Datasets:

CZLC

/

CNC_skript12

like 0

Follow

Czech LLM Consortium 23

Umění Ze všeho nejraději mám malování, protože vyjadřuje lidské city. Toto umění je pro mně dává radostí. nNěkdy když hledám na internetu hezkej obrázek, tak ho třeba nenajdu ale místo toho najdu ňáke vtipné video a koukám naněj třeba půl hodiny. A potom hledám dál a najdu to. Tak to namaluji a něco k tomu dodělám a potom to znám z paměti. Hodně maluju doma protože potřebuju klid. Ve škole taky maluju ale ne tak dobře jako doma. Umím docela dobře malovat i na počítači. jJednou jsem namaloval na počítači auto z profilu a bylo docela pěkný.

hr5marjar_02_1

Jak Oxana ke štěstí přišla Budu vám vyprávět příběh o jedné malé a velmi nadané holčičce jménem Oxana. Tato holčička to neměla ve svém životě vždy jednoduché, ale rvala se s ním zuby nehty a nakonec ve svém boji, i přes nepřízeň osudu vyhrála a našla klid v duši. Vše to začalo v jednom malém městečku na Ukrajině, kde se Oxana narodila a kde také žila se svou maminkou. Měli velice skromné živobytí. Maminka byla učitelkou a Oxana chodila na základní školu. Oxany velkou láskou bylo krasobruslení, což zdědila po své mamince a babičce, které byli dobrými ukrajinskými krasobruslařkami. Na tréninky chodila každý den a co si budeme namlouvat zprvu jí to příliš nešlo. Mezi dětmi se jí říkalo „Ošklivé káčátko“. Ne kvůli vzhledu, ale spíše kvůli nemotornosti. Přesto v ní dřímal obrovský talent. Jejím trenérem byl Oleg a ten už od prvního setkání s malou Oxanou věděl, že z ní bude dobrá krasobruslařka. Oxana byla vždy na závodech nervózní, a tak jí doprovázela maminka. Nedalo se ale říci, že by to bylo malé Oxaně pomohlo. Ze všech obtížností a skoků padala jako hruška. Oleg se však nevzdával a tvrdě s ní dále na tréninku pracoval, až se začala den ode dne zlepšovat. Oxanina životní křivka stoupala čím dál tím výše a její srdce zaplavovala vlna nadšení. Jednoho rána se ale probudila a našla svou maminku ležíc v posteli a ne a ne se probrat. Byla mrtvá. Oxana si během jediného okamžiku sáhla až na dno svých psychických sil. Najednou se cítila tak osamělá a klepala se jí kolena. Při návštěvě v nemocnici se posléze dověděla, že její maminka byla nemocná už delší dobu, jen ji s tím nechtěla obtěžovat. Jen jediný člověk, kterého Oxana znala a zůstal s ní doposavad v dobrém i zlém, byl její trenér Oleg. Oxaninou náplní života se i na další léta stalo krasobruslení. Začínala se stávat poměrně dobrou krasobruslařkou a vyhrávala už i menší soutěže. Jen co se stačila během plynoucích let vzpamatovat z matčiny smrti, přišla jak blesk z čistého nebe do jejího života další tragédie. Její trenér Oleg, který se jí za ta léta stal nejlepším přítelem, dostal velice výhodnou nabídku trénovat v Kanadě. I přes Oxaniny slzy a naléhání nabídku přijal a Oxanu opustil i poslední člověk na tomto světě, kterého ze srdce milovala. Oxana se pár měsíců protloukala životem a nevěděla co dál. Ve svém srdci měla tolik ran, které nebyly zahojené. A nebyl po ruce ani nikdo, kdo by jí utěšil. Rozhodla se proto, že existuje na světě jen jediná věc, kterou miluje a to je krasobruslení. Usmyslela si, že se stane nejlepší ukrajinskou a posléze i světovou krasobruslařkou. Začala tedy znovu tvrdě trénovat pod uznávanou krasobruslařskou trenérkou. A jak čas plynul, začala nacházet znovu své ztracené štěstí a i „maminku„, kterou se jí stala její nová trenérka. Byla jí jak dobrou trenérkou, tak i přítelkyní. Za dva roky od počátku jejich spolupráce Oxana vyhrala juniorské mistrovství Ukrajiny. O rok později se stala seniorskou přebornicí a kvalifikovala se na Mistrovství světa, které se konalo v Praze. Její rány v srdci se začaly hojit, ale sama moc dobře věděla, že jedna tam má své stálé místo. Za celé ty roky od matčiny smrti neuplynulo dne, ba ani noci, aby si Oxana nevzpoměla na svou milovanou maminku. Do svého prvního Mistrovství světa dala Oxala celé své srdce a duši a za pomoci všudypřítomné lásky své zesnulé maminky získala zlatou medaili. Srdce se jí už navždy zalilo štěstím a ona se po dlouhé době cítila opravdu šťastná. A co bych k tomuto příběhu jen závěrem dodala? Že život je jak horská dráha. Jednou je člověk nahoře a jindy zas dole a jediné co nás může udržet nad propastí je naše víra v to co milujeme a myšlenka na to, že vše zlé je k něčemu dobré a že vše se zas v dobré obrátí.

pr4czasver_1

Slohová práce školní Stanislav Rataj 16. ledna 2007 Problém, který mě zajímá Přibližně před rokem jsem psal slohovou práci na téma „Problémy současného světa“, ve které jsem se zaměřil především na problematiku globálního oteplování, jelikož důsledkem je alarmující rychlost odtávání horských ledovců především v Evropě. Ve zmíněné slohové práci jsem uvažoval spíše o obecných problémech, které s sebou globální oteplování přináší, avšak současná situace, která se tohoto jevu týká, mě inspirovala k napsání jakéhosi pokračování. Tou situací myslím velmi nestandardní průběh letošní zimy, která je podle některých zdrojů nejteplejší za posledních 500 let. Ve společnosti je toto téma zvlášť aktuální kvůli tomu, že každý srovnává loňskou rekordní zimu, která byla v Evropě naopak za posledních 500 let nejchladnější, s tou letošní. Střední Evropu tehdy „přepadly“ sněhové bouře, při kterých napadlo na některých místech i okolo jednoho metru sněhu za 2 až 3 dny. Důsledkem toho se hroutily křehké ploché střechy supermarketů a zimních stadionů. Naopak lyžaři a vůbec všichni příznivci zimy, včetně mě, si přišli na své. Nejvíce na loňské sezoně vydělali horští hoteliéři a vlekaři. Teď jim ale nezbývá nic jiného než oči pro pláč. Provozovatelé vleků a horských zařízení, kteří vloni investovali mnoho peněz do nákladných projektů jen počítají ztráty. Soutěže ve sjezdovém i běžeckém lyžování se kvůli nedostatku sněhu posouvají na neurčito. Důkazem toho je například zrušený úvodní závod lyžařské etapové soutěže Tour de Ski v Novém Městě na Moravě na konci prosince. Na neurčitou dobu se posouvají či úplně ruší školní lyžařské kurzy, protože školy i samotní rodiče se nemohou dovolit nákladnější pobyty v Alpách. Avšak ani tam není situace o nic lepší. Ještě v předvánočním období se teploty ve známých rakouských střediscích Schladning, Flockau či Zell am See pohybovaly kolem +15°C a tamější meteorologové vydali zprávu, že se jedná o nejteplejší prosinec v rakouských Alpách za posledních 1300 let! Za poslední měsíc se situace příliš nezlepšila. Ba naopak. Poslední týden je překonáván jeden teplotní rekord za druhým a ani v nejbližších týdnech se na tom zřejmě nic nezmění. Faktem je, že se většina lidí ze současné situace těší. Parky jsou zaplněné maminkami s dětmi či relaxujícími studenty. Na první pohled by se zdálo, že v podstatě ani o nic nejde, vždyť je přece krásné procházet se ve slabé blůze parkem v téměř jarním počasí. Po stávající suché a teplé zimě by mělo přijít suché jaro a horké léto. Nedostatečná vlhkost půdy, která je způsobena prakticky nulovou sněhovou pokrývkou a minimálními úhrny srážek právě v tomto období, povede podle prognóz ke snadnějšímu vzniku požárů v letní sezoně. Nejdůležitějším faktorem, který komplikuje nastalou situaci je nadměrné spalování fosilních paliv, které jsou vypuzovány do ovzduší a spolu s oxidem uhličitým se dostávají zpět na zemský povrch a způsobují dobře známý jev – skleníkový efekt. Celá planeta se tak neustále otepluje. Letošní zimu chápejme spíše jako ukázku, v budoucnosti zcela běžného reálného počasí a jako hrozbu celému lidstvu, které by mělo urychleně přehodnotit své priority v mnoha hospodářských odvětvích. Za pár let by se mohlo totiž klidně stát, že si budeme o sněhu jenom zdát! Osnova: 1. úvod – stručné shrnutí současných problémů, které s sebou přináší globální oteplování 2. stať – hospodářské a současné změny způsobené letošní zimou příčiny globálního oteplování 3. závěr – letošní zima jako obraz budoucnosti

cb3cratsta_01_1

Vojtěch Procházka VIII. B 4. 11. 2009 1. slohová práce – charakteristika literárního hrdiny „Robinson Crusoe“ Robinson Crusoe je kladná postava. Už v mládí měl sen se stát námořníkem a to se mu také podařilo. Prožíval na moři různá dobrodružství a při útěku z pirátské lodi ztroskotal a ocitl se na pustém ostrově. Uvědomil si, že se musí přizpůsobit přírodním podmínkám a obstarat si základní věci k přežití. Zpočátku se začal pomalu zabydlovat, našel si jeskyni, která mu zajišťovala úkryt před divou zvěří. Díky jeho stavitelským schopnostem si časem vybudoval dřevěné obydli, které mu zajišťovalo veškeré pohodlí a ochranu. Pozorováním Slunce a Měsíce si vyrobil kalendář a sluneční hodiny. Věnoval se zemědělství, pěstoval obili a různé plodiny. Projevily se jeho lovecké schopnosti. Lov zvěře a ryb mu poskytoval obživu i kůže a kožešiny k dalšímu užití. Z opracované kůže si ušil kalhoty podle svých starých kalhot a kabát, sandále měl z kůry a slunečník z banánového listu, který ho chránil před slunečním zářením. Díky své odvaze získal nejvěrnějšího přítele svého života Pátka. Zachránil ho ze spárů lidožroutů, kteří ho chtěli obětovat bohu. Crusoe mu poskytl svůj přístřešek a také se stal jeho učitelem. Učil ho jazyk, kterým sám mluvil, jak hospodařit atd. Po návratu do New Yorku se Crusoe a Pátek oženili. Zůstali v obchodě otce Robinsona. Byli známí po celé Anglii jako dobrý yorský obchodní dům Crusoe & Pátek.

kl8bprovoj_1

Vánoční příběh {Osnova: 1) Návštěva anděla 2) Narození Krista 3) Pastýři 4) tTři králové 5) Útěk do Egypta}<dt cp osn> Marii, manželce tesaře jJosefa se jednoho dne zjevil anděl a řekl: „brzy porodíš syna. Bude se jmenovat Ježíš. bBude to syn boží ale Josef bude pouze jeho pozemským otcem. Pak museli jet do Betléma zaplatit daně. Marie chtěla mít Josefa u porodu a tak jela s ním. Kdyšž přijeli neměli se kde ubytovat. V každém {hostinci}<ni> jim řekli že místo nemají. Marie poprosila d dali je do chléva a tam se v noci narodil Ježíš. Pastýřům se zjevil anděl a řekl aby šli do bBetléma a poklonili se synu božímu. Tři krále viyslal Herodes, aby zjistili, kde je Ježíš. kKdyž tři králové viděli Ježiše, dali mu dary. Nechtěli, aby Herodes tomu neviňátku ublížil {a tak se}<in> vrátili domů jinou cestou. Jednu noc se zdál Josefovy sen, kde se mu zjevil anděl a řekl: „Herodes má zlé úmysly, utečte do Egypta“. Josef se probudil a Marii také a pak vyrozili.

cbrod5z_1

29. března 2007 Michaela Bebová, 2.C 2. písemná slohová práce Na cestě životem a školou Jako každému tak i mně začala cesta vlastním životem narozením mé matce. Je tomu už skoro 17 let, co mě doslova „vyvrhla“ z břicha, dívala se na mě, brečela a zároveň se smála a poprvé na mě promluvila. Tenkrát jsem byla dítě bez subjektivních pocitů a vlastností. Zajímalo mě jen jídlo, spánek a mateřské objetí. Avšak s postupem času jsem začala svět vnímat o něco více. Chtěla jsem být středem pozornosti rodičů, mít všechny hračky, sníst každou sladkost a mít splněná všechna dětská přání. S nástupem do školy však nastaly změny. Našla jsem si nové kamarády, poznávala jsem nové věci, získávala zkušenosti a měla také více povinností. Do teď si pamatuji ten šok, když jsem nepřinesla domácí úkol a paní učitelka mi udělala do notýsku černý puntík. Pocit strachu, když jsem ho šla ukázat mámě, aby mi ho podepsala. Avšak ta se jen usmála, naoko mě pokárala a bezeslova to podepsala. Jo, to byl tenkrát ještě bezstarostný život. Přišel čas přejít na druhý stupeň. Byla jsem nadčená – jsem už přece velká holka! Jsem v šesté třídě! S úctou jsem vzhlížela k „dětem“ z devátých tříd a moc si přála být už konečně mezi nimi. No a když jsem se přehoupla přes sedmou a osmou třídu a dostala se konečně do deváté, přišlo zklamání. Vždyť to není tak super, jak to vypadalo. Učitelé po nás chtějí mnohem více učení, a tak jsem pomalu začala litovat, že jsem si těch osm let více neužila. Avšak když nad tím tak přemýšlím, nic bych neměnila. Měla jsem spoustu zájmů, spoustu kamarádů, skvělé prázdniny, dobrý rozvrh, prima učitele a spoustu zážitků. No a je to tu. Mé momentální „zaměstnání“. Střední škola. Až tady mi úplně došlo, co je to pořádně na sobě zapracovat. Poznala jsem, co je to učit se, protože na základní škole jsem to moc nepotřebovala. Známky jsem měla dobré i bez učení. Teď jsem se teprve cítila být dospě-lá (v jistém slova smyslu). Říkala jsem si: „Ach, ta zlatá základka.“ A vlastně si to říkám do teď, i když jsem už ve druhém ročníku. Avšak každé pro má své proti a naopak. Opět jsem poznala spoustu nových kamarádů a zároveň nezapomněla na ty staré. Ať chci nebo nechci školní atmosféra se nese i mimo školu. A to v podobě učení a domácích úkolů. Avšak není to střed světa, jak si někteří kantoři myslí, a tak si každý určitě našel ve svém volném čase zábavnější program. Cítím, že i když na školu v jednom kuse nadávám, budu na ní vzpomínat ráda. Má cesta životem je teprve na začátku. Ještě se nacházím v bezstarostné etapě. Ale stejně si myslím, že za těch 17 let se toho hodně stalo, a i když si říkám, že to hrozně rychle uteklo (což je pravda), nedá se říci, že bych to vše neprožila naplno. Jsem zvědavá, jak má cesta bude pokračovat dál.

pr2ctbebmic_02_1

Horváthová, Karina, V. B, 07/08 17. října Vypravování podle obrázku <obrázek č. 1: Tři chlapci bruslí na silnici.> <obrázek č. 2: Jednoho z nich srazí auto.> <obrázek č. 3: Chlapec je zraněn.> <obrázek č. 4: Jeho kamarád běží pro pomoc.> <obrázek č. 5: Jeho kamarád telefonuje z telefonní budky.> <obrázek č. 6: Záchranáři odnáší zraněného chlapce, doprovází je jeho kamarád.> 17. října Osnova 1) Tři kamarádi bruslí na silnici. 2) Sražka z autem. 3) Petr je zraněn. 4) Martin jede pro pomoc. 5) Martin volá l. 155. 6) Záchranáři odvážejí Petra. 17. října Tři kamarádi Byli jednou tři kamarádi a ti se rozhodli že půjdou bruslit. Ale bruslili na silnici. a na jednou jelo auto a to auto Petra srazilo. A tak Martin rychle běžel pro pomoc. A volal na záchranou službu a číslo znělo 155. Záchranáři přijeli a odvezli Petra do nemocnice a naštěstí to dopadlo dobře.

bu5bhorkar_02_1

Michaela Rucká, 2. G 15. října 2008 1. slohová práce (Diskusní příspěvek) <Pražské gymnázium i přes spornou maturitu přežije> Projde už i podvod? Proč tedy máme ministerstvo školství? Nejspíše jen pro legraci. Lepší varianta mě nenapadá, vzdyť se bojí zavřít jedno pražské gymnázium, kde se při maturitní zkoušce podvádělo! A to i přesto, že školní inspekce potvrdila mnohá pochybení, například že dotyčný žák neměl být k maturitě vůbec připuštěn. Inspekce, podle mě, správně doporučovala vzít škole oprávnění poskytovat vzdělání. Ministerstvo místo toho rozhodlo, že gymnázium může touto metodou pracovat i nadále. Protože podle náměstka ministra Jindřich Kitzbergera byly prohřešky sice závažnější, ale ne takové, aby to bylo na zavření školy. Bez urážky, ale je zcela jasné, že ministerští úředníci se bojí soudního sporu s firmou, která tohle vykutálené gymnázium provozuje. Tohle „zajímavé“ rozhodnutí ze strany ministerstva bude vést, tak akorát k uvolnění podmínek pro získání maturity. Nakonec jediným řešením bude státní maturita s jejími pevnými pravidly, ale do té doby si budou moci nejspíš soukromé školy dávat nebo prodávat vysvědčení prakticky komukoli. Vždyť je to pouhé „závažnější porušení“ pravidel. Uvidíme za dva roky…

ces2grucmic_1

SOBOTA 5.3. Přišla babička Eva s pejskem Endym na návštěvu. Endy lítal po zahradě s naší Peggy. K večeru jsem šla s babičkou k ní domů. Kde jsme se koukaly na televizi a hrály různé hry jako například: šibenici, město, jméno,... a slovní fotbal. NEDĚLE 6.3 Ráno jsem šla s babičkou a s Endym do obchodu. Já s Endíkem jsem čekala před vchodem. V půl jedenácté jsem šla k Evě. Spolu jsme šly na hřiště, kde jsme lezly po prolejzačkách. Po obědě jsme s Evou hrály různé hry, nakreslily jsme si mapy pokladu, potom jsme kus mapy odtrhly, přesně tam, kde je poklad. Obě dvě jsme šly schovat poklad a utržený kus mapy. Setkaly jsme se u rybníka, kde byl START. Od rybníka jsme šly podle vyznačené trasy. Já jsem našla utrhlý papírek na návsi a poklad v křoví. K večeru jsem šla domů, protože mi byla ZIMA. CESTA DO NEDABUZ MAPA<img kresba mapy> PONDĚLÍ 7.3 Ráno jsem šla zase k Evě. Měla tam kámošku Evu, skterou jsem se seznámila a hrály jsme si. Hrály jsme „Člověče, nezlob se“. Po obědě jsem šla s holkama na hřiště. Potom jsme zamířily k Evě domů a hrály na schovku. Pak jsme šly ke koníkovi, který je blízko hřiště. Hladily jsme si ho a krmily trávou. K večeru mně babička odvedla domů do {obec}<priv>. Vzaly jsme sebou i Endíka. <img 2 letící draci> <img fotka dívky se psem> Já s Endíkem <img menší srdce, velké srdce – uvnitř nápis LOVE, menší srdce> STŘEDA 9.3. Ráno nás (mě a Adama) vyzvedla babička Eva s dědou a jeli jsme se podívat do {obec}<priv> na půl ročního Adama což je náš bratříně. Když jsme přijeli zrovna spinkal, ale netrvalo dlouho a vzbudil se. Eva což, je Adamova maminka nám ho přinesla, aby jsme si sním mohly hrát. Přivezli jsme mu dáreček který si sám rozbalil což bylo krásný jak trhal papír. Potom jsme se naobědvali, i Adam papal polívčičku, oblékli se a šly jsme vozit malého v kočárku. Objely jsme skoro celé {obec}<priv> a povídali si jak už se moc těší až pojedou s malým domů do Anglie za taťkou. Když jsme se vrátily z procházky, byli puštěni pejsci Dak a Bady. Bady si mně nějak oblíbil a pořád po mně skákal. A žužlal mi bundu. Tenhle den stál opravdu za to. <img fotka dívky s miminkem> Já s Adamem <5 namalovaných srdcí, uvnitř nápis LOVE> SOBOTA 12.3. Večer jsme jeli k babičce do {obec}<priv>. Kde jsem si hrála s pejsky. Babička mi ukázala co už má zaseto ve skleníku. Taky mi na zahradě ukazovala Bledule a Sněženky. Zpáteční cesta domů byla pěkná<.> Byla tma. A poslouchaly jsme v autě písničky. Cestou nám přeběhl přes silnici zajíc. Taky jsme viděli na stromech krabičky které odpuzovali zvířata aby nechodila přes silnici! Byl na ně hezký pohled, protože v dálce svítily modře.

ho5dhajluc_1

Tak tady žiji Osnova: 1) Úvod – Které místo označuji za domov 2) Stať – Porovnání venkova z velkoměstem – Výhody Českých Budějovic 3) Závěr – Moje představa domova Označením tohoto místa jsou pro mě jednoznačně jižní Čechy a konkrétně České Budějovice i přesto, že celá moje rodina pochází z Moravy. Můj otec z malého městečka na beskydsku – {město}<priv> . A rodina z matčiny strany pochází z Ostravy. Já osobně jsem se narodil v {město}<priv> , ale celý můj život se doposud odehrával v „Budějicích“. Takhle se hovorově říká mému městu. Mluvím o nich jako o mém městě, protože pro mě neznamenají jenom dočasné bydliště, které při první příležitosti opustím, ale místo, ve kterém jsem zpokojený a cítím v něm zázemí. Nemohl bych žít v nějakém o mnoho větším městě, jako například v Praze, kterou trápí problémy se smogem, s přelidněností a já nevím, co ještě všechno dalšího. Kromě toho je tam úplně jiný životní styl. Lidi jsou tam hnáni za kariérou a úspěchem, ale podle mě neumí na chvíli vypnout a relaxovat. Na mě by tam bylo příliš uspěchané životní tempo. Naopak na venkově by všechny tyto problémy zmizely, ale zase na vesnici nemůžu mít vzdělání na úrovni, kterou bych si představoval a kvůli nevelkému pracovnímu výběru bych musel dělat něco v zemědělství. Takže pokud b chci mít vysokou školu nebo možnost vybrat si z velkého množství zaměstnání, bylo by pro mě jediné řešení do města dojíždět a později by to stejně vedlo k přestěhování<.> V Českých Budějovicích se tyto dva protiklady slučují. Neříkám však, že to v jiných městech není, ale myslím si, že České Budějovice jsou v tomto směru skvěle vyrovnané, protože zde nepřevažuje ani prvek velkoměsta ani prvek venkova. Tomu odpovídá optimální počet obyvatel – 100 000, slušný výběr škol a zaměstnání, mnoho kulturních a společenských míst. Co se týče venkovského faktoru, tak například krásná a málo znečištěná krajina jižních Čech. Pravým opakem je sever České republiky. Dále je okolo Budějovic {mnoho}<in> okrajových částí. Mezi ně patří Dobrá voda, Suché vrbné, Srubec a další. Zde je život hodně podobný jako na vesnici, ale dostat se odsud do města je otázkou pár minut, a proto je zde vzdělání a pracovní příležitost stejná jako ve městě. Hodně lidí, jako například já, žije na sídlištích. Pozůstatek z dob minulého režimu. Máme tu sice o něco nižší životní úroveň, ale nestěžuji si. Panelák, ve kterém žiju je na kraji sídliště, a proto je to tam o mnoho klidnější než uprostřed sídliště. Mým snem je přestěhovat se do nějakého rodinného domu blízko Českých Budějovic a tam si žít spokojený život.

cb1aholkry_02_1

Kateřina Lundáková 1. C 4. 11. 1. písemná práce Vzpomínka osnova: 1. poslední den před prázdninami 2. v kabinetu 3. Petrovy vzpomínky Ve škole se rozdrnčí starý zrezlý zvonek, jenž oznamuje konec hodiny. Ozve se ohromný randál lavic a sunutých židlí. Petr si hází tašku přes rameno. Je to štíhlý vytáhlý chlapec s černými vlasy a jiskrnýma černýma očima. Je už ve třetím ročníku střední školy a je zrovna předvánočními prázdninami. Chystá se vyjít ze třídy, ale mezi dveřmi ho zastavý mladý profesor literatury: „Promiň, ale nemáš chvilku?“ Za chvíli už jde za svým profesorem po dlouhých chodbách. Kam ho asi vede? Nejspíš do kabinetu. „Ale co jsem provedl?“ Poslední dobou byl Petr spíše zamlklý než aby vyvedl něco nepřípustného. Učitel ho vede dál a na konci jedné z chodeb otevře dveře. Před Petrem se objeví malý kabinet osvětlený jen malým okénkem, za nímž jemně padá sníh. „Posaď se prosím,“ přeruší náhle ticho profesorův hlas. „Chci se tě zeptat na ty básně. Včera jsi nechal svůj blok v lavici.“ Oznámí studentovi. A pak dodá skoro omluvně: „Nebudeš se zlobit, když ti řeknu, že jsem si je přečetl. A docela s chutí.“ Usměje se. „Psal jsi to sám? Nevěděl jsem, že takhle píšeš. Je to o tvých rodičích?“ Petr vysvětlí, že básně opravdu napsal, ale své rodiče nepoznal, zemřeli, když byl ještě malý. Jenže profesorovi to udajně nestačí. Posadí se naproti Petrovi a vyzve ho, aby pokračoval. Petr chvíli hledí na profesora, ale pak se nadechne a začne vyprávět: „Všechno začalo, když mě, jako malé dětsko přivezli k mé babičce do chalupy nedaleko za městem. Po rodičích byla babička jediná příbuzná. První vzpomínky mám ze svých tří let a něco mi vyprávěla babička, ale rodiče jsem nepoznal a tak jsem si je začal představovat a taky o nich psát. Proto vlastně píšu básničky.“ Profesor dál napjatě sedí a poslouchá. „Když moje babička zemřela, není to tak dávno, bylo mi patnáct let. Dali mě do sirotčince, a tam jsem do teď.“ Uzavřel Petr vyprávění. „Doufám, že ti nebude vadit, když ti řeknu, že jsem dal tvé básně do vydavatelství. Pan Sova by se na ně rád podíval.“

pr1clunkat_01_1

CO JSEM SE (NE)NAUČIL O HODINÁCH ZSV Odložil dýmku, noviny a přísně se podíval, v jeho očích bylo vidět nadšení, ale přesto ho skrýval a vždy se zachoval jako by se nic nedělo. Petr to vždy poznal a snažil se dělat totéž, ale nikdy to nevydržel, odejmul svého dědu. Přítele kterého znal vždy jen pár dní o prázdninách. Přesto si mě vždy posadil vedle sebe a pozorně naslouchal každému mému slovu. Tak mohl Petr vyprávět o všem možném a mohl se svým dědou strávit celé odpoledne, aniž by si oba všimli ze už je večer. Dnes bylo venku podzimní odpoledne. Petr měl za sebou cestu z domova až sem na tu starou pohovku na kterou se vždy těšil a celou cestu vlakem přemýšlel co bude to první co dědovi řekne. Ten teď sedí u okna a kouří svoji oblíbenou dýmku kterou mu zakazuje doktor i babička. Když se znovu zakousl do babičtina koláče a po chvilce chtěl dál pokračovat ve vyprávění uvědomil si Petr, že už celý týden nemůže dostat z hlavy, pro dosti páťáka zásadní otázku. Řekl tedy dědovi o jedné z posledních hodin přírodovědy kde zrovna probírají vesmír. Ta důležitá věta, která se mi vryla do hlavy a stále tam ještě je, zahrabána mezi všemožnými všedními problémy, školními úkoly a nespočtem maličkostí dodnes. Byla vyřčena mladou paní učitelkou na čtvrteční hodině. Její znění bylo následující: „...protože vesmír se stále rozpíná, nikdy nezjistíme, kde končí a kde začíná.“ Na první pohled větě nic není, ale pro Petra to byla v té době přímo otázka života a smrti. Stále dokola přemýšlel nad tím, kde vesmír končí, kde začíná a co je za ním? Když dědovi vyložil pro většinu dospěláků pomíjivou otázku, děda se na mě usmál. Popravdě jsem očekával, že udělá stejné gesto jako můj otec a začne se vykrucovat, že to nikdo neví a jak je to těžká otázka. Kdežto já chtěl odpověď, ne další otázky. Děda se na chvíli zadíval ven z okna, nevím kam, možná na podzimní třešeň a možná na oblohu. Petr sice nevěděl, kde přesně hledal děda odpovědi, ale teď měl konečně naději, že se dozví víc. Po chvilce se děda opět obrátil na Petra a poslal mě do stejného třetího šuplíku, kde si schovával tabák před babičkou. Vždycky mě pro něj posílal sedíce ve svém koženém křesle. Měl jsem přinést staré karty, potkával jsem je tam, ale vždy jsem se bál jen o ně zavadit. Petr opatrně položil karty na stůl a začal je vyndávat zpočátku to nešlo moc dobře, bylo vidět, že už s nimi dlouho nikdo nehrál. Byly to staré, ještě předválečné karty. Na jedné z nich byl Masaryk. Toho jsem dobře znal, visel na protější stěně. Když byly všechny karty na stole, děda začal stavět jednu kartu na druhou. Divil jsem se, že tu hru zná. Žil jsem v přesvědčení, že je to poslední karetní novinka. Jak jsem později zjistil děda byl velmi obratný stavitel a tak po několika nezdarech se nám povedlo postavit docela vysokou a stabilní věž. Petr si všiml úsměvu v dědově tváři. Byla na něm vidět taková ryze dětská radost. Právě v té chvíli se ze starých dědečků stávají znovu malí chlapci. Petr s dědou stanul před svým výtvorem, ale mě stále vrtala hlavou ta myšlenka, kdy už konečně budu vědět odpověď na otázku, kde končí vesmír. Znovu jsem se tedy dědy zeptal. Odpověď byla nečekaně rychlá a velmi překvapující. Děda klidným hlasem řekl: „Támhle za těmi dveřmi je ten tvůj velký konec.“ Petr si v duchu prohodil „Za těmi dveřmi?? Tam je přece jen kuchyň??“ Ale nedalo mi to a vyskočil jsem z pohovky a letěl jsem ke dveřím. Myslím, že nikdo by nedokázal urazit tu vzdálenost rychleji než tehdy já. Petr si opět sednul na starou pohovku, ale s podstatně smutnější tváří a trochu zoufalým hlasem prohodil, že na konci vesmíru je jen babička, která vaří. Děda se jen usmál. V tom jsem si všiml, že celá velká stavba byla pryč, na stole ležely pouze karty rozdrobeny jako podzimní listí na ulici. Hned jsme se zajímal proč děda zbořil karty. Odpověď Petra zaskočila, ostatně jako celé dnešní odpoledne, prý za to můžu já sám, chtěl jsem protestovat, ale děda začal stavět znova. Petr dlouho neváhal a začal mu pomáhat. Nyní šlo vše mnohem lépe a stavba byla znovu na světě. Poté děda opět řekl Petrovi ať se jde kouknout na konec vesmíru. Moc už se mi nechtělo, ale šel jsem. Petr otevřel dveře a opět ho žádný zázrak nečekal, zase jen babička, tentokrát ho odvděčila milým úsměvem. Jak jsem se vracel, ucítil jsem lehký průvan. Po chvilce mi došlo co skutečně zbortilo karty. Byl jsem to já, při snaze dostat se na ten mizerný konec. Děda si odložil brýle na stolek a až teď jsem si všiml, jak hnědé má oči. Později to bude to jediné, co si z něho budu pamatovat. Otočil se a teď se zeptal on Petra, co si mysli o tom nekonečném vesmíru. Začal jsem mluvit o hvězdách, galaxiích a právě v té chvíli mě děda zastavil a řekl „Podívej se kolem sebe na tu starou pohovku, stolek, křeslo i na sebe. Všechno v této místnosti je náš vesmír. Hledáš konec vesmíru, ale sám jsi jeho součástí, jsi uvnitř této místnosti a proto nikdy nemůžeš najít konec. Nikdy se nepodíváš za dveře, aniž by se ti nezhroutil tvůj domeček z karet. Proto tu můžeš pouze žít s vědomím, že jsi tak blízko odpovědi ale nikdy se ji nedozvíš.

pr4atpriond_1

Slohová práce školní 23. května 2006 Vladimír Sova Přátelé a tvrdá hudba jsou pro mě nejdůležitější I. Úvod II. Stať a) b) III. Závěr Je těžké začít. Protože si myslím, že ve svém věku je pro mne obtížné posoudit co považuji za nejdůležitější. Vím, že za pár let asi budu považovat jiné hodnoty za více důležité. A až se ohlédnu zpátky, možná se pousměju nad tím, jak jsem se od té doby změnil. Ať už k lepšímu či horšímu, to nechám na posouzení jiných. Každý v různých obdobích svého života vyznává různé hodnoty. Co může někomu připadat trapné či naivní, mohu já klidně považovat za svůj největší smysl života. Jednou z nejdůležitějších věcí jsou pro mě přátelé. Osobně zastávám názor a nestydím se za něj, že člověk by si měl užívat života dokud to jde. Zlé jazyky by mohli namítnout, že zastávám názory lenochů a hospodských povalečů, kteří se jen rádi baví. Ale je to přesně naopak. Mým prvotním cílem je samozřejmě úspěšně dostudovat. Se svými přáteli trávím většinu svého volného času a vím, že momentálně zažívám dosud nejlepší chvilky svého života. Jsem také velkým příznivcem hudby a to zejména těch extrémních žánrů, které dnešní masová kultura moc nevyznává. Pozoruji, že i kvůli tomu jsem mezi ostatními stejně starými lidmi jakýmsi zvláštním prvkem. Protože jim metalová hudba nic neříká. Dokonce i ve třídě mám díky tomu svou přezdívku. Podle jedné staré britské skupiny. Je to důkazem toho, že lidí, kteří jsou mi blízcí, mne berou takového jaký jsem. A toho si cením. A také se nehodlám nijak měnit. Nejvíce se děsím představy až jednou budu starým senilním dědou a vzpomínky z mládí a na to, co jsem míval rád, zůstanou kdesi zastrčeny v paměti a bude to to jediné co mi zbyde. A já budu jen starým protivou, který otravuje své okolí, protože nemá co napráci. Pokud má člověk přátele, kteří za ním stojí ve všech situacích, dokáže zvládnout cokoli. Se současným stavem věcí jsem celkem spokojen, ikdyž nikdy není nic tak růžové, jak si člověk jen sám sobě nalhává, protože si přeje, aby to tak bylo. Na budoucnost nemyslím. Co bude za deset, patnáct let mě zatím vůbec netrápí.

cb2csovvla_02_1

Bendová, V.B, 07/08 <obrázek č. 1: Tři chlapci bruslí na silnici.> <obrázek č. 2: Jednoho z nich srazí auto.> <obrázek č. 3: Chlapec je zraněn.> <obrázek č. 4: Jeho kamarád běží pro pomoc.> <obrázek č. 5: Jeho kamarád telefonuje z telefonní budky.> <obrázek č. 6: Záchranáři odnáší zraněného chlapce, doprovází je jeho kamarád.> Osnova 1)Tři kamarádi bruslí na silnici. 2) Srážka s autem. 3) Petr je zraněn. 4) Martin jede pro pomoc. 5) Martin volá l. 155. 6) Záchranáři odvážejí Petra. Dva kamarádi a Petr Tři kamarádi šli bruslit na silnici. A jak si tak hráli, na silnici tak Petra srazilo auto. Martin se ho zeptal, co ho bolí Petr ukázal na nohu. Martin řekl že zajede k telefonu, zavolal na číslo 155. Rychle přijela sanytka aby Petrovi pomohli. Odvezli ho do nemocnice, dopadlo to naštěstí dobře, dali mu sádru. Petr byl rád že není na vozíku.

bu5bbenkat_02_1

27. listopadu 2008 Gold P1b 1. písemná slohová práce Vypravování Téma: Roku 3058 Osnova: 1 Úvod 2 Škola 3 X40 4 Smrt Voxe a Iana 5 Je rok 3058. Od času kdy v Praze jezdily auta a tramvaje se toho hodně změnilo. Na zemi už se nikdo nezdržuje. Většina starých budov je zničena, zachované jsou jen nějaké památky např obchodní centra nebo zbytky vysokých budov. Lidé jezdí ve vznášejících autech a tramvajích, chodníky jsou spíše mosty vedoucích od obroských vznášejících se budov k jiným. Občas se stane, že se nějaký člověk či porouchané vozidlo propadne dolů do hlubokých trosek města, ale to se hold v jednom z mála zbylých měst na planetě stává. X40 Jako každý den byl mladý Jimi Wind na cestě do školy o pět minut později. Neměl rád hypertramvaje od tý doby co se jedna zřítila do trosek města a tak jezdil na tryskovým skejtu. Nebyl ještě zletilý, nesměl jezdit víš jak v X35 ale toto pravidlo rád porušoval. V X37 se do školy dostane rychlej a ještě si zažije nějaký to dobrodružství před školou. Naklonil skejt vzhůru a lehce se nadnesl zhruba o 50m. Ihned jak se stal součástí X37 ho málem zadní křídlo nákladního plavidla rozťalo ve dví, naštěstí se včas přikrčil. Zbytek cesty už byl relativně klidný až na pár podobných nebezpečných momentů, ale přesně to měl Jimi na jeho jízdě se skejtem rád. Do školy to stihnul jen tak tak. Začala hodina Fyziky. Nuda jako vždy, starý profesor vysvětloval rovnice teleportování částic. Jimi seděl vzadu se svým kamarádem Sparxem, který s ním často jezdil na skejtu. Sparx mu vyprávěl jak ho minulý týden srazilo popelářské plavidlo v X40, naštěstí z toho vyklouzl jenom s umělým ramenem a rukou. Hodina a po ní dalších 14 nakonec skončilo. Po škole Jimi, Sparx a další 2 o rok mladší jezdci Vox a Ian vzali tryskový desky a šli na další jízdu do Xcest. Nebyl to den pro ježdění, cesty byly ucpané pár stop pod X20 se našla stará petřínská věž a to udělalo ve městě chaos. Přes to Vox a Ian dostali nápad přejet 3 bloky po X40. Sparx chvíli protestoval mávajíci přitom na svojí robo ruku ale po chvíli se nechal ukecat. Jimi měl špatný pocit, ale to bylo asi tím obědem. Nakonec se 4 postavy na svítících deskách vznesly do X40.

grp1bgol_1

Životopis Jmenuji se Petra Lehocká narodila jsem se 4. 10. 1994 v Kladně. Je mi 15 let. Bydlím v ulici Francouzská 2456, Kladno. Jsem svobodná. Otec se jmenuje Viktor Lehocký narodil se 11: 5. 1961. Bydlí také v Kladně ulice Francouzská. Pracuje jako směnový mistr v kladenských ocelárnách. Matka se jmenuje Lubomíra Lehocká. Narodila se 24. 12. 1957 na Slovensku. Nyní bydlí na Kladně v téže samé ulici. Pracuje v oriflamu jako dělnice. Sourozence nemám. Základní školu dokončím v letošním školním roce. Nemám žádné doplňkové kurzy. Mám základy angličtiny a němčiny. Nemám žádné alergie, nejsem náchylná k nemocem. Můj zdravotní stav je dobrý. Napsáno 8. 1. 2010 v Kladně Lehocká

kl9alehpet_1

Rozhodující okamžik Osnova: I. Úvod − pohled do zrcadla II. Stať − 1) shrnutí obou obrazů 2) první obraz a zamyšlení se nad ním 3) úvod do druhého obrazu 4) nátlak času 5) druhý obraz a zamyšlení se nad ním III. Závěr - nadhled nad celým vyprávěním Při každodenním pohledu do zrcadla nevidím pouze svůj vlastní obličej, ale to, co se v něm, při delším sledování sama sebe, projeví či ukáže. A tím je mé osobní nitro. To, jak se cítím a většinou i to, v jakém jsem momentálním rozpoložení. Ve svém vlastním případě, ve svém vlastním zrcadle, nevidím pouze obraz jeden, jako snad většina lidí, ale rovnou obrazy dva. Jeden obraz znázorňuje mojí osobnost, jak se cítím dlouhodobě a ve druhém obraze lze najít podobu, ze které lze vyčíst, jaké pocity a myšlenky prožívám v rozmezí pár dnů, hodin a minut. Rád bych se pokusil o sepsání alespoň jedné z již jmenovaných podob mého nitra, mého já. Za prvním obrazem se nachází v mých očích člověk, kterému ve své podstatě k absolutnímu štěstí nechybí málo. Nemá problémy ve škole, učivo mu jde v rámci přijatelných mezí, přátel má plno, tudíž slovíčko „nuda“ je pro něj naprosto neznámá fráze, nemusí se obávat o své zdraví a celkový vzhled, který se projevuje na venek, nevypovídá žádné známky utrápenosti ve většině směrech lidských obav. Lze říci, že takto mě vidí moji přátelé a rodina. Tento obraz mi ale není vlastní, nepatří k mně, mnohdy ani nedokáži pochopit, z jakého důvodu mi ho, mí bližní, připisují, možná z důvodu, že jinak se cítím na||venek a jinak uvnitř mého já. Ačkoliv bych si přál, abych takto vypadal a cítil se i uvnitř, ale není možné tohoto stavu dosáhnout, neexistuje člověk, který by byl bezstarostný, bez problémů, kterého nic netíží. Možná ale takto, po stránce dlouhodobosti, opravdu vypadám. Je právě ale načase napsat pár řádků, které by mi byly vlastní, které by vystihly mojí opravdovou tvář a vřele doufám, že vystihnou i mé momentální pocity, má denní rozpoložení. Ačkoliv se ale právě nacházím pod silným nátlakem nedostatku času, pokusím se vyjádřit vše, co bych vyjádřit měl. Nejvíce, co mě tíží, co mě ubíjí, jsou déletrvající problémy mezi mnou a mou přítelkyní. Energii, kterou byl jsem nucen investovat do pokusů o vyřešení tohoto dilema, jsem ztratil a tím pádem i ztrácím chuť na vše ostatní, co mě obklopuje a tím jsou přátelé, kteří ve své podstatě za nic nemohou, alespoň někteří. Dalším malým velkým problémem jsou roztržky v rodinném kruhu, ale to je již kapitola sama pro sebe, která by si zasloužila více času, než − li kolik ho právě mám. Tyto dva problémy nejsou zdaleka jediné, co mě tíží, ale jsou pro ně takové váhy, že jim přikládám nejvíce viny za mé, mnohdy až zbytečně, depresivní stavy. Touto poslední myšlenkou, nebo snad posledním pohledem, bych své zamyšlení nad sama sebou, zakončil. Věřím tomu, že některé mé problémy mohou považovat za titěrné, že oni jsou prý nuceni řešit mnohem závažnější, ale pro mě, mojí pravou podobu, je toto právě to nejhorší co mě doposud potkalo. Toto vše, co jsem právě napsal, jsem již kolikrát v zrcadle viděl, ale věřím na pravidlo… bude mnohem a mnohem hůř.

cb1apexpet_01_1

Slohová práce školní Blažek Jiří 12. ledna 2006 2.C Abeceda dnešní společnosti (úvaha) Kalamita (volný st.) Probouzím se, je neděle ráno (volný st.) Dějiny mých úspěchů a neúspěchů (úvaha) Abeceda společnosti Obvyklá rozšířená a velmi obecná otázka – jaký je hlavní problém společnosti? Nevím jestli má taková otázka smysl a už vůbec nevím, jestli je na ní možné nějak věcně odpovědět – často se klade ve zcela konkrétních případech – například politik vzal úplatek – a v zápětí přichází zobecnění – problém společnosti je braní úplatků. Jenže – již od pohledu je to velmi jednoduché tvrzení – sice né nesprávné, ale jednoduché a hlavní věc: nikdo ještě nenavrhl takové řešení, aby se úplatky nebraly (je spousta plánů, aby se lidé báli vzít úplatek, ale ne aby ho nechtěli vzít). A přece: pokud neznáme přesné řešení, neznáme ani přesně problém, který může být obecnější či jemnější a braní úplatků je jeho jeden zcela konkrétní a specifický projev. Je tedy zřejmé, že musíme jít hlouběji. Spousta lidí si myslí, že onen problém je hloupost, jenže toto tvrzení zpochybňuje už fakt, že hloupost je relativní z čehož je jasné, že i společenská provinění jsou relativní, odpovídající té které skupině lidí. Pod tímto pohledem se dá říci: 1) pokud hlupák zbije a okrade člověka je to úplně stejné jako, když 2) průměrný úředník vezme úplatek nebo jako když 3) intelektuál prostě nemá rád svého oponenta za to že jej porazil v čestném kariérním souboji. Zbývá tedy jediné vysvětlení, rovněž často zmiňované. Je jasné, že společným jmenovatelem třech předcházejících případů je sebestřednost. Problém jež je sice často haněn ve své jednoduší podobě, ale často podporován v té složitější – v ambicióznosti. Je zřejmé, že v dnešní společnosti je důležité, aby se jednotlivec zlepšoval – je to však dosahováno tím nejprimitivnějším způsoben – být lepší než ostatní. Světu vévodí dvě barvy- úspěch, vítězství a neúspěch porážka. Je tedy jasné, že pod tímto vlivem se jedinec těžko pro něco naprosto upřímě natchne, pro něco, kde by nevnímal sebe, ale jen tu věc jíž je oddán. Samozřejmě, pokud někdo něco opravdu dělá, jistě ho to také baví, ale v drtivé většině případů to není v ohnisku zájmů; například vědce jistě baví věda, ale především chce být co nejchytřejší, politiky většinou baví politika, ale také chtejí být co nejmocnější a lidé které nic nebaví chtejí být co nejbohatší. Jak již bylo řečeno ona sebestřednost je však 1) nejúčinnější nebo 2) nejjednoduším způsobem jak jít kupředu. Pokud by byla pravda 1. varianta je podle mě jasné, že se nic nezmění – lidé se budou stále v jednotlivých odvětvých zlepšovat, ale budou řešit problémy stále stejné vážnosti úměrné jejich inteligenci Myslím si však, že pravděpodobnější je, že se jedná o nejjednoduší způsob, který pomáhal lidstvu při jeho počátečním vývoji a nyní se nacházíme v přelomové době, kdy příští generace budou žít hlouběji a svým způsobem v “nadčasových“ hodnotách – jednoduše nesrovnatelně kvalitněji než lidstvo nyní, smažící se ve vlastních šťávách. Osnova : I. Úvod : otázka Stať a) konkrétní problémy hloupost sebestřednost Závěr : výhled do budoucna

cb2cblajir_01_1

5. prosince 2008 Lucie Panenková P2 1. písemná slohová práce Charakteristika, popis Téma: Svět z pohledu psa Osnova: 1. 2. Charlie 3. Alice 4. Ztracená 5. Svět Ahoj, jmenuji se Andie a jsem čistokrevná čivava. Včera jsem koukala na svého páníčka při snídani. Zrovna četl noviny. Přemýšlela jsem co je na nich tak zajímavého. Mé zjištění bylo, že jsou to jen příběhy jiných lidí o tom, co viděli nebo zažili. A tak jsem si řekla, proč bych podobný článek nemohla napsat i já. Rozhodla jsem se popsat Vám svůj svět. Čím ale začít? Nejlepší bude, když představým svého páníčka. Říká si Charlie. Každé ráno, když ho probudím olíznutím a vstřícným štěkotem, jde se mnou zodpovědně na procházku. Při té cestě si vždy koupí již zmiňované noviny. Má vysoké a silné tělo a chodí po dvou. Nemá skoro žádnou srst, jen na hlavě mu roste bujnější porost tmavých kadeřavých vlasů. Jeho oči jsou modré jako letní nebe a moc hezky s nimi umí koukat. Má taky trochu divný noc. Nejenom trochu. Je krátký a divně spláclý. Nedivím se, že s ním neumí stopovat. A ty uši! Vždyť neslyší skoro ani za roh. Někdy mám pocit, že mě dokonce záměrně ignoruje. Na druhou stranu mě už naučil spoustu věcí. Nejraděj mám, když spolu válíme sudy. Užijeme si spoustu legrace. Někdy je snad dokonce hravější než já. Ale když je s ním Alice tak nemám šanci. Alice je jeho přítelkyně. Alespoň to tak říkal. Přivedl si ji jednoho dne a na mě působila dost nesympaticky. Vrčela jsem na ní a štěkala, ale ona si z toho nic nedělala. A ještě víc mně vytočilo, když pohodila svými dlouhými rovnými vlasy, které mají barvu jako moje krásná opečovávaná srst. Přitom hodila takový zvláštní pohled do Charliem jako kdyby ho chtěla ukousnout. Navíc má stejně modré a hluboké oči jako on. Urazila jsem se a pod nohami stolu vyběhla ven. Běžela jsem a běžela jsem až jsem se ztratila. Otočila jsem se na zvláštním místě. Spousta stromů všude kolem lemovala okraj cesty z písku. Nikde nikdo nebyl. Najednou se zatáhlo a mě začal svírat pocit úskosti. Když jsem se chtěla vydat na cestu, písek se pode mnou lehce propadl. Zafoukal vítr a listí se začalo sypat ze stromů na mě. Bylo to jako pohlazení od páníčka a já si uvědomila, že se mi stýská. Schoulila jsem se do klubíčka a pozorovala ty stromy. Tvářili se jako by jim všechno patřilo. Zahlédla jsem světlo. Najednou se vynořila i Alice. Zvedla mě a odnesla domů. Byla jsem jí moc vděčná a od té doby jsme kamarádky. Můj svět se však skládá s více věcí. Některé neumím ani popsat. Když jsem byla malá, bylo všechno ohromné. Teď když jsem dospělá, mám pocit že se i přesto nic nezměnilo. Ta spousta věsí, které se mi staví do cesty. A co nebezpečí všude kolem. Já na něj však nedám a radši si vše zpříjemním nějakou štěkavou písničkou.

grp2panluc_1

Funkce narvalího rohu Narval je 4,5 metru dlouhý a až 1,5 tuny vážící kytovec, jehož teritorium se nachází nad 75°severní šířky. S ostatními druhy tohoto rodu j naprosto nezaměnitelný díky 2,5 metru dlouhému „rohu“, který mu vystupuje z hlavy. Tento útvar byl pro vědce záhadou po celá desetiletí. Samozřejmě vznikla celá řada teorií, např. že je to zbraň sloužící k soubojům, prorážeč ledu, nebo jednoduše sekundární pohlavní znak. Žádná z těchto teorií nezněla příliš přesvědčivě, ale zároveň se nedala jednoduše vyvrátit. Avšak nejnovější poznatky oceánologů funkci těchto v přírodě naprosto ojedinělých útvarů definitivně objasnily. Ačkoli to tak na první pohled nevypadá, narvalové ve skutečnosti žádný roh nemají. Útvar, který jim vyrůstá z hlavy je totiž kel, neboli zub vyčnívající z tlamy. Vyrůstá z levé strany horní dásně a svou spirálovitou strukturu a asymetrií se vymyká všemu, co je zoologům doposud známo. Přestože se roh zdá být velmi tvrdý a pevný, je až překvapivě pružný, lze ho totiž roztáhnout až o 30 centimetrů. Obrovským překvapením pro vědce bylo, když zjistili, jak obrovsky hustá je inervace tohoto přírodního unikátu. Od hlavního nervu, který se táhne středem celého „rohu“ se větví miliony nervových vláken až k povrchu. Narvalové díky němu dokáží „snímat“ změny tlaku, teploty, ale i obsahu látek v okolní vodě. Je to tedy v podstatě nepředstavitelně citlivý hydrodynamický senzor a zároveň chemoreceptor. Díky těmto schopnostem dokáží tito kytovci nejenom „vystopovat“ svojí oblíbenou kořist, ale také zjistit aktuální salamitu vody. To jim pomáhá například s odhadem, kde je ještě volný přístup k hladině a kde je již moře zcela zamrzlé. Mohlo by se tedy zdát, že je dlouholetá záhada konečně vyřešena. Na její místo však okamžitě nastupuje ještě mnohem zajímavější otázka, která se však týká spíše fylogeneze, než anatomie. „Proč se zub, který slouží k rozmělňování potravy, najednou diferencoval tak extrémním způsobem?“ Vědci se již touto otázkou začali zabývat, takže je vysoce pravděpodobné, že i ona bude v blízké uspokojivě zodpovězena.

js3jel_04_1

Daňková, Lenka, 2. G 16. 10. 2008 1. slohová kompozice (diskusní příspěvek) <novinový článek – Proč taháky? Proč ne> Taháky Musím říct, že co se týče taháků, tak musím s panem Pavlem Vykydalem souhlasit. Z vlastní zkušenosti vím, že někdy se prostě všechno naučit nedá a tahák je nezbytný. Jsou totiž dny, kdy bych se musela učit a připravovat na každý předmět, a to proto, že buď se píší testy, zkouší se, či mám na nějaký předmět referát. K tomu se přidá to, že se ze školy vrátím v 18 hodin večer a úkol vše se naučit a trochu se vyspat je nemožný. Ve 12 hodin už mi proto nic jiného, než napsat tahák nezbývá. I když jsou tyto pomůcky z hlediska profesorů nepřípustné, tak mají i svou kladnou stránku. Tou je, že když si tahák připravuji, stihnu se ještě něco naučit. A nakonec svou pomůcku ani nemusím použít. A však jsou předměty, ve kterých se tahák použít nedá, a na ty je nutné se naučit. Souhlasím, také s tím, že každý si musí vytvořit tahák pouze pro sebe, neboť jen on sám se v něm dokáže orientovat a během testu v něm rychle vyhledat potřebné informace. Jeho soused by potřebné informace určitě hledal déle a to by ho mohlo stát čas, nebo test dříve vybraný a oznámkovaný pětkou. Další nepříjemnou možností je nalezení taháku profesorem. Tato situace většinou končí pětkou z písemné práce. Je také pravda, že některé informace získané ve škole, jsou pro nás v dalším životě nepoužitelné a nepotřebné. Takže pokud se je naučíme, tak je také rychle zapomeneme. Nakonec bych řekla už jen to, že šikovný a vynalézavý student si vždy poradí a žádný problém pro něj není neřešitelný.

ces2gdanlen_1

Slohová práce školní 23. května 2006 Stanislav Rataj ...rými se bavila. Patřilo mezi ně nejprve kouření cigaret, později i marihuany a v posledních letech vše došlo tak daleko, že se tam čas od času objeví i psychicky narušený jedinec obtěžující své okolí. No, kdo by v této „společnosti“ chtěl někdy po práci relaxovat? Bohužel celé této situaci přihlížela i naše stará známá lavička, jež byla často i přimým účastníkem těchto událostí. V průběhu lez se z ní stala troska mezi lavičkami, kterou zničila zhýralá mládež. Lavička dnes oficiálně funguje. Člověku se tam ovšem nechce ani sedět, neboť stačí se jen podívat kolem…Všude jsou jed poházené vajgly, odpadky ze zničeného nedalekého odpadkového koše, rozbité opěradlo a poházené šrouby z lavičky… Jak už jsem řekl, v osudu lavičky se dá vysledovat vývoj české mládeže. Například před deseti lety nikoho ani nenapadlo řešit na státní úrovni legalizaci marihuany. Tehdy ani polovina společnosti pořádně nevěděla o co ve skutečnosti jde. A dnes – stačí se podívat do volebního programu některých politických stran… Společnost se zkrátka mění. Je však potřeba si položit otázku: „Za jakou cenu?“ Tento problém je však již na jinou diskuzi. O tom třeba příště. Osnova: 1. Úvod 2. Stať – „lavička v proměnách“ a) před desetilety b) v průběhu uplynulých deseti let c) lavička dnes d) dnešní mládež 3. Závěr

cb2cratsta_02_1

Válka „Zlo, bezpráví a násilí přežívají jen s naším přispěním, neexistují samy o sobě.“ (M. Ghándí) Do dějin lidstva neodmyslitelně patří války. Stejně jako zvířata bojují o svá teritoria, tak i lidé mnohokrát nedokázali ukojit svou touhu po novém území, moci a slávě. A tak byly, jsou a budou války. Nemá cenu, myslím, zamýslet se nad tím, je-li to správné nebo ne. I když odpověď nemusí být tak jednoznačná. Já tvrdím, že žádná válka ani bitva, která kdy proběhla, nebyla zapotřebí. Vždy za všech situacích se dá rozumně domluvit. Ale kdo může říct, jak by vypadal náš svět nebýt slavných bitev o důležitá území. A kam až by se lidstvo dostalo, kdyby nezanikly takové říše jako Řecko nebo Egypt. A kde by naopak bylo, kdyby člověk kdysi dávno nebojoval o oheň. Ale co vlastně válka lidem přináší? První, co mi vytane na mysli je utrpení, kterým chtě nechtě prochází i lidé, kterých se válka netýká. Může to sice znít jako klišé, ale mám tím na mysli hlavně ženy a dět<.> Přiznejme si, že to jsou především muži, kdo chytají {zbraně}<ni> do rukou a s opojným pocitem, že snad vykonávají nějaká hrdinství, se ženou pobíjet jiné muže někde na druhé straně světa. Ač chtějí nebo ne, zapojují do svých krutých her na vojáčky i druhou polovinu lidstva – totiž právě ženy a děti. A tak se na určitou dobu zastaví život v oněch válčících společnostích a všichni se musí po všech stránkách omezovat do té doby, než se muži pobijí a zbylí invalidní hrdinové si rozdají svá ocenění. Podle mě je správné bojovat za svou svobodu. Ale lidé by měli nejdříve přehodnotit situaci, než sáhnou po zbraních.

pr3cnovele_01_1

Mobil 18. 01. 2009 Popisuji ukradený mobil Hudební nokii Xpress music 5300, která se stratila z luxusní vily pana Michala Davida. Na první pohled si všimnete obdelníkovitého tvaru se zakulacenými hrany, bíločervené barvy. U displeje má tlačítka ke spouštění hudby. Na boku má tlačítka ke zvýšení nebo ztlumení hudby a ke spustění fotoaparátu, a infraport. Na druhém boku je zástrčka na sluchátka. Na vrchu mobilu je zástrčka na nabíjení, USB kabel, a tlačítko na vypnutí. Zadní stranu zdobí nálepky ve tvaru srdce a nápisem O2. Je zde i fotoaparát, reprák a tlačítko na odendání krytu pod kterým se skrývá baterie, sim karta a také paměťová karta s pamětí 1GB. Je vysouvací. Takže, když ho vysuneme objeví se klávesnice šedé barvy, kterou zdobí modrá písmenka a číslice. Majitel chtěl tento mobil darovat Monice Absolonové k narozeninám. Nálezné majitel vyhlásil na 20 000Kč. Doufejme, že se najde.

cl7cpolkat_1

Dřevíkovský, kvarta, Gymnázium J. Seiferta Závěrečná písemná slohová práce PUBLICISTICKÝ STYL 1. Vypracujte krátkou úvahu na jedno z uvedených témat: a) Jaký bych já byl učitel/Jaká bych já byla učitelka NÁPADY JEDNOHO STUDENTA V parném období závěrečných písemek si kladu otázku: Jaký bych byl já učitel? Stačí se podívat na náš pedagogický sbor a vybrat si od každého člena nejlepší vlastnost. Tak pěkně od začátku. Chtěl bych vypadat jako pan Blaha zkřížený s panem Loukou. Pohodový vzhled (Blaha) a dobrá image (Louka) jsou základními kameny úspěchu. Myslím, že bych něměl mít hlas vysoce postavený (promiňte mi, pani profesorko Čechová) a ani uspávací (jako pan Rejman). Musí být klidný (pani Dančevská) a hlasitý (pani Farrimoodová, nebo pani Burešová). Podle mě je důležité i umění vyprávět tak, aby látka nebohé a unavené studenty bavila. Pani Svobodová, chci být jako vy. Mám být na studenty přísný (jako paní Čapková) nebo klidný (jako pan Jirman)? Radši bych si vybral mezi oběma extrémy zlatou střední cestu a byl bych jako paní Virtová. A úplně nakonec – co bych vyučoval? Český jazyk? Anglický jazyk? Biologii? Nic neumím tak dobře, abych to mohl vyučovat. Takže, děkuji vám, milí profesoři, za vaši snahu mě vychovat k obrazu svému, ale po všem rozhodování, jaký bych byl být jeden z vás, jsem se rozhodl zůstat studentem.

js9mdrevoj_1

1.osnova Vánoční svátky Na štědrý jsem se moc těšila. I když počasí nebylo úplně vánoční, měla jsem dobrou náladu. Vánoce Štědrý den nový rok Vánoční svátky Na sŠtědrý den jsem se moc těšila. I když počasí nebylo úplně vánoční, měla jsem dobrou náladu. Na Ježíška už nevěřím, ale přesto jsem mu dopis napsala a dala za okno. Dopoledne na Štědrý den k nám přijela babička Eva, aby nebyla doma sama. K obědu jsme měli polévku z kapra a staročeskou kubu. Všichni pomáhali, já jsem s dědou zdobila stromeček, máma s tátou balili dárky a babička Eva s babičkou Evou smažily kapra a řízky. Už jsem se nemohla dočkat večera. Po Štědrovečerní večeři jsem šla do pokoje čekat až uslyším zazvonit Ježíška. Nečekala jsem dlouho, a uslyšela jsem zvonění. Než jsem sešla po schodech dolů, byl Ježíšek pryč. Zase jsem ho neviděla. Zato pod stromečkem byla spousta dárků. Všichni se posadili okolo stromečku a já jsem dárky rozdávala, všem jse dárky moc líbily. I ty dárky ode mě. I já jsem pod stromečkem dostala co jsem si přála, největší radost jsem měla z fotoaparátu. I na naše zvířátka Ježíšek nezapomněl. Vánoce byly krásné a veselé.

hr6burkat_02_1

31.10. 2006 Iveta Přívratská, 2.D 1. písemná slohová práce Měkkýši (Referát) Osnova: I. Úvod – měkkýši jako jeden z hlavních kmenů, který se řadí do živočichů se třemi zárodečnými listy a s pravou tělní dutinou – coelomem. II. 1) Popsání členění těla. 2) Podrobně rozepsaná vnitřní stavba. 3) Rozdělení měkkýšů do podkmenů a tříd a vypsané jejich charakteristické znaky. III. Závěr – krátké připomenutí hlavních znaků, díky kterým se řadí k vývojově velmi vyspělým. Měkkýši, latinsky nazývaní Mollusca, jsou po členovcích druhým druhově nejbohatším kmenem živočichů. Obývají moře, sladké vody i souš. Je to první živočišný kmen a pravou druhotně tělní dutinou, coelomem. Těla většiny měkkýšů se člení na hlavu, nohu a útrobní vak. Hlava je smyslovým centrem, noha, která je břišní částí těla, má funkci pohybového orgánu. Útrobní vak obsahuje vnitřní orgány a kryje ho kožní záhyb, který nazýváme plášť. Jeho vnější pokožka vylučuje vápenitou schránku, vzácněji kutikulu. Nervová soustava je tvořena nervovým prstencem kolem trávicí trubice a čtyřmi pruhy vybíhajícími do těla. Nejnápadnější smyslové orgány měkkýšů jsou oči dvou typů. Většina zástupců má pohárkové oči, hlavonožci mají komorové oči. Měkkýši se orientují v prostoru i za pomoci statokinetického čidla, který je pojmenován statocysta. V plášťové dutině vodních zástupců jsou uloženy chemoreceptory, které kontrolují kvalitu vody. Zde jsou i speciální dýchací orgány. U vodních zástupců mají podobu hřebínkovitých žaber a u měkkýšů suchozemských je dýchacím orgánem vnitřní sliznice plášťové dutiny protkaná krevními vlásečnicemi. Cévní soustava se skládá z vakovitého srdce krytého blanitým osrdečníkem. V krevní plazmě je rozpuštěno bílkovinné dýchací barvivo, na které se vratně vážou dýchací plyny. Trávicí soustava obsahuje chitinózní pásku se zoubky, které říkáme radula a která slouží ke    strouhání potravy. Do přední části trávicí trubice ústí slinné žlázy a do žaludku slinivkojaterní žláza. Vylučovacími orgány jsou většinou metanefridie. Jejich základem je nálevka tvořená obrveným epitelem, otevřená do coelomové dutiny. Kmen měkkýšů rozdělujeme do dvou podkmenů a sedmi tříd. Prvním podkmenem jsou paplži, žijící pouze v mořích. Mají dvoustranně souměrné tělo a nezřetelně zformovanou hlavu. Do tohoto podkmene se řadí třída červovců, připomínajících tlusté červy se sploštělou břišní stranou těla, a třída chroustnatek, které žijí na korálových útesech, ke kterým se mohou pevně přisávat. Druhým podkmenem jsou schránkovci, jejichž plášť vylučuje vápenitou schránku. Druhově nejbohatší třídou tohoto podkmene jsou Plži. Mají zřetelně formovanou nohu a hlavu s tykadly a očima. U plovoucích mořských zástupců může být část nohy přeměněna na křídlovité výrůstky, které usnadňují plavání. Spirálovitě stočená ulita kryje útrobní vak. Díky stočení útrobního vaku došlo k rozlišení do tří podtříd. Jsou to předožábří, jejichž dutina je stočená o 180°, zadožábří, jejichž dutina leží na boku těla za srdcem, a plicnatí, kteří dýchají povrchovou stěnou plášťové dutiny. Další velmi rozšířenou třídou jsou mlži. Jejich dvoudílný plášť, ne jehož okraji mohou ležet oči, vylučuje schránky v podobě    pravé a levé lastury. Ty jsou ovládané jedním nebo dvěma svaly svěrači a na hřbetě jsou spojené pevným vazem. Do sebe zapadají prostřednictvím zámku, neboť vzájemně si odpovídajícího systému vrubů, lišt a jamek. Některé druhy tvoří perly. Příkladem může být chráněná sladkovodní perlorodka říční. Poslední třída, o které bych se ráda zmínila, jsou hlavonožci. U většiny je noha přeměněná z části v osm nebo deset ramen s přísavkami a z části ve vakovitou nálevku s funkcí pohybového orgánu. Slinné žlázy produkují jedovaté látky. Poblíž řiti vyúsťuje do střeva sépiová žláza, která vylučuje v případě ohrožení inkoustovou tekutinu. Měkkýši představují jeden z vrcholů vývoje bezobratlých živočichů. Osídlení souše jim umožnila schránka, tuhé obaly vajíček, slizové žlázy a radula strouhající potravu. Jsou mezi nimi býložravci, detritofágové i vyslovení dravci.

pr2dpriive_1

Bylo nebylo Aneb: Pozor na literárně vzdělané seniory, kteří chtějí být zařazeni do třetí Saturninovy skupiny Crrr. Sobota ráno. Vůbec se mi nechce vstávat, ale musím. Dnes je obzvlášť důležitý den. Babička má narozeniny a já jsem byl všemi šesti členy rodiny vybrán, abych jí předal dárek. Haf! Haf! Tohle se mi vůbec nelíbí. Náš nový přírůstek do rodiny......samozřejmě! Kdo jiný (nebo spíš co jiného) by se pokoušelo v sedm ráno vyskočit na palandu a přitom ještě štěkat. Musím pospíchat. Hodil jsem do sebe dva toasty a šel jsem se připravit na cestu. Naše babička bydlí docela daleko a tak k ní budu muset jet vlakem. Taška, oblečení, psí žrádlo......a samozřejmě ještě dárek pro babičku – pes. Zatím jsme ho nijak nepojmenovali. Proč bychom také měli. Za pár dní bude pryč. Táta mě odvezl na nádraží. Za deset dvacet minut nám jede vlak. „Dávej na sebe pozor a nezmeškej vlak!A taky dávej pozor na toho psa!“ To už jsem ale byl několik desítek metrů daleko a neslyšel jsem toto upozornění. Se psem ukrytým v tašce jsem kráčel směrem k nástupišti. Kupodivu tam bylo hodně lidí. Zastavil jsem se a položil jsem tašku se psem na zem. Bylo tři čtvrtě na osm a vlak už měl každou chvíli přijet. Vtom se z reproduktorů na nádraží ozvalo: „Osobní vlak jedoucí ve směru Vídeň – Pardubice bude mít 50minutové zpoždění.“ Všichni cestující kolem mě začali nadávat. Uplynulo třicet minut. Začínal jsem mít žízeň tak jsem se rozhodl, že si půjdu koupit pití k automatu, který byl jen pár metrů ode mě. Ale co se psem? Rozhlédl jsem se a hledal vhodný objekt k několikaminutovému hlídání mého dárku pro babičku. „Promiňte nepohlídala byste mi prosím psa? Bylo by to jen na chvíli.“ „A nekouše ten váš pes?“ „Myslím, že ne.“ Stará paní přikývla. Tak jsem se otočil a vydal k automatu. Cestou jsem se ještě ohlédl a viděl jsem tu starou paní jak sedí na lavičce, vedle sebe taška s kočkou a v rukou nějaká stará kniha. Koupil jsem si kolu. Vracel jsem se zpátky k místu, kde jsem nechal psa a zastavil jsem se. Viděl jsem tu starou paní jak si povídá s nějakým starým mužem v šedém obleku – byl to asi její manžel. Ale kde byla moje taška? Neviděl jsem ji. „Promiňte, kde je má taška?“ „Jaká taška chlapče?“ Jak, kde je ta taška?! Vždyť jsem ji tam dával... „Z toho si nic nedělejte chlapče.“ Pravil děda. „Víte co se stalo jednou Švejkovi?“ Jak může mluvit o nějakém Švejkovi! Ztratil se mi pes! „Nevíte? Tak já vám to povím. Švejkovi jednou na nádraží ukradli kufr. Jeho nadřízený na něj byl velice naštvaný, ale Švejk si toho nevšímal a vyprávěl mu jeden příběh. Švejk říkal:Před dvěma léty na Severozápadním nádraží ukradli jedné paničce kočárek i s holčičkou v peřinkách a byli tak šlechetní, že holčičku odevzdali na policejní komisařství u nich v ulici, že prej ji našli pohozenou v průjezdě.“ „Zloději vždy využívají takové situace jako ta, ve které jste se ocitl chlapče. Musíte si na své věci dávat větší pozor.“ Ten příběh byl zajímavý. A tak jsem se rozhodl. Šel jsem směrem ke ztrátám a nálezům. „Promiňte nenašel se před chvílí pes v tašce – nebo bez ní?“ Ten pán, co tam byl, se na mě díval velice divně a já jsem se mu nedivil. Taky bych se tak díval. „To je zvláštní, že se ptáte. Před chvílí nám byl přinesen pes. Našli ho prý pod jedním vlakem. Měl štěstí. Počkejte moment, já vám ho přinesu.“ Spadl mi kámen ze srdce. I přes jeho ranní zlozvyk – budit lidi hlasitým štěkáním a skákáním na jejich postel – mi přilnul k srdci. Zasloužil by si abych ho pojmenoval..... „Tak tady ho máte! Příště si na něj dávejte větší pozor. A tady je, jestli se nemýlím také vaše taška.“ Energicky mi podal psa i s taškou. „Děkuji. Promiňte, mohl bych se zeptat, kdo sem přinesl mého psa? Chtěl bych mu poděkovat.“ „To se vám s největší pravděpodobností nepovede – ale přinesl ho jeden starý muž v šedém obleku. Kdo vám přinesl tašku si už nepamatuji, ale to jste stejně nechtěl vědět.“

js9kovsil_02_1

Lucie Koulová, 1. E 5. listopadu 2003 1. písemná práce VZPOMÍNKA (Vypravování) Osnova: - úvod – trávení prázdnin na Slovensku - stať: 1) výlet na Martinské hole 2) sbírání borůvek a propuknutí deště 3) cesta lanovkou 4) ztráta protézy 5) šťastný nález „zubů“ 6) oslava - závěr – vzpomínání na tuto příhodu Moje nejoblíbenější vzpomínka je na trávení prázdnin s mojí babičkou a mým dědou. Tato příhoda se stala před několika lety, když jsem byla s mými prarodiči týden na Slovensku. Pár dní jsme si jen tak užívali až jednou jsme se rozhodli podniknout výpravu na Martinské hole, což byl vrch poblíž místa, kde jsme bydleli. Jelikož babička ani děda nejsou už z nejmladších, vyjeli jsme nahoru sedačkovou lanovkou. Po několika krásných hodinách, zabraných sbíráním borůvek, už jsme byli celí modří, a nejenom od těchto barvýcích kuliček, začalo pršet. Ihned jsme popadli všechny naše věci a běželi se schovat do blízké boudy. Protože déšť ne a ne přestat, dohodli jsme se, že i cestu domů necháme na lanovce. Když už jsme nasedali, dědeček si postěžoval: „Já mám mezi zuby asi nějaký lístek od těch borůvek!“ Babička na něj ještě stihla křiknout: „Hlavně si ho nezkoušej vyndat teďka za jízdy!“ Jelikož vím, že děda je čestným vlastníkem protézy, docela jsem znejistěla. Kdyby dědeček věděl, co se stane, určitě by uposlechl babiččina varování, ale poněvadž je to typ člověka, který si rád děla vše po svém, snažil se při jízdě lístečku mermomocí zbavit. Avšak než se nadál, protéza mu doslova vyskočila z pusy a padala neznámo kam. Děda už stačil jenom zavolat: „Zuby!“ Díky bohu byl pohotový a alespoň si stačil zapamatovat číslo sloupu, kde ke ztrátě došlo. Když jsme sesedli z lanovky, ihned jsme se vydali hledat dědův „cenný poklad“. Prohlédli jsme okolí křížem krážem, ale po „zoubkách“ ani stopy. Až najednou se babička celá rozzářila a zvolala: „Mám je!“ Našla je na mechu mezi borůvčím, takže se jim nic nestalo. Děda byl babičce tak vděčný, že jí slíbil, že už stále bude poslouchat její „příkazy“. Po návratu do chatky, kde jsme bydleli, uspořádali moji prarodiče malou oslavu za nalezení protézky. Děda si „zuby“ pořádně umyl, jak mu již před tím babička varovným hlasem poradila, nasadil si je a už se jenom usmíval. Od té doby vždycky, když vidím dědečka, jak s chloubou ukazuje svoji protézu, vzpomenu si na tuto příhodu, kterou jsme s babičkou nazvaly Dědeček a umělé zoubky, a musím se začít smát.

pr1ekouluc_01_1

KONEC DĚJIN Říkám si, proč tu vlastně ještě jsem. Je mi 22 let a 137 dní a jsem jedním z nejmladších lidí na světě. Vadí mi, že nevím, jak vypadá nemluvně, vadí mi, že na světě neexistují školky a hlavně mi vadí, že až zestárnu, mládí už nebude existovat. Dnes ráno mne probudil silný výstřel, měl jsem krásný sen o své sestře. Mám rád sny, ve kterých je ona, mohu si alespoň představovat, jaké by to bylo mít ji stále tady. O to více mne překvapilo, že jsem se nechal jedním obyčejným výstřelem probudit. Člověk si prostě na některé věci nezvykne. Má sestra byla tím nejčistším člověkem, co jsem, kdy poznal. Narodila se o 3 roky dříve než já, ale i tak nepoznala o mnoho mladších lidí než ona sama. Chci si myslet, že i tak byla šťastná. Když ji bylo 20 let, potkala muže, do kterého se bezhlavě zamilovala. Clive byl milý člověk a vypadalo to, že její lásku bezmezně opětuje. Už vám nepovím přesné datum, kdy se stalo to, co jsem v životě snad nejméně očekával. Jel jsem navštívit svou sestru do Amsterodamu. Velmi jsem se na ni těšil, jak by ne po 4 měsících odloučení. Naše setkání bylo jako vždy srdečné a to i v přítomnosti Cliva. „Nějak si nám přibrala sestřičko,“ povídám bezelstně. „Mlč,“ odsekla ostře. Raději už jsem to dále nekomentoval, ženy v tomto směru asi nikdy nepochopím a vlastně ani nechci. Vše bylo ten den podivné. Město se zmítalo v mlze. Uprostřed zchátralého centra byl neobvyklý klid. Běžný chaos byl však dodržován na silnicích a samozřejmě mezi chodci a policií. Jelikož Amsterodam a jeho okolí má být tím nejlepsím místem k životu (což sám nemohu potvrdit, protože jsem vlastně nikdy mimo Holandsko nevycestoval), nastává tu boj o každý centimetr prostoru a mnoho lidí by zde chtělo žít. Vláda se rozhodla, že tato situace se musí nějakým způsobem řešit a vydala nový zákon. Zakázala tu žít imigrantům a občanům jiné barvy pleti než bílé. A proto tolik policistů na ulicích a nepokojů všude kolem nich. Konečně jsme se dostali k autu, bylo asi tak 9 let staré. Nové automobily se přestaly vyrábět asi zhruba<in> před 6 lety, vlastně ani nevím proč, ale předpokládám, že je to stejné jako s uměním, vzděláním, průmyslem, hospodářstvim. Lidé nemají potřebu něco vytvářet či inovovat, jednoduše proto, že žádné budoucí generace, které by to ocenily, prostě existovat nebudou. Když jsme dorazili k sestře a Clivovi domů, uvařili jsme si čaj a nastal ten zlomový okamžik. „Musím ti říct něco důležitého,“ zvážněla sestra a Clive s ní. „Nebudu s tím dále otálet., Jsem těhotná.“ „Cože,?“ chtěl jsem říci něco originálnějšího, ale na nic lepsího jsem se nezmohl. Bude to už skoro 20 let, co se {na světě}<in> narodilo poslední dítě. Nejdříve začalo přibývat potratů, později ženy jednoduše nemohly přijít do jiného stavu a to bez vyjímky, až do teď. „Víme to už skoro 6 měsíců, jak je to možné, netuším, ale je to tak.“ „Ví o tom ještě někdo,?“ konečně jsem popadl dech. „Jen ty a moje kamarádka Rachel.“ „To je právě ten problém,“ ozval se také Clive, „oba jsme Rachel věřili a potřebovali její pomoc, to jsme ale neměli dělat.“ Po delším vyprávění jsem se dozvěděl, že Rachel spolu se svými kolegy, členy aktivistického hnutí „Na záchranu zítřka“ (mimochodem i má sestra a Clive byli jeho členy), chtěla dítě využít jako nástroj pro spojení lidstva, jako někoho, kdo dá lidstvu naději a hlavně jí samotné dá moc, moc ovládat davy. „Potřebujeme tvou pomoc, musíme se odsud nějak dostat,“ žádali mě oba. „Samozřejmě, že vám pomohu, hlavně ať jste v pořádku.“ „Dnes večer odjíždíme, jseš jediný komu ještě mohu věřit,“ řekla sestra. „A kam vlastně chcete jet?“ musel jsem se zeptat. „Pojedeme na východ, chtěli bychom se dostat, co nejblíž k Praze. Válka tu už skončila, mnoho lidí zde nežije a snad se tu najde i místo, kde se budeme moci ukrýt,“ vysvětlil mi ve zkratce Clive. Vyrazili jsme tedy na cestu. Dá se říci, že vše probíhalo celkem v pořádku poklidu, než jsme se dostali k německým hranicím. Tam nás přepadla skupina ozbrojenců, zajali nás a odvezli do nedalekého tábora. Rachel se svou skupinou nás již netrpělivě očekávala. Celou dobu jsem přemýšlel o tom, jak o nás věděla, kdo ji řekl, kde jsme. Má sestra byla velmi rozrušená a bála se o své dítě. Hned první večer nás separovali. Zůstal jsem sám a hlavně jsem nevěděl, co se děje s ostatními. V noci jsem, uvázán k židli, uslyšel pláč z vedlejšího pokoje. Byla to ona. Snažil jsem se přiblížit ke stěně a promluvit s ní. Když už jsem byl velmi blízko, poznal jsem ještě jeden hlas. Ulevilo se mi, Clive tam byl s ní. V tom jsem ale začínal i rozumět tomu, co říkají. „Proč? Jak jsi mohl?“ ptala se má sestra. „Dělám to pro nás, pro nás lidi, aby jsme měli nějakou naději,“ odvětil on. „Jakou naději? Vždyť v jejích rukách to bude pouhou zbraní, tak to přeci nechceš?“ Snažil jsem se nějakým způsobem osvobodit, ale má snaha byla marná a bezmoc obrovská. „Já tě přece miluji, snad mi nechceš ublížit? Vždyť oni mě zabijí, až se to maličké narodí.“ „Máš pravdu, miluji tě a nechci, aby ses trápila.“ Náhle jsem uslyšel tlumený výstřel a v rozmezí asi 5 vteřin druhý. Vtom se mi podařilo vymanit se z pout a snažil jsem se co nejrychleji ke Gabrielle dostat. Bylo už pozdě, oba byli mrtví. Zemřela nejen má sestra a tedy člověk, kterého jsem miloval, ale i naděje lidstva na budoucnost. Znovu nám tedy nezbývá nic jiného než čekat a doufat.

pr4athyb_1

18. října Karina H. Vypravování: Dneska jsme šli na představení a bylo moc hezké. Moc se mi líbilo. za hodinu to skončilo a šli jsme domů. A pak se unás zastavila naše babička a přineslami něco dobrého a ptala se jaký bylo představení. Vzala mě ven na zmrsku a šli jsme do parku na hřiště. Tam jsem si pohrála dětmama a šli jsme na spátek domů. Maminka zatím udělal večeři byla moc dobrá. Ráno přišla zase babička a šli jsme do kina na Simsnovi byla to moc hezká pohádka. Při pohádce jsme měli jedli Popcorn. Moje babička je moc supr mam jí stra šně moc ráda. A pak jsme jeli na chatu s mamkou s taťkou s bratrem a sestrou bylo to supr.

bu5bhorkar_03_1

Slohová práce školní Petra Jakubcová 16. ledna 2007 Žijí mezi námi Osnova: I. Úvod II. hl. stať - 1) šťastný pocit 2) autobus 3) stará škola III. Závěr Jako téma mé slohové práce jsem si vybrala „Žijí mezi námi“. Asi proto, že mám menší zkušenosti se starými a postiženými lidmi. Myslím si, že je zcela bezohledné dělat, jako bychom je neviděli. Ať už je to v městské hromadné dopravě, anebo když potřebují pomoci například s invalidním vozíkem, protože mají před sebou nepřekonatelnou překážku. Přitom to jsou lidé, kteří si zaslouží žít stejně jako my. Těsně před Vánocemi jsem se zúčastnila akce od Českého červeného kříže – Štědrý den v předstihu. Byla určena pro staré a postižené lidi s domova důchodců a ústavů. Zpočátku jsem si nedokázala představit, jak se s nimi budu bavit, ale mé obavy nebyly naplněny. Po krátkém rozkoukání začala konverzace a společné tance. Byl to tak nádherný pocit, dívat se na ně, jak jsou šťastní. Když jsem přišla domů, začala jsem si postupně vše uvědomovat. Za některými lidmi z domova důchodců nepřijdou příbuzní ani na Vánoce. Pouze se starají o to, kdy jim chodí důchod, aby „ z toho něco měli.“ Někdo nemá ani ty bezohledné příbuzné. To je možná ještě smutnější. Nechtěla bych nikomu křivdit. Všichni lidé nejsou stejní, ale těch, kteří mají dobré vlastnosti a nedělají rozdíly mezi „normálními a odlišnými“, je málo. Tato zkušenost mi otevřela oči do světa lidí, do kterého jsem předtím moc neviděla. Z jedné strany mi jich bylo líto, ale z druhé strany jsem si říkala, že každý jednou zestárne a bude na tom třeba stejně nebo hůř. Tento fakt si uvědomuje hodně málo lidí našeho věku. Jednou jsem jela téměř plným autobusem domů a přistoupila stará paní. Jednomu chlapci řekla, ať jí pustí sednout. On jí s ledovým klidem oznámil, že si má počkat na další zastávku, až vystoupí. V té chvíli jsem ocenila všudypřítomného muže, který se do „puberťáka“ pustil a hodně mu vyčinil. Chlapci okamžitě otrnulo a ponížen na další zastávce vystoupil. Myslím si, že v některých rodinách ovlivňují výchovu dnešní mladé generace prarodiče. Jsou vychováni ve „staré škole“ a neuznávají některé, dnes zcela normální a obyčejné věci. Nemůžeme jim to dávat za zlé, protože jsou tak naučeni. My už bychom se také těžce přeučovali na někoho jiného. Nechtěla bych vyzdvihovat, že je generace starších lidí v nějakém směru lepší a zkušenější než ostatní. Možná, že ano, protože toho víc zažili, ale každý si to určitě nemyslí. Všichni máme chyby. Někdo větší, někdo menší. Přála bych každému, aby zažil alespoň to, co já před Vánocemi. Člověku to otevře oči a nemyslí jen sám na sebe.

cb3cjakpet_01_1

Osnova: I. Oslava II. 1. Vypadni! 2. Riky 3. Vyhazov i z kolejí 4. Zaměstnání 5. Los 6. Největší změna III. Mé největší děkuji Riky Konečně chvilka klidu, musím si malinko oddechnout. Oslava je v plném proudu, snad si tam dole nikdo nevšimne, že oslavenkyně chybí. Tak je to tady – oslava mých třicátých narozenin. Když si vzpomenu, jak to se mnou bylo před deseti lety, chce se mi plakat. Tolik se toho změnilo! Teď je ze mě úspěšná podnikatelka, mám za manžela toho nejlepšího muže pod sluncem, krásná dvojčátka, dům a celkem solidní majetek. Nepřišlo to úplně samo, to se ví, i když samotný obrat v mém životě se udál v pouhých sedmi dnech... „Vypadni a už se sem k nám nevracej, ode dneška to tady není tvůj domov!“ Tak tohle slyšet od vlastních rodičů je poměrně rána pod pás. To, co se stalo, nebyl blesk z jasného nebe. Pouze vyvrcholení našich „rodinných“ vztahů. Postoj rodičů ke mé osobě se nezměnil ze dne na den. Prostě to tak bylo. Neměli mě rádi. S pramalou chutí do života, jsem se na tomto rozcestí mého dalšího osudu dala nevědomky zřejmě tou pravou cestou. Celá ubrečená jsem se vydala se všemi svými věcmi na vlak do Prahy. Rozhodnuta, se do rodných Litoměřit už nikdy nevrátit. Paradoxem bylo, že byl nádherný zářijový den a já měla narozeniny. Došla jsem ke křižovatce, kde jsem musela počkat na zelenou. Záchvat pláče neustával, spíš kulminoval. Do běžného světa mě vrátilo až již několikáté opakované: „Slečno, slečno...!“ Otočila jsem se a spatřila mladíka asi v mém věku. „Omlouvám se, že vás obtěžuji takhle na ulici, ale mám k tomu, ,myslím, už tři důvody – stojíte zde už pět minut, zjevně duchem úplně jinde. Už byste měla přejít. Pak když vás vidím, chtěl jsem se zeptat, jestli nepotřebujete pomoct, alespoň odnést tašky. A poslední, nerad vám to říkám, protože je opravdu na co koukat, ale máte sukni zastrčenou v kalhotkách.“ dodal s milým úsměvem. Byl sympatický, a tak i přes vážnost mé situace jsem se musela pousmát. Moje otupělost byla tak velká, že jsem se svěřila do rukou úplně cizího muže. Ve zkratce jsem ho seznámila s tím, co všechno se mi dnes stihlo stát. To jsem ještě netušila, že katastrofám pro dnešek ještě není konec. Jeli jsme spolu do Prahy (také tam prý studoval), byl velmi korektní, zbytečně se nevyptával a v návalech mého zoufalství mě vyslechl a zvládal mě utěšovat. Po příjezdu do Prahy mě odváděl ke kolejím, kde mě čekalo pokračování tragického scénáře dnešního dne. Paní na vrátnici mi dala dopis ve kterém se psalo: S lítostí vám oznamujeme vyloučení ze studia na naší fakultě. Z důvodu snižování stavu studentů. Důvod – nedostatek talentu. Studovala jsem DAMU. Tak to mě podrž, na tuhle školu jsem se dostala z druhého místa v talentových zkouškách. Po této ledové sprše jsem se probrala až v náručí mého neznámého průvodce, kam jsem se po přečtení zhroutila. Do toho jsem ještě jakoby z dálky slyšela hlas paní vrátné, že mám týden na to, se z koleje odstěhovat. Tak tomuhle se říká černý den. Když jsem se za pomoci mladíka dostala na pokoj, nevnímala jsem už skoro nic. Kluk chvíli bezradně postával, pak se začal loučit a pomalu odcházel. Vím, že jsem se zmohla pouze na otázku: „Jak se jmenuješ?“ Jmenoval se Riky, tohle slovo bylo jediné, co mi odpověděl. Víc jsem o něm prostě nevěděla. Ze svého zoufalého stavu jsem se dostávala velmi těžko. Trvalo mi dva dny, než jsem byla schopná vyjít ven bez brečících očí. Šla jsem do školy s poslední nadějí, že dopis byl omyl. Nebyl, což mi bylo hodně rychle potvrzeno. Nemohla jsem dál, sedla jsem si do nedalekého parku a nevěděla co dělat. Ani nevím jak dlouho jsem tam seděla, ale když jsem znovu začala vnímat okolí, všimla jsem si, že vedle mě někdo sedí. Byl to Riky. Mlčel, nic neříkal. V tu chvíli mi vůbec nepřišlo zvláštní, kde se tam vzal, jak mě našel. Když jsme se dali do řeči, rozhodl za nás za oba, že se půjdeme projít. Šli jsme dlouho mlčky, když jsme došli k jakémusi obchodu, stále mlčky mi ukázal nabídku jistého podnikatele, který hodlá zaměstnat dívku do své firmy. Žádá po ní – celý den volno, nemá být vázána na rodiče a má být bez závazků. To bylo něco pro mě. Chvilku jsem přemýšlela, pomalu ze mě opadávalo nadšení, přicházely obavy. Úplně ze všeho. Riky byl však nekompromisní. Prý to musím zkusit. Trochu mě uklidňovalo, že už tam jistě nebude místo. Nemožné se však stalo skutečností, který inzerát napsal, mě po převyprávění mého příběhu, okamžitě přijal. Nevím, čím si to zasloužil, ale okamžitě získal mou naprostou důveru. Než jsem se s ním stačila domluvit, Riky zmizel. A tak vlastně posledním a velmi podstatným problémem, zůstávala otázka mého bydlení. A když nad tím teď zpětně přemýšlím, kdo toho mohl vyřešit jiný než Riky? A jak se mu to povedlo, tomu málokdo uvěří. Když se mi Riky znovu zjevil, jak jinak než ve chvilce mého největšího zoufalství, měla jsem pouze jeden den na vyklizení pokoje na koleji. Seděli jsme spolu v kavárně a snažili se vymyslet jakékoli řečení. Marně, žádné jsme nenacházeli. V tom se Riky sehnul. „Co to tady je?“ Pod stolem ležel los, na který se dalo vyhrát jeden ze dvou luxusních bytů v centru Prahy. Čísla výherních losů byla zveřejněna v novinách z toho dne. Riky mi dal los do ruky a poslal mě koupit ty noviny. Nedočkavě jsem noviny otevřela a ten los doopravdy vyhrál! Běžela jsem zpátky do kavárny Riky už tam nebyl. Náležitosti, týkající se bytu byly rychle vyřízeny, týden po mém černém dni jsem byla zaměstnaná majitelka luxusního 4+1 na Vinohradech. Tolik se toho změnilo! A tak se pro mě stalo prioritou najít Rikyho. Hledala jsem ho déle než rok. Nikde ho nikdo neznal, nepamatovali si ho ani tam, kde jsme byli spolu. Mě si pamatovali, Rikyho vůbec. Až ve té době jsem si uvědomila, že jsem se tak moc utápěla ve svém žalu a nenapadlo mě si o Rikym cokoli zjistit. Dodnes si to vyčítám, pomohl mi v té největší životní krizi a já mu ani nepoděkovala... „Vanesko, Vanesko! Slyšíš mě? Co tady sama děláš v takovou dobu? Přede mnou klečí můj manžel Roman. Mimochodem výherce druhého bytu na Vinohradech. Takže i za mého báječného muže vděčím Rikymu. Znovu jsem se rozplakala, někde na světě je někdo, kdo mi pomohl změnit život a já tomu člověku vděčím za všechno. A kromě tří setkání ho už asi nikdy nespatřím a moje největší DEKUJI tak navždy bude vyznívat naprázno...

pr4avzavver_1

Vyskočilová, K, V. B, 07/08 3. října Vypravovaní – reprodukce textu reprodukce = previprávění vlastními slovy (např.: přečtu si knihu a její obsah sdělím ostatním) úkolem je zachitit podstatu příběhů (nejduležitější okamžiky) Příběh byl o Tomášovy a o Petrovy: Tomáš s klukama šel k rybníku a Petr neuměl plavat, šel do vody a zrovna stoupl na místo, kde se hned propada. Začal se topit a volal o pomoc. Tomáš byl na můstku a skočil do vody zachránit Petra. Když byl ve vodě chytil ho za vlasi jenže Petr Tomáše chytal křečovytě ale stejnak ho Tomáš dotáhl na břeh.

bu5bvyskan_01_1

Hruška, Gymnázium J. Seiferta Fjodor Michajlovič Dostojevski: Zločin a trest Ruský realistický román z 19. století s mnoha romantickými prvky. Je rozdělen do 6 částí a epilogu, kde až dojde k zakončení děje. Ten je zasazen do Ruského města Petrohradu druhé poloviny 19. století. Kriminální zápletka celého díla je pouhá fabule. Zrovna tak děj není příliš komplikovaný. Hlavní důraz klade autor na psychiku postav, též popis prostředí, ač částý, je odsunut mimo hlavní zřetel. V knize však lze chvílemi jen velmi těžko sledovat motivace postav. Jednají často spontálně a výbušně, jindy zas nesmírně logicky a materiálně. K navození a seznámení s psychickým stavem postavy užívá autor složitých monologů a častých snů. Kniha vypovídá nesmírně mnoho o střetu materialismu a realismu s odeznívajícím romantismem. Odhaluje duševní katastrofu odehrávající se v postavách, zejména pak v hlavním hrdinovi. Toto dílo na mne udělalo hluboký dojem. Nejsem si však jist zda jsem pochopil všechny, či alespoň většinu, emocí a citů jemiž je tato kniha naplněna. Pro celý tehdejší svět, nejen Rusko, musela být tehdejší doba, doba formování názorů a moderní společnosti, velmi složitá, leč dílo samo v sobě nese mnoho humálních prvků, které nám dnes naštěstí nejsou cizí.

js9mhrumat_1

1. listopadu 2005 HAVLÍČKOVÁ BARBORA, 3.E 1. Slohová práce (Úvaha) „Lidé už si převážně nedovedou představit život bez televize, a to proto, že sami ani nechtějí žít, nýbrž chtějí se jen dívat na život jiných.“ (M. Machovec) Každý to jistě znáte. Když přijdete domů a zrovna neběžíte na záchod, vaše první kroky většinou směřujou k puštění televize nebo rádia. Začíná se to stávat návykem a my si už opravdu v dnešní době nedokážeme představit život bez televize. Puštěním televize někdy však neznamená pouze „kamenné zírání“. Občas si ji pustíme pouze jako zástěru, která prolomí ticho a my při práci či jiné činnosti ji pouze posloucháme. Je pravda, „že už sami ani nechceme žít, nýbrž chceme se jen dívat na životy jiných?“ Tímto příkladem mohou být například nekonečné seriály, telenovely nebo v dnešní době jsou hitem reality show, na kterých jsou opravdu někteří závislí. Možná je hezké sledovat život teenagerů, jejich problémy, pocity, lásky, zkušenosti a jiné strasti co jim život přichystal. Je záviděníhodné jak se se vším lehce vypořádaji a vše skončí šťastně, ale proč se na to dívat čtyřiadvacet hodin denně? Sledovánim můžem na chvili utéci, vymanit se z reality, ale co jeji návrat? Očekáváme to samé co jsme viděli? Opravdu se všechno tak snadno vyřeší? Asi to nebude vždy tak růžové a jednoduché jak to vypadá. A co když se dnes řekne reality show? Myslím, že aniž by někdo nesledoval právě probíhající dvě soutěže, jejich provoz nikomu neunikl. S jejich propagací se setkáváme jak v televizi, rádiu, novin, časopisů, ale i z doslechu od známích nebo třeba jen z rozhovoru cizích lidí v dopravním prostředku. Tyto show doslova pohltily Českou republiku. Ale toho už tu bylo. Stačí se jen ohlédnout zpátky a to co ještě nedávno bylo žádané, je zapomenuté. Jak lidé reagují na tyto show? Myslím, že mají mnoho příznivců, ale i odpůrců. Určitě to spíše pohltilo mladší generaci. Každý má svého favorita, kterému fandí a najednou se z neznámích lidí stávají vyhledávané osobnosti. U někoho to bude chvilková euforie, která postupem zmizí se soutěži. Opět se najde něco, co předši ostatni. Někoho, ale může zaujmout a ani po vyprchání chvilkové slávy se neztratí. Bude dále žadaný a dostane šanci vytvořit si slibnou a úspešnou kariéru. Starší lidé to asi vše vnímají jinak. Třeba prohlášení jedné babičky: „Co je to za nudný seriál!“ asi moc neuvítali a ani je moc nezaujali tyto soutěže. Ani se nedivím, koukat na to každý den je pěkná otrava. Nikomu se jistě nebráni vypnout televizi a vzít si třeba knížku. Myslim, že knížky asi doplatily nejvíce na rostouci zájem o televizi. Určitě je spouta lidí, kteři ráději šáhnou po knížce než po ovladači, ale asi jich ubývá. Samožřejmě, že televize nemá na nás pouze negativni vliv. Jistě se najde něco, co zaujme pobaví a zároveň pouči, ať už do života nebo třeba ve vzdělaní. Zažije se u ni spousta legrace, napěti, strach, smutek a dalši pocity, ale nesmí se to s ni přehanět. Kazdy člověk si volí sám jak často bude koukat na televizi a záleži jen na něm jestli se z něho nestane „závislák.“ A jak to vidíte vy? Opravdu si myslíte, že: „Lidé už si převážně nedovedou představit život bez televize, a to proto, že sami ani nechtě-jí žít, nýbrž chtějí se jen dívat na život jiných?“

pr3ehavbar_02_1

Jindráková, Aneta, V. C, 07/08 8. října <obrázek č. 1: Tři chlapci bruslí na silnici.> <obrázek č. 2: Jednoho z nich srazí auto.> <obrázek č. 3: Chlapec je zraněn.> <obrázek č. 4: Jeho kamarád běží pro pomoc.> <obrázek č. 5: Jeho kamarád telefonuje z telefonní budky.> <obrázek č. 6: Záchranáři odnáší zraněného chlapce, doprovází je jeho kamarád.> Osnova 1. kluci jezdí. 2. Marka sraží auto. 3. Marek sedí na zemi. 4. Honza jede pro pomoc. 5. Honza volá sanitku. 6. Záchranáři odvážejí Marka. NEHODA V úterý odpoledne kluci jeli na bruslích ven. Pepa, David a Honza se projížděli po silnici. Davida srazilo auto. Pepa a Honza za nim rychle běží a odtáhnou ho na chodník řidič nehody ujel. Honza běží pro pomoc. Záchranáři odvážejí Davida do nemocnice.

bu5cjinane_01_1

Slohová práce školní Stanislav Rataj 17. května 2005 1. C Témata: 1) Tak tady žiji (Volný stylový útvar) 2) Divy současného světa (Volný slohový útvar) 3) Mé setkání s…. (Vypravování) 4) Pohled do zrcadla (Zamyšlení) Téma: Divy současného světa Úbytek ledovců ve švýcarských Alpách Včera, když jsem si jako obvykle četl noviny, zaujal mě v rubrice „Svět v kostce“ článek amerických a švýcarských přírodovědců, kteří zde řešili na první pohled nezajímavý problém současného světa – globální oteplování a s ním spojené nezadržitelné odtávání ledovců. Možná se zprvu může jevit, že toto pojednání úplně nesouvisí s daným tématem, ale není tomu tak. Svět nemá jen obdivuhodné a kladné divy, před kterými bysme se měli klanět, nýbrž současnou společností hýbou i ohromující poznatky mnoha vědeckých týmů vyspělých zemí, které nám poodhalují, jak katastrofální důsledky, zvláště pro přírodu, má současný způsob hospodaření s mnoho průmyslovými látkami a materiály, způsobující mnohokrát skloňovaný problém globálního oteplování. I toto jsou divy, které nelze přehlédnout! Ale vraťme se zpět k ledovcům. Popravdě řečeno, mě v tom článku nejvíce zaujal počin švýcarských vědců, kteří se rozhodli své ledovce patřičně ochránit. Před několika týdny se vydali do jihozápadní části Bernských Alp ve středním Švýcarsku, aby zde splnili určitou “misi“. Vzali si s sebou neobvyklé vybavení: 2500 metrů čtverečních velkou plachtu z polyesteru. Možná se jistě divíte, k čemu toto vybavení za několik desítek tisíc eur potřebovali. Své ledovce, které každoročně v létě trpí spalujícími slunečními paprsky, oděli do „půvabného polyesterového šatu“, který má alespoň zpomalit jejich odtávání. Pochopitelně tento čin neušel značné kritice představitelů ekologických organizací nejen ve Švýcarsku. Ale co jiného měli dělat? Vždyť jen když se podíváme na neúprosné statistiky, zjistíme, že se plocha světových, zvláště pak evropských ledovců, dramaticky zmenšuje. Oproti roku 1800 klesla rozloha těchto unikátních přírodních útvarů téměř na polovinu. A navíc dnešní neúprosné prognózy předpovídají, že do roku 2050 ustoupí ledovce o více než třetinu své dosavadní rozlohy. Nejhůře jsou na tom evropské, zejména pak švýcarské ledovce, pro které jsou předpovědi nejhorší. Teplota by se zde měla do 50 let zvýšit o 1,8 až 5,4°C. To znamená do 100 let téměř jistý zánik všech alpských ledovců! Tento švýcarský počin je vyloženým voláním o pomoc, kterého si snad v budoucnu všimne některý z vládních představitelů předních hospodářských velmocí a začne konečně jednat. Je sice pravda, že řada států se společně podílí na zlepšení situace v oblasti nakládání s materiály způsobující globální oteplování, ale to, jak se zdá, nestačí!!! A co říct závěrem? V současné době nám nezbývá nic jiného, než se alespoň podobnými akcemi, jaká proběhla ve Švýcarsku, snažit odtávání těchto zvláštních ledových unikátů zpomalit. Doufejme, že se nám to podaří. osnova: 1. Proč patří problém ledovců do jednoho z divů současného světa? 2. a) Švýcarská „mise“ na záchranu ledovců b) Statistiky o úbytku ledovců c) Řešení problému vládními představiteli předních hospodářských zemí 3.) Závěrečné řešení

cb1cratsta_02_1

28.11. 2005 Daniela Heralová 1. písemná slohová práce TÉMA: REFERÁT Každý z nás víme, co je dneska za den. Sledujeme datum na mobilních telefonech, v metru na tabuli, průběžně ve škole, ale vždycky když nevíme, podíváme se do kalendáře. Historie této velmi prospěšné pomůcky zná jen málo lidí. Proč asi? Nikdo neví, tak se s ní pojďme seznámit. Dnes už víme, že první, tehdy ještě jen jednoduché kalendáře, se objevily s prvními lidmi.    Jakmile se tehdejší lidé počali sdružovat v obce, města a národy, jejich žití začaly ovlivňovat nejrůznější platby, daně, společenské slavnosti, vojenská služba, volby a také pak zemědělské termíny. Zabezpečení rodu souviselo i s vhodnou dobou k setí, sklízet se muselo dříve, než přišla zima, deště a záplavy. Tak u všech národů vznikalo něco jako kalendářní sledování opakujících se období, sledování dráhy Slunce a proměny Měsíce. Z historických nálezů jsou známá římská calendaria, původně jakési knihy pohledávek římských bankéřů. Později knihy vedly i údaje o trzích, také o hrách a obřadech památných datech a výročích, poznámky o počasí, sled zemědělských činností během celého roku apod. Šamani, kouzelníci a kněží se starali, aby kalendářní dny roku respektovaly proměny Měsíce a dráhu Slunce a zejména střídání ročních období. Ze zkušeností generací tak postupně vznikaly a vzešly kalendáře. Náš dnešní kalendář je pokračovatelem starého Římského kalendáře, který měl nejdříve jen deset měsíců a rok tak trval jen 304 dnů. Pověst praví, že římský král --- Pompilius přidal kalendáři další dva měsíce a prodloužil rok na 355 dnů. Na pokyn nejvyššího kněze se pak, stále chybějících deset a čtvrt dne, upravovalo čas od času vkládáním třináctého měsíce. Tyto vyskytující se nesrovnalosti napravil až Gaius Julius Caesar v roce 46 př. n. l. Juliánský kalendář, tak podle Caesarovy reformy měl už 365 dnů a každý čtvrtý rok byl přestupný. Tento kalendář později převzala křesťanská církev a s ní i většina evropských křesťanských zemí. Kolem roku 497 byl mnich Dionysius Exigeius pověřen zjišťováním, kdy se přesně narodil Ježíš Kristus, aby bylo možno zahájit křesťanský letopočet. Nová éra byla tak zavedena roku 525 a rok, kdy se Kristus údajně narodil, se označil jako rok 1. A. D. (Anno Domini – tj. leta Páně). Od roku 525 se tak roky v křesťanském kalendáři označovali jako léta Páně, nebo říkáme „léta po narození kristově“. Až později bylo zavedeno datování – před naším letopočtem, které jistě všichni používáme frekventovaněji, nemyslíte? I přes svojí dokonalost docházelo u juliánského kalendáře k tomu, že se den rovnodennosti přestával shodovat s 21. březnem a kalendář byl dokonce opožděn o celých 9. dní. Posun jarní rovnodennosti, zmatky v kalendáři a nejednotný začátek roku v různých zemí, dělaly těžkosti nejen církvi a vrchnosti, ale začínaly vadit i začínajícímu obchodu mezi městy a státy. Nápravou a reformou kalendáře se v 16. století zabýval luteránský (1512-1517) a tridenský koncil (1545-1563), byla vytvořena zvláštní komise a oslovení byli i vládci křesťanských zemí. Až konečně papež Řehoř XIII. vydal 24. února 1582 bulu „Iuter gravissimas“, podle níž se mělo očíslování dnů posunout o 10 dní dopředu. Tak se stalo po čtvrtku 4. října 1582 následoval pátek 15. října. Dále se upravil počet přestupných dnů tak, aby i v příštích stoletích připadal bod jarní rovnodennosti na 21. března. Od juliánského se nová délka roku lišila v gregoriánském kalendáři o 10 minut a 44 vteřin. K vyhlášení reformy dal papež Řehoř XIII. razit zvláštní pamětní medaili. Ke gregoriánskému kalendáři nejdříve přistoupily katolické země Evropy. Čeští stavové zavedli kalendář podle mandátu císaře Rudolfa II v lednu 1584. Moravané však na změnu nepřistoupili, prý proto, že císařovo nařízení přišlo dříve než sněmovní usnesení. Tak se velikonoce v roce 1584 slavily v Čechách o čtyři neděle dříve než na Moravě.

pr2cfherdan_01_1

Lenka Turková 2. G 15. 10. 2008 1. slohová práce (diskusní příspěvek) <novinový článek – Recenze: Tropická bouře – Tropic Thunder> Jít či nejít?! Ihned na úvod svého příspěvku musím souhlasit. Film Tropická bouře je opravdu kvalitní parodií bez jakýchkoliv okatých citací z parodizovaných filmů. Před návštěvou kina jsem o filmu nevěděla zhola nic, tudíž nemohu tvrdit, že jsem od něj čekala víc. Naopak si myslím, že obsahoval vše, co parodie a kvalitní film obsahovat má. Zápletky, více než vtipné situace, skryté zesměšňování, napínavé okamžiky a zajímavá rozuzlení. Naprosto výstižným poznatkem je však fakt, že pokud nejste žhavým fanouškem světa filmu, stejně jako já, některé pasáže, které zesměšňují „cosi“, prostě nepochopíte. To však bezesporu není nic špatného, ba naopak, vypovídá to o dokonalém přehledu tvůrce – pod scénář podepsaného režiséra a samotného herce, Bena Stillera. Je pravdou, že prostřední část filmu má pomalejší tempo a méně zvratových situací, nicméně zde dochází k rozuzlování velmi nabytého začátku, kde si divák teprve začíná uvědomovat, oč ve filmu běží a hlavně, že se vlastně jedná o parodii. K závěru však film nabere plných obrátek a o vtipné a napjaté chvíle nebude nouze. S kritikou herců vyslovuji úplný souhlas. Žádné křečovité výrazy, jak jsem se dočetla v jiných recenzích, naopak, dokonalá komedialita, vcítění se do role, zkrátka si myslím, že výběr herců je náramný. Za jednu z nejdůležitějších zmínek však považuji sekundovou roli obtloustlého, plešatějícího neurotického producenta Toma Cruise, jehož jsem „objevila“ také jako autorka článku v závěrečných titulkách, což je u tak úspěšného známého herce paradoxem. Tropická bouře je film opravdu nabytý vulgárními výrazy od začátku filmu až po titulky, nicméně jak již bylo řečeno, ani jednou nepohoršovaly nás diváky, spíše to uvedlo do našich tváří udivené a fascinované výrazy. Nezbývá nic než říci, že Ben Stiller má evidentně talent a můj neskrývaný obdiv.

ces2gturlen_1

Alena Linhartová Třída: 7. B Datum: 19. 11. 2009 1. slohová práce – popis uměleckého díla Obrázek Josefa Lady Popisovaný obrázek je kolorovaná práce Josefa Lady z roku 1936 nazvaná Dětské hry v zimě. Na obrázku jsou děti, které si hrají ve sněhu. Hlavním motivem je pěkný sněhulák se starým hrncem na hlavě a mrkví místo nosu. Sněhuláka děti právě staví, takže je vidět, že už se rýsují uhlíkové oči a knoflíky. Také klackem jeden hoch právě znázorňuje pusu. Chlapec má na sobě žluto-bílou čepici, zelenou bundu a hnědé kalhoty. Ostatní děti jsou oblečeni podobně a na jejich nohách jsou buď sněhule, dřeváky nebo také brusle na led. Několik dětí bruslí a jezdí na sáňkách. Můžeme si povšimnout, jak někteří připravují sněhové koule na koulovačku. Děj se nachází v prostoru s kopci na levé a pravé straně. Stojí tam i několik opadaných, zasněžených vrb. To všechno je za vsí s kostelní věží a domy, ze kterých přicházejí další děti táhnoucí za sebou třeba sáně. Povšimnout si můžeme i hnědého psa běžícího mezi dětmi. Na obzoru jsou vidět kopce, nad kterými letí černí ptáci. Obloha, která je tam také vidět vypadá zamračeně a počasí je studené. Celý obraz je zarámován do bledě modrého až tmavšího rámu, na kterém je nápis „České Vánoce“. Obrázek na mě působí hezky a je i podle dětských tváří veselý.

kl7blinale_1

K čemu mně mi ta škola vlastně je? Škola, to je slovo, které vyplňuje celémládí každého člověka. Je to něco, co je pro mě v tomto období každodenní náplní. Ja Jako malý jsem stále chtěl ze školky pryč, do školy. Poté přišlo období, kdy jsem si stěžoval i na školu, ale v poslední době začínám objevovat i ty pozitivní stránky školy a její funkce. Škola nán má dát základ do života, což si možná v tomto teď ani neuvědomujeme, ale už. Má nás naučit, jak se chovat ve společnosti, jak se učit a dokonce jak řešit problémové situace. Do nedávna bylo to pro mě bylo pouze učení se od písemky k písemce a mezitím nic. Nyní ovšem přišla změna. Není to pouze povinost, ale v určitén smyslu je to i zábava. Například v matematice, letos jsme dostali paní profesorku Evu, jednu z nejobávanějších profesorek na škole. Ale Proto jsem začal pracovat, dělat úkoly, učit se i když nemáme psát. A myslím, že díky páaní profesorce mě začalo bavit poznávat nové. I když je teď matematika můj nejoblíbenější předmět, tak jsem začal to, co mě naučila profesorka matematiky, praktikovat i v jiných předmětech, a hle, je to zábava. Takže naučit se poznávat nové a naučit se učit, je asi po pro mě asi nejdůležitější funkcí, kterou školáa má. No a potom jsou tu kamarádi a lidé ze školy, bez kterých by škola nebyla školou. I to to pro je pro mě škola, ovšem z té nenucené stránky. A podle mě je tato jsou to právě kamarádi, kteří udělají z té výše zmíněné nucené části také zábavu. Abych to tak, Když to tedy shrnu, tak nám je škola užitečná ve všech možných směrech, ať praktických nebo teoretických, a i když to teď ještě možná nevnímáme, i když nás štve to každodenní vstávání, i když nás štvou zákazy rodičů po třídních schůzkách, tak v podvědomí víme, že valnou většinu věčcí, znalostí a zkušeností, které jsme nabyli ve škole, později v životě užijeme a že tu nejsme zbyteční. Podle mě je lepší osmileté gymnázium, protože rozdíl mezi nižším a vyšším stupněm (mezi ZŠ a SŠ) je opravdu velký, a gymnázium nás podle mě lépe připraví na ten skok a na to co bude následovat, než základní školy.

kg05graada_1

Slohová práce školní Vendula Konvičková 12. června 2007 3.C V modré dáli se třpytí můj sen Jak si představuji svůj život, jaké mám plány…? Ještě přesně nevím, ale jistou představu o své budoucnosti mám. Třetím rokem studuji gymnázium, a tak pomalu ale jistě začínám přemýšlet nad tím, co bych chtěla v budoucnosti dělat. Na rozdíl od základní školy jsou mé představy o něco jasnější. Dříve jsem přemýšlela nad spoustou různých profesí, které by mě bavily – chtěla jsem být paní učitelkou, advokátkou, zajímaly mě archeologické nálezy, chtěla jsem se stát umělkyní. Postupem času jsem ovšem začala zjišťovat, že ne všechna povolání by pro mne byla ta pravá. Ano, bylo by krásné být např. slavnou kytaristkou a pořádat „turné“ po celém světě, ale v této „branži“ uspějí jen ti nejlepší, byla bych to zrovna já?... Dnes jsem si jistá i tím, že advokátka či archeologická badatelka ze mě také nebude. Ale je pravda, že nikdy se nemá říkat nikdy… Mým snem na základní škole bylo dostat se na gymnázium. Dnes jsem opět o krůček dál…mým hlavním cílem je nyní úspěšné zvládnutí maturitní zkoušky a přijetí na vysokou školu. Ale jak vybrat tu správnou?…Je mi jasné, že počítačový „mág“, astronom či technický inženýr ze mě určitě nebude… Jsem ráda s lidmi a ráda bych s nimi také pracovala. Určitou představu o tom, jaké povolání by mě bavilo a naplňovalo mám, ale je to správná volba…? Uvažuji o studiu medicíny. Chtěla bych pomáhat lidem a medicína mě velmi zajímá, ale v poslední době přemýšlím i nad profesí, kterou jsem už několikrát zamítla. Už od dětství jsem chtěla být paní učitelka – učit malé „školáčky“, pořádat různé zábavné akce…Postupem času mě však tato idealistická představa o vzorných a hodných „dětičkách“ opustila. Dnes se k této myšlence opět vracím. Proč? Nevím… Přemýšlím, kterou věkovou kategorii bych učila nejraději – školáky či téměř dospělé studenty, se kterými se může jednat jako s dospělými? Jsem realista a tak vím, že ne vždy to jde, všude se totiž najdou jedinci, kteří musí být středem pozornosti, musí na sebe upozorňovat za každou cenu…ale na takové lidi narazíte na každém rohu – v práci, ve škole, na ulici… Představy o mé budoucí profesi se začínají postupně vykreslovat a blíží se čas, kdy se budu muset rozhodnout. „Čas letí jako voda“, ale ještě mi stále zbývá několik měsíců, během kterých se může leccos změnit. V tuto chvíli je nejdůležitější maturitní zkouška, („zkouška dospělosti“) a přijímací zkouška na vysokou školu. Nezbývá mi tedy nic jiného, než se učit, učit a učit… … v modravé dáli se leskne a třpytí můj sen…“ splní se? Osnova: I. Úvod II. Stať: a) jaké byly mé sny b) co dál… c) budoucí povolání III. Závěr

cb3ckonven_02_1

Katastrofální párty Osnova: I. Víkend II. a) Setkání b) Monika c) Páteční noc d) Nádherná párty e) Probuzení do reality f) útěk domů III. a) Dopis b) Pohřeb Je tady opět víkend. Dva dny nádherného odpočinku. Avšak každý tyto dny prožívá jinak. Nedávno jsem potkala kamarádku, kterou jsem neviděla téměř rok. „Ahoj, jak se pořád máš?“ ptá se mě nadšeně. „Super, ještě že už je pátek. V rychlosti si povíme vše nejnutnější a domluvíme se na večer. Monika prý zná nějaký super bar, kde vše proberem. Monča je tak trošku zvláštní. Vždy se řídí heslem: „Vše se má zkusit, dokud jsme mladí“. Nastala tedy páteční noc. Chvíle, kdy se mají majitelé barů a diskoték na co těšit. Je půl desátýé, my stojíme na zastávce a Monika mi popisuje, kam to vlastně jedeme. „Je to tam naprosto super. Tam se ti bude líbit. Krásní svalnatí barmani, vynikající pití a pohodová hudba. Prostě super místo k odpočinku. Podle Moničina vyprávění si to představuju jako v těch nejlepších amerických filmech. Ale realita je jiná, mi pořád mrzneme na té samé zastávce. „To snad není možný, kde je ta tramvaj?“ ptám se nervózně. Naštěstí ji už obě vidíme. Cesta nám zabere skoro půl hodiny. Když už se Když už se začínám nudit, z reproduktoru se ozve: „Příští zastávka, Smíchovské nádraží.“ Začínám trošku pochybovat o Moničiných slovech. Procházka ponurými smíchovskými ulicemi mě začíná děsit. Po chvíli i přestávám věřit v ten luxus, o kterém jsem cestou poslouchala. Zastavujeme se před oprejskanými dveřmi. Monika mačká jedno z tlačítek. V tu chvíli jsou všechny mé naděje pryč. „Kdo je?“ ozve se z malé věcičky, které se říká zvonek. „To jsem já, Mony. Pusť nás dovnitř.“ Dveře se otevřou a za nimi se mi rozprostře opravdový ráj na zemi. Kráčím po červeném koberci, kolem mě postávají usměvaví barmani a hraje úžasná hudba. „Dobrý večer“ slyšíme za sebou. „To je jeden z majitelů“ šeptá mi Monika. Okamžitě nám sundavá tolik promrzlé kabáty, usazuje nás do pohodlných křesílek a objednává nejlepší pití. Rozhlížím se kolem sebe. Jak je možné, že nikde nepoznávám ty lidi, které potkávám každý den na ulici? Kam se poděla ta jejich všudypřítomná nervozita? Co se stalo, že se každou chvíli nekoukají na hodinky, nekontrolují své mobilní telefony a nikomu nevolají? Nyní mají v očích naprostou uvolněnost. Ale proč? „Tak co, šnupneš si?“ slyším jednoho uvolněného človíčka. Otočím se. Počkat, to přeci není uvolněnost. To je ten zázračný bílý prášek. „Co prosím?“ ptám se naprosto nechápavě, i když mi to už pomalu dochází. Znovu se rozhlédnu. Teď teprve si všimnu tech očí. To není bezstarostný pohled, ale pohled, který podlehl té droze, Kokainu. Ale co teď já? Mám před sebou drogu i nádobíčko. Jak z toho ven? S nadějí se podívám na kamarádku. „Mony, co se to tady děje?“, ale v tu chvíli si všimnu, že už ani ona mi nepomůže. Přistihnu ji akorát ve chvíli, kdy si z nosu otírá poslední smýtka. „Hej, Mončo, co vyvádíš?“ chci ji vzít ven a sebe taky. „Nech mě, chci si to užít!“ Konečně mi vše dochází. Už chápu její slova, jak si zde odpočine a zapomene na všechny problémy. Ale za jakou cenu? U toho já být nemusím. Popadnu svůj kabát a chci okamžitě pryč. „Mony, jdu domů. Nechceš jít se mnou? Pojď, já ti pomůžu.“ zZe všech sil se jí snažím zvednout a přemluvit. Bohužel odezva žádná. Jen výčitky a nářky. Tohle ale nemám za potřebí. Zapnu si kabát, nasadím rukavice a čepici, naposledy se otočím. Vidím, jak se Monika nahýbá pro další dávku. To ne, ať už jsem pryč. „Buch“, klapnou za mnou dveře. Téměř utíkám. Naštěstí mi hned jede tramvaj. Cestou nad celou událostí přemýšlím. Pořád nevycházím z údivu. Doma se pořádně vyspím a chci na celou událost zapomenout. Život přeci plyne dál. Ale za pár dní se vše vrátí. Cestou ze školy otevřu schránku a tam najdu dopis s mým jménem. Ráda dostávám dopisy, ale tenhle bych nejradši nikdy nedostala. Když ho otevřu, před očima se mi rozevře černé parte. Jako ve snu vidím jméno, je to Monika. Tu noc, kdy jsem předčasně odešla, si má přítelkyně tro vzala trošku větší dávku a na předávkování zemřela. Pohřeb byl velice smutný, mnoho mladých lidí a velmi mrazivá hudba. Myslím si, že ten den si každý z nás vzal velké ponaučení.

pr4djir_b_1

Téma: Tolerance – východisko z labyrintů násilí, nelidskosti a disharmonie ke svobodě člověka. Osnova: 1. Zločiny 2. a) Násilí kolem nás b) Jak tomu zabránit c) Pomoc druhým 3. Tolerance v našem životě V dnešní době se potýkáme s mnoha druhy násilí, se špatným chováním k ostatním lidem. Mezi ně patří například znásilňování nějakým členem z rodiny, týrání, nelidské zacházení, domácí násilí. Měli bychom se zeptat sami sebe, zda-li násilí tohoto typu není kolem nás nejvíce. Často se při sledování večerních zpráv dozvídám o dalších a dalších zvrhlostech dnešního světa. O tom, jak otec pravidelně znásilňuje svoji vlastní dceru už po dobu několika let. O tom, že se najde i člověk, který zotročí neviného a nutí ho k posluhování pro jeho vlastní pohodlí. A pro ukojení svých po moci toužících potřeb. A je to snad správné? Podle mého názoru by se těmto násilnostem, páchaných na ostatních lidech, mělo zásadně předcházet. Přeci nemůžeme v poklidu žít ve společnosti, kde se stávají tyto zločiny. Nebo snad ano? Na druhou stranu se musíme zeptat, jak tomu vlastně zabránit. Pod slovem východisko, z těchto případů nelidského zacházení, si toho příliš nedokážu představit. Je vůbec možné se z této situace vymanit bez pomoci druhých? Myslím, že nikdo by neměl přehlížet, co se děje kolem nás. Nebo dělat, že o ničem nevíme, přestože ve vedlejším domě je týraná rodina, která potřebuje naši pomoc. Nezbývá nám nic jinýho než v tomto velkém světě na sebe dávat pozor. A měli bychom mít na paměti, že do budoucna musíme do svého života zavést toleranci a uvědomovat si svobodu každého z vás.

grP3azitste_1

4.11. 2005 Jakub Ort 1. písemná práce Organizace FAIR TRADE Milí posluchači, rád bych Vás v tomto referátu seznámil s činností neziskové organizace FAIR TRADE. Možná někteří netušíte, že žijeme v jedné z nejbohatších zemí světa. Samozřejmě ne všechny země na světě se mohou pyšnit tak vysokou životní úrovní. Ekonomický systém nazvaný volný trh (FREE TRADE) přispívá ke stále větším rozdílům mezi chudými a bohatými zeměmi, bohaté země tak stále bohatnou a chudé jsou na tom naopak ekonomicky stále hůř. Dopady volného trhu na tyto země se však některým lidem nelíbilo a tak založili organizaci FAIR TRADE, tj. spravedlivý obchod. Přistupme tedy společně k celému problému. Většina rozvojových zemí, např. v Africe, je závislá na vývozu tzv. komodit. Ze Srí Lanky se k nám dováží čaj, z Ugandy káva nebo Ghany kakao. Obchod s těmito komoditami kontrolují v drtivé většině velké Nadnárodní korporace, které mohou výkupní ceny surovin ovlivňovat. A tak výkupní cena surovin klesá, mezi jinými i čaj na Srí Lance, kakao v Ghaně atd. Klesání cen přímo dopadá na jedince žijící v zemích, které suroviny vyvážejí. V Ghaně je většina lidí závislá na pěstování kakaa a nemají jinou možnost jak se uživit. Za kakao dostávají stále méně peněz, ale ceny dováženého zboží naopak stoupají. Lidé potom nemají dostatek financí na potřebné potraviny, školní pomůcky nebo i na zdravotnickou péči. Následkem je katastrofální životníveň v těchto zemích. Například dělník v textilní továrně na Haiti potřebuje k životu přes 6 dolarů na den, za 16-ti hodinovou pracovní dobu dostane dolary dva. Kdyby se Vám toto zdálo málo, musím ještě podotknout, že dělníci pracují bez jakéhokoli zdravotního pojištění. Takové pracovní podmínky jsou běžné o dětské práci nemluvě. Problém je to určitě obrovský, co ale s ním? Kdybychom odmítli nakupovat výrobky z těchto zemí, ekonomickou situaci zde bychom jen zhoršili, ale to není jediná možnost. Teď se konečně můžete dozvědět, jak funguje organizace FAIR TRADE. Nápad je vcelku jednoduchý. Jde o to, že potraviny se k Vám dostanou rovnou od zemědělce, který je vypěstuje. Bez prostředníka. Na místě prostředníka funguje právě FAIR TRADE, to je však nezisková organizace, kde pracují dobrovolníci. FAIR TRADE vykupuje produkty přímo od výrobců za odpovídající cenu a potom je prodá v západních zemích ve specializovaných obchodech. Výrobek označený logem spravedlivého obchodu bude o něco dražší, ale můžete si být jisti, že jste pomohli vylepšit situaci tam, kde je to potřeba. FAIR TRADE dbá na to, aby výroba byla ekologická a podporuje lidi v zachovávání tradičních postupů. Představte si domorodou vesnici v Ugandě, kde muži odejdou obdělávat kávu a ženy mezi tím vyrábějí ze sušených listů krabičky, do kterých se kakao ukládá. FAIR TRADE tedy vykoupí rovnou hotový výrobek. Fair Trade působí v Africe, Asii i Jižní Americe. Pod organizací FAIR TRADE působí několik dalších asociací. Například Cercle of Secheurs („Sdružení ---„), které pomohlo několik stovkám lidí v zemi Burkina Faso. Tam se vyvinul i jednoduchý způsob sušení manga, kterého je zde přebytek a na západě je velmi dobře placené. Sdružení --- v Thajsku zajišťuje vesnickým ženám odbyt jejich rukodělných výrobků a podporuje používání tradičních postupů. <nedokončeno>

pr2cfortjak_01_1

Morální úpadek strýce Igora Osnova: I. Seznámení s naší rodinou II. a) Strýcovo povolání b) Seznámení strýce s tetou c) Zlom v strýcově kariéře d) Strýcovo sblížení s otcem III. Změny v rodině Naše rodina je nevelká, ale zajímavých příhod se u nás odehraje plno. Moje matka je starostlivá a s trochou fantazie i hodná, ale s otcem má plno problémů. Můj otec je člověk, jehož celoživotní láskou se stal alkohol. Bez lahve v ruce jsem ho neviděl již dvacet let. Někdo by možná mohl namítnout, že dvacet let není zase tak dlouhá doba, ale musím podotknout, že jsem včera oslavil dvacáté první narozeniny. Na svou obhajobu otec tvrdí, že alkohol z něj vždy udělá jiného člověka a ten jiný člověk se chce také napít. Vždy si najde nějakou k pití. „Ano, piji tento týden o něco víc, ale to jen proto, abych vyladil formu na zítřejší pijácký závod,“ tvrdil mi. To se popřít nedalo. Formu měl vyladěnou tak, že nemohl ani vstát ze židle. A proto otec tráví volný čas buď v hospodě nebo v protialkoholní léčebně, z které co chvíli utíká. Často u nás zvoní doktoři z léčebny a hledají otce. Jako třeba nedávno, kdy se ptal doktor matky: „Neskrývá se tu pan Hubert Vrána?“ „Ne, ten tu není,“ odpověděla matka a ukázala na skříň, ve které se otec ukryl. Doktor otevřel skříň, ve které se ale nenacházel otec, nýbrž strýc Karel, který chodí vždy, když otec není doma. „Myslela jsem tu vedle,“ zakoktala matka. A otec byl znovu odvezen do léčebny. My jsme ale stejně věděli, že se brzy vrátí. Dalšími členy naší rodiny jsou teta Ágnes a strýc Igor. A právě o něm bych vám chtěl něco povědět. Strýc Igor se živí jako zloděj a nutno dodat, že velmi dobře. Narozdíl od nás měli strýc s tetou vždy hodně peněz. S sebou ale strýc peníze nenosil. „Nepotřebuji je,“ říkával, „vše co potřebuji si snadno opatřím i bez peněz.“ Matce se způsob strýcovi obživy nelíbil, byť peníze bychom nutně potřebovali. „Víš Vendelíne, můj bratr nevykonává čestné povolání a nechtěla bych, abys následoval jeho příkladu,“ řekla matka a navlékla si diamantový prsten, který dostala od strýce. Ani strýc nechtěl, abych kráčel v jeho stopách. „Vendelíne, ne abys kradl, zločin se nevyplácí,“ kladl mi na srdce. „Má asi pravdu,“ říkal jsem si, když jsem opouštěl jeho „skromnou“ čtyřpatrovou vilu na Ořechovce a míjel jeho sbírku mercedesů. „Kam jdeš strýčku,“ zeptal jsem se ho jednou zvídavě. „Ale, jdu do obchodu nakoupit,“ odpověděl mi. „Dej pozor,“ upozornil jsem strýce, „víš přeci, že tam mají kamery.“ „Kamery? Myslíš tyhle?“ Zeptal se mě a vyndal ze své tašky asi deset těchto elektronických přístrojů. „Ano, tyhle myslím“, zněla má odpověď. „Neboj se synovče, již tam nejsou,“ ujistil mě s šibalským úsměvem na tváři. Skutečně, strýc byl ve svém oboru skutečný profesionál. S tetou Ágnes se strýc seznámil ve Francii, kam se vypravil zkontrolovat bezpečnostní systémy vyspělé západoevropské země. S Ágnes se strýc seznámil přímo na jedné z pařížských ulic. Ágnes v norkovém kožichu, sledoval nejprve za účelem oloupení. Až když se Ágnes potkala s nějakou dámou a česky s ní rozmlouvala třeba o vypůjčeném kožichu, zjistil strýc, že tady „pšenka nepokvete“. Protože ho ale Ágnes po očku pozorovala chtěl strýc odvrátit její pozornost a tiše odejít. „Vypadla vám z peněženky stoeurovka,“ pronesl strýc vskutku nečekanou výmluvu. „Děkuji,“ odpověděla Ágnes a pozvala strýce na oběd. Za občerstvení nakonec neplatila ani Ágnes, ani strýc, ale jeden z hostů, kterého Igor stačil během oběda obrat nejen o peníze a platební karty, ale i o klíče od auta, takže tento francouzský poslanec musel jet na zasedání tramvají. Samou láskou k Ágnes stihl strýc ještě ten večer vybrat poštu a spořitelnu. Druhý den se sešli znovu a Ágnes si strýcův um docela oblíbila. Když se setmělo, šel strýc opatřit Ágnes nějaký dárek do klenotnictví. „Mám tu na vás počkat?“ Zeptala se Ágnes. „Můžete,“ řekl strýc a vylomil zámek. Zachvíli byl strýc uvnitř a vybíral prsten. „Nevěděl jsem, který by se vám líbil,“ pronesl strýc, „a tak jsem vám je přinesl všechny.“ Vyčkal potom příjezdu policie a rozmlouval s nimi o drzosti dnešních zlodějů. „A to byl v tomto klenotnictví tak účinný alarm,“ posteskl si jeden z policistů. „To je opravdu zvláštní,“ zamumlal strýc a očima si prohlédl pistole policistů. Ti nenašli ani šperky, ani pistole a navíc z telefoní budky ještě strýc zavolal na komisařství a oznámil jim, že místní policie je neschopná. Zato Ágnes byla spokojená a vrátila se do Čech spolu se strýcem. Opustila svoji garsoniéru na Proseku a nastěhovala se ke strýcovi. Až nedávno strýc narazil. Podlehl vábení kamaráda Vasila a vypravil se s ním na Ukrajinu na území bývalé Podkarpatské Rusi. Ještě tam nikdy nebyl a navíc chtěl zkontrolovat zabezpečení místních bank. Jenže když tam přepadl banku zjistil, že v ní nejsou žádné peníze a navíc ho bankéř obral o jeho cennosti a situace se tak naprosto obrátila. Takže, když se strýc vracel domů v trenýrkách, zařekl se, že s tímto způsobem obživy je konec. „Stal jsem se tím, čím opovrhuji, a to napáleným zlodějem,“ řekl mi a vstoupil do obýváku. „A vy jste kdo?“ Zeptal se muže roztaženého na kanapi. Já jsem instalatér a již odcházím,“ zachroptil muž a zmizel oknem bez otevření. „Vendelíne, kde je strýc Karel,“ zeptala se mě matka. Její pohled zamířil na Igora a udiveně pronesla: „Bratříčku, co ty tady?“ Potom ho pozvala do hospody a kupovala mu jednu sklenku alkoholu za druhou, aby na Karla zapomněl a nerozšiřoval se o něm otci. Když jí došly peníze, rozplakala se a utekla. Otec, který tu také úplně náhodou seděl vysekl strýcovi poklonu: „Švagře, to byl tedy výkon, pojď půjdeme domů a dáme si závody, ať zjistíme, kdo je vlastně lepší.“ Mě otec určil za rozhodčího. Po třech hodinách a dvaceti minutách jsem musel závod ukončit nerozhodně, protože veškerý alkohol došel nejen v domě, ale i u sousedů a v okolních samoobsluhách. Závod tedy o vítězi nerozhodl, ale otec měl jasno. Konečně se strýcem našli společné pojítko a trávili spolu víc a víc času. Po pár dnech byl v hledáčku protialkoholní léčebny nejen otec, ale i strýc. Když doktoři konečně našli oba pijany, rozhodli se k radikálnímu kroku. Zavedli je k psychiatrovi, jenž byl pověstný svým odporem vůči alkoholu. Jeho metody slavily úspěch zatím vždy a i největší notorici přestali pít do konce svého života. Léčení skončilo asi za deset minut, když měl tento člověk, který se v životě nedotkl alkoholu, v sobě asi tři promile. Když jsem po otci vyzvídal detaily, řekl mi: „Ten člověk mi připadal žíznivý, tak jsem mu dal ochutnat trochu té mé speciální pálenky.“ Tato otcova pálenka má hned devadesát pět procent a opilosti může dosáhnout i člověk, který jen sedí poblíž a dýchá výpary z této směsi. Tuto směs dokonce otec se strýcem prodávali na silnici řidičům místo benzínu. A poměrně slušně jim to vynášelo. „Jak je možné, že tolik lidí kupuje tu tvou směs?“ Zeptal jsem se otce. Odpověděl mi bleskově strýc: „To víš Vendelíne, naše pálenka je daleko levnější než benzín a navíc se můžeš během načerpání i občerstvit.“ „S druhým důvodem jsem si dovolil nesouhlasit, byl jsem totiž svědkem toho, když jeden řidič, který si jen tak trochu usrknul, usnul na místě ve stoje. V naší rodině se tak příliš nezměnilo. Kromě strýcovi nové záliby a toho, že se od něj teta odstěhovala. „Nebudu žít s notorikem a ještě ke všemu, když mi již nenosí žádné cennosti,“ uvedla teta a opustila strýce. „Klidně budu žít skromný, ale poctivý život s obyčejným člověkem,“ zdůraznila ještě. Podle posledního dopisu, který jsme od ní dostali, žije s jistým šejkem Omarem Saífem al Šahínem v Bahrajnu. Otec žije stále stejným životem alkoholika, až na to, že z léčebny již neutíká sám, ale se strýcem. Matka se stále častěji schází s Karlem a někdy dokonce tak často, že se mu ani nevyplatí vracet se domů. A já stále čekám na dobu, kdy z nás bude normální rodina jako každá jiná.

pr4dpokluk_1

Vánoční příběh Kdysi dávno žila v Nazaretu venkovská dívka jménem Marie, Marie bylo zasnoubena s tesařem jJozefem. Jednou Marie potkala anděla a ten jí řekl, že porodí syna Bbožího. Jozef s Marií putovali do bBetléma aby zaplatili daně. V Betlémě nehmohli najít ubytování ale jeden hospodský je nakonec ubytoval v chlévě. Té noci se jim narodil Ježíš. Za bBetlémem pastýři páslyi svá stáda. Najednou k nim promluvil anděl a řekl jim o narození Ježíše. Jako dárek pastýři vzali jehňátko a spěchali do bBetléma. Tři králové žijící v nedaleké zemi se vydali s dary do Betléma. Král Jeruzaléma Herodes dostal strach a chtěl se Ježíše zbavit. Tři králov{é|í} však neprozradili kde malého jJežíše najde. Jozefovi se zdál sen, ve kterém mu anděl nařídil aby vzal Marii i s Ježíšem do Egypta. Herodes dal pozabíjet všechny chlapečky mla{d}<in>ší dvou let. Když Herodes zenřel vrátil se Ježíš i s rodiči szpět do Nazaretu,

cbrod5t_1

Petra Těhníková IX. A Životopis Jmenuji se Petra Těhníková, narodila jsem se 28. září 1994. Bydlím v Kladně, ulici U Výtopny 1965. PSČ je 27201. Jsem svobodná. Má matka se jmenuje Lenka Těhníková, naroz. r. 1969, pracuje jako švadlena. Bydlí v Kladně, ulici U Výtopny 1965. Můj otec se jmenuje Petr Těhník, narodil se v roce 1968 a pracuje jako zámečník. Bydlí na téže uvedené adrese. Má sestra Lucie Těhníková se narodila 25. února 1991. Nyní se osamostatnila a je svobodná. Pracuje jako dodavatelka zboží do obchodů v Praze. Tento školní rok ukončím povinnou školní docházku. Nemám žádné doplňové kurzy a zatím ani žádné diplomy. Učím se anglický jazyk a německý jazyk. Úroveň znalostí těchto jazyků je základní. Mezi mé oblíbené předměty patří český jazyk, přírodopis a matematika. Jsem alergická na vlašské ořechy a rajčata. Nejsem náchylná k nemocem sepsáno dne 8. 1. 2010 v Kladně Těhníková

kl9atehpet_1

31.10. 2006 Veronika Šimanová, 2.D 1. písemná slohová práce Monako (Výklad) Osnova: I. Úvod – obecné údaje II. 1) Náboženství, výskyt 2) Vláda 3) Politika, dějiny III. Závěr – shrnutí Také Monacké knížectví, francouzsky Principanté de Monaco, které vzniklo roku 1861. Leží ve státě v jižní Evropě na pobřeží Ligurského moře na riviéře. Je obklopeno francouzským územím. Hlavní město Monaka se nazývá též Monako, kde žije okolo 1234 obyvatel. Rozlohou zaujímá 1,95 km2, kde se nachází přibližně 32 543 obyvatel, zvaných Monegaskové, též Francouzové a Italové. Většina lidí, kteří zde pobývají jsou věřící v římskokatolické náboženství, které je tu také nejvíce zastoupeno. Za úřední jazyk je zvolena francouzština. Jeho výskyt má výhodnou polohu, protože od severu je Monako chráněno horami, Přímořskými Alpami. Tím pádem je tu středomořské podnebí se subtropickou vegetací. Za nejvyšší bod se považuje Mont Agel, který dosahuje výšky 140 m. n. m. a jako nejnižší bod je Středozemní moře, což je i jediné hlavní vodstvo v Monaku. Monako získává příjmy hlavně z turistického ruchu, heren a prodeje poštovních známek, což vlastně patří do sféry služeb. Dělí se o celní unii s Francií. Jako dřívější měna tady fungoval frank, ale nyní je to euro. Forma vlády je konstituční monarchie. Nachází se tu dědičné knížectví rodu Matignon-Grimaldi, které je pod ochranou Francie. Zákonodárný orgán řídí Národní rada. Moc výkonnou má kníže a vládní rada v čele se státním ministrem. Hlavní politickou stranou je Národní demokratický svaz, kde platí ústava z roku 1962. Hlavou státu je jistý Albert II. a hlavní předseda vlády pak Jean-Paul Proust. Řadí se mezi členy OSN a OBSE (Organizace spojených národů a Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě). Knížectví vstoupilo do OSN roku 1993. Skládá se ze 3 měst, která jsou propojena obvody, z Monaka, Monte Carla a La Condamine. V Monte Carlu se jezdívá každý rok po městském okruhu Grand Prix Formule 1. Monako je působištěm bohatých, kteří zde nemusí platit daně. Jejich hlavní zábavou jsou velmi často kasina. V podstatě tím celé Monako žije. Dějiny Monaka jsou pestré: 10. – 9. st. př. n. l. = založení foinické osady a přístavu 7. – 6. st. př. n. l. = řecká osada (chrám Hérakla Monoika) <šipka> od 10. st. n. l. = majetek janovské rodiny Grimaldi r. 1297 = vznik samostatného knížectví r. 1524 – 1641 = protektorát Španělska r. 1641 = protektorát Francie r. 1793 = připojeno k Francii r. 1815 = obnovení knížectví, protektorát Sardinie r. 1861 = protektorát Francie r. 1911 = ústava – konstituční monarchie r. 1912 = celní unie s Francií r. 1949 = kníže Rainier III. r. 1973 – 78 = státní ministr A. Saint-Mleur r. 1978 = státní ministr Ch. Ballerio Bohatý stát, který ze světa nikdy nevymizí, protože ho vždy někdo „nasytí“ penězi, které nakonec prohraje v kasinu.

pr2dsimver_1

Tenkrát na jihu Bylo léto 2004 a v našich zeměpisných šířkách se tento rok počasí zrovna moc nevydařilo, a tak všichni hromadně odjížděli za teplem. Stejně tomu udělaly i Karin a Marina. Nehodlaly se dlouho zdržovat prohlížením katalogů, a proto se během jednoho odpoledne domluvily na Turecké riviéře. Několik zbývajících týdnů do odjezdu strávily ty dvě nešťastnice pod palbou telefonátů a e-mailů plných výhružek a výčitek od jejich přátel. Věc se totiž má tak, že Karin a Marina jsou mladé krásné ženy pružných a oblých křivek a dlouhých vlasů barvy zlata, což není zrovna vhodná výbava pro dvě samotné Tturistky v Turecku. Proto byli všichni jejich blízcí strachy bez sebe, když se dozvěděli, pro jakou destinaci se rozhodly. Nicméně kromě krásného vzhledu jsou obě velmi tvrdohlavé, a tudíž si bez zaváhání stály za svým. Jak se od nich dalo čekat, skutečně odletěly. Oproti všem obavám rodičů a přátel se měly báječně. Jejich vzhled jim sice přinášel neustálou pozornost, což je chvílemi obtěžovalo, ale zároveň toho od rána do večera využívaly. Od odnesených kufrů až do pokoje, přes pití všeho druhu přímo k lehátku, až po poponášení slunečníků podle sluníčka. Abych tak řekla, neměly se vůbec špatně. Jednou večer se rozhodly prozkoumat nedaleké větší město. Průvodkyně jim poradila, že kousek od hotelu jezdí každou chvíli turistický mikrobus, který je tam pohodlně odveze. Dívky se v klidu navečeřely a když padla tma, tak vyrazily na průzkum. Doporučené místo bylo spíš odlehlé prázdné parkoviště. „Moc se mi to tu nezdá. Co budeme dělat?“, zeptala se Marina. „Chvíli počkáme“, odvětila Karin. Chvíli čekaly a když se nic nedělo, vydaly se zeptat opodál stojících Turků, kde že má být ta zastávka. Oba se zasmáli a ukázali asi kilometr do kopce, kde lampa osvětlovala silnici, a oznámili jim, že trasa mikrobusu vede tamtudy. Normální turistky by se vrátily do hotelu a vyrazily jindy a za světla, ale nebylo tomu tak s Karin a Marinou. Vydaly se do tmavého kopce pryč od turistického centra a ruchu restaurací a kaváren. Čím výš stoupaly, tím větší byly rozestupy mezi lampami. Když konečně došly na žádanou silnici, nechtělo se jim jen tak stát a čekat, tak se vydaly na výzvědy doprava. Na konci cesty objevily plot oddělující skládku a podivný hotel. „Jdeme se dovnitř zeptat, ne?“, neváhaly vejít a recepčního, který se tvářil tak udiveně, že snad ještě nikdy neviděl turistu, se zaeptaly, jakým směrem je město. Beze slova ukázal rukou vlevo a děvčata spokojena s touto informací odešláa a vydala se správným směrem. Po pár minutách chůze se na cestě opravdu objevil mikrobus a odvezl je přímo do centra, tak jak si přály. Po řádné obchůdzce všech obchodů skončily v obrovské prodejně koženého oblečení. Pan majitel se jim od první chvíle pečlivě věnoval a když se objevil problém, tak hned nabídl řešení. Problém spočíval v tom, že si Karin vybrala nádherný dlouhý kabát, který jí byl v bílé barvě moc velký a v černé se jí nelíbil. Ali – ochotný pan majitel bez váhání navrhl, že druhý den dojede do skladu pro ten bílý kabát ve správné velikosti, večer je vyzvedne v hotelu, přiveze sem do obchodu, kde si ho Karin v klidu vyzkouší a zase je odveze zpátky. Neuvěřitelné se stalo skutečností a ty dvě souhlasily. Napsaly Alimu jméno hotelu a číslo pokoje a spokojeně odešly. Byli domluveni na druhý den na devátou večer. „Myslíš, že vážně přijedou?“, váhala Marina. „Řekla bych, že ano. Vypadali, že to myslí vážně“, uvažovala Karin. Ali s neznámým kolegou dorazili na čas a posadili slečny do velkého vozu. Jezdili asi půl hodiny opuštěnými silnicemi tureckého vnitrozemí, až se to dívkám přestalo líbit. Ovšem za horami se skutečně objevilo město, Aliho prodejna i vysněný kabát. Všichni společně popili čaj, udělali dobrý obchod a na rozloučenou se vyfotili. Turečtí gentlemani je opět odvezli až před hotel a všichni byli spokojení. Po návratu domů samozřejmě nezapomněly tuto a další „zábavné“ historky všem povyprávět, tudíž při těch představách všichni strachy bledli, ale Karin a Marina od té doby nedají na zemi mezi Evropou a Asií dopustit.

pr4cneralz_1

1. listopadu 2005 Richtrová, 3.E písemná práce ZAMYŠLENÍ - důchodce ve městě (úvaha) Dnes ráno jsem v rádiu slyšela otázku na to, který z posluchačů se těší do důchodu. Přišlo docela dost odpovědí a i mě to donutilo přemýšlet. Co je to vlastně ten důchod a co obnáší? Představovala bych si, že po letech dřiny a věrnosti práci si obstarám nějakou malou chaloupku na venkově a spolu s manželem pást krávy a sklízet obilí. Okolo nás bude běhat plno vnoučat. Nádhera. Pak mi ale došlo, kolik denně potkám starších lidí v Praze. Potkávám je hlavně v dopravních prostředcích. Většinou ani nevědí kam jedou, ale na bezcílné popojíždění v tramvaji mají v důchodu čas. Nějaký neslušný mladík, který nenechá kolegyni důchodkyni sednout, je bohužel jediné vzrušení jejich dne. Takže jaké je to být důchodcem právě v Praze? Vaše vnoučata, dcery a synové se již dávno odstěhovali. Tudíž ráno vstanete, uděláte topinku manželovi, kterému už neřeknete jinak než „dědku“ a snídáte se Snídaní s Novou. Vybafnou na vás mladí a krásní moderátoři se spoustou reportáží a ještě větším počtem informací o světě, který brzy opustíte. A tak stařenka vyrazí nakoupit do víru velkoměsta. Notnou chvíli se ale vozí tramvají, aby se dostala do co nejvzdálenějšího nákupního centra od domova. Tady stráví minimálně hodinu koukáním se do výloh na oblečení, které by na sebe nikdy nevzala a do kterého by se ani nevešla. Další hodinu pak jezdí s nákupním vozíkem, ale koupí jen deset vajec, pět rohlíků a Blesk. Jakmile se vrátí domů, vezme právě zakoupený Blesk a zazvoní na sousedčiny dveře. Více než polovinu nastalého odpoledne je jejich hlavním tématem k diskuzi jestli má Madona zvětšený ty prsa a jestli si náhodou Pitt neholí nohy. Když se doberou k nějakému závěru a vypijí dva hektolitry kávy, jde naše babička domů kde ji ale nikdo nečeká, protože manžel u souseda právě hodnotí politickou situaci u nás a v Americe. Proto si sedne na čtyřicet let starou pohovku, zmáčkne tlačítko ovladače stane se zajatcem věčných telenovel, nezáživných seriálů a reality show. A den pro ni končí. Jak nad tím tak přemýšlím, důchodce je ve městě jako ve vězení. Jeho dozorci jsou televize a bulvární tisk. Nenajde zde vůbec žádné uplatnění a nikoho nezajímá. Jen se den za dnem stále více nudí. Také proto souhlasím s tvrzením, které jsem nedávno slyšela, že by člověk nikdy neměl jít do důchodu. Měl by pracovat. Třeba jinde a třeba úplně jinak, než to dělal celý život. Jakmile ale odejde na „pracovní odpočinek“, začne stárnout a s tím už nic nenadělá. Zvláště ne ve městě.

pr3ericjan_02_1

Slohová práce školní 23. května 2006 Eva Procházková Lavička v parku Přivezli mě do parku asi před pěti roky. Byl nádherný slunný den a já jsem byla čerstvě natřená. Nevěděla jsem, co mě tam čeká. Myslela jsem si, že se budu nudit, ale opak byl pravdou. Za tu dobu, co mě sem přivezli, jsem byla mnohokrát přemístěna a nahrazena mladšími a hezčími. Je samozřejmé, že jsem toho také hodně zažila. A s nějakým z mých zážitků bych se s vámi chtěla podělit. Teď mám na vyprávění čas a klid, protože je brzo ráno a lidé teprve vstávají. Přes den se nic neobvyklého neděje, to jsem taková klidná, uvolněná a spokojená. Lidé si na mě sedají, což od toho také jsem, že?! Pozoruji kolemjdoucí, maminky s kočárky a jak si děti hrají. To je všechno strašně hezké. Zrovna minulá rok v květnu mě přemístili pod nádherný rozkvetlý strom. No to víte, máj, mládí, teplo a láska. Sedaly na mě zamilované páry a při západu slunka se líbaly a říkaly si tak nádherná slova. Někdy mi bylo i do pláče, protože jsem se cítila opuštěná, ale ruch kolem mě vždy přesvědčí, že sama určitě nejsem. Realita není vždy příjemná. Ty psi, to je strašná věc… Když jsou na procházce, tak na mě neberou ohled ani oni ani jejich páníčkové a paničky. Klidně si mě očuchávají svým čenichem a pak se na mě „vyčůrají“. Že jim není hanba. V noci, to mám strašný strach, procházejí se kolem mě divní lidé. Lehají si na mě, ale já bych se chtěla také někdy vyspat. Jednou se mi dokonce stalo, že nějaký opilý mladík si kleknul a opřel se o mě a začal zvracet. Samozřejmě, že mě to zasáhlo také. A pak jsem nemohla celou noc usnout. Zlatí psi. No a zima?! To je pro mě nejklidnější, ale i zároveň nejnudnější období. Aspoň si po namáhavé sezóně odpočinu. Nikdo na mě nesedá, nikdo mě „neotravuje“ a já si v klidu dřímám pod sněhovou peřinou. Už cítím, že mě zase za chvíli přemístí. Protože můj vzhled už poznamenal čas. Starší děti si mě vůbec neváží. Ryjí do mě nožem všelijaké nápisy. Jako například „Miluju Helenu“. nebo „Honza je prase“ a vůbec si neuvědomují, že mě to bolí. A také je mé dřevo už ztrouchnivělé. Kdybych měla shrnout mé zážitky, že jsem šťastná a že těch hezčích bylo více. Teď při mém věku mám nejradši klid a západ slunce. Osnova: I. Úvod II. Stať: a) Den b)Máj c) Realita d) Noc e) Zima f) Čas III. Závěr

cb2cproeva_02_1

Slohová práce školní Tomáš Lískovec 12. června 2007 3. C Znamení doby Znaků doby je podle mě více. Tím hlavním v mých očích jsou peníze, které znamenají moc, za nimiž se všichni ženou, a dokážou z lidí udělat cvičené opice, které za peníze udělají doslova všechno. Peníze jsou tím hlavním cílem pro každý stát světa. Velké mocnosti se snaží dostat do područí ty menší a slabší státy, ze kterých „ždímají“ co se dá. Silné nadnárodní společnosti se po světě rozšiřují jako mor a nebude dlouho trvat a zaplaví i ten nejzapadlejší kout a po čase vytlačí všechny drobnější podniky v každém státě. Globalizaci nelze lehko zabránit a myslím si, že většině lidí je to buď lhostejné, nebo radostně vítají každý západní bufet, butik či supermarket. Dnešní konzumní společnost nemyslí na nic jiného, než na to, jak vydělat co nejvíce peněz a potom je co nejrychleji někde utratit. Dalším znakem dneška, a to velice závažným, je neohleduplnost k životnímu prostředí. Lidé jsou zaslepeni vidinou bohatství a jejich zorné pole se zúžilo natolik, že přestávají vidět okolí, následky a vedlejší účinky své mnohdy drtivě destruktivní činnosti. Staví se dálnice, mosty, tunely a rodinné domy, z nichž některé nápadně připomínají králíkárny, které nejčastěji narušují krajinu, protože se staví na perifériích větších měst, na místech dřívějších luk a polí – cítím to na vlastní kůži. Za pár let povede nedaleko našeho domu dálnice, která má sice přinést celému regionu rozvoj, ale nikoho netrápí osudy lidí, jimž projedou doslova pod okny tisíce aut denně. A teď tak malebná krajina jižních Čech bude zhyzděna asfalto-betonovým výtvorem civilizace. Nejsem žádný fanatický ochranář přírody, ale jsem toho názoru, že životní prostředí je velice a stojí za to ho chránit. Na tom, že dlouhodobě stoupá množství skleníkových plynů v atmosféře má částečnou vinu i člověk, i když se to někteří snaží zpochybnit. Chtějí se ospravedlnit s argumenty přirozeného vývoje planety, není to úplná pravda. Pokud se lidstvo bude pořád vymlouvat a nebude jednat, přijde čas, kdy už bude pozdě na změnu. Příroda k nám byla a je štědrá, tak proč nemůžeme my k ní být alespoň slušní? Osnova: 1) Úvod 2) Stať: a) peníze b) životní prostředí 3) Závěr

cb3clistom_02_1

Můj pes Kejty Říká se, že pes je nejlepší přítel člověka. Rád bych vás seznámil s mojí psí kamarádkou Kejty. Je to tříletý labradorský retrívr a je to fenka. Měří 54cm a váží 36kg. Nejvíce vás na ni zaujme její široká hlava se středně velkýma vysoko nasazenýma ušima, které jsou zlatohnědé barvy. Visí podél hlavy a legračně plandají, když běží. Neustále se také usmívá velkýma, chytrýma očima, které jsou oříškověhnědé. Ke čmuchání a zkoumání jí slouží velký, černý čumáček a dobře vyvinuté nosdry. Má výborný čich. Ke kousání a žvýkání využívá tlamu plnou silných, bílých a velkých zubů. Hlavu a silně stavěný trup spojuje krátký, pevný a svalnatý krk. Kejty působí jako statný a fyzicky zdatný pes také díky silným, středně dlouhým končetinám, na konci kterých jsou kulaté, pevné tlapy s měkkými nášlapnými polštářky. Její prsty jsou opatřeny blanou pro rychlý a vytrvalý pohyb ve vodě. Velmi rád plave. Umožňuje jí to i krátká, hustá, světle smetanová srst a podsada odolná vůči vodě a vlhkosti. Povaha Kejty je převážně milá a přátelská. Radost vyjadřuje rychlým máváním ocasu, který je středně dlouhý, na začátku silný a na konci úzký. Kejty velmi dobře reaguje na povely, je oddaná, hravá a poslušná. Na vetřelce moc neštěká. Ba naopak. Lupiči by asi ukázala, jak se dostat do domu zadem, a nebo by ho vyplašila bouřlivým přivítáním, skákáním a olizováním. Kdybychom mohli Kejty věnovat více času na výcvik, mohl by z ní být i vodící pes nebo společník pro tělesně postižené. Určitě by jí to nevadilo. Její klidnou, radostnou a přátelskou povahu si určitě každý zamiluje. Mám ji moc rád.

cl7cpatant_1

Instalace programu Windows Commander Vložte CD s programem do Vaší CD mechaniky a počkejte až se objeví uvítací okno. V prvním okně uvidíte informace o programu a o jeho verzi. V pravém dolním rohu klikněte na tlačítko Další. Přečtěte si smluvní podmínky a zaškrtněte políčko Souhlasím se smluvními podmínkami. Pokračujte stisknutím Další, až se dostanete k samotné instalaci programu. Po uložení programu na disk zvolte buď přednastavený adresář Program fines, anebo si zvolte Vám vyhovující umístění pomocí tlačítka Procházet. Po vybrání složky pokračujte v samotné instalaci zvolením Další. Instalace by měla trvat maximálně několik minut. Instalace j ukončena ve chvíli, kdy se na obrazovce monitoru objeví formulář pro vyplnění Vašeho jména, e-mailu a názvu firmy. Po zadání těchto údajů se posuňte pomocí tlačítka Další na registrační okno, kam zadáte registrační kód produktu. Registrační kód najdete na vnitřní straně obalu CD. Po zadání kódu a stisknutí Další se Vám otevře závěrečné okno, kde Vám program oznámí, že instalace byla úspěšně dokončena. Instalaci ukončíte zvolením Hotovo. Takto nainstalovaný program je připraven pro používání v plné verzi.

js3soj_01_1

Slohová práce (školní) 23. května 2006 Jiří Vlach Lavička v parku Jsem lavička v parku a chtěla bych vám vysvětlit něco o životě laviček. Pro život lavičky musíte mít vhodné povahové rysy. Řekla bych, že ideální je být trochu flegmatik, nikam zbytečně nespěchat, prostě občas jen tak vypadnout a relaxovat. Také musíte mít ráda práci s lidmi. Naopak lavičky s aktivní, nebo dokonce výbušnou povahou budou po celý život nejspíš nešťastné. Jako lavička se ovšem nemůžete věnovat řadě svých koníčků a zájmů. Například sport nebo procházky po městě vůbec nepřicházejí v úvahu. Na druhou stranu máte zaručený pohodlný život, plný sociálních jistot a zabezpečení. Před dávnými časy jsem byla sestrojena soudruhy kdysi v Sovětském svazu, převezena do Čech a poté nainstalována v jihočeském krajském městě, přímo před jednou základní školou. A právě díky tomu se odlišuji od ostatních laviček ve městě, které prožívají svůj nudný, jednotvárný život někde na ulicích nebo na náměstích. Zaujalo mě, že se každý rok obměňuje nová generace deváťáků, kteří mě využívají k rozmanitým účelům. V tu chvíli se měním z lavičky PŘED školou v lavičku ZA školou. Velice mě baví je pozorovat při jejich prvním setkání s cigaretou, nebo s alkoholem. Hodně zábavy je s nimi také na jaře, když se probudí jejich hormony a oni se snaží ulovit nějakého partnera, či partnerku. Bohužel se jim to většinou nepodaří a pak si vylévají vztek na mě. Naštěstí mě vždy někdo rychle opraví. Občas mě také využije nějaký dospělý zamilovaný pár, aby si zkrátil volnou chvíli. Proti tomu sice nic nemám, ale přijde mi to trochu neosobní. Zkrátka můj život je celkem pestrý a mě tak vyhovuje. I když teď mě napadá, že kdybych byla lavičkou v Indii, mohla bych být v příštím životě třeba člověk… Osnova 1) Úvod 2) Stať a) povahové rysy b) zájmy c) historie d) současný život 3) Závěr - zamyšlení nad smrtí

cb2cvlajir_02_1

Životopis Jmenuji se Antonín Vinš, narodil jsem se v Kladně 14. 3. 1995. Bydlím v Kladně, ulice Milady Horákové 631. Moje matka se jmenuje Irena Vinšová a narodila se roku 1970. Pracuje jako kuchařka v restauraci. Otec se jmenuje Petr Vinš a narodil se roku 1956. Pracuje jako podnikatel. Oba rodiče bydlí na téže adrese jako já. Můj jediný sourozenec Markéta Vinšová se narodila roku 1988. Pracuje jako servírka v téže restauraci jako matka. Sestra je svobodná a již s námi nebydlí. V letošním roce dokončím povinnou školní docházku. Myslím si, že prospívám dobře. Učím se angličtinu a němčinu. Angličtinu ovládám dobře, z němčiny umím jen základy. Chtěl bych jít na Střední odborné učiliště v Kladně. Rád sportuji, závodně hraji stolní tenis. Hraju ještě na kytaru. Zajímám se o počítače a auta. Občas pomáhám opravovat auta u otce v jeho servisu. Ve sportu mě však omezuje zdraví. Mám lehké astma a alergii. V předešlém roce doktoři zjistili, že mám nedomykavost chlopně. Dne 8. ledna v Kladně Vinš

kl9avinant_1

Ondřej Dědek 23. 2. 2004 2. Slohová Práce Bílá Vrána (Charakteristika) Osnova: 1. Vnější charakteristika a moje hodnocení 2. Vnitřní charak. 3. ... Myslím si, že osoba, kterou jsem si vybral zaujala spousty lidí na celém světě, jak svým hudebním talentem, tak i svým životním příběhem. Když jsem byl ještě malý prcek, neměl sem ponětí, že žije někdo takovej člověk, o kterém budu později něco později něco psát. Čím sem byl starší, tím častěji sem slýchával jeho muziku a přečetl sem si o něm hodně věcí. Tehdy mě velice zaujal. Jmenuje se Kurt Cobain a je to jedna z největších hudebních legend 90. let, teda aspoň pro mne, neboť někdo si o něm myslí to co já a jiný, že to byl feťák a schyzofrenický blázen. Založil skupiny, se kterou dokázal během jedné noci "zlámat" žebříčky všech hitparád. Ta skupina měla název NIRVANA a při jejích koncertech lidé šílely. Na první člověk se může člověku zdát, že jejich "image" jsou drogy. Není to tak úplně pravda, I když byl Kurt 8 let závislý na heroinu a dokonce se jednou tak předávkoval, že bylo veliké stestí, že to přežil. Byl navyklí na "drogy" už od dětství, neboť mu doktoři když byl malý předepsali nějaký lék, nevím jak se jmenuje, ale zakládá prý na člověku závislost. Na první pohled vás určitě uchvátí jeho pohled – měl krásné modré, pronikavé oči. Když se prý narodil, v nemocnici povídaly, o jeho blankytných očích. Měl delší blonďaté, rozcuchané, trochu slepené vlasy, které měl občas hozené jakoby do obličeje. Na tváři měl --- "strniště". Byl schopnej se třeba týden nemejt, a potom vystoupit v nějakém televizním pořadu. Neměl rád komerci a televizi. Zkládal prostě hudbu, kterou cejtil srdcem. Měl i svůj styl oblékání, delší rozepnutou košily, potrhané džíny a plátěné boty Micky Coverse. Jeho zmiňovaným plátěnká dodnes říkám cobainovky a dají se koupit na tržišti za 80Kč. Nakupoval prý v New Yorských "sekáčích". Prostě byla to jeho jedinečná image, se kterou se lišil od ostatních, a kterou by si podle mě nikdy nenechal "vzít". Za ženu si vzal dnes už docela známou zpěvačku Courtney Lowe, se kterou mel dceru Frances. Hudbu a texty k písním skládal většinou sám. Prostě napsal co si myslel, a co cítil. Ve všech písních může člověk slyšet o jeho životě, pocitech, šarvátkách atd. Jjeho písně se do teď hrajou na různých akcích a dokážou je pořádně okořenit. Znám lidi, kteří jsou schopni se při poslechu jeho písní rozbrečet. Sám o sobě si myslel, že je žkažený, hnusný, nemocný – Říkala to jeho manželky, ale na druhé straně byl přátelský, vtipný, lehce schizofreidní, ale dokázal být i uzavřený a nadával sám sobě, jak už jsem se o tom zmiňoval o 2 řádky víše. Když byl malé dítě, a chtěl na sebe upozornit, tak se nejprve rozkřičel, a když tahle taktika nepomohla, začal brečet. Asi nejznámější album, které vydal se jmenuje Nevermind a pak ještě živej koncert ze stanice MTV, protože nesnášel hraní z "playbacku" Jeho poslední písnička, která byla vydána až po jeho smrti se nazýva „You know Youu Right" A proč tohle vše píšu v minulém čase a zmiňuji se o tom, že Kurt se toho nedožil? Roku 1994 se zastřelil na jednom opuštěném místě v Americe a nechal po sobě velmi smutný dopis na rozloučenou, kde i zmiňoval, jak špatný je tenhle svět, jak miluje Courtney a Frances.......

pr1cdedond_02_1

29. března 2007 Martin Novák, 2.CV 2. písemná slohová práce Cesta Umělecký popis Má cesta ránem Je sedm hodin ráno. Já se probouzím s pocitem únavy a nepřetržité bolesti celého těla. Připadám si, jak kdybych předchozí den držel na zádech celou váhu světa. Časem jsem se dostal k televizi, abych si vklidu vypil černý lektvar připomínající rozpuštěné kakao a    1 kus chleba. Koukám na zprávy. Zjistil jsem, že je pondělí. Den, kterým většina populace pohrdá. A já ho nesnáším. Znamená konec odpočinku v přírodě. Konec pozorování hrajících si plyšových koulí na trávě a stromech. Ve zprávách jsem se nic zajímavého nedozvěděl. Paní v černém sáčku vypadala jak tučňák. V Iráku opět bouchla bomba, Američané opět přišli o své vojáky a cena ropy opět rapidně vzrostla jak vystřelená družice do závratných výšin cenové tabulky, protože nějaký inteligent pravil, že Amerika zaútočila na Írán. Přepínám o kanál výše. A máme tu kreslené pohádky. Konec Gumových medvídků, kteří vždy za pomoci svého kouzelného nápoje a své jednotnosti vždy 2 nad zlem. Nastala doba Toma a Jerryho. Roztomilý kocourek se za pomoci výbušnin snaží roztrhat myšku na kusy a všem to příde náramně zábavné. Seriál se začíná ztrácet do temnoty a já vycházím na další část své cesty. Přecházím rušnou křižovatku. Na obou stranách stojí spousta aut vypadajících jako šelmy číhající na svou kořist a já čekám, který po mě skočí. Schazím z mírného kopečka a přímo proti mně svítí obří reflektor, který mě oslepuje. Je to naše Slunce. Každý den přesně na stejném místě ve stejnou dobu. Cestou potkávám už dva roky stále ty samé lidi. Zkouším se z jejich výrazu, který připomíná člověka bezespánku, vyčíst co jsou zač. První je pán se šedivými vlasy, --- aktovku a černými brýlemy. Vypadá jak tajný agent ve výslužbě z nějakých akčních filmů. Další je paní. Její blond vlasy září do ranního šera jak svatozář a nepřemýšlím co je zač, neboť ji znám. Časem se --- kousek od výrazné budovy a tou je naše pošta. Před ní stojí hlouček lidí koukajících neustále na své blýskavé hodinky a mumlajících nějakou blíže neurčenou řečí. Stále tu stojí jak husité před radnicí při popravě Jana Želivského. --- k dalším semaforům. Vidím tu pěknou hnědovlásku a říkám si, že bych ji mohl pozdravit. Ale ona mě předběhla a pozdravila dříve. Její pozdrav je jak zvonění budíku a já se konečně začínám probouzet. Já už konečně nejsem chodící schránka na přepravu orgánu, který se nazývá mozek, ale --- ho i --- používat. Chvíli si povídáme, což mi zpříjemní den a poté se loučíme s číslem toho druhého a pokračujeme po svých cestách. Docházím k semaforům a vidím soupeřící šelmy, kdo dřív bude u dalších světel. Já si jich nevšímám. Jsem stále myšlenkami mimo. Naproti svítí červené světlo v --- --- a já musím čekat až bude zelená. Jinak mě šelmy dostanou. V klidu přecházím a už vidím zadní stěnu školy. Kolem dokola jsou lidé oblečení a na zádech mají baťohy. Ještě --- a budou vypadat jak ženisté jdoucí stavět. Pomalu docházím ke škole a u vstupu už stojí zástupce ředitele na stráži, aby mohl každého kdo příde pozdě --- před školu a pak se na něj vklidu ---. Procházím kolem něj a pozdravím. Jemně pokyne hlavou a já procházím dále do budovy. U skříněk, vypadajících jak neprodyšné sejfy, se tísní desítky studentů a svádí bytvy o to, kdo si dřív sundá bundu. Vypadá to jak neuvěřitelný chaos, ale vše má přesný řád. Vyjdu po schodech, projdu dlouhou chodbou vypadající jak ve vězení s jednotlivými dvířky pro vězně a zasedám do své lavice. Zde budu dnes vězněm asi šest hodin a poté se přesunu na výslech o pár pater výše....

pr2ctnovmar_02_1

Tomáš, Macovka 7. C Mobilní telefon Telefon který popisuji jsem dostal od rodičů k mým 12. narozeninám, jeho značka je sony ericsson. Mobilní telefon je obdelníkového tvaru, na výšku měří asi 10cm a na šířku asi 6cm. Telefon je černé barvy. Zdobí ho stříbrné olemování po bocích, je velmi elegantní a moderní. Zepredu telefonu jsou tlacítka s písmeny a číslicemi, září na něm displej s 266 000barvami. Zezadu telefonu se ukrývá stříbrný plíšek, který zakrývá fotoaparát. Na mém telefonu je zvláštní, že je celý odrený od pádů z lavice, stolu, kapsy atd…. Slouzi mi k dorozumívání s lidmi, se kterými se potřebuji spojit bud písemně nebo hovorově. Využívám spíše písemné zprávy. Dále na telefonu vyuzívám fotoaparát, mp3 přehrávač, připojení k internetu apod…. Mamka mi dobíjí kredit 250kč abych ji mohl kdykoli napsat nebo zavolat kde jsem a jestli jsem v pořádku.

cl7cmactom_1

7. března 2006 Anna Švehlová, 3.E 2. písemná práce Skládka v srdci Evropy fejeton V tom našem velikém širém světě, obklopeném průzračně modrým oceánem, leží malý státeček. Je tak malý, ale přece tak významný. Někdo to přece musí být, musí zastávat to místo. Místo, kde se skladují zbloudilé duše. Jako papírové krabice od mléka tu leží naši exvyvolení. Úplně zelení, jako láhve od piva, naši slavní politici. S rozbitými žárovkami čile konkurují vyhaslé hvězdy šoubyznysu. S obnošeným oblečením soupeřící podnikatelé, velkoobchodníci i OSVČ. A jednou z nezbytných součástí skládky jsou samozřejmě i papírové obaly, nabádající ke zdravé stravě, štíhlé linii a prevenci před ptačí chřipkou. A to je kdo, v té nepřeberné haldě nepořádku. No přece naše modelky. Ty superštíhlé krásky s perfektní postavou, dokonale padnoucím oblečením, voděodolnou řasenkou, svalnatým přítelem v těsném tričku a mentální anorexií. Podobají se vlastně müsli tyčince. Na začátku křupavé, chutné a zdravé. Po konzumaci? Scvrklé, vyzáblé, prázdné obaly bez povrchního pozlátka. Nutí je k tomu moderní svět. Stále více a více i na tuhle malou skládku doléhá fenomén štíhlosti. Místo sledování raního počasí, sledují ručičku váhy, pomalu klesající, jako teploty v zimních měsících. Místo přečtení raních novin si vypočtou svůj BMI a vyráží utrhnou si co nejlepší místo na vrcholu skládky. Tam, co nejvíce nahoře, kde nehrozí, že přijede bagr a smete je dolů. A proto se každé ráno váží, vyčesávají stále větší a větší chomáče vlasů a týrají své tělo dietami. Na skládce platí, že se udrží, i když jen chvíli, ti nejpohotovější, nejvynalézavější a nejmazanější. Proto se nároky stále zvyšují. A najednou se objeví mezi prázdnými obaly hit. Naprosto úžasná dieta, která je bezkonkurenční a blesková. Účinnost zaručena na 100%. Víte proč jsou všechny dvouleté děti tak štíhlé? Hlásá roztrhaný cár papíru, povalující se v téhle špinavé změti. Protože mají svou vlastní dietu. A to je něco pro naše obaly – modelka. Je zde i přesný rozpis. Někomu se podařilo vynést ho na světlo a najednou všichni vědí, co udělat. Je tu nová dieta a s ní možnost uspět na špinavém poli skládky. A jak tento zázračný objev vypadá? V pondělí si dej k snídani ovesné vločky. Polovinu vylej na ubrus a druhou polovinu si rozpatlej po tvářích. K obědu sněz tři velké zelené pastelky a zapij litrem mléka. Večeře se skládá z banánu namočeného v kakau. V úterý u snídaně spolkni dvě kostky cukru, ale hezky v celku, ještě hranaté a zapij jarem na mytí podlah. Doporučuje se Mistr Propper. K obědu jedna cigareta (sníst, ne vykouřit) a k večeři tři matičky střední velikosti. Ve středu vypij k snídani sklenici piva a zajez miskou čerstvých jahod. K obědu vylízej hrnec od polevy na vaření. Večeře budiž složena z kousku růžové rtěnky a pudru na líce. Čtvrtek se skoro ničím neliší od pondělka, jenom sněz tři modré pastelky místo zelených. V pátek si můžeš dopřát k snídani trochu pleťového krému. K obědu piškoty namočené v bramborové polévce a k večeři zahrab 2 pomeranče do květináče s muškáty. Pečlivě si potom ocucej prsty. V sobotu k snídani pětkrát olízni lízátko. Upusť ho venku do trávy. Zvedni a následně znovu olízej. Dej do sáčku s moukou. K obědu sněz tři zrnka rýže pomocí vidličky a zbytek zadupej do koberce. K večeři vyhrabej zahrabané pomeranče a oba sněz i se slupkou. V neděli si dojdi ráno pro lízátko a pečlivě olízej. Tyčinku od něj si strč co nosu. K obědu si rozpatlej kečup po tvářích a postav ho otevřený, dnem vzhůru, do lednice. K večeři pak jeden list fíkusu, popřípadě postačí Kala. Tak co, milé modelky? Stojí to místo na nejvyšším bodu naší skládky za to? Malé děti jsou sice hubené, ale stojí to opravdu za to? A co z toho plyne? S jídlem nebojuj, bez jídla je život fuj!

pr3esveann_01_1

31.10. 2006 Lipertová Bára , 2.D 1. písemná slohová práce Medicinálně významní prvoci (protozoa) (Výklad) Osnova: I. Úvod – prvoci způsobují onemocnění II. 1) Kmen praprvoci a výtrusovci 2) Bičíkovci 3) Kokcidiovci III. Závěr – shrnutí Mezi organismy z podříše protozoa patří i takové, které způsobují vážná onemocnění člověka. Postižení mohou být ohroženi (dokonce i na životě). Mezi prvoky řadíme dva medicinálně zajímavé kmeny. Je to kmen a výtrusovci. Kmen praprvoci, latinsky sarcomastigophora. Zahrnuje nejjednodušší jednobuněčné organismy. Jejich pohyb je zajištěn pohyblivými organelami (panožkami nebo bičíky). Kmen výtrusovci, latinsky apicomplexa, je převážně endoparazitní. Zahrnuje specializované organismy, které mají složitý vývin matagenezí. Praprvoci se dělí do několika podkmenů. Nejzajímavější jsou bičíkovci. Do bičíkovců řadíme i trypanozómu gambiense (tripanozóma spavičná), která způsobuje spavou nemoc. Parazituje v krvi obratlovců, rozmnožuje se ve trávicím traktu nebo ve slinných žlázách hmyzu. Přenašeči jsou bodalky rodu glosina palpalis, známé převážně pod názvem tse-tse. Další trypanozómou, která způsobuje Chagasovu nemoc, je trypanozóma cruzi. Tato nemoc se vyskytuje převážně v jižních a středních oblastech Ameriky. Přenos této nemoci způsobují ploštice, kde vstupní branou infekce je poraněná kůže. Výtrusovci zahrnují třídu kokcidiovci, latinsky coccidiomorpha, která se dále dělí do několika řádů. Je to řád kokcidie a krvinkovky. Mezi kokcidie patří toxoplasma gondii, která způsobuje známou a obávanou nemoc toxoplasmózu. Toxoplasmóza ohrožuje převážně těhotné ženy. Plod může být trvale poškozen a matka potratí. Mezihostitelem u této nemoci jsou nejen kočky, ale i lidé nebo ptáci. Krvinkovky způsobují možná ještě známější nemoc – malárii. Výskyt malárie je převážně kolem rovníkové Afriky. U nemocného se střídají stavy horeček a zimnic, doprovázené častým průjmem. Proti této nemoci se dá bojovat i preventivně, a to vysoušením bažinatých oblastí. Přenašeči jsou totiž komáři rodu anopheles. Výtrusovci a praprvoci způsobují vážná onemocnění člověka. Je důležité se proti nim bránit. Probíhá proto neustálý výzkum způsobů léčby i přenašečů chorob. Dokonce i čeští vědci přinesli důležité poznatky o genech trypanozómy gambiense.

pr2dlipbar_1

Slohová práce školní Jana Kaiserová 12. ledna 2006 2. C Témata: 1. Abeceda dnešní společnosti (Úvaha) 2.Kalamita (Volný stylový útvar) 3.Probouzení v neděli ráno (Volný stylový útvar) 4.Dějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí (Úvaha) Abeceda dnešní společnosti Osnova : I.Úvod: Dilema II.Stať: a) Zvrácená společnost b) Uspěchaná společnost c) Minulost III. Závěr: Lepší budoucnost Po pravdě ani nevím, jak bych měla začít, ale myslím si, že je hodně toho, o čem bych se měla zmínit. Dnes ráno jsem jela v autobuse plném lidí a byla jsem svědkem rozhovoru dvou žen. Jedna si stěžovala té druhé, že dnešní mládež je nevychovaná, drzá, mluví vulgárně a není ohleduplná ke starším lidem. Ano, dnešní mládež je nejrozebíranější vrstvou společnosti. Patřím do ní i já, a proto nevím, jestli dokážu být dost kritická jak k sobě, tak ke svým vrstevníkům. Vlastně s tou paní souhlasím. Znám to z vlastní zkušenosti, vždyť mezi těmito lidmi žiju. Opravdu si myslím, že jsme drzí, nevychovaní a já nevím jací ještě. Ale myslím si, že si tím prošel každý. Vždyť jsme v pubertě a tou prošla i ta paní, která si dnes v autobuse stěžovala. Jen si myslím, že ona si nemohla dovolit vyjadřovat své pocity nahlas, protože žila v jiné době. Ale ta paní zapomněla na jednu velice důležitou věc. Vždyť za to, jací jsme, můžou (aspoň částečně) právě dospělí. Právě u nich vidíme to, co potom kopírujeme a používáme. Pravým příkladem jsou předškoláci. Vždyť právě ve školce se naučí používat vulgární a sprostá slova. Ale tato slova si ty malé hlavičky nevymyslely, slyšely je doma a ani neví, co znamenají, a tak je používají a roznášejí dál. Není se ale čemu divit, vždyť dnešní společnost je velice uspěchaná. Každý se žene za svým cílem a neohlíží se na druhé. Každý chce být nejlepší ve svém oboru, mít hodně peněz, minimálně dvě auta a každé léto se opalovat na Hawaii. A právě peníze mezi námi činí takové rozdíly. Někomu se tento sen podaří uskutečnit a někdo skončí s „flaškou“ alkoholu někde v metru a vydělává si tím, že se snaží hrát na kytaru nebo zpívat. Ano i tak to dopadá. Ale i v této uspěchané době plné obchodníků, makléřů, bezdomovců, alkoholiků, „feťáků“, vrahů a „tunelářů“, kteří připraví náš stát o miliony a pak utečou na nějaký ostrov a tam si užívají na svém přepychovém sídle, se najdou i milí lidé, kteří víc než po penězích touží po rodinné pohodě a lásce. Někdy bych chtěla umět cestovat v čase a podívat se tak o sto let zpět, kdy si lidé cenili toho, co měli a radovali se z každé maličkosti. A já pevně věřím, že právě my – budoucnost národa a zároveň nevychovaná, drzá a vulgární mládež vytvoříme lepší společnost než je tato. A doufám, že si to takoví lidé, jako byla ta paní v autobuse, uvědomí a budou s námi jednat aspoň částečně jako s dospělými.

cb2ckaijan_01_1

JARNÍ PRÁZDNINY 5.3. – 6.3. V sobotu a v neděli jsme pomáhaly tatínkovi, protože se rozhodl, že připravíme zahrádku na jaro. Nejdříve začal ořezávat větve stromů a já s maminkou jsme je sbíraly a nosily na místo, které nám určil. Pak jsme je stříhaly na menší kusy, aby se vešly do kamen na zatápění. Pár jsem jich také dala stranou pro mého králíčka. Jednu větvičku jabloně, kterou dostal, začal hned okusovat a brousit si na ní zoubky. <img stromy> 7.3. – 9.3. V pondělí a ve středu jsem si dělala různé testy z matematiky a z českého jazyka, které mi dala maminka, protože mě v dubnu čekají přijímací zkoušky na gymnázium. Také jsem hrála počítačovou hru Doba ledová, kterou jsem dostala za pololetní vysvědčení a četla si knížku Čarodějky z jezdecké školy, protože jsem si ji půjčila v knihovně a musí se brzo vrátit. <img knihy> 8.3. V úterý dopoledne jsem pomáhala mamince upéct jablečný koláč. Nejdříve jsem nastrouhala jablka a pak uvařila vanilkový pudink, který jsme daly na koláč. Odpoledne, když tatínek přišel z práce domů, jsem spolu jeli do obchodu do města koupit kytku a bonboniéru k Mezinárodnímu dni žen. Doma jsme mamince popřáli a dali dárky. Udělaly jí velkou radost. Večer jsem ještě nakreslila a vystříhala z barevného papíru srdíčko pro babičku. <img bonboniéra, tulipán, srdce> 10.3. Ve čtvrtek jsme museli vstávat hodně brzo ráno před čtvrtou hodinou, protože moje sestřenice Eva měla v Praze promoci, která začínala už v devět hodin. Tatínek rozhodl, že nepojedeme autem, ale raději vlakem abychom neměli problémy s parkováním. Vyjeli jsme v pět hodin. Při cestě jsem ještě chvilku spala, protože jsem byla unavená a četla si knížku z knihovny. Jízda trvala skoro tři hodiny. Když jsme byli v Praze, jeli jsme z vlakového nádraží metrem. Ze stanice jsme šli pěšky na Betlémské náměstí. Tam v Betlémské kapli už čekali teta Eva, strejda Adam, bratranec Adam a babička. Drželi nám tři místa. Nejdříve na začátku nastoupili studenti a profesoři při slavnostní hudbě. Jeden z profesorů přivítal všechny zúčastněné. Pak vyvolávali jména studentů, kteří si chodili pro diplomy. Po skončení promoce jsme všichni Evě pogratulovali a dali jí kytku. Na slavnostní oběd jsme si zašli do blízké restaurace. Tam jsme se domluvili, že přijedeme ještě v sobotu do {obec}<priv> na Šumavě na jejich rodinnou oslavu. Potom jsme odjeli vlakem zpátky domů. Dorazili jsem v osm hodin večer. <img diplom> 11.3. – 13.3. V pátek odpoledne jsem jela autem s maminkou a s tatínkem do {obec}<priv> na Šumavě oslavit svátek bratrance Adama a promoci sestřenice Evy. Přijeli jsme skoro večer. V sobotu dopoledne jsem pomáhala tetě Evě při přípravě slavnostního oběda. Na stůl jsem dala příbory, ubrousky a skleničky na přípitek. K obědu jsme měli řízky a hranolky. Pak jsme všichni snědli zákusek s čokoládovou polevou. Prohlédli jsme si také fotky z promoce. Večer jsem dala babičce srdíčko, které jsem vyrobila doma. Popřáli jsme Adamovi k svátku a dali mu knihu o závodních autech. Potom si každý vzal kousek ovocného dortu. Druhý den, v neděli po snídani ráno jsme se rozloučili a odjeli domů. <img dvě skleničky, dort, dvě skleničky>

ho5dmendag_1

Ahoj Evo, píši Ti z minulosti. Na tento dopis si už asi nepamatuješ, ale opravdu jsi ho psala. Je to už deset let. Teď Ti je 22 let, a já bych tě moc ráda viděla jako své druhé já. Asi už si nepamatuješ, jak ses měla ve 12ti letech, tak Ti to trochu oživím. Vedeš si docela dobře. zZnámky máš pěkné, chodíš do šesté třídy, nedávno jsi přijela z hor, jsi zamilovaná a tento rok pojedeš na tábor, na který se celý rok těšíš. Ale co ty? Jaké máš povolání? Jsi ta archeoložka, jak sis tak moc přála? Nebo žiješ někde v cizině? Máš maturitu a vysokou školu? Jsi vdaná? Máš nějaké děti? Pořád jsi v kontaktu s kamarády ze základky? Tolik bych toho chtěla vědět. Víš, ve dvanácti letech jsi měla své plány, a tak bych chtěla vědět, jestli se Ti to vyplnilo. Je zima, padá sníh a ty si to užíváš, jak jen to jde. S kamarády chodíš ven, kouluješ se, jezdíš na lopatě a užíváš si spoustu legrace. Ale také máš své povinnosti, jako úkoly, doučování, sport... Ale prostě se bavíš a užíváš si puberty. A ty? Co děláš ve volném čase? Uklízíš a vaříš? Chodíš s kamarády ze základky na kafe a do posilovny? Děláš něco zábavného a zajímavého v práci? Nebo jsi vyhrála ve sportce, a teď je z tebe milionářka, která si neustále kontroluje svůj vzhled, nedělá nic jiného, než se stará o módu a má kolem sebe chlapů jako much. Ale to ne. Tomu nevěřím, že by se ze mě stala taková nová nafoukaná Paris Hilton. A co tvůj velký sen letět na Hawaii? Doufám, že sis ho splnila. Už od mala jsi snila o tom, leteť na Hawaii, naučit se Hawaiiský tanec Hula Hula, nechat se obsluhovat nějakými sexy barmany a opalovat se na pláži. Co tvoje velká touha pro fotografování? Určitě jsi vyhrála nějakou soutěž za nejúžasnější fotografii roku. Fotíš modelky, celebrity, zvířata, krajiny nebo máš nějaké photo studio, kde fotíš úplně normální lidi? Zkrátka, jsem zvědavá. O velkých prázdninách jsi letěla do Řecka na Krétu za tetou. Móóóóóóc se Ti tam líbilo. Ochutnala jsi jídlo zvané Musaki a moc Ti chutnalo. Užila sis to a domů jsi přiletěla krásně opálená a plná zážitků a dojmů. Mám tolik otázek, a proto musím končit, jinak by mi ani balík papíru nestačil. Tak se měj a také mi něco napiš. P.S. Jsem nedočkavá jak malé dítě. Ahoj Eva

hr6vanter_03_1

12. ledna 2006 Renata Stárková 1. B 1. stylistická kompozice – srovnávací Popis Zajímavý dům Osnova: 1) Okolí divadla 2) a) Střecha b) Sochy c) Okna a dveře 3) Celkový dojem/Jak se mi budova líbí Národní divadlo V hlavním městě České republiky, v rušné části u Vltavy, se nachází historicky památná budova, Národní divadlo. Střechu má zakulacenou a je modré a zlaté barvy. U střechy jsou významné sochy mezi-které patří trigy tažené Viktorií. Okna v horní části budovy jsou malá a čtvercová. V dolní části jsou okna velká a oválného tvaru. Všechna okna jsou zasazena do dřevěných rámů. Dveře jsou poměrně velké a ze dřeva. Budova se mi velice líbí a myslím si, že je velice zajímavá.

ces1bstaren_1

Závěrečná slohová práce Můj filmový (resp. seriálový) ideál Jmenuje se Joey, je mu 31 let (ale vypadá na 29 let) a bydlí v New Yorku poblíž Central Parku. Povoláním je herec, ale jeho nejslavnější role (a taky nejlépe placená) byla v několika dílech seriálu ,Tak jde čas´. Bydlí společně s Rachel, kterou zřejmě i miluje, ale nedává to najevo a tak spolu bydlí v činžovním bytu (dvě ložnice, jedna koupelna a jedna obývací místnost spojena s kuchyní), naproti jejich přátel. Je tak trochu zmatkář, „bordelář“, ale v celku hodný a milí člověk. Když má čas, tak si buď čte komiksy, hraje konzolové hry, sleduje televizi nebo popíjí kafe a přikusuje koblihy (nejradši má jahodové). Za svoje životní úspěchy pokládá, že šel za svědka na svatbu svého nejlepšího přítele, bytí kmotrem dětí, které porodila jeho kamarádka svému bratru a jeho učitelce a roli v zmiňovaném seriálu „Tak jde čas“.

js9bdrevoj_1

O čem právě teď přemýšlím. Vánoce. To je teď jediné na co můžu myslet. Zima je tu a tento svátek k ní neodmyslitelně patří. Sníh, nákupní horečka, dárky, cukroví, kapr, prázdniny, stromeček, to vše vidím, když zavřu oči. A teď se ptám sama sebe. Proč právě tento svátek je jeden z mála, které v dnešní době slaví stále ještě většina lidí? Myslím si, že to má jeden hlavní důvod a tím je, že Vánoce jsou svátkem především dětí. Také ale ten, že spousta dospělých má nejkrásnější vzpomínky ze svého dětství přesně na toto zasněžené období. A právě proto, že si pamatují jak seděli s celou rodinou u štědrovečerní večeře, jak pak zazvonil zvoneček a oni běželi ke stromečku, kde už na ně čekala spousta dárků, chtějí tyto úžasné zážitky dopřát i svým dětem. Myslím si, že opravdu jen málokterý rodič by to dokázal svým ratolestem odepřít. Na druhou stranu je pravda, že se vánoční svátky určitě neslaví pořád stejně. Jsou stále některé rodiny, které dodržují i staré tradice, ale určitě jich ubývá. Dříve měli lidé trochu jiné hodnoty, a proto pro ně byly Vánoce spíš dobou, kteru stráví rodina spolu, než dnem, kdy dostanou nové auto na vysílačku nebo nejnovější barbie. A teď se nabízí jiná otázka. Není pravým důvodem, proč se tento svátek dodržuje, spíš to, že všichni chtějí dostat co nejvíc dárků? Není možné, že nikomu už nejde o to, aby strávili čas s lidmi, které mají rádi, ale jen o tu materialistickou složku? Samozřejmě asi na tom přinejmenším trochu pravdy bude, {A|a}le já přesto stále doufám, že to ani v tomto dnešním lehce necitelném světě není jenom o těch věcech. Věřím, že lidé nevybírají dárky podle ceny, ale proto, aby udělalyi radost, že některé na Vánocích těší mnohem víc to, že někomu dárek mohou dát, než to, že ho dostanou a v neposlední řadě věřím i v to, že Vánoce jsou svátky lásky, radosti a pohody, i když si všichni stěžují, že s přípravou mají spoustu práce, hodně lidí je podrážděných a moje babička stejně jako každý rok říká, že letos už to prostě slavit nebude. Vánoce jsou teď zkrátka všude kolem nás a já doufám, že stejně jako to dělají moji rodiče, {budu}<ni> jednou já připravovat svým dětem krásné vánoční zážitky, jaké mám ve své paměti.

pr3cvytvla_01_1

Muž, který sázel stromy Jean Giono Měl rád ticho. Byl důvěřlivý. Náštěvu přijmul s otevřenou náručí. Moc toho nenamluvil. Pečlivě sázel stromy, i na cizích pozemcích. Žil si skromě, měl chaloupku a stádo ovcí. Byl skromný a ušlechtilý. Šel si za svým cílem.

am8ajanter_01_1

Michal Čermák 23. 2. 2004 2. slohová práce TÉMA: Soused (Charakteristika) Osnova: 1) Stručný životopis 2) Můj osobní názor na sousedku 3) Její vnější charakteristika 4) Její vnitřní charakteristika Můj soused je vlastně sousedka. Je to velmi stará žena. Letos oslaví své 84. narozeniny. Její minulost je velmi zvláštní. Jako mladá dívka musela utéct před Hitlerem kvůli svému židovskému původu. Během války pak několik let žila ve Velké Británii. Díky tomu byla po svém návratu do Československa několikrát vězněna komunisty. To ale není až tak důležité. Důležité je to, jaká je nyní. Když jsem byl malý, měl jsem tuto paní velmi rád. Postupem času mé sympatie k ní poněkud slábnou. Bydlí v bytě se svým neméně starým mužem a se svojí dcerou. Ta trpěla v mládí anorexií. Díky tomu teď je jaksi záhadně v invalidním důchodu. Moje rodiče mají se všemi členy této rodiny velmi kladný vztah. To se bohužel nedá říci o mě. Moje sousedka má totiž velmi zvláštní povahu. Vždy, když k nám přijde na návštěvu, chce si prohlédnout náš byt, zdali v něm není něco nového. Když najde něco nového, tak si to pak velmi dlouho prohlíží. Naposledy to byly nové záclony u mně v pokoji. To mě dohánělo k šílenství, protože jsem se chtěl velmi intenzivně učit biologii. Má sousedka chodí každé odpoledne na procházku se svým velšteriérem Danečkem. Je to pro ni výhodné, protože venčí jak psa, tak sama sebe. Dokáže ho však alespoň přimět k tomu, aby šel do bytu a nestál v přízemí jako solný sloup. Narozdíl od své dcery Elišky. Tu jsem už několikrát potkal v přízemí, jak přešlapuje z místa na místo a psovi říka:“Danečku pojď už, já musím jít na záchod.„. Možná si říkáte, že je zbytečné abych toto popisoval, ale aby jste pochopili zvláštní rodinu mé sousedky, tak je to nutné. Co se týče její vnitřní charakteristiky myslím si, že je to velmi silná žena, co vždy pevně stála za svým názorem, což jí také několikrát dostalo do potíží. Přijde mi, že přes svých 150cm je vůči svému muži docela dominantní. Závěrem bych chtěl podotknout, že přes všechny moje antipatie k jejímu chování ji docela respektuji a chápu, že toho velmi mnoho prožila a že jí prostě člověk musí brát takovou jaká je, protože se už asi nezmění.

pr1ccermic_02_1

Vánoční příběh {osnova: 1) návštěva anděla 2) Narození Krista 3) Pastýři 4) Tři králové 5) Útěk do Egupta}<dt cp osn> Kdysi dávno žila Maria s Josefem. Když Maria očekávala narození miminka oběvil se anděl Gabriel a řekl ji ře miminko nebude Josefa ale Boha a bude se jmenovat Ježíš. Maria běžela aby tu zprávu řekla Josefovi. Vydali se do města Betléma. Když dorazili hledal Josef noclech ale všechny hostince už byli plné jediné co mu hostinský mohl nabídnout byl chlév. Josef s Marií se tam vydali. Netrvalo dlouho a Maria porodila miminko. <img kometa> Na pastvinách u Betléma odpočívaly pastýři. Najednou se před nimi objevil anděl. Řekl jim že se dnes v noci narodil Boží syn. Pastýři se tam {vydali}<ni>. Netrvalo dlouho a tři králové spatřili {komet}<ni> a vadali se na cestu tím směrem. Došli do města kde panoval zlý král Herodes. Ptali se na cestu do Betléma. Když se král dozvědel že se narodil nový panovník zač{e|a}l závidět. Nechal si zavolat tři krále. Řekl jim až to dítě najdou ať se vrátí a řeknou mu cestu. Králové se opět vydali na cestu. Když dorazili darovali Ježíškovyi zlato, kadidlo a myrhu<.> V noci se králům zdál sen ať Herodesovi neříkají cestu. Sen se zdál i S Josefovi aby ute utekli před Herodesem do Egypta. Vzbudil Marii a vydali se na cestu. Herodes vyvraždil všechny chlapce mladší dvou let. Po smrti Herodese se Maria s Josefem a Ježížkem vrátily do Betléma.

cbrod5u_1

Jak se opice chtěla stát člověkem (Nesnaž se ze sebe dělat něco co nejsi – nestojí to za to.) Bývala byla jedna malá opička jménem Alois, zvaná Bruce. Bruce jen kvůli neskutečné podobě s Brucem Wilisem. Bydlela u starého borovicového lesíka, v ulici U Dvou boroviček. Její největší slabostí bylo pojídání ovocných plodů z nedalekého ovocného háje, kde však pobíhalo spousta jiných zvířat, pro něj i nebezpečných. Jednou když si Bruce jde pro svou denní dávku ovoce, má neskutečnou smůlu. U svého oblíbeného banánovníku naráží na svého staršího druha Huga, se kterým nemá vztah kladný. „Ahoj“ pozdraví Hugo Bruce. Jeho nepřítomný pozdrav mu opětuje. Hugova neskutečná podoba s Johnym Deppem Bruce vždy naštve. Však při každém pohledu na krásnou veverku Angelinu ho obměkčí. Pokaždé si doma trénuje jak Angelinu pozvat, ale jak to tak bývá nikdy neřekne nic natrénovaného. Pozvání proto vždy musí srovnat Angelina. Tentokrát šli na výborný banánový koktejl. Johny má však na Angelinu už dlouho spadeno a tak si od Bruce nenechá nic líbit. První jeho reakce je vytáhnout ho za límec a dát mu do tlamy. Taky se tak stane. Když po bitce skončí chudák Bruce v nemocnici, má naprosto znetvořený obličej. Doktor Pig se proto zeptá „vaše možnost na krásný obličej je plastická operace.“ Pohled do zrcadla Bruce vyděsí a na operaci přistoupí. „Chci vypadat jako Brad Pitt“ rozhodne se. Operace se podařila. Jeho obličej i vše ostatní je dokonalé. Po pár dnech však zjistí velké nedostatky a Angelina ho odmítne. Začnou se mu propadat tváře a zapadat oči. „Vypadám jako zrůda“ pomyslí si. Přátelé se od něj odvrací. Brad konečně pochopí, že jeho postava už není taková jako dřív. Proto zajde za doktorem Pigem a nechá se vrátit do původní podoby.

cl8cfriden_1

Láska nade vše Před pěti lety, na začátku školního roku, přišla Eva do školy. Začínala studovat druhý ročník hotelové školy v Praze. Do její třídy nastoupila nová spolužačka – Johana. Tenkrát to všechno začalo. Johana byla velmi milá, příjemná a hodná dívka. Se všemi se velmi rychle spřátelila. S Evou se staly asi největšími kamarádkami, protože spolu hned od začátku školního roku seděly. Okamžitě našly společnou řeč a den co den si měly stále o čem povídat. Obě dvě měly samozřejmě i spoustu jiných kamarádů, ale spolu si rozuměly asi nejvíce. Jejich přátelství bohužel trvalo přibližně jen roka a půl. Jednoho dne se totiž Johana seznámila s chlapcem, který chodil do stejné školy. Byl o rok starší a patřil mezi hodně populární lidi ze školy. Zezačátku se zdálo být všechno úplně v pořádku, jenže postupem času se všechno totálně změnilo. Johana i Filip se začali chovat strašně divně. Přestali téměř komunikovat se svými přáteli. Chovali se jakoby byli na světě docela sami. Neudělali bez sebe ani krok. Filip začal Johaně zakazovat schůzky s jejími přáteli, protože se bál, aby nebyl podveden. Doma dělal žárlivé scény a při jedné hádce dokonce vyhrožoval, že si něco udělá. Johana ho zase kontrolovala tak, že si četla jeho zprávy a z jiných telefonů mu psala pod jiným jménem, aby se ujistila, že jí nepodvádí. Johana si na to dokola stěžovala. Přitom si neměli co vyčítat. Ani dnes si nejspíš neuvědomili, že svým chováním ztratili naprosto všechny kamarády. Nebylo ani možné, vidět je odděleně. Všude chodili jen spolu. Postupně to začalo hodně lidem lést na nervy. Opravdu se to nedalo vydržet. Nyní jsou oba úplně bez přátel. Johana pracuje a Filip ještě pořád studuje. když se občas stane, že nemohou být spolu, je to pro ně jako peklo. Nemají se na koho obrátit. Nikdo s nimi ani nikam nechce jít, protože by se ještě nakonec stal vyníkem jejich žárlivých hádek. Oba dva mají pocit, že si vystačí sami. Zatím si neuvědomují o co vlastně přišli, ale až budou jednou v nouzi... Na koho se obrátí?? V jejich případě láska není nade vše. Je velice smutné, jak to s nimi vypadá. Nejhorší je, že si to ani neuvědomují.

pr4atkuc_b_1

Slohová práce školní 23. května 2006 Lucie Říhová Lavička v parku I. Úvod II. Stať a) Jaká jsem b) Jací jsou lidi ke mně c) Můj sen III. Závěr Chodíte rádi do parku? Věřím, že ano. Když venku svítí slunce, je příjemné posadit se v parku na lavičku a jen tak pozorovat okolí. Dovolte mi, abych Vám o sobě něco řekla, protože až se zase příště udělá hezky a vy opět vyrazíte do parku, snad si na mě vzpomenete a uvědomíte si, že i obyčejná lavička má svůj vlastní život, své sny a přání a že je stejná jako vy. Přestože jsem spatřila světlo světa teprve před pár lety, už si připadám ošklivá, omlácená a oprýskaná. Jsem přešlá mrazem, větrem a deštěm a má tvář je plná jizev, které mi udělali kolemjdoucí ve snaze zanechat na mě nějaký vzkaz. Nikdy jsem se nehla z místa, na které mě postavili, přesto znám mnoho lidských osudů. Viděla jsem pláč a utrpení, radost, lásku, chudobu i bohatství. Seznamuji neznámé, usmiřuji rozhádané, poskytuji odpočinek unaveným, nastavuji lidem svou náruč a na svá bedra beru jejich tíhu. Dělám toho pro lidi víc, než dokáží udělat oni sami pro druhé. Nikdy jsem ale neslyšela slova díků. Snad jen občas vidím, že se ke mě někdo rád vrátí, či jen zahlédnu letmý úsměv, neboť se právě dotyčný vzpomněl na příhodu, která se mu stala, když tu seděl. Proč by měl ale někdo děkovat obyčejné dřevěné lavičce? Nemá oči, nemá uši, nemá srdce. To ale neznamená že nevidím, neslyším a necítím!! I lavičky mají své sny. Celý život stojím přikovaná k zemi a nemohu se hnout. Kolem mě však stále nikdo prochází. A ptáci jak se umí krásně vznášet! Chci také umět chodit…. chci létat, chci opustit své místo a vydat se slunci naproti! Chci si prohlédnout celý park. Tak proč mi nikdo nepomůže a nepsutí mě! Pomoc! Pomoc! Pořád křičím ale nikdo mě neslyší. Tak dobrá. Budu tu stát dál. Nechám počasí a lidi, aby mě utahali k smrti. Nebudu to nikomu vyčítat. Vždyť jsem s Vámi zažila i mnoho hezkých chvil a přes všechna ta trápení Vás mám ráda. Tak už zanechte toho čtení a vyražte do parku. Já tam budu čekat.

cb2crihluc_02_1

Ahoj Evo po 10 letech. Jak se máš? Já se mám docela dobře, jenom mi moc nejde škola. Čím vlastně budeš? Budeš zpěvačkou? Před 10 lety jsi chtěla být zpěvačkou. Potkala jsi Hanu Montanu? Doufám že ano. Tak co jak je mámě a tátovi? Hraješ ještě tenis? Doufám že ano. Kouříš? Doufám že tě to ani nenapadlo. Zkus zavzpomínat na 5 třídu a uvidíš, jaká to byla sranda. Jak ti jde škola? Pamatuješ koho jsi měla ráda? Jsi tlustá? Myslím že ne. Máš pejska? Tak co sbíráš u babičky pořád jablka? Myslím že ne. Jak se má prababička? Doufám že dobře. Jak se má Sin, Eva, Adam, Eva, Adam, Sin, Eva a Adam? Jo málem bych zapomněla, setkáváš se ještě se spolužáky z 5 třídy? Doufám že ano. Zdraví tě tvoje mladší já. Eva

hr5kotluc_1

Jakub Kovanda Třída: VIII. A Datum: 4. 11. 2009 1. slohová práce – charakteristika literárního hrdiny Ferda Mravenec Ferda je chytrý a vynalézavý mravenec, když někdo z jeho kamarádů řeší nějaký problém Ferda neváhá a rád všem pomůže. Díky tomu má v lese spoustu kamarádů. Umí spoustu věcí ačkoli na některé sám nestačí. Vždy mu proto pomáhá jeho věrný kamarád brouk Pytlík. Ve volných chvílích lenoší ve své chaloupce ze dřeva, která je vždy důkladně uklizená. Ačkoli všem rád pomáhá, když zahlédne Berušku všeho nechá a hned za ní utíká. Pokaždé se k ní chová vlídně a mile, ale ona ho vždy jen využije k tomu co potřebuje a pak odletí a ani se nerozloučí. Ferda je vždycky sklamaný a je mu smutno nakonec ho ale přátele rozveselí a třeba pro něj uspořádají párty. Ferda rád cestuje a poznává nové kraje a nové hmyzí přátelé. Vždy si najde způsob jak se zabavit. Je to mravenec do nepohody ale vidí li někoho jak ubližuje slabšímu neváhá a postaví se mu a třeba i vyhraje. Je to kamarád.

kl8akovjak_1

K čemu mi ta škola vlastně je (úvaha) Škola je nás učí se učit a to je asi, tak všechno. Jak říka můj táta ,,to co se učíš, nikdy v práci nevyužiješ“, ale stejně je pro něj důležité mé vysvědčení. Myslím si, že je ,,fajn“, když si můžeme zvolit na které semináře chceme chodit a na které ne. Je důležitá, abychom si uměli spočítat, kolik nám mojí v obchodě vrátit atd. K tomu je dobrá matematika na základní škole, ale k čemu vlastně je dobrá ta středoškolská? Myslím si Odpověď je uplně jednoduchá, asi proto, že máme na matematiku paní prof. Evu. Velice si toho vážím. Nedávno nám přinesla článek, proč se učit matematiku. Ve s zkratce tam bylo asi tohle: ,,Matematika vás učí se správně vyjadřovat, a vyjadřovat to co doopravdy chceme říct“. Teda spíš tohle jsem si z toho odnesl. Věřím tomu, protože to víidím na svém tátovi, který matematiku má hodně rád. Vždycky vyjádří to co chce a dokonce i velice jednoduše. Na druhou stranu já ještě nejsem na takové úrovni, a proto mi to někdy trvá než řeknu a zformuluji dobrou větu. Tím nemyslím věty jako například, Co je dnes k obědu atd., ale mnohem více odborné. Tedy ,,jak zachytíš vodu z vyfukových plynů“. Asi to stále není přesné. Tak to vidím s matematikou a ostatní předměty, XXX angličtina je užitečná, domluvím se skoro všude. V chemii děláme pro mě nezajímavé věci, a proto si myslím, že mi taky bude k *****. Když píšu taky, tak tím myslím T tyto předměty: dějepis, zeměpis, tělocvik, ZSV., Nemám na tyto předměty vloby ani talent a ani neočekávám, že bych se dál tím {těmito předměty}<in> zabýval. Jako nudný, ale potreb potřebný po předmět považuji biologii., Ta mě takýy nebaví, ale máma je bioložka, a tak jsem něco (asi) zdědil. Rozdíl mezi 4. a 8 letým gymnáziem. s Jsme na gy gymnáziu o čtyři roky déle a potom neměníme kolektiv jako všichni ostatní. Výhoda je v tom, že j máme sjednocené znalosti a jednodušeji se pak učí, protože se učitel nemusí vracet k něčemu co polovina třídy ví a druha zase neví. To jsme si odbyli na nižším gymnáziu a teď je to prostě „pohoda“ v ,,zajetých kolejích“<.>

kg05pucjan_1

Elzear Bouffier Elzeard Bouffierd byl tichý a nemluvný člověk, který žil pouze ve společnosti svého psa. I přes to, že žil v poušti, měl vše co k životu potřeboval. Byl to muž, který žil pro svůj sen – vrátit do pusté krajiny život. Jeho každodenní činností bylo sázení stromů za jeho domovem. Sázel všechno – od dubů a buků po břízy a javory. Elzear Bouffier věděl o stromech všechno. Co jim svědčí, co škodí, jak rostou. Během několika let se mu podarilo vysázet stromy vzdálené od domu až pět kilometrů. Jeho sen se mu splnil. Kopce zdobily lesy a tráva řeka která protékala krajinou příjemně hučela a znepřátelené sousedy nahradily nové a milé rodiny hledající klid. Do krajiny také začal jezdit autobus. Celá krajina se změnila a to zásluha Elzeara Bouffiera.

am8ajedkat_01_1

Slohová práce školní Stanislav Rataj 14. prosince 2007 O reklamě Vánoce, Vánoce přicházejí…! Radujme se, veselme se! Ten vánoční čas, dočkali jsme zas… To jsou jen některé útržky známých vánočních koled, které jsou v tomto – adventním období každodenním hitem. Kdybychom však chtěli být pilní a koledy si oprášit již dříve, není již jednoduššího než si zajít do hypermarketu. Už od poloviny října na nás tamější reproduktory doslova chrlí stále ty staré známé „vánoční odrhovačky“ typu: „Narodil se Kristus Pán“, „Nesem vám noviny“, Tichá noc“ či „Jak si krásné neviňátko“. No, řekněte sami – není to skvělá příprava na Štědrý večer?! Kromě koled a nejrůznějších vánočních písní chtějí obchodní řetězce nalákat své konzumenty na svátky klidu a míru i prostřednictvím různých „supervánočních slev“ nebo „ výhodných půjček“, které mají platnost mnohdy již od konce letních prázdnin. Další zajímavou „kapitolkou“ je vánoční výzdoba Ta pochopitelně zcela neodmyslitelně souvisí s Vánocemi, její kořeny lze však hledat již v keltské předkřesťanské společnosti a má proto svoji specifickou symboliku. Co je pro mne však nepochopitelné, je to, s jakou --- hodlají manažeři „obchoďáků“ nalákat své oběti na s vkusem velmi vzdálené dekorace, které nelze nazvat jinak než kýči. Jeden příklad za všechny. Minulý týden jsem byl v Praze, která se všemi těmi vlivy postmoderní společnosti jenom hemží. Protože jsem měl volnou chvíli, zašel jsem se podívat do centra města, abych popřípadě koupil nějaký vánoční dárek. Během asi půlhodiny jsem prošel Václavské náměstí a třídu Na Příkopě a nestačil jsem se divit s jakým fenoménem přišly pražské obchodní řetězce. Hádejte sami! – No ano, je to starý známý Santa Claus! Úplný objev Ameriky, pomyslíte si asi. Pravdou je, že „Santa Claus“ je anglický výraz pro Svatého Mikuláše, kterému však daly Spojené státy poněkud jinou tvář než tvář křesťanského biskupa, jenž zemřel pro svou víru, to je však na jiné povídání… Dnešní děti znají tohoto posla Vánoc bohužel spíše jako propagátora „velice chutného a zdravého černého“ nápoje, jenž jde v tuto dobu právě díky reklamě velice dobře na odbyt. Byznys je business! Kdyby měly nejrůznější obchodní makléři vymýšlet každý rok stále nové nápady, jak využít vánočních motivů k reklamě, mohlo by se stát, že nebudou hotovi do Velikonoc. Zkrátka, čas jsou peníze. Schválně jsem počítal všechny ty vánoční muže stojící před pražskými „shopping mally“ (anglický výraz pro komplexy obchodů stojícími pod jednou střechou, jež je v reklamě často používán) a lákající na nabídky svých zaměstnavatelů. Dospěl jsem k zajímavému číslu – 20. A to jen na trase Svatý Václav – Obecní dům. Je až s podivem, jak moc reklama ovlivňuje současnou postmoderní společnost. Kde jsou ty časy, kdy byly Vánoce skutečně nejkrásnějšími svátky roku. Nezbývá tedy asi nic jiného než se nad tím vším chaosem pozvednout a brát reklamu s rezervou a to i v tomto čase vánočním, kdy není úplně tak jednoduché uniknout jejím spárům. S touto, řekněme radou, přeji vám všem opravdu Veselé Vánoce a ještě lepší nový rok. Osnova: 1. Úvod – Vánoce přicházejí a reklama 2. Stať a) prostředí ve vánočních obchodech b) „vánoční Praha“ 3. Závěr

cb4cratsta_01_1

Kontrolní slohová písemná práce (odborný styl – popis) Témata: Odborný popis vybraného předmětu <žákem opraveno na „zvířete“> statický, dynamický, staticko-dynamický. Supernovy Právo a jeho druhy Goniometrický, algebraický tvar čísla Extrémní skupiny Parlament ČR Syntax – vytváření grafu souvětí, věty. Architektonicky zajímavá stavba v Praze Vybrané téma a druh popisu: odborný popis vybraného předmětu (kytary), statický Osnova: Úvod – historie kytary (klasické) Stať – tělo – hmatník hlava hmatníku struny Závěr Kytara – strunný nástroj, který vznikl již v raném středověku jako mandolína. Tento nástroj se proslavil hlavně v Itálii a ve Španělsku, odkud pocházeli a stále ještě pocházejí nejlepší koncertní mistři. Největší část kytary se nazývá tělo, nebo trup. Tato část má tvar ležaté osmičky s vyplněnými rezervami, kdy jedna (většinou pravá) část je větší než ta druhá. Uprostřed těla je umístěn ozvučný otvor ve tvaru kruhu, který zajišťuje vstup do těla a díky tomu mohou struny rezonovat. Na větší polovině trupu, na pravo od ozvučného otvoru je kobylka. To je dřevěný kvádřík s šesti otvory na struny. Na vrchní straně je přilepen umělohmotný pásek, aby se struny nepřetrhli. Na menší polovinu trupu kytary navazuje hmatník. Jeho tvar připomíná polovinu podélně přepůleného dlouhého tenkého válce. Na ploché straně jsou pražce, což jsou malé vyboulené kovové pásky, které při hraní mění výšku tónu na jednotlivých strunách. Hmatník je zakončen na levé straně stejným umělohmotným páskem, jako u kobylky. Zde má stejnou funkci a ještě odděluje hmatník od hlavy hmatníku. Hlava hmatníku obsahuje mechanismy, které napínají za pomoci ladících kolíků struny. Hlava je u kytary vždy nejvíce zdobená. Struny, od nejvyššího e přes h, g, d, a az po E jovu nataženy od kobylky přes ozvučný otvor (kvůli resonanci) a celý hmatník až k hlavě, kde se struny můžou za pomocí ladících kolíků naladit. Kytara je celkem starý nástroj a téměř mizí díky rozvoji moderní hudby. Já však doufám, že i přesto vydrží a nikdy z hudební scény nevymizí.

js3kov_01_1

18. října Vpravování BUDÍK Když mi bylo 5 let, tak jsem byla hrozně zlobivá, chvíli sem byla doma sama, tak jsem toho využila a sla jsem k mace a taťkovi do ložnice, kde měli budík. Hned jsem k němu přiběhla a začala mačkat na všechny různé knoflíky. Další den táta v 4.h. vstal a ptal se kdo zapnul ten budík. Ondra řekl že ne mamka taky ne já taky ne. Potom mi taťka řekl že když neumim lhát ať to nedělalm. Marie Stejskalová 5.B.

bu5bstemar_02_1

–5.prosince 2008 Markéta Pekorová P2 1. písemná slohová práce Charakteristika, popis Téma: Svět v roce 3008 Osnova: 1) Úvod do světa 3008 2) a) popis měst b) popis ulic 3) shrnutí měst Svět v roce 3008 se zásadně liší od světa v roce 2008. Lidé jsou po vzhledové stránce poměrně stejní, ale pohybují se pomalým vlnitým krokem pozadu.Krajina je zahalena letními barvami, které sahají až na samá vrchol všech kopců. Když se krajina neplolíná těmito barvami tak je zahalena bílými třpytivými sněhovými vločkami. V chadných podmínkách se ženám i mužům vytvoří „zateplovací“ vrstva a na jaře ji ze sebe svléknou jako hadi v roce 2008. Města jsou středně veliká a jsou ohraničena velkými příkopy. Každé město má své každodenní trhy, které jsou ve velké skleněnné krychly na kraji města. Můžeme zde zajisté najít i různé podniky, jako jsou restaurace, hospody, kavárny a bary, avšak už nenesou tyto názvy. Restaurace je ultrapřežírárna, kavárna – srkni si a jdi, hospoda – výtárna a bar – šupárna. Tyto názvy zní asi poněkud odpudivě, však zdání nás klame. Veškeré předměty se tam pohybují vzduchem, protože gravitační síla jim v tuto chvíli nic neříká. Na ulici zahlédneme osoby pohybující se pozadu a nesoucí na svém těla barokní šaty. Každý obyvatel vlastní zvíře, které je převážně křížené se slonem či opicí. Codníky jsou plné akrobatů, žonglérů a klaunů. Tato města jsou velmi chaotická, ale i přesto jejich obyvatelé jsou šťastní a žijí si pohodlným „megalomanským“ životem. Jelikož peníze nehrají žádnou roli. V těchto městech si každý najde a oblíbí to comu vyhovuje a tudíž tu není žádná finanční , hospodářská a jiná krize.

grp2pekmar_1

Slohová práce školní René Šebl 17. května 2005 1. C Témata: 1. Tak tady žiji (Volný stylový útvar) 2. Divy současného světa (volný slohový útvar) 3. Mé setkání s….. (Volný stylový útvar) 4. Pohled do zrcadla (Zamyšlení) Divy současného světa Osnova: I. Úvod II. Stať: a) Proč považuji terorismus za div světa b) Co je terorismus c) Jak řešit terorismus III. Závěr Mezi divy současného světa patří dvě odvětví a tím jsou terorismus a přírodní katastrofa. Já se budu zabívat terorismem, jelikož je podle mého názoru pro celé lidstvo nejnebezpečnější. Nejprve je dobré si říct, proč ho považuji za div současného světa. Vždy se za divy považovali nějaké významné nebo krásné stavby, ale myslím si, že to co je tak zajímavé a způsobuje terorismus je lidské myšlení. A proto to považuji za velký a dalo by se říct i největší div světa. A teď se dostávám k tomu, co to je vlastně terorismus. Je jak už jsem výše uvedl, lidské myšlení popřípadě víra. Víra je to, co způsobuje, že lidské myšlení jedná tak jak jedná. Ti lidé, jsou teroristé jen proto, protože jim jejich víra přikazuje, že mají bojovat za onu víru v boží válce a pomstít se komukoli, kdo s nimi nesouhlasí. Nejhorší náboženství, ona víra, je islám. Lidé věří, že mají bojovat v oné válce. A naskytuje se otázka, kdo a proč jim to přikazuje, Většina lidé si myslí, že je to tak napsáno v Koránu. To není úplná pravda! V Koránu je napsáno, že žádný muslim, příslušník islámu, nesmí ublížit jinému člověku. Ale vůdcové teroristů zneužívají Koránu, pro jejich účely přesvědčují lidi k terorismu. A další otázka je, jak ho řešit. Některé státy, jako USA (Unated states of America), myslí si, že když zabijí nebo zavřou jejich vůdce, tak se to tím vyřeší. Ale ---, že nejdříve musí zlomit jejich víru, se kterou vyrůstali a pořád jí věří. A to může trvat několik let, možná i století. To nikdo neví. Na společnost to má určitě negativní vliv. Zpomaluje komunikace, jsou zavedena bezpečnostní opatření. Ale nejhorší je, že přestávají lidé věřit každému muslimovi ba dokonce i cizinci, což si myslím, že je škoda. Rozdělují nás různé zvyky a obyčeje, ale to není důvod, abychom se nenáviděli. Na závěr bych řekl, že řešit terorismus se nedá silou, ale těm lidem ukážem jinou víru nebo volbu jiné cesty, která je pohodlnější bezstarostnější a hlavně mírová.

cb1csebren_02_1

Americká próza 1. poloviny 20. století (literárně-slohová kontrolní práce) Témata: Americká próza 1. pol. 20. století (odborný výklad) Vybraný typ hrdiny: a) odborný popis, b) umělecká charakteristika. Interpretace vybrané ukázky z čítanka po stránce tematické, jazykové i kompoziční Vybraní američtí autoři (odborný výklad na základě srovnávací metody) Analýza vybrané ukázky z čítanky po stránce jazykové Vybraný americký autor (odborný výklad s úvahovými prvky) Americký způsob života a jeho odraz v prózách jednotlivých autorů (odborný výklad, nebo úvaha) Interpretace přečtené knihy Situace po 1. světové válce znamenala pro Ameriku rozkvět hospodářství, vzniká nový pojem spojený s americkým způsobem života, tzv. „Americký sen“. Tento obrovský hospodářský vzestup ukončuje až hospodářská krize, která byla způsobena zahlcením amerického trhu. 1. pol. 20. století c Americe je považováno za dobu rozkvětu americké prózy. Americká literární tvorba byla silně ovlivněna evropskou prózou, zejména pak britským a francouzským realismem. V Americe tedy dosahuje největšího rozkvětu a rozmachu právě realismus, ať už kritický, ironický atd. Nejčastějším terčem kritiky jsou střední vrstvy amerického obyvatelstva, ve kterých většina autorů vidí příčinu veškerého zla. Dalším terčem kritiky je pak „Americký sen“, kde mnoho autorů poukazuje na to, že právě tento způsob života byl příčinou oné hospodářské krize co Ameriku postihla. Typičtí pro toto dílo jsou výrazní hlavní hrdinové, nějakým způsobem nepochopeni či nespokojeni se společností. Z významných autorů bych uvedl především Johna Steinbecka s jeho tvorbou Hrozny hněvu a O myších a lidech, dále pak autory jako Ernest Hemingway, Fidgerald a Falkner. O této době také prvně proráží americké divadelní hry, jako například O´Neilova hra Smutek sluší Elektře.

js3polvik_01_1

Kallmünzerová, N, V. B, 07/08 Vypravování podle obrázků <nadpis je vyzdoben> <obrázek č. 1: Tři chlapci bruslí na silnici.> <obrázek č. 2: Jednoho z nich srazí auto.> <obrázek č. 3: Chlapec je zraněn.> <obrázek č. 4: Jeho kamarád běží pro pomoc.> <obrázek č. 5: Jeho kamarád telefonuje z telefonní budky.> <obrázek č. 6: Záchranáři odnáší zraněného chlapce, doprovází je jeho kamarád.> Osnova 1) Tři kamarádi bruslí na silnici. 2) Srážka s autem. 3) Petr je zraněn. 4) Martin jde pro pomoc. 5) Martin volá l. 155. 6) Záchranáři odvážejí Petra. Petrova srážka s autem <nadpis je vyzdoben> Neopatrní kamarádi bruslí na silnici…když v tom Petra srazí auto. Hodně ho to bolí a tak Martin vyráží pro pomoc. Zavolá linku 155 a za chvíli dorazí sanitka. Petra okamžitě odváží. Naštěstí to přežil ale plyne s toho ponaučení že si nikdy nemáme hrát na silnici.

bu5bkalnan_02_1

Gabriela Rolová 2. G 12. října 2008 1. slohová kompozice (diskusní příspěvek) <novinový článek – Zdarma, ale načerno> Plakáty ano či ne? Vylepování plakátů na nepronajmutá místa je jistě nelegální, ale podle mého názoru také neestetické, a to nejen na zastávkách autobusů a tramvají, ale kdekoliv jinde. Metro, veřejné budovy, obchodní domy atd. Na jednu stranu poskytují veřejnosti informace o různých kulturních a sportovních akcích, avšak na stranu druhou kazí vzhled veřejných prostranctví, jsou často nepřehledné a výsledek vypadá přinejmenším nehezky. Pokud má něco sloužit k informování veřejnosti, mělo by to probíhat zcela jinou formou a hlavně legálně, pronajmutím vytrín, informačních sloupů atd. Dále se chci vyjádřit k vylepování obrázků a fotek. Zastávky se stávají barevnějšími a zajímavějšími, ale je to nelegální a k tomuto účelu by měli sloužit především galerie, obrazárny a jiné prostory k tomu určené. Vůbec nejlepší řešení by bylo, kdyby zastávky byly bez jakykoli plakátů, ať legálně nebo nelegálně vylepovaných.

ces2grolgab_1

Popisovaná osoba je muž. Je střední, zavalité postavy. Při pohledu z dálky připomíná lidopa stojícího na zadních nohách. Nohy jsou skoro křečovitě napjaty, hýždě jsou vysunuty směrem dozadu. Naopak trochu zavalitý trup je vysunut dopředu a vypadá, jako by neseděl přímo na nohách. Hlava je oválná – což ještě zdůrazňují splihlé vlasy – a je otočena směrem k nám. Nad velkýma očima je malé obočí. Nos je poměrně velký. Ústa se na nás smějí. Obličej celkově vzbuzuje dojem přívětivého člověka. Muž je oblečen v tmavé sako, z pod kterého vyčuhuje světlá košile.

js6stuhan_1

2. kontrolní stylistická kompozice (Charakteristika) V Praze dne 21. 3. 06 Gabriela Dufková, 2. B Téma: Jak vidím sama sebe (Charakteristika) Osnova: 1) Úvod: Moje já 2) Stať: a) Postava b) Hlava s dlouhými vlasy c) Moje budoucí povolání d) Volný čas e) Oblíbená věc f) Znamení, přezdívka 3) Závěr: Teď mě znáte Moje já Chtěla bych vám představit moje já. Myslím, že to bude zajímavá charakteristika, protože se vidím jinak než mě vidí okolí. Jmenuji se Gabriela Dufková a jsem z Prahy 8. Jsem menšího vzrůstu a nejsem úplně štíhlá. Mám sportovní typ postavy. Většinou nosím džíny, ale i sukni si ráda vezmu. Moje hlava je hranatého tvaru. Oči mám zelenomodré, ale na fotografiích jsou vždy červené. Mám veliké rty a docela rovné zuby. Z hlavy mi vyrůstají dlouhé blond vlasy, z kterých si ráda dělám účesy, ale nosím je i rozpustěné. Lidé mě považují za společenského člověka. Mám hrozně ráda děti. Ráda si s nimi hraji venku na schovávanou nebo na honěnou. Až vyrostu, chtěla bych být psycholožkou a řešit dětské, ale i dospělácké problémy. Když jsem byla malá chtěla jsem letět do vesmíru a hodně knížek jsem přečetla právě o něm. Teď však vím, že je to velice těžké povolání a už by mě to tolik nebavilo. I když na to nevypadám, ráda se hádám, když to má nějaký účel, pro tuhle vlastnost mám jako druhé povolání advokát. Po celý týden mám co dělat. V pondělí pomahám mamince s úklidem a vařím. Vařím moc ráda, ale ještě mě maminka moc nepustí k plotýnce, protože se bojí, že podpálím barák. V úterý mám kreslení do kterého chodím už pátým rokem, ale už mě to moc nebaví a od nového školního roku na něj přestanu chodit. Ve středu hraji na klavír a velice mě to baví. Klavír mám u dědečka, který bydlí v domečku u nás na zahradě. Tam si chodím každý den přehrávat. Dědeček je rád, že mě alespoň u klavíru může zastihnout. Poslední můj kroužek mám hrozně ráda, protože je tam spousta mých nejlepších kamarádů s kterými je vždy sranda. Je to kroužek mladých ochránců přírody. Jezdím s nimi na tábory a víkendové akce. Mezi moje oblíbené předměty patří zeměpis, tělocvik a hudební výchova. Maminka mi však nevěří, protože i z těchto předmětů přinesu někdy trojku. Naopak mi nejde anglický jazyk a poslední dobou matematika. Příští rok budu mít další předmět francouzštinu, protože jezdíme na hory do Francie a líbí se mi jejich řeč. Doma mám dvě zvířátka, želvičku a pejska. Želvičku jsem dostala v září od sestry z Tunisu. Je to suchozemské a ještě malinké zvířátko. Bessinku jsme koupili asi před sedmi lety jako malé štěňátko. Babička mi dala k svátku masožravou květinu, kterou jsem si dlouho přála. Jsem štír a proto je moje povaha výbušná a mám sklony být vůdce. Moji přezdívku Gábrdle jsem dostala na přírodovědném kroužku a kamarádi už mi neřeknou jinak. Teď už o mě máte nějaký obrázek, ale vše co bych o sobě chtěla říci se mi sem nevešlo.

ces2bdufgab_1

27. listopadu 2008 Vojkůvka Jan P1b 1. Písemná slohová práce Vypravování Téma: Stalo se to jedné noci Osnova: 1. Na počátku bylo otevřené okno – ÚVOD 2. Fata morgana – ZÁPLETKA 3. Pasi – ZÁPLETKLA SE STUPŇUJE 4. Jde o to okno! – ZÁVĚR Jednou si tak ležím, ale nemohu usnout. Skrz otevřené okno proudí do mého pokoje lehký, čerstvý větřík. Už se mi pomalu klíží oči, když vtom mě vyruší bouchnutí okna a nyní již silný vítr. Poněkud otráveně tedy vstanu a jdu okno zavřít. Co ale nevidím - místo obrovského sídliště překrásný les, kousek opodál jezero, a někde slyším houkat sovu. Divím se co se to děje, mám pocit jako bych měl halucinace či snad nějakou fata morganu, tak se jdu do kuchyně napít. Místo perského koberce v chodbě však vidím medvědí kůži. Vše zde vypadá poněkud divně, na stěnách místo obrazů a havajského starosty (které nám přivezla babička z dovolené) visí obří a krásný obraz lesíka a jezera, které jsem před chvílí z okna viděl. Vážně mám pocit, jako bych se zbláznil. Pokračuji do kuchyně, ale co nevidím! Místo všelijakých poliček, skříněk a kuchyňské linky je tam masivní dřevěný pult z krásného dřeva. Pokračuji směrem k ledničce, kde je místo mé oblíbené minerálky pouze mléko. Naleji si tedy plnou sklenici, a jelikož už vůbec nejsem unavený, jdu si sednout do obývacího pokoje. A znovu – vše je tu úplně jiné! Krásný kamenný krb, televize chybí, pohovka je jiná - ale objevil jsem zde starší „magneťák“ s CD Tarji Turunen. Na stolku se povalovalo pár knih a tak mi to nedalo a nakoukl jsem. Finština. Jazyk, kterým byly psány jsem okamžitě poznal. Stejně jsem se všemu divil... Najednou slyším venku štěkat psy. Vyjdu ven a tam vidím muže na saních tažených psy. „Terve! Má oou Pasi, den naapuri. Kuka sinä olet? Tervetuloa.“ Pochopil jsem, co mi muž říká: „Nazdar! Jsem Pasi, jsem tvůj soused. Kdo jsi ty? Vítej!“ Odpověděl jsem jak se jmenuji a že „Minä en puhua hyvin suomeä – moc finsky nemluvím. Chvilku jsme se zapovídali a já si pak šel lehnout. Nechtělo se mi přemýšlet nad tím, co se stalo. Brzy jsem usnul, alespoň myslím. Náhle mne probudil hlas maminky, která mě budila, abych šel do školy. Cestou jsem v kapse našel papírek s adresou na Pasiho, mého nového kamaráda. Došlo mi, že to nebyl sen. Nic jsem nechápal. Ve škole mi v prožití této noci nikdo nevěřil, ale já si byl jist, že je to pravda. Když jsem přišel domů, vše jsem napsal své kamarádce (taktéž milovnici Finska), která mi už věřila více než spolužáci. Hned nato jsem napsal Pasimu dopis, a za pár dní se dočkal odpovědi – mám i s kamarádkou přijet na víkend. Prý nemám zapomenout nechat večer otevřené okno...

grp1bvojjan_1

12. prosince 2008 Kristýna Černá P3b 1. písemná slohová práce Úvaha Téma: Nikdy neztrácej smysl pro humor. Už bys ho také nemusel najít. Osnova: 1. když člověk ztratí vše 2. a) lidé bez humoru b) nic se nemá přehánět c) humor pomáhá d) nevhodné vtipy 3. můžeme říct Když člověk přijde v životě o všechno, většinou ztratí i smysl pro humor. Nebo snad znáte někoho, kdo nemá kde bydlet, je bez rodiny, kamarádů a směje se, až se za břicho popadá? Jsou však lidé, jenž se bez něj narodí, takže jim samotným, narozdíl od okolí, v životě příliš nechybí. Ale člověk, který je věčně negativní a odmítá se zúčastnit jakéhokoli veselí, není zpravidla v kolektivu moc oblíbený. Ve stáří jsou to ti typičtí nabručení senioři a plnými ústy nadávek na veselící se mládež. Jenže jak se říká, nic se nemá přehánět. To platí i v tomto případě. Z vlastní zkušenosti vím, že člověk, který hýří nejapnými vtípky vůči okolí, časem zůstane jediný, kdo se jim směje a všem leze tak akorát na nervy. Humor je však pro každého důležitý. Lidí, jenž mají nějaké těžší životní období, problém či starost to mnohem lépe snáší, když si z toho dovedou dělat legraci a pojmou to vtipně. Pokud toho nejsou schopni, bývají tu naši vážní a milí kamarádi, kteří dokážou situaci zlehčit. Ačkoli je hned několik situací kdy to není správné řešení. Například, pokud se jedná o úmrtí někoho blízkého, ať už křečka nebo babičky, je vysmátí se pozůstalému do obličeje krajně nevhodné. Nebo když Váš kamarád přijde o nohu a Vy mu řeknete, že alespoň ušetří za boty, také jistě nebude nadšen. Jestli nesouhlasíte s důležitostí dobré nálady, zamyslete se. Copak by šlo, žít v tmavém, smutném světě, kde bychom se ploužili jako roboti? Kde by se nikdo nesmál, netančil a nezpíval? Člověk, který se směje – žije. Všichni můžeme říct: „S humorem jde všechno líp.“

grP3bcerkri_01_1

Ondřej Hrýzek, 2. G 15. 10. 2008 1. slohová kompozice (diskusní příspěvek) <novinový článek – Polovina Čechů dýchá rakovinu> Opravdu jen polovina? Nejprve bych poupravil název článku na Téměř všichni Češi dýchají rakovinu, protože i v oblastech kde mají relativně čistý vzduch si do sebe necelá polovina z nich vpraví dobrovolně dávku škodlivých a rakovinotvorných látek v podobě kouře z cigaret. To znamená, že téměř 75% obyvatel dýchá rakovinotvorné ovzduší. To nemluvím o lidech, kteří jsou nazýváni takzvanými pasivními kuřáky. Ti jsou nuceni dýchat kouř z cigaret nedobrovolně. Například v restauracích, stadionech, zastávkách, kde se sice kouřit nesmí, ale stoupne-li si deset centimetrů za konec zastávky a vane-li nepříznivý vítr, jsou všichni na zastávce nuceni dýchat kouř. Poté už nezáleží jak je znečištěné ostatní ovzduší. I u toho bych se pozastavil. Protože podle zprávy se plocha znečištěného ovzduší zmenšuje. To, že se mírně zvýšilo nebo nekleslo znečištění ovzduší bych nepovažoval za katastrofické. Stačí se vrátit o deset, patnáct i více let nazpět, kdy po projetí nákladního automobilu nebylo vidět na druhou stranu ulice. Na druhou stranu je ovšem pravda, že dnes je na silnicích více vozidel, která jsou ale ekologičtější a mají menší spotřebu. Důležitým činitelem znečištění ovzduší jsou také továrny a jiné podniky spalující ropu a uhlí. Je pravda, že v okolí těchto míst se nemusí dýchat zlehka. V souvislosti s tím mě však napadá, že každý člověk si může zvolit místo, kde chce žít.

ces2ghryond_1

Slohová práce školní Jonáš Bambas 2.A 14. ledna 2008 Eragon Hlavní postavou trilogie Odkaz dračích jezdců od Ch. Paoliniho je lidský chlapec Eragon. V Allagäesii, zemi plné magie, vznešených elfů z hlubokých lesů, udatných trpaslíků z kamenných síní a odporných urgalů snad nemůže být obyčejnějšího stvoření. A právě on, sedmnáctiletý chlapec, farmář ze zapadlé vesnice v údolí Dračích hor najde dračí vejce a stane se mužem. Eragonův vzhled, stejně jako myšlení a životní postoj se v průběhu celého příběhu velice významně mění - z naivního vesničana se stane mocný dračí jezdec, o jehož náklonnost se vedou války. Začněme tedy s tím, jak Eragon vypadá na začátku: Má delší světlé vlasy, ničím nápadný obličej s tmavýma očima, je středního vzrůstu se svaly, které získal prací na strýcově statku a lovem, které ještě mnohokrát využije v bojích, kterým bude čelit v budoucnu. V podstatě neřeší jiné, než praktické problémy, jako například: Kdy dozraje úroda? Kterému obchodníkovi je výhodné ji prodat? Kterým šípem střelit srnu? Není to hlupák, ale na vzdělání nikdy nebyl čas, proto neumí číst, ani psát a mluví jen jedním jazykem. Tohle všechno se ale změní…. Nalezené dračí vejce se vylíhne v krásnou dračici Safiru, se kterou ho spojí pradávné kouzelné pouto, kvůli kterému se již nemohou odloučit. Pouto mění Safiru i Eragona. Ona ač je ohromný létající ještěr, není tak divoká, jako její předci a je schopna telepaticky mluvit se svým jezdcem. Eragon roste více do výšky, špičatí se mu uši, zužují se mu oči a obličej se protahuje a je stále podobnější tajemným elfům ze severu. Safina roste a je stále těžší ji ukrýt. Král se o novém jezdci dozví a protože sám je jezdcem on, ani jeho černý drak Šruikan nesnesou konkurenci. Eragon se vydává se Safinou na útěk pronásledován královými přisluhovači. Zažije spoustu dobrodružství a potká elfského učitele Oromise, který z něho udělá úplně někoho jiného. Rozvíjí Eragonovy schopnosti získané poutem s dračicí, učí ho starověký jazyk elfů, ve kterém je možné používat kouzelné formule daleko mocnější, než meč, nebo dračí tlama. Učí ho číst, psát, rozumně argumentovat a chovat se v přítomnosti mocných bytostí – setká se s Elfskou královnou a její dcerou, do které se nešťastně zamiluje a dokonce i se starým, moudrým Hrothgavem – vůdcem všech trpasličích klanů a se Safiřinou pomocí na všechny zapůsobí dobrým dojmem (až na elfskou princeznu) a tím získá silné spojence v boji proti ještě silnějšímu králi. Eragon stojí na straně elfů a trpaslíků, je proti království, ve kterém prožil celý život, ale královu stranu můžeme objektivně posoudit jako tu špatnou, pokud si uvědomíme, jakých zločinů se král a jeho lidé dopustili vůči Allagäsii, drakům a jejich jezdcům a také vůči sobě. Osnova: Úvod Stať: a) Farmář b) Změny c) Dračí jezdec Závěr:

cb2abamjon_01_1

3.11. 2005 Chládek 1.písemná práce Novozemsko (Referát) I v dnešní Evropě je možné zachovat si neutralitu v případě války a nebýt členem Evropské unie. Důkazem toho je Novozemsko. Dějiny Německa úzce souvisí s historií Novozemska. Po druhé světové válce požadovala část německého území odtržení a pod vedením energického Tomase Moengera nakonec došlo v roce 1948 k osamostatnění za vydatné pomoci Nizozemska. Novozemsko se stalo dobře fungující, prosperující zemí. Zatím čeká na vstup do Evropské unie. Současným prezidentem se Martijn Van Kumssen. Stejně jako Nizozmsko i Novozemsko je převážně rovinaté. Nejvyšší hora Hoogspits v pohoří Stammte Berge měří pouhých 759metrů. Nejnižší bod země najdeme v gaanhöfském přístavu. Novozemsko má vybudovanou síť kanálů propojujících významné řeky tuzemské i v sousedních státech. Národní řekou je bezpochyby Toek, který teče celou zemí od jihovýchodu na severozápad, a který dává mohutnými zákruty ráz někdy monotónní krajině. Na Toeku leží důležitá města, např. Soetar nebo Gaanhöfe. Lidé dychtiví rekreace by si nedokázali představit Novozemsko bez přehrad Zoer Damm a Kitzberger Damm. Druhá jmenovaná je největší, nejhlubší a má veliký zavlažovací význam. Ačkoliv Novozemsko není ani čirou náhodou zemědělský stát, Novozemci dbají na to, aby byla úroda vždy co největší. Půda je nejplodnější ve středu země a na severu. V těchto končinách se pěstuje pšenice, ječmen, žito, cukrová řepa, brambory. Na venkově je rozšířen chov skotu a prasat. Především ve středu země je velká koncentrace lesů, které jsou hojné i na jihu. Celkově tvoří lesy 35% rozlohy země. Novozemsko leží v mírném pásu, což znamená, že zde v létě nelze zemřít horkem a v zimě zmrznout. Průměrné teploty se v zimě pohybují kolem -1° C. V létě je v Novozemsku průměrně přijatelných 20° C. Jak bylo již naznačeno, zimy jsou mírné, deštivé a každou zimu hrozí vylití řeky Toek. To se ale stane málokdy, pokud napadne třeba 950 mm srážek za rok jako loni v městě Kawres. Záplavy nijak nepoškodily Novozemsko, takže teď se musí obávat dalších. Nejsušším místem je západ státu, respektive město Narroek při hranicích s Belgií. Tento kraj byl již před vznikem Novozemska průmyslovým rájem a Novozemsko v této tradici pokračuje. Doly potkáte hlavně v blízkosti Soetaru téměř na každém kroku. Těží se zde černé uhlí, draselné soli a Glauberova sůl, jejíž přítomnost byla objevena v roce 1979. Z průmyslových odvětví převládá průmysl chemický, strojírenský, farmaceutický, potravinářský. Právě průmysl potravinářský zaznamenal veliký vzrůst a nyní se stal důležitou složkou vývozu. Novozemsko má při rozloze zhruba 69 000km2 15 200 000 obyvatel, což dává hustotu zalidnění přibližně 221 obyvatel na km2. Převážná většina obyvatel jsou Novozemci – potomci Němců z této oblasti a Nizozemců. Zbytek tvoří Nizozemci, Němci, Turci a Tádžikové. Věřících obyvatel zde žije na evropské poměry hodně. Protestantský vliv okolních zemí se minul účinkem, protože 90% věřících jsou katolíci. Úředním jazykem je nová nizozemština, ale Novozemci ovládají též nizozemštinu, angličtinu a v některých případech i němčinu. Hlavní město a všeobecné centrum nese název Soetar. Tuto adresu má jako trvalé bydliště 2 100 000 lidí. Dalšími velkými městy jsou Gaanhöfe, Narroek, Kowres, Vaneverte, Aderaven a další. Novozemsko sousedí s Nizozemskem, Belgií, Lucemburskem a Německem. Až se lidé zase jednou sejdou na soetarském hlavním náměstí Neetegeener plaats a budou rokovat o strastech a radostech života, hvězda Novozemska bude svítit dál.

pr2cfchl_01_1

Slohová práce školní Vendula Konvičková 12. ledna 2006 2. C Téma: 1) Abeceda dnešní společnosti (Úvaha) 2) Kalamita (Volný stylový útvar) 3) Probouzím se, je neděle ráno (Volný stylový útvar) 4) Dějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí (Úvaha) Osnova : I.Úvod II. Stať: a) nejezdící MHD b) zlomené nohy III. Závěr Téma: Kalamita Kalamita, kalamita, kalamita. Toto slovo nás minulý týden obklopovalo snad ze všech stran. Z médií, doma, na zastávkách, ve škole, všude… Až do minulého týdne nám pojem kalamita, byl znám snad jen jako účastnice pořadu, jedné nejmenované komerční televize Country estráda, a to Kalamity Jane… Ale po nekonečných dnech, plných sněžení, jsme měli tu čest poznat „paní“ Kalamitu jako přírodní živel… Kalamita, jako taková, vlastně ani není přírodní živel (nebo ano?). Lidé si toto pojmenování vymysleli pro vyhrocené, nezvládnutelné situace, kdy příroda je opravdu silnější nežli lidstvo. Řekla bych, že není na škodu uvědomit si, že člověk není pánem všeho tvorstva, jak si myslí. Jen je škola, když si to uvědomí, až v takovýchhle situacích. Možná se vám může zdát, že toto téma příliš „natahuju“, ale z mého pohledu je to tak. Nevím sice, jak minulý týden probíhal v ostatních městech, ale České Budějovice jakožto krajské město přistihla kalamita dosti nepřipravené. Naše město, pod záplavou sněhu při pohledu z letadla, snad nemohlo být ani vidět… Zvláštní je, že ze spousty sněhu měly radost jenom děti. Koulovaly se, stavěly sněhuláky, válely se, prostě si užívaly. Nastává otázka, proč si neužívali i dospělí? Jak je všeobecně známo, dospělí jsou světem protřelí, staří mrzouti. Ale tím to ani nebylo… Jedna z mnoha věcí, proč se jim sněhové království nelíbilo, bylo asi to, že v určitou chvíli nejezdily autobusy (nebo jezdily, ale s půlhodinovým zpožděním). Z toho logicky vyplývá, že chodily pozdě do práce (nebo vůbec). Nepřítomnost autobusů MHD ovšem zas tolik nevadila školákům a studentům. Alespoň měli dobrou výmluvu pro pozdní příchody. Další věc je (a ta se zase týká autobusových zastávek), že za minulý týden se rapidně zvýšil počet obyvatelstva se zlomenou končetinou. Pravděpodobně se zeptáte, co to má společného se zastávkou. Opět pro to mám logické zdůvodnění. Patrně víte, že od 1. 1. 2006 platí nový zákon zákazu kouření na zastávkách. No, tedy občané ČR byli nemilosrdně donuceni popojít nějaké ty 2 m, kde zastávka končí. Samozřejmě chodníky byly v té době nedostatečně posypané, tudíž zmrzlé. Takže není divu, když jste viděli hromady mačkajících se lidí 2 m za zastávkou a není velkým problémem si v té „hromadě“ zlomit nohu. Ovšem, ovšem je to nadsázka. Teď vážně. Ty zamrzlé chodníky byly hrozné zejména pro starší občany. Tak třeba moje babička. Kvůli nedostatečné práci technických služeb města České Budějovice si zlomila nadvakrát kotník. Teď musí ležet doma. Nemůže vařit a uklízet a to jí hrozně mrzí! Není sama. Takových lidí bylo v nemocnici spousta. Těch důvodů proč lidé nenávidí kalamity (hlavně sněhové) je hodně a hodně. Někdo třeba jen nemá rád zimu… Dobrá, dobrá už končím s důvody. Na závěr bych asi měla dodat, že z kalamity jsme se „jen tak tak“ vymanili. A díky čemu? Díky tomu, že přestalo sněžit nebo díky tomu, že na pomoc přijela armáda ČR? Každý si musí odpovědět sám, podle toho jak se cítí… Jako pánem tvorstva nebo produktem přírody??

cb2czikver_01_1

Maminka Je ráno. Po další bezesné noci jsem se probudil a hned sem ji uviděl. Ležela těsně vedle mě a zhluboka oddechovala. Dlouho sem se na ni díval a v duchu obdivoval. Je dokonalá a nádherná. Potom sem se jemně dotkl jejího čenichu, byl studený, studenější než obvykle, snad je to tou zimou venku. Srst měla hebkou a teplou, vypadala jako anděl, nevinná a krásná. Zavřel sem znovu oči a potají snil. Po chvilce sem učcítil na čumáku její jazyk. Byl teplý a drsný. Maminka se probudila. Samou radostí sem po ní začal skákat a snažil sem se i štěkat, ale to mi zatím ještě moc nejde. Maminka se jen smála a po dlouhé době opět vypadala štastně. Byla tuhá zima a jediné co jsme měli, byla naše dřevěná bouda, jednu misku na vodu a nic víc. A především jeden druhého. Už je tady. Už ho vidím vycházet z domu. Pan Z. Je obrovský, špinavý a samozřejmě opilý. Ano opilý i přes to, že je brzy ráno, on se motá a potácí po zahradě. Doufám, že nás nechá alespoň dnes na pokoji, snad si nás nevšimne. Bojím se hlavně o maminku, je stará, nemocná a myslím, že, ikdyž mi to sama neřekne, je na konci se silami. To on ji dočista utrápil. Vyprávěla mi o něm. Nebyl takový. Byl hodný a milý, vždycky se o níi a o tatínka staral jako o své vlastní děti. Žili ještě s jeho ženou všichni pohromadě. Pan Z. a paní P. neměli dětíi a tím o to víc oba milovali své psy. Jenže po několika letech ho žena opustila a on začal pít. S pitím přišla i zloba a agrese ke všem lidem a bytostem kolem něj a nejvíce to odnesla moje maminka. Tatínek byl starší, takže jeho týrání nebyl schopen dlouho snášet a po několika měsících zemřel. Nenávidím ho, kdybych byl jen o pár let starší nebo alespoň ne štěně, zabil bych ho! To snad ne, všiml si nás. Blíží se k boudě a má v ruce tu svoji hůl, bez které by se teď jistě neudržel na nohou. Volá na maminku. Jenomže ona leží, nemůže se už ani pohnout. Ale jeho volání neutichá, spíš naopak, stále sílí. Slyším ten jeho sýpavý dech už blízko nás. Mám strach, dnes víc než kdy jindy. Neustále na ni volá, nevím co od ní chce, ale ona není schopná reagovat. Najednou se jeho ruka objevila v boudě a drží maminky ocásek a tahne ji ven. Nemůže se bránit, nemá sílu. Snažím se ho kousat, ale moje zuby jsou zatím jen jako jehličky a ty jeho tlusté ruce jen šimrají. Vytáhl ji ven. Volá na mě ať zůstanu uvnitř, ať ji nechám nechodím pomoci. Vždycky ji poslouchám. Dnes mi ale něco říká ať jdu za ní. Slyším jí kňučet a sténat a jeho zuřit a nadávat... Po chvíli je ticho. Slyším jen klapnut dveře od domu. Opatrně sem vystrčil hlavu z boudy a viděl sem ji. Dívala se směrem ke mně. Samou radostí sem vyběhl ven a běžel k ní jak nejrychleji to šlo! Začal sem ji olizovat a tisk se k ní. Ale ona byla studená. I její srst na povrchu byla studená jako kámen. Pomalu a tiše o vdechovala a čenichem se ke mě přitiskla. Tekly mi slzy z očí, stejně jako mamince. Věděl sem že umírá, ale co mohu teď dělat? Jak můžu přežít bez ní? Ona byla anděl a ten přeci zemřít nemůže a nesmí se mu ani ublížit! Poslední co mi potom řekla bylo jen: „Uteč, Karlíku, utíkej pryč odsud! Počkám tam na Tebe!“ Zemřela a já věděl, že bez ní nepřežiji...

pr4cpan_1

Slohová práce školní Robert Polák 12. června 2007 3. C Znamení doby „Hlídka 485, objekt zajištěn. Vykazuje známky nepříčetnosti. Záchranná služba ho odveze do psychiatrické léčebny. Posíláme i jeho spisy. Robbie Polack - bývalý americký voják, sloužil za války v Afghanistánu - po skončení služby brutálně zavraždil svého velícího důstojníka - při zatčení byl shledán jako nepříčetný; přivezen do psychiatrické léčebny v Texasu - má vojenský výcvik, okolí je nebezpečný Doporučení: nejvyšší ostraha, odborný dohled „Tma, chaos, zkáza, strach. Všechno jsem viděl. Proč? Protože nám řekli, jděte bojovat. He, he, my bojovali a zabíjeli, aby se na světě žilo lépe. Žije? Ano, jistě, žije. Dobře je těm nejmocnějším, nejbohatším. Nám! My, co máme peníze si můžeme dovolit všechno. Máme strach z někoho, koho neznáme? Máme něčeho nedostatek, ale ostatní to mají? Zaútočíme na ně! Znamená něco pro svět „nějakej“ Afghanistán? Ne! Tak stranou diplomacie, využijme svého vlivu a vyjeďme tam v zájmu vymícení terorizmu. Ach! Ještě teď slyším ta slova: blahopřeji seržante, obsadil jste kótu 436 jen se ztrátou šesti mužů, dostanete ocenění. Ano, děkuji vám pane, byla to čest vidět svých šest bratrů umírat pro vás. Byla to pocta nechat jejich zkrvavené končetiny volně --- po okolí. Znáte také ten výborný pocit, pane? Nemohl jsem ho připravit o ten krásný prožitek mít své tělo roztrhané. „Dobrý den, jste pan Polack?“ „Ne, už dlouho ne.“ „Hm…, dobře, přejdu rovnou k věci. Zabil jste generála Hawkinse?“ „Ach, to ano.“ „Cítíte nějakou lítost nad svým činem?“ „Ne“ „Proč?“ „Zasloužil si to. Posílal lidi na smrt. Rozhodoval o osudech, které ani neznal, jakoby snad neměl cit. Musel jsem, byla to služba pro vlast.“ „Hm…, děkuji, to mi stačí. Nashledanou.“ „Sbohem.“ „Svět jde do temnoty. Nebude nic. Všichni umřeme. Nebude voda ani nafta. Znovu se bude válčit. Aspoň snad smrtka bude mít blahobyt. Máme jí totiž rádi! Třeba nám to ale nepřijde tak špatné. Vždyť už teď žijeme ve strachu. Ach, stejně je to zvláštní, kdybychom se náhodou navzájem nevyvraždili, postará se o nás příroda. Tsunami sem, výbuch sopky tam, globální oteplování, skleníkový efekt a milióny mrtvých. Člověk v průběhu vývoje získal dvě hrúzné vlastnosti. Agresivnost a bezohlednost. Právě ty nám zaručí náš konec. „Ahoj, já jsem tvůj ošetřující. „Ahoj, rád tě poznávám, ale bohužel za chvíli z nás ani jeden nebude“ „Opravdu?“ „Ano, rozhodnou o tom za nás jiní. Stejně svět potřebuje očistit. Ani jeden z nás není dobrý člověk. Jen škodíme. Skoro jako plevel. Plevel, který má však jednu výhodu – zničí se sám.“ „Zajímavé, myslíš, ze je lidem nějaká pomoc?“ „Ne, jen se snad vyvinout z jiného zvířete. Agresi máme v krvi.“ „Ale prosím, nemyslím si, že je to tak špatné.“…. Jednoho dne jsem v novinách objevil část projevu ruského prezidenta. Psalo se tam, že v případě útoku USA na Ruskou federaci, Rusko má připraveno dvacet jaderných hlavic nezachytitelných žádným radarem, které vyřadí nepřítele v České republice. Prezident opět varoval před výstavbou amerického radaru v Čechách… Osnova: 1) Úvod 2) Stať a) Monolog blázna b) rozhovor c) Monolog blázna II d) Rozhovor II 3) Závěr?

cb3cpolrob_02_1

Slohová práce školní 23. května 2006 Tomáš Lískovec Osnova: I. Úvod II. Stať a) poslání lavičky b) prostředí, ve kterém stojí c) lidé, kteří na lavičce sedí III. Závěr Lavička v parku Život obyčejné lavičky začíná většinou v truhlárně a kovárně. Přichází na svět s maximální pečlivostí a dobře odvedenou prací truhlářů a kovářů. Po dokončení putuje na své jediné cestě své existence, jejímž cílem je park. Zde bude pevně „přikována“ k chodníku, aby ji nebylo možno nikam přenášet či ukrást. Posláním takové lavičky je přinášet odpočinek a pohodu všem možným lidem bez rozdílu. Život takové lavičky musí být velmi příjemný, celou dobu klidně sedí na svém místě v příjemném prostředí někde v parku, mezi stromy, před fontánkou. Všude kolem zpívají ptáčci, prohánějí se malé děti. V letních teplých dnech má lavička nejvíc zábavy, v parku se to hemží lidmi, kteří si rádi odpočinou a provozují všelijaké aktivity. Nejširší skupinou lidí, kteří si rádi posedí na čerstvém vzduchu za příjemného počasí, jsou asi důchodci. Už nemají tolik sil a jsou šťastní, když si mohou při odpolední vycházce někam sednout a s někým si popovídat. V dnešní uspěchané době může sloužit i lidem, kteří obědvají ve fastfoodech a nechce se ji jíst ve stoje. Pro někoho je lavička v parku místem pro přespávání. Bezdomovci alespoň nemusí ležet na holé zemi. V zimních měsících nemá lavička tolik práce, protože v tomto období je většinou pokrytá sněhem a ulehá k zimnímu spánku. Probouzí se až počátkem jara. Život této lavičky většinou končí pod rukama a nohama vandalů, kteří ji ničí všelijakými způsoby. Když už z lavičky zbývá jen kostra a hromada třísek, uvolní se místo pro novou, právě narozenou lavičku.

cb2clistom_02_1

Slohová práce školní Karolína Soukupová 14. prosince 2007 Téma: Úsměv, dobré slovo, ochota a pomoc. O čem to mluvíte? Ano, o čem to vlastně mluvíte? Zeptá se mnoho z nás! Ale nechci všem křivdit, jistě mnoho lidí pomáhá v dobročinných spolcích, posílá malé i větší částky na konta chudých dětí a organizuje různé sbírky, které ovšem málokdy končí u těch nejpotřebnějších (viz. zkorumpovaní úředníci v Africe). Ale o tom bych dnes nechtěla psát. Raději bych ze zaměřila na naši skutečnou realitu, ve které se každým dnem nacházíme. Žijeme na „Starém kontinentě“, v srdci Evropy, v rovině obklopené po miliony let horami, které nás chrání. Prostředí i společnost, ve které žijeme, to vše utváří náš charakter a mentalitu. Domnívám se, že čím je společnost modernější, tím je také uspěchanější. Málokdo dnes má „čas“. A to doslova. Všichni víme, jak těžké je dojednat všechny termíny, když se chceme sejít s pár přáteli na odpolední kávě… A to už nemluvím o mnohem menších detailech, jako je úsměv či vlídné slovo. I já žiji ze dne na den a můj diář je přeplněn úkoly a termíny, když jdu po městě, tak vždy jen chvátám, abych byla všude včas. Pokud ale alespoň někdy své tempo nevysadíme, stáváme se nepříjemnými, povrchními a malichernými. Občas přece každý z nás zažije situaci, kdy ho i úsměv cizího člověka, třeba dítěte, zahřeje u srdce. Každý muž se zatetelí, když se na něj žena usměje, třeba jen krátce. Domnívám se, že je hned lepší atmosféra v obchodě, knihovně či restauraci, když se na obsluhu mile usmějete, pozdravíte a následně klidně vyložíte své přání. Oni se vám pak odmění tímtéž a rádi vám se vším pomohou. Někdy ale sebelepší mínění nepomůže. Snažila jsem se onehdy pomoci starší ženě v autobuse a namísto poděkování se na mě snesla vlna stížností na naprosto nemožnou a bezohlednou mladou generaci – zkrátka pro dobrotu na žebrotu, by se řeklo. Ale negativních zkušeností je jistě mnohem méně než pozitivních. Nejkrásněji je to vidět na lidech, kteří naši pomoc skutečně potřebují. Jejich úsměv je naší odměnou a to je nadevše. Vidět to nadšení a radost ze života dojímá tím spíš, že něco tak otevřeného a upřímného často kolem sebe nevidíme. A co teprve malé dítě. Pro něj je takovou námahou nejprve se usmát, pak poprvé výsknout či se začít batolit. To jsou jistě pro každou matku ty nejhezčí okamžiky, když vidí elán a radost malého človíčka snažícího se uskutečnit pro nás tak banální věc jako například posadit se. Každý člověk, když byl malý, dělal radost své mamince, když vyrostl, začal pomáhat rodičům a byl veden k slušnému chování a ochotě k druhým lidem. Každý v sobě má tento potenciál, bohužel ne všichni ho ale ostatním projevují navenek. Osnova: I. Úvod: co je skutečná pomoc? II. Stať: a) čas a stres b) úsměvem ledy tají c) někdy to nevyjde d) úsměv může být i námahou III. Závěr

cb4csoukar_01_1

Americká próza 1. poloviny 20. století (literárně-slohová kontrolní práce) Témata: Americká próza 1. pol. 20. století (odborný výklad) Vybraný typ hrdiny: a) odborný popis, b) umělecká charakteristika. Interpretace vybrané ukázky z čítanka po stránce tematické, jazykové i kompoziční Vybraní američtí autoři (odborný výklad na základě srovnávací metody) Analýza vybrané ukázky z čítanky po stránce jazykové Vybraný americký autor (odborný výklad s úvahovými prvky) Americký způsob života a jeho odraz v prózách jednotlivých autorů (odborný výklad, nebo úvaha) Interpretace přečtené knihy Hemingway, Fitzgerald, Faulkner, Steinbeck Hemingway, Fitzgerald, Faulkner a Steinbeck patří mezi nejvýznamnější spisovatele americké prózy první poloviny dvacátého století. Přestože každý z nich píše svým vlastním stylem a jejich díla jsou velmi odlišná, mají některé znaky společné. Mezi ně patří například silná osobnost hlavního hrdiny, který je u všech něčím vyjímečným. Hemingwayovy postavy představují silné osobnosti v kladném slova smyslu. V jeho díle „Stařec a moře“ je starý rybář zosobněním všech dobrých vlastností a je silný především mravně. Faulknerovy postavy jsou také silné, ale tentokrát ve smyslu záporném, jako např. v jeho díle „Absolóne, Absolóne“, kde se zabývá problematikou soužití černochů a bělochů. Ve Steinbeckových dílech jsou zase jiní. Jeden z hrdinů „O myších a lidech“ je například psychicky postižený. Věcí, které autoři společné nemají, je víc. Nejzásadnější je formát díla (Hemingway, Fitz. a Steinbeck píší čtivě, jednoduše, Faulkner naproti tomu těžce, a hodně popisuje), dále také problémy, kterými se zabývali Fitz. kritizoval am. způsob života (am. sen); Faulkner se zabýval soužitím bělochů, černochů a indiánů; Hemingwayi šlo o už zmíněnou mravní sílu osobnosti a Steinbeck o chování společnosti k těm, co jsou „jiní“. Všichni tohoto čtyřlístku spisovatelů „Zatracenců“ tedy měli některé věci odlišné a nekterá témata podobná, do jednoho však přispěli k rozmachu am. prózy.

js3fia_01_1