| Když jsem si k babičce v neděli večer pro ni přišla, myslela jsem, že omdlím. | |
| Udělala mi jiný límec! Přece jsem jí podrobně vysvětlila, jaký má být výstřih u | |
| blůzy, jaký límeček, a ona mi udělá něco úplně jiného! V šestnácti jsem byla | |
| pěkný rozmazlenec a nebyla jsem zvyklá, aby mi babička někdy nevyhověla. Křičela | |
| jsem, vyváděla a nebyla k utišení. Na tu oslavu měl přijít on, šestnáctiletý | |
| spolužák, a zdálo se mi, že když mě uvidí v blůze s tím nemožným límečkem, už u | |
| něj nebudu mít žádnou šanci. | |
| A přece se dědeček vrátil domů. Sjeli jsme se, připravili jsme mu přivítání, | |
| hostinu, babička - o hodně mladší než on - vyzdobila celý domek květinami. Ale | |
| cítili jsme všichni, že to, co provádíme, je asi dědečkova poslední rodinná | |
| oslava, že to je více než cokoli jiného pohřební oslava - za živa. Starý pán byl | |
| usměvavý, ale bledý, jen se ploužil. Byl krásný letní den, člověk vnímal tu | |
| velkolepou krásu života všemi póry, vlévala se do něj, prostupovala ho, on však | |
| již po chvíli strnul ve svém křesle a zdálo se, že z celého člověka žijí jen ty | |
| oči. | |
| Člověk je může snadno zachytit a podat. Jsou úplně konkrétní. A s tím, že je | |
| podáváme svým blízkým, místo abychom s nimi klepali na zamčené dveře sakristie, | |
| pomáháme aspoň lehoučce odstranit nějakou potíž, drobnou nevychovanost - ale i | |
| hlad duší. Když každý z nás čtyř dá takový čokoládový bonbón denně, je to do | |
| roka skoro patnáct set bonbónů, patnáct set dobrých drobných radostí. Kdyby se | |
| rozhodlo pro takový bonbón tisíc lidí, bylo by to... Skoro se nechce věřit. Tři | |
| sta šedesát pět tisíc radostí ročně. A kdyby - ale nechme statistiky. | |
| Nesla jsem jí zrovna růže, když jsem na dveřích našla upozornění, že je mrtvá, | |
| někdo z nás, kdo k ní docházel, to napsal pro ostatní. Dala jsem růže staré | |
| paní, co se šourala po chodníku. Věděla jsem, že ona by z toho měla radost. Dát | |
| něco tomu, kdo už nic nečeká. Měla by radost? Podle její víry bych řekla, že z | |
| toho spíš "má" radost, když to dělám. Protože ona věřila, že láska nikdy nekončí | |
| a láska je nejsilnější důkaz nesmrtelnosti duší. Byla světice? Ona by se tomuhle | |
| označení jistě velmi bránila. | |
| Uvědomila jsem si, že dítě psalo o mně, psalo první zprávu o své matce, a v tu | |
| chvíli jsem strnula. "Co jsi napsala?" "No tak, to víš." "A ukážeš mi to?" "Jo, | |
| ale paní učitelka si vzala sešit." "Dobře, a kdy vám ho vrátí?" "Snad zítra." | |
| Ten čas do zítřka byl hrozný. Čekala jsem netrpělivě na dítě, až se vrátí ze | |
| školy, abych si přečetla, jaká vlastně jsem. | |
| Komunikace mezi lidmi probíhá často jen tak, že si navzájem podáváme | |
| nedorozumění. Je dobré vzpomenout si na chlapečka, ráchajícího se spokojeně ve | |
| vaně a nabízejícího milované babičce něco tajuplného, neznámého, kouzelného. | |
| Proč se babička směje? Asi jsem řekl něco veselého, myslí si chlapeček. Šplouchá | |
| kolem sebe radostně vodu. Jak je krásně na světě, kde si všichni rozumějí, a | |
| protože si rozumějí, tak se mají rádi. Nenávist je z devíti desetin | |
| neporozumění. Ztráty? "Chcete-li si vyjasnit vztah k životu, doporučuji vám | |
| jednu hru," řekl psychiatr O. "Pokud si myslíte, že máte v životě všechno jasné, | |
| pak tuhle hru ovšem nepotřebujete. | |
| Víte, kdyby si každý uvědomil, že už teď, v tuhle vteřinu je někde místo, kde | |
| bude uložený se všemi zmařenými příležitostmi, nenaplněnými možnostmi, | |
| promeškanými setkáními, nevyslovenými slovy, jistě by pak svět vypadal jinak. | |
| Mít před očima vlastní hrob, to není jen tak nějaká barokní metafora, to je | |
| veliká výzva i pro ty, kdo chtějí něco dokázat, zanechat po sobě aspoň jiskru, | |
| která tu bude jednou svítit. Ten pohled na ten jitřní hrob mě dokonale změnil, | |
| jako bych se znovu narodil. Změnil jsem svůj život, zabral se do práce a nakonec | |
| jsem se stal tím, čím jsem teď. | |
| "Prostě počkejte," křikl jsem - měl jsem nepořádek v papírech a nehodlal jsem se | |
| vyrušovat. Bylo mi jasné, že každý soudný člověk musí uznat, že najít chybu v | |
| objednávkách je daleko důležitější než se dívat na nějaké malůvky malé holčičky. | |
| "Dědečku," zavolala ještě jednou vnučka a postoupila ke mně. Sklonil jsem se | |
| hloub nad papíry. "Pojď," řekla matka a odváděla ji. Holčička nechápala. Jak to, | |
| že nechci vidět její obrázek? Dala si s ním tolik práce a tak se těšila, až jej | |
| svému dědečkovi ukáže. Jenže mně bylo jasné, že takhle musím postupovat, že | |
| takhle je to pedagogicky správné. | |
| "V neděli, ten Český ráj," zachraptěl muž. Chystali jsme se na výlet už kolik | |
| týdnů, syn se těšil, jenže vždycky jsme měli v neděli nějakou práci a sešlo z | |
| toho. "Pojedeme?" "POJEDEME, určitě." Dokud jsme živí, opakovala jsem si, dokud | |
| jsme ještě všichni živí, musíme se přece začít konečně chovat jako živí! Živí by | |
| se měli chovat jako živí. Je krásné, být spolu a naživu. A mít někoho, kdo nás | |
| má tak rád, že chce být s námi. Správná otázka | |
| On člověk potřebuje impuls. Vše je připraveno, koleje nataženy, vlak na nich, | |
| jen se dát na cestu. Pokud ten impuls nepřijde či není včas proměněn v čin... | |
| tolik lidí přečká celý svůj život na nástupišti a nejen že nevyjedou, oni | |
| dokonce ani nenastoupí do vlaku - a jen si na tom nástupišti stěžují. | |
| Zapomínají, že o tom, jak a kam kdo dojede, si rozhoduje každý sám. Jestli jsem | |
| někomu za něco v životě vděčný, pak tomu neznámému mladému mrtvému na jitřním | |
| hřbitově. Střecha | |
| Člověk se pak zastyděl, že si stěžuje málem na malichernosti, hanbil se - ne | |
| před ní, ale před sebou - za svoje stížnosti, viděl že je to vlastně nepatřičné. | |
| Zní to možná hloupě nebo alespoň paradoxně, když řeknu, že jsem mívala chvíle, | |
| kdy jsem jí nějak "záviděla zdraví." Záviděla? Ne, to vlastně ne, jen jsem | |
| cítila, že bych si přála být zdravější - tedy tak zdravá jako ona - v té vyšší | |
| podobě zdraví, jakou jsem cítila z ní vycházet a jakou jsem neměla. | |
| Ten vůz jel zrovna přede mnou a já vystoupil, abych vyhuboval nešikovnému | |
| řidiči... Můžete říct - náhoda. Jenže takovýhle řetěz náhod už náhoda není. Toho | |
| rána v Jugoslávii jsem pochopil to veliké a nejasné slovo Prozřetelnost. To | |
| veliké slovo plné naděje. Naděje, která nám dodává sílu žít a přežít i v | |
| nejnesnesitelnějších časech." Cestovatel S. si zapálil vyhaslou dýmku a díval se | |
| zamyšleně do bílého dýmu. "Kdesi nad námi je velký Pán, velký pán koček a lidí, | |
| říkejme mu Bůh, Kristus, Alláh, Buddha nebo Manitou - tím jménem víry, v níž | |
| člověka vychovali. | |
| Hovořili jsme o všem možném a já užasl. "Ty že děláš zástupce té firmy pro celou | |
| Evropu?" Kývl. "Prosím tě, ale to musíš umět jazyky." Zase kývl. "To musíš umět | |
| anglicky a francouzsky a německy..." Zase kývl. Tentokrát pobaveně. "Umím taky | |
| italsky a španělsky a portugalsky, slušně se domluvím i rusky, polsky a | |
| ukrajinsky a..." Cože? Tolik cizích řečí?" Snažil jsem se vyčíst z jeho výrazu, | |
| jestli si ze mě neutahuje. | |
| V osmaosmdesáti letech ho porazilo auto a byl na místě mrtev. Neslyšel už dobře | |
| a tichý vůz ho doslova smetl ze silnice. Srazil ho kousek od stánku s růžemi. | |
| Dědeček právě koupil kytici růží své ženě k svátku, spěchal domů, nerozhlédl se | |
| a zemřel s tou růžovou nádherou v ruce. Zemřel, když nesl růže své osmdesátileté | |
| lásce. Říkám vám, je dobré mít předky, kteří se nevzdávají a kteří dokážou žít | |
| silně a plně až do svého posledního vydechnutí. Dává vám to příklad a genetickou | |
| naději. Ale ano, mně nezbývá než tomu věřit. Věřme a doufejme. A milujme. | |
| V té době, kdy jsem byl mladý, bylo dost bídy, a kupodivu, přitom si kdekdo při | |
| práci zpíval. Teď jsem to už neslyšel léta. Pak mistr přerušil dílo a šel | |
| zkontrolovat, co dělám já, dlouze a zamyšleně pozoroval můj naklepaný plech. "Co | |
| to má být?" "Pane mistr"," "To myslíš vážně?" "Pane mistr..." Poklepal | |
| ukazováčkem na několik zvlášť nepovedených míst. Ten zvuk, jak jeho kloub | |
| poklepává na dutou měděnou báň věžičky, si pamatuji dodneška. "Pane mistr, vždyť | |
| to přece nikdo zezdola neuvidí." Koukl na mne nechápavě. "Proč se s tím máme | |
| mordovat, pane mistr." | |
| Doma mi říkali, abych se vždycky schoval, kdyby začal nálet, a já se tedy | |
| poslušně schovával. Ve sklepě byl pěkný zmatek, lidé se tam mačkali kolem kufrů | |
| a balíků, v nichž měli majetek, někdo si přinesl i peřiny. Krčil jsem se a bál | |
| se. Byl jsem vůbec dost plaché dítě a teď, v neznámém temném sklepě s neznámými | |
| lidmi jsem si připadal nesmírně opuštěný. Vzduch se venku třásl výbuchy, | |
| sirénami, křikem, všechno doléhalo do sklepení jakoby z jiného světa, z jakéhosi | |
| pekelného světa. A tehdy jsem si všiml, že Ajax není se mnou. | |
| A od té doby věřím, že kolem nás je ostrůvek milosti a ten nás může zachránit | |
| před každým nebezpečím. Proč? Proč nás chrání? Protože někdo, všemocný a | |
| vševědoucí, nás miluje a má s námi své plány. Je možné říkat si, že všechno, co | |
| nám o jeho lásce vypovídá, je náhoda a usmívat se shovívavě projevům jeho lásky. | |
| Je ale také možné pokorně mlčet. Důvěřovat. Říká-li se tomu nahoře OTEC, pak je | |
| jasné, že nám nedá ublížit. | |
| Nikoli proto, že by to bylo správné, nýbrž jen proto, že to má naučené - zvykl | |
| na to v dětství. Kdoví, možná se většina otroků, když se jim podaří osvobodit | |
| se, začne chovat podobně jako otrokáři. Považujeme své děti za něco samozřejmého | |
| a otázka, zda by chtěly být našimi dětmi, je pro nás nezvyklá a zdá se | |
| nepatřičná. Ale možná, kdyby si mohly vybrat, nezvolily by si zrovna nás. Proč? | |
| Tahle otázka je mostem vedoucím od nepochopení k pochopení. Správně položené | |
| otázky bývají takovým mostem. | |
| Projela mnou úzkost, jako by každou vteřinu mělo nastat zemětřesení, které mě | |
| smete. Věděl jsem, že na moje místo najde okamžitě deset náhradníků. A věděl | |
| jsem, že to, co jsem udělal, je neomluvitelné. "Já..." zakoktal jsem. A vstal | |
| jsem, bylo mi jasné, že po takovémhle provinění mi nezbývá nic jiného, než vzít | |
| si z věšáku klobouk a odejít. Přiřadit se do té předlouhé řady hledajících | |
| práci. "Pane T.," zaznělo mi za zády. Ohlédl jsem se. "Chtěl jsem se vás jen | |
| zeptat, jestli nevíte, kolik je hodin, moje se mi zastavily." Šéf vytáhl z kapsy | |
| starodávné hodinky a prohlížel je. | |
| Jenže babička řekla ne, a když babička řekla ne, tak nebylo o čem hovořit. | |
| Stárek s mládkem a práškem museli lípu vykopat a babička ji nechala dopravit do | |
| veliké jámy na nové místo, které jí vybrala. Dědeček, mlynář, se s babičkou | |
| nepřel, řekl si asi, že to je marné, ať se sama přesvědčí, že lípa zahyne, jinak | |
| by mu to mohla vyčítat celý zbytek života. Babička chodila lípu zalévat. Maličká | |
| babička vlekla těžké konve k velikému stromu, vlekla je každý den, tuhle práci | |
| nikomu nesvěřila. Dědeček nad ní kroutil hlavou. Bratr se jí smál. Lidé z | |
| vesnice se babičce posmívali. | |
| Ale já v sobě ucítila takový vztek, takovou zlobu a nelad, až jsem se podivila, | |
| jak mě může něco tak hloupého jako spílání jednoho ochmelky takhle vykolejit. O | |
| nic nejde, o nic. Jenže čím víc jsem si to říkala, tím mi bylo jasnější, že se | |
| své špatné nálady nezbavím. Přispívalo k tomu i to, že v tramvaji jelo několik | |
| mých známých a já si připadala velmi ponížená. Mohla jsem si stokrát říkat, že o | |
| tom, kdo nás může ponížit, si rozhodujeme sami, té mizerné nálady se ne a ne | |
| zbavit. Ve škole jsem hned první hodinu zkoušela. | |
| "Tatínku, udělej den." Myslel jsem, že jsem neporozuměl. Sehnul jsem se k němu. | |
| "Tatínku, rozsviť," řekl a ukázal ručičkou ke hvězdám. A já jsem pochopil. A | |
| ucítil jsem za té procházky větrnou nocí něco, co jsem nikdy předtím | |
| nepocítil... ON SI MYSLÍ, ŽE MOHU ROZSVÍTIT SLUNCE! Podíval jsem se na chlapce, | |
| který statečně capkal unavenými nožičkami po mém boku a vůbec nežertoval, byl si | |
| jistý, že VELKÝ TATÍNEK dokáže - tak, jako když zmáčkne vypínač - udělat den. | |
| Sklonil jsem se a vzal ho do náruče a tak jsme šli strašidelnou nocí plnou | |
| neznámých zvuků a příšer a přízraků. | |
| Sebral jej tehdy z poničeného vagonu, v němž si Ajax udělal doupě, a odvedl ho | |
| domů, krmil ho z toho mála, co jsme měli sami, a dal ho do pořádku. Smál se mi, | |
| že jsem jako mladý psík, s Ajaxem dvojče. Opravdu, tehdy asi nešlo najít mě a | |
| nenajít zároveň Ajaxe, provázel mě, kamkoli jsem se hnul. Sedával před školou a | |
| čekal, až vyjdu ze vrat. | |
| Usnul jsem nad velmi důležitým úkolem, který bych mohl snadno zkazit a který měl | |
| být zvlášť rychle odevzdán objednavateli. Věděl jsem to, a přece jsem neudržel | |
| oči otevřené. Probudil mne dotyk na rameni. Chvíli jsem si vůbec nemohl | |
| uvědomit, co se děje, znáte snad také ta nečekaná probuzení, kdy nevíte, na | |
| kterém místě vesmíru se nacházíte a proč. A to poklepávání na rameni bylo jako | |
| součást mého snu. Otevřel jsem oči. Zamžikal. A strnul... Nade mnou, opřený | |
| lokty o stůl s rozdělanou prací, se skláněl můj šéf, majitel tiskárny. Ten den | |
| ráno mě zvlášť upozorňoval, jak je ta práce důležitá. | |
| Přežil, protože jeho žena se nebála výsměchu, poslouchala hlas své naděje a | |
| udělala pro tu naději všechno, co mohla. Stáli na pobřeží, sousoší věrnosti, | |
| lásky a síly, sousoší ozářené svítilnami těch, kteří jim nevěřili a teď je | |
| užasle a radostně obstoupili. Čili šťastný konec. Ale já si říkám: Každý večer | |
| vyplouvají naši blízcí na svá moře, do vln svých starostí a trýzní, každý večer | |
| čekají na světlo, které jim můžeme rozsvítit jen my. Dočkají se? Spatří to | |
| světlo dnes večer? Neztroskotají?" Válka "Víš, tatínku, že byla válka?" zeptalo | |
| se mě dítě. | |
| A neseme si do života jen to, co nám do něj bylo vloženo, nikdo si nemůže nést | |
| nic jiného, než co se do něj uložilo. Lásku. Nenávist. Kolikrát bychom chtěli, | |
| aby v těch okolo nás bylo něco jiného, ale když se nad tím zamyslíme, vidíme, že | |
| v sobě nesou jen to, co jsme do nich vložili my. Zrcadlíme se ve svých dětech. | |
| My, naše slova, naše gesta, naše nálady, naše vztahy. Zrcadlíme se. A pak se - | |
| divíme. Zlobit se na zrcadlo je zbytečné, marné. Setkání po ránu | |
| Spěchala jsem ráno do školy a v tramvaji jsem nerada vrazila do jednoho pána, | |
| velice opilého pána. Divím se, jak může být někdo opilý už po ránu. Občas takové | |
| lidi potkávám, bývají velmi nevrlí, možná nezačínají pít, možná právě s pitím | |
| končí po velkém bujarém flámu. Omluvila jsem se, ale on se do mě pustil, | |
| vychrlil strašný proud nadávek, šeredných nadávek. Co se stalo? Nadával mi | |
| opilec. Vlastně bych měla jen pokrčit rameny a pustit to z hlavy. | |
| Horníci byli pýchou režimu, noviny byly plné oslavných příběhů z hornického | |
| prostředí, a tak mě zajímalo, co je to za nadlidi a také jak to pod zemí vypadá. | |
| Poslali mě do Rakovníka, kde se těží lupek, což je břidličnatý jíl, ze kterého | |
| se dělá šamot. Strávil jsem tam měsíc a uvědomil jsem si, že po těch čtyřech | |
| týdnech by pro mě i galeje byly hračka. | |
| Do Vikárky jsme vstupovali po špičkách a rozsadili se na židle, celí vyplašení | |
| tou úchvatnou nádherou. Nikdo se neodvažoval promluvit. U talíře bylo nějak moc | |
| vidliček. Jediný, kdo zůstal sám sebou, byl profesor Kratochvíl, který | |
| chladnokrevně nasměroval kolektiv k závěru, že mně a Borovcovi je třeba dát | |
| ještě šanci, možnost k nápravě a růstu, příležitost překonat naše dekadentní | |
| sklony. Soudruzi z našeho ročníku jeho návrh bez námitek odsouhlasili. Z Vikárky | |
| jsme byli venku ani ne za hodinu. Teprve cestou domů mi došlo, co profesor | |
| Kratochvíl vlastně udělal. | |
| Na konci války uvízl cirkus u jednoho menšího českého městečka nedaleko Čáslavi. | |
| Češi čekali šest let na to, až se budou moci Němcům pomstít. Na tanky a | |
| náklaďáky wehrmachtu, které se v dlouhých kolonách stále ještě valily směrem na | |
| západ, si ale netroufli. Zato sebrali dost odvahy k tomu, aby napadli vyčerpanou | |
| cirkusáckou tlupu. Němec jako Němec. Zabili všechny včetně medvěda. Muži, ženy, | |
| děti, zvířata, všecko to byli Němci. Zabili koně a jejich maso snědli. Jediný, | |
| komu se podařilo v tom nelítostném zmatku uprchnout, byl velbloud dvouhrbý, | |
| který pelášil a pelášil, dokud ho nezastavila šťavnatá jarní pšenice pod mým | |
| oknem. | |
| Pak se otec s těmi dvěma pány vydal po schodišti dolů a já s panem ředitelem | |
| jsme je sledovali z výšky odpočívadla, jak se vzdalují, jak se opírají do | |
| těžkých vstupních dveří a vycházejí ven. Dveře se za nimi pomalu zavřely a já | |
| čekal, až ředitel něco řekne, jenže on tam dál stál a zíral na výplň dveří. Tak | |
| si sbal věci, Miloši,řekl nakonec. Musíš mamince odnést ten dopis. Srdce mi | |
| poskočilo radostí. Můžu domů! Tatínek přece říkal, že je všecko v pořádku, takže | |
| není o co se strachovat a přede mnou je celý volný den. | |
| Slova a obraz odcházely přímo do éteru, což komunisty děsilo natolik, že každé | |
| odvysílané slovo muselo být předem schváleno tiskovými dozorci, kterým se předem | |
| posílal detailní scénář s kopií. Na originál dali cenzoři štempl a poslali ho | |
| zpátky. Kopii si nechali, a když se pořad vysílal, vždycky někdo někde pečlivě | |
| sledoval, jestli se náhodou člověk neodchyluje od povoleného textu. Samozřejmě | |
| že ještě neexistovaly čtecí stroje, takže všecko se muselo buď číst z papíru, | |
| nebo naučit nazpaměť, a když se člověk přeřekl nebo jenom zpřeházel slova ve | |
| větě, už si ho šéfové zvali na kobereček. | |
| Byla to moje první cesta do Prahy, ale z města si už vůbec nic nepamatuju. Měl | |
| jsem plnou hlavu jiných starostí. V obrovské dvoraně hlavního nádraží na nás | |
| čekal můj bratr Pavel. Tehdy to byl slibný mladý malíř, který měl za sebou svou | |
| první výstavu v Čáslavi. Zle se mu ale nevyplatila, neboť místní špiclové | |
| objevili na pozadí jeho groteskních maleb karikatury hákových křížů a udali ho | |
| gestapu. Naštěstí mu dal někdo echo a bratrovi se podařilo v rychlosti utéct. | |
| Byl na něho sice založen fascikl, rozběhlo se vyšetřování, ale nakonec byl | |
| případ dán ad acta. Vynořily se aktuálnější problémy. | |
| Janata byl z Poděbrad, takže s námi na zámku nebydlel, ale měl jsem ho moc rád. | |
| Byl klidný a skromný a měl podobný smysl pro humor jako já, takže jsme spolu | |
| vycházeli jedna báseň. Později se mi nějak ztratil ze života. Už nevím proč, | |
| zřejmě přešel na jinou školu, a neslyšel jsem o něm až do roku 1953, kdy se | |
| náhle objevil jako velezrádce před stalinským soudem. Jak jsem později zjistil, | |
| v tom mezidobí čtyř nebo pěti let se Janata stal členem protikomunistické | |
| podzemní buňky zorganizované bratry Mašínovými, což byli taky naši spolužáci z | |
| Poděbrad. | |
| Gestapák, který rozhodl, že matku nepropustí, znal totiž naši rodinu už před | |
| válkou. Pocházel ze Sudet a moji rodiče ho kdysi zaměstnali jako políra při | |
| stavbě hotýlku. V souvislosti s ním se nic mimořádného nestalo. Prostě chvíli | |
| pro rodiče dělal a pak opět vypadl z jejich života, nic víc. Byl to však člověk, | |
| který po Hitlerově nástupu uvěřil v nadřazenost německého národa. Přidal se ke | |
| gestapu a udělal v něm nepříliš závratnou kariéru. Za války se ocitl na | |
| velitelství gestapa v Kolíně a Čáslav spadala do jeho rajonu. | |
| Jednou odpoledne jsem se ocitl v kupé sám s krásnou holkou v bledě šedé sukni. | |
| Měla nakrátko ostříhané hnědé vlasy a byla o pár let starší než já, tak sedmnáct | |
| let. Seděl jsem u okna nad stolkem a ona úhlopříčně na tom nejvzdálenějším konci | |
| ode mě. Když jsem se podíval na okno, na špinavém skle se matně odrážel její | |
| obrys. Mučil jsem si mozek, co bych tak vtipného řekl, když ona jako by nic | |
| vstala, přistoupila k oknu, stáhla ho a koukala ven na ubíhající pole. | |
| Ten to režíroval,odpověděl mi Pavel. A umí? Jo, hlavně chlastat! Můj bratr | |
| zjevně neměl o režisérovi nejlepší mínění, zato já objevil svůj životní vzor. | |
| Východočeská opereta zůstala v Náchodě asi týden, a než vyrazili na další štaci, | |
| měl jsem jasno o svém životě. V roce 1944 jsem je viděl znovu v Čáslavi, když | |
| jsem tam bydlel v plynárně. Pavel byl pořád ještě s nimi a dal mi lístek na | |
| Polskou krev. Na ten večer v Dusíkově divadle nikdy nezapomenu. Bylo narváno. | |
| Žasl jsem, kolik lidí se do divadla vešlo, ale brzy jsem na ně na všechny | |
| zapomněl. | |
| Během toho školního roku jsem se doslechl, že Československá televize shání | |
| člověka, který by byl schopný uvádět nový televizní pořad věnovaný filmu. | |
| Přihlásil jsem se. Napadlo mě totiž, že by to mohl být slušný start pro práci | |
| sportovního reportéra, což mi připadalo jako vůbec nejlepší práce na světě, | |
| jelikož sportovní reportér chodil na fotbal a na hokej, dostával za to slušné | |
| peníze, a navíc mohl cestovat na Západ. V padesátých letech Československá | |
| televize teprve začínala. V zemi bylo jenom pár stovek přijímačů a dosud nikdo | |
| ani netušil, jakou moc tohle médium má. | |
| Na konci prvního ročníku na DAMU se na nástěnce u děkanátu objevil seznam | |
| brigád. Tahle letní nádeničina na poli nebo v továrně měla přivést studenty do | |
| kontaktu s hrdinným proletariátem. Na brigádách se dělalo skoro zadarmo a byly | |
| zcela dobrovolné. Byly zcela dobrovolné, neboť se předpokládalo, že je budou | |
| bojkotovat pouze antisocialistické živly. Antisocialistické živly ovšem | |
| nepatřily na vysokou školu, a tak se všichni hrnuli, aby utrhli práci někde v | |
| JZD. Tam se mohli aspoň opálit. Já se ve slabé chvilce zapsal do dolů. | |
| Smějí se a o něčem si jen tak povídají, takže se cítím docela bezpečně v tom | |
| rodinném kruhu, tak bezpečně, že si dokonce troufnu se na čarodějnici zašklebit | |
| a vypláznout jazyk, přitom ale dál svírám kliku od dveří, za kterými se můžu | |
| schovat. Čarodějnice ale zničehonic vyletí, jako by byla jakousi astronomickou | |
| silou vymrštěna proti dveřím, chňapne mě, zem se pode mnou otevře a začneme se | |
| propadat do hlubin. V tom těsném sevření nejsem schopen ze sebe vyrazit ani | |
| hlásku, protože srdce se mi zastavilo, nemůžu popadnout dech, svaly mám ztuhlé | |
| děsem a padáme a padáme a padáme. KROKY | |
| Nakonec ale ta letní facha v Rakovníku splnila svůj účel. Nikdy předtím jsem si | |
| neuvědomoval, jak tvrdý dělnický život opravdu je. Ale přesvědčilo mě to, že | |
| něco takového už nikdy nechci a že na to ani nejsem stavěný. Když jsem se po | |
| létě vrátil do Prahy, přestěhoval jsem se na studentskou kolej a jako | |
| spolubydlícího jsem vyfasoval studenta HAMU jménem Ševčík. Jako hlavní obor měl | |
| dirigování a jako vedlejší bicí nástroje. Zrovna se připravoval na závěrečné | |
| zkoušky, takže skoro celý den tam v pokoji dirigoval desky. | |
| Ani s velbloudem, ani s důstojníkem dlouho nic nehnulo, až po chvíli velbloud | |
| zničehonic krknul a z huby mu vychrstl obrovský zelený žvanec, který mi přistál | |
| přímo na hlavě. Po tom strašlivém velbloudím zvratku jsem smrděl ještě týden, | |
| ale to bylo vedlejší, protože v tu chvíli se ten ruský oficír zachechtal a | |
| schoval revolver, zatímco velbloud, kterému se konečně ulevilo, ožil a nechal se | |
| v klidu odvést ze silnice. Důstojník naskočil zpátky do džípu a kolona Rudé | |
| armády se dala do pohybu. Na jejím konci se unaveně vláčel oddíl jízdy a za ním | |
| pár valachů táhl zelenou polní kuchyni. | |
| Zlikvidovat celou organizaci byla pro gestapo hračka. Těsně po vypuknutí války | |
| dva pribinští důstojníci v Praze vysypali všechno, co věděli. Nejspíš je mučili | |
| a oni si mysleli, že když budou mluvit, zachrání si život, jenže šíře jejich | |
| znalostí se stala jejich přitěžující okolností a oba skončili na šibenici. Dali | |
| gestapu třicet čtyři jmen, jedno až dvě v každém městě od Prahy po Čáslav. Dál | |
| už jim zřejmě paměť nesahala, protože zatýkání skončilo právě v Čáslavi. Otec | |
| věděl o dalších lidech v řetězci táhnoucím se dál na východ, což není právě | |
| nejlepší vizitkou konspirativních metod skupiny, ale všechno popřel. | |
| V Divadle na kovárně se mi taky podařilo splašit své první rande. Marta byla | |
| jednou z poděbradských dívek, které s námi chodily do školy, a už léta mi ve | |
| třídě motala hlavu. Byla chytrá, vtipná, měla světle kaštanové vlasy, hezkou | |
| tvář, skvělé nohy a už dost vyspělou postavu. Problém byl, že za ní pálili kluci | |
| z vyšších ročníků a někteří z nich se už holili. Marto, nešla bys se mnou na | |
| procházku?vybafl jsem na ni čas od času na chodbě. S tebou? Pche!ohrnula pokaždé | |
| nos. | |
| Měla na sobě úzkou sukni a teplé sáčko a vlasy si sčesala dozadu. Vyfikla se | |
| kvůli mně a ještě nikdy jí to tak neslušelo. A já se k ní šoural jen v trenkách, | |
| ze kterých crčela voda. Zuby mi cvakaly, kolena se klepala, každý chlup na těle | |
| mi stál. Vtom se ke mně otočila a chvíli na mě zůstala zírat, jako bych byl | |
| nějaký podivný přízrak, pak se otočila a odmašírovala z parku pryč. Marto! | |
| Počkej! Nebudeš tomu věřit, co se mi stalo. Počkej! Ani se neohlídla. | |
| Prostě jsme sem do kraje nějak nezapadli, a tak maminka nejprve ukryla příbory a | |
| pokrývky, nasedli jsme do vlaku a vrátili se do Čáslavi. Zase jsem byl mezi | |
| starými kamarády, ale na Reka jsem nezanevřel a trávil s ním spoustu času. | |
| Jenomže nám začínal čím dál více lézt do rozpočtu. Já bych se klidně uskrovnil a | |
| často jsem mu dal nažrat ze svého, ale to se mamince nelíbilo. Liboval jsem si, | |
| že Rek je jezevčík a ne třeba bernardýn. Jednoho dne ale hlad Reka přemohl. Byl | |
| zrovna doma sám a podhrabal se pod plotem do kurníku. | |
| Velice se vám omlouvám,pravil, ale doufám, že nás vzhledem k okolnostem chápete. | |
| Aniž jsem to věděl, právě jsem byl svědkem konce kultury v Čechách. Nečetl jsem | |
| noviny a o politiku se nijak nezajímal, a tak mi uniklo, že ten den na základě | |
| říšského dekretu zavřeli Němci všechna divadla, kina a koncertní sály po celé | |
| zemi. Všem hercům, kulisákům, muzikantům, tanečníkům a dirigentům protektorátu | |
| Čechy a Morava nařídili, aby se hlásili v nejbližších továrnách a přispěli svými | |
| silami na pomoc třetí říši. Jenže té už stejně nikdo pomoct nemohl. MŮJ VELBLOUD | |
| DVOUHRBÝ | |
| Díky, pánové,řekl jsem a donesl to lejstro šéfovi, který ani nehnul brvou. Za | |
| pár dní se originál vrátil oštemplovaný. Jindy jsem před vysíláním jakéhosi | |
| sovětského filmu dostal za úkol udělat rozhovor s předsedou Svazu | |
| československo-sovětského přátelství. Jmenoval se Homola a byl to tuze | |
| zaneprázdněný soudruh, který nicméně souhlasil, že si mě nějak vmáčkne do | |
| programu. Poslal jsem mu pět nebo šest otázek, které jsem mu měl položit před | |
| kamerou, a poprosil ho, ať mi odpovědi předem pošle. Nic nepřišlo. Volal jsem, | |
| nechával vzkazy. Homola je ignoroval. | |
| Myslel jsem, že nám jde pomoct odstrkat to zvíře ze silnice, ale on měl lepší | |
| nápad. Vytáhl revolver a namířil velbloudovi na hlavu. Zdálo se mi, že víc | |
| zabrat už nedokážeme, ale revolver má tu zvláštní vlastnost, že člověku dodá | |
| neuvěřitelnou dávku energie. Hystericky a za velkého řevu jsme začali do | |
| velblouda kopat, kroutit mu ocasem, tahat ho a strkat, ale nebylo nám to nic | |
| platné. Velbloud se jen zapřel nohama uprostřed silnice a dál si přežvykoval. | |
| Karel si klekl před důstojníka a prosil ho, ať zvíře ušetří. | |
| Nemohl ze starého pána odtrhnout oči a tuze si přál, aby se směl k němu | |
| přiblížit. Rozsudek ho ohromně potěšil. Zněl totiž na dobu, kterou otec strávil | |
| ve vyšetřovací vazbě, což se v té době rovnalo rozsudku osvobozujícímu. Pavel | |
| opustil soud s pocitem, že tatínka omilostnili a že se tedy musí každým dnem | |
| vrátit. Ale už ho nikdo z rodiny nikdy neviděl. Nikdy ho nepropustili a soudní | |
| verdikt se nikdy nenaplnil. Po válce se všichni snažili přijít na kloub tomu, | |
| proč otce po prakticky osvobozujícím rozsudku neposlali domů, a mí starší bratři | |
| v té věci vyvinuli takřka detektivní úsilí. | |
| Jejich macaté uhrovité vedoucí na ně dohlížely jako staropanenské tetičky na | |
| Sicílii. Zkoušel jsem to courat se navečer nebo časně ráno po chodbě, ale nikdy | |
| se mi nepodařilo nic víc, než že jsem se svou socialistickou modelkou prohodil | |
| jen pár slov. Bylo jí šestnáct jako mně, pocházela z malého městečka na Moravě a | |
| chtěla jít později studovat do Prahy. Klidně by se mnou šla někam na procházku, | |
| ale nevěděla, jak by se jí mohlo podařit třeba i jen na chvilku utéct. | |
| Byly to de Laclosovy Nebezpečné známosti a v době, kdy jsem stejně na nic jiného | |
| nemyslel, na mě ty otevřené popisy sexuálních intrik, záletů a her udělaly | |
| obrovský dojem. Tenkrát bych se ovšem neodvážil říct ani kamarádům, že bych z | |
| toho chtěl udělat film. Kvůli francouzské literatuře mě také z FAMU málem | |
| vyhodili. Se svým kamarádem Zdeňkem Borovcem jsme velice obdivovali francouzské | |
| dekadenty Baudelaira, Rimbauda a Verlaina a nijak jsme se tím před našimi | |
| spolužáky netajili. | |
| Bylo mi deset a ležel jsem s horečkou ve svém pokojíku nahoře v domě. Venku byl | |
| nádherný letní den, ale když mi maminka ráno dávala léky, stáhla žaluzie, takže | |
| se pokojík utápěl v příjemném šeru. Měl jsem tam na čtení nějaké knížky, ale | |
| radši jsem si jen tak hověl s přivřenýma očima, poslouchal cvrlikání ptáků v | |
| parku za oknem a maminku, jak dole v kuchyni rachotí s nádobím. Zaslechl jsem, | |
| jak před domem zastavilo nějaké auto. V roce 1942 to byla dosti neobvyklá | |
| událost. Pak se ozvaly rány na dveře. | |
| Začala i šít a brát nocležníky. A když ani to nestačilo, musela prodávat | |
| všechno, co mělo nějakou cenu. Oháněla se ze všech sil, pomohli i příbuzní, | |
| takže jsme stále mohli otci do vězení posílat něco na přilepšenou. Maminka | |
| zvládala tu tíživou finanční situaci s obvyklou razancí a důvtipem a jednoho dne | |
| se rozhodla zachránit, co se dá, z hotýlku na Máchově jezeře. Dům byl zabedněný, | |
| ale pořád v něm bylo ještě pár cenností. Koncem podzimu v roce 1941 jsme se tedy | |
| na Máchovo jezero přestěhovali. | |
| Mocný dojem, který na mě ten zanícený básník udělal, jsem si připomenul později, | |
| když se mi dostala do ruky Seifertova báseň, v níž rekapituluje smrt všech | |
| básníků své generace, kteří mu byli drazí. O Holanovi, který byl tehdy jen | |
| krátce po smrti, píše: V té zpropadené voliéře Čech rozhazoval své básně s | |
| pohrdáním jako kusy krvavého masa. Ale ptáci se báli. Jak si tak společně tu a | |
| tam vzpomínáme na staré časy strávené v Poděbradech, zjistil jsem, že se ve | |
| Václavově mysli uhnízdila podivná smyšlenka. Pochází z doby, kdy jsem ještě | |
| býval jeho starší rádce. | |
| Byl jsem děsně vzrušený, ale ona zůstávala netečná a ani jednou se na mě | |
| nepodívala. Uplynuly možná minuty, možná hodiny, než vlak zastavil na jedné | |
| venkovské staničce. V tu chvíli se vzpamatovala. Rázně zavřela okno, popadla | |
| tašku a vyrazila ke dveřím. Snažil jsem se zachytit její pohled, ale ani se | |
| neotočila. Otevřela dveře kupé a odešla. Stáhnul jsem okýnko a vykouknul ven, | |
| abych viděl, jak sestupuje ze schůdků. Vůbec se mým směrem nepodívala. Kráčela | |
| kolem kolejí zády ke mně. Zíral jsem na její zadek, jak se jí mele v úzké sukni. | |
| Vlak sebou trhnul a nesl mě směrem k ní. | |
| Na sluncem zalitém okraji cesty se daří jabloni lesní. Má trnité větve a drobné | |
| listy. Na jaře se strom honosí mnoha růžovobílými květy. Jablka visí na dlouhých | |
| šťopkách a chutnají kysele. LÍPA Kmen: tmavě hnědý, popraskaný Plod: ořech (od | |
| července do září) Lípa může dosahovat věku až tisíc let. V časném létě láká vůně | |
| jejích květů mnoho včel. Plody lip jsou malé kulaté oříšky. Jejich společný | |
| stonek nese podlouhlý lístek, aby plody mohly létat. JILM Kůra: tmavě šedá, | |
| popraskaná Plod: ořech (v srpnu a září) Jilm potřebuje výživnou půdu. Jeho listy | |
| jsou uspořádány střídavě. | |
| Plod: křídlatý plod (v září a říjnu) Jeho listy se na podzim zbarvují do | |
| zlatova. Habr má velmi tvrdé dřevo. Plodem je oříšek pod trojlaločným listenem, | |
| který poletuje ve větru a za zimních vichřic může být zavát až jeden kilometr | |
| daleko. LÍSKA Kůra: šedohnědá, lesklá Plod: ořech (v srpnu a září) Lískový keř | |
| kvete každoročně jako jeden z prvních. Teprve pak začnou rašit listy, které jsou | |
| na spodní straně jemně ochmýřeny. Lískové oříšky dozrávají v létě. Mají je rády | |
| především veverky, myši a datlové. V jehličnatém lese Větvemi jehličnanů | |
| pronikají první sluneční paprsky. | |
| Tam mají svá hnízda kos a drozd zpěvný. ŠEŘÍK Kůra: šedohnědá Plod: tobolka (v | |
| srpnu a září) V květnu se keř šeříku obalí bílou nebo fialovou latou, která | |
| vydává silnou vůni. Až odkvete, zahradník květy ostříhá. Keř se tak rozkošatí a | |
| příští rok kvete ještě krásněji. ZIMOSTRÁZ Kůra: žlutozelená Plod: tobolka (v | |
| září a říjnu) Zimostráz je vždyzelený keř. Jeho plodem je trojdílná tobolka. | |
| Každá její část má dva růžky a obsahuje dvě semena. Hustý zimostráz byl | |
| oblíbeným keřem již ve starém Římě. KAŠTAN JEDLÝ Kmen: šedohnědý Plod: tobolka | |
| (v září) Kaštan jedlý je vysoký kolem třiceti metrů. | |
| Také větve trnky mají bodavé ostny. Keř kvete v květnu. Tmavé bobule jsou | |
| opravdu velmi trpké. Trnka se odborně též nazývá slivoň trnitá. V lužním lese | |
| Jelen přichází tiše k vodě. Ledňáček vyhlíží malé rybky, raky a hmyz. Na břehu | |
| dozrávají ostružiny, kalina a árón. Olše, vrba a topol šelestí ve větru. VRBA | |
| Kůra: šedohnědá Plod: oříšek (v září) Vrba dorůstá výšky až dvaceti metrů. Její | |
| větve visí často až k zemi. Listy mají na spodní straně stříbřité chloupky a | |
| blýskají se ve větru. Větve se dobře hodí k pletení košíků. TOPOL ČERNÝ Kůra: | |
| černá, popraskaná | |
| Přišla jsem vás utěšit, že nejste jako smrt. Že já bych se brát nedala." Havlova | |
| mravnost "To jste hodná," řekl Havel. "Jste hodná, že byste se nedala brát a že | |
| jste mi to přišla říct. Já totiž opravdu nejsem jako smrt. Nejenomže neberu | |
| Alžbětu, ale ani vás bych nebral." "Ó," podivila se doktorka. "Tím nechci říct, | |
| že se mi nelíbíte. Spíš naopak." "Proto," řekla doktorka. "Ano, líbíte se mi | |
| velice." "Tak proč byste mne nebral? Protože já sama o vás nestojím?" "Ne, | |
| myslím, že s tím to nemá nic společného," řekl Havel. "Tak s čím?" "Chodíte s | |
| primářem." "No a?" | |
| "Jste opilá a měla byste jít spát." Alžběta se na něho podívala ze země s | |
| nesmírným opovržením a (vychutnávajíc mazochistický patos svého bytí-na-zemi) | |
| řekla mu: "Surovče. Blbče." A ještě jednou: "Blbče." Havel se ji pokusil znovu | |
| zvednout, ale vytrhla se mu zuřivě a začala štkát. Nikdo nevěděl, co říci, takže | |
| se štkaní ozývalo ztichlou místností jak sólové housle. Až pak napadlo doktorku, | |
| aby začala tiše hvízdat. Alžběta prudce vstala, šla ke dveřím, a když brala za | |
| kliku, pootočila se do místnosti a řekla: "Surovci. Surovci. Kdybyste věděli. | |
| Nic nevíte. Nic nevíte." Primářova obžaloba Flajšmana | |
| "Abys věděl, já tě mám ráda," řekla mu Alice zničehonic a hned mu zakryla ústa: | |
| "Ne, ne, nic neříkej, já se stydím, já nechci nic slyšet." A zase kousek popošli | |
| a zase se zastavili a Alice řekla: "Já už teď všechno chápu. Já už chápu, proč | |
| jsi mi vyčítal, že jsem ve své víře moc pohodlná." Eduard však nechápal nic, a | |
| proto také nic neříkal; když zase kousek popošli, Alice řekla: "A ty jsi mi nic | |
| neřekl. Proč jsi mi nic neřekl?" "A co jsem ti měl říkat?" ptal se Eduard. "Ano, | |
| to jsi ty," řekla v tichém nadšení. | |
| Bylo tu něco, co muže začínalo na dívčině hře dráždit; teď, když jí seděl tváří | |
| v tvář, pochopil, že to nejsou jen slova, co z ní dělá kohosi cizího, ale že je | |
| celá proměněná, v gestaci i v mimice, a že se podobá až nechutně věrně tomu | |
| modelu žen, který tak dobře znal a k němuž pociťoval lehký odpor. A tak (drže | |
| kalíšek v pozvednuté ruce) opravil svůj přípitek: "Dobrá, nepřipiju tedy na vás, | |
| ale na vaše plemeno, v němž se tak zdařile spojuje to lepší ze zvířete a to | |
| horší z člověka." | |
| Flajšman se rozhlédl pokojem a skočil rychle k malému sporáčku. Otočil zpátky | |
| otevřený kohoutek plynu. Pak běžel k oknu a otevřel je dokořán. Poznamenání v | |
| závorce (Dá se říci, že Flajšman jednal pohotově a celkem duchapřítomně. Jedinou | |
| věc však přece jen nestačil zaznamenat dostatečně chladnou myslí. Civěl sice | |
| plnou vteřinu na nahé Alžbětino tělo, ale naplňoval ho natolik úlek, že si pod | |
| jeho clonou vůbec neuvědomil to, co teprve my z výhodného odstupu můžeme plně | |
| vychutnat: To tělo bylo nádherné. | |
| Stopařka zastavila auto ne proto, aby se svezla, ale aby svedla muže, který v | |
| autu jel; byla to prohnaná svůdkyně, výborně disponující svými půvaby. Dívka | |
| vklouzla do té pitomé románové postavičky s lehkostí, která ji samu vzápětí | |
| překvapila a okouzlila. A tak spolu jeli; cizí řidič a cizí stopařka. 5 Nic | |
| nechybělo mladíkovi v životě víc než bezstarostnost. Silnice jeho života byla | |
| narýsována s bezohlednou přísností: zaměstnání se nevyčerpávalo jen osmi | |
| hodinami denně, prosakovalo i do ostatního času povinnou nudou schůzí i domácím | |
| studiem; | |
| A my jsme ani to nechtěli vyslechnout a měli jsme sklopené a neúčastné hlavy." | |
| "Vy romantický děvkaři! Vy opravdu věříte, že chtěla zemřít?" křičel na Havla | |
| primář. "Vzpomeňte si," říkal Havel, "jak mi při tanci říkala: Ještě žiju! Ještě | |
| zatím pořád žiju! Vzpomínáte? Od chvíle, kdy začala tančit, věděla, co udělá." | |
| "A proč chtěla umřít nahá, co? Jaké na to máte vysvětlení?" "Chtěla vejít do | |
| náruče smrti, jako se vchází do náruče milence. Proto se svlékla, učesala, | |
| nalíčila..." "A proto nechala odemknuto, že! Nenamlouvejte si, prosím vás, že | |
| chtěla opravdu zemřít!" "Možná, že nevěděla docela přesně, co chce. | |
| Ale tak už to v životě bývá: člověk se domnívá, že hraje svou roli v určité hře, | |
| a netuší, že na scéně zatím nepozorovaně vyměnili dekorace, a on se nic netuše | |
| ocitá uprostřed poněkud jiného představení. Seděl opět v křesle naproti | |
| ředitelce; mezi nimi byl stolek a na něm láhev koňaku obstoupená dvěma číškami. | |
| A právě ta láhev koňaku byla onou novou dekorací, podle níž by bystrý muž | |
| střízlivého ducha okamžitě rozpoznal, že kostelní aféra už naprosto není tím, oč | |
| jde. Ale nevinný Eduard byl do té míry sám sebou opojen, že si to zpočátku vůbec | |
| neuvědomoval. | |
| Stulila se mu pak na prsa a rychle usnula, zatímco Eduard dlouho bděl a | |
| uvědomoval si, že necítí vůbec žádnou radost. Snažil se představovat si Alici | |
| (nikoli její fyzický zjev, ale možno-li její celou bytost v úplnosti) a napadlo | |
| ho najednou, že ji vidí rozmazanou. Zastavme se u toho slova: Alice, jak ji | |
| Eduard až dosud viděl, byla při veškeré své naivitě bytost pevná a jasná: krásná | |
| prostota jejího vzezření zdála se odpovídat prostě jednoduchosti její víry, a | |
| její prostý osud zdál se být zdůvodněním jejího postoje. Eduard ji až dosud | |
| viděl jednolitou a soudržnou; | |
| byl by dal nevím co za to, aby to nemusil učinit, a učinil-li to přece, tedy, | |
| věřte, jenom proto, že to učinit opravdu musil: situace, do níž vstoupil hned od | |
| počátku večera, byla totiž tak autoritativní, že bylo sice možno její běh | |
| zpomalovat, ale nebylo ho možno nijak zastavit, takže přiložil-li Eduard dlaň na | |
| ředitelčino prso, podrobil se pouze příkazu zcela neodvratné nutnosti. Následky | |
| jeho činu však přesáhly veškeré očekávání. Jako na čarovný povel začala se mu | |
| ředitelka svíjet v rukou a vzápětí přiložila svůj chlupatý horní ret na jeho | |
| ústa. | |
| Věděl ovšem dobře, že sebevražda nemívá jedinou příčinu, nýbrž většinou celý | |
| trs, ale na druhé straně si nemohl nijak sám před sebou zapřít, že jednou (a | |
| pravděpodobně rozhodující) příčinou byl on sám jednak svou prostou existencí, | |
| jednak svým dnešním chováním. Pateticky se teď obviňoval. Nazýval se sobcem | |
| ješitně zahleděným do svých milostných úspěchů. Vysmíval se tomu, jak se nechal | |
| zaslepit doktorčiným zájmem o sebe. Vyčítal si, že se mu Alžběta proměnila v | |
| pouhou věc, v nádobku, do níž vyléval svůj vztek, když mu žárlivý primář | |
| překazil noční schůzku. Jakým právem, jakým právem se takto choval k nevinnému | |
| člověku? | |
| Deska byla velká sotva metr krát metr a jedna noha byla o maličko kratší; dívka | |
| stojící na stole měla pocit vratkosti. Ale mladík byl spokojen s nahou postavou, | |
| která se teď tyčila nad ním, a její stydlivá nejistota jen podněcovala jeho | |
| rozkazovačnost. Chtěl to tělo vidět ve všech polohách a ze všech stran, tak jak | |
| si představoval, že je viděli a budou vidět i jiní muži. Byl sprostý a lascívní. | |
| Říkal jí slova, která od něho v životě neslyšela. | |
| Ručím vám, že přátelství není o nic méně vratké než láska a nelze na něm stavět | |
| nic. Anebo aspoň sebeláska? Kdyby aspoň sebeláska. Primáři," řekl teď Havel | |
| téměř vroucně a znělo to jako pokání, "primáři, přísahám ti, že se vůbec nemám | |
| rád." "Milí pánové," řekla doktorka s úsměvem, "jestli vám to učiní svět | |
| krásnější a spasí to vaše duše, prosím, dohodněme se na tom, že Alžběta chtěla | |
| opravdu spáchat sebevraždu. Souhlasíte?" Happy end "Nesmysl," mávl rukou primář, | |
| "nechte toho. Vy, Havle, neznečišťujte svými řečmi vzduch krásného jitra! Jsem o | |
| patnáct let starší než vy. | |
| pokud jim došel uprostřed cesty benzín, bylo to prý vždycky dobrodružství pouze | |
| pro ni, protože mladík se schoval a ona musela zneužívat svého půvabu: stopnout | |
| auto, nechat se odvézt k nejbližší pumpě, znovu stopnout auto a vrátit se s | |
| kanystrem zpět. Mladík se otázal dívky, zda šoféři, kteří ji vezli, byli tak | |
| nepříjemní, že mluví o svém úkolu jako o příkoří. Odpověděla (s neobratnou | |
| koketností), že byli někdy velice příjemní, ale co prý z toho měla, když byla | |
| obtížena kanystrem a musila se s nimi rozloučit dřív, než si stačila něco začít. | |
| "Mizero," řekl mladík. | |
| Dívka byla mladíkovi za každou jeho lichotku vděčna; chtěla se chvíli pozdržet v | |
| jejím teple, a proto řekla: "Lhát umíte dobře." "Vypadám jako lhář?" "Vypadáte, | |
| že rád lžete ženám," řekla dívka a v jejích slovech bylo mimoděk trochu staré | |
| úzkosti, protože opravdu věřila, že její mladík lže rád ženám. Mladíka dívčiny | |
| žárlivosti už někdy zlobívaly, ale tentokrát je mohl lehce pominout, protože | |
| věta přece neplatila jemu, nýbrž neznámému řidiči. A tak se jenom banálně | |
| zeptal: "Vadí vám to?" "Kdybych s vámi chodila, tak by mi to vadilo," řekla | |
| dívka a byl to jemný pedagogický vzkaz mladíkovi; | |
| Z uvedených závorek je zřejma Flajšmanova pomalost, která však mnohem spíš než o | |
| neohrabanosti svědčila o loudavém sebezalíbení, s nímž mladičký medik spočívavě | |
| pohlížel do svého nitra, přehlížeje bezvýznamné podrobnosti vnějšího okolí. | |
| Doktor Havel pravil: "To všecko, co jsme tu kecali, byly hlouposti. Ne já | |
| Alžbětu, ale Alžběta odmítá mne. Bohužel. Je přece blbá do Flajšmana." "Do mne?" | |
| pozvedl Flajšman hlavu od láhve, pak dlouhými kroky nesl vývrtku zpět na její | |
| místo, vrátil se zase ke stolku a naléval víno do sklenek. "Vy jste dobrý," | |
| přidal se k Havlovi primář, aby pobavil své kolegy. "Všichni to vědí, jenom vy | |
| ne. | |
| "Jedete do Bystrice?" zeptala se dívka a koketně se na něho usmála. "Prosím, | |
| posaďte se," otvíral mladík dveře. Dívka usedla a auto se rozjelo. 3 Mladík byl | |
| vždycky rád, když byla jeho dívka veselá; nebývalo to tak často: měla dost | |
| obtížné zaměstnání, nevrlé prostředí, mnoho přesčasových hodin bez náhradního | |
| volna, doma nemocnou matku, bývala unavená; nevynikala ani zvlášť dobrými nervy | |
| ani sebejistotou a propadala snadno úzkostem i strachu. Dovedl proto přivítat | |
| každý projev její veselosti s něžnou starostlivostí pěstouna. Usmál se na ni a | |
| řekl: "Mám dnes štěstí. Jezdím autem už pět let, ale tak hezkou stopařku jsem | |
| nikdy nevezl." | |
| Tolik týdnů se těšil Eduard na tyto chvíle, a kupodivu teď, když k nim došlo, | |
| naprosto neměl pocit, že by byly tak významné, jak tomu nasvědčovala délka doby, | |
| co na ně čekal; zdály se mu natolik snadné a samozřejmé, že byl během milostného | |
| konání téměř nesoustředěný a marně odháněl myšlenky, které mu běžely hlavou: | |
| vybavovaly se mu ty dlouhé, marné týdny, kdy ho Alice trýznila svým chladem, | |
| vybavovaly se mu všechny ty útrapy ve škole, které mu způsobila, takže místo | |
| vděčnosti za její oddání začal v sobě cítit jakousi mstivost a hněv. | |
| Snaží se zoufale zakrýt svůj dnešní zjev svou někdejší podobou, která už bohužel | |
| není a kterou nikdo z nás nepamatuje. Přece jste si všiml, jak hbitě udal | |
| příhodu o kurvičce, která ho odmítla, jen proto, aby při té příležitosti mohl | |
| vyvolat svou mladistvou neodolatelnou tvář a přikrýt jí svou žalostnou pleš." | |
| Obrana primáře "To všechno, co říkáte, je téměř pravdivé, doktorko," odvětil | |
| Havel. "Jenomže to všechno poskytuje jen další dobré důvody, proč mám primáře | |
| rád, protože to všechno je mi bližší, než tušíte. Proč bych se měl posmívat | |
| pleši, která mne nemine? | |
| Eduard věděl, že v malém městě se každá událost rychle přeměňuje v legendu, ale | |
| přece jen netušil, že i jeho bezcenné příběhy, jejichž význam nikdy | |
| nepřeceňoval, mají v sobě takovou legendotvornou sílu; neuvědomoval si | |
| dostatečně, jak velice vhod přišel svým krajanům, kteří si, jak známo, nelibují | |
| v dramatických hrdinech (bojujících a vítězících), nýbrž právě v mučednících, | |
| neboť ti je chlácholivě utvrzují v jejich loajální nečinnosti, ubezpečujíce je, | |
| že život poskytuje jen dvojí alternativu: být utracen, anebo být poslušný. | |
| Odolávám pokušení rozepnout si sako a uvažuji o tom, co řeknou snoubenci na můj | |
| svatební dar. Nakonec jsem se rozhodla, že nejpraktičtějším darem bude nějaká | |
| solidní hotovost. Ať si sami koupí, co budou považovat za nutné sami. V bance | |
| jsem založila účet na jméno svojí dcery a převedla na něj sto tisíc. Bude to | |
| stačit? Kartičku od konta jsem vložila do obálky a v Markově stínu předala po | |
| obřadu Valentýně. Vypadala pohuble. Propadlé tváře, fialové kruhy pod očima. | |
| Objala mě a rozplakala se. "Díky, mami!" | |
| Leoš mě upřeně pozoroval, jak lovím z cestovní tašky plechovku s kávou a | |
| připravuji ji do dvou porcelánových hrníčků se zlatým okrajem. "Sladíš?" | |
| Přikývl. "Tak to máš smůlu," odvětila jsem, "já cukr nemám." "Nevadí. Pokusím se | |
| to vypít hořké. Možná to přežiju." "Vlastně počkej," něco mě napadlo. Došla jsem | |
| ke starému kredenci a otevřela ho. V cukřence s pokličkou, na níž se modraly | |
| pomněnky, leželo pár kostek zvlhlého cukru. Musel zde ležet několik let. | |
| Nevzpomínám si, že bych ho kupovala. "Zkus tenhle. Je mokrý, ale určitě sladí." | |
| "Nevím," pokračovala pasivně. "Co to znamená, nevím?" táži se vzrušeně a cítím, | |
| jak se mi zrychluje dech i tep. "To znamená, že asi tak dva nebo tři měsíce," | |
| odpověděla a mně se zatmělo před očima. "To ne. To nemyslíš vážně, Týno, máš | |
| rozum?" "Mám Leoše ráda," prohlásila. Prudce jsem oddychovala a marně si lámala | |
| hlavu, jak na tohle odpovědět. "Kdo všechno to ví?" "Zatím jen ty a já," | |
| zašeptala. Stojím "na koberečku" v pracovně ředitele nemocnice, mého milence | |
| číslo dvě, dívám se do jeho hladce oholené tváře, vdechuji citlivým nosem drahou | |
| kolínskou a přepadá mě nostalgie. | |
| Hodila pohledem po Leošovi, který stál se svojí matkou u okna a poslouchal, co | |
| mu vypráví. Okamžitě přišel k nám. "Co je to?" zeptal se nechápavě, sleduje ono | |
| psaníčko. "Přece svatební dar, miláčku." Vyndal kartičku a otočil ji několikrát | |
| v ruce. "Kolik tam je?" otázal se. "Doufám, že dost," slyším se říkat a vzápětí | |
| mě zchladí ženichova odpověď. "Nás si nekoupíte," uzemnil mě a moje tváře polilo | |
| horko. Zrudla jsem jako pivoňka a Marek stojící za mnou se snažil situaci | |
| zachránit. "Ostatně, vy byste se ani nedali, že?" | |
| Co když je to jen taková kamufláž? Nevím, jak Neurol ve skutečnosti vypadá. Je | |
| to doopravdy takováhle titěrná bílá pilulka? Leoš by mi dozajista dokázal říct, | |
| jestli je to ta pravá, nebo ne. Ale přece za ním nepůjdu o půlnoci, i když vím, | |
| že taky nespí. Před chvílí jsem slyšela nahoře pláč Janičky a šouravé kroky. | |
| Jistě byl v kuchyňce a ohříval jí mléko. Pokud mě vyzve, abych mu s něčím | |
| pomohla, učiním tak ráda. Aktivní nebudu. Ráno jsem zatelefonovala do nemocnice | |
| a požádala o dva týdny dovolené. Hlavní sestra mi vyhověla skoro okamžitě, jako | |
| by už na to čekala. | |
| Jsou to ty prášky, co jsem ti dala?" Pokrčil rameny. "Vypadaly tak." Začalo mi | |
| svítat. "Vypadaly? To znamená, že už je nemáš?" "Ne. Ztratily se mi z kufříku. | |
| Nevím kdy a kde." Aha. Je mi to vcelku jasné. Svěřil se tatínkovi a ten léky pro | |
| jistotu ztopil. "Filipovi jsi je, pokud správně předpokládám, ukázal?" "Ehm... | |
| Ano." "Takže ti je mohl sebrat jedině on," konstatovala jsem. "Není to jasný | |
| důkaz?" "Důkaz čeho?" "Toho, že není s těmi léky všechno v pořádku. Že je | |
| zlikvidoval, abychom proti němu neměli průkazný materiál." | |
| Ruka, v níž stále svíral sklenici, se pohnula. Jedním dlouhým pohybem vypil | |
| všechno ze sklenice a dával si náležitě na čas. Vypadalo to, jako by se o něčem | |
| rozhodoval. "Chci to vědět. Mám na to jako matka právo?" "Ne." "Když mi to | |
| nepovíš, seberu se a všechno za tepla vyklopím policii," vysoukala jsem ze sebe | |
| připravenou větu. "Proč policii?" "Nevím." Pokrčila jsem neurčitě rameny. "Ale | |
| třeba by je zajímalo, jestli ty léky jsou schváleny k oficiální léčbě. Jestli | |
| nemají vedlejší účinky a jestli je náhodou nebereš od Honzy." Filip vykulil oči. | |
| "Co to říkáš za nesmysly, Simono?" | |
| Vyměnila jsem zvonové kalhoty a bílou halenku za propínací džínové šaty, na | |
| zádech se šněrováním, které byly bez rukávů a končily mi nad koleny. Vzala jsem | |
| oranžovou dětskou vaničku, vložila ji do velké vany v koupelně a napustila | |
| vlažnou vodu. Teploměrem jsem zkontrolovala, zda má správnou teplotu, | |
| požadovaných sedmatřicet stupňů. Na desku pračky jsem si připravila žínku, | |
| dětské mýdlo a šampon. Vrátila jsem se do pokoje a zaznamenala dvě věci. | |
| Valentýna seděla v nezměněné poloze a Leoš stál beze slova nad ní a pokládal na | |
| zem svůj lékařský kufřík. Při šramotu se otočil. "Dobrý večer." | |
| Zamračeně zvedla srostlé obočí a naježila knírek pod obřím nosem. "Jakou | |
| velikost?" "Čtyřicet," odvětila jsem a špičkami prstíků prohrábla saka na | |
| ramínkách. Marek sundal brýle. "Můžete se pohnout a něco nám ukázat?" Lupla po | |
| něm okem. "Ve čtyřicítce máme jenom v těchto barvách," ukázala ke stojanu, který | |
| jsem právě prohlížela. Celkem tam viselo asi šest kostýmů v dosti divokých | |
| barvách. Oranžová, žlutá a nějaká batika. "A co majitel, je přítomen?" otázal se | |
| můj přítel a prodavačka nasadila na zmalovaný obličej strojený úsměv. "Ne." | |
| "Kdyby byl," pokračoval Marek, "postaral bych se, aby s vámi vyrazil dveře. | |
| Moje jednání není tentokrát impulzivní. Vím, že dveře do budovy se nezamykají, a | |
| mohu se tedy kdykoliv dostat nepozorovaně dovnitř. Dům je zcela anonymní. Bydlí | |
| zde jedenadvacet partají a jistě se vzájemně neznají. Výtah sebou maličko trhnul | |
| a zastavil se. Bezmyšlenkovitě jsem vystoupila a kradmo se rozhlédla, zda mě | |
| někdo nepozoruje. Dojdu po špičkách ke špinavému, zavřenému oknu venkovní chodby | |
| a dívám se skrz skleněnou tabuli do šedivé ulice. Z magické výšky se mi | |
| sakramentsky zamotala hlava. Kolik to může být metrů? Nedokážu tu gigantickou | |
| hloubku pod sebou odhadnout. Jisté však je, že až dopadnu na zem, budu mrtvá | |
| okamžitě. | |
| Zarazila se hned, jakmile si všimla, že návštěva ještě neodešla. "Můžu?" špitla | |
| nesměle. Filip si oblékl bundu a obdařil ji ohnivým úsměvem. "Kávu jsem | |
| nedostal. Co kdybych vás, slečno, na ni pozval? Co děláte dneska večer?" Musela | |
| jsem se ovládnout, abych po něm něco nehodila. Používal pořád stejné finty. | |
| Divím se, že na ně ty holky stále letí. Vyběhla jsem do prvního patra po | |
| schodech, protože nefungoval výtah. Na ošetřovně jsem se zeptala, na kterém | |
| pokoji leží Valentýna, a vplula s královsky vztyčenou hlavou dovnitř. Leoš seděl | |
| v bílém plášti na posteli a držel moji dceru za ruku. | |
| "Já se o ni postarám sama." Dcera se spokojeně usmála. Lehla jsem si na postel, | |
| vnučku položila vedle sebe a ukazovala jí barevná chrastítka. Některá jsem | |
| vytáhla z krabice na půdě. Ta byla ještě po Valentýně. Vyprávěla jsem Janičce | |
| pohádky a zpívala písničky, až mě vyrušil zvonek u dveří. Položila jsem tedy | |
| dítě do postýlky a sešla po schodišti. Za dveřmi stál Leoš. "Je Valentýna doma?" | |
| vyzvídal a já jen zavrtěla načesanou hlavou. "A kde je?" tázal se dál. "Nevím," | |
| řekla jsem po pravdě. "Musela odejít." "A kde je malá?" "Nahoře." Stál a nehýbal | |
| se. | |
| Po vydatném obědě jsem vyslechla povýšenou hlavní sestru, která mi sdělila, že | |
| byla objevena ještě dvě plata plesnivých meruněk, v načatém padesátikilovém | |
| pytli s těstovinami se nacházel škvor a tvaroh s prodlouženou trvanlivostí je | |
| hořký. Dala mi za přítomnosti skladnice a lékařky z hygieny podepsat protokol a | |
| určila náhradu škody, čtyři sta padesát korun, které jsem uhradila v hotovosti. | |
| Stihla jsem ještě udělat ručně objednávky na maso, na psacím stroji nacvakat | |
| přes kopírák jídelní lístky. Hodiny nad zrcadlem ukazovaly čtrnáct třicet. | |
| Odstrčila jsem psací stroj. Jsem za celý den příšerně upocená. Možná se ještě | |
| stihnu osprchovat na šatně. | |
| "Ne," odpověděla prostě. "Koupala jsem ji včera." Nasadila jsem přísný výraz. | |
| "Ale miminka se musejí koupat denně!" Uhnula plaše pohledem. "Proč?" "No to | |
| nevím, ale dělá se to," odpověděla jsem pohotově. "Jestli se ti nechce, já to | |
| udělám!" "Jak chceš!" Natáhla jsem lačně po malé ruce. Chvilku jsem se s ní | |
| pomazlila a odběhla připravit věci na koupání. Nejdříve jsem zaběhla k sobě dolů | |
| převléknout se, abych se nezmáčela, protože Janička někdy rozpustile kopala | |
| nožičkama a cákala okolo sebe v dosahu několika metrů. | |
| Otevřela jsem velikou cestovní tašku, která ležela nerozbalená na zemi, a | |
| vyndala jsem načatý balík značkových plínek. Nerozhodně jsem vzala do ruky | |
| jednorázovou plenku a rozpačitě ji obracela v ruce. Která strana patří dopředu? | |
| Rozevřela jsem suché zipy a spodní část bez obrázku vložila pod holčičku, která | |
| přestala naříkat. Zdálo se mi, že se na mě usmála. Kuchař Aleš stále brebentil, | |
| že jsem se vůbec nemohla soustředit na svoji práci. Převažovala jsem obsah | |
| skleněných misek určených diabetikům a přesvědčovala se, zda mají hovězí maso, | |
| pečené brambory a dušená mrkev určenou váhu. Zjištěné hodnoty jsem zapisovala do | |
| malého notýsku. | |
| "Co je s tebou?" zeptala se a její oči zvědavě zamžikaly na dopis se jménem | |
| Valentýna, strčený pod vázou. Jistě poznala, že je to moje písmo, ale nezeptala | |
| se na moji dceru. Škubla jsem sebou. "Nic, proč?" "No, já jen že ses nestavila, | |
| když jsi dorazila." Ano, moje první cesta po příjezdu na tohle místo vždycky | |
| mířila k ní. Jenže dnes není vždycky. Dnes je den výjimečný. Poslední v mém | |
| životě. "Jak se má Valentýna?" střelila od boku. Otálela jsem s odpovědí. Ani | |
| nevím, jestli je Renátě známo, že se vdala a porodila dítě. | |
| Měla jako každé jiné dítě zakázáno do kaluží šlapat, a ona to tak ráda dělala, i | |
| pod pohrůžkou pohlavku. Jindy bych jí nepochybně vynadala nebo ji plácla po | |
| zadečku, ale řekla jsem si, že není co zkazit. Valentýna mi podala ruku a | |
| zvolala: "Maminka taky do vodičky!" A k pohoršení kolemjdoucích skrytých pod | |
| barevnými deštníky jsme jako šílené vymetaly každou louži a skotačivě výskaly. | |
| Tato příhoda byla ojedinělá, protože už se nám nikdy nenaskytla příležitost | |
| společně zmoknout. Mraky na obloze se rozehnaly a já si všimla, že jsem poněkud | |
| sešla z cesty. | |
| "Slyšela jsem od určité osoby, že Honza zastupuje nějakou cizí firmu prodávající | |
| zde neotestované léky a zkouší je na dobrovolnících. Chci vědět, jestli si | |
| neudělal Filip z mojí dcery pokusného králíka a jestli to nemohlo nějakým | |
| způsobem zapříčinit její smrt." Leoš pár vteřin neodpovídal, jako by se | |
| rozmýšlel. "Možné je všechno. Zkusím se podívat tátovi do počítače." "A nemohl | |
| bys nějak zjistit ve špitále, co ty léky obsahují? Jestli nemohly Valentýně | |
| způsobit nějaké halucinace?" "Pokusím se." Zvrátila jsem se do sedla a snažila | |
| se ponořit do snu. V práci mě čekalo překvapení. | |
| "Co je to?" naježila jsem se, když do kanceláře, kde jsem trávila již třetí den | |
| po přerušení rodičovské dovolené, vrazila hlavní sestra. Chlapec přicházející za | |
| ní nesl v ruce ohromnou krabici. "Neseme vám počítač!" zaskřehotala vysoká, | |
| nakrátko ostříhaná žena středního věku, v bílých šatech, jaké nosí vrchní | |
| sestry. "Abyste to všechno stihla, když tady budete nyní sama." Vyděšeně jsem | |
| vykulila oči. "Ale já na tom neumím pracovat!" "Nebojte se, všechno je zařízené. | |
| Na několik dní vám sem pošleme pracovníka, který je v účtárně na praxi. Ten vás | |
| dokonale zaučí." Zoufale jsem si odfrkla. No to teda nevím. | |
| Dotkl se rukou stetoskopu, jenž mu visel na krku, a otočil se ke mně zády. "Co | |
| tu chtěl?" ptám se přísně a doufám, že mi Týna odpoví po pravdě. Rozplakala se. | |
| Vlastně v poslední době nic jiného nedělala. Byla příšerně přecitlivělá a cedila | |
| slzy pro každou maličkost. Pohladila jsem ji po studené paži. "Doufám, že jsi ho | |
| neposlouchala, určitě ti vyprávěl nějaké hlouposti!" Slzy jako hrachy se jí | |
| koulely po tvářích. "Říkal, že když si to nechám vzít, tak už nikdy nebudu moct | |
| mít děti!" "To snad ne," zvolala jsem rozzlobeně. "Jak něco takového může | |
| vypustit z úst vzdělaný člověk? | |
| Jako ten večer, kdy jsem nesla Janičce bryndáček s nápisem Tatínkův mazlíček a | |
| slyším, jak se Valentýna ježí . "Jak to, že si s mámou tykáš?" "Tykám si s ní už | |
| delší dobu," pravil Leoš konejšivě. "Kdybys byla doma, mohla sis toho všimnout | |
| už minulý týden, když jsme byli spolu na vítání občánků." "Já jen že jste spolu | |
| nějak zadobře. Nedávno jsi jí nemohl ještě přijít na jméno, a teď jste spolu | |
| jako dvojčata!" Bryndáček zabalený v šustivém papíru mi vyklouzl z ruky a | |
| ztropil menší kravál. Ve vedlejší místnosti si toho nikdo nevšiml. "Proč jsi, | |
| Valentýno, tak jedovatá? | |
| Bolí tě břicho?" otázal se soucitně. Hledal u mě nějakou břišní chorobu. "Ne. | |
| Proč?" ptám se dosti primitivně. "No proč asi. Blinkáš, ne?" "A jo. To dělám | |
| každé ráno. Co tady děláš tak záhy?" "Chtěl jsem s tebou mluvit. Dnes o noční | |
| jsem hodně přemýšlel. Měli bychom si pár věcí vyjasnit, přišel jsem, dokud mám | |
| odvahu se ti svěřit." Prohrábl si husté vlasy. To nevypadalo moc slibně. Co mi | |
| asi chce? Nemám náladu mluvit s nikým! Chci zalézt někam do tmy, spát a | |
| nezvracet. "Povídej." | |
| Stáli jsme proti sobě a já myslela na to, jak místo pečeného vepřového masa na | |
| žampionech kuchařky narychlo usmolí rozpustnou houbovou omáčku, kterou nám | |
| vnutil dealer od firmy Vitana, a ohřejí k tomu vařené hovězí určené k zítřejší | |
| křenové omáčce. Snažila jsem se Leošovi vyhýbat, ale moc se mi to nedařilo. Ten | |
| večer, kdy jsem vyslechla jejich rozmluvu, změnil mnohé v mém životě. Nemohu | |
| říct, že jsem ten dialog slyšela náhodou. Náhodou ne, protože jsem poslouchala | |
| jejich hádky poměrně často. Někdy se nedaly přeslechnout. Valentýna vřeštěla na | |
| celý dům, až jsem se děsila, že ten hluk zaslechne někdo z kolemjdoucích. | |
| Popadla jsem tašku, položila Janičku do kočárku a napadlo mě, že bych si mohla | |
| udělat řidičák. Nikdy jsem nepociťovala potřebu řídit vůz. Těch pár cest, když | |
| jsem jezdívala do Polí, mě vždycky vozil Honza. Od té doby, co se odstěhoval, | |
| jsem tam nejezdila. Možná zase začnu, kvůli Janičce. Je tam zdravý vzduch, | |
| krásná příroda, klid a mír. Autobusem s kočárkem to bude dost nepraktické. A ani | |
| nevím, jestli mě řidič vezme do vozu. Leoš moje úvahy přerušil. "Odvezu vás i | |
| tam. Autobusem to bude dost problematické." Vděčně jsem se usmála a pozvala | |
| Leoše dovnitř. "Dáš si kafe?" otázala jsem se. | |
| Snažím se o to už více než osmnáct let a stále se mi nějak nedaří zařídit si ho | |
| podle svých představ. Ustavičně se zamotávám do problémů. Já jednoduše průšvihy | |
| přitahuji. I kdybych se sebevíc snažila vyhnout se jim sebevíc, ony si mě | |
| najdou. Nechci se plést svojí dceři do života. Chci jí jen pomoct. Navést ji na | |
| správnou cestu. Ona to sama nedokáže. Je to dítě. Nechci s ní soupeřit. Mám ji | |
| ráda jako nikoho na světě. Říká se tomu mateřská láska. Může tohle mužský | |
| pochopit? Po návratu domů jsem Valentýnu zastihla na schodišti. Vedle ní ležel | |
| spacák. | |
| A celá Paříž pod jejich nohama jako by dřímala, spala. "Chutná? Není moc silná?" | |
| vyrušil ho ze vzpomínání svobodník. "Ne," zavrtěl Havlena hlavou, "kdepak." A | |
| klouzali zase mlčky zimní krajinou. Nazelenalá políčka vystřídaly hnědé a rezavé | |
| pásy země, provlhlé lesy a opuštěné chmelnice. Silnice také oschla a Havlenův | |
| favorit na ní osiřel. Jen občas potkávali ohromné tirácké vozy, putující od | |
| hranic. "Zbývá mi osm měsíců," řekl svobodník, "snad už je přečkám bez potíží." | |
| "Co děláte v civilu?" zeptal se profesor se zájmem. Nikdy nic nepředstíral a | |
| skutečný zájem se poznal i na tónu jeho hlasu. "Chemii, průmyslovou chemii. | |
| Loni jsem promoval na technice a v létě jsem nastoupil u nás v cukrovaru. V | |
| Předměřicích, je to kousek od Hradce. "Aha," přikývl profesor. Předměřice | |
| neznal, ale vojáka to nijak nepřekvapilo. "A víte, že mi na vánoce poslali z | |
| podniku blahopřání a taky dvě knížky?" Koho by to nepotěšilo, když má před sebou | |
| skoro rok klauzury. Havlena hleděl dopředu, sledoval tu dlouhou bílou čáru, | |
| někdy plnou, jindy přerušovanou. Jako klubíčko nití, které vede z labyrintu opět | |
| na světlo. Kam vede tahle čára? Vede ho správným směrem? Ale už se rozhodl a | |
| rozhodnutí trvá, nelze ho změnit. Blinkr napravo! | |
| Předchozí majitel tu nechal u zdi narovnané špalíky březového dřeva, které léty | |
| vyschly, nyní se hodily, protože nebyly navlhlé jako dřevo ze sklepa nebo ze | |
| zápraží. Kachlová pec patřila k nejmalebnějším místům v celé chalupě a svým | |
| způsobem ke koupi domku ještě přispěla: trochu připomínala kachlová kamna v jeho | |
| pracovně na klinice. Snad i kvůli tomu... Hned první večer je podrobně studoval | |
| a prohlížel. Pracovní a řemeslnické motivy se neopakovaly, i když zdánlivě | |
| působila kachlová pec jednolitě. | |
| A ukázal na slepého hejtmana na koni, s páskou přes oči a s palcátem v ruce. | |
| Staříkovi zasvítily oči a vítězoslavně se po ostatních rozhlédl. "Aha! A když | |
| obléhal hrad Žižka, to znamená, že hrad existoval! Kdo měl pravdu?" A v tu | |
| chvíli se Havlena probral, a aniž sám věděl, co ho to napadlo, nezúčastněným, | |
| klidným hlasem, avšak zřetelně prohlásil: "Ale Jan Žižka zemřel už 11. října | |
| 1424." Nic víc. V udanou dobu byl tedy již dobře tři roky po smrti. Staříci | |
| rázem zmlkli, i hostinský. Teprve teď si Havlena uvědomil, že to neměl říkat, | |
| dotkl se jich. | |
| Kdybyste chtěl chleba na pátek, musíte si ho už dneska objednat." Ukázala na | |
| tlustou knihu, kam inkoustovou tužkou poznamenávala jména zákazníků. Otevřela na | |
| poslední stránce a vyčkávala. Profesor Havlena zaváhal. Nedokázal si ještě | |
| spočítat, kolik čeho spotřebuje, nicméně chlebem, opravdovým venkovským chlebem | |
| se člověk nikdy nepřejí. Kdysi jezdil kupovat pecny chleba k pekaři do Písnice, | |
| a když pekař zemřel, musel se spokojit s tím, co prodávali v obchodě. Ale | |
| čerstvému venkovskému chlebu z malé parní pekárny se nemůže rovnat. To je | |
| lahůdka, jen se na jazyku sliny sbíhají, lepší než dort. "Dobře, tak mě napište | |
| taky." | |
| Okamžitě mu naskočila představa jednoduchých dřevěných panelů, zavěšených na | |
| pevných trámech krovu, na nichž by mohl instalovat nejen výtvarné projevy, ale i | |
| předměty z cest, plakáty, mapky, zkrátka nejmilejší předměty, ke kterým se rád a | |
| často vracel. Nápad ho tak zaujal, že po několik dnů hledal ve sněhu kolem | |
| domku, ve sklípku i v kůlně vhodná dřeva. Nakonec objevil asi deset nádherných, | |
| rovných, voňavých smrkových prken, původně asi připravených na opravu podlahy, a | |
| pustil se do práce. Vznikly čtyři dokonalé desky, které zavěsil, aby na ně | |
| dopadalo lomené denní světlo, pod úhlem. | |
| Špinavé zbytky sněhu se rozpouštěly a zbývala po nich odporná černá břečka, před | |
| níž nebylo úniku. Skrývala se v prohlubinkách chodníků i v dírách ulice. Na | |
| stráních v okolí města však ještě sníh jiskřil bělobou a nohy se do něho bořily | |
| stejně hluboko jako na počátku zimy. Jestliže se dříve Láďa rád toulal venku, | |
| nyní ho objevování nových míst lákalo a přitahovalo dvojnásob. Už dobré dva | |
| měsíce s nikým nekamarádil, dokonce ani s Berkou a Vaněčkem, s nimiž ještě na | |
| podzim podnikal tajné výpravy. | |
| Žena za pultem se rozjasnila. "Samozřejmě, a jak se jmenujete?" "Havlena. | |
| Profesor Havlena," upřesnil. Vedoucí důstojně zapisovala a přitom po očku | |
| sledovala starého muže před sebou. Tak vida, zase něco nového a ona se to | |
| dozvěděla první. "Poslyšte," zeptal se ještě profesor na odchodu, "nevíte, kde | |
| bych si tady mohl předplatit noviny?" "Naproti je pošta, hned u kostela." Zvonek | |
| u dveří cinkne, vchází další zákaznice. Profesor se s ní málem srazil. "Na | |
| shledanou." "Na shledanou," odpovídá vedoucí, a jen se dveře za profesorem | |
| zavřou, nakloní se přes pult. | |
| Vždycky rád cestoval a obrazy mu většinou připomínaly místa, kam se podíval, | |
| nebo kam se chtěl podívat. Nejbližší věci měl tedy opět na dosah ruky. Odpoledne | |
| se profesor vypravil ven. Bylo však na čase, aby se trochu seznámil s okolím. | |
| Věděl už, že široká cesta vede podél chalupy na hřeben kopce, kde se kolem | |
| kostela na obě strany rozkládá Krásná, do níž patří i jeho nový domov. Vyšel ze | |
| dveří a hned ho oslnilo slunce, drobné sněžení ustalo a vítr rozehnal mraky. | |
| Cípkem oblohy nahlížela oranžově zářivá koule a rozptylovala se po jiskřícím | |
| sněhu. Havlena přivřel oči a zhluboka vdechl. | |
| "Dejte mi kilo cukru, bochník chleba a máslo," požádal profesor, když na něho | |
| došla řada. Za ním nestál nikdo, zůstal poslední. "To je všechno?" ujišťovala se | |
| žena za pultem a změřila si ho. "Zatím snad ano, kdybych něco zapomněl nebo | |
| potřeboval, vrátím se, nemám to daleko." Prodavačka ho zkoumavě odhadovala. "Vy | |
| jste tady nový, viďte?" Profesor přisvědčil. "Přistěhoval jsem se nedávno." | |
| Přece nebude hned každému vykládat, co a jak! Nikdy to nedělal. Vedoucí se | |
| chápavě usmála. "K dětem, ne?" prověřovala si nového zákazníka. "Koupil jsem | |
| tady domek." "Aha," přikývla vedoucí, "tak proto! | |
| Snad ještě před čtvrt rokem se chtěl vyrovnat ostatním - a teď mu to bylo úplně | |
| lhostejné. Chodil do školy, protože musel, odseděl hodiny, inkasoval známky - | |
| všechno jakoby se ho ani netýkalo. Skutečný život začínal až po posledním | |
| zvonění, když za ním zaskřípala vrata školy a Láďa byl volný. Byl pak sám, ale | |
| ne tak docela: podnikal závratná dobrodružství, která tisíckrát převyšovala | |
| všechny zážitky ze školy. Nebyl v jeho blízkosti nikdo, jediná autorita nebo | |
| osoba, které by se chtěl přiblížit a podobat se jí, která by na něho zapůsobila | |
| a ovlivnila ho. Otec? | |
| Má úplně promočené punčocháče, jak padala do zvlhlého sněhu. Aby tak ještě | |
| onemocněla! Popadne ji za ruku a kalupem uhánějí domů. Zřícenina hradu za nimi | |
| zůstává a ční jako mlčenlivý svědek Láďova snu. Vracejí se domů, do města, přes | |
| dřevěný most v podhradí a po silnici kolem hospody. Uvnitř v sále hospody se | |
| svítí, ale výčepní stojí venku a počítá sudy s pivem, které mu právě skládají do | |
| sklepa. Sudy se valí po nakloněné rovině a jeden po druhém dole ve sklepě | |
| cvakne, jak narazí na ten předchozí. Chvilku zůstanou stát a dívají se. | |
| Musí se ubránit! Ubrání se!... "Takže jsi teď nedával pozor, a ani ses neučil!" | |
| doráží hlas zvenčí. "Řekla jsem přece, aby přišli rodiče!" "Prosím," v první | |
| lavici se hlásí Ilona, div nevypadne. "Copak je?" "Prosím! Oni je zavřeli!" "Co | |
| to povídáš?" trhne sebou učitelka. To už přestává všechno! "Maminka říkala, že | |
| jeho tátu," ukazuje na Láďu, "zavřeli do vězení a jeho maminka že se zbláznila." | |
| Třída se směje. "Tak dost, posaďte se. Oba dva! A nechci už slyšet ani slovo!" | |
| Musí si vše rozmyslet. Láďa usedá do lavice. Utrhne kousek papíru, naškrábe pár | |
| slov a psaníčko putuje až k Máše. | |
| Nebo jí profesor nechce rozumět? Probere se, když na věži odbíjí pátá. Dým z | |
| komínů šedne a vítr ho metá ve spirálách k zasněženým střechám. A v tom okamžiku | |
| z profesora Havleny spadá tíha. Rozhodl se. Veliký smutek a nejistota posledních | |
| dnů rázem opadly. Říká se prý tomu umění odejít. Bylo to však mnohem snazší, než | |
| čekal. Vzal čistý list papíru a napsal na něj několik prostých vět. Jako chirurg | |
| vždy rozhodoval rázně a s rozmyslem, nesnášel polovičatost a povrchnost. Vstal, | |
| srovnal hromádku několika knih a ze zdi sňal pár obrazů a dva diplomy. | |
| Oběh i dýchání se udržují jen uměle. Z medicínského hlediska je konec. Profesor | |
| odhazuje rukavice i roušku, vychází do předsálí a doktor Macháček za ním. | |
| Zůstala jen anestezioložka. "Někdo čeká venku, asi rodiče." Sestra hledí na | |
| profesora nerozhodně. "Co jim mám říct?" Havlena krčí rameny, marně se snaží | |
| setřást protivný pocit bezmocnosti. Váhá. Dívka na operačním stole je vlastně | |
| mrtvá, až vypnou ventilátor, srdce se zastaví, je to otázka jediného zmáčknutí | |
| knoflíku... "Já s nimi promluvím," nabízí se doktor Macháček. Profesor | |
| přisvědčuje. Ano, to bude tak nejlepší. | |
| Zasil žito a doufal, že z úrody uživí ženu i hejno hladových dětí. Čekal, až | |
| žito vzejde, ale marně. Nakonec si řekl, že mu zrno odnesli zlí duchové. V | |
| chalupě nebylo co do úst, a tak mu žena z poslední mouky napekla sladké buchty a | |
| chudák vyrazil do světa hledat zloděje, kteří mu ukradli zrno. Umínil si, že od | |
| nich vyprosí nějakou náhradu. Šel a šel, už se blížila noc a široko daleko nebyl | |
| žádný hostinec, kde by mohl hlavu složit. Zastavil se tedy ve mlýně, kde | |
| hospodařila vdova po mlynáři. Pěkně ho přivítala a nechala chudáka ve mlýně | |
| přenocovat. | |
| "To nejde," zdráhal se duch. "Už kvůli mlýnku bylo zle. A teď by bylo ještě hůř. | |
| Vyber si něco jiného." "Nic jiného nechci, dej mi ten stolek!" vedl chalupník | |
| svou. Když ten zloduch viděl, že chalupník nepovolí, nakonec mu stolek dal a | |
| chudák šel dál svou cestou. Brzy potkal dědečka, který se ho hned ptal, co s tím | |
| stolkem bude dělat. "Budu u něho jíst, když bude co." Stařeček si vzal železnou | |
| hůl a povídá: "Abys věděl, ten stolek není obyčejný, ale kouzelný. Když mu | |
| řekneš: 'Stolečku, prostři se!', hned bude plný jídla." Stařeček domluvil a | |
| zmizel. | |
| "Když je to tak," zaradoval se pán, "dejte mi ji za ženu. Já mám všeho dost -- | |
| lnu a konopí celé hromady -- u mě může příst od rána do večera." Matka se dlouho | |
| nerozmýšlela, a než se Hanička probrala z dřímot, donesla ženichovi z truhly | |
| malovaný šátek, za klobouk mu dala snítku barvínku a ještě ten večer se odbyly | |
| zásnuby. Ostatní dívky, které byly v domě na přástkách, jí záviděly, ale nakonec | |
| si řekly, že když se i pro línou Hanku našel ženich, ony se také jistě dostanou | |
| pod čepec. Na druhý den dal ženich zapřáhnout a posadil nevěstu do kočáru. | |
| Kdybych ti dal pytel s obuškem, už bych tu nevydržel. Víš co? Vyber si něco | |
| jiného. Všechno ti dám, a dokud budeš žít, budu ti pomáhat." Chudák se však | |
| držel toho, co mu poradil šedivý stařeček. Když ten zloduch viděl, že chalupníka | |
| nepřemluví, dal mu pytel a chudák zase šel. V údolí potkal stařečka a ten se | |
| hned vyptával, co s těmi věcmi bude dělat. "Do pytle dám obilí, až nějaké budu | |
| mít, a obuškem to obilí vymlátím. Beztak jsem potřeboval nový cep." Stařeček si | |
| vzal hůl a prozradil pocestnému, že to není obyčejný pytel s obuškem. | |
| "Běžte s takovou spravedlností k čertu!" hartusil koňský handlíř, když ho | |
| soudcova žena potkala na dvoře. "Co se vám stalo, člověče?" zeptala se. "Ani se | |
| neptejte, drahá paní, přišel jsem sem hledat pravdu, ale tady je pravda taková, | |
| že se hříbata rodí volům, a ne kobylám," stěžoval si koňský handlíř a vyprávěl | |
| ženě, co se přihodilo. "Netrapte se," povídá paní. "Když mě poslechnete, všechno | |
| se v dobré obrátí. Odpoledne půjde můj muž tamhle na tu louku u potoka na | |
| procházku. Běžte tam a vezměte si s sebou kosu a síť. | |
| Syn přinesl deku a rozložil ji na podlaze. Nůžkami ji uprostřed rozstřihl. Otec | |
| překvapeně vyhlédl přes okraj novin. "Co to má znamenat? Proč stříháš tu deku na | |
| dva díly?" "Jedna polovina je pro dědečka," odpověděl mu syn, "a ta druhá pro | |
| tebe. Dám ti ji, až budeš jednou tak starý jako on." Běh života Jeden | |
| vypočítavec si sice mohl dopřát všechno, ale přesto byl zároveň přesvědčen o | |
| tom, že mu všechny jeho peníze nepomohou najít odpověď na otázku, co je smyslem | |
| života. | |
| "To je těžké," řekl mistr a potřásl hlavou. "A s prázdným žaludkem ještě těžší." | |
| Utrpení Po smrti svého otce nebyl syn k utěšení. Naříkal, vzlykal, trhal si | |
| šaty, nechtěl nic jíst a hlasitě hořekoval. "Běda mi!" křičel. "Taková bolest! | |
| Zlomí mi to srdce! Taková muka jsem ještě nikdy v životě nezažil!" Přítel se ho | |
| snažil utěšit: "Když už tak naříkáš - co by měl říkat tvůj otec?" Odříkání Otec | |
| byl ze svého syna zoufalý. | |
| Očištění od svých pochybení najdeš jen ve vodách dobra a lásky, na březích | |
| soucitu. Tato voda je čistá a průzračná. Ponoř se do ní a nech se unášet na | |
| vlnách milosrdné laskavosti, pak bude i tvá duše nezkalená a vodu z řeky nebudeš | |
| k očistě potřebovat." Náhražka | |
| Povzbudivě na soudce kývl a jel zpátky na pole. Když se vrátil, už se stmívalo. | |
| Chtěl se ještě rychle podívat na brambory, aby mohl soudci později poděkovat. | |
| Vešel do stodoly a užasl, protože soudce tam pořád seděl. Rudý v obličeji, s | |
| rozčepýřenými vlasy mu podával bramboru a koktal: "Je to malá, velká nebo | |
| střední?" Bolest Pacient si stěžoval na silné bolesti celého těla. "Pane | |
| doktore, když se prstem dotknu hlavy, bolí to, když se dotknu krku, bolí to, | |
| když se dotknu břicha, bolí to, když se dotknu chodidla, jsem bolestí bez sebe. | |
| Co si teď počnu? Doufám, že mi pomůžete!" | |
| Větrný mlýn se má točit. Postarej se o to laskavě. Zkontroluju si to!" poručil | |
| princ a odjel. Další den vládlo také bezvětří a k velké princově nelibosti se | |
| mlýn opět netočil. "Jak se opovažuješ protivit se mému rozkazu, bídný červe?" | |
| křičel na mlynáře. "Nerozuměl jsi, co jsem ti přikázal?" "Rozuměl jsem plně | |
| tomu, co mi Vaše Excelence poručila," odpověděl mírně mlynář. "A?" "Poručil jsem | |
| mlýnu." "No a?" "Mlýn mi řekl, že nic nezmůže, dokud nefouká vítr, a že mohu | |
| poroučet jak chci, on ho také nemůže přičarovat. | |
| "Tomu lékaři, který bude schopen dát mi alespoň půl roku života, dám tři | |
| čtvrtiny svého majetku!" "Žádný lékař tohle nedokáže," řekli lékaři. "Dám vám | |
| vše, co mám, když objevíte lék, který mi umožní žít aspoň měsíc!" "Takový lék | |
| neexistuje," řekli lékaři. "Snažte se tedy udržet mě naživu tak dlouho, abych | |
| mohl sepsat pár pokynů a myšlenek!" prosil boháč. "Tolik času budeš mít!" | |
| slíbili lékaři. V posledních hodinách svého života nařídil bohatý muž, že celý | |
| jeho majetek má být vložen do nadace, která podporuje lékařský výzkum a přispívá | |
| ke zlepšení životních podmínek lidí. Připojil také poslední myšlenku: | |
| Jak nám to ale chceš dokázat?" ptali se skepticky starci. "Když mi někdo nabízí | |
| něco dobrého, zeptám se z čiré nepřejícnosti: Proč plýtvá svým majetkem a nabízí | |
| ho zrovna mně?" Lekce Svoje manželství si samozřejmě představoval jinak. Ale | |
| nemohl předpokládat, že se jeho hezká, štíhlá žena promění ve věčně neupravenou, | |
| reptající a nadávající dračici. Když už se rozhodla uvařit, pak jen z | |
| polotovarů, pokud se odhodlala zapnout pračku, vyprané prádlo zásadně nežehlila | |
| a ani uklízení nebyla zrovna její parketa. Celý den hlučně popocházela po domě, | |
| aniž by cokoli dokončila. "Jak to můžeš vydržet? | |
| Omar klidně přijal třicet devět ran. Když se ale k ráně napřahoval poslední | |
| lupič, náhle vyskočil s výkřikem hlasitějším než řev raněného lva, pochytal | |
| jednoho lupiče po druhém, svázal je, vzal jim všechno včetně oblečení a pak je | |
| zahnal do pouště. Poté, co zachráněné zboží znovu přivázali na hřbety velbloudů, | |
| pokračovala karavana dál. Když konečně dorazili do cíle, kupec uzavřel několik | |
| obchodů a vyrazil s novým zbožím zpět do své vlasti. Tam se vydal s Omarem na | |
| trh s otroky. Vyhledal obchodníka a energicky se dožadoval, aby si ho vzal zpět | |
| a vrátil mu jeho peníze. | |
| A mně nechybí víra, ale chybí mi jedna láhev ouza." Relativita Žid snažně prosil | |
| Boha o trochu peněz: "Neboť Ty jsi věčný a všemohoucí. Pro Tebe je i mnoho málo. | |
| Čas ani prostor pro Tebe nemají význam. Ty, který jsi všechno stvořil, můžeš | |
| také všechno poskytnout. Prosím Tě, dej mi sto tisíc dolarů. Sto tisíc let je | |
| pro Tebe jako minuta a sto tisíc dolarů je pro Tebe jako jeden cent. Pokorně Tě | |
| prosím, slituj se nade mnou a dej mi jeden cent." Žid byl přesvědčen, že pak | |
| uslyšel hlas shůry, který mu řekl: "Počkej minutku." Jistota | |
| "A má tedy všechna vaše krev, která bude prolita, a životy, které padnou za oběť | |
| přehradě, menší hodnotu než tahle přehrada?" "Ne, zcela jistě ne," odpověděli | |
| panovníci. "Život jednoho jediného člověka je cennější než všechno ostatní." | |
| "Chcete tedy vyměnit něco neskutečně cenného za něco, co ani nemá samo o sobě | |
| žádnou hodnotu?" ptal se mistr. Po těchto otázkách oba zaslepení soci prohlédli | |
| a slíbili, že najdou mírové řešení svého sporu. Správný lék Mistr uložil žáku | |
| obtížné úkoly a pro zhýčkaného syna z bohatého domu nebylo vůbec jednoduché je | |
| zvládnout. | |
| Utrhneme-li bleše nohy, ohluchne. Boj s větrnými mlýny Král měl dva syny. | |
| Protože starší z nich se víc zajímal o knihy, umění a hudbu, myslel si ten | |
| mladší, že je pro trůn způsobilejší a každý den se to také snažil dokazovat. | |
| Jednou se jako obvykle projížděl po panství svého otce, aby se ujistil, že je | |
| vše v pořádku , jak říkával, když tu si všiml, že lopatky jednoho mlýnu se | |
| netočí. "Hej, mlynáři, proč se mlýn netočí?" obořil se na překvapeného mlynáře. | |
| "Vaše Excelence, mlýn se netočí, protože nefouká vítr," koktal mlynář. "To je mi | |
| jedno. | |
| "To mě ovšem taky překvapuje," odpověděl sedlák, "ale přísahám, že dělám všechno | |
| stejně jako už celá léta, a nikdy předtím si pekař nestěžoval." "Ale jak tedy | |
| vysvětlíme skutečnost, že chybí půl libry? Možná je tvoje váha rozbitá, nebo jsi | |
| vzal špatné závaží?" "Moje váha je sice stará, ale tak jednoduše sestavená, že | |
| se žádný díl nemůže porouchat, aniž bych si toho všiml. A závaží jsem k vážení | |
| másla ještě nikdy nepoužil." "V tom to tedy vězí. Jak můžeš přesně odvážit máslo | |
| pro pekaře, když nepoužíváš závaží? Podle citu snad?" "V žádném případě," | |
| odvětil sedlák už trochu vyvedený z míry. | |
| Ale chtěl se s námi podělit o to nejcennější, co má. Nech ho proto ke mně | |
| přivést, až bude tma. A ať mu přinesou jídlo, ale žádnou vodu, aby se musel | |
| spokojit jen s obsahem svého měchu." Když se beduín posilněný dobrým jídlem | |
| ocitl znovu před kalifem, ten mu daroval váček s valounky zlata. "Abych tě | |
| uchránil před závistivci, předávám ti tento váček teprve nyní. A jmenuji tě také | |
| strážcem objeveného pramene a ať každý, kdo k tobě na své cestě pouští přijde, | |
| ví, že pramen je pod tvou ochranou a ty pod mou. | |
| Chopil se ho a překvapilo ho, že mu padne jako ulitý: nebyl těžký jako olovo, | |
| nikde nenarážel, žádný trn ho nebodal do šíje. Cítil ho sice, ale byl si jistý, | |
| že bude schopen ho nést. A když si ho pozorně prohlédl a osahal, zjistil, že je | |
| to jeho vlastní kříž, který nesl až dosud. Dobrý plavec "Mistře," řekl žák, | |
| "prosím tě o radu, protože mi připadá těžké soustředit se delší dobu na jednu | |
| věc. Pořád bych chtěl dělat něco jiného, než právě dělám a myslet na něco | |
| jiného, než na co bych měl." "Snaž se stát dobrým plavcem," odpověděl mistr. | |
| "Tak jako jsem se choval já, by se choval i každý dobře cvičený pes. Když ho | |
| zavoláš, přijde, když ho pošleš pryč, tak jde. Takové chování není známkou | |
| dobrého člověka. To bylo docela snadné." Suverénnost Když známý mistr meče | |
| cítil, že se blíží jeho konec, přemýšlel, kterému ze svých tří synů by měl | |
| předat svou cennou zbraň. Rozhodl se, že pomocí jednoduchého triku otestuje | |
| chování a vlastnosti svých dětí. Na zárubeň dveří položil polštář tak, aby při | |
| jejich otevření spadl. Potom k sobě zavolal svého nejmladšího syna. | |
| Při příštím novoluní běžte do zahrady a zavažte si oči, abyste se mohl lépe | |
| soustředit. Pak vezměte do obou rukou vrbový proutek a zcela soustřeďte svou | |
| pozornost na jeho pohyb. Mezi půlnocí a jednou hodinou vás dovede na správné | |
| místo. Ale nesmíte ani pomyslet na hrochy!" Při novoluní udělal hledač pokladu | |
| vše, co mu bylo řečeno. Se zavázanýma očima, pevně svíraje vrbový proutek se | |
| prodíral tmou. Najednou bylo slyšet tiché zaklení. Potom výkřik! Strhl si z očí | |
| šátek a mnul si čelo. "Už podruhé se to snažím vytlouct z hlavy!" láteřil. | |
| "Nikdy v životě mě nenapadlo myslet na hrochy. | |
| Dvořané zahanbeně hleděli stranou. Někteří se cítili podvedeni. Jiní byli | |
| uraženi. Ale nikdo se neodvážil nic namítat, když si král zavolal lovce k sobě a | |
| řekl: "Tento mladý muž je novým správcem. Považujte si ho stejně, jako si vážíte | |
| mne. Byl jediný, kdo se nenechal odradit ani úkolem, ani vašimi názory. | |
| Rozhodující pro něj nebylo to, co viděl a slyšel, ale to, čemu sám věřil a co | |
| sám vyzkoušel." Vzdálenosti "Tři měsíce jsem putoval, abych došel až k sem tobě. | |
| Rád bych, abys mi ukázal, jak kráčet cestou osvícení" řekl horlivý žák mistrovi. | |
| Nechci ti oplácet stejným, protože nevlídnost nelze překonat nevlídností ani | |
| nenávist nenávistí. Tady pomůže jen velkorysost a proto ti udělám radost: | |
| Protože už po tvém nevlídném přivítání nemám chuť tvé pozvání přijmout, můžete | |
| sníst všechno sami." Pozitivní myšlení Po celodenní jízdě dorazil poutník do | |
| města, které nikdy dřív nenavštívil. Jeho obyvatelé nosili cizokrajné oblečení | |
| zářivých barev, jejich řeč byla prostoupena zvláštními zvuky. Domy měly okrově | |
| žlutou, modrou nebo červenou omítku a na tržišti nabízeli plno zboží. Poutníkovi | |
| jen oči přecházely. Osvěžil se u prodavače vody a když procházel kolem stánku s | |
| pamlsky, zmocnila se ho nesmírná chuť na něco sladkého. | |
| "Napsal jsi tam už i moje jméno?" zeptal se Tomáš. "Proč se mě na to ptáš? Víš | |
| přece, že nepatříš mezi přátele Boha," odpověděl anděl. "To je pravda, že nejsem | |
| boží přítel," připustil Tomáš. "Ale jsem přítel přátel Boha!" Mlčky a zamyšleně | |
| se anděl podíval na Tomáše, a potom řekl: "Stejně jsem byl pověřen, abych napsal | |
| tvé jméno na začátek seznamu. Neboť víra se rodí z beznaděje." Nadšení Dědeček | |
| měl revma. Seděl ve své lenošce a sotva se mohl pohnout. Jednou ho návštěva | |
| poprosila, aby vyprávěl o svém slavném učiteli. Zpočátku dědeček vyprávěl | |
| rozvážně. Potom se ale nechal vzpomínkami strhnout. | |
| Hostitel nedal jinak, než že ho bude sám obsluhovat a stále ho pobízel, ať si | |
| ještě vezme, že je všeho dost. Překypoval zdvořilostí, laskavostí a pozorností, | |
| takže i přes svou nedůvěru zůstal host ještě další tři dny a noci. Svého | |
| hostitele musel velmi důrazně přesvědčovat, že opravdu musí nezbytně odjet. | |
| Nakonec to vypadalo, že zraňuje starcovo dobré srdce, protože ten s povzdechem | |
| pozvedl oči k nebi a odevzdaně přikývl. Pár mladíkových věcí bylo za chvilku | |
| naloženo v autě a nastal čas rozloučení. Dojat starcovou pohostinností potřásl | |
| mu srdečně rukou. | |
| "Ne, o tom jsme nikdy nemluvili," odpověděl žák. "Ale v tom to právě je: Když | |
| nedostanu odpověď na tyhle otázky, tak je mi celé studium k ničemu!" "No, tak | |
| přemýšlej o přirovnání, které ti teď budu vyprávět," vyzval ho mistr. "Jeden muž | |
| byl v boji raněn šípem. Doplazil se do stínu stromu a když k němu konečně přišel | |
| lékař, raněný mu řekl: 'Nevytahuj ještě ten šíp. Chci nejdřív přijít na to, kdo | |
| mě postřelil, kde stál, když mě trefil, jaký luk použil a z jakého dřeva je | |
| šíp.' Kdyby chtěl raněný čekat na tyto odpovědi, mezitím by zcela určitě zemřel. | |