aby se naučila neopakovat stejné chyby. Na čem to tedy ještě závisí? Záleží jen a jen na jednotlivci, jakou cestou se vydá a jakými stezkami se jeho život bude ubírat. Zda si vybere cestu dobra či zla. Ale proč si většina lidí vybírá cestu zla? Chtějí se tím snad chránit před zlými silami? Tím, že se s ní spojí? Nevím...\n\nJeště bych se zmínila o jednom důležitém faktu. Člověk je dobrý, ale d lidé jsou zlí. Myslím, že to je naprosto jasné. V životě jsou pro nás důležití lidé, které potkáme a kteří budou mít značný vliv na naše životy. Holt, člověk je tvor nedokonalý, a tak snadno podléha cizím vlivům, zkrátka často táhne se stádem. A to není dobře, protože nejsilnějším člověkem je člověk, který je sám. Sama za sebe bych k tomu jen podotkla, že čím víc poznávám lidi, tím víc miluju psy.\n\nGándhí měl velkou pravdu, ale mám pocit, že od doby, co zemřel, zlu, násilí a bezpráví narostly nohy.", "original_file": "pr3cnyvjan_01_1"}
{"text": "Stůl naší paní učitelky\n\nKdyž vejdete do naší třídy první co uvidíte je stůl naší paní učitelky. Je dřevěný a přibitý hřebíky. Vypadá jako nový, ale ve skutečnosti je velmi starý. Jsou u něj dokoupený šuplíky a křeslo. Paní učitelka na něm má spousta věcí, které skoro každý den potřebuje. Nechybí ani kytka jako ozdoba. Dokonce má na délku skoro dva metry a na šířku asi jeden metr. Ještě na něm paní učitelka má keramický hrneček a botu na tužky kde je spoust{u|a} propisovaček a pár fix. Prostě je to stůl naší paní učitelky. <img stůl>", "original_file": "hr5hajjak_02_1"}
{"text": "Jan Hus, významná osobnost nejen Českých zemí, ale i Evropy se narodil r 1370 v husinci a zemřel 6.7. 1415 upálením v kOstnici.\nOd roku 1402 Jan Hus kázal v Betlémské kapli, kde hlásal, že do církve patří ten, kdo nespáchal těžký hřích. Odsuzoval nadbytečné majetky církve, a její vydělávání např. odpustky.\nVe svém díle „De Ecclesia“ (v překladu O církvi) narážel, a snažil se ukázat, jaká církev vlastně je. Ta pak po něm žádala odvolání, které odmítl, a byl za něj upálen r. 1415 v Kostnici.\nKázal a psal v Češtině (např. Postila), ale i v Latine (např. De Ecclesia)\nDíky Husově veřejnému vystupování a kritice církve se na jeho stranu připojila řada reformátorů, kteří se snažili v jeho myšlenkách pokračovat a bojovat za zlepšení církve.", "original_file": "js1bmat_1"}
{"text": "Černický 1. C\n23. února\n\n2. Slohová práce\nMůj oblíbený filmový hrdina\n(charakteristika)\n\nOsnova: 1) fyzická stránka\n2) psychická stránka\n3) jeho skutky a hrdinství\n4) závěr\n\nTuto postavu můžete nejčastěji potkat v lese zvaném Lothlórien. Je to „vyslanec“ lesa Lothlórien. Vystupuje v knihách pana J. R. R. Tolkiena a většinou tam je jako jedna z hlavních postav. Když ho popisovat po fyzické stránce, tak je vysoký, štíhlý, má vlasy jako slunce za pravého poledne, jeho oči jsou blankytně modré, uši dlouhé a špičaté. Na to, jak slabě vypadá, není tak slabý. Je z říše Elfů a ti mají nadlidskou sílu. Slyší a vidí lépe než ostatní a mají skvělou mušku, když třímají luk.\nPsychicky je to vyrovnaný Elf, který vždy přispěchá na pomoc svým přátelům: Například ve Společenstvu Prstenu zabije svým lukem a elfími dýkami nespočet skřetů a předvádí úchvatnou akrobacii. Asi nejlepší je když vyběhne skalnímu obru po řetězu a zapíchne mu dýky přímo doprostřed hlavy.\nTaké každému dává dobré rady a umí být i vtipný. Je proslulé jeho kamarádství s trpaslíkem Gimlim, protože Elfové a Trpaslíci byli vždy nepřátelé nebo se aspoň nesnášeli.\nSpolu se členy společenstva putuje, když se k nim přidá v Roklince. Tam Elrond, který je taky Elf, svolá schůzi, na kterou pozve zástupce Lidí, Elfů, Trpaslíků, a Maoirů, kteří mají rozhodnout, co dále s Prstenem. Tam se také vytvoří společenstvo, které má jít Prsten zničit. Spolu s Legolasem tam jsou: Aragon, Boromir, Gimli, Gandalf, Smíšek, Pipin, Sam, Frodo.\nAle Legolas má i jiné schopnosti než jen kamarádství a tmelení společenstva. Umí základy elfí magie, nikdy není unaven, je nesmrtelný, i když v boji ho zabít můžou a umí výborně jezdit na koni. Ve Dvou Věžích, kde Legolas jede na koni, na ně zaútočí skřeti a vrrci. On seskočí z koně a vrhne se na ně. Střílel na ně z luku a dokonce z koně. Pak zpátky na koně vyskočí, za jeho plného trysku a ještě jich pár pošle na onen svět z koně. Jeho střelecké umění se opět projeví, když brání Helmův žleb. Tam stojí na hradbách spolu s dalšími 200 Lidmi a Elfy a proti nim je deset tisíc skřetu. Tam Legolas opravdu „kouzlí“. Střílí tak rychle, že divák ani nestačí sledovat jeho hbité ruce. Já chodím na lukostřelbu a opravdu bych chtěl umět střílet jako on.\nV Návratu Krále se nebojí následovat Aragona a Gimliho do Stezek Mrtvých, kde se setkají s duchy prokletých, kteří odmítli následovat svého minulého krále a Aragon, jako následník trůnu, je vyzve, aby s ním šli do bitvy a tím, že se zbaví svého prokletí. Místy jim jde opravdu o život.\nJeho nejlepší kousek v Návratu Krále je, když v bitvě na Pellenorských polích vystřílí šípy Olifantovi, to je takový velký slon, do hřbetu a nohy a vyleze po nich na záda, kde sedí nepřátelé a střílí šípy. Všechny buď shodí nebo zabije a vyleze Olifantovi na hlavu a vystřelí 3 šípy do mozku a sjede po padajícím Olifantovi jak na zkluzavce až na zem, kde Gimli prohlásí: „To se počítá za jednoho!“\nV celku je Legolas dobrý přítel a byl bych rád, kdyby opravdu žil.", "original_file": "pr1ccerluk_02_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nJiří Vlach 12. ledna 2006\n2. C\n\nAbeceda dnešní společnosti (úvaha)\nKalamita (volný stylový útvar)\nProbouzím se, je neděle ráno (volný styl. út.)\nDějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí (volný stylový útvar)\n\nProbouzím se, je pondělí ráno\n(fejeton)\nTedy, ne že bych se probudil sám od sebe. Svým něžným, láskyplným hlasem, šetrným k lidskému uchu se totiž ozval budík. Jemně ho pohladím, přičemž zmáčknu knoflík na jeho vrchní straně a budík se znovu utiší. Bleskurychle vyskočím z postele a běžím pozdravit nový den. Jak nádherné pondělí! Konečně jsem se ho znovu dočkal. Celý týden mě děsila představa, že pondělí ráno už nepřijde, ale naštěstí jsem se mýlil.\nNajednou si uvědomím, že na stole již leží snídaně. Jako každý den je výborná, ale v pondělí chutná absolutně nejlépe. Vychutnávám si z ní každé sousto, až ji celou sním. Po snídani přichází čas na báječnou ranní hygienu. Sprcha v ledově studené vodě udělá dobře každému. Dokonce si chvíli pohrávám s myšlenkou skočit do hromady sněhu před domem, ale nakonec ji zavrhnu. Nestihl bych si přeci dostatečně vyčistit zuby! Vezmu si kartáček a místo obvyklých tří minut si raději čištění prodlužuji na pět. Snad to bude stačit. Pak se jdu převléct, když tu mi náhle vytane na mysl myšlenka, co dnes vlastně budu dělat? Do školy se přirozeně velmi těším. Nemohu se dočkat, až se dozvím spoustu nových informací. Napadne mě, jestli mám už připravené věci, ale jako bych snad nevěděl, že všechno jsem si dokonale připravil už v sobotu.\nMám ještě spoustu času, a tak si pustím televizi. Na jedné z komerčních stanic právě probíhá ranní show. Vystupují v ní dva neuvěřitelně vtipní a pohotoví moderátoři, kteří mi okamžitě zlepší moji už tak skvělou náladu. Po jejich výtečném výstupu zazní má neoblíbenější písnička a poté zprávy. I dnes jsou plné dobrých zpráv a zajímavostí ze světa.\nŠkoda, že právě musím odejít, ale utěšuji se radostnou vyhlídkou, že za chvíli budu ve škole. Pln pocitu štěstí na sebe hodím kabát a vyrážím vstříc nenahraditelnému pondělí.\nBohužel, s politováním jsem zjistil, že tento příběh lze uskutečnit pouze na papíře.", "original_file": "cb2cvlajir_01_1"}
{"text": "David Choutka\nVIII. B\n4. 11. 2009\n1. slohová práce – charakteristika literárního hrdiny\n„Carl Hugyens“\nCarl Hugyens je kladná postava. Je to Lasvegaský kriminalista který je šéfem místního oddělení. Ke svým kolegům je vždy přátelský a laskavý, ochoten řešit jakýkoliv pracovní i osobní problém.\nNa pracovišti se chová profesionálně, nepovyšuje se nad přátele ani na své kolegy, je cíle vědomí a vždy pečlivý.\nJe ochoten se stále vzdělávat a přistupovat na nově vznikající vyšetřovací metody. Dokáže se ovládat když už ho někdo štve, vždy si s problémama poradí.\nSe svým týmem jezdí každodenně na případy když celý tým nepotřebuje. Svůj tým považuje jako vlastní rodinu protože osvojí přišel, ale stále se považuje že zato může on sám.\nSvé kolegy podporuje v každé věci.\n\nTohoto hrdinu sem si vybral kvůli tomu že se mi líbí kriminálky a taky charakteristika hrdiny.", "original_file": "kl8bchodav_1"}
{"text": "Bára Škubalová\nVII. A\n22. února\n\n2. slohová práce (charakteristika)\nMůj táta\nPopisuji svého tátu, protože ho mám nejradši a nejvíce si s ním rozumím. Můj táta měří asi 182 cm a má trochu mohutnější postavu, ale není při těle.\nTátův obličej je protáhlý. Hlava z části trochu plešatí do tmavých krátkých vlasů. Čelo se trochu leskne a pod ním mu trošku srůstá černé husté obočí. Tátovy oči jsou modré a lesknou se. Myslím si, že jeho nos je normální a rty se stále usmívají a jsou červené. Uši nejsou ani velké ani malé zkrátka tak akorát a neodstávají.\nTáta nejraději nosí sportovní oblečení. Ze všeho nejraději sportovní tričko s krátkým rukávem, kraťasy a sportovní obuv. V tomhle letním oblečení chodí nejen v létě, ale i na jaře a na podzim. V každém ročním období nesmí na jeho hlavě chybět ani čepice s kšiltem, kterou vymění za teplou zimní čepici jen v extrémních mrazech.\nMůj táta je hodný, chytrý, ochotný, vtipný, ale umí být i paličatý. Dokáže se občas i naštvat, ale to jen málo kdy. Baví ho všechny sporty. Nejradši má lední hokej, který dříve hrál závodně, ale teď hraje už jenom v zimě na rybníku. Skvěle mu jde i tenis při kterém mě toho také hodně naučil. Miluje psy a rybaření. V létě vezmeme naše kokršpaněla Dastyho a jdeme se s ním projít kolem rybníka. Hodně času tráví na opravě chalupy ve Šlapanicích, kde bydlí babička a děda a kde trávíme skoro každý víkend a celé prázdniny. Vždycky když něco potřebuji třeba zavést na hodinu jízdy na koních v Družci nebo pomoct se školou, vždy mě i mé sestře pomůže.", "original_file": "kl7askubar_1"}
{"text": "Kontrolní slohová práce\nLíčení\nJméno: Kamila Ďuráčová\nTřída: VII. B\n15. prosince 2008\nMé oblíbené místo\nMELANCHOLICKÁ HLUBINA\nNa místě na jakém jsem byla a bylo mi docela dobře, tak to je drobet dál. Je to až na Západním Slovensku. Moje místo které líčím, není asi moc dvakrát veselé, ale mně tam bylo hezky.\nAbych byla přesná, místo na hřbytově, na kopci.\nZ tohoto místa jde vydět na hodně živou vísku, která je jako bohatá zahrada s různými druhy ovocných stromů.\nStromy zpívají svoji vůni podzimu. Domy se tyčí mezi stromy a z kopce vypadají jako houby po dešti.\nBaladu kterou pronášeli tvorové, bylo příjemní a při tom tak zvláštní.\nTráva která tam rostla, byla jak koberec, který neměl konce. Tento koberec byl poset květy, zářily, voněly, a mávaly po teplém vlhkém vánku.\nVzduch byl příjemně vlhký, který mi tančil na mé tváři.\nPotok protékal vesnicí. Táhl se a táhl, jak když se plazí užovka. Svůj krásný zvuk a hlas byl slyšet až ke mně do kopce a na všechny strany. Když jsem tu krásnou píseň kterou zpívali všichni a všechno slyšela, byl to učiněný orchestr. Vše to do sebe zapadalo a doplňovalo.\nNa místě na kterém jsem stála a pozorovala to všechno a také poslouchala, na tomto místě byl pohřbený můj dědeček.\nI když jsem tam byla jen jednou, to místo mě zvláštně zaujalo. Je přirozené a nestydím se za něj.\nVždy na to místo docela ráda vzpomínám, v mysli je to jiné, zvláštní ale při tom pěkné.\nJak jsem říkala, nestidím se za toto místo, mám k němu určitě nějaký určitý vztah.\n\nDíky tobě dědečku!", "original_file": "cl8bdurkam_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nStanislav Rataj\n12. června 2007\n3. C\n\nJak bych změnil život v našem městě\nPokud bych někomu, například ze severních Čech či z Ostravska, řekl, že žiji v jižních Čechách a hned v samotném krajském městě, jistě by si povzdychl nad tím, že by jednou také chtěl žít v podobném městě. Podle nejrůznějších statistických měření se skutečně České Budějovice řadí kvalitou života svých občanů mezi špičku v České republice. Za klady, které „vynesly“ naše město na přední příčky, označili odborníci například atraktivní okolí města, které je položeno téměř ve středu Jihočeského kraje, a tím pádem má ideální spojení se zbytkem regionu. Dalšími významnými prvky, které svědčí o kvalitě života v Budějovicích je jistě dobré životní prostředí, absence velkých průmyslových podniků, které v jiných městech (například v již zmíněných severních Čechách) poměrně rázovitě přetvařují tamější krajinu a v neposlední řadě turistický ruch, jenž zaměstnává značné procento lidí. S tím souvisí i relativně nízká nezaměstnanost, která se se svými přibližně 5% drží na nejnižších stupních hned za Prahou a jejím nejbližším okolím.\nNa první pohled to vypadá, že tak „ideální“ město není třeba ani nijak výrazně měnit. Avšak stačí, když se člověk projde chvilku po městě a zaposlouchá se do všelijakých názorů lidí, kterým by, podle mého názoru, slušel všem nejlépe primátorský titul. To si pořád někdo na něco stěžuje, každý by něco jen razantně měnil, jen aby bylo všechno podle něho. Je však nutno říci, že řada kritik je právem opodstatněna.\nZa největší problém Budějovic spatřuji komplikovanou dopravní situaci města, která se každoročně zhoršuje. Přispívá k ní jinak stále se zvyšující počet automobilů ve městě, jednak bezohlednost a netrpělivost řidičů a neustálé práce na silnici, které jsou často špatně časově naplánované. Za příklad z nedávné doby bych uvedl opravu části Mánesovy ulice v prostoru před vodárnou a téměř nastejně probíhající právě v ulici Na Sadech. Je pochopitelné, že jedno dopravní omezení na důležité tepně města zkomplikuje plynulost provozu, avšak stačilo by se lépe zamyslet nad jakými „časovým harmonogramem“ těchto akcí a k těmto nepříjemnostem by nedocházelo v takové míře. Odpovědnost náleží pochopitelně na městských zastupitelích.\nDruhou komplikací je nedostatečná bezpečnost občanů a vzrůstající kriminalita na největším budějovickém sídlišti Máj. Z různých medií, například z tisku či televize se dozvídáme o sériích konfliktů, které se zde odehrávají dennodenně a většinou se jich účastní romská menšina. Je až s podivem, že se tyto problémy táhnou již řadu let. Podle mého názoru by však stačilo posílit stavy policistů v této oblasti a pořídit tak mnoho let diskutovaný kamerový systém. Investice do tohoto zařízení by se jistě vyplatila.\nDopravní situaci a problémy s kriminalitou řadím k těm nejvýraznějším nedostatkům „ideálního“ města. Všichni dobře víme i o dalších, jako je například nevyhovující vozovka ve směru na Dolní Dvořiště a nutná přítomnost dálnice. To je však otázka peněz a různých dotací, kterých je k takto nákladným projektům třeba. Možná kdyby budějovické zastupitelstvo dalo přednost investicím do dopravní infrastruktury před stavbami již tak zbytečných supermarketů, nějaké ty finance by se jistě našly.\nMyslím si, že v jednoduchosti je síla a není třeba si komplikovat život zbytečnými kroky, kterých se často zastupitelstva dopouští.\n\n Osnova:\núvod – Celková kvalita života v Českých Budějovicích\nstať – a) problémy s dopravní situací města\n b) problémy s kriminalitou\n c) ostatní problematika\n3. závěr", "original_file": "cb3cratsta_02_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nKateřina Soukupová\n16. ledna 2007\n\nTéma: Milí rodiče…\nMoji drazí rodičové… Asi takhle by začínal můj dopis rodičům.\nNikdy jsem neměla tak vážný důvod, abych rodičům psala dopis, ve kterém bych shrnovala celý svůj život, pokusím se o to tedy teď…\nRané dětství, pokud dítě žije ve fungující rodině, bývá snad většinou radostné. Do mých čtyř let jsme já a moji rodiče žili v jednom bytě s mou babičkou. Z dnešního pohledu to jistě pro mladý pár nebylo úplně ideální soužití, ale já jsem tehdy byla šťastná, moc šťastná. Nepostrádala jsem moderní hračky ani oblečení, ale nezapomenu na rána, kdy jsem v pyžámku bosa běhávala k babičce do postele vyprávět jí nesmyslné dětské pohádky. Rájem mého dětství byl „Malák“, babička a spokojení rodiče.\nKolem mých pátých narozenin jsme se od babičky odstěhovali do panelákového domu na druhou stranu města. Samozdřejmě i zde byl náš kontakt s babičkou každodenní, ale nová etapa života začínala…\nV této době se mi už projevilo astma, takže pobyt ve školce byl v té době nemyslitelný. Z tohoto důvodu se moje maminka vzdala práce a minimálně rok byla se mnou doma. Toto období se mi do paměti vrylo také silně. Byl to sled krásných chvil na procházkách a projížďkách na maminčině minikole podél Vltavy. Říká se, že nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu, pro mě to v tu dobu byla červená dětská sedačka na onom kole. V této době, kdy jsem si užívala maminky, začal můj táta hodně pracovat, aby nás uživil. Nevím to přesně, ale zdřejmě kvůli tomu se začali rodiče odcizovat, měli na sebe málo času. Jistým zvláštním druhem „lepidla“ byla zdřejmě má sestra, druhé přané miminko po dlouhé době. Ovšem ani to hádky nezastavilo. Těžko se to píše, je to hodně dávno, ale člověk nad tím uvažuje často. Je ještě hodně věcí, co mi tuto dobu připomíná.\nPodle mého názoru nastal největší zlom v mé 5. třídě, kdy už krize vrcholila a rodiče se začali rozvádět. Asi jim nikdy nedokážu říct, jaká to byla bezmoc, držet v náručí tříletou plačící holčičku, která nechápala, proč se dva nejdůležitější lidé v jejím životě tak strašně hádají.\nAle i tato krize se zažehnala. Pár let byl můj vztah s tátou hodně chladný, ale zlepšilo se to. Dneska se celá rodina stýkáme, podnikáme výlety a můžeme spolu všichni v klidu mluvit a to je asi to hlavní!\nDneska už se zpět na svůj život dívám s větším klidem a nadhledem, i když někdy to úplně nejde. Vztah mých rodičů považuji dneska přinejmenším za komický – dlouho se nesnesou, ale dlouho bez sebe nevydrží…\nMoji drazí rodičové, děkuji Vám za vše! Za vše krásné i smutné, je to nejlepší škola života.", "original_file": "cb3csoukar_01_1"}
{"text": "MŮJ PoKoJ\n\nkKdyž vejdete do mého pokoje, tak uvidíte dvě malé skřínky a postel, když se kouknete doprava vu uvidíte stůl, velkou poličku a okno, když se kouknete do doleva uvidíte velkou dřevěnou po skřín se zrcadlem a malou pohovku a když se kouknete do levého rohu uvidíte televizi na stolečku. aA jinak mám na zemi plovo{u}<in>cí podlahu a uprostřed malý koberec, který je zelený s různými tvary. <img pokoj>", "original_file": "am6bcervac_1"}
{"text": "Neuč se, život tě naučí\n\nZ dějepisu víme, že už od dob Marie Terezie jsme na tom všichni – bez rozdílu – v našich zeměpisných délkách a šířkách stejně. Už od těchto dob je naší povinností chodit do školy. Jako novinka to tedy byla “bomba“, ale do dnešních dnů tuto velkou a proslulou osvícenou panovnici už nejeden ubohý žák či student v rozčilení proklel. Dovede si totiž představit, jak by ten vzácný čas dovedl využít poněkud praktičtěji a příjemněji než sezením ve školní lavici či nad nekonečnými stránkami biologické učebnice. O tom jak, má ale každý své vlastní představy. Jen mít tedy alespoň možnost se rozhodnout... A tak celé ty dlouhé hodiny a dny tráví v tom fádním, ztrpčujícím a někdy i nudném prostředí. A přitom za otevřeným oknem vane ohromná vůně právě se probouzející jarní přírody... To se potom nabízí možnost jít úplně někam jinam než směr – škola. Ale už jen to svědomí nedovolí.\n\nA což teprve za mrazivých zimních podvečerů, kdy už je každý unavený, bolí ho hlava a snad i celé tělo od celodenního sezení v lavici, má největší chuť všechno “zabalit“, ale nejde to, protože vyučování končí až za dvě hodiny. Někdy je z toho až do pláče.\n\nAle když pak člověk příjde domů, může si odpočinout. To se teprve krásně sní. Není radno si připouštět, že zítra “kolotoč“ nastane znovu. Co by bylo, kdyby...? To by byl život bezstarostný, bezproblémový, pestrý – bez školy!\n\n... tu už zase z dálky znějí slova: „Rovnoběžka, tečna, sečna, plus do mínus nekonečna, narýsujem k tomu rychle průsečík a průmět krychle, tangens, cosinus a sinus, iks na druhou, plus a mínus, hyperbola, parabola...\n\nKdyž se ale nad vším tím trápením pořádně zamyslíme, není vlastně škola kus života, který tě naučí? I když se leccos zdá mnohdy zbytečné, zdlouhavé, náročné a prakticky nepoužitelné v reálném životě, jak mnozí argumentují, dostane si ti od všeho něco, pěkně v pohodlí a teple. Vše dostaneš naservírované, opracované do poživatelnější podoby, naporcované a podané až pod nos. A to mnohdy i s oblohou, jako perličkou navrch. A někdy se užije i ta legrace, která je neopakovatelná. Zkrátka nic není dobré ani špatné, jak se na první pohled zdá. Tedy dost pohádek – nic nesuď hned podle prvních pocitů nebo dojmů...\n\nNám nezbývá nic jiného, než se s tím vším pěkně poprat a mít na paměti to, že právě škola je základ života, jak se ostatně praví i v onom legendárním českém filmu pro pamětníky.", "original_file": "pr3cnejeva_01_1"}
{"text": "Anna Votavová, 2. G\n15. 10. 2008\n\n1. slohová kompozice\n(Diskusní příspěvek)\n\n<novonový článek – Jsou na heroinu. Pomůže jim pililka>\n\nJe to na nás\nTak a je to tady. Levný, účinný. Suboxone, nový lék, který by měl pomoci lidem závislým na heroinu. V České republice se nejvíce používaný subutex. Jediné, co je na těchto látkách odlišné je to, že suboxone má navíc naloxone, po kterém se při předávkování dostaví odvykací syndrom. Narkoman se začne potit, dostane křeče do břicha. Ale opravdu je suboxone něco vyjímečného s třiceti osmi závislými, kteří si snížili dávky heroinu?\nPodle mého názoru je nejlepší prevence a životní zážitky jiných. Copak jsme neviděli a neslyšeli již mnoho o osudech slaných závislých? Janis Joplin, Eric Clapton, Kurt Cobain, Guns N´Roses, Amy Winehouse a mnoho dalších. Několik z nich nepřežilo. Každý to ví. Každý o tom slyšel. Ale i přesto to lidé zkoušejí a někteří bohužel nenaleznou svou hranici.\nZávislosti s námi budou stále a je pouze na nás, jak se s nimi vypořádáme. Ať už to bude závislost na heroinu, pervitinu, jídle, cigaretách či alkoholu, vždy se najde něco, co nám může pomoci se vyléčit, ale bez silné vůle a výrazné změny v životě se to nepodaří nikomu.", "original_file": "ces2gvotann_1"}
{"text": "Pavel Bobkov I. E\n7. listopadu 2003\n\n1. písemná práce\nKDO JINÉMU JÁMU KOPÁ, SÁM DO NÍ PADÁ\n(vypravování)\n\nTak tohle přísloví je podle mě nejmoudřejší a nejužívanější vůbec. Možná se mýlím, protože určitě každé přísloví je moudré, ale zrovna tohle považuji za základ chování v lidské společnosti. Nic neprojde jentak, dluhy se musí vyrovnat, všechno se musí vyvážit. Docela zábavným příkladem pro děti jsou všechny ty kreslené filmy, jako třeba Tom a Jerry, kdy ten silný a špatný chce slabšímu něco provést a nakonec na to naletí sám. Ale zpátky ke všední realitě, mám i svůj příklad, která se odehral asi před týdnem.\nJeden kamarád, k němuž s klukama často zajdem, má doma psa, jménem Lord. Připadá mi docela divný: často vrčí, žmoulá papír, kouká jak blázen, prostě je nevyspytatelný. Ale do nedávna jsem si myslel, že je úplně neškodný. Pořád jsem se posmíval kámošovi Tomášovi, který se ho neskutečně bál, i když sám má doma dva psy. Ustupoval před ním a nechtěl se ho ani dotknout (Lord je docela otravný a je potřeba ho vždy odstrčit). Furt jsem si z Tomáše dělal legrácky typu: „Lorde, trhej!“ a on se vždycky vyděsil. Věděl ale proč, jednou tu viděl, jak nějakýho kluka kousl do ruky, protože se nechtěl hnout.\nTak jsme tu seděli, něco dělali, že jsem po kámošovi hodil papírové kapesníky, které dopadli na zem. Lord je okamžitě začal žmoulat. Majitel nařídil, ať je seberu. Vstal jsem, ale nechtělo se mi je brát psovi z huby. Protáhl jsem ruku a v tu chvíli na mě tak vyjel, až jsem myslel, že se počurám. Následoval\n<dokončení v konceptu>\nMálem se mi do tý ruky také zakousl. Následoval okamžitý výbuch smíchu všech lidí v pokoji. Kromě mě, že? Jakoby ten pes neměl dost. Vstal, odkráčel a sednul si na moje místo na pohovce. Nedovolil jsem si ho odtamtud vyhnat a tehdy mi to bylo oplaceno. Nevím jestli je to dobrý příklad k tématu, ale konkrétně mě to poučilo", "original_file": "pr1ebobpav_01_1"}
{"text": "Když jsem vjížděla do malého přímořského letoviska byla ještě tma. Avšak ráno na sebe nenachalo dlouho čekat. S prvními slunečními paprsky se již začala přede mnou rýsovat ranní Rosolina Mare. Z malého parkoviště, kde jsem s ostatními čekala na delegátku sice ještě nebylo vidět moře, ale já už tušila, že toto místo se nebude nijak zvlášť lišit od ostatních italských letovisek, které jsem už navštívila. O něco později se má domněnka opravdu potvrdila. když jsme projížděli mestečkem, dá-li se to tak vůbec nazvat, míjeli jsme pouze samé apartmánové komplexy, sloužící hlavně k ubytování větších skupin a malé vilky se zahradou pro rodiny s dětmi. Kolem malého náměstíčka jsem zahlédla několik cukráren, pizzérií a malých krámků s pohlednicemi.\n\nPřekvapilo mě, že jsme cestou potkali jen velice málo lidí. Většinou totiž místní lidé z těchto okrajových částí vstávají brzy a vyráží nakoupit čerstvé bagety a ovoce na místní trhy, aby unikly pozdějšímu slunečnímu žáru. Avšak zde nebyl na ulících téměř nikdo. Neměla jsem čas na to v tu chvíli myslet, ale pak se to vysvětlilo samo. Bylo to prosté a jednoduché. Rosolina Mare slouží pouze jako letní letovisko pro turisty a to hlavně pro domácí italskou mládež, která žije spíše nočním životem. Proto v tuto až „nekřesťanskou“ ranní hodinu Rosolina ještě spí.\n\nUbytovali jsme se ve velkém apartmánovém komplexu s bazénem a vlastní samoobsluhou, což jak se později ukázalo bylo to nejlepší co nás mohlo potkat, jelikož netrvalo dlouho a my jsme se přizpůsobili zdejšímu „převrácenému“ životu. Přes den jsme vyspávali na pláži a večery až do rána jsme trávili na tamní diskotéce. Když jsem dorazila do Celebre poprvé nevěřila jsem vlastním očím. Nikdy by mě nenapadlo jak se může diskotéka tady a u nás v Praze lišit. Nebylo interiérem ani velikostí nebo snad zařízením, ale bylo to lidmi, kteří se tu bavili. Doposud jsem nezažila, že by se lidé u nás doma dokázali takhle „odvázat“ jen z tance a bez toho, aby byli opilý. Myslím, že italský temperament se rozhodně nezapře. Navíc jsou to lidé velice a milý a přátelští. Na každém kroku mě doprovázelo jejich hlučné „Ciao“. {nedokončeno, dokončenov konceptu}<co>", "original_file": "pr3cfiakar_02_1"}
{"text": "Ahoj Adame!!!! Jak se máš? Já se mám dobře. Myslím, že jsem ti ještě nepsal o oslavě 80. výročí naší školy. Nejdříve jsme připravovali, scháně a umísťovali věci. Naše třída si připravila docela težké svičení s lavičkami. Běhali jsme přes ně, skákali a tak dál. Před vystoupením jsem byl hodně nervózní. Nakonec jsme to dokázali a všem se to líbilo. Po představení byla prohlídka školy a v každé třídě bylo něco starého ze školy. Bylo to moc pěkné. A pak v pondělí měla naše pátá třída oslavu<in>. Jedli||jsme sušenky, brambůrky, sladkosti a všechno možné. Bylo to moc fajn.\n\nAhoj Adam <img stůl s jídlem>", "original_file": "hr5memvoj_03_1"}
{"text": "Šly jsme s tetou a bratrancem na procházku. Vzali jsme si nepromokavé boty, protože jsme nechtěli mít mokro v botách. Oblékli jsme si trochu slabší bundy, aby nám nebylo horko a vyšli jsme. Sníh byl mokrý tak, že se nám promáčely i nepromokavé loty nebo byl naopak zledovatělý a klouzal. Sluníčko už vylezlo ze svého úkrytu za mraky a mírně hřálo. Sníh odkryl i trávu a všude je bláto. Obloha je krásně modrá. Později se trochu oteplilo, ale večer se zase ochladilo. Je jaro. <img žena s kočárkem>", "original_file": "am5afonade_1"}
{"text": "12. ledna 2006\nHoráková Bára 1. B\n1. stylistická kompozice – srovnávací\nPopis\n\nMoje kamarádka\n\nOsnova:\n1. Seznámení s kamarádkou\n2. Věk, výška kamarádky\n3. Hlava a) vlasy\nb) Oči, nos, pusa\nc) Hlas\n4. Postava\n5. Oblečení, které na sobě má, oblíbené oblečení\n6. Vztah ke kamarádce\n\nJe to moje dobrá kamarádka. Jmenuje se Terka Vacková.\nJe jí stejně jako mně, tedy 11 let. Měří asi 156-158 cm. Její hezkou oválnou hlavu zdobí tmavě hnědé nádherné vlasy, které bych mimochodem chtěla taky. Pod obočím se jí usadily její modré pomněnkové oči, které jsou sice zamlžené brýlemi, které sedí na drobném nosíku, ale přesto velice hezké. Nad maličkou bradou má velké rty, které skrývají hezký hlas.\nJejí postavu by asi chtěl každý. Hezké boky, hubené bříško, nemá tlusté ruce, má vlastní úzká holčičí ramena a dlouhé nohy, tak tohle jí závidím.\nDoplňuje ji hezké oblečení. Dlouhá khaki flísová mikina, khaki tříčtvrteční kalhoty se šňůrkami na koncích, šedostříbrné tričko a modré ponožky s bílými bačkorami. Podle toho, že na sobě má většinou oblečení barvy khaki, se dá usoudit, že má oblíbenou barvu khaki.\nJe to moje velice dobrá kamarádka a valnou většinu věcí co jí nadělila příroda nebo ona sama obdivuju. Seznámily jsme se sice teprve na začátku školního roku, ale i to na vytvoření dobreho přátelství může stačit.", "original_file": "ces1bhorbar_1"}
{"text": "2. kontrolní stylistická kompozice\n(Charakteristika)\nV Praze dne 21. 3. 06\nDaniel Kajpr, 2. B\nTéma: Jak vidím sám sebe\n(charakteristika)\nOsnova\n1.) Úvod: Já\n2.) Stať: a) Vzhled\nb) Oblečení\nc) Dobré vlastnosti\nd) Špatné vlastnosti\ne) Sport\nf) Škola\ng) Mám rád\nh) Nemám rád\n3.) Závěr: Snad jsem byl objektivní\n\nŘekl bych, že charakterizovat člověka jako jsem já, bude nadlidský úkol, ovšem nikdo mě tak dobře nezná jako já. Teď se nadlidský úkol pokusím změnit v úkol, který je v mých silách.\nVyrostl jsem postavou docela do výšky, ale dohnat tátu bude přece jen problém. Měřím asi 170cm a vážím přibližně 50kg. Moje tělo ještě není samý sval, ale chtěl bych mít svalnatou a pěknou postavu. Vlasy mám hnědočerné, které si chci nechat narůst delší. Oči září hnědou barvou a moje pusa se pořád směje. Krk mi naštěstí jak žirafě nenarostl a ruce s nohama mám ještě pořád dvě.\nVelmi rád nosím pohodlná trička s dlouhým i krátkým rukávem, v mikině se cítím dobře, ale do svetru bych se neoblékl. Kalhoty nosím jen džínové a manšestrové kalhoty jen v krajním případě.\nKdyž se podívám do vnitřku svého já, tak jako u každého je jedna strana čistá a bílá, druhá strana je špinavá a černá.\nLepší je začít prostřením čistého a bílého ubrusu, za který by se nikdo stydět neměl, ale samochvála smrdí, a proto s dobrou stránkou opatrně.\nSpolužáci tvrdí, že jsem chytrý, asi na tom něco bude, neházím flintu do žita, žádnou šanci jen tak nepromarním, umím držet jazyk za zuby a nikomu bych neublížil. Skoro s každým bych byl hned kamarád, protože společnost mi dělá dobře a cítím se v ní výborně. Když se mi něco nelíbí, hned se ozvu a nenechám si nic líbit, jak se říká, nejsem takový, mouchy snězte si mě.\nJe načase prostřít špinavý, černý ubrus, i když nerad, ale věřím, že se mi o něm bude psát snáze než o bílém.\nČasto zlobím svou sestru a někdy bych ji nejradši neviděl, také má tvrdohlavost je občas hrozná. Vůbec nejsem pečlivý, často některé věci docela odfláknu, ale pak toho lituji.\nTeď raději co dělám ve volném čase. Pondělí, úterý a čtvrtek jsou dny zasvěcené atletice, mám ji velice rád. Trénuji třikrát týdně a rád chodím na různé závody.\nVe škole se cítím dobře, mám zde hodně přátel, kteří mi zpříjemňují pobyt a díky nim chodím do školy rád.\nZ předmětů mě baví všechny humanitní, doslova nesnáším matematiku a tvrdím, že je nepřítel člověka.\nZe všech věcí mám nejoblíbenější počítač, kde hraji skvělou hru The SIMS 2.\nNaopak nesnáším lidi, kteří lžou, kradou a šikanují mladší a slabší.\nDoufám, že jsem se nepřechválil, neukřivdil si a nezapůsobil na Vás špatně. Tak nějak se vidím svým vnitřním i vnějším okem.", "original_file": "ces2bkajdan_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n23. května 2006\nVeronika Zíková\n\nVšechno je pro mě nejdůležitější\n\nLáska, pocit sounáležitosti, peníze, kariéra, rodina, zdraví, práce, přátelství, klid a mnohé další jsou velice důležité pojmy\nkaždodenního, plnohodnotného života každého člověka. To, v jakém pořadí má daný člověk tyto hodnoty seřazené, záleží na jeho prioritách a na jeho pohled na svět. Každý to má jinak.\nJá, jako adolescent, nemám příliš ve svém žebříčku hodnot jasno. I při hodině psychologie, kdy jsme měli za úkol seřadit 5 důležitých věcí, jsem si nebyla jistá. Pamatuji si, že na 1. místo jsem zařadila přátelství, na 2. místo zdraví, na 3. peníze, 4. blaho národa a poslední byla rodina. Když se teď nad tím zamyslím, vůbec nechápu, co mě vedlo k tomuto pořadí.\nOvšemže přátelství je velice důležité, ale je důležitější než rodina? Přátelé mohou být má 2. rodina, avšak nikdy nenahradí tu první. Navíc nikdy si nemůžu být stoprocentně jistá, že můj „kamarád“ mě nepodrazí za zády. Kdežto na rodinu se mohu bez problémů spolehnout. Nemálokrát jsem se o tom přesvědčila… Dnes bych tedy rodinu zařadila před peníze.\nDalší věc je zdraví. Zařadila bych ho na 1. místo, i když je to ošemetné. Za zdravím totiž následujíc peníze. Zvláště v dnešní době nemůže jedno bez druhého existovat. Zdraví se musí udržovat a nebudeme si nic nalhávat – i to něco stojí. Kdyby člověk neměl peníze, nemohl by si kupovat léky či chodit k doktorovi. Proto jsou peníze úzce spjaty se zdravím a už jen z principu nemůžu zařadit peníze před zdraví… Protože k ničemu pak budou boháčovi miliony na bankovním účtu, když bude trpět nevyléčitelnou nemocí? A navíc peníze kazí charakter.\nNa té hodině psychologie jsem dala čtvrté místo blahu národa, ale popravdě vůbec nevím co si pod tím mám představit. Je to snad čas, kdy pečení holubi létají sami do úst, kdy teče místo vody v korytech řek pivo? Je pravdou, že politici něco podobného slibují právě teď v předvolebním období. Blaho národa je strašně všeobecný pojem… Nikdy se nestane, aby si byli všichni rovni a měli se stejně dobře. Vždycky se najde někdo, komu se bude neprávem ubližovat, a někdo, kdo na tom vždycky budě těžit. Na druhou stranu se najdou lidé, kteří by se blaho národa nezasloužili. Jsou to podle mého vězni, vrazi a zkorumpovaní politici. Takže dnes bych blaho posunula na nejnižší stupeň.\nUrčité priority mám a jistě si nějaké postupem času ještě vytvořím. Je to otázka zkušeností. Na otázku, co je pro mě nejdůležitější, odpovím všechno. Protože i když si zvolím nejdůležitější věc, tak si myslím že nemůže být o tolik důležitější než ostatní. Vše se vzájemně doplňuje. Jinak by to ani nešlo…\n\nOsnova: I. Úvod\n II. Stať a) žebříček hodnot kdysi\n b) přátelství x rodina\n c) zdraví x peníze\n d) blaho národa\nIII. Závěr", "original_file": "cb2czikver_02_1"}
{"text": "Můj Pokoj\n\nDětský pokojíček mám dohromady se svojí mladší sestrou Evou. Jelikož jsme obě holky, náš pokoj má růžovou barvu. Po pravé straně od dveří je palanda sestry a pak moje válenda. Mezi nimi stojí noční stolek. Vedle mé postele je psací stůl z točící židlí sestry Evy. Nad stolem visí polička s věcmi sestry. A pak dál stojí počítačový stolek s počítačem. Uprostřed přední strany je okno. Pod ním je topení a vedle topení má klec náš domácí mazlíček králík Miky. Na další straně je šatní skříň, vedle které mám svůj psací stůl a židli ůplně stejnou, jako sestra. Nad stolem je stěna s mými věcmi. Vedle psacího stolu máme Tv stolek s televizí, DVD a kazeťákem. Vedle pak stojí knihovna a sk{slovo neúplné, chybí sken}<co> shrami a hračkami. Nad našimi postelemi vis{slovo neúplné, chybí sken}<co> nástěnky. Sestra tam má obrázky se zvířátky já tam mám známé zpěváky. Na stropě je čtyřbodové světlo.", "original_file": "am6bkolver_1"}
{"text": "3. skautská výprava\nVlakem jsme jeli na Jedlovou.\nVýpravu vedl Jarda, takže bylo jasné, že bude mít nějaké nedostatky.\nJarda nás vedl bahnitou mýtinou. Do bahna jsme zapadali až po kolena. Než jsme konečně vešli do lesa měl jsem asi 10cm vody v botech. Šli jsme dál.\nAsi po dvou hodinách cesty jsme našli osadu, kterou v roce 1981 založil T. O. WOODHAN. Tam jsme si rozdělali oheň, opekli jsme si párky, usušili věci, protože celý den pršelo a šli jsme dál.\n„Díky Jardovu skvělému rozvrhu nám ujel vlak.“ Řekl jsem zbytku oddílu.\nMuseli jsme čekat 2 hodiny na další vlak. Čas jsme si krátili různými hrami.\nKdyž jsme se asi po 25 kilometrů dlouhé výpravě vrátili domů, mamka neměla radost z mých mokrých a zablácených oblečků. Tuto výpravu jsme nazvali „Mokrá výprava“. Mám ze všech skautských výprav mnoho zážitků.", "original_file": "cl6cbrepro_1"}
{"text": "27. listopadu 2008\nJohana Branská\nP1b\n\n1. písemná slohová práce\nVypravování\nTéma: Byl to takový obyčejný příběh\n\nOsnova: 1. Úvod: přemýšlím\n2. Stať: a) miluji ho\nb) poslední nákupy\nc) naše přátelství\nd) vzkazy\ne) pozvání\nf) dárek\ng) Štědrý večer\nh) vzpomínky na přátelství\nch) znovu přemýšlím\n3. Závěr: zase přichází\n\nTak teď jsem vážně v koncích! Když je člověk sám a leží v posteli, neví co dělat, tak obvykle začíná přemýšlet. Bohužel pro mě je přemýšlení dost nebezpečné, fantazie pracuje. Známe se šest let a on mě teď ignoruje.\nVždycky jsme byli silná dvojka, ale posledních pár let si spíš připadám jako jeho matka. Teď se ale všechno mění, neuvěřitelně dospěl a já si uvědomila, že mi na něm záleží, mám ho ráda, možná ho i miluji.\n„Už jsem ti někdy řekl, že tě miluju?“ vyhrkl trochu bezmyšlenkovitě, když jsme spolu byli naposled nakupovat a já mu ukázala krámek, o kterém neměl ani tušení. „Ne.“ odpověděla jsem a zlehčila situaci úsměvem. „Tak ti to tedy říkám!“ Nemyslel to ani vážně, ale mě to těšilo, opravdu jsem byla spokojená za tech pár slov.\nNáš vztah byl vždycky jedna velká „sranda“. Samé vtípky, provokace a dlouhé rozhovory o ničem, nikdy jsme nemluvili vážně, nikdy žádné citové výlevy.\nTak jsem se rozhodla, že za ním půjdu a chci zpátky, co bylo. Píši mu tedy první já, ostatně jako vždycky. Nereaguje. Na další vzkaz dostanu podivnou jednoslovnou odpověď, tak chladnou a nicneříkající, pak dlouho nic.\nUplynulo dalších čtrnáct dní. „Ahoj! Nechceš jít na pizzu? Zvu tě! Jo a mám pro tebe dárek k Vánocům!“ tak se zase vtírám. Vyjdu z domu a zabořím se do sněhu, nesnáším sníh. Proč? Proto! „Čau!“ slyším jeho hlas. Chvíli na mě zírá, prý jsem se změnila.\nDobře, tak nudný úvod je za námi. Sednem si do pizzerie a dám mu svůj dárek, vybrala jsem dobře. Taky dostanu malý balíček, který si prý mám nechat pod stromeček, dobře.\nŠtědrý večer, sojový řízek, pach kapra a svíček. Rozbalím balíček a najdu prstýnek. Marné naděje? Vše bude jinak. Je pryč… Půl roku v zapomnění.\nVzpomínám na ta léta, na to jak jsem byla před rokem s ním, je mi smutno a hrozně se mi stýská.\nSedím v pokoji. Tak a teď jsem vážně v koncích! No ano, když je člověk sám a leží v posteli, neví co dělat, tak obvykle začíná přemýšlet. Bohužel pro mě je přemýšlení dost nebezpečné, bez fantazie.\nPolykám prášek, zapaluji si cigaretu. Byl to takový obyčejný příběh a mě to tak vzalo.", "original_file": "grp1bbrajoh_1"}
{"text": "Z REVIZORA BOHÁČEM A ZPĚT\n\n„42, ať je to 42!“ Svět kolem se zastavil, očima teď hltal televizní obrazovku, konkrétně tu malou žlutou kuličku s černým číslem, která se právě chystala na Ssvět z osudí. Byla to věčnost, ta potvora jako by ne a ne vyskočit. V tu chvíli mu hlavou proplulo nesčetno myšlenek a on si uvědomil, že teď se láme jeho život. Dnešek je dělící čára, cesta ke štěstí. Snad, vždyť chybí už tak málo. V duchu viděl sebe, s kubánským doutníkem mezi rty, v perfektním sáčku, jak popíjí whisky ve snobskym baru, tak jak to vídal v amerických filmech. Z myšlenek ho vyrušila vteřinová ručička, která tikala nezvykle hlasitě. Zdeněk se pousmál. Už je to týden. 7 dní, které jako by nepatřily do jeho života, ale na které si rychle zvykl. Mezi námi, kdo by si nezvykl? Už nevstával v 6 ráno, nesnídal chleba s máslem narychlo namazaný mezi dveřmi. V práci se od té doby ještě neukázal, blesklo mu hlavou při vzpomínce na jeho pracovní stůl. V kanceláři ale stejně moc času netrávil, kočoval po Praze jako revizor. „Už nikdy žádná MHD,“ pousmál se. Hned odpoledne se sebral a zašel do pražských podniků oznámit, že končí. „Stěhuju se do Ostravy,“ překvapil své kolegy. Nikomu přece není nic po tom, že je teď někdo jiný, pan Někdo. Stejně by po něm chtěli jen peníze. Rozloučil se s kolegy, kteří mu přáli štěstí. Bylo mu trošku smutno, ale nedával na sobě nic znát. Stejně spolu moc nepekli, vnucoval si. Občas zašli po práci na pivo, podívat se na fotbal, povyprávět si zážitky, Kdo, kdo, koho chytal. „Jako třeba tenkrát Milan, jak zastavil v metru ty dva cizince, kteří..“ „Ale co, teď budu mít lepší kamarády. Kamarády na úrovni, kteří něco znamenají. Kdo by se tahal s revizory?!“ přemýšlel, jako by zapomněl, že před pár dny byl jedním z nich. Po cestě domů přemýšlel. Za těch sedm dní, co je boháč, toho moc nestihl. Spíš se válel doma a snil. Musí si ještě zařídit spoustu věcí. Najednou ho vylekala myšlenka dlouhé cesty. Cesty k jeho snu. Přeci jen, vila, ve které se vidí každý den, ještě nestojí, auto před ní taky ještě neparkuje a kde jsou ty krásný mladý holky, na který se těšil ze všeho nejvíc? Ale co, peněz má těď jako šlupek a s těmi jde všechno nejlíp. Aspoň tak to vždycky slýchal. Další den ráno zašel do banky a půjčil si peníze, převod výhry chvíli trvá, tak ať má zatím z čeho žít. Dny utíkaly a utíkaly a Zdeněk – milionář – se začal cítit čím dál tím víc sám. V drahém hotelu, kam se nastěhoval, nikoho kromě recepční neznal, noví bohatí kamarádi se ne a ne objevit. A kde jsou všechny ty krásné mladé slečny? I když si to nechtěl přiznat, začala mu chybět jeho práce, to buzerování puberťáků kvůli jedné jízdence, nechápavé výrazy nechápavých cizinců i těch pár slziček, se kterými se občas setkal. Během dalšího měsíce si začal uvědomovat, že on mezi boháče nepatří. On je revizor, kluk, který vyrost na vesnici a na namyšlené týpky s nablejskanejma autama koukal vždy skrz prsty. Svůj život měl až do toho osudového dne nalinkován přesně. Poprvé a zatím naposled koupil Sportku a dnes toho skoro lituje. Chtěl by se vrátit zpátky, ale neví jak. Ztratil práci, vykašlal se na kamarády. Žil s pocitem, že má všechno, teď pomalu procitá s tím, že nemá nic. Nóbl hadry, drahé apartmá v hotelu, peníze, to už mu nestačí. Je sám. Aby toho nebylo málo, propadl alkoholu. Každou noc zapíjel svůj žal sám na baru, do hotelu se vracel po ránech. Žil s pocitem zpackaného života ve kterém peníze nehrají už téměř žádnou roli. Najednou přišel osudový den číslo 2! Den, na který nikdy nezapomene a který mu skutečně změnil život. Ráno se opět po propité noci vracel domů, ale protože mu nezbyly žádné peníze na taxika, musel tramvají. A koho nepotkal. Své bývalé kamarády. Vyprávěl jim, málem se propadl studem a počítal s tím, že zase zůstane sám.\n\nDnes už ví, co znamená pravé přátelství. Pryč jsou sny o bohatství a štěstí. Zdeněk byl šťastný celý život, akorát si to neuměl přiznat. Život mu dal tvrdou lekci a on si bude do smrti pamatovat, co je v životě nejdůležitější.", "original_file": "pr4cvrtmic_1"}
{"text": "Neznámý, V. B, ZŠ Burešova\n\nSlohová práce\n1) Vymišlená (popletená) pohádka\nRodina S. R. O\nJednou byla jedna malá jeskyňka a v tý jeskyni rodinka. Bylo jich tam 5, 3 děti a rodiče.\nDěti si šli hrát ven do sněhu, a jak si tam tak zběsile hráli Pepa spadnul do díry. Petr a Tomáš mu řekli že zaběhnou pro tatínka. Tatíne běžel pro lano aby Pepíka zachránil. Naštěstí ho vytáhli a tatínek mu řekl že příště si bude dávat pozor. Potom se šli zahřát do své jeskyně, a tam si dali horký šálek čaje.\n<tužkou nakreslené tři postavy držící v ruce hrneček, u nich popisky: Pepa, Tomáš a Petr>", "original_file": "bu5banonym_d_1"}
{"text": "Vladimír Kuklík\n4. 11. 2003\n\n1. písemná práce\nJak jsem překonal sám sebe\n\nOsnova: 1.\n2.\n3.\n4.\n\nUrčitě se někdy každému z nás stalo, že se mu něco nedařilo, ale zato ostatní to zvládali s přehledem a on se cítil ponížený a nepotřebny, jako by mezi tyto lidi vůbec nepatřil nebo raději nechtěl patřit. V takovém okamžiku by se člověk nejraději z této společnosti vypařil.\nAle až tento pocit pomine, uvědomí si, že nejlepší obranou je vlastně útok. Proč bych to nemohl zvládnout lépe než oni? Proč musí být oni ti lepší a posmívat se mi, nechtít mě mezi sebe? Pomsta. Ano, pomsta je řešení. Sice se říká, že mstít se druhým není správné, ale známe ten vítězný pocit, když někomu oplatíme jeho hnusný čin. Je to nádherná chvíle, kdy on si uvědomí, co vlastně provedl a chápe, jak jsem se tehdy cítil.\nZnám to z vlastní zkušenosti. Ještě jako malého kluka mě rodiče pravidelně každé léto posílali na dětský tábor. Většinou jsem se tam ani trochu netěšil, protože jsem tam nikoho neznal, nikomu jsem nemohl tolik věřit. Postupem času se ukazovalo, jaký kdo opravdu je a jaké má s jinými záměry. Samozřejmě se konaly hromadné akce, na kterých měli pořadatelé za úkol nás seznámit. Podle nich zřejmě nebylo možné, abychom si našli své kamarády podle svého uvážení, jací nám vyhovovali. Zde fungoval systém: „Na, tady jsou tví noví kamarádi, tak si hezky zahrajte pingpong a koukejte být k sobě hodní.“ Ti moji noví kamarádi byla parta kluků, které bych opravdu nikdy za kamarády nechtěl mít. Už se také nějakou tu dobu znali a nikoho jiného k sobě nepotřebovali. Cítil jsem se s nimi jako páté kolo od vozu. Slovo pingpong nebo stolní tenis mi do té doby nic neříkalo, ale zkusil jsem si ho s nimi zahrát. Samozřejmě mi to vůbec nešlo, jako asi nikomu, kdo to hrál poprvé. Doufal jsem, že se u svých „kamarádů“ setkám s pochopením a že mi pomohou naučit se ten sport, ale to jsem doufal marně. Samozřejmě, co by to bylo za lidi, kdyby mi pomohli? „Když to neumíš, tak co sem vůbec lezeš?“ ozývalo se od nich. Jakmile to řekli, byl to přesně ten okamžik, o kterém jsem se již zmiňoval. Mísily se ve mně pocity jeden za druhým. Chtít být lepší než oni a ukázat jim, kdo to neumí. Chtěl jsem být okamžitě pryč z toho tábora, ale musel jsem to vydržet.\nTen vztek ze mě poté nijak nevyprchal. Stále jsem se jim chtěl pomstít, i když byla už jen pramalá šance, že je někdy potkám. Ihned po příjezdu domů jsem se přihlásil do pingpongového klubu, abych se naučil dokonale hrát. Bylo to marné a teď chápu, že to byla špatná volba. Stolní tenis jsem se naučil a hraju ho už šestý rok. Podotýkám, že velmi dobře. Zjistil jsem, že mě ten sport ale vůbec nebaví a ty kluky stejně nepotkám. I kdybych je potkal, nepoznal bych je. Teď je to pocit marnosti. Po pomstě už netoužím", "original_file": "pr1ckukvla_01_1"}
{"text": "27. listopadu 2008\nBártíková E.\nP1b\n\n1. písemná slohová práce\nVypravování\nTéma: Roku 3058\n\nOsnova:\n1) budoucnost\n2)\n3) přítomnost\n\nPsal se rok 3058. Tehdy jsem bydlela na planetě Mars. Život tam nebyl lehký, ale na druhou stranu, bydlet na Marsu, mělo své výhody. Lidé se dožívali až 200 let a nebyli tam žádné nemoci. Moje babička, bylo jí tenkrát 169 let, žila prý ještě jako malá holka na Zemi. „Všechno bylo jednodušší,“ vyprávěla. Nebyla tam taková nuda jako na Marsu, ale jednoho dne se na Zemi opravdu nedalo vydržet. Byla zamořená odpadem, kyslík už tam nezbyl skoro žádný, a proto se všichni lidé museli postupně odstěhovat na jiné planety, kde by možný život.\nMě v roce 3058 bylo 15 let. Neznala jsem jiný život než na Marsu, ale vždy když jsem jela vesmírným autobusem do školy, ze kterého byla vidět Země, představovala jsem si jaké by bylo tam žít třeba před 1000 lety. Jenže to jsem ještě vůbec netušila co se stane. Vraťme se tedy do toho roku, do roku 3058, kdy se celý můj život zvrátil v pár minutách naruby.\nŽiju v malém městě na severní polokouli Marsu. Bydlím se svými rodiči a bratrem v šestiset poschoďovém domě až uplně nahoře. Oproti jiným je celkem malý, ale mě to stačí. Bojím se výšek.\nToho dne jsem byla venku. Netušila jsem, že něco takového ještě existuje. Přímo před naším domem přistála vesmírná loď, což by v té době nebylo ani tak neobvyklé ale měla tvar talíře. Bylo to UFO. Nevěřila jsem vlastním očím. Vždycky jsem je chtěla vidět, znala jsem je jen z vyprávění. Říkalo se jim prý Mimozemšťani jenže jelikož teď obývají výhradně Zemi, jsou to Pozemšťani. Všichni utíkali a křičeli. Vznikla panika, ale já tam zůstala stát jako přikovaná k zemi. Jako bych přestala vnímat. Neslyšela nikoho a nic a je jsem tupě zírala na ten velký talíř, ze kterého vystupovali malí zelení mužíčci. Zůstala jsem tam sama. Oni vypadali na první pohled sympaticky, ale trochu mě odpuzoval ten jejich vzhled. Pořád jsem tam stála a koukala na ně.\nJako by mě ze sna probudil výkřik mojí mámy. Bylo pozdě. Z talíře svítilo jasné a silné zelené světlo a jako by mě hypnotizovalo. Šla jsem za ním. Volaní mé maminky se pořád vzdalovalo až jsem ho skoro neslyšela. Nemohla jsem se otočit. Šla jsem pořád za tím světlem. Bylo pozdě. Prásk! Dveře se zabouchly. Najednou jsem nevěděla co jsem to udělala. Chtěla jsem ven. Bušila jsem na dveře a brečela jsem. Došlo mi, že už rodinu nikdy neuvidím.\nA teď sedím tady. Máme český jazyk a já píšu slohovou práci o tom co se mi stalo. Zatím o tom nikdo nevěděla. Chodím na střední školu a mám novou rodinu. Tady v roce 2008. Chci zpátky. Domů.", "original_file": "grp1bbare_1"}
{"text": "Vánočka\n\n Přísady: 1 kostka droždí (42 g), ¼ l mléka, 100 g cukru krystal, 500 g hladké mouky, 150 g másla, 3 vejce (žloutky oddělené od bílků), 50 g mandlí, rozinek, špetka soli.\n Do malé nádoby rozdrobíme droždí, nasypeme cukr a přilijeme vlažné mléku. Misku postavíme na teplé místo a droždí necháme asi 20 minut pracovat (podle potřeby i déle). Vzniklý kvásek musí být pokryt hustou pěnou.\n Mezitím si připravíme velkou mísu, do které odvážíme mouku a přidáme sůl a žloutky, bílky uschováme na později. Máslo necháme rozpustit. Těsto zaděláme hotovým kváskem, přidáme máslo a v míse promícháme. Potom jej vyklopíme na pomoučený vál nebo pracovní desku a hmotu důkladně hněteme rukama, až je konzistentní a nelepí se ani na vál, ani na ruce. Přidáme rozinky a 2/3 mandlí a ještě jednou propracujeme. Těsto dáme zpět do mísy a asi na hodinu položíme na teplé místo.\n Vykynuté těsto rozdělíme na devět dílů. Čtyři dáme na vál, zbylých pět vrátíme do mísy a necháme v teple. Ze čtyř dílů upleteme spodní část vánočky, a to následujícím způsobem: vyválíme z nich stejně dlouhé válečky, položíme je rovnoběžně vedle sebe a na jednom konci spojíme. První díl zleva přehodíme přes druhý, podhodíme pod třetím a opět předhodíme přes čtvrtý. Srovnáme válečky, aby byly rovnoběžně a vezmeme opět první díl zleva. Tentokrát jej podhodíme pod druhým, přehodíme přes třetí a pohodíme pod čtvrtým. Takto pokračujeme, doku není cop hotový, konce pevně spojíme. Hned jej přeložíme na plech vyložený papírem na pečení.\n Druhé „patro“ vánočky tvoří obyčejný cop ze tří dílů, opatrně ho položíme na první část. Konce na obou stranách lehce přimáčkneme, aby se nesesul. Ze zbylých dvou dílů utvoříme dlouhé válečky, které kolem sebe jednoduše omotáme, položíme je navrch vánočky a konce protáhneme a podložíme je pod spodní cop. Celé dílo potřeme bílky a zapícháme do něj špejle, aby se v průběhu pečení jednotlivé části neposunuly. Vánočku posypeme zbylými mandlemi. Plech vložíme do trouby vyhřáté na 180 °C a pečeme asi hodinu.", "original_file": "js3jun_04_1"}
{"text": "29. března 2007\nKarin Kinghamová, 2.C\n2. písemná slohová práce\nMěsto\n(Umělecký popis)\n\nChvíli přemýšlela, proč je svět tak nespravedlivý. Proč se zrovna ona musela připlést do té autonehody a proč teď musí ležet bez hnutí na lůžku. Vyčleněna ze života, jakoby se čas zastavil. Jen její jediný společník, široké okno, jí připomínal, že svět se točí dál, čas plyne stejně rychle a život neskončil.\nMěla odtud dobrý výhled, téměř na celé město. Hlavní dominantou byl dvouvěžový kostel se čtvercovým náměstím. Dále její pohled sledoval spleť menších uliček vedoucích od náměstí na hlavní ulici, kde jezdily tramvaje a stálo mnoho obchodů. Kostel dunivě odbíjel třetí hodinu odpolední. A tu se malé náměstí zaplnilo. Stála tu totiž škola, bílá obdélníková budova. Žáci se vyhrnuli jeden přes druhého a obsadili těch pár oprýskaných laviček lemujících náměstí. Když už byly lavičky plné, žáci obstoupili kašnu, která byla teď v létě plná vody. Majestátní sousoší znehodnocovaly červené a modré sprejové nápisy. Ale kamenným mužům to nevadilo a chladivou vodu dodávali dál. Nejlepší úkryt před sluncem však vytvářela stará lípa. Stála v rohu, trochu sama a odstrčená. Měla široký kmen a hustou zelenou korunu. Každý intuitivně cítil, že je královnou celého náměstí. Snad jen, musela se sklonit před úctou, kterou vzbuzoval gotický kostel. Měl široké schodiště, které vás dovedlo ke vstupu s bohatě zdobeným portálem. Vysoká úzká okna barevně vysklená oživovala šedou prostotu celého kostela. V každé z jeho dvou špičatých věží visel na vrcholu mohutný zvon. Ano, vzbuzoval úctu tento tichý pozorovatel, z kterého dýchala moudrost věků. A již odbíjela pátá hodina. Hemžící se město se na chvíli zastavilo a poslouchalo ocelové rány starých zvonů. A život šel dál. Hlavní ulice byla plná krámků menších či větších. Lidé přecházeli od jednoho do druhého. A pokaždé když z nějakého vyšli, byli zase o tašku nebo dvě těžší. Barevné tramvaje přijížděly a zase odjížděly, drnčely na kolejích a nevšímaly si postupujícího stínu. Slunce se klonilo k západu, naposledy se usmálo na městečko a s pozoruhodnou rychlostí zapadlo za obzor. Na obloze se ještě rýsovalo několik posledních růžových paprsků, které se zatoulaly a teď ještě nechtěly opustit tento den. Město pomalu utichalo. V oknech se jako na povel začala rozsvicovat malá žlutá světla a na hlavní ulici * několik neonových nápisů. Když kostel odbíjel půlnoc spalo už město klidným sladkým spánkem. Jen tu a tam projela svou zastávku opuštěná noční tramvaj. Dívka sklonila hlavu. Město se jí zdálo šťastné a plné života. Jen ona tu musela ležet sama a opuštěná. Ale němělo smysl utápět se ve smutku. Prudce zavrtěla hlavou a také se uložila ke spánku.\n* započalo svou noční službu", "original_file": "pr2ctkinkar_02_1"}
{"text": "Jak to vidím já\n\n– Dnešní móda\n\nOsobně se oblékám, tak abych se cítila pohodlně. Můj oděv musí splňovat podmínku jednoduchosti a praktičnosti. Často žasnu z toho, co potkávám na ulicích. Hlavně ženy jsou ochotné vzít si na sebe cokoliv, aby byli tzv. inn, i kdyby to stálo zdraví. Zuřivě čtou bulvární plátky a schraňují veškeré klepy o celebritách, jakého „fo pa“ se zase dopustili. Pokud si jejich oblíbená hvězda oblékne třeba rybářskou síť, ony to musí mít okamžitě také. I když by byli v tomto modelu v podstatě nahé. Každému je jasné, že je to nenositelné. Jednak tomu brání etické zvyky společnosti, ale ty se dají změni, že. A díky selskému rozumu zjistíme, že je to zoufale nepraktické. Stačí se jen projít po našem hezkém velkém a hlavně špinavém městě a musíte si dát půlhodinovou koupel s pořádnou dávkou koupelové pěny, mýdla a voňavky. Našim tzv. barbínám je úplně jedno, že je to totální blbost. Hlavně, že ony se cítí jako ty, které jdou s dobou.\n\nVždycky mě dostane jak se nesou. Chovají se jako by jim patřil svět, hlavně ty bohaté vždy nezapomenou ukázat značku svých džín. Pohlížejí na mě jako na exota: „Co to proboha je? To nesleduje noviny?“. Srovnávat mě a barbínu je jako srovnávat dva odlišné druhy. Já ve svých džínách, teniskách, obyčejném triku a mikině versus vysoké podpadky, džíny tak těsné, že se v nich nedá díchat, trika krátká tak, aby byl vidět pupek, ale hlavně v nich táhlo na záda, složitá vlasová kreace, tuny make-upu a hlavně nějaký ten nejnověší doplněk. Na tuto situaci se dá dokonale použít přísloví: „Kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe.“ Je pravda, že těch pár minut v tramvaji ve společnosti pohrdlivých pohledů není zrovna moc příjemných. Ale pak nastává čas odplaty. Barbína kráčící ve svých vysokých podpadcích na krásném dláždění našich chodníku má nižší průměrnou rychlost než šestileté dítě. Je jí jedno, že jí všichni ostatní předbíhají a říkají si o ní, že je blázen. Nejdůležitější je, že je inn.\n\nNejvětší šok zažívám, když potkám mužský ekvivalent barbíny, tzv. barbíňáka. Silně přemýšlím o tom jestli mu úzské džíny stojí za to, že přijde o plodnost. Nesmíme zapomenout na úupnuté tričko, které zdůrazňuje vypracované svaly, tuny gelu, pro který vlasy vypadají spíše jako umaštěné a parfém, který z něho vytváří chodící parfumerii. Upřímě mě muži takového zjevu velmi silně odpuzují. Nedotkla bych se jich ani tyčí.\n\nJiž díky mé nátuře by se ze mě nikdy nemohla stát barbína. Odmítám módě obětovat cokoliv. Odmítám každé ráno vstát o hodinu dřív kvůli „fintění“ před zrcadlem. Nehodlám si kvůli módě zničit zdraví. Mám své kotníky a ledviny docela ráda. Bohatě mi postačují občasné společenské akce, při kterých musím mít podpadky. Po dvou hodinách se netěším na nic jiného než na jejich sundání. Při představě mého denního programu, který by byl ještě obohacen o nejnovější trendy, mě jímá hrůza. Večer jsem tak stahaná, že jsem ráda, že si sednu. A ještě k tomu navrch módní výstřelky. Ne, ani náhodou. Doopravdy si klidně nechám zajít chuť na překrásné botičky a jiné zhovadilosti.", "original_file": "pr3cmul_02_1"}
{"text": "Jana Nývltová, 1. C\n4. 11. 2003\n\n1. písemná práce\nVzpomínka\n(Vypravování)\n\nOsnova:\n\nNa světě je mnoho lidí, kteří černou barvu spojují se smutkem, popřípadě se smrtí či s temnotou. V moderním světě je černá barva vázána s elegancí. Pro mě černá barva znamenala vždy něco mystického a tajemného. Zvláště ve spojení s kočkami. Poslyšte příběh, který bych vám ráda převyprávěla. Poprvé jsem ho zaslechla na své polední návštěvě mé drahé anglické přítelkyně Trudy.\nV Anglii není nic neobvyklého, když se při odpoledním čaji rozpoutá diskuse o nadpřirozených věcech. Stará ostrovní říše je hrdá na své duchy, záhady a mystickou atmosféru. Když jsme si právě vychutnávaly čaj na takovém příjemném odpoledním dýchánku, začala mi Trudy vyprávět jeden podivuhodný příběh. Není to příběh, kde vás varují duchové, ale něco mystického na něm přece jenom je. Hlavním hrdinou tohoto příběhu je černý kocour žijící ve starém viktoriánském domě na jihu Anglie. Vila, připomínající dle vyprávění spíše malý zámek, už prošla rukama několika majitelů. Těmi posledními byl starší manželský pár – Smithovi. Už když dům kupovali, dozvěděli se, že tam bydlí jenom tichý, roztomilý nájemník – černý kocour. Angličané jsou milovníci zvířat, a tak jim to vůbec nevadilo. Nad historkou, že těm majitelům, kteří se snažili kocoura vyhnat, se nedařilo, jen mávli rukou nad lidskou bezohledností, avšak nevěřili jí. Poprvé se s kocourem seznámili po večeři, když už se slunce začalo sklánět za obzor. Přihopkal si to, a sotva vešel do salónku, majestátně se podíval na své nové majitele a ještě hrdějším krokem přišel k nízkému dubovému stolku, kde si lehl vedle staré blonďaté panenky. Ta tak dokonale zapadala do tohoto prostředí, že ji každý začal brát jako raritu, bez níž v salónu něco „chybělo“, a proto zůstávala po roky na svém místě.\nPředevším paní Smithová vzala svého nájemníka „vážně“ a dokonce se mu i se smíchem představila. Hladila jeho lesklou jak uhel černou srst a povídala si s ním. Kocoura tak vytrhla z náruče denního toulavého života a on ji pak na oplátku provázel po domě, jako by říkal, že to tady zná lépe. Pouze jeden rituál si kocour držel. Každý večer uléhal vedle blonďaté panenky. Ležel s packami pod tělem, okolí pozoroval svýma velkýma smaragdovýma očima, které přivíral a spokojeně předl.\nPrvní zvláštností bylo, že když dala paní Smithová vyčistit panenku, kocour přestal žrát a dokonce se neukazoval v domě. Až když se panenka vrátila na své místo, vše se vrátilo do normálních kolejí. Tomu však paní Smithová nevěnovala pozornost. Ovšem co se stalo poté, už její pozornost upoutalo. Na staré půdě objevila starý potrhaný deníček holčičky jménem Jane, jež v něm oplakávala svého kocourka, kterému ublížil nervózní strýc. Na malém obrázku z 19. století byla Jane držící blonďatou panenku a černého kocoura. Paní Smithová začala pátrat u místních lidí a od starého faráře se dozvěděla, že zápisy ukazují, že Jane zemřela velmi mladá za poněkud záhadných okolností a strýc poté spáchal sebevraždu. „Zůstala tam jenom ta panenka, kterou už od dob co já pamatuju, hlídá černý kocour,“ řekla paní Smithové jedna 90-letá obyvatelka městečka. „Chcete snad říct, že tomu kocourovi je sto let?“ „Ale to ne, děvenko, pro každého je čas na tomto světě vyměřen. Ale pokaždé se v domě objeví černý kocour, jež převezme stráž. Nástupce. Je to úkol, který se dědí z generace na generaci.“\nVrátila se domů, kde ji přivítal kocour. Otřel se jí o nohy. Protože se začalo stmívat, hned po uvítání si zvířátko vyskočilo na stolek a uvelebilo se vedle panenky. Kocourovy zelené oči se spokojeně otevřely, zavřely, otevřely... A kocour spokojeně vrněl...\nDopily jsme čaj a dojedly jablkový koláč. Začala jsem přemýšlet, proč k ní každý večer uléhá a od té doby na to pořád myslím a vzpomínám na tu nerozluštitelnou záhadu o černém kocourovi.", "original_file": "pr1cnyvjan_01_1"}
{"text": "Elsár Bufié\n\nByl cílevědomí muž, který rád sázel duby. Byl praktický a také velmi pečlivý. Žil v písečné pustině s ovcemi a psem, sz toho důvodu s nikým nemluvil a byl uzavřený. Bylo mu 50 let a byl vytrvalý.\n\nKaždý den vysázel až 100 dubů, které večer pečlivě vybíral. Jednou ho navštívil poutník, ale nepromluvil s ním téměr ani slovo.", "original_file": "am8acerjak_01_1"}
{"text": "S PADÁKEM UŽ NIKDY VÍC\n\nOSNOVA:\n\n1. ÚVOD – velké nadšení\n\n2. STAŤ – odjezd\n\n– slunce vysvitlo\n\n– výlet nebo padák?\n\n– den D\n\n– příchod na místo činu\n\n– stoupání k mrakům\n\n– přetržené lano\n\n– marná snaha\n\n– malá naděje\n\n– muž v černém\n\n– hurá do nemocnice\n\n3. ZÁVĚR – v posteli\n\nNadšení, s kterým jsem odjížděla na tuto dovolenou, bylo opravdu veliké. V Praze zima, že i moje nová zimní bunda ve skříni moc dlouho nepobyla, takže představa rozpáleného písku na plážích Kypru byla velice potěšující.\n\nPo srdceryvném loučení s taťkou jsem s mámou a babičkou vyrazila do vstupní haly letiště Ruzyně. Tam na nás čekal můj bratranec s rodiči. Odbavili jsme si zavazadla a vydali jsme se do terminálu. Nachážzí se tam nespočetně DUTY FREE SHOPŮ překypujících neodolatelnými nabídkami různých parfémů, čokolád, alkoholu a samozřejmě cigaret. Asi tak po půl hodině jsme konečně nasedli do letadla.\n\nLet trval jen něco přes tři hodiny, ale stejně jsem se už v prvních chvílích minutách netrpělivě kroutila na ne zrovna velkém sedadle letadla ČSA. Let byl klidný a přistání také. Když jsme vyšli z letištní haly, čekal na nás venku autobus, který rozvezl každého do jeho hotelu. My jsme k tomu našemu dorazili asi po 45 minutách a první dojem nebyl zrovna nejlepší. Ani pokoj s číslem 269 mě nijak neuchvátil. Poslední šance na záchranu byl bazén nebo moře. Jelikož už byla tma posuzovat báazén bylo docela obtížné, ale pohled na moře vše zachránil. Bliyštící se průsvitná voda, bílí jemňounký písek a kolem mnoho skal bylo pro mě jako pohádka. Celou noc jsem se už jen modlila, aby druhý den ráno slunce vysvytlo v plné síle. Vše se splnilo!\n\nTak začal každodenní koloběh ležení na pláži a zase ležení na pláži. Ne, že by mě to nebavilo, ale přece jen jsme s bratrancem usoudili, že by to chtělo změnu. Z dlouhého přemýšlení nás vytrhl barevný padák, který nám létal nad hlavami. Táhl ho za sebou ve velké výšce rychlý člun. Pocítili jsme touhu také zažít takové dobrodružství.\n\nDostali jsme na výběr jet na výlet nebo si vybrat jinou atrakci. Hned jsme využili příležitosti a zahrnuli jsme rodiče básněním o padáku. Nejdříve se vyděsili, ale po krátkém přemlouvání svolili.\n\nMoc jsem se těšila a dopolední ležení na pláži pro mě bylo nesnesitelné. Nemohla jsem se dočkat jedné hodiny. Molo, kde se nacházeli všechny atrakce, plavalo na vodě nedaleko pláže. Museli jsme jít několik metrů vodou.\n\nKdyž jsme zaplatili, oblékli nám mi postroj a vestu. Počkali jsme u jednoho ze člunů. Potom to konečně n nastalo. Člun nastartoval a odvezl si mě daleko od mola. Nervozita stoupala. Připnul mě k padáku a řekl mi pár instrukcí v angličtině. Samozřejmě jsem polovině nerozuměla, takže moje nervozita rostla čím dál více.\n\nLano se začalo odvíjet a já jsem pomalinku stoupala nahoru. Poryv větru se mnou trochu škubal. Najednou jsem stoupala výš a výš a těžko jsem vnímala, jak rychle jsem se ocitla v takové výšce nad mořskou hladinou. Vítr si pohrával s padákem a zároveň i se mnou. Podívala jsem se dolů a zvedl se mi žaludek. Rychle jsem ten nepříjemný pocit opustila a vnímala jsem jen svištění větru a pozorovala jsem scenérii pod sebou. Moře měnící barvy díky vlnám. Ostrov pode mnou se zdál tak malý.\n\nPak se ale stalo něco, co se stát nemělo. Vítr na chvíli zesílil až moc a lano, které mne poutalo ke člunu nevydrželo a prasklo.\n\nSrdce mi buš{i|e}lo. Marně se snažila popadnout dech. Takový strach jsem nikdy nezažila. V obrovské rychlosti si se mnou vítr dělal co chtěl. Zmítal se mnou doprava, doleva, nahorů a dolů. „Co mám teď dělat?“, říkala jsem si. „Co se mnou bude?“. Z té hrozné dálky jsem už ani neviděla, co se děje na člunu. Po chvíli jsem si však všimla, že odjíždí k pevnině. I přes silně svítící slunce mi začala být zima. Možná i ze strachu.\n\nUplynula dlouhá doba a já už si opravdu myslela, že se nevrátím. „Ještě, že jsem stále blízko ostrova!“ blesklo mi hlavou. Z dálky se začal šířit zvuk. Bedlivě jsem poslouchala a pak jsem si všimla vrtulníku, který se ke mě blížil. Nevěděla jsem už ani jestli mám mít radost nebo ne. Neuměla jsem si představit, jak mě chtěji zachránit.\n\nDveře vrtulníku se otevřely a vyskočil muž v černé kombinéze. Hned otevřel svůj padák a začal se přibližovat ke m{n}<in>ě. Po pár minutách byl u mě, po pár nějakým zázračným způsobem si mně připnul k sobě a odřízl můj padák, který se jako peříčko začal vznášet dál a dál od nás. Byla jsem zachráněna! Přimknuta k mému zachránci jsem dopadla na zem. Všechen strach ze mě opadl. Byla jsem na pevnině a v bezpečí.\n\nPro jistotu mě odvezli do nemocnice. Tam na mě čekala maminka s ostatními členy rodiny. Kdyby jste viděli tu radost! Nikdy jsem nezažila, že by mě tak vítala. Z očí jí kapaly slzy a srdce jí bušilo.\n\nKdyž jsem prošla všemi možnými prohlídkami, vrátila jsem se do hotelu a s úlevou si lehla na postel. Na tvrdou, nízkou postel položenou na zemi...", "original_file": "pr4ckovter_1"}
{"text": "1. listopadu 2005\n1. Písemná práce\nKrálíčková Lucie, 3.E\nTéma (Úvaha)\n„Zlo, bezpráví a násilí přežívají jen s naším souhlasem, neexistují samy o sobě.“ (M. Ghándí)\n\nKdo ví, jak přesně definovat zlo, bezpráví či násilí, když nikde není psáno, co je zlé a špatné. Existuje to jen v našem povědomí. Dostává se nám však časem vysvětlení. Zkušenostmi přicházíme na to, že tohle je špatné a že se to nemá dělat. Ale co když provedeme něco, co nám přijde naprosto přirozené a ostatní nás za to odsoudí, pak nevíme a hlavně ani netušíme, proč nás odsoudili, když ve skutečnosti to nebylo zlé? Mysleli jsme to vlastně dobře a takhle se nám odvděčili? Pak to už je zlo, ale ne naše zlo, je jejich a jejich vina, že nás nepochopili. Chceme se naučit chápat ostatní, co je trápí, ale pro ně ja však zlo, když to chceme vědět, chápat je a pochopit je. Nedovolí nám do nich nahlédnout a hlavně jim i pomoct. A vůbec, proč jim pomáhat, když o to nestojí? Když nechtějí ani pomocnou ruku? Je to tedy potom zbytečné a snaha marna! Stačilo by se však jen svěřit a někdo by dokázal pomoct, jen taková maličkost stačí a může být hned lépe. A kdyby to dokázal každý, jak by se nám hned žilo krásně a spokojeně společně. Jak jim vysvětlit že to, co dělají, je špatné, jak jim ukázat správnou cestu. Stačí tak málo, jen dvě pouhá slova – pomoz mi, ani prosím se říci nemusí a my pomůžeme, každý pomůže. Dvě slova. Opravdu stačí málo. Když chceme někomu pomoct, není to násilí, i když... Chceme v některých případech pomoct i násilně, ale v dobrém slova smyslu, pro dobrý konec. Život bez násilí a zla? To nejde. Vždy musí být zlo, ať už s naším přispěním či ne. Bez zlého nemůže být dobré. Je to jak černé a bílé jing a jang, zkrátka to tak musí být. Jen si představte, jak by se nám žilo v dobru. Za chvíli bychom to měli plné zuby a začali se opět nesnášet a to v ještě větší míře, nejde se zbavit zla, potřebujeme ho. Však vy víte, jak krásné jsou pocity, když po špatným období přijde to lepší, jak je vám krásně, cítíte se uvolnení a spokojení. Kdyby nebylo zlo, jak byste si mohli prožít tohle období plné pozitivní energie a euforie, nijak. Zla se nemůžeme zbavit, i když bychom si to přáli, ale musíme si uvědomit, že ho potřebujeme. Potřebujeme ho pro rozlišení co je dobré a co ne. Jak bychom mohli odlišit dobro od zla, kdyby nebylo? Potom snad i špatný zločin by byl dobrý?! To nesmíme připustit. Musíme to snášet, ať chceme či ne. Někdo musí být zlý, aby si na něj ukázali ostatní, že to, co dělá, je špatné a jemu se vyhýbejte. Ale víme důvody, proč je zrovna takový? Dokud neznáme okolnosti, nehodnoťme. Třeba si myslí, že to, co dělá, je správné, nikdo mu neřekl, že tohle se nedělá. Zlo má spoustu podob, může být dokonce snad i dobré zlo, například milosrdná lež. Teď si zkuste rozlišit jestli je to správný nebo špatný. Všichni se pohybujeme na hraně, na velmi ostrý hraně a niko není zlý bezdůvodně a dobrý už vůbec ne. Kdysi jeden filosof prohlásil, že dobro máme oplácet dobrem a zlo také. Nikdy nevíme, kam sklouzneme právě my.\nPak stačí říct jen: „Pomoz mi.“", "original_file": "pr3ekraluc_02_1"}
{"text": "8. 1\nŽivotopis\nJmenuji se Markéta Jindřichová. Bydlím v Kladně. Sítná 27201 v ulici Ústecká 3053. Jsem svobodná a děti nemám. Je mi 14 let. Narodila jsem se 28. března roku 1995. Moje matka se narodila 29. 7. roku 1972 její 37 let. Můj otec se narodil 2. 6. 1971. je mu. 38 let jmenuje se Radek Jindřich bydlí v Kladně 27201, Finská 2165.\nMoje matka se jmenuje Jana Jindřichová. Rodiče rozvedeni. Mám jednoho sourozence, sestru jmenuje se Nicole Jindřichová narozena 11. 8. 1991 její 18 let bydlí s přítelem. Sestra je ve čtvrtém ročníku střední školy, zatímco já mám jen ukončené základní vzdělání.\nChci se hlásit na střední školu Kadeřnice Stochov.\nMůj zdravotní stav je dobrý, akorát mám alergii na citrusové plody.\nNapsáno dne: 8. 1. 2010. v Kladně.\nMarkéta Jindřichová", "original_file": "kl9ajinmar_1"}
{"text": "1. písemná školní slohová práce\n\n\t\t\t\t\t\t\t\t\t\t16. prosince 2004\n\nTémata:\n1) Ptáš se, jak se mi tu líbí (dopis)\n2) Představ si, co se mi stalo... (dopis)\n3) Píšu Vám ... (dopis někomu, s nímž jsem se nesetkal, nebo se ostýchám hovořit)\n\n\nPředstav si, co se mi stalo\n(dopis)\n\nOsnova:\nI. Úvod - pozdrav\nII. Hl. stať - probuzení\n - na mažoretkách\n - pozvání\n - přípravy\n - setkání, večeře\nIII. Závěr - dojmy\nrozloučení\n\nZdravím tě drahá přítelkyně!\nJe to už docela dlouho, kdy jsem ti naposledy psala, ovšem sled posledních událostí ti musím co nejpodrobněji popsat.\nDen začínal jako každý jiný, v půl sedmé mě probudila čiperná paní sousedka, která, jako každou sobotu, cvičila na tom cvičícím přístroji Extraflex, nebo jak se tomu říká.\nPlynulými pohyby dozadu, dopředu. Jinak bylo krásné sobotní ráno, a tak jsem se umyla, nasnídala, nalíčila, abych alespoň zdánlivě připomínala člověka, a vyrazila na mažoretky.\nMažoretky máme každou sobotu. Zrovna jsme byly v tom nejlepším, když mi zazvonil mobilní telefon. Paní cvičitelka nás zrovna učila nové vyhazování. Hůlka letí pryč! Já běžím k telefonu... On mi volá Kuba! Zvednu telefon: „Ahoj, nešla bys dnes na večeři!“\nDomluvila jsem a šla se paní cvičitelce, která to s bohužel schytala tou hůlkou, kterou jsem předtím tak zbrkle odhodila, že mi není dobře a uháněla jsem domů.\nPřípravy mi zabraly bezmála tři hodiny, ale stálo to za to! I táta si všiml.\nNa místo srazu jsem přišla o pět minut déle (dívka na sebe musí nechat chvíli čekat). Strašně mu to slušelo! Sedli jsme si v pizzerii a hned mi pochválil celkový vzhled! Jedli, pili a povídali jsme o všem možném, než nás v deset hodin vyhostili z důvodku zavírací doby.\nBylo to úžasné a na rozloučenou mi dal pusu!\nDoufám, že až budeš číst tyto stránky, představíš si, co se mi dnes stalo.\n\n\t\t\t\t\t\t\t\tS pozdravem\n\t\t\t\t\t\t\t\t\tKačka", "original_file": "cb1cholkat_01_1"}
{"text": "Ptáš se, jak se mi teď daří?\n\nOsnova: I. Úvod – Změny v mém životě\n\nII. Stať a) Jak se mi daří\n\nb) Má nová škola\n\nc) Já a škola\n\nd) Má nová třída\n\ne) mám se dobře\n\nIII. Závěr – Zvu Tě\n\nAhoj Adame!\n\nMožná se ptáš, proč Ti píšu, když jsme se nedávno, po dlouhé době, opět viděli. Ale tehdy jsme měli oba dost naspěch a já Ti zdaleka nestihl říct všechno, s čím bych se Ti přál svěřit. Velmi dlouho jsme se neviděli a od té doby se v mém životě odehrálo mnoho důležitých změn. Řekl bych, že ani Tvůj život nezůstal beze změn. Rozhodně mě to zajímá, tak mi prosím napiš, jak se máš, co děláš... Ale nejdříve Ti to povím já. Tak ale odkud začít?\n\nPtáš se, jak se mi teď daří? No, jak bych Ti to řekl... Možná víš, že jsem teď už na střední škole, konkrétně na {název gymnázia}<priv>. Promiň, nikdy jsem na tom s pamětí nebyl moc dobře, ale do jaké {školy}<in> vlastně teď chodíš Ty?\n\nMusím Ti říct, že jsem velice rád, že jsem tam, kde jsem. Když jsem minulý rok, někdy touhle dobou, vyplňoval přihlašku na střední školu, nemohl jsem se rozhodnout. Nedokázal jsem si představit že se mám rozhodnout, co budu dělat po zbytek svého života. A tak jsem se rozhodl pro gymnázium, protože mé výsledky byly celkem dobré. K mému obrovskému štěstí se loni přijímací zkoušky nekonaly. Protože když jsem se později probíral minulými zkouškami, poznal jsem, že bych určitě pohořel.\n\nAle hurá, teď každé ráno sedám na autobus a odjíždím do školy výše jmenované. Studium je tam opravdu náročné. Nemám pomalu na nic jiného čas, než na školu. Vzpomínáš, jak jsem dřív měl co test – to jedničku? No, tak tyhle šťastné časy bohužel skončily. Moje průměrné známky jsou tak dvojky trojky, ale několik pětek bys určitě našel. Ani bys nemusel moc hledat. Ale mně to nevadí, nemůžu přece být nejlepší ve všem a navíc jsem na prestižní škole, kde trojky nejsou vůbec špatné známky...\n\nTeď Ti povím ještě něco o své nové třídě. Je to rozhodně dobrá třída, nemůžu si stěžovat. Nejprve jsem se bál, že bude plná typických „šprtů“, ale naštěstí to tak není. Je tam spousta rozdílných povah, bude mi trvat ještě dlouho, než je všechny poznám. My kluci, je nás ve třídě deset, držíme pohromadě a jsme všichni kamarádi, rozumím si s nimi. Ale neříkám, že s holkama se nekamarádíme...\n\nŘekl bych, že se mám dobře. Ve škole mám spolužáky, s kterými se nikdy nenudím. Chodíme často na různé akce, ať už oslavy narozenin, silvestra nebo jen návštěva nějakého klubu. Nevýhoda možná je, že se mi penízky z kapsy ztrácejí neúměrně rychle, ale já toho nelituji, protože myslím, že jsou to peníze věnované do zábavy, kultury a dobrých vztahů. Už skončily ty dny, kdy jsem byl ještě žáčkem základní školy, začal jsem trochu kulturně žít. Věřil bys, kdybych Ti řekl, že jsem začal chodit do divadla?\n\nTak snad jsem Ti řekl už to, co jsem měl na srdci. Musíme se někdy sejít a popovídat si, zavzpomínat na staré časy. Mám pro tebe ještě další novinky, které se mi do dopisu už nevešly, nebo jsem na ně zapomněl, znáš přece moji paměť...\n\nOdpověz mi prosím co nejdříve, nebo ještě lépe, co kdybys někdy přijel na návštěvu?\n\nZdravím Tě a přeji Ti, aby se Ti dařilo dobře.\n\nAhoj, zdraví Adam.", "original_file": "cb1asvepav_01_1"}
{"text": "Cesta do velkého světa\n\nLetošní prázdniny jsem měla strávit měsíc s kamarádkou v Paříži. Už dlouho před odjezdem jsem v noci nemohla nervozitou ani usnout. Škole jsem také moc nedávala a místo zlepšování už tak katastrofálních známek jsem se ve své hlavě procházela po Champs-Elysées a Rue st. Honoré. Čas plynul neuvěřitelně pomalu ale nakonec jsem se přeci jen dočkala. Už před autobusem jsem si vsugerovala: Tak teď je ze mne nový člověk. Jedu do té velké a slavné Paříže. {K|k}onečně!\n\nMěla jsem s sebou vše potřebné. Boty, šaty, trička, kalhoty, sukně, tílka... Prostě všechno, co osmnáctiletá holka potřebuje na prázdniny ve velkoměstě. Dobře, přiznávám, že obrovská krosna a 3 větší tašky přes rameno je na 1 měsíc není zrovna nejméně. Ale byla jsem naprosto přesvědčená, že vše, co s sebou vezu a co jsem si s takovou pečlivostí vybrala a zabalila budu jisto jistě potřebovat a bylo nad slunce jasné, že jsem nic z těchto nezbytných věcí nemohla nechat doma. Jediná slabá chvilka, kdy jsem zapochybovala nad svými možnostmi dopravit vše na místo pobytu byla v okamžiku, když jsem s velkými obtížemi a s pomocí 2 mých členů mé rodiny stěhovala všechna zavazadla na autobusové nadraží.\n\nVšechny mé pochyby byly ale rázem ty tam při pohledu na autobus Euro-Lines. Už je to tady, Už je to tady. Spolu s kamarádkou jsme pomohly řidiči narvat naše tašky do úložného prostoru. Byla to docela dřina ale nakonec jsme to zvládly. Tím, co se tam nevešlo jsme si obložily sedačku v autobuse a naprosto vyčerpané jsme se v rámci možností uvelebily na svých místech a připravily se na spánek. Probudily jsme se, až po přejezdu 2 dvou hraničních přechodů, ve Francii. Nemohly jsme se dočkat. Ještě ten den jsme měly v plánu navštívit muzeum Louore. Věděly jsme, že na cestu z nádraží a následné zcivilizování se po cestě nemáme moc času, ale to nás v tu chvíli netrápilo. Větší náš problém byl, co si vzít první den v Paříži na sebe. Na autobusové nadraží jsme dojely včas. Daly jsme dohromady veškerý náš majetek a vydaly se na cestu. Jenže to nebylo tak jednoduche, jak jsme čekaly. Už jenom sejít z autobusového nádraží na stanici metra bylo neskutečně problematické. Tašek bylo mnoho a rukou zoufale málo. Jako by to všechno nestačilo má spolucestující z neznalosti místních poměrů vzala ještě velký karton vod. Ani nevím, jak jsme to dokázaly, ale konečně jsme seděly v metru. V tu chvíli jsme si ale vůbec nepřipadaly jako nové bytosti ve velkém světě. Byly jsme jak tetky z venkova. Špinavé, upocené, schvácené a ověšené jak vánoční stromek. Každý na nás koukal jak na marťany z jiného světa. Abych řekla pravdu, tak jsme si tak i připadaly. Během přestupů nám ujiždělo jedno metro za druhým. Nakonec jsme se dostaly na tolik očekávanou zastávku Seoran-Livry. Z neskutečně upocených zad jsme si odlepily tašky a nasávaly sladký pařížský vzduch. Touto aktivitou jsme strávily asi tak půl hodiny. Po načerpání nových sil jsme pozbíraly všechny své věci a vydaly jsme se znovu na cestu. Cesta parkem se zdála nekonečná a každým krokem tašky v našich rukou těškly a my jsme byly nuceny si po tak dlouhé cestě znovu odpočinout. Jenže když jsme se otočily, s hrůzou jsme zjistily, že naše představa o vzdálenosti je dost zk zkreslená. Ušly jsme jen pár metrů a byly jsme naprosto zmožené<.> Začínaly jsme propadat panice, protože všechno nasvědčovalo tomu, že se tímto tempem domu dostaneme až za tmy a navštěvu Louvru tedy odsunout na neurčito. Nejspíš jsme vypadaly hodně bídně, že nám zastavilo kolemjedoucí auto. Z auta vystoupil příjemný francouzský mladík a nabídl nám svezení. Tato v nabídka v nás vyvolala obrovské dilema. Nasednout do auta a nechat se odvést neznámým i kdyby to znamenalo riziko nebo zvolit bezpečnější variantu a potácet se vedrem několika dalších stovek metrů. Po válecne poradě jsme se schodly na druhé variantě. S odjíždějícím autem se vzdalovaly i naše naděje na dnešní návštěvu Louvru. Další cestou jsme strávily kolem 2 hodin a to jsme zdaleka nebyly ani v polovině. Sladká Paříž tím začínala dostávat hořkou příchuť. Proklínala jsem každý kus oblečení který jsem s sebou táhla a byla jsem přesvědčená, že by mi stačilo jedno tričko a jedny kalhoty. V tom k kde se vzal, tu se vzal, před námi stál ON! Krásně se lesknoucí, funkční a všemi opuštěný nákupní vozík. Nechápaly jsme, kde se tu vzal, protože se vokolí nevyskytuje za nebylo jediného supermarketu. Ujistily jsme se, že se v okolí nevyskytuje žádný bezdomovec, který by se mohl považovat za vlastníka tohoto malého zázraku. Nikde nikdo. S velmi širokým úsměvem na rtech jsme vozík naplnily těmi t nejhůře nu nositelnými zavazadly a během 10 minut jsme byly doma. Vše co jsme měly naplánované na ten den jsme stihly. Z celého měsíce stráveného v Paříži jsme si přivezly obrovské množství zážitků, ale tím nejsilnějším z tohoto velkého světa bylo setkání s úplně obyčejným nákupním vozíkem.\n\nP.S. Druhý den se zahrady kam jsme ho zaparkovaly zmizel. Možná si pro něj přišel původní majitel!", "original_file": "pr4efouann_1"}
{"text": "17. 12. 08\nBibiana Dostalová\nV3\n\n1. slohová práce\nÚvaha\nTéma: Nikdy neztrácej smysl pro humor. Už bys ho taky nemusel najít\nOsnova: 1) všichni ho máme\n2) důležitost\n3) důslek ztráty\n4) život je lepší\n\nTéměř všichni máme nějaký smysl pro humor, ale každý z nás ho má odlišný a v jiném měřítku, nicméně je nesmírně důležité brát vždy život s určitou lehkostí a smyslem pro humor a to i v těch těžších životních situacích, ačkoliv to je obvykle obtížné.\n\nProč je smysl pro humor tak důležitý?\nSmysl pro humor je to, co nám v nudné, stresující, unavné chvíli vše zpříjemní. Anebo taky naopak a to díky té hrstce lidí vážných každým coulem. Bez smyslu pro humor se nedá žít, je to určitý života, to co nám vážné věci promění v zábavné. Bez něho by byl život šedý, nudný, strohý a nepochopený. Nicméně ho také musíme brát s mírou a vědět kdy se hodí a kdy ne.\n\nObklopujeme se lidmi, kteří jsou tomu našemu smyslu pro humor nejblíže, protože je to jedno z hlavních kritérií k tomu, aby si lidé rozumněli. Proto také, když je nám nejhůře, jsou tu naši nejbližší, kteří nás svým humorem osvobodí od zlých myšlenek nebo naopak když je nejhůře jim, osvobodíme je my. Nikdy, po jakémkoli zážitku se nesmíme uzavřít do sebe, protože pak by se mohlo stát, že smysl pro humor opravdu ztratíme a staneme se zapšklými lidmi bez radosti ze života. Proto jsou pozitivní lidé okolo nás tak důležití.\n\nBerme život takový jaký je, se vším špatným i dobrým, ale je důležité mít na paměti, že se smyslem pro humor jde vše mnohem snáz. A nikdy ho neztrácejme, protože vážných situací ještě přijde hodně a v těch se smysl pro humor nevyplácí.", "original_file": "grV3dosbib_01_1"}
{"text": "{Osnova:\n1) Navštívení anděla\n2) Narození Krista\n3) Pastýři\n4) Tři králové\n5) Útěk do Egypta\n6)}<dt cp osn>\n\nJednoho dne Marii navštívil anděl Gabriel. Oznámil {jí}<ni>, že bude||mít syna jménem Ježíš. Marii také řekl že Jozef bude pouze jeho pozemským otcem. “Ježíš {bude}<ni> král všech národů a bude panovat na věky.„ {řekl}<ni> anděl.\n\nKdyž měla mMarie porodit, vydali se sehnat do Betléma nějaký vhodný přístřešek. V Betlémě nic {nemohli}<ni> najít, až jeden hostinský řekl: „Jedno místo {bych}<ni> tu||měl, ale nebude||vám vadit, že je to chlév plný zvěře?,“ pPak se tedy usadilyi. Ježíš se narodil v {noci}<ni>.\n\nTři Pastýři, když páslyi dobytek, sestoupil k nim {anděl}<ni> a řekl jim: „Jděte do B{e}<in>tléma a tam ve chlévě {najdete}<ni> narozeného krále všech národů.,“\n\nTři králové spatřili jasnou hvězdu. Ta hvězda j dove Když se král Herodes dozvěděl o tom novorozeném krályi, poslal tři mágy, aby jim mu zjistili, kde je. aAle ti mágové byli dobří, a dali Ježíši tři dary: kadidlo, zlato a {myrhu}<ni>. Aby se tři mágové vyhnuli Herodovi, odešli domů oklikou.\n\nJozef z Marií se mezitím utekli do Egypta. Za nějakou dobyu se zjistili, že už se můžou vrátit zpátky. Co byli Jozef s mMarií pryč, Herodes nechal vyvraždit {všechny}<ni> děti do 2 let v celém okolí.", "original_file": "cbrod5n_02_1"}
{"text": "29. března 2007\nRůžena Šenoldová, 2.C\n2. písemná slohová práce\nNa cestě\n(Umělecký popis)\n\nRoku utekl jako voda a Štědrý večer byl opět tu a podle naší tradice jsme se chystali na podvečerní procházku. Z tepla našeho domu jsem mohla pozorovat třpitící se krystalky námrazy na okně, které mi prozradily, že venku bude pěkný mráz. Na hlavu jsem si nasadila kulicha, oblékla teplý kabát, nasadila mohutné rukavice a spolu se svou rodinou vyšla z domu. Po mém prvním kroku po čerstvě zasněžené cestě jsme uslyšela to příjemné zaprasknutí, které naznačovalo, že zima je tu. Šli jsme do lampami osvícené ulice a slyšeli pouze zvuk dopadajících sněhových vloček, které stihly za celý den jako když pocukrovat vše kolem nás – domy, cesty, stromy i auta. Nikde nikdo, ale stačilo pohlédnout do oken z některého domu a spatřili jsme velkolepé přípravy na dnešní večer. Šli jsme kousek dál, až jsme se dostali na okraj louky, kterou lemoval les. Tady už lampy nesvítily, ale měsíc a hvězdy byli tak vidět, že jejich svit nám stačil, abychom mohli pokračovat dál. Konečně jsme mohli pustit z vodítka i našeho psa. Pobíhal všude kolem nás, válel se ve sněhu a vypadal opravdu šťastně. Je černý, takže se nám ve sněhu nemohl nikde ztratit. Na chvíli jsme zastavili a pohlédli na oblohu. Byl to překrásný pohled. Hvězdy byly poseté na obloze jako korálky. Krásně se třpiticí korálky, které se rozsypaly nějaké dámě z náhrdelníku a bylo jich tolik, že je nemohla ani sesbírat. Jejich krásu ale dokázal předčit měsíc. Jsem si jista, že nebyl úplněk, ale jeho jas byl neobvyklý. Pomalu jsme došli až k maléku kopečku, na kterém si užívají zimní radovánky snad všechny děti z okolí. Kolik jich tu asi zítra bude jezdit na nových bobech či saních? Určitě mnoho. Mohli jsme zhlédnout i malé otisky jejich bot, které ztuhly, protože mráz byl už silnější než přes den. I já už jsem pocítila jeho štípání do svých tváří a navrhla, abychom se začali vracet domů. Ještě před tím se nám ale naskytl nádherný pohled. Z kopce na kterém jsme stáli, byly vidět celé Psáry. Dýchala z nich vánoční atmosféra, která mě začla naplňovat a já se už nemohla dočkat vánoční večeře a rozbalování dárků.", "original_file": "pr2ctsenruz_02_1"}
{"text": "Giovani Boccacio – Dekameron\n\nKniha na mne zapúsobila velmi zajínavě zpracovanou rámcovou kompozicí, která dokázala spojit základní příběh knihy s příběhy v ní vyprávěné. Díky tomuto faktu dokázal autor přirozeně vkládat do počátečního příběhu příběhy vyprávěné. Jelikož toto dílo patří do starší literatury, autor zde používá dost archaické fráze někdy doplňované historismy, proto se tato kniha musí číst důsledněji, abychom plně porozuměli daným faktům.\nDěj se skládá z jednoho základního příběhu, ve kterém je vyprávěno sto příběhů, z nichž každý nese nějaké poučení. Díky zmiňovaným faktům je tato kniha unikátní.", "original_file": "js9mra_01_1"}
{"text": "Vánoční příběh\n\n{Osnova:\n1) Návštěva anděla\n2) Narození Krista\n3) Pastýři\n4) Tři králové\n5) Útěk do Egypta}<dt cp osn>\n\nJednou se Marii zjevil anděl a řekl jí, že se jí narodí syn. Měla ho pojmenovat Ježíš. Marie hned běžela ke svému manželu Josefovi a všechno mu vypověděla.\n\nV době kdy se Marii měl Ježíšek narodit, musel jít Josef do Betléma zaplatit daně. Protože Marie chtěla, aby byl u toho, když se Ježíšek narodí, vzal ji s sebou. Marie se vezla na oslu a Josef šel pěšky. Když dorazili do Betléma, chtěli se ubytovat. Žádný pokoj už nebyl volný, a proto prosili hostinského, který jim řekl, že se mohou ubytovat ve chlévě. Když se Ježíšek narodil, položila ho Marie do jesliček.\n\nTu zprávu, že se narodí spasitel (Ježíšek) zaslechli i pastýři. Rozhodli se, že půjdou Ježíška navštívit. Nejmladší z nich však řekl, že mu musí přinést nějaký dárek. A tak vybrali jehňátko, které se před několika dny narodilo.\n\nTři králové poznali, že se narodí spasitel podle toho, že na nebi svítila nová hvězda a za tou šli. Vzali s sebou tři dárky: zlato, kadidlo a myrhu. Cestou potkali krále Herodesa a ten jim řekl, že až půjdou zpátky, že se u něho mají zastavit a říct mu, kde se Ježíšek narodil. Prý, že by se mu chtěl jít poklonit. Tu noc se však třem králům zdálo, že by zpět stejnou cestou jít neměli, protože král Herodes by Ježíška zabil a tak se domů vrátili jinou cestou.\n\nKráli Herodovi však brzy došlo, že ho tři králové zradili. Nechal proto zabít všechny mladší chlapce, kterým bylo méně než dva roky. Tato zpráva se donesla i k Marii a Josefovi a proto se rozhodli utéct do Egypta.", "original_file": "cbrod5y_1"}
{"text": "Ulice byla prázdná. Šla v postranních uličkách, nechtěla nikoho potkat. Všechno kolem ní bylo nějak utlumené a strašně vzdálené. Jediné, co vnímala, bylo světlo lamp, které střídavě zobrazovalo její stín vepředu a vzadu, jak procházela rychle kolem. Hlava jí třeštila, spánky jako by měly každou chvíli prasknout, tělo se pohybovalo skoro samo, nohy jen automaticky přešlapovaly jedna přes druhou. Chtěla to ze sebe vykřičet, dostat to ven, ale prostě to nešlo. Všechno v ní se svíralo, v ústech měla podivně sucho, nemohla by vydat ani hlásku, kdyby chtěla. Žádné slzy, žádná slova, žádný vzdech, nic. Nevěděla vlastně, kam jde, co hledá, co bude dál...\n\nZnali se už od malička. Chodili spolu do školy, seděli vedle sebe v lavici, navzájem od sebe opisovali, kryli si záda, když jako malí kradli cukrovinky v obchodě, jeden bez druhého nedal ani ránu. Nebylo nic, co by pro sebe neudělali. Byl to on, kdo jí pomohl, když měla problémy. Byl to on, kdo jí vzal k sobě, když neměla, kde bydlet. Byl to on, kdo ji utěšoval, když nevěděla kudy kam. Byl to on, kdo s ní vždycky zůstal, i když všichni okolo ji opustili. Milovala ho víc, než cokoli na světě. Viděla jeho krásnou tvář, jeho úsměv, jeho klidný, laskavý výraz, který si tak dobře pamatovala. Viděla ho, jak vedle ní leží, jak lehce a pravidelně oddechuje. Viděla ho, jak sedí u stolu, čte noviny a potahuje z nezbytné ranní cigarety. Cítila jeho ruku, jak ji hladí po vlasech. Vybavovala si sílu a jistotu, kterou z něj cítila pokaždé, když byl u ní...\n\nNajednou se přestala ovládat. Zhroutila se na zem... Už nikdy. Už nikdy ho neuvidí, už nikdy s ním nepromluví, už nikdy ho neobejme, už nikdy neucítí jeho teplo, nikdy mu nebude moci říct, jak moc ho miluje.\n\nCítila uvnitř prázdnou, jen velkou skličující samotu. Všechny myšlenky se jí z hlavy vytratily a ona slyšela už jen tu jedinou strašnou větu... „Váš manžel zemřel.“", "original_file": "pr4cdus_1"}
{"text": "2. kontrolní stylistická kompozice\n(Charakteristika)\nV Praze dne 21. 3. 06\nKarolína Hříbková, 2. B\nTéma: Jak vidím sama sebe (charakteristika)\nOsnova\n1.)Úvod: Moje vizitka\n2.) Stať: a) Jak trávím volný čas\nb) Co mě ve škole baví a nebaví\nc) Jak se jevím ostatním\nd) Moje dobré a horší vlastnosti\n3.) Závěr: Taková jsem\n\nPokusím se trochu v charakteristice popsat sama sebe, i když je to těžké, protože mě okolí vidí asi trochu jinak než já sebe.\nJmenuji se Karolína a je mi třináct let. Jsem docela vysoká. Měřím 171 centimetrů a pro svoji výšku jsem si v prvním ročníku vysloužila přezdívku „žirafa“, která se mě drží pořád. Ale mě tato přezdívka nevadí, naopak žirafy patří mezi má oblíbená zvířata. Postavu mám štíhlou a sportovní. V mém šatníku převládá spíš sportovní oblečení. Naopak tam nenajdete sukně a letní šaty. Nosím radši džíny a volná trika. Mám hnědé vlasy po ramena, oválný obličej, modré oči, nevýrazný nos a pusu, kterou mám prý pořád nešpulenou. Krk mi zdobí talisman, který pro mě hodně znamená. Kromě tělocviku ho nikdy nesundávám.\nVe svém volném čase se snažím sportovat. Před rokem jsem se ještě věnovala závodně stolnímu tenisu 5 let. Jinak mezi mé oblíbené sporty patří basketbal, florbal, vybíjená a tenis. V zimě lyžuji, v létě jezdím na kole a o prázdninách plavu.\nDo školy chodím docela ráda, jen když nepíšeme nějaké písemky a testy. Mezi mé oblíbené předměty patří informatika, dějepis a angličtina. Angličtina mě opravdu baví, a proto bych se jí chtěla věnovat i v budoucnu, například jako překladatelka. Nemám ráda matematiku, fyziku a chemii.\nVe škole i doma často slýchávám, že se mračím a vypadám jakoby namyšleně, ale není to pravda. Naopak sebevědomí já nemám skoro žádné. Jsem spíše uzavřená a těžko se s někým novým seznamuji, ale když se mi to přeci jen povede a patřím do nějaké party, tak se dokážu dobře bavit a mám strašně ráda legraci a různé blbnutí.\nMám několik dobrých a méně dobrých vlastností jako asi každý z nás. Mezi mé výrazné vlastnosti patří pečlivost a smysl pro pořádek. Po příchodu ze školy se hned pustím do úkolů a jiných školních povinností, abych po zbytek dne už měla klid a mohla jít ven za kamarády, nebo se jinak bavit. Nechápu mého bratra, který školní povinnosti nechává na poslední chvíli a někdy dokonce zapomene. Musím mít také uklizeno ve svém pokojíku a všechno na svém místě, nepořádek mě znervózňuje.\nMyslím si, že jsem také hodně citlivá. Nesnáším, když se někdo trápí, ať už se jedná o lidi nebo zvířata.\nMám i velký smysl pro povinnost. Například když se mi třeba někdy nechce učit, donutím se tu nechuť překonat.\nJelikož jsem typický kozoroh, patří mezi mé nezáviděníhodné vlastnosti urážlivost.\nVlastnost, kterou bych určitě nechtěla a bohužel mám, je nervozita. Každé mluvní cvičení, nebo jiné veřejné vystoupení je pro mě přímo noční můrou. Dále jsem také vztahovačná a netrpělivá.\nAť už jsem ale jakákoli, já to bohužel nezměním.", "original_file": "ces2bhrikar_1"}
{"text": "František Gellner – Přetékající pohár\nObsahový a formální rozbor\n\nTato lyrická báseň je psána velmi vznešeným spisovným jazykem. Jsou v ní typicky básnická slova (tíží ku zemi, na snivých květech). Rýmuje se převážně střídavě a je silně anaforická. (Já držím., Jenž čeká).\nDá se říct, že celá tato báseň je jedna velká metafora. Je hodně symbolická, František Gellner byl buřič a byl znechucen naší politikou. On byl ten přetékající pohár, chtěl změnit to, co se dělo.", "original_file": "js9jur_04_1"}
{"text": "27. listopadu 2008\nMarie Pazderová\nP1B\n\n1. písemná slohová práce\nVypravování\nTéma: Stalo se to jedné noci\n\nOsnova: 1) Zradil mne, proč?\n2) Prosincová noc, chladná a poslední\n3) Chci to zažít znovu\n4) to byl její konec\n\nTen grázl. Ten hnusný, zlý, prolhaný grázl. Věřila --- jako nikdy nikomu a on ji udělá tohle. Vyspí se s největší děvkou v okolí. Zesměšnil ji před všemi. Jde se opít. Nic z toho neměla dělat, nemělo se to stát, neměla mu věřit.\nVyšla ze dveří domu do chladné prosincové noci. Měla na sobě jen triko, obličej rudý a napuchlý od pláče. V ruce svírala láhev vodky a kráčela tmou po ulici. Oranžově svítící lampy vytvářely na sněhem poseté dlažbě malé ostrůvky světla. Po několika metrech zpomalila. Vrávoravým krokem došla k lavičce, položila na ni flašku a začala hledat cigarety. Zapálila ji. Střídavě pila vodku a potahovala jednu cigaretu za druhou. Neustále se jí z očí řinuly slzy. Obličej ji pálil od slaných slz a zimy, která tu noc panovala.\nNa kostelní věži odbila půlnoc a Sára se odhodlala vykročit do tmy znovu.\nObjevila se v ulici, kterou nikdy dřív neviděla. Byla úzká a temná. Zdálo se, že domy, které ulici svíraly, byly prázdné. „Je tu někdo?“ Zvolala do ticha. Cítila se nesvá, jakoby tušila, že ji tahle noc změní život navždy. Ze tmy se po několika váhavých krocích vynořila postava malé neuvěřitelně pohublé blonďaté dívky.\n„Dáš si semnou, Sáro?“ řekla blondýnka lehce chraplavým hlasem, vůbec se nehodícím k její něžné tváři. Ano, něžnou tvář měla, přesto však v jejích jemných rysech bylo něco drsného.\n„Co bych si s tebou měla dát? A odkud znáš mé jméno?“ Sára věděla, že jí tahle dívka nebude schopna ublížit, a tak přistoupila o krok blíž.\n„Crack,“ to bylo jediné, co řekla. Klid v jejím hlase Sáře naháněl strach, neustoupila však ani o krok.\n„Co tím chceš říct? Jak to myslíš, crack? A jak se jmenuješ?“ Dál vyzvídala.\n„Dáš si semnou, Sáro?“ děvče nepřítomně hledělo do neznáma, skrz Sářinu hlavu.\n„Ano, dám si,“ slova z ní vyletěla dřív, než její mozek začal o případném „ano“ uvažovat.\n„Jsem Klára,“ poprvé od okamžiku jejich střetnutí se její oči zaostřily. Usmála se a podala Sáře něco jako cigaretu. Sára ji vložila do úst a zapálila. Pocit, který se dostavil, byl nepopsatelný. Nejprve pocítila slastné mravenčení v podbřišku, a potom se stalo něco, co lze přirovnat minimálně ke stonásobku orgasmu. Nádhera. Měla pocit, jakoby to trvalo celou věčnost, ve skutečnosti to bylo jen několik minut. Nával štěstí, slasti a neuvěřitelné sebedůvěry náhle zkončil a jako prudký náraz do jejího těla pronikla bezmoc. Ležela na zemi s tváří přitisklou ke zledovatělé zemi a čekala, kdy zemře. Byla uvězněná ve vlastním těle a nebyla sto se osvobodit. Jejími údy prostupovala bolest k ničemu nepřirovnatelná a tělo jí nechtělo poslouchat. Chtěla co nejrychleji zemřít. Přála si, aby ta šílená bolest zkončila. Bolest jí zamlžila mysl a poutala ji k zemi.\nChtěla se vrátit do sebevědomé, štěstím opojené Sáry, nechtěla ležet ve smrtelné agonii. Potřebovala další dávku. Udělala to, znovu a znovu. Crack, LSD, heroin. Vzestup a pád. Pořád dokola. Její život vstoupil jako miliony dalších do nekonečného koloběhu slasti, štěstí, bezmoci a bolesti. Konec všeho.\nČerné obleky, pláč, matka klečící u dcery. Ptá se proč a neví, jak bude žít dál. Copak tohle mladé děvče mělo takhle zkončit? Bůh neexistuje, spravedlnost není. Pohublé a bílé tělo krásné Sáry, sepjaté ruce. Leží v rakvi, bez pocitu štěstí, slasti a neuvěřitelné sebedůvěry.", "original_file": "grp1bpazmar_1"}
{"text": "Lieberzeit, Gymnázium J. Seiferta\n\nBylo nás pět – výstavba\n\nTato kniha je psána čistě retrospektivně, jako by celá byla převyprávěna. Kniha nejlépe odpovídá této situaci: Starý dědeček se snaží svým vnoučatům vyprávět o době, kdy on byl dítě, o svých kamarádech a společných lumpárnách, které spolu prováděli.\nTomuto pocitu taky napomáhá styl psaní. Vše je psáno podivným hybridem hovorové a spisovné mluvy. Jako by člověk mluvil hovorově, ale přesto by chtěl být slušný. Tato smíšenina působí samaosobě humorně, což, vzhledem k žánru, je vítaná věc.\n\nPokud tedy vezmeme v potaz tato fakta a při tom bychom stále trvali na tom, že je to kniha, tak bychom ji neměli považovat za humoristický soupis příhod, ale spíše za sepsané paměti vypravěče.\n\nVáš názor je pravděpodobně jiný, ale můj nezměníte.", "original_file": "js9mlievla_1"}
{"text": "Martin Hort\nVIII. A\n4. 11. 2009\n1. slohová práce – charakteristika literárního hrdiny\n\nKrakonoš\n\nKrakonoš kráčí mezi nejvyššímy vrcholky našich hor. Na svých procházkách nosí vždy dlouhý zelený kabát, hnědý klobouk se sojčím pírkem a vysoké boty. Pod kloboukem skrývá své havranní vlasy, které lemují ustaraný obličej. Z brady mu rostou tmavé vousy, pod nimiž si často pobafává svou dýmku. Ze svého domu nikdy nevyjde bez své kouzelné hole. O svůj revír se stará s velkou péčí a chrání ho jako oko v hlavě. S tím mu ochotně pomáhá jeho upovídaná kamarádka sojka. Hodnému by nikdy neublížil a zlého vždy spravedlivě potrestá. Né příliš dobré vztahy má se svým sousedem Trautnberkem, který mu v revíru jen škodí. A jako každý správný pán hor se dokáže postarat o hojnost deště a sněhu. Už se těším na jeho sněhovou nadílku.", "original_file": "kl8ahormar_1"}
{"text": "29. března 2007\nAlžběta Riethofová, 2.C\n2. písemná slohová práce\nMěsto\n(Umělecký popis)\n\nBloudím lesem, krásnou krajinou. Usadím se u čiročiré studánky a pozoruji východ slunce. První ranní paprsky pomalu zaplňují opuštěnou lesní mýtinu. A <řada teček až do konce řádku>\nCrrrrrr! Budík. Rozespalá výjdu na balon, přesvědčen tím, že v krajině ze snu skutečně žiju. Z balkonů ve čtvrtém patře panelákového domu se mi však naskytne úplně jiný pohled. Domy stojí, továrny v přesném intervalu vypouštějí ze svých komínů obludné mračející se šedé obláčky, kterým všemohoucí lidé dali vznešené jméno – emise. Pod domem na sebe vzteklí pražští řidiči něco křičí a zběsile u toho mačkají střed volantu, čímž vzbudí půlku ulice. Okousek dál stojí před obchodem, již na první pohled, protivné prodavačky, které evidentně nemají co na práci, a tak pijou kafíčko a samozřejmě si nezapomněli zapálit cigaretku. Taková je realita. Místo krásné krajiny tu stojí monstrum způsobené antropogenní činností, kterému se říká město. Po rychlé snídani vybíhám z domu. Pospíchám. To je syndrom dnešní doby, všichni někam pospíchají. Slyším typické městské zvuky a co to? Nechybí tu náhodou něco? Hlasy, myslím jako lidské hlasy. Potkávám skupinky lidí, kteří místo aby si povídali, mají na uších sluchátka a rozpálené „empétrojky“ schovají do kapes u bundy. Sjíždím po eskalátoru a připadám si jako předmět, který musí být podzemní dopravou přepraven z bodu A do bodu B.    Vedle mě proudí opačným směrem tvář za tváří, které už evidentně přepraveni byli. Vůz přijíždí a všichni přítomní se společně vydáváme do cesty obřího krtka. Narozdíl od skutečného krtčího tunelu se za tuhle podzemní návštěvu musí platit. Kde se vzal, nevím, prostě se zhmotnil, najednou pár metrů ode mě stojím muž, který před sebou neustále mává odznakem, co mu spolu s jeho pracovní smlouvou věnoval jeho zaměstnavatel, MHD. Po revizní kontrole vyjíždím opět na čerstvý vzduch a doufám, že zemský shon alespoň trochu zklidní a frekvence lidských kroků, že se zmenší. Opak je však pravdou. Lidi jsou všude. Vražejí do sebe a stále zrychlují, jako molekuly vody, které jsou těsně před bodem varu. Chápu, že molekuly se omlouvat nemůžou, ale lidé by mohli. To se však moc často nestává. Zjistila jsem totiž, že omluvy a úsměvy se objevují až s pozdějšími hodinami. Momentálně vypadáme jako němé trosky, které by ze všeho nejradši opět ulehly zpět do postele. V tomto stavu je pro nás nepřítel každý, kdo ještě spí a nadáváme úplně na všechno. A zase do mě někdo vrazil a támhle někdo na někoho vylil své první ranní kafe. Zkrátka úplně normální všední ráno.", "original_file": "pr2ctriealz_02_1"}
{"text": "Na co mi ta škola vlastně je?\n\nKončí to desátý rok jednadvacátého století, století vynálezů a zdokonalování v oboru elektroniky, a to zejména počítačů, a my furt pořád musíme sedět den co den ve škole. Je to vůbec k něčemu? Je pravda, že na počítač už existuje řada výukových programů, ale nahradí to pečlivost profesorů! Mnozí by řekli, že školy jsou k ničemu, že studovat už by se dalo třeba z pohodlí postele nebo domova, ale také je pravda, že profesoři jsou stále velmi důležítí. To, co všichni nesnášejí, domácí úkoly, testy a povinnou školní docházku, je zároveň to nejdůležitější. Však jenom vzdělaný člověk, jako například profesor, vám opravdu pomůže pochopit dannou latku, či chybu, kterou jste udělali. Počítač, ať se snaží sebevíc nedokáže vysvětlit funkci kvadratického člena nebo miotické dělení někomu, kdo ještě nebral polynomy a nepochopil eukaryotickou buňku jako takovou. Profesor vysvětlí nejdřív stavební kameny, a až poté probere a naučí vás težší látku. Počítač to neumí, {a}<in> nemůžete se ho mnohdá ani zeptat na něco. Sice již existují webové stránky pro hledání informací, ale počítač vám je může podat, tak, že to nepochopíte. Takže je ještě na něco škola? Odpověď není tak lehká, mnoho lídí by se se mnou přelo, ale opravdu si myslím, že je důležitá škola, učitelé a i ty trpkosti, které musíme těch pár let přežít, a ještě dlouho bude. Tím bych uzavřel svou úvahu nad tématem na co mi je škola a skusím vytvořit úvahu nad osmi a čtyřletým gymnáziem.\n\nPřed pěti lety jsem touhle dobou byl na desáté zš. Moc se mi tam líbílo, ale látku jsem zvládal na jedničku. Jít na gymnázium bylo moje rozhodnutí a rodiče mě v něm podporovali. Pamatuji si, jak jsem se každý den od začátku nového roku připravoval na příjimačky, jak jsem to nesnášel, ale zároveň si pamatuji na okamžik, kdy jsem v den přijímaček zjistil že jsem se sem dostal. Od primy mám pocit, že jsme si ve třídě všichni rovní, že máme podobné myšlení a že máme i společný cíl, protože přijímačky byly něco jako filtrace. To že na osmiletýé gymnázíum se dostala pětína XXX a na osmileté čtyřleté se dostala polovína je podle mě už tohle velká propast a zajeté koleje osmi letého gymnázía tu propast ještě zvětšuje.", "original_file": "kg05hommat_1"}
{"text": "1. listopadu 2005\nFouani Anna, 3.E\nPísemná práce\n„Lidé už si převážně nedovedou představit život bez televize, a to proto, že sami ani nechtějí žít, nýbrž chtějí se jen dívat na život jiných.“ (M. Machovec)\n(úvaha)\n\nV dnešní době už snad nenajdete člověka, který by neznal televizi, člověka, který by se ani jednou nekoukl na tu malou bedničku s pohyblivými obrázky. Kdysi dávno, když byla televize objevena, si nikdo jistě nemyslel, že ten to nový objev může změnit svět. Změnil! Kdo ví, jaký by byl svět dnes, kdyby nebyla televize nikdy objevena. Rozhodně by byl jiný. Ale lepší nebo horší? To je otázka na kterou nikdo z nás asi nedokáže odpovědět. Rozhodně ale můžeme říct, že nám televize přinesla mnoho dobra i zla. Už několik desetiletí nás baví svými pořady, ale dokáže v nás vyvolat i určitou dávku nenávisti či agresivity, stejně jako něžnosti a lásky. Díky televizi se proslavilo skutečně mnoho osob a staly se z nich velmi velmi slavní a vlivní lidé. Byly by dnes olympijské hry tak populární, kdyby je televize nevysílaly v přímém přenosu, nebo kdyby ani neodvysílaly jejich zkrácený sestřih? Já si myslím, že určitě ne. Co lidé v podstatě nevidí, to je nezajímá. Díky televizy se, aspoň virtuálně, dostaneme na místa, ze kterých bychom nejspíš viděli jen fotky v knize nebo v časopisu. Televize nás krmí nekonečně mnoho informacemi a fakty.\nAle v dnešní době nás televize nebaví jen naučnými dokumenty, a zábavnými pořady, ve kterých se vypráví vtipy. Společnost si vynutila změnu a tak se zrodil nový fenomén, a tím je realityshow.\nSnad každý o této formě televizní zábavy asi něco slyšel. Realityshow má řadu svých odpůrců, ale i zastánců. Je to druh pořadu, který už ztratil všechny zábrany k tomu, aby pobavil svého diváka a hlavně aby vydělal co nejvíc peněz. Dnes se už může kouknout, jak se někdo nahý sprchuje, na porod v přímém přenosu, nebo se můžeme kouknout na něčí srdceryvný pláč. Ale opravdový pláč, ne hraný pláč. A to si myslím je základ celého programu. Říká se tomu realityshow proto, protože těmto lidem nikdo nenapsal do scénáře, aby v ten pravý okamžik začali brečet, nebo s někým vlézt do postele. Tady totiž žádné scénáře nejsou. Vše je postaveno na realitě, na opravdových lidech – nehercích. Tak to alespoň působí navenek. Ale myslím si, že hráči jsou vystaveni nereálných, nebo málo pravděpodobným situacím. Jsou v neskutečném tlaku. Je to opravdu realita Stane se vám ve skutečnosti, že k vám promlouvá z hůry něčí hlas a říká vám, abyste si zapli port, nebo vám zakazuje bavit se o určitých věcech? Já myslím, že ne. Ale lidi to tak chtějí. Jinak by to totiž byla nuda.\nVezměme si například aktuální realityshow. Big Brother, kterou vysílá komerční televize Nova, a realityshow Vyvolení, kterou vysílá komerční televize Prima. Lidé jsou zde pod dohledem téměř 24 hodin denně. Nemůžou si ani dojít na záchod, bez toho, aby je někdo nesledoval.\nNěkdo tomuto druhu zábavy říká špehování. Já si myslím, že o sledování nemůže být ani řeč. Oni vědí, že jsou všude kamery a že je sleduje půlka republiky (národa) a hlavně šli tam dobrovolně. Tudíž nejde o špehování.\nMyslím, že za úspěch těchto dvou reality show tvůrci vděčí hlavně normálním pracujícím občanům. Protože lidé přijdou domů, jsou utahaní z práce a chtějí se jen dívat, ne o něčem zase přemýšlet. Jen se dívat a nechat se bavit. Podle mě chtějí vidět tu podobu mezi sebou a soutěžícími.\nSoutěžící jsou také normální lidé, ale normální jen v uvozovkách. Úplně normální a vyrovnaný člověk by do takové soutěže nikdy nešel. Lidé chtějí jen vidět, že i ti hráči dělají stejné chyby a mají podobný způsob chování jako oni sami. Je ale i spousta lidí, kteří si myslí, že tato forma zábavy je stupidní a je pod jejich úroveň. Já osobně si to nemyslím. Sama si ráda odpoledne sednu k televizi a kouknu se co tam v tom domě zase prováděli. Po celém dni učení a přemýšlení takovýto relax mozku přijde vhod\nNevím, co bych měla říci na závěr. Snad jen, že televize je součástí dnešního života a je třeba si na to zvyknout. Televize hýbe světem a i když na ní nemusíme zírat 24 hodin denně je přeci jen dobré se na ni občas podívat. Každý si tam na 100% přijde na své.", "original_file": "pr3efouann_02_1"}
{"text": "23. 3. 2006\nFilip Dvořák, 2.C\n2. písemná práce\nNa vrcholu\n(Subjektivně zabarvený popis)\n\nKdyž s vypětím všech sil udělal posledních pár krůčků do nepředstavitelně prudkého kopce, ocitl se náhle na místě, kam před ním moc lidských nohou nevkročilo. Absolutně vyčerpaný si klekl na kolena na panensky bílou, ničím nedotknutou planinku, ale nový pán ho svou holí srazil zase zpět, to on tu vládl a slabý, malý člověk tu byl pouze jeho hostem, někdy pouze jeho hračkou. Když se znovu pokusil kleknout si, vítr byl už milosrdnější a nechal ho, ale stále se proháněl kolem něj se strašlivou silou a rychlostí, jako by si chtěl dokazovat svoji sílu.\nNic méně podařilo se, horolezec si stoupl a to co viděl bylo téměř božské. Na chvilku z poza snehových mraků vylezlo životadárné slunce a najednou se nic nezdálo tak kruté a neúprosné. Halil ho pocit absolutního štěstí, možná už naposledy, protože už i on sám tak trochu tušil, že zpátky se asi nevrátí.\nRozprostírala se před ním krajina bohů, samotné nebe. Všechny starosti a strasti všedního života tam dole zakrýval hustý bílý plášť mlhy, jediná starost, která se z něj dokázala vymanit, byl pouze strach o svůj vlastní život, ale i ten se občas neubránil a ztratil se v nekonečných záhybech beránčí vlny tohoto nemilosrdného pláště. Ještě na pár věcí tento plášť nestačil. Mohutné --- horského masivu ho protínaly jako nic. Zdály se jako právě nabroušené hroty kuchyňských nožů, které bílou látkou proniknou bez jakýchkoli problémů. Ale přeci jenom nějaké stopy na nich beránčí plášť zanechal, vždyť --- zářily stejnou barvou jako on. Plášť na nich zanechal svého potomka, lehoučce vypadajícího, jasně se třpytícího a přece tak smrtícího. Jak smrt může mít někdy tak krásnou podobu, problesklo horolezci hlavou. Ano smrt, vždyť o záludnosti sněhu se přesvědčila celá jeho expedice.\nSrdce mu při pohledu na celou tuto scenérii bušilo čím dám víc. Najednou všechny omrzly byly pryč, už ho nic nebolelo, byl na vrcholu světa a svého života taktéž, na vrcholu a nejspíš také na jeho konci.\nNajednou si uvědomil, že místo, na kterém stojí, je tak malé, že by se sem více lidí stěží vešlo a pod ním na něj zívá nekonečně bezedná propast a tam někde na dně té propasti leží jeho domov, tisíce kilometrů vzdalený ale přece tak blízký.\nSlunce nad ním zakryl další sněhový mrak a na něj začíná padat všudy přítomný sníh, zdá se, jakoby na něj padal celý okolní svět. Tuší, že sil už je málo, příliš málo na cestu zpět. A jak zachází slunce za mrak, zachází i jeho poslední naděje. Najednou ho mocný pán tohoto království opět sráží do mrazivých peřin. A on už nemůže vzdorovat. Srdce mu buší čím dál pomaleji. Sluneční svit už úplně zanikl v zeshora se valících masách sněhu a stejně tak zaniká i poslední pramínek jeho života. Umírá na vrcholu všeho.", "original_file": "pr2cfdvofil_02_1"}
{"text": "Protivínský 2. G\n15. 10. 2008\n\n1. slohová kompozice\n(diskusní příspěvek)\n\n<novinový článek – Omsk podruhé prohrál>\n\nTento článek mě zaujal především díky velkému titulku, a protože jsem fandou sportu. Text je celkem stručný. A tak to bylo lehce čitelné i pro mě. Díky titulku bylo mé očekávání si přečíst něco o ruském hokejovém týmu. Z podtitulku bylo zřejmé, že se autor zmíní i o české hokejové hvězdě. O hvězdě jménem Jaromír Jágr. Na začátku textu jsem čekal lehkou charakteristiku týmu. Např.: jejich umístění, počet bodů. Bohužel jsem se nedočkal, začátek byl většinově o Jágrovi a jeho vychvalování příchodu kanadského trenéra. Na druhou stranu musím přiznat, že to pro mě nebylo tak špatné a navíc tam bylo něco málo o prohře. A tak jsem si řekl budiž. Zklamáním bylo, když jsem článek dočetl do půlky, avšak o Omsku stále nic určitého. Četl jsem dál, autor popisoval soupeře Omsku, ale o Omsku stále nic. Tedy z článku jsem se toho moc o ruském klubu nedozvěděl. Co jsem z toho vyvodil? Snad jen to, proč v titulku stojí to, o čem se v textu mnoho nedovídáme, ale rádi bychom se dověděli. Skončím tím, že se zamyslím nad tím, proč autor nevybral jiný titulek článku, např. „Jágrův výkon nestačil, Omsk znovu prohrál“.", "original_file": "ces2gpro_1"}
{"text": "Masopust\n\nod 4.3 do 5.3.\n\nByl Masopust, nebylo tam moc lidí, ale stejně tam byla docela sranda. Byl jsem s průvodem asi jen do 5:00, pak jsem šel domu protože mě bolela hlava z děla. Celý Masopust se mi líbil.\n\nKINO\n\n10.3.\n\nJsem byl s mamkou v kině na filmu Méďa Béďa. Sice to bylo kreslený, ale líbilo se mi to. Byla to sranda. Kino jse mi líbila.\n\n12.3.\n\nJsem byl s mamkou zase v kině na filmu Rango. Moc jse mi to líbilo, protože to byla sranda. Kino bylo úžasný<.> Hned po kině jsem byl u babičky<.> Byla tam malá sestřenice a hrály jsme si. Pak jsme jeli domů.\n\nCelý Jarní prázdniny se povedli.", "original_file": "ho5dpadluk_1"}
{"text": "29. března 2007\nJakub Kára, 2.C\n2. písemná slohová práce\nNa cestě\n(Umělecký popis)\n\n\nJako každá rok, tak i letos tu máme zimu. Někteří z nás se jistě nemůžou dočkat, až napadne první sníh. Krajinu pokryje velká sněhová peřina. Krásný bílý sníh se leskne jako hromádka diamantů. Slunce vychází a pomalu se zvedá po blankytně modré obloze. Paprsky se jemně dotýkaj sněhobílé peřiny. Jehličnaté stromy jsou jak pocukrované. Všude se rozléhá krásné ticho, protože se ptáci odstěhovali do teplých krajů. Střechy domů a větve stromů jsou lemovány bohatými rampouchy.\nUž se nemohu dočkat zimních prázdnin. Každý rok jezdim s rodiči do Krkonoš. Přijíždíme kolem páté hodiny odpoledne, kdy je všude klid. Úplně slyším to ticho, když dorazíme na parkoviště, kde jen šumí řeka Jizerka, anebo proletí JAS 39 Gripen. Vezmu si batoh na záda, popadnu vak s lyžemi a jdu jeden kilometr do prudkého kopce. Je tma jak v pytli. Sníh mi křupe pod nohama. Boty se do sněhu propadají, a když se ohlédnu za sebe, vidim jak stopy tvoří úzkou × cestičku. Cítím, jak se mi zimou pomalu začínají červenat tváře. Stezku do roubené chalupy, ve které jsme ubytováni, lemují staré chaty a vysoké smrky. Cesta není pod vrstvou čerstvě napadaného prašanu téměř vidět. V polovině našeho stoupání si musím dát pauzu a vychutnat si sice studeného, ale čistého vzduchu. Z úst vydechuji --- páry jako Temelín z chladících věží. Ze vstyčenou hlavou vzhůru hledim ke hvězdám, nebe se mi zdá, že se *hvězdy lesknou, jak tabule rozbitého skla. *na něm    Po chvilce odpočinku, vyrážím do našeho cíle. Když spatřím světlo chalupy, jako kdybych nabral plnou hrst energie. Bohužel jsem mohl spatřit mnoho popadaných stromů, který tu zanechal nedávno silný vítr. Vipadalo to, jako kdyby se tu přehnalo tornádo. Poté, co dorazím, sednu si do předsíně a vychutnávám si ten sladký pocit odpočinku s teplím hrnkem čaje.\n× dlouhou", "original_file": "pr2ctkarjak_02_1"}
{"text": "Kontrolní slohová práce\nLíčení\nJméno: Špikla Petr\nTřída: VIII. B\n15. prosince 2008\nMé oblíbené místo\nRozhodl jsem se líčit krásnou krajinu kde stromy připomínají zakleté obry v korunách se vám zdá že koukáte na nádherné malířské dílo a opadané listy jsou jako zlaté dukáty. Prsty stromů sahají skoro až do nebes.\nPobíhají tu srnci, zajíci, ale také i divoká prasata. Poletují zde ptáci bohužel i vosy.\nO kousek dál co by člověk kamenem dohodil je krásný rybník který připomíná oko lesa.\nZa soumraku je to tu moc pěkné když vidíte krásné hvězdy okolo zářivého měsíce, který se odráží v oku lesa.\nDa se tady nadherně zapomenout na to co vás trápí, ale dá se tu i dobře přemýšlet.\nJe moc hezké když slyšíte jak rybník šeptá do ucha je taky ještě hezké když slyšíte různou zvěř.\nAť přijdete jakkoliv naštvaní během krásné procházky vás to hned přejde.", "original_file": "cl8bspipet_1"}
{"text": "Matěj Smrček\nTŘÍDA: VII. B\nDATUM: 19. 11. 2009\n1. slohová práce – popis uměleckého díla\nObrázek Josefa Lady\n\nObraz Josefa Lady je z roku 1945 a jmenuje se Slouha. Na obraze vidíme sněhem zaváté chalupy, v popredí dvě postavy, muže a ženu. Muž hraje na trubku, je oblečen do teplého, vyšívaného kabátu, na hlavě má ušanku a na nohou válenky. Žena má na zádech nůši, oblečená je do tepleho zeleného kabátku, dlouhé cervené sukne a bílé zástěry. Na hlavě má žlutý šátek a druhý šátek drží jako uzel na ruce. U ženy stojí velký pes.\nŽena a muž si vidělávají zpíváním a hraním koled. Chodí od chalupy k chalupě, muž hraje na trubku a žena nejspíš zpíva.\nChalupy na obrázku jsou dřevěné, v oknech se svítí. V okně jedné chalupy vidíme Vánoční stromeček. Dříve nebyla elektřina svítilo se svíčkami nebo petrolejovými lampama a hodně se světlem šetřilo.\nU chalupy v předu obrazu jsou namalované zásoby dřeva a dřevěné vědro. Dříve se topilo jen dřevem v kamnech proto zásobi museli být co největší.\nU zadní chalupy vidíme plot a strom bez listi\nObraz ukazuje Vanoční večer na vsi\n\nMůj názor je, že Lada maloval obrazy, které nám ukazují drivější život na vesnici. I dnes jsou jeho obrazy populární", "original_file": "kl7bsmrmat_1"}
{"text": "Kašel a ztráta\nJednou jsem vyhrála pobyt na chatě.\nJmenovala jse chata U Myšáka.\nMoc jsem se tam těšila protože tam jela i moje kamarádka ze školy Majda.\nDva dny předtím jsem ale dostala kašel. Taťka kvůly tomu nechtěl jet. Samozdřejmě jsem ho přemluvila.\nVyjeli jsme a někde na konci České Lípy jsem dostala záchvat kašle. Snažila jsem se to maskovat ale nešlo to. Taťka už to chtěl obrátit ale všichni na něj volali \"̋̋Vždyť už jsme přece vyjeli„. Tak jsme jeli dál.\nUž jsme byli hodně blízko ale museli jsme se asi pětkrát vrátit, protože jsme chatu nemohli najít. Všichni jsme taťkovi radili ale také všichni špatně.\nPak to stejně taťka našel sám a už to bylo jenom fajn.", "original_file": "cl6cschold_1"}
{"text": "23. října\nKarina\n\nBYLO NEBYLO ZA SEDM HORAMA SEDMY ŘEKAMA SEDMY POTŮČKY. ŽILI MAMUTI A TI MAMUTI MĚLI pět mamuťata. A TI MAMUŤATA BYLI STRAŠNĚ MOC ZLÍ ĚKOHO VIDÍ HNE ÚTOČÍ A TO JE ŠPATNÉ. A JEDNOU ŠLI NA PROCHÁZKU A NĚCO LEŽELO NA ZEMI A TATÍNEK ŘÍKÁ CO JE NA ZEMI TO SE NEZBÍRÁ. A DĚTI ZLOBILY DÁL TAK SE PTÁM CO S NIMA. A NAKONE MAMINKA SCHÁLNĚ ONEMOCNILA PROTOŽE CHTĚLA VĚDĚ CO MALÍ BUDOU DĚLAT A BYLA TOUDA ŽE DĚTI SE SKLIDNILI. A BYL KLID KONEČNĚ ŽE ANO AEL PAK DĚLALA ŽE SE UZDRAVILA A UŽ SE NEPRALI DOPADLO TO DOBŘE A TO JE DOŘE PROTOŽE Z NICH ZASE BYLA NORMÁLNÍ RODINA A TO JE KONEC PROTO ŽE JE KONEC!", "original_file": "bu5bhorkar_04_1"}
{"text": "14. ledna 2009\nJan Lhoták\nV3\n\n1. písemná slohová práce\nÚvaha\nTéma: Ani žába si nevypije rybník, ve kterém žije.\n\nOsnova: 1) Vybavilo se mi.\n2) Problematika.\n3) Historie.\n4) Zatěžujeme prostředí a hubíme živočichy.\n5) Apel\n\nAni žába si nevypije rybník, ve kterém žije\nPoprvé, když jsem spatřil název tohoto tématu, tak se mi nevybavila žádná myšlenka. Když jsem si název přečetl pozorně a vícekrát, začala se mi vybavovat paralea. Mezi naším životním prostředím a rybníkem žáby. Jak se mi k planetě Zemi vůbec chováme.\nProblematikou globálního oteplování, znečišťováním a neblahým působením člověka na Zemi, se zabývá mnoho odborníků. Mím úkolem je poukázat na určitá fakta a zamyslet se nad nimi. Myslím si, že není dobré, aby měl člověk v této problematice konzervativní a zaryté názory. Musíme si vyslechnout fakta a nedeziluzovat sebe a okolí.\nS znešistováním planety se začínáme více setkávat nárůstem a začátkem průmyslové výroby. Dále se prohlubuje s novými vynalezy. Vlaková doprava, motorová doprava, letecká doprava. Všechny tyto aspekty přispívají k znečištění a ke globálnímu oteplování.\nPlýtváme nerostnými surovinami, jako ropou, uhlím, zemním plynem.\nTímto zatěžujeme Zemi a hubíme živočichy, kteří se nemohou bránit. Žába si nevypije rybník, ve kterém žije. My jí ho vypijeme.\nZkusme nerostným bohatstvím šetřit. Tyto suroviny nám zanechal někdo před námi. Slevme z blahobytu, jinak se zahubíme.", "original_file": "grV3lhojan_01_1"}
{"text": "Ahoj moje starší já!\n\nJá jsem tvá minulost a mám pár otázek. Co teď děláš a jak se máš? Máma říkala, abych nekouřil a nepil. doufám že jsi ji poslechl. Hraješ fotbal jak jsi v minulosti chtěl nebo děláš úplně něco jiného. Máš nějaké to zvířátko nebo vlastníš celou zoo nebo ještě studuješ? Stýkáš se ještě s kamarády ze základky nebo jsi na ně už vůbec nepamatuješ? Před deseti lety jsem hrál mnoho sportů. Doufám že s nimi ještě pokračuješ. Bydlíš u rodičů nebo máš svůj vlastní domov. V mé době jsme hodně s kamarády chodili do království. Napiš mi jestli tam ta houpačka vydržela nebo pod tebou rupla jak se houpeš ze stromu dolů. V létě to bylo hezké osvěžení v té rychlosti. Taky jsme věděli že tu krásu chce někdo vykácet a postavit tam domy. To nechci. Teď často vzpomínám jak jsem s Adamem a s Adamem objevili za polem lesík s houpačkou na stromě a protože se nám tam líbilo tak jsme se tam usídlili a později jsme tomu lesíku začali říkat království. Pořád máš kocoura Bertíka nebo ho už nějaký ten zlý kocour úplně zmordoval? Doufám že žije. Málem bych zapomněl máš už nějakou holku?\n\nZ minulosti tě zdraví tvé mladší já Adam.", "original_file": "hr5donmar_01_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nMiloš Chromý\n17. května 2005\n1. C\n\nTémata:\n1. Tak tady žiji (volný stylový útvar)\n 2. Divy současného světa (volný slohový útvar)\n 3. Mé setkání s…. (vypravování)\n 4. Pohled do zrcadla (zamyšlení)\n\nTak tady žiji\n\nOsnova: I. Úvod\n II. Stať : a) instituce\n b) zábava\n III. Závěr\n\nBydlím v Hrdějovicích v rodinném řadovém domku. Je to krásná vesnice, která má na návsi a v okolí návsi mnoho krásných starých malebných statků a domů. V okolí Hrdějovic je mnoho lesů a luk na dlouhé procházky. Také se můžete jet na kole vykoupat do Jelma, které je vzdáleno 7 kilometrů od Hrdějovic a cesta vede lesem. Máme zde i školu a školku, do kterých jsem jako malý chodil. Je tu zemědělské družstvo a máme i vlastní fotbalový klub, do kterého jsem také chodil. Kdo není sportovně založen může se přihlásit do dobrovolného hasičského sboru, který každoročně pořádá pálení čarodějnic. Kdo by i zde nenašel zábavu, mohl by jet autobusem do Českých Budějovic, kde je mnoho zábavních center. O všem i zde jsou tři hospody. Nelíbí se snad někomu náš fotbal? Ať jde do hospůdky na hřišti, kde se vám jistě bude líbit. Pro milovníky kulečníku bych doporučil hospodu V bráně. Zahrajete si zde kulečník s přáteli a s obsluhou budete také spokojeni. Potřebujete nakoupit? Pro jídlo si zajděte do místního samoobslužného obchůdku Spar a pro baterie si zajděte do drogerie. O všem pro větší nákupy musíte jít buď do Terna nebo do Sparu autobusem nebo do Makra autem. Dojde-li vám benzin nezoufejte, u Makra je benzínka a tak si tam po nákupu natankujete.\nAž budete mít nakoupeno a nebudete mít hlad můžete se vydat na prohlídku hrdějovické kapličky a trocínského kostela. pro ty, kteří mají rádi procházky kolem vody je tu možnost. Stačí jít z návsi přez Opkovice a u řeky jste za pár minut. Pak už je jen na vás kam se vydáte. Houbaři si také přijdou na své. V okolních lesích a na boreckém polesí se to houbama jen hemží. V Hrdějovicích si každý najde zábavu a nudit se budou pouze ti, kteří si to vyberou.", "original_file": "cb1cchrmil_02_1"}
{"text": "Tadeáš Michalik, 1. E\n25. 2. 2004\n\n2. pís. práce\n\nTÉMA: FILMOVÁ POSTAVA\n(charakteristika)\n\nOsnova: Úvod, Hugův zevnějšek\nSeznamení s kozou\nHugo je zbonicky grázl\nHugova slabost\nZastřelení\n\nKrvavého Huga jsem poprvé spatřil na filmovém plátně. Hned od začátku mě upoutal jeho tak trochu prasečí vzhled. Obličej s malým nosem a úzkým jakoby zfetovanýma očima. Byl typicky oblečen do jakési pytlové pladavé a umaštěné košile a do stejně hnusných kalhot.\nK Hugovým atributů neodmyslitelně patří jeho věrná koza (ale i jiné nářadí, které byste našli v každé tělocvičně), na níž se prohání po širých polích divokého východu.\nKrvavá Hugo, to je od jeho narození synonymum grázla, padoucha a neuctivce. Proč se někdo ocitne na seznamu nejhledanějších mužů východu? Je to snad proto, že při svých dalekých a nebezpečných vyjížďkách oloupí kdejakou babičku? Nebo proto, že je to žhář? Ano, to jsou ty důvody, proč byla na Hugovo dopadení vypsána závratná suma 100,000 dolarů.\nTo však Hugo nevěděl. Noviny nečetl. Místo toho dál bez přestání uháněl vstříc svým pronásledovatelům.\nDál dostával své pověsti šíleného zbojníka. Vyhrával pouliční přestřelky, nic ho netížilo, žádné svědomí mu nebranilo dělat to, co vždycky dělal.\nŽádný dům z hořlavého materiálu před ním nebyl bezpečný. Pro jeho průjezdu zůstávaly spálené vesnice, zničená pole a spousty oplodněných žen. Žádná pana před ním nebyla jistá. Ačkoliv by se to nemuselo zdát přece jen Hugo jednu slabost měl. A byly to právě ty ženy, které jedině za ním zůstávaly živé. Ale taká jednoduchá lécka na něj nastražena byla.\nKrásná pradlena u potoka kudy měl Hugo projíždět byla pro něj jistě neodolatelná. A tak byl Hugo zastřelen, když měl kolty tak potupně nízko", "original_file": "pr1emictad_02_1"}
{"text": "Stalo se\n\nNedávno, když jsem se procházel venku u nás na sídlišti, tak jsem šel okolo školního hřistě, kde se scházejí děti a mladí lidé a hrají fotbal nebo jiné míčové hry. Nějaká skupinka dětí, asi dvanáctiletých, si kopala s míčem. Náhle jsem v dáli zahlédl skupinku našich tmavších spoluobčanů. Bylo jich asi deset a všem bylo tak přes patnáct let. Namířili si to na hřiště přímo k těm mladším dětem. Nejdřív se jich pltali, jestli si můžou zahrát, a když jim mladší odvětili, že ne, tak jim míč vzali a začali si kopat sami. Když jim začali odporovat, tak jednoho začali kopat. Nakonec toho nechali, míč zakopli daleko mimo hřiště a normálně odešli. Myslím si, že toto se nestavá jen u mě na sídlišti, ale na všech sídlištích, kde „problémové“ menšiny bydlí.\n\nKdyž se zamyslíme, nad tím, proč je tomu tak, tak nejspíš zjistíme, že to je z mnoha důvodů. Za prvé je to určitě výchovou. Rodiče těchto dětí často většinou ani nepracují, ale stejně se dětem nevěnují. Klidně nechají třeba už sedmileté dítě chodit se staršími ven a tam se naučí kouřit, někdy i pít. Sám jsem viděl, jak dali 10-letému klukovi napít Redbullu s vodkou, prý na statečnost. Za druhé si jejich rodiče pořád stěžují, že nemají peníze, ale to se nemůžeme divit, když nepracují a žijí jen z přídavků na děti a k tomu navíc každý kouří a pije. Za třetí, sami rodiče nedávají dětem dobrý příklad a mluví sprostě, pijí, kouří a rvou se. Vždyť zastávají teorii, že čím víc dětí, tím větší přídavky! Sám znám jednoho cikána, který mi říkal, že jeho rodiče jsou hrdinové, protože nepracují a berou přídavky přes dvacet tisíc korun! Takže si žijí docela dobře! Podle mě by to bylo lepší, kdyby, když nějakou dobu nepracují šli do vězení. Vždyť oni čerpají peníze ze státní kasy a sami nic pro stát nedělají, až na to, že zvyšují porodnost. Narozdíl od jiných menšin, které k nám jezdí za prací a opravdu pracují (I když třeba načerno), tak oni se naučili, jak maximálně využívat dobrosrdečnost státu. Ne všichni jsou ale stejní. Sám jich znám pár, kteří pracují nebo třeba mluví slušněji než já.\n\nExistuje jen několik mozných řešení. Buď se můžou třeba zrušit další přídavky po 3 dítěti. Nebo třeba zrušit přídavky, pokud člověk aspoň nějakou dobu nepracoval. Samozřejmě by to znamenalo mnoho změn v zákonech, alée také by rómska sdružení začala vytrubovat, že se zase rozmáhá diskriminace, a že je chceme nechat umřít hlady! Jenže také je tu problém z naší strany. I kdyby se nějaký cikán ucházel o práci tak ho většina z nás nepřijme. Do budoucna by se situace změnila k lepšímu! Romský vztah k práci vystihuje jeden vtip: Přijde cikán na úřad práce: „Máte nějakou práci?“, „Jasně, ředitel velkého podniku, hezká sektretářka, luxusní služební auto...“. „Si děláte legraci, ne?“, „No vy jste si začal!“", "original_file": "pr3ccerluk_02_1"}
{"text": "Tento vtipný a usměvavý chlapík není moc vysoký, nemá moc tlustou postavu a není vzpřímený. Má dlouhé, dost neučesané vlasy, výrazné obočí a tmavé oči. Na hlavě září krásný úsměv. Pod jeho ústy není moc výrazná brada. Má čisté zuby a to se mi líbí.\nJeho tělo není moc tlusté.\nNa sobě má sako, košili a pěkné Kalhoty. Na nohou má boty. Je to člověk vtipný a tak se mi líbí.", "original_file": "js6mad_1"}
{"text": "28. listopadu 2008\nK. Hůže\nV2\n\n1. písemná práce slohová\nCharakteristika, popis\nTéma: Planeta Země II.\n\nOsnova: Úvod: okamžik, který se probudil\nstať: boj, který svádím\nzávěr: žiji\n\nOkamžik jež nás provází jen jednou za život. Ta --- okamžiku, která nás rozděluje... ...naschle, které jsem nikdy nevyslovil...\nZáblesk, vteřina... hledajíc vše, co jsem kdy měl. Pršijíc na mé vzpomínky, které jsem zažil. Pocit, který neschledává nic jiného než údiv sebe samého. Rozhlížím se po okolí, hledám bod, na kterém bych oko nechal. Pohled se dále odálil mně samému a svírá mě jak probodávajíc pohled neviného dítěte. „Chci nalézti, prosím!“\nKrok, jež pokládám do nejistého žlutozeleného bláta, mě dále znejisťuje. Krok rozetřáslí, zorničky zběsile běhajíc po svém poly. Bořím se, utápím se, ale stále pokračuji za svým cílem, nalézti hledané. Náplň, jež mě vytáhne ze spárů svého žlutobílého prokletí. Obklopujíc mě jen dvě části, jež mi připomínají celí život, co jsem prožil. Pohledem dolů a mé tělo je obklopeno. Nekonečné pole ničeho, či všeho, co mě táhne za poslední vlásky touhy dosáhnouti nahoru. Když tvář cítí nádech jemného a ovlažujícího se vzduchu, pohledí vzhůru do zamodralé plochy, se záblesky, světly jež provází okamžiky a plynou dále...\nJá jen dále pohlcován... myšlenky vztekají a cítí jen trochu mála, které zbývá v hlavě. Kde jsem? Co mě provází? Tyto okamžiky provázejí a jakoby schrnují vše, co jest jsem, kdy udělal. Ponořen do nekonečného pole, s hlavou vzhůru a jen doufajíc na záblesk. „Toto je planeta, jež jen taková, jaký jsem,“ si říkám. Chová se tak, jak myšlenky letí časem... Nikdy nevzhlíží na plochu písku, jež na hloubku nebe. To jsem já.\nTělo žloutne, vteřinou od vteřiny, jakoby bylo opalováno ohněm z nebes. Mé ruce žlutočervené, jak indiáni za temné noci zařijíc. Vlasy ztmavly. Černé, jak uhel se trousí na zlato podemnou. Oči jediné bdělé okamžiku. Oblečení roztálo pouhým pohledem zářícího se tělesa. Jež mysl ledová jak měsíční kámen, nejde zbarvit. Pouze vzepřít všemu a poručit kráčej. Tělo se vzpíná, jak strom vlající ve větru. Kráčel, sekundy naprostého vypětí, nekontrolovatelné zlosti přepjatou do energie vzteku mého já.\nPlaneta šílí, třes pohybuje s místem určení této planety. Deformace se blíží, červeň tryská. Z plochy mého světa, ze mne.\nSvět ozařujíc vše, deformace se prolnula s dalším světem. Záře ohromila vše ve mne. Vymrštila mě takovou silou, že i výbuch červeně byl pouhým špetkou v této obrovské naději světla.\nOči prozrazujíc vše své mysli, pouhý nádech reality se prvně zrodil. Barvy jest mé zahltili. Spojitost tohoto, vše napravuje.\nJá žiji.", "original_file": "grV2huzk_01_1"}
{"text": "V sobotu jsem jela s taťkou a Evou do {obec}<priv>, kde se konali závody přípravek, ročníky 2000, 2001 a 2002. Já jsem tedy nezávodila. Docela jsem se tam nudila. V koridoru bylo hodně lidí a tak jsem většinu času trávila v tělocvičně. Tyto závody byly přebor jihočeského kraje v atletice. Eva vyhrála skok do výšky, skočila 106 cm. Na 600 m byla čtvrtá. Moje sestřička udělala výborné výkony.\n\nV neděli jsem jeli do {město}<priv> k tetě, strejdovi, bratrancovi a dvěma sestřenicím oslavovat narozeniny a svátky. Přijeli jsme okolo poledne, takže jsme se nejprve naobědvali. Potom už se přálo. Všichni, kdo měli narozeniny a svátek dostali plno dárků. Potom jsme šli nahoru, kde jsme si hráli. Odpoledne sfoukla Eva a sestřenice Eva svíčky na dortu. Teta upekla dort ve tvaru Mickey mouse. Byl nádherný a dobrý.\n\n<img dárky>\n\nV pondělí jsme slavili Evy narozeniny s dědou a babičkou ze {obec}<priv> a tetou Evou se sestřenicí Evou. Eva sfoukla svíčky na dortu a poté jsme jí popřáli. Ode mne dostala samolepky a polodrahokam Ametyst. Oslava byla super jako včera.\n\nVe středu k nám přijela teta Eva s Evou a Adamem. Hráli jsme si s domečkem a na půdě jsme si postavili bungr a hráli na schovávanou. Potom už museli odjet.\n\nVe čtvrtek k nám přijeli na návštěvu teta, Eva, Adam, Eva a Eva. Hráli jsme Česko-otázky a odpovědi s holkama hru: svatební šaty, na půdě ping pong a stolní fotbal. Nakonec jsme hráli i s mamkou na mrkanou. Návštěva byla seper.\n\nV sobotu jsme jeli do {město}<priv> za babičkou a dědou, protože měla přijet teta Eva a strejda Adam z {město}. Teta Eva, protože byla vrchní sestrou v nemocnici ve {město}<priv> nám změřila tlak a vysvětlila jak se měří. Také jsem si stetoskopem poslechla srdce. Odpoledne jsme jeli do ZOO. Na vstupenku jsme si museli vyčkat frontu, dnes tam bylo opravdu hodně lidí. Líbil se mi nově otevřený pavilon tropický prales, kde jsme mohli vidět anakondu žlutou, piuani, malé vousaté opičky a zajímavé želvy. Nově tam byly surikaty, lamy a osel. Také byli dobré vydry a nejv{i|í}ce se mi snad líbilo u klokanů. Byli tam vidět jenom dvě klokanice, které měly ve vaku mláďata. Byla to opravdu zajímavá podívaná! V zoo bylo super a celé prázdniny taky.\n\n<img vlepená vstupenka do zoo>\n\n<img klokan>", "original_file": "ho5dtvrver_1"}
{"text": "Moje školní taška\nKaždý den nosím do školy svojí školní tašku.\nJeto moje nepostradatelná taška Má červenou barvu a stejnou barvau jsou i zipy, které je zdobí. Po straně má dvě kapsy na pití. Když ji otevřu a v ní najdu desky s učením a v druhé kapse jsou bačkory s penály. V poslední části je umístěna peněženka v které je průkazka na obědy. A také tam jsou praktické kapsičky.\nTaké tam jsou dva červené popruhy. Na přední straně jsou nápisy. Každou kapsu zdobí dva červené jezdce.\nS touto taškou jsem moc spokojená a neviměnila bych jich ji za jinou na světě. Slauží mi už od 4 třídy. Jsem s ní moc a moc spokojena.", "original_file": "cl6alegkri_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nJiří Blažek\n17. května 2005\n1. C\n\nTémata:\n1) Tak tady žiji\n 2) Divy současného světa\n 3) Mé setkání s\n 4) Pohled do zrcadla\n\nVždy o letních prázdninách jezdíme k babičce do malebné krajiny Českého ráje. Bydlíme v malém městečku u Drápských světniček – krásných skal, majestátně se vypínajících nad městem. Fakt je, že její byt nevzbuzuje zrovna okouzlující dojem, zvláště, když leží na okraji náměstí, ve 3. patře činžovního domu, ho vzbuzovat ani nemůže. Ale protože babička umí navodit uvolněnou atmosféru a město působí zvláštním přátelským dojmem, je tu pobyt docela příjemný a člověk si zde odpočine. Ten hlavní důvod proč sem tak rád jezdím je však hodně jiný. Babička i děda měli odjakživa mlýn, poté co přestali pracovat zde začali pěstovat králíky a slepice jeden čas třeba i ovce nebo kozy. Taková péče však vyžaduje pravidelné dojíždění a tak jezdím s nimi. Odpoledne po obědě nasednu do rozvrzaného skřípajícího trabantu. Přestože člověk může být rád že se nerozpadne na první zatáčce, jízda v něm je požitek pro labužníky, ať už to zní jakkoliv podivně. Samotný mlýn leží uprostřed rokle, kterou protéká malá, ale o to zvučnější řeka. Když vystoupím z „auta“ dýchne na mě naprosto okouzlující atmosféra – šumění stromů, tekoucí voda… Možná, že to zní jako pohádka, ale je to realita. Jakmile přejedu přes malý dřevěný most uvidím velkou bílou budovu. Na její kráse ani nezvyklosti nemůže nic změnit ani století stáří. Člověk romantického založení by řekl, že to je úplná idila, realita je však vždy o něco ---: je zde nebezpečné hnízdo vos, do 1. či 2. patra musí člověk jít s patřičnou odvahou neboť hrozí, že se propadne a konečně práce je zde také dost. Pokud si však chci opravdu odpočinout na tyhle nedostatky rychle zapomenu. Pokud chci zažít pohodu, klid nebo ucítit čerstvé smrkové dřevo, je to zde nejlepší místoJ\n\nOsnova: I úvod – babička\n II Stať a) roklina\n b) mlýn\n III Závěr - klid", "original_file": "cb1cblajir_02_1"}
{"text": "Hladík, 1. C\n23. 2\n\n2. slohová práce\nCharakteristika\n\nosnova: 1) úvod\n2) hl. stať – popis – vnější, vnitřní\n3) závěr\n\nSoused\nZnám ho od té chvíle, co jsem začal vnímat okolní svět, tedy asi od čtyř let. S rostoucím věkem se zároveň měnil můj názor na něj a ani teď nemohu stoprocentně říct, že ho dokonale znám. Dříve mi svou vysokou postavou naháněl strach, jakmile jsem uslyšel jeho hlas začal jsem se urychleně vzdalovat od místa, odkud vycházel.\nSvými dlouhými vousy mi připomínal „Krakonoše“, kterého jsem rád sledoval v televizi a byl mým vzorem. To se však o našem „milém“ sousedovi říct nedalo a asi i sám „Krakonoš“ by mě za to přirovnání pokáral. Jeho chování bylo hrozné, ba otřesné. Nevím, jestli neustále někoho provokoval a otravoval proto, že ho to bavilo nebo že by se jinak doma ukousal nudou. Byl už dost starý, takže jsem ho vídával s húlkou, o kterou se celou svou vahou opíral. Musel jsem tu hůlku obdivovat, protože to byl výkon unést takové monstrum. Nosil neustále stejný černý oblek a budil zdání, že každý den se účastní nějakého pohřbu. Nedávno se však stalo něco, co neočekával už téměř nikdo a náš milovaný soused se zcela změnil a jeho osoba se mi začala jevit úplně jinak. Srší z něj radost ze života a tím dává vyniknout svému úsměvu protáhlému od ucha k uchu. Úsměv na jeho tváři byl pro mě větší bomba, než když Zlín porazil Spartu. Asi se nechal inspirovat Seanem Conerrym a své krakonošské vousy zkrátil. Je srdečný a chová se jako pravý gentleman. Babičkám nosí nákupy a těžké tašky nosí v té ruce, kde se dříve vyskytovala jeho hrozná hůl. Své medvědí ruce už nepoužívá na fackování zlobivých“harantů“, ale používá je k práci na společných záhoncích, o které dříve jeho pyšný a hrdý ani nezavadil. Jednou mě pozval k sobě na návštěvu. I přes počáteční ostych a nedůvěru, můžu říct že oprávněnou, jsem nakonec přišel a nestačil jsem se divit. Jeho byt byl zařízený velmi moderně a vkusně a především velice světle a vesele, což se z jeho nedávnou černou duší nedalo srovnat. Svými kostnatými prsty obracel stránku po stránce a čítával mi klasické autory, kterých měl plnou knihovnu. Zde jsem objevil jeho pravý charakter a povahu. Působil laskavým a příjemným dojmem. Okouzlili mě jeho smaragdové oči, do kterých jsem se dříve z bázně ani nepodíval. Byl chápavý a uměl se vžít do mé osoby. Jeho vysoká, obtloustlá figura mě už nestrašila, ale připadala mi spíše roztomilá. Roztomilost umocňoval ještě pohled na odstáté uši, díky kterým jsme se nejednou pobavili.\nJsem rád, že jsem na tohoto člověka změnil názor.", "original_file": "pr1chlamar_02_1"}
{"text": "Já, můj přítel a tchyně\n\nV životě každého zamilovaného páru přijde okamžik, kdy se chtě nechtě musí jeden z partnerů setkat se svou potenciální tchyní či tchánem. Pro některé může být toto setkání příjemným zážitkem, pro některé noční můrou, které se děsí týdny předem.\n\nMoje nejlepší kamarádka Kačenka patří bohužel k těm, kteří se děsí onoho setkání od chvíle, co před ní její milovaný protějšek Petr vyslovil poprvé slovo rodiče. Kačenka totiž mylně nabyla dojmu, že Petrovi rodiče hledaji synovi seriózní, vychovanou a kulturně založenou dívku, pro kterou bude naklizený domov, perfektně připravená večeře a manželova kariéra tím hlavním. A proto se Kačenka, milovnice rocku a nových trendů v tetovacím umění, málem zhroutila, když jí Petr v pátek večer známil, že si na nedělní oběd dovolil pozvat své rodiče. Rozhodla se proto sestavit „bitevní plán“ a na nedělní návštěvu vše dokonale připravit.\n\nPrvním krokem bylo zvelebení garsonky, která do té doby připomínala spíše skladiště prapodivných sošek a suvenýrů dovezených z milovaných rockových festivalů. Rozhodla se proto zbavit všech předmětů, které by mohly vzbuzovat sebemenší pohoršení. Výsledkem její snahy byl tak téměř prázdný byt. Další opatření, jak předejít téměř jistému zděšení ze strany Petrových rodičů, bylo odstranění zelených zplstnatělých dredů a vytvoření „seriózního“ hnědého mikáda. Skutečná katastrofa však přišla v podobě nedělního menu. Katčino kuchařské umění se omezuje pouze na těstoviny s kečupem, těstoviny se sýrem a míchaná vajíčka. Její nedávný pokus o pečenou krůtu na fenyklu skončil týdenním úklidem kuchyně a definitivním zjištěním, že z Kačenky žádný šéfkuchař nikdy nebude. Co se jídla týče, řešení je jediné. Objednat si prvotřídní cateringovou službu. Pokrm musí být samozřejmě vybrán tak, aby vypadal jako vlastnoručně vyrobený. „Ravioly z královského kraba v cappuccinu z langustýnek a červené bazalky“ nepůsobí příliš věrohodně.\n\nV den „D“ čekala Kačenka, navlečená do mých černých šatů, které nosím výhradně na pohřby a plesy, na chvíli, kdy se rozezní zvonek. Na okamžik, kdy stane tváří v tvář svému protějšku a jeho obávaným rodičům.\n\nVšechna preventivní opatření se ukázala jako naprosto zbytečná. Kačenka málem padla do mdlob, když spatřila Petrovu „máti“ oděnou do džínových minikraťásků a kožené bundy z éry sedmdesátých let. Její ohnivěrudé vlasy a bezstarostný výraz ve tváři naznačovaly, že se s datem svého narození rozhodně smířit nehodlá. A Petrův otec? Kdo mohl tušit, že i po šedesátce patří k vyznavačům kultury hippies a vášnivým sběratelům africké dřevořezby s motivy kámasútry. V tu chvíli nenáviděný Petr při pohledu na Kačenku vzlykal smíchy a vzhled svých rodičů bral jako naprostou samozřejmost. Vydařený večer korunovala „máti“ slovy: „Tvůj pepřový steak je naprosto vynikající, Kačenko! To já sama zvládnu tak akorát těstoviny s kečupem. A proto nepočítej, že náš Péťa něco zdědí, protože všechny prachy prožereme po restauracích.“ Kačenky by se v té chvíli krve nedořezal.\n\nOd té doby ví, že se první setkání se svou „skorotchýní“ nesmí brát příliš vážně. Konec konců i ona je jen člověk!", "original_file": "pr4atham_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nMartina Gregorová\n12. června 2007\n3. C\n\nKnihy jsou mrtvým materiálem, dokud v nás neobživnou\n\nOsnova: 1) Úvod: Poznatky\n II. Stať a) pověry a „pravdy“\n b) můj názor\n c) o čem je kniha\n d) úvaha\n e) vzpomínky\n III. Závěr: „Vyřešení“\n\nOdmalička jsem byla vedena k lásce ke knihám. Rodiče, ale hlavně moje láskyplná a moudrá babička, mi vtloukali do hlavy, že podle knih si mohu zařídit svůj život. Získávat z nich rady, názory i inspirace k řešení problémů. Jak jsem dospívala, uvědomovala jsem si, že lidé, kteří prožili na tomto světě desítky let se opravdu vyznají.\nJakmile jsem se naučila číst dostala se mi do ruky má první kniha. Pamatuji si, že jsem radostí výskala a skákala tři metry vysoko. Dobrá, přiznávám, v paměti mi to vážně neutkvělo, ale myslím si, že to tak bylo, protože dnes se stala darem, který by mi udělal snad největší radost. Tisíce lidé na tomto světě vám odpoví, že nechápou, co dělá pár papírů a desky tak zajímavým objektem. Budou vám namlouvat, že nějaká pomatený člověk se spoustou fantazie a volného času už nevěděl, co by „roupama dělal“, a proto se pustil do smýšlení nepravdivého, nereálného a mnohdy zcela nelogického příběhu. Uvěříte jim? Měli byste? Nechci a nemohu nikoho nutit, aby s čímkoliv souhlasil, nebo to odsuzoval, ale máte na paměti, že tisíce lidí je sice dav, ale na poměry světa velice malý? Víte, kolik obyvatel na naší zeměkouli žije? Dovoluji si tvrdit, samozřejmě nemusím mít pravdu, že osoby, které považují za správnou teorii o „zmatených spisovatelích jsou právě ti, kteří za celý život žádnou knihu nepřečetli.\nJá, jako vášnivý čtenář, tomuto nevěnuji pražádnou pozornost. Nejen, že dávám na rady mé babičky, ale i na vlastní zkušenosti. Proto jsem se i naučila číst. Umění číst se neshoduje s tím, co vás běžně učí ve škole. Netýká se to rozluštění písmenek a jejich poskládání do slov a smysl dávajících vět. Přesto jsem si to vždy myslela. Až mi jednou jedna chytrá žena sdělila, že se mýlím. Kniha se nedá pochopit po prvním přečtení. Nejedná se pouze o „mrtvý“ neforemný balík listů svázaných k sobě a potištěných tiskařskou černí. Kniha má duši, je uměním. Předpokládáte, že ji zvládnete stvořit i vy? Že to dokáže každý? Nevěřte tomu. Zkoušela jsem to a pohořela jsem. Nedomnívám se, že k tomu potřebujete nějaké zvláštní znalosti, ale musíte mít mnoho načteno a také, což je určitě důležitější, spoustu zažito.\nJak jsem se již zmínila, dokázat vyhledávat mezi řádky umí málokdo a skoro nikdo po prvním přečtení. Příběh, který čtete není jen smyšleným románkem nebo dobrodružstvím. Hned jak začnete číst, nepoznáte to, ale časem zjistíte, že autor dává do knihy spoustu ze sebe. Své srdce, mozek, duši. Vypisuje se ze svých starostí, ukazuje nám, co a jak měl řešit a neudělal to, varuje nás před svými chybami. I autoři fantasy, nebo jiných nereálných knih to tak mají. Základem knihy totiž není příběh samotný, ten to jen dokresluje, ale cosi ukrývající se „pod povrchem“. To, co se musíte naučit vytáhnout ven. Kdyby vám autor dal radu přímo, nepřijmete ji. Ať už kvůli svému egu, nebo jednodušše z principu. Ale to, co si vybojujete, co nedostanete zadarmo, neodmítnete.\nExistují knihy, které vás „vcucnou“ do děje už od začátku. Cítíte se jako hlavní hrdina, prožíváte s ním, žijete ho jste jedna a tatáž osoba. Ale napadlo vás někdy, že to může být tím, že má stejné potíže jako vy? Že ztotožnění s někým je základ porozumění? A copak lze porozumět neznámému?\nPrávě nyní mi probíhají hlavou všechny postavy knih, které jsem dostala pod ruku. Tančí, křičí, brečí, veselí se, nebo prostě jen jdou. Ale jsou to postavy, ke kterým mám vztah. Ale lze mít vztah k něčemu, co nežije? Co vlastně není?\nPodle mého názoru nemám vztah k postavám samotným jako spíše k jejich snům, ideálům, vlastnostem. Nabízejí nám řešení, probouzí v nás city, stejně jako my v nich život. A je jen na nás, zda přijmeme, či se toho vzdáme.", "original_file": "cb3cgremar_02_1"}
{"text": "Není tomu dlouho, co jsem jezdila denně tramvají ráno i večer. Jezdila jsem jen tak a čísla tramvají jsem si vybírala náhodně a podle nálady. Však časem se to stalo tak samozřejmou věcí, jako vzduch, který dýchám i jídlo, které jím. Už mě to nenaplňovalo, ani pozorování lidí, v noci pozorovat bezdomovce nebo opilce, pak tyto pohledy se mi již hnusily a navíc, když jste mladá ženskáa, tak na vás civí. Začne se vám z nich dělat špatně někdy až na zvracení vám je, nemůžete je ani cítit, postupem času ani vidět. Nejlepší řešení by bylo je posílat do azylových domů apod., ale v těhle případech to nemá cenu. Vy jim pomůžete, a pak vám vynadají, že pomoci nechtěli a na závěr vás okradou! Kdo by chtěl žít ve společnosti těhle odpadlíků? Nevím, jak mě to už napadlo, ale je to nedávno, kdy jsem šla sama kolem čtvrté ranní nějakou temnou pražskou uličkou, když jsem potkala jednoho z těhle odpadlíků. Chtěl po mně nějaké peníze a podíval se na mě. Odporně páchl. Ani nevím, co se mi honilo hlavou, ale zvedl se mi žaludek a něco se mě ve mně hnulo. Nedalo mi ani tolik práce ho strčit tak, že zavrávoral a spadl tedy spíše se skutálel z dlouhého kamenného schodiště. Byly Tmou a tichem se linuly jen zvuky těla, jak naráží na jednotlivé schody a byly slyšet vzdechy, které s každým dopadem zněly víc a víc beznadějně. až pak Pak je slyšet jen pslední dopad a vzdech. Pak bylo jen ticho a já si začala uvědomovat svůj zrychlený tep a dech. Ani sem se na to tělo ležící bezvládně dole na ulici nepodívala podruhé. Je to zvláštní, ale doteď toho nelituji. Je to jen první strčení jedné osoby ze schodů. Ráno jsem se probudila a hlavu měla čistou, bez výčitek. Oblíkla se, najedla, nalíčila a vyrazila směle vstříc školní lavici, která mě tak láskyplně očekávala. Večer jsem zase opět jela tramvají a zavzpomínala si na minulou noc. Nestačila jsem si ani povšimnout, že je už po dvanácté, když jeden obzvlášť smradlavý a podnapilý obejda mi přímo z ruky vytrhl kabelku a utíkal s ní z tramvaje někam pryč do tmy. Trvalo mi pár sekund než jsem si uvědomila co se stalo. Nezaváhala jsem a vyrazila za ním. Po pár stech metrech jsem ho dohonila, teda značně mi napomohl jeho podnapilý stav. Dostihla jsem ho um u magistrály, myslím že zrovna Legerova ulice to byla nebo Milady Horákové, netuším, ale to je teď nepodstatné. Každopadně jsem použila tyč ležící nedaleko mé maličkosti a máchla. Jednou stačilo, abych získala zpět své věci, podruhé, aby se nehýbal a potřetí? Aby byl klid a dostal, co si zasloužil. Dovlekla jsem jeho tělo k magistrále a svrhla dolů do provozu, snad aby to vypadalo jako nehoda, ale byla to naivní myšlenka, to mi bylo jasné, ale v te chvíli asi nejrozumnější řešení. Další den jsem se probudila, oblékla, najedla, nalíčila a vyrazila do školy. Nepřemýšlela jsem nad svými činy, jen jsem konala. Nehledám ani porozumění ani odpuštění, neboť já si za svými činy stojím. A jak ubíhaly dnové a já se ráno probouzela s čistou hlavou, bylo mi fajn. Nepřipouštěla jsem si nic a žila dál svým vědomě schizopením životem. Před lidmi se přetvařovat a v noci činit. Vybíjela jsem si svoje vlastní noční můry a bylo mi dobře. Bylo mi osmnáct už nějakou dobu. Bohužel. Po uplynutí dvanácti dnů. Krásných dlouhých rozděných dnů do dvou částí. Kdo umí počítat si spočítá. A možná by si dokázal spočítat kolik let bych dostala. Ale musel by i nějaký ten rok ubrat, protože ne všechny vraždy byly vraždy, ale byla to i neúmyslná zabití nebo zabití v sebeobraně. Nevím kolik to je, nevím za kolik to je. Už mi vlastně není ani tak moc fajn. Nějak nemám celý ty dny co dělat. Každý den je to samé. Budíček, program, povinnosti, studium a mezi tím vším jídlo a večer večerka přesně v deset hodin. Zhasne se a musí být ticho. Je to skoro to samé jako dříve, jen se ráno nebudím s čistou hlavou a pořád dokola mi tam zní dvace jedna věta, která mi tam bude znít celých dvacet let.", "original_file": "pr4ekraluc_1"}
{"text": "1.11.2006\nJiří Štáhl, 2.C\n1. písemná slohová práce\nHvězdy\nReferát\n\nOsnova:\nI. Úvod – Hvězdy nejsou stejné.\nII. 1) Barva a teplota hvězd.\n2) Zánik\n3) Zrození hvězdy.\nIII. Závěr – neuvěřitelné hvězdy\n\nNa první pohled vypadají všechny hvězdy stejně. A přece jsou každá jiná.\nHvězdy nemají všechny stejnou barvu. Mezi nejjasnější patří Sirius bílý, Antaris načervenalý atd. Jejich zbarvení vyplývá z rozdílné teploty jejich povrchu. Vezměme si například ocelovou tyč. Když ji rozžhavíme, bude se její barva postupně měnit se vzrůstající teplotou. Zpočátku bude barva načervenalá, dále se změní v oranžovou a na konec bude žlutá a bílá. Stejně tak je to i s barvou hvězd. Jejich barva nás informuje o teplotě hvězd na povrchu. (hvězda bílé barvy je teplejší než červená hvězda). Nejžhavější jsou modré hvězdy, jejichž teploty dosahují 30 000 stupňů celsia. Studium světla nás také informuje o chemickém složení hvězdy, jejím pohybu atd.\nKdyž hvězdy spotřebují ve svém nitru všechen vodík, začnou se rozpínat, jejich povrch chladne a stávají se z nich červení obři. Nás to však znepokojovat nemusí, Slunci se to nestane dříve než za pět miliard let. Poté co hvězda, už jako červený obr, spotřebuje všechno své palivo, začne se smršťovat a na konec se stane bílým trpaslíkem. Všechna látka se v něm smrskne tak, že bude menší než Země. Některé hvězdy, hmotnější než Slunce, končí své životy tak, že vybuchnou. Takovou explozi nazýváme supernovou. Jak některé hvězdy umírají, tak se stále více a více smršťují, až se na konec smrští do jediného bodu. Tento bod nazýváme černá díra. Její přitažlivost je tak velká, že všechno co se dostane do její blízkosti je do ní vtaženo a už se z ní nikdy nedostane.\nČásti molekulárního mraku vzniklé jeho rozpadem, se pozvolna mění ve velké temné koule, které nazýváme globule. Typická globule má velikost sluneční soustavy a hmotnost 1 až 200 hmotností Slunce. Pomalu houstne a zahřívá se, poté se mění v protohvězdu, která začne zářit. Hmota protohvězd pokračuje ve smršťování. Protohvězdy se nacházejí zavinuté v plynovém kokonu (zámotku). Září, ale jejich svit je nepravidelný, z jejích pólů unikají velkou rychlostí výtrysky plynů. Když teplota v jejich středu dosáhne 10 milionů stupňů, spustí se jaderná reakce a zrodí se hvězda. Doba potřebna k tomu, aby se protohvězda stala hvězdou, závisí na její hmotnosti. Pro hvězdu podobnou Slunci je to 30 miliónů let, zatímco pro hvězdu desetkrát hmotnější doba nepřesahuje 300 000 let.\nVesmír je plný hvězd. Jsou to nádherné objekty, díky kterým vzniká život. Jejich vznik i zánik je velmi dlouhý a složitý.", "original_file": "pr2ctstajir_01_1"}
{"text": "Bylo nebylo\n\nEva se nemohla soustředit. Připadalo jí neskutečné, že se tohle všechno děje právě jí. Proč právě ona? Vzpomínala.\nLežela zrovna na pláži, když k ní přistoupila ta podivná žena a řekla pouze: „Jeden nestačí.“ A potom bez dalšího slova zmizela.\nEva nad tím dlouho přemýšlela, ale nemohla přijít na to co podivná žena těmito slovy myslela. Velmi se to snažila pochopit, a proto zkoušela různé věci, které by jí snad v rozluštění této hádanky mohly pomoci.\nV cukrárně si dala dva zákusky místo jednoho, ale bylo jí potom akorát špatně. V obchodě si koupila dva páry bot místo jednoho a do kina si zašla dokonce na dva filmy, ale k ničemu to nevedlo a nic se nestalo. Začínala být poněkud zoufalá. Po několika dnech marných pokusů se Eva vzdala a přestala nad tím přemýšlet.\nO několik měsíců později se v Evině škole konal ples, na který si opravdu přála jít. Na ples ale dostala pozvání od dvou kluků a nedokázala si vybrat pro kterého se má rozhodnout. Dlouho nad tím přemýšlela, když tu jí na mysl vytanula ženina slova „Jeden nestačí.“ V ten okamžik jakoby Evu osvítilo, už měla jasno. Jednoduše přijme pozvání od obou chlapců.\n\nNa plese si to všichni užívali, až do chvíle, kdy jeden z hostů začal křičet „HOŘÍ.“ V tanečním sále vypukla panika a začala se bleskovým tempem šířit. Všude byl hrozný zmatek a davy ustrašeným lidí pobíhaly tanečním sálem sem a tam a neúprosně se tlačily k hlavnímu východu.\nSnad jedině Eva se svým doprovodem si zachovali klidnou hlavu a snažili se nějak uniknout plamenům a zachránit i ostatní tanečníky. Hlavně aby se dostali z hlavního sálu, někam kde je míň lidí... Vyběhli ze sálu a běželi dlouhou chodbou, kde bylo několik dveří a na konci. u stropu malé okno. Eva na něj ani nedosáhla, ale připadalo jí, že je to jediná cesta úniku před udušením. Ale jak se nahoru dostat. Vzduch už se téměř nedal dýchat, museli jednat rychle.\nJeden z chlapců si stoupl pod okno, druhý si stoupl na něj a pomohl Evě. Ta se bez problému protáhla oknem a doběhla pro pomoc.\nEva dodnes neví, kdo byla ta podivná žena, ani co znamenala ta dvě slova, ale v každém případě jí a spoustě dalších lidí zachránila život. A za to jí byla vděčná.", "original_file": "js9hrykla_02_1"}
{"text": "29. března 2007\nAdam Kozel, 2.C\n2. písemná slohová práce\nNa cestě\n(Umělecký popis)\n\nSlunce právě vychází. Na nebi se objevují první paprsky slunce a naše rodina právě vyráží z Prahy, která je plná smogu, do tajů probouzejících se Jizerských hor. Už se těším, až zase uvidím zelenající se a probarvující se přírodu.\nCestu lemovaly aleje stromů, jdoucích po sobě přesně ob dva metry. Je to krásný pocit, slyšet zpěv ptáčků, který jasně značí příchod jara. Po polích běhají srnci a srnky, toužící se spářit. Proskakují si širokými zatravněným lány pole.\nDorazili jsme do malého městečka, odkuď už musíme jít pěšky, poněvadž k naší chalupě vede jen polní cesta, na kterou nemáme přizpůsobené auto. Jakmile jsme vstoupili do tamějších lesů, vkradla se do nás zima. Takto vlhké a studené prostředí může být jen na horách, naštěstí se korunami stromů prodíraly paprsky poledního slunce. U nedaleké studánky kvákala žába. Jakmile nás spatřila, zděsila se a utekla do nedalekých kapraďových houštin. Velká rezavá veverka skáče po vysokých dubech a břízách. Místy jsem zahlédl také poslední zbytky sněhu, poslední pozůstatek právě odešlé zimy. Sice už byl hodně špinavý a téměř rozteklý, ale my jsme i tak z něho měli radost.\nUž vidím naší malou dřevěnou chalupu, zaneřáděnou po letošní kruté a vlhké zimě. To budu muset zase celý víkend pracovat a ani si nestačím odpočinout. Vevnitř bylo všude plno prachu. Opravdu strašný pohled dívat se na to. Hned jsme začali topit v krbu. Roura vedoucí do komína se tak rozžhavila, že až zčervenala. Konečně jsem se mohl ohřát.", "original_file": "pr2ctkozada_02_1"}
{"text": "12. 1. 2006\nJan Šával, 1. B\n1. stylistická kompozice – srovnávací\nPopis\nMůj nejlepší kamarád\nOsnova:\n1. Představení kamaráda\n2. Vlasy\n3. Obličej\n4. Postava\n5. Oblečení\n6. Povaha, charakter\n\nMůj nejlepší kamarád se jmenuje Jaroslav Šustek, je mu 11 let, chodí se mnou do 1. třídy gymnázia Českolipská a bydlí v Praze Letňanech.\nMá krátké světlehnědé vlasy, donedávna je ještě měl dlouhé, ale na Silvestra se nechal ostříhat, a myslím, že mu krátké vlasy sluší mnohem více.\nJeho obličej má oválný tvar, do kterého zapadají mandlové hnědé oči, pod kterými se mu často rýsují silné kruhy. Má trochu zploštělý tvar nosu a tenká ústa.\nNení moc vysoký, odhadem tak metr a půl. Má drobnou postavu.\nRád nosí oranžové tričko s dlouhými rukávy a staré ošoupané džíny. Občas je k vidění i v starých mikinách nevýrazné barvy, nejčastěji modrých a šedých.\nJe dobrosrdečný a kamarádský, občas však dokáže být i velmi nepříjemný, zvlášť když se urazí, což se stávalo poměrně často. Co jsme však na gymnáziu, ještě se nic podobného nestalo.", "original_file": "ces1bsavjan_1"}
{"text": "1.11.2006\nŠÁRKA KORBELOVÁ, 2.C\n1. písemná slohová práce\nPráce s fotoaparátem\n(referát)\n\nOsnova: I. Úvod – o tématu\nII. 1) Příslušenství\n2) Samotné focení\n3) Pozdější úpravy\nIII. Závěr – shrnutí\n\nFotoaparát je výborná věc. Zdokumentovat si takovou pěknou dovolenou jistě stojí za to. Ano, jenže fotoaparáty dnešní doby jsou tak propracované, že bez návodu sotva budu vědět, jak s takovým přístrojem zacházet. Samozřejmě je to individuální. Zaleží na tom, zda je člověk obsluhující fotoaparát technicky zdatný či nikoli.\nZákladem je vybrat si správný přístroj. Jestliže chci fotit umělecky, musím si pořídit kvalitnější přístroj, tudíž do koupě investovat více peněz. Když budu fotografovat pouze nějaké hlouposti, srazy s kamarády po hospodách, stačí mi obyčejný fotoaparát a nemusí být ani digitální. Já osobně jsem dala přednost lepšímu digitálnímu aparátu, pro mě cenově dostupnému. Aby práce s mým přístrojem byla přinejmenším dobrá, pořídila jsem si k němu kvalitní baterie, pro přístroj nezbytné, a také paměťovou katru na kterou se vejde až šest set snímků. Při koupi jsem zdarma dostala paměťovou kartu s menší kapacitou, krytku na objektiv, řemínek, kabel k propojení s televizí, kabel k propojení s počítačem a program do počítače k samotnému stahování snímků z fotoaparátu do počítače. A to je vlastně vše co potřebuji.\nTeď k samotnému fotografování. Určitě je lepší si nejdříve přečíst návod, pak je více možností, jak snímky vyfotit kvalitněji. Na obrazovce fotoaparátu se prakticky vše ukazuje, takže by to ani nemělo být těžké. Samozřejmě, přístroj za nás ale fotky neudělá, proto je důležité vše promyslet. Na fotoaparátu si můžu nastavit jas snímků, kontrast barev, zda budu fotit černobíle nebo barevně. Když chci fotit krajinu, nastavím si na fotoaparátu focení panoramatu. Budu-li fotit osoby, nastavím si focení osob. Digitální fotoaparát je v tomhle prostě úžasný. Pak už jen stačí zmáčknout spoušť a snímek je na světě.\nOno i zmáčknout spoušť může být náročné. Když spoušť fotoaparátu zmáčknete příliš rychle, mohou být výsledné snímky poněkud rozmazané. Naopak když stlačíme příliš pomalu, také je výsledek nedobrý.proto je výborné následné upravování fotek. Některé můžeme sice rovnou vymazat, ale s dalšími si třeba pohrát a vytvořit tak jedinečné obrazky. Některé úpravy jdou udělat již na fotoaparátu, například ořezávání snímků. To znamená, že když fotím jednu osobu a nepovede se mi ji správně kompozičně vyblesknout, můžu okraje snímku oříznout tak, aby osoba, která je příliš nalevo, byla najednou uprostřed. Jiné úpravy, třeba složitější, zvládneme na počítači. Na počítači můžeme kupříkladu vyjasnit barvy již špatně vyfoceného snímku. Fotografie je potom jistě pěknější.\nNa závěr můžu jen říct, že je jedno kolik je člověku let, jestli umí pracovat na počítači, zda má cit pro fotografování nebo ne. Je podstatné chtít. Obsluha není těžká, a jestli přeci jen je, s ná-vodem a správným příslušenstvím se jistě všechno zvládne!", "original_file": "pr2ctkorsar_01_1"}
{"text": "Rychecká, Gymnázium J. Seiferta\n\nNÁZEV: PODIVNÝ PŘÍPAD DOKTORA JEKYLLA A PANA HYDA\n\nAUTOR: R. L. STEVENSON\n\nTato kniha měla velmi poutavý příběh.\nNevýhodou však byla složitost příběhu a proto musel čtenář číst opravdu pozorně.\n\nNámět knihy není moc zřejmý, možná to autor psal částečně ze své zkušenosti, nebo chtěl čtenáře pobídnout aby se zamyslel sám nad sebou. Hlavní myšlenkou je rozpolcení jedné osoby na dvě části. Na DOBRO A ZLO. Hlavním hrdinou je doktor Jekyll, který jak už jsem uvedla, se cítil jako dvě odlišná stvoření, pouze se společnou schránkou.\nByl velmi odvážný což u vědeckého povolání je leckdy velmi nebezpečné. Však na to také později doplatil. Napětí této knize dodává způsob jakým to autor napsal Tedy kompozice.\nObjasnění příběhu je totiž uvedeno až v závěru jako zpověď doktora Jakylla.\n\nKniha se mi velmi líbila, přesto že byla vydána roku 1950 a myslím si že oblíbenou zůstane i nadále. Pokud se však nenajde někdo, kdo by byl schopen stejného činu jako doktor Jekkyl.", "original_file": "js9mrycalb_1"}
{"text": "Téma: Ani žába nevypije rybník, ve kterém žije\n\nOsnova: – Současný stav\n\n– Příroda a peníze\n\n– Boj za planetu\n\n– Náš osud\n\nNičení životního prostředí je v současnosti globálním problémem, který se týká každého. Po čcelém šsvětě vznikají organizace a hnutí, která se snaží svým f bojem co nejvíce uchránit faunu a floru. Proti nim stojí velké společnosti s velkými zisky. Jak je známo, dnes penížze hýbou světem, takže snad ve všech případech tyto velké společnosti vyhrávají.\n\nZeptáte-li se kohokoli na ulici, jestli by změnil současný vztah člověka a přírody, řekne vám nejspíše „ano“. Jenže dnešní svět je propojen a jedna změna řetězovou reakcí ovlivní celkovou ekonomiku a ve finále bude pro běžného občana vše dražší. A to si naopak nikdo z nás nepřeje. Vlastně můžeme říct, že se životní prostředí ničí pro naše pohodlí. Je tedy vše tak „černobílé“?\n\nNechci znevažovat boj za životní prostředí. Odráží se v něm lidskost a láska k přírodě, ale domnívám se, že se nemůže (alespoň za současných podmínek) zastavit pomyslný vlak jménem „lidstvo“. Spíše zpomalit.\n\nZ mého pohledu je naše současné smýšlení přecitlivěné. Mé nevyjímaje. Lidé máají dojem, že si pod sebou „podřezáváme větev“. A ono tomu tak i je. Vlastně tomu nikdy nebylo jinak. Každý ví, že příroda (i celý vesmír) se řídí jednoduchou zákonitostí narození – život – smrt. Živočišné druhy vznikají a zanikají a týká se to i nás. Už od našeho vzniku jsme odsouzeni k zániku. Je ale dobře, že si to ještě zcela neuvědomujeme. Vše by mělo mnohem rychlejší spád. Nejspíše tuto planetu „vyždímeme“ a my vyhyneme. Toto je fakt. Přemnožení se těžko reguluje a matička Země nás dlouho stačit živit nedokáže. Co nám tedy zbývá? Nejspíše jen život. Filosofováním nemáme šanci dojít k jinému závěru. Zákonitosti vesmíru stejně nejspíše neovlivníme<.>", "original_file": "grP3amiklib_1"}
{"text": "K čemu mi ta škola vlastně je?\n\nTuto otázku jsem si položil již mnohokrát, ale zatím jsem nedošel k zádné odpovědi. Dle mého názoru by nás škola neměla učit pouze danou látku, ale měla by más učit i zodpovědnosti, soustředění se a také spolupráci mezi jednotlivými studenty. Zodpovědnosti se učíme například při hotovení domácích cvičení, nebo při učení se na písemné práce. Soustředění se učíme převážně ve škole, ale i doma znovu u učení se na písemné práce. Spolupráce ve skupinách jsou rozvíjeny především při společných referátech, nebo jiných projektech.\n\nPokud bych vzal jednotlivé předměty rozdělil bych je do dvou tří skupin. První skupinu by tvořili předměty které příliš nestudyuju, protože si myslím, že je v budoucnu nevyužíiji,. Mezi takové předměty patří například chemie, biologie, informatika, dějepis. a ZSV. Ve druhé skupině jsou takový neutrální předměty které nestuduji, ale zároveň by mi mohli být užitečné: ruský jazyk a zeměpis. Do poslední třetí skupiny patří předměty které jsou podle mého názoru důležité: Matematika, Anglický jazyk, Český jazyk a fyzika, proto se je snažím studovat co nejvíce, i když mi to někdy příliš nejde.", "original_file": "kg05bohmat_1"}
{"text": "Umění\n\nMezi mé nejoblíbenější umění patří hudba. Je hodně umění, ale já si přesto vybral hudbu, protože je hezká na posleh. Mé mamince se také líbí zato tátovi tolik ne. Většinou ve volném čase jí poslouchám, klidně i několik hodin. Nechodim na žádný kroužek, protože nemám tolik času. Jinak by jsem nejspíš chodil. Tenhle stil umění má spoustu druhů. Mě se líbí skoro každy<.>", "original_file": "hr5hajjak_04_1"}
{"text": "Horváthová, Karina, V. B, 07/08\n\n3. října\n\nVyprávění – reprodukce textu\nreprodukce = převyprávění vlastnini (slovy napríklad: přečtu si knihu a její obsah sděím ostatním) úkolem je zachutit podstatu príběhu (nejdůležitější okamžiky)\n\nPříhoda z praznin <obrázek nakreslený propisovací tužkou: kytička>\nByli jedno jedny kamarádi a jmenovali se Tomáš a Petr a Petr neuměl plavat. prudce břehem a svažuje. A hned tam zapadl až po krk. A když Tomáš rychle přiběhl a vytahoval ho z vody Petra. Tomáš ho chytil za vlasy a vytahoval ho z vody ven Konec viravění. a tak mu kamarádi připomínají že ho Petra zachránil.", "original_file": "bu5bhorkar_01_1"}
{"text": "Písmo a Pravopis\n\nLidé se potřebují dorozumívat i na dálku a chtějí zachovat své myšlenky příštím generacím. Proto si lidé vytvořil(y)i soubory grafických znaků, kterým říkáme písmo. Naše písmo je hláskové a zaznamenáváme jej písmeny. V češtině se používá ke psaní latinka.\n\nPostupně se objevily zásady a postupy {zapisování}<in>, kterým říkáme pravopis. V pravopisných pravidlech se dbá na to, aby byla co nejméně obtížná.\n\nPravopis nám umožňuje odlišit slova, která v mluvené podobě stejně znějí např.: (vír x výr; plod x plot atd...)<.>\n\nBezpečné ovládání pravopisu patří k nejvíce zdůrazňujícím požadavkům kultury jazyka.\n\nzdroj: Přehledná mluvnice češtiny pro základní školy, V. Syblík, M. Čechová, Fortuna Praha 1992, s. 132\n\nOsnova:\n\n1. písmo\n\n2. a) pravopis\n\nb) slova a slovní tvary\n\n3. olvádání pravopisu.", "original_file": "am8akosjan_02_1"}
{"text": "2. kontrolní stylistická kompozice\n(Charakteristika)\nV Praze dne 21. 3. 06\nZuzana Kacafírková, II. B\nTéma: Jak vidím sama sebe\n(charakteristika)\n1) Úvod: Čtvrteční dopoledne charakteristika\n2) Stať: a) Kdo jsem já?\nb) Vnější charakteristika\nc) Můj vztah k okolí\nd) Dobré vlastnosti\ne) Špatné vlastnosti\nf) Koníčky\ng) Co mám a nemám ráda\n3)Závěr: Mí životní sny\n\nJe čtvrteční dopoledne, venku svítí první jarní sluníčko a já se teď pokusím napsat charakteristiku samy sebe.\nTak tedy, všechno to začalo před třinácti lety, kdy jsem jednoho krásného dne přišla na svět. Dostala jsem jméno Zuzana. Jak jsem rostla, stala se ze mě vysoká dívka s dlouhými hnědými vlasy, ve kterých mám světlé proužky, modrýma očima a upovídanou pusou, která se ráda hezky obléká, většinou sportovně, elegantně nebo moderně a nejradši nosí sukně.\nJsem extrovertní člověk a řekla bych, že na lidi kolem sebe působím vesele a pohodově.\nMám ráda společnost a když se kolem mě pohybuje pořád hodně lidí, jsem spokojená. Se svými kamarády proto často podnikáme různé akce a každý týden se navštěvujeme.\nK té lepší půlce mého já bych zařadila, že jsem přátelská, optimistická, citlivá a když se pro něco rozhodnu, tak si za tím stojím.\nK mým horším vlastnostem patří tvrdohlavost, drzost, náladovost, nepořádnost, což se projevuje v mém často neuklizeném pokoji a neschopnost se podřídit.\nMám hodně koníčku, ale nejvíce mě zajímá hudba. Hraji na housle, klavír, sopránovou a altovou flétnu a na kytaru. Jednou týdně chodím do základní umělecké školy na sólový zpěv a velice mě to baví. Také pravidelně vystupuji na koncertech se dvěma orchestry. Muziku ráda i poslouchám a to nejradši rockové kapely a r´n´b. Dále se věnuji plavání, lyžování, tancování, hraní divadla v dramatickém kroužku.\nMám moc ráda zábavu, dobrodružství a adrenalin.\nCo nesnáším, jsou pomluvy, faleš a pokrytectví. To jsou podle mě ty nejhorší věci, co se mohou v kolektivu objevit.\nNedá se říct, že nemám ráda školu, ale že bych do ní chodila ráda, to také ne. Z předmětů mě baví výtvarná výchova a hudební výchova. Naopak matematiku, fyziku, chemii a zeměpis opravdu nemám ráda.\nJednou v životě bych chtěla být slavná a pokud možno zpívat nebo hrát v divadle nebo ve filmu. Ráda bych také pomáhala lidem, kteří to nejvíce potřebují a zvířatům. Přála bych si žít někde za Prahou ve velkém rodinném domě společně se svým manželem a adoptovat dvě děti z Afriky. Ale hlavně abych já a všichni lidé, kteří jsou mi blízcí byli zdraví a štastní, protože to je nejdůležitější. Mohu mít velký dům, ale když bude někdo z mé rodiny nemocný, nebudu šťastná.\nSnad se mi alespoň některé mé sny splní….", "original_file": "ces2bkaczuz_1"}
{"text": "Igorova dobrota\n\nOsnova:\n\nI. Zpráva z černé kroniky\n\nII. 1) popis místo\n\n2) popis Igora\n\n3) ráno\n\n4) Igorova práce\n\n5) cesta domů\n\n6) večer v myslivně\n\nIII. 1) druhé ráno\n\n2) osudová chvíle\n\nZpráva z černé kroniky: Včera byl na jatkách obce Janovice udupán k smrti jeden ze zaměstnanců. Příčiny tohoto neštěstí jsou zatím v šetření.\n\nBudova jatek, tohoto rána zahalena do husté mlhy, vypadala téměř impozantně. Stavení velikosti větší stodoly stálo asi kilometr za Janovicemi, aby jatka svým zápachem tolik nerušila obyvatele. Za nimi se táhly kilometry a kilometry hustých lesů. Každý pracovní den, kolem sedmé hodiny ranní, bylo možné vidět několik desítek zaměstnanců přicházet sem do práce. Až na pár vyjímek pocházeli z přilehlých Janovic.\n\nJednou z těch vyjímek byl Igor {Chlemov}<ni>. Byl to mladý, asi 30-ti letý muž s krátkými, hnědými a kudrnatými vlasy. Mnoho lidí říkalo, že je trochu uzavřený, ale jemu to nevadilo. Bydlel i se svou ženou Naděždou v myslivně hluboko v lese. Jeho nebožtík otec byl m hajný a Igor to zaměstnání chtěl převzít, jak bylo zvykem v jejich rodině, ale změnily se poměry a obec odmítla hajného dál platit. Pak Igorovi nezbylo než začít pracovat v místních jatkách.\n\nDnes tu byl jako první. Sundal si klobouk a kabát a vše již navyklými pohyby ukládal do skříňky. „Letošní podzim je studený, že?“ ozvalo se od dveří. „Dobré ráno Igore!“ To byl Antonín. Byl tu nový a Igor ho neměl moc rád kvůli jeho neustálé dobré náladě. Nechápal, jak se někdo může usmívat při takové práci. Však ho to přejde, myslil si. Antonín se šel převl{í|é}knout ke své skříňce. To už ale Igor byl převlečen do zkrvavených pracovních šatů a pospíchal ven, aby si před začátkem dopolední směny stihl zakouřit. Než však došel na půl cesty ke dveřím ozval se znovu Antonín. „Ty Igore, to by mě zajímalo jestli ty se tam v tom lese nebojíš. Slyšel jsem, že se tam v noci potulují vlci a tak. Co?“ „Ne nebojím“ odpověděl Igor a ve své cestě pokračoval doufajíc, že Antonín pochopil, že na řeči moc není. „To je ale zvláštní. Já bych se strašně bál a Marta? Tu bych tam vůbec nedostal to né to ona by se nedala...“ mlel dál, ale to už Igor rázně zavřel dveře. Venku uviděl přicházet další lidi a tak se se svou cigaretou raději skryl za zdi. Za několik minut zvon ohlásil začátek směny.\n\nIgor pracoval v {tzv.}<ni> ,´vraždírně´. V této sekci pracovalo dalších deset chlapů. Vždy nahnali zvíře do zvláštní ohrady, tam ho porazili a poslali dál na rozčtvrcení. Dnes byly na pořadu krávy. Celý den jedna kráva za druhou. Igor krávy neměl rád. Podle něj měly smutnější oči, než ostatní zvířata, ale s tím se nikomu nesvěřoval. Igor svou práci nenáviděl. Již dávno se s tím rozhodl zkoncovat, ale nedokázal se odhodlat.\n\nDen utíkal pomalu, jak už to s kravama bývá, ale nakonec se přeci jen zvon ozval a všichni mohli jít domů. Igor byl velmi unavený {a}<ni> smutný, když šel pěšky přes les domů. „Bože, proč mi tohle děláš?“ zvolal do hlubin lesa, protože věděl, že ho nikdo nemůže slyšet. „Proč nemám alespoň trochu štěstí. Porušil jsem rodinnou tradici, nesnáším svou práci, nesnáším lidi kolem sebe. Teda až na Naděždu. Každý den jen beru život dalším a dalším nevinným tvorům. Den za dnem, pořád je to stejné. Chci dělat dobré věci!“ myslel si zkroušeně, ale tu se mu na tváři objevil úsměv. „Teď nebo nikdy“ zamumlal. V hlavě mu klíčil plán.\n\nDo myslivny přišel práve včas k večeři. „Dobrý večer Igore.“\n\n„Ahoj Naďo!“ usedli nad kouřící talíře. „Naďo“ začal pomalu „co by jsi řekla tomu, kdybychom se odstěhovali?“ Naděžda na něj koukala a zmatenost se v ní mísila s údivem. Takhle nikdy nemluvil. „Víš někam pryč od tohode místa. Začít nový život,“ pokračoval Igor. Naděžda stále nechápala. „Je ti dobře Igore? Nemáš horečku?“ „Jistě, že jsem v pořádku. Tak co? Co tomu říkáš?“\n\n„No ano. Moc ráda.“ Víc už o tom nemluvili. Po jí Po jídle Igor usedl do křesla a v oblacích cigaretového dýmu přemýšlel: Zítra ráno půjdu po práce o hodinu dříve a udělám dobrý skutek. Tečku za tím vším tady. Vypustím všechna zvířata na svobodu! Zítra je středa. To přivážejí novou várku. Tím líp. A pak se s Naďou s sbalíme a pojedeme kamkoliv. Mám i něco našetříno. Paříž? Řím?\n\nTakto se ubíraly jeho myšlenky. Viděl před sebou šťastnou budoucnost.\n\nRáno se dobře nasnídal a pak vzbudil Naděždu, aby jí ujistil o tom, že to myslí vážně. Před jatka dorazil právě včas. V dálce bylo vidět odjíždět dodávky a bylo slyšet ryk vyděšených zvířat. Přišel k vratům od chlívů a nahlédl mezi prkny dovnitř. Tísnilo se tam přes 150 kusů dobytka a prasat.\n\nZačal odemikat mohutný zámek. V uších mu hučela krev vzrušením když v tom tupé nárazy zmatených těl rozrazily bránu. a zvířata se vyhrnula ven. Igorovi se zastavilo srdce nad jejich zuřivostí. V úleku se mu nepodařilo uskočit a hned první vlna ho srazila do hlubokého bláta. Chtěl ještě vstát, ale jedna z krav mu svým kopytem roztříštila lebku. Nalezen byl až k večeru, protože byl zcela pokryt bahnem.\n\nNaděžda se oběsila o týden později. Tak zkončil jeden velký sen. A nebo nezkončil?", "original_file": "pr4dlismar_1"}
{"text": "12. ledna 2006\nMarek Chlumský, 1. B\n1. stylistická kompozice – srovnávací\nPopis\n\nZajímavý dům – Týnský chrám\nTýnský chrám\n\nOsnova – 1. úvod: Umístění chrámu\n2. stať: a) Střecha a její výzdoba\nb) Budova\nc) Okna\n3. závěr: Celkový dojem\n\nTýnský chrám se nachází v těsné blízkosti Staroměstského náměstí. Tato budova je postavena v gotickém slohu.\nNa střeše jsou dvě hlavní věže. Každá z těchto věží, je zdobena osmi věžičkami. Uprostřed stojí nižší věž, kterou zdobý šest úzkých věžiček hodiny a kříž.\nAsi ve dvou třetinách chrámu je ochoz, na který se můžeme dostat z každé věže jedním menším průchodem nahoře zaobleným.\nOkna jsou podlouhlá nahoře zaoblená stejně jako dveře.\nTento dům převišuje okolní budovy a půsbý vysokým a majestátním dojmem.", "original_file": "ces1bchlmar_1"}
{"text": "OSNOVA:\n\nI. Úvod\n\nII. Stať: 1. škola\n\n2. rodina\n\n3. zájmy\n\nIII. Závěr\n\nPtáš se, jak se mi daří\n\nDrahý Adame!\n\nPokud Ti zprávy o mně stačí pouze prostřednictvím dopisních papírů, tak tedy… Jak se mi daří? Mnohdy to ani já sama bezpečně nevím, ale mám-li svůj momentální stav mysli a života shrnout jediným slovem, pak je to slovo skvěle!\n\nJak sám dobře víš, minulý rok znamenal v mém životě, ale i v životě osob v mém bezprostředním okolí, veliký zvrat. Ne snad pro změnu zaměstnání mého otce ani pro mých šestnáct let, ale pro úspěšné dokončení základní školy a nástup na gymnázium. Jako snad každého provázely i mne obrovské obavy z přijímacích zkoušek, nového prostředí, vyšších nároků a hlavně také z nových spolužáků a potencionálních přátel. Ač jsem základní školou proplula relativně bez potíží, studium bylo pro mne spíš utrpením, nežli potěšením. Právě proto jsem od střední školy očekávala možná až příliš mnoho. Ne snad, že by mě mé stávající působiště zklamalo, právě naopak. Má největší obava – přijímací zkoušky, byla nakonec díky milosrdným kritériím vedení gymnázia nahrazena „jen“ čekáním na konečný počet přihlášených. Když bylo i toto nebezpečí zažehnáno, nastala tréma ze spolužáků, profesorů a tehdy snad i z pana školníka. Naštěstí nejsou nároky přímo nezvladatelné, většina profesorů sympatická a spolužáci jednoduše skvělí.\n\nOvšem škola není jediným místem, kde se musím zdržovat. Situace u nás doma je při nejmenším napjatá. Nevím, jestli je to věkem, ale mám pocit, že komunikace s rodiči vázne stále víc a víc. Možná nedokážou porozumět mým náladám a potřebám, možná je to právě naopak.\n\nLoňská sezóna byla tou poslední, kterou jsem strávila v Jihočeském divadle. Bohužel konflikty s vedením nabraly takových rozměrů, že má další přítomnost byla nežádoucí.\n\nDoufám, že i Ty zažíváš podobné rozčarování a sdílíš můj optimistický názor na dění ve Tvém okolí.\n\nMilý Adame, mám se skvěle!\n\nLíbá Tě Eva", "original_file": "cb1atomter_01_1"}
{"text": "Osnova:\n\n1 80. výročí naší školy\n\n2 Přípravy\n\n3 Výzdoba tříd\n\n4 Vystoupení žáků\n\n5 Rodiče ve škole\n\n6 Kulturní dům\n\n7 Závěr – mám ráda našíi školu\n\n80. výročí naší školy\n\nNaší škole je 80 let. Na tuto školu je věk moc mládý.\n\nKaždá třída si připravila nějaké představení třeba 6. řočník měl vyjmenovaná slova B, L, M, P, S, V, Z a ještě F. Já jsem měla P protože jsem si to P vybaroila. To viystoupení bylo 7. listopadu v sobotu.\n\nRodiče byli velmi nadšení protože pak mohli jít do kulturního domu. Zpíval sbor – {název sboru}<priv>.. A {název sboru}<priv>. Sbor v Kulturním domě začal ve 14:00 hod.\n\nLidem se předsavení moc líbilo.", "original_file": "hr6zemzuz_01_1"}
{"text": "Zvelebil Petr 1. C\n16. Prosince\n\n1. Písemná práce\nLetní dobrodružství\n(vypravování)\n\nOsnova: 1) Úvod – vzpomínání\n2) Stať – a) Příjezd\nb) Ztráta kamaráda\nc) Hledání, Nalezení\n3) Závěr – Vysvětlení\n\nKdysi jsem potkal jednoho muže. Bylo parné léto, byl červenec, ale byly třicítky stupně.\nByl jsem na výletě s kamarády, byli jsme čtyři, v Bostonském lese. Les to byl velký a v noci byla poměrně zima. Ale vraťme se k příběhu!\nNa výlet jsme jeli mým autem. Vyjeli jsme ráno, ale dojeli jsme poměrně odpoledne a když jsme dojeli byl západ slunce, byl krásný. Já jsem si řekl: „Tak to bude v noci zima.“ Mike a John se mnou souhlasili, ale Dan ne. Dan studoval psychologii a tak v tom hledal větší význam. Myslel si, že se stane něco hrozného. Všichni jsme ho s pohrdáním odbili a šli jsme zapít konec školy. Vzhůru jsme byli asi od osmi do jedné a bylo by nás docela slyšet kdybychom nebyli v lese.\nRáno jsem se probudil asi v 10, na můj vkus docela brzy, ale něco se mi nezdálo, něco mi vrtalo v hlavě. Dan nebyl ve stanu. Vzbudil jsem kluky a shlédl jsem situaci. Danovy věci tu byly i spacák, ale Dan nikde. S voláním, jestli někdo neodpoví, jsem vylezl ven ze stanu. Ani venku Dan nebyl. Vzhledem k tomu, že jsme šli spát oblečeni vyběhli i kluci rychle ven. Pak mě napadlo, že musí mít mobil, ale poté jsem přišel na to, že přece jen něco chybí, chyběly všechny mobily i můj i Danův byl pryč. Nic nezbývalo, jen ho jít hledat, protože policie by zasáhla až po čtyřiadvaceti hodinách. Věci jsme tam nechali, na co by nám byly kdybychom nenalezli Dana.\nVyšli jsme do lesa a všichni křičíc jsme hledali Dana. Lesem se ozývalo jen „Dane?!, Dane!“ Ale nikdo neodpověděl. Podle hodinek jsem zjistil, že jsme ho hledali již pět hodin, ale všem to připadalo jako deset minut, ale ta nejhorší zpráva teprv přišla. Mike zjistil, že chodíme v kruhu. Pak se ale stalo to, co nikdo nečekal. „Postava. Vidím Postavu!“ zařval jsem. A opravdu tam byla. Byl to muž, kterému nebylo vidět do tváře, ale je jisté, že to nebyl Dan.\nVšichni jsme se rozběhli za postavou. Běželi jsme dál a dál, ale on byl pořád stejně daleko. Náhle jsme uviděli, co všem vyrazilo dech. Byl tam potok, byli jsme si jisti, že na mapě žádný nebyl, ale v něm ležel Dan. Seběhli jsme k němu a zvedli ho. Byl v bezvědomí na noze měl pas na medvědy. Tu jsme mu sundali a ovázali mu nohu z vlastních šatů. Počkali jsme až se dostane k sobě a zeptali se co tam dělá. Řekl, že chtěl prodat naše mobily, že až tak byl opilý, ale pak, že viděl muže že šel za ním až sem. My nevěřili, že v noci a docela dost opilý by dokázal dojít až sem, ale on pokračoval. Že prý u auta spadl do té pasti a řekl tomu muži aby mu přivedl pomoc, ale že se na něj prý jenom díval a nic neříkal. „My ho potkali.“ Řekli jsme sborově. Dan vytřeštil oči, že jsme sami nepřišli. „Vždyť jsme tě hledali pět hodin.“ Zvedli jsme hlavu. Stál tam ten muž, ale přešel\n˂dokončeno v konceptu˃\nAle přešel směrem tam odkaď svítilo slunce, takže se nám ztratil v záři. Ale tam, kde stál, byl najednou náš tábor a moje auto. Byli jsme jenom 5m od auta, ale hledali jsme --- Později přijela záchranka a policie. Zdravotník říkal, že Dan měl veliké štěstí „Ještě chvíli a musel --- Ale více nás zarazila odpověď Policie po popsání toho muže. Policista nám sdělil že ten muž je už více než 5 let po smrti. To nás dostalo. Odjeli jsme domů a tam jsme strávili zbytek prázdnin.", "original_file": "pr1czvepet_01_1"}
{"text": "To byl ale trapas!\n\nOsnova: 1. Úvod: téma\n\n2. Stať: a) před začátkem\n\nb) cesta letadlem\n\nc) úvod do práce\n\nd) uklízení\n\ne) průšvih\n\nf) zachránce\n\ng) šťastný konec\n\n3. Závěr: ponaučení\n\nNejdříve jsem si myslela, že si vyberu téma: ‚Příběh z naší rodiny‘, ale o 7 minut později, když mne ještě nic nenapadlo a ostatní už měli první odstavec jejich práce, rozhodla jsem se téma změnit. Protože jsem si vybrala trapas, budu muset změnit jména lokalit a účinkujících. Určitě by si nepřáli, aby někdo (ať už jeden nebo více lidí) četl o jejich incidentu. Obzvláště pak hlavní hrdinka, která by mne nejspíš nechala umírat velmi pomalou a bolestivou smrtí. Pravda je, že kdyby se to stalo mně, asi bych se s tím také moc nevytahovala, ale co se dá dělat, prostě mě nic jiného nenapadlo.\n\nJeště předtím, než se pustím do líčení trapasu (tedy v tomhle případě jde spíš o průšvih), musíme si ujasnit, že jestli hl. hrdinku poznáte, tak jí PROSÍM nic neříkejte. Já ji přejmenuji na Kate.\n\nZavrtěla se na sedadle a podívala se z okénka. Mraky pluly kolem a vypadaly jako bílá peřina. Kate letěla do Ameriky, kde si našla práci v jisté úklidové agentuře. Byla z toho nervózní, ale ne tolik jako z té příšerně dlouhé cesty letadlem. „No, co se dá dělat, budu to muset přežít.“ zamumlala a snažila se srovnat do nějaké pohodlnější polohy.\n\n„Takže všichni sem!“ zavelela šéfová. Kate, spolu s ostatními, se na ni podívala. „Už jsem vám vysvětlila, myslím dost podrobně, jak chci, abyste pracovali. Tohle je významná a bohatá firma, takže musíte být v podstatě neviditelní. Nesmíte nikoho vyrušit, protože i přesto, že je noc, někdo tu může být.“ Kate pokývala hlavou a vydala se do jí přidělené kanceláře. Před dveřmi se zastavila a zaklepala, když se nikdo neozval, vytáhla z kapsy klíče a odemkla si. Kancelář byla obrovská, draze vybavená a přes celou jednu stěnu se táhlo okno. Kate utřela prach, vyleštila skla vytrýnek, umyla špinavé hrnečky a talířky a začala vysávat. Jak vysávala pod stolem, šňůra od vysavače se jí někde zasekla.\n\nKate šňůrou trhla a najednou zhasla všechna světla. „Sakra,“ zaklela, když si uvědomila, že nejspíš vyhodila pojistky. „Sakra, sakra, jestli jsem je vyhodila v celé budově −“ Kate došla po šňůře vysavače až na konec a vytáhla zapalovač, aby se podívala, co se stalo. Zásuvka byla vytržená ze zdi. Kate rychle přeběhla k oknu a oddechla si, když si všimla, že světla zhasla jen v patře, kde byla. V tu chvíli se na chodbě ozvaly kroky. „Je tu někdo?“ ozval se od dveří mužský hlas. „Jo.“ pípla Kate. „Prosím vás, nevíte, co se tu stalo?“ Muž ve dveřích měl baterku. Kužel světla ihned padl na vytrženou zásuvku pak na Kate. „Já se omlouvám, já jsem nechtěla.“ mumlala Kate. Muž ve dveřích se usmál. „To je v pořádku, už se nám to stalo. Ty vysavače prostě mají nějakou špatnou zástrčku.“ Kate vykulila oči. „Takže to není moje chyba?“ „Ale ne. Já ten vysavač dám odnést.“\n\nKate ve firmě uklízela dála a s Jakem (což byl její zachránce z onoho večera) se spřátelila. On jí ale nepřestával škádlit zdánlivě nevinnými vtipy o zásuvkách.\n\nTak doufám, že tohle se nikomu z vás nestane a že už nikdo z vás nebude trhat za šňůru od vysavače, protože víte, co by se mohlo stát.", "original_file": "cb1akaster_02_1"}
{"text": "Peterková, Tereza, V. C, 07/08\n\n<obrázek č. 1: Tři chlapci bruslí na silnici.>\n<obrázek č. 2: Jednoho z nich srazí auto.>\n<obrázek č. 3: Chlapec je zraněn.>\n<obrázek č. 4: Jeho kamarád běží pro pomoc.>\n<obrázek č. 5: Jeho kamarád telefonuje z telefonní budky.>\n<obrázek č. 6: Záchranáři odnáší zraněného chlapce, doprovází je jeho kamarád.>\n\nOsnova:\n1. projížďka na bruslích\n2. srážka\n3. bolest.\n4. jede pro pomoc\n5. volá o pomoc\n6. přijíždí sanitka\n\nNehoda\nJednoho dne si kluci vyjeli na bruslích a na skate-boardu.\n\nByli to kluci z naší školy byl to Honza, Jakub a Martin.\n\nTy kluci si tam jentak jezdily.\n\nA ftom tam vyjede auto. Jede tou největší rychlostí a bum, už ho srazilo Martina.\n\nMartin tam leží a kluci se ho ptaj jestli ho nic nebolí a Martin říká že ho bolí úplně všecko.\n\nJakub jede co nejrychleji k telefoní budce volá sanitku.\n\nPak přijíždí sanitka a Martina odvážejí do nemocnice.", "original_file": "bu5cpetter_01_1"}
{"text": "17. 12. 2008\nKT HAKLOVÁ\nV3ú\n\n1. písemná slohová práce\nÚvaha\nTéma: Realita je nudná. Dejte mi jiný svět.\nOsnova: 1. ÚVOD – a) Relativní realita\nb) Přebíhání od reality k té reálnější\nc) Pomocníci při stěhování\n2. STAŤ – a) Apatické sledování zářící obrazovky\nb) Virtuální svět\nc) Co způsobí pátý level\nd) Samota ve vlastním světě\n3. ZÁVĚR – a) Život bez remcání\nb) Život beze snu\nc) Berme život se vším všudy\n\nCo je vlastně realita? Nevnímá jí každý z nás jinak, není relativní?\nKaždý si snad alespoň jednou od té reálné reality odběhl k té své, pro někoho reálnější. Všichni máme přece právo na snění a vytváření své reality.\nIkdyž bychom samozřejmě neměli ten svůj svět vnucovat ostatním.\nObčas je realita moc šedivá a nudná, a tak často utíkáme do té abstraktní. Zpravidla nejčastější pomůckou při takovém stěhování je četba, hraní her nebo sledování televize, některým docela dobře poslouží i drogy.\nPři sledování televize se jednoduše dokážeme vypnout a apaticky sledovat zářící obrazovku, jako by to bylo poprvé. Co si z televize opravdu vezmu k srdci a co ne, záleží pouze na mém osobním založení. Ale osobnost, která nemá už žádný vztah s realitou, pouze s tou svou, je snadno zmanipulovatelná a oblbnutí vhodná. Jako například hodně starých lidí.\nAle co při hraní násilnických počítač. her? Tam se přece také vytváří druhý, fiktivní, svět. A není to svým způsobem podobné, jako sledování porna malými dětmi. Tam si přece vytváří úplně odlišný pohled na svět.\nProč tedy ve videopůjčovně existují oddělené přepážky s pornografickými filmy do osmnácti let nepřístupné. A na videohrách, které jsou snadno k dostání, je pouze malý štítek hlásající osmnáct plus?\nPak se snadno stane, že si hru zakoupí nějaké malé – neuvědomělé – dítě a po pátém levelu zastřelí oba rodiče, protože nedokázalo oddělit fikci od skutečnosti. Toto si myslím, že je obrovský problém, který by se měl začít více řešit.\nPokud si ale dokážu vytvořit vlastní realitu bez pomoci her nebo televize, nebudu si připadat příliš osamoceně nebo na obtíž?\nNebylo by tedy jednodušší tu reálnou realitu přežít, aniž bychom si vymýšleli nějakou další nebo si stěžovali?\nJaké by to asi bylo, žít bez snění? Popravdě asi dost nudné a nezajímavé.\nProto bychom měli život brát takový jaký je a jaký přichází, ale fantazii, kterou investujeme do vytváření toho imaginárního, se meze nekladou.", "original_file": "grV3hakkt_01_1"}
{"text": "12. Prosince 2008\nM. Simanová\n\n1. písemná slohová práce\núvaha\nTéma: Nikdy neztrácej smysl pro humor – už bys ho taky nemusel najít.\n\nOsnova: Úvod – Pravidla přežití\nstať – Pomyslná zeď\n – konfrontace\n – odlišnosti\n – ztratit\nzávěr – nejcennější majetek\n\nSmysl pro humor je občas jediným východiskem, jak si dokázat udržet hladinu rozumu v mezích v dnešním pokrouceném světě.\nČasto se zamýšlíme nad tím, co nás dokáže odvést od každodenních stereotypních úkonů a úkolů. Smysl pro humor je pomyslnou zdí, postavenou mezi všední realitou a vlastními světy podvědomí. Dokáže odvádět pozornost od nudných témat, nebo a lepším případě z nich nudu odstranit.\nProblém nastává ve chvíli, kdy dojde ke konfrontaci lidí s odlišným smyslem pro humor. Výsledek takovéto akce je přibližně stejný jako u hádky s odlišnými názory.\nSmysl pro humor máme každý svůj: Je pravda, že někteří ho postrádají úplně, ale takový život je v dnešní době příliš šedivý a naprosto nezvyklý pro někoho, kdo bez něj téměř nedokáže žít. Někdo svůj smysl pro humor dokáže časem stupňovat, jiný klidně i ztratit. A proto se lidské bytosti liší tak, jak to dokáží jen ony.\nZtratit smysl pro humor v dnešní době téměř doslova znamená zavřít za sebou dveře od společnosti. Ať už do ní počítáme širokou veřejnost nebo jen ty, kteří jsou nám nejbližší. Myslím, že se neříká zbytečně: „Až zemře smysl pro humor, zemřeme s ním.“\nJsme každý, jaký jsme. Ať už smysl pro humor máme či ne, svět je zatím náš. Všímejme si maličkostí a třeba jednou budou znamenat mnohem víc. Zasmějme se vlastním nevydařeným kouskům, smích nemusíme jen rozdávat, občas je potřeba si trošku schovat i pro sebe. Smysl pro humor by totiž bez smíchu nemohl existovat. Když ho jednou ztratíme, jen obtížně bychom ho mohli chtít zpět. Vždyť smysl pro humor je jedním z našich nejcennějších majetků.", "original_file": "grP3bsimm_01_1"}
{"text": "5.prosince 2008\nAndrea Jasenovcová\nP2\n\n1. písemná slohová práce\nCharakteristika, popis\nTéma: Svět z pohledu psa\n\nOsnova:\n.Úvod – 1) seznámení se psem, který zde vystuouje.\n.Stať – 2) popisování psa 1) jeho vlastnosti\n – život psa\n.Závěr – 3) seznámení se s majiteli a prostředím, kde bydlí\n – 4) vztah psa k majitelům\n\nAhoj, dovolte mi, abych se Vám představil. Jmenuji se Popík. Jméno Popík mi dala moje majitelka, malá pětiletá holčička, která se ráda dívá na „Šmouly“, seriál pro malé děti. Vystupuje tam pes, který se jmenuje Popík. Na první pohled mi není podobný, ale co se týká vlastností, ty jsou stejné. Jsem stejně neposedný jako on, neposlouchám, rád si hraji, jako každé štěně, ale někdy to už trochu přeženu. Jako nedávno, kdy jsem roztrhal mé majitelce boty a ona pak neměla v čem chodit. Mám, ale také dobré vlastnosti – přítulný, milý, hodný (někdy), roztomilý a vhodný k dětem.\nJsem ještěě štěně, čistokrevný labrador, černý, krátko-srstý a docela malý, dva roky starý. Na to, že jsem ještě štěně, mám docela mohutné tělo, válcovitého tvaru s dlouhým kulatým ocáskem. Tlapy jsou zatím krátké, ale brzy vyrostou. Má hlava je na čele placatá a celý obličej je protáhlý čumáčkem, který je neustále vlhký, trojúhelníkového tvaru a dvěma nosníma dírkama. Uši jsou jako plácačky, středně dlouhé, placaté, ale zaslechnou vše, co se pohne. Oči mám bystré a černé jako dva knoflíčky, tlamu obrovskou, z které koukají mé špičaté, býlé zuby a dlouhý růžový jazyk, který rád na každého vyplazuji.\nBydlím u hodných lidí se svou psí maminkou v malém baráčku na vesnici. Zahrada je ovšem velká, a tak mohu každý den se svou maminkou běhat a dovádět, prostě jak se mi chce. Žiji zde rád a každému psovi bych přál takové majitele.\nNikdy bych je nevyměnil a doufám, že oni mě také ne. Mám je rád.", "original_file": "grp2jasand_1"}
{"text": "1. slohová práce\n\n\t\t\t\t\t\t\t\t\t\t\t16. 12. 2004\n\nTémata: Ptáš se jak se mi tu líbí\n\nPtáš se, jak se mi tu líbí\n\nOsnova: 1) Úvod – překvapení\n\t 2) Stať – a) ráno\n\t\t b) odpoledne\n\t\t c) večer\n \t 3) Závěr – rozloučení\n\nDrahý bratře,\nTvá otázka mě trochu překvapila, když se ptáš, jak se mi tu líbí, i proto, že si sem měl jet ty místo mě. Nicméně nebudu zlomyslný a jeden z těch tří nekonečných dnů ti popíši.\nVrcholem každého dne je ráno, respektive probuzení. Světnice je prosvícená sluncem, ptáci zpívají a příroda se probouzí. Člověk se cítí jako v ráji. Realita přichází až na mě mamka hodí roztrhanou košili a o nic lépe vypadající tepláky a vrazí mi do rukou talíř s tlustým krajícem chleba a stejně tlustou vrstvou lančmítu. Poté, co se mi podaří do sebe ten žvanec nasoukat, se objevuje na scéně děda, jež nám oznamuje, že je čas jít na pole. Je to docela „pestrá“ činnost: sbíráme brambory, švestky a jablka.\nPoté co přežiju mamčino sekýrování typu: „ohni se k tomu pořádně!“ „nelehej si!“ nebo „Postav se rovně!“, je oběd v podobě, jak jinak, brambor a lančmítu. Následuje stejný scénář – tým v sestavě já, mamka, děda jdeme na pole, kde provozujeme stejně snaživou, barevnou a pestrou činnost, jako dopoledne.\nVečer je ze mě rozpolcený člověk, snoubí se ve mně pocit fyzického a duševního vyčerpání a nepříjemný pocit, že jsem investoval čas do něčeho, co pro mě není nijak důležité, ne li zbytečné. Následně si umyju nohy v lavoru s vlažnou vodou a snažím zabít následující hodinu času, kdy nemůžu usnout.\nNicméně zítřek už nějak přežiji a příští rok pojedeš zase ty, neboť podle slov mamky, jsi pracovitý zatímco já jsem – lenoch. Což mi ostatně plně vyhovuje.\n\n\t\t\t\t\t\t\t\t\tTvůj Jirka", "original_file": "cb1cblajir_01_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nJana Kubů\n12. 6. 2007\n3. C\n\nZnamení doby\n„Dnešní doba je zkažená, životní prostředí je znečištěné, lidé se dennodenně vraždí mezi sebou“ – slyšíme ze všech stran. Ale proč to tak je a kdo za to může? To nikdo neví.\nDoba, ve které žijeme mě nutí zamyslet se, co jsme udělali špatně. Dvanáctiletí vrazi už dnes pomalu nikoho nepřekvapí, lidé se neustále za něčím ženou, ale naprosto bez cíle. Byly přece doby, kdy si lidé pomáhali a byli k sobě slušní. Zrovna včera jsem se dostala do pro mě dost absurdní situace. Když jsem s kamarádkou seděla na lavičce, přišel k nám muž, který sbíral odpadky, a místo klasického „zdovolením“ nebo „uhni“ nám začal nadávat. A takové chování je dnes už úplně běžné v naší společnosti, kterou bychom chtěli nazývat slušnou.\nDoba se žene kupředu mílovými kroky, člověk ji nestíhá, a tak nastává chaos ve společnosti. Rodiče dne své děti zahrnují moderní technikou jako jsou mobilní telefony, počítače, videa, DVD přehrávače a jistě mnohé další „vymoženosti“, ale zapomínají s nimi mluvit, číst jim knížky, brát je na výlety do přírody. Zkrátka jestli se něco nezmění, generace našich dětí bude moderní dobou naprosto zdegenerovaná. Samozřejmě nejsem proti pokroku techniky a vědy, ale jsem přesvědčená, že počítače vedou děti k pohodlnosti a v neposlední řadě také ke gamblerství.\nMyšlení o zkažených dětech by přece neměli mít osmnáctiletí lidé, ale jelikož já osobně s dětmi už nějaký ten pátek pracuji, myslím si, že situace je opravdu alarmující. Vždyť my jsme přece byli tak naivní a celkem hodné děti, měli jsme úctu k rodičům, tedy pokud rodina fungovala tak, jak má. A to je nejspíš ten problém. Kolik rodin je dnes neúplných, kolik rodičů postihla krize, kterou nebyli schopni ustát a „vyřešili“ ji rozvodem…? A na tohle všechno doplácejí nejvíce děti. Děti, které jsou naše budoucnost. Každý člověk se jednou postaví na vlastní nohy a nebude to pro něj nikdy jednoduché, proto je tu rodič, který by měl být v tu chvíli jeho oporou. Žádný počítač na světě neporadí, nepomůže ani nepohladí jako milující rodič, a tak mě napadá, že dnešní děti nebudou mít skok do vlastního života vůbec jednoduchý.\nNedokážu si představit, co by společnost dokázala změnit k lepšímu, ale jsem si jistá, že doba, kterou nyní nazývám jako alarmující kvůli chování lidí a hlavně dětí ve společnosti, není nic proti tomu, co nás v budoucnu čeká. Proto se nechám překvapit, jak bude společnost vypadat třeba za takových dvacet let, i když už teď si myslím, že to nebude překvapení nijak příjemné.\nOsnova:\nÚvod\nStať a) „slušná společnost“\n b) počítace vychovávají děti\n c) „zkažené děti“ – vina rodičů\nZávěr", "original_file": "cb3ckubjan_02_1"}
{"text": "Boriana Hristova\nVII. A\n22. února\n\n2. slohová práce\n(charakteristika)\n\nMoje sestra\n\nMůja rodina jsou maminka, tatínek, bracha a segru. Budu opisovat segra. Menuje se Joanna. Její postava je normálná. Hlava je trochu kulatá. Má velký hnědé oči, obočí jsou upravené, noc je špičatý.\nJejí vlasy jsou chuste, kudrnaté. Mát barva chnědé, ale už je obarvená černá. Jejích stýl je emo. Ona se nosý s ružoví tričko, černí kauchoti. Jedna bota je modrá, druchá žluta. Joanna má rád hudbu. Posloucha metal. Na ruce jsou moc nárameček a prstenek.\nKaždy den spolu chodime ven v parku. Když jsme spolu tak povídame si smáme se, posluchame hudbů. Všechno děláme spolu.\nMuja segra je moc zabavná, dobrá a krasná cholka.", "original_file": "kl7ahribor_1"}
{"text": "7. března 2006\nHavlíčková, 3.E\n2. písemná práce\nCestománie\n(reportáž)\n\nDobrý den, vítám vás v naší Cestománii, ve které bych se chtěla věnovat rekapitulaci z Olympijských her v Turíně. Začneme prvním dnem, kdy byl odstartován skiatlon 15km žen. Teď už ale předáváme slovo do Turína.\nDobrý den, vítám vás na prvním olympijským dnu. Dnes je počasí velice přívětive, sluníčko nám tu svítí, je téměř bezvětří. Teploměr ukazuje 5°C nad nulou, takže jsou skvělé podmínky pro sportování. Čeká nás první závod skiatlonu žen na 15km, kde 7,5km běží klasicky, pak se přezují a jedou 7,5km bruslení. Je to závod s hromadným startem, takže budem doufat aby hned na startu nedošlo k hromadné kolizi, kde by se zapletla nějaká z našich závodnic. Z českých reprezentantek tu najdem v červených kombinézách Nývltovou, Balatkovou-Erbenovou a samozřejmě nesmíme zapomenout na K. Neumanovou, která minulý rok na mistrovství světa měla problémy na startu a musela pak dohánět velkou ztrátu. Na startu je mnoho favoritek, takže se nedá říci, kdo má dnes asi největší šanci na medaile. Počasí je stále stejné, tak servismani snad neměli problém s namazáním lyží. A je odstartováno. Trať je dnes velice obtížná. Po úvodní rovince čeká závodnice dlouhé stoupání pak chvilku sjezd, ale pak je opět rovina, která je mírně do kopce, takže závodnice si dnes moc neodpočinou. Start byl bez nějakých větších potíží a závodnice se ve velkém hloučku blíží ke stoupání. K. Neumanová se drží na nějaké osmé pozici, ale je to velky hlouček, kde se bude pořadí stále měnit. Asi tu nebudou nějak velké pokusy o trhák hned na začátku a na přezouvání mohou přijet v tomto velkém chumlu.\nZávodnice se blíží na přezouvání. Teď je také duležité aby se trefily do svého boxu a nevzaly si jiné lyže. To by znamenalo diskvalifikaci. Nejrychleji se přezula Slovenka Majdičová. Ta tu prý trénovala hodně přezouvání a také se jí to teď vyplatilo. Vyjíždí jako první, ale v závěsu má už dalších dvacet závodnic mezi nimi i K. Neumanovou. Závodnice začínají bruslit a my se mužeme těšit na strhující záver. Teď nám režie ukazuje Norku M. Björgen a ta končí asi velice zklamaná, protože si určitě přijela pro medaili, ale tu dnes už nezíská. Původně ani neměla nastoupit. Měla nějaké střevní potíže, ale přece jen to dnes zkusila.\nZpět k závodu. Teď se do čela dostala Katka, která teď vede celou vedoucí skupinu. Veliké překvapení je Ruska Medvedová s vysokým číslem, která se stále drží. Naopak favoritka M. Cepalova už uz ztraci na vedoucí skupinu asi 37 vteřin. Teď Katka naznačovala aby ji někdo vystřídal ve vedení, ale nikomu se do toho nechce.\nTeď už se závodnice blíží do posledního kola, kde se bude rozhodovat. Vedoucí skupinu tvorí čtyři závodnice K. Neumannova, K. Smigunova, B. Scott a překvapivě Medvedova.\nPoslední stoupaní, Katka zrychluje. Pomalu se trhne od skupiny, ale na zadech si drží Smigunovou. Tak to bude boj až do konce. Kdo z koho. Poslední zatáčka a pak už jen cílová rovinka. Kdo bude rychlejší. Smigunová se dostává před Katku a vypadá to, že má více sil. Ano je to tak. Jako první dojíždí --- Smigunova pak Katka a na třetí pozici Medvedova. To byl užasny zavod až do konce a K. Neumannova získava střibrnou medaili na Olympijskych hrach v Turine. Tak to je užasne. Ja vracím slovo do studia. Preji hezky den.", "original_file": "pr3ehavbar_01_1"}
{"text": "Americká próza 1. poloviny 20. století\n(literárně-slohová kontrolní práce)\n\nTémata:\nAmerická próza 1. pol. 20. století (odborný výklad)\nVybraný typ hrdiny: a) odborný popis, b) umělecká charakteristika.\nInterpretace vybrané ukázky z čítanka po stránce tematické, jazykové i kompoziční\nVybraní američtí autoři (odborný výklad na základě srovnávací metody)\nAnalýza vybrané ukázky z čítanky po stránce jazykové\nVybraný americký autor (odborný výklad s úvahovými prvky)\nAmerický způsob života a jeho odraz v prózách jednotlivých autorů (odborný výklad, nebo úvaha)\nInterpretace přečtené knihy\n\n\n\n V této se pokusím přiblížit charakter hlavních postav většiny děl, která napsal E. Hemingway. Tohoto autora jsem si vybral proto, že hrdinové jeho knih si jsou typově velmi podobní, ale zároveň jsou velice zajímaví a charismatičtí. Myslím, že jak čtenář, tak autor se s nimi velmi lehce ztotožní.\n Typickým „Hemingwayovským hrdinou je muž ve středních letech, který má těžkou fyzickou práci a snaží se protloukat životem. Nežije sice na hranici chudoby, ale určitě nepatří mezi bohaté. On si však nestěžuje. Jeho silný charakter a hrdost se s tím naprosto vylučují. Bere život takový jaký je, a to s čistým svědomím. Svou práci totiž vykonává poctivě a nejlépe jak dokáže. Rodinu, kterou živí, miluje a v žádném případě by nedovolil, a hlavně by nesnesl, aby trpěla hladem, nebo neměla střechu nad hlavou. Je ochoten překročit jakoukoli překážku jen proto, aby dosáhl cíl, který si stanovil. Často se ale stane, že jeden z těch cílů, který se zdál původně nesnadný, ale dosažitelný, se změní v krajně vyhrocenou situaci, která otestuje jeho sílu a vytrvalost až na hranici únosnosti. On se toho problému chopí se svou typickou mužností a odhodláním, ale ani to někdy nestačí.\n Může se stát, že svého cíle nedosáhne, ale on je klidný, protože ví, že vynaložil maximální úsilí jakého byl schopen a lépe to dopadnout nemohlo. Jeho hrdost tím pádem neutrpěla téměř žádnou škodu.", "original_file": "js3jel_01_1"}
{"text": "Můj domácí mazlíček\nMůj domácí mazlíček je andulka, jinak řečeno papoušek vlnkovaný. Jmenuje se Kája.\nJe malá, asi přibližně 20cm dlouhá. Má protáhlý tvar těla, obrysové a prachové peří. Její hlava je bílošedivá a oči má malé jako perličky, jejich barva je černá. Pod očima modré skvrnky a černé puntíky se nádherně vybarvují v bílém peří. Zobák je žlutý a hodně ostrý na rozlousknutí různých semínek. Ozobí můžeme spatřit barevné. Modré nebo-li malinko nahnědlé. Krk jí zdobí smíchané barvy. Bílá a šedivá.\nJejí malé tělíčko je světlomodře zabarvené s nádechem do fialova. Na zádíčkách má peří s barvou černou a bílou. Když se blížíme dozadu vidíme na křídlech tmavěmodře zbarvené obrysové peří. Peří je hodně jemné a lehké, proto mohou ptáci létat. Když jsou křídla složená, skoro se dotýkají špičkami. Mají také kloaku – otvor pro vylučovací, trávicí a\npohlavní soustavu.\nOcas má dlouhý, přibližně 8-9cm. Je zbarvený do krásně modré barvy.\nJe to můj malinký, a také jediný mazlíček. Mám ji ráda a jsem ráda, že ji mám.\nDoporučila by jsem ji lidem, kteří mají rádi malinká a roztomilá zvířátka.", "original_file": "cl7cmakzan_1"}
{"text": "Dražanová, kvarta, Gymnázium J. Seiferta\n\nZávěrečná písemná slohová práce\nPUBLICISTICKÝ STYL\n\n1. Vypracujte krátkou úvahu na jedno z uvedených témat:\na) Jaký bych já byl učitel/Jaká bych já byla učitelka\n\nJá a učit?\n\nJe mi 16 let a pomyšlení na moji budoucnost mě děsí, protože nemám skoro žádnou představu o zaměstnání, kterým se budu živit.\nAle co vím jistě? Učitelkou bych být nemohla. Proč? Děti mám sice ráda, ale při představě, že bych jim něco desetkrát řekla a oni by to stejně udělali špatně, se mi zvedají chlupy na zádech.\nVím, že učitel má být tolerantní, přátelský a měl by všechny žáky měřit stejným metrem, ale já taková prostě nejsem. Dělalo by mi velké problémy mít všechny studenty stejně ráda, být spravedlivá a klidná.\nDalším důvodem, proč nechci být učitelkou, je nízká mzda. Netvrdím, že jsou peníze v životě to nejdůležitější, ale bez nich je to těžší.\nA jako poslední důvod uvádím nedobrý vztah žáků k lektorům.\nCo říct závěrem? Já si raději zvolím jiné zaměstnání. A vy se nenechte od učitelování odradit. (Já) psala jsem jen to, co si myslím.", "original_file": "js9mdrazuz_1"}
{"text": "Lindenthal, Petr, V. B, 07/08\n\n17. října\nVypravování podle obrázků\n\n<obrázek č. 1: Tři chlapci bruslí na silnici.>\n<obrázek č. 2: Jednoho z nich srazí auto.>\n<obrázek č. 3: Chlapec je zraněn.>\n<obrázek č. 4: Jeho kamarád běží pro pomoc.>\n<obrázek č. 5: Jeho kamarád telefonuje z telefonní budky.>\n<obrázek č. 6: Záchranáři odnáší zraněného chlapce, doprovází je jeho kamarád.>\n\nOsnova\n1) Tři kamarádi bruslí na silnici.\n2) Srážka s autem.\n3) Petr je zraněn.\n4) Martin jede pro pomoc.\n5) Martin volá l. 155.\n6) Záchranáři odvážejí Petra.\n\nPetrova nehoda\n\nJednoho dne tři kamarádi bruslili na silnici. Petr nedával pozor a srazilo ho auto. Petr spadnul na zem. Martin rychle ujížděl pro pomoc. Dovolal se na záchranou stanici.", "original_file": "bu5blinpet_02_1"}
{"text": "Můj pokoj\n\nMůj pokoj je ve tvaru obdelníku. Mám tady věž, počítač, 3 skříně, postel, pracovní stůl, poličky. Okno je naproti dveřím. Můj pokojíček je střední velikosti, je tu 1 okno které dodává dost světla pro kytky i pro mě. Počítač mám na pracovním stole, který je tak dlouhý, že tu mám dost místa na psaní úkolů. Je tu dost místa pro 6 osob.", "original_file": "am6bmorvac_1"}
{"text": "27. listopadu 2008\nVašek Navrátil\nP1b\n\n1. písemná slohová práce\nVypravování\nTéma: Byl to jen sen\n\nOsnova: I. Nuda, nápad\nII. Cesta na město\nIII.\nIV.\nV.\n\nJednoho krásného večera sem neměl co dělat a nudil se. Byl pátek a já byl doma sám. Už mě to fakt nebavilo, tak sem se rozhodl, že po zbytek večera strávim venku. Vzal sem si na sebe bundu, čepici, šálu a kráčel si to někam ven. Dlouho sem přemýšlel kam jít, ale nakonec mě napadlo, že bych si mohl vyrazit do Prahy. Jelikož bydlím mimo Prahu, nejprve sem se tam musel nějak dostat. Proto sem dlouho neváhal a nasedl na vlak. V klidu sem se posadil a čekal, až budu na místě.\nCesta utíkala pomalu. Když sem se porozhlédl, všiml sem si takového podivného člověka. Měl na sobě velký černý kabát a dlouhé černé vlasy. Vypadal jako čaroděj. Když sem byl na místě, vystoupil sem na Smíchovském nádraží a šel směrem k tramvaji. Už byla dávno tma. Kolem mě se pohybovalo tolik neznámých lidí, až mi z toho začal běhat mráz po zádech. Bylo mi divné, že ti lidé vypadali skoro stejně jako ten člověk ve vlaku. Nebyl mezi nima člověk, který by působil nějak světle. Lidé se přibližovali směrem ke mě, tak sem dostal strach a rychle běžel k nejbližší tramvaji. Tam naštěstí byli normální lidé, ale všude okolo venku, kam sem se podíval byli ty divný lidi. Na Malostranským náměstí, měla tramvaj nějakou poruchu, tak sem byl nucen vystoupit. Prošel sem Malostranským náměstím a viděl Pražský hrad. Okolo mě byli nějaké cedulky s šipkama.\nRozhodl sem se po nich jít. Už u druhé šipky mi bylo jasné, že vedou k Pražskému hradu. Poslední šipka skončila u brány. Dál sem nevěděl, co mám dělat. Čekám asi 5 minut a najednou zaslechnu nějaké podivné zvuky. Znělo to něco jako nějaké skřehotání, nebo volání o pomoc. V tu chvíli sem nevěděl, co mám dělat. Nenapadlo me nic jiného, než za tim zvukem jít. Při vstupu do hradu, mě vedly zvuky dál a dál. Kolem byly na zdích prastaré obrazy a svícny, které hořely. Nebylo chvíle, co by sem neslyšel ty zvuky. Rozhodl sem se proto jít dál. Vedlo mě to po schodech do podzemí. Bylo to několik desítek metrů. Když už sem byl skoro dole, přede mnou byl vstup do nějaké místnosti. Jakoby nějaká komnata. Vešel sem dovnitř a viděl plno mučidel. Bylo mi jasné, že ta místnost ve které sem, byla hladomorna.\nTeprve teď sem zaslechl jiný zvuk. Někdo jakoby v té místnosti mlátil řetězi a okovy. Hned potom následoval ten podivný skřehot. Nikoho sem neviděl, ale zahlédl sem na zemi mříže. Kouknu se do nich a vidím polooblečeného krvavého člověka, který je připoutaný velkými řetězi, mlátí s nima a volá o pomoc. V tu chvíli sem málem omdlel.", "original_file": "grp1bnavvas_1"}
{"text": "12. ledna 2006\nJan Brejníku 1. B\n1. stylistická kompozice – srovnávací\nPopis\nMůj nejlepší kamarád\nOsnova:\nPředstavení – úvod\nCelkový vzhled\nVlasy\nOci\nNos\nPusa\nTvář\nCharakteristické vlastnosti\nČasté oblečení\nKamarádství\nMůj nejlepší kamarád se jmenuje Ondra a je 11 let starý.\nOndra je vyší postavy a také je trošku silnější, než jiní hoši z naší třídy.\nJeho vlasy jsou krátké a mají zvláštní hnědožlutou barvu.\nMá modrozelené oči trochu zapadlé pod čelem. Mezi očimá je vidět mírně špičatý nos. Pod nosem se mu směje pusa, která je výrazná a také malinko vystouplá.\nVedle pusy má spíše červené tváře a pod pusou středně dlouhá brada. Ta už je ale méně červená.\nOndra se většinou směje, má dobrou náladu a z ničeho není moc smutný. Nikomu nic nevyčítá a s nikým nemá žádné velké spory a s kamaradama se nehádá. Snaží se mluvit spisovně.\nJeho časté oblečení je mikina modré nebo světlejší barvy. Naopak zase rád nosí světlé kalhoty. Na jeho oblečení bývá někdy i menší logo.\nOndra je kamarádivý, protože se snaží s každým vyjít. Nenadává někomu, když udělá chybu a také rád někomu pomůže.", "original_file": "ces1bbrejan_1"}
{"text": "Můj pokoj\n\nBydlím v domě s rodiči a sestrou. Mám svůj vlastní pokoj, hned vedle ložnice mámy a táty. Trávím tam hodně času, píšu tady úkoly, hraju na počítači a spím tu.\n\nMůj pokoj je vymalován oranžovou barvou a na zemi leží hnědý koberec který jsem vybíral se svým tátou. Uprostřed mého pokoje je psací stůl s počítačem a okolo něj dvě okna kterými vidím do zahrady. Na levé straně od dveří se nachází stěna sestavěná ze skříní a prostorem kde je televize. Naproti televizi mám gauč který se dá rozložit na velkou postel, z které perfektně vidím na televizi.\n\nV mém pokoji má každá věc své místo. Ve skřínkách nad televizí mám uložené oblečení a pod nimi jsou poličky kde mám své oblíbené knihy. V šuplíkách u stolu mám uložené učení a ve speciální skřínce vedle stolu mám hry. V celém pokoji mám na zdech spoustu obrázků a fotek aut a zvířat.\n\nCelý pokoj má obdélníkový tvar a je v něm dostatek světla. Je sice docela malý, oproti jiným pokojům, ale je útulný a kvůli své velikosti se snadno uklízí.", "original_file": "am6bkoumic_1"}
{"text": "Petr Kačena 1. E\n5. 11. 03\n\n1 písemná slohová práce\n (VYPRAVOVÁNÍ)\n\nOsnova:\n1) Úvod\n2) Stať\n3) Závěr\n\nTak asi před dvěma lety jsme si naplánovali cestu do Německa. Když říkám naplánovali, myslím tím mě a mého bratra.\nBylo to ke konci října a náš vlak odjížděl kolem páté hodiny z Hlavního nádraží. Směřoval do Děčína, jelikož jsme se však již první večer chtěli dostat do Drážďan, museli jsme později přestupovat. Avšak nepředbíhejme.\nNastoupili jsme, ve vlaku vyhledali prázdné „kupé“ a jeli. Nic zvláštního se po cestě nedělo. Opakující se zvuky vlaku, jako by každého ukolébávaly ke spánku. Snad jen tu větu od paní vedle si nadosmrti zapamatuji (jejich rozhovor byl opravdu zajímavý): „Tak jsem jednou měla chuť na řízky, no a..., udělala jsem si řízky, hm.“\nPo příjezdu do Děčína jsme si koupili lístky. Řeknu Vám, že 400 korun za jeden není pro Čecha něco příznivého, ale co jsme mohli dělat.\nNastoupili jsme a posadili se do příjemných sedadel německého vlaku. Po chvilce následovala první pasová kontrola, nejdříve od Němců a pak přišli i Češi. Proběhlo to bez problémů.\nNásledovala docela zábavná cesta až do našeho cíle. To byl Dresden-Neustadt. Avšak lístky jsme měli zakoupené jen o zastávku před.\nJá jsem dělal že spím a bratr si četl. Samozřejmě za zatáhlými záclonkami. Jako že vůbec nevíme, že čekáme na nádraží (čekal tam asi deset minut). Po rozjezdu jsme vylekaně vyběhli ke dveřím a čekali na příchod pana průvodčího, které mu jsem se všechno o tom jak jsme si ničeho nevšimli snažili napovídat. Sežral to i s navijákem.\nV Drážďanech jsme pobyli tři dny. Velice se mi líbila místí atmosféra a řekl jsem si, že bych tam chtěl jednou studovat. O cestě nazpět možná příště.", "original_file": "pr1ekacpet_01_1"}
{"text": "Recenze filmu Spy Game\n\nFilm Spy Game byl natočen v koprodukci USA a Velké Británie v roce 2001, ale samotný děj se odehrává o deset let dříve. Nathan Muir, kterého hraje Robert Redford, je agentem CIA a přichází naposledy do práce. Právě když si balí svoje věci, dozvídá se, že jeho přítel a spolupracovník Tom Bishop (v podání Pitta) byl zajat Číňany a hrozí mu poprava. Protože za několik dní mají americká a čínská vláda jednat o důležitém obchodu, CIA ve snaze nezpůsobit mezinárodní problém dává od Bishopa ruce pryč. Svolá však poradu, aby zjistila, proč byl Bishop vlastně chycen. Průběh porady, během které se Muir snaží vymyslet způsob, jak Bishopa osvobodit bez vědomí CIA, je prokládán krátkými epizodami, ve kterých se Muir vrací do dřívějších akcí, které prováděl společně s Bishopem. Nakonec je Bishop osvobozen a film končí.\n\nDíky tomu, že hlavní děj filmu je protkán nejrůznějšími epizodami, které se věnují nejrůznějším událostem z akcí CIA, se divák nenudí, protože nikdy neví, co bude následovat. Zároveň je hlavní děj přirozeným spojovacím prvkem spolu jinak nesouvisejících kapitol, ve kterých se objeví Východní Německo během studené války, Blízký Východ a jiné. Ve všech těchto epizodách sledujeme Muira, který zaučuje nováčka Bishopa. Je zde velmi reálně zobrazena pozice agentů v terénu, kteří zabíjejí a neví proč, chrání a neví koho a jejich jediným cílem je splnit úkol a přežít.\n\nNajdou se ale i nedostatky. Těžko můžeme uvěřit tomu, že by Muir zařídil nelegální povel k akci na záchranu Bishopa, nehledě k tomu, že na to potřeboval své celoživotní úspory. V tomto bodě nedokázal film zapřít svůj americký původ a stejně jako většina ostatních končí dobře. Stejně tak je zde až nerealisticky zobrazené vedení CIA, které si tak trochu dělá, co chce. To je však jen moje domněnka, neboť „nefilmové“ CIA neznám.\n\nCelkově se jedná o povedený film, ve kterém není agent nesmrtelným superhrdinou, ale zranitelnou loutkou vyšších mocností. V tomto snímku si přijdou na své jak milovníci akčních filmů, tak také milovníci zajímající se o agenty studené války.", "original_file": "kg07pendan_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nJana Kubů\n16. ledna 2007\n\nŽijí mezi námi\nLidé nejsou ani nikdy nebyli ve svých názorech a stylech života jednotní.\nProto vznikají stále nové a nové skupiny a to jen proto, aby oponovali jiným skupinám, z jejichž názory se neztotožňují. Rozhodla jsem se zaměřit trochu blíž na punk-rockové nadšence.\nMají svůj svět plný drsné hudby a alkoholu, který v kombinaci s již zmiňovanou hudbou dokáže pozměnit jinak slušné a „normální“ lidi, v tlupu „drsňáků“, kteří ničí a rozbíjejí, co jim přijde do cesty. Je to jakási uzavřená skupina, která má svůj styl a názory na život, které se mnohdy neslučují se zákonem ani společenskými konvencemi.\nVětšina lidí se jich bojí. Upřímně, kdybych potkala bandu kluků s řetězy, těžkými botami, černým oblečením s lebkami a dalšími hrůzostrašnými výjevy a samozřejmě s nagelovanými vlasy tak, aby uprostřed stály, určitě bych se jim velkým obloukem vyhla. Ale i přesto chodím na punk-rockové koncerty Visacího zámku, což je velmi oblíbená skupina těchto lidí, a užívám si tu drsnou rockovou náladu a atmosféru, která mě svým způsobem fascinuje a naplňuje.\nNesouhlasím se všemi jejich názory, ale zároveň vím, že jsou to lidé jako my všichni. Jsou to lidé, kteří každé ráno vstávají do školy nebo do práce, stejně jako já i kdokoli jiný. Nemyslím si, že punk je jen názor, je to i určitý životní postoj, potřeba vymanit se ze stereotypu všedního dne, kterou čas od času pociťuje každý.\nOvšem je to i život, který s sebou přináší mnoho negativ. Například, kdo dostane lepší práci? Punkový „šílenec“ nebo slušně vypadající mladík s vlasy nakrátko ostříhanými, který nijak nevyčnívá z davu a neprovokuje svým vzhledem… I v otázce partnerské mají tito lidé velmi vyhraněný styl. Zkrátka myslím si, že punkový styl plně vystihují dvě známá a pravdivá přísloví: „Šaty dělají člověka“ a „Alkohol je metla lidstva (a „pankáčů“ zvláště).“\n\nOsnova:\nI. Úvod\nII. Stať – 1) život plný drsné hudby a alkoholu\n 2) charakteristika punkového stylu\n 3) jsou to lidé jako my\nIII. Závěr", "original_file": "cb3ckubjan_01_1"}
{"text": "3.11. 2005\nTomáš Postránecký\n1.písemná práce\nHistorie skautingu\n(Referát)\n\nVážení posluchači a posluchačky, dovolte mi, abych vám nastínil něco z historie skautingu, které je celosvětovým hnutím. Budu se snažit z této obsáhlé problematiky nastínit něco málo z jeho české historie a abychom pochopili jeho celosvětovost, “odskočíme“ si pro některá data i do zahraničí.\nO skautingu se dá mluvit až na přelomu 19. a 20. století i když se ti, kteří se zasloužili o jeho založení narodili mnohdy už o padesát let dříve. Zdalipak víte, kdo je považován za hlavního iniciátora potažmo zakladatele tohoto hnutí? Nebyl sám, podobný nápad měli totiž ve stejné době hned dva pánové. V letech 1902 až 1908. Jedním z nich byl, vámi jistě známí, R. Baden-Powell a druhým E.T. Seton. První ze jmenovaných se zasloužil o rozvoj skautingu v Anglii a druhý v USA. Nesmíme také zapomenout na Baden-Powellovu manželku Olave, protože ta se významně zasloužila o rozvoj junáctví pro dívky.\nA nyní se vážení posluchači a posluchačky dostáváme k tomu, jak skauting nebo chceteli junáctví proniklo i do našich končin. Jestlipak víte, kdo má na tom největší zásluhu? Ano kdo jiný než A.B. Svojsík. Neměl to však jednoduché, musel se potýkat hned s několika problémy. Musel přeložit literaturu, kterou napsali zakladatelé skautingu v Anglii a v U.S.A. A navíc musel adaptovat skauting na naše poměry. Musel také nadchnout pro junáctví českou mládež. Aby mohl “rozjet“ skauting u nás naplno.\nJednou z hlavních akcí během skautského roku je skautský tábor. První skauti v našich končinách to neměli vůbec jednoduché, museli se potýkat jak s nedostatkem peněz, tak se špatnou dopravou. Například první tábor pod vedením Svojsíka. Skauti si museli vážení posluchači věřte nevěřte vše na tábor dopravit pomocí vozíků dvoukoláků a také na vlastních zádech. Cesta jim trvala nesrovnatelně déle než teď, kdy nasedneme do vlaku, auta nebo autobusu. A věci nám v některých případech dopraví dokonce auta. Ale teď zpět k naší historii.\nSkauting neměl u nás během celého 20. století rozhodně na růžích ustláno. První česká junácká organizace u nás, byla založena v roce 1914 a nesla název „Junák – Český skaut“. Po celou první republiku a až do 2. války se junáctví u nás jakž takž dařilo. Avšak nacisté udělali u nás se skautingem v našich končinách rychlý proces. Nejdříve ho zakázali a poté zabavili jeho majetek. Rána za ranou stíhala české skauty a tou další byla smrt A.B. Svojsíka na streptokokovou nákazu v roce 1938. Ale ihned po válce se podařilo skauting za přispění mnoha lidí u nás obnovit. I když pouze krátce na dobu necelých dvou let, kdy byl v roce 1948 zakázán totalitním komunistickým režimem. A členové skautů přešli do tolik nenáviděných pionýrských oddílů. Toto se vážení posluchači a posluchačky považuje za druhou skautskou likvidaci. Tou první bylo zakázání junáka a veškerých činností s ním související v roce 1940 nacisty. Avšak v roce 1968 svitla všem českým junákům naděje. Byl totiž uvolněn tvrdý totalitní režim u nás a podařilo se obnovit Junáka. <nedokončeno>", "original_file": "pr2cfpostom_01_1"}
{"text": "Úvaha – K čemu mi ta škola vlastně je\n\nNa tuto otázku jsem se zatím nesnažil odpovídat ani sám sobě ani nikomu jinému. Zatím jí beru jako povinnost a zaměřuji se spíše na soukromou výuku jazyků a na sport v němž vinikám, protože to je právě to, čím bych chtěl v budoucnu {ž|b}ít. Popravdě mě vůbec nepřitahuje studium na vysoké škole a následná práce s titulem. Zatím se tomu snažím ze všech sil vyhnout. Škola je pro mne spíše takovou zárukou, kdyby se to nepovedlo, abych měl na čem stavět a nemuzel se, jako již spousta “ztrostokatných” sportovců co vsadili všechno na jednu kartu, stát popelářem, ochrankou nebo podobným nevábným zaměstna pracovníkem do konce života.\n\nJenže cesta, po které se již brzy chystám jít a za každou cenu z ní nesejít vede přes učení ačkoli studium pojaté úplně jinak než jsou všichni v mém okolí zvyklí.\n\nAsi před rokem jsem dostal svou životní šanci. Takovou, kterou prostě dostane člověk jednou {za|zo} život nebo vůbec nikdy. Šanci, kterou když nevyužiju tak si to budu nejen já, ale celá moje rodina vyčítat. Zni to jako že jsem pod tlakem, ale ve sportu jsem pod tlakem každý zápas a ke svému údivu jsem nedávno zjistil, že nejlepší výkony podávám právě je-li na mě naléháno takže mi souč{a|o}sná trochu nátlaková situace vyhovuje.\n\nNa tuto školu jsem nastoupil z páté třídy a ani nevím jestli to bylo z mé vůle, nebo z vůle rodičů. Spíš to tak vyplynulo n{a|o}jevo, že se nikdo na nic neptal. A kdybych se měl rozhodovat úplně sám nejspíš bych sem šel také. S dosavadní výukou jsem spokojený s malými výhradami a to že ke studiu moc nepřistupuji zodpovědně.", "original_file": "kg05macvla_1"}
{"text": "Téma: Realita je nudná. Dejte mi jiný svět.\n\nOsnova: 1) Má každý svůj svět?\n\n2) Jak utéct?\n\n3) Realita není nudná.\n\n4) Můj názor.\n\nJe otázkou jestli člověk dokáže žít bez vlastních snů. Každý z nás má své sny. Ať už reálné nebo ne. Někteří je měli jen v útlém věku, někteří je mají do teď. Dnešní realita je krutá,. Násilí ve světě nemá konce, a proto spousta lidí utíká do svých vlastních snů, aby se ukryli před krutostí.\n\nKaždý má vlastní způsob, jak se schovat. Dospívající mají hry, hudbu, filmy a dospělí lidé mají své koníčky a záliby. Teď před Vánocemi je to nejhorší. Všichni shání dárky, aby uspokojili své nejmilovanější. A při tomto shonu se snaží doma ukrýt do vlastního světa před tvrdou realitou. Každodenní stres nás k tomu nutí.\n\nNemyslím si, že realita je nudná. Reálný svět má své plus, ale i své mínus, které je v převaze. Realitu člověk nepozná z tepla domova, musí ven mezi lidi. Záleží na tom, jak se dokážeme s dnešním světem srovnat.\n\nKaždý má možnost, si realitu přetvořit podle svého. Ale stále mezi námi budou snílci, kteří před realitou, ač dobrou, budou nadále utíkat do vlastních světů. Obdivuji ty, kteří neutíkají.", "original_file": "grP3aracpet_1"}
{"text": "Bylo nebylo\n\n„Katko, ty zase spíš!“ Katka se probrala, nevěděla co se děje. Jen se ale pořádně rozkoukala, uvědomila si, že usnula při hodině češtiny. Profesorka byla poměrně agresivní, nebylo to poprvé, co se Katce při hodině stalo něco takového. Ale proč zrovna o češtině? „Zopakuj mi, co právě řikal Honza, prosím?“ Katka nevěděla, jestli to profesorka myslí vážně a nebo ji chce jen před celou třídou pořádně ponížit. Pak si ale uvědomila, že by měla poslechnout, byla to přece její matka. Zamyslela se, co to vykládá? Jak by tohle mohla být její matka? Ale vždyť... Nebylo jí jasné, jestli se jí to jen zdálo a nebo jestli to náhodou není pravda.\nCelý příběh začal tím, že si ji profesorka o jedné velké přestávce nechala přivolat do kabinetu. Chtěla jí říct prý něco velmi důležitého. Katka šla bez odmlouvání, věděla, že to nic tak hrozného být nemůže, protože nic neprovedla. Tedy alespoň si to myslela. Začala něco tušit, až když uviděla profesorčin neobvyklý výraz ve tváři. Dosud znala jen ten neúprosný, který byl její noční můrou. Jejich rozhovor začala Katka. „ Co jste potřebovala, paní profesorko?“ řekla Katka rozklepaným hlasem. V profesorčině tváři se objevil jakýsi křečovitý výraz. Asi soucit, pomyslela si Katka. „ Víš, Katko, chtěla jsem ti to říct už dávno, ale až teď si myslím že je ten pravý čas říct ti jednu věc, která ti asi změní život.“ Katka se na ni vyděšeně podívala. Chtěla něco říct, ale profesorka se nenechala přerušit a pokračovala dál ve svém proslovu. „Když si byla malá, byla si ta nejkrásnější holčička pod sluncem, všichni tě měli moc rádi a byla si zkrátka miláčkem všech.“ Katka nemohla uvěřit vlastním uším. Co to říká? Jak mohla profesorka vědět, jaká byla, když byla malá? „ Co se děje? Co mi tím naznačujete?“ Katce vyhrkly slzy do očí. Nevěděla proč, ale nejraději by teď honem rychle utekla pryč. „ Jsem tvoje matka.“ Z profesorky to vypadlo tak rychle, že to Katce došlo až po minutě.\nNemohla to být pravda, má přece svoje rodiče. Má je ráda a rozhodně by je nevyměnila za postrach celé školy! Bylo to hrozné. Nevěděla čemu má věřit. Sobě, nebo svojí profesorce? Nebo se jí to jen zdálo? Najednou jí pohled zabloudil kamsi na profesorčin krk. Asi měla vidiny, ale její krk a krk profesorky zdobil naprosto stejný řetízek! Ona ho měla odmala, ale kde k němu přišla profesorka?", "original_file": "js9tvr_02_1"}
{"text": "17. prosince 2008\nAnežka Ferencová\nV3\n\n1. písemná slohová práce\nÚvaha\nTéma: Realita je nudná. Dejte mi jiný svět.\n\nOsnova: 1. nudná realita, nebo nudní realisté\n2. vybereme si sami\n3. každý má svoje\n4. abstraktní umělcův pohled\n5. prostředí, kde je jiný svět\n6. každý má raději barevnější realitu\n\nJe realita opravdu nudná? Jsou nudní ti, kdo žijí reálně, nebo je nudná realita, kterou žijeme?\nJe těžké najít hranici mezi těmito dvěmi rovinami. Záleží na každé osobnosti, co si vybere. Samozřejmě naši volbu ovlivňuje zaměření a prostředí, ve kterém žijeme, každého z nás. Když se podíváme na populaci, myslíte si, že každý žije tu nudnou realitu, kterou vidíme bez přetvářky den co den?\nHledáme sami sebe a svůj svět. Myslím si, že nikdo nestojí o to zažívat to samé, co ostatní. Snažíme si ukrást něco, co nikomu jinému neukážeme a kam ho nepustíme.\nAbstraktní vnímání skutečnosti se asi týká umělců. Myslíte si, že kdyby umělci nebyli mírně „vyšinutí“, vznikaly by všechny ty krásy kolem nás? Kde se ale mohli inspirovat! V té šedé všední realitě určitě ne. Mohli si vytvářet svůj svět, ve kterém žili a tvořili. Jen málokdy do něj nechali proniknout někoho cizího.\nDnes je nám poskytováno spoustu možností, kde se odloučit od skutečnosti. Dokonce ve velkých skupinách se můžeme dostat do jiného světa. Díky různým pořádaným party, house a hudbě, která pohlcuje, si můžeme vzít i prostředky podporující vybarvení si mysli. Asi na tom není nic špatného. Naopak se domnívám, že je to pokrok ve vývoji. Dnes se vyrábí a nabízí všelijaké produkty. Třeba žehlička, která vaří kávu, tak proč nenabídnout prostředí, v němž zažijete nový svět?\nJe to určitý druh povyražení, ale to neznamená, že vzít si omamnou látku a poslouchat hudbu, která vás „hodí do nálady“ či do jiné existence, je špatné. Inspiruje to k mnohým věcem a počinům, díky nimž je nudná realita o něco barevnější. A tu barvu vyhledává každý jedinec. Nebo vy snad ne?", "original_file": "grV3ferane_01_1"}
{"text": "1.11.2006\nŠAMŠOVÁ Veronika, 2.C\n1. písemná slohová práce\nFotografujeme lidi\n(Referát)\n\nOsnova:\nI. Úvod – vizuální deník\nII. 1) pozadí a jeho možnosti\n2) Umocnění snímku pomocí rekvizit\n3) Mnoho ovlivňujících faktorů\nIII. Závěr – nepsaná pravidla\n\nMilí spolužáci, dovolte mi, abych vás naučila něco nového o fotografování. Každý z vás určitě vlastní nějaký typ fotoaparátu, ať už to je nový „digitál“ nebo starší přístroj do kterého se vkládají filmy. Dnes vás seznámím s fotografováním lidí.\nZdá se, že fotografování osob je častější, než fotografování jiných subjektů. V současné době je možné na film zaznamenat celý lidský život od okamžiku narození a vytvořit tak vizuální deník, velmi cenný pro budoucnost. Na fotografii můžeme zachytit nemluvňata, větší děti i starší osoby, a to buď ve skupinách nebo individuálně. Můžeme fotografovat jak v ateliérech, tak i ve volné přírodě\nMožná nevíte, že klíčovým prvkem při vytváření snímků lidské postavy bývá pozadí. Přesto mu fotografové mnohdy nevěnují dost velkou pozornost a výsledný snímek tak pokazí nežádoucími prvky. V podmínkách ateliéru je možno pozadí libovolně měnit, od bílé či černé plochy k účelově zhotoveným a pečlivě vypracovaným pozadím. Při fotografování osob v jejich domově, na pracovišti nebo venku je nutné využít již existující prostředí.* V úvahu bychom měli vzít i to, kde bude fotografovaný stát si sedět a současně věnovat pozornost vzdálenosti přístroje a úhlu záběru. Mezi oblíbená pozadí patří například kulturní památky – hrady, zámky, památné budovy a sochy, panoramata hor, horizont vodní hladiny i přírodní scenerie.\nDále bych vás chtěla upozornit na předměty kolem fotografovaných osob. V pořizování snímků je nazýváme rekvizitami. Rekvizity jsou položkami, které mohou umocnit kompozici snímků nebo podávat výpověď o fotografované osobě, například vykreslením informace o jejím koníčku či povolání. Vhodně zvolené rekvizity mohou zdokonalit celý obrázek. Ve své nejjednodušší podobě mohou představovat doplněk oblečení nebo předmět, který fotografovaná osoba drží vruce. (klobouk, kladivo, květinu...). rekvizitami se mohou stát i předměty samotného pozadí, před než člověka umístíme. V roli fotografa budeme vždy pátrat po stávajících rekvizitách v konkrétních situacích a budeme se je snažit do kompozice začlenit, jako bychom je do snímku sami vnesli Při fotografování dětí jsou nejčastějšími rekvizitami hračky, na svatbách se pak doplňkem může stát i svatební kytice. Volbě rekvizit nejsou kladeny žádné meze.\nVytvoření zdařilého záběru lidí závisí na mnoha faktorech. Jedním z nich je stanoviště, ze kterého fotografujeme. Mezi další faktory může patřit osvětlení či kombinace barev.\nNyní se vám pokusím shrnout informace, které jsme se dozvěděli. Pro fotografování, a tím pádem i zdařilé snímky, je nutné držet se několika nepsaných pravidel. Ať už mezi ně patří správná kompozice snímku, doplňky a rekvizity, osvětlení či přihlédnutí k pozadí. Volba všech těchto faktorů by neměla vést ke splynutí osoby a okolního prostředí a tím i ke snížení pozornosti prohlížejícího, což je mnohdy velkou chybou amatérských fotografů.\nDoufám, že jste se naučili něco nového o technice fotografování. Snad byl můj referát dostatečně srozumitelný. Máte na závěr nějaké dotazy? Možná se ještě někdy uvidíme při další přednášce. Děkuji za pozornost.\n\n* Klíčovou roli při tvorbě pozadí hraje správné uspořádání.", "original_file": "pr2ctsamver_01_1"}
{"text": "3. listopadu 2005\nLucie Šrámková\n1.písemní práce\nSvatý Václav\n(referát)\n\nVážené dámy, vážení pánové, milé děti!\nCílem mého referátu je říci vám o životě svatého Václava. Je to osoba, která patří mezi nejdůležitější naší historie, proto byste ji měli znát ze základní školy, tudíž předpokládám, že vám nebudu sdělovat nic nového, ale doufám, že se nebudete nudit a nebudete litovat času, který jste strávili posloucháním mé práce.\nVáclav pochází z rodu Přemyslovců, což byl nejstarší rod na našem trůně. Narodil se jako prvorozený syn Drahomíry a Vratislava kolem roku 895 v době, kdy zemřel jeho děda, kníže Bořivoj. Václavovy výchovy se ujala jeho babička Ludmila, učila ho v křesťanství a staroslověnské literatuře. Po Ludmilině výchově poslal Václava jeho otec na hradiště Budeč, kde ho kněz jménem Učeň učil v latinské a slovanské literatuře. Václav byl velmi vzdělaný a za své vlády šířil křesťanskou kulturu po celém knížectví. Ovšem jestli bylo dobře, že byl Václav hodně křesťansky založen, to ať posoudí každý z vás sám. Pro panovníka, který vládl ve středověku, nebyly soucit a dobročinnost vlastnosti, které by mu ulehčily tíhu moci a vlády, co myslíte? Po Vratislavově smrti se vlády ujala Drahomíra. Důvodem byla Václavova nedospělost, ale podle antropologicko-lékařského výzkumu byl v té době již dávno plnoletý, takže důvod musel být jiný. Pamatujete si, co udělala Drahomíra své tchýni Ludmile? Ano, nechala ji zavraždit na Tetíně, byla uškrcena šátkem. Tím zhoršila svůj vztah k Václavovi. Roku 922 k nám vpadla německá vojska pod vedením Jindřicha I. Ptáčníka. Drahomíra se mu podrobila, a tím ztratila podporu domácí šlechty a roku 924 byla svržena. Vlády se konečně ujal Václav a vyhnal Drahomíru na Budeč, ovšem za rok se s ní usmířil a povolal ji zpět do Prahy. Naše země byla neustále obléhána německými vojsky, proto Václav platil Jindřichovi I. Ptáčníkovi mírovou daň (500 hřiven stříbra a 120 volů). Roku 929 k nám opět vpadli Němci, Václav se však spřátelil s Jindřichem, a tím zajistil mír a klid pro české knížectví. Víte, kdo a proč založil rotundu sv. Víta, předchůdkyni dnešní katedrály? Byl to Václav. Dostal totiž na upevnění přátelství od Jindřicha vzácnou relikvii – rámě antického mučedníka sv.Víta. Pro její uložení nechal vybudovat na Pražském hradě rotundu sv.Víta.\nVáclav měl mladšího bratra Boleslava. Boleslav byl opak Václava. Byl to cílevědomý a schopný vojevůdce, který se nebál řešit konflikty vojenskou silou, Václav řešil vše mírovou cestou. V předvečer svátku svatých mučedníků Kosmy a Damiána pozval Boleslav Václava do Staré Boleslavi na hostinu. Václav pozvání přijal, netušil však, že ho tam chce jeho bratr zavraždit, aby se zmocnil trůnu. Vražda měla být provedena na hostině, atentátníci však nenašli odvahu zabít knížete, tak to nechali na další den ráno, kdy půjde Václav do kostela na mši. Knězi bylo poručeno, aby před vstupem knížete do kostela zavřel dveře, protože uvnitř by mu mohli pomoci jeho družiníci.\nKdyž se Václav blížil ke kostelu, kněz zavřel dveře a ze svého úkrytu se vynořil Boleslav s mečem v ruce. Napadl Václava, ten však jeho útok odrazil a srazil bratra k zemi, v ruce držel jeho meč a mohl ho zabít, to ale neudělal, vrátil meč bratrovi, tím si spečetil svůj osud. Boleslav zavolal své vojáky a ti Václava ubodali. Bylo 28. září 929 (to však není jisté, mohlo to býti i 935). Vlády se ujal Boleslav. Tři roky po vraždě nechal převézt Václavovo tělo do Prahy a uložit ho do svatovítské rotundy.\nTím začíná kult sv. Václava. Na konci 10. století dokončil biskup Vojtěch kanonizaci sv. Václava. Víte, že na uctění svatého Václava pojmenoval Karel IV. českou korunu Svatováclavskou? Další prvky úcty jsou: zobrazování sv. Václava na mince, postavení jeho sochy na Václavské náměstí, budování kostelů jemu zasvěcených, uctívání dne jeho vraždy jako státní svátek. Jeho lebka je uložena ve svatovítském pokladu.\nDoufám, že jste se o sv.Václavovi, který je uctíván jako patron české země, dozvěděli něco, co jste ještě nevěděli. Děkuji vám za pozornost.", "original_file": "pr2cfsraluc_01_1"}
{"text": "14. ledna 2009\nLucie Frýdlová\nV3\n\n1. písemná slohová práce\nÚvaha\nTéma: Nevěř, že člověk může získat štěstí neštěstím druhého\n\nOsnova: 1. Úvod\n2. Závist\n3. Štěstí\n4. Nepřející lidé\n5. JÁ, JÁ, JÁ\n6. Štěstí nezískáme neštěstím\n7. Krádež\n8. Závěr\n\nKaždý je osobnost sama o sobě a přemýšlí jinak. Máme také rozdílný vzhled a povahu. Lidé mohou být: flegmatici, cholerici, melancholici či sangvinici, kteří maj z těchto čtyř temperamentů snad nejveselejší povahu.\nProč si někdo myslí, že může získat štěstí neště-stím druhého?\nŘekla bych, že s tímto problémem je spojena nepěkná lidská vlastnost, kterou je závist. Ta provází lidstvo snad od nepaměti.\nŠtěstí je pode mě velice složitá věc, a každý ho vnímá uplně jinak, a vidí v jiném světle. Malý chlapeček má radost z nového autíčka. Jeho maminka je šťastná za to, že je celá rodina zdravá a mají z čeho žít.\nProč se stale nachází takoví lidé, kteří jim štěstí (snad) závidí a chtěli by ho pouze pro sebe? Není snad krádež trestným činem? To se těžko vysvětluje lidem, kteří jsou nenávistní, nepřející a nezajímá je nikdo jiný než oni sami.\nDoufejme, že těchto lidí je na světě minimum a pokud jsou, tak jen někde o samotě, kde nemůžou nikomu přát nic zlého.\nVětšinou s nimi totiž ani není lehké vyjít. Je to jen samé JÁ, JÁ, JÁ, JÁ...\nŠtěstí nikdy nemůžeme získat neštěstím druhého. Možná si to zpočátku myslí, ale pokud jsou to alespoň trochu hodní a spravedliví lidé, tak zjistí, že by je hryzalo jejich vlastní svědomí. A to si moc lidí “na triko“ nevezme.\nAni již zmiňovanou krádeží si člověk nepomůže. Možná by měl dotyčný chvíli radost nebo užitek z takto získané věci, ale s jakým pocitem? Většina lidí by se styděla sama za sebe. I když jsou mezi námi i vyjímky.\nVšichni by na sebe měli bejt co nejhodnější a přát si hezké věci a ne si závidět. Asi je to nivní myšlenka, ale lidstvu by to rozhodně prospělo, tak proč to nezkusit?", "original_file": "grV3fryluc_01_1"}
{"text": "Americká próza 1. poloviny 20. století\n(literárně-slohová kontrolní práce)\n\nTémata:\nAmerická próza 1. pol. 20. století (odborný výklad)\nVybraný typ hrdiny: a) odborný popis, b) umělecká charakteristika.\nInterpretace vybrané ukázky z čítanka po stránce tematické, jazykové i kompoziční\nVybraní američtí autoři (odborný výklad na základě srovnávací metody)\nAnalýza vybrané ukázky z čítanky po stránce jazykové\nVybraný americký autor (odborný výklad s úvahovými prvky)\nAmerický způsob života a jeho odraz v prózách jednotlivých autorů (odborný výklad, nebo úvaha)\nInterpretace přečtené knihy\n\n\nAmerická próza 1. poloviny 20. století\n\n Próza ve Spojených státech amerických prošla velkým rozvojem hlavně v první polovině 20. století. Díky tomuto rozkvětu si tak mohla americká literatura „připsat“ první velký vrchol svého umění. V minulosti sice byli dobří autoři (např. E. A. Poe), ale jednalo se pouze o jednotlivce, a tak nepřipadalo označení „vrchol“ v úvahu.\n Významný podíl na úspěších americké literatury měla hlavně próza, díky které se o tomto žánru, a vůbec celé americké literatuře dozvěděl celý svět.\n Mezi nejvýznamnější autory patřil tzv. čtyřlístek am. spisovatelů, který se počítá do ztracené generace. DO tohoto čtyřlístku patřili Ernest Hemingway se svými díly Stařec a moře a Sbohem armádo; William Faulkner a jeho Absolone, Absolone; dále Francis Scott Fitzgerald s románem velký Gatsby a nakonec John Steinbeck a dílo O myších a lidech – tito autoři jsou považováni za nejlepší produkty am. literatury. Jejich autorské styly se sice liší, ale i přes tyto rozdíly v psaní budí nemalý respekt i v Evropě. Americká próza je oproti světu odvážnější i --- – může se zdat až provokativní,; je čtivá, dynamická a působivá na čtenáře většinou překvapivým vyvrcholením a úžasnou zápletkou, která přiměje čtenáře k různým pocitům. Ačkoli v minulosti am. literatura pokulhávala, byl možná proto její výkvět větší, překvapivější a hlavně pro mnohé potěšujíci, což zapříčinilo její další rozvoj a větší zájem o ni.", "original_file": "js3kov_02_1"}
{"text": "27. listopadu 2008\nSkálová Lea P1b\n\nPrvní písemná slohová práce\nVypravování\nTéma: Stalo se to jedné noci\n\nOsnova: 1. malá Viviane\n2. nezdravý strach\n3. uvěznění\n4. pokus o útěk\n5. happyend se nekoná\n\nJednoho chladného podzimního rána se narodila malá holčička. Její maminka bohužel zemřela při porodu a tak děvčátko zůstalo samo s otcem. Jako památku na svou ženu, otec pojmenoval holčičku Viviane.\nViviane rostla každým dnem rychleji a rychleji a s každým uplynulým rokem se o ní tatínek bál víc.\n„Ach moje malá holčička roste jako z vody. Připadá mi, že každým dnem stárne rychleji. Moc se o ní bojím. Nevěřím nikomu kdo na ni pohlédne. Nechci jí držet doma, ale nic jiného mi nezbývá. Tak moc se o ní bojím, že bych jí nejradši držel pod zámkem až do konce života... Zanedlouho bude Viviane 18 a to jí už budou mé příkazy ukradené.“\n„Tati no tak nemáš důvod mi nevěřit, jsem už skoro dospělá! Jen jednu noc přespím u té kamarádky, zítra se ti zase v pořádku vrátím.“\n„Tak a dost! Říkám ti, že budeš doma!“ Jeho chladný hlas se rozléhal po celém domě, takhle Vivian svého otce neznala. Byl zlý, a z jeho očí čišila krutost.\nKutálela se po schodech, až rána o tvrdou chladnou zem jí probrala. Všude byla tma, samota a odporné ticho, které jí hlavou burcovalo víc, než kdyby stála přímo vedle obrovského řvoucího reproduktoru. Ta bolest, ta ukrutná bolest uvnitř jejího těla. Ani modřiny, ani rozražená hlava jí nebolely tak moc, jako jí nalevo v její hrudi bolelo srdce. Člověk, kterého milovala nadevše, tohle Viviane udělal. Jako zvíře zavřená ve sklepě vlastního domova. Zima se jí zadírala až do morku kostí. Nikdo neslyšel její křik, marně se snažila dostat ven. Najednou se otevřely dveře, tenký paprsek světla vklouzl do male prohnilé místnůstky. „Drahoušku můj přinesl jsem ti tvé oblíbené jídlo. Ukaž ošetřím ti ty rány.“ Viviane nevěděla co má dělat, jeho přítomnost jí naháněla husí kůži. „Co mám sakra dělat. Zbít ho? Pořád je to můj táta a hlavně má obrovskou sílu. Mám z něj takový strach.“\n„Ale no tak broučku, celá se třeseš. Přinesu ti deku, a vůbec, celé to tady dole tobě přizpůsobíme. Do školy už jsem volal, že přerušuješ studium kvůli náhlé cestě do ciziny.“\nOdešel. Jako černý dým se táhla jeho vůně celou místností, ta vůně, kterou Viviane dříve tak milovala, jí teď přinášela ty největší muka.\n„Co budu dělat? Teď už se po mě nikdo shánět nebude, možná pár přátel, ale těm nakecá stejně to same co škole.“\nByl to neuvěřitelně svazující pocit. Sama seděla ve sklepě bez jediného paprsku světla a naděje. Věděla, že se o ní otec přehnaně bojí, ale nikdy by nevěřila, že to zajde tak daleko. Viviane usnula. Vyčerpaná strachem a pláčem byla vděčná, že spí.\n„Vivianko přinesl jsem ti jídlo a deku.“ „Dotkly se mě jeho ruce, byly tak chladné a velké, odporný dotek. Dal mi polštář pod hlavu a přikryl mě dekou. Předstírala jsem spánek.“\n„Je to tak dávno, co mě tu zavřel. Snažila jsem se zapisovat dny, ale někdy jsem byla úplně mimo i několik dní. Přesto myslím, že jsem tu něco přes dva roky. Hodně se to tu změnilo, vypadá to tady jako můj dětský pokoj. Ale dnes v noci to chystám. Ano, dnes uteču.“\nOpět vešel so sklepa se svým medovým hlasem, ale Viviane neviděl. Stála za dveřmi s tlukoucím srdcem a v tom „PRÁSK“. Vší silou ho přes hlavu přetáhla židlí. Už už chytala za kliku od dveří, drapl ji za nohu a stáhl zpět. Nožem ji 16-krát bodl do jejího krásného těla, a poté i sám sobě vzal život se slovy: „Jen takhle budeš navždy v bezpečí.“\nDvě bledá těla leží v tmavém dětském pokoji bez oken, ruku v ruce a sláskyplným výrazem ve tváři.", "original_file": "grp1bskalea_1"}
{"text": "Rožánek Adam I. C\n13. března 2004\n\n2. slohová práce\nMůj oblíbený literární hrdina\n(Charakteristika)\n\nOsnova: Úvod – Seznámení a první dojmy z Harryho\nstať - jak jsem ho poznával\nZávěr – Můj názor\n\nS touto osobou jsem se stetkal již při četbě mojich 5 nejoblíbenějších knih. Jsou to knihy, které mě upoutaly, protože hlavní hrdina Harry Potter v nich vystupoval úžasným způsobem. Jeho autorka J. K. Rowlingová ho vybavila vlastnostmi v celku výbornými. A jako každý má i svoje chyby. Má mnoho kamarádů, avšak jako skoro každý má také mnoho nepřátel.\nVystupuje velmi mile na to že je tak známý. Nechová se vůbec arogantně, jako jiní jeho bohatí spolužáci. Neopovrhuje chudými, a to dokazuje že jeho nejlepší přítel je vcelku chudý. Je sympatický příjemný a má pochopení pro ostatní. Dokáže naslouchat a občas i poradit, ale většinou by potřeboval poradit on sám. Hledá pochopení u lidí, jako je Brumbál či Black, protože ho dost jeho spolužáků nechápe. Jako každý nemůže umět všechno, a tak mu některé věci nejdou, zejména předměty, jako lektvary, anebo jasnovidectví. Na druhou stranu je nejlepší ve škole ve famfrfále. Hraje za Nebelvírský tým. Často si profesoři těchto předmětů si myslí, že je namyšlený. Anebo ho naopak litují. Často mu vychází věci, které dělá unáhleně nebo bez rozmyslu. I když se snaží být nenápadná každý ho zná a ví co dělá.\nJe vysoký, těžko přehlédnutelný. Je hubený s vyzáblíma rukama i nohama. Má uhelně černé vlasy, jež mu nešli nikdy učesat. Za černými kulatými brýlemi má schované hnědé hluboké a těžko čitelné hnědé oči. Na čele pod ofinou zkrývá jizvu ve tvaru blesku. Má malé uši i nos. Růžo lící tváře a vruce vcelku kostnaté má pořád hůlku.\nNosí černý hábit nebo normální džíny a tričko, které zdědil po svém vypaseném bratránkovi.\nVe světě pro nás normální je neznámí a nevýrazný. Ale ve světě jeho života, což je kouzelnický život. Myslím, že mě upoutal svým vystupováním a svéráznými názory. Je to pohodář ale dokáže být i neklidný.", "original_file": "pr1crozada_02_1"}
{"text": "Kántorová, Gymnázium J. Seiferta\n\nNěco o Ježíši a proč vznikla křesťanská víra?\n\nJežíš se narodil v Jeruzalémě jako syn Panny Marie a syn Boha.\nPanně Marii se před jeho narozením zjevil archanděl ---, který jí zvěstoval narození syna, syna Boha a budoucího Židovského krále, přikázal jí, aby svého syna pojmenovala Ježíš.\nJežíš byl vychováván nejen svou matkou Marií, ale i jejím mužem Josefem, který ale nebyl pravým otcem Ježíše.\nMalý chlapec již od dětství vykazoval vyjímečné vlastnosti. Jako dvanáctiletý se ztratil v Jeruzalémě a jeho „rodiče“ ho usilovně po tři dny hledali; nalezli ho až chrámu a na otázku: „Proč jsi utekl?“ odpověděl, že neutekl, ale že je v domě svého otce.\nMusíme si však připomenout, že Ježíš byl Žid, ale on sám nejspíš cítil, že židovská víra není ta správná, upřímná víra, kterou by si Bůh zasluhoval. Vadilo mu především, že za důkaz správné židovské víry je považováno usilovné modlení a dary bohatých církvi, vadilo mu, že člověk ani nemusel opravdu ctít a vnitřně věřit v Boha, stačilo pouze pár darů a už jste byl žid. Také přísné zákazy i příkazy, které podmiňovaly příslušnost k židovské víře se mu nezdáli správné. Za projev správné víry považoval prostě jen tu „víru“, důvěru a vnitřní oddanost Bohu.\nCelý svůj život obětoval této myšlence a kvůli své víře musel i zemřít, ale on věřil až do poslední minuty a nelitoval, že tolik obětoval. Musíme říci, že jeho snaha nebyla marná, protože křesťanská víra je dodnes velmi vyznávaná.", "original_file": "js1kanbea_1"}
{"text": "15.prosince 2009\nVeronika Kachlíková\nP3a\n\n1. písemná slohová práce\nÚvaha\nTéma: Úsměv stojí méně než elektřina a dává více\n\nOsnova: 1. úvod: Upřímný úsměv přináší do života světlo\n2. Stať: a) Musíme se od srdce smát\nb) Někdy nám není do smích\nc) Stojí více úsměv, nebo elektřina\n3. Závěr: Úsměv i světlo by nás měly provázet po celý život\n\n„Úsměv, vyletí ptáček.“ Už od dětství se usmíváme. Někdy proto, že to po nás jiní chtějí, jako třeba při focení. Ale to není ten úsměv, který nám přináší do života to světlo. Světlo, které dokáže rozsvítit oči našich blízkých. Tohle žárovka nedokáže.\nUpřímný úsměv potěší naše okolí, ale i nás příjemně zahřeje u srdce. Je důležité využít každého okamžiku, kdy nás něco rozesměje, nebo se prostě jenom chceme usmívat, a pořádně se od srdce zasmát.\nBohužel jsou chvíle, ve kterých mám do smíchu není. Jenže v takovém okamžiku bychom měli myslet na naše přátele a blízké a oni by měli myslet na nás a přijít nám na pomoc. Když nám je nejhůř, je dobré vidět úsměv lidí, které máme rádi.\nPokud budeme přemýšlet o tom, co úsměv stojí a zda stojí méně než elektřina, je to relativní. Za úsměv neplatíme penězi, ale za elektřinu ano. Takže pokud se na to díváme z tohoto úhlu pohledu, stojí úsměv méně. Jenže k rozsvícení žárovky stačí stisknout vypínač. Úsměv na povel nevykouzlíme, ale znamená pro nás mnohem více. Takhle tedy úsměv stojí hodně. Někdo nebo něco nám musí dát důvod se smát. Za peníze si úsměv nekoupíme.\nÚsměv je něco, čeho si musíme vážit. Někdy je i nakažlivý a rozesměje okolí. Vždy by měl být upřímný, protože pokud není, ztrácí to kouzlo a světlo, které přináší do života nám i ostatním. Dává nám najevo pocity, takže hned poznáme, jak se kdo cítí. Proto by nás úsměv měl provázet celým životem. Stejně jako světlo. Takže: „Úsměv prosím“.", "original_file": "grP3akacver_1"}
{"text": "29. března 2007\nJAN HAMMER, 2.C\n2. PÍSEMNÁ PRÁCE\n\nNA CESTĚ DO KRIMINÁLU\nTa místnost mě děsila. Byla plná cigaretového kouře. Těžký vzduch mi stěžoval dýchání. Kolem mě se pohybovaly dvě, solidně oděné, osoby s průkazy tajné policie – Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu. Prý to mělo něco společného s deseti kilogramy kokainu, co jsem pašoval z Peru. Teplota vzduchu stoupala a já si nestíhal otírat orosené čelo. Dech jednoho z vyšetřovatelů se pro mě stal noční můrou. Dva páry ledově chladných očí na mě civěly z šedého dýmu, kterým prostupovaly paprsky ranního slunce. Ten čas se zdál nekonečný. Na pravé ruce mi počínal kmitat prostředníček, ovšem mysl mi nedovolila, zdvihnout ho a říct: „Jste jedničky!“ Snažil jsem se tvářit drsně, alespoň jako Bruce Willis ve svém posledním dobrém filmu, ale připomínal jsem spíš Leonarda DiCapria v Titaniku. Na rukou mi vstávaly chlupy hrůzou z pomyšlení na to, co bude až mě vyšetřovatelé odvedou za mříže. Bolely mě zuby. Můj nos se stával zacpaným, a proto jsem musel použít Olynth, abych si ho uvolnil. Kolem mých nohou pobíhaly potkani, nakažení nejrůznějšími chorobami. Jeden z nich se jmenoval Jirka. Ne však Jirka Štáhl, nýbrž Jirka Paroubek. Má, půl roku nemytá, noha zrovna tohoto hlodavce rozšlápla. Ještě hodinu jsem stíral to svinstvo z chodidla.\nPo další hodině jsem ucítil studenou ruku na rameni a mé uši zachytily tajemný šepot. Od hlavy až k patě mi vyrašila husí kůže, mé oči zarudly, mé vlasy zešedivěly. Měl jsem divný pocit mezi prsty na nohou, věděl jsem, že to není plíseň, a tak mě napadaly různé důvody, proč ta noha tak svědí. Když jsem na ni pohlédl, bylo mi vše jasné, měl jsem tam ještě kus Jirky. „Fuj! Špíno tlustá, komunistická!“ vyhrkl jsem a setřel zbytek levicového radikála na zem. V tom jsem se zasnil.\nStál jsem na pódiu na obrovském stadionu v Marylandu v USA a zpíval duet s Elvisem Presleym. Miliony diváků křičely radostí a všude kolem se vznášela vůně trávy. Šedesátá léta. Elvis, oblečený jak do cirkusu, poskakoval kolem mě a myslel si, že zpívá, ale byl tak hrozně opilý, že si nezapnul mikrofon. Vlasy mi vlály ve větru. Hluk z reproduktorů přesahoval únosnou hranici, mozek mi zatlačovaly decibely. Najednou se dalo normálně dýchat, vzduch už nebyl tak těžký, zdál se být takový vysmátý, vlastně všechno se zdálo být vysmáté. Když se po mém boku objevil, s opráskanou kytarou, Jimmi Hendrix připadal jsem jako v sedmém nebi nebo v záloze mého fotbalového týmu ČAFC. Kudrnatý černoch mrskal prsty v nejvyšších tónech. Náladu mi trochu pokazil Martin Maxa, který začal ze zákulisí zpívat „Cest la vie“. Bum!!!\nA byl jsem zpět v zakouřené místnosti a vrátil se i tísnivý pocit beznaděje. Dým už přesahoval únosnou hranici, připomínal mi diskotéku v Edenu. „Koho volíš?!?“ zeptal se jeden    z vyšetřovatelů a otřel si nudly z kníru. Pohlédl jsem na rozšlápnutého Jirku a řekl „koho myslíte....“. Tak mě pustili domů.", "original_file": "pr2cthamjan_02_1"}
{"text": "Helena Veverková, I. E\n5. listopadu\n\n1. písemná práce\nVzpomínka\n(Vypravování)\n\nOsnova: 1) Úvod: Prázdniny trávím s rodiči na chalupě\n2) Stať: a) Vycházíme na túru a kocháme se přírodou\nb) Vracíme se pozdě odpoledne\nc) Cestu si chceme zkrátit přes přehradu\nd) Led je ale tenký a tatínek se propadne do vody\ne) Pomáháme tatínkovi zpátky na břeh\n3) Závěr: Všichni se ve zdraví vracíme k chalupě\n\nChtěla bych zavzpomínat na jednu příhodu, která se sice stala už dávno, ale dodnes si ji živě vybavuji. Jelikož máme chalupu na horách, od malička jezdím na sjezdových lyžích a s rodiči chodíme na výlety na běžkách. Tenkrát mi bylo šest let. Jarní prázdniny jsem trávila, jako každý rok, s rodiči na horách.\nBylo nádherné počasí, a tak jsme se rozhodli, že uděláme běžkařský výlet po hřebenech hor. Vyrazili jsme kolem poledne. Svítilo sluníčko a rtuť teploměru ukazovala -1°C. Kochali jsme se nádhernými údolími i zasněženými stráněmi hor. Šli jsme pomalu a nikam jsme nespěchali...\nPak se ale začalo stmívat. Maminka zpanikařila a podívala se na hodinky. „Vždyť už je půl čtvrté a za necelou hodinu bude tma“, nervózně řekla. Tatínek navrhl, že bychom si cestu mohli zkrátili přes přehradu, kolem které jsme se vraceli.\nMaminka měla trochu obavy, aby nás led udržel, a tak na led vstoupil tatínek. „Pojďte, led je pevný a udrží nás všechny“, řekl. Ale najednou se ozývá: „Rup!“ „Křup!“ Led praská a tatínek se propadá do ledové vody. Když už je v přehradě po pás, pronese: „Tak to je v háji!“ a noří se hlouběji a hlouběji. Z vody mu kouká už jen hlava. Já s maminkou stojím na břehu. Nemůžeme nic dělat. Kdybychom šly tatínkovi pomoci, propadly bychom se také. Tatínek se pokouší dostat na břeh, ale marně. Na nohou má stále připnuté lyže. „Podej mi hůlku, Helenko, já se chytnu a ty mě vytáhneš“, prosí mě tatínek. Vzala jsem tedy hůlku a podala ji tatínkovi. Ten se jí chytil a my s maminkou tatínka z přehrady vytáhly. Byl celý promočený a zkřehlý. Maminka mu půjčila své suché oblečení a domů šla jen v tričku. Tatínkovo mokré oblečení jsem si navěsila na hůlky, aby alespoň trochu uschlo.\nVšichni jsme byli rádi, že jsme se ještě za soumraku dostali k chalupě. Když jsme tuto historku vyprávěli kamarádům, všichni se divili, že „hrdina“ tatínek přežil tuto nehodu bez nachlazení.", "original_file": "pr1evevhel_01_1"}
{"text": "Kristýna Marková 1. C\n4. listopadu\n\n1. písemná práce\nTÉMA: Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá\n(Vypravování)\n\nOsnova: 1) Vzpomínky na tábor\n2) Balení\n3) Naše známé rčení.\n\nJupí! Prázdniny se blíží a s prázdninami už je na obzoru i termín 30. 7. - 14. 8. Už po devět let jezdím stále v tomto termínu na ten nejlepší tábor, jaký jsem kdy poznala. Vždycky si tam užijeme spoustu legrace, mám tam také své nejlepší přátele, které však přez rok vůbec nevidím, protože bydlí v úplně jiných koutech naší republiky. Samozřejmě, že si každoročně slibujeme, že se budeme navštěvovat málem 7x týdně, jenže, znáte to, sliby-chyby. A tak jsem štěstím bez sebe, když nastane konec července. Tak tomu bylo i letos.\nVečer před odjezdem už si jenom kontroluji věci, které jsem si nachystala na postel, abych si je mohla zabalit. S vítězným úsměvem jsem šla zavolat mamku, aby mi to překontrolovala. Hrozně mě to štve, vždyť už jsem velká holka, ale máma o tom nechce ani slyšet, vždycky před odjezdem mi kontroluje věci, většinou totiž zapomenu nachystat ty nejdůležitější. V duchu jsem si říkala, že tentokrát to vyjde, vždyť jsem ty věci kontrolovala aspoň desetkrát. Z mých myšlenek mě vytrhla máma a triumfálně mi oznámila, že mi chybí ručníky a ponožky a ..., no, bylo toho hodně. Úsměv byl nenávratně pryč.\nV sedm ráno mi zvoní budík a já radostí vyskočila z postele, přitom se mi podařilo zabodnout si vojáčka z bratrovy série do nohy, nic už mi ale nedokázalo zkazit náladu. Mámu jsem ještě u snídaně poháněla, aby jsme to stihly.\nNakonec všechno dobře dopadlo a já už seděla v autobuse, který mě měl dovést do tábora. Dobrá nálada mi ani neklesla, když jsem vlastně v celém autobuse měla jediná nad 12 let. Jela jsem totiž z Prahy a ta mí kamarádi nebydlí. Když jsme dojeli, vyskočila jsem z autobusu a běžela vstříc svým kamarádům, kteří mi museli hned zkazit den, když mi připomněli, že přijela i Linda. Bože, už to jméno mi příčí všechny chlupy na těle.\nMinulý rok jsem totiž udělala něco, co se mi opravdu nevyplatilo. Jako každý rok jsme měli i minule orientační běh. V duchu jsem si tehdy pomyslela běhat, já? A ještě k tomu se řídit kompasem? Proto jsem se rozhodla, že se budu držet toho, kdo poběží se mnou. Běhalo se totiž po dvojicích, které se pak podle výkonosti rozdělili.\n*Co se však nestalo, zavrávorala jsem o vlastní nohy a tak mezi tím co Linda dobíhala rovinku, já se válela v bahně se zvrtnutým kotníkem. Přísloví se vyplnilo takzvaně do slova.", "original_file": "pr1cmarkri_01_1"}
{"text": "2. kontrolní stylistická kompozice\n(Charakteristika)\nV Praze dne 21. 3. 06\nAneta Juricová, 2. B\nTéma: Jak vidím sama sebe\n(charakteristika)\n1) Úvod: S další slohovou kompozicí přichází další téma\n2) Stať: a) Jméno a věk\nb) Postava\nc) Vztah k lidem\nd) Dobré a špatné vlastnosti\ne) Volný čas\nf) Škola\ng) Smysl života\n3) Závěr: Jsem jaká jsem, a jiná už nebudu\n\nS další slohovou kompozicí přichází i další téma. Tentokrát máme popsat sami sebe. Je to těžký úkol a tak se o něj alespoň pokusím.\nJmenuji se Aneta Juricová a v pondělí 20. března jsem oslavila své 13. narozeniny. Bydlím v Praze – Letňanech společně s maminkou a mladším bratrem.\nMám středně vysokou, štíhlou postavu, dlouhé hnědé vlasy s odrůstajícím melírem, kulatější obličej s akné, šedomodré oči a pusu, která se téměř nikdy nezastaví. Nejraději nosím dlouhé sukně nebo volné kalhoty a k tomu trička s krátkým rukávem, protože se v tom cítím pohodlně.\nVětšina lidí si o mně myslí, že jsem tichá dívka, která se neumí smát. Tito lidé mne ale neznají dobře. Jen moji opravdoví kamarádi vědí, že se směju ráda, ale potřebuji k tomu své kamarády. Mám trochu problémy s navazováním nových vztahů k cizím lidem, protože si k nim neumím najít cestu. Proto mi dlouho trvá skamarádit se s někým. Snažím se neodsuzovat ostatní předem a chovat se ke každému tak, jak si zaslouží.\nKaždý smrtelník má své dobré i špatné vlastnosti, já také. Jsem skromná, poctivá a trpělivá, ale také drzá, sobecká, náladová a občas i lakomá. Snažím se, aby u mne převažovaly dobré vlastnosti, ale nikdo není dokonalý.\nVe svém volném čase si nejraději čtu knihy ze života nebo dívčí románky. Také ráda běhám, jezdím na kole, poslouchám muziku a chodím ven s kamarády. Dříve jsem hlídala mladšího bratra, ale ten už teď dozor nepotřebuje.\nMám ráda kopretiny pro jejich jednoduchost a krásu, černou a zelenou barvu, knihy, přírodu a sladkosti. Naopak nesnáším ovoce, zeleninu, růžovou a modrou barvu, nudu a telenovely. Už od dětství se bojím hadů, samoty a smrti.\nŠkola mě baví, protože ji beru jako důležitou a cennou zkušenost. Patřím k průměrným žákům a nejvíce mě baví výtvarná výchova, dějepis, biologie a občanská výchova. Až vyjdu toto gymnázium, chtěla bych jít na vysokou školu. Za budoucí povolání bych si vybrala advokátku, abych mohla pomáhat lidem, nebo ekoložku, abych mohla pomáhat alespoň přírodě. Jestliže by mi ani jedno z těchto povolání nevyšlo, lákalo by mě jít ve stopách rodičů a pracovat v armádě.\nSkoro všechny mé kamarádky se chtějí v dospělosti vdávat. Já se vdávat nechci a nebudu. Myslím si, že dva lidé, kteří se mají rádi si můžou důvěřovat i bez papíru a prstýnků. Nyní se navíc každé druhé manželství rozvádí, a já bych nechtěla být dalším číslem ve statistikách.\nChtěla bych mít přítele, se kterým bych bydlela a měla s ním jedno dítě. Přála bych si holčičku, která by se jmenovala po mně Aneta nebo Kateřina.\nSnažím se o to, aby měl můj život nějaký smysl a cíl. Nechci své šance promarnit čekáním na něco, co třeba vůbec nepřijde. Ve svém životě bych chtěla něco dokázat a zanechat po sobě další generaci.\nJek říká moje maminka: „Jsem, jaká jsem, a jiná už nebudu.“", "original_file": "ces2bjurane_1"}
{"text": "1.11.2006\nMartin Novák, 2.C\n1. písemná slohová práce\nČeská republika\n(referát)\n\nI. Úvod – Česká republika obecně\nII. 1) zeměpisná poloha\n2) historie a vývoj\n3) Praha\n4) Průmysl\nIII. Závěr\n\nČeská republika\nZemě s 10 milióny obyvatel a mnoha historickými památkami. Nachází se ve středu Evropy. Její přibližná rozloha je 78 000km2. hlavní město je Praha s 1 200 000 obyvatel. Sousední země jsou: Německo, Rakousko, Polsko a Slovensko.\n\nČeská republika je vnitrozemský stát, který je ze všech světových stran kryt horskými masivy, sloužící jako obranné pásmo. Leží v mírném podnebném pásu a vnitrozemským podnebím což znamená, že teplotní rozdíly mezi zimou a létem jsou velké. Teplota v létě činí v průměru 30°C a v zimě se pohybuje kolem 0°C.\n\nČeský stát se začal formovat v 10. století, kdy vznikla Velká Morava. Na přelomu 10./11. st. se k moci dostali Přemyslovci. Nejvýznamnější panovník teto doby je svatý Václav, který byl svým bratrem roku 935 zavražděn. Další významný vládnoucí rod jsou Lucemburkové. Z této doby je Karel IV., který nechal postavit Karlův most a založil Karlovu universitu. Byl také císař. V 17. století se Čechy dostávají pod nadvládu Rakouska-Uherska, pod kterou zůstanou až do roku 1918, kdy končí 1. světová válka. Po 1. světové válce vzniká Československo a prvním prezidentem se stal Tomáš G. Masaryk. Začala se rozvíjet demokracie, bohužel né na dlouho. V sousedním Německu se k moci dostává Adolf Hitler a svou politikou nakonec rozpoutá 2. světovou válku. Ta končí roku 1945 kdy Hitler spáchal sebevraždu a spojenecká vojska obsazují Berlín.\nRoku 1948 se v znovuobnoveném Československu dostává k moci komunistická strana silně zaujatá Sovětským svazem.\nKe konci devadesátých let se Sovětský svaz rozpadá a k 1.1.1990 vzniká opět demokratické Československo v jehož čele stojí významná osoba, která se výrazně účastnila protikomunistického „odboje“ Václav Havel. 1.1.1993 se Československo kvůli vnitřním rozporům rozděluje na Českou a Slovenskou republiku.\n\nHlavní město Praha se nalézá ne řece Vltava a je historickým i vládním centrem. Má něco přes 1 000 000 obyvatel a tím pádem je to i největší město České republiky. Co se týče historie, tak Praha má velmi mnoho kulturních památek ze všech období. Mezi nejvýznamnější patří Pražský hrad, ve kterém sídlí prezident a ročně ho navštíví spousty turistů. Uvnitř se nachází chrám sv. Víta, kde jsou uloženy korunovační klenoty a jsou zde pochováni významní panovníci.\nV Praze najdeme také Karlovu universitu, která se řadí mezi nejlepší a nejstarší z Evropy.\n\nPrůmysl je soustředěn do příhraničních oblastí. Například okolí Ostravy je protkáno sítí dulních tunelů pro těžbu černého uhlí. Mostecko, nacházející se na severo-západě Čech, je převážně známé díky těžbě hnědého uhlí. Jižní cíp Moravy je jediné naleziště ropy a zemního plynu v České republice. Rostliná produkce je soustředěna do oblastí kolem řek Vltavy a Labe, které se u města Mělník slévají a následně pokračují přes Ústí nad Labem a Hřensko dále do Německa. Morava je známá také tím, že se zde pěstuje víno a jsou tu časté vinné sklípky.\n\nKdyž to shrneme, tak vnitrozemská Česká republika malým státem a převážnou část svých dějin strávila pod cizí nadvládou. Ale přesto se stále výrazně světově prosazuje šikovností svých občanů. Hlavním městem je Praha s mnoha památkami. Průmysl je a příhraničí a zemědělství je v okolí velkých řek, například Vltava, Labe a Odra.", "original_file": "pr2ctnovmar_01_1"}
{"text": "17. prosinec 2008\nTeodovik Menšl\nV3\n\n1. písemná práce - sloh\nÚvaha\nTéma: Realita je nudná. Dejte mi jiný svět.\n\nOsnova:\nÚvod: Lidé vnímají realitu rozdílně\nStať:\n1) Dnešní doba\n2) Osobní názor\n3) Jiné možnosti, dvojí život\n4) Prohloubení mezi “realitou“ a “skutečnou realitou“\nZávěr: Realita je...\n\nVětšina lidé vnímá realitu rozdílně, je to velice zdánlivý úkaz, tedy pojmenování. Vnímání barev, vůní, času.. Každý tyto vjemy pociťuje jinak. Jsou to jeho pocity, ovlivněny stářím, rozumem místem, kde se narodil, vzpomínkami. To vše ovlivňuje realitu, realitu jako současný čas – stav, ve kterém se nacházíme. Posuzovat realitu je na úrovni polemizování o uměleckém díle. Autor své dílo snímá úplně jinak než divák. Je to nuda? Nebo právě to nás nutí se vyvíjet, poznávat, sbližovat?\nDnešní doba je na sbližování možná až moc rychlá, proto se stává, že nemáme čas na to někoho poznávat reálně – osobně, ale poznáváme ho přes jiné prostředky, třeba přes internet, fenomén dnešní doby. Můžeme při tom dělat svou práci a ještě si popovídat s lidmi, lákavé, ne? Nebo je to nutné řešení zrychleného světa, či jen pohodlnost, která nás nutí k tomu sedět sám a koukat do monitoru?\nU mě se tyto dva fragmenty slučují, samozřejmě mám radši osobní kontakt, ale když to jiné povinnosti neumožňují, a musím například upravovat fotky, je to skvělá možnost, jak být v “kontaktu“.\nNěkoho, ale tato realita nebaví a hledá úplně jiné možnosti, jak svou “šedivou realitu“ zbarvit do křiklavých barev, právě díky internetu. Hrají doslova dvojí život, tedy Second life s lidmi po celém světě. Mají virtuální ego, image a cítí se lépe skryti, než ve skutečnosti, jsou jistější. Je ale zdánlivý “---„ brána k lepšímu životu? Myslím si, že nikoliv. Ještě více prohlubuje přítomnou realitu a začlenění se do společnosti, horší než sedět v koutu a dívat se do zdi. Člověk se navenek uspokojí, ale je v tom něco hlubšího? Já si myslím, že ne.\nRealita je taková, jakou si ji vytvoříme, je to tedy realita?", "original_file": "grV3menteo_01_1"}
{"text": "Kateřina Pěničková\n14. října 2008\n\n1. slohová kompozice\n(diskusní příspěvek)\n\n<novinový článek - Vakcína proti žloutence slále není. Čeká se na překlad letáků do češtiny>\n\nSituace v České republice podle slov hlavního hygienika není kritická, jen neobvyklá ve srovnání s minulými lety. Dosud však nikdo nepotvrdil, že by se počet nakažených stabilizoval nebo dokonce zastavil. Nových případů stále přibývá! Hygienici tvrdí, že za současným stavem nedostatku očkovacích látek stojí zbytečná panika lidí. Ale kdo tu paniku rozpoutal? Proč hygienici nevystoupí v médiích a nevysvětlí lidem, aby nepanikařili a hlavně si myli ruce?!\nNevidím důvod, proč hlavní hygienik neinicioval dovoz vakcíny dříve, zvlášť když má ty nejaktuálnější informace. Není ani pravděpodobné, že by vakcíny nebyly k mání proto, že není přeložen příbalový leták do češtiny. V dnešní době přeci existuje řada překladatelských agentur, které jsou schopny přeložit jakékoli texty do 24 hodin. V případě urgentní situace, jako například zmiňované příbalové letáky, by to tedy určitě nebyl problém! Navíc, jak je známo, se vakcíny dovážely do ČR již před epidemií, a tudíž překlad příbalového letáku již musel být dávno hotov.\nTak kde se tedy šíří ty dezinformace a kdy už se konečně místo planých řečí začnou vakcíny prodávat?", "original_file": "ces2gpenkat_1"}
{"text": "Kontrolní slohová písemná práce\n(odborný styl – popis)\n\nTémata:\nOdborný popis vybraného předmětu <žákem opraveno na „zvířete“>\nstatický,\ndynamický,\nstaticko-dynamický.\nSupernovy\nPrávo a jeho druhy\nGoniometrický, algebraický tvar čísla\nExtrémní skupiny\nParlament ČR\nSyntax – vytváření grafu\nsouvětí,\nvěty.\nArchitektonicky zajímavá stavba v Praze\nVybrané téma a druh popisu: staticko-dynamický, pokus\nOsnova:\nPříprava indikátoru fenoftaleinu\npříprava směsi\naparatura, zahřívání\nfiltrace\ndokončení pokusu\nvýsledek\n\n\nPříprava indikátoru fenoftaleinu\n\nNa porcelánové misce promícháme 0,5 g fenolu s 1,5 g anhydritu kyseliny ftalové. Z pipety přikapáváme koncentrovanou kyselinu sírovou, až je směs vlhká.\nDále si sestavíme aparaturu ze stojanu, kam přiděláme kruh a na něj položíme azbestovou síťku. Misku se směsí položíme na síťku a v digestoři zahříváme nad mírným plamenem několik minut. Zahřívání přerušíme, začnou-li vystupovat bílé dýmy. Reakce je ukončena, jakmile se tavenina zbarví červenohnědě. Ještě teplou taveninu nalijeme do kádinky s vodou, čímž se vyloučí bílý prášek. Prášek v kádince důkladně promícháme a necháme ustát.\nTuto reakční směs přefiltrujeme a produkt na filtru rozpustíme v malém množství ethanolu. Připravíme si tři zkumavky. Do jedné dáme cca 1 ml kys sírové, do druhé roztok hydroxidu sodného a do třetí vodu. Ke každému roztoku ve zkumavce přidáme několik kapek připraveného indikátoru a sledujeme kde dochází k zbarvení. Pokus se vydařil tehdy, když dojde k fialovému zbarvení u hydroxidu sodného. U vody a kyseliny k žádnému zbarvení nedochází.", "original_file": "js3bab_02_1"}
{"text": "JITKA\n\nZnáte ten pocit, kdy se potřebujete něco rychle naučit a ono ne a ne se vám to dostat do hlavy? Máte v hlavě ledacos a máte nyní pocit, že víc věcí se opravdu nenaučíte? Podle dnešních průzkumů to prý není možné. Jste jistě velice unaveni, mozek vám stávkuje. Říká se, že se stačí vyspat a poté se to všechno zvládne. Já bych vám ale chtěla vyprávět příběh, který se od této teorie zcela liší. Je to příběh o jedné dívce, které téměř nezbylo nic jiného, než si pořídit hlavu novou. Tento příběh je trochu absurdní, ale věřte, opravdu se stal. Hlava je vlastně takový pokojíček, ve kterém je plno poliček, přihrádek a šuplíčků, a do něj se ukládají vědomosti jako kapesníky do prádelníku. Když nám někdo řekne: „Děti, jezte zeleninu, je zdravá“, naskáče vám to ušima rovnou do tohoto pokojíčku do jisté přihrádky. Když se potom někdo zeptá, jaká je zelenina, nakoukneme do své hlavy a odpovíme celou větou „zelenina je zdravá“. Jistě, že musíme mít v hlavě pořádek, abychom v šuplíčku či přihrádce našli právě to hlavní. Je správné ukládat si do hlavy jenom to, co je důležité, aby nám tam kdejaká hloupost zbytečně nepřekážela. Kdo má v hlavě plno nesmyslů, sám se v nich nakonec nevyzná. Když se ho potom někdo zeptá, např. kolik má pes nohou, chudák kouká, ťuká se do hlavy a stěžuje si, co to s ním dnes je, že to má na jazyku. Má ale v hlavě takový zmatek, že ani s mapou by se tam neorientoval. Také se říká, že bychom si měli dávat pozor, abychom se do hlavy neuhodili. Mohlo by se totiž stát, že bychom si šuplíky a poličky v hlavě vysypali, věci z nich by se rozbily a už bychom je třeba nedokázali srovnat na svá původní místa. Inu, povím vám tedy příběh o jedné slečně, která si, jak se říká, zažila se svojí hlavou své. Jitka byla tehdy osmnáctiletá dívka. Na první pohled to byla slečna jako každá jiná. Měla hnědé, středně dlouhé vlasy, modré oči, byla štíhlá a ve společnosti moc nevyčnívala. Co na ní bylo ale tak zvláštní, byla její paměť. Ve škole měla odmalička samé jedničky, a když po absolvování základní školy přešla na gymnázium, jedničky ji neopustily. Kdo si myslí, že se Jitka hodně učila, že každé odpoledne strávila doma nad knihami a sešity, a nedělala nic jiného, se velmi mýlí. Jitka byla mimo školu vynikající i ve sportu, hrála dokonce extraligu pozemního hokeje a téměř každé odpoledne jsme ji mohli vidět pobíhat na zeleném trávníku stadionu Slavia. Ptáte se tedy, jak je možné, že ve škole byla tak výborná studentka? Jitka byla nadprůměrně inteligentní, mohla bych říci, že byla tak trochu zvláštní. Aby si zapamatovala nějaká fakta, která měla zapsána v sešitu, stačilo jí si jen jednu tyto zápisky přečíst. A tak Jitce stačila 1 hodina denně na domácí přípravu do školy. Vždy si jen přečetla zápisky z minulé vyučovací<in> hodiny a pamatovala si ze sešitu úplně všechno. Je to neskutečné, ale takovou paměť jako ona nikdo ze studentů ve škole neměl. Každý, kdo Jitku neznal, si myslel, že je to obyčejná „šprtka“ a nebo že takové známky, jako má ona, může mít jen ten největší podvodník a prominent ve škole. Ale kdo Jitku znal, věděl, že ona taková není. Jitka byla přátelská dívka, byla stále veselá i když ostatním bylo třeba smutno. Snažila se své kamarádky utěšovat a pomáhat jim, půjčovala jim své sešity a radila jim při písemkách. Při těch si ani nepotřebovala psát nějaké taháky nebo podvádět opisováním ze svého sešitu, měla jednoduše svůj sešit v hlavě, měla ho tam řádně uklizený v jedné z mozkových skříněk. Protože byla Jitka velmi pořádná, věděla přesně, kde co má napsané a uložené, pamatovala si dokonce i celé věty ze sešitu. Věděla, kde má věta začátek a kde je napsaná tečka, pamatovala si i na jakém řádku má určitou věc napsanou. Neskutečné! Jednoho dne jí jedna spolužačka vytrhla ze žárlivosti stránku ze sešitu a doufala, že Jitka dostane z písemky také jednou špatnou známku. Myslela si, že Jitka nepozná, že jí v sešitě chybí zápisky z některé z minulých hodin. Štěstí ovšem bylo v tom, že Jitka už tuto kapitolu měla pevně uloženou ve své hlavě, a jak už jste jistě pochopili, co si Jitka do hlavy naskládala, to jí tam zůstalo až do konce jejího života. Za jejích osmnáct let se nestalo, že by si na něco nemohla vzpomenout nebo, že by si něco nemohla vybavit.\n\nCo se ale jednou nestalo! Když Jitka hravě došla až do čtvrtého ročníku gymnázia, ve kterém do ní dennodenně již tři roky hustili profesoři dvanácti vyučovaných vyučovaných předmětů své látky podle učitelských osnov, náhle jí v hlavě došlo místo. Není se čemu divit, průměrně sedm vyučovacích hodin pětkrát týdně, kdy v každé hodině se popíše minimálně jedna stránka formátu A4 nějakou novou látkou. Připojme k tomu ještě domácí úkol a si přečíst knížku z povinné četby... Sami si to spočtěte, kolik popsaných sešitů a papírů to za tři školní roky je. A kromě tohoto všeho nastává čas maturity, vypracovávání maturitních otázek, kdy ani jedna není stejná jako vyučovaná látka minulých let. Teď to chce vyndat si staré sešity a vytahat z nich fakta související dohromady, poskládat si je chronologicky za sebou a nakonec z nich utvořit jednu maturitní otázku... V Jitčině hlavě to už nevypadalo jako v řádně uklizeném pokojíčku, kde jsou v poličkách naskládané sešity a knížky, kdy v každém šuplíčku jsou srovnané kapesníčky do komínků či ponožky srolované do klubíček. Jitčin vnitřek hlavy teď připomínal přeplněnou<in> popelnici na odpadky, kterou už 14 dní nepřijeli vysypat popeláři. Jitka zrovna seděla nad sešitem z dějepisu a ne a ne si zapamatovat ani ty nejzákladnější fakta. Snažila se neučit zbytečnosti jak která bitva probíhala, kolik tam bojovalo lidí, kolik jich bylo zabito, kdo byl v čele kterého vojska a tak podobně. Chtěla si jen zapamatovat místo bitvy a rok, ve kterém se tato událost odehrála, ale to bylo nad její schopnosti. Měla hlavu tak přeplněnou nedůležitými fakty, které bohužel nešlo vymazat. Nešlo jednoduše zavolat úklidovou službu, aby staré věci z jejího mozkového pokojíku odnesla.\n\nDalší den šla Jitka do školy zcela nepřipravená. A naneštěstí byla vyvolaná z dějepisu, psala se písemka z biologie a ke všemu měla mít přečtený román na hodinu rozšířené češtiny. Byl to snad nejhorší den jejího života, nevzpomněla si na jediné datum z historie, při písemce z biologie odevzdala úplně prázdný papír pouze se svým podpisem a při hodině českého jazyka se jí nevybavil ani název románu, který před dvěma dny konečně dočetla. Někteří lidé ze třídy měli obrovskou radost, že Jitka také jednou nedostala samé jedničky, jiní ale tušili, že s Jitkou není něco v pořádku.\n\nO přestávce k ní přišla spolužačka, která zná snad všechny módní obchody v Praze a má přehled, co se v kterém butiku dá sehnat, ví, co právě „letí“ a jaká trička či m módní doplňky kde a za jakou cenu pořídíme. Přišla k Jitce a chtěla jí nějak pomoci. „Hele, Jíťo, a proč si nepořídíš novou hlavu, když v téhle už nemáš místo?“ povídá. Jitka se na ni smutně podívala a říká: „A to jako jde, si vyměnit hlavu?“ Ta spolužačka ji poslala do určitého obchodu v centru Prahy, kde se dá opravdu pořídit za slušnou cenu nová hlava. A protože Jitce nezbývalo nic jiného, vydala se právě do tohoto obchodu. Tam přistoupila k regálu, kde měli vystavené hned tři náhradní hlavy.\n\nNa první hlavě byla cedulka „MATFYZ“. Měla hnědé rovné vlasy zastřižené do mikáda, ofinu a veliké kulaté brýle snad se sedmi dioptriemi. Hlava byla nadaná na řešení matematických příkladů, úlohy z fyziky řešila stylem „kouknu a vidim“ a kalkulačku používala až v opravdu složitých příkladech.\n\nDruhá hlava byla hlava typické blondýnky. Měla dlouhé vlnité vlasy a azurově modré oči s dlouhými řasami. Ale v hlavě nic moc! Jak se říká: „dlouhé vlasy, krátký rozum“. A toto moc daleko od pravdy nebylo. A ještě ke všemu blonďatá! Jitka si nedokázala představit, že by se s ní stala najednou blondýna. Měla by jistě větší šanci u chlapců, jistě by o ně neměla nouzi, ale s tím myšlením by to nebylo o moc lepší než nyní, kdy má v hlavě nepořádek jak po výbuchu či zemětřesení.\n\nTřetí hlava bohužel také nepřipadala moc k úvahu. Byla to hlava závislé narkomanky. Vlasy na této hlavě byly smotané do obrovských dredů a oči byly jak skleněné korálky a úplně nepřítomné. To, na co myslela tato hlava, snad nemusím ani zdůrazňovat.\n\nJitka byla opravdu nešťastná. Nevěděla si vůbec rady. Přeci si nekoupí jen tak nějakou novou hlavu, která jí vůbec nepomůže. Proč bude ze sebe dělat někoho, kdo vůbec není? Stres z toho, že není schopná odmaturovat a dokončit alespoň studium na této škole, se stále zesiloval. Odešla tedy domů, zavřela se do svého pokoje a začala brečet. Truchlila deset minut, hodinu... dvě hodiny... celý večer, probrečela dokonce i celou noc. Slzy jí tekly malými stružkami od očí, pod nosem se spojovaly do potůčků a na bradě se stékaly v obrovskou řeku. Nad ránem ale samým vyčerpáním Jitka usnula. Ani budík, který jí zazvonil, aby šla do školy, ji neprobudil. Probrala se sama až druhý den ráno.\n\nA protože ji hryzalo svědomí, že nebyla ve škole, že si den před tím nepřečetla své sešity, rozhodla se, že ještě naposledy zkusí naskládat si do hlavy nějaké vědomosti.\n\nVida! Najednou má v hlavě místo! Ty slzy jí odplavily všechny nepodřebné události, fakta a vědomosti a v hlavě se jí tímto dlouhým spánkem udělal zase pořádek. Jitka měla hlavu jako předtím. Zase jí stačilo si přečíst text a vše si pamatovala. Ale aby zase nezaplnila prostor přihrádek a šuplíků ve své hlavě a vyhnula se tak další nepříjemné situaci, rozhodla se, že se všechno učit nebude a že se bude soustředit pouze na to důležité. Také si řekla, že než aby se učila nějaké nesmyslné věci, kterých jsou učitelské osnovy plné, že si občas napíše nějaký ten tahák jako všichni ostatní studenti školy.\n\nNikdo přece nemůže vstřebat všechny vědomosti světa a zvláště když je to tak drobná a křehká dívka, jako je Jitka.", "original_file": "pr4evevhel_1"}
{"text": "Prokop, Michal, kvinta, Gymnázium J. Seiferta\n\nVážený pane\nJe to již deset let od prvního zahájení naší divadelní sezóny. Letošní sezóna nebyla o nic chudší než ty předešlé. Náš divadelní sbor nastudoval a realizoval ojedinělé divadelní vystoupení hry Desdemona.\nPředstavení nadcházely dlouhé přípravy a bez vaší finanční podpory bychom ho nemohli zorganizovat. Sbor se snažil dodat hře profesionální charakter a vytříbenost, důležitá byla i propagace. Naším cílem bylo oslovit domácí veřejnost, ale i zahraniční. Podařilo se nám zaujmout i příznivce z Číny a Vietnamu. Avšak první dojmy publika po premiéře nebyly tak velké, jak se očekávalo. Uznání se nám dostalo až později ve Francii, kde naši hru provázely bouřlivé oslavy, kterých jsme se zůčastnili. Náš sbor si prohlédl krásy Paříže a již netrpělivě očekával předávání cen.\nPodle mého názoru můžeme tuto sezónu brát jako velký úspěch i přes neuznání od domácího publika. Máme přichystány plány na další rok a doufáme, že můžeme počítat s vaší finanční podporou. Vřelé díky\n\nV Praze dne 8. 4. 2006", "original_file": "js1promic_1"}
{"text": "Jdu tak jednou parkem a vidím že se tráva probouzí, ptáčci začínají zpívat, ba, že malé lístečky na stromech jsem zahlédl. Sluníčko začalo svítit a zbytky sněhu byly málo kde. Mraky se však nevzdávají a snaží se sluníčko zahalit. Vypadá, že se jim to daří, protože opět teplota pádá k zemi. Slunce je však chytré a mraky propichne jako by byly k cedníky. Tro Trochu deště nám vždy neuškodí. Teplota vzt stoupá výša výš. A ptáci spívají písně na jaké jen pomyslíš. Zazvonil zvonec a slohu je konec. <img slunce a mrak>", "original_file": "am5ahusada_1"}
{"text": "14. ledna 2009\nKořan\nV3\n\n1. písemná práce\nÚvaha\nTéma: Humor je solí života. Kdo je jím dobře prosolený, vydrží dlouho čerství.\n\nOsnova:\nÚvod:\nStať: a) Introverze a smysl pro humor\nb) Životní styl\nc) Co se změní\nd) Humor je účinná zbraň\nZávěr: Vlastní úsudek\n\nJedete domů v městské hromadné dopravě, posloucháte, jak si lidé kolem vás vyprávějí nějaké své prožitky, které vám příjdou absolutně nezábavné.\nPřijde vám na mysl, že nemáte smysl pro humor a nebo si řeknete, že jste zkrátka příliš unavení z práce. Trpíte nedostatkem smíchu, přátelé vás mají za kořena a je tedy třeba něco stím udělat.\nNastal čas změnit životní styl a ještě jednou přehodnotit o co přicházíte. O sdílnost s přátely, duševní pohodu a harmonii.\nMůžeme začít například sportem. Vyražte si s někým, komu důvěřujete, zaběhat do lesa. Mimo to, že se odreagujete od negativních myšlenek a nadýcháte k tomu ještě čerstvého vzduchu, máte plno prostoru popovídat si.\nTímto by se váš dřívější, strohý a obyčejný přednes myšlenek měl změnit v proslov energický a pozitivnější.\nKaždý z nás v sobě uchováváme smysl pro humor. Jen je třeba otevřít k němu cestu, jelikož je výbornou obranou člověka a jeho nitra. Humor je zbraň, která je velmi účinná. Mnoho zranitelných lidí jej využívá k ochraně vlastního ega.\nZ vlastní zkušenosti a pozorování usuzuji, že lidé, kteří se často smějí, jsou svěžejší.", "original_file": "grV3kor_01_1"}
{"text": "Majda Barancová\nVIII. A\n4. listopadu 2009\n1. slohová práce - charakteristika literárního hrdiny\n„Pat a Mat“\nJsou dvě animované postavy ze seriálu „A je to“. Bydlí hned vedle sebe. Jeden má červenou mikinu a druhý žlutou. Jsou to nejlepší kamarádi a spolu vymýšlí spousty a spousty akcí. Jednou uvnitř domu opékají buřty, také stavili domácí posilovnu, skleník ze sklenic, minigolf na zahradě atd. Ale jelikož jsou oba nemehla, tak v každém díle je všechno pohroma i když vlastně nakonci se jim to jakž takž povede.\nVe seriálu se nemluví, pouze hraje určitá melodie. Ani se tam neobjevují jiné postavy. Věčině lidi se to líbí, protože je zábavné pozorovat jak všechno kazí. Proto se říká, když dva lidi něco dělají a kazíto, že jsou jako Pat a Mat. Seriál je pro děti i dospělé.\nObě postavy jsou velice vynalézaví a nešikovní. Jde vidět, že oba mají rádi akci a že asi neznají nudu.\nPata a Mata jsem si vybrala protože je to originální a humorné. U seriálu si člověk odpočine a i se pobaví. Dalo by se říct že seriál „A je to“ nemá protikladné stránky, proto se nejspíš všem líbí.", "original_file": "kl8abarmaj_1"}
{"text": "Stejskalová, Marie, V. B, 07/08\n23.10.07\nVymyšlená pohádka o cestovacím balónku.\n\nJednou byl krásný den, zrovna pouť. A Gulaš byl u dědečka na prázdninách. Tak tam šli. Děda mu koupil létající balón. Tak se s ním vrátili večer domu. A další den s nim jel Guláš domů pro svého bráchu, Knedlika. Normálně se jmenoval Pepík, tak mu říjal knedlík. Tak se spolu jeli proletět. A proti nim letělo hejno čápů. Tak jim probodli jim balón, upekli se a hoši je snědu k objedu když je snědli, tak to všechno --- a bylo po nich. KONEC", "original_file": "bu5bstemar_01_1"}
{"text": "Moje školní taška\nKaždý den s sebou do školy nosím na zádech svoji krásnou školní tašku.\nMůj batoh má červeno-černou barvu s velikým nápisem „loup“ a dvěma potřebnými kapsami. První přihrádka je dva krát větší než ta druhá a obě se otevírají černým zipem zakončený ozdobnými jezdci. Tvar tašky připomíná klasický batoh.\nUvnitř větší kapsy jsou srovnány učebnice a sešity, hned před nimy má místo penál se svačinou. V menší kapsičce je položeno lepidlo a kalkulačka.\nK této tašce mám velice dobrý vztah. Jsem ráda že jí mám, protože se mi do ní vejde vše co potřebuji.", "original_file": "cl6afliann_1"}
{"text": "stůl paní učtelky\n\nKdyž vstoupíte do naší třídy uvidíte stůl paní učitelky stůl paní ucitelky vypadá jako nový ale ve skutečnosti je velmý starý je nově nabarvený obrousený.\n\nPaní učitelka má spoustu vecí paní učitelka ma velkou pracovní ridli.\n\nPod {stolem}<ni> pání ucitelky je velký prostor pod stolem paní ucitelk{a} má suplíky<.> Na okně má paní ucitelka kytku.\n\n{na|po} XXX paní ucitelka hrnecky s tuzkam{a|u}<.> Paní ucitelka ma XXX mí suplíky na jedn{e|i} sraně 5 suplíků 4 suplíky konec<.>", "original_file": "hr5zapjos_01_1"}
{"text": "Osnova:\n\n1. písmo\n\n2. pravopis\n\n3. rozlišení slova\n\n4. jazyková kultura\n\nPísmo a pravopis\n\nAby se lidé mohli vzájemně dorozumívat i na dálku nebo aby zachovali své n myšlenky příštím generacím, vytvořili si soubory grafických znaků, kterým říkáme písmo. Naše písmo je hláskové, hlásky zaznamenáváme písmeny. V češtině se píše tzv. latinou.\n\nPostupně se ustálily zásady, jak se mají mluvené projevy písmem zaznamenávat, {zaznamenjí}<ni> se pravopisem. Při stanovení pravopisných pravidel se usiluje o to, aby působila co nejméně potíží při zaznamenání projevů, tj. při psaní a čtení.\n\nPravopis umožnuje rozlišit slova a slovní tvary, které v mluvni mluvených projevech znějí stejně.\n\nBezpečné ovládání pravopisných pravidel patří k zdůrazňozvaným požadavkům jazykové kontroly. kultury.\n\nzdroj: Přehledná mluvnice češtiny pro základní školy, V. Syblík, M. Čechová, Fortuna Praha 1992, s. 132", "original_file": "am8ahimdan_1"}
{"text": "Kolář, Vojtěch, V. B, 07/08\n\n3. října\n\nVypravování – reprodukce textu\nreprodukce = převyprávění vlastními slovy)\n\nPříhoda z práznin\n\nTenhle příběh je o hrdinství a o statečnosti. Stalo se to u malého louňovického rybníka. Všichni kluci se tam každé otpoledne chodili koupat. Nejvíc je bavilo skákat z můstku.\nTen den tam poprvé přišel Petr a neuměl plavat. Šel do vody a sklouzl tam po prudkém břehu. Začal se topit a volat o pomoc.\nTomáš na nic nečekal a skočil pro Petra. Chytil ho za vlasy a táhl ho ke břehu. Tomášovi to moc nešlo, protože Petr ho svíral. Tomáš Petra dotáhl ke břehu a tam se o něj postarali ostatní. Všichni mu říkali, že je hrdina, ale on si myslí, že je to normální věc. Chtěl bych být taky statečný.", "original_file": "bu5bkolvoj_01_1"}
{"text": "27. listopadu 2008\nHospodský\nP1b\n\n1. písemná slohová práce\nVypravování\nTéma: Stalo se to jedné noci\n\nOsnova: 1) úvod\n2)\n\nJe konečně pátek a já ukončuji další náročný týden plný školy poslední hodinou, Angličtinou. od začátku této hodiny nemyslím na nic jiného než na to, jak si užiju víkend. Modlím se, aby už konečně zazvonilo a já mohl odejít z té mnou proklínané budovy. Honí se mi hlavou spousta úžasných myšlenek a nápadů, jak bych mohl ty dva dny prožít. „Hurá!“ vykřikl jsem vteřinu po tom, co jsem zaslechl ten líbezný zvuk zvonku.\nJakmile jsem dorazil domů, začal jsem obvolávat všechny moje kamarády ale marně, buď jsem se jim nedovolal, nebo už na víkend měli něco domluveného. Byl jsem opravdu zklamán, nejvíc mě ničila představa, že budu celý víkend sedět doma u počítače a nudit se. Když domů dorazili rodiče, oznámili mi, že chtějí jít večer do restaurace na večeři. Pamatuji si, že mi matka řekla ať jdu brzy spát. Bylo mi hned jasné, že dorazí domů až pozdě v noci. Kolem osmé večer, mi připravili večeři, rozloučili se a šli ven do tmavých, tajemných ulic. Poté jsem začal přemýšlet jak s časem naložím, k počítači se mi moc nechtělo, tak jsem se rozhodl, že si pustím nějaký hororový film. Po pěti minutách hledání jsem našel zapadlé dvd s potiskem useknuté ruky zalité krví, řekl jsem si, že tohle je to pravé.\nZ ničeho nic slyším uprostřed filmu zvonek. Pohleděl jsem s vystrašeným výrazem na hodiny, bylo 22:22 a já si v duchu říkal, kdo by v tuhle hodinu mohl zvonit. Pomalým krokem, celý vystrašený jsem se blížil do temné předsíně. Byl jsem vyděšený jako nikdy předtím. Můj strach se ještě zdvojnásobil poté, co jsem v kukátku spatřil siluetu nějaké podivné osoby, jelikož byla zhasnutá chodba, neviděl jsem dotyčnému do tváře. Zakřičel jsem přes dveře: „Kdo je?“ pár vteřin jsem tiše naslouchal, bohužel se nikdo neozval. Najednou zvonek začal zvonit opět a já se tak lekl, že jsem jak malé dítě utekl do svého pokoje. Ve vzduchu jsem najednou zaslechl známý hlas, byl to můj otec, klidným hlasem řekl: „To jsme my synu, zapoměli jsme si klíče.“", "original_file": "grp1bhos_1"}
{"text": "ŠKOLNÍK\n\nKdo by neznal pana Adama, muže na svém místě, muže řádu (toho školního samozřejmě).\n\nDíky svému nepřístupnému, přísnému a vyčítavému pohledu je mezi studentstvem velmi neoblíben, pan Adam má své mouchy, kdo by v jeho kůži taky neměl, sám si pere, sám si vaří (občas to i pěkně voní) a těch puberťáků, co se mu honí po „domě“.\n\nMůj vztah ke školníkovi je velice vřelý, na {ulice}<priv> oproti hlavní budově přezůvky mám a ráda je používám. Takže mi ani nic nestojí v cestě se na tohoto milého člověka usmát a pozdravit ho, on to rád opětuje. Avšak dokážu si lehce představit a občas jsem svědkem těchto situací, potká-li někdo pana Adama zrovna, když jde pozdě do školy a nepřezuje se (nejlépe v deštivém počasí), ze školníkova nitra se nezadržitelně vyvalí drsně znějící hlasitý křik, natož někteří studenti buď nereagují nebo reagují rychlým úprkem, druzí dbají jeho rozkazů a s výmluvou na rtech běží vše napravit.\n\nNa naší škole je prostě odvaha se nepřezout, já bych tomuto bývalému boxerovi oponovat ani utíkat nechtěla.\n\nVe vztahu s panem školníkem tedy platí snadná rovnice. Přezout se hned při vlezu do školy znamená klid duše školníka i té vaší, komu se pořád také chce číhat na toho druhého (školník na nepřezuté, nepřezutí na školníka). Hlasité nadávání je však<in> slyšet pravidelně, občas i při hodinách, někomu tedy určitě.", "original_file": "grP4hrazor_01_1"}
{"text": "Závěrečná slohová písemná práce\nTéma: Popis postupu.\nNávod na vytvoření vzkvétající provincie na Melior Annisu\n\nInternetová adresa je www.meliorannis.cz .\nZde se nalézá odkaz na registraci.\nzaregistrujte se a poté se přihlašte.\nPrvní, co musíte udělat, je kliknout na odkaz „stavět“.\nPostavte asi 200 „stavitelských dílen“.\nNeklikejte na „objevovat nové území“, ale na „vyčkávat do dostavění“.\nPak si postavte „kupeckou gildu, asi sto farem, alchymistickou laboratoř, cech alchymistů, důl, města, taverny, tržiště, sochy a magické věže .“\nKupecká gilda je důležitá pro obchod. obchodovat můžete s územím, nestvůrami, ale i s magenergií. Prozatím zanechte touhy po silné armádě.\nPomocí farem a měst zvyšujte populaci. Optimální je na jedno město, třicet farem.\nDaně nastavte zhruba na třicet procent. Až budete vydělávat alespoň 3000 zlata, tak se pusťte do armády.\nProvincie s dostatečným výdělkem a armádou, je připravena na boj za slávu a území. Dobýt můžete jiné provincie, nebo brány spojující dobro se zlem.", "original_file": "js9bkrejak_01_1"}
{"text": "12. prosince 2008\nMICHAELA LUKÁŠOVÁ\nP3b\n\n1. písemná slohová práce\nÚvaha\nTéma: Nikdy neztrácej smysl pro humor. Už bys ho taky nemusel najít.\nOsnova: 1. úvod – já a humor\n2- stať – co je to humor?\n– druhy vtipu, jejich použití\n– humor – koření života\n3. závěr – proč neztrácet smysl pro humor.\n\nNikdy neztrácej smysl pro humor. Už bys ho taky nemusel najít.\nHumor je pro mě osobně nepostradatelný, neumým si představit život bez smíchu, život mezi lidmi, kteří smíchem opovrhují a nepovažují ho za důležitý. Ano, najdou se i tací, ale jejich názor mi přijde hloupý. Mrzí mě, když vídám ty tváře, které se nikdy neskřivý do toho známého optimistického pozitivního úsměvu.\nCo je to vlastně humor? Každý člověk považuje za humorné něco jiného, ale v každém případě je to něco, co člověka pobaví, zvedne mu náladu nebo ho jen donutí, aby se malinko pousmál. Humor může mít mnoho podob, může být slovní, psaný, nebo humor o který se postará řeč těla. S vtipem se setkáváme denně a to všude kolem nás, vidíme ho v reklamě, v novinách nebo v televizi, slyšíme ho v rádiu. Dalo by se říci, že humor nás obklopuje ze všech stran, jen si ho uvědomit a vnímat ho.\nJaký druh vtipu je nejpoužívanější? Myslím, že se mezi lidmi nejčastěji vyskytuje slovní humor ve formě vtipů. Vtipkuje se různě. Ovšem jsou i stará témata, které nikdy nezklamou, jako třeba vtipy o blondýnkách, o policii, o politicích, o zvířatech a neméně populární je černý humor. Myslím si, že to s jakým typem vtipu se člověk setkává je ovlivněno tím, v jaké společnosti žije. Vysoce vzdělaní lidé si u večeře jistě nevypráví o tom, jak blondýna na přechodu krmí zebry, ale užívají jiný typ humoru, který třeba lidem méně vzdělaným nepřijde vtipný. Každý jsme jiný a proto nikdo nemáme stejný vkus.\nV čem se každý člověk shoduje? Nevím jestli tomu tak opravdu je, ale v každém případě by mělo! Všichni by měli prožívat život na maximum a to bez humoru nelze. Humor je takové koření toho všedního lidského života a je důležité, aby tohoto koření každý využíval. Nejhorší, co se komu může stát je zapadnutí do stereotypu. Lidé na světě nejsou jen proto, aby pracovali a pracovali a pracovali. Relaxace a odpočinek je velmi důležitý. Když člověk vpadne do již zmiňovaného stereotypu a každý den opakuje to samé (ráno vstane, jde do práce, přijde z práce a jde spát), je něco v nepořádku. Je známo, že smích má léčivé účinky, uvolní vás od stresu a dodá vám pohodu do života.\nProč bychom neměli ztrácet smysl pro humor? Můj názor je, že pro člověka, který ho ztratí nemusí být snadné ho znova najít. Takový člověk může být přítěží i pro své okolí. Kdo by se rád díval na stále se mračící obličej? A kdo by rád poslouchal to neustálé remcání při každé snaze o vtip? Myslím, že nikdo o takové chování nestojí. Když člověk chce být morous, tak ho nechme, ale ostatní se smějte! Říká se, že smích prodlužuje život, prý deset minut smíchu je jeden rok života. Ale pozor, pláč má opačný účinek. Deset minut pláče o rok méně života. Tak neztrácejte humor a smějte se.", "original_file": "grP3blukmic_01_1"}
{"text": "Franek Milan\nVIII. A\n4. 11. 2009\n1. slohová práce – charakteristika literárního hrdiny\n\n„Harry Potter“\nJe to chlapec (dospívající) který umí kouzlit pomocí hůlky. Poprvé se jeho schopnosti projevili když nechal, zmizet sklo u terária hada v zoo, tehdy zjistil že umí mluvit s hady. A proto se jeho teta se strýcem a s jejich synem Dadliem přestěhovali na ostrov, kam si pro něj přišel obr Hagryd a řekl mu že to je čaroděj. Harry je velice laskavý a rád (a často) pomáhá lidem. Dost často taky bojuje z draky a různými nestvůrami, ale jeho největším soupeřem je Lord Woldemort a jeho věrní smrtijedi. Smrtijedi jsou čarodějové kteří se dali na stranu temnoty. Harry má ale taky přátele, je ve školní koleji která se nazívá Nebelvír a proti nim jsou Havraspár, Mrzimor a hlavně Zmijozel ze kterého jsou jeho nepřátele hlavně Draco Malfoi a jeho poskoci Creb [kreb] a Goil. Jeho prátelé z koleje jsou Hermiona Grangerová – ta je chytrá a z celé party zná asi nejvíce kouzel (což jí dost pomáhá) a pak Ron Wiesley – to je hrozný nešika a skoro nic mu nejde. Harry se z Lordem Woldemortem setkal už 3 krát – jedno když byl batole, pak když byl ve čtvrtém ročníku a v plátém a to bylo na posledy ale v 6tém ročníku zemřel ředite školy Bradavice Albus Brumbál.", "original_file": "kl8aframil_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nBarbora Mikešová\n17. května 2005\n1. C\n\nTémata:\n1) Tak tady žiji (Volný stylový útvar)\n 2) Divy současného světa (Volný slohový útvar)\n 3) Mé setkání s…. (Vypravování)\n 4) Pohled do zrcadla (Zamyšlení)\n\nTak tady žiji.\n Osnova: I. Úvod\n II. Stať: a) Historie města\n b) Památky\n c) Volný čas\n III. Závěr\n\nTak to jsou České Budějovice. Město jižních Čech obklopené krásnou přírodou Novohradských hor, Šumavy a třeboňských rybníků. Můj domov.\nToto město bylo založeno roku 1265 Přemyslem Otakarem II. na soutoku dvou řek. Malše a Vltavy.\nČeské Budějovice jsou krásným historickým městem s množstvím památek. Procházím-li kolem Samsonovy kašny, radnice nebo Černé věže či náměstí, připadá nám to jako všední věc. Až když uvidíme davy turistů s „foťáky“, uvědomíme si, jaké jsou to skvosty.\nČeské Budějovice jsou klidným městem, ale i městem turistického ruchu. Nabízí se nám mnoho možností k využití volného času. Na okrajích města je mnoho parků, vybízejících k odpočinku, ale i cyklistická stezka do krásného městečka Hluboká nad Vltavou, pyšnící se nádherným zámkem i zámeckou zahradou. Koho neláká sport ani historie, má možnost navštívit multikino, divadlo, muzeum nebo galerii, zdobící střed města.\nBydlím v okrajové části města, kde z jedné strany hledím na hypermarkety a na straně druhé vidím zahrádky a činžovní domy. I když to není zrovna pěkný pohled, i to k městu patří a musí se to tak brát. Přesto musím přiznat, že bych někdy ráda bydlela dál od města, ale jindy jsem ráda, že bydlím právě tady. Vždy, když se vracím do Českých Budějovic, zmocní se mě zvláštní pocit a pomyslím si, jsem doma. Jsem tu hrozně ráda. Mám tu své kamarády, přátele, rodinu, ale i své zájmy a školu.\nTohle město mám velmi ráda a myslím, že se sem budu vždy ráda vracet.", "original_file": "cb1cmikbar_02_1"}
{"text": "17. prosince 2008\nKlára Brožová V3k\n\n1. písemná slohová práce\nÚvaha\nTéma: Tolerance – východisko z labyrintu násilí, nelidskosti a disharmonie ke svobodě člověka\n\nOsnova: 1.) Úvod: důležitá vlastnost – tolerance\n2.) Tolerovat se nedá vše\n3.) Tolerance a svoboda\n4.) Závěr – víc tolerance je třeba\n\nTolerance. Jistě jedna z nejdůležitějších vlastností. Když je tolerance málo, vznikají spory, na druhou stranu, když jí je moc, není to také dobré. Jak tedy přijít na to, kolik tolerance je třeba k dobrým vztahům mezi lidmi?\nTéma zní: Tolerance – východisko z labyrintu násilí, nelidskosti a disharmonie ke svobodě člověka. Nemyslím, že východisko z labyrintu násilí, nelidskosti a disharmonie by bylo pouze v toleranci. Není možné určitě tolerovat všechno. Tak například, když muž zavraždí svoji ženu může se to tolerovat? Ano, je třeba zjistit, proč to udělal, jestli není psychicky narušený, jestli ji nezabil v sebeobraně... Ale pokud je zdravý a žena ho nenapadla, tolerovat se to nedá. To uzná každý.\nNa druhou stranu, kdyby bylo více tolerance, mohlo by se trestným činům, násilí, neshodám třeba předejít. Opravdu by to ale šlo vždy? Kdyby byli všichni lidé tolerantní, byl by tady lepší svět, lepší společnost, víc svobody? To je nejspíš nedosažitelný ideál, lepší společnost a svět a víc svobody nezávisí pouze na toleranci. Všichni lidé totiž nebudou stejně tolerantní, vždy by se našel někdo, kdo by to pokazil. A když by náhodou byli všichni stejně tolerantní, byli by svobodní? Navíc svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Ale kdo by mohl zaručit že by nikdo nechtěl o trochu více svobody oproti druhému? A když by všichni měli stejně, byli by opravdu svobodní?\nAbych to nazávěr nějak shrnula: Ano, myslím, že by mezi lidmi mělo být tolerance víc, mohlo by to předejít některým problémům, neshodám, ale asi ne všem. Důležité je také nějaké omezení – omezení svobody – hranice mezi tím, co se toleruje a tím, co se tolerovat nemůže.", "original_file": "grV3brokla_01_1"}
{"text": "Škrdlantová Jesika\nVIII. A\n4. 11. 2009\n1. Slohová práce – charakteristika literárního hrdiny\nLord Woldemort\nLord Woldemort je fiktivní postavou z prostředí knih o Harry Potterovi. Vlastním jménem Tom Rajval Raddle a narodil se jako syn mudly. Jeho matka byla potomkyní Salazara Zmijozela, po kterém Woldemort zdědil schopnosti. Díky nim může kouzlit bez pomoci zaříkadel. Woldemort je téměř nesmrtelný. Je výrazně zápornou postavou a bere na sebe různé podoby. Jeho úhlavní nepřítel je mladý kouzelník Harry Potter kterého se snažil když byl batole zabít ale nepovedlo se mu to, protože ho zachránila láska jeho matky. Woldemort se proto pořád snaží Harryho zabít aby byl nejmocnější kouzelník na světě.", "original_file": "kl8askrjes_1"}
{"text": "Relativní dokonalost\n\nBylo to začátkem jara 1987. Když jdete ven, stačí vám kalhoty a lehká mikina. Není teplo ani zima, slunko však krásně svítí. Ano, snad nejkrásnější odpoledne, které si dokázal představit. Cítil se sám, byl sám, ale tento pocit ho neznepokojoval. Rozhodl se netrávit celý den čtením, jak to u něj bylo zvykem. Miloval ten pocit, když se mohl vzdělávat, proto to činil v každém možném okamžiku. Rád si jen tak listoval v nejrůznějších encyklopediích, až to mnohé udivovalo. Dnes ne, dnes si vyrazí na procházku Prahou. V Praze se nenarodil, pocházel z malé vesnice, žil tu ale od útlých let, proto se rád nazýval Pražákem. Měl to tu moc rád. Obdivoval Prahu a každého přesvědčoval, že není hezčího města. Sám však byl pouze v Berlíně, jinam se nepodíval.\n\nOblékl si svůj nejlepší oblek. Přípravě na svou vytouženou vycházku věnoval spoustu času, jako||by tušil. Tušil? Možná ano, kdo ví. Cíl si nestanovil, prostě jen přemýšlel a šel. Podél řeky, až k Národnímu divadlu. To je ono, řekl si. Divadlo. Ani chvíli neváhal, rovnou si šel koupit lístek. Představení začínalo až za hodinu, ještě chvíli se tedy mohl procházet.\n\nVešel do sálu na poslední chvíli. Čtvrtá řada, někde uprostřed. Musel projít okolo mnoha lidí. Jeden za druhým se zvedal, tak, jak se to sluší. Když dorazil na své místo, spatřil ji. V tu chvíli věděl, že je to ona. Nic si neřekli, ale oba to cítili. Vůbec se nemohl soustředit na představení. Cítil jen její teplo, její vůni. Otočit se na ni mu ale nepřipadalo příliš vhodné. Těšil se, až to skončí. Konečně, zaradoval se v||duchu. Ihned ji pozval na sklenku výborného červeného vína do nedaleké vinárny. Pozvání přijala.\n\nPřipadalo jim, jako by se znali celá létáa. Rádi se na sebe jen dívali, a a nic neříkali, ale stále bylo co si vyprávět, o čem debatovat. Vedli dialogy o všemožných tématech. Od té chvíle byli pořád spolu. Oběma bylo dvacet tři let. Každý z nich žil svůj vlastní život, nyní měli jen jeden, jeden společný, tak krásný. Romantické procházky, dobrodružné výlety, příroda, sport žili jeden pro druhého.\n\nPo roce ji pozval do oné vinárny. Znovu přípravě věnoval spoustu času. Nyní jen netušil, nyní věděl. Stále byla tak krásná, pro něj byla nejkrásnější ze všech. Objednal nejluxusnější víno, které zděe měli, přinesl jí obrovskou kytici růží. Vše jako z pohádky. V té nejvhodnější chvíli ji požádal o ruku. Se slzami štěstí v očích se sňatkem souhlasila. Ani chvilku neváhala a odpověděla ano.\n\nPřipadala si jako nejšťastnější žena pod sluncem. Koupili si malý baráček v okrajové části Prahy. Za několik měsíců porodila malou holčičku. Měla skvělého manžela, který pro ni už skoro dva roky dělal, co jí na očích viděl, krásnou a zdravou dcerušku a žila život, který vždy žít chtěla. Jako malá ráda snila. Snila o dokonalém vztahu, tak jako mnoho žen. Jí se to ale opravdu splnilo. Tohle bylo přesně to, co si vždycky přála.\n\nVše bylo příliš ideální, začalo ho to nudit. Tak neuvěřitelně nudit. Byl příliš mladý a nyní si to začal uvědomovat. Žena byla pořád doma s dítětem, což ji vyčerpávalo. Když se večer vracel z práce, často už jen usínala u televize. Měl výborně placenou práci, což pro něj bylo prvotní. Žena byla ale na všechno sama, to mu nedocházelo. On byl přeci ten, díky kterému žili tak spokojený život. Nyní mu tak spokojený už nepřipadal. Neužil si mládí. Rozhodl se svůj život změnit. Domů se vracel až k ránu, někdy se nevracel vůbec. Celé noci vysedával s přáteli po nejrůznějších barech. Zanedlouho se stal jeho nejlepším přítelem alkohol. Vše viděl jinak než dřív. Připadal si tak spokojený, hlavně když mohl pít. Když nepil, pociťoval, že ho jeho rodina svazuje, že není svobodný, nemůže dělat, co doopravdy chce. Změnil se, hrozně se změnil. Často hrával karty, veškeré úspory svěřil automatům. Platil za návštěvy nočních klubů, kde si velice rád užíval se ženami. Svou ženu i dítě zanedbával. Nevěnoval nikomu pozornost, myslel jen sám na sebe. Když už přišel domů, byl opilý, agresivní, často ji bil.\n\nMěsíce plynuly, ona byla stále vyčerpanější. Často trpěla bolestmi, horečkami a závratěmi. Nevěnovala tomu příliš pozornost, ani neměla čas. Nemohla zajít k lékaři. Stále tu byla ta maličká, které obětovala veškerý svůj čas. Teď žila jen pro ni. Kdyby jí nebylo, neměla už by pro koho žít. Byla tak nešťastná, nechápala, co tak špatného provedla, proč je na ně manžel tak zlý. Nevěděla, co se stalo a to ji ubíjelo. Nemohla s tím ale nic dělat. Jen trpěla.\n\nJejí zdravotní stav se den ode dne horšil. Musela být převezena do nemocnice. Veškeré starosti spadly na něj. Dcerka, kterou téměř rok neviděl, potřebovala neustálou péči. Péče o dítě a alkohol ale moc dohromady nejdou. Doufal, vlastně o tom byl přesvědčen, že se žena rychle uzdraví a on se bude moci vrátit ke svému příteli, ke své lásce, ke svému životu – k alkoholu. Rakovina se jí však rychle rozšířila po celém těle. Lékaři už jí nemohli pomoci. Během čtrnácti dnů zemřela. Bylo 20. 12. 1989.\n\nVánoce, symbol lásky, štěstí a spokojené rodiny. Vzpomínal na vše, co mu život s ní přinesl a až teď si uvědomil, že je to všechno jeho vina. Nedokázal nyní pochopit, co se s ním stalo, jak mohl být takový, jak mohl tohle dopustit. Vyčítal si vše, co za rok jeho pití zmeškal, o co přišel, co zkazil. Bylo však příliš pozdě. Příliš pozdě na to, aby to mohl vrátit zpět.\n\nNedokázal se s tím vyrovnat. Alkohol z něj udělal slabocha. Z chytrého mladého člověka se během jednoho roku stala úplná troska. Nemohl dál, neměl na to. Chtěl to vše<in> Vvyřešit to pro něj tím nejjednodušším činem Vzalít život sobě i té malé. Dlouho jen seděl a přemýšlel, jak vše realizovat.\n\nNedokázal to. Náhle procitl. Sundal černou pásku z očí, prohlédl. Uvědomil si, že tohle nemůže být jeho osud, že mu alkohol nemůže zkazit celý život. Nevěděl co, nevěděl jak, ale věděl, že musí něco udělat. Něco pro sebe, pro malou, ale především pro ženu, kterou ztratil kvůli své hlouposti. Dokázat jí, že není tak špatný, že dokáže d jejich dceru vychovat.\n\nNebyl sám, měl rodiče, známé a ti mu pomáhali. Překonal nejtěžší okamžiky a opravdu vychoval krásnou a chytrou mladou ženu.", "original_file": "pr4atkolkri_1"}
{"text": "Pašková, B., kvarta, Gymnázium J. Seiferta\n\nZávěrečná písemná slohová práce\nPUBLICISTICKÝ STYL\n\n1. Vypracujte krátkou úvahu na jedno z uvedených témat:\na) Jaký bych já byl učitel/Jaká bych já byla učitelka\n\nJaká bych já byla učitelka\n\nSnažila bych si vybavit všechny své učitele, kteří mě kdy učili a jejich schopnosti, klady, ale i zápory.\nUčitelé ze základní školy byli velice pohodoví. Tak třeba paní učitelka Volegrovnovová, která mě v páté třídě učila angličtinu. Byla to Ukrajinka a neuměla česky, ale ani anglicky. Nebo paní učitelka Liznerová, kterou jsem měla na matematiku také stála za to. Její syn šel za krádež auta do vězení a my jsme museli snášet její hysterické záchvaty pokaždé, když jí ruply nervy kvůli maličkostem.\nMěla bych já dostatek vědomostí a trpělivosti, abych si na sebe vzala takovou zodpovědnost? Jaká bych já byla učitelka? Kdo ví?", "original_file": "js9mpasbar_1"}
{"text": "1.11.2006\nHodačová Petra, 2.C\n1. písemná slohová práce\nVolný pád\n(Výklad)\n\nOsnova:\nI. Úvod – obecné seznámení s tématem\nII. 1) Historie objevu volného pádu; hodnota g (tíh. zrychl.)\n2) Závislost na hmotnosti? – pokus zda ano, či ne\n3) Vztahy související s volným pádem – výpočet rychlosti tělesa a dráhy padajícího tělesa\nIII- Závěr – shrnutí\n\nDnešním výkladem se seznámíme s fyzikálním jevem volný pád. Pro začátek si řekneme obecné jevy a pohyby. Jestliže se těleso pohybuje v gravitační poli, působí na něj vždy gravitační síla, která jeho pohyb ovlivňuje. Nejjednoduššími pohyby v gravitačním poli jsou vrh svislý, vodorovný a šikmý. My se však zaměříme na již zmíněný volný pád, který se vyskytuje ve všech těchto vrzích.\nVolný pád je zvláštní případ rovnoměrně zrychleného pohybu, kde je počáteční rychlost tělesa nulová, ale počáteční výška je nenulová. Tedy vyjádřeno vztahy je to v = 0 a h <znaménko pro „nerovná se“> 0. Na volný pád a jeho zákony přišel Galileo Galilei, profesor matematiky v Itálii. Díky jeho pokusům a dalším měřením byla určena rychlost padajících těles, která byla nazvána tíhové zrychlení a označuje se malým písmenem g. Toto tíhové zrychlení směřuje vždy směrem svisle dolů, tedy směrem dolů z zemi. Vědci bylo později určeno, že pád v blízkosti zemského povrchu, který byl měřen ve vakuu, je přibližně rovnen hodnotě 9,8 m·s-2. (Jednotky jsou m·s-2, protože je to zrychlení). Toto číslo je zaokrouhlená hodnota takzvané hodnoty normálního tíhového zrychlení gn. * průměr všech naměřených hodnot tíhových zrychlení v různých zeměpisných šířkách, protože v každé části Země je tíhové zrychlení trochu jiné. A pro zajímavost si můžeme říci, že tíhové zrychlení na Měsíci je 6x menší než tíhové zrychlení na Zemi. Při početních úlohách většinou hodnotu g zaokrouhlujeme na 10m·s-2. Ještě se vrátím k tomu, jak byla hodnota změřena. Řekla jsem, že měření hodnoty g proběhlo ve vakuu a to bych nyní ráda vysvětlila proč. Takže tedy, ve vakuu byl pokus vytvořen proto, aby zde nebyl odpor vzduchu, protože to je velice důležité. Dalšími pokusy bylo zjištěno že tíhová zrychlení jsou pro všechna tělesa, která padají ve vakuu, stejná. Z toho vyplývá, že volný pád nezávisí na hmotnosti tělesa. Můžeme to dokázat pokusem. Když pustíme ze stejné výšky dvě tělesa o různých hmotnostech; např. dřevěnou kostičku a pírko, kostička dopadne na zem mnohem dříve než pírko. Když však tento pokus provedeme ve vakuu, obě tělesa dopadnou ve stejnou chvíli. V prvním případě dopadlo pírko později, protože kladlo veliký odpor vlivem vzduchu. Rychlost volného pádu nám udává vztah v = g · t, kde g je tedy tíhové zrychlení a t je doba, za kterou těleso dopadne na zem. Rychlost směřuje směrem dolů. Dráhu volného pádu nám udává vztah s = ½ g · t2, protože dráha je také závislá na čase, stejně jako rychlost – v tělesa.\nNa závěr tedy vše shrneme. Volný pád je rovnoměrně zrychlený pohyb, kde na těleso působí tíhové zrychlení g směrem svisle dolů. Toto zrychlení je zhruba 10m·s-2. Počáteční rychlost je vždy nulová a počáteční výška je vždy nenulová. Pokusy ve vakuu bylo zjištěno, že volný pád nezávisí na hmotnosti tělesa. Dráha volného pádu je závislá na čase a je dána vztahem s = ½ g · t2 a rychlost tělesa padajícího volným pádem je také závislá na čase a je dána vzorečkem      v = g · t. Tíhové zrychlení na měsíci je 6x menší.\n* Číslo 9,8 vzniklo jako průměr...", "original_file": "pr2cthodpet_01_1"}
{"text": "D. Bezchlebová, 1. C\n4. 11. 2003\n\n1. písemná práce\nVzpomínka\n(Vypravování)\n\nOsnova:\n1) Úvod: První den\n2) Stať\n1. Zážitky\n2. Hrůzný den\n3. Příjezd domů¨\n3) Závěr: Půlnoční probuzení\n\nVzpomínka\nBylo ráno, zdálo se, že by mohl být hezký slunný den. Za okny poletovaly houfy zpěvných ptáčků a kolem oblohy se sem tam mihnul nějaký mráček. Myslela jsem si, že bych mohla jít ven, ale nechtělo se mi. Něco mi říkalo, že mám zůstat doma.\nPo chvíli – nevím, jak je to možné na mě zazvonila kamarádka, která den předtím odjela k babičce na prázdniny. Měla ve dveřích kufry a kousek za ní stála ještě jedna moje kamarádka. Obě na mě spustily: „Tak kdy jedeme na tu chatu?“ V tu chvíli jsem vůbec nic nepochopila. Po chvíli vysvětlování mi to došlo. Bylo 1. července a my jsme měly jet k nám na chatu. Říkala jsem si, že to není možný, protože jsem si byla jistá, že už jsme tam určitě byly. Po chvilce přišel táta a odvezl nás tam, vyložil a řekl: „Tak se tady mějte!“ Tenhle den byl docela zvláštní a hlavně rychle utekl. Večer jsme byly všechny unavené, protože jsem je celý den provázela a ukazovala jim okolí. Vlastně jsme tam měly trávit ještě 14 večerů. Každý den jsme si musely vařit, uklízet..... a vlastně dělat všechno, co obvykle dělají rodiče. Dopoledne jsme trávily ve městech, na hradech atd., odpoledne jsme chodily plavat nebo jezdit na kole. No a navečer jsme hrály ping-pong nebo nějakou hru, večer jsme si už jenom pustily televizy nebo rádio. Takhle uběhlo několik dní. Jednou jsme se ale rozhodly, že se vydáme na takovou menší půlnoční procházku po zahradě a vlezeme k sousedům. Byla to celkem sranda, dokud se před náma neobjevila obrovská, vysoká zeď. Nemohly jsme se dostat zpět. Hrozně jsme se vyděsily. Všude okolo byla tma, nikde nikdo. Za chvilku se rozsvítilo červené světlo. V něm se objevila velká, černá postava, která v mžiku zmizela. Strachem jsme usnuly. Ráno už tam zeď nebyla, ale byly tam po ní zbytky. Tohle jsme si neuměly vysvětlit a tak jsme se těšily na odjezd domů. Den odjezdu nastal. Přijely jsme kolem páte a i když né zrovna se smíchem na ty prázdniny vzpomínáme. Kolem mě byly najednou okna. Podívala jsem se a všude byla tma, jenom půlnoční světla svítila. Koukla jsem se na hodinky a zjistila, že je půlnoc a že to všechno byl jen sen, mísený s jednou mojí hezkou vzpomínkou.", "original_file": "pr1cbezd_1"}
{"text": "M. Krausová 1. E\n5. 11.\n\n1. písemná práce\nJak jsem překonala sama sebe\n(vypravování)\n\nAhoj, jmenuji se Martina a je mi 17 let. Žiji se svými rodiči v rodinném domku na okraji Prahy. S rodiči jsem nikdy neměla nijak úzký vztah. Nikdy jsem si s nimi nepovídala o svých problémech, jako ostatní dívky v mém věku. Také proto, jsem se tak upnula ke svému koníčku – gymnastice. Gymnastice jsem obětovala všechno. Nebyla jsem jako ostatní teenageři. „Necourala“ jsem každý den s holkama venku ani nechodila do kina. Každý den jsem dřela na svém zdokonalení. Měla jsem jasně vytyčený cíl: 1. místo na mistrovství ČR. Pak ale nastal den, kdy se můj život obrátil vzhůru nohama a můj sen se sesypal jako krabička z karet.\nTen den jsme jeli na navštěvu k babičce s dědou. Silnice by namrzlé a tvořily se na nich sněhové jazyky. I přesto, že je táta výborný řidič, dostali jsme na silnici smyk a narazili do svodidel. Pak už si na nic nepamatuji.\nPomalu otevírám oči. Vůbec nechápu, kde jsem a co tu dělám. Jediné, co si s hrůzou uvědomuji, že necítím vlastní nohy. Pak se otevřou dveře a v nich stojí muž v bílém plášti. Představí se mi jako doktor Sova. Doktor potvrdí moje obavy. Řekne mi, že jsem si při autohavárii poškodila páteř, a že je velká pravděpodobnost, že se už nikdy nepostavím na vlastní nohy. Tímhle sdělením se mi zhroutil celý svět. Nedovedla jsem si svůj život bez gymnastiky představit. Bez ní byl můj život tak smutný a děsivě prázdný. Napadali mě otázky: Najdu ještě odvahu žít? Chci vůbec ještě žít, když jsem ztratila jedinou věc, která dávala mému životu smysl? Schoulila jsem se na nemocničním lůžku a brečela. Nakonec jsem usnula vyčerpáním usnula. Když jsem se druhý den probudila, stáli u mé postele rodiče. Začali mě utěšovat, jistě nic jiného než slova útěchy jsem ani nečekala. Byla jsem úplně na dně. Nevěděla jsem jak dál. Byla i chvíle, kdy jsem jako jediné východisko z mé situace viděla sebevraždu. Naštěstí mě hodně podpořili mí přátelé a rodiče. S rodiči jsem se hodně sblížila. Snad nikdy jsem si s nimi nerozuměla, jako právě tady v nemocnici. Teď už vím, že si na nás osud jednoho dne přichystá těžkou zkoušku, a že jí budete muset překonat. Vyrovnat se sama se sebou. Doufám, že se Vám to podaří stejně jako mně.", "original_file": "pr1ekram_01_1"}
{"text": "Ondřej Dědek\n4. 11. 2003\n\n1. písemná práce\nVZPOMÍNKA\n\nOsnova: 1) Příchod Jirky a prosba o odvezení\n2) Zastávka u Tomáše\n3) Cesta do nedaleké vesnice\n4) Zastávka u Jirkova Dědy\n5) Návrat zpátky domu\n6) Nehoda při návratu domu\n7) Podrobnosti na místě nehody\n8) Popis zranení a pocitů\n9)\n\nMám spoustu skvělých vzpomínek, které jsou radostné i neradostné a občas si je s rodiči, ale hlavně s kamarády připomenu. Někdy se u nich zasmějeme a jindy si řekneme, jak sme byly blbí nebo jak špatně to mohlo dopadnout. Tahle vzpomínka, o které budu vyprávět, je ta z těch méně radostnějších.\nByl to jeden úplně normální prázdninový den, kdy za mnou přišel Jirka, můj velice dobrý kamarád, a prosil mě, abych ho odvezl na motorce do nedaleké vesnice, neboť potřebuje mamince natrhat višne do buchet. Neměl jsem námytky, protože sem se chtěl projet, protože zrovna ten týden sem pracoval na motorce co to šlo, nejen aby vypadala hezky, ale aby měla nějaké vlastní \"vychytávky\". Řekl sem bábince, že tak za hodinu budu spátky, a že potom uklidím to dřevo, což už jí slibuji týden. Vyjeli jsme směrem k té vesnici a po cestě jsme se stavili u našeho kamaráda Tomáše. Po dlouhém plánování, co budeme dělat večer sem namýtl, aby už jsme jeli, že musím být brzo doma. Už jsme konečně vyjeli k Jirkovu dědovi do vesnice, která se jmenuje Želeč. Do této vesnice vede jen jedna příjezdová cesta, která je zakončena strmějším kopcem a párem \"ostrých\" zatáček. Když jsme dorazili na místo, zjistily jsme, že je Jirkův děda není doma, a tak jsme odjížděly zpátky do naší vesnice s nepořízenou. Jako první úsek trati nás čekal ten strmý dlouhy kopec a jedna ošklivá \"vyhazovací\" levotočivá zatáčka. Jel jsem pořád a pořád rychleji a ručička na tachometru se posouvala pořád vzhůru, až se ustálila někde kolem 85-95 km/h. V tom se mi před očima zjevila ta osudná zatáčka, najel sem do ní a motorka se dostala do smyku. Hned jsme leželi na silnici, po které jsme se v saltech a kotrmelcích kutáleli asi 14 metrů, než jsme zapadli do asi 4 metry hlubokého příkopu, kde jsme se zastavily v hlíně mezi kopřivami. Při pádu jsme se štěstím minuli 2 stromy a velký betonový patník. Všechno trvalo jen pár vteřin a s děsného randálu se rozneslo hrobové ticho, akorát vlak byl tiše slyšet z dálky. Uvědomil sem si, že se něco stalo a pokoušel sem se zvednout, ale nešlo to, protože na mě ležela motorka vážící asi 140kg. Ohlédl jsem se za Jirkou, a zeptal se ho: „Si živej“?, a slzy se mi sápaly do očí. „Jsem vole“!, ozvalo se odněkud ze křoví. Byl jsem rád, že mu nic není a řekl sem mu: „Sundej prosímtě ze mě tu motorku“, a ozvalo se: „nemůžu vole, hledam botu“.\nBolelo mě celé tělo, a tak jsme se už něak vrátily domu, odkud jsme odjeli s Jirkovo mámou do nemocnice. Jirka dostal límec kolem krku a já sem dostal obvazy skoro na celé tělo a prášky proti bolesti. Dva měsíce jsem se z této neradostné události léčil.", "original_file": "pr1cdedond_01_1"}
{"text": "Neznámý2, ZŠ Burešova\n\n23. 10.\nReprodukce textu\n\nKohoutek na větvi\n\n\n1. Kohoutek na větvi\n2. Sladký hlásek\n3. Přátelský polibek\n4. Kohoutkova lest\n5. Kohoutek vyzrál nad liškou\n\n\n\n\nLiška běžela za kohoutkem do lesa\na chtěla ho sežrat\nAle kohoutek vylezl na strom\nLiška říkala že jsou přátelé\nAby sletěl dólu ale kohoutek\nVěděl že lže tak tam zůstal\nKohoutek řekl že sem běží psi\nLiška se bála a utekla.\n\n<obrázek: obrys kmenu stromu>", "original_file": "bu5canonym_b_1"}
{"text": "Sova a Stonožka\n(Nedělej z komára velblouda)\nJednou za sychravého počasí, seděla sova jménem Jula na stromě a dívala se jak se malé stonožky v dešti schovávají pod listy. Najednou vedle July něco zaskřehotá: „Nemohla bych se k tobě schovat?“ Jula se podívá pod sebe a vidí malou žlutozelenou stonožku, která se sápe pod její huňatý, hnědý a teploučký kožíšek, aby se zahřála a schovala před deštěm.\nSova Jula byla tak laskavá a hodná a odpověděla: „Určitě pojď se ke mě zahřát a přečkej u mě v kožíšku to ošklivé počasí!“\nZanedlouho vysvitlo slunko a Jula se seznámila se stonožkou jménem Lenkou, která byla hravá a veselá jako Jula, tak že se k sobě náramě hodili a stali se z nich nejlepší kamarádky.\nPořád si hráli, vtipkovali, skotačili až jednou……si Jula všimla že jí z kožíšku vypadlo pírko, sice je to normální věc, ale pro Julu ne! Jula začala křičet: „Ježiši marja vypadlo mi kus kůže asi umřu pomóc já nechci umřít né já nechci!“ Lenka na ní zakřičela: „Prosim tě přestaň šílet, mě když upadne jedna noha, tak siz toho taky nic nedělám, protože vím, že jich mám ještě 99, tak že přestaň šílet to není kus kůže, ale jedno peříčko, které ti určitě zanedlouho doroste.\nPonaučení pro příště nedělej z komára velblouda!", "original_file": "cl8czvabea_1"}
{"text": "CESTOVÁNÍ\n\n1) MOŽNOSTI CESTOVÁNÍ\n\n2) STAŘÍ LIDÉ\n\n3) POUŠTĚJTE JE!\n\nMůžeme cestovat mnoha různými způsoby a každý si z nich smí vybrat dle svého vkusu a nálady. Může chodit pěšky – většinou to<in> jsou krátké vzdálenosti, jezdit autem – to jsou největší lenoši, tramvají nebo autobusem – takhle jezdí většina lidí, v přecpaných městech je to nejrychlejší způsob, a už zbývá snad jen letadlo – tak cestujeme většinou do zahraničí, obvykle na dovolenou.\n\nJá osobně nemusím cestování tramvají. Jsou věčně přecpané, lidé se na sebe tlačí a mačkají se, u toho různě nadávají, ale nejhoršími cestujícími jsou ti nejstarší z nás. Komentují počet lidí v tramvaji, nedostatek míst k sezení, málo jezdících tramvají a hlavně ofrnklost mladých lidí. Jak je možné, že si klidně sedí a nepustí je? Na toto téma si toho všichni asi užijeme nejvíc a přitom to nikdo neslyší rád\n\nTak vás tímto prosím, mladí lidé, na těch pár stanic, co je staří lidé jedou, pusťte ty staroušky sednout. V tramvaji pak bude klid a vy si můžete myslet co chcete Jen je opravdu nechte sednout!", "original_file": "grP4kolter_01_1"}
{"text": "Na Šumavě dne 6. 7. 2010\n\nAhoj Evo,\n\njak se máš. Já se mam dobře je to tu hezké. V čera jsme byli na hradě Kašperk, {a|A} zítra {je}<in>dem na Rabí. Pošli mi dopis.\n\nVšechny moc<in> pozdravuj.\n\nAhoj\n\nEva.", "original_file": "cbrod5k_01_1"}
{"text": "Nela Husouka, 1. C\n4. 11. 2003\n\n1. písemná práce\nPropast\n(Vypravování)\n\nKaždý, kdo ji znal, si myslel, že je divná. Nikdo však nevěděl, co ji trápí. Nikdo nevěděl, co prožila. Nikdo si to nedovedl ani představit.\nJejí trápení se odvíjelo už od dětství. Všude kolem sebe viděla šťastné rodiny. Chodila do třídy s dětmi, které měly veselý a hodnotný život. To ona nikdy nepoznala. Měla hodnou maminku, ta jí však již v raném dětství umřela. Upnula se tedy na tatínka. Brzy však poznala, že udělala chybu.\nTatínek se změnil. Už ji nevítal každé ráno milým úsměvem. Měl pro ni pouze vyčítavý pohled, který se jí zarýval hluboko do srdce. Očima prosila otce o trochu lásky, ale zdálo se, že otcova láskyplnost umřela i s její maminkou. Jakoby to zavinila ona. Ona, která svým dětským křikem ubírala sil své matce. Ona, pro kterou matka vytrpěla přetěžký porod.\nAno, otec jí vyčítal matčinu smrt. Spatřoval v ní ďábla, který ho připravil o milovanou bytost. Celé dětství i mládí ji provázela otcova nenávist. Chtěla mu dokázat, že maminku milovala a že by jí nikdy neublížila. Chtěla mu říci, že za to nemůže. Otec ji však neposlouchal. Už pro něj nebyla dcerou, byla jen jeho nejhorším počinem v životě.\nJak tedy měla žít s tímto vědomím a zůstat normální? Jak se mohla radovat z obyčejných věcí, když ji tato velká osudová rána trápila?\nTak se tedy utvořila citová propast mezi ní a otcem. To proto nepoznala a ani už nechtěla poznat smích. Příliš by jí připomínal maminku a šťastné okamžiky před životní propastí.\nPod návalem těch hrozných a smutných myšlenek se jí zrodil v hlavě strašný plán. Myslela si, že když už se nemůže pokusit přejít citovou propast, pokusí se aspoň o tu skutečnou, kamennou!\nBydlela v blízkosti nádherné krajiny. Krajiny skal a útesů. Milovala ji. Chodila si do ní pro uklidnění, i když žádného opravdového v životě nedosáhla.\nV té oáze chvilkového zapomnění se vyskytovala i propast. Nebyla moc hluboká, avšak byla velmi tmavá a stísněná. Každý z ní měl strach.\nOna však ne. Už ani strach nedokázal ovládat její smutek a beznaděj. Šla pomalu a klidně. Nespěchala. Neměla co ztratit.\nKonečně došla k tomu obávanému místu. Zhluboka se nadechla a naposled se rozhlédla po okolí. Váhavě udělala krok, pak další........ Začaly se v ní bouřit myšlenky. Pociťovala totální zmatek, chaos, slyšela změť hlasů.\nVykřikla! Křičela, co jí síly stačily. Začala se zmítat. Nekontrolovatelně se třásla. I při tom zmatku zahlídla koutkem oka jakousi postavu. Obrátila se, aby lépe viděla. Udělala to však tak nešťastně, že uklouzla a nezadržitelně začala padat. Stačila však ještě zahlédnout otce, kterému se přes rty neslyšně dralo slovo: „Odpusť!“", "original_file": "pr1chusnel_01_1"}
{"text": "31.10. 2006\t\nPetra Vegnerová, 2.D\n1. písemná slohová práce\nKynologie\n(mluvený referát)\n\nOsnova:\nI. Úvod – Co to je?\nII. 1) Vznik\n2) Stopa\n3) Poslušnost\n4) Obrana\nIII. Závěr – Shrnutí\n\nMilí spolužáci,\nPod pojmem kynologie si určitě každý z vás představí psa. Ano, budete mít pravdu – kynologie je věda o psech a všem jich se týkající. Ale už méně z vás bude vědět, co to je sportovní kynologie. Je to vpodstatě kynologie převedená do praxe, nebo chcete-li odvětví kynologie. A právě sportovní kynologii (výcvik psů) bych vám chtěla blíže představit a možná objasnit, proč se v poslední době stává koníčkem (až závislostí) stále více lidí a psů.\nNejprve bych začala tím, jak sportovní kynologie vznikla. První domestikovaní tvorové byli divocí psi. Lidem pomáhali hlavně při lovu a určitě měli nějaký základní vycvik – poslouchání na zvukový nebo fyzický povel, reakce na podněty. Mnohem později jsme je začali používat i k jiným činnostem – pastevectví, hlídání statků, myslivost. Někdy v 19. století se začaly zakládat různé kynologické organizace, sepsali se plemenné knihy se standarty a vznikaly první zkušební řády, podle kterých byl prováděn výcvik. A po necelých dvou stech letech tu máme dnešní podobu – kynologické organizace s cvičišti potkáváme na každém kroku, standarty jsou již řadu let nezměněné (z čehož bychom mohli soudit, že jsou dokonalé, že?), chovných stanic a zkušebních řádů máma taktéž mnoho (o kvalitě se už ale dá spekulovat).\nSportovní výcvik psa dělíme do tří skupin. První je tkz. královská disciplína a tou je stopa. Tu většinou provádíme na poli či louce. Rozhodčí určí, kterým směrem budeme stopu šlapat. Nášlap (začátek stopy) označíme štítkem a normálním krokem vyrazíme v daném směru, postupně zahýbáme a pokládáme předměty, tak jak je to v řádu. Nejjednodušší má tři úseky, tři sta kroků, dva předměty a je dvacet minut stará. Po těchto dvaceti minutách vezme psovod psa, připne ho ke stopovací šňůře (20 metrů dlouhé), přivede k nášlapu a dá mu zvukový povel „stopa“. Rozhodčí jde přímo za psovodem a hodnotí provedení stopy. Celkově můžeme získat sto bobů. Body se ztrhávají například za vychýlení ze stopy, neoznačený předmět nebo „vysoký nos“.\nDalší skupinou je poslušnost. Každý z vás ví, že ta obnáší chůzi u nohy, sedání a lehání psa. Cviků je ale mnohem více – odložení v sedě za pochodu, aport (skokem, šplhem, volný), vysílání vpřed s odložením a třeba i dlouhodobé odložení. Řekla jsem tu ale jen zlomek toho, co se vyskytuje ve zkouškách. Ztráta bodů zde je velmi jednoduchá – boduje se správné vykonání cviku, ale i chuť psa k jeho provedení.\nPoslední a nejméně oblíbenou skupinou je obrana. Nejdůležitější osobou zde je figurant – člověk do kterého bude pes kousat. Tento muž musí být vybaven ochranným oděvem, rukávem a obuškem. Rukáv musí být opatřen ochrannou vrstvou, kterou pes neprokousne – je to jediná figurantova ochrana. Figurant představuje jakéhosi násilníka, který se ukrývá a pak se na vás pokusí zaútočit. Pes ho musí najít schovaného za jednou z maket (úkryt) a pak štekotem označit. Po našem příchodu nás figurant napadne, pes ho ale bez váhání, energickým a silným zákusem zadrží a na váš povel pustí. Pak se muž ještě pokusí dvakrát utéct, ale pes mu vždy zabrání. Na této části sportovní kynologie většina psovodů prožívá slabé chvilky, jelikož ne každý (ať psovod nebo pes) je obranářsky nadaný. Body se ztrácejí za nesprávný zákus, nepuštění figuranta na povel nebo nezájem psa.\nKynologie se dnes stává velmi oblíbenou – na základní kurz poslušnosti pořádaný mojí základní organizací přichází ročně skoro dvě sta lidí, což je nekolika násobně více, než v minulých letech. Pro psi i lidi je to velká zábava a všichni rádi prožívají ten pocit, když vyhrajou nějaký závod. Doufám že jsem vám sportovní výcvik psa dnes trochu přiblížila, děkuji za pozornost a na shledanou.", "original_file": "pr2dvegpet_1"}
{"text": "Pomsta\n\nOsnova:\n\nI. Město\n\nII. 1. Chlapec\n\n2. Setkání\n\n3. Pomsta\n\nIII. Matka\n\nMalé městečko Amon na pokrají lesa je zahaleno tmou. Obyvatelé tohoto dřevorubeckého městečka v klidu spí. Na doškové střechy dopadá měsíční záře. Noční krajině plné záhadných světel a stínů vládne ničím nerušené ticho, jen vítr hýbá korunami stromů.\n\nNáhle je slyšet chůze. Praskání dřeva, šustění listí, lehké oddychování. Kroky se pomalu, ale jistě blíží k městečku. Postava krytá neproniknutelnou hradbou stromů se stále přibližuje okraji města. Vyjde. Postava je malého vzrůstu. Zřejmě nechce být spatřena, protože na sobě má tmavý plášť přepásaný koženým opaskem a přes hlavu širokou kápi. Avšak za svitu měsíce mu je vidět do obličeje. Jedná se o mladého kluka, který má silné, husté, hnědé vlasy. Oči vypadají uhrančivě. Nos je křivý. Obličej na první pohled vypadá ohavně. Přišel k prvnímu domu ve městě. Šel podél zdí, pohyboval se velmi tiše, ale při tom poměrně rychle. Spěchal. Odlepil se od zdí a přeběhl přes dvě ulice. Stále se rozhlížel. Byl neklidný, měl podezření, že ho někdo sleduje. Mířil na druhý konec města. Tam, kam by se normální člověk Amonu ani nepodíval. Ze západu k němu přichází druhá postava. Stejně vysoká, a dokonce i stejně oblečená. Vypadá to na přívržence nějaké zlé aliance. Zamíří za nejbližší roh a potichu spolu rozmlouvají. Není rozumět. Vypadá to, že mluví neznámou řečí. Předávají si záhadné předměty. Snad nějaké kouzelné artefakty a lektvary. Po určité době si vše pečlivě sklidí odchází mimo město.\n\nZa městem na ně čekají tři vysocí lidé. Jeden se opírá o silná kmen, druhý sedí na svém kabátu a prohlíží si listinu a třetí nérvózně popochází sem a tam. „Konečně jste tady,“ ozval se popocházející muž. „Omlouvám se mistře,“ vypravil ze sebe chlapec. Hlas se mu třásl. Mistr a jeho společníci vstali. Každý držel v rukou určitý předmět. Všichni se postavili do kruhu. Obřad, který měl nastat byl výborně naplánovaný. Všechny potřebné věci měli u sebe. Teď byla třeba krev každého. Mistr vytáhl krátký nožík. Každého řízl do malíčku a nechal odkapat pár kapek krve do hliněného poháru, kde už byly i jiné látky potřebné k uskutečnění kouzla. „Teď musíš vypít polovinu a druhá polovina bude pro Behira“, řekl mistr. Oba chlapci nápoj vypili, tak jak jim bylo řečeno. Čekali, co se bude dít dál. Náhle z mistrova těla vyšlehlo modré světlo a jeho tělo se bez života zhroutilo k zemi. Mistrovo společníky potkalo to samé. Chlapci si uvědomovali, že mistr a jeho společníci zemřeli kvůli nim. Předali jim svou sílu. „Tak a teď zbývá to hlavní“, pronesl Erkvin“. „Konečně se pomstímě těm, kteří nám ublížili“, řekl Behir. Každý ovládal určitý druh magie. Erkvin ovládal černou magii a Behir naopak bílou. Obě byli ovšem smrtonosné.\n\nZ náměstí se vydali k prvnímu cíli. Stará dřevěná oplocená hájovna. Otevřeli vrátka. Nečekaně na ně vyběhl pes. Zuřivě štěkal. Erkvin zamumlal zaklínadla, z očí vyletěla magická energie. Pes zakňučel a padl. V oknech hájovny bylo vidět světlo a stín. Za okamžik z dveří hájovny vyšel mohutný barbar. Asi strážce lesa. Každopádně chlapci udělali krátký proces. Behir vztáhl paže, zamumlal pár slov a muž v tu ránu stál na prahu bez života. Chlapci pokračovali v poslání. Namířili si to k dřevěnému srubu. Se zuřivým štěkotem na ně vyběhl hlídací pes. Instinkt mu napověděl, že před ním stojí něco nepřirozeného. Chlapci se jen zlomyslně ušklíbli. Psovi vystříkl z tlamy proud krve a svalil se do prachu. Většina lidí byla vzhůru. V oknech se objevovala světla, několik dveří se otevřelo, několik lidí vyšlo na zahrady, někteří lidé zběsile pobíhali po městě a volali o pomoc. Ta se jim nedostávala. Chlapi chtěli dokončit svůj úkol. Hlasitě vyvolávali kouzla. Erkvin se ušklebačně usmál a zařval: „Zabij“. Z lidí, které chtěl zabít, zbyl jen popel.\n\nJako malí kluci měli těžký život. Byli mučeni od různých lidí z města, a dokonce byli mučeni i svými rodiči. Poslední komu se ještě nepomstili byla jejich matka. Otec zemřel v boji s černokněžníkem. Mířili k domku, kde žila jejich matka. Ta stála ve dveřích. Prosila je o slitování. Žadonila. Klečela na kolenou, toužebně prosila o život. Břečela. Chlapci nehnutě stáli před ní. Neměli slitování. Ženě se udělalo mdlo, hlavou se jí honily šílené myšlenky, svíjela se v křečích. Po neskutečném trápení zemřela. Chlapci dokončili svůj úkol. Městečko Amon teď bylo mrtvé město. V hospodě U Škrpála se ještě svítilo. Několik opilců řvalo na návsi, ale to byl veškerý život, který tam panoval. Rozednívá se. Nad hlavami chlapců čáp bílý vztekle mavá křídly. Veškeré obyvatelstvo Amonu se hned ráno vydalo na cestu do jiného města. Bojí se těch ďábelských kluků, kteří se po městě pořád potulují.", "original_file": "pr4dhla_1"}
{"text": "17. února 2010 {obec}<priv>\n\nMilý Adame,\n\nJak se máš? Ty mě asi neznáš, protože já jsem z minulosti a píši ti tento dopis.\n\nPosliyš tady je důvod proč ti vlastně píši do budoucnosti.\n\nPamatuješ si ještě na šestou třídu?\n\nJá do ní teď chodím se tě zeptat co jsi dělal s tím anglickým jazykem?\n\nPtám se, protože mi teď moc mnejde, a tak se musím zeptat, jak jsi jí vzládl?\n\nV těchto dnech máme psát test a bude tam budoucí, minulý a přítomný čas.\n\nJá je moc nechápu a bojím se, že z nich dostanu špatnou známku.\n\nDále budu psát písemnou práci z českého jazyka.\n\nTen mi dělá také problemy, protože mě moc nebaví a skoro vůbec mi nejde.\n\nA teď něco o tvém životě.\n\nJaké mám povolání? Můj sen od dětství je být velmi proslavený.\n\nPovedlo se mi to? Já pevně doufám že ano. Jestli že ano, tak vežřím, že děláš v nějakém precizním hotelu, nebo v nějaké velmi slavné restauraci.\n\nA kde bydlím? Jsem přesvědčen, že už nebydlím s mojí mámou, já vím že nám hodnou mámu ale ve 22 letech už je asi trapné bydlet s rodiči, protože by se mi kamarádi smáli nemám pravdu?\n\nAle také věřím, že nemám také tak perfektní dům jako třeba prezidenti, protože oni mají 100x větší plat než já co?\n\nMožná by se mi nelíbilo bydlet v takovém domě, jelikož tak velký dům bych ani nechtěl a mít v každém pokoji televizi atd to by by se mi taky nelíbilo.\n\nUrčitě jsem si už našel hezkou dívku. Věřím že už jsme se vzlali a měli hezkou svatbu. A je ta má manželka na mě hodná? Jsem si jistý, že ano.\n\nTaké věřím, že nepiji moc alkohol to by bylo příšerné.\n\nMám jednu otázku, která mi nedá spát. Všude psali, že v roce 2012 bude konec světa, a proto se tě ptám, co se stalo tedy v tom roce 2012?\n\nVelmi mě to zajímá, protože někdo říká, že je to pravda a někdo, že je to lež. Já jsem spíš k tomu, že je to lež.\n\nTo jsem tedy zvědavý, jestli napíšeš a vše o roce 2012 popíšeš.\n\nVelmi by mě to potěšilo, a také zajímalo.\n\nPotom mám ještě jednu malou spíše vetší otázku. Jak jsem dokončil školu?\n\nMoc by mi to pomohlo, protože bych rád věděl, jak ukončím školu.\n\nVůbec mi to nedá spát a pořád na to musím myslet. Kéž by si<in> mi to napsal.\n\nI můj dlouholetý kamarád ve škole chce být kuchařem, a také neví jak mu dopadne škola.\n\nJen kdybys nevěděl jmenuje se Adam.\n\nNevím jestli si na něj ještě vzpomínáš, ale to je jedno. Už se nemohu dočkat až mi skončí škola a budu dospělý.\n\nA ještě jedna otázka a tentokrát poslední. Jaké je to být dospělý když mám na krku všechny ty povinosti?\n\nŘekl bych, že to pro mě musí být docela těžké co? Moc se těším až to poznám a budu mít tu zodpovědnost, jako já v budoucnosti.\n\nMůj dopis je téměř u konce.\n\nCo ještě dodat?\n\nBudu velice rád když odepíšeš.\n\nMěj se krásně\n\nTvůj\n\nAdam", "original_file": "hr6boddav_03_1"}
{"text": "O hroznýši Kaiovy a kobře Gerdě\n(Pýcha předchází pád)\nV jedné malé ZOO ve městě Příbor žil hroznýš Kai a kobra Gerda. Za teplých dnů se Gerda často slunila na velkém žulovém kameni u své přítelkyně v teráriu číslo 28. Vedle, v teráriu číslo 27, měl svůj příbytek Kai. Protože byla Gerda neobyčejně krásná kobra, Kai se do ní zakoukal. Využíval každé vhodné chvíle, aby s ní mohl prohodit pár slov, ale Gerda vždy jen zasyčela a pohrdavě se odplazila pryč. Dokonce ji pozval na koncert, který měl za týden ve čtvrtek se svou kapelou Příborští hadíci, ale ona pozvání odmítla. Kai byl z toho velice nešťastný.\nPár dní po neslavném pozvání na koncert se Kaiovy naskytla velká příležitost Gerdu zaujmout. Ošetřovateli Jardovi, který se staral o terária, byla jeho práce velikým koníčkem. Jeho dalším koníčkem, možná ještě větším, bylo fandění mužstvu příborských podvodních fotbalistů. Právě toho osudného dne byl jeden z nejdůležitějších zápasů v sezoně. A jak na něj spěchal, nechal otevřené víko Kaiova terária. Jak to Kai zjistil, začal dumat nad tím, jak toho využije. Když už si byl téměř jist, že si udělá malou procházku po ZOO, zatoulala se mu k teráriu nepozorná myš. Kai nelenil a jedním silným stiskem myš usmrtil. Pak ho napadlo, že najde Gerdu a daruje jí myš jako pozornost. Začal ji hledat, a protože byl krásný slunný den, šel se podívat, jestli se Gerda nevyhřívá na svém oblíbeném kameni. Byla tam, a tak spustil: „Ahoj Gerdo, to je dnes krásný den, jako stvořený k lovení myší, a tak sem ti jednu výtečnou přinesl.“ Ke Kainově smůle to ani trochu nezabralo. Gerda se naštvala, protože jí myš přišla moc malá a hubená. Odplazila se ke své přítelkyni a vyjíčila jí, co jí Kai přinesl za malinkou myšičku. Přítelkyně podporovala Gerdino naštvání na nevi-nného Kaie. To byla poslední kapka v poháru trpělivosti s Gerdou. Rozhodl se, že od teď si na Gerdu ani nevzpomene.\nDalší den se konal zmiňovaný koncert jeho Příborských hadíků. Koncert se velice povedl a Kai získal mnoho fanynek, se kterými se po koncertě bavil. S tolika krásnými hadicemi mu stouplo sebevědomí, a tak se rozhodl, že půjde Gerdě pěkně od plic vysvětlit, co si o ní myslí. Jak si to k ní šinul, Gerda si ho všimla a vyšla mu naproti. Protože byli Kaiovy fanynky moc zvědavé, pošťuchovali se opodál, na okraji terária, a málem na ně spadlo víko, které nechal zapomnětlivý ošetřovatel Jarda ten den opět otevřené. Naštěstí se však jen zakymácelo a mírně přivřelo. Kai Gerdě otevřeně řekl, že je hrozně arogantní, pohrdavá, namyšlená a pyšná a že by se nad sebou měla zamyslet. Také neopomněl zmínit, že jej Gerda právě pro tyto své nectnosti od včerejška již vůbec nezajímá. V Gerdě to začalo bublat a chtěla Kaiovy oplatit jeho výtky, které jí, kvůli její namyšlenosti, přišli příliš drzé. Rozplazila se za ním a z jejích úst se chrlila jedna neslušnost za druhou. Doplazila se na okraj terária, a při své neopatrnosti mírně strčila ocáskem do víka. Chtělo by se říci „…A spadla klec!“, ale zapadlo jen víko, které Gerdu skříplo. Ze všech sil volala o pomoc Kaie, který byl jediný v dohledu, ale marně. On ji neslyšel. Jeho obdivovatelky se totiž překřikovali, která z nich ho více pochválí za to, jak s tou namyšlenou kobrou pěkně vyběhl. Kai v tom rámusu nevěděl, kde mu hlava stojí, a tak se Gerda nemohla divit, že ji neslyší. Naštěstí za pár desítek minut přišel Jarda ze zápasu podvodních fotbalistů, který se výsledkem příliš nevydařil. Gerdě pomohl a zachránil ji. A ponaučení pro Gerdu z našeho příbehu, a nejen pro ni, je zřejmé, „Pýcha předchází pád!“", "original_file": "cl8chorden_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nVladimír Sova\n17. května 2005\n\nTémata:\n1) Tak tady žiji (Volný stylový útvar)\n 2) Divy současného světa (Volný slohový útvar)\n 3) Mé setkání s…. (Vypravování)\n 4) Pohled do zrcadla (Zamyšlení)\n\nMé setkání s podvodníkem\nUrčitě jste se již každý setkali s nějakým podvodníkem. Ať už s malým podvodníčkem na ulici snažící se vám prodat cokoli jen aby z toho něco káplo nebo třeba s vychytralým bytovým zlodějem, který nám už může způsobit pěkné nepříjemnosti. Ať už se jedná o kohokoli, pokaždé mají něco společného. Já jsem se dokonce s jedním takovým člověkem spřátelil aniž bych ve skutečnosti věděl co se z něho vyklube. Můj táta si totiž jednoho takového nastěhoval do bytu. Zní to divně jen tak si někoho stěhovat do bytu, ale není v tom nic složitějšího, než že se můj táta ocitl v tíživé finanční situaci. Načež dostal dobrý nápad pronajímat část svého bytu studentům nebo někomu kdo hledá podnájem. Zanedlouho se ozvali první zájemci. Vše probíhalo bez nejmenších problémů celé dlouhé tři roky. Za tu dobu si na ty lidi docela zvyknete a je vám pak alespoň trošku líto, když odcházejí. Byt byl najednou prázdný. Proto táta začal schánět nové nájemníky. Už byl skoro říjen a většina studentů už měla zamluvené koleje nebo internáty či jiná místa. Asi až po dvou týdnech se ozval jeden kluk, mohlo mu být kolem 25 roků. Jak už jsem říkal většina podvodníků má něco společné – je to dar řeči a schopnost získat si vás na svou stranu a dokud si nebudou úplně jistí, že jim plně důvěřujete až pak na vás udeří. Tenhle člověk nevypadal vůbec jako nějaký vagabund, ale byl slušně oblečený, vždy platil včas, nebyly s ním žádné problémy. Zdál se být velice přátelský. A to až do dne, kdy se jeho zdánlivé kamarádství začalo měnit v dotěrnou vlezlost.\nByla to snaha získat si nás a dozvědět se všechno možné, co by se mu mohlo hodit. Táta byl ale nakonec rád že našel opět někoho solidního s kterým nebudou žádné problémy. Takového člověka si pak docela oblíbíte a teď nemyslím žádné bratříčkování s kýmkoli koho neznám. Ale je to takový ten pocit, že přece od někoho mi nemůže nic hrozit. Až jednou jsme přišli na to, že se z kuchyně začalo ztrácet nádobí, z knihovny knížky a lednice byla pořád prázdná. Tím myslím že záhadně mizelo i naše jídlo. Šel na to mazaně, kradl malé věci po celém bytě, většinou drobnosti, protože než si toho všimnete, může už být dávno pryč. Když už sám začínal cítit jisté napětí, nechal klíče v kuchyni a vypařil se nadobro. Až pak většinou zjistíte co vám všechno chybí. Bylo toho víc, věci jako video a rádio musel odnést v noci když byl táta na noční směně. Zanedlouho také přišel účet z telecomu za telefon, že měl zakázáno telefonovat mu asi moc problémů nedělalo. Ztratili se i památeční téměř 100 let staré knihy po babičce. Což asi zamrzí nejvíc. Asi je prodal v antikvariátu. Místo, kde tvrdil že pracuje pochopitelně neexistuje. Kompletně vmyšlená identita. Policie s tím nemůže dělat vůbec nic. Je to jen další malá ryba v moři důležitějších případů. Později se ukázalo že tento člověk byl skutečným profesionálem, známým budějovickým zlodějíčkem, který už tímto způsobem nakradl zhruba 60000 korun. Táta nebyl jediným kdo mu naletěl. To jsou rizika jeho „černého“ podnikání. Teď už nevěřím jen tak někomu a jsem raději opatrnější. Někdo se dokáže pod maskou skrývat velmi dlouho, ale na každého snad jednou dojde.\n\n\nOsnova:\n1) Úvod :\n2) Stať:\n Stať 1\n Stať 2\n3) Závěr:", "original_file": "cb1csovvla_02_1"}
{"text": "Muž, který sázel stromy\n\nJean Giono\n\nElzeard Bouffierd byl prátelský a rozdávačný. Co se dá říci k jeho vyjadřování vypadala jako by se teprve učil mluvit. Samozřejmě mluvit uměl, ale jelikož byl osamělý, tak řec moc nepotreboval<.>\n\nZvlástností byla jeho sebejistota a důvěryhodnost.\n\nTaké moc rád pracoval. Vzhledem k tomu že to byl muž, nescházela mu péče o svojí domácnost.\n\nVždy věděl co chce. Když chtěl něco udělat šel hned. I při takové rychlosti se kupodivu choval klidně, rozhodně to nebyl žádný zbrklý muž. Z toho vyplývá jeho velká cílevědomost.\n\nVždy se rozhodoval podle sebe, ačkoliv mu pozemek na kterém sázel stromy nebyl nepatřil přesto sázel dál a dál. Jako by byl neunavný, plný síl.", "original_file": "am8aricjir_1"}
{"text": "Barbora Šejdová, 2. G\n12. 10. 08\n\n1. slohová práce (Diskusní příspěvek)\n\n<novinový článek – (Ne)zbytné očkování>\n\nPravda o očkování\nVšichni jsme přehlceni informacemi o žloutence. Článek o (ne)zbytném očkování to jen potvrzuje. Mou reakcí na článek byla úvaha o očkování. Proč by se nemělo zavést povinné očkování?! Proč má nadále zůstat nepovinné? Hygienici tvrdí, že si stačí mýt ruce…\nMichael Vít, hlavní hygienik České republiky, prohlásil, že očkování strážníků nepovažuje za nutné. Přitom právě strážníci se starají o naše bezpečí. Setkávají se také s nejrizikovějšími skupinami, jímž jsou bezdomovci a narkomané. Myslím si, že zamezení šíření hepatitidy typu A by mělo být privilegované, tudíž očkování, jeden ze základních prostředků, má být u strážníků povinné.\nPravdou je, že strážníci a úředníci dostávají očkování od radnic nejčastěji.\nProstředky na nákup vakcíny uvolnila již městská část Praha 2 a Praha 8, na tento krok se chystají také městské části Praha 5, Praha 7, Praha 10. Avšak preventivnímu očkování dětí se brání, nepovažují ho za nutné – nepovažují za nutné vybrat z rozpočtu městské části finance. Tvrdí, že vysvětlením základních hygienických pravidel zmezí výskytu ve školách.\nRodiče a učitelé mají za povinnost vysvětlit dětem, co jim hrozí. Pochopí ale dítě ve 2. třídě základní školy, že si nemá kousat tak dobré svačiny spolužáka, jen proto, že mu paní učitelka říkala něco o nemoci špinavých rukou? Podle mého názoru by se děti očkovat preventivně měly. Avšak určitě bychom za preventivní očkování určitou částku platit měli, určitý manipulační poplatek – levnější než cena očkování. Vždyť do čeho jiného, než do zdraví, bychom měli investovat?!\nVít tvrdí, že když vše přenecháme ošetřujícím lékařům, kteří při epidemii jistě mají plno práce.\nDále prohlásil, že očkováním narkomanů a bezdomovců, zabránili šíření. Jak je ale možné, že kulminace žloutenky přijde až na konci října a přelomu listopadu.\nNěkteré instituce již zavedly určitá opatření, Dopravní podnik hlavního města Prahy více uklízí dopravní prostředky i vestibuly metra, některá nákupní centra začala dezinfikovat rukojeti nákupních vozíků a některé nemocnice dočasně zrušily rehabilitaci v bazénech. Tento vstřícný krok pokládám za nezbytný v obraně proti nemoci.\nDo zastavení šíření nemoci špinavých rukou jsou všechna opatření dobrá. Je lepší zavřít rehabilitační bazény dříve než již tak nemocní lidé chytnou další nemoc.\nPodle Víta tomu tak není, o šíření žloutenky ve vodoléčbách nemá informace, ale nepokládá za nutné je zastavit.\nFaktem je, že počet nemocných nadále vzrůstá. Podle Vratislava Němečka z Národní referenční laboratoře pro virové hepatitidy Státního zdravotního ústavu, je šance nakažení v městských hromadných prostředcích mizivá. Jak se pak mohlo nakazit tolik lidí… Šance nakažení v metru či tramvaji určuje, tak proč si ji nepřipustit?!\nSouhlasím ovšem s názorem Němečka, že epidemie se jistě nerozšíří stejně jako v roce 1979. Tehdy onemocnělo více než 30 tisíc lidí. To hrozí jen v případě rozšíření kontaminovanou potravinou.", "original_file": "ces2gsejbar_1"}
{"text": "Stalo se... aneb na auto to nebude\n\nV dnešním moderním a materialistickém světě málokoho něco zastaví. Snad jen nemoc. Denně potkáváte známé lidi a když se jich jen tak mezi řečí zeptáte, jak se jim daří, nejčastější odpověď, které se vám dostane, bude: „Dobře, ale to zdraví...“\n\nNěco podobného se stalo i mně. Je to už pár let, co jsem na ulici potkala svou starou známou belhající se a opírající se o dvě francouzské hole. Tato paní onemocňela asi před 13 lety a diagnóza zněla jasně: progresivní polyarthritida. Od té doby byla prakticky zcela odkázána na pomoc druhých, protože tato nemoc omezovala její pohyblivost. A tak si paní podala žádost na auto na Okresní správu sociálního zabezpečení, na které měla podle schváleného zákona plné právo. Kromě žádosti na OSSZ musela paní ještě absolvovat prohlídku, která by vypovídala o jejím současném stavu. Součástí vyšetření byla i návštěva u gynekologa. Když se doplazila do čekárny, která se nacházela ve druhém patře jedné nejmenované nemocnice bez výtahu, všimla si, že tu ordinují 2 gynekologové. Prohlížela si štítky s ordinačínmi hodinami a se jmény a najednou se zarazila. Na dveřích jednoho gynekologa se lesklo zlatým písmem napsané jméno: Adam. „K Adamovi nejdu,“ prohlásila vyděšeně paní. Po 15 nekonečných minutách plných strachu a zlého tušení se otevřely dveře. V nich stála sestřička a volala na paní: „Pojďte si dál, paní doktorka Eva Vás už přijme.“ Poté, co se paní dokulhala do ordinace, nastalo pár minut trapného ticha. Rozpačitě a nešťastně přešlapovala z jedné hole na druhou a čekala, až si paní doktorka přečte jistě velmi zajímavý článek v novém čísle časopisu Cosmopolitan. Po několika „nechápavých“ pohledech, jaktože si paní ještě nevylezla na zařízení, dodala jen tak mimochodem: „Už si můžete „vylézt“ na „kozu“ a roztáhněte, prosím, nohy.“ Paní však ještě stále přešlapovala u gynekologického zařízení, které si už stačila změřit pohledem. Metr a půl vysoká „koza“ stála uprostřed ordinace a tvářila se docela nevinně. Paní nevěděla, zda má nejdříve odhodit hole a na „kozu“ vyskočit nebo odložit nejprve jednu holi a postupně se na zařízení vyšplhat. Po několika zcela neuspěšných minutách se dostavila pomoc. Nějaký anděl, zcela určitě to ale nebyl pan Adam ani paní Eva, ji vyzvedl jako jeřáb zvedající těžkou techniku a položil ji. Paní doktorka se na ni trošku „nervózně podívala: „Tak už můžeme?!?“ „Ano, paní doktorko,“ oddychla si pacientka. Paní doktorka si na to raději sundala brýle s dioptriemi 2,5 a ještě se usadila ke svému stolu, aby lépe viděla. Aniž by znala diagnózu pacientky, nasadila si brýle a začala psát správu, přičemž pronesla památnou větu: „No paní, na auto to nebude.“", "original_file": "pr3cnyvjan_02_1"}
{"text": "Petr I. Veliký\n\n Když roku 1682 zemřel car Fjord, byli jeho dva mladší bratři – Ivan a Petr, prohlášeni soupeřícími bojarskými klany za spoluvládce. Nicméně Ivan byl slabomyslný a Petrovi bylo teprve devět let; jejich jménem vládla starší sestra Sofie.\n Petr, jelikož si nikdo moc nevšímal, se vzdělával jak uměl. Rád se toulal po slobodě (čtvrť cizinců v Moskvě), bavil se s cizinci a s mnohými se přátelil. Dovídal se jak se žije v jinde Evropě, zajímal se o geometrii a stavbu lodí, učil se cizí řeči jako Holandsky a Německy. Od cizinců pochopil, že síla západních států spočívá především v dobře vycvičené armádě a rozvitém průmyslu a obchodu, ale k tomu, aby z Ruska mohl vytvořit takový stát, musí násilím zlomit odpor svých budoucích poddaných a vykořenit jejich náboženské předsudky.\n Budoucí car celé Rusi začal jednat. Roku 1689 se Petr pomocí několika přívrženců, přátel a části střeleckých oddílů zmocnil trůnu a Sofii dal zavřít do kláštera. Car se tedy ukázal být dosti silný na to aby mohl Rusko změnit po vzoru západních\n Ve svém okolí, ale i ve své rodině vůbec nesnášel odpor. Když si vybíral spolupracovníky, tak si zprvu jen mezi cizinci, ale později i mezi Rusy bez ohledu na jejich původ – mezi nejbližší patřil právě tak kníže Dolgorukij, jako bývalý pekařský tovaryš Menšikov.\n Ihned po nástupu na trůn začal zavádět nový pořádek. Sledoval při tom dvojí cíl: získání přístupu na pobřeží Baltského a Černého moře a vnitřní reformaci Ruska.\n Aby na vlastní oči poznal Evropu, kterou obdivoval, podnikl roku 1697 studijní cestu. Navštívil, samozřejmě inkognito, pod jménem Petr Alexejevič, jako prostý občan Ruska některé evropské státy jako: Nizozemí, Anglii nebo Rakousko.\n „ Jsem obyčejný žák a hledám učitele,“ hlásala devíza jeho znaku. V Amsterodamu pracoval jako tesař v loděnicích a zajímal se o vše, od mikroskopu a zubní chirurgii, až po práci ve velkých dílnách. Kupoval modely strojů a lodí, najímal zkušené mistry, lékaře, důstojníky a námořníky.\n Ale svou cest do ciziny musel brzy přerušit a vrátit se do Moskvy, aby zabránil vzpuoře střeleckých oddílů, podněcovaných svrženou Sofií a jejími stoupenci tzv. „starého Ruska“. Vzbouřenci odsuzovali carův způsob života i příliv cizích inteligence do Ruska. Car tvrdě potlačil toto povstání a nechal oběsit několik tisíc povstalců.\n Po potlačení vzpoury roku 1698 uprchli přeživší vzbouřenci na jih, kde podněcovali k povstání tamní kozáky. Roku 1707 se rozhořel plamen vzpoury na řece Don. Kozáci a sedláci vedení atamanem Bulavinem dobyli řadu měst a car proti nim musel vyslat své vojsko. Po dvou letech trvajících bojů, způsobila zrada bohatých kozáků Bulavinovu porážku a smrt. Celá oblast kolem Donu byla zpustošena a vypálena, většina zajatých povstalců popravena a uprchlí sedláci byli navráceni svým pánům.\n Nakonec nalezli stoupenci patriarchální Rusi svého vůdce v careviči Alexejovi. Tento nevzdělaný a lenivý mladík, se netajil úmyslem, že jednoho dne všechny reformy zruší. Když měl Petr I. volit mezi svým dílem a otcovskými city, neváhal ani na okamžik: odbojný carevič byl uvězněn, souzen a zemřel na následky mučení. Tato tvrdá lekce na čas umlčela všechny nespokojence. „Jeden jediný člověk proměnil největší říši světa,“ praví Voltaire, „je hrozné, že právě tomuto reformátorovi lidí chyběla základní ctnost – lidskost…“\n V únoru roku 1725 Petr I. Veliký zemřel.", "original_file": "js3polvik_03_1"}
{"text": "Skládka v srdci Evropy\n\nKaždý týden ve zprávách se řeší otázka skládky, proč vlastně naši milí němečtí sousedé vozí do naší krásné země tuny „páchnoucích“ zbytků, za které se u našich sousedů platí tučné pokuty?\n\nKdyž jezdíme na chalupu, projíždíme právě okolo takové menší „pyramidky“. Na vrcholu se nachází ty nejlepší a „nejvoňavější lahůdky“ a to ve formě zbytků jídla, dále tato pyramida pokračuje obaly od pracích prášků s „Palmetmanem“. Ve spodu už leží jen „delikatesy,“ jimiž jsou samozdřejmě úplně funkční pračky, ale jsou to takové „veteránky“, které už se nehodily do moderní domácnosti. Jako podstava je letiště tvořené z pneumatik.\n\nUž několikrát jsme na tuto „hromádku“ upozornili místní představenstvo, ale vždy nám přislíbí pomoc, která nikdy není splněna.\n\nVždyť oni to berou jen jako náhodu, není přeci možné, aby člověk, stvoření tak ušlechtilé, by mohl spáchat nějaký takovýto čin.\n\nPo odvysílání série reportáží ilegálních skládek od Němců, by se konečně mohli tito představitelé, ale obecně politici, zabývat řešením.\n\nSamozdřejmě my víme, že jsou strašně zaneprázdnění volbami, nesmíme na ně pospíchat, musí vymyslet zákon, který by dával astronomické pokuty takovým lidem, kteří by přiváželi odpad z cizích zemí.\n\nA do té doby naši němečtí přátelé si budou „mýt ruce“, budou vozit dál odpady. Vždyť je lepší dát obecně odpadky někam na českou<in> louku, než je roztřídit do krásných německých popelnic.\n\nA tak Česká republika, srdce Evropy, bude skladovat „mňamky“ dovezené z téměř nejvyspělejšího státu v Evropě.", "original_file": "pr3cfoupet_02_1"}
{"text": "Střížková Ivana 2. G\n11. 10. 2008\n\n1. slohová kompozice\n(diskusní příspěvek)\n\n<novinový článek – České pralesy>\n\n\nLesy a současnost\nBylo by krásné, kdyby nynější lesy opět byly jako původní, ale je to nereálná představa. Stačí, abych si představila pralesy, které rozmáčí okolní pole… Jak by asi dopadly? Největší část by lidé asi vykáceli a vysušili. Nemyslím, že by je to mrzelo. Většinu lidí nebude příliš zajímat, že monokulturní lesy v období delšího sucha vyschnou a rostliny, které zde rostou, trpí silným nedostatkem vody. Ani zemědělcům nevadí, že ztrátou původních lesů přicházíme o mnoho druhů. A to jak rostlin, tak zvířat. Některá zvířata, jako vlky, rysy a medvědy, lidé sice rádi vyhnali a vyhubili, ale to je podle mě také škoda. Nebyli to právě oni, kdo udržoval přirozenou početnost zvěře? Lidé by si nejdříve měli o těchto tvorech zjistit nějaké informace a neodsuzovat je na základě „všeobecně známých věcí“. Je ale přeci zbytečné ztrácet podobnými věcmi čas, že? Nemyslím, že by bylo příliš složité brát ohledy na další zvířata, když už nejsme schopni tolerovat „krvelačné“ šelmy. Opravdu bychom nemohli třeba ptákům a motýlům poskytnout nějaké křoviny a staré stromy? Vždyť i člověka potěší, když vidí ty úchvatné velikány nebo na podzim a z jara různě zbarvené křoviny a lesy.\nLidstvo sice ve středověku vyřešilo problém s nedostatkem dřeva, ale nyní bychom měli udělat další krok. Zmenšit rozlohu monokulturních lesů. Část bychom jich sice museli mít i nadále, protože původní dřeviny nesou pro svou křehkost dřeva nebo přílišnou sukovitost vhodné ke zpracování, ale druhou část bychom mohli nahradit alternativními zdroji. Tímto způsobem bychom mohli docílit větší rozlohy původních lesů.\nLidé by možná více usilovali o lesy, které se podobají původním, kdyby navštívili některé pralesy. Potom by možná také zapřemýšleli, co mají udělat, aby nebyli „nuceni“ okolnostmi vyhazovat odpadky ve volné přírodě.", "original_file": "ces2gstriva_1"}
{"text": "17. 12. 2008\nŠpinková V3\n\n1. písemná slohová práce\nÚvaha\nTéma: Realita je nudna. Dejte mi jiný svět\n\nOsnova: 1) Realita\n2) A) proč nežít stále v realitě\nB) možnosti uniku z reality\n3) Probuzení ze snění, osobní růst\n\nCo je vůbec realita? Podle mě je brána každým z nás naprosto jinak. Ale aby se v ní člověk stále udržoval je nejspíše třeba sledovat současné dění ve světě, politice i kultuře. Na tyto podněty si vytvařet vlastní názory a nějak reagovat.\nKdyž se tak zamýšlím nad ostatní společností, zajímalo by mě, kolik procent z ní žije v té správné realitě, jaká část z ní uníká a jaká část si ji vůbec nepřipouští.\nKladu si ale také otázku, zda je bezpodmínečně nutné žít v realitě. Vnímat a brát vše tak jak je. Je asi fakt, že kdyby se člověk nechal naším reálným světem příliš pohltit, tak se z toho brzy zblázní. Tlak společnosti a některých skutečností ve světě je občas tak velký, že jedinec aniž by si to uvědomoval, automaticky utíká do vlastního světa. Je to možná taková pojistka, která schrání před zhroucením. Zároveň to záleží na vlastnostech daného člověka. Ne každý si dokáže odpočinout a vytvořit si iluzivní svět. Ono by to ani take s naší společností nevypadalo zrovna růžově, kdyby si každý žil ve svých oblacích a nevnímal okolní dění.\nNereálný svět je logicky o mnoho příjemnější. Když se pominou sny, které sami neovlivníme, tzv. bdělé snění je opravdu krásné. Můžeme si připustit co jen chceme, protože to můžeme v jednom okamžiku vrátit. Člověk snadno zapomene na věci, které ho obklopují, které jsou reálné.\nPonořuje se do vlastní reality, do zábavnější, příjemnější a hlavně snazší. Deně nás obklopují věci, které vyčerpávají, otravují, nudí. Nevím, zda to má ne svědomí stereotyp, ve kterém značná část společnosti nepochybně žije. Ano, člověk je tvor stereotypu, a i když ho stereotyp nudí, často je přemožen leností a zbabělostí vystoupit z něho a zažívat něco nového. Je o mnoho snazší vytvářet si v hlavě svůj vlastní život, ve kterém dosahujeme pocitu naplnění, uspokojenosti a naopak vyrušíme pocity zbytečnosti, osamělosti a méněcennosti. Věci, po kterých toužíme, kterých chceme dosáhnout, snadno získáme v našem světě, v naší hlavě nebo i v knihách a filmech.\nDomnívám se, že často přichází malý šok, který nám nevymluvně vyvrací to, co jsme si vysnili. Jelikož věčina z nás nežije v izolaci od ostatních lidí, tak i díky společnosti, která nás obklopuje, nám pravá realita zaklepe na dveře, a to myslím není pokaždé zrovna příjemné. Je to jako když se rychle rozsvítí prudké světlo a my do něho zamžouráme. Všichni známe ten nepříjemný pocit, každého bolí oči a ve vzduchu pluje neslyšné přání, ať ještě zhasnou. Je to vlastně to samé. Člověk vidí ten nepříjemný rozdíl mezi jeho sny, nereálnými představami a tou krutou nemilosrdnou realitou.\nZároveň mě však napadá, že teprve při spatření rozdílů je možné zhodnotit situaci a uvážit vlastní možnosti. Člověka možná trochu nakopne ten fakt, že by se mohl mít lépe a když to dokázal tak skvěle vykonstruovat ve své hlavě proč by to nemohl zrealizovat? Tak snad dochází k jakémusi posunu a osobnímu růstu, který by snad měl přispět i celé společnosti.", "original_file": "grV3spi_01_1"}
{"text": "Penál\n26/1\nChtěla bych vám popsat školní pomůcku, kterou každý den potřebuji ve škole.\nPenál má válcovitý tvar o rozměrech 7cm a 21cm. Penál vás na první pohled zaujme růžovou barvou která je po celém penálu zdobená korunkami, kytičkami a různými ornamenty. Vpředu je malá bílá myška, která se jmenuje Diddlina. Na vrchu penálu jsou dva zipy. Na pravé straně penálů je přišité růžové poutko.\nUvnitř penálu jsou dvě kapsy. V té první mám různé propisky, gelové tužky a mikrotužky. V té druhé mám lepidlo, nůžky, gumu a ořezávátko. Látka uvnitř penálu je růžová se zvířátky.\nPenál využívám každý den ve škole. Pomáhá mi udržovat pořádek v psacích potřebách.", "original_file": "cl7csrbter_1"}
{"text": "Korecká, Kristýna, ZŠ Burešova\n\n23. října\nReprodukce textu\n\nOsnova:\n1. Kohoutek na větvi\n2. Sladký hlásek\n3. Ďábelský polibek\n4. Kohoutkův plán\n5. Kohoutek vyzrál nad liškou\n\nJak kohoutek přelstil hladovou lišku\nByla jedna liška a ta dostala chuť na kohoutka. Tak si usmyslela že půjde do vesnice hledat kohoutka. Jak řekla tak také udělala. Šla lesem a viděla kohoutka jak sedí na větvi.\nLiška si naladila sladký hlásek a promluvila na nej.\n„Kohoutku, mám pro tebe radostnou správu. Dohodla jsem se s ostatními liškami že kohoutky, slepičky a kuřátka nebudeme jíst. Tak slez kohoutku už se mě neboj.“ Ale kohoutek se větve chytil pevněji. Trošku se bál.\nLiška říká ještě sladčím hláskem: „Kohoutku, tak se mě neboj a slez dáme si přátelský polibek.“ Ale kohoutek se chytil větve ještě pevněji.\nNajednou kohoutka něco napadlo a říká lišce.\n„Támhle vidím že z vesnice běží psi tak na ně počkáme a políbíme se všichni.“\nJak liška slyšela že z vesnice bězí psi, tak vzala nohy naramena a byla pryč.", "original_file": "bu5ckorkri_1"}
{"text": "1. slohová písemná práce - školní\n\n\t\t\t\t\t\t\t\t\t\t16. prosince 2004\n\nTémata:\n1. Ptáš se, jak se mi tu líbí. (dopis)\n2. Představ si, co se mi stalo (dopis)\n3. Píšu Vám... (dopis někomu, s nímž jsem se nesetkal, nebo se ostýchám hovořit)\n\nPTÁŠ SE, JAK SE MI TU LÍBÍ\n\nAhoj Lucko!\nO prázdninách jsi mi říkala, abych ti napsal své první dojmy z gymnázia. Protože na to nebylo mnoho času, píšu až teď, alespoň mám více zážitků po těch čtyřech měsících života na střední škole.\nOd toho srpnového tábora, co jsme se neviděli, se docela výrazně změnil můj každodenní program. Všichni nás na základní škole upozorňovali, jak tu bude plno učení, jak se budeme muset dlouho do večera připravovat na následující den a nezbyde nám čas na nic jiného, zejména tady na gymnáziu. Ale musím říci, že to není zase tak špatné.\nTéměř každé ráno si přispím o půl hodiny (škola nám začíná ve čtvrt na devět), do školy jedu na kole, takže jsem tam za 10 minut a náš rozvrh hodin není také k zahození. Většinou končíme kolem 13. hodiny, jen v pondělí máme vyučování do půl čtvrté. Takže rozvrh je časově téměř stejný jako na základní škole. Jen večer se musím dlouho věnovat přípravě na další den.\nPředmětů máme stejně jako na Dukelské. Ke všem jsem si ještě přibral francouzštinu a sbor, kterým musím věnovat hodinu spánku. Určitě se ptáš, proč chodím do sboru. Při hlasové zkoušce si nás naše profesorka hudební výchovy vybrala do sboru. Nejdříve se nám tam moc nechtělo – zkoušky jsou každý týden už v 6:45, ale už jsme si zvykli a docela se nám tam líbí. Minulý týden jsme jeli na pozvání jednoho německého gymnázia do Ckonu. I tak francouzština docela ujde. Je to sice pěkný a zajímavý jazyk, ale má pěkně náročný pravopis. Ostatní předměty zatím větší problémy nedělají. Snad zase ta fyzika, i ta chemie se dá ztrávit. Na oba dva předměty máme poměrně přísné profesory, ale co se dá také dá čekat od střední školy, nezbývá než se jen učit. Obdobný názor má skoro celá naše třída.\nMusím říci, že si členové třídy na místní poměry docela rychle zvykli. Utváří se tu jakýsi třídní kolektiv, i když naplno se projeví pochopitelně až později. Tvoří se tu takové skupinky lidí, kteří jsou si názorově a charakterově blízcí, ale to je, myslím, normální.\nNa tuto školu se hlásilo celkem 5 lidí z naší bývalé třídy na základní škole. Dva z nich jsou u nás ve třídě. Je to dobře, protože jsem mohl hned 1. září s někým naplno komunikovat a i seznamování a včleňování do třídního kolektivu bylo snažší.\nTato škola je poměrně kulturně založená. Chodíme často na koncerty, jednou jsem mohli jít i do kina, ale díky nezaplacení a naší lajdáckosti jsme zůstali téměř sami ve škole.\nVšichni se těšíme na březnový lyžařský kurz na tatranském Chopoku, kde se ještě všichni navzájem poznáme.\n\nTak to by bylo z mých prvních čtyřměsíčních novinek na střední škole asi všechno.\nZároveň Ti přeji krásné prožití vánočních svátků a mnoho splněných přání pod stromečkem a šťastný vstup do nového roku 2005.\n\nMěj se krásně a brzy se ozvi!\n\t\t\t\t\tStanda\nOsnova:\n1.) úvod – důvod dopisu, časová tíseň\n2.) stať – a) rozvrh hodin\n\t b) změny s přechodem na gymnázium\n\t c) nové předměty – francouzština a sbor\n\t d) naše třída\n\t e) přátelé ze základní školy\n\t f) kultura\n3.) závěr – přání k Vánocům a rozloučení", "original_file": "cb1cratsta_01_1"}
{"text": "Ptáš se, jak se mi daří\n\nOsnova:\n\nI. Úvod\n\nII. Stať: I. Škola\n\nII. První školní den a spolužáci\n\nIII. Tancování x aerobik\n\nIV. Vzpomínky\n\nI. Závěr\n\nMilá Evo!\n\nUž je to dlouhá doba, co jsme se naposledy viděli, ale moc dobře si na to vzpomínám. Při loučení jsme si slíbili, že se spolu podělíme o všechny naše zážitky, myšlenky, pocity, i když od sebe bydlíme daleko. Nezapomněla jsem, a proto jsem se rozhodla Ti napsat. Určitě se ptáš, jak se mi teď daří.\n\nJako vždy začnu školou. Tohle téma pro mě bylo v uplynulém roce opravdu moc důležité. Vždyť jsem se musela rozhodnout, jak násm s radostí říkávala Eva, co chci ve svém životě dělat, kam budue směřovat. Ano musela jsem udělat ten rozhodující krok, rozhodující krok do jiného světa. Čekal mě výběr střední školy. Byla jsem na to všechno sama. Úplně sama. Moje maminka, největší opora, jenž mám, měla svůj vlastní boj, ten nejtěžší. V té době mi velmi chyběla. Naštěstí je vše v pořádku. Uzdravila se. I já jsem uspěla. Po dlouhém přemýšlení a váhání jsem nakonec vybrala {název gymnázia}<priv> tady v Českých Budějovicích, kam mě přijali bez přijímacích zkoušek. Určitě jsem Ti o něm vyprávěla básnila, protože toto gymnázium pro mě bylo dlouhodobě vysněnou školou. Ale musím uznat se Ti přiznat, že čím víc se blížil okamžik nástupu na mou novou školu, tím víc mě opouštělo mé počáteční nadšení. Mělo to prostý důvod, nechtělo se mi od mých kamarádu ze základní školy, ze známého prostředí. Ale jak se říká: „Všechno hezké jednou končí... a někde něoco začíná...“ To je svatá pravda. S příchodem 4. září mě pomalu vítal i trochu jiný, nový život.\n\nTo ráno jsem byla opravdu nervózní. Víc než kdy jindy, jinak než jindy. Sice jsem většinu spolužáků již viděla na rozřazovacím testu z angličtiny v červnu, ale neznala jsem je, vlastně jsem neznala nic a nikoho. Uklidňovalo mě akorát, že na novou školu se mnou jde i moje další velká opora a dobrá duše Evička, o té jsem Ti určitě vyprávěla. Cestou z autobusu nervy pracovaly ještě víc, myslel jsem, že tam nedojdu. Ale neboj, zvládla jsem to. Hned po příchodu do třídy jsem se začala seznamovat s lidmi, co již seděli v lavicích, a byla jsem nadšená, ale bohužel se pak ukázalo, že ti hovorní a milí lidé jsou šprýmaři maturitního ročníku gymnázia. Moji opravdoví spolužáci na tom byli podobně jako já. Naštěstí tato nervózní atmosféra trvala jen pár dní. Teď jsme se již všichni na nové škole „zabydleli“ a já jsem tu našla moc a moc nových přítel. Máme mnoho společných zájmů, podnikáme mnoho hodně zajímavých akcí, např. filmové maratóny, ale hlavní věcí je, že nemám strach se jim svěřit, dokáží mi poradit, mám k nim důvěru.\n\nDalší změnou je přechod z aerobiku na tancování. Jistě se tomu divíš, vždyť ty si byla vždycky toa, jenž mi říkala, že aerobikem žijui. Máš pravdu, nechtěla jsem končit, ale bohužel, situace v klubu, kde jsem cvičila, byla čím dál horší. Dodnes mě to moc mrzí a stýská se mi po cvičení, ale tanec mi také moc baví. Dostala jsem se do týmu v TC Move 21, kde již letos možná budu moci závodit.\n\nTeď už toho o mně bylo napsáno víc než dost. Jak se daří Tobě? Dostala ses na svou vysněnou školu? Jsou nějaké novinky ve Tvém životě? Já pořád vzpomínám na chvíle strávené na sSkalinách. Pamatuješ si na HON NA UFO, bitvu národů, krále Ašóku? Vidím to, jakoby to bylo včera.\n\nAle už budu muset končit. Čeká mě ještě nějaké to učení. Tak se měj krásně a určitě se mi brzy ozvi...\n\nByla bych také moc ráda, kdybychom si obě našli čas a sešli se. Před tím mi ale určitě napiš novinky z Tvého života...\n\nS láskou Evka\n\nz mise Voyager 2006", "original_file": "cb1ahoumar_01_1"}
{"text": "ŠTĚDRONÍN 8. 7. 2010\n\nAhoj Adame\n\nprávě jsme dojeli a ubytovali jsme se. Je nám všem dobře.\n\nZítra jedem do Písku. Pojedem se kouknout na kamený most. Je velmi zachovalí. Těším se na odpověď.\n\nČau těším se na tebe.\n\nAdam\n\nP. S. Napiš mi.", "original_file": "cbrod5l_01_1"}
{"text": "Ahoj. Já jsem tvé mladší já z roku 2010. V tomto dopisu se tě chci zeptat, jestli si poslechl, co ti naše máma říkala. A pak ještě na pár maličkostí. Doufám, že nekouříš, nepiješ, nebo dokonce nebereš drogy. Jestli ano tak s tím ihned přestaň, nebo můžeš zemřít. A já bych nerad zemřel už ve 21 letech. Sem přesvědčen, že už sis koupil nový počítač. Pochybuju, že máš pořád tu starou hromadu šrotu, jako si měl v 11. Pamatuješ, jak si chtěl nový počítač? Baví tě pořád sporty a hry na počítači? Podle mě ano protože tyhle dvě věci tě bavily ze všeho nejvíc. Máš už dobré vzdělání, jako si chtěl v mém věku. Vyděláváš si už jinak než masírováním dědovy nohy? Pevně věřím, že ano. Máš řidičák, auto, nebo alespoň motorku? Jestli máš auto tak doufám, že to není žádný vrak, ale drsná kára. Co tvůj bratr? Jak se daří jemu? Že už mu to jde líp ve škole a že nebrečí kvůli každé prkotině. Žiješ v pěkném prostředí? Pamatuješ, když ti bylo 11, jak to vypadalo u nás? Moc hezké to tu nebylo. Jo a, že ses poučil, že nemáš dělat takové hlouposti, které jsi dělal v 11 letech. Kam teď chodíš do školy? Jezdíš tam autobusem? Bydlíš u rodičů nebo už máš vlastní bydlení nebo jsi u svojí holky? Že už máš holku! Tak to bude asi všechno. Tak čau a opatruj mě tvoje mladší já z roku 2010.", "original_file": "hr5hajjak_01_1"}
{"text": "Kallmünzerová, N., V. B, 07/08\n\nSLOHOVÁ PRÁCE <barevný nadpis>\n1) Vymyšlená (popletená) pohádka\t\t\t\t\t\t\t23. října\nHALLOWEEN <barevný nadpis>\n\nKdesi a kdysi žily byly 3 čarodějky. Jedna povídá: holky, mohly bychom si někam vyrazit! Dobrej nápad, povídá druhá. Třetí říká: já vim dam. Do města pro děti! Zbylé dvě čarodějky nejdřív nechtěly ale třetí čarodějka tak naléhala že si nakonec daly říci. Vyrazily na koštětech a cobydub tam byly. Chodily od domu k domu a braly děti, až najednou u jednoho domu se bojácná maminka zeptala: A nechtěly byste místo dětí děti s marcipánu? Čarodějky se na malou chvilku zamyslely a pak se na dobro rozhodly vezmeme si děti s marcipánu! Od té doby je Halloween! <slovo Halloween je barevně vyzdobené>\n<barevné obrázky: dvě dýně, duch, koště, čarodějnický klobouk a lebka se skříženými hnáty>", "original_file": "bu5bkalnan_04_1"}
{"text": "Stůl naší paní učitelky\n\nKdyž vejdete do naší třídy, tak uvidíte stůl naší paní učitelky.\n\nStůl vypadá jako nový, ale ve skutečnosti je hodně starý.\n\nJe přišroubovaný k sobě šroubama a je přelakovaný.\n\nŠuplíky k tomuto stolu původně nepatří. Je tam výborná schovka před paní učitelkou. Stůl je hodně velký a paní učitelka, tam má kytku. Stůl měří 2 metry a možná víc. Paní učitelka tam má ještě hrnek a botu na tužky.\n\nPaní učitelka tam má bubínek, který jsem paní učitelce přivezl z Tunisu. Vždy když máme diktát, tak sešity položíme na kraj stolu paní učitelky. Paní učitelka má na stole ještě kalendář.\n\nA je, tam černé pohodlné křeslo.", "original_file": "hr5zapjak_02_1"}
{"text": "„Lidé už si převážně nedovedou představit život bez televize, a to proto, že se sami ani nechtějí žít, nýbrž chtějí se dívat na život jiných.“ (M. Machovec)\n\nV dnešní době se televize stala nedílnou součástí snad každého člověka. Lidé se těší na televizní program celé dny, čekají na svůj oblíbený pořad. Ale je to vůbec správné? Neměli bychom se raději zabývat svým vlastním životem, než se upínat na příběhy televizních hrdinů? Navíc dnes ještě nikdo nemůže jistě tvrdit, že televize není zdraví škodlivá, není to totiž zase tak stará záležitost, a co když naše generace vyrůstající pravděpodobně v největším televizním rozmachu, bude v padesáti poloslepá?\n\nKdyž se zamyslím nad samotným televizním programem, zůstává mi rozum stát. Obyčejné pohádky pro děti se změnily ve zběsilé řádění Pokémonů a jiných nestvůr od asijských filmařů. Není tomu také dlouho, co do našich televizí přišly takzvané reality show. Něco tak hrozného už u nás neběželo snad od dob budovatelských filmů. Obzvláště Big Brother je pikantnost, na kterou hned tak nezapomenu. Viděl jsem sice asi jenom dva díly, ale to mi stačilo abych si o pořadu udělal obrázek. Když totiž jeden ze soutěžících měl za úkol druhému polít kávou postel a všechny věci, rozhodl jsem se přepnout na druhý program, kde tato show běžela. Tam jsem zase zhlédl nesmyslnou hádku tří lidí. Tak jsem reality show odsoudil a snažil se najít něco přívětivějšího. Nikde ale nic nebylo. Televize totiž dávají hlavní filmy pouze o víkendech a ve všední dny, snad kromě fotbalové „ligy mistrů“, si jen těžko hledám program, který by mě zaujal.\n\nZamyslím-li se nad dnem mého mladšího bratra, zjistím, že by snad bez televize vůbec nemohl být. Ráno, než jde do školy, kouká na ni, když přijde tak také a během odpoledne ji vymění za počítač, aby načerpal energii na večerní sledování.\n\nDnes je prostě televize součástí našeho každodenního života ať chceme nebo ne. Pro některé méně, pro některé více. Televizí se vybavují auto, autobusy, vlaky. Není vyjímkou, že řidič kamiónu si krátí čekání na hraničním přechodu sledováním televize umístěné přímo v kabině vozu. O televizi slyšíme prakticky všude. Koupíme-li si noviny, nejpozději na druhé stránce se dozvíme co je nového v reality show a jaký slavný herec, že si to našel novou partnerku.\n\nTelevize byla dříve někým odmítána, třeba babička s dědou si ji dlouhá léta nechtěli pustit do bytu. Avšak i oni podlehli modernizaci a dnes si bez ní život neumí představit. Když se nám jednou televize rozbila, bylo doma neobyčejné ticho, nějak jsme nevěděli co dělat.\n\nNezbývá nám než doufat, že si lidé nepřestanou umět povídat o něčem jiném, než o tom co se událo v televizyi. Doufejme také, že televize není moc zdraví škodlivá, a že je také k něčemu dobrá.", "original_file": "pr3ctlumar_01_1"}
{"text": "BÍLÁ RŮŽE\n\nEmily Grandetová sedí v cele plné mokrého a zplesnivělého sena. Nebe, které vidí jen díky úzské štěrbině, je plné burácejících blesků. Dnes je počasí, do kterého by člověk psa nevyhnal.\n\nMá ještě téměř 4 hodiny do vykonání jejího rozsudku. Sedí u skuliny ve stěně, kde má možnost cítit alespoň trošku čerstvého vzduchu. Vítr ji sem tam pošle kapku studeného deště, který jí smáčí krásnou tvář.\n\nV tom se náhle rozletí ocelové dveře a kat strká do cely drobnou dívku. Dveře se s ohlušující ránou zavírají. Na Emilině obličeji jde vidět úlevu, že si kat nešel pro ni. Dívky si vůbec nepovšimla, sama má málo času a ten chce věnovat vzpomínkám.\n\nNajednou drobná dívka rozechvělým hlasem promluví: „Vy jste Emily Grandetová, že ano?“\n\nVězněná žena se ze zájmem odtrhne od zdí, už dlouhý měsíc neslyšela lidský hlas.\n\n„Ano, to jsem, proč se ptáš?“\nDívka na ni doširoka otevřela pomněnkové oči a odpoví: „Já jsem Netty a celé město je plné příběhů o vás.“\n\nEmily se s pošklebkem otočila k štěrbině a zasněně se vrátila ke vzpomínkám.\n\n„Promiňte mi, že jsem tak smělá, ale mohla by jste mi, prosím, Váš příběh vyprávět?“: zeptala se Netty.\n\n„Neříkala jsi, že jich je plné město?“ odpověděla otázkou s posměšným tónem.\n\n„Ano, to je pravda, ale jen Vy ho řeknete, tak jak byl.“\n\nEmily to rozesmálo, odvrátila tvář. Po chvíli ticha, kdy si uvědomila, že by si příběh stejně {promítala|přemítala} v hlavě, začla s vyprávěním.\n\nByl nádherný letní den, plný vůně květin a příjemného teplého vánku, když mě náhle vzbudil hlas mé afektované, ale milující maminky.\n\nZa dlouhých 10 let, co žijeme v Anglii, se pořád nezbavila francouzského přízvuku a hrdelního errr.\n\n„Óóó má cherrrry vstávat, honem přijeli brrratrrranci z Paříže!“\n\nMaminky hlas je horší než budík, tak než dořekla cherry, byla jsem na nohou. Mé bratrance jsem naposledy viděla při stěhování do Anglie.\n\nDnes se rozhodli pro neplánovanou návštěvu. Podle mé matky jsem se musela během pěti minut obléci do korzetu a šatů s deseti spodničkami, umýt se, nalíčit se a přijít do salónku. To bylo nad lidské možnosti a tak jsem je přivítala v saténovém negliže, s rozpuštěnými vlasy a jen nalíčená. Přesto jsem u nich měla veliký úspěch. Za to moje maminka nadšená nebyla.\n\nPřekvapením byl příjezd jejich učitele historie. Byl to velice vzdělaný muž, uměl ovládal anglický jazyk, francouzský a italský jazyk. Orientoval se v historii, umění i v zoologii.\n\nA hlavně byl velmi pohledný. Jmenoval se Marcus Grandet a bylo mu 26 let.\n\nOd začátku jsme si rozuměli, byli jsme spolu od rána do večera. Před ostatními jsme spolu konverzovali ve francouzštině. Každý den mi nosil čerstvé růže bílé růže.\n\nBohužel jen do té doby, než přijel můj strýc s tetou a nějakým rodinným přítelem markýzem Louisem de Aragonem.\n\nDíky jejich příjezdu se konala rodinná večeře, která měla padesát členů. V podvečer jsme se ještě potají setkali s Marcusem. Už dva týdny jsem věděla, že jsem zamilovaná.\n\nI když jsem tušila, že mě má také rád, ani ve snu mě nenapadlo, že v růži, kterou jsem od něj opět dostala, se ukrývá zásnubní prsten.\n\nJako nový pár jsme se vydali na večeři. Po večeři jsme chtěli tuto radostnou novinku oznámit. K tomu ovšem nedošlo.\n\nMůj otec se strýcem totiž vše zkazili. Vstali a všem účastníkům oznámili, že si budu brát markýze de Aragona.\n\nNikdy nezapomenu na pohled Marcose.\n\nSvatba se měla konat za týden.\n\nPřes všechny námitky, prosby, s tím nešlo nic udělat.\n\nS Marcosem jsme se scházeli dál, stala jsem se díky němu ženou a milovala ho víc než cokoliv jiného.\n\nBohužel čas se nedal nijak oklamat a přišel den svatby.\n\nKdyž přede mnou kněz citoval slova jako láska, cit, věrnost a ukončil to spojením, až do smrti, pokoušeli se o mě mrákoty.\n\nKdyž jsem viděla tvář mého milovaného, bolelo mě srdce.\n\nPo dvou měsících společného soužití s markýzem jsem byla více ženou Marcose než mého manžela.\n\nUž jsme to nemohli dále snášet, a tak jsme vymysleli ďábelský plán. Plán byl jasný – smrt markýze.\n\nMarkýze na druhý den ráno objevily služky mrtvého. Téhož dne jsme si s mou pravou láskou řekli ano, v kostele sv. Otec se to záhy dozvěděl. Nechal Marcuse popravit.\n\nOtcovi jsem tento čin nikdy neodpustila a jednou při rodinné sešlosti, kdy mě chtěl opět provdat za nějakého zbohatlíka, jsem ho otrávila.\n\nSama jsem svůj čin prozradila, a proto jsem teď tady.\n\nSkončila vyprávění, když se otevřely dveře a v nich stál kat. Nyní jí bylo jasné, proč přišel.\n\nViděla jen mlhavě, protože kapky deště ji nenechali otevřít oči. Dav šílených lidí, který se přišel podívat na popravu po ní plival, a házel různé věci.\n\nKdyž se {kat s Emily}<in> prodrali ke gilotině, bylo vše její osud zpečetěn.\n\nEmily se nezdráhala položit hlavu do vraždícího nástroje.\n\nByla si vědoma toho, že je vinna.\n\nPoslední, co se jí vybavilo před očima bylo, když řekla Marcusovi ANO.", "original_file": "pr4atkoc_1"}
{"text": "1. listopadu 2005\nTereza Vavřinová, 3.E\n1. písemná práce\ntéma: Úvaha – „Lidé už si převážně nedovedou představit život bez televize, a to proto, že sami ani nechtějí žít, nýbrž chtějí se jen dívat na život jiných.“ M. Machovec\n\nOsnova: Úvod\nStať\nZávěr\n\n„Lidé už si převážně nedovedou představit život bez televize, a to proto, že sami ani nechtějí žít, nýbrž chtějí se jen dívat na život jiných.“ M. Machovec\n\nPři pohledu kolem sebe asi stěží nalezneme člověka, jehož obývacímu pokoji by nefigurovala hranatá bednička zvaná televize. Mít ji je dnes samozřejmost. Mnoho z nás si večer, ráno či jakoukoliv jinou denní či noční dobu bez televize nedokáže představit a rozhodně není výjimkou ten, kdo její sledování považuje nejen za výplň volného času, ale i jako za oblíbenou zábavu či koníčka. Umírněnější televizní „maniaci“ uznávají, že je tento výdobytek moderní doby příliš intelektuálně neobohatí, většinou naopak, ale i přesto považují zírání do jednoho bodu jako ten nejlepší oddych a odpočinek bez nutnosti přemýšlet o čemkoliv. Ale jak neuvěřitelně absurdní by musel připadat nezasvěcenému pozorovateli, jenž neokusil lákadla moderní doby, pohled na skupinku několika lidí, nejčastěji přátel či rodiny, kteří sedí vedle sebe v jedné místnosti, ale navzájem nekomunikují a nevnímají se a upírají své zraky na malý předmět v rohu. Ale pro nás, jenž si říkáme moderní lidé, je tento pohled zcela normální a rozhodně ne vzácný. Vlastně naopak, kdo by nebyl považován přinejmenším za podivína, kdyby přiznal, že si se svou rodinou večer povídají?\nOtázkou je, proč to lidé dělají. Zdají se jim jejich životy samy o sobě nudné a proto potřebují prožívat ještě jeden, dramatičtější život? Život, který si můžete dle povahy, momentální nálady či počtu zaplacených kanálů vybrat? Vždyť se denně v té jedné hodince sledování života Esmeraldy, či jiné hrdinky/hrdiny stane mnohem více než v těch zbylých 23 hodinách našeho obyčejného života. Kdo by potom většinou snadno stravitelnými příběhy nechtěl přinést trochu barvy do jinak šedých dnů?\nAle některé nápady producentů či scénáristů musí i nepříliš bystrého televizního diváka pobouřit či dokonce ponížit. Mezi ty, které nejvíce bijí do očí, počítám slogan jedné z úspěšných nekonečných mýdlových oper, který láká diváky na jejich pravidelnou dávku emocí. Co nám tím tvůrci chtějí říct? Že dokážeme vnímat emoce jen jejich masovou konzumací z ploché obrazovky? Že není jiných pocitů než těch, které nám vyjadřují nacvičenými gesty nadlidé z televize? Že jsme celý týden citově vyprahlí a dokážeme se radovat, plakat či toužit jen při vyhrocených scénách v pátek večer v osm? Možná, že je vše v pořádku a člověka to nijak neovlivní, ale může také vše dospět do stádia, až se nedovedeme rozplakat bez tklivého mollového doprovodu houslí? Emoce z televizních seriálů jsou jasné a jednoznačné, postavy jsou černé či bílé, v ničem není zmatek jako v životě. Vždyť i jejich hrdinové mají v převážné většině stále stejné stereotypní charaktery. Hlavní záporná postava je vždy skrznaskrz prohnilý padouch a zloduch a není na něm ani nejmenší dobrá věc. Tyto černobílé charaktery si z obrazovky přenášíme i do života a vidíme v lidech stereotypy postav. Opravdu už se stala televize nejoblíbenějším sportem i odpočinkem? Můžeme donekonečna nadšeně příjmat podstrčené osudy a emoce a nadšeně jim tleskat? Opravdu se individualita bude projevovat jen volbou jiného televizního kanálu? Vždyť je až legrační, že miliony lidí k večeru usednou do křesel a po shlédnutí několika rozchodů, jedné vraždy a dvou svateb jdou spát s tím, kolik zajímavého toho dnes stihli prožít…", "original_file": "pr3evavter_02_1"}
{"text": "Studenti na Litoměricku to nemají s prací lehké\n\nV okrese Litoměřice trápí velkou většinu obyvatel ohromná nezaměstnanost, která činí 12,9 procent, což je 7318 lidí. Republikový průměr je 9,6 procenta.\nTřináct procent z nezaměstnaných byli studenti a mladiství, tedy lidé pod osmnáct let. Tito lidé získávají na Litoměricku praxi v rámci absolvenstských stáží, kdy nejsou v pracovním poměru. Po celou dobu šesti měsíců jsou v evidenci pracovního úřadu.\n“--- získání praxe je to výborné v tom, že mohou získat práci buď tam, kde jsou na stáži, nebo získají kontakty, které jim umožní získat práci,” uvádí mluvčí úřadu Andrea Verešová.\nZaměstnavatelé --- poskytování praxí ani korunu, což je obrovským přínosem, jenže v období léta byli na stáži v okrese Litoměřice pouze 7 nezaměstnaných, což je velice málo a poukazuje to na nezájem ze strany studentů.\nOdborníci z úřadu práce uvádějí ve výroční zprávě, že úřad práce se stává po část roku jakousi uschovnou lidí bez práce, které zaměstnavatelé na zimu propouští, aby je na jaře přijali zpět. A touto zprávou shrnuje stav pracovních míst na většině České republiky.", "original_file": "js9mdusdav_1"}
{"text": "17. prosince 2008\nAndrea Kroupová\nV3ú\n\n1. písemná slohová práce\nÚvaha\nTéma: Realita je nudná, dejte mi jiný svět.\n\nOsnova:\nÚvod – osobní pohled a zkušenost s realitou\nStať – touha po opuštění reality\n – Bubliny versus realita – možnosti reálného opuštění reality\nZávěr – Shrnutí, že proti realitě se jen těžko bojuje\n\nJsou okamžiky, ve kterých jediné o co nestojím, je střetnout se s realitou. A spousty chvil, ve kterých ať už dobrovolně, či nedobrovolně se nejsem schopna s realitou spojit vůbec. Mnohokrát je mi to poté vyčítáno od osob, kteří nemají problémy s jejím ztracením ani v těch nejzasších a nejreálnějších situacích. Ale podle mě, je realita velmi abstraktní pojem. Je mnoho věcí, které jsou zdánlivě reálné, ale ve zlomku vteřiny se mohou změnit a pak se zdá, jako by nikdy neexistovaly. Realita pro jednoho člověka už poté nemusí být realitou pro druhého a naopak.\nČastokrát si ji nechceme připustit, snažíme se před ní uniknout a mnohdy jí odmítáme z důvodů, že je moc obyčejná, moc reálná a možná i nudná. Chceme naleznout něco nového, zrušit zavedená pravidla, podlézt čáru nakreslenou na zemi a dostat se do jiného světa. Ovšem ti, jenž realitu nechali za zády, jsou mnohdy považováni za blázny. Říkám si proto, je nějaká možnost realitu reálně opustit a žít si svou nereálnou verzi, bez jakýchkoli následků zanechaných na okolí, či na sobě samotném?\nKaždý chodí ve své bublině, podobající se té, kterou vytváří actimel, když ho každé ráno svědomitě pijete. V té bublině se nachází svět, kde můžete upustit od reality. Dějou se v ní věci, o kterých ostatní nevědí. Záleží pak na její tloušťce, v těch s tlustším povrchem se žije z pohledu jejího obyvatele nejlépe. Je to směs fragmentů různých míst, vůní, představ, snů a momentů. Lidem, kteří v ní žijí, je to vidět na očích. Jediný problém s tlustými bublinami vězí ve vymanění se z nich a navrácení do reality samotné.\nRealita je hold někdy nudná, může se zdát stereotypní a obyčejná, pro někoho je neúnosná a zničující. A ačkoliv je pojem realita příliš vratký a její existence dosti diskutabilní. Po většinou jsme nuceni v ní setrvat, protože ani různě široké bubliny nás před jejími následky neuchrání.", "original_file": "grV3kroand_01_1"}
{"text": "Nevyzpytatelný podzim\n\nOsnova:\n\nI. Podzimní chata\n\nII. 1) Přemlouvání\n\n2) Podzimní krásy\n\n3) Nečekaný obrat počasí\n\n4) Padající strom\n\n5) Únik před bouřkou\n\nIII. Šťastný návrat\n\nZnovu přišel podzim. Listí na stromech hraje všemi barvami, občas zafouká chladný větřík, kterej se nám snaží připomenout, že zima na sebe nenechá dlouho čekat. Jak ráda trávím volné víkendy na naší chatě nedaleko u Prahy. Vzduch je zde mnohem čistší a já mohu konečně alespoň na chvíli zapomenout na městské starosti a mohu si užívat klid a přírodu kolem sebe.\n\nDostala jsem perfektní nápad! „Mami,“ zavolám do ticha, „Můžu jít na procházku?“ Máma mě na odpověď nenechá dlouho čekat. „Radši zůstaň doma, v rádiu hlásili déšť,“ odvětí mi. Tak s tím jsem nepočítala. Přeci tu nebudu vysedávat jen proto, že v předpovědi počasí hlásili déšť, vždyť bych nevytáhla paty z domu, kdybych jim pokaždé uvěřila. „Prosím, prosím,“ snažila jsem se ji přemluvit ze všech sil. Po deseti minutách konečně souhlasila. „Ale budeš brzo doma!“ výhružně mi rozkázala ještě mezi dveřmi. Usmála jsem se na ni a zavřela za sebou vrátka.\n\nPříroda kolem mě jen voněla. Lístky si pohrávaly v korunách stromů a vesele šuměly. Chtěla jsem ten pocit načerpat do zásoby. Zatočila jsem na úzkou lesní cestu, která byla, stejně jako naposledy, rozbrázděna od horských kol. Naštěstí už dlouho nepršelo, a tak mně nic nebránilo zamířit přes les k oblíbené přehradě. Utrhla jsem si ze stromu nejkrásnější červený lísteček a pohrávala si s ním mezi prsty. Cesta mi rychle ubíhala. Netrvalo dlouho a já zahlédla blyštící se hladinu rybníka. Dokonce i sluníčko se přišlo podívat na tu krásu a jeho paprsky se odrážely od hladiny. „Přišlo jsi mě potěšit?“ zvolala jsem na nebe a vesele se smála.\n\nPrávě, když jsem se chtěla začít pomalu vracet, všimla jsem si černého mraku, který se ke mně rychle blížil. Doufám, že nezmoknu. Měla jsem si vzít alespoň deštník. Zrychlila jsem krok, ale náhle se zablesklo. Musím rychle domů. Začala jsem mít trochu strach, protože pověsti o bouřce v lese mě vždy strašily. Snad stihnu proběhnout lesem dříve než mě bouřka dohoní. Závodila jsem s mrakem, ale ten byl očividně rychlejší. Zatáhlo se. Najednou byla tma a stromy začaly vytvářet stíny. Znovu se zablesklo a celý les se rozsvítil. Srdce mi bušilo jako o závod. Proč jsem si jen nevzala mobil, abych poslala zprávu. Příjemný šum korun stromů se změnil ve strašlivé burácení. Stromy se ohýbaly a ozývalo se zvláštní praskání. „Co jsem to zas vyvedla,“ vyčítala jsem si, ale bylo již pozdě. Začalo pršet, doufala jsem, že mě les před deštěm ochrání, ale mílila jsem se. Liják se stále zvětšoval. Začíná mi být zima, musím rychle domů. Nemohla jsem ale běžet, protože jsem díky tmě a dešti neviděla ani pod nohy. „Pomóc!“ vyjekla jsem, když jsem uklouzla na vlhkém kořenu a padala dolů. Myslím, že jsem celá, že se mi nic nestalo. Pomalu jsem se zvedala na nohy. Když jsem se ale zvedala... „Kde to jsem?“ pomyslila jsem si. Vždyť tady jsem to nikdy neviděla. Nebo ano, ale ve tmě jsem se nemohu zorientovat? Bylo mi dobreku. „Holka, musíš zachovat chladnou hlavu,“ opakovala jsem si neustále, ale nepomáhalo to. Bála jsem se udělat krok, abych znovu nespadla. Musím se někam schovat, dokud neuvidím alespoň na cestu. „Ale kam?“ zvolala jsem do tmy a slzy mi stékaly po tváři. Za všechno si stejně můžu sama. Cítila jsem se bezradná a bez síly. Záhy jsem zůstala opřená o jeden z kmenů. Obloha se rozsvěcovala a znovu zhasínala jako vypálená svíčka. Frekvence blesků se zrychlovala a hromy otřásaly celým lesem. Ta bouřka je právě nade mnou. Musím pryč! Sebrala jsem poslední síly a co nejrychleji se snažila dostat k okraji bouřky. Blesk. Hrom. Blesk. Stále dokola mě oslepovaly záblesky. Nevím, jestli se více třesu zimou či strachem. Ale vtom prásk! „Uaáá, proboha!“ vyjekla jsem leknutím. Křup! Prask! „Proboha, padá strom! Ale kde? Nic nevidím! Pomóc!“ křičela jsem do prázdna a překrývala si rukama hlavu.\n\nBum! Strom dopadl a já se pomalu začala probírat z naprostého ochrnutí. Nemohla jsem se ani nadechnout. Neměla jsem ani síly křičet. „Myslím, že jsem naživu,“ ujišťovala jsem sama sebe. Pomalu jsem se začala hýbat. Otočila jsem se k místu, na kterém jsem ještě před chvílí stála a nemohla jsem uvěřit svým očím. Nedaleko tohoto místa jsem zahlédla obrovskou korunu stromu, který se ještě houpal ve výšce, ale držel už jen na vlásku a hrozil, že každou chvíli spadne úplně. „Musím utéct, co nejdál to půjde,“ blesklo mi rychle hlavou a utíkala jsem pryč. Ani mi v tu chvíli nedošlo, že se pomalu začíná vyjasňovat. Utíkala jsem, co mi nohy stačily.\n\nNajednou jsem se zastavila. Vždyť já už vidím na cestu. Ulevilo se mi, když jsem zjistila, že jsem zůstala na správné cestě a že budu za chvilku na okraji lesa. Bouřku jsem nechávala za zády. Musím se alespoň trochu uklidnit. „Chudák máma,“ pomyslila jsem si. Ta už určitě svolala četu záchranářů i se psy. Rychle jsem vyběhla z lesa a směřovala přímo do naší chatičky. Jak já se těším!\n\nMáma mě netrpělivě vyhlížela z verandy. Když mě spatřila, rozběhla se mi naproti a její oči se rozzářily. „Jseš v pořádku?“ bylo slyšet už z dálky. „Nic mi není,“ rychle jsem odpověděla. Říkala jsi, že se brzo vrátíš. Ale necítila jsem z té věty výčitky, jen čistou radost, že mě vidí celou a zdravou. „Vždyť jseš úplně mokrá! Rychle vlezeš pod peřinu a já ti udělám horký čaj,“ zahřívala mě rukama. „Tak už se vrátila?“ ozvalo se ze sousední zahrady. „Ano a je v pořádku.“ odvětila máma pohotově za mě a velmi si přitom oddychla. „A já jsem doufal, že po dlouhé době konečně zažiju dobrodružství, že tě vysvobodím a všichni mě budou považovat za hrdinu dne. Tak zase nic.“ odsekl a naoko se zatvářil smutně. „To víte, ženská si musí vždycky umět poradit sama,“ nadhodila máma a všichni tři jsme se dali do smíchu.", "original_file": "pr4dmitpet_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nPavla Syrovátková\n17. května 2005\n1. C\n\nTémata:\n1. Tak tady žiji (Volný stylový útvar)\n 2. Divy současného světa (Volný slohový útvar)\n 3. Mé setkání s…. (Vypravování)\n 4. Pohled do zrcadla (Zamyšlení)\n\nPohled do zrcadla\nV dnešní době se stala zrcadla součástí našeho života. Každý z nás se v zrcadle prohlíží. Někdo se zálibou a někdo zase se strachem. Zrcadla ukazují nejen náš vzhled. Jsou naším živým obrazem. Nelze je oklamat.\nKdyž se podívám do zrcadla, vidím dospívající dívku. Mé vlasy, světle hnědého odstínu, jsem si před lety nechala ostříhat. Je totiž mnohem jednodušší upravovat si krátké vlasy, což vlastně zdůrazňuje moji lenivější stránku. V tmavě modrých očích se zračí směsice všech mých pocitů: strach z dospělosti, touha po vědomostech, netrpělivost, čtveráctví a cílevědomost. Nemám nijak zvlášť výrazné rty, a přesto dokážou říct to, co cítím. Slovní vyjadřování se pro mě, stejně jako pro většinu lidí, stalo nezbytné. Ale stává se, že mi v určitých chvílých „dojde řeč“ a to si pak připadám hloupě.\nMé narození bylo velkou rodinnou událostí. Rodiče počítali s narozením chlapečka, a tak byli, samozřejmě mile, překvapeni. Patřila jsem k tichým a snad i neprůbojným dětem. Z toho jsem naštěstí vyrostla. Po narození mé mladší sestřičky Karolíny jsem se stala tím nejstarostlivějším sourozencem. Vozila jsem ji v kočárku na panenky, hrála si s ní a málem i udusila… Cestou z porodnice totiž plakala, jelikož jí trápil hlad. A já jako starší sestra jsem cítila povinnost nakrmit ji. Podělila jsem se s ní tedy o jablko. Pěkný vztah nám vydržel i dodnes, kdy dohlížíme na naši nejmladší sestru Ivu.\nRodiče mě vychovali jak nejlépe uměli. Plně se mi věnovali a nastal-li nějaký problém, stáli vždy při mně, aby mi poradili. Dávali mi svou lásku plnými hrstmi. Na druhou stranu mě i trestali. Vždy jsem si trest zasloužila, ale jako každé dítě jsem ho považovala za křivdu. Na rodičích mi velmi záleží. Jen díky nim jsem se neustále cítila v bezpečí a jen díky nim jsem taková, jaká jsem.\nPřestože jsem vyrostla, nechci se vzdát svého dětského „já“. Na druhou stranu uvažuji o tom, že pokud se od něho neodpoutám, nikdy se nestanu dospělou. Díky tvrdé dřině a podpoře rodičů studuji na škole, po níž jsem toužila. Jako každý mladý člověk cítím, jak se přede mnou otvírá brána do světa dospělích. Ráda bych využila svých schopností v komunikaci s lidmi a stala se dobrým psychologem. Snad na mě budou rodiče pyšní.\n\nOsnova:\nÚvod – Zrcadla\nII Stať – a) Můj pohled do zrcadla\nb) Mé dětství\t\nc) Rodiče\n III. Závěr - Dospělost", "original_file": "cb1csyrpav_02_1"}
{"text": "Osnova:\n\n1. Písmo\n\n2. Pravopis\n\n3. Pravopisné rozlišenií\n\n4. Pravopisná pravidla\n\nPísmo je soubor grafických znaků sloužících k dorazumívání a k zachování myšlenek. Čeština používá latinku.\n\nSoubor zásad a pravidel zaznamenaní mluveného projevu nazýváme pravopis. Při stanovení pravopisných pravidel se usiluje vždy o to, aby bylo jednoduché psaní i čtení záznamů<.>\n\nPravopis nám umožňuje rozlišit slova a slovní tvary znějící stejně (plot x plod) tvorbu slov (nejjemnejší) a vztahy mezi jednotlivými větnými členy.\n\nOvládat pravopisná pravidla patří k nejvíce zdůrazňovaným požadavkům jazykové kultury<.>\n\nZdroj: Přehledná mluvnice češtiny pro základní školy\n\nV. Syblík, M. Čechová\n\nFortuna Praha 1992, s. 132", "original_file": "am8ataupav_02_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nRomana Borovková\n12. června 2007\n3.C\n\nV modré dáli se třpytí můj sen\nMyslíte si, že každý z nás má opravdu ten třpytivý sen budoucnosti, za kterým jde odhodlaně a bez váhání? Podle mého názoru má určitě každý člověk vytoužených myšlenek plnou hlavu nebo si alespoň jednou v životě položil otázku: „Co bude za deset let, kde bude a čím vlastně chce být“?\nNěkteří dávají svou hlubokou touhu dosáhnout svého cíle bezmezně najevo a k jeho vyplnění se neuhnou žádné překážce, která jim stojí v cestě. Jiní se zase nechají unášet během života a svou budoucnost nechávají náhodě.\nJaké sny vlastně lidé mohou mít? Vím, že jsou velmi různorodé, zajímavé a jedinečné, protože každý člověk je jiný. Tato originalita mě na lidech fascinuje a vzrušuje, jak jsou díky ní zahaleni v jakési tajemné siluetě nepoznatelnosti. I když na druhou stranu sny nám na lidi leccos prozradí.\nAle jaký je vlastně můj sen? Moje sny se postupem času mění. Když jsem chodila do školky, moje představy o budoucnosti byly samozřejmě jiné než dnes. Přála jsem si být baletkou, která nosí okouzlující sukýnky. Obdivovala jsem baletčí chůzi a jejich ladnost. Ale jako malá holčička jsem si uvědomovala, že jejich dráha je pro mě nemožná, neboť mé vlohy k tanci, rytmu a hudbě jsou nulové. Sen o botech baletky a tanečním parketu se rozplynul jako pára nad hrncem. Postupně přicházely sny jiné. Některé se vyplnily, jiné odešly stejně rychle jako přišly. Ale jeden hlavní ve mně zůstává nadále a neochvějně se ve mně probouzí se stejným tlukotem srdce jako prožívání první lásky. Toužím podívat se do ciziny. Někomu se to zdá prosté. Vždyť tam jezdí davy minimálně každé léto v době dovolených. Ale já netoužím jen po 14 dnech odpočinku a poznávání nových končin a jejich historických budov, náměstí a ulic. Chtěla bych tam studovat a žít. Jen na rok prožívat tu cizí kulturu společně s obyvateli města, ve kterém bych skutečně žila.\nCo mi brání? Možná nic a možná moc. Opomenu finanční prostředky. V hloubi mé duše sídlí strach a stesk. Bojím se trochu té dálky a též nechci za sebou nechat svoji rodinu, na které mi skutečně záleží. Toužím po této zkušenosti moc, ale nejsem ještě dostatečně připravená. Někdy, třeba až přijde pravá chvíle odhodím své obavy, vše tady nechám a pojedu. Užiju si to a pak se za svou rodinou šťastně vrátím.\n\nOsnova\n I. Úvod: Sny lidí\nII. Hl. Stať:\n a) Různý přístup lidí k budoucnosti a snům\n b) Rozmanitost a výjimečnost lidských snů\n c) Můj sen v dětství\n d) Dnešní sen\nIII. Závěr: Překážky splnění snu", "original_file": "cb3cborrom_02_1"}
{"text": "„Lidé už si převážně nedovedou představit život bez televize, a to proto, že sami nechtějí žít, nýbrž chtějí se jen dívat na život jiných.“ (M. Machovec)\n\nDnes bych chtěl v této práci uvažovat o tom jací lidé dnes jsou a proč jsou takoví. Dnešní moderní svět se všemi vymoženostmi jako televize, počítače, mobily a mnoho dalších takových věcí je úplně odlišný od toho, jaký by si mnoho z nás přálo. Ptám se proč? Proč už nedvedeme žít bežz těchto věcí? Než jsme byli na světě mi byli zde naši dědové a padědové, kteří ještě nevěděli o televizích a pod. Zajímali se hlavně o svůj život co se děje v jejich okolí. Chtěli žít vlastním životem. PJediným zdrojem informací byly noviny. Neexistovaly mobily tudíž ani SMS. Psali maximálně dopisi, které se mi zdají mnohem osobnější než SMS. Jejich život byl krásný, plný osobního kontaktu. Všechno se říkalo z očí do očí, pochopitelné pokud to bylo možné. Nemohli zde žít lidé, kteří by se shovávali za monitory počítačů respektive obrazovek televizorů či displejů mobilů. A dnes? Podívejme se jak žijeme dnes! Takovýchto lidí je tu mnoho. Proč dnešní mladí lidé znají jen televizi, mobily a pod.? Proč se lidé zabývají otázkami typu jak, kdo, kde a s||kým? Toto však nedělají všichni. Mnoho lidí přijde domů pustí televizi či sedne k počítači sleduje co se děje v reality show či chatuje s kamarády, místo toho aby se zbalili a šli se svými přáteli, kamarády, známými či příbuznými. Dnes chybí osobní kontakt oproti tomu byl dříve velice důležitý.\n\nDnes stačí web kamera a internet. Dnešní lidé se zabývají svým okolím více než je zdrávo. Hledají zde (na lidech) chyby aby si mohly říci „jsem lepší než oni“. Podle mne si mnoho lidí takovýmto způsobem léčí svoje komplexy. Nyní mi nezbývá nic jiného než se zeptat proč? Proč je tak vysoká sledovatelnost reality show? Mame tu hned dvě. A to „novácká“ Big Brother a „primácká“ show Vyvolení. Musím uznat, že i já když jsem uslyšel, že neco takového bude možno sledovat v televizi, tak jsem si říkal, že by to mohlo být zajímavé. První 2 týdny jsem se nato díval a bral jsem to jako příjemné zpestření večera. Avšak s postupem času mě to přestávalo bavit. Nyní msi myslím, že je to hodně divné dívat se na lidi jak žijí prostřednictvím kamer. Mnoho lidí to ale stále sleduje a hledá všechny chyby a neřesti soutěžících. Tyto věci řeší i mnoho medií. Proč jsme tak chtiví po informacích o cizích lidech? Myslím si, že to je proto, protože své problémy, které momentálně máme, chceme zastírat a shovávat za problémy jiných lidí. Radši budeme řešit problémy jiných, které můžeme pomlouvat a říkat, jak jsou ti lidé hloupí apod. Místo toho, abychom se někam šli bavit, tak radši sedíme jako „pecky“ doma a sledujeme tyto reality show, které se již zvrtávají v pornografické záběry komentovány, rozebírány a popisovány moderátory. Proč jsme takoví? Jsme takoví jelikož jsme pohodlná generace, která radši bude žít doma sledováním života jiných, než aby žila vlastní. Proto jsem rád, že mnoho lidí povozuje a pořádá sportovní a zábavní akce. A také připravuje projekty pro mladé. Myslím že zaslouží náš dík.", "original_file": "pr3crozada_01_1"}
{"text": "5. prosince 2008\nOl. Jílková\nP2\n\n1. písemná slohová práce\nCharakteristika, popis\nTéma: Byl to jen sen\n\nOsnova: <hvězdička odkazující k osnově umístěné na konci stránky>\nJsem člověk, jehož pocity se často mění. Člověk se velkou fantazií, člověk snadno snící...\nŽena mnou nikdy nepoznána. S úsměvem na tváři, v nichž měla dolíčky vždy na mě kouká. Tato postava je v reálném světě pro všechny neviditelná. I přesto je velmi osobitá a modrýma očima a černými dlouhými vlasy, které si splétá do mohutného copu sahajícího po pás. Nosí červenou halenku, k mí modré manžestrové kaloty a šálu, kterou si sama upletla. Je velmi zručná. Působí jako žena vyrovnaná, hodná, upřímná a dobrosrdečná, asi proto, že ráda pomáhá lidem. Vyrostla na venkově se šesti sestrami a třemi bratry. Je z velké chudé rodiny. Nemá ráda hluk ani výšky, přesto jejím nejoblíbenějším koníčkem je sedět na vysoké nádherné skále ze stříbra, zlata a drahého kamení.\nJsem člověk zvláštní a zvědavý, kterému se noc co noc zdá ten samý sen! Někdy své sny nechápu, tím pádem má osoba nikdy neví, co mi říkají...\n\n<hvězdička>\n1) úvod a já\n2) nepochopený popis\n3) můj sen... – závěr", "original_file": "grp2jilol_1"}
{"text": "4.3\n\nDnes slavíme Adamovo naroženiny i když je má v úterý. Dort má velký i s želatinou a marcipánovím autem. Dostal tryčko s bleskem, mikynu s Rorym, lego bleska a v něm byl Burák a Šeryf<.> Vše se mu líbilo.\n\n7.3.\n\nDnes já, Adam, máma jdeme do výstaviště na dinousauři bez řetězu. Vše začalo 3D filmem o jednom mláděti. Pak výstava ozvučených a částečně pohyblivých modelů pravěkych ještěrů. Byli tam masožravci a také byložravci a všežravci<.> Adam se hodně bál ale nakonec se mu zalíbila destička na které se objevily dinosaouří stopy když jste na ni šlapli, celou akci sponzoroval Mekáč. Moc se nám to líbilo.\n\n9.3.\n\nBabička a já jsem se vypravili do kina Kotva na Film Fimfárum do třetice všeho dobrého, film mel 3 pohádky<.> 1. Jak na Šumavě obři vyhynuli. 2. O kloboučku se sojčím p{é|í}rkem. 3. Rozum a štěstí.\n\nVe všech bylo hodně vtipu a tak nevím která byla nejhezči. Asi Rozum a Štěstí.", "original_file": "ho5dsyrpet_1"}
{"text": "Můj pokoj\n\nMůj pokoj se nachází v prvním patře našeho rodinného domku. Stěnu do ulice vyplňuje téměř celou čtyrdílné okno. Zdobí ho oranžovo, žluté záclony. Vedle okna stojí stůl s jednou židlí, akvárkem, lampičkou, a počítačem.\n\nNa druhé straně mám noční stolek a postel. Na stolku mám kytku, lampičku a budík.\n\nNaproti postely mám televizi na malém stolku a pod televizí mám DVD přehrávač.\n\nVedle televize mám velkou skřín na oblečení. Nad televizí mám velkou poličku na hry, CD a na DVD. Na druhé poličce mám knížky.\n\nNaproti skříni mám čtyr komorovou kredenc na spodní prádlo a na trička.\n\nMůj pokoj je oranžově vymalovaný ze žlutými pruhy. Na stropě je zavešený lustr ze ctyřmi žárovkami.\n\nTeplo zajišťuje radiátor zavěšený pod oknem. Naproti mám dveře do kuchyně.\n\nMám svůj pokoj ráda a líbí se mi.", "original_file": "am6bzelter_1"}
{"text": "Karelský medvědí pes\n\nKarelský medvědí pes pochází z Finska. Jedná se o čistokrevného psa, původně určeného k lovu, který v České republice zatím není příliš znám.\n V kohoutku má přibližně půl metru a od hlavy k začátku ocasu je asi metr dlouhý. Má rovnou černou srst s bílým zabarvením na hrudi, na konci ocasu a někdy na tlapách. Na čumáku má bílý podélný pruh.\n Hlava má vzhledem k tělu normální velikost a je trojúhelníkového tvaru, kde čelní čelist je širší. Uši jsou stojaté a asi pět centimetrů vysoké. Oči jsou hnědé. Čumák je dlouhý okolo třinácti centimetrů a je zakončen čenichem, který je černý.\n Tělo je vyvinuté. Jeho hrudník je robustní. Nohy jsou štíhlé, ale svalnaté.\n Ocas je dlouhý asi čtyřicet centimetrů a většinu času je stočený do spirály, v případě strachu je svěšený.\n Stavba a tvar celého těla dodává Karelskému medvědímu psovi honosný dojem a zároveň mu umožňuje rychlý a mrštný pohyb.", "original_file": "js3ber_02_1"}
{"text": "Syslí rodinka a lev\n(Každý problém má své řešení)\nKdysi dávno žila na jednom poli syslí rodinka. Bylo jich celkem pět, mamka Božka, taťka Pepík a tři děti Vencu, Frantu a Věrku. Jako správní sysli si vždycky na podzim hromadili zásoby semen a kořínků. Jejich nejoblíbenější potravou však byla semena ze slunečnic, které rostly blízko jejich nory.\nJednoho dne přišel požár a celé slunečnicové pole shořelo, a proto se syslí rodinka rozhodla vydat k nedalekému poli, kde rostly také slunečnice. Na cestě je ale překvapil veliký a hladový lev. Rodinka se lekla a rychle vyšplhala na nejbližší strom. Jelikož lev byl strašně líný, lehl si pod strom do stínu a říkal: „Syslové, mám strašný hlad, proto jednoho z vás sním.“ Syslové byli celý vyděšení, a tak poslali toho nejmenšího z nich, aby ukojil jeho hlad. Klepající se sysel Venca slezl dolů po kmeni a lev ho slupnul jako malinu, ale ležel tam dál. „Lve, odejdi, jednoho našeho bratra si sežral, jistě už nemáš takový hlad,“ říkali syslové. „Mám“ odpověděl lev.\n\tTakhle lev sežral ještě tři další, až zbyla jen maminka Božka. Dlouho přemýšlela, jak by lva obelstila. Slezla dolů a když lev otevřel tlamu, aby jí sežral, tak mu do ní vklínila obrovskou větev, tak že lev nemohl zavřít tlamu. Potom vešla do jeho tlamy a svoji rodinu vyvedla z žaludku ven. Syslí rodinka pak rychle utekla a lva už nikdy neviděli. Z toho plyne ponaučení: Každý problém má své řešení.", "original_file": "cl8cbilpet_1"}
{"text": "Karolína Hansová\nTřída: VII. B.\nDatum: 19. 11. 2009\n1. slohová práce – popis uměleckého díla\nObrázek Josefa Lady\n\nJe to kolorovaná kresba od Josefa Lady. Zobrazuje staročeskou zimní krajinu s dětmi, které si užívají sníh. Podpis autora a rok výroby 1955 nalezneme v levém horním rohu.\nV popředí jsou zobrazeni dva chlapci kteří staví sněhuláka, který vypadá jako člověk. Není ze tří sněhových koulí, ale místo nohou má ovalné válce. Je zajímavý tím že na hlavě má hrnec a v pravé ruce drží větev která vypadá jako koště.\nV levém dolním rohu je umístěno dítě které bruslí a velice si to užívá. Vedle něj stojí dívka která má ruce složené do štulce aby jí nezábli.\nUprostřed kresby jsou dvě děti které sáňkují z kopce dolů. Jenomže nejsou tam sami jeden chlapec na vrcholu kopce nasedá a čtvrtý chlapec už dojel dolů a momentálně táhne své saně nahoru do kopce. Vedle dvou sáňkujících dětí po pravé straně od nich stojí vrba v níž je díra která vypadá jako lidské oko.\nV pozadí se vyskytuje chalupa, asi nějaký statek, protože je to poměrně veliká budova ve které se topí. Kouř z komína vane na pravou stranu kresby. Za chalupou stojí růžovo-zelená škola která má na střeše veliké množství sněhu. Okolo obou staveb jsou vysázeny stromu. Stromy mají opadané listí, jejich větve vypadají jako pařáty orla.\nNa výkresu je celkem 10 dětí z tohož jsou dvě dívky a osm chlapců. Dívky mají žluto-červené šaty a na hlavě šátek. Chlapci jsou oblečeny v tmavě zelených bundách a ještě v tmavějších kalhotech. Na nohou mají různobarevné válenky.\nAutor kresby nakreslil jasnou oblohu ze které momentálně sněží.", "original_file": "kl7bhankar_1"}
{"text": "Jaroslav Valenta\nTřída: VII. B\nDatum: 23. 12. 2009\n1. slohová práce – popis uměleckého díla\nObrázek od Josefa Lady\n\nNa obrázku, který popisuji, je patrně vidět hlavní motiv.\nJsou jím sáňkující a koulující se teple oblečené děti.\nDále jsem si na něm povšiml holých vrb, vykukujících z čerstvě napadané bíle sněhové pokrývky. Uprostřed v popředí staví čtveřice dětí sněhuláka ze tří velkých sněhových koulí.\nVšude na čerstvě napadaném sněhu jsou vidět stopy dětí, sáněk a psů, kteří si spolu hrají.\nV pozádí autor nakreslil kostelík a chaty schováné za kopcem a za nimi hory s vyšlapanými cestičkami a holými stromy.\nValenta", "original_file": "kl7bvaljar_1"}
{"text": "Vánoční příběh\n\n{osnova:\n1) návštěva anděla (gGabriela.)\n2) narození Krista\n3) Pastýři\n4) Tři králové\n5) Utěk do Egypt}<dt cp osn>\n\nke každému odstavci 3 v{ě|e}ty\n\n1) návšteva andela (gabriela)\n\nByla jedna vesnická dívká která jse jmenuje Marie. Pocházela z malé vesničce nedaleko města bBetléná. Zamilovala se do Jozefa byl sice starší ale to nerozpojilo jejich manželství. jJednou šla mMarie na kopec a uveděla anděla Gabriela a ten ji odpověděl zě bude čeka dětatko<.> Marie se rozzářila a běžela z kopce za Josefem. ale, Gabriel ji řekl ještě neco že to nebude sin Jozefa ale kryista. Jednoho dne. Jozef jel do Betléma a řekl že Marie nepojede ale, mMarie řekla {že}<ni> chce aby byl v tu chvíli u ní. Tak Jozef a Marie jeli do Betléma. Dojeli v pořádku a hledali nocleh. Došli k jednonu hospodáři a ten je dal do chlíva<.>\n\n2) narození Krista\n\nNakonec se Marii narodil. Kristus. Marie ho zabalila do hebkých hadříčku které měla sebou a položila ho do jesliček<.>\n\n3) Pastíři\n\nPastířun se zjevila Betlénská hvězda která jim ukazovala cestu do {Betléma}<ni> <.>\n\n4) Tři Králové\n\nTři králo{v|c}é také uviděli Betlénskou hvězdu a hned osedlali velbloudy<.>\n\n5) útek do Egipta\n\nJozefovi se zjevil anděl a řehl že jim hrozí nebezpečí.", "original_file": "cbrod5x_1"}
{"text": "3.11. 2005\nVojtěch Bartoň\n1.písemná práce\nMAĎARSKO\n(Referát)\n\nVážení posluchači, chtěl bych vás seznámit s jednou Evropskou zemí, která mne na první pohled zaujala. Ať už jazykem či odlišnou přírodou. Dnes vás seznámím se státem, jehož celý název zní Maďarská republika.\nMaďarsko svou rozlohou 93036km2 zabírá skoro 1% Evropy. Obyvatel je 10 214 000. Jejich jazyk se řadí do ugrofinské jazykové skupiny, která má pramálo společného se slovanskými jazyky. Nejvíce příbuzný je další ugrofinský jazyk – finština, ale rozumí si s obtížemi jen několika slovům. Kde se tedy Maďaři, jako kapka v moři Slovanů vzali? Pravlast Uhrů je na Urale, odkud se v období stěhování národů přesunuli do oblasti Pannonie.\nTa leží na jihovýchod od našich hranic. Její povrch je velmi nížinatý. Největší z nížin je Velká Uherská nížina, kde je písčitá a úrodná step, kterou znáte pod názvem puszta. Nejdelší řekou je Dunaj, který v pusztě ztrácí velké množství vody, a jeho přítok Tisza. Jistě znáte také jezero Balaton na severozápadě, které přitahuje turisty. Je však hluboké 3 metra a pozvolna vysichá. V Maďarsku nenajdeme vysoké pohoří. Nejvyšší bod, Kékes v pohoří Mátra, měří jen 1015 metrů. Po celé zemi jsou hojně rozmístěny termální prameny.\nPanuje zde kontinentální klima. To znamená, že je zde v létě poměrně teplo, a tedy je to příznivé pro zemědělství. Pěstují se zde především obiloviny, cukrovka, brambory, slunečnice a zelenina. Všichni znají maďarská rajčata a papriky. Dále je tu i viná réva a její nejznámější odrůda – tokajské. Z živočichů je to drůbež a prasata. Snad každý někdy jedl klobásu, či Uherský salám.\nZ nerostných surovin se zde vyskytuje uhlí, ropa a zemní plyn. Ale v malé míře. Proto je zde průmysl málo závislý na surovinách. Jako textilní, farmaceutický a potravinářský. Nejznámějším výrobkem jsou však autobusy Ikarus.\nNyní se ponoříme také trochu do historie. První zmínka je z 9. století o loupeživých Uhrech pod vedením Arpáda. V roce 1000 se obrátili na křesťanství a připojili ke svému území Slovensko. Rozvoj zabrzdil vpád Turků v roce 1526. Maďarsko se rozdělilo mezi Rakousko a Osmanskou říši. Už ve 2. polovině 19. století po povstání Sajoze Kussutha došlo k Rakousko-Uherskému vyrovnání a Uhry získaly autonomii. Po 1. světové válce jako poražený stát ztratily 71% svého území. Ve druhé světové válce bojovalo Maďarsko po boku nacistického Německa. Poté ho stihl stejný osud, jaký znáte z naší vlasti. Komunistický převrat a „ochrana“ od SSSR. Následná kolektivizace zemědělství a zavedení těžkého průmyslu, což mělo za následek velkou krizi. V roce 1956 se uskutečnilo povstání proti SSSR, ale bylo, jako u nás, tvrdě potlačeno. Poté nastal nevídaný rozkvět a v 1989 pád železné opony. Toho využívali východní Němci k útěku na západ. V roce 1990 se konaly první svobodné volby.\nV současnosti je zde velká nezaměstnanost a inflace. Všichni se stěhují do měst jako Miskole, Szeged, Pecs, Györ, Debrecen, Székesfehérvár a hlavní město Budapest. Prioritou je integrace romské menšiny. Maďarsko je členem NATO a EU.\nNa závěr bych vám chtěl říci, že je to moc pěkná země a doporučuji vám její návštěvu.", "original_file": "pr2cfbarvoj_01_1"}
{"text": "1. listopadu 2005\nPavel Bobkov, 3.E\n1. písemná práce\n„Lidé už si převážně nedovedou představit život bez televize, a to proto, že sami ani nechtějí žít, nýbrž chtějí se jen dívat na jiných.“ (M. Machovec)\n(úvaha)\n\nJe to tak, 21. století už vstoupilo do podvědomí a s ním i nekonečně se rozvíjející tělesa elektroniky a elektrotechniky v naší domácnosti. Pochopitelně všichni dobře víme, co je stále na jejich trůnu, na vrcholu potravního řetězce, ještě stále odstrkujíc počítač. Ano, nezaměnitelná obrazovka. Bedna, plná informací, která nás dokáže bavit od rána do večera, a to ať je napojená na celostátní vysílač, kabelový drát, anebo na vaši nově pořízenou satelitní anténu od UPC Direct. Největší uspokojení nastává, když jste masivně obklopeni všemi těmi daty, které se vpouštějí na obrazovku prostřednictvím vysílačů ze všech koutů Země. V tu chvíli se ptám; opravdu je snem každého běžného občana nežít, ale pozorovat jak se žije za hranicemi jeho bytu, jeho města, jeho státu, ba i Modré planety, při sledování nějakého dokumentu o Vesmíru. Nechci být kritický a odsuzovat něco, co sám doma provozuji za každého počasí. Chci se pouze zamyslet, do jaké míry televize překračuje hranice poučnosti, přes branku velkolepého okruhu zábavy, až do stavu čiré nicoty, jež je výsledkem soužití mě a televize, kterou člověk už skoro vůbec nevnímá, naneštěstí však většinou trvá nejdéle. Cílem je hypnóza, otupení smyslů a úplné odpojení od vitalistického života. Ano, jsou to silná slova, ale pojďme se obrátit na historii. První snímek, kádr nebo film jsou staré asi stodeset let – krátký článek v dějinách lidstva. Jenže i za tak nedlouhou dobu lidstvo stačilo objevit svého nového nejlepšího přítele, plně ho zařadit do každodenního života a začít mu naprosto ve všem důvěřovat. Ale co teprve bude následkem tohoto vývoje... obrazovka v práci, obrazovka v autech a ostatních dopravních prostředcích, obrazovka v restauracích a obchodech, kde už se nejedná a žádnou novinku. Osobní obrazovka na oči, kterou si budeme nasazovat raději místo toho, než abychom hodili řeč s kamarádem nebo se projeli na kole. Opravdu to směřuje dobrým směrem? Skutečně je cílem, aby všichni věděli všechno o všech a o všem? Bohužel, je to jediný obraz za horizontem, který se rýsuje v mé hlavě. Myslím, že je rozhodně špatné, jestliže se obrazovka bude dále upřednostňovat a stávat se čím dál více aktuálnější. Člověk, by ji měl pojímat jako prostředek k uvolnění a relaxaci, a nikoli jako nezbytnou součást běžného života. Soudím, že vývoj potlačuje lidskou naturalitu a dělá člověka součastkou mechanismu, ještě většího mechanismu, než jaký funguje nyní. Plně to odsuzuje, jelikož to příčí největšímu právu člověka – být jedinečný.", "original_file": "pr3ebobpav_02_1"}
{"text": "Osnova:\n\n1) dorozumívání, písmo\n\n2) a) pravopis\n\nb) pravopisná pravidla\n\n3) ovládání pravopisných pravidel = základ\n\nPísmo a pravopis\n\nAby se lidé mohli vzájemně dorozumívat i na dálku nebo aby zachovali své myšlenky příštím generacím, vytvořili si písmo. V češtině píšeme latinkou a hlásky zaznamenáváme písmeny.\n\nPostupně se ustálily zásady, jak mluvený projev zaznamenávat, tyto zásady a pravidla označujeme jako pravopis. Při stanovení pravopisných pravidel usilujeme o to, aby pu nepůsobila potíže při čtení a psaní.\n\nPravopis umožňuje rozlišit slova, která v mluvených projevech znějí stejně a také vztahy mezi jednotlivými větnými členy.\n\nOvládání pravopisných pravidel patří k nejvíce zdůrazňovaným požadavkům jazykové kultury.\n\nzdroj: Přehledná mluvnice češtiny pro základní školy, V. Syblík, M. Čechová, Fortuna Praha 1992, s. 132", "original_file": "am8akoieli_1"}
{"text": "12. ledna 2006\nJakub Zahradníček, 1. B\n1. stylistická kompozice – srovnávací\nPopis\nPokoj kde se cítím dobře\nOsnova: 1. Poloha pokoje v bytě\n2. Okno a věci kolem\n3. Postel\n4. Nábytková stěna\n5. Koberec, parkety a strop.\n6. Jak se mi pokoj líbí\nMůj pokoj\nBydlím v bytě 3+1 a můj pokoj se nachází nalevo od vchodových dveří. Má plastové okno s roletou a záclonou. Napravo od okna jsou poličky s kytkama a pod nimi je plakát. Pod oknem je na bílo natřené topení. Na levé straně od okna je stůl, který mám nejraději, protože na něm stojí počítač a malá televize. Nad počítačem jsou další poličky s kytkama.\nPostel stojí na levé straně od dveří a je ze dřeva. Má čtyři nohy a pohodlnou matraci.\nNaproti posteli je nábytková stěna s různými skříněmi a šuplíky. U nábytkové stěny je také mámy psací stroj.\nNábytková stěna stojí na nových parketách. Pod postelí je koberec, který mám v pokoji už od narození.\nMůj pokoj se mi líbí, hlavně když je uklizený, což většinou není, protože mě nebaví uklízet.", "original_file": "ces1bzahjak_1"}
{"text": "1. slohová práce školní\n\n\t\t\t\t\t\t\t\t\t\t16. prosince 2004\n\nTémata:\n1. Ptáš se, jak se mi tu líbí (dopis)\n2. Představ si, co se mi stalo... (dopis)\n3. Píšu Vám ... (dopis někomu, s nímž jsem se nesetkal, nebo se ostýchám hovořit)\n\nPtáš se, jak se mi tu líbí\n\nAhoj Lucko,\núvodem bych se ti chtěla omluvit, že mi trvalo tak dlouho než jsem ti napsala.\nV minulém dopise ses mě ptala, jak se mi líbí na nové škole. Kdyby jsi mi tuhle otázku položila tak před třemi měsíci, má odpověď by byla jiná. Připadala jsem si, jako kdyby se na mě všichni koukali a přitom si říkali, co tu ta holka vlastně dělá i já jsem se tak cítila, v prvních dnech a možná i týdnech jsem si neustále pokládala otázku, proč jsem si vybrala právě tuhle školu, vždyť do ní vůbec nepatřím.\nVšichni mi říkali, že tohle jsou jen první pocity a že se s podobnými problémy potýká většina... A měli pravdu. Postupem času se to pořád lepšilo a lepšilo, všichni jsme se tak nějak seznámili, poznali, spřátelili a můj pohled na věc se změnil. Už si nepřipadám jako vetřelec, ale jako součást tohoto gymnázia. I když si občas říkám, že je to na mě moc náročný a že to nezvládám, tak jsem ráda, že jsem tady.\nCo mi dělá asi největší problémy je fyzika, vychází mi 3-4 a na lepší známku než 4 to zatím opravdu nevidím. No jo, příklady nejsou moje silná stránka. Jinak jsou moje známky vzhledem k přestupu ze základní školy na „gympl“ celkem dobrý, i když ten zeměpis by taky mohl být lepší. Mám na to ještě měsíc, tak se pokusím některé známky změnit.\nJá tady píšu akorát o škole, ale není komu jinými to říct, tak děkuju, že mi nasloucháš, ale teď už jiný téma. Co Vánoce, těšíš se? Určitě jo, kdo by se netěšil i já už se nemůžu dočkat. Máš nakoupený všechny dárky? Já ještě úplně ne, chybí mi pár maličkostí.\nTak jo, už budu muset končit, zítra mě čeká písemka z chemie, tak se budu muset ještě učit. Měj se moc hezky a brzo mi napiš, budu se těšit. Krásný Vánoce!!!\n\n\t\t\t\t\t\t\tZuzka\n\nOsnova: I. Úvod: omluva\n\t II. Stať: a) první pocity\n\t\t b) zvykání na školu\n\t\t c) známky\n d) Vánoce\n III. Závěr: Krásný Vánoce", "original_file": "cb1cspezuz_01_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nRené Šebl 12. ledna 2006\n2. C\n\ntémata:\n1)Abeceda dnešní společnosti (úvaha)\n2)Kalamity (volný slohový útvar)\n3)Probouzím se, je neděle ráno (volný slohový útvar)\n4)Dějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí\n\nKalamity\n\nKalamita, ať sněhová či povodeň nebo kalamita jiného druhu, je závažná věc, ale neměli bychom z toho vinit přírodu, nýbrž je to odpověď přírody na naše zasahování do ní.\nPřed dvěma týdny nás postihla sněhová kalamita. Pro lyžaře a jiné milovníky zimních sportů to byl dárek k vánocům. Sjezdovky plné sněhu, všude zasypané kopce jako buchty pocukrované velkou vrstvou cukru. Pro děti se staly vánoční prázdniny rájem, kde se mohou koulovat a dovádět ve sněhu. Ale pro řidiče to byla přímo katastrofa. Silnice zledovatělé a plné sněhu. Tvořili se dlouhé kolony a řidiči nadávali. Každý svaloval vinu na někoho. Řidiči na silničáře a naopak. Každopádně to byl pro děti a dospívající dárek, kdy jsme se mohli koulovat a pro řidiče to byla noční můra.\nPovodeň, nevím jestli se dá ještě nazývat kalamitou, ale spíše už katastrofou. A to katastrofa v pravém slova smyslu. Už to nebylo komické jako sněhová kalamita. Povodeň, postihla naši republiku před tři a půl rokem byla ničivá. O život přišlo sedmnáct lidí a byl zničen majetek za devadesát miliard korun. Povodeň postihla všechny místa v Čechách. Některá méně, některá více. Nejhůře dopadla asi Praha, kde bylo zničeno spoustu historických památek. Zmizelo spoustu vesnic, které stály přímo u řek. Naše země a spolu s ní i my se postupně zotavujeme a vzpamatováváme se z té pohromy.\nAle největší že všech katastrof byly ničivé vlny tsunami. Bylo zabito několik desítek tisíc lidí a zpustošeno mnoho krásných míst v Thajsku a v okolí. Vlny přišli tak rychle, že nikdo nestačil zareagovat dost rychle, aby upozornil ostatní. Katastrofa se dotkla všech národů, každý stát měl zde své obyvatele. Postupně se, za pomoci všech, dostává život do normálních kolejí a za nějakou dobu to bude vypadat jako dřív. Ale bohužel se některé jizvy na zemi úplně nezahojí.\nTyto kalamity a katastrofy ukazují, že bychom se měli naučit přírodu ctít a porozumět jí. Jestli se nepoučíme z těchto událostí, jednoho dne se stane, že tu nezbyde nikdo, kdo by si užíval život.\n\nOsnova:\n1)Úvod\n2) Stať: a)\n b)\n c)\n3) Závěr", "original_file": "cb2csebren_01_1"}
{"text": "Recenze na film Gulliverovy cesty\n\nHned když jsem uviděl první trailer filmu, věděl jsem, že to nebude můj šálek kávy. Pokus zfilmovat obecně známý příběh Gullivera od irského spisovatele Jonathana Swifta nebyla zřejmě od režiséra Roba Lettermana trefa do černého. Ikdyž jsem knihu Gulliverovy cesty nečetl, dokážu si živě představit, jak odlišný film od reality byl vytvořen. Nejvíce jsem se však zděsil, když sem seděl v sále plném dětí s rodiči, v tu chvíli jsem si teprve uvědomil, že to bude podáno na způsob pohádkové komedie a to vždy nedopadá dobře.\n\nHlavním hrdinou filmu je Lemuel Gulliver (Jack Black), úředník newyorských novin, který třídí poštu. Je to svobodný a dosud neúspěšný muž, který je platonicky zamilován do redaktorky novin a své nadřízené Darcy (Amanda Peet). Jednoho dne si vymyslí, že je zdatný spisovatel a proto mu Darcy dá možnost napsat článek o Bermudském trojúhelníku, Gulliver neváhá a samozřejmě to kvůli vyvíjenému zájmu o ní přijme. A tak se vydá na dalekou plavbu poznat pravdu o Bermudském trojúhelníku. Ovšem nečekaně se spolu s jeho lodí ztratí a objeví se až v neznámé zemi liliputů. Tam ho zajmou, svážou a uvězní. Po čase však zjistí, že je Gulliver neškodný a ba naopak jim může i pomoci. Například v boji proti jejich největšímu nepříteli. Úspěchy Gullivera se znelíbí generálu Edwardovi (Chris O´Dowd), protože už to není on, kdo je středem pozornosti. Proto se rozhodne bojovat proti němu. Sestrojí obřího robota, kterého ovládá vlastním tělem a přemůže Gullivera. Ten je vsazen zpět do vězení. Během této doby se pokusí Gulliver uprchnout, avšak se dostane jen do země obrů, odkud mu pomůže jeho kamarád Horatius (Jason Segel), který za ním jel s prosbou o pomoc s Edwardem. Když se vrací do země liliputů spatří tam Dracy, která se vydala sama najít záhadu Bermudského trojúhelníku, ale potkal ji stejný osud, během pobytu v zemi liliputů se sblíží a zamilují se do sebe. Poté se Gulliverovi podaří přemoci Edwarda, protože zjistí, že síla není vše a že láska má větší moc. Film končí úspěšným návratem obou do skutečného a šťastného života plného vzájemné lásky.\n\nHerec Jack Black nehraje ve filmu opravdového Gullivera, ale sám sebe. Můžeme zde najít mnoho scén a návyků z jeho předešlých filmů a nutno podotknout, že se sem příliš nehodí. Ztrácí se tu postava Swiftova Gullivera a jeho satirického podání. Ani ostatní role nejsou obzvlášť úchvatné, myslím, že je zde potlačen výkon ostatních herců, nedostali příležitost a jejich úsilí nevyniklo. Ve filmu se prolínají dvě romantické linie a vše se zdá být zamotané, v určitých scénách to připomíná parodii na největší slaďárnu. Trikově a technicky podle mého názoru film také příliš nevyniká a nejsou viditelné obrovské peníze, které jistě byly do filmu vloženy.\n\nTento film bych doporučil mladším divákům, kterým nevadí specifický humor Jacka Blacka a kteří si chtějí odpočiout a příliš nepřemýšlet nad dějem.", "original_file": "kg07sykzde_1"}
{"text": "Kazda, Daniel, V. C, 07/08\n\n8. 10.\n\n<obrázek č. 1: Tři chlapci bruslí na silnici.>\n<obrázek č. 2: Jednoho z nich srazí auto.>\n<obrázek č. 3: Chlapec je zraněn.>\n<obrázek č. 4: Jeho kamarád běží pro pomoc.>\n<obrázek č. 5: Jeho kamarád telefonuje z telefonní budky.>\n<obrázek č. 6: Záchranáři odnáší zraněného chlapce, doprovází je jeho kamarád.>\n\nOsnova:\n1. kluci si hrají. \t5. volají pomoc\n2. přejíždějí silnici. \t6. pomoc už přijela\n3. nastává zranění\n4. shánějí pomoc\n\nNehoda\n\nKluci jsou v Brně venku. Dva z nich jsou na kolečkových bruslích. A jeden z nich na skytu.\nKuba to přejel nakolečkových bruslí bezproblému s Matějem, protože se rozhlédli. Ale Matyáš se nerozhlédl a zrovna jelo auto. Tak ho přejelo.\nMatyáš byl raněn. Kluci volali o pomoc, Ale nikdo kolem nebyl.\nA najednou vyděli značku telefoní budky. Kuba tam rychle dojel. Zavolal pomoc.\nSanitka přijela za deset min. Přivezla vozítka.\nDovezlaho do nemocnice. A kluci byli rádi. A od té dobi se Matyáš rozhíží.", "original_file": "bu5ckazdan_01_1"}
{"text": "5. prosince 2008\nJana Šťovíčková\nP2\n\n1. písemná slohová práce\nCharakteristika, popis\nTéma: Byl to jen sen\n\nOsnova: 1) pokoj ve snu a ulice\n2) dva muži\n3) tornádo\n4) pohroma\n\nTenhle sen se mi zdál asi tak předevčírem, kdy noc byl mrazivá. V pokojíčku vylo temno, teplo a venkovní lampa oranžově poblikávala, na lampě se houpala pavučina. Ukládala jsem se ke spánku. Usínám. Sním. Sen byl hrozný a smutný. Ve snu stojím ve svém pokojíčku a rozhlížím se po něm a zdá se mi, že je menší než doopravdy, ale zase je více útulný než nějaké větší pokoje, na stěnách mi visí moje obrázky a plakáty. Na jednom plakátě je Orlando Bloom, jak stojí na stožáru Černé perly z filmu Piráti z Karibiku. Orlando se sladce usmívá na velkou televizi, která stojí v koutě pod poličkou plnou plyšáků. Koukla jsem se z okna na ulici. Ulice vedla podél větších a menších domů. Ulici vydláždili krásnými dlažebními kostkami, které se moc šeru, které se již snáší na ulici, ani neleskly jako obvykle. Obloha se mračí na lidi, kteří jdou z práce.\nZaujali mě dva muži, kteří se o něčem vztekle hádají. Muž, který šel blíž k silnici, měl na sobě tvídové sako. Druhý muž, který šel, po pravém boku muže s tvídovým sakem, měl na sobě jen dlouhý černý kabát a klobouk. Bylo na něm vidět, že je rozčilený, protože mával rukama a měl v ruce červené desky. Otevřela jsem si okno, abych lépe slyšela o čem se hádají. Hádali se o tom, že muž v kabátě napsal nějakou knihu a jeho nakladateli, muži v tvídovém saku, se mu nelíbí co napsal. Takhle se dohadovali až na konec ulice. Muž v kabátě a klobouku vytrhl druhému desky, otočil se na podpatku a odešel. Podívala jsem se do pokoje a uviděla jsem vodu, které jsem si nevšimla. Obrázek, který visel na levé straně pokoje je pověšený nakřivo. Zvedla jsem ruku a upravila ho do správné polohy. Vzhlédla jsem zase ven. Do ucha mi z vedlejšího pokoje doléhalo vřeštění gól, gól. Bratr a otec se koukali na hokej. Pozorně jsem se podívala na oblohu a uviděla, že zčernala. Z oblohy se snášel vír, tornádo, které jsem v životě ještě neviděla. Zvolala jsem, že je tu tornádo. Otec a bratr přiběhli. Bratra jsem musela vzít do náruče, aby jsme utíkali lépe do sklepa. Venku se mezitím ztrhla smršť. Auta se začala pohybovat (vyjíždět) z parkoviště. Běželi jsme ke dveřím našeho bytu. Otevřela je a chodbou běželi dolů do sklepa. Chodba bíle vymalovaná, vytvářela pocit nejistoty, protože teď byla skoro černá jako mraky na obloze. Doběhli jsme ke sklepním dveřím. Otevřela jsem bílé dveře a vešla do tmy. Nešlo rozsvítit, patrně tornádo zasáhlo hlavní přivod elektřiny v naší ulici. Vše se začalo třást, odpadní trubka nevydržela nátlak otřesu, tak se rozbila a všechna voda a splašky se rozlévali po sklepě, zámky na malých sklípcích se roztřásli. Byly to moje nejhorší minuty života.\nPoté až vše přestalo, trvalo to sice sotva pár minut, jsme vylezli dveřmi, kterými jsme sem přišli. Vyběhla jsem do přízemí. Koukla jsem se na ulici. Bylo boží dopuštění. Auta s vymlácenými okny, byly povaleny na kapotách, jiné auta na jiných autech a cedule vyvrácené, stromy také vyvrácené a byly tam i truhlíky z balkónů. Zaregistrovala jsem nějakou hromádku u našeho domu. Byl to muž v tvídovém saku. Otevřela jsem vstupní dveře a vyběhla na pomoc, byl celý od krve. Sehla jsem se a odhrnula jeho tvídové sako z obličeje. Obličej měl celý zkrvavělý a v rankách kousky skla. Byl celý pokroucený, měl i otevřené zlomeniny. Byly mu vidět vylomené kosti. Hrůza, která se stala v naší ulici byla naštěstí jen sen.", "original_file": "grp2stojan_1"}
{"text": "Deskriptivní geometrie\n\n Deskriptivní geometrie je věda o zobrazení prostorových útvarů do roviny. Má řadu využití a v mnoha různých formách se s ní setkávají lidé mnoha různých profesí. Nejčastěji jsou to architekti, geografové, ale používají ji např. i sochaři a astronomové.\n Deskriptivní geometrie vychází z mnoha starších metod, které sjednocuje. Za jejího zakladatele je považován Gaspard Monge.\n Gaspard Monge (1746-1818 byl Francouz) Deskriptivní geometrii vynalezl původně jako tajnou vědu pro vojenské účely, když učil na vojenské škole. Později usiloval o to, aby byla zpřístupněna veřejnosti. Popsal ji také ve své knize Géometrie descriptive, kterou vydal v roce 1799. Podle Gasparda Mongeho byl pak pojmenován jeden způsob promítání jako Mongeovo promítání.\n V deskriptivní geometrii existují dva nejpoužívanější způsoby promítání – kótované a již zmíněné Mongeovo.\n Mongeovo promítání používá zobrazení na dvě průmětny – zobrazení ze dvou různých pohledů, které navzájem svírají úhel 90 stupňů. Tyto průmětny se nazývají půdorysna a nárysna. Na půdorysu se daný objekt zobrazuje většinou „zezhora“, na nárysnu pak z pohledu „zepředu“, přičemž oba obrazy spojuje jeden rozměr vyjádřený přímkou x.\n Kótované promítání je téměř stejné, jako promítání Mongeovo, ale využívá jen jednu průmětnu. Třetí rozměr se zde určuje tzv. kótou (číslo v závorce u názvu bodu, označující jeho výšku).\n Jak už bylo zmíněno, dnešní deskriptivní geometrie sjednocuje mnoho starších zobrazovacích metod. Mezi nejstarší se řadí první pokusy o mapy (vůbec nejstarší známá mapa zobrazuje severní Irák a pochází z doby před 5000 lety), dále pak pokusy egyptských sochařů zobrazit na strany kamenného kvádru tvar budoucí sochy. Přes tento vývoj (různých metod) se dostala deskriptivní geometrie až do dnešní Mongeovy podoby a zdá se, že díky daným pravidlům se už dál vyvíjet nebude, protože to už není potřeba.", "original_file": "js3fia_04_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nLucie Říhová 12. ledna 2006\n2. C\n\nAbeceda dnešní společnosti (Úvaha)\nKalamita (volný slohový útvar)\nProbouzím se, je neděle ráno (Volný slohový útvar)\nDějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí (Úvaha)\n\nDějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí\n\nOsnova :\nI. Úvod\nII. Stať: a) První úspěchy\n b) Změna priorit\n c) Novoroční předsevzetí\n d) Já a novoroční předsevzetí\n e) První letošní úspěch\nIII. Závěr\n\nLidský život je plný úspěchů a neúspěchů. Od narození až do konce života nás provází a záleží jen na každém, co bude převažovat. Není to osud, kdo ovlivňuje náš úspěch, ale my sami.\nKdyž je malý, svět nevnímá a nezajímá se o něho. Těžko tedy mluvit o nějakých osobních úspěších. Já je vnímám až s nástupem do školy. Zajímám se o to, zda jsem oblíbená mezi kamarády, snažím se zvládnout školu a ještě k tomu další jiné zájmové kroužky. Úspěchem je pro mě maličkost. Dobrá známka, písnička, kterou si zpaměti dokáži zahrát na flétnu nebo jen vtip, který všechny rozesměje. A neúspěchy? Ty si člověk tak nebere.\nS postupem času se mi však priority změnily. Začíná být náročnější dosáhnout nějakého úspěchu a sebemenší nezdar člověka zlomí. Pořád se snažím být dobrá. Být lepší. Být nejlepší. Ale když pak člověk něčeho dosáhne, ani si to neuvědomí a nedokáže se z toho radovat, neboť chce stále víc a víc. Avšak stačí, abych se nestihla naučit, do knihovny nevrátila včas knihy a k večeři pak dostala něco co mi nechutná a hned je to pro mě neúspěšný den. Můj život je ale poměrně krátký na to, abych v něm zažila nějaké velké úspěchy a neúspěchy, a tak vše, o čem jsem mluvila jsou jen malé zážitky, které v tu chvíli znamenají hodně, ale když večer ulehám do postele pomalu opouští mou mysl a ráno si zas probouzím s klidem v duši.\nÚspěch často dokáže ovlivnit lidská vůle a ta se zase pojí s předsevzetím. Je to jen pár dní zpět, kdy jsme všichni slavili silvestr a příchod nového roku. Půlnoční hodina neznamená jen přípitky, ohňostroj a gratulace, ale nese s sebou i jistou tradici. Lidé hodnotí uplynulý rok a místo toho, aby se radovali ze všeho hezké, vzpomínají na to špatné. Na své neúspěchy, neřesti, lenost, obžerství a spoustu dalších špatných vlastností. A tak tuto dobu využívá mnoho lidí k tomu, aby si dali novoroční předsevzetí. Ani já jsem ještě do loňska této šanci neodolala a nějaká ta předsevzetí si dávala. Nevzpomínám si, kdy to bylo poprvé, za to si s jistotou pomatuji, že jsem svůj slib nikdy nedodržela. Ptám-li se však sama sebe proč, nedokážu odpovědět. Snad pro malou motivaci, lenost, pohodlnost nebo jen pro nedostatek vůle.\nLetos jsem se rozhodla vzdát se tohoto zvyku. Nejprve mě to mrzelo, ale časem zjišťuji, že to byl můj první letošní úspěch. Pryč jsou totiž starosti s tím, zda předsevzetí dodržuji, žádné stresy ani zlobení na sebe samu.\nProto, aby měl člověk úspěšný život nemusí vyhrát miliony. Stačí se umět radovat z maličkostí okolo sebe. Mnoho lidí se celý život honí za úspěchem a jsou jim tak zaslepeni, že když pak stojí přímo před nimi, ani si ho nevšimnou. Člověk se musí naučit radovat se z každého dne. Není to sice lehké, ale když to člověk zvládne, může si pak říct, že přece jen žil šťastný a úspěšný život. Díky této práci jsem si to také uvědomila a budu se o to snažit.", "original_file": "cb2crihluc_01_1"}
{"text": "23. 3. 2006\nTomáš Jelínek\n2. písemná práce\nNa pobřeží\n(Subjektivně zabarvený popis)\n\nJá už jsem byl na mnoha pobřežích a je to, a je to opravdu skvělý zážitek. Sledovat, jak se moře krásně vlní a zaplavuje písek na pláži. Mám rád písek na pláži, který je příjemný pro chůzi tzn. bez kamínků a nečistot.\nMoře pozoruji nejraději při přílivu, kdy jsou velké vlny a hladina moře je celá rozbouřená. A nejen pozoruji, ale také ve vlnách rád skotačím.\nKdyž jsem se jednou procházel po pobřeží všimnul jsem si v písku pestrobarevných kamínků, rozhodl jsem se, že je nasbírám. Udělal jsem z nich krásný obrazec a byl jsem rád, že moje sbírání nebylo zbytečné.\nMiluju večerní procházky po pobřeží, kdy slunce už tolik nepraží, i když jako romantik nevypadám ve skrytu duše jsem. Já opalování na slunci nemám příliš v lásce, a tak dávám přednost právě večerní procházce.\nNejvíce se mi líbilo u Rudého moře, kde je voda křišťálově čistá. I když se nepotápím příliš rád, tohle jsem si nemohl nechat ujít. Při potápění jsem viděl spoustu rostlin a živočichů. Ze živočichů bych se zmínil o rybě, která měla tři výrazné barvy, nikdy jsem nic podobného neviděl, byl to pro mě obrovský zážitek. I pobřeží u Rudého moře bylo fantastické. Heboučký písek bez kamínků, škoda že tak rozpálený, ale při čtyřiceti stupních není divu. Z pobřeží není vidět krásná mořská příroda, ale jen co člověk ponoří hlavu pod vodu a spatří krásně tvarované korály, hned je mu vše jasné. Korály byly skoro všude a kolem nich se míhaly ryby a to si pak člověk uvědomí, co je to ropná katastrofa, znamenala by smrt těchto krásných živočichů. Když se vrátím z pozorování mořské přírody na pobřeží obdivuju palmy, na kterých rostou kokosy.\nNa pobřeží se vyskytuje spoustu her a sportovních disciplín např. jízda na skútru a let s padákem, který je tažen lodí, tuto disciplínu jsem si vyzkoušel.", "original_file": "pr2cfjeltom_02_1"}
{"text": "Postava na kterou se dívám je muž, který je poměrně sehnutý. Má kulaťoučkou hlavu na níž jsou splihlé vlasy, výrazné oči a široký úsměv.\nMuž má na sobě tmavé sako, které se k jeho postavě moc nehodí, protože je příliš velké a kalhoty má zase moc malé, protože jsou mu vidět ponožky.\nMuž má také světlé boty a svou postavou mi velmi připomíná komika.", "original_file": "js6sitond_1"}
{"text": "Skládka v srdci Evropy\n\nPoslední dobou se oblíbeným tématem, nejen večerních, zpráv staly ilegální skládky německého odpadu u nás.\n\nProč sem naši milí němečtí spoluobčané vozí svůj smradlavý odpad? Tak tato otázka už je mi zcela jasná. Bohužel pro nás a hlavně pro menší města a vesnice v Česské republice, mají v Německu velice drahý odvoz odpadu. Přece Němci ale nejsou žádní idioti, tak proč by měli platit nekřesťanské peníze na to, že budou moci vyhodit svůj odpad do popelnice v Německu, když je daleko levnější odvést ho někam jinam. Myslím si, že jim moc dlouho netrvalo přijít na to, kam by asi tak ty tuny krásně zapáchajícího odpadu mohli odvést. Přece ti jejich hloupí sousedé tam z východu, těm se tam přece pár tun snadno ztratí. Naložíme odpad a vyjedeme za hranice. Jak si řekli, tak také udělali. Přistavili „XXX“ a nacpali do něj nenápadně černé pytle s odpadem a vyjeli. Hladce se dostali přes hranice, když je teď i Česká republika v EU. Když projížděli vesničkami, jen těžko si mohli nevšimnout spousty vhodných objektů, které dříve mohly sloužit jako objekty vojenské nebo pro JZD. Nemuseli tedy hledat dlouho a drahého odpadu se levně zbavili. Možná si tuto nutnou potřebu spojili třeba s výletem do Prahy nebo někam jinam za přírodou či za kulturou.\n\nBrzy přišlo na řadu zjištění, že by bylo mnohem pohodlnější, kdyby si najali někoho (např. nějakou firmu), kdo by za ně jejich odpad vyvážel. To byl ale nápad! Tentokrát vymysleli bývalí soudruzi z NDR pro německý odpad opravdu něco převratného. Co si Němec nevymyslí, aby nemusel platit svá těžce vydělaná eura za odpad.\n\nObčas, když jsme jezdili na chatu, viděli jsme takové podezřelé kamiony. Nikdo z nás netušil, co prováděli a tak nás to všechny samozřejmě překvapilo. Nenapadlo nás, že zrona v našich Milovicích je skládka toho jejich hnusného německého odpadu. Nakonec když o tom tak uvažuji, je mi jasné, proč si vybrali zrovna Milovice. Je to jednoduché! Objekty pro nelegální skládku jsou tam přímo ideální.\n\nJe všeobecně známo, že Němci se v Německu chovají slušně a moc si toho nedovolí. Také všichni víme, já přímo z vlastní zkušenosti, že jakmile překročí hranice, stávají se z nich prasata, která mají někdy i správné proporce. Naštěstí pro nás, naše vláda konečně pochopila, že by nás Němci bombardovali tak dlouho svým odpadem, dokud by nás jím zcela nezahltili. A tak podnikla rázne kroky počínaje kontrolou kamionů na hranicích a konče vracením odpadu zpět tam, kam patří – do Německa!\n\nPřece jen teď Němci poznali, že časy se mění, už si nemohou dovolit vše. Konečně jim malý hrdý český národ řekl „STOP“.", "original_file": "pr3chouluc_02_1"}
{"text": "Kovaříková, Tereza, Gymnázium J. Seiferta\n\nMagistrát hl. m. Prahy\nOdbor školství\nUčňovská 1\n190 00 Praha 9\n\nPraha, dne 1. 4. 2006\n\nStudentský divadelní festival\n\nVážení,\nzasíláme vám každoroční zprávu o Studentském divadelním festivalu. Pro rok 2005 bylo, po loňském organizátorství Gymnázia Jana Palacha, jako předsedající školou zvoleno Gymnázium Jaroslava Seiferta a festivalu se účastnilo osm škol. Akce samotná sestávala z dvaceti divadelních představení s předem určeným hlavním tématem.\n\nPředsedající škola zajistila pronájem divadelních prostorů, občerstvení hercům i divákům a drobné odměny zúčastněným studentům. Tématem letos byl „Renesanční život“,\nza nejpovedenější bylo všeobecně považováno nastudování hry Poprask na laguně od C. Goldoniho, kterou předvedli žáci právě našeho Gymnázia pod vedením profesora Tomeše. Dvanáct her, vyhodnocených komisí češtinářů pod vedením profesora Marka, se dočkalo dokonce repríz a předvedení rodičům. Všechny měly vysokou návštěvnost a sklidily mimořádný úspěch. Akce se konala v divadle Na Prádle, kde již máme s naším Festivalem stálé zázemí. Akce byla výborně zorganizována a došlo k její popularizaci i mezi další školy.\n\nŽáci při této akci každý rok nejen objevují své herecké nadání, popřípadě tříbí své herecké zkušenosti, ale mohou se i leccos přiučit. Každá škola musí totiž předvést alespoň jedno klasické dílo i s krátkou biografií autora. Z Festivalu mají každoročně velice dobrý dojem jak kantoři, kteří jej shledávají užitečným, tak i rodiče žáků, kteří jsou na reprízy nejúspěšnějších her zváni.\nProto doufáme, že i na letošní ročník, organizovaný Gymnáziem Josefa Škvoreckého, opět přispějete finanční částkou 20.000,- Kč, která bude využita na výše zmíněné výdaje.\n\nS poděkováním a pozdravem\n\nza vedení GJS\nTereza Kovaříková\njunior PR manager", "original_file": "js1kovter_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nIva Chodurová 12. ledna 2006\n2. C\n\nAbeceda dnešní společnosti (Úvaha)\nKalamita (Volný stylový útvar)\nProbouzím se, je neděle ráno (Volný stylový útvar)\nDějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí (Úvaha)\n\nDějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí\n\nPrvním takovým úspěchem v mém životě bylo narození mé maličkosti. Nemůžu sice říct, že to byl můj úspěch, protože za svůj život děkuji hlavně rodičům, ale abych mohla prožívat úspěchy a neúspěchy musel mi někdo dát šanci žít. Celý můj dosavadní život byl velmi pestrý, plný dobrodružství a zajímavý. Kdybych měla psát o všem, co se mi kdy přihodilo, nebo spíše jaké úspěchy a neúspěchy mě potkaly psala bych dlouho.\nDalším mým úspěchem bylo to, že jsem začala chodit do školy. Poznala jsem spoustu nových lidí, ale i spoustu zla. Dokud jsem byla malá a žila jen s rodinou, nebyly žádné starosti, problémy, ani trápení a slzy. Postupem času jsem začala poznávat svět a zjišťovat, že kdybych zůstala malá bylo by to nejlepší. Na základní škole jsem poznala lež, výsměch a pomluvy. Tohle bylo pro mě opravdu neúspěch, ale i úspěch, protože jsem se naučila poznávat lidi a zařazovat si je do „šuplíků“, kterým můžu věřit a kterým ne. Hodně lidí mě zklamalo a právě tohle považuji a za největší neúspěch, že jsem vůbec takové lidi poznala. Základní školu jsem prošla „hravě“ a dokonce jsem zvládla i přijímací zkoušky na střední školu. Teď ale jistě nevim, jestli vybrání této střední školy – gymnázia, byl opravdu úspěch. Chtěli to hlavně rodiče, protože na základní škole jsem měla dobré známky a vypadalo to, že bych tuto školu bych mohla zvládnout. Ze začátku jsem to zvládla, ale potom se to začalo zhoršovat a já začala mít problémy. Nic se nezlepšilo, ale já jsem tvrdohlavý člověk a řekla jsem si, že tuhle školu „dodělám“.\nZe základní školy jsem byla zklamaná z lidí, které jsem tam poznala, ale střední škola mi udělala radost a dala mi naději, že časem, kdy se z malých dětí stávají dospělí a rozumní lidé, se opravdu chování jedinců změní, ale bohužel někteří lidé jsou nenapravitelní. „Nikdo není dokonalý!“ Gymnázium mi dalo šanci poznat skvělé lidi, kterým opravdu můžu věřit a dokonce tak, že se jim se spoustou věcí můžu svěřit a vím, že oni mi poradí a nezklamou mě.\nNejvětším úspěchem, který mě mohl potkat, jsou moje rodiče. Myslim si, že v nich mám největší oporu. Jsou to lidé, kterým nejvíce věřim a vím, že oni mě také. Vychovali mě tak, aby ze mě vyrostl dobrý člověk, i když puberta a dospívání jim to trochu zkazilo.\nV tématu je napsáno ještě předsevzetí. Abych pravdu řekla, žádné si nedávám, moc jim totiž nevěřim. Člověk, když něco chce udělat a má velkou vůli, tak se snaží i bez nějakého předsevzetí. Předsevzetí jsou spíše jen taková přání, které většina lidí stejně nedodrží. Například lidé si dávají předsevzetí pouze na Nový rok a potom to stejně nedodrží. Proto si předsevzetí nedávám, a když opravdu něco chci udělat bojuji za to a snažím se dotáhnout vše až do konce.\nÚspěchy, které se dají ocenit a dokonce i ukázat jsou asi moje diplomy. Získala jsem je na základní škole a ve školce, když jsem chodila na krasobruslení, tancování, gymnastiku a plavání. Jsou to důkazy, jak jsem byla v mládí aktivní a šikovné dítě. Bohužel už na střední škole se nemůžu moc věnovat sportům, protože mi nezbývá čas. Jediné čemu se můžu věnovat je snowboard. Je to nezávislý sport, který můžu provozovat bez ohledu na čas.\nNa závěr bych chtěla shrnout všechny své úspěchy a neúspěchy. Největším neúspěchem jsou pro mě lidé, kteří jsou falešní a nehrají „fér“. Úspěch, kterého si vážím a je pro mě opravdu nejcenější, i když to není zlato, jsou moje rodiče, přátelé, ale hlavně láska.\nÚspěchy nejsou jen to, kam to člověk dotáhne, kolik bude mít peněz, nebo jestli budu mít za manžela někoho slavného, nejdůležitějším úspěchem je poznat svět a lidi kolem sebe.\n\nOsnova:\nÚvod – První úspěch\nStať – a) Poznání úspěchů\n b) Úspěchy a neúspěchy na střední škole\n c) Největší úspěch – rodiče\n d) Předsevzetí\n e) Dokázané úspěchy\nZávěr – Souhrn úspěchů a neúspěchů pro můj život", "original_file": "cb2cchoiva_01_1"}
{"text": "Neznámý, V. B, ZŠ Burešova\n23. října\nSLOHOVÁ PRÁCE\n1) Vymyšlená (popletená) pohádka\n\nTygří příběh\nTento příběh je o jednom Tygříkovi Mikytyki. Mikytyki má kamarády slona Bombo, opici Natutatu a zebru Kinate. Jednoho dne Mikytyki šel se proběhnout a najednou bum!!!, zakopl o kámen a předsebou měl malého šneka a Mikytyki říka: Už se pohnež a šnek říká: spím musíš počkat, Mikytyki do toho šneka kopnul a už měl volno. Bombo šel se koupat a najednou viděl krásno sloní slečnu. Bombo se jí ptá jak se jmenuje sloní slečna říká že se jmenuje Kinpi. Natutatu potkala tygra Mikytyky, šly spolu na večeři, opice Natutatu si vzala banán a Mikytyki si vzal sendvič, je to totiž býložravec. Kinate šla se proběhnout a najednou bum!!! spadla do jámy Kinate volá o pomoc najednou přiběhne Mikytyki a mladé zebře Kinote skočil na strom a ze stromu utrhl liánu, dalo to sice práci ale utrhl ji tak Mikytyki vytáhl Kinate, Kinate mu moc děkovala. Bombo přišel z Kinpi a přestavil ji kamarádům. Mikytyki potká toho šneka a šnek říká zasloužíš si odplatu, šneci bombardujte ho a tak se Mikytyki spřátelil se šnekem. Všechno dopadlo dobře a tak pohádka skončila", "original_file": "bu5banonym_c_1"}
{"text": "31.10. 2006\t\nEva Suková, 2.D\n1. písemná slohová práce\nVývoj Dejvického divadla\n(Referát)\n\nOsnova:\nI. Úvod – Začátky divadla\nII. 1) odchod původního souboru\n2) příchod nového souboru\n3) představení v DD\nIII. Závěr – Finanční dotace\n\nPrvní představení se v Dejvickém divadle odehrálo 14. 10. 1992. Svou školní inscenací hry Matěje Kopeckéhé Johanes doktor Faust uvedl nastupující herecký soubor, který do DD přišel během studia alternativního a loutkového divadla DAMU pod vedením pedagoga a režiséra Jana Borny. Ten se stal roku 1993 uměleckým šéfem. Tehdy bylo ještě DD součástí Obvodního kulturního domu Prahy 6, později Spektra k – sdružení kulturních zařízení P6. Statut profesionálního divadla získalo v roce 1993.\nPůvodní herecký soubor působil v DD čtyři sezóny. Během této doby zde vznikly inscenace Jakuba Krofty (Spooriverská antologie), Arnošta Goldflama (Koláž z textů Daniela Charmse, romanticko – tragicko – heroická opera Kvas krále Vondry XXVI. a adaptace textů Richarda Weinera), Jana Borky (Dobrodružství Dona Quijota, Mrožovo tango a dvě pohádky To je nápad! a Zpívej klaune). K nejvýznamnějším počinům této éry bezesporu patří inscenace J. A. Pitínskéhé Sestra Úzkost, která v roce 1995 získala Radokovu cenu jako Inscenace roku a Dejvické divadlo se stalo poprvé divadle roku.\nV září 1996 tento soubor přešel společně se svým uměleckým šéfem Janem Bornou do nově vzniklého Divadla v Dlouhé a na jeho místo nastoupil soubor nový. S ním přišel režisér Miroslav Krobot, který ukončil šestileté angažmá v Národním divadle a stal se uměleckých šéfem v DD.\nZáklad nového souboru tvořil původně zase celý ročník ALD DAMU, který do nového působiště přenesl i některá svá absolventská představení (Lysistrate – režie Lucie Bělěhradská, Anatomie Gagu – režie Miroslav Krobot) a jeho první inscenace byly také ještě původní školní (retromuzikál Kennedyho děti a pohádky Dvanáct měsíčků - obě režie Miroslav Krobot). Postupně se soubor začal zásadně proměňovat. Někteří původní členové odešli a řada jiných postupně přicházela, převážně z nejrenomovanějších pražských a mimopražských scén. Soubor už netvořili výlučně herci stejného věku, ale doplnila jej velmi silná skupina tehdejších třicátníků (Ivan Trojan, Lukáš Hlavica, David Novotný, Martin Myšička a Igor Chmelka), později nastoupili do angažmá další mladí členové (Lenka Krobotová, Tatiana Vilhelmová, Simona Babčáková, Jaroslav Plesl, Pavel Šimčík a Martha Issová). Kromě toho na konkrétní role byli osloveni hosté (Lilian Makkina, Alois Švehlík, Radek Holub, Jitka Smutná, Jiří Macháček, Jiří Bartoška, Nina Divíšková, Lindy Rybová, Klára Lidová, Tomáš Pavelka, Zdeněk Dolanský, Monika Maláčová nebo Hanuš Bor).\nS proměnou souboru vznikl prostor pro odklon do té doby převládajících autorský kolektivních jevištních kreací k repertoáru, který klade důraz na práci s hercem a ctí jeho individualitu. Na programu se objevují stále častěji díla vycházející z tvorby světových dramatických i prozaických autorů, ale také hry současných autorů domácích i zahraničních. V roce 1998 byl Ivan Trojan nominován za roli Hejtmana v Revizorovi (režie Sergej Fedotov) na cenu Thálie. Tuto cenu pak o dva roky později získal za titulní roli v adaptaci románu I. A. Gončarova Oblomov (režie M. Krobot)\nDejvické divadlo se během deseti let své existence stalo do jisté míry fenoménem na české divadelní scéně, o čemž svědčí téměř pravidelná účast na nejprestižnějších divadelních přehlídkách a festivalech a určitě i fakt, že v roce 2002 bylo podruhé oceněno nadací A. Radoka jako Divadlo roku.\nNyní má DD na repertoáru 10 inscenací. Kromě zmíněného Oblomova to jsou Zelenkovy Příběhy obyčejného šílenství, hra roku 2001 (režie Petr Zelenka, za roli otce získal Miroslav Krobot Radokovu cenu Talent roku), dále Dostojevského Bratři Karamazovi (režie Lukáš Hlavica), Tramvaj do stanice Touha (režie Janusz Klimsza), Karla Františka Tománka KFT/sendviče reality ®, která získala druhé místo v kategorii hra roku 2004 (Ceny A. Radoka), Love story v režii Mariána Amslera, Teremin Petra Zelenky. Nejnovější inscenací je Shakespearův Hamlet v režii Miroslava Krobota a 2. 11. 2006 má premiéru inscenace od J. W. Goetha v režii J. A. Pitínského Spříznění volbou.\nProces transformace DD z příspěvkové organizace městské část P6 na obecně prospěšnou společnost byl završen v červnu 2004. Finanční podpora ze strany MČ Praha 6 byla stanovena na 3,5 roku.", "original_file": "pr2dsukeva_1"}
{"text": "7. března 2006\nLukáš Jelínek, 3.E\n2. písemná práce\nOH v zimě 2006\nfejeton\n\nPřed několika týdny se po čtyřech letech opět konala jedna z největších sportovních událostí planety. Už měsíce před samotným zahájením jsme v televizi mohly sledovat odpočty, kolik dní zbývá do počátku těchto Olympijských her. Média na nás útočila reportážemi z příprav sportovců, ale také samotných sportovišť. Tak jsme se mohli dozvědět několik skutečně základních informací o nadcházející Olympiádě. Například, že na pokojích českých hokejistů v Olympijské vesničce je zima, nebo že Jaromír Jágr bude spát na pokoji sám! Takovéto gigantické akci se dnes skutečně vyhne málokdo a já si myslím, že je to tak správně. Vždyť si to představte. Tisíce sportovců světa se utkávají o nejprestižnější trofej snad ve všech myslitelných zimních sportech. Je dobře, že dnes olympijské hry stále existují. I přes jistí pihy na kráse stále věřím, chci věřit a potřebuji věřit, že se jedná o skutečnou oslavu lidskosti, sportovního ducha a civilizovanosti našeho světa. To přeci v nedávné minulosti nebylo samozřejmostí. Je dobře, že dnes nesoupeří Severní Korea a Číňané proti Američanům, stejně jako čeští sportovci proti ruským, nebo Britové s Argentinci a tak bychom mohli pokračovat do nekonečna. Vždyť případů, kdy historie negativně ovlivnila něco tak čistého, jako je prostý sport máme sousty.\nNa této Olympiádě mě velmi zaujal případ jednoho Inda, který svou zemi reprezentoval, jak v alpském, tak klasickém lyžování. Tento multi-talent se sice v obou soutěžích dostal hluboko mezi poražené, což mně ovšem naprosto nebránilo v obdivu k tomuto sportovci. Pomohl mi si uvědomit, že bez takovýchto soutěžících by hry ztratili nepředstavitelně mnoho ze své velikosti a ducha. Navíc to, že svou zemi reprezentoval ve dvou naprosto odlišných disciplínách mi připadá stejně heroický výkon, jako že rakouský sjezdař Benjamin Raich vyhrál dvě zlaté medaile a indickému závodníkovi ujel o mnoho vteřin. Je zde však další krásná a důležitá věc, kterou celému světu dokázal. Myšlenka barona Coubertina stále žije! A já prosím celý svět a všechny lidi na něm, ať nikdy nezapadne. Dupej po ní, vysmívej se jí, pokus se jí zničit, či znemožnit, ale nikdy nedopusť, aby byla zapomenuta. Pak se společně můžeme těšit na spousty krásných sportovních zážitků.", "original_file": "pr3ejelluk_01_1"}
{"text": "ROZHODUJÍCÍ OKAMŽIK\n\nByla u něj doma. Byli tam spolu. Začínalo to tak pěkně, tak slibně. Poslouchali hudbu, tu krásnou, ale smutnou muziku. Seděli na zemi. Proč zrovna na zemi? Proč neseděli na pohovce u stolu? Bylo by to přeci jen pohodlnější. Tak proč seděli na zemi? Nevěděli, prostě je to napadlo. Oba byli v klidu, s klidem se na sebe dívali a poslouchali tu smutnou muziku. V přehrávači běžela pořád ta samá píseň. Začali si ji zpívat, tichounce. Dokola opakovali ten refrén, ten známý refrén… Konec. Písnička skončila. Vytrhlo ji to. Po chvilce ale přehrávač spustil opět tu známou píseň. Oba si začli znovu pobrukovat. Hleděli na sebe. Jak zajímavé. Seděli na zemi, pokoušeli se zpívat a koukali na sebe. Sledovali každičký pohyb toho druhého… Vstala, už ji to nebavilo. Chtěla být sama a přemýšlet. Šla do kuchyně, posadila se na stůl, složila hlavu do dlaní a potichu se rozplakala. Téměř ji nebylo slyšet. Proklínala se, nenáviděla se…\n\nOn pořád seděl, ani se nehnul, asi si nevšiml, že odešla. Lehnul si, a také začal přemýšlet. Nehezký pohled na ně byl. On byl sám, a ona také. A v přehrávači zněla ta dobře známá píseň, kterou milovala. Ale teď, v tuto chvíli, ji začala nenávidět. Proč? Snažila se si otázku zodpovědět. Tápala, nevěděla. Ta píseň ji ubíjela, víc a víc. Přikryla si uši rukama. Nechtěla to slyšet, ale nepomáhalo to. „Ne!“ řekla, znovu a znovu. „Ne, ne, ne!“ Vstala a šla tu věc vypnout. Ničí mě to, pomyslela si. Už už sahala po ovladači, aby tu věc vypla. Chytil ji, tak pevně ji chytil za její křehkou paži. „Au!“ vykřikla. „Promiň“ omluvil se jí. Opět tam spolu stáli, jak směšné, pomyslela si. Hleděli si do očí, přibližoval se k ní. Vzdala to, byla příliš slabá na to, aby mu řekla, co si o tom všem myslí. Vytrhla se mu z jeho objetí. Odcházela.\n\n„Vrať se!“ křičel na ni<.> „Vrať se! Jestli se nevrátíš, zabiju se, slyšíš? Zabiju!“ Nevnímala to, nechtěla to vnímat. Utíkala, zabouchla za sebou dveře. Utíkala, ne, teď už přímo letěla. Pryč. Chci pryč. Musím pryč. Nenávidím ho, musím od něj pryč, vnucovala si.\n\nZastavila se. Proč? Netušila. Stála uprostřed křižovatky na přechodu. Plakala, ale ne už tichounce, její nářek se rozléhal. Rozléhal se po celém sídlišti. Byl slyšet všude, snad to slyší i on, doufala. Ztichla, začala se smát. Stála uprostřed křižovatky a smála se. „When you are the boy that I want, Iĺl be the girl that you hate!“ opakovala s histerickým smíchem. Podívala se nahoru. Viděla lampy, ta žlutá světla. Všude tma, celé město dávno spalo. Nikde ani človíčka, jen ty lampy. Obklopovaly ji… Uzavíraly nad ní kruh…\n\nLekla se, rozběhla se domů. Domů ke svým rodičům. To bylo jediné místo, kde se teď cítila opravdu jako doma. Odemykala, tak dlouho tu nebyla, uvědomila si. Tiše vklouzla do chodby, zula si boty a šla opatrně do svého pokoje. Když si lehala do postele, všechno se jí vracelo, celý dnešní večer. Usnula.\n\nTrhla sebou, vzbudila se a vzpomněla si na ta slova, která slyšela před několika minutami. Vrať se, vrať se, jestli se nevrátíš, zabiju se, slyšíš, zabiju. Vracelo se jí to, stejně jako ta píseň v přehrávači. Ta věta ji znepokojila. Co když to udělá? Ptala se sama sebe. Ne neudělá, uvědomila si. On takový není. Rad bojuje, nerad prohrává, usmála se.\n\nRáno, když se probudila, byla šťastná. Zapomněla na včerejší večer. Oblékla se, umyla a utíkala. Zase utíkala, tentokrát ale k němu, k nim, k nim domů. Odemkla vchod, vyběhla do 3. patra a silou vtrhla do dveří. „Miláčku, křičela, „miláčku, kdepak jsi?“ Vešla do kuchyně nic, v obýváku také nebyl. Spí, myslela si. Zapnula přehrávač, ztišila ho a zaposlouchala se do té hudby. Opět ji milovala.\n\nPřipravila mu snídani. Pomalu otevírala dveře do ložnice, „Miláčku,“ zašeptala… Ztuhla… Upustila tác, ranní káva se rozlila na koberci. Viděla to, ale nebyla schopná se pohnout. „Ne!“ vykřikla a sklonila se k němu… Byl mrtvý, zabil se, podřezal si žíly! Plakala, naříkala, proklínala se, k smrti se nenáviděla. Nenáviděla se za to, že zabila svou lásku. Kdybych neodešla, kdybych s ním zůstala, vše by bylo v pořádku, vnucovala si.\n\nSebrala ze země žiletku, lehla si vedle něj, dlouze ho políbila a řekla „Neboj, za chvíli budeme zase spolu a všechno bude dobré.“ Smála se, znovu ten histerický smích… Dlouho se smála a pak najednou ticho! Oba je pohltilo ticho… To děsivé ticho…\n\nOsnova:\n\nI. Úvod − Spolu na zemi\n\nII. Stať − 1. Odchod\n\n2. Vyhrožování\n\n3. When you are the boy that I want, I´ll be the girl that you hate!\n\n4. Usínání u rodičů\n\n5. Přemílání celého večera\n\n6. Opět u něj doma\n\n7. Překvapení\n\nIII. Závěr − Ticho", "original_file": "cb1amilkri_01_1"}
{"text": "Muž, který sázel stromy\n\nOsnova:\n\n1) úvod – Elzeárd Bouffierd\n\n2) stať – les\n\n– změna chování\n\n– radost\n\n3) závěr – přání\n\nElzeárd Bouffierd byl starý pastýř, který svým konáním dokázal změnit myšlení lidí kolem sebe k lepšímu i přesto, že podmínky k životu v období války byli značně nepříznivé.\n\nSvůj smutek z toho, že ztratil manželku i syna se snažil snížit tím, že sázel stromy na původně nehostinné pláni. Jeho vytrvalost, píle a cílevědomost vedli k tomu, že v okolí místa kde žil vyrostl nádherný velký les. Tím se podmínky pro život v této oblasti výrazně zlepšily.\n\nZ Elzeárda vyzařoval klid a vyrovnanost a asi i díky tomu se mu podařilo že i lidé kteří v té oblasti žili, plní zášti a nenávisti vůči všemu a všem okolo včetně sebe, se začali měnit.\n\nTento nesobecký a mírumilovný muž měl les ním vysázen rád, čehož důkazem je mimo jiné i fakt, že se zbavil i několika ovcí, které choval, protože okusovali mladé stromky.\n\nKdybych si mohla něco přát, bylo by to přání poznat tohoto obdivuhodného a skromného člověka, kterému stačilo vědomí že vytvořil les který pomáhá změnit chování lidí a vidět tento zajisté krásný les, který vysázel.", "original_file": "am8akosbar_1"}
{"text": "Panika v needle parku\n\nNázev filmu režiséra J. Schalzberga odkazuje na nechvalně známý needle park neboli jehlový park, nacházející se v New Yorku. Panika v needle parku je tím nejvěrohodnějším filmem, zachycujícím prostředí narkomanů, který kdy byl natočen. Dechberoucí půlminutové scény, ve kterých si narkomané píchají drogy a následně upadají do stavů mimo realitu, mohou na někoho působit hrůzostrašně, ale to mělo pravděpodobně být jedním ze záměrů J. Schalzberga.\n\nÚstřední dvojici představuje Bobby, kterého hraje mladý Al Pacino, a Helen. Právě v tomto filmu můžeme vidět počátky Pacinovy herecké kariéry, kterou si vybudoval na svém přirozeném hereckém talentu a charismatu. Mimo jiné i díky tomuto filmu byl později obsazen do své životní role Michaela Corleoneho v kultovním filmu Kmotr.\n\nPanika v needle praku přímo sálá atmosférou New Yorku sedmdesátých let. Odehrávají se zde krádeže, prostituce a obchody s drogami a na všechno dohlíží příliš benevolentní, čili zkorumpovaná policie.\n\nJ.Schalzberg pojal svůj snímek jako ukázku tehdejší reality, jeho záměrem bylo zachytit život obyčejných mladých lidí, kteří díky své naivitě a neznalosti zdravotních následků propadnou drogám a v důsledku toho se z dobrých lidí stávají kriminálníci a prostitutky. Do popředí zasadil zdlouhavé scény téměř bez použití střihu a s kamerou si také moc hlavu nelámal. Ale právě tyto zdlouhavé scény, které by v žádném jiném filmu neměly žádný smysl, zde umocňují zážitek a navozují divákovi pocit, že se nachází v newyorském needle parku a je všeho dění svědkem a ne jen pouhým pozorovatelem.\n\nNa úkor toho je ale silně oslabena dějová linie, která se prakticky nerozvíjí. Helen je opuštěná dívka, kterou svede přátelský a vtipný Bobby. On má pouze jedinou vadu na kráse, a to, že se pomalu stává těžkým narkomanem. Postupně zvyšuje své denní dávky drog a seznamuje Helen se svými přáteli, kteří jsou také uživatelé drog. Helen tak ztrácí soudnost a pod tlakem Bobbyho party sama začne brát drogy.\n\nBobby přestává mít finanční prostředky, které by uhradily jeho náklady spojené s jeho vášní a je okolnostmi nucen krást a stát se dealerem. U Helen nastává stejná situace a stává se prostitutkou. Ve chvíli, kdy se do drogových kšeftů začne vměšovat policie, čeká Helen důležitá volba, policie nabízí svobodu a drogu za cenu dopadení jejího přítele, který se zatím stal významným kriminálníkem v New Yorku. Helen nejprve nabídku odmítá, ale dlouho bez drogy nevydrží a nouze ji donucuje Bobbyho vyzradit. Nakonec se Bobby dostává do vězení a po osmi letech strávených za mřížemi vychází na ulici, kde na něho čeká Helen. Tímto film otevřeně končí.\n\nPanika v needle parku rozhodně není rodinná komedie a neměly by jí sledovat mladistvé osoby a také osoby, které nesnesou pohled na scény, v nichž se vyskytuje aplikace drog injekční stříkačkou. Tento film je sice velmi drastický, ale nelze mu upřít věrohodnost a vynikající herecký výkon Al Pacina a dalších herců, vystupujících zde jako narkomané.", "original_file": "kg07folmar_1"}
{"text": "Fialová\n\n2. Písemná práce\nKamarádka\n(Charakteristika)\n\nOsnova: 1) Úvod – šestá třída\n2) Stať – velice veselá\n- magnet\n- sportovec\n- můj motýlek\n- rytmická hudba\n- chvilka klidu\n\nKatku znám už od první třídy. Ale kamarádkami, těmi opravdovými kamarádkami, jsme se staly až v šesté třídě, když jsme společně přestoupily na novou školu.\nTenkrát jsem v ní objevila něco, co mě velice zaujalo a fascinuje mě do teď. A myslím, že bude i nadále. Možná je to její neutuchající skvělá nálada, kterou energicky předává všem kolem sebe. Málokdy se stane, že se na její veselé tváři objeví mráček. Ani ten jí však nezkazí náladu na dlouho.\nV naší malé partě holek bych řekla, že je to právě ona, kdo všem v nouzi a vyčerpání podá ruku a řekne „No tak neblbni, svět je přece krásnej!“ Všechny okolo sebe přitahuje jako magnet, tedy i kluky. Občas jí závidím, ale přeju jí jen to nejlepší.\nKáťa ráda sportuje, vlastně je pořád v jednom kole a pořád má ještě dost sil na to, aby pomáhala ostatním. Právě díky sportu má štíhlou, hezkou postavu, kterou ráda obléká do pohodlného sportovního oblečení. Všechny kolem sebe ale dokáže překvapit i hezkou večerní robou, i když jsem si jistá, že ve skrytu duše už myslí na džíny a tričko.\nJsem s ní moc ráda, protože mě nejen dokáže rozesmát, ale i mi trpělivě naslouchat celé hodiny. Kdybych ji měla přirovnat k nějakému zvířátku, myslím, že by to byl motýl, který věčně někde poletuje a vzbuzuje u lidí pocit krásy a štestí.\nKdybych měla vyjmenovat všechny její koníčky a zájmy, bylo by to nadlouho. Za zmínku však stojí tanec a hudba. Snad pokaždé, když jí telefonuji, slyším v pozadí rytmickou a veselou hudbu. Možná, že ji taneční zrovna nebaví a nejspíš proto, že jsou na ni moc pomalé a na její povahu klidné. Zato na diskotékách září. Tam se může nevázaně „rozjet na plné pecky.“ A pak je k nezastavení\nObčas toho ale na sebe vezme až moc, já to pak vidím v jejích zeleno-šedých očích, které jsou unavené a touží po malé chvilce klidu. Pak tedy přijde malý oddech na načerpání síly a hurá do víru nových dobrodružství – taková je ona.\nKatka je opravdu báječná a já si jejího přátelství velice vážím. Už si ani nedovedu představit, že bu tu třeba jednou nebyla.", "original_file": "pr1cfiakar_02_1"}
{"text": "Strejček, Gymnázium J. Seiferta\n\nSir Arthur Conan Doyle\nPes Baskervillský\n\nTato kniha je román složený z na sebe navazujících kapitol.\nNámětem knihy je krutost a vynalézavost osob, které se při cestě za svým cílem nebojí vraždit.\nDěj je rozdělen do kapitol. V první části knihy se dozvídame o faktech spojených s vraždou Charlese Baskervilla. V další části vypravěč doktor Watson, popisuje atmosféru hlídání svého svěřence si Henryho Baskervilla v místě vraždy jeho strýce Charlese. Děj pokračuje zjištěním Holmesovi přítomnosti, který za dobu svého sledování vypátral mnoho duležitých faktů o vrahovi.\nV poslední části knihy si Holmes vymyslí záhadný odjezd z Davonshiru který překvapí sira Henryho i Watsona. Jak se později dozvíme tento odjezd byl pouze fingovaný. Po tomto odjezdu nastane chvíle kdy má vrach jedinečnou možnost zaútočit a také zaútočí. Ale protože Holmes čekal tento útok dokáže zabránit již jisté smrti sira Henryho.\nPostavy: Scherlock Holmes je chladný nevyzpitatelný a také velmi rychlí. Doktor Watson je mladý odvážný ale závislý na Holmesovi.\nKniha je kratší a psaná v celku jednoduše takže je možné jí přečíst za velmi krátkou dobu. Myslím si že z těchto důvodů ji studenti nižších ročníků budou číst ještě dlouho.", "original_file": "js9mstr_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nIva Chodurová 3.C\n12. června 2007\n\nOsnova:\nI) Úvod: Co je znamení doby?\nII) Stať: a) Celebrity\n b) Drogy a násilí\n c) Zkáza lidstva\nIII) Závěr: Buďme tím kým jsme\n\nZnamení doby\nKdyž se mi do ruky dostalo toto téma, začala jsem přemýšlet. Je znamením dnešní doby móda? Auta? Vztahy? Ne. Postupem času ale zjišťuji, že znakem současného světa je násilí, peníze a drogy. Málokdo z nás to uzná. Řeknete si: „Já to tam nemám, pro mě peníze nic neznamenají, ale věříte sami sobě?\nKaždý z nás by chtěl být někým z těch „slavných“ a jen kvůli tomu, že oni si můžou dovolit vše a mají taky vše co chtějí. A je to bohužel realita. Když něco udělá „celebrita“, všichni o tom hned vědí a i přesto, že se jim „bulvár“ plete do soukromí oni na tom vydělávají. Všechno jim projde, protože jsou někdo a znají tolik způsobů, jak se vykroutit, podplatit nebo si zaplatit ty nejlepší právníky. Když se nad tím vším zamyslím, je mi do pláče. Oni se mají jak „prasata v žitě“ a děti, někde v Africe nebo v chudých státech, kde vládne hlad a chudoba, trpí nejvíc. Uznávám, že se snaží pomoci tím, že si adoptují třeba malého, postiženého černouška, ale myslí to opravdu vážně? Nemají to spíš jako image? To nikdo neví. Normální člověk, který by taky rád pomohl, si nemůže dovolit koupit a udělat vše. „Škudlí“ každou korunu, aby vůbec uživil svojí rodinu a radši chodí do více zaměstnání, aby jim udělal vše co jim na očích vidí. V dnešní době všechno záleží na penězích. Proč jsou bezdomovci? Protože se nedokázali sami uživit. Nemají práci, rodinu, zkrachovali, lidé je nesnáší a opovrhují jimi a jediné co jim přináší radost je alkohol. Ptáte se proč? Poněvadž ve stavu opilosti člověk nemyslí na svoje problémy a je mu teplo.\nUž jsme se dostali k dalším znamením a to jsou drogy a násilí. A to člověk taky nedělá jen tak. Drogy, ty si člověk musí nějak koupit. Všechno záleží na penězích a kolem nich se všechno odvíjí. Proč dochází ke krádežím, loupežím a bohužel i k vraždám? Všichni chtějí to jediné. Peníze za každou cenu. O všech událostech se dovíme všude. Stačí se porozhlédnout a pořádně se podívat kolem sebe. Všichni uvidíte sami co se na světě děje. Žijeme ve stresu a to jen kvůli tomu, že se snažíme mít všechno, dostat ve společnosti nejvyšší místo a titul. Ale bez práce nejsou koláče.\nPeníze, drogy i násilí nad námi získali moc. Když vám totiž do zaměstnání, školy nebo kamkoliv přijde krásná slečna (a ještě k tomu s tučným kontem) všichni jí hned chtějí a snaží se jí nadbýhat. Stane se idolem sexuální touhy. Ale když promluví, je to katastrofa. Proč to sem vlastně „tahám“, protože chci zdůraznit, že skoro všichni koukají na vzhled a to co je uvnitř je nezajímá. Bohužel je to tak i ve škole. Děti se předbýhají, kdo má lepší „mobil“, hračku, u starších je to auto, motorka dokonce i „kluk nebo holka“. Všichni si budem vždycky něco závidět a na světě bude vládnout závist, peníze, násilí, drogy i když nikdo to nechce brát ve skutečnost. Někteří z nás jsou tak zoufalý, že prodávají své tělo. „Prostitutky“ berou jak drogy, peníze tak můžou být i obětí násilí. Nesmíme je odsuzovat, protože oni se snaží nějak udržet na tomto krutém světě. Zamyslela jsem se a napadlo mě, že i v partě musí všichni dělat všechno a stát za jedním vůdcem a pokud jeden couvne, protože nechce ubližovat někomu z vrstevníků, stává se z něj zrádce a všichni začnou šikanovat jeho. Tak je to i s drogami, když všichni tak všichni. Nesmí se stát, že by někdo obrátil názor a odmítl cigaretu nebo i něco horšího. Projevuje se to hlavně u těch bohatých, nebo u dětí s problémy. Bohatí se nudí a neví co by roupama dělali a proto se snaží nějak zviditelnit. Problémoví lidé hledají nějaké zázemí a většinou se dostanou někam na dno, ze kterého se těžko vyhrabou. Pak to tak dopadá, že se všichni snažíme být takový, jaký nikdy nemůžeme být. Děti prožívají trauma, že jsou tlustí, nemají dobré oblečení, hračky, auta a tak dále. Jejich trauma spočívá v tom, že nejsou populární a snaží se přizpůsobit, dělat vše a být prostě jako oni „PÁNI SVĚTA“ (bohatí a nejlepší).\nZamysleme se proto nad tím, jestli opravdu jsou pro nás peníze všechno. Já si myslím, že každý máme nějaké místo ve společnosti a i když nemáme tolik peněz jako nějakej „boháč“ z televize můžeme mít i tak hezký a spokojený život. Proto buďme takový jaký jsme a nesnažme se být někým jiným.", "original_file": "cb3cchoiva_02_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\n\nKryštof Holub 14. ledna 2008\n2. A\t\t\t\n\nProblém, který mě zaujal\n(11. září 2001)\nPřed nedávnem mi jeden kamarád poslal email, ve kterém byl odkaz na jednu stránku, kde bylo asi hodinu a půl dlouhé video o útocích z 11. září 2001. Myslel jsem si, že to bude zase nějaká blbost, ve které budou hrátky s čísly typu: vemte si číslo, vydělte ho počtem cestujících a vyjde vám číslo 11. Měl jsem trochu času, tak jsem si řekl, že se na kousek toho videa podívám. Po chvilce jsem zjistil, že to asi taková „hovadina“ nebude.\nČlověk, který dal tento snímek dohromady, chtěl poukázat na mnohé nejasnosti týkající se teroristických útoků z 11. září 2001 na World Trade Center (dále jen WTC), Pentagon a podle některých zdrojů i Bílý dům. Začnu letadlem, které narazila do budovy ministerstva obrany – Pentagon. V budově byla díra o průměru zhruba 9 m a byla pravidelně kruhová. To by po nárazu letadla sedělo, až na to, že chybí stopy po křídlech, které mají rozpětí několik desítek metrů. Další nejasnost byla ohledně trosek. Z celého letadla nebyla nalezena jediná identifikovatelná součástka. Letecký benzín (kerosín) dosahuje při hoření maximálních teplot 1200°C, což by mohlo zničit většinu částí letadla, ale ne turbíny motorů, které jsou ze slitin titanu a vydrží teplotu něco přes 2000°C. Dále díra v budově byla téměř rovnoběžná s povrchem okolí, tudíž by letadlo muselo zničit sloupy veřejného osvětlení, které byly před budovou. Některé další nejasnosti jsou okolo svědků, někteří letadlo viděli, jiní ne a okolo důležitých osob v Pentagonu. Většina z nich byla v době incidentu přesně na druhé straně budovy – že by věděli co bude následovat?\nTeď si přiblížíme útoky na 2 mrakodrapy WTC. Tady v tomto případě nelze zpochybnit, že do budov narazila letadla, ale nesedí, z jakého důvodu se obě věže po několika desítkách minut zřítily jako domeček z karet. Zase si shrneme: Palivem letadel byl opět kerosín, který jak víme dosahuje maximálních teplot při hoření 1200°C. Podle výpovědí lidí, kteří se podíleli na stavbě WTC, měly mrakodrapy vydržet mnohé živelné pohromy (zemětřesení, hurikány), ale i teroristické útoky (bomby a i NÁRAZ LETADLA). Firma, která na stavbu budov dodávala ocelové pilíře, říká, že standartem (i mnoho let zpátky) je minimální výdržnost materiálů 1700°C. A kerosín - 1200°C. Tudíž náraz letadla nemohl mechanicky (samotným nárazem) ani následovaným požárem poškodit statiku budovy natolik, aby se zřítila. Dalším nejasným faktem je pád budov. Když si spočítáme výšku budov a rychlost pádu, vyjde nám téměř volný pád. I kdyby se tedy všichni statici mýlili a materiál v místě nárazu by byl zrovna nekvalitní, pochybuji, že posledních několik pater budovy dokáže zbytek stavby rozdrtit téměř na prach (rychlostí volného pádu s takovou destrukcí, že po budovách zůstane jen několik málo trosek – zbytek jen sutiny a prach). Vysvětlením pro toto je, že v mrakodrapech byly umístěny nálože, které ke zboření dopomohly. Existuje mnoho svědků, kteří silné zvuky, připomínající výbuchy, slyšeli. Hasiči, kteří byli v budově nebo blízko ní, úředníci z WTC, ale i blízkých staveb a v neposlední řadě náhodní svědci. Jedna z teorií je, že pád budov odstartovala exploze v místě pár pater pod incidentem a pak patro po patru vybuchovaly další výbušniny, které dopomohly, aby horní část budovy nabrala takovou rychlost (když jí nestálo nic v cestě), že to vypadalo jako volný pád. Je i několik amaterských videozáznamů, na kterých jsou vidět záblesky a plameny vyšlehující kolmo od budovy nasvědčující explozím.\nAbych to celé shrnul. Podle celého tohoto filmu si můžeme myslet, že útoky z 11. září jsou jenom velkým podvodem a že za celým tímto děním nestojí teroristická organizace, ne tedy v celé míře, ale asi nejspíš několik mocných lidí, kteří měli pro toto své důvody. Například pár měsíců před těmito událostmi si jeden člověk pronajmul WTC na 100 let dopředu a zaplatil jiným lidem za to nehorázné peníze. Říká se taky, že v základech budov mělo být zlato. Možná tohle vysvětluje, proč nad odklízením trosek stálo takové informační embargo. Dále teroristé, kteří měli řídit letadla jsou někteří naživu a souzeni za jiné zločiny. Je jasné, že autor tohoto dokumentu vložil pouze zpochybnitelné informace a okolnosti, ale alespoň to může člověku položit otázku, jak to tedy tenkrát bylo.\n\nOsnova: I. Úvod - video o 11. září 2001\n II. Stať – útok na Pentagon\nútok na Word Trade Center\n III. Závěr – shrnutí pravdivosti dokumentu", "original_file": "cb2aholkry_01_1"}
{"text": "Váša, Jakub, Gymnázium J. Seiferta\n\nSir Arthur Conan Doyle: Příběhy Sherlocka Holmese\n\nTato kniha nám umožní nahlédnout do života soukromého detektiva Sherlocka Holmese a jeho věrného přítele doktora Watsna.\nDěj knihy se odehrává za doby autorova života. To je na přelomu 19. a 20. století.\nJá si myslím, že autor měl dva důvody k napsání této knihy. První důvod je ten, v té době se (velice) rozmáhalo podsvětí, což se Doylovi nelíbilo a začal psát o Sherlocku Holmesovi.\nDruhý důvod je ten, že nám zde autor chtěl ukázat, jak se díky své inteligenci, důvtipu a vynalézavosti, může z obyčejného člověka stát osobnost, která je známá po celé Evropě.\nHlavní postavou Doylových knih je Sherlock Holmes. Sherlock je velice inteligentní člověk, který si vytvořil i svou vlastní “metodu dedukční“. se kterou ohromí každého, kdo ho lépe pozná. Ale i přes tyto vlastnosti má i své stinné stránky. Někdy bývá sobecký, paličatý a netrpělivý.\nPříběhy zde sice většinou nenavazují, ale i přesto je to velice zajímavá kniha, kterou stojí za to si přečíst a její obsah bude vždy aktuální.", "original_file": "js9mvasjak_1"}
{"text": "Karolína Kostelecká 2. G\n2. 10. 2008\n\n1. slohová kompozice\n(diskusní příspěvek)\n\n<novinový článek – Není divu, že škola nudí>\n\nVyužívání informačních technologií ve vyučovacích hodinách\nSamozřejmě bych uvítala mnohem větší využívání počítačů a počítačových programů při vyučování jednotlivých předmětů. Zvláště, pokud by se tím výuka stala zábavnější a hravější. Myslím si, že by to velmi pomohlo většině studentů. Lépe by si zapamatovali a déle uchovali získané vědomosti. Vím, že si ve škole nelze jen hrát, ale jako doplnění současného způsobu výuky by to bylo skvělé.\nOtázkou je, jak dlouho bude trvat zavedení nějakého takového systému do škol. Díky nynějšímu stavu využívání počítačů při hodinách to asi bude trvat ještě mnoho let. V první řadě budou muset být školy vybaveny větším počtem počítačů. Následně mohou být vyvíjeny a používány vyspělé programy pro jednotlivé předměty.\nO prvním kroku ke zlepšení se minulý týden v televizním zpravodajství zmínil ministr školství Liška. Jde o novou podobu projektu Internet do škol. Školy zpracují vlastní představu o využití informačních technologií podle svého zaměření a potřeb. Poté projekt předloží ministerstvu školství, které uvolní na realizaci vybraných projektů finanční prostředky z fondů EU. Už aby to bylo!", "original_file": "ces2gkoskar_1"}
{"text": "17. prosince 2008\nAdéla Ružbatská\nV3\n\n1. písemná slohová práce\nÚvaha\nTéma: Realita je nudná. Dejte mi jiný svět.\n\nOsnova: 1 – Každý se někdy nudí\n2 – Stereotyp a myšlenky\n3 – Proč mě zklamal kouzelný svět\n4 – Další světy a vystřízlivění z nich\n5 – To co máme, není zase tak špatné\n\nRealita je nudná. Dejte mi jiný svět\nAsi to někdy napadne každého, to že se nudí. Ve škole o hodině matematiky, když jede dlouho autobusem, nebo když nemá co dělat a jen tak sedí či leží, tupě se dívá před sebe a nevnímá okolí. Většinou tyto stavy bývají krátkodobé, protože přijde nějaký impuls, který člověka z ubíjející letargie vysvobodí. Například když se člověk o onu hodinu matematiky nepředstavitelně nudí, tak zazvoní zvonek ohlašující konec hodiny nebo když jede tím autobusem, tak ten přeci musí někdy dojet do cíle.\nHorší to ale je, když je ta nuda dlouhodobější než by jste si sami přáli, protože vám vše přijde tak nějak bez barev, okolí získává šedivý nádech a dny jsou všechny stejné, pořád ten samí stereotyp. Ráno vstanete a pokud jste student, jdete do školy, kde jste až do pozdního odpoledne, pak jdete zpět domu, cestou si koupíte něco dobrého k jídlu jako odměnu zato, co všechno jste ten den museli dělat. Doma pak zasednete k úkolům, které vám dovolí opustit je až tak kolem jedenácté večer a potom jdete znaveni spát. A ráno zase vstanete a musíte jet do školy. A tak nastoupíte do tramvaje a když máte štěstí, dokonce si i sednete a začnete koukat z okýnka ven, aby jste unikli nepřátelským spolucestujících, protože vy sedíte a oni ne. Najednou si však uvědomíte, při pohledu na neznámé lidi jdoucí po ulici, že se vám do hlavy začíná vkrádat myšlenka, jestli vás vůbec někdo potřebuje a jak moc rádi by jste ze svého života unikli někam jinam, do jiných světů, kde by jste byli někým jiným, kde je vše lepší, barevnější a vaše sny se staly skutečností.\nJá jako mála, když mi bylo asi 10 let, jsem od své tety dostala jako dárek knihu Harry Potter. Jeho barevný svět mě naprosto uchvátil, moc jsem si přála tam být. V příběhu Harryho Pottera se píše, že když je dítěti 11 let, dostane soví poštou dopis, ve kterém se povídá, že se stal kouzelníkem a může nastoupit do školy Čar a kouzel. V mé jedenácté narozeniny se bohužel ale nic takového nestalo, což zmařilo mé naděje a o hodně snížilo mou oblíbenost této knížky.\nPo výše uvedené knížce mi do rukou přišlo mnoho jiných, pro mě skvělých knížek a filmů s jejichž příběhy a světy bych se byla ráda ztotožnila. Nejprve to bylo tak, že jsem o tom příběhu pár dní po shlédnutí nebo přečtení přemýšlela a srovnávala to se svým světem, hledala jsem rozdíly a zjišťovala, který je lepší. Po pár dnech však zážitky z příběhu vyprchali, už nebylo co srovnávat a já se musela smířit s tím, co mám.\nA tak je to vždy, kór když už nemůžete dál koukat na ostatní lidi z okýnka tramvaje a musíte vystoupit, protože neosobní ženský hlas vám z reproduktoru v tramvaji oznamuje, že jste právě dojeli tam, kam jste chtěli. Neochotně se tedy zvednete z plastové židličky, čímž uvolníte místo dalšímu, který si sedne místo vás a se stejným výrazem ve tváři, který jste měli před chvílí vy, se zahledí ven z okýnka. Pak už jen stojíte na chodníku a díváte se za odjíždějící tramvají a nakonec dospějete k tomu, že to co máte, není zase tak špatné, jak se vám předtím jevilo. S tímto vědomím se rozejdete do školy, protože už nemáte moc času a v ruce držíte tašku, ve které leží další knížka, která už se nemůže dočkat, až si ji přečtete.", "original_file": "grV3ruzade_01_1"}
{"text": "Peterková, Tereza, V. C, 07/08\n\n23. října\nReprodukce textu\n1. Kohoutek na větvi\n2. Sladký hlásek\n3. Přátelský polibek\n4. Kohoutkova lest\n5. Kohoutek vyzrál nad liškou\n<barevný obrázek lišky>\nO lišce a o kohoutkovi\njak naseb udělali past\n\nJednoho dne seděl kohoutek na větvi a přiběhla tam liška a ta naladila hlásek přátelsky se usmívala a pravila kohoutkovi aby si dali přátelský polibek, že už se kohoutkové, kuřátka a slepičky nemusejí bát lišek ale kohoutek jí nevěřil a pravil že už letí dolů že támdle vydí běžet psi a běží knim a jen co to liška uslyšela stačila jen říci: sbohem! Protože má mnoho práce a musí už běžet jen to dořekla běžela co jí nohy stačili a chvilkami se ohlížela jestlí jí nejsou psi v patách", "original_file": "bu5cpetter_02_1"}
{"text": "21.4.06\nChládek\n2. slohová práce\nPříliv\n\nNa pobřeží bylo dusno. Bystré vlnky se převalovaly a zpívaly. Jemný vánek si pohrával s mými vlasy. Poslední návštěvníci opouštěli pláž kvůli nebezpečí přílivu. Mnozí z nich ve spěchu málem nestačili uklidit své plážové nádobíčko. Také prodavač kokosů, jenž ještě před chvílí legračně pobíhal po břehu s košíkem v ruce prodávajíc kulatou delikatesu, to zabalil. To vše se odehrálo v podvečer jednoho krásného letního dne.\nVše se schylovalo k velkému zakončení, k vrcholu dne. Muž vyšší postavy, oblečen v námořnickém, vyháněl z písčité pláže a přilehlého okolí všechny živé duše. Poněvadž jsem se schoval za ostře řezanou, ale útulnou skalkou, nevšiml si mě. Zanedlouho se na dveřích vedoucích na pláž objevila visící cedulka hlásající zákaz vstupu. S přibývající tmou se stupňoval jas měsíčního svitu. Modrých, bílých a žlutých teček na obloze přibývalo. Silný vítr, který již porazil vánek, se mi zadíral pod kůži. I v těchto podmínkách jsem dokázal rozeznat řasy vyvržené vlnami na břeh. Na vrcholu vysokého, šedě zbarveného majáků, respektive na jeho červené vížce se rozsvítilo pronikavé červené světlo. Tu jsem pocítil vlhko na svých chodidlech. Přílivové vlny začaly olizovat skalku i moje nohy. Proto jsem seskočil na pobřeží. Nikde ani živáčka. Na obloze se rozsvítilo tolik hvězd, že by stačily na pouliční osvětlení na celém světě. V dálce jsem spatřil maličké zelené světlo. Přemýšlel jsem, zda se nejedná o přelud. Byl jsem unaven a mé oči se již klížily. Světlo se mi zdálo ponejprv matné, nejasné, později zřetelné a zářící. Po moři plula loď. Zamyslel jsem se nad plavbou lodí při přílivu. Zdali pak to není zakázáno. Tu mě vytrhlo z myšlenek o zákazu či nezákazu, jakápak loď to asi je. Rybářská, nákladní, osobní? ptal jsem se sám sebe. Zatímco se neznámé plavidlo přibližovalo pomalu kousek po kousku ke břehu, což ani nebylo zřetelné, síly přírody, konkrétně tma, večerní chlad a únava mě přemohly. Skalka vychlípená a vybočující do moře byla po několik hodin mým útočištěm. Se vší námahou jsem slezl ze skalky a octl se nohama znovu na pevné zemi. Jemný, ale chladný písek dráždil mé bosé nohy. Musel jsem být na pozoru, aby mě nesmetl vodní živel v celé své kráse. Ještě naposledy jsem se rozloučil s touto scénou, pohlédl na oblohu, překypující hvězdami, zamával vlídně se usmívajícímu majáku a poslechl si pěnivé moře. Čas mě tížil a kázal, že bych měl odejít.", "original_file": "pr2cfchl_02_1"}
{"text": "Čestín, 25. června 2010\n\nAhoj mami\n\ndošli jsme dobře. Šli jsme na výpravu. Ve čtvrtek pojedeme na zámek ve Zruči nad Sázavou.\n\nJe hezké počasí. Svítí sluníčkao, ale včera pršelao.\n\nAhoj mami, těším se na tebe.\n\nEva\n\nP. S. Pozdravuj Evu.", "original_file": "cbrod5j_1"}
{"text": "Kytara\n\nZnala jsem kdysi jednu kytaru. Byla to stará kytara, která byla příjemnou společnicí naší rodině po několik generací. Mezi lidmi měla velmi dobrou reputaci. S ní se totiž nikdy nikdo nenudil a navíc uměla rozesmát, rozplakat, i vyzvat k tanci. Každý ji měl rád, ale muselo se na ni něžně. Kdo s ní rozmlouvat neuměl, na toho pištěla a často se s ním i pohádala. Postupem času se ale lidé přestali učit zacházet s kytarou. Neuměli být něžní, jak ona vyžadovala, a proto se snažila schovávat. Postupně odešla až na půdu domu, protože jsme si na ni nevzpoměli. Také proto začala trucovat.\n\nStále si sama pro sebe opakovala. „Jsem přece už stará na takové zacházení! Ten Marek mě posledně tak napnul, až jsem dech nemohla popadnout. To když si vzpomenu na starého pána. Ten to se mnou uměl – jedna báseň. Ale tohle! To se přeci nedá vydržet!“ Takhle lamentovala den co den od jara do zimy. Na té půdě zůstala i při těch největších mrazech. Nebyla ale zrovna nejmladší a její zdraví to úplně nevydrželo. V samotě na půdě ji začalo škrábat v krku. Jenže to se jednoduše řekne, ale při představě tak dlouhého krku, který kytara má vůči svému tělu, se mi zatočí hlava. Ze škrábání se pozvolna stávala bolest. Její struny se začaly kroutit a lámat. Největší bolesti se jí ovšem dostalo, jakmile se jí přetrhla první struna.\n\nVyčerpána nemocí a bezmocí odkládá pýchu stranou a přemýšlí o návratu do teplé světnice, kde by se rychleji uzdravila. Rozhodnutí ovšem nestačí. Půl roku strávila bez pohnutí na jednom místě, kde jí byli jedinými společníky pavouci, kteří ji svými pavučinami připoutali ke zdem. S velkou námahou tyto pavučiny trhá,. Jsou pevné a ona slabá. S vypětím všech sil, které ještě má, zvítězí i nad posledním vláknem, jež ji věznilo v chladu. Posilněná myšlenkou tepla a zpěvu jde schod po schodu dolů. Čím blíž k lidem je, tím víc si uvědomuje, že nikdy nikdo nedokáže dosáhnout svého cíle uzavřením se do sebe a odmítáním všech okolo. Z myšlenek o prožitém půl roce ji ovšem něco vytrhlo. Něco, co velmi dobře znala. Zvědavost ji přitahovala stále k místu, odkud \"to\" slyšela. Ano, byl to zpěv. Radostný zpěv, při kterém hrála i hudba. „To přece zní jako kytara,“ řekla si. Posunula j se ještě blíž ke dveřím do světnice. „Když já jsem tady, tak... Ano! Je to jasné! Vyměnili mě. Na mé místo přijali nějakon mladou. Má jistě pevné tvary a žádné vrásky. A ten vysoký hlas.“\n\nByla zmatená a možná, že si vůbec neuvědomovala, co dělá, ale utekla z domu. Utekla pryč od rodiny, která i jako mladou, nezkušenou kytaru přijala a vychovala. Utekla pryč to tmy, zimy a beznaděje. Utekla pryč, protože jinou cestu v té chvíli neviděla. Utekla, ale sama nevěděla, kam jde. Jediné, čím si byla úplně jistá, bylo, že už nikdy nechce mít nic společného s lidmi. Bolest v krku, únava a strach jí dopomohli k rozhodnutí, že na tomto světě již nemá cenu zůstávat. Neviděla nic optimisticky a proto skočila z mostu... Do vody. Proud ji unášel ven z města. „Tohle se mi tedy zrovna moc nepovedlo.“ Posteskla si. Pohupování vlnek ji ale dokonale uspalo.\n\nProbudila se, ale nevěděla, kolik dní spala. Už nikam neplula, ale byla zachycena ve křoví na břehu řeky. Nemohla se pohnout, nemohla se vyprostit a protože měla již všechny struny potrhané, nemohla ani volat o pomoc. Nemohla dělat nic. Jen čekat. A tak přemýšlela o životě a o lidech, kteří v něm byli.\n\nZe snění ji vytrhla ruka. Něčí ruka, která ji pohladila a vytáhla z vody. Ta ruka patřila usměvavému člověku. A naše kytara mu byla vděčná. Vyléčil ji. Nejen z bolesti v krku, ale také z pýchy a sobectví. Byla šťastná, že může opět rozdávat radost. Když viděla úsměv, přetrpěla i nějaký ten falešný tón. Odpustila lidem a lidé odpustila jí ji milovali.", "original_file": "pr4eric_1"}
{"text": "Jak tomu zabránit?\n\nMůj synáček Pavlík, Pavlíček Dřív jsem mu říkala zlatíčko, miláčku, prcku, zlobidlo Teď už jen odpornej surovče, feťáku, zloději To mluví za vše. Můj syn Moje jediná radost na světě, moje chlouba, můj přítel, moje láska, moje naděje – můj strach.\n\nAbyste tomu rozuměli, chci Vám napsat něco o výchově svého syna. Ani ne tak o výchově, jako o jeho životě.\n\nKdyž byl Pavlík malý No pro mne malý, ovšem on v sobě viděl velkého, silného a soběstačného chlapa. Bylo mu jedenáct let, když za mnou ráno přišel, políbil mě (tak jako to dělal vždy při odchodu) a řekl mi abych mu držela palce. Byl postaven před svou první životní zkoušku. Dělal přijímací řízení na osmileté gymnázium. Pozorovala jsem ho při odchodu, byl roztěkaný, nervózní Ale já jsem věděla, že přijde domů šťastný Každý rodič zná ten pocit, kdy ve své dítě věří V ten den jsem si byla jista, že Pavlík uspěje Přišel domů a usmíval se – pro mě to bylo dobré znamení. Posadil se na koberec. Po tváři mu tekla slza. Mlčky jsem ho pozorovala a beze slova jsem rozpoznala, že to byla slza štěstí. Objal mne Dal mi pusu a odešel slavit s kamarády. Pravidlo první: nechte děti dělat věci, o kterých si myslíte, že jsou správné a jim samotným vyhovují\n\nVíte, do těch dvanácti let jsem svého synka znala, věděla jsem, jak reaguje na změny ve svém okolí. Věděla jsem, jak vypadají jeho oči ve smutku nebo naopak v radosti. Znala jsem jeho kamarády. Znala jsem jeho negativní vlastnosti. Znala jsem jeho názor na návykové látky. Odsuzoval lidi, kteří si dobrovolně kazí život. Nesnášel pach kouře Nesnášel narkomany. Vždy, když ve škole měli nějaký protidrogový program přišel domů naštvaný, protože tvrdil, že nepotřebuje rady od „pitomejch feťáků“. Celé ty roky jsem si jím byla naprosto jistá Pravidlo druhé: Důvěřuj – prověřuj\n\nPavlíkův třináctý rok byl pro nás pro oba dost kritický. Už druhým rokem byl na gymnáziu. Změnil se. Prospěch špatný. Celkový přístup k učivu byl špatný. Jeho styl vyjadřování byl špatný. Jeho móda byla špatná. Jeho chování bylo špatné. Už i ke mně se choval špatně. Myslela jsem si, že je to puberta. Obyčejný teenager, který prožívá své první nástrahy života. Nachází svou osobnost. Neuvědomovala jsem si ovšem, že se mi Pavlík čím dál tím víc vzdaluje. Pravidlo třetí: Změny v životě dítěte se musí krotit\n\nPavlova první zkušenost s drogou byla v jeho třinácti letech. On sám mi řekl, že si s přáteli na jedná oslavě zakouřili marihuanu. Věřila jsem mu a neměla jsem důvod se domnívat, že moje dítě by bylo schopné požít drogu silnější. Preventivně jsem mu dala domácí vězení na čtrnáct dní. Domluvila jsem mu Domnívala jsem se, že nebyl důvod k dalšímu experimentování s drogou. A navíc jsem znala jeho postoj k návykovým látkám Pravidlo čtvrté: Opak bývá skoro vždy pravdou\n\nV době, kdy se mi Pavel vzdálil na tolik, že jsme si skoro o ničem jiném než o škole nepovídali, jsme začali mít potíže s penězi. Zvýšili nám nájem. Pavel chodí dvakrát do týdne tenis a jednou týdně na kondice z angličtiny, což není dvakrát levná záležitost. A tak jsem trávila v práci dost času. Byla jsem si plně vědoma toho, že se mu věnuji méně, než dřív, ale dělala jsem to vše jen pro něj Už Einstein řekl, cituji: „Pouze život, který žijeme pro ostatní, stojí za to“. Já jsem žila jen pro něj a čekala jsem jen trochu pochopení a vděku. Na místo toho, jsem se jednoho dne, vrátila dříve než jsem měla a čekalo mě krásné překvapení. Ten, kterého miluji. Ten, který byl vždy mou chloubou. Ten, pro kterého bych udělala všechno na světe Se válel v obývacím pokoji na zemi ještě s nějakým kamarádem. Můj synáček Můj Pavlík ležel na zemi, válel se ve zvratkách, v popelu od cigaret. Sedla jsem si na křeslo a bezmocně jsem začala plakat. Cítila jsem se jako špatná matka. Každý z rodičů má dny, kdy se lituje a zároveň sám sebe nenávidí, protože se domnívá, že udělal chybu Pravidlo páté: Obviňujte se až tehdy, kdy si budete opravdu jisti svou chybou\n\nDobrou půl hodinu jsem se nemohla ani hnout. Byla jsem v šoku. Najednou se ale ve mně probudila přísná máma. Začala jsem křičet. Dupat. Tleskat. Vztekat se, aby se oba dva okamžitě probrali. Zvedli se a nejevili známky nějakého studu. Bylo jim to jedno. Přišla jsem k Pavlovi dala jsem mu pár facek. Toho druhého (ani nevím koho) jsem vyhodila. Do dneška si pamatuji, jak jsem se třásla. Nikdy jsem ho nebila. Nikdy jsem mu neublížila. A teď? Teď jsem měla výčitky Psycholog říkal, že jsem se zachovala správně, ale zkuste věřit někomu, kdo nemá děti a tím pádem je nikdy nemohl trestat a neví, co to je pro mámu, zbít vlastní dítě. Pravidlo šesté: Dítě vás ve vážné situaci nikdy neposlechne, bude- li mu domlouvat bez pěstí\n\nOd té doby jsem Pavlovi nevěřila. Náš vztah byl založen na ranním a večerním pozdravu. Povídali jsme si tak akorát o tom, kdy má Pavel dostat kapesný. Nechci, abyste náš vztah chápali, tak, že bych ho neměla ráda. Milovala jsem ho. Jen jsem byla překvapená. Možná i ve velkém presu. Bylo toho na mě moc. Ale do dneška si budu vyčítat to, že jsem byla natolik naivní, že jsem mu ve všem věřila. Domnívala jsem se, že pokud ho zahrnu dostatečným množstvím lásky, tak z něj vyroste dobrý člověk Ale kdo je dnes dobrý? Přemýšlela jsem i nad tím, jestli nebyla chyba i v tom, že jsem ho vychovávala sama. Jeho otec nás opustil. Mockrát jsme si o tom povídali a pokaždé mi řekl, že je spokojený, že mu táta nechybí Ale byla to pravda? Víte, co nejhorší na nedůvěře? Nezbavíte se jí. Pravidlo sedmé: Nedůvěra je to jediné, co vás může před dětmi ochránit\n\nOd alkoholu blízko k drogám Říká se to. I v Pavlově případu to byla pravda. Z bytu začali mizet CD, staré oblečení, porcelán, lampa Začala jsem tušit, co se děje, ale bála jsem si připustit pravdu Všimla jsem si toho, že se v poslední době chová zvláštně. Skoro nejí. Nemyje se. Neučí se. Vidím ho doma jen, když se sem přijde vyspat. Pravidlo osmé: Jak se zajiskří jiskra k ohni není daleko\n\nKdyž byl malý chodila jsem se koukat do pokoje, když spal. Pozorovala jsem jeho hebké vlásky. Byl celý zachumlaný v peřině. Vždy mě tento pohled dojímal. Přesně takový úmysl jsem měla, když jsem vstoupila do pokoje onen večer, kdy jsem přišla na to, že můj syn je narkoman. Posadila jsem se k posteli. Se slzami v očích jsem si prohlížela Pavla, který mi byl tak vzdálený Chtěla jsem ho přikrýt a jak jsem nadzdvihla peřinu, spatřila jsem Vpichy. Rozbodané nohy. Do krve sedřená lýtka. Zčernalou kůži okolo čerstvých ran. Stála jsem nad Pavlem Nad mým synem. Nad mým zdrojem života Můj Pavlíček. Moje zlatíčko Celý svět mi byl ukradený. Seděla jsem v křesle a vyčítala si metody své výchovy. Stále jsem měla před očima ty doby, kdy jsme si tak bezvadně rozuměli. Otevřela jsem si flašku slivovice. Nemohla jsem usnout. Pocity viny. Hrůza ze zítřejšího probuzení. Sekunda byla jako hodina, hodina jako celý den. Nevěděla jsem, co udělám ráno. Chtěla bych vrátit čas Ztratila jsem naději. V té chvíli jsem všechno vzdala. Všechno pro mne ztratilo význam. Vše čemu jsem věřila zřejmě nikdy nebyla pravda. Dala jsem život narkomanovi! Můj syn je narkoman! Co teď? Jak se mám před ním chovat? Pravidlo deváté: Je lepší rozsvítit, byť jen malou svíčku, než zůstat v temnotě\n\nCelou noc jsem nespala. Byla jsem unavená. Zničená. Přišel Pavel pozdravil a chtěl odejít. Chtěla jsem si s ním promluvit, a tak jsem zamkla byt. Přišel do obýváku a řekl mi: „Dej mi klíče, ať můžu vypadnout!“. „Nikam nepůjdeš, si můj syn“ zakřičela jsem na Pavla. „Co z toho, dej mi ty klíče!“ Začala jsem plakat A on? Jak to spatřil, šel do kuchyně, nalil si vodu a šel za mnou Zeptal se mě, jestli bych mu nedal kapesný o měsíc napřed, že prý to nutně potřebuje. „Na fet ti dávat nebudu.“ Jsem napjatým, klepavým hlasem oznámila. „Mami, co blázníš? Já a drogy – nikdy.“ Do očí zalhal mi do očí. Moje krev. Můj život. Můj syn. Lže mi do očí. Jak mi tohle udělal, otevřela jsem dveře a řekla jsem mu o všem, co vím. Křičela jsem. Nervózně jsem v rukou mačkala cíp halenky. Mluvila jsem rychle a jasně. Byl v šoku. Pamatuji se na má poslední slova. Nikdy bych si nemyslela, že bys mi byl schopen do očí lhát Miluju tě, ale pro oba bude lepší odejdeš- li odsud a pokud možno okamžitě. Mám tě ráda, ale nad mými city převládá beznaděj, která mě nutí k tomu, co teď dělám. Pavlíku byl si mi vším, celý můj život si vyplňoval ty Až ti bude nejhůř nechoď za mnou. Dneškem končí můj život, protože už tě tu nikdy nechci vidět a s tebou odchází i můj život.\n\nOdešel. A s ním všechno, co jsem milovala. Možná jsem udělala špatně? Možná jsem se jen trochu spletla. Možná jsem udělala správnou věc? Ale jak jsem to měla ovlivnit? Udělala jsem vše, co se podle knih dělat dá A pomohlo to? Můj syn se mi vzdálil na tolik, že jsem ani nepoznala, že patří mezi narkomany. Dělal vše, co každé dítě. Sportoval. Měl kamarády. Doma jsme problematiku drog řešili neustále! A k čemu mi to bylo? Teď jen vím, že nechci doma jen, když se sem prijde vyspat. Pravidlo osmé: jak se zajiskří jiskra žít Pro koho? Vzpomněla jsem si na citát od Euripida, cituji: „Ve svých dětech žijeme dál“. Zvláštní citát, pro mě dost krutý, protože já ve svém dítěti zemřela. Pravidlo desáté: Vyhodíte – li dítě z domu, připravte si revolver nebo jed\n\nTo je vše, co jsem Vám chtěla napsat. Nemohu dál žít s pocitem viny. Můj syn mi byl vším. Byla jsem pro něj mámou i tátou. Zahrnovala ho láskou. Měl vše A výsledek? Dopis, který jsem napsala nemám komu adresovat. Jen chci, aby má smrt byla vysvětlena. Neutíkám před problémem. Byla jsem postavena před problém, který se nedá řešit nejhorší zjištění pro matku je když se dozví, že její syn udělal něco, co by od něj nikdy nečekala. Pravidlo jedenácté: Bojíte – li se smrti, nepořizujte si děti\n\nSklenice vody, prázdná plata od prášků Teď jen čekám na smrt Pořád myslím na Pavlíka. Miluji ho. Ať udělal cokoli, vždy ho budu milovat.", "original_file": "pr4attabmic_1"}
{"text": "31.10. 2006\t\nVeronika Pilařová, 2.D\n1. písemná slohová práce\ntéma: Latinsko-americké a standardní tance\nReferát\n\nOsnova: I. Úvod – tanec\nII. 1) Jak dělíme tance\n2) Technika\n3) Výraz\n4) oblečení\nIII. Závěr – Hurá na soutěž\n\nTyto tance jsou velmi rozšířené a oblíbené po celém světě. Většina z nás se s nimi setká v tanečních kurzech a tím skončí. Ovšem jsou i tací, kteří chodí do tanečních klubů a tancují závodně.\nTyto tance se tancují v párech (chlapec – dívka) a mají dvě základní rozdělení. Dělí se na Latinsko-americké (Cha-cha, ---, Rumba, Jive, Paso doble) a Standardní (Waltz, Tango, Valčík, Foxtrot).    Z těchto tanců se ještě vyvinuly další, například z Foxtrotu Quickstep, ale jejich technika je víceméně stejná, proto je nebudeme podrobněji rozebírat. Jediné co se mění je rychlost jejich provedení.\nU všech těchto tanců jsou stejně důležití tyto tři věci: Technika, výraz a oblečení.\nZačneme technikou. Abyste dobře termínu technika porozuměli, představme si své tělo a všechny jeho části. Každá část má svou pohybovou (či popř. nepohybovou) úlohu a svoje tempo. Ještě předtím, než si podrobně vysvětlíme techniku, řekněme si, co je důležité, 1) stát rovně s hlavou nahoru, 2) zastrčené břicho i zadek 3) tancovat do rytmu. Ale zpět. Technika tudíž neznamená jen naučit se kroky, ale i je správně chodit. Např. v „Latině“ je většina nášlapů přes bříško chodidla, a ve „Standardu„ je to přes patu.\nKaždý tanec má svůj základní krok, který musíte zvládnout, pokud se chcete učit další figury a z figur sestavovat sestavy.\nNapř. latinský tanec Jive je velmi složitý. Základním krokem je přešlap a tři kroky na jednu stranu a tři kroky zpět. (Neuvádím na kterou stranu z důvodu, že nerozlišuji kroky partnerky a partnera). Poté si třeba uděláme figuru „Stop and Go„ (Zastav se a jdi), kdy partner podtáčí partnerku, zastaví ji a zase jí navede, aby se otočila a přešla do zákl. kroku. Takto bychom mohli přidat další figury a vytvořit z nich sestavu.\nKdyž už zmíníme kroky, tak nesmíme zapomenout na ruce. Ty v „Latině„ vykonávají krouživé pohyby, zatímco ve „Standardu„ máme dané pevné držení, neboli postavení, které se během tanců nemění. Zbytek těla pak má v každém tanci svou pohybovou úlohu.\nPo technice musíme dbát na výraz. Nejdůležitější je výraz obličeje. Tanečníci se většinou tváří velmi příjemně, protože to, co dělají, dělají pro zábavu, tudíž nemají proč se tvářit vystresovaně. Ale například v Tangu, či Pasu doble, kdy je tanec velmi vášnivý a ostrý, mění svůj výraz na tvrdý až kamenný.\nDalším a posledním bodem je oblečení. Jako všude i tady existují nějaká pravidla odívání. Ta se mění podle taneční třídy a podle oficiálnosti soutěže.\nStandardní oblečení je jednoduší, než na „Latinu„. Pán má bílou košili s bílým motýlkem a frak. Na nohou má lakýrky a může mít jako doplněk manžetové knoflíčky. Dáma má dlouhé šaty se širokou sukní jakékoli barvy, silonky a plné lodičky.\nV „Latině„ je odívání u mužů velmi podobné jako ve „Standardu„. Jakákoli košile jakékoli barvy    většinou napůl rozepnuté nebo uplé triko s dlouhým rukávem. Kalhoty do zvonu a též speciální boty, ovšem ne lakýrky. Žena má šaty s krátkou sukní. Tyto šaty většinou ani jako šaty nevypadají, protože se skládají spíše z cárů látek různě sešitých k sobě. Dále jako ve Standardních tancích silonky, ale už ne plné lodičky, ale boty na podpatku s volnou špičkou.\nKaždý pak může mít libovolné doplňky, jako je např. umělá růže vpletená efektně do vlasů.\nPokud všechny tyto věci splňujete, tak vám nezbývá nic jiného než vyrazit na soutěž a vyhrát.", "original_file": "pr2dpilver_1"}
{"text": "Poslední souboj\n\nVítr se proháněl po planině. Ashugarus, sedící rozkročmo na zádech svého magií vytvořeného draka, pozoroval nebesa. Byla protrhávána výbuchy čiré energie, podstaty celého světa a vesmíru. Se zlatě se třpytícím stvořením, jenž mu sloužilo nejen jako dopravní prostředek na neskutečné vzdálenosti, komunikoval výhradně telepaticky, jelikož v prostoru, kterým cestovali, by nebylo možné slyšet jediného slova. Ačkoli nyní bezpečně seděli na zemi, bylo lepší odložit jakékoli jiné komunikační prostředky stranou, už kvůli možnosti, že by je někdo... nebo snad něco mohlo zaslechnout. Drak vyslal k Ashugarusovi myšlenku... \"Jsme na lovu?\"... \"Ne, vyčkáváme\" ozval se jeho vládce v drakově mysli. Zástupy jeho služebníků, stvořeních nepředstavitelně znetvořených, plynuly za jeho zády do nového domova, hluboko do jeskyní svého pána. Nemohli namítat, On je stvořil. Byli jeho a mohl si s nimi dělat, co se mu jen zlíbilo. Jejich mysl byla uvězněná, neschopná samostatného uvažování... byli jen jeho...\n\nSeshora z nebes se ozvalo zaburácení. Skrze energetická pole pronikl na zádech temně černého draka, poslední člen jeho rasy. Vyzývavý dračí řev přiměl Ashugarusova miláčka k další myšlence... \"Budeme bojovat?\"... Dračí mysl byla také svázána pouty svého majitele, přesto však dokázala odolávat více, než podřadní tvorové, právě plynoucí do domova svého Pána a nesoucí všechny jeho poklady, včetně několika uvězněných démonů nejvyšších kruhů smrti. Přesto však byla Ashugarusova odpověď záporná... \"Ne nyní!\"... Ihned poté vycítil zklamání svého zvířete, ale bylo mu to lhostejné. Sledoval druhého draka, spirálovitě se snášejícího k němu. Pozvedl paži k pozdravu. Korken mu pozdrav oplatil a pomalu se snesl se svým drakem poblíž něj. Jeho černě oranžová zbroj zářila ve slunečních paprscích, když sestupoval ze hřbetu svého draka... I Ashugarus takto učinil. Dokud nestáli tváří v tvář, oba mlčeli. První promluvil Korken... \"Jak víš, zůstali jsme už jen my dva. Nechtěj ukončit život jednoho z nás jen kvůli tvé lakomosti!\"... Ashugarus věděl, že Korken je z něj vystrašený, ačkoli to nedával najevo. Věděl také, jaké bude jeho rozhodnutí, ale vzhledem k úctě ke svému druhovi, mu i nadále naslouchal... \"Připoj se ke mně, jen spolu budeme schopni sestavit tak mocný artefakt, že ani bohové se proti nám nebudou moci postavit! Nedělej ze sebe hlupáka, víš moc dobře, že nic takového sám nedokážeš!“... Ashugarus mu hleděl přímo do očí. Pohledem, který by každého smrtelníka přiměl prosit o milost. Pohybem tak rychlým, že jej nikdo krom Korkena nedokázal zachytit, vytáhl meč z pochvy... jako by se mu náhle objevil v ruce. Bez jediného ucuknutí pohledu uťal ruku jednomu ze svých služebníků, jednomu z těch mála, co ho doprovázeli. Ten se ihned svalil k zemi v křečích za křiku vyjadřujícího překvapení a neskutečnou bolest. Jeho Pán však nechtěl být rušen, proto jednou jedinou myšlenkou změnil jeho tělo v ohořelou figurínu, která se během několika sekund rozpadla na popel. Ke Korkenovi s klidným hlasem prohlásil... \"Víš moc dobře, jak mi záleží na životě tvém, mém, či kohokoliv jiného. Teď se otoč a odleť. Jdi někam, kde se naše cesty nezkříží... někam, kde nebudeš překážet mým potřebám! Jsi nic, stejně jako vše ostatní v tomto vesmíru.\"... s tím se otočil a pomalu odcházel ke svému mazlíčkovi. Korkenovi se v té chvíli prohánělo myslí neskutečné množství myšlenek, nevěděl, co má dělat. Rychle doběhl ke svému draku, vyšplhal se mu na hřbet a za hřmotu mávajících křídel se vznesl zpět do oblak. Ashugarus mezitím došel ke svému drakovi, který se ho otázal... \"Co se bude dít teď?\"... Ashugarus se vznesl pomocí ovládané energie mezi jeho křídla... \"Teď budeme čekat\"... \"Budeme čekat? Na co budeme čekat?\"... Ashugarus již nemínil ztrácet čas touto konverzací a zahleděl se opět na nebesa. Ta byla stála porušována proudy energie, od jednoho obzoru až k druhému. Ashugarus cítil, jak pronikají do samotného času a prostoru, jež mu byl natolik vzdálený, že o něm nedokázal ani přemýšlet. Zazněl zvuk, přesně tentýž, jaký zazněl při prvním příchodu svého druha. Jeho zorničky se ani nepohnuli, stále s ledovým klidem pozoroval oblohu, když v tom uviděl, spíše ucítil jisté narušení prostoru a nad ním se objevil černý drak, řítící se přímo dolů. Jeho myšlenky se shodovali s drakovými, ten se ihned vznesl do vzduchu. Zmenšující se vzdálenost obou bytostí přinášela blížící se a nevyhnutelnou srážku.\n\nAshugarus poprvé porozuměl pocitu, jenž se skrýval v Korkenových očích. Byl to úděs. Úděs očekávání své smrti. V tu chvíli si uvědomil, jak ubohý Korken vlastně je a jeho odhodlání zabít ho ještě vzrostlo. Nasměroval draka vpřed a ten zaburácel svou výzvu proti svému protivníkovi. I Korkenův drak tuto výzvu zopakoval. V tu chvíli se do sebe pustili vším svým uměním, jaké za celý svůj život získali. Ashugarusova zlatá čepel kmitla nad hlavou a udeřila, přičemž rozťala černě oranžový štít s erbem Korkena. Bylo to téměř příliš snadné, přesně, jako Ashugarus očekával. Korken, díky svým bláznivým nápadům s vytvořením artefaktu, ztratil velké množství své bývalé síly. Ještě dvakrát, třikrát Ashugarus ťal, jeho zlaté ostří se mihlo vzduchem a poslední z jeho bratří se sesunul ze zad svého draka. S dunivým rachotem dopadl na zem. Ashugarus použil své umění pohybovat se i bez pomoci svého draka, aby se přiblížil k drakovi Korkena. Pozvedl svůj meč, vyřítil se proti němu a bez jediného zaváhání mu vyřízl hrdlo. Snesl se zpět k tělu Korkena, ve kterém ještě přebývala jiskřička života. Ten se na něj obrátil s otázkou... \"Proč?\"... \"Víš moc dobře proč. Přinesl jsi konec všemu jak bývalo, všemu, jak jsme znávali dříve... Jen proto, abys vytvořil artefakt vyrovnávající se moci bohů. Toto nemělo být nikdy připuštěno, i přes sílu naší rasy!\"... Korken sebral poslední síly, aby ještě vyslovil... \"Měl jsem právo se o to alespoň pokusit!\"... V tu chvíli mu Ashugarus oddělil hlavu od těla jediným pohybem svého meče... \"Není žádné právo, je jen moc.“... S pohrdáním v očích se otočil a zamyslel se... Je toho ještě tolik, co se musí udělat...", "original_file": "pr4ccecluk_1"}
{"text": "Hadravová Kateřina\nVII. A\n22. února\n\n2. Slohová práce\n(charakteristika)\n\nMůj táta\nPopisuji svého tátu, kterého mám moc ráda.\nTáta je vysoký, ale břicho má jako balón.\nVlasy se mu nevlní, jelikož jsou krátké a černé, ale sem tam mu vykukuje i nějaký ten šedý vlas. Jeho čelo je lesklé a oči se mu zelení. Velký nos mu vystupuje z obličeje. Ústa má velká, ale nevýrazná.\nMůj táta je velice chytrý a moudrý jako sova, také je vtipný a hodný, ale umí se pořádně naštvat.\nMezi jeho záliby patří koukání na sport v televizi a lyžování. Rád cestuje.\nOblíká se sportovně, ale do práce nosí oblek, košili a kravatu.\nMám ho moc ráda, i když mě poslední dobou trochu zlobí.", "original_file": "kl7ahadkat_1"}
{"text": "5. prosince 2008\nVavřinová Lucie\nP2\n\n1. písemná slohová práce\nCharakteristika, popis\nTéma: Svět v roce 3008\n\nOsnova: 1. popis – poloha\n2. nejlepší objev – teleport\n3. okolní státy\n4. jídlo a odpadky\n5. města <šipka měnící pořadí bodů 4 a 5>\n6. vady vynálezů\n7. představa světa a plány budoucnosti\n8. dodatek\n\nMůj svět v roce 3008 se nachází na malé ploše, obklopen ostatními státy. Můj svět je totiž název mého státu. Je to stát ve kterém je spousta obyvatel, hodně řek ale žádné moře. To se nachází v jiném státě.\nMoje představa „světa“ v roce 3008 je trošku naivní. Představuji si v něm velice dobře vybavené nemocnice. Všechny nemoce se dají již léčit a existuje víc přístrojů na zkoumání a nové objevy.\nV této době již existuje teleport, což je malá krabička, vypadající jako navigace GPS nebo mobilní telefon. Díky teleportu se dostanete skutečně všude. Zacházení s ním je opravdu jednoduché, stačí zadat místo kde se právě nacházíte, dále zadat místo kam se chcete dostat a stisknete tlačítko. Přístroj fuguje s přesností na 1,5 metru. Vynálezce dostal za tuto „krabičku“ Nobelovu cenu. Tento způsob dopravy je hodně dobrý. Je ekologicky i ekonomicky výhodný. Do vzduchu se vypouštějí pouze signály družicím, nikoli žádné splodiny.\nOkolní státy jsou také velmi vyspělé. Vlastně všechny státy jsou na stejné úrovni a komunikují a kooperují s těmi ostatními. Dokonce i rozvojové země se z chudoby dostaly do popředí. Většina dětí chodí do školy, protože ve škole se můžou velmi dobře vzdělávat. Školy jsou krásné, moderní budovy, kde se děti a studenti díky barevnému vybavení a přístupu všech lidí cítí dobře. Vzdělávají se pomocí interaktivních her, které jsou zábavné, poučné a ne vždy lehké. Města jsou povětšinou klidná, až na pár rušných ulic, které jsou určeny pro cizince. Je zde spousta zeleně a krásných zarostlých parků. Ve středu města se nachází „klubové podsvětí“. Je to spousta klubů, které jsou hojně navštěvováni. V této době jsou kluby umělecká díla. V některých najdete malířské umění, jinde zase oceníte řezbářské umění mistrů.\nJídlo se balí do ochrané atmosféry, proto je všude malé množství odpadků. Ale odpadky přeci jen existují a proto musí být v každém městě nebo vesnici velká díra na odpadky. Tato díra funguje tak, že vyhodíte odpadek, který se rozdělí na jednotlivé části podle složení, například na papír, plast, sklo směs... Dále putuje každá složka jiným potrubím do malé místnosti, kde se zpracováva na výchozí produkt.\nI náš svět má samozřejmě nějaké vady. Obča se stane že se v teleportu člověk rozdělí na pár částí, například jeho noha doputuje do Frenštátu ale zbytek těla je již na Radhošti. To pak stačí zmáčknout tlačítko restart, a objevíte se zase na začátku trasy.\nMnozí z nás si nedokáží představit jaké by to bylo žít v roce 2008 ani desítky nebo tisíce let před tím, proto teďko pracuje na na novém projektu. Vynalézám krabičku, se kterou by se dalo cestovat časem.\nNa úplný závěr bych chtěla dodat, že moje představa o žití v tomto roce (3008) není představa světa, ve kterém bych já chtěla žít.", "original_file": "grp2vavluc_1"}
{"text": "A zase bylo jaro. Sem tam bylo někde trochu sněhu, ňáká ta kytička, i ňáká zvířátka se probouzela. Ale jednou se mi přihodilo něco úplně nečekaného. Už bylo jaro, ale sních nechtěl rostát. Pořát bylo chladno, i rampouchy ještě byly. A tak to šlo pár jarních dnů a konečně uz nebyl sníh a led. Na ten zážitek nikdy nezapomenu. <img rampouchy>", "original_file": "am5apetrom_1"}
{"text": "21.4.06\nPostránecký\n2. slohová práce\nPříliv\n\nVětry bičovaly písčité pobřeží jakéhosi ostrova. Všude se rozprostírala tma. Byla nejtemnější hodina. Ta před svítáním. O několik minut později se ozvalo slabé zasténání. Muselo patřit muži, protože bylo hluboké.\nNáhle se tento muž probudil. Právě začínal příliv a nohy, zatím ležícího muže, začalo omývat moře. Cizinec začal pomalu nabývat vědomí a nejprve se po několika hodinách pořádně nadechl. Do nosu ho ihned udeřila vůně jakéhosi ovoce, které neznal. Tělo měl celé potlučené a oděv na několika místech roztrhaný. Na kůži na nohou cílil stejný pocit, jako když se vám dostane sůl do rány. Po několika okamžicích, kdy vnímal okolní svět jen pomocí čichu, muž vstal a rozhlédl se. Za jiných okolností by toto místo považoval za ráj na zemi. Jeho očím se totiž naskytl pohled na takovou krásu, kterou ještě v životě neměl možnost spatřit. Nejprve se rozhlédl směrem na sever, kde se rozprostíral nekonečný oceán, který se třpytil v paprscích vycházejícího slunce. Poté stočil pohled na stranu západní, kde se rozprostíral palmový háj. Tyto palmy se kývaly a šuměly a tu a tam zahlédl mezi palmamy stín, snad nějakého zvířete, které si vyšlo na brzkou ranní procházku. Příliv pozvolna stoupal a muž, který se nehnul z místa, kde ho moře vyplavilo, měl už celá chodidla potopená ve vodě, ta ho nepříjemně štípala v místech, kde měl četné oděrky. Když se již dost nabažil pohledu na překrásný palmový háj, rozhlédl se i směrem východním, kde spatřil v paprscích slunce keře, na kterých seděli ptáci. Byly tam všechny druhy od zářivých papoušků po druhy malých zpěvavých ptáků, které muž neznal. Ptáci jako na povel začali zpívat jako o život. Uším cizincovým to lahodilo.\nPo chvíli mu však jakýsi hlas našeptal, aby pohlédl i směrem jižním. Jestli výjevy na předchozích stranách byly krásné, pak se s tímto ani při nejmenším nedaly srovnávat. Na jižní straně se totiž rozprostíral prales. V celé své nádheře se před ním vztyčil a jakoby očekával, že ho cizinec navštíví. Muž se chvíli zdráhal, avšak po chvíli se nechal zlákat těmi úchvatnými stromy a šel si hranici pralesa prohlédnout zblízka. Prales se nacházel na samé hranici písčité pláže a travního porostu. Tráva byla orosená ranní rosou a cizincovým chodidlům se tedy po delší době konečně ulevilo. Jak kráčel vstříc tomu na první pohled nekonečnému, jakoby k němu začalo doléhat jakési šepotání. Nevěděl co to je. Chvíli si ale pohrával s myšlenou, že se mezi sebou baví ty vzrostlí velikáni. Tuto myšlenku ale záhy opustil, když mu došlo, že si jen vítr pohrává s jejich korunami. Byli krásní. Každý z nich měřil něco k dvaceti metrům, ale našli se mezi nimi i stromy, které dosahovaly výše i něco ke třiceti metrům. Na stromech si všiml ještě další zvláštnosti. Jako kdyby byly spoutané liánami. Byly úplně všude. Pak překročil hranici pralesa a už ho nikdy nikdo nespatřil.", "original_file": "pr2cfpostom_02_1"}
{"text": "Vojtěch Soudný, I. E.\n\n2. písemná práce\nBílá vrána\n(charakteristika)\n\nOsnova: 1) setkání s ženou z řady vybočující\n2) to, co jsem v ní viděl dobrého\n3) a co špatného + miniúvaha\n4) závěr mého setkání (resumé)\n\nNepřišla odnikud. Najednou tu stála. Vzala mi pohled a upoutala ho na sebe. Co jsem mohl dělat když její krása řekla mi: „Dívej se. Ty, dívej se.“ A já přitahován k zemi a kní jsem se zahleděl.\n\nNeviděl jsem její tvář, nýbrž vše, co jí vevnitř hrálo. Úžasné kouzlo zahalené do pozemské slupky. Viděl jsem zahrady plné života. Kde smrt a čas nevládnou tvrdou rukou. Rozkvetlé stromy, košaté koruny. Studánka zurčící a z ní vytékající potůček, co vkládá životu moc úst světa. Ptáci, co krouží nad našimi hlavami, pestré zbarvení jejich křídel roddávajíce pocit svobody a volnosti, to všechno ukrývalo její nitro. To, co bylo v ní se nedá polepit lidskými štítky jako úžasná, sympatická,... Na to lidská řeč nestačí. Je to jako západ a východ slunce v jedné podstatě. Jako čas a prostor v jedné podstatě.\nNení důležitý její vzhled, naopak v tu chvíli mi připadal zanedbatelný. Když se teď snažím si vybavit její nos oči a celé dohromady dávající obličej, ruce, nohy, ňadra, boky. Musel bych si to vymyslet. A ani bych to asi nesvedl. Jak mohou být na jednom obrazu východ i západ slunce najednou? Nelze! Nelze najít podobu, která by souzněla s tím, co uvnitř nosí a já to zřel.\n\nLesy lásky. Jedna strana. Jedna ruka. A co druhá? Ano, vedle ní stála druhá, nebo z ní vyšlo její druhé já. Tmavé, opak světlého?\n\nJejí druhá strana byla jako bouře, jako po teplém létě přijde lezavá zima. Jako vítr prokluzující pod prahem. Jako síla, co nám říká přestat s žitím. Neradno vypodobnit tu druhou. Alespoň ne pro mě. A je přirozeným stavem člověka světlo ci tma. Smích nebo stesk. Co když nic z toho. Jednou smutný a jednou veselý. Vykompenzovat světlo tmou a tmu světlem. Když jsem ji poznal a přemýšlel o ní přišlo mi, že se se mnou něco stalo. Že mi v něčem pomohla. Ale ne. Byl to klam. Žiju stejně beze změny.\n\nV dnešní době častý výraz: 2 v 1. Nelze rozdělit dvě tyčinky TWIX. Ne na dvě charakteristiky. A tak porušit všechny zásady a odtrhnout se od nich. Odjet autobusem. Už se rozjíždí. Vysvobozen nebo uvězněn.", "original_file": "pr1esouvoj_02_1"}
{"text": "DLOUHÝ ZÁPAS\n\nSoupeř skvělým úderem ukončil utkání. Porazil mne bez jakýchkoli potíží. Přesto jsem z kurtu odcházel se vztyčenou hlavou. Přihlížející k utkání se náhle zvedli ze sedadel a začali tleskat. Prohrál jsem rozdílem dvou tříd, přesto jsem na sebe byl pyšný. Po odchodu z kurtu si se mnou potřáslo rukou několik desítek lidí. Blahopřáli mi a přáli hodně štěstí. Před osmnácti měsíci bych po takové prohře nemohl studem ani promluvit, tento den pro mne tato prohra měla význam velkého vítězství. Přišel jsem do šatny a sedl jsem si do rohu. Díval jsem se z okna a prohlížel si jediný mráček na obloze. Přemýšlel jsem nad tím, jak jen si se mnou osud pohrál. Začal jsem vzpomínat, když mě najednou mé myšlenky zavedly o rok a půl zpět do míst, kde se zrodila nejtvrdší zkouška mého života.\n\nPsal se 22. prosinec a já jsem právě po fenomenálním výkonu vyhrál v Paříži svůj první turnaj v mužské kategorii. Hned den nato byly snad všechny světové sportovní deníky plné oslavných článků na mé výkony. Byl jsem novináři označen za největší talent světového tenisu. Vše bylo skvělé. Už mě ani nemrzelo, že jsem před dvěma měsíci předčasně zanechal studia třetího ročníku střední školy. Teď byla má budoucnost spjata jenom a pouze s tenisem.\n\nNemohl jsem se dočkat, až přijedu domů na Štědrý den. Měl jsem již sbaleno a opustil jsem hotel. Venku na mne čekalo taxi. Než jsem nasedl, spatřil jsem na protější ulici butik. „Něco přeci musím koupit mámě,“ uvědomil jsem si jako správný syn. Přeběhl jsem rychle ulici a během tří minut vybral šálu a rukavice. Musel jsem spěchat, protože odlet se konal za necelou hodinu. Bez rozhlédnutí jsem se rozběhl směrem k taxíku. V momentě, kdy jsem vstoupil na přechod, jsem ucítil hroznou ránu. Vzlétl jsem vysoko do vzduchu a spadl pravou částí těla k zemi. „Jsem v pohodě, jsem v pohodě,“ říkal jsem si. Najednou se mi začalo chtít spát. Položil jsem se k zemi a usnul.\n\n„Už se probouzí, už se probouzí,“ uslyšel jsem známý hlas. Otevřel jsem oči a spatřil mámu, tátu a svého trenéra Horsta. Ležel jsem na bílém lůžku a měl jsem na sobě bílé pyžamo. Nebylo těžké poznat, že jsem se nacházel v nemocnici. „Co se stalo?“ zeptal jsem se. „Už je všechno dobré, Pavlíku. Stala se nehoda. Byl jsi v bezvědomí tři dny. Ale všechno už je... všechno bude v pořádku,“ ujistila mě máma. Neměl jsem důvod nevěřit. Kromě sádry na levé noze se zdálo být vše v pořádku. Pouze jsem cítil bolest v pravém rameni. Podíval jsem se na něj a bylo obvázané. „Všechno zvládneme, neboj,“ řekl táta a máma se rozbrečela. „Co je?“ nechápal jsem mámin pláč. „Nic, neboj, jsi zdravý,“ vyhýbala se odpovědi máma. „Co mám s tím ramenem?!“ zakřičel jsem. Máma se rozbrečela ještě víc. Podívala se na tátu a kývla na něj, jako by mu k něčemu dala svolení. Táta si sedl ke mně na postel. „Pavle, jsi naprosto zdráv a to je hlavní. Po nehodě jsi ale nešťastně dopadl na pravé rameno. Podle doktorů už nesmíš to rameno nijak příliš zatěžovat.“ Nechápal jsem, co myslel tím zatěžovat. „Táto, budu s tou ruku ještě někdy hrát tenis?“ přešel jsem k věci a mé srdce se rozbušilo. Táta mlčel a podíval se na mě s lítostí. Pochopil jsem...\n\nLežel jsem doma na posteli a díval se do zdi. Cítil jsem bezmoc. Co teď? Mé sny a cíle byly ztraceny. Tenis jsem hrát nemohl, do školy už jsem nechodil. Sázka na jednu kartu se nevyplatila. Vůbec jsem nevěděl, co dál. Vlastně jsem ani neměl vůli jít dál. Celý měsíc jsem takto ležel den co den na posteli a téměř nevycházel ze svého pokoje. Dlouho se mi nikdo neozval. Asi už nikoho troska s rozbitým ramenem nezajímala. Na stole se válel tři dny starý výtisk sportovního magazínu, na jehož přední straně stál nadpis, který přesně vystihl mé psychické rozpoložení: „Pavel na kolenou – tenis už si nezahraje!“ Správně, byl jsem na kolenou.\n\nTýdny a měsíce utíkaly a v mém životě se moc nezměnilo. „Pájo, máš návštěvu,“ zavolala na mě jednoho poledne máma. Neměl jsem tušení, kdo to mohl být. „Nazdar svěřenče! Tak jak to jde?“ ozvalo se. Ve dveřích se objevil můj bývalý tenisový trenér Horst. Byl jsem jeho návštěvou opravdu potěšen. Poprvé od skončení s tenisem jsem se někomu plně vypovídal. Horst mé pocity chápal. Sám si nedovedl představit, co by dělal, kdyby musel skončit s tenisem. Tenis byl nejen mým zaměstnáním, ale i hlavní životní náplní. Moc mi ten sport chyběl. „Tak si teď pojď zahrát,“ navrhl Horst. „Nech toho. Dobře víš, že nemůžu. Upadla by mi ruka,“ odpověděl jsem. „Máš snad i levou, nebo ne?“ odpověděl Horst. Myslel to vážně? „Víš co. Jdeme hrát. Vezmi si věci. Prostě to zkusíš levou!“ uzavřel konverzaci Horst a já nenamítal. Vzal jsem věci a šel.\n\nVšichni v tenisovém klubu na mě koukali jak na mimozemšťana. Převlékl jsem se a po půl roce jsem opět vzal do ruky tenisovou raketu. Bylo skutečně zvláštní držet ji v levé ruce. Přišel jsem na kurt a začali jsme volně hrát. Bohužel levá ruka vůbec neposlouchala. Téměř jsem se netrefil do míče. Měl jsem vztek. Já, bývalý špičkový hráč, se ani nedokážu trefit do míče?! Z rozhořčení jsem uchopil raketu do pravé ruky. „Tak je to správně,“ říkal jsem si. Už při nápřahu mě ale zaplavil proud bolesti. Zakřičel jsem a téměř všichni v tenisovém areálu se podívali mým směrem. Přišel ke mně Horst. „Co mi asi řekne?“ divil jsem se tiše. „Zítra půjdeme hrát zas. Vyzvednu tě ráno v osm.“\n\nDen poté jsme šli tedy opět hrát. Tentokrát už mi ani tolik nevadilo, že mi to vlastně vůbec nešlo. Rozhodli jsme se takto hrát každé ráno a já si to postupně začal upřímně užívat. Získal jsem nový koníček, který mě bavil a který mi dal novou radost z žití. Můj tenisový pokrok byl minimální, ale na tom mi po čase přestalo záležet.\n\nZískal jsem novou energii. Chtěl jsem nějaký nový cíl. Nemohl jsem být špičkový tenista, tak jsem musel zkusit něco jiného. Byl konec června a já se rozhodl vrátit se do školy! Střední škola, kterou jsem dříve navštěvoval, mi vyšla vstříc a zaregistrovala mě k sobě na září jako studenta čtvrtého ročníku. Jedinou podmínkou bylo složení rozdílových zkoušek ze všech předmětů. Nastal čas pilného studia!\n\nS velkým odhodláním jsem šel úspěšně zkoušku po zkoušce. Na konci srpna jsem složil svou poslední zkoušku a stal jsem se studentem čtvrtého ročníku střední školy. Na nový stereotyp jsem si lehce zvykl. Studium mě bavilo, protože mi dalo novou motivaci i nové dobré přátele. Každé odpoledne jsem nadále trénoval tenis levou rukou. Každý den jsem udělal malý krůček. Byl jsem trpělivý, protože jsem věřil, že za čas tyto malé krůčky vytvoří krok velký.\n\nKdyž jsem složil maturitu a škola pro mě skončila, spokojeně jsem s kamarády a rodinou začal užívat léta. I když mi stále moc chyběl můj život před zraněním ramene, bolest a smutek už zmizely. Touhu po tenisových zápasech jsem však v sobě popřít nemohl. Nedokázal jsem se zkrátka obejít bez adrenalinu, který mi tenisový život poskytoval. Moc jsem se chtěl ještě jednou ocitnout na tenisovém turnaji. Odhodlal jsem se proto čelit další výzvě. Na začátku července jsem se rozhodl startovat na jednom z pražských tenisových turnajů.\n\nJiž po prvním míči jsem věděl, že nebyla šance na dobrý výsledek. Neměl jsem v levé ruce dostatek citu ani síly. Přesto jsem si zápas užíval. Bojoval jsem jako lev o každý míč. Soupeř si se mnou hrál, mně to ale nevadilo. Na výsledku zápasu mi snad poprvé v životě vůbec nezáleželo. Opět jsem dělal to, co jsem nejvíce miloval – hrál jsem tenis.", "original_file": "pr4chejpav_1"}
{"text": "Ahoj Evo\n\nDnes ti píšu v 80. výročím naší školy. Bylo to {7. listopadu}<in> a bylo to taky<in> supr, protože jsme naše vystoupení někdy cvičili nacvičovali<in> místo češtiny a muselyi jsme si na to i sehnat modré tepláky a bílé tričko. Také jsme do školy nosilyi na výstavu fotografie, staré učebnice a vysvědčení našich ma rodičů, babiček a prababiček. Program byl rozdělen na tři části jako první byla výstava těch fotek a tak dál. Některé děti pomáhaly paní učitelce hlídat ty<in> věci, aby je někdo nevzal. Druhá část byla taková že všechy třídy vystupovaly. První třída zpívala písničky druhá třída zpívala s první třídou třetí třída hrála představení o zvířátkách čtvrtá třída také zpívala a my jsme jim <tr-sem-1> pomáhalyi {při tom}<tr-odsud-1>. My jsme ještě měli tělocvik bylo to docela nebezpečné, protože jsme skákalyi kotouly přes lavičku a jeden přes drehého. Šestá třída předvádělya vyjmenovaná slova. Sedmá třída ukazovala jak vypadá vyučování nezbedných záků. Devátá třída ukazovala pár kousků z chemie. A Naše třída všechno ještě oslavovala sama<in> v pondělí, ale já byla nemocná a to je škoda.\n\nTak ahoj brzy ti ještě napíšu<.>\n\nEva", "original_file": "hr5cikluc_03_1"}
{"text": "Japonsko 1405\n\nPaříšž, 1. června 2010\n\nČau Adame\n\nDnes jsem byl na Eifelově věži\n\nLetěli jsme letadlem. Koupali jsme se taky v moři. projeli\n\nZítra mám narozeniny. Kolumbus říkal, že mi dá nové pero, ale nedalmi ho. Re Připomeň mu, že mám narozky.\n\nNazdar\n\nAdame\n\nAdam", "original_file": "cbrod5h_01_1"}
{"text": "Téma: Tolerance – východisko z labyrintů násilí, nelidskosti a disharmonie ke svobodě člověka\n\nOsnova: 1) Úvod; zZamyšlení se významem slova tolerance\n\n2) stať – Výhody nevýhody tolerance\n\n3) Závěr – řešení problému\n\nTolerance má pro mne dva hlavní významy. Tím prvním je dobrá vlastnost člověka, který nemá předsudky a snaží se najít kompromis. Tím druhým je však špatná vlastnost, a tou je lhostejnost. Myslím, že mezi těmito dvěma protipóly je velmi tenká hranice.\n\nMohu být velice tolerantní a myslet si, že každý má právo dělat si co chce. Je to jeho čistě soukromá věc. A on si za vše ponese své ovoce i následky. Je ale v pořádku tolerovat násilníky, rasisty a tyrany? Možná, že kdyby byla tolerance všude i v tom lepším slova smyslu. Byl by svět plný lásky a porozumění. Jenže tolerance, která má své výhody i nevýhody není řešením. Přece, každý z nás má pudy, které mu říkají,. „Ty jsi nejlepší,.“ „Ty máš pravdu a chceš vlastnit a určovat pravidla hry.“ „Snažíme se je potlačit, ale nikdy se to zcela nepovede a vždy se najde, někdo, kdo chce velit.\n\nMyslím si tedy, že lékem není být tolerantní, ke všemu, ale naopak být nekompromisní, právě k těm lhostejným (příliš tolerantním) lidem, kteří stojí na zastávce, kde muž obtěžuje ženu, ale nikdo nezasáhne. K těm lidem, jako byl Hitler, Stalin a jim podobní. K těm co tolerují domácí násilí ve vedlejším bytě a nevadí jim hromady odpadků odpadků v parku. Mohla bych pokračovat, ale lepší bude, když se já sama budu snažit lidi pochopit a chovat se slušně.\n\nDoufám, že já sama nejsem lhostejná, zavírajíc oči před problémy. Svým chováním mohu nejvíce přispět k harmonii, lidskosti a svobodě člověka. Snad tohle vše nevyznělo jako prohlášení právě zvolené Miss, která si přeje světový mír, ale jako úvaha.", "original_file": "grP3atragab_1"}
{"text": "Utajené sblížení\n\nByl krásný den. Ten den bylo slunečno, bez mráčku a foukal slabý vítr. Lehce si pohrával s okrajem bílého ubrusu, ležícím na jednom ze svátečně prostřených stolů. Stoly byly nahodile rozmístěny na rovné travnaté ploše. Kolem pobíhalo a výskalo několik dětí. Opodál stál hlouček lidí u stolu s krásným velkým dortem. Byl to svatební dort. Novomanželé se právě chystali sladce zdobený dort rozkrojit.\n\nTen den se všichni opravdu dobře bavili, tančili a smáli se. Jen nevěsta se občas nedočkavým pohledem podívala směrem k příjezdové cestě. Petr si všiml Katčiny netrpělivosti a pokaždé, když zachytil její posmutnělý pohled, zašeptal: „Neboj, on přijede.“ Ostatně sám by rád poznal mladšího bratra své milované ženy. Doposud se s ním nesetkal, ale už teď ho považoval za nespolehlivého a nezdvořilého „floutka“, když se ani na svatbu své sestry nedostavil včas. Z myšlenek ho vytrhl pohled na svou novopečenou manželku. Katka byla obzvláště krásná dívka s dlouhými černými vlasy, které kontrastovaly s jejíma velkýma modrýma očima. S Petrem se doplňovali, byl také velmi pohledný, dobře stavěný a jeho zelené oči zářily do dálky. Katka náhle vyskočila a široce se usmála: „Je tady!“ Opravdu, po příjezdové cestě se k zahradě blížilo starší, ale upravené a vylepšené auto. Zastavilo a ze dveří vystoupil mladý muž. Na první pohled se zdál být neupravený, ale zblízka to vypadalo, že jeho vzhled je přesně takový, jaký ho majitel mít chce. Byl dost podobný své sestře – delší černé vlasy, studánkově modré oči a vypracovaná postava. Kateřina se se svým bratrem bouřlivě přivítala, chvíli to vypadalo, že mu i vyčítá zpoždění, ale pak zavolala na svého muže a seznámila ho s ním. Petrovi stále David připadal nesympatický a v duchu ho považoval za nezodpovědného bohéma.\n\nV průběhu večera se novomanželé dozvěděli, že David má problémy s penězi a bydlením a Katka mu okamžitě nabídla, že může zůstat u nich na farmě, dokdy bude potřebovat. Petrovi se to moc nezdálo, ale alespoň prosadil, že pokud bude chtít David zůstat, pomůže s farmou a hospodařením.\n\nDruhý den se bratr začal zaučovat, ale práci se zvířaty a stroji viděl poprvé, takže mu Petr musel vše předvést a ukázat. A že toho nebylo málo – podojit krávu, vykydat hnůj ve stájích a chlívech, ovce vypustit do ohrady, nakrmit všechna zvířata, dojet do města pro starého pana Mayera, který na farmě nasedával na traktor a jezdíval na pole. Později odpoledně dostala Katka nápad, že by se mohli projet na koních a rovnou tak ukázat Davidovi okolí. Při té příležitosti se mohl naučit, jak osedlat koně. Katka se odběhla převléknout a pomoct začátečníkovi tak musel opět Petr. Přivedl ze stáje koně a poslal švagra pro sedlo a postroj. Strojit koně začal sám, a potom pobídl Davida, aby pokračoval. „Sem položíš ruku a...“ zarazil se, když se náhle Davidova ruka dotkla jeho. Na chvíli se střetli pohledem, ale oba rychle ucukli. Katka vyšla z domu.\n\nNa společné vyjížďky se vydávali často, Katčin mladší bratr našel v jezdectví zálibu. Na jedné projížďce narazili na menší jezero u lesa. David spontálně seskočil z koně, svlékl se a zamířil přímo do vody. Se svlékáním se neostýchal. A proč taky? Na břehu stála jen jeho sestra a její muž. Katka se usmála: „Nechápu, proč nám nikdy nepředstavil žádnou slečnu. Asi s ním žádná dlouho nevydrží.“ Skutečně, Petr pohlédl na Davida, který svými tempy čeřil ve vodě hladinu. Po celém těle měl vypracované svaly, napínající se při každém jeho pohybu. Lesklé černé vlasy splývaly na jeho krku a ramenech. Byl to opravdu pohledný mladý muž. Petr se zarazil, nemohl sám uvěřit, nad čím přemýšlí a co ho napadá. Myšlenky zahnal políbením své ženy.\n\nMinuly týdny a měsíce. David stále pobýval na farmě své sestry a zdokonaloval se v práci. Petr nakonec rád přijal výpomoc. Uvědomil si, že potom, co jeho dlouhodobý pomocník Martin odešel do důchodu, David jeho práci skvěle zastane. Blížil se čas Vánoc a práce na farmě bylo hodně. Katka pekla cukroví a mužská část šla do lesa na dřevo. Celou cestu i při práci bylo ticho. Nemluvili. Skládali už posledních pár kusů dřeva, když to ticho Petr už nevydržel a promluvil: „Já Katku miluji.“ David mlčel. Moc dobře věděl, co tím chce Petr říct. A také moc dobře věděl, že mezi ním a jeho švagrem něco je. Snad se toho bál míň než Petr. Udělal pár kroků a položil ruku na jeho rameno. Petr se pomalu otočil a sotva zvedl zrak, David se dotkl svými rty jeho. Prudce se od něj odtrhl. Byl zmatený a hlavou mu prolétlo spoustu otázek. Co kdyby se to dozvěděla jeho žena? Co kdyby se to dozvěděli lidé? A proč ho to jen zaskočilo, ale neznechutilo? Proč se mu tak zamotala hlava? A proč vůbec tolik otázek? Mělo by mu to přece být jedno, ba se vztekat nebo být na Davida naštvaný! Ale nebyl! Proč?\n\nCesta zpět na farmu byla beze slov. V domě se jeden druhému nevyhýbali, ale nikdo si ničeho nevšiml. Ani Katka, byla příliš předvánočně zaměstnaná. Petr i David cítili, že ve vzduchu je opravdu něco, co je spojuje. A jejich pouto bylo silnější. Jakoby náhodou se potkávali ve stájích, jakoby náhodou se potkávali v místnostech domu.\n\nByli rádi, že mohou být spolu, ale nikoho z okolí nenapadlo, že je mezi nimi něco víc. Ani Katku, která byla dokonce ráda, že se manžel s bratrem spřátelili.\n\nNadešel Štědrý den. Na svátky přijeli rodiče Petra i rodiče Katky a Davida. Sešla se celá rodina. Výzdoba domu byla skutečně velkolepá, Katka se opravdu snažila. Říkala, že letos je to opravdu výjíimečný Štědrý den. Asi jen ona věděla proč. Na všechny padla vánoční nálada. Po výborné večeři se všichni sešli u stromečku. Rozdali se dárky a pak se Katka postavila čelem ke zbytku rodiny a oznámila, že čeká s Petrem dítě. Všichni se tvářili užasle a radostně, jen Petr s Davidem se na sebe podívali nepopsatelným pohledem. Petr vtiskl Katce polibek na tvář a kolem novomanželů se utvořil hlouček novomanželů příbuzných.\n\nRáno se sešli všichni u snídaně. Kromě Davida. Musel brzy ráno i s věcmi odjet. Odjel bez rozloučení.\n\nKatčin a Davidův otec se zamračil: „Já jsem vždycky říkal, že je David takový nezodpovědný bohém.“", "original_file": "pr4esoujan_1"}
{"text": "TÉMA: REALITA JE NUDNÁ. DEJTE MI JINÝ SVĚT.\n\nOSNOVA: 1. NUDNÁ REALITA?\n\n2. VIRTUÁLNÍ SVĚTY A PŘIPADNÁ ZÁVISLOST.\n\n3. MINULOST PROTI SOUČASNOSTI.\n\n4. TOTÁLNÍ VYČERPÁNÍ?\n\n5. NEDOKONALÝ, BAREVNÝ SVĚT.\n\nJe realita nudná? Chcete jiný svět? Co je to jiný svět? Počítačové hry? Když budeme alespoň na malý moment sledovat hráče počítačových her možná pochopíme, že tento únik z reality do těchto virtuálních světů, tak možná pochopíme.\n\nKde jinde může být student velkým a uznávaným vojevůdcem, neporazitelným bojovníkem, nebo mistrem světa v čemkoli? Tento únik z šedivého světa čeká na každého, kdo si pustí nějakou tu hru. Jenže někdy se utíká na moc dlouho a tím pádem může vzniknout závislost. Jak dlouho stačí na vybudování závislosti, chorobné závislosti? Těžko odpovědět, je to zcela individuální\n\nDříve mladí lidé četli knížky, jistě čtou je i dnes, jenže ne v takové míře jako třeba před dvaceti léty. Dnes je to mnohahodinové sezení před obrazovkou počítače.\n\nJsou známy i případy, kdy mladík tak dlouho hrál svůj vlastní svět až musel být hospitalizován, protože zapoměl pít a jíst – přes dvacet hodin.\n\nJe právě takovýto barevný svět, který je plný zvuků, jsme v něm silní a často vítězové, vhodný? Myslím, že ne Sám hry nehraji a nijak mi to nechybí. I když se mi někdy zdá realita „nic moc“, tak si raději čtu, nebo poslouchám hudbu, než aby jsem proseděl několik hodin u počítače. Je toto „mrhání časem“ opravdu únikem do jiného světa? Myslím ,že ne.", "original_file": "grP3asusjak_1"}
{"text": "Konec zimy na mě působí dvěma pocity. Působí na mě smutně protože odtál sníh a nemůžem se koulovat, bobovat, sáňkovat, ale působí na mě i vesele protože budou kvést květiny teplota výrazně stoupne a navíc budou letní prázdniny. Co se týče zážitků mám jenom jeden: Šel jsem takhle jednou do školy a když jsem byl blízko parkoviště omylem jsem šlápnul do hromádky sněhu pod kterou byl led uklouznul jsem. Jak jsem padal bouchnul jsem omylem loktem o auto. Naštěstí nezačalo houkat, ale i tak jsem se co nejrychleji zvednul a vzal jsem nohy na ramena. To je asi tak všechno na co si o zimě vzpomínám.", "original_file": "am5amankry_1"}
{"text": "12. dubna 2007\nŠárka Korbelová, 2.C\n2. písemná slohová práce\nPohled z okna\n(umělecký popis)\n\nJsem ve škole. Sedím v první lavici prostřední řady. Máme hodinu českého jazyka. Právě se zkouší, takže ještě chvíli nemusím dávat pozor. Nenápadně koukám z okna. Ten pohled mě láká. Ráda koukám na stromy, které jsou z mého místa celkem pěkně vidět. Stromy jsou urostlé, jejich větve se natahují do všech stran, jako by se chtěly dotknout i těch nejvzdálenějších míst. Malé větvičky jen podtrhují důležitost větších větví, těch hrdě se tyčících dam. Zelené listy lákají drobné ptáčky k posezení. Stačí, aby jemně zafoukal vítr a lístečky se roztancují stejně jako tanečníci, pro něž hraje hudba. Tyhle lístečky na mě mrkají. I mě zvou k posezení, lákají mě ke koruně stromu. Listy, větve a mohutný kmen, to jsou ti, kteří tvoří nádherný celek – strom. Kmen plní svou povinnost a hrdě vynáší korunu stromu do nebes. Koruna stromu se s jistou noblesou dívá na vše kolem. Sluncem si nechává opálit tvář. Lístečky tvoří její košatý účes. Jak jsou stromy krásné. Aniž by se snažily, vyjadřují přesně a jasně pocity lidí. I když jen některých. Když tak koukám na stromy, které stojí u nás před školou, hned bych vyběhla ze třídy, vyšplhala se do koruny jednoho z nich. Natáhla bych se na větev, zavřela oči a poslouchala, co mi lístky pošeptají. Kouzelná podívaná. Stromy a jejich tajuplná moc, kterou cítím i přes tu dálku. O stromech muže člověk snít, se stromy může člověk cítit. Škoda jen, že můj pohled není jen o stromech. Mou pozornost poutá i obrovský dům. Je pěkný, barevný. Vyzařuje z něj taková neurčitá lenost a neochota vnímat věci kolem sebe. Jen tak si tam stojí a o nic se nezajímá. Stromy odsuzuje, brání mu ve výhledu. Chtěl by být pánem celého prostoru. Asi bych v něm nechtěla bydlet. Cítím z něho sobectví...\nUž zvoní, zase jsem se zamyslela.", "original_file": "pr2ctkorsar_02_1"}
{"text": "oOsnova:\n\n(1 Milý Adame\n\n(2 Tvuj dopis mě velmi potěšil\n\n(3 Zájezd do recka\n\n(4 Teším se na setkání s tebou\n\nMilý Adame,\n\nTvůj dopis mě velmi potěšil. Četl jsme ho snad desetkrát. Jsem rád, že se Ti v nové škole líbí a máš hodně kamaradů.\n\nVčera nám přišla nabídka ze Cvičení s jJájou na letecký zájezd do Řecka a autokarem do Chorvatska o letních prázdninach. Moje máma se rozhodla že pojedeme do Recka. Doufám že Ty a Tvoje máma pojedete také<.> Vzpomínám na letošní prázdniny v Bulharsku, které jsme si parádně užili<.>\n\nNapiš mi, jak jste se rozhodli. Budu rád když budu mít na dovolené kamarady. Moc Tě pozdravuji a teším se na setkaní s Tebou<.>\n\nAdam", "original_file": "hr6koutom_03_1"}
{"text": "VÝKALY! VÝKALY! VÝKALY!\n\nOSNOVA:\n\nI. vychytralý ranní tah\n\nII. 1) překvapení\n\n2) trénink\n\n3) malí umělci\n\n4) přehršel Vasilovi moče\n\n5) čtyři kabinky\n\n6) Ppech\n\nBylo jasné, teplé letní ráno, když zazvonil můj někdy více, někdy méně spolehlivý budík v pravidelný čas 5:04. Nezasvěceného by tato doba jistě překvapila, ale vstávat právě v této přesné minutě se mi v naší rodině již po léta vyplácí. V okamžiku, kdy vstanu, chce se mi obvykle poránu „na velkou“, podobně jako mému bratru. Doavid, jak mám zjištěno, má budík nařízen na 5:05 a mně ona minuta zajišťuje, že se dostanu na místo jako první. S pocitem\n\nS pocitem vítězství projdu kolem něj, zamířím k místu proavidelného rituálu a vezmu za kliku. Co se však nestane?! Otec! Budu tedy muset zatnout zuby a doufat, že Doave bude konat v duchu fair play a postaví se za mě do fronty. Ve chvíli, když už tuším průser v pravém slovy smyslu ozve se kýžené spláchnutí. Už jsem měl slzy na krajíčku.\n\nJakmile se usadím, napadne mě, že to dnes bude trvat déle. „Chudák brácha,“ pomyslím si. Dopředu vím, že úkon budu muset dotáhnout někdy během tréninku, jinak mi ujede tramvaj a já přijdu pozdě. A skutečně je tomu tak.\n\nPoté, co jsem se dopravil na bazén v Riegerových sadech, tak začne se po delším rozplování hlásit o slovo to, s čím jsem se ráno nestihl vypořádat. Ani tady však nemám nic jisté. Toalety u malého sklepního bazénku sSokola Královské Vinohrady jsou vybaveny pouze dvěma kabinkami, které jsou navíc permanentně obsazeny dvěma i více spolužáky, v tréninku řekněme méně svědomitými a opustit toto místo je v době, kdy se plave objemová série desetkrát čtyřista metrů, je donutí až moje odhodlání ulevit si do tamního odpadkového koše (než to pak čuchat, to radši půjdou plovat čtyřstovky). „Ježišikriste!“ vyjekne se smíchem jeden z nich a otevírá dveře svého úkrytu. „Ale dělej, ať mě tu starouš (trenér pan Srb) nenachytá!“ říká spolužák s příznačným jménem pro tuto chvíli Vít Rus. „Neboj“ ledabyle odvětím a sápu se za dvířka.\n\nI po této již dvojité „ťafce“, co jsem dnes dostal od svých nemilosrdných útrob, mám dobrou náladu. Nejdu dnes totiž do školy. Čeká mě i pár dalších z našeho ploveckého klubu pravidelná zdravotní prohlídka a zátěžové testy. Poté, co se stavíme ve škole abychom se omluvili třídní, naoko kvapně odcházíme, přestože máme více než dvouhodinovou rezervu. Mohu jít tedy klidně domů a mám, dá se říci, volné odpoledne. Cestou procházím malým parčíkem, kde si zrovna hrají děti z mateřské školky. Některé k mému údivu hnětou figurky zvířátek z hmoty, v parcích hojně se vyskytující na jejíž původ se neodvažuji ani pomyslit. Nevěřícně na ně zírám a nekoukám se pod nohy. Chyba! V okamžiku mi podklouzne pata a já, když se ohlédnu, zjistím, že jsem šlápl do silně páchnoucí figurky jakési žirafy, důmyslně zhotovené z materiálu různé barvy a jistě i stáří. Snažím se dostat to s s podrážky otíráním o obrubník chodníku, když si všimnu ani 5ti letého hošíka jak ohromuje sevé snad ještě mladší spolužačky známou písní Sex je náš. Pobaven tedy pokračuji v cestě.\n\nNa prohlídce proběhne vše jako vždy, když dostáváme známé nádobky ve tvaru obráceného kužele a jsme odesláni na toaletu s úkolem vrátit se se<in> vzorkem moči. Kamarád Vasil Nemočaj po vypití dvoulitrové minerálky se se mnou odebírá ke svému již třetímu pokusu s nadějí v úspěch. Vrátíme se a sestřička se plna očekávání táže Vasila: „Tak co?“ „Tr{o|s}chu mám“ odpoví Vasil podává jí svou nádobku. Sestřička se s úlevou obrací ke mně: „A co ty?“ Já při pohledu na Vasilův chabý výkon sahající sotva do poloviny nádobky, odevzdám jí hrdě tu svou, po okraj zaplněnou a sestřička tak polohlasně spíše pro sebe s úsměvem zamumlá: „No, vidíte hošánkové, že to jde.“ Spokojeně tedy a s pozdravem tedy odcházíme a těšíme se již na dnešní večer, kdy po tréninku půjdeme do naší oblíbené hospůdky poklábosit s kamarády. K obědu jsem snědl jakési jídlo nevalné chuti a kvality, což se u mě v hospě projevuje jediným možným způsobem.\n\nKrátce po příchodu jdu tedy na záchodky. Celkem čtyřmi kabinkami a jedním toaletním papírem je hospoda „U dvou volů“ vybavena,. zZ nichž jeden je však mimo provoz a je uzamknut. Na další dva právě přiběhli mladíci od vedlejšího stolu, kteří dnes podstupují jakési závody v kombinování více druhů alkoholu či co.\n\nUsadím se tedy na poslední zbylý, který má sice rozbité dveře a nejde zavřít, ale to mě je po dnešku jedno – hlavně když je volný a dokonce s exemplářem toaletního papíru v těchto místech jinak nedostatkovým. Napadne mě, že tento záchod ještě nikdy nikdo nepoužil k účelu jk jakému byl původně zkonstruován a vystavěn, ale spíše k účelům jiným, na vedlejších kabinkách právě probíhajícím. Naslouchám onomu hekání a šplouchání s myšlenkou na jistého třetího vítěze, který se těm dvěma může vysmát a v klidu si ulevuji.\n\nJen jsem na něj pomyslil objevuje se i ten třetí! Bere zuřivě za kliky a blíží se k mé kabině. V tu chvilku ho lituji, ale vůbec si neuvědomuji, co se stane až dorazí ke mě. A skutečně! Ona osoba vrazí nakonec i do mých pootevřených dvířek. Ty se v mžiku rozlétnou a on v domění, že má štěstí si okamžitě uleví přímo na mě. Jsem celý pozvracený od ramen až po kotníky když Joška Kvasnička se rych konečně odvrací a dokončí svou dovede dílo k dokonalosti, když prozvrací i jediný exemplář toaleťáku, který jsem mě v ten moment nenapadlo střežit. Pak se dlouze podívá do očí a říká z jeho opilých úst těžko srozumitelní slova: „Sorry vole!“\n\nV tu chvíli zazvoní můj starý dobrý budík a já se probudím doma v suché čisté posteli přesně v 5:04. Sednu na záchod a v klidu a rychle se vykadím před tréninkem.", "original_file": "pr4avsvotom_1"}
{"text": "Bylo, nebylo.\nAneb: Moje láska, moje smrt.\n\nZahrada. Moje království. Zlaté sluníčko nad hlavou. Slzy na trávě- rosa. Vůně růží. A najednou- příchod mého milého. Polibek. Objetí. Něžná slova. Hebké mráčky na obloze, my pod nimi. Na trávě ležet vedle sebe, jak krásné!\nV tom příchod jeho otce. Křik! Slova všude, jako šípy. Bodnutí, sem a tam, tam a sem. Pláč z mé strany, můj milenec nic. Jen ticho od něho.\nZuřivý otec:“Proč ona? Proč zrovna ona? „\nMůj milý:“Jak krásná! Ona- láska moje! „\nA hle, ruka směrem k mé tváři! Bolest? Ne, jen pohlazení, dodání statečnosti od mého milého. Odchod nechápavého otce. Zuřivý odchod. Hlavně, že to! Strávení zbytku dne? Líbezné pohledy, upřímná konverzace mezi námi. Chutná večeře při svíčkách. Věčná láska. Pak jeho odchod, poslední polibek.\nPotom už večer. Dlouhá procházka. Sama pod zářivými hvězdami. Myšlenky všude kolem. Najednou zvuk za zády. Ostrý zvuk. Otočka na patě. Kdo? Kdo tam? Jaký zvuk?\nJeho otec! Milého otec! Něco v ruce. Co to? Nůž! Odraz měsíce v něm. Pozor! Ta kudla! Pomoc!\nAch. Bolest. Já- na zemi. Tvář na zeleňoučké trávě. Příjemný chlad na horkém čele. Bolest. Tma před očima. Horká krev. Mé slzy. A smích, jeho smích. Proč on? Tma. Volání nebes. Pryč odtud! Smutný svět. Nespravedlivý svět. Pryč od jeho smíchu, od něho! Odraz bílého měsíce v mé krvi. Jeho ohyzdná tvář. Tma. Bolest.\nMůj milý! Kde? Nikde. Jenom představy. Tma navždy. Láska- bolest...navždy. Poslední myšlenky...na milého. Naše polibky, naše láska. Tak krásná a věčná. Ale teď už konec. Všeho dobrého konec. Moje láska, moje smrt.", "original_file": "js9zalmic_02_1"}
{"text": "Závěrečná slohová písemná práce\t\n\nMůj filmový ideál: (vysněný)\nMůj filmový ideál je větší, silnější postavy. Má štíhlý obličej a velmi výrazné oči. Nad jeho úzkými rty ční velký nos. Celá jeho hlava, jakoby byla zahalena do závoje z vlasů. Má velmi široký hrudník a dlouhé ruce. Jeho kulatější břicho je nenápadné. Typické dlouhé nohy ho vždy bezpečně nosily po filmových místech.", "original_file": "js9bkottom_1"}
{"text": "23. 3. 2006\nVojtěch Bartoň, 2.C\n2. písemná práce\nNa pobřeží\n(Subjektivně zabarvený popis)\n\nKdyž se někdo zeptá lidí co si představí pod pojmem „na pobřeží“, většina z nich si vybaví krásný, někdy až kýčovitý, obrázek ze středomoří.\nTyrkysově modré moře, které sahá až do nepředstavitelné dálky, zvané obzor, kde se jemně dotýká světlounce modré oblohy bez jediného mráčku, aby nekazil dojem z panoramatu a nepřinášel blížící se změnu počasí. V popředí se stýká voda s břehem. Pláž se světlým, skoro až bělavým pískem se pomaličku sune do vody. Na pláži vidíme pár pestrobarevně pruhovaných slunečníků a ve vodě několik dětských hlaviček, kterak dovádějí a míčem. Nad vším tím se zvedá honosně vysoká a velmi špičatá skála tmavé barvy. Jakoby se sem vůbec nehodila a přitom bez ní by to nebylo ono. Část skaliska zasahuje i do vody, která postupně skále ubírá rozměry vodní erozí. Ale tato činost bude trvat    velmi dlouho, protože vlny jsou velmi malé. Jsou tak malé, že porovnávat tento „příboj“ se zčeřenou hladinou jihočeských rybníků je jako srovnávat Davida a Goliáše. Vraťme se ale ke skále. Na ní ční jako orlí hnízdo malý domeček, který majestátně pozoruje všechno dění kolem něj. Jeho barvami jsou zářivě bílá a světle modrá, jako obloha. Prý to odpuzuje hmyz. Vedle baráčku je malá terasa, ze které se nádherně pozoruje západ rudého slunce, každodenně zacházejícího do moře, při zpěvu, tanci a popíjení tamejších alkoholických nápojů.\nJe to taková krása, že se mi ani nechce vrátit zpět do reality. Ale musím. Bez ní se v životě těžko obejdeme. Abychom se mohli také někdy naživo podívat na toto krásné panorama, musíme se tam nějak dopravit. Úmorná a dlouhá cesta autobusem s uřvanými malými dětmi a jejich rodiči je to poslední, co bych si v životě přál. Leteckou dopravou cestují stejně uřvané děti. Jen je cesta o něco kratší. Na místě dostaneme neodpovídající ubytování s otřesnými hygienickými podmínkami. Aby toho nebylo málo je čirou náhodou období dešťů. Ty spolu se studeným vichrem neúnavně bičují pobřeží tak, že bílé zpěněné vlny dosahují výšky několika vzrostlých basketbalistů. Proto jste celou dovolenou nuceni zůstat na pokoji a krátit si dlouhou chvíli hraním oblíbené karetní hry – prší.\nI přes tyto zápory mne to vždy láká zpět na dovolenou k moři. Ať už jedu do středomoří, či k mrazivému baltu. Vždy se tam krásně odreaguji a nabiji duši i tělo novou silou, škoda, Praotec Čech nemyslel na mě a neumístil naši zemi jinam – k moři.", "original_file": "pr2cfbarvoj_02_1"}
{"text": "osnova:\n\n1. písmo\n\n2. pravopis\n\n3. slova, která znějí stejně\n\n4. jazykové kultury\n\nAby se lidé mohli vzájemně dorozumívat i na dálku, vytvořili si soubory grafických znaků, kterým říkáme písmo. Naše písmo je hláskové, hlásky zaznamenávame písmeny. V češtině se píše tzv. latinkou<.>\n\nPostupně se ustálily zásady, jak zaznamenávat mluvené projevy písmen a označujeme názvem pravopis. Při stanovení pravopisných pravidel se usiluje jednak o to, aby působilo co nejméně potíží.\n\nPravopis umožňuje rozlišit slova a slovní tvary, které v mluvených projevech znějí stejně. Dává nám možnost poznat, jak je slovo utvořeno a jaké jsou vztahy mezi jednotlivými větnými členy.\n\nBezpečné ovládání pravopisných pravidel patří k nejvíce zdůrazňovaným požadavkům jazykové kultury kultury.\n\nzdroj: Přehledná mluvnice češtiny pro základní školy, V. Syblík, M. Čechová, Fortuna Praha 1992, s. 132", "original_file": "am8avegdav_02_1"}
{"text": "Berná, Kristýna, V. C, 07/08\n\n23. října\n\nReprodukce textu\n\nOsnova:\n\n1. Kohoutek na větvi\n\n2. Sladký hlásek\n\n3. Přátelský polibek\n\n4. Kohoutkova lest\n\n5. Kohoutek vyzral nad liškou\n\nPan Kohoutek vyzrál na lišku.\n\nJednoho krásného den, dostala hroznou chuť na kohoutka, běžela do vesnice a cestou ho potkala, kohoutek seděl na větvi a schovával se před liškou.\n\nLiška si nastražila svůj pěkný hlásek a říká kohoutku mám pro tebe dobrou správu hodláme se svámi udobřit.\n\nA tak pod dolů a dámesi přátelský polibek kohoutek se otřepal a říká tosmi udělala velkou radost.\n\nKohoutka pak napadlo že udělá nákou lest a říka slezu ale koukam že do vesnice se ženou psi a mířej přesně k nám.\n\nTak liška vzala nohy na ramena a pelášila domů cestou se ještě otáčela jestli jí nejsou v patáh a nebily protože protože si to všechno vimislel.\n\n<barevný obrázek: na kmeni stromu sedí kohoutek a pod stromem vzhlíží vzhůru liška>", "original_file": "bu5cberkri_02_1"}
{"text": "Adam Vorlíček\nVII. A\n22. unora\n\n2. Slohová práce\n(charakteristika)\n\nMoje maminka je vysoká a trošku přitěle Má delší černé vlasy a pod ofinkou schovává přiměřeně velké čelo. Oči má zeleno hnědé. A obočí malé ale výrazně hnědé. Rty má rudé jak malyny a tlustější Usta jsou menší. Zuby má jako perly. Nos má velký uzký a tupý.", "original_file": "kl7avorada_1"}
{"text": "Tak tady žiji\n\nOsnova: 1) Úvod – kde žiji\n\n2) Stať – dětství a hry na oblíbeném místě\n\n– kam chodím nyní\n\n3) Závěr – mám ráda místo, kde žiji\n\nNa vesnici jménem {obec}<priv> žiji již od dětství. Sice jsem se tam nenarodila, avšak byla jsem pokřtěna v tamní malé kapličce, u níž jsem mohla zaznamenávat změny, které během období mého růstu prodělala.\n\nPíši právě o kapličce, jelikož, mám-li se představit místo, kde žiji, přijde mi na mysl jako první. Možná proto, že se nachází v těsné blízkosti našeho domu, ale hlavně proto, že jako malá jsem u ní strávila mnoho času hraním s ostatními dětmi ze vsi. Bylo to nejčastější místo, kde jsme si hráli. Zahrabávali jsme se pod listí, které padalo na podzim z velkých stromů, jež rostly kolem, ale už si nepamatuji, co to bylo za stromy, neboť tam dávno nestojí. Pobíhali jsme podél zdí a schovávali se, zkoumali jsme brouky pod kamením. Někdy se nás tam sešlo třeba i deset. Když jsme byli unavení, sedli jsme si na lavičky. V šest hodin večer kaplička zazvonila klekání. To jsme museli jít všichni domů, ale těšili jsme se na další den.\n\nNyní již naší vesnici neberu jen jako místo na hraní, nýbrž jako klidné místo, kde mohu žít a mít domov. Když si chci popřemýšlet, jdu se projít k rybníku, tam si sednu na stavidlo a máchám si nohy ve vodě. Cestou si mohu provětrat hlavu, protože rybník leží celkem daleko za vsí, takže než k němu dojdu, trvá to asi půl hodiny. Také ráda chodím k našemu lesu na posed. Vylezu na něj a posadím se tam do takového křesílka. Nejlepší je, když trochu fouká vítr a proudí dovnitř posedu úzkými okénky. Cesta k němu vede podél ohrady se stádem krav. I když nemám krávy ráda a trochu se jich bojím, poněvadž jednou vážně zranily mého dědečka, k vesnici patří. Cestou z posedu ještě někdy přelezu plot a vylezu na vodárnu. Odtud je vidět ještě lépe. Mám ráda, když se mohu dívat z výšky a vítr mi čechrá vlasy. Na procházky k mým oblíbeným místům jsem dříve chodila většinou sama, teď se mnou chodí má spřízněná duše. Je to mnohem krásnější a mohu si v přírodě s někým nerušeně povídat. V přírodě se dá povídat hezky.\n\nKdyž se zamyslím, možná bych byla ochotná vyměnit naší vesnici za jinou vesnici nebo samotu, ale nikdy ne za město. Asi bych se nedokázala přizpůsobit městskému způsobu života a sžít se s místními podmínkami. Nesmířila bych se s tím, že nemohu jít do přírody. Také bych se nepřenesla přes městský smog, stačí mi, že mě bolí hlava po příjezdu ze školy. Každodenní dojíždění mi nevadí, za život na vzdušné a klidné vesnici to stojí. Mám ráda život na venkově.", "original_file": "cb1aproive_02_1"}
{"text": "Americká próza 1. poloviny 20. století\n(literárně-slohová kontrolní práce)\n\nTémata:\nAmerická próza 1. pol. 20. století (odborný výklad)\nVybraný typ hrdiny: a) odborný popis, b) umělecká charakteristika.\nInterpretace vybrané ukázky z čítanka po stránce tematické, jazykové i kompoziční\nVybraní američtí autoři (odborný výklad na základě srovnávací metody)\nAnalýza vybrané ukázky z čítanky po stránce jazykové\nVybraný americký autor (odborný výklad s úvahovými prvky)\nAmerický způsob života a jeho odraz v prózách jednotlivých autorů (odborný výklad, nebo úvaha)\nInterpretace přečtené knihy\n\n\n\n Americká próza 1. pol. 20. století je velmi významnou částí literatury jako takové a samozřejmě i národní literatury Spojených států Amerických. Mezi autory tohoto období patří jedni z nejvýznamnějších spisovatelů USA, někteří byli oceněni Nobelovou cenou za literaturu, např. Ernest Hemingway, který se řadí spolu s F. S. Fitzgeraldem a W. Faulknerem do skupiny spisovatelů zvaných ztracená generace, což označuje autory z hlediska témat jejich knih (ztroskotání „amerického snu“), způsobu psaní (kritika, realismus), ale i dobu, ve které žili a o které také psali (meziválečné období v USA). Tito autoři se cítili zbytečnými a nevyužitelnými ve společnosti, ztráceli smysl svého života a tyto pocity se velmi odráží v jejich tvorbě.\n Mezi hlavní představitele patří již zmíněný E. Hemingway, autor knih Sbohem, armádo, Stařec a moře. Hemingway si vybírá velmi silné muže jako hlavní postavy a nechává je se středtnout s nějakým problémem či situací, kde si posílí svou osobnost, např. v novele Stařec a moře Santiago versus živel (moře). E. Hemingway používá tzv. metodu ledovce, ve svých dílech nedává důraz na klíčové momenty a nezabývá se popisem všech detailů. Píše jen to, co považuje za důležité ale tak, aby si čtenář mohl zbytek domyslet a představit.\n F. S. Fitzgerald je velmi čtivým autorem kritizující am. společnost v dílech Velký Gatsby nebo Něžná je noc (odehrávající se v Evropě). Hlavními postavami jsou většinou muži, kteří dychtí po slávě, ženě a pohodlném životě a zpravidla se jim to nepodaří a končí velmi špatně.\n William Faulkner je dalším kritickým spisovatelem „ztracené generace“ autorem románů Absolone, Absolone!, Divoké palmy a --- a prvním americkým držitelem Nobelovy ceny. Znovu se v jeho knihách objevuje střet am. snu (ideálu) a reality, zpravidla velmi kruté.\n Upton Sinclair napsal drsný román Jatka (Jungle), kde opět kritizuje americkou společnost a nenaplnění am. snu s použitím naturalistických prvků.\n Henry Miller patří mezi nejskandálnější autory své doby, ve své knize Obratník raka odtabuizovaná sex a vášeň, které jsou pro něj určitými symboly vrcholu extazi života.", "original_file": "js3jurane_03_1"}
{"text": "7. března 2006\nAdam Binder, 3.E\n2. písemná práce\nOH v zimě 2006\n(fejeton)\n\nOH v zimě 2006\nTak to tu mám černé na bílém. Březen je v plném proudu, slunce se konečně začíná na obloze objevovat častěji a vypadá to, že se zima pomalu a jistě chýlí ke konci a její dny jsou sečteny, podobně jako dny onoho ”mediálního vlaku” informací, fotek a článků s hodnocením a s dojmy z OH Torino 2006, který, rozjetý po skončení OH, pomalu dojíždí na konečnou. A na mě je, abych zkusil ”naskočit” a díky jízdence v podobě tohoto fejetonu se ještě aspoň kousek svezl.\nMusím přiznat, že to bylo opět velice příjemné zpestření již tak dost rutinního programu ČT. Pokaždé, když jsem si našel chvíli čas a zapnul televizi se bylo na co dívat. Ať už se jednalo o hokej, lyžování či ostatní disciplíny, vše mělo něco do sebe. Obrovská vlna napětí, radosti, ale i zklamání provázela snad každý přenos z dějiště olympijských her a to jsou okamžiky, které dělají právě tuto sportovní akci tak divácky atraktivní a zajímavou. Jsou zde příběhy lidí, kteří svému sportu denně obětují všechen svůj volný čas a jsou schopni udělat někdy na 1. pohled až téměř nemožné pro to, aby dosáhli aspoň nějakého úspěchu, či cíle, který si předem vytyčili. Někteří se o to bohužel pokoušejí i cestou ilegální, což mi přijde naprosto otřesné. Jak někdo může být pořád ještě tak naivní, nebo já nevím jaký, a doufat, že mu to v dnešní době a ještě na takovéto soutěži projde? To opravdu nechápu. A další věc, nad kterou mi nezbylo nic jiného než kroutit hlavou ještě víc bylo dost nepochopitelné gesto závodnic ruské štafety. Ty tuto výhru věnovaly své krajance, která byla diskvalifikována za doping! Nad tím zůstává opravdu rozum stát. Naštěstí jsem hned poté viděl v záznamu rozhovor s naší hokejovou osobností Jardou Jágrem, což mi zase náladu naopak zvedlo. Nevím, kde se to Jágr naučil, či jestli to má vrozené, ale kdykoli ho sleduji a poslouchám při rozhovoru, tak je naprosto jedinečný a výroky typu: „To je hrozný tady ten led! Chceš bejt všude, nejseš nikde!“ snad do smrti nezapomenu. Kéž by místo dopujících soutěžících bylo víc podobných lidí. Aspoň bychom byli bohatší o ty hezčí zážitky.", "original_file": "pr3ebinada_01_1"}
{"text": "Kontrolní slohová písemná práce\n(odborný styl – popis)\n\nTémata:\nOdborný popis vybraného předmětu <žákem opraveno na „zvířete“>\nstatický,\ndynamický,\nstaticko-dynamický.\nSupernovy\nPrávo a jeho druhy\nGoniometrický, algebraický tvar čísla\nExtrémní skupiny\nParlament ČR\nSyntax – vytváření grafu\nsouvětí,\nvěty.\nArchitektonicky zajímavá stavba v Praze\nVybrané téma a druh popisu: Odborný popis vybraného pokusu, staticko-dynamický\nOsnova:\nDůkaz enzymu amyláza ve slinách:\nÚvod: co je to enzym amyláza štěpí cukry\nStať: samotný postup – rozbor slin, filtrace, vodní lázeň, kapání na filtrační papír\nZávěr: možné výsledky\n\n\nDůkaz enzymu amyláza ve slinách\n\n Amyláza je enzym vyskytující se v lidských slinách. Tento enzym štěpí oligosacharidy a polysacharidy na jejich jednotlivé složky.\n Postup: 1. Vytvoříme si roztok slin. Ústa si nejdříve 2 krát vypláchneme vodou (cca 10 ml) a poté vezmeme kádinku s 10 ml destilované vody, nalijeme do úst, chvilku necháme poležet a vrátíme zpět do kádinky.\n 2. Na stojan připevníme kruh, do kterého vložíme nálevku s filtrem (nejlépe skládovým) a pod ní postavíme kádinku.\n 3. Roztok slin opatrně nalijeme do nálevky po skleněné tyčince tak, aby se neprotrhl filtr.\n 4. Mezitím, než roztok slin přefiltrujeme si připravíme vodní lázeň. Na stojan připevníme kruh, na který naložíme azbestovou síťku. Do kádinky (500 ml) nalijeme 300 ml vody a postavíme na azbestovou síťku. Na stojan vhodně připravíme držáky pro teploměr tak, aby byl částečně ponořený ve vodě. Pod celou soustavu dáme kahan a zahříváme na teplotu 37 °C (t, – 2 °C)\n 5. Přefiltrovaný roztok slin (3 ml) přelijeme do zkumavky a vložíme do vyhřáté vodní lázně. Každé dvě minuty pipetou nebo skleněnou tyčinkou odebíráme vzorky z roztoku slin a přikapáváme je k připraveným kapkám jódu na filtračním papíru.\n 6. toto opakujeme dokud nezačne docházet k barevným změnám při styku roztoku slin s jódem na filtračním papíru.\n Samozřejmě se může stát, že v konečné fázi k žádným barevným změnám nedošlo. To znamená, že dárce slin nemá daný enzym, což je naprosto normální.", "original_file": "js3vav_02_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n23. května 2006\nRené Šebl\n\nLavička v parku\n\nLavička v parku se zdá jako jednoduché téma, ale myslím si, že se dá napsat mnoho. Jak z pohledu lavičky a jejich pocitů, tak z pohledu další osoby.\nKdyby jsem se měl vžít do pocitů lavičky v parku, musel bych je rozdělit na lavičky, které jsou v parku rušném, kde to žije a kde projde člověk jednou za hodinu.\nLavička, která je v rušném parku musí mít radost z toho, když na ní slušní lidé sedají a probírají různé věci. Lavička nabírá bohaté zkušenosti a vědomosti od různých lidí. Pozoruje všechen ten ruch kolem sebe a je šťastná.\nKdežto lavička, která je opuštěná a nesvítí na ní sluníčko, té musí být smutno a ráda by někomu posloužila jako sedačka. Takhle na ní spí bezdomovec, který se k ní nechová zrovna nejlépe. Je zašlá a špinavá a nikdo se nestará o její udržování, aby vypadala pěkně. A proč taky? Když o ní nikdo nezavadí ani pohledem, natož aby si na ní někdo sednul. Takhle prožívají každý den lavičky, které jsou opuštěné nebo jsou stále používané a šťastné.\nAle určitě obě lavičky mají za sebou zážitky, na které se nedá zapomenout, ať dobré či špatné. Mezi ti dobré bude určitě patřit mladý milenecký pár, oslava mladých lidí, kteří jsou dobrými kamarády a rádi si na kamarádství. Mezi ty špatné jsou to určitě vandalové, kteří ji rozbili nebo nějakým způsobem poničili a také bezdomovci.\nŽivot lavičky určitě není jednoduchý a myslím, že není o co stát, když musí někomu pořád sloužit.\n\nOsnova: Úvod\n Stať: a) rozdělení laviček\n b) šťastná lavička\n c) smutná lavička\n Závěr", "original_file": "cb2csebren_02_1"}
{"text": "Životopis\nJmenuji se Barbora Zacharová. Narodila jsem se 2. 10. 1994 v Kladně. V městě mého rodiště i nadále bydlím se svou matkou a bratrem ve Wolkerově ulici č. p. 769.\nMatka se jmenuje Jaroslava Zacharová. Narodila se 31. 3. 1966. V roce 1984 absolvovala Střední pedagogickou školu v Berouně. Od tohoto roku pracuje jako učitelka v mateřské škole.\nOtec se jmenuje Dušan Zachar. Mí rodiče jsou rozvedeni.\nStarší sourozenec Ondřej Zachar se narodil 30. 11. 1988 v Kladně. V roce 2008 ukončil studium na Střední odborné škole civilního letectví v Praze Ruzyni. Pracuje jako referent ve spediční firmě.\nV dětství jsem navštěvovala MŠ Lacinova, kde pracuje i moje matka.\nV letošním školním roce ukončím vzdělání na 8. ZŠ v Kladně.\nDo budoucna se chystám ke studiu na střední odborné škole se zaměřením na cestovní ruch. Pokračovat bych chtěla studiem na vysoké škole.\nDevět let se učím anglický jazyk a tři roky ruský jazyk – do budoucna si své znalosti rozšířím o jazyk německý a španělský. V jazycích jsem na úrovni pokročilé.\nZajímám se o umění.\nV minulosti jsem cvičila aerobic a hrála badminton. V dnešní době navštěvuji 2x týdně taneční kurzy HIP-HOPU.\nMůj zdravotní stav je dobrý.\nV Kladně dne 8. 1. 2010\nZacharová", "original_file": "kl9azacbar_1"}
{"text": "12. prosince 2008\nMichaela Kohoutová\nP3b\n\n1. písemná slohová práce\nÚvaha\nTéma: Nevěř, že štěstí získáš neštěstím druhého\n\nOsnova: 1) Jsou lidé, kteří tomu věří\n2) a) Štěstí ostatních vás dělá šťastnými\nb) Vše se vám jednou vrátí\n3) Je tohle štěstí?\n\n\nKdyž se snažíte, udělat se šťastným na úkor druhých, nikdy nemůžete být opravdu šťastným. Myslíte si snad, že když někomu ubližujete, nebo mu vezmete něco, co má rád, udělá vás to šťastnější? Já myslím, že rozhodně ne. Nikdy bych nemohla žít s pocitem, že kvůli mému sobectví je někdo nešťastný a trápí se. Ale určitě jsou lidé, kteří mají asi trochu odlišný názor.\nŠťastný člověk může být, když právě naopak dělá ostatní lidi šťastnými. Třeba i když jen někoho pustíte sednout v tramvaji, nebo s něčím pomůžete kamarádce a ona se na vác na oplátku hezky usměje, jste určitě šťastnější mnohem víc.\nKaždému se vždycky musí jednou vrátit to, co dělá druhým. Vrátí se mu to nejspíš v trochu jiné formě, třeba že přijde o někoho blízkého, nebo nedosáhne svého vysněného životního cíle. Štěstí získané neštěstím někoho jiného, vám vždycky ve výsledku musí přinést neštěstí. To je snad spravedlnost ne? Opravdu je to tak.\nZe začátku tímto postupem možná štěstí získáte, ale přeci jednou musí přijít ten pocit výčitek a řeknete si: „Co kdyby někdo dělal tohle mě?“ A je tohle snad opravdové štěstí?", "original_file": "grP3bkohmic_01_1"}
{"text": "29. března 2007\nPetr Návrat, 2.C\n2. písemná slohová práce\nNa cestě\n(Umělecký popis)\n\nJak se hledá cesta domů aneb Bohouš leze z hospody\nPo několika nádherných hodinách ztrávených v hospodě Petrovi volá máma. „Ahoj mami,“ řekl Petr. „Kde zase jsi? Zase se někde opíjíš? Koukej naklusat domů!“ odpověděla a zavěsila Petrova máma. Tak co měl Petr dělat. Vzal si své nedopité, vychlazené pivo, dopil ho, rozloučil se z celou hospodou a vyrazil domů. Venku už byla ukrutná zima, na nebi svítily hvězdy a Měsíc se krásně třpytil a Petr se snažil dojít na tramvajovou zastávku, která byla asi 20m od hospody. Během této cesty se mu několikrát zatočila hlava jako by byl na nějaké pouťové atrakci a nekontrolovaně spadl na mokrou trávu, kde se pejskové chodí venčit a jejich majitelé jsou líní to uklízet. To je nádhera jak ty hovínka krásně hřejou do zad. Nejraději by se tady Petr válel až do rána, ale vzpomněl si, že musí domů, tak s velkou dávkou nechuti se zvedl a zamířil k tramvajové zastávce. Po několika minutách se Petrovi opravdu podařil dojít na zastávku a čekal až přijede tramvaj. Na zastávce stál starší pán, kterého Petr rozhodně pobavil. „To je kefalín,“ myslel si pán a odvrátil jeho staré, unavené oči od Petra. Konečně je tady tramvaj a Petr přemýšlí, která vlastně jede k němu domů. „Vždyť je to vlastně jedno, každá tramvaj někam jede,“ odpověděl si Petr a nesedl do tramvaje. V tramvaji si našel krásně vyhřáté místečko vzadním vagónu tramvaje a pozoroval spěchající lidi. Každý člověk někam pospíchal. Ten pospíchal domů za manželkou, ten pospíchal do práce na noční směnu, ten pospíchal do kina, ten pospíchal na rande a všichni prostě pospíchali a ani si nevšimli, jaký je krásný večer. Na kostelních hodinách již odbýjela půlnoc, ale to Petrovi nevadilo, protože se mu v té pohodlné tramvaji podařilo tvrdě usnout. Zdálo se mu, že je zase zima a prohání se na zasněžených horách na lyžích. Jak všichni lidé spěchají do obchodních domů, aby koupili dárečky svým blízkým. Jak se všichni těší a připravují se na Silvestra a Nový rok. Jak zase budou všichni o rok starší a chytřejší a všichni kolem něj budou šťastní.\n\nPetr si začal uvědomovat, jak ten čas letí, vždyť ještě před pár lety chodil na základní školu a tajně bral mamince cukroví a jiné sladké dobrůtky a teď, teď už je na střední škole, má mnoho povinností a už si nemůže pořád jenom hrát, ale musí se učit, uklízet a pomáhat doma se vším co je možné. Najednou mu obraz mizí a Petr se probouzí z toho nádherného snu a vidí, že celá tramvaj je prázdná, akorát pan řidič u něho stojí a budí ho. Petr se zvedl a loudá se pomalu domů po ztemělých uličkách noční Prahy. Už je konečně doma a pomalu otevírá rozvrzané dveře, aby nikoho neprobudil a jde rychle do postele a doufá, že se mu bude zase zdát tak pěkný sen jako v tramvaji, nebo o jeho nejoblíbenějším a milovaném vychlazeném energetickém nápoji, který mu vždy zvedne náladu a to o PIVU.", "original_file": "pr2ctnavpet_02_1"}
{"text": "V českém brodě 2010 8. září\n\nahoj mami\n\nDneska rano mam čas, tak ti píšu. Zrauna zítra mám narozeniny, tak mužeš přijet 19.0.0. v Českém Brodě {ulice, číslo popisné}<co>.\n\nTvuj\n\nmylý\n\nadam\n\nP. S. zítra man narozeniny.", "original_file": "cbrod5m_01_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nRené Šébl\n14. prosince 2007\n4. C\n\nA nastává mi, tuším, vážná jízda\nPřišel čas, kdy mohu o svojí budoucnosti rozhodovat sám a nikdo mi do toho nemůže zasahovat. V první řadě je to rozhodnutí, které je nevratné a po jehož účinění není cesty zpět. Je třeba se dobře rozmyslet na jakou školu jít, jelikož se podle toho bude odvíjet celý můj budoucí život. Je tu ještě možnost, že vysokou školu můžu změnit v průběhu studia, ale přeorientovat se na něco jiného bývá těžší. Ale hlavní předpoklad pro studium na vysoké škole je úspěšné složení maturity.\nV této chvíli je třeba se plně soustředit na maturitu, ale neopomíjet i zkoušky na vysokou školu. Začít brát vážně učení a nenechat se rozptylovat vnějšími jevy. Nechodit tolik ven, přestat hrát na počítači, ale učit se každý den a učit se víc než za poslední tři roky. Učitelé nám to ve škole zatím moc neulehčují, protože si myslí, že každý bude maturovat právě z toho jejich předmětu a tak nám zadávají více úkolů. V tom je zakopaný pes. Učit se do školy na každý den, neboť každý den píšeme písemku nebo z něčeho zkouší. A při takovém tempu je těžké se učit na ty předměty, ze kterých maturujeme a k tomu ještě na vysokou školu, kde jsou, aspoň tedy v mém případě, větší nároky než na škole. Podle mého názoru, by se mělo po pololetním vysvědčení úplně vypustit předměty, které nepotřebuji a soustředit se pouze na předměty, které potřebuji. Ale bohužel takhle to nefunguje a je na každém z nás, aby se s tím vyrovnal jak umí. Všichni mají stejné podmínky a tak nemůže nikdo nikomu závidět. Někdo to podcení a začíná se učit o svaťáku, ale myslím a věřím, že je to naprosto nedostačující a ten kdo to tak udělá proleze maturitou se čtyřkama a to ještě, když bude mít pořádnou dávku štěstí. Já sám jsem toho názoru, že začít je třeba po novém roce, aby byl dostatek času se vše dobře naučit, ale nestihnout to časem všechna zapomenout.\nTak mi nezbývá než doufat, že se vše splní podle mých plánů a všechno dobře dopadne.\n\nOsnova: I. úvod\n II. stať: co je třeba udělat pro budoucnost\n III. závěr", "original_file": "cb4csebren_01_1"}
{"text": "31.10. 2006\t\nČuříková Pavla, 2.D\n1. písemná slohová práce\nTéma: Mluvený referát\nJezdectví – práce ve velkém kruhu\n\nOsnova:\nI. Úvod – přivítání posluchačů\nII. 1) Teorie správného sedu\n2) Chyby, kterých se jezdec dopouští\n3) Snaha o napravení těchto chyb\nIII. Závěr – rozloučení s posluchači\n\nMilí spolužáci, ráda bych vás dnes seznámila s pojmem jezdectví v rámci práce na velkém kruhu. Jak dobře víte, práce s koněm je velká dřina a nezáleží až tak na talentu jezdce a koně, ale jde o to splynout s koněm. Jsou to léta dřiny a potu.\nTakže už abych přešla ke konkrétním věcem a to jak začít. Jezdec jakoby posune svůj sed dopředu a přitom napne bedra a napřímí se. Je velice důležité prošlápnutí kolen a pat. Podle situace střídáte vydržující až zadržující a povolující pomůcky otěží, vaše holeně jsou pasivní nebo aktivní. Musí u vás převládat pobízející pomůcky a koni rukama dovolit pohyb dopředu. Správnost vašich postupů poznáte tím, že kůň se odžvýknutím odrazí od udidla. Ještě bych vás ráda upozornila na časté chyby a pokusim se i vysvětlit jejich nápravu. Takže, když vám kůn zpomaluje opusťte kruh a proberte ho na rovinách ve svižnějším pracovním tempu.\nTeď milí posluchači dávejte bedlivý pozor. Když krk koně je zalomený u kohoutku a vypadává vnější lopatka, tak vnější otěž musíte přiložit na lopatku, která brání jejímu vypadnutí, narovnává krk a stabilizuje ho před kohoutkem. Můžete tomu také zabránit častým prováděním cviku kruhy změnit.\nDalší velice závažná chyba, které se často jezdec s koněm dopouštějí, a které byste se také měli snažit vyvarovat je, když kůň sám od sebe zmenšuje kruh. V tom případě je důležité, aby vnitřní holeň podporována vnější otěží, zvětší kruh směrem ven ve smyslu dovnitř plece. Když se vám stane, že se zalomíte v pase, je důležité dát vnitřní kyčel dopředu.\nMěli byste se vyvarovat i tomu dělat příliš malý kruh, tuto chybu odstraníte, když oběma otěžemi trochu srovnáte přední nohy koně před zadní nohy.\nVnější holeň brání dalšímu vypadávání zadní nohy.\nZávěrem svého referátu bych Vám všem ráda poděkovala za vaši pozornost a jak už na začátku bylo řečeno přeji Vám hodně štěstí, protože výsledky vašeho úsilí jsou vidět po mnoha letech těžké dřiny.", "original_file": "pr2dcurpav_1"}
{"text": "Dopis\n\nOsnova: 1. Úvod\n\n2. Stať a) zhodnocení zákl. školy\n\nb) můj vstup na gymnázium\n\nc) jak se mi líbí v nové škole\n\n3. Závěr\n\nAhoj Evo!\n\nDěkuji ti moc za tvůj poslední dopis z minulého týdne. Líbilo se mi jak si v něm detailně popisovala svůj vstup na střední školu. Vidím, že se titam ti tam líbí a i učení ti jde, tak jen tak dál. Pamatuješ ještě na základní školu? Jak jsme jí lehce zvládali a stále nadávali jak je to tam těžké? To až teď tady na gymnáziu jsem pochopil, co je to dřina a to zdaleka není to nejhorší, co mě ještě čeká. No nic, jak jsem ti slíbil, tak se ti tu pokusím vypsat, stejně jako ty mě, jak to se mnou tady vlastně jde od začátku.\n\nJak sama víš, bylo pro mě velice těžké už jen si vybrat tu správnou školu. Chtěl jsem samozřejmě na gymnázium, ale hodně jsem se toho bál a měl obavy, že to na mě bude příliš složité. Teď však v žádném případě nelituji, že jsem {se}<in> tak rozhodl. Předem bych chtěl říct, že tenhle přestup {mi}<in> markantně změnil život, což jsem nečekal.\n\nMoje první dojmy z této školy byly v celku kladné. Už po prvních minutách ve třídě se mi noví spolužáci od pohldu velmi líbili. Hned na to nás příjemně oslovila naše sympatická třídní profesorka a ze mě alespoň na krátkou dobu spadl všechen strach a obavy. Ovšem tyto moje snové iluze o pohodlném studiu ve mně zůstaly opravdu jenom několik počátečních dní. Už po prvních týdnech školy jsem zjistil, jsem že to tady nebude tak přátelské jako při uvítání sympatické profesorky. Ne, že by tady byli špatní či zlí profesoři ale jakmile se nahrnulo učení a první písemné práce, uvědomil jsem si, jak mi bylo v deváté třídě krásně. Zvlášť jsem to pociťoval při hodinách fyziky, kterou jak víš „přímo zbožňuju“. Nicméně za ty měsíce jsem si tak nějak zvykl a teď se mi tu moc líbí. Poznal jsem ty opravdu dobré lidi, se kterými jsem si již užil spoustu legrace. Všichni naši bývalí spolužáci tvrdí, že jsem se zásadně změnil, naštěstí prý k lepšímu. Je to také tím, že mě hodně ovlivňují právě noví přátelé.\n\nLidé v téhle třídě jsou úplně jiní než kamarádi ze základní školy. Více si s nimi rozumím a můžu s nimi rozebírat daleko víc věcí. Někteří jsou tady opravdu odborníci přes všelicos a proto se od nich dozvím i mnoho nového. Zkrátka teď, po tom necelém prvním pololetí zde, jsem tady spokojený. Občas sice přicházejí skličující pocity, že bych to vzdal a že na to nemám. Z těchto úzkostí mě ale okamžitě vytrhnou ti skvělí spolužáci a nakonec si beztak uvědomím, že ač je to tu občas nad moje síly, tak bych už nikdy nechtěl pryč.\n\nAbych to zakončil, protože tě možná svým popisem vyčerpávajícím už trochu unavuji, tak chci jen dodat, to nejdůležitější, že se nám oběma na nových školách líbí, což mě těší, a že si můžeme alespoň v dopisech psát co je nového. Škoda, že je každý tak daleko. Tak už ti jen přeji hodně úspěchů ve škole a nezapomeň, že tě tady o jarních prázdninách očekávám. Už se moc těším.\n\nAdam", "original_file": "cb1alorada_01_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\n\nTereza Kubů\n2.A\t\t\t\t\t\t\t\t14.ledna 2008\n\nPROBLÉM, KTERÝ MĚ ZAUJAL\n\nOsnova: I. Úvod\n II. Stať: a) Převorství sionské\n b) Máří Magdaléna\n c) Poslední večeře\n III. Závěr\n\nAsi před rokem jsem četla jednu knihu, která ve mně zanechala velmi silný zážitek. Jmenuje se Da Vinciho kód od Dana Browna. Tato kniha mi dává zcela jiný pohled na náboženství, než jaký jsem měla doposud.\nHlavní zápletkou je tajné bratrstvo – Převorství sionské, které údajně kdysi existovalo a podle některých pramenů se dochovalo do dnes. Mezi hlavní členy patřil i slavný Isaak Newton, Leonardo da Vinci či Viktor Hugo. Převorství sionské je spolek, který chrání a zadržuje určité informace, se kterými čeká na správný okamžik, aby s tím mohl „vyrukovat“ a odhalit pravdu. Členové tohoto řádu uctívali a stále uctívají ženy. Ženské pokolení považují za božská stvoření. Brown je zastánce názoru, že církev se díky svému velkému vlivu v dějinách, jistou část historie poupravila. A tom, že církev měla v dějinách velký vliv není sporu. Stačí jen připomenout inkvizici či křížové výpravy a hned vidíme, že církev a celkově křesťanství není bez poskvrny.\nVšichni jistě znají příběh o Ježíši, jeho zázračných činech, jeho ukřižování nebo o tom, jak dokázal proměnit vodu ve víno. Brown však tyto teorie popírá a vyvrací. Tvrdí, že Ježíš byl obyčejný člověk, který pomáhal lidem, leč žádné zázraky nedělal. Všemohoucího boha z něj udělala až církev, když potřebovala mít v někom po těch staletích oporu a aby jí měli spíš lidé, kteří věřili v Boha a oddali se celé křesťanství. Dále Brown říká, že údajně 1. žena lehkých mravů, Máří Magdaléna, byla Ježíšovo družkou, ba přímo manželkou. Měli spolu i děti. Potomci, kteří mají Ježíšovu krev v žilách, prý žijí dodnes. To je právě to, co církev zatajuje a snaží se, aby se to nikdy nedostalo na světlo světa. A přesně proti tomu bojuje Převorství. Očistit Máří od toho, jak ji známe dnes a co z ní udělala církev, kurtyzánu.\nNejsou toto však jen Brownovy domněnky. Podle určitých vědců, kteří se zajímají o umění – lépe řečeno malířství a speciálně odborníci na Leonarda da Vinci jsou přesvědčeni, že da Vinci byl členem Převorství a dokonce jejich Velmistrem. Znal proto tajemství, která bratrstvo skrývá od pradávna. Da Vinci dokonce své vzkazy a šifry zakomponoval do svých maleb a kreseb. Poslední večeře, na které Leonardo zobrazuje Ježíše se svými apoštoli podle odborníků není tak jednoznačná, jak se zdá. Prý po Ježíšovo pravici není apoštol, ale již zmiňovaná Máří Magdaléna! Na originále skutečně vypadá osoba na pravé straně od Ježíše jako žena. Dokonce da Vinci namaloval Ježíši modrý hábit s červeným přehozem, Máří Magdaléně červený s modrým. Opaky. Těchto zašifrovaných děl bylo však spoustu, dala jsem jen 1 příklad za všechny, který mi přijde nejzajímavější a který si budu pamatovat navždy. V DaVinciho kódu hraje Převorství sionské velkou roli a pokud tomuto tvrzení budeme věřit, tak nejen v knize, ale i celkově v našich životech. Vždyť pokud je to pravda, církev nám celá ta staletí lhala a zatajovala informace. O tomto problému se můžeme jen dohadovat, ale musím uznat, že mě neskutečně zaujal a zavdal mi nemálo podnětů k přemýšlení.", "original_file": "cb2akubter_01_1"}
{"text": "12. ledna 2006\nJaroslav Doubek, 1. B\n1. stylistická kompozice – srovnávací\nPopis\n\nMůj nejlepší kamarád\n\nOsnova: 1. Jméno, věk, bydliště\n2. a) Popis kamaráda 1) vlasy 2)obličej 3) výška\nb) Jeho zájmy\nc) Jak dlouho spolu kamarádíme\n3. Co si kamarád přeje do budoucnosti\n\nMůj nejlepší kamarád se jmenuje Lukáš Kocmánek. Je mu 12 let. Bydlí v Jindřichově Hradci.\nJeho vlasy jsou černé má modré oči a malý nos. Jeho výška je asi 165cm. Je hubený, ale hodně silný.\nJeho rodiče vlastní obchod s chovatelskými potřebami. Prodávají tam i terarijní zvířata jako například hady, leguány atd.\nMezi jeho zájmi patří chov teraristických zvířat. Doma má dva hady a jednu felsumu (madagaskarská ještěrka).\nKamarádíme spolu již od první třídy a stále spolu kamarádíme.\nDo budoucnosti si přeje, aby se stal veterinářem (má hodně rád zvířata).", "original_file": "ces1bdoujar_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nRobert Polák\n16. ledna 2007\n\n „Hlídko čtyři, hlídko čtyři, ozvěte se! Čtyřko, ozvěte se!“ Z rádia se ozýval jen šum a hrozivé výkřiky. Nebyly to jen hlasy lidí, po místnosti se rozléhaly i nepopsatelné zvuky. Snad jako řev orangutana. Ústřednou se najednou rozšířilo ticho. Každého zalil strach. Studený klid prořízla slova: „Sedmičko, jděte se tam podívat.“ „Hlídka sedm rozumí.“\nHlídka sedm, to jsme my. Proč? Proč já mám pokaždé takové štěstí, že dostanu tu nejlepší práci. Míříme do čtvrti Blackhole. Teď jsme ještě ve městě. Stále vidím světla Downtownu. Už je půl dvanácté a stále potkáváme lidi, kteří se přišli bavit. Blackhole, bývalá cizinecká čtvrť. Žilo se tam celkem dobře až na posledních třináct let. Od té doby co našli mrtvého reverenda Tomase se dějí divné věci. Jakoby se tam šířila temnota. Všichni se z Blackhole odstěhovali, ti kteří to nestihli už nikdo nikdy neviděl. Blackhole je smrt.\nPřišla už ta chvíle. Překračujeme hranice. Brr, cítím ten mrtvolný chlad. Vždyť se nic neděje. Jediné strašidlo je tma. Jenže tady není světlo ani za bílého dne. Pete, hlídko sedm, zkuste najít čtyřku. Říká se jim to krásně. Ne, ne, můj parťák zastavil. Vidím jeho chvějící se ruce. Strachy? Nebo absťák po cigaretě. Podává hlášení. Dál už jen pěšky. „Tak pojď!“ „Už jdu.“ On snad nemá strach! Doufám, že se podíváme jen za roh a vrátíme se. Je mi špatně. Asi tíseň. Těžko popsat. Divný pohled na zašlou slávu ulic. Jsou vidět domy, které --- obličeje hledí do mého nitra. Vítr ve vzduchu pohrává s novinovými papíry a meluzína vyluzuje divné pazvuky. Nad hlavou mám černočerné nebe. V ulicích prázdno. Není skoro vidět ani na dvanáct metrů. Sakra! Co to bylo?! Ten stín se pohnul. Ty zvuky a rachot plechové střechy. Projel mnou chladný mráz strachu. „Tak jdeme,“ řekl Jack. S radostí souhlasím. Pořád cítím, jak nás někdo sleduje. Nebo spíš něco? Fuj, hrůza pomyslet. S každým krokem mi těžkne srdce. A ruce. Ty zvuky, stále slyším ty odporné zvuky. Blíží se a vzdalují. Už dost, nedá se to vydržet. „Dobře, jdeme zpět k autu.“ Výborně. Ale co to znamená?! Vůz je úplně rozebran. Zbývá jediné – projít peklem zpět do Downtownu. Ale kudy? Nahle je slyšet hlučné dýchání. Co to je za ránu?! Ty dveře. ---! Rozlétly se. Jsou tam! „Střílej Jacku!“\nPřed námi se objevilo šest hrůzných postav. Služebníci samotných pekel. Cítil jsem, jak z jejich úst vanul smrdutý dech. Nejhorší však byly oči. Neměly žádný výraz. Snoubila se v nich smrt se strachem přerůstající v nenávist. Šli k nám. Začaly padat výstřely. Zabili jsme je. Černé nebe náhle proráží záře. Jsem mrtvý? Ne! Vrtulník! Poslali pro nás vrtulník. „Kapitáne, sedmička právě dorazila, ale Jack Cower je mrtvý. Zemřel na otravu krve. Hlídka čtyři stále nebyla nalezena.“ „Podejte mi prosím telefon. Toto jde mimo nás. Musíme tam zavolat agenturu SPA. Ti jediní si s tím dokáží poradit.“\n„A nakonec vrtulník zachránil obě dvě hlídky a všichni dál spokojeně žili.“\n„Tati, je to pravda s těma příšerama? Oni tady mezi námi žijou?“ „Ne, není. Vždyť je to jenom pohádka. A teď si běž zas hrát.“ „Tak tady bude příšera a proti ní policajt. Bum, bum. Mám tě. Ještě mám tuhle speciální kartu. Jé, tati, to jsi bejval ty, kdo je na tý fotce. A co znamená ta spousta čísel a zvuků? Co je to za nápis agentura SPA?“\n\n1) úvod – hlášení v rádiu\n 2) stať - 1- světla Downtownu\n 2- To je Blackhole\n 3- Kontakt!\n 4- závěr statě\n3) závěr – Pohádka?", "original_file": "cb3cpolrob_01_1"}
{"text": "Kočí, Dominik, V. B, 07/08\n23. října\nPrázdniny u bábušky a dědušky\nMůj dědušík se jmenuje Jonášík a bábuška Libuška. Můj děda je cholerik a babička pohodář proto se mají tak rádi. Babička mě rozmazluje. Děda mě učí střílet na čuníky. Babičce se to moc nelíbí protože by z něho mohl vyrůst gankster ale děda říká že z něho bude dobrý mislivec.\n\n1) Vymyšlená (popletená) pohádka", "original_file": "bu5bkocdom_02_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nKarolína Soukupová\n17. května 2005\n1. C\n\nTémata: 1) Tak tady žiji (Volný stylový útvar)\n 2) Divy současného světa (Volný slohový útvar)\n 3) Mé setkání s…. (Vypravování)\n 4) Pohled do zrcadla (Zamyšlení)\n\nTak tady žiji\nOsnova: I. Úvod: pocity a zamyšlení\n II. Stať: a) mé město\n b) očima návštěvníka a obyvatele\n c) příroda kolem\n d) den kontra noc\n III. Závěr: poznání\n\nJe to velmi zvláštní pocit, když se člověk má zamyslet nad svým rodným městem, nad městem, ve kterém vyrůstá a dospívá, a zná ho někdy lépe než sám sebe. Je těžké začít ho jen tak popisovat, vlastně to hned ani nelze. Člověku se vybavují různé maličkosti a naprosto všední, ale pro něj naprosto neodmyslitelné, věci, a tak neví, čím začít dříve.\nMým městem jsou České Budějovice. Přestože jsem se tu nenarodila, žiji zde po celý svůj život. České Budějovice leží uprostřed neskutečně krásné krajiny, plné rybníků, řek a lesů. Ono samo bylo založeno ve 13. století, dalo by se říci, že téměř na „zelené louce“. Jeho přesné plánování si dnes již ani neuvědomujeme vlivem rozrůstající se městské zástavby, ale když náhodou dostaneme příležitost vidět město z ptačí perspektivy, uvědomíme si, jak dokonalé tenkrát bylo. Náměstí a dvě řeky, to je vlastně jádro a základ Českých Budějovic.\nObyčejný návštěvník našeho města vidí „jen“ krásné památky a jeho obyvatele, ale už nepochopí, jak zvláštní pocit je procházet se ve vlahém jarním dešti jeho ulicemi a sledovat všechny ty uspěchané lidské tváře bažící po úspěchu, které si, bohužel pro ně, již ani neuvědomují tu krásu, ve které žijí. A nejen střed města je neobyčejný. Celé jeho okolí je jedinečné! Vlastně si člověk uvědomí až teď, jak je město malé, protože z náměstí se za čtvrt hodiny dostanete do krásných a klidných míst kolem řeky Malše, kam každé odpoledne míří lidé za odpočinkem, radostí z čerstvého vzduchu a teď na jaře i za krásným slunečním počasím. Někomu stačí jen ležet na břehu řeky a poslouchat její uklidňující zurčení a bublání a někdo naopak dává přednost sportu. Ať je to cyklistika, volejbal, tenis nebo jiné činnosti. Do těchto míst se musí zamilovat snad každý, kdo tady alespoň jednou v životě prošel! A zpět k městu. Ve dne, plné ruchu, vypadá úplně jinak než večer a v noci, kdy je vše tiché a klidné, až na pár hospůdek a restaurací, kam si sedají lidé k obchodním večeřím, slavnostním banketům nebo zamilovaným schůzkám.\nKaždý, kdo by chtěl skutečně poznat vše, o čem jsem právě psala, by musel alespoň na okamžik přestat s neustálým spěchem a stresem, na chvíli odložit všechna jednání a jít se projít tam, kam ho samotného srdce povede. Třeba by pak v našem uspěchaném světě našel každý alespoň sám sebe.", "original_file": "cb1csoukar_02_1"}
{"text": "Školník\n\nKaždý se někdy v životě dostane do období, kdy se zamýšlí nad svou budoucností, která by nikým neměla být podceňována. Určitě se liší volby ideálního zaměstnání věkem. Představy o pracích začínají už v ranném věkovém stadiu, kdy se objevují toužené profese, se kterými dotyčný přichází často do styku. Jsou to většinou kosmonaut, popelář, voják, učitel a u kreativnějších dětí třeba doktor, vědec, školník. Avšak více než 97% zájemců o tyto obory, které měly dříve velikou poptávku, tak v dospělosti často končí u ledu.\n\nMožná je to tím, že dostanou rozum, myslí racionálněji a uvědomí si reálnost úspěchu. Nebo je ovlivňuje dav, jdoucí za úspěchem rovnající se penězům. Jak je tedy možné, že se dospělý člověk může rozhodnout pro profesyi školníka. Jistě že se najde slušná procenta žáků na základní škole (prvním stupni), kde mají jasno v představách, týkající se hlídání školy, správa zvonění, opravy polohovacích tabulí, ale v dospělosti musí být pro volbu trávení života ve škole určitý hodnotnější impulz.\n\nNení-li tomu tak, pak ovšem ovlivňujícím prvkem by byl existenční problém, spojený se ztrátou střechy nad hlavou. V tomto případě by mohlo být nasnadě rozhodnutí zapsání se do konkursu o hlídače školy, správce rozbitých židlí, natírače oken a kontrolora přezutých dětí. Zajisté nemůže být při výkonu nadávek na nepřezutého žáka, někdo rozhodnut o tento obor! Jediným důvodem uvažování nebo nadšení pro tento tuto práci by mohlo být, a to pouze v těch letech nevyspělých, fascinování tímto člověkem, zrus zručným, autoritativníchm a symbolizujícím školní docházku. Tudíž být či nebýt kosmonautem, vědcem, kominíkem či školníkem?", "original_file": "grP4deds_01_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nLukáš Zavadil\n16. ledna 2007\n\nŽijí mezi námi\nNěkteří jsou nenápadní, jiní naopak výstřední. Někteří svého partnera tají, jiní se s ním ukazují veřejně. A mohl bych jistě pokračovat v dalších bodech. V obyvatelstvu je tato menšina zastoupena 4 procenty. Jsou to homosexuálové.\nV minulosti si ale nemohli vykračovat po ulici s partnerem. S výjimkou starověkého Řecka a Říma byla homosexualita zločin. Obzvlášť v nábožensky zfanatizovaném středověku byla hodnocena jako hrdelní zločin. Jestli jste nechtěli skončit na šibenici, tak jste nesměli milovat stejné pohlaví. Proto homosexualita neprožívala zrovna šťastné období. Poté se ujali vlády novověk a renesance. Homosexuálové se domnívali, že jim nic nehrozí a že budou respektováni. Chyba. Renesance pro ně neměla pochopení. Sice už homosexuály nevraždila, to ne, ale byla obzvlášť vynalézavá, co se mučících nástrojů týče. Taková španělská bota dokázala homosexuály přesvědčit o tom, že ani renesance není k takovýmto „úchylkám“ tolerantní. Takový větší zlom přišel až na konci 19. století. V této době se zejména gayové začínají scházet v klubech vyhrazených jen pro ně (ty jsou dobře utajené). Společnost je však dokáže najít i zde. Za homosexualitu už nezabíjí, ani nemučí. Jen je „posílá do vězení“. Nejhorším trestem pro homosexuály ale byla ztráta dobrého jména. Proto opět nastal útlum. Velký zlom nastává od 2. poloviny 20. století, kdy homosexuálové začínají vítězit u soudů, které jim dávají práva a uznají je za menšinu. Ale jen oficiálně. Normální lidé je mezi sebou nechtějí a dávají to gayům najevo. Všemu je ale jednou konec, a tak s nástupem nového tisíciletí získávají určitou toleranci společnosti.\nV dnešní době mají homosexuálové normální život jako ostatní. Už nezažívají diskriminaci a mají jen své každodenní starosti. Vůbec se už nesetkáváme s tím, aby někdo na ulici křikl: „Hele, to je buzerant“. Panuje taková všeobecně uvolněná nálada. Je doba, kdy padají stará tabu.\nV budoucnu by to mohlo vypadat, že společnost nebude ani vědět o tom, že nějací homosexuálové jsou. Spolu s vývojem lékařské vědy by se také mohlo stát, že mužský pár si bude moci „udělat“ dítě a společnost to vezme jako přirozenou věc a vůbec se nad tím nepozastaví\nVšeobecně se dá říci, že homosexuálové si prošli různými etapami. Od starověku, který je plně respektoval, přes temný středověk, kde byli zabíjení, dále přes „osvícenou“ renesanci, kde byli mučeni, až k modernímu 21. století, kde opět získali stejné uznání a práva jako před 2000 lety\n\nOsnova:\nI. Úvod – kdo jsou?\nII. Stať: 1) minulost homosexuálů\n 2) současnost homosexuálů\n 3) budoucnost homosexuálů\nIII. Závěr – shrnutí historie", "original_file": "cb3czavluk_01_1"}
{"text": "3.11. 2005\nJan Bartůněk, 2.C\n1. písemná práce\nTuning\n(Referát)\n\nAsi každý z vás někdy viděl na ulici auto, které se tvářilo jako nějaký závodní speciál, přesto se však jednalo o sériový model. A právě toto je tuning.\nSlovo tuning vychází z anglického slova „tune“, což znamená „upravit“ nebo „vylepšit“. Samozřejmě existuje tuning nejrůznějších druhů – můžete si upravovat auto, motorku nebo dokonce i vlastní počítač. My se společně zaměříme jen a pouze na tuning automobilový.\nV poslední době se stal právě tento druh tuningu častým koníčkem nejen těch největších nadšenců. Každý se chce nějakým způsobem zviditelnit nebo odlišit od ostatních a mít například unikátně vyšperkovanou škodovku je ten správný způsob, jak se zviditelnit. Ovšem nutno podotknout, že nic není zadarmo, neboť takovýto koníček stojí kolikrát všechny úspory pyšného majitele, který má na svém „miláčkovi“ neustále co vylepšovat. Samozřejmě záleží pouze na vás, jak daleko zajdete, ale kdo jednou propadne brumlavému zvuku motoru a naleštěným lemům blatníků, tomu není pomoci.\nZaměřme se teď trochu na nejrůznější úpravy, které vaše auto posunou na naprosto jinou úroveň. Nejzákladnějšími a asi také nejčastějšími úpravami jsou spíše menší kosmetické změny jak vzhledu, tak motoru. Mezi ně můžeme zařadit chromovanou koncovku výfuku, xenonové svítilny, zadní přítlačné křídlo či nové kliky dveří. Můžete si říci, že jde o pouhé maličkosti, ale ve skutečnosti vaše auto po těchto úpravách získá sportovnější nádech a zároveň vás nepřipraví o všechny peníze. Jak se říka: „Za málo peněz hodně muziky.“ Kromě těchto vzhledových vylepšení by se daly najít i jiné části auta, do kterých můžete alespoň něco málo investovat. Příkladem budiž sportovní vzduchový filtr, což znamená menší nárůst výkonu, nebo lepší audio soustava. Výkonná a stylová hudební aparatura k tuningu totiž neodmyslitelně patří. Tím bysme uzavřeli kapitolu spíše povrchovějších záležitostí a nyní si řekneme něco o pokročilejším tuningu.\nVzhledově znamená pokročilejší tuning již daleko větší náklady. Rozšířené blatníky, nová litá kola, spojlery, nasávání – každá z těchto položek se může vyšplhat cenově do astronomických sum. Představa, že za sadu litých disků i s obutím zaplatíte přes sto tisíc korun může někomu nahnat husí kůži. Záleží i na individuálních schopnostech každého „tunera“, zda-li je schopen tyto úpravy zvládnout sám nebo zda-li si je musí nechat udělat v servisu. Ve větší míře se zaměřujeme i na tuning motoru. Řekněte sami – nepřipadal by vám divně „sporťák“ vzhledově vypadající, že 300km/h pro něho není problém, který by se ploužil maximálně něco přes 100km/h? Nová výfuková soustava --- nebo větší nasávání – to vše už znamená znatelný nárůst výkonu. Spolu s bručivým zvukem vylepšeného motoru si můžete připadat jako Michael Schumacher za volantem svého monopostu. Nutno podotknout, že řidiči takovýchto aut si to často skutečně myslí.\nPoslední skupina lidí se zabývá „extrémním tuningem“, což v praxi znamená kompletní přestavbu auta, závodní díly, často jiný motor. To vše může stát daleko víc než nejluxusnější Mercedes. Jedná se skutečně o extrémní způsob zábavy spíše pro ty movitější.\nTuning je určitě zajímavým a kreativním druhem zábavy, která stojí často i peníze, ale výsledek stojí za to. Určitě byste si měli každý zažít ten skvělý pocit z dobře odvedené práce.", "original_file": "pr2cfbarjan_01_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nEva Procházková\n17. května 2005\n1. C\n\nTémata: 1) Tak tady žiji (Volný stylový útvar)\n 2) Divy současného světa (Volný slohový útvar)\n 3) Mé setkání s…. (Vypravování)\n 4) Pohled do zrcadla (Zamyšlení)\n\nPohled do zrcadla\nOsnova:\nÚvod: Ranní pohled do zrcadla\nStať: a) Zamyšlení nad mým tělem b) Jak mě vidí rodiče c) Jak mě vidí kamarádi d) Čeho chci dosáhnout II. Závěr: Jak se vidím já\nRáno, když se podívám do zrcadla, tak se pokaždé leknu. Říkám si: „Ježíši, to mám zase ránu.“ Pak se trochu upravím a už je to lepší.\nNěkdy si říkám, že jsem zase přibrala, že bych měla konečně se sebou něco dělat. Co někdy, říkám si to skoro pořád, tak jako asi většina dívek a žen. Neláká mě být hubená jako modelky v časopisech, ale takových 5 kilo dolů by vůbec neškodilo. Pohyb mám, tak by to možná šlo. Jezdím na kole, běhám, hraju volejbal, dělala jsem Taekwon-do, takže si doma zacvičím a zaposiluji. Lidé v mém okolí mě berou takovou jaká jsem. Postavu i povahu mám podle nich dobrou, prostě jako pravá česká holka.\nNaši mi říkají, že jsem „střelená“. Moc se jim nelíbilo, jak se oblékám, ale už si zvykli. Dřív mi i říkali, že takhle se mnou nikam nejdou, pokud se ihned nepřevléknu. Také jsem prý líná a pohodlná. Což v tomto mají asi pravdu. Týká se to nejspíše učení. Za rodiče jsem strašně moc ráda a neměnila bych je za nic na světě. Myslím si, že mě vychovali, jak nejlépe uměli.\nKamarádi zase o mně říkají, že jsem zvláštní, náladová, tvrdohlavá, sebevědomá a někdy až moc divoká. Moje nejlepší kamarádka říká, že jsem „živel“. Kamarádů si strašně moc vážím, tak jako mého přítele a rodičů. Všichni jsou důležitou součástí v mém životě.\nČeho bych v životě chtěla dosáhnout? Určitě dodělat školu a dostat se na vysokou. Zaměřenou nejlépe na sociologii, humanitu nebo psychologii. Určitě bych chtěla založit rodinu, samozřejmě až dostuduju. Dvě děti by byly ideální, jedno je podle mě málo. A pak bych také chtěla sehnat solidní zaměstnání. Ale to je všechno ještě daleko. I když ten čas letí jako voda.\nA kdybych se měla shrnout sama, tak jsem určitě tvrdohlavá, hrdá a sebevědomá. Tyto vlastnosti mi přijdou spíš jako mínus, protože někdy jdou mně i lidem v mém okolí na obtíž. Náladová? Tak, to jsem určitě. Moje nálada se změní klidně i během 15 minut. A někdy nevím ani já sama proč, natož kamarádi, které to podle mě taky štve. Co bych o sobě ještě řekla?! Nemám moc ráda módní výstřelky, moderní techniku a asi i celou tuto moderní dobu. Bez mobilu bych se klidně obešla, tak jako i bez internetu (který jsem použila asi 2x), počítače, televize… ale bez něčeho na čem si mohu poslechnout hudbu, to asi ne. Kamarádi jsou na tom podobně, takže jsem nakonec ráda, že v této době žiji. Jinak jsem docela obyčejná holka. Pod pojmem obyčejná si prosím vás nepředstavujte nudná, to není totéž.", "original_file": "cb1cproeva_02_1"}
{"text": "Jak interpretovat báseň\n\nČasto bývá zajímavější než vlastní text jeho interpretace. Dobrý interpret dokáže do převyprávěného obsahu a popsání tématu přidat ještě svůj osobní styl a vlastní postřehy, takže vzniká úplně nové, jiné dílko. Musí se ale vždy postupovat podle striktních pravidel.\nNejprve si musíme celou báseň důkladně přečíst a pochopit, co nám má říct (s jakým záměrem byla napsána). Pokud se nedaří, je lepší si text přečíst vícekrát, případně si kreslit obrázky.\nKdyž se do básně dokonale vcítíme (vnikneme do ní), měli bychom dokázat formulovat téma (hlavní i vedlejší), námět a ideu (jestli v básni nějaká je). Uděláme si poznámky a snažíme se je upravit tak, aby byly slohově použitelné. Tímtéž způsobem dáme dohromady informace o kompozici (myšlenky, jejich pořadí, forma, rytmus atd.) a jazyku (sl. zásoba, obraznost – metonymie, metafory, příměry… a konkr. příklady z básně). Některé básně jsou založeny na hrátkách s jazykem, a tam u nich je mu potřeba věnovat nejvíce prostoru.\nNakonec se musí vytvořit ucelený slohový útvar, takový, aby všichni, kdo ho čtou, z něj dokázali pochytit charakter básně, její téma, náplň, a hlavně postoj interpreta.", "original_file": "js9bkormat_02_1"}
{"text": "Ježíšek vs Santa Claus\n\nVětšina rodičů učí své děti že jim na Štědrý večer Ježíšek přinese dárky, že nikdo neví jak vypadá a že není možné ho vidět. Na druhou stranu děti všude vidí malého tlustého staršího veselého pána v červenobílém plášti – Santu Clause. Proč se zde objevyl? Nahradí úplně našeho Ježíška?\nSanta Claus pochází ze Skandinávie, konkrétně Finska, a to z dob pohanských. Tento zvyk zde zůstal a rozšířil se do anglicky mluvících zemí a části Německa.\nSanta je bytost, která má továrnu na hračky a v noci 24. prosince je rozváží dětem.\nJežíšek je křesťanský zvyk, který se udržel v západní a střední Evropě. Má být sám Ježíš Kristus, který podobně jako Santa dává dětem dárky\nSanta je masově využíván v reklamním průmyslu protože narozdíl od Ježíška ho každý zná.\nPodle mého názoru se sem Santa dostal s obrovských vlivem USA. Myslím, že Ježíšek nikdy úplně nezmizí a pokud ano, tak za velice dlouhou dobu. Ježíšek je náš a nikdo nám ho nevezme! Byl tu před Santou a bude tu i po něm. Alespoň doufám.", "original_file": "js1bmarjak_1"}
{"text": "TEMNÝ PARK U BOTIČE\n\nPARK?! PRO MNOHÉ LIDI JE PARK U BOTIČE JEN NEVÝZNAMNÝ PARK, ALE PRO JINÉ LIDI JE TO MÍSTO, KDE SI MOHOU ODPOČINOUT A NAČERPAT NOVÉ SILY. PRO DALŠÍ LIDI JE TO DOKONCE DOMOV NEBO MÍSTO, KDE PRACUJÍ. A O TĚCHTO LIDECH BUDE TATO POVÍDKA.\n\nBOTIČ, SPÍŠE NEŽ ŘEKA TO JE STOKA, KTERÁ OBČAS I PÁCHNE. TO JE TAKÉ JEDEN Z DŮVODŮ PROČ TAM NĚKTEŘÍ LIDÉ NECHODÍ. TITO LIDE SI TAKOVÁ MÍSTA SPOJUJÍ S BEZDOMOVCI NEBO S RUZNÝMY GENGY. PRO MUŽE V ČERNÉM KLOBOUKU S VLČÁKEM JE TO VŠAK VELMI ZNÁMÉ MÝÍSTO. ŘÍKEJME MU TŘEBA PAN PREISS. PAN PREISS JE STARŠÍ MUŠŽ, NOSÍCÍ KLOBOUK S CIGARETOU V RUCE A VŽDY RADOSTNĚ POBÍHAJÍCÍM VLČÁKEM. TATO DVOJKA JE V PARKU VIDĚNA I NĚKOLIKRÁT DENNĚ. JEDEN NA DRUHÉHO SPOLÉHAJÍ, ŽE HO OCHRÁNÍ.\n\nBEZDOMOVCI, NEBOLI TAKZVANÍ HOMELESÁCI, TO TO JE SKUPINA LIDÍ, PRO KTERÉ TENTO PARK ZNAMENÁ DOMOV. NA MÍSTNÍCH LAVIČKÁCH SPÍ, JEDI, KOUŘÍ I PROVÁDEJÍ KAŽDODENÍ HIGIENU. V LETNÍCH MĚSÍCÍCH JE PARK PRO NĚ VŠECHNO. PÁCHNOUCÍ STOKA BOTIČ JIM NEVADÍ, JAK BY TAKY MOHL, KDYŽ SE V MNĚM KOUPAJÍ. KDYŽ BYL TENTO PARK ZŘIZOVÁN NIKDO ASI NEPOČÍTA S TÍM ŽE HO BUDOU OBÝVAT TAKOVÁ INDIVIDUA. HOMELESÁCI JE DALŠÍ DŮVOD PROČ MNOHO LIDÍ DO TOHOTO PARKU RADŠI NECHODÍ.\n\nSTUDENTI MÍSTNÍHO GYMNASIA, ASI NEJPOČETNĚJŠÍ SKUPINA LIDÍ CO PRAVIDELNĚ PARK NAVŠTĚVUJÍ. S MÍSTNÍMI OBYVATELI NĚMAJÍ PROBLÉM. DĚLAJÍ JAKO, ŽE JE NEVIDÍ A HOMELESÁCI SI JICH TAKY NEVŠÍMAJÍ. STUDENTI SEM CHODÍ HLAVNĚ OPŘESTÁVKÁCH A PO ŠKOLA NAČERPAT ENERGII, KTEROU MUSELI VYDAT VE ŠKOLE. TVOŘÍ SKUPINKY PO TŘÍDÁCH, TAKŽE UŽ NA PRVNÍ POHLED JE POZNAT, ŽE MEZI TŘÍDAMYI JE URČITÁ RIVALITA. STUDENTI TAKÉ ČASTO CHODÍ NAKUPOVAT DO MISTNÍ TRŽNICE, KDE MEZI STOVKAMI KUSŮ ČÍNSKÉHO NEBO VIETNAMSKÉHO OBLEČENÍ JE I STÁNEK S POTRAVINAMA, STÁNEK, JENŽ VIYPADA JAKO MALY MINI-MARKET A TAKÉ STÁNEK S ČÍNSKÝM FAST-FOOD. VŠICHNI STUDENTI JSOU RÁDI, ŽE TU NÁS PARK MÁME.\n\nVIETNAMCI. PRO MNOHÉ SPLODINA, NIKOLIV VŠAK PRO PARK. TATO ASIJSKÁ KOMUNITA PRACUJE V MÍSTNÍ TRŽNICI. VĚTŠINA LIDÍ JE NEMÁ RADA A SNAŽÍ SE JE IGNOROVAT. PARK JE MÁ VŠAK ZE VŠECH OBYVATEL NEJRADŠI. PRACUJÍ OD RÁNA DO VEČERA, OD SVÍTÁNÍ DO SOUMRAKU, STOJÍ TAM V LETĚ I ZIME, VE VEDŘRECH, DEŠTI I KRUTÉ ZIMĚ. PRACUJÍ HODNĚ ALE VYDĚLÁVAJÍ MÁLO, ONI JSOU VŠAK SPOKOJENÍ, NA NIC SI NESTĚŽUJÍ. A PROČ JE MÁ PARK TAK RÁD? ONI SI HO VÁŽÍ. NEZNEČIŠTUJÍ HO. COKOLIV, CO LEŽÍ NĚKDE NA ZEMI V OBLASTECH JEJICH STÁNKŮ, ONI IHNED ZVEDNOU A VYHODÍ TAM, KAM ODPADKY PATŘÍ. PROČ? KDYBY TO NEUDĚLALI, NIKDO BY SI U JEJICH STÁNKU NIC NEKUPOVAL. PAN PREISS PO SVÉM PSU VÝKALI NESPÍRÁ, STUDENTI HÁZÍ ODPADKY VŠUDE OKOLO JENOM NE DO KOŠE A BEZDOMOVCI, TI PARK NIČÍ NEJVÍCE. TO JE TEN DŮVOD PŘOČ SI PARK TAK VÁŽÍ VIETNAMCŮ.\n\nTOTO BYLA POVÍDKA O NAŠEM PARKU, VŠICHNI JEHO NÁVŠTEVNÍCI JSOU RÁDI, ŽE HO TU MÁME, KAŽDÝ SI V NĚM NAJDE SVŮJ MALÝ PROSTOR, KDE TRÁVÍ ČAS, KDE PRACUJE, KDE SPÍ. DĚKUJEME TI, PARU PARKU.", "original_file": "pr4atstamar_1"}
{"text": "1. listopadu 2005\nKamila Königová, 3.E\n1. Písemná práce\ntéma: Úvaha – Zamyšlení\n\nOSNOVA:\n1) Úvod\n2) Stať\n3) Závěr\n\nČasto přemýšlím o tom, jak to udělat, abych si mohla ráno přispat, než půjdu do školy. A tím jediným největším problémem, jak se zdá, je doprava v centru i mimo něj. Nebýt stovek aut, která cestou míjím, trvalo by mi to z domova do školy jen asi dvacet minut. Při dnešní situaci strávím v tramvaji minut nejméně pětatřicet. Mnoho lidí by si mohlo myslet, že přeháním, ale já v centru bydlím, kousek od Karlova mostu, takže mohu potvrdit, že jsou ulice neustále plné aut.\nNejvíce to zlehčují samozřejmě ti, co bydlí na okraji města. Do centra většinou vůbec nemusí a když už se tam dostanou, tak říkají, že jedou „do Prahy“ a myslím, že když takovou zácpu zažívají jednou týdně, tak to tolik celkově nepociťují. Další, kdo problému se zaplněným centrem nevěnují takovou pozornost, jako by měli, jsou samotní řidiči. Ti si rozhořčeně stěžují jedině tehdy, když sami uvíznou v nějaké koloně. Ale ani to je příště neodradí od toho jet autem.\nTi nejvíce postižení, jsou pražané, kteří buď bydlí v centru anebo ti, kteří jím musí každý den projíždět. Nepomáhají žádné petice nebo stížnosti, autem se prý jezdit musí.\nA přitom by uzavření centra pro auta prospělo všem. Každý den cestou do školy nebo ze školy se dívám, kolik osob průměrně jezdívá v jednom osobním autě. V naprosté většině případů je to jeden jediný člověk. A většinou se ještě rozčiluje, že se fronta před ním nehýbe. Kdyby všichni tito lidé nechali auto stát alespoň na okraji širšího centra, tak by se určitě leccos vyřešilo. Parkovišť i podzemních parkovišť je všude dost a jsou poloprázdná. Jen by podle mě měly být zdarma jako motivace pro řidiče. Češi rádi slyší, že je něco bezplatné.\nKdyby nebyly v ulicích auta, tak by se méně zpožďovaly tramvaje. Vždyť na kolika místech mají tramvaje koleje jen pro sebe? Kdyby to tak bylo všude, alespoň jeden problém dopravy by se vyřešil. Ulice bez aut by byly nepoměrně bezpečnější pro děti, nehrozilo by, že je přejede nějaký opilý nebo šílený řidič.\nZároveň by se snížila koncentrace smogu ve vzduchu, který nejenže dlouhodobě ničí fasády domů a památky, ale hlavně škodí našemu zdraví.\nKdyž už nic jiného, řidičům by se doprava MHD vyplatila i finančně. Tramvajenka, v porovnání s benzínem nebo naftou nestojí rozhodně tolik peněz a ve výsledku by se dostali do cíle mnohem rychleji.\nPodle mého názoru auta do centra nepatří a vzhledem k růstu jejich počtu by rozhodně ani nadále patřit neměly. Praha je moc krásné město na to, aby se stalo jednou velkou dálnicí. Magistrát se měl o své historické poklady postarat už dávno, ale myslím, že v tomto případě nikdy není pozdě.", "original_file": "pr3ekonkam_02_1"}
{"text": "Osnova:\n\n1. Dorozumívání – písmo\n\n2. Psaní, čtení\n\n3. Rozlišení slov a slovních tvarů\n\n4. Nejvíce zdůrazňovaný požadavek jaz. kultury\n\nAby se lidé mohli dorozumívat, vytvoři\n\nAby se lidé mohli dorozumívat, vytvořily si soubor graf. znaků – písmo. Naše písmo je hláskové a využívá tzv. latinku.\n\nPostupně se ustálily zásady, jak mluvené projevy zaznamenávat – pravopis. Při vytváření pravopisných pravidel musí působit co nejméně potíží při psaní, ale i při čtení.\n\nPravopis nám dává možnost poznat, jak je slovo utvořeno, umožňuje rozlišit slova, které při čtení znějí stejně a poznat vztah mezi větnými členy.\n\nPravopis, a jeho užívání patří k nejzdůrazňovanějším požadavkům jazykové kultury.\n\nzdroj: Přehledná mluvnice Češtiny pro základní školu; V Syblík a M. Čechová Fortuna Praha 1992, s. 132", "original_file": "am8ajedkat_02_1"}
{"text": "Umění\n\nMoje oblíbené umění je divadlo. Líbí se mi, protože<in> bych chtěla být herečkou. Nedáv Hlavně se mi líbí činnohra. Nedavno jsem byla na představení Don Juan. Věnuji se i dramaticko-divadelnímu kroužku. Baví mě to. S bráchou se chystáme na predstavení Krysař.", "original_file": "hr5strgab_04_1"}
{"text": "Pitva\n\nV ospalém smogu ranní cigarety roztával přes noc napadaný sníh a stále namrzlé cesty připravovaly návštěvníkům škodolibé překvapení. Pár nohou tiše dusal po cestě a nad hlavou mu svítily lampy soupeřící s úsměškem zapadajícího měsíce. Nikotin se mísil se skřípotem kol a podivná cestující nastoupila do útrob autobusu, kde se setkala s několika dalšími podivíny razícími si cestu na to samé místo. Bylo teprve půl sedmé ráno a polovina pasažérů klimbala v zimomřivém polospánku a ta druhá měla doširoka otevřené oči pod vlivem večerního flámu a brzké kávy. Řidič zmítal vozidlem sem tam celý navztekaný, že už musí plnit své pracovní povinnosti namísto válení se v měkoučkých peřinách snů. Konec Autobus se pod jeho vedením konečně doplazil na konečnou stanici, vyvrhl zde zbylé cestující a uchýlil se k pětininutové pauze, než se po své trase opět vydá nazpět.\n\nA odtud už zbývalo jen pár set metrů k vytyčenému cílyi. U recepce areálu obehnaného plotem již čekal zbytek dobrodružné výpravy i s profesorkou. Černé kadeře se jí vlnily po klenbě lebeční a světle modré oči jiskřily, když si špičatými nehty poklepávala na hodinky. Zuby blýskala v úlisném úsměšku a své svěřence vedla pošmournou cestou k pavilonu M. Budova stála jen několik metrů od Vinohradského hřbitova. Roztřesení studenti si navzájem dávali přednost ve vstupu do zakletého objektu. Uvnitř to páchlo dezinfekcí smíšenou s hnilobným pachem rozkládajících se orgánů a na mrtvolně bledých dveří se skvěl nápis: „pitevna“. Automat na kafe a nekonečně táhlé schody poháněly studentíky k onomu místu. Pak se všichni povinně oděli do plášťů, slušivých mdle zelených čepiček a roušek, do nichž si mnozí v návalu nevole s prominutím „nablili“. Povlávající bílé postavičky sei nazuly obří boty stejné barvy a capkaly na pitevnu. Prošly místností, kde se vyjímaly exponáty naložené v lihu. Na první pohled vypadaly jako okurky či kukuřičky v sladkokyselém nálevu. Ale ve sklenicích plavaly namísto křupavých plodů nafouklé orgány. Děloha s vizáží hruškového kompotu, části střev, žaludku a další užitečné věci, jako třeba vaječníky podobné zírajícím očním bulvám.\n\n„Zpátky! Obejděte to druhou stranou!“ halekal {na ně}<in> patolog v gumových rukavicích podrážděně. Nečekaná návštěva ho vyrušila z ranního klidu. V jedné ruce třímal hořící cigaretu a druhou pevně svíral kladívko na rozbíjení lebky. Studentíci se splašeně obrátili o 180° a hnali pryč. Cestou srazili skleněnou nádobu s tenkým střevem. Hysterický jekot doprovázel jedno uklouznutí a následné pády na zem. Několika šťastlivcům se podařilo tu pětimetrovou bestii obejmout.\n\nKdyž řádně vyděšení dorazili na pitevnu, vyměnili si hrůzostrašné pohledy. Na stole leželo zsinalé tělo osmdesátileté ženy. Na první pohled se zdálo, jakoby měla na hlavě nasazenou červenou plaveckou čepici. Tělo se sice převalovalo v proudech pomalu odtékající krve, ale mrtvá pohlavní pokrývku evidentně nepotřebovala.\n\n„Tak co to tedy je?“ nechápala jedna dívka, dokud nepřistoupila blíž..\n\nMrtvola bezvládně ležela, nad ní se tyčila horda stařecky vypouklého břicha a řídké ochlupení lemovalo počátek ochablých končetin prokvetlých křečovými žilami. Chyběla jí klenba lebeční, vlasy měla skalpované a z vnitřku mozkovny jí byl odebrán ukázkově členěný mozek. Patologovy nelítostné ruce ho čaply a vložily do misky. Pak ho rozřízl nožem na dvě hemisféry. A když se po půl minutě nedočkal žádného nadšení či obdivné reakce, spodní částí vztekle mrskl o okenní tabuli. Hmota se rozplizla a jak pomalu a úlisně klouzala k zemi, zanechala po sobě krvavou stopu.\n\nPrvní studenti šli do kolen. Vysoký chlapec, který měl tu čest stát u otvoru dutiny lebeční, se chytl za břicho. Zatímco se mu zamlžily brýle, úspěšně si nazvracel do roušky ranní životabudič. Jeho kamarádka však na tom byla podstatně hůře. Na místě ztuhla a bez pardonu si ustlala na podlaze. Z pitevního stolu na ni stékal čůrek chladivé krve. Patologovi se pobaveně zalesklo v očích.\n\n„To snad není možný,“ ušklíbl se. Takové představení brzy po ránu již hodně dlouho nezažil. Povzbuzen úspěchem popadl do tlapy skalpel a rozrízl vystouplé břicho. Z pod kůže se valil žlutý tuk za doprovodu odporného puchu. Rozpatlával se po patologově noži. Ten jenom nelibě pokrčil noc. Úkosem pohlédl na mrtvolu a její bezvládnou paži popsanou lihovou fixou jménem a datem úmrtí. Pak se rozhodl tělo narovnat a podepřel jí polovinu zbylé hlavy dřevěnou krychlí. Na všechny přítomné tak shlížel nevidomý obličej úsměvem odňaté lebky. Poté vložil obě ruce do mokvající rány obteklé tukem a rozevřel ji až k rozkroku. Opatrně s jakousi dávkou postmortální lásky uchopil srdce i obě plíce a vystavil je na odiv zamlženým zrakům. Nožem pak rozkrájel plíce jak uherák a nechal kolovat jejich od nikotinu zčernalý vnitřek.\n\n„Vidíte, co se vám stane, když si budete vypalovat zobáky?!“ zavřeštěl patolog do naprostého ticha a z úst mu odlétla sprška slin. Jeden ze zapřísáhlých kuřáků sebou plácl o na zem. Jenom to zadunělo. Patolog se překvapivě rychle zklidnil. Tiše překročil tři bezvládná těla a došel si pro pro naběračku. Zarochnil se jí v dutině břišní a do odměrné nádoby nalil kolem pěti litrů krve.\n\n„Střeva jsou nesmírně pevná,“ informoval po chvíli dychtivé posluchače; „dokázala by uškrtit i dospělého člověka. Chce si to někdo vyzkoušet?“ obrátil se s chlípným úsměvem na pani profesorku, zatímco se špačkem horko těžko snažil propálit dvanácterník.\n\n„Ne?“ pozdvihl nakvašeně obočí, když si všiml vyděšeného pohledu namísto odpovědi.\n\n„Nevadí, na každého stejně jednou dojde,“ dodal napůl výhružně a napůl pobaveně. Pak uchopil zahradnické nůžky a počal se dobývat pod hrudník. Nejprve stříhal kosti, jenž s chroustáním odletovaly a pak nebožce odňal i hrtan s jazykem. Přihlížejícím se naskytla unikátní podívaná. Začínala otvorem mezi roztaženýma nohama, kterým bylo skrz vykuchané tělo vidět až na patologův poklopec.\n\n„Pardon, že ruším!“ ozval se odněkud výkřik. Do místnosti právě vbíhala mladá žena v bílém plášti. Sanice se jí vyděšeně chvěla, když vypískla:\n\n„Ta paní nebyla mrtvá, jen v kómatu,“ a divoce zamávala lékařskou zprávou.\n\n„Chybička se vloudila,“ rozzářily se patologovi oči; „škoda jen, že měla už z dřívějška odoperovanou dělohu,“ posteskl si pak. Žena při pohledu na rozkrájené vnitřnosti, vykotlané tělo a studenty v bezvědomí divoce zapištěla a utekla pryč. Všichni zbylí na sebe nevěřícně třeštilyi oči, patolog jen bezděčně vyndaval žlučníkové kameny.\n\n„To je vše, co vám mohu ukázat,“ řekl za chvíli smutně; „tělo je prázné,“ dodal a obrátil mrtvolu na břicho. Z otevřené dutiny břišní vytekl poslední zbytek tekutiny. Krev přetekla přes poměrně vyvýšené okraje pitevního stolu. Neměla kam odtéci. Jedna nebožčina noha se zasekla a převzala funkci špuntu. Doktor ji obrátil a mrštil tělem o<in> stůl. Noha se uvolnila a krev žblunkavě odtekla. Patolog se ohlédl do místnosti, další dva pitevní stoly byly prázdné.\n\n„Ještě jsme neviděli tu dělohu,“ posteskl si opět.\n\n„To musíme napravit,“ opáčila mu profesorka a za rouškou se ironicky ušklíbla.\n\n„To ano,“ souhlasil s ní patolog naprosto vážně. Přistoupil k černovlasé ženě, uchopil ji za kadeře a smýkl s ní na stůl. Rychlým pohybem jí skalpoval chomáče porostu a než se všichni přítomní nadáli, klenba lebeční byla tatam. Patolog ji odňal jako víčko od hořčice a vrhl mezi ležící posluchače...", "original_file": "pr4eambire_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\n23. května 2006\nŠárka Dlouhá\nLístky z deníku\n\nNedávno jsem našla svůj vlastní deník. Nepsala jsem ho dávno, teprve před nějakou dobou. Myslíte si, že jsem ho hned otevřela a začala dychtivě číst, abych si připomněla, co jsem dříve prožívala a co si myslela? Mýlíte se. Nechtěla bych číst ani to, co jsem psala včera. Nicméně stejně jsem již značně pomačkaný sešit nadepsaný „Můj deník“ z jakéhosi důvodu otevřela. Nejspíš jsem se chtěla trýznit. Ptáte se proč trýznit? Vždy když přemýšlím nad svými dojmy, stydím se za ně. Ale stejně jsem začala číst. Začal se mi potit obličej, chtěla jsem být někým jiným. Chtěla jsem se z minuty na minutu změnit. Být někým jiným. Prosím! Proč jsem si sama sebou tak nejistá. Proč se mi mé dojmy a úvahy z dřívějška zdají tak trapné?! Co by se asi proboha stalo, kdyby můj deník četl někdo jiný? Ten deník, který když já čtu, tak si přeji, aby ho psal někdo jiný? Proboha. Přijdu si jako nedotvořená osobnost. Raději se uzavřít do sebe. Ano, to bude řešení. Nikoho k sobě nepustit. Hlavně aby někdo nepoznal, jaká jsem. Jak směšné. Nejjednodušší řešení. Opravdu, jak jsem směšná. Čtu dál. Jak trapné zamilované hysterické záchvaty jsem popisovala na papíře! Bože. Doufám že dnes už jsem jiná. Doufám proboha! Dobře. Tak zkusím otočit list. Ha! Obrázek. Asi jsem měla období, kdy jsem chtěla být umělkyní nebo co. Asi si musím odpočinout. Snad mě čtení neunavuje? Ale ano. Ještě si pustit nějakou smutnou hudbu (např. The Frames) a můžu si jít hodit mašli. Zpěvák této skupiny nazpíval album, potom si ho poslechl, znovu si připoměl všechna neštěstí která ho potkala a která vložil do svých písní a málem se z nich zhroutil. Proč nemůžu brát svá dřívější neštěstí vážně jako on?\nZ této úvahy vyplývá nejspíš můj sen: Asi být vyrovnaná, spokojená sama se sebou, vědět, co chci. Už se vidím.\n\nI. Úvod: Nález\nII. Stať: a)začít číst?\n b)řešení\n c)The Frames\nIII. Závěr: můj sen", "original_file": "cb2cdlosar_02_1"}
{"text": "Závěrečná slohová práce\nTéma: Mé nejoblíbenější místo – Rhodos\n\nMé nejoblíbenější místo se nachází na ostrově Rhodos.\nRhodos je řecký ostrov a je omýván Egejským mořem. Ostrov jsem už navštívila třikrát a vždycky mě něco nového zaujalo. Lidé tam žijí odlišným způsobem života než my Čechové. Nemají tam obchody jako v každé jiné zemi, mají tam řecké taverny. Často je to občerstvení, chutné a lehke. Mají neuvěřitelně dobré řecké speciality z tofy a ryb.\n Neznám člověka, kterému by se tam nelíbilo. Řekové jsou velmi přátelský a ochotný. Turisté, kteří jezdí na Rhodos za sluníčkem, můžou využít veškeré pláže a vodní sporty. Pláže jsou písčité a dlouhé. Každý člověk si nenechá ujít západ slunce, je to nezapomenutelný zážitek. Také Rhodos je krásný v noci. V noci město ožívá, lidé sedí na terasách a popíjí řecké koktejly. Noční ruch je pro každého Řeka normální záležitostí, protože vstávají okolo desáté hodiny ranní. Není tedy divu, že když ráno nějaký aktivní cizinec chce chodit po obchodě, tak má jen možnost navštívit pekařství.\nRhodos je kouzelný ostrov. Města jsou svou architekturou zajímavé. Je to moje nejoblíbenější místo, protože jsem si vždycky s rodiči dopřávala na ostrově jen to nejlepší.", "original_file": "js9bnoskla_1"}
{"text": "Khmara Sumra, V. B, 07/08\n23. října\nSLOHOVA PRACE\n\n1) Kdysy dávno žila rodina Habsborovych šly na výlet do hlubokého lesa historii zbýrat houby. Obešli asi půl lesu za 2 hodin zbyraly a zbyraly a v lesu ani jeda --- neni proto že se říkalo lesu černej les historii a ani nikdo tam nebyl a rodina Habsburskych to zkusili jet na výlet. Šli po cěstě a najednou vybafla nějaka zla babijda a řekla u moji chaloupky shnile postav.", "original_file": "bu5bkhmsum_04_1"}
{"text": "Vojta Hecker\nVII. A.\n22. února\n\n2. slohová práce\n(charakteristika)\n\nTatínek\n\nNa popis jsem si vybral svého tatínka. Jeho postava je velmi štíhlá. Čelo má schované pod hustými černými vlasy.\nOči jsou tmavě hnědé. Uši mu trochu odstávají. Pracuje na letišti v Praze zpravováním počítačů. Jeho povaha je velmi milá a hodná.\nKdyž se učím tak mi pomáhá abych to líp pochopil. Když přídu ze školy a dostanu špatnou známku tak na mě křičí takovým hlasem že si myslím, že to slyší celý barák. Dobrý den se mi moc nestává. Za jedničku je rád pokaždé, má ohromnou radost až má dobrý i den. Jsem rád že ho mám a za nic bych ho neviměnil.", "original_file": "kl7ahecvoj_1"}
{"text": "Kontrolní slohová písemná práce\n(odborný styl – popis)\n\nTémata:\nOdborný popis vybraného předmětu <žákem opraveno na „zvířete“>\nstatický,\ndynamický,\nstaticko-dynamický.\nSupernovy\nPrávo a jeho druhy\nGoniometrický, algebraický tvar čísla\nExtrémní skupiny\nParlament ČR\nSyntax – vytváření grafu\nsouvětí,\nvěty.\nArchitektonicky zajímavá stavba v Praze\nVybrané téma a druh popisu: statický popis krytolebce\nOsnova:\nÚvod: zařazení a vývoj\nVlastní popis\nHlava\nTrup a končetiny\nOcas\nZávěr: výskyt\n\n\nKrytolebec\n\n Krytolebec je obojživelník, který se v karbonu vyvinul z lalokoploutvých ryb.\n Jeho hlava je Dlouhá a široká, má trojboký tvar a přímo navazuje na tělo. Lebka je mohutná, pokrývá jí velký počet kostí. Malé oči jsou posazené po stranách hlavy. Mezi týlními kostmi je zřetelné třetí oko. Nozdry se nachází na přední části horní čelisti. Dolní čelist je podlouhlá. V tlamě jsou ostré a špičaté zuby.\nTělo je silné a robustní, ale je (včetně hlavy a ocasu) pokryto pancířem z jemných šupin, má oválný tvar. Na každé straně těla jsou dvě končetiny, které jsou krátké, ale mocné. Na každé končetině je pět prstů, zakončených drápky.\n V zadní části pak tělo plynule přechází v horní a silný ocas, který je značně ohebný.\n Krytolebec obýval vlhké břehy jezer a klidných řek, ale hlavně močály a tůně karbonských pralesů.", "original_file": "js3nedond_02_1"}
{"text": "LÍPA\n\nosnova:\n\nI. Lípa vyprávý příběh\n\nII. 1. Lípa s ostatními stromky\n\n2. Posluchači jsou zvědaví\n\n3. Muž si kupuje lípu\n\n4. Posluchači napětím nedýchají\n\n5. Na zahradě vily\n\nIII. Když bude lípa stát\n\nKaždý večer, jakmile se setmí a vše utichne, stará lípa v koutku zahrady vypráví příběhy ze svého života ostatním stromům. Dnes se rozhodla, že svým kamarádům stromům poví o tom, jak se dostala do zdejší rozlehlé upravené zahrady.\n\n„Před šedesáti pěti lety jsem s jinými malými stromky byla opřena o zeď v jedné pražské ulici. Už si ani nevzpomínám, jak se to tam jmenovalo. No a kolem té zdi chodilo stále plno lidí. Většina z nich si nás, stromky, prohlížela. Hlavně se ale dívali na mé kamarádky, mě si nevšímal skoro nikdo. Asi proto, že jsem byla oproti ostatním menší a ne tak košatá. Někdy se ke mně za celý den vůbec nikdo nepřiblížil. Jen občas se na mě nějaká osoba podívala, ale jak říkám, hned se stočila k jinému, mnohem hezčímu stromku. A tak jsem se stále krčila v koutku a už ani nedoufala, že si mě odsud někdy odnese člověk, kterému bych mohla dělat radost. Bylo mi to opravdu moc líto. Nemohla jsem přeci za to, že nejsem silná a vysoká.“\n\nV zahradě v té době nikdo ani nedutal. Jak stromy, tak květiny byly zvědavé, jak se nakonec lípa dostala do této zahrady. Proto ji téměř jednohlasně vybízely, aby pokračovala ve vypravování. Lípa se nenechala dlouho pobízet, nadechla se a spustila.\n\n„Uplynulo mnoho dní a najednou ke mně přistoupil mladý muž. Úplně jsem zajásala! Snažila jsem se co nejvíc vypnout, abych byla o kousíček vyšší. Muž mě ze všech stran zkoumal, nic neříkal a za okamžik odešel za prodavačem. V duchu jsem si říkala, že skončily mé naděje. Ale stalo se něco nečekaného. Prodavač i s mužem se ke mně opět pomalu vraceli. A než jsem se stačila pořádně vzpamatovat, vezla jsem se v igelitovém obalu na střeše modrého auta. Cesta byla dlouhá a v igelitu se mi špatně dýchalo. Neustále jsem si říkala, co se mnou bude, kde skončím, proč mě raději nenechali tam, kde jsem stála doposud. Hlavou se mi honily myšlenky, že asi skončím někde na skládce, kde budu pomalu a sama umírat. Když auto zatočilo na širokou cestu, která vedla kolem propasti, věděla jsem, že je to můj konec. Byla jsem přesvědčena, že skončím tam dole. K mému překvapení se ale nic takového nestalo. Muž vůbec nezastavil a ani nevypadal na to, že by se mě chtěl zbavit. Strašně se mi ulevilo!“\n\nPosluchači v zahradě napětím téměř nedýchali. Bylo jim moc líto, co všechno musela jejich hodná lípa vytrpět. Všichni byli strašně zvědaví, jak celý příběh skončí.\n\n„A představte si,“ pokračovala lípa ve vyprávění, „že k mému velkému překvapení jsme za okamžik zastavili. Ale ne na skládce, ani ne u propasti, ale u krásné vily s ještě krásnější zahradou. Muž mě opatrně sundal ze střechy svého auta, vysvobodil mě z igelitové kazajky a položil na trávník. Sám odešel někam do domu a než jsem se stačila pořádně porozhlédnout, kde vlastně jsem, opět vyšel a nesl si s sebou nějaké nářadí. V koutku zahrady vykopal jámu, do které mě zasadil. Od té doby tady rostu a rostu a jsem velmi šťastná při každém pohledu na děti, které si hrají pod mojí korunou.“\n\nVšichni velice rádi poslouchají příběhy lípy a určitě, pokud tam bude stát, jí budou každý večer ptáci a stromy naslouchat a děti si budou s radostí hrát pod její košatou korunou.", "original_file": "pr4ddloden_1"}
{"text": "17. prosince 2008\nM. Veverková V3F\n\n1. písemná slohová práce\nÚvaha\nTéma: Ani žába nevypije rybník, ve kterém žije.\nOsnova: 1. Úvod: Význam metafory\n2. Lidská povaha\n3. Priority lidí\n4. Hranice možností\n5. Závěr: Každý potřebuje to své.\n\nAč se to na první pohled nezdá, přijde mi toto téma docela vážné. Musíme se nad tím opravdu zamyslet. Tato metafora vlastně znamená, že si každý hlídá to své a nenechá si na to jen tak sáhnout. Nikdo nebude škodit sám sobě. Tak jako žába nevypije rybník, protože by bez něj nemohla žít, tak si lidí chrání to, na čem jim záleží.\nNěkteří se řídí různými hesly jako je například: Hamty hamty, ať mám víc než tamti, nebo Co je doma, to se počítá. Teď mluvím spíše o lidech, kteří jsou chamtiví, někdy i sobečtí. Ale kde je ta hranice mezi chamtivostí a „jen“ touhou se mít dobře? I člověk, který by se pro ostatní rozdal a všem rád pomuže má určité hranice. Když přijde na to, co je pro něj nejcennější, postaví se za to.\nMyslím si, že každý má určitou svou vymezenou hranici vlastních zájmů a podle toho jejich bránění. Každý má jiné priority a cíle, podle toho se také chová.\nMatka od dětí, která má na prvním místě rodinu a mateřství, klidně se vzdá i své kariéry si za tím bude stát a na své děti nenechá páchat křivdu a kdykoliv se za ně postaví.\nTvrdý karierista, ba dokonce workoholik, který má vysoký post managera si zas nedá sáhnout na svou práci a bude bojovat s každým sokem co se objeví.\nJsou však lidé, kteří si ze svého „rybníka“ nechají dlouho upíjet, než se dokáží ozvat. Co je opravdu důležité? Kdy má člověk říct „dost“? na tuto otázku je těžká odpověd.\nMyslím si, že by si měl každý stát za svým a nenechat se sebou manipulovat. Žába nemůže žít bez svého rybníka a lidé nemůžou žít bez svého zázemí, cílů a věcí, na kterých jim opravdu záleží.", "original_file": "grV3vevm_01_1"}
{"text": "Martincová, Michaela, Gymnázium J. Seiferta\n\nCECIFEST\n\nV Praze dne 10. dubna 2006\n\nVážený pane Durdo,\n\nchtěla bych Vás, jako dlouhodobého partnera naší školy, informovat o akci CeciFest. Vaše firma se na této akci loni podílela, ale pro jistotu vám zasílám základní informace.\nAkce CeciFest proběhne tento rok podruhé. Jedná se o nesoutěžní přehlídku hudebních skupin. Bude se konat 22.listopadu v klubu Abaton. Zahrají zde skupiny z pěti pražských škol, ale i tři známé skupiny, například Světozor. Celá akce by měla probíhat tři dny, od pátku do soboty.\nMinulý rok byl CeciFest velmi úspěšný. Konal se 14. prosince a sešlo se zde deset skupin. Zazněla zde i Česká mše vánoční J. J. Ryby “Hej Mistře“, kterou zazpíval sbor naší školy, pod vedením dirigenta Lumíra Vrbala. Nejen diváci, ale i tisk reagoval velmi kladně. V příloze Vám zasílám novinové články, psané reakce diváků a fotografie z minulého roku.\nZávěrem si Vás dovoluji pozvat na letošní akci.\n\nS pozdravem\nMichaela Martincová\nGymnázium Jaroslava Seiferta", "original_file": "js1marmic_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nJiří Vlach\n12. června 2007\n3. C\n\nZnamení doby\nŽijeme ve zvláštní době, svět se zmenšuje a čas se zrychluje. Historie už se nevytváří po staletích, ale po rocích a měsících.\nŘekl bych, že nejvýraznějším znamením naší doby je vzrůstající míra násilí a bezohlednosti téměř ve všech vrstvách společnosti všude po světě. Začíná to už u malých dětí v mateřských školkách a v nižších třídách základních škol. Velikou roli určitě sehrávají média, která vysílají „béčkové“ animované seriály, většinou z japonské produkce, a také některé agresivní počítačové hry. Jediné ponaučení, které zůstane dětem vryté do podvědomí, je bojovat, zvítězit, rozbít, zničit, zranit, případně zabít. Samozřejmě se to netýká všech, možná ani ne poloviny z dětí, ale někdy i pár agresivních jedinců stačí znepříjemnit život velkému množství lidé okolo sebe.\nBohužel nejčastější reakce vyvolaná agresivním chováním je touha po pomstě. A to je podle mého veliká chyba. Jakmile začne násilí plodit další násilí, je všechno špatně. V dnešní době už se téměř zapomnělo na jedno ze základních a nejdůležitějších slov moderní vyspělé společnosti – odpuštění. Naneštěstí se ho spousta lidí stále bojí používat. Namítají: „Proč bych měl odpustit někomu, kdo mi ublížil?“ Jenže tam právě leží zakopaný pes. Až se dokážeme nad tyto otázky povznést a začneme si vzájemně odpouštět a důvěřovat, stane se náš svět o mnoho krásnějším a lepší, než je teď.\nAgresivita je přirozená lidská vlastnost, ale myslím si, že v dnešní době už neplní svoji původní pravěkou funkci, kdy byla základní vlastností nezbytnou pro přežití, ale naopak je dnes zcela zbytečná a stálo by za to ji v sobě potlačit.\nJe to asi bláhová myšlenka, ale podle mě jiná cesta než tato ke šťastnějšímu a spokojenějšímu světu nevede. Až si to uvědomí i ti nejmocnější lidé na naší planetě, budeme snad mít vyhráno.\n\nOsnova:\nÚvod\nStať: a) násilí a agresivita u dětí\n b) pomsta nebo odpuštění\n c) agresivita jako přirozená vlastnost\n 3) Závěr", "original_file": "cb3cvlajir_02_1"}
{"text": "Korvas, kvarta, Gymnázium J. Seiferta\n\nZávěrečná písemná slohová práce\nPUBLICISTICKÝ STYL\n\n3. Zpracujte vtipný, úsměvný úvahově-vyprávěcí text na aktuální téma, který by se svým charakterem blížil fejetonu.\n\nCo nám přinesl pokrok v dopravě\nJsem vážným zastáncem názoru, že se svět nezadržitelně řítí do záhuby. Dnes se dějí takové nesmyslnosti, které by obyčejného člověka před několika desítkami let nenapadly, ani kdyby chtěl. Myslíte, že by se mu zdálo možné, aby se za půl století doprava zmodernizovala tak, aby se směs nabubřelých pražských kravaťáků a rádoby kravaťáků s venkovskými vidláky, kteří mnohdy ani neznají pravidla, posouvala městem rychlostí tří bloků za půl hodiny jen proto, že musí jet ve svém co nejvyparáděnějším vozítku? To proto, aby si náhodou neunavili svoje ctěné nožičky nebo aby si na patách neudělali puchýř. Ó, jak děsivá a ponižující představa!\nTomu všemu ještě napomáhá naše úžasné zastupitelstvo, které se stará, jak to tak vypadá, především o to, abychom to neměli moc lehké. Zasloužili se o to například tím, že začali přestavovat důležitou křižovatku pokrytou šedým asfaltem tak, aby byla pěkně černá. Pěkná blbost, že? Tak mi připadá, že lidé, kteří stávali ve frontách na banány, jsou teď beznadějně zabarikádovaní v zácpách.", "original_file": "js9mkormat_1"}
{"text": "8. listopadu 2006\nBarbora Housková, 2.D\n1. písemná slohová práce\nKeltské náboženství\n(mluvený referát)\n\nOsnova:\nI. Úvod – stručné shrnutí\nII. 1) Kde byli Keltové\n2) Rané keltské náboženství\n3) Keltští bohové\n4) Kněžstvo\n5) Nemetory a Temenos\nIII. Závěr – doporučuji\n\nChtěla bych vás okrajově seznámit s keltským náboženstvím. Nepokusím se zacházet do pod-robností nebo objasňovat veškeré principy, důvody či postupy rituálů, neboť Keltové v sobě skrývají mnoho, leč jen do mála se nám poštěstilo proniknout. Nastíním zde mimojiné keltská kněžstva, kněží a posvátná místa.\nKeltové se objevili jako mocná síla nejprve ve střední Evropě, ale později expandovali i na SZ. Jako zřetelnou skupinu je nacházíme už od 7. st. př. n. l.\nRané keltské náboženství se nevyznačuje žádnými stavbami, obrazy ani písemnostmi. Nezachovala se ani ústně tradovaná kultura, takže veškeré informace pocházejí od dobových autorů z Řecka a Říma, archeologických nálezů a pozdějších textů, kde jsou střípky dlouholeté tradice písemně zaznamenány.\nZe zápisků J. Caesara se dozvídáme, že Galové považují za svého božského předka pána podsvětí, Dispatera. V Irsku byla bohyně Danu uctívána za pramatku určitých kmenů. (Její přívrženci se nazývají Triatha-de-Dánavé    <vlnovka> lidé bohyně Danu). Keltští králové v Británii odvozovali svůj původ od božského páru Beli a Amna. Kmenových božstev bylo mnoho, nám je známo několik set. Asi 70 z nich se dá považovat za nejrozšířenější. Nejvyšším bohem západních Keltů byl Lugh. Taranis, bůh hromu, Poenius, bůh hor a Teutanes, kmenový bůh, měli také v kelt. náboženství velmi důležitou roli. Každé řemeslo, dovednost či přírodní úkaz měli své příslušné bohy. Například bůh moře Manannám, bohyně úrodnosti Rosnerta a bohyně koní Rhiamon. Keltské kněžstvo se skládalo z bardů, vateů a druidů. Bardové myli tzv. genealogy, udržovately mýtů. Bájní hrdinové, jako např. Cúchulain ožívali v jejich melodických písních. Vateové prováděli svaté věštění. Druidové zajišťovali náboženské obřady. V kmenu měli též úlohu léčitelů, astrologů, rádců a věštců. Učení (druidské) trvalo až 20 let, což je, obzvlášť na tehdejší průměrný věk úmrtí 36 let, opravdu mnoho. Díky mimojiné cvičení Wydda si udržovali zdraví do vysokého věku.* Keltské svaté háje, Nemetony, se těšily velké úctě. Měli do nich přístup pouze členové kněžského stavu. Jako jejich ochránkyně jsou uváděny Nemetova a Rigonemelis. V tzv. Temenos byly prováděny nejdůležitější společné bohoslužby. Vyskytovaly se zjm. u kontinentálních Keltů.\nUvedla jsem zde základní přehled, leč velmi zestručněný. Pro další informace a pro ucelení znalostí o tomto tématu doporučuji literaturu běžně dostupnou. Vynikající kniha je např. od McCoy – Kniha keltských mýtů a magie.\n* Své učení nezapisovali, tradovali ho ústně, z generace na generaci. Jako svaté písmo při určitých obřadech používali tzv. Oglam <v závorce uvedeny dva příklady znaků z tohoto písna>", "original_file": "pr2dhoubar_1"}
{"text": "5. prosince 2008\nKudličková Karolína\nP2\n\n1. písemná slohová práce\nCharakteristika, popis\nTéma: Svět z pohledu kočky\n\nOsnova: 1) Moje rodina\n2) Veterinář\n3) Můj domov\n4) Venkovní procházka\n5) Návrat domů\n\nSvět z pohledu kočky\nJmenuji se Micina a jsem už pět let žijící kočka v naší malé vesničce. Mám dva starší páníčky, kteří se o mě velmi dobře starají a mají mě oba moc rádi. Jmenují se Svatojánovi. Paní Svatojanová je jeden z mích dvou páníčků, je to menší, obtoustlejší stará paní, která nosí své bílé vlasy seplé v dlouhém copánku až do půli zad. Každý večer mi nalévá čerstvou smetanu a velmi příjemně mě drbe na mé hladké bílobéžové srsti. Pan Svatojan je zase velký, hubenější, šedovlasý pán, který o mě pečuje v různých směrech jako je například chození k veterináři, tedy tak tomu ti lidé říkají. Je to bílý muž, kterého nemám ráda, protože mi pokaždé dělá nepříjemné věci jako třeba čištění učí. To já opravdu nenám ráda. Když už po nekonečném utrpení odcházíme, dostanu od páníčka výtečný pamlsek a jdeme zpátky do našeho teplého domova kde si lehnu u teplého kamenného krbu a usnu ve svém měkkém vyhřátém pelíšku.\nKdyž se ráno probudím, vylezu malým dveřním otvorem ven do „mé“ nádherné vesničky.\nProcházím se úzkou kamennou cestičkou kolem rybníka na kterém plovou kačeny, kačeři a jejich mláďata. Jdu svým ladným měkkým krokem dál mezi vysokými stromy. Podívám se nahoru a vidím kmeny, kmeny na kterých rostou větve až k výšinám nebes a na těch větvích? Krásné žlutozelené listí padající podzimním větrem až k mým tlapkám. Podívám se na něj a v duchu si říkám jak krásný tento malý lísteček, moje vesnička a můj život. Ale koho neuvidím, vidím černého, tlustého, opelichaného a zapáchajícího kocoura od sousedů. Je to zlý kocour, nikdo ho tu nemá rád, ubližuje ostatním zvířátkům, ptáčkům, myším a jiným hodným tvorům.\nRaději ho vždy velkým obloukem obejdu a jdu dále po své trase.\nPokaždé když projdu svou vesničku, vracím se k zelenému domku na konci vesnice. Domek má zpředu vidět čtyři malá okénka a jedny dveře za kterými vím, že mě čeká jen to nejlepší. Jdu tím směrem, projdu stmívající se ulicí do svého domova, přeskočím kouse níského otvoru, který mám ve dveřích a vejdu do nepopsatelné pohody domova. Paní Svatojanová sedí u krbu a plete ponožky. Pan Svatojan si čte noviny a popíjí voňavou, příjemně nasládlou kávu, ve které si máčí čokoládové sušenky.\nPřijdu k nim a svým mňoukáním poprosím o něco dobrého.\nToto je můj krásný život, který mám tak ráda...", "original_file": "grp2kudkar_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nRadostová Dominika\n2. A\t\t\t\t\t\t\t\t14. ledna 2008\n\nDějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí\n\nOsnova: Úvod\n Stať: a) dětství - úspěchy\n b) přítomnost - úspěchy\n c) neúspěchy = předsevzetí\n Závěr\n\nKdyž se zamyslím nad slovy „úspěch a neúspěch“, jasně se mi začínají vybavovat má tajná nesplněná dětská přání. Více než nad úspěchem přemýšlím nad významem slova „neúspěch“. Něco, co si člověk moc přeje, ale nepovede se mu toho dosáhnout? Zklamání? Pro každého znamená „neúspěch“ asi trochu rozdílnou věc. Každý má své cíle a samozřejmě i své neúspěchy.\nSnad ani není možné vzpomenout si na všechny své úspěchy ani nezdařené pokusy o ně. Před několika lety byla má představa o nich asi jednodušší. Dnešní den nás však nutí nad vším se zamyslet. Úspěchy, které považuje dítě za jedinečné, se mnoha dospělým lidem mohou zdát trochu povrchní i snad nedůležité. Avšak pro dítě znamenají mnoho. Jedním z takových mých úspěchů je například dodržení vánočního půstu, pod příslibem, že uvidím „zlaté prasátko“. Nezkoušeli jste to také někdy?\nMým asi „nejčerstvějším“ úspěchem bych mohla označit přijímací zkoušky na gymnázium. Ve třídě, ve které nikdo jiný zkoušky dělat nemusel, je to celkem úspěch, ne? Všichni spolužáci se sem dostali pomocí svých lepších známek ze základních škol.\nHlavní neúspěchy svého života vidím v nedodržování a nezvládání svých daných předsevzetí. Postupem doby přicházím na zjištění, že na daná předsevzetí opakovaně zapomínám. Často se přikláním i k názoru, že pokud by chtěl člověk svůj život jakkoliv změnit, proč to neudělat v průběhu roku? Proč čekat na Nový rok a na nová předsevzetí? Je to asi malá výmluva a Nový rok a s ním i tradice předsevzetí svádí k tě odhodlanosti a dalšímu chtění něco se svém životě změnit. Život změnit.\nVýznam úspěchů a neúspěchů v našich životech je podle mého názoru nepřehlédnutelný. Ovlivňují nás společně „ruku v ruce“ a ovlivňují všechny.", "original_file": "cb2araddom_01_1"}
{"text": "osnova: 1. písmo\n\n2. pravopis\n\n3. rozdíly slov\n\n4. požadavky jazykové kultury\n\nPísmo a pravopis\n\nAby se lidé mohli dorozumívat, vytvořili si soubory grafických znaků – písmo. V češtině píšeme latinkou.\n\nPostupně se ustálily zásady, jak se mají mluvené projevy písmem zaznamenávat. Soubor těchto zásad se nazývá pravopis. Při zhotovování pravopisných pravidel se usiluje o to, aby nedělala problémy při psaní a nebo při čtení. Když se v ru určitých období upravuje pravopis, musí se brát v {úvahu}<ni> oběa tyto úkoly.\n\nPravopisem rozlišujeme slova a slovní útvary, které když je vyslovíme znějí stejně. Např. vír x výr, plod x plot, atd. Dává nám možnost poznat, jak je slovo utvořeno nebo jaké jsou vztahy mezi větnými členy.\n\nBezpečné ovládání pravopisných pravidel patří k nejvíce zdůrazňovaným požadavkům jazykové kultury.\n\nzdroj: Přehledná mluvnice češtiny pro Základní školy, V. Syblík, M. Čechová, Fortuna Praha 1992, s. 132", "original_file": "am8acerjak_02_1"}
{"text": "Zdárec moje koketní bruneto.\n\nTak co jak se vede?\n\nJá jsem obyčejná puberťačka která si myslí že dobude svět.\n\nPromiň že Tě otravuji já vím, že v této době stojíš na molu a předvádíš nejlepší modely světa od návrháře, který ti klečí u nohou a ty mu povýšeně rozkazuješ, ať nám zvýší plat.\n\nSamozdřejmě ho navýší, co by bez tak úspěšné modelky jeho firma dělala??? Zkrachovala by!!\n\nHezký plán do budoucna, že??? A co chlapci, motají se okolo Tebe jako komáři a Ty musíš používat repelent, abys je od sebe odehnala???\n\nJá jsem taky teď plná lásek a chlapců. Jestli najivně čekáš, že Ti jako náhadou oživím paměť a vyjmenuji Ti celou armádu hochů, tak to jsi na omylu.\n\nNěkteří by se vrhali do polí pro plané růže a s opuchlými prsty a pupínky od kapřiv by dojemně padali na kolena a vyznávali mi lásku a volali do celého světa: Moje milá lásko, ach já bez tebe nemohu žít. No jo, ale to by byli ti naivní, ale to ti sexy kluci kteří mají samé jednotky a tahají se s Angelinou Jolie???\n\nTak ti by dostali otřes mozku, protože by padali ze židlí a naříkali: Panebože, co jen nás to takové krasavce a prince s pohádky miluje za monstum???\n\nA nebo, mě celý svět nenávidí, protože jsem vyloupila Národní banku???\n\nA v patnácti letech budu chodit na katolickou školu, kdě mě budou tahat za uši a v noci mě budou hledat, protože já budu na toaletách tancovat s rozcuchanými kluky, kteří jsou z vedlejší skoly???\n\nNebo chodím do snobské školy, kde se každou minutu hlásím a říkám kantorovi v hodině Algebry: “Pane učiteli to je kolmá rovnice a ne rovnoběžná. Nebo někde utírám záchody a myji dlaždičky na. zemi???\n\nA také by se ze mě možná mohla stát nová Lady Gaga, ale to si spiše myslím, že nejsem tak bláznivá, abych se oblékala jako prostitutka. Radši půjdu nebo pomluvím i Vaclava Klause. Pozdravuj v té budoucnoci Lady Gagu, nebo je v předčasném důchodu???\n\nAhoj, já půjdu do herny, třeba vyhraji pár miliard a pojedu na Kanárské ostrovy a tam si postavím druhý Bílý dům.\n\nS pozdravem všem příznivcům: Reportérka.\n\nPS: Jestli se nějaký krytik domnívá, že porušuji autorská práva obraťte se na mého advokáta.", "original_file": "hr6tespet_03_1"}
{"text": "Tak tady žiji\n\nMěstečko, ve kterém žiji celý svůj život, se jmenuje {město}<priv>. Je to jedno z mnoha krásných měst, jenž vám nabízejí Jižní čechy.\n\nKaždý den zde potkávám známé tváře rozjasňující můj život. Vždy vím, kde najdu své blízké a známé. I přes nevelkou rozlohu {město}<priv> potkáváme také pořád nové a nové spoluobčany. Nemyslím si, že {město}<priv> patří mezi velká města a ani to tak není, ale mě se zde opravdu líbí. Nepotřebuji město plné barů a obchodních center, která denně navštěvuje velké množství lidí.\n\nV našem městečku se, podle mého názoru, věnuje převážná většina lidí sportu. Po otevření Sportovní haly před několika lety, se počet mladých sportovců zvíšil. Největším zastoupením se může chlubit asi volejbal. Hodně kurtů a hřišť tomu z velké části napomáhá. Své příznivce zde mají jízdy na koních, aerobik či spinning i hráči stolního tenisu nebo například fotbalu se zde opravdu nenudí.\n\nNaproti uzavřeným halám a sálům může jako zpestření posloužit například procházka po okolní přírodě. Město leží v údolí řeky Vltavy a celé jeho okolí je v „obležení“ rozkvetlých luk, polí a lesů. Velmi populárním místem k návštěvě v pěkném počasí bývá rozhledna, „vykukující“ mezi vrcholky stromů na kopci nad městem, a křižující se cestičky v lese, který se táhne až k menšímu městu {město}<priv>. Jak již napovídá název města, je jisté, že nedaleko {město}<priv> se nachází soutok Vltavy s Lužnicí. Zastánci většího klidu a nerušené relaxace se zde scházejí u rybářských prutů a na lodičkách.\n\nTaké procházkou po ulicích, mezi upravenými zahrádkami pyšných pěstitelů a zahrádkářů, se dá příjemně odpočívat. Potkávání šťastných hrajících si dětí u rozkvetlých zahrad na cestě společně s milou osobou dodává hodně pocitu štěstí a radosti.\n\nNěkolikrát jsem se setkala s názorem, že se v tomto městečku „nic neděje“. Každému vyhovuje něco jiného. Z mého pohledu je to hezké město, ve kterém mám své přátele a blízké a na otázku: „Nechtěla by ses přestěhovat do většího města?“ bych v každém případě musela odpovědět „ne“. Bydlím zde ráda a jsem zde šťastná.\n\nOsnova: I. Úvod – „Kde žiji?“\n\nII. Stať: 1) můj pohled na město\n\n2) volný čas\n\n3) okolí\n\n4) procházka\n\nIII. Závěr", "original_file": "cb1araddom_02_1"}
{"text": "Tomáš Prostředník\n5. 11. 2003\n\n1. písemná práce\nVzpomínka\n(Vypravování)\n\nOsnova:\n1) úvod – cesta\n2) stať – a) podrobnější popis cesty\nb) ubytování\nc) zábava přes den, trávení večera\nd) konec pobytu\n3) závěr – cesta domů\n\nKaždý rok o prázdninách jezdíme na rodinnou dovolenou. Nejčastěji pobýváme v Chorvatsku, kde je opravdu krásně. Náš pobyt se z deseti dní vždy protáhne na čtrnáct odpočinkových dnů.\nZačátek cesty je pokaždé k večeru u jedné benzínové pumpy kousek za Hradcem Králové, ve kterém jsem žil do svých čtrnácti let. Od té doby bydlím během týdne v Praze kvůli škole a sportu, který opravdu miluji a na víkendy jezdím domů. Ale zpět k cestě. Nacházíme se na místě srazu, kde čekáme na zbytek naší party, která se skládá přibližně ze čtyř rodin. Když se všichni dostaví, začne konečné plánování trasy. Pak už nasedáme do aut a odjíždíme směr Brno a dále do Chorvatska. Cesta probíhá bez větších problémů, občas se zastaví na menší svačinku ale, jinak se chvátá k moři a za sluncem. Přibližně po deseti hodinách únavné cesty dorazíme na požadované místo ubytování v malé vesničce.\nZbývá nám jen vybalit všechny věci, obsadit pokoje a jít k moři na kamenitou pláž.\nJá okamžitě pospíchám do vody, abych se mohl potápět a sbírat ze dna moře všelijaké mušle a lastury mořských živočichů. Tatínkové raději zůstávají schovaní pod slunečníkem a popíjejí pivo. Občas se zajdou schladit do vody, ale moc nedovádějí. Zato maminky ihned ulehnou na roztažené deky a chytají bronz. Ratolest si hraje na břehu a občas se pokouší o svá první tempa na mělčině. Někdy se projíždíme na nafukovacím člunu a jindy se pokoušíme napodobovat souboje pirátských lodí, až nato že nemáme lodě, ale lehátka. Když už jsme unavení, sbalíme věci a odcházíme do apartmánu. Zatím co ze sebe smýváme sůl z mořské vody, starostlivé matky už připravují vydatnou večeři nejen pro své hladové potomky, ale i pro své „upracované“ muže.\nPo večeři se obvykle hrají karty na všechny způsoby, piškvorky, člověče nezlob se a další společenské hry. Jakmile přijdou pozdní večerní hodiny, jde se spát. Tedy až na dospělé, ti popíjejí alkohol a klábosí o všem možném.\nNásledující dny to probíhá přibližně stejně, akorát se někdy zajede na výlet po chorvatských památkách nebo na pláž s pískem, protože většina pláží je kamenitých.\nZa čtrnáct dní náš pobyt končí a nám nezbývá než se rozloučit s mořem a\n<dokončeno v konceptu>\ns panem a paní domácími, uložit věci do aut a zkontrolovat, jestli nám něco nechybí a jet opět do České Republiky.", "original_file": "pr1eprotom_1"}
{"text": "25. 2.\nHavlíčková Barbora 1. E\t\n\n2. písemná práce\n\nSousedka\n(Charakteristika)\n\nOsnova: Úvod – Jak vypadá\nHlavní část – Její chování\nZávěr\n\nVždy, když se vracím domu, za oknem stojí s velmi nepřátelským výrazem v obličeji. Její blonďaté vlasy bývaji většinou rozcuchané, oči se zvláštními jiskrami, vždy pečlivě pozorují, co se venku děje. Obočí má svraštěné, ale rty jsou krásné a plné. Určitě by jim slušel úsměv, ale zatím stále vidím jen škleb. Postavou mi strašně připomíná golema. Hlavně těmi širokými rameny. Je jako každý člověk zvědavá, ale ona to někdy s tím svým slíděním dost přehání. Vyzařuje z ní hodně nepřátelství. Všem by nejraději působila problémy. Ne nadarmo se říká „Kdo jinému jámu kopá, sám do ní pada.“ Mnohokrát už chtěla někomu uškodit, ale pěkně se jí to vymstilo. A když je v tísni, je pro ní najednou každý velký kamarád. Ona se ani nestydí využivat dobrosti a šlechetnosti jiných lidí. Jako by neměla svědomí. Nechápu jak může být tak lhostejná a neohleduplná k ostatním. Nezáleží jí na nikom, jen na sobě samotné. Ani její okolí ji nezajímá. Jen to co je její. Je to taková ta dáma, co má vždy pravdu. U ní neexistuje, že by mohl mít pravdu někdo jiný než ona. Vždy se strašně nosí s nosem nahoru a její chůze mi někdy dost připomíná chůzi slepice. Přijde mi to strašně komický. Co je na ní zvláštního je že zije sama. Asi by s ní nikdo nevydržel, ale nechápu, že jí to nevadí. Všichni se ji obloukem vyhybaji, protože ona si na někom vždy něco najde a to pěkne zkritizuje. Když ji někdy vidím, tak si říkam co se ji asi honi hlavou, a o čem přemýšlí, ale snad to ani nechci vědět. Třeba se někdy něco přihodí a změní to její závistivou, nepřátelskou povahu. Ačkoliv každy člověk, už někdy něco záviděl, tak ona taky, ale místo toho aby třeba něco pochvalila tak to zničí. Neváha ubližovat i staršim lidem. Možná si říkáte, proč píšu jen její zápory, ale znám ji už dost dlouho a nic hezkého jsem od ní ještě neviděla. V součastnosti je tato sousedka už jen bývalou. Odstěhovala se z naší krásné vesnice do města. Vím, že ona se chtěla odstěhovat už dávno, protože ona nenáviděla život na vesnici. Ačkoli se tam narodila, toužila žít ve městě a to se ji splnilo. Teď je šťastná ona i my. Konečně je v městě a my máme alespoň pokoj od všech těch sporů. Stejně trošku nechápu, jak mohla vesnici vyměnit za město. Ale to už má v povaze. Pro ni bylo třeba strašně ponižující, když by měla chovat nebo krmit slepice, králiky, prasata.... Proto je možná ani nechovala. Přiznám se, že mi někdy chybí, protože některy ty její nápady byly opravdu vtipný. Teď se tomu směji, na vesnici je klid a možná chybi nějaké to zpestření, ale asi bude lepši, když zůstane ve městě, kde se ji líbi víc. Je až neuvěřitelný, že takový člověk existuje, ale je to tak.", "original_file": "pr1ehavbar_02_1"}
{"text": "Popis domácího mazlíčka\nPro popis domácího mazlíčka jsem si vybral svého králíka Wendyse.\nMůj králík je poměrně velký, vysoký 30cm od tlapek až po uši a dlouhý 34cm. Má šedé chlupy jen na bříšku, pod krkem, kolem očí a za ušima ho zdobí bílá srst. Dívá se na svět černýma tmavýma očima, které jsou hluboké jako tůň a dlouhé vztyčené uši mu náramně sluší. Jeho přední tlapky jsou štíhlejší než ty zadní, protože se zadními odráží při skoku. Na tlapkách se v chlupech skrývají 1,5cm dlouhé drápky, které králíkovi slouží k lepší chůzi a vyhrabování nor. Na zadečku najdeme malou černošedobílou chlupatou kuličku, to je jeho ocásek.\nVšimněme si jeho méně nápadných fousků, čenichu a tlamičky. Fousky jsou velmi tenké a dlouhé asi 5cm. Čenichem Wendys dýchá tak, že jím hýbe nahoru a dolů. Ústa na první pohled vypadají malá, ale když si králík zívne, tak tlamičku nejméně čtyřikrát roztáhne.\nKrálík je klidné, tiché, chlupaté a roztomilé zvířátko, které si s vámi bude chtít hrát.", "original_file": "cl7ckuctom_1"}
{"text": "Záhada na hřbitově\n\nOsnova:\n\nI. Poledne\n\nII. 1. Cesta na hřbitov\n\n2. Výstřel\n\n3. Obvinění\n\n4. Přivolání pomoci\n\n5. Překvapivé zjištění\n\n6. Přiznání\n\nIII. Duch?\n\nNa kostelních hodinách odbilo poledne. Emily seděla na zápraží starého domu a čekala na svou nejlepší kamarádku Miriam. Podzimní vítr rozfoukával její dlouhé, tmavé vlasy. Stále dokola si důkladně pročítala veškeré podklady pro neobvyklý domácí úkol, který jim byl před týdnem ve škole zadán. Měli se pokusit co nejpřesněji zjistit rodokmen slavné rodiny Wollhünzenových.\n\n„Ahoj Emily,“ přivítala ji milým úsměvem Miriam. „Konečně jsi tady,“ křikla na ni místo pozdravu Emily. „Promiň, že jdu pozdě, ale musela jsem ještě vyvenčit Baxe.“ „Tak už pojď, ať ten úkol máme z krku.“ Obě děvčata se vydala na opuštěný hřbitov, který byl daleko od civilizace, na odlehlém a tichém místě nedaleko lesa. „Emily, ty si vážně myslíš, že na tom zchátralým a zpustlým hřbitově něco zjistíme?“ „Jsou tam pohřbeny tři generace rodiny Wollhünzenových, kde jinde bys chtěla hledat?“ odpověděla Emily. „No dobře, už mlčím. Ale stejně stejně si myslím, že tam nic moc nenajdeme.“ Vítr sílil a obloha se začala zatahovat. První kapky deště přinutily dívky ukrýt se v malém kostelíku podél cesty. „To nám ještě scházelo. Pojď Emily, vrátíme se domů, na ten hřbitov můžeme jít třeba zítra.“ „Ne, zítra se mi to nehodí. Podívej, už stejně přestává pršet, tak pojď.“ Po několika minutách spatřily v dálce obrovskou železnou bránu, která oddělovala svět mrtvých od světa živých. Hřbitov se zdál docela velký, hroby byly seřazeny v několika řadách a úplně vzáadu stále oprýskaná kaplička z 16. století. Hned vedle ní vyčnívala rodinná hrobka velmi vlivného a bohatého rodu, jehož potomci stále žijí. Po obvodu celého hřbitova byly náhrobky viditelně velmi staré, se jmény nebožtíků téměř nečitelnými. Jen zřídka se na některém hrobě objevila svíčka nebo květina, kterou zde zanechali pozůstalí. Emily s Miriam prošly kovovou bránou {pečly}<ni> pročítaly udaje na náhrobních {kamenech}<ni>, ale o rodině Wollhünzenových nebyla nikde ani stopa. „Vidíš, já jsem ti to říkala, že tu nic nenajdeme.“ „No tak Miriam, nech už toho. Podívej, tady. Gertruda Liliana von Wollhünzen.“ Emily si začala přepisovat dlouhé jméno jednoho z členů rodu do malého, zeleného sešitu z náhrobního kamene. Černobílá fotografie mladé dívky umístěná vedle zlatého ozdobného písma dokazovala, že Gertruda byla velmi krásná.\n\nNajednou se do ponurého ticha hřbitova roznesla obrovská rána. „Co to bylo?“ vykřikla ustrašeně Emily, „Znělo to jako výstřel“ odpověděla nejistě Miriam a hlavou ji proběhlo plno otázek, na které si nedokázala odpovědět. „Podívej, támhle někdo je, nějaký muž a má zbraň. Rychle, musíme se schovat“ vyjekla Miriam. Děvčata se hbitě schovala za nedaleký mohutný strom. „Emily, naše věci. Nechaly jsme je támhle, uvidí je.“ Emily urychleně vyběhla z ukrýtu za stromem, sebrala dva barevné batohy a opět se ihned schovala k vyděšené kamarádce. „Co když nás zabije?“ vzlykala Miriam a po tváři jí stékala slza. „Psst!“ okřikla ji Emily rozechvělým hlasem. Podivný šramot a praskání větví děvčatům prozrazoval, že onen muž se blíží k nim. „Podívej, běží sem“ Muž s dlouhými vlnitými vlasy na ramena, ve vínovém vzorovaném svetru a otrhaných černých kalhotách, se rychlým krokem přibližoval k dívkám. Nenávistným pohledem se rozhlížel kolem sebe. Proběhl kolem staré kapličky, přehoupl se přes kamennou zídku a zmizel v hustém tmavém lese.\n\n„Je pryč,“ oddychla si Emily. „Pojď, musíme se podívat, na co ten člověk střílel.“ Šly na místo odkud viděly nebezpečného muže prchat. O náhrobní kámen se zde opíral starší pán v černém sametovém obleku a držel se za hruď. „Pane, jste v pořádku?“ zeptala se Miriam. Postřelený muž stihl dívkám říci jen jednu větu: „Řekněte, že ten co na mě střílel, byl Frank Baker.“ Podlomila se mu kolena a zskácel se na zem. Byl mrtev.\n\nDěvčata běžela zavolat policii, která přijela téměř okamžitě. {Policisté si}<in> vyslechli si tragický příběh, který jim vyděšené studentky vylíčily. Dva z nich se vydali na místo, kde byl muž postřelen. Tělo oběti, tam ale již nebylo. „To není možné, určitě jsme ho viděly, byl mrtvý“ nechápavě vysvětlovala jedna z dívek a znovu podrobně popisovala zabijáka, kterého viděla se zbraní v ruce utéct do temného lesa. Komisař Hudson vyndal z pouzdra vysílačku a dlouze zmáčkl jen jediné tlačítko „Richarde, okamžitě přijeď na hřbitov u Road Street, potřebuju tě tady“.\n\nZačalo se stmívat, na obloze se objevil zářivý měsíc. Po chvíli všechny oslnila světla reflektorů přijíždějícího vozu. Na zadním sedadle seděl spoutaný muž, který střílel na hřbitově. „To je on. To je on. Vy už jste ho chytili?“ křičela děvčata. „Tento muž je už ale tři dny ve vyšetřovací vazbě za loupež,“ odpověděl policista udiveně. „To není možné, to je on. Nikdy nezapomenu ten jeho pohled“ odporovala Emily. „Víte děvčata, přesně před týdnem se na tomto místě stala vražda. Obětí byl starý muž Henry Darfool“. Policista vytáhl z náprsní kapsy kožené pouzdro. Když jej otevřel, objevila se fotografie oběti. Byl to tentýž muž, jehož dívky našly postřeleného.\n\nJeho vrah nebyl dosud dopaden, ale tyto podivné okolnosti a shodný popis vraha s mužem v policejním voze, přiměly policisty zopakovat výslech podezřelého, který se k vraždě Henryho Darfoola přiznal a neunikl spravedlivému trestu.\n\nJak je tedy možné, že dívky viděly ten samý zločin, který se stal již před týdnem na stejném místě a ve stejném čase? Byl to Duch Henryho Darfoola, který chtěl usvědčit svého vraha?", "original_file": "pr4danonym_1"}
{"text": "Moje školní taška\nVždy každé ráno nosím do školy svou nepostradatelnou tašku, která mi dává pohodlí.\nBatoh je velice praktický, hezký a zajímavý. Jeho barevnost tvoří z velké části zelená s černou, někdy mi připomíná žabičku. Na něm se nacházejí tři poměrně veliké, užitečné kapsy se zipy. Poutko zavazadla zdobí její vzhled. Jsou na ní umístěny ze stran držátka na pití.\nKdyž rozepneme první nejmenší kapsičku, nalezneme tam notýsek a žákovskou knížku. To jsou hodně důležité věci. Při otevření další kapsy najdeme mé potřebné, červené pantofle. Na horní části batohu leží největší ze všech. Dávám si do ní veškeré učebnice, sešity, penál s psacími potřebami a nakonec svačinu.\nUžívám ji od začátku páté třídy a slouží mi velmi dobře, vyhovuje mi její praktičnost.", "original_file": "cl6aadapav_1"}
{"text": "To snad ne\n\nOsnova:\n\nI. První zaklepání na dveře\n\nII. 1) Nečekaná návštěva\n\n2) Jizva\n\n3) a) Druhé zaklepání\n\nb) Policie\n\nc) Útěk přítele\n\n4) Třetí zaklepání\n\n5) Cesta autem na oběd\n\n6) Kamion\n\n7) Sen\n\nIII. Čtvrté zaklepání na dveře\n\nNěkdo zaklepal na dveře. Spíš zabušil, než zaklepal.\n\nKdo ruší Rudolfa od krásných pláží, pálivého sluníčka a blankytně modrého moře? Odložil nabídku cestovních kanceláří a vstal od stolu, na kterém měl připravenou snídani a namířil si to ke dveřím.\n\n„Pepo, ty? Co tady děláš?\n\n„Rychle dovnitř, tam ti všechno vysvětlím!“\n\n„Člověče, tebe už jsem dlouho neviděl! Co to máš na sobě?“\n\nAž teprve teď si Rudolf mohl svého kamaráda pořádně prohlédnout. Rozcuchané špinavé vlasy, hnědé vyplašené oči a nějaký starý, děravý a strašně zapáchající kabát. Pepa si sedl za stůl a pustil se do Rudolfovy snídaně.\n\n„Jak se ti to stalo?“ zeptal se Rudolf a ukázal na Josefovu tvář, při tom úplně zapomněl, že mu vtrhl do bytu jako by se chtěl před něčím schovat. „Myslíš tu jizvu? Je z bouračky. Minulej rok si ňákej debil s náklaďákem nevšiml červený a napral to přímo do mýho auta. Jenže já v tom autě měl celou svoji rodinu. Já jsem vyvázl jen s tímhle. Ale ostatní na tom byli o hodně hůř. Nedalo se na to dívat. A já přišel o všechno.“ Díval se někam do prázdna a po chvíli zase začal jíst Rudolfovu snídani.\n\n„Promiň, nevěděl jsem. Je mi to líto.“\n\nNěkdo zaklepal na dveře.\n\n„To budou voni! Nevotvírej!“\n\n„Radši se podívám,“ řekl, přistoupil ke dveřím a podíval se kukátkem ven.\n\n„Tady policie, otevřete dveře.“\n\nRudolf se otočil, ale po Pepovi jako by se zem slehla. Pouze otevřený balkón a vlnící se záclona. Bylo jasné, kam se Pepa poděl.\n\nZvonek a další výzva: „Slyšíte? Otevřete ty dveře!“\n\n„Jo, už jdu, už jdu!“ zavolal, když se vracel od balkónových dveří.\n\n„Co si přejete?“ otázal se strážníka.\n\n„Nebyl zde muž 170 cm, po ramena dlouhé světle hnědé vlasy, hnědý děravý kabát a s jizvou na tváři?“\n\n„Ne, nikdo tu není.“\n\n„Děkujeme, nashledanou.“\n\n„Naschle.“\n\nUf, co to mělo znamenat? Tomu se mi nechce věřit. Co můžou policajti chtít po Pepovi? Vždyť byl vždycky takový hodný a spravedlivý. To asi ta nehoda. Zdá se, že ho to hodně vzalo. Měl by navštívit psychiatra... Podobně Rudolf přemýšlel, když někdo zaklepal na dveře.\n\nUž zase? Celý rok za mnou nikdo nepřijde a teď tohle? Za dveřmi stál Mirek, kolega z práce.\n\n„Nezajdem na oběd? Co ty na to? Vždycky jsme byli jen pracovně.“\n\n„Jasně, dobrý nápad. Počkej chvíli, obleču se.“\n\nPo cestě do restaurace líčil Mirkovi dnešní záležitost s Pepou. Zastavil se na přechodu, protože svítila červená. Blikla zelená a pokračovali.\n\n„Pozor!“ Kri křikl Mirek na Rudolfa. Rudolf byl tak zabrán do svého vyprávění, že si nevšiml přijíždějícího obrovského kamionu. „To snad ne!“ zůstal stát jako přikovaný a díval se vytřeštěnýma očima do světel náklaďáku.\n\nVtom se probudil. Zpocený jak myš. Uf, to byl sen. Hrůza. Vstal z postele a šel do koupelny. Umyl se, převlékl se a odběhl si do schránky pro katalogy dovolených. Bydlel v přízemí, takže se ani nezadýchal. Položil si poštu na stůl, nachystal snídani a posadil se ke stolu, aby se nasnídal a aby se oddal snění při prohlížení nabídky zájezdů, která mu právě přišla. Rudolf miloval dovolené a dokázal si je patřičně užít. Á, Řecko. Nádhera. Sluníčko, překrásné moře...\n\nVzpomínal na předminulé léto, kdy tam byl s kamarády. Ale najednou ztuhnul. Tohle už jsem jednou viděl. To snad ne! To se mi přece dneska zdálo. Vyděsila ho myšlenka, že by sen mohl být pravdivý. Ale pak se zasmál tomuto pošetilému nápadu. Nebuď blázen, Rudolfe, vždyť sen je jen sen.\n\nVtom však někdo zaklepal na dveře. Spíš zabušil než zaklepal.", "original_file": "pr4dtilter_1"}
{"text": "Petra Lhotová 2. G\n14. října 2008\n\n1. slohová kompozice\n(Diskusní příspěvek)\n\n<novinový článek – Chceme lepší tasery, říkají moravští strážníci>\n\nPoužívání taserů\nProblematika používání taserů mi přijde opravdu sporná. Zastánci taserů argumentují tím, že jsou rozhodně bezpečnější než střelné zbraně a tedy i jedním z nejbezpečnějších donucovacích prostředků.\nPrincip taseru je založen na elektrickém výboji, který zasáhne přímo nervový systém člověka. Komplikace může vyvolat stres, vliv drog anebo alkoholu či špatný zdravotní stav člověka. I když je u zdravých lidí jen velmi malá pravděpodobnost (asi 1:10 000) srdeční arytmie, není to zcela vyloučené. V USA během minulého týdne zemřeli již tři lidé a jeden v Kanadě, ovšem česká policie nemíní ustoupit od jejich používání.\nOtázkou zůstává, jestli budou brát použití relativně bezpečného taseru stejně závažné, jako použití střelné zbraně, nebo si nebudou plně uvědomovat hrozící riziko.", "original_file": "ces2glhopet_1"}
{"text": "Prazdniny\n\nV sobotu jsem byl u babičky. tam jsme hrály žolíky. V neděli pro mě přijel Táta. V pondelí sem uklízel pokojík, protože příjede Bratranesec. V uteri jsem hrál MAFIA 1. Když jsem dohrál {m|M}afaia 1.\n\nPak jsem hrál MAFIA 2 jenže se sekala. Tak táta řek že semusí odinstalovat a nainstalovat. Večer přijel bratranec. Ve středu jsme hrály khokej. Pak jsme na počítaní hrály NHL08. Ve čtvrtek jsme jeli do krámu z mamkou. přijeli jsme domů .a s Adamem jsme šli hrát kokej. V pátek jsme jeli do kaplice a pak před Rakouskem. {jsme}<ni> šli<.> Kupovat koženou bundu. Nejvíc {mě}<in> na větnamčících štvalo<in> že pořád říkalai Halo, koupit mikinu, tepláky. Ke Pak jsme jeli na obět: dali jsme si já pizzu, Adam pizzu, Táta houbovou omáčku, mamka nevím taky ňákou omáčku.\n\nUž jsme doma. Táta {s}<ni> mamkou jeli do merkuri. Adam a já sme se nudili. Když přijeli šli jsme hrát hokej. V sobotu jsem dědovi a babičce na zahrádce. V nědeli jsme šli s Adamem nahokej. hrálo Hco {M|m}ounfeld VS Vítkovicum.\n\nPS: ještě jsem zapoměl před Rakouskem jsme si kopili pasek. já sem si koupil pásek DC, Adam DIESEL Táta taky a mamka Puna.\n\nVe středu jsme byli na brusleni<.>\n\n<img 2 pásky>", "original_file": "ho5dmachdom_1"}
{"text": "Stůl paní učitelky.\n\nKdyž vstoupíte do páté třídy první co uvidíte je stůl paní učtelky<.> Stůl na první pohled vypadá jako nový ale je starý už pětadvacet let. Stůl je sešroubovaný šroubky. Tento stůl má uchvatných devět šuplíkú. A taky na e něm má kytku. Stůl je široký asi metr a dlouhý asi 2 metry. U stolu má křeslo s kolečkama. A šuplíky jsou zvlášť od stolu<.> A na stole má keramickou botu na propisky. Abych nezapomněl vedle boty má i hrneček. <img stůl>", "original_file": "hr5budkry_02_1"}
{"text": "Osnova:\n\n1. soubory grafických sv znaků\n\n2. pravopis\n\n3. slova a slovní tvary\n\n4. jazyková kultura\n\nVýtah – Písmo a pravopis\n\n,Lidé si k dálkovému dorozumívání vytvořili soubory grafických,{čárka na začátku řádku}<co> znaků, kterým říkáme písmo. Naše písmo je hláskové psané tzv. latinkou.\n\n,Postupně se ustálily zásady, jak se mají mluvené projevy písmem zaznamenávat. Souboru těchto zásad řikame pravopis.\n\n,Pravopis rozlišuje slova a slovní tvary, které v mluvených projevech znějí stejně (vír x výr, plod x plot). Dává nám možnost poznat, jak je slovo utvořeno a cjaké jsou vztahy je jednotlivých větných členů.\n\n.,Bezpečné ovládání pravopsis{ín|ń}ých pravidel patří k požadavkům jazykové kultury.\n\nzdroj: Přehledná mluvnice češtiny pro základní školy, V. Syblík, M. Čechová, Fortuna prah Praha 1992, s. 132", "original_file": "am8aplifra_02_1"}
{"text": "Moliér Lakomec\n\nAutor píše v této hře o lakomci, který je tak lakomý, že nešetří pouze na sobě, ale i na svých dětech a to je tématem tohoto díla. Ideou je ukázat lidem, jak strašné je mít ve svém okolí chamtivce a proto je lepší nestát se jím. Námětem této hry bylo setkání s nějakým velmi lakomým člověkem.\nKompozice je hlavně chronologická. Kniha má rámec a tím je chamtivost, která procházý celým dílem, od začátku až do úplného konce. Kniha se dělí na dějství a výstupy.\nJazyk je hovorový, někdy až nespisovný. Každá postava má svůj charakteristický jazyk, používá často nějaký výraz.\nShrnutí: kniha se lehce a rychle čte, protože autor užívá krátké věty a srozumitelný jazyk. Hra je zábavná i přes to, že je poměrně stará. Lze ji aplikovat i na dnešní dobu, což poukazuje na to, že se neměníme.", "original_file": "js9kri_1"}
{"text": "Stalo se...\n\nStalo se, že jsem jako každý den stála na zastávce, a čekala na ten správný autobus a už mi začínala být zima. Konečně přijel, pár lidí vystoupilo, já nastoupila, autobus se rozjel a dokonce se i zavřely dveře. Dívala jsem se z okna a najednou se mi do podvědomí vedral ženský hlas: „A víš, proč blondýnky lezou v supermarketu po zemi? Hledají nízké ceny.“ Probrala jsem se z přemítání o nesmrtelnosti brouka a otočila se za hlasem. Spatřila jsem dvě brunetky, které se viditelně dobře bavily. Okamžitě jsem si taky vzpomněla na jeden vtípek – Proč jsou vtipy o blondýnách tak krátké? No přece proto, aby je pochopily i brunetky.\n\nMusím říct, že netuším, co všichni na nás blondýnkách mají! Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo rozeběhnout se proti zrcadlu (Co se stane, když se dvě blondýnky rozeběhnou proti sobě? Rozbije se zrcadlo.) a v supermarketu se plazím po zemi jen v případě, že mi něco malého upadne na zem a rozhodně pod regály nehledám nízké ceny.\n\nI já se sice těmto vtipům někdy zasměji, ale stejně mám radši například ty o mužích, policistech, Pepíčcích či brunetkách.\n\nMimochodem víte, proč mají blondýnky na nohavicích od kalhot přidělané hodinky? Protože chtějí kráčet s dobou. Myslím, že tento vtip charakterizuje touhu většiny žen (nejen blondýnek) a pravděpodobně i mužů. Snad každý chce aspoň někdy „kráčet s dobou“. Vždyť kdo z nás lidí si dnes dokáže představit život nejen bez počítačů, televizí a mobilů, ale i kuchyňských robotů, ledniček, výtahů.\n\nZkrátka a dobře – měli bychom si přiznat, že blondýnky jsou často velmi podceňovány (Vy se ještě budete divit, až překonáme strach z myší a pavouků a objevíme na podlaze nízké ceny.) a trapné narážky na jejich nízké IQ jsou opravdu nepravdivé. (Jen si vzpomeňte na film Pravá blondýnka, v němž se hlavní hrdinka nejen dostala na prestižní Harvard, ale podařilo se jí ho i dokončit, a to za podpory celé školy.) Můžete si být jisti, že se nikdy nedostanete do situace, kdy se vás blondýnka zeptá, kolik je hodin, a po vaší odpovědi odvětí: „To je divné, ptám se na to už celý den a vždycky dostanu jinou odpověď.“ Většina z nás má totiž IQ vyšší než auto bláta a houpací kůň dohromady. Opravdu! Blondýně přece můžete věřit...", "original_file": "pr3chejhan_02_1"}
{"text": "Radek Opleštil, II. G\n15. 10. 2008\n\n1. slohová kompozice\n(diskusní příspěvek)\n\n<novinový článek – Soumrak bílého muže>\n\nPředevším musíme v článku oddělit dvě zcela odlišná vlákna, která jsou v článku proplétána do podoby jakési apokalyptické vize „Soumraku bílého muže“.\nPrvním vláknem budiž pozoruhodné sexuální chování „západních“ žen. Zde bych rád vypích skutečnost, že paní Kholová zde soudí na základě svých osobních zkušeností s uvažováním moderní „západní“ (zde konkrétně české a švédské) ženy, nelze si však dělat komplexní obrázek o situaci z vyprávění dvou kamarádek.\nPředevším je nutné rozlišit, zda-li má paní Kholovou popisované sexuální chování krátkodobý či dlouhodobý charakter. Stojí totiž za úvahu, jestli ženy skutečně touží po popisovaném modelu Araba (jako nositele starosvětských hodnot) a „osmahnutého“ jižana jako skutečném ideálu partnerského života, či jako po sexuálním „výletu do exotických zemí“. Sexuální „výlety“ nejsou ničím zvláštním a existují ve všech časech a u obou pohlaví. Exotické ženy jsou pro západního muže stejně zajímavé jako exotičtí muži pro západní ženu (o tom můžou svědčit např. i výsledky Miss world). Vyhledávání partnera jiné národnosti či jiné rasy je přirozené, protože geneticky vzato má jedinec s nejpestřejší genetickou výbavou průměrně vyšší šanci na přežití. A tohle naše pudy moc dobře vědí.\nPokud žena v exotickém „machovi“ hledá dlouhodobého partnera, je i celkem možné, že, jak píše paní Kholová, v něm hledá právě onu starosvětskou dvornost a rytířskost. Psychoanalyticky vzato je rytíř stále populárním archetypem ideálního muže, nicméně se jeho role v západní společnosti pomalu vytrácí nebo transformuje. Porovnejme „princezničky“ a prince z klasických pohádek jejichž kořeny vezí snad ještě v 19. století a moderní hrdiny a „hrdinky“ 3D pohádek a sci-fi a fantasy filmů a knih. Zatímco Šípková Růženka spí někde ve věži a čeká až si ji princ po usmrcení nekonečných zástupů saní a kostlivců „vyzvedne“ a po cestičce z růžových květů dovede až do její nové překrásné komnaty ve svém paláci, princezna Fiona z animovaného filmu Shrek bez mrknutí oka zmlátí bandu Robina Hooda na hromadu a princezna Leia z Hvězdných válek si cestu ze své „věže“ prostřílí sama. A muži? Ti jim spíše sekundují. Časy se mění a psychoanalýza tomu dává za pravdu.\nPřirozeně se ale vyskytují výjimky z pravidla a je dost možné, že mezi tyto výjimky můžou patřit i přítelkyně paní Kholové. Ty však nestačí na sepsání objektivního článku.\nDruhým vláknem budiž popularita a úspěšnost „nebílých“, kteroužto paní Kholová označuje za jednu z předzvěstí „ Soumraku bílého muže“. K tomu můžu snad jen napsat, že pokud je desetina Američanů černá, tak je přirozené, že i desetina všech celebrit, politiků, vůdců atp. bude černá (dřív tomu kvůli rasismu a izolaci černého obyvatelstva tak nebylo, ale se zrovnoprávněním a zpřístupněním vzdělání a pracovních příležitostí se tato situace začíná měnit, nejde tedy o konec bílého muž ale návrat černého muže). To je prostě statistika a není čemu se divit. Nevyrovnanost bílých sportovců např. v paní Kholovou zmiňovaném fotbale je irelevantní, protože bílý muž prostě nemá k fotbalu ideální fyzické dispozice. Naopak např. v hokeji bychom černocha hledali špatně. Stejně tak v gymnastice, hodu oštěpem, kladivem atp. Tyto disciplíny obsazují především běloši. Fyzické dispozice každého leží prostě jinde.\nCelkově bych zhrnul článek paní Kholové jako sice zajímavý, ale zbytečně populistický. Autorka přehlíží důležitá fakta za účelem vytváření jakési senzace.", "original_file": "ces2goplrad_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nEva Procházková 12. ledna 2006\n2. C\n\nTémata:\nAbeceda dnešní společnosti (Úvaha)\nKalamita (Volný stylový útvar)\nProbouzím se, je neděle ráno (Volný stylový útvar)\nDějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí (Úvaha)\n\nAbeceda dnešní společnosti\nJe zřejmé, že se společnost během několika málo let změnila. To si jistě uvědomuje každý. Ale tu změnu už také každý člověk vnímá jinak. Někdo říká, že se společnost změnila k horšímu a jiný je strašně rád, že žije v tomto světě, a za nic by neměnil. Od našich rodičů určitě každý slyšel: „Za našich mladých let jsme si to, co děláš nikdy nedovolili, neměli jsme tolik možností, jako máte vy mladí dnes, také máte všechno jednodušší….. Ale naši rodiče to určitě slyšeli od svých rodičů a oni zase od svých……\nMožná to máme snažší, máme určitě více možností. Ale za jakou cenu? Kdyby jsme nebyli drzí, ale stydliví, kam bychom to dotáhli?!\nElektronika ovládla svět. Neznám nikoho, kdo by doma neměl televizi, rádio a mobil. Téměř každý už má počítač, video nebo DVD přehrávač. Mě osobně se nelíbí, když sedí lidí půl dne u televize nebo u počítače, nebo když si kupují nejnovější typ mobilu.\nMobil mám asi pět let (bez fotoaparátu, není barevný, je jednoduchý) a používám ho hlavně, abych věděla kolik je hodin. Normálně mi ležel doma, když jsem přišla ze školy, tak jsem se podívala, jestli mě nikdo nesháněl. Ale poslední dva roky ho nosím u sebe, protože přítel chce vědět, co se mnou děje. Počítač sice v pokoji mám, ale ani nevím jakou má kapacitu, a co v něm všechno mám. Někdy si na něm sestra hraje hry a já ho někdy použiji na přeložení slovíček z anglického nebo německého jazyka. Když už se podívám na televizi, tak to jsou zprávy, ale stejně si radši přečtu noviny. K Vánocům jsme dostali DVD přehrávač. Viděla jsem čtyři filmy. Nejvíce ho používá tříletá sestra, která chce alespoň 5x za den pustit Maxim Turbulenc. Aspoň nezlobí, ale doufám, že neskončí tak, že bude celý hodiny sedět u počítače.\nKdyž přijde víkend, tak mnozí lidé si sednou k televizi. Mě to nebaví, zdá se mi to zbytečné. Vezmu radši běžky a vyrazím do terénu, jdu fotit, sáňkuju nebo jen tak se sejdem s přáteli a popovídáme si. Vždyť je tolik užitečnějších a zábavnějších věci, které se dají podniknout.\nKácejí se lesy a zastavují se. Na Zemi je čím dál tím méně místa. Staví se paneláky, továrny….. Výpary z aut, továren, domácností škodí životnímu prostředí. Země se globálně otepluje, zvyšuje se hladina moře, jsou častější záplavy, tornáda, zemětřesení i vlny tsunami. A podle mě jednou doplatíme na to, jak se k přírodě chováme.\nDalšími problémy dnešního světa jsou náboženství. I když jsem křesťanka, tak si myslím, že náboženství nám berou určitou svobodu. Církev je proti sňatkům homosexuálů, proti potratům….. Souhlasím s tím, že jsou proti eutanazii. Ale každý má možnost se rozhodnout podle sebe a homosexuálové jsou úplně normální lidé. Kvůli náboženství jsou i války. Vznikají různé teroristické skupiny. Fanatik přijde do obchodu plného lidí, odpálí bombu, kterou má na sobě a věří, že se dostane do ráje.\nDalším problémem jsou také nemoci. Objevují se úplně nové, na které nejsou léky, neví se ani, jak se rozšiřují, jak se přenáší. Hodně velký problém je i toxikomanie a prostituce a s nimi spojené nemoci (AIDS, hepatitida…)\nAž budu mít děti, tak nechci, aby moderní technice propadli, ale bránit jim v tom nebudu. Dnes je potřebné umět zacházet s počítačem. Žiju ráda na vesnici a do města by mě nikdo nedostal. Možná bych chtěla žít v jiné době, ale každá doba má své dobré i špatné stránky. Kdyby se lidé chovali, tak jak mají a nenechávali se ovlivňovat, tak by se spoustě problémům dalo zabránit. Hlavně jsem ráda, že mám kolem sebe lidi, s kterými si rozumím.\n\nOsnova: I. Úvod\n II. Stať: a) Moderní elektronika\n b) Svět u nás doma\n c) Volný čas\n d) Životní prostředí\n e) Náboženství\n f) Nemoci\nIII. Závěr", "original_file": "cb2cproeva_01_1"}
{"text": "Zuzana Holubová\n4. 11. 2003\n\n1. písemná práce\nLhostejnost\n(vypravování)\n\nOsnova: 1. Úvod\n2. Stať: a) první pohled\nb) Martinův názor\nc) první rozhovor s Gertrůdou\nd) Martinovo hodnocení\ne) druhý rozhovor s Gertrůdou\nf) cesta domů\n3. Závěr\n\nPřišlo září. Po nenáročných prázdninách jsem poprvé vešel do nové školy. Mezi nový kolektiv. Poprvé jsem přišel na Gymnázium.\nHned jak jsem vstoupil do třídy, tak jsem uviděl tu nádhernou osobu. Jmenovala se Gertrůda. Připadala mi jako nejkrásnější bytost pod sluncem. Ani se na mne nepodívala.\nSedl jsem si ke kamarádovi ze základní školy, který mě neměl moc v lásce. Byl jsem malinko prostorově výraznější a tudíž mi nebylo pomoci od mého tělesného pachu. Začal jsem s ním rozebírat onu přenádhernou osobu. Říkal jsem:„Nic tak krásného jsem v životě neviděl.“ Odmlčel jsem se. Martin, můj spolusedící, povídá: „Co to meleš? Takova držka. Vždyť je tlustá jak moje babička. Vlasy má jak politý vojelem a když jsem se jí na chodbě ptal, kde je 1. B, protože jsem si myslel, že je to učitelka, začala něco mlít, že jí ani nebylo rozumět. Umíral jsem smradem, protože jí nechutně táhlo z huby.“\nŘekl jsem si, že už se s Martinem nebudu dál bavit a půjdu lépe poznat Gertrůdu. Přešel jsem k ní a povídám: „Ahoj, já jsem Kryštof.“ Otočila se na mě a ušklíbla se. Její úšklebek jsem ignoroval a dál jsem mluvil:“ Z jaké ZŠ sem přicházíš?“ Snažil jsem se jí zaujmout svým ladným prohrábnutím vlasů. Odpověděla mi: „Co je ti do toho, ty pako?“ Asi jsem něco udělal špatně!\nOdkráčel jsem si tedy sednout zpět k Martinovi. „Ty balíš tu zrůdu? Koukni se na ní prosím tebe. Vždyť váží nejméně tři metráky, vohoz má nejspíš po svym pradědovi a knírek jak můj fotr, ale je fakt, že byste se k sobě hodili.“\nSnažil jsem se Martinovy řeči nevnímat a odešel jsem znovu „na lov“ za Gertrůdou. Zkusil jsem to trochu jinak: „Gertrůdo, na první pohled jsem se do tebe zamiloval. Vysílám k tobě lechtivé úsměvy, tak jak je možné, že si se na mne ještě ani jednou neusmála? Proč?“ „Ježiš ty seš debil. Co si o sobě sakra myslíš?“ Její otázku jsem ignoroval a spustil jsem: „Miluji tě, krásko.“ Odpověděla: „Ale já tebe ne!“\nTo mě umrtvilo. Klesl jsem k zemi. Po chvíli začalo zvonit. Mé první zvonění na tomto gymnáziu. Odkráčel jsem tedy do své lavice a pln úsměvu jsem se snažil alespoň malinko vnímat co ta učitelka, které bych doporučoval jít už dávno do důchodu mluví.\nPoté co zkončila hodina jsme měli jít domů. Jelikož má cesta domů byla krátká, rozhodl jsem se, že se půjdu projít a pokusím se dostat z toho strašného šoku. Gertrůda mě nemiluje!!! Celou mou procházku mě napadali hrozné myšlenky. Vešel jsem na Nuselský most. A vtom mi „přecvaklo“ v mozku. Zabiju se a skočím z mostu. Alespoň si Gertrůda uvědomí, že mě neměla odmítat.\nJenže jak jsem tak šel, došlo mi, že na to nemám a raději se pokusím přijít na to, jak Gertrůdu okouzlit.", "original_file": "pr1cholzuz_01_1"}
{"text": "Láska až za hrob\n\nOsnova:\n\nI. Náhrobek\n\nII. a) Nejkrásnější, nejsmutnější\n\nb) Prapodivné setkání\n\nc) David a jeho bohyně\n\nd) Výročí\n\ne) Poslední slova\n\nf) Nenech mě samotného\n\ng) Vysvobození\n\nIII. Navždy spolu\n\nVšude bylo vedro k padnutí, jen na hřbitově vládl nezvyklý chlad. Za vysokou břízou byl hrob, jehož náhrobek upoutával pozornost všech lidí, kteří zašli na temný konec hřbitova s touho vidět něco zvláštního. Z náhrobku pozorovala okolí tvář mladé dívky na fotografii. Byla velmi šťastná. Její úsměv byl tak krásný, jakoby neznala nic jiného než lásku a štěstí. Před jejím hrobem stál chlapec a smutně se díval na náhrobek, v jehož záhlaví stál vyryt citát: „Kdekoli budeš, budeš-li naslouchat, najdeš mě vedle sebe.“\n\nTomu klukovi bylo asi osmnáct let. Stál tam sám ve stínu lípy a v ruce držel kytici kopretin. Hladil je a na ruce mu kanuly slzy. Já jsem stála v pozadí a ze zvědavosti jsem ho pozorovala. Stál tam snad tři hodiny, ani jednou se neotočil, ani jednou se nepodíval jinam, než na tvář té dívky. Byl nádherný a mně se zdálo, že jsem snad hezčího kluka neviděla. Zdálo se mi divné, že takový pěkný kluk není raději někde na koupališti, kde by ho jistě obletovalo hejno holek, a že tu stojí a padají mu slzy. Když jsem se podívala na jeho ústa, všimla jsem si, že si s někým povídá. Jenže nikdo tam nebyl. V tu chvíli jsem si uvědomila, komu jsou slova určená. Té, která věčně spí. Šeptal něco, ale já mu nerozuměla. Až po chvilce vzlyk zesílil v jeho vlastní slova: „Proč jsi mě opustila?“\n\nV tu chvíli jsem měla sto chutí se ztratit a nebýt svědkem té hrozné chvilky. Náhle položil květy, otevřel lucerničku a zapálil svíčku v ní. Vyndal z džín kapesník, otřel slzy a v tom mě spatřil. Na chvíli se jeho modré oči zastavily na mně. Byl to krutý a zlý pohled. Pak na mne promluvil, jestli něco potřebuju. Nezmohla jsem se na nic. A tak se znovu zeptal. V tom jsem se rozbrečela. Šel ke mně a řekl jen: „Nebreč, život je zlý a krutý!“ Dovedl mě k lavičce a půjčil mi kapesník. Chtěla jsem mu pomoci, ale on začal zkracovat tu chvíli. Konečně jsem ze sebe dostala pouhé: „Promiň, já nechtěla.“ „To nic.“ odpověděl a začal mi vyprávět svůj příběh\n\nJmenoval se David. Poznali se na diskotéce. Líbila se mu, a tak pro ni šel. Tancovali spolu a poté ji pozval na víno. Připadala mu jako bohyně, kterou mu seslal Bůh. Povídali si a on ji doprovodil domů. Druhý den byli na koupališti. Tam se poprvé políbili. Po půl roce se spolu vyspali. Nastalo období plné hezkých dnů. Jen jednou se pohádali, ale netrvalo dlouho a byli zase usmíření. Chodili na procházky a do divadla. Půjčovali si věci, proto jim začali říkat manželé. Když mi o tom David vyprávěl, oba jsme plakali. Kvetoucí lípy byly svědky naší rozmluvy. Bylo hrozné vidět kluka plakat.\n\nKdyž jí bylo šestnáct let, chodili spolu půl roku. Oslavovali to s kamarády. Zrovna byli na chatě a šli se vykoupat. Milování ve vodě bylo krásné. Celou noc pak leželi vedle sebe a plánovali budoucnost. Ráno kamarádi odjeli a oni zůstali sami. Snídali spolu v trávě. Cítili se moc šťastně. Večer se rozhodli, že se vypraví na diskotéku. Lidé o nich říkali, jaký je to pěkný pár. Líbali se často, jak jen to šlo. Po zábavě si sedli každý do jiného auta. Naposledy se políbili a pohladili.\n\nDavid přijel domů a šel si lehnout. Uprostřed noci mu volali z nemocnice, že si zraněná dívka moc přeje s ním mluvit. Celou cestu do nemocnice utíkal. Vešel do nemocničního pokoje, kde ležela na lůžku. V jejích očích byl utrápený pohled, který on nikdy nezapomene. Jen krátce otevřela oči a řekla: „Moc tě miluju a nechce se mi od tebe. Měla jsem vás moc ráda tebe i rodiče. Nos mi na hrob květiny a nikdy ho nenech prázdný!“\n\nZemřela až k ránu na těžké krvácení. „Stál jsem tam na chodbě a plakal. Každý den jsem si pak vyčítal, že jsem ji pustil autem samotnou. Nechci vidět lidi. Je to už rok a ty jsi první, s kým mluvím. Prosím tě, nenech mě samotného. Děkuji ti“ ukončil tragický příběh.\n\nJeště několikrát jsme se viděli, než odešel na vojnu. I pak jsme si psali. Tak plynul čas. David má teď na hrobě každý den květiny ode mne. Je to měsíc, co se sám zabil v autě.\n\nVšichni říkají sebevrah, ale já vím, proč to udělal. Bylo to vysvobození. Zůstala jsem sama. Všude je vedro k zalknutí, jen na hřbitově je chlad. Sedím tu s kyticí v ruce a na jejich hroby mi padají slzy. Oni jsou navždy spolu. Tak tam sedím a povídám si s nimi a vím, že jsou se mnou.", "original_file": "pr4avhamlen_1"}
{"text": "Bendová, V.B, 07/08\n3.října\nVypravování – reprodukce textu\n\nPříhoda z prázdnin\nV příběhu jsme se dozvěděli že Petr neuměl plavat ale stejně šel do vody. A když tam vlezl tak se začal topit. Ale naštěstí hned kousíček byli kluci a když zaslechli volání o pomoc. Tak rychle utíkali aby ho hned zachránili. A potom o Tomašovi říkali že to je velký zachránce.", "original_file": "bu5bbenkat_01_1"}
{"text": "O arogantní sově:\nPýcha předchází pád\nJednoho tichého večera seděla sova na větvi. Pořád si říkala jak je moudrá, chytrá, nezranitelná a že ji nikdo nemůže ohrozit. Stále to někomu vnucovala a ostatním zvířátkům v lese se posmívala \"Ha, vy jste tak hloupá, bezmocná a ubohá, nesaháte mi ani po kotníky.“. Největší objeti byli malý živočichové jako jsou myšky, krtci, hraboši i mravenci. Ale už nepomyslela na to, že má velkého protivníka, orel skalní a jeho početná rodinka bydleli nedaleko ve skalním údolí. Když už byla sova tak pyšná, že si dovolila posmívat se úplně všem dokonce i nebezpečnému orlu skalnímu a jeho rodině, dokonce i přes varování táty orla, sova pokračovala ve svém urážení. Po několika dnech toho měl táta orel už dost, naštval se a vzal sovu do svých obrovských pařátů a “flákl“ s ní o zem. Po pár hodinách sova podlehla svým zraněním. A z toho vyplívá pýcha předchází pád.", "original_file": "cl8cspaond_1"}
{"text": "Tragédie Romea a Julie\n(Shakespeare)\n\nPřestože má tato slavná divadelní hra romantické prvky a děj točící se kolem lásky, Romeo a Julie je řazena do Shakespearových tragédií. Je tomu tak, protože osudový vztah mezi nevinnou Julií a láskou – proměněným Romeem dospěje k dramatickému a tragickému konci.\nShakespeare zřejmě chtěl do úst čtenáře (nebo diváka) vložit mnoho otázek; Romeo a Julie překonají tolik překážek, dokonce jsou zavrhnuti svými rodinami, aby skončili mrtví?\nJak asi bylo Julii, když se vzbudila a zjistila, že její milovaný Romeo se zabil jen a jen kvůli ní? Jak se cítila, když si uvědomila, že život bez něj je propast bez dna? Jak velká byla bolest, když si zabořila kudlu do prsou?\nPsaná velice archaickým jazykem a složená z přímé řeči i sonetů, Shakespeare dosáhl svého cíle touto hrou, o odvážných milencích: čtenář stojí nad těly Romea a Julie, a ptá se na jedinou otázku. „Proč?“", "original_file": "js9zalmic_01_1"}
{"text": "Odborná úvaha\n(školní písemná slohová práce)\n\nMůžete volit buď mezi úvahou populárně-naučnou s publicistickými prvky, nebo úvahou s prvky výkladovými (na pomezí textu populárně-naučného a vědeckého). Své pojetí uveďte níže k vybranému tématu.\n Témata:\nJak se bránit manipulativním postupům masmédií\nO trč. osobnostech (či dokonce celebritách) v našem showbyznysu\nMožnosti mého budoucího uplatnění ve zvoleném vědním oboru\nDopady konzumace alkoholu na pubescentní vývoj jedince\n\nČíslo vybraného tématu: 2\nDruh úvahy: úvaha s výkladovými prvky\n\n\nPrvní otázky, které by nás mohly napadnout jsou Co dělá osobnost osobností? Jaký je rozdíl mezi osobností a celebritou?\n Pomineme-li první význam slova osobnost, jakož osobu vlastností jedince, označuje tento pojem řekněme inteligentního člověka s velkým charismatem, který dělá velké, záslužné, odvážné nebo obdivuhodné činy. Ale neodporují si tyto vlastnosti s touhou po slávě a pozlátku, marnivostí a touhou po penězích, už jsou typické znaky právě u tech tzv. osobností show byznysu? Tyto osoby, považující sam sebe za osobnosti, pro mě osobnosti nejsou. Jsou to celebrity a to s tím prvním významem slova osobnost, dle mého názoru, vždy nesouvisí.\n Celebrita je člověk, který v podstatě nic nedokázal a přesto se stal slavným. Typická „továrna“ na tyto lidi je tzv. reality show. Opravdu chceme, aby člověk, který se stal známým jen díky tomu, že bydlel v domě, dělal tam věci co normálně děláme my a byl při tom natáčen, byl vzorem (osobnost by měla být vzorem) pro mládež nebo dokonce pro celou širokou veřejnost? Problém je v tom, že se opravdu nejedná osobnost, jenomže společnost uměle vytvořila podmínky k tomu, aby se za ní byla v určitých podmínkách považována.\n O tomto uměle medializovaném člověku, celebritě, tedy můžeme číst v každém „pochybném“ deníku a slyšet o něm v dopravních prostředcích. Ale proč? Co vede lidi k tomu, aby se zajímali o jiné, často nevýznamné osoby? Je to znuděnost vlastního života? Možná.\n Z toho všeho co jsem napsal vyplývá můj názor, že si tyto lidé nezaslouží tolik pozornosti, které se jim dostává, protože jako lidé --- ---- jsou často malí.", "original_file": "js3ber_04_1"}
{"text": "Tato postava je plnoštíhlá, střední velikosti, mužského pohlaví má prohnutá záda a vystouplé půlky. Rovné vlasy které sahají až po shrbená ramena. Velké oči a zářivý úsměv vzbuzují dojem, že jde o komika. Má velice dlouhé prsty vůči svým kratším rukám. Nohy má u sebe, až moc. Boty jsou nezvykle krátké.\nMně osobně se docela líbí (jako komik)", "original_file": "js6tremic_1"}
{"text": "Ptáš se, jak se mi daří.\n\nOsnova:\n\nI. Úvod\n\nII. Stať: 1. Vzpomínání.\n\n2. Co nového v mém životě.\n\n3. Co ty?\n\nIII. Závěr\n\nMilá Evo,\n\ndlouho jsme se neviděly, a proto jsem se rozhodla napsat ti dopis o tom, co se změnilo v mém životě.\n\nPo našem posledním vstoupení v Mateřském centru jsem dlouho vzpomínala, co všechno jsme zažily. První setkání, první hra,... Císařův slavík. Pamatuji si to jako včera. Rozdělování rolí, zkoušky a první vystoupení. Hlavně okamžiky, při nichž jsem se neubránila smíchu. Jak krásně se mi leželo na císařských duchnách. Mohla jsem rozkazovat svým poddaným a hofmistrovi (Fidón!!!). Na konci velký bujarý potlesk. A opakované gratulace. I když to byly jen pohádky pro malé děti, moc jsem si to užívala. Nemohla jsem se dočkat další pohádky. Po dlouhých hádkách jsme se nakonec rozhodly pro pohádku O plakadlu, chechtadlu, zívadlu a třech malých princezničkách. Pamatuješ na vyrábění masek pro Evu? To bylo! Další velké ovace. Na „soustředění“ byla veliká sranda. Moc jsem vás s Evou obdivovala, jak jste nás uměly zvládnout. Ten příběh s ČERNOU DUHOU byl fantastický!!! O to víc jsem byla udivená, když jste nás s Evou jmenovaly svými nástupkyněmi. Nejvíc se mi asi líbil výběr poslední pohádky. Kocourek Modroočko. Byla to asi ta nejpropracovanější a nejbezvadnější pohádka, kterou jsi režírovala. Ještě dlouho jsem si přeříkávala různé dialogy, ale i monology. Škoda, že to muselo skončit.\n\nPoté se stalo hodně věcí, které změnily možná celý můj život. Po prázdninách jsem šla na {název gymnázia}<priv>. Nastoupila jsem na školu plna očekávání a snů do budoucna. Je to tu jiné než na základní škole. Ale líbí se mi tady. S Evou se vídám pořád. Shodly jsme se, že kdybychom spolu nechodily na nějaký kroužek, viděly bychom se už jen málokdy. Proto jsme se rozhodly hledat. Eva (starší) nám psala, ale mi měly rozhodnuto. Přihlásily jsme se do dramatického kroužku při DDM. Hrozně jsme se těšily. Pro mě bylo veliké překvapení, že se zkouší v opravdovém divadle. Na začátku jsme jen poslouchaly, protože ostatní ještě dozkušovali hru Žena v trysku století. (Je to komedie odehrávající se v šesti různých dobách) Premiéra byla úchvatná. Potom jsme se všichni společně začali domlouvat, co bychom měli hrát dál. Pan Adam, náš režisér, přinesl nějaké scénáře. Skoro hned jsme se všichni shodli na komedii Rozpaky zubaře Svatopluka. (celý děj se odehrává v prostředí zubní ordinace) Já budu alternovat roli Janičky, sestry zubaře Svatopluka. S Evou se budeme střídat v roli pacientky Špalkové. Jsem zvědavá, jak mi to půjde. Určitě se ti s Evou ozveme, jestli bude premiéra.\n\nA jak se daří tobě? Líbí se ti v {město}<priv>? Potkáváš někdy Evu, Evu nebo Evu? Hrozně ráda bych tě někdy viděla. Myslím, že Eva také. Těším se. Prosím napiš.\n\nTvoje S láskou Eva", "original_file": "cb1aprzter_01_1"}
{"text": "Svačina\n\nBylo právě 8:00, školní den začínal. Žáci základní školy seděli poslušně v lavicích, byli dobře naučeni a vyčkávali v tichosti na příchod paní Uučitelky, tak takhle takováhle idylka v naší třídě rozhodně nebývala.\n\nVždy když jsem procházela chodbou už jsem slyšela hlasy a výkřiky našich hlučných jedinců. Alespoň jsem vždy poznala zda jdu správným směrem. Ve třídě poletovaly nejrůznější předměty, odpadky, ale převážně tedy svačiny. Při vstupu do třídy jste si museli dávat pozor, kde co lítá, abyste to třeba neschytalai, jako paní Eva. Spolužáci si házeli u dveří s jablkem. Ona to nespozorovala a jablko ji dalo pořádnou šlupku. Otočila se a odešla. Do konce hodiny jsme zůstali sami. Po zvonění, jsme p pořád ještě zaražení co se stalo a jaké to bude mít následky jsme odešli na další hodinu. Paní Eva se už do naší třídy nikdy neodvážila. Z toho d milé děti vyplývá, že svačina není na hraní.", "original_file": "grP4hub_01_1"}
{"text": "Chorvacko – Kožino 28.8.2010\n\nAhoj babi a dědo\n\ndojeli jsme v pořádku kromě toho že máma nabourala. U moře je krásně a moře je teplé. Plavou tam krásné rybi. Pak jsme jeli nakupovat do Zadaru. Je krásné počasí. Mějte se krásně\n\nAhoj babi těším se na vás.\n\nVaše\n\nEva\n\nP. S. pozdravuj všechna zvířata.", "original_file": "cbrod5c_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n23. května 2006\nMartina Gregorová, II. C\n\nLavička v parku\nJakmile ráno vykoukne slunce vyrazím se projít do parku. Pozoruji ptáky štěbetající ve větvích, motýly barevně plující vzduchem i včely a jiný hmyz omámeně poletující nad pestrými květy. Rozhlížím se kolem sebe. Letmým pohledem přelétnu šplouchající hladinu nádrže i stromy šustící ve větru, až můj zrak zakotví na staré lavičce.\nS nehraným zájmem se k objektu přiblížím. Je posetá mnoha suky, zapadaná listím z vrby sklánějící se nad ní, ale přesto má své osobité kouzlo. Popraskané dřevo už muselo prožít spousty krutých zim i hřejivých lét. Vypadá staře, opotřebovaně, vrásčitě. Spolkla jistě mnoho tajemství. Zažila nově se rodící lásky, rozchody, veselé oslavy i smutné a srdcervoucí hádky.\nNěžně přejedu prstem po nápisech vyrytých do opěradla. „Terezka má láska“ stojí tam, nebo „Petr a Hanka = VSL.“ křičí do světa nápis. Písmenka žlutě vystupují z tmavého dřeva a lákají kolemjdoucí.\nV paměti má určitě vryté bohaté zásoby příběhů. Představuji si lidi, které musela spatřit. Osoby putující do světa s touhou po poznání. Muže, ženy a děti výskající ve vodě, dokonce i tuláky, kteří úplně na dně hledali pouze jednodenní nocleh.\nChtěla bych umět odhalit její tajemství. Znát všechny příhody, kterým dělala němého soudce. Přála bych si, abych mohla alespoň na jeden týden být tím ztrouchnivělým kusem dřeva. Tak opuštěná a přesto nikdy sama. Lidé na ní pláčou, smějí se, svěřují se jí. Nikdo od ní neočekává radu, ale je všemi milována.\nSe zadumaným úsměvem se otočím na patě a vyrazím domů. Chápu její kouzlo. Jen nevím, je-li způsobené jí samotnou, nebo tichou vrbou obímající ji svými šlahouny a chránící její útlé tělo silným kmenem. Možná to jednou zjistím. Třeba budu potřebovat vyslechnout a pozná i mé skryté tajemství. Uvidíme…\nOSNOVA:1) Úvod: Objev\n 2) Stať: a) Zadumání\n b) Zkoumání\n c) Přemýšlení\n d) Fantazírování\n 3) Závěr: Pochopení", "original_file": "cb2cgremar_02_1"}
{"text": "Téma: Cestování\n\nOsnova: 1) Vstávání\n\n2) Možnosti dopravy\n\n3) Cesta\n\nRanní rozcvička\n\nVečer si budík obvykle nastavuju na šestou. Ráno budík přesně v šest nula nula spustí svou nemelodickou znělku. S prudkým probuzením budík utiším, ale okamžitě zalehnu zpátky. Vstávám doopravdy většinou až deset minut po šesté po opětovném probuzení šokem, kolik že už není hodin. Během půlhodiny pak musím zvládnout kompletní ranní přípravu do školy. Ještě dvě minuty před odchodem upíjím horký čaj a přikusuju něco k snědku. Odchod mi samozřejmě nikdy nevyjde, tak, jak bych si představovala.\n\nMám dvě možnosti, jak se dostat do školy. První možností je asi pět a dvacetiminutová jízda tramvají bez přestupu (což je ideální řešení) a druhou možností je popojet několik stanic jakoukoliv tramvají na Dejvickou, odtud na metro, popojet dvě stanice na Malostranskou, vydrápat se do schodů a jakoukoliv tramvají popojet další dvě stanice ke škole. Obě cesty jsou časově podobné. Ráno mám přesně vyhlédnuto, kdy mám odcházet, abych stíhala tu správnou tramvaj. Proč mrznout na stanici?\n\nZ domu odcházím asi o minutu později a už v půli cesty vidím, že je zle. Běžím k prvnímu přechodu, který zvládnu celkem rychle a dokonce i na zelenou. S druhým přechodem je to horší, ale i ten zvládnu celkem rychle. Dobíhám k samotné tramvaji a mám obrovskou smůlu. Řidič s posměšným úšklebkem na tváři zacinká a odjíždí. Já tiše soptím a snažím se ve vlezlém ranním chladu začíst do knihy. Další tramvaj je v nedohlednu. Když konečně nastoupím a po několika stanicích zase vystoupím na přeplněnou stanici. Desítky nevrlých lidí pospíjají za svými povinnostmi. Sbíhám ze schodů a koukám, že u eskalátorů je zase nacpáno. Přijdu blíž a nějaký kluk mi do ruky cpe papírek. Beru si ho a zvědavě prohlížím. Stalo se ze mně číslo 0010/1 Dejvická – Malostranská. Právě jsem se zúčastnila sčítání lidu v metru. Poctivě lístek převezu a předám. Do schodů nijak nespěchám, ale přeci jenom nestojím a nezírám. Pomalu se prodírám vzhůru, vezmu si dvoje noviny a pokračuju na tramvaj. Kupodivu Chvíli stojím na ostrůvku a prolistuju noviny, když to už mi přijíždí tramvaj. Kupodivu opět dvacítka. Jen zběžně se podívám na tramvaj a za předním oknem vidím stejného řidiče, tentokrát s otráveným výrazem. Takže nakonec mě stejně svezl, do školy jsem se dostala bez problémů a ještě jsem se zúčastnila sčítání cestujících.", "original_file": "grP4plaver_01_1"}
{"text": "K čemu je mladému člověku literatura?\n\n V dnešní době snadno dostupných informací v elektronické podobě se zdá, že literatura pro mladého člověka poněkud ztrácí na významu. Knihy již rozhodně nejsou jediným zdrojem informací ani jediným způsobem krácení dlouhé chvíle.\n Literatura je pro nás něčím, co nám slouží jako zdroj informací a zábavy, ale zároveň to pro nás může být i vyloženě citova záležitost a inspirace.\n Myslím si, že právě z hlediska zisku informací se význam literatury pro mladého člověka v dnešní době snižuje. Je přece o tolik snazší si hledané informace najít prostřednictvím internetu, než se pracně probírat regály v knihovně, kde dřív bylo nutné pročítat desítky stran různých publikací; teď stačí zadat hledané slovo na vhodném internetovém serveru, už je nesmírně výhodná vzhledem ke stále se zvyšující rychlosti každodenního života.\n Literatura jako zdroj zábavy je však i v dnešní době podle mě nenahraditelná. Osobně si nedokážu představit byť jen krátkou jízdu vlakem bez otevřené knihy. Je možné, že někdy v blízké budoucnosti budou knihy nahrazeny dokumenty uloženými v mobilních telefonech? Možná, ale rozhodně to ještě dost dlouho potrvá.\n Básně a literatura lyrického žánru pak tvoří víceméně samostatnou kategorii. Nelze přece srovnávat to, jak na nás působí přečtení brakového detektivního románu a přečtení Máchova Máje, že? Kvalitní literatura může velmi silně působit na naše city, a právě v tomto žánru mají knihy největší matiční. Je vůbec možné mít stejný zážitek z listování tištěnou básnickou sbírkou jako z prohlížení neosobního textového dokumentu?\n K literatuře člověk také nemusí přistupovat jen pasivně, jako čtenář, ale může se sám pokusit být kreativním autorem. Vždyť co jiného nám brání v tvoření literárních děl, než náš vlastní talent?\n Literatura tedy rozhodně má pro mladého člověka široký význam a využití, to jak k ní každý přistupuje je však veskrze individuální. To, co pro nás literatura znamená záleží jen na naší snaze a osobnosti.", "original_file": "js3nedond_03_1"}
{"text": "Přeučil, Tomáš, kvinta, Gymnázium J. Seiferta\n\nIng. Martin Škudlík\nSevastopolská 17\n100 00 Praha 10\n\nVěc: Koncert školního sboru GJS, žádost o sponzorský příspěvek\n\nVážený pane Škudlíku,\njiž třetím rokem pořádá náš školní sbor koncert, kde je předvedena opera složená naším profesorem K. Loulou a studenty gymnázia Jaroslava Seiferta. Minulý rok uvedli novou operu „Desdemona“, která byla s velkým úspěchem reprízována. Poté byla uvedena premiéra opery „Tam Nahoře“, která byla taktéž velmi úspěšná. Celý sbor je veden K. Loulou, skladatelem, profesorem hudební výchovy. Ve sboru zpívají jak současní studenti všech ročníků gymnazia, tak již absolventi, kteří se dále věnují sborovému zpěvu. Sbor je vždy doprovázen hudebníky.\nTato školní akce se naposledy konala v prosinci loňského roku v kostele sv. Prokopa na Starém Městě – Josefově a byla hojně navštívena, zejména rodinami studentů a studenty jiných gymnazii a škol. Vstupné bylo jako obvykle dobrovolné.\nVzhledem k výši nákladů za pronájem kostela a doprovodu bychom si Vás dovolil požádat o menší finanční podporu – sponzorský dar na opětovné uspořádání obdobné akce v příštím školním roce.\n\n\nV Praze dne 21. 2. 2006\nS pozdravem\nRNDr. František Novák,\nŘeditel\nGymnázium J. Seiferta o.p.s.\nVysočanské náměstí 500\n190 00 Praha 9", "original_file": "js1pretom_1"}
{"text": "7. března 2006\nPavel Bobkov, 3.E\n2. písemná práce\nSKLADKA V SRDCI EVROPY\n(fejeton)\n\nKde domov můj, kde domov můj! Zbytky jídla na lučinách. Vesnice se válí v špínách... Ano nedávno k nám do republiky přicestovalo pár kamionů, naložených krásně zabaleným odpadem s imaginární mašličkou a přáníčkem „pro naše sousedy“. Byly to jedny z těch klíčových kamionů. ty, které odhalily vše. Velká řada, která přicestovala a zase v klidu odcestovala před nimi zůstane neodhalená. Pro nikoho tady asi nebylo překvapením, že o odpadu, který jim ležel kousek od domovů, žačali mluvit lidé, nikoli páni celníci. Těm bezpochyby velice záleží na tom, co všechno se do jejích rodné republiky dováží. Ale ono to přece nejde, kontrolovat každý, každý druhý, ba ani každý desátý kamion, který tudy projede. Musí se přeci sníst kobliha, zapít se musí čajem. Musí se důkladně zkontrolovat posádka projíždějících aut, jež svoje majitele vezou třeba na dovolenou. A kdyby náhodou měl někdo z nich jiný než český pas, páni celníci rádi stráví nějaký čas ověřováním víz a všeho možného na ministerstvu. Pochopitelně. Vždyť co kdyby k naším drahým sousedům nechali odcestovat mezinárodního zločince, nikoliv mladého kluka, který si jede zalyžovat do Alp. Při tom všem zápalu, jsou rádi, když u hodného pana řidiče kamionu stihnou zkontrolovat a podepsat jeden či dva papíry a nechat ho směle vjet do republiky s pocitem prosperity a povedeného dne. Spokojenost je cílem. Máme tu další pár spokojených lidí. Jednoho německého vlastence, který asi dobře ví s čím nebo s kým sousedí jeho země. A jednoho pana podnikatele, pána, který dokazuje, že se peníze skutečně dají vydělat na čemkoliv a názorná ukázka je tomu důkazem.", "original_file": "pr3ebobpav_01_1"}
{"text": "Jednoho dne jsem se vzbudila a vykoukla ven z okna. Uviděla jsem ptáčky kteří si na větvi prospěvovali. Tak mě to nabilo energií. Šla jsem vyvenčit pejska a viděla jsem první sněženky. Potom jsem šla na takovou malou loučku a slišela jsem cvrlikání bročků a sníh už skoro nebyl vidět. Pak jsem přišla z venčení a řekla jsem rodičům jak je venku krásně. <img pták na stromě, slunce>", "original_file": "am5astaeli_1"}
{"text": "1. listopadu 2005\nVeronika Křížová, 3.E\n1. písemná práce\nZamyšlení - Život ve městě a na vesnici\n(Úvaha)\n\nOsnova: Úvod: Já a mé bydliště.\nStať: 1) Život ve městě.\n2) Život na vesnici.\nZávěr: Pochopení stěhujících se lidí.\n\nOd mého narození žiji na předměstí Prahy. Za mého dětství mi mé bydliště připadalo jako malá vesnička, všichni obyvatelé se navzájem znali a zdravili se. Mohla jsem si hrát s míčem na ulici aniž by o mně maminka musela mít strach. Ovšem po pár letech se naše vesnička změnila. Začaly se zde stavět samé nové a luxusní domy a v těchto měsících se zde dokonce dokončuje stavba sídliště. Také čím dál častěji v okolí našeho domku potkávám mě neznámé tváře. Nabízí se mi proto otázky proč vlastně lidé utíkají z centra města téměř na venkov? Vždyť ještě do nedávna byla centra měst žádána. Co se změnilo? A je život na venkově lepší než život ve městě?\nDle mého názoru je život ve městě jednodušší z hlediska shánění potřebných věcí, zaměstnání, dopravy. Ovšem na psychiku člověka je určitě mnohem náročnější než pro venkovské obyvatelstvo. Ve městě je přece vše, co si jen můžeme přát. Obchodní centra se nám rojí přímo před očima a s jejich růstem přibývají pracovní příležitosti. Uznávám však, že vysněného platu se --- zaměstnanci jen těžko dočkají. Ale město není jen samý obchod a nákupní centrum. O firmy české nebo zahraniční také není nouze a nové pracovníky hledají téměř denně. Jsou tu přece i různé vzdělávají instituce a nakonec i samotná doprava potřebuje své zaměstnance. Musíme tedy uznat, že lidé v městech nestrádají. S bohatou nabídkou věcí a zaměstnání ovšem město přináší i o mnohem vyšší ceny než bychom mohli nalézt na venkově. Pro mě jsou do očí bijící ceny bydlení v centru města, ceny bytů nebo i samotných nájmů jsou rozdílné o několik tisíc, ne-li více. Ale to, kde na to má vzít třeba prodavačka ve velkém nákupním středisku, třeba i svobodná matka dvou dětí, to už nikoho nezajímá. Vždyť ta by za svůj plat zaplatila nájem ve městě, kde pracuje, ale kde má vzít peníze na obživu a děti vůbec?\nŽivot na vesnici je beze sporu klidnější a méně chaotický než ve městě. Žádný ruch ulic ani aut. Naneštěstí život na vesnici nepřináší téměř žádné pracovní příležitosti a doprava v těchto končinách také vázne. Když chce rodina z vesnice nakoupit věci na Vánoce, musí si udělat celodenní rodinný výlet do vzdáleného hypermarketu, což stojí peníze. Život na vesnici určitě není jednoduchý, i v tom ohledu, že je zde málo škol a děti musí dojíždět do měst či okolních vesnic. A s tím jsou další výdaje pro rodiče. S nízkou zaměstnaností a malou vybaveností služeb zde nalezneme i nízké ceny jak obživy tak bydlení.\nSnad proto se v posledních letech snaží lidé utíkat z měst, ale přesto ne moc daleko, a volí bydlení na předměstí. Pár kilometrů od centra Prahy, a přesto si mohou bez větších problémů užít klidný víkend na své zahradě hned vedle lesů a polí, daleko od ruchu velkoměsta. Z jedné strany jednání těchto lidí chápu, ovšem z druhé strany je pro mě bolestné dívat se na svou „rodnou vesničku“, jak se mění a čím dál více se přibližuje ku Praze. Tam, kde já si kdysi mohla v klidu hrát s míčem, si dnešní děti musí dávat velký pozor na projíždějící automobily. Měští řidiči stále někam pospíchají a to, že jim může do cesty vběhnout nepozorný capart, neberou v úvahu. Snad proto se tam, u nás, stává čím dál více nehod. Protože přece jen výchova v tomhle ohledu, pozornosti na silnici, se ve městě a na venkově liší. Doufám, že rodiče včas pochopí a začnou dávat na svou ratolest větší pozor a zahrnou do své výchovy i pravidla provozu na silnicích, i na venkově.", "original_file": "pr3ekriver_02_1"}
{"text": "Elzár Bufié\n\nElzár Bufié byl cílevědomí muž a ve svélm volném čase sázel duby. Byl velice praktický a{čárka nahrazena spojkou a}<co> pečlivý, například při zašívání oděvů atd. Žil v písečné pustině s ovcemi a se psem, tudíž s nikým nemohl mluvit a byl velice uzavřený. Bylo mu 5 50 let. a Na svůj věk byl velice vytrvaný. Každý den vysázel kolem sto dubů a ty každý večer pečlivě vybýral. Když ho jednou navštívil pastvák poutník tak nepromluvil. Poté, když o poutnik odešel tak stále chodil s kovovou tyčí. Ta tyč mu sloužilila k dělání dir do země a do té díry házel semínka dubů. Když umřel tak poutník sázel duby místo něj dalších 30 let.", "original_file": "am8aplifra_01_1"}
{"text": "Kazda, Daniel, V. C, 07/08\n\n23. října\nProdukce textu\nOsnova\n1. Kohoutek na větvi\n2. Sladký hlásek\n3. Přátelský polibek\n4. Kohoutkova lest\n5. Kohoutek vyzrál na liškou\n\nJak kohoutek vyzrál nad liškou\nKohoutek vyleže na větev. A liška mu povída nebouj se mě. Liška na nej udělala sladký hlasek. A tak ho omamil. Dáme si přátelsky polibek. Kohoutek říka počkej cubidub břibjehnou psy. Psy tak si ho dáme jindy. Naschle", "original_file": "bu5ckazdan_02_1"}
{"text": "Bylo nebylo\n\n„Pane doktore, už zase na mě mluví.“ řekla Helena.\n„Co vám říkají?“\n„Říkají, že jsem na tomhle světe zbytečná a že mě tu nikdo nepotřebuje, že mě nikdo nemá rád a že nikomu nebudu scházet, když ukončím svůj život a skočím z mostu. Myslím, že mají pravdu.“\n„Ale jděte! Opravdu si to myslíte?“\n„Už ani nevím, co si mám myslet. Jsem hrozně zmatená.“\n„Doufám, že je nechcete poslechnout. Jak vůbec vypadají, vidíte je?“\n„Vidím“\n„A můžete je nakreslit?“\nHelena odpověděla, že se pokusí a požádala o papír a tužku. Chvilku něco kreslila a vypadala přitom hodně nervózně. Pak podala papír doktorovi a řekla, že vypadají zhruba takhle. Doktor si obrázek prohlédl a položil ho na stůl. Nakreslila jednoduchý obrázek, který by mi zvládlo malé dítě. Bylo na něm cosi, co mělo červené oči a zelené tělo, žádné umění.\n„Zajímavé, velice zajímavé.“ Odvětil doktor. „Jak často je vídáte?“\n„Skoro každý den, dříve byli jen v mých snech, teď je vidím i ve dne.“\n„Dělali ve vašich snech to samé, co dělají teď ve dne?“\n„Ve snech mě jenom strašili, nemluvili o tom, že mám spáchat sebevraždu.“\n„Zajímavé. Omlouvám se, ale už se s vámi musím rozloučit, uvidíme se zase zítra v obvyklý čas. Nashledanou.“\n„Nashledanou, pane doktore.“\nPan doktor měl důležitou přednášku. Naštěstí byla ve stejné budově, kde vyšetřoval Helenu. Vešel do místnosti, šel na místo přednášejícího, srovnal si mikrofon a začal: „Promiňte, ale měl jsem sezení s jednou pacientkou. A právě o ní budu přednášet. Je to velice zvláštní případ. Jedná se o mladou slečnu, přišla ke mně před třemi dny, že slyší hlasy, které jí říkají, že se má zabít. Dokonce i vidí ty, co jí to říkají. Tady mám obrázek, je na něm nakreslená její představa. Dejte ho, prosím, kolovat. Vyhledal jsem i o pacientce nějaké informace. Tato slečna je malířka. Nikdo se ale o její umění nezajímá, takže není nijak zvlášť slavná, ale maluje celkem obstojně. Obrázek namalovala jednoduše, abych si myslel, že těmito představami opravdu trpí, ale tato pacientka žádnou nemoc nemá. Jen si vymýšlí své vidiny, aby byla zajímavá a aby byla středem pozornosti.“", "original_file": "js9jur_03_1"}
{"text": "Milý Adame. 7. listopadu jsme slavili 80 let školy. Nejdříve jsme si dali hodně práce s nacvičováním vystoupení. My jsme měli tělocvik a naše třída to zvládla skvěle. Potom jsme ještě pomáhali o něco mladším čtvrťákům. To jsme jím to zachránili protože vůbec nezpívali. Den před vystoupením se dělaly výzdoby a výstavy. To nebylo tak lehké. Potom v pondělí slavila naše třída. To se nám líbilo. Měli jsme tam hodně dobrot a místo učení jsme jedli a dívali jsme se na televizi. Sice jsme se jednu hodinu učili, ale to byl tělocvik, takže nám to nevadilo. Naopak jsme byli rádi že se můžeme trošku pohybovat. Divné bylo že místo o přestávku jsme běhali po třídě o hodinu a dívali se na televizi o přestávku. Měli jsme plný stůl slaných a sladkých dobrot, kluci přinesli šampáňa a paní učitelka upekla dort. Všem se to moc líbilo a dlouho budou vzpomínat na to krásné vystoupení a my na to jak jsme se neučili. Klidně by jsme si to moc rád by chom si to zopakovali.\n\nAhoj Adam", "original_file": "hr5donmar_03_1"}
{"text": "Daniel Prouza, 1. E\n25. 2. 2004\n\n2. písemná práce\nBílá vrána\n(Charakteristika)\n\nOsnova: 1) Ůvod\n2) O Johnovi\n3) O jeho životě\n4) O jeho vzhledu\n5) Závěr\n\nNyní vám povím o jednom nevšedním obyvateli našeho malého městečka Panama, jehož postava je pro všechny zdejší obyvatele zahalena rouškou tajemství a strachu.\nJohn Dillinger žije nedaleko za městem na kopci ve svém dřevěném kutlochu s děravou střechou. Je to osoba, kterou zde nikdo neznal, nikdo s ním nekomunikuje a každý se mu raději vyhne. Jen zřídkakdy ho můžete zahlédnout ve zdejší putyce, a to vždy samotného, sedícího v zastrčeném rohu místnosti, kde pomalu usrkává svoje černé pivo. Štamgasti se už dávno odnaučili zvát Johna na panáka, na partičku karet, a nebo se jakkoliv jinak pokoušet o konverzaci s ním. Nemělo to cenu. Veškeré nabídky odmítal zlostným zavrčením nebo temným pohledem.\nJohn je zkrátka samotář, který společnost odmítá, a který se všem osadníkům vyhýbá obloukem. Nikdy ho nikdo neviděl se s nikým bavit. Lidí se štítí stejně, jako oni jeho. Nemá rodinu, přátele, a ani jedna žena o něj v životě nezavadila. Nikdo z Panamy nebyl ani u něj doma. Lidé se tomuto místu vyhýbají, jako prokletému zámku. Možná by vás mohl zajímat jeho věk, ale ani na to nedokážu odpovědět. Může mu být stejně tak třicet, jako padesát. Jeho vzhled dost možná poznamenala jeho otupující práce, kterou vykonává. Jeho rodiče nikdo nezná a nikdo ani neví, jak se ve městě vzal a odkud přišel.\nNikdo ve městě si z něj však, kvůli jeho samotářské povaze, nedělal legraci. Ba naopak. Lidé ho zde drží v tajemné úctě. Z jeho postavy jde strach. Děti před ním utíkají, dospělí si ho nevšímají. Možná, že se snaží svým vzhledem odpuzovat, spíš se ale tak narodil a vyrostl. Jeho postava je na zdejší poměry nebývale vysoká. Přesahuje většinu obyvatel o dobrých dvacet centimetrů. Jeho tajemný vzhled upevňuje dlouhý černý kabát, sahající až na zem a jeho nohy zdobí těžké černé pracovní boty. Jeho kalhoty jsou roztrhané a špinavé, připevněné k jeho mohutnému tělu dlouhou tkaničkou od bot místo pásku. Pod jeho hábitem je skryté svalnaté tělo. Už několikrát došlo k rvačce mezi Johnem a místními obyvateli. John zpravidla vychází jako vítěz, i když on není ten, který konflikty vyhledává. Občanská neshoda je vždy ze strany osadníků.", "original_file": "pr1eprodan_02_1"}
{"text": "2.11.2006\nKamila Korimová, 2.C\n1. písemná slohová práce\nAfrické rekordy\n(mluvený referát)\n\nOsnova:\nI. Úvod – seznámení s tématem\nII. 1) Základní informace\n2) světové rekordy v Africe\n3) Africké rekordy\nIII. Závěr – rozloučení s posluchači\n\nMoji milí posluchači a paní profesorko. Připravila jsem si pro vás krátký referát o afrických rekordech. Některé z nich jsou i světové.\nZačala bych asi nejprve nějakými základními informacemi o Africe. To, mimo jiné, znamená počtem obyvatel a rozlohou. Tyto dva ukazatelé se netýkají rekordů, ale to jistě všichni víte. Rozloha Afriky je 30,3 milionů km2 a počet obyvatel se udává kolem 858 milionů. Jen pro zajímavost – původ názvu Afrika se odvozuje od 2 teorií. Nikdo neví, která je ta správná. První teorie je, že se Afrika jmenuje podle pův. kmenu Afrigi. Druhá teorie „si myslí“, že tento kontinent byl římskou provincií Africa.\nNyní přejdu k jednotlivým rekordům. Začnu těmi světovými. O nějakých jste už někteří jistě slyšeli. V Africe byla naměřena nejvyšší teplota vzduchu a to bylo 58°C. Dalšími světovými rekordy týkajícími se Afriky je největší poušť světa. To je Sahara, její povrch činí 7,8 milionů km2. Posledním světovým rekordem je největší počet národních parků, což je něco přes 160.\nA teď budu navazovat rekordy africkými. Nejdelší africkou řekou se rozumí řeka Nil, její délka je 6671km. Nejvodnatější řekou v Africe je Kongo. Viktoriino jezero, které je tektonického původu, se řadí mezi největšími africkými jezery na 1. místo. Nejhlubším jezerem je Tanganika. O 109 metrů vysokých vodopádech jste již jistě někde slyšeli. Ano, tušíte správně. Nazývají se Viktoriiny vodopády. Nazývají se podle královny Velké Británie. Leží na Řece Zambezi. Africký kontinent obývá také nejmenší kmen světa. Říkají si Pigmejové a jejich výška se pohybuje kolem 120cm. Dále mohu jmenovat nejvyšší bod Afriky, kterým je hora Uhuru. Potom největší poloostrov – Somálský, kterému se také říká „roh Afriky“, a největší ostrov Madagaskar. Ten si jistě dobře zapamatujete díky stejnojmennému filmu, který je opravdu famózní. Ale abych neodbočovala, dokončím svůj referát. Ve státě Džibutsko je nejnižší africký bod a to Asalská proláklina.\nTímto bych chtěla svůj krátký referát o afrických rekordech ukončit. Afrika je jistě zajímavým kontinentem. Snad vád africké rekordy zaujaly. Děkuji za pozornost.", "original_file": "pr2ctkorkam_01_1"}
{"text": "1. slohová práce školní\n\n\t\t\t\t\t\t\t\t\t16. prosince 2004\n\nTémata:\n1. Ptáš se, jak se mi tu líbí\n2. Představ si, co se mi stalo\n3. Píšu Vám... (dopis někomu s nímž jsem se nesetkal, nebo se ostýchám hovořit)\n\nPředstav si, co se mi stalo\n\nAhoj Davide, chtěl jsem ti vyprávět, co se mi stalo o prázdninách na řece. To zase jednou bylo horké počasí. „Pojedem se vykoupat,“ navrhl jsem. „Proč ne,“ řekla mamka.\nKdyž jsme přijeli k řece, řekl jsem si, že nejlepší bude tam skočit hned, žádné šplouchání – vždyť to znáš. Jakmile jsem se ochladil, šel jsem skočit pod jez do bublin. Pak jsem si skočil ještě tak desetkrát. Když vyšplhám nahoru na jez, někdo mi poklepá na rameno. Je to kamarád a navrhl, aby jsme šli do šlajsny. „Tak dobrá, jdeme,“ říkám já.\nŠlajsna nás překvapila velikým množstvím vody. Sjeli jsme dolů a začali se potápět po proudu, ten byl ale silný a odnesl nás k ostrůvku asi sto metrů od jezu. Vylezli jsme na něj a začali ho procházet. Na druhém břehu bylo včelí hnízdo. Trošku jsme do něj zašťourali a co se stalo, to si můžeš sám představit. Skočili jsme do vody a urychleně plavali pryč.\nKdyž jsme doplavali na břeh, mamka se po mně už sháněla. „To je dost že jdeš, jedeme domů.“ To je můj den u vody, tak vidiš, jaké mám prázdniny. Tak Čau a napiš\n\t\t\t\t\t\t\t\t\t\t\tLukáš\n\nOsnova: I. Úvod – Pozdravení\n\t II. Stať a) koupání\n\t\t b) ostrůvek a včely\n III. Závěr – odjezd a rozloučení", "original_file": "cb1czavluk_01_1"}
{"text": "Vycházelo hřející slunce. Tál sníh a ptáčci švitořili {a poletovali}<in>, vylézali brouci a už i beruška. Rozmrzaly rybníka, kachny a labutě se vracely zpět. Byl svěží vzduch a foukal příjemě ovívající vítr. <img slunce za kopcem, beruška>", "original_file": "am5ahlamic_1"}
{"text": "28. listopadu 2008\nMarkéta Krobová\nV2\n\n1. písemná slohová práce\nCharakteristika, popis\nTéma: Svět z pohledu psa\n\nOsnova: Úvod: Štěně Justin\nStať: a) Jak vypadám?\nb) Moje bouda.\nZávěr: Jsem šťastný\n\nSvět z pohledu psa/ Můj psí život\nJmenuji se Justin. Jsem štěně Anglického setra. Již týden žiji v domečku se zahrádkou, kam si mě přivezla rodina lidí Andresů. Moje maminka mě porodila spolu s pěti sestrami a třemi bratry, moc mi chybí a stýská se mi po nich, ale teď už je mi souzeno žít v mé nové rodině. Můj pán se jmenuje James, zdřejmě proto jsem také dostal jméno začínající na písmeno J. James je totiž vůdce smečky. Velmi rázně mi vysvětlil, že pánem je on a ne já. Je na mě celkem přísný. Nemohu ležet ani na gauči, natož cupovat bačkory, ale už jsem se smířil s tím, že je přísný a že se mu musím podřídit. Dalším členem smečky je Andy, také člověk. A jak jsem údajně pochopil, Jamesova vyvolená. Je moc milá a rozhodně se jí líbím. Moc si spolu rozumíme. Dovoluje mi víc věcí, než James. Občas i trhat noviny, čemuž se dokonce i směje. Tak, to je moje rodina. Občas sice nechápu chování lidí a význam smečky, ale co já vím, třeba to jednou pochopím.\nA teď vám povím také něco o sobě. Jak tedy vlastně vypadám? To, že jsem mrňous Anglického setra, jsem vám již řekl, ale víte, jak takové psí plemeno vlastně vypadá? Já si myslím, že ne. Jsme středně velcí psi, člověku tak pod pas. Máme delší, jemnou bílou srst, na nohou dlouhé chlupy a na ocase také. Ve většině případů jsme hodně černě, nebo hnědě flekatí, ale prý jsou i setři, kteří jsou skoro bílí. To jsem slyšel od maminky. Já osobně se sobě moc líbím. Mám hodně, skoro černě flekaté břicho, nohy a hlavu. Na čumáčku, mám dokonce i hnědé flíčky, ouška mám obě celá černá a na levém oku mám velký černý flek, takže vypadám, jako bych měl velký monokl.\nMísto, které mi bylo přiděleno jako pelech, není sice měkkoučká pohovka, ale musím uznat, že i tak jsem se svým pelýškem spokojen. Na zahrádce mi stojí krásná dřevěná bouda, která má dokonce i tašky. Vchod je na levé straně boudy. Vždy si lehnu do boudy a přední packy s hlavou mám vystrčené ven z boudy, tudíž mohu pozorovat, co se venku děje, což se mi velice líbí. Boudu mám vystlanou krásným měkkým, pruhovaným, modrým polštářem, na kterém se naprosto božsky spí. Venku před boudou mám dvě misky. Jednu na vodu a druhou na baštu. Na obou mám nápis Justin, asi aby všichni věděli, že obě misky, i jejich obsah je jen můj. No, vidíte! Málem jsem zapomněl, ještě mám na boudě cedulku se svou fotkou a nápisem: „Tady bydlím já“!\nTak, toto co jsem vám výše všechno popsal je můj domov, moje rodina a můj nový život. Jsem tu sice celkem malou chvíli, ale s jistotou vám můžu říct, že se mi tu moc líbí. James a Andy jsou na mě hodní, berou mě na procházky do nedalekého parčíku, kde se seznamuji s novými kamarády, dobře mě krmí, hrají si semnou, kupují mi krásné hračky, abych se nenudil. Nejradši mám kostičku, která píská. S tou je občas zlobím na zahradě, když sedí na verandě v křeslech a pijí jakýsi nápoj, říkají tomu káva. Běhám po zahradě a koušu do kostičky, která píská. Vždy mě začnou honit, abych jim jí dal, ale já jim jí nikdy nedám. Je to sranda, i oni se přitom baví. Honičky po zahradě mám rád. Jednoduše řečeno, vím, že mě mají rádi. „Jsem šťastný!“", "original_file": "grV2kromar_01_1"}
{"text": "Musíme báseň číst tak dlouho, dokud nepochopíme význam všech slov a celé básně. Zároveň si děláme poznámky. Pokud stále nemůžeme něco pochopit představíme si báseň jako komiks.\nPak musím odhalit téma.\nPokud je v básni více témat, tak je dělíme na hlavní a vedlejší.\nDále je na řadě námět, dle kterého autor většinou báseň psal.\nA na konec idea (pokud je v básni).\nPotom následuje kompozice.\nTa může být chronologická (události následují tak jak se staly) nebo retrospektivní (opačný sled událostí). A motiv – nejmenší textová jednotka např. motiv zločinu, smrti atd.\nA nakonec jazyk.\nTen může být spisovný, nespisovný, obrazný, slova mohou být citově zabarvená atd.\n\nSPRÁVNÁ KOMPOZICE BÁSNĚ", "original_file": "js9bkrejak_02_1"}
{"text": "Jirmanová, Tereza, Gymnázium J. Seiferta\n\nZPRÁVA O DIVADELNÍM FESTIVALU GJS\n\nV Praze dne 12. 4. 2006\n\nVážený pane Nováku,\nDovoluji si vás seznámit s průběhem letošního divadelního festivalu GJS, který proběhl v Divadle na Prádle dne 23. 3.\nNa programu bylo pět představení. Jako první se divákům představili mladí herci z primy, jejichž inscenace pohádky Jeníček a Mařenka sklidila velký potlesk. Známé antické drama Král Oidipus zahrál divadelní kroužek z tercie. Po krátké přestávce se na jevišti představili mladí básníci, kteří poutavě zarecitovali své básně. Jako předposlední zahráli divadelníci z kvinty dlouho očekávanou hořkou komedii Lišák Volpone. Hřebem večera se stala velkolepá opera Othello, kterou doprovázela vinikající kapela Svatého ducha.\nDivadelní festival měl velký úspěch, a proto bych Vás chtěla požádat o grant na jeho konání v příštím roce.\nS pozdravem Tereza Jirmanová", "original_file": "js1jirter_1"}
{"text": "Gorillaz: Plastic Beach – recenze\n\nPo senzaci Demon Days z roku 2005 se Gorillaz vrací se zbrusu novým projektem nazvaným Plastic Beach skýtajícím hodně překvapení. Kdo se těší na klasické rytmické hitovky stylizované do směsice hip-hopu, popu a rocku, bude zřejmě dost zklamaný, nová deska totiž zní jakoby to ani nebyli Gorillaz. Sám autor projektu, zpěvák Damon Albarn, prohlašuje, že se jedná o něco, co tu ještě nebylo. Nejenže zde hostují zajímavější interpreti a tělesa, ale i celkový zvuk je daleko zajímavější. I když podle Damona jde o nejvíc popový kousek, co tato britská formace kdy zplodila, i tak to má do popu stále daleko. Žánrově by se to dalo zařadit do elektro-alternativy, místi s prvky jazzu, vážné hudby či dokonce orientální hudby.\n\nUž když si pustíte první skladbu, překvapí vás smyčcový orchestr s lyrickým dvouminutovým gradačním úvodem do světa Plastické pláže a následným předělem na skladbu druhou, ve které je bravurně smíchán jazzový dechový orchestr s elektrickými syntetizátory a Snoop Doggovými rýmy. Od třetí skladby se to ale začíná táhnout a každá další skladba vám připadá stejná jako ta před ní. Vrcholem CD je ovšem desátá skladba s názvem „On melancholy hill“. Tato lyrická posmutnělá balada je ovšem založena na klasických harmonických spojích, na které už řada lidí začíná být alergická, ale její celková nálada vás zaručeně dostane. Od této skladby se ale vše mění k lepšímu a zbytek se vám opravdu zalíbí, ať už svižnější „Sweepstakes“ s jazzovými prvky, či melancholická „Plastic beach“ nebo „Cloud of unknowing“ s chraplavým hlasem Bobbyho Womacka za doprovodu orchestru.\n\nZajímavý na této desce je určitě i její příběh. Popisuje totiž pláž postavenou z odpadků, na kterou utekla čtveřice Murdoc, 2-D, Russel a Noodle, kreslené postavy vytvořené grafikem Jamiem Hewlettem, které figurují ve všech videoklipech od Gorillaz a o nichž jsou všechna předchozí CD. Spolu s CD „Plastic beach“ vznikla i řada her, v nichž například pomáháte čtveřici s útěkem na Plastickou pláž nebo si ji můžete celou virtuálně prohlédnout. Ačkoliv bych řekl, že tato deska nedostane zdaleka tolik ocenění jako desky předchozí (už jen proto, že na téhle není žádný pořádný hit), myslím, že pokud se nebráníte novým věcem, určitě byste si ji měli poslechnout nebo alespoň zkusit některou z těch počítačových her <img :)>.", "original_file": "kg07pokmar_1"}
{"text": "Jednoho dne jsme {ráno}<in> s maminkou šli na procházku. Museli jsme se teple obléct. Sice už přicházelo jaro, ale ještě pořátd vládla zima. Šli jsme po pěšině která vedla do lesa. Jak jsem tak šla slyšela jsem, už zpívat ptáčky na stromě. Začalo svítit sluníčko a bylo mi hned tepleji. Když jsme šli zpátky stavili jsme se u babičky. Maminka šla dovnitř na čaj, ale já jsem byla ještě chvíli venku. Viděla jsem, jak jí babičce na skalce vyrostly a vykvetly krásné sněženky. Ale protože mi už byla trochu zima šla jsem dovnitř a dala si čaj a štrůdl, který upekla babička. <img hrnek čaje>", "original_file": "am5agraeli_1"}
{"text": "Špatný vtip\n\nStrážník mu pokynul, ať si sedne na lavici a počká zde na něj. Poté došel k jinému strážníkovi za přepážku, která<in> skoro celou místnost rozdělovala na polovinu, a něco mu horlivě vypověděl. David z toho nepochopil, zda mu pověděl něco u o něm a jeho případu, nebo ho jen poprosil, že ho má zdr zřejmě něco důležitého na práci a musí nutně pryč. Z rozhovoru jen vyplývalo, že Davida teď pohlídá ten za přepážkou a druhý si nejspíš šel zys zapálit cigaretu či vypít kafe. David chvíli seděl tak, jak mu nařídil strážník, ale dlouho to nevydržel. Začal si znovu prohlížet místnost ve které seděl. Znovu, neboť poprvé tu byl, když ho vedly do vyšetřovací cely. Tehdy tu byli všichni tři – i s Luďkem a Romanem, než si je rozdělili vyšetřovatelé do různých cel k výslechu -, ale to si tu stihl prolítnou zběžně očima. První co ho zaujalo, byla barva, jakou byla místnost vymalována. Zdi pokrývala světlá žlutá barva, která zdá se vybledla od denního světla, nicméně vše naznačovalo to, že tu nebylo vymalováno tak dávno. Jak divná a hnusná barva pomyslel si David. Přepážka, za kterou seděl strážník, pozorně si listujíc v novinách – nejspíš v Blesku, byla vyrobená ze dřeva, nejspíš ze stejného jako lavice na které seděl a které byly rozestavěné po místnosti okolo zdi. Bylo jich tu pět, ale všechny byly určitě tak nepohodlné jako tato a Davidovi se zastesklo po gauči u matky v domku, kde měl právě spát. Přímo rovně od přepážky byly silnější dveře, které vedly krátkou chodbou k východu z policejní stanice. Po strážníkově pravé ruce bylo zamřížované okno, kterým teď bylo vidět, že se již rozednívá. Za jeho zády byly čtvery dveře, které jak se dalo předpokládat vedly do kanceláří, místnosti pro výslechy, vyšetřovacích cel a podobně. Druhé od okna již David poznal – byla to místnost pro výslech, kde učinil výpověď, doznal se k trestnému činu a podepsal protokol. Tyto čtvery dveře se čas od času otevřely prošel vyšel jimi nějaký policista a buď vešel do jiných dveří, a nebo šel povědět něco strážníkovi za přepážkou. Ten byl pokaždé značně otrávený, neboť ho vyrušili žze čtení nějakého žhavého drbu. To vše byla jediná činnost, která se tu odehrávala a o Davida se nikdo nezajímal.\n\nPo prohlídce místnosti se zvedl a přesedl si na levici blíž k oknu, což strážníka ani neodtrhlo zvednout oči od novin, odkud se rozhlížel po okolí. Výhled vedl na kus policejního parkoviště, kde stálýy tři policejní Felicie a na nedalekou zastávku autobusu. Tam se začali shromažďovat první lidé, kteří se ráno potřebovali dostat do práce. Okolí z okna vůbec nepoznával. Myslel si, že ho odvezou někam do Prahy, ale tohle jako jako hlavní město nevypadalo, o čemž se krátce na||to přesvědčil podle autobusu, který neměl barvy městské hromadné dopravy města Prahy, ale jen přiměstké barvy. Náhle si vzpomněl na dopravní značku, kterou zahlédl z okénka policejního vozu. Bylo tam napsáno Bášť. Takže byl nejspíš na stanici v Odolené Vodě, kde za svůj osmadvacetiletý život vůbec nikdy nebyl a nebo si to nepamatoval. Lidem, jenž pozoroval začínal závidět. Záviděl jim jejich svobodu a dokonce i to, že musí (a tedy můžou) jít do práce. Taky by tam s radostí šel. Výčitky svědomí začaly naskakovat jedna za druhou a David si znovu promítal celý včerejší večer a část dnešního rána a myslel na to co by bylo jinak, kdyby to byl udělal jinak.\n\nVčerejší večer začal dost dobře a David byl rád ve společnosti svých kamarádů. Přijel do Slaného navštívit Matku a s pár známými zašel večer do hospody. Nějakou dobu se neviděli a mluvili o životě a o tom co se kde přihodilo nového. David byl navíc rád středem pozornosti a pozornost si na sebe dokázal upoutat velice snadno. Nebylo to kvůli jeho vzhledu i když jeho vzhled přitahoval mnoho zvědavých očí. Byl středně vysoké postavy s trošku vyvinutým pivním pupkem, který ale pod oblečením tolik nevynikl. Pleť měl snědou, takže nepřipomínal cigána, ale jeho uhelnatě černé oči vlasy a stejně černé obočí tento rómský původ nezakrývalo prozrazovaly<.> Navíc, to že pleť byla je snědá se dálo rozpoznat jen někdy či spíš někde. Po těle má totiž červené fleky od atopického ekzému, který se vždy nejvíc projeví, když ho nenamaže hustou vrstvou bílé vazelíny. Potom totiž vypadá jak červeno bílý flekatý dalmatin, což mnohé zaujme. Ale naučil se s tím žít a málo koho napadne se mu za to posmívat, protože David si z toho srandu dělá sám. Jeho dominantou pro přitahování pozornosti je jeho proslov. Strašně rád lidem něco vypráví nebo jen tak jim povídá něco, co by je rozesmálo. I když je to pomalu třicátník, zná nepřeberné množství příběhů, čímž se rovná starci. Zná Rád vypráví o svých zážitcích, v nichž se většinou sám sobě zasměje, nebo o zážitcích které slyšel.on Pozornost vzbuzuje navíc tím, že nenápadně zvýší hlas při vyprávění a k tomu přidá i výbornou gestikulaci. Někdy je úplně jedno o čem vypráví, ale dokáže mluvit hodiny bez přestání a bez ztráty jediného posluchače, a přitom nikdy neztratí pointu, k níž dojde vždy na konci. A Někdy, stejně jako teď si však svoje chování vyčítal. Ale večer byl opět středem pozornosti a byl<in> rád, že ostatní se taky baví. Asi tak v polovině večera se k nim přidali Luděk s Romanem, spolužáci ze školy, se kterými se bavil spíš jen povrchně a nikdy nebylyi opravdovými kamarády. Přesto začali mluvit o všem jako staří známí a každý na sebe prozradil spoustu ze svého soukromí. Se stoupajícími čísly na minutových místech Davidových digitálních hodinek stoupaly přímoúměrně promile na v krvi a známí se stále rychleji vypitými panáky na sebe prozrazovali víc, než je třeba. Tak se tedy stalo, že i David na sebe pověděl něco, čeho teď nesmírně lituje. Začal tím, proč je vůbec tady ve Slaném. Přijel k matce, aby ji vrátil část peněz, které ji dlužil. Potřebovala je na prášky a teď si je nemohla nikde sehnat. David nějaké peníze vrátil, ale nemohl vrátit vše, protože měl dluhy i u kamarádů a navíc jeho přitelkyně Alena bude mít brzo narozeniny a chtěl by ji něco koupit. Ovšem odpověď, jakou mu kluci dali vůbec nečekal. Prozradili mu totiž, že dnes jdou krást na hřbitov. Byl tam totiž nový hrob, ozdobeny bystou, nejspíš zemřelého, a ta byla celá měděná. Měli dokonalý plán a vše promyšlené, ale jejich třetí parťák z toho ustoupil a teď nevěděli jak to všechno odtáhnou jen ve dvou. Nabídli mu tedy, aby se přidal na místo bývalého společníka za cenu třetiny úlovku. David z krádeže strach neměl. Když ještě žil u matky v „gethu“ s partou kluků chodil krást pravidelně a tak si vydělaval na živobytí. Spíše se ale pouštěl do menších krádeží a větší a nebezpečnější krádeže nechával odvážnějším. Jít krást na hřbitov si rozmýšlel asi hodinu, což si teď vyčítal a chtěl by vrátit zpět čas. Kdyby si to víc rozmyslel, třeba by teď nemusel tady sedět. Okolo třetí hodiny ranní vyrazili na lup. Když dorazili ke hřbitovu, rozdělili si činos kdo co bude dělat. A Romáan šel sám a měl do auta nanosit drobnější kovošrot. David s Luďkem měli oddáhnout bystu, což jim {dlouho trvalo -> trvalo dlouho}. Když se už dostali přes plot a blížili se k autu, vynořili se ze tmy policisté a mířili na ně zbraněmi. Utíkat neměli kam, za zády měli zeď a zepředu byli obklíčení ze všech stran asi pěti policisty. Roman už stal u auta v poutech, když je tam policisté taky dovedli, s plným autem šrotu.\n\nDavidovi naskakovaly výčitky svědomí. Nesmírně litoval, že jim kamarádům na plán kývnul. Přemýšlel zrovna o tom jak asi bude Alena naštvaná, když se zítra nevrátí domu, když se zrovna otevřely silnější dveře a vešla mladá policistka, která šla něco vykládat strážníkovi za přepážkou. Tehdy si David všiml, že silné dveře se pomalu zavírají. Z místnosti, kde byl, dveře neměly kliku a daly se otevřít jen z druhé strany. To, že teď měl příležitost k útěku, ho hned napadlo. Podíval se ještě na ženu a strážníka, kteří si ho vůbec nevšímali. Rychle se rozběhl a skočil ke dveřím. Naposlední chvíli je zachytil a proběhl jimi na chodbu, odkud už se rychle dostal ven, protože si pamatoval cestu, kudy přišli. Musel rychle utíkat, tam kde by mohl skrýt. Běžel k domkům, kde začínala vesnice – tu proběhl velice rychle, věděl že za nim brzo pojede policejní auto. Dal cestičkou k lesu a tak pokračoval nějakou chvíli, až les skončil běžel pře pole. Nevěděl jak dlouho už mohl být na útěku a už vůbec ne, kde se nacházel. Začal litovat toho, že utekl. Předtím by ho vůbec nenapadlo utéct a teď to toho litoval, stejně jako místno na policii, když litoval, že se do té situace vůbec dostal. Proběhl už několik vesnic a ani netušil jakým směrem běží. Potkal starší ženu a zeptal se ji kudy je to na Slaný. Poradila mu cestu a tou se vydal. Ale proč se jí ptal na Slaný, proč ne do Prahy – napadlo ho – vždyť ve Slaném ho přece chytli otočil se a změnil směr, protože předpokládal že ten vede do Prahy. Uběhl jistě několik kilometrů, když se dostal znovu do vesnice. Rozhodl se pokračovat přes ni a, třeba chytne nějaký autobus. Když proběhl polovinu vesnice, dostal se k větší budově. Byla šedivá a nějak jem povědomá, oběhl ji a dostal se na parkoviště. Viděl též odjíždět příměstský autobus ze nedaleké zastávky. Náhle si uvědomil, kde je. Tento obraz viděl ze stanice v okně. Otočil se, a uviděl vchod, kterým utekl. Byl znovu před policejní stanici. Nevěřil svým očim. Musel uběhnout pořádné kolečko, aby se sem vrátil. Náhle k němu dojelo auto – policejní Felicie. Zastavilo vedle něj a z něho vylezl policista, který ho už dneska jednou zatýkal. S úsměvem se na něj podíval a řekl: „Tak jste se nám vrátil, pane Valent sám od sebe a my už jsme chtěli rozjíždět pátrací akci!“\n\nDavid si oseděl rok ve vězení a pak za dobré chování dostal podmínku s veřejnými pracemi. Podmínku mohl dostat hned, kdyby neutekl. Luděk s Romanem se totiž přiznali, že to byl jejich plán a Davidovi žádné peníze dávat nechtěli. Nic méně, všechno zlé je k něčemu dobré. David se změnil a usadil se. S Alenou se dočkali narození syna, který je sice por ještě malý, ale až vyroste, tak mu bude David jistě vyprávět mnoho svích přiběhu ze života a mezi nimi i jeden nejvtipnější, či možná nejtrapnější? No prostě špatný vtip.", "original_file": "pr4ekhuing_1"}
{"text": "23.3.2006\nDenisa Přibylová, 2.C\n2. písemná práce\ntéma: V červenci\n(Subjektivně zabarvený popis)\n\nJednu nádhernou letní sobotu jsem si vyšla na procházku.\nSlunce svítilo jako o život, včeličky pilně opylovaly rozkvetlé květy na louce, které zářily do dálky jako hvězdy na nebi.\nStromy a stromky se pyšnily čerstvou letní úrodou a při každém utrhnutí šťavnatého plodu dětskem či človíčkem jejich koruny, jakoby se nám snažily říci, abychom neničili krásu a bohatost stomečku.\nPtáčci si prozpěvovali milostné písničky a celá příroda se tvářila, jako by se smála.\nV dálce větřík hýbal větvemi lísky, které na mě mávaly.\nNa louce poseté sedmikráskami bílými jako čerstvý sníh a pampeliškami žlutými jako smějící se sluníčko si vesele hrály děti s míčem, jenž připomínal mé nejoblíbenější ovoce, meloun, jež chutná jako voda oslazená červeným práškem.\nAle najednou se před slunce nahrnuly mráčky a k zemi se začaly snášt jemňounké kapičky deště.\nVšechny rozkvetlé kytičky se rychle zachumlaly do poupat a ptáčci, zvířátka i hmyz se scho-vali do svých úkrytů.\nKapky deště na mě zlehýnka dopadaly, příjemně mě schlazovaly a já se cítila jako v ráji.\nV duši mi zavládl pocit štěstí, klidu a spokojenosti.\nPomalu přestávalo pršet, paprsky sluníčka se bojovně provrtávaly mezi šedými mráčkya sna-žily se je zahubit svým ostrým zářením.\nNa obloze se objevila duha. Krásnější a barevnější jsem ještě nikdy nespatřila. Připadala jsem si jako v kreslené pohádce, kde je vše dokonalé. Nikdy by mě nenapadlo, že může být příroda po dešti tak překrásná a čerstvá.", "original_file": "pr2cfpriden_02_1"}
{"text": "Fascinující svět\n\nRád bych vás uvedl do, pro někoho tajemného, pro někoho, jako třeba pro mne, fascinujícího světa her a turnajů. Hry jež jsou pro mnohé lidi způsobem odreagování, mohou být a často jsou odsuzovány pro svou brutalitu. Přesto jsou neustále hrány a to stále více. Hry se dělí na žánry jimiž jsou strategie, ve kterých přemýšlíte, jak se svojí armádou porazit armádu nepřátelskou. FPS, neboli anglicky First Person Shooter, což je překládáno jako „střílečka z první osoby, která na monitoru vypadá jako že zbraň sami držíte a bitevní pole vidíte jako z vlastních očí. Jsou různé sportovní hry, závodní a také hry na hrdiny RPG (Role Playing Game). A právě strategie a FPS se hrají na turnajích. Při turnaji v nějaké té strategii se připraví třeba i stovka hráčů, kteří se rozdělí do skupin a pak ve skupině hraje každý s každý a kdo má nejvíce bodů, je první nebo druhý ve skupině pak postupuje. Tyi co zbyli hrají tak dlouho, dokud nezbydou čtyři poslední hráči, ale pouze tři z nich stanou na stupních vítězů. Ve strategiích hraje každý sám za sebe narozdíl od FPS. Asi nejhranější „střílečkou“ je Counter-Strike, kde proti sobě hraje tým teroristů, kteří mají někam položit bombu nebo uhlídat rukojmí. Druhý tým hraje za Policejní protiteroristické jednotky a ti mají za úkol bombu zneškodnit nebo osvobodit rukojmí. Tuto hru hrají na světě miliony hráčů a někteří hráči u tréninku stráví celý den aby byli co nejlepší, což se může vyplatit. CS se hraje, jak už jsem zmínil, ve dvou týmech, při turnaji v pěti lidech za tým. Každý tým zvolí mapu a jde se hrát 2x2 kolo. Obě mapy za obě strany (teroristé, policie). Samostatnou kapitolyu RPG her tvoří takzvané MMORPG. Multi – Massive – Online RPG. Což říká, že takovou hru, hrají „masivně“ tisíce hráčů najednou. Všichni chodí se sebou vytvořeným hrdinou po obrovském světě a získávají zkušenosti, za které si zvyšují úrovně a stávají se silnějšími.\n\nAby v turnajích nehráli hráči, co se potkali až na místě, zakládají se tzv. „klany.“ Klany jsou skupiny hráčů, zaměřené na jednu nebo více her. Do her jsou investovány obrovské sumy peněz. Jen za výhru na mistrovství světa by mohl kvalitní klan s dobrými hráči získat třeba až 50 tisíc dolarů, což je podle mne, vysoká výhra a možná i jeden z důvodů proč se tolik hraje.", "original_file": "pr3czvepet_02_1"}
{"text": "Odborná úvaha\n(školní písemná slohová práce)\n\nMůžete volit buď mezi úvahou populárně-naučnou s publicistickými prvky, nebo úvahou s prvky výkladovými (na pomezí textu populárně-naučného a vědeckého). Své pojetí uveďte níže k vybranému tématu.\n Témata:\nJak se bránit manipulativním postupům masmédií\nO třč. Osobnostech (či dokonce celebritách) v našem showbyznysu\nMožnosti mého budoucího uplatnění ve zvoleném vědním oboru\nDopady konzumace alkoholu na pubescentní vývoj jedince\n\nČíslo vybraného tématu: 3\nDruh úvahy: Úvaha na pomezí publicistiky\n\n\nBudoucnost by měla, aspoň nás mladé, zajímat ze všeho nejvíce. To říkají naši rodiče. Dovolím si tvrdit, že v životě každého z nás přijde chvíle, kdy se zamyslíme nad tím, co budeme v dospělosti dělat, nebo alespoň kterým směrem se budou naše kroky ubírat. Říká se, že žijeme ve světě pokroku, ve světě nevídaných možností. Já tomu ale moc nevěřím. Vše kolem nás se rapidně mění. A já se ptám sám sebe: Jakou mám možnost, že se uplatním ve mnou vybraném oboru, když konkurence je a bude obrovská? Má to vůbec smysl plánovat si budoucnost, když člověk ani pořádně neví co zítřek přinese? Já, jako i mnozí jiní, jsem občan členského státu Evropské unie, mám tudíž cestu do Evropy otevřenou. Můj směr, kterým se chci ubírat je humanistický Chci se věnovat právu a politice. V dnešní době to pro mne znamená asi toto: Konkurence o tomto vědním oboru je přinejmenším veliká – lidí je moc, ale volných míst je nedostatek. V posledních 20 letech se markantně zvedl zájem právě o humanistický obor, který sliboval zajímavá pracovní uplatnění a hlavně skvěla finanční zajištění (platy). Dalším problémem je pak současna politická situace v našem státě, která už do tak chaotického školství vnáší ještě větší zmatek. Nejistota, kterou ve mně vyvolávají „státní maturity“ a následná snaha dostat se na některou z vysokých škol, kam se hlásí neskutečné množství lidí, mne jen utvrzuje o názoru, že plánovat si v dnešní době budoucnost je velmi ošemetné. Byl bych rád, kdyby jste se zamysleli nad tím, co jsem se vám tu pokusil nastínit. Plánovat si život je buď to zisk, nebo velká ztráta. Stát se může cokoliv. Buď te Připraveni!", "original_file": "js3polvik_02_1"}
{"text": "J. Bohuslav\nTŘÍDA: VIII. A\nDATUM: 4. 11. 2009\n1. slohová práce - charakteristika literárního hrdiny\n\n„Bob a Bobek“\nKrálík Bob vždy brzy ráno vstane a začne cvičit. Po chvíli vytáhne z kouzelnického klobouku, ve kterém bydlí, svého mladšího bratra Bobka. Bob říká, aby Bobek cvičil s ním, jenže ten chce ještě spát. Tak se z cvičení ulývá a pak si jde znovu lehnout. Nakonec ho Bob probudí a jdou si najít nějakou práci nebo začít nové dobrodružství. Bob chce práci udělat pečlivě zato Bobek ji chce mít rychle za sebou (snaží se z ní vyvléci nebo ji odbyde). Většinou se připletou k nějaké události, ale na to už jsou zvyklí a tak se přizpůsobí. Pokaždé na někoho vyzrají nebo vyhrají soutěž, závody nebo utkání. Bobek většinou provede něco špatně a tak někdy musí opustit místo nebo pracoviště kde byli. Ale nakonec vždy vše dopadne dobře a šťastně se vrátí do svého klobouku.", "original_file": "kl8aboh_1"}
{"text": "Hartman Kryštof\nTřída: VII. B\nDatum: 19. 11. 2009\n1. slohová práce – popis uměleckého díla\nObrázek Josefa Lady\nAutorem obrázku je Josef Lada. Název obrázku se nazývá děti v zimě. Technika tohoto obrázku je kolorovaná kresba. Tento obrázek vyjadřuje děti v zimě z roku 1955.\nJako hlavní motiv nalezneme dva chlapce a jednu dívku jak staví.\nV popředí nalezneme dva chlapce jak bruslí na jedné brusli.\nJako vedlejší motiv si všimneme tří chlapců a jedné dívky jak sáňkují kolem opadané vrby a jednoho chlapce jak táhne sáňky z mezi kopců, které jsou zasněžené.\nVětšina chlapců má na sobě zelené nebo černé válenky, teplé kabáty, rukavice klapky na uši a čepice. Dívky mají na sobě válenky, teplé kalhoty přes to mají červenožluté sukně. Pak mají teplé kabáty přes to mají uvázaný žlutý šátek a ten mají i na hlavě.\nV pozadí se nachází chaloupka s růžovou fasádou a zasněženou střechou a kouří se jí z komína. Na obrazu můžeme spatřit velkou budovu nejspíše školu. Má růzovou fasádu a zasněženou střechu. Kolem do kola je zelená žeď s malou věžičkou. V pozadí nalezněme pár opadaných stromů. A v pozadí mezi kopci spatříme část chaloupky s růzovou fasádou a zasněženou střechou.", "original_file": "kl7bharkry_1"}
{"text": "Příčiny vzniku husitského hnutí.\n\tPrvní předchůdci Husovi.\n\nKarel IV byl silný panovník, který v čechách vybudoval první arcibiskupství, první univerzitu, most který spojoval dva břehy vltavy a řadu jiných neméně významných staveb.\nTím že v čechách nechal postavit arcibuskupství, udělil církvy neomezenou moc. Církev vybírala desátky, žila světským životem a odkupovala pozemky od nižší šlechty. V druhé polovině 14. století se lidem dostala do rukou velice silná zbraň, byla jí Bible. Lid postupně chápal, že církev se nechová tak jak se píše v bibly, ale tak aby se církevním hodnostářům žilo co nejlépe.\nV čechách se začaly objevovat reformátoři, kteří už nechtěli aby církev bohatla z peněz chudých poddaných. Sám Karel IV. pochopil, že udělal chybu, a proto ze Svaté říše Římské povolal Konráda Waldhausera. Konrád Waldhauser měl upozornit na nadvládu církve a pomoci lidem pochopit obsah bible. Tento muž zemřel roku 1369 a netrvalo dlouho a objevil se jeho nástupce. Byl jím Jan Mlíč z Kroměříže. Jan Mlíč byl považován za nejlepšího kazatele do doby Jana Husa. Vytvořil Reformátorskou školu a zašel dokonce tak daleko že o Karlu IV řekl že je antikrist.\nPo Janu Mlíči nastoupil Matěj z Janova. Byl výborným teoretikem, který však kázal a psal latinsky. Napsal spis o kněžské hrabivosti. Když Matěj z Janova stanul před inkvizicí odvolal. Po něm nastoupil Tomáš Štítný ze Štítného, který se narodil roku 1333.\nByl to laik, ale přesto se stal výborným reformátorem. Napsal Knížky šestery a Řeči besední. Jako nejlepší reformátor je považován Jan Hus, ale o něm napíši něco víc příště.", "original_file": "js1bwolrob_1"}
{"text": "Stalo se...\n\nUž je to tak! I do naší české kotliny plné zastaralých a konzervativních názorů se dostávají novinky ze společnosti 21. století. Je tomu asi týden, co naši drazí páni ministři přijali nový zákon o registrovaném partnerství českých homosexuálních párů.\n\nTo brzo, napadlo mě, když jsem si přečetla novinový titulek hlásající tuto novinu. Je přece až alarmující jak dlouho to trvalo. Obzvlášť vezmeme-li v úvahu, že v našem státě je převaha ateistů a tudíž nemůžeme mluvit o nějakých velkých náboženských překážkách, které by přijetí tohoto zákona zdržovaly. Homosexualita u nás už dlouho není největší tabu. Naprosto normálně potkáváme muže či ženy, které se netají svojí sexuální orientací. Čím dál tím méně nás popuzuje potkat třeba v metru dva muže držící se láskyplně za ruce. I mezi známými osobnostmi, které deně potkáváme na obrazovkách, se stále častěji objevují homosexuálové. Je tu tedy stále jedna a ta samá otázka. Proč to trvalo tak dlouho? Kdo dal vůbec „normálním“ lidem právo zákázat homosexuálům zaregistrovat se se svými partnery? To právo si dali sami ve své zakonzervované mysli. Samozřejmě, že teď jsou všemi považováni za ty hodné, kteří udělali dobrý skutek a pomohli svým bližním, jsou oceňováni a vynášeni do nebe za svou dobrotu a všichni jsou jim neskonale vděční. Ve skutečnosti se však pouze zřekli svého privilegia někoho omezovat, vzdali se své nadvlády nad menšinou. Místo uctivého děkuji předneseného s poklonou by našim zákonodárcům mělo být bez okolků přímo vmeteno do tváří útočné no konečně. Ano, musíme uznat, že lepší pozdě nežli nikdy. Tento zákon je opravdové zadostiučinění, ale i tady platí staré dobré nic není dokonalé. Poslanci si ani tentokrát neodpustili chyby. To už nás ale nijak nemůže vyvést z míry, všichni jsme si už zvykli.\n\nJe tedy jasné, že se stímto problémem neloučíme navždy a že homosexuály, kteří chtějí žít v manželském svazku, čeká ještě spousta práce a příkoří, ale první krok překračující staré přežitky byl konečně učiněn. Homosexuálové radujte se!", "original_file": "pr3cvytvla_02_1"}
{"text": "Hana Výborná, 1. E\n25. února\n\n2. písemná práce\nMOJE NEJLEPŠÍ PŘÍTELKYNĚ\n(charakteristika)\n\nOsnova: 1) úvod: proč mě napadla, kdy jsem ji viděla\n2) hlavní část: popis vnější\npopis vnitřní\n3) závěr: proč ji mám ráda\n\nNaposled jsem i viděla v úterý. Přiřítila se ke mně domů, nabitá energií a dobrou náladou. Nebyla jsem z ní zrovna nadšená, protože jsem měla hodně práce, málo času a celkově jsem byla unavená a otrávená. Jenže ona je přesně ten člověk, který mě dokáže vždy vyslechnout a povzbudit.\nJejí zajímavě zelené oči, které se zdají být trochu posmutnělé se na mě vždy upřímně dívají. Nedokážou lhát. Její lehce svěšené koutky úst dávají její tváři vážný výraz, který zmizí jakmile vycení své bílé zuby v úsměv. Z těchto úst vždy vycházejí rozumná a příjemná slova. Mluví srozumitelně, trochu tiše a často mezi slovy zazvoní její veselý smích. Je to člověk přemýšlivý. Někdy se dokáže zamyslet tak, že ani neví, co dělá. I když je ve vaší přítomnosti, duchem se vznáší někde v oblacích. Občas se stane, že tyto její výlety mají tvrdý dopad. Je hodně nespolehlivá, zapomnětlivá a trochu jako „zpomalený film“. Přesto každý kdo ji zná, dá mi za pravdu, že je člověk na kterého se nemůžeme zlobit, protože všechny její nedostatky přebije svými veselými nápady, které se z prvního pohledu zdají být nezajímavé, trapné a nudné. Ona však z pouhé cesty vlakem dokáže udělat nezapomenutelný zážitek. Často to ale není např. vtipem a smyslem pro humor, ale samotnou její osobností. Její roztržitost ji dostává do trapných situací, na které vždy s humorem vzpomínáme.\nJejí výrazným znakem je velká chuť k jídlu.\n<dokončeno v konceptu>\nmusí strávit kombinace jídel, z kterých se mi jen při pomyšlení dělá špatně. Na základní škole nám vždy ujídala školní svačiny, či dojídala obědy, které nám nechutnaly. Na druhou stranu vždy, když měla něco dobrého k jídlu, vždy se s námi všemi rozdělila o poslední kousek. Stejně jako se nám vždy snažila poradit při písemných pracích nebo zkoušení, i když přitom získávala vlastní známku, která málokdy byla jiná než jednička, či dvojka. Přesto ale, že její školní výsledky byly velmi dobré až vynikající, učitelský sbor ji moc v lásce neměl, poněvadž často při hodinách pokládala otázky, kterými učitele přiváděla do úzkých, nebo do trapných situací, když je opravovala při výkladu látky.\nJejí rodina* – tatínek architekt, zároveň však nadšený sportovec a dobrodruh, a její mamínek – učitelka na základní škole, tichá a klidná příjemná paní, Přesto že rodiče nežili spolu ji dokázali vytvořit dobré zázemí, i když si s nimi jeden čas užila také krušné chvíle – ostatně jako se svými rodiči každý.\n* tatínek a maminka – dvě rozdílné osobnosti\nSnad proto je taková jaká je. Klidná a zároveň energická, chytrá a zároveň zmatená a roztržitá. Její pro ni největší problém je malé sebevědomí a nedůvěru. Na první pohled chytrá, pěkná, úspěšná holka, kdo ji ale zná líp, zjistí, že ona si o sobě myslí opak. Snad ale i proto ji mám tak ráda. Že se nad nikým nepřevyšuje, nepředvádí se a se svými úspěchy nevytahuje.\nUž dlouho jsem ji. Skoro 14 dní, pro nejlepší přítelkyně se zdají být nepředstavitelně dlouhá doba. A skoro taky je. Už se těším až ji opět uvidím, až si zas budem skákat do řeči a vzájemně si ze sebe dělat srandu. Jsme moc ráda, že na světě existuje takový člověk a hlavně že jsem ho našla.", "original_file": "pr1evybhan_02_1"}
{"text": "27. listopadu 2008\nTomáš Svoboda\nP1b\n\n1. písemná slohová práce\nVypravování\nTéma: byl to jen sen\n\nOsnova: úvod – Hrdina neví, kde je a různě se ptá Henriho\nstať – Henri vysvětluje, co se stalo\n – Henri říká, že ví, kdo je náš hrdina\nzávěr – Vše, co Henri řekl Petrovi, byla pravda\n\nProbudil jsem se v chladné místnosti, kde kolem mě byla jen prázdná zeď a já se jen ptal. „Kde to krucinál jsem?“ V tu chvíli se z rohu místnosti ozve chladný hlásek. „Ty vážně nevíš? To je nebe.“ „Co? O čem to mluvíš?“ „Vždyˇpo tvém nezdařeném vyloupení banky jsi umřel. Není to tak, Petře?“\nTeď mě tedy opravdu zamrazilo v zádech. Nevěděl jsem o žádné bance, ale zná moje jméno. Podíval jsem se na něj a nejistě jsem se zeptal. „Odkuď znáte mé jméno a jaké je to vaše?“ Starý muž stojící v koutě mi odpověděl: „Jmenuji se Henri Bergson a o tobě jsem se nedozvěděl já ale můj přítel William. Jsi teď v nebi poměrně slavný. Dal jsi nakádačku svému šéfovi, cestou ze schodů jsi omylem srazil starou dámu, která asi za 30 sekund zemřela. Všichni lidé dávali vinu tobě, ale ty stále ne ne ne. Jednoho dne jsi to však nezvládl. Utekl jsi z města a cestou jsi vykrádal vše, co jsi viděl. Za nějakou dobu jsi se však rozhodl, že vyloupíš banku. To byla asi chyba, když vezmem v úvahu, že jsi měl v kapsách 10 000 dolarů, že ano?“\nTeď jsem to už opravdu neunesl. Rozbrečel jsem se, jak malý kluk. Něco mě však stále drželo na nohou. Pravděpodobně víra, že toto vše nemůže být pravda. Tak jsem řekl: „Je opravdu skvělé, že mi zde vyprávíš nějaký příběh, který se ani nestal, avšak pravdou je, že bych se odtud chtěl rychle dostat pryč. Také si přeji, aby jsi mi neodpovídal, že jsem mrtev. Jen mě odsud dostaň.“ Tajemný muž mi klidně odpověděl: „Ať je tede po tvém. Musím ti však říct, že se sem velmi rychle vrátíš.“\nV tu chvíli jsem se probudil v mé kanceláři. O několik hodin poté mě šéf naštval natolik, že jsem mu dal takovou nakládačku, že se den nezvedne. Cestou domů jsem bohůžel srazil starou paní, která na následky pádu zemřela. Den nato jsem už utíkal před zákonem a asi víte, jak to vše dopadlo.", "original_file": "grp1bsvotom_1"}
{"text": "Zvědavost\n\nOsnova:\n\nI. Rodina Van Tassellových\n\nII. 1. Nespavost\n\n2. Světlo z obývacího pokoje\n\n3. Špatná zpráva\n\n4. Místo činu\n\n5. Otisky prstů\n\n6. Hrůzostrašné zjištění\n\n7. Kabát\n\nIII. Vrah usvědčen\n\nPříběh se odehrává na počátku 20. století ve vesnici Stars Hallow, nedaleko Londýna, kde jednou z nejbohatších rodin té doby byla rodina Van Tassellových, rodina velkotovárníka Josefa Edgara Van Tassella.\n\nOdbila desátá hodina a Emmě se stále ještě nepodařilo usnout. Poslouchala svou oblíbenou hudbu a náhle ji z bdění vytrhlo ostré světlo, které ozářilo celý její pokoj. Vstala a zvědavě přistoupila k oknu. Viděla zadní světla a obrysy rychle odjíždějícího auta. Přepadlo ji zlé tušení, že není vše tak, jak má být, ale dál se tím nezabývala.\n\nDostala chuť na sklenici mléka a doufala, že se jí konečně podaří usnout. Otevřela dveře a vstoupila do chladné a temné chodby vedoucí přímo do kuchyně. Všimla si světla vycházejícího z obývacího pokoje. Zvolala: „Je tu někdo?“... Hrobové ticho. Rozhodla se přemoci svůj strach, její zvědavost byla silnější. Nahl{é|í}dla dovnitř. V krbu dohasínající žhavé uhlíky, televize zapnuta a na stole nedokouřený doutník. Upřela svůj zrak ke křeslu a spatřila svého otce. Zeptala se: „Tatínku, Vy ještě nespíte?“\n\nOdpovědi se však již nedočkala. Přistoupila blíž. Zatajil se jí dech. Nemohla se strachy ani pohnout, Nevydala ze sebe ani hlásku. Nakonec sebrala všechnu svou sílu a křičela: „Pomoc, pomoc, kde jste kdo?“ Probudila tím celou rodinu Van Tassellových. Jako první přiběhla matka a rukama zakryla Emmě oči. Zavolala na hospodyni: „Vilmo, co tu tak stojíš? Okamžitě zavolej sanitku!“\n\nPo několika minutách hysterie a pláče rozrazila dveře záchranná služba a policie. Lékař už mohl pouze konstatovat smrt pana Van Tassella. Konečně se dostavil i komisař geller a jeho kolega Smith, vyšetřovatelé z nedalekého Londýna.\n\nPřišel za nimi jeden z policistů a sdělil jim: „Byl nalezen majitel domu s bodnou ranou v hrudníku, což způsobilo jeho smrt. Vražedná zbraň byla nalezena v bezprostřední blízkosti oběti a byla poslána do laboratoře spolu s několika dalšími důkazy. Nejedná se o násilné vniknutí, nic nebylo odcizeno. Obět pravděpodobně svého vraha znáala. Svědci ještě nebyli vyslechnuti.“ Smith šel znovu ohledat místo činu a komisař Geller postupně vyslechl každého člena domácnosti. Nezjistil žádný motiv vraždy a jeho jedinou otázkou bylo, kdo mohl mít zájem na smrti pána domu. Druhý den časně ráno přišly výsledky z laboratoře. Otisky prstů na vražedné zbrani patří hospodyni Vilmě Gerberové. Vlákna nalezená za nehty oběti vypovídají o beznadějném boji o život. Komisař Geller se vrátil zpět do rezidence rodiny Van Tassellových, kde ho jako první přivítala třináctiletá Emma. Vyhrkla ze sebe: „Pane komisaři, já jsem Vám zapomněla říct, že jsem tu noc viděla odjíždět od našeho domu nějaké cizí auto.“ Komisař Geller jí poděkoval a odvedl ji k rodině shromážděné v jídelně. Zde oznámil, že otisky nalezené na vražedné zbrani se shodují s otisky prstů hospodyně Vilmy Gerberové. Všichni byli šokováni. Nezmohli se na jediné slovo. Vilma, hospodyně afrického původu, pracovala u rodiny Van Tassellových už více než 20 let a nikdy s ní nebyly potíže. Zdálo se, že rodinu má ráda jako svou vlastní. Vilma plakala a přísahala, že by nikdy nic takového neudělala. Nebyla schopna zabít ani mouchu natož člověka. Pána domu si oblíbila a vážila si ho, pomohl ji z ulice. Nikdy by mu ani křivým slovem neublížila. Komisaře Gellera však neobměkčila, nechal ji předvést k výslechu.\n\nStmívalo se a do domu Van Tassellových přijel milovaný strýček Martin, kterého malá Emma tak zbožňovala. Vždy byl tak hodný a pozorný. Strýc Martin přijel za Elizabeth Van Tassellovou, ženou zemřelého, aby ji projevil upřímnou soustrast. Zůstal na večeři. Emma se brzy omluvila, že je příliš unavená a odešla do svého pokoje. Chudinka Emma musela být tak rozrušena! Vběhla do svého pokoje a utíkala k oknu, nepřítomně pozorovala příjezdovou cestu k domu, doufala, že uvidí svého otce, jak se unavený vrací domů z práce. Přála si probudit se z té hrozné noční můry. Rozplakala se a vzpomínala na tatínka. Maminka s Martinem ještě chvilku klábosili u šálku horkého čaje. Pochvíli se Martin omluvil, že musí jet domů za ženou a synem, bylo už příliš pozdě. Emma se stále dívala ze svého okna, zamávala strýci na rozloučenou a uvědomila si něco strašného. „Je to úplně stejné auto, jaké jsem viděla, když zemřel tatínek.“, myslela si.\n\nDruhý den, když znovu přišel komisař Geler, aby si ještě ujasnil nějaké souvislosti, Emma mu řekla, co viděla. Po nějaké chvíli si komisař Geller pozval strýce Martina na stanici. Vyslechl ho, neměl žádné alibi. Geller se nepřítomně rozhlédl po místnosti a jeho oči upoutal vysoký věšák s šedivým baloňákem strýce<in> Martina. Napadla ho geniální myšlenka. Bez jakéhokoliv slova strhl kabát z věšáku a běžel do laboratoře. Vrátil se k podezřelému se slovy: „Vím, že jste to byl Vy. Zavraždil jste Svého bratra.“ Martin sklonil hlavu a přiznal se: „Před třinácti lety jsem měl poměr se svou švagrovou, která se záhy provdala za mého bratra. Ukradli mi mou dceru. Po několika letech jsem už nedokázal mlčet, dokonce ani z lásky k Elizabeth. Chtěl jsem svou dceru zpět. Můj bezcitný bratr mi vyhrožoval, že pokud se o tom dozví Emma, nechá zabít mou ženu a mého syna.“ Komisař Geller ani nedutal, byl tak překvapený a zároveň vyděšený. Nakonec celý případ vyřešila třináctiletá Emma.\n\nKomisař Geller natahoval ruce, aby Martina zatkl. Ten se mu ale vysmál do obličeje. Řekl: „Jaká škoda, že jste si mou výpověď, mé doznání, nenahrál, bylo to to poslední, co jste mohl z mých úst slyšet. Od této chvíle můžete hovořit pouze s mým právním zástupcem.“ Zapálil si cigaretu a s úsměvem na rtech opustil místnost.", "original_file": "pr4dada_1"}
{"text": "Kontrolní slohová práce\n(Líčení)\nJakub Javůrek\nVIII. B\n15. prosince 08\n\nZimní Vláda\nZima se ujala vlády v celé krajině. Pomalu pokrývá svým třpytivým sněhem zem a vše okolo.\nZimní slunce po zamrzlé zemi posílá stíny stromů, zabalených do zářivě bílé peřiny.\nOkolní keře se krčí pod sněhovou přikrývkou.\nV této chvíly, kdy svítí jasné zimní slunce, je obloha tyrkysově modrá, ovšem jen do té doby než ostrý zimní vítr přifouká těžká sněhová oblaka.\nTo se potom na zem snese další příděl třpitivého sněhu. Ta zima vykouzlí na stromech a na zemi, ještě krásnější divy a potom převezme vládu jara všechen sníh roztaje, zvířátka se probudí a celá krajina znovu ožije.", "original_file": "cl8bjavjak_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nPetra Jakubcová\n12. června 2007\n3. C\n\nZnamení doby\nZamysleme se nad tím, jak by dnešní mládež a lidé středního věku obstáli v době před padesáti lety. Pokusím se srovnat tyto dva zcela odlišné životy, i když ne z mých zkušeností, pouze z vyprávění starší generace, mých prarodičů. Nebyl život jednodušší? Bezstarostnější? Podle mého názoru do určité míry ano, i když problémy lidé měli, mají a mít budou. Tento fakt se asi nikdy nezmění.\nV dnešní době, kdy se televizní stanice předhánějí, která má čerstvější a pikantnější informace, jsou lidi možná až moc informovaní a navíc se nedozví úplnou pravdu. V době našich prarodičů se sice všechny události předávaly ústní formou, a tudíž šla pravda také stranou, ale nedeprimovaly je teroristické útoky za „velkou louží“, které naši republiku dnes ovlivní úplně minimálně. Naše generace má akorát strach o své životy a neužívá si života, jak by měla. Je to určitě škoda. Média nás zcela pohlcují. Když chce jít člověk od televize, rádia a internetu tak jde například do přírody. Je to krásný pocit. Ovšem jen do té doby, než mu nad hlavou proletí letadlo s transparentem a reklamou. Není to příliš? Mně osobně toto vadí. Možná bych si přála až moc veliké soukromí, ale je velice důležité.\nNěkteré nové vynálezy dnešní doby nám život usnadňují, jiné nám ho ale spíše „otravují“ a mohou škodit i zdraví. Vždy je něco pro a proti. Například automobily jsou zcela nepostradatelnou součástí každodenního života. Pomáhají nám. Poslední dobou se ale v souvislosti s životním prostředím hovoří o škodlivých emisích a špinavém ovzduší. Naši předci dávali přírodě mnohem méně záminek, aby se na ně hněvala. Nám nezbývá, než se dívat na to, jak se mění ozonová vrstva, působí ničivá vlna tsunami v rozvojových zemích a globálně se otepluje. Podle mého názoru a názoru vědců je to důsledkem nových vynálezů a chování lidí. Kvůli průmyslu padla značná část amazonského pralesa. Lidé berou domov nemluvným zvířatům. Takhle by se měl člověk chovat? Je to velice smutné. Můžeme se pozastavit i nad výstavbou nových měst. Ta se rozšiřují a upadá opět okolní příroda. V dřívější době bydleli ve městech pouze majetnější lidé, na vesnicích „obyčejní“. Ty pečovali o svá obydlí, pole a lesy. Přírodu udržovali, vážili si jí. Takhle by to mělo vypadat. Proč se člověk nedokáže ponaučit ze zaběhlých věcí a dodržovat je dál? Nechtěla bych nikoho ponaučovat, jak by měl žít a co dělat. Každý by ale měl brát ohledy na své okolí.\nTen, kdo pozoruje poslední dobou mladé lidi, si jistě všiml toho, že dospívají dříve a mají mnohem více možností. Děti si ke starší generaci dovolí mnohem více a úcta je tatam. Chování ale nezměnili pouze mladí lidé, ale i ostatní. Člověk se stal „karieristou“ a veškerý ostych šel stranou. Srovnám například rodinu jako celek. Dříve bylo zcela normální, že se posadili ke společnému stolu a povídali si. Teď se lidé vymlouvají na „uspěchanou dobu“ a na základní věci nemají čas. Lidé si nedokáží porozumět a všichni se diví, že stoupá procento rozvodů. Pramení to v této věci.\nKdybych si mohla vybrat, v které době bych si přála žít, nedokázala bych to. Všude se dají hledat plusy a mínusy. Každý by měl být rád za to, co má. Měli bychom se snažit ukázat naši dobu v lepším světle, abychom se za ni nemuseli stydět. V současné době je to spíše naopak.\n\nOsnova: I. Úvod\n II. Stať a) média\n b) vynálezy\n c) chování lidí\n III. Závěr", "original_file": "cb3cjakpet_02_1"}
{"text": "Úvaha – Na o co mi ta škola je?\n\nŠkola má pro mě spoust{u|a} pozitivních, i negativních vlastností. A to především Pozitivními vlastnostmi jsou třeba rozšiřování mých schopností a vědomostí a. Mezi tyto patří rozvoj logického myšlení, schopnosti vyjadrovat se, učit se a obecně používat procvičovat mozek. Také je důležitýé kolekti to, že jsem pořád v kontaktu s lidmi a kamarády, které bych bez skoly asi neznal. K těm negativním patří zejména to, že se nemůžu rozvíjet přesně tím směrem, kterým chci, což je ale na druhou stranu dobře, protože většinou přesně nevíme kterým směrem se chceme rozvíjet a potřebujeme k tomu minimálně základní schopnosti od ze všech předmětů. Poté to, že zabíra mnoho času, ale to je vlastně také na druhou stramu dobře. Školu i jak vyplývá z předchozího textu je pro mě důležitou a většinou sem rád chodím. Obzvláště se pak těším na matematiku, která rozvíjí mé logické myšelení a je pro mě velice přínosná, ikdyž v poslední době z ní nemám dobré známky, ale ty vyplývají většinou z nepozornosti a zbytečných chyb. Obecně mám radši přírodní vědy a asi se po zakončení této školy přihlásím na školu takto zaměřenou, ale nejspíše ne na chemicky založenou, protože jí nemám vůbec rád, díky mé neshodě s paní profesorkou. I společenské vědy mě baví, ale nemám dostatečné komunikativní vlastnosti a neumím moc pracovat s lidmi. Jsem velice rád, že jsem se přihlásil na tuto školu, ale nebylo to jen mé rozhodnutí. Na tentonápad S tímto návrhem přišlo má matka, protože zde také studovala a můj bratr také a já jsem s tínto návrhem naštěstí souhlasil. Tuto školu pro mě moc znamená a každopádně je pro mě lepší než skoro všechy základní a stre střední školy. Osmileté gymnasium je každopádně pre m lepší než čtyřleté. ale a je lepší zkusit přijímaci zkoušky a neuspět, než čekat až d na zkoušky na čtyřleté studium. Každopádně Určitě ale pro mě je výhodou být na osmiletém, než na čtyřletém gymnaziu. Rozdíl mezi námi je především v tom, že jsme zvyklí na tento „těžší” styl učení a máme víc rozvinuté schopnosti a vědomosti.", "original_file": "kg05paldav_1"}
{"text": "Co jste hasiči\n\nI. Obyčejný prázdninový den\n\nII. 1. Co dnes?\n\n2. V hostinci\n\n3. Co dál?\n\n4. Na stohu\n\n5. Marná snaha\n\nIII. Z pekla štěstí\n\nByl to přesně ten letní den, kdy je sice bezchybné počasí, ale ve vzduchu visí něco, jako kdyby se každou chvíli mělo zatáhnou a spustit pořádný liják. Ve vyhřátém pokoji, tak akorát v poledne, se probudil chlapec. Jmenoval se Dymitrij. Mlčky posnídal a poté jedním slovem „čau“ se rozloučil s matkou. Šel rovnou ke staré autobusové zastávce nad jejich vesnicí Závitník. Vždy se tam scházel se svými kamarády.\n\nA také, že tam již Štefan, Evička, Vojta a Ilja řešili nějaký svůj problém. Na Dymitrijovo hlasité: \"Nazdárek\" se ozvalo téměř jednohlasně: \"Tě pic.\" Ani se nesnažil zapojovat do jejich slovního zápolení jen tak do větru pronesl: \"Pojďme se koupat.“ Což se všem zdálo jako náramný nápad, jen Eva byla proti, musí domů na oběd a už se jí to nevyplatí. U rybníku byli sami, to bylo dobře, jinak by na ně někdo určitě křičel, ať přestanou dělat „ty blbosti“ a podobně. Užívali si jak mohli.\n\nV hospodě seděla parta starých známých. Povětšinou muži, kteří už mají nějakou část života za sebou. Je sobota, zítra nemusejí do práce a tak zhurta hulákají: „Hej hospodo, další škopky!“ Obsluhuje je starší paní, dnešní služba je pro ni vždy složitá, ale někdy jí baví se zapojit do hospodského klábosení. „Jedno pívo panímámo!!“ ozvalo se ode dveří kterými vchází vesnický sedlák Mareš. \"Musím zas letět zpátky na pole.“ vysvětluje hospodské svůj spěch. Poté se obrátí ke stolu nejblíže výčepu.: „Hele, Kozino neříkals, že se ten tvůj vejrostek furt učí?“ „Cože?“ odvětí Kozina. „No jen, že jsem teď toho tvýho Vojtěcha viděl u rybníka.“ Ostatní se zasmáli. „Ále, mě je to fuk.“ Dopije Mareš pivo a odejde.\n\nK rybníku přišel Kozina a začal pouštět hrůzu na svého syna. \"Vojtěchu, co tady zas provádíš, kdybys ses raději doma učil na reparát. Mazej!“ Vojta sklopil hlavu a odešel domů se vzdělávat, aby postoupil do dalšího ročníku. Tento výstup zkazil ostatním náladu dál se koupat. A tak hledali jinou zábavu. Z ničeho nic si Olda vybavil, jak minulý rok s bratranci dováděli ve stohu slámy. Bylo rozhodnuto. Cestou se ještě zastavili pro Evičku, jestli už nemá chuť s nimi jít. Měla a byli zas čtyři. Vyšplhali na stoh a chvíli se jen tak kochali pohledem na baráky tam dole, vydatně ohřívané slunečními paprsky.\n\nV dálce, na obzoru, někde od západu, se začaly objevovat mraky. Dymitrij vždy mrakům tam nahoře záviděl, kolik toho uvidí, dívá se jak plují a ani si nevšímá ostatních, kteří dělají díru uprostřed stohu. Vytrhne ho až křik, když už všichni řičí radostí při saltech do měkké slámy. To si nemohl nechat ujít. Po vyzkoušení všeho možného i nemožného jsou všichni už tak vyčerpaní, že se posadili nahoře a užívali si prazdninového nicnedělání. Štefan vyndal ze svých kapesních pokladů lupu se slovy: \"Neuděláme si ohníček?\" „Jasně!“ bleskově mu nahrál Dymitrij, nevšímajíc si Evčinných připomínek o nebezpečí. Netrvalo dlouho a slunko se začlo dotýkat kopců na obzoru. Děti zjistily, že je nejvyšší čas jít domů. Ohníček, který po celou dobu udržovali jen v mírném plápolání počurali. „Co budu mít dnes dobrého k večeři?“ byla jediná otázka která je teď zajímala. Rozběhli se směrem k vesnici.\n\nZa půl hodiny se vracel z vrchů nad vesnicí hajný Raktůvka. Šel pomalu, neb jeho žena dnes točí místním pivo a on si musí sám udělat večeři a tak nebylo kam spěchat. „No nazdar!“ vyhrkl najednou. Ze stohu slámy šlehaly plameny. „Co budu dělat?“ pomyslel si. „Hasiči jsou v hospodě!“ napadlo ho a už pelášil dolů z kopce. Udýchaný vrazil do lokálu a sotva popadal dech: „Hoří, stoh hoří!“ „Požárníci“ jak si z recese říkali sami mezi sebou, se horko těžko pozvedali a vypotáceli z hospody. Byli jen čtyři, ostatní trávili dovolenou někde se svými rodinami. Pořvávající na sebe, jak je jejich nohy ani trošku neposlouchají, byli rádi když udělali tři čtyři kroky plynule za sebou.\n\nA z ničeho nic, ve chvíli, kdy hajný postavil na nohy velkou část sousedů ze Závitníku. V okamžiku, kdy chlapi zjistili, že se nedostanou do zbrojnice, protože ti zpráskaní hasiči vůbec neví, kde jsou klíče, začlo pršet. Nespustil se jen tak ledajaký déšť, ale pořádný letni výplach a v dáli hřměla bouře. V Závitníku to nikomu nevadilo, naopak byla to záchrana a jen diky tomuto štěstí stoh neshořel. Děti za to musely v hospodářství sedláku Marešovi čtrnáct dní pomáhat, což je stejně bavilo. A dospělí měli čas na vyprávění příhody v restauračních zařízeních po celém širém okolí.", "original_file": "pr4avklo_1"}
{"text": "Vanoční příběh\n\n{ostnova:\n1) Návštěva anděla\n2) Narození Krista\n3) Pastýři\n4) Tři králové\n5) Útěk do Egypta}<dt cp osn>\n\nJednou, když šla Marie na procházku zjevil se jí anděl Gabrie. Řekl jí, že se jí narodí syn Ješžíšek. Nebude Josefa ale Boha.\n\nKdyž šel Josef {odvádět}<ni> daně Marie šla sním. Chtěly se ubytovat, ale tam už nebylo místo. Hostinský se podival na Mariiny smutné oči a zželilo se mu ji. Tak je úbytoval ve chlévě mezi zvířaty. A tam se také narodil ježíšek.\n\nPastyřům se zjevil anděl a řek že se narodil spásite Ježiš ať tam dou. Pastýři vzali ovečku a šli. Ve chlévě uviděli děťátko ležicí v jeslích,\n\nKdyž tři králové uviděli betlémskou hvězdu, věděli že se narodil spasitel. Vzali nejlepší dárky a vidali se na cestu do betléma. Když došli {do}<ni> betléma předali své dárky a odešli<.>\n\nV noci se Josefovi zdál sen. Ve snu ho anděl varoval, že Ježíškovi hrozí nebezpečí, aby utekli do Egypta. Josef vzbudil Marii a řekl jí co se mu zdálo. A vydali se na cestu. Po letech se jim anděl zjevil a řekl že se {můžou}<ni> vrátit.", "original_file": "cbrod5k_02_1"}
{"text": "Osnova:\n\nI. – Jsou situace, které opravdu nemám ráda\n\nII.- 1. Musím získat čas\n\n2. Odkud ji znám?\n\n3. Představ si to!\n\n4. První indicie je na světě\n\n5. Začalo mi svítat\n\n6. Už bych si na to ani nevzpomněla\n\n7. Byla jsem tehdy společensky unavená\n\nIII. – Alkohol je zaručeným původcem trapasů\n\nNikdy se vám nestalo, že vás oslovil jakýsi známý – neznámý? Že se s vámi bavil jak po několika společně strávených letech a vy jste si zatím za nic na světě nemohli vzpomenout ani na jeho jméno? Podobné situace ze srdce nenávidím! Jenže – nevím proč – stávají se mi čím dál častěji. Třeba zrovna minulý týden:\n\n„No konečně!“, nastoupím rychle do tramvaje a zaberu první volné místo. Vyndavám si knížku, abych si zkrátila těch notoricky známých dvacet minut jízdy, když se na mě otočí naprosto nepovědomá tvář a rozjásaně vykřikne: „Ahój! Odkud jedeš?“ a přesedne si do mé blízkosti. Se špatně hranou samozřejmostí jí pozdrav vrátím a snažím se otázkami typu „Jak se máš?“ získat čas na rozluštění záhady o totožnosti dívky sedící přede mnou.\n\nNapadá mě nejdříve, zda si mě s někým nespletla. – Ne, to ne. Jisto jistě mě zná a já bych si ji měla pamatovat. Ale odkud? Kde jsme se s touhle dlouhovlasou hnědovláskou s kulatým obličejem a lehce vystouplým nosíkem pod srostlým obočím potkaly? Nic kloudného mě nenapadá a vděčná konverzační témata také pomalu, ale jistě docházejí. Naštěstí se přísedící dala do živého vyprávění. Že by mi svitla naděje před totálním ztrapněním? Snad. Musím doufat, že mi sebe sama následující historkou trochu přiblíží.\n\n„Zažila jsem ti děsnej trapas! No představ si to: Sedim si takhle minulý pondělí po škole v Banánu, popíjim druhý pivo, klábosim s Mílou – víš, s tim barmanem – když tu si ke mně přisedne fakt pěknej kluk, dá mi ruku kolem ramen a zeptá se úžasně sexy hlasem, jestli by mě nemohl pozvat na panáka. Já – okouzlenáa, že o mně někdo takovej projevil zájem – samozřejmě hned přisvědčím“\n\nSláva, první indicie je na světě! Banán přece znám a Mílu taky! Teď hlavně na sobě nedat znát, že víc jak na úžasnou story se soustředím na postavy a okolnosti, které mě s vypravěčkou spojují. Protože jestli si rychle nevzpomenu, při příštím líčení dlouhovlasé brunetky „děsnýho trapasu týdne“ budu hlavní postavou já.\n\nDověděla jsem se tedy, že dotyčná pila a pila, až se opila, a úplně zapomněla, že původně čekala na přítele, který měl vě škole o dvě hodiny víc. Když prý pak chudáček dorazil, nestačil se divit – líbala se s klukem svých snů! Ani tak mne nedojala trapnost navozené situace, jako spíš jméno jejího (vlastně už bývalého) přítele. Jmenoval se Filip a mně pomalu začínalo svítat.\n\nBýval to i můj přítel. Už je to dlouho, co jsme se rozešli, ale od kamarádů jsem věděla, že teď má někoho mladšího, nějakou Kristýnu. Vlastně mi teď začínala připadat povědomá. Ano, jednou mi ji Filip v Banánu představil, ale normálně bych si na to ani nevzpomněla. Byla jsem tenkrát už trochu společensky unavená\n\n„Trapasů z opilosti, těch není nikdy dosti!“ Nikdy by mě nenapadlo, že se jí zaryju do paměti. Možná v tom má prsty Filip – kdo ví, co jí o mně navykládal. Ale to mi teď může být úplně volné. Hlavně když vím, že další Kristýnin „děsnej trapas“ se nebude týkat mé nechápavosti!", "original_file": "pr4avlajmar_1"}
{"text": "Víkend na horách\n\nOsnova:\n\nI. Nabídka\n\nII. a) Na cestě\n\nb) Překvapení\n\nc) Závod\n\nd) Proč Melissa?\n\ne) Pomsta\n\nf) Dvě a dvě\n\nIII. Výstřel\n\nKonečně se blíží konec roku a já se chystám na oslavy. Giles Smith konečně opustí své místo ředitele a předá ho mně, svému dlouholetému, věrnému zástupci. Konečně se dočkám toho, po čem jsem tolik toužil. Do kanceláře přichází Giles a jako obvykle se ptá: „Ahoj Patriku, jak se dnes vede? Je vše v pořádku?“ „Jistě Gilesi. Víš, že na mě se můžeš vždy spolehnout.“ „Nechtěli byste ty a Melissa strávit s námi víkend na chatě v horách? Hlásili hodně sněhu a plánujeme si to pořádně užít. Rád bych, abyste jeli s námi. Ve více lidech je vždy větší zábava.“ S úsměvem přijímám.\n\nVrtulník se čtyřčlennou posádkou a pilotem poletuje nad zasněženými pláněmi a lesy. Poslední místa civilizace jsme minuli asi před dvaceti minutami a blíží se náš sestup k chatě. Spolu se mnou, mojí milovanou Melissou a Gilesem, s námi jede i jeho o dvacet let mladší žena Helen. Vypadají spolu opravdu šťastně. Neboj Gilesi, brzy budeš mít na svou milou spoustu času. „Kde budeme přistávat Gilesi?“ Snažím se překřičet hluk. „Za chatou je přistávací plocha,“ odpovídá, „kde za tři minuty přistaneme.“\n\nKdyž jsme sedli na zem a vynosili věci z vrtulníku, já a Giles jsme se šli poohlédnout po okolí a sledovali jsme v stroj v oblacích až do úplně malé tečky na obloze. Holky připravují vevnitř svačinu. „To je krásně,“ konstatoval jsem. „Ano, to jistě. Tady je vždy krásně. Pojď sem za mnou. Co tomu říkáš? Líbí se ti?“ řekl mi a chlubil se svými skútry uloženými v garáži. „Ano, jsou pěkné. Mohli bychom na nich uspořádat závod, co říkáš?“ „To jistě. Hned zítra po ránu si vyjedeme, ale teď už pojďme dovnitř na svačinu.“ Večer se konala večeře při světle krbu. Chata byla opravdu krásná. Moderní, patrová, a s velkými pozemky bez otravných sousedů. Melissa s Helen připravily nádhernou večeři, ale já ani nevěděl, co jím. Jen jsem čekal na okamžik, kterého jsem se už dlouho nemohl dočkat. Pak Giles konečně povstal a v ruce držel sklenici: „Moji milí. Rád bych vám řekl, že i po patnácti letech manželství svou ženu stále nesmírně miluji a denně za ní děkuji Bohu.“ Políbil ji ruku a pokračoval: „I když jsem uvažoval o odstoupení z funkce ředitele, rozhodl jsem se, že můj odchod ještě o rok, možná o dva odložím. Doufám, že jsem tě Patriku mím rozhodnutím príliš nezarmoutil a že mi dál zůstaneš věrný a ještě vydržíš.“ „Jistě. Určitě máte ke svému rozhodnutí důvody a já je respektuji. Gratuluji vám k vašemu štěstí.“ Na oba jsem se usmál a s omluvou, že mi není dobře, jsem se vytratil z místnosti. Místo nahoru do pokoje jsem zamířil k hlavním dveřím. Neumíte si představit, jak jsem se cítil. Všechno co jsem pro něj celé roky dělal. Vše to úsilí nanic. A on mi klidně řekne, ať si ještě rok dva počkám. Ale se mnou si nikdo nebude zahrávat. Venku je chladno. Klika od dveří garáže až přimrzá k ruce. Pohrávám si s řízením černého skútru a potom si jdu lehnout. Vše bude jen nehoda.\n\nProbuzení do druhého dne je jako probuzení do pohádky. Vše je pokryto novou vrstvou sněhu. Před chatu vyjde také Gilse. „Ahoj Patriku. Co tu děláš tak brzy po ránu?“ „To víš, nemůžu se dočkat toho dnešního závodu,“ odpovídám s úsměvem. „Ty si<in> snad myslíš, že mě můžeš porazit? Na to zapomeň,“ škádlí mě. Nechal jsem to bez odpovědi. „Pojď, nanosíme dovnitř dříví,“ pobídne mě a tak jdeme. Po snídani, skútry vyvežené před garáží a Giles mi povídá: „Tak o co se chceš vsadit, že vyhraju? Můžeš si vybrat skútr...,“ se smíchem. ze dveří chaty vychází Melissa a za ní Helen. Obě oblečeny do kombinéz. „Kam jdete zlato?“ Ptám se trochu s obavami Melissi. „Přeci budem závodit proti vám. Snad si nemyslítěe, že všechnu legraci si užijete jen vy.“ Zatrnulo mi. „My holky proti vám klukům. Troufáte si?“ Škádlivě na nás pohlíží Helen. „Jistě, jaký skútr je libo dámy? Odvětí Giles. „Ten černý,“ na to Melissa. „Tak nasedáme a jedem,“ zavelel Giles a tak jsme jeli. Nemohl jsem nic dělat. Přišlo to nečekaně. „Tak honem! To nedokážete jet rychlejc? Takhle to projedete!“ Hecovaly. Pak se stalo, čeho jsem se obával. Stroj řídila Helen. Stal se neovladatelným. Křik. Náraz. Tlukot mého srdce.\n\nMelissa po nárazu skútru do stromu odlétla dva metry daleko a z výšky sebou praštila o ledovou plochu. Asi krvácení do mozku. Zemřela. Můj život se navždy změnil. Helen v bezvědomí, ale zatím živá. Obě jsme odvezli na chatu. Narozdíl od Helen Melissa už teplo nepotřebovala, a tak jsme jí nechali venku. Nemohl jsem se zbavit pocitu viny a navíc jsem se musel sám sebe ptát proč Melissa.\n\nNefunguje telefon a Giles se rozhodne na neporušeném skútru zajet pro pomoc. Nejbližší je sto mil daleko. V náhradní nádrži má vodu. Hned potom, co odjel, šel jsem se podívat na Helen. Probrala se. „Ahoj Patriku. Co se stalo? Co Melissa?“ Viděla můj pohled a dokonce slzy, které mi stékaly po tváři. „Oh, Patriku. Je mi to tak líto,“ utěšovala mě. Nenáviděl jsem ji. Proč ne ty ale Melissa?\n\nOdešel jsem od ní. Zprovoznil jsem vysílačku. Předtím jsem spojení odpojil. Našel jsem zbraň, ale náboje v ní nebyli. Začal jsem je hledat. Když ne Melissa, tak ty Helen taky ne. Nesnesl bych pomyšlení na to, jak si ty a Giles spokojeně žijete zatímco já... Škoda. Melissa si ale taky smrt nezasloužila. Jako poslední místnost, kde j se po nábojích podívám, jsem si vybral pokoj, kde spí Helen. Vcházím do pokoje a vypadá to, že spí. Prohlízím skríně a konečně v horní poličce vidím jejich obal. „Co tam hledáš Patriku? Mohu ti nějak pomoct?“ Přerušila mě. „Ah, jak ti je? Už lépe? Hledal jsem jen nějakou deku. Sedím dole a je tam chladno. Udělám ti čaj, ano?“ „Počkej,“ zarazila mě, „Kde je Giles?“ „Nefunguje vysílačka. Jel do vesnice. Neboj, zvládne to,“ ubezpečil jsem ji. Naštvala mě. Když jsem se vrátil se speciálním čajem, nebyla tam. „Helen, drahoušku, kdepak jsi?“ Hned mě napadlo, že mě musela vidět u vysílačky. Začal jsem ji hledat.\n\nPotom, co Giles urazil většinu cesty a chtěl si doplnit palivo, v nádrži našel jen vodu. Dal si dvě a dvě dohromady. S sebou měl běžky. Vydal se na nich do již blízké vesnice. Policie se vydala k chatě a Giles spolu s nimi.\n\nChtěl jsem ji zabít. Jelikož náboje se vypařili, musel jsem vymyslet něco jiného. Navíc zastřelit ji, by bylo příliš nápadné. V lékárně jsem našel injekci. Natáhl jsem do ní vysoce koncentrovanou uspávací látku. Vpich se jen těžko hledá. Teď je ji ještě najít. Procházel jsem po domě a mluvil k ní: „No tak Helen, kdepak jsi? Stydne ti čajíček, kam ses sakra poděla?“ Pak jsem viděl jak se chvěje závěs. Odrhnul jsem ho, ale v tu chvíli mě překvapila ze zadu a vyrazila mi stříkačku z ruky. V ruce měla zbraň. „Tak tady jsi. To bys přeci neudělala. Pojď a dej mi tu pistoli. Předpokládám, že náboje se našly.“ Snazil jsem se jí přesvědčit. Klepala se. Využil jsem chvilku nepozornosti a začli jsme se prát. Pistole jí vylítla z ruky, ale sebrala jí a vyběhla ven. Viděl jsem, jak se zavírají dveře garáže. Snažil jsem se k ní dostat. „Helen, miláčku, otevři mi.“ V tom jsem uslyšel varovné houkání sirén přijíždějící policie, Helen na mě zavolala: „Patriku, chytej!“ Pistoli jsem chytil do pravé ruky. „Ruce vzhůru a odhoďte zbraň!“ Zněl pokyn policisty. Ze dvou aut vystoupilo šest policistů. Všichni na mě mířili. Dal jsem ruce vzhůru. „Odhoďte zbraň!“ Rád bych, ale porazil mě mráz. Pistole mi přimrzla k ruce. Než jsem se stačil vzpamatovat a vysvětlit problém padl výstřel.", "original_file": "pr4dspe_1"}
{"text": "„Zlo, bezpráví a násilí přežívají jen s naším souhlasem, neexistují samy o sobě.“ (M. Ghándí)\n\nPředstavme si, že by se náš svět ze dne na den změnil v pravý ráj. Neexistovala by žádná zločinnost, všichni lidé by na sebe byli hodní a všude by vládla úžasná harmonie. Že je to nemožné? Ale proč? Odpověď se nabízí sama. Světu totiž vládnou lidé.\n\nVeškeré zlo pochází od lidí, oni ho objevili a dali mu mnohokrát šanci zvítězit nad dobrem. To lidé neodolali svodům zla a podlehli iluzi síly, kterou jim zlo poskytovalo. Když pak člověk zjistil, že špatné skutky nemusí být vždy spravedlivě potrestány a že jsou často blahosklonně přehlíženy, povzbudilo ho to natolik, že ve svém arogantním chování pokračoval bez nejmenší obavy z trestu.\n\nLidé se v minulosti dopouštěli neskutečných zvěrstev, protože věděli, že společnost k tomu přistupuje dosti laxně. O přítomnosti ani nemluvě. A co se týká budoucnosti, raději na to vůbec nepomýšlet. Už jen pouhá představa násilné společnosti, která má v rukou ty nejmocnější a nejničivější zbraně, je strašná. Kam až je člověk ochoten zajít ve své krvelačné touze po moci, penězích, slávě?\n\nJistě, můžete mi namítnout: „Všichni lidé na Zemi nejsou přeci zlí, chamtiví, agresivní. Jsou mezi námi i dobří, poctiví a obětaví jedinci.“ A já vaše tvrzení nemohu popřít. Bohužel však mohu zničit vaši ideální představu a vzít vám iluze o perfektních osobách. Protože ať už si to přiznáme, nebo ne, ať se tomu bráníme, nebo ne, každý máme v sobě temnou, skrytou a zlou stránku osobnosti. Nikdo tohoto prokletí není ušetřen. Rozdíl je jen v tom, jak ji kdo dokáže potlačit. A smutné je na tom právě to, že těch, kteří svému vnitřnímu zlu podléhají, je čím dál víc. A ti mravně silnější proti nim nemají téměř žádnou šanci. Když tak o tom uvažuji, musím si položit vtíravou otázku: „Chceme my vůbec absolutně harmonický. svět bez lží, podvodů, násilí, krutosti a zloby?“ A upřímně si musím odpovědět, že ne. Pak už by totiž nebylo co řešit. Všichni bychom se chovali podle předem daného, pevně zakořeněného smyslu pro čest a povinnost, nemysleli bychom na žádné zákeřnosti a vůbec bychom si vzájemně neubližovali.\n\nStalo by se z nás takové malé sladké naivní stádečko zvířátek. Nevím, jak ostatním, ale mně se tato představa velice příčí. V žádném případě nesouhlasím se zlem a bezprávím, ale pravdou je, že je i špatné stránky jsou součástí naší lidské duše, tudíž není možné, aby zlo úplně zmizelo. Domnívám se, že nemá smysl snažit se oprostit naši osobu od veškerého zla. Pouze si myslím, že je potřeba potlačit naše vnitřní zlo na takovou míru, abychom neubližovali druhým a neničili sami sebe. Není nutné být za každé situace tím spravedlivým poctivcem, který nikdy nikomu nelže a vždy se zachová podle mravních pravidel naší společnosti. Naopak považuji za nesmírně důležité, abychom ze světa vymýtili nesmyslné a hloupé války, kruté zacházení s bezbrannými zvířaty, nelidské a otřesné poměry chudých lidí a veškeré arogantní diktátorské režimy. Toť můj názor a mé bezprostřední myšlenky po přečtení Ghándího moudrého citátu.", "original_file": "pr3chusnel_01_1"}
{"text": "Vánoční příběh\n\n{Osnova:\n1) Navštívení anděla\n2) Narození kKrista\n3) Pastýři\n4) Tři králové\n5) Útěk do Egypta}<dt cp osn>\n\nV Jeruzalémně žila mladá Marie. Moc se těšila {na}<ni> svadbu s Jozefem, i když byl o moc starší. Jednoho krásného dne se Marii zjevil anděl a řekl jí, že se jí {narodí}<ni> Boží syn Ježíš.\n\nO pár měsíců musel jít Jozef zaplatit daně do Betléma. Marii se už brzy měl narodit Ježíšek. Řekla, že půjde s Jozefem. Marie si naseda na oslíka a vyrazili. {Cesta}<ni> byla únavná a tak když dorazili do Betléma, {hledali}<ni> ubytování. Všude už bylo plno. Jednomu hodpodského se jich zželelo a tak je nechal ve chlévě. Tu noc se {Marii}<ni> narodil krásný syn a nad chleven se objevila krásná {betlémská}<ni> hvězda.\n\nPastýři hned jak tu hvězdu spatřili, tak pospíchali Betlému. Přinesli spoustu darů pro Ježíška Aa zazpívali hodně krásných písní.\n\nTři králové, kteří studovali hvězdy, také {kometu}<ni> spatřili a vydali se za ní. cCestou nakoupili vzácné dary kadidlo, truhlu se zlatem a mirhu. Po cestě je na svůj dvůr přivítal tehdejší král Herodes<in> a chtěl se {dozvědět}<ni> kam putují. Tři králové mu řekli, že je mocný vládce a že až půjdou od něj zpátky, tak že mu to řeknou kde<.>\n\nKdyž tři králové dorazili {do Betléma}<in>, tak se jim zdálo, že se jim zjevil anděl. Řekl jim, že nesmějí {králi}<ni> prozradit, kde je Ježíšek, protože by ho zabil. {Josefovi}<ni> se zdálo také, že se mu zjevil anděl a že mu řekl že zabijí všechny chlapečky do dvou let. Ráno tři králové odešli jino cestou a Marie, Josef a {Ježíšek}<ni> utekli do Egypta. Sny se vsem vyplnili. a Král si domyslel, že tři<in> králové šli jinou cestou. Poslal {vojsko}<ni> do Betléma, aby zabili všechny chlapce.", "original_file": "cbrod5cc_1"}
{"text": "Americká próza 1. poloviny 20. století\n(literárně-slohová kontrolní práce)\n\nTémata:\nAmerická próza 1. pol. 20. století (odborný výklad)\nVybraný typ hrdiny: a) odborný popis, b) umělecká charakteristika.\nInterpretace vybrané ukázky z čítanka po stránce tematické, jazykové i kompoziční\nVybraní američtí autoři (odborný výklad na základě srovnávací metody)\nAnalýza vybrané ukázky z čítanky po stránce jazykové\nVybraný americký autor (odborný výklad s úvahovými prvky)\nAmerický způsob života a jeho odraz v prózách jednotlivých autorů (odborný výklad, nebo úvaha)\nInterpretace přečtené knihy\n\n\n\nAmerický způsob života a jeho odraz v prózách autorů\n\nHnacím motorem američanů v ½ 20 století (hlavně do 1924) byla touha mít se lépe, získat lepší společenské postavení. Základem byl tzv. Americký Sen: víra, že se lze bez ohledu na původ dostat tvrdou prací na vrchol. Tato honba za penězi byla mnohými kritizována, a dokonce odsuzována. Obecně se nejvíce kritiky snášelo na střední třídu, její neupřímnost, snahu napodobovat ty nejbohatší, ochotu udělat cokoliv pro postup na společenské žebříčku. S kritikou měšťanské malosti vystoupil S. Lewis: ve svém románu Babbit odhaluje směšnost jejich počínání (předhánění se v tom kdo má lepší auto, větší dům). To F. S. Fitzgerald je kritičtější, opovrhuje pokrytectvím a přetvářkou. Velmi kritický je také W. Faulkner, ten kritizuje poměry na jihu USA, neschopnost vypořádat se s otroctvím. --- --- ukazuje nelidskou práci kterou musí vykonávat ti nejchudší aby přežili. Kritický realismus byl jedním z hlavních proudů americké prózy ½ 20 století a vzbuzoval ve své době velký ohlas a negativní reakce.", "original_file": "js3hej_01_1"}
{"text": "HORY\n 5.3.\nV sobotu jsme jeli na Hory na Špičák. Dorazili jsme během 14:00 h a tak jsme si vybalovali. Druhý demn jsme vstavali v 7:30 h a šli na sjezdovku v 8:30h. Odpoledne jsem šla na snowboard, trochu si to oživit a abych pravdu řekla, docela mi to šlo. Večer jsme se dívali na televizi a potom šli spát. Další den jsme měli stejný budíček. Dopoledne jsem jezdila na snowboardu a odpoledne zase na lyžích. Čtvrtý den jsem byla dopoledne na chatce, protože celou noc pršelo. Odpoledne jsem jela na velkém kopci na snowboardu. Předposlední den jsme pořád jenom lyžovali. Když už byl poslední den tak jsme si balili a hráli Hry. Jak třeba Pat a Mat, scrable a aktivity. A je to, jedeme domů.\n\n„Tak AHÓÓÓJ Špičáku a zase za rok.“\n <img lyže, hůlky>\n SÓLA!\n 13.3.\n V neděli jsem vstávala v 24:45 h, protože jsem jela do OSTRAVI na soutěž. Ve 02:00 jsme měli sraz na Marianském náměstí a poté jsme měli odjíždět. Jenomže pani Eva která nás měla vézst, zaspala. Když jsme konečně vyrazili, čekalo nás 5 h cesty.\n\nKdyž jsem dorazili do Ostravi, bloudili jsme ješte 2 a půl hodiny. “Hýyp Hýyp HURÁÁÁ.” nNašli jsem to.\n\nS kamarádkou jsme měli jenom půl hodiny na přípravu. Museli jsme se převléct, učesat, nalepit řasy, namalovat atd. Když jsme to vše udělaliy, tak jsme šli rychle na plac. 1. Kolo jsem odtancovala a šla se kouknout, zda jsem postoupila. Chvíli jsem čekala, ale pak to tam dali. „HURÁÁÁ!“ Postoupila jsem. Potom jsem se napila a šla tančit 2. Kolo. a je to zase jsem postoupila. Byla jsem hrozně ráda, protože jsem měla čím dál tím větší šanci na výhru. Z 83 jich mělo postoupit 48, pak 24, pak 12 a potom 6.\n\n3. Kolo jsem odtančila a šla se Kouknout. „Jóóó.“ Postoupila jsem. 4. Kolo jsem odtančila a zase – postoupila jsem do finále. Ve finále jsme tančili na parketě úplně sami. Když zatančili všichni finalisté. Dávali se známky – měla jsem: 5, 5, 5, 3, 3, 4. Nakonec jsem skončila pátá, Celou soutěž jsem si užila. Potom nás zase čekalo 5 h cesty. Domů jsme dorazili v 24:30 h vnoci. Vše se moc povedlo! <img usměvavý obličej>", "original_file": "ho5dsmopav_1"}
{"text": "Ezop – bajky\n\nEzopova sbírka bajek je složena z desítek těchto zámých kratičkých povídek o zvířatech, které svými konflikty mezi sebou nápadně připomínají lidi. To je také účelem knihy, poukázat na špatné lidské vlastnosti prostřednictvím zvířat.\nJednotlivé bajky spolu sice nesouvisí, ale mají často podobnou pointu. Ezop se v nich zaměřuje hlavně na rozdíl mezi dobrem a zlem, čímž upoutá nejen dospělé, ale i dětské čtenáře.\nCelá kniha je psána spisovným a jednoduchým jazykem a tudíž se čte velice lehce. Časem se sice může stát, že vám kniha začne připadat poněkud jednotvárná, protože autor sklouzává ke stejnému tématu, ale každopádně tuto knihu považuji za velmi chytlavou a v mnoha případech i poučnou.", "original_file": "js9barfil_01_1"}
{"text": "Eliška Čejpová I. C\n23. února 2004\n\n2. slohová práce\n\nMŮJ OBLÍBENÝ ROMÁNOVÝ HRDINA\n(Charakteristika)\n\nOsnova: 1. Úvod – Autor a vznik mého hrdiny\n2. Vlastní stať – a) změna života\nb) chování\nc) bojování za své právo\n3. Závěr – hrdina\n\nNení to zase až tak dávno, co jedna opuštěná, společností odstrčená žena seděla se svou dcerou v kavárně a přepočítávala pár posledních mincí, co jí zbylo. Byla rozvedená, bez peněz a žila v obytném přívěsu. Již jako malá si získávala přátele pouze smýšlením vlastních příběhů, na které měla opravdový talent. A právě na této židly začala z bídy psát román o jednom vyjímečném chlapci aniž tušila, že se jí díky němu převratně změní život a bude ji znát celý svět. Příběhy tohoto chlapce se dostaly mezi první tři nejprodávanější knihy světa vůbec. Díky Joanne Kathleen Rowlingové se Harry Potter stal světoznámou legendou.\nJiž jako malý zkusil, když se jeho nejbližší stali obětmi teroru, kterému on sám unikl jen o vlásek. Poznamenám výchovou své tety a strýce se z něho stal odvážný a svéhlavý hoch paradoxně utiskován svým nejbližším okolím. Až v den jeho 11. narozenin přijde vysvobození v podobě jeho nových přátel a z malého, podviživeného obětního beránka se nestane veliký, tlustý zápasník, ale řádný student kouzelnické školy. Harry možná není nejlepší student, ale je velice bystrý a nezkrotný. Aniž by to předtím věděl, ve světě kouzel je již odmalička známý. A to i tady u nás v realitě.\nU nás už ho čtenáři dobře znají a někteří si všimli, že i takový hrdina jako je Harry Potter má své slabiny. Není perfektní v učení, má výbušnou povahu a díky své neobyčejné jizvě na čele, sytě zeleným očím a černým uhlovým a neučesaným vlasům je nepřehlédnutelný, čehož občas využívá. Harry zdědil talent pro famfrpál po otci, na což je velmi pyšný. Jeho literární soupeři ho ovšem napadají kvůli jeho aroganci. On sám si toho všimne až po několika letech, kdy mu hormony burcují po celém těle a dostává se do puberty. Zdá se mi, jakoby spoléhal na svou originalitu a slávu a využíval ji k porušování školního řádu. Ovšem jakožto vyjímečný mládenec začíná být na některé věci více citlivý a bázlivý. Z jeho zkušeností se zlem by se dala sepsat napínavá, akcí nabytá černá kronika.\nJ. K. Rowlingová si dokázala perfektně pohrát s jeho výbojností a smyslem pro nebezpečí. I na této postavě je vidět, že teenageři si myslí, že jim nikdo nerozumí a všichni jim ubližují bez práva. Samozřejmě Harry, jakožto hlavní hrdina, vše vyřeší. Občas diplomaticky a většinou porušením všech možných zákonů.\nI přes všechny chyby, kterými je Harry Potter obdařen, je až udivující, jak mistrně si dokáže najít přátele, nepřátele srovnat do latě a pomoci druhým v nouzi. I když je to pouze můj hrdina, mám pocit, že charisma, sršící z této byť jen smyšlené postavy, okouzlilo natolik lidí, že nepochybuji o tom, že za hrdinu ho považují tisíce dětí i dospělých.", "original_file": "pr1ccejeli_01_1"}
{"text": "Cesta do hloubi lidského nitra\n\nJako letní vánek pohrávající si s lístky rozkvetlých jabloní. Jako voda hladící kamínek křemene v potůčku. Jako kapičky deště dopadající na hebkou tvář mladé slečny. Jako sněhová vločka kupící se s ostatními do jemné saténové přikrývky matičky země. I takový byl její dotek, tak něžný, tak hebký..\n\nZatím co se příroda probouzela, slunko začínalo hřát a sněhobílá jinovatka se začínala ztrácet tatam, vypravoval jsem se na svoji cestu. Na cestu do neznáma, směrem do budoucnosti a daleko od minulosti. Na svoji cestu do světa. Nebylo toho potřeba mnoho, ba skoro nic. Osedlán pevnou vůlí a vidinou lepších zítřků jsem spolu s ranním nádechem teplého dne vyrazil do světa.\n\nI ta nejdelší cesta začíná prvním krokem a já vykročil hezky zpříma. Když moje bota dopadla do zvlhlé trávy, tak jsem věděl, že jsem udělal správně. A pak přišel krok další a další. Čím více jsem se vzdaloval prokleté minulosti, tím více mě táhla představa lahodné budoucnosti a moje tempo se neustále zrychlovalo, až i nejvyšší cíp střechy mého skromného příbytku zmizel v bílé kašovité mlze, která pokrývala celé údolí. „Cesta je prach, štěrk a udusaná hlína,“ zní mi v hlavě slova jedné písně a začínám si uvědomovat až naturalistickou přesnost tohoto rčení. Moje nové boty jsou celé ušpiněné od zvířeného prachu. Jsou to ty moje boty, které mě nesou pořád dál a dál, hezky krok po kroku. Jsou to ty moje boty, kterým říkám naděje.\n\nZatím, co tak přemýšlím, les se začíná měnit v louku, až není v dosahu mého zraku jediný strom, tedy až na jeden, ke kterému se neúprosně přibližuji. Je to starý dub, který stojí uprostřed louky. Jak starý asi může být? Co všechno už si prožil? A přesto stojí čestně a vzpřímeně, že už z dálky vítá svým chvějícím se listím příchozí poutníky, jako vítá právě mě. Jak se pomalu přibližuji a moje myšlenky se ocitají v daleké minulosti a letmo se dotýkají zážitků starého dubu, tak si všimnu, že se cesta dělí na dvě menší. Na větvi visí cedule s šipkami. Na jedné je napsáno jistota, ale nápis na té druhé je rozmazaný. Co dál? Jistota mi přijde moc nudná, ale kdo ví, co se může stát, když půjdu druhou cestou. Zatímco moje mysl přemílala výhody a nevýhody mého budoucího rozhodnutí, moje oči spočinuly na kmeni stromu, kde zatím pochodovali mravenci jeden za druhým. Stál jsem tam snad celou věčnost a koukal na ty malé tvorečky, jak naplňují svoje životní poslání, jímž je práce a práce. Při myšlenkách na práci se začaly vynořovat temné myšlenky na minulost, které jsem rázně potlačil dlouhým krokem k rozmazané ceduli. Radši budu žít pět minut jako lev než celý život jako mravenec, a tak i moje další kroky pokračovaly dál cestou ve směru rozmazané cedule, cestou do neznáma, do nejistoty.\n\nPo pár minutách cesty se pěšinka začala pomalu zužovat a klesat do tajemně vypadající rokliny. Se zmenšující se výškou, ve které jsem se nacházel, začala znovu přibývat mlha, až nebylo vidět téměř na krok. Po nějaké chvíli už jsem byl tak dezorientován, že jsem po čtyřech tápal, a snažil se rozhrnout neproniknutelný opar mlhy nejistoty. Prázdných míst, kde moje ruka nespočinula na pevné zemi, neustále přibývalo a já myslel, že jsem ztracen. To by ale bylo, aby moje cesta novým životem skončila tak záhy. Neustále jsem si říkal, že já přece nemůžu tak skončit, až mě najednou někdo chytl za rameno. Neviděl jsem na něj, ba jsem skoro neviděl ani na jeho ruku, ale pociťoval jsem k němu nezměrnou důvěru. Pomalu jsme kráčeli mlhou a ta se po několika krocích začala rozplývat, až jsem zase viděl zcela jasně na cestu před sebou, začal jsem rozeznávat předměty ve svém okolí. V tu chvíli mě ovládl pocit vděku, ale ten, kdo mě vyvedl z mého tápání a kdo mi podal pomocnou ruku, se rozplynul stejně, jako ustoupila mlha a nebylo po něm ani vidu ani slechu. Jsem si jist, že nebýt něj, tak bych byl dočista ztracen. A tak moje cesta pokračovala dál.\n\nVe chvíli, když už se setmělo tak, že nebylo vidět na cestu, jsem se uložil ke spánku. Byla mi zima, strašlivá zima, asi taková, jak mi ještě nikdy nebyla. Několikrát už jsem měl skoro pocit, že se vrátím, ale cestování po neznámé stezce nikdy není lehké, a tak jsem vytrval a pomalu a mrazivě usínal.\n\nKdyž se první ranní paprsky dotknuly mého zkřehlého těla, bylo to jako požehnání. Bral jsem to jako impuls osudu, který mě hnal neustále dopředu, a tak jsem se hned vydal na cestu. Zatímco jsem si sbíral svých pár švestek, co jsem měl s sebou, tak jsem si všiml, že cesta, kterou jsem včera přišel, zmizela. Už nebylo cesty zpět. Dalo se jen pokračovat dál, a tak jsem tak činil a vydal se na cestu. Šel jsem až do té chvíle, než mi do cesty vstoupila obrovská skála. Byla tak ohromná, že nebylo vidět vrcholku. Jiné cesty ale nebylo. V mé duši probíhal zápas mezi odhodláním a leností. Mohl jsem svoji cestu zakončit zde, jako to již určitě udělala spousta poutníků přede mnou, ale neudělal jsem to. Odhodlání zvítězilo a já jsem pomalu začal šplhat po skále nahoru. Z počátku byla cesta lehká, ale jak jsem lezl výš a výš, tak se skála pod tlakem mých nohou začínala lámat, v úchopu mých dlaní se začala drolit a cesta dál začala být velmi obtížná. Lezl jsem dál a dál. Skála neměla konce. Se stoupající obtížností dalšího postupu klesalo moje odhodlání a v baňce mé duše se pomalinku začínala rozlévat beznaděj. Cesta mi připadala nekonečná, byl jsem se silami u konce a moje duše byla na hranici zhroucení, když najednou zazněl hlas z dáli. Hlas, který mě postrčil kupředu. Neustále jsem si říkal ještě kousek, ještě kousek, až se najednou moje ruka dotkla hrany skály.\n\nZ počátku jsem tomu nevěřil, myslel jsem si, že jsem přišel o rozum, ale za několik vteřin už jsem tam stál. Byl jsem tam. Bylo to úžasné. Všechno vypadalo jako v nebi. Už zde nebylo cest ani mraků. Jenom velké zlaté schody, které vedly směrem do nebe, a u nich stála ženská postava v bílých šatech. Když jsem k ní přišel, tak nevydala ani hlásku. Byl jsem naprosto strnulý. Nevěděl jsem, co mám očekávat a brána do nebe se pořád neotevírala. V tom zvedla ruku a hebce mě pohladila po tváři. Její dotek byl tak něžný, tak hebký. Byl jako letní vánek pohrávající si s lístky rozkvetlých jabloní. Byl jako..\n\nV té chvíli se brána pomalu pootevřela a zbývalo do ní jen vstoupit. Stačilo jen pár kroků. Ta vidina nebe mě neskutečně přitahovala, ale moje mysl zápasila. Čím to, že tu jsem? Komu za to vděčím? Vděčím za to postavě, která mi podala v mlze pomocnou ruku. Vděčím za to hlasu, který mě na skále hnal pořád kupředu. A co jsem kdy já udělal pro koho dobrého? Nic. A tak ze mě vypadlo pouze jediné slovo. „Nemůžu“. Ženská postava nevypadala překvapeně, ba právě naopak. V její tváři se vyloudil letmý úsměv, jako kdyby jí přesně o toto šlo. O to abych si uvědomil hrůznou pravdu o světě. Hrůznou pravdu o tom, že kdyby nebylo lidí, kteří na světě pomáhají druhým, tak bych tu dnes ani já sám nebyl. Najednou se pohnula. Položila mi ruku na rameno. Ten dotek byl tak známý. Aby ne. To ona mi pomohla v mlze. Ani nemusela promluvit a já už si byl skoro jist, že promluví hlasem, který mě pomohl na skále. Když otevřela ústa a vydala první hlásku, měl jsem jistotu. Její slova mě nijak nepřekvapila. Vlastně už jsem věděl, co řekne, protože právě v tu chvíli jsem začal chápat celý svět. Na tomto místě už nebylo nenávisti, nepřátelství ani ničeho podobného a já pochopil, že toto je můj nový úkol života. Svádět lidi na správnou cestu. Pomáhat jim, aby se dostali až sem a pochopilyi to jako já. A i oni aby mohli začít pomáhat druhým.\n\nNedělám si žádné iluze, že jednou na světě nebude podlých hadů a zákeřných Jidášů, ale vím, že čím více si lidé budou navzájem pomáhat, tak tím lépe bude na světě. A proto jsem nešel dál zlatou branou, ale vrátil se zpět na svět a pomáhal lidem. A moje snažení přineslo své ovoce.\n\nI ten, kdo teď píše tu povídku, už pochopil, porozuměl a šíří dál tuto myšlenku mezi lidi. A proto každý, kdo to čtete, tak se zamyslete nad svým úkolem na světě, nad tím, jak někdo pomohl vám, abyste v zápětí mohli někomu pomoct vy. Čím více lidí pochopí, tím lépe bude na světě.\n\nKonec", "original_file": "pr4atzun_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n23. května 2006\nIva Chodurová II. C\n\nLístky z deníku (Volný slohový útvar)\n\nJe krásný slunný den a já se připravuji na odjezd k mojí babičce. Balim si věci, ale u toho musim přemýšlet, co tam budu dělat. Babička bydlí na samotě u lesa a jediný přátelé s kým bych si mohla povídat jsou lesní a domácí zvířata. Bohužel jim ale nerozumím.\n„Terezko pospěš si, už musíme jet“ volala na mě maminka. Uchopila jsem velkou cestovní tašku a utíkala po schodišti dolů. „Máš všechno? Nezapomněla jsi na něco?“ strachoval se tatínek. „Ne, mám všechno, neboj se. Kontrolovala jsem si to asi stokrát a i kdybych něco zapomněla, můžu si to přeci dojet koupit do města“ ujišťovala jsem ho. Nastoupili jsme všichni do auta a čekala nás dlouhá únavná cesta.\nKonečně jsme dorazili k babičce, která nás vítala se slzami v očích. Mě to bylo také velmi líto, že jsme jí už tak dlouho nepoctili naši návštěvou a proto se mi oči zaplnily slzami, tak jako babičce. Uvařila nám výborný oběd, napekla samé dobroty a vyprávěla nám dlouhé příhody o tom, co se zde událo. Nadešel čas a moji rodiče nás museli opustit. „Nezlob tady, Terezko! Poslouchej a pomáhej babičce, ať si potom nestěžuje, že jsme tě špatně vychovali!“ upozorňovali mě rodiče. Rozloučili se s námi, políbili a rozjeli se pryč. Chvilku jsme na ně koukaly, ale nakonec se nám z dohledu ztratili v tmavém lese. Babička mě vzala za ramena a pravila: „Pojď, Terezko, domů, už je pozdě.“ Poslechla jsem jí, pomohla jí uklidit kuchyň a utíkala se umýt. Malá koupelna ve mě vyvolávala takový divný pocit strachu, že jsem to stihla během patnácti minut.\nBabička už mi nachystala postel v malém podkrovním pokoji, který před lety patřil mojí mamince. Po chvilce celá hájenka ztmavla a ztichla, jen nějaké lesní zvuky byly slyšet z lesa.\nRáno mě probudilo úžasné sluníčko. Zvedla jsem se a utíkala se podívat na tu červenožlutou svítící kouli. Začala jsem hledat fotoaparát, abych si to mohla „vyfotit“ a ukázat rodičům. Slyšela jsem, jak babička už krmí zvířata, proto jsem se rychle oblékla a utíkala jí pomoct. Když mě uviděla s jakým nadšením jí jdu pomoci měla velkou radost. „Terezko, ty seš tak hodná holka“ pochvalovala mě.\nSkoro každý den to takhle chodilo. Ráno krmení zvířat, dopoledne vaření oběda, odpoledne odpočinek a další práce a večer jsme obě uléhaly unavené.\n„Kap, kap, bum!!“ ozvalo se jednoho rána. „Dneska nemusíš vstávat, Terezko“ volala na mě babička. Ale já přeci vstala a utíkala se podívat z okna ven. „Au“ zakřičela jsem „Co se stalo?“ volala ustaraně babička. „Nic, babičko, jenom jsem upadla“ křičela jsem na ní s bolestí. Zvedla jsem se ze země a začala jsem hledat to, co mi způsobilo můj pád na zem. Dlouho dobu jsem nic nemohla najít, ale po dlouhém pátráním jsem uviděla, jak červený koberec, kousek od okna je nadzvednutý a něco se tam skrývá. Odtáhla jsem ho a na podlaze uviděla zvláštní cihlu, která se dala vyndat. Nevěřila jsem vlastním očím a začala to zase „fotit“. Připadala jsem si jako detektiv. „To není možné, co tam asi pod tím může být?“ kousala mě tato myšlenka. Odhodlala jsem se a snažila se cihlu vyndat. Povedlo se! Byla tam malá díra plná pavučin a pod nimi větší zaprášená kniha. Vytáhla jsem ji, oprášila a pomalu otevřela. Vypadla z ní malá fotka. Poznala jsem, že tam jsou moji rodiče. S nadšením jsem začala číst. „Je 1. června a já mám své patnácté narozeniny…“ V tu chvíli mi došlo, že je to maminčin deník. Byla jsem tam nadšená, že jsem nevnímala okolní svět a byla začtená do toho úžasného nálezu. „Dneska byl můj nejkrásnější den, udělala jsem maturitu a poznala toho nejkrásnějšího vojáka na světě a dokonce mě i oslovil a pozval do cukrárny.“ Psala tam úplně všechno. Nezapomněla ani na jeden den. Obsahoval její narozeniny, kdy, kde, co a jak se stalo, kdy zažila svojí první pusu, no prostě dozvěděla jsem se o ní úplně všechno. Četla jsem až do noci a asi deset stránek ke konci se to stalo. Začala jsem brečet a křičet: „Proč mi to udělali. Nemohli mi to říct. Cítím se podvedená a zrazená. Nebudu jim už věřit. Proč!! Babička sděšením vyběhla schody a ptala se mě co se stalo. Sedla si ke mě, v domění, že se mi něco zlého zdálo, objala mě a utěšovala. Uvařila nám bylinkový čaj, přikryla vyšívanou starou dekou a poslouchala. Začala jsem jí vyprávět, jak jsem upadla, našla deník a začala ho číst. Babička se zděsila a řekla mi: „Tak teď už asi všechno víš.“ Sebrala mi deník z ruky a začala sama číst. „Moje dvojče je mrtvé. Zahynula při velké dopravní autonehodě. A co malá Terezka, ta úžasná dceruška, která nám všem do života přináší jenom radost, kde je? V autě ji nenašli. Zavolala jsem proto jejímu příteli (vojákovi), kterého jsem tak dlouhou dobu milovala, a kterého mi ona přebrala na oslavě narozenin. Dokonce sním i otěhotněla“. Slyšela jsem, jak babičce buší srdce a jak je rozrušená. Přitiskla jsem se k ní a řekla: „Babičko, jestli ti nejni dobře, nebudeme to číst.“ „Ne! Terezko, musíš se dozvědět pravdu.“ odpověděla mi utrápeně a smutně. Pokračovaly jsme ve čtení. „Neodvážila jsem se vyťukat na telefonu Michalovo číslo. Stála jsem tam jako zkamenělá asi 2 hodiny a nic. Najednou zazvonil telefon. Nemohla jsem vůbec mluvit, když jsem uslyšela Michalovo hlas. „Dančo, tady Michal, už o tom asi víš, myslím o Renatě, můžeme se sejít?!“ ozývalo se z telefonu. Oblékla jsem se a vyrazila na kole za nim. Nebylo to daleko. Šel mi naproti. Z dálky jsem ho poznala, a když jsem spatřila kočárek, spadl mi kámen ze srdce. Seskočila jsem z kola a utíkala ho obejmout. Oba jsme začali brečet a hodně dlouho jsme si povídali. Asi po roce jsme se vzali a Terezku jsem si adoptovala. Nechci jí zatím nic říkat, nechci, aby se to dozvěděla, když je takhle mladá a nerozumná.“ Tak skončil maminčin, vlastně nevlastní mámi deník.\nNejdřív jsem se strašně zlobila a byla naštvaná, proč mi to tak dlouho tajili, ale potom jsem si o všem povídala s babičkou a pochopila tátovo, Danielino a Renatino tajemství a jejich potom už jen tátovo a Danielin příběh. Celý večer, a asi týden potom jsem se cítila hrozně. Chodila jsem, jak tělo bez duše. Zamyšlená, smutná a plná zloby. Na telefonáty, ani sms zprávy jsem nedokázala mámě napsat.\nUplynulo čtrnáct dní a přijeli naši. Z dálky jsem viděla mámu, jak je v obličeji celá bílá a uplakaná. Přišla jsem k ní a chvilku na ní koukala. Břečeli jsme úplně všichni. Maminka mě vzala za ruku a odvedla na její tajné místo v nedalekém lese. Všechno mi řekla. A chtěla, abych ji opustila. Nejprve jsem nevěděla co dělat, ale potom jsem jí odpustila.\nKdyž jsme všichni přijeli zpátky do Českých Budějovic, poprosila jsem rodiče, aby mě dovedli na mámin hrob. Udělali to a já jsem se konečně cítila zase šťastná. Nezavrhla jsem rodiče, jak to někteří děti udělají, ale spíše sem si jich víc vážila. Překvapilo mě, že maminka dokázala odpustit jak Michalovi, tak i vlastní sestře a neopustila to malé nemluvně, mě, a postarala se a vychovala s tou největší mateřskou láskou jako pravá biologická maminka.\n\nOsnova: I. Úvod - Balení\n II. Stať - a) Babička\n b) Ráno\n c) Každý všední den\n d) Osudné ráno\n e) Zloba\n f) Příjezd rodičů.\n III. Závěr – Rozřešení", "original_file": "cb2cchoiva_02_1"}
{"text": "Závěrečná slohová práce\nStavba modelu větroně Fíí\n\nTato stavebnice je určena pro mírně pokročilé modeláře, kteří mají alespoň základní zkušenosti se stavbou větroňů. Jako první budeme stavět trup\nTRUP: Z balzových desek tloušťky 2 mm vyřízneme podle plánu bočnice B1 a B2.\nTaké je potřeba vyříznout dno trupu D1 a vrchní část D2.\n\tSlepením částí B1, B2, D1 a D2 nám vznikne krychlovitý trup, do kterého vyvrtáme dvě dírky vrtákem č. 2. Tímto jsme dokončili stavbu trupu a můžeme přistoupit k další části kterou je křídlo.\n\t\n\tKŘÍDLO: Křídlo se skládá ze dvaceti žeber W1 – W2, náběžné a odtahové hrany, které je nutno vybrousit z balzových hranolů 3x3 mm a 2x10 mm, a z hlavního nosníku N1, který je z balzy 2x4 mm. \t\n\t\n\tVOP a SOP vyřízneme z plné balzy tl. 1,5 mm a přilepíme je kolmo na sebe.\n\n\tNyní celý model potáhneme, nalakujeme, a můžeme ho skompletovat. Pokud jsme stavěli pečlivě, můžete ho jít vyzkoušet na nejbližší svah. Veselé létání vám přeje…", "original_file": "js9bklemic_1"}
{"text": "27. listopadu 2008\nPavel Drbohlav P1b\n\n1. slohová písemná práce\nvypravování\nTéma: Byl to jen sen.\n\nOsnova: 1) probuzení\n2) a) obchodníci\nb) můj portrét\nc) večerní\n3) u mě doma\n\nProbuzení do středověku.\nBylo jednoho zimního studeného večera, kdy jsem přišel domů utahaný, zeslábly. Navečeřel jsem se a hned jsem šel spát. Ale když jsem se ráno probudil můj pokoj vypadal jako ležení pro koně, okna byla deravá, postel byla ošklivá z polštářů lezly kousky slámy a z peřiny totéž a ještě ke všemu to v pokoji silně zapáchalo jakousi plízní. Šel jsem otevřít okno, ale nevěřil jsem vlastním očím, místo naší asfaltové cesty byly dláždené kostky na kterých jezdily kočáry tažené konmi. Sem tam byl nejaký žebrák, který se zimou úplně klepal. Bleskově jsem probehl barák, vyběhnu ven a dívám se všude okolo.\nBěžím ulicí pořád rovně, míjím kupodivu obchodníky, kteří prodávají všelijaké zvírata, dálší zas prodává meče a stíty, přibehl jsem k nemu a povídám mu „ Prosím vás, kde to jsem?“ Obchodník se na mě podíval svím křivím nosem a šeptá „Hochu, my jsme přece v roce 1382 v Praze.“ „Díky.“ Nevědel jsem co mám dělat tak jsem šel zpatky domů se podívat jak vypadá zbytek bytu.\nAle v tom jsem si všiml takové velké cedule, kde byli různé obličeje s nápisem „hledají se.“ Prohlížím si pozorně další a další, když v tom se dívám na sebe nevěřím tomu a ztrhl jsem rychle usmudlaný papír se svím obličejem a narval jsem si ho do kapsy. Šel jsem pořád dál a najednou ke mě přišel voják, měl na sobě brnění v ruce zbraň a nějaký papír a řiká mi „to jste vy, ten lupič co před týdnem ukradl 1000 zlatých „Ne to nemůžu být já.“ Strčil jsem do něj a utíkal pryč, i když sem", "original_file": "grp1bdrbpav_1"}
{"text": "Beroušková Monika\n1. 10. 2008\n\n1. slohová práce\n(diskusní příspěvek)\n\n<novinový článek – Travoltův tanec je prý nejvíce přitažlivý>\n\nByl průzkum objektivní?\nS tímto článkem nemohu jakožto 16letá studenka zcela souhlasit. V dnešní době existuje velké množství nejrůznějších tanečních stylů pro všechny věkové kategorie. Myslím si, že tento článek nezohledňuje názory mladých lidí a teenagerů, protože pro mnohé z nich taneční prvky, se kterými například John Travolta vystupuje ve zmiňovaném discofilmu Horečka sobotní noci nepříjdou přitažlivé.\nRozhodně si myslím, že mladou populaci zaujme více jeden z moderních tanců jako je například Hip-Hop nebo R´n´b, než tanec z jmenovaného filmu. Nadruhou stranu musím souhlasit s nepřitažlivostí mužů, kteří se na tanečním parketu pohybují nejistě a nesebevědomě. Zajisté si pohledy žen a dívek získá člověk, který předvádí suverénní a pěkný tanec. Často záleží také na originalitě tanečníka. Pokud tančí stále stejně bez žádných náznaků změn, je jeho výkon úplný propadák.\nTo samozřejmě neplatí o tanečním výkonu Johna Travolta, který byl profesionální. Za nejatraktivnějšího muže ho mohou považovat ženy ve středním věku, nikoli však mladší generace. Proto se domnívám, že tento článek nebyl zcela objektivní a průzkum nebyl prováděn mezi všemi věkovými kategoriemi.", "original_file": "ces2gbermon_1"}
{"text": "Křeček, Jakub, kvarta, Gymnázium J. Seiferta\n\nZávěrečná písemná slohová práce\nPUBLICISTICKÝ STYL\n\n1. Vypracujte krátkou úvahu na jedno z uvedených témat:\na) Jaký bych já byl učitel/Jaká bych já byla učitelka\n\nJaký bych já byl učitel...?\n\nByl bych dobrým učitelem? Chtěl bych být učitelem? Je v dnešní době výhodné být učitelem? Jsou učitelé zapotřebí?\nTo by to zase dopadlo, kdyby jsem se já stal učitelem. Vůbec mě učení nezajímá. Myslím si, že jsou i lepší věci na práci. Neměl bych se žáky žádnou, tolik potřebnou trpělivost. Ani si nemyslím, že v dnešní době by bylo učitelství výhodné. Nechci vás tímto od učitelství odradit, vždyť učitele potřebujeme jako sůl. Bez učitelů by se každý musel učit sám. Když se učíte sami, tak vám to zabere mnohem více času. A když něco nepochopíte, jste stejně odkázáni na sebe sama.\nZamysleme se tedy, zda je lepší se učit s pomocí učitele, nebo sami. Já bych dobrým učitelem určitě nebyl. Učitelství by mě nervově zničilo. Proto bych učitelem být ani nechtěl. Práce to zas tak výhodná není. Snad to bude lepší. A učitele rozhodně potřebujeme.", "original_file": "js9mkrejak_1"}
{"text": "17. prosince 2008\nFrantišek Polák\nV3\n\n1. písemná slohová práce\nÚvaha\nTéma: Realita je nudná. Dejte mi jiný svět.\n\nOsnova: 1) úvod a) Co je realita?\n2) stať a) Proč toužíme po jiném světě?\nb) Problematika fantazie\nc) Realita nemá bez fantazie smysl.\n3) závěr a) Nechtějme jiny smyšlený svět.\n\nRealita je nuda. Zdá se vám to jako pravdivé tvrzení? Co je vlastně realita? Je to určitý prostor, svět, ve kterém všichni žijeme. Platí zde stejné zákony ať už chemické, fyzikální, či bůhví jaké jiné. Všechno je objektivní a racionální. Podíváme-li se na tento svět očima jakéhokoliv člověka, či zvířete, bude se každý subjektivní pohled v něčem lišit. Dá se říci, že každý z nás žije ve své vlastní realitě.\nPokud tedy každý tráví čas ve své realitě, tedy ve svém unikátním světě, proč potřebujeme uniknout do ještě zcela jiného světa? Opravdu to potřebujeme? Chceme? Výrazný faktor, který nás ovlivňuje je určitě stereotyp, že kterého se zkoušíme vymanit. Toužíme pobývat ve světě, kde platí naše pravidla a tamější zákony jsou ohebné podle naší fantazie. Chceme prostě změnu. Věřte, že i ten nejradikálnější realista má určitou, byť dílčí fantazii.\nFantazie je hnacím motorem lidského odhodlání do života. Bez ní by byl člověk ztracen. Kdyby se mu ale představy jiného světa bez úsilí realizovaly, zdegeneroval by. Fantazie nám má sloužit jako zdroj nápadů, na jejichž realizaci prostě musíme vynaložit určité úsilí a právě tím tvoříme lepší svět. Nemůžeme ho sice změnit zcela, neb existují ta pravidla, ale do nějaké míry ano. Každý z nás je zodpovědný za současný stav našeho místa pro život.\nMá realita smysl? Ve své podstatě smysl má, ale zkuste si představit, jaký by měla smysl bez fantazie. Žádný. Fantazie vstupuje do reality poměrně často a zásadně. Realita se pod jejím vlivem proměňuje. Přestože fantazie vychází z reálných skutečností a jejich kombinování (zkuste si představit něco zcela nového bez jakékoliv souvislosti s realitou – to nejde), přináší mnoho nového. Fantazie je to od toho, aby se snoubila s realitou a spolupracovala s ní. Jsou neoddělitelné. Separujeme-li tyto dvě složky, stáváme se schyzofrenními blázny a jsme odepsáni okolním světem.\nNechceme žít v jiném světě. Každý si totiž žije tak trochu v tom svém originálním. Zůstávejme nohama na zemi, ale nechme fantazii zasahovat do našeho životního putování v realitě. Neuchylujme se k virtuálním realitám, ale zlepšeme novými nápady reálný svět. Já osobně házím větu: „Realita je nudná, dejte mi jiný svět“ do koše. A vy?", "original_file": "grV3polfra_01_1"}
{"text": "Milý Adame\n\nMusím ti říct že oslava 80 výročí byla super. Nacvičování bylo super. Ale to ty víš. V sobotu to bylo super, já Adam a Eva jsme byli v 3 třídě, a ukazovali jsme lidem jak bude vypadat školka která se začne stavět v roce 2013. Na vystoupení bylo hodně švandy. A toto vystoupení proběhlo 7. 11. 2009. Škoda žes tam nebyl. <img škola>", "original_file": "hr5budkry_03_1"}
{"text": "Závěrečná slohová práce\n\nMůj nejšťastnější den jsem zažil kdysi o prázdninách. Byl to nejkrásnější večer, jaký si jen dokážu představit. Seděl jsem před chalupou, u táboráku, na stoličce z březového kmenu, v temné letní noci, kdy je svěží vzduch naplněný vzdáleným houkáním sovy, která je přesto slyšet tak blízko a jasně, šuměním lesů, skrývajících kouzelné tajemství ve svých hlubokých houštinách a zahalujících svůj noční život, který musí být nádherný, pláštěm utkaným ze smrkových větví s hedvábnými jehličkami. Hřejivé praskání smoly planých haluzí doprovázelo pálivý oheň, který byl jedinou známkou pohybu v širé, spící krajině.", "original_file": "js9bkormat_01_1"}
{"text": "Moje školní taška\nKaždý školní den s sebou nosím do školy svojí tašku s pomůckami. Mojí tašku musím nosit vždy do školy, abych si přinesl své sešity a ucebnice.\nMoje taška je velmi úložná a prostorná, mám ji od začátku školního roku šesté třídy. Taška má šest kapes, a dvě postrané kapsy.\nV postraný kapse nosím lahev s pitím. V největší kapse nosím srovnané učebnice podle školních hodin. V prostřední kapse nosím sešity a svačinu.\nTaška je velmi prostorná a nikdy bych jí neviměnil, sem sní spokojen.", "original_file": "cl6abimtom_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nŠárka Dlouhá\n12. června 2007\n3.C\n\nJak bych změnila život v našem městě\nMnoho malých měst má problémy s vlastní politikou. Takhle je na tom i Velešín. Neuvědomuje si, že duchem je pořád malá vesnice, ale hraje si na velkoměsto a tak se i snaží řešit problémy. V mém městě se všichni dobře znají, tak si myslím, že by bylo nejlepší o problémech mluvit (!) osobně. Jenže většina našeho zastupitelstva se zavírá do svých vil a s nikým nekomunikuje. Jak dlouho např. trvalo, než jsem potkala našeho starostu – pana Klímu. Tato situace nastala, když se šel podívat na charitativní akci, kterou pořádali moji známí. Konala se pod záštitou města, ale na úřadě nebyli ochotni opět s ničím pomoct. Nicméně se přesto nechal vyfotit do novin, jak předává šek s obnosem asi 18000 korun pro zrakově postižené.\nNaši představitelé města se také bojí střetnutí generací. Zkrátka si hledí svého. Další katastrofa, která Velešín postihla je tajemník. Zdálo by se, že spoustu věcí řeší a rozhoduje on. Ovšem neoprávněně. S nesnesitelným klidem nechává v rozhlase pouštět zprávu o ztrátě andulky. Když ale chcete vyhlásit nějakou kulturní událost, nejen že za to musíte zaplatit, ale někdy to dokonce nejde vůbec. Město zkrátka proti kultuře bojuje.\nVe Velešíně máme okolo dvanácti restauračních zařízení, z nich jediný klub koná kulturní akce, jako např. divadelní představení, koncerty, ale i vernisáže dětských obrázků. Tento klub se nachází v kostele, který je třeba rekonstruovat. Nikdo se proti této renovaci samozřejmě nestaví. Jenže vedení města chce klub z naprosto irelevantních důvodů zrušit a místo toho zde poté vystavit kavárnu, kde se nebude „ cinkat skleničkama“. Možnost takového posezení ve Velešíně již dávno existuje.\nNedávno pan starosta předložil téměř neuvěřitelný návrh pro postavení aquaparku. Tato zábavná atrakce by totiž nebyla (podle návrhů) natolik skvělá, aby si na sebe dokázala sama vydělat. Zadlužil by Velešín asi na 80 let a muselo by se sem chodit koupat okolo tří set lidí denně. Je téměř jasné, že takovéhle návrhy se uskutečňují kvůli vlastním zájmům vedení, tudíž problémy vznikají kvůli lidem. Hlavně kvůli těm, kteří zneužívají svou pozici, anebo ji využít neumí.\nObjevil se zde další problém, a to městská policie. Náš hlavní pan drsný policista se stará nejvíce o to, kdo mu poplival jeho „Audinu“, na kterou jistě šetřil celý život ze svého policejního platu. Získává informace nepříliš „ fairovým“ způsobem a poštvává lidi proti sobě.\nDále by nebylo špatné začít opět vysazovat ve Velešíně stromy, protože se mi zdá, že se v poslední době pouze káceli.\nTaké vystavění dětského hřiště by nemuselo být špatné. U sídliště už ale jedno stojí, jenže je oplocené, pro klíče si musíte dojít na radnici a působí celkově dost chudě. Ne nadarmo se mu říká „koncentráček“. Divím se, že nemá alarm.\nJe spousta důvodů, proč Velešínu říkat „Kocourkov“, protože mi opravdu někdy přijde, že tam vše funguje vzhůru nohama.\n\nOsnova: I. Úvod: Malá města\n II. Stať a) vnitřní politika\n b) tajemník\n c) boj proti kultuře\n d) bazén\n e) policie\n f) hřiště\nZávěr: Kocourkov", "original_file": "cb3cdlosar_01_1"}
{"text": "12. ledna 2006\nOndřej Šlejtr, 1. B\n1. stylistická kompozice – srovnávací\nPopis\nMůj nejlepší kamarád\nOsnova:\n1) Úvod – Představení kamaráda\n2) a) Postava\nb) Obličej\nc) Vlasy\nd) Oči\ne) Nos\nf) Ústa\ng) Charakter a povaha\nh) Mluva\nch) Oblečení\n3) Závěr – Můj vztah ke kamarádovi\n\nJedním z mých nejlepších kamarádů je Jan Brejník, kterému je 12 let.\nJeho postava se dá zařadit jako vyšší, ikdyž se poslední dobou schyluje k vysoké, samozřejmě na žáka šesté třídy. Postava celkově hubená a sportovní.\nHonza má oválný obličej s malou, nevýraznou bradou Na hlavě mu rostou hnědé vlasy, nakrátko ostříhané. Na svět se dívá velkýma, milýma a zelenýma očima, pod kterými leží malý, špičatý nos. Nad bradou má úzké rty s malými ústy.\nHonza má spíše plašší povahu, jinak hodnou a milou, podle které se dá poznat na první pohled. Mluví zřetelně, i když docela potichu, ale zase spisovně.\nHonza velice rád a velice často nosí teplou, šedou mikinu. Na nohou pak černé džíny.\nMůj vztah k Honzovi je dobrý a přátelský a doufám, že je tomu stejně i z jeho strany.", "original_file": "ces1bsleond_1"}
{"text": "Pašková, B., kvinta, Gymnázium J. Seiferta\n\nMojžíš\n\nKdyž se Mojžíš narodil, jeho matka se bála, že ho Egypťané zabijí, a tak ho položila do proutěného košíku a poslala ho po proudu řeky Nilu. Faraónova sestra se šla vykoupat a spatřila košík s dítětem. Odnesla si malého Mojžíše domů a vychovávala ho jako by byl Egypťan.\nŽidů bylo v té době v Egyptě více, než samotných Egypťanů, proto s nimi zacházeli velmi špatně, báli se totiž, aby proti nim Židé nepovstali.\nKdyž byl Mojžíš dospělý, začal k němu promlouvat Bůh. Židé byli vyvoleným národem Boha, a ten je chtěl s pomocí Mojžíše navrátit zpět do Izraele.\nBůh poručil Mojžísovi, aby s pomocí své pastýřské hole přinutil faraóna k propuštění Židů z Egypta.\nMojžíš nejprve proměnil svou hůl v hada, ale to faraónovi nestačilo, tak jí udeřil do řeky Nilu a všechny egyptské vody se zbarvily krví, faraón zase odmítl.\nMojžíš se ho i nadále snažil donutit k propuštění Židů. Posílal na Egypťany jednu pohromu za druhou: žáby, hejna much, komáry, kobylky, mor a nic nepomohlo.\nMojžíš proto poručil Židům, aby natřeli vrch svých dveří a obě veřeje beránčí krví. Tuto noc vše prvorozené v Egyptě zemřelo i faraónův syn.\nFaraón nakonec Židy propustil a ti odešli na dlouhou cestu do rodné země.", "original_file": "js1pasbar_1"}
{"text": "7. března 2006\nHelena Veverková, 3.E\n2. písemná práce\nOH v zimě 2006\n(fejeton)\n\nA je to za námi, skončily 20. zimní Olympijské hry 2006. Byla tato Olympiáda v Turíně nejúspěšnější, které se čeští sportovci zúčastnili? Probereme si to pěkně popořádku.\nČeská výprava si už několik dní po skončení Olympiády v Salt Lake City dělala zálusk na několik zlatých medailí z následující olympiády. Prý za 4 roky obhájí Aleš Valenta vítězství v akrobatických skocích, hokejisté napraví to, co se jim v Salt Lake City nepodařilo, mladá lyžařka Nikola Sudová bude více trénovat a medaili získá také. Kateřině Neumannové ještě pár let vydrží forma a svoji sbírku olympijských medailí ještě doplní. „A rostou nám další sportovní naděje“, říkali čeští zástupci olympijského výboru a čeští trenéři. To byla pravda. Několik měsíců před Olympijskými hrami v Turíně ukázal svoji vynikající formu skokan Jakub Janda i běžec na lyžích Lukáš Bauer. Ti vyhráli několik závodů světového poháru a hned se počítalo s dalšími medailemi. Necelý měsíc před zahájením Olympiády 2006 překonala juniorský světový rekord teprve osmnáctiletá rychlobruslařka Martina Sáblíková. „Ano, ta bude mít také na medaili!“.\n„Hurá, přichází vrchol zimních sportů! Začínají 20. zimní Olympijské hry v Turíně! Letos do Itálie odjede neobvykle silná výprava českých sportovců! Jedeme si minimálně pro 5 zlatých olympijských medailí“. Takové věty se objevovaly den co den v novinách a různých časopisech. Ještě se nezačalo závodit a už bylo předem jasné, kdo pojede domů jako vítěz.\nA boje o nejcennější kovy začaly. Hned druhý den nastoupila na trať první česká naděje Nikola Sudová. Silná konkurence ji ale odsunula až na 6. místo. „Škoda, stačilo málo a byla by to medaile, rozhodčí mi dali méně bodů, než jsem si zasloužila“ Ten den získala Kateřina Neumannová stříbrnou medaili. Byl to veliký úspěch, ale český národ čekal od této sportovkyně více. Lidé si totiž otáčí známé přísloví „není důležité vyhrát, ale zúčastnit se“ na „není důležité zúčastnit se, ale vyhrát“. A pak začalo „neštěstí“. Českým závodníkům nepřálo štěstí ani forma. To by tak nevadilo, kdyby každý z nich přiznal, že to jednoduše nevyšlo. Každý se před televizními kamerami snažil vykroutit. Hokejista Martin Ručinský po zápase se Švýcarskem, ve kterém přispěl k vlastnímu gólu prohlásil: „Nejel mi puk, tak jsem to musel nahrát tomu Švýcarovi, ten nám to dal do brány“. Tomášovi Vernerovi se sestava v krasobruslení také nevyvedla podle jeho představ, téměř při všech skocích si šáhl na led. To by tak nevadilo, kdyby paní komentující tuto soutěž neobhajovala Vernera způsobem, že Tomáš je rozený talent na skoky a že skáče výborně. Jak toto může říct do televize, když neskočil ani jeden čistý skok?! Nejvíce jsem se ale zasmála, když se určitý komentátor ptal Tomáše Vokouna, co je špatně, že zápas prohráli. Nebyla to sice dobře položená otázka, ale Vokoun se nezmohl na nic lepšího než na větu: „Netrefujou se do mě puky, proto prohráváme“. Vrchol celých her bylo přepsání se trenéra mužské štafety. Napsal tam úplně jiného závodníka, než který měl běžet se slovy “to se stane, překoukl jsem se o řádek“. Ještě že na mužskou štafetu nenapsal některého saňkaře nebo třeba hokejistu.\nZ pohledu diváka bych tyto Olympijské hry v Turíně nehodnotila zas tak záporně. Několik českých sportovců se umístilo v první desítce, a to si myslím, že v takovém množství přihlášených závodníků, je docela úspěch. A nesmím zde zapomenout na Kateřinu Neumannovou, která v jednom ze svých posledních závodů vybojovala konečně zlatou medaili.\nLidé čekali od svých reprezentantů možná trochu více, ale jak se říká: „Kdyby čeští sportovci vybojovali očekávaných 5 zlatých medailí, chléb by levnější nebyl“.", "original_file": "pr3evevhel_01_1"}
{"text": "Kristýna Marková, 1. C\n23. 2. 2004\n\n2. slohová práce\nMůj oblíbený románový hrdina\n(charakteristika)\n\nOsnova: 1) Úvod: Proč Van Gogh?\n2) Stať: Popis spolu s prvky jeho života\n3) Závěr: I přesto měl dobré přátele. Malování měl rád nadevše.\n\nSetkala jsem se s ním v jednom článku, který byl právě podnětem k tomu, abych si přečetla o tomto, podle mě velmi zajímavém člověku celý román s názvem Žízeň po životě. Ano, mluvím o slavném malíři 18. století, o Vincentu Van Goghovi. Jeho rozdílné, až schizofrenní chování mě zaujalo již na prvních stránkách. Proto jsem chtěla tuto osobu poznat blíže, soucítit s ní, zkrátka ji celou \"prostudovat\".\nMám-li mluvit o jeho vzhledu, představme si muže okolo 35 let, drobnější, přesto velmi silné postavy, kde vás zprvu zajisté zaujme obličej, jehož výraz je úzce spojen s momentálním postojem v životě. Jednou zahlédnete oči, v kterých plápolá oheň, což dokonce hraničí s šílenstvím, jindy najdete oči plné melancholie, jindy tak prázdné. Podíváte-li se o něco výše, narazíte na typické Van Goghovské vystouplé čelo, které zakrývají do zrzava zbarvené vlasy. Pod stejně zrzavými vousy vystupují plné rudé rty. Většinou byste ho potkali v otrhaných šatech se stojanem na zádech, jak spěchá zhotovit své další umělecké dílo. Občas bych chtěla vidět svět jeho očima. Například já bych šla okolo nějaké zahrady, viděla bych stromy, květiny, řekla bych si, že je to hezké a šla bych dál. Van Gogh by ale viděl něco víc, neviděl by jen strom, neviděl by jen, že okolo stromu je místo poseté květinami, on by viděl duši toho stromu, jak je příroda dokonale propojená. Právě tyto věci se na svých obrazech pokoušel malovat. To samé, když maloval portréty, vždy se snažil zachytit charakter toho člověka, ne pouze to jak vypadal.\nJak už jsem zmínila, jeho chování bylo velmi proměnlivé, to také souviselo se způsobem žití jeho života. Van Gogh nežil průměrný, klidný život, on zkrátka přecházel z extrémů do extrémů. Na jednu stranu to byl klidný, přátelský, slušně vychovaný člověk. Na tu druhou se z něho stával až psychicky labilní člověk, který by mohl až velmi ublížit. A to jak sobě, tak okolí. Bylo to tím, jaký žil nestabilní život? Nebo to bylo množstvím absintu a laciného tabáku, který se mu často stával snídaní, obědem i večeří? Těžko říct, nejspíše od každého trochu. Většinu času to však zůstával člověk tichý, v chování k dívkám nemotorný. Často byl uzavřený do sebe, přesto měl řadu přátel, kteří se dokázali s jeho nezkrotnou povahou vyrovnat. Největším jeho přítelem v celém jeho životě zůstávalo vždy malování.", "original_file": "pr1cmarkri_02_1"}
{"text": "Rozhodl jsem se podniknout první jarní vycházku do blízkého lesíka. Silnice, po které jdu. od našeho domu, se leskne, protože v noci pršešelo. Také tající zbytky špinavého sněhu zanecháávají mokré na silnici mokré stopy. Po chvilce vstupujiji do lesa lesa. Pod nohama mi křupe zledovatělý sníh, místy již čvachtá bahno. Rostou tu hlavně jehličnamyny, jejižch jehličí neopadalo. Pod jejich korunami je chladněji chladněji. Náhle jsem spatřil veverku. Bylo tak mrštná, že se zase schovala. Až jaro pokročí, ptáčci se vrátí a vyvedou mladé. Také zajíčci výlezou ze svých nor. Nakonec jsem se vrátil domů a řekl jsem mamince: „už bude jaro maminko“.", "original_file": "am5aamosam_1"}
{"text": "Iva Vodvářková, 1. C\n4. 11. 2003\n\n1. písemná práce\nTÉMA\nJak jsem překonala sama sebe\n\nOsnova:\n1) Úvod do problému\n2)\n3) zápletka\n4) vrchol zápletky – uvědomění\n5) závěr\n\nJaké je to ponižující být ovládán jinými lidmi. Někdo si může myslet, že je to chyba dotyčného člověka. To je sice pravda, ale pro slabší jedince není z této situace úniku. Je „hrdinský“ čin říci dost! I mně se to stalo.\nMěla jsem kamarádku, teda upřímě řečeno, myslela jsem si to. Byla to jediná osoba, která se se mnou bavila. Začala jsem na ní být závislá, měla jí tak „ráda“, že bych pro ni dokázala udělat téměř cokoliv. A ona byla pěkná mrcha, dokázala toho moc dobře využít. Jednoho dne mě chtěla seznámit se svou partou a já jsem byla bezsebe štěstím, že mě alespoň někdo vezme mezi sebe, abych pořád nebyla tak sama.\nJak jsem předpokládala, do party jsem zezačátku moc nezapadla. Hospody, bary, cigarety a alkohol, to opravdu není moje kafe, ale když šli ONI, šla jsem i JÁ. Našli jsme nějakou hospodu a zalezli tam. Objednalo se víno, druhé, třetí. Bylo mi nějak zle, šla jsem na záchod, když jsem se vrátila – nikde nikoho, jen na stole účet, který čekal na zaplacení. Měla jsem u sebe sotva 200 Korun, tak jsem musela zavolat tátu. Ten rozzlobeně přijel, zaplatil za mě a odvezl mě domů. Doma mě čekalo pár facek od mámy a týden domácího vězení. Řekla jsem to partě. Ti mě přemluvili, že jsem suchar, když poslouchám rodiče, tloukli mi do hlavy, že si vůbec nic neužívám. Začala jsem tomu slepě věřit. Protože jsem chtěla být v pohodě jako oni, porušila jsem zákaz rodičů a šla jsem. Zrovna jsme ten den šli krást krabičku cigaret. Všichni to zvládli, jen já ne. Chytli mě! Zavolali rodiče a policii. Protože mi ještě nebylo 14, poslali mě domů. Rodiče naložili do auta a jelo se. Máma celou cestu brečela. Já jsem brečela až doma. Uvědomila jsem si, že mě vůbec netěší dělat to, co dělám. Večer jsem vyčerpáním usnula. Zdál se mi sen, už nevím, co to bylo, ale díky němu jsem zjistila, že je lepší být bez přátel, než mít takové, co mě jenom využívají a vysmívají se mé slabosti. Řekla jsem si, že s tím jednou a provždy skončím. Rodičům jsem se omluvila, svým „falešným“ kamarádům jsem řekla navždy sbohem, a postupem času jsem si našla nové a mnohem lepší.\nJsem ráda, že jsem to dokázala, udělala jsem moc správně.\nPŘÍBĚH JE VYMYŠLEN!!! <připsáno na konci stránky>", "original_file": "pr1cvodiva_01_1"}
{"text": "Elzeár Bufié\n\nElzeár Bufié byl velice cílevědomý muž, který ve svém volném čase rád sázel duby. Byl velize praktický a pečlivý, například při zašívání oděvů. Žil v písečné pustině s ovcemi a se svým psem, takže s nikým nemluvil a byl uzavřený. Bylo mu 50 let a na svůj věk byl velmi vytrvalý. Každý den vysázel sto dubů, které každý večer pečlivě vybíral.\n\nKdyž ho jednou navštívil poutník, nepromluvil s ním téměř ani slovo. Když poutník odešel stále vytrvale chodil s kovovou tyčí s kterou hloubil díry pro sazenice a pylně sázel dalších 30 let duby.", "original_file": "am8apettom_01_1"}
{"text": "Krádež Kachnanovy sochy\n\nOsnova:\n\nI. město\n\nII. 1. ranní čaj\n\n2. socha ukradena\n\n3. povolání detektiva Pácala\n\nIII. objasnění záhady\n\nDěj:\n\nVe městě, kde se v ulicích prohánějí tmavě zeleno{u}<in> barvou a různými symboly označení pštrosi, aby každá osoba dobře věděla, komu onen zeleně pomalovaný pštros patří a kde se usíná každý večer v deset hodin, kdy místní tzv. nočník ohlásí noc fouknutím do fujary a kde probouzí věčně nachlazený Pepa – místní kohout, který je zároveň i vedoucím drůbežího sdružení, žijí bezmála čtyři rodiny. Nedaleko za městem bydlí ještě jedna osoba Je to nikdy nespící detektiv Pácal, který nosí slušivý kabát, rádiovku, a který si každé tři hodiny pěchuje tabák do své zamilované pěnovky Magdy.\n\nJako každé ráno Pepa svým sípavým hlasem ohlásí osmou hodinu ranní. Sluneční paprsky už pomalu klepou na záclony a dávají tak signál k probuzení. Celé město se v půl deváté nasnídá a vyrazí s hrníčkem na náměstí Stephana Matůše, které zdobí socha známého bojovníka za svobodu drůbeže Vlada Kachnana. Jen hluchý kovář Kladívko, který má okna na západ, jde jako vždy na poslední chvilku. Všichni se ale zarazí, když na náměstí dorazí. Náměstí už nezdobí symbol svobody drůbeže (anglicky \"symbol of chicken liberty), ale pouze prach na místě kde stála.\n\nVe městě nastane obrovský zmatek a chaos. Pštrosi pobíhají hekticky sem a tam, tam a sem, až zakopávají o obrubníky, které nejsou tak vysoké, že by o ně někdo mohl zakopnout, ale v tom chaosu se najednou každý stává vratkochodcem. zmatený Pepa už dokonce nevydá ani hlásku. Matůšovo náměstí zahalí čerň a pokryje ho smuteční halena\n\nNáhle však přijde Helena Kabrhelová s nápadem, že se hned musí zavolat očko Pácal. Zaběhnou vyčerpáni k telefonní budce, která stává vedle sochy. Vejde se do ní pouze hubený vechtr Pája Nevěřil. Nevěřil vytočil telečíslo a na druhé straně se ozvalo hlubokým hlasem \"Hola??? tam Voltr Pácal.\" Posléze, co Nevěřil vytočil, vysvětli a zavěsil, vyčkal s celým davem čtyř rodin na Pácala, který přicválal během deseti minut na svém bujném oři Spálisovi. Všichni si sedli kolem místa kde stávala socha a bádali o tom, co se s ní asi mohlo přihodit. \"Musel to bét někerej z našich\", řekl starosta Josef Alkatel, \"páč žádnej panáček zde nebejvá v okolí sta kiláků\", dodal. \"Je to bystrý postřeh kolego starosto\", řekl Pácal, jemuž z nozder stoupal dým ve tvaru lachtaní samice. \"Vlastně ne Chybí zde sochař Ludva Pigaso\", prohlásil Nevěřil.\n\nPácalovi zasvítily oči. \"Co jste dělali včera večer?\", optal se. \"Jako vždy Víno, ženy a trochu sme si zabékali\", odpověděl Alkatel. \"Aha zde začínám lecos chápat Vzpomeňˇte si přeci. V pondělí upadla soše ruka, na které se pohupovalo nespočetně holubů tuším že tři\" zamyslel se Pácal. Všem už zablesklo, že jí má Pigaso ve své dílně a že ji nespíš právě teď opravuje.\n\n\"Já si myslel, že zde někdo chybí\", přidal se Nevěřil. \"Jste opravdu nejlepší detektiv v okolí sta kilometrů\", pochválil Pácala Nevěřil, který nemohl uvěřit tomu, že na to mohl zapomenout. Pácal obdržel dva zlaťáky na seno pro Spálise a odjel zpět se západem slunce směrem na východ. Druhý den se socha vrátila na své místo s cedulkou \"Zákaz vysedávání holubů!!!\" a celé město opět osvítil klid, láska a mír", "original_file": "pr4avpokjan_1"}
{"text": "Barbora Získová 2. G\n13. října 2008\n\n1. slohová kompozice\n(Diskusní příspěvek)\n\n<novinový článek – Volit v šestnácti? Raději ne!>\n\nProč nejít k volbám už v sedmnácti?\nS Vaším názorem „nevolit pře 18. narozeninami“ nesouhlasím. Myslíte si, že dovršení plnoletosti, tedy osmnácti let, musí automaticky znamenat psychické vyspění? Myslíte si, že osmnáctiletí toho o životě vědí více, než sedmnáctiletí? Já tedy ne. Hranice 17 let je optimální. A jsem si jistá, že většina českých mladistvých o volby stojí. Tak proč jim tu příležitost neposkytnout? A co se týče toho, že by mladí dávali přednost komunistické straně, to je podle mě absurdní. Po 2. světové válce sice spousta mladistvých volila KSČ, ale to nikdo nevěděl, jaké to bude mít důsledky. Teď už jsou naopak poučení, a proto si myslím, že by se tato situace neměla opakovat. Naopak s Vámi souhlasím se snížením hranice pro legální sex na 14 let. To, že by se hranice snížila o pouhý rok, by stačilo. Vždyť zakázané ovoce nejvíc chutná. Proto mladí začínají se sexuálním životem už ve 14. (A někdy i dříve.) Cítí se dospěle. „Haha. Porušil jsem zákon,“ pomyslí si teenager. A je to právě ta chyba. Kdyby zákon dovoloval sexuálně žít už od 14 let, ubyla by touha „porušovat“ tento zákon. Mladí by neměli potřebu si něco dokazovat a počkali by klidně i do těch 15 let. Ale to většina českých politiků nechápe, a proto se změny tohoto „primitivního“ zákona jen tak nedočkáme.", "original_file": "ces2gzisbar_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nVendula Konvičková\n16. ledna 2007\n\nProblém, který mě zaujal\nRáda bych vás seznámila s několika „vážnými“ problémy, které řeší dnešní školáci a školačky. Nestačila jsem se divit, jaké potíže v životě takové devítileté slečny či desetiletého mladíka mohou nastat…\nAsi před týdnem jsem cestou ze školy vyslechla zajímavý rozhovor. Nemyslete si, že snad poslouchám cizí hovory, to ne, ale tyhle dvě malé štěbětalky nemohl nikdo přeslechnout. Stála jsem v autobuse a dívala se z okna, když jsem zaslechla dětský hlásek, jak se vážně ptá: „Heleď,nmám si nechat ty vlasy obarvit? Chtěla bych blond s červenýma proužkama, víš ne? Jako ta modelka v tom časopise.“ Otočila jsem se a uviděla malou slečnu (asi ve 4. třídě) jak napjatě čeká na názor své kamarádky. Kamarádka dlouho neotálela a začala jí líčit moderní světové trendy – oblékání, kosmetika, chování…Nakonec se dostalo i na odpověď na „těžkou“ otázku. Barva byla schválena. Vyskytl se však další problém…co si k novému účesu pořídit? Jaké barvy triček ..? Opravdu jsem netušila, co ta děvčata všechno neví!? Zjistila jsem, že paní, která stála vedle mě, zcela zaspala dobu. Oblečení, které měla na sobě je prý dávno „pasé“. Módu příliš nesleduji, a tak nevím, jestli černé kozačky s deseticentimetrovou špičkou jsou „in“ či „out“…\nAle nejen děvčata mají problémy. Náš soused, kterému bude brzy 10 let se mě nedávno ptal, jestli neznám nějakou „fakt“ dobrou hru. Když jsem mu řekla o skvělé stolní hře, vypadalo to, že jsem ho překvapila. Výraz překvapení se však brzy změnil ve výraz údivu, který přešel v nekontrolovatelný záchvat smíchu. Slovy: „To už dnes nikdo nehraje!“ a přednáškou o „pořádných“ hrách – tedy počítačových hrách – technických vymoženostech a nových počítačových programech mě šokoval. S otevřenou pusou a vyvalenýma očima jsem stála na chodbě ještě pár minut poté, co odešel. Ano, byla jsem šokována tím, kolik věcí o počítačích, technice a podobných věcech takový člověk ví.\nK přemýšlení mě donutila i skupinka dětí v knihovně. Zatímco jiní si půjčovali pohádky na dobrou noc, tato skupinka děvčat a chlapců hledala knížky o světových válkách a globálním oteplování, přičemž řešila čtvrteční olympiádu z přírodopisu. To co věděli o válečných strategiích a jak hluboce řešili problematiku životního prostředí, přírody atd. mě donutilo, abych se nad sebou zamyslela…vážně zamyslela nad tím, co bych o těchto problémech mohla říct já…\nVnímáte někdy jaké starosti mají dnešní školáci? Vzpomínáte si na své starosti, které jste měli v jejich věku vy? Myslím, že bychom se nad jejich problémy měli zamyslet, vždyť oni jsou naše budoucnost, odraz doby… to, co trápilo dříve dospělé dnes „trápí“ naší mládež.\nKdyž o tom tak přemýšlím, docházím ke zjištění, že dnešní omladina dospívá mnohem dříve a ptám se: Je to tak správně?\n\nOsnova:\nÚvod\n2) Stať: a) děvčata a jejich problémy\n b) o co se zajímají „chlapci“\n c) o čem přemýšlí dnešní mládež\n3) Závěr", "original_file": "cb3ckonven_01_1"}
{"text": "Tomáš Procházka\nTřída: VIII. A\nDatum: 4. 11. 2009\n1. slohová práce – charakteristika literárního hrdiny\n\n„Odyseus“\nRozumný a velice mylí král Ithaky si v každé situaci poradí se vším. Když se vracel z Trojské války kterou vyhrál tak ještě dlouho se svými muži bloudil na moři. Přelstil zlého Kyklopa Polyfémese když se svými zbylými muži mu vypálily jeho oko aby se dostali z jeho jeskyně kterou zahradil kamenem. Také musel odlák své muže od sladkého ovoce jinak by se už nikdy nevrátily. I když byl vlýdný ke všem tak právě bohové ho poslali na tuto cestu na které bloudil 50 let a stratil všechni muže. Když se po té dlouhé cestě konečně vrátil domů jeho žena ho vítala s otevřenou náručí že není mrtví a konečně se vrátil. Vždy jednal pouze až poté co promislel všechny okolnosti jako v kyklopově jeskyni kdy se svími muži přivázal ke ovcím aby se dostali ven poté co mu vypíchly oko. Zalepil námořníkům uši voskem aby neslišeli spěv nymf a sám se nechal přivázat ke stěžni aby jim z lodi neutekl za těmi nymfami. Nikdy se na nikoho nezlobil, jednal vlídně.", "original_file": "kl8aprotom_1"}
{"text": "27. listopadu 2008\nKučerová Iveta\nP1b\n\n1. písemná slohová práce\nVypravování\nTéma: Byl to jen sen\n\nOsnova: 1. Temná ulička\n2. Opuštěný dům\n3. Kočka v koutě\n4. Pokračování v průzkumu\n5. Nález v patře\n6. Útěk před temnou postavou\n7. Probuzení\n\nJednou večer jsem šla po ulici, která se táhne mezi domy v naší vesnici. Vždycky jsem z ní měla divný pocit, ale dnes to bylo ještě horší, všude takové podivné ticho, jen občas fouknul vítr do zrezlých vrat paní Novákové, která se s hlasitým skřípěním otvírala a zavírala. Byl to opravdu divný večer, takový chladný a tajemný.\nNajednou se ozvalo zatřepání křídel. V jednom opuštěném domě se v okně shromažďovali ptáci, nejspíš holubi. Nechápala jsem, co tam tolik ptáků může hledat, protože jsem byla zvědavá, tak jsem i přes hrozný strach překročila pomyslný práh zahrady u domu. Všichni ptáci zpozorněli a opustili své stanoviště na okně. Rozhodla jsem se, že se půjdu podívat dovnitř. Otevřela jem dveře a zavolala. „Je tu někdo?“ Nikdo se neozval, tak jsem tedy pokračovala dál.\nNěco v koutě se pohlo. K smrti vyděšená jsem couvala do protilehlého rohu místnosti a pozorovala, co se bude dít dál. Pohlo se to znovu, ale tentokrát jsem se nevyděsila, protože jsem ve světle pouliční lampy zjistila, že to byla jen černá kočka, kterou sem tam vídám pobíhat kolem.\nMoje nervozita trochu klesla, pokračovala jsem tedy dál v průzkumu. Většina dveří, tedy spíš to, co z nich zbylo, byla zarostlá pavučinami, které domu dodávaly ještě hrůzostrašnější podobu. Opět jsem uslyšela šumění ptačích křídel. Vydala jsem se tedy po schodech nahoru do patra. Zchátralé schody skřípaly pod mojí vahou a pavučiny se mi lepily na obličej.\nNahoře v patře bylo o něco lepší světlo, ale všude byl cítit takový divný štiplavý zápach. Pod oknem leželo cosi velkého, něco ve velikosti lidského těla. Hrklo ve mě, vše jsem pochopila, holubi tu byli kvůli tomu tělu, hodovali na něm! V tu chvíli jsem se nemohla vůbec nadechnout, bylo mi hrozné horko a špatně od žaludku.\nKdyž jsem byla na pokraji zhroucení, chtěla jsem křičet, volat o pomoc, ale nešlo to, ať dělám co dělám, nevydám ze sebe jediný zvuk. Temná postava se začala pomalu zvedat, neváhala jsem ani chvíli a utíkala pryč, dolů po zchátralých schodech.\nKdyž tu náhle se pode mnou jeden schod probořil a já zůstala uvězněna nohou v něm. Když se mi po chvíli podařilo vydolovat nohu z díry, utíkala jsem dál, ven na zahradu, za sebou jsem slyšela kroky té postavy, pronásleduje mě. Cesta pod nohama vůbec neubíhala. Věděla jem, že mě chce zabít, protože jsem se odvážila vejít do toho domu a to ještě v tak temné noci. Neotáčela jsem se a utíkala, co mi nohy stačily. Něco se přede mnou mihlo, začala jsem panikařit, v hlavě se mi honilo tisíce myšlenek. „Co když je jich víc? Co když se na mě domluvili?...“\nObavy ze dvou nebo více tmavých postav mě opustili, až když jsem se probudila doma v posteli v mém útulném teplém pokoji. Srdce mi stále rozrušeně bilo, ale pořád a stále si opakuji: „Byl to jen sen.“ Doufám, že se mi takováto noční můra už zdát nikdy nebude.", "original_file": "grp1bkucive_1"}
{"text": "Osnova:\n\n1) Dopis Adamovi\n\n2) kino\n\n3) nevyděli\n\n4) zůstat až do neděle\n\n5) moc se těším\n\n27. listopadu.\n\nMilí Adame,\n\nmoc se těším, aš půjdeme v sobotu spolu do kina. Dlouho jsme se nevyděli, a tak si budeme mít co říct. byl bych moc rád kdyby si mohl u nás zustat až do neděle. A šli bychom třeba do cukrárny.\n\ntěším se\n\nAdam", "original_file": "hr6macmic_01_1"}
{"text": "31.10. 2006\t\nTomáš Černý, 2.D\n1. písemná slohová práce\nWarcraft III\n(referát)\n\nOsnova:\nI – vtažení do děje\nII – postup, jak vyhrát\nIII – a trochu přemýšlení na závěr\n\nWarcraft III.\nPrvní slabý podmět pro sepsání tohoto referátu se udál jedné temné, deštivé až pochmůrné zářijové noci. Líně se převalujíc ve své posteli, jal jsem se chopiv svého mobilního přijímače, a odeslal jsem zprávu. Její text byl jasný, stručný, výstižná, zněl: Dáme?. Všichni příjemci obratem odpověděli jedinou možnou reakcí a to: Dáme!!!. Když jsem přišel k počítači vše bylo již připraveno, mapa formátu XXL na mě vzhlížela se svým posledním místem a já neodolal.\nNyní již však k referátu, jeho problematika spočívá v otázce jak, jako začínající hráč porazit Počítac (šílený), když jej tvůrci blizardu udělali tak moc šíleným. Já jsem na něj návod našel a nyní bych vám o něm rád poreferoval. Nastiňme si situaci jaká zavládla, tři hráči jmenovitě Bubla CZ, Pjotrovič a Tommi ho vyndej se museli pokusit porazit né jeden, ale rovnou tři šílené počítače, zde je rada jak na to.\nNa začátku každé hry hrác obdrží 5 dělníků a základní budovu, která má funkci spojenecké državy.\n- krok č. 1.\n-hráč musí vzít 3 dělníky a poslat je do dolu se zlatem, zbylé 2 pak pověří postavením kasáren a budovou na hrdiny +\n- krok č. 2.\n- mezi tím za zbylé peníze verbuje stále víc a víc dělníků, které pak odesílá do dolů, lesů či polí na těžbu surovin bez, kterých by byla má taktika neproveditelná\n- krok č. 3.\n- v kasárnách postaví co nejvíce bojovníků než se vyrobí hrdina, po jehož vyrobení nabírá hra na nepředstavitelné obrátky\nNyní bych podotknul, že je stále potřeba sledovat populační limit, který musí být větší než vlastněné vojsko, jinak nejde verbovat. Populační limit zvedáme domky, které bez ustání staví jeden z dělníků.\n- krok č. 4.\n- vzniklou armádu rozdělíme na dvě menší. Jedna vedená hrdinou a druhá čítající více bojovníků podporovaná obléhajícími stroji.\nV této části hry stojí za zmínku fakt, že tato, ač dokonalá strategie se nedá použít v boji mozku proti mozku, neboť využívá nedokonalosti kybernetického myšlení, jež není schopno zcela objektivně vyhodnotit vzniklé, následující situace.\n- krok č. 5.\nArmádou, která je vedena hrdinou, pohneme k nepřátelské opevněné osadě a lehkým, rychlým útokem na libovolný cíl odlákáme soupeřovo vojsko.\nPro uspění mise je třeba odlákávat vojáky stále dál od základny, počítači nedojde laciná léčka a nechá své město bez dozoru, čehož využijeme v poslední krok, jež zničí soupeřovu morálku, odvahu, poslušnost a vůbec bojeschopnost.\n- krok č. 6.\n- lidnatější armádu, podpořenou vysokokalibrovými katapulty pošleme do základny s jediným úkolem, a to, vyhledat a zničit veškeré soupeřovy obytné domy. Jejich ztráta znemožní rozrostlému nepřátelskému vojsku bojovat a stanou se lehkou obětí.\nNa konec důvod sepsání tohoto referátu, nebyl napsán jako návod na poražení počítače (šílený), ale jako podmět k zamyšlení, či jako metafora pro postoj člověka ke stroji. Miliony bleskurychlých bajtů nikdy nedosáhnou takové inteligence a schopnosti improvizovat, jako lidský genom, a proto je zcela nezbytné, aby člověk nikdy nenechal počítači vlastní iniciativě.", "original_file": "pr2dcertom_1"}
{"text": "Zehlerová Lucie\nTřída: VII. B\nDatum: 19. 11. 2009\n1. slohová práce – popis uměleckého díla\nObrázek Josefa Lady\n\nDěti v zimě\nObrázek je ve stylu kolorované kresby. Nakreslil ho Josef Lada. Je z roku 1955. Poukazuje na dřívější radovánky v zimě.\nHlavním motivem jsou děti. Na jejich obličejích je vidět spokojenost. Tváře jsou červené od mrazu. Dívky mají na hlavě šátek, ruce mají zastrčené v „štulci“. Dívky i kluci mají na nohou válenky. chlapci nosí na hlavě ušanku a na krku vidíme šálu.\nV pozadí si všimneme domku, z jeho komína se valí hustý dým. Na obzoru spatříme budovu, nejspýše je to škola. Má růžovou fasádu a zasněženou střechu. V popředí stojí sněhulák. Skupinka dětí ho dokončuje. Za sněhulákem je zledovatělá louže, ze který si děti vytvořily skluzavku. Nad skluzavkou je kopec, na kterém se sáňkuje. V tomto kopci stojí také vrba.\nKresba je na pohlednici. A líbí se mi.", "original_file": "kl7bzehluc_1"}
{"text": "Životopis\nJmenuji se Anna Hylasová.\nNarodila jsem se 25. 10. 1994 v Praze.\nMomentálně bydlím v Jezerech 299 na Braškově, popisným číslem 27351.\nJsem svobodná a bezdětná.\nMůj otec se jmenuje Daniel Hylas, narozen 26. 2. 1968, bydlí na téže adrese jako já. Vystudoval vysokou školu Karlovy univerzity, oboru medicína. Je ženatý s mou matkou.\nMoje matka se jmenuje Gabriela Hylasová, narozena 29. 11. 1972, bydlí na téže adrese. Vystudovala střední školu zdravotnictví. Je vdaná s mým otcem.\nMám také bratra. Jménem Erik Hylas, narozený 13. 12. 2003 Navštěvuje mateřskou školu, posledním rokem.\nCo se týče mého dosaženého nejvyššího vzdělání, letošním rokem ukončím povinnou docházku. Učím se průměrně a po základní škole se chystám studovat střední hotelovou školu v Praze.\nMezi mé záliby patří ježdění na koni, box, vaření, tanec, modeling a ráda se učím jazyky, poslouchám hudbu, několik let jsem závodně běhala na krátké tratě, dále jsem závodně hrála basketball.\nDosáhla jsem v roce 2005 v březnu, nejrychlejší žákyně, narozených z ročníků, 1992, 1993, 1994 a 1995 behu na 60 metrů v České republice. Mám doma z atletiky 13 zlatých medailí.\nUčím se Anglický, jazyk, Německý jazyk, Francouzský jazyk a Španělský jazyk.\nMůj zdravotní stav není plně v pořádku mám mnoho alergií, astma a nemohu běhat tratě delší jak 600 metrů, dělat různé cviky z gymnastiky a od doby co mi kůň prokopl hrtan se mi často špatně dýchá.\n\n8. 1. 2010 v Kladně\nHylasová", "original_file": "kl9ahylann_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nVeronika Pěšinová\n2. A\t\t\t\t\t\t\t\t14. ledna 2008\n\nJací jsme my, ve 2. A\n\nKdyž jsme poprvé 4. září přišli do 1. A, všichni byli nejistí a měli obavy. Otázky – jaké budou následující 4 roky na této škole, jací zde budou spolužáci a zda se dokážeme začlenit do kolektivu – se jistě honili hlavou každému z nás.\nHned ten den jsme se začli seznamovat. Všichni se snažili poznat co nejvíce lidí a povídali si s kamarády, se kterými na tuto školu šli nebo je už znali ze dřív. Poté přišla naše paní třídní profesorka a poslala pryč pár žáků z jiné třídy, kteří se vydávali za prváky a my si celou dobu mysleli, že s námi budou po zbytek našeho studia v jedné třídě.\nNásledující dny byli, co se týče učení, poklidné. Teprve jsme se seznamovali se školou, rozvrhem a se spolužáky. Na seznámení a utužení třídního kolektivu jsme několikrát zašli i do hospody. To vše v nás vzbuzovalo dojem, že budeme dobrá parta, který, jak doufám, ještě pořád má každý z nás.\nČas neúprosně letěl a byl zde prosinec. Před námi ležela první zkouška jak dokázat, že se dokážeme na něčem domluvit a jít do toho všichni naplno, což se až tak nestalo. Před vánočními prázdninami se každoročně koná školní akademie. Naše třída se nemohla dohodnout, co zde předvede. Nakonec jsme vymysleli, že zatancujeme na písničku o Večerníčku. Ale kluci se od toho distancovali a tuto scénku předvedly jen holky. Někdo to bral jako zradu a někomu to bylo jedno. Také to trochu poukazovalo na to, že asi nebudeme tak dobrá parta, jak se může na první pohled zdát.\nNa konci února jsme jeli na lyžařský výcvik, kde se objevilo prvních pár neshod. Nejenže se několik lidí mezi sebou rozhádalo, ale objevilo se takové to rozpartičkování. Třída se rozdělila do více skupin, kde jsou mezi sebou dobrými kamarády a ostatní pro ně jen spolužáci. Ostatně se ale není čemu divit. Každý je jiný, má jiné zájmy a vyhovují mu jiné lidé. Dá se říct, že tohle vydrželo dodnes.\nAle ať je to jak chce, myslím si, že když chceme, jsme dobrá parta. Vždyť co bychom dělali třeba bez Kuby a Kuby, kteří ze zadní lavice svými neustálými hláškami a poznámkami lezou na nervy většině profesorů, bez Týny, která baví třídu nejen o přestávce, ale i při hodině. Nebo bez Anet, která ráda každému vysvětlí všechno učivo a Míši a jejích neustálých záchvatů smíchu?\n\nOsnova:\nI. Úvod\nII. Stať: a) první seznamování\n b) začátek školy\n c) akademie\n d) lyžařský výcvik\nIII. Závěr", "original_file": "cb2aperver_01_1"}
{"text": "CESTOVÁNÍ\n\nOnehdá mi někdo vyprávěl, jak jeho babička chodí do Kotvy jezdit na eskalátorech. Svým způsobem to je také způsob cestování. Prostě potřeba člověka se někam přemístit. Pro něco, za něčím, kvůli něčemu. Všichni lidé cestují. Do školy, do práce, domů\n\nNa jednom místě zůstat nejde protože člověk je společenský a zvídavý už od přírody. Jsou ale i lidé, kteří cestují, aniž k tomu mají jáakýkoliv důvod. Prostě potřebují změnit prostředí, přijít na jiné myšlenky, zažít něco nového. Jako třeba ta babička. Kdoví co jí dává potřebu trávit odpoledne zrovna tak. Může to být jen potřeba, jít mezi lidi, anebo něco mnohem důležitějšího.\n\nČím déle někdo „hnije“ na jednom místě, tím víc zakrňuje a zaostává. Je to pravý opak člověka, který cestuje a poznává neznámá místa a lidi, což ho vnitřně velmi obohacuje. Kdyby lidé více cestovali, byli by více otevření a tolerantní. Myslím, že právě toto je jeden z důvodů, proč je někdo rasistou. Člověk, který v životě nikde nebyl, nepodíval se někam mezi cizí lidi, musí být automaticky zapšklý.\n\nCestování je prostě člověku třeba jako soli. Každému dojde, že po chvíli strávené na jednom místě, se musí posunout někam jinam, dál, kde toho zažije víc. Tam, kde jeho život nebude stereotypem…. I kdyby šlo jen o to, jít jezdit do obchodu na eskalátory.", "original_file": "grP4dej_01_1"}
{"text": "Dřevíkovský, Gymnázium J. Seiferta\n\nPoezie v prvním období\n\nBásníci se v prvním období Národního obrození rozdělili do dvou skupin podle toho jaký názor ohledně stavby verše uznávali.\nTi, kteří stáli za Václavem Thámem podporovali užití sylabického verše, který se shoduje jen v počtu slabik. Chtěli psát podle stylu antického autora poezie Anakreóna a zastávali názoru, že každá věta musí mít vlastní verš. Thám vydal almanach Básně v řeči vázané, kde společně s jinými svůj názor na český verš obhajoval.\nJiné stanovisko zastával A. J. Puchmajer, který tvrdil, že pro češtinu je přirozený sylabotónický verš, což už tvrdil J. Dobrovský. Nejenže se verše musí shodovat v počtu slabik ale i v pravidelném rozložení přízvuků. Jeho názor se ukázal býti tím správným.\n\n\nThám – ANAKREONTIKA\n - Básně v řeči vázané\nPuchmajer – SYLABOTÓNICKÝ VERŠ\n\t - básnická skupina", "original_file": "js1drevoj_1"}
{"text": "K čemu mi ta škola vlastně je?\n\nAno, tohle je otázka asi všech žáků školou povinných, i dobrovolných. Bez nalhávání si můžeme říct, že každý má někdy chuť místo se mezi námi najdou i takoví tací jedinci, kteří by dali skoro každé ráno přednost lenošení v posteli, následnému vzbuzení v jedenáct hodin a zapnutí počítače, pro přes který by krásné mohli komunikovat s celým světem o zajímavějších věcech, než je definiční obor příkladu nebo termonukleární reakce, a navíc jako bonus {by}<in> u toho nemuseli být ani nalíčení {ani}<in>, učesaní, v nejlepším případě po {by}<in> totiž u svého soukromého počítače seděli v pyžamu, před rozkošným a velmi příjemným zazvoněním sympatického pomocníka, budíku. Můžeme říct, že i následné sedmihodinové vyučování by klidně vyměnili za den strávený v nákupním středisku, nebo jen tak s kamarády.\n\nNaštěstí to jen malá část z nich opravdu uskutečňuje, jinak by mohlo české školství zkrachovat. Pořád se {ještě}<in> nachází osoby, které věří, že některé z předmětů nejsou až tak zahození a možná by se jim jednou mohly i hodit. Největším zklamáním pro ně pak musí být, když přijdou na to, že v jejich oboru Horší je, když si po čase uvědomí, (že chtějí dělat něco úplně jiného) a {že}<in> sice umí na výbornou základy společenských věd, ale ve skutečnosti chtějí být vojákem z povolání. Proto, jak už nám při příchodu z nižšího gymnasia na vyšší bylo několikrát opakováno, bychom si měli zaměřit na určité obory, (které bychom jednou chtě) se kterými bychom jednou chtěli pokračovat. Jenže jak to má člověk v patnácti vědět? Jak má mít přesnou představu o svém životě?\n\nZ tohoto důvodu se snažím učit na všechny předměty stejně a někdy si opravdu říkám, k čemu zrovna tenhle tento detail věci budu potřebovat, tak snad se to jednou dozvím, a nebo ne a bude mi jasné, že to byl jen ,,nudně strávený čas”, i když ten ,,nudně strávený čas“ mi umožnil dostudovat školu, a já jsem pořád jedna z těch ,,naivních” co věří, že ta jí k něčemu bude se jí hodit bude. Asi i z toho důvodu jsem se v páté třídě rozhodla přejít na víceleté gymnasium a ano, správně píšu rozhodla, protože jsem to chtěla já, rodiče mě v tom jenom podporovali. Určitě toho nelituji, jenom možná těm novým studentům malinko závidím nová přátelství a tu změnu. (My už se všichni známe tak nějak od dětství) a (jsme už) (bereme se jako) není {nedokončeno}<co para>", "original_file": "kg05mikmar_1"}
{"text": "Nedbálková, M., 1. C\n23. února 2004\n\n2. slohová práce\nMůj přítel\n(Charakteristika)\n\nOsnova:\n1. Úvod – seznámení\n2. Vlastní stať a) vnější charakteristika\nb) vnitřní charakteristika\nc) uprímný člověk\n3) Závěr – můj nejlepší přítel\n\nPoprvé jsem si jeho upřímnosti všimla asi před dvěma lety. Vlastně nevím, kdo si našel koho, spíše ale já jeho. Ze začátku to byl zvláštní pocit – mluvila jsem s ním a přitom přede mnou nikdo nestál. Byl a je tu jen a jen pro mě. Nikdo mi ho nemůže vzít a poštvat proti mně a já vím, že on by mě už nikdy neopustil.\nJistě vás zajímá, o kom mluvím. Je vysoký asi jako já, což není málo ani moc. Má hnědé vlasy, které mu splývají asi k uším a laskavý obličej s celkem příjemným výrazem. Jeho hluboké hnědé oči jsou plné lásky a pochopení, kterého se jiným často nedostává. Vlastně si nikdy ani nevšimnu, jaké oblečení má rád. Znám ho ale docela dobře, takže si dovoluji odhadnout, že to bude něco hezkého, ale zároveň originálního.\nJe to úžasný člověk, hlavně co se týče charakteru. Má spoustu vlastností, které já na člověku velmi oceňuji. Vždy jsem se snažila, abych byla také taková, ale nevím, jak moc se mi to dařilo. Pak jsem se seznámila s ním, který všemi těmi vlastnostmi disponuje. Nezávidím mu je, jsem moc ráda, že je takový. Alespoň se má od něj stále co učit. Je tak energický a trpělivý, nikdy se nevzdává předem. Ne, že mu něco nejde a on s tím hned praští – to nikdy! To je totiž až příliš snadné, to dokáže každý. Je také velmi tolerantní. Nepomlouvá nikoho, kdo přímo neodpovídá jeho vkusu. Ví, že každý je svým způsobem vyjímečný – nikdo však méně, někdo více. Samozřejmě ho tu nechci vychvalovat až do nebe. Má své chybičky, ostatně jako všichni. On je občas až příliš pečlivý a neustále přehnaně aktivní. To mě dohání k šílenství! Jeho zájmy jsou podobné jako mé, má rád sport a zvířata a nefandí počítačovým hrám.\nMusím ale přiznat, že mi vždy poradí, když si nevím rady. Řekne mi svůj názor popravdě. Myslí-li si, že něco dělám správně, jen mi to zrovna nevyjde – povzbudí mě. Když si ale myslí, že jsem něco udělala blbě, či že jsem se zachovala špatně – nepřetvařuje se, dozvím se vše narovinu. Toho si u přítele velmi vážím. Můžu se pak nad tím zamyslet a svou chybu popřípadě nap-ravit. Je to prostě kamarád, jak má být.\nDalo by se říct, že je to spíše kamarád „mých snů.“ Zajímalo by vás, o kom tu celou tu dobu píšu? Jestli ho znáte? Ne, neznáte ho, ani nemůžete. Znám ho jenom já. Je to můj nejlepší přítel. Můj imaginární přítel.", "original_file": "pr1cnedmar_02_1"}
{"text": "Vyskočilová, K, V. B, 07/08\n\n<obrázek č. 1: Tři chlapci bruslí na silnici.>\n<obrázek č. 2: Jednoho z nich srazí auto.>\n<obrázek č. 3: Chlapec je zraněn.>\n<obrázek č. 4: Jeho kamarád běží pro pomoc.>\n<obrázek č. 5: Jeho kamarád telefonuje z telefonní budky.>\n<obrázek č. 6: Záchranáři odnáší zraněného chlapce, doprovází je jeho kamarád.>\n\nOsnova\n1) Tři kamarádi bruslí na silnici.\n2) Srážka autem.\n3) Petr je zraněn\n4) Martin jede pro pomoc.\n5) Martin volá linku 155.\n6) Záchranáři odvážejí Petra.\n\nTři kamarádi s úrazem\nPetr a Martin a ňákej kluk si bruslili na silnici a Petra přejelo auto. Petra operovali a uřízli mu nohy a přestřihly žilku a už byl nebožtík.", "original_file": "bu5bvyskan_02_1"}
{"text": "1. listopadu 2005\nDaniel Prouza, 3.E\nPísemná práce\nZamyšlení\n(Úvaha)\n\nZlo, bezpráví, kriminalita, závist, vraždění a mnoho dalšího. To rozhodně nejsou krásná slova. Bohužel, v průběhu mého zatím krátkého života jsem zjistil, že toto, pro zjednodušení to můžeme nazvat třeba „zlo“ se vyskytuje ve větší či menší míře v každém z nás.\nJe to asi dáno lidským rozumem, který se stačil posunout za hranici přírody. Řešit tu, v čem nám to prospělo a v čem ne a co nám to nabízí a co naopak bere, by bylo na dlouho a s klidem by se tím daly pokrýt dvě stránky formátu A4, já to tady však rozvíjet nebudu. Stačí, když uvěříte, že to tak je. Vemte si například sebevraždu. Kde v přírodě se něco takového vyskytuje?\nPojďme se ale vrátit k tomu „zlu“, jak jsem tyto jevy nepřesně pojmenoval. Skoro bych ho mohl zahrnout do tzv. povahy všech lidí. Je to „vlastnost“, která je typická pro všechny. Mohu říct, že to dosti úzce souvisí a takovým tím nutkáním hnát to stále dál, být lepší než ostatní, mít více peněz a podobně. Není toto „zlo“ jen vyostření verze tohoto?\nNyní se ale pojďme podívat, jak a kdy se toto zlo projevuje. Zejména bych se chtěl zaměřit na rozdíly ve ventilaci tohoto zla mezi jednotlivými lidskými rasami. Jestli vám přijde, že si tu zahrávám s ožehavými tématy, čtěte dál. Může se vám zdát, že si tu pohrávám s rasismem. Brzy však zjistíte, že je to přesně naopak.\nCelkem často se setkávám s historkami, jak byl někdo přepaden nebo okraden romskými spoluobčany. Jistě mi dáte za pravdu, že tyto útoky můžu s klidem označit za zlo. Tohle je však to viditelné zlo. Můžeme říct ryzí, přímé, bez obalu či servítek. Já bych použil trochu nadneseného slova „upřímné“. K páchání takového zla člověk nepotřebuje žádné prostředky nebo pozici. Pro osobu, která je cílem útoku, to může být strašlivé, pro společnost to však žádná hrozba není.\nA teď se podíváme na původní obyvatele moderní Evropy. Daňové podvody, úniky, špatné zacházení se zaměstnanci, ničení životního prostředí, intriky, manipulace. A to víc pro své obohacení, pro majetek. Všechny tyto činy mohu považovat za stejné zlo. Ano, možná to není tolik viditelné, je maskováno, skrýváno pod slovy obchod či podnikání, ale na lidskou společnost má horší dopad než příklad první.\nMůžete namítnout, že to přece každý nedělá. Ale není to jen o tom, že k tomu nemá prostředky či místo? Nechoval by se „u kormidla“ úplně stejně? Bohužel, na tuto otázku nedostanu nikdy odpověď. Připouštím však možnost, že člověk, který obsahuje více „zla“, má snazší cestu k pozici.\nCo z toho všeho vyplývá? Tvrdím, že zlo je v každém z nás. Někdo třeba nemá prostředky, aby ho ventiloval, ale to neznamená, že v něm nedřímá. Jak říkám, můžeme najít rozdíly lidmi, rasami či národy v tom, jak se zlo projevuje. Jisté je však, že je obsaženo v každém z nás. Tak by bylo možné na místě začít u sebe, než házet špínu na jiné, nemyslíte?!\nNa závěr bych chtěl podotknout, že celá tato úvaha je velice zjednodušená a hlavně zobecněná (i když jsem se toho snažil co nejvíce vyvarovat). Samozřejmě, že to nejde aplikovat na všechny, ale jak se říká, na každém šprochu pravdy trochu. Rozhodně to stojí za zamyšlení.", "original_file": "pr3eprodan_02_1"}
{"text": "1. slohová práce školní\n\n\t\t\t\t\t\t\t\t\t\t16. prosince 2004\n\nTémata:\n1.) Ptáš se, jak se mi tu líbí (dopis)\n2.) Představ si, co se mi stalo ... (dopis)\n3.) Píšu Vám ... (dopis někomu, s nímž jsem se nesetkal, nebo se ostýchám hovořit)\n\nPtáš se, jak se mi tu líbí.\n\nAhoj Šárko!\n\nJak se máš? Promiň, že jsem nenapsala dřív, ale neměla jsem vůbec čas. Pořád jsme si zařizovali dům a teď ještě nová škola. To stěhování a zabydlování je příšerné.\nVůbec se mi sem nechtělo. Sice bychom už spolu do třídy nechodili, ale bydleli bychom u sebe.\nNáš dům je sice hezký, ale menší než ten, který máme v Chlumu. Můj pokoj je o hodně menší, ale je lépe zařízený a modernější. Bydlíme skoro na konci Hluboké. Bydlíme pod zámkem, ale skoro vůbec na něj nevidíme. Z jedné strany domu vidíme do lesa a z druhé strany vidíme na staveniště, protože za námi se staví ještě asi pět domů.\nAle vůbec jsem se tu nezabydlela. Raději jsem v Českých Budějovicích než na Hluboké. Je tam více možností, více lidí a mám tam více kamarádů a kamarádek. Ve třídě je to vážně super. Jsou tady skvělí lidé. Bála jsem se, že si tu nenajdu kamarády. Ale skamarádili jsme se hned první den. Každý den po škole jsem spolu. Chodíme nakupovat, do kaváren a do kina. Jsme vážně dobrá parta. Asi stejně dobrá jako byla naše. Ale s některými profesory je to horší. Někteří jsou hodní a všechno nám vysvětlí. Nejhorší změna, která mi nastala ve známkách, je ve fyzice. Z mých jedniček a dvojek, které jsem dostávala na základní škole, se staly čtyřky a pětky. Nejhorší je, že pan profesor nám to nevysvětlí a ještě si z nás dělá legraci. Ale jinak to tu jde.\nPromiň, ale už musím končit. Určitě se na vás někdy přijedu podívat. A ty taky někdy musíš přijet. Hluboká není zas tak daleko.\nMěj se krásně, všechny pozdravuj a určitě odepiš.\n\t\t\t\t\t\t\t\tJanča\n\nOsnova:\n1.) Úvod: Pozdrav.\n2.) Stať: a) Stěhování.\n\t b) Náš dům.\n\t c) Naše škola.\n3.) Závěr: Brzké setkání.", "original_file": "cb1ckaijan_01_1"}
{"text": "ZRANĚNÍ, KTERÉ ZACHRÁNILO ŽIVOT\n\nOsnova:\n\nI. Fotbalový sen\n\nII. 1. Karel\n\n2. Rodinné neštěstí\n\n3. Trenér i hráč\n\n4. Rozloučení s „Áčkem“\n\n5. Podezřelá piha\n\n6. Natržený sval\n\n7. Špatné zprávy, operace\n\n8. Den „D“\n\nIII. Šťastný konec\n\nFotbal. Má mnoho fanoušků, ale zároveň najdeme mnoho lidí, kteří tento sport považují za ztrátu času. Ale uznejte, že téměř každý malý kluk touží stát se profesionálním fotbalistou, který bude nejen slavný a bohatý, ale bude i idolem tisíce začínajících fotbalistů.\n\nTento sen měl kdysi i Karel. Jako mladého ho nezajímalo nic jiného než fotbal. Hrál ho už od druhé třídy a v deseti letech věděl, že fotbal je jeho velká láska a že se ho v životě jen tak nevzdá. Přestože byl velice talentovaný, trénoval každý den. Nikdo z mužstva „nedřel“ tolik jako on, nikdo nebyl tak rychlý jako on, nikdo neuměl dělat s míčem to, co uměl on. Přesto však, se mu jeho velký sen nesplnil.\n\nKdyž bylo Karlovi sedmnáct let, jeho otec tragicky zahynul. Tato událost samozřejmě otřásla celou rodinou. Hned po (škole) ukončení střední školy, musel jít Karel pracovat, jelikož jeho matka nezvládala živit celou rodinu sama. Pracoval v jedné prodejně s elektrickými spotřebiči a domů se vracel pozdě odpoledne, tudíž na tréno{vá}<in>ní mu nezbývalo už tolik času {JAKO DŘÍVE}<in>. Hrál za domácí tým, byl už třetím rokem kapitánem mužstva, byl nejlepším hráčem týmu, ale nutno podotknout, že jeho tým se v tabulce nacházel někde mezi posledními. Chtělo ho tehdy mnoho lepších klubů, Karel však neměl čas na stálé dojíždění a na častější tréninky.\n\nV jednatřiceti letech, když už měl ženu a dvě děti, začal trénovat mladé fotbalisty. Bylo to něco nového, něco co mu dávalo novou energii, a dělalo mu<in> radost. Byl uchvácen pohledem na mladé talentované kluky, kteří měli stejný sen, jako měl v jejich věku on. Věděl, že až jednou bude muset přestat hrát fotbal aktivně, zbude mu trénování, které si také zamiloval. Neměl to tenkrát lehké, ale jeho žena také ne. Brzy ráno odcházel do práce, z práce rovnou na trénovat žáky. Když netrénoval, měl trénink svůj. Doma se moc neukázal. A víkendy? Buď dojížděl na zápas jako trenér, nebo jako hráč.\n\n Trénovat, zároveň hrát za místní tým a plně pracoval zvládal Karel šest let. Různá zranění ho přinutila zvolnit, a tak se Karel rozhodl rozloučit se s „A“ mužstvem. „Zkrátka už sem starej a na ty mladý kluky nestačím,.“ ,řekl tenkrát doma. A byla to bohužel pravda. Přesto však neskončil hrát fotbal úplně, trénoval s mužstvem „B“.\n\nManželka nebyla už z jeho fotbalu tak nadšená, jako když se poznali. Viděla, jak se mu ráno špatně vstává do práce, protože ho bolí celé tělo. Ale Karel nechtěl nic slyšet o tom, že by měl přestat aktivně hrát. Jednou si jeho žena všimla, že se mu na zádech podezřele změnila piha, ale neuměla popsat jak. Chtěla, aby si ji Karel nechal vyříznout, což jí také slíbil, ale stále neměl kvůli fotbalu a práci čas si k lékaři dojít, možná si ho ani udělat nechtěl.\n\nKdyž jednou večer připravovala jeho žena večeři, zazvonil telefon. „Haló?“, zvedla ho. Ze sluchátka poznala hlas Karlova spoluhráče: „Ahoj Hanko, přijeď si pro Karla na hřiště, zase to jeho slavný lejtko...“ Hanka ho odvezla do Vinohradské nemocnice, na chirurgii. Tuto trasu už dobře znala, vždyť měl její muž za posledních pět let třikrát natržený sval. Byla na něj naštvaná a celou cestu mlčela. Nechápala, proč s tím fotbalem už dávno nepřestal. Vždyť jenom kolik zranění měl za poslední léta. A přece se nikdy neodvážila mu to do očí říct. Po vyšetření se dozvěděli, co Karel tušil. „Je to natržený Karle,“ , řekl jeho dlouholetý kamarád, chirurg ve v tamní nemocnici. „Čtyři týdny doma v klidu, ortézu už máš z minula, na kontrolu si dojdi k nám na polikliniku. Kdyby něco, tak se ozvi.“.\n\nPo čtyřech týdnech s ortézou na noze se chystal Karel na kontrolu. Když už byl na odchodu, Hanka na něj ještě z kuchyně volala: „Ať a se ti rovnou podívají na tu pihu Kájo.“ , stejně tam Ze dveří se ozvalo „zabručení“, což znamenalo ano. Lékař mu povolil lehkou zátěž a doporučil pihu vyříznout. Operace nebyla nějak náročná, Karel byl posléze rád, že už to má za sebou, a že bude mít manželka klid. Ale za dva týdny, když šel Karel na kontrolu, lékař mu oznámil špatnou zprávu. Piha měla nádorový charakter a musel tedy na další, komplikovanější operaci do nemocnice. Byla mu vyříznuta okolní tkáň a vyoperovány obě uzliny. Operace dopadla dobře, nejhorší měl však Karel stále před sebou, čekání na výsledky. Buď vše podchytili včas a po krátké rekonvalescenci bude vše jako dřív, nebo bude tkáň rakovinotvorná a Karel bude muset v příštích letech bojovat s rakovinou.\n\nPo nekonečném čekání nadešel den „D“, dnes se dozví výsledky. Takhle nervózní nebyl Karel ani před svým nejdůležitějším zápasem. Sedí v nemocniční čekárně asi deset minut, ale zdá se mu to jako celá věčnost. Konečně se otevřou dveře a v nich sestřička: „Další, prosím.“ Karel vstane, zhluboka se nadechne a vykročí pravou nohou... Hanka už celé dopoledne čeká na telefon. “Už by měl volat,“ ,říká si potichu a zahání myšlenky na nejhorší. Vtom uslyší očekávaný tón, zvedne telefon a doufá v dobré zprávy: „Tak co?“ Ze sluchátka se dlouho nic neozývá. Potom Karel odpoví: „Všechno je v pořádku miláčku. Za chvíli jsem doma, zatím dej chladit šampaňský, je co slavit.“\n\nDíky této skvělé zprávě spadl všem kámen ze srdce. Karel si uvědomil, že by měl trošku zvolnit životní tempo a přestal hrát za místní klub. Nyní už jen trénuje a občas si si jde „zakopat se starou gardou.“ Fotbal stále miluje a je mu i velice vděčný. Vždyť nebýt posledního zranění, nikdy by k doktorovi kvůli „obyčejné“ pize nešel. Vztah k fotbalu změnila i jeho manželka. Doby, kdy na fotbal žárlila, kdy ho chvílemi i nenáviděla, jsou pryč. Přece jen jí ten sport zachránil milovaného muže.", "original_file": "pr4dcickar_1"}
{"text": "1. slohová práce školní\n\n\t\t\t\t\t\t\t\t\t\t16. prosince 2004\n\nTémata:\n1. Ptáš se, jak se mi tu líbí (dopis)\n2. Představ si, co se mi stalo... (dopis)\n3. Píšu Vám ... (dopis někomu, s nímž jsem se nesetkal, nebo se ostýchám hovořit.)\n\nTéma: Ptáš se, jak se mi tu líbí (dopis)\n\nMilá Katko,\npředem se ti musím omluvit za své dlouhé otálení s napsáním tohoto dopisu.\nPtala ses mě, jak se mám a jak se cítím na nové škole. Kdybych ti napsala tak před třemi měsíci, vyzněl by můj dopis mnohem víc pesimisticky. Ze začátku jsem se zde, i přes všechny přátele, cítila spíš jako člověk, který se sem na tuto školu vůbec nehodí a nepatří. Měla jsem pocit, že si všichni říkají, co tu vlastně dělám a proč mě sem vlastně přijali. Ale takový byl naštěstí jen začátek. Dokonce už všichni zapomněli i na náš, ne zrovna šťastný, první příchod do třídy, ale o tom ti povím až jindy.\nV prvních třech měsících jsme se tak nějak všichni seznámili a spřátelili a naučili se vycházet i s učiteli. Ne tedy se všemi, ale alespoň s většinou z nich. Vyrovnali jsme se i se zdejším stylem učení a se všemi věcmi okolo.\nOvšem teď před Vánoci na nás místo sněhových vloček padají testy jeden za druhým. Ale to ti nejspíš neříkám žádnou novinku. Vždyť ty to ze své školy určitě znáš také. Už aby byly Vánoce a mohli jsme alespoň na chvíli přestat myslet na školu a všechny všední povinnosti. Sice už máme minimálně do půlky ledna naplánovány samé písemné zkoušky a referáty, ale na to už jsme si všichni zvykli a před koncem pololetí se ani nemůžeme divit.\nAle teď už konec vyprávění o škole! Jak se máš ty a jak se připravuješ na Vánoce? Já už mám téměř vše připraveno, až na pár dárků, které mi ještě chybí. Vlastně jsem se ještě nezeptala, jaké byly tvoje taneční? Naše třída jde až příští rok, takže se musíš určitě přijít podívat!!!\nMěj se o Vánocích krásně a určitě mi napiš!\n\n\t\t\t\tTvoje Karolína\n\nOsnova: I. úvod: omluva\n\t II. stať: a) 1. dojmy\n\t\t b) zvykání na škole\n\t\t c) Vánoce x testy\n\t\t d) taneční\n\tIII. závěr: krásné Vánoce", "original_file": "cb1csoukar_01_1"}
{"text": "Osnova:\n\n1. Úvod\n\n2. Přípravy\n\n3. Průběh do večera\n\n4. Štědrovečerní večeře\n\n5. Pad stromem\n\n6. Závěr\n\nProcházka Štědrým dnem\n\nVánoční svátky přišly k nám, v srdci se rozspoutal žár, cunami smíchu a vlny vánočních her, Vánace jsou s námi “Vítáme je zpět„!\n\nVánoce nejsou jen plné radovánek, ale i nemalých starostí, proto i má radina se musí na Štědrý den připravit<.> Úklid zdobení, vánoční stromek, pečení cukroví, to vše patří do vánočních starostí.\n\nA takto probýhá Štědrý den u nás: Bramboroví salád si již den předem děláme aby práce bylo méně. Ráno nemůžu dospat kolik očekávání mám v krvy. Dopoledne vaříme polévku a k obědu ji pak máme.\n\nK večeru napětí stoupá, při večeři se dá krájet. Stromeček svítí, koledy hrají, svícen hoří, vůně smaženého kapra se rozlétla domem<.> K večeři máme kapra se salátem, ale ta chuť se ani nedá vychutnat, protože napětí stále roste.\n\nPo večeři se jde do pokoje. Vanoční strom obletěný kouzlem radosti a krásy, pod stromečkem je ještě více krásy<.> Ten pocit se nedá popsat když dárek rozbalujete, směs napětí a strachu co tam bude. Moje celá rodina byla s dárky nad mírou spokojená. Druhý den k babičkam a dědům se šlo a další dárky se nahromadily.\n\nAle jedna věta kterou znám je pravdivá: Hodně dárků nemusí býti když máš rodinu a kamarády.\n\nKrásný navý rok.", "original_file": "hr6tespet_02_1"}
{"text": "28.11. 2005\nKristýna Kyselá\n1. písemná práce\nOlympijské hry\n(vypravování)\n\nVážení milý posluchači, tímto referátem bych vás chtěla seznámit s historií olympijských her, jejími počátky a znovuzrození spolu se zakladatelem moderních olympijských her Pierrem de Coubertinem.\nMůžete se domnívat a určitě si i všichni myslíte, že historie tělesné kultury a sportu má své počátky ve starověkém Řecku, avšak musím vás milí kolegové vyvést z omylu. Bylo to už mnohem dříve a to dokonce už u Sumerů, Egypťanů, Babyloňanů, Asyřanů, Chetitů, ale především u Číňanů. Toto zjištění mě samotnou dosti překvapilo, protože k Číňanům bych to vážně neřekla. Ptáte se, proč se tedy uvádí všude Řecko? Je to jednoduché, protože zrovna ve starověkém Řecku dosáhly olympijské hry největšího rozmachu. A čím to bylo dáno? Celá Antika totiž byla zaměřena na krásu těla a římská kultura se snažila na toto všechno navázat. Nikdy však olympijské hry nedosáhly takové úrovně jako v kultuře starověkého Řecka. Dokážete si představit kolik let uběhlo od vydání dekretu na zrušení olympijských her až do doby, kdy byly znovu obnoveny? Je tomu 1500 let, co nebyly žádné olympijské hry. A říkáte si, proč byly vůbec zakázány? Bylo to na naléhání milánského biskupa Ambrosia na tehdejšího římského císaře Theodosia, aby zakázal „pohanské“ olympijské hry. A zajímalo by vás, kdy to bylo? Ráda vám to prozradím, stalo se to tak roku 394 našeho letopočtu. Tak kdy od té doby uplynulo těch dlouhých, předlouhých 1500 let, kdy lidé mezi sebou nesoutěžili v různých odvětvích olympijských her, jak je známe dnes. Až roku 1894 došlo k pařížskému kongresu, který vlastně na návrh francouzského barona Pierra de Coubertina olympijské hry obnovil. Tomuto předcházelo o dva roky dříve znovuzrození olympijské myšlenky 28.listopadu 1894, s kterou přišel právě Pierre de Coubertin na pařížské Sorboně a napsal to v koncepci obnovených olympijských her, chtěli byste vědět, jak to pokračovalo dál? Tak tedy, tato myšlenka obletěla celý svět a získala řadu příznivců. A právě roku 1894 16.června byl svolám kongres na Sorbonu, který podpořil požadavek pro obnovení, a aby se konal v duchu antických olympijských her. Také kongres rozhodl o vytvoření Mezinárodního olympijského výboru, ve zkratce MOV, ve francouzštině Comité Internationale Olympique, CIO. Bylo zvoleno také dvanáct členů MOV, kde byl v nepřítomnosti zvolen i profesor klatovského gymnázia dr. Jiří Guth Jarkovský. To jste, ale určitě nevěděli. Byl sice pozván, ale pro nedostatek prostředků dostat se do Paříže se bohužel nemohl zúčastnit. A zajímá vás, kdy tedy byly první olympijské hry? Baron Pierre de Coubertin chtěl první hry pořádat v roce 1900 v Paříži v rámci světové výstavy, ale delegáti se rozhodli pro obnovení her v jejich vlasti, tedy řeckých Athénách, ale to vás snad napadlo. A to už tedy o čtyři roky dříve a to v roce 1896. Zakladatel Pierre de Coubertin se narodil roku 1863 a zemřel v roce 1937. rodinná tradice ho předurčovala spíše ke kariéře vojenské či politické, zajímavé, že? Ale on však tíhl k historii a pedagogice, blízká mu byla i literatura. Napsal mnoho knih, brožur a článků. V --- MOV zastával funkci generálního tajemníka, předsedou byl zvolen na zasedání v Athénách při prvních hrách. A víte proč? Jenom proto, že za dalšího pořadatele pro rok 1900 byla určena Paříž. Poté se předsedové střídat přestali a on zůstal ve funkci až do Olympijského kongresu roku 1927 v Praze. O té Praze ani sama nevím. Za své zásluhy byl zvolen čestným předsedou olympijských her.\nA teď tedy až do současnosti. Zimní olympijské hry v roce 2005 hostí italský Turín a v roce 2010 kanadský Vancouver. Letní olympijské hry se v roce 2004 konaly v řeckých Athénách, v roce 2008 je hostí Čína, město Peking, a v roce 2012 Londýn. A ještě jedna věc na závěr, a to že v roce 2004 byli na olympijských hrách v Athénách naši veslaři druzí v disciplíně    párových čtyřek. Odpusťte, já musela. Pro mě je to totiž velmi důležité.", "original_file": "pr2cfkyskri_01_1"}
{"text": "Český Brod, 7. 8 . 2010\n\nAhoj Evo,\n\nmám teď čas a tak ti píšu.\n\nted zrovna půjdeme na oběd a jsem zvědavá co bude k jídlu<.>\n\nteším se domů ahoj\n\nEva", "original_file": "cbrod5f_1"}
{"text": "Fejeton\n\nna téma cestování (tohle téma se mi vůbec nelíbí, ale je to pořád menší zlo, než třeba školník, nebo svačina, lépe řečeno je jednodušší skrze něj uniknou jinam)<.> Tak tedy:\n\nO vajíčku\n\nJedna nevydařená rezervace vídeňského hotelu, uskutečněná na základě chtíče (který byl mimo jiné silnější, než pud studentské finanční sebekázně) vidět na vlastní oči Van Gogha mě dnes inspirovala ke vzpomínce na cestování v mém raném věku a to konkrétně k prázdninám u babičky. Můj vztah k prarodičům (platný i v opačném směru) se podobá běžným vztahům ob jednu generaci snad jen formálním pojmenováním, ale jelikož takové téma není předmětem mého sdělení, mohla by tato informace pro teď postačit jako vysvětlení, proč se ona konkrétní vzpomínka nevztahuje k babičce, či dědečkovi, jak by se eventuelně dalo očekávat (čímž preventivně předcházím případnému zklamání, či nadměrnému dojetí, k němuž možná tak jako tak dojde)<.>\n\nNejsem si tak úplně jistá, jestli to bylo jaro nebo léto, ale roční období na venkově toho obvykle na denním harmonogramu moc nemění a ani tehdy tomu nebylo jinak. Jedním z bodů programu bylo sebrání čerstvých vajec, jakožto potencionálních potomků dědových slepic. Bylo mezi nimi jedno tak malinké, že nikdo neměl nic proti mi jej po krátkém naléhání vydat. Zanedlouho jsme se s vajíčkem zkamarádili, ovšem náš vztah se na úrovni kamarádství moc dlouho neohřál a já jen velmi rychle zaujala rodičovskou pozici, ke které mě nejspíše inspirovalo ono drastické odloučení. *)\n\nMateřské pudy se projevovaly především tím, že jsem se rozhodla vajíčko vychovat v skromné, chytré a soběstačné kuřátko. Vytyčila jsem si tedy jasný cíl a v oblasti taktiky jsem vsadila na osvědčenou a všem dobře známou intuici. Ta mi napověděla, že mám pečovat hlavně o celistvost jeho skořápky a udržovat jej co možná v teple, ale konkretizovala mi oblast infračerveného záření na tělesné teplo, čímž mě připravila o možnost využití elektrického topení. **)\n\nPo takřka týdenní péči včetně sdílení jednoho lože a neustálých haptických projevů byla vyčerpána data určená pro pobyt strávený s prarodiči v jejich skromném obydlí. Návrat domů ve mě inicioval potřebu všem se pochlubit a sama se přesvědčit o výsledcích své práce, doufaje v jejich kvalitu. Opatrně jsem lehkým nakřápnutím otevřela vajíčko a nemohla jsem se dočkat okamžiku, až uzřím to malé žluté ztělesnění veškerého mého úsilí, připravena mu se vším odhodláním pomoci na svět. Zklamání, které jsem v ten okamžik pocítila bylo nepopsatelné. Pod zdánlivě hezkou skořápkou se po celou tu dobu formoval oplzlý, žlutý a odporně páchnoucí pukavec. (náš pes Bojar ho mimochodem následně mohutným polknutím patřičně ocenil)\n\nTato událost mě po mnoha letech vede k zamyšlení, jehož závěrem je poměrně aktuální generační problém. V nevinném dětském omylu lze totiž spatřovat nemalá podobnost mezi přehnanými rodičovskými ambicemi a jejich dopadu na děti, který ovšem může dosahovat narozdíl od celkem dobrého, nebo alespoň neškodného konce o pár řádek výš přímo kolosálních rozměrů a ono zklamání nenastává v samém závěru často puze u rodičů. Dovolte mi tedy nakonec otázku: Nejste i vy sami tím vajíčkem, zdánlivě předurčeným k dokonalému kuřátku, či v roli podobného zákonného zástupce?\n\n*) předpokládaný důvod adopce nemůžu potvrdit\n\n**) elektrické topení babička prakticky nikdy nezapínala, protože huňatý svetr se na měsíčním vyúčtování téměř neodrazil, ale to vím až teď\n\npozn.: Omlouvám se za vysvětlivky pro daný žánr naprosto netypické, ale jejich vynechání bych považovala za nekompletní výpověď.\n\nOsnova:\n\n1) Úvod: vzpomínka na prázdniny\n\n2) Stať: a) adopce vajíčka\n\nb) rodičovská péče o vajíčko\n\nc) zklamání po návratu domů\n\n3) Závěr: Aplikace příběhu na aktuální problém, zamyšlení", "original_file": "grP4klemar_01_1"}
{"text": "Rybička a mořský koník\nKomu není rady, tomu není pomoci\nDva nerozluční kamarádi mořský koník Bastík a rybička Ochechule spolu bydleli v útulném bytečku na předměstí Makrelova. Jednou, když si takhle užívali příjemné společné odpoledne se spoustou nákupů. Zašli do nové kavárničky U modrého raska. Zde si dali jejich oblíbené okurkové late.\nDali se do řeči najednou se Ochechule svěřila Bastíkovi že už dlouho touží potom, aby se podívala do zakázaného území žraloků. Bastík ji chce varovat, jenže jeho kamarádka se nedá odbít. Po krásném odpoledni oba došli domu opravdu zdrchaní, a proto si šli hned lehnout. Koníkovi pořád vrtalo hlavou a nedalo mu spát, co mu jeho kamarádka řekla. Pak ale nakonec usnul ani nevěděl jak.\nDruhý den u snídaně bylo nečekané ticho. Až když dojedli prolomil to ticho Bastík. „Ochechule co by jsi řekla, kdyby jsme si udělali menší výlet ke žralokům?“ Ochechule byla ohromně šťastná. Hned šli na zastávku a sedli do prvního autobusu MHD pana Kytova, který je zaveze až na místo. Potom už museli šlapat po svých. Cesta byla strašidelná, nakonec však došli až k hranici, která rozděluje Makrelov od útesů žraloků. Bastík ukazuje Ochechuli kam až smějí, aby na ni predátoři nepřišli. Radši vše říkal dvakrát aby si byl jist že ho Ochechule opravdu poslouchala. Vše mu nakonec odkývala, a proto se mohli vydat na obeplutí žraločího útesu. Ochechule ovšem porušila vše, co jí Bastík řekl. V krvi ji začal stoupat adrenalin, odvážila se doplout až ke starému korálu kde měli sídlo žraloci z oceánu. Neslyšela Bastíka jak ji varuje před nebezpečím, byla příliš rozrušená z toho, že se dostala tak blízko. Z ničeho nic se před Ochechulí objevil žralok a slupl ji jako malinu. Z toho plyne ponaučení „komu není rady, tomu není pomoci.“", "original_file": "cl8csujand_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nLukáš Zavadil\n14. prosince 2007\n\nO reklamě\nDva za cenu jednoho? Co? Kde? „Aha, díky, čau“. Miluji mobily. A opravdu už jsem na cestě. Dobře naladěn a vyzbrojen nákupní taškou vstupuji do obchodu.\nU vchodu se ptám prodavačky, kdeže mají ten akční výrobek. S ironickým úšklebkem mě pošle k největšímu davu lidí v obchodě. Proč se všichni musí koukat na televizi. Mírnými šťouchanci a štulci pod žebra se propracuji až k regálu, kde popadnu co unesu a honem pryč. „Mamí, já chci tu panenku z televize, vždyť si to slíbila.“ Zavřískala mi vedle ucha nějaká cizí holčička. Koukam se na její matku. Mladá žena, se strhanými rysy a kruhy pod očima. Pořád mi sice zvoní v uchu, ale už stojím frontu. Je jedno, že jí stojím skoro hodinu.. Dozvěděl jsem se spoustu věcí. Drobný pán, který není za nákupem ani vidět mi povídá: „Měli to v letáku, panáčku, zlevněný o 20 korun.“ Další paní „Včera v televizi sem to viděla v akci“. Bla, Bla, Bla, říkám si v duchu na cestě domů. Stanu před zrcadlem a nestačím se divit. Pohublý, strhané rysy, kruhy pod očima. To zamáznu tím krémem s koenzymem a ještě omládnu ne? Vždyť to je in.\nZapnu televizi akorát na Večerníčka. Ale co to? Večerníček se --- s kapitánem Lipánkem. Přepnu. „To je nové? Ne. 100krát vyprané, ale v Perwolu.“ Přepnu. Mladá maminka s úsměvem přivítá chlapce „zamazaného jako čuně“. Já nevím jak vy, ale já dostal tak akorát pár facek. Ale jestli je toto reklama pravdivá, tak zítra peláším pro Ariel a dám ho své matce.\n\nOsnova: I. Úvod\n II. Stať – nakupování\n III. Závěr", "original_file": "cb4czavluk_01_1"}
{"text": "Ahoj, já jsem tvoje mladší y já před deseti lety\n\nJak se máš? Co kámoši a škola? Doufám, že se s kámoši ze základky ještě stýkáš. A ne jenom s nimi, i s těmi z florbalu a takhle. Jde ti to ve škole dobře? Možná jo. Ale nejsem si jistá, protože já jsem teprve v pátý a škola mi moc nejde. Nejde mi čeština, angličtina a taky mi nejde informatika, hlavně psaní na počítači. Sportuješ vůbec? Určitě jo. Protože už jako malá jsi nechtěla skončit mezi těmi, kteří se pomalu neudrží na nohou. Podívala jsi se už někdy do Texasu nebo do jiných zemí v severní Americe jak jsi chtěla? Víš o tom, že jsi se tam dřív chtěla podívat jenom kvůli koním.. Vyděláváš si sama? Nebo dostáváš kapesné. Jestli budeš chodit nebo chodíš do práce čím vlastně jsi nebo budeš? Pro mě to je pořád velké překvapení. Dřív jsi se vůbec nemohla rozhodnout. Máš už kluka? Doufám, že jo, protože jestli jsi na tom stejně jako já tak ti moc nezávidím. Já mám totiž na kluky velkou smůlu. Koupila sis svého vlastního koně (pokud jsi na to měla peníze) a teď s ním pravidelně jezdíš na ranč nebo na statek? A tam se o něj staráš a jezdíš na něm. Máš ještě svého věrného trhače? Nebo máš jiného psa? A co Adam a Eva mají se ve vaší době dobře? Asi jo. A co Adam? Měl už svatbu? Určitě jo, pokud teda nějakou holku má. A co rodiče? Zlepší se tátovy ta cukrovka? A mě astma? Doufám, že se ti splní všechno, co si přeješ. Všechny pozdravuj ve vašem roce 2020. Ahoj tvoje mladší já<.>", "original_file": "hr5cikluc_01_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nŠárka Dlouhá\n14. prosince 2007\n\nKaždý má svého anděla i ďábla\nJe mnoho druhů lidí, každý jiný, každý zajímavý, každý má své neduhy. Stejně tak i já.\nAnděl a ďábel. Dvě stoprocentní antonyma. Přesto si myslím, že jediný spůsob člověka, jak být šťastný, je tyto dvě nadpozemské (a podzemské) bytosti spojit. Objektivně si uvědomit své chyby i své přednosti. Tak se alespoň já teď vnímám. Když jsou anděl a ďábel v nepokoji, člověk jako celek prožívá deprese, roztříštěnost, neklid. Co se děje?!! Hysterie.\nAndělé mají rádi anděly a dáblové dábly. Když je člověk dobře naladěn, vládne v něm tudíž anděl, vidí anděly i v druhých. Zažívá příjemné chvíle, udivuje se nad krásou ostatních, je šťastný Když v těle vládne ďábel, nelze tušit nic dobrého. Potkáme jen a jen ďábly a když vystrčíme růžky, nemůžeme čekat andělské pohlazení. Někteří mají občas pocit, že soužití ďábla a anděla je pouhopouhá schizofrenie. já doufám, že tomu tak není.\nBohužel se mi poslední dobou zdá, že andělský přístup k ostatním lidem se získává s alkoholu, byť třeba jen ze zbytkového, nebo kouřením marihuany.\nAle možná je to pochopitelné. V dnešní nepříznivé době pro klid duše a pro anděly to možná jinak nejde. Kdo by se proboha zajímal o lidskou duši a její rozbroje? A zvláště dnes?! Dnes, když většina myslí hlavně na materiální hodnoty?\nAle, proč by někoho měl nějaký anděl nebo ďábel zajímat. Vždyť je jednodušší rezignovat. Proč se věnovat lidem, vždyť má každý hlavu, ruce, nohy. Jako ostatní.\n\nOsnova:\nI. Úvod – Druhy lidí\nII. Stať: a) spojení anděla s ďáblam\nb) vztahy k ostatním\nc) nepříznivá doba\nIII. Závěr - rezignace", "original_file": "cb4cdlosar_01_1"}
{"text": "Sebevražda\n\nOsnova:\n\nÚvod: Vcelku normální člověk.\n\nStať: pouze iluze\n\n: důvěra\n\n: nevyřešitelné otázky\n\n: smysl života\n\n: síla peněz\n\nZávěr: Vysvobození.\n\nKdybyste toho muže potkali na ulici, nepřipadal by vám nijak zvláštní. Vysoký, dobře oblečený a upravený. Vykračoval si svižně a s hlavou skloněnou. Tak to je dnes normální. Lidé se bojí podívat do očí někomu jinému. Mají strach, připadá jim to hloupé a nevkusné. Tento muž měl však zcela jiný důvod k tomu, aby byl takto skloněný. Po delším pozorování bychom mohli dojít k závěru, že je nemocný. Jeho záda byla mírně pokřivená, oči měly nevýrazný a kalný pohled. Zdálo se, že se zcela odvrátil od společnosti, myslel jen na jiné věci, nikdy ne však na to, co se týkalo lidí. Ruce měl rychlé a nervózní. Přelétávaly mu sem a tam po kapsách. Kráčel rychle za jasným cílem, to bylo znát od prvního pohledu. Nikde se nezastavoval, nerozhlížel se... Kolem něj se několik dětí smálo vysokými, pisklavými hlásky, ale on nevnímal. Jen si rukou prohrábl uhlově černé vlasy a spěchal dál. Čas od času pozvedl zrak, aby se přesvědčil kde je. Kdybychom šli za ním dále, všimli bychom si, že vytáhl peněženku a začal přepočítávat peníze. Proč to asi dělal? To už je lidský úděl, nikdy nemáme možnost poznat, na co se chystá ten druhý, dokud tak neučiní. Muž schoval peněženku zpět do kapsy svého saka, zapnul si knoflík a rukou sjel k boku, kde byla podivná vyboulenina.\n\nZrychlil a zamířil k přechodu, aby se dostal na druhou stranu cesty ještě na zelenou. Přešel, ale stejně mu v polovině cesty blikla červená. Stařenka, která vyšla na zelenou, nebyla ještě ani ve čtvrtině. Marně se snažila zrychlit, její hůlka rytmicky klepala o zem. To klepání přinutilo muže, aby se na ní podíval. Kdysi by jí snad i pomohl, vždy měl slitování se staršími a nemocnými, avšak utrpěl už příliš mnoho ran. Jeho ústa se stáhla do vodorovné čárky. Mnoho ran. Svět nebyl pro něj dobrým místem. Kdysi žil v iluzi, tak jako žijeme my všichni, dokud nás nepostihne něco zlého. Smrt milované osoby, rozchod, rozvod, lži nebo cokoliv jiného. Pak teprve iluze odchází. Odplouvají pomalu na malém obláčku s nápisem: \"V tohle jsem kdysi věřil\", a pak se ten mráček pomalu rozplyne a místo něj zůstane tmavé místo, kde nic neroste. Ani radost, ani smích, nic. Jen zloba na celý svět, zloba na všechny. Někteří to řeší násilím, agresí. Jiným zbude místo zloby jen strach ze společnosti nebo snad smutek.\n\nTento muž prožíval intenzívní smutek. Dříve býval úspěšným v práci, měl rodinu, děti, kamarády. Ale co je to rodina? Co jsou to děti? A přátelství? Lze je vůbec nějak charakterizovat? Je možné odpovědět a říct, že ta odpověď je jasná a srozumitelná? Mnozí z nás si myslí, že znají pravdu, ale i pravda je jen iluzí, pokud nejdeme k jádru problému a až do hloubky. Žena vás může podvést, z dětí se mnohou stát nesnášenliví tvorové, kteří vámi jen opovrhují a nemají vás ani v nejmenším rádi. Jen vás využívají. Kamarádi, ti mohou být dobří a spravedliví. Ale vždy se najde jeden nebo dva, kteří jen přátelství předstírají. Když vás později ošálí a podvedou, o to horší to pak pro vás je. Důvěra je pěkná věc, ale jen v určitých mezích. Mohli jsme věřit tehdy, když na tom závisel náš život, ale věřit bezmezně je hloupost. Pád do propasti je pak o to větší.\n\nMuž vzhlédl a spatřil před sebou velkou kavárnu. Došel k ní a nahlédl dovnitř. Téměř všechny stoly byly obsazené. Jen u jednoho stolu seděl smějící se pár, další byl obsazen zdánlivě šťastnou rodinkou.\n\nTaková pohoda, pomyslel si muž. Proč jen já jsem musel na všechno doplatit? Proč jen já jsem tolik přemýšlel a ve všem hledal problémy a potíže? To, co se za chvíli stane, je také zčásti má vina. Přemýšlel a zaplňoval svůj mozek stále dalšími a dalšími nevyřešitelnými otázkami. Člověk potřebuje někoho dalšího, aby mohl konzultovat své potíže. Těžko něco vyřeší sám. Jsme lidé společenští. Otázkou však zůstává zdali je to pro naše dobro. Muž ještě chvíli hleděl přes okno. Úslužný číšník s úsměvem na rtech roznášel kávu a děkoval. Šel dál. Kolem něj projížděla auta, hučela a vřískala. Byl teď nesmírně citlivý na každou věc. V okamžiku, který měl brzy přijít, se skrývalo cosi zvláštního, až možná dokonce mystického. Něco, co ho snad osvobodí. Problémy a otázky se vršily a kupily, nemohl se jich jen tak zbavit.\n\nProblémy lze odsunout někam dozadu. Můžeme v hlavě otevřít malou krabičku a tam je uložit. Jenže po čase se krabička přeplní, sama se otevře a veškerý nahromaděný materiál se vyvalí ven jako lavina. Tehdy zaplaví naše mozky s netušenou silou a jen málokdo dokáže odolat, aniž by se úplně nepomátl. Většina lidí je v dnešním rychlém, uspěchaném a stresovém světě pomatená. Ti, o nichž se tvrdí, že jsou na tom nejlépe – manažeři, úředníci nebo bankéři – patří k největším pomatencům. Ztratili sami sebe. Muž přemýšlel a uvažoval, ale vyřešit to nedokázal. Existuje určitá hranice, kterou jsme ještě schopni snést, jistý bod zlomu. Jakmile se dostaneme za ni, není cesty zpět. Hranice mezi normálností a šílenstvím je velmi úzká. Muž uvažoval, jestli se skutečně nepomátl. Co když ostatní jsou normální lidé a jen on propadl pomatenosti? Co když si to všechno jen namlouvá? Je možné, že svět je lepší a lepší a on to jako jediný nevidí? Nic nás nedokáže zastavit? Když vykácíme stromy a celé lesy? Nevadí, vždyť to nebude trvat tak dlouho a vyrobíme si vlastní kyslík. Jednou budeme v bytě jen sedět a mačkat tlačítka na obrovském ovladači. Nebudeme se muset ani zvednout, všechno bude elektronické a bude se to zapínat na náš povel. To vše si muž uvědomoval. Kam zmizela radost ze života, úsměvy, pomoc jiným. Přemýšlel, ale odpověď nenašel. Zdálo se mu, že to vše zmizelo najedenou a nenávratně. Našel proto po chvíli to správné slovo. Odešlo to nečekaně. A on to nemohl zastavit, i kdyby chtěl. Co zmůže jediný člověk nebo dokonce desítky lidí proti celé společnosti? Nic. Jsou bezmocní jako novorozeně proti dospělému. Jde tady jen o jediné. Získat větší moc, větší sílu, větší kontrolu nad jinými. Vyšvihnout se co nejvýše na společenském žebříčku, pošlapat ty pod sebou. Ano, to je ono, že? Rychle a radostně zašlápnout ty, kteří zůstali za mnou. Jsem chudák, pak si vydělám nějaké peníze a dostanu se do střední vrstvy. Honem pošlapat ty chudáky, takové, jakými jsem byl před nedávnem i já. Odloučit se od nich. Jen ať mě proboha s nimi nikdo nespojuje. Vždyť já už s nimi nemám co společného. A nikdy jsem neměl. Zkuste někdo říct, že ano! To vám to pěkně vytmavím!\n\nMuž byl zmatený. Myšlenky mu bouřily v hlavě jako uragán. Nedokázal je setřídit a urovnat. Uvědomoval si, co je jeho problém. Nemohl najít vlastní identitu, vlastní já. Jeho život ztratil smysl, zmizel stejně nečekaně jako všechno ostatní. Co má člověk dělat bez toho, že by měl pro co žít? Má snad sedět doma, sám a sám, a užírat se vlastními hnusnými myšlenkami? Jen sedět a hledět do zdi? To může radši všechno skončit, zbavit se toho trápení. Kdyby jen všechno bylo jinak. Žena zmizela v rakvi, když mu bylo pětadvacet. Ponořila se do kypré země a už se nevrátila. Automobilová havárie, stálo v policejním hlášení. Pár lidí mu vyjádřilo upřímnou soustrast. Jen slova. Další den se ti samí lidé opíjeli v hospodě a ani po něm neštěkli. Zůstalo možná pár přátel, ale i ti postupně odpadali, když viděli, že se se smrtí ženy nedovede vypořádat. Zůstalo v něm prostě jen prázdné místo, které nemohl nikdo a nic zaplnit. Kdo mohl dát záplatu na ztracenou lásku? Nedokázal se vrátit zpět do normálního života. Pak dítě. Malý Jirka. Měnil se. Nejprve to začalo drobnostmi. Pak krádeže, nadávky, několikrát došlo i na pěsti. Muž se snažil, chtěl svého jediného syna vychovat jako řádného člověka. Takového, který by byl slušný a milý k ostatním. Měl by v něco víru, důležité je věřit. Věřit, ať je to víra v cokoli. Člověk bez víry je chudý na duši, uvažoval muž.\n\nKonečně došel k restauraci, která se mu zamlouvala. Nesedělo v ní moc lidí a on chtěl být ještě nějakou dobu sám. Vybral si stůl u okna, slunce mu pálilo na tvář. Objednal si nejdražší a nejlepší jídlo, které tady měli. Dříve by si to nedovolil, ale dnes mohl. Když mu číšník donesl jeho porci, usmíval se. Byl to však falešný úsměv. Spíše úšklebek. Doufal, že mu z toho kápne tučné spropitné. Tenhle číšník jel po penězích. Peníze jsou hybnou sílou světa. Kdo jich má dostatek, je bezmála bohem. Může si dovolit cokoliv, ovlivnit cokoliv. Ale stačí jen malý krůček a jsme otroky těch malých blyštivých a papírových potvůrek. Pak už nejsme sami sebou. Jsme otroci. Naše myšlenky neustále utíkají k penězům a přemýšlejí, kde získat další a další, za co je utratit a proč. Jestliže propadneme příliš penězům a máme jich dostatek, už nechceme být bez nich, chceme jich mít kupy a hromady. Ztrácíme svou duši a nejsme si toho vědomi. Muž to chápal. Snědl své nejlepší jídlo a utřel si ústa ubrouskem. Číšníkovi dal tučné spropitné. Chtěl ještě chvíli posedět a přemýšlet. Celý život přemýšlel. Uvažoval, jestli je to dobře. Došel k závěru, že by to nemohlo být lepší, ale lidé by museli být jiní. Pak by byl šťastný a spokojený.\n\nMuž sáhl do kapsy a vytáhl pistoli. Číšník si toho všiml a zaječel. Muž však přiložil pistoli ke svému spánku, místo aby jí ohrožoval ostatní zákazníky. Hovor zmlkl. Zavládlo ticho jako v hrobě. Všichni upírali zrak na muže a polykali hořké sliny, očekávajíce co se stane. Zaduněl jediný výstřel. Hlava se rozletěla na kusy, konečně se jeho myšlenky dostaly pryč z utýraného mozku. Byl šťastný, už ho neobtěžovaly. Bezvládné tělo se zhroutilo na stůl. Z levé ruky pomalu padal k zemi krví potřísněný papír...", "original_file": "pr4cdohdan_1"}
{"text": "Ptáš se, jak se mi teď daří\n\nAhoj\n\nPtal ses, jak se mi teď daří, tak jsem se rozhodl napsat ti dopis. Udělal jsem si na tebe čas, teď tady sedím a nevím co bych ti vlastně měl psát. Nejradši bych tě teď odbyl jednoduchým fajn, jak to teď v poslední době dělám, ale že jsi to ty, tak to neudělám. Toho si važ.\n\nDlouho jsme se neviděli, viď. Docela by mě zajímalo jak se máš, co děláš.. No, taky ses přihlásil na střední... Baví tě to tam? Abych pravdu řekl, mě moc ne. Ne že bych se tady nudil, učení mám nad hlavu, ale znáš přece můj přístup k povinostem. To asi bude můj problém. Jsem prostě moc líný, než abych se dokopal k učení, nebo dokonce k nějakému pohybu, třeba sportu. Snažím se nedělat věci pravidelně, nesnáším rutinu. Přímo mě děsí, že by všechny moje dny byly stejné. Vadí mi také takové to přehnané plánování věcí dopředu. Chápu, že v dnešní době je to nutnost, kterou musím respektovat, ale bylo bych radši, kdyby to tak nebylo. Chtěl bych jít ven, když se mi chce jít ven, jít jíst, když mám chuť, jít spát, když jsem ospalý... Je škoda že to nejde a ani nepůjde. Musím dělat to, co je v danou chvíli třeba.\n\nTeď na tebe asi působím, jako nějaký smutný, nespokojený člověk, ale to vůbec není pravda! Je ale pravda, že dneska nemám zrovna dobrou náladu... Ano, stále se scházíme se starou partou ze školy. Pamatuješ si na ně, že? Dokonce jsme společně jeli slavit Silvestra na Lipno. Škoda, že si nemohl jet s námi. Bylo to opravdu Super!\n\nNapadá mě, že tohle je asi můj první delší dopis, který bych napsal sám. Docela mě to baví... Že bych objevil nějaký další skrytý talent?\n\nHmm... Asi ne, právě mi tak nějak došla nit, jak se říká... Co by tě tak ještě zajímalo? Novinky, drby? Žádné mě nenapadají. Je to asi tím, že mě počítač už úplně zbavil tvořivého myšlení a fantazie. To je docela slušná výmluva, nemyslíš?\n\nJak sis jistě všimnul, píšu ti rukou a mám k tomu velmi vážný důvod. Moje písmo je poměrně hrozné. Je kostrbaté, špatně čitelné a každou chvíli jiné. Podle písma se dá poznat spousta věcí o osobnosti. Radši bych tomu ani nevěřil. Jak může tak milá ,a vyrovnaná osobnost, jako já psát takovýmhle hrozným způsobem?\n\nNo, tím jsem ale hodně odbočil od tématů, na které ses vlastně ptal, a to bylo jak se mi daří. Když to shrnu, sečtu a podtrhnu, vyjde mi zcela jasný výsledek: fajn.\n\nDoufám, že se brzo uvidíme, měj se hezky a odepiš.\n\ns pozdravem, Adam\n\nOSNOVA:\n\nÚvod\n\nStať – co škola?\n\n– moje nespokojenost\n\n– písmo\n\n{Z|z}ávěr", "original_file": "cb1abamjon_01_1"}
{"text": "Hana Hejnová, I. C\n23. 2. 2004\n\n2. slohová práce\n\nMůj oblíbený románový hrdina\n(Charakteristika)\n\nOsnova: 1) úvod (seznámení)\n2) vnější charakteristika\n3) její život\n4) vnitřní charakteristika (vzdělání, svatby, vlastnosti)\n5) závěr – proč jsem si ji vybrala\n\nSeznámila jsem se s ní v jedné knížce. Jmenovala se „panenská královna“ a napsala ji Carolly Ericksonová (prý jedna z nejuznávanějších historiků v USA). Osoba, kterou jsem si vybrala, tam vystupovala jako hlavní postava – anglická královny Alžběta I. Kniha je podle mě poutavě napsaná a popisuje Alžbětin život od jejího narození až do smrti.\nAlžběta byla příslovečná svojí krásou. Na obrázcích se mi jeví jako štíhlá, ale poměrně vysoká žena se sněhobílou pleti, snad příliš dlouhým nosem v úzkém obličeji a proslulými dlouhými zrzavými vlasy. V knize se také zmiňují o hlase, který se rozléhal po dlouhých chodbách paláců tak silně, až se poddaní třásli strachy.\nAle dříve než se pustím dále, dovolte mi, abych přiblížila podmínky, ve kterých žila. V době svého dětství byla mezi Angličany populární, ale ne moc oblíbená. (Její otec Jindřich VIII. dal její matku Annu Boleynovou popravit za zradu). Alžbětu měl však Jindřich velmi rád. Když zemřel ujal se vlády Alžbětin nevlastní bratr Eduard. Ten měl Alžbětu rozhodně radši než svou druhou nevlastní sestru Marii řečenou Krvavou, která nastoupila na trůn po něm. Pro Alžbětu tím začala etapa života, v níž se musela jen strachovat o život. Marie totiž stále přemýšlela, jak se nenáviděné sestry zbavit. Přestože se Alžběta musela bát, nadávala na sobě nic znát. Bylo jí v té době pouhých 20 let. Prošla již řadou osobních i politických změn. Poprvé se zamilovala do svého vzdáleného příbuzného Tomáše Seymura a často se stěhovala (jednou jí dokonce Marie uvrhla do Toweru). Všechny útrapy však překonala v 25 letech se, po Mariině smrti, stala královnou. Její vláda byla dobou zámořských plaveb (které velmi podporovala) a Anglie velmi zbohatla. Alžběta sice nedokázala zabránit náboženským nepokojům, ale především dosáhla velkého množství úspěchů. Snad každý zná osud Marie Stuartovny, kterou musela dát na nátlak svých rádců popravit, i když sama nechtěla.\nAlžběta, stejně jako všechny děti z lepších rodin v 16. století, prošla přísnou výchovou. Byla bystrá, měla dobrou paměť, rychle se naučila číst a psát a lehce zvládla jazyky (ovládla jich 6). Byla schopná mluvit s velkými učenci své doby, vyznala se v evropské politice a měla hbitý jazyk, který dobře využívala k hádkám se všemi, jež ji obklopovali. Bylo jejím zvykem nepustit nikoho ke slovu a dělala dlouhé odbočky než se dostala k jádru věci.\nUž v mládí si slíbila, že se nikdy neprovdá, i když z tohoto rozhodnutí pramenilo mnoho problémů. Svůj slib dodržela a přestože se několikrát zamilovala, ke svatbě nikdy nedošlo. Uměla hrát na cembalo a výborně tančila. Nosila sice honosné šaty a okázalé šperky, ale na druhou stranu klela, zapomínala na slušné vychování a naparovala se. Velmi dobře se přetvařovala. Neustálé rozčilování jí nesvědčilo a často trpěla nemocemi, ale přesto dál poroučela a vyžadovala obdiv. Chovala se jako královna, ale byla i agresivní, vzpurná a divoká. Nedokázala šetřit a rozhazovala peníze kde se dalo. Dělala si zkrátka všechno po svém a nenechala nikoho, aby jí poradil.\nMyslím si, že Alžběta byla osoba, ve které se dalo těžko vyznat. Její chování bylo nepředvídatelné a vždy udělala něco, co všechny kolem překvapilo a zmátlo. Právě to se mi na ní líbilo (i když to zvlášť ve stáří přeháněla) a proto jsem si ji vybrala. I když určitě můj oblíbený románový hrdina není, ale spíš mě zaujal její osud.", "original_file": "pr1chejhan_02_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nJiří Vlach\n17. května 2005\n1. C\n\nTémata: 1) Tak tady žiji (volný stylový útvar)\n 2) Divy současného světa (volná stylový útvar)\n 3) Mé setkání s…. (Vypravování)\n 4) Pohled do zrcadla (Zamyšlení)\n\nTak tady žiji\n\n1) Úvod: Nejhezčí ulice\n2) Stať: a) Popis ulice\n b) Seznámení s naším domem\n c) Naši sousedé\n 3) Závěr: Můj vztah k domovu\n\nTak tady žiji. Nejhezči a asi i nejzvláštnější ulice ve městě. Domy na protějších stranách ulice jsou od sebe vzdáleny více než obvykle, což je způsobeno protékající Mlýnskou stokou. Není to ovšem stoka v pravém slova smyslu, její šířku by jí mohl závidět kdekterý potok a po jejích stranách rostou mohutné javory.\nAni domy nejsou zcela obyčejné. Nemyslím tím snad, že by v nich strašilo, ale bystrému oku neunikne skutečnost, že celá souvislá řada domů je nakloněna lehce jihozápadním směrem asi o dva až pět stupňů. K tomuto defektu došlo během druhé světové války, díky nepříliš zdařilému zásahu českobudějovického nádraží spojeneckými letadly.\nNáš dům byl postaven začátkem 20. století německou rodinou, která se však kvůli Benešovým dekretům musela v polovině čtyřicátých let vystěhovat. Dům byl přestavěn na činžovní dům a nastěhovali se první nájemníci. Myslím si, že někteří naši sousedé to mají ještě v živé paměti.\nBylo by zbytečné vyjmenovávat zde jednoho po druhém, a tak zmíním pouze známou paní profesorku a jejího roztomilého leguána, která bydlí v prvním patře.\nMá rodina se přistěhovala zhruba před patnácti lety. Za tu dobu jsem si již na toto místo zvykl a vždy ho budu brát za svůj pravý domov. Ta vůně, kterou cítím vždy při návratu z dovolené, se nedá s ničím zaměnit. Prožil jsem zde podstatnou část svého života: kojenecké období, navštěvování jeslí, mateřské i základní skoly a nakonec i první ročník Jirsíkova ústavu. Nevím, jestli bych se někdy chtěl odstěhovat, i když rodiče velmi touží po rodinném domku.\nZkrátka jsem si ke svému bytu vytvořil vroucí vztah, je něco jako můj starý přítel a pokaždé ho velmi nerad opouštím.", "original_file": "cb1cvlajir_02_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nBarbora Mikešová\n14. prosince 2007\n\nÚsměv, dobré slovo, ochota a pomoc. O čem to mluvíte?\nOchota a pomoc? To jsou dvě slova, které pro každého znamenají asi něco jiného. Pro někoho možná také vůbec nic, neboť má na účtu padesát milionů a myslí si, že ho nemůže nic „rozhodit“. Ovšem pro lidi z okraje společnosti je to určitě velký dar.\nAle už v této situaci nastává jeden velký problém. A to, že v dnešní době není ochota a pomoc prostě dost „in“.\nCo bude asi tím největším dárkem pro lidi bez domova? Nejspíš právě úsměv, dobré slovo, ochota a pomoc. Ale o čem to mluvíte? Vždyť to je jenom „bezdomovec“. Tento názor není určitě ničím neobvyklým. Ale bezdomovci nejsou zdaleka jedinými členy společnosti, které potěší dobré slovo. Na světě žije tisíce dalších postižených, starých a nemocných lidí, které by část „normálních“ obyvatel této planety nejraději poslala na věčnost. Lidé chtějí vidět pouze ty své ratolesti s rozzářenýma očima a na ty druhé zapomínají. I když těm k radosti a rozzářeným očím stačí mnohem méně, než si myslíme.\nI já mám známého, který vyrůstal po nehodě na vozíku. Většina si neumí přestavit, jak je to těžké úplně změnit svůj život a vyrovnat se s tím. Myslím si, že tuto životní situaci překonal jen díky své rodině a přátelům. I ten je šťastný, když strávíme část svého volného času společně s ním. Věci, které vy považujete za docela normální, jako je třeba nedělní odpolední výstup na Kleť, nemůže zrealizovat bez Vaší pomoci a je to pro něj velký zážitek. V oblíbenosti a popularitě na tom nejsou dobře ani nejrůznější nadace a organizace, snažící se pomáhat těmto postiženým lidem. Podle některých jsou to dokonce zloději a lháři.\nMohli bychom se trochu zamyslet a uvědomit si, že zde nežijeme sami, ale i společnost má tu tvář, kterou nechceme vidět. Nejsou tu jen ti, kteří se mají jako „prasata v žitě“, ale i ti druzí, kteří jsou rádi za naše pochopení, úsměv nebo dobré slovo. I ti jsou členy společnosti a neměli bychom je zavrhovat, ale snažit se jim pomoci, tolerovat je a usnadňovat jim cestu k nám.\n\nOsnova: I. Úvod\n II. Stať: a) Problém dnešní doby\n b) „Bezdomovci“\n c) Postižení lidé\n d) Můj známý\n e) Nadace\n III. Závěr", "original_file": "cb4cmikbar_01_1"}
{"text": "23. 3. 2006\nPetr Kobler, 2.C\n2. písemná práce\nNeznámé místo\n(subjektivně zabarvený popis)\n\nNeznámé místo\nHnědé listy padají mojí vysněnou krajinou osvícenou nespočtem laskavých slunečních paprsků pomalu klesají k zemi a ulehávají na měkkou žloutnoucí trávu. Tak nějak si představuji ráj přírody, který naplňuje člověka klidem, pohodou a sílou čelit všem problémům okolního světa.\nJehličnatému lesu s magickou majestátností vládnou smrky, jejichž přítomnost zlehka doplňují borovice a další výtvory matky přírody. Lehký podzimní vítr ohýbá stébla trávy, které se pomalu připravují na tuhou přicházející zimu. Je zde ticho, naprosté ticho, kde i tlukot srdce rozezvučí ostré jehličí.\nUléhám na měkkou zem na lesní mýtině a naslouchám šepotu krajiny, jejíž monumentálnost se nesobecky zužuje na lásku k těm, kteří ji s pokorou navštíví. Propletenými větvemi stromů prosvítá zlatý kotouč, který rozehrává fascinující divadelní hru. Divadelní hru o intimitě. Mé intimitě. Nikoho dalšího.\nPo modrém nebi pluje cirostratus, čas od času pod ním prolétají ptáci hnízdící někdy na úpatích kopců, které vášnivě vykreslují laskovou tvář tohoto ráje. Srny skákají přes větve a já jim vzdávám hold za to, že dokážou přežít v této době.\nPřichází noc. Kopce osvětlené měsíčním svitem střežící celou širou oblohu se tyčí do nebes. Ticho se ještě prohlubuje. Začínám se smiřovat s tím, že tohle místo je jedinečné a jeho kouzlo mi nedovolí odejít, přestože bych už chtěl. Bohužel, musím si ještě vychutnat chuť čiré čistoty, jakou v městech nenajdu. Přichází chlad.\nOdjíždím a magie pátečního dne se pomalu vzdaluje. Já však nejsem vůbec zklamaný. Vím, že se sem opět podívám a opět budu okouzlen zlatohnědými dlaněmi stromů i klidem lesa, v jehož nitru jsem našel čistotu sebe samotného.", "original_file": "pr2cfkobpet_02_1"}
{"text": "Daniel Maurer\nVII. A\n22. Února\n\n2. slohová práce\n(charakteristika)\n\nČlověk kterého popisuji je moje milá maminka. Její postava je štíhlá a měří asi 174 cm. Můj vztah k mé mamince je velmi dobrý, ale i někdy špatný když my něco zakáže. Na její hlavě jsou vyrostlé kratší melírované vlasy, které překrývají čelo.\nNa obličeji se jí kulatí přiměřeně velké modrozelené oči. Pod nimi vystupuje trochu špičatý nos. A pod ním se červenají její rty.\nJejí vztah k práci není moc malý. Ráda sportuje a plave spíš v bazénu u babičky. Když má volný čas udělá si kafe a vezme si do ruky křížovku po případě si čte nebo vymýšlí jak vylepšit recept normálního jídla. Obléká se spíše do sportovních věcí, ale když jde někam do společnosti tak si vezme spíš věci do společnosti.", "original_file": "kl7amaudan_1"}
{"text": "Kdo, kam a proč?\n\nOsnova:\n\nI. úvod – cesta do práce – popis\n\nII. 1 cesta lomem\n\n2. setkání\n\n3. v práci\n\n4. strýc\n\n5. po třech letech\n\n6. v autobuse\n\n7. návrat do minulosti\n\nIII. od autobusu domů\n\nDomov opustil velmi brzo, ostatně jako téměř každý den. V létě ho na cestě stíhalo svítání, ale nyní, když bylo okolí města pokryto sněhem, čekala na něj jen tma a mrazivý vítr. Továrna, ve které pracoval ležela kus cesty za městem, oddělena od něj prastarým, zarostlým lomem. Do práce cestoval autobusem, který tento lom zdlouhavě objížděl. Ne vždy ho ale stihl. Zvlášť nyní, v únavných zimních měsících, se snažil každé ráno urvat pár minut pod peřinou se zavřenýma očima navíc a na zastávku často dorazil pozdě. Nevadilo mu to. Pustil se přímo přes lom, od dětství tam znal všechny klikaté cesty a záludné srázy.\n\nAle tentokrát věděl, že autobus nestihne. Stačil jediný pohled na hodinky před odchodem z domova. Zastávka už byla prázdná, jen stopy v tenké vrstvě sněhu prozrazovaly, že tu ještě před pár minutami postával hlouček lidí. Cesta vedoucí k okraji lomu začínala hned u zastávky. Byla hojně užívaná a často tam někoho potkal. V {těchto}<ni> hodinách ale netoužil potkávat neznámé lidi. Teprve když se po další cestě pustil dolů, do hlubin lomu ztracených ve tmě, měl jistotu, že na nikoho nenarazí. Cestu lomem považoval za nejbezpečnější. Jeden kolega mu spočítal, že se pravděpodobněji zabije při havárii autobusu, než že bude přepaden v opuštěném lomu. Proto i nyní když zahnul na cestu vedoucí kamsi dolů do tmy, žádné obavy ho nesvíraly. Naprosto mechanicky šel ve svých stopách z minulých dní, měsíců a let, až se ocitl na dně lomu. Protější sráz nebyl tak vysoký ani prudký. Pohlédl nahoru a úlekem sebou trhnul. V místech kudy měla vést jeho cesta, probleskovalo mezi stromy a keři světlo.\n\nChvilku zíral s bušícím srdcem nahoru do srázu. Nechtělo se mu pokračovat v cestě. Když je někdo tam nahoře, proč by nemohl být někdo i tady dole? Litoval toho, že si tuto otázku položil, protože jen zvětšila jeho obavy. Vrátit se nemohl, přišel by pozdě do práce. Už jednou měl kvůli tomu obavy problémy. Začal tedy stoupat do svahu. Snažil se myslet jen na krok svých nohou a povzbudilo ho, že se mu to darilo. Konečně se ocitl nahoře. Pár desítek metrů před sebou spatřil na mýtince oheň a muže, který na něj přikládal větve. oheň se rozhořel víc. Zdálo se mu, že onen muž je nějaký lesní dělník, což mu nyní nepřipadalo vůbec špatné. Strach z něho postupně opadal. Jeho cesta vedla přímo kolem ohně. Viděl, že i muž u ohně si ho všiml a připadalo mu v této chvíli směšné obejít mýtinu lesem. Pokračoval přímo a zastavil se u ohně. Zahleděl se do plamenů a jakoby mimochodem pozdravil neznámého muže. Zatímco čekal na jeho odpověď, nechal teplo z plamenů dopadat na svou tvář. Zavřel oči a vnímal jen teplo plamenů. Náhle si uvědomil, že neznámý muž neodpovídá. Otevřel oči a pohlédl do jeho tváře, ale neznámý uhnul pohledem. Rozhodl se nevěnovat mu další pozornost a pokračoval v cestě. Měl pocit, že oheň spálil veškerou únavu, která se v něm nacházela.\n\nO hodinu později už dávno seděl na svém pracovišti. Tady, v bezpečí civilizovaného místa, mu ranní příhoda přišla úsměvaváná a jeho téměř panický strach nepochopitelný. Ale neměl moc času o tom přemýšlet, teď měl na starosti důležitější věci. Pracoval tak trochu v rodinném podniku, založil ho totiž jeho strýc. Nyní ho ale vedl jeho otec, strýc byl totiž mrtvý. Tedy, bylo by příliš jednoduché tvrdit, že byl mrtvý, vlastně byl nezvěstný. Vzpomínal na tu chvíli s trochou hrůzy. Strýcovo chování bylo vždy podivínské, ale ten večer se asi nadobro zbláznil. Stalo se to před mnoha lety, seděl tehdy se strýcem, spíš ještě kluk než muž, u krbu v jeho pracovně. Místnost jen matně osvětloval oheň. Oba hleděli do plamenů a strýc něco povídal, než se náhle odmlčel. Nepřišlo mu to zvláštní, neboť strýc užíval pomlky při hovoru často. Pak se mu ale přestávka začala zdát dlouhá a tak stočil pohled na strýcovu tvář. Co spatřil, ho velmi vyděsilo. Byla zkřivena hrůzou a oči upřeně zíraly do plamenů. Strýc sebou křečovitě škubal a vy vyrážel: „Tam... ta tvář... v plamenech mě... mě volá... já musím... jít.“ Strýcovi z očí vyhrkly slzy, pak se náhle zvedl, rychle si oblékl kabát a odešel z místnosti. Prý ho viděli jít směrem k lomu. Nikdo ho později už nespatřil.\n\nStrýce mu teď připomínala hlavně zarámovaná fotografie visící na stěně v jeho kanceláři. Nyní tam úřadoval otec. Každý den tam chodil prohodit s otcem pár slov. Fotografie tam vždy visela a nejinak tomu bylo i dnes. Pomyslel si, jestli tam bude ještě třeba... co takhle za tři roky.\n\nPo třech letech se pro něj změnilo jen málo. Do práce ale jezdil později a cestu přes lom už nepoužíval. ale od oné příhody v lomu začal mít často se vracející sen. Otevřel dveře do jakési temné místnosti bez oken. Byla prázdná, jen jeden kout byl zahalen jakýmsi otrhaným závěsem. Pod závěsem cosi bylo. Nevěděl co, ale měl ztoho panickou hrůzu. Děsil se okamžiku kdy závěs své tajemství odhalí. Závěs visel na tyči ustropu za několik lanek. Ta najednou začala praskat. Pak už jich zbývalo jen pár a závěs musel každou chvíli spadnout a odhalit hrůznou věc, co se za ním skrývala, probudil se orosen potem. K otci do pracovny chodíval nyní velmi často, otec byl už starý a chystal se shodit břemeno podniku na mladší generaci. I nyní tam zavítal. Věděl, že dnes jsou tomu přesně tři roky co potkal v lomu člověka. Věděl také, že před třemi roky přemýšlel, jestli strýcova fotografie bude dnes ještě viset na stěně. Visela tam.\n\nTen den se vracel domů za naprosté tmy. Vítr skučel v lesích okolo továrny a zasypával je sněhem. Sotva stihl poslední autobus. Kromě řidiče a jakéhosi odraného tuláka sedícího vzadu nebyl uvnitř nikdo. Posadil se někam doprostřed. Po chvíli jízdy pohlédl z okna. Z tohoto místa bylo většinou vidět údolí lomu v celé jeho délce. Dnes ale ne. Jen milióny sněhových vloček se míhaly za okny a mizely v noci. Podíval se na zadní sedadla. Odraný muž už tam neseděl. Stál totiž jen kousek za ním a mířil k němu.\n\nZprvu se vyděsil, ale pak se otočil na neznámého, o kterém usoudil, že je nějaký tulák. Předpokládal, že ho požádá o zapalovač, nebo něco, ale on jen zastavil před ním. Znejistěl. „Co potřebujete?“ ,zeptal se nervózně. Tulák neodpověděl a posadil se na sedadlo přes uličku. Věděl, že se mu dívá do očí. Rozhodl se dát mu najevo nevoli nad jeho chováním. Pohlédl mu do očí a... nepromluvil. Tulákovy oči říkaly: „Ukážu ti budoucnost.“ Přikývl. „abys ji pochopil, musíš poznat minulost.“ Přikývl. Celé jeho zorné pole zahalila mlha a zacloumal jím mráz. Najednou viděl před očima postavu kráčející zasněženým nočním lesem. Mířila k jakémusi ohni. Proboha, vždyť je to on sám před třemi roky! A tulák... lesní dělník u ohně.\n\nViděl sám sebe, jak zastavuje a dívá se do ohně. Zdraví neznámého muže a zavírá oči. Muž však nyní odpovídá: „Nastal čas. Budeš následovat svého strýce. Ukážu ti, kde je tělo.“ Viděl, jak muž zamířil do tmy lesa a on za ním. Začínalo mu hučet v hlavě. Muž ho vedl kamsi do tmy, do hlubin lomu. V těch místech ještě nikdy nebyl. Přelezli několik skalek a stanuli na jakémsi zasněženém paloučku, stále ještě ve svahu. Pahorek byl úplně holý a na jedné straně ho uzavírala skála. Ta však byla celá zakrytá křovím, které ji zakrývalo jako nějaký... závěs. Díval se sám na sebe, jak stojí a zírá do hlubin křoví. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že křičí hrůzou. Muž ho umlčel pohledem a sám promluvil: „Ty víš, co je tam ve křoví, ale to nestačí, ty musíš spatřit!“ Vidí, jak muž odhnuje jednotlivé keře a jak on sám zcela ochromen hrůzou není schopen pohybu. Stojí strnule a pak najednou dě udělá dva krátké kroky. Klopýtne a obrátí se zády ke křoví, schová hlavu do dlaní a opře se o strom. Muž opět mluví: „Nestárnu, mám schopnost žít z cizích duší.. a těl... jemu toho ale už moc nezbývá.“ a ukázal do křoví. „Pár posledních let. Potom budu potřebovat nové tělo, novou duši.“ Muž odchází z paloučku a on za ním. Díval se do své tváře a viděl naprostou hypnózu a zorničky rozšířené hrůzou. Po chvilce přichází zpět k ohni. Dívá se do plamenů a zavírá oči. Pak je zase otvírá a pokračuje v cestě.\n\nSlyšel zvuky připomínající nebeské varhany. Autobus s sebou zmítal. Nemohl se soustředit, ale ani přerušit pohled do mužových očí. Ten opět promluvil. „Pár let uplynulo. Potřebuji tvoji duši. I tvé tělo. Až spatříš mou tvář v ohni, přijdeš na ono místo, kde jsme se potkali poprvé.“ Přikývl.\n\nAutobus zastavil. Přišlo mu, že cesta uběhla nezvykle rychle. Vstal ze sedačky a šel ke dveřím. Odraný muž zase seděl vzadu. Pomyslel si, že to je nějaký blázen. Pamatoval si pouze, že si sedl naproti němu, zašklebil se a zase odešel. Nic víc. Vystoupil a zamířil domů. Byl pevně rozhodnut rozdělat si oheň v krbu.", "original_file": "pr4dset_1"}
{"text": "Poláček, Martin, V. B, 07/08\n\nTři kamarádi bruslí na silnici\nVypravování podle obrázku\n\n<obrázek č. 1: Tři chlapci bruslí na silnici.>\n<obrázek č. 2: Jednoho z nich srazí auto.>\n<obrázek č. 3: Chlapec je zraněn.>\n<obrázek č. 4: Jeho kamarád běží pro pomoc.>\n<obrázek č. 5: Jeho kamarád telefonuje z telefonní budky.>\n<obrázek č. 6: Záchranáři odnáší zraněného chlapce, doprovází je jeho kamarád.>\n\nOsnova\n1) Tři kamarádi bruslí na silnici.\n2) Sražka s autem.\n3) Petr je zraněn.\n4) Martin jede, pro pomoc.\n5) Martin volá l. 155.\n6) Záchranáří odvažejí Petra.\n\nTři kamarádi bruslí na silnici a petra potkala srážka s autem. Martin se pta Petra jestli je zraněn. Petr řekl že ho bolí noha. Marti řekl že jede pro pomoc. Martin tedy volá linku 155. Tam mu říkají že jsou tam za chvíli zachranaři odvážejí do nemocnice. A Martin volá do nemocnice jak to dopadlo s jeho kamarádem Petrem. A lekaři říkají že dobře.", "original_file": "bu5bpolmar_b_01_1"}
{"text": "Skokan Richie\n„Pýcha předchází pád.“\nV jednom krásném hlubokém lese, do kterého se moc lidí neodváží, žila v poklidu a míru smečka jelenu a laní. Jenže to se mělo brzy změnit. Jedna z laní, náhodou družka vůdce smečky, čekala malého kolouška. Už když byl v bříšku věděla, že to bude pěkný neposeda. A měla pravdu. Jakmile Richie spatřil světlo světa, začal vyvádět lumpárnu za lumpárnou. Jeho rodiče, ale i celá smečka, byli z malého Richieho nešťastni. Nikdy nevěděli, co zase vyvede.\nKaždým rokem se v lese konala veliká soutěž. Šlo o skok přes potok, ktery skrz les protékal. Tento rok se mohl účastnit i Richie. Skokan to byl náramný, to se mu musí nechat, ale hrozně moc si fandil. Chtěl za každou cenu vyhrát a všem dokázat, že není tak špatný, jak si myslí. Chodil po lese se vztyčenou hlavou a rozhlašoval, že on bude ten slavný vítěz a že žádný ze zdatných jelenů, ani jeho vlastní otec, ho neporazí. To, že se mu všichni za zády smějou, mu jaksi nevadilo. Říkal si, že oni pak budou za hlupáky, když mu nevěřili.\nNastal den soutěže. Všichni se náročně připravovali na tu velkou událost, závodníci věnovali své poslední protahováním všech svých svalů. Ale Richie ne. Ten se hrdě procházel a vykřikoval, ať to ostatní vzdají. On je přece jasný vítěz. Jeho otec nad tím jen kroutil hlavou. Přemýšlel, po kom to dítě asi je. Skoro každý závodník vždy skončil v potoce. Richie se jim smál a prohlašoval, že jemu se tohle určitě nestane. Už se nemohl dočkat, jak to všem natře.\n\tA po dlouhém a vytrvalém čekání na něj opravdu přišla řada. Richie se postavil na startovní čáru a zprutka se rozběhl. Všichni stichli a se zatajeným dechem pozorovali jeho skok. Těsně před potokem se Richie pořádně odrazil a skočil. Už viděl, jak stojí na stupni vítězů a všichni se mu klaní. Jenže se přepočítal. Ještě nebyl dost zdatný, aby mohl potok přeskočit. Doskočil sotva do poloviny. Celým lesem se spustil ohromný smích. „Tak to je to tvoje vítězství?“ „Ty si teda šampión!“ Takové a ještě další pokřiky se rozléhaly davem. Richiemu nezbývalo nic jiného než sklopit hlavu a všechno si to vyslechnout.\nA jaká je rada pro malého Richieho? Pýcha předchází pád.", "original_file": "cl8colskla_1"}
{"text": "Téma: Nevěř, že štěstí získáš neštěstím druhého\n\nOsnova: 1) Štěstí Co to štěstí je?\n\n2) Stěstí za neštěstí\n\n3) Můj případ\n\n4) Svědomí\n\nRadosti a rozjasněných tváří je ve světě málo, což vychází z nitra. Uvnitř, hluboko v nás, sálá v každém plamen štěstí, který v každé šťastné chvilce sílí a naopak ve chvílích úzkosti, samoty a neštěstí slábne. Je to však vinou samotného jedince?\n\nNěkteří lidé si líbují v neštěstí druhých, dělá jim to radost, pohlcuje je štěstí. Na př. rodina o 5 lidech, která se dělí na matku, dva syny a nevlastního otce, se synem. Už od prvních chvil, kdy se poznájí, vědí jestli to půjde v pohodě, či aspoň na úkor druhých, hl. že ten, který má povahu obsahující obsah tématu bude šťastný. Ale stojí to za to?\n\nV mém případě je to můj nevlastní otec, prosazuje svého syna a chce jeho štěstí<in>, neohlíží se však okolo sebe. Dřív asi jako každý, jsem se těšil domů. Věřte, že není lepšího pocitu než přijít domu, lehnout si na postel a jen tak si pochrupávat, ale to nejde, když celý večer předcházejícího dne, otec hustil do mé matky, že jsem naprosto líný, nic nedělám, prostě jsem naprostý lempl a jeho syn dělá vše za mě, a bohužel k mé škodě, ho matka miluje a věří mu. Takže on je šťastný, jeho syn hvězda a my dva s bráchou jsme špatný, ale o to by nešlo, tenkrát, když nám umřel otec, náš plamen štěstí silně pohasl, avšak doufali a věřili jsme, že bude líp, potkali výše zmíněného Adama. Stalo se, to co jsme nechtěli. Oba dva jsme minimálně šťastní a myslím si, že nebýt přátel a kamarádů, tak už ani jeden z nás na tváři nevykouzlí úsměv.\n\nShrnul bych to asi tak, nevím jaké je být šťastný na úkor druhých, ale myslím si, že to štěstí musí být minimální, protože někde ve svědomí toho určitého, musí hlodat věta říkající „Vždyť nekomu ubližuješ, bolí ho to, je nešťastný“. Potom je||to už jenom a jenom na něm, zda s tím dokáže žít.", "original_file": "grP3astrtom_1"}
{"text": "Osnova:\n\n1. 80. výročí naší školy\n\n2. Přípravy\n\n3. Výzdoba tříd\n\n4. Vystoupení žáků\n\n5. Rodiče ve škole\n\n6. Kulturní dům\n\n7. Závěr\n\nOslavy 80. výročí založení naší školy proběhly 7. listopadu 2009.\n\nPřípravy proběhly velmi dobře. O hodinách jsme tvořili a malovali různé výtvory. Velmi mě to bavilo, protože jsme se moc neučili.\n\nVýzdoby tříd dopadly také dobře. 6. listopadu 09 jsem šla se svými spolužačkami pomoct paní učitelce Evě s výzdobou tříd.\n\nDevátá třída byla věnována T.G. Masarykovi, po kterém má naše škola jméno.\n\nV sedmé třídě byli vystaveny diplomy dětí, které dostaly čestné uznání na mezinárodní soutěži kreseb. Jeden z těch diplomů byl i můj.\n\nŠestá třída byla věnována starým almanachům, a také se zde mohlo zakoupit DVD naší školy které se jmenovalo 1. září 2009.\n\nV páté třídě byli vystaveny staré školní fotky, učebnice, žákovské atd.\n\nVe čtvrté třídě bylo promítání toho DVD 1. září 2009.\n\nVe třetí třídě jsem nebyla a tak nemohu napsat co tam bylo.\n\nVe druhé třídě byli vystaveny učebnice ze kterých se druháci učí.\n\nA v první třídě byla vystavena historie školy.\n\nVystoupení žáků bylo nádherné. První třída zpívala krásné písně.\n\nDruhá třída zpívala s první třídou.\n\nTřetí třída hrála zvířátka z prvouky.\n\nČtvrtá třída zpívala společně s páťáky.\n\nPáta třída měla tělocvik. Krásně cvičili.\n\nŠestá třída zpívala vyjmenovaná slova.\n\nSedmá třída měla velmi legrační hodinu českého jazyka.\n\nDevátá třída dělala všelijaké pokusy.\n\nRodiče ve škole byli velmi překvapeni. Byli velmi ohromeni jak se naše škola za ta léta změnila.\n\nV kulturním domě to bylo prý také moc hezké. jJá jsem tam nebyla ale prý tam zpíval {název sboru}<priv> a {název sboru}<priv>.\n\nA na závěr bych chtěla říct pár slov. Jsem moc ráda že chodím do této školy. Je krásná, žlutá, jedinečná...", "original_file": "hr6vanter_01_1"}
{"text": "28. listopadu 2008\nKarolína Jiroušová\nV2\n\n1. písemná slohová práce\nCharakteristika, popis\nTéma: Svět v roce 3009\n\nOsnova: a) Úvod – Svět 3009\nb) Stať – 1) města\n2) lidé ve městech\n3) vesnice\n4) lidé na vesnicích\nc) závěr – rozdílné světy\n\nPíše se rok 3009. Když se podívám okolo sebe, vidím létající auta, které se pohybují v šedivé mlze plné výparů z různých továren. Lidé po ulici už nechodí jako za starých časů. Každý má své boty, které mu umožňují se volně vznášet nad chodníky i na skoro nepoužívaných silnicích. Ulice jsou právě kvůli těmto vynálezům celé neudržované, poházené odpadky. Nikdo již nemá zájem se o ně starat teď, když už po nich téměř nikdo nechodí.\nTrávníkům a parkům plné zeleně teď také odzvonilo.\nObyvatelé těchto měst podle tohoto prostředí také tak vypadají.\nKaždý druhý má rozzlobený, až vražedný výraz. Mnoho lidí spěchá a nebere ohled na osoby okolo sebe.\nMěšťané jsou kvůli těmto novodobým vynálezům líní a téměř každý má viditelnou nadváhu.\nTak takto vypadají města po celém světě.\nNaštěstí se tu ale najdou místa, která nejsou ovlivněna novými vynálezy. Jsou to malé vesnice, kde lidé nemají přebytečné peníze na létající auta a boty.\nPříroda je zde nádherná. V okolí je mnoho lesů, polí, luk, rybníků i malých rybníčků.\nVesničané nemají tolik starostí jako ti, kdo žijí v pokrokových městech. Mají radost, že se mohou starat o své hospodářství a že mají čas na své rodiny.\nKaždé ráno se probouzejí s úsměvem na tváři a s úsměvem jdou také spát.\nNežijí zde sice v přepychových vilách, ale stojí tu nádherné domy a domky, které hrají různými barvami díky květům a stromům, které si tito lidé vysázeli.\nVšichni jsou tu tedy spokojení a šťastní, že přece jen existují místa, kde ještě zpívají ptáci a kolem se line překrásná krajina.\nTyto vesnice a města jsou tedy velice rozdílnými světa. Ten, kdo žije ve městě by nikdy svou práci a kariéru nevyměnil za nějaké hospodářství a nějaký skromný domek za svou vilu na Vinohradech.\nA ten, kdo žije v čistých vesničkách by se nikdy nepřestěhoval do špinavých měst s létajícími auty.\nTak takto vypadá rok 3009. Škoda, že neuvidím, jak tento svět bude vypadat za dalších 1000 let.", "original_file": "grV2jirkar_01_1"}
{"text": "Benátky\n\nBenátky! Stokrát zmiňované město, všude je o něm slyšet. Ale teprve osobní návštěva člověka přesvědčí o tom, že průvodce nelhal. Je to pravda, všechny ty kgondoly plující kanály skrz město a malé kamenné mosty a baráky zčásti zanořené do vody. Ale to je pouze vnitřní tvář Benátek, ta historická. Benátky se totiž postupně přesouvají na pevninu a město postavené na početných ostrůvcích a pilířích se stává mekkou pro turistiy. Italy, kteří mají rádi rušný život, už přece jenom unavily věčné a nekonečné zástupy zvědavců z celého světa valící se pod jejich okny.\n\nA tak se stalo, že náš autobus vjel s rozespalými cestujícími do Benátek již brzy ráno, aniž by překonal nějaký most. Kolem silnic stály domy nepříliš odlišné od těch českých a lidé chodilyi do práce, děti do školy. Právě jsme totiž projížděli částmi Burano a Murano, kam se již přestěhovala podstatná část obyvatel Benátek. Ty pravé Benátky ale měly teprve přijít.\n\nNáš autobus zastavil na nádraží, které znovu nevypadalo nijak zvláštně. Všude byly slyšet hlasy Čechů. Nebýt italských řidičů autobusu, skoro bych zvolala: „Sladký domove!“\n\nCítila jsem se trochu vinna tím, že i já mám zásluhu na benátském odporu k turistům, a tak jsem se zájmem poslouchala naši milou paní průvodkyni. Následovala jsem ji po benátských ulicích, kterými nás dovedla až na náměstí sv. Marka. Byl to ohromující zážitek. Ve světle slunce se třpytily všechny budovy a ohromné davy lidí zažívaly zřejmě podobné pocity jako já. Velikost a šíře Grand Kanálu byla ohromující o to víc, když se po něm pomalu šinul záoceánský kolos.\n\nAle zatoužila jsem poznat Benátky i z druhé strany. Oslnila mě velikost hlavního náměstí, ale potřebovala jsem cítit i malost pověstných úzkých uliček. Bez mapy a kompasu se mé kroky řídily jen podle jedné indicie.\n\nZatočila jsem vždy do té uličky, která byla nejužší, nejtmavší a která ve mně evokovala tu správnou atmosféru. Procházela jsem ve stínu a chládkyu pod domy, které jsou vždy v určité výšce spojeny oblouky. Z oken se ozývaly zvuky každodenního života, lidé připravovali jídlo a veškerý zvuk turistů byl vzdálen. Byla jsem v tu chvíli sama se svými Benátkami. Občas mě temná ulička zavedla na vlhký dvoreček, občas jsem vykoukla do výklenku, kde u kanálu v zelené vodě kotvila loďka někoho z místních. Dýchala na mě ta nepopsatelná a slovy nevyjádřitelná atmosféra přímořského města, které už se bohužel stává živoucím skanzenem.\n\nByl čas nastoupit do motorového člunu a jedna z mnoha benátských atrakcí naši skupinku odvezla na jiné autobusové nádraží na samém okraji města. Všude kolem byli Vietnamci se svými výrobky. Měla jsem znovu chuť zvolat „Domove!“", "original_file": "pr3cnovele_02_1"}
{"text": "Milý Adame!\n\nNevím jistě jestli jsi slyšel o 80. výročí naší {obec}<priv> školy. Oslava měla tři částě. První část byly přípravy a schánění oblečení.\n\nMusely jsme mýt bílé trička a modré tepláky.\n\nSkoro každý den jsme si zkoušely trénovat vystoupení.\n\nA pak se nám přidalo ke spartakiád ještě zpívání se 4. třídou. Druhá část bylo vystoupení. Vystoupení se konalo 7. listopadu. První na řadě byly prvňáci a druháci. Prvňáci a druháci zpívali písničky. Třeťáci hrály zvířátka v lese. Měly si zvolit svého krále lesa. Čtvrťáci s náma zpívali asi tři nebo čtyři písničky.\n\nA pak jsme meli spartakiádu. Na začátku řekl Adam několik slov a pak jsme vběhli do tělocvičny.\n\nDvakrát jsme oběhli lavičky a pak pořád dvakrát jsme dělali běhání po lavičce, snožmo na lavičku a na zem, snožmo přes lavičku a pak jsme se chytli lavičky skákali jsme snožmo.\n\nA pak jsme dělali kotoly a kozu. Po nás. Šesťáci zpívali vyjmenovaná slova.\n\nSedmáci meli češtinu.\n\nA deváťáci dělali chemii.\n\nTřetí část byly oslavy.\n\nJako jediná třída jsme slavi slavili 80. výročí školy.", "original_file": "hr5zapjak_03_1"}
{"text": "3.11. 2005\nZuzana Petráňová\n1. písemná práce\nDějiny piva\n(Referát)\n\nMilí příznivci i odpůrci našeho národního nápoje, kterým je nepochybně pivo. Snad každý z vás ho často konzumuje a s velkou chutí. Zkuste na ulici zastavit jakéhokoli cizince s otázkou, co se vám vybaví pod pojmem Česká republika? Ano, kromě Václava Havla a vynikajícího guláše se jim bezpochyby vybaví zlatavý mok jménem pivo. A co jeho dějiny? Vsadím se, že ty už každý moc dobře nezná.\nPivo vařili již staří Čechové, ale jeho historie sahá o něco hlouběji. Údajně se začalo objevovat ve stejné době jako první písemné památky. Dokonce je o něm zmiňováno    v mytologii, např. v eposu o Gilgamešovi. Alkohol byl spojován s mužností, číše patřila k silnějšímu pohlaví stejně jako zbraň. U tehdejšího půllitru se řešily i podobné problémy jako dnes.\nNejstarší zmínky o pivu pocházejí z 5. tisíciletí př. n. l. Recept na jeho výrobu údajně objevili Sumerové, kteří žili v 4. – 3. tisíciletí př. n. l. na území jižní Mezopotámie. Nápoj se sumerským názvem „kaš“ připravovali ve džbánu z ječného chleba, sladu a vody. Nahořklou chuť mu dodávali ne chmelem, ale zelenou hořčicí, pražením chleba v popelu či sezamovými semínky. Pivo se považuje společně s datlovým vínem za nejstarší nápoje na světě.\nVe 3. tisíciletí bylo již známo několik druhů piv, které se lišily barvou a obsahem alkoholu. Tato informace teď u vás nejspíš vyvolá úsměv nebo údiv. Sumerové totiž pili pivo zásadně brčkem. Ne však umělohmotným (to vám snad došlo), ale slaměným. Toto opatření nefungovalo z čisté „frajeřiny“, ale z důvodu praktického. Nápoj nebyl zdaleka tak čirý jako dnes, ale vyskytovaly se v něm různé částečky přísad.\nPivo nesloužilo pouze k napojení, ale ve zředěné podobě také jako lék proti bolestem žlučníku, ledvin nebo přípravu obkladů. V osolené a zředěné podobě se někdy podávalo unaveným koním při zdlouhavých cestách.\nZa kolébku pivovarnictví je často považován Egypt. Ti však recepturu piva s největší pravděpodobností převzali od sousedních států. V antice nezaznamenal pěnivý mok nijak zvlášť prudký vývoj. Nejspíš proto, že Římané spolu s Kelty dávali přednost raději vínu. Germáni však ne a náklonnost k pivu nezapřou dodnes. Někdy se můžeme setkat s pojmem „rýžové víno“. Jde o alkoholický nápoj pocházející z Asie, který se však pivu podobá jako kočka psovi. Nevím, jestli s ním máte nějaké zkušenosti, ale Evropanům prý odporně zapáchá a o poživatelnosti nemůže být ani řeč.\nV Evropě vzrostla obliba šumivého nápoje až ve středověku, hlavně v klášterech, v jejichž zahradách se poprvé začal pěstovat chmel. Opíjení mnichů se však pochopitelně mnoha lidem nelíbilo, obzvlášť samotné církvi.\nA jak to bylo s pivem u nás? K nám nejspíš dorazilo se slovanskými kmeny. Nejprudší vývoj byl zaznamenám ve 13. století v době zakládání měst. Za zmínku jistě stojí rok 1295, kdy bylo založeno pivovarnictví ve měste, které se stalo pivu synonymem. Ani nemusíte hádat třikrát, ano, je to Plzeň. V 16. století se pivo dostalo do vysoké politiky. Jednalo se o právo uvařit pivo, které patřilo tradičně městům. Svatováclavská smlouva již dovolovala panstvím zakládat si vlastní pivovar. Po celou dobu se ale nedá moc mluvit o nápoji, jelikož šlo spíš o kaši. To se změnilo až v 17 století, kdy se začalo pivo podobat tomu dnešnímu.\nDějiny často bývají nudné, tak doufám, že jsem vás neunudila k smrti. Kde se pivo vaří, tam se dobře daří, jak praví české přísloví. A tak vám přeji, ať vám stále chutná a pamatujte: Pijte, ale nepřepijte!", "original_file": "pr2cfpetzuz_01_1"}
{"text": "Model letadla\nPopisuji model letadla stíhacího bombardéru, F-15 v měřídku 1:144, který jsem si postavil o Vánočních prázdninách.\nModel je z vyroben z plastu, který byl odléván do forem, z nichž po slepení případně nabarvení vznikne realistycky vypadající model letadla\nLetadlo na délku měří 13cm, na výšku 4cm i s podvozkem a jeho rozpětí měří 7cm. Svým tvarem opravdu připomíná moderní letadlo dnešní doby\nBarva letadla je kovově šedá, nejnápadnější však jsou žluté směrovky s tygřím vzorem a číslem 53.\nPod vstupními otvory pro sání vzduchu do motoru se nacházejí malé raketky se žlutou špičkou. Nad špičkou těchto raket jsou usazeny samolepky se znakem organizace Nato. Spodní strany křídel zdobí obtisky tentokrát se znakem US-NAVY, které také najdeme pod sklem aerodynamické kabiny.\nPři stavbě modelu jsem zvolil variantu s vysunutým podvozkem. Podvozek se skládá z malých černých koleček a podvozkové části.\nDoporučuji tuto činnost pro odreagování a procvičení koncentrace.", "original_file": "cl7cnapkar_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nKateřina Holubová\n16. ledna 2007\n\nKniha – přítel člověka?\n\nOsnova:\nI. Úvod - zamyšlení\nII. Hl. Stať – vybírání knížky\n - málo čtení\n - rozloučení\nIII. Závěr - já a můj styl\n\nTak, jako si člověk hledá nového přítele, musí si každý najít svou vlastní cestu i ke čtení. Někdo ji nikdy nenajde, a někteří se naopak hned skamarádí. Mezi knihou a čtenářem musí být pouto. Nemůžeme mu říkat kamarádství. Pouto může být různě silné. Záleží na typu člověka, typu knížky, délce knížky a jak dalece se čtenáře téma knížky dotýká.\nKnihkupectví mají zvláštní atmosféru. Ani sama nevím proč, ale vždy, když vstoupím do obchodu s knihami, dýchne na mě pocit napětí a touhy. Pocit, že si sama můžu vybrat, který příběh na čas ovládne můj druhý svět. Knihy v různobarevných obalech se na mě dívají z každého rohu a já cítím, že mě chtějí oslovit. Na výběr nové přítelkyně se nesmí spěchat. Ale když si konečně vyberu tu pravou, nemůžu se dočkat seznámení.\nPokaždé, když nějaký čas nečtu, přepadne mě chuť někam uniknout. Kniha člověku dává pocit jedinečnosti. Čtenář má s knihou tajemství a to je to, co se v ní odehrává. To tajemství vytváří jejich kamarádství.\nKamarádství knihy a člověka je staré už mnoho let. Ale dnešní doba to kamarádství odsouvá na druhou kolej. Máme spoustu jiných možností, jak uniknout všednímu dennímu shonu. Jsou to například počítačové hry, internet, televize a další. I tak si však myslím, že hlavní roli ve vývoji osobnosti člověka hraje výchova rodičů a jejich přístup ke knihám a k moderní době. Myslím, že není dobré odvracet se od moderních vymožeností, ale v každém případě je hodně nesprávné odvracet se od čtení. Vždyť člověk, který nikdy nepoznal kouzlo knih, přichází o část svého rozvoje.\nNěkteří lidé se s knihou nedokáží ani rozloučit. Čtou jí znovu a znovu. A objevují v ní nové a nové poznatky. Romantičtí lidé loučení obrečí. Jako tomu je v kamarádství. Čtenáři si uvědomí, že už nikdy neuvidí, co bude hlavní postava dělat dál.\nPocit jedinečnosti nám dává i naše fantazie. Každý má své jedinečné představy o prostředí, hlavní postavě v knize. A tyto iluze nám nakonec vezme filmové zpracování knihy.\nJá osobně jsem vždy zvědavá na jiné zpracování. I když předem vím, že se mi určitě nebude líbit tolik, jako kniha samotná. Dávám přednost četbě románů, životních příběhů, nejlépe založených na skutečné události. Naopak neholduji knížkám, které jsou založeny na vtipu.\nI když zarytých čtenářů mezi námi ubývá, myslím si, že dokud bude člověk na Zemi, bude i kniha brána jako přítel člověka.", "original_file": "cb3cholkat_01_1"}
{"text": "Recenze: Terminátor 2: Den zúčtování\n\nLegendární film Terminátor nemá cenu zdlouhavě představovat<.> Každému se ihned vybaví Arnold Schwarzeneger ve své vrcholné roli stroje, který má zabít budoucího vůdce lidského odporu proti plechovým utlačitelům. Neméně úspěšný, ba úspěšnější je i Terminátor 2 režírovaný opět J. Cameronem. Tento film je svým způsobem mezníkem ve filmové tvorbě. Proč? Zejména díky použitým trikům a efektům, dále technologií se kterou byl film vytvořen, to vše s nadsázkou předběhlo svou dobu. A nebyl by to právě J. Cameron, aby opět svým fanouškům nedokázal, že točit rozhodně umí.\n\nPříběh se odehrává deset let po prvním dílu. Po neúspěšném zabití Sarah Connorové {(L. Hamilton)}<in> – budoucí matky vůdce lidí J. Connora {(E. Furlong)}<in>, který má vyhrát v budoucnosti válku proti strojům, se vrací nový tTerminátor T-1000 {(R. Patrick)}<in> s jasným cílem – zabít Johna Conoa, v této době 10tiletýého chlapce. Dospělý Connor však z budoucnosti posílá terminátora na svou ochranu – T-800, což není nikdo jiný než Arnold Schwarzenneger. Když chlapec zjistí kdo ho chce vlastně zabít a kdo ho naopak chrání, nezbývá nic víc než zachránit svou matku s psychiatrické léčebny a dvouhodinová honička plná výbuchů a akce začíná.\n\nTento film doporučuji shlédnout každému, kdo má rád akci a na vizuálni i efektově „nadupáaný“ film, který je mistrovským dílem kinematografie. Pokud bych ho měl hodnotit, dávám plný počet bodů. Film získal rovněž 4 Oscary což jen dokládá kvalitu tohoto snímku a tudíž zbývá jen popřát příjemnou zábavu u tohoto skvělého filmu.", "original_file": "kg07pruond_1"}
{"text": "Gogol: Revizor\n\n\tMístem dění je celkem běžné ruské městečko. Zdejší hejtman má pěkný dům a – jako je tomu většinou – se snaží dostat co nejvíce peněz do své kapsy. Má manželku a dceru a mnoho známých z různých městských vrstev.\n\tNámětem knihy je situace, kdy hejtman tuší, že do jeho města v blízké době přijede revizor, aby zkontroloval, zda je vše v pořádku. Od svých známých se dozví, že revizor již je ve městě delší dobu, a že přebývá v místním hostinci.\n\tTen, kdo tam doopravdy je, drzý chudý muž, kterému už hostinský nechce dát další jídlo na dluh, jakmile pochopí situaci, nemá žádné problémy se za revizora vydávat.\n\tKniha naráží na celkem standardní motiv konfliktu nadřízeného s někým víceméně bezmocným. Tento problém je vystupňován tím, že nadřízený není pravý, a ukazuje, jak je prosté zneužít systém. Jelikož není možné se revizora, který má být ve městě tajně, přímo zeptat, až do okamžiku jeho odjezdu nikdo nic netuší. Situace se rozřeší ve chvíli, kdy pošťák, který psal „revizor“ svému známému, a kdy on sám už dávno odjíždí pryč, tam, kde ho nemohou najít.\n\tAčkoliv toto téma neexistuje přímo v situaci, kterou popisuje autor, je stále aktuální, a bude do té doby, dokud jej bude potřeba.", "original_file": "js9bdomada_03_1"}
{"text": "Eva Švandrlíková\nTŘÍDA: VII. B\nDatum: 19. 11. 09\n1. Slohová práce – popis uměleckého díla\nObrázek Josefa Ladi\n\n„SLOUHA“, obrazek namaloval v roku (1945)\n\nJe zimní den, na zem padají sněhové vločky. Na malým kopečku stojí dvě chaloupky. První chaloupku můžeme vidět na pravo, ta je posněžena vločkami a jsou i rampouchy. V chaloupce byla klidná pohoda.\nPřed chaloupkou stál Slouha a děvečka. Slouha má na hlavě černou čepku a na nohou má černý huňatý boty. Měl na sobě hnědý kabát. V obou rukách držel píšťalku a hraje.\nZa ním šla děvečka, děvečka měla červenou dlouhou sukni, zelený kabátek a žlutý šátek na hlavě. Na zádech má košík brambor. V pravé ruce má žlutý šátek a v tom měla uhlí. Vedle sebe na levo je černý pes a šlo mu vidět jenom zadní packy a ocas. Na pravo je studna zasypaná sněhem. Nalevo o kousek dál je druhá chaloupka s rosvýceným okínkem.\nKonec.", "original_file": "kl7bsvaeva_1"}
{"text": "Příběh ze Zambezi\n\nOsnova:\n\nI. Cesta do Zambie a Zimbabwe\n\nII. 1. pPřekonání strachu\n\n2. Nebezpečí na řece Zambezi\n\n3. kKlidný průběh plavby\n\n4. Náhlá komplikace – hroch uprostřed řeky\n\n5. Strážci národního parku\n\nIII. 6. Záchrana\n\nIII. Závěr\n\nMoji rodiče jsou velcí cestovatelé. Rozhodli se procestovat celý svět a čím jsou starší, tím jsou odvážnější. Letos na podzim padla volba na Afriku. Dobrodruzi se v nich nezapřou, d a tak se rozhodli, že pojedou do Zambie a Zimbabwe, pravé černé Afriky s minimálním turistickým ruchem. Program byl docela náročný, ale jim to nestačilo a s radostí přijali nabídku na celodenní putování v kanoi po řece Zambezi.\n\nVečer před plavbou, u táborového ohně, se všichni snažili zjistit co nejvíce podrobností. Hlavní informace, že minulý rok došlo jen k jednomu smrtelnému zranění člověka, jehož kanoi napadl hroch, maminku moc neuklidnila. Docela se bála a chtěla cestu lodí vzdát, ale nakonec necouvla. Její rozhodnutí nezměnil ani fakt, že před vyplutím musela podepsat prohlášení, že ví o všech nebezpečích a uvést adresu toho, komu dát zprávu, když bídně zahyne.\n\nBezpečí na vodě mělo zajistit hlavně školení. Tak se maminka dozvěděla, že na ni na řece Zambezi čekají jen čtyři druhy nebezpečí. Slunce, které svítí, pálí, vysušuje a na lodi se před ním nikdo neschová. Kmeny a kameny v rychlé řece snadno převrátí loď, kdyby se jim včas nevyhnulo. Dalším nebezpečím byli hroši. Málokdo ví, že hroch je nejnebezpečnější zvíře aAfriky a má na svědomí mnoho lidských životů. Vyhnout se tomuto nebezpečí měl pomoci hlavně zkušený domorodý průvodce, který se na vodě snad i narodil. V řece znal každého hrocha a měl včas ukázat kudy se vyhnout. Kdyby hroch některou kánoi přece jen napadl, museli by z lodi všichni vyskočit a rychle plavat ke břehu. Tato rada se mamince vůbec nezamlouvala, protože čtvrtým nebezpečím se ukázali býti krokodýli. Na Zambezi tato šupinatá zvířata, která dorůstají délky až pěti metrů, sežero sežerou domorodou pradlenku každý druhý den. Do vody si nikdo nesmí namočit ani ruku, protože krokodýli jsou všude. Řádně poučena sedla tedy maminka k tatínkovi do kanoe.\n\nByl krásný slunný den a oni konečně vypluli. Protože Zambezi tvoří hranici mezi dvěma státy, mohli rodiče vidět na březích této široké a třpytící se řeky zal zambijské slony stejně jako zimbabwské buvoly. Cesta příjemně utíkala, černošský vůdce byl zcela v pohodě a upíjel vodu z řeky. Každou clvv chvíli se objevili hroši odpočívající u břehu a vůdce zavelel: „Všichni doprava!“ a kanoe poslušně obepluly celé stádo.\n\nMaminka byla pořád trochu vyděšená, a proto chtěla být černochovi co nejvíce nablízku. Myslela si totiž, že ji zachrání. Najednou se těsně u černochovy loďky vynořil uprostřed řeky plavající hroch. Vyfoukl hlasitě vodu z nozder a namířil si to rovnou k našim. „Hroch! Hroch! Plujte rychle doprava!“ začal okamžitě křičet průvodce mávajíce přitom zběsile rukama. Rodiče se velmi snažili, ale nebylo to vůbec jednoduché. Pádlovali ze všech sil, ale hroch byl stále velmi blízko a vypadalo to, jako by je pronásledoval. Nezbylo jim tedy nic jiného, než dojet k nejbližšímu břehu, - bohužel k zimbabwskéhmu. Rychle vyskočili z loďky a pokoušeli se ji vytáhnout na břeh. Když to černoch uviděl, ještě ustrašeněji zařval: „Okamžitě se vraťte!“ Rodiče by ho opravdu rádi poslechli, ale to bohužel nešlo. Hroch byl totiž stále u břehu.\n\nNajednou se objevil v dáli safari džíp, a tak bylo jasné, že záchrana se blíží. Z vozu vystoupili po zuby ozbrojení strážci parku a v tu chvíli tatínkovi došlo, že u sebe nemají žádné doklady, a hlavně, že jsou v jiném státě, než by měli být. Muži na ně začali křičet, co tam dělají. Jejich přítomnost byla veliký problém, protože do této části národního parku nemají turisté vůbec přístup. Strážci chtěli pasy a zaplacení vysoké pokuty. Tatínek se jim snažil vysvětlit, co se stalo, že je honil hroch a že mají být v tuto chvíli v Zambii, ale muže nic nezajímalo. Maminka, která neumí moc anglicky, byla přesvědčená, že je určitě zastřelí. Střrážce neoblomilo vůbec nic, ani hroch u břehu, ani volající černoch uprostřed řeky. Rodiče museli nastoupit do džípu a oni je odvezli na svou základnu. Tam to začalo všechno znovu. Křik, mí mírně hysterická maminka a vyděšený tatínek, který donekonečna vysvětloval, že doklady jim veze auto po zambijském břehu pevnině a že jsou jen neškodní turisté. Muži neustále volali někoho vysílačkou, ale k ničemu to nevedlo.\n\nPo třech nekonečných hodinách se ve dveřích objevil Petr, vedoucí celé jejich výpravy. V Africe žil již pět let a asi uměl lépe vysvěttlovat. Hlavně měl jejich pasy a peníze. Nakonec to spravila malá pokuta a rodiče byli zachráněni. Dokonce směli nastoupit znovu do kanoe a pokračovat po řece. Byli sice bez vůdce, ale do cíle zbývalo už jen několik kilometrů. Do safari kempu dojeli v pořádku, ale maminka přísahala, že do lodě už nikdy nevstoupí.\n\nNakonec zažili v Africe ještě spoustu dalších zážitků, ale na toto dobrodružství asi nikdy nezapomenou.", "original_file": "pr4dcizade_1"}
{"text": "Bylo nebylo\n\nNa jednom náměstí v jednom městě byla krásná fontána , ke které chodili lidé z celého okolí. Byla tak krásná, že kdo jí uviděl měl hned lepší náladu. Jednoho dne, když byli všichni v práci, toulala se městem malá holčička.Přišla k fontánce a i když ji uviděla, její smutná nálada nezmizela. Sedla si k fontánce a začala plakat.Fontánce bylo té dívky líto a povídá „Proč pláčeš holčičko? Já jsem zde a slunce na obloze svítí a také kvete kvítí .Co jiného by si mohla taková malá holčička jako ty přát?“\n„Já ztratila panenku.“ Odpověděla smutná holčička.\n„A jak vypadala ta tvoje panenka?“\n„No na to si právě nepamatuju a proto pláču.“ Řekla smutně holčička.\n„Přestaň plakat,já se jmenuji fontánka Fialka a budu si s tebou povídat,tedy jestli budeš chtít.“\n„To bych byla moc ráda.“ Odpověděla holčička.\nA od té doby jsou nejlepšími kamarádkami.", "original_file": "js9suljan_02_1"}
{"text": "Ondrušová, Kateřina, V. C, 07/08\n\n23. října\nReprodukce textu\n\nOsnova:\n\n1. Kohoutek na větvi\n\n2. Sladký hlásek\n\n3. Přátelský polibek\n\n4. Kohoutkova lest\n5. Kohoutek vyzrál nad liškou\n\nLiška a kohout <nadpis je vymalovaný>\nLiška dostala chuť na kohoutka spěchala a už se těšila jak kohoutka <obrázek: fialová kytička> sní. Na cestě viděla kohoutka jak sedí na větvi. Liška mluvila sladkým hláskem, chtěla mu říc že má dobrou zprávu. Liška s kohoutkem si dali polibek, kohoutek slézal z větve dolů a potěšilaho svou zprávou. Ale kohoutek řek že polibek si daj na podruhé, liška utíkala že ji psi byli v patách to si vymyslel kohoutek, aby vyzrál nad liškou. Co jiného si také zasloužila.", "original_file": "bu5condkat_02_1"}
{"text": "Elzéard Bouffier\n\nElzéard byl po tom co sztratil ženu a svého syna velmi samotářský. A moc toho nenamluvil ale u osamělích pastýřů to bylo obvyklé. Byl také samostatný protože si i svůj dům dokázal sám opravit. Domáčnost měl v pořádku, nádobí bylo umyté, podlaha zametená a XXX vyčištěná. Elzéard byl vždy přívětivý a laskavý. Byl sebejistý, plný důvěry. Vždy si stál za svím cílem. Měl obrovské vnitřní odhodlání, nalezl smysl svého života a tím pádem i svoje čiré a neskažené štěstí.", "original_file": "am8asuleri_01_1"}
{"text": "Randall ztěžka dosedl na židli a zhluboka vydechl. Pohlédl na prázdný papír založený v psacím stroji na svém stole a zachvěl se při pohledu na červeně zakroužkovaný 18. prosinec na svém stolním kalendáři. Neměl ani jeden nápad na svou povídku, kterou musel napsat. \"To je k vzteku!\" pomyslel si, \"měl jsem na to tolik času a samozřejmě si sednu ke stroji, až když mi zbývají jen dva dny!\" V duchu si rekapituloval, co všechno by do své povídky chtěl zakomponovat; veškerou inspiraci, kterou v posledních dnech načerpal: měla by to být krátká sci-fi povídka, tak na dvě a půl strany strany, zřetelně ovlivněná třeba Philipem K. Dickem, ale zároveň dost originální, aby ji kritika hned neodepsala. \"Tak co je základem každé správné sci-fi?\" pomyslel si. Darth Vader? Arnold? Ne, to ne. Lasery? Mimozemšťané? Možná. Cestování časem! To je dobré. Ale jak to zařídit, aby má povídka nevypadala jako laciná kopie Wellse? A co ještě – třeba vize totalitní budoucnosti, je to sice trochu klišé, ale když to napíšu dobře, nikdo snad nebude protestovat. Jenže jak všechny ty nápady poskládat dohromady? Co má být zápletka?\" Věděl, že i když něco napíše, nebude to geniální, ale to on přece nepotřebuje. Tupě zíral na prázdný papír, když tu si vzpomněl na ten tajemný dopis a v hlavě se mu začal rodit příběh...\n\nDillon doběhl k stroji a po schůdcích vlezl do kokpitu. Hangárem se rozléhaly rány, jak se císařovy stráže snažily rozbít těžké dveře. Zapnul bezpečnostní pásy, zkontroloval, že je střecha hangáru odsunutá a zapnul forsáž. V tu chvíli pancéřované dveře hangáru povolily a stráže se nahrnuly dovnitř. Všude kolem poletovaly včelky a dělaly příšerný rámus, který ale přehlušilo burácení startujících motorů. *** už nabíral výšku, když... někdo po něm vystřelil z raketometu! Trhnul kniplem a raketa neškodně proletěla vedle. Vystoupal nad střechu a rozhlédl se po městě. Věděl, že ho vidí naposledy. V ten okamžik přiletěla další raketa a *** se otřásl dunivou explozí. Rukou mu prolétla střepina z granátu a Juao Dillon se zachvěl bolestí. Věděl ale, že teď s tím nic nenadělá. Vletěl do atmosféry a na palubní desce vyťukal do políčka rok číslice 2, 0, 0, a 6.\n\n\"Takže to jste napsal vy?\" Randall se otřásl při pohledu na jeho znetvořený obličej. \"Ano, já to napsal. Proč vás tak zajímá moje povídka?\" Neznámý muž, který se představil jako Dutch, se mu podíval do očí, jako kdyby v duchu přehodnocoval, jestli tento mladý muž z minulosti mohl skutečně popsat ve své povídce, co se děje na Zemi v roce 2031. \"Zvláštní je především,\" pomyslel si, \"že si vůbec nevzpomínám, že bych v roce 2006 zažil takovou literární senzaci. Pravda, v té době mi bylo teprve...\" počítal, \"22 let, a o literaturu jsem se nezajímal, ale na tohle bych si snad přece jen vzpomněl.\" \"Takže, pane Randalle,\" začal pomalu, \"jak, že jste přišel na námět na svou...“ odmlčel se na chvíli, hledaje správná slova,\"vskutku pozoruhodnou povídku o Ganymedu?\" Randall se zamyslel a vzpomínal na obsah několika posledních dní. Pohledem zavadil o kalendář, na kterém bylo zakroužkováno datum. 6. leden. Při tom pohledu se musel pousmát. Ano, to má být jeho velká chvíle, televizní interview na Kanále 3 se slečnou O´Neilovou. Už za tři dny! \"Pane Randalle,\" hlas ho vytrhl z představ.\n\n\"Víte, abych pravdu řekl, moc si nevzpomínám. Prostě... mě to napadlo.\"\n\nDillonovi se od příletu do roku 2006 nedařilo. Levá ruka zraněná střepinou z granátu se nehojila a když po týdnu přišel do nemocnice, doktor mu řekl, že už ji zřejmě nebude moci zachránit. To ale nebylo to nejhorší. Dillon věděl, že musí všechny varovat před tím, co se stane, ale \"starý\" svět mu v tom bránil. Zkoušel telefonovat, ale neměl peníze, nikdo mu nevěnoval pozornost. Nemohl se s tímto světem sžít a nedokázal pochopit jak v této době mohl umět přežít. Všechna ta hlučná smradlavá auta na silnicích, nepraktické způsoby komunikace, pche! A nikdo netuší, k jak hrozné budoucnosti se řítí. Náhle mu to došlo: jediný, kdo mu mohl pomoci, byl... Randall. Vzpomněl si na toho mladého muže. Poté, co vzdal kariéru spisovatele, se dostal do finanční tísně a nastoupil dráhu policisty. Zapomněl na svou minulost a dál žil jen pro svou práci. Někdy okolo roku 2018 se dostal díky skvělým výkonům k elitní jednotce stráží císaře Titana a brzy se stal jejich velitelem. Tenkrát to už ale nebyl Randall...\n\nAno, ten jediný mu mohl pomoct, došlo Dillonovi. Velice snadno zjistil, kde Randall bydlí, ale nevěděl, jak se k němu přiblížit. Jak mu může vysvětlit, že přišel z budoucnosti? Bál se osobního setkání, kdyby ho takto Randall viděl, nikdy by mu neuvěřil a už by nedostal druhou šanci. Uvědomoval si, že vypadá jako nějaký bezdomovec, s chromou paží, bez peněz, bez pojištění, bez prostředků. Jediný způsob, jak Randall kontaktovat, byl dopis. Dillon si sedl na lavičku a na kus papíru, co našel, začal s obtížemi psát.\n\n\"Takže vás to napadlo? Jentak??\" \"Ano, zřejmě mě políbila múza,\" ušklíbl se Randall, \"proč vás to vůbec zajímá?\" V tu chvíli ho ale napadlo, že jde o autorská práva! Možná tento člověk je autorem toho dopisu, který ho inspiroval. Je to past? Zbledl. Dutch viděl, že to nikam nevede. \"Tak hele mladej, zajímá mě to proto!“ řekl a vytáhl z kabely noviny, jejichž název, jak Randall postřehl, zněl Ganymedes a Titan Journal, ale co hůř, datum vydání bylo – 6. ledna 2031!\n\n\"Dopis? Nikdo mi přece nikdy nepíše. Žádná adresa odesilatele, aha, neposlal to poštou.\" uvažoval nahlas Randall. Rozbalil složený kus papíru a četl. \"Zdravím Randalle. Ty mě neznáš, ale já tebe ano. Neptej se jak. Přiletěl jsem z budoucnosti, ale můj stroj *** byl zasažen a potřebuje opravit. Musíš mi pomoct! Země v roce 2031 je řízena císařem Titanem a situace, která tam vládne, je nepopsatelná.\" \"atakdále,\" řekl si Randalle znechuceně, \"to je ale blábol.\" dopis ani nedočetl a založil ho někam do šuplíku.\n\n\"Takže, jste také z budoucnosti? Haha, asi jste se na mě dohodli s tamtím, co se jmenuje Dillon, že? Je to ale hloupá sranda, víte!\" V tu chvíli mu došlo, že se podřekl. \"Dillon? znáte ho?\" \"Ne, někde jsem to jméno slyšel,\" pokusil se Randall chabě o odpor, \"víte, jestli jste tedy z budoucnosti, jak tvrdíte, proč jste se asi nezeptal mého (a usmál se, když to říkal) \"budoucího já\"?\" \"Takže zaprvé, vy v mé době nejste člověk, který napsal, co je nám známo, v tomto roce nějakou povídku...\"\n\n\"To jste nedomyslel,\" řekl pan Blond. \"Ale ano, jen počkejte.“ odvětil pan Růžový<.> \"Ale to zřejmě odporuje zákonům cestování v čase, že?\" skočil mu Randall do řeči.\" \"...a za druhé,\" nenechal se Dutch vyrušit, \"jste včera za 25 let zemřete. Čtěte.\" A hodil mu noviny. Randall otevřel Ganymedes a Titan Journal ze dne 6. ledna 2031 a přečetl hlavní titulek; Zrádce císaře Titana zabit. Rychle prolétl článek očima: Velitel císařových stráží se včera pokusil o vraždu našeho všemimilovaného císaře Titana... po přestřelce se strážemi se pokusil prchnout strojem času vlastní konstrukce do jiné doby... jeho*** byl zasažen raketometem a shořel v atmosféře... nebyly nalezeny žádné trosky, zřejmě vše shořelo... vyšetřování pokračuje... Císař je v pořádku. \"Takže jsem zemřel? A vy náhodou nevíte, proč jsem se pokusil zabít toho vašeho... císaře?\" \"Měl bych tě rovnou zastřelit, za to co uděláš!\" odvětil Dutch, \"ale spolupracoval jsi na vývoji ***. Potřebujeme tě.\" \"Počkejte tady, něco vám ukážu,\" řekl Randall, odešel do kuchyně, vytáhl ze šuplíku dopis od... sebe, a vyskočil z okna.\n\nDillon dopsal dopis a odnesl ho do domu, kde před pětadvaceti lety bydlel. Teď může jen čekat, kdy se sám sobě ozve... Samozřejmě nemohl prozradit Randallovi, kdo je. Také se snažil opravit ***, ale neměl ani ubohou vrtačku. Potřeboval pomoct. Jenže dny plynuly a Randall nepřicházel.\n\nRandall běžel co mu síly stačily na místo, které mu v dopise popsal Dillon. Věděl, že jeho budoucí já není mrtvé, to od něj dostal ten dopis! Měl mu už dávno pomoct. Doběhl do starého skladiště, kde přespávali bezdomovci a pobudové. Jenže ať se zeptal kohokoliv, o muži jménem Dillon nikdo nevěděl. Až nakonec si jeden vzpomněl, že ho snad přepadli nějací muži a je v nemocnici, pokud tam už neumřel. Randall se zhroutil. Celé je to pravda. Co dělat? Může nějak zabránit nástupu budoucího císaře Titana k moci? Kdyby tu hloupou povídku nikdy nenapsal, nikdy by se o něj nezajímal zabiják se spálenou tváří. Ale povídka už je napsaná a on se nemůže vrátit časem. Takže musí odmítnout pozvání na interview na Kanále 3. Takže jeho nadějně rozjetá kariéra spisovatele by skončila a on by šel k policii a pak by se z něj stal zfanatizovaný příslušník novodobých SS. Pak by mu zřejmě došlo, že nedělá dobrou věc a vrátil by se sem, kde by si sám ale nepomohl, naopak, jen by své starší já využil pro cestu ke slávě skrz povídku. A nakonec by ho umlátili chuligáni. To nemá zapotřebí. Jenže to se vlastně děje, ano, takhle to bylo nebo je, vlastně teprve bude, najednou mu vše došlo a on pochopil. Takže musí jít do televize a propagovat svou knihu, co nejvíce to půjde! Jedině tak se možná císař nezmocní vlády, a on pak třeba spokojeně dožije coby úspěšný spisovatel. Je to tak snadné, jen se ještě musí vypořádat s tím mužem se spálenou tváří.\n\n\"Jenže to nevěděl, že běh dějin se nedá změnit,\" pousmál se pan Růžový. \"Co s ním provedete?\" zeptal se pan Blond. \"Do toho studia půjde, ale stát se může tolik věcí, víte? Osud nemůžete prostě změnit. Nakonec ten nebohý Randall/Dillon stejně zemře v nemocnici po tom násilném napadení.\"\n\n\"A není to škoda? Teď by to mohlo dopadnout dobře, mohl by změnit budoucnost! Proč tak trváte na životě řízeném osudem?\"\n\n\"Víte, kdyby se vize totalitní společnosti nikdy neuskutečnila, asi by nevynalezl stroj času, protože by byl ve vězení. Tahle varianta by tudíž porušila zákony cestování časem, protože, když není stroj času, není žádný způsob, jak by se mohl dozvědět o nějaké budoucí diktatuře.\" \"Ale stejně,\" nedal si říct pan Blond, \"ten příběh by klidně mohl skončit dobře. Třeba tak, že jeho budoucí já by nikdy nepřiletělo zpátky do roku 2006, a ten váš Randall by tudíž neměl inspiraci pro povídku a...\n\n\"Nic by se nezměnilo.\"\n\n\"Nevím, jak z toho ven. Zřejmě by pomohlo jediné – napsat o něčem jiném, například něco hezkého o Vánocích v době Napoleonských válek. Pak by se z něj možná stal úspěšný spisovatel... který ale nezabrání tomu tyranovi převzít moc.\"\n\n\"Vidíte? Není úniku.\"\n\n\"Máte pravdu. Mimochodem, prozradíte mi jedno? – jak jste přišel na námět k této povídce?\"\n\n\"Zřejmě múza,\" pousmál se pan Růžový.\n\nMezitím někde úplně jinde Randall konečně našel budoucího císaře Titana a úplně veřejně ho zastřelil.\n\nSamozřejmě, že celý tento příběh se tudíž nestal.", "original_file": "pr4eale_1"}
{"text": "Úvaha: Na co mi ta škola je?\n\nOsobně si myslím, že škola sice není nezbytná a nutná, ale je potřebná. Každá člověk by se přece docela dobře mohl učit doma, ať už s rodiči, nebo sám z knih a internetu. Vyhnuli bychom se tím stresům z písemek a špatným známkám. Tak proč do té školy vlastně chodíme?\n\nMnoho studentů tvrdí, že do školy chodí kvůli přátelům, pobavit se z a zjistit, co je u nich nového.\n\nAle podle profesorů chodíme do školy nejen proto, abychom se něco nastudovali, ale také a hlavně proto, abychom se naučili UČIT SE a přemýšlet o problémech.\n\nA to je podle mě ten důvod, proč do toho “ústavu“ chodíme. Ne abychom si až do konce života pamatovali, že a2+b2=c2, ale proto, abychom si našli svůj způsob učení a zjistili, co nás baví a čemu bychom se vlastně chtěli v budoucnu věnovat.\n\nŠkola nám dává ty – jak je nám stále opakováno – základní kameny, na kterých budeme moci stavět.\n\nPokud bychom se učili každý sám doma, brzy bychom začali dělat jen to, co nás baví a zajímá a neměli bychom přehled v ostatních oborech. To by mohl být v dospělosti problém, pokud by např. někoho nebavilýy základy společenských věd, nevěděl by téměř nic o volbách a v osmnácti letech by měl jít volit.\n\nA tím jsem se dostala až k politice. To jsem sice nechtěla, ale dokazuje to, že škola má vliv na celý náš budoucí život a že tedy skutečně není “k ničemu”, nýbrž “k životu”.", "original_file": "kg05neumon_1"}
{"text": "Poláček, Martin, V. B, 07/08\n23. října\nCo budu dělat o podzimních prázdninách\n\nJá jedu s tetou a se strejdou na dovolenou do Kamenice. Jsou tam krásné jeskyně a hned jsem říkal, že jse tam půjdeme podívat. Budeme hrát bowling a billiard. Budeme chodit na procházky. Je tam prý krásná příroda akorát doufáme že nebude sněžit.", "original_file": "bu5bpolmar_b_02_1"}
{"text": "Firas Oukde, 2. G\n13. 10. 2008\n\n1. slohová kompozice\n(Diskusní příspěvek)\n\n<novinový článek – Češi se krize nebojí, věří bankám>\n\nRád bych reagoval na článek v MF DNES ze dne 12. 10. s názvem: „Češi se krize nebojí, věří totiž bankám.“ Po přečtení kteréhokoliv článku týkající se finanční krize ve světě v poslední době mě vždy napadá otázka, jak je možné, že se během několika málo dnů až týdnů dostaly světové finanční trhy do takové situace, kdy se vše začíná hroutit jako domeček z karet.\nPodle průzkumu se ve srovnání se Spojenými státy nebo se západní Evropou Češi krize tolik nebojí, věří totiž bankám. Jsou však banky v Česku opravdu lépe izolované od finanční krize? Češi totiž zřejmě věří, že banky v Česku jsou dostatečně kryté a věří státu, že nenechá své banky padnout tak jako některé v Americe. Čeho bychom se však měli obávat je fakt, že tato finanční krize může přejít v ekonomickou a ta způsobí, že může dojít k bankrotu dalších a dalších firem a následné propouštění zaměstnanců, omezení výroby, zdražování výroků atd. Je náš dosavadní klid skutečně oprávněný?", "original_file": "ces2gfirouk_1"}
{"text": "BALADA (1)\n\nAutor se snaží svou básní předat pohled na svět.\nCítí se zcela odlišný od ostatních, protože má úplně jiné životní hodnoty a cíle – netouží po bohatství, nepůsobí mu radost. Touží spíše po volnosti, nikoliv po pohodí. Chová se proto tak, jak ostatním by se zdálo nesnesitelné. Okolní svět jej proto zavrhuje, ačkoliv se mu snaží to nedat zřetelně najevo.\nAutor potřebuje neustále změny, nedokáže se usadit na místě, není mu to příjemné. Od společnosti se odděluje, žije sám a netouží po „pomoci“ ostatních.", "original_file": "js9bdomada_02_1"}
{"text": "7. března 2006\nJana Součková, 3.E\n2. písemná práce\nSTALO SE...\n(fejeton)\nKaždý pravý český fotbalový fanoušek ví, že měl proběhnout duel mezi fotbalisty Sparty a Jihlavy. Bohužel, Sparťané si budou muset na první jarní vítězství počkat déle. Jejich duel devatenáctého kola na půdě Jihlavy se totiž vinou podmáčeného terénu nakonec neuskutečnil. A možná, že je to tak lepší, protože fotbalisté by asi na takovém hřišti nepředvedli nejlepší výkon. O víkendu se přes Vysočinu přehnala „sněhová královna“ a přinesla s sebou patnáct centimetrů sněhu. Ovšem ten, díky teplejšímu počasí hned v neděli roztál a trávník na fotbalovém hřišti se podmáčel. I když se domácí klub snažil napadaný sníh hned odklízet, jejich snaha se minula účinkem. Terén se proměnil k nepoznání. Ze sportovního hřiště se stalo bahnité oraniště. Na takovém bahništi by se opravdu hrát nedalo. Místo kvalitního fotbalu, by se na trávníku – bahništi mohly předvádět bahenní zápasy. Dalo by se uvažovat o tom, že takové bahenní zápasy by přitáhly daleko více diváků ženského pohlaví. Ale o tom se dá jen spekulovat, protože něco takového se nestalo a ani nestane. Rozhodčí Jan Jílek totiž čtvrt hodiny před začátkem zápasu šel obhlédnout terén a usoudil, že góly by se dávaly opravdu špatně, kdyby měli hráči nohy po kolena zabořené v matlavé hlíně. Proto rozhodl o odkladu. Prohlásil, že trávník je pokrytý souvislou vrstvou bahna a spodní vrstva je zamrzlá. To, že je bahno všude, to nemusel snad ani komentovat. Toho si všiml opravdu každý. Ale nikoho asi nenapadlo, že když nepůjde hrát fotbal ani bahenní zápasy, tak by se mohla bahnitá vrstva odstranit a na zamrzlém podkladu hrát hokej nebo by někteří z šikovnějších fotbalistů mohli předvést efektní piruety nebo trojité skoky na ledních bruslích. Třeba by někteří z nich změnili okruh svého sportovního působení. Jenže to nechtěl ani jeden fotbalový klub riskovat a proto se nejspíš přimluvily u rozhodčího, aby zápas odložil. Jednou z působivých výmluv bylo stoupající riziko zranění hráčů s přibývajícími minutami. Ale tady se nabízí teorie, že se chtělo zabránit styku hráčů se zamrzlou plochou. Co kdyby tomu klouzání přišli na chuť?\nI přesto, že se tedy zápas (ať už ve fotbalu, hokeji nebo bahenních zápasech) nemusel rušit, vážený pan rozhodčí ho odložil až na konec měsíce.", "original_file": "pr3esoujan_01_1"}
{"text": "Můj první dravec\n\n1. Dárek k narozeninám\n\n2. a) První seznámení s teorií a praxí\n\nb) Nákup výbavy\n\nc) Cesta na místo lovu\n\nd) Můj první dravec\n\n3. Doma po vypravě\n\nStalo se to šestého července 1994. Slavil jsem desáté narozeniny. Přišla k nám snad celá rodina. Dostal jsem mnoho dárků. Když v tom ke mně přistoupil dědeček a praví: „Vnuku, jako dárek ode mne máš tento prut a pozvání na rybářskou výpravu na Sázavu.“ Byl jsem blahem bez sebe a pozvání přijal. Jen jeden háček to mělo. Musel jsem se doučit vše o teorii a praxi rybářského umění.\n\nHned po odchodu všech členů oslavy jsem otevřel jednu knížku, kterou jsem dostal. Nazývá se \"Taje vody aneb jak na ryby. Je v ní mnoho užitečných věcí o rybách. Zastavil jsem se u kapitoly \"Návnady\". U této kapitoly jsem vytrval až do pozdních večerních hodin. Pak jsem usnul.\n\nDruhý den jsem se rozhodl, že půjdu do obchodu s rybářskými potřebami. Tolik věcí pro rybáře jsem ještě nikdy neviděl. Mají tam pruty, podběráky, čeřeny, návnady a mnoho dalších věcí. Zastavil jsem se u vitrýny s návnadami. Pan prodavač se mne ihned zeptal: „Tak co mladý pane, co si budeme přát?“ Já chvíli přemýšlel a pak mu odvětil:“ „Vezmu si dvě tyto stříbrné třpytky, dvě zlaté třpytky, krabičku broků a nějaká lanka.“ Všechno mi zabalil a chtěl po mě tři sta dvacet sedm korun osmdesát haléřů. Dal jsem mu je, vzal si svůj nákup a vyrazil jsem domů. Doma jsem si začal prohlížet veškeré své věci na ryby a zároveň jsem si připravil prut k lovu.\n\nKonečně nastal den s velkým \"D\". Už jsem nemohl ani dospat. Domluvil jsem se s dědečkem, že mě v sedm hodin vyzvedne. A opravdu, odbila sedmá hodina a dědeček stál se svým renaultem a veškerou svou {výbavou rybářskou -> rybářskou výbavou} před barákem. Vzal jsem si prut, své rybářské potřeby a utíkal dolů před barák, abychom mohli vyrazit. Asi po hodině cesty jsme vyjeli ze zatáčky a byla tam Sázava. V tu chvíli se mi zdála jako nejkrásnější řeka na světě. Zastavili jsme na parkovišti, vzali rybářské náčiní a vyrazili jsme na místo, kde budeme chytat. Šli jsme asi půl hodiny, v tom dědeček zastavil a pravil: „To je to místo!“ A rozložil si svou židličku na kterou si sednul. Pak jsme si začali připravovat pruty pro lov.\n\nNahodil jsem a začal navýjet. Najednou mi prut vyskočil z ruky a spadl do řeky. Prut ve vodě se pomalu potápěl a směřoval od břehu. Neváhal jsem ani vteřinu a skočil pro něj do vody. Když dědeček viděl, jak tahám prut z vody, zakřičel na mě: „Povol si brzdu!“ Povolil jsem ji a vlasec se začal rychle odvíýjet. Vylezl jsem z vody, brzdu trochu přitáhl a už jsem ho cítil. Byl to dravec a pěkně velký podle toho jaký kladl odpor. Zápasil se mnou snad půl hodiny. Pak se konečně unavil. Konečně jsem ho přitáhl až ke břehu. Teda spíš ji. Byla to totiž krásná štika. Dědeček ke mě přistoupil s podběrákem a opatrně ji vytáhl ven z vody. Byla překrásná. Dědeček vzal metr a změřili jsme ji. Měřila neuvěřitelných devadesát osm centimetrů. Měl jsem takovou radost, že jsem dědečka objal a děkoval mu, že mě vzal s sebou.\n\nPotom jsme vše zbalili, rybu zabili a vyrazili jsme domů. Byl jsem totiž celý promočený a začal jsem pčíkat. Doma mi dědeček uvařil čaj, vykuchal štiku a poté ji naimpregnoval a vycpal. Pak z ní byla trofej. Teď se na ni dívám každý den – na mou štiku – na mého prvního dravce.", "original_file": "pr4avfucdav_1"}
{"text": "LETNÍ HAIKU\nLeonard Cohen\n\nTicho\na ještě hlubší ticho\nkdyž cvrčci\nzaváhali\n\n\nBáseň je psána ve stylu asijské formy zvané haiku,tedy báseň o 17 slabikách vyjadřující jednu nebo dvě myšlenky.Je vázána na roční období, v tomto případě tedy léto.\nDomnívám se, že autor k vytvoření této básně našel motivaci na louce, kde slyšel cvrkot cvrčků.\nV této básni si ticho můžeme vykládat jako autorovu samotu a stále větší a větší uzavřenost do sebe. K té dochází v důsledku osudového zaváhání, při kterém došlo k životnímu zvratu. Jeho život byl do této chvíle naplněn štěstím, což symbolizuje cvrkot. Naopak, když cvrkot ustal, je to symbol prázdné duše a smutku.\nJedná se o báseň s velkým kontrastem v malém obsahu.Je psána lyrikou,bez rýmu.\nAutor tuto báseň napsal v době své životní krize – když zaváhal.", "original_file": "js9mat_02_1"}
{"text": "1. slohová práce školní\n\n\t\t\t\t\t\t\t\t\t\t16. prosince 2004\n\nTémata:\n1. Ptáš se, jak se mi tu líbí (dopis)\n2. Představ si, co se mi stalo (dopis)\n3. Píšu Vám ... (dopis někomu, s nímž jsem se nesetkal, nebo se ostýchám hovořit)\n\nTéma: 3) Píšu Vám...\n\nVážený neznámý,\núvodem tohoto dopisu bych se Vám ráda omluvila za nedbalé oslovení. Velmi Vám chci poděkovat za Vaše rady a za ochotu, kterou mi nabízíte.\nMyslím si, že v dnešním hektickém životě, kdy se většina lidí uzavírá do sebe a snaží se řešit své problémy samostatně bez pomoci druhých. Řešení těchto lidí je obvykle nesprávné, a proto by se dnešní společnost divit, jaké dnešní mládež hledá východiska. Ráda bych chtěla vědět Váš názor.\nProto Vám ještě jednou velmi děkuji za snahu při řešení mých problémů. Když si uvědomím, kolik mám přátel, kteří stále hledají někoho takového jaký jste Vy. Tito lidé mají rodiče, kteří je zahrnou hmotnými dárky, ale pochopení unich nenajdou.\nNaštěstí mé nesnáze v životě nejsou až tak závažné, ale řešit sama bych je nechtěla. Někdy si vzpomenu na svojí babičku, jak říkává: „Nikoho svými trablemi života nebudu zatěžovat, nechci, aby mě někdo litoval.“ S tímto názorem já nesouhlasím a co Vy? Já se svěřuju nejvíce své mamce hlavně o všedních věcech, problémech ve škole, s přáteli atd. Ale osobnější a intimnější záležitosti svěřím raději někomu, s kým nemusím přímo komunikovat, bohužel kvůli své stydlivosti a trochu nedůvěře. Máte také někoho, kdo Vás podpoří a můžete se mu svěřit s čímkoliv? Ve škole mám nesnáze s fyzikou, ale Vy mi asi nijak nemůžete pomoci. Vychází mi čistá trojka, tak snad si ji nějak udržím. Bohužel pan profesor není nejsympatičtější a nejoblíbenější nejen u mne, ale i u mých vrstevníků. Tak mě ta trojka, tak nemrzí, když vím, že ji nemám jen já.\nDěkuji za Vaše vyslechnutí mých názorů. Ráda bych od Vás obdržela dopis plný odpovědí a rad. Jinak se blíží Vánoce a chtěla bych Vám poblahopřát krásné Vánoce a šťastný nový rok. Doufám, že je trávíte se svou rodinou jako já, nebo s někým koho máte rád.\n\t\t\t\t\t\t\t\t\tS pozdravem Romana\n\t\t\t\t\t\t\t\t\t\tBorovková\n\nOsnova: I. Úvod: poděkování\n\t II. --- Stať: a) názor na řešení problémů\n\t\t b) mí přátelé a jejich nesnáze\n\t\t c) já a řešení mých problémů\n\n\tIII. Závěr: poděkování a poblahopřání", "original_file": "cb1cborrom_01_1"}
{"text": "Téma: Nikdy neztrácej smysl pro humor. Už bys ho taky nemusel najít.\n\nosnova: 1. Humor?\n\n2. interpretace humoru\n\n3. procházejte život s humorem\n\n4. slib\n\nCo je to smysl pro humor? Každy na toto slovo pohlíží jinak. Někdo si představí kanadské žertíky, jiný zase nějaký ten dobrý vtip.\n\nHumor je nedílná součás života. Dá||se použít v 95% případů normálního dne. Můžeme si ho dělat prakticky z čehokoliv ale je nutné zvážit, jaký druh humoru použít, jestli lehký jemný humor, ironii nebo satirický až černý humor. Záleží samozřemě na osobě, která ho provozuje a táaké na jaké téma se odvolává.\n\nHumor může být také poměrně nepříjemný až doterný a nevkusný. Proto si musíme uvědomit, jestli napríklad není vaš humor dotyčnému neppříjemný a zamyslete se zda by jste byly rádi na jeho místě.\n\nAle teď od jinud. Proč nestrácet smysl pro humor? Protože bez něj by to prostě nebylo ono. Musíme procházet životem s humorem, poněvadž jinak se z něj stane odporný mechanický stereotyp, ze kterého prakticky není úniku.\n\nA tak mi prosím slibte, že nikdy neztratíte smysl pro humor, mohlo by se vám stát, že už ho nikdy nemusíte znovu najít A to bych vám opravdu nepřál, ani nikomu ani v nejmenším.", "original_file": "grP3ahavv_01_1"}
{"text": "Jean Giono\n\nMuž, který sazel stromy\n\nElzéár Bouffier\n\nPoastýř mluvil velmí málao, ale to u osaměle žijících lidí býva časté. Ale bylo vídet,,{druhá čárka umístěna na začátku řádku}<co> že je sebejistý, plný důvery.\n\nNebydlen v chatrči nějaké chatrči, ale v opravdovém kameném domě. Byl velmi zručný, když dokázal opravit zríceninu vlastnímáa rukama. Dům měl dukladnou střechu a voda ji nikde neprotékala.\n\nDoma Domacnost měl v pořadku, nadobí bylo umité, podlaha zametená, puška vyčištěná a na ohni se vařila voda. Pastýř byl čerstvě oholen. Všechny knofliky měl pevně přišité. Šaty měl pečlivě||vyspravené.\n\nPastýř byl velmi přatelšský. Rozdělil se semnou o polévku. Ale když jsem mu potom nábídl pytlík tabakl, řekl mi, že nekouří. Hned sme se dohodlyi, že tam přespím.\n\nPastyř nekouřil, ale šep pro pytlík a vysipal na stul spoustu žaludů. Kouřil jsem dýmku a nabídl sem, že mu budu pomáhat. Odpovědel, že to je jeho záležitost. A skutečne, když jsem videl jak pečlivě pečlivě třídi žaludy nenaléhal jsem.\n\nPastyř Elzéar Bouffier byl velmi pečliví muž. Vysazel za jeho 30 let celí les a nikdo o tom neveděl jen já.\n\nElzeár Bouffier zemřel v roce 1947 v domově pro přestarlé.", "original_file": "am8aholant_01_1"}
{"text": "JARNÍ PRÁZDNINY\n\nO víkendu jsem byla s rodinou a koukala se na televizi. V pondělí jsem v 8:00 byla v ekocentru na příměstském táboře s Cassiopeou. Se mnou tam přišla moje kamara kamarádka Eva. Na začátku jsme se seznámili a zjistili, že celotáborová hra bude: najít 5 klíčů k otevření truhly kterou hlídá skřítek Vítek. Dostali jsme zašifrovaný vzkaz že máme udělat notýsek z ručně udělaneho papíru a jít k vVrbenským rybníkům. Za to jsme zasloužili první klížč. Druhý den jsme šli do||zoo. tam nám pán povídal o hadech a nechal nas si je pochovat. Odpoledne jsme si batikovali tricka. Vjeděli jsem že máme udělat tyhle úkoly díky zašiforvanými vzazům které jsme dostávali celý týden (5 dnů). Ve ST jsme poznávali cestrum ČB. Já byla ve skupině s Evou. Měli jsme nazbírat 10 lístečků o našich památkách a nazbírat co nejvíce namalovaných trpaslíků. Ohodnocovali se tři soutěže za to kdo měl nejvíc trpaslíků. Kdo nejrychlejc nasbíral 10 lístků a kdo přiřadil lístky k správným obrázkům. tam jsme byly druhé. Potom jsme si vyráběli masky z sádry, za to sme dostali klíč. Ve ČT jsme vyšli na Kluka a cestou zpátku nam ujel vlak, tak jsme šli na Kofolu a potom jsme jeli autobusem. Odpoledne jsme si vyfilcovali kuličku z vlny a dostali kliíč. Poslední den jsme dosltali dva klíče za výlet do lomu na {obec}<priv> a za výrobu Kofoláčka. V truhle bylo moc dobrot a nějáké další věci. o víkendu jsem byla zase s rodinou. PRÁZDNINY BYLY SUPER!!!!!!!", "original_file": "ho5dschwsof_1"}
{"text": "23. 3. 2006\nJitka Janoušková, 2.C\n2. čtvrtletní práce\n(subjektivně zabarvený popis)\nTéma: Květen\n\nJeden z jarních měsíců je květen. Už jenom název tohoto měsíce napovídá, že vše kvete. U nás na malebné, dřevěné chalupě máme obrovskou zahradu. To, že je květen můžeme pozorovat po celé její rozloze. Třešen, po které jsem jako malá tak ráda lezla, je posypaná květy růžovobílé barvy, které k sobě tak vábí malé žlutočerné tvorečky – včely a všelijaký smělý hmyz. Vedle třešně vidíme další dva stromy, švestku a hrušeň. Švestka je již stará, seschlá a trochu svým vzhledem kazí dokonalý obrázek květnové zahrady. Když se zadívám na hrušeň, okamžitě se mi vybaví chuť jejich sladkých plodů, na které vždy tak netrpělivě vyčkávám. Lehnu si do trávy. Zavřu oči a zhluboka se nadechnu, do plic se mi dostává čerstvý vzduch. Cítím jaro, vůně ovocných stromů a spousty květin z maminky záhonku jsou silně aromatické. Ovane mě teplý vánek, který je tak příjemný když mi čechrá vlasy. Je mi hezky. Vystavím tvář slunečním paprskům, které svojí intenzitou nezapřou, že je již květen. Cítím jak mi na nose vysušuje pihy. Tráva je měkká a na pohlazení příjemná. Šimrání stébla na tváři ve mně vyvolá vzpomínky na zasévání trávy, při kterém jsem pomáhala tátovi. V poklidu ležím. Cítím jak celé mé tělo od hlavy až k patě prostupuje energie čišící ze stromu, květin či slunce. Slyším zpívat ptáky. Ze zvuků které vydávají je patrné, že květen je jeden z měsíců pro ně nejpříznivějších. Slyším ještě hukot potůčku, který teče nedaleko v lese. V tomto idylickém rozpoložení setrvám do té doby, než na tváři ucítím cosi chladného. Kapka. I když    je (zatím) jen jedna, vytrhne mě z rozjímání jako kýbl vody. Otevřu oči. Spatřím zatahující se oblohu. Slunce je schované za mrakem, který na naší zahradu vrhá stín nemalých rozměrů. Vše napovídá tomu, že se spustí déšť. Ptáci ztichli, vítr ustal. Je ticho. Zvednu svoje sluncem rozehřáté tělo a běžím se chovat do chaty, zde setrvám asi půl hodiny. Z oblohy nespadla zatím ani kapka. S upnutým pohledem na nebe očekávám déšť. Spatřím první, druhou, třetí kapku. Prší..... I takový může být květen.", "original_file": "pr2cfjanjit_02_1"}
{"text": "7. března 2006\nHana Výborná, 3.E\n2. písemná práce\nStalo se na OH v zimě\n(fejeton)\n\nPo 4 letech jsme se opět dočkali. Po 4 letech jsme opět mohli fandit u televize, někteří vyvolení i na samotném místě dění, naším „zlatým“ klukům hokejistům, běžkařce Káče, nové české hvězdě bruslařce Sáblíkové a dalším členům naší početné olympijské výpravy.\n„Není důležité výhrat, ale zúčastnit se“ – to je heslo olympijských her. Někteří sportovci bohužel znají jen jeho první část a při honbě za vítězstvím jsou ochotni obětovat vše. Výkony sportovců se od rok od roku zlepšují a proto, aby rekordy byli opět pokořeny, sahají si závodníci až za hranice svých možností, porušují základní přírodní zákony, balancují na hranici života a smrti a při závodě, či zápase neznají.\nOn je to moc pěkný pohled na lyžařský sjezd, kdy se jeden závodník za druhým řítí jak drak ze sjezdovky se sklonem 89°, jak mu lyže kloužou po sněhu a lidé fandí, křičí... ale najednou chyba, závodník ztrácí rovnováhu a už můžeme jen pozorovat bezmocnou kuličku řítící se po svahu stále stejnou rychlostí, jako když to byl ještě závodník ještě s nohama pevně přilepenýma k sjezdovce. Postupně z ní odlétává jedna hůlka, druhá hůlka, jedna lyže, druhá lyže, přilba, ale to už nám přítel komentátor sděluje, že pád je velmi ošklivý, protože nás by to samozřejmě nenapadlo. Konečně se bezvládné tělo závodníka zastaví v ochranných sítích a už k němu běží doktoři, trenéři, terapeuti, kteří ho nakládají na nosítka a nesou pryč. Lyžař měl prý štěstí, že jsou v těchto závodech, tak bezpečné ochranné sítě. Já si ale spíš myslím, že by bylo lepší zbrzdit lyžařům lyže, jak říkají někteří odborníci. Ale to by zas nebyla taková podívaná, ne?\nAle nebezpečných sportů je na OH mnohem více, třeba takové krasobruslení. Čínský tanečník špatně odhodil svoji partnerku, která udělala 3 salta, 2 rozštěpy a pak vrazil hlavou do hrazení. Chce jet dál, ale nejde to, představení je přerušeno a dle stavu bruslařky vypadá, že nebude pokračovat. Omyl – podvyživená Číňanka sebere všechny síly a díky tvrdé čínské výchově se rozhodne dál bojovat. Nakonec má stříbrnou, je hrdinka, ale zajímalo by mě, jestli si za 15 let, až nebude chodit, položí otázku „stálo to za to?“\nNebo, když nám v zápase se Švédy zranili Jardu Jágra. Útočník sice dostává --- trest, ale to je celému národu jedno, protože Jágrovi crčí krev z hlavy. Švéd má jediný štěstí, že je Jarda silnej kluk a že jeho náraz přežil bez větší újmy, protože kdyby ne, tak si Švéd nejspíš podepsal ortel smrti a čeští fanouškové ho přijdou udupat.\nProto se stále ptám, jestli to všem těmto sportovcům stojí za to? Jestli má cenu jednomu sportu obětovat celé dětství, život, zdraví, a denně riskovat zda přežije, či ne. V cíli pak plivat krev vyčerpáním. A pak jedna hloupá chyba a je konec. Konec sportu, kariéry, smyslu života. Ale nejspíš by mi všichni tihle Jágrové, Neumannové, Bauerové a jiní řekli, že já, normální smrtelník, podávající normální lidské výkony nemohu pochopit.", "original_file": "pr3evybhan_01_1"}
{"text": "umení\n\nze vsěho nejrači hudbu protože je moc pěkné. Přinaší mi radost do života<.> Nejrači poslouhám doma hudbu<.>\n\nNejrači s tatou poslouchame hudbu protoze se nám obum líbi a nebo si nekdy s tatou dojdeme koupit Cd s neakou muzikou starší bracha má rád tak{é|í} hudbu<.>", "original_file": "hr5zapjos_03_1"}
{"text": "1. listopadu 2005\nAdam Binder, 3.E\n1. písemná práce\nZdi nářků a jiné zdi\n(Úvaha)\n\n\nJe to poměrně nedávno, co jsem v jedné tiskovině narazil na článek, nebo lépe řečeno právě úvahu, jejíž autor v ní pojednával o problému dnešní komunikace mezi lidmi. Zdůrazňoval, jak to jde s přímým kontaktem z kopce, a zmiňoval celkový úpadek zapříčiněný právě elektronickými vymoženostmi, které podle mého názoru většina z nás téměř denně používá a pro mnohé z nás se již staly nezbytnou součástí našich životů. Jeho vesměs subjektivní dojmy a názory mě přivedly k zamyšlení se nad touto otázkou, které se nyní budu věnovat.\nJsou tedy skutečně mobilní telefony, internet a další věci bariérou, chcete-li, zdí, díky které upadá naše schopnost mluvit s ostatními? Odpověď zní: „ano i ne.“ Záleží na úhlu pohledu. I přesto mi však názory typu: „V minulosti člověk také nepotřeboval mobilní telefon a počítač\nk tomu, aby se domluvil.“, připadají scestné a vypovídají o jisté omezenosti autora. Tím teď nemyslím jeho inteligenci či množství vědomostí, ale úhel pohledu, pod kterým se na věc autor dívá. Je to totiž fakt, na který se nelze dívat jen z jedné strany, ale je třeba vzít v potaz všechna pro a proti, zhodnotit negativa i pozitiva a z toho potom vyvodit patřičný závěr. Souhlasím s tím, že v minulosti stačil telegraf nebo kus papíru a obálka a jistě vše fungovalo dobře. Není to ani tak dávno. Ale proč srovnávat minulost a současnost? Společnost se přeci vyvíjí a má tendenci jít kupředu, to je přirozené. Takový mobilní telefon například, to je velice užitečná věc. Mnohé urychlí, šetří nám čas a možná nakonec i peníze a lidé si díky němu mohou usnadnit život, což je jistě jeden z jeho účelů. V nějaké vážné a nepředvídatelné situaci může dokonce i zachránit život. Ale řešit pomocí mobilního telefonu či emailu třeba rozchod s přítelkyní? Uznávám, že to už je hodně zvláštní, ne-li naprosto nevhodné. A tady nastává okamžik, kdy by se měl každý z nás zastavit a uvědomit si, jak moc ho “mobilní svět“ ovlivnil, či ne. Nakolik je pořád schopný normálně komunikovat s ostatními a zkusit zapřemýšlet nad tím, v kolika případech jedná přes telefon či internet a v kolika z nich osobně s lidmi. A jestliže tento poměr hovoří ve prospěch elektroniky, je to špatné. Může to mít za následek rapidní zmenšení naší aktivní slovní zásoby, z čehož následně pramení i jednoduchost našeho mluveného projevu a úpadek jazyka samotného. Proto je důležité si vbčas ujasnit, zda už nás elektronika nepohltila úplně a nevytvořila onu bariéru v komunikaci s ostatními lidmi. A jestliže dojdeme ke zjištění, že radši napíšeme “esemesku“ místo osobního setkání, měli bychom se snažit to omezit a využívat nové možnosti usnadnění jen jako něco, co nám v určitých momentech komunikaci usnadní.", "original_file": "pr3ebinada_02_1"}
{"text": "Lucie Houdková, 1. C\n23. 2. 2004\n\n2. slohová práce\nTÉMA – moje přítelkyně\n(Charakteristika)\n\nOsnova: 1.) byly jsme nejlepší kamarádky\n2.) vzhled\n3.) vlastnosti a vzpomínky\n4.) kvítko\n5.) koně\n6.) larvičky\n7.) přízeň\n\nUž je to dlouho, co jsem ji naposledy viděla, a i když jsme se nerozešly v dobrém, čas už to za nás srovnal sám. Byly jsme jednu dobu nejlepší kamarádky, ale teď už o ní slýchám jen od rodičů. Je drobnější, spíše hubenější, postavy, ale je dost vysoká a má světle hnědé vlasy a čokoládové oči. Její velká záliba bylo oblečení a strašně ráda o něm také mluvila. Vždy se pro něco dokázala nadchnout a zatáhla mě do toho, byla prostě takový maniak. Ráda vyhrávala a posmívala se mi, byla a myslím si, že ještě je, dost ctižádostivá a neochotná něco pro někoho udělat. Rozčilování – to jí šlo dost dobře, ale lhaní už tak dobře nezvládala, vždycky jsem to na ní poznala, protože strašně zrudla a rozklepal se jí hlas. Hodně jí štvalo, že to na mě skoro nikdy nepoznala a hledala nové způsoby, jak to poznat. Z toho plyne její další vlastnost - vynalézavost. Zvědavá byla taky dost, asi stejně jako já, ale jedna věc, co mě na ní zaražela, byla její neúnavnost. Nikdy jsem ji neviděla vyčerpanou. Když já už usínala, tak ona vesele poskakovala a povídala mi o každém klukovi co potkala, který se jí líbí... atd. Další věc, kterou měla ráda, byli právě kluci. Ráda se před nimi předváděla a vždy je dokázala přemluvit, aby dělali to, co chtěla ona. Byla suverení a rozhodně není a nebyla introvert – je to přesný opak. Milovala nové věci a ráda je objevovala. Oblečení a kluci – dvě „záliby“, kterých si užívá dodnes. Takhle se na ni pamatuji já, ale je to už asi rok co jsem ji viděla naposledy. Od rodičů jsem se dozvěděla další věci o ní. Stalo se z ní kvítko. Začala chodit za školu, kouřit a přestala mít dobré známky – takhle ji já nikdy nepoznala. Ještě jedna záliba, kterou jsem nezmínila je, že chodila do jízdárny za koňmi. Měla a asi ještě má je moc ráda. Jednou mě tam vzala a když ho sedlala a mluvila o něm, málem se nad ním rozplynula. Vypadalo to, jako by snad viděla dokonalost samu, i když to byl jen kůň. Málem bych zapomněla. Je jedna věc, ve které se obě vyžíváme dodnes. Jsou to barvy. Ona miluje různé křiklavé barvičky na oblečení, náušnicích a jiných věcech, jako jsou penaly, tužky, tašky... atd. Měla toho plnou skříň a strašně ráda ji otvírala a všechno mi pořád znova a znova ukazovala. Na závěr bych to shrnula. Měla dobré i špatné vlastnosti, ale i když byly vyrovnané a ona byla hodně povrchní, přesto si ji každý zamiloval a když ji pak poznal lépe, třeba jako já, tak už chtěl její „přízeň“ (myslím tím hlavně kluky) mít co nejdelší dobu jen pro sebe.", "original_file": "pr1chouluc_02_1"}
{"text": "Osnova: I. Úvod\n\nII. Stať: a) moje ráno\n\nb) dopolední procházka\n\nc) zpráva o zajíci\n\nd) pilní mravenci\n\nIII. Závěr\n\nTAK TADY ŽIJI\n\nKaždé léto já a moje rodina jezdíme na chatu, kde jsem prožívala dětství. Je to nejkrásnější místo na světě.\n\nRáno mě probouzí sluníčko svým pohlazením nebo štěbetaví ptáčci, kteří soutěží, kdo krásněji cvrliká. Protáhnu se, tím probudím pár malých pavoučků, odpočívajících po dlouhé a namáhavé práci, a vyběhnu bosá ven na zahradu. Barvami to zde jen hýří. Brouzdám se ranní trávou, kapičky rosy mě studí do nohou, ale to mi nevadí. Ani to nevnímám přes tu překrásnou podívanou, která se přede mnou rozprostřela. Je to až neuvěřitelné. Tulipán, lekníny, růže, kosatce, všechny tyto pyšné květiny otvírají své květy a jihnou pod slunečními paprsky, jenž suší lesknoucí se rosu, pěkně kapičku po kapičce, z jejich barevných květů. Proběhnu zahradou, zastavím se akorát u trnitého ostružiníku, abych si utrhla sladkou malinu.\n\n„Utrhni si mě, utrhni,“ vyzívá mě. Nebo u borůvky, která na mě už zdálky volá: „Ne mě, já jsem sladčí“, a dorazím až k malému zarostlému jezírku lesknoucímu se jako zrcadlo a v kterém si slunce smáčí své slabé unavené paprsky. Kouknu se do něj a vidím zelené žabky, jak skotačivě dovádí a také zlaté rybky, {jak}<in> zvědavě po mě pokukují. V jezírku se odráží život a krása přírody.\n\nBohatě se nasnídám a vypravím na každodenní procházku. Životem to tady jen září. Včelky již začly opylovávat bohaté květy, dnešní den jim připravil mnoho práce, jen aby to do večera stihly. Starý hovnivál před sebou válí svou kuličku, jde to ztěžka, ale nevzdává se. Pestrobarevní motýli si necíleně poletují nad rozkvetlou loukou. Nemají snad co dělat? Kdo ví. Vševědoucí sojka, místní drbna, poletuje ze stromu na strom, zobáček se jí nezavře, musí stihnout ještě před obědem informovat celý les: „Slyšte, pan hajný nám dal postavit nový krmelec, nový krmelec a hezčí, hezčí,“ nahlas prozpěvuje.\n\nKdyž pomalu dojdu do lesa, posadím se na mez a zaposlouchám se. Slyším šeptání stromů, šíří se zpráva, že zajíc začal trénovat a v neděli se utká v běhu se srnkou. Poběží se kolem rybníku až k Zákoleckému lesu, potom nahoru na kopec pod moudrý starý dub, oběhnou ho a poběží zpět na hráz čistého rybníka. Chvíli poslouchám, ale pak mojí pozornost upoutá něco jiného. Přede mnou se zčista jasna objeví šnek. Pozoruji, jak si to hbitě šine mezí. Kampak asi vyrazil?\n\nNa zpáteční cestě potkám pilné a nebojácné mravence, stavící si hrad z obrovských jehliček. Jeden velí, cupitá vpředu se zdviženou hlavou a všichni ho následují. Poslední mraveneček se opozdil, náklad je moc těžký, ale objeví se tu druhý, plný síly a pomůže mu.\n\nVšichni jsou zde přátelští a neexistuje tu zloba a nenávist. Člověk se {hned}<in> musí radovat a zažene truchlivou náladu. Jako by se tady zastavil čas. Doufám, že taková místa nikdy nevymizí.", "original_file": "cb1azemane_02_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nTomáš Lískovec\n17. května 2005\n1. C\n\nTémata:\n1. Tak tady žiji (volný stylový útvar)\n 2. Divy současného světa (volná stylový útvar)\n 3. Mé setkání s…. (Vypravování)\n 4. Pohled do zrcadla (zamyšlení)\n\nTak tady žiji\n\nOsnova: I.Úvod\nII.Stať: a) rozrůstání čtvrti\n b) příroda\n III. Závěr\n\nBydlíme v rodinném domku v řadové zástavbě v nejlepší čtvrti co znám zvané Mladé. Má to tu však i své mouchy, třeba bydlí zde dost lidí a na malém prostoru je hodně domů. Takže kamkoliv se podíváte z okna vidíte někomu do obýváku nebo když sousedé udí maso pět metrů od vašich oken cítíte to po celém domě a zřetelně slyšíte jak se vesele baví. Musím však říci, že je to rozhodně lepší než v paneláku a naše obydlí mám nejradši ze všech na světě.\nMladé je rozděleno hlavní ulicí na dvě části na starší a mladší. V jakémsi centru se nachází náměstí Maxe Švabinského na němž stojí gotický kostel. Vydáme-li se o pár set metrů dále najdeme i místní hřbitov.\nV současné době vyrůstá kolem původní části spoustu nových exkluzivních domů, které si zde nechávají stavět boháči. To se děje na úkor přírody a mně osobně se to nelíbí, protože se kácí stromy, ruší se pole a tak musíte ujít další cestu, abyste se dostali někam z dohledu civilizace.\nV našem okolí je jinak velice pěkná příroda, kterou protéká řeka Malše. V létě v horkých dnech v ní můžete najít mnoho míst, kde si můžete zaplavat a osvěžit se. Vždy odpoledne se to tam hemží lidmi, kteří jdou venčit psy nebo se jen tak projít na čerstvý vzduch.\nV okolí můžeme najít i mnoho míst pro různé sporty jako tenis, nohejbal, fotbal, volejbal atd. Nevím jistě zda bych zde chtěl později bydlet, spíš ale ne. Nejvíc by se mi líbilo postavit si svůj dům někde na samotě, kde by vás nikdo neomezoval a nerušil, kde si můžete jen tak chodit a nikoho nepotkat nebo pořádat večírek a nikoho nerušit. Na druhou stranu můj domov je zde a mám tu přátele a rozhodně nebude lehké to opustit.", "original_file": "cb1clistom_02_1"}
{"text": "31.10. 2006\t\nOndřej Tancibudek, 2.D\n1. písemná slohová práce\nAutomodelářství\n(Referát)\n\nOsnova:\nI. Úvod – náročný koníček\nII. 1) typy modelů\n2) kategorie\n3) měřítko\nIII. Závěr – pro zájemce\n\nAutomodelářství je koníček, který vyžaduje hodně peněz a také hodně času. Pravou je, že automodelářství není koníček pro každého. Kolikrát slyšíte závodníka – mechanika – modeláře nadávat (velice oblíbené jsou věty „Už ta plechovka zase nejede.“ A „To auto jede, jako bych tam zapomněl namontovat motor.“), skřípat zuby, a také jeho dětskou radost, když mu ve finále neupadne kolo. Automodelářství je totiž koníček pro ty, co milují auta, ale nemůžou si dovolit závodit. A právě k tomu to zvláštnímu koníčku bych vás rád uvedl a udělal malý přehled.\nJaké typy modelů vlastně existují? Stručně, vše co má kola, ať už si vzpomenete na cestovní auta, WRC speciály či „buginy“. Auta mají různé motory, náhon, jsou v jiném měřítku a liší se ve spoustě jiných věcí. Během těch let, co se závody RC aut (radio control – ovládané vysílačkou) jezdí, se ustálily některé kategorie, které jsou považovány za obvyklé a těm se budu věnovat.\nAuta se dělí na:\nSilniční (on-road, „placky“) – sem se řadí cestovní, sportovní a rally vozy. Nejde zde o nic jiného než o rychlost, proto jsou zpravidla tyto vozy nejrychlejší. Kvůli rychlosti mají tyto vozy nízkou světlost podvozku (výška podvozku nad zemí). Takže si s těmit vozy zajezdíte jen na hladkých površích (hladký asfalt, koberec nebo parkety v hale). Rally auta mají světlost podvozku vyšší, takže se dá jezdit i na rozbitých cestách, na hlíně a na ledě (povrchy ve stylu rallycrossu).\n- terréní (off-road, „buggy) – zde jde také o rychlost, ale spíše o rychlost v terénu, takže si zajezdíte i na trávě, v blátě a ve sněhu. S auty se dá také skákat (dokonce se pro skoky objevují i speciální disciplíny). Speciální odnoží jsou pak auta s velkými koly – stadium zase trucky a monstertrucky.\n- nákladní (trucky) – zde nejde o rychlost, ale o co největší míru maketovosti. Světla svítí, blinkry blikají, stěrače stírají atd. Vše je navíc doprovázeno zvukovými efekty.\nZákladní kategorie jsou tedy za námi. Ještě však zbývá připomenout jinou důležitou věc – měřítko. V součastnosti se všechny modelářské firmy snaží své modely zmenšovat, přesto jsou za královské kategorie považovány měřítka větší.\n1:32 až 1:24 – v poslední době velice oblíbená kategorie, s těmito auty si bobře zajezdíte i ve větším pokoji. Auta jsou poháněna výhradně elektromotory, které ovšem z malého auta umí udělat malou stíhačku.\n1:20 až 1:16 – pro milovníky malých aut jsou moc velké, pro milovníky velkých aut zase malé. Tyto měřítka jsou asi nejvíce oblíbena v USA, Evropa na jejich velký rozmach zatím čeká. Auta jsou poháněna elektromotory.\n1:12 až 1:10 – asi nejrozšířenější měřítka (hlavně 1:10), na výběr jsou zde vozy všech kategorií s různými motory (pořád převažují elektromotory). Auta jsou sice skladná, ale jsou natolik velká, aby si poradila i s terénem.\n1:8 – dle mého názoru zlomová kategorie. Auta jsou téměř výhradně poháněna spalovacím motorem, který je schopen vyvinout obrovskou rychlost. Na ježdění je potřeba poměrně velké prostranství (doporučuji venku, ona taková „začouzená“ hala není nic moc).\n1:6 a 1:5 – královská kategorie, kde mají auta spalovací motory. Kategorie jak pro zkušenější, tak pro movitější řidiče. Auta už se svým pohybem začínají hodně podobat svým velkým vzorům. Jezdit se dá jen na trati (už jenom z bezpečnostních důvodů).\nNa závěr bych rád podotkl, že i když jsem zmínil jen to nejzákladnější rozdělení, je jasné, že si každý vybere, co se mu líbí. Pro všechny možné zájemce o automodelařinu bych ještě rád podotkl – auta nejsou hračky. Musí se s nimi opatrně jezdit a musí se udržovat. To je konec. Budu se těšit, že se třeba někdy potkáme na závodní trati.", "original_file": "pr2dtanond_1"}
{"text": "Anna Fouani\n\nPřed několika málo dny jsme měli možnost být svědky (prostřednictvím televizních obrazovek) zahajovacího a následně i zakončovacího ceremoniálu Olympijských her Torino 2006.\nCelých 16 dnů bylo Torino jedním z nejznámějších a nejsledovanějších měst a to, co se v něm dělo se omílalo snad v každém časopisu či novinách. Ať jsem přišla na jakékoli místo, hlavním tématem rozhovorů byly povětšinou úspěchy a neúspěchy našeho hokejového družstva, špatný skok Jakuba Jandy, zlato Kateřiny Neumannové, velmi dobré výsledky rychlobruslařek Novotné a Sáblíkové nebo třeba nastávající závody (popř. zápasy). Dokonce na divadelním představení, na kterém jsem byla v den ukončení OH jsem zjistila, že olympiádě se nikdo nevyhne. Ani herci ne. Na oznámení jednoho z nich že se do Torina nejede, a že zůstávají v Benátkách pan Donutil v rolu „tupého“ sluhy pohotově zareagoval: „Co bysme tam taky dělali, když už to všechno stejně zkončilo“.\nNemůžu říct, že mě jeho vtipná poznámky nepobavila a spolu se mnou celé Národní divadlo. Říkala jsem si, že to je taková hezká tečka za Torinem 2006. Ale jak se zdá, tak nebyla. Z úspěšných olympioniků se staly celebrity nejvyššího stupně. Jejich tváře jsem vídala nejen v novinové rubrice sport, ale i v dalších třech časopisech pro ženy, muže i děti, v časopisech s křížovkama, valili se na mě z televize a z billboardů.\nZase ale uvnitř svádím boj, zda mi to vadí, nevadí nebo jestli se mi to líbí. Musím říct, že zlato Katky Neumannové mě opravdu potěšilo. Stejně jako medailový úspěch Lukáše Bauera. U hokejistů je to trochu sporné, protože ty hochy na bruslích, s hokejkou a s neuvěřitelně vysokými platy opravdu nemám ráda. Ale „přivezli“ aspoň bronz (měli holt štěstí). Při konečné bilanci medailových pozic všech zúčastněných států jsem byla mile překvapena, že jsme se umístili tak vysoko. Byla jsem i hrdá. Ale myslím si, že nejen my, ale i sportovci si musí od tématu olympijských her a proto denní zprávy o stavu a chřipce Kateřiny mně trochu vadí. Nevadí mi to protože jde o Neumannovou (já ji mám ráda a to zlato jí přeju), ale protože jde jen o Neumannovou. Když o tom tak přemýšlím, myslím si, že pozornost věnovaná medailistům by se dala rozdělit i mezi ostatní reprezentanty. V alpském lyžování jsme nikdy nebyli žádná velmoc, ale to se může změnit. Celý národ se zajímá o Jágrův nalomený malíček, Haškova poraněná třísla, ale to, že O. Bank a ostatní lyžaři zajeli své životní jízdy a umístili se na perfektních místech to už tak zajímavý pro hokejový a fotbalový národ není. Ona i sama účast je určitě výkon. Vždyť olympijské heslo říká že není důležité zvítězit, ale zůčastnit se. A toho bychom se měli držet. Co já bych dala za to, abych mohla nastoupit k nějakému závodu a reprezentovat svou zem (neúspěšně, ale přece)\nTo co mě ale opravdu zneklidnilo byla dopingová aféra rakouských lyžařů. Protože se mi tím v hlavě rozsvítilo a zjistila jsem, že ne všem jde o účast a sport jako takový! Jde jim hlavně o peníze a o výhru. Když jsem ale viděla krkolomné pády vcelku dobrých lyžařů uvědomila jsem si, že tím úplně vyhasli jejich velké naděje na dobré umístění. Ale místo toho, aby ten závod už vzdali, sasadili si znovu lyže závod dokončili. Šlo jim opravdu o účast.\nPan G", "original_file": "pr3efouann_01_1"}
{"text": "Osnova:\n\n1. Písmo\n\n2. Pravopisná pravidla\n\n3. Rozlišení slov\n\n4. Ovládání pravopisných pravidel\n\nPísmo a pravopis\n\nAby se lidé mohli dorozumívat vytvořili si soubor grafických znaků, písmo. Naše písmo je hláskové píšeme tzv. latinkou.\n\nSoubor zásad a pravidel jsou mluvené projevy písmem označujeme je názvem pravopis. Při stanovení se má hlavně dbát na zaznamenávání projevů, tj. při psaní, jednak při vybavování, tj. při čtení.\n\nPravopis umožňuje rozlišit slova a slovní tvary, které znějí stejně např. (vír x výr, plod x plot). Dává nám možnost poznat, jak je slovo utvořeno a jaké jsou vztahy mezi jednotlivými větnými členy.\n\nOvládání těchto pravidel patří k zdůrazňovaným požadavkům jazykové kultury.\n\nPřehledná mluvnice češtiny pro základní školy, V. Syblík, M. Čechová, Fortuna Praha 1992,\ns. 132", "original_file": "am8advonic_02_1"}
{"text": "28. listopadu 2008\nTereza Šenkeříková\nV2k\n\n1. písemná práce\nCharakteristika, Popis\nTéma: 1) Já v roce 2058\n2) Planeta Země II\n3) Svět z pohledu psa, kočky..... (embrya)\n4) Byl to jen sen\n\nOsnova: na světě\nco bylo předtím\n\nSvět z pohledu embrya\nDnes je 9. 5. 1992 půl osmé ráno, svět kolem mě, mi připadá po dlouhé cestě horozně nevlídný, známá a příjemná měkkost zmizela. Hlava se mi točí; nemůžu dýchat; svítivé obrysy shluku barev mě píchají do očí; je všude kolem mě hrozný hluk; zima se mnou otřásá, až mi tuhne krev v žilách. A já si teď marně vzpomínám na ty předešlé krásné dny. Bydlel jsem na krásném místě..\nByla to taková červená až narůžovělá komůrka. Běhaly tam po jejich stěnách malé rudé gejzírky v trubičkách, které příjemně vydávaly teplo. Zima tam prostě neexistovala, asi proto že jich tam bylo nad desetitisíce, různě zakroucených a propletených do sebe. Občas vydávaly zvuky nebo se objevovaly a zase mizely. Světla tam bylo akorát pro dobrou náladu, příjemný spánek. Ten mi zajišťovaly heboučké stěny naplněné těmy teplými trubičkami, potažené sametově hedvábnou látkou příjemnou už napohled. Při mém spánku mě nerušilo nic, stěny byly skoro odzvučené a já mám velmi tvrdý spánek zajištěný teplem a klidem. Jen občas jsem slýchával líbezně linoucí se melodie přicházející odněkud. Vždy se mnou jemně kolébaly, naplňovaly mě spokojeností, bezpečím a jistotou. Ale občas byly velmi veselé, hlavně protože různě šustily a chřapotily. Abych občas zahnal nudu, hrál jsem si na kolotoč či skluzavku. Točil jsem se u toho kolem do kola, odstrkoval se nohama o stěnu nebo jen po nich sklouzával. Sem tam na mě někdo jakoby zaťukal. Byly to různé tlumené zvuky: „Ťuk – ťuk i buch – buch.“ Po mém hraní jsem míval hlad, ale né nadlouho, když jsem chtěl, sklouzávalo mi jídlo přímo do břicha, rourkou připojenou na mé břicho, ohřáté na příjemnou teplotu. Výběr mého jídelníčku byl také zajímavý, často to byla zelenina a ovoce se spoustou vitamínů, málo mastná masa, přílohy, často polévky, nejlepší byly vždy takové hnědé hrudky rozehřáté teplem. To se však podávalo jen občas. Po jídle jsem se nechával ukolébat k spánku. Takhle jsem trávil dny v mé komůrce.\nOd jednoho dne mi začala být malá. Svírala mě ze všech stran, nakonec mě vytlačila ven. 9. května 1992 v půl osmé ráno, bylo to strašné...", "original_file": "grV2senter_01_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nPetra Jakubcová\n17. května 2005\n1. C\n\nTémata:\n1) Tak tady žiji (volný stylový útvar)\n2) Divy současného světa (volný slohový útvar)\n3) Mé setkání s…. (vypravování)\n4) Pohled do zrcadla (zamyšlení)\n\nOsnova: I. Úvod– jižní Čechy\n II. Stať –a) České Budějovice\n b) řeky a parky\n c) mé bydliště\n III. Závěr– zamyšlení\n\nTak tady žiji\nJe to hodně těžké popsat mé rodiště, místo, které je mi nejpříjemnějším na světě a kam se vždy ráda vracím. S rodiči hodně cestujeme, a tak už jsme projeli snad všechny kouty v naší republice. I přesto jsou pro mě jižní Čechy tím nejmilejším a nejsympatičtějším místem. Myslím si, že mají v sobě určité kouzlo, které sem láká více lidí, ne jen mě. Není to nádherný pocit, vidět zapadající slunce nad třeboňskými rybníky, divokou zvěř na Šumavě a německé turisty, vyhledávající již zmíněné neodhalené kouzlo jihu Čech?\nAle teď už je na čase, abych specifikovala nějakým způsobem naše město, které je metropolí jihu Čech. Nazývá se České Budějovice. Založil ho Přemysl Otakar II. v roce 1265 jako královské město. Chtěl se vyrovnat ostatním českým rodům, proto povolal nejlepší české stavitele. Tato skutečnost je vidět dodnes. Stačí nám, když se procházíme pravidelnými uličkami v historickém jádru města. Přála bych to zažít každému. Když se cizí turisté dostanou na náměstí a naskytne se jim pohled na všechnu tu krásu, padají do mdlob.\nOd náměstí nemusíme chodit daleko, abychom viděli další věc typickou pro České Budějovice – soutok řek Vltavy a Malše. Tyto dvě řeky už nám párkrát připravily nemilé překvapení, v podobě povodní poničily historické jádro našeho města. I přesto, ale neznám člověka, který nerad chodí kolem a nekochá se upravenými a zrekonstruovanými budovami. V létě se zde „povaluje“ spousta lidí, kteří tato místa vyhledávají nejen pro odpočinek, ale i pro zábavu. Někdy i já sednu na kolo a jedu se učit do českobudějovického parku Stromovka, který se pro využití volného času nabízí sám.\nV tomto městě bydlím už od narození a mám zde i klidný a pohodový domov. Bydlím na jednom z českobudějovických sídlišť – Máj. Toto místo nebudí v člověku příjemný pocit. Hlavně, když si představí romské občany, kteří přepadávají a okrádají v noci nevinné obyvatele téže čtvrti. Doma se s rodiči moc nezdržujeme, protože máme nedaleko Českých Budějovic chalupu, kam jezdíme na celé víkendy a v příští době se tam snad i odstěhujeme. I přesto se ale doma všichni rádi po škole a po práci potkáme, vyprávíme si příhody, které se nám staly během dne a snažíme se nějak společně využít náš volný čas. Můj domov mám velice ráda a nacházím zde své útočiště. Máme poměrně veliký třípokojový byt kompletně zrekonstruovaný, a proto je radost zde bydlet. I když jsou takové podmínky, nejsem ráda za své malé soukromí. S bratrem obývám jeden pokoj, a proto někdy panuje ponorková nemoc. Za ta léta už jsme si ale zvykli, že soukromí je menší a snažíme se s tím nějak vyrovnat. Jsem ráda za svůj domov a za to, kde bydlím. Myslím, že mi rodiče poskytují klidné bydlení, po kterém touží každý člověk.\nKaždý v dospělosti vylétne ze svého hnízda, ale pokaždé se rád vrátí. I přesto, že rodiče uvažují o bydlení na venkově, kam jezdíme už odmala tak se sem vždy ráda podívám a vzpomenu na všechny mé radosti a strasti. Již patnáct let bydlíme v jednom a tom samém bytě. Je to dostatečně dlouhá doba, aby si člověk vytvořil k tomuto místo citový vztah. Ať kladný, či záporný. Já určitě ten kladný a až se budu jednou domova vzdávat a budu si vytvářet svůj, bude to pro mě hodně těžké. Jsem si jista, že teď bydlím v pravém domově plném klidu. Velice často mi ale chybí čistá příroda, kterou nabízí venkov. Každá věc má svůj rub i líc…", "original_file": "cb1cjakpet_02_1"}
{"text": "Písmo a pravopis\n\nOsnova:\n\n1. Pismo\n\n2. Pravopis\n\n3. Rozlišování slov\n\n4. Jazyková kultura\n\nAby se lidé mohli vzájemně dorozumívat i na dálku, vytvořili si soubory grafických znaků, kterým říkáme písmo. Naše písmo je hláskové, hlásky zaznamenáváme písmeny. V češtině se píše tzv. latinkou.\n\nPostupně se ústálily zásady, jak se mají mluvené projevy písmem zaznamenávat, a soubor těchto zásad a pravidel označujeme názvem pravopis.\n\nPravopis umožňuje rozlišit slova a slovní tvary, které v mluvených projevech znějí stejně.\n\nBezpečné ovládání pravopisných pravidel patří k nejvíce zdůrazňovaným požadavkům jazykové kultury.\n\nzdroj: Přehledná mluvnice češtiny pro základní školy, V. Syblík, M. Čechová, Fortuna Praha 1992, s. 132", "original_file": "am8advobar_02_1"}
{"text": "2. kontrolní stylistická kompozice\n(Charakteristika)\nV Praze dne 21. 3. 2006\nMartin Branda, 2. B\nTéma: Jak vidím sám sebe (Charakteristika)\nOsnova: 1.) Úvod: Téma\n2.) Stať: a) Vnější charakteristika\nb) Chování\nc) Vlastnosti\nd) Koníčky a volný čas\ne) Vztah k práci\n3.) Závěr: Celkové zhodnocení\nVe škole jsme měli psát slohovou kompozici z českého jazyka, ale téma jsme dopředu neznali. Velmi mě překvapilo, že mám charakterizovat sám sebe. Z toho plyne problém, že mohu zveličovat dobré vlastnosti a naopak ty špatné úplně vynechat. Přesto se pokusím napsat práci co nejlépe a nezaujatě. Tak začnu.\nJmenuji se Martin, je mi 13 let, nemám ani tlustou, ani štíhlou postavu, na hlavě mi rostou krátké, světle hnědé vlasy a nosím brýle, bez kterých si mě nikdo nedokáže představit. Už bych mohl přejít k oblečení. Nejraději nosím trička s krátkým rukávem, mikiny a džíny, pokud je zima, tak samozřejmě nosím něco teplejšího.\nZatím jsem však neřekl nic o svém chování. Většina lidí už si asi všimla, že jsem občas trochu zbrklý a řeknu nebo udělám nějakou hloupost. Do budoucna se to pokusím minimalizovat.\nMohl bych vám také kromě chování říci i něco o svých vlastnostech. Celkem vzato jsem kamarádský, ale nepříliš společenský, podobně jako jeden můj spolužák, Dušan Malík. S tím souvisí, že sice nemám mnoho skutečných kamarádů, ale snažím se vycházet i s ostatními. K mým dobrým vlastnostem patří téměř stálá veselost, která občas nakazí okolí. Mrzí mě, že o mně někdo říká, že mám občasné záchvaty vzteku, což je sice pravda, ale rozhodně ne v takové míře, jako mí někteří nejmenovaní spolužáci.\nZatím jsem úplně vynechal koníčky a volný čas. Mezi mé koníčky patří čtení knih a časopisů. Občas také stavím ze stavebnice LEGO a hraji počítačové hry (často).\nVelmi mě zajímají palné zbraně, a rád navštěvuji výstavy a muzea, které je obsahují.\nAbych pořád nemluvil o volném čase, přejdu k jeho pravému opaku – práci. K té mám veskrze kladný vztah, i když ji občas odfláku a neudělám hned. Ve škole, kde je práce hodně, mě nejvíce baví biologie, v ostatních předmětech jsem průměrný.\nNa sobě neobdivuji naprosto nic, ve většině věcí jsem průměrný, a proto se pokusím především ve škole zlepšit.", "original_file": "ces2bbramar_1"}
{"text": "Školní slohová práce\nJana Drábová\n14. prosince 2007\n\n<chybí sken jedné strany >\n\nklidnější. Do vozíku musíme dát piliny, aby koním neklouzaly nohy. Samozřejmě musí dostat i nějaké seno na cestu. Dále je ještě nutno zabalit závodní výbavu pro koně: sedlo, uzdečku, tečku pod sedlo a chrániče na nohy – tzv. kamaše. Jezdec také potřebuje speciální oblečení a to bílé jezdecké kalhoty, košili, sako a jezdecké boty a helmu. Když je vše připraveno, nasadíme koni ochrané bandáže na nohy, naložíme ho a vyrážíme.\nNa závodech se vždy sejde mnoho lidí. Všichni „koňáci“ se mezi sebou znají a o to je nervozita a snaha předvést se v co nejlepším světle ještě silnější. Před začátkem parkuru probíhá prohlídka kde jezdec zjistí své pořadí a trasu parkuru. Poté se jde rozeskákat se svým koněm na opracoviště. Po vyhlášení jeho jména a jména koně vjíždí jezdec do kolbiště.\nVjezd je vždy rychlý. Kůň je nabitý. Vidí skoky a cítí, že se bude něco dít. Nejprve se však musí pozdravit porota, která kontroluje správné projetí trasou a stopuje čas. Porota dává pokyny ke startu a jezdec ma čtyřicetpět vteřin na to, vyrazit. Nacválá a míří vstříc prvnímu skoku. Parkur obsahuje většinou osm až devět skoků. První překážka je za nimi. Zatačejí na druhou vypadá to dobře. Kůň je soustředěný a stále zrychluje. Třetí překážka je za nimi. Blíží se kombinace (2 překážky těsně za sebou). Překonávají jí bez problémů. Už jen čtyři skoky chybí. Páty a šestý skok byl v pořádku. Následuje těžký obrat na předposlední překážku. Dopadlo to dobře a teď už „domů“ Osmá překážka je za nimy. Mají skvělý čas. Neshodili ani jednu překážku. Jezdec chválí koně plácáním po plecích. Oba jsou šťastní. Porota vyhlašuje průběžně první místo.\nPocit blaha a radosti je na světě. Předjeli dalších třicet koní a je úplně jedno, že ještě pojede hodně jezdců, kteří je asi předhoní, protože pocitu naprosté harmonie a propojení mysli s následným skvělým výsledkem nic nenahradí!", "original_file": "cb4cdrajan_01_1"}
{"text": "Tereza Vavřinová 1. E\n5. listopadu\n\n1. písemná práce\n\nJak jsem překonala sama sebe\n\nBudu vám vyprávět příběh o události, která nejen že pomohla někomu dalšímu, ale také v podstatě změnila můj život. Vždy jsem měla obrovský strach z výšek. Už jako malá jsem se bála lézt na hřišti na prolézačky, abych nespadla a příjezd poutě, pro jiné děti největší událost celého roku, byl pro mě jen dalším obyčejným dnem, protože jsem se neodvážila na atrakce ani podívat. Největší noční můra pro mne ale vždy byl tělocvik, kdy nás pan profesor nutil šplhat nahoru na pětimetrové lano. Končívalo to vždy tak, že profesor musel vyšplhat za mnou a pomoci mi slézt. V dospělosti do došlo až tak daleko, že jsem se v budově necítila dobře jinde než přízemí. Vše se ale změnilo po této události.\nJednoho dne jsem svou obvyklou cestou spěchala na autobus. Bylo velmi časně ráno a většina lidí ještě spala. Zima byla již za dveřmi a já byla zachumlaná do svého teplého kabátu. Když tu najednou jsem zaslechla vzdálený křik – někdo volal o pomoc! Rozhlédla jsem se a viděla jsem, jak na balkóně v druhém patře stojí malá holčička a pláče: „Paní, pomozte mi, rodiče jsou pryč a všude je oheň. Já se bojím!“ Tehdy ještě nebyla doba, kdy měl u sebe každý mobilní telefon a nikde v okolí také nebyla telefonní budka, tak mi nezbylo nic, než jednat sama. Vyběhla jsem schody domu, ale chodba již byla plná kouře a ke dveřím se nešlo dostat. Mezitím děvčátko usedavě plakalo a já byla zoufalá, že nevím, jak mu pomoci. Rozhlédla jsem se po chodbě a zpozorovala jsem, že okno je otevřené. Šla jsem tedy k němu a zjistila jsem, že od okna k balkónu s holčičkou vede úzká římsa. Váhala jsem – ale život dítěte byl důležitější než můj strach. Opatrně jsem vkročila na římsu a při pohledu dolů se mi zatočila hlava. To nedokážu! Můj vnitřní hlas mě ale napovídal, že jestli děvčátku nepomůžu já, tak už nikdo, a nutil mě pokračovat. „Nedívat se dolů! Nedívat se dolů!“ stále mi znělo v hlavě a krůček po krůčku jsem se přibližovala k balkónu. Konečně jsem byla u holčičky, která byla celá promrzlá a mokrá od slz. Přes sklo balkónu jsem se podívala do bytu, ale viděla jsem jen šlehající jazyky ohně. Projít nešlo! „Tak to budem muset zvládnout ještě jednou!“ povzdechla jsem si a vzala jsem ji do náručí. Cesta zpátky byla snad ještě delší než tam a při představě metrů pode mnou mi bylo zle. Konečne se okno přibližovalo a já došlápla na pevnou zem. Dokázala jsem to! Položila jsem děvčátko na zem a od té doby si vše pamatuji jen jakoby v mlze. Jen matně si vybavuji, jak někdo zavolal hasiče a po chvíli přijeli i holčiččiny rodiče. Oba mi velice děkovali a já si teprve uvědomovala, co se vlastně stalo. Já ji zachránila život! Od té doby jsem přestala vnímat vy\n<nedokončeno>", "original_file": "pr1evavter_01_1"}
{"text": "Jan Bezděk I. C\n4. 11. 2003\n\n1. písemná práce\nVzpomínka\n(Vypravování)\n\nOsnova: 1. nemoc\n2. špatný pas\n3. strastiplná cesta\n4. vyzvednutí pasu\n5. zpoždění\n\nVzpomínám si na to jako kdyby se to stalo včera. Jednoho léta jsme si naplánovali dovolenou u moře. Velice jsme se těšili, až nastane den, kdy se naše letadlo odlepí od rozjezdové dráhy letiště na Ruzyni.\nPřípravy nám zabrabraly velice dlouhou dobu. 3 dny před naším odletem si máma stěžovala, že jí není moc dobře. Sváděli jsme to na cestovní horečku a nevěnovali tomu velkou pozornost. Druhý den to bylo horší a diagnóza lékaře zněla nemilosrdně – alespoň týden naprostý klid. Týdení rodinná dovolená tedy nepřicházela vůbec v úvahu. Museli jsme proto bohužel vyrazit bez mámy.\nNa Ruzyň jsme dorazili s dostatečnou časovou rezervou. Na předem určeném místě jsme se sešli se známými, kteří letěli s námi. Vše tedy probíhalo přesně podle plánu. Odvezli jsme zavazadla na odbavení a chystali jsme se na pasovou kontrolu. Vzal jsem si svůj pas, protože na kontrolu musí jít každý sám. Těsně před přepážkou jsem se, ani nevím proč, podíval na zadní stranu cestovního pasu, kde se nacházejí fotografie, datum narození, jméno, platnost a tak dále.\n„Proboha!“ vykřikl jsem. „Mám mámin pas!“ Bleskově jsme proběhli letištní halu, abychom se co nejrychleji dostali na parkoviště a vzali si taxíka. Poté, co jsme prokličkovali mezi lidmi, kufry a vozíky halou, jsme zastavili nejbližšího taxíka. Táta řidiči vysvětlil naši zoufalou situaci. Taxikář konstatoval, že máme co dělat, a patřičně na to „šlápl.“ Řítili jsme se po dálnici a do našemu odletu zbývala hodina.\nZastavili jsme před naším domem a rychle jsme vyběhli do prvního patra. Začali jsme zvonit, protože klíče od bytu zůstali na letišti v tašce. Máma přišla otevřít a na otázku: „Co tady děláte?“, jí táta ani neodpověděl a rychle našel můj pas. Seběhli jsme dolů k autu. Zpátky jsme jeli ještě rychleji než prve, protože drahocený čas kvapně ubíhal.\nNa letiště jsme se dostali doslova za minutu dvanáct. Rychle jsme zaplatili a modlili jsme se, abychom se do letadla dostali včas. Do letištní haly jsme se vřítili právě když znělo hlášení: „Upozornění pro cestující. Letadlo do Soluně odletí s hodinovým zpožděním.“ Myslím, že jsme byli jediní z cestujících, kterým tato zpráva udělala radost.\nI přes tento netradiční začátek se dovolená velice vydařila.", "original_file": "pr1cbezjan_01_1"}
{"text": "Vánoční příběh\n\n{Osnova:\n1) návštěva anděla\n2) narození Krista\n3) Pastýři\n4) Tři králové\n5) Útěk do Egypta}<dt cp osn>\n\nŽil jeden muž s jednou ženou, jmenovali se Marie a Josef. Měli mít svatbu. Ale těsně předtím se před Marií zjevil anděl a sdělil jí, že bude mít syna, ale nebude to Josefův syn, bude to syn boží.\n\nJosef jel do Betléma zaplatit daně a Marie chtěla jet s ním. Protože se Ježíšef měl brzy narodit. Po zaplacení daní se chtěli ubytovat v hostinci, ale neměli ani jeden volný pokoj, tak jim hostinský řekl, ať jdou do chléva. Pozdě večer se Ježíšek narodil.\nDruhý den pastýři viděli nad chlívem kometu. Šli se podívat co se děje. Ve chlívě uviděli Marii s narozemým ježíškem.\n\nPo čase se tři krúlové dozvěděli, že se narodil syn boží – a tak za ním vyrazili a přinesli mu vz{á}cné dary kadidlo, myrhu a zlato. Cestou potkali krále Herodese a řekli mu o Ježíškovi. Král Herodes jim řekl, aby až půjdou kolem, tak aby mu řekli, kde se {Ježíšek}<ni> nachází.\nTřem králům se zdál sen, ve kterém se zjevil anděl. Ve snu jim řekl, že když by Horodesovi řekli o Ježíškovi, tak by ho zabil. Tři králové šli jinou cestou a Herodesovi o něm neřekli. Herodes zjisti že ho přelstili a proto nechal v Betlémě vyvraždit chlapce mladší dvou let. Před tím než Herodes {dorazil}<ni> do města, tak Josef, Marie a Ježíšek utekli do Egypta. Po čase Herodes umřel a Marie, Josef a Ježíšek se vrátili domů.", "original_file": "cbrod5b_02_1"}
{"text": "Martin Krumeš, 1. E.\n26. 03. 2004\n\n2. písemná práce\nOsoba, která mě ovlivnila\n(Charakteristika)\n\nOsnova: 1) Úvod: Proč jsem si ho vybral\n2) Stať: vnitřní a vnější stránka\n3) Závěr: proč jsme takoví kamarádi\n\nČlověka, kterého chci a budu popisovat v této charakteristice, znám již 7 let (jinak řečeno od třetí třídy základní školy). Je to muž, zatím spíše náctiletý, je nu 16 let a je narozen ve znamení kozoroha.\nJe 1,80 m vysoký a poměrně hubený. Na dálku vypadá spíše nenápadněji, ale když ho člověk pozná, tak poté tvrdí opak. Ale on se nějak zvlášť do seznamování nehrne. Spíše si drží lidi více \"od těla\". Barva jeho očí se téměř shoduje s barvou jeho vlasů, kterých má bohatě (nejsou sice dlouhé, ale spíše vypadají jako takové \"hnízdo\", samozřejmě v dobrém slova smyslu. A proto jeho brýle, který ukazují jeho inteligenci \"technika\", nejsou přes vlasy někdy ani vidět. Opravdu má obrovský talent přes technické věci a je velký expert přes počítače.\nJeho vtip mě a společnost dokáže vždy rozesmát. Vždy si máme, co říct, i když někdy naše konverzace nedávají minimální smysl. Někdy tu legraci trochu přeženeme, ale to se dá vždy prominout. Nosí dlouhá, většinou černá, trička, ale jinak není \"---\" ničím výrazný. Nikdy se nebojí říct, co si myslí, komukoliv a kdekoliv, ale to není vždy ta nejlepší vlastnost, stejně jako docházet pozdě (což je dle mně jeho největší a snad jediná špatná vlastnost). Oba také fandíme stejnému fotbalovému klubu.\nMá spíše přírodovědecké zaměření, je opak mého, a tím mě také dokáže doplnit. Vždy mi dokáže dobře poradit, mohu se mu svěřit a ve většině věcech se na něho mohu i spolehnout.\nJe tolerantní, ale ne příliš trpělivý. Pevně si stojí za svým názorem a velice těžko se mu vyvrací. Raději se vyhýbá konfliktům, ale také se nebojí jednat. Zřídka je nervózní a těžko ho něco vyvede z míry. Velice zajímavé je, že já a on jsme naprosto vlastnostně rozdílní a zároveň si rozumíme, jako málokdo. Což si myslím, že je v této době rarita.", "original_file": "pr1ekrumar_02_1"}
{"text": "2. listopadu 2005\nIrena Ambrožová, 3.E\n1. písemná práce\nÚvaha\n(Zamyšlení nad alkoholismem)\n\nPrašnou dálavou se linul pouštní červ a pohupoval se v plechových bocích. Klikatil se osamělýma uličkama a na pošmurných zastávkách vyvrhoval opozdilé cestující. Kostelní zvony omámeně odbíjely půlnoc. Tramvaj se táhla po kolejích a širokými kužely světel rozrážela temný noční vzduch nasáklý podzimní přeháňkou. Elektrický proud v drátech otráveně chrčel. Po celodenní „šichtě“ byl unaven a nemohl se dočkat, až mu skončí služba. Tramvaj zavřela dveře za posledním cestujícím potácejícím se kolem zastávky „Anděl“ a konečně se odebrala do teplé náruče depa.\nOnen muž se motal na jednom místě dokola, oči mu plály jak rudá dvojhvězda. Seděla jsem nedaleko na betonové zemi, pokryté dekou rosy, potahovala z rozžehnuté cigarety a pozorovala jeho neuspořádané pohyby. Byl opilý a možná i něco více. Přesto mě však napadlo: Chybí mu v tomto okamžiku něco? Na to by mi asi teď nebyl schopen odpovědět, pokud byl schopen vůbec něčeho.\nAle proč byl v takovém stavu, že nevěděl ani své jméno? Snad hledal v alkoholu útočiště před problémy? Ocelové mříže opojení ho ochraňovaly před zbytkem světa. Ale s příchodem rána se rozplynou jako veselá nálada a zbyde po nich jen plovoucí žaludek a migréna. Vzpomene si na něco, co toho večera prožil? Nebo v jeho životě zůstane prázdné bílé místo, které již nikdy nenaplní? Kaňka přes umělcův obraz, prázdné nic..*\nA co se stane potom? Co bude až veselý sluneční úsměv zapadne za obzor a všude se rozlije černočerná tma? Tma pohlcující tu ztrápenou dušičku! Dokáže vzdorovat té zubaté bestii plachtící k němu na křídlech ethanolu? Dokáže odmítnout vroucí polibek extáze? Je na to dost silný? Některé otázky by raději měly zůstat nezodpovězené.\nOn si ale neuvědomuje, kam padá. Namlouvá si, že si dokáže odepřít panáčka rumu. Naivně si myslí, že odolá koketnímu pomrkávání lahváče oděnného do stylové etikety. Zpočátku možná ano, ale pak už ne. Rozhodně ne sám..\nStává se agresivním, pokud mu žaludek nezahřeje každodenní dávka kořalky, kterou neustále zvyšuje. Druhý den se potácí s rozpolcenou duší. Jedna její polovina ho nabádá k návratu ke starým ideálům, truchlí nad roztřesenou lidskou troskou a stydí se! Stydí se za něco, co si ani nepamatuje, že provedla. Druhá část duše opovrhuje okolním světem a na bledé tváři se jí formuje přihlouplý úsměv při pomyšlení na kapku likéru. Možná má výčitky svědomí, možná ji to mrzí. Tak co udělá? Znovu si přihne?!\nDvě já jedné rozpolcené duše stojí proti sobě v rozhodující bitvě a hrozivě cení zuby. Které vyhraje? Které zasadí tomu druhému osudovou ránu?\nMezitím, co jsem o tom zaujatě přemýšlela se muž došoural až ke mně. Na hlavě měl spleť tmavě blonďatých vlasů. Mastné a slepené tvořily neoholený rám zpitého obličeje. Požádal mě o cigaretu a ač jsem mu rozuměla až na potřetí, musím poukázat na milý podtón v jeho hlase. Proč bych mu ji nedala? Konec konců byl asi tak prvním člověkem, který na mě toho dne promluvil. Přisedl si ke mně na špinavou zem a potom, co jsem mu půjčila zapalovač, jsme dlouho hleděli stejným směrem. Vstříc usínajícímu životu, který ustupoval čirému svitu hvězd. Jenom cigaretový dým halil pohled na Mléčnou dráhu do třpytivých krajek. A já se musím ptát, zda-li by se někdo střízlivý byl schopen zachovat jako on? Zda by si přisedl k opuštěné dívce mezi odpadky a nenuceně se s ní bavil, přestože byla noc a viděl ji poprvé v životě? Tmou noci kráčel vyděšený měsíc a Koperníkův kráter svraštil do němého úžasu!\n* Pak se postaví na změklé nohy a odebere se na onu místnost. Potřebuje se vyzvracet! Vyzvracet ze sebe všechnu tu špínu! Docela bych mu pogratulovala, kdyby se mu to povedlo.", "original_file": "pr3eambire_02_1"}
{"text": "Můj pokoj\n\nRád bych vám popsal můj pokoj. Snad se vám bude líbit. Muj pokoj je velmi modernií. Mam celý lakovany nabytek mam tam i mnoho modelů aut. Dokonce i zvířata se tam {oběvili}<ni> křečci a ryba. Maji klec jako palác. Na posteli je velmi drahé povlečení ferary. Z oken je vydět na pozemek kde je jen bahno a klacky. Hned vedle postele je stul a na tom stole jsou tři ružov{í|é} orchydeie a vedle stolku tiskarna EPSON. Doufam že se vám můj projev o pokoji líbil. <img pokoj>", "original_file": "am6bzeiric_1"}
{"text": "Vukovič, M., kvarta, Gymnázium J. Seiferta\n\nZávěrečná písemná slohová práce\nPUBLICISTICKÝ STYL\n\n1. Vypracujte krátkou úvahu na jedno z uvedených témat:\na) Jaký bych já byl učitel/Jaká bych já byla učitelka\n\nJaký bych já byl učitel\n\nAž teď, když se zamyslím nad tím, jak to mají učitelé těžké, uvědomím si, že každý učitelem být nemůže. Učitel musí mít pevný charakter, autoritu a především být trpělivý. Ovšem učitelské vzdělání požaduje víc než si sami dokážeme představit. Vzpomeňme například učitele prvního stupně základních škol, kteří většinou měli jednu třídu na více předmětů. Ja sám si vybavuji svoji učitelku ze základní školy, která učila všechny předměty kromě tělocviku a pracovní výuky a že z jedné hodiny se musela připravovat na následující a připojím k tomu ještě ty malé a uřvané dětičky, tak mi běhá mráz po zádech. Teď už začínám pochybovat o tom, zda bych já mohl tuto práci vykonávat s radostí. Ale učitelé nejsou jen ti ze základních škol a prvního stupně, jsou i učitelé z vysokých škol, gymnázií a fakult. Je vcelku jasné, že tito profesoři, jak se jim na těchto školách říká, maji poněkud větší vzdělání a lepší práci než ostatní.\nAle přeci jen si myslim, že tuto práci mužou vykonávat jen “vyvolené osoby“. A proto sem došel k závěru že já bych učitelem být mohl, ale musel bych na sobě hodně pracovat.", "original_file": "js9mvukmil_1"}
{"text": "Ptáš se, jak se mi teď daří\n\n11. ledna 2007\n\nAhoj Adame,\n\nděkuji Ti za dopis, který jsi mi nedavno poslal a sdělil mi tím několik novinek a informací, které se u Tebe přihodily během těch pár dnů. Oba ale dobře víme, že z těch pár dnů se vyklubal celý půlrok, kdy jsme se naposledy osobně viděli. Čili tímto dopisem bych Ti chtěla zodpovědět Tvojí otázku, jak se mi teď daří.\n\nCelkově bych to shrnula asi tak, že se mi daří normálně, čili ne moc dobře, ani ne zas tak špatně. Vždy se najde den, kdy se mi příhodí něco příjemného, co mi zpestří den a náladu, ale také se stane něco, z čeho jsem buď smutná nebo nemám náladu. Však víš, jak to myslím.\n\nZačnu psát nejprve (nejprve) o škole. Když jsme se spolu bavili naposled, tak jsem Ti sdělovala své pocity, když jsem měla jít druhý den do nové školy. Viděl jsi na mně, že jsem z toho celá vynervovaná, že mě čeká další fáze mého života. Uklidňoval jsi mě, za což Ti patří velké poděkování. Jsem ráda, že jsi mě vyslechl a pomohl mi. Asi se teď ptáš, jaké byly první dny a jaké to je teď po půlroce. Řeknu Ti to asi takhle. Z prvních dnů jsem byla vyklepaná a nervózní z toho, co mě ještě na této škole čeká a co mě nemine. Byla to pro mě hodně velká změna ohledně porovnání základní školy a gymnázia. V tuto chvíli jsem si na to už zvykla a už si z toho nedělám tak velkou hlavu, jako v září. Poznala jsem tu dobré lidi, a to jak učitele, tak své spolužáky. Nestěžuji si. Ohledně učení na tom moc dobře nejsem. Jak víš, tak kvůli volejbalu se nestíhám toho tolik naučit. Když přijdu večer domu z tréninku, tak jsem pochopitelně unavená a že bych měla náladu se něco naučit, tak to se říct nedá. A podle toho ty známky taky tak vypadají.\n\nNo nic, o škole jsem Ti toho napovídala až dost, nemyslíš? Přejdu tedy k ostatním věcem, ale jen tak okrajově, abys byl tak trochu v obraze. Ve volejbale se zatím držíme na předních místech, ale nedavno nám odešly dvě nahravačky, a tak nevím, jak to teď budeme zvládat. V září jsme měli poslední třetí soustředění, a to v Itálii v Jesolu. Bylo to pěkné, ale trochu náročné. Jak jinak, že. Zrovna před měsícem jsem si udělala ve škole výron. Trochu mě to zbrzdilo ve fyzičce a teď mám na trénincích co dohánět. Jinak ohledně Vánoc Ti řeknu jen to, že byly jako každý rok pěkné, ale hezčí by byly na sněhu. A Silvestra jsem nijak neřešila a zůstala s rodiči doma. Jen bratr vyrazil se svými kamarády na něčí chatu. Už je ve čtvrťáku na ČAG a zanedlouho bude dělat zkoušky na vysokou školu. Chce jít myslím do Prahy a bude maturovat pravděpodobně z matematiky a z chemie, tak jsem na něj zvědavá.\n\nČlověče Adame, už mě nějak nenapadá, co napsat. Asi jsem se už dostatečně vypovídala. Jak se na to koukám, tak jsem Ti toho napsala celkem dost. Vždyť víš, že v tom mívám menší problémy se o něčem rozepsat. To víš, introvert je introvert, ale já jsem snad mnohem víc než introvert. Už jsem Ti snad říkala, že nikdy nikomu neříkám vše, ač je to podstatné nebo ne. Já vím, že mi to svým způsobem škodí, ale jsem hold uzavřená a nijak se to zatím nemění. Tak a konec. Prosím Tě, abys mi odepsal na tento dopis a také mi něco málo pověděl. Těším se, až si to budu číst.\n\nPřeji Ti hezký den a pozdravuj doma.\n\nS pozdravem Eva\n\nOsnova: I. Úvod\n\nII. Stať 1) celkové shrnutí\n\n2) život ve škole\n\n3) život mimo školu\n\nIII. Závěr", "original_file": "cb1acapolg_01_1"}
{"text": "Stalo se...\n\nPoslední roky světem otřásají přírodní katastrofy. Tou nejaktuálnější je hurikán Larry, který zasáhl svou neochvějnou mocí v Austrálii. Jen si to představte. Žijete si celkem pohodlný život, ať už s rodinou či bez rodiny, vedete společenský život, máte-li rádi společnost, nebo bydlíte někde na samotě. Jelikož nesnášíte “moderní“ styl bydlení – “hlava na hlavě“ – a užíváte si krásy přírody a tichou symbiózu s ní. Ať už jsme jakýkoliv, rádi se vracíme domů. Všude dobře, doma nejlíp! Může to být jediná jistota v našem životě. Pokoj, koupelna, kuchyň, obyvák. Hmatatelné věci! To se přece nedá jen tak ztratit! A ejhle. Nepočítali jsme totiž s přírodou. To my přece vládneme všemu! Kvůli tomuto mínění na nás možná “tetka“ příroda dostala vztek, který poslední dobou graduje. Mohli bysme to XXX s ženským přechodem. “Tetka“ příroda je sice v nejlepších letech, ale začíná být dost náladová, vzteklá a všechno ve svém okolí srovnává do latě. Spolu s našemi životy, najednou nemáme nic, protože chlapák Larry dostal menší prácičku od “tetky“ a dal si na ni opravdu záležet. Chtěl se totiž těšit stejné přízně jakou měla Katrina nebo Anderew. “Tetce“ to ale stejně nestačilo. Vzápětí se zasloužila o to, že Austrálii teď pro změnu ohrožují záplavy, které, vůbec nechápu proč, nemají ani jméno! Možná proto, že jejich výskyt je až příliš častý. Jména by se mohla opakovat. Příroda má totiž celou armádu, takže jména pro všechny nejsou možná.\n\nProč ale tenhle náhlý přechod? No, můžeme za to i my. Protože těch, co si vychutnávají symbiózu s přírodou je stále méně. Stále se na tento vztah zapomíná. Nemůžeme jen brát, ale i dávat. Stalo se, ale nemělo se to stát. Ještě však není pozdě! Pozvěte “tetku“ na čaj, kupte ji něco, udělejte pro ni něo! A zase budeme mít ten pokoj, koupelnu a jiné, čemu říkáme domov.", "original_file": "pr3cmarkri_02_1"}
{"text": "28.3. 2006\nKamila Königová, 3.E\nPísemná práce\ntéma: reportáž – genius loci...\n\nGENIUS LOCI\nLetos v březnu se v belgickém hlavním městě Bruselu konal pravidelný jarní summit Evropské unie. Měl být sice klidnější než ten prosincový, kde se projednávala výše rozpočtu na období let 2007-2013, ale přesto se stalo několik zajímavých událostí, které stojí za zmínku.\nTradičně proti sobě stály dva tábory, staré a nové členské státy. Nováčci bojovali o volný pohyb pracovních sil, starší členové, zejména Německo a Rakousko, o tom ale nechtěli ani slyšet. Přitom jiný starší zakládající člen, Velký Británie, spolu s Irskem a Švédskem, jsou živým důkazem toho, že příliv pracovních sil může posílit ekonomiku. Tím se poučily jižní státy Španělsko a Portugalsko, ale také severské Finsko, a otevřely hranice novým pracovníkům z různých koutů Evropy.\nNejvýznamnější důvod pro ponechání hranic uzavřených, tzn. „princip země původu“, byl také vypuštěn. Podle něj by se podnikatel pracující v cizí zemi krátkodobě měl řídit zákony své země. Zrušení tohoto principu se nelíbilo osmi bývalým komunistickým státům a prohlásily, že to tak nechtějí nechat. Předseda Evropské komice José Barroso jim ale vzkázal, ať o něj nebojují, že už tak se jedná o značný úspěch.\nLetošní summit přinesl průměrné a nicneříkající závěry, jediný, kdo na sebe upoutal větší pozornost médií i veřejnosti, byl francouzský prezident Jacques Chirac. A to hned dvakrát.\nPoprvé, když opustil jednu ze zásadních konferencí na summitu, protože jeden z francouzských zástupců začal mluvit anglicky. Rozhodl se použít „jazyk byznysu“, protože na summitu se angličtina používá běžně a často. Mimo jiné označil Francii za „protekcionalistickou zemi“ a tím se Chiracovi pravděpodobně také nezavděčil. Ten se objevil až když hovořil jiný francouzský zástupce – francouzsky.\nDruhou, mnohem důležitější a závažnější událostí týkající se francouzského prezidenta, byla akce belgické novinářky Katleen Peeraerové. Ta se rozhodla prověřit ostrahu v hotelu, kde byl ubytovaný prezident Chirac a německá kancléřka Angela Merkelová. Nejenže se jí to podařilo napoprvé, ale dokonce několikrát. Do zavazadel si přibalila pistoli Berett, prošla přes ostrahu a vzápětí jí kolega na pokoj pronesl ještě náboje. Další den si Katleen do kabelky schovala plastickou výbušninu a několikrát se prošla v blízkosti Jacquese Chiraca.\nTento čin by měl být upozorněním do budoucnosti, policie totiž přestává být tak ostražitá jako v minulých letech, kdy se summity pořádaly každý rok v jiné členské zemi. Od roku 2003 se konají z organizačních důvodů v Bruselu každý rok a tato rutina zřejmě oslabuje pozornost.", "original_file": "pr3ekonkam_01_1"}
{"text": "Kristýna Jeřábková\nVIII. A\n4. listopadu 2009\n1. slohová práce – charakteristika literárního hrdiny\n\nZoidberg\nJe smyšlená, kreslená postava mimozemšťana. Bydlí v New Yorku. Jeho tzv. „práce“ je zachraňovat ostatní mimozemské postavy v New Yorku. Vždy když jde někomu pomoct tak si sebou bere své přátelé: Lejlu a Fraje. Jsou to dobří přátelé, jsou pořád spolu Lejla i Zoidberg jsou mimozemšťané, ale Fraj je člověk, obyčejný člověk který pomáhá svým kamarádům zachraňovat obludy a nevinné životy. Zoidberg je zvláštní tím že je celý růžový, místo nosu má něco připomínající chapadla a zaroveň mu to slouží i jako ústa. Místo rukou má klepeta což nikdy není pro ostatní moc dobré. Jednou když měli zachraňovat mimozemšťana tak letěli tryskáčem a na co Zoidberg šáhnul to pokazil buď to snědl nebo to rozpůlil klepety, ale při jeho i ostatních štěstí to vždycky dobře dopadne.\nZoidberg je chytrý i když se tak někdy moc neprojevuje. Je silnější postavy a nohy má jako kopýtka. Je to správný mimozemšťan.", "original_file": "kl8ajerkri_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\n\nMichal Kasel\n2.A\t\t\t\t\t\t\t\t14.ledna 2008\nJací jsme my, ve 2. A\n\nPři zadání témat k vypracování slohové práce jsem nejprve tápal a váhal mezi různými problémy Problém byl však v tom, že jsem nedokázal vybrat téma pro hodnotnou slohovou práci. Jak se tak rozhlížím po třídě, rázem mě napadlo, že charakteristika naší třídy bude tím pravým tématem.\nNaše učebna se nachází v odlehlém areálu, ale není na místě myslet si, že jsme jakási třída bez dozoru. Ba naopak! Jsme těmi, na které je kladena největší pozornost, co se přezouvání týče. Z hlediska studia si myslím, že jsme třídou s průměrnými výsledky. Naším příchodem se čekalo sice více (téměř všichni byli přijali na základě studijních výsledků na základní škole), ale ten „boom“ se zatím neuskutečnil, a tak jsme vystavováni posměchu, že jsme „elitou národa“. Podle mě však vše teprve vypukne. Vždyť teprve zpočátku 3. ročníku studia se ustálí představy o naší studijní karieře.\nVe třídě se určitě všichni žáci cítí dobře. Jako třída vystupujeme jednotně, i přes některé rozpory vždy dojdeme ke společnému řešení. Nejsme však jednotní, co se týče nestudijních věcí. Tu a tam se zaručeně najde introvertní skupinka tvořená malým počtem studentů. Důvodem jsou rozdílné zájmy. Mezi námi se nacházejí tací, kteří se například zajímají o přírodu, jiní o sport, další se již připravují na studium na vysoké škole. Z hlediska povah studentů v naší třídě můžu tvrdit, že jsme všichni určitě inteligentní, až na vyjímky společenští, dobrodružně aktivní (společně jsme již procestovali nějaký ten světa kraj) a v neposlední řadě jsme také spolehliví. Charakteristika jednotlivců ovlivňuje to, jak se rozdělují studenti z naší třídy do jednotlivých společenských skupin. Za kluky však mohu říci, že existuje věc, která nás všechny dokonale stmelí – sport. Ať už se jedná o aktivní či pasivní formu, vždy se dokáže každý vyjádřit nebo něčím prosadit. Z hlediska činnosti na naší škole se již také dobře iniciujeme, poněvadž jsme si vybrali schopné a pohotové třídní předsedy.\nA tak je pro mě třída jakýmsi domovem, kam se každé ráno rád vracím a to i v tom případě, že na nás čeká spousta testů. Je to tím, že ve třídě je mnoho lidí, kteří vám pomohou. A tak jsem si již v této třídě našel spolehlivé přátele. Naše třída by se dala popsat soustu slovy: velká, izolovaná, někdy pilná, někdy naopak, občas hlučná. Jedním slovem je naše třída skvělá!\n\nOsnova: 1. Úvod\n 2. Stať – Třída z hlediska studia\n - Kolektiv třídy\n 3. Závěr", "original_file": "cb2akasmic_01_1"}
{"text": "Jméno: Tomáš Smyčka\nTřída: VIII. B.\nDatum: 4. 11. 09\n1. slohová práce\nCharakteristika literárního hrdiny\n\nBaron Prášil\nBaron Prášil největší hrdina všech dob. Už jenom jeho šibalský úsmev ukazuje na to že je chytrý jako liška. A dokáže si boradit v každé situaci.\nPokut uvidí úctihodné zvíře jako třeba osminohý zajíc, lední medvěd nebo třeba černá liška tak ho prostě musí ulovit ikdyby nemel žadný brok. Výtečné je i jeho vojenské umění, sám zneškodnil celou armádu, proskoumal --- pevnost při letu na dělové kouli a vždy v bitvě byl v první linii.\nBaron Prášil také byl skoro všude, na Mesíci a to dvakrát obevil zde zdejší poměry, v žaludku mořské obludy, na nové Guinei ve středu země tam proskočil Etnou, i v Ementálii kde je všude sýr a místo vody mléko.\nDisponoval obrovskou silou i s kočárem dokázal vyskočil deset metrů vysoko.\nMěl nejlepší psy a nejlepšího koně kteří ho věrne doprovázely.\nPoradí si v každé situáci ať už zpadne do močálu, nebo nemá zbraň, nebo co do ní.\nZkrátka a dobře je Baron Prášil nejstatečnější, nejchytřejší, nejlaskavější a nejskromnější (lhář) na celém světě i vesmíru.", "original_file": "kl8bsmytom_1"}
{"text": "5. prosince 2008\nKočvarová\nP2\n\n1. písemná slohová práce\nCharakteristika, popis\nTéma: Svět z pohledu psa\n\nOsnova: 1) seznámení se psem\n2) jeho vnímání, myšlenky, pocity\n3) krátké shrnutí\n\nPes je čtyřnohé, až na pár vyjímek, chlupaté zvíře. Savec.\nMá smyslové vnímání podobné jako my, lidé. Velmi dobrý čich, horší zrak, o kterém se u psů říká, že nerozlišuje barvy ale vidí pouze černobíle. Chutě mají určitě vytříbené, protože pokud jednou okusí nějaké lepší, kvalitnější jídlo, než jejich granule, nemusíte mít strach, že byste někdy snídali, obědvali či večeřeli opuštěni. Z toho také vyplývá, že pes je nejlepší přítel člověka. Ať už to je či není zapříčiněno tím, že ho krmíme a dělíme se s ním skoro o vše, pes je jediné stvoření, které umí být svému pánovi věrné, a svoji lásku mu den co den vyznává.\nTakto vidíme psa my ale jak on vnímá svět? Jaké on má pocity?\nPes má možnost pozorovat svět z velmi omezených úhlů pohledu. Zřejmě neví, že žije na nějaké planetě, kde je spousta kontinentů a zemí, a že existuje mnoho psích ras.\nKdyž si například pes vyjde s páníčkem na procházku a cestou potká jiné psy, asi si neuvědomuje, že ten druhý pes je jiné rasy, má delší srst či jiný tvar uší. Psa takové rozdíly ani nezajímají. Ale určitě si všimne rozdílné výšky nebo zda-li jde o stejné, ba naopak opačné pohlaví.\nPes má také, stejně jako člověk, různé pudy, pocity. Taky se mu může stát, že k dalšímu psovi pocítí zlost, nenávist, zkrátka mu prostě „nevoní“. Naopak si zase s některým psem „padnou do oka“ a zkamarádí se, nebo se dokonce začnou „přitahovat“.\nZkrátka pes je poměrně komplikované zvíře se spoustou lidských vlastností. Měli bychom s ním zacházet více ohleduplněji, lidštěji a ne jen jako s „hloupým zvířetem“.", "original_file": "grp2koc_1"}
{"text": "Ptáš se, jak se mi teď daří\n\nOsnova: I. Úvod\n\nII. Stať: 1. Škola\n\n2. Rodina\n\n3. Volný čas\n\nIII. Závěr\n\nMilá babičko,\n\ndlouho jsem ti nepsala, tak to teď chci napravit. Doufám, že se ti daří dobře. Jak se má děda? Pořád chodí na fotbal? A co Boryk? Pořád utíká za fenkami do vesnice?\n\nJá se mám dobře. Dostala jsem se na gymnázium. Je to hodně těžký přestup ze základní školy, ale mně se tam líbí. Známky zatím docela jdou, jedniček sice asi moc nebude, ale to se dalo čekat. Nejtěžší je fyzika, ta mi opravdu moc nejde. Na ní, podle mě, musí mít člověk talent a ten já evidentně postrádám. Škoda, že se v ní nehodnotí snaha, ta by u mě určitě byla, ale bohužel, s fyzikou bojuji pořád a myslím si, že nejen já, ale i skoro celá třída. Spolužáci jsou dobří. První dny jsme se poznávali a moc jsme se mezi sebou nebavili, všichni jen seděli v lavicích a celkem nic se nedělo, ale to trvalo jen chvíli. Teď už jsou všichni fajn a se všemi si rozumím. Celá třída už se těší na nějaký společný výlet. Nejblíž je lyžařský výcvik. Já se samozřejmě moc těším. Nelyžovala jsem už hodně dlouho, ale moc mě to baví. Táta si myslí, že budu v první skupině, ale já o tom docela pochybuji. Doufám, že do lyžařského výcviku napadne sníh. Jedeme na Slovensko do Nízkých Tater a v Evropě moc sněhu zatím není a předpověď také není nic moc. Také nás čekají taneční. Já jsem do nich moc nechtěla, podle mě je to totiž zbytečná ztráta peněz, protože si z toho stejně nebudu moc pamatovat, ale holky ve třídě mě začaly přemlouvat. I Eva mi říkala, ať tam nechodím, že je to akorát ztráta času. A Ro rodičům to bylo jedno. Tak jsem se nechala přemluvit.\n\nO škole toho bylo už dost. Doma je všechno v pořádku. Rodiče mají teď spoustu práce. Máma je trochu nachlazená a úplně ztratila hlas. Přemlouváme jí, ať si vezme dovolenou, ale ona nechce. V práci totiž rozjíždějí nový obor a ona je jediná, kdo na to umí udělat technologii. Táta měl teď také hodně zařizování, schání do práce nové stroje. Eva se teď skoro pořád učí. Mají totiž na VS zkouškové období a ona dělá nějaké zápočty a dokonce už i nějakou bakalářskou zkoušku. Jednou jsem jí vylákala na hokej a ona celou dobu, co naši prohrávali nadávala, že se místo toho mohla učit. Nakonec ale odcházela spokojená, protože naši vyhráli.\n\nA co dělám ve svém volném čase? Většinou se učím. Občas se kouknu na televizi nebo si něco zahraji na počítači, ale to jen obc málo. Také se chodím dívat na hokej, když zrovna hrajeme doma. Hokejistům se teď velmi daří a hokejem žijí celé Budějovice. Už po čtvrté za sebou bylo v Budvar Aréně vyprodáno. A další domácí zápas hrajeme s Libercem, který vede ligu o dva body před námi, takže se znovu očekává plná hala. Mám možnost chodit s kamarádkou na florbal, ale florbalová hokejka je hodně drahá, a potom by mě to třeba přestalo bavit, tak nevím jestli mám jít. Co myslíš ty? Já bych chodila docela ráda, ale také se bojím zápasů. No ještě uvidím.\n\nTak se měj hezky a pozdravuj dědu a Boryka. Snad se zase brzy uvidíme.\n\nTěším se na tvůj dopis.\n\nTvá\n\nEva", "original_file": "cb1avacand_01_1"}
{"text": "Stalo se...\n\nVzpomínám si..., tento pořad běžel na ČT1 někdy ve večerních hodinách. Ani jsem se nenadála a už ho na televizní obrazovce „nechytnu“. Nápad byl dobrý. Šlo o jakési uspořádání ukázek, většinou ze zpráv či z politických debat. Ty byly doplňovány vtipným komentářem moderátora Jiřího Podlipného. Byl zrušen! Podobný osud pravděpodobně čeká i jiné pořady, tentokrát obzvlášť na komerční televizi Prima. Jaký paradox, že ještě nedávno se tento program honosil vysokou sledovaností. Přispěla k tomu i nabídka repríz několika starších českých seriálů. Dovedu si představit, že kdyby šlo o Novu, vytáhl by na nás kdysi pan ředitel Vladimír Železný své oblíbené koláče sledovanosti. V televizi sídlící na Palmovce je ale nyní už všechno jinak. Nejen pochybné novinové plátky přicházejí s novým odhalením. Dana Morávková, to jest představitelka zákeřné Andrey v tak oblíbeném seriálu Rodinná pouta utíká ke konkurenci. Když jsem toto přečetla, celkem jsem se vyděsila. To znamená, že tento seriál, mnou velice vyhledávaný a po dva roky uváděný, nejspíš skončí! Ještě nedávno se prý uvažovalo o třetí řadě. Tak proč najednou takový zvrat? Četla jsem dále a tím mně bylo všechno jasné. Další pořad této televize strhává do pomyslné propasti i ty ostatní. To znamená i má oblíbená „Pouta“. Narušivým elementem je druhá řada VyVolených. Já vím. Veleúspěšná první série zaznamenala neobvyklý úspěch, ale nic nejde opakovat donekonečnáa, jsem si tehdy řekla. A tady se kamenem úrazu stalo teprve druhé pokračování. Že Prima, jako by zaslepená neviděla otřesný příklad Velkého Bratra! Tenkrát jsem si nemyslela, že ani ne za tři měsíce půjde v jeho šlépějích i tehdy ještě reality show, která nezná bratra! Ona ho právě teď poznala!!! Ve VV2 vsadila na lidi vymykající se, pro většinu lidí ještě, běžným zásadám. Storno se vztahuje na pořady, které s VyVolenými nemají ani nic společného a co je horší... Jejich sledovanost je lepší než dobrá. Herečka Morávková kvůli těmto problémům utíká na Novu a nejspíš dělá dobře. Inspiroval ji už její někdejší kolega a přítel Tomáš Krejčíř, další bývalý představitel jedné z hlavních postav „Pout“, který přesídlil na Novu už dříve. To jsem si říkala, jakou chybu dělá, ale měl šťastnou ruku. A nyní i séeriálová Andrea nechce zůstat kapitánem, který opouští poté už skoro potopenou loď jako poslední!", "original_file": "pr3cnejeva_02_1"}
{"text": "Odborná úvaha\n(školní písemná slohová práce)\n\nMůžete zvolit buď mezi úvahou populárně-naučnou s publicistickými prvky, nebo úvahou s prvky výkladovými (na pomezí textu populárně-naučného a vědeckého). Své pojetí uveďte níže k vybranému tématu.\nTémata:\nJak se bránit manipulativním postupům masmédií\n2. O trč. Osobnostech (či dokonce celebritách) v našem showbyznysu\nMožnosti mého budoucího uplatnění ve zvoleném vědním oboru\nDopady konzumace alkoholu na pubescentní vývoj jedince\nČíslo vybraného tématu: 3\nDruh úvahy: úvaha s prvky výkladovými\n\n\n Internet je rozšířený po celém světě a jeho uživatelů stále přibývá. Spolu s nimi přibývají denně i desítky nových webových stránek. Jak to však bude v budoucnu? Jaké jsou možnosti mého uplatnění v programování webových stránek?\n Internet se rozšiřovat nepřestane ani v budoucnu, ale ač se zdá tato situace pro webové programátory příznivá, ve skutečnosti to tak růžové není. Na tom mají zásluhu hlavně šablony, blogy a tzv. WWISIWYG editory, tedy věci, pomocí nichž si v podstatě každý může vytvořit stránku vlastní bez znalosti programování. I když to pozice webových programátorů „neničí“ úplně, je jich kvůli tomu potřeba o dost méně.\n Jedna z mých možností je tedy např. sám programovat nové šablony a systémy blogů pro nějaké firmy. Zajímavější je ale programovat stránky pro lidi (a firmy), kteří nechtějí mít weby podle šablony, ale stránky vlastní, originální, předdefinovanými šablonami neomezené a v neposlední řadě také (zase originálně) pěkně graficky zpracované. Tato poslední položka vyžaduje od programátora také schopnost pracovat s grafickými programy a mít v tomto (opět) originální nápady. Možnosti mého budoucího uplatnění vidím tedy nejvíce zde (a už nyní s podobnými projekty začínám).\n I když tedy situace programátorů internetových stránek není nejjednodušší, možnosti k uplatnění zde stále jsou a já doufám, že se tomuto oboru budu moci v budoucnu i nadále věnovat.", "original_file": "js3fia_03_1"}
{"text": "BLÁZNIVÁ JÍZDA\n\nOSNOVA:\n\nI. Nečekaná zpráva\n\nII. 1) Překvapení\n\n2) Na místě a) Ostatní návštěvníci\n\nb) 1. jízda\n\nc) nehoda\n\n3) Následky\n\nIII. S nadhledem\n\nJednoho slunečného dne o sladkých dlouhých letních prázdninách, když jsem si právě plnými doušky vychutnávala volná odpoledne, se za mými zády ozvalo pronikavé pípnutí. Á, že by si na mne dnes někdo vzpomněl?, potěšeně si říkám a současně beru do ruky mobilní telefon a kontroluji zprávu. No ne?! Ozval se mi kamarád, se kterým už se skoro celý rok nevídáme. Zřejmě se zrovna také fláká a shání někoho, kdo by šel ven. Jak jinak... Ihned jsem odpověděla a po několika neurčitých zprávách jsme se domluvili na společné procházce. Cíl scesty mi však kamarád zamlčel, prý vymyslí něco speciálního.\n\nDruhý den, těsně před odchodem, už jsem byla pořádně napnutá, co si na mě kamarád připravil. Zanedlouho už se to dozvím! Na místě srazu zatím nikdo nečekal, tak jsem chvilku pozorovala cvrkot kolem až jsem spatřila Ondru přicházet. „Ahoj!“ hned mě se širokým úsměvem zdravil. Okamžitě jsem odpověděla a nedočkavě zjišťovala co že bude cílem našeho výletu. Chvíli mě napínal, ale nakonec prozradil: „cCo takhle zkusit bobovou dráhu?“ Překvapeně jsem vykulila oči, takový program bych ve snu nečekala, ale samozřejmě jsem hned kývla. Takovou věc si přece nemohu nechat ujít!\n\nPo delší cestě metrem a autobusem jsme se dostali kamsi na Prosek. „Tak kam teď?“ ptám se, ale to už mě kamarád vleče na druhou stranu ulice, kde nedaleko objevím blýskavou upoutávku – „Bobová dráha Prosek – přijďte se pobavit s celou rodinou“. Chvíli jsem si ještě pročítala ostatní údaje včetně délky dráhy a ceny za jednu jízdu, ale pak už jsme zapadli do areálu bobové dráhy. Usoudili jsme, že se nejdřív podíváme na ostatní návštěvníky, co už si dráhu zkouší na vlastní kůži. „No, takhle to ani nevypadá moc rychle,“ prohlašuji, když dorazíme na vyhlídku s pár stoly, která slouží také jako zahrádka zdejší restauraci. Ondra přitakává: „Nemůže to být moc rychlé. Když tam pustí takovýhle mrňata...“ a ukazuje na právě projíždějící dvojci, což je zřejmě otec s dcerou, které opravdu víc jak osm let nebude. Po pár minutách dalšího pozorování a sdělování dojmů jsme se rozhodli jít si to také vyzkoušet.\n\nKoupili jsme si lístek na jednu jízdu a už jsme mohli projít turnikety a usadit se ve vozíku. Vypadal v podstatě jako boby, na kterých děti v zimě bobují, jen byl plošší a ve prostřed z něj trčela páka – usoudili jsme, že jde o brzdu. Sesedli jsme se tedy za sebe na jeden bob tak, že jsem měla na starosti brzdu a jakmile naskočilo zelené světýlko, byli jsme vypuštěni na jízdu. Z počátku jsme se doslova šnečím tempem posunovali vpřed a tak se Ondra rozhodl vzít to do vlastních rukou. Zapřel se o hrany dráhy a začal nás popostrkovat dopředu. Zdálo se, že to ani příliž nepomůže, když jsme se najednou opravdu rozjeli. Dráha se stáčela do spirály a poté pokračovala v dlouhých serpentýnách stále níž a níž. To už jsme se rozjeli opravdu docela vysokou rychlostí a já jsem přes Ondrovy protesty a na rady značek okolo vytrvale přibržďovala. Téměř úplně dole se před námi objevila světelná tabule zobrazující naší okamžitou rychlost. Na to Ondra zareagoval jako typický chlap: „Je ti jasný, že příští jízdu z toho musíme vytřískat co nejvíc!?“ S úsměvem jsem opáčila, že to ani náhodou, protože se dnes nehodlám zabít. Tak jsme celou cestu vzhůru – vozík se zasekl na jakémsi pásu a my jeli nahoru jako lanovkou – strávili dohadováním se o bezpečnosti rychlé jízdy.\n\nPřesto, jakmile jsme dorazili nahoru, koupili jsme si druhou jízdu a vyrazili. Ondra se opět snažil nás co nejvíce rozstrkat a tentokrát se mu úsilí vyplatilo. Vozík se rozjel opravdu pořádně. Vlály mi vlasy. Ondra nás ještě schválně nakláněl ze strany na stranu. Křičím. Oba dva se smějeme. V zatáčkách máme už už pocit, ze vypadneme. Je to strašná rychlost. Další serpentýna a... „Nééé!“ „Pozor! Brzdi!“ Křach! Vůbec se neorientuji. Kde jsem?! Najednou ležím na Ondrovi o oba se snažíme dostat se ven. Kolem nás se povalují dva prázdné boby. Ještě kus sjíždíme po vlastních pozadích. „Rychle ven z dráhy!“ křičí Ondra a snaží se co nejrychleji zvednout. Jen co se oba postavíme na nohy mimo dráhu a zkontrolujeme, že se nám nic nestalo, Ondra se vydává poklusem vzhůru. Je třeba co nejrychleji varovat ostatní. Já se také vydávám nahoru. Ještě přemýšlím, zda nemám zavolat na posádku, kterou již vidím nedaleko, ale usoudím, že to nemá smysl. Na dráze člověk vnímá stejně jen cestu před sebou a svistot větru<.>\n\nZatímco já se pomalu doploužím až ke kase, Ondra už informuje personál obsluhující nahoře dráhu. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Zřejmě nejsou prázdné vozíky na trati až tak neobvyklé. Když jsem se nahoře pořádně vzpamatovala ze šoku, začala jsem ohledávat škody na nás. Oba dva jsme vyvázli až podivuhodně v pořádku. Já jen s lehkým škrábnutím na loktu a špinavou mikinou, Ondra má pěkně zamazaný jeden rukáv světlé letní košile. Až později doma jsem zjistila, ze jsem si krátkou jízdou po vlastním pozadí lehce prodřela kalhoty.\n\nTo už se ke mě přidal i Ondra. Oba jsme se shodli, že dvě jízdy nám dnes bohatě stačily, a tak jsme vydá se vydali zpět na autobus. Rozhodli jsme se, že když si zajdeme ještě někam sednout a sdělit si všechny novinky, co se u nás za ten rok udály. Celou dobu jsme si však museli připomínat teď již velice vtipnou příhodu. I později doma a při líčení zážitku kamarádkám se nejdříve všichni zděsili, ale pak se se mnou od srdce zasmáli.", "original_file": "pr4dzdrter_1"}
{"text": "17. prosince 2008\nKateřina Siráková\nV3k\n\n1. písemná slohová práce\nÚvaha\nTéma: Tolerance\n\nOsnova: Hranice svobody – úvod\nStať: 1) Vše má své meze\n2) Tolerance je slabost?\nZávěr: Základ společnosti\n\nŘíká se, že kde končí svoboda jednoho člověka, začíná svoboda toho druhého. Jenže lidé jsou rozdílní, mají různé priority, povahy a názory, a proto je tato hranice svobody u lidí odlišná a velice snadno se úmyslně, či nevědomky překročí. První možnost je bohužel častější. Proto jsou i takové případy, kdy mezi dvěma, či více lidmi nemá tolerance žádný význam.\nPro násilníka, či trýznitele je to jen prázdné slovo, možná ani to ne. I tolerance má však své meze. Můžeme tolerovat vtipkování, či nemístné poznámky našich spolužáků a přátel. Ale nemohu přehlížet, nebo „tolerovat“ násilí, kterého jsem svědkem a nespravedlnost, která je páchána očividně úmyslně na člověku, ať už blízkém, či cizím. Osoba která takové konání přehlíží není tolerantní, nýbrž ignorant. Někteří lidé mají totiž pocit, že tolerance rovná se slabost, jednoduše chování, které vypovídá o jejich slabé vůli, méněcennosti ve společnosti apod. Já jsem přesvědčena, že společnost která za něco stojí považuje právě tuto vlastnost za „výsadu králů“. Proto je podle mne důležité, aby si každý člověk uvědomil, kdy překročil tu pomyslnou hranici a narušil tím bytí a svobodu svého okolí.\nBýt tolerantní znamená mít úctu a respekt k myšlenkám, názorům a vůbec existenci druhé osoby. A na tom stojí i padá celá společnost.", "original_file": "grV3sirkat_01_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nBarbora Houdková\n17. 1. 2006\n\nKniha – přítel člověka\n\nKniha jako taková doprovází člověka již mnoho let. Už v pravěku cítili lidé potřebu vyjádřit svoje myšlenky a pocity. Je sice pravda, že o něčem jako je knížka si mohli nechat jen zdát, ale i tak se snažili zvěčnit svoje činny, třebaže to byly pouze jednoduché obrázky na stěnách jeskyň. Pozdější civilizace již zapisovaly svoje poznatky, zákony nebo i lidské příběhy do svitků, hliněných destiček nebo na pergameny. Celý středověk pak byly knihy a jim podobné věci často cennější než majetek prostého člověka.\nCelé generace milovaly knížky, protože jejich prostřednictvím se mohly odpoutat od běžného života, ať už to znamenalo, že se toulaly cizími zeměmi při čtení cestopisů, vzdělávaly se pomocí učených knih, nebo jenom snily o jiném životě díky beletrii.\nVšeobecně se tvrdí, že knihy v dnešní době nejsou již tak populární. Částečně je to pravda, kdo by se nenechal strhnout rychlostí internetu, kde si člověk během několika málo minut může najít, co ho zajímá. Navíc knihy jsou v dnešní době velmi drahé. Ceny encyklopedií a jiných naučných knih se dnes „šplhají“ i do několika tisíců. Možná i právě toto je jeden z důvodu, proč zájem o knihy opadá. A vzhledem k uspěchanosti světa spousta lidí na čtení knih nemá ani čas.\nJá se naštěstí mezi takovéhle lidi nepočítám. Čtu velmi ráda, i když je pravda, že většinu knih si půjčím z knihovny. Je jen velmi málo knížek, které jsem ochotná si koupit a tím obohatit svou knihovnu. Většinou se v tomhle spoléhám na antikvariáty, kde se knihy dají sehnat za zlomek původní ceny. Musím ale přiznat, že jsem tak trošku blázen do knih od J.R.R. Tolkiena. Některá jeho díla mám doma i několikrát v různých vydáních. K těmhle knížkám mám silný vztah a jsem ochotná za ně dát i poměrně velkou sumu.\nTím jsem vlastně naznačila, který žánr mám nejraději – samozřejmě je to fantasy. Ať už zmíněný Tolkien, Terry Prachett nebo i J.K. Rowlingová. Díky těmto knihám se i na pár hodin dokážu odpoutat od okolního světa. Toulat se rozlehlých pláních, jezdit na koních, vyhrávat bitvy a prozkoumávat tajemný svět, kde kouzla a nadpřirozeno patří k běžnému životu. Miluju tyhle knížky a nedokážu si představit, že bych je neměla. Myslím, že pak by byl můj život o něco chudší. Ráda investuji také do „vědeckých“ knih o pravěku a starověku. Fascinuje mě čtení o vyhynulých dinosaurech, nebo o vyspělosti egyptské kultury.\nBez knížek si nedokáži představit svůj život, ale zároveň neodsuzuji lidi, kteří k nim nemají zrovna kladný vztah. Já osobně, ač hojně využívám internet, knihy nepřestanu číst, protože ten pocit, když se mysl pomalu noří do příběhů, nic jiného nenahradí.\n\nOsnova: 1) Úvod\n 2) Stať: a) knihy v minulosti\n b) knihy v dnešní době\n c) knihovny a antikvariáty\n d) můj vztah ke knihám\n 3) Závěr", "original_file": "cb3choubar_01_1"}
{"text": "Tato báseň, vzhledem k tomu, že je od Viktora Dyka, buřičská a zároveň romantická. Básník poukazuje na to, že kdokoliv chce jít v té době vlastní cestou, skončí velmi špatně.Z básní dále vyplývá, že razit si svou vlastní cestu je až tak „sebevražedné“, že i váš nejbližší vás dokáže zradit, jen aby byl snášen soudobou společností.\n První strofa evokuje vydání se na cestu básníka, který je znuděn běžnou tvorbou své doby. Dle jeho představy bude cesta snadná a příjemná. To dokazují verše o šumění lesa, slunečním svitu, ptačím zpěvu a modrého nebe. Jde si svou vlastní cestou, což evokuje poslední verš – potůček teče rudý. Rudá, neboli červená symbolizuje anarchii a vzpouru Ve druhé strofě jde o to, že i obyčejní lidé žasli nad tím, co si dovoluje. Jeho žena se však na cestu s ním nevydala. Básník však jde dál po sych. V dalších dvou strofách je vyjádřena snaha jeho ženy ho zastavit, přimět ho si uvědomit, co dělá. V další strofě ho žena chtěla varovat ale nedokázala to. Musela ho zradit. V šesté strofě je chycen a odsouzen za své anarchistické činy. Nechápe, jak mu to mohla udělat osoba, kterou tolik let miloval. Předposlední strofa evokuje výsměch vyšší úřední šlechty (Kde je tvá písnička, cizinče, kde je?) A na závěr mu je promlouváno do duše, což on nepřijímá a zastává se vlastní cesty (Potůček teče rudý)\n Název, který byto dle mě dobře vystihoval je Zrada.", "original_file": "js3rieond_03_1"}
{"text": "27. listopadu 2008\nLinda Horáková\nP1b\n\n1. písemná slohová práce\nVypravování\nTéma: Stalo se to jedné noci\n\nOsnova: I.Úvod – Můj domov\nII. Stať – a) první zážitky\nb) most\nc) návrat\nIII. Závěr – čtvrtý rozměr\n\nKdyž jsem rodičům oznámila, že dnes nebudu spát doma, nic neřekli, neměli o mě strach, ba ani zájem. Už dlouho se o mě nestarají, ačkoli mě to mrzí, dnes mi to nevadí. Kolikrát jsem se jich ptala, zda jsou vůbec moji rodiče! Odpověď byla vždy stejná: „Ano, jsi naše dcera a máme tě moc rádi.“ Co asi teď dělají? Litují se?\nSvět přišel o čtvrtý rozměr kdysi dávno, když jsem prvně okusila drogu. Díky ní jsem unikala z tohoto světa. Přestal pro mne existovat. Teď však vím, že jsem já přestala existovat pro něj. Tehdy byl mým nejlepším a skoro jediným kamarádem jeden kluk. Nikdo ho neměl rád, avšak jeho to moc netrápilo. „Dej si jenom čtvrtku papírku,“ poradil mi tenkrát. Ptala jsem se, zda-li se mi může něco stát. Ujistil mě, že se nemůže nic stát. Měl dobré srdce. Dala jsem na něj, byl to skvělý pocit, únik z reality! Rodiče opět netušili, že si tělo i mysl ničím narkotiky. Je pryč ten zážitek i kamarád. Zbyla jsem tu jen já.\nPamatuji si, jak jsem jednou v noci seděla na mostě, táhnoucím se ve velké výšce přes různé domy, ale hlavně velké pole. Skoro nic pode mnou nebylo. Nestál tu dlouho. Měla jsem dolů svěšené nohy a dívala jsem se na hvězdy. Vítr mi šlehal do tváře, ale to jsem nevnímala. Čas pro tu chvíli neexistoval. Byla jsem sama, vyhnána z ráje, protože jsem okusila zakázané ovoce. V ten okamžik se vše splynulo do matné skvrny. Odvolávala jsem se na Boha: „Co děláš pro své mučedníky?“ Ale on mlčel. Jako mlčí celá staletí. Ten krutý vládce, co káže o milování bližního svého a neví, co je to láska. Od té doby jsem se neobracela k nebi.\nBylo to dávno, ale teď tu zase jsem. Nic mi nedává smysl. Sedím tu a slzy mi zkrápí sukni, nebe má zvláštně indigovou barvu a hvězdy nezáří. Asi pohasly, jako pohasly duše lidí prožrané hnilobou dnešní doby. Vzpomínám na mámu, co nikdy mámou nebyla, na své rádoby kamarády, co mi říkali, že jsem bohém a blázen. Blázni mívají těžký život, já jsem jen znechucena dušemi lidí, prázdných jako je tato noc.\nDnes je veliká zima. Mám prokřehlé ruce, že si nedokážu zapálit další cigaretu. Neměla jsem nikdy s ničím začínat. Měla jsem místo čtení knížek koukat na televizi, bavit se s povrchními lidmi a střídat kluky jako ponožky. Možná by mě potom jeden rozchod tolik nesebral. Poslední dobou jsem nedokázala na nic myslet, neměla jsem nápady. Kde jsou doby, kdy jsem byla takový volnomyšlenkář? Čert to vem. Teď stačí pár centimetrů a svět ztratí další duši, jaká to pomíjivá ztráta. Zapálí na mou počest svíčku? Položí na hrob květinu? Obrečí někdo osobu bez jména, postavení, přátel a rodiny? Vždycky jsem snila o úspěchu a uznání. Ale lidi nikdy neměli důvod mě obdivovat. Teď budu ztracena ve jménu lásky. Nebojím se smrti. Postavím se, ale zmrzlé nohy nějak neposlouchají. Takhle jsem si smrt nepředstavovala. Ztrácím koordinaci. Znovu jsem nalezla čtvrtý rozměr.", "original_file": "grp1bhorlin_1"}
{"text": "SRDCE PROTI ROZUMU\n\nRád se obklopoval lidmi a miloval být středem pozornosti. Měl spoustu koníčků, kde se setkával se spoustou přátel. Byl podsaditější postavy, na první pohled ne moc hezký, ale vyzařovalo z něj určité kouzlo. Přestože byl prakticky neustále mezi lidmi, cítil se osamělý a ačkoliv si to nepřipouštěl záviděl svým přátelům jejich stereotyp. Ve svých 31 letech chtěl už mít svoji jistotu, svůj byt, auto, ale hlavně svoji přítelkyni – svůj první vážný vztah. Nikdy žádnou ženu neměl, protože byl nejspíš moc výstřední výstřední. Za celý život prožíval jen spoustu platonických lásek, ale nic jiného. Když už se rozhodl nějakou oslovit, dopadlo to zle a tak se časem stalo, že ženy už neoslovoval, protože se bál dalšího odmítnutí, nakonec si řekl, že už se do dívky nesmí ani zamilovat, protože láska bolí. Zkrátka od života už nic neočekával. Byl sám se sebou smířený a všechno maskoval svým osobitým humorem.\n\nKaždý čtvrtek se scházel se svými přáteli na nohejbale. Jednou tam jeden z jeho kamarádů přivedl svou mladší sestru. Rád se s ní seznámil. Líbila se mu od první chvíle, ačkoliv si to nechtěl přiznat. Ale když ji poznal víc, zjistil, že se tomu časem neubrání. Těšil se na každý čtvrtek, jen kvůli tomu, aby se mohli společně pošťuchovat, dohadovat a podobně. Obdivoval její pohotovost, dokázala bez rozmyšlení reagovat na každou otázku a vtipně mu oplácet všechny jeho narážky. Měl ji moc rád a neměl dost síli bránit se tomu. Nadával si jak jen mohl, snažil se ji jeden čas nevídat a nevšímat si jí. Bohužel přísloví sejde z očí, sejde z mysli tu neplatilo. Nevěděl nic, nevěděl jak ho bere ona. Byl bezradný, přesně ten pocit, co tak nesnášel. Celou situaci, ale zhoršoval fakt, že dívce bylo 17 let.\n\nA v této chvíli do jeho života vstoupila žena, stará jako on, s velkým platem a vlastním bytem. Byla to lovkyně, která potřebovala klofnout chlapa, který by s ní založil rodinu a žil s ní šťastně až do smrti. On se jí líbil. Všiml si, že po něm hází očka, a nebylo mu to zas tolik nepříjemné. Ona byla to, co hledal, celkem pohledná, příjemná žena s ktrou má narozdíl od sedmnáctileté dívky mnoho společného. Nicméně ať se snažil jak chtěl, po několika schůzkách zjistil, že je velmi příjemná, ale nudná. Nudná ve srovnání s praštěnou sedmnáctkou. Věděl přesně mezi čím stojí. Mezi vyzrálou ženou, která mu nabízí jistotu a nedospělou dívkou, která nabízí pouze p mnoho nezapomenutelných chvil. Co dál? Vždyť ani neví jestli má o něj dívka zájem, vždyť je o 14 let starší než ona, copak jí může jen slovem naznačit, že ji má rád. Bál by se její reakce, kdyby se mu ona vysmála do očí bolelo to by to víc než jindy. Přesto se po několika měsících odhodlal za ní jít a vyslovit se. Nedával si moc šancí, ale nemohl už vydržet v té nejistotě. Reakce dívky ho zaskočila. Prý, že nad tím už dlouho přemýšlí, jestli by vůbec bylo možné překonat věkový rozdíl mezi nimi, ale že to tedy mohou zkusit. Zkusili to a vydrželo jim to 2 roky. Mezitím se bratr dívky oženil se zralou třicátnicí a čekal potomka. Život, který mohl prožívat on, ale vybral si jinak.\n\nNa ty dva roky, které s ní strávil byly nejšťastnější v jeho životě. Nebyl naivní, aby si myslel, že to bude na celý život. Věděl, že dívka je v letech, kdy bude chtít časem poznat něco nového a tak se i stalo. Rozešli se klidně, s pochopením, přesto to ale dost bolelo. Rozešli se kli Když se z rozchodu otrkal zjistil, že stojí na tom samém místě jenom o 2 roky starší a o nepočitatelně zážitků bohatší. Měl ji rád stále, ale nemohl ji u sebe držet. Změnila mu život a ukázala úplně jiné pohledy na svět. S ní omládl o 10 let. Už nezáviděl svým přátelům jejich jistoty, chtěl žít tak jako ona. Nebát se a za tím, co chci a nebyla to od něj žádná póza, byl takový i dřív, jen potřeboval, aby mu to někdo ukázal. A hlavně s ní zjistil, že nezáleží na tom, co si ostatní myslí. Spolu překonali reakce jejich přátel a rodiny na to, že je mu 31 let a sám a pak si nabalí praštěnou sedmnáctku, překonali tím i sami sebe. A jemu tohle všechno, co s ní prožil naprosto stačilo, aby se těšil na to, co nového bude zítra, pozítří, za měsíc...", "original_file": "pr4evejhan_1"}
{"text": "Na co mi ta škola je?\n\nNa tuto otázku není snadná odpověď. Část mého já studens studentstva školu š považuje pouze za důvod záminku pomocí, které lze dokázat žákům nadřazenost některých profesorů a za způsob jakým lze zkrátit žákův volný čas na minimum. Ale A ta druhá část a intelektuálních studentů školu vnímá jako nutné zlo, které nás má připravit na budoucí nelichotivou pracovní rutinu a při té příležitosti nám do hlavy natlouct nějaké ty poznatky. Kde je tedy pravda? Co si myslím já)<?>\n\nJak jsem zjistil, tak mojí nejniternější potřebou je mít pocit důležitosti a nadřazenosti nad co nejvíce mými vrstevníky a a právě tuto touhu naplňuji pomocí školy. Již od dětství jsem rád shromažďoval poznatky o okolním světě abych získal přehled a tento přehled si ve škole dále rošiřuji a díky tomu mohu své okolí dále ohromovat svými znalostmi. Si A považuji obecný na přehled za to pro mé osobní nejdůležitější za pro mé osobní naplnění.\n\nŠkola tedy pro mě znamená způsob mentálního obohacení a to ne o zajímavé a nezajímavé předměty, ale o zajímavé poznatky utříděné do kategorií skupin. Trochu mi kazí tu radost nutnost vstávat v půl šesty šesté ráno a domů po všech koníčcích peripetiích domů dorazit v devět večer ale co se dá {dělat}<ni> asi je potřeba si zvyknout, že takový režim budeme mít ještě nejakých 50 let dokud se naše tělo nezo nerozklepa artritidou a dokud nezapomeneme všechno včetně toho kdy jít na toaletu. Což je chmurná představa.\n\nAle jinak mám školu rád a chápu její smysl i se všemi příkořími, která sebou přináší<.>\n\n* Výhody osmiletého studia – Jsem ve třídě s chytrými lidmi (většinou) a neni to nuda jako na základce.\n\nNevýhody - Nemáme tak hezké holky jako na čtyřletém studiu. většina běžne populace vás považuje za poněkud jine<.>", "original_file": "kg05nedjak_1"}
{"text": "Svačina – fejeton?\n\nŘíká se, že snídaně je nejdůležitější jídlo dne, ale kolik lidí opravdu pravidelně dodržuje snídat? Ostatně, posuďte sami, když jednou flámujete, tak si ráno říkáte, ještě deset minut si pospím, to se nic nestane. Ale ano, stane, přijdete o snídani. Stane se to jednou a po čase zjistíte svůj nový zlozvyk. Proto tvrzení, že snídaně je základ dne, není tak dostačující, pro ty, kteří rádi rýpou. Samozřejmě nemyslím záhonek.\n\nKaždopádně zdá se, že čas nasvačit se, si najde každý. Pohleďte třeba ve škole. Pociťujete Zachycujete kolem velké přestávky divné pocity kolem žaludku? Máte křeči? Nebo dokonce hlasitě kručíte? Co myslíte, že to předznamenává? No ano, čas na sváču svačinu. Všichni koukáme na hodinky, kdy už začne zvonit a můžeme se vrhnout automatu do chřtánu a vydobít si bagetu, sušenku nebo kafe. Je to jakýsi uměle vypěstovaný pud, který nás nutí jíst i při hodině, protože přece dvacetiminutová přestávka je nekřesťansky krátká. Kdo by se stihl nasvačit, dojít na WC, pokecat o novinkách, skočit na email nebo rychle opsat DÚ? I superman by měl co dělat.\n\nAle jestli si všímáte svého okolí, jistě uzříte, že i lidé v poměru pracovním, ať jsou workoholičtí, jak chtějí, pauzu na sváču si najdou vždycky. Není asi nic divného, když se protáhne na hodinovou pauzu před těmi haldami práce a povinností, které čekají za posledním soustem.\n\nProstě a jednoduše, svačina je to nejdůležitější jídlo dne, protože každý se na ní těší. Nikdo není rozmrzelý, že musí vstávat, protože nikdo nikdy neurčil přesný svačinový time. A navíc strávíte raději čas prací, nebo svačinou? Odpověď najde určitě každý sám. Není proto divu, že produktivita práce (i učení) je taková jaká je, a řekněme si na rovinu, je chabá. Ale svačíina za to samozřejmě nemůže, protože kdyby jo, tak by nám jí nějací až moc chytří lidé již dávno zrušili.\n\nZaložme proto hnutí za nepravidelně prodlouženou svačinu. Nedejme se zvyklat trendy a nátlakovými reklamami a pojďte do toho se mnou. Kdo ví, co se může stát. Nedovolme, aby dnešní svačina byla naše poslední. I svačiny mají svá práva!\n\nP.S. Trička a placky k dostání při příštím sezení.", "original_file": "grP4janpet_01_1"}
{"text": "Keramický slon\nPopisuji kasičku, kterou mám vystavenou ve svém dětském pokoji na poličce, která je zavěšena nad mou postelí.\nTato kasička ve tvaru sedícího slona se zdviženými předními končetinami je vyrobena z keramické hlíny a nabarvená tmavě hnědou barvou. Jen břicho a spodní části končetin jsou o něco světlejší. Jeho výška je přibližně 45 centimetrů, šířka těla 25 centimetrů a šířka hlavy s roztaženýma ušima 35 centimetrů. Mezi velkýma černomodrýma očima se zdvíhá zkrabatělý chobot s krátkými kly. Jeho usměvavou, rozjařenou tvář zdobí malý klobouček upletený z proutí. Pod krkem má přilepenou mašličku, která je vyrobena z lýka.\nTento sloník by měl sloužit k šetření peněz, ale bohužel je po většinu času spíše prázdný, a proto ho mám pouze pro ozdobu.", "original_file": "cl7cvajver_1"}
{"text": "Osnova: I. ÚVOD – Co chci\n\nII. STAŤ: a) černé myšlenky\n\nb) [1]„stav zóny“\n\nc) rozhodující okamžik\n\nIII. ZÁVĚR – Co mi to dalo\n\nROZHODUJÍCÍ OKAMŽIK\n\nVyhrát!\n\nPrávě hraji nejdůležitější zápas mé dosavadní baseballové kariéry. Musíme vyhrát. Udělám pro to vše a mí spoluhráči také. Jsme silní.\n\nStav 20:16 pro naše soupeře. Podle vývoje hry se zdá, že jsme prohráli. Hrůzný pocit. Mám slzy v očích, ale nechci, aby to někdo viděl. Celá sezona pryč. Vše je pryč. Taková škoda. My to snad nikdy nedokážeme. Nikdy. Skoro brečím. V hlavě temno, chmurné myšlenky. Nic nevidím pozitivně jako vždy. Vidím před sebou jen celou tu dřinu. Naše snaha je zbytečná. Nemá to cenu. Trenéři jsou také „naměkko“. Topíme se ve vlastní beznaději. Teď už chci jenom usnout a na všechno zapomenout. Nechci zase zažít tu ostudu, že jsme něco nedokázali.\n\nNajednou vidím všechno jakoby jinýma očima. Dostal jsem asi nějaký impulz. Je to poslední záchvěv nebo nová síla? Je to zvláštní. Necítím únavu. Ta síla mne tlačí dál. A nejsem sám! Najednou všichni jakoby ožívají. Týmu se zmocňuje tzv. Naganský duch. Nevymýšlím si. Nefantazíruji. Je to tak. Je to realita. Vidím to svýma očima. Sedíme u sebe, držíme se kolem ramen a mlčíme. Každý však uvnitř svádí krutý boj s únavou, s odhodláním. Dvanáct mladých kluků. Ticho. Nádherný pocit soudržnosti, pocit, že někam patřím, že něco umím. A opět cítím tu vnitřní sílu.\n\nUž je to tady. Jdu na pálku, všechno je teď na mně. Moment roku. Možná zklamu, my prohrajeme. Ale dám do toho všechno, co v sobě mám, všechno, co jsem se kdy naučil. Sto procent. Žaludek mi dělá kotrmelce. Nebo to není žaludek? Už ani neslyším fanoušky. Je jich tu moc. Neslyším, nevnímám. Můj otec mne určitě sleduje. Musím mu dokázat, že umím to, co on. Musím rozhodnout. Na svých bedrech cítím obrovskou odpovědnost. MUSÍM! A opět ticho. Nic. Vidím jen míč, který mi nadhodí. Udělám to. Zvládnu to. Kolikrát se mi to již povedlo, tak proč ne teď?? Nesmím myslet negativně! Absolutní soustředění. „Stav zóny“, tak to nazývají psychologové. Takhle jsem se ještě nikdy necítil. Ticho, nyní opravdové. Diváci stojí, všichni jsou zticha. Cítím to jako životní zkoušku. Nepřeháním. Je to jako prodloužení v hokeji, penalty ve fotbale. Buď my, nebo oni. Já nebo míč. Potí se mi prsty. NE! Musím to vydržet. Už to přichází. Protihráči schválně zdržují, chtějí mně rozhodit. Je to psychická hra. Nenechám se. NE.\n\nMíč letí proti mně. Má rychlost kolem 120 kmh-1, mohl by mě i zabít. Nemyslím na to. Teď ne. Fast do insidu. Jako vždycky. V hlavě prázdno. Tělo pracuje samo. Srdce bije. Nápřah, pálka nahoru, střet s míčem. To je ten pocit, jaký jsem chtěl cítit. To je ono. V hlavě pořád ticho. To se nic neděje?! To se mi to jenom zdálo? Ne, mýlím se. Všichni zadržují dech, sledují míč. Ano, vůbec jsem si nevšiml, že mám zavřené oči. Ticho. Tentokrát hrobové. Velký třesk, když hliníková pálka o rychlosti okolo 100 km/h udeří do míče. Jako když do sebe křísnou dva paprsky. Míč letí, je nesen vzduchem. Přelétává čáru 100 m, tedy homerunu. ANO! To je pocit vítězství. To je síla!\n\nNedokáži popsat, co to je, takhle zvítězit. Vyhrál jsem sám nad sebou. Nemohu popsat, jaké to bylo, nejsem novinář. Silnější zážitek jsem však ještě nezažil. Tento homerun a toto vítězství mne posunuly dál. Takováto vítězství mi dávají sílu a motivaci, když v těžkých zimních měsících dřu v posilovně či běhám kilometry ve sněhu. Tento příběh se odehrál na podzim 2004, dnes se připravuji na Mistrovství světa 2008 v Edmontonu a CHCI VYHRÁVAT.", "original_file": "cb1ajanjak_01_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nJAKUB JANDA\n2.A\t\t\t\t\t\t\t\t14.ledna 2008\n\nVÝVOJ SVĚTOVÉ MOCI OD POČÁTKU 20. STOLETÍ\n\n3. PROBLÉM, KTERÝ MĚ ZAUJAL\nOsnova:\nÚvod – Pohled shora\nStať: a) zrod a dětské nemoci\n b) dipólizace světa\n c) po rozpadu SSSR\n d) 21. století\n e) další vývoj\nIII. Závěr - Doslov\n\n\n3. PROBLÉM, KTERÝ MĚ ZAUJAL\n Osnova:\n\nSvět je plný problémů – každý člověk je denně vystaven mnoha věcem, které musí řešit. Téměř každý se dívá na všechny problémy odspodu – z hlediska sebe sama a soudí věci podle svého prospěchu nebo prospěchu svých blízkých. Pokusím se sledovat vývoj světových mocností – velkých hráčů naší planety zeshora – tak, jak by to viděl někdo nezúčastněný, někdo, komu by bylo umožněno zůstat v tomto světě od počátku 20. století a vidět vše, co se dělo. Pokusím se dále odhadnout, se znalostmi středoškoláka, jak bude probíhat vývoj světových mocností a jaká jsou pravidla a zákonitosti této konfrontace.\nZ počátku nelze mluvit o mocnostech – velcí hráči byli ještě v prenatálním věku, popřípadě zažívali dětské nemoci nebo se nacházeli v pubertě. Budoucí velcí buď bojovali sami se sebou - se svými vnitřními nepříteli (Evropa, Rusko) nebo zažívali dětské nemoci, jako jsou třeba plané neštovice – člověk je dostane jednou za život a pak vůči nim získá imunitu (viz krach a Newyorkské burze – černý pátek). V pubertálním věku hledali svou identitu, která se více v budoucnu bude spolu s tváří státu měnit, ale hlavní podstata zůstává (viz Ústava USA). Je třeba si vyjmenovat velké hráče.\nRusko – pod vlivem carství bylo velice zaostalé – ani se nedalo uvažovat o něm jako o budoucí mocnosti – spíše jako o zemi chudoby (podobné znaky vykazovala Čína a Indie, dnes např. Afrika), ale voda se vařila pod pokličkou. V roce 1917, při VŘSR otevřel Lenin hrnec a vypustil vařící páru, zvanou komunismus, po celé zemi a v budoucnu i po celé východní Evropě (snaha o moc nad dalším velkým hráčem – jednoduchá zákonitost – silnější chce získat kontrolu nad slabším). Přesto nelze v důsledku VŘSR mluvit o přerodu ve velmoc (to možná jen vnitřně, ale ne globálně), tím zlomovým okamžikem se stala až 2. sv. válka. Rusko bylo nuceno okamžitě (z důvodu přežití státu – Němci byli v roce 1941 už před Moskvou!) převést svůj průmysl na mnohem větší obrátky, tak se z nich stala velmoc – vojenská (o hospodářské velmoci nelze zatím mluvit – v porovnání s USA). Stalin se stal hlavním motorem, který přetvořil Rusko ve velmoc, ač naprosto proti morálce (miliony mrtvých, útlak).\nUSA – prodělali podobný vývoj jako Rusko, akorát evoluční cestou – ne revoluční jako Rusko. Naprosto se při tom řídili zásadami své země (až na drobné přehmaty omluvitelné v době války). Během 1. sv. války se USA poprvé zapojily do světového dění – poprvé bojovaly mimo své území (předtím jen válka o nezávislost, občanská válka a pár lokálních karibských válek). USA se poprvé staly jazýčkem na světových vahách, když se přidaly na stranu Dohody po útoku na -----. Nutno říct, že se tímto jazýčkem staly i během 2. sv. války – tím si získaly dost spojenců v Evropě, ale dost si znepřátelili Rusko. Stalo se to samé jako u Ruska – po 2. sv. v. se USA staly vojenskou velmocí i hospodářskou – USA po 2. sv. v. jsou označovány jako supervelmoc.\nČína – neznamenala ve světovém měřítku nic na počátku 20. století. Stala se až důležitým spojencem USA, které ji „objevili“ pro světové mocenské boje. Během 2. sv. války Američané viděli potenciál Číny a začali ji sponzorovat až do Korejské války (50. – 60 léta), kdy se stalo naprosto zřejmé, na jaké straně stolu Čína stojí.\nEvropa – byla z počátku 20. století roztříštěná – zažívala dětské nemoci a pubertu (hledání sebe sama – vnitřní konflikty, které vyvrcholily 1. sv. válkou). Nutno říct, že první puberta (1. sv. v.) vůbec nepomohla evropské integraci – naopak – zasela semena nenávisti v nejmilitantnějším státu – Německu. Díky tomu, že nikdo z někdejších velkých hráčů toto pnutí nezastavil (USA neměly zájem, SSSR nechtěl, Čína byla v plenkách), možná i díky podcenění zúčastněných, ani přes první varování (Sudety), se rozpoutal konflikt, který se z lokálního stal globálním a dnes ho můžeme označit jako zatím nevětší v dějinách lidstva.\nPo 2. sv. válce nastala nám dobře známá Studená válka. Z hlediska moci se svět rozdělil podle ideologií na dva póly – Západ (USA + polovina Evropy) a Východ (SSSR, Čína + východní polovina Evropy). Berlínská zeď se stala kompromisem mezi mocenskými choutkami SSSR na pohlcení slabého hráče (Evropy) a snahy USA ochránit Evropu před sežráním s cílem nechat Starou dámu vzpamatovat se z obou válečných konfliktů a pak získat díky syndromu zachránce velký vliv a spojence v Evropě. Nutno podotknout, že to se podařilo, ale někdy se USA moc snaží získat státy pod sebe a ne jen nezávislé spojence (viz radar v ČR, Polské antirakety) tam, kde cítí slabinu – v případě malých států (ČR, Polsko) se snaží o dominanci a systém něco za něco (radar za ochranu), ale v případě větších států (Saudská Arábie, Anglie, Francie) se snaží jen získávat podporu.\nDruhý pól – SSSR + Čína se snažili získávat zevnitř – iniciací ideových myšlenek získat dlouhodobou nadvládu nad těmito státy (východní Evropa), což se jim díky vlastní vůli malých státečků a chybám komunismu nepodařilo. Oba póly se přímo nikde neutkali – během závodů ve zbrojení se jen párkrát „oťukly“ – v Koreji a ve Vietnamu, aby zjistili, jak je na tom protivník a podpořili autoritu státu, bojem za „ideály“ (USA – ochraňuje bezmocné, SSSR – komunistická revoluce na celém světě).\nV roce 1991 se stala naprosto zásadní věc pro naši planetu – vnitřními nepokoji zmítané Rusko se rozpadlo (Díky Gorbačove!) a tím naprosto porušilo světovou rovnováhu. Čína se tak najednou stala samostatným a nezávislým hráčem na světovém poli a USA začaly sklízet své plody – „ochranu Evropy“. Svět se stal díky destabilitě více nebezpečný – na scénu vstupuje nový druh velkého hráče → terorismus. Lze naznačit, že během 90. let se o něj globální svět nezajímal, ale po 11. září 2001 se vše změnilo. Evropa se postupně stabilizovala a integrovala (z RVHP do EU), zatímco se Rusko zmítalo ve vnitřních nepokojích. Během této fáze stihlo zavést novou tradici – válka proti teroristickým státům. Války v Afgánistánu a Čečensku daly světu hodně – USA začaly po 11. září bojovat stejně – aneb válka o suroviny začíná (Irák).\n21. století se pravděpodobně ponese ve stylu války s „ teroristickými státy“ – se „zloduchy“. Světové velmoci (Rusko se již vzpamatovalo, Evropa se bude ještě nějaký čas sjednocovat, USA = supervelmoc, Čína se ukáže na OH 2008, pak se stane druhou hospodářskou supervelmocí – odtud už je už jen krok k vojenské supervelmoci v případě potřeby – viz USA) budou zatím bojovat společně, budou se navzájem sledovat, ale v budoucnu budou stát před velikým dilematem – spojit se nebo bojovat proti sobě? Osobně doufám, že zvolí to první.\nLze očekávat vstup dalších velmocí – přidá se Indie (pokud se tedy nezničí navzájem s nestabilním Pákistánem) a světoví hráči se poperou o zdroje ve střední a jižní Americe. Pokud se jeden z hráčů zraní (př: revoluce v Číně, hospodářská nestabilita v USA – pokud se nepoučily ze své dětské nemoci – Černého pátku – nyní je tlačí závislost na ropě – tu se snaží snížit – viz Irák → prezidentský kandidát Obama prohlašuje, že se stáhne z Iráku a sníží závislost USA na ropě o třetinu do roku 2050 → tak uvidíme), pak se budou snažit ostatní na něm parazitovat a přidat i ke svým zdrojům něco ze zdrojů „zraněného“. Bude zajímavé sledovat, zdali se počet velkých hráčů bude zvětšovat nebo zdali se budou pohlcovat mezi sebou a budou vznikat další supervelmoci (USA x Rusko, které ovládne Evropu x Čína + Indie?).\nMy, kteří žijeme v malém městě v malé zemi, nemáme šanci cokoliv globálního ovlivnit. Můžeme se jen dívat, jak vše dopadne. Na naše „malé“ životy to pravděpodobně nebude mít už (ještě) vliv – můžeme jedině emigrovat do nějaké mocnosti a prosadit se tam, jinak těžko můžeme zasáhnout do OPRAVDOVÉHO světového dění. Spíše zůstaneme externisty.", "original_file": "cb2ajanjak_01_1"}
{"text": "14. ledna 2009\nKramperová Tereza\nV3ú\n\n1. písemná slohová práce\nÚvaha\nTéma: Humor je solí života. Kdo je jím dobře prosolený, vydrží dlouho čerství.\n\nOsnova: 1. Nedobrovolně na tomto světě\n2) Pan Jiří\n3) Hrobař\n4) Vrásky? Ne!\n5) Optimismus\n6) Až jednou\n\nNikdo se nás neptal, jestli chceme přijít na tento svět. Také se nám nikdo neptal na to, jak chceme vypadat, čím a jací chceme být a v jaké rodině chceme vyrůstat a žít. Avšak není podmínkou, že vysoká blondýna s mírami 90-60-90, bohatým tatínkem a spoustou nápadníků bude mít lepší život, než obyčejná děvečka z kuchyně v polyesterové zástěře pod kolena. Nakonec určitě záleží i na náhodě, na štěstí a na našem osobním pohledu na svět.\nTřeba takový pan Jiří. Muž, kterého vídám velice často. Muž v modré košili. Jiří, řidič autobusu. Člověk bez smyslu pro humor, který se za každého počasí schovává před světem pod svým hustým obočím. Nevím čím to je. Možná ho nebaví převážet lidská těla z místa na místo, den co den. Možná je sám a možná je to prostě tím, že takový je a jiný nebude.\nSpoustě lidí se denně dějí hrozné věci, se kterými je nutno se vypořádat. Všichni to víme, ale jen někdo z nás to v reálném životě uplatňuje. Ale kdyby každý při prvním nevydařeném dni sáhl do šuplete pro revolver, nevypadalo by to tady asi moc dobře, už jen z toho důvodu, že by hrobníci nevěděli, kam dřív skočit, stejně tak, jako prodavači zbraní.\nAsi i proto se spousta lidí přiklání k optimističtějšímu řešení daných situací. Brát věci s nadhledem je občas obtížné, ale hodně věcí to usnadní. Vážně. Asi nemá cenu dělat si vrásky kvůli každé maličkosti, když krémy proti nim jsou tak drahé.\nUrčitě jsou lidé, kteří jsou opakem řidiče z autobusu. Bytosti, kterým udělá radost každý nový den, blížící se půllitr zlatavého moku nebo jen vtip z rádia. Bytosti, které se na všechno dokáží dívat z té lepší stránky a u kterých jsou humorné hlášky součástí jejich image...\nTyto osoby pak mají vážně štěstí. Budou životem proplouvat s tím svým humorem a optimismem tak dlouho, dokud je neporazí něco silnějšího, než jsou oni sami. Ale až se to jednou stane, až je někdy něco porazí, určitě nebudou litovat toho jak žili, když to byla taková legrace.", "original_file": "grV3krater_01_1"}
{"text": "Jean Giono\n\nMuž, který sázel stromy\n\npostava: Elzeárd Buffier\n\nElzeárd byl Ssebejistý, protože se snažil dosáhnoul cíle, kterého si určil. Pak byl také cílevědomý, protože sázel stromy pořád. Také nebyl bordelář, byl pořádný a všechno měl uspořádané a měl dobré srdce, lidem pomáhal.\n\nVšechny stromy, co sázel, sázel pečlivě a byl pracovitý. Chránil přírodu, ale byl osamocený a moc nevěděl o okolním světě. A také ještě byl: prostého vzdělání, nebyl lakomý, kamarádský, skromný a plný života.", "original_file": "am8adubmar_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nJana Kubů 12. ledna 2006\n2. C\nTémata:\n1)Abeceda dnešní společnosti (úvaha)\n2)Kalamita (volný stylový útvar)\n3)Probouzím se, je neděle ráno (volný stylový útvar)\n4)Dějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí (úvaha)\n\nProbouzím se, je neděle ráno\nProbouzím se a čeká mě den plný válení se a „flákání“. Vždyť neděle pochází od slova nedělej. To znamená, že v neděli se nemá nic dělat a to já hodlám dnes splnit.\n\nJe deset hodin a já se chystám vstát. Stojí mě to hodně síly, ale nakonec se obleču, umyji a odkráčím do kuchyně nasnídat se. Po snídani se chystám učit, ale mám na to přece celý den a teď hned se mi učit nechce. Jdu se tedy ještě dívat na televizi. Mamka hned vidí, že nemám, co dělat, a tak mě zapojí do kuchyně. Říkám si: „Budu se tedy učit až po obědě.“ Po obědě musím ještě umýt nádobí a uklidit kuchyni, zaneřáděnou po vaření. Trochu si zdřímnu, abych strávila oběd, ale nakonec se vzbudím až ve tři hodiny odpoledne. Tak teď už se fakt musím začít učit. V tu samou chvíli u nás zazvoní moje kamarádka a já s ní jdu ven. Venku se procházíme, házíme jedna druhou do sněhu a vymýšlíme různé ztřeštěné nápady. Bavíme se a bavíme až je sedm hodin a já jdu domů. Tam se navečeřím a už je osm. Začnu se učit, ale vůbec mě to nebaví, tak se jdu nejdřív umýt. To už je ale devět hodin a já jsem hrozně unavená, tak jdu spát.\nTenhle den opravdu neproběhl, jak bych chtěla – ani jsem se neválela, ani se nic nenaučila, zítra je pondělí a všechno začíná nanovo. Učení a spaní, spaní a učení celých pět dní až do pátku, kdy mě konečně čeká krásné „nicnedělání“.\n\nOsnova:\n I. Úvod\n II. Stať a) pomoc v kuchyni\n b) procházka s kamarádkou\n c) opět žádné učení\n III. Závěr", "original_file": "cb2ckubjan_01_1"}
{"text": "27. listopadu 2008\nNikola Koderová\nP1b\n\n1. písemná slohová práce\nVypravování\nTéma: Byl to jen sen\n\nOsnova: 1)\n2)\n3)\n4)\n5)\n6)\n\nByl zimní studený den, celé okolí se skrývalo pod jednou bílou peřinou. S rodiči jsme seděli v obývacím pokoji a ochutnávali vánoční cukroví, které nám napekla babička. Netrpělivě jsme všichni očekávali příjezd sestry s její rodinou. Všichni už jsme se nemohli dočkat, protože bydlejí až ve Španělsku a jezdí k nám už dva roky jen na Vánoce a Nový rok.\nČekali jsme už pár hodin a pořád nic. Měli jsme o ně strach. Venku se začalo stmívat a já zrovna odcházela vyvenčit pejska. Šla jsem se s ním projít až na druhou stranu vesnice. Začalo hustě sněžit, sníh mě štípal v obličeji a náš malý pejsek byl celý obalený sněhem. Vzala jsem ho pod bundu, nasadila kapucu a rychlým krokem pospíchala směrem k našemu domu. Vraceli jsme se okolo zastávky, kde nastupuji každé všední ráno do školy. „Ahoj Nikčo!“ uslyším, a otočím se za hlasem, který jsem zaslechla. Spatřila jsem kamarádku Terezu z tábora, kterou jsem už neměla příležitost tři roky vidět. Měla jsem ohromnou radost, že ji po tak dlouhé době opět vidím.\nBylo už celkem pozdě, obě jsme mrzli na zastávce, povídali si a já už se musela vrátit domů. Pozvala jsem ji k nám, seděli jsme u mě v pokoji, pili horký čaj a vyprávěli si všechny zážitky z tábora. Měla jsem velmi dobrou náladu, ale rodiče byli zoufalí, sestra totiž ještě nepřijela. Asi za hodinu si pro kamarádku přijeli její rodiče až z Plzně. Dali jsme si na sebe kontakt a rozloučili se.\nBylo po desáté večer a někdo nám zazvonil na zvonek. Všichni byli natěšení, že sestra s rodinou přijela, ale bohužel. Byl to jen náš starý soused, který nám přišel popřát hezké svátky.\nPo chvilce jsem se šla vykoupat a od 23:00 dávali v televizi dobrý film, který jsem chtěla vidět. Koukala jsem se z postele a v půlce filmu přijde ke mě do pokoje máma. Byla celá rozklepaná, slzy jí stékaly po obličeji. Sedla si ke mně na postel a objala mě. Byla jsem celá vyděšená, vůbec jsem netušila co se děje. Myslela jsem si ale, že se nejspíš stalo něco sestře. Začala jsem také brečet a šli jsme společně do obývacího pokoje, kde seděl i táta. Oba mi sdělili, že sestry auto mělo dopravní nehodu. Nemohla jsem tomu uvěřit. Máma mi řekla, ať jdu spát, že s tátou pojedou do nemocnice a já musím zůstat doma. Jenže tu noc jsem nemohla usnout, pořád jsem plakala a držela v náruči plyšového medvídka, kterého jsem dostala před pár lety od sestry.\n„Nikol, vstávej, už je ráno!“ Otevřu oči a před sebou vidím mou skvělou sestřičku. Vyskočila jsem z postele a objala sestru jako nikdy předtím. Všichni v pořádku dorazili. Byl to jenom sen, ale z jedné části dobrý, protože jsem ve snu spatřila kamarádku z tábora. Od té doby jsem si začala vážit své sestry více a doufám, že tento sen se nikdy neuskuteční.", "original_file": "grp1bkodnik_1"}
{"text": "osnova:\n\n1. 80. výročí naší školy\n\n2. Přípravy\n\n3. Výzdoba tříd\n\n4. Vystoupení žáků\n\n5. Rodiče ve škole\n\n6. Kulturní dům\n\n7. Závěr – mám rád naši školu\n\n20. listopadu\n\nMilá, Evo,\n\nděkuji Ti za dopis. Udělal mi radost. Tvé vítězství bylo zasloužené.\n\nMusím ti napsat, čím teď žije naše škola. 7. listopadu oslavíme 80. výročí založení {obec}<priv> školy.\n\nBude totiž oslava a party školy.\n\nJen ti chci říct, oslavovali {jsme}<in> vystoupením. Na tom vystoupení byla různá představení. Šesťáci (my) například vystupovali, že holky nosily písmena vyjmenovaných slov, jako jsou B, L, M, P, S, V, Z a F. Když jsme naše představení skončili, mohli jsme si prohlédnout exponáty z minulosti naší školy. Po vystoupení jsme dostali obložené bagety. A vyrazili jsme domů.\n\nAhoj Eva.", "original_file": "hr6burkat_01_1"}
{"text": "Petra Hoffmanová I. C\n23. 2. 2004\n\n2. slohová práce\nMůj oblíbený filmový hrdina\n(Charakteristika)\n\nOsnova:\n1. úvod – kdo je to\n2. vlastní charakteristika – jak ho vidím\n3. vnitřní charakteristika\nvnitřní charakteristika\n4. jeho chování a bydlení\n\nJe to skvělý \"člověk\". Je sice nepříjemného vzhledu a má velmi zapáchající dech, ale pokud ho poznáte blíže okouzlí vás svým šarmem a skrytou jemností a nevinností. Chtěla bych vám představit Shreka – velkého zeleného zlobra.\nPřestože je to pouze kreslená postava má lidské vlastnosti a city. Sice nestárne a vypadá pořád svěže, ale jeho humor pro který jsem si ho tak oblíbila neztrácí nikdy originalitu.\nJeho srdce je velké, ale prázdné. Nemá mnoho přátel a to i proto, že je samotářský. Nemá rád společnost a bohužel i společnost jeho. Pověst ho předchází a je to ošklivá pověst, která mu na oblíbenosti nepřidává. Ale on je sám sebou a ničím a nikým se nevzrušuje ani ho nikdo nevyvede z míry. Spřátelit se s ním může pouze ten, kdo se ho nezalekne a nevybíravým způsobem vetře do života. A takových se našlo opravdu málo. Má pár přátel, kterých si velice váží a je jím věrný a oddaný i když to na sobě nedává znát. Ti ho mají rádi pro jeho dobromyslnost, vtipnost a také proto, že je pro každou legraci. Sám sebe většinou přirovnává k cibuli. Ne proto, že cibule smrdí a na slunci zhnědne, ale proto, že cibule má vrstvy. A on má mnoho vrstev. A pod ně je těžké se dostat. Je velice bojácný a vůči strachu zůstává imunní. Nic mu nezabrání v tom, aby vše dotáhl do konce a nerad přiznává prohru. Pokud ho někdo zradí nebo mu ublíží umí být pořádně protivný a všechny od sebe odhádí jako mouchy mucholapkou. Kdo ho zná tak ví o čem mluvím. Ale kdo ho viděl pouze jednou a nedostal se pod jeho vrstvy nemůže chápat, že taková ošklivá zelená a tlustá příšera s velkými uši, které mu na hlavě odstávají jako tykadla se mi tak moc zamlouvá.\nS každým jedná velice slušně a nesnaží si nikoho znepřátelit. Jeho chování u jídla je sice trochu nevybíravé, ale to se nedá změnit už je to v jeho povaze. Ale tam kde bydlí to nikomu nevadí. Protože bydlí v bažině, kde mu dělá společnost pouze otravný hmyz a jeden upovídaný oslík.\nKdyž mluví o sobě vyjadřuje se většinou záporně. Říká, že je velký, tlustý a nikdo ho nemá rád.", "original_file": "pr1chofpet_02_1"}
{"text": "15.11.2006\nMalá Lenka, 2.C\n1. písemná slohová práce\n(mluvený referát)\n\nOsnova: I. Úvod – přivítání v Muzeu hl. m. Prahy\nII. 1) O fenoménu Cimrman\n2) O výstavě <šipka měnící pořadí bodů 1) a 2)>\n3) O Divadle JC\nIII. Závěr – rozloučení\n\n„O fenoménu Cimrman“\n„STOPY JÁRY CIMRMANA“\n\nDobrý den, ráda bych vás přivítala v Muzeu hlavního města Prahy. Jmenuji se Lenka Malá a pro dnešní dopoledne budu vaší průvodkyní. V našem muzeu už se vší pravděpodobností byl každý z vás, ať už ho k tomu donutili rodiče či škola, jak je tomu v tomto případě. V tuto chvíli zde probíhá kromě jiných expozic i výstava nazvaná „Stopy Járy Cimrmana“. V návaznosti na výstavu „Doba Járy Cimrmana“, která probíhala v historických prostorách pražského Hlavního nádraží v rámci projektu „Praha – evropské město kultury roku 2000,“ a na počest už 40 výročí divadelní sezóny Divadla Járy Cimrmana. Výstava zde probíhá od 7. září až do 5. listopadu 2006. Dělí se pěti jednotlivých okruhů. Prvním je „ Historie Divadla Járy Cimrmana“, pojednávající například o prostorách, kde divadlo působilo. Namátkou zmíním třeba Malostranskou besedu, Branickou scénu či momentální Žižkovské divadlo JC. Dalším je tématický blok „Jára Cimrman – světoběžník“, kde se dozvíte o mistrových cestách za poznáním a spisech o nich. Dále přijdete ke „Kabinetu Járy Cimrmana“, jenž pojednává o školních letech našeho génia. Tam si můžete povšimnout například vlastnoručně vyrobených pomůcek či Cimrmanovy lavice ze 2. třídy. Čtvrtým tématem je „Jára Cimrman – vynálezce“, kam jsme zařadili fotografie a scénické prvky z jednotlivých představení, ale hlavně rozličné kuriozity pocházející z rukou „zapomenutého českého génia“. Ony našemu muzeu zapůjčilo buď samo divadlo, soukromí sběratelé, spřátelená muzea či „cimrmanovští nadšenci“. Jako poslední vás očekávají „Stopy a vrcholy Divadlo Járy Cimrmana“, které poukazují na všestranou činnost v nejrůznějších městech následovanou pojmenováním ulice, místa či náměstí po našem „skoro největším Čechovi“.\n\nAle teď ještě trochu informací k samotnému fenoménu. Jeho vznik datujeme „dvacátým třetím“ prosincem roku 1966, kdy v rozhlasovém pořadu „Nealkoholická vinárna U pavouka“ její moderátoři zmínili, že byla objevena rukopisná pozůstalost neznámého českého génia Cimrmana. Nejen, že vinárna U pavouka, ve které se měl pořad natáčet, byla zcela fiktivní, nejinak tomu bylo i u onoho zapomenutého génia. Což ovšem nijak nevadilo, a česká veřejnost se rozdělila na několik táborů. Ti první do poslední tečky uvěřili a byli šťastní, že do řady geniálních Čechů mohou zařadit dalšího. Jiní byli nadmíru rozčileni nad touto mys-tifikací a chodili si do rádia stěžovat. No a ti ostatní, třetí skupina, založila kult Cimrman. Skutečnými duchovními otci Cimrmana a zakladateli divadla byli Miloň Čepelka, Jiří Šebánek a Ladislav Smoljak se Zdeňkem Svěrákem.\n\nK divadlu jako takovému bych vám ještě zmínila pár podrobností. Herci, kteří v něm účinku-jí, vlastně žádnými herci nejsou a najdeme mezi nimi grafika, dirigenta, nástrojáře či pracovníka muzea. Divadlo tak pro ně zůstává odpoledním a večerním koníčkem. V souboru zcela chybí ženy, pojímá všechny generační vrstvy a nestahuje hry z repertoáru. Nejstarší hru tedy můžeme vídat již přes 30 let.\nTeď už vás ale nebudu zdržovat a pustím vás dovnitř. Do světa milé mystifikace, relaxace a inteligentního humoru.\n<podtržení přes celou stránku>\n***\n- Uvědomuji si, že jsem místy neužila dokonalý slovosled, ale snažila jsem se slova skládat tak, aby působila autenticky jako slova průvodkyně, která má za úkol zaujmout skupinu žáků, kteří by se vší pravděpodobností byli nejraději někde úplně jinde.", "original_file": "pr2ctmallen_01_1"}
{"text": "Aleš Matějka, I. E\n26. února 2004\n\n2. písemná práce\n(Charakteristika)\n\nOsnova:\nÚvod\nStať\n\nZávěr\n\nStál na vrcholku hory a obezřetně se rozhlížel. Poté utrhl stéblo trávy, zhluboka se nadechl a skočil. John Wayne si pomyslel, že se ten rudoch dočista zbláznil, ale jezero pod vodopádem bylo hluboké a plavat v tom kraji uměl každý...\nUž jen z tohoto hrdinského činu lze vypozorovat základní rys jeho povahy; byl statečný. Statečný, ale také spravedlivý, nesmlouvavý a s obrovským smyslem pro čest a právo. Vždy dobře věděl, co dělá a své skutky činil s rozmyslem. Proto se tvrdě postavil na odpor, když běloši začli se stavbou železnice přes jeho území, jeho prérie, proto vyhlásil válku bandě Johna Waynea, když začala vybíjet bizony a proto ho nakonec zabil, když se tento rádoby kovboj pokusil uloupit jejich poklad na Stříbrném jezeře.\nByl náčelníkem kmene a jako všichni původní obyvatelé amerického kontinentu nenáviděl bělochy. Nemůžeme ale říci, že by byl xenofobní či rasista. Vždy měl pro své jednání dobrý důvod a po zkušenostech se zloději koní, s utlačováním a se zabíjením jeho druhů v nesmyslných bitvách se jen utvrdil v rovnici běloch rovná se nepřítel. Samozřejmě byl ochoten změnit názor, proto se vše změnilo, když přišel onen mladík Charlie, greenhorn se mu říkalo; ten, po jehož pěsti se usíná, a zachránil náčelníkovi život. Ač měl zemřít na kůlu smrti, později se mezi nimi zrodilo veliké přátelství, jež přerostlo do pokrevního bratrství a bělochovi už nikdy nikdo neřekl jinak než Old Shatterhand. Tato příhoda, která mu od základů změnila život, zase ukazuje jeho úžasnou a téměř neomylnou intuici, když mezi nepřáteli našel spřízněnou duši a nakonec za Shatterhanda položil i život.\nVinnetou byl mírumilovný, ale doba a místo mu nepřály a tak téměř celý svůj život strávil v bitvách a válkách, ať už s bělochy či Siouxy, kde viděl umírat své bratry a kde také zemřela jeho sestra a Shatterhandova družka N´Šoči a Vinnetouův otec. Smrt ho provázela od narození a tak se naučil být hrdý a nesmiřitelný a při pronásledování zatvrzelých protivníků opravdu zarputilý. Mnozí z jeho nepřátel končili strašlivou smrtí, ale je fakt, že zaslouženou. Vinnetou byl zkrátka prototypem ideálního muže bojovníka.", "original_file": "pr1ematale_02_1"}
{"text": "MODRÁ SFÉRA\n\n(Autor: Jeffery Deaver, rok vydání: 2003)\n\nPřed nedávnem jsem přečetla knihu Modrá sféra. Musím říct, že jsem byla zpočátku skeptická. Dané téma mě zrovna neoslovuje. Prostředí nejmodernějších technologií, hackerů a počítačových virů... Nic pro mě. Ale protože mám ráda detektivky a líbí se mi styl Jefferyho Deavera, pustila jsem se do toho.\n\nZa dva dny jsem měla přečteno všech 400 stránek. Doslova jsem modrou sféru zhltla. Je napsána stylem, kterým se tento autor vyznačuje. Omotá si vás do svých sítí a nepustí.\n\nJak jsem již naznačila, děj se točí okolo internetu a počítačů. Rukou sadistického vraha umírá kolem Silicon Valley několik lidí. Zabijákem je hacker s přezdívkou Phate. Pomocí programu Trapdoor proniká do počítačů svých obětí, narušuje jejich životy a láká je do pastí. Život je pro něj hra. Onlinová hra, ve které musíš zabít. Jinak sám nepřežiješ... Vybírá si oběti, ke kterým není snadné se dostat. Čím obtížnější přístup, tím větší výzva a tím víc pomyslných bodů za splněnou misi... Policie v San José je bezradná, propouští z vězení hackera Gilletea a snaží se jej přimět ke spolupráci...\n\nPříběh má velmi poutavý děj, spád a překvapivé rozuzlení. Tak jako ve všech ostatních dílech tohoto autora, čtenář do poslední chvíle neví, jak to dopadne. Ke konci knihy nastane takový zvrat, který vrhne na celý případ nové světlo a dokonale vás zmate. Váš úsudek o tom, „kdo to vlastně byl“ bude 100% mylný, věřte mi!\n\nJediné, co bych vytknula, je nereálnost celého příběhu. Nepochybuji o schopnosti hackerů, ovšem program Trapdoor by v současné době pravděpodobně nikdo napsat nedokázal. To přiznává i sám pan Deaver.\n\nPokud tedy máte rádi detektivky, máte čas a chuť na čtení, pusťte se do toho. Určitě doporučuji. Jen se smiřte s tím, že po přečtení budete svého počítačového miláčka každých 5 minut kontrolovat. Bude se vám zdát, že vydává nepřirozené zvuky, že nereaguje tak rychle jako dříve a grafika se zhoršuje. Nebojte, žádné nebezpečí vám nehrozí. Pravděpodobně...", "original_file": "kg07lunnik_1"}
{"text": "Lukáš Černický\n3. 11. 2003\n\n1. písemná práce\nPropast\n(vypravování)\n\nosnova: 1) ÚVOD do děje\n2) Setkání a nabídka zaměstnání\n3) cesta k propasti\n4) Dvoukřídlé dveře\n5) Úkol\n6) Osud\n\nPtáte se, proč je u propasti Věků ta velká socha? To se dozvíte z mého vypravování.\nAvatar se probudil a těžce dýchal, nebyl schopen si vzpomenout, co právě prožil ve snu. Rozhlédl se, byl v hostinském pokoji, který si na noc pronajal. Podíval se do zrcadla a uviděl muže okolo pětatřicítky s hladkou tváří a vysokým obočím. Upravil si vlasy. Oblékl se a připásal si meč a vzal luk. Sešel dolů ze schodů. Bylo ráno a v hostinci bylo poloprázdno. Posadil se k rohovému stolu. Objednal si džbán vína a chléb se ztvrdlým sýrem. Když dojedl, zaplatil a vyšel z hostince ven.\nByl podzim a mrholilo. Opustil město a šel zkřehlou podzimní krajinou. Byla mu trochu zima. Přemýšlel, kam by se měl vydat, když tu uviděl jak se k němu blíží skupina asi šesti jezdců. Když byli kousek od něj, prohlédl si je. Byli v černém brnění, s velkou přilbou, která jim zakrývala celý obličej, na černých koních, kteří měli veliké červené oči. Vytáhl meč z pochvy. Pomyslel si, že se nedá zadarmo. Oni však seskočili z koně a jeden z nich promluvil hlubokým hlasem: „Jmenuješ se Avatar?“ „Ano“ odpověděl. „Náš pán má pro tebe práci.“ Avatar si pomyslel, že stejně nemá co na práci a že to může omrknout. „Dobrá, tedy, ale nestačím vám, máte koně!“ Ten rytíř jen hvízdl a přicválal k němu další kůň, ten samý, na jakých rytíři přijeli. „Musíme ti však zavázat oči.“ Avatarovi se to moc nelíbilo, nakonec však svolil. Jeli klusem, Avatarovi se zdálo, že letí. Jeli takhle asi tři hodiny, než koně zvolnili.\nKdyž je drak konečně uviděl, zatáhl svá křídla a sletěl do propasti.\nKdyž Avatarovi rozvázali oči, tak se mu zatajil dech. Byla tam nádherná krajina s zelenými kopci na obzoru, plání plnou trávy. Výhled však kazila propast, okolo které tráva zčernala a stromy uschly. Avatar si vzpomněl na Propast Věků. Sídlí tam drak a je tam brá z pekla do našeho světa. Ta brána vysílá zlo do propasti, ze které proudí do celého světa. Avatar se zla nebál, už ho taky několikrát činil sám, ale cítil velkou úzkost.\nStráže ho vedly snad po nekonečně dlouhých schodech, za chvíli nebylo vidět denní světlo, ale schody ozařovaly velké červené krystaly zasazené do zdi.\nAsi po dvou hodinách stanul na dně propasti. Byla tu tma ozařovaná jen těmi krystaly. Avatar se zalekl, co ho asi čeká. Stráže ho vedly obrovskou síní na dně propasti až před obrovské dvoukřídlé dveře. Třikrát zaťukali a otevřeli. Stanul tváří v tvář velkému draku.\n„Mohu ti nabídnout nesmrtelnost“ řekl drak.\n˂dokončeno v konceptu>\nAvatar vyjeveně kývl. „Teď tě nechám týden zavřít a poté mi řekneš své rozhodnutí.“\nPo týdnu si ho zavolal. Avatar mu sdělil, že jeho nabídku přijal. Tak se Avatar stal nesmrtelným, ale musel střežit Propast Věků navždy. Stala se z něj socha.", "original_file": "pr1ccerluk_01_1"}
{"text": "Životopis\n\nJmenuji se Jiří Břeh, narodil jsem se 1. ledna 1995. Bydlím v Dlouhé ulici 456 Kladno a jsem svobodný.\nMoje matka se jmenuje Dana Břehová narozena v roce 1983 a otec Jiří Břeh narozen v roce 1981, oba dva mají téže adresu bydliště.\nMám jednu sestru, která se jmenuje Radka Břehová, narozena v roce 1997. A má téže adresu bydliště.\nAbsoloval jsem základní školu. Můj oblíbený předmět ve škole je hodina počítačů a zeměpisu.\nAnglický a ruský jazyk ovládám na dobré úrovni, německý jazyk se neučím. Mezi moje zájmy patří jízda na skateboardu a snowboardu, zajímám se i o počítačové hry a součástky.\nMůj zdravotní stav je dobrý, až na občasné brnění prstů a někdy i bolesti kolen.\nPsáno dne 8. ledna, v Kladně\nBřeh", "original_file": "kl9abrejir_1"}
{"text": "2. kontrolní stylistická kompozice\n(Charakteristika)\nV Praze dne 21. 3. 06\nPavel Miloschewsky, II. B\nTéma: Jak vidím sám sebe (Charakteristika)\n\nOsnova:\n1) Úvod: Zadání úkolu\n2) Stať: a) Moje přezdívky\nb) Moje postava\nc) Charakteristika mého chování, povahy\nd) hobby, škola, oblíbena strava\ne) jak sportuju, co nesnáším\n3) Závěr: Moje budoucí práce, zlepšení\n\nJako téma jsme dostali napsat svoji charakteristiku a tak se vám pokusím přiblížit některé věci, které třeba ještě o mně nevíte. Jmenuji se Pavel Miloschewsky, ale ve třídě mi říkají Šaman nebo Miloš. Teď studuji na osmiletém Gymnáziu Českolipská. Jsem štíhlé sportovní postavy jako většina členů v naší rodině.\nMám teď poměrně dlouhé hnědé vlasy a zelené oči. Dříve jsem nenosil trička s dlouhým rukávem, protože se mi zdála moc těžká. Teď nosím všechno. Zvláště si potrpím na bavlněný oděv. Ve třídě jsem spíše extrovert, ale někdy pusobím tiše a opatrně. Často pouštím v autobusu staré lidi a tak si myslím, že na ostatní pusobím slušně. Nepatřím mezi ty, které učitelé často napomínají, ale to neznamená, že nedělám klukoviny. Doma jsem tichý, ale když mě sestra něčím naštve, tak jsem jako plně rozjetý vlak, který narazí do auta. Sice to prozrazuji nerad, ale uvedu některé špatné vlastnosti, které chci změnit k lepšímu. Často zapomínám úkoly, protože si je nezapíšu do úkolníčku a tak jsem druhý den bez úkolu. Jsem někdy bezohledný a na ostatní se vykašlu, místo abych jim pomohl. Už od třetí třídy až dodnes hraju na kytaru a jsem už v pátém ročníku. Dřív jsem chodil i do sborového zpěvu, kde jsme jezdili po různých soutěžích, ale z toho dnes již sešlo. Ve škole mě baví nejvíc chemie a biologie a někdy se na ně vůbec nepřipravuju, kromě testů. Poslední dobou jsem se poměrně zhoršil z angličtiny, ale to snad napravím. Chutnají mi hlavně sladká jídla, protože když pomyslím na maso, tak se mi většinou zkazí chuť. Na chalupě rád jezdím na kole, na bruslích a v zimě rád lyžuji. Jsem spíše sportovní typ. Nesnáším injekční stříkačky a operace, protože z toho nemám dobrý pocit a bojím se, že se něco zkomplikuje. Svoji rodinu mám velice rád, protože se mi vždy snaží vypomoct. Až budu dospělý, tak se chci stát manažerem počítačové firmy, jelikož tuto práci dělá můj táta. Měl bych určitě na sobě hodně věcí změnit a do budoucna se o to vážně pokusím.", "original_file": "ces2bmilpav_1"}
{"text": "Sherlock Holmes\n\nSvého největšího a zároveň nejpodivuhodnějšího přítele jsem poprvé nepotkal při řešení jednoho z mnoha velkých případů, jenž mu vynesli slávu a úctu, ale při události zcela všední, pronájmu bytu.\nUdivil mě svým praktickým a živým přístupem z čehož jsem usoudil, že jest člověkem pragmatickým a přímým. Moje zvědavost tím však ukojena nebyla.\nSherlock Holes byl na první pohled vysoký a velmi štíhlý, snad až šlachovitý. Jeho bledá tvář s ušlechtilým čelem a zapadlýma očima jen doplňovala jeho celkovou pobledlost a chvílemi až strašidelný vzhled.\nJeho vnější vzevření je však hračkou popsat srovnáme-li ho s popise duševním neboli vnitřním. Sherlock Holmes má bohémskou a divokou duši a úžasný a až dokonale vyvinutý pozorovací talent. Hluboké znalosti ze všeh odvětví kriminalistiky. Četl snad všechny knihy o zločinu vydaných za posledních 500 let. Bohužel nemohu zde popisovat všechny jeho duševní schopnosti, neboť by mi pro toto téma nestačila ani dlouhá kniha.\nCelkově vzato má svět velké štěstí, že se Sherlock Holmes nedal na stranu zločinu a pomáha jej potírat po celém světě svými schopnostmi a vědomostmi.\n\t\t\t\t\t\n\t\t\t\t\t\t\t\t\tDr. Watson", "original_file": "js9bhrumat_1"}
{"text": "Roman Heheják\nVII. A\n22. února\n\n2. slohová práce\n(Charakteristika)\n\nNyní budu popisovat svou sestru.\nJmenuje se Tereza jsou jí 2 roky měří asi 80 cm. Na menší hlavičce má husté světlé kudrnaté vlasy. Ofina schovává malé čelo. Pod čelem je nevýrazné obočí. Její oči jsou hnědé mezi očima je malý nos, uši překrývají vlasy. Tváře má buclaté. Rty nevýrazné. Brada není špičatá je pokrcená.\nTerčina nejoblíbenější pořad je kouzelná školka. Je velmi nadaná na všechno co se týče sportu. Umí velice dobře házet, ale nikdy nevý kam to poletí jestli nahoru, dolu, doleva, doprava. Football jí jde taky dobře, kopne vysoko a dopředu.\nV kamarádství je nejlepší. Koho potka s tím se hned kamarádí. Nejvíce přátel si našla na bobech. I přes to že jim je výce let.\nJe hrozně dobrá kamarádka a vzteklé, když není něco podle ní nebo se jíněco nelíbý. Ale je kamarádská a sportovně nadaná. Možná proto je tak oblíbená.", "original_file": "kl7ahehrom_1"}
{"text": "27. listopadu 2008\nLucie Kecová\nP1b\n\n1. písemná slohová práce\nVypravování\nTéma: Byl to takový obyčejný příběh\n\nOsnova: 1.) úvod\n2.) Problém\n3.) Zápletka\n4.) Vyvrcholení zápletky\n5.) Rozuzlení\n6.) Ukončení\n\nNajednou nějak začal zpomalovat. Šel pomaleji a pomaleji, až mu celá jeho třída i s učiteli zmizeli z obzoru. Vůbec mu to nevadilo, cítil, jakoby to tu znal. Nikdo si nevšiml, že chybí. Teď kolem něj byl jen tmavý les, ale jeho třída nikde.\nV dálce uviděl vysokou postavu, která se blížila. Rozbušilo se mu srdce a přidal do kroku. Myslel si, že by to mohl být jeho učitel. Když uviděl že není, otočil se a utíkal, ani nevěděl kam, aby už byl z toho lesa pryč. Byl velmi bojácný, a to mu bylo už sedmnáct. Najednou už neviděl ani postavu, ale už ani tu cestičku, po které si zpočátku tak vesele vykračoval.\nMěl radost, že nevidí postavu, které se z neznámého důvodu tolik obával, ale teď nevěděl, kde je. Sedl si a přemýšlel, co dál. Vstal a ani nevěděl proč, ale rozběhl se a běžel. Když se zastavil, opět uviděl tu postavu, co viděl předtím. Už necítil strach, ale zoufalost, protože vůbec nevěděl, co dělat. Jestli jít za osobou, kterou viděl více a více zblízka a zeptat se na cestu. Ale on stejně nevěděl kam.\nJak se osoba blížila, chlapec jí viděl do tváře. Osoba byl muž, na vodítku měl vedle sebe velikého psa, který jak štěkal, tak mu kapaly sliny od huby. Začínalo se stmívat. Rozhodl se, že půjde za mužem, ale tak, aby si ho nevšiml. Muž si ničeho nevšiml, ale pes ho ucítil. Choval se nervózně, neustále štěkal a vrčel. Muž stále nevěděl, co se děje.\nNajednou se muž prudce otočil, ale chlapce neviděl. Takto to pokračovalo ještě kus cesty, když už muž nevydržel a vykřikl „Je tu někdo?“ Chlapec se neozval.\nA pak se to stalo, muž se znovu otočil a uviděl ho. Lekl se a pustil psa. Ten se proti chlapci rozběhl a začal zuřivě jeho bílými tesáky trhat. Když ho muž konečně odtrhl, chlapec měl potrhané oblečení a krvácela mu ruka. Muž se hrubým hlasem začal vyptávat, co po něm chlapec chce. Když mu chlapec vše vysvětlil, muži bylo trapné, co způsobil. Jeho oči zesmutněly, ale bylo vidět, že už je klidnější. Odvedl chlapce na místo, kam původně měl dojít se třídou, a vše se vysvětlilo.", "original_file": "grp1bkecluc_1"}
{"text": "Khmara Sumra, V. B, 07/08\n\n10. října\nVypravování reprodukce textu\n<barevně vyzdobený nadpis>\n\nreprodukce = převyprávění vlsními (slovy např: přečtu si knihu a její obsah sdelím ostatním).\n\nPříhoda z prazdnin <barevně vyzdobený nadpis>\n\nJá jsem se dozvěděl o prihodě z prazdnin. kluk po jmenem Tomáš bidlel u sybnika a stala se munehoda. Urybnika se stalo že tomáš se utopil. Dopadlo to velni dobře. Tamáš nedoztava pochvalu. A ten krat všichni mu připominají že zahránil život.", "original_file": "bu5bkhmsum_01_1"}
{"text": "Řízkování\n\n Při vegetativním rozmnožování vezmeme určitou část rostliny a podpoříme u ní vytvoření vlastních kořenů, aby mohla dál růst a vytvořit novou rostlinu. K rozmnožování lze použít téměř všechny části rostliny: výhony, listy, odnože. Nejvhodnějších obdobím je jaro.\n Při řízkování rostlin používejte čisté nádoby, k řezání ostré a hygienicky nezávadné nože nebo žiletky, protože rozmačkané nebo roztřepené konce snadno hnijí. Řezných ploch se nedotýkejte rukama. Je-li možné, měla by se mateční rostlina asi dvě hodiny před odebráním řízku namočit do vody, aby výhonky a listy byly nasáklé vodou. Jestli používáte výhony, na kterých jsou květy, nejprve je vyštípejte pomocí zahradnických nůžek.\n Pokud se snažíte o zakořenění bylinných řízků ve vodě, řez proveďte přímo nad paždím listu nebo nad kolénkem a opatrně odstraňte spodní listy. Řízek vložte do vody. Přibližně za 4 týdny se vytvoří 20 až 40 mm dlouhé nové kořeny a řízek je možno vysadit. Je také možné provádět zakořenění v substrátu, postup přípravy je stejný jako u zakořeňování ve vodě, ale je lepší, když vyberete výhon s hustými pupeny.\n Při rozmnožování dřevnatých rostlin odstraňte všechny zbylé listy a kmen nařežte na krátké kousky, z nichž každý musí mít aspoň jeden pupen. Zakořenění může trvat o několik týdnů déle než u bylinných řízků. Řízky dejte vodorovně nebo svisle do substrátu. Na pupenech, které jsou v zemi, se vytvoří kořínky, na pupenech nad povrchem nové výhonky.", "original_file": "js3jurane_02_1"}
{"text": "Písmo a pravopis\n\nOsnova:\n\n1) Úvod: Písmo\n\n2) Stať: a) Pravopis\n\nb) vVlastnosti pravopisu\n\n3) Závěr: Ovládání pravopisných pravidel\n\nPísmo jsou soubory grafických znaků a slouží k vzájemnému dorozumívání. Naše písmo je hláskové. Hlásky píšeme písmeny. V češtině se píše tzv. latinkou.\n\nZásady jak písmo zaznamenáváme označujeme {názvem}<in> pravopis. Pravopisná pravidla musejí být taková, aby působila co nejméně problému při psaní a při čtení.\n\nPravopis nám umožňuje rozlišit slova která znějí stejně, dává možnost poznat jak je slovo utvořeno a jeaké má vztahy mezi ostatními větnými členy.\n\nDobré ovládání pravopisných pravidel je velmi důležité.\n\nZdroj: Přehledná mluvnice češtiny pro základní školy, V. Syblík, M. Čechová, Fortuna Praha 1992, s. 132", "original_file": "am8acepane_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nKarolína Soukupová 12. ledna 2006\n2. C\n\nTémata:\n1. Abeceda dnešní společnosti (úvaha)\n2. Kalamita (volný stylový útvar)\n3. Probouzím se, je neděle ráno (v. s. útvar)\n4. Dějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí (úvaha)\n\nOsnova: Úvod: význam kalamity\n Stať a) Indonézie a tsunami\n b) voda\n c) sněhová kalamita\n d) „vláda“ silničářů\n e) zprávy o nehodách\n Závěr: přání do budoucna\n\nKalamita\nSlovo kalamita pro každého člověka znamená trochu něco jiného, a proto je pro mě těžké ho jednoznačně uvést. Někdo si představí neustále se sypající sníh a málo posypových automobilů ve městě, někdo nebezpečí číhající v horských lesích, kde se láme jeden strom za druhým pod tíhou mokrého sněhu, a málokdo v našich zeměpisných šířkách i nájezdy kobylek.\nNaopak někdo si ještě dnes živě pamatuje loňské Vánoce, kdy jsme se každý den dozvídali, kolik dalších vesnic v celé Indonésii zmizelo i se svými obyvateli z povrchu planety po podmořském zemětřesení a následné vlně tsunami. Lidé, kteří byli v těchto místech právě v onu dobu, zažili bezradnost a bezvýchodnost situace a nebo ztratili někoho blízkého, se s tím ještě dnes při pohledu na moře, byť klidné a mírně zvlněné, jen stěží vyrovnávají.\nPrávě jsem obvinila jeden ze čtyř živlů, vodu, že si na lidstvu příliš krutě vybírá svou daň, ale to už jsou zákonitosti přírody. Naopak někdy nám dává příležitost se i zasmát.\nVrátím se tedy ještě jednou ke sněhové kalamitě. Vánoce byly, jak se říká, „na blátě“ a hned po novém roce přišly přívaly sněhu na celou Evropu. Nejprve jsme poslouchali ve zprávách o řidičích zapadaných ve sněhu na dálnici na jihu Francie, pak i v Německu a dalšího rána už jsme se sami brodili po kolena ve sněhu. Bylo komické, že například cesta na zastávku mi trvala místo obvyklých dvou minut téměř čtvrt hodiny. V parčíku, přes který chodím se nikdo neobtěžoval odklidit sníh, a tak jsem po příchodu na zastávku vypadala jako sněhulák. Ostatní lidé na tom ovšem nebyly jinak, někdo se smál, někdo byl rozčilen. Budu upřímná, i mě přišlo vtipné, když jsem viděla vystupovat z autobusu sebevědomé frajírky, kteří jakmile došlápli na chodník, měli co dělat, aby se udrželi na nohou. Autobusy jezdily spíš podle toho, jestli se jim podařilo vyjet ze závějí na vedlejších silnicích vedoucích na předměstí, a jízdní řád ten den skutečně byl spíš aprýlovým žertíkem. Poté, co se mi podařilo přijet přeplněným autobusem až na zastávku ke škole, i já jsem málem upadla při vystupování, takže úsměvných situací ten den nebylo málo. Do školy jsme se ten den dostavovali se zpožděním a někteří vůbec.\nDospělí na tom byli podobně. Jejich auta buď nevyjela vůbec a nebo vyjela, ale za mohutného přispění kolemjdoucích. Parkoviště pro tento den zmizely, protože silničáři, o kterých městští úředníci tvrdili, že jsou v terénu, měli co dělat, aby byly sjízdné alespoň sinice prvních tříd. Chodci si tedy ten den mohli vychutnat, mimo zledovatělých chodníků, že i velké město umí být jednou za rok ztichlé.\nVečer ale přišlo to nejméně vtipné z celého dne. Televize NOVA nám začala ukazovat, kolik lidí nezvládlo na zasněžené vozovce svůj automobil a nabourala. Na jednu stranu tyto lidi lituji, ale když někdo vyjede do tohoto počasí s letními pneumatikami, byl by spíš zázrak, kdyby dorazil v pořádku. V častých případech jsou to právě tito nezodpovědní řidiči, kteří nehodu, při které umírají i lidé, zavinní.\nSníh zůstává, dětem přinesla kalamita radost, dospělým starost, ale tak už to bývá. Sněhové kalamity nepatří k těm nejhorším, takže ať se klidně opakují, jen když se nebude opakovat zemětřesení v Indonésii.", "original_file": "cb2csoukar_01_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n23. května 2006\nŠperňáková Zuzana\n\nI. Úvod – zamyšlení nad hodnotami\nI. Stať - a) peníze\n b) zdraví\n c) láska\n d) rodina\nIII. Závěr: to nejdůležitější\n\n…je pro mě nejdůležitější\n\nZamyslet se nad hodnotami, které jsou pro mě v životě důležité a vybrat z nich tu „nej“ není vůbec jednoduché. Nevím, jestli lze na tuto otázku vůbec jednoznačně odpovědět. Když si ji položím, napadá mě spousta věcí, bez kterých si svůj život nedokáži představit. Jsou to rodina, zdraví, láska, přátelé a mohla bych jmenovat dál.\nTřeba peníze. Když jsem byla malá, nechápala jsem, jak někdo může tvrdit, že jsou pro něj peníze tím nejdůležitějším. Teď už tomu rozumím. Určitě souhlasím s tím, že by to bez nich nešlo, ale přesto se s tímto názorem úplně neztotožňuji. Pořád existují hodnoty, které pro mě znamenají mnohem víc.\nZdraví. To je právě jedna z věcí, kterých si neskutečně vážím. Vím, že každému se nedostává a mám obrovské štěstí, že o sobě mohu prohlásit: „Jsem zdravá.“ Mám kamaráda, který je tělesně postižený, a tak když jsem vedle něj, uvědomuji si váhu a cenu zdraví ještě více. Stačí okamžik, chvíle neopatrnosti a člověk o něj může přijít. Pak už to nejde vrátit zpět a jak se říká: Zdraví si ani za peníze nekoupíš.\n Vedle zdraví je pro mě neméně důležitá láska. Člověk ji potřebuje ve svém životě dávat ale i dostávat. Bohužel existují lidé, kteří tento cit za celý svůj život nepoznají a to rozhodně o moc přicházejí. Člověk prostě musí vědět, že je někdo, kdo ho má rád. Já kolem sebe takové lidi díky bohu mám a jsem za to vděčná.\nPrávě takovými lidmi je má rodina. Vůbec si nedovedu představit, že bych ji neměla. Lituji těch dětí, které žijí v dětských domovech a nemají tu možnost poznat teplo rodinného krbu, pocit bezpečí a jistoty.\nNemají nikoho, ke komu se mohou schoulit, když je jim smutno. Tohle vše já mám. V životě bych se neobešla bez své rodiny. Připadala bych si bez nich jako nic. Jen s nimi něco znamenám a jsou pro mě těmi nejdůležitějšími lidmi na světě.\nOdpověď na otázku: „Co je pro mě nejdůležitější“ tedy mám – má RODINA. Bylo těžké vybrat, v mém životě je pro mě spousta věcí důležité, ale tohle je právě to „nej“.", "original_file": "cb2cspezuz_02_1"}
{"text": "31.10. 2006\t\nMartin Dědek, 2.D\n1. písemná slohová práce\nAkrobatický rokenrol\n(Referát)\n\nOsnova:\nI. Úvod – Vývoj a historie\nII. 1) Jak se vyvíjel u nás\n2) Zajímavost z naší scény\n3) Kategorie\nIII. Závěr: Budoucnost\n\nV 50. letech vzniká v USA nový taneční styl rokenrol. Tento tanec navazuje na populární hudební styl, který také vznikl v té době v této zemi.\nAkrobatický rokenrol, v té době nazývaný skákavý rokenrol, dorazil do Evropy v druhé polovině 50. let, kde se zformoval do klasického tanečního stylu rokenrolu. Zanedlouho však postupně upadl v zapomnění.\nV 70. letech se opět dostává, už jen v Evropě, do popředí populárních tanců a oficiálně se mu začíná říkat „akrobatický“. Vzniká také první organizace, která sjednocuje státy, ve kterých se tento tanec tančí, pod názvem WRRA (World rock and roll association – Světová organizace akrobatického rokenrolu).\nV 80. letech je v této organizaci už 13 států zabívajících se tímto sportem, zároveň se organizace přejmenovává na WRRC (World rock and roll confederation). Pro nás a naší zemi je však podstatné, že rokenroll proniká do tehdejšího Československa. První klub vzniká v Praze. Po čase začíná být rokenrol tak populární, že se začíná dostávat do všech koutů tehdejšího Československa. Tančí se od Karlových Varů až po Bratislavu.\nPrvní taneční soutěž se koná roku 1983 v Mšené. O rok později první mistrovství ČSSR.\nPo sametové revoluci se československý svaz akrobatického rokenrolu dělí na Český a Slovenský, a po rozpadu federativní republiky se tyto dva svazy úplně osamostatnily a zároveň byly přijaty do WRRC.\nPrvní historický úspěch pro naší republiku přivezl z mistrovství světa taneční pár Roman Kolb a Michaela Večeřová a to ten nejcennější, zlato. Celkově 90. léta byla pro český rokenrol velmi úspěšná, získali jsme mnoho titulů a zařadili se mezi světovou rokenrolovou špičku.\nV dnešní době jsme uznávaným členem světové konfederace akrobatického rokenrolu, máme obsazeny všechny možné kategorie tohoto sportu od těch nejmladších a nejzákladnějších až po ty nejstarší a nejzkušenější.\nTančí se v těchto kategoriích děti, žáci, junioři, C, B a nejvyšší kategorie A, ve které jsou povolené už ty nejtěžší akrobatické prvky jako je například tzv. „dvoják“ dvojné salto, kdy se partnerka po vyhození do cca třímetrové výšky dvakrát protočí hlavou k zemi.\nV dnešní době je tou nejpočetnější kategorií u nás kategorie junior. V této kategorii jsou povoleny akrobatické prvky pouze s držením.\nPro úplnost, v roce 1999 se u nás začala rozvíjet nová kategorie dívčí formace junior a senior, kde tančí už podle názvu dívky ve větších skupinách.\nRokenrol je u nás velmi dynamicky se rozvíjejícím a oblíbeným sportem o který se začíná zajímat čím dál více lidí, protože se v něm kloubí prvky gymnastiky aerobiku, sportovní akrobacie a klasického tance.\nOsobně ho doporučuji, protože ho tančím už sedmým rokem.", "original_file": "pr2ddedmar_1"}
{"text": "Dexter\n\nO seriálu jménem Dexter jste nejspíš ještě neslyšeli, ale ve Spojených státech je to vskutku pojem. Dá se považovat za jeden z nejlepších seriálů poslední doby, o čemž svědčí i fakt, že hned po svém natočení získal cenu AFI za nejlepší show roku a následně IGN za nejlepší herecký výkon hlavního hrdiny Michaela C. Halla aneb Dextera Morgana. Michael C. Hall byl také nominován na cenu Zlatý glóbus, kterou za tento seriál později i vyhrál.\n\nJe to tedy americký seriál z produkce televizní stanice Showtime, odehrávající se v Miami. Je založen na románu Drastický děsivý Dexter od Jeffa Lindsaye. Hlavním hrdinou je již zmíněný Dexter Morgan, který pracuje jako krevní analytik u miamské policie. To ale není jeho jediná stránka, žije totiž dvojí život. Když byl mladý, zabili před ním jeho matku a on musel tři dny sedět v její krvi. To ho natolik poškodilo, že trpí jisto psychickou poruchou – má nutkavou touhu zabíjet. Po smrti jeho matky se ho ujímá policista Harry Morgan. Když se dozvídá o jeho poruše, snaží se problém nějak vyřešit, ale když zjistí, že Dexterovu touhu nijak nepřemůže, pokusí se ho alespoň vést tím správným směrem. Naučí ho, že existují lidé, kteří unikli zákonu a zůstali nepotrestáni. Takovéto lidi může najít a vykonat na nich spravedlnost. Dexter je tedy kromě krevního experta ještě sériový vrah. Nemá city, neprožívá radost ani smutek, lásku či nenávist. Avšak nedává to na sobě znát. Kolegové ho obdivují za jeho inteligenci a jeho (nevlastní) sestra Debra k němu má velmi vřelý vztah. Je to prostě muž, který se snaží nastolit spravedlnost. Takový hodný zabiják.\n\nCelý seriál má již pět sérií po dvanácti dílech. V hlavních rolích je již zmiňovaný Michael C. Hall jako Dexter, Jennifer Carpenter jako Debra, Lauren Vélez jako Maria Laguerta, vedoucí oddělení, kde Dexter pracuje a v neposlední řadě i Julie Benz jako Rita Benett, Dexterova přítelkyně. Tento seriál je vyjímečný svým námětem, dokonalou propracovaností i skvělými výkony herců. V současné době máte možnost ho sledovat každý víkend na Primě Cool.", "original_file": "kg07nekmat_1"}
{"text": "1. listopadu 2005\nŠvehlová Anna, 3.E\n1. písemná práce\nZamyšlení – „Přilétli havrani, přinesli smrt?“\n(Úvaha)\n\n„Přilétli havrani, přinesli černou smrt!?“ Palcový titulek v deníku Blesk. Tak se šíří panika. Strach z pandemie ptačí chřipky zachvátil téměř celou Evropu. Ještě donedávna, tak aktuální oběti hurikánu a charitativní pomoc, odesílaná do USA, jsou pryč. Zapomenuty. Lidi, jako slepé ovce, zachvátila panika. Strach z nemoci, která se šíří po celé Evropě. Umírají na ní nejen zvířata, ale i lidé. Já se ale ptám: „ Je to opravdu taková katastrofa, pohroma, zničí to opravdu celý svět?“ Na tuto otázku vám těžko někdo odpoví. Vždyť tohle všechno už tu jednou bylo. Mor ve středověku, kurděje při dlouhých plavbách, celosvětově rozšířený AIDS i před několika lety tolik obávaný SARS. O všech těchto chorobách se lidé domnívali, že je vyhubí. Ale, žijeme tu stále! Více odolní, možná, a chytřejší. S dokonalejšími zbraněmi. V Číně ze 119 nakažených osob, 60 přežilo. Bez jednoho je to přesná polovina. Takže máme padesátiprocentní naději na přežití, nemám pravdu? Podle mě je to dost. Je to přirozený výběr, přežijí jen ti nejsilnější, odvěký přírodní zákon. Jenže, je tahle realita opravdu pravdivá? Je to fakt, či novináři nafouknutá „mýdlová bublina?“ Strach ze smrti zaslepil lidem mozek. A domnívám se, že media nás v tom jenom podporují. Jakmile člověk uvidí palcový titulek, například takový, který uvedl deník Blesk, začnou se lidi bát a to oprávněně. Zatím jedinou útěchou pro nás bylo, že tažní ptáci k nám létají z Afriky a tam ptačí chřipka není. A reportéři si najednou přijdou s tím, že si klidně přiletí havrani z Ruska. Z Ruska! Chápete to, jak si to vůbec mohli dovolit?! Měli tam zůstat, nikdo o ně nestojí. Každoroční poslové zimy se najednou stávají posly smrti. Ale dává nám to právo je zabíjet? Jestli jsou zvířata nakažena, se pozná z uhynulých jedinců. Ale, proč v Číně probíhají masové odchyty všech ptáků, živých ptáků, a jejich nekompromisní zabíjení? Nikdo to nepovolil, ale ani to nikdo nezakázal. Děje se to tiše, někteří s tím nesouhlasí, ale ve skrytu duše jsou určitě rádi. Vždyť je to pro naše dobro, nemyslíte?! Pro budoucí život našich lidí. Ne, tak to si opravdu nemyslím. Řekla bych, že lidé už přežili horší katastrofy, než je tato. Podle mě, je zbytečně „nafouknutá“, ale přeci jen aktuální. Všichni se dávají houfně očkovat proti chřipce. Proč? Protože to psali v novinách. Ale, za týden vyjde článek ve kterém se dozvídáte, že to vlastně na tento druh chřipky nepůsobí. Tak se ptám: „Kde jsme to vlastně skončili? To nemáme vlastní mozek, nejsme schopni rozumně uvažovat?!“ Za chvíli to bude trend, či co? Život podle novin. V jednom z deníků napíší, že v ČR je nedostatek vakcín proti pandemii. Jsou pouze pro vrcholné představitele státu, armádu a zdravotníky. Nic víc, nic míň. Nebylo by lepší se o to tolik nestarat? Vždyť pokud se to má stát, stejně se to stane. A víte proč? Příroda se tím pouze a jenom brání. A proto doufám, že snad má lidstvo ještě trochu síly na to, aby pochopilo, jak to skutečně je. Zabitím tisíců ptáků se nic nevyřeší. A proto by měl každý uvažovat sám za sebe. Prevence před ptačí chřipkou je nutná, ale opravdu za každou cenu?", "original_file": "pr3esveann_02_1"}
{"text": "Ztracená...\n\n„Zastav, mělo by to být tady,“ upozornil vysoký tmavovlasý policista svého mladšího kolegu a rychle se začal připravovat k výstupu. Otevřel dveře automobilu, a vylezl z a čekal, dokud kolega auto nezamkl. „Je to tam, podívej,“ pokračoval policista a upřeně sledoval hlouček lidí postávajících pod okny jednoho z plzeňských paneláků. Oba policisté zrychlili krok a vydali se směrem ke sledovanému místu. Místo zapezpečili, onačili a přihlížející obecenstvo se snažili rozehnat. „Pane bože, to je hrůza,“ vydechl opět tmavovlasý policista a přistoupil k nálezu. Mladá dívka ležela ve zhroucené poloze na zemi, šaty měla roztrhané, vlasy rozcuchané a nejevila žádné známky života. Policista se nasadil rukavice a dal se do ohledávání těla. Po chvíli vytáhl z dívčiny kapsy průkazku se jménem a zmuchlaný papírek popsaný několika čísly, které se jevily jako telefonní. Vzal do ruky telefon a vytočil první z nich. ...\n\n„Au!“ zasyčí Nora, když jíi přes obličej švihne tvrdá větev, ale dál už tupou bolest nevnímá. Hlavou jí běží jen jediná myšlenka, utéct! Na prsou ji ji bolestivě píchá a nohy má jako z olova. Přesto se žene dál, jako štvaná zvěř, jako laň, která zoufale prchá před vlkem. Prodírá se keři, zakopává o borůvčí. Stále ho slyší, jak se jako zdivočelý kanec žene za ní. Už se po ní sápe, už jí dýchá na záda...\n\nNora se zastavila na okraji lesa a rozhlédla se kolem. Všude bylo ticho, jen lehký vánek si pohrával s větvemi okolních jehličnanů a vytvářel tak tichý šum. Bylo teplo. Nora se vyděšeně podívala dolů na své oblečení. Její tričko bylo celé potrhané a z kalhot zbyly jen cáry. Nohy i ruce měla zkrvavené a když si sáhla do vlasů, nahmatala jeden velký rozcuch plný větviček a jehličí. Ale nic z toho ji nezajímalo tolik jako to, jak se do lesa dostala a co tam vlastně dělá. Pomalým krokem se vydala po pěšině kolem lesa zpátky domů.\n\nTiše vklouzla do bytu a sundala si jednu botu. Byla docela překvapená, když zjistila, že jí druhá chybí. Pak se zamkla v koupelně. Potrhané šaty vyhodila do odpadků, studenou vodou si opatrně vymyla rány a hřebenem se snažila rozčesat rozcuchané vlasy. N Pak se podívala do zrcadla. Viděla v něm jen úplně obyčejnou osmnáctiletou holku, která má jen trochu zmatku v očích... Jenže normální holka by přece uprostřed noci nestála zkrvavená někde v lese! A i kdyby tam stála, tak by přeci musela vědět, jak se tam dostala! Ale oto o tom Nora neměla ani ponětí...\n\n„Noro, vstávej! Přijdeš pozdě!“ zavolala matka ke dveřím jejího pokoje. Nora vstala z postele. Všechno ji bolelo, připadala si jako po maratónu. Postavila se před velké zrcadlo a opět se na sebe podívala. Zděsila se. Po celém těle se jí značily hluboké škrábance a tmavé kruhy pod očima jen dodávali morbidní nádech. I když byl červen, natáhla na sebe široké černé kalhoty a rolák. Dlouhé havranní vlasy jen pročesala a nechala rozhozené kolem obličeje, aby jí co nejvíce zamaskoval škrábance. Ani neposnídala a loudavým krokem se vydala do školy.\n\nPo dvou měsících se Nora ve škole přistihla, že se bojí. Má panický strach z člověka, kterého viděla stát za oknem. „Je tam,“ promluvila šeptem sama k sobě, „už tam zase stojí a sleduje mě!“ Ty jeho rudé oči ji doslova propalovaly. Cítila, jak ji pálí na hrudi. Nemohla dýchat. Po těle se jí rozléval studený pot a ruce se jí začaly nekontrolovatelně třást. Chtěla utéct, ale nemohla se pohnout z místa. Seděla jako přibitá a sledovala, co udělá. Přibližoval se k oknu. Natahoval ruku po klice a Nora se děsila toho, že ho otevře. Určitě ho otevře a pak už jí před ním nic neochrání, pomyslela si Nora. Musí mu utéct, dokud je čas. Vyskočila, rozrazila dveře a vyběhla na chodbu jako šílená.\n\nProbrala se až doma. „Už je ti líp? Uvařila jsem ti čas. A změř si teplotu!“ řekla maminka a Noru starostlivě pohladila po tváři. Ta se podívala na hodiny. Bylo půl dvanácté. Marně se snažila vzpomenout si na to, co se vlastně stalo. Pamatovala si akorát to, jak za ní profesorka přišla na záchod a blekotala něco o tom, že se jí udělalo nevolno, a tak potom zavolala mámě. Ale co bylo předtím? To jí pořád vrtalo hlavou.\n\n„Chceš něco k jídlu?“ zeptala se matka a už byla zase u Nory. „Ne, díky, nemám hlad. Není mi ještě moc dobře, tak radši jíst nebudu.“ odpověděla Nora. Ale stejně se nechala přesvědčit a snědla alespoň jeden rohlík. „Mami, mohla bych jít už zítra do školy? To už mi bude určitě lépe a my píšeme důležitou písemku.“ řekla Nora a smutným vyzývavým pohledem se podívala na matku. „Promluvíme si o tom ještě večer, ano? Musím teď zpátky do práce. Kdyby něco, tak mi zavolej!“ odpověděla maminka a už byla na odchodu.\n\nNora si nedovedla představit, že by měla zítra zůstat sama doma! Musela by neustále přemýšlet o tom, co se stalo, a moc dobře věděla, že si stejně na nic nevzpomene. Potřebovala by si s někým promluvit, ale neměla s kým. Opravdovou kamarádku neměla a mámě se svěřit nemohla, protože by jí nevěřila. Už takhle se na ni ni všichni dívali jako na blázna, když ji prý našli zvracet na záchodě naprosto dezorientovanou. Určitě si teď všichni myslí, že se pomátla. Poslali by ji někam k psychologovi, možná psychiatrovi, a pak by ji někam zavřeli... Najednou Nora dostala nápad. Zavolá na Linku bezpečí. Zpočátku se za tento nápad zastyděla, protože jí připadalo hodně hloupé, aby dospělá osmnáctiletá slečna volala na linku určenou převážně dětem, ale nakonec se rozhodla, že to udělá. Přiskočila k telefonu a vytočila číslo. Operátorka se jí přívětivě ptala, co se stalo, a tak jí Nora popsala úplně všechno. Ulevilo se jí. Alespoň prozatím...\n\nPo dalších dvou měsících se s Norou začalo zase něco dít. Nora slyší v bytě bouchnout dveře. Podívá se tím směrem. Zase tam stojí on, a ty jeho červené oči. A zase je připraven po ní skočit a ublížit jí. Nora couvá ke zdi, ale on se začne přibližovat k ní. Natahuje po ní ruce. Ona v poslední chvíli uskočí a podaří se jí po něm mrštit broušenou vázu. Ale on uhne a znovu se po ní natáhne. Střepy z vázy mu křupou pod náporem jeho bot, ale ani to ho nedokáže zastavit. Dál pokračuje a přibližuje se k Noře.\n\n„Ne, nech mě být!“ ječí Nora na celé kolo. Pak vidí svou spásu. Otevřené okno... On se k ní pořád blíží. Její oči plné děsu se snaží najít cestu k vysvobození. Pak najednou zmobilizuje veškerou zbylou sílu a rozběhne se. Tryskem proběhne kolem něj, až do něj téměř vrazí, a už je skoro u okna. Teď už ji nedostane, teď bude v bezpečí. Teď už jí nic nehrozí...\n\nO pár desítek minut později už u jejího bezvládného těla postává skupinka lidí a dva policisté v uniformě. Jeden z policistů právě pokládá služební telefon a ukončuje rozhovor s jedním z neznámých čísel, které objevil na dívčině zmuchlaném papírku, a nyní vytáčí další. To, u něhož je poznamenáno M.\n\n„Radová, prosím!,“ ozve se po chvíli u telefonu poměrně příjemný ženský hlas. „Dobrý den, paní Radová, tady policie, jste matka Nory Radové?“ „Ano, to jsem, provedla snad něco? Nebo se jí snad proboha něco nestalo?“ ptala se vyděšeně. „Paní Radová, je mi to velice líto, ale vaše dcera je mrtvá. Zřejmě spáchala sebevraždu. Vyskočila z vašeho okna v pátém patře. Před chvílí se nám podařilo zjistit, že před nějakou dobu volala na Linku bezpečí, a podle toho, co nám řekli, usoudil soudní psychiatr, že trpěla počátečním stádiem schizofrenie...", "original_file": "pr4ehud_1"}
{"text": "2. kontrolní stylistická kompozice\n(charakteristika)\nV Praze dne 21. 3. 2006\nMartina Tučková, 2. B\nTéma: Jak vidím sama sebe\n(Charakteristika)\nJak vidím sama sebe\nOsnova:\nÚvod: Téma kompozice jsme nevěděli\nStať: a) Jak asi vypadám\nb) Moje vlastnosti\nc) Jak využívám svůj volný čas\nd) Škola, dovednosti\ne) Já a sporty\nZavěr: Nikdo není dokonalý\nCelá naše třída nevěděla, na jaké téma bude tato stylistická kompozice. Byli jsme seznámeni pouze s tím, že to bude něco pro nás těžkého. Nakonec charakterizujeme sami sebe.\nMěřím asi 168cm, jsem tedy vyšší postavy. Obličej mám oválný, vlasy rovné, dlouhé po ramena a plavě zbarvené. Oči jsou zelenošedé. Od šesti let také nosím brýle. Pohodlně se cítím ve sportovním oblečení, tedy v džínách a ve volných tričkách. Ke každému tričku mám stejně pestrobarevné náramky.\nMé jméno pochází z latinského původu Martinus (zasvěcena bohu). Člověk tohoto jména je svědomitý a hodný. Ostatní se na něj mohou spolehnout v jakékoliv situaci. Myslím, že se tato „definice“ ke mně i hodí. Jsem mírné, klidné povahy. Když nemusím a není to až tak potřeba, do ničeho se nehrnu hlavou proti zdi. Řídím se tím, protože bych mohla i narazit. Jediné, co nesnáším je nedochvilnost, a proto raději všude chodím o pár minut dříve. Ráda si vyslechnu názor na mě i radu od druhých. Často také dokážu být dost tvrdohlavá.\nVětšinu svého volného času strávím mým nejoblíbenějším koníčkem, a to hudbou. Hraju od první třídy na klavír a ve čtvrté třídě mě sestra Dana naučila hrát na flétnu. Navštěvuji spousty koncertů, hudebních festivalů a muzikálů, v nichž zpívá i můj oblíbený zpěvák Petr Kolář. Jinak se zajímám o archeologii a dějiny vůbec. Také knihy čtu s podobnou tematikou.\nVe škole se učím poměrně dobře. Baví mne zejména dějepis, matematika a výtvarná výchova. Vím, že je ještě brzy, ale jednou jsem přemýšlela nad tím, co bych chtěla v dospělosti dělat a v jakém oboru pracovat. Vzhledem k mým zájmům a dovednostem jsem chtěla být architektkou nebo módní návrhářkou.\nI když nemám příliš rozvinutého sportovního ducha, ráda se věnuji běžeckému lyžování, plavání, turistice a cykloturistice.\nMyslím, že jsem zde napsala skoro vše o sobě. Nikdo není dokonalý, a proto i já ne, ale měla bych asi zapracovat na své tvrdohlavosti. Tato charakteristika byla velice obtížná, ale na druhou stranu se člověk musí nad sebou zamyslet, nad tím, jak vidí sám sebe.", "original_file": "ces2btucmar_1"}
{"text": "Dívám se do zrcadla\n\nV dnešní uspěchané společnosti, ve které se každý stará převážně sám o sebe, je velice důležité se pozastavit a alespoň na okamžik se zamyslet nad tím o co v životě usilujeme a jak se podle toho správně chovat. Nejlepším příkladem zamyšlení se sám nad sebou je pohled do nitra své duše, jež je přirovnáván pohledu do zrcadla, při kterém bychom si měli vytvořit jakýsi rozbor naší duše. K čemu nám tento rozbor našeho chování je? Slouží k tomu, abychom si uvědomili jací vlastně jsme, jaké mínění o nás má společnost a abychom si byli vědomi toho, jak nás společnost ovlivňuje a ovládá, čímž se můžeme vyvarovat negativních následků na nás působících.\n\nJak tento rozbor sestavit? Možná je {však}<in> složité najít odpověď na tuto otázku. Podle mě bychom se měli opírat o to, co se o nás tvrdí. Například o to, co o nás říkají rodiče. Tyto fakta jsou nám říkána buď přímo, nebo při vychvalování vychvalování svého potomka rodiči příbuzným a kamarádům. Není však dobré skládat rozbor pouze z těchto informací. Je důležité naslouchat také tomu, co o nás říkají kamarádi. Sdělení kamarádů má na naší osobnost velký vliv. Může zapříčinit, dokonce až provédst změnu našeho chování.\n\nDívám se do zrcadla. Obraz jež vidím začínám skládat podle toho, jak jsem napsal. Z pohledu rodičů pro než jsem vzorným synem by mé osobní vlastnosti byly nejspíše jedna báseň. A proto popřemýšlím více nad pohledem kamarádů a známých, kteří nemají ke mně takový citový vztah. Jedna z věcí je zamyslet se nad tím, zda je člověk obdivovatelem nějaké osobnosti či ne, neboli je tzv. “svůj“. Myslím si, že já se nechávám velmi ovlivňovat společností a kamarády. Ale vím, že musím být na pozoru, jak moc jsem ovlivněn. A podle mého názoru bychom se měli nechat ovlivňovat v životně ne moc důležitých problémech, poněvadž tímto pochytáváme a následně vylepšujeme způsob řešení problémů, jenž nás velice ovlivňuje.\n\nDalším povahovým faktorem je to, jak moc jsme pilní a snaživí. Po zamyšlení nad tímto můžeme shledat to, že se závěrem zamyšlení nejsme spokojeni a to dále vede ke změně povahy.\n\nJak jsem již řekl, podle mého názoru je podstatné zamyslet se nad sebou a tzv. se podívat do zrcadla. Z tohoto zamyšlení mohou lidé vyvodit závěry, které povedou alespoň ke snaze se změnit, což zaručuje dosáhnutí svých životních cílů.\n\nOsnova: i. Úvod\n\nII. Stať: − 1. Jak složit rozbor svědomí?\n\n2. OBRAZ – VLIV SPOLEČNOSTI\n\n3. OBRAZ – PILNOST A SNAHA\n\nIII. Závěr", "original_file": "cb1akasmic_01_1"}
{"text": "Bylo nebylo aneb tenkrát na západě\n\nMůj návrh vyloupit vlak převážející osm set tisíc amerických dollarů ze Santa Fe do San Diega nebyl tak špatný, ale bylo mi jasné že sami s Danielem bychom to nezvládli. Potřebovali jsme ještě alespoň dva lidi. První parťák byl celkem jasný. Náš oddaný přítel, indián, kterému jsme říkali Will. Will měl několik schopností které nám přišli vhod. První z nich bylo, že uměl perfektně házet nožem a druhou schopností bylo že se uměl neslyšně pohybovat. Dokázal se v tichosti ze zadu připlížit k člověku a zneškodnit ho aniž by jej při tom musel zranit nebo i zabít.\nDruhým člověkem byl Danielův bratranec Mike, dobrý chlapík s čistým srdcem. Jemu jsme mohli absolutně věřit. Mike neměl žádnou vlastnost ve které by vynikal, ale také v žádné zdaleka nezaostával. Jedinou nevýhodou bylo, že byl trochu nedočkavý.\n\nProvedení plánu bylo vcelku prosté. Zabalení do balíků jsme se dostaneme do nákladního vagónu který sousedí s poštovním a ten je vedle vagónu s trezorem. Poté, co vlak vyjede, počkáme ještě tak hodinu, než se dostaneme daleko od města. Vlezeme z balíků a nějak se dostaneme k vagónu s penězi, zneškodníme strážce, vezmeme peníze a vypadneme.\n\n28. dubna ve dvě hodiny nás naložili zabalené do balíků do vlaku jedoucího ze Santa Fe do San Diega. Hodinu cesty bylo naší společností jen řehtání koní. Po dlouhých šedesáti minutách jízdy jsme konečně vylezli. Všichni jsme měli jen ty nejnutnější věci, já měl dva revolvery, Daniel svoji pušku, Will své házecí nože a Mike také pušku. Přelezli jsme z nákladního do poštovního vagónu. Už tady jsme našli dva hlídače, jeden však spal a druhý moc nedával pozor. K prvnímu se zezadu připlížil Will a bleskurychle ho pažbou pušky omráčil. Jeho spícího druha jsme potom svázali aniž by se probudil. Tihle dva byli více méně jen rozcvička. To co nás čekalo bylo ještě daleko horší.\n\nPřešli jsme k přechodu mezi vagóny, chtěl jsem pootevřít dveře, ale Daniel mě zarazil a podíval se dovnitř škvírou mezi podlahou a dveřmi. Jeho obezřetnost byla na místě. Přímo před dveřmi stál jeden hlídač, kdybych býval otevřel dveře, narazil bych jimi do hlídače a rázem bychom byli prozrazeni. Problému jsme se ale zcela nezbavili nemohli jsme se dostat nepozorovaně dovnitř. Zbývala jedině možnost dveře prudce otevřít a doufat, že náraz hlídače omráčí. Jak jsme řekli, tak jsme udělali. Will otevřel co nejrychleji dveře a my jsme okamžitě zamířili zbraněmi dovnitř do vozu. Naštěstí náraz strážce omráčil a druhý hlídač nestačil ani mrknout okem, natož proti nám zvednout zbraň. Dobrovolně se vzdal. U vchodu do místnosti s penězi jsme však doplatili na Mikovu zbrklost. Před dveřmi stáli dva hlídači a Mike se ve své nedočkavosti hned vrhl na prvního. Toho sice srazil na zem, ale druhý hlídač si ho všiml a stačil ho trefit svojí zbraní do ruky. Will naštěstí pohotově hodil svůj nůž a zabil tak hlídače dříve než mohl dát Mikovi smrtelnou ránu. K našemu obrovskému štěstí kulka Mikovi jen škrtla o ruku a neohrozila úspěch naší akce a hlavně Mikův život.\n\nK zisku peněz už nám bránili pouze dveře. Nedočkaví jsme se vrhli dovnitř. Co se však stalo potom, bylo neuvěřitelné. Když jsem vletěli do místnosti, kde měly být naše vytoužené pytle s penězi, našli jsme jen díru v podlaze. Mysleli jsme že nám to zdá, ale byla to skutečnost. Někdo nám vybílil vlak před očima. Náš sen o osmi set tisících dollarů se nám rozplynul před očima. „Takhle to přece nenecháme, ne?“ vzchopil nás Daniel. „Jasně že ne!“ odpověděl Mike.\n\nVzpomněl jsem si na řehtání koní v nákladním vagónu. Doběhli jsme sem jak nejrychleji jsme mohli. Nemýlil jsem se, koně tam byli. Otevřel jsem velké dveře vagónu. Vyskákali jsme na koních ven a hnali se podél kolejí zpátečním směrem. Zloději měli sice velký náskok, ale my jsme měli koně. Během deseti minut jsme je dostihli. Teď se zase štěstí vrátilo na naší stranu. Naši zloději byli jen dva, a hlavně vůbec nepočítali s tím, že se dostanou s někým do střetu a tak měl jeden pistoli a ten druhý dokonce jen nůž. Bez odporu nám nechali peníze a my jsme ty dva, jak jinak, nechali jejich vlastnímu osudu.\n\nTeď sedím s Danielem, Willem a Mikem v malém salónu ve vesnici uprostřed Arizony. Popíjíme prvotřídní kořalku, kouříme nejlepší doutníky a vzpomínáme jaké to bylo a nebylo...", "original_file": "js9barfil_02_1"}
{"text": "Bažant, Filip, V. B, 07/08\n\n18. října\nVypravování\n\nPříhoda z prázdnin\nJednoho dne jsem si hrál z kamarády u potoka. Jednoho kamaráda napadlo že byjsme si mohli hrát na babu v potoku a jelikož v tom potoku byly kameny tak jsme po nich skákali jeden kamarád, jmenoval se petr chtěl přeskočit na druhý kámen a zpadl do vody a začal se klepat protože to bylo na podzim a tak jsme ho vytáhli z kamarádama na břech vzali jsme ho do chaty kde byly samé deky tak jsme mu dali jednu deku. A kdyš se zahřál tak jsme došli domu za jeho mamkou a dostal vynadáno nemohl dva týdny ven a vzimě jsme šli sankovat udělali jsme si skokánek a on nadskočil a spadli mu sáně na nohu jak nadskočil.", "original_file": "bu5bbazfil_01_1"}
{"text": "MŮJ POKOJ\n\nVybrala jsem si svůj pokoj, protože se mi líbí. Nachází se na levé straně našeho bytu. Když vejdete dovnitř uvidíte na pravé straně, naší palandu a zvířecí skřínku s krmením. Na parapetu u okna mám kaktusy a některé z nich mám už 4 roky. Naproti postele mám stůl s počítačem a tam si také píšu úkoly. Nad stolem mám poličku, kde mám svojí rybu Bendiga. Na levé straně u stolu. mám skříně s oblečení, a najedné z nich máme křečky Zaca a Ashleynku. Nad klecema je televize. Poté následuje knihovna, se skřínkami na náramky a náušnice. Naproti knihovně máme skřín ve které se nacházejí společenské hry, papíry a ostatní věci. Na této skříni se nachází klec kde mám svoje morčata Rozárku a Mazlíčka. Stěny v pokojíčku jsou vymalovány světle růžovou, a koberec máme růžovu-bílý. Pod postelí jsou krabice ve který máme plyšáky. Na stěně u postele mám plakáty Twilight. To je celý můj pokoj.", "original_file": "am6bolskla_1"}
{"text": "Životopis\nJmenuji se Tomáš Kříček. Narodil jsem se 13. 5. 1995 na Kladně.\nMoje matka se jmenuje Renata Kříčková. Narodila se 22. 12. roku 1970 také na Kladně jako já. Pracuje jako pomocná sestra v soukromé klinice.\nOtec se jmenuje Antonín Kříček. Narodil se 22. 9. v roce 1966. Jeho rodiště je Chomutov. Otec se odstěhoval, takže s námi nebydlí. Bydlí kousek od Liberce v Jeřmanicích. Pracuje u vězeňské ostrahy.\nMám jednoho bratra. Jeho jméno zní Lukáš Kříček. Narodil se na Kladně 28. 1. 1991. Zatím bydlí se mnou a matkou. Teď dělá třetí rok čtyřletého studia. Je zaměstnaný jako fotbalový trenér starších žáků. Je to spíš jeho koníček.\nJá snad tento rok dokončím úspěšně základní školu.\nMůj zdravotní stav je v pořádku.\nZávodně hraji florbal a fotbal, jinak mě baví hokej, tenis a různé další sporty.\nVe škole jsem průměrný, i když mě to moc nebaví.\n8. 1. 2010 v Kladně\nKříček", "original_file": "kl9akritom_1"}
{"text": "Kontrolní slohová práce\n(Líčení)\nJana Kunášová\nVIII. B\n15. prosince 2008\n\nMůj svět\nMé oblíbené místo je tam, kde jsou mí přátelé, lidé, které mám ráda, nejraději s nimi jsem někde v přírodě, někde v té krásně zasněžené přírodě. Chodíme cestičkami o kterých ani nevíme kam vedou, jen tak chodíme a potkáváme ty staré stromy, které se na nás dívají, slišíme pomalu téct potok, slyšíme jak si vítr zpívá dokola tu samou písničku, vidíme, jak si zvířátka připravují svůj domeček na zimu, hledají jídlo a vhodný úkryt, kde se schovají před sněhem.\nPřed těmi krásnými vločkami, které vypadají jako by se protrhl polštář s peřím. Vidíme jak malý skřítci čarují nádherné sněhové kopce a paní zima připravuje stromy na zimu, teple je oblékne a nasadí jim sněhovou čepici.\nS mými přáteli jen tak chodíme a pozorujeme, jak zlehounka na zem dopadají sněhové vločky a pomalu pokryjí celou krajinu. Je to krásný pocit když jen tak jdete a na nos vám spadne sněhová vločka, která se pomalounku rozpustí. Když jdem ven, tak zapomeneme na všechny problémy a na okolní svět, soustředíme se na to co je kolem nás, co jak vydíme a vnímáme.\nKdyž potom dojdeme na nějaké krásné místo, tak se tam zastavíme a všichni beze slova pozorují krajinu a každý si jí představuje jinou a krásnější, o to hezčí je to pocit tam být.", "original_file": "cl8bkunjan_1"}
{"text": "26. února 2003\nInga Khudyaková, 1. E\n\n2. písemná práce\n\nTéma: Můj oblíbený filmový hrdina\n(Charakteristika)\n\nOsnova: 1) Úvod: Pohled z očí do očí\n2) Stať: a) Cesta k cílům\nb) Vnější pohled\nc) Chování ve společnosti\n\nKdyž se na ni dívám, vyzařuje z jejich hnědých očí upřímnost, která je před nikým ano ničím nezastavitelná. Nebojí se ostatním ukázat svůj názor i kdyby pro ně nebyl přívětivý. Přes si totiž uvědomuje, že kdyby jim řekla to, co si přeji, brzy ba jím to mohlo nějakým způsobem ublížit a lepší je přiznat názor hned, než ho tajit. To ovšem neznamená, že by někdy trošičku nezalhala. „Proč ne, když to nikomu neublíží a když to nikoho nebude ranit?“ říká si. Ale dobrá lhářka z ní nikdy nebude. Neumí totiž lhát lidem do očí a nemá z toho dobrý pocit.\nJe cílevědomá a tak přesně zná své cíle a za nimi si jde tvrdohlavě jako beran. Své cíle pokořuje tak, že se nejdříve snaží pokořit menší překážky, ale přesně ty jí pomohou překonat „velké“ cíle. Jedna z věcí, kterou u ní obdivuje je ta, že když jde za svými cíli, tak nepolevuje a tím se neustálé zlepšuje. Dokáže se vybičovat k maximálnímu úsilí a dosáhne toho, co chce. Po pádu se ale taky dokáže rychle postavit na nohy. Vždyť chybami se člověk učí a tak si ze svých prohřešků nedělá velkou hlavu. Není sobecká a přeje úspěch ostatním. Mnohdy se dokonce pro ostatní obětuje, aby jim pomohla splnit jejích přání, i když někdy až moc přehnané nebo moc praštěné.\nJejí hubené tělo, dlouhé až vyzáblé nohy a ruce a rovné, jemně někdy i zplihlé světlo-hnědé vlasy na první dojem prozrazují klidnou, milou, dobrou, zdvořilou a především naprosto vyrovnanou osobu, která jak se zdá nemůže být nikdy ve stresu. Každou situaci má pevně pod svou kontrolou, nevznáší se v oblacích, ale problémy řeší s nadhledem. Ráda přijímá rady ostatních, ale poté se nad nimi musí dobře rozmyslet, takže je hodně rozvážná. Obličej prozrazuje, že se jedná o tvrdou a možna i puntičkářskou povahu s velkým smyslem pro pečlivost. Na sebe je hodně tvrdá a kritická. Neraduje se dřív, než když ví, že je úplný konec. Z naprosto vzpřímených ramen a z rázné, vyrovnané chůze se pozná jisté sebevědomí, které ovšem nepřekračuje nepovolené hranice. Lze zde taky vycítit špetku ostýchavosti.\nRáda se nachází ve společnosti, ale není úplně ráda, když je středem pozornosti. Ovšem i pozornost si umí získat. Nečiní jí žádný problém seznamování s novými lidmi, ale nerada se seznamuje. Možna je to tím, že má raději svoji starou, dobře známou společnost, než nové lidi, kteří ji mohou nemile překvapit. U svých známích má ale velký respekt. Ráda se směje a dokáže každého rozesmát. Ještě raději se usmívá na všechny a tím si rozlamuje ledy kolem sebe. Někdy, když se na ni dostaví hodně pozornosti se chová ztřeštěně a nebo zamlklé. Nevím, čím jsou tyto stavy vyvolané. Všechny blízké kolem sebe má, ale hodně ráda a oni jí za to taky zbožňují.\nJejí pohyby a řeč těla prozrazují jakou si neobratnost ve sportu, nebo tanci.", "original_file": "pr1ekhuing_02_1"}
{"text": "Vlasák, kvarta, Gymnázium J. Seiferta\n\nZávěrečná písemná slohová práce\nPUBLICISTICKÝ STYL\n\n1. Vypracujte krátkou úvahu na jedno z uvedených témat:\na) Jaký bych já byl učitel/Jaká bych já byla učitelka\n\nJAKÝ BYCH JÁ BYL UČITEL\n\nJá bych byl učitel v technickém nebo v jazyce. Humanitní obor se mi příčí nejen svým zaměřením, ale i typickým přístupem k žákovi. Naučit se hromadu věcí najednou a hned to zapomenout. Můj přístup je následující. Nedával bych velké písemné práce, ale pravidelně malé v daných termínech. Odpovídal bych na otázky žáků. Nedával bych najevo žádné emoce. Zkoušel bych pravidelně a dal bych na výběr první téma. Písemné práce a zkoušení bych říkal dopředu, nikdy bych nepřepadl žáka nečekaným zkoušením. Snažil bych se nekřičet a řešit problémy v klidu. Kdyby bylo vidět z okna na silnici, uznal bych pozdní příchod. Nenutil bych žáky, kteří vynikají v jiném předmětě a můj je nebaví, aby v tom mém také vynikali. Řečeno shrnute, měl bych v učení dodržovaný systém a nebyl bych emotivní. V naší škole je můj vzor profesor chemie Blaha.", "original_file": "js9mvlalad_1"}
{"text": "Umění\n\nVýtvarné umění se mi líbí, protože je spousta malířů kteří malují nebo malovali hezky. Třeba panní učitelka Eva ke které chodím na výtvarný kroužek. Ona {už tam chodím asi pět let}<in> maluje hezky a já bych chtěla někdy malovat jako ona.\n\nMalířství mi přináší třeba orázky do knížek nebo ecyklopedií. A poznání jak umí malovat ostatní<in>. Líbí se mi obrázky Josefa Lady a někdy je zkouším podle knížky<in> mMikeše namalovat.\n\nUž jsme byli na výstavě panní uč. Evy a i jinde. Než jsem začala chodit k panní Evě vůbec jsem nevěděla co je portrét nebo zátiší teď už to, ale vím. <img malířský stojan, hlava>", "original_file": "hr5cikluc_04_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nZuzana Šperňáková\n16. ledna 2007\n\nTéma: Milí rodiče…\nMilí rodiče…\nZajímalo by mě, jak se asi tváříte při otevírání dopisu ode mě, který začíná právě těmito dvěma slovy. Co se vám u toho honí hlavou, co vás napadá? Z jakého důvodu vám ho mohu asi psát, vždyť se neloučíme. Mohu vás předem ubezpečit, že neznamená nic špatného, naopak. Přece už jen to oslovení musí být předzvěstí něčeho dobrého. Chci vám touto cestou sdělit něco, co bych vám asi nikdy nedokázala říct přímo do očí. O co se jedná, poznáte v následujících řádkách.\nMilovaní rodiče…\nChtěla bych vám tímto dopisem projevit svou hlubokou úctu a obdiv, který k vám chovám.\nZa nejkrásnější období považuji své dětství. Bylo naprosto pohádkové. Měla jsem vše, co jsem potřebovala. Dostatek hraček, oblečení, ale hlavně toho nejdůležitějšího, lásky. Měla jsem stále kolem sebe milující rodinu a to je rozhodně nepostradatelné.\nLituji těch, kteří pocit rodinného zázemí nikdy nepoznali. V tomto období jsi pro mě byla nejdůležitějším člověkem ty, maminko. Byla jsi stále se mnou, učila mě všemu novému a projevovala mi svou lásku. Vzpomínám, jak jsem bez tebe nechtěla udělat ani krok. Chtěla jsem být stále s tebou, protože jen pod tvými ochrannými křídly jsem se cítila opravdu bezpečně. Samozřejmě nemůžeme zapomenout na tatínka, ani ten přece nesmí chybět. Jen ve fungující rodině, může být dítě skutečně šťastné.\nPak přijde čas, že se z toho malého človíčka stává větší a větší. Může se zdát, že jdou rodiče stranou, ale není to tak. Potřebovala jsem vás vždy a dnes tomu není jinak, jen to možná někdy nedávám tolik najevo. Jste hlavním článkem mého života, který si bez vás nedokáži představit.\nDěkuji. Děkuji vám za to, co jste pro mě kdy udělali a stále děláte. Moc to pro mě znamená. Jste lidé, kteří nejvíce ovlivnili a ovlivňují můj život. Snažíte se, aby šel tím správným směrem a já myslím, že se vám to daří. Můžete být na sebe hrdí a snad i na mě.\nZávěrem vám chci říct jediné. Jste ti nejlepší rodiče na světě a mám vás moc ráda!\n\nOsnova: Úvod\n Stať: a) úcta a obdiv\n b) dětství\n c) současnost\n Závěr", "original_file": "cb3cspezuz_01_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nEva Procházková\n16. ledna 2007\n\nProblém, který mě zaujal\nProblém, kterým se zabývá snad celá naše planeta je globální oteplování. Co to vlastně je? Co je jeho příčinou? A jaké jsou jeho důsledky?\nGlobální oteplování je vlastně zvyšování průměrných ročních teplot v jednotlivých oblastech. Bohužel, tato teplota stoupá nebezpečně rychle. Není to už nejen o 0,1°C za nějaký 20, 30 let, ale bylo již zaznamenáno o 0,8°C za rok!!\nS globálním oteplováním souvisí i pojem skleníkový jev (efekt). Z kosmu k nám proniká záření, které je částečně pohlceno půdou, vodní hladinou a některými plyny v naší atmosféře. Tyto plyny se nazývají „skleníkové plyny“ a pomáhají udržet stabilní průměrnou roční teplotu. Jejich nadbytek způsobuje oteplení Země. Záření se také částečně odráží a uniká zpět do kosmu.\nTyto skleníkové plyny (např. methan) produkují hnijící rostliny, ale především je vytváříme my naší lidskou činností. Vznikají při spalování lesů, v továrnách, jsou ve výfukových plynech. A to není jediné, čím přírodu ničíme a napomáháme tím globálnímu oteplování. Škodí i kácení lesů, různé skládky, odpady z továren a další věci. Vědci se domnívají, že ať už přebytek či nedostatek skleníkových plynů může způsobit katastrofu. Nedostatek by mohl odstartovat dobu ledovou, ale to není tak jisté, protože v minulosti bylo před dobou ledovou prudké oteplení. A přebytek by způsobil hrozivé teplotní rozdíly mezi dnem a nocí. Říká se, že v dnešních nejteplejších oblastech by byla přes den teplota ještě vyšší než dnes a přes noc by klesla hluboko pod bod mrazu. To by byly dramatické změny pro všechno živé. Důsledkem globálního oteplování bude tání ledovců, zvýšení mořské hladiny (naše planeta bude z větší části zaplavena, obyvatelná bude jen severní Evropa) úbytek zemědělské půdy, úbytek pitné vody, méně místa vymírání živočišný a rostliných druhů. A podle mne dalším důsledkem budou i války. Bude se válčit o zbylá nezatopená území.\nŘekla bych, že když nás nezahubí příroda, tak se zahubíme sami. Dám za příklad „vesmírnou turistiku“. Dnes to není žádný problém, když máte peníze, tak můžete v kosmu ztrávit pěknou dovolenou. Vesmír ale ještě skoro vůbec neznáme. Nevíme, co tam je, nevíme, co od něj můžeme čekat. Může tam být spousta virů, baktérií a dalších mikroorganizmů, které neznáme a nemáme na ně léky. Lidé, kteří létají do vesmíru, tak mají sice ochranný oblek (skafandr), který naše viry nepropustí, ale viry ve vesmíru mohou být mnohonásobně menší a nebezpečnější. A co se stane, když zmutují s našimi viry? Na to, radši nikdo nemyslí. Je to nové odvětví, ve kterém jsou hlavní peníze..\nUž jsem si mnohokrát položila otázku: „Můžu přinést do tohoto světa děti?“ Já děti určitě chci, ale nechtěla bych, aby zažily to, co se bude dít někdy v budoucnu s naší planetou. Nepřála bych to ani dalším generacím.\nMyslím si, že si příroda vybere svůj dluh bez ohledu na nás. Prostě začne jednoduše od začátku, ale bez nás. Bude žít v symbióze s jiným živočišným druhem, který bude inteligentnější než my. Je to sice odvážné tvrzení, ale bojím se že to bude možná pravda.\n\nOsnova:\nÚvod\nStať: 1) Co to je globální oteplování?\n 2) Skleníkový jev\n 3) Skleníkové plyny\n 4) Důsledky\n 5) Škodíme si sami sobě\n 6) Další generace\nIII. Závěr", "original_file": "cb3cproeva_01_1"}
{"text": "7. března 2006\nMartin Krameš, 3.E\n2. písemná práce\nNež zvolíte své kandidáty\n(fejeton)\n\nVšichni víme, že se blíží již dlouho očekávané volby 2006, období, kde zvolíme své budoucí „loutkaře či herce“. Ale máme už všichni jasno, kdo jimi bude? Český národ je líný a myslí si, že jeden hlas v těch 10 milionech vůbec nerozhoduje, a proto k volbám ani nepůjdou, aby se ušetřili v rozhodování, které tzv. „menší zlo“ zvolit (ano, „menší zlo“, dnes velice populární způsob rozhodování), ale je ten pravý? Proč se rozhodnout jen pro toho, kdo mi vadí nejméně, není snad lepší se rozhodnout pro toho, kdo je mi nejblíže? Režisér, při obsazování rolí, také nevolí podle toho, kdo mu vadí nejméně, ale podle toho, kdo se na tu roli nejvíce hodí, a tak bychom měli rozhodovat i v případě voleb. Ale když si každý třetí člověk řekne, že jeho hlas nerozhoduje, tak nakonec k volbám půjde opravdu malé množství lidí a zvýší se šance, těch ”špatných herců”, aby dostali svou roli, což není pro Českou republiku dobrá vizitka ani v zahraničí ani u nás.\nTaké mnohokrát slyšíme: „Mě politika nezajímá!“. A vybírá si koho zvolí podle osobnosti, kterou vidí každou neděli v nějaké televizní debatě, dle jeho charakteru a jak je mu kdo sympatický. Popřípadě, co o něm noviny píší, v jakých se zapletl aférách a mnoho dalších. Každého by mělo zajímat, zda-li se budou zvyšovat daně nebo snižovat rodinné, sociální příspěvky. A proto by se měl každý, kdo plánuje volit, seznámit s volebním plánem druhé strany a ne si jen říct, „Ten má pěknou pleš, toho zvolím!“\nJe pravda, že moc možností člověk nemá, ale ukažme si „nejžhavější kandidáty“. Začneme se --- vládnoucí stranou ČSSD, v čele s člověkem, který připomíná starostu Quimbyho z animovaného seriálu Simpsonovi. Znovu je velkým kandidátem na výhru, především díky --- moravským a maloměstským občanům. Největším konkurentem této strany budou „modrý ptáci“ aneb ODS. Jediná česká pravicová strana, která má v současné době šance dostat se do parlamentu, díky voličům z našeho hlavního města, ale bude to stačit? Pak zde máme ještě všem známé „čerešně“, strana, která mohla nebo spíše měla být zakázána po roce 1989, která může spoléhat na své staré věrné voliče, kteří se vždy dostaví. Ještě tu je pak mnoho tzv. „menších“ stran, které nejsou příliš známé, a proto nemají mnoho voličů, většinou jimi jsou extrémisti nebo lidé, kteří se svým myšlením odchylují od ”normálu”. Nesmíme zapomenout na stranu lidovou, která slibuje, že se bude starat hlavně o rodinu a tradice, ale to jsou jen velký kecy, opravdu nevím, kdo by je volil. A proto prosím ty, kteří v přesvědčení jíti k volbám, aby nezapomněli, že oni jsou ti režiséři a zvolí si své herce tak, aby se na ten film šlo alespoň koukat.", "original_file": "pr3ekramar_a_01_1"}
{"text": "12. dubna 2007\nMarkéta Dvořáková, 2.C\n2. písemná slohová práce\nPohled z okna\n(umělecký popis)\n\nKdyž jsem se dříve zahleděla z okna, nebyl to pěkný pohled. Paneláková šeď píseckého sídliště, jen s malými ostrůvky zeleně, mě vítala pokaždé, když jsem ráno odhrnula žaluzie a zadívala se ven. Často jsem ale u toho okna sedávala a dlouhé hodiny na malém balkónku přemýšlela o mnoha životech a osudech, které mi můj skromný výhled nabízí.\nRáno sice nebylo moc času na pozorování venkovního šumu, ale přeci jen jsem občas v pár minutkách stihla „vyjuknout“. Vídávala jsem ospalé pejskaře, důchodce, kteří nemohli dospat, a tak se vydali na ranní nákupy a nebo malé i větší děti ještě školou povinné, jejichž křik a rozhovory často doléhaly i k mým nastraženým uším. Z kousků rozhovorů jsem se mohla dozvědět, jaké písemky je čekají, co mají mít za úkoly a jiné velice podstatné věci, které jsem „bohužel“ hned zapomněla.\nDopolední pohled z okna se mi naskytl opravdu jen zřídka, a to když mě do svých drápů „čapla“ nemoc a nebo simulace. V tom druhém případě jsem proseděla u okna třeba celý den jako sousedka odnaproti, která svůj nepříjemně naložený obličej ukazovala našemu sídlišti denně a často neváhala a hulákala nebo nadávala na každého procházejícího ubožáka pod jejím oknem. To ovšem nebyl můj případ, já jsem si pěkně zalezla na balkónek a tiše pozorovala. Ale dopoledne se toho stejně moc nedělo a až na vyšší koncentraci znuděných důchodců jsem si mohla všimnout jen maminek na mateřské nebo záškoláků, kteří labužnicky pokuřovali pod mým oknem. Vlastně ještě jedna skupina obyvatel mi doplňovala výhled, byli to romové. Ne nadarmo se tomuto sídlišti říkalo „černé“. Ale je já popisovat nebudu, mě spíše vždycky uchvátil pohled na to, jak se paneláky ve vykukujícím sluníčku potily až od nich stoupala pára. Nebo jak se i ty malé kousky zeleně probouzely k životu a krášlily tuto ponurou městskou část.\nKdyž jsem vykoukla odpoledne, naskytl se mi pokaždé velice bohatý obrázek toho, jak žijí měštští lidí. Děti se vracely ze školy a chvilku po tom, co si odložily věci domů, už jsem je mohla vidět znovu jak nakopávají mičudu, prohánějí se na kole nebo sviští po skluzavce. Ti starší zase kouřili cigarety či jiné omamné látky, jak už je to u dnešní mládeže zvykem, a nebo posedávali na lavičkách a jen tak „tlachali“. Důchodci se stáhli k rádiům a svým oblíbeným televizním pořadům. A romové? Ti zde byli a budou pořád.\nVečer, když mi do okna svítila lampa a lákala mě k oknu byl většinou kouzelný. Všechno se venku uklidnilo a sídliště se pomalu ukládalo ke spánku. Okna okolních paneláků barevně světélkovala díky zapnutým televizorům a stromy tiše šuměly ve větru. Místa, kde ještě před pár hodinami běhaly děli byla prázdná a pošlapaná tráva se zase opatrně rovnala do pozoru. Někde občas zaštěkal pes, ale jinak zde panoval zvláštní klid, při kterém se příjemně usínalo.\nKdyž se podívám z okna teď, naskytne se mi pohled zcela rozdílný. Po přestěhování do Prahy jsem získala nový pokoj s novým oknem. Vidím z něj velikou, rozlehlou zahradu s mnoha listnatými i jehličnatými stromy, skalkou, záhony se zeleninou a dřevěný altánek. Většinou se tam nic neděje a můžu tam vidět akorát mamku, který pleje záhony nebo straku na vysoké borovici, ale i jsem ráda, že bydlím právě tam a že můj pohled z okna je jako malovaný obraz.", "original_file": "pr2ctdvomar_02_1"}
{"text": "12. 12. 2008\nRumplíková Ivana\nP3b\n\n1. Písemná slohová práce\nÚVAHA\nTéma: Nikdy neztrácej smysl pro humor. Už bys ho taky nemusel najít.\nOsnova:\n1) Má každý smysl pro humor?\n2) a) Každý jsme jiný\nb) Lidé bez humoru\nc) Já a smysl pro humor\n3) Humor bychom neměli ztrácet!\n\nSmysl pro humor. Dalo by se říct, že ho má každý... Ale opravdu ho každý má? A co to vlastně je?\nK humoru určitě patří pobavení se a smích. Ale můžeme se smát všemu? Musí nás vše pobavit? Možná by mělo nebo nemohlo... Jenže... Každý se na to dívá jinak. Každého pobaví něco jiného. Každý se nemusí zasmát té samé věci, jako například já. Každý jsme povahou jiní... A né jen povahou.\nJsou lidé, kteří se neumí nebo nechtějí smát. Prostě smysl pro humor nemají... Dokonce se naštvou. Tedy, pokud se humor netýká jejich osoby... Pár takových lidí bohužel znám... Proč to tak je? Proč nemáme smysl pro humor všichni? A třeba stejný... Můžeme ho jen tak ztratit a zase ho najít? Asi těžko! Jsme tací, jací jsme se narodili. Má nebo měla na náš smysl pro humor vliv a výchova rodičů? Škola, zájmy...? Možná. Rozhodně bychom ho ale neměli ztrácet. Nikdy totiž nevíme, kdy se nám bude hodit... Občas bývá lepší se zasmát, než se urazit nebo naštvat.\nCo třeba ti, co už ho ztratili? Jsou tací mezi námi? Určitě ano! Ale proč? Nikdy se ničemu nezasmějí, nikdy je nic nepobaví... Nevadí jim to? Takové osoby nemám ráda. Já sama se směju a bavím často a velmi ráda. Bohužel, né všichni jsou stejní, jako já...\nSmích a vše okolo něj, by mělo patřit k životu každého jedince. Nikdo by ho nikdy rozhodně neměl ztrácet. Za jakékoliv situace! Protože pak by ho už nemusel najít... Je škoda, nemít smysl pro humor, nemyslíte?", "original_file": "grP3brumiva_01_1"}
{"text": "31.10.2006\nOndřej Macháček, 2.D\n1. písemná slohová práce\nPravidla kopané\n(Výklad)\n\nOsnova: I. Úvod – Charakteristika\nII. a) Hřiště\nb) Pravidla\nIII. Závěr\n\nChtěl bych vám stručně vysvětlit pravidla fotbalu, --- kopané. Je to považováno za nejpopulárnější hru na světě. Zejména je tomu tak v Evropě a Jižní Americe.\nKopaná se hraje už téměř všude na travnatém hřišti dlouhém přes sto metrů a širokém okolo šedesáti metrů. Hřiště je rozděleno na dvě poloviny o stejné velikosti. Každá polovina má vyhrazené území, kterému se říká pokutové území. Pokutové umístěno naproti středu. To znamená, že nedosahuje až do stran hřiště a je na konci podélné straně hřiště. U čáry vyznačující konec hřiště v pokutovém území je umístěna brána. Brána je zhruba dva a půl metru vysoká a šest metrů široká. Týmy se snaží dostat míč celým objemem do brány. Každý tým má jedenáct hráčů z toho je jeden brankář a ten může v pokutovém území chytat míč do rukou. Ostatních deset hráčů se nesmí míče dotknout rukou. Jinak se ho mohou dotknout celým tělem.\nTýmy hrají zápasy rozdělené na dva poločasy. Každý z nich má čtyřicet pět minut a přestávka mezi poločasy je kolem 15-ti minut. Vždy na začátku prvního poločasu jeden tým rozehrává ze středu hřiště a na začátku druhého poločasu ten druhý. Všichni hráči jednoho týmu musí být před rozehráním na vylosované polovině hřiště. Stejně tak musí učinit i druhý tým. Po rozehrání mohou hráči běhat po celém hřišti.\nÚkolem mužstva je dát co nejvíce gólů soupeři a co nejméně jich dostat. Když se však s míčem dostanou mimo vyznačené hřiště na širší straně, hází se zpoza postranní čáry. Hází ten tým, který se nedotkl míče jako poslední před překročením čáry. Když však míč překročí čáru u brány a odkopne ho tam hráč, který brání, kope se rohový kop. Ten se zahrává od místa, kde se setkává postranní a branková čára. Pokud se však míč dostane za stejnou čáru od útočícího hráče, odkopává se od brány.\nHráči jednoho týmu moho odebrat míč druhému týmu i skluzem. Musí však nejdříve trefit míč a až potom protihráčovi nohy. Pokud se tak nestane a bude to nebezpečný zákrok, který by mohl hráče zranit, může mu být udělena žlutá karta. To je jakési napomenutí. Pokud tento zákrok zopakuje a dostane druhé napomenutí žlutou kartou, dostane červenou kartu, což je automatické vyloučení ze zápasu. Může se stát, že hráč dostane červenou kartu aniž by měl žlutou. To je v případě, když zakročí extrémně nebezpečně a třeba i zezadu. Tyto napomenutí dává rozhodčí, který řídí zápas, posuzuje takovéto zákroky, rozhoduje kdo bude házet zpoza postranní čáry a kopat rohové kopy. Aby nebyl na hřišti sám, má po stranách dva pomocníky, kteří mu pomáhají v rozhodování. Hlavní slovo má však rozhodčí, který se pohybuje na hřišti a jen ten může udělit napomenutí. Žlutou kartu však může udělit i za jiné prohřešky než jen za nebezpečné zákroky. Je to za odmlouvání, řeči kolem jeho rozhodnutí, zdržování. Červenou kartu může udělit za hrubé napadení hráče, záměrné zranění nebo zfaulování hráče, který běží sám na soupeřova brankáře.\nKdyž hráč zfauluje protihráče v pokutovém území, kope se pokutový kop neboli penalta. To se postaví míč na vyznačený puntík vzdálený deset metrů od brány a všichni hráči, kromě brankáře a hráče zahrávajícího pokutový kop, musí být mimo pokutové území. Brankář musí stát na brankové čáře. Pokud však k faulu dojde mimo pokutové území zahrává se volný přímý kop. To znamená, že se míč musí postavit na místo prohřešku a tým, kterého hráč byl faulován, přihrává spoluhráči nebo střílí na bránu. Nejbližší soupeř k nim smí být nejblíže devět metrů.\nTo je stručně vysvětleno to, co byste mohli při prvním shlédnutí fotbalového utkání potřebovat pro pochopení, co se na hřišti děje. Pravidel je však mnohokrát více a jsou tam popsány všechny situace, které by mohli při utkání nastat.", "original_file": "pr2dmacond_1"}
{"text": "Téma: Tolerance – východisko z labyrintů násilí, nelidskosti a disharmonie ke svobodě člověka\n\nOsnova: 1) Co je násilí, nelidskost a svoboda člověka\n\n2) Přemýšlení nad činy cizích lidí\n\n3) Svoboda člověka\n\n4) Nelidské chování\n\n5) Co je to za lidi?\n\n6) Východisko\n\n7) Můj názor, zvýšení kriminality\n\nCo vás napadne, když slyšíte-li slova násilí, nelidskost a svoboda člověka? Násilí je s námi odjakživa. Do pojmu násilí se podle mého názoru počítá vše, co<in> způsobí nějakou psychickou újmu člověku či zvířeti a samozřejmě vražda.\n\nČasto si dávám různé otázky typu: „Jak může někdo udělat něco takového živé bytosti?„ nebo „ Dostane násilník příslušný trest ke svému činu?“ Ať si dám takových otázek třeba sto, vím, že tomu stejně nezabráním.\n\nPod pojmem svoboda člověka si představuji, že každý občan má na určité věci právo. Například svoboda volit, svoboda přednést svůj názor atd. Ale ne mít právo a svobodu na vraždu nebo týrání.\n\nJak tak slýchávám o různých případech nelids, tím víc si myslím, že to jsou osoby bez srdce. Dokáže-li někdo bez špatného pocitu a viny ublížit někomu, je to nelidské chování a připomíná mi to spíše divočinu.\n\nCo je to vlastně za lidi? Myslím si, že většinou jsou to lidé s psychickými poruchami. Mohou to být ovšem i lidé, kteří někomu závidí úspěchy a nedokáží žít v domnění, že někdo je lepší.\n\nUvažuji, co by mohlo být východiskem? Co by mohlo zastavit činy násilníků a vrahů? Snad zvýšení trestů, nebo dokonce trest smrti? To je ovšem věc názorů. Někdo by řekl trest smrti, ale myslím, že pro viníka je smrt vysvobozením než doživotně být za mřížemi. Čím víc vražd a týrání, tím víc si lidé mezi sebou přestanou důvěřovat.\n\nDle mého názoru.\n\nMůj názor je, nezvýší-li se tresty a nezpřísní zákony bude kriminalita nadále stoupat.", "original_file": "grP3amilter_1"}
{"text": "Vlaková příhoda\n\nOsnova:\n\nI. Hurá domů\n\nII. a) že||by problémy\n\nb) a bude húř\n\nc) mMalý obrat k lepšímu\n\nIII. Konec čekání\n\nStalo se to při jedné z mých mnoha cest domů. I když vlakem moc rád nejezdím, vzhledem ke své finančni a věkové situaci mi nic jiného nezbývá. Ale abych<in> nebyl příliš kritický, jsou i horší dopravní prostředky. Ale abych se vrátil k tomu, co jsem vám chtěl říci. Byl nádherný letní den roku dvatisícetři, konkrétně pátek a to značilo jízdu domů, do Ostravy. Vyzbrojen dobrou náladou, dostatkem časopisů a pití jsem doběhl na nástupiště. Dochvilnost není silná stránka mého já, což vím stejně dobřée jako že ve<in> vlaku bude více lidí než je zdrávo, preventivně si zařizuji místenku. V okamžiku, kdy někoho poprosíte o uvolnění místa, na které ovšem máte nárok, vidíte na jeho tváři výraz vraha. Pravda, stát by se mi nechtělo.\n\nZbrocen potem a s nadějí, zě nejhorší mám za sebou jséem se usadil. Obsazení kupé bylo dobré, samí mladí li moraváci, většinou studenti. Dění v kupé jsem {ze začátku}<in> moc nesledoval, četl jsem totiž Spalovače mrtvol od Fukse. Zajímavé povolání, morbidnost mi nevadí, za pár let, ví bůh, čím se budu živit. V tom se vlak samovolně zastavil. Přestalo jít světlo, klimatizace. Normální, řekl jsem si. Ale když se zpoždění přehouplo přes hodinu, znejistěli jsme. Ale nejen my, neklid a nejistota byla cítit v celém vlaku. Průvodčí se radši někam ztratili, aby nemuseli čelit otaskám typu „proč nejedem?“ Venku bylo krásných čtyřicet stupňů Celsia, a tak jsme se brzo cítili jako ti nebožtíci v „pekárně“, o kterých jsem před chvílí četl.\n\nČasem se stalo nevyhnutelné, lidé vzali útokem jídelní vůz. Kuchaři nestačili vydávat drobné za piva. Byl v tom jen jediny háček, lidé začali být agresivní a celkově snadno propadali emocím – hlavně beznaději. Po jednom telefonátu zpanikařila Eva, ktera začala motat něco ohledně evakuace. Skepticky jsem odsekl, že na takovou samotu, na které se zrovna nachazíme by netrefil ani vrtulník. Moc ji to neuklidnilo, ale ostatní (měli) aspoň měli důvod k smíchu.\n\nTeplota v kupé přestávala být únosná, přeci jenom vlak stál už třetí hodinu na místě a {s|S}lunce ho bez milosti rozpalovalo. Navíc se potvrdily fámy o evakuaci, autobusy už prý byly na cestě. Moc nadšený jsem z toho nebyl, mám s touto náhradní možností nedobré zkušenosti a většinou je to poslední hřebíček do rakve lásky k čČeským drahám. Navíc, jak<in> poskládat 10 tisíc lidí do autobusů pro padesát. Jak ale uvidíte za chvíli, k tak tragickému scénaři naštěstí nedošlo. S Karlem, mimochodem taky ostravák, jsme si (šli) radši šli vyčistit hlavy. a víte vy, že to vůbec nebyl dobrý nápad. S pozdravem „máte nějaký problém!“ nás totiž oslovila parta mladíků. Jen s velkým úsilím se nám podařilo vymluvit se z chystající se rvačky. Alkohol se stresem z člověka romantika neudělají. Poučeni o nově nabyté zkušenosti jsme se radši vrátili zpět do kupé.\n\nUž se blížila čtvrtá hodina čekaní, naše nálada už nebyla nic moc, každý už jen přemýšlel, kdy to všechno skončí. Nejnovější zprávy hovořily o zpřetrhaných (kolejích) trolejích. To dávalo aspoň malou naději na rychlé ukončení problémů. A ten sen se nakonec splnil. Po dlouhých, skoro až nekonečných pěti hodinách byl konec. Nahnali nás zpátky do vlaku a jelo se. Žádné poškození ani opravy na trati nebyly nikde vidět. A to zpoždění se jim málem na číselník nevešlo. Někteří z nás se už ani nechtěli hádat o vrácení jízdného, prostě už nato neměli sílu. A já patřil mezi ně. Toť vše, co jsem vám chtěl povědět o mém strastiplném cestování.", "original_file": "pr4avslapet_1"}
{"text": "Vánoční přiběh\n\n{Osnova:\n1) Náštěva anděla\n2) nNarození Krista\n3) Pastýři\n4) Tři králové\n5) Útěk do Eegypt\n6)}<dt cp osn>\n\nByla Byla jednou jedna Marie a ta měla manžela jJozefa. Když jednou šel Josef obdělávat pole jako to dělal keždý den. Zjevil se marie anděl.\n\n{A|a} ten jí povídal, že se jí narodí boží syn. Hned to šla říct josefovi. A když se mělo dítě narodit musel jít Josef zaplatit daně do betléma. Marie jela s ním, protože by nechtěla být doma sama, až se jí narodí syn boží. Když přijeli do betléma hledali nějaké ubytování. Všude bylo plno, až se je jeden pán se jim nad nima jeden pán slitoval a nabídnul jim, aby přespali v chlévě a tu noc se narodil boží syn. Hned jak se boží syn narodil zjevila se pastýřům hvězda. Tan jim přikázala, aby pospýžili do betlém že se tamnoc tam narodil boží syn.\n\nHned jak se boží syn narodil zjevila se pastýřům hvězda. Ta jim přikázala, aby pozpýšili do betléma, že se tam narodil boží syn. A tak vzali dary a vyrazily.\n\nTuto novinu se dozvěděli i tři králové a tak vzali dary a šli. Byla to dlouhá cesta a tak se zasta zastavili u krále Herodese a všechno mu řekly. Hned jak se to Herodes dozvěděl zalekl se že by ho boží syn mohl sesadit z trůnu a tak třem králům řekl, že až {p|b}udou zpátky, tak, aby se u něj stavili a řekli mu kde se je boží syn nachází, aby m{o|u} moch taky poprát, ale jeho úmysl byl božího syna zabít. A tak tři králové vyrazili, když dorazili do betléma a našli jJežíška neboli božího syna dali mu své dary. tu noc se Josefovi zdálo\n\nT Tu noc se jJosefovi zdálo, že ho anděl varoval, že zlí král Herodes chce zabít ježíška a řek mu, aby utekly do egypta a jak řek tak udělali. Král {Herodes}<ni> vyslal své vojsko do betléma a nařídil každé dítě do dvou let zabít, teprve když král Herodes zemřel mohli se Josef, Marie a Ježíšek vrátit domů.", "original_file": "cbrod5v_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nMichaela Zelenková 14. ledna 2008\n2. A\n\nDĚJINY MÝCH ÚSPĚCHŮ, NEÚSPĚCHŮ A PŘEDSEVZETÍ\n\nOsnova:\nÚvod\nII. Stať: a) Plavání\n b) Tanec\n c) Škola\n d) Neúspěch\n e) Předsevzetí\nIII. Závěr\n\nSvé úspěchy i neúspěchy prožívám již od mladých let a to ve škole a sportu. Sportu se věnuji od dvou let. Začalo to cvičením s maminkami, kde jsem zjistila pohybové nadání, které jsem dále rozvíjela. Poznala jsem plavecký a taneční klub.\nPlavání jsem se věnovala od čtyř let v oddílu Slavia. Propracovala jsem se až do závodního týmu. Jezdili jsme po plaveckých soutěžích v celé ČR. Můj největší úspěch byl v deseti letech. Závod se pořádal v městě Chomutov, kam se na mě přijeli kouknout i rodiče. Tehdy jsem plavala 100 m prsa. Z padesátí závodníků jsem obsadila 5. místo. Byl to můj první a zároveň poslední velký úspěch v tomto sportu, jelikož přišly zdravotní problémy a já musela skončit.\nPo celkovém uzdravení jsem začala tancovat a věnuji se tomu dodnes. Třikrát týdně chodím do tanečního klubu Break Beat spolu s dalšími tanečníky už pátým rokem. Několikrát jsme vyhráli Mistrovství Jižních Čech. Jednou jsme obsadili 3. místo na Mistrovství Čech a ČR. Největší úspěchy jak v tancování tak s mým celkovým životě se dostavily tento rok. V dubnu 2007 jsme byly vybrány na Mistrovství Evropy, které se konalo v Chorvatsku. Odtud z 1. místa jsme postoupily na Mistrovství světa, probíhající v Hollywoodu v Los Angeles. Zde jsme vyhrály a byly označeny za Hip Hopové královny. Uvidíme, co nám přinese letošní sezóna…\nMezi své školní úspěchy patří přijetí na naše gymnázium a nyní mohu psát tuto slohovou práci. Obzvlášť potěšující zpráva byla, že nemusím dělat přijímací zkoušky. Na konci prvního ročníku mi hrozilo neklasifikování z fyziky. To by znamenalo učení mučení přes prázdniny. Nakonec jsem zakončila ročník jako ostatní spolužáci.\nPo dvouhodinovém přemýšlení nad neúspěchem, který by stál za zmínku, mě napadl jeden. Bylo to v 5. třídě, kdy jsem zkoušela přijímací zkoušky na Gymnázium Česká. Nedostala jsem se. Dost mě to mrzelo, ale když se na to kouknu zpět, tak jsem ráda. Nepoznala bych své spolužáky a mohlo by být vše jinak. Takže ani toto se za neúspěch považovat nedá.\nMé tajné přání a předsevzetí je přijetí na Vysokou školu ekonomickou v Praze.\nPři přečtení mých dějin si asi myslíte, že mým životem prošly jen úspěchy. Ale není tomu tak. Jen na neúspěchy nechci vzpomínat, však chci na ně zapomenout. Proč kazit si den?", "original_file": "cb2azelmic_01_1"}
{"text": "TAK TADY ŽIJI\n\nOSNOVA: 1) ÚVOD – TADY ŽIJI\n\n2) STAŤ: a) AREÁL\n\nb) MÉ POCITY\n\nc) DNY ODMĚNY\n\nd) PRO TOTO MÍSTO ŽIJI\n\n3) ZÁVĚR – CO JSEM ZDE PROŽIL\n\nRÁD BYCH VÁM PŘEDSTAVIL MÍSTO, na kterém Trávím podstatnou část svého života. Toto pro mne veledůležité místo se jmenuje sportovní (baseballový) areál a nachází se kolem cyklostezky České Budějovice – Hluboká nad Vltavou. Schází se zde A-tým hlubockého baseballu, zhruba dvacetičlenná parta mužů ve věku 19 − 30 let, kteří tomuto krásnému sportu dávají všechno, co mohou. Jsem nesmírně rád, že se mi kombinací talentu a tvrdé práce podařilo stát se součástí tohoto stroje, mašiny, která patří k nejlepším v České republice.\n\nKdykoli je v mém denním plánu trénink, což je během pracovního týdne čtyřikrát, těším se na něj, těším se na to, jak sednu na kolo a po asi 15-ti kilometrech spatří mé oči tento přenádherný areál. Tento stánek sportu je výborně umístěn u mnohahektarového golfového greenu a z každého místa je vidět na dominantu hlubockého zámku. Stojím-li kdekoliv uprostřed této zelené plochy, mé srdce zaplesá. Vidím dvě baseballová hřiště absolutní kvality, tři beachvolejballové kurty a veliký dětský areál, vše citlivě umístěno mezi čistou řeku a obrovské množství zeleně.\n\nJakmile se převléknu do tréninkového dresu a postavím se do kruhu spoluhráčů, stává se ze mě jiný člověk. Mé osobní, školní či jiné problémy jdou stranou a má mysl podléhá kouzlu prostředí a atmosféry. Všude kolem mne je krásná posekaná tráva, zpívající ptáci a zurčení řeky, která tak krásně chladí po těžkých zápasech. Mám kolem sebe dobré přátele, které představují mí spoluhráči, lidé, kvůli kterým bych se šel prát a o kterých vím, že každý okamžik prožívají se mnou a šli by se se mnou prát také. Podmínky pro výkon jsou nastaveny na optimum, tak jdeme do práce…\n\nJsou dny, kdy prší tak, že nevidím na dvacet metrů, ovšem můj vztah k tomuto sportu a místu, kde se v něm vytrvale zlepšuji, je takový, že sednu na kolo a jedu trénovat, stejně jako moji spoluhráči. Nezáleží na tom, kolikátý kilometr na hřišti už běžím, kolikátý nadhoz v bulpenu už háži, ani kolikátý míč v pálkařské kleci buším. Dřu na tomto hřišti každý den na to, abych se jen o kousek posunul kupředu. Vím, že se mi to vrátí, když pomáhám mému (našemu) hřišti, když dělám cokoliv v jakémkoliv počasí. Věřím, že jednou za čas přijde den, kdy se mi to všechno „vrátí“ a já budu moci prožít úžasné momenty s lidmi, které mám opravdu rád, na místě, které mi dává sílu jít vždy o kus dál.\n\nKdyž onen den přijde, jsem připraven. Týmy z celé republiky se do našeho areálu těší, protože je zde vždycky úžasná atmosféra. Díky lokaci nemáme nouzi o diváky. Když Američan řekne: „I live for this“, mám na mysli to samé a vidím v očích mých „bratrů“, že každý z nás je připraven nechat tu veškerou sílu a energii, co v sobě má. Mnohdy, např. po prohraném zápase, v ošklivém počasí, po velmi bolestivém zranění nebo po celé zimě strávené v přítmí hal a posiloven, si vzpomenu na ony krásné letní dny, kdy nechávám své srdce na antuce a trávě právě tohoto místa na světě, které mám nejradši.\n\nMohu říci, že v těchto asi pěti hektarech jsem prožil své dětství, dospěl jsem v partě chlapů, stal jsem se členem národního týmu a věřím, že zde budu moci pracovat a zlepšovat se i nadále. Tady je místo mého života a já ho z celého srdce miluji.", "original_file": "cb1ajanjak_02_1"}
{"text": "2. kontrolní stylistická kompozice\n(Charakteristika)\nV Praze dne 21. 3. 06\nJakub Gottfried, 2. B\nTéma: Jak vidím sám sebe (charakteristika)\nOsnova\n1) Úvod: Já?\n2) Stať: a) vzhled\nb) Oblékání\nc) Vlastnosti\nd) Koníčky\n3) Závěr: Úplně normální kluk\n\nDalší slohová práce na obzoru a tentokrát charakteristika. Ano, ale čí? Profesorů, rodičů, kamarádů? To nikdo z nás nevěděl, ale paní profesorka slíbila, že nám to prozradí před hodinou. A také ano – budeme charakterizovat sami sebe. „Docela težké,“ pomyslel jsem si a můj mozek se hned zaplnil otázkami. Jak vypadám? Jak se oblékám? Jak se chovám? Jaké mám koníčky? Spousta otázek a zatím žádná odpověď. Snad mi pomůže zrcadlo.\nJak vypadám? Jsem malý a drobný. Měřím asi 150cm a vážím okolo 40 kg. Mám světlé, nakrátko ostříhané vlasy a modrošedé oči.\nJak se oblékám? Mám rád sport a s ním souvisí i můj styl oblékání. Nejčastěji nosím džíny, tričko, mikinu, na nohou tenisky a na zádech sportovní batoh. Nemám rád společenské oblečení, takže jít do divadla v obleku, je pro mě utrpení. Nelíbí se mi upnutá třička a úzké kalhoty, protože se v nich necítím dobře. Mojí oblíbenou barvou je modrá, proto většinu oblečení ladím do této barvy.\nJak se chovám? Jsem asi hodný a přátelský. Myslím si to, protože mám spoustu kamarádů. Nesnáším, když někdo lže nebo ubližuje ostatním. To se pak snažím tomu dotyčnému pomoci. Nemám rád, když se někam spěchá, proto se snažím mít včas hotové všechny věci do školy, abych pak nemusel na nic myslet. Říká se, že dochvilnost je výsadou králů, proto nerad chodím na poslední chvíli. Všichni říkají, že jsem zbrklý, protože dělám spoustu zbytečných chyb v testech. Asi mají pravdu.\nJaké mám koníčky? Mým hlavním koníčkem je sport. Již devět let hraji fotbal a baví mě to více a více. Také rád lyžuji, jezdím na snowboardu a na kole, plavu, potápím se, hraji tenis a squash. Občas hraji i počítačová hry, ale nepatří to mezi mé nejoblíbenější záliby. Nikdy bych nechtěl chodit do hudební školy, protože hrát na hudební nastroj je podle mě hrozná nuda. Ale každý máme jiné záliby. Protože nemám žádné sourozence, starám se o dvě akvária a dva osmáky.\nJsem úplně normální kluk, který rád sportuje, miluje kuřata od KFC a chtěl by jednou hrát fotbal za Chelsea.\n\nP.S. Doufám, že jsem se moc nepřechválil.", "original_file": "ces2bgotjak_1"}
{"text": "Úprk\n\nOsnova:\n\nI. a) Musím pryč\n\nb) Plán mi vyšel\n\nII. a) Pronásledují mě\n\nb) Prchám\n\nc) Rukojmí\n\nIII a) Stále je tu cítím\n\nb) Zasloužil jsem si to\n\nNeměl jsem na vybranou. Jestli se s týhle díry mám ještě někdy dostat, tak jedině zítra při výměně stráží. S tou žiletkou se dá dělat hodně věcí, ještě že jsem ji nevyhodil.\n\nTeď, teď je moje jediná příležitost. Rozmáchl jsem se skrz mříže žiletkou a zasáhl strážného do krku. Chytnul se za něj a začal strašně řvát jako pavián: „Já ti to vrátím ty lumpe,“ ale to již bylo to poslední co dokázal ze svého chřtánu vypravit. Určitě to slyšeli i hlídači z dalších sekcí. Dopytle, rychle jsem ho přitáhl k sobě a sundal mu z prstů klíče. Měl tam naštěstí jen ten od mé a vedlejší cely. Stačilo to jen vyzkoušet a to bych nebyl já, kdybych se trefil hned napoprvé.\n\nZaslechl jsem kroky. To není dobrý. Já vím, nebyl jsem tu zabáslej pro nic za nic, ale ten nový ředitel už mi fakt lezl na nervy. Už byli určitě blízko. Vytáhl jsem strážnému z opasku pistoli a rozběhl se k nouzovému východu. Ozvalo se hřmění poplachu. Bylo to v háji. V tom se ozvala střelba. Naproti mě bežel strážnej. Ozvalo se klapnutí a výstřel. Dostal to, mizera. Takhle dlouhá chodba mi naháněla strach. Nejenže se tu nemám za čím skrejt před kulkama, ale s tím vyvrknutým kotníkem se mi zrovna nejlíp neběhalo. Najednou záhyb. Tady se chodba rozčleňovala doleva a doprava. Nikde nebyl žádnej nápis, a tak jsem zvolil tu levou stranu, zdálo se jako by tam proudil svěží vzduch, znak toho, že někde musí být východ. Dveře! Na chvilku jsem se zastavil a dopřál oddych noze. Zvuky dupajících nohou se stále blížily a zvuk sirény byl k zbláznění. Rychle jsem rozkopnul dveře a skočil ven s pistolí před sebou. Stál jsem na střeše vězení a vrtulník mi kroužil nad hlavou. „Dejte ruce nad hlavu a stůjte, nemáte sebemenší šanci. Vrtulník je vybaven kulometem a na cestě je jednotka rychlého nasazení. Vzdejte to!“\n\nKdyž už jsem dorazil až sem, nehodlal jsem to zabalit kvůli nějakýmu poldovi ve vrtulníku s kulometem. Rozběhl jsem se po střeše. Zazněl kulomet. Kousek ode mě l{í|é}taly kulky. Za mnou se prášilo a já ztrácel veškerou naději. Najednou se přede mnou z čista jasno objevily staré zadní schody. Tohle schodiště už nejmíň deset let nikdo nepoužil. Byla na něm nejméně pěticentimetrová vrstva prachu, ale mě momentálně to vůbec nezajímalo. Seběhl jsem rychle dolů. Poldové mi byli v patách. Nevím co to bylo za ulici, Prahu jsem už neviděl dvacet let, ale konal se zde nějaký průvod. To je super! Pomalu jsem se rozešel po směru průvodu. Všichni měli cedule v ruce a vykrikovali ruzné nespokojenosti. Když jsem se dostal na druhou stranu průvodu, nepozorovaně jsem odbočil do malé boční uličky. Po poldech ani stopa, asi taky museli schovat zbraně, aby nevypukla panika. Doběhl jsem na tramvajovou zastávku. Ozvalo se výstražné znamení, odjížděla tramvaj číslo sedm. Rychle jsem do ní skočil. Hned na další zastávce jsem vystoupil. Měl jsem problém. Všude byli poldové. Jedinou mojí možností byli rukojmí. Skočil jsem do samoobsluhy a vytasil zbraň. „Sedmičko z hlavní hlásí neprůjezdné koleje, někdo s osobním vozem naboural bočním nárazem do tramvaje. Je prý hodně zraněných, hned jsem pošlete polici a záchranku.“\n\nTo jsem nečekal. Nejmíň pět policejních aut stálo před zastávkou a policajti se všude rojili. Dvakrát jsem vystřelil do stropu a prodavačku s dítětem jsem vtáhl do zadní části samoobsluhy. Chlapci se z rukávu vysypaly tyčinky, asi se živil stejným způsobem jako tehdy já, jen na to ještě nedojel. Pak začli všichni vybíhat ven na ulici. Podíval jsem se z okna. Přijel černej tranzit a začali vybíhat lidi s kuklama a zbraněma. A sakra, začínalo se mi to vymykat z rukou. Podíval jsem se ven skrze výkladní sklo. Strážníci to tu všechno uzavřeli a obklíčili. Po lidech s kuklou nebylo ani stopy.\n\nA přece jsem jednoho zahlídl. Ostřelovač ležel na střeše místní školy a mířil na mně. Bylo pozdě. Věděl jsem, že všichni mají rozkaz mě zabít. Chtěl jsem rychle uskočit dovnitř, ale palčivá bolest na krku mě od toho odradila. Neminul! Skácel jsem se k zemi a poslední co jsem si pamatoval, byla kaluž krve, vytékající mi z úst.\n\nSbohem všichni, Pankrácká věznice má o grázla míň.", "original_file": "pr4avlautom_1"}
{"text": "Školní slohová práce\nRené Šebl\n17. 6. 2007\n3. C\n\nProč by se měl člověk zamýšlet nad vlastní budoucností? Připravit se na to co přijde a být pln očekávání. Budoucnost se nedá úplně naplánovat, ale můžeme se o to pokusit.\nCo bych chtěl dělat do budoucna, toť je otázkou, která každého z nás trápí. A u mě to není jinak. Jako student gymnazia, bych měl udělat maturitu, jít na vysokou školu a mít se dobře. To se od každého studenta očekává. Já osobně chci jít na vysokou školu a chci si vybrat takovou, jejíž studium by mne, pokud možno, co nejvíce bavilo a která by mi poskytovala možnost perspektivního zaměstnání. Během uplynulého roku jsem uvažoval nad čtyřmi typy škol, ale když jsem se pro nějakou rozhodl, vyskytla se nějaká nová, zdánlivě lepší možnost. Jak už jsem ale napsal, vybírat si vysokou školu jenom podle zájmu je sice hezké, ale nemyslím si, že zcela praktické. Je třeba se dívat na uplatnění. Můj poslední výběr byla farmacie. Ještě přesně nevím jaký obor, ale syntéza a výroba léčiv by mohla být tou správnou volbou. Je to přínosné povolání pro společnost, zvláště, když mohu objevit nějaké léky, které pomohou druhým zachránit život. Ovšem na druhou stranu hledání pozdějšího zaměstnání bude mnohem těžší, protože firem zabývajících se tímto oborem je v republice velmi málo. Musel bych přemýšlet i nad možností hledat v zahraničí a to vyžaduje perfektní znalost cizího jazyka.\nDo příliš vzdálené budoucnosti nemá cenu moc plánovat. Ale přesto je třeba na ty nejzákladnější věci myslet. Do života je pro mě důležité i založení milující rodiny, o kterou bych se dokázal postarat. To je přání snad všech lidí. Prožít ale život monotónně jenom z práce do práce, a nic mezi tím, to není život. Podle mě je třeba zažít také něco neobvyklého a užívat si dokud to ještě jde. Chytat ryby v Norsku, podívat se na majestátní koloseum v Římě, na symbol svobody v New Yorku a nádhery přírody v Grand Caňonu. Dostat do sebe adrenalin při skoku padákem, potápět se mezi žraloky a zdolat Mount Everest. Takto bych si představoval opravdu prožitý život. Lidem, kterým záleží jenom na kariéře a nedělají nic jiného nezbydou žádné vzpomínky. Možná je pro ně jejich povolání zároveň i zábavou, ale pracovat celý život? Neodsuzuji je, ale nesouhlasím s tímto názorem.\nSoučástí lidského života je i stáří. Co to slovo vlastně znamená? Pro některé slastné nic nedělání, pro jiné je to jenom další etapa v práci. A pro mě? I já bych chtěl ve stáří dělat něco, co už není tak namáhavého, ale není dobře vypadnout z koloběhu života a přestat se zajímat o své okolí. V takovém případě by totiž mohlo nastat to, že se mi odcizí a já zůstanu stát ve stínu stále se měnícího světa. Ať už společensky, technicky nebo politicky. Myslím že je dobré sledovat dění kolem v co nejširším rozsahu. Člověk pozná, jak se co změnilo v průběhu jeho života, a když vidí ten pokrok, co lidé dosáhli, musí být spokojen.\nA nakonec přijde smrt. Pro někoho jenom další cesta. Může někdo s určitostí říct co bude po životě? Nebe nebo peklo? Možná budeme prostě jen odpočívat v temném a chladném hrobě zcela zapomenuti.\n\nOsnova: 1) Úvod\n 2) Stať a) blízká budoucnost\n b) vzdálená budoucnost\n c) stáří\n 3) Závěr", "original_file": "cb3csebren_02_1"}
{"text": "OSNOVA:\n\nI.ÚVOD\n\nII. STAŤ: 1. věrná kamarádka\n\n2. mí novýí přátelé\n\n3. pozdrav, co potěší\n\n4. setkání v Praze\n\n5. skvělé prázdniny\n\nIII. ZÁVĚR\n\nPTÁŠ SE, JAK SE MI TEĎ DAŘÍ\n\nAhoj Evo,\n\naž při čtení Tvého dopisu jsem si uvědomila, že už půl roku spolu nesedá{vá}<in>me v lavici. Od té doby, kdy jsme přišly celé vystrašené do 1. třídy, uběhla spousta času. Přesto jakoby to bylo včera. Živě si vzpomínám na naše besídky a výlety, na náš nezadržitelný smích, ale i na naše hádky, které jsme naštěstí vždy překonaly a zůstaly dobré kamarádky.\n\nJsem ráda, že se Ti v Praze líbí a že si užíváš s novými přáteli. Přesto nezapomínej, že máš jednu kamarádku, která si na Tebe vždy najde čas, i když je na opačném konci republiky.\n\nI já jsem si našla nové přátele, oblíbila nové kantory a zvykla na zdejší drift (naučit se najednou mnoho pojmů, napsat test a hned je zase vypustit). To bys neuhodla s kým sedím. Hádej?… S Evou, určitě ji znáš.\n\nTaková hezká zrzka s úsměvem od ucha k uchu. I když mám Evu ráda, více času trávím s Evou. Připomíná mi tak trochu sebe, je taky blázínek s vírou, že všechno vždycky dobře dopadne. Je legrace pozorovat ji, jak se mnou brouzdá ulicemi a vůbec neví, kde je. Bydlí totiž v {název obce}<co> a ještě se tu nevyzná.\n\nAbych nezapomněla, napíšu Ti to raději hned. Mluvila jsem s lidmi z naší bývalé třídy, všichni Tě moc pozdravují a máš se jim ozvat. Škoda, že si nemohla přijed na náš sraz, znáš Adama, trochu se napil a vyváděl hlouposti.\n\nV neděli závodím v Praze ve Stromovce, tak mě napadlo, jestli se na mě nechceš přijít podívat. Prosím, prosím, smutně koukám… Ráda bych Tě zase viděla. Popovídáme si, probereme kluky a když rychle odvrhám koulí, tak můžeme někam vyrazit. Ještě Ti zavolám a domluvíme se.\n\nA o prázdninách Tě čekám! Napadla mě už spousta skvělých nápadů, co musíme podniknout. Tak například vyrazíme na kolech k nám na chatu a jestli tam dorazíme, zapálíme si ohníček, opečeme maso a budeme si povídat, dokud poslední doutnající plamínek nezhasne.\n\nHlavně přežij zbytek školního roku, pozdravuj rodiče a bratra a až {se}<in> školní zvonek rozezvoní naposledy… hurá k nám.\n\nUž se těší Eva", "original_file": "cb1azemane_01_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nVeronika Zíková\n14. prosince 2007\n\nTéma: O reklamě\nBlíží se nám čas Vánoc a s ním i čas reklam. Možná patříte mezi zastánce komerce – v tomto případě vám však doporučuji nečísti dále… Hodlám totiž na následujících řádkách kritizovat a hanět již toliko oblíbenou formu propagace.\nNikdy jsem si neuvědomovala tolik jako v posledních letech, jak je každá lidská bytost ovlivňována reklamou a že i ona sama je vlastně jednou takovou chodící. Myslím, že nejhůře jsou na tom televizní konzumenti hltající každý paprsek vyzařovaný z jejich oblíbeného přístroje. Hltají filmy, seriály, reklamy… vždyť je to jedno. Paprsky jim vypalují šedou kůru mozkovou a hypermarkety si mohou mnout ruce – nebo pokladny? Proč jsem ale zmínila zrovna Vánoce. Je to krásný, nevinný reklamní tah. Snad každý se na ně těší – svátky klidu, míru a přetvářky. Občané se těší až si vezmou další půjčku na věc, kterou opravdu nutně potřebují a obchodníci a banky se zase těší až budou moci tyto půjčky rozdávat. Není to krásné? Všichni mají radost a všichni jsou spokojení. Maximálně na ulicích přibyde zase pár bezdomovců, ne?\nMožná to beru až příliš negativně, ale úplně neskutečně mě dokáže iritovat přeplněný hypermarket, jehož letáky nám poštovní schránku zaplní tak, že nejde ani otevřít…Letáky – reklama – tolik stromů na to muselo padnout a přece jen je každý týden z té schránky dolujeme. Dám vám příklad na mé sedmdesátileté babičce (a není ojedinělý): Moje babička žije v jedné čtvrti v Českých Budějovicích (v které není podstatné) a jako správná důchodkyně nemá toho moc na práci. Listuje letáky od rána do večera, k tomu si pustí televizi, kde na ní nějaký pán křičí, že ten „cosmodisk“ mu opravdu pomohl a pak se milá babička rozhodne, že si dojde koupit chleba. Jak to dopadne, nemusím ani dopisovat. Babička pod náporem pěti igelitových tašek sotva dojde domů a hned nám volá, jaké že to má nevděčné děti, které ji s ničím nepomůžou. Reklama nás doslova ničí a babička z pěti tašek sotva spotřebuje jednu.\nJak ovšem z tohoto bludného kolotoče vystoupit? Těžko. Můžeme zajít do „Elektroworldu“ a rozbít všechny televize, podpálit všechny novinové stánky, zabít všechny roznašeče letáků, strhat všechny reklamní nápisy atd. Možná by to pomohlo, možná ne. Maximálně bychom se stali dalšími vězni… I když vlastně jen to neeé…!!! Vězni mají v celách televize a už jsme v tom znova.", "original_file": "cb4czikver_01_1"}
{"text": "Můj mobilní telefon\nK popisu jsem si vybrala svůj nový mobilní telefon, značky Nokia, typ E51.\nTelefon měří na výšku přibližně 11cm a již na první pohled vás zaujme svým elegantním, černostříbrným designem. Dále vás upoutá černá, čtvercová klávesnice s malými, ale dobře čitelnými číslicemi a písmeny.\nPokud je přístroj zapnutý, můžete na displeji, který má tvar obdélníku, spatřit datum daného dne a čas.\nNa zadní straně se nachází kovový kryt s dobře viditelnými otisky prstů, který kryje baterii a SIM kartu.\nPod baterií se skrývá paměťová karta s pamětí 2GB, na kterou je možno ukládat fotografie, nebo hudební soubory.\nZe spodní části visí malá stříbrná hvězdička s průměrem asi 2cm.\nMobilní telefon je pro mě nepostradatelný předmět, který používám každý den.", "original_file": "cl7cpacann_1"}
{"text": "7. března 2006\nDaniel Prouza, 3.E\n2. písemná práce\nNEHAS, CO TĚ NEPÁLÍ\n(fejeton)\n\nCelkem čtyřicet let frustrace, závisti a nenávisti ve světě, kde tyto vlastnosti vůbec neexistují. Každý důsledek má svou příčinu. Dnes, když se mladý občan České republiky v přeplněném vagonu metra dusí pod kopanci těžkých bot, nás už asi nic nepřekvapí. Po čtyřiceti letech teroru nadešel světlý okamžik, světlá doba. Máme skoro všechno. A to, co nemáme si seženeme. Soukromé vlastnictví nám to povoluje.\nPovím vám krátký příběh:\nJe pátek večer. Skupinky lidí se jdou po pětidenní dřině (ať už v zaměstnání, nebo ve škole) odreagovat alkoholem do barů a hospod. V Praze, na Národní třídě to i v těchto pozdních hodinách žije. Najednou se ozve křik, který o trochu přehluší běžný hluk na ulici. Několik tváří hodí pohledem na zdroj řevu. Skupina pěti „bojovníků“, každý s IQ 88, dorážejí mladíka k zemi. Člověk by od kolemjdoucích očekával pomoc bezbrannému. Lidé však dělají, jako by se nic nestalo. Ba co víc, prostor se rychle vylidňuje. Toto je jeden z mnoha podobných případů. Mohli bychom říci, že se každý bojí o svůj krk, ale také bychom to mohli nazvat lhostejnost.\nRušný život v autobusu přinesl další krádež, další zranění, zlomenou ruku, či týdny strávené na Jednotce intenzivní péče. Je tohle vtipné? Ani ne. Cestující je najednou nesmírně zaujat dlažbou na ulici, špínou na okně, nebo je zrovna zažrán do článku v deníku Blesk s nápisem „Karle, ví o ní tvoje manželka?“. Výkřiky bolesti jsou odsunuty do pozadí v mozku, či utlumeny těžkými decibely ze sluchátek.\nTěžko říci, jestli se tento prazvláštní jev (můžeme ho nazývat třeba Lhostejnost) vyskytuje i v jiných evropských zemích a těžko dohledat jeho kořeny. Dnes je doba, kdy se má starat každý sám o sebe. I politika tomu přeje. Ale jak to dopadne? Nepřehluší slogan „Nehas, co tě nepálí“ nakonec city, které držíme k druhým lidem? V tomto ohledu pro nás ztrácí pojem Člověk smysl. Bude naše chování stejné, i když se bude jednat o přátele nebo příslušníky rodiny? Do jisté míry je to možné zpozorovat už teď.\nCo dodat závěrem? Snad jen, že by se výchova dětí, držící se hesla „NEHAS, CO TĚ NEPÁLÍ“ měla trochu změnit. Mohlo by se totiž stát, že všichni uhoříme. A pak už nebude, co hasit.", "original_file": "pr3eprodan_01_1"}
{"text": "Ezop – Bajky\n\nAutorovi bajky jsou psány velice stroze a jednoduše, tak aby se dobře chápaly a vždy vyplynul jen hlavní smysl děje a ponaučení.\nJsou psány tak, aby s postavami čtenář nenavázal žádný hlubší vztah, nebo aby si neoblíbil více a jednu méně.\nBajky jsou velice stručné a krátké, většinou aspoň trochu humorné a jednoduché k pochopení. Kniha má asi 200 bajek, a u každé bajky je na konci ponaučení, shrnutí nebo jakýsi dodatek.", "original_file": "js9rerdav_1"}
{"text": "1. slohová práce školní\n\n\t\t\t\t\t\t\t\t\t16. prosince 2004\n\nTémata: 1. Ptáš se, jak se mi tu líbí (dopis)\n\t 2. Představ si, co se mi stalo... (dopis)\n\t 3. Píšu Vám ... (dopis někomu, s nímž jsem se nesetkal, nebo ostýchám hovořit)\n\nPtáš se, jak se mi tu líbí?\n\nOsnova: I. Úvod: České Budějovice\n\t II. Stať a) Škola\n\t\t b) Jídelna\n\t\t c) Knihovna\n\tIII. Závěr: Okolí Budějovic\n\nAhoj rodino,\nje to tu celkem fajn. České Budějovice jsou překrásné město s mnoha historickými památkami. Mají tu jedno z nejkrásnějších náměstí co jsem kdy viděl. Bohužel je tu nespočetně stánků s vietnamskými trhovci, kteří se snaží prodat to své „značkové“ zboží. Naštěstí je veměstě i celkem dost obchodů, ve kterých se je spousta kvalitních a pěkných věcí. Ani o zábavu není nouze. Mají tu několik oddílů různých sportů. Počítačové herny jsou skoro na každém rohu, takže když nesportuji, chodím do herny. Také tu mají multikino a koná se zde nespočet koncertů. Divadel je tu také dost a tak někdy nějakou hru shlédnu. Našel jsem si tu mnoho kamarádů, se kterými mám mnoho společného.\nAni ve škole to není špatné. Je to krásná historická budova, která tu stojí už přes sto let. Neuvěřitelné viď? A pořád je neporušená. Dokonce je ve výborném stavu. Na škole je mnoho kroužků, jako například klub cestovatelů, pěvecký sbor --- anebo Internetový klub. Lavice a židle jsou trochu zdevastované a je na nich vidět, že něco prožili. Ale mají tu výbornou kantýnu. Docela dost mi vadí, že pánské záchody jsou jenom v přízemí a v 1. patře, ale ve druhém, kde máme třídu, nejsou. Mají tady také automaty na teplé a na studené nápoje. Někteří profesoři jsou bezvadní, ale jiní se u mě netěší velké oblibě. Většinou je to ale proto, že mě mají na předmět, který mě třeba nebaví.\nJídelna není ve škole, ale je pár set metrů od školy. Vaří tu výborně a máme na výběr ze tří jídel. Vybavení v jídelně je nové.\nZ naší třídy máme výhled do parčíku mezi domy, kam z ulice není vidět. Mají tu výbornou knihovnu, kam jsem se přihlásil okamžitě, jak jsem přijel a měl k tomu možnost. Mají tu několik miliónů knih. Noviny v knihovně mají asi od roku 1945.\nČeské Budějovice mají překrásné okolí. Můžu si kdykoliv mám čas vyjet po okolní přírodě. Už jsem byl v Třeboni a na mnoha jiných místech. Je tu všude mnoho rybníků a Šumava je krásná. Už se ale těším domů\n\t\t\t\t\t\t\t\t\tAhoj Miloš", "original_file": "cb1cchrmil_01_1"}
{"text": "Kontrolní slohová písemná práce\n(odborný styl – popis)\n\nTémata:\nOdborný popis vybraného předmětu <žákem opraveno na „zvířete“>\nstatický,\ndynamický,\nstaticko-dynamický.\nSupernovy\nPrávo a jeho druhy\nGoniometrický, algebraický tvar čísla\nExtrémní skupiny\nParlament ČR\nSyntax – vytváření grafu\nsouvětí,\nvěty.\nArchitektonicky zajímavá stavba v Praze\nVybrané téma a druh popisu: zvíře (latimérie podivná)\nOsnova:\núvod\nstručný popis vzhledu a stavby těla\noči, ústa\nnový orgán\nzávěr\n\n\nLatimerie podivná\n\n Latimerie podivná patří mezi lalokoploutvé ryby. Lalokoploutvé ryby jsou zařazeny mezi ryby kostnaté, které se vyvinuly v Devonu – uprostřed prvohor. Vědci se domnívali, že latimerie již na konci prvohor (v Permu) vyhynuly, avšak v roce 1938 byla jedna ulovena v blízkosti pobřeží Madagaskaru.\n Latimerie podivná měří 1,9 metrů. Její pokožka je pokryta drobnými šupinami. Tělo i lebku má již téměř plně kostěné, jen některá místa zůstávají ještě chrupavčitá. Všechny ploutve, párové prsní a břišní a nepárové ocasní a řitní, jsou vystuženy kostěnými oblouky a mají lalokovitý tvar.\n Latimerie komorovýma očima rozeznává světlo a tmu, vidí i barevně. Její drobné nozdry jsou přímo spojeny s ústy, v nichž se ukrývají zuby kuželovitého tvaru.\n U kostnatých ryb, mezi něž patří i latimerie, se vyvinul nový, vývojově významný orgán, který pradávné ryby používaly jednak pro udržování statiky při pohybu, jednak jako orgán, který jim napomáhal při dýchání. Z tohoto kožovitého vaku posléze ve vývoji vznikly plíce.\n Skupina lalokoploutvých ryb, k nimž patří latimerie podivná – označována dnes za živoucí fosílii, je velmi významná z hlediska vývojového, neboť se z ní v dalším vývoji vyvinuly všechny skupiny vyšších obratlovců.", "original_file": "js3zel_02_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nLudmila Polednová\n2. A\t\n14. ledna 2008\t\t\n\nOsnova:\nÚvod\nStať: a) začátek gymnastiky\nb) světlounce modrá obálka\nc) tréninky\nd) první závod, moje třída\ne) nejdůležitější závod, nehoda\nf) pobyt v nemocnici\ng) návštěva školy\nh) babička a děda\nZávěr\n\nDějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí\n„Jmenuji se Anna Hronová a jsem gymnastka.“ To byla moje nejčastější věta. Proč? Protože jsem patřila mezi elitu sportovní gymnastiky. Ale teď? To už je minulost.\nS gymnastikou jsem začala v pěti letech. I přesto že jsem byla malá, věděla jsem, že tento sport bych chtěla dělat a že bych v něm byla dobrá. Avšak rodiče o tom nechtěli ani slyšet, prý si zničím tělo. Ale po několika měsíčních nátlacích povolili a to se slovy: „Až poznáš, jaká je to dřina, odejdeš sama!“ A tak jsme šli na zápis.\nDoma jsem každý den vyhlížela pošťáka, který by mi přinesl rozsudek z centra. Stále nic! Nikdo nepřicházel! Oznámení nikde! Po nekonečně dlouhých čtyřech dnech přišla světlounce modrá obálka s modrým logem. Jakmile jsem viděla ten obrázek, věděla jsem, že je to ONO. Vzala jsem si dopis, roztrhla a koukala na hustě popsaný papír. Jen maminka mi ho s úsměvem vzala z rukou a začala předčítat. Pak jsme šli oslavovat moje přijetí do nejprestižnějšího klubu sportovní gymnastiky ve městě!\nDalší týden byl trénink. Těšila jsem se, neuvěřitelné, že i teď si ten pocit dokážu vybavit. První tréninky byly velice náročné, celé tělo mě bolelo, ale touha stát na prvním stupni vítězů byla obrovská, a tak jsem držela a úmorné cviky přetrpěla! Výraz rodičů mi naznačoval, že ví, že nakonec skončím. Ale na to jsem byla moc hrdá a nehodlala jsem jim dopřát to potěšení. Na tréninky jsem chodila jako první a odcházela poslední, stále jsem se zdokonalovala a těšila se na první medaily. Možná i kvůli tomu jsem zjistila, že nemám žádné přátele.\nPrvní závod se dostavil velice brzo, ale bohužel nedopadl podle mých představ. Nervozita mě přemohla a v mé sestavě si vyskytlo mnoho chyb. S brekotem jsem jela domů. Jediné z čeho jsem měla ten den radost byla podpora tatínka, který zřejmě změnil názor na gymnastiku. To mi dodalo ještě více elánu a v tělocvičně jsem byla většinu mého času. Není divu že jsem si pak s dívkami ve třídě nerozuměla. Zajímaly je jiné věci a tělocvik je nebavil. Ale u mě to byl opak, tam jsem mohla předvést svůj život, několikaletou dřinu. Poznámky na moji osobu jsem radši neslyšela. S odstupem času se jim ani nedivím, byla jsem namyšlená, nestarala jsem se o pocity druhých a myslela jen na své úspěchy a na sebe!\nLéta plynuly a vášeň do gymnastiky mě neopustila. Stála jsem toužila ho nových úspěších a mé cíle stoupaly výš. Tenkrát jsem se chtěla kvalifikovat na Mistrovství Evropy. Nepodceňovala jsem přípravu a v mé hlavě se mi honily myšlenky jen o tomto závodu. Konečně nastal můj vytoužený den. Nebyla jsem nervózní, neměla jsem strach, nezmatkovala jsem, cítila jsem se jistě, cítila jsem vítězství! Musím přiznat, že jsem byla opravdu v nejlepší formě své kariéry. Po příchodu do závodní haly jsem se nemohla nabažit tamější atmosféry. Ale čas mě tlačil a já se musela připravit. Po protažení jsem šla na dvojhrazdu. Ruce jsem si namočila v křídě a vyšvihla se nahoru. Jeden toč, dvojtoč, přeskok a zakončení, letěla jsem vzduchem, udělala poslední salto a …\n„Anno, probuď se. Slyšíš?“ Bolela mě hlava, pomalu jsem otevřela oči. Moji --- přítele stáli kolem postele, která ovšem nebyla moje. Maminka měla oteklé oči od pláče. Mami, co se stalo?“ zvedla jsem se z postele, ale nešlo to, bylo to jiné. „Tati, já necítím nohy!“ V tu ránu jsem si rozpoměla, co se stalo! Přepadl mě pocit zoufalství, nenávisti, bezmocnosti, byla jsem na dně, můj život se absolutně zhroutil. Byl ze mě MRZÁK!\nPo příchodu domů se na mě navalily vzpomínky, strhala jsem všechny diplomy, všechny medaile i poháry, vše, co by mi připomínalo gymnastiku! Byla jsem tak nešťastná! Uzavřela jsem se do sebe a skoro nemluvila. Naši v naději, že se vzpamatuju, mě odvezli do školy mezi „přátele“, ale byli tam nějací? Pochybuji, za celý pobyt v nemocnici nebo doma za mnou NIKDO nepřišel. Ve třídě na mě všichni koukali, na mě, na mrzáka, ale v jejich očích jsem neviděla žádné slitování. Vší silou jsem se štípala do ruky, abych se nerozbrečela. Věty jako: „Jsem zvědavá, co nám teďka předvede. Vždyť ani kotoul neudělá!“ bodaly do srdce a působily bolest.\nOdjela jsem pryč, do přírody, kolem spousta lesů a rybníků. Bylo léto a to jsem vždy trávila u babičky. Pomalu jsem se ----. S dědou jsme „chodili“ na ryby a babičce jsem pomáhala v kuchyni. Ale pořád mi chyběli mí vrstevníci. Jednoho dne jsem uslyšela křik, popojela jsem, abych viděla z okna. Nevěřila jsem svým očím, před vraty stála moje třída. Po dlouhé době se ve mně objevila jiskřička štěstí! Zároveň jsem byla v rozpacích, chtěla jsem se jim moc omluvit za své chování, moc jsem si přála být s nimi kamarádka. Večer jsme si udělali táborák, zpívali a povídali, zdálo se, že mi odpustili!\nPo návratu domů jsem byla konečně schopna se podívat na video z toho osudného závodu. Stále to bolelo, ale teď jsem našla další poklad mého života a to přátele! Díky nim má zase můj život smysl, díky nim se nestydím jet mezi lidi, díky nim píšu tento příběh a díky nim jsem opět šťastná! Až teď jsem si uvědomila, jaký pocit štěstí vnesli do mého života. A předsevzetí? Ať to zůstane, tak jak je. Děkuji!", "original_file": "cb2apolhed_01_1"}
{"text": "29. března 2007\nPinka Michael, 2.C\n2. písemná slohová práce\nNa cestě\n\nByla sobota, vstával jsem za zimních ostrých paprsků ranního slunce, které* Probouzel jsem se unavený, ale zároveň šťastný, že nemusím do školy. Má radost ještě vygradovala po zjištění, že šedé a špinavé chodníky pokrývá třpytící se sníh. Sešel jsem do kuchyně a první co jsem zaslechl – „Jedeme na výlet“ prohlásila máma. Zhrzený tímto zjištěním jsem protočil panenky a pozitivně odpověděl, i když mé mínění bylo opačné. Byl jsem nucen přijmout rozhodnutí mé máti. Otec z toho také nebyl nikterak nadšený. Sestra to neřešila, neboť unáhlené výlety byly téměř na víkendovém pořádku. Posnídali jsme, oblékli se, zabalili se, naložili a vyrazili. Celou cestu na ono místo jsem se střídavě snažil usnout, nebo tupě zírat z okénka. Mé pocity byly dosti smíšené. Myslel jsem na kamarády, kteří v tu chvíli na ledě zápolili se soupeřem, a na druhou stranu jsem byl rád, že se taky konečně dostanu do přírody a na čerstvý vzduch. Po dvou a půl hodinové cestě se již rýsovaly skokanské můstky. Máma zavelela: „ZASTAV“. Ot zastavil a my vylezli z auta. Protíral jsem si oči a nade mnou se prohýbaly stromy pod tíhou sněhu. Čerstvý severní vítr mi ošlehával líčka. Zvuk dovádějících dětí na bobech se rozléhal po údolí. Motory sněžných skútrů burácely a míhaly se na protějším svahu. Vysokotlaká a nízkotlaká děla jedou na plný výkon, neboť okolní teplota klesla pod bod mrazu. Z dalekých „sněhovyráběčů“ ke mě poletoval sníh a usazoval se na mých rukavicích. S údivem jsem zjišťoval, že každý sněhová vločka má jiný tvar. Slunce osvětlovalo vrcholky vzdálených hor na polské straně. V tu chvíli jsem nevnímal ani slastné    superlativy svého otce na zdejší krajinu. Jelikož to bylo z počátku listopadu, zimní sezóna se teprve rozjížděla a jindy ulice plná obézních občanů německého původu, byla teď úplně prázdná. V nedaleké restauraci jsme si pochutnali na obědě. Mé chuťové pohárky si dopřávali neodolatelné chuti kachničky se zelím a špekovými knedlíky. Po chutném a vydatném obědě jsme se vydali na 5km. procházku lesem. Procházka byla nudná, ale v autě jsme zkonstatovali, že byla příjemná. Kola auta ubírala kus po kusu cesty do Prahy.\n* dopadaly na moje oční víčka.\nZa výfukem se hory zatahovaly a já se opět snažil usnout. Tak končí cesta za poznáním přírody. Asi si teď pokládáte otázku, jaké to město. Bylo to moje nejoblíbenější severočeské město a zároveň lyžařské středisko HARRACHOV.", "original_file": "pr2ctpinmic_02_1"}
{"text": "Ptáš se, jak se mi teď daří\n\nOsnova: I. Úvod\n\nII. Stať: 1. Základní škola\n\n2. Noví spolužáci\n\n3. Učení a předměty\n\nIII. Závěr\n\nAhoj Adame!\n\nHned ze začátku dopisu bych Ti chtěla poděkovat za Tvé poslední psaní. A zároveň bych se Ti chtěla omluvit, že jsi musel na mou odpověď čekat takovou dobu. Opravdu si teď nevymýšlím, ale Tvou adresu jsem založila tak důkladně, že jsem ji objevila až po velkém úklidu. Nezlob se.\n\nA také mě teď velmi zaměstnává nová škola. Ty jsi v minulém dopise psal zážitky ze své nynější školy, tak i já se Ti s nějakými svěřím. Mluvili jsme spolu naposled o letních prázdninách, takže si jistě pamatuješ, jak jsem nechtěla opustit základní školu. Byla jsem zkrátka zvyklá na své spolužáky, spolužačky, na učitele a celkově na mé 9-tileté působení na dřívější škole. Jak jistě víš, mám základní školu velmi blízko od svého domova, takže i to mi vyhovovalo. Teď musím vstávat o půlhodinu dřív a jezdit každý den autobusem. Měl jsi také takový svíravý pocit, když ses se základní školou loučil, Adame?\n\n\nAle co se dá dělat. Prázdniny skončily a já nastoupila na gymnázium. Pamatuješ se, jak jsme se na něj o prázdninách byli podívat? Taková ta oranžovo-žlutá budova. Naštěstí jsem nebyla z {obec}<priv> sama. Na stejnou školu se přihlásil kamarád z bývalé školy, Adam. Toho asi neznáš... Přišli jsme do nové třídy a tam na mě čekal první šok – najednou jsem neměla 18 spolužáků, ale 31. To jsem docela koukala, ale už jsem si trochu zvykla, že je to živější a možná i lepší. Musím říct, že po těch necelých 5 měsících se mi někteří spolužáci jeví jako velmi sympatičtí, někteří už méně. Jak mě znáš, tak moc dobře víš, že se víc kamarádím s kluky, než s dívkami. Znáš mě. Naneštěstí se ale naše třída skládá z 22 děvčat a 10 kluků. Ale i tak mi některá padla do oka a ačkoliv jsem tomu v září nechtěla uvěřit, docela jsem ráda, že tu jsem. Pozoruji, že někteří lidé ze třídy mají stejné hodnoty v životě jako já, což mi na základní škole občas chybělo.\n\nJinak co se týká učení, je opravdu znát, že je to těžší. Ale to ty máš jistě také, viď? Psal jsi mi to, já vím. Ale zatím žádné zásadní problémy nemám, myslím, že známky zatím vycházejí. Kromě tedy fyziky. Máme docela náročného profesora, ale to vše Ti povyprávím, až se uvidíme, ano? Ale zase hodně mě baví biologie. Teď probíráme kytičky a víš, že to je moje, ale s přírodopisem na základní se to opravdu nedá srovnávat. Blíží se však pololetí, takže máme naplánované hodně písemky. Vlastně se teď učím na písemku z dějepisu, ale potřebovala jsem si oddychnout. A jak se vyvinuly vztahy u vás ve třídě? A jak zvládáš učení?\n\nTak asi budu končit. Ještě jsem Ti chtěla napsat, že moc ráda vzpomínám na prázdniny, hlavně tedy na vodu, kde jsme se tak skamarádili. A viděl jsi vůbec fotky z vody? Kdyby ne, tak napiš a já ti pošlu CD. Měj se tedy pěkně a zas někdy napiš!\n\nAhoj Eva\n\nP. S. Mám Tě pozdravovat od Evy!", "original_file": "cb1akubter_01_1"}
{"text": "Psací stůl\n\nStůl paní učitelky je ze dřeva. Je sice starý, ale nově natřený a opravený tak, že je teď jako nový. Za stolem má paní učitelka křeslo v kterém se jí dobře sedí, když opravuje sešity. Na stole má paní učitelka kalendář sešity, kytku na okrasu, hrníčky na propisovačky, třídní knihu, klíče, botu na tužky, dárek z Tunisu a jiné věci. Ve stole je devět suplíků a z toho jeden na zámek a také tam je jedna nebo více poliček. <img stůl>", "original_file": "hr5cikluc_02_1"}
{"text": "Lenka Hašková\nTřída: VIII. B\nDatum: 4. 11. 2009\n1. slohová práce – charakteristika literárního hrdiny\nDobrý voják švejk\nŠvejk se nikdy ničeho nebál. Byl dobromyslný, až bych řekla, že tato dobromyslnost přecházela v slabomyslnost. Díky těmto vlastnostech pusobil nebojácně, statečne a neohroženě. Jeho veliká ústa buď potraviny konzumovala, nebo aspoň v nich zpívala velký hlad u člověka doprovází velká žízeň, což se ani Švejkovi nevyplatilo, neboť pil jako duha.\nŠvejkova blbost způsobila mnohé katastrofy. Z jehné takové katastrofy, kterou sám nechtěně zavinil, vyvázl jako jediný bez úhony a ke všemu dostal medaili za statečnost a byl jmenová kaprálem.\nPo této události odešel k letectvu. Švejk je typický českým literárním hrdinou a má vlastně veselého obecního blázna. Tyto vlastnosti mnohdy neprávem bývají připisovány celému našemu národu.\nTaké vyšla kniha „Dobrodružství Dobrého vojáka Švejka“ autorem této knihy byl Jaroslav Hašek", "original_file": "kl8bhaslen_1"}
{"text": "6.3.\nDnes měla mamka narozky a proto byla oslava. Přijeli kamarádi. Mamka dostala plno dárků jako např. bomboniéru,. tryko, kytku... atd. Ze všech měla obrovskou radost. S tetou jsme jí upekli 3. patrový dort. Mamka z něj byla vykulená, až jsem si myslela že jí oči vypadnou.\n\nCelý den byl príima!\nPS: mamce je 37 let.\n7.3.\nDnes ke mně přijela kámoška Eva z Liberce. Měla totiž narozky. Bylo jí 12 let. Ode mne dostala šaty a kytku. kKoukali jsme na televizi a potom jsme šli ven na hřiště. Když nás to přestalo bavit, tak jsme šli domů. Nakonec u mě Eva spala.\n8.3.\nDruhý den jsme se vzbudili v 6h, protože Eva vlezla za náma do pokoje a tahala nás za nohy, tak jsme se šli koukat na televizi. Okolo 9h si pro Evu přijeli rodiče. Bylo mi líto, že odjíždí\na proto jsme si slíbili, že příští týden k nám zas přijede i když je to dálka! <img usměváček>\n9.3.\nVe středu jsme se zálesákem šli na exkurzi do Teplárny. Dozvěděla jsem se, že komín měří 120 m a spálí 1000 tun denně. Potom jsme šli pěšky na prohlídku vodní elektrárny, která je u plovárny. Tato elektrárna se začala stavět roku 1921. Stavba trvala 9 let.\n10.-11.3.\nVe čtvrtek jsem jela k tetě na Vltavu, protože jsem s nima jela do aquaparku v Praze, ale jeli jsme tam až v pátek. Vstávali jsme v 6:00 h. Když jsme doralzila, tak jsme se šli převléknout a hurá do bazénu. Nejčastěji jsem byla na tobogánech a taky jsem tam potkala Evu. Večer jsme byli už dost promočení, tak jsme jeli domů. Bylo to SKVěLé!\n12.3.\nV sobotu jsem byla s Evou na maškarnim v {obec}<priv>. Eva šla za berušku a vyhrála 2. místo za nejhezčí masku. Moc se nám to líbilo!\n\nCELÉ PRÁZDNINY BYLY SUPER, ALE MOC KRÁtKÉ!", "original_file": "ho5dnasmar_1"}
{"text": "Hana Hejnalová, I. C\n4. listopadu 2003\n\n1. písemná práce\nKdo jinému jámu kopá, sám do ní padá\n(Vypravování)\n\nOsnova: 1) vlk a liška dávní nepřátelé (úvod)\n2) vlk vystraší lišku\n3) liška vymýšlí pomstu\n4) liška navštíví vlka a medvěda\n5) medvěd honí vlka\n6)\n\nVlk a liška byli už od nepaměti velcí nepřátelé. Pořád si prováděli nějaké schválnosti. Nechtěli si ublížit, ale chtěli toho druhého zesměšnit před celým lesem, ve kterém žili spolu s ostatními zvířátky. Ta o jejich nepřátelství věděla a vždycky se dobře pobavila nad cizím neštěstím.\nJednou šel vlk lesem a zahlédl lišku. Schoval se za křoví a čekal. Liška spěchala a nedávala pozor. Najednou za ní zašustí listí a než se stačí ohlédnout, leží na zemi. Liška se hrozně vyděsila a začala křičet: „Pomóc, přepadení!! Zachraňte mě někdo! V lese jsou lupiči a chtějí mě okrást! Pomóc!!!“ Za chvíli se seběhl celý les. Všichni se lišce hrozně smáli, až se za břicho popadali. Když liška zjistila, že na ní neleží nikdo jiný než vlk, naštvala se. Vstala, otočila se a odešla.\nUsmyslila si, že se vlkovi pomstí a vymyslí na něj tu nejhorší léčku. Chvíli přemýšlela a nakonec vzala lopatu a šla s ní k cestě. Vykopala hlubokou jámu a zakryla ji větvemi a listím. Potom sehnala plný hrnec medu, zavázala si nohu obvazem a belhala se k vlkovu domu.\nZaťukala na dveře a když vlk otevřel, začala si stěžovat: „Vidíš, vlku, co jsi mi způsobil, jak jsi na mě skočil? Nemůžu chodit, bolí mě noha a je to jen tvoje vina. Možná jsi mi ji i zlomil! Ach, co si já ubohá teď počnu? Slíbila jsem medvědovi, že mu přinesu tenhle hrnec medu na zimu, a ani dojít za ním nemůžu. Medvěd je, jak jistě víš, před zimou vždycky nerudný. Když mu nepřinesu med, rozzlobí se a kdo ví, co se mnou pak bude. Ach, já ubohá!“ Vlk byl od lišky zvyklý na hodně věcí, ale tohle od ní nečekal. Nemohl uvěřit vlastním očím – liška a málem mu tady pláče na rameni. A protože měl přece jenom trochu cti v těle a taky věděl, co je to úcta k nepříteli, zželelo se mu lišky a povídá: „Dej mi ten med a já ho medvědovi zanesu. Běž domů a odpočiň si, ať se ti noha brzy uzdraví. Až zas nebudu moci já, pomůžeš ty mě.“ Liška mu poděkovala a šla domů.\nSotva zahnula za první strom, sundala si obvaz, aby jí nepřekážel a běžela za medvědem. „Medvěde, medvěde, potřebovala bych pomoc.“ Liška a medvěd byli dobří přátelé, a tak se spolu rychle domluvili. Když jí medvěd slíbil, že udělá, co chce, běžela liška zase zpět k jámě na cestě.\nZa chvíli se u medvěda objevil vlk. „Medvěde, nesu ti med na zimu.“ „Dej ho sem a ať už jsi pryč. Už tě tu nechci ani vidět.“ odsekl mu medvěd. Vlk se urazil a řekl medvědovi, že by mohl alespoň poděkovat. Medvěd se rozzlobil a už se řítí na vlka. Ten začne utíkat jak nejrychleji dovede. Běží po cestě a medvěd za ním. Najednou ale vlk zahne do křoví – medvěd za ním.\n<dokončení v konceptu>\nNakonec se mu vlk ztratí v houštinách. Medvěd běhá podél cesty a hledá ho. Najednou se vyřítí přímo na lišku, která celá nedočkavá vyhlíží vlka. Medvěd si lišky nevšimne, postaví se na zadní a strašně zařve. Liška se strašně vyděsí a začne utíkat. Zapomene na díru a spadne přímo do ní.", "original_file": "pr1chejhan_01_1"}
{"text": "Zlatý skarabeus/ Objevení pokladu\nJe to už dávno, co jsem se seznámil se svým přítelem W. Legradem. Díky kterému\njsem nemalo zbohatl.\nAle nebudeme předbíhat a vrátíme se zpět na začátek.\n\nJako každý týden jsem šel navštívit svého přítele W. Legrada. Po chvíli chůze jsem došel k jeho chatrči. Nežně jsem zaklepal, ale nedočkal jsem se odpovědi. Udivilo mě, že není doma, přesto jsem vstoupil.\nPo nějaké době dorazil Legrad se svým sluhou Jupiterem. A už od dveří si povídali o nějakém objevu „brouka“.\nVíc jsem se však nedozvěděl snad zítra. Protože Legrad půjčil „brouka“ poručíku G, který ho chce řádně prozkoumat. Prý mi ho alespoň nakreslí. Podal mi kus papírku, ale v tu chvíli na mě skočil jeho pes.\nZa chvíli jsem se probral, prohlédl si papír a řekl mu, že to vipadá jako umrlčí hlava. Legrad mi vytrhl papírek a vrazil jej ho stolu. Ucítil jsem, že je čas odejít.\nPo pár týdnech mi přišel dopis, ať okamžitě příjdu Legrad. Nevahal jsem a šel. Legrad a Jup se připravovali na nějakou cestu. Legrad řekl, že můžeme vyrazit. Neváhal jsem a šel.\nPo půlce dne jsme dorazili ke starému stromu. Legrad dal Jupovi brouka a poslal ho až nahoru do koruny stromu.\nZa chvíli mezi nás spadl ten „brouk“.\nLegrad začal něco měřit a řekl nám ať zde kopeme. Po hodině šel něco řešit s Jupem.\nZačal znovu něco měřit a ukázal nám místa kde máme kopat znovu.\nAsi po hodině jsme objevili truhlu. Otevřeli jsme ji a na nás ze vyvalil třpyt zlata.", "original_file": "js9bbazmic_1"}
{"text": "Veronika, Boušová\ntřída: VII. B.\nDatum: 19. 11. 2009\n\n1. slohová práce – popis uměleckého díla\nObrazek: Jaroslava Lady\n\nZimní čas\nTento colorovanou malbu namaloval Josef Lada je na motiv zimi což bylo jeho velmi časté téma. Tato malba byla namalována roku 1947.\nToto dílo je v modrém rámu dále tam je bílí rám. Toto dílo se skládá z více menších obrazů s dějem.\nPrvní obrázek v levo úplně na hoře je na rámu malí květ. Obraz ukazuje na konec podzimu. Je tam vyobrazen chlapec s dívkou, kteří k nám stojí zády, pouští si oranžového draka. Děti stojí na mítince u cesty, nejspíše za vesnicí neboť je v pozadí vidět střecha doma a kus kostela.\nKdyž začneme posouvat svůj pohled směrem do prava, dělá nám zde mezi dvěma obrazy mezi ozdobený vánoční stromek v květináči.\nV pravém horním rohu je jméno autora a datum vytvoření. Ještě ještě vedle je ptačí zop pouze bobule. Na této malbě je polozřícenina hradu a ten leží na kopci. Pod kopcem se nachází ústřední motiv a tím jsou dva nejspíše chlapci klouzající se po zamrzlém rybníku. Že je to rybník sem usoudila protože v popředí se nachází vrba.\nPosuneme svůj pohled níže. Zde je vyobrazen zajíc ve své noře.\nPohlédneme o kousek do leva a máme přímí střed malby. Tím je tradiční betlém.\nNa levo je kočka vyhřívající se na peci, která kouká do místnosti.\nNíže je jednocelkový obrázek, který je s vyobrazením muže odcházejícího z lesa, tipický sněhulák a muž nejspíše mladík, který táhne na saních dříví.\nPo sněhulákem je kachna v níž je zapíchnuta porcovací vydlice.\nV rohách u rámečku jsou jablko a ořech.\nCelý obrázek od pozdimu do února vypráví o tom jak to v té době vypadalo.\nDílo se mi velice líbilo.", "original_file": "kl7bbouver_1"}
{"text": "23. 3. 2006\nHana Kunzlová\n2. písemná práce\n(subjektivně zabarvený popis)\n\nPřichází noc v našem městě. Začíná se stmívat a město dostává tajemnější nádech, vypadá to jako kdyby všude poletovalo plno prachu, který se neustále víří. Vykouknu z okna ven a uvidím pouliční lampy, připomínají zářivé světlušky, které nám v noci usnadňují cestu k našim obydlím. Rozsvítí celé město, dají mu život, který je jiný než přes den. V noci mám pocit člověka s křídly, co může kdykoli odlétnout. I atmosféra se změní, lidé se začínají bavit, svoje starosti hodí za hlavu, alespoň do té doby než zase slunce nový den přivede.\nRáda se v noci procházím městem. To město vnímám úplně jinak. Dokážu vnímat okázalou krásu, z které čerpám energii. Když jdu kolem řeky cítím závany větru, které nesou vůni města. (Takové procházky mám ráda také z důvodu, že si srovnám v hezkém prostředí své myšlenky.) Tohle město má i druhou tvář, je tady i noční život. Často chodím přes hlavní ulici, v noci mi to tu připomíná bzukot včel, které neustále poletují sem a tam. Město stále žije, přesto jsou některá místa ve městě dost nepříjemná.\nVzpomínám si jak jsem se jednou ztratila a hledala jsem mezi spletitými uličkami cestu zpět. Všude bylo ticho a já jsem vcházela do tmavé úzké uličky, která jako by mě vedla do záhuby, procházela jsem ji s nejistotou. Když jsem z ní vyšla a dostala jsem se zpátky na hlavní ulici, polil mě pocit úlevy a spadla ze mě nejistota.\nTohle město je neskutečně různorodé, nikdy neusíná, stále se tu něco děje. Proto k němu mám nádherný vztah.", "original_file": "pr2cfkunhan_02_1"}
{"text": "Andrea Abrhamová\nVIII. A\n4. 11. 2009\n1. slohová práce charakteristika literárního hrdiny\n\n„Čert“\nVelmi různorodá postava většina pohádek má ve svém ději nějakého toho čertíka. Na jeho hlavě najdeme kudrnaté černé vlasy k kterých uvidíme trčející rohy. Pod jeho umouněným obličejem se skrývá vychytralá bytost, která zlé chytá a když nic dělat nemusí tak leží u kotle v kterém se vaří hříšníci. Celé jeho tělo je dále pokryto kožichem, jelikož čert je velmi zimomřivé stvoření. Od ramen mu dolů sahají ruce, které jsou velmi šikovné díky tomu má co chce. Samozdřejmě že ručičky podávají nějaký ten pamlsek do pusy takže rychlost jeho rukou mu velmi prospívá. Od pasu dolů se mu nachází noha s botou a pak noha zakončená kopytem díky tomu je kulhání na denním porádku. Když si čerta otočíme tak nad jeho hýžděmi nalezneme ocas na který je velice opatrný a rád sním čaruje. Paličatost to je jejich velká vlastnost, která z nich vystupuje. Naopak higiena to je to nejhorší slovo žádný čert by se neměl namočit natož se mít. Čerta také často vidíme po boku anděla a Mikuláše. Na zádech nosí pytel a obchází domy kde odnáší zlobivé děti do pekla. Řekla bych že každý rodič vyhrožoval dítěti čertem. Ale co by to bylo za svět kdybi si to ty raraši čas od času neukázali a tu zlou duši nepotrestali.", "original_file": "kl8aabrand_1"}
{"text": "1. listopadu 2005\nSOUDNEJ, 3.E\n1. PÍSEMNÁ PRÁCE\n(Zlo, bezpráví a násilí přežívají jen s naším přispěním, neexistují samy o sobě) M. Ghándí\n(Úvaha)\n\nNarodil jsem se v křesťanské rodině (po otci) a proto jsem byl vychováván ve víře, že bůh existuje, že se nám všem odmění v nebi. Samozřejmě jsem ale v poslední době začal pochybovat, boha nalézat, ztrácet a znovuobjevovat. A nelitoval jsem toho, že má víra je taková. Vždyť je to tak správně, víra má být živá, ne ustrnulá. Teď už však nežije. Přelom ve věření a nevěření nastal po tom, když jsem byl téměř svědkem násilí, zla, a hlavně bezpráví. Když jsem viděl plačící Dárfuranku na fotografii více než malé, ta dívka okolo 14 let, pětkrát znásilněná. Zůstával mi rozum stát nad touto nevinnou obětí. Chtělo se mi plakat, chtělo se mi řvát, chtěl jsem se mstít. Křičel jsem do nebes: Bože, jak tohle můžeš dopustit? Jak si může za svůj osud? Čím se provinila?“\nŽe umírají američtí vojáci v Iráku ve mně soucit neprobouzí, ti jsou sami odpovědni za svůj osud. To, že při hurikánu Katrina zemřely tisíce lidí mě taky nechává chladným, protože za to si ostatně můžeme opět my sami. Ale ty oči, ty velké oči plné otázek, strachu a bolesti. Mám zlost. Ale na koho? Mám proklínat Tebe? Že jsi tohle nechal dopustit? Na ně, na pravé původce bezpráví? Nemohu dále věřit v Tvou existenci.\nA otázky mne ze sna budí dál. Co tedy mohu udělat já?\nV první řadě hraje roli informovanost. Již jeden filosof řekl: „O jak sladká je nevědomost.“ Na pilu přitlačil A. Camus, který ve svém románě Mor ústy jedné z hlavních postav říká, že největší neřestí lidí je víc než cokoli jiného právě nevědomost. Dobře tak si koupím každé pondělí Respekt a přečtu si jak ten svět jde do ****** a to mi má stačit? Povědomí o problémech světa je vyřeší? Tak co tedy mohu dělat já?\nZačni od sebe. Začni mluvit pravdu, přestaň krást, zabíjet ty sám. Šiř okolo sebe pozitivní energii, pěstuj altruismus. Alespoň toto minimum můžeš udělat pro dobro lidstva. To je to samé jako vegetariánství, o kterém jsem psal. Odmítnutím jezení masa člověk odmítá i násilí páchané na zvířatech. Přímo tomu a tomu zvířeti nepomůžeš, ale logicky dojdeš k závěru, že čím víc lidí přestane maso konzumovat, tím míň zvířat bude umírat.\nTen samý případ je šíření nenásilí (které ostatně šířil i sám Ghándí) a altruismu. Je nad slunce jasné, že každý nemá tu možnost spáchat atentát na Kim Čong-Ila nebo na Fidela Castra, ale každý může začít pozitivně myslet, soucítit s druhými, na místo zla šířit lásku. Možná to zní naivně, ale proč to nezkusit.\nSám Ghándí je symbolem šíření nenásilí. Držel hladovku za zažehnání krvavé revoluce v Indii. Dalším představitelem tohoto chování je dalajláma. A připadají si tito dva pánové naivní?", "original_file": "pr3esou_02_1"}
{"text": "Inga Khudyaková, 1. E\n5. listopadu 2003\n\n1. písemná práce\nVzpomínka\n(Vypravování)\n\nOsnova: 1) úvod: Patrikova vzpomínka\n2) stať: a) Krásný den\nb) Koupání\nc) Záchrana\n3) závěr: Patrikova vzpomínka\n\nKaždý člověk má hodně vzpomínek. Některé bývají špatné, jiné bývají dobré. Většinou si pamatujeme ty krásné, ale i těch tragických bývá hodně. Vzpoměla jsem na jednu smutnou vzpomínku, která se stala Patrikovi.\nByl krásný, sluneční, květnový den. Sluníčko hřálo a počasí připomínalo spíš červnový, než květnový den. Vypadalo to, že bude pěkný výkend, podobný těm ostatním, ale na ten výkend Patrik u v životě nezapomene.\nTehdy byli můj strýc s tetou a bratrancem Petrem pozvání na oslavu narozenin jednoho známého. Oslava byla pořádaná v přírodě a měla mít podobu pikniku. Vše bylo až pohádkově krásné. Petra napadlo, že když je takové pěkné počasí, mohl by se jít vykoupat do nedalekého jezera. Slunce pálilo skoro jako na Sahaře, ale voda se ještě po zimních mrazech nestačila ohřát. Petr pozval svého kamaráda Patrika a spolu se vydali k jezeru. Když přišli k vodě, Petr dlouho nečekal a začal se svlékat, aby mohl jít do vody. Pobízel taky Patrika, ať jde s ním. Ale Patrik to odmítal: „Ne, bež sám, mě se zdá voda příliš studená a nechci nastydnout. Budu tě sledovat ze břehu. A Petr na to: „Tak jak chceš, nevíš o co přicházíš!“, a rozběhl se do vody. Chvíli se koupal, ale z vody brzy vylezl a řekl Patrikovi, že je to tady moc mělký a že to pujde zkusit trochu dál. Patrikovi se ten nápad moc nelíbil: „Pojď už, musíme se vrátit!“ Petr ho neposlouchal a snažil se najít lepší místečko. Patrik kamaráda nenechal samotného a následoval ho. Petr vešel do vody a tam už se mu to zdálo dostatečně hluboký a tak po chvíli začal skákat šipky. Najednou skočil pořádnou šipku a byl pod vodou nějak dlouho. To se zdálo Patrikovi divný a když se delší dobu neobjevoval na hladině, začal na něj volat. To ale nepomáhalo a tak se za Petrem rozběhl do vody. Skočil do vody a snažil se tam kamaráda najít, ale bez výsledku. Vynořil se a zkusil to o kousek dál, ale všechny jeho pokusy dopadly stejně. Pořád to bylo marné. Ve chvíli Patrik vylezl z vody a rozhodl se, že přivede pomoc dospělích.\nZa chvíli přivedl dospělé na ono nešťastné místo, kde se Petr koupal. Někteří začali skákat do vody a snažili se ho najít, jiní zavolali potápěče. Ti přijeli během pár minut a začali Petr hledat. Ta chvíle se Patrikovi zdála nekonečně dlouhá, jako kdyby plynuly roky. Najednou se z vody vynořili potápěči a v rukou nesli Petra. Patrik se k nim rozběhl, ale uviděl jen mrtvé a bezvládné tělo. Začal křičet a naříkat: „Ne, proč se to stalo Petrovi!?, ne, ne, ne!“. “Proč se mi ho nepodařilo zachránit!“ V tu chvíli si Patrik uvědomil, že ztratil dobrého kamaráda a z očí mu začaly téct slzy. A taky si uvědomil, že on se zachoval dobře, ale měl taky přemluvit Petra, aby nešel plavat.\nMožná by těd tady byl Petr s námi. Smál se, dováděl, dokázal pobavit. Ale už to bohužel zůstane pouze v Patrikově vzpomínce.", "original_file": "pr1ekhuing_01_1"}
{"text": "„ZLO, BEZPRÁVÍ A NÁSILÍ PŘEŽÍVAJÍ JEN S NAŠÍM PŘIZPĚNÍM, NEEXISTUJÍ SAMY O SOBĚ. (M. Ghándí)\n\nZlo. Odkud přišlo? Jak vzniklo? Tyto otázky si odnepaměti lidstvo pokládá. Snažilo se vysvětlit vznik zla ve své mytologii. V mytologii si lidé vymýšlejí příběhy o věcech, kterým nerozumějí. Nejznámější je biblický příběh o Adamovi a Evě: „Bůh stvořil muže a ženu. Nechal je žít v ráji, kde neznali záporné lidské vlastnosti. V ráji neexistovalo žádné zlo ani smrt. Mohli jíst ovoce ze všech stromů, jen ze stromu poznání ne. Eva nedokázalo odolat hadovu našeptávání a snědla zakázané jablko, které potom nevědomě snědl i Adam. Nejdřív se před Bohem schovávali, protože poznali, že udělali něco špatného. Nakonec je Bůh vykázal z ráje, aby poznali reálný život se vším, co do něj patří.“\n\nPoznání. Vše se ve skutečnosti točí kolem poznání. Jak můžu poznat dobro, když neznám zlo? Jak poznám bílou barvu od černé, když neznám její protiklad? Jedno bez druhého nemůže existovat. Bílá tvoří černou a zároveň černá tvoří bílou. Většina kultur toto poznání nějak pojmenovává a dále rozvíjí. Někdy se to nazývá koloběh života jindy náboženství. V mnoha případech si lidé snažili vytvořit návod jak podle tohoto principu<in> žít. Například křesťané mají bibli. Má to být jakési ulehčení.\n\nHledání ulehčení je největší problém lidstva. Raději budu dělat to, co mi někdo řekl, než abych myslel sám. Někdo řekl, že toto je dobré, tak to taky budu dělat. Největší nebezpečí tohoto jednání je v církvi. Kněz něco řekne v kostele a to je pro mě neposkvrnitelné, i kdyby to byla hloupost.\n\nMůžu říct, že bez zla by to bylo lepší. Vše by bylo dobré samo o sobě. Vše by se tak stalo samozřejmostí. Bez zla bysme neměli možnost volby. Bez volby bysme se nemohli rozvíjet. Bez vývoje bysme nepotřebovali všechny ty lidské vymoženosti, které lidstvo vymyslelo. Proč se lidstvo tedy celá staletí namáhalo? Mohlo přeci zůstat na stromech a žít jako opice.\n\nZlo je prapůvodní příčinou všeho záporného. Bezpráví a násilí vznikají až druhotně lidskou příčinou. Nikdo nás nenutí, abysme páchali zlo. Zlo je naše svobodná vůle. Zlo pouze našeptává, ale nic samo o sobě nemůže učinit. Jeho nástojem jsou lidé. Lidé, kteří neodolali našeptávání zla. Pouze lidé ho činí. A také pouze lidé jsou za něj zodpovědní a ponesou si za něj následkýy.\n\nSpoustě lidem přijde lepší páchat zlo. Je to přece jednoduší a lehčí. Nemusíme se snažit a ničím se zabývat. Protože jsou lidé živočichové mají sklon jednat pudově. Pokud jim někdo něco udělá, tak mu to<in> oplatí a dají něco přídavkem. A nic víc neřeší. Je mnohem těžší překonat se a neoplatit stejnou mincí. Je mnohem těžší udělat správnou věc a dokázat odpustit.\n\nPouť životem člověka mnohokrát zkouší. Každý člověk během života alespoň párkrát podlehne. Mnoho lidí se nedokáže vyrovnat s tím, že mnoho zločinců má vše a oni se neustále snaží, a přesto se jim nic nevede. Řeknou si: „Jaká je tohle spravedlnost!“\n\nProč se tedy máme za života tolik naz snažit, když nikdo neví jestli za to budem odměněni? Nikdo neví, co b se stane po smrti. Co když doopravdy existuje peklo a ráj a každy bude po zásluze potrestán či odměněn?", "original_file": "pr3cmul_01_1"}
{"text": "Panešová, Kristýna, V. B, 07/08\n\n3. října\nVypravování – reprodukce textu\nreprrodukce = převyprávění vlastními slovy (např.: přečtu si knihu a její osah sdělím ostatním)\núkolem je zachytit podstatu příběhů (nejdůležitejší okamžiky)\n\nPříhoda z prázdnin\nOsnova:\n1. U louňovického rybníka se Tomášovi stala příhoda.\n2. Petr vešel do vody a začal se topit.\n3. Tomáš zachránil Petrovi život.\n\nPříběh:\nPříhoda se Tomášovi stala jednoho letního večera u louňovického rybníka. Petr byl u rybníka asi poprvé a neuměl plavat. Sešel do vody zrovna tam kde se břeh prudce svažuje a začal se topit. Tomáš skočil do rybníka, chytil Petra a dotáhl ho ke břehu a tam už Tomášovi s Petrem pomohli. A Tomášovi všichni až do dneška připomínají že Petrovi zachránil život.", "original_file": "bu5bpankri_01_1"}
{"text": "Tak tady žiji\n\nNa jihu Čech se nachází, kdo chce leží, město. Není velké, není malé, dalo by se říci, že je tak akorát, střední velikosti. Pro srovnání, a i obhájení toho rozměru beru ostatní města České republiky. České Budějovice, jak se město jmenuje, založil panovník tehdejší doby – Přemysl Otakar II, roku 1278. A teď Vám něco napíšu o místě, kde bydlím.\n\nV Českých Budějovicích bydlím už něco málo přes 16 let, budu přesný, 16 let, 5 měsíců, dny neřeším. Kousek od centra, mám to na náměstí 10-15 minut volné chůze, leží ulice, jejíž jméno je {ulice}<priv>. Tímto jménem se pyšní díky blízkosti areálu Výstaviště, na kterém se každoročně pořádá nespočet akcí, čímž obyvatelé (netvrdím, že všichni) někdy lehce trpí. Víte, pokud nejste fanatici do tzv. „dechovek“, tak sem, na toto místo, se radši nestěhujte. Já obzvlášť trpím jako zvíře, jak se tak vtipně říká!! Představte si, že ráno, po krásném snu otevřete oči, chtěli byste si vychutnat dohru toho fantastického snu a místo toho uslyšíte: „Kdyby ty muziky nebyly...!!!“ To je hrůza a hlavně na zabití! Takové milé probuzení (ironie) dokáže zkazit den už od rána. Nepřeháním. Pokaždé, když se na Výstavišti koná podobná „akcička“, jsem buď zavřený u sebe v pokoji nebo vypadnu doslova a dopísmene z baráku. Poslední varianta, záchrana, je mp3 přehrávač, zapnutý „na plné pecky“. Vše jen abych neslyšel ty lidové hrůzy.\n\nZase aby to nevyznělo, že se tady nedá žít, to vážně ne. Tohle místo mám hrozně rád, je klidné, pohodové. Ano, jsou tu jisté drobné vady na kráse, ale to má každé místo. Přece jenom, není nad to, když v 3 ráno jde podnapilá individua z hospůdky naproti přes ulici a vyřvávají nebo ještě hůř prozpěvují si nějakou vulgární píseň. Taky velmi vtipný je hlas imaginární slečny, která oznamuje: „U parku“. Věřte mi, v 5 ráno bych jí nejradši...!!! Nemusím to snad rozepisovat. Zastávka a hlavní {ulice}<priv> je 50 metrů od mé hlavy.\n\nPřesně na opačné straně naší ulice stojí obrovská LÍPA. Dalo by se s lehkou nadsázkou říci, že je to takový nekorunovaný symbol ulice. Někdy ve večerních květnových hodinách scházejí mladé páry u tak dominujícího symbolu celé ulice. Když se nekoná žádná akce na Výstavišti, je naše ulice vcelku poklidna – žádný provoz, bez pouličních „bitek“, vraždy u nás taky nefrčí.\n\nJak většinu míst i toto má své osobní kouzlo, za tu dobu co tady bydlím mi hodně přirostlo k srdci. Dřív, v mládí, jsem to kolik nepociťoval, ale teď to už chápu. Zrovna včera večer, asi kolem půl 9 jsem seděl na balkóně a koukal, jak rudé usínající slunce pozvolna zapadá za vysoké topoly, které slouží v této oblasti z jednoho důvodu jako větrolamy a z druhého jako „zvuková izolace dechovek“. – aspoň já to tak beru. Ten pohled na slunce byl hrozně uklidňující, k tomu zpěv či brebentění ptáků. Už jenom kvůli tomuhle tohle místo miluju.\n\nMožná by někomu mohlo přijít, že v některých odstavcích je můj vztah k tomuto místu neosobní, to by se ovšem mýlil. I když má chyby, má víc kladů, a co je nejdůležitější – je to můj DOMOV.\n\nOsnova: I. − Úvod\n\nII − Stať − a) kde\n\nb) plusy, mínusy\n\nc) symbol\n\nd) klid\n\nIII - Závěr", "original_file": "cb1ahafjak_02_1"}
{"text": "Moje školní taška\nKaždý den si nosím moji praktickou a neomylnou školní tašku.\nMůj kufr na školní pomůcky je ušit z modročervené a stříbrné látky. Jeho tvar mi připomíná vysoký obdelník, který má navrchu i po stranách také černé zipy zakončeny jezci. Zepředu vykukuje červený znak jako rudá krev s nějakým nápisem. V zadní části mám dva popruhy, aby mi držela taška na zádech.\nKdyž rozepnete všechny zipy tak se dostanete do všech šesti kapes. První přihrádka do té si dávám učebnice a sešity ze kterých se na každou hodinu pečlivě učím. V druhé mám výbornou svačinu i větší věci. Třetí mi slouží k pantoflím, mobilu ten si na každou hodinu vypínám. Neposlední rada jen si tam dávám jedny nůžky dvoje lepidla, pravítka na geometrii.\nMůj bágl mi slouží už dva roky a nedal bych ho za nic. Mám ho moc rád.", "original_file": "cl6achldav_1"}
{"text": "Téma: Realita je nudná. Dejte mi jiný svět.\n\nOsnova: 1) Jiný svět?\n\n2) Realita je nudná\n\n3) Můj názor\n\n4) Rozveselení\n\n5) Co je k tomu vedlo?\n\n6) Pod vlivem drog\n\n7) Narkoman\n\n8) Ubližovat si? Páchat trestný čin?\n\n9) Pomoc\n\nRealita je nudná. Dejte mi jiný svět.\n\nJiný svět? Určitou část společnosti doopravdy nebaví žít v dnešní době normální život.\n\nRealita je podle nich nudná, nehezká, odpudivá, znechucující, vyčerpávající, depresivní a zlá.\n\nMyslíte si to také? Můj osobní názor na realitu Realita je krutá! Ale nesnažím se před ní utéct. Problémům se vždy stavím čelem, snažím se řešit problémy s klidnou hlavou. A věřím, že všechno zlé je k něčemu dobré. Já osobně jiný svět nepotřebuji. Ale znám pár lidí, kteří ano.\n\nMůžeme je nazvat několika způsoby, ale význam||bude pořád stejný. Ubožáci, slaboši Jsou to narkomani. Nebo-li feťáci či smažky. Toto jsou lidé, kteří si sáhli na dno. Podle nich se přeci občas každý něčím rozveselí. Nějaký ten pervitin, kokain, extáze nebo nějaký ten haš.\n\nCo je k tomu vedlo? K útěku od reality. Při položení této otázky mě napadá zpousta odpovědí. Rodinné vztahy, nešťastná láska, problémy v práci či nějaké jiné vedlejší faktory ovlivňující náš pocit štěstí a spokojenost s realitů. Tito lidé se snaží utéct od reality. Chtějí si vytvořit svůj vlastní svět. Svět ve kterém nejsou problémy, žádné povinnosti, stres ani deprese. Člověk se prostě uzavírá do vlastního světa. Který je dokonalý!\n\nPod vlivem drog je realita skvělá a zábavná. První zkušenosti z drogou jsou ve většině případů z pouhé zvědavosti a touhy. Ale později se z touhy stává potřeba. Z potřeby realita. A ta je více než krutá!\n\nNarkoman to nevidí, myslí si, že vše je v naprostém pořádku. Vůbec ho netrápí myšlenka, že vytvářením svého vlastního světa ubližuje sám sobě a páchá při tom trestný čin.\n\nUbližovat si? Páchat trestný čin? Nesmysl Jelikož pro narkomany je droga již potřebou, nepovažují to za jakýkoliv trestný čin. Potřeba přeci trestná není! A ublížit mi také nemůže!\n\nJsou tito lidé jen psychicky slabší než my? Měli by jsme je litovat a snažit se jim pomoci? V drtivé většině případů je užívání drogy dobrovolné. A ve velké většině si ani pomoc nenechají, jelikož už nejsou schopni se smířit s normální realitou. Pokud tedy pomoc odmítají, nechte je žít jejich vysněný<in> život, který je jen směskou umělé radosti, falše a naivity.", "original_file": "grP3avacmic_1"}
{"text": "5. prosince 2008\nPetra Páleníková\nP2\n\n1. písemná slohová práce\nCharakteristika, popis\nTéma: Já v roce 2058\n\nOsnova: 1) Co bude?\n2) Vzhled\n3) Rodinný život\n4) Profesní život\n5) Budoucnost\n6) Snad to vyjde\n\nV roce 2058, pokud se toho dožiji, mi bude 66 až 67 let. Osobně doufán, že Svět bude v té době lepší. Nikde nebudou války, rozhádané státy se usmíří. I ty náboženské problémy budou pryč. Ale možná je to jen velmi naivní představa. No uvidíme.\nTak tedy, jelikož je mi už poměrně dost let, jednoduše a přirozeně na ně vypadám. Mám krátké tmavé vlasy, v obličeji přibylo pár vrásek, asi jako každému v mém věku. Postavu mám stále stejnou. Snažím se žít aktivně a dělat jen to, co mému tělu prospívá.\nNyní žiji v malém městečku, kousek od Prahy, kde se ale nezastavil čas. Mám krásný, bílý dům s velkou zahradou. Všude je spousta překrásných pestrobarevných květin, přes které, hlavně na jaře a v létě, poletují nové druhy motýlů. V tom bílém domě samozřejmě nežiji sama, ale se svým již třetím manželem, myslím, že ten je opravdu „ten pravý“. Máme spolu dvě krásné děti a ještě hezčí vnoučata, ty mi dělají opravdu velkou radost. Jsou to chytrá a milá dítka. Mám prostě skvělou rodinu, a tedy jsem šťastná.\nStále chodím do práce, velmi mě baví, líbí se mi být v kolektivu, vytvářet stále nové věci, které se ostatním líbí. Snažím se, aby můj život nebyl nudný, možná i proto jsem před několika lety vystudovala vysokou školu. Abych nezapomněla, jsem ředitelkou muzea. Je to krásná práce, naprosto splňuje mé představy a požadavky. Jsem prostě stále velmi aktivní. Nechci, aby ze mě byla senilní, zabšklá babka, která jen vysedává po čekárnách a nemůže se dočkat nového druhu prášku.\nAno, musím připustit, že někdy je té práce na mě mnoho, proto přemýšlím nad tím, že přenechám svou funkci někomu mladšímu a já si budu užívat zaslouženého odpočinku. Ráda bych se podívala do jiných zemí, protože si chci ještě trochu užít. Těším se na to, že budu mít volno a také čas na své zájmy, děti a vnoučata. Mám představu, jak si každé odpoledne s manželem uvaříme výbornou kávu, v pohodě na zahradě ji vypijeme. Myslím, že nám bude krásně.\nOsobně musím říci, že se mi tato představa poměrně hodně líbí. Teď jen mohu doufat, že se vyplní.", "original_file": "grp2palpet_1"}
{"text": "MOŘE A JÁ\n\nKaždá plavba začíná snem... Příběhy lodí plavících se po moři mne provázely už v dobách, kdy mě zajímaly uplně jiné sporty než námořní jachting. S rostoucím věkem jsem se začal ohlížet právě po tomto novém sportu. V roce 2000 jsem poprvé spatřil moře z paluby čtrnáctimetrové plachetnice Ursy. Bylo to v Chorvatsku na Jadranu. Tam jsem pochopil, že tohle je to, co už vlastně tak dlouho hledám. Po několika letech a mnoha výpravách po Jaderském moři jsme já a můj otec vypluli na skutečné moře.\n\nKaždá plavba, zvláště dlouhodobá, vyžaduje pečlivou a důkladnou přípravu. Především je nutné stanovit si třeba i obtížný, ale reálný cíl. Měli jsme v plánu uskutečnit plavbu po řeckých Kykládech a získat tak nové cenné mořeplavecké zkušenosti. Dalším předpokladem úspěchu je určení funkcí a stanovení zodpovědnosti během plavby. S tím by se měla ztotožnit celá posádka, což v našem případě nebyl problém. Kapitánem byl zvolen nejstarší a nejzkušenější mořský vlk z naší sedmičlenné posádky a na něm jeho bedrech zůstala strategie plavby. Bylo zapotřebí určit nejvhodnější trasu vzhledem k převažujícím větrům a mořským proudům. Zároveň Kapitán rozdělil celou plavbu na přiměřeně dlouhé úseky a vybral vhodné cílové přístavy. Nastalo hektické období příprav a opět se potvrdilo, že nejen na moři, ale i doma se může ledacos přihodit.\n\nJe sobota 17. července 2004. V osm hodin ráno se celá naše posádka loučí se všemi známými, příbuznými a kamarády, kteří ji doprovodili až do vstupní haly Ruzyňského letiště. Nástup do letadla působil na všechny zůčastněné jako předzvěst „něčeho opravdu velkého“ a původní nejistotu a obavy záhy vystřídalo nadšení a radost z nadcházejícího výletu. Rozloučili jsme se s promrzlou ranní Prahou a vydali se vzdušnou čarou směr Řecko.\n\nNa Athénském letišti nás o tři hodiny později překvapilo subtropické podnebí, přímořské klima a osmdesáti procentní vlhkost, na kterou jsme si zvykli, až třetí den plavby. V Ppřístavu Kalamahi se na nás už zdáli usmívala kajutová plachetnice Bovaria. P Dvacetimetrová plachetnice německé výroby nas bude provázet dalších 14 dní po řeckých ostrůvcích. Celý jeden den trvalo nalodění a odbavení naší posádky. V neděli v deset dopoledne odrážíme od břehu a opouštíme domovský přístav. Kolem nás ubíhá město Athény spolu s koloritem přeplněného přístavu, který snad nikde nekončí. Fouká severozápadní vítr o síle jednoho Beauforta, hladina je klidná, necháváme se unášet mírným vánkem směr jih. Užíváme si sluníčka a mořského klima. Během prvního zkušebního dne se překonáváme pevninský úsek Řecka a dostáváme se na nejjižnější část Athénského poloostrova až k Poseidonovu chrámu. Většina řeckých kotvišť se nachází ve volné přírodě a tak si odvykáme na Chorvatský servis v podobě luxusních přístavů. Je to pro nás nové, ale ne zas tolik abychom nepoděkovali bohu moře za jeho přízeň a ochranu během plavby. Právě jsem patří sklenička s dobrým pitím, vždy na začátku a po ukončení každé plavby. Připíjí i kapitán a celá posádka...\n\nA v tomto duchu probíhá celý první „objevitelský“ týden naší výpravy. Plujeme se svou plachetnicí stále na jih a navštěvujeme nádherná člověkem nepoznamenaná místa. Počasí nám stále přeje a my se, ostrov po ostrovu, přibližujeme až na nejjižnější Kyklády. Vychutnáváme si řeckou kuchyni a s pevninou za zády si užíváme první větší vlnky. Začínají se také objevovat první drobné závady. Naše nadšení nezlomí ani výpadky navigační techniky, ani drobné netěsnosti na trupu. Míjíme ostrovy Kea, Kythos, Serifos a Syfos. Všichni cítíme intenzivní a nepopsatelné souznění s přírodou. Absolutní klid a ticho přerušuje jen šumění mořské vody a tlumené nárazy přídě do vln. Přes noc kotvíme v op tajemných zátokách, přes den brázdíme moře na cestě za obzorem.\n\nPo sedmi dnech se dostáváme na ostrov Santorini, do cíle naší cesty. Je to nejmalebnější a nejzajímavější ostrov v Krétském moři. XXX zde dvě noci a doplňujeme vše potřebné pro návrat do Athén. Až sem nás celou cestu provázel boční a zadoboční vítr o normální<in> síle tří stupňů Beaforta. Překonali jsme téměř pět set námořních mil a stále zbývala dlouhá cesta zpět. Týden utekl jako voda pod kýlem.\n\nNa neděli 25. července jen tak nezapomenu. Posádku vzbudily silné poryvy větru opírající se o bok naší plachetnice. Vítr stále sílil a stočil se směrem ze severu, tedy odtud kam jsme měli namířeno. Slunce se schovalo v husté oblačnosti a my pocítili znatelné ochlazení. Tlak prudce poklesl a vítr přešel v bouři. Na cestě domů nás vítaly vysoké vlny, studený déšť a silný vítr, který nás donutil křižovat. Abychom vše stihli do odletu, byli jsme nuceni namísto obvyklých 80-ti mil denně urazit za velmi stížených podmínek 160 mil. Konečně něco pro opravdového jachtaře... Po prvním vysilujícím dni na cestě zpět po zakotvení v přístavu celá posádka ihned usíná. Drul Další den se od místních dovídáme o zákazu vyplouvání pro trajekty a linkové parníky, došlo na nejhorší. Zasáhly nás severní pevninské větry Meltémy, které jsou typické spíše pro podzimní období a jsou<in> známé svým dlouhotrvajícím průběhem. Sbíráme všechny své síly do boje s přírodními živly.\n\nI přes zákaz vyplouvání překonáváme nejobtížnější úsek Egejského moře ve větru o síle jedenácti stupňů Beauforta, tedy ve větru o rychlosti 120km/h. Zmenšujeme plochu hlavní plachty na třetinu a plochu kosatky na čtvrtinu i za těchto okolností naše plachetnice jede rychlostí přes 7 uzlů při kurzu ostře proti větru. Přístroje vypovídají službu a my se můžeme spoléhat jen na sebe, své zkušenosti a námořní mapy. Ve vysílačce se ozývají nouzová volání cizích lodí. Vlny dosahují deseti metrů a k nejbližšímu břehu nás dělí deset hodin cesty. Za tmy přistáváme.\n\nO tři dny později bouře ustává. Od Athén nás dělí jen sto mil. Jsme tak plní zážitků, že nikdo ani nehlesne, se zaujetím pozorujeme větrem potrhanou českou vlajku na zádi a o pár desítek hodin později s úsměvem na tváři (a šrámy na duši) vplouváme opět do Athénské olympijské mariny.\n\nVše dobré i špatné jednou končí, a tak v neděli 1. srpna 2004 dosedá naše letadlo po páté hodině odpoledne na letišti v Ruzyni. Dva týdny jsme se plavili po těch nejkrásnějších ostrovech jaké jsem kdy viděl a z této výpravy jsem si odnesl zážitky na celý život...\n\nMoře bylo vždy výzvou odvážným lidem...", "original_file": "pr4chajtom_1"}
{"text": "31.10. 2006\t\nRynešová Pavlína, 2.D\n1. písemná slohová práce\nTéma: Žahavci\n(referát)\n\nOsnova:\nI. Úvod – žahavci\nII. 1) Nebezpeční jedinci\n2) Rozdělení\n3) Podrobnosti tříd\nIII. Závěr – shrnutí\n\nTéma, které jsem si vybrala, je téma biologické a podrobně se zabývá živočišným kmenem žahavci.\nMnozí lidé si pod pojmem žahavci představí malé vznášející se medúzy či krásně zbarvené korály na dně moří a oceánů. To vše je pravda, avšak nesmíme zapomínat, že na naší Zemi žije spousta dalších a vysoce nebezpečných organismů, patřících do tohoto kmene.\nCo se skrývá pod latinským názvem cnidocyty, málokdo ví. Jsou to žahavé buňky s jedovatými látkami uvnitř těla žahavců, které dokáží usmrtit člověka během čtyř minut. Paradoxní na tom je, že bez nich by tito živočichové neměli své místo na zemi, nedokázali by se ubránit a nezískali by potravu, tak důležitou k přežití.\nŽahavci se dělí podle různých vlastností na medúzovce, čtyřhranky, polypovce a korálnatce.\nMedúzovci patří mezi méně nebezpečné jedince, kteří člověka pouze popálí. Daleko nebezpečnější jsou již zmíněné čtyřhranky. V Mikronésii si tyto žahavce vaří jako nesmírnou pochutinu, zatímco v Austrálii byla ve 20. letech objevena „mořská vosa“ s chapadly dlouhými přes pět metrů. „Mořská vosa“ se stala pro 70 lidí posledním spatřeným živočichem před jejich smrtí. Dnes se jí obávat nemusíme, jelikož v roce 1970 byl objeven protijed.\nZastavíme-li se u 3. třídy polypovců, každému se jistě vybaví rozsáhlá skupina sladkovodních živočichů – nezmarů. Při otázce, proč se jim dostalo takového pojmenování je lehká, ale i snadno vyvratitená odpověď. Když nezmarovi velkému okolo 1cm, odříznete číst jeho těla, po určité době místo jednoho nezmara naleznete rovnou dva. Od jeho rychlé regenerace dostal pravděpodobně svůj název. Přesto nezmar nevydrží vše. Například působení chemické sloučeniny mu naopak silně škodí Při jednom výzkumu obrátili vědci živočicha naruby, propíchli ho štětinkou a vyčkávali na smrt. Místo ní se buňky přemístily na své pozice a organismus mohl žít dál.\nPodle Guinessovy knihy rekordů z roku 1995 je nejnebezpečnějším polypovcem Měchýřovka portugalská, která dokáže usmrtit člověka, i když sama už dávno nežije.\nPoslední třídou jsou korálnatci, známí jako tvůrci krásných korálových ostrovů a útesů. Už staří Římané vyráběli z Korálu červeného náhrdelníky a v každém mořském akváriu nesmí chybět pomalu pohybující se sasanky, často symbiotizující s rakem poustevníkem či s klauny.\nKdo jsou to tedy ti záhadní mořští či sladkovodní živočichové? Jsou to žahavé a smrtící mnohobuněčné organismy, kteří se pouze snaží přežít. Ale také jsou to výborní stavitelé atolů s krásnými pestrobarevnými částmi těla.", "original_file": "pr2drynpav_1"}
{"text": "Odborná úvaha\n(školní písemná slohová práce)\n\nMůžete volit buď mezi úvahou populárně-naučnou s publicistickými prvky, nebo úvahou s prvky výkladovými (na pomezí textu populárně-naučného a vědeckého). Své pojetí uveďte níže k vybranému tématu.\n Témata:\nJak se bránit manipulativním postupům masmédií\nO třč. osobnostech (či dokonce celebritách) v našem showbyznysu\nMožnosti mého budoucího uplatnění ve zvoleném vědním oboru\nDopady konzumace alkoholu na pubescentní vývoj jedince\n\nČíslo vybraného tématu: 4\nDruh úvahy: populárně-naučná\n\n\nDopady konzumace alkoholu na pubescentní vývoj jedince\n\n Dalo by se říci, že sklenka alkoholu před patnáctiletým pubescentem či pubescentkou je v dnešní době normou. Vždyť i tak mladý člověk je jistě náležitě poučen o následcích, ať už jde o odumírání mozkových buněk či ranní bolesti hlavy; je to tedy jeho věc. Ano, to asi je, ale pití alkoholických nápojů v tomto případě rozhodně nevychází z zralé úvahy, nýbrž z úvahy zcela jiné: nejsem dítě!\n Je zcela přirozené, že se mladí snaží napodobovat starší generaci (byť to vehementně popírají), a alkohol pro většinu dospívajících znamená další krok na cestě k dospělosti. Dalším možným argumentem pro pití lihovin může být i to, že u sklenky zlatavého moku se stírají mnohé rozdíly a naopak se stmeluje parta. Stranou ponechme otázku, zda je takový kolektiv skutečně pevný. Zda se nerozpadne, jakmile alkohol dojde.\n Jaké jsou tedy dopady? Záleží na tom, jestli mládežníci konzumují levný a dostupný alkohol, nebo kvalitní a pod vedením rodičů. V prvním případě jsou následkem falešné pocity dospělosti a soudružnosti, občas opilost a již zmíněná bolest hlavy. V případě druhém (a to je vyzkoušená metoda!) je to nechuť k laciným nakyslým patokům, které vám spolužák pravděpodobně nabídne na třídní oslavě. Jak rafinované a účinné!\n Abychom to shrnuli: asi není nutné lihoviny naprosto odsuzovat, nesmíme však zapomenout, že to jsou přece jenom drogy, byť legální. Dopady konzumace alkoholu na pubescentní vývoj jedince zahrnují širokou škálu – od alkoholismu a páchání trestného činu pod vlivem. Můžeme jen doufat, že osvíceným a osvětovým přístupem se nám podaří ty vážnější důsledky minimalizovat. Vždyť jde o naši budoucnost.", "original_file": "js3jun_03_1"}
{"text": "Jednou po dlouhém čase jsme s rodinnou šli ven. Když jsme šli po {obec}<priv> zahlédli jsme že na větvích cvrlikají ptáci, roztály ledy v rybníce a že pod sněhem se objevila tráva. Ale třeba že lidé mají lepší náladu, protože začíná hřát a svítit sluníčko. Procházeli jsme se třeba v lese a hned jsme si všimli že ptáci si začínají stavět hnízda. Prodlužuje se den {a}<in> krátí se noc, takže už se blíží jaro. Viděli jsme také u souseda že první jarní květina je sněženka. Těším se už na jaro. <img rybník>", "original_file": "am5advoter_1"}
{"text": "Lucie Stöklová\nVII. A\n22. února\n\n2. slohová práce\n(charakteristika)\n\nPopisuji mojí babičku Věru. Mám ji ráda a doufám, že ona mě taky. Na první pohled je babička vyšší a hubená. Její chůze je velmi rychlá. Zaujme nás na ni její blonďaté, husté vlasy. Babička už není zrovna nejmladší, takže má vrásčitý obličej, hlavně čelo. Obočí si upravuje do obloučku. Pod očima jí vystupuje malý nos.\nKdyž spatříte babičku, tak neuvidíte nic jiného, než úsměv na tváři. Pusu má velmi upovídanou. Uši má někdy schované pod vlasy.\nBabička je velmi hodná, ochotná a ohleduplná. Kdybych měla nějaký problém a obrátila se na babičku, vím, že by mi určitě pomohla. Lidi ji mají velmi oblíbenou, je pošťačka.\nJakmile je léto, svítí sluníčko, babička hned sedá na kolo a vyjíždí na výlet. Babička se bez kola neobejde. Letošní zimu se jí to vymstilo. Jela na kole a uklouzlo jí to na ledovce. Zlomila si rameno a zápěstí. Už je to lepší.\nDalší babiččina závislost je aerobick. Chodí cvičit minimálně 4x týdně. Moje babička je velmi sportovní a také proto se obléká sportovně.\nJsem ráda za to, že ji mám.", "original_file": "kl7astoluc_1"}
{"text": "SOFOKLES\nKRÁL OIDIPUS\n\nTato divadelní hra je ze starého Řecka, je to typické starořecké drama. Je to příběh s napínavým dějem a se špatným koncem. Kniha je kompozičně rozdělena na jednotlivá dějství a obrazy.\nJazyková stránka textu je poměrně složitá, autor užívá hodně přechodníků, ale ty vzhledem k době kdy byla hra napsána očekáváme.\nSoudržnosti textu autor dosáhl tím, že věty se zvláštním způsobem rýmují o dodržují určitý rytmus. Celá hra je velmi dobře napsaná a svým poutavým dějem a vyvrcholením čtenáře nebo diváka určitě zaujme.", "original_file": "js9tvr_01_1"}
{"text": "Tak tady žiji\n\nTak tady žiji,\n\nv malém městečku na jihu Čech, v {město}<priv>. {město}<priv> je vám určitě dobře známa, protože je proslulá svým krásným zámkem ve windsorském stylu. Je také známa pro svou dlouhou historii, také mimo jiné pro měšťanský pivovar, bohužel již léta zavřený. Ale nabízí se zde také mnoho aktivit a sportovních příležitostí. Máme zde vynikající golfové hřiště, které nám všichni závidí. Také tenisových kurtů a fotbalových a basebalových hřišť je zde hojně. {město}<priv> si vybrali i představitelé evropského mistrovství v triatlonu – X-terra, další důkaz o {městské}<priv> kvalitě. Zkrátka {město}<priv> je zajímavé městečko, kterému se ne nadarmo říká Perla jižních Čech.\n\nPokud byste si na místním letišti zaplatili nějaký ten peníz za okružní let nad {město}<priv>, naskytl by se vám krásný výhled. Na kopci byste viděli zámek, bělající se ve slunci až oči slzí. Pod Zámeckou skálou se vine řeka Vtava ve svých nesčetných zákoutích, které skýtají mnoho úkrytů pro zdejší rybáře, kterých jsou tu plné břehy. Další, co byste spatřili, by bylo moře stromů kolem zámku, tedy zámecký park, který obklopuje zámek ze všech stran. Také byste si mohli všimnout velkého starobylého domu s oranžovou fasádou, na samém okraji zámeckého parku. Tedy mého domova.\n\nSvůj dům mám opravdu rád, je v něm soustu míst, kam se schovat před světem. Tento dům má dokonce několik vlastních příběhů, ale o těch snad raději jindy. Tento dům je domovem mým, mých rodičů a bratrů, jako byl domovem mým předkům. Pokaždé, když se vracím domů, zvednu zrak na kopec na obzor a řeknu si: „Pořád ještě stojí“. Pak mě čeká náročný výstup po schodech do kopce, při kterém pomalu vypouštím duši. Nakonec stanu zadýchaný u domovních dveří a šťastný vklopýtám dovnitř.\n\nV našem městě je nespočetné množství restaurací, hospod, hotelů a podobných podniků, které lapají kolemjdoucí turisty a nutí je utratit co nejvíc peněz, z kterých pak naše město vzkvétá. Vím, že bych to neměl říkat, ale v jedné takové hospodě trávím dost času i já. Scházíme se tam s bývalými spolužáky, kamarády i sousedy. Je to druh určité komunikace, protože jinde se nesejdeme, a byla by určitě věčná škola na sebe zapomenout. Zkrátka, všechny naše hlubocké hospody jsou skvělé a mají to, co by měla většina mít. Dobré pivo, usměvavý hospodský a čisté sklenice.\n\nU nás je každý sousedem. {město}<priv> má přibližně 10 tisíc obyvatel, což určitě není na obecní město mnoho. Když se projdete po hlavní třídě, potkáte většinu svých známých, sousedů, přátel a příbuzných. Ve velkých městech kolem sebe lidé chodí, nezdraví se, vrážejí do sebe a v dopravních zácpách na sebe neslušně pokřikují. Ale na {město}<priv> je tomu jinak. Všichni se s úsměvem zdraví a kdykoli se potkají, navzájem si drží dveře v samoobsluze a pomáhají starým paním s nákupem do kopce. Ani dopravní tlačenice u nás nemáme. A večer, večer se všichni staří známí, ale i neznámí, sejdou na terase v místní krčmě, aby dle starého zvyku poseděli a poklábosili. Zkrátka, {městští}<priv> obyvatelé jsou vždy přátelsky naladěni.\n\nNěkteří lidé nazývají {město}<priv> vesnicí. S nimi bych si to rád ručně vyřídil, protože {město}<priv> byla uznána město před nejméně stopadesáti lety. Tak kdo ještě neuvěřil v jedinečnost {město}<priv>, mohl bych mu ještě dlouho a dlouho vyprávět, až bych ho nakonec přesvědčil a on by vzdal městu hold. Tak tedy, tohle je naše město, které bych nevyměnil za žádné jiné. Tak tady žiji, den za dnem, v {město}<priv>.\n\nOsnova: Úvod: město {město}<priv>\n\nStať: a) pohled z ptačí perspektivy\n\nb) můj dům, můj hrad\n\nc) naše město uvnitř\n\nd) {městští}<priv> občané\n\nZávěr: {město}<priv>, a vesnice?", "original_file": "cb1asvepav_02_1"}
{"text": "Martin Čumpelík – Ptačí chřipka\n\n Martin Čumpelík ve svém díle Ptačí chřipka ztotožnil v zajímavém kontrastu utrpení Ježíše Krista s děsivou vizí nemoci, která se stala hrozbou moderního světa.\n V podstatě se jedná o zmenšený model kříže, na kterém na místo Krista trpí umírající labuť. Už vzhledem k volbě tématu je jasné, že se jedná o umění postmoderní s morbidními prvky dekadence.\n Tento do jisté míry děsivý výjev je vytvořen z nelakovaného dřeva pokrytého temperovými barvami. Běloba labutě ostře kontrastuje s tmavě hnědým křížem; celkového efektu bolesti a zmaru je dosaženo několika tahy červenou temperou v místech ptačích křídel a trupu.\nIronického nádechu dodává dílu plechová tabulka s vyrytými znaky HSNI v místech, kde Ježíšův kříž nesl nápis ANRI. Symbol ptačí chřipky je postaven proti zkratce židovského krále.\n Celkový dojem z díla je pozitivní; myšlenka labutě přibité na kříž je nápaditá, parafráze na Ježíšovu smrt v této souvislosti v dobrém slova smyslu překvapivé.", "original_file": "js3masmil_01_1"}
{"text": "Osnova\n\n1, Štědrý den\n\n2, večeře\n\n3, saláta a ryby\n\n4, stromeček\n\n5, rozbalili dárky\n\n6, Notebook\n\nŠtědrý den\n\nK večeři jsme měli salát a rybu nebo řízek. Po večeři se šlo ke stromečku, kde jsme si rozbalili dárky.\n\nNejvětší radost jsem měl s Notebooku, ktery jsem si moc přál.\n\nDostal jsem ještě DVD Transformers dvě, a helikoptéru na ovládání.\n\nDarky se mi moc líbyli, jsem spokojen, a užil sem si heské Vánoce z přáteli a rodičema.", "original_file": "hr6macmic_02_1"}
{"text": "Ježíšek verzus Santa Claus\n\nZa dětství mé babičky se Vánoce slavily tak, že se sešla celá rodina u slavnostní tabule. Děti věřily, že když se postí, tak uvidí zlaté prasátko. I já, když jsem byla malá, jsem věřila, že pro můj dopis přiletí anděl a když budu hodná, tak pod stromečkem najdu to, co si přeji.\nA dnes? Myslím, že hodně dětí si při slově Ježíšek představí vousatého pána v červeném obleku a média jejich představu jen podporují. Většina vánočních ozdob je čevená, na balících papírech, dárkových taštičkách a ve vánočních pohádkách uváděných v Česku se objevuje Santa Claus.\nZa několik generací podle mého názoru vymizí představa Ježíška jako pacholátka v jesličkách a na jeho místo nastoupí onen pán v červeném, co pije Coca Colu a jmenuje se Santa Claus.", "original_file": "js1bpleann_1"}
{"text": "Kallmünzerová, N, V. B, 07/08\n\n3. října\nVyprávění – reprodukce textu\n\nPříhoda z prázdnin\na) Tomášova příhoda u rybníka.\nb) Tomáš ji vypráví.\nc) Petr se začal topit a volat o pomoc.\nd) Tomáš Petra zachránil.\ne) (Za to Tomáš zasluhuje pochvalu.)\n\nStalo se to u rybníka, kde Tomáš skákal z můstku. Uviděl Petra jak se topí. Bez váhaní plaval pro Petra. Vytáhl ho z vody a tak mu zachránil život.", "original_file": "bu5bkalnan_01_1"}
{"text": "„Čteme pro vědomí, že nejsme sami.“\n\nČteme pro vědomí, že nejsme sami. Nevím, jestli bych tak úplně souhlasila s tímto tvrzením. Položme si otázku, proč vlastně čteme. Čteme, protože nás to baví, protože musíme, ale hlavně protože to umíme. Důležité je i to, co čteme. Když se začneme bavit o čtení, hned se mi v mysli vybaví knížka – pořádná tlustá kniha s hezkým obalem a krátkými kapitolami, protože ty čtu nejradši – ale číst se dají i noviny, časopisy, nápisy na reklamních plakátech u cest nebo v dopravních prostředcích a v polsledních letech také e-maily či smsky.\n\nUž dlouho stále víc a víc slyším, že mladší generace stále méně a méně čte, že už pro ně knihy nejsou tak důležité jako dřív pro generace starší. Nevím, asi je to pravda...\n\nAle vraťme se zpět k původnímu prohlášení. Myslím, že není tak úplně pravdivě, aspoň u mě. Zdá se mi, že tahle věta platí, pokud čteme o někom, kdo skutečně žije, a nemusíme se o něm dozvědět pouze z knížek. Když o někom čtu v novinách nebo časopise, tak první, co mě napadne, určitě nebude, že nejsem sama, ale pak si třeba uvědomím, že s tím člověkem mám něco společného, že například má nebo měl problémy, které by se daly přirovnat k těm mým, a pak mi začne být sympatičtější. A příště si o něm možná zase přečtu a dozvím se, že je na tom líp, protože už některé své problémy vyřešil, tak jako já, ale další se zase objevily. A tak budu vědět, že nejsem sama, kdo musí pořád něco řešit. Mnoho lidí se snaží vcítit do některých knižních hrdinů a přemýšlí, jak by se asi zachovali v té a té situaci. Když se pak někomu stane něco podobného jako tomu hrdinovi, řekne si: „Nejsem sám, komu se to stalo.“ Někdy vás to může povzbudit, někdy ne. I já si někdy říkám něco podobného, ale ne zrovna moc často. A myslím, že nečtu proto, abych věděla, že nejsem sama, protože mám to štěstí, že vždycky je tu někdo, s kým si můžu popovídat, zavolat mu nebo prostě napsat. Čtu proto, že mě to baví (tím nemyslím povinnou četbu, i když i na té se většinou dá najít něco zajímavého). Čtu, když jsem doma a nemám, co dělat, když jedu autobusem nebo metrem, nebo když na někoho čekám. Čtu, protože mě to naučili a protože bez čtení bych se neobešla. A myslím, že kdybych nečetla dlouho žádnou knížku, tak by mi to asi dost chybělo. Ale ne proto, že bych pak nevěděla, že nejsem sama.\n\nMyslím si, že když nám napíše přítel, a je jedno, jestli pošle dopis, pohled, e-mail nebo jenom krátkou smsku, tak jsme rádi, že si na nás vzpomněl a když si to přečteme, tak víme, že nejsme sami, že na nás někdo myslí a má o nás starost. A můžeme mu odpovědět, aby i on věděl, že není sám.", "original_file": "pr3chejhan_01_1"}
{"text": "II. slohová práce\n\nKateřina Holubová\nI.C\n8. června 2005\n\nTak tady žiji\nOsnova:\nÚvod - čekání\nHlavní Stať – přechod\nulice\npocity\nZávěr – zamyšlení\nStojím před velmi frekventovanou ulicí. Auta se kolem mě míhají jako mžitky před očima. Snad je to tím, že je pátek odpoledne a každý se snaží utéci domácímu stereotypu někam pryč, na chatu, do přírody. Zkrátka pryč z tak krásného místa, jako je domov. Já to mám naopak. Většinu času v roce jsem mimo své pevné zázemí a přesto se jedině tady cítím doma. A už stačí tak málo. Přejít asfaltovou čáru po bílé proužkované zebře a projít snad až nastotisíckrát prošlapanou ulicí Žižkova.\nZvuk motorů pomalu mizí a zdá se, že se provoz na dlouho očekávanou chvilku uklidnil. S hlubokým nádechem vykročím a překážka je za mnou.\nJak pospíchám, koukám do země, aby mi cesta rychleji uplynula. Nemusím hlavu ani zvedat a moc dobře vím, že právě po levé straně míjím oční ordinaci. A po pravé straně bydlí velmi hodná stará paní, která mě jako malou převáděla přes to asfaltové nebezpečí, aby se mi nic nestalo.\nCesta vede mírně do kopce. Ulice je poměrně úzká a potemnělá. Jsou tu jen dvě postarší pouliční lampy, které jako naschvál často zapomínají svítit, když se k večeru vracím domů.\nPoslední dům na konci ulice už se na mě usmívá. Teď již se zvednutou hlavou zrychluji tempo. Taky se mi na tváři začínají tvořit ďolíčky od úsměvu, protože hned za ním je ten náš domov. Vplouvá do mě pocit úlevy. Jako bych se snad bála, že tam nebude, jako by snad mohl utéci. Každopádně mi neutekl, stojí stále na svém místě. Na místě, kam se vždy mohu vrátit. Kde na mě čeká mamka s tátou. Kde mám svoje místo, svůj pokoj. Svoje soukromí, své vzpomínky, svůj klid, lásku, bezpečí.\nBylo by asi nesmírně těžké nemít se kam vracet. A necítit nikde všechno to, co jsem popsala. Bez domova není pro co bojovat. Kam přinášet a ventilovat své úspěchy i neúspěchy. Každý by měl mít někde pocit domova. Domova, ve kterém hrajou hlavní roli ti nejbližší, kteří ho se mnou sdílí.", "original_file": "cb1cholkat_02_1"}
{"text": "Nikola Kolmistrová\nVII. A\n22. února\n\n2. slohová práce\n(charakteristika)\n\nMůj bratr\n\nMůj šestnáctiletý bratr má vypracovanou a sportovní postavu. Většinou chodí rychle, ale dokáže být i pomalý jako šnek. Normální hlavu zdobí černé vlasy. Nosí je buď vyžehlené nebo nagelované, ale jakkoli mu zakrývají uši, na kterých září stříbrná naušnice.\nPod hustým obočím se lesknou čokoládově hnědé oči, mezi kterými vystupuje normální nos. Směje se na nás výraznýma rtama, které zakrývají dva řádky bílých zubů.\nNosí můj nejoblíbenější styl oblečení. Úplé džíny, růžová trička, svetry a velké pásky nesmějí chybět v jeho skříni.\nHned na první pohled si všimnete jeho širokých ramen a dlouhých nohou. Hraje fotbal za Slavia Praha.\nNení to zrovna Einstain, nerad čte a školu nemá zrovna moc v lásce.\nJeho nedostatky ale zakryjí řada pozitivních vlastností. Pokud jsem v bezradné situaci, dokáže mi pomoct, rozesmát mě nebo najít nějaké rozumné řešení.\nKdyž jsme byli asi o 2 roky mladší, nedokázali jsme být společně v jedné místnosti. Donekonečna jsme se hádali, prali se a neustále jsme na tom druhém viděli něco špatného. Ale od doby, co si našel holku, se kterou je už rok a čtvrt, se všechno dalo do pořádku. Je na mě hodný, milý a přátelský.\nSamozřejmě že občas nějaká hádka mezi námi proběhne, ale už nemám chuť dát mu facku.\nPřeci jenom je to můj brácha a já ho mám ráda.\nJe to jedna z osob, pro kterou bych udělala cokoliv na světě. <smajlík>", "original_file": "kl7akolnik_1"}
{"text": "Proražení lebek už raritou?\n\nMožná jste se už doslechli o způsobu řešení politických problémů v Zimbawe. Morgan Tsvangirai byl po své demonstraci zatčen a mučen policií.\nMomentálně leží na jednotce intenzivní péče a jsou podezření na zlomeniny lebky.\nJe zřejmé, že po demonstraci někoho zatknou a týrají ho jen tak pro radost. Jistě, to je přece v pořádku, jak jinak také respektovat lidská práva?", "original_file": "js9hofn_01_1"}
{"text": "Příběh z naší rodiny\n\nOSNOVA: I. úvod\n\nII. stať: a) Poznání podvodního světa\n\nb) Můj zachránce\n\nIII. Závěr\n\nTento příběh bych nazvala: Mé poznání podvodního světa. Děj nás přenáší na naší rodinnou chatu. Rázem se ocitáme v jižní Morave na Vranovské přehradě.\n\nJsou letní prázdniny. Krásný slunný den. Tento rok se učím plavat. Když přeskočím v čase, plavat jsem se naučila na jedničku, ale my jsme teprve na začátku příběhu. Jak jsem už řekla, je krásný den, učím se plavat. Všichni máme prozatím na tvářích úsměvy. Zrovna jsem se chtěla jít koupat, když přišli příbuzní na odpolední siestu. Tím se můj životní zážitek z vody oddálil. Celá návštěva probíhala relativně v klidu. Kafe, čaj a mramorová bábovka. Hlavní téma bylo samozřejmě plavání. Když jsem se po chvíli začala nudit, dostala jsem nápad jít se koupat. Já jsem ještě neuměla plavat a nikomu dospělému se nechtělo. I když jsem měla plný žaludek, stála jsem si za svým. Rodiče ustoupili a já jsem se s vítězným úsměvem šla převléknout. Došla jsem si pro lehátko a už jsem pádila k vodě, jen ohnivá čára za mnou zůstala. Celá natěšená na koupání. Jenže osud mi nepřál v mojí radosti. Zapomněla jsem si rukávky v chatě. V tu chvíli to nikomu nedošlo ani mě, ani rodičům, kteří na mě koukali s bábovkou v ruce. Dala jsem si lehátko na vodu a už už jsem se připravovala ke skoku. V tom na mě mamka zakřičela a ja jsem se otočila. Toto otočení mi bylo prokleté. Poté jsem se rozběhla. Odraz. Skok. Kdybych dopadla na lehátko, tak teď nemám o čem povídat. Jenže mezitím já jsem nedopadla. Mezitím, co jsem poslouchala mamku, proud vody mi odnesl lehátko o kus dál než jsem dopadla. To jsem ale už nevěděla o světě. Jen rukama a nohama jsem okolo sebe máchala. Chvíli jsem byla nad vodou, chvíli pod vodou.\n\nDo teď přesně nevím, kdo mě vytáhl. Říká se, že to byla sestra, avšak tomu se brání bratr. Ten si stojí za tím, že on mě vytáhl. Prý to bylo takto: jakmile jsem začala křičet, bratr se rozběhl za mnou. Už už byl po kolena ve vodě, uvědomil si teplotu vody. Pro něj byla studená. Začal se osmělovat, jak kdybych se netopila. Na to se už nemohla dívat sestra. Běžela k vodě, bratra odstrčila. Skočila pro mě a vytáhla mě. Když si to teď čtu, dávám za pravdu sestře. On by mě snad nechal utopit, jen aby se osmělil.\n\nTeď se tomu směju, ale v tu chvíli jsme všichni měli na tvářích vyděšené výrazy. Vše dopadlo dobře, jsem živá a zdravá. I přes tento zážitek jsem vodní živel a vody se nebojím.", "original_file": "cb1azelmic_02_1"}
{"text": "1.11.2006\nPETR BOHUSLAV, 2.C\n1. písemná slohová práce\nStoletá válka (Francie, Anglie)\n(Mluvený referát)\n\nOsnova: I. úvod\na) pozdravy davům\nb) úvod o stoleté válce\nII. a) tehdejší doby <bod b) škrtnut, nepřečíslováno>\nc) začátek války, bitvy\nd) Johanka z Arku\ne) Konec války\nIII. Závěr\n\nTakže zdravím diváky, dneska bych vám chtěl něco povyprávět o světové válce!\nJak jistě víte, tato válka se odehrávala mezi Francií a Anglií, byla pořádně drsná. Jak vyplylvá z názvu trvala pře sto let. (od roku 1337 – 1453) Určitě jste někdy slyšeli o udatné tvrďačce – téměř legendární Johance z Arku. O stoleté válce bylo vydáno nespočet publikací a natočeno několik filmů. No a samozřejmě tento referát.\nVe Francii skončila vláda Kapetovského rodu a anglický panovník Eduard III. odmítá příslušníkům rodu Valois nárok na korunu. Byl po matce Kapetovec.\nNapětí přerostlo natolik, že angličané roku 1337 potopili několik francouzských lodí u Flunderského pobřeží. Potom následovala další drtivá porážka Francouzů v Bitvě u Kresčaku, kdy se Angličané vylodili a doslova z nich udělali sekanou. Následovali další porážky Francouzů a roku 1420 si Jindřich V. zajistil křesílko. Ale k jeho smůle ho nečekaně zkolila nemoc. Frantíci znovu začli tasit meče. Rozpoutalo se hotové peklo. Objevila se Ona.\nJohanka z Arku. Domorodá divoška, co neznala slitování. Svým mečem a drtivou ranou našla si cestu, s Francouzským vojskem pomohla ke korunovaci Karlu VII. z rodu Valois. Na tuto hrdinku ani anglické šípy nestačily, zřejmě byla středověký „Jedi Knight“. V roce 1431 ji Burgundský oddíl „sitů“ zajal a předal angličanům. Nasledovala už jen pyrotechnická show. Upálením Johanky, ale už válku zvrátit nedokázali. Roku 1453, museli pevninu opustit.\nDěkuji za pozornost!", "original_file": "pr2ctbohpet_01_1"}
{"text": "Už odmala jsem si přál nějaké zvíře, ale táta nikdy nebyl moc velký přítel zvířat, takže mě vždy velmi rychle utl, už když jsem se jen na toto téma nadechoval. Chtěl jsem křečka, ale ten prý moc smrdí, králík dělá velký kraval, kočka je nevděčná, u rybiček nemáme místo na akvárium, o psa bych se nedokázal postarat<.> Vždy to bylo stejné. Menší náznak o zvířeti v naší domácnosti a vždy následovala půlhodinová přednáška. Přitom psa jsem si přál ze všeho nejvíc. Nechápu proč si táta myslí, že bych se o něj nedokázal postarat. Řekl bych, že jsem nato docela připraven. Četl jsem snad veškeré knížy o výchově, viděl hodně dokumentů, takže mě snad nemohlo nic překvapit. Bohužel se mi stále nedostávalo základní věci a to psa. Když už jsem si pomalu začal zvykat, že zvíře v naší rodině asi nikdy nebude, přišel šok. Jednou večer při tradiční rodinné poradě, která většinou končí hádkou, proběhla velmi uspokojivě. Asi hlavně proto, že táta přišel s návrhem o pořízení psa. Nejdřív jsem si myslel, že táta byl na nějaké oslavě a v dobrém rozmaru si dělá legraci. Asi minutu jsem na něj jen tupě zíral. Delšímu trapnému tichu táta naštěstí zabránil otázkou: „Ty nemáš radost?“ Měl jsem a to obrovskou. Nemohl jsem tomu uvěřit, budu mít psa. Uprostřed mého plánování budoucnosti se psem mě vyrušil táta menším dodatkem: „Má to menší háček.“ No nazdar, nesnáším, když přijde nějaký ALE. „Jde o to, že ho budeme mít jen na jeden rok a pak ho musíme vrátit do výcvikového střediska, kde ho budou další dva roky vycvičovat pro soužití se slepcem. My ho máme za ten rok naučit jen základní cviky jako: sedni, lehni...“ Přišlo mi to divný. Přece nemůžu mít psa a pak mu za rok jen tak říct: „tak čau“, když jsem chtěl psa, chtěl jsem ho napořád. „Kdyby nebyl vhodný, tak si ho můžem nechat, ale s tím moc nepočítej. Tak co bereš to? Alespoň mi dokážeš jestli se dokážeš o něj postarat, pak si můžem pořídit vlastního.“ Samozřejmě jsem se nenechal dlouho převlouvat a už za měsíc jsme naklusali do výcvikového střediska, kde nám měli předat nový rodinný přírustek. Bylo to dost rozlehlé místo. Na část, kde se nacházeli lidé se svými psy a ukazovali co všechno je naučili a naopak vychovatel jim vysvětloval co dělaji špatně, jsme byli upozorněni paní, která nám měla předat psa. „Alespoň jednou za dva měsíce byste se tu měli ukázat a absolvovat tento asi dvouhodinový výcvik.“ Paní ještě pořád něco mele, rodiče podepisuju jeden papír za druhým, když ho konečně přinesou. Zrejmě je asi po obědě, protože má po celém čumáku XXX kaši. To už si nás, ale velmi zvědavě prohlíží. Dokonce, párkrát štekne aby dal najevo, že je mezi námi.\n\nKonečně jsme doma. Rodiče mají trochu odkrvenou ruku od neustálých podpisů, ale to už si Rocky, jehož jméno na nás paní stihla ještě zařvat, když jsme odtamtud prchali, si začal uvelebovat ve svém novém pelíšku.\n\nRok, který následoval byl skvělý. Samozřejmě se to neobešlo bez problémů. Občasné vztekání po dvouhodinové procházce, kdy svou denní potřebu vykonal doma před zrcadlem, občasné hysterie, kdy jsme ho honili po celém okresu. Velká zábava, když si nějaký naivka dovolil vzít Rockyho na vodítko a vrátil se potrhaný od XXX, kterym zrovna proletěl nebo špinavy od bláta, po kterém jel dobrý kilometr než se konečně vymotal a pustil z vodítka. Časté záchvaty pláče, když někdo přišel domů a objevil své věci roztrhané na několik kousíčků. Museli jsme také omezit i svoje výlety do společnosti, ktere se s naším mazlíčkem nedali podnikat. Mazlíček to byl doslova hlavně u táty. Rocky bez něho neudělal ani ránu. I když byl jak hrom do police, vnesl do našeho rodinného stereotypu příjemnou změnu. Na den, kdy se budeme muset s ním rozloučit jsem se nesnažil myslet, ale bohužel vše uteklo rychle a my ho ráno měli přivést. Nemohl jsem tomu uvěřit, ale najednou byl pryč. Když jsem přišel ze školy, najednou tu nebyl, aby mě přivital jako tomu Bylo po celý rok. Hrozně nám všem chyběl. Louceni bylo mnohem težší než jsme čekali. Rodiče přišli s návrhem, že bychom si měli pořídit co nejrychleji vlastního psa<.> Rychlého aktu se kupodivu chytil táta a do tydne už měl kontakty. O Rockym jsme zatím neměli žádné zprávy, ale i přesto se máma snažila jim dovolat. Alespoň se jednou za účty za telefon nenadávalo jen mně. Po čtyřech měsících se narodila štěňata, z kterych jsme si mohli vybrat našeho nového mazlíčka. a za další dva měsice jsem ho už měli doma. Konečně bylo zase živo. O Rockym nám bylo řečeno, že absolvuje vycvik tak jsme jen doufali, aby se měl dobře. V nečekané chvili však přišel telefon, že Rocky byl předán zatím nějake rodině. Jeho divoká povaha se nehodila na vycvik pro slepce. Jenže Rocky jim i přestal jíst a neuvěřitelně rychle ztrácel na váze. Bylo nám nabidnuto, že nám ho vrátí zpět. To byla příčina naši další rodinne schůze. Já jsem okamžite ohlašoval, že chci, aby se znovu vrátil, ale rodice viděli trochu černě výchovu dvou velkych psů v panelovém bytě. Bouchám dveřmi, a běhání XXX , tak jsem jen čekal na ortel, který vyřknou rodiče. Máme přece chalupu, kam často jezdíme, nebudou pořád zavrený v jednom byte. Pořád jsem nechápal nad čím rodiče přemýšli. Telefon, který byl ze strany střediska asi velmi akutni, sklidil přece jen ovoce a zanedlouho se k nám měl vrátit Rocky.\n\nBylo to super, před rokem jsem už vzdaval jakoukoli myšlenku na psa a najednou budu mít dva. Bude to chtít hodně silné nervy, ale věřim, že to zvládnem. Za tu radost, kterou nám poskytnou neškodi menší hysterie.", "original_file": "pr4ehav_1"}
{"text": "Oleksišák, Jaroslav, V. C, 07/08\n\n23. října\nReprodukce textu\nLiška dostala chuť na kohoutka. Pustila se rychle zanim, už se naněj nemohla dočkat ale kohoutek vilezl na strom. Liška se zastavila mrkala naněj a radostně mu řekla, už budeme přáté všichni kohoutci a lišky můžou být konečně přátelé coti na to.\nKdyž slezeš dolů damesi přátelský polibek vůbec se mně neboj a sles dolů.\nTo jsi mně potěšila liško hned ktobě slezu ale počkej ještě chvilku vidím jak jsem běžej psi, liška se lekla ale na kohoutka jí hned přešla chuť.\nNashledanou kohoutku a ten polibek si necháme na jindi mám mnoho práce a dala se do běhu běžela tak rychle co jí nohi stíhali, mislela si totiž že jí jsou psi v patách, ale netušila že jí kohoutek napálil, zatím co liška utíkala, kohoutek si seděl nastromně a smál se jí.\n\nOsnova\n1. Kohoutek na větvi\t\t5. Kohoutek vyzrál nad liškou\n2. Sladký hlásek\n3. Přátelský polibek\n4. Kohoutkova lest", "original_file": "bu5colejar_02_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nRobert Polák 12. ledna 2006\n2. C\n\nTéma: 1. Abeceda dnešní společnosti (úvaha)\n2. Kalamita (volný stylový útvar)\n3. Probouzím se, je neděle ráno (volný stylový útvar)\n4. Dějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí (úvaha)\n\nProbouzím se, je neděle ráno\n„Včera neděle byla, včera byl hezký čas, včera neděle byla, za týden bude zas. Zpívá se v jedné známé písničce. Ale opravdu je neděle pro mě hezkým časem? Těším se na ni?\nJe klid. Osm hodin ráno, venku první paprsky ozařují bělavé obláčky plující oblohou. Dům leží v tichosti, jak ve věčném spánku nenabírajícího konce. Vše vyruší jen zapraskání hodin oznamujících čas. Z temnoty odpočinku mě vytrhuje první naděje života – slunce. A probouzím se. Pomalu otvírám své oči, ale oslepující záře spolu s únavou je znovu zpět. Pokouším se dívat, bojuji. Všechny snahy však přicházejí nazmar.\nPo těžkém zápasu konečně procitám znovu na svět. V celém tom zmatku rána se snažím uvědomit si co je za den. Je neděle. Moment! Kde jsem? Doma. Ne. Volám matku, nikdo se neozývá. Domov to není. U babičky? Také ne. S ní sice jsem, vidím ji, zdravím se s ní, však babičky byt to není. Kde? Jak jsem se tu vzal? Modrý pokoj se žaluzijemi v oknech. Na zdi pověšeny různé starobylé zbraně. Už vím. Znám jen jediný takový pokoj. Jsem u tety v Teplicích v bratrancově pokoji.\nZačínám si uvědomovat co mě dnes čeká. První přichází myšlenka o návratu zpět do Budějovic. Netěším se na to. Jsem tady rád. Víkend byl moc krátký a čas nám opět bere naše krásné chvíle. Zachvíli vstanu. Zahájím tím svůj den spolu s vlnou zklamání. Den nestojí za nic. Stále mě tíží myšlenka mého odloučení od ostatních. Bude poledne, čas obědu. Dopoledne utíká tak rychle, ani jsme se neztihli nikam podívat, a už obědváme. Neděli nemám rád. Je pro mě nejdepresivnějším dnem v týdnu. Dnes se nemá nic dělat. Jak? Musím se připravovat na školu. Po dnešku opět následuje pád do temnot všedního dne a dlouhého odloučení od svých milých.\nAle tim se teď nebudu tížit. Je ráno. Venku již vše žije. A jen na nás záleží, jak nový den využijeme.\n\nOsnova: 1) úvod\n 2) stať – a) Je Ráno\n b) Kde?\n c) Neděle\n 3) závěr", "original_file": "cb2cpolrob_01_1"}
{"text": "Návod na instalaci Microsoft Office 97\n\n Vložte CD do CD-ROM, popřípadě DVD-ROM mechaniky. Poté, co počítač vložený disk načte, spustí se titulní obrazovka instalačního průvodce.\n Klikněte myší na tlačítko pokračovat (v případě, že chcete instalaci nechat na později, vyberte možnost ukončit instalaci). V dalším kroku se objeví okno s kolonkami Jméno a Organizace. Tyto položky vyplňte (stačí vyplnit jen jednu) a klikněte na OK. Poté budete požádáni, abyste vámi vyplněné údaje potvrdili. V případě, že údaje souhlasí, dejte opět možnost OK, chcete-li je změnit, vyberte možnost Změnit.\n Po zadání správných údajů o vaší osobě )organizaci), zadejte do následujícího okna váš osobní jedenáctimístný CD Key (neboli klíč) a potvrďte OK. Tento klíč naleznete v pravém dolním rohu na zadní straně obalu instalačního CD.\n Na základě zadaného klíče vám bude přidělen tzv. produkt ID, který je důležitý pro další spolupráci se společností Microsoft. Abyste mohli pokračovat dále, musíte znovu kliknout na OK.\n V následujícím okně vyberte, kam program nainstalujete. Pro méně zkušené uživatele je vhodné předdefinovanou cestu neměnit dát rovnou OK, ale je i možné vybrat cestu jinou pomocí tlačítka Změnit.\n Nabídka, která se objeví po vybrání cesty, vám umožní zvolit typ vlastní instalace. V nabídce je možná typická instalace, volitelná instalace a spouštět z CD-ROM. Vyberte jednu z možností (pro méně zkušené je doporučená typická) a poté dojde k samotné instalaci.", "original_file": "js3ber_03_1"}
{"text": "„Lidé už si převážně nedovedou představit život bez televize a to proto, že sami ani nechtějí žít, nýbrž chtějí se dívat na život jiných.“ M. Machovec\n\nNedávno jsme se na psychologii zamýšleli nad tématem hledání sama sebe, sebeuplatnění a hledání té správné životní cesty. Jakmile nemá člověk již od dětství pocit, že může vyslovit jakýkoliv svůj názor, že argumentovat neznamená hned se s někým hádat, a že má něco jako vlastní prostor, ve kterém se může rozvíjet, rozhodovat, popřípadě jiný svět kam může vždy utéct, ale s vědomím, že se musí vrátit do reality a pokračovat v “boji“, začne ztrácet sám sebe. To je podle mého názoru ta nejhorší věc, která člověka může potkat.\n\nKaždému z nás se vybaví vzpomínky z dětství, ať už ze školky nebo školy, kdy měl touhu bavit se s lidmi, které považoval za nejoblíbenější. Snažili jsme se s nimi bavit a často utvořit i rádoby přátelství. Vždycky prostě existují silnější jedinci, a ti nás svými názory chtě nechtě ovlivňují, na tom však neshledávám nic špatného. Ale všeho s mírou. Později byste si už totiž nemuseli uvědomovat, že to, co plyne z vašich úst, se vašim myšlenkám vůbec nepodobá. Čím se však stáváme staršími, stáváme se i chytřejšími a sebevědomějšími. Proto pro některé z nás už je nesamostatnost a cizost minulostí. Zůstávají tu však lidé, kteří to nedokážou a stále jsou nesebevědomí a nesví jako dřív. Jenže když jste starší, chtě nechtě si to uvědomujete. A proto utíkají, ale ne do světa snů, ideálů, ale k televizi.\n\nNikdy jsem nechápala jak někdo může sledovat ty uřvané telenovely. Jenže když jsem se zaměřila na charaktery těchto lidí, možná jsem to pochopila.\n\nBuď v nich najdou to, co v životě postrádají, nebo naopak můžou sledovat osudy postav, které jsou ještě černější než jejich. Nejspíš jim to přinese uspokojení, že nejhůř na tom ještě nejsou. Někteří lidé se na tyto seriály, filmy nebo na cokoliv, co v televizi můžeme vidět, upnou tak, že začnou mít zkreslenou představu o tom, co je život. Může to být projev slabosti, ono je snadné říct, že ta či||ona postava se měla zachovat tak a tak, že v jejich případě bych rozhodně jednala jinak, ale ono něco komentovat je opravdu lehké. Narozdíl od činů. To oni vědí, začnou tedy kritizovat je na místo toho, aby se zamysleli nad sebou. Utíkají před “vlastním já“. K tomuto způsobu útěku bohužel přispívá dnešní doba a trend.\n\nNa druhou stranu i já někdy utíkám, někdy mám chuť podívat se i na romantické filmy. Důležité je, aby se člověk uměl vrátit. Prorvat se tou životní cestou a až bude člověk starý, mohl se ohlédnout za svým životem s respektem a pocitem, že něco dokázal. Nedokážu si představit, jaké by to bylo, kdybych si tohle nemohla jednou říct. No, nejspíš byste mě našli u televize. A na co bych se koukala? Na jednu telenovelu za druhou.", "original_file": "pr3cmarkri_01_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nAndrea Váchová\n2. A\t\t\t\t\t\t\t\t14. ledna 2008\n\nMá oblíbená postava\nOsnova:\nI. Úvod\nII. Stať: a) vzhled\n b) povaha\n III. Závěr\n\nMůj nejoblíbenější žánr je science fiction. Díky jednomu časopisu jsem se dostala i k žánru fantasy a následně ke jménu Terry Pratchett a Úžasná Zeměplocha. Hned jsem si tuto bláznivou sérii zamilovala a mojí oblíbenou postavou se stala postava smrtky – Smrť. Nezdá se vám to, když se řekne ta Smrť? Tak to bude tím, že to není ta Smrť. Ano, na Zeměploše je „zubatá“ muž (pokud to tak jde říci). Netrvalo mi ani příliš dlouho oblíbit si Smrtě, přestože se v knihách objevuje velmi mnoho zajímavých postav a hrdinů. On je prostě jedinečný. A to ani ne svým vzhledem, jako spíše svou, řekněme, zvláštní myslí.\nKdyž se u nás řekne smrtka, tak si člověk představí vysokou postavu kostlivce, který je zahalen do černého pláště s kápí a v ruce drží kosu. A, budete se asi divit, na Zeměploše je to také tak. Smrť je vysoká (velmi vysoká) postava v plášti černějším než sama černá barva. Z temnoty jeho kápě modře září oční důlky, ve kterých se zrcadlí celé galaxie a vesmíry. Čepel jeho kosy je tak ostrá, že dokáže přetnout i vítr nebo slova. Ta neuvěřitelná ostrost také modře poblikává. Kosa musí být tak ostrá, aby mohla oddělit duši od těla. A aby mohl Smrť zvládnout všechnu svou práci, jezdí na koni jménem Truhlík (to už něco vypovídá o jeho povaze). Truhlík je úplně obyčejný pozemský bělouš z masa a kostí, který se ovšem dokáže pohybovat velmi, velmi rychle, a to dokonce i vzduchem. Smrť totiž bydlí mimo Zeměplochu. Smrť disponuje jedním výrazným povahovým rysem – snaží se co nejvíce podobat lidem. A to nejen svým chováním nebo stylem života, ale i svým nitrem. Jednou se rozhodne, že chce umět zapomínat. Tak se zkouší opít, pije ze Studny zapomnění, přidá se k armádě, ale bohužel mu nic z toho nepomůže. Jeho dům je postaven snad ve všech historických slozích a je u něj přistavěno bludiště, ve kterém se Smrť nedokáže ztratit a golfové hřiště na kterém se nejen dokáže trefit do jamky, on se nedokáže netrefit. V domě má ložnici, přestože nespí, koupelnu, přestože se nekoupe a dokonce i pokoj pro hosty. Je zkrátka lidmi posedlý. Smrť je také velmi svědomitý. Když nemůže najít místo, kde má někoho „převést na druhou stranu, tak je z toho velmi rozmrzelý. Svou práci vykonává bez emocí, protože by to ani jinak nešlo, buď by se zbláznil nebo by Zeměplocha byla plná lidí, kteří měli zemřít, ale Smrťovi jich bylo líto. Jinak je Smrť rozhodně schopný citů. Dokonce má dceru a vnučku, které postavil na zahradě houpačku. Dokáže se rozčílit, jako když propustil svého učně, protože odvedl jinou duši než měl a ještě k tomu se zamiloval do Smrťovy dcery. Smrť velmi miluje Zeměplochu, mnohokrát ji zachránil, a to i když ji nedovedl na pokraj zkázy zrovna on sám.\nZávěrem bych snad řekla jen to, abyste neodsuzovali člověka (nebo kohokoliv jiného) podle prvního dojmu nebo podle vzhledu. U Smrtě byste se určitě spletli", "original_file": "cb2avacand_01_1"}
{"text": "Stůl paní učitelky\n\nKdyž vejdete do 5. třídy, tak jako první uvidíte stůl paní učitelky. Vypadá jako nový, ale je starý a nově natřený. U stolu je černé pracovní kreslo. Přes den je tam bordel, ale když paní učitelka odejde je hezky uklizený. Pod ten stůl se paní učitelce schovávame a i když je tam devět šuplíků vejde se nás tam pět. Tužky patří do keramického hrnečku. Na stůl patří také krásná kytka. Stůl paní učitelky je moc hezký.", "original_file": "hr5donmar_02_1"}
{"text": "Interpretace první strofy první runy v Kalevale\n\nMoje mysl po mně žádá\nMozek můj mě ponabádá,\nAbych jal se vyprávěti,\nAbych spustil píseň rodnou.\nSlovy ústa oplývají,\nHláholy z nich vytékají,\nPo jazyku pospíchají,\nBrány zubů otvírají.\n\nAutor popisuje, co ho vede k vyprávění celé runy. Potřebuje nám sdělit, proč nám bude runu „zpívat“. Avšak v posledních čtyřech verších popisuje, jak bude zpívat. Text je veršovaný a plynulý. Má rytmus a rým. Slovosled je upravený tak, aby se celý text lépe rýmoval např. Lovy ústa oplývají = ústa oplývají slovy.\nJazyk je spíše knižní. Místo infinitivů končící na –t jsou v 3. a 4. verši infinitivy končící na –ti. Asi nejvíce zastaralé slovo jsou hláholy", "original_file": "js9jur_01_1"}
{"text": "Rožnov pod Rožnov, 6. června\n\nAhoj Evo,\n\ncesta byla sice dlouhá, ale {bavilo}<ni> mě to.\n\nJe tu moc krásně. Už jsme se byly projít ve městě a ve velkém skanzenu. Zítra půjdeme do velkého obchodu s kamínkama a potom půjdem do restaurace.\n\nPozítří jsme si domluvily grilování s tetou Evou a já si ještě budu hrát s malou Evou.\n\nMáme malý domeček a v něm bydlíme. Je přímo vedle Bečvy.\n\nAhoj, už se na tebe moc těším!\n\nEva\n\nP. S. Budu moc ráda když mi odepíšeš.", "original_file": "cbrod5o_01_1"}
{"text": "Osnova:\n\n1) Úvod - písmo\n\n2) Stať – zásady mluvených projevů\n\n– rozlišení slov a slovních tvarů\n\n3) Závěr – nejvíce zdůrazňovaný požadavek jazykové kultury\n\nPísmo a pravopis\n\nLidé si vytvořili soubory grafických znaků, kterým říkáme písmo. Naše písmo je hláskové, zaznamenávané písmeny. V češtině se píše latinkou.\n\nPostupně se ustálily zásady, jak se mají mluvené projevy písmem zaznamenávat. Označujeme je názvem pravopis. Usiluje se o to, aby pravopis působil co nejméně potíží při psaní ne a při čtení.\n\nPravopis umožňuje rozlišit slova a slovní tvary, které v mluvených projevech znějí stejně (vír – výr, správa – zpráva). Dává nám možnost poznat, jak je slovo utvořeno (lidský, nejjemnější). A také jaké jsou vztahy mezi jednotlivými větnými členy (davy lidí čekaly – lidé mlčeli).\n\nBezpečné ovládání pravopisných pravidel je nejvíce zdůrazňovaný požadavek jazykové kultury.\n\nzdroj: Přehledná mluvnice češtiny pro základní školy, V. Syblík, M. Čechová, Fortuna Praha 1992, s. 132", "original_file": "am8arybnik_02_1"}
{"text": "Slohová práce školní\nSyrovátková Pavla\n12. června 2007\n3. C\n\nKnihy jsou mrtvým materiálem, dokud v nás neožijí\nKniha nebo moderní technika (televizor, počítač…)? Kdo v dnešní době, kdy všichni někam spěchají, raději sáhne po knize než po ovladači? Vždyť film, jehož zhlédnutí zabere mnohem méně času než kniha, nám umožňuje i vizuální vjemy a člověk pak nemusí namáhat svou představivost a fantazii. Kniha je pro mnohé spíš materiál na podpal nebo učebnice, nad níž se člověk trápí a nudí, nikoliv baví. Je kniha vážně jen ztráta času, unavené oči, trápení a nudu?\nTato otázka zní sice jednoduše, jenže odpověď na ni neexistuje do té doby, než každý z nás otevře a opravdu přečte pár knih. Pak ať lidé soudí (či odsoudí) knihy. Podle všeobecného názoru je film rychlejší, tudíž i zábavnější. Jenže nic se nedá srovnat s mým vnitřním rozpoložením, když knihu třeba jen držím v dlaních, natož když ji otevřu a začtu se. Doslova se ztrácím ve světě vět, slov a písmen.\nKniha na mě má spoustu vlivů. Nemohu však zcela objektivně soudit, zda jsou jen kladné (či záporné). Za ta léta čtení mám docela velkou slovní zásobu, má fantazie a představivost mi umožňují ve své podstatě to samé, jako bych zhlédla film. A myslím si, že není na škodu znát alespoň pár světových autorů a jejich díla. Na druhou stranu mě kniha často tak moc zaujme, že ostatním věcem věnuji méně času, než bych bývala měla. Uvědomuji si to, ale asi s tím nelze nic udělat. Neznamená to, že opravdu důležité věci odsouvám a nebo ve velké míře zanedbávám kvůli četbě. Jenže když už knihu jednou rozečtu, nedám ji z ruky, dokud nedočtu poslední větu. Mohla bych to nazvat jakousi vášní, jež přerostla v „závislost na psaném slově“. Neodložím ani knihu, která mě vůbec nezaujala a její čtení pokládám spíš za trest než potěšení. Možná bych se cítila provinile, kdybych ji nedočetla.\nPokud mě kniha víc než zaujme, stane se ze mě opravdový maniak. Onu dotyčnou knihu jsem schopná číst třeba desetkrát po sobě a neomrzí mě. Dobře napsaná kniha na mě „přenáší“ pocity v ní slovně vyjádřené. Nad knihou se rozbrečím, aniž bych si to třeba uvědomila. Někdy mě kniha rozesměje v takové míře, že mě bolí břišní svaly. Soucítím s postavami, prožívám děj naplno. Opravdu velice ráda rozebírám děj i postavy – jejich vlastnosti, propletené osudy a možnou spojitost s autorovým životem. Nicméně důležitý je ale také „jazyk“, dynamika děje atd. Pakliže tedy čtu veskrze zajímavou knihu, její obsah obživne nejen v mé mysli, ale také v mém srdci. V té chvíli se kniha samotná, nejen její postavy, stává mým blízkým přítelem. Okolní svět upadá do „mlhy a zapomnění“. Tohle ovšem neznamená, že filmy zavrhuji. Pokud je film dobře natočený, strašně ráda ho porovnávám s knihou. V opačném případě mě film neskutečně rozčiluje.\nNa závěr se pokusím odpovědět na úvodní otázku. Čas je pro dnešní populaci roven penězům, což znamená, že lidé (ne všichni) raději a častěji odpočívají a baví se u filmu než u knihy. Najdou se lidé, kteří pod pojem kniha vidí učebnici, a učebnice je synonymem nutnosti, nudy a trápením se vštěpováním informací. Jsou i tací ignoranti, jež použijí knihu na podpal, jelikož staré noviny už došly. Lidé si pořizují knihovny jako dekoraci. Pokud ale knize, mrtvému materiálu, dámě šanci a obětujeme jí (jejímu přečtení) čas, mnozí z nás v některých dílech najdou jistě zalíbení a někoho třeba chytí za srdce tak jako mě.\n\nÚvod\n Stať: a) Všeobecný názor\n b) Jak mě kniha ovlivňuje\n c) Můj vztah ke knize\nZávěr", "original_file": "cb3csyrpav_02_1"}
{"text": "Můj pokoj\n\nMůj pokoj je 5m dlouhý a 3,5m široký. Jedna stěna je zkosená, protože můj pokoj je v podkroví. Celý pokoj je vymalován zeleně a bíle. Koberec mám béžový. Na první pohled je to klučičí pokoj. Když se vejde do pokoje tak nalevo uprostřed je okno. Vedle okna vpravo, je velká zelená postel, vedle okna vlevo mám rohový psací stůl. Naproti dveřím, kde je skosená stěna mám skřínky na oblečení a hry. Vedle dveří vpravo je velká šatní skříň, vedle ní věšák na oblečení a pak skřínka na TV, DVD, rádio a hry. Na stěnách mám pověšené diplomy a medaile z mých sportovních úspěchů. U psacího stolu visí nástěnka s různými fotkami. Snažím se udržovat pokoj v pořádku, ale občas to tam vypadá jako ve skladišti.", "original_file": "am6bvinmar_1"}
{"text": "12. prosince 2008\nK. Jarolímová\nP3b\n\n1. písemná slohová práce\nÚvaha\nTéma: Nikdy neztrácej smysl pro humor. Už bys ho taky nemusel najít.\nOsnova. Úvod – V pytli\nStať – Smích léčí\n– Dnešní děsy\n– Vyjímka potvrzuje pravidlo\n– Temno\nZávěr – Šedé a monotoní\n\nSmysl pro humor je důležitou součástí života. Kde bychom bez něj byli? V pytli, jednoznačně.\nNeznám nikoho kdo by se nerad smál, ale to by bez smyslu pro humor nešlo.\nNedokážu si představit život bez humoru. Já, člověk který se směje každé blbině, jen proto aby se smál.\nNeříká se snad, že smích léčí! Ten, kdo s tím přišel, asi věděl, proč to říká.\nZtratit v tomhle zběsilém světě smysl pro humor by se rovnalo sebevraždě. Kolem nás je tolik násilí, krve a bolesti, tolik strachu a hrůzy.\nCo bychom asi tak mohli v tomhle světě dělat bez smyslu pro humor?\nPravděpodobně bychom se nedožili moc vysokého věku. Byli bychom nervózní a neurotická stvoření s pesimistickým pohledem na svět.\nJistě jsou v naší společnosti lidé, kterým pojem smysl pro humor nic neříká, ale vyjímka potvrzuje pravidlo. Nebo se dá říct odstrašující příklad. Prostě tu jsou, ale v menšině. A doufám, že se to nezmění, protože pak by byla nuda.\nAle jak ho v těch dnešních dnech neztratit?\nSmát se? Snad. Prostě se radovat a smát se každé maličkosti.\nTak to dělám já a není to úplně nejhorší.\nNepochybně přijde nějaké to temno, které se vyskytuje vždy, a v jakékoli době, ale pořád si budu hlídat svůj smysl pro humor. Protože kdybych ho náhodou ztratila, nemusela bych ho najít, nebo by ho mohl najít někdo jiný a nechtěl by mi ho vrátit. A já nechci žít pesimistický život plný nudy.\nBez smyslu pro humor by tu byla nuda. Nikdo by se nebavil a nesmál. Jen strohé tváře pracujících lidí.\nVšechno by bylo šedé a monotoní.\nZtrátou smyslu pro humor bychom přišli o víc, než to vypadá.", "original_file": "grP3bjark_01_1"}
{"text": "12. prosince 2008\nTomáš Lejnar\nP3b\n\n1. písemná slohová práce\nÚvaha\nTéma: Nikdy neztrácej smysl pro humor. Už bys ho taky nemusel nikdy najít.\nOsnova: 1. Co je to smysl pro humor?\n2. Humor je koření života.\n3. Všeho moc škodí.\n\nCo je to smysl pro humor? Tuto otázku si může položit jen člověk, který si nikdy z nikoho „neutahoval.“ Smysl pro humor má snad každý člověk. Někdo více, někdo méně. Někteří lidé doslova „překypují“ humorem. To jsou ti lidé, kteří berou život s nadsázkou a snaží se „nelámat si zbytečně hlavu“ kvůli příliš nedůležitým věcem. Jiní lidé musí hledat humor jinde. Nemusí ani hledat dlouho, aby našli pro ně ten správný humor. Dnes se humor vyskytuje ve všech mediích. Jak v televizi a v rádiu, tak i na internetu, v časopisech a v novinách.\nProstě se celý svět snaží rozšiřovat humor. Ale proč? Je to podobné jako u jídla. Když si dáte v restauraci obyčejné neupravené maso a brambory, tak to prostě „spořádáte“, ale nijak zvlášť si nepochutnáte. Existuje však koření. Když si maso okořeníte a na brambory dáte také koření, například bazalku, hned vám pokrm bude více chutnat. Jednoduše si „pošmáknete“ a máte radost. Každý člověk potřebuje ve svém životě nějaké to koření. Humor je také koření. Život bez humoru by asi člověk mohl přežít, ale s kořením „chutná“ život lépe.\nAle ne každý člověk má neustále náladu na humor. Jsou určité chvíle v životě, kdy se člověk prostě neusměje. Může to být únava, problémy v práci, problémy v rodině a nebo dokonce smrt blízké osoby. V tomto případě člověk už nemusí najít ten správný humor, ať hledá sebevíc. Smutné vzpomínky bývají často silnější než nějaké „hloupé vtípky“. Prostě by se humor neměl přehánět. Všeho moc škodí. A v případě humoru to obzvlášť platí.", "original_file": "grP3blejtom_01_1"}
{"text": "Khmara Sumra, V. B, 07/08\n\n17. října\nVypravování podle obrazku\n\n<obrázek č. 1: Tři chlapci bruslí na silnici.>\n<obrázek č. 2: Jednoho z nich srazí auto.>\n<obrázek č. 3: Chlapec je zraněn.>\n<obrázek č. 4: Jeho kamarád běží pro pomoc.>\n<obrázek č. 5: Jeho kamarád telefonuje z telefonní budky.>\n<obrázek č. 6: Záchranáři odnáší zraněného chlapce, doprovází je jeho kamarád.>\n\nOsnova\n1) Tři kamarada bruslí na silnici.\n2) Srážka s autem.\n3) Petr je zraněn.\n4) Martin jede, pro pomoc.\n5) Martin volá l. 155.\n6) Zachranaří ováží Petra.\n\nPetr je rraněn\nPetr. Marti a Tomaš jeli na bruslyd na silnici. A jelo přednima jehlo auto srazilo Petra, Martin jel pro pomoc. Volal na číslo 155. Zachranaři přijeli a ovezli Petra do nemocnice.", "original_file": "bu5bkhmsum_02_1"}
{"text": "1. slohová práce školní\n\n\t\t\t\t\t\t\t\t\t\t16. prosince 2004\n\nTémata:\n1) Ptáš se, jak se mi tu líbí (dopis)\n2) Představ si, co se mi stalo... (dopis)\n3) Píšu vám... (dopis někomu, s nímž jsem se nesetkala, nebo se ostýchám hovořit)\n\n\nPředstav si, co se mi stalo...\n\nAhoj Iveto,\ndozvěděla jsem se, že jsi onemocněla a tak jsem se rozhodla, že ti napíšu dopis. A abych tě trochu rozveselila a rozptýlila, budu ti vyprávět příhodu, která se mi přihodila o letních prázdninách.\nBylo pondělí odpoledne. Venku pálilo slunce a přímo lákalo k návštěvě koupaliště. A tak jsme se s kamarádkou Janou rozhodly, že se vyrazíme koupat.\nSotva jsme se naobědvaly, sedly jsme na kola a vyrazily. Cesta nebyla dvakrát příjemná, neboť bylo opravdu horko. A tak, když se nám naskytla příležitost zkrátit si trasu přes les, ani na minutku jsme nezaváhaly. Jenomže to byla osudová chyba.\nLesní cesta byla samý kámen a kořen. Ale my, místo abychom sledovaly kudy jedeme, jsme si neustále povídaly a na pěšinu příliš nedbaly. Pak ale z křoví z ničeho nic vyběhla černá kočka a skočila mi přímo pod kolo. Stihla jsem jen zakřičet Pozor! a pak jsem strhla kolo do křoví. Mezitím Jana, která se mi snažila vyhnout a zabránit tak naší srážce, otočila řidítka a najela na obrovský kořen vyčnívající do cesty. Přeletěla přes kolo a dopadla na hromadu kamení, které sem někdo navezl.\nKdyž jsme se zvedly a vrátily zpět na cestu, snažily jsme se zjistit nastalé škody. Jedno rozbitý koleno a píchlá pneumatika u mého kola. Nezbývalo nám tedy nic jiného, než se otočit a vrátit.\nDoma jsme Janu ošetřili, spravili mé kolo, a protože slunce stále pálilo, rozhodly jsme se, že na koupaliště vyrazíme znova. Tentokrát ale už bez lesní zkratky.\nPodruhé jsme tedy jely po silnici. Minuly jsme les a dorazily k další odbočce, kde jsme zastavily. Najednou se před námi objevila zase ta kočka. Začaly jsme pochybovat, zda máme pokračovat po silnici, nebo si cestu opět zkrátit. A co když nám ta kočka opravdu přinesla smůlu?\nProtože ani jedna na pověry nevěříme, a protože horko bylo opravdu sužující, odbočily jsme nedbaje na černé zvíře. Cesta byla neupravená, takže žádná auta na ní už se potkat nedala, a tak jsme jely vedle sebe. Scházel nám už jen necelý kilometr k cíly a my se začaly předhánět, kdo první dorazí k velkému stromu na konci cesty. Nejdříve jsem vedla, ale pak mě Jana předjela a já ne a ne jí dohnat. Když v tom najednou zvedla nohy z pedálu, začala ječet a kličkovat, až skončila ve strouze. V první chvíli jsem nevěděla, co se děje, ale pak jsem spatřila to, čeho se tak lekla. Na silnici se vyhříval had. Ve snaze se mu vyhnout jsem začala také kličkovat. Jenomže ani já jsem se neudržela na kole a spadla do trávy na druhé straně cesty.\nKdyž bylo po všem, zvedly jsme se a začaly oprašovat. Naštěstí se nikomu nic nestalo a protože už nám chybělo jen pár metrů, nasedly jsme opět na kola. K vodě už jsme dorazily bez dalších nehod a zbývající čas jsme si pořádně užily. Jen jsme si slíbily, že až příště někam vyrazíme, budem se vyhýbat všem zkratkám.\nDoufám, že se ti moje příhoda líbila, a že ti alespoň zvedla náladu. Přeju ti brzké uzdravení a snad mě pak přijedeš navštívit. Měj se krásně.\n\n\t\t\t\t\tAhoj Lucka\n\nOsnova: I. Úvod\n\t II. Stať: 1) pojedeme se koupat\n\t\t 2) vyrazily jsme na cestu\n\t\t 3) první zkratka\n\t\t 4) návrat domu\n\t\t 5) opět jsme vyrazily\n\t\t 6) rozhodování\n\t\t 7) druhá zkratka\n\t\t 8) po nehodě\n\tIII. Závěr", "original_file": "cb1crihluc_01_1"}
{"text": "téma: Realita je nudná. Dejte mi nový život.\n\nosnova:\n\n1. Denní stereotyp\n\n2. Důvody k útěkům z reality?\n\n3. Droga jako klíč?\n\n4. Následky\n\n5. Jiná volba\n\nZpruzelé ráno. Přecpané dopravní prostředky – každý někam spěchá. Začíná nový den, ale ten děsný stereotyp pokračuje.\n\nVytuhlé obličeje s nepřítomnými výrazy se teprve začínají pomalu probouzet k životu. Znovu a znovu musíme čelit každodenním starostem, opakujícím se stále dokola, a vždy se přitom snažíme na vše zapomenout a najít něco nového. Najít někde v našich myšlenkách tichou oázu klidu a pohody.\n\nTo je často dúvodem k<in> útěkům mimo realitu do svých vlastních snů – k drogové závislosti. Vytvoření si vlastního světa v sobě samém, svého nového života, který běží přesně podle našich představ.\n\nDroga může být něco jako klíč od fiktivního světa plného harmonie, ale zároveň zmatku. Vstupní brána, kterou duše vplová do Ráje {ochutnání zapovězeného}<in>. Vždy jen ale na chvíli. Je tohle však cesta k odstranění problémů a zároveň ze stereotypu?\n\nProblémy se jen odsunou, nahromadí a k nim přibydou další. Denní stereotyp nezastavitelně poběží dál. Vše, co vipadá zpočátku jako mírumilovné útočiště, má náhle zcela opačné následky. Problémů a každodennosti vás nezbaví. Může pomoci vytvořit nový život – fiktivní, ale ten skutečný se zhroutí. Realita se stane postupně ještě více stereotypní, čím dál tím víc unavější a bez cílů.\n\nDroga – lichvář, který na chvíli pomůže. Usnadní zapomenout, ale pak si vybere svou krutou daň. Sebere všechno, co pro vás ještě mělo nějakou cenu. Není proto možné si vytvořit nový život, jen ten stávající zkazit. Nezbývá, než ho v té unavné realitě nějak oživit. Jak? To už je jen na každém z nás. Možnosti má každý stejný a na nový život by neměl mít nárok.", "original_file": "grP3avinvoj_1"}
{"text": "Vosí med\n(Když dva dělají totéž, není to totéž.)\nV klidném městečku, v zapadlé ulici, žil v krásném domečku medvěd brýlatý.\nJednoho slunného dne, se do vedlejšího domu přestěhoval lední medvěd. A v tu chvíli vše začalo: „Hej Brejloune, kam kráčíš?“\n„Dostal jsem chuť na med, tak si jdu pro něj do lesa.“ A Bílek si pomyslí: „Hlupák jeden, proč pořád chodit do lesa, když včely můžu mít doma.“ Popadl největší úl, který uviděl a pelášil směrem k lesu. Ani tam nedošel a zahlédl hemžení hmyzu. Jeho srdce zajásalo snadným úlovkem. Vůbec mu nevadilo, že jeho včely mají černožluté zadečky.\nDruhý den, jak už bylo zvykem, první pohled zkrátka musel patřit sousedovi. To, co spatřil, mu vyrazilo dech: „Čím potíráš svůj kožich, že se ti tak krásně leskne?“ A Brejloun povídá: „Ničím, ale myslím si, že to možná bude z mé zdravé rostlinné stravy.“ Bílek s opovrhujícím úsměvem pelešil domů, vplul do koupelny a namazal si kožíšek prvním olejíčkem, co mu přišel pod ruku. Myslíc si, že opět souseda přechytračil. Neuvědomil si, co právě použil, byla to totiž jeho ranní cukrová voda na údržbu svého číra. Vyšel vítězně z domu, pochlubit se svým zevnějškem Brejlounovi. To jste ještě nezažili. Celé vosí hnízdo bydlící ve včelím úlu, zatoužilo po chodící, největší sladké cukrové vatě, kterou kdy viděly.\nA co z toho plynne? Když dva dělají totéž, není to totéž.", "original_file": "cl8czlater_1"}
{"text": "2. kontrolní stylistická kompozice\n(Charakteristika)\nV praze dne 21. 3. 2006\nKarolína Racková, II. B\nTéma: Jak vidím sam sebe (charakteristika)\n\nOsnova: 1. Úvod: Téma stylisticé kompozice\n2. Stať: a) Moje postava\nb) Moje oblečení\nc) Chování a vlastnosti\nd) Koníčky\ne) Moje oblíbená hračka\nf) Škola\ng) Plány do budoucna\nh) Vztahy s rodinou\n3. Závěr: Jsem ráda taková jaká jsem\n\nTak. Právě jsme se dozvěděli téma stylistické kompozice: Jak vidím sám sebe. To byla rána, ale dalo se to čekat. Za domácí úkol jsme psali charakteristiku člena rodiny a nejlepšího kamaráda. Bude to těžké, ale jako šikovní žáčci paní profesorky to jistě napíšeme velice dobře.\nJmenuji se Karolína Racková a je mi dvanáct let, tedy v srpnu mi bude už třináct. Moje postava je vysoká a plnoštíhlá. Mám hnědozelené oči a dlouhé hnědé vlasy s černým pramenem, který mám už od malička. Vlasy nosím svázané do culíku, jen občas je nechám rozpuštěné.\nNejčastěji nosím džíny. Mikiny a svetry nemám ráda a tak nosím trika s dlouhým rukávem. Šaty a sukně nosím ráda, ale většinou jen na nějakou lepší událost. Kalhoty a tepláky jsou prostě pohodlnější.\nKdyž jsem byla malá byla jsem prý velice živá a mírumilovná holčička. Niní bych se spíše tipla na tichou a zakřiknutou holku. S kamarády ve škole a s rodinou jsem spiš živější, ale třeba na vystoupení před publikem tréma a zakřiknutost převládá. Podle ostatních a rodičů jsem chytrá, dobrosrdečná, kamarádská, hodná, milá, poctivá a mám smysl pro hůmor.\nMími koníčky je hra no zobcovou flétnu a step. Ráda čtu, kreslím návrhy dámských šatu, hraju šprtec se svou mladší sestřičkou a občas si sednu k počítači.\nMojí oblíbenou věcí je moje myší rodinka skládající se ze tří plyšových myšek. Táta „Míňák“, máma „Mína“ a malá myšička „Mininka“ tu mám ze všech nejraději. Přivezl mi ji strýček z Ameriky k pátým narozeninám.\n Ve škole mě nejvíce baví biologie, chemie, informatika, tělocvik a hlavně matematika. Naopak moc nemusím fyziku, zeměpis, výtvarnou výchovu a nejvíce mě nebaví angličtina.\nMé plány do nejbližších let je získat dvojku z češtiny, která by krášlila mé vysvědčení. Stejně tak bych chtěla přesvědčit paní profesorku na matematiku a dějepisáře o svých znalostech a vybojovat jedničku. Po ukončení gymnázia bych chtěla úspěšně vystudovat vysokou školu. O zaměstnání jsem ještě nepřemýšlela, ale asi bych chtěla dělat něco spojeného s matematikou. Mým velkým snem je vzít si bohatého, poctivého, chytrého a milého muže a mít s ním jednu holčičku.\nS rodinou mám docela dobré vztahy se svou mladší sestrou Týnou často hrajeme různé hry, ale někdy se pořádně pohádáme. S tátou často hraji šprtec a pokud nechápu něco ve škole tak mi poradí. S mamkou si docela dobře rozumím, ale někdy se pohádáme kvůli hlouposti.\nMyslím, že mě kamarádi berou takovou jaká jsem. Já sama bych na sobě asi něco změnila, ale taková jaká jsem se sama sobě docela líbím.", "original_file": "ces2brackar_1"}
{"text": "Osnova:\n\n1. rRáno ve škole\n\n2. Vyrazili jsme na Letiště\n\n3. Přijeli jsme na místo\n\n4. Jeli jsme Letišťním autobusem\n\n5. Vyrazili jsme domů\n\n6. Závěr\n\nExkurze na Letišti Ruzyně\n\nHned ráno jsme šli do školy. Dorazili jsme a třetí hodinu jsme vyrazili spolu s 5., 6., 7., a 9. třídou do autobusu.\n\nKonečně jsme vyrazili na letiště. Cestou jsme s Adamem hráli různé hry. Nejvíce jsme hráli přenosné „člověče nezlob se“. Když jsme vjeli na dálnici tak jsme si chvilku zdřímli, aby ta cesta rychleji utekla.\n\nPo hodině jsme dorazili, vystoupili z autobusu a šli jsme do budovy. Tam jsme čekali a zatím jsme se koukali na model celého letiště. O chvilku později nám paní učitelky dali letištní náramky. Když je měli všichni přišel k nám pán který na letišti pracoval. Řekl nám aby jsme šli k modelu letiště a tam jsme se seznámili. O letišti nám řekli všeljaké zajímavé vjeci třeba o tom že má letiště tři Termináli, nebo co dělají sportovci když nežzískají na olympiádě medajle. Prostě zajímavé vjeci. Potom nám řekl že se půjdeme kouknout na letiště. Ale ze všeho nejdřív jsme museli projít detektorem jestli u sebe nemáme něco kovového. U mě jako skoro u všech to zapípalo. Šli jsme do čekárny.\n\nPo chvilce jsme jeli s autobusem po ranveji. Koukali jsme se jak letadla odlétají a přistávají. Moc se nám to líbilo, ale museli jsme se ještě kouknout do Hasičárny. Tam jsme se dozvěděli hodně věcí. Ale baohužel už jsme museli jet domů.\n\nCesta byla velmi dobrá a zase jsme hráli mnoho her.\n\nLetiště se mi moc líbilo a jsem rád ze sem tam byl.", "original_file": "hr6boddav_02_1"}
{"text": "Je jaro\n\nKdyž je jaro rázem se oteplí, všichni ptáci se probudí. Jak se probouzejí ptáci nemyslíte vůbec na nic. Když se se vám naskytne štěstí jíd do hlubokého lesa, nikdy nevíte co uvidíte, někdy krásné houby, někdy obří mraveniště, někdy zajíce a tak dál. Les je místo kde se ná nalézá kus přírody. Stromy mají různé velikosti a tvary, stačí mít trochu fantazie a vidíte různé předměty.", "original_file": "am5arazkry_1"}
{"text": "V.SOUDNÝ, 3.E\n2.KONTROLNÍ PÍSEMNÁ PRÁCE\n(REPORTÁŽ)\n\nGENIUS LOCI – BARANDOVSKÉ TERASY\nMálokdo dnes asi ví jaké perly skrývá Praha, o které si myslíme, že ji máme tolik prošlou, že již nás nemůže nic překvapit. A na periferiích, kam se nedostaneme, přeci nic zvláštního, co by stálo za pozornost, jistě není.\nKdyž však opustíte hlavní město s nepříjemnou tuchou nepříjemně dlouhé cesty směr Strakonice, když nejste ani na okraji minete budovu více než pozoruhodnou. Barandovské terasy.\nBarandovské terasy tedy nalezneme pár set metrů od Barandovského mostu na pravo od Vltavy a dálnice na Strakonice a Písek. Bohužel se ode mě nikdo nedozví, proč a kdy byla stavba postavena a ani proč a kdy došlo k jejímu nynějšímu úpadku.\nMě se zdá, že Barandovské terasy byly vybudovány jako rekreační centrum pro vyšší společnost na konci 1. republiky (jsou ve stylu funkcionalistickém). Osobně bych rozdělil terasy na dvě části. Na dolní (v úrovni Vltavy) – bazén a horní (na Barandovské skále) – stavbu s tanečním parketem, pokoji, restaurací. V současné době je celý objekt střežen bezpečnostní službou, ale jinak chátrá.\nProto, že bazén je ještě zapomenutější než stavba na Bar. Skále (které si jistě kde kdo všiml), jsem se musel prodírat křovisky a hložím po blátivé pěšince. A najednou se mi otevřel úžasný pohled.\nZe samotného bazénu dnes již nešplouchá voda, ale vyrážení již značně vzrostlé břízky, které si neberou servítky ani s betonem ani s hodnotou tohoto místa. Takže si to snažte představit: bazén 40m na 420, oprýskaná běloba, rozpadlé odrazové můstky, obstojný lesík uprostřed. To celé skryté v zeleni a na jedné straně mocně se tyčící Barandovská skála. Téměř mě přepadl strach.\nKe druhé části teras jsem se musel vydrápat po příkrém úbočí skály, a občas se mi už zdálo, že se sesuji s malými kamínky, klouzajícími pod nohami, zpět k bazénu. Po náročném výstupu jsem však otevřel ústa dokořán. Opět oprýskané bílé stěny, mnohé cestičky dokola kolem, které byly jistě postaveny pro začínající známosti. A když měl člověk chuť posadil se nad srázem na lavičku a měl úžasný výhled na Prahu. Známost jste mohli navázat při tanci v sále, který je dominantou celé horní budovy. Je jakoby vystrčený před ní, tudíž na parket proudí po celý den paprsky světla. A pokud jste protančili celý den, mohli jste zůstat i přes noc. Á dva tři dva dva tři otočka a do očí zasvítí vyrojený cíl světel pražských do rozstříknutého inkoustu noci.\nMou procházku a snění o dobách minulých přerušil poplašný výstřel z pistole do vzduchu. Rychle jsem opustil tento prostor. A když o tom tak teď přemýšlím, bazén mě upoutal svou nynější podobou, na samotných terasách jsem se vkrádal do minulosti. A ani nedokážu říci, zda stojím o to, aby tato krása byla zachována, zrekonstruována, nebo zda nechat dále pracovat čas. Jsem nakloněn na obě strany.", "original_file": "pr3esou_01_1"}
{"text": "Jana Richtrová\n5. 11. 2003\n\n1. Písemná práce\nVzpomínka\n(vypravování)\n\nOsnova: 1) Úvod – Babička\n2) Stať a) pohřeb\nb) otcova roztržitost\nc) maminka\n3) Závěr – památka zesnulých\n\nBylo mi deset let, když nás opustila. Děda z otcovy strany nám zavolal, že babička umřela. Rázem bylo v našem hlučném domě ticho. Nemohla jsem tomu uvěřit. Pořád jsem opakovala větu: „Vždyť byla zdravá, tak co se stalo?“ Otec měl bohužel odpověď: „měla rakovinu a nechtěla se nechat léčit. Babička pro mne byla jako druhá matka, jelikož v té době byla má první matka v Rumunsku. Babička mi často pomáhala s úkoly a byla u nás velmi často. Bylo mi sice deset let, ale na tento týden snad nikdy nezapomenu.\nTýden po tom, co nám děda zavolal, měl být pohřeb. Moc jsem tam chtěla jít, ale otec to nedovolil, kvůli škole. V ten den ale pršelo a děda říká, že by chtěl, aby na \"tuhle věc\" byl klid. Takže je sobota a já se můžu jít na svého současného nejmilejšího člověka naposled podívat. Opravdu jsem nechápala, že už s ní nikdy nebudu mluvit. Doufala jsem, že se zvedne, přijde ke mně, řekne mi, že mě má ráda a odvede mě domů. Tak se ale bohužel nestalo a já se dívala, jak mi pomalu mizí z očí.\nMatka byla stále v Rumunsku a náš dům ovládl trochu zmatek. Otec byl velmi roztržitý, zapomínal a vůbec si s námi nepovídal. Neměla jsem v dosahu žádnou ženskou ruku. Nevěděla jsem, na koho se mám obrátit. Otec ani nevěděl, kde máme každá oblečení. Do školy jsem pravidelně chodila v sestřiných a ona v mých šatech. Jí bylo čtrnáct a mě deset. Na mě její věci plandaly a ona se do mých těžko dostávala. Docela mě udivuje, že si nevšimla, že nosím její věci. Takhle to trvalo skoro půl roku. Pak přijela maminka.\nMatka nevěděla o babiččině smrti, takže se velmi divila tomu, co se u nás děje. Vzápětí však pochopila. Našla velmi krásnou fotografii babičky a postavila mi ji na stůl se slovy: „teď ti babička bude na úkoly dohlížet jako dřív.“ Matka nám dala opět dům do pořádku.\nDěda chtěl mít babičku co nejblíže u sebe na chalupě. To je ale 50 kilometrů od Prahy. Tudíž se k ní dostanu jen v den památky zesnulých, ale její fotografii mám stále na svém stole.", "original_file": "pr1ericjan_01_1"}
{"text": "26. února 2004\nAnna Fouani, I.E\n\n2. písemná práce\nSoused\n(Charakteristika\n\nOsnova:\n1) Úvod – seznámení s paní Vostrovskou\n2) Stať - a) Její prostředí (byt)\nb) její spolubydlící\nc) pokusy o vystěhování\n3) závěr – rada\n\n- Druhé dveře zleva od těch našich patří ano nejsnámější osobě z našeho baráku. Tato bytost je ženského pohlaví, ne moc hezkého vzhledu, ani její vystupování se v normální společnosti nepovažuje za běžné. Jmenuje se Vostrovská. Vždy, když ji potkám naskočí mi husí kůže. Pohled na šíleně mastné vlasy, potrhané a špinavé oblečení a vražedný pohled neni vždy úplně příjemný. Když se všechny tyto faktory smísí s „vůní“, která se z tohoto nepříjemného tvora line, člověk si rovnou může chystat sáček (přece se nevyzvrací na zem). Ta „vůně“ je něco jako směs všeho, co člověku smrdí (kouř, moč, špína). Tato „žena“, jak jsme se dozvěděli od místní „pavlačové“ zpravodajky, byla před časem částečně zbavená svéprávnosti. Byt tady jí přidělili a dostává nějaké peníze od státu. Byt, ve kterém přebývá je srovnatelný s hodně špinavou stokou. Vždy z dálky je z něj cítit to samé, jako z jeho „majitelky“.\nPaní Vostrovská však v tomto bytě-stoce nebydlí sama. Její spolubydlící je muž, který velmi dobře zná policejní uniformu. Dokonce byla moje mámá předvolaná na policejní služebnu k výslechu, aby jim řekla vše o jeho chování. Ale to už jsme trochu odběhli.\nPaní Vostrovská je sice nejznámější osobou u nás v domě, nemohu však říci, že by byla osobou nejoblíbenější. Vzhledem k individuům, která ji často navštěvují, k tomu jak vypadá (+ pach), nedávnému podpálení svého bytu a nočním hysterickým výjevům, kdy stojí uprostřed chodby a ječí na cely barák (nejen v noci), se nemáte čemu divit, že jsme se jí (naše rodina + ostatní NORMÁLNÍ sousedé) snažili úřední cestou vystěhovat. Ovšem bez úspěchu. Úřady se tento krok zatím nerozhodli udělat. Bohužel! Jeden nás spolubydlící z patra se o to samé pokoušel i neoficiální cestou. Večer (tak v 8:00) přišel z „krátké“ návštěvy hospody a se dost sprostými slovy (radči je zde nebudu vypisovat) se jí snažil vykopnout dveře. Díky jeho střízlivému bratrovi se mu to nepovedlo a on odešel (pořád jí vyhrožoval zabitím a nadával) do svého bytu. Měl smůlu, že ta ženština nebyla doma.\nAle za tu dobu, co tu bydlíme (2,5 roku) jsme si už zvykli na její přítomnost. Když ji potkám (nezdravím a kolem jejích dveří chodím velkým obloukem (což je dost obtížném, protože na tak velký oblouk, se kterým bych se spokojila, tam není dost místa. Možná kdybychom bydleli na Strahově.)\nAž někdo z vás půjde po Vršovické ulici a potká ženu středního věku a s dosti špinavým oblečením z popelnice a ucítíte už zmíněný „MIX“ zápachů vezte, že této osobě je nejlépe se vyhnout, pokud nechcete mít hrůznou vzpomínku, kterou si ponesete celý život.", "original_file": "pr1efouann_02_1"}
{"text": "23. 3. 2006\nLucie Šrámková\n2. písemná práce\nV prosinci\n(Subjektivně zabarvený popis)\n\nNastal prosinec, poslední měsíc v roce. Venku začíná poletovat sníh, a proto se již od prvních dnů tohoto měsíce můžeme těšit na bílé Vánoce. První sněhová nadílka není ještě však tak bohatá, aby vydržela do Vánoc, jen na chvíli pocukrovala krajinu a rychle se rozplynula. První sníh všem připomněl, že brzy nastane zima.\nV prosinci jsou již všechny stromy nahé, bez listů, nekvetou žádné květiny, nikde není slyšet ptačí zpěv, obloha je zahalená šedým povlakem a celý svět vypadá smutně. V tyto dny se každý těší na chvíle, kdy se sluníčko vyprostí z těch šedých mraků a svými paprsky pohladí krajinu.\nVe městě se na sníh nikdo moc netěší, protože se z něj stává nepříjemnost v podobě šedé břečky, které se na procházce nejde vyhnout. Když přes noc mrzne, z roztátého sněhu se stane led, který způsobuje na silnicích kalamity. To je ta špatná stránka zimy a prosince. Prosinec může být i příjemný, když je hezké počasí.\nKdyž se na krajinu sesype spousta vloček a vše je oděné do bílých kabátů, když se obloha vyčistí od šedých mraků a zůstane tam jen slunce zářící do všech koutů, tak to vypadá, jako by se zastavil čas. Nikde nikdo, všude je bílo a ticho.\nStromy zahalené bílým pláštěm, zem pokrytá bílou peřinou a nad tím vším slunce, které se svými dlouhými zlatavými paprsky dotýká bílé sněhové pokrývky. Díky těmto dotykům sníh vypadá, jako by se třpytil, stejně jako se třpytí diamanty v záři světla.\nSněhová pokrývka je tak čistá a hladká, že je skoro škoda porušovat ji svými stopami, které děláme při procházkách, ale nejít se projít zasněženou krajinou, to by byla větší škoda.", "original_file": "pr2cfsraluc_02_1"}
{"text": "Jurečková Eliška\n\n2. písemná práce\n\nTéma: Osobnosti, které mě v životě nejvíce ovlivnily\n\nOsnova: 1) Uvedení dvou lidí, kteří mě ovlivnili\n2) Představení mého vztahu s mým nejlep. přítelem\n3) Jeho popis\n4) Představení, čím mě ovlivnil můj kluk\n5) Jeho popis\n6) Závěr – srovnání těchto dvou lidí\n\nExistují dva lidé, kteří mě dokázali opravdu v něčem změnit, nebo podle kterých jsem poznala cestu, po které se dát dál. První je můj nejlepší přítel, kterého znám velmi dlouho, už odmalička. Nejdříve jsme byli jen malí kamarádi, kteří spolu třeba jezdí na kole nebo chodí ven, ale postupně jak jsme rostli, rostl a prohluboval se i náš vztah. Nebyli jsme do sebe zamilovaní jako milenci, ale přesto nás spojuje velké citové pouto. Je to člověk, který mi rozumí i bez slov, pozná mi na očích, co si myslím a z mojí tváře vyčte vnitřní bolest i radost. Jsme opravdoví přátelé a měli jsme mnohokrát možnost to ověřit. Myslím si, že nejen on mě, ale oba navzájem jsme si tak blízcí, až se i ve spoustě věcí ovlivňujeme. Ne způsobem rozkazu, ale spíše jako projev sounáležitosti. Oba jsme ale zároveň hrozně tvrdohlaví a hádáme se, někdy máme na věc jiný názor.\nTento člověk je výrazný extrovert, má rád společnost a díky svojí povaze i fyzické rozložitosti se v ní určitě neztratí. I když má spoustu známých, opravdová tajemství říká jen někomu. Protože má ale svojí hlavu člověk si musí dávat velký pozor na to co říká, aby si to tento mladý muž nevzal doslovně a nebyl pak naštvaný nebo uražený, což se stává. Nikdy mu to ale nevydrží dlouho, speciálně když se jedná o mě. Obvykle když se hádáme, už v průběhu hádky, i když padají ostrá slova, víme že za chvilku se to uklidní a budeme jako dřív. Myslím, že asi nikdy nedojde k tomu, že bychom se rozhádali tak, že se neusmíříme ani v důchodu. I díky němu jsem se naučila stát za svým názorem, právě tohle je jedna z věcí, kterou mě ovlivnil a naučil.\nDruhý člověk je můj kluk. Tohoto mladého muže jsem potkala asi před pěti lety a od té doby jsem se, i díky němu, dost měnila. Když s někým chodíte, určitě ve vás zůstane kus jeho osobnosti. Ovlivnil mě také v několika věcech. Je hodně zodpovědný a já se té zodpovědnosti od něj dost naučila.\nS prvním člověkem se zná a i když na něj nějaký čas i žárlil, rozhodně není tak výbušný a svoje pocity v sobě spíš dusí. Jen člověk, který ho zná, z něj dostane zpověď nějakého problému. Postavou je o dost menší než můj kamarád, ale ve společnosti se neztratí stejně jako on.\nOba jsou hodní a dokáží vyslechnout i pochopit, i proto jsou mezi ostatními oblíbení. Společnou mají věc, že většinou jen u nich mi záleželo na tom, co si o mě myslí.", "original_file": "pr1ejureli_02_1"}
{"text": "O myšákovi a vrabcích\n(Kdo chce s vlky žít, musí s nimi výt)\nKdesi, Kdysi žila rodinka myší. Jednoho podzimního dne však našel jejich noru hladový kocour a mámu myš i tátu myš sežral. Jediný malý myšák přežil. Za několik hodin jej našel vrabčí pár, a protože jim bylo myšáka líto, tak se ho ujali.\nNa jaře když se ostatní vrabčata učila létat, myšák se o to pokoušel také, ale samozřejmě se mu to nepodařilo! Myšák si už nepamatoval na své pravé rodiče, a take byl zřejmě trochu hloupý, protože si nevšiml, že je odlišný od ostatní vrabčí drobotiny. Jedné noci po marném celodenním snažení vzlétnout, se mu zdál sen, ve kterém si děti házely vlaštovky. Ráno se rozhodl, že si také vyrobí vlaštovku. Když byl s prací hotov, vynesl vlaštovku na vrchol stromu, kde bydleli. Nasedl na vlaštovku, odstrčil se a letí. Sám tomu nemůže uvěřit! Tak volá: „Pojďte se rychle všichni podívat, já letím!“\nOd té doby myšák léta na své vlaštovce s ostatními vrabci. Z toho plyne – „Kdo chce s vlky žít, musí s nimi výt.“", "original_file": "cl8cjakjan_1"}
{"text": "Chodím do školy s novým prostorným batohem.\nTaška je vybavena čtyřmi kapsami a jednou dolní malou. Ta to školní brašna je nepromokavá a je černá jako havran.\nOtevřuli první největší kapsu, můžu vytáhnout notebook, když tam bude a menší přístup k učení. Po otevření druhé kapsy mohu si vzít to, co potřebuji do školy. Potáhnu li zipem dostanu se do prostoru pro diskmen a CD dávám si tam bačkory. A do poslední kapsy si doma uklidím svačinu připravenou od mamky. A malinkou kapsičku, kterou skoro vůbec nepoužívám.\nKoupil jsem ji v srpnu na začátku školního roku. Slouží dobře a nebolí mě po nosení brašny záda.", "original_file": "cl6agaljak_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nCápalová Olga\n\n2.A\t\t\t\t\t\t\t\t14. ledna 2008\n\nDějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí\n(Dopis)\n\n V Krkonoších 7.l srpna 2007\nAhoj, Michale,\nzdravim na Moravu. Jak se daří? Asi se divíš, že Ti píšu dopis, viď? V pár slovech Ti vysvětlím proč. Už druhý týden trávím prázdniny na chatě v Krkonoších a snažím se psaním zkrátit si čas, nemám tu pomalu co dělat, proto jsem se rozhodla napsat dopis, ve kterém Tě seznámim s mými úspěchy a neúspěchy.\nNa chatě jsem sama, v okolí 5 km nenajdeš ani živáčka. Dá se zde přímo skvěle relaxovat, odpočinout si, zavzpomínat a zapřemýšlet. Jednou navečer jsem přemýšlela, co se mi prozatím v životě podařilo, co naopak a čeho bych si přála dosáhnout, když mám svým způsobem celý život před sebou.\nŘekla bych, že největším úspěchem a zároveň i přáním člověka je mít dobrou práci, přátele a rodinu a být celkově zdráv a spokojen. Na to mám ještě nějaký ten pátek čas, když je mi zatím 17. Ale už brzy se budu muset rozhodnout, co a jak. Prozatím jsem toho moc nedosáhla, však taky čeho může člověk v 17-ti letech dosáhnout? Přemýšlela jsem na tím, co se mi podařilo. Vzešlo z toho jen pár sportovních a školních úspěchů i neúspěchů. Ale že by se mi podařilo něco, čím bych si už nějak změnila život se říct nedá.\nKaždopádně za úspěch považuji, sice jen menší, že jsem prošla základní školu se samými jedničkami, zúčastnila se pár německých soutěží, z toho jednu jsem absolvovala vítězně, a že se mi podařilo dostat na gymnázium. Ovšem zde mě tíží ten fakt, že jsem se přestala učit a projevilo se to na známkách. To považuji za na neúspěch, jelikož moc dobře vím, že to tak být nemuselo. Však to asi taky dobře znáš. Jinak ohledně sportovních úspěchů a neúspěchů se jedná čistě pouze o volejbal. Doma mi leží nějakých 6 medailí, které se nám podařilo získat. Úspěchem minulou sezonu byla úspěšná kvalifikace do ligy kadetek, kterou letos hrajeme. Neúspěchem jsou pro mě prohrané západy, o kterých vím, že se mohly vyhrát.\nOhledně předsevzetí na nový rok řeknu pouze to, že si žádné nedávám, protože ze zkušenosti vím, že je nedodržím. Do budoucna je mým přáním dostat se k maturitě a zvládnout ji. Dále bych se chtěla dostat na policejní akademii. Taky Ti musím povědět, že už od mala je mým velkým přáním pochovat i mládě tygra ussurijského a vidět na vlastní oči Tutanchamona.\nZávěrem bych Ti chtěla popřát, ať se setkáváš s řadou úspěchů, ať se Ti plní Tvá přání a neúspěchy se vyhýbají velkým obloukem. Těším se, až se opět uvidíme, můžeme to pak probrat osobně.\n\n Přeji hezký den,\n s pozdravem Olina\nÚvod\nStať: a) přemýšlení\n b) úspěchy a neúspěchy?\n c) co se mi podařilo a co ne\n d) předsevzetí a přání\nIII. Závěr", "original_file": "cb2acapolg_01_1"}
{"text": "ODPOLEDNÍ VÝLET NČA ČLUNU\n\nŠel jsem po ulici. Všude bylo plno odpadků, vlastně se dá říci, že tu byly všude jen odpadky. Takhle jsem se toulal každý den. Mé vztahy s rodiči nebyly zrovna nejlepší. Můj táta byl alkoholik a maminka stále pracovala. Rád jsem chodil do přístavu pozorovat moře.\n\nRyby byla moje velká láska, nejvíce mě zajímali žraloci, mečouni a hadi. Jednoho dne jsem si řekl, že půjdu chytit největšího žraloka v celém Karibiku. Začal jsem si chystat všechny potřebné věčci, ale asi poprvé v životě se mi táta zeptal „kampak jdeš, měl si dojít na nákup“, musel jsem si něco vymyslet „jo tati jdu nakupovat do večera jsem zpátky“. Věděl jsem, že do večera toho obra nechytnu, ale byl jsem optimista.\n\nJakmile jsem dorazil do přístavu, vypůjčil jsem si malou loďku. Najednou slyším, že mě někdo volá „haló, haló Nicku“, byl to jediný kamarád, kterého jsem na ostrově měl. Jakmile přiběhl ptá se „ zeptal se „kampak jedeš“, „nevěděl jsem jestli mám říct pravdu „ále jedu na žraloka“ odpověděl jsem. „Rád bych jel s tebou“ řekl „je to ale velmi nebezpečné“ odpověděl jsem. „To nevadí víš přece jak mám rád dobrodružství“.\n\nNa můj vysněný lov jsme tedy vyjeli ve dvou. Když jsme se dostali daleko do od břehu, začali jsme vnadit. Dlouho jsme čekali, mezítím jsem Petrovi vyprávěl jak je to doma zlé „Já to asi tak zlé doma nemám“ řekl Petr. Jak jsem tak poslouchal hučení moře, znenadání se vynořila z moře ohromná ploutev. Podle mých odhadů měl tento žralok aspoň čtyři metry „tohodle žraloka nikdy nemůžeme chytit“ řekl Petr. Měl pravdu, a proto jsme přestali házet návnadu. Začal jsem se bát „Řeknu ti P pravdu Petře já ho ještě nikdy neviděl na vlastní oči“ řekl jsem. Žralok kroužil okolo naší lodi ctět chtěl jsem, aby odplaval pryč a my se mohli vrátit domů. Petr začal plakat „ta příšera nás zabije, protože jsme chtěli zabít ji“ řekl, „musíme zachovat chladnou hlavu“ prohlásil jsem.\n\nZačal jsem mít hrozný strach a stále jsem si opakoval „proč tady jseš, když znáš žraloky jen z vyprávění nebo z televize“. Najedno Petr říká „plave pryč, on plave pryč“. Začal jsem doufat, že se z toho dostaneme.\n\nŽralok opravdu plaval pryč a zmizel v hlubinách. Petr začal hulákat „je pryč“, to neměl dělat. Něco málo jsem o nich věděl a hlavně jsem věděl, že je přitahuje hluk. Najednou hrozná rána „co to bylo“. Zeptal jsem Zhrozil jsem se „ten žralok nám narazil do člunu“. Člun se začal potápět „jsme v pasti“ řekl Petr. Měl jsem srdce až v krku, promítal se mi život před očima. Najednou se žralok řítil proti nám „měl jsem tě rád Nicku“ řekl Petr. Člun šel rychle ke dnu až se úplně potopil a my měli k dispozici jen záchraný kruh. Voda byla hrozně ledová. Petr skučel a brečel, volal svou mámu. Uvědomil jsem si, že za vše můžu já. Blesklo mi hlavou, že v kapse mám shnilé sardinky. Jeden výborný rybář kdysi říkal „tím smradem rybu odeženeš protože má strach“. Roztrhl jsem sáček a shnilé rybky se vysypaly do vody. Petr na to zděšeně koukal. „Funguje to“ zajásal jsem. Žralok se obrátil a plul pryč. Petr říka „Jak tě to napadlo“, usmál jsem se „to je starý trik“. Těď jsem přemýšlel jak se dostat rychle z vody. „To není možné“ zajásal Petr „To snad není možné“, jásá Petřr „člun tam je rybářský člun“. Začali jsme volat, mávat, hluk nehluk. Člun se obracel směrem k nám. Byli to dominikánští námořníci. Zachránili nám život. Po této zkušenosti už jsem na moře nikdy nejel. Uvědomil jsem si, že žádnou zkušenost ne s mořem nemám a se žraloky také skoro ne.", "original_file": "pr4avpeckar_1"}
{"text": "Odborná úvaha\n(školní písemná slohová práce)\n\nMůžete volit buď mezi úvahou populárně-naučnou s publicistickými prvky, nebo úvahou s prvky výkladovými (na pomezí textu populárně-naučného a vědeckého). Své pojetí uveďte níže k vybranému tématu.\n Témata:\nJak se bránit manipulativním postupům masmédií\nO třč. osobnostech (či dokonce celebritách) v našem showbyznysu\nMožnosti mého budoucího uplatnění ve zvoleném vědním oboru\nDopady konzumace alkoholu na pubescentní vývoj jedince\n\nČíslo vybraného tématu: 4.\nDruh úvahy: úvahu s výkladovými prvky\n\n\n\nDopady konzumace alkoholu na pubescentní vývoj jedince\n\n V dnešní „moderní“ době se hranice věku, kdy dítě poprvé požije alkohol žalostně zmenšuje. Mladí berou konzumaci alkoholických nápojů jako jakýsi trend, který jim, podle mého, pokud se jím budou řídit, zajistí začlenění do kolektivu starších a souznění s dobou – nemůžou být přece pozadu. Ale proč? Proč si nevystačí bez alkoholu s dětmi své věkové kategorie? Co je vůbec vede k tomu začít alkohol pít?\n Kdybychom se na konzumaci alkoholu podívali z biologického hlediska a zabývali se dopady na lidský organismus, dojdeme k jasnému závěru – alkohol škodí! Při požívání alkoholu se ničí spojení mezi mozkovými buňkami (neurony), což má za následek --- paměti, neboť právě na spojení neuronů je paměť založena. Má tedy cenu požívat alkohol již v raném mládí – ne (Čím dřív se začne, tím hůř se pak dopadá…)\n Pokud se na stejný problém díváme z pohledu psychologie, může být brzká konzumace alkoholu pochopitelná – rodiče daného jedince požívali alkohol a on to dělá po nich, vždyť rodiče jsou vzor! Jenže když užívá alkohol dítě, jehož rodiče jsou „čistí“, jak lze vysvětlit toto – špatná výchova? Zanedbání peče? Kdo ví? Je jasné, že vliv okolí zde také hraje významnou roli, jenže to by si měli ujasnit především rodiče, s kým jejich potomek má tu „čest“ chodit do třídy, s čímž by měla pomoci také škola, do které chodí.\n Konzumace alkoholu v dětství – až na výjimky pro mne nepochopitelná devastace sebe sama, o které většina dětí v době prvního požití alkoholu nemá ani ponětí! Jsou tito lidé hodni opovržení? Máme je zavrhovat? Kdo ví?!", "original_file": "js3kov_03_1"}
{"text": "neznámý, V. B, ZŠ Burešova\n\n1) Vymyšlená (popletená) pohádka\t\t\t\t\t\t\t23. října\n\nSLOHOVÁ PRÁCE\n\nHallowenská\npárty\n\nDva dny před Hallowenem si Nataša připravovala párty, už pozvala kamarádky a kamarády. Po škole šla s maminkou koupit díně balónky a tak dále. A nyní už byl nastávající den Hallowenu.\nByla ve škole, všichni teří byly na seznamu už měli v taškách měly kostými. Nastal ta chvíle když se šlo na párty. Světla bylo rozsvícena, balóny byly pověseny, dýně byly na zahradě a ještě se pustila hudba. Děti chtěly vyvolávat duchy, ale Judie měla námytky, že to neni dobrý nápad, ostatní děti nemohly odolat tak Judie šla s nimy vyvolávat duchy. A najednou se zasla světla, děti úplně skamenily.\nBalónky spadly Judie stala a začala říkat, že měla pravdu, že jsme neměli vyvolávat duchy. A najednou se začaly ozývat hlasy, děti začaly křičet, pak Judie řekla tak je odvoláme.\nZačaly odvolávat a balóny se zase narovnaly na šňůru světla se zase rosvítila a párty byla jak má být. A od té doby už chodily žebrat bonbóny.\n<barevně vybarvený nápis „Hallowen“ a pod tím dvě červené dýně, jedna z nich je vydlabaná>", "original_file": "bu5banonym_a_1"}
{"text": "{rekreační středisko}<co> 10 srpna 2010\n\nČus Adame\n\nmám teď čas tak ti du napsat dopis, dojeli sme dobře a už sme v chatkách.\n\nZa chvilku pojedem do Písku se podívat na kamený most. Je uvás hezký počasí, u nás je ošlivo. Ve čtvrtek deme na pouť.\n\nČau tešim se až se potkáme.\n\nAdam\n\nP.S. Pozdravuj rodiče.", "original_file": "cbrod5a_1"}
{"text": "31.10. 2006\t\nBarbora Řeháková, 2.D\n1. písemná slohová práce\nAfrika\n(mluvený referát)\n\nOsnova:\nI. Úvod – Afrika\nII. 1) Na požádání\t4) Pohoří\n2) Hrozba viru HIV\t5) Desertifikace\n3) Přírodní poměry\nIII. Závěr – Shrnutí\n\nDobrý den studenti, ráda bych vás seznámila s druhým největším světadílem a tím je Afrika, jinak se jí říká černý kontinent asi si odvodíte z čeho, že? Její rozloha je 30,3 milionů km2.\nRovník dělí Afriku na severní a jižní a oba obratníky (raka, kozoroha) jí procházejí. Tímto je i dáno zrcadlové uspořádání podnebí ale třeba i vegetace. Obyvatel je zde přes 850 milionů a každým rokem se toto číslo zvyšuje i přes takto vysoké číslo je africká hustota osídlení nízká něco kolem 25 obyvatel na 1 km2.\nObyvatelstvo je zde velmi chudé, nemocné, vystavené vedru a nouzi. V Africe je to, dalo by se říci, největší problém, lidi nemají dostatek financí, aby si zajistili základní obživu a vůbec to kolem, jako jsou například vzdělání, očkování proti nemocem. A zde je další problém, který se týká nemocí a to nejvíce viru HIV, který je zde zastoupen ve velké míře. Afrika jím byla zasažena v polovině 90. let a potýká se s ním do dnes a nejspíše dalších pár let bude, pokud se nenajde vhodný lék pro tuto nemoc AIDS, bohužel v dnešní době proti ní bojuje celý svět a umírají denně stovky obyvatel různých národností.\nAfrika byla a pořád je velmi izolovaná a to kvůli přírodním poměrům. Vyskytují se zde náhorní plošiny, velmi úzká pobřeží, vodopády a peřeje. Dvě ze sedmi řek světa jsou v Africe Nil má 6671km a Kongo 4835km. Ani po řekách se nedalo prozkoumávat tento kontinent, jelikož řečiště jsou plné vodopádů a peřejí.\nDélka pobřeží je velmi nízká, ale například o proti pohoří v Africe. Jak jistě víte na severozápadě se rozkládá Atlas, jehož maximální výška dosahuje do 4165m. Na východě je Etiopská vysočina a nejvyšší horou Raš Dašem která má 4620m. Na jihu se rozpínají Velké příkopové propadliny, jenž jsou způsobené rozlomením litosferických desek v období třetihor. Určitě také stojí za zmínku pohoří Kilimanžáro s nejvyšší horou Uhuru 5895m a tato hora je také nejvyšší na celém kontinentu Afriky. Ještě abych nezapoměla v příkopových propadlinách vznikla Africká jezera. Určitě některá z nich znáte například jezero Malawi, Tanganika a nebo také Viktoriino jezero.\nVíce než 1/3 pevniny tvoří pouště. Sama Sahara, která je největším suchým územím země, pokrývá 25% Afriky kolem 9,1 milionů km2. Poněvadž je Sahara vystavěna podnebným změnám a nadměrné pastvině na celém svém okraji, posunují se její hranice ročně přibližně o 5km směrem k pobřeží, toto se nazývá desertifikace. Je to jeden z dalších problémů, jenž se dotýká Afriky.\nShrnutí na závěr, tyto problémy jenž jsem se snažila se vám přiblížit, budou Afriku pronásledovat i v dalších letech. Desertifikace nebo chudoba je dlouhodobý problém, který se nedá vyřešit za rok nebo za 10 let. Bude to tu neustále a my se s tím musíme naučit žít, a nebo něco udělat.\nDěkuji za pozornost.", "original_file": "pr2drehbar_1"}
{"text": "5.prosince 2008\nZeinertová\nP2\n\n1. písemná slohová práce\nCharakteristika, popis\nTéma: Byl to jen sen\n\nOsnova: 1. Popis vnitřku letadla\n2. Seznámení s kytaristou\n3. Skvělá zpráva\n4. Smutná zpráva\n\nNastoupím již do plně obsazeného letadla. Všude ve vzduchu je cítit pronikavá vuně skořice. Docela příjemné, až na to, že si vůni nemohu užívat už v sedě. Tu ke mně ale hbitě přiběhne usměvavá letuška v modře temné uniformě a s červeným šátkem kolem jejího úzkého krku. Její útlá postava se ladně nakloní nad staršího pána s otázkou, zda ještě něco nepotřebuje a pak už se věnuje jen mně.\nS neustálým úsměvem mě prosí ať ji následuji. Dovede mě do úplně jiné části letadla. Luxusnější části letadla. Neustále nás ale provází ta vůně. Snad jsem už začala podezřívat letušku, že je to její parfém.\nKonečně spolu najdeme to nejposlednější sedadlo v letadle s číslem 12. Dosednu a s výdechem se rozhlédnu. Všechno taky je čisté, voňavé, moderní a tiché. Všichni lidé se sluchátky na uších se usmívají a jejich ústa se otvírají s textem jejich písně.\nLetuška opět hbitě jako včelka zmizí a aniž bych si to uvědomila, mám stříbrná sluchátka s hudbou na uších. Hraje tesklivá rockový balada s nádechem deštivého dne. Když se ale zaposlouchám, ucítím na rameni poklepání. Sejmu sluchátka z uší a pootočím hlavu za poklepáním. Objeví se přede mnou známá tvář. Nad tímto zjištěním se můj úsměv rozšíří. Sedí vedle mě kytarista ze známé skupiny. Na tváři úsměv, velké triko, velké kalhoty a čepici, vše sladěné v zelené. Z vlasů spletené dredy trčící ze zadní části jeho basebolové čepice. Ve skutečnosti bych ale řekla, že tohle je jen jeho druhé já. Představím se mu, ale vypadá to, jako když mě zná. Což jsem nejespíš uhodla, protože se mě začne vyptávat na situaci v mé kapele. Jasně se mi vybaví má silueta a kolem ní další čtyři s kytarami a bicíma. Aniž bych váhala, začnu sálo dlouze vyprávět, jak máme před Vánoci pauzu, aby mé hlasivky odrelaxovaly. Jeho výraz ve tváři značí nadšenost ze všeho, co mu vyprávím.\nKdyž uznám za vhodné proslov dokončit, nahodím výraz s náznakem, že není víc co k tomu říct. Na okamžik se zamyslí a s pevnou rozvahou mi nabídne zazpívat si s jeho kapelou. Ihned jsem kývla na souhlas a na důkaz toho si podáme ruce. Jeho kůže je jemná a horká. Chvilku si ten nepopsatelný pocit užívám a pak se vrátím do reality plné skořicové vůně. Jeho ústa se neustále otevírají s novými a novými slovy, ale já už je nevnímám, protože se unáším v představě, jak strávím dnešní večer. Představuji si tu osvícenou halu, představuji si ten křik statisíc milujících fanoušků, představuji si co všechno se stane až jen vkročím na pódium.\nNež si ale dokážu to všechno představit, do očí mi pronikne ostré přímé sluneční světlo. Donutí mě oči ptevřít a probudit se v mé posteli doma, kde spatřím na stolku zeleno-červeně malovaný hrnek se skořicovým čajem...Asi ne vše byl jen sen.", "original_file": "grp2zei_1"}
{"text": "Diagnóza: -273,15\n\nTahle lavička je stejně ta nejlepší. Nic vám z tohohle pohledu neunikne. Je tady příjemně, ne? Jen se rozhlédněte. Skrz pomalu umírající listí prosvítají paprsky. Krásné říjnové dopoledne. Ještě není pod nulou, ale sluneční paprsky ubývají na intenzitě. Zlaté globální oteplování. Ráda jsem jezdívala do teplých krajin a teď, když nemůže Mohamed k hoře, přišlo teplo sem.\n\nDnes po snídani za mnou přišly přítelkyně, měly jsme kapučíno, které přinesly a hned jedny oplatky. Mám je moc ráda. Kamarádky také.\n\nMonice to moc slušelo. Víte, žije teď v Paříži se snoubencem. Česky mluví pořád stejně, ale po boku toho chlapíka tak nějak rozkvetla. Od dětství toužila po boháči ze západu a teď se jí opravdu daří. Já už si z francoužštiny nepamatuji nic. Ona si uměla vybrat. Teď sice dělá kosmetičku, baví jí to a dělá to pořádně. Je to na ní vidět. I Míša to říkala, že jí teplejší klima prospívá. Říkala: „Zlaté globální oteplování“ a potom jsme se moc nasmály. Chápejte! Oteplování!\n\nMichaela má teplé kraje taky ráda, mluvila o kamarádce z Floridy. Bude se sem do Čech stěhovat. Proč, to nevím. Byla s nimi i ta hubená Karolína. Moc se mi líbil její kabát. Je to krásná a milá dáma, ale oplatku si nevzala, prý kvůli jakési čáře, ani kávu si kvůli ní neosladila. Zajímalo by mě proč tu lajnu, teda vlastně linii musí hlídat.\n\nMíša je tak hodná. Známe se už od základní školy. V ničem zvlášť nevynikala a měla horší známky než já, ale byla oblíbená. Vždycky mi pomohla. Vždycky byla hodná. V pubertě sice nesnášela svoji matku a na chvíli bydlela mimo dómov, ale za týden měla hlad a musela se vrátit domů. Zase žít s rodiči. S odřenýma ušima dokončila sociologicko-právní střední školu, mě, gymnazistce, se smála. Teď je paní učitelka ve školce, má muže, se kterým se rozvání, a dvě dcery. Jako její matka. Skoro. Její matka neměla kamarádky. Ona má mě a tu z Floridy. Ona je, Míša, moc hodná. Když mi bylo nejhůř, pomohla mi, byla na mé straně.\n\nS Monikou je to jiné. Strávila se mnou sice čtyři roky v jedné lavici, ale když jsem ve druháku na gymplu měla bulimii – říkávalo se tomu jinak, dovedla mě za poradkyní. Promovanou poradkyní. Ale potom si držela odstup. Asi se bála, že to chytí taky.. hi.. hi...\n\nVychovatelka o mě napsala zprávu třídní učitelce, protože když chtěla volat rodičům vytrhla jsem její telefon ze zástrčky. Musely jsme si slíbit, že budeme mlčet. Já budu jíst normálně a o té schránce ve zdi nic neřeknu a ona nebude volat rodičům. No ano, byla jsem tehdá moc zvědavá. Co tam do té zprávy paní Kudláčková napsala? Stálo tam něco v||latině, že hospitalizace není nutná a potom něco v tom smyslu, že hlavní příčina je o rodičích, kteří chtějí mít ze své princezny a premiantky ještě modelku. Napsala to na recyklovaný papír psacím strojem REMINGTON, ten starý, z roku 1873. Vím to jistě, vzpomínám si na tenkou červenou linku, kterou za sebou nechávala čerstvá tiskařská páska.\n\nAni Monice jsem nic neřekla. Aspoň že mě tam odvedla. Teď žije v Paříži a už si na nic nevzpomíná. Bylo to dávno. Vedla mě po chodbě, měla staré pantofle, přeska vytržená z podrážky cvakala o dlážděnou podlahu a mně se chtělo utéci. Monika už to stejně zapomněla. To jsme ještě chodily na gymnásium.\n\nTak už přivezou jídlo? je za pět minut tři čtvrtě na dvanáct. Čas kvapí. Mám vše připravené. ubrousky v kapse, prostírání i příbor je na místě. Nalila jsem si čaj a trošku při tom pobryndala ubrus. Sledujte, jak ten bílý ubrousek nasává hnědou tekutinu.\n\nSlyším. Po betonové cestě se blíží klepající se nerezové nádobí. Tak co máme dnes dobrého? Polévka s kapáním, dvě naběračky do skleněné misky prosím, a brambory bez másla. Omaštěné brambory a špenát, no fuj. To by nežral ani pes.\n\nKdyby tak maminka ještě žila, určitě by mi uvařila vajíčko na tvrdo a bramborové knedlíky jako majolenky. To mi ke špenátu chutná. Vy jste mou maminku neznali, ale ona byla nebeská. Vařila jako bohyně a byla moc hodná. Měla tvář jako anděl. Ne jako ten obézní amorek, jako nadoblačná bytost. Vařila ráda. Milovala jsem její jídla. Chutnala výjimečně. Určitě je teď v Nebi. a vaří. Připravovala delikátní pokrmy. chudák má milovaná maminka. Kdybyste ji byli bývali znali. Ona byla zázračná.\n\nNe, já polední léky nedostávám, až zase večer. Teď je čas na kafíčko, až uschne podlaha v jídelně, půjdu si ho uvařit. Včera jsme dostaly od paní staniční výplatu. Padesát korun. Paní staniční nám dává každý měsíc korunky. Koupila jsem si kafíčko. Taky cukr. Paní staniční je na nás moc hodná. Dá mi léky, ale až večer. Paní uklízečka vytřela v jídelně. Ještě to tam klouže. To víte všichni tady nejsou jako já. Pod stolem někdy zůstanou drobečky. To je potom paní uklizečka úplnej uklízecí chudák. Až budou všechny stoly uklizené, zaliju si kafíčko horkou vodou a půjdu si ještě sednout na tu lavičku. Je to ta nejlepší lavička v celé zahradě.\n\nTady pod touhle lípou je krásně. Když sem přijdou tolik se nezlobí. Když venku prší, nebo když si nedám kafíčko tak se zlobí. Oni mi někdy dělají naschvály. Já si třeba takhle svačím a oni mi začnou ubližovat, no. Dokonce mi nadávají. Ale teď, koukněte, ta zahrada. Tady ten betonový chodníček. Nikde jinde takový není. Je z kopce, když bude pršet, poteče z něj voda dolů a paní uklizečka nebude mít tolik práce, protože to blátu bude dole a tam my nesmíme. Když prší, steče bláto s kopce a nenanosíme ho domů. Takový chodníček neměli ani v Bohnicích. Tamten se mi nelíbil. Tenhle je s kopce a není popraskaný.\n\nNevadí mi když na mě mluví ptáčkové a potok, ten, támhleten vlevo, ale večer, než si vezmu prášky! Oni mi i sprostě nadávají.\n\nTo se vám stane ani nevíte jak. Já nejsem blázen. Já jsem jako vy. Podívejte, tady tahle fotka je nějaká ulepená, já vám dám jinou. Já byla krásná viďte. To byste mě ani nepoznali. Já jim někdy ukazuju fotky aby už nekřičeli, ale oni když se naštvou tak mě i bijou. Kolikrát mi změní orientace. Já si jdu uvařit kafíčko a kolikrát dojdu na záchod. A oni jdou se mnou. To je, viďte!\n\nA tady ležím. Jen ležím. Večer je to horší. To ležím a čučím. Čučím třeba tady na tu záclonu a já se vám někdy tak bojím, že mi půjdou oči nahoru. To mi taky dělají oni. To jsou takové tlaky a já s tím nic nemůžu dělat. Až sestra mi vždycky dá injekci. Potom třeba čučím tady na tu záclonu a blbnu. Jako čekání na smrt to nemá chybu. Líbí se vám ta záclona? Paní uklízečka ji vyprala a pověsila. To je vám úplná umělkyně, podívejte jak ona ji pověsila. Ten můj pokoj prokoukl, že?\n\nTady na té fotografii jsme Já s Monikou, Míšou a Kájou. Ten mládenec, s širokými rameny a knírem, to je můj spolužák. Jeho babička byla Němka. Ale když jsem šla na studia, aby ze mě byla paní doktorka, našel si jiné děvče.\n\nMaminka Němce neměla ráda. V prvním ročníku na vysoké škole jsem potkala Karolínu. Tak tu jsem vůbec dřív neměla ráda. Byla tlustá a neměla ráda nikoho kromě sebe. Jednou jsem jí pomohla, nechápala úpony musculi masticatori a tak jsme se začaly učit spolu. Potom, ale maminka umřela a já hrozně křičela. Pan doktor říkal, že když nepřestanu, budu muset přestat studovat a paní doktorka ze mě nebude. Ale ono to nešlo. Víte, v jednom uchu mi nahlas pláče maminka a ve druhém na mě křičí muž. Prý za to že umřela můžu já.\n\nA všechny tři kamarádky se poznali když jsem byla už u pana doktora. Chtěly mě překvapit a vzali s sebou i Marka. Toho s tím knírem. On byl Němec. Kdyby byla bývala žila maminka, zlobila by se. Ona neměla Němce ráda.\n\nZa chvíli bude večeře. Sestřička mě ještě vykoupe. Dneska je středa a před večeří se koupu.\n\nDržte hubu to není pravda. Je středa a já si musím vzít šampón a jít se koupat. Ne, nechci. Říkala jsem vám, že se nebojím. Jdu se koupat, maminko! Přestaňte! Nechte si ty vlivy. Vždyť jste daleko. Jdu se koupat. Za chvíli bude večeře. Sestra mě bude koupat aby mi ty vlivy neubližovali. Vypněte se. Já mohla být doktorka! Kde kdo by mi mohl závidět. Dost! To není pravda. Ticho! Ticho! Sestři! Byla jsem dobrá, mohla jsem být doktorka! os frontale, os nasale, os parietale, os lacrimale! Ne, já nejsem absolutní nula! Já nechci! Rozumíte?! Sestři, haloperidol! Tak pomozte mi někdo! Neřvi! Stačí, už toho mám tak akorát. Já ještě nechci za maminkou. Co Monika s Míšou? Ne, do Beřkovic ne!\n\nPoznámky:\n\n1) k názvu:\n\n-273,15°C je absolutní nula = 1K [kelvin]\n\nKdyž jsem přemýšlela o názvyu povídky z ústavního prostředí, napadlo mě, že spoustu lidí na postižené pacienty nahlíží jako na absolutní nuly. Spousty z nich ale žily \"normální\", úspěšný život a něco znamenaly.\n\nStrávila jsem měsíc mezi těmito lidmi a tak i většina povídky je autentická. Použila jsem prupovídky několika žen z oddělení ve kterém jsem pracovala jako uklízečka. Snažila jsem se co nejvěrohodněji popsat jak stavy mysli, tak prostředí Ústavu sociální péče Praha v Krásné Lípě, pavilon III.\n\nBohnice snad nemusím vysvětlovat. Většina obyvatel Ústavu v Krásné Lípě jsou převezeni právě z Prahy.\n\nA Beřkovice? To je to nejhorší zařízení. Ať se zeptátée kohokoliv z pacientů, řekne vám, že je to, to nejhorší. Vedení a sestry, které si neví rady s těžkými záchvaty můžů nebo kohokoliv z klientů, pošlou posli z Beřkovic. Ti přijedou se svěrací kazajkou a koňskou dávkou sedativ.\n\nI pro devianty je to traumatizující, a proto stačí Beřkovicemi jen pohrozit a sklidní se. Než aby mě poslali mezi čtyři holé stěny bez oken, kde na mě budou sestry zlé, také raději nebudu „zlobit“.\n\n2) Nemocná pacientka, která v podstatě hovoří celou povídku v monologu má schizofrenii. Zkombinovala jsem několik příznaků této choroby jen pro ilustraci. Aby si čtenář uvědomil, že tihle postižení lidé za to nemohou. Nechci být od mala jen málo psychicky odolní a několik událostí v životě napomohlo jejich labilitě natolik, že teď skončili v zařízení placeném zařízení v Severních Čechách. České zdravotnictví je krmí haloperidoly aby zmírnilo jejich halucinace, během dne je naládují až čtyřiceti tabletkami denně. Halucinace se sice zmírní, ale mozek a tzv. „mozkové závity“ se pomalu vytrácejí.", "original_file": "pr4eflever_1"}
{"text": "Kontrolní slohová písemná práce\n(odborný styl – popis)\n\nTémata:\nOdborný popis vybraného předmětu <žákem opraveno na „zvířete“>\nstatický,\ndynamický,\nstaticko-dynamický.\nSupernovy\nPrávo a jeho druhy\nGoniometrický, algebraický tvar čísla\nExtrémní skupiny\nParlament ČR\nSyntax – vytváření grafu\nsouvětí,\nvěty.\nArchitektonicky zajímavá stavba v Praze\nVybrané téma a druh popisu: statický odborný popis zvířete\nOsnova:\núvod\nkřídla a zadní končetiny, ocas\nkrk a hlava\nzávěr\n\n\nPterosaurus\n\n Pterosaurus byl první a největší obratlovec, který dokázal létat. Jeho první zástupci se objevili již v Juře, přičemž poslední Pterosaurus létal vzduchem ke konci Křídy. Byli to pravděpodobně denní dravci, kteří se na noc ukrývali v korunách stromů. Živili se rybami a občas hmyzem.\n První věc, která vás na Pterosaurovi zaujme, jsou obrovitá blanitá křídla, která mohou dosahovat rozpětí až 14 m. Tato křídla jsou tvořena pevně nataženou kůží mezi tělem a předními končetinami. Zadní končetiny jsou víceméně zakrnělé, tudíž malé a slabé. U vývojově starších druhů se objevuje dlouhý, úzký ocas, který se však vývojem zkracuje a posléze úplně mizí.\n Na oválný a nepříliš velký trup se napojuje úzký a, vzhledem k tělu, poměrně dlouhý krk, na kterém je posazena velká hlava s protáhlou čelistí uzpůsobenou k lovu ryb.\n V době, kde tento úžasný tvor žil, byl ve vzduchu naprosto dominantní, protože žádný jiný živočišný druh k létání nebyl uzpůsoben. Zdržoval se na útesech a při pobřeží z jednoho jediného důvodu. Tím důvodem bylo moře, které pro něj bylo nevyčerpatelným zdrojem potravy, neboli ryb.", "original_file": "js3jel_02_1"}
{"text": "Oleksišák, Jaroslav, V. C, 07/08\n\n8. října\n\n<obrázek č. 1: Tři chlapci bruslí na silnici.> - Rozjezd\n<obrázek č. 2: Jednoho z nich srazí auto.> neštěstí\n<obrázek č. 3: Chlapec je zraněn.> bolest\n<obrázek č. 4: Jeho kamarád běží pro pomoc.> jde pro pomoc\n<obrázek č. 5: Jeho kamarád telefonuje z telefonní budky.> volání\n<obrázek č. 6: Záchranáři odnáší zraněného chlapce, doprovází je jeho kamarád.> záchrana\n\nosnova:\n1. rozjezd\t4. pomoc\n2. neštěstí \t5. volání\n3. bolest \t6. záchrana\nCelkoví nadpis: statečnost Pepi.\n\n9. října\nStatečnost Vojti\nV sobotu ráni si Jára, David a Vojta vyjeli do parku, Jára mněl brusle Vojta taky a David skejbord. Rozhodli se že pojedo přes silnici do parku vojta se nekouk a přejelo ho auto.\nKluci byly v šoku David Přiběch ryche k Vojtovi a zeptal se ho jestli ho něco nebolí Jára si všimnul že řidič nezastavil.\nJára běžel rychle zavolat sanitku zatímco Jára šel pro pomoc David zůstal z Vojtou.\nJára jel a uviděl telefoní butku a okamžitě zavolal sanitku.\nZaokamžik přijela sanitka kluci mu řekli že ho navštívý v nemocnici a žemu držý palce.", "original_file": "bu5colejar_01_1"}
{"text": "Tomáš Novohradský\nTřída: VII. B\nDatum: 19. 11. 2009\n1. slohová práce – popis uměleckého díla\nObrázek Josefa Lady Zima\nNa obrázku vidíme malebnou (pěknou) zasneženou ves, na kterou se stále snáší sníh. V pozadí obrázku, na vyvýšeném místě je, kostel, pod ním je náves s několika domy a v levé části je malý rybník s vrbou. V popředí obrázku jsou tři děti stojící okolo sněhuláka. Dva chlapci chlapci a jedno děvče. Napravo je chlapec držící oranžové sáně. Druhý chlapec přidělává sněhulákovi fajfku dlouhou téměř až na zem. Děvče stojí po levé straně sněhuláka. Chlapci mají ušanky, teplé kabátky, kalhoty a boty. Děvče má na hlavě šátek, dále má teplý kabátek, červenou sukni s bílou zásterou a ruce má zasunuty do rukávníčku.", "original_file": "kl7bnovtom_1"}
{"text": "NESPRAVEDLNOST\n\nKe své úvaze jsem si vybrala téma, které se týká nás všech. Každý z nás se už určitě setkal s nějakou formou nespravedlnosti. Svou úvahu bych ale ráda zaměřila na takovou obecnou nespravedlnost. Která je a ovlivňuje životy spousty lidí. Nikdo za ni není zodpovědný, jenom příroda. Ale je tomu i naopak.\n\nTéměř každý den se z novin či televize dozvídáme, že se někde ve světě něco stalo. Ať se jedná o zemětřesení, povodně, požáry nebo hurikány, tohle všechno působí lidstvu nevypočitatelné ztráty, ať třeba na majetku, nebo dokonce i na lidech. A tady právě vidím tu velkou nespravedlnost. Příroda na nás útočí a my se nemůžeme nijak bránit. Lidstvo je proti ní úplně bezmocné. Pak jenom se slzami v očích sledujeme, jak někteří dobrovolníci sklízí důsledky řádění přírody. Bohužel v poslední době těchto katastrof neustále přibývá. Čím dál tím častěji lidé přichází o své domovy a o své blízké.\n\nNa druhou stranu by ale bylo dobré zamyslet se nad tím, proč se tohle děje? Možná, že se naše příroda pouze brání, aby ji lidstvo úplně nezničilo. Naše Země je úplně zdevastovaná a za to můžeme jen my. To je druhá strana problému. A je to také nespravedlivé. Podle mě lidé nemají právo zasahovat do chodu přírody v takovém rozsahu, v jakém jsme to činili doteď. Myslím, že bychom se měli nad sebou zamyslet a snažit se trochu něco změnit. Měli bychom se chovat více ekologicky. Nemůžeme už dál jen tak bezhlavě kácet pralesy, největší zdroj kyslíku a útočiště obrovského množství živočichů, ktéré nikde jinde svůj domov nemají, a proto jich velké množství již vymřelo, nebo je na pokraji vyhynutí. Stejně tak bychom si měli uvědomit, že i v moři žije velké množství živočichů, kteří umírají pouze vinou člověka. Nemám vůbec nic proti tomu, že lidé loví ryby, když to dělá kvůli potravě. Ale lov ryb neznamená pouze lov ryb, ale také smrt mnoha dalších obyvatelů moře, kteří jsou zabiti kvůli lidské nedokonalosti a špatné rybářské technice. Lov ryb ale bohužel není jedinou hrozbou pro mořské živočichy. Daleko větší hrozba s horšími následkami je pro ně znečišťování moří různými odpadními látkami a ekologickými katastrofami.\n\nJenže takto se neznečišťuje pouze moře, nýbrž i prostředí zemské pevniny. Témeř v celém civilizovaném světě máme velké zdroje znečištění... automobily, továrny, elektrárny, čističky odpadních vod, kanalizace apod.\n\nTakže takto jsem jednoduše shrnula ty nejzávažnější problémy, které si navzájem působí člověk a příroda. Z obou stran se děje obrovská nespravedlnost, ale přeci jen bych řekla, že příroda je v právu. Ona tady byla dřív než člověk a člověk ji nehorázně zničil. Proto se vlastně ani nedivim tomu, že i ona zaútočila. Někteří lidé si to už začali uvědomovat, a to je dobře. Na světě už vzniklo několik ekologických organizací, které se alespoň trochu snaží přírodu obnovit nebo tolik nepoškozovat. Jedna z nejznámějších organizací tohoto typu je mezinárodní organizace Greenpeace, na kterou pravidelně přispívám a myslím si, že je to dobře. Protože jestli se k přírodě nezačneme chovat o něco lépe, určitě se nám to jednou vymstí.", "original_file": "pr3cvodiva_01_1"}
{"text": "Ušiak Jakub\ntřída: 7. B\ndatum: 19. 11. 2009\nPrvní slohová práce – popis uměleckého díla\nObrázek Josefa Lady\nDětské hry v zimě\nČeské vánoce\n\nNa pohled vidím všude napadlí sníh a mnoho dětí sánkuje.\nNa kopci je babička která dohlíží na děti.\nVšechny děti sou vzorně oblečené mladí i starší. Vpravo dole se děti koulují taky mezi nimi pobíhá pes.\nPod kopcem je otec se syny staví krásného sněhuláka, kerý má na hlavě červený hrnec mrkev místo nosu a dva kameny místo očí a v ruce má koště opodál se děti koulují a chlapec v hnědé čepici upadl s ---, ale nic se mu nestalo.\nNa druhém kopci děti bobují za nimi je krásná vesnička, kerá má spoustu kopcu je tam kostelíček mnoho domečků a taky spoustu stromů.\nZačalo se stmívat a děti i dospělé se chystaly na štědrovečerní večeři a potom čekali na dárky měly se krásně.\nsou přeci Vánoce.", "original_file": "kl7busijak_1"}
{"text": "23.3.2006\nMíša Antonová, 2.C\n2. písemná práce\nZapadlý kout\n(Subjektivně zabarvený popis)\n\nMěla jsem hlavu plnou zmatených myšlenek. Všechno se mi promítalo v hlavě zas a znova. Chtěla jsem uniknout pryč a zapomenout. Krok míjel krok a já se dostávala dál a dál. Nevěděla jsem, kam mě nohy nesou. Z této euforie jsem procitla až tehdy, když mě šlehla malá větvička přes obličej. Otřepala jsem se a zaostřila na své okolí. Ošklivá větev. Malá, ale pružná! Obličej jsem měla v jenom ohni. Nevnímala jsem palčivou bolest, která projížděla mým nosem. Bylo mi to jedno. „Kde to jsem? Jak se dostanu zpět?“ Vlastně jsem ani zpátky nechtěla. Stála jsem uprostřed pustiny. Připadala jsem si jako jehla v kupce sena. Kolem mě byla samá zeleň. Stromy ležely bez ladu a skladu přes sebe. Vzhlédla jsem k obloze. Ještě před chvílí svítilo krásné žluté slunce, ale teď... Za chvíli přijde paní tma. Znovu se mi v hlavě přehrály otázky, které podněcoval pud sebezáchovy. Tma. Neznámé prostředí. Nebezpečí... Popadla mě úzkost. Zjistila jsem, že nevím co mám dělat. Rozhlédla jsem se kolem sebe zkoumavým a ustrašeným pohledem. Mé oči utkvěli na hromadě dříví. Ne počkat! Dříví to nebude. Zaostřila jsem na malou dřevěnou chatičku. Taková zapomenutá a opuštěná. Měla pouze dvě okna. Sklo zřejmě dlouho neviděla. Dokonce jedno bylo zlomené. Musela jsem se sehnout. Dveře byli velmi nízké. Přede mnou se rozprostřel pohled na totální chaoz. Taková spoušť. „Co se tu stalo?“ proběhla mi hlavou myšlenka. Naklonila jsem hlavu na stranu, abych si mohla lépe prohlédnout zadní kout této malé místnosti. Jemně jsem žďuchla hlavou do trámu. Hned se na mě sesypal jemný prach ztrouchnivělého dřeva. Zlověstně v něm zapraskalo. Teprve teď jsem zapojila jsem ze svých mnoha smyslů. Čich. Vzduch, který jsem dýchala byl nasycen palčivou vůní rozmanitých plísní. Moje zvědavost mi nedala a já šla na průzkum této tajemné a tmavé chýše. Po mé levé straně stála židle. Byla ale mokrá. Zastavila jsem se před ní a zaposlouchala se. TICHO. Tak bolestivé pro mé uši. Zavřela jsem oči. Bylo mi do pláče. Vnitřně jsem bojovala s tím, co se před pár hodinami stalo. Nevím jak dlouho jsem tam tak stála, ale zřejmě to nebylo jen pár minut. „Kap, kap, kap“ Přede mnou ta stejná židle. Kapali na ní průzračné kapky čiré vody. Nepídila jsem se po tom odkud kape, vnímala jsem jen ten zvuk. Ťik ťak. Připomínalo mi to, že jsem na nesprávném místě, hrozí mi nebezpečí a čas pořád neúprosně běží a nijak nejde zastavit. Otočila jsem se a chtěla najít cestu ven. Tma. Všude kolem mě se rozprostírala černočerná tma. Bude lepší zůstat. S velkým skřípotem se dveře neochotně zavřeli. Znovu jsem pohlédla na místnůstku. Špinavé, dřevěné a malé vězení. Rozběhla jsem se k obrazu, který upoutal mojí pozornost. Visel na protější stěně. Nebylo na něm nic vidět. Byl pokryt silnou vrstvou prachu. Foukla jsem a začala kašlat, protože mě zahalil šedý oblak. V záři zapalovače jsem pohlédla na obraz, kde k mému překvapení byla krásně prosluněná krajina. Louky a pole. Všechno ve veselých barvách podzimu. Tedy alespoň kdysi byli veselé a zářivé. Vykročila jsem směrem dál, ale uklouzlo mi to. Seděla jsem na něčem mazlavém. Jak široká tak dlouhá jsem se natáhla v blátě. Pracně jsem se zvedla a doplížila se k židli. Sedla si a bylo mi jedno, že chlad a vlhko prosakovali mým oblečením. Obrysy rozbitého nábytku vypadaly v té tmě strašidelně. Vrzli dveře, ale já ten zvuk nevnímala. Silná rána do hlavy. Svezla jsem se na zem. Poté už si nic nepamatuji. Měla jsem snad slyšet kroky, které se tehdy ke mě blížily? Změnila bych tím svůj osud?", "original_file": "pr2cfantmic_02_1"}
{"text": "Ježíšek vs. Santa Klaus\n\nPro začátek bychom si mohli položit otázky: Dokáže Santa Klaus vytlačit ze scény Ježíška? Přežije Ježíšek popularitu a rozšířenost pána v červeném obleku se soby a sáněmi? Podle mého názoru jsou tyto otázky jedny z nejžhavějších.\nJak už všichni víme Santa Klaus je typická vánoční postava, která vznikla ve Finsku. Postupně se tato postava rozšířila do Ameriky a nakonec se objevila i u nás. V České republice však již máme jinou vánoční postavu a jiné tradice. Ježíšek je už po mnoho let naší tradicí, která má pevné kořeny. Každý z nás si může Ježíška představit z cela odlišně\nZda-li děti budou nadále vystavovány amerikanismu, tak to může mít tragické následky pro naši vánoční tradici. Jestliže, český národ zapomene na Ježíška, můžeme čekat Santa Klause na jeho místě a tudíž naše tradice budou zapomenuty. Proto vás prosím nenechte zaniknout naše tradice, poněvadž bychom přišli o jednu z nejcenějších věcí kterou máme.", "original_file": "js1bkrajan_1"}
{"text": "5. prosince 2008\nJana Šafaříková\nP2\n\n1. písemná slohová práce\nCharakteristika, popis\nTéma: Svět z pohledu psa – Život psa Badyho\n\nOsnova: 1. štěně Bady\n2. poznávání světa\n3. panička Marcela\n4. péče o mně\n5. procházka\n6. stáří\n\nNarodil jsem se před pár lety, mám dojem, že tomu je přesně 7. let, co mé oči poprvé uviděly svět. A kdo že vlastně jsem? Mé jménu je Bady, prý podle nějakého filmového chlupáče se žlutou barvou. Já mám ovšem bílý kožíšek a sem tam pár černých fleků. Nebojte se, není to, že bych byl nešikovný a někde se opřel, ale ty divné ťupky mi naskákaly ještě, když jsem býval malé štěně.\nZa dob mého mládí, jsem neustále musel zkoumat svět a dělat různé kraviny. To Vám řeknu, na tom světě je toho tolik krásného. Třeba taková voda. S tou jsem si dokázal hrát i celé hodiny. Ovšem když jsem se vrátil ze zahrady zpátky domů, tak panička nadávala. Ale nedivte se, kdo by také stál o mokrého a špinavého psa?\nJá mám to štěstí, že moje panička je hodná. Jmenuje se Marcela. Je velice mladá, myslím že jí je něco kolem patnáctého roku věku. Je vyšší postavy, ikdyž kdo v mých modrých kukadlech není, když moje výška dosahuje jen něco málo přes 70cm. Má panička se o mně stará s láskou.\nKdyž vidí, že můj kožíšek není bílý jako čerstvě napadený sníh, tak mi dopřeje koupel ve vaně. Potom vždy připraví takovou divnou věc, z které vychází teplo a můj nádherný bílý kožíšek je v t chvíli v suchu. Po tomhle zdlouhavém procesu dostanu misku plného jídla. Když ji celou sežeru, tak jdu spát do mého měkkého pelíšku.\nPo nabrání dalších energie do života, chodíváme s paničkou do nedalekého parku na procházku. Panička si vyměňuje různé informace s ostatními páníčky.\nJá tyhle řeči ale nerad, takže chodím za svými starými kolegy. Koukáme se, jak mladí pacholci létají za barevnými míčky a nosí je na zpátek. Závidím jim, já už jsem přeci jenom starší pán, kterého už bolí kdejaký kloub a nemá tolik energie jako v mládí. Volá mě moje panička, takže musím utíkat. Haf...", "original_file": "grp2safjan_1"}
{"text": "Jméno, třída: B.Baťhová, 2. G\n15. 10. 2008\n\n slohová kompozice\n(diskusní příspěvek)\n\n<novinový článek – Neposílala svou dceru do školy, teď za to jde za mříže>\n\nŠkola základ života? Jak pro koho.\nI přesto, že je vzdělání důležitou věcí v životě mnoha lidí, někteří si tuto skutečnost dostatečně neuvědomují. U dospívajících dětí ve věku okolo patnácti let to asi není žádné překvapení, protože jsou ve škole někdy nuceny dělat to, co je nebaví, a nemají proto ke vzdělání častokrát kladný vztah. U tohoto článku mě však zarazila absence zájmu rodičů, kteří se evidentně o dceru nezajímali. O to více mě zaráží fakt, že i když byla matka odsouzena za totéž už po několikáté, byla jí dcera opět svěřena do péče.\nRodiče se často snaží své děti motivovat k dobrým výkonům a být pro ně dobrým příkladem, zde tomu tak zjevně není. Nezájem matky o život jejího dítěte ji dovedl k zahálčivému životu a pokud se něco nezmění, mohlo by to tak i zůstat. Takovému člověku se nebude chtít pracovat a bude živen státem a ještě to zaplatí pracující lidé. A navíc pobyt trestanců ve vězení jim také zaplatí daňoví poplatníci. Nepřijde mi správné, že obyčejní lidé vydělávající peníze poctivou prací, zaplatí život lidem, kteří se leckdy nesnaží si ani práci najít a velice dobře se orientují v možnostech, jak ze zaměstnání vyhnout a jak pobírat různé sociální dávky.", "original_file": "ces2gbatb_1"}
{"text": "O zebře bez jména\n(v nouzi poznáš přítele)\nV jedné opuštěné zemi, kde většinu kraje tvoří vyvýšeniny s vodopády, lesy s převahou jehličnatých stromů a mnoha bublajících řek, rozkládá se veliká rokle, v které žili odpradávna jen koně a jedna zebra.\nJednoho slunného dne, kdy byli slyšet pouze štěbetající ptáčci a šumící řeky se narodila krásná vraná kobylka Merilin. Všichni ji obdivovali a žasli nad její krásou. Zato zebru, která se od všech lišila nikdo neměl rád. Neměla jméno, žádné ani nepotřebovala, protože nebyla oblíbená a nikdo si jí nevšímal. Zebra záviděla Merilin obdiv a oddanost ostatních. Každý večer, když chodila spát a myslela na dobu kdy i jí budou mít všichni rádi se jí rozbušilo a usínala se slzou na víčku. Nazítří si zebra přivstala, protože jí probudil zlý sen. Šla se podívat na pastvinu. A, hle! Co to nevidí: Na louce se koukal po potravě jeden strašlivý vlk. Nemeškala a pelášila varovat ostatní: „Pozor! Na louce se rozhlíží děsivý vlk.“ Když se to dozvěděli, vyhlásili poplach a dali se k útěku. K Merilin se zpráva dostala na poslední chvíli. Rozběhla se za stádem. Běžela, běžela a najednou: Merilinina noha uvízla v hluboké noře. Vlk byl už blízko. Merilin křičela: „Pomoc, pomoc, prosím je tu někdo?“ Znenadání cosi zašumělo v lese a vlk se běžel podívat. Když byl už dost daleko, vylezla zebra zpoza stromu a usmála se na Merilin.\n\tTa vraná kobylka si v ten moment uvědomila, že to byla právě zebra, která odlákala vlka do lesa, aby jí zachránila. Potom dala Merilin zebře jméno Rebeka a stali se z nich nerozlučné kamarádky. Ne nadarmo se říká, že v nouzi poznáš přítele.", "original_file": "cl8cskomar_1"}
{"text": "1. slohová práce školní\n\n\t\t\t\t\t\t\t\t\t\t16. prosince\n\nTémata:\n1) Ptáš se, jak se mi tu líbí (dopis)\n2) Představ si, co se mi stalo (dopis)\n3) Píšu Vám ... (dopis někomu, s nímž jsem se nesetkala, nebo se ostýchám hovořit)\n\nPtáš se, jak se mi tu líbí (dopis)\n\nMilá Ivuško!\n\nJak si jistě pamatuješ, přestěhovala jsem se z našeho drahého města na vesnici. Nejdříve jsem ronila slzy, ale líbí se mi tady, to ticho...\nPrvní den jsme s rodiči přijeli a dojem se zdál hezký. Zasněžené kopce kolem dokola, stromy těžkly pod nánosy bílé peřiny a nebe, jako roztržené, sypalo drobounké bílé hvězdičky, které neslyšně dopadaly na zem. Naše chalupa, domem se to nazvat nedá, stála uprostřed vší té krásy. Okna lemovaly namrzlé květy a vrata do dvora se tvářila jako vrásčitá tvář dědy Mráze. Poblíž našeho domova tekl potok. Tam se vinulo údolí, které jsem velice často ctila svou přítomností. Nejčastěji na jaře jsem sedávala na padlém kmeni dávné lípy a pozorovala probouzení přírody zpět do života. Ledový škraloup na hladině s nevolí propouštěl různými skulinami proudící vodu. Ryby lapaly po dechu jako kdyby vstaly z mrtvých. Ze zamrzlé země opatrně okukovaly okolí růžky zelené trávy a na větvích rašily mladé lístky. Svět se z kruté zimy vzpamatovával a já mohla jeho vstup do nového období sledovat v přímém přenosu. Do vyhřátého pokoje jsem se vracela často po několika dlouhých hodinách naprosto okouzlena. Mou nejmilejší částí dne se stala rána a večery. Budil mě zpěv slavíka, vřeštění vrabců bojujících o drobty na našem dvoře a budík mi samozřejmě dělal ryk kohouta. Po večerech jsem oknem vnímala západ slunce. Obarvilo přírodu na oranžovo, červeno, růžovo až to postupně přecházelo do tmy. Ustával přirozený koloběh života. Všechno se potápělo do temnoty, upadalo, usmívalo ... Takový klid byl ve městě nemyslitelný, sníh nezářil bělobou a vzduch neštípal v nose, jak byl čistý a ostrý.\nNyní se mi po městě stýská. Po přátelích, škole i po špinavém sněhu vyhrnutém okolo silnic. Do školy to mám daleko, několik kilometrů mrazivým ránem a navíc, to ticho ...\nPosílám pusu!\n\t\t\t\t\t\t\t\t\tTvoje Martina\n\nOsnova:\n1. Úvod – Co se stalo na začátku\n2. Stať – popis místa kde žiji\n3. Závěr – jak se mi líbí ...\n\t - rozloučení", "original_file": "cb1cgremar_01_1"}
{"text": "Odborná úvaha\n(školní písemná slohová práce)\n\nMůžete volit buď mezi úvahou populárně-naučnou s publicistickými prvky, nebo úvahou s prvky výkladovými (na pomezí textu populárně-naučného a vědeckého). Své pojetí uveďte níže k vybranému tématu.\n Témata:\nJak se bránit manipulativním postupům masmédií\nO třč. osobnostech (či dokonce celebritách) v našem showbyznysu\nMožnosti mého budoucího uplatnění ve zvoleném vědním oboru\nDopady konzumace alkoholu na pubescentní vývoj jedince\n\nČíslo vybraného tématu: 1\nDruh úvahy: populárně-naučná s publicistickými prvky\n\n\n\nJak se bránit manipulativním postupům masmédií\n\n Každé ráno při mé cestě metrem čte téměř každý člověk nějaký tisk. Převážná většina listuje jedním z deníků typu 24 hodin či Expres, zbytek dřímá v ruce nové vydání Blesku, místy se objeví jedinci s Mladou frontou či Lidovými novinami. Již po prvním rozhlédnutí mi v hlavě utkví několik nových informací: „Bush přijel do Prahy!“, „Helena Vondráčková se necítí stará!“ a „Na Zemi míří obrovský asteroid!“. Palcové titulky jsou zcela nepřehlédnutelné.\n Je však na každém člověku, jak s těmito informacemi naloží. Je vůbec možné zjistit pravdu? Bohužel ne, to je téměř nemožné. Je tedy nutné postupovat na základě našich zkušeností s danými médii. Rozhodnout se, které noviny jsou nám nejbližší a které působí nejvěrohodněji. Přesto však uložíme do paměti i informace z médií podstatně méně respektovaných, protože jsme jejími titulky tak šokováni, že to ani jinak nejde. Jejich znění se nám (někdy i proti naší vůli) doslova zaryje do paměti. Zkrátka o nich víme.\n Na druhou stranu je hodně pravdy na rčení, že nic není staršího než včerejší noviny. To, co bylo včera žhavou novinkou, je dnes přebito novým daňovým podvodem jednoho z předních českých politiků či informací o nově adoptovaném dítěti Angeliny Jolie. Čas je tedy pro média velkým nepřítelem a jejich manipulativní moc značně omezuje.\n Je ale nezbytné zdůraznit kladnou stránku médií a jejich naprostou nepostradatelnost. Díky nim se dozvíme, že v Indonésii bylo tsunami, že v Bělorusku probíhají přelomové prezidentské volby a že na Letenské pláni postaví obří chobotnici, ze které bude nová knihovna. Většina těchto informací se nás přímo netýká, ale vždy se týkají civilizace, které jsme nedílnou součástí, a je tedy nutné tyto informace přímo vyhledávat a nechávat se jimi manipulovat, ovlivnit.\n Médii manipulováni jsme a ubránit se tomu nelze. Do jaké míry se však necháme zmanipulovat, to je pouze na nás. Ať už jde o summit G8 v Německu či podezření na anorexii u psa Paris Hilton. Teoreticky bychom se mohli zcela odpoutat od médií a společnosti a žít poustevnickým životem v ústraní. Pak by ovšem hrozilo, že se dříve či později dostaneme do pořadu Na vlastní oči anebo nás uvedou jako raritu na konce v televizních novinách jisté soukromé televizní stanice.", "original_file": "js3novhel_03_1"}
{"text": "12. ledna 2006\nPetr Průcha 1. B\n1. stylistická kompozice – srovnávací\nPopis\nPokoj, ve kterém se cítím dobře\nOsnova:\n1) Úvod (seznámení s pokojem)\n\n2) a) Kde se nachází\nb) Stěna do ulice\nc) Stěna s postelemi\nd) Nábytková stěna\ne) Stěna s poličkami\n\n3) Závěr (jak se mi pokoj líbí)\n\nMůj pokoj se nachází v prvním patře našeho malého rodinného domku. Stranu do ulice zaplňují dvě velká dvojitá okna.\nPod jedním oknem mám já svůj pracovní stůl. Vedle mého stolu stojí bratrův a pod druhým oknem je stůl s počítačem, skenerem, tiskárnou a PC hrami.\nNa protější stěně máme dvě postele a noční stolky. Vedle mé postele je malé doupátko. To je pro našeho nového jorkšírského teriéra Sissy. U pelíšku má Sissy takové zvláštní modré dečky, na které čůrá a kaká, protože na podlaze máme koberec.\nZa bráchovou postelí jsou krabice s našimi hračkami. Na vedlejší stěně máme čtyři skříně, do kterých si ukládáme oblečení. Na jedné skříni je televize a na druhé klec, s andulkami. Nad skříněmi jsou police s knížkami.\nNa protější stěně jsou poličky s mými modely letadel a replikami bambitek. Pod nimi jsou bráchova autíčka.\nPokoj je vymalován bílou barvou.\nMoc se nám líbí a snažíme se ho udržovat v čistotě.", "original_file": "ces1bprupet_1"}
{"text": "Květiny rozkvetají ptáci spivají. Pusobí to amě hezky. Příroda je hezčí než v zimě. Rybáři už chodě na ryby houbaři choděj na h houby děti zase na boruvky. Příroda hezky rozkvéta. Slunícko už svítí stromy už rozkvetají.", "original_file": "am5apecpet_1"}
{"text": "23. 3. 2006\nJan Škrob\n2. písemná práce\nNa pobřeží\n(Subjektivně zabarvený popis)\n\nĎáblovo oko, které na svět shlíželo z nebe, se vpalovalo do všech a do všeho. Zhoubné plameny si pohrávaly s každou částečnou jsoucna. Nikdo je neviděl, nikdo je nemohl odehnat, ale všichni cítili, jak je sluneční zář opéká.\nTa démonická záře, kterou se místní za ta léta naučili nenávidět, tančila po černé hladině v Zálivu. Zde byla jiná. Něžná a možná i milá na pohled.\nA na hladině černočerné vody to světlo znamenalo jediný důkaz o tom, že jsme v říši živých.\nKdyby totiž někdo sebral odvahu a potopil se do moře, seznal by, že je tam zcela sám. Pod pláštěm Smrti nedýchala žádná živoucí hmota. Na tom plášti cestovalo jen to, co bývalo živé. Otrávení rackové, tresky s bezmocně otevřenými ústy nebo větve, které z dalekých stromů ulámala bouře.\nA to všechno sledovaly opotřebované, krví podlité oči. Bez emocí, bez přemýšlení. Zabíjely čas sledováním pohybu mrtvých vln. Ani se nehýbaly. Neuhýbaly před kvílejícím vichrem, který štípal, hryzal a bičoval, ani před všudypřítomným žhavým plynem, který pro ně byl jediným světem Slunce.\nTy oči patřily místním. Starým námořníkům, kteří nenáviděli nedaleké město přinejmenším jako své vlastní životy a kteří kromě anglických, francouzských a španělských nadávek neříkali skoro nic.\nPohled na jejich tváře – syrové pláty masa ohraničené šedočernými chaluhami – stačil, aby každý pochopil, co je to za místo. Jejich různě potrhané a vybledlé šaty, na nichž tisíciletá špína splývala se vším ostatním, na svých majitelích visely jako na dávno pohřbených mrtvolách.\nMrtvoly se každý večer sejdou v krčmě a mlčky pohlcují všechen alkohol světa.\nKdyž vyjde Slunce, vrátí se k moři. Sedí ve stejných polohách a na stejných místech jako včera, před týdnem nebo před deseti lety.\nKdyž námořníci opustí břeh, vystřídají je velké a šedivé příšery z nejděsivějšího snu. Noří rypáky do vnitřností zdechlých ryb a ptáků, které si přidržují tlapkami se spoustou ostrých drápků. Když krysu potká námořník, rozbije jí hlavu kamenem. Nikdo neví proč, ale dělalo se to tu vždycky.\nTakže když vyjde slunce, krysy jsou pryč. Zmizí během vteřiny jako když stisknete vypínač.\nA nějakých padesát metrů od námořníků sedává víla. V jejích velkých hnědých očích by se mohlo utopit víc mužů než v Zálivu, ale nikdo ji nevidí. Její krása sem nezapadá, dívka sem nepatří. Snad jen její zoufalý výraz symbolizující náhlý konec něčeho krásného. Ten by sem patřit mohl, kdyby zde něco krásného někdy začalo. Z čarokrásných očí dívce tečou slzy, které jsou perlami na náhrdelníku mrtvé krásky.\nUž léta se tu nic nezměnilo, ale ta dívka je stále stejná. Její smutek a zoufalství, které jakoby tvarovalo její vzhled, jsou stále stejné.\nA vzduchem se rozletí známý zápach, když první topič ve staré továrně na kopci, přiloží do pece.", "original_file": "pr2cfskrjan_02_1"}
{"text": "Osnova:\n\núvod – dorozumívání písmem\n\nstať – a) pravopis\n\nb) pravopis rozlišuje\n\nzávěr – ovládání\n\nAby se lidé mohli vzájemně dorozumívat, vytvořili si soubory grafických znaků, kterým říkáme písmo. Naše písmo je hláskové, hlásky zaznamenáváme písmeny. V čestine se piše latinkou.\n\nPostupně se ustálily zásady, jak se mají mluvené projevýy písmem zaznamenávat, a název techto zásad a pravidel je pravopis. Při stanovení pravopisných pravidel se usiluje o to, aby působyla co nejméně potíží při zaznamenávání projevů.\n\nPravopis umožňuje rozlišit slova a slovní tvary, které v mluvených projevech znějí stejně např. (vír x výr, plod x plot,...), davá nám možnost poznat, jak je slovo utvořeno a jake jsou vztahy mezi nimi.\n\nBezpečné ovládaní pravopisných pravidel patří k nejvíce zdůrazňovaným požadavkům jazykové kultury.\n\nzdroj: Prehledná mluvnice Čestiny pro ZŠ\n\nV. Syblík, N. Čechová, Fortuna Praha 1992, s. 132", "original_file": "am8aholant_02_1"}
{"text": "3.11. 2005\nLucie Lukešová\n1.písemná práce\nVolejbal\n(Referát)\n\nMilí posluchači, dnes bych vám chtěla říci něco více o sportu, kterému se věnuje od svých deseti let. Je to volejbal. Za šest let jsem nasbírala nějaké zkušenosti a chtěla bych se s vámi o ně podělit.\nVolejbal je kolektivní sport. Hraje se v šesti lidech na hřišti. K tomu by měli být minimálně tři náhradníci na lavičce. Nesmíme však zapomenout na to nejdůležitější, a to, že k družstvu samozřejmě patří i trenér. Ten má hlavní slovo, ale když se hraje zápas, tak na poli s rozhodčím komunikuje i kapitán. Úplným základem na hřišti jsou dva nahrávači, dva blokaři a dva smečaři. O kvalitě útoku rozhoduje v první řadě přijímací hráč, ten přihraje nahrávači, a už v té době se k útoku připraví smečař nebo blokař. Náhra rozhoduje, jaký útok bude a to pomocí signálů. Už jsem se dostala k signálům, tak vám je popíši.\nSignály jsou především pro oživení hry. Hráči si je mezi sebou v náznacích a číslech na prstech nenápadně ukazují. Jak už jsem řekla, vše závisí především na náhře. Soupeř by však signály neměl zahlédnout. Dobře zahraný signál dokáže soupeře pěkně zmást. Nula znamená normální náhru na ---. Dvojka se používá především tehdy, když si nahrávačka vbíhá a hraje na svojí kolegyni za sebe. Trojku použijeme, pokud máme mezi zadními hráčkami dobrou útočnici, kterou bohužel nemůžeme používat vepředu. To vám musím vysvětlit. Existuje pravidlo, podle kterého má zadní hráčka zakázáno hrát míč přes síť ve výskoku před třímetrovou čárou. Právě v této situaci se použije nahrávka za tři, kdy blokařka stihne vyskočit ještě za třímetrovou čárou a zaútočit podle pravidel. Dalším signálem je čtyřka – jinak také střelba. Ta je hodně rychlá na moc vysoká nahrávka na smečařku. Ta jí může zahrát rovně před sebe nebo ostře na diagonálu. Specialitou blokařů jsou pětky a jedničky neboli metry a rychlíky. Ty, pokud jsou správně zasmečované, mají většinou bodovou tendenci. Metr je krátká, asi metr vysoká nahrávka na síť a je potřeba se na ní dobře rozběhnout. Rychlík je vlastně rychlejší metr. Teď však nesmíte nabít dojmu, že celá hra se skládá jen ze signálů. To není pravda.\nHra začíná servisem. Říká se, že podání je základ hry. Díky tvrdému a přesnému servisu se nasbírá plno bodů. Existuje normální a skákaný servis. Druhů skákaného podání je více. Tím se však teď nebudu zatěžovat.\nJeden zápas se hraje většinou na dva vyhrané sety do dvaceti-pěti bodů. Pokud je po dvou setech stav 1:1 na sety, hraje se třetí rozhodující set do patnácti bodů. V každém setu si může kapitán nebo trenér vyžádat tři oddechové časy a může libovolně střídat.\nA teď vám povím něco všeobecně. Volejbal je jediným kolektivním sportem, který není kontaktní. V tom je jeho výjimečnost a kouzlo.\nTyto informace však nemohou vypovědět o tom nejkrásnějším, o atmosféře tohoto sportu, který si musí zamilovat každý, kdo jednou k němu přičichl.", "original_file": "pr2cflukluc_01_1"}
{"text": "Osnova:\n\n1. Vánoce ve škole\n\n2. Exkurze na Letiště v Ruzyni\n\n3. Štědrý den\n\n4. Dárky u babičky\n\n5. Silvestr\n\nVánoce u nás doma\n\nVánoční zážitky už začaly před Vánočními prázdninami. V pondělí jsme si se školou udělali výlet na letiště, kde nás provedli po letišti a moc se nám tam líbilo.\n\nDalší den jsme měli ve škole Vánoční besídku a rozdávali jsme si dárky, hráli hry a zpívali jsme Vánoční koledy.\n\nJeště ten den jsme jely s maminkou a Evou do Prahy. Kde jsme si prohlédly Staroměstké náměstí a prošly jsme trhy. A potom jsem se strašně moc těšila na Štědrý den.\n\nJako každý rok babička vařila k obědu kubu a mamka smažila k večeři kapra a dělala salát. Konečně nastala ta očekávaná hodina a všichni jsme šli ke stromečku.\n\nJá a Eva jsme měly pod stromečkem hodně dárků. Největší radost jsem měla z notebooku, bruslí, keramické panenky a her.\n\nPotom jsem ještě dostala oblečení, CD a DVD, bundu a oteplováky, sponky.\n\nA Eva měla největší radost ze skluzavky, kočárku, dětského notebooku, kostek a plyšáků.\n\nPotom jsme další den trávili Vánoce u mamky rodičů, kde jsme dostali taky plno dárků.\n\nTam jsem si hrála s bratrancem a sestřenicí a vyprávěli jsme si o dárcích, které jsme dostali.\n\nPřed Silvestrem jsme byli navštívit starou babičku, která je nemocná.\n\nTa měla velkou radost, že jsme za ní přijeli. Také jsme se s rodinou vypravili do krytého bazénu, kde jsme si zaplavali a s Evou jsme si vyhrály na skluzavkách.\n\nA nakonec jsme slavily Silvestra a čekali na Nový rok.", "original_file": "hr6zarmic_01_1"}
{"text": "Kallmünzerová, N, V. B, 07/08\n\n18. října\nVypravování\nNeposlušnost\n\nJela jsem s mamkou poprvé do nového obchodního domu. Vyjeli jsme na silnici zabočili do prava pak do leva zastavili na křižovatce, už jsem i rozeznala značky.\nKdyž jsme vešli dovnitř vzpoměla jsem si na mnoho věcí, co bych chtěla a tak jsem řekla mamce ať tady počká a já si zatím pro něco skočím.\nMarně na mě mamka volala abych ňikam neutíkala že se stratím se ale já už kdoví kde.\nPodle plánku to má být tady! řekla jsem si. Najednou jsem si všimla že nevím kde jsem.\nObchodní centrum bylo tak veliké a já tak malá. Přede mnou byli naštěstí informace. Paní na informacích vyhlásila pátrání. Mamka si pro mě přišla a já dostala vynadáno.", "original_file": "bu5bkalnan_03_1"}
{"text": "Jablka v županu\n\nOSNOVA:\n\nI. Příchod na svět\n\nII. a) Seznámení\n\nb) Horko a vosy\n\nc) Poznání člověka\n\nd) Déšť\n\ne) Barevné sáčky\n\nf) Stesk po kamarádech\n\nIII. Župan\n\nPomalu procitám do onoho neznámého světa. Jsem půl stopky dlouhá a zbývají mi ještě dva okvětní lístky. Podle toho, jak jsou povadlé usoudím, že musím být stará něco kolem dvou týdnů. Jsem tedy ještě miminko, pomyslím si a dál mapuji okolní terén. Trochu mě znepokojí to, že svým tvarem připomínám spíš hrušku než jablko, ale když zjistím, že obyvatelé stejné jabloně jsou na tom podobně, maličko se uklidním.\n\n„Hej, ty tam!“ ozve se zpod listu napravo ode mě, „Tady jsem.“ Moje sousedka je na tom velikostně asi stejně jako já, probleskne mi hlavou, když ji za listem není vůbec vidět. „Ahoj,“ odpovídám a chci v rozhovoru pokračovat, když tu náhle celá jabloň se začne hýbat a se mnou<in> to hází ze strany na stranu. „Ááá! Co to... Co se to děje?“ A najednou je po všem. „Neboj, to byl, jen vítr,“ slyším zpod listu mou sousedku. Dozvídám se od ní, že už je na světě pár hodin, a že se jmenuje Dorka. Během několika následujících dnů se spřátelíme tak dokonale, že společný hovor nám zabírá hodiny a hodiny. Povídá se nám spolu tak skvěle, že si ani neuvědomujeme, jak ten čas letí.\n\nUplynul týden, dva, dokonce i měsíc a přišel další horký a slunný den. „Já už se nechci opalovat,“ je další věc, kterou Dorce sděluji ihned po ránu. „Já také ne,“ odpovídá mi na to Dorka, „vždyť za chvíli budu celá spálená.“ To už je ale ze všech stran slyšet: „Vodu, vodu! Já chci pít, takhle tu za chvíli všichni uschneme!“ Listy kolem uvadají a poskytují stále menší stín. „Pozor, vo...,“ Dorka ani nestačí dopovědět co chce, jak na ni jedna útočí. A hned si to dvě štrádují i ke mně: „Jedeš, ty potvoro?“ oháním se na všechny strany, „A ty taky potvoro. Kšá! To nemáte nic lepšího na práci než ďobání do jablek?“ Odpovědi se ale nedočkám. Zato slíznu další dvě ďobnutí. Au, to to bolí, pociťuji, když si zpětně foukám poraněná místa na celém těle. A ke všemu i nadále svítí slunce ostošest a po mráčku nikde ani památky.\n\nTo, že může být ještě hůře, zjišťuji dva dny nato. Někdo se sápe na naši jabloň, na náš domov. Strom se otřásá a já mám žaludek jako na vodě. Po chvíli chvění ustává a můj zdravotní stav se zlepšuje. Pozoruji prazvláštního tvora, který chvění způsobil. „To je člověk,“ šeptá mi potichu Dorka. Ta se opravdu má, že visí vedle starších jablek. Dozvídá se od nich totiž spoustu věcí, o kterých já nemám vůbec tucha. A pak před ostatními vypadá ohromně chytře. Asi si to vůbec neuvědomuje, ale mně už to začíná lézt pěkně na nervy. „Prý je to nejdokonalejší tvor na této planetě,“ dodává po chvíli mého mlčení, a když odpovím pouze: „Hm,“ pochopí, že se s ní nechci moc vybavovat a dalších pokusů o navázání rozhovoru zanechá. Tak tedy člověk, říkám si v duchu, když pozoruji tvora. Musím se vám přiznat, že moje představa o nejdokonalejší bytosti na této planetě je poněkud jiná. Asi si mě člověk poslal proti sobě tím třasotem, který způsobil dnes po||ránu.\n\nTrhla jsem sebou. Něco mě zastudilo. Pomalu otvírám oči a vidím, že je všude kolem tma. Dopadá na mě další studená kapka. Prší! Ono prší? táži se sama sebe a nemohu tomu uvěřit. „Všichni vstávejte, začalo pršet! Slyšíte mě?“ zvolám a svým pronikavým hlasem budím i osazenstvo na nejvzdálenější větvi. Ze všech stran ke mně doléhá jásot. Následující dny jsou pastvou pro mou duši. Přes den je příjemně teplo, ne nic extrémního. A co teprve v noci? V noci se teplota vždy o něco zchladí a ještě ke všemu začne mírně pršet. Během těchto dní také znatelně rostu a měním svou barvu ze zelené na žluto-červenou. Zároveň pociťuji, že měknu. Také s Dorkou jsme se sblížily, tedy lépe přečeno jsme se přiblížily k sobě tím, jak každá rosteme. Když mi chce něco pošeptat, tak už nemusí namáhavě odhrnovat list, ale stačí, aby se malinko zhoupla. Jsme totiž asi pět centimetrů od sebe.\n\nJenže taková pohodička nemůže trvat věčně. Už asi dvě hodiny po zahradě pobíhají lidé. V rukách mají takové podivné dlouhé dřevěné tyče. Na konci každé z nich je kovová obruč, na které je přišitý barevný látkový sáček. Ty sáčky se mi líbí, hrají totiž všemi barvami. Táži se tedy Dorky: „Nevíš co to je a co se s tím dělá?“ Dorka chvíli mlčí, a pak mě zklame odpovědí, že ne. Mezitím se skupinka lidí s barevnými sáčky přesunula pod náš strom a dlouhými chapadly pátrají v koruně jabloně. „Tonda je pryč,“ slyším, „a Franta taky.“ A skutečně! Jablek na celém stromě ubývá. Zmizela i Dorka. S napětím čekám, kdy přijde řada na mě. Ale čekám marně. Ve chvíli, kdy jsem na stromě jediná, začnou lidé odcházet. „Ještě já. Tady nahoře!“ zkouším ještě. Nikdo mě ale neslyší. Musím si tedy připustit hořkou skutečnost, že na mě zapomněli.\n\nBrečím. Je to třetí večer, co jsem tu sama. Už se mi ty barevné sáčky nezdají tak krásné, když mi vzaly kamarády. Déle to tu bez nich nevydržím, cítím, a vymýšlím plán, jak se k nim dostat. Pohróužena do svých myšlenek usínám. Vzbudí mě tvrdý náraz. a už se kutálím dolů z kopce. Usilovně přemýšlím, co se to děje, ale nic mě nenapadá. Točí se mi hlava. „Pomozte mi někdo! Haló!“ ale žádná odpověď. Po druhé do něčeho narážím. Ležím a poslouchám okolí. Pomalu otevírám oči. Kolem sebe nevidím žádné listy, jako tomu bylo doposud, ale tvrdou zem a sem tam nějaký ten kamínek. Jsem celá otlučená a poranila jsem si slupku. Stýská se mi po domově. A po kamarádech. Musím je najít, uvědomím si a už volám na mravence nedaleko ode mě: „Pane mravenče, neviděl jste ostatní jablka?“ Ani se na mě nepodívá a pomalu kráčí pryč. Neuspěji ani u žížaly, zlatohlávka či motýla a nálada mi klesá na bod mrazu. Něco mě sevřelo. Nic nevidím a cítím strach. Sevření na chvilku povolilo a já rozpoznávám ruku člověka. Někam mě nese. Po nějaké době sevření povolilo úplně.\n\nZmocňuje se mě hřejivý pocit. Jsem v přepravce mezi svými kamarády. Slyším chrápání. Asi je tedy ještě brzy ráno, přemítám a pohodlně se uvelebuji ke spánku. To {budou}<ni> ostatní koukat, až mě uvidí, pomyslím si. Než ale usnu, zaslechnu fňukání. To pláče jablko pode mnou. Posunu se a zjistím, že to je Dorka. „Chtějí nás sníst,“ vydává ze sebe, „včera z někoho udělali mošt a předevčírem zase štrůdl.“ Otřela si slzu a pokračuje: „Lidé jsou zlí.“ Asi se jí chudince něco zdálo, napadá mě. Nemohu uvěřit tomu, že by lidé udělali něco takového. „To, že lezou po stromech je jedna věc, ale to, že mě sem přinesl právě člověk, je věc druhá,“ uklidňuji ji, „a ještě ke všemu nám chtějí udělat župan. Slyšela jsem totiž, jak ten člověk říkal, že budou mít jablka v županu, tak nebreč.“", "original_file": "pr4dvomiva_1"}
{"text": "Tomáš Dvořák, 1. C\n4. listopadu 2003\n\n1. písemná práce\nVzpomínka\n(Vypravování)\n\nOsnova: I. Setkání s Veronikou\nII. a) Procházení v lese\nb) Zjištění: nevíme kde se nacházíme\nc) Útěk před zvuky\n\nNěkdy si vzpomenu na to, jak jsem se s mojí nejlepší kamarádkou ztratil v lese. Tehdy mi bylo asi patnáct let, zašel jsem k domu mé kamarádky Veroniky a napadlo mě, že bychom se mohli jít projít do lesa. Zazvonil jsem a doufal, že bude doma. Ale bohužel opak byl pravdou, její maminka mi oznámila, že Verča je venku u potoka a hraje si se svýma kamarádkama. Rozhodl jsem se, že za ní půjdu. Když jsem došel k potoku, tak jsem ji tam doopravdy našel, ale byla tam sama. Zeptal jsem se jí, kde jsou její kamarádky a ona mi odpověděla: „Utekly mi.“ Vzal jsem ji za ruku a šli jsme se projít do lesa.\nJen tak jsme se procházeli a bloudili, ale asi po třech hodinách se začalo stmívat. Rozhodli jsme se, že půjdem už domů, ale najednou začalo pršet, tak jsem navrhl, ať se schováme pod krmelec, Verča souhlasila. Přestalo pršet asi po půl hodině a v tu chvíli jsem si uvědomil, že vůbec netuším, kde se nacházíme.\nNejdřív jsem chtěl najít nějakou cestu, a pak podle ní jít, ale i s velkým úsilím jsem byl bez šance. Už byla tma. Verča se začala bát, abych řekl pravdu já se taky bál, ale nedal jsem to na sobě vědět a začal jsem Verču uklidňovat.\nNajednou slyším nějaké zvláštní zvuky, které se přibližují k nám. Popadl jsem Verču a hnali jsme se dolů z kopce, myslel jsem si totiž, že by pod kopcem mohl téct potok, ale nebylo tomu tak. Zvuky, které mi připadaly jako dupot, se za náma ozývaly pořád. Pomyslel jsem si, že nás někdo sleduje. Rozhodl jsem, že půjdeme na sever, protože jsem věděl: Na severu se nachází naše vesnice. Sever jsem poznal podle lišejníků na stromech. Asi po třech hodinách byla Verča už dost unavená, tak jsme si sedli a odpočívali.\nPo chvíli jsme se vydali opět na cestu. V tu chvíli se něco šustlo v korunách stromů, já se lekl, zakopl jsem o klacek a zkutálel jsem se z kopce dolů. Asi po hodině jsem se vzbudil, Verča klečela nademnou. Po chvíli jsem zjistil, že mám něco s rukou. Vstali jsme a kráčeli pořád na sever. Už se rozednívalo a najednou jsme zahlédli sousední vesnici. Když jsme k ní došli, tak jsem poprosil jednoho našeho známého, aby nás odvezl domů.", "original_file": "pr1cdvotom_01_1"}
{"text": "2. kontrolní stylistická kompozice\n(Charakteristika)\nV Praze dne 21. 3. 2006\nŠtěpán Ročák, 2. B\nTéma: jak vidím sám sebe (Charakteristika)\nOsnova:\n1) Úvod: Představení\n2) Stať: a) Popis mého zevnějšku\nb) Můj šatník\nc) Charakteristika povahy a vlastností\nd) Víte, jak vypadá můj volný čas?\ne) Vztah k mým blízkým\n3) Závěr: Předsevzetí do budoucna\n\nSedím v učebně se svými spolužáky a přemýšlím, co bych o sobě napsal. Asi bych se měl nejprve představit. Jmenuji se Štěpán Ročák, je mi 12 let a již druhým rokem studuji na osmiletém gymnáziu.\nNa svůj věk jsem poměrně drobný. Mám sportovní a štíhlou postavu, úzký obličej, šedozelené oči a hnědé vlasy.\nChodím sportovně oblečen, nejraději nosím mikiny s kapucí a různá pestrobarevná trička, která mi vybírá hlavně maminka.\nMé barevné oblečení se hodí k mojí veselé povaze. Se svým okolím vychazím dobře, nejsem konfliktní typ. Nová přátelství navazuji bez problémů díky své otevřenosti a svému temperamentu. Také bych o sobě řekl, že jsem pečlivý. Ve svých všech mám rád pořádek a systém. Když za mnou přijdou kamarádi, jsou překvapeni, jak mám v pokoji uklizeno.\nJako každý kluk, v mém věku rád hraji počítačové hry, ale někdy u nich travím více času a to mi rodiče vyčítají. Také mne baví hry vymýšlet a organizovat různé soutěže. To jsem nejspíše zdědil po svém tátovi. V létě se věnuji jízdě na kole, v zimě zase lyžování. Začátkem školního roku jsem začal chodit na sportovní kroužek badminton, který mne moc baví. Kromě sportování jsem náruživý čtenář, nejraději čtu dobrodružné a napínavé knihy. Někdy, když mám volný víkend, si rád zajdu s kamarády do kina. Vždy se těším na naše společné rodinné dovolené, hlavně v létě k moři, kde na sebe máme hodně času a děláme, co nás baví.\nSe svými blízkými jsem moc rád, dokáží mne rozveselit a povzbudit. Já jim to oplácím pěknými známkami ve škole a hezkým chováním. Snažím se být poslušný a rodičům pomáhat. Snad se mi to daří, protože rodiče říkají, že jsem hodný.\nJako každý člověk určitě nejsem bez chyby a tak se pokusím na sobě zapracovat, abych případné chyby odstranil.", "original_file": "ces2brocste_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nHana Švellerová\n2. A\t\t\t\t\t\t\t\t14. ledna 2008\n\nProblém, který mě zaujal\n\nOsnova. I. úvod\n II. stať: a) začínání s drogami\n b) problémy spojené s drogami\n c) změna člověka\n d) já a drogy\n III. závěr\n\nRozhodla jsem se, že budu psát o drogách. Myslím, že je to všudypřítomný problém a setkáváme se s ním skoro každý.\nNa začátku bych se chtěla zamyslet nad tím, proč lidé začínají s drogami. Jako první mě napadá zvědavost. Plno lidí zkouší drogy z nudy nebo třeba ba párty, kde si chtějí užít více než obvykle. Dále mě napadá společnost. Parta, ve které se nacházíme, na nás má velký vliv, větší než si uvědomujeme. Nemusíme být přímo v nějaké sektě, stačí třeba jen třída a spolužáci. Například na nějakých akcích nebo v hospodách si něco dají a přesvědčují ty, kteří s tím nemají nic společného. A ti, aby nezůstali pozadu a aby na ně ostatní divně nekoukali, si vezmou. Nebo třeba užívání drog je podmínkou dostat se nebo zůstat v partě. Další možností je únik z reality. Dříve se chodilo do přírody, psaly se knihy a básně, ale v dnešní době se plno lidí uchýlí do propasti drog. V mnoha případech je ale spousta možností jiného řešení a drogami se to ještě zhorší. Ještě mě napadá snaha se zviditelnit. Prosazovat se tím, že bere drogy a myslí si, že je zajímavý.\nNyní bych se chtěla zaměřit na problémy s drogami. V první řadě mě napadají peníze. To, že jsou drogy drahá záležitost, ví každý. Zpočátku se to dá zvládat dobře, peníze z brigády, práce a od rodiny dají dohromady dost. Ale tohle nevydrží napořád. Z práce vás postupem času vyhodí a rodina se k vám otočí zády, protože jste jí zklamali. A co pak? Pak už se peníze shánějí, kde to jde. Krade se i v obchodě i v rodině. Další, co mě napadá, je ztráta přátel. Závislý člověk se zajímá jen o to, kde vzít peníze a jaký dealer je lepší. Dřívější zájmy upadají i s přátelstvím. Rizika, které přinášejí drogy, také patří mezi problémy. „Zkusím to jen jednou, to se mi nemůže nic stát“, kolikrát tohle někdo řekl a nyní je na dně. Samozřejmě ne každý do toho hned spadne, ale dost lidí ano. A z rozjetého vlaku se moc špatně vystupuje. Drogově závislí si myslí, že mají vše pod kontrolou, ale to je jen iluze. Mezi životem a smrtí je tenká čára, jen pár gramů. Navíc ze začátku stačí jen lehké drogy, ale ty časem přestávají stačit, už nemají takové účinky, jako dříve. A tak se zkouší drogy tvrdší, dražší a nebezpečnější.\nZměna člověka. Další z věcí, na kterou bych se chtěla zaměřit. Nejdříve si člověk drogově závislého ani nevšimne, ale pak to přichází. Začíná to půjčováním peněz, odmítáním různých akcí a může to skončit i krádeží. Váš nejlepší přítel se vám začne měnit před očima a vy s tím nedokážete dělat skoro nic. Drogově závislí mění zájmy. To, co ho dříve bavilo, je teď trapné a stýká se s jinými lidmi. S lidmi, se kterými si může promluvit o tom, jestli je lepší kokain a pervitin a ne s přátely o tom, na jaký film jít do kina.\n Já osobně jsem zkusila cigarety a alkohol, ale ani u jednoho jsem nezůstala. Drogy odsuzuji, protože si myslím, že jdou problémy řešit jinak a drogovat jen z nudy? To je bláznovství. Ale s drogově závislým jsem se setkala. Moje kamarádka ze základní školy byla příjemná dívka. Sportovala, hodně se smála a byla stále veselá. Teď si píchá pervitin. Vše, co jsem popisovala v předcházejícím odstavci se mi stalo. Nejdříve s námi nikam nechodila, radši si našla kluka ve velmi pochybné partě. Pak už jsme jí ani trochu nezajímali. Nevím, jestli začla z nudy, kvůli příteli nebo kvůli rozvodu jejích rodičů. Netuším, ale ani jeden důvod neuznávám. Moc mě mrzí, jak dopadla, ale drogující člověk nevidí a neslyší. Nebo nechce?\nŘekla bych, že s drogami se nyní budeme setkávat už pořád a bude čím dál tím těžší jim odolat. Obzvláště když v dnešní době je droga už skoro všechno.", "original_file": "cb2asvehan_01_1"}
{"text": "Zlomatka\n\nDivadlo v Řeznické uvádí od poloviny prosince inscenaci hry Zlomatka, provokativní tragikomedii italského autora Maria Gerladiho zasazenou do prostředí Neapole přibližně poloviny munulého století. V dnešní době až netradičně otevřeně pojaté kontroverzní téma nenechá diváka stát stranou, jen málokdo může odejít nepohnutý. Odvážně ukazuje problematiku bez příkras a bez zbytečné nadsázky, nutí nás k zamyšlení a přináší možnost uvědomit si, kam až může neschopnost tolerance zajít. Nepřipouští lhostejnost, po chvíli divák zjišťuje, že je do problému angažovaný, i když si chtěl jít jen posedět do divadla a do žádného uvažování rozhodně nemínit nechat zatahovat. Zajímavostí je, že se jedná o vůbec první překlad hry a její první inscenaci mimo rodnou Itálii. Do tohoto odvážného počinu se pustil slovenský režisér žijící v Čechách Peter Gabor.\n\nV titulní roli Anny, rozhodné, svérázné matky, která chce pro svého synáčka to nejlepší a je rozhodnuta jeho problém vyřešit jakoukoli cestou, excelovala herečka Jitka Smutná. Své po delší době velké role se zhostila s naprostou samozřejmostí, jako by nechtěla ani na chvíli nechat diváka na pochybách, že nejde o žádnou hru, ale že se onou energickou postavou na jevišti skutečně stává. Role jejího citlivého, inteligentního a moderně smýšlejícího syna Diega se zhostil Jan Zadražil v alternaci s Radkem Valentou. Pocity synovy duše zmítané mezi dvěma mlýnskými kameny dokázal zahrát opravdově a přesvědčivě. Ve vedlejších rolích jsme mohli vidět Ivana Korečka jako Diegova přítele a Terezu Nekudovou v roli „léku na pacientovu chorobu“.\n\nDiego, který studuje na univerzitě, matce přiznává svou homosexualitu, ta se však s poznanou pravdou nedokáže smířit. Je pro ni potupná, zahanbující až odporná, i samotná myšlenka na odhalenou skutečnost je jí odpudivá, natož aby ji dokázala vyslovit. Bere ji jako ošklivou nemoc, kterou musí z milovaného synáčka vyhnat. Drží ho tedy zamčeného doma, dopuje anestetiky a hledá nejrůznější léky na zlou chorobu. Diego je ze vzniklé situace zoufalý, vyčerpaný a snaží se matku přesvědčit, aby jednala rozumně, na její obětavou vypočítavost je ale krátký. Do poslední chvíle se pokouší o dialog, avšak marně. I když z bytu nakonec odchází, maminčino pochopení se mu získat nikdy nepodaří. Příběh končí remízou, nebo možná spíš prohrou obou stran.\n\nHra nabízí mnoho vtipných až absurdních scén, celkově však působí rozporuplně a nutí diváka k zamyšlení. Zobrazuje majetnický přístup k blízkým lidem, vypočítavost i lhostejnost, lidskou neschopnost tolerance a pochopení, a hlavně možné důsledky obou. Z divadla budete odcházet s pocitem, že to, co jste právě viděli, nebyl výmysl. A také s neodbytnou vtíravou myšlenkou, jestli je to takhle doopravdy v pořádku.", "original_file": "kg07klamar_1"}
{"text": "Vlasta Vytisková, I. C\n23. 2. 2004\n\n2. slohová práce\nMoje přítelkyně\n(Charakteristika)\n\nOsnova: Úvod: Karolina\nStať: a) nezájem\nb) poznávání\nc) tanečnice\nZávěr: Tak jí vidím já!\n\nKarolína. Na první pohled docela obyčejné jméno bez postavy, hlasu a vlastností. Pro mě se však pod ním skrývá bytost zajímavá a mě velice blízká.\nPoprvé jsem tuto krásnou mladou dívku potkala asi před pěti lety. Můžu vám říct, že mě nijak nezaujala, dokonce mi přišla jako z úplně jiného světa. Působila na mě takovým tím namyšleným „jedináčkovským“ dojmem. Zkrátka mě k ní nic netáhlo.\nPostupem času se to ale měnilo. Začala jsem vnímat jaká opravdu je. Trvalo mi to tak dlouho nejspíš proto, že je poměrně uzavřená, ale i přesto se dokáže bez problémů stát středem pozornosti a svým vybraným vtipem bavit všechny kolem sebe včetně mě. Kdybyste ji potkali na ulici nejspíš ji přehlédnete. Neznamená to, že by byla nevýrazná, naopak, její většinou usměvavý obličej září jako slunce v pravé poledne a její blonďaté vlasy jí jas neubírají. Přehlédli byste ji, protože je velice drobná.\nKarolína má jednu velkou lásku, kterou je tanec. Možná si pod tím představíte diskotéku a ji jak kýve hlavou rádoby do rytmu, to se ale pletete, protože ona se věnuje tanci jazzovému. Navštěvuje spolu se mnou pětkrát týdně taneční školu. Z toho vyplývá, že je velice vytížená, i přesto zvládá bravurně studovat na gymnáziu a ještě si občas najít cas na sebe a své přátele. Když si ji teď představím nejde to jinak než při tanci. Zavřete spolu se mnou oči a koukejte na ni jak před vámi lehounce jako víla tančí na krásnou pomalou hudbu. Vše vám přijde najednou krásné a pro tanečnici byste udělali cokoli na světě. Takhle si vás Karolína umí omotat kolem prstu i ve skutečném životě. Nečekaně se hudba změní ve zlou a ošklivou a tím i její tanec. Nejradši byste oči otevřeli a tím vše ukončili, protože nevíte co jste jí udělali. Takhle náladová dokáže být. Pak ale jakoby nic zazní rychlá a veselá píseň a ona vám svým tancem dodává energii do života. To umí snad nejlépe. Vždy vás dokáže povzbudit a dodává vám stejnou chuť do života, jako má ona sama.\nTak tímto tancem jsem se pokusila vystihnout Karolínu, jak ji vidím já.", "original_file": "pr1cvytvla_02_1"}
{"text": "Životopis\nMé jméno je Zuzana Panenková. Narodila jsem se 22. dubna 1995 v Kladně. Od narození žiju v mém rodném městě Kladně. Jsem svobodná. Matka Lenka Panenková narozena 11. května 1974. Žiju s ní v ulici Dánská 2263. Je zaměstnaná ve formě TNT, kde pracuje jako sekretářka. Když byla matka mladší, chodila na střední školu Edvarda Beneše ve Slaném. Toto je škola kam se hlásím. Sourozence nemám.\nV letošním roce dosáhnu základního vzdělání. Jako cíl do budoucna mám, zvládnout maturitu a jít na vysokou školu. V posledních 2 letech jsem se účastnila mnoho olympiád. Nejraději jako školní předměty mám matematiku, dějepis, chemii a anglický jazyk. Další dvě střední školy jsem si vybrala průmyslovou školu Jana Palacha a Obchodní školu Cyrila Boudy.\nVe volném čase si ráda čtu knížky, které jsem dostala k Vánocům. Chodím ven na procházky s babičiným psem Maxem, jehož rasa je pudl a má černou barvu. Nejraději ovšem chodím ven s mými kamarády.\n\nZuzana Panenková v Kladně 8. ledna 2010\nPanenková", "original_file": "kl9apanzuz_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n23. května 2006\nVendula Konvičková\n\nLavička v parku\nJe krásný letní den a já jsem si vyšla na procházku k mému oblíbenému místu … k lavičce v zámeckém parku… Nevím, jak dlouho se známe, trvá to však snad celou vděčnost. Navštěvuji ji a přemýšlím s ní o životě, o světě, ve kterém žiji. Dnes vás s ní seznámím…\nLavička je skrytá až na konci parku u staré zámecké zdi obrostlé břečťanem. Stoletá lípa ji chrání svým mohutným tělem a její koruna jí poskytuje v letních dnech příjemný stín. Sedím na lavičce a kochám se nádherným výhledem na prosluněný zámecký park se stromovou alejí … lavička je teď pro mě místem, kde mi nemůže nikdo najít, bezpečím…\nNěkdo by si mohl říct: „Je to jen lavička… jen pár prken, hřebíků a kovové držadlo…“, ale tahle lavička je mnohem víc. Je to jakási pamětní kniha či možná deník, ve kterém může číst každý z osudů celých generací…\nUprostřed lavičky je na opěradle vyryto srdce a v něm iniciály M+T. Začínám si uvědomovat, že lavička není jen má, ale velký význam má i pro 2 mladé lidi, kteří si zde možná kdysi vyznali lásku a chtěli ji vepsat navěky na toto krásné místo. Snad zde mladý Tomáš požádal o ruku milou Markétku, možná chtěla Terezka vyjevit své city k Markovi prostřednictvím rytiny na lavičce…možná… Na vrchní straně opěradla jsem si všimla velkými písmeny vyrytého jména JANA. Jméno však bylo několikrát přeškrtnuté, nejsem si tedy jistá, zda jde o Danu, Janu či Jana … myslím si, že dotyčný byl jistě velmi nešťastný – trápil se, nenaplněnou láskou, zradou, zklamáním…\nVedle mě je vyryto velmi silně číslo 1980. Co je to za číslo? Rok? Datum, kdy se dotyčný narodil, nebo rok, od kterého tento člověk „mou“ lavičku navštěvoval, sedával na ní a stejně jako já si myslel, že lavička je jen jeho…možná se někdo jen nudil, třeba to vůbec není žádné datum, ale částka, kterou tato osoba musí ještě splatit…možná…nevím…\nToto jsou jen některé kapitoly z nedopsané knihy, z deníku, který snad budou číst ještě generace po nás… Kolik osudů je spojeno s touto lavičkou, kolika lidem poskytla pocit bezpečí, klidu…Básníci na ní skládali svá velká díla, milenci si vyznávali věčnou lásku a někdo na ní třeba přespával, ani, i to je možné…\nLavička skrytá v zámeckém parku slouží jako stroj času – z uspěchaného světa do světa harmonie. Šelestící lidí strojů tlumí vzdálené zvuky města, civilizace…V dálce vidím, jak se se blíží mladý pár… i oni hledají klidné místo…Je podvečer, a tak se svou lavičkou rozloučím, dříve však i já zapíšu další kapitolu… tu svou…\n\nOsnova: I. Úvod\n II. Stať: a) co je to lavička…\n b) zamilované osudy\n c) číslo, datum, rok?\n d) deník\n III. Závěr", "original_file": "cb2ckonven_02_1"}
{"text": "Pozvaná\n\n<img text z knihy, kterou čte hrdinka povídky> Zavřela knihu s hlubokým výdechem. Otočila se za sebe, natáhla ruku k vypínači a zhasla světlo. Cítila teplo sálající z lampičky, která jí přes rameno svítila na cestu půlku noci. Až ke konci. Stále svírala celý ten příběh ve svých dlaních. Tiskla jej k hrudi. Stále ještě jej prožívala. Ale s vstupující tmou pronikala do místnosti realita. Napřímila se na posteli a pozorovala, jak se jednotlivé věci vynořují z temnoty.\n\nPrvní spatřila skříň – její světlé dřevo úplně zářilo. Nebyla příliš velká, vše, co bylo v ní, se dělilo dvěma, a její sestra si velmi ráda brala, co se jí zrovna líbilo. Její sestra... Trochu se vyklonila přes zábradlí palandy. Holá noha jejího o 2 roky mladšího sourozence jako obvykle čouhala z postele. Až teď si uvědomila světlo procházející škvírou pod dveřmi z haly – světlo z vedlejšího pokoje. V na chlup stejné místnosti tam měli palandu její 2 bratři. Ten starší tou dobou už vstával do práce. Ta představa ji unavila. Schovala se před světlem – položila si hlavu na polštář a znovu se zasnila do příběhu, jejž stále svírala v náručí.\n\nUsla velmi rychle. Stejně rychle však musela vstát. Když otevřela oči, odložila poněkud pomuchlanou knihu na poličku a opřela se o lokty. Viděla, jak se prudké světlo opírá do béžové rolety. Omámená si připadala jako na poušti za poledního slunce. Natáhla se po hodinkách a bezmyšlenkovitě mžourala na ručičky. Byla skoro jedna. „Sakra!“ S nevídanou rychlostí sešplhala z postele rovnou do bačkor a v mžiku stála v kuchyni. Napouštějíc vodu do konvice, se automatickým pohybem zahalovala do županu. Postavila vodu na sporák, škrtla sirkou u plynového sporáku hořáku a v tu chvíli se ozvalo řinčení telefonu. V mžiku byla u sluchátka.\n\n„Ahoj!“\n\n„Dobré ráno! Vsadím se, že´s teď vstala.“\n\n„Prokoukl´s mě. Tak jak??“\n\n„Všechno zařízeno. Přijď v půl šesté. A nezapomeň si kartáček na zuby.“\n\n„No jó..“\n\n„A nebuď nervózní.. Spolu to zvládnem. Dobrá?“\n\n„Dobrá. Moc se těším.“\n\n„Tak večer!“\n\n„Pa!“\n\nPomalu, s rukou zabořenou ve vlasech, došla ke sporáku. Kafe do hrnku, horkou vodu promíchat lžičkou a přidat mléko.. Usadila se v křesle a pozorujíc kouř stoupající nad béžovou tekutinou, přemítala. Měla 4 hodiny, skoro hodinu jí zabere cesta.. Upíjela a přemýšlela, co musí stihnout. Vykoupe se, umyje si vlasy...\n\n„Co si ale vezmu na sebe? Petr mě jistě vykreslil mamince jako okouzlující mladou dámu s krásnou postavou, půvabným obličejem a šarmem... Tak to nebudu mít těžký výběr.. S mým ubohým šatníkem. Ach jó.“\n\nOdložila prázdný hrnek a zamířila do koupelny. Sundala župan, spustila na zem noční košili a pustila teplou vodu. Byla zvyklá neblokovat koupelnu moc dlouho a tak během chvíle stála nahá před skříní. Pozorujíc svoji postavu ve velkém zrcadle, vybrala postupně nejlepší prádlo, nejelegantnější kalhoty, Petrovo oblíbené triko. S výsledkem byla spokojená. Trochu si upravila ofinu, pěšinku a posadila se za stůl. Obličej prošel obvyklým rituálem, dala si trochu víc záležet na očích.. Teď už jenom parfém a stojí v předsíníi. Obouvá si máminy sváteční boty. Půjčí si i bundu a kabelku, do které naskládá nezbytnosti. Cestou se připravuje na první setkání s máti své velké lásky. Vybavuje si nádherný dům plný starožitností, který s Petrem jednou potají navštívili – připadala si tehdy jako zloděj.. A už je na místě.\n\nOpatrně zvoní. Petr je za chvilku ve dveřích, úsměv od ucha k uchu. Dostává polibek na tvář, a spiklenecká ruka ji vtahuje do toho pohádkového světa. Než se vzpamatuje, sedí v polstrovaném, koženém křesle hned vedle kulečníkového stolu a přes Petra pozoruje sošky a staré fotografie na krbové římse. Konečně si uvědomí, že na ni někdo mluví. Teprve teď pořádně pohlédnée na mladého muže sedícího proti ní.\n\n„Můžeš tu dnes přespat. Ale: oficiálně budeš spát v jednom z pokojů pro hosty a před máti se tvař trochu nešťastně. Namluvil jsem jí, že vám dnes vymalovali celý byt. Jasné?“\n\nChvilku na něj jen zírala. Bylo to všechno tak absurdní. Obrovský dům plný prázdných postelí, Petr, který vypadal jako nefalšovaný příslušník zlaté mládeže fitzgeraldské doby a při tom všem s nimi bylo jednáno jako s malými dětmi. Připadala si jako malá sestřenice – nebohý sirotek, o kterého se nemá kdo postarat.\n\n„Jasně. Samozřejmě,“ odpověděla s úsměvem.\n\nV tom se ode dveří ozvalo strojeně nadšené: „Dobrý večer, drahoušku! Vítejte u nás!“ S pohledem na synáčka jí koutky trochu spadly a dodala: „Na co čekáte, Petře? Pojďme jíst!“\n\nZůstala stát trochu strnule, tak jak přijala příchod té vskutku nádherné staré dámy. „Jako by byla jednou z těch starožitností všude okolo,“ pomyslela si. Ke stolu ji Petr musel skoro dovléct. Usadila se nad nevšední jídlo a při všech chodech se soustředila na svůj milý úsměv a nenucené, skromné odpovědi na všetečné otázky paní domu. Neměla potuchy, jak dlouho trvalo než odložila ubrousek do talířku od dezertu a prohlásila, že si jde lehnout. Oba dostali od maminky pusu na dobrou noc a jakmile byla pryč, objevil se na Petrově tváři lišácký úsměv.\n\n„Teď si dá prášek na spaní a než zabere, můžeme si ještě něčím připít, co říkáš?“\n\nPřikývla. Byla už dost opilá vším, co se kolem ní dělo. Vůbec nevěděla, jak se ocitla v Petrově posteli.. Probrala se nahá<in> vedle jeho vypracovaného těla s nevinným dětským obličejem a uvědomila si, že tohle je místo, kde by se chtěla probouzet. Vtom se jí ale zatmělo před očima..\n\n„Kdyby vás viděl tatínek... Jistě by tě pochválil, jak dobře sis vybral... Tak krásné děvče... Škoda, že vám to spolu nevydrží... Ona by nemohla žít bezstarostně – být němou, usměvavou společnicí, později matkou tvých dětí, která by seděla doma a snášela všechny milenky...“\n\n„To taky nebudu!“ procedila zuřivě. Petra{ovu přítomnost}<in> v tu chvíli už vůbec nevnímala a se zaťatými pěstmi vyrazila z pokoje. Nahá prošla celým domem. V hlavě jí znělo: „Ona, nebo já,“ když stanula u postele staré paní. Jen moment vydržela sledovat, jak klidně oddechuje. Sevřela v rukou polštář. Pomalu ho přiložila na její obličej. Zatlačila. Zdálo se, že nemá sílu se bránit. Vrátila polštář na místo.\n\n„Konečně vypadá trochu nešťastně – asi poprvé v životě,“ pomyslela si a bylo jí dobře. Vložila se do Petrovy náruče a blaženě usla.\n\n„Sama. Jednala jsem sama. Stejně sama jako ve smrti. Jednoho dne se to Petr dozví. Ale ani on nepozná ten čin jinak než povrchně. Nikdo mě nebude moci ani odsoudit ani osvobodit. Můj čin patří jen mně. Já sama to chtěla. Právě se naplnila moje vůle, už mne nic ode mě samé nebude oddělovat. Konečně jsem si zvolila. Sebe.“\n\n{inspirováno posledním odstavcem stejnojmenného románu od Simone de Beauvoir, uvedeného citátem „Každému vědomí běží o smrt druhého.“ od Hegela.}{komentář žákyně}<co>", "original_file": "pr4cmachan_1"}
{"text": "Šikana v akvárku\n(na každého jednou dojde)\n\nV krásném velkém akváriu si spokojeně plavalo pět páru rybiček. Nebyly všechny stejného druhu, přesto si rozumněly a kamarádily se.\nJednoho dne k nim do akvárka přibyly dvě nové rybky. Žluté šupiny jim zářily ve světle lampičky a jejich veliké vykulené oči se rozhlížely po novém prostředí. Velikostí se jim žádná jiná rybka v akvárku nemohla rovnat. Byly opravdu obrovské. „Kdo jste?“ ptaly se všechny rybky nových obyvatel. Jedna z těch velikých mrskla ploutvičkou a povídá: „My jsme parmičky nádherné.“ Chvíli si obě dvě plavaly po akvárku a jen se trochu vzpamatovaly, už začaly ostatním rybkám ubližovat. Honily je, okusovaly jim ploutvičky, urážely je a nařizovaly. Malí obyvatelé akvárka se začali velkých ryb bát. Schovávali se kam se dalo, jen aby jim přestaly ubližovat.\nKdyž přišel den čištění akvárka, všechny ryby musely být chyceny a přemístěny do velké sklenice. Nebylo tam nic kromě vody. Rybky se tak neměly před parmičkami kam schovat. A ty toho využily. Začaly ostatní zlobit stejně jako v akvárku.\nZmatku ve sklenici si všiml jejich majitel. Chvíli pozoroval jejich počínání a potom si pro sebe řekl: „Tak to vy dvě trápíte ostatní. To ne! To se musí vyřešit!“. A proto když se všechny ostatní rybky vrátily do čistého velkého akvária, ty dvě parmičky byly přesunuty do podstatně menšího a hůře zařízeného akvárka. Byly tam jen ony dvě. Neměly už koho trápit. „To jsme to dopadly“ bědovaly si.\n\tNo jo na každého jednou dojde. A to měly štěstí, že se jich majiteli zželelo. Jinak by putovaly do moře odpadními rourami.", "original_file": "cl8csulbar_1"}
{"text": "Bylo nebylo\n\nSedím v autě, kolem mě vidím míhat se auta. Myšlenky mi, ale směřují už do práce. V autě pomalu začíná být horko, proto otevírám okénko, ale v tom slyším obrovskou ránu a auto přede mnou se ke mě začalo přibližovat nebezpečnou rychlostí...v mžiku se mi promítl celý žitot od narození mých dětí, jak šly poprvé do školky, školy na maturitu...věděla jsem v tu chvíli, že to bude zlé. Pak jsem už jen cítila bolest, a snažila jsem se křičet...ale nikdo mě přes ten hluk sanitek a sirén policejních aut neslyšel. Věděla jsem, že to dlouho nevydržím, že jestli rychle někdo nepřijde začnu pomalu, ale jistě upadat do bezvědomí...snažila jsem se kvůli dětem vydržet do poslední minuty! Ale potom jsem najednou zjistila, že nic necitím, jako by to tělo ani nebylo moje...začala jsem usínat.\nOtevřela jsem oči, na de mnou stalá skupinka doktoru, kteří si něco šeptali, nerozuměla jsem co, ale bylo mi jasné že jsem v nemocnici. Rychle jsem zase oči zavřela, protože jsem cítila nesnesitelnou bolest hlavy. Po chvíli jsem to zkusila znovu. Matně jsem viděla tvář staršího muže, který se ke mě nahnul a něco mi zašeptal do ucha, ale neslyšela jsem, vůbec jsem mu nerozuměla... Pomyslela jsem co se to stalo, vůbec na nic jsem si nemohla vzpomenout, ani kdo jsem, slyšela jsem jen ticho a prázdnotu nemocničního pokoje!\nVůbec jsem nevnímala čas, buď jsem spala a nebo koukala nad sebe, nechápala jsem ale proč jsem v nemocnici, moje tělo bylo naprosto zdravé nikde jsem neviděla žádný šrám žádné stehy po šití...nic mě nebolelo, ale nic jsem si nepamatovala, možná jsem tu kvůli té paměti, pomyslela jsem si v duchu!\nJednou doktor zaklepal, otevřel dveře a já uviděla podivně vypadajícího muže se dvěma dívkami...jako doktoři nevypadali, měli v ruce květiny...vůbec jsem nechápala kdo jsou, proto jsem se otočila na druhý bok a koukala jsem do druhé stěny...Najednou na mě jedna z těch dívek promluvila...“mami“, to slovo jsem neznala...Jen jsem se nechápavě podívala na dívku a v jejích očích jsem uviděla slzy...nevěděla jsem proč brečí a tak jsem se otočila zpět ke stěně a usnula...když jsem se probudila, ti divní lidé tam stáli pořád...trochu mě to vyděsilo, blížili se ke mě a pak mě ten podivně vypadající muž objal a dal mi ty kytky do ruky...vzápětí přišel doktor a něco jim o mě začal vykládat...mluvil takovou divnou řečí které jsem nerozuměla.\nOdešel a potom bylo ticho, bylo ticho jako každý den po vizitě. Z mého pokoje se ozývalo jen jemné pípání nějakého přístroje, který jsem měla napojený na ruce. Pořád jsem musela přemýšlet, kdo byli ti záhadní lidé. Strhla jsem si ten přístroj z ruky a utíkala jsem pryč, ani nevím kam. Potom jsem potkala doktora, a ten běžel za mnou, křičela jsem že chci pryč! Chytil mě a vrátil mě na ten šedivý pokoj. „Dobré ráno,“ pozdravil mě ten doktor, já jen mlčela, styděla jsem se za ten útěk. Pak jsem se zeptala: „Kdo byli ti lidé co mi přinesli ty květiny...a on mi odpověděl:“Tvoje rodina“...nevěděla jsem co je rodina!\nA tak jsem se s tím spokojila a „rodina“ za mnou chodila každý den, říkala jsem jim rodino, protože mi to řekl ten doktor a ten ví všechno! Čas šel dál už jsem byla v nemocnici moc dlouho...pořád mě testovali, moje rodina tak chodila každý den a nosila mi dárečky. Už jsem každý den čekala až přijdou. Ty holky mě učily nová slova a říkaly mi, co budu všechno dělat venku, jak to tam vlastně vypadá...a potom jsem už mohla chodit na procházky. Viděla jsem taky rybníček a v něm rybu...mohla si plavat kam chtěla a ty holky mi řekly že je volná...chtěla jsem být taky volná! Druhý den jsem tomu doktorovi řekla: „Chci být ryba“, nejprve se na mě divně díval, ale potom jsem mu řekla: „Ryba je volná...“\nNěkolik dní na to jsem byla v domě s tou rodinou, měla jsem krásný pokoj, byla tam i televize, rádio...a ten dům měl velikou zahradu s rybníčkem a plavala tam jedna ryba, každý den jsem tam chodila a vyprávěla jsem jí, co všechno jsem viděla.\nA řekla jsem jí: „ Musím se naučit nově žít, tím, že něco ztratíme, něco získáme.“", "original_file": "js9jelter_01_1"}
{"text": "Rámájána\nDušan Zbovítel\n\nRámájána je epos vypravující o králi Rámovi. Celá kniha se dělí na samostatné knihy, které popisují úseky Rámova života.\nKompozice je chronologická. Text je soudržný a čtivý, i když místy hůře pochopitelný (básně). Vypravěč se vyskytuje v pozici pozorovatele (erforma).\nJazyk je umělecký a vyskytují se v něm již málo používané výrazy. Vypravěč nás chtěl dopodrobna seznámit s Rámovým životem, k čemuž používal hodně popisných pasáží a díky kterým působí text velmi klidným a uvolněným dojmem.", "original_file": "js9hofn_02_1"}
{"text": "Vánoční příběh\n\n{Osnova:\n1) Návštěva anděla\n2) Narození Krista\n3) Pastýři\n4) Tři kralové\n5) Útěk do Egypta}<dt cp osn>\n\nBůh poslal anděla Gabriela k panně Marii, která byla zasnoubena s mužem Josefem, aby jí oznámil že se jí narodí boží syn. A ten musí nést jméno Ježís.\n\nZ důvodu počítání lidu se Josef s Marií, která čeká dítě vydal zpátky do rodného Nezaretu. Když došli do Nezaretu neměli kde hlavu složit a tak šli do chléva. Tam Marie porodila syna zavinula do plenek a položila do jeslí.\n\nPastýřům, kteří v té krajině pásly svá stáda se zjevil anděl. On oznámil pastýřům, že se lidem narodil spasitel. Pastýři se vydali do Betléma. Nalezli tam Marii a Josefa s děťátkem položeném v jeslích. Pastýři vyprávěli to co viděli a slyšeli lidem kolem.\n\nTři králové přišli z východu do Jeuzaléma a ptali se krále Heroda, kde najdou právě narozeného nového krále. Herodes se zalekl a poslal mudrce najít ježíška, aby se vrátili a řekli mu kde to děťátko je. Tři králové se vydali na cestu podle Betlémské hvězdy. A tak došli do Betléma nalezli tam děťátko poklonili se mu a dali mu dary – zlato, kadidlo, myrku. K Herodovi se nevrátili odešli každý do své země.\n\nKrál Herodes se bál o svůj trůn a tak přikázal po celé zemi vyvraždit chlapce do dvou let. Josefovi se ve snu zjevil Anděl a {přikázal}<ni> „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uprchni do Egypta a buď tam dokud ti neřeknu.“ Josef tak učinil a zůstal v Egyptě. Celá rodina se vrátila zpět až po Herodovi smrti.", "original_file": "cbrod5w_1"}
{"text": "HRA S OSUDEM\n\n(název spíše nepotřebný)\n\nByla chladná noc. Jack šel temnou ulicí a nedokázal se soustředit na jedinou věc: Co tady vůbec dělá? Proč se řídí tak stupidním příkazem? Myslel, že je šílenec, ale věděl, že jinak to udělat nemohl. Vyndal z kapsy zmuchlaný kus papíru a podíval se na těch pár řádků. Již po několikáté se jeho oči zastavily a zíraly na tu poslední větu: „Buď tam, nebo..!“ „Co když je to žert? Ne... Jak by ten člověk... Jak by mohl vědět to, co ví jenom on a ...“ Myslel na ní. Začal o ní intenzivně přemýšlet a zrychlil krok. Věděl, že ji miluje. Byl ji odevzdán od prvního okamžiku co ji potkal a uvědomoval si dobře, že nemůže riskovat. Nesmí. „Buď všechno nebo nic.“ Nůž, který svíral v klokaní kapse své mikiny, stiskl ještě pevněji a v duchu se začal modlit. Ještě po pár krocích ho obklopila úplná tma. Stavení, které se mu rýsovalo naproti, sotva viděl někdy předtím. Byla to opuštěná vila se zazděnými okny, jejiž obrys připomínal přímo srdce noční hrůzy. Jackovo srdce se rozbušilo ještě víc. Oči se zalily krví. Věděl, že je připraven podstoupit skoro všechno. Se zatajeným dechem a hrozným mrazením v zádech rozvržel staré vylomené dveře a pomalu vešel dovnitř.\n\nMike se řítil v autě mokrou silnicí a přejížděje z jednoho pruhu do druhého dychtivě vykuřoval svoje cigáro. Jeho krev byla plná adrenalinu. Téměř nemyslel. Ještě jednou se přesvědčil, že má v kapslíku svou bouchačku, zabouchl ho a odbočil na stezku. Jeho mobil začal zvonit, nevnímal ho. „Tak ty ji chceš dostat, ty šmejde... Uvidíme kdo z koho... Já kašlu na to, co seš zač!“ (odprskl Mike) Auto prudce zastavilo před opuštěným domem. “„Co je to za zkurvenej barák“ odprskl Mike a vlezl oknem dovnitř. Nehodlal nic riskovat. Věděl co má dělat a taky tušil, že nepřítel je nablízku. Byl schopný pro ní zabijet...\n\nTo bylo ale nádherné odpoledne... Na dvoře zpívali ptáci a jemný vánek se vinul pokojem až k Sophiině posteli. Probudila se krátce po poledni. Lehce přiotevřela oči a se sladkým úsměvem ve tváři se dlouze a příjemně protáhla. Hned na to dala znamení do kuchyně, že příprava snídaně může začít a po přání dobrého rána majordomem mu panensky ospalým hlasem odvětila „Přineste mi prosím sen nahoru kávu... jo a taky noviny.“ Myšlenky se jí rozbíhali různými směry, ztěží se snažily prorazit skrz náročný včerejší flám... Pomalu vzpomínala na to, co dělala. Na to, jak měla touhu si hrát. Měla za zlé svým tajným milencům, že ani jeden z nich nedorazil na večírek. A vzpomínala jak se mstila!.. „Opravdu jsem jim to poslala oběma?..“ na tváři Sophie se (udělal) pomalu vytvořil úsměv, který byl přerušen klepotem. „Dále!“ Dovnitř vstoupila služebná, odložila tác s novinami a kávou a hned zmizela. Sophie si udělala pohodlí v křesle na balkóně, napila se a začala přejíždět očima přes stránky místního bulváru. Jako úderem blesku se její pohled náhle zarazil. Hrnek s kávou jí upadl z ruky až na na zem a rozsekal se na malé střepy. Zírala na dvě fotky na třetí straně a na titulek, tučně vytištěný, který ji náhle oživil veškeré včerejší zážitky. „Dva muži po vzájemném souboji PŘIŠLI O ŽIVOT..!“ Viděla skrz něj, která včera sama psala do dopisů. Slova smrti, která pro ni znamenala jen další z jejich sentimentálních žertů. Poprvé v životě se rozbrečela...", "original_file": "pr4ebobpav_1"}
{"text": "1. slohová práce školní\n\n\t\t\t\t\t\t\t\t\t\t16. prosince 2004\n\nTémata:\n1) Ptáš se, jak se mi tu líbí (dopis)\n2) Představ si co se mi stalo...(dopis)\n3) Píšu Vám... (dopis někomu, s nímž jsem se nesetkal, nebo se ostýchám hovořit).\n\n\nPíšu Vám...\n\nVážený profesore.\nPíšu Vám profesore Einsteine. Již dlouho jsem přemýšlel jak bych se k vám dostal co nejblíže, ale jelikož si jsem velice nejist svými znalosti co se týče vaší práce, volím formu dopisu.\nNa začátek bych Vám rád sdělil, že naprosto s Vámi souhlasím co se týče kvantové mechaniky a jejího principu neurčitosti. Velice dobře chápu Váš nesouhlas k indeterminismu této teorie. Tak exaktní věda jako je fyzika mikrosvěta či makrosvěta by se neměla opírat o tak nepřesné a jen „pravděpodobné“ výsledky, které nám tato teorie poskytuje. Myslím si že byste však tuto teorii měl přijmout a považovat ji za správnou, jestliže chcete dosáhnout velké sjednocené teorie. Věřím, že toho brzy dosáhnete.\nAle nyní, již k vaší práci. Pevně doufám, že jste si dobře vědom obrovského významu vaší teorie relativity a jejího vlivu na dnešní vývoj. Vaše práce naprosto změnila náš pohled na prostor a čas. Chtěl bych vám vyjádřit svůj obdiv tímto dopisem a poděkovat Vám jménem celé dnešní moderní společnosti za váš přínos vědě.\nA co se týče zavedení do vaší práce kosmologického členu, myslím si, že vědec vašeho kalibru si může dovolit někdy chybovat. Těmito slovy se s Vámi loučím a velice děkuji za tu chvilku, kterou jste si pro mně našel.\n\nZdraví student Gymnázia J.V. Jirsíka\n\t\t\tLuis Morena.\n\n\nOsnova:\núvod – volím formu dopisu\nsouhlasím s vámi\nvliv vaší práce na vývoj\nkosmologický člen a loučení", "original_file": "cb1cmorlui_01_1"}
{"text": "Téma: Tolerance – východisko z labyrintu násilí, nelidskosti a disharmonie ke svobodě člověka\n\nOsnova: 1. Seznámení s tématem, zprávy o násilí\n\n2. a) „Hrnec přetekl“\n\nb) Sourozenci, spor\n\nc) Násilí plodí jen další násilí\n\n3. Vliv<in> minulosti a zážitků člověka\n\nVe zprávách se den co den objevují reportáže o násilí po celém světě, ať už z důvodu rasismu, jiné orientace, nebo netolerance ortodoxních rváčů, tak i násilí na dětech, ba dokonce i z potěšení. Co ale lidi vede k takovýmto násilným skutkům? Kde v nich vůbec vzniká ta nenávist, jež zužuje je i jejich okolí? Je tolerance východiskem z dnešního labyrintu násilí?\n\nKaždý z nás měl někdy slabé chvilky, kdy by nejraději do něčeho praštil, něco rozbil, prostě si vybil vztek, bolest, stres, pocity, které přebývají a překypují. Takovéto chvíle skrýváme většinou za větu: „Hrnec přetekl.“ Myslím si, že je to normální, nemůžeme vše dusit v sobě. Ale jsou i situ lidé, kteří tuto hranici pre „normálnosti“ překračují.\n\nRozdělujeme se na slabší a silnější jedince. U psychicky slabších „hrnec přeteče“ již po sebemenších náznacích problému. Znám pár lidí, například mého bratra, jemuž stačí i prkotina k tomu, aby kolem sebe začal zuřivě mlátit. Tolerance je slovo, jež u něho pozbylo významu. Prostě když není po jeho, je zle. Tento problém ale asi řeší všichni sourozenci po celém světě. Ani Bůh nedokáže rozsoudit dva lidi, jež tvrdí přesný opak a mají vlastní pravdu o tom, kdo je tu tolerantní.\n\nAle proč se hádat kvůli něčemu takovému? Máme podle nás spousty problémů, kt ale na světě je mnohem více lidí, jež mají život dvakrát těžší Například lidé, jež mají za sebou násilí, které bylo dokonce prováděno na nich samotných. Mám kamaráda, jehož matka pila, mlátila otce i jeho, a jež je nyní sirotkem. Když vidí někoho s flaškou v ruce, jde, a vrazí mu. I já jednou dostala. Když jsem s ním měla rozmluvu na téma tolerance, odvrátil mi, že je tolerantní už jenom proto, že kolem sebe nepostřílí všechny opilce, ta d a kdyby nebyl tolerantní, vyhladil by půlku světa. Z tohoto příkladu je tedy vidět, že i zkušenosti mají na člověka velký vliv. Neplatí i zde snad pravidlo: „Násilí plodí jen další násilí?“\n\nMůžeme tedy usoudit, že na všem má podíl minulost člověka. Nikdy sie asi nedozvíme, jek se u některých lidí vyvinulo chování, jež mají. Ale podle mě se nikdo nenarodí špatný, a vlastnosti jako tolerance, ochota, a společnost jdou ruku v ruce se životem clověka a je jenom na nás, na společnosti, zda je necháme překročit hranici dobra či zla", "original_file": "grP3acerbar_1"}
{"text": "Slohová práce školní\n\nLuis Moreno\n17. května 2005\n\n1. Tak tady žiji (Volný stylový útvar)\n 2. Divy současného světa (Volný slohový útvar)\n 3. Mé setkání s…. (Vypravování)\n 4. Pohled do zrcadla (Zamyšlení)\n\nDivy současného světa\nOsnova: I. ÚVOD\n II. Stať: a) spousta záhad v naší historii\n b) pokrok díky počítačům\n c) hrozba závislosti\n d) počítače, nezbytné pro rozvoj\n III. Závěr\n\nMohlo by se zdát, že se v našem světě rodí čím dál tím více fantastických a neuvěřitelných příběhů. Není to však úplně pravda. Za to, že se k nám dostává více a více neuvěřitelných zpráv a mytických příběhů, vděčíme především dnešním moderním informačním technologiím, jakými jsou televize, satelitní vysílání, internet, rozhlas atd…\nVe středověku a obecně v naší minulé historii se také událo spoustu nevysvětlitelných příběhů, které bychom ani dnes zcela jistě nedokázali vysvětlit. Lidé neměli snadný přístup k informacím pocházejících z dalekých zemí a když se něco událo, trvalo to spoustu času, než se informace dostali z jedné země do druhé. Takto si lze vysvětlit klamný dojem toho, že je náš svět čím dál tím více záhadný.\nPokroku, kterého lidstvo dosáhlo za posledních 50 let v tomto oboru je zřejmě největší a nejmarkantnější v celých lidských dějinách. Novou éru, kterou zahájil především Bill Gates díky novému operačnímu systému a internetu lze považovat za strůjce tohoto pokroku. Jeho operační systém je využíván v nespočtu odvětví v průmyslu, finančnictví a mnoha jiných oborech. Tam, kde se dnes neužívá počítačů k řízení danné činnosti, nemůžeme 100% spoléhat na to, že člověk neselže a neudělá chybu, a tak postupně přecházíme v novou digitální éru.\nNevím, zda je zcela správné a rozumné se dnes zcela spoléhat na počítače, dost možná toho budeme jednou litovat. Všechny informace budou v budoucnu uloženy v digitální podobě a pokud se něco stane přístrojům, které dnes používáme, budou uložené informace nenávratně ztraceny. Dnes se však bez počítačů neobejdeme, a tak se naše civilizace řítí neznámo kam, do „propasti“ závislosti.\nAvšak tato digitální éra s sebou přináší i pokrok a pohodlnější způsob života, mechanizace zemědělství šetří lidskou pracovní sílu a místo zemědělství se dnes lidé přesouvají do míst ve službách.\nVědci díky novým technologiím dosahují výborných výsledků ve všech oborech vědy a za vše toto vděčíme z velké části počítačům.", "original_file": "cb1cmorlui_02_1"}
{"text": "27. listopadu 2008\nBarbora Böhmová\nP1b\n\n1. písemná slohová práce\nVypravování\nTéma: Stalo se to jedné noci\n\nOsnova: – 1. Daleké hory\n2. a) Stela\nb) Výprava do hor\n3. Zmařené plány\n\n„Prší, sedím u okna a dívám se na daleké hory. Jsou tak krásné, led se třpytí, cítím ten chlad. Hezky se na to kouká, kéž by se vyplnila má přání a dostala bych se do hor!“\nStela, mladé s dobrodružné děvče nosící stále hlavu v oblacích. Často se jí snívá o cestě do dalekých hor. Pořád doufá, že se k nim alespoň přiblíží. Již dlouho si nechává zdát o tom, jak prozkoumává tajemné hory, avšak vždy se probouzí s hrůzou, vždy spatří něco, jež ji vnukne strach a sebere odvahu.\nNastává další víkend a Stela se vydává ke své kamarádce Brigitě, u které dnes v noci přespí. Brigita je také nenávratně pohlcena kouzlem hor. Obě mají plán, a to vydat se za dobrodružstvím a novým poznáním do hor. Je jim však jasné, že cesta na ono místo bude víc než nepříjemná, ale jsou pevně rozhodnuté. Zabalí si tedy potřebné věci a jídlo, obléknou se a vyráží. Po dvou hodinách nekončící cesty si odpočinou, i když už jsou dost vyčerpané, nevzdávají to a dále pokračují. Hory je k sobě poutají čím dál víc! Za chvíli dorazí k mokřadům, pevně se chytí za ruce a pomaloučku se snaží bezpečně překonat malý ztrouchnivělý chodníček, který zde kdysi vybudovali dobrodruzi, snažící se objevit nerostné suroviny v nitru hor.\nStela a Brigita měli za sebou už pěkný kus cesty, trmáceli se již pět hodin. Celé vyčerpané konečně dorazily k horám. Obě se podívali na obrovské rozlehlé hory, oči se jim úžasem jiskřily. Rozhodly se najít nějakou jeskyni či větší otvor v hoře, kde by si mohly na chvíli odpočinout. Část hory, na kterou lezly byla jen lehce pokryta ledem, avšak ani jedna nebyly ničím jištěny. Najednou Stele uklouzla noha, stihla se zachytit, ale Brigitě spadly malé kamínky do očí a zřítila se. Stela rychle sešplhala dolů. Netušila, co se Brigitě stalo, a tak jí nezbylo nic jiného než přivolat pomoc. Brigita se brzy uzdravila, ale Stela byla stále mrzutá, že svůj plán nedokončily, tak stále bezmezně sní o další výpravě k horám, poněvadž nemá ještě ani ponětí o tom, že se tam v brzké době znovu vydá a objeví tajemna, o kterých snad ani nesnila.", "original_file": "grp1bbohbar_1"}
{"text": "Martin Tlustý 1. C\n4. listopadu\n\n1. písemná práce\nVzpomínka\n(vypravování)\n\nosnova: 1) Přípravy na dovolenou\n2) Divoká cesta\n3) Zajížďka k Ligurskému moři\n4) Skvělé prázdniny\n\nČasto vzpomínám na náš rodinný zájezd do Itálie, který se uskutečnil toto léto. Do Itálie jsme jeli našim na zcela moderním autem, formanem. Zájezd začal v podstatě už na chatě, kde jsme sbalili věci a naložili je do kufru auta. Už když jsme vyjížděli z chalupy zdálo se mi, že je auto naplněné k prasknutí a to se tam měla vejít ještě spousta pražských věcí včetně čtyř jízdních kol. Druhého dne ráno jsem byl vzbuzen za účelem nandavání věcí. Po hodině se nám to konečně povedlo. Mohli jsme tedy vyrazit.\nJeli jsme přes Plzeň, protože s námi cestovali i naši známí z tohoto města, kteří měli ještě navíc za autem přívěs. Cesta probíhala klidně, i když se autům do alpských kopců moc nechtělo. Na jednom takovém stoupání v Rakousku náhle řidič přednámi jedoucích zmámích zajel do odstavného pruhu a zastavil. Hned jsme se šli zeptat co se stalo, Franta nám řekl, že mu praskla pneumatika u přívěsu, a že nemá rezervu. Chvíli jsme přemýšleli co dělat, až pak tátu napadlo, že by na přívěs mohla pasovat rezerva z formana. Museli jsme tedy vyložit celý kufr, vyměnit pneumatiku a zase všechno naložit.\nPoté již cesta probíhala bez problémů. Dorazili jsme k Ligurskému moři, postavili stany v jednom příjemném kempu a vydali se hledat moře. To moře jsme našli až po půl hodině, protože se muselo jít přes několik hlavních silnic. Navíc moře bylo zředěné splašky z kanálů, které vytékaly opodál. Místo pláže jsme narazili na zeď spadající až do moře. Rozhodli jsme se proto, že radši přejedeme na osvědčené místo u Jaderského moře. Museli jsme tedy potřetí namáhavě rovnat věci do kufru.\nJeli jsme přes den a tak bylo nesnesitelné horko a ještě jsme uvízli v dopravní zácpě a tak jsme dorazili až za tmy.\nPotom teprve začaly ty správné prázdniny. Celý týden a půl jsme si užívali vodních radovánek a k tomu ještě podnikali skvělé výlety na kolech, třeba do místní ZOO. Cestou zpět jsme se ještě zastavili na jezeře Lago di Garda v italských Alpách. Zde jsme pobyli další dva dny a podnikli výlet na zříceninu pevnosti u jezera, na které zrovna probíhala výstava živočichů žijících u jezera. Byli jsme se také podívat na jedné z okolních hor, z které byl krásný výhled.\nNa závěr našeho zájezdu jsme si ještě prohlédli krásné město Trento. Doufám, že se podobný zájezd bude v budoucnosti ještě někdy opakovat.", "original_file": "pr1ctlumar_01_1"}
{"text": "Fascinující svět – Egypt\n\nSedíme v autobuse jedoucím vyprahlou pouští po nekonečné silnici. Venku je padesátistupňové vedro, kolem žádná vegetace, jen písek a unavující Slunce. Uvnitř autobusu je chládek a při dvacetiminutové přestávce na záchod toaletu<in> se nám nechce ani vystoupit. Naše kolona, hlídána několika policejnímy vozy, zastavuje v malé oáze a dopřává nám se zde projít či zde něco zakoupit. Nacházíme se v kolébce lidské civilizace – v Egyptě.\n\nVyrazili jsme tedy z centra velkoměsta do města faraonů – Luxoru. Už při čtyřsetkilometrové cestě z letiště poznáte, jaký odlišný svět tady je. Na silnici se pohybují velbloudi častěji než osobní auta, při zastávkách v oázách mal{é|í} děti skuhrají o alespoň nejaký ten peníz od bohatých turistů nebo {spokojí se -> se spokojí} třeba se žvýkačkou či bonbónem. Rodiče vysílají takto své děti do oáz, kde zastavují autobusy, aby něco vyžebračili. Děti jsou přeci jenom děti a težko by něco takového prošlo jejich rodičům. Čím dál tím blíže Luxoru se vyprahlá poušť mění v nekonečnou oblast zeleně. Farmáři zde tráví celý den na svých políčkách a obdělávají je holými rukami, ti šťastnější mají k dispozici koně či staré traktory ještě z dob, co byl Egypt okupovaný Izraelem. Místní lidé zde příliš nemyslí na budoucnost, myslí jen na to, co bude zítra pít a jíst jejich rodina. Na příjezdových cestách do Luxoru se nachází ohromné sochy a bilboardy nastávajícího prezidenta Mubaraka a kolem silnice stojí vojáci ozbrojení samopali. Některým z nich ještě nebylo ani osmnáct. Stojí tam hodiny v padesátistupňovém vedru oblečeni v kalhotech a bundě, schovat se můžou leda tak do stínu nějakého stromu. Při průjezdu městem vojáci zastavují veškerou místní dopravu, aby autobusy s turisty mohlýy bezpečně projet. Při rozhovoru s jedním anglicky-hovořícím místním obyvatelem se dozvídáme, že se toho zde hodně změnilo od roku 1997, kdy zde teroristé zabili 60 německých turistů. Od té doby je turistický ruch na prvním místě, vláda investuje ohromné částky ze svého rzpočtu na rozvoj bezpečnosti a na boj s terorismem. Egypt je totiž velmi chudá země a je na turistice závislá asi tak jako Kuvajt na ropě. Místní obyvatelé nás vítají a mávají na nás – jsou rádi že tu jsme. Moc dobře si uvědomjí, že bez nás, turistů, by sem se jim , turistů, by se jim žilo mnohem hůře. Egyptský turismus zažil nemalou krizi po těchto útocích a západní západní turisté sem už ani dneska nejezdí jako dříve, jsou zde mnohem více vidět rusové, češi, finové, maďaři... Všichni si zde nás ohromě váží a snaží se na tom maximálně vydělat. Zažil jsem, jak jeden německý turista šel na toaletu a měl zaplatit 20 eurocentů {za použití}<in>, ale v ruce držel jen desetieurovou bankovku. Egyptský obchodník mu jí tedy vytrhl z ruky a vrátil mu nejaké drobné egyptské liry, které měli hodnotu asi jednoho eua eura. Německý turista tam stál ještě dvacet minut a vytahoval z horkokrevného obchodníka drobné, než se dostal na přijatelnou úroveň. Ale místní lidé jsou neuvěřitelně přátelští, když se s nimi zrovna nehádáte o penězích. Mnoho obyvatel je zde negramotných, ale každé šestileté dítě umí počítat – samozřejmě aby si mohlo spočítat peníze. Při obědě v restauraci na břehu Nilu poznáte, že pro vás udělají cokoliv, jen abyste byli spokojení a dobře jste se najedli. To při nášťtěvě kterékoliv restaurace u nás nepocítíte. Lidé jsou zde jiní, vychovaní tvrdými životními podmínkami pouště.\n\nAsi měsíc po návratu do Prahy se v Egyptě udály větší teroristické útoky, než v roce 1997. Tři výbuchy zabili bezmála 100 lidí a ochromily turistický život v nejvýznamější turistické oblasti – Šarm-el-Šejku. Nevím, jak to dopadne, ale myslím si, že turisté budou jezdit do Egypta neustále, protože monumentálnější památky, ze kterých je cítit tolik naší historie, v jiné zemi na světě asi nenajdete.", "original_file": "pr3ccerrad_1"}
{"text": "Záruba, Tomáš, V. B, 07/08\n\n18. října\nVypravování\n\nPříhoda z prázdnin<podtržení je ozdobené>\n\nJednoho letního dne jsem chtěl přejít potok po kamenech.\nZeptal jsem mámi ale nedovolila mito, já přesto šel. Když jsem přišel zdál se mi dost hluboký. Jeden kámen byl jako váleček, Strčil jsem doněj a on se odkutálel. Dlší byl velký ale hýbal se také. Vztekal jsemse protože jsem se bál že spadnu.\nZachvilku jsem na něj stoupl, hýbal se ale radši jsem se vrátil na břeh.\nOhodlal jsem se a stoupl na 1. kámen a potom na 2. myslel jsem že vyskočím radostí ale neskočil jsem – spadl jsem.\nVoda byla studená.\nVykřikl jsem leknutím.\nAle zachvilku jsem se rozesmál, vylezl jsem na 2. kámen stoupl na 3. a znovu sebou plácl do vody.\nVrátil jsem se za mámou a ta mi dala pár facek, a táta mě seřval.", "original_file": "bu5bzartom_01_1"}
{"text": "Cizinka\n\nNa továrnu se pomalu snáší tma. Dnes jsem opět nucen opustit kancelář o několik hodin později, než bych měl, a to všechno kvůli té bandě špinavců. Nedá jim to a vytvářejí nové a nové problémy. Stále se dožadují větších mezd a lepších podmínek. Minulý rok jsme se s vedením rozhodli zvýšit plat všem zaměstnancům téměř o pět procent. Na pár týdnů jim to zacpalo huby, ale pak přišli znova, holota líná.\n\nVylézám na parkoviště, kde už mě očekává můj řidič Pigst. „Tak jak se vám dnes dařilo v práci, pane Flex?“, ptá se a otevírá mi dveře od auta. Podlejzá jako vždycky, pomyslím si a zabručím nesrozumitelnou odpověď.\n\nMoje továrna na součásti vzduchotechnických zařízení se nachází asi 25 kilometrů od města Dredlox, na jehož okraji stojí i moje rezidence. Pigst mě každé ráno odváží do kanceláře a každý večer už poslušně čeká na parkovišti, aby mě mohl odvézt domů. To je velice příjemné, navíc, silnice v této oblasti jsou téměř nepoužívané. Je to chudý region a vlastní auto si tu může pořídit jen málokdo. Veškerou dopravu tu obstarávají nechutné oprýskané autobusy, přeplněné smradlavými zpocenými těly. Jsem rád, že se tomuhle mohu vyhnout. Čemu se ale nedá vyhnout je projíždění skrz město až na jih k mému domu. Devadesát procent Dredloxu tvoří špinavé paneláky, nebo dokonce přístřešky sestavené z plechů ze skládky. Nechápu jak mohou ti lidé takhle žít, ale beru to tak, že jsou prostě jiní, což dávají najevo i svými závistivými pohledy, když projíždíme s Pigstem řidičem přes město.\n\nDnes je vozovka namrzlá, a tak říkám Pigstovi, aby jel co nejopatrněji. Je to zkušený řidič, navíc zná tuhle trasu tak, že by mohl jet i poslepu. Cestou nikdo z nás nic neříká. Stále musím přemýšlet o těch bastardech, ale v tom moje přemítání přeruší ostrý Pigestův výkřik. Rychle cuknu hlavou a se zděšením sleduji jak se přímo na nás valí ostré světlo. Potom už jen Pigstovo rychlé trhnutí volantem, šílená rána a bolest...\n\nJmenuju se Ralf Lincoln a v tomhle posranym městě žiju od svýho narození, už šestadvacet let. Slýchal jsem, že Dredlox nebylo vždycky tak příšerný město k žití, ale dnes je to tu k nevydržení. To, co mají zdejší obyvatelé společnýho, je frustrace, namáhavá práce ve fabrikách a mizerná mzda. Většina z nás bydlí v hrozných podmínkách v panelácích nebo chatrčích. Gangy, kriminalita a obchod s drogami se tu rozšířily jako mor a bezpečná už nejsou ani dětská hřiště mezi jednotlivými panelákovými bloky. Polovinu města tvoří obytná oblast, kde se tísní většina místních a druhá polovina, nazývaná průmyslová zóna, je tvořena kouřícími špinavými fabrikami, v kterých mají ti šťastnější z nás možnost pracovat. Ti, kteří neměli tohle štěstí, jsou odsouzeni k žebrotě, nebo jsou živeni pracujícími.\n\nJá pracuju v místní sklárně na okraji města a ze svýho nedostačujícího platu živím ještě matku, která propadla alkoholu poté, co nás opustil otec, když mi byly dva roky. Často se snažím rozpomenout na cokoliv o mém otci, ale nevím o něm nic kromě toho, jaký má jméno a kdy se narodil. Jsem si jistý, že jeho odchod způsobil to, jak tu s matkou žijeme. Kdyby nás tehdy před 24 lety neopustil, měli bychom možnost vypadnout z týhle díry a začít někde úplně nanovo. I přesto, že jsem toho člověka nikdy pořádně neviděl, cítím k němu obrovskou nenávist a vztek. On je zodpovědný za všechny naše problémy a kdybych mohl, chtěl bych ho vidět umírat pomalou smrtí. Dříve jsme se pokoušeli po něm pátrat, ale pravděpodobně už ani nežije v tomhle špinavym městě.\n\nV Dredloxu se každý den opakuje to samé. V 5 hodin vstávám do práce, která mě vyčerpá natolik, že už není čas, chuť ani příležitost rozvíjet nějaký další aktivity. Jsme jak živoucí mrtvoly, roboti a jediný světlý bod mého života je to, že se občas naskytne možnost zajít do baru „U suché dásně“ poblíž sklárny, kde pracuji.\n\nJednoho dne jsem se rozhodl zaskočit po práci k Dásni. Vstoupil jsem a zasedl ke svému stolu v rohu, ale hned na první pohled je bylo jasné, že dnes se tu děje něco netradičního. U baru totiž stála mladá dívka (už to bylo samo o sobě dost zvláštní, protože do této hospody chodí většinou pouze dělníci ze sklárny), která na sobě měla dlouhé bílé šaty. Působila velice elegantním dojmem a na první pohled bylo jasné že nepochází z obytné dredloxské oblasti, ale z rezidencí, které se nalézají na jihu města. Dívka seděla tiše na baru až se k ní přiklonil fousatý dělník v montérkách a zahlaholil: „Ralfa Lincolna máš támhle v rohu.“ V tu chvíli se dívka otočila a přistoupila k mému stolu. Nedokázal jsem skrývat své překvapení. S lidmi z rezidencí nepřicházíme vůbec do styku (naše pocity k nim by se daly popsat jako něco mezi obdivem a nenávistí), a teď v zaplivanym pajzlu pro dělníky pije krásná holka v bílých šatech, tak o čtyři roky mladší než já a teď navíc stojí u mě u stolu. Dřív než stačím něco vykoktat se zeptá: „máte tu volno?“ Než se zmůžu na přikývnutí, bere do ruky židli a sedá si naproti mně, postaví na stůl dvě minerálky, představí se jako Vanda a začne vykládat: „víte, pane Lincoln, je mi jasné, že vás tahle situace trochu překvapuje a že jste z toho trochu rozrušený. Mě samotné není tohle prostředí moc blízké a za normálních okolností bych se tu vůbec nezdržovala, ale potřebujeme od vás pomoc“. Je vidět, že jí na tom opravdu záleží, ale zároveň je v jejím hlasu slyšet, že to říká s malým odporem a pocitem lehčí nadřazenosti. Jsme na to však od lidí z rezidencí zvyklí. Pokusím se něco říct, ale ona pokračuje: „nepřerušujte mě prosím, je to pro nás velice důležité. Víte Ralfe, je nám naprosto jasné, že vás prostě nebaví takhle žít. Víme, jak je na tom vaše matka, jaké má problémy s alkoholem, jak vás tíží, že ji musíte živit z vašeho skromného platu, jak vás vyčerpává vaše práce. Víme, že vy takhle žít prostě nechcete a nabízíme vám vysvobození z těchto útrap. Dáme možnost vám i vaší matce vymanit se z tohohle průmyslového, smogem zahaleného města. Žádáme po vás malou věc a na oplátku vám dáme možnost bydlet v luxusním domě za městem, o vaší matku bude postaráno do konce života a vás zaměstnáme coby vedoucího v továrně na součásti do vzduchotechnických zařízení nedaleko za městem“. V tu chvíli jsem pocítil, že dnes je den mého života. Nejdříve jsem tomu nevěřil, říkal jsem si, že je to omyl, vtip, shoda jmen, nebo něco podobného, ale byla ve mně jiskra naděje, že všechno tohle je realita, která v blízké době radikálně změní můj život. Horlivě jsem tedy vydechl: „co po mně žádáte? Udělám cokoliv, když mě vymaníte z tohohle života.“ „Jsem ráda, že jste ochoten spolupracovat, Ralfe. Víte, jedná se o tohle: Můj otec, velice bohatý muž, se před pár dny velice těžce naboural v autě při cestě domů z práce. Jeho osobní řidič havárii nepřežil, můj otec teď leží v nemocnici v Mamanu a jeho život visí na vlásku. Při nehodě se mu prorazila ledvina a doktoři byli nuceni mu ji vyjmout. Ale vzhledem k jeho pokročilému věku a dřívějším zdravotním problémům je nemožné, aby žil pouze s jednou ledvinou. Ralfe, vy jste jeho jediná záchrana, darujte mu prosím svojí ledvinu. Jste mladý a takovýto zákrok nemůže nijak ohrozit vaše zdraví.“ Přemýšlel jsem nad tím, proč si vybrala zrovna mě, ale radši jsem se na to neptal, aby si to ještě nerozmyslela. Pořád jsem nemohl uvěřit, jaké mě potkalo štěstí. Daruji ledvinu, zachráním člověku život, ale hlavně budu moct žít se svojí matkou úplně jinak než doposud. Bez váhání jsem tu nabídku přijal...\n\nKdyž jsem se probudil a doktoři mi popsali moji situaci, bylo mi na blití. Ani ne kvůli tomu, že Pigst zemřel. Byl to jen podlejzák jako většina ostatních. Šlo o má bolavá záda, o mojí nebohou ledvinu a hlavně o to, kde seženu náhradu. Doktoři mi podrobně vysvětlili, jak na tom jsem a taky, jak dlouho mě přístroje udrží při životě a do jaké doby je třeba sehnat náhradu. Problém byl v tom, že ledvinu bylo třeba získat od někoho z příbuzných. Ale od koho, když moji rodiče jsou dávno po smrti, bratra ani sestru nemám a můj syn někde hnije s tou šílenou ženskou. Naštěstí mám ještě svojí Vandu, která mě přišla včera navštívit a s kterou jsme vymysleli plán na záchranu mého života...\n\nV sobotu v deset dopoledne se podle plánu rozezněl zvonek. Seběhl jsem po schodech dolu, kde na mě čekala luxusní limuzína. Důstojně jsem nastoupil a užíval si závistivé a zvědavé pohledy mých sousedů. Jeli jsme asi 150 kilometrů směrem na západ do Mamanu, kde se nacházela velká nemocnice. Řidič mě doprovodil nahoru až do pokoje, kde na lůžku ležel spící muž okolo padesátky, kterému jsem měl ledvinu darovat. Celou dobu mě poléval krásný pocit štěstí. Po všemožných vyšetřeních a přípravách jsem ulehl vedle něj na lůžko a doktor mi vpíchl uspávací injekci...\n\nOtevřel jsem oči a rozhlédl jsme se po okolí. Nacházel jsme se v nemocničním pokoji, což mě nejprve udivilo, ale zakrátko jsem si vzpomněl, kde to jsme a co tu dělám. Necítil jsem žádnou bolest a to, že byl zákrok proveden, mi dokazovala jen jizva ve spodní části zad. Protáhl jsem se a cítil jsem se skvěle. V pokoji nikdo kromě mě a spícího muže nebyl, a tak jsem vstal a prošel se po místnosti. Postel člověka, kterému jsem daroval ledvinu, byla označena jmenovkou FLEX LINCOLN. Pomyslel jsme si, že je to zajímavá shoda jmen, ale pak mi to začalo docházet. Udělalo se mi opravdu nevolno. Rychle jsem zkontroloval spis, ležící na stole vedle muže, kde bylo psáno: Flex Lincoln, nar. 14. června 1954, Dredlox. V tu chvíli bylo už vše jasné. Uvědomil jsem si, proč usiloval zrovna o mojí ledvinu, o ledvinu svého jediného syna. Začal jsem řvát, tekly mi slzy, vrážel jsem pěstmi do spícího těla. Na poličce v rohu místnosti jsem spatřil nůž, který jsem vzal do ruky...\n\nO pár hodin později se nemocnicí prodral výkřik zdravotní sestry, která spařila bezvládné krvavé tělo mladého muže, ležící na zemi transplantačního sálu a vedle v posteli v klidu pochrupujícího asi padesátiletého muže s označením Flex Lincoln.", "original_file": "pr4eprodan_1"}
{"text": "Elena Nováková 1. C\n23. 2. 2004\n\n2. slohová práce\nMoje přítelkyně\n(charakteristika)\n\nOsnova:\n- seznámení\n- důvod chování\n- energická povaha\n- klady a zápory\n-\n\nZavřu oči a hlavou mi okamžitě bleskne dívčí tvář. Plné rty rozšířené do velkého úsměvu a obrovská hnědá kukadla, která rozhodně nepostrádají jiskru. Podle kulaťoučkého obličeje, lemovaného jako uhel černými, vlasy, lze poznat, že ta dívka, která si říká Kristýna, není Češka, dokonce ani Evropanka. Dá se říct, že stejně jak svou netypicky světlou pletí, tak i svou energickou povahou, nezapadá přesně do asijské většiny snědých a křehkých dívek, které je třeba ochraňovat. Naopak. Je to člověk, kterého život naučil pevně se postavit na nohy a nenechat se rozhodit. Za tímto postojem je zřejmě ona událost, kdy se v šesti letech přestěhovala s rodiči sem do Čech. Je sice pravda, že děti snáze přivyknou změnám, ale to nic nemění na tom, že jsou někdy mnohem krutější, než dospělí mohou vůbec domyslet. A tak si ta drobná, okatá dívenka musela vyslechnout hodně nadávek a urážek, než se naučila česky a než obrnila to své pravé a citlivé „já“ před okolním světem. To ovšem neznamená, že by na sebe nechávala dopadnout bič rasisticky myšlených výhružek. Naopak se proti tomu neohroženě staví.\nV jednu chvíli milý úsměv a andělsky nevinná tvářička, a pak stačí jediný podnět, jediná záminka a ďábel v jejím těle se probudí. V tomhle stavu je pak schopná vynadat každému bez rozdílu věku, pohlaví nebo vyznání. Někdy si v takových chvílích vedle ní člověk připadá dost nejistě a nejradši by s ní nebyl nijak spojován. A její občas až nemístně upřímná povaha i mě přivádí do horkých situací. Nicméně její povaha jí nedovolí jakkoliv se přetvařovat a tak v ní jde číst jako v otevřené knize. Což není vždy na závadu.\nJakkoliv je její povaha energická a výbušná, je Kristýna velmi citlivý člověk. Vše prožívá naplno, své úspěchy ale i pády, které za ní bolí i její nejbližší.\nPřes všechny klady, kterých je určitě víc, má i své mouchy. Je to právě ta její upřímnost, kterou by někoho, kdo ji nezná, mohla ranit. Pak i ta její citlivá duše může mnohé polekat a nakonec i střídání veselých a smutných období je někdy zničující.\nPřesto přezevšechno má hodně přátel a kamarádů. Jsou to lidé, kteří vyhledávají akci a nechtějí se nudit, což s ní doopravdy nejde. Opravdových přátel má ale jen pár. To jsou ti, kteří jsou po jejím boku schopni nějakou tu chybičku přehlédnout.", "original_file": "pr1cnovele_02_1"}
{"text": "Znečištění ŽP\n\nLetos mám vypracovat seminární práci z chemie. Vybrala jsem si pro ni téma týkající se chemie a životního prostředí. (zaměřená je na znečišťování od velkých podniků). Zatím si shromažďuji různé materiály týkající se Spolany a musím říct, že jsem narazila na ne příliš dobré zprávy, nad kterými se musím chtě – nechtě zamyslet.\n\nJe opravdu nemilé, že naše „krásná malá zemička“ je původcem obrovského zamoření ve Vietnamu. V šedesátých letech dvacátého století se totiž ve Spolaně vyráběl chlorovaný herbicid, jež se dovážel na americké základny do Vietnamu pro výrobu látky zvané Agent Orange. Člověk si tak řekne, co na tom může být špatného, ale já byla celkem šokovaná, když jsem se dále dozvěděla, že vojáci touto vysoce toxickou látkou kropili při válce vietnamské praslesy, ve kterých se ukrývaly komunistické jednotky. Dokonce prý po tomto zásahu opadalo všechno listí, většina přírody byla zničena a dodnes je zamořena. Přijde mi neuvěřitelné, jak si někdo může dovolit poškodit tak rozsáhlá území. Copak si nedokážeme vážit toho, že se nám rodí zdravé děti, že nemáme vážné zdravotní problémy či vůbec že můžeme žít? Snad ani teroristé nezpůsobují takové škody, jako „ta dobrá strana,“ která vše zamoří pro blaho lidstva a mír na<in> zemi (např. válka ve Vietnamu, atomové bomby svržené na Nagasaki a Hirošimu). Asi jim nevadí způsobovat škody, jsou-li od nich dostatečně daleko.\n\nAle abych neodbíhala s kritikou až za oceán. Myslím si, že my si natropili také pěkné problémy se zamořenými objekty ve Spolaně, které jsou z let kolem roku 1965 plné dioxinů. Podle mého názoru se o tom v širší veřejnosti ví pouze velmi povrchově a podniky se snaží dost věcí utajit. Je ale zřejmé, že okolí Neratovic nemá zrovna zdraví prospěšný vzduch – jen pro představu, dioxiny jsou jedny z nejtoxičtějších||látek vůbec, snižují plodnost, ovlivňují hormonální soust., jsou toxické pro játra, slezinu i kůži, u dětí způsobují vrozené vývojové vady či poruchy nervové soustavy. Je hrozné, když si uvědomím, že původní výrobní haly jsou dnes velmi zchátralé a bezprostředně hrozí únik těchto jedů do ovzduší.\n\nObávám se, že škody vzniklé v minulosti jen tak nenapravíme, ale myslím, že bychom se z nich měli ponaučit a měli bychom přestat devastovat si prostředí, v kterém žijeme. On se všude chválí technický pokrok a „vyspělá“ společnost, jenže ona zas tak vyspělá není. Samozřejmě máme mnoho kladných vymožeností, proti kterým rozhodně nic nemám. Jsem ráda, že nemusím běhat s kopím po lese, ale že maso mám již vakuově zabalené a stačí si ho ulovit v obchodě, ale na druhou stranu právě ti človíčci s primitivními nástroji nikdy nez{p}<in>ůsobili takové škody, jako dnešní Homo sapiens sapiens (který se obávám, ve všem zrovna dvakrát rozumný není).\n\nCo bych tak řekla závěrem? Rozhodně si myslím, že nad tímto tématem by se měl zamyslet každý, alespoň chvilku. Podle mě to je celkem závažné a zároveň aktuální téma. Nemyslím tím pouze Spolanu a dioxiny. Uvedla jsem ji pouze jako příklad toho, jaké škodlivé látky můžou velké továrny vypouštět. A jedinec tomu zřejmě sám nezabrání, ale múže se podílet na tom, že si nebude znečišťovat své životní prostředí třeba už tím, že papírek od čokolády hodí do koše, nikoli na zem.", "original_file": "pr3cnedmar_01_1"}
{"text": "Milý Adame!\n\nSrdečně Tě zdravím z roku 2010. Tady tvé mladší já. Doufám, že ještě nemáš děti, které jsi chtěl až ve dvaceti pěti. Také bych byl rád, kdybys poslechl maminku a nezačal jsi kouřit nebo brát drogy. Tak teď pár otázek. Máš už nový počítač a ne ten, který jsi měl před deseti lety? A teď jedna důležitá otázka. Máš nějakou pěknou ženskou? Hraješ ještě pořád fotbal, třeba i za svou milovanou Chelsea? Jestli hraješ fotbal jsi pořád záložník nebo kapitán a opora týmu? Hraješ ještě na počítači Ikariam, který tě v jedenácti letech tak bavil? Tak a teď si zavzpomínáme. Pamatuješ, jak jsme na výročí 80. let školy v tělocvičně běhali a skákali přes lavičky? Jo, to byla sranda! A nebo jak jsme tancovali na Prvním reprezentačním plese naší školy? To byla hodně velká námaha, ale i legrace. A teď k důležitým otázkám. Snad nejsi tlustý, jak jsi být rozhodně nechtěl. Co mamka s taťkou, jak vypadají? Mají pořád ten stejný dům nebo jiný? A co ty bydlíš s nimi ještě nebo ne? Taky by mě dost zajímalo jestli od rodičů stále dostáváš 40,- Kč na týden nebo nic a nebo taky víc? No a to je pomalu konec. Tak se měj dobře užívej si život a hlavně pozdravuj mamku s taťkou.\n\nČau!", "original_file": "hr5memvoj_01_1"}
{"text": "Americká próza 1. poloviny 20. století\n(literárně-slohová kontrolní práce)\n\nTémata:\nAmerická próza 1. pol. 20. století (odborný výklad)\nVybraný typ hrdiny: a) odborný popis, b) umělecká charakteristika.\nInterpretace vybrané ukázky z čítanka po stránce tematické, jazykové i kompoziční\nVybraní američtí autoři (odborný výklad na základě srovnávací metody)\nAnalýza vybrané ukázky z čítanky po stránce jazykové\nVybraný americký autor (odborný výklad s úvahovými prvky)\nAmerický způsob života a jeho odraz v prózách jednotlivých autorů (odborný výklad, nebo úvaha)\nInterpretace přečtené knihy\n\n\n Americký způsob života v 1. polovině 20. století se odvíjel od touhy splnit si tzv. Americký sen. Tento sen je založen na tom, že každý může dosáhnout toho co chce, když si za tím bude pevně stát a udělá pro to vše. Je to způsob života založený na sobectví, sebestřednosti a na touze po slávě a penězích, a proto s objevují i stejní kritici; jsou to spisovatelé, kterým toto „pozlátko“ nic neříká.\n Mezi velké kritiky Amerického snu a obecně kariérismu jsou například William Faulkner, Francis Scott Fitzgerald, Upton Sinclair, Theodor Dreissler, který svůj kritický postoj vložil i do názvu své knihy „Americká tragédie“.\n Abych uvedl jeden konkrétní příklad, rozhodl jsem se na závěr shrnout děj právě tohoto díla: Jedná se o příběh mladého muže, který vyrústal v chudých poměrech. Tento muž si najde dívku, která také pochází z chudých poměrů. Toto děvče s hlavním hrdinou otěhotní, ale mezitím narazí na jinou, která by mohla znamenat jeho další postup do vyší společnosti. Jelikož je pro hl. hrdinu chudá dívka s dítětem přítěž, rozhodne se jí, aby mu nekazila pověst, zabít.", "original_file": "js3ber_01_1"}
{"text": "Hořejš, Jáchym, Gymnázium J. Seiferta\n\nGerald Durrell\nPtáci, zvířata a moji příbuzní\n\nV knížce Ptáci, zvířata a moji příbuzní mě Gerald Durrell (spisovatel a zoolog) zavádí na Korfu, ostrov olivových hájů, k svým prvním přírodovědným krůčkům a do středů své rodiny, které vládne trochu roztržitá, shovívavá maminka, denně překvapovaná nápady svých dětí\n- intelektuála Lerryho, popudlivého Leslieho, naivní Margo a především mladého Gerryho (Gerald Durrell), který k zděšení celé rodiny podniká denně dlouhé výpravy po ostrově a zaplňuje dům nesčetnými zvířaty, akvárii a sklenicemi svých úlovků. Dětství na Korfu uprostřed přírody a pohody, přátelství a s mladým vědcem doktorem Stefanidisem a první poznatky podnítily Gerryho zájem o přírodu a zoologii.", "original_file": "js9mhorjac_1"}
{"text": "Milá Evo,\n\nvíš kdo jsem? Já jsem tvoje mladší já, které je o deset let mladší než ty. Doufám, že studuješ tu medicínu, nebo jsi herečka. Mě baví sportovat, tak se ptám, jestli i tebe pořád baví sportovat. Ty určitě ještě tancuješ, alespoň doufám že ano. Jestli ano, zeptám se tě ještě na něco. Tancuješ ještě s Adamem? Už mu to jde určitě lépe. Snad se ještě kamarádíš Evou a Evou (tvoje spolužačky z prvního stupně a dobré kamarádky). Pamatuješ, jak jsme s holkami lezly po stromech v království, nebo jak jsme blbly na hřišti? Byla to zábava. Za chvilku budu dělat zkoušky na gymnázium, tak doufám že vše dobře dopadne a dostanu se tam. Pamatuješ jak jsi chodila na Češtinu k paní učitelce Evě a učila ses napřed? Nebo k paní ředitelce na matiku? To já prožívám teď. A co rodiče? Dostavěl táta už ten dům? A dodělala mamka už vysokou? Mamka teprve nedávno dopsala bakalářskou práci. Pamatuješ jak se s tím trápila? Mám na tebe ještě tolik otázek že by mi snad ani papír nestačil. Dám ti tedy už poslední. Nekouříš? Doufám že jsi s tím nezačala, jestli už jsi začala tak se snaž co nejrychleji přestat, já bych zrovna nechtěla umřít na rakovinu plic. Doufám že se máš dobře.\n\nS pozdravem tvoje mladší já. <img fotografie se čtyřlístky>", "original_file": "hr5strgab_01_1"}
{"text": "Jana Richtrová I. E\n26. února\n\n2. písemná práce\nSoused\n(charakteristika)\n\nOsnova: Úvod: Seznámení\nStať: Zevnějšek\nZdravení\nLetáky\nZávěr: Naše nervy\n\nS rodinou bydlíme ve druhém patře panelového domu, takže když jdu po schodech, míjím mnoho dveří, které patří jiným rodinám. Všechny je znám dobře, až na jednu starší paní, naší přímou sousedku a jejíž dveře míjím každý den. Jmenuje se Marie Leová.\nMarie Leová je, jak jsem již zmínila, starší paní. Přistěhovala se do našeho domu po té, co zemřel pan Leo, její bratr. Nebyla nikdy vdaná a možná pomalu začínám přicházet na to, proč tomu tak je. Za ten půl rok, co je naší sousedkou, jsem ji viděla mnohokrát, ale její chování je pro mě velmi složité. Vždy, když ji vidím, naskakuje mi husí kůže. Spatřím totiž paní při těle s malým vzrůstem, která nosí na hlavě pečlivě učesané, jak otec říká, tři vlasy pěti řadami. Je jí okolo sedmdesáti let, ale přesto se obléká jako o dvacet let mladší. Denně (i teď v zimě) nosí tílko s motivy kytiček nebo motýlků a nebo jinak pestré. Nemá zrovna malé pozadí a přesto se každý den nasouká do těsných džín a nebo do bílých elasťáků. Někdy mi připadá, že snad chce vypadat tlustší, než je. Ale způsob oblékání není úplně to, co ni nahání tu husí kůži.\nOna, paní Leová, je zvláštní člověk hlavně v chování. Pokaždé, když ji vidím, slušně pozdravím, ale ona mi nikdy neodpoví, i když mě zná. Přestalo mě to bavit a jednou ji nepozdravila a to byla velká chyba. Rozkřičela se na celý dům, že jsem nevychované dítě, když nedokážu pozdravit a křičela a křičela... A takovéhle scény jsou u ní na denním pořádku. V Delvitě, kam všichni chodíme nakupovat, jí nikdo neřekne jinak než \"ta stará fúrie.\" Je schopná totiž nadávat i prodavačkám za to, že v únoru nemají lednové číslo časopisu Marianne...\nNevím, zda jí to baví, nebo zda prostě nemá co dělat, ale všichni máme na schránkách cedulku: „Letáky nechceme!“ a ona prostě jde a nastrká všem co nejvíc letáků do schránky. Je to zkrátka zvláštní osobnost, která potřebuje mít okolo sebe pořád neklid a nepořádek, protože opak prostě nemůže snést.\nAle je pravda, že něco pro dům dělá. Jednou týdně vytírá chodbu, ale zrovna v době, kdy se většina sousedů vrací z práce, takže jí její dílo pošlapou a ona opět křičí a křičí. Všem nám už docela šlape po nervech, ale mě drží \"nad vodou\" skutečnost, že za měsíc se odtamtud stěhujeme až na druhý konec Prahy.", "original_file": "pr1ericjan_02_1"}