diff --git "a/cs-en/valid.cs-en.doc_trans.json" "b/cs-en/valid.cs-en.doc_trans.json"
new file mode 100644--- /dev/null
+++ "b/cs-en/valid.cs-en.doc_trans.json"
@@ -0,0 +1,186 @@
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "O dvacet let později přiznal Maradona v rozhovoru pro BBC, že se úmyslně choval, jako by to byl gól, aby oklamal rozhodčího. Něco podobného se stalo loni v listopadu v zápase mezi Francií a Irskem, který rozhodl o tom, která z obou zemí postoupí na mistrovství světa. Francouzský útočník Thierry Henry si zpracoval míč rukou a přihrál spoluhráči, který vstřelil rozhodující branku. Když byl Henry na tento okamžik po zápase dotázán, řekl: „Budu upřímný, byla to ruka. Ale já nejsem rozhodčí. Zahrál jsem rukou a rozhodčí branku uznal. Takže je to otázka na něj.“ Je tomu však opravdu tak? Proč by skutečnost, že vám projde podvod, měla znamenat, že jste bez viny? Hráči by neměli být ušetřeni etické kritiky za to, co na hřišti dělají, stejně jako nejsou ušetřeni etické kritiky za podvody mimo hřiště – například když užívají nedovolené podpůrné prostředky. Dnešní sport je nesmírně konkurenční a hraje se v něm o obrovské peníze, což však ještě neznamená, že v něm nelze být poctivý. Pokud pálkovač v kriketu zasáhne míč a jeden z hráčů v poli ho chytí, je pálkovač vyautovaný. Rozhodčí si někdy při chycení míče nemůže být jistý, zda se míč dotkl okraje pálky. Pálkovač to obvykle ví, a pokud si uvědomuje, že je vyautovaný, měl by podle tradice „odejít“ – opustit hrací plochu. Někteří to stále dělají.", "en": "Twenty years later, he admitted in a BBC interview that he had intentionally acted as if it were a goal, in order to deceive the referee. Something similar happened last November, in a game between France and Ireland that decided which of the two nations went to the World Cup. The French striker Thierry Henry used his hand to control the ball and pass to a teammate, who scored the decisive goal. Asked about the incident after the match, Henry said: “I will be honest, it was a handball. But I’m not the ref. I played it, the ref allowed it. That’s a question you should ask him.” But is it? Why should the fact that you can get away with cheating mean that you are not culpable? Players should not be exempt from ethical criticism for what they do on the field, any more than they are exempt from ethical criticism for cheating off the field – for example, by taking performance-enhancing drugs. Sports today are highly competitive, with huge amounts of money at stake, but that does not mean it is impossible to be honest. In cricket, if a batsman hits the ball and one of the fielders catches it, the batsman is out. Sometimes when the ball is caught the umpire cannot be sure if the ball has touched the edge of the bat. The batsman usually knows and traditionally should “walk” – leave the ground – if he knows that he is out. Some still do."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jaro demokracie na Blízkém východě Volební výsledky na celém Blízkém východě zaznamenávají nový trend: islamistické politické strany – ty, které svůj program zakládají na islámském právu – se těší značné oblibě. Kde se konají volby, tam si islamisté vedou dobře: Hamas mezi Palestinci na západním břehu Jordánu a v Gaze, nábožensky orientovaná šíitská koalice v Iráku, parlamentní frakce v Maroku a – co je nejvýznamnější – vládnoucí Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) v Turecku. Demokratická hnutí v Libanonu, Egyptě i jinde v oblasti se musí potýkat s otázkou, jak začlenit islamistické strany do demokratických systémů. Lze však islamistům věřit? Budou respektovat práva menšin a žen, dostanou-li se k moci, a uvolní po volební porážce funkce? Budou tolerovat disent? Anebo budou takové volby založeny na principu „jeden člověk, jeden hlas, jedenkrát“? Jako sociolog se těmito otázkami zabývám 30 let. Jako vězeň v egyptském žaláři jsem o nich diskutoval se spoluvězni, z nichž mnozí se za mřížemi ocitli coby stoupenci egyptského islamistického hnutí. Můj závěr? Islamistické strany se mění. Tyto strany chápou společenské transformace, které na Blízkém východě probíhají a vedou k demokracii, a chtějí se na nich podílet. Podle mého názoru jsme možná svědky zrodu muslimských demokratických stran, podobně jako v letech po druhé světové válce zaznamenaly v Evropě vzestup strany křesťansko-demokratické. Popularitu islamistů není obtížné pochopit. Jelikož autokratické režimy na Blízkém východě ponechaly jen malý prostor svobodnému vyjadřování, stala se mešita jediným místem, kde se lidé mohli svobodně sdružovat. Náboženské skupiny na tuto příležitost zareagovaly a začaly vystupovat nejprve jako jakési agentury sociální pomoci a poté jako ekvivalent lokálních politiků. Během tohoto procesu si získaly renomé věrohodných obhájců lidu – což byl skutečný rozdíl oproti represivním a zkorumpovaným vládám. V principu by bylo pokrytecké prosazovat demokracii a současně i vyřazení islamistů z pokojné politické participace. Důvod k optimismu nám však dává také praxe volební politiky. Podle mého odhadu dnes přibližně dvě třetiny z 1,4 miliardy muslimů na světě mají volenou vládu, v níž hrají roli islamistické strany. Když je islamistickým skupinám upírán přístup k volební politice, získávají jejich postoje jakousi mytickou auru.", "en": "The Middle East’s Springtime of Democracy Election results around the Middle East mark a new trend: Islamist political parties – those that base their platforms on Islamic law – are highly popular. Where elections are held, Islamists do well: Hamas among Palestinians in the West Bank and Gaza; the religiously-oriented Shi’ite coalition in Iraq; a parliamentary faction in Morocco and, most significantly, the ruling Justice and Development Party (AKP) in Turkey. Democracy movements in Lebanon, Egypt, and elsewhere in the region must face the challenge of incorporating Islamist parties into democratic systems. But can the Islamists be trusted? If they rise to power, will they respect the rights of minorities and women and leave office when voted out? Will they tolerate dissent? Or will such elections be based on “one man, one vote, one time?” As a sociologist, I have been studying these issues for 30 years. As an inmate of an Egyptian prison, I discussed them with my fellow prisoners, many of whom were imprisoned as supporters of Egypt’s Islamic movement. My conclusion? Islamist parties are changing. These parties understand the social transformations underway in the Middle East that are leading toward democracy, and they want to take part. In my view, we may be witnessing the emergence of Muslim democratic parties, much like the rise of Christian Democratic parties in Europe in the years after World War II. The Islamists’ popularity is not difficult to understand. Since autocratic regimes in the Middle East left little room for free expression, the mosque emerged as the only place where people could freely congregate. Religious groups responded to this opportunity, emerging first as social welfare agencies, and then becoming the equivalent of local politicians. In the process, they gained credibility as trustworthy advocates of the people – a real distinction from repressive and corrupt governments. In principle, it would be hypocritical to advocate democracy and at the same time the exclusion of Islamists from peaceful political participation. But the practice of electoral politics also gives us reason for optimism. By my count, some two-thirds of the 1.4 billion Muslims in the world now live under elected governments in which Islamist parties are players. When Islamist groups are denied access to electoral politics, their cause takes on a mythic aura."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The first thing was, I had great mentors. Now, I know some of you all are probably thinking, how did you find a great mentor in prison? But in my case, some of my mentors who are serving life sentences were some of the best people to ever come into my life, because they forced me to look at my life honestly, and they forced me to challenge myself about my decision making. The second thing was literature. Prior to going to prison, I didn't know that there were so many brilliant black poets, authors and philosophers, and then I had the great fortune of encountering Malcolm X's autobiography, and it shattered every stereotype I had about myself. The third thing was family. For 19 years, my father stood by my side with an unshakable faith, because he believed that I had what it took to turn my life around. I also met an amazing woman who is now the mother of my two-year-old son Sekou, and she taught me how to love myself in a healthy way. The final thing was writing. When I got that letter from my son, I began to write a journal about things I had experienced in my childhood and in prison, and what it did is it opened up my mind to the idea of atonement.", "cs": "Tou první bylo, že jsem měl výborné mentory. Chápu, že některé z vás asi napadne, jak jsem ve vězení mohl najít skvělé rádce. Nicméně v mém případě se stalo, že někteří z mých mentorů, kteří si odpykávají doživotní tresty, patřili mezi ty nejlepší lidi, jež jsem v životě potkal. Přinutili mě totiž, abych se na svůj život podíval upřímně. A také mě donutili k tomu, abych zlepšoval svá rozhodnutí. Druhou důležitou věcí byla literatura. Před nástupem do vězení jsem nevěděl, že je tolik skvělých černošských básníků, spisovatelů a filozofů. A měl jsem to štěstí, že se ke mně dostal životopis Malcolma X. Ten otřásl všemi stereotypy, které jsem k sobě vztahoval. Třetí věcí byla rodina. Po celých 19 let byl otec na mojí straně s neotřesitelnou důvěrou, protože věřil, že v sobě mám to, co je třeba k životní změně. Také jsem potkal úžasnou ženu, která je nyní matkou mého dvouletého syna Sekoua. Naučila mě, jak mám zdravým způsobem milovat sám sebe. Poslední věcí bylo psaní. Když jsem dostal ten dopis od syna, začal jsem si zapisovat události, které jsem zažil ve svém dětství a ve vězení. A vedlo to k tomu, že se v mojí mysli otevřela idea odčinění."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "It's a gambler's game even today. So, we had to do that gamble. We obtained an influenza vaccine, we applied it to our Nanopatches and we applied the Nanopatches to the skin, and we waited -- and this is in the live animal. We waited a month, and this is what we found out. This is a data slide showing the immune responses that we've generated with a Nanopatch compared to the needle and syringe into muscle. So on the horizontal axis we have the dose shown in nanograms. On the vertical axis we have the immune response generated, and that dashed line indicates the protection threshold. If we're above that line it's considered protective; if we're below that line it's not. So the red line is mostly below that curve and indeed there's only one point that is achieved with the needle that's protective, and that's with a high dose of 6,000 nanograms. But notice immediately the distinctly different curve that we achieve with the blue line. That's what's achieved with the Nanopatch; the delivered dose of the Nanopatch is a completely different immunogenicity curve. That's a real fresh opportunity. Suddenly we have a brand new lever in the world of vaccines. We can push it one way, where we can take a vaccine that works but is too expensive and can get protection with a hundredth of the dose compared to the needle. That can take a vaccine that's suddenly 10 dollars down to 10 cents, and that's particularly important within the developing world. But there's another angle to this as well -- you can take vaccines that currently don't work and get them over that line and get them protective. And certainly in the world of vaccines that can be important. Let's consider the big three: HIV, malaria, tuberculosis. They're responsible for about 7 million deaths per year, and there is no adequate vaccination method for any of those. So potentially, with this new lever that we have with the Nanopatch, we can help make that happen. We can push that lever to help get those candidate vaccines over the line. Now, of course, we've worked within my lab with many other vaccines that have attained similar responses and similar curves to this, what we've achieved with influenza.", "cs": "I dnes je to jakási hazardní hra. Takže i my jsme museli tento hazard podstoupit. Sehnali jsme si vakcínu proti chřipce, nanesli jsme ji na naše Nanopatch a ty jsme pak aplikovali do kůže a čekali - provedli jsme to u živého zvířete. Čekali jsme měsíc a zjistili jsme toto. Toto jsou výsledky, které ukazují imunitní reakce, které jsme vyvolali s Nanopatch ve srovnání s těmi vytvořenými injekční jehlou a stříkačkou do svalu. Na vodorovné ose jsou dávky v nanogramech. Na svislé ose jsou vytvořené imunitní reakce a ta čárkovaná čára znázorňuje práh pro minimální ochranu. Pokud jsme nad touto čarou, vše je dostatečně ochranné; pokud jsme pod ní, tak není. Ta červená čára se většinou drží pod tím prahem a ve skutečnosti je pouze jediný bod, kde očkování jehlou přináší dostatečnou ochranu a to při vysoké dávce 6000 nanogramů. Ale všimněte si té naprosto odlišné křivky, které jsme dosáhli s modrou čárou. Toho jsme dosáhli s Nanopatch; Dávka podávaná Nanopatch představuje naprosto odlišnou křivku imunogenicity. To je úplně nová příležitost. Najednou máme ve světě vakcín zcela novou páku. Můžeme toho například využít tak, že vezmeme vakcínu, která sice funguje, ale je příliš drahá a získat potřebnou ochranu s dávkou, která je pouhou setinou toho, co se podává jehlou. To najednou může dostat cenu vakcíny z 10 dolarů na 10 centů a to je obzvlášť důležité v rozvojovém světě. Ale dá se na to dívat i z jiné stránky - můžete vzít vakcíny, které v součastnosti nefungují a dostat je nad ten práh tak, aby byly ochranné. A to určitě může být ve světě vakcín důležité. Vezměte si ty tři nejhorší: HIV, malárie, tuberkulóza. Jsou zodpovědné za asi 7 miliónů úmrtí každý rok a pro žádnou z nich neexistuje žádná dostatečná metoda očkování. Takže teoreticky s touto novou pákou, kterou Nanopatch přináší, to můžeme pomoct uskutečnit. Můžeme tu páku použít k tomu, abychom pomohli dostat testované vakcíny přes ten práh. Samozřejmě jsme v mojí laboratoři pracovali s mnoha dalšími vakcínami, které dosáhly podobných reakcí a křivek jako tato, které jsme dosáhli u chřipky."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The island’s strong demographic growth is resulting in a major increase in port traffic, which is expected to rise at the rate of between 50 000 and 100 000 tonnes a year until 2015. The port infrastructure must keep pace with this growth and also be able to cater for increasing vessel size. Expansion works involve expanding the swinging circle, widening the entry channel and laying out a new quay. These investments will allow Port Est to receive vessels of 80 000 tonnes and provide a better service by reducing waiting times. In the interests of sustainable development, the extracted materials will be stored and reused, in particular for the maintenance of port infrastructure.’ Brian Masson, project manager, Angus Transport Forumbrian.masson@btinternet.com Serge Joseph, Director of the Europe cell, Réunion Islandserge.joseph@agile-reunion.org GREECEHarilaos Trikoupis bridge The ‘shopping bag’ Total cost: EUR 52 647EU contribution: EUR 31 102 Total cost: EUR 770 000 000EU contribution (ERDF): EUR 308 000 000EIB loan: EUR 385 000 000 ‘Linking Rion and Antirion on the western straits of the Gulf of Corinth, the Harilaos Trikoupis bridge is a motorway viaduct 2.88 km long that provides a fixed link between the Peloponnese and continental Greece. Opened in August 2004, on the eve of the Athens Olympics, the bridge means that motorists no longer need to make a detour of around 40 minutes when crossing the strait.", "cs": "Na Réunionu dochází ke značnému demografickému růstu, takže i provoz v tomto přístavu šel výrazně nahoru a očekává se, že do roku 2015 bude stoupat o 50 000 až 100 000 tun ročně. S takovým růstem musí držet krok i infrastruktura v Port Estu, která navíc vyžaduje úpravy v souvislosti s čím dál vyšší tonáží lodí sem vplouvajících. Rozšíření znamená zvětšit otočný kruh, rozšířit vstupní kanál a připravit návrh nového mola. Takové investice přístavu umožní přijímat i plavidla o tonáži 80 000 tun a zkrácením čekacích dob poskytovat kvalitnější služby. Vytěžený materiál bude každopádně v zájmu udržitelného rozvoje uložen a znovu použit, a to hlavně při údržbě infrastruktury v Port Estu.“ BrianMasson, vedoucí projektu, Anguské dopravní fórum. brian.masson@btinternet.com SergeJoseph, ředitel, odbor pro Evropu, ostrov Réunionserge.joseph@agile-reunion.org ŘECKOMost Harilaos Trikoupis „Nákupní taška“ Celkové náklady: 52 647 EURPříspěvek EU: 31 102 EUR Celkové náklady: 770 000 000 EURPříspěvek EU (EFRV): 308 000 000 EURÚvěr EIB: 385 000 000 EUR „Most Harilaos Trikoupis, který spojuje Rio a Antirio v úžině západní části Korintského zálivu, je 2,88 kilometrů dlouhým dálničním viaduktem zajišťujícím pevné spojení Peloponésu a kontinentálního Řecka. Stavba byla uvedena do provozu v srpnu 2004, v předvečer olympiády v Aténách, a ušetří řidičům hodlajícím dostat se přes zmíněnou úžinu asi čtyřicetiminutovou objížďku."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Týmová práce nebyla jednou z možností, ale závazkem. A vyhýbal se hledání jediného „velkého třesku“ a raději se zaměřoval na vícero průlomů. Základem toho všeho byla ochota se vyvíjet – touha po zdokonalování se pomocí pokusů. Nadto vynikal uměním zaujmout obecenstvo všude na světě jak svou vizí, tak strategií k jejímu naplnění. Američtí tvůrci ekonomických politik na těchto frontách zaostávají. Místo aby se věnovali komplexnímu souboru naléhavě potřebných podpůrných opatření, zdá se, že jsou posedlí marnou snahou vynalézt „trhák“, který vyřeší všechny ekonomické problémy země. Není divu, že jej ještě nenalezli. Týmová práce opakovaně padá za oběť mocenským šarvátkám a politické hašteřivosti. Pro kritický rozbor strukturální komplikovanosti se udělalo málo, natož aby se podařilo získat veřejnou podporu pro určitou střednědobou vizi, věrohodnou strategii její realizace a soubor opatření, která se pro daný úkol hodí. Čím déle v tvorbě politik trvá patová situace, tím větší je riziko dosažení pádové rychlosti v ekonomice, kde už zavládla krize nezaměstnanosti a rozsáhlý rozpočtový deficit, řada hypoték se nesplácí a úrokové sazby centrální banky jsou sražené na nulu. To je atmosféra, v níž se nezdravé bilance dostávají pod ještě větší tlak a zdraví investoři se odmítají zapojit. Během takového procesu se riziko recese drží nepříjemně vysoko, krize nezaměstnanosti se prohlubuje a nerovnosti se zvětšují, neboť se ukazuje, že systémy sociálního zabezpečení, už beztak napjaté, jsou ještě děravější.", "en": "Teamwork was an obligation, not a choice. And he eschewed the search for the single “big bang” in favor of aiming for multiple breakthroughs. Underlying it all was a willingness to evolve – a drive for perfection through experimentation. Moreover, he excelled at selling to audiences worldwide both his vision and his strategy for realizing it. So far, America’s economic policymakers have fallen short on all of these fronts. Rather than committing to a comprehensive set of urgently-needed reinforcing measures, they seem obsessed with the futile search for the one “killer app” that will solve all of the country's economic problems. No surprise that they have yet to find it. Teamwork has repeatedly fallen hostage to turf wars and political bickering. Little has been done to deconstruct structural complexity, let alone win sufficient public support for a medium-term vision, a credible implementation strategy, and a set of measures that is adequate to the task at hand. The longer the policymaking impasse persists, the greater the stall-speed risk for an economy that already has an unemployment crisis, a large budget deficit, many underwater mortgages, and policy interest rates floored at zero. This is an atmosphere in which unhealthy balance sheets come under even greater pressure, and healthy investors refuse to engage. In the process, the risk of recession remains uncomfortably high, the unemployment crisis deepens, and inequities rise as already-stretched social safety nets prove even more porous."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "It's still with that glass box because we still want that visual access, but now it's sheathed with this thermo-bimetal layer, it's a screen that goes around it, and that layer can actually open and close as that sun moves around on that surface. In addition to that, it can also screen areas for privacy, so that it can differentiate from some of the public areas in the space during different times of day. And what it basically implies is that, in houses now, we don't need drapes or shutters or blinds anymore because we can sheath the building with these things, as well as control the amount of air conditioning you need inside that building. I'm also looking at trying to develop some building components for the market, and so here you see a pretty typical double-glazed window panel, and in that panel, between those two pieces of glass, that double-glazing, I'm trying to work on making a thermo-bimetal pattern system so that when the sun hits that outside layer and heats that interior cavity, that thermo-bimetal will begin to curl, and what actually will happen then is it'll start to block out the sun in certain areas of the building, and totally, if necessary. And so you can imagine, even in this application, that in a high-rise building where the panel systems go from floor to floor up to 30, 40 floors, the entire surface could be differentiated at different times of day depending on how that sun moves across and hits that surface. And these are some later studies that I'm working on right now that are on the boards, where you can see, in the bottom right-hand corner, with the red, it's actually smaller pieces of thermometal, and it's actually going to, we're trying to make it move like cilia or eyelashes. This last project is also of components. The influence -- and if you have noticed, one of my spheres of influence is biology -- is from a grasshopper. And grasshoppers have a different kind of breathing system.", "cs": "Je prosklená, protože stále chceme mít nerušený výhled, ale teď je také obalená termálně bimetalovou vrstvou. Je to zástěna, která se otevírá a zavírá podle pohybu slunce na jejím povrchu. Navíc dokáže zastínit prostory kvůli soukromí. Během dne umí rozlišit mezi různými veřejnými prostory v budově Z toho vyplývá, že nepotřebujeme závěsy, okenice nebo žaluzie, protože můžeme stavbu zaclonit těmito plátky a tím regulovat ventilaci uvnitř budovy. Také zkouším vyvinout produkty pro stavebnictví a přivést je na trh. Tady vidíte typickou okenní tabulku s dvojitým sklem. Mezi skla této okenní tabulky se pokouším umístit termální bimetalový systém. Když slunce ozáří vnější vrstvu a ohřeje prostor mezi skly, bimetal se začne ohýbat a tím začne bránit vstupu slunce do určitých části budovy. Kde je to třeba, vytvoří úplný stín. Představte si využití v mrakodrapech, kde jsou okenní systémy od podlahy ke stropu až do třicátého, čtyřicátého patra, celý povrch by se mohl měnit podle denního času podle toho, jak se slunce pohybuje a dopadá na povrch. Toto jsou některé z pozdějších studií, na kterých pracuji. Vidíte je na obrazovce, v právem dolním rohu, to červené, jsou malé kousky bimetalů, které se snažíme rozhýbat jako řasy. A tento poslední projekt je také o konstrukcích. Jak víte, zabývám se biologií, takže je ovlivněný luční kobylkou. Kobylky mají jiný typ dýchacích orgánů."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zatímco navíc větrné a sluneční technologie vyrábějí elektřinu, největší část energetické poptávky tvoří vytápění. Například v EU představuje elektřina pouze 22% konečné energetické poptávky, zatímco vytápění a chlazení představuje 45%; zbývajících 33% připadá na dopravu. Všechny tyto faktory pomáhají vysvětlit, proč fosilní paliva, která v současnosti pokrývají přes 80% světových energetických potřeb, zůstanou v dohledné budoucnosti páteří globální energetické produkce. Pro ty, kdo prosazují okamžitý útlum uhlovodíků, to možná nebude vítaná zpráva. Útěchou by jim však mohla být skutečnost, že technologické inovace sehrají klíčovou roli také při snižování negativních dopadů spalování uhlovodíků na kvalitu ovzduší a vody. Vzhledem ke globální diskusi o klimatických změnách je pochopitelné, že rozvinuté země slibují podstatné zvýšení energetické účinnosti. Zatímco však EU je možná odhodlaná snížit emise CO2, jiní signatáři pařížské klimatické dohody z roku 2015 nemusí být tak rezolutní. Nebylo by nijak překvapivé, kdyby většina signatářů svou spotřebu energie v nadcházejících letech zvýšila a znovu se upnula k fosilním palivům, protože si jinou možnost nemůže dovolit. Energetická politika zůstane v agendě rozvinutých ekonomik ještě mnoho příštích let. Pokud se však státy snaží nalézt rovnováhu mezi bezpečností dodávek a ekologickými cíli, musí si nejprve ujasnit fakta.", "en": "Moreover, while wind and solar technologies generate electricity, the biggest energy demand comes from heating. In the EU, for example, electricity represents only 22% of final energy demand, while heating and cooling represents 45%; transportation accounts for the remaining 33%. All of these factors help explain why fossil fuels, which currently meet more than 80% of the world’s energy needs, will remain the backbone of global energy production for the foreseeable future. This may not come as welcome news to those pushing for an immediate phase-out of hydrocarbons. But perhaps some solace can be gained from the fact that technological innovation will also play a key role in reducing the negative impacts on air and water quality. Amid the global conversation about climate change, it is understandable that developed economies would promise significant gains in energy efficiency. But while the EU may be committed to reducing CO2 emissions, other signatories of the 2015 Paris climate agreement do not seem as resolute. It would not be surprising if most of the signatories actually raised their energy consumption in coming years, turning to fossil fuels because they cannot afford any other option. Energy policy will remain on the agenda for advanced economies for many years to come. But as countries work to balance security of supply with environmental goals, they must also commit to getting their facts straight."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "V prvé řadě jsou mezi členy franku CFA a uvnitř budoucí ekozóny příliš nízké objemy obchodu, takže měnová unie není žádoucí. Čím větší je v rámci skupiny zemí objem obchodu, tím větší jsou potenciální přínosy jednotné měny a menší motivace členů usilovat o korekce prostřednictvím jednostranných měnových strategií a pružných směnných kurzů. Vnitroafrický obchod ale představuje necelých 15 % regionálního obchodování. Naproti tomu, když bylo v roce 1999 přijato euro, vnitroevropský obchodní styk už tvořil zhruba 60 % francouzského a německého zahraničního obchodu. Političtí lídři v Africe a Francii prohlašují, že jednou z jejich hlavních pohnutek k vytvoření ekozóny je povzbudit hospodářskou integraci. Tím však k věci přistupují z nesprávného konce: Země nezavádějí společnou měnu proto, že obchod mezi nimi je na nízké úrovni, nýbrž proto, že už vzájemně obchodují v takovém rozsahu, že odstraněním kurzového rizika mohou podstatně snížit transakční náklady. Druhým významným nedostatkem je nesourodost průmyslové struktury mezi členy ekozóny, z níž plyne, že na externí šoky, například změny komoditních cen, reagují protichůdně. Zatímco část zemí současné zóny franku CFA (Kamerun, Pobřeží slonoviny, Gabon a Rovníková Guinea) vyváží ropu a vzestup jejích cen jim prospívá, jiné (Středoafrická republika, Niger, Mali a Burkina Faso) ropu dováží a vzestup cen by jim ublížil. Když členové měnových unií čelí takovým asymetrickým šokům, institucionální struktura ztrácí rovnováhu a stabilitu.", "en": "First and foremost, trade volumes among CFA franc members, and within the future eco zone, are too low to make a monetary union desirable. The greater the volume of trade within a group of countries, the larger the potential gains from a single currency, and the smaller the incentive for members to seek adjustments through unilateral monetary strategies and flexible exchange rates. But intra-African trade represents less than 15% of regional commerce. By contrast, when the euro was adopted in 1999, intra-European commerce already represented about 60% of French and German foreign trade. Political leaders in Africa and France have stated that one of their main motives for creating the eco zone is to foster economic integration. That is the wrong way around: Countries do not adopt a common currency because the trade level among them is low, but because they already trade with one another to such an extent that they can substantially reduce their transaction costs by eliminating exchange-rate risk. A second major shortcoming is the divergence in industrial structure among the eco zone’s members, which means that they react to external shocks, such as changes in commodity prices, in conflicting ways. While some of the current CFA franc zone countries (Cameroon, Côte d’Ivoire, Gabon, and Equatorial Guinea) are oil exporters and benefit from a rise in the oil price, others (Central African Republic, Niger, Mali, and Burkina Faso) are oil importers and would suffer. When members of monetary unions face such asymmetric shocks, the institutional architecture becomes unbalanced and unstable."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Přijetí a zavedení demokracie není funkcí sektářské příslušnosti, nýbrž odrazem mnohovrstevné historické, kulturní, náboženské a politické identity konkrétních iráckých občanů. Nastanou-li vhodné okolnosti, bude velice dobře možné mobilizovat iráckou společnost k demokratické formulaci svého budoucího státu. Saddámův pád tyto vhodné okolnosti přináší. Zdánlivý neúspěch vzniku viditelného demokratického jádra v Iráku během prvních několika měsíců po pádu Saddámovy diktatury vyplývá spíše ze svébytných rysů procesu než z domnělé zásadní povahy irácké společnosti. Po Saddámově pádu existovala v Iráku široká ,,střední cesta\", která se klonila k demokratickému diskurzu i praxi. Politické chyby a zvraty tuto cestu rozrušily a otevřely dveře ideologickému islamismu a nově ustavenému neo-baasismu. Zásadní chybou byla neschopnost okupačních sil připravit a zmocnit existující skupinky iráckých liberálně demokratických osobností k čerpání sil na této střední cestě. V důsledku ubylo prostoru pro liberálně demokratické uspořádání. Přijímat tuto překážku jako selhání by ale bylo sebenaplňujícím se proroctvím. Iráčtí demokraté musí přehodnotit své postoje a vytvořit jasnou veřejnou strategii. Přechodná koaliční správa a světové společenství nesmí výsledek jejich snah zatěžovat předsudky a přijímat zjednodušený a falešný pohled na iráckou společnost. I kdyby tyto snahy uspěly, cesta k plnohodnotnému demokratickému systému v Iráku bude náročná a nákladná. Avšak namísto podlehnutí ,,somálskému scénáři\", snění o ,,japonském scénáři\" či smíření se s ,,afghánským scénářem\", má Irák stále naději stát se sám ,,scénářem\" úspěšné intervence ve 21. století.", "en": "The reception and adoption of democracy is not a function of sectarian belonging, but a reflection of the multi-dimensional historical, cultural, religious, and political identities of Iraqi individuals. Given the right circumstances, it is eminently possible to mobilize Iraqi society towards a democratic formulation of its state-to-be. The fall of Saddam ushers in the right circumstances. Indeed, the seeming failure of a recognizable democratic core to emerge in Iraq within the first few months of the collapse of Saddam's dictatorship is due more to idiosyncrasies of the process than to any presumed essential nature of Iraqi society. Upon Saddam's fall, a large \"middle ground\" existed in Iraq that was positively disposed towards democratic discourse and practice. Policy mistakes and reversals eroded this middle ground, opening a path for ideological Islamism and a reconstituted neo-Ba`athism. The key mistake was the failure of occupation forces to equip and empower the small group of Iraqi liberal democratic figures to tap into this middle ground. As a result, the space for a liberal democratic outcome receded. But to treat this setback as a failure would be a self-fulfilling prophecy. Iraqi democrats must re-assess and develop a clear public strategy. The CPA, and the world community, must not prejudice the outcome of their efforts by accepting a facile and bogus view of Iraqi society. Even if such efforts succeed, the road to a full-fledged democratic system in Iraq will still be arduous and expensive. But instead of succumbing to a \"Somalia scenario,\" dreaming of a \"Japan scenario,\" or settling for an \"Afghanistan scenario,\" Iraq may yet become a \"scenario\" for successful intervention in the 21 st century."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Klíč ke konci hladovění EUGENE, OREGON, USA – Při nedávných zprávách, že dvě třetiny dospělých ve Spojených státech mají nadváhu nebo jsou obézní – a jejich počet stále roste – vytane na mysli otázka, která mě pronásleduje už od 70.amp#160;let: Proč všichni netrpíme hlady? Není to tak dlouho, co experti předpovídali, že překotně přibývající počet obyvatel planety překoná zásoby potravin, což povede přímo kamp#160;masovému hladomoru. Předpokládalo se, že kamp#160;dnešku už budou každoročně umírat hlady miliony lidí. Tak se projevovala matematika chmur a zmaru Thomase Malthuse: počet obyvatel letí vzhůru geometrickou řadou, kdežto potravinová produkce zaostává. Dává to pozoruhodný smysl. Vyrostl jsem samp#160;Malthusovými myšlenkami aktuálně přetavenými do apokalyptických knih jako Populační bomba . Někdo ale tuhle bombu zřejmě zneškodnil. Namísto hromadného hladovění se zdá, že jsme zaplaveni jídlem. A nejde jen o USA. Obezity přibývá vamp#160;Mexiku. Cukrovka související samp#160;otylostí nabývá vamp#160;Indii rysů epidemie. Každý čtvrtý člověk vamp#160;Číně trpí nadváhou, víc než 60 milionů Číňanů je obézních a výskyt dětí samp#160;nadváhou se od roku 1985 zvýšil téměř 30násobně. Ať se podíváte kamkoli, od Pensylvánie po Peking, uvidíte bobtnající břicha. Celosvětově lidé vamp#160;přepočtu na hlavu nehladoví, nýbrž konzumují více kalorií než kdy dřív.", "en": "The Key to Ending Hunger EUGENE, OREGON – The recent news that two-thirds of adults in the United States are overweight or obese – and the number continues to grow – brings to mind a question that has bothered me since the 1970’s: Why aren’t we all starving? It was not that long ago that experts were predicting that our skyrocketing human population would outstrip its food supply, leading directly to mass famine. By now millions were supposed to be perishing from hunger every year. It was the old doom-and-gloom mathematics of Thomas Malthus at work: population shoots up geometrically while food production lags behind. It makes eminent sense. I grew up with Malthus’s ideas brought up-to-date in apocalyptic books like The Population Bomb . But someone appears to have defused the bomb. Instead of mass starvation, we seem to be awash in food. And it’s not just the US. Obesity is on the increase in Mexico. Fat-related diabetes is becoming epidemic in India. One in four people in China is overweight, more than 60 million are obese, and the rate of overweight children has increased almost 30-fold since 1985. Everywhere you look, from Buffalo to Beijing, you can see ballooning bellies. Instead of going hungry, humans around the world on a per capita basis are eating more calories than ever before."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Rozluštit hádanku produktivity LONDÝN – Ve všech předních ekonomikách nepřestává ekonomy a tvůrce politik udivovat takzvaná hádanka produktivity: výstup na hodinu je podstatně nižší, než by byl, kdyby pokračoval trend růstu z doby před rokem 2008. Čísla jsou neúprosná, zejména ve Spojeném království, ale i napříč OECD. A není sice třeba zdůrazňovat, že ekonomové předkládají řadu důvtipných vysvětlení, ale žádné se zatím neukázalo jako natolik přesvědčivé, aby se na něm vytvořil konsenzus. Podle britského Úřadu pro národní statistiky byl v roce 2015 ve Francii výstup na hodinu o 14 % nižší, než by byl, kdyby bylo dosaženo dříve běžného trendu tempa růstu. Ve Spojených státech byl výstup nižší o 9 % a v Německu o 8 %; to si přitom zachovává nejlepší výkonnost mezi vyspělými zeměmi, byť jen v relativním smyslu. Pokud toto nové, nižší tempo růstu přetrvá, do roku 2021 budou průměrné příjmy v USA o 16 % nižší, než by byly, kdyby si uchovaly zhruba 2% roční přírůstky produktivity, jež zažívaly od roku 1945. Jako obzvlášť chronický případ tohoto syndromu se projevuje Británie. V roce 2007 britská produktivita zaostávala za průměrem OECD o 9 %; k roku 2015 už se tato mezera rozšířila na 18 %. Je ohromující, že britská produktivita na hodinu je o celých 35 % pod německou úrovní a o 30 % pod americkou. I Francouzi by dokázali během týdne vyprodukovat tolik jako průměrný britský pracující, a přesto si vzít v pátek volno. Zdá se, jako by Británie vedle faktorů postihujících všechny vyspělé ekonomiky měla obzvlášť chatrný management. Všeobecně se připouštějí některé faktory, které se na tomto jevu podílejí. Během krize a bezprostředně po ní, kdy bylo nové půjčování svázáno snahami bank zotavit kapitál, se některé firmy udržely nad vodou díky mimořádně nízkým úrokovým sazbám a jejich manažeři drželi zaměstnance, vzdor relativně nízkým výnosům. Na druhou stranu pro nové, produktivnější a inovativní firmy bylo těžké získat kapitál potřebný k růstu, a tak se nerozšiřovaly buď vůbec, anebo nahrazováním pracovní síly kapitálem. Jinými slovy, nízké úrokové sazby držely nízkou hladinu produktivity, neboť umožnily zadluženým firemním zombie přežít déle, než by jinak zvládli. Britská centrální banka tento vzájemný vztah připustila a odhaduje, že produktivita v Británii by byla o 1-3 % vyšší, kdyby během fáze zotavení zvýšila úrokové sazby na předkrizové úrovně.", "en": "Understanding the Productivity Puzzle LONDON – In all major economies, the so-called productivity puzzle continues to perplex economists and policymakers: output per hour is significantly lower than it would have been had the pre-2008 growth trend continued. The figures are stark, particularly so in the United Kingdom, but also across the OECD. And while it goes without saying that economists have many ingenious explanations to offer, none has yet proved persuasive enough to create a consensus. According to the UK’s Office for National Statistics, output per hour in France was 14% lower in 2015 than it would have been had the previously normal trend growth rate been matched. Output was 9% lower in the United States and 8% lower in Germany, which has remained the top performer among developed economies, albeit only in relative terms. If this new, lower growth rate persists, by 2021 average incomes in the US will be 16% lower than they would have been had the US maintained the roughly 2% annual productivity gain experienced since 1945. The UK exhibits a particularly chronic case of the syndrome. British productivity was 9% below the OECD average in 2007; by 2015, the gap had widened to 18%. Strikingly, UK productivity per hour is fully 35% below the German level, and 30% below that of the US. Even the French could produce the average British worker’s output in a week, and still take Friday off. It would seem that, in addition to the factors affecting all developed economies, the UK has particularly weak management. Some contributing factors are generally acknowledged. During the crisis and its immediate aftermath, when banks’ efforts to rebuild capital constrained new lending, ultra-low interest rates kept some firms’ heads above water, and their managers retained employees, despite making a relatively low return. On the other hand, new, more productive, and innovative firms found it hard to raise the capital they needed to grow, so they either did not expand, or did so by substituting labor for capital. In other words, low interest rates held productivity down by allowing heavily indebted zombie companies to survive for longer than they otherwise would have done. The Bank of England has acknowledged that trade-off, estimating that productivity would have been 1-3% higher in the UK had it raised interest rates to pre-crisis levels in the recovery phase."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak zajistit zdraví v oteplujícím se světě ŽENEVA – Existuje mnoho klimatických rizik, na která by se svět měl naléhavě připravovat – od škod na infrastruktuře způsobených extrémními meteorologickými jevy až po potravinovou nejistotu vyvolanou suchem. O jedné z oblastí, kde změny klimatu představují pravděpodobně nejzávažnější riziko, se však prakticky nediskutuje: o lidském zdraví. Když udeří přírodní pohromy, jsou oběti povodní, hladomorů nebo zřícení budov často pouhým začátkem; choroby a nemoci, jež po takových událostech následují, někdy napáchají mnohem větší škody. V situaci, kdy globální teploty i hladina moří setrvale stoupají, stoupá i četnost a intenzita přírodních katastrof a spolu s nimi také riziko smrtelných epidemií a endemických výskytů chorob. Toto riziko se nedávno v plné síle projevilo v Mosambiku, kde v březnu udeřil cyklon Idai a vyvolal epidemii cholery – dosud je hlášeno více než 6700 podezření na výskyt této choroby. Pokud jde o často opomíjená rizika endemických chorob, pak se rok po zničujících povodních v Pákistánu v roce 2010 objevilo 37 milionů hlášených případů malárie, průjmových onemocnění a akutních zánětů dýchacích cest a kůže. A když tropická bouře zaplavila v roce 2014 hlavní město Šalomounových ostrovů, vedlo to k výskytu průjmových onemocnění, která se rozšířila i do pěti okrsků, jež žádné záplavy nezažily. Nejlepší obranou proti takové spoušti je odolný systém primární zdravotní péče. Ten však v klimatické agendě zaujímá jen málo místa. Je to vážný nedostatek, poněvadž zdravotnické systémy bývají vůči environmentálním šokům obzvláště zranitelné bez ohledu na to, zda souvisejí s klimatem či jinými jevy.", "en": "Safeguarding Health in a Warming World GENEVA – From infrastructure damage caused by extreme weather events to drought-induced food insecurity, there are many climate risks for which the world should urgently be preparing. But one of the areas where climate change poses arguably the most significant risk is barely being discussed: human health. When natural disasters strike, the death toll from floods, famines, or building collapses is often just the beginning; the sickness and disease that follow sometimes do far more damage. As global temperatures and sea levels continue to rise, so, too, does the frequency and intensity of natural disasters and, with them, the risk of deadly epidemics and endemic disease outbreaks. That risk was underscored recently in Mozambique, where Cyclone Idai, which struck in March, has led to a cholera epidemic, with more than 6,700 suspected cases reported so far. As for oft-ignored endemic disease risks, a year after floods devastated Pakistan in 2010, there were 37 million reported cases of malaria, diarrhea, and acute respiratory and skin infections. Similarly, in the Solomon Islands, flooding in the capital caused by a 2014 tropical storm led to an outbreak of diarrheal disease, which spread to five districts that had not been affected by the flooding. A resilient primary health-care system is the best defense against such devastation. Yet it occupies little space on the climate agenda. This is a serious shortcoming, because health systems tend to be particularly vulnerable to environmental shocks, whether climate-related or otherwise."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Poučí se konečně MMF z Argentiny? SYDNEY – Politicky nezvladatelná krize zahraničního zadlužení Argentiny působí jako silná připomínka, že Mezinárodní měnový fond stále nemá odpověď na to, jak řešit volatilitu mezinárodních kapitálových toků do rozvíjejících se ekonomik. Zdůrazňuje také nutnost reformy v samotném Fondu. Jelikož argentinská historie je případy neschopnosti splácet dluhy poseta, abychom porozuměli současné situaci, musíme se vrátit o nejméně dvě desítky let zpátky. Po většinu 90. let Argentina úspěšně uplatňovala pevný směnný kurz, jejž MMF považoval za rozumnou možnost jak krotit inflaci. Tento přístup se ukázal jako natolik úspěšný, že Argentina přilákala významné přílivy mezinárodního kapitálu, což jí umožnilo financovat rozsáhlý externí deficit. K roku 1998 se už ale kurz jevil jako nadhodnocený, v kontextu nepříznivých směnných relací, silného amerického dolaru a krizí souvisejících s kapitálovými toky v Asii a Rusku. Zdálo se, že by bylo vhodné režimu směnných kurzů dodat určitou flexibilitu, ale nebylo jasné jak. Odstoupit od pevného kurzu je vždycky traumatizující zážitek, který má zřetelné vítěze a poražené. MMF přitom dál soucítil s argentinskými strastmi, protože země dbala jeho doporučení a měla přátele ve Washingtonu. Argentina využila výhody pochybností a zůstala u režimu s pevným kurzem. MMF rozšířil velkorysou podporu a naléhal na svou obvyklou univerzální recepturu: politiku fiskálního zpřísňování. Úsporná opatření snad mohla fungovat, kdyby jediným problémem byla dočasná nelikvidita. Jenže Argentina si vypůjčila přespříliš a její věřitelé si uvědomili, že tamní kurzovní režim je neudržitelný. V prosinci 2001 MMF zdráhavě ukončil podporu. Tehdejší argentinský prezident Fernando de la Rúa dramaticky prchl ve vrtulníku, zatímco ekonomika se propadla do chaosu. Za krachu bank, 20% nezaměstnanosti a poklesu HDP o 28 % země nedokázala splácet zahraniční dluh. Do roku 2010 se šlamastyku podařilo vyřešit a splátky zahraničního dluhu rozložit na delší dobu. S nástupem nového tržně orientovaného prezidenta Mauricia Macriho mohl tento koloběh v roce 2015 začít opět. Tentokrát Argentina na naléhání MMF zavedla čistý plovoucí směnný kurz. Jelikož odklad splátek přistřihl vnější zadlužení, začal znovu přitékat zahraniční kapitál. Investoři byli ochotni kupovat i stoleté dluhopisy země s historií osmi suverénních splátkových neschopností za poslední dvě staletí.", "en": "Will the IMF Finally Learn From Argentina? SYDNEY – Argentina’s politically intractable foreign-debt crisis serves as a powerful reminder that the International Monetary Fund still has no answer for dealing with the volatility of international capital flows to emerging economies. It also underscores the need for reform at the Fund itself. Given that debt defaults have littered Argentina’s history, we need to go back at least two decades to understand the current situation. For most of the 1990s, Argentina had successfully implemented a fixed exchange rate, which the IMF saw as a sensible option for containing inflation. The approach proved so successful that Argentina attracted substantial international capital inflows, allowing it to fund a large external deficit. But by 1998, the exchange rate was looking overvalued in the context of adverse terms of trade, a strong US dollar, and capital-flow crises in Asia and Russia. It seemed that some flexibility should be added to the exchange-rate regime, but it wasn’t clear how to do it. Departing from a fixed rate is always a traumatic experience, with obvious winners and losers. Meanwhile, the IMF remained sympathetic to Argentina’s woes, because the country had followed its recommendations and had friends in Washington, DC. Enjoying the benefit of the doubt, Argentina clung to the fixed-rate regime. The IMF extended generous support, and urged its usual all-purpose policy prescription: fiscal tightening. Austerity might have worked if the only problem had been temporary illiquidity. But Argentina had borrowed too much, and its lenders realized that its exchange-rate regime was unsustainable. In December 2001, the IMF reluctantly ended its support. Argentina’s then-president, Fernando de la Rúa, made a dramatic helicopter departure as the economy descended into chaos. Amid bank closures, 20% unemployment, and a 28% decline in GDP, the country defaulted on its foreign debt. By 2010, the mess had been sorted out and the foreign debt rescheduled. With the arrival of a new business-oriented president, Mauricio Macri, in 2015, the cycle could start again. This time, at the IMF’s urging, Argentina adopted a pure floating exchange rate. With the external debt trimmed by rescheduling, foreign capital flowed in once again. Investors were willing to buy even 100-year bonds from a country with eight sovereign defaults in the last two centuries."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "When I was nominated by President Obama to be his Director of Drug Policy, I was very open about my recovery and about the fact that I was a gay man. And at no point during my confirmation process -- at least that I know of -- did the fact that I was a gay man come to bear on my candidacy or my fitness to do this job. But my addiction did. At one point, a congressional staffer said that there was no way that I was going to be confirmed by the United States Senate because of my past, despite the fact that I had been in recovery for over 20 years, and despite the fact that this job takes a little bit of knowledge around addiction. (Laughter) So, you know, this is the stigma that people with substance use disorders face every single day, and you know, I have to tell you it's still why I'm more comfortable coming out as a gay man than I am as a person with a history of addiction. Nearly every family in America is affected by addiction. Yet, unfortunately, too often, it's not talked about openly and honestly. It's whispered about. It's met with derision and scorn. We hear these stories, time and time again, on TV, online, we hear it from public officials, and we hear it from family and friends. And those of us with an addiction, we hear those voices, and somehow we believe that we are less deserving of care and treatment. Today in the United States, only one in nine people get care and treatment for their disorder. One in nine. Think about that. Generally, people with other diseases get care and treatment. If you have cancer, you get treatment, if you have diabetes, you get treatment. If you have a heart attack, you get emergency services, and you get referred to care. But somehow people with addiction have to wait for treatment or often can't get when they need it. And left untreated, addiction has significant, dire consequences. And for many people that means death or incarceration. We've been down that road before. For too long our country felt like we could arrest our way out of this problem. But we know that we can't.", "cs": "Když jsem byl prezidentem Obamou nominován na funkci ředitele pro drogovou politiku, byl jsem velmi otevřený ohledně své léčby a homosexuality. A ani jednou během mého schvalovacího procesu – alespoň pokud vím – fakt, že jsem gay, nenarušil mou kandidaturu ani způsobilost vykonávat tu práci. Ale má závislost ano. Jednou mi člen Kongresu řekl, že kvůli své minulosti nebudu v žádném případě schválen Senátem Spojených států, navzdory tomu, že jsem byl čistý už dvacet let a navzdory tomu, že ta práce vyžaduje mít nějaké znalosti ohledně závislostí. (Smích) A tohle je stigma, kterému lidé s nemocemi z užívání návykových látek musí čelit každý den; a popravdě je to důvodem, proč je pro mě mnohem snazší přiznat svou homosexualitu než dřívější problémy se závislostí. Téměř každá rodina v Americe je poznamenaná závislostí. A přesto se o ní bohužel často nemluví otevřeně a upřímně. Šeptá se o ní. Setkává se s posměchem a opovržením. O podobných příbězích neustále slýcháme: v televizi, na internetu, od veřejných činitelů i od rodiny a přátel. A my, kteří jsme závislí, slyšíme ty hlasy a pak věříme, že si péči a léčbu tolik nezasloužíme. Dnes se ve Spojených státech dostane péče a léčby této nemoci jen jednomu člověku z devíti. Jednomu z devíti. Přemýšlejte o tom. Zpravidla je péče a léčba poskytnuta lidem s jinými chorobami. Kdo má rakovinu, ten je léčen. Kdo má cukrovku, ten je léčen. Kdo má infarkt, dostane první pomoc a je svěřen do rukou lékařů. Ale lidé se závislostí musí z nějakého důvodu na léčbu čekat a často se jim ani nedostane potřebné pomoci. A bez léčby má závislost závažné, strašlivé následky. Pro mnoho lidí to znamená smrt či vězení. To už jsme zažili. Naše země se příliš dlouho domnívala, že zatýkáním se tento problém vyřeší. Teď už ale víme, že tomu tak není."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "So extroverts really crave large amounts of stimulation, whereas introverts feel at their most alive and their most switched-on and their most capable when they're in quieter, more low-key environments. Not all the time -- these things aren't absolute -- but a lot of the time. So the key then to maximizing our talents is for us all to put ourselves in the zone of stimulation that is right for us. But now here's where the bias comes in. Our most important institutions, our schools and our workplaces, they are designed mostly for extroverts and for extroverts' need for lots of stimulation. And also we have this belief system right now that I call the new groupthink, which holds that all creativity and all productivity comes from a very oddly gregarious place. So if you picture the typical classroom nowadays: When I was going to school, we sat in rows. We sat in rows of desks like this, and we did most of our work pretty autonomously. But nowadays, your typical classroom has pods of desks -- four or five or six or seven kids all facing each other. And kids are working in countless group assignments. Even in subjects like math and creative writing, which you think would depend on solo flights of thought, kids are now expected to act as committee members. And for the kids who prefer to go off by themselves or just to work alone, those kids are seen as outliers often or, worse, as problem cases.", "cs": "Extroverti opravdu dychtí po kvantech stimulace, zatímco introverti jsou ve svém živlu, nabuzení a maximálně schopní, když se nachází v tišším, nerozptylujícím prostředí. Nikoli stále – tohle není absolutní – ale po většinu času. Klíčem k maximálnímu využití našich talentů pro nás všechny je tedy najít míru stimulace, která nám vyhovuje. A právě tady přichází na řadu ty předsudky. Naše nejdůležitější instituce, školy a pracoviště, jsou navrženy především pro extroverty a pro extrovertní potřebu spousty stimulace. To se také promítá do nového „systému víry“, který nazývám novým skupinovým myšlením; které věří, že veškerá tvořivost a produktivita přichází z velice podivně družných míst. Představte si dnešní moderní třídu ve škole. Když jsem chodila do školy já, seděli jsme v řadách. Seděli jsme v řadách takhle a většinu úkolů jsme dělali vesměs samostatně. Dnes se typická třída skládá z takových hnízd – čtyři, pět, šest či sedm dětí naproti sobě. Pracují na nespočtu skupinových úkolů. Dokonce i v předmětech jako matematika či sloh, u kterých byste čekali, že prim bude hrát samostatné myšlení, se od dětí očekává, že se budou chovat jako členové komise. A když dítě preferuje vlastní řešení nebo práci o samotě, je na něj často nahlíženo jako na černou ovci, nebo – hůře – jako problémový případ."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "„Poslušně hlásím, pane nadporučíku, že se opravdu pan polní kurát nemýlil. Když jsem sloužil aktivně, byl jsem superarbitrován pro blbost, a ještě k tomu notorickou. Od regi­mentu nás kvůli tomu pustili dva, mě a ještě jednoho pana hejtmana von Kaunitz. Ten s dovolením, pane nadporučíku, když šel po ulici, tak se současně pořád dloubal prstem levé ruky v levej nosní díře a druhou rukou v pravý dirce, a když šel s námi na cvičení, tak nás vždy postavil jako při defilírungu a říkal: ,Vojáci, éh, pamatujte si, éh, že je dneska středa, poněvadž zejtra bude čtvrtek, éh.' “ Kdyby ty podvlékačky byly čisté a nebyly v oknech mříže, na první pohled dělalo by to dojem, že jste v šatně nějakých lázní. „Tak ho nazveme třebas Max, podívej se, Blahníku, jak zvedá uši. Vstaň, Maxi!”", "en": "“I dutifully report Lieutenant, Sir, that the Field Chaplain really wasn’t mistaken. When I was on active duty, I was discharged for idiocy, and notorious idiocy at that. They let two of us from the regiment go on that account, myself and Captain von Kaunitz. Please forgive my description, Lieutenant, Sir. But, when the Captain walked down the street, he would concurrently dig into the left nostril of his nose with a finger of his left hand. And with a finger of his right hand, he’d dig in the right nostril. When he came with us to army exercises, he would always stand us in a parade-march formation and say: ‘Soldiers, eh, remember, eh, that today is Wednesday, because tomorrow will be Thursday, eh.’” If their underwear had been clean, and if there were no bars on the windows, you might get the impression, at first glance, that you were in the locker room of some spa. “Maybe we should call him Max,” Švejk said. “Look, Blahník. He’s perking up his ears. Up, Max!”"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "par3"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The Competitiveness and Innovation Framework Programme aims to foster the competitiveness of European enterprises and has a total budget of over € 3.6 billion for the period 20072013. Specific CIP programmes promote innovation (including eco-innovation); foster business support services in the regions and better access to finance, with small and medium-sized enterprises (SMEs) as the main target; encourage a better take-up and use of information and communications technologies (ICT); help to develop the information society and promote the increased use of renewable energies and energy efficiency. The EAFRD's rules and mechanisms for providing support are similar to those of the Structural Funds. Cohesion Policy: Structural Funds and Cohesion Fund (SF) The purpose of the Structural Funds (European Regional Development Fund – ERDF and European Social Fund - ESF) and the Cohesion Fund4 is to strengthen economic, social and territorial cohesion by reducing disparities in the level of development among regions and Member States. Each region or Member State has developed, in discussion with the Commission and in partnership with all relevant private and public stakeholders, operational programmes that cover the entire programming period 20072013. Many thematic areas are supported by the Structural Funds, including research, innovation and enterprise for which EU funding in the period 20072013 will be above € 86 billion. The allocation of funds in a given Member State or region varies according to its level of development. However, most regions will have some funding available from the Structural Funds in support of Research, Technological Development and Innovation (RTDI). Unlike FP7 and CIP, the management of the Structural Funds is decentralised to regional or national bodies. More detailed information on each of these funding sources can be found in Annexes 1 to 3 respectively. Depending on your level of knowledge of the funds, it may be helpful to study the information in the annexes first, before proceeding to read the rest of this guide. Sources of advice First step: our websites Before seeking advice, you may find it useful to have a look at the main communication tools of the three programmes: their specific websites (see internet addresses in Annex 4). There you can get an overview of the different activities funded, examples of projects, etc. You can often get advice in information centres near you.", "cs": "Cílem rámcového programu pro konkurenceschopnost a inovace je posílení konkurenceschopnosti evropských podniků a jeho celkový rozpočet na období 2007–2013 činí více než 3,6 miliardy EUR. Zvláštní programy CIP podporují inovace (včetně ekologických inovací); posilují podpůrné služby ve prospěch podniků v regionech a lepší přístup k financování, přičemž se zaměřují především na malé a střední podniky; podporují lepší zavádění a využívání informačních a komunikačních technologií (IKT); pomáhají rozvíjet informační společnost a prosazují větší využívání energie z obnovitelných zdrojů a energetickou účinnost. Pravidla a mechanismy pro poskytování podpory v rámci EZFRV jsou podobné pravidlům a mechanismům strukturálních fondů. Politika soudržnosti: strukturální fondy a Fond soudržnosti (SF) Účelem strukturálních fondů (Evropského fondu pro regionální rozvoj – EFRR a Evropského sociálního fondu – ESF) a Fondu soudržnosti4je posílení hospodářské, sociální a územní soudržnosti snižováním rozdílů v úrovni rozvoje mezi jednotlivými regiony a členskými státy. Každý region nebo členský stát po diskusi s Komisí a v partnerství se všemi příslušnými soukromými a veřejnými zúčastněnými stranami vypracoval operační programy, které zahrnují celé programové období 2007–2013. Strukturální fondy podporují mnoho tematických oblastí, včetně výzkumu, inovací a podnikání, pro něž jsou v období 2007–2013 k dispozici finanční prostředky ve výši více než 86 miliard EUR. Přidělování finančních prostředků v daném členském státě nebo regionu se liší v závislosti na jeho úrovni rozvoje. Většina regionů však bude mít k dispozici určité finanční prostředky ze strukturálních fondů na podporu výzkumu, technologického rozvoje a inovací (VTRI). Na rozdíl od 7. RP a CIP je řízení strukturálních fondů decentralizované a je přeneseno na regionální nebo vnitrostátní orgány. Podrobnější informace o jednotlivých zdrojích financování jsou uvedeny v přílohách 1 až 3. Podle úrovně vašich znalostí jednotlivých fondů může být užitečné před pročtením zbytku této příručky prostudovat nejprve informace uvedené v přílohách. Zdroje informací První krok: naše internetové stránky Než si vyžádáte radu, může být pro vás užitečné podívat se na hlavní komunikační nástroje těchto tří programů: jejich konkrétní internetové stránky (viz internetové adresy v příloze 4). Zde můžete získat přehled o jednotlivých financovaných činnostech, příklady projektů atd. Často můžete získat radu v informačních centrech nacházejících se ve vašem okolí."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Blues amerického trhu dluhopisů PEKING – Trh dluhopisů amerického ministerstva financí patří k největším a nejaktivnějším dluhovým trhům na světě, který poskytuje investorům bezpečnou formu uložení hodnoty a spolehlivý zdroj příjmů, přičemž současně pomáhá snížit náklady americké vlády na obsluhu dluhu. Podle amerického ministerstva financí však zahraniční investoři prodali v dubnu letošního roku dlouhodobé americké dluhy v hodnotě rekordních 54,5 miliardy dolarů, přičemž jen Čína ztenčila své zásoby o 5,4 miliardy dolarů. Tento výprodej amerického státního dluhu zahraničními investory zvěstuje pro USA konec éry levného financování. Současný stav je takový, že americká vláda drží zhruba 40% svého dluhu prostřednictvím Federálního rezervního systému a vládních agentur, jako je Social Security Trust Fund, zatímco američtí a zahraniční investoři drží po třiceti procentech. Hlavními kupci amerického dluhu jsou přitom rozvíjející se ekonomiky – z nichž mnohé využívají velkých obchodních přebytků k tažení růstu HDP a z výsledného přílivu kapitálu doplňují své rezervy v zahraniční měně. V posledních deseti letech se devizové rezervy těchto zemí rozrostly ze 750 miliard na 6,3 bilionu dolarů – což je více než 50% celkové globální hodnoty – a představují významný zdroj financování, který účinně snižuje americké náklady na dlouhodobé půjčky. Vzhledem k tomu, že výnos z desetiletých amerických dluhopisů klesal v letech 2000 až 2012 v průměru o 45% ročně, mohly USA financovat svůj dluh za výjimečně příznivých podmínek. Pokračující znehodnocování amerického dolaru – jehož hodnota klesla od zrušení brettonwoodského systému v roce 1971 téměř o polovinu – podkopává spolu s rostoucím objemem amerického vládního dluhu kupní sílu investorů do amerických vládních dluhopisů. To těmto zemím snižuje hodnotu devizových rezerv, což ohrožuje jejich fiskální a kurzovou politiku a nahlodává jejich finanční bezpečnost. Nikde to nepůsobí větší problémy než v Číně, která navzdory nedávnému výprodeji zůstává zdaleka největším zahraničním věřitelem Ameriky, neboť disponuje více než 22 procenty amerického dluhu drženého zahraničními subjekty. Čínská poptávka po dluhopisech amerického ministerstva financí umožnila USA v posledních deseti letech téměř ztrojnásobit svůj státní dluh, z přibližně 6 na 16,7 bilionu dolarů. Na druhé straně to vedlo k navyšování čínských devizových rezerv zhruba o 28% ročně. Čínské nákupy amerického dluhu v podstatě přenášely oficiální rezervy získané díky čínskému obchodnímu přebytku zpět na americký trh.", "en": "America’s Bond-Market Blues BEIJING – The market for United States Treasury securities is one of the world’s largest and most active debt markets, providing investors with a secure stock of value and a reliable income stream, while helping to lower the US government’s debt-servicing costs. But, according to the US Treasury Department, overseas investors sold a record $54.5 billion in long-term US debt in April of this year, with China slashing its holdings by $5.4 billion. This dumping of US government debt by foreign investors heralds the end of an era of cheap financing for the US. As it stands, the US government holds roughly 40% of its debt through the Federal Reserve and government agencies like the Social Security Trust Fund, while American and foreign investors hold 30% each. Emerging economies – many of which use large trade surpluses to drive GDP growth and supplement their foreign-exchange reserves with the resulting capital inflows – are leading buyers of US debt. Over the last decade, these countries’ foreign-exchange reserves have swelled from $750 billion to $6.3 trillion – more than 50% of the global total – providing a major source of financing that has effectively suppressed long-term US borrowing costs. With yields on US ten-year bonds falling by 45% annually, on average, from 2000 to 2012, the US was able to finance its debt on exceptionally favorable terms. But the ongoing depreciation of the US dollar – which has fallen by almost half since the Bretton Woods system collapsed in 1971 – together with the rising volume of US government debt, undermines the purchasing power of investors in US government securities. This diminishes the value of these countries’ foreign-exchange reserves, endangers their fiscal and exchange-rate policies, and undermines their financial security. Nowhere is this more problematic than in China, which, despite the recent sell-off, remains by far America’s largest foreign creditor, accounting for more than 22% of America’s foreign-held debt. Chinese demand for Treasuries has enabled the US to increase its government debt almost threefold over the last decade, from roughly $6 trillion to $16.7 trillion. This, in turn, has fueled a roughly 28% annual expansion in China’s foreign-exchange reserves. China’s purchases of American debt effectively transferred the official reserves gained via China’s trade surplus back to the US market."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Na přirozené míře nezaměstnanosti není nic přirozeného NEW YORK – Proč je nezaměstnanost tak nízká v zemích, kde inflace zůstává potlačená? Pro ekonomy je to zásadní otázka. A když ekonomové narazí na zásadní otázku, často následují zásadní neshody. V 60. letech jsem patřil k rebelským ekonomům, kteří odmítli makroekonomii vštěpovanou nám v 50. letech – tedy „keynesiánskou“ teorii rozvinutou J. R. Phillipsem a Jamesem Tobinem, podle níž je hnacím motorem všeho agregátní poptávka. Vysokou nezaměstnanost způsobuje jen nedostatečná poptávka a nízkou nezaměstnanost jen abnormálně vysoká poptávka. To nás hnětlo, protože základní ekonomická teorie, kterou nás učili – teorie formulovaná Alfredem Marshallem, Knutem Wicksellem a Robertem Solowem –, tvrdila, že hnacím motorem všeho jsou strukturální síly. Rychlejší technologický pokrok a větší sklon k práci nebo k úsporám je zapotřebí vítat, protože zvyšují nabídku práce a kapitálu – a tím i zaměstnanost a investice. Keynesiáni ovšem tvrdili, že strukturální síly jsou špatné, jelikož připravují lidi o pracovní místa, dokud politici „nevyrobí“ poptávku, která vyrovná vzestup nabídky. My jsme dospěli k závěru, že přinejmenším ta ekonomická větev, kde se vše měří konvenčními makroekonomickými proměnnými typu nezaměstnanosti, inflace a růstu výkonu, není plně determinovaná agregátní poptávkou. Na strukturálních silách záleží. Tvrzení keynesiánů, že „poptávka“ je všemocná – tedy že ona sama zvyšuje zaměstnanost, a tím také investice, ba dokonce i růst –, není opodstatněné. Oni ho však opakují dál.", "en": "Nothing Natural About the Natural Rate of Unemployment NEW YORK – Why is unemployment so low in countries where inflation remains subdued? For economists, this is a fundamental question. And when economists confront a fundamental question, fundamental disagreement often follows. I was one of the rebel economists of the 1960s who rejected the macroeconomics we were taught in the 1950s – the “Keynesian” theory developed by J.R. Hicks, A.W. Phillips and James Tobin, according to which aggregate demand drove everything. High unemployment was caused only by deficient demand, and low unemployment only by abnormally high demand. This bothered us, because the basic economic theory we were taught – the theory built by Alfred Marshall, Knut Wicksell, and Robert Solow – said everything was driven by structural forces. Faster technological progress and a greater preference to work or to save were to be welcomed, because they would boost the supply of labor and capital – and thus employment and investment. But the Keynesians maintained that structural forces were bad, because they cost people their jobs, unless policymakers manufactured enough demand to match the increase in supply. A conclusion we drew was that, at the very least, the path of an economy, measured by conventional macroeconomic variables of unemployment, inflation, and output growth, is not fully determined by aggregate demand. Structural forces matter. Keynesians’ claim that “demand” is all-powerful – that it alone increases employment and thus investment and even growth – was groundless. Yet they continue to repeat it."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "So, next thing you know, I had my bright blue volunteer vest, I had my photo ID, and I was fully trained by my 89-year-old boss. I worked alone. Every Friday morning I was at the gift shop. While ringing in hospital staff's Tic Tacs, I'd casually ask, \"What do you do?\" Then I'd tell them, \"Well, I'm getting my hip replaced -- in 18 months. It's gonna be so great when the pain stops. Ow!\" All the staff got to know the plucky, young volunteer. My next surgeon's appointment was, coincidentally, right after a shift at the gift shop. So, naturally, I had my vest and my identification. I draped them casually over the chair in the doctor's office. And you know, when he walked in, I could just tell that he saw them. Moments later, I had a surgery date just weeks away, and a big fat prescription for Percocet. Now, word on the street was that it was actually my volunteering that got me to the front of the line. And, you know, I'm not even ashamed of that. Two reasons. First of all, I am going to take such good care of this new hip. But also I intend to stick with the volunteering, which actually leads me to the biggest epiphany of them all. Even when a Canadian cheats the system, they do it in a way that benefits society.", "cs": "Takže další věc byla moje nová dobrovolnická vesta, měla jsem svoji fotku a byla jsem plně vytrénována svým 89 letým šéfem. Pracovala jsem sama. Každý pátek ráno jsem byla v dárkovém obchodě. Během zvonění na nemocniční hodiny pro zaměstnance, jsem se obvykle zeptala \"Co děláte?\" Potom jsem jim řekla \"Já dostanu svoji novou kyčli - za 18 měsíců. Bude to tak skvělé, že moje bolest přestane!\" Všichni zaměstnanci poznali statečnou mladou dobrovolnici. Moje další schůzka u chirurga byla náhodně hned po směně v obchodě. Takže přirozeně jsem měla na sobě vestu a identifikaci. Pověsila jsem je na židli v ordinaci a když přisel musel je vidět. Za chvilku jsem měla pár týdnů před operací, a velký tlustý recept na Percocet. Říkalo se, že to bylo moje dobrovolnictví, které mě dostalo na začátek řady. A víte, že se za to příliš nestydím. Dva důvody. Nejdříve, budu se starat opravdu dobře o tuto novou kyčel. Ale také, zůstanu u dobrovolnictví, které mě vede k největšímu zření ze všech. I když Kanaďani podvádí systém, dělají to stylem, který je prospěšný pro společnost."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "I brought these books with me because they were written by my grandfather's favorite authors. My grandfather was a rabbi and he was a widower who lived alone in a small apartment in Brooklyn that was my favorite place in the world when I was growing up, partly because it was filled with his very gentle, very courtly presence and partly because it was filled with books. I mean literally every table, every chair in this apartment had yielded its original function to now serve as a surface for swaying stacks of books. Just like the rest of my family, my grandfather's favorite thing to do in the whole world was to read. But he also loved his congregation, and you could feel this love in the sermons that he gave every week for the 62 years that he was a rabbi. He would takes the fruits of each week's reading and he would weave these intricate tapestries of ancient and humanist thought. And people would come from all over to hear him speak. But here's the thing about my grandfather. Underneath this ceremonial role, he was really modest and really introverted -- so much so that when he delivered these sermons, he had trouble making eye contact with the very same congregation that he had been speaking to for 62 years. And even away from the podium, when you called him to say hello, he would often end the conversation prematurely for fear that he was taking up too much of your time.", "cs": "Přinesla jsem je sem, neboť jsou to oblíbení autoři mého dědečka. Můj dědeček byl rabín a vdovec, který žil v malém bytě v Brooklynu, což bylo mé nejoblíběnější místo, když jsem vyrůstala; částečně kvůli tomu, že bylo cítit jeho jemnou, nenápadnou přítomností, z části kvůli tomu, že bylo plné knih. Doslova každý stůl a každá židle v tomto bytě přestaly plnit svou funkci, aby sloužily jako základna vratkých komínků knih. Stejně jako u zbytku mé rodiny, dědečkovou nejoblíbenější činností na celém světě bylo čtení. Miloval však i svou kongregaci a tuto lásku jste mohli cítit v kázáních, která vedl každý týden po 62 let, co byl rabínem. Zužitkovával plody každotýdenního čtení a svá kázání prolínal pestrou škálou starověkého a humanistického myšlení. Lidé se scházeli zdaleka, aby ho slyšeli mluvit. Mělo to však jeden háček. Pod povrchem své ceremoniální role byl opravdu skromný a velmi introvertní – tak moc, že během svých kázání měl problém udržet oční kontakt s tou samou kongregací, ke které mluvíval po 62 let. Dokonce i mimo kazatelnu, když jste ho odchytli a pozdravili, často ukončoval konverzaci předčasně ze strachu, aby vás zbytečně neokrádal o čas."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Svět bude do roku 2030 potřebovat vznik 600 milionů pracovních míst, aby vstřebal nováčky vstupující do pracovních sil, většinu v rozvojových zemích. Při naplňování tohoto požadavku a využívání potenciálu obchodu být motorem hospodářského růstu sehrají obrovskou roli právě mikropodniky a malé a střední podniky, na něž připadá zhruba 90 % firem na světě a většina zaměstnanosti. Lepší systém financování obchodu může navíc pomoci uvolnit úzká hrdla v dodavatelských řetězcích, která v průběhu pandemie covidu-19 zpomalují ekonomické oživení a přispívají k vyšší inflaci. Dřívější snahy zlepšit financování obchodu vyústily v bujení sítí, digitálních standardů a digitalizačních iniciativ. Mnohé z nich jsou sice vynikající, ale abychom zacelili onu díru v hodnotě 1,7 bilionu dolarů ve financování obchodu, potřebujeme řešení „pro celý svět“. Navrhujeme systematičtější model, který všechno digitálně spojuje do čehosi, co nazýváme „vrstvou interoperability“. Nebyla by to ani nová vrstva byrokracie, ani náhražka regulace. Jedná se o virtuální konstrukt poskytující globální rámec pro stávající i budoucí standardy, protokoly a principy, s cílem zapojit všechny účastníky ekosystému financování obchodu do současných i budoucích sítí. Tento konstrukt by se opíral o tři hlavní pilíře: opatření umožňující digitální obchodování čili standardy usnadňující digitalizaci financování obchodu i globálního obchodování, konkrétní standardy umožňující digitalizaci odvětví financování obchodu a doporučené postupy pro interoperabilitu financování obchodu. Tuto vrstvu by mohl řídit jediný globální subjekt v odvětví nebo určité konsorcium, čerpající ze stávajících uspořádání, jako je loni spuštěná Iniciativa Mezinárodní obchodní komory pro digitální standardy. Vrstva interoperability by vytvořila něco jako celosvětový standard kvality ISO pro obchodní systém a fungovala by v duchu Komise pro technickou stránku internetu, která vyvíjí internetové standardy. Její zřízení bude vyžadovat pevné odhodlání bank, vlád, obchodních orgánů a nestátních organizací. Společný postup by aktérům umožnil pocítit konkrétní přínosy, se silným vedením potenciálně už za 2-3 roky. Pro naši hypotetickou řemeslnici z jihovýchodní Asie by taková úprava znamenala, že každý krok v obchodním procesu by byl online a mohla by jej zvládnout ze svého laptopu. Řadu kroků, včetně předkládání úvěrových referencí, by jí usnadnil průvodce vytvářený umělou inteligencí a šitý na míru jejímu malému podniku. Dovozní a vývozní systémy by sdílely společný jazyk pro vkládání údajů, což by znamenalo přímočařejší postup pro ni, celní úředníky a celou škálu provozovatelů systémů a zároveň by to zjednodušilo a zrychlilo odstraňování chyb.", "en": "By 2030, the world will need to add 600 million jobs to absorb new workforce entrants, most of them in developing countries. MSMEs, which account for about 90% of global businesses and the majority of employment, will play a huge role in meeting that demand and unlocking the potential of trade to drive economic growth. Moreover, a better trade finance system can help to ease the supply-chain bottlenecks that are slowing economic recovery and contributing to higher inflation amid the COVID-19 pandemic. Previous efforts to improve trade finance have resulted in a proliferation of networks, digital standards, and digitization initiatives. While many of these are excellent, we need a “whole world” solution in order to close the $1.7 trillion trade-finance gap. We propose a more systematic model that combines everything digitally, in what we call an “interoperability layer.” This would be neither a new layer of bureaucracy nor a substitute for regulation. Rather, it is a virtual construct providing a global framework for existing and future standards, protocols, and principles, with the goal of connecting all participants in the trade-finance ecosystem to both current and future networks. This construct would be built on three main pillars: digital trade enablers, or standards facilitating the digitization of both trade finance and global trade; specific standards enabling the digitization of the trade-finance industry; and best practices for trade-finance interoperability. A single global industry entity or a consortium could govern the layer, leveraging existing schemes such as the ICC Digital Standards Initiative launched last year. The interoperability layer would create something akin to the global ISO quality standard for the trade system, and would operate along the lines of the Internet Engineering Task Force, which develops internet standards. Establishing it will require a robust commitment from banks, governments, trade bodies, and NGOs. Pulling together now would enable players to experience tangible benefits, potentially in 2-3 years with strong governance. For our hypothetical Southeast Asian artisan, such a systemic fix would mean every step of the trade process would be online and navigable from her laptop. Many steps, including credit referencing, would be guided and powered by artificial intelligence and tailored to her small business. Import and export systems would share a common language for data input, resulting in a more straightforward process for her, for customs officials, and for the panoply of systems operators, while making troubleshooting simple and fast."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Evropský průmysl sužují podobné problémy. Rafinérské a petrochemické odvětví dodává EU velkou část jejích paliv a je také významným zdrojem daňových příjmů. Navazující sektor, včetně distribuce paliv, přináší státním pokladnám v úhrnu kolem 240 miliard eur ročně. Podle všech měřítek se jedná o významné odvětví, které by nemělo trpět přeregulovaností. Avšak přestože toto odvětví ohrožují nafouklé ceny pohonných hmot po celém světě, starosti blíže domovu mu dělá přemíra unijní a národní energetické regulace. Přebujelá tvorba zákonů zvyšuje ceny a vytlačuje investory, nejen z rafinérství a petrochemie, ale ze všech energeticky náročných sektorů, včetně výroby hliníku, oceli a cementu. V některých státech EU jsou ceny elektřiny pro průmyslové zákazníky dvojnásobné oproti tomu, co platí jejich severoamerické protějšky. Na vině jsou z velké části přehnaně složité klimatické směrnice, politický odpor vůči těžbě břidlicových plynů a energetické politiky upřednostňující nákladné, neefektivní technologie. Někteří tvůrci politik v Bruselu si postupně začínají uvědomovat, že nižší ceny energií by mohly být pro ekonomiku přínosem. Většina je ale stále přesvědčená, že nad rozvojem průmyslu a obecněji hospodářským růstem by měla mít převahu ochrana společnosti a životního prostředí před širšími důsledky podnikání v energetice. Předpokládají, že robustní oživení a tvorba pracovních míst se jednoduše objeví samy od sebe. Evropa proto namísto udržitelného růstu směřuje k modelu, pro nějž by snad byl vhodnější nový pojem – „udržitelná stagnace“. Tento přístup znamená kolosální plýtvání penězi. Jak podotýká Bjørn Lomborg z Centra Kodaňského konsenzu: „Rok co rok v příštích 87 letech Evropská unie za své současné klimatické politiky zaplatí 250 miliard dolarů. Za téměř 20 bilionů dolarů se teploty do konce století sníží o zanedbatelných 0,05ºC.“ Naproti tomu na zmírnění nezaměstnanosti mladých lidí, v současnosti dosahující v některých zemích téměř 60 %, EU vyčleňuje ubohých osm miliard eur na sedm let. Evropská ekonomika však neporoste a dostatečný počet pracovních míst nevznikne, nebude-li zajištěna možnost rozkvětu pro tak zásadní průmyslová odvětví, jako je výroba hliníku, oceli, plastů a cementu. Takový výsledek by byl špatný nejen pro ekonomiku, ale i pro životní prostředí, protože tato odvětví se nadále jednoduše přesouvají na trhy s mnohem horší ekologickou reputací.", "en": "European industry is afflicted by similar problems. The refining and petrochemical sector supplies the EU with a large proportion of its fuel, and is also a major source of tax revenue. The downstream sector, together with fuels distribution, contributes a total of around €240 billion annually to treasury coffers. By any reckoning, this is an important industry that should not suffer from overregulation. But, while the industry faces the threat of inflated gas prices from around the world, its concerns closer to home are the abundance of EU and national energy regulations. Excessive law-making has pushed up prices and pushed out investors, not only from refining and petrochemicals, but from all energy-intensive sectors, including aluminum, steel, and cement. In some EU states, electricity prices for industrial customers are twice what their North American counterparts pay. Overly complex climate regulations, political resistance to shale-gas development, and energy policies that favor expensive, ineffective technologies are largely to blame. Some policymakers in Brussels are gradually beginning to recognize that lower energy prices might be good for the economy. But most still believe that protecting society and the environment from the wider effects of the energy business should take priority over the industry’s development and broader economic growth. They assume that robust recovery and job creation will emerge simply of their own accord; as a result, rather than enjoying sustainable growth, Europe is heading toward a model for which a new term – “sustainable stagnation” – might be appropriate. This approach is a colossal waste of money. As Bjørn Lomborg of the Copenhagen Consensus Center notes, “The European Union will pay $250 billion for its current climate policies each and every year for 87 years. For almost $20 trillion, temperatures by the end of the century will have been reduced by a negligible 0.05ºC.” By contrast, the EU is allocating a paltry €8 billion over seven years to alleviate youth unemployment, which currently runs close to 60% in some member states. But Europe’s economy will not grow, and a sufficient number of jobs will not be created, if such vital industries as aluminum, steel, fuels, plastics, and cement are not allowed to thrive. This outcome would be bad not only for the economy, but also for the environment, because these industries will simply continue relocating to markets with far worse environmental records."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Against this background, it would be impossible for any central bank to keep inflation at a specific point target at all times or to bring it back to a desired level within a very short period of time. Consequently, monetary policy needs to act in a forward-looking manner and can only maintain price stability over longer periods of time. This is the reasoning that lies at the core of the ECB’s mediumterm orientation. monetary policy, since the transmission mechanism spans a variable, uncertain period of time. An excessively aggressive policy response to restore price stability within a very short time span may, under these circumstances, risk incurring a significant cost in terms of output and employment volatility which, over a longer horizon, could also affect price developments. In these cases, it is widely recognised that a gradual response of monetary policy is appropriate both to avoid unnecessarily high volatility in real activity and to maintain price stability over a longer horizon. Thus, the mediumterm orientation also gives the ECB the flexibility required to respond in an appropriate manner to the different economic shocks that might occur. At the same time, it should be clear that, from an ex post perspective, the ECB can be held accountable only for trends in inflation. The “medium term” notion deliberately retains some flexibility with regard to an exact time frame. This reflects the fact that it is not advisable to specify ex ante a precise horizon for the conduct of THE TWO PILLARS OF THE ECB’S MONETARY POLICY STRATEGY The two-pillar framework is a tool for organising information … The ECB’s approach to organising, evaluating and crosschecking the information relevant for assessing the risks to price stability is based on two analytical perspectives, referred to as the two “pillars”. … to ensure that no relevant information is lost The two-pillar approach is designed to ensure that all relevant information is used in the assessment of the risks to price stability and that appropriate attention is paid to different perspectives and the crosschecking of information in order to come to an overall judgement of the risks to price stability. It represents, and conveys to the public, the notion of diversified analysis and ensures robust decisionmaking based on different analytical perspectives. Price developments are influenced largely by the interplay of supply and demand in the goods, services and factor markets. ECONOMIC ANALYSIS", "cs": "Za této situace nemůže žádná centrální banka udržovat míru inflace stále na konkrétní cílové hodnotě, ani ji ve velmi krátké době opět na požadovanou hodnotu snížit. Měnová politika musí tedy působit s výhledem do budoucna a cenovou stabilitu může udržet pouze v delším časovém úseku. Tento způsob uvažování je jádrem střednědobé orientace měnové politiky ECB. předem stanovit, neboť transmisní mechanismus pokrývá proměnlivý a nejistý časový úsek. Příliš razantní měnová reakce, jejímž cílem je obnovení cenové stability ve velmi krátkém časovém úseku, může za těchto okolností vytvářet nebezpečí vzniku značných nákladů, pokud jde o volatilitu produkce a míry zaměstnanosti, a v delším období může také ovlivnit vývoj cen. V těchto případech panuje obecná shoda, že reakce měnové politiky by měla být postupná, aby zabránila zbytečně vysoké volatilitě v reálné hospodářské aktivitě a v dlouhodobějším výhledu udržovala cenovou stabilitu. Střednědobá orientace tedy umožňuje ECB vhodným způsobem reagovat na různé hospodářské šoky, které by mohly vznikat. Současně by však mělo být zřejmé, že zpětně může nést ECB odpovědnost pouze za inflační trendy. Koncepce střednědobé orientace v sobě záměrně obsahuje určitou pružnost ve vztahu k přesnému časovému rámci a odráží skutečnost, že pro provádění měnové politiky není vhodné si jej DVA PILÍŘE STRATEGIE MĚNOVÉ POLITIKY ECB Dvoupilířový rámec je prostředkem k uspořádání informací,... Přístup ECB k uspořádání, vyhodnocení a porovnávání informací, které jsou důležité pro hodnocení rizik pro cenovou stabilitu, vychází ze dvou analytických hledisek – dvou tzv. pilířů. ...které pomáhají zajistit, aby nedošlo ke ztrátě důležitých informací. Smyslem dvoupilířového přístupu je zajistit, aby byly při hodnocení rizik pro cenovou stabilitu využity všechny relevantní údaje a aby byla dostatečná pozornost věnována odlišným pohledům na problematiku a porovnávání různých údajů. Tento systém veřejně ukazuje, že ECB používá různé druhy analýz, a zajišťuje, aby její rozhodování bylo spolehlivé a vycházelo z různých analytických pohledů. Cenový vývoj je výrazně ovlivňován vztahem nabídky a poptávky na trzích zboží, služeb a výrobních faktorů. HOSPODÁŘSKÁ ANALÝZA"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Chiméra měnové manipulace CAMBRIDGE – Americký prezident Barack Obama stále naléhá na to, aby dostal pravomoc dojednávat obchodní dohody a využil ji k dovršení rozhovorů o Transpacifickém partnerství (TPP) a Transatlantickém obchodním a investičním partnerství (TTIP) s Evropskou unií. Mnozí v Kongresu USA ale trvají na tom, že do dohod se nejprve musí přidat ujednání zabraňující manipulaci měn. Řekněme si to jasně: kdyby USA trvaly na tom, že součástí obchodních smluv budou „přísná a vymahatelná pravidla měnové kázně,“ žádné dohody se neuzavřou. Ostatní země by odmítly – a právem. Nikdy nebyl dobrý nápad navazovat snahy předcházet měnové manipulaci na obchodní dohody a dobrý nápad to není ani dnes. Pravda, jsou doby, kdy lze měny konkrétních zemí považovat za podhodnocené či nadhodnocené, a jsou doby, kdy jejich obchodní partneři mají legitimní zájem na takovou věc poukázat. Ale i když je nesoulad měn poměrně jasný, obchodní dohody nejsou správným způsobem jak se k němu stavět. Mezi vhodnější nástroje k řešení potíží se směnnými kurzy patří Mezinárodní měnový fond, G20, G7 a dvojstranná jednání. O podhodnoceném žen-min-pi se úspěšně jednalo při dvojstranných rozhovorech mezi Čínou a USA v letech 2004 až 2011. Čína nechala měnu postupně zhodnotit o 35 %. Dnes je pohodlně v normálním rozpětí. Stále ovšem platí, že je většinou nemožné určit, zda je měna nadhodnocená či podhodnocená. Manipulace není totéž co existence cla či kvóty, již mohou ověřit nezávislí pozorovatelé. Nutnou podmínkou úsudku, že určitá země manipuluje svou měnu, je skutečnost, že se tamní úřady vměšují do trhu s devizami. Čínská centrální banka například v letech 2004 až 2014 koupila rekordní objem dolarů, čímž předešla tomu, aby zhodnocování směnného kurzu žen-min-pi bylo tak rychlé, jak by jinak bylo. Teď už to ale Číňané nedělají. Dokonce během posledního roku dolary prodávali, čímž hodnotu žen-min-pi drželi výš, než by jinak byla. Navíc často k intervencím na trzích s devizami existují legitimní důvody. Například Dohodou z hotelu Plaza se USA v roce 1985 spojily s Japonskem, Německem a dalšími zeměmi G7, aby společně intervenovaly s cílem oslabit dolar.", "en": "The Chimera of Currency Manipulation CAMBRIDGE – US President Barack Obama is still pressing to obtain Trade Promotion Authority and use it to conclude negotiations for the Trans-Pacific Partnership (TPP) and the Transatlantic Trade and Investment Partnership (TTIP) with the European Union. But many in the US Congress insist that provisions must be added to the agreements to prevent currency manipulation. Let’s be clear: If the US were to insist that “strong and enforceable currency disciplines” be part of trade agreements, no deals would be concluded. Other countries would refuse – and they would be right. Linking efforts to prevent currency manipulation to trade agreements has always been a bad idea, and it still is. True, there are times when particular countries’ currencies can be judged to be undervalued or overvalued, and there are times when their trading partners have a legitimate interest in raising the issue. But even when currency misalignment is relatively clear, trade agreements are not the right way to address it. More suitable venues for resolving exchange-rate issues include the International Monetary Fund, the G-20, the G-7, and bilateral negotiations. For example the undervalued renminbi was successfully addressed in bilateral China-US discussions from 2004 to 2011. China allowed the currency to appreciate 35% over time. Today it is well within a normal range. But the fact remains that it is mostly impossible to tell whether a currency is overvalued or undervalued. Manipulation is not like the existence of a tariff or quota that can be verified by independent observers. A necessary condition for concluding that a country is manipulating its currency is that its authorities are intervening in the foreign-exchange market. The People’s Bank of China, for example, bought a record quantity of dollars from 2004 to 2014, thereby preventing the renminbi’s exchange rate from appreciating as fast as it otherwise would have done. But the Chinese are not doing that anymore. If anything, they have been selling dollars over the last year, keeping the renminbi’s value higher than it would otherwise be. Moreover, there are often legitimate reasons for intervening in foreign-exchange markets. For example, under the Plaza Accord, the US joined with Japan, Germany, and other G-7 countries in 1985 to intervene cooperatively to weaken the dollar."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And when Kibaki got into power -- through a coalition of forces that were trying to clean up corruption in Kenya -- they commissioned this report, spent about two million pounds on this and an associated report. And then the government sat on it and used it for political leverage on Moi, who was the richest man -- still is the richest man -- in Kenya. It's the Holy Grail of Kenyan journalism. So I went there in 2007, and we managed to get hold of this just prior to the election -- the national election, December 28. When we released that report, we did so three days after the new president, Kibaki, had decided to pal up with the man that he was going to clean out, Daniel arap Moi, so this report then became a dead albatross around President Kibaki's neck. CA: And -- I mean, to cut a long story short -- word of the report leaked into Kenya, not from the official media, but indirectly, and in your opinion, it actually shifted the election. JA: Yeah. So this became front page of the Guardian and was then printed in all the surrounding countries of Kenya, in Tanzanian and South African press. And so it came in from the outside. And that, after a couple of days, made the Kenyan press feel safe to talk about it. And it ran for 20 nights straight on Kenyan TV, shifted the vote by 10 percent, according to a Kenyan intelligence report, which changed the result of the election.", "cs": "Když se k moci dostal Kibaki - díky koalici sil, které se snažily odstranit v Keni korupci - objednali si tuhle zprávu a za ni a ještě jednu související zprávu zaplatili dva miliony liber. Pak ji vláda zadržela a využila k politickému nátlaku na Moiho, což byl a pořád je nejbohatší muž v Keni. Je to svatý grál keňské žurnalistiky. Roku 2007 jsem tam odjel a zprávu se nám podařilo získat těsně před volbami - před celostátními volbami 28. prosince. Zveřejnili jsme ji tři dny poté, co se nový prezident Kibaki rozhodl spřáhnout s tím, koho chtěl odstranit, s Danielem arap Moim. Proto se ta zpráva stala pro prezidenta Kibakiho velkou přítěží. CA: A abych to zkrátil - pověst o této zprávě se do Keni nedostala z oficiálních médií, ale nepřímo. A podle vás vlastně ovlivnila volby. JA: Ano. Vyšla na titulní straně deníku Guardian a ve všech zemích sousedících s Keňou, v tanzanském a jihoafrickém tisku. Do země se tedy dostala zvenčí. Takže po několika dnech už o ní mohl bez obav psát i tisk v Keni. 20 dní se o ní mluvilo v keňské televizi a podle zprávy keňské zpravodajské služby, ovlivnila 10 % hlasů, což změnilo výsledky voleb."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jelikož však vlády obdarovaných zemí dychtí po dolarech ze zahraniční pomoci, obvykle jsou nažhavené držet se programů sestavených dárci a jejich smluvními partnery. Kývnou na podmínky, studie i hodnocení. Podvolí se, když zvenčí slyší, kam a jak mají peníze umístit. Místní partneři mohou jen sbírat drobečky na konci dlouhého procesu, jehož se účastní příliš mnoho „expertů“, takže se příjemci pomoci cítí zbaveni práv a nevidí před sebou lepší budoucnost. Namísto prostého seškrtání pomoci, k němuž se Trumpova administrativa zřejmě chystá, by však USA měly zvážit spíš přepracování toho, jak pomoc poskytují, nikoli zda ji vůbec poskytovat. A právě tady lze vyvodit důležitá ponaučení z přístupu postupujícího zdola, který se dnes testuje v některých částech islámského světa. V místech, jako je Pákistán, kde o své přítomnosti dávají rostoucí měrou vědět společensky uvědomělí, podnikaví náboženští vůdci, mulláhové, vznikají v reakci na vakuum vzniklé v důsledku nedostatků v programech pomoci Západu místní řešení. Tito klíčoví členové komunit nabízejí muslimům zřetelnější vizi lepšího života, než kdy dokázaly západní agentury rozvojové pomoci. Lidé mulláhům rozumějí a věří v to, co jim nabízejí. Právě na získání takové důvěry západní dárci nikdy nekladli důraz. V Pákistánu mulláhové vybírají peníze od svých komunit a od veřejných i soukromých dárců z bohatých zemí produkujících ropu. Na rozdíl od financí například od Agentury USA pro mezinárodní rozvoj nejsou příjemci zatěžováni poplatky za konzultace či povinné hodnocení výdajů. Žádné strategické matice, řízené ankety ani předkládání zpráv z terénu. Jen peníze, slévající se náboženskými toky a napouštěné přímo do programů a komunit, které je potřebují. Napříč muslimským světem působí podnikaví mulláhové s vlastní motivací, bez byrokracie, příplatků za nepohodlí, pětihvězdičkových hotelů a letů v obchodní třídě. Ne všechny jejich snahy jsou altruistické; v několika případech hromadné financování a neformální sítě posloužily terorismu. Podobni americkým voličům, již podpořili Trumpa, ne všichni muslimové si svědomitě prověřují veškerá fakta. Ve velké většině případů ale snahy vedené mulláhy přinášejí peníze na školy, nemocnice a další služby, jež západní pomoc nedokázala zajistit, a formují způsob rozvoje muslimských komunit. Poptávka po této alternativní vizi pomoci se zvyšuje se zřetelným nezdarem rozvojového paradigmatu založeného na modernizaci.", "en": "Yet, because beneficiary governments are so hungry for aid dollars, they are usually all too eager to follow the agendas prepared by donors and their contractors. They say yes to the conditions and the studies and the evaluations. And they acquiesce when told where and how to allocate funds. Local partners can only pick up the crumbs at the end of a long process involving too many “experts,” making recipients feel disenfranchised and unable to see a better future. But, rather than simply cutting aid, as the Trump administration seems intent on doing, what the US should consider is reordering how – not if – it delivers aid. And it is here, in the bottom-up approach being tested in parts of the Islamic world, that important lessons can be gleaned. The void created by the shortcomings of Western aid programs has produced homegrown solutions in places like Pakistan, where socially minded, entrepreneurial religious leaders – mullahs – are increasingly making their presence felt. These key community members offer Muslims a clearer vision of a better life than Western aid agencies ever could. People relate to mullahs and believe in what they are offering. This trust is something Western donors have never placed a premium on earning. In Pakistan, mullahs raise funds from their communities and from official and private donors in the wealthy oil-producing countries. Unlike funding from, say, the US Agency for International Development, recipients are not burdened with consultancy fees or mandatory spending evaluations. There are no policy matrices, controlled surveys, or field reports to file. There is just cash, raised through a religious channel and funneled directly to the programs and communities that need it. Throughout the Muslim world, self-motivated, entrepreneurial mullahs have operated without bureaucrats and hardship allowances, five-star hotels, or business-class tickets. Not all of their efforts are altruistic; in a few instances, crowd-funding and informal networks have benefited terrorism. Just like American voters who supported Trump, not every Muslim is an assiduous fact-checker. But in the vast majority of cases, mullah-led efforts have raised cash for schools, hospitals, and other services that Western aid money has failed to deliver, while shaping how Muslim communities develop. Demand for this alternative vision of aid has increased with the evident failure of the modernization-based development paradigm."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "KDI je v nejlepším případě příliš málo příliš pozdě. Totéž platí pro obchodní dohodu „první fáze“, kterou dojednala administrativa Donalda Trumpa a která vešla v účinnost před rokem. Namísto řešení zásadních otázek vládních subvencí a úlohy státních podniků, které pokřivují trh, Trumpova administrativa prohlásila, že budou obsaženy ve vyjednáváních „druhé fáze“, která nikdy nezačala. Až se budou Evropský parlament a členské státy EU rozhodovat, zda KDI schválit, měly by se dlouze a důkladně zamyslet nad zkušenostmi s tím, jak Čína nedbá na své obchodní a investiční závazky, neformálními a neprůhlednými způsoby osekává přístup zahraničních subjektů na trh a bezostyšně pošlapává lidská práva. Takové poctivé zhodnocení by dospělo k jasnému závěru: bilaterální dohody nestačí. Po čtyřech letech Trumpova programu „Amerika na prvním místě“ je pochopitelné, že někteří v EU chtějí předvést, že jejich blok má „strategickou autonomii“ jednat po svém. Pokud jsou však vodítkem dějiny, žádná jednotlivá ekonomika nedokáže Čínu přimět ke změně nejproblematičtějších aspektů jejího chování, od přemrštěných subvencí a nadměrných průmyslových kapacit až po porušování lidských práv. Společný přístup, ukotvený v účinné transatlantické spolupráci, má alespoň nějakou šanci na úspěch.", "en": "At best, the CAI is too little, too late. The same goes for the “phase one” trade deal by Donald Trump’s administration which came into effect one year ago. Rather than address the critical issues of government subsidies and the market-distorting role of SOEs, the Trump administration said they would be included in “phase two” negotiations, which never began. In deciding whether to approve the CAI, the European Parliament and EU member states should think long and hard about China’s track record of disregarding its trade and investment commitments, cutting foreign entities’ market access in informal and opaque ways, and brazenly violating human rights. Such an honest assessment would produce a clear conclusion: bilateral deals are not enough. After four years of Trump’s “America First” agenda, it is understandable that some in the EU want to demonstrate that the bloc has the “strategic autonomy” to act on its own. But, if history is any guide, no single economy can compel China to change its most problematic behaviors, from excessive subsidies and industrial overcapacity to human-rights violations. A collective approach, rooted in effective transatlantic cooperation, at least has a fighting chance."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jakou cenu má voda SINGAPUR/ATLANTA – Lord Byron napsal začátkem devatenáctého století v básni Don Juan, že „než bolest je to naučí, nevědí lidé, jakou cenu dobrá voda má“. O téměř 200 let později jako by lidstvo stále nechápalo hodnotu vody, výrazem čehož jsou desítky let špatného vodního hospodářství a řízení vodních zdrojů prakticky všude na světě. Je však stále obtížnější ignorovat hrozící vodní krizi – zejména pro ty, kdo už dnes pociťují její následky. Jistě, v posledních letech zaznamenalo vodohospodářství některá zlepšení. Ta však přicházejí postupně a příliš pomalým tempem, takže nedokážou tento problém účinně vyřešit. Aby pomohly nastartovat pokrok, pracují velké nadnárodní společnosti jako Nestlé, Coca-Cola, SABMiller a Unilever – které už dlouho zdůrazňují svým investorům, jakou překážku představuje nedostatek vody pro jejich podnikání, nemluvě o komunitách, v nichž působí – na tom, aby se zlepšila dostupnost, kvalita a trvalá udržitelnost vody. Jejich úspěch bude vyžadovat novátorskou strategii, která obrátí naruby vžité předpoklady o problémech spojených s vodou – a přístupy k nim. Například převažující názor, že svět potřebuje kvalitní vodohospodářství, je sice přesný, ale příliš úzký. Vodohospodářství by se nemělo pokládat za cíl jako takový – za jednovariantní řešení jednovariantního problému –, nýbrž za prostředek sloužící několika cílům včetně ochrany životního prostředí či společenského a ekonomického rozvoje. Viděno v tomto širším kontextu se musí změnit mnoho paradigmat, praxí a procesů, které se v současné době používají při správě vodních zdrojů pro komunity.", "en": "What Water’s Worth SINGAPORE/ATLANTA – In the early nineteenth century, Lord Byron wrote in Don Juan that “Till taught by pain, men really know not what good water’s worth.” Nearly 200 years later, humanity still does not seem to understand water’s value, exemplified in decades of poor water management and governance practically everywhere. But the impending water crisis is becoming increasingly difficult to ignore – especially for those who are already feeling its effects. To be sure, some improvements in water management have been made in recent years. But they have come incrementally, at far too slow a pace to address the problem effectively. To help kick-start progress, major multinational companies like Nestlé, Coca-Cola, SABMiller, and Unilever – which have long emphasized to their investors the challenge that water scarcity poses for their businesses, not to mention the communities in which they operate – are working to improve water availability, quality, and sustainability. Their success will require an innovative strategy that upends entrenched assumptions about – and approaches to – water-related problems. For example, the prevailing view that the world needs good water management, though accurate, is too narrow. Water management should not be regarded as an end in itself – a single-variant solution for a single-variant problem – but as a means to several ends, including environmental conservation and social and economic development. Viewed in this broader context, many of the paradigms, practices, and processes that are currently being used to manage communities’ water resources must change."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "So there's really only one area where we're near the top, and that's in failing to give our teachers the help they need to develop their skills. Let's look at the best academic performer: the province of Shanghai, China. Now, they rank number one across the board, in reading, math and science, and one of the keys to Shanghai's incredible success is the way they help teachers keep improving. They made sure that younger teachers get a chance to watch master teachers at work. They have weekly study groups, where teachers get together and talk about what's working. They even require each teacher to observe and give feedback to their colleagues. You might ask, why is a system like this so important? It's because there's so much variation in the teaching profession. Some teachers are far more effective than others. In fact, there are teachers throughout the country who are helping their students make extraordinary gains. If today's average teacher could become as good as those teachers, our students would be blowing away the rest of the world. So we need a system that helps all our teachers be as good as the best. What would that system look like? Well, to find out, our foundation has been working with 3,000 teachers in districts across the country on a project called Measures of Effective Teaching. We had observers watch videos of teachers in the classroom and rate how they did on a range of practices. For example, did they ask their students challenging questions?", "cs": "Pouze v jedné oblasti jsme mezi prvními, v tom, že nedokážeme učitelům pomoct rozvíjet jejich schopnosti. Podívejme se na ty, co si v akademickém hodnocení vedli nejlépe: Šanghajská provincie v Číně. Umístili se na prvním místě ve všech žebříčcích, ve čtení, matematice i přírodopisu, jeden z receptů na jejich neuvěřitelný úspěch je způsob, jakým pomáhají učitelům se zlepšovat. Ujistili se, že mladší učitelé dostanou příležitost sledovat starší učitele při práci. Měli týdenní studijní skupiny, kde se učitelé sešli a mluvili o tom, co funguje. dokonce požadují, aby každý učitel pozoroval a dával zpětnou vazbu svým kolegům. Možná se ptáte, proč je takový systém tak důležitý? Je to proto, že učitelská profese je velmi rozmanitá. Někteří učitelé jsou daleko efektivnější než ostatní. Dokonce v celé zemi jsou učitelé, kteří pomáhají svým studentům dělat neuvěřitelné pokroky. Pokud by průměrný učitel dneška se mohl stát tak dobrým, jako tito učitelé, naši studenti by zbytek světa rozdrtili na prach. Potřebujeme tedy systém, který pomůže všem našim učitelům být tak dobří, jako ti nejlepší. Jak by takový systém vypadal? Abychom na to přišli, naše nadace spolupracovala se 3000 učiteli, v okrscích po celé zemi na projektu s názvem \"Způsoby efektivního vyučování.\" Měli jsme pozorovatele, kteří sledovali videa učitelů ve třídě a hodnotili, jak si vedli v různých úkolech. Například zeptali se svých studentů na nějakou těžkou otázku?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Dokáže Itálie odolat nostalgii po fosilních palivech? MILÁN – Tváří v tvář energetické krizi v Evropě se političtí a hospodářští lídři v Itálii coby třetí největší ekonomice Evropské unie ocitají pod dvojím tlakem s opačnými znaménky. Na jedné straně zde panují obavy ze změny, které vedou politiky k tomu, aby se uchylovali ke starým řešením: vrty, nové produktovody a plynové stanice a k tomu snaha zajistit si uhlovodíky v Africe a na Blízkém východě. Na straně druhé je zde tlak na inovace ze strany elektrárenství a všech dalších sektorů společnosti, které tuto krizi vnímají jako jasný signál, že éra fosilních paliv končí. Tyto protichůdné názory na politické a hospodářské zřízení v Itálii odrážejí i rozkol uvnitř italské společnosti. Nedávný výzkum SWG ukazuje, že debata o energetických otázkách bývá jen málokdy založena na tvrdých faktech, ale spíše na předpojatostech a dojmech, které často souvisejí spíš s věkem než s politickým smýšlením. Italové nad 55 let jako by byli zaseknutí v minulosti: 33% jich například věří, že obnovitelná energie nikdy nepřekročila 10% z celkové výroby elektrické energie v Itálii. A pouze 7,5% lidí z této kohorty se alespoň přiblížilo skutečnému číslu: Itálie dnes vyrábí asi 40% své elektrické energie z obnovitelných zdrojů. Mladí lidé do 24 let jsou informovaní lépe: podíl těch, kdo správně odhadli příspěvek obnovitelných zdrojů k celkové výrobě elektřiny, byl u nich třikrát vyšší a činil 22%. Italové nad 55 let jako by zapomněli na impozantní italskou tradici obnovitelných zdrojů. Jen málokterý z nich si pamatuje na avantgardní hydroelektrické turbíny, které od počátku 20. století napájely ocelárny v Sesto San Giovanni vodou tekoucí z Alp, nebo na Larderello, první geotermální elektrárnu na světě, která stála v Toskánsku. Stejně tak zřejmě jen málokdo ví, že Itálie je světovým lídrem v oblasti solární energetiky nebo že státní společnost ENEL Green Power patří mezi pět největších solárních firem na světě. V roce 2014 také Itálie krátce držela světový rekord ve využívání sluneční energie, která v té době představovala 8% celkové spotřeby elektřiny v zemi. Ve stejném roce se Itálie řadila mezi první členské státy Evropské unie, které dosáhly přechodových cílů stanovených EU pro rok 2020, a učinila tak dlouho před stanovenou lhůtou.", "en": "Can Italy Resist Fossil-Fuel Nostalgia? MILAN – In the face of Europe’s energy crisis, political and economic leaders in Italy, the European Union’s third-largest economy, are confronting two opposing forces. On one hand, there is fear of change, which leads policymakers to fall back on old solutions: drilling, new gas pipelines and gasifiers, and efforts to secure hydrocarbons in Africa and the Middle East. On the other hand, there is pressure for innovation from the electricity industry and all those sectors of society that see this crisis as a clear signal that the fossil-fuel era is ending. The conflicting views of Italy’s political and economic establishment mirror the divisions within Italian society. A recent SWG survey shows that the debate about energy issues is rarely based on hard evidence, but rather on biases and perceptions that are related more to age than political affiliation. Italians over 55 seem to be stuck in the past: 33%, for example, believe that renewable energy has never exceeded 10% of Italy’s total electricity production. Only 7.5% of this cohort came close to the real figure: today, Italy produces about 40% of its electricity from renewable sources. Young people under 24 are better informed: the share of those who correctly evaluate the contribution of renewables to electricity production is three times higher, at 22%. Italians over 55 seem to have forgotten the country’s impressive tradition of renewables. Few remember the avant-garde hydroelectric turbines that, since the beginning of the twentieth century, fed the electro-steel plants of Sesto San Giovanni with water flowing from the Alps; or Larderello, the world’s first geothermal power plant, in Tuscany. Similarly, few people seem to know that Italy is a world leader in solar power, or that the state-owned company ENEL Green Power is one of the five largest solar companies. In 2014, Italy also briefly held the world record in solar-energy use, which at the time accounted for 8% of the country’s total electricity consumption. The same year, Italy was among the first of the European Union’s member states to reach the transition targets set by the EU for 2020, and it did so well in advance of that date."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "If the US had not invested in its schools and in its skills a century ago with the high school movement, we would be a less prosperous, a less mobile and probably a lot less happy society. But it's equally foolish to say that our fates are sealed. That's not decided by the machines. It's not even decided by the market. It's decided by us and by our institutions. Now, I started this talk with a paradox. Our machines increasingly do our work for us. Why doesn't that make our labor superfluous, our skills redundant? Isn't it obvious that the road to our economic and social hell is paved with our own great inventions? History has repeatedly offered an answer to that paradox. The first part of the answer is that technology magnifies our leverage, increases the importance, the added value of our expertise, our judgment and our creativity. That's the O-ring. The second part of the answer is our endless inventiveness and bottomless desires means that we never get enough, never get enough. There's always new work to do. Adjusting to the rapid pace of technological change creates real challenges, seen most clearly in our polarized labor market and the threat that it poses to economic mobility. Rising to this challenge is not automatic. It's not costless. It's not easy. But it is feasible. And here is some encouraging news. Because of our amazing productivity, we're rich. Of course we can afford to invest in ourselves and in our children as America did a hundred years ago with the high school movement. Arguably, we can't afford not to. Now, you may be thinking, Professor Autor has told us a heartwarming tale about the distant past, the recent past, maybe the present, but probably not the future. Because everybody knows that this time is different. Right? Is this time different? Of course this time is different. Every time is different. On numerous occasions in the last 200 years, scholars and activists have raised the alarm that we are running out of work and making ourselves obsolete: for example, the Luddites in the early 1800s; US Secretary of Labor James Davis in the mid-1920s; Nobel Prize-winning economist Wassily Leontief in 1982; and of course, many scholars, pundits, technologists and media figures today.", "cs": "Pokud by USA před 100 lety, během středoškolského hnutí, neinvestovalo do škol a dovedností, nebyli bychom tak prosperující, mobilní a možná ani tak šťastná společnost. Ale stejně pošetilé je říci, že naše osudy jsou zpečetěny. O tom nerozhodují stroje. Ani o tom nerozhoduje trh. Rozhodujeme o tom my a naše instituce. Tuto přednášku jsem začal paradoxem. Stroje nahrazují naší práci. Proč není lidská práce už dávno nadbytečná, naše znalosti zastaralé? Není jasné, že cesta do ekonomického a společenského pekla je dlážděna našimi vlastními vynálezy? Historie opakovaně nabídla řešení tohoto paradoxu. První část řešení je, že technologie zvyšuje význam našich schopností, zvyšuje důležitost, přidanou hodnotu naší odbornosti, úsudku a kreativity. To je O-kroužek. Druhá část řešení je naše nekonečná vynalézavost a naše nevyčerpatelná touha, která znamená, že nikdy nebudeme mít dost. Je tu vždy něco nového, co dělat. Přizpůsobení se rychlému tempu technologických změn vytváří opravdové výzvy, nejvíce viditelné na polarizovaném trhu práce, a hrozbu, kterou to představuje pro ekonomickou mobilitu. Postavení se této výzvě není automatické. Není to bez nákladů. Není to jednoduché. Ale dá se to provést. Ještě jedna potěšující zpráva. Díky naší vynikající produktivitě jsme bohatí. Samozřejmě si můžeme dovolit investovat do sebe a svých dětí tak, jak to udělala Amerika před 100 lety během středoškolského hnutí. Vlastně si spíš nemůžeme dovolit to neudělat. Teď si možná myslíte, profesor Autor nám tu řekl srdceryvný příběh o vzdálené minulosti, již nedávné minulosti, možná současnosti, ale asi nic o budoucnosti. Protože každý ví, že dnes je to jinak. Opravdu? Myslíte si, že je to jiné? Samozřejmě, že je to jiné. Pokaždé je to jiné. V četných situacích v posledních 200 letech vědci a aktivisté upozorňovali, že nám dochází práce a že se stáváme zastaralými. Například, Luddité na začátku 19. století, americký ministr práce James Davis v půlce 20. let 20. století, ekonom a držitel Nobelovy ceny Wassily Leontief v roce 1982 a samozřejmě mnoho vědců, odborníků, technologů a mediálních celebrit v současnosti."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The ensuing debates in Parliament, its resolutions on the subject and a study commissioned by MEPs led the Commission to clarify and strengthen the provisions on information for patients, tracking and surveillance. A directive adopted in 2003 substantially enhanced the quality and safety checks to be carried out before breast implants can be placed on the European market. Supervising the European Commission The Commission President can only be appointed with the approval of the European Parliament. MEPs question the Com-missioners-designate (i.e. the individuals nominated by their governments) on their skills and suitability for the relevant post. They have the power to reject nominees whom they regard as unsuitable (which they did in 2004). Parliament votes to approve the Commission en bloc in a vote of condence. It may force the Commission to resign, again en bloc, by means of a vote of censure. However, a censure of the Commission (requiring an absolute majority of MEPs and two thirds of the votes cast) is viewed as a ‘last resort’ and has yet to occur, although in 1999 the prospect of Parliament passing a vote of no-condence in the Santer Commission over fraud allegations led to it resigning. And the euro? MEPs scrutinise the management of Europe’s single currency by inviting the President of the European Central Bank (ECB) to come and explain his policies before its Economic and Monetary Aairs Committee. Furthermore, before any appointment can be made, be it of the ECB President or of the other members of the Executive Board, Parliament has to be consulted. Monitoring the Council’s work The Council Presidency regularly meets the chairmen of Parliament’s political groups and attends part sessions to explain its programme, report on the results and debate them with MEPs. The Presidency also often attends meetings of the parliamentary committees. Parliament’s President states its key policy recommendations at the start of each EU summit (or‘European Council’), where national leaders agree on overall policy guidelines. At a plenary session or in writing, MEPs may put questions to the Council Presidency on any topic, including the need for action to remedy breaches of human rights, democracy and the rule of law. The Ombudsman Parliament elects an Ombudsman to examine cases of maladministration by EU institutions which are brought to his attention by citizens and companies with a view to settling disputes.", "cs": "Rokování a usnesení Parlamentu, která následovala po studii zadané poslanci, donutila Evropskou komisi vyjasnit a posílit ustanovení týkající se informovanosti pacientů, sledovat je a kontrolovat. Směrnice z roku 2003 značně zpřísnila kontroly kvality a bezpečnosti nezbytné před dodáním prsních implantátů na evropský trh. Kontrola Evropské komise Předsedou Komise se nikdo nemůže stát bez souhlasu Evropského parlamentu. Evropští poslanci pokládají otázky také kandidátům na komisaře (jmenovaným vládami) týkající se jejich kompetencí a ověřují, zda se na tuto pozici hodí. Mohou jít až tak daleko, že odmítnou kandidáty, které považují za nevhodné (jak učinili v roce 2004). Parlament schvaluje Komisi, jakožto kolegium, odhlasováním důvěry. Může ji také jako celek přinutit podat demisi prostřednictvím vyslovení nedůvěry. Naprostá nedůvěra vyslovená komisařům (postup, který vyžaduje souhlas absolutní většiny poslanců a dvě třetiny odevzdaných hlasů) je však považována za „poslední možnost“ a dosud k ní nikdy nedošlo. V roce 1999 vedla skutečnost, že se Parlament chystal vyjádřit nedůvěru Santerově Komisi kvůli předpokládanému podvodu, k její demisi. A co euro? Poslanci také dohlíží na správu jednotné měny Unie, eura, a zvou předsedu Evropské centrální banky (ECB), aby před Výborem pro hospodářské a měnové záležitosti Parlamentu vysvětlil své záměry. Ke jmenování prezidenta i ostatních členů představenstva ECB může dojít pouze po poradě s Evropským parlamentem. Dohled nad činností Rady Předsednictví Rady se pravidelně setkává s předsedy politických skupin Evropského parlamentu a účastní se plenárních zasedání, kde představuje svůj program, informuje o výsledcích a diskutuje s poslanci. Předsednictví se často účastní rovněž schůzí parlamentních výborů. Na začátku každého evropského summitu (nebo „Evropské rady“), kdy vedoucí představitelé států stanoví obecné směry politiky, předseda Parlamentu vystupuje se svými strategickými doporučeními. Poslanci mohou, buď ústně na plenárním zasedání nebo písemnou formou, klást dotazy předsednictví Rady EU týkající se jakéhokoli tématu, například přijímání opatření k nápravě porušování lidských práv, demokracie nebo právního státu. Evropský veřejný ochránce práv (ombudsman) Parlament volí veřejného ochránce práv, jehož úlohou je přezkoumávat případy„nesprávného úředního postupu“ orgánů Společenství, na něž upozorní občané a podniky, s cílem dosáhnout urovnání sporů."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Mnoho legitimních výrobců z celého světa – ať už v důsledku sebeuspokojení nebo neschopnosti – nemá zajištěnou dostatečnou kontrolu kvality. V některých případech se i z bezpečných léků kvůli nevyhovujícím systémům skladování a chlazení stávají nebezpečné látky. Tito výrobci léčiv pak bohužel využívají slabé či špatně vymáhané legislativy a zkorumpovaných úředníků v rozvojových zemích a posílají své produkty přes místní nabídkové řetězce do prodejen. A kvůli veřejné nevědomosti či apatii se zodpovědní lidé úspěšně vyhýbají trestnímu stíhání. Technická kvalifikace a vybavení potřebné k detekci nekvalitních produktů jsou obvykle mimo finanční možnosti řady rozvojových zemí. Existují však méně finančně náročné alternativy. Jedním z možných přístupů by například bylo umístit na obal „stírací kód“ s telefonním číslem, na které by mohli spotřebitelé volat, aby si ověřili, zda číslo šarže odpovídá autentickému výrobku. Tento přístup by sice bezpochyby přispěl k zachycování padělků, ale neřešil by problém podřadných či poškozených produktů vyrobených legitimními firmami – tyto produkty může odzkoušet pouze spotřebitel, často za obrovskou cenu v podobě ohrožení zdraví. Proto je nezbytné vyvinout nové detekční technologie, které budou fungovat v chudších zemích a doplňovat již existující systémy, jako jsou čárové kódy. Detekční technologie musí být schopny analyzovat všechny formy léku – prášek, tabletku, kapsli nebo sirup – a detekovat několik různých stupňů kvality, nikoliv pouze odpad. Musí být jednoduché, dostupné, adaptabilní i rozšiřitelné a musí fungovat ve všech fázích distribuce, ať už jde o celnice, nemocnice či odlehlé vesnice. Samotné technologie však nebudou stačit.", "en": "Many legitimate manufacturers worldwide, whether through complacency or incompetence, lack adequate quality controls. In some cases, deficient storage and refrigeration systems turn safe medicines into dangerous substances. Unfortunately, those drug makers then take advantage of developing countries’ weak or poorly implemented legislation and corrupt officials to pass their products through local supply chains and into shops. Public ignorance or apathy means that those responsible are able to avoid prosecution. The technical expertise and equipment needed to detect inferior products is usually beyond the financial reach of many developing countries. But there are low-cost alternatives. One approach, for example, would be to include on packaging a “scratch code” that includes a phone number for consumers to call in order to check that the batch number matches an authentic product. But, while this approach would certainly help to catch counterfeits, it would miss the substandard or degraded products made by legitimate firms, which are tested only by the consumer – and often at great cost in terms of health risks. It is therefore imperative to develop new detection technologies that will work in poorer countries, and that complement existing systems such as bar codes. Detection technology must be capable of analyzing all forms of a drug – whether powder, pill, capsule, or syrup – and of detecting several different grades of quality, not just the junk. It must be simple, affordable, adaptable, and scalable; and it must work at all stages of distribution, whether at customs, in hospitals, or in remote villages. But technology alone will not be enough."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Čtyři „cé“ pro inovace PAŘÍŽ – Dnes se všeobecně uznává, že inovace jsou nezbytnou podmínkou trvale udržitelného hospodářského růstu. Ať už jde o hluboce převratné změny nebo o pouhá přírůstková vylepšení produktů, služeb či obchodních modelů, jejich výsledky zvyšují dlouhodobou produktivitu ekonomiky. A inovace jsou nutné nejen pro rozvinuté ekonomiky, ale i pro rozvíjející se trhy, které zaznamenávají stále nižší výnosy, pokud pouze přebírají nejlepší praxi rozvinutých ekonomik. Ačkoliv však všechny země potřebují inovace, osvědčené a odzkoušené přístupy nefungují pro všechny trhy. Clayton Christensen z Obchodní fakulty Harvardovy univerzity identifikoval tři široké formy inovací, které posilují firmy – a v konečném důsledku i ekonomiky. Firmy mohou činit přírůstkové změny stávajících produktů, čímž se stávají konkurenceschopnějšími v již existujícím tržním segmentu; za druhé mohou zavádět produkty vytvářející nové tržní segmenty, jako byly legendární walkman od firmy Sony nebo iPhone od Applu; a za třetí mohou vyvinout produkt – jmenujme například elektřinu, automobil nebo internetový vyhledávač –, který je tak převratný, že učiní celý sektor nebo způsob podnikání téměř zastaralým. Úkolem pro vlády je vymýšlet způsoby, jak povzbudit firmy nebo jednotlivce, aby se zapojili do většího počtu podobných inovací, a podpořili tak hospodářský růst. Velké části výzkumu v této oblasti, kterou ovlivnilo dílo Michaela Portera z Harvardovy univerzity, dominují „klastrové (shlukové) studie“, které se obvykle zaměřují na zlepšení produktivity v rozvíjejících se ekonomikách a regionech s rozvinutými ekonomikami. V důsledku toho se pozornost politiků přesunula v posledních dvou desetiletích od snahy pochopit takzvané asijské ekonomické tygry ke snaze napodobit úspěšné klastry typu Silicon Valley, bostonské Route 128, tchajwanského Hsinchu Parku, jihokorejského Daedeok Science Town nebo izraelského Silicon Wadi. Tyto klastry však často vykazují atributy, které nelze tak snadno napodobit jinde. Lze tvrdit, že úspěchy Silicon Valley jsou spíše funkcí jedinečného kulturního dědictví než vládní politiky (ačkoliv vláda nepřímo podpořila některé nejúspěšnější tamní začínající firmy). Stejně tak platí, že brzká strategická vládní intervence – včetně plánování, dotací a státního vlastnictví –, která podpořila inovacemi tažené růstové modely v Izraeli, Jihokorejské republice a na Tchaj-wanu, není v mnoha zemích prostě a jednoduše dostupná.", "en": "The Four “Cs” of Innovation PARIS – Innovation is now widely acknowledged to be a prerequisite for sustainable economic growth. Whether the changes are profoundly disruptive, or merely provide incremental improvements in products, services, or business models, the results boost an economy’s long-run productivity. And innovation is necessary not only for developed economies, but also for emerging markets, which are receiving diminishing returns from simply transposing advanced economies’ best practices. But, while every country needs to innovate, the tried and tested approaches do not work for all markets. Clayton Christensen of Harvard Business School has identified three broad forms of innovation that make firms – and ultimately economies – stronger. Firms can make incremental changes to existing products, thereby becoming more competitive in an existing market segment; they can introduce products, like Sony’s iconic Walkman or Apple’s iPhone, that create new market segments; or they can develop a product – such as electricity, the car, or an Internet search engine – that is so disruptive that it renders an entire sector or way of doing business almost obsolete. The challenge for governments is to devise ways to encourage firms or individuals to engage in more such innovation to bolster economic growth. Much of the research in this area, influenced by the work of Harvard’s Michael Porter, has been dominated by “cluster studies,” which typically focus on improving productivity in emerging economies and regions within advanced economies. As a result, over the past two decades, policymakers’ attention has shifted from trying to understand Asia’s so-called tiger economies toward recreating the successful clusters of Silicon Valley, Boston’s Route 128, Taiwan’s Hsinchu Park, South Korea’s Daedeok Science Town, and Israel’s Silicon Wadi. Such clusters, however, often have attributes that cannot be replicated easily elsewhere. Silicon Valley’s achievements are, arguably, a function of a unique cultural legacy rather than government policy (though government has indirectly underpinned some of its most successful startups). Likewise, the early strategic government intervention – including planning, subsidies, and state ownership – that has underpinned innovation-led growth models in Israel, South Korea, and Taiwan is simply not available in many countries."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Several countries reported the presence of methadone in asubstantial proportion of drugrelated deaths in the 2004Reitox national reports. The information is provided inaccordance with national terminology and, in some cases,it is difficult to assess exactly what role methadone playedin the death; some cases are genuine methadoneintoxications, but in others the presence of the substance ismerely noted. Denmark reported that methadone waspresent in 49% of deaths from intoxication (97 out of198cases, of which 64 cases involved methadone alone).Germany reported that 23% of cases were attributed to‘substitution substances’, of which 3% were suchsubstances alone (55 cases) and 20% in combination withalcohol and narcotic drugs (354 cases), while in 2002these figures were 30% overall (7% alone and 23% incombination). The United Kingdom reported 418 caseswith ‘mention’ of methadone, although this does not meana causal relationship. Other countries reported thepresence of methadone in drugrelated deaths lessfrequently: France (eight cases alone or in association),Austria (found in 10% of fatalities), Portugal (detected in3% of cases) and Slovenia (four deaths due tomethadone). In the 2003 Reitox national reports, Ireland With these limits in mind, some general trends can beidentified for the EU, in particular for the EU-15 Member States, where longer and more systematic series of dataare available. Overall, a marked increase in drug-relateddeaths was observed during the 1980s and early 1990s.During the period 1990–2000, and despite decreases insome countries, the overall increasing trend continued in Europe, although at a lower rate. In 2000, 8 930 deathswere reported, compared with 6 426 in 1990 (a 40%increase)(152). In most of the longer-standing Member States, an ageing trend can be observed among overdosevictims, suggesting an ‘ageing cohort effect’, which couldbe related to a decline in the recruitment of young addicts(Figure 19). )The figure for AIDS deaths refers to the western area of WHO Europe and includes deaths in several non-EU countries, e.g. Switzerland, Iceland and Israel.)See Figure DRD-2 in the 2005 statistical bulletin.)See Figure DRD-7 in the 2005 statistical bulletin.)See Figure DRD-8 in the 2005 statistical bulletin. Chapter 6: Heroin and injecting drug use", "cs": "Několik zemí uvádělo přítomnost metadonu v podstatnéčásti úmrtí souvisejících s drogami v národních zpráváchzemí zapojených do sítě Reitox za rok 2004. Informace se poskytují v souladu s národní terminologií a v některýchpřípadech je obtížné přesně vyhodnotit, jakou úlohumetadon při úmrtí hrál. Některé případy jsou čistéintoxikace metadonem, ale u jiných byla přítomnost látkypouze uvedena. Dánsko uvedlo, že metadon byl přítomenve 49% úmrtí jako následek intoxikace (97 ze 198 případů, kdy byl v 64 případech příčinou smrtisamotný metadon). Německo uvedlo, že 23% případůbylo přičítáno „substitučním látkám“, z nichž ve 3% sejednalo o tyto látky samostatně (55 případů) a ve 20% o kombinaci s alkoholem a narkotickými drogami (354 případů), zatímco v roce 2002 to bylo 30% celkem(7% samotných a 23% v kombinaci). Spojené královstvíuvedlo 418 případů se „zmínkou“ o metadonu, ačkoli toneznamená příčinný vztah. Další země uváděly přítomnostmetadonu v úmrtích v souvislosti s drogami méně často:Francie (8 případů samotných nebo ve spojení), Rakousko(metadon zjištěn v 10% smrtelných případů), Portugalsko(metadon zjištěn ve 3% případů) a Slovinsko (4 úmrtí v důsledku metadonu). V národních zprávách zemízapojených do sítě Reitox za rok 2003 uvedly významnépočty případů spojených s přítomností metadonu také Irskoa Norsko. Předávkování opiáty je jedna z hlavních příčin úmrtí mezimladými lidmi v Evropě, zejména mezi muži v městskýchoblastech (EMCDDA, 2004c). V současné době jepředávkování také hlavní příčinou úmrtí mezi uživateliopiátů v EU celkově; např. v roce 2001 členské státyevropské patnáctky uváděly 8 347 úmrtí souvisejících s drogami oproti 1 633 úmrtím na AIDS mezi injekčnímiuživateli drog (EuroHIV, 2004) (149), ačkoli náklady a možné dlouhodobější problémy infekce HIV by se nemělypřehlížet. Ve většinězemí se jejich podíl pohybuje mezi 75 a 90%. Většinaobětí předávkování jsou osoby ve věku nad dvacet a nadtřicet let, přičemž průměrný věk je kolem 35 (rozpětí (147)Viz tabulka DRD-1 ve Statistickém věstníku 2005.(148)Viz tabulky DRD-2 a DRD-3 ve Statistickém věstníku 2005.(149)Údaj pro úmrtí související s AIDS se týká západní oblasti Evropy podle Světové zdravotnické organizace a zahrnuje úmrtí v několika zemích, kterénejsou členy EU, např. ve Švýcarsku, na Islandu a v Izraeli. Kapitola 6: Heroin a nitrožilně užívané drogy"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The Treaty requires the ECB and the Commission to report to the Council of the European Union at least once every two years or at the request of a Member State with a derogation, on the progress made by Member States in terms of their fulfilment of the convergence criteria. On the basis of the convergence reports submitted separately by the ECB and the Commission, and on the basis of a proposal by the Commission, the Council, having consulted the European Parliament and having met in the composition of Heads of State or Government, may decide on the fulfilment of the criteria by a Member State and allow it to join the euro area. Since the beginning of Stage Three, the ECB has prepared several convergence reports. The fourth indent of Article 121(1) of the Treaty requires “the durability of convergence achieved by THE ECB’S MONETARY The Governing Council The highest decisionmaking body of the ECB is the Governing Council. It consists of the six members of the Executive Board and the governors of the NCBs of the euro area (16 in 2009). Both the Governing Council and the Executive Board are chaired by the President of the ECB (see also the chart below). … and its basic tasks … The basic tasks of the Eurosystem are to: define and implement the monetary policy for the euro area; conduct foreign exchange operations and to hold and manage the official foreign reserves of the euro area countries; promote the smooth operation of payment systems. The key task of the Governing Council is to formulate the monetary policy for the euro area.", "cs": "Smlouva ukládá ECB a Komisi povinnost podávat Radě Evropské unie alespoň jedenkrát během dvou let nebo na žádost členského státu, na který se vztahuje výjimka, zprávu o pokroku dosaženém členskými státy při plnění konvergenčních kritérií. Podle konvergenčních zpráv předkládaných samostatně ECB a Komisí a na základě návrhu Komise může Rada, zasedající na úrovní hlav států nebo předsedů vlád, po poradě s Evropským parlamentem rozhodnout, zda členský stát kritéria splňuje, a umožnit mu vstup do eurozóny. Od začátku třetí etapy vydala ECB několik konvergenčních zpráv. 1 Smlouvy se požaduje „stálost konvergence dosažené členským státem a jeho účasti v mechanismu směnných kurzů Evropského měnového MĚNOVÁ Rada guvernérů Nejvyšším rozhodovacím orgánem ECB je Rada guvernérů. Skládá se ze šesti členů Výkonné rady a z guvernérů národních centrálních bank eurozóny (16 v roce 2009). Radě guvernérů i Výkonné radě předsedá prezident ECB (viz také schéma níže). Prvořadým úkolem Rady guvernérů je určovat měnovou politiku eurozóny. Konkrétně je Rada guvernérů oprávněna stanovovat úrokové sazby, za něž mohou úvěrové instituce získávat likviditu (peníze) od Eurosystému."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "We're, as human beings, the creatures that create, and we should make sure that our machines aid us in that task and are built in that same image. So I will leave you with that. Thank you. (Applause) Chris Anderson: So to ask the obvious question -- actually this is from Bill Gates -- when? (John Underkoffler: When?) CA: When real? When for us, not just in a lab and on a stage? Can it be for every man, or is this just for corporations and movie producers? JU: No, it has to be for every human being. That's our goal entirely. We won't have succeeded unless we take that next big step. I mean it's been 25 years. Can there really be only one interface? There can't. CA: But does that mean that, at your desk or in your home, you need projectors, cameras? You know, how can it work? JU: No, this stuff will be built into the bezel of every display. It'll be built into architecture. The gloves go away in a matter of months or years. So this is the inevitability about it. CA: So, in your mind, five years time, someone can buy this as part of a standard computer interface? JU: I think in five years time when you buy a computer, you'll get this. CA: Well that's cool.", "cs": "My, jako lidé, jsme bytosti co vytváří, a měli bychom zajistit, aby naše stroje nám k tomu dopomáhali a aby byly postaveny ve stejném obraze. A s tímto vás zanechám. Děkuji. (potlesk) Chris Anderson: A abych se zeptal na zjevnou otázku -- ve skutečnosti toto je od Billa Gatese -- kdy? (John Underkoffler: Kdy?) CA: Kdy skutečně? Pro nás, ne jen v laboratoři a na pódiu? Může to být úplně pro každého, nebo jen pro korporace a produkce filmů? JU: Ne, musí to být pro každého člověka. To je náš naprostý cíl. Nepodaří se nám uspět, pokud nepodnikneme tento velký krok. Myslím tím, že to již je 25 let. Může tu opravdu být jen jedno rozhraní? Nemůže. CA: Ale to znamená, že na vašem stole nebo u vás doma potřebujete projektory, kamery? Víte, jak to může fungovat? JU: Ne, tyto věci budou zakomponovány do rámu každého displeje. Bude to zabudováno do architektury. Ty rukavice zmizí v řádu měsíců či let. Je v tom jakási nevyhnutelnost. CA: Takže, ve vaší mysli, za pět let, si někdo bude moci toto koupit jako součást standardního počítačového rozhraní? JU: Já myslím, že za pět let, když si koupíte počítač, dostanete toto. CA: No, to je dobré."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "They groomed each other, they become close friends, and then the rabbit had bunnies, and Boonlua was even happier than he was before, and it had in a way given him a reason to wake up in the morning, and in fact it gave him such a reason to wake up that he decided not to sleep. He became extremely protective of these bunnies, and he stopped sleeping, and he would sort of nod off while trying to take care of them. In fact, he was so protective and so affectionate with these babies that the sanctuary eventually had to take them away from him because he was so protective, he was worried that their mother might hurt them. So after they were taken away, the sanctuary staff worried that he would fall into a depression, and so to avoid that, they gave him another rabbit friend. (Laughter) My official opinion is that he does not look depressed. (Laughter) So one thing that I would really like people to feel is that you really should feel empowered to make some assumptions about the creatures that you know well. So when it comes to your dog or your cat or maybe your one-armed monkey that you happen to know, if you think that they are traumatized or depressed, you're probably right. This is extremely anthropomorphic, or the assignation of human characteristics onto non-human animals or things. I don't think, though, that that's a problem. I don't think that we can not anthropomorphize. It's not as if you can take your human brain out of your head and put it in a jar and then use it to think about another animal thinking. We will always be one animal wondering about the emotional experience of another animal. So then the choice becomes, how do you anthropomorphize well? Or do you anthropomorphize poorly? And anthropomorphizing poorly is all too common. (Laughter) It may include dressing your corgis up and throwing them a wedding, or getting too close to exotic wildlife because you believe that you had a spiritual connection. There's all manner of things.", "cs": "Obírali se, stali se z nich kamarádi a potom měl králík králičata a Boonlua byl ještě šťastnější než předtím. Svým způsobem mu to dalo důvod ráno vstávat a dokonce mu to dalo takový důvod vstávat, že se rozhodl nespat. Stal se extrémně ochranářský vůči těmto králičatům, přestal spát, jen tak klimbal, zatímco se o ně snažil starat. Dokonce byl vůči těm malým tak ochranářský a láskyplný že mu je útulek musel nakonec odebrat, protože se Boonlua bál, že je může jejich matka zranit. Když mu je odebrali, báli se zaměstnanci útulku, že upadne do deprese. Aby tomu zabránili, dali mu jiného králičího kamaráda. (Smích) Můj oficiální názor je, že nevypadá jako by měl depresi. (Smích) Byla bych velmi ráda, kdyby lidé cítili, že se mají cítit oprávněni dělat takovéto závěry o tvorech, které dobře znají. Když dojde na vašeho psa nebo vaši kočku nebo třeba vaši jednorukou opici, kterou náhodou znáte. Pokud si myslíte, že jsou traumatizováni nebo v depresi, máte pravděpodobně pravdu. Je to velmi antropomorfní, připisovat lidské charakteristiky jiným zvířatům nebo věcem. Nemyslím si ale, že to je problém. Nemyslím si, že nemůžeme antropomorfizovat. Není to tak, že si můžete vyndat svůj lidský mozek z hlavy, dát ho do nádoby a potom ho použít k přemýšlení o myšlení jiného zvířete. Vždycky budeme zvíře, které se zajímá o citové prožívání jiného zvířete. Potom se nabízí otázka, jak správně antropomorfizovat? Nebo antropomorfizujete špatně? Špatné antropomorfizování je až příliš běžné. (Smích) Může zahrnovat oblékání pejsků a pořádání svateb nebo přílišné sbližování s exotickou divočinou, protože věříte, že jste duševně spřízněni. Existují nejrůznější způsoby."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "In fact, I saw Robin Williams recently talk about how he thought he was much funnier when he was doing cocaine, when he had that issue, than now. So perhaps more dopamine is related to more creativity. Dopamine, I think, changes our signal-to-noise ratio. That is, how accurate we are in finding patterns. If it's too low, you're more likely to make too many Type II errors. You miss the real patterns. You don't want to be too skeptical. If you're too skeptical, you'll miss the really interesting good ideas. Just right, you're creative, and yet you don't fall for too much baloney. Too high and maybe you see patterns everywhere. Every time somebody looks at you, you think people are staring at you. You think people are talking about you. And if you go too far on that, that's just simply labeled as madness. It's a distinction perhaps we might make between two Nobel laureates, Richard Feynman and John Nash. One sees maybe just the right number of patterns to win a Nobel Prize. The other one also, but maybe too many patterns. And we then call that schizophrenia. So the signal-to-noise ratio then presents us with a pattern-detection problem. And of course you all know exactly what this is, right? And what pattern do you see here? Again, I'm putting your anterior cingulate cortex to the test here, causing you conflicting pattern detections. You know, of course, this is Via Uno shoes. These are sandals.", "cs": "Nedávno jsem viděl Robina Williamse, který mluvil o tom, jak byl daleko vtipnější, když byl závislý na kokainu, než je teď. Možná tedy zvýšená hladina dopaminu nějak souvisí se zvýšenou kreativitou. Myslím, že dopamin mění náš poměr signál-šum, tedy to, jak přesní jsme v nacházení vzorců. Pokud je ten poměr příliš nízký, spíše uděláte hodně chyb druhého typu. Nevšimnete si skutečných vzorců. Není dobré být příliš skepický, protože pak minete spoustu zajímavých a dobrých nápadů. Se správnou hodnotou poměru jste kreativní a zároveň nenaletíte každé ptákovině. No a pokud je poměr příliš vysoký, uvidíte vzorce všude. Pokaždé, když se na vás někdo podívá, myslíte si, že vás ostatní sledují, že o vás mluví. A pokud to zajde příliš daleko, říkáme tomu prostě šílenství. Je to jako rozdíl mezi dvěma laureáty Nobelovy ceny, Richardem Feynmanem a Johnem Nashem. První třeba viděl přesně tolik vzorců, aby získal Nobelovu cenu. Ten druhý také, ale možná jich viděl až příliš mnoho a to se pak nazývá schizofrenie. Poměr signál-šum tedy představuje problém s detekcí vzorců. Všichni určitě víte, co to je, že? A jaký vzorec vidíte tady? Znovu teď zkouším váš přední gyrus cinguli, vyvolávám ve vás protichůdné rozpoznávání vzorců. Jistě víte, že toto jsou boty Via Uno. Jsou to sandály."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Absence základní podpory může vést k odmítnutí ústavy v zemích, jako je Británie, v nichž byla před vstupem nového uspořádání v platnost přislíbena referenda. Na druhé straně Atlantiku pohlíží většina Američanů (do té míry, do jaké věnují těmto věcem pozornost) na tyto změny se všeobecným souhlasem. Někteří ovšem vyjadřují obavu, že nová Evropa se bude vymezovat prostřednictvím opozice vůči USA. Nejenže poznámky vedoucích představitelů Francie o opětovném vytvoření multipolárního světa vyvolávají znepokojení, ale poslední průzkumy veřejného mínění ukazují na pokles popularity USA mezi Evropany a touhu po nezávislejší politice. Válka v Iráku znamenala pro americkou měkkou sílu značné ztráty, neboť atraktivita USA se v Evropě v průměru o 30 procentních bodů snížila, a to včetně zemí, jako jsou Británie, Španělsko nebo Itálie, jejichž vlády válku podporovaly. Nedávné fotografie zneužívaných a sexuálně ponižovaných zajatců v bagdádské věznici Abú Ghraíb pouze přilily olej do ohně. Někteří američtí neokonzervativci dnes argumentují tím, že USA by se měly vzdát své dlouhodobé podpory evropské integrace. Taková změna politiky by však byla vážnou chybou. Nejenže by přiživila antiamerické postoje, aniž by dosáhla vytčených cílů, ale současně přeceňuje míru, do jaké se nová Evropa formuje jakožto opozice vůči USA. Ať už například ve Francii převládá jakákoliv rétorika, politika a postoje v zemích, jako jsou Británie či Polsko, dokládají, že dobré transatlantické vztahy lze udržet. Rizika americko-evropského štěpení se po nedávném rozšíření EU každopádně nezvýší, nýbrž sníží. Navíc existuje několik objektivních důvodů, proč současné třenice mezi Evropou a USA pravděpodobně nepovedou k rozkolu. Mimo jiné se tak nestane proto, že rozvratná válka v Iráku se možná ukáže spíše jako poslední akt dvacátého století než jako předzvěst století jednadvacátého. V dalších ohniscích napětí ve světě, jako jsou Severní Korea či Írán, je americký unilateralismus mnohem méně patrný, a to jak kvůli nákladům na válku v Iráku, tak kvůli realitě situace v těchto ostatních regionech. Kromě toho sice vymizela společná bezpečnostní hrozba ze strany Sovětského svazu, ale USA i Evropa nyní čelí nové společné hrozbě v podobě radikálního džihádistického terorismu. Žádná strana Atlantiku není před touto hrozbou imunní, navzdory úsilí Usámy bin Ládina vrazit mezi Evropu a Ameriku klín.", "en": "Lack of grassroots support might lead to rejection of the constitution in countries like Britain, where referenda have been promised before the new arrangements come into force. Across the Atlantic, most Americans (to the extent they pay attention) regard these changes with general approval. But some express concern that the new Europe will be defined in opposition to the US. Not only do the remarks of French leaders about recreating a multi-polar world arouse alarm, but recent public opinion polls show a decline in the popularity of the US among Europeans and a desire for more independent policies. The Iraq War proved costly to American soft power, with the US losing about 30 percentage points of attractiveness on average in Europe, including in countries like Britain, Spain, and Italy, whose governments supported the war. The recent photographs of detainees being abused and sexually degraded in Baghdad's Abu Ghraib prison added fuel to the fire. Now some American neo-conservatives argue that the US should drop its longstanding support for European integration. Such a policy change would be a serious mistake. Not only would it add to anti-American attitudes and fail to accomplish its objectives, but it over-estimates the extent to which the new Europe is being formed in opposition to the US. Whatever the rhetoric in France, for example, the policies and attitudes in countries such as Britain or Poland demonstrate that good trans-Atlantic relations can be maintained. If anything, the risks of a US-Europe split will be reduced rather than increased by the EU's recent enlargement. Moreover, there are several objective reasons why the current friction between Europe and the US is unlikely to lead to divorce. For one thing, the divisive war in Iraq may turn out to be the last act of the twentieth century rather than a harbinger of the twenty-first. American unilateralism is much less in evidence in the world's other hot spots, such as North Korea and Iran, both because of the costs of the war in Iraq and the realities of the situation in those other regions. Moreover, while the common security threat from the Soviet Union has disappeared, both the US and Europe face a new common threat from radical jihadist terrorism. Neither side of the Atlantic is immune to the threat, despite the efforts of Osama bin Laden to drive a wedge between Europe and America."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "It concluded that there were no clear indicationsthat the criminalisation of drug use had a deterrent effecton young people. In Belgium, a package of two laws, adecree and a prosecutorial directive instigated severalchanges to the legal framework, perhaps the mostfundamental of which was to place cannabis products in adifferent legal category from other drugs. New offenceswere created, so that an adult committing a first or secondoffence of possession of cannabis intended for personaluse, in the absence of indications of nuisance orproblematic use, would only receive a fine and be requiredto register with the police. However, nuisance maybe punished by three months to one year in prison and/ora fine of EUR 5000 to 500000, and aggravatingcircumstances, such as possession in the presence ofminors, will incur stiff sentences. With regards to other responses, evaluations of severallegal instruments to deal with drug offenders are being orhave been conducted in the United Kingdom, such astesting following trigger offences, drug courts and arrestreferral schemes. Other methods of dealing with drugoffenders are also being evaluated in Germany (treatmentinstead of punishment), Ireland (arrest referral) and the Netherlands (compulsory treatment). In the United Kingdom, cannabis and its derivatives werereclassified from class B and A respectively to class C underthe British classification system. As a result, the maximumpenalty for possession for personal use is reduced from fiveto two years’ imprisonment, but clearly any cannabispossession remains a criminal offence. Two associatedfactors, the maximum penalty for possession with intent tosupply and the status of cannabis possession as anarrestable offence, effectively remained unchanged as aresult of a parallel legislative action.", "cs": "Následnýmivědeckými studiemi se však zjistilo, že cíle zredukovatzneužívání, spotřebu a oběh narkotických drog tímdosaženo nebylo: počet osob, které drogu zkoušejí, apočet registrovaných trestných činů i jejich pachatelů dálerostl. Mimoto změna vzákonu ztížila právní klasifikacidrog a zkomplikovala soudní řízení aměla i negativnídopad na chování účastníků na drogovém trhu. Autořistudie docházejí kzávěru, že tresty jsou příliš přísné aneberou vúvahu skutečnost, že mladí lidé se stávajíuživateli drog ne proto, že jsou to zločinci, ale působenímokolností. Výsledkem bylo, že dne 1. 3. 2003 vstoupilavplatnost další novela, která vpodstatě změny ruší a berevúvahu zjištění studie. Ve Švédsku zkoumala vroce 2000 Národní rada proprevenci kriminality dopady vyhlášky zroku 1988 (ježbyla vroce 1993 ještě zpřísněna), podle níž jejednoduché užití drogy trestným činem. Průzkumem sezjistilo, že zavedení vyhlášky vedlo kprudkému nárůstupočtu osob zatčených pro méně významné trestné činyvdrogové oblasti. Řada znich sice byly známé osobyzneužívající drogy, ovšem někteří byli mladí lidé, o nichžse dosud jako o uživatelích drog nevědělo. Významnýmdůvodem, proč byla vyhláška přijata, bylo, aby bylipodchyceni mladí lidé vraném stadiu své drogové kariéry,a ve zprávě se dochází kzávěru, že tohoto záměru bylodosaženo. Ve zprávě se rovněž diskutuje dopad vyhláškyna drogový trh (který eskaloval). Konstatuje se, že nejsoujasné indikace toho, že kriminalizace užívání drog má namladé lidi odrazující vliv."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Právě on je tím druhem hlasu, jaký egyptská občanská společnost potřebuje, aby vůbec existovala naděje, že by mohlo dojít k reformě faraónského autoritářského režimu země, jehož příznačným symbolem je svévole prezidenta Mubaraka. To, že Mubarakova vláda pronásleduje islámské teroristy a je spojencem ve válce proti fundamentálnímu extremismu, mu ještě nedává volnou ruku k tomu, aby potlačoval jakýkoli sebemenší pokus o pootevření egyptské společnosti světu. Západní intelektuálové, kteří v rámci pomoci Andreji Sacharovovi činili nátlak na Sovětský svaz, v Ibrahimově případě ve vzácné shodě všichni mlčí. Arabský intelektuál pronásledovaný arabským režimem je patrně mimo zorné pole jejich zájmu. Největším spoluviníkem je nicméně Evropská unie. Byla to vlastně ona, která svým grantem pro Ibn Chaldúnův institut a programem rozvoje egyptské občanské společnosti podnítila Ibrahimovo stíhání. Teď, po jeho zatčení a uvěznění je mlčení Evropské unie ostudné. V Egyptě ostatně nebyl souzen jen Ibrahim, ale i hodnoty, k nimž se EU hlásí; a ty teď způsob spravedlnosti Mubarakova režimu zesměšnil. Evropa musí co nejdříve začít pracovat na tom, aby byl Ibrahimův rozsudek zrušen. EU by měla zablokovat veškeré své vzdělávací a kulturní programy v Egyptě, pokud verdikt proti Ibrahimovi a jeho spolupracovníkům nebude odvolán a pokud Ibn Chaldúnův institut nebude znovuotevřen a uveden do plného provozu.", "en": "Indeed, his is the type of voice that Egyptian civil society needs if there is ever to be a chance that the country's Pharaonic authoritarian regime--symbolized by President Mubarak's high-handedness--is to be reformed. Just because Mubarak's government persecutes Islamic terrorists, and is an ally in the war against fundamentalist extremism, is no reason to give him carte blanche to repress every attempt to open up Egyptian society. Western intellectuals, who were instrumental in pressuring the Soviet Union in support of Andrei Sakharov, have been singularly quiet when it comes to Ibrahim. An Arab intellectual persecuted by an Arab regime, it seems, is nowhere near the top of their agenda. But it is the EU that is proving most complicit. After all, it was the EU's effort to stimulate Egyptian civil society with its grant of funds to the Ibn-Khaldun Institute that incited Ibrahim's persecution. The EU's silence in the face of his arrest and imprisonment is shameful. For not just Ibrahim, but the values that the EU professes to uphold, have been on trial in Egypt, and they have been mocked by the Mubarak's regime idea of justice. Europe must work--promptly--to overturn Ibrahim's conviction. The EU should consider blocking all its educational and cultural programs in Egypt if the verdict on Ibrahim and his associates is not overturned and the Ibn Khaldun Institute not re-opened and restored to full vigor."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Globální občané, národní ulejvárna CAMBRIDGE – Loni v říjnu britská ministerská předsedkyně Theresa Mayová leckoho šokovala, když znevážila myšlenku globálního občanství. „Jestli si myslíte, že jste občanem světa,“ řekla, „nejste občanem nikde.“ Její prohlášení se ve finančních médiích a mezi liberálními komentátory setkalo s posměchem a znepokojením. „Občanství v nejužitečnější formě dnešních dní,“ poučil ji jeden analytik, „není zasvěceno jen blahobytu obce třeba v hrabství Berkshire, nýbrž planetě.“ The Economist její přístup označil za „neliberální“ otočku. Jeden vzdělanec ji obvinil z odmítání osvícenských hodnot a varoval před „ozvuky roku 1933“ v jejím projevu. Vím, jak „globální občan“ vypadá: vidím dokonalý exemplář, kdykoli projdu kolem zrcadla. Vyrostl jsem v jedné zemi, žiju v jiné a mám pas obou. Píšu o globální ekonomice a práce mě zavádí do odlehlých míst. Víc času trávím cestováním v jiných zemích než pobytem v jedné ze dvou, které si mě nárokují jako svého občana. Většina mých blízkých kolegů v práci se také narodila v zahraničí. Hltám mezinárodní zpravodajství, zatímco místní noviny zůstanou většinu týdnů neotevřené. Co se týče sportu, vůbec netuším, jak si vede můj domácí tým, ale jsem oddaným fanouškem fotbalového mužstva na druhé straně Atlantiku. Přesto ke mně Mayové prohlášení promlouvá. Obsahuje podstatnou pravdu – jejíž přehlížení vypovídá mnohé o tom, jak jsme se my, světová finanční, politická a technokratická elita, odcizili svým krajanům a ztratili jejich důvěru. Začněme nejprve skutečným významem slova „občan“. Oxfordský slovník angličtiny jej definuje jako „právně uznaného poddaného nebo příslušníka státu či svazu států“. Občanství tedy předpokládá zavedené politické zřízení – „stát či svaz států“ –, k němuž občan přísluší. Země taková zřízení mají; svět nikoliv. Zastánci globálního občanství rychle připouštějí, že nemají na mysli doslovný význam slova. Uvažují přeneseně. Technické revoluce v komunikacích a ekonomická globalizace spojily občany různých zemí, tvrdí. Svět se zmenšil a ve svém jednání musíme brát ohledy na globální důsledky.", "en": "Global Citizens, National Shirkers CAMBRIDGE – Last October, British Prime Minister Theresa May shocked many when she disparaged the idea of global citizenship. “If you believe you’re a citizen of the world,” she said, “you’re a citizen of nowhere.” Her statement was met with derision and alarm in the financial media and among liberal commentators. “The most useful form of citizenship these days,” one analyst lectured her, “is one dedicated not only to the wellbeing of a Berkshire parish, say, but to the planet.” The Economist called it an “illiberal” turn. A scholar accused her of repudiating Enlightenment values and warned of “echoes of 1933” in her speech. I know what a “global citizen” looks like: I see a perfect specimen every time I pass a mirror. I grew up in one country, live in another, and carry the passports of both. I write on global economics, and my work takes me to far-flung places. I spend more time traveling in other countries than I do within either country that claims me as a citizen. Most of my close colleagues at work are similarly foreign-born. I devour international news, while my local paper remains unopened most weeks. In sports, I have no clue how my home teams are doing, but I am a devoted fan of a football team on the other side of the Atlantic. And yet May’s statement strikes a chord. It contains an essential truth – the disregard of which says much about how we – the world’s financial, political, and technocratic elite – distanced ourselves from our compatriots and lost their trust. Start first with the actual meaning of the word “citizen.” The Oxford English Dictionary defines it as “a legally recognized subject or national of a state or commonwealth.” Hence citizenship presumes an established polity – “a state or commonwealth” – of which one is a member. Countries have such polities; the world does not. Proponents of global citizenship quickly concede that they do not have a literal meaning in mind. They are thinking figuratively. Technological revolutions in communications and economic globalization have brought citizens of different countries together, they argue. The world has shrunk, and we must act bearing the global implications in mind."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Some linguistic difficulties still have to be overcome and thereis a need forimproved minimum quality standards for theinformation to be disseminated on the projects’ websites. The DG Environment LIFE projects database does not allowfor easy and wide access to lessonslearned,andtheinformation ontechnicalandscientific mattersis generally not providedforthe potential expert public (paragraphs 42to 53). RECOMMENDATION 3 The Commission should review its communication strategy, activitiesandtools, bearingin mindthat particularattention should be paidtothe disseminationtointerestedexperts of relevantinformation andlessonslearned. Theimprovement of the search possibilities offered to access information on the LIFE databaseshould also be considered. (ii)Moreover, the beneficiaries should be required to provide more technical details on the methods used,lessonslearnt andiden-tified best practicesto ensure wider dissemination. LONGTERM MANAGEMENT OF PROJECT RESULTS LIFE-Nature projects have contributed considerably to theimple-mentation ofthe Natura 2000 network. However,apartfromre-questing the drafting of an After-LIFE conservation plan at project closure, the Commission has paidlittle attention to LIFE projects oncetheyareclosed,and beneficiariesand partnersare notle-gally or by other effective means obliged to assure the continuation ofthe projectresults. The sustainability ofthe conservation measuresfinanced by LIFE-Natureis not safeguarded beyond the project end,andthustheimpact of the EU funding may quickly diminish, as no technical ex-post checks take place and the Commission has nofollow-upscheme oranyreactiveinstrumentfor ensuringthattheresults are notlost(paragraphs 55to 67). Special Report No 11/2009 - The sustainability and the Commission's management of the LIFE-Nature projects RECOMMENDATION 4 The grant agreements should commit beneficiaries — and, if appropriate, the national co-financers — to sustaining the project resultsfor a minimum period after the project closure. Compliance with the corresponding contractual obligations should be enforcedthrough appropriate penalties andrecoveries. (ii) The introduction of a followup scheme for the 'after-LIFE funding' should be considered by the Commission, and may require a changeinthelegalframework. This Report was adopted bythe Court of Auditors atits meeting in Luxembourg of 2July 2009. Forthe Court of Auditors Special Report No 11/2009 - The sustainability and the Commission's management of the LIFE-Nature projects PROJECTS AUDITED ONTHESPOT Project Name Acronym Beneficiary Actions for Birds of Reedbeds in Bassin de la Haine Ardenne & Gaume asbl Restoration and sustainable management of upper Meuse dry Grasslands Rehabilitation of peat and wet habitats on the Saint-Hubert Plateau Restoration project 'Galenbecker See' for priority species Optimisation of the pSCI 'Lippe flood plain between Hamm and Hangfort' Regeneration and preservation of dry grassland in Germany Conservation of houbara bustard Chlamydotis undulata fuertaventurae in the SPAs of the Canary Island", "cs": "Jeještě potřeba překonat některéjazykové obtížea měly byse zlepšiti minimální požadavky nakvalituinformací nainterneto-výchstránkách projektů. Databáze projektů LIFE generálníhoře-ditelství pro životní prostředí neumožňuje snadný a široký přístup kzískanýmzkušenostemainformace o odbornýchavědeckých otázkách se potenciální odborné veřejnosti zpravidla neposkytují (body 42–53). DOPORUČENÍ 3 i) Komise by měla přezkoumat svou komunikační strategii, aktivity a nástroje u vědomí, že zvláštní pozornostje třeba věnovat šíření příslušnýchinformací a získaných zkušeností zaměřenému na zainteresované odborníky. Dále je třeba zvážit, zda by se neměly zlepšit možnosti vyhledáváníinformací v databázi LIFE. Dále by měli být příjemci povinni poskytovat více podrobných odbornýchinformací o použitých metodách,získanýchzkuše-nostecha osvědčených postupech,aby bylovširšímrozsahu zajištěnošířeníinformací. DLOUHODOBÉ ŘÍZENÍ PROJEKTOVÝCH VÝSLEDKŮ Projekty v oblasti LIFE-příroda významně přispěly k provádění sítě Natura 2000. Kromě toho, že při ukončení projektu LIFE požaduje Komisevypracovat plán ochrany na dobu po ukončení projektu, věnuje projektům pojejich koncijen malou pozornost a příjemci a partneři nejsouvázáni právními předpisyanijinými platnými prostředky, aby zachování projektových výsledků zabezpečili. Udržitelnost ochranných opatřenífinancovaných nástrojem LIFE-pří-roda není zajištěnoi po ukončení projektu. Dopad financování EU tak můžerychleslábnout, protožese neprovádížádnétechnické kontroly ex post a Komise nemá žádný program dalšího sledování ani reaktivní nástroj, které by zaručily, že se výsledky nepromarní (body 55–67). Zvláštní zpráva č. 11/2009 - Udržitelnost projektů LIFE-příroda a jejich řízení prováděné Komisí DOPORUČENÍ 4 i) Grantové dohody by měly příjemce, případně vnitrostátní spo-lufinancovatelezavazovat,aby projektovévýsledkyzachovali po určité minimální období od ukončení projektu. Dodržování odpovídajících smluvních závazků by se mělo vynucovat přiměřenými pokutami a zpětným vymáháním prostředků. Komise by mělazvážit,zda by nemělazavést program dalšího sledování profinancování po ukončení projektu LIFE, přičemž tento program by mohl vyžadovat změnu právníhorámce. Tutozprávu přijal Účetní dvůr v Lucemburku nasvémzasedání dne 2. července 2009. Za Účetní dvůr Zvláštní zpráva č. 11/2009 - Udržitelnost projektů LIFE-příroda a jejich řízení prováděné Komisí PROJEKTY KONTROLOVANÉ NA MÍSTĚ Zkrácený název Příjemce Členský stát Opatření pro ptáky rákosin v povodí řeky Haine Ardenne & Gaume asbl Obnova a udržitelná správa péče o travinné porosty na horním toku Mázy Obnova rašelinných a vlhkých stanovišť na náhorní plošině Saint-Hubert Projekt obnovy jezera Galenbecker See pro prioritní druhy Optimalizace navržené lokality významné pro Společenství„údolní luh řeky Lippe mezi Hammem a Hangfortem\" Regenerace a ochrana suchých travinných porostů v Německu Ochrana dropa obojkového kanárského (chlamydotis undulata fuertaventurae) na zvláště chráněných územích Kanárských ostrovů"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Netrvalo dlouho a několik členů porušilo Pakt stability a růstu. Později byl opuštěn i princip nulových sanací v eurozóně. Reakcí na tato selhání však bylo volání po větší hospodářské integraci včetně takových přechodných kroků, jako bylo vytvoření funkce „evropského ministra financí“ nebo komisaře EU s rozsáhlými pravomocemi prosazovat užší integraci. Takové nápady samozřejmě nebraly v potaz základní otázky národní suverenity a demokracie, konkrétně výsadu národních vlád a parlamentů určovat vlastní daně a veřejné výdaje. A skutečnost, že suverénní členské státy neplnily své evropské závazky, může být těžko přesvědčivým argumentem, aby se nyní své suverenity vzdaly. Stručně řečeno se veškerá opatření, která implicitně podporovala politickou unii, ukázala jako nekonzistentní a nebezpečná. Obsahovala obrovská finanční rizika pro členy eurozóny. Zesílila napětí mezi členskými státy. A co je možná nejdůležitější, podkopala základy, na nichž politická unie stojí – zejména snahu přesvědčit občany Evropské unie, aby se ztotožnili s evropskou myšlenkou. Veřejná podpora „Evropy“ do značné míry závisí na jejím hospodářském úspěchu. Koneckonců jsou to právě hospodářské výsledky, které propůjčují Evropě politické slovo ve světě. Jak ovšem naznačuje současná krize, nejlépe si v EU vedou ekonomiky, jež mají (relativně) pružný trh práce, rozumné daňové sazby a otevřený přístup k podnikání a obchodu. Podnět k hospodářským reformám navíc nevycházel z EU, nýbrž od národních vlád, přičemž jedním z nejúspěšnějších příkladů je program Agenda 2010, který před deseti lety odstartoval tehdejší německý kancléř Gerhard Schröder. Bezpočet akademických studií navazujících na práci amerického ekonomického historika Douglasse Northa podporuje tvrzení, že je to konkurence mezi státy a regiony, co tvoří základ technologického pokroku a hospodářského růstu. Totální neúspěch Lisabonské agendy zahájené v březnu 2000 s cílem učinit z EU „nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější znalostní ekonomiku světa“ demonstroval slabost centralizovaného přístupu. Lze konstatovat, že v předchozích staletích to byla konkurence uvnitř Evropy, která ve velké části kontinentu vytvořila bezpříkladnou dynamiku a prosperitu. Samozřejmě to byla také doba válek. To však ještě neznamená, že centralizace je nejlepším – natožpak jediným – způsobem, jak zaručit mír.", "en": "It wasn’t long before several states violated the Stability and Growth Pact. Later, the eurozone’s “no bail-out” principle was abandoned. The response to these failings, however, was a demand for greater economic integration, including such intermediate steps as the creation of a “European finance minister” or an EU commissioner with sweeping powers to facilitate closer integration. Such ideas, of course, ignored the central issues of national sovereignty and democracy, and specifically the privilege of nationally elected governments and parliaments to determine their own taxes and public spending. The fact that sovereign member states did not deliver on their European commitments is hardly a convincing argument for giving up sovereignty now. In short, all of the measures that would implicitly support political union have turned out to be inconsistent and dangerous. They have involved huge financial risks for eurozone members. They have fueled tensions among member states. Perhaps most important, they have undermined the basis on which political union rests – namely, persuading European Union citizens to identify with the European idea. Public support for “Europe” depends to a large degree on its economic success. Indeed, it is Europe’s economic achievements that give it a political voice in the world. But, as the current crisis indicates, the best-performing EU economies are those with (relatively) flexible labor markets, reasonable tax rates, and open access to professions and business. Moreover, the impetus for economic reform has come not from the EU, but from national governments, one of the most successful examples being “Agenda 2010,” launched a decade ago by then-German Chancellor Gerhard Schröder. Numerous academic studies, following the work of the American economic historian Douglass North, support the notion that it is competition among states and regions that lays the groundwork for technological progress and economic growth. The total failure of the Lisbon Agenda, launched in March 2000 to make the EU “the most competitive and dynamic knowledge-base economy in the world” demonstrated the weakness of a centralized approach. Arguably, in earlier centuries, it was competition within Europe that generated unparalleled dynamism and prosperity across much of the continent. To be sure, this was also a time of wars. However, this does not mean that centralization is the best – much less the only – way to guarantee peace."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Šedesátiletá bouře Dnešní finanční krize, kterou odstartovalo splasknutí bubliny na trhu nemovitostí ve Spojených státech, znamená také konec éry úvěrové expanze založené na dolaru jakožto mezinárodní rezervní měně. Je to mnohem větší bouře než kterákoliv z těch, které se od konce druhé světové války vyskytly. Abychom pochopili, co se děje, potřebujeme nové paradigma. To je obsaženo v teorii reflexivity, kterou jsem poprvé popsal před 20 lety ve své knize Alchymie financí . Podle této teorie nesměřují finanční trhy k rovnováze. Zaujaté názory a nepochopení problému na straně účastníků trhu zavádějí prvek nejistoty a nevyzpytatelnosti nejen do tržních cen, ale i do základních ukazatelů, které mají tyto ceny odrážet. Ponechají-li se trhy napospas vlastním prostředkům, mají sklon vychylovat se do extrémů v podobě euforie a zoufalství. Jistě, vzhledem k potenciální nestabilitě nejsou finanční trhy ponechány napospas vlastním prostředkům; podléhají orgánům, jejichž úkolem je udržovat excesy v rozumných mezích. Členy těchto orgánů jsou však také jen lidé vystavení zaujatým názorům a nepochopení problému. Interakce mezi finančními trhy a finančními orgány je navíc reflexivní. Cyklické procesy extrémního boomu a krachu se obvykle točí kolem úvěrů a vždy obsahují nějaký zaujatý názor nebo nepochopení – obvykle neschopnost uvědomit si reflexivní, kruhovou spojitost mezi ochotou půjčovat a hodnotou zástavy. Nedávný boom na americkém trhu bydlení je toho ukázkovým příkladem. Šedesátiletý superboom je ovšem komplikovanější. Pokaždé když se úvěrová expanze dostala do potíží, zasáhly finanční orgány, které napumpovaly do systému likviditu a nacházely i další způsoby, jak stimulovat ekonomiku. To vytvořilo systém asymetrických pobídek – rovněž známý jako morální hazard –, který podněcoval k ještě větší úvěrové expanzi. Systém byl tak úspěšný, že lidé začali věřit v to, co bývalý americký prezident Ronald Reagan nazýval „kouzlem trhu“ a čemu já říkám tržní fundamentalismus. Fundamentalisté věří, že trhy směřují k rovnováze a že společný zájem bude nejlépe naplněn, ponecháme-li jednotlivé účastníky sledovat vlastní zájmy. To je zřejmé nepochopení, protože kolapsu finančních trhů zabránila jen intervence úřadů, nikoliv trhy samotné. V 80. letech se z tržního fundamentalismu přesto stala dominantní ideologie, když se finanční trhy začaly globalizovat a USA začaly vykazovat deficit běžného účtu. Od roku 1980 byla regulační opatření postupně uvolňována, až prakticky vymizela.", "en": "The Sixty-Year Storm Today’s financial crisis, triggered by the collapse of the housing bubble in the United States, also marks the end of an era of credit expansion based on the dollar as the international reserve currency. It is a much bigger storm than any that has occurred since the end of World War II. To understand what is happening, we need a new paradigm. It is available in the theory of reflexivity, which I first proposed 20 years ago in my book The Alchemy of Finance . The theory holds that financial markets do not tend towards equilibrium. Biased views and misconceptions among market participants introduce uncertainty and unpredictability not only into market prices, but also into the fundamentals that those prices are supposed to reflect. Left to their own devices, markets are prone to extremes of euphoria and despair. Indeed, because of their potential instability, financial markets are not left to their own devices; they are in the charge of authorities whose job it is to keep the excesses within bounds. But the authorities are also human and subject to biased views and misconceptions. And the interaction between financial markets and financial authorities is also reflexive. Boom-bust processes usually revolve around credit, and always involve a bias or misconception – usually a failure to recognize a reflexive, circular connection between the willingness to lend and the value of the collateral. The recent US housing boom is a case in point. But the 60-year super-boom is a more complicated case. Every time the credit expansion ran into trouble, the financial authorities intervened, injecting liquidity and finding other ways to stimulate the economy. That created a system of asymmetric incentives – also know as moral hazard – which encouraged ever greater credit expansion. The system was so successful that people came to believe in what former president Ronald Reagan called “the magic of the marketplace” and I call market fundamentalism. Fundamentalists believe that markets tend towards equilibrium and the common interest is best served by allowing participants to pursue their self-interest. This is an obvious misconception, because it was the intervention of the authorities that prevented financial markets from breaking down, not the markets themselves. Nevertheless, market fundamentalism emerged as the dominant ideology in the 1980s, when financial markets started to become globalized and the US began running a current account deficit. Since 1980, regulations have been progressively relaxed until they practically disappeared."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "European research in action European research in action Towards a European Marine Research Area Understanding deep-water ecosystems There is growing recognition that Europe’s – and indeed, the world’s – future economic and physical well-being is inextricably linked to its oceans and seas. The marine sciences, therefore, have a crucial role to play in improving our understanding of this sub-aquatic environment and in guiding the practical application of research results for its sustainable management. Longterm ocean observations are critical for all areas of marine resource management, risk management and the monitoring of climate change and mitigation measures. European marine scientists are carrying out important work in this field, as a contribution to Global Earth Observation (GEO) systems and GMES (Global Monitoring for Environment and Security). In particular, the MERSEA and MFSTEP projects launched under FP6 both aim to improve capacities for global and regional ocean monitoring and forecasting. Basic research in many overlapping disciplines is needed and the scale of investment necessary, in terms of both human resources and infrastructure, is such that transnational joint co-operation will be crucial to progress. Fortunately, co-operational structures in marine science already exist at European level. They should be further developed to achieve common European goals, and to confirm Europe’s position as a world leader in this field. MARINE SCIENCES The HERMES Integrated Project (IP) is studying ecosystems along Europe’s deep-ocean margin. One of the largest research projects of its kind, it brings together leading experts in biodiversity, geology, sedimentology, physical oceanography, microbiology and biogeochemistry, as well as experts in socioeconomics. This represents the first major attempt to understand, in an integrated way, European deep-water ecosystems and their environment. In May 2004, some 500 leading marine scientists, policy-makers and representatives of marine industries met in Galway, Ireland, to discuss the future of European marine research. The event – EurOCEAN 2004 – resulted in the ‘ Galway Declaration’ which outlines what the marine science community sees as the principal challenges for the future. It also stresses the critical role that the European Research Area and the Commission’s proposed Seventh Research Framework Programme (FP7) (2007-2013) should play in supporting world-class excellence in marine science and technology. This publication was produced by: European Commission Directorate-General for Research E-mail: research@cec.eu.int www.europa.eu.int/comm/ research", "cs": "Evropský výzkum v akci Evropský výzkum v akci Směrem k evropské oblasti výzkumu moře Poznání hlubokomořských ekosystémů Je stále více zřejmé, že budoucí ekonomická a fyzická prosperita Evropy – a vlastně i celého světa – je neoddělitelně spjatá s oceány a moři. Mořské vědy musí tedy proto hrát rozhodující roli ve zlepšení našeho cháp��ní tohoto podvodního prostředí a ve směrování praktického využití výsledků výzkumu k dlouhodobě fungující správě. Dlouhodobá pozorování oceánu jsou velmi důležitá pro všechny oblasti správy mořských zdrojů, řízení rizik a monitorování klimatických změn a zmírňujících opatření. Evropští vědci zabývající se studiem moře vykonávají v této oblasti důležitou práci, která doplňuje Globální systém pozorování Země (GEO) a GMES (Globální monitoring životního prostředí a bezpečnosti). Zejména projekty MERSEA a MFSTEP zahájené v rámci 6RP se zaměřují na zvýšení kapacit pro globální a regionální monitorování a prognózování související s oceány. Nutný základní výzkum v mnoha překrývajících se oborech a objem potřebných investic ve smyslu lidských zdrojů a infrastruktury je takový, že k dosažení pokroku bude kriticky důležitá nadnárodní vzájemná spolupráce. Na evropské úrovni jsou naštěstí kooperační struktury v oblasti mořské vědy již vytvořeny. Měly by být nadále rozvíjeny k dosažení společných evropských cílů a k potvrzení první pozice Evropy v této oblasti na světě. MOŘSKÉ VĚDY Integrovaný projekt HERMES (IP) se zabývá studiem ekosystémů při okrajích evropských oceánů. Coby jeden z největších výzkumných projektů svého druhu dává dohromady přední experty na biologickou rozmanitost, geologii, sedimentologii, fyzikální oceánografii, mikrobiologii a biochemii, spolu s odborníky na sociální ekonomiku. Představuje tak první významný pokus o poznání evropských hlubinných ekosystémů a jejich prostředí, a to integrovaným způsobem. V květnu 2004 se v Galwayi v Irsku sešlo na 500 předních vědců z oblasti výzkumu oceánů, zákonodárců a zástupců námořního průmyslu, aby jednali o budoucnosti evropského výzkumu moří. Schůzka – EurOCEAN 2004 – vyústila v ‘ Galwayskou deklaraci,’ která popisuje, co vidí komunita mořských vědců jako zásadní výzvu do budoucna. Klade také důraz na kritickou roli, kterou by měl hrát Evropský výzkumný prostor a Komisí navržený Sedmý rámcový program pro výzkum (7RP) (2007-2013) v podpoře světové výjimečnosti mořské vědy a technologie. Více informací obdržíte na adrese: Evropská komise Generální ředitelství pro výzkum www.europa.eu.int/comm/research našich moří a oc"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "About 25 percent are at Stage Two, saying, in effect, \"My life sucks.\" 48 percent of working tribes say, these are employed tribes, say, \"I'm great and you're not.\" And we have to duke it out every day, so we resort to politics. Only about 22 percent of tribes are at Stage Four, oriented by our values, saying \"We're great. And our values are beginning to unite us.\" Only two percent, only two percent of tribes get to Stage Five. And those are the ones that change the world. So the first little finding from this is that leaders need to be able to talk all the levels so that you can touch every person in society. But you don't leave them where you found them. Okay? Tribes can only hear one level above and below where they are. So we have to have the ability to talk all the levels, to go to where they are. And then leaders nudge people within their tribes to the next level. I'd like to show you some examples of this. One of the people we interviewed was Frank Jordan, former Mayor of San Francisco. Before that he was Chief of Police in San Francisco. And he grew up essentially in Stage One. And you know what changed his life? It was walking into one of these, a Boys and Girls Club. Now here is what happened to this person who eventually became Mayor of San Francisco.", "cs": "Asi 25 procent je na úrovni dva. a říkají \"Můj život nestojí za nic\" 48 procent pracujících (zaměstnaných) kmenů říká \"Jsem dobrej, narozdíl od tebe\" A potřebujeme si to denně dokazovat. Proto máme politiku. Asi jen 22 procent kmenů je na úrovni čtyři a řídí se svými hodnotami, říkají \"Jsme skvělí\" a naše hodnoty nás spojují.\" Jen dvě, pouze dvě procenta všech kmenů se dostanou na úroveň pět. A ti pak mění svět. Takže první poznatek je, že vůdčí osobnosti musí umět mluvit na všech úrovních, takže jsou schopni oslovit každého ze společnosti. Ale nenecháte je tam, kde jste je našli, ok? Kmeny slyší jen jednu úroveň nad a pod svojí. Takže vůdcové musí být schopni mluvit na všech úrovních, aby je oslovili. A pak je leadeři postrčí v rámci jejich kmene o úroveň výš. Rád bych vám ukázal několik příkladů. Jeden z lidí, které jsme dotazovali, byl Frank Jordan, dříve starosta San Francisca. Ještě dříve šéf policie v San Franciscu. Vyrostl převážně na úrovni jedna. A víte co mu změnilo život? Přišel do jednoho z těch \"domů dětí a mládeže\". A co se tehdy stalo tomu člověku, který to dotáhl na starostu?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Technologický deficit boje proti globálnímu oteplování KODAŇ – Náš současný přístup ke globálnímu oteplování fungovat nebude. Je chybný jak ekonomicky, protože uhlíkové daně vyjdou nesmírně draho a jejich přínos bude malý, tak politicky, protože vyjednávání o snižování emisí CO2 povedou k čím dál většímu napětí a sporům. A i kdybyste v obou ohledech nesouhlasili, současný přístup je rovněž chybný technologicky. Řada zemí si dnes stanovuje ambiciózní cíle snižování uhlíkových emisí, než letos v prosinci dojde v Kodani na celosvětová jednání o náhradě za Kjótský protokol. Představme si, že se svět nakonec dohodne na ctižádostivém cíli. Řekněme, že se domluvíme na snížení emisí CO2 o tři čtvrtiny do roku 2100 při zachování rozumné míry růstu. Právě tady leží náš technologický problém: ke splnění tohoto cíle by rozsah neuhlíkových zdrojů energie v roce 2100 musel být ohromujícím 2,5násobkem hladiny celkové globální spotřeby energie v roce 2000. Tyto údaje vypočetli ekonomové Chris Green a Isabel Galiana z kanadské McGillovy univerzity. Jejich výzkum dokládá, že čelit globálnímu oteplování prakticky znamená, že nepotřebujeme nic menšího než technickou revoluci. Tuto výzvu ale nebereme vážně. Budeme-li pokračovat jako dosud, technický rozvoj nebude ani zdaleka dostatečný na to, aby zajistil, že neuhlíkové energetické zdroje budou schopné cenou i účinností konkurovat fosilním palivům. Letos v prosinci se v Kodani bude pozornost soustředit na to, kolik uhlíku osekat, a nikoli na to, jak toho dosáhnout. Tomu, zda prostředky ke snižování emisí ke splnění cílů postačují, se mnoho pozornosti věnovat nebude. Politici budou svá rozhodnutí opírat o modely globálního oteplování, které jednoduše předpokládají, že technologické průlomy přijdou samy od sebe.", "en": "Global Warming’s Technology Deficit COPENHAGEN – Our current approach to solving global warming will not work. It is flawed economically, because carbon taxes will cost a fortune and do little, and it is flawed politically, because negotiations to reduce CO2 emissions will become ever more fraught and divisive. And even if you disagree on both counts, the current approach is also flawed technologically. Many countries are now setting ambitious carbon-cutting goals ahead of global negotiations in Copenhagen this December to replace the Kyoto Protocol. Let us imagine that the world ultimately agrees on an ambitious target. Say we decide to reduce CO2 emissions by three-quarters by 2100 while maintaining reasonable growth. Herein lies the technological problem: to meet this goal, non-carbon-based sources of energy would have to be an astounding 2.5 times greater in 2100 than the level of total global energy consumption was in 2000. These figures were calculated by economists Chris Green and Isabel Galiana of McGill University. Their research shows that confronting global warming effectively requires nothing short of a technological revolution. We are not taking this challenge seriously. If we continue on our current path, technological development will be nowhere near significant enough to make non-carbon-based energy sources competitive with fossil fuels on price and effectiveness. In Copenhagen this December, the focus will be on how much carbon to cut, rather than on how to do so. Little or no consideration will be given to whether the means of cutting emissions are sufficient to achieve the goals. Politicians will base their decisions on global warming models that simply assume that technological breakthroughs will happen by themselves."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Co nám říká libra? LONDÝN – Ze svých dvaatřicetiletých zkušeností v oblasti financí vím, že prapodivný svět devizových trhů se někdy vymyká chápání a že snaha odhadnout základní rovnovážnou hodnotu britské libry může být přehlídkou marnosti. V opojné hodině po ukončení referenda o brexitu 23. června se britská měna zpočátku obchodovala nad hranicí 1,5 libry za dolar. Tento kurz odrážel z dnešního pohledu bláhový předpoklad, že stoupenci setrvání v unii zvítězili. Od té doby klesla libra oproti počátečnímu maximu o 20% a podobný pokles zaznamenala i vůči euru. Navzdory těmto diskrepancím máme metody, jak poměrně dobře měřit výkon libry po brexitu. Především můžeme porovnávat její dnešní hodnotu s průměrnou hodnotou během kampaně před referendem, tedy od února do června. Viděno z této perspektivy klesla libra od doby, co voliči rozhodli, že Velká Británie by měla opustit Evropskou unii, o stále významných 13%. Kromě pohledu na paritu kupní síly máme také modely pro odhady rovnováhy reálného devizového kurzu (RER), například stanovením devizového kurzu, při němž může daná země dosáhnout trvale udržitelné rovnováhy běžného účtu – případně kurzu, jenž by ekonomice umožnil dosáhnout plné zaměstnanosti. Mezi tyto modely patří například Dynamický rovnovážný devizový kurz (GSDEER) stanovovaný bankou Goldman Sachs nebo Základní rovnovážný devizový kurz Petersonova institutu pro mezinárodní ekonomii (FEER).", "en": "What Is the Pound Telling Us? LONDON – I know from my 32 years in finance that the weird world of foreign-exchange markets can sometimes defy comprehension, and that trying to estimate sterling’s baseline, equilibrium value can be an exercise in futility. Indeed, in the heady hour after the Brexit referendum polls closed on June 23, the British pound initially traded above a rate of £1.5/$1. This exchange rate turned out to reflect the now-ridiculous assumption that the “Remain” side had won. The pound has since declined 20% from that initial peak, and it has declined similarly relative to the euro. Despite these discrepancies, we do have ways to gauge the pound’s post-Brexit performance reasonably well. For starters, we can compare its value today to its average value during the referendum’s campaign period, from February to June. Viewed from this perspective, the pound has declined by a still significant 13% since voters decided that the United Kingdom should leave the European Union. Beyond looking at purchasing power parity, we also have models for estimating real-exchange-rate (RER) equilibrium, such as by identifying the exchange rate at which a country can achieve a sustainable current-account balance, or the rate that would allow an economy to reach full employment. These models include Goldman Sachs’s Dynamic Equilibrium Exchange Rate and the Peterson Institute for International Economics’ Fundamental Equilibrium Exchange Rate."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Nadto obvinění, že Po přijal úplatky ve výši 20 milionů jüanů (asi 64 milionů korun) a zpronevěřil pět milionů jüanů, jsou ve srovnání s obviněními vznesenými proti Liou Č’-ťünovi bezvýznamná. Jestliže se tedy výše jeho úplatkářství považuje za malou a obětním beránkem se umně stala jeho manželka, jediný závažný zločin, z něhož se Po musí zodpovídat, je zanedbání povinnosti. Zúžením obvinění KS Čína omezila možný rozsah trestu. Jako vždy, když je dotčena Strana, čínský zákon je pouhým kašírováním. Na partajní elity se zákon uplatňuje nanejvýš šetrně a zájmy spravedlnosti (alespoň tak, jak tomuto pojmu rozumí okolní svět) jsou v takových situacích zřídka nejvyšší prioritou. Soudní proces, jako je ten Poův, je vždy bez výjimky politickou dohodou zasvěcenců. Skutečný příběh Poovy kariéry – plný cizoložství, zrad a korupce – je otřesný. K obětem patří Heywoodova rodina, jeho čínská manželka a jejich děti. Jejich tragédie vyvstává jako pronikavá obžaloba vlády čínské komunistické strany, protože když vlády nepodléhají vládě práva, v bezpečí není žádná rodina. Šťastné rodiny a harmonické státy chodí ruku v ruce. V Číně však moc nad životem a smrtí občanů a jejich rodin drží straničtí předáci jako Po. Pro KS Číny je prvořadé zachovat si tvář. Po se včlení do dlouhé řady uvězněných úředníků, byť jejich zvláštní věznice mohou připomínat rekreační centra pro vysoké funkcionáře, srovnáme-li je se surovými a fyzicky ponižujícími podmínkami, v nichž jsou nuceni přebývat laureát Nobelovy ceny Liou Siao-po a další vězni. Poův syn Po Kua-kua bude žít neviditelným životem v zahraničí. Po tedy není ani zdaleka tragickou postavou. Když král Lear truchlí nad svou mrtvou dcerou Kordelií, pochopí své osobní vady, jež zapříčinily jeho pád, a tím vyvolá soucit. Až se Po objeví před soudem, jeho sebeobhajoba tak přesvědčivá nebude. Snad v jeho tváři zahlédneme Learovo zoufalství: „Skučte a skučte, skučte všichni! Jste z kamene!“ V soudní síni i po celé Číně ale zůstane obecenstvo bez pohnutí – a plným právem.", "en": "Furthermore, charges that Bo received ¥20 million ($3.2 million) in bribes and misappropriated ¥5 million are trivial compared to those leveled against Liu Zhijun. Thus, with his level of bribery deemed small, and his wife artfully scapegoated, the only high crime of which Bo stands accused is dereliction of duty. By limiting the charges, the CCP has limited the possible punishments. As always where the Party is concerned, Chinese law is mere window dressing. The law is applied sparingly, if at all, to the Party elite, and the interests of justice (at least as the outside world understands the term) are rarely the highest priority in such situations. A trial such as Bo’s is invariably part of a political deal among insiders. The real story of Bo’s career – one of infidelity, betrayal, and corruption – is appalling. The victims include the Heywood family, his Chinese wife, and their children. Their tragedy stands as a profound indictment of the CCP’s rule, because no family is safe when governments are not subject to the rule of law. Happy households and harmonious states go together. But, in China, party leaders like Bo hold life-or-death power over citizens and their families. For the CCP, saving face is paramount. Bo will join a long line of incarcerated officials, though the special prisons where they are held may seem like recreation centers for retired senior officials when compared to the abusive and physically degrading conditions that the Nobel laureate Liu Xiaobo and other prisoners have had to endure. Bo’s son, Bo Guagua, will live an invisible life abroad. So Bo is anything but a tragic figure. When he cries for his dead daughter Cordelia, King Lear comes to understand the personal flaws that brought about his demise, and for this he elicits sympathy. When Bo appears in court, his pleas will not be so persuasive. We may see in his face Lear’s desperation: “Howl, howl, howl, howl! O, you are men of stones.” But in the courtroom, and all over China, the audience will remain unmoved – and rightly so."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Bohatí by měli držet slovo Poprvé v lidské historii může svět reálně skoncovat s globální chudobou. Přijde vám to absurdní? Možná. Chudí jsou přeci vsude a díky globální recesi, populační explozi a spatnému hospodaření od Argentiny k Zimbabwe jejich počty den ode dne rostou. Za svým tvrzením si přesto stojím. Pokud by svět - v prvé řadě Spojené státy a dalsí bohaté země - vyčlenily jen malou část svých zbrojních výdajů na potřeby nejchudsích lidí nasí planety, mohla by nase generace zbavit lidstvo pevného sevření chudoby. Nemluvím o relativní chudobě, o takřka nevyhnutelném faktu, že někteří členové společnosti jsou na tom hůř než jiní, ačkoli i tato chudoba se společnost od společnosti do jisté míry lisí. Mám na mysli onu žaludek svírající, život ohrožující chudobu života na méně než jednom dolaru denně. Svět má dnes vůbec poprvé moc smést tyto extrémní životní podmínky s povrchu zemského. Proč? Nejbohatsí země světa jsou už po celé generace na vzestupu, neseny kupředu vzkvétajícími vědami a technologiemi. A ačkoli chudé země jako by zůstávaly stále více pozadu, pravda je mnohem povzbudivějsí. Zvlástě v Asii se totiž rozlehlé oblasti takzvaného rozvojového světa za poslední léta rázným krokem vzdalují od své někdejsí absolutní chudoby. Nejpozoruhodnějsím příkladem v této části světa je Čína, kde se za posledních dvacet let podařilo zvýsit životní úroveň - včetně zdravotní péče, výživy a hygienických podmínek - stovek milionů obyvatel. V nedávné době zaznamenala na této cestě pozoruhodné výsledky také Indie, ačkoli i před ní je jestě dlouhá cesta.", "en": "The Rich Should Keep Their Word For the first time in human history, the world is within striking distance of ending global poverty. A preposterous claim? Perhaps. After all, the poor seem to be everywhere and are increasing in numbers due to global recession, population growth, and economic mismanagement from Argentina to Zimbabwe. Yet, I'll stick to my claim. If the world - especially the US and other rich countries - shift a small amount of their military spending to meeting the needs of the world's poorest people, our generation could free humanity from poverty's iron grip. I am not speaking of relative poverty, the nearly inevitable fact that some members of society are worse off than others, though to some extent that varies society to society. I am speaking of the gut-wrenching, life-threatening poverty of living on less than $1 per day. For the first time ever, the world has it in its power to eliminate those extreme conditions. Why is this? The world's richest countries have continued their economic ascent for generations, carried forward by the flowering of science and technology. Even though poor countries seem to be falling ever farther behind, the truth is more heartening. Large parts of the so-called developing world, especially in Asia, have made incredible strides away from absolute poverty. China is the most striking success here, with hundreds of millions of people enjoying higher living standards in the past twenty years, including better health, nutrition, and sanitation. India achieved notable successes more recently, though much remains to be accomplished."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Basically, the blue lights pulsating indicate that the exo is ready to go. It can receive thoughts and it can deliver feedback, and when Juliano makes the decision to kick the ball, you are going to see two streams of green and yellow light coming from the helmet and going to the legs, representing the mental commands that were taken by the exo to actually make that happen. And in basically 13 seconds, Juliano actually did. You can see the commands. He gets ready, the ball is set, and he kicks. And the most amazing thing is, 10 seconds after he did that, and looked at us on the pitch, he told us, celebrating as you saw, \"I felt the ball.\" And that's priceless. (Applause) So where is this going to go? I have two minutes to tell you that it's going to the limits of your imagination. Brain-actuating technology is here. This is the latest: We just published this a year ago, the first brain-to-brain interface that allows two animals to exchange mental messages so that one animal that sees something coming from the environment can send a mental SMS, a torpedo, a neurophysiological torpedo, to the second animal, and the second animal performs the act that he needed to perform without ever knowing what the environment was sending as a message, because the message came from the first animal's brain. So this is the first demo. I'm going to be very quick because I want to show you the latest. But what you see here is the first rat getting informed by a light that is going to show up on the left of the cage that he has to press the left cage to basically get a reward. He goes there and does it. And the same time, he is sending a mental message to the second rat that didn't see any light, and the second rat, in 70 percent of the times is going to press the left lever and get a reward without ever experiencing the light in the retina.", "cs": "Puzlující modrá světla znamenají, že exoskeleton je připraven vyrazit. Dokáže přijímat myšlenky a vracet zpětnou vazbu. Jakmile se Juliano rozhodne vykopnout míč, uvidíte dva proudy zelených a žlutých světel, vycházejících z helmy a směřujících do nohou. Představují mentální pokyny přijaté exoskeletonem, který je provede. Juliano vše provedl během 13 vteřin. Vidíte ty pokyny. Připravuje se. Míč je položen. Vykopává. Nejúžasnější na tom je, že deset vteřin poté se na nás podíval a nadšeně prohlásil: \"Já jsem ten míč cítil.\" To je k nezaplacení. (potlesk) Kam tohle tedy směřuje? Mám dvě minuty, abych vám řekl, že míříme na hranice představitelnosti. Technologie, ovlivňující mozek, je tu. Poslední je toto: před rokem jsme publikovali zprávu o prvním rozhraní mezi dvěma mozky, díky kterému si dvě zvířata vyměňují mentální zprávy, takže když jedno zvíře vidí něco ve svém prostředí, může vyslat mentální SMS, neurofyziologické torpédo druhému zvířeti, a to druhé pak provede akci, kterou je třeba provést, aniž by vědělo, co se stalo v onom prostředí, protože ta zpráva přišla z mozku prvního zvířete. Takže první ukázka. Zkusíme to rychle, nejlepší přijde nakonec. Tady vidíte, jak první potkan dostává informaci. Na levé straně klece se rozsvítí světýlko. To znamená, že má zatlačit vlevo, aby dostal odměnu. Jde, a udělá to. V téže chvíli odeslílá mentální zprávu druhému potkanovi, který žádné světýlko neviděl. Druhý potkan v 70 procentech případů zmáčkne levou páčku a dostane odměnu, aniž by kdy na jeho sítnici dopadlo světlo."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Table 3.4: Cases closed in 2008 following inquiries Average length of inquiry Cases closed within months Cases closed within months Cases closed within months months % % % These figures are based on a month consisting of 30 days. It should also be noted that the percentages represent cumulative figures. 10.It also includes cases where the Ombudsman would have conducted a full inquiry were it not that the complainant withdrew the complaint, and cases where the Ombudsman could not proceed with his inquiry due to the complainant's decision to go to Court. Complaints and inquiries As can be seen from Figure 3.9, a positive outcome was readily achieved for the complainant in 129 cases closed in 2008 (36% of the total). These cases were either settled by the institution or a friendly solution was agreed. The comparable figure for 2007 was 134 cases. In a further 101 cases, the matter was clarified so that no further inquiries were needed, while in 110 cases, the Ombudsman found no maladministration. The Ombudsman concluded that there was maladministration in 53 cases, but was nevertheless able to obtain a positive outcome for the complainant in eight such cases, through the acceptance of the draft recommendation that he made to the institution concerned (see Figure 3.10). These findings are further detailed below11. Figure 3.9: Results of inquiries closed Settled by the institution or friendly solution agreed ��� No maladministration found ��� No further inquiries justified ��� Maladministration found �� Other � = 10 cases NOTE In some cases, inquiries were closed on two or more grounds.", "cs": "Tabulka 3.4: Případy uzavřené v roce 2008 na základě šetření Průměrná délka šetření Případy uzavřené do měsíců Případy uzavřené do měsíců Případy uzavřené do měsíců měsíců % % % Tyto údaje jsou založeny na měsíci s 30 dny. Je nutno rovněž uvést, že procentuální podíly představují kumulativní údaje. 10.To zahrnuje rovněž případy, kdy by veřejný ochránce práv provedl úplné šetření, pokud by stěžovatel stížnost nestáhl, a případy, kdy veřejný ochránce práv nemohl pokračovat v šetření kvůli rozhodnutí stěžovatele obrátit se na soud. Stížnosti a šetření Jak je vidět z obr. 3.9, pozitivního výsledku bylo pro stěžovatele snadno dosaženo ve 129 případech uzavřených v roce 2008 (36 % z celkového počtu). Tyto případy byly buď vyřešeny dotyčnou institucí, nebo bylo dohodnuto smírné řešení. Odpovídající údaj pro rok 2007 činil 134 případů. V dalších 101 případech byla záležitost vyjasněna, takže nebyla nutná žádná další šetření, zatímco ve 110 případech veřejný ochránce práv nezjistil nesprávný úřední postup. V 53 případech veřejný ochránce práv dospěl k závěru, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, v osmi těchto případech však byl schopen docílit pozitivního výsledku pro stěžovatele, a to přijetím návrhu doporučení, které bylo vydáno dotyčnému orgánu (viz obr. 3.10). Tato zjištění jsou podrobněji popsána níže11. Obr. 3.9: Výsledky uzavřených šetření Vyřešeno orgánem nebo dohodnuto smírné řešení ��� Nebyl zjištěn nesprávný úřední postup ��� Další šetření není opodstatněné ��� Zjištěný nesprávný úřední postup �� Jiné � = 10 případů Poznámka V některých případech byla šetření uzavřena na základě dvou či více důvodů."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Francouzská výjimka? PAŘÍŽ – Francouzská ekonomika se více než kdy dříve ocitá v centru globální debaty o otázce, jak daleko lze posouvat hranice velikosti a kontroly státu v kapitalistické demokracii. Pro lidi na levici představují štědré francouzské dávky a silné odbory recept na inkluzivnější sociální stát. Podle lidí na pravici nabízí přebujelá a vtíravá francouzská vláda pouze cestu k sekulárnímu úpadku. Prozatím se zdá, že pravdu má pravice. Francouzská ekonomika se kdysi téměř rovnala německé, avšak v posledním desetiletí výrazně zaostala a její HDP na obyvatele je dnes zhruba o 10% nižší. Politicky možná Francie boxuje o váhu výš, ale ekonomicky patří o několik vah níž. Kdykoliv někdo navrhne proměnit eurozónu v transferovou unii, jak to nedávno učinil francouzský ministr hospodářství Emmanuel Macron, předpokládá se, že Německo ponese všechny ostatní na zádech. Proč by však tuto zodpovědnost mělo mít jen Německo? Francouzská ekonomika dosahuje zhruba tří čtvrtin velikosti ekonomiky německé. Kdyby se Němce podařilo přesvědčit, že Francouzi jsou ochotni a schopni platit svůj spravedlivý díl, mohl by se tím uvolnit prostor pro spoustu nezbytných kompromisů, které se až dosud zdály nemožné. Prozatím jen málokdo věří ekonomické budoucnosti Francie. Dobré je, že Francie není až tak francouzská, jak se tváří. Ano, v zemi existuje pětatřicetihodinový pracovní týden, ale firmy mohou tento limit obejít tím, že nabídnou víc peněz za přesčas. Skutečný pracovní týden pro většinu zaměstnanců se tak zřejmě blíží 39 hodinám.", "en": "The French Exception? PARIS – More than ever, the French economy is at the center of the global debate about how far one can push the limits of state size and control in a capitalist democracy. To those on the left, France’s generous benefits and strong trade unions provide a formula for a more inclusive welfare state. To those on the right, France’s oversized and intrusive government offers only a blueprint for secular decline. For the moment, the right looks right. Once nearly the economic equal of Germany, France has fallen well behind over the past decade, with per capita GDP now about 10% lower. France may punch above its weight politically, but it punches far below its weight economically. Whenever someone proposes turning the eurozone into a transfer union, as France’s economy minister, Emmanuel Macron, recently did, the presumption is that Germany will carry everyone else on its shoulders. But why should only Germany have that responsibility? France’s economy is roughly three-quarters the size of Germany’s. Persuading the Germans that the French are willing and able to pay their fair share could make room for a lot of necessary compromises that until now have seemed impossible. For now, few people feel confident about France’s economic future. The good news is that France is not quite as French as it pretends to be. Yes, there is a 35-hour workweek, but companies can negotiate around the limit by offering to pay more for overtime. The effective workweek for most workers is perhaps closer to 39 hours."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "You're this kid. This is this mighty warrior.\" But the shepherd is adamant. He says, \"No, no, no, you don't understand, I have been defending my flock against lions and wolves for years. I think I can do it.\" And Saul has no choice. He's got no one else who's come forward. So he says, \"All right.\" And then he turns to the kid, and he says, \"But you've got to wear this armor. You can't go as you are.\" So he tries to give the shepherd his armor, and the shepherd says, \"No.\" He says, \"I can't wear this stuff.\" The Biblical verse is, \"I cannot wear this for I have not proved it,\" meaning, \"I've never worn armor before. You've got to be crazy.\" So he reaches down instead on the ground and picks up five stones and puts them in his shepherd's bag and starts to walk down the mountainside to meet the giant. And the giant sees this figure approaching, and calls out, \"Come to me so I can feed your flesh to the birds of the heavens and the beasts of the field.\" He issues this kind of taunt towards this person coming to fight him. And the shepherd draws closer and closer, and the giant sees that he's carrying a staff. That's all he's carrying. Instead of a weapon, just this shepherd's staff, and he says -- he's insulted -- \"Am I a dog that you would come to me with sticks?\" And the shepherd boy takes one of his stones out of his pocket, puts it in his sling and rolls it around and lets it fly and it hits the giant right between the eyes -- right here, in his most vulnerable spot -- and he falls down either dead or unconscious, and the shepherd boy runs up and takes his sword and cuts off his head, and the Philistines see this and they turn and they just run.", "cs": "To je hloupost. Jsi ještě dítě. Tohle je mocný bojovník.\" Ale pastevec je neoblomný. Říká: \"Ne, ne, ne, nerozumíte mi, bránil jsem svoje stádo před lvy a vlky celé roky. Věřím, že to dokážu.\" A Saul nemá na výběr. Není nikdo další, kdo by se přihlásil. A tak řekne, že dobrá. A pak se otočí k tomu chlapci a řekne: \"Ale musíš si obléct toto brnění. Nemůžeš tam jít tak jak jsi.\" A tak nabízí pastevci svoje brnění, ale pastevec řekne: \"Ne.\" \"Tohle já nosit nemůžu.\" Verš v Bibli doslova říká: \"Nemůžu si to obléct, nejsem na to zvyklý,\" což znamená: \"Nikdy jsem neměl to brnění na sobě. Zbláznili jste se?\" A tak se sehne k zemi a sebere pět kamínků a vloží je do své pastýřské mošny a kráčí po horském úpatí, aby se střetl s obrem. A když obr vidí blížit se tuto postavu, zvolá: \"Jen pojď, ať můžu s tvým masem nakrmit ptáky na nebesích a zvěř v lesích.\" Snaží se tohoto člověka vydráždit k boji. A když se pastevec přibližuje čím dál víc, obr vidí, že nese hůl. Nic jiného. Místo zbraně nese jen pastýřskou hůl, a zvolá - cítí se být uražený - \"Copak jsem pes, že na mě jdeš s holí?\" A pasáček vyndá jeden ze svých kamínků z kapsy, vloží ho do praku, roztočí a nechá ho letět a trefí s ním obra rovnou mezi oči - přímo zde, do jeho nezranitelnějšího místa - a obr padne k zemi buď mrtev, nebo omráčen, a pasáček přiběhne, vezme si jeho meč a usekne mu hlavu, a když to Filištíni vidí, obrátí se a dají se na útěk."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Hackerstvím za humanitu CAMBRIDGE – „Život,“ zní slavný výrok Oscara Wildea, „napodobuje umění mnohem víc, než umění napodobuje život.“ V případě filmu Interview od společnosti Sony Pictures je svět konfrontován s další smyčkou tohoto citátu: život napodobuje umění, které napodobuje život. Uvedení filmu vyvolalo mezinárodní intriky, dramata a stínové geopolitické mocenské boje. Dokonce podnítilo amerického prezidenta k vážnému projevu – a to vše kvůli obyčejnému případu hackerství. Hackerské útoky na informační systémy nejsou ničím novým; jdou ruku v ruce se zrodem telekomunikací. Jeden z prvních útoků se vedl v roce 1903 proti Guglielmovi Marconimu a jeho demonstrační ukázce rádiového přenosu – Marconi tehdy komunikoval z Cornwallu do Londýna vzdáleného pět set kilometrů. Nevilu Maskelyneovi, jevištnímu kouzelníkovi, který se toužil stát telekomunikačním magnátem a patenty italského vynálezce ho frustrovaly, se však tehdy podařilo ovládnout systém a vyslat pohoršenému publiku v Královském institutu obscénní vzkazy. Ačkoliv je však hackerství stejně staré jako samotný bezdrátový přenos, od Marconiho časů se mnohé změnilo. Informační sítě dnes pokrývají celou planetu a shromažďují a přenášejí v reálném čase nesmírné objemy dat. Umožňují nám řadu důvěrně známých činností: okamžitou komunikaci, používání sociálních médií, finanční transakce nebo logistické řízení. Ze všeho nejdůležitější přitom je, že informace už nejsou izolované v nějaké virtuální říši, ale prostupují prostředím, ve kterém žijeme. Fyzické, biologické a digitální světy se začaly sbližovat a vznikly z nich soustavy, které vědci označují za „kyberfyzikální systémy“. Například automobily se vyvinuly z ryze mechanických systémů ve skutečné počítače na kolech. A totéž se děje i s dalším spotřebním zbožím: dnes máme automatické pračky s připojením na síť a termostaty se schopností učení, nemluvě o zubních kartáčcích s rozhraním Bluetooth nebo komputerizovaných novorozeneckých vahách. Kyberfyzikální systémy sahají od makroúrovně (například městská doprava, jako je Uber) po mikroúroveň (například tlukot lidského srdce). I samotná naše těla vybavená přenosnými přístroji napojenými na internet dnes mají větší výpočetní výkon než celá NASA v době letů Apollo. To vše slibuje vnést revoluci do mnoha aspektů lidského života – mobility, řízení energie, zdravotnictví a řady dalších – a může to ukazovat na zelenější a efektivnější budoucnost. Zároveň však kyberfyzikální systémy zvyšují naši zranitelnost vůči zlovolnému hackerství, což je otázka, o které se diskutuje na Světovém ekonomickém fóru v Davosu.", "en": "Hacking for Humanity CAMBRIDGE – “Life,” Oscar Wilde famously said, “imitates Art far more than Art imitates Life.” In the case of Sony Pictures’ movie The Interview, the world found itself confronted with a further iteration: life imitating art imitating life. The movie’s release sparked international intrigue, drama, and shadowy geopolitical power struggles. It even prompted a grave US Presidential address – all for a simple case of hacking. Hacking into information systems is nothing new; it goes hand in hand with the emergence of telecommunications. One of the first attacks struck Guglielmo Marconi’s demonstration of radio transmission in 1903, when he communicated from Cornwall to London, 300 miles away. Nevil Maskelyne, a music-hall magician and would-be wireless tycoon, who had been frustrated by the Italian inventor’s patents, managed to take control of the system and broadcast obscene messages to the Royal Institution’s scandalized audience. Though hacking is as old as wireless itself, much has changed since Marconi’s time. Information networks now blanket our planet, collecting and transferring immense amounts of data in real time. They enable many familiar activities: instantaneous communications, social media, financial transactions, and logistics management. Most important, information is no longer sequestered in a virtual realm, but permeates the environment in which we live. The physical, biological, and digital worlds have begun to converge – giving rise to what scientists refer to as “cyber-physical systems.” Automobiles, for example, have evolved from straightforward mechanical systems into veritable computers on wheels. The same thing is happening to other consumer goods: We now have connected washing machines and learning thermostats, not to mention Bluetooth toothbrushes and computerized infant scales. Indeed, cyber-physical systems range from the macro level (think urban transport, like Uber) to the micro (say, the beating of a human heart). Our very bodies, strapped with connected wearables, are today imbued with more computing power than all of NASA at the time of the Apollo missions. All of this promises to revolutionize many aspects of human life – mobility, energy management, health care, and much more – and may point toward a greener and more efficient future. But cyber-physical systems also heighten our vulnerabilities to malicious hacking, an issue that is being discussed at the World Economic Forum in Davos."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Falešný příslib celosvětových standardů podnikového řízení Cambridge – V důsledku loňského světového finančního zhroucení se teď všeobecně uznává, že nedostatečná ochrana investorů může významně narušovat způsob rozvoje akciových trhů a ekonomik a také výkon konkrétních firem. Zvýšená pozornost věnovaná zlepšování firemního řízení vyvolala poptávku po spolehlivých standardech pro hodnocení podnikového řízení ve veřejně obchodovaných společnostech po celém světě. Značné úsilí zaměřené na tvorbu takových standardů vyvíjejí představitelé Světové banky, poradci akcionářů i finanční ekonomové. Představa jednotné sady kritérií pro hodnocení podnikové správy veřejně obchodovaných firem po celém světě je nepochybně přitažlivá. Jak investoři, tak veřejně obchodované firmy působí na čím dál integrovanějších globálních kapitálových trzích. Snaha vynajít jednotnou soustavu světových standardů řízení je však scestná. Ano, využívání univerzálních standardů řízení, vytvořených zejména ve Spojených státech, k posuzování toho, jak státy a společnosti po celém světě ochraňují minoritní investory, v uplynulém desetiletí sílilo. Jenže tyto snahy přehlížejí zásadní odlišnosti mezi ovládanými společnostmi, které mají většinového akcionáře, a široce vlastněnými firmami, kde taková ovládající osoba chybí. Široce vlastněné firmy dominují kapitálovým trhům v USA a Velké Británii, kdežto ve většině ostatních zemí převažují ovládané firmy. Široce vlastněné společnosti se s ohledem na problémy s řízením, s nimiž se investoři střetají, od těch ovládaných významně liší. V široce vlastněných firmách panují obavy z oportunismu manažerů, kteří uplatňují faktickou kontrolu; v ovládaných firmách zase existují obavy z oportunismu většinového akcionáře na úkor akcionářů menšinových. Poněvadž základní problémy řízení v těchto dvou typech firem se zásadně odlišují, opatření ve prospěch investorů v široce vlastněných firmách mohou být v ovládaných firmách nepodstatná, nebo dokonce kontraproduktivní a naopak. Celosvětová aplikace jediného standardu pro posuzování ochrany investorů bude tudíž nutně míjet svůj cíl s ohledem na široce vlastněné firmy, ovládané firmy anebo oba typy. Zamysleme se například nad systémem kvocientu podnikového řízení, vyvinutém americkou společností RiskMetrics, světově dominantní poradenskou firmou pro akcionáře. Systém RiskMetrics, používaný institucionálními investory po celém světě, připisuje značnou váhu ujednáním, jimiž se řídí spory o kontrolu. Tato ujednání jsou pro investory v široce vlastněných firmách skutečně důležitá. Když ale firma má majoritního akcionáře, spory o kontrolu nejsou možné, takže ujednání, jimiž se tyto spory řídí, jsou irelevantní.", "en": "The False Promise of Global Governance Standards Cambridge – In the wake of last year’s global financial meltdown, there is now widespread recognition that inadequate investor protection can significantly affect how stock markets and economies develop, as well as how individual firms perform. The increased focus on improving corporate governance has produced a demand for reliable standards for evaluating governance in publicly traded companies worldwide. World Bank officials, shareholder advisers, and financial economists have all made considerable efforts to develop such standards. The notion of a single set of criteria to evaluate the governance of publicly traded firms worldwide is undoubtedly appealing. Both investors and publicly traded firms are operating in increasingly integrated global capital markets. But the quest for a single set of global governance standards is misguided. Yes, over the last decade, there has been growing use of global governance standards, largely developed in the United States, to assess how countries and companies around the world protect minority investors. But these efforts have overlooked fundamental differences between controlled companies, which have a controlling shareholder, and widely held firms that lack such a controller. While widely held firms dominate the capital markets of the US and the UK, controlled companies dominate in most other countries. Widely held and controlled companies differ considerably in the governance problems their investors face. In widely held firms, the concern is about opportunism by managers, who exercise de facto control; in controlled firms, the concern is about opportunism by the controlling shareholder at the expense of minority shareholders. Because the basic governance problems in the two types of firms are considerably different, arrangements that benefit investors in widely held firms might be irrelevant or even counterproductive in controlled firms, and vice versa. As a result, applying a single standard for assessing investor protection worldwide is bound to miss the mark with respect to widely held firms, controlled firms, or both. Consider, for example, the Corporate Governance Quotient system, developed by the US firm RiskMetrics, the world’s dominant shareholder advisory firm. RiskMetrics’ system, which is used by institutional investors around the world, attaches considerable weight to the arrangements governing contests for control. These arrangements are, indeed, important for investors in widely held firms. When a company has a controlling shareholder, however, control contests are not possible, and the arrangements governing such contests are thus irrelevant."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Bojové inferno VARŠAVA: Bombardování Srbska a srbských ozbrojených sil v Kosovu není přesně to, co noví členové NATO ze střední Evropy očekávali, když do přední obranné aliance Západu vstupovali. Polsko, ale stejně tak Maďarsko a Česká republika chtěly věřit tomu, že stupují do Aliance včerejší - tedy do aliance chránící Evropu před nebezpečím z Východu. Byl to tento velký cíl, který v nich mobilizoval všechny zdroje a který formoval postoje veřejnosti, aby byla nakloněna vstupu do tohoto privilegovaného klubu. Nyní se ocitly v organizaci, jenž sama prožívá proces radikální transformace. O útoku NATO na Srbsko se říká, že je to první válečný konflikt jedenadvacátého století. Boje v Kosovu jsou ale prvním závažným konfliktem, do kterého přinejmenším jedna z bojujících stran není zapletena pro své strategické zájmy, nebo kvůli teritoriu, obyvatelstvu, přírodním zdrojům nebo dokonce kvůli ideologii. Západ zde bojuje svoji válku o principy, válku, jak řekl president Clinton: “která musí ukončit morální katastrofu.” Cílem je zastavit strašnou epidemii, která byla po Evropě dvacátého století roznášena nacisty, komunisty, fašisty a nyní opět nacionalisty. NATO, poprvé ve své historii, přistoupilo k intervenci do vnitřních záležitostí jiné země. To je zásadní změna v politice NATO, jenž snižuje význam pojmu suverenity států a vynáší postavení etnických norem do mezinárodních vztahů. Zdá se, že mnoho otázek ještě bude věcí konsensu, především v oblasti morálních norem a kdo má pravdu a kdo ne. Ale soudíme-li nyní nemorálnost srbského chování, budoucí moralistické křížové výpravy budou nepochybně mnohem spornější. Navíc, když zvažujeme otázky morálky, rozhodnutí o intervenci bylo motivováno zájmem o podobu budoucích evropsko-amerických vztahů a o postavení NATO v poststudenoválečném období. Pád Sovětského svazu podkopal primární zdroj legitimity Aliance. Kdo by se dnes bál mocného Ruska? Je to naopak jeho slabost, která je novou hrozbou, a také růst chaosu, nepředvídatelné zneužití jaderných zbraní, anebo další Černobyl. NATO je uprostřed přípravy nové doktríny, která by měla být koncem tohoto měsíce přijata ve Washingtonu během oslav 50. výročí založení NATO. Zůstává aliancí obrannou, ale vždy připravenou k útoku, aby chránila mír a stabilitu anebo aby se poprala s terorismem či šířením jaderných zbraní. Nové NATO klade důraz na naléhavou potřebu veřejné podpory.", "en": "The Fire Down Below WARSAW: Bombing Serbia and Serb forces in Kosovo are not exactly what NATO's new members in Central Europe expected when they joined the West's premier security organization. Poland, but also Hungary and the Czech Republic, believed they were joining yesterday's NATO - an alliance to protect Europe against threats from the East. It is this goal that made them mobilize resources and public opinion in order to join the privileged group. Now they find themselves in an organization in the process of radical transformation. It is said of NATO's attack on Serbia that it is the first war of the 21st century. Fighting in Kosovo is the first significant conflict which, for one side at least, involves no considerations of strategy, territory, population, natural resources, or even ideology. The West is fighting a war over principles, a war, as President Clinton put it, \"to end a moral tragedy.\" At issue is an attempt to stop an epidemic, the carriers of which in 20th century Europe have been nazism, communism, fascism, and now, nationalism. NATO, for the first time, has intervened in the internal affairs of another country. This is a significant change in NATO policy, which downgrades the idea of the sovereignty of states and elevates the status of ethical norms in international relations. A lot seems to rest on a consensus about moral norms and about who is right and who is wrong. While few question the immorality of Serbs' behavior, future moral crusades may be more controversial. In addition to moral considerations, the decision to intervene was motivated by concerns about the future of European-American relations, and of NATO after the cold war. The fall of the Soviet Union undercut the primary source of NATO's legitimacy. Who is threatened by Russia today? It is Russia's weakness that is a threat, and raises fears of chaos, unforseen uses of nuclear weapons, or another Chernobyl. NATO is in the process of working out a new doctrine that is to be adopted later this month in Washington during the celebrations of NATO's 50th anniversary. It remains a defensive alliance, but one ready to attack to protect peace and stability or to fight terrorism and nuclear proliferation. The new NATO raises the urgent issue of public support."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "European Economicand Social Committee EESCinfo a bridge between Europe and organised civil society Dearreader, reader, Dearreader, reader, Europe has done a lot for women. ousands of pages of legislation, numerous campaigns and actions aimed at making their life easier. Despite undeniable improvements and promising results, gender equality is still a long way off and there are still areas that need to be urgently addressed. Commission, women entrepreneurs in today’s Europe make up only 30 % of all entrepreneurs. ey are responsible for around 30 % of startups. In terms of preferences, only 39.4 % of women would choose to be self-employed compared to 50.2 % of men. ere is abundant research showing that the gender gap results in fewer women entrepreneurs, i.e. men are about twice as likely to be involved in business activity than women. First, since women make up half of the EU electorate, we should, in order to uphold the values of representative democracy, account for half of elected politicians, senior decisionmakers and key players. Representative democracy without gender equality is imperfect at best and inherently contradictory at worst. e Small Business Act (SMA), a piece of EU legislation aimed at making the life of small and mediumsized enterprises easier, underlines that not enough people in Europe are in a position to get a business offthe ground. e problem applies to everyone, and to women more than most,so the SMA insists that women need to be given particular support. anks to the Swedish and Spanish Presidencies,who placed the promotion of female entrepreneurship very high on their agendas, the issue has been brought into the spotlight and gained substantial media coverage. seems to carry a lower risk, women face difficulty accessing finance. finance. Second, we have to work together to overcome the myth that women are less capable than men of filling certain posts. Since mindsets are so subtle, they can be extremely difficult to change, and as a result stereotypes die hard. All ‘so’ tools we have at our disposal — education, training, aware-ness-raising campaigns, media messages — need to be deployed to help bring about a real change.", "cs": "Evropský hospodářský a sociální výbor Most mezi Evropou a organizovanou občanskou společností Váženíčtenáři, čtenáři, Váženíčtenáři, čtenáři, Evropa udělala pro ženy mnoho důležitých věcí. Tisíce stran legislativy, řada kampaní a akcí zaměřených na to, aby byl jejich život jednodušší. Navzdory nepopiratelným zlepšením a slibným výsledkům má před sebou rovnost žen a mužů ještě dlouhou cestu a stále existují oblasti, kterými je třeba se naléhavě zabývat. 30 % začínajících podniků. Co se týče preferencí, pouze 39,4 % žen by dalo přednost samostatně výdělečné činnosti, ve srovnání s 50,2 % mužů. Mnohé studie potvrzují, že v důsledku rozdílů mezi ženami a muži je žen podnikatelek méně, tedy že ve srovnání s ženami existuje u mužů asi dvojnásobná pravděpodobnost, že se zapojí do podnikatelské činnosti. Právní předpis „Small Business Act“ (SBA), jenž má usnadnit fungování malým a středním podnikům, zdůrazňuje, že v Evropě není dostatečný počet lidí v takovém postavení, aby mohli založit podnik. Problém se týká všech a zvláště žen, proto SBA prosazuje, aby byla ženám poskytnuta zvláštní podpora. Zaprvé, vzhledem k tomu, že ženy představují polovinu voličů EU, měli bychom za účelem podpory hodnot zastupitelské demokracie usilovat o to, aby měly poloviční zastoupení v řadách zvolených politiků, představitelů na vyšších rozhodovacích funkcích a klíčových osobností. Zastupitelská demokracie bez rovnosti žen a mužů je v nejlepším případě nedokonalá a v nejhorším případě tomuto principu odporuje. mají ženy potíže s přístupem k financím. financím. Zadruhé, nízká úroveň ochrany, zejména u práv souvisejících s mateřstvím, jednoznačně představuje dodatečnou překážku a brzdí Zadruhé, musíme společně pracovat na překonání mýtu, že ženy mají menší schopnosti zastávat určité pozice nežli muži. Jelikož předsudky jsou velmi choulostivé, může být velice těžké je změnit, což má za následek, že stereotypů se člověk zbavuje jen těžko."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zpětné následky sankcí BERLÍN – V době, kdy krize na Ukrajině nabírá na intenzitě, svádějí Spojené státy a Evropská unie souboj vůlí – a sankcí – s Ruskem. V rámci odplaty za zintenzivnění finančních sankcí Západu vyhlásilo Rusko zákaz dovozu potravinářských a zemědělských produktů z USA a EU. Skutečná hrozba pro Západ však spočívá v potenciálním dopadu finanční krize, kterou zažehly jeho vlastní sankce proti Rusku. Vezměme si ruskou finanční krizi z roku 1998. Tehdejší prezident Boris Jelcin v srpnu onoho roku deklaroval: „Žádná devalvace nebude – to je jisté a definitivní.“ O tři dny později byl rubl devalvován a ruské finanční trhy zamířily střemhlav dolů. Ze země začal proudit kapitál, ruská vláda byla nucena restrukturalizovat dluh a ekonomika zabředla do hluboké recese. Ačkoliv bylo tehdy Rusko finančně relativně nevýznamné, měla jeho krize dalekosáhlé důsledky. Mezi nejhůře postižené země patřila Argentina; ruská krize prohloubila pokles důvěry investorů v rozvíjející se trhy, který vyvrcholil argentinským státním bankrotem o necelé čtyři roky později. Dokonce ani USA a Evropa nebyly imunní: kolaps velkého hedgeového fondu Long-Term Capital Management (LTCM) rozdmýchal obavy o životaschopnost mnoha dalších finančních institucí. Dnešní finanční dramata se této zkušenosti nápadně podobají. Argentina je technicky vzato v bankrotu, americké a evropské finanční instituce i trhy jsou nervózní a Rusko slibuje, že sankce, jimž čelí, nebudou mít žádný dopad na jeho ekonomiku. Nejnápadnější podobností jsou tvrzení ruského prezidenta Vladimira Putina, že jeho země dokáže přestát jakékoliv sankce Západu. Možná je to jen zbožné přání. Bude-li většině velkých ruských bank zabráněno volně působit na západních kapitálových trzích, mohlo by to mít dopad na celou ruskou ekonomiku, nejen na banky samotné. A rozhodnutí centrální banky zvýšit úrokové sazby na podporu rublu může vést k mnohem přísnějším úvěrovým podmínkám pro firmy i domácnosti, což letos a napřesrok dotlačí ruskou ekonomiku do recese. S finančními sankcemi je ten problém, že nikdo přesně neví, jak se budou vyvíjet – zejména v tak velké ekonomice, jako je ta ruská. Ukáže-li se, že jsou efektivnější, než bylo zamýšleno, začnou představovat vážné ohrožení globální finanční stability. Omezení pro ruské banky působící v Evropě a USA se zdají mírná.", "en": "Sanctions Blowback BERLIN – With the crisis in Ukraine intensifying, the United States and the European Union are locked in a battle of wills – and sanctions – with Russia. Indeed, in retaliation for the intensification of Western financial sanctions, Russia has announced a ban on food and agricultural imports from the US and the EU. But the real threat to the West lies in the potential impact of a financial crisis sparked by its own sanctions against Russia. Consider Russia’s 1998 financial crisis. In August of that year, then-President Boris Yeltsin declared, “There will be no devaluation – that is firm and definite.” Three days later, the ruble was devalued, and Russian financial markets went into a tailspin. With capital pouring out of the country, the Russian government was forced to restructure its debt, and the economy entered a deep recession. Though Russia was relatively insignificant financially, its crisis had far-reaching consequences. Among the worst affected was Argentina; the Russian crisis exacerbated a decline in investors’ confidence in emerging markets that culminated in Argentina’s sovereign default less than four years later. Even the US and Europe were not immune, with the collapse of the major hedge fund Long-Term Capital Management (LTCM) fueling anxiety about the viability of many other financial institutions. Today’s financial dramas bear a striking resemblance to this experience. Argentina has technically defaulted; American and European financial institutions and markets are jittery; and Russia is promising that the sanctions it faces will have no impact on its economy. The most obvious similarity is Russian President Vladimir Putin’s assertions that his country can weather any and all Western sanctions. That may be wishful thinking. In fact, barring most major Russian banks from operating freely in Western capital markets could affect the entire Russian economy, not just the banks themselves. And the central bank’s decision to raise interest rates to buttress the ruble may lead to much tighter credit conditions for companies and households, pushing the Russian economy into recession this year and next. The problem with financial sanctions is that no one knows precisely how they will unfold – especially in an economy as large as Russia’s. If they prove to be more effective than intended, they will pose a serious threat to global financial stability. The restrictions on Russian banks operating in Europe and the US appear modest."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "In this sense, monetary policy must be forwardlooking. The role of the strategy: a comprehensive framework for monetary policy decisions The Governing Council of the ECB has adopted and announced a monetary policy strategy to ensure a consistent and systematic approach to monetary policy decisions. This monetary policy strategy embodies the above-mentioned general principles in order to meet the challenges facing the central bank. It aims to provide a comprehensive framework within which decisions on the appropriate level of shortterm interest rates can be taken and communicated to the public. Monetary policy must be forward-looking … The main elements of the ECB’s monetary policy strategy The first element of the ECB’s monetary policy strategy is a quantitative definition of price stability. In addition, the strategy establishes a framework to ensure that the Governing Council assesses all the relevant information and analyses needed to take monetary policy decisions such that price stability over the mediumterm is maintained.The remaining sections of this chapter describe these elements in detail. … focus on the mediumterm … As the transmission lags make it impossible for monetary policy to offset unanticipated shocks to the price level (for example, those caused by changes in international commodity prices or indirect taxes) in the short run, some shortterm volatility in inflation rates is inevitable (see also Section 4.4). In addition, owing to the complexity of the monetary policy transmission process, there is always a high degree of uncertainty surrounding the effects of economic shocks and monetary policy. For these reasons, monetary policy should have a mediumterm orientation in order to avoid excessive activism and the introduction of unnecessary volatility into the real economy. … and be broadly based Finally, just like any other central bank, the ECB faces considerable uncertainty about the reliability of economic indicators, the structure of the euro area economy and the monetary policy transmission mechanism, among other things. A successful monetary policy therefore has to be broadly based, taking into account all relevant information in order to understand the factors driving economic developments, and cannot rely on a small set of indicators or a single model of the economy. THE QUANTITATIVE DEFINITION OF PRICE STABILITY The definition of price stability gives guidance to the public, allowing it to form its own expectations regarding future price developments. Primary objective The primary objective of the Eurosystem is to maintain price stability in the euro area, thus protecting the purchasing power of the euro.", "cs": "V tomto smyslu se musí měnová politika zabývat budoucím vývojem. Úloha strategie: celkový rámec pro měnová rozhodnutí Rada guvernérů ECB přijala a zveřejnila strategii měnové politiky, aby zajistila konzistentní a systematické pojetí měnových rozhodnutí. Tato strategie měnové politiky vychází z výše uvedených obecných zásad, aby centrální bance umožnila plnit její úkoly, a vytváří celkový rámec, v němž lze přijímat rozhodnutí o odpovídající úrovni krátkodobých úrokových sazeb a sdělovat je veřejnosti. Měnová politika se musí zabývat budoucím vývojem... Hlavní prvky strategie měnové politiky ECB Prvním prvkem strategie měnové politiky ECB je kvantitativní definice cenové stability. Strategie také vytváří rámec, který Radě guvernérů umožňuje vyhodnocovat veškeré důležité informace a analýzy potřebné pro měnová rozhodnutí, tak aby byla ve střednědobém výhledu udržena cenová stabilita. Tyto prvky jsou podrobněji popsány ve zbývajících částech této kapitoly. ...zaměřovat se na střednědobý výhled... Zpoždění v transmisi neumožňuje, aby měnová politika vyrovnávala neočekávané cenové šoky (způsobené např. změnami světových cen komodit nebo nepřímých daní) vzniklé v krátkodobém horizontu, a určité krátkodobé volatilitě míry inflace se tedy nelze vyhnout (viz také část 4.4). Navíc vzhledem ke složitosti transmise měnové politiky existuje vždy vysoká míra nejistoty, která souvisí s vlivem hospodářských šoků a měnové politiky. Z těchto důvodů by se měla měnová politika zaměřovat na střednědobý horizont, aby nedocházelo k přílišnému zasahování do reálné ekonomiky a k vytváření zbytečné volatility v ní. ...a vycházet z mnoha faktorů ECB se musí podobně jako kterákoli jiná centrální banka vypořádat mimo jiné se značnou nejistotou spojenou se spolehlivostí hospodářských ukazatelů, strukturou hospodářství eurozóny as transmisním mechanismem měnové politiky. Úspěšná měnová politika musí tedy vycházet z mnoha faktorů a zohledňovat všechny důležité informace, aby mohla porozumět vlivům působícím na hospodářský vývoj, a nemůže se tedy spoléhat pouze na malý soubor ukazatelů nebo jeden ekonomický model. KVANTITATIVNÍ DEFINICE CENOVÉ STABILITY Definice cenové stability poskytuje veřejnosti vodítko, aby si mohla vytvořit vlastní představu o budoucím cenovém vývoji. Prvořadý cíl Prvořadým cílem Eurosystému je udržovat cenovou stabilitu v eurozóně, a chránit tak kupní sílu eura."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "I am grateful for the possibility we had to get acquainted with this important structure within the EU framework and to learn the mechanisms of the work of the civil societies of the Member States of the EU and of the Community as a whole. What have been the effects of your cooperation with the EESC? Firstly, the State has started to pay greater attention to organised civil society. The formation of the Joint Consultative Committee in 1998 was a first indication. For many years we had been striving for the creation of a Bulgarian Economic and Social Council, but it was not until 2003 that it started functioning. In spite of this, I think that the full role of organised civil society has not yet been recognised. Several previous governments did lead rather limited consultations with nongovernmental organisations and unfortunately this limited approach continues. The preparatory process for our joining the EU, however, galvanised civil society organisations and encouraged new initiatives.This has in turn obliged us to be more proactive in carrying out information campaigns and in conducting what is in effect a communication strategy for our joining the EU. Your participation in the Joint Consultative Committee makes you an expert on Europe. How do you see your role after EU accession? EESC INFO / January 2006 / 1 EESC Info can be obtained free of charge and in electronic format from the European Economic and Social Committee’s press service. It is available in 20 languages. Nine issues are published every year during EESC plenary sessions. EESC Info is not an official record of the EESC’s proceedings; for this, please refer to the Official Journal of the European Union or to the EESC’s other publications. Reproduction is permitted if EESC Info is mentioned as the source and a copy is sent to the editor. Address • European Economic and Social Committee, Rue Belliard 99, B-1040 Brussels Tel. (32-2) 546 93 96 or 546 95 86 Fax (32-2) 546 97 64 E-mail: press@esc.eu.int Internet: http://www.esc.eu.int Print run: 42 000 copies. A PDF version of this newsletter is available on the EESC’s website: http://www.esc.eu.int/press/eescinfo/index_en.asp Next issue: February 2006.", "cs": "Jsem vděčný za to, že jsme měli možnost seznámit se s touto důležitou strukturou v rámci EU a poznat, jak probíhá činnost občanských společností členských států EU a EU jako celku. Jaký byl dopad spolupráce s EHSV? Za prvé stát začal organizované občanské společnosti věnovat větší pozornost. Založení Smíšeného poradního výboru (SPV) v roce 1998 bylo prvním náznakem. Mnoho let jsme usilovali o vytvoření bulharské hospodářské a sociální rady, ale ta začala fungovat až v roce 2003. I přesto si myslím, že role organizované občanské společnosti dosud nebyla plně uznána. Několik předešlých vlád vedlo s nevládními organizacemi spíše omezené konzultace a tento omezený přístup bohužel pokračuje. Přípravný proces na naše přistoupení k EU však organizace občanské společnosti oživil Vaše účast ve Smíšeném poradním výboru z Vás dělá odborníka na Evropu. Jak vidíte svou roli po přistoupení k EU? EHSV-INFO / Leden 2006 /  EHSV-Info lze obdržet zdarma a v elektronické podobě v tiskovém oddělení Evropského hospodářského a sociálního výboru. Je k dispozici ve 20 jazycích. Vychází devětkrát do roka. EHSV-Info není oficiální zprávou o činnosti EHSV. K tomuto účelu slouží Úřední věstník Evropské unie a jiné publikace Výboru. Rozmnožování a šíření s uvedením EHSV-Info je povoleno (kopie musí být zaslána redakci). Adresa • Evropský hospodářský a sociální výbor Rue Belliard, 99, B-1040 Bruxelles, Belgique Tel.: (32-2) 546 93 96 nebo 546 95 86Fax: (32-2) 546 97 64E-mail: press@esc.eu.int Internetové stránky: http://www.esc.eu.int Náklad: 42000 výtisků Tento věstník je k dispozici ve formátu PDF na internetových stránkách EHSV:Internetová stránka: http://www.esc.eu.int/press/index_fr.asp Příští číslo vyjde v únoru 2006"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "This takes place under the umbrella of the 1992 UN Climate Change Convention and its 1997 Kyoto Protocol which sets targets for the greenhouse emissions of developed countries. The European Commission has developed many different measures to help EU Member States reach their Kyoto targets. Governments set limits to emissions from the industrial and energy sectors by allocating emission allowances. Companies are allowed to trade the allowances to keep costs low (emissions trading). Other measures taken by the EU seek to improve the energy efficiency of industrial plants, buildings and household appliances. The European Commission, many governments, NGOs and community groups have invested considerable resources in alerting and informing industry and citizens of the dangers of climate change. They are encouraged to use energy in an efficient manner and avoid emissions where possible. European Commissioner for the Environment, Stavros Dimas: “People tend to believe that their personal choices do not make a difference for the greater good. In fact, they do. As much as we have been the source of climate change, we can help combat it. Each and every one [of us] can contribute by making those choices that express respect for the environment.” Many companies are doing their bit by trying to produce their products in an environmentally-friendly way. Car makers are striving to improve the fuel efficiency of cars sold in the EU as better fuel efficiency means fewer CO 2 emissions. Check the Web site of your favourite brands and find out what they are doing to combat climate change. For more information on the actions being taken by the European Commission’s Environment Directorate-General, go to http://www.europa.eu.int/comm/environment/climat/home_en.htm RECYCLE • When shopping, use a reusable bag instead of a disposable plastic one.• Bring used glass to the bottle bank and sort paper, cardboard and cans from the rest of your waste. Recycling aluminium cans consumes 10 times less energy than producing new ones. Factories use far less energy making paper from old newspapers than from wood pulp.• If you have a garden, compost your biodegradable waste. • Choose products that come with little packaging, and buy refills when you can.• Take your lunch in a reusable lunch box instead of aluminium foil or paper bags.", "cs": "Ty probíhají pod záštitou Kongresu o klimatických změnách OSN konaného v roce 1992 a Kjótského protokolu z roku 1997. Ten navazuje na kongres a stanovuje cílové limity emisí skleníkových plynů ve vyspělých zemích světa. Evropská komise navrhla celou řadu opatření, která mají pomoci členským zemím EU dosáhnout limitů stanovených v Kjótu. Vlády regulují objemy emisí průmyslových a energetických podniků vymezením emisních limitů. Firmy působící v těchto sektorech mají přitom možnost obchodovat s emisními limity a kontrolovat tak náklady. Další opatření, přijatá na úrovni Unie, mají za úkol zlepšit energetickou úspornost průmyslových podniků, budov a domácností. Evropská komise, celá řada vlád, neziskových organizací a občanských iniciativ investovaly řadu peněz k nastavení změn v průmyslových podnicích a k informování občanů o nebezpečí klimatických změn. Cílem je zajistit úspornější využívání energie a snížení objemu emisí všude, kde je to jen trochu možné. Evropský komisař pro životní prostředí Stavros Dimas říká: „Lidé mají stále dojem, že na nich osobně nezáleží, že jednotlivě nemohou v celosvětovém měřítku ničemu prospět. Klimatické změny jsme způsobili a můžeme také pomoci je zastavit. Každý z nás se může zapojit, když ve svém každodenním rozhodování bude vždy přihlížet k životnímu prostředí.“ Řada firem přispívá k zastavení klimatických změn tak, že preferuje způsob výroby šetrný k životnímu prostředí. Výrobci aut usilují o co možná nejnižší spotřebu pohonných hmot u aut, která se prodávají v EU, protože nižší spotřeba znamená méně emisí CO 2 značek a podívej se, co dělají, aby přispěly k zastavení klimatických změn. Chcete se dozvědět více? Navštivte: www.eea.europa.eu Další informace o tom, co vše v této věci podniká Generální ředitelství Evropské komise pro životní prostředí, najdeš na http://www.europa.eu.int/comm/environment/climat/home_en.htm RECYKLUJ • Při nákupu si vezmi normální tašku místo igelitky na jedno použití.• Vracej vratné láhve a ostatní recykluj stejně jako papír, karton, plasty, kovy a ostatní odpad. Recyklace hliníkových plechovek od nápojů je energeticky desetkrát výhodnější než výroba nových. Výrobci papíru vyčerpají mnohem méně energie, když vyrábějí papír ze starých novin, než při produkci z dřevěných odřezků.• Pokud máte zahrádku, dávej rozložitelné věci na kompost.• Vybírej si věci, které mají co nejmíň obalů, a kupuj náhradní náplně, pokud to jde.• Nos si svačinu v krabičce, která se dá znovu použít, místo alobalu nebo papírového sáčku."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Policy Department B: Structural and Cohesion Policies is specifically in charge of five policy areas: agriculture and rural development, culture and education, fisheries, regional development and transport and tourism. It delivers a wide variety of tools, ranging from in-depth analyses of complex legislative issues to short background notes and even to workshops, where experts are invited to make live presentations. These tools aim to support the work of parliamentary bodies, for instance by contributing directly to the legislative work of a specific committee or serving as background information for delegation visits by Members. Apart from a few confidential documents, all texts produced by Policy Department B: Structural and Cohesion Policies are published on Parliament’s website for the benefit of all Members and the wider public. In this publication you will find brief information on major policy developments in the area of regional development during the last term. We also discuss the challenges that regional policy will face in the near future. Finally, we provide an introduction to the options that are available to you in terms of in-house and external expertise. I wish you a pleasant reading! Directorate B: Structural and Cohesion Policies Directorate General for Internal Policies of the Union BACKGROUND conomic and social cohesion, as defined by the European Communities Treaty (articles 158 to 162) is needed for the Community’s ‘overall harmonious development’ and requires a reduction of the‘disparities between the levels of development of the various E regions’, i.e. the‘backwardness of the least favoured regions’, which include rural areas.Today the European Union (EU) comprises 27 Member States which form a community and internal market of 493 million citizens. At the same time, however, the economic and social disparities among these countries and their 271 regions remain great. Although the origins of Community policies addressing regional imbalances can be traced back to the Treaty of Rome, it was not until 1975 that the European Regional Development Fund (ERDF) was created. In its early years, operations remained purely national, financing predetermined projects in the Member States with little European or sub-national influence. An annual system of selecting and refinancing existing projects was applied in a similar way by other Community funds with territorial impact such as the European Social Fund (ESF) and the European Agriculture Guidance and Guarantee Fund (EAGGF). BOX 1 General Legislative Framework for Regional Policy", "cs": "Tematická sekce B: Strukturální politika a politika soudržnosti se konkrétně zabývá těmito pěti oblastmi politik: zemědělství a rozvoj venkova, kultura a vzdělávání, rybolov, regionální rozvoj a doprava a cestovní ruch. Přináší širokou škálu nástrojů od hloubkových analýz složitých legislativních otázek po stručné komentáře nebo semináře, na něž jsou zváni odborníci se svými prezentacemi. Cílem těchto nástrojů je podpořit práci parlamentních orgánů například tím, že se podílí na legislativní práci konkrétního výboru nebo že delegacím poskytují průvodní informace. S výjimkou několika důvěrných dokumentů jsou všechny texty Tematické sekce B: Strukturální politika a politika soudržnosti zveřejňovány na internetových stránkách Parlamentu a mohou z nich čerpat poslanci i širší veřejnost. V této příručce naleznete stručné informace o hlavním vývoji politik v oblasti regionálního rozvoje za poslední volební období. Zmiňujeme se i o výzvách, jimž bude regionální politika čelit v blízké budoucnosti. Na závěr podáváme přehled, jakým způsobem lze využít interní i externí odborné konzultace, které zajišťuje tematická sekce B. Přeji vám příjemné čtení! Ředitelství B: Strukturální politika a politika soudržnosti Generální ředitelství pro vnitřní politiky Unie SOUVISLOSTI ospodářská a sociální soudržnost, jak se stanoví ve Smlouvě o Evropských společenstvích (článků 158 a 162), je nutná pro harmonický vývoj a vyžaduje „snižování rozdílů mezi úrovní rozvoje různých regionů“, tedy „snížení zaostalosti nejvíce znevýhodněných H regionů“, mezi něž patří i venkovské oblasti.V současné době má Evropská unie (EU) 27 členských států, které vytváří společenství a vnitřní trh čítající 493 milionů občanů. Mezi těmito státy a jejich 271 regiony však stále existují velké hospodářské a sociální rozdíly. Počátky politik Společenství, které řeší rozdíly mezi regiony, lze sledovat již v Římské smlouvě, teprve v roce 1975 však došlo k vytvoření Evropského fondu pro regionální rozvoj (EFRR). V počátečních letech měla činnost fondu pouze vnitrostátní charakter a financovány byly projekty v členských státech s malým dopadem na evropské či nadnárodní úrovni. Systém každoročního vybírání a opětovného financování stávajících projektů se uplatňoval obdobným způsobem i u jiných fondů Společenství s územním dopadem, jako je Evropský sociální fond (ESF) a Evropský zemědělský orientační a záruční fond (EZOZF). RÁMEČEK 1 Obecný legislativní rámec pro regionální politiku"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Skutečná role USA v Sýrii NEW YORK – Syrská občanská válka je nejnebezpečnější a nejpustošivější krize na planetě. Od jara 2011 zemřely statisíce lidí, kolem deseti milionů Syřanů muselo opustit domov, Evropou zmítá teror Islámského státu (ISIS) a politické důsledky uprchlictví a Spojené státy a jejich spojenci v NATO se víc než jednou nebezpečně přiblížili přímému střetu s Ruskem. Skrýváním úlohy USA v Sýrii před americkým lidem i světovým názorem prezident Barack Obama bohužel tato nebezpečí významně znásobuje. K ukončení syrské války je zapotřebí, aby USA předložily poctivou inventuru své trvající, často utajené role v syrském konfliktu od roku 2011, včetně toho, kdo financuje, vyzbrojuje, cvičí a podporuje různé strany. Takové odhalení by vedlo k ukončení bezohledných aktivit mnoha zemí. Široce rozšířený – a přitom mylný – je dojem, že Obama drží USA mimo syrskou válku. Americká pravice jej pravidelně kritizuje, že za nepřekročitelnou hranici určil syrskému prezidentu Bašáru al-Asadovi chemické zbraně, a pak ucouvl, když ji Asad údajně překročil (věc zůstává mlhavá a sporná, jako tolik jiného v Sýrii). Chybnou představu, že se USA drží za postranní čarou, nedávno zopakoval přední komentátor listu Financial Times, když naznačil, že Obama odmítl radu tehdejší ministryně zahraničí Hillary Clintonové, aby vyzbrojil syrské vzbouřence bojující proti Asadovi. Tu a tam se ale závěs zdvihne. V lednu New York Timeskonečně informovaly o tajném prezidentském nařízení z roku 2013, aby CIA vyzbrojila syrské vzbouřence. Jak článek vysvětlil, výzbroj z podstatné části financuje Saúdská Arábie, kdežto CIA, na základě Obamových nařízení, poskytuje organizační podporu a výcvik. Zpráva se bohužel mihnula, aniž by ji dále rozvedla vláda USA nebo další zpravodajství New York Times. Veřejnost zůstala v nejistotě: Jak rozsáhlé jsou probíhající operace CIA se Saúdy? Kolik USA v Sýrii ročně utratí? Jaké zbraně syrským vzbouřencům dodávají USA, Saúdové, Turci, Katařané a další? Které skupiny zbraně dostávají? Jakou úlohu v této válce mají americké jednotky, letecké krytí a další personál?", "en": "America’s True Role in Syria NEW YORK – Syria’s civil war is the most dangerous and destructive crisis on the planet. Since early 2011, hundreds of thousands have died; around ten million Syrians have been displaced; Europe has been convulsed with Islamic State (ISIS) terror and the political fallout of refugees; and the United States and its NATO allies have more than once come perilously close to direct confrontation with Russia. Unfortunately, President Barack Obama has greatly compounded the dangers by hiding the US role in Syria from the American people and from world opinion. An end to the Syrian war requires an honest accounting by the US of its ongoing, often secretive role in the Syrian conflict since 2011, including who is funding, arming, training, and abetting the various sides. Such exposure would help bring to an end many countries’ reckless actions. A widespread – and false – perception is that Obama has kept the US out of the Syrian war. Indeed, the US right wing routinely criticizes him for having drawn a line in the sand for Syrian President Bashar al-Assad over chemical weapons, and then backing off when Assad allegedly crossed it (the issue remains murky and disputed, like so much else in Syria). A leading columnist for the Financial Times, repeating the erroneous idea that the US has remained on the sidelines, recently implied that Obama had rejected the advice of then-Secretary of State Hillary Clinton to arm the Syrian rebels fighting Assad. Yet the curtain gets lifted from time to time. In January, the New York Times finally reported on a secret 2013 Presidential order to the CIA to arm Syrian rebels. As the account explained, Saudi Arabia provides substantial financing of the armaments, while the CIA, under Obama’s orders, provides organizational support and training. Unfortunately, the story came and went without further elaboration by the US government or follow up by the New York Times. The public was left in the dark: How big are the ongoing CIA-Saudi operations? How much is the US spending on Syria per year? What kinds of arms are the US, Saudis, Turks, Qataris, and others supplying to the Syrian rebels? Which groups are receiving the arms? What is the role of US troops, air cover, and other personnel in the war?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Abychom použili dopravní analogii, politika s malými nepříznivými druhotnými důsledky by měla být hodnocena jako „zelená“, politika, která by se měla využívat jen dočasně, by dostala „oranžovou“ barvu a politika, jíž by se měly státy za všech okolností vyhnout, by byla „červená“. Má-li určitá politika příznivý vliv doma i v zahraničí, pak by rozhodně byla zelená. Stejnou barvu by mohla dostat i politika, která rychle nastartuje domácí ekonomiku, zatímco pro zahraniční ekonomiku bude mít jen dočasné negativní druhotné důsledky (a zároveň bude pro zahraniční ekonomiku příznivá v tom, že nakonec zvýší poptávku domácí ekonomiky po importu). Příkladem červené politiky by pak byla nekonvenční měnová politika, která jen málo pozvedne domácí poptávku dané země, ale povede k mohutnému odlivu kapitálu, jenž vyvolá bubliny cen aktiv na rozvíjejících se trzích. Jistě bude existovat řada šedých zón (nebo též oranžových politik, abychom se přidrželi dopravní analogie). Politika s výraznými pozitivními důsledky pro velkou ekonomiku by mohla mít malé negativní důsledky pro zbytek světa, a přesto by byla z globálního hlediska pozitivní. Taková politika by byla po nějakou dobu přípustná, avšak ne trvale. Zatím jsme ani zdaleka nedospěli k jednoznačné shodě ohledně barvy dnešních politik, přestože máme k dispozici nejkvalitnější data, modely a empirické práce. Musíme tedy zahájit diskusi. Mohli bychom začít podkladovými studiemi z pera význačných akademiků a pak se obrátit na multilaterální instituce typu Mezinárodního měnového fondu a skupiny G-20.", "en": "To use a traffic analogy, policies with few adverse spillovers should be rated “green”; those that should be used temporarily could be rated “orange”; and policies that should be avoided at all times would be “red.” If a policy has positive effects on both home and foreign countries, it would definitely be green. A policy could also be green if it jump-starts the home economy with only temporary negative spillovers for the foreign economy (the policy will still be good for the foreign economy by eventually boosting the home economy’s demand for imports). An example of a red policy would be when unconventional monetary policies do little to boost a country’s domestic demand – but lead to large capital outflows that provoke asset-price bubbles in emerging markets. There will be plenty of gray areas (or orange, to stick to the analogy). A policy that has large positive effects for a big economy might have small negative effects for the rest of the world and yet still be positive overall for global welfare. Such a policy would be permissible for some time, but not on a sustained basis. We are far from having clear agreement on the color of policies today, even with the best data, models, and empirical work. So we must begin a discussion. We could start with background papers from eminent academics and move on to multilateral institutions such as the International Monetary Fund and the G-20."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And if you're an educator in any way, again, look at how religions are spreading ideas. You may not agree with the ideas, but my goodness, they're highly effective mechanisms for doing so. So really my concluding point is you may not agree with religion, but at the end of the day, religions are so subtle, so complicated, so intelligent in many ways that they're not fit to be abandoned to the religious alone; they're for all of us. Thank you very much. (Applause) Chris Anderson: Now this is actually a courageous talk, because you're kind of setting up yourself in some ways to be ridiculed in some quarters. AB: You can get shot by both sides. You can get shot by the hard-headed atheists, and you can get shot by those who fully believe. CA: Incoming missiles from North Oxford at any moment. AB: Indeed. CA: But you left out one aspect of religion that a lot of people might say your agenda could borrow from, which is this sense -- that's actually probably the most important thing to anyone who's religious -- of spiritual experience, of some kind of connection with something that's bigger than you are. Is there any room for that experience in Atheism 2.0? AB: Absolutely. I, like many of you, meet people who say things like, \"But isn't there something bigger than us, something else?\"", "cs": "Pracujete ve vzdělávání? Všimněte si, jak náboženství šíří myšlenky. S jejich myšlenkami nemusíte souhlasit, ale panečku, jak velice účinný způsob šíření. Takže už úplně na závěr: Nemusíte s náboženstvím souhlasit, ale náboženství jsou tak delikátní a komplikovaná, tak inteligentní, že je škoda nechat je jenom věřícím; jsou pro nás pro všechny. Děkuju vám. (potlesk) Chris Anderson: Tohle byla dost odvážná přednáška, protože se vystavujete riziku, že se vám někdo bude vysmívat. AB: Můžou se do mě trefovat z obou stran, jak zatvrzelí ateisté, tak plně věřící. CA: Sobecké geny útočí... AB: Přesně tak. CA: Ale vynechal jste jednu stránku náboženství, kterou by si váš program zřejmě mohl vypůjčit: Ten pocit – pro mnoho lidí možná na náboženství to hlavní – ten duchovní zážitek nějakého spojení s něčím větším, než jste vy. Je pro to v Ateismu 2.0 místo? AB: Určitě. Tak jako vy i já potkávám lidi, kteří říkají: „Je přece něco většího než my, něco jiného.“"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Etika prioritizace při očkování proti covidu-19 MELBOURNE – Teď když se do života dostávají vakcíny proti covidu-19, zápasí tvůrci politik s otázkou, jak je rychle a spravedlivě rozdělovat. Existuje široká shoda, že první by měli být očkováni zdravotníci, protože jsou nezbytní pro záchranu životů těch, kdo vlivem viru onemocní. Rozhodování, kdo by měl přijít na řadu další, ale vyvolává výrazné debaty. Jedním podstatným faktem je, že u lidí nad 65 let věku je oproti mladším lidem vyšší riziko, že na covid-19 zemřou, a u lidí nad 75 let je riziko ještě vyšší. Dalším podstatným faktem je, že ve Spojených státech a některých dalších zemích mají příslušníci znevýhodněných rasových a etnických menšin nižší než průměrnou naději dožití, takže jejich zastoupení v segmentu osob nad 65 let je nepoměrně nižší. Pokud upřednostníme seniory, podíl těch, kdo náleží k těmto menšinám, bude nižší než jejich zastoupení v populaci jako celku. Ve světle mnoha znevýhodnění, která už příslušníci těchto menšin zakoušejí, se to zdá nespravedlivé. Tento pocit neférovosti dal zřejmě popud Kathleen Doolingové, zdravotnické představitelce Center USA pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC), k návrhu, aby se uplatnil jiný přístup. V prezentaci předložené Poradnímu výboru CDC pro očkovací postupy Doolingová obhajuje, že před 53 miliony Američanů ve věku 65 let a víc by se měli očkovat „nepostradatelní pracující“, skupina čítající přibližně 87 milionů osob, přestože by důsledkem bylo o 0,5 % až 6,5 % víc zemřelých. (Tento široký rozptyl odráží fakt, že dosud nevíme, zda vakcíny pouze předcházejí nemoci covid-19, anebo také brání tomu, aby se lidé virem SARS-CoV-2, který ji způsobuje, nakazili a přenášeli jej.) Přístup odsouvající starší Američany k delšímu čekání na vakcínu na základě toho, že je mezi nimi nadpočet bělochů, by tudíž obětoval životy, aby se vyhnul zdánlivé nespravedlivosti toho, že přednost dostane skupina, v níž mají znevýhodněné rasové a etnické minority nepoměrně menší zastoupení. To ale není všechno. Slabší zastoupení těchto menšin v řadách osob starších 65 let je nevýrazné, ve srovnání s ohromně nadměrným zastoupením lidí ve věku nad 65 let mezi těmi, kdo na covid-19 zemřou. Jak už poukázalo několik komentátorů, mimo jiné Matthew Yglesias a Yascha Mounk, upřednostnění nepostradatelných pracujících by proto zapříčinilo víc úmrtí i v řadách menšinových komunit, jimž by se údajně dostávalo spravedlivějšího zacházení.", "en": "The Ethics of Prioritizing COVID-19 Vaccination MELBOURNE – Now that COVID-19 vaccines are being rolled out, policymakers are wrestling with the question of how to distribute them quickly and equitably. There has been wide agreement that health workers should be vaccinated first, because they are needed to save the lives of those who are ill because of the virus. But deciding who should come next has spurred considerable debate. One relevant fact is that people over 65 have a higher risk of dying from COVID-19 than younger people do, and those over 75 are at even higher risk. Another relevant fact is that, in the United States and some other countries, members of disadvantaged racial and ethnic minorities have a lower-than-average life expectancy, and therefore are under-represented among those over 65. If we give priority to older people, the proportion who are members of those minorities will be lower than their proportion in the population as a whole. In light of the many disadvantages members of these minorities already experience, this seems unfair. This sense of unfairness appears to motivate the suggestion by Kathleen Dooling, a public health official at the US Centers for Disease Control and Prevention, that a different approach be taken. In a presentation to the CDC’s Advisory Committee on Immunization Practices, Dooling argued that “essential workers” – a group numbering approximately 87 million – should be vaccinated ahead of the 53 million Americans aged 65 and older, even though this would lead to between 0.5% and 6.5% more deaths. (The wide range reflects the fact that we don’t yet know whether the vaccines merely prevent COVID-19 or also prevent people from becoming infected and transmitting the SARS-CoV-2 virus that causes it.) A policy of making older Americans wait longer for the vaccine on the grounds that they are disproportionately white would therefore sacrifice lives to avoid the apparent inequity of giving priority to a group in which disadvantaged racial and ethnic minorities are under-represented. But that’s not all. The under-representation of these minorities among people over 65 years old is slight compared to the huge over-representation of people over 65 among those who die from COVID-19. As several commentators, among them Matthew Yglesias and Yascha Mounk, have pointed out, giving preference to essential workers would thus also cause more deaths in the minority communities that are supposed to be receiving more equitable treatment."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Vratké společenské smlouvy LONDÝN – „Obohaťte se,“ prohlásil čínský vůdce Teng Siao-pching, když začal rozkládat neúspěšný socialistický model Mao Ce-tunga. Elity všude na světě se tímto krédem řídily vždy a obyčejným lidem to příliš nevadí za předpokladu, že elity plní svou část dohody: chrání zemi před nepřáteli a zlepšují životní podmínky. Právě tuto nepsanou společenskou smlouvu však nyní ohrožuje hospodářský kolaps. Podmínky této smlouvy se samozřejmě liší podle místa a doby. V Evropě devatenáctého století se od bohatých očekávala střídmost. Okázalé spotřebě se každý vyhýbal. Bohatí měli dávat velkou část svých příjmů na úspory, neboť ty představovaly zdroj investic a současně i morální ctnost. V dobách před sociálním státem se navíc očekávalo, že bohatí lidé budou filantropy. Naproti tomu v oportunistické kultuře Spojených států se okázalá spotřeba tolerovala více. Vysoké výdaje byly známkou úspěchu: tím, co Američané od svých boháčů očekávali, byla okázalá podnikavost. Společnosti se liší také v tom, jaké bohatství svým elitám umožňují a do jaké míry tolerují prostředky, jimiž lze bohatství nabývat a užívat. Jedna dělicí čára vede mezi společnostmi tolerujícími sebeobohacení prostřednictvím politiky a společnostmi, které vyžadují, aby obě sféry zůstaly oddělené. V západních zemích se očekává, že politici a zaměstnanci státní správy budou relativně chudí. Naproti tomu ve velké části ostatního světa se politická kariéra považuje za kvazilegitimní cestu k bohatství. Jeden obecný závěr se však nemění: bohatství je podmíněno službami. Jakmile služby selžou, ocitá se postavení bohatých v ohrožení. V současné krizi jsou terčem veřejného hněvu – nikoliv překvapivě – bankéři. Jejich spekulativní běsnění zruinovalo akcionáře, zákazníky i ekonomiku. Hněv se začal zaměřovat na obrovské kompenzační balíčky vedoucích pracovníků bank – na balíčky, jejichž značnou část tvoří bonusy. Odměňování úspěchu je přijatelné, odměňování neúspěchu nikoliv. Vlády stojí před dilematem. Velké banky nelze nechat padnout, avšak veřejnost očekává, že bankéři budou potrestáni. Jen málokterý z nich bude ožebračen nebo uvězněn. Bankovní systém však rozhodně bude muset být opětovně zregulován, jak se stalo po velké hospodářské krizi v letech 1929-1932, kdy americký prezident Franklin Roosevelt slíbil, že „vyžene směnárníky z chrámu“.", "en": "Shaky Social Contracts LONDON – “Enrich yourselves,” China’s Deng Xiaoping told his fellow countrymen when he started dismantling Mao Zedong’s failed socialist model. In fact, elites everywhere have always lived by this injunction, and ordinary people have not minded very much, provided that the elites fulfill their part of the bargain: protect the country against its enemies and improve living conditions. It is this implied social contract that is now endangered by economic collapse. Of course, the terms of the contract vary with place and time. In nineteenth-century Europe, the rich were expected to be frugal. Conspicuous consumption was eschewed. The rich were supposed to save much of their income, as saving was both a fund for investment and a moral virtue. And, in the days before the welfare state, the rich were also expected to be philanthropists. In the opportunity culture of the United States, by contrast, conspicuous consumption was more tolerated. High spending was a mark of success: what Americans demanded of their rich was conspicuous enterprise. Societies have also differed in how wealthy they allow their elites to become, and in their tolerance of the means by which wealth is acquired and used. One dividing line is between societies that tolerate self-enrichment through politics, and those that demand that the two spheres be kept separate. In Western countries, politicians and civil servants are expected to be relatively poor. In most of the rest of the world, a political career is regarded as a quasi-legitimate road to wealth. But the broad conclusion remains: wealth is conditional on services. When the services fail, the position of the wealthy is threatened. In the current crisis, popular anger is – no surprise – directed against bankers. Their speculative frenzies ruined shareholders, customers, and the economy. Anger has come to focus on banking executives’ huge compensation packages, composed largely of bonuses. Rewarding success is acceptable; rewarding failure is not. Governments face a dilemma. Big banks cannot be allowed to fail; but the public expects bankers to be punished. Few will be ruined or imprisoned. But the banking system is sure to be re-regulated, as it was after the Great Crash of 1929-1932, when President Franklin Roosevelt promised to drive the money changers from the temple."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Poučení z fiskálního útesu CAMBRIDGE – Jednou z mnoha věcí, které jsem se naučil od Miltona Friedmana, je i výrok, že skutečným nákladem vlády jsou její výdaje, nikoliv daně. Jinak řečeno: výdaje se financují buďto ze současných daní, nebo z půjček, přičemž půjčky se rovnají budoucím daním, které mají na hospodářskou výkonnost téměř stejný dopad jako daně současné. Tuto logiku můžeme aplikovat i na trvale neudržitelný fiskální deficit Spojených států. Jak známo, odbourání tohoto deficitu vyžaduje nižší výdaje nebo vyšší daně. Konvenční názor předpokládá, že rozumný a vyvážený přístup zahrnuje od obojího trochu. Jak by ovšem namítl Friedman, obě metody by se měly pokládat za absolutní protiklady. Nižší výdaje znamenají, že vláda bude menší. Vyšší daně znamenají, že vláda bude větší. Lidé, kteří upřednostňují menší vládu (například někteří republikáni), proto budou chtít, aby se deficit odboural výlučně snížením výdajů, zatímco ti, kdo dávají přednost vládě větší (například prezident Barack Obama a většina demokratů), si budou přát odbourat deficit výlučně zvýšením daní. Jak ze studia fiskální stabilizace v zemích OECD zjistil ekonom Alberto Alesina, eliminace fiskálních schodků prostřednictvím výdajových škrtů bývá pro ekonomiku mnohem lepší než jejich eliminace prostřednictvím zvýšení daní. Přirozená interpretace zní tak, že úpravy výdajů fungují lépe, protože slibují menší vládu, takže upřednostňují hospodářský růst. U vlády dané velikosti záleží i na metodě výběru daňových příjmů. Například můžeme volit, jak mnoho vybereme prostřednictvím obecné daně z příjmu, daně z objemu mezd, daní ze spotřeby (jako jsou daň z obratu nebo daň z přidané hodnoty) a tak dále. Můžeme také volit, jak velké příjmy vybereme už dnes, a nikoliv v budoucnosti (změnou fiskálního deficitu). Obecnou zásadou efektivní daňové soustavy je vybrat daný objem příjmů (dlouhodobě odpovídající vládním výdajům) způsobem, který v celkové ekonomice vyvolá co nejméně pokřivení. Z této zásady obvykle vyplývá, že marginální daňové sazby by měly být na různých úrovních mzdových příjmů podobné pro různé typy spotřeby, pro dnešní výdaje oproti zítřejším a tak dále.", "en": "Lessons from the Fiscal Cliff CAMBRIDGE – One of the many things I learned from Milton Friedman is that the true cost of government is its spending, not its taxes. To put it another way, spending is financed either by current taxes or through borrowing, and borrowing amounts to future taxes, which have almost the same impact on economic performance as current taxes. We can apply this reasoning to the United States’ unsustainable fiscal deficit. As is well known, closing this deficit requires less spending or more taxes. The conventional view is that a reasonable, balanced approach entails some of each. But, as Friedman would have argued, the two methods should be considered polar opposites. Less spending means that the government will be smaller. More taxes mean that the government will be larger. Hence, people who favor smaller government (for example, some Republicans) will want the deficit closed entirely by cutting spending, whereas those who favor larger government (for example, President Barack Obama and most Democrats) will want the deficit closed entirely by raising taxes. As the economist Alberto Alesina has found from studies of fiscal stabilization in OECD countries, eliminating fiscal deficits through spending cuts tends to be much better for the economy than eliminating them through tax increases. A natural interpretation is that spending adjustments work better because they promise smaller government, thereby favoring economic growth. For a given size of government, the method of raising tax revenue matters. For example, we can choose how much to collect via a general income tax, a payroll tax, a consumption tax (such as a sales or value-added tax), and so on. We can also choose how much revenue to raise today, rather than in the future (by varying the fiscal deficit). A general principle for an efficient tax system is to collect a given amount of revenue (corresponding in the long run to the government’s spending) in a way that causes as little distortion as possible to the overall economy. Usually, this principle means that marginal tax rates should be similar at different levels of labor income, for various types of consumption, for outlays today versus tomorrow, and so on."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Key participants included Jari Vilen, Chairman of the Grand Committee of the Finnish Parliament, Juha Marttila, Vice-President of the Central Union of Agricultural Producers and Forest Owners (MTK), Anne-Marie Sigmund, President of the EESC, and Staffan Nilsson, President of Group III. Group III Bureau members and representatives of Finnish civil society organisations focused on the two issues referred to above. European Physical Society receives the EESC’s 2006 prize for organised civil society In its opinion, the EESC warmly welcomes the third maritime safety package proposal, which is undoubtedly a further constructive and proactive step towards improving maritime safety by preventing maritime accidents and pollu-tion after the measures of the ERIKA I and ERIKA II packages. However, the EESC also wants to highlight a few important weaknesses in the proposal. Secondly, with regard to the proposal on the civil liability and financial security of ship owners, besides supporting the proposed ratification by the Member States of the 1996 Convention on Limitation of Liability for Marine Claims (LLMC), the Committee proposes that the Commission carry out an economic analysis of its proposal in order to evaluate the economic effect of abandoning limitation of liability and the possibility of increasing the levels of limitation. The Civil Society 2006 prize-winners with Anne-Marie Sigmund. First of all, the Committee raises some concerns about the proposals regarding passenger ship liability based on the IMO (International Maritime Organisation) Athens Convention and civil liability.", "cs": "Schůze se účastnili pan Jari Vilen, předseda nejvyšší komise finského parlamentu, pan Juha Marttila, místopředseda Ústředního svazu zemědělských producentů a vlastníků lesů, paní Anne-Marie Sigmund, předsedkyně Evropského hospodářského a sociálního výboru a pan Staffan Nilsson, předseda Skupiny III. EHSV kritizuje balíček o námořní bezpečnosti ERIKA III dopravců k cestujícím ve vnitrozemských vodách a vydala zvláštní návrh v rámci programu Naiades. Cenu pro organizovanou občanskou společnost za rok 2006 získala Evropská fyzikální společnost EHSV ve svém stanovisku srdečně vítá návrh třetího balíčku o námořní bezpečnosti, který je po opatřeních balíčků ERIKA I a ERIKA II nepochybně dalším konstruktivním a aktivním krokem ke zlepšení námořní bezpečnosti tím, že se snaží předcházet námořním nehodám a znečištění moří. EHSV chce přesto zdůraznit i několik závažných slabých stránek návrhu. Za druhé, pokud jde o návrh týkající se občanskoprávní odpovědnosti a finančních záruk majitelů plavidel, Výbor kromě podpory navrhované ratifikace Úmluvy o omezení odpovědnosti za námořní nároky (Úmluva LLMC) členskými státy navrhuje, aby Komise provedla ekonomickou analýzu svého návrhu s cílem určit, jaký hospodářský účinek by mělo úplné zrušení omezení odpovědnosti a zda by bylo možné zvýšit limity omezení. Laureáti cen občanské společnosti za rok 2006 s Anne-Marií Sigmundovou. Výbor především vyjadřuje jisté obavy, pokud jde o návrhy týkající se odpovědnosti za plavidla osobní dopravy, která je založena na Aténské úmluvě Mezinárodní námořní organizace (IMO) a na občanskoprávní odpovědnosti."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Heading 6: Compensation . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Breakdown by type of revenue . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . In global figures, the budget2009 amounts to EUR 133.8 billion in commitment appropriations. This corresponds to an increase of 2.5 % compared to 2008, and represents 1.03 % of Community GNI. A margin of EUR 3.2 billion is left under the expenditure ceiling of the financial framework . In payment appropriations, the budget2009 is set at EUR 116.1 billion, or 0.89 % of GNI. This represents an increase of 0.3 % on 2008, and leaves a margin of EUR 7.8 million beneath the ceiling for payment appropriations. In the current economic climate the complementary goals of competitiveness and cohesion for growth and employmentmust be vigorously pursued, and the largest share of the budget — 45 % or EUR 60.2 billion — will be devoted to those goals. Competitiveness will be boosted through increased support for the Research Framework Programme (+10.9 %), the Competiveness and Innovation Framework Programme (+22.2 %), and Lifelong Learning (+6.5 %). Expenditure for structural and cohesion policy will amount to EUR 48.4 billion. EUR 56.1 billion will be directed to the preservation and management of the Union’s natural resources, with increased emphasis on tackling environmental concerns through Life+ (+18.8 %), and promoting sustainable rural development (+2.6 %). In addition to promoting economic development and safeguarding natural resources, the European Union also seeks to address citizens’ concerns in the area of freedom, security and justice .", "cs": "Okruh 6: Kompenzace/vyrovnávací platby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Členění podle druhu příjmů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Celkové finanční prostředky v rozpočtu na rok 2009 činí 133,8 miliard EUR v prostředcích na závazky. V porovnání s rokem 2008 to odpovídá nárůstu ve výši 2,5 % a představuje to 1,03 % HND Společenství. Nadále je k dispozici rezerva ve výši 3,2 miliard EUR v rámci výdajového stropu finančního rámce. V prostředcích na platby je rozpočet na rok 2009 stanoven na 116,1 miliard EUR, tedy 0,89 % HND. To v porovnání s rokem 2008 představuje nárůst o 0,3 % a ponechává to rezervu ve výši 7,8 milionu EUR pod stropem prostředků na platby . Za současné hospodářské situace je zapotřebí důsledně plnit doplňkové cíle v oblasti konkurenceschopnosti a soudržnosti na podporu růstu a zaměstnanosti, a proto největší podíl rozpočtu – 45 %, respektive 60,2 miliard EUR – bude věnován na plnění těchto cílů. Konkurenceschopnost se posílí prostřednictvím větší podpory ve prospěch rámcového programu pro výzkum (+ 10,9 %), rámcového programu pro konkurenceschopnost a inovace (+ 22,2 %) a programu celoživotního učení (+ 6,5 %). Výdaje na strukturální politiku a politiku soudržnosti dosáhnou částky 48,4 miliard EUR . Částka 56,1 miliard EUR bude určena na ochranu přírodních zdrojů Unie a hospodaření s nimi, přičemž se klade větší důraz na řešení environmentálních problémů prostřednictvím programu Life+ (+ 18,8 %) a podporuje se trvale udržitelný rozvoj venkova (+ 2,6 %). Evropská unie hodlá vedle podpory hospodářského rozvoje a ochrany přírodních zdrojů reagovat také na obavy občanů v oblasti svobody, bezpečnosti a práva."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Proč se drží Mušaraf Nedávné hrozby Bushovy administrativy, že přeruší tok miliard dolarů na pomoc Pákistánu, vyvolaly ve vládních kruzích paniku. Podle pákistánského velvyslance ve Washingtonu by zase údery Spojených států zaměřené na útočiště al-Káidy a Tálibánu v pákistánských kmenových oblastech destabilizovaly Pákistán a „případně by mohly způsobit pád [generála Parvíze Mušarafa]“. Nakolik by se však tváří v tvář narůstajícímu tlaku USA na vykořenění islámských militantů měly pákistánské úřady skutečně znepokojovat? Nehledě na příležitostné frustrace, ve skutečnosti je nepravděpodobné, že by se USA obrátily proti věrnému – a závislému – spojenci, zejména v případě země, jejíž lídr udržuje srdečné osobní vztahy s Bushem. Kvůli neexistenci organizované opozice se nestane se ani to, že by veřejný hněv vůči Mušarafově proamerické politice destabilizoval jeho režim. Ba prohnaný generál-prezident jen nepřežívá krizi za krizí, ale u moci se mu daří. Jak to dělá? Odpověď tkví ve vybroušené strategii, během let propracované k dokonalosti, která žongluje s požadavky USA a zájmy místních šéfů tajných služeb, mulláhů, kmenových předáků, úplatných politiků a řady hledačů bohatství. Propletence pletich a temných hráčů zamlžují podrobnosti, ale priority jsou neklamné. Zaprvé, je třeba držet na uzdě americkou netrpělivost. Od Pákistánu se očekávají výsledky ohledně al-Káidy a Tálibánu. Tato konvice se ale nemá vyprázdnit najednou. Když například americký viceprezident Dick Cheney přicestoval počátkem března do Islámábádu a pohrozil omezením pomoci a přímým americkým zásahem proti islámským militantům, jeho poselství nezapadlo. Krátce před přistáním jeho neoznačeného letounu Pákistán ohlásil, že v Kvétě zadržel mulláha Obajdulláha, zástupce nepolapitelného šéfa Tálibánu mulláha Umara. Na Obajdulláha byla vypsána odměna jednoho milionu dolarů a byl nejvýše postaveným tálibáncem zadrženým od listopadu 2001. Zatčení Obajdulláha – jen zdráhavě provedené – zdůrazňuje dvojaký vztah pákistánských ozbrojených sil k Tálibánu. Navzdory více než 700 pákistánských obětí bojů si mnoho příslušníků Mušarafovy armády přeje udržet si Tálibán jako kvazispojence, který – až jednou Američané odejdou z Afghánistánu – dodá Pákistánu „strategickou hloubku“, kterou potřebuje proti Indii. K zlosti afghánského prezidenta Hamída Karzáího proto Kvéta zůstává centrem tálibánské opozice proti jeho režimu. Druhým aspektem Mušarafovy strategie je vytváření vzájemně výhodných vztahů s islamisty.", "en": "Why Musharraf Survives Recent threats by the Bush administration to cut off billions of dollars in aid to Pakistan have sparked panic in government circles. Likewise, according to the Pakistani ambassador in Washington, military strikes by the United States aimed at al-Qaeda and Taliban havens inside Pakistan’s tribal areas would destabilize Pakistan and “possibly could bring [General Pervez Musharraf] down.” But how worried should the Pakistani authorities really be in the face of growing US pressure to root out Islamic militants? Occasional frustrations notwithstanding, it is, in fact, unlikely that the US will turn against a faithful – and dependent – ally, especially one whose leader enjoys cordial personal relations with Bush. Nor, due to a lack of organized opposition, will public anger at Musharraf’s pro-US policy destabilize his regime. Indeed, the wily general-president does not merely survive crisis after crisis, but has thrived in power. How does he do it? The answer lies in a finely honed strategy, perfected over years, that juggles US demands and the interests of local intelligence chiefs, mullahs, tribal leaders, venal politicians, and a host of fortune seekers. Webs of intrigue and murky players obscure details, but the priorities are unmistakeable. First, American impatience must be held in check. Pakistan is expected to deliver results on al-Qaeda and the Taliban. However, the pot is not to be emptied all at once. For example, when US Vice-President Dick Cheney arrived in Islamabad in early March, threatening an aid cut and direct US action against Islamic militants, his message was not lost. Shortly before his unmarked aircraft landed, Pakistan announced the capture in Quetta of Mullah Obaidullah, deputy to the elusive Taliban chief, Mullah Omar. Obaidullah carried a $1 million reward and was the most senior Taliban captured since November 2001. Obaidullah’s capture – carried out reluctantly – underscores the Pakistan military’s ambiguous relationship with the Taliban. Despite more than 700 Pakistani combat deaths, many in Musharraf’s army wish to retain the Taliban as quasi-allies who – when the Americans leave Afghanistan someday – will give Pakistan the “strategic depth” it needs against India. Thus, to the chagrin of Afghanistan’s president, Hamid Karzai, Quetta remains a hub of Taliban opposition to his regime. A second aspect of Musharraf’s strategy is to create mutually beneficial relations with Islamists."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zatímco Bush byl odcházející přítomností, Mittal představuje nastupující budoucnost, v níž se Amerika bude muset dělit o vliv s nastupujícími mocnostmi, jako jsou Čína, Indie, Rusko, Brazílie a nakonec, pokud se její členové seberou, Evropská unie. Izraelci ostatně už debatují o významu nadcházejícího postamerického „multipolárního světa“ pro bezpečnost jejich země. Bude skutečně až tak špatný, nebo bude mít nějaké světlé rysy? Na úzké pouto mezi Izraelem a Bushovou Amerikou lze zpětně pohlížet jako na vazbu, který má svá pro i proti – zvláštní vztah, který přispěl k uvadající přitažlivosti obou zemí. Izrael právem zřejmě nebude ochoten vyměnit podporu USA za podporu jiné velmoci, ale izraelští lídři, kteří mají už tak dlouho vsazeno na jediného koně, budou teď muset ve svém rozhodování zohledňovat nejen obavy a zájmy Ameriky, ale i dalších mocností. Problémem, před nímž Izrael stojí, tedy není nahradit podporu přicházející od „300 milionů Američanů“, jak se v Jeruzalémě vyjádřil Bush, ale doplnit ji účastným zájmem tří miliard Číňanů, Indů, Rusů a dalších o budoucnost Izraele na zklidněném Středním východě. Nejde o otázku záměny spojenectví, ale spíš vytvoření doplňkového systému bezpečnosti.", "en": "If Bush was the departing present, Mittal represents the incipient future, in which America will have to share influence with emerging powers such as China, India, Russia, Brazil, and eventually, if its members get their act together, the European Union. In fact, Israelis are already debating the meaning of the emerging post-American “multi-polar world” for their country’s security. Will it really be such a bad thing, or might it hold some redeeming value? The close bond between Israel and Bush’s America can in retrospect be seen as a mixed blessing – a special relationship that contributed to the declining attractiveness of both countries. Israel, rightly, may not be ready to exchange US support for that of any other power, but Israeli leaders, having kept all their eggs in one basket for so long, will now have to factor not only American concerns and interests into their decision-making, but those of the other powers as well. Thus, the problem for Israel is not to replace the backing provided by “300 million Americans,” as Bush put it in Jerusalem, but to add to it the sympathetic interest of more than three billion Chinese, Indians, Russians and others in Israel’s future in a pacified Middle East. The question is not so much one of substituting alliances, but of creating a complementary system of security."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Mikroevropa STOCKHOLM – V době, kdy jsou Spojené státy ochromeny kolapsem na Wall Streetu, by měla přijít chvíle pro Evropu. Role Evropské unie ve světě přesto oslabuje; svět jí dnes naslouchá méně než před 15 lety. Jak uvedl prominentní asijský diplomat a vědec, Singapurec Kishore Mahbubani: „Evropané jsou bezvýznamní ve velkých světových otázkách, posedlí vnitřním procesem, kulturně arogantní, zbabělí ve vztahu k USA a slepí vůči vzestupu Asie.“ Má-li Evropa získat významnější roli v globálním vedení, musí zvrátit svůj dlouhodobý hospodářský úpadek. Zamysleme se nad důkazy o tomto úpadku: · Vlastnictví : Po staletích, kdy rozvojovému světu dominovaly evropské korporace, se trend obrací. Indičtí, blízkovýchodní a jiní investoři skupují evropské ocelárny a automobilky. V následujících letech pozorně sledujme Čínu a Rusko. · Měnové kurzy : Když se dolar loni propadl a ještě více narušil evropskou konkurenceschopnost, projevily se Mezinárodní měnový fond vedený Evropany i Evropská centrální banka jako neschopné. Nejvyšší evropští představitelé místo toho odletěli do Číny, aby s kloboukem v ruce žádali o podporu. Dolar sice nedávno vůči euru posílil, avšak Evropané na to neměli žádný vliv. · Banky : Když americké a švýcarské banky narazily do zdi, nikdo nepožádal Evropu o podporu. Místo toho žadonili šéfové bank o záchranný kruh na Blízkém východě, v Singapuru a v Číně. Jakmile se nakazily i banky v Evropě, museli francouzské a německé tápání překonat až euroskeptičtí představitelé Británie. Evropské instituce zůstaly v ústraní. Za svou rostoucí bezvýznamnost si Evropa samozřejmě nemůže výlučně sama. Země s rozvíjejícími se trhy zvýšily svůj podíl na světové ekonomice, díky čemuž získaly větší slovo v mezinárodních vztazích. Nikdo však nebrání eurozóně, aby se její růst vyšplhal nad 3%, a nikdo jiný nemůže za to, že se podíl evropské patnáctky na světové ekonomice scvrkl z 19,5% celosvětového HDP v roce 1994 na loňských 16%. Navzdory lisabonské agendě, rozšiřování EU a nástupu eura se celková ekonomická výkonnost Evropy nezlepšila, protože Evropa zanedbává mnoho základních a každodenních záležitostí. Na mysl se derou tři příklady. Za prvé EU stále vynakládá mnohem více zdrojů na dotace upadajícím sektorům než na přípravu na budoucnost.", "en": "Micro-Europe STOCKHOLM – With the United States crippled by Wall Street’s collapse, this should be Europe’s moment. Yet the European Union’s role in the world is weakening; it is listened to less today than it was 15 years ago. As Singapore’s Kishore Mahbubani, a prominent Asian diplomat and academic, puts it, “Europeans are irrelevant to the world’s great issues, obsessed by internal process, culturally arrogant, craven in the face of the US, and blind to the rise of Asia.” If Europe is to gain a more important role in global leadership, it must reverse its long-term economic decline. Consider the evidence of that decline: · Ownership : After centuries in which European corporations dominated the developing world, the trend is reversing. Indian, Middle Eastern, and other investors are buying up European steel mills and carmakers. In coming years, watch out for China and Russia. · Exchange rates : When the dollar slumped a year ago and eroded European competitiveness still further, both the European-led International Monetary Fund and the European Central Bank proved impotent. Instead, European leaders flew cap in hand to China to ask for support. While the dollar has risen recently against the euro, Europeans did not influence this. · Banks : When American and Swiss banks hit the wall, nobody approached Europe for support. Instead, bank leaders pleaded with the Middle East, Singapore, and China to throw a lifeline. Once Europe’s own banks became infected, euroskeptic British leadership was needed to overcome French and German dithering. European institutions remained on the sidelines. Of course, Europe’s growing irrelevance is not entirely self-inflicted. Emerging-market countries have increased their share of the world economy, giving them a more important voice in international relations. But it is not others that prevent euro-zone growth from climbing above 3%, or that are causing the EU-15’s share of the world economy to dwindle, from 19.5% of global GDP in 1994 to 16% last year. Despite its Lisbon agenda, EU enlargement, and the coming of the euro, Europe’s overall economic performance has not improved because it has neglected many basic and everyday issues. Three examples come to mind. First, the EU still spends far more of its resources subsidizing declining sectors than preparing for the future."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Nový evropský milník KODAŇ: Obyvatelé Bělehradu se pro Evropu zasloužili o další mezní moment. Stíny deset let trvajících válek na Balkáně snad konečně zmizí. Čistá hlava, jasný zrak a především přesvědčivý souhlas lidu bude zapotřebí k tomu, má-li se Evropa posunout kupředu. V tomto směru je důležité správně interpretovat dánské „ne“ pronesené v nedávném referendu o připojení Dánska k evropské měnové unii. Dánové nejsou o nic méně protievropští než kdokoli jiný; xenofobie zde není o nic více rozšířená než v jiných evropských zemích. Nebyla to výlučně „nemravná aliance“ mezi krajní levicí a krajní pravicí, která, jak mnozí usuzují, nad eurem zvítězila. Dánské „ne“ je třeba vnímat jako varování všem evropským vůdcům. Ti by měli být mnohem obezřetnější při navazování otevřeného dialogu se svým voličstvem o základních evropských otázkách, jako je kupříkladu role Evropy v mírovém procesu na Balkáně. Jinak by totiž mohli dojít ke stejnému rozčarování jako jejich dánští kolegové, když čtyři z pěti poslanců hlasovali pro politiku podporovanou pouze 47 procenty jejich voličů. Mé tvrzení, že Dánové nejsou protievropští, se opírá o nedávný průzkum veřejného mínění Eurobarometer: voliči ve všech členských zemích EU byli dotázáni, zda rozšíření Evropské unie o kandidátské země ve východní a střední Evropě považují za „prioritu“. Kladně odpovědělo téměř šedesát procent Dánů. Jejich země se tím pádem dostala na první místo pomyslného žebříčku, neboť ve Francii a Německu se pro vyjádřilo jen slabých 20 procent. Kdyby ostatní vlády následovaly příkladu Dánska a svolaly referendum o euru, ve většině případů by nejspíš neuspěly. Dovolte, abych zde vzpomněl situaci z roku 1992, kdy díky slabé většině (méně než jednoprocentní) byla v Dánsku zamítnuta Maastrichtská dohoda. Na to francouzský prezident Mitterand zareagoval svoláním podobného referenda ve své zemi, aby smlouvě zajistil vyšší podporu: výsledek hlasování zde byl překvapivě tak blízko „ne“, jako byl v Dánsku blízko „ano“. Tentokrát Dánové opět jednou zamítli doporučení jejich politického vedení. Podobná chyba či její příčiny by se ostatně mohly opakovat i v jiných zemích. Dánským politikům se nepodařilo přesvědčit jejich voliče, že na euro je třeba pohlížet jako na pozitivní element tvorby společné a svobodné Evropy.", "en": "Europe’s New Watershed COPENHAGEN: The people of Belgrade have presented Europe with another watershed moment. Shadows from a decade of Balkan wars may at last be lifting. Clear heads, clear sights, and – most important of all – clear public consent will be needed if Europe is to move forward. In this regard, it is important to draw the right conclusions from Denmark’s “No” vote in its recent referendum on whether or not to join the euro. The Danes are no more anti-European than anyone else. Xenophobia is no more widespread in Denmark than in other European countries. It was not just an unholy alliance between extreme left and extreme right, as some concluded, that defeated the euro. Denmark’s “No” must be regarded as a warning to Europe’s leaders – they should be far more careful when starting an open dialogue with their electorates on basic European issues, such as Europe’s role in assuring Balkan peace. Otherwise they might run into the same saddening surprise as their Danish colleagues, where 4 out of 5 members of Parliament voted “Yes” on a policy only supported by 47% of their constituents. My assertion that Danes are not anti-Europeans finds support in a recent Eurobarometer-poll: Voters in all EU-countries were asked if they regard enlargement of the Union with the applicant countries in Eastern and Central Europe as “a priority”. This was supported by close to 60% of Danes. Indeed, Denmark topped the list. In France and Germany support was a meagre 20%. Were other governments to follow Denmark’s example and call a referendum on the Euro, most would probably lose. Let me recall the situation in 1992, when a small majority of Danish voters (less than 1%) rejected the Treaty of Maastricht. President Mitterrand reacted by calling for a similar referendum in France in order to support the Treaty. Surprising almost everybody in France, the referendum came as close to a “No”, as Denmark had been close to a “Yes.” This time Danish voters once again rejected the advice of their political establishment. What went wrong in Denmark might happen in other countries as well. Danish political leaders failed to convince their constituencies that the Euro should be regarded as a positive element in the creation of a Europe whole and free."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Co bychom měli udělat, aby se WTO znovu stala důležitou strážkyní volného a spravedlivého mezinárodního obchodu? Obrovské nabídkové řetězce, které jsou už mnoho let hnacím motorem globální ekonomiky, mají kořeny v regionu ASEAN. Ekonomiky v tomto regionu těží z prostředí, v němž lidé i zboží volně proudí oběma směry. Právě tato svoboda stojí za dynamikou a rostoucí prosperitou ASEAN. Třetím tématem ósackého summitu je význam inovací při řešení globálních ekologických problémů. Cíle naznačené ve „zprávě o půldruhém stupni Celsia“, kterou vypracoval Mezivládní panel pro změny klimatu, nelze splnit pouhou regulací. Klíčem k realizaci světových klimatických cílů bude disruptivní inovace, která přetvoří negativní věc v pozitivum. Vezměme si oxid uhličitý, ke kterému se v posledních letech přistupuje jako k vyloženému „padouchovi“. Jak by bylo krásné, kdyby se CO2 mohl stát zdrojem dostupným za nejnižší ceny a v největším množství! Inovativní technologie typu umělé fotosyntézy bezpochyby jednou promění tyto sny v realitu. Chci, aby G20 v Ósace potvrdila význam takových inovací. A v říjnu Japonsko pořádá Summit zelených inovací, kde se pod jednou střechou sejdou čelní výzkumníci a zástupci průmyslových a finančních kruhů z celého světa. Doufáme, že se nám podaří využít moudrosti světa a jediným rázným pohybem otevřít dveře trvale udržitelné budoucnosti. Šestého března jsem obdržel šest doporučení od členů skupiny „Science20“, kterou založily národní akademie věd členských zemí G20. V zájmu omezení hrozeb pro mořské ekosystémy a ochrany mořského prostředí poslední dvě doporučení naléhavě vyzývají k „vytvoření kvalitnějšího systému ukládání a správy dat, jenž zajistí otevřený přístup pro vědce z celého světa“, a ke „sdílení informací získaných výzkumnou činností na bázi rozsáhlé a mnohonárodní spolupráce s cílem urychlit všeobecné chápání globálního oceánu a jeho dynamiky“. Přesně z toho důvodu se musíme zasadit o DFFT a proměnit data ve veřejný statek, jenž bude k dispozici vědcům z celého světa. Ósacký summit G20 přichází v Japonsku na prahu nové éry Reiwa („nádherné harmonie“). Třicátého dubna sledoval svět odstoupení Jeho Veličenstva emeritního císaře Akihita, což byla první abdikace vládnoucího císaře za posledních 202 let.", "en": "What should we do to make the WTO relevant again as a guardian of free and fair international trade? The great supply chains driving the global economy for many years now are anchored in the ASEAN region. The region’s economies have benefited from an environment in which people and goods flow in and out freely. It is precisely this freedom that accounts for ASEAN’s dynamism and growing prosperity. The third issue for the Osaka summit is the importance of innovation in tackling global environmental challenges. The goals outlined in the Intergovernmental Panel on Climate Change’s “1.5˚C report” are not achievable through regulation alone. Disruptive innovation that flips something negative into something positive will be the key to realizing the world’s climate goals. Consider carbon dioxide, which in recent years has been treated entirely as a villain. But how wonderful would it be if CO2 were to become a “resource” available at the very lowest price and available in the greatest abundance! Innovative technologies like artificial photosynthesis are certain to make such dreams a reality one day. In Osaka, I want the G20 to confirm the importance of such innovation. And in October, Japan will hold a Green Innovation Summit, bringing together under one roof leading researchers and representatives of industrial and financial circles from all around the world. We hope to tap the world’s wisdom and usher in a sustainable future with one great push. On March 6, I received six recommendations from the members of “Science20,” which was created by the national science academies of the G20 countries. In order to reduce threats to marine ecosystems and conserve marine environments, the final two recommendations urge the “establishment of an improved data storage and management system that ensures open access by scientists globally,” and the “sharing of information gained through research activities carried out under extensive and multinational collaboration, to expedite a comprehensive understanding of the global ocean and its dynamics.” It is precisely for this reason that we must ensure DFFT and turn data into public goods for scientists worldwide. The G20 summit in Osaka is coming at the dawn of a new era – Reiwa (“beautiful harmony”) – in Japan. On April 30 the world witnessed the abdication by His Majesty the Emperor Emeritus Akihito, the first abdication by a reigning emperor in 202 years."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Kam se všichni ti pracující vrtnou? NEW YORK – Technologičtí novátoři a ředitelé firem se dnes zdají pozitivně opojení tím, co přinese budoucnost. Nové výrobní technologie vzbuzují horečnaté vzrušení nad tím, co někteří považují za třetí průmyslovou revoluci. V nadcházejících letech budou technologické pokroky v robotice a automatizaci posilovat produktivitu a efektivitu, což bude znamenat významné ekonomické přínosy pro firmy. Nebudou-li však zavedeny vhodné politiky na podporu tvorby pracovních míst, zůstává nejisté, zda s dalším rozvojem techniky nadále poroste poptávka po pracovní síle. Aktuální technologické pokroky mají tři sklony: jsou obvykle náročné kapitálově (zvýhodňují tedy ty, kdo už mají finanční zdroje) a dovednostně (zvýhodňují tedy ty, kdo už jsou na vysokém stupni odborné zdatnosti) a šetří pracovní síly (snižují tedy v ekonomice celkový počet míst pro pracující s nízkou či žádnou kvalifikací). Hrozí riziko, že než se prach zvířený třetí průmyslovou revolucí usadí, robotika a automatizace ve výrobě připraví dělníky o práci. Snad nejvýznamnější silou, která nastupující výrobní revoluci utváří, je prudký rozvoj chytrého softwaru během několika uplynulých desetiletí. Inovace softwaru, společně s technologiemi třírozměrného tisku, otevřou dveře pracujícím, kteří mají dostatečné vzdělání, aby se zapojili; všichni ostatní však mohou mít pocit, že se revoluce odehrává někde jinde. Továrnu budoucnosti může tvořit 1000 robotů a jeden operátor k jejich obsluze. I zametat dílenské podlahy dokáže lépe a laciněji robot Roomba než živý pracovník. Ve vyspělých zemích to nemusí vypadat jako zvláštní novinka. Vždyť výrobní základně starých průmyslových mocností západní Evropy a Severní Ameriky brala během posledních 30 let práci výrobní báze rozvíjejících se zemí v Asii. Nemáme ale žádnou záruku, že ztráty pracovních míst v průmyslu budou nadále kompenzovat přírůstky zaměstnanosti v oblasti služeb. V prvé řadě se s rozvojem technologií stává obchodovatelnými i mnoho míst ve službách, takže je lze přesouvat do Asie a na další rozvíjející se trhy. Nakonec ovšem technika nahradí pracovní místa ve výrobě a ve službách i na rozvíjejících se trzích. Dnes se kupříkladu snímky z magnetické rezonance newyorského pacienta mohou digitálně odeslat třeba do Béngalúru, kde je vysoce kvalifikovaný radiolog prověří za čtvrtinu nákladů na radiologa v New Yorku.", "en": "Where Will All the Workers Go? NEW YORK – Technology innovators and CEOs seem positively giddy nowadays about what the future will bring. New manufacturing technologies have generated feverish excitement about what some see as a Third Industrial Revolution. In the years ahead, technological improvements in robotics and automation will boost productivity and efficiency, implying significant economic gains for companies. But, unless the proper policies to nurture job growth are put in place, it remains uncertain whether demand for labor will continue to grow as technology marches forward. Recent technological advances have three biases: They tend to be capital-intensive (thus favoring those who already have financial resources); skill-intensive (thus favoring those who already have a high level of technical proficiency); and labor-saving (thus reducing the total number of unskilled and semi-skilled jobs in the economy). The risk is that robotics and automation will displace workers in blue-collar manufacturing jobs before the dust of the Third Industrial Revolution settles. The rapid development of smart software over the last few decades has been perhaps the most important force shaping the coming manufacturing revolution. Software innovation, together with 3D printing technologies, will open the door to those workers who are educated enough to participate; for everyone else, however, it may feel as though the revolution is happening elsewhere. Indeed, the factory of the future may be 1,000 robots and one worker manning them. Even the shop floor can be swept better and cheaper by a Roomba robot than by any worker. For the developed countries, this may seem like old news. After all, for the last 30 years, the manufacturing base in Asia’s emerging economies has been displacing that of the old industrial powers of Western Europe and North America. But there is no guarantee that gains in service-sector employment will continue to offset the resulting job losses in industry. For starters, technology is making even many service jobs tradable, enabling them to be offshored to Asia and other emerging markets. And, eventually, technology will replace manufacturing and service jobs in emerging markets as well. Today, for example, a patient in New York may have his MRI sent digitally to, say, Bangalore, where a highly skilled radiologist reads it for one-quarter of what a New York-based radiologist would cost."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The setting in which drugfree treatment is provided variesconsiderably. In one group of countries (Germany, Greece,Spain, France, Cyprus, Luxembourg, Netherlands, Poland,Slovenia, the United Kingdom) drugfree treatment ofproblem opiate users takes place predominantly inoutpatient settings, whereas a smaller group of countriesreport predominant use of inpatient settings (Ireland, Italy,Austria) and others show no clear predominance (Sweden,Norway). A third, although less distinct, trend is that of increasinginvolvement of general practitioners in the provision of MAT. Chapter 6: Heroin and injecting drug use reports good coverage. Seizures and market information(164 Production, trafficking and seizures of opiates In volume terms, in 2003, Asia (56%) and Europe (34%)continued to account for most of the heroin seizedworldwide. Europe’s share is on the increase, in particularbecause of increased heroin seizures in eastern and southeastern European countries (CND, 2005). Since 1998, the EU country accounting for the greatest number of seizuresand quantity of heroin seized has been the United Kingdom, followed by Spain in terms of number of seizuresand Italy in terms of quantities intercepted(165). In 2002,the United Kingdom was responsible for about 30% ofboth heroin seizures and the total amount of heroin seizedin the EU. Afghanistan has become by far the world leader in thesupply of illicit opium, especially as the total area undercultivation increased again in 2004.", "cs": "Některé země všakuvádějí obecnou preferenci abstinenčně orientované léčbyv porovnání s léčbou s farmakologickou podporou(Estonsko, Kypr, Litva, Polsko a Finsko). V řadě zemí,zejména v Řecku, Španělsku a Norsku, se zdají úrovně Kapitola 6: Heroin a nitrožilně užívané drogy Záchyty drogy a informace o trhu (164) léčby s farmakologickou podporou a abstinenčněorientované léčby být obdobné. Nový vývoj v zajištění kvality Globální potenciální výrobaheroinu se v roce 2004 odhadovala na 485 tun (477 tun v roce 2003) (CND, 2005). Několik zemí (Německo, Rakousko a Portugalsko) vydalopříručky pro zdravotnický personál zapojený do léčenídrogové závislosti. V období 2003–200472% klientů buď úspěšně dokončilo strukturovanou léčbu,nebo bylo v léčení ponecháno ve srovnání s 57% v období2002–2003 (NTA, 2004). Prostředí, ve kterém se abstinenčně orientovaná léčba poskytuje, se značně liší. Historicky důležitá balkánská trasa nadále hrajerozhodující úlohu při pašování heroinu."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Internationally comparable data on life expectancy, on kids' maths and literacy scores, on infant mortality rates, homicide rates, proportion of the population in prison, teenage birthrates, levels of trust, obesity, mental illness -- which in standard diagnostic classification includes drug and alcohol addiction -- and social mobility. We put them all in one index. They're all weighted equally. Where a country is is a sort of average score on these things. And there, you see it in relation to the measure of inequality I've just shown you, which I shall use over and over again in the data. The more unequal countries are doing worse on all these kinds of social problems. It's an extraordinarily close correlation. But if you look at that same index of health and social problems in relation to GNP per capita, gross national income, there's nothing there, no correlation anymore. We were a little bit worried that people might think we'd been choosing problems to suit our argument and just manufactured this evidence, so we also did a paper in the British Medical Journal on the UNICEF index of child well-being. It has 40 different components put together by other people. It contains whether kids can talk to their parents, whether they have books at home, what immunization rates are like, whether there's bullying at school. Everything goes into it. Here it is in relation to that same measure of inequality. Kids do worse in the more unequal societies. Highly significant relationship.", "cs": "Mezinárodně srovnatelná data o očekávané délce života, dětské gramotnosti a výsledcích v matematice, úmrtnosti kojenců, počtu vražd, procentu populace ve vězení, porodech náctiletých, míře důvěry, obezity, duševních poruch -- což v standardní diagnostické klasifikaci zahrnuje drogovou a alkoholickou závislost -- a společenské mobilitě. Dali jsme je všechny do jednoho indexu. Všechny mají stejnou váhu. Pozice země je určena průměrem těchto věcí. A tady to vidíte v závislosti na měřítku nerovnosti, které jsem vám ukázal a které budu používat stále dokola. Ty země, kde je více nerovnosti, jsou na tom hůře ve všech těchto sociálních problémech. Je to neuvěřitelně úzký vztah. Ale když se podíváte na stejný index zdraví a sociálních problémů ve vztahu k HNP na hlavu, hrubému národnímu produktu, nic tam není, žádný vztah. Trochu jsme se obávali, že by si lidé mohli myslet, že jsme vybírali problémy tak, aby vyhovovaly našemu argumentu a pouze vyrobili tyto důkazy, takže jsme také napsali článek do British Medical Journal o UNICEF indexu kvality života dětí. Ten obsahuje 40 různých komponent poskládaných jinými lidmi. Obsahuje např. to, jestli děti mohou mluvit se svými rodiči, jestli mají doma knihy, jaká je míra očkování, jestli jsou ve škole šikanované. Obsahuje všechno. A tady je v souvislosti ke stejnému měřítku nerovnosti. Děti se mají hůře ve více nerovných společnostech. Vysoce významný vztah."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Americké firmy v uplynulých deseti letech zpětinásobily objem svých investic v Indii. Indové popisují výsledky magnetické rezonance amerických pacientů, poskytují americkým zákazníkům podporu v call-centrech a zajišťují americkým firmám prvotřídní služby v oblasti výzkumu a vývoje. Výzkumy veřejného mínění přitom opakovaně prokázaly, že Indie je v rozvojovém světě jednou z mála zemí, kde se Spojené státy stále těší značnému věhlasu. Také indická přítomnost v USA je viditelnější než dříve. Počet indických studentů na amerických univerzitách je vyšší než počet cizinců z jakékoliv jiné země. Úspěchy stále početnější populace Indoameričanů učinily z této skupiny v USA vlivnou menšinu, která zahrnuje tisícovky lékařů a zdravotních sester, vynalézavé profesionály ze Silicon Valley (jeden z nich vyvinul procesor Pentium, jiný zase vytvořil Hotmail), generálního ředitele Citigroup, generální ředitelku PepsiCo, dva americké astronauty nebo mladého guvernéra Louisiany – jakož i řadu taxiká��ů, čerpadlářů a prodavačů v non-stop prodejnách. Po celé zemi se šíří „kliniky jógy“, i v těch nejodlehlejších předměstských zástavbách rostou jako houby po dešti indické restaurace a DVD s bollywoodskou produkcí si překvapivě našly příznivce i mezi Američany. Indická stopa v americkém povědomí se za pouhou půlgeneraci diametrálně změnila. Je zřejmé, že Bushova administrativa i Kongres vzali toto stále intenzivnější partnerství v potaz, když jadernou smlouvu mezi Indií a USA schválili. V obou zemích měla dohoda samozřejmě i odpůrce. V USA proti ní brojili „ajatolláhové nešíření“, kteří pokrytecky pokládají jaderné zbraně za nevýslovné zlo, pokud se ovšem nenacházejí v jejich vlastních rukou. V Indii se proti ní postavily některé strany na levici i na pravici – ty první tvrdily, že smlouva zaprodává indickou zahraniční politiku USA, zatímco ty druhé argumentovaly tím, že dohoda nejde dostatečně daleko, aby zachovala jadernou nezávislost Indie. Stejně jako u všech dobrých smluv však i na této dohodě nakonec vydělají obě strany: Indii smlouva pomůže vyrovnat se s ochromujícím nedostatkem energie, neboť umožní zvýšit kapacity pro výrobu jaderné energie na trojnásobek, a americkým firmám zajistí významné obchodní příležitosti v podobě prodeje reaktorů a jaderných technologií. A protože budou indická civilní jaderná zařízení podléhat mezinárodním inspekcím, naplňuje smlouva také důležitý zahraničně-politický cíl Spojených států, když řadí Indii mezi státy nešířící jaderné zbraně. Navíc není pochyb o tom, že pomohou-li Spojené státy Indii růst, vyslouží si tím vděčnost největší demokracie a volného trhu na světě.", "en": "American companies have quintupled their investments in India over the last decade. Indians are reading MRIs for American patients, providing call-center support for American consumers, and delivering world-class research and development services for American companies. Polls have repeatedly revealed that India is one of the few countries in the developing world where America is still held in high regard. India has also become a more visible presence in the US. There are more Indian students at American universities than those of any other foreign nationality. The successes of the growing Indian-American population have made it an influential minority in the US, including thousands of doctors and nurses, innovative Silicon Valley professionals (one of whom invented the Pentium chip, while another created Hotmail), the CEOs of Citigroup and Pepsi, two US astronauts, and the young governor of Louisiana – in addition to taxi-drivers, gas-station attendants, and clerks at all-night convenience stores. Yoga clinics are rampant across the country, Indian restaurants are mushrooming in the remotest exurbs, and Bollywood DVDs have found unlikely American fans. India’s place in America’s consciousness is fundamentally different from what it was just half a generation ago. Clearly, both the Bush administration and Congress have recognized this intensifying partnership when they approved the India-US Nuclear Agreement. There was, of course, opposition within both countries to the deal. In the US, the “non-proliferation ayatollahs,” who hypocritically consider nuclear weapons an unmitigated evil except in their own hands, railed against it. In India, parties on both the left and the right opposed it—the former claiming that it mortgaged India’s foreign policy to the US, and the latter arguing that it didn’t go far enough to preserve India’s nuclear independence. But, like all good agreements, the deal is a “win-win”: it helps India cope with crippling energy shortages by tripling its nuclear power generating capacity, and it provides major business opportunities for American companies to sell reactors and nuclear technology. Moreover, by subjecting India’s civilian nuclear installations to international inspections, it achieves an important US foreign policy objective by bringing India into the worldwide non-proliferation fold. And there’s no question that helping India to grow will earn America the gratitude of the world’s largest free-market democracy."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Zločiny Ratka Mladiće NEW YORK – Ratko Mladić je muž, kterého lze snadno nenávidět. Nejenže na vrcholu moci mluvil a choval se jako hrdlořez, ale také tak vypadal – byl to přesně ten typ zuřivého psychopata s býčím zátylkem a bledýma očima, který se baví tím, že lidem vytrhává nehty. Kromě mnoha jiných krutostí nese někdejší „Bosenský řezník“ zodpovědnost i za povraždění zhruba 8000 neozbrojených bosenskomuslimských mužů a chlapců v lesích kolem Srebrenici v létě roku 1995. Většina z nás proto pocítí hřejivé uspokojení, že tento muž byl konečně zatčen v srbské vesnici Lazarevo. Srbsko si získalo Mladićovým zatčením respekt, který by měl urychlit jeho vstup do Evropské unie. A někdejší oběti Mladićových bosenskosrbských jednotek budou mít pocit, že se spravedlnosti konečně učinilo alespoň částečně zadost. Nadcházející proces s Ratko Mladićem však vyvolává některé nepříjemné otázky. Tak především: proč vlastně nemůže být Mladić souzen nikoliv v Haagu, nýbrž v Bělehradu? A je opravdu moudré obvinit ho nejen ze zločinů proti lidskosti a válečných zločinů, ale i z genocidy? Obě otázky prozrazují, jak hodně stále žijeme ve stínu norimberského tribunálu, kde nacistické pohlaváry soudila mezinárodní soudcovská komise. Předpokládalo se – snad správně –, že Němci by nedokázali své někdejší vůdce soudit. A rozsah a obsah nacistických zločinů byly navíc tak strašlivé, že se musely zavést nové zákony – „zločiny proti lidskosti“ –, aby se mohli soudit ti, kdo byli za tyto zločiny formálně zodpovědní. Rovněž státy by měly nést za své počínání zodpovědnost – a proto vznikla v roce 1948 Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia. Holocaust nebyl u norimberských procesů hlavním tématem. Spojenci se nicméně domnívali, že nacistický projekt vyhlazení celého národa volá po veskrze novém právním přístupu, který zajistí, že se takové zvěrstvo už nikdy nestane. Genocida coby právní koncept je problematická v tom, že je mlhavá. Označují se jí „činy spáchané s úmyslem zcela nebo částečně zničit nějakou národnostní, etnickou, rasovou či náboženskou skupinu“. Důraz se zde klade na slovo „úmysl“, nikoliv na počet lidí, jejichž životy jsou zmařeny.", "en": "The Crimes of Ratko Mladić NEW YORK – Ratko Mladić is an easy man to hate. In his prime, he not only talked and behaved like a thug, but he also looked like one – the kind of bull-necked, pale-eyed, snarling psychopath who would gladly pull out your fingernails just for fun. Apart from many other cruelties, the Butcher of Bosnia was responsible, in the summer of 1995, for the killing of around 8,000 unarmed Bosnian Muslim men and boys in the woods around Srebrenica. So it will give most of us a feeling of warm satisfaction that he has finally been arrested in the Serbian village of Lazarevo. Serbia has gained respect by arresting Mladić, which should speed up its membership in the European Union. The former victims of Mladić’s Bosnian Serb forces will feel that some justice is being done at last. Yet the forthcoming trial of Ratko Mladić raises certain uncomfortable questions. Why, in the first place, can’t he be put on trial in Belgrade, instead of The Hague? And is it really wise to charge him with genocide, as well as crimes against humanity and war crimes? Both questions reveal how much we still live in the shadow of the Nuremberg Tribunal, where the Nazi leaders were tried by an international judicial panel. It was believed, perhaps correctly, that the Germans would be incapable of trying their own former leaders. And the Nazi crimes had been so horrendous in scale and intent that new laws – “crimes against humanity” – had to be created to try those who had been formally responsible for them. States, too, should be held accountable for their deeds – hence, in 1948, the Convention on the Prevention and Punishment of the Crime of Genocide. The Holocaust was not the main issue at stake in the Nuremberg Trials. Nevertheless, the allies thought that the Nazi project of exterminating an entire people called for an entirely new legal approach, to ensure that such an atrocity would never happen again. The problem with genocide, as a legal concept, is that it is vague. It refers to “acts committed with intent to destroy, in whole or in part, a national, ethnical, racial, or religious group.” The emphasis is on “intent,” not on the numbers of people whose lives are destroyed."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "There's a shortage of radiologists qualified to read mammograms, and that's because mammograms are one of the most complex of all radiology studies to interpret, and because radiologists are sued more often over missed breast cancer than any other cause. But that very fact is telling. Where there is this much legal smoke, there is likely to be some fire. The factor most responsible for that fire is breast density. Breast density refers to the relative amount of fat -- pictured here in yellow -- versus connective and epithelial tissues -- pictured in pink. And that proportion is primarily genetically determined. Two-thirds of women in their 40s have dense breast tissue, which is why mammography doesn't work as well in them. And although breast density generally declines with age, up to a third of women retain dense breast tissue for years after menopause. So how do you know if your breasts are dense? Well, you need to read the details of your mammography report. Radiologists classify breast density into four categories based on the appearance of the tissue on a mammogram. If the breast is less than 25 percent dense, that's called fatty-replaced. The next category is scattered fibroglandular densities, followed by heterogeneously dense and extremely dense. And breasts that fall into these two categories are considered dense. The problem with breast density is that it's truly the wolf in sheep's clothing. Both tumors and dense breast tissue appear white on a mammogram, and the X-ray often can't distinguish between the two.", "cs": "Je nedostatek radiologů, kteří umí číst mamografy. To proto, že mamograf je jeden z nejsložitějších radiologických obrazů a protože radiologové jsou častěji žalováni u soudu za to, že přehlédli rakovinu prsu než za jakoukoli jinou chybu. Ovšem toto Vám něco říká. Kde je tolik právnického kouře, asi bude i nějaký oheň. Faktor zodpovědný za ten oheň je obvykle hustota prsu. Hustota prsu měří poměr tuku, zde ukázán žlutě, vůči vazivové a epitelové (krycí) tkáni, která je zde růžová. Ten poměr je hlavně určen geneticky (dědičně). Dvě třetiny žen ve věku 40-50 let mají hustou tkáň prsu, a proto pro ně mamografie moc nefunguje. A ačkoliv se hustota prsu s věkem zmenšuje, až třetina žen má hustou tkáň po mnoha letech po menopauze. Jak zjistíte, zda Vaše prsy jsou husté? No, musíte číst pečlivě report z mamografu. Radiologové rozeznávají 4 kategorie hustoty prsu podle toho, jak mamograf vypadá. Když má prs hustotu méně než 25 %, říkají mu 'nahrazen tukem' (fatty replaced). Další kategorie je fibroglandulární a pak 'heterogenní hustá' a pak 'velmi hustá'. Prsy v těchto dvou kategoriích se považují za husté. Problém s hustotou je, že jsou vlci v rouše beránčím. Jak nádory, tak hustá tkáň jsou na mamografu bílé a Rentgen je často nedokáže rozlišit."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Minulé léto musela OSN sehnat nějakých pět milionů litrů vody od sousedních zemí, aby tak vyhověla potřebám země. V Jordánsku se nedostatky vody objevují s devastující frekvencí, zejména ve větších městech jako je Ammán. Odhaduje se, že Jordánsko má zásoby vody dostatečné pro dva miliony lidí. Jeho populace je však šest milionů, nemluvě o 1,5 milionu syrských uprchlíků, kteří nyní v zemi přebývají. V časech nedostatku jsou to právě uprchlíci, kteří budou mezi prvními, kdo pocítí jeho efekt. Zásoby vody v mnoha uprchlických táborech, v Jordánsku i Libanonu, byly omezeny na minimum – jde o rozhodnutí, které postihuje miliony lidí, kteří již nyní snášejí spalující teploty. V Rukbanu, uprchlickém táboře na společné hranici Jordánska, Sýrie a Iráku, dostává každý z více než 85 500 rezidentů sotva pět litrů vody na den a to na vaření, pití a mytí dohromady. Situace v Jemenu je obdobně neradostná. Země je sužována sektářským násilím a občanskou válkou a nemá funkční vládu, která by obhospodařovala vodní zdroje. Hlavní město Sanaa by mohlo být na suchu do deseti dnů. S chybějícím přístupem k čisté vodě pro polovinu populace Jemenu se šíří choroby a nedaří se úrodě. OSN odhaduje, že 14 000 dětí ve věku do pěti let zemře každoročně na podvýživu a průjmové onemocnění. Farmáři současně vrtají pro vodu hlouběji než kdy dříve – některé studny jsou až 500 metrů hluboké – a to bez jakékoliv regulace. Efektivní vládní intervence by asi v případě Jemenu byla daleko, ale je proveditelná – a ano, zcela nezbytná – v dalších zemích MENA.", "en": "Last summer, the UN had to procure some five million liters of water from neighboring countries to meet the country’s needs. In Jordan, water shortages occur with devastating frequency, particularly in larger cities like Amman. Jordan is estimated to have enough water reserves to support two million people. Yet its population is more than six million, not including the 1.5 million Syrian refugees who currently reside in the country. In times of shortage, it is the refugees who are likely to be among the first to feel the effects. Water supplies in many refugee camps, in both Jordan and Lebanon, have been cut to a minimum – a decision that affects millions of people who are already enduring scorching temperatures. At Rukban, a refugee camp on Jordan’s joint border with Syria and Iraq, more than 85,500 residents each receive barely five liters per day for cooking, drinking, and washing. The situation in Yemen is similarly grim. Racked by sectarian violence and civil war, the country has no functioning government to manage water resources. The capital, Sanaa, could run dry in ten years. And, with half of Yemen’s population lacking access to clean water, crops are failing and disease is spreading. The UN estimates that 14,000 children under the age of five die of malnutrition and diarrhea each year. Meanwhile, farmers are drilling deeper than ever for water – some wells are 500 meters deep – without any regulation. Effective government intervention may be a long way off in Yemen, but it is feasible – indeed, imperative – in other MENA countries."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Znárodnění bank by navíc vyžadovalo propuštění kapitánů z Wall Streetu a jejich správních rad za to, že hrubě zanedbali řízení svých firem. Wallstreetští titáni však přesvědčili Obamu a jeho tým, že je nezbytně nutné, aby setrvali v čele, má-li svět vybřednout z krize. Úspěšně sami sebe vykreslili spíše jako oběti požáru než jako spolupachatele žhářství. Geithner a Larry Summers, Obamův hlavní ekonomický poradce, sdílejí wallstreetskou kulturu coby chráněnci Roberta Rubina, bývalého ministra financí, který posléze působil jako šéf a hlavní poradce Citigroup. Ani jednomu z nich nedělalo potíže přijmout absurdní logiku bankéřů. Zátěžové testy měly dát veřejnosti najevo, že žádné bankovní krachy bezprostředně nehrozí. Všeobecně se doufalo, že toto sdělení stabilizuje trh natolik, aby se ceny „toxických“ aktiv mohly vyšplhat na úroveň, na níž je bankéři budou moci spokojeně prodat. Vysoce postavení bankéři koneckonců tvrdili, že tato aktiva byla „nesprávně oceněna“ a že jejich ocenění na tržní úroveň by zbytečně penalizovalo banky. Zatím se zdá, že Geithner ve svých „testech“ uspěl, poněvadž akciový trh se skutečně více než stabilizoval, když ceny bankovních akcií typu Citigroup a Bank of America vzrostly oproti svým minimům čtyřikrát. Obávanou implozi Wall Streetu se zřejmě podařilo odvrátit. Nikdo si však nikdy vážně nemyslel, že USA dopustí krach Citigroup a Bank of America, abychom jmenovali alespoň dva peněžní ústavy. A burza dosáhla dna už loni v zimě.", "en": "Moreover, nationalizing banks would have required dismissing Wall Street captains and their boards for grossly mismanaging their firms. Wall Street’s titans, however, had convinced Obama and his team that their continued stewardship was essential to getting the world out of its crisis. They successfully portrayed themselves as victims of a firestorm, rather than as accessories to arson. Geithner and Larry Summers, Obama’s chief economic advisor, share Wall Street’s culture as protégés of Robert Rubin, the former treasury secretary who went on to serve as a director and senior counselor at Citigroup. Neither man found it difficult to accept the bankers’ absurd logic. The stress tests were meant to signal to the public that there was no immediate threat of bank failures. This message, it was hoped, would stabilize the market so that prices for “toxic” assets could rise to a level at which bankers might feel comfortable selling them. After all, senior bankers had been claiming that these assets were “mispriced,” and that pricing them at market levels would penalize the banks unnecessarily. So far, Geithner seems to have succeeded in his “tests,” as the stock market has indeed more than stabilized, with prices of bank shares such as Citigroup and Bank of America quadrupling from their lows. The feared implosion of Wall Street seems to have been avoided. But no one ever seriously thought that the US would allow Citigroup and Bank of America, to name just two, to fail. In fact, the stock market bottomed out last winter."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "„Se zvířaty se zacházelo v souladu s experimentálním protokolem schváleným etickou komisí Lékařské fakulty Čchungčchinské univerzity (souhlas č. 20180705) a v souladu s doporučeními ‚Využívání primátů ve výzkumu‘ a ‚Zásady péče o laboratorní zvířata a jejich využívání‘“. Požadavek, aby autoři studií potvrdili, že se řídili příslušnými směrnicemi, možná chrání editory před kritikou, ale často nechrání samotné zvířecí subjekty výzkumu. Americká organizace na ochranu zvířat s názvem People for the Ethical Treatment of Animals (PETA) požádala Emily Trunnellovou, která má doktorát z neurověd na Georgijské univerzitě, aby tento a dva podobné experimenty zhodnotila. Trunnellová v dopise šéfredaktorovi časopisu Translational Psychiatry napsala: „Opice byly kvůli těmto experimentům v podstatě mučeny.“ Zároveň poukazuje na skutečnost, že stresující situace, jimž byly opice vystavovány, se výrazně lišily od situací, které obvykle způsobují depresi či jiné formy duševních onemocnění u lidí, a tudíž je nepravděpodobné, že by zvířecí model v podobě primáta mohl být užitečný pro výzkum lidské deprese. Časopis Translational Psychiatry tuto studii otiskl ještě před nedávnou aktualizací etických směrnic vydavatelství Springer Nature. Na stažení článku však pozdě není. Pokud mají mít zmínky o právech zvířecího života a nutnosti vyhnout se zbytečnému utrpení, na které směrnice odkazují, skutečně nějaký význam, měla by to redakce Translational Psychiatry nyní učinit.", "en": "“Animals were maintained under an experiment protocol approved by the Ethics Committee of Chongqing Medical University (approval no.: 20180705) in accordance with the recommendations of ‘The use of non-human primates in research’ and ‘Guide for the Care and Use of Laboratory Animals.’” The requirement that the researchers confirm that they have complied with the relevant guidelines may protect editors from criticism, but it often fails to protect the animal subjects of the research. People for the Ethical Treatment of Animals (PETA), a US animal rights organization, asked Emily Trunnell, who has a doctorate in neuroscience from the University of Georgia, to review this and two similar experiments on monkeys. In a letter to the editor of Translational Psychiatry, she wrote: “Essentially, monkeys were tortured for these experiments.” She also points out that because the stresses inflicted on the monkeys were quite different from those that commonly cause depression or other forms of mental illness in humans, a nonhuman primate animal model is unlikely to be useful for studies of human depression. Translational Psychiatry published this study before the recent update of the Springer Nature research ethics guidance. But it is not too late to retract the article. If the references in the guidance to the rights of nonhuman life and the avoidance of unnecessary suffering really mean something, that is what Translational Psychiatry should now do."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Lesy, kde domorodci obvykle žijí, zadržují často více uhlíku než ty, které jsou spravovány jinými majiteli, ať již soukromými, nebo veřejnými. Domorodí správci v brazilské Amazonii hrají klíčovou roli ve snížení míry odlesňování – za značnou cenu. Za posledních 12 let bylo v Brazílii zabito více aktivistů a domorodých vůdců než v jakékoliv jiné zemi. Během řízení v Paříži v další části letošního roku se od zemí očekává prezentace národních plánů, známých jako Intended Nationally Determined Contributions (INDCs), které představí konkrétní kroky, které země podniknou ke snížení emisí CO2. A pokud má být respektována výzva papeže Františka, tyto kroky musí zahrnovat závazky k pomoci domorodcům zajistit si právo na jejich území a umožnit jim chránit jejich lesy proti zničení. Zatím předala předběžné INDCs ke zhodnocení pouze jen čtvrtina ze všech zemí světa. Bohužel, jen málo zemí s tropickými pralesy předalo své plány a ze zemí v oblasti Amazonie tak neučinila dokonce ani jedna. Naopak Mexiko dává dobrý příklad. Vláda použila její INDCs k určení několika ambiciozních cílů, včetně závazku k nulovému odlesňování až do roku 2030 a k obnovení lesních ekosystémů v rozvodí země. A přesto, i když má Mexiko relativně silná formální práva pro území a nemovitosti domorodých obyvatel a lokálních společenství, tato práva musí být ještě integrována do směrnic – což brání jakémukoliv ekonomickému rozvoji. Industrializované země, jako jsou Spojené státy americké a členské stát EU, nesou mimořádnou zodpovědnost za zajištění řešení problému odlesňování.", "en": "The forests where indigenous people live often hold more carbon than those managed by any other owners, public or private. Indeed, indigenous reserves in the Brazilian Amazon have played a critical role in lowering deforestation rates – at a considerable cost. In the past 12 years, more activists and indigenous leaders have been killed in Brazil than in any other country. During the proceedings in Paris later this year, countries will be expected to present national plans – known as Intended Nationally Determined Contributions (INDCs) – outlining the specific steps they will take to reduce CO2 emissions. If Francis’s appeal is to be respected, these steps must include commitments to help indigenous people secure the right to their land and empower them to protect their forests against destruction. So far, only a little more than one-quarter of the world’s countries have submitted preliminary INDCs for review. Unfortunately, few countries with tropical forests have submitted their plans, and not one of the Amazon countries has done so. Mexico, by contrast, is setting a good example. The government has used its INDC to set several ambitious goals, including commitments to zero deforestation by the year 2030 and to restoring forest ecosystems in the country’s watersheds. And yet, while Mexico has relatively strong formal land and property rights for indigenous peoples and local communities, those rights have yet to be integrated with other regulations – hindering any kind of economic development. Industrialized countries, such as the United States and the members of the European Union, bear a special responsibility for providing solutions to the problem of deforestation."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Toto téma se nyní stává předmětem rozpravy o ekonomické ortodoxnosti, která trvá na tom, že všechny dluhy se musí do posledního centu splatit, a ignoruje přitom skutečnost, že veřejné výdaje jsou také motorem růstu. Kolik tedy bude muset být skutečně splaceno? Debata vášnivě běží dál, přičemž do role hlavního stoupence ortodoxnosti se postavilo Německo. Dnes ovšem vidíme, že utahování opasků uvrhlo Řecko, Portugalsko, ale zejména Španělsko a Itálii do hluboké recese. Prezidenti Evropské centrální banky i Mezinárodního měnového fondu připouštějí vážnost problému. Co se však stane, odmítneme-li akceptovat německý postoj? Vítězství Françoise Hollandea, který prohlásil, že chce „znovu jednat“ o novém „fiskálním kompaktu“ Evropské unie, podporovaném Německem, bude mít v této debatě značnou váhu. Socialisté dnes navíc kontrolují nejen prezidentský úřad a vládu, ale mají také většinu v Senátu, ve všech regionálních orgánech, v 55% francouzských departementů a na radnicích většiny velkých měst. Za necelé dva měsíce mohou ovládnout také Národní shromáždění, což by znamenalo takovou koncentraci moci, jakou moderní Francie nepamatuje. Socialisté mohou vládnout bez omezení, takže je jen na nich, aby vládli dobře. Právě tato nejistota se nyní vznáší nad budoucností Francie, ne-li celé Evropy.", "en": "Thus, it is now subject to the discourse of economic orthodoxy, which, in insisting that all debts be paid to the penny, ignores that public spending is also an engine of growth. Just how much will actually have to be repaid? With Germany as the primary exponent of orthodoxy, the debate has raged on. But now we see that austerity has plunged Greece, Portugal, and especially Spain and Italy deeply into recession. The president of the European Central Bank, as well as the International Monetary Fund, acknowledge the gravity of the problem. But what happens if we refuse to accept Germany’s position? The victory of Hollande, who has said that he wants to “renegotiate” the European Union’s new, German-backed “fiscal compact,” will weigh heavily in this debate. Furthermore, the Socialists now control not only the presidency and the government, but also a majority in the Senate, all of the regional presidencies, 55% of the country’s departments, and most major cities’ town halls. In less than two months, they may control a majority of the National Assembly as well, implying a concentration of power that has never before been seen in modern France. The Socialists can govern without limits, so it is up to them to govern well. It is this uncertainty that hovers over the future of France, if not that of Europe."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Veřejně financovaná nerovnost WASHINGTON, DC – Jedním z faktorů podporujících mohutný vzestup globální nerovnosti a koncentrace bohatství na samotném vrcholu distribuce příjmů je vzájemné působení inovací a globálních trhů. Díky regulační ochraně a charakteru globálních trhů, kdy vítěz bere vše, může mít technologický průlom v rukou schopného podnikatele cenu miliard dolarů. Často se ovšem přehlíží, jakou roli hrají při vytváření této novodobé koncentrace soukromého bohatství veřejné peníze. Jak nedávno poznamenal rozvojový ekonom Dani Rodrik, velká část základních investic do nových technologií ve Spojených státech byla a je financována z veřejných prostředků. Toto financování může být přímé prostřednictvím institucí typu ministerstva obrany či Národních institutů zdraví (NIH) anebo nepřímé prostřednictvím daňových úlev, postupů při zadávání veřejných zakázek nebo dotací akademických laboratoří či výzkumných center. Jakmile nějaký výzkum dospěje do slepé uličky – což se u mnoha projektů zákonitě stává –, nese náklady veřejný sektor. U výzkumu, který přinese ovoce, je však situace často diametrálně odlišná. Jakmile se nová technologie zavede, soukromí podnikatelé ji s pomocí rizikového kapitálu přizpůsobí globální tržní poptávce, vybudují si dočasné či dlouhodobé monopolní pozice a díky tomu inkasují velké zisky. Vláda, která nesla velkou část zátěže spojené s vývojem této technologie, vidí jen malý nebo vůbec žádný výnos. Jedním z příkladů, na který upozornil ekonom Jeffrey Sachs, je sovaldi, medikament používaný k léčbě hepatitidy C. Tento lék prodává společnost Gilead Sciences, vysvětluje Sachs, a drží na něj patent, jenž vyprší až v roce 2028. V důsledku toho si firma může účtovat monopolní ceny: konkrétně 84 000 dolarů za 12-týdenní terapii, což vysoce přesahuje několikasetdolarové výrobní náklady. V loňském roce dosáhly tržby z prodeje léků sovaldi a harvoni – což je další medikament firmy Gilead Sciences, která ho prodává za 94 000 dolarů – celkové částky 12,4 miliardy dolarů. Sachs odhaduje, že soukromý sektor vynaložil na výzkum a vývoj léku sovaldi méně než 500 milionů dolarů – tato suma se firmě Gilead Sciences vrátila po několika týdnech prodeje. Startupovou společnost, jež tento lék původně vyvinula a kterou firma Gilead Sciences později koupila, však štědře financovaly NIH a americké ministerstvo pro záležitosti veteránů.", "en": "Publicly Funded Inequality WASHINGTON, DC – One of the factors driving the massive rise in global inequality and the concentration of wealth at the very top of the income distribution is the interplay between innovation and global markets. In the hands of a capable entrepreneur, a technological breakthrough can be worth billions of dollars, owing to regulatory protections and the winner-take-all nature of global markets. What is often overlooked, however, is the role that public money plays in creating this modern concentration of private wealth. As the development economist Dani Rodrik recently pointed out, much of the basic investment in new technologies in the United States has been financed with public funds. The funding can be direct, through institutions like the Defense Department or the National Institutes of Health (NIH), or indirect, via tax breaks, procurement practices, and subsidies to academic labs or research centers. When a research avenue hits a dead end – as many inevitably do – the public sector bears the cost. For those that yield fruit, however, the situation is often very different. Once a new technology is established, private entrepreneurs, with the help of venture capital, adapt it to global market demand, build temporary or long-term monopoly positions, and thereby capture large profits. The government, which bore the burden of a large part of its development, sees little or no return. One example, flagged by the economist Jeffrey Sachs, is Sovaldi, a drug used to cure hepatitis C. As Sachs explains, the company that sells it, Gilead Sciences, holds a patent for the treatment that will not expire until 2028. As a result, Gilead can charge monopoly prices: $84,000 for a 12-week course of treatment, far more than the few hundred dollars it costs to produce the drug. Last year, sales of Sovaldi and Harvoni – another drug the company sells for $94,000 – amounted to $12.4 billion. Sachs estimates that the private sector spent less than $500 million on research and development to develop Sovaldi – an amount that Gilead was able to recoup in a few weeks of sales. The NIH and the US Department of Veterans Affairs, however, had heavily funded the start-up that developed the drug and was later acquired by Gilead."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Ever since the first DAS in 1994, the Court has declared the EU accounts reliable (1), with reservations, the major one concerning pre-financing (i.e. advance payments to beneficiaries of EU aid), which should be recorded as debts towards the EU as long as the project is not finalised. This issue is thus solved as of 2005 with the introduction of accrual accounting. (1) On the other hand, in each DAS so far the Court has been unable to give unreserved positive opinion on the regularity of some transactions (the second issue), which is o en wrongly interpreted as a negative opinion on the accounts as such. Financial workflow flow European Parliament National governments EU citizens • reporting• management IT systems form the arteries for transmitting, analysing and storing accounting information. A thorough overhaul of the existing IT solutions is one of the crucial elements of the reform. Improved, more comprehensive information on EU accounts Reconciled data are sent to a single data warehouse ABAC financial management systems • contracts• budgetary work ow• accrual workflow flow New functionalities:• more efficient and secure data storage• easier control/tracking of data enabling better control over the use of EU funds• new Legal Entity Files• integrated accounting data on assets• analytical accounting• project management functionalities pre- nancing)• inventory of assets• loans and borrowings RESULT: FULL ACCRUAL ACCOUNTING Minimised risk of errorsin payments to beneficiaries ciaries User enters financial operations into the web-based, integrated system", "cs": "Od prvního DAS v roce 1994 Účetní dvůr prohlašoval účetní závěrky EU za spolehlivé (1) s výhradami, z nichž ta nejdůležitější se týkala předběžného nancování (tj. zálohových plateb pro příjemce podpory EU), které by až do ukončení projektu mělo být zaznamenáno jako dluh vůči EU. Tento problém je tedy od roku 2005 vyřešen zavedením akruálního účetnictví. (1) Na druhou stranu, v žádném dosud vydaném DAS Účetní dvůr nebyl s to vydat kladné stanovisko bez výhrad o řádnosti některých operací (druhá otázka), což je někdy nesprávně vykládáno jako negativní stanovisko o účetní závěrce jako takové. Pracovní postup v oblasti p p p p na n c í Evropský p a r l a m e n t Vlád y členských států O b č a n é EU • výkaznictví• řízení Informační systémy tvoří tepny pro předávání, rozbor a ukládání účetních údajů. Jedním z rozhodujících prvků reformy je důkladná reorganizace současných řešení v oblasti informačních technologií. Lepší, úplnější údaje o účetnictví EU Odsouhlasené údaje se zasílají do jednotného datového skladu Systémy nančního řízení ABAC: • zakázky• rozpočtový pracovní postup• akruální pracovní postupy (faktury, záruky, předběžné nancování)• soupis aktiv• úvěry a výpůjčky Nové funkce:• účinnější a bezpečnější uložení dat• snadnější kontrola/zpětné sledování údajů umožňující lepší kontrolu nad využitím nančních prostředků EU• nové soubory pro právnické osoby• integrované účetní údaje o majetku• analytické účetnictví• funkce projektového řízení VÝSLEDEK: PLNĚ AKRUÁLNÍ ÚČETNICTVÍ Minimální riziko chyb v platbách pro příjemce Uživatel zadává nanční operace do integrovaného internetového systému"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Is it a black and white image or a colour image? And all these signals are only relevant to images, but are not relevant to web pages. And that's why Universal Search was such a hard task when we did it, because the science was not fully developed. We basically ended up putting things either on the top of the page, on the bottom of the page, or somewhere in the middle because we didn't have a finer-grained way of looking at the relevance, especially across different media types. And over the years, we developed our science tremendously, and today we are beginning to place several kinds of information in multiple positions on our result page as our algorithms get better and better. \"Quick Answers\" Our goal is to make it so that the improvements we make are so much what you wanted and fit so cleanly into the flow of what you are looking for that you almost don't notice that it's happened. And looking back at it, it seems obvious that that's the way it should have always been in the first place. When you do need a specific bit of information, Google tries to provide you with exactly that using our Quick Answers. Take sports scores, for example. You kind of want to know what the score is at the moment. You want to know how tall is the Empire State Building? We want users to come to Google and get their information as quickly as they possibly can. And with Instant, you don't even have to type in your full thought. You don't have to hit enter. You can type in something like, \"bike h\", and we'll just show you the results right there before you've even finished your thoughts. \"The Future of Search\" We are pushing the boundaries of how you actually fundamentally interact with the search engine itself. With Search by Image, you can actually use that image as an input for the search. The truth is that our users need much more complex answers. My dream has always been to build the \"Star Trek\" computer. And in my ideal world, I would be able to walk up to a computer and say, \"Hey, what is the best time for me to sow seeds in India, given that monsoon was early this year?\"", "cs": "zda je černobílý nebo barevný. Všechny tyto vlastnosti jsou relevantní jen vzhledem k obrázkům, nikoli k webovým stránkám. Proto Univerzální vyhledávání představovalo při svém vzniku tak těžký úkol. Tato disciplína byla dosud v plenkách. Nakonec jsme jen dávali výsledky buď na začátek, nebo na konec stránky, nebo někam doprostřed. Neuměli jsme se totiž na relevanci podívat podrobněji, obzvlášť co se týče různých typů médií. Během let jsme tuto disciplínu detailně propracovali a protože máme stále lepší algoritmy, začínáme již do různých pozic na stránce s výsledky umísťovat několik druhů informací najednou. „Rychlé odpovědi“ Naším cílem je zdokonalovat vyhledávání tak, aby odpovídalo vašim požadavkům a zapadalo do výrazů, které hledáte, tak přesně, že si nakonec žádného procesu vyhledávání nebudete vědomi. A když uděláte rekapitulaci výsledků, bude jasné, že se zobrazily v nejlepším možném pořadí. Když potřebujete konkrétní informaci, Google se vám ji snaží přinést prostřednictvím rychlých odpovědí. Jako příklad uvedu sportovní výsledky. Vždycky chcete vědět, jaký je stav právě teď. Nebo vás zajímá, jak vysoká je budova Empire State Building. Chceme, aby uživatelé Googlu dostali požadovanou informaci co možná nejrychleji. A s Dynamickým vyhledáváním ani nemusíte zadávat celý dotaz. Nemusíte ani stisknout klávesu Enter. Můžete zadat například výraz „kolo h“ a my vám zobrazíme výsledky ještě dřív, než vůbec stačíte dokončit myšlenku. „Budoucnost vyhledávání“ Posouváme hranice samotných principů interakce s vyhledávačem. Ve Vyhledávání podle obrázku můžete použít obrázek místo vyhledávacího dotazu. Pravdou je, že naši uživatelé potřebují podrobnější odpovědi. Vždycky jsem snil o vytvoření počítače, který byl v seriálu Star Trek. Můj dokonalý svět by vypadal tak, že bych přišel k počítači a zeptal se: „Jaká je nejvhodnější doba k setí obilí v Indii, když letošní monzun přišel tak brzy?“"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "iwslt16"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "So, how many of you have ever gotten behind the wheel of a car when you really shouldn't have been driving? Maybe you're out on the road for a long day, and you just wanted to get home. You were tired, but you felt you could drive a few more miles. Maybe you thought, I've had less to drink than everybody else, I should be the one to go home. Or maybe your mind was just entirely elsewhere. Does this sound familiar to you? Now, in those situations, wouldn't it be great if there was a button on your dashboard that you could push, and the car would get you home safely? Now, that's been the promise of the self-driving car, the autonomous vehicle, and it's been the dream since at least 1939, when General Motors showcased this idea at their Futurama booth at the World's Fair. Now, it's been one of those dreams that's always seemed about 20 years in the future. Now, two weeks ago, that dream took a step forward, when the state of Nevada granted Google's self-driving car the very first license for an autonomous vehicle, clearly establishing that it's legal for them to test it on the roads in Nevada. Now, California's considering similar legislation, and this would make sure that the autonomous car is not one of those things that has to stay in Vegas.", "cs": "Takže, kolik z vás se někdy dostalo za volant auta, když jste opravdu neměli řídit? Možná jste byli na cestě celý den a jen jste se chtěli dostat domů. Byli jste unaveni, ale cítili jste, že byste zvládli řídit ještě několik mil. Možná jste si mysleli, vypil jsem toho méně než kdokoliv jiný, měl bych být jediný, kdo pojede domů. Nebo jste možná jen byli myšlenkami úplně jinde. Nezní vám to povědomě? V takových situacích, nebylo by skvělé, kdyby bylo na vaší palubní desce tlačítko, které byste mohli stisknout a vaše auto by vás bezpečně dostalo domů? Už existoval příslib auta řízeného sama sebou, nezávislého vozu, a ten sen existoval už nejméně od roku 1939, kdy General Motors předvedlo tuhle myšlenku v jejich Futurama stánku na Světové výstavě. Byl to jeden z těch snů, které se vždycky zdály být asi 20 let v budoucnu. Před dvěma měsíci, se onen sen dostal o krok dále, když ve státě Nevada udělili samostatně řízenému autu od Google vůbec první licenci udělenou nezávislému vozidlu tím, že jasně stanovili, že ho mohou legálně testovat na silnicích v Nevadě. Kalifornie teď zvažuje podobnou legislativu a to by mělo spolehlivě zařídit, že nezávislé auto nebude jednou z těch věcí, které musí zůstat ve Vegas."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Banky mají stále přístup na peněžní trhy, mohou pokrývat své krátkodobé finanční potřeby a počítat s podporou centrální banky. Chuť investorů podstupovat riziko by se však mohla snadno změnit, což by je vedlo k odčerpání velkého množství kapitálu. Ačkoliv má Rusko malý veřejný dluh, velké devizové rezervy a mnohem silnější ekonomiku než v roce 1998, jakmile se vlak rozjede, nedá se zastavit. Evropské banky poskytly ruským institucím a firmám půjčky v hodnotě téměř 200 miliard eur a drží značný podíl ruských aktiv denominovaných v eurech, takže jsou obzvláště zranitelné. Současné zátěžové testy eurozóny navíc mohou v nadcházejících měsících odhalit závažné kapitálové díry ve velkých evropských bankách. Finanční rozvrat v Evropě, která právě vybředla z hluboké recese, by mohl snadno způsobit její sklouznutí zpátky, zejména s ohledem na úzké vazby eurozóny na Rusko prostřednictvím obchodu a energetiky. K tomu je nutno přičíst, že nikdo zcela nechápe přesnou provázanost ruských a evropských institucí a trhů. Kolaps LTCM v roce 1998 byl naprosto nečekaný. Je dnes Evropa připravená vyrovnat se s podobným krachem významné finanční instituce? Finanční sankce proti Rusku nejsou cílené, dočasné ani plně důvěryhodné. Zasáhnou-li celou ruskou ekonomiku a nejtvrději dopadnou na obyčejné občany, může se podpora obyvatel Putinovu režimu ještě více upevnit. Hospodářské zpomalení by samozřejmě mohlo Putinovu oblibu nahlodat, neboť ta je založená na zvyšování životní úrovně pod jeho vedením. V takovém případě by Putinova reakce mohla být ještě ničivější. Dalším problémem je, že implementací sankcí, které nelze rychle zvrátit, ztrácí Rusko motivaci vrátit se k jednacímu stolu, zejména proto, že hrozba eskalace finančních sankcí postrádá důvěryhodnost kvůli riziku pro evropskou a americkou finanční stabilitu. Jakmile tyto sankce začnou být citelné, nikdo nedokáže říci, kdo bude poškozen – nebo jak silně. A jak ukázaly zkušenosti Ruska z roku 1998 a zkušenosti Argentiny po roce 2002, proces obnovování důvěry mezi účastníky trhu je dlouhý a bolestný. Tyto obavy neznamenají, že by USA a EU neměly zavádět proti Rusku sankce kvůli nezákonné anexi Krymu a pokračujícímu úsilí o destabilizaci východní Ukrajiny.", "en": "The banks can still access money markets, cover their short-term financing needs, and count on the central bank for support. But investors’ risk appetite could easily shift, spurring them to withdraw large amounts of capital. Though Russia’s public debt is modest, its foreign-exchange reserves large, and its economy much stronger than in 1998, once the herd is running, it is impossible to stop it. Europe’s banks have extended almost €200 billion ($268 billion) in loans to Russian institutions and firms, and hold a significant share of Russia’s euro-denominated assets, making them especially vulnerable. Moreover, the eurozone’s current stress tests may well reveal significant capital holes in major European banks in the coming months. Having just emerged from a deep recession, financial disruptions could easily cause Europe to slide back into recession, particularly given the eurozone economy’s close links to Russia via trade and energy. Compounding the problem, no one truly understands the precise connections among Russian and European institutions and markets. The collapse of LTCM in 1998 was completely unexpected. Is Europe today prepared to deal with a similar failure of an important financial institution? The financial sanctions on Russia are not targeted, temporary, or fully credible. If they affect Russia’s entire economy, hitting ordinary citizens the hardest, popular support for Putin’s regime may solidify further. Of course, an economic slowdown could erode Putin’s popular support, which is based on the gains in living standards made under his leadership. In that case, Putin’s response could be even more damaging. Another problem is that implementing sanctions that cannot be reversed quickly removes the incentive for Russia to return to the negotiating table, especially because the threat of an escalation of financial sanctions lacks credibility, given the risk to European and US financial stability. Once these sanctions begin to bite, no one can say who will be hurt – or how badly. And, as Russia’s experience in 1998, and Argentina’s after 2002, demonstrated, the process of restoring confidence among market participants is a long and painful one. These concerns do not mean that the US and the EU should not impose sanctions on Russia for its illegal annexation of Crimea and continuing efforts to destabilize eastern Ukraine."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And it works. After two years of an innovative design and construction process, the proof of concept made its public debut in 2008. Now like with anything that's really different from the status quo, it didn't always go so well testing that aircraft. And we discovered that it's a very good thing that, when you go home with something that's been broken, you've actually learned a lot more than when you managed to tick off all of your test objectives the first time through. Still, we very much wanted to see the aircraft that we'd all helped build in the air, off the ground, like it was supposed to be. And on our third high-speed testing deployment on a bitter cold morning in upstate New York, we got to do that for the first time. The picture behind me was snapped by the copilot in our chase aircraft just moments after the wheels got off the ground for the first time. And we were all very flattered to see that image become a symbol of accomplishing something that people had thought was impossible really the world over. The flight testing that followed that was as basic and low-risk as we could make it, but it still accomplished what we needed to to take the program to the next step and to gain the credibility that we needed within our eventual market, the general aviation community, and with the regulators that govern the use of design of aircraft, particularly in the States. The FAA, about a year ago, gave us an exemption for the Transition to allow us to have an additional 110 lbs. within the light sport aircraft category. Now that doesn't sound like a lot, but it's very important, because being able to deliver the Transition as a light sport aircraft makes it simpler for us to certify it, but it also makes it much easier for you to learn how to fly it. A sport pilot can be certificated in as little as 20 hours of flight time. And at 110 lbs., that's very important for solving the other side of the equation -- driving. It turns out that driving, with its associated design implementation and regulatory hurdles, is actually a harder problem to solve than flying.", "cs": "A funguje to. Po dvou letech navrhování a výroby si první prototyp odbyl své veřejné představení v roce 2008. Jako u čehokoli jiného, co je opravdu novátorské a narušuje status quo, ani zde neprobíhaly testy úplně přímočaře. A uvědomili jsme si, že mnohem užitečnější je, když něco nefunguje, protože se toho naučíte víc, než když vám jde všechno pěkně od ruky a podle plánu. V každém případě jsme opravdu hodně chtěli spatřit letadlo, které bychom společnými silami postavili a dostali do vzduchu. Aby vzlétlo, jak jsme to zamýšleli. Během třetího testu, kdy jsme ověřovali chování za vysokých rychlostí, bylo to jednoho chladného rána na severu New Yorku, se nám to poprvé povedlo. Obrázek za mnou pořídil pilot doprovodného letadla, okamžik po tom, co se kola úplně poprvé odlepila od země. Všechny nás tento obrázek ohromně potěšil, stal se symbolem dosažení toho, o čem si lidé po celém světě mysleli, že je nemožné. Následné letové testy byly tak prosté a bezpečné, jak jen to bylo možné, ale i tak jsme dosahovali všeho, co jsme potřebovali, abychom pokročili na další úroveň programu, a získali tak důvěryhodnost, kterou vyžaduje potenciální trh, letecké úřady, a všechny ty instituce, které dohlíží na konstrukce letadel, obzvláště zde ve Státech. Federální letecký úřad (FAA) přibližně před rokem udělil našemu Transitionu výjimku, čímž nám umožnil navýšit hmotnost o 50 kg v rámci kategorie lehkých sportovních letadel. To možná nezní jako moc, ale je to ohromně důležité, abychom mohli Transition dodávat v rámci kategorie lehkých sportovních letadel, což je pro nás jednodušší z hlediska certifikace, v neposlední řadě je to pak i jednodušší pro vás z hlediska létání. Sportovní pilot může získat certifikaci absolvováním 20 letových hodin. Proto těch 50 kg. Stejně tak důležité ale bylo vyřešit druhou stranu rovnice -- jízdu po silnici. Ukázalo se totiž, že jízda po silnici z hlediska návrhu, který zohledňuje veškeré regule a požadavky, je ve skutečnosti obtížnější problém než létání."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Teď probíhá druhá fáze, která se vyznačuje podstatnou snahou zbavit moci starý armádní establishment. V Egyptě, Turecku a Pákistánu se tento zápas projevuje různými způsoby. Armádní převzetí moci nad politickou transformací po vypuzení bývalého prezidenta Husního Mubáraka v Egyptě je nepřijatelné pro muslimské i sekulární síly. Většina Egypťanů chce, aby vojáci odešli z politiky a vrátili se do kasáren. Essám al-Erján, jehož islamistická Strana svobody a spravedlnosti v egyptských parlamentních volbách získala nejvíc křesel, nedávno řekl, že Muslimské bratrstvo (na něž je strana úzce navázaná) neočekává, že by se vojenští vládci vzdali moci dobrovolně. K odchodu je bude nutné přesvědčit, a pokud to nebude stačit, tak vypudit. Prvním krokem parlamentu k jejich definitivnímu odstranění by bylo uhájit svou pravomoc jmenovat členy plánovaného stohlavého ústavního shromáždění. V Turecku Strana spravedlnosti a rozvoje, která má pevné kořeny v islámské tradici země, rovněž usiluje o omezení role armády. Ozbrojené síly si ovšem nárokují ústavní pravomoc chránit sekulární tradice republiky. Turečtí generálové přitom už několikrát zasáhli do politiky, aby ochránili kemalismus – Atatürkovu sekulární ideologii modernizace, která islámské Turecko posunula k liberalismu v evropském stylu. Ze všech tří zemí ale svou politiku zatím nejúspěšněji demilitarizovalo právě Turecko. Charismatický premiér Recep Tayyip Erdoğan, vítěz trojích voleb v řadě, dokáže u armády prosazovat svou autoritu. Kontroverze vyvolal, když uvěznil nejvyššího armádního generála İlkera Başbuğa, jehož turečtí prokurátoři obžalovali – mnozí říkají, že nevěrohodně – z osnování spiknutí usilujícího o svržení vlády. Konečně pákistánská armáda, která zemi vládla polovinu z její 64leté historie, se v současnosti usilovně snaží zachovat si vliv na tvorbu politik. Pokořená neschopností udržet pod kontrolou vojenské operace Spojených států, včetně té, při níž byl usmrcen Usáma bin Ládin, armáda zápasí o to, aby měla určitou váhu v měnících se vztazích země s Indií a USA. Před časem nicméně vojenští vůdci, kteří se mají na pozoru, aby nepodnítili všeobecné nepřátelství, dali najevo, že nemíní zasahovat do politiky.", "en": "Now a second phase is underway, marked by a serious effort to divest the old military establishment of its power. This struggle is manifesting itself in different ways in Egypt, Turkey, and Pakistan. In Egypt, the military’s takeover of the political transition after the ouster of former President Hosni Mubarak is unacceptable to Muslim and secular forces alike. Most Egyptians want the soldiers to leave politics and return to their barracks. Essam el-Erian, whose Islamist Freedom and Justice Party recently won the most seats in Egypt’s parliamentary elections, recently said that the Muslim Brotherhood (to which the party is closely tied), does not expect the military rulers to relinquish power voluntarily. They will have to be persuaded to leave, and, if that does not work, forced out. The parliament’s first step in ultimately removing them would be to defend its authority to choose the members of a planned 100-person constitutional assembly. Meanwhile, in Turkey, the Justice and Development Party, which has strong roots in the country’s Islamic tradition, is now seeking to limit the military’s role. The armed forces, however, claim a constitutional mandate to protect the Republic’s secular traditions. And Turkey’s generals have intervened in politics several times to defend Kemalism – Atatürk’s secular ideology of modernization that pushed Islamic Turkey towards European-style liberalism. But, of the three countries, Turkey has most successfully demilitarized its politics. The charismatic prime minister, Recep Tayyip Erdoğan, having won three consecutive elections, has been able to exert his authority over the military. Controversially, he has jailed the army’s top general, İlker Başbuğ, whom Turkish prosecutors have accused – many say implausibly – of plotting to overthrow the government. Finally, Pakistan’s military, which has governed the country for half of its 64-year history, is fighting hard to retain influence over policymaking. Humbled by its inability to control United States military operations, including the one that killed Osama bin Laden, the army is struggling to play a hand in the country’s evolving relations with India and the US. Nevertheless, wary of provoking widespread hostility, military leaders have indicated recently that they have no intention of intervening in politics."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "I was three months pregnant with twins when my husband Ross and I went to my second sonogram. I was 35 years old at the time, and I knew that that meant we had a higher risk of having a child with a birth defect. So, Ross and I researched the standard birth defects, and we felt reasonably prepared. Well, nothing would have prepared us for the bizarre diagnosis that we were about to face. The doctor explained that one of our twins, Thomas, had a fatal birth defect called anencephaly. This means that his brain was not formed correctly because part of his skull was missing. Babies with this diagnosis typically die in utero or within a few minutes, hours or days of being born. But the other twin, Callum, appeared to be healthy, as far as the doctor could tell, and these twins were identical, genetically identical. So after a lot of questions about how this could have possibly happened, a selective reduction was mentioned, and while this procedure was not impossible, it posed some unique risks for the healthy twin and for me, so we decided to carry the pregnancy to term. So there I was, three months pregnant, with two trimesters ahead of me, and I had to find a way to manage my blood pressure and my stress. And it felt like having a roommate point a loaded gun at you for six months. But I stared down the barrel of that gun for so long that I saw a light at the end of the tunnel.", "cs": "Byla jsem ve třetím měsíci těhotenství s dvojčaty Když jsem se svým mužem Rossem šla na můj druhý sonogram. V té době mi bylo 35 let a věděla jsem, že to znamená vyšší riziko, že by se nám mohlo narodit dítě s vrozenou vadou. Takže jsme s Rossem prozkoumali standardní vrozené vady a cítili jsme se dostatečně připraveni. No, ale nic nás nemohlo připravit na bizardní diagnózu, která náš čekala. Lékař nám vysvětlil, že jedno z našich dvojčat, Thomas, má vrozenou vadu zvanou anancephalie. To znamená, že se jeho mozek netvaroval správně, protože mu chyběla část lebky. Děti s touto diagnózou většinou zemřou ještě v děloze, nebo pár minut, hodin, dnů poté, co se narodí. Ale druhé dvojče, Callum, se podle doktorů zdálo být zdravé, ačkoliv to byla identická dvojčata, geneticky stejná. Takže po spoustě otázek, jak se něco takového mohlo stát, přišla řeč na selektivní potrat. Tato procenura nebyla nemožná, ale představovala jedinečná rizika pro mě a pro zdravé dvojče, takže jsme se rozhodli děti donosit. Byla jsem ve třetím měsíci těhotenství se dvěmi trimestry předemnou a musela jsem najít způsob, jak vyrovnat svůj tlak a stres. Měla jsem pocit, jako kdybych měla spolubydlícího který na mě šest měsíců mířil nabitou zbraní. Ale dívala jsem se do té hlavně tak dlouho že jsem na konci toho tunelu uviděla světlo."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Knowing that a missed patient by microscopy infects up to 15 people, healthy people, per year, you can be sure that we have saved lots of lives. At least our hero rats have saved lots of lives. The way forward for us is now to standardize this technology. And there are simple things like, for instance, we have a small laser in the sniffer hole where the animal has to stick for five seconds. So, to standardize this. Also, to standardize the pellets, the food rewards, and to semi-automate this in order to replicate this on a much larger scale and affect the lives of many more people. To conclude, there are also other applications at the horizon. Here is a first prototype of our camera rat, which is a rat with a rat backpack with a camera that can go under rubble to detect for victims after earthquake and so on. This is in a prototype stage. We don't have a working system here yet. To conclude, I would actually like to say, you may think this is about rats, these projects, but in the end it is about people. It is about empowering vulnerable communities to tackle difficult, expensive and dangerous humanitarian detection tasks, and doing that with a local resource, plenty available. So something completely different is to keep on challenging your perception about the resources surrounding you, whether they are environmental, technological, animal, or human. And to respectfully harmonize with them in order to foster a sustainable world. Thank you very much. (Applause)", "cs": "Když víte, že mikroskopií přehlédnutý pacient nakazí až 15 lidí, zdravých lidí, za rok, můžete si být jistí, že jsme zachránili hodně životů. Nebo alespoň naše hrdinné krysy zachránily. Teď před sebou máme úkol standardizovat tuto technologii. Něco je jednoduché, jako třeba že v \"čmuchací díře\" máme malý laser, kde zvíře musí zůstat po dobu pěti sekund. Takže přesně to chceme standardizovat. Také chceme zavést standardy na granule, pamlsky Také chceme zavést standardy na granule, pamlsky a zpoloautomatizovat celý proces, abychom byli schopni ho opakovat v mnohem větším měřítku a ovlivnit životy mnohem více lidí. Abych to zakončil, před námi jsou mnohá další upotřebení. Tady je první prototyp naší kamerové krysy, což je krysa s ruksakem a s kamerou, která může vlézt pod sutiny hledat oběti která může vlézt pod sutiny hledat oběti po zemětřesení atp. Toto je pouze fáze prototypu. Ještě nemáme fungující systém. Na závěr bych rád řekl toto: můžete si myslet, že tyhle projekty jsou o krysách, ale ve výsledku jsou o lidech. Jsou o posilování zranitelných komunit, aby byly schopné se poprat s těžkými, drahými a nebezpečnými detekčními úkoly a udělat to s místními zdroji, kterých je nepřeberně. A něco úplně jiného je být schopný vnímat různé okolní zdroje, ať už jsou environmentální, technologické nebo v podobě zvířat či lidí. A citlivě je sladit, abychom docílili trvale udržitelného světa. Velmi vám děkuji. (Potlesk)"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "It's very easy for all of us to bring to mind instances of news stories or newsreels where we've seen tornadoes devastating cities, or some poor schmuck who's blown his hands off with a firework on the Fourth of July. Drownings and asthma deaths don't get much coverage. They don't come quickly to mind, and as a result, we vastly underestimate them. Indeed, this is kind of like the Sesame Street game of \"Which thing doesn't belong?\" And you're right to say it's the swimming pool that doesn't belong, because the swimming pool is the only thing on this slide that's actually very dangerous. The way that more of you are likely to die than the combination of all three of the others that you see on the slide. The lottery is an excellent example, of course -- an excellent test-case of people's ability to compute probabilities. And economists -- forgive me, for those of you who play the lottery -- but economists, at least among themselves, refer to the lottery as a stupidity tax, because the odds of getting any payoff by investing your money in a lottery ticket are approximately equivalent to flushing the money directly down the toilet -- which, by the way, doesn't require that you actually go to the store and buy anything. Why in the world would anybody ever play the lottery?", "cs": "Je pro nás velice snadné vzpomenout si na reportáže či pořady, kde jsme viděli jak tornáda ničí města nebo nějakého ubožáka který si utrhl ruce podomácku vyrobenou petardou. Utonutí a astma se do zpráv moc nedostanou. Proto nás nenapadají, a výsledek je, že je velice podceňujeme. Opravdu, je to jako v té hře ze Sesamové ulice \"Ukaž co sem nepatří\" A vy může správně říct že sem nepatří bazén, protože právě bazén je jediná věc, která je skutečně velmi nebezpečná. Pravděpodobnost, že se utopíte v bazénu, je větší, než součet všech ostatních, které zde vidíte. Loterie je krásný příklad, samozřejmě -- vynikající ukázkový případ schopností lidí počítat pravděpodobnost. A ekonomové -- omlouvám se těm, kteří hrajete loterii -- ale ekonomové, alespoň mezi sebou, označují loterii jako daň z hlouposti. Protože pravděpodobnost, že se vám vrátí investice, kterou jste vložili do nákupu lístku, je zhruba stejná, jako když ty peníze spláchnete do záchodu -- což, mimochodem, nevyžaduje aby jste si zašli do obchodu a něco si tam kupovali. Proč by proboha někdo někdy hrál loterii?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Další jízda na toboganu pro měnové kurzy v roce 2009? CAMBRIDGE – Rok 2008 byl pro měnové kurzy výjimečně bouřlivý. Americký dolar notně posílil, japonský jen vystoupal do raketových výšin, euro dopadlo na zem a britská libra se zřítila a zanechala za sebou obrovský kráter. Měny rozvíjejících se ekonomik byly stlačeny dolů stejně jako „komoditní měny“, jako jsou kanadský, australský a novozélandský dolar nebo jihoafrický rand. Utrpěly měny vampnbsp;podstatě všech zemí, které jsou silně závislé na vývozu komodit. Co tedy nový rok přinese vampnbsp;oblasti měnových kurzů? Jedinou jistotou bude přetrvávající vysoká volatilita. Jinak se nacházíme na nezvyklé křižovatce, kdy jsou krátkodobé a dlouhodobé trendy velmi protichůdné. Krátkodobě budou jen a dolar dál těžit zampnbsp;úprku do bezpečí, neboť zpanikaření investoři hledají vhodné útočiště. Jenu a dolaru pomáhá také skutečnost, že centrální banky jiných zemí nadále snižují úrokové sazby směrem kampnbsp;nule, což je oblast, kterou sazby jenu a dolaru okupují už dnes. Ačkoliv tedy Spojené státy a Japonsko nebudou vampnbsp;dohledné době úrokové sazby zvyšovat, díky nižším zahraničním sazbám jsou dolar a jen stále relativně atraktivnější. Ceny komodit budou i nadále nízké, takže budou stlačovat komoditní měny a posilovat zejména jen, poněvadž na zdroje chudé Japonsko je silně závislé na dovozu komodit. Za normálních okolností ukazují krátkodobé a dlouhodobé trendy měnových kurzů stejným směrem. Obrovské množství výzkumných prací ukazuje, že pro většinu hlavních měn je nejlepší předpovědí měnového kurzu za týden, za měsíc a dokonce i za rok prostě a jednoduše dnešní měnový kurz. Současná situace je však sotva normální. Pokračující finanční krize setrvale táhne dolar vzhůru, poněvadž tato měna je pokládána za bezpečný přístav. Ceny komodit naopak klesají do nových a nových hlubin. Finanční krize nakonec skončí, stejně jako celosvětová recese. Nedojde k tomu hned – obojí potrvá ještě sedm či osm měsíců, možná i déle. Jakmile se však obnoví normální růst, nedávné trendy posilující zhodnocování dolaru a jenu vymizejí. Mezinárodní investoři možná budou USA vděční za agresivní monetární a fiskální stimul, který se prudce zrychlí po 20. lednu, kdy Barack Obama nastoupí do prezidentského úřadu. Zároveň si však budou stále lámat hlavu nad otázkou, co se stane, až přijde čas splácet účty.", "en": "Another Roller Coaster Ride for Exchange Rates in 2009? CAMBRIDGE – 2008 has been an exceptionally tumultuous year for exchange rates. The American dollar soared, the Japanese yen went into orbit, the euro fell to earth, and the British pound crashed, leaving a giant crater. Emerging-market currencies were hammered, as were “commodity currencies” such as the Canadian, Australian, and New Zealand dollars, and the South African rand. Indeed, the currency of any country that is significantly dependent on commodity exports has suffered. So, what will the New Year bring for exchange rates? While the only safe bet is continuing high volatility, we are at an unusual juncture where the short- and long-term trends appear to be very different. In the short run, the yen and the dollar continue to benefit from a flight to safety, as panicked investors seek a place to hide. The yen and dollar are also being bolstered as central banks elsewhere continue to cut interest rates towards zero, territory that the yen and dollar policy rates already occupy. Thus, even though the United States and Japan will not be raising interest rates anytime soon, lower foreign rates still make the dollar and yen relatively more attractive. Commodity prices will continue to be soft, pulling down commodity currencies, and bolstering the yen especially, since resource-poor Japan is so reliant on commodity imports. Normally, short-run and long-run exchange-rate trends point in the same direction. Indeed, a huge body of research shows that for most major currencies, the best forecast of next week’s exchange rate, next month’s exchange rate, or even next year’s exchange rate is simply today’s exchange rate. But times are hardly normal. The continuing financial crisis is putting steady upward pressure on the dollar thanks to its safe haven status. Commodity prices are plumbing new depths. Yet the financial crisis will eventually end, as will the global recession. Neither will end soon, mind you, perhaps not for another seven or eight months, if not longer. But, when more normal growth does resume, the recent trends underpinning dollar and yen appreciation will disappear. Perhaps international investors will be grateful to the US for its aggressive monetary and fiscal stimulus, which will accelerate sharply when President-elect Barack Obama takes office on January 20. But investors will still worry about what happens when the bills come due."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Invite people into your life who don't look like you, don't think like you, don't act like you, don't come from where you come from, and you might find that they will challenge your assumptions and make you grow as a person. You might get powerful new insights from these individuals, or, like my husband, who happens to be white, you might learn that black people, men, women, children, we use body lotion every single day. Now, I also think that this is very important so that the next generation really understands that this progress will help them, because they're expecting us to be great role models. Now, I told you, my mother, she was ruthlessly realistic. She was an unbelievable role model. She was the kind of person who got to be the way she was because she was a single mom with six kids in Chicago. She was in the real estate business, where she worked extraordinarily hard but oftentimes had a hard time making ends meet. And that meant sometimes we got our phone disconnected, or our lights turned off, or we got evicted. When we got evicted, sometimes we lived in these small apartments that she owned, sometimes in only one or two rooms, because they weren't completed, and we would heat our bathwater on hot plates. But she never gave up hope, ever, and she never allowed us to give up hope either.", "cs": "Pusťte do svého života lidi, kteří nejsou jako vy, nemyslí jako vy, nejednají jako vy, a nepochází, odkud vy pocházíte. A možná zjistíte, že právě oni zpochybní vaše domněnky, a udělají z vás dospělého člověka. Možná, že dosáhnete nového, silného pochopení od těchto jednotlivců. Nebo, jako můj manžel, který je shodou okolností bílý, i vy byste mo��ná zjistili, že černoši - muži, ženy, děti - užívají tělové mléko každý den. Také si myslím, že tohle všechno je velmi důležité, tak aby další generace skutečně pochopila, že tento postup jim pomůže, protože očekávají, že budeme jejich skvělými vzory. Říkala jsem vám, že má matka byla tvrdě realistická. Byla pro mne neuvěřitelným vzorem. Byla ten typ člověka, který se dostal tam, kde chtěl. Byla svobodná matka se šesti dětmi v Chicagu, pracovala v realitní kanceláři, kde pracovala velmi tvrdě, ale častokrát měla co dělat, aby nás uživila. A to znamenalo, že jsme někdy měli odpojené telefony nebo odpojenou elektřinu nebo byli vystěhovaní. Když jsme byli vystěhovaní, někdy jsme žili v malých bytech, které vlastnila, a jindy jen v jedné nebo dvou pokojích, protože nebyly kompletní. Museli jsme si ohřívat vodu do vany na sporáku. Ale ona to nikdy nevzdala, nikdy. A nikdy nám nedovolila, abychom to vzdali my."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "CA: Definitely more expensive. So that's potentially absolutely disruptive technology, and, I guess, paves the way for your dream to actually take, at some point, to take humanity to Mars at scale. You'd like to see a colony on Mars. EM: Yeah, exactly. SpaceX, or some combination of companies and governments, needs to make progress in the direction of making life multi-planetary, of establishing a base on another planet, on Mars -- being the only realistic option -- and then building that base up until we're a true multi-planet species. CA: So progress on this \"let's make it reusable,\" how is that going? That was just a simulation video we saw. How's it going? EM: We're actually, we've been making some good progress recently with something we call the Grasshopper Test Project, where we're testing the vertical landing portion of the flight, the sort of terminal portion which is quite tricky. And we've had some good tests. CA: Can we see that?EM: Yeah. So that's just to give a sense of scale. We dressed a cowboy as Johnny Cash and bolted the mannequin to the rocket. (Laughter) CA: All right, let's see that video then, because this is actually amazing when you think about it. You've never seen this before. A rocket blasting off and then -- EM: Yeah, so that rocket is about the size of a 12-story building.", "cs": "CA: Rozhodně o mnoho dražší. Takže jde o technologii, která potenciálně zcela změní hru, a jak předpokládám, bude dláždit cestu pro Váš sen vzít lidstvo na Mars. Rád byste viděl lidskou kolonii na Marsu. EM: Ano, přesně. SpaceX nebo nějaké kombinace společností a vlád musí postupně zařídit, že lidé budou na více planetách, že budeme mít základnu na jiné planetě, na Marsu -- protože je to jediná reálná možnost -- a poté tu základnu rozšiřovat, dokud se nestaneme skutečně meziplanetárním druhem. CA: Takže jak vám tento projekt jde ve skutečnosti? Protože to, co jsme viděli, byla pouze simulace. Jak to jde? EM: Vlastně se nám to daří celkem dobře. Pracujeme na něčem, čemu říkáme projekt Grasshopper (kobylka), kde testujeme vertikální přistání, což je zrovna ta choulostivá část letu. A povedlo se nám několik dobrých pokusů. CA: Můžeme je vidět? EM: Jo. Abyste měli ponětí o velikosti, tak jsme oblékli figurínu kovboje jako Johnnyho Cashe a připevnili ji k raketě. (Smích) CA: Dobře, podívejme se tedy na to video, protože když se nad tím zamyslíte, tak je to vážně úžasné. Tohle jste nikdy předtím neviděli. Startující raketu, která se naráz -- EM: Ano, ta raketa je asi stejně veliká jako 12poschoďová budova."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "It's called Rue des Prairies -- Prairie Street. So I brought back the rabbit, the dragonfly, to stay in that street. And in 2009, I was asked to make a poster to be placed in the subway cars in New York City for a year. So that was a very captive audience. And I wanted to give them an escape. I created \"All Around Town.\" It is a papercutting, and then after, I added color on the computer. So I can call it techno-crafted. And along the way, I'm kind of making papercuttings and adding other techniques. But the result is always to have stories. So the stories, they have a lot of possibilities. They have a lot of scenarios. I don't know the stories. I take images from our global imagination, from cliché, from things we are thinking about, from history. And everybody's a narrator, because everybody has a story to tell. But more important is everybody has to make a story to make sense of the world. And in all these universes, it's like imagination is the vehicle to be transported with, but the destination is our minds and how we can reconnect with the essential and with the magic. And it's what story cutting is all about. (Applause)", "cs": "Tahle se jmenuje Rue de Prairie --- \"Prériová ulice\" Tak jsem oživila zajíce a vážku, aby obývali tuhle ulici. A v roce 2009 jsem byla požádána, abych udělala plakát, který by rok visel ve vagónech metra v New Yorku. Šlo o velmi uvězněné publikum. A já jsem jim chtěla dát únik. A vytvořila jsem \"Všude po městě.\" Je to vyřezané z papíru, a barvu jsem později přidala na počítači. Takže tomu můžu říkat techno-řemeslo A tak svým způsobem vystřihuji z papíru a přidávám další techniky. Ale výsledek je vždycky příběh. Možností těch příběhů je spousta. Mají spoustu scénářů, Já ty příběhy neznám, obrazy si beru z představivosti celého světa, z klišé, z věcí, o kterých mluvíme, z historie. A každý je vypravěč, protože každý má příběh k vyprávění. Ale mnohem důležitější je, že každý musí příběh vytvářet, aby dával světu smysl. A ve všech těchto vesmírech, je představivost jakoby prostředkem pro pohyb, ale cílem jsou naše myšlenky a to jak se dokážeme spojit s tím základním a magickým. A o tom vyřezávání příběhů je. (Potlesk)"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Just after Christmas last year, 132 kids in California got the measles by either visiting Disneyland or being exposed to someone who'd been there. The virus then hopped the Canadian border, infecting more than 100 children in Quebec. One of the tragic things about this outbreak is that measles, which can be fatal to a child with a weakened immune system, is one of the most easily preventable diseases in the world. An effective vaccine against it has been available for more than half a century, but many of the kids involved in the Disneyland outbreak had not been vaccinated because their parents were afraid of something allegedly even worse: autism. But wait -- wasn't the paper that sparked the controversy about autism and vaccines debunked, retracted, and branded a deliberate fraud by the British Medical Journal? Don't most science-savvy people know that the theory that vaccines cause autism is B.S.? I think most of you do, but millions of parents worldwide continue to fear that vaccines put their kids at risk for autism. Why? Here's why. This is a graph of autism prevalence estimates rising over time. For most of the 20th century, autism was considered an incredibly rare condition. The few psychologists and pediatricians who'd even heard of it figured they would get through their entire careers without seeing a single case. For decades, the prevalence estimates remained stable at just three or four children in 10,000. But then, in the 1990s, the numbers started to skyrocket.", "cs": "Vloni, těsně po vánocích, dostalo 132 dětí v Kalifornii spalničky po návštěvě Disneylandu nebo setkání s někým, kdo tam byl. Virus přeskočil kanadské hranice a nakazil více než sto dětí v Quebecku. Jedna z nejsmutnějších věcí na celé epidemii je to, že spalničky, které mohou být smrtelné pro děti s oslabenou imunitou, jsou jednou z nemocí s nejsnazší prevencí. Účinná vakcína je dostupná už přes půl století, ale řada dětí nakažených v Disenylandu očkovaná nebyla, protože se jejich rodiče obávali něčeho údajně mnohem horšího: autismu. Ale počkat - nebyl ten článek, který zažehnul celou debatu o vakcinách a autismu vyvrácen, stažen a označen za cílený podvod časopisem British Medical Journal? Cožpak informovaní lidé nevědí, že teorie o vakcínách způsobujících autismus jsou nesmysl? Myslím, že to většina z vás ví, ale miliony rodičů po celém světě se nadále obávají vakcinace dětí kvůli riziku autismu. Proč? Toto je důvod. Toto je graf rostoucího výskytu autismu. Po většinu 20. století byl autismus považován za vzácnou nemoc. A těch pár psychologů a pediatrů, kteří o něm vůbec kdy slyšeli, přišli na to, že se za celou kariéru nesetkali s žádným případem. Po desetiletí se prevalence odhadovala jako stálá asi tři až čtyři děti z deseti tisíc. Ale v devadesátých letech počet případů raketově vzrostl."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "iwslt16"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Larry Burns, až do svého nedávného odchodu do penze vizionářský ředitel výzkumu a vývoje v GM, pokládá elektromobily za mnohem víc než jen příležitost k úspoře benzínu, byť ta je samozřejmě důležitá. Podle Burnse věk elektromobilů povede k restrukturalizaci elektrické rozvodné sítě, promění strukturu jízd automobilem a obecně zlepší kvalitu života v městském prostoru, kde bude většina lidí žít a autem jezdit. Nejprve se objeví řada typů elektrických vozů, včetně zásuvkových hybridů, plně akumulátorových vozidel a aut poháněných vodíkovými články, v podstatě baterií doplňovanou vnějším zdrojem vodíku. Tato rozličná vozidla budou schopná čerpat energii z bezpočtu zdrojů. Elektrickou rozvodnou síť, z níž se budou akumulátory dobíjet, může napájet solární, větrná či jaderná energetika – všechny bez emisí CO2. Tyto obnovitelné zdroje energie lze rovněž využít k rozkladu vody na vodík a hydroxylový iont a vodík následně využít k doplňování palivových článků. Zadruhé, akumulační kapacita vozového parku bude hrát významnou úlohu ve stabilizaci elektrické sítě. Akumulátorem poháněná vozidla nejenže elektřinu ze sítě během dobíjení odčerpávají, ale když jsou zaparkovaná, mohou také do sítě během kulminace odběru energii navíc dodávat zpět. Vozový park elektromobilů se stane součástí celkové elektrické sítě a bude efektivně (dálkově) řízen tak, aby se doba dobíjení a vracení energie do sítě optimalizovala. Zatřetí, elektricky poháněné vozy otevřou brány do nového světa „chytrých“ aut, jejichž senzorové systémy a komunikace mezi vozidly umožní prevenci střetů, odklánění dopravy a dálkové ovládání vozu. Propojení informačních technologií s hnací soustavou vozu tak povede k dosažení nových standardů bezpečnosti, pohodlí a údržby. Jde o vizionářské myšlenky, které jsou ovšem technicky dosažitelné. K realizaci těchto koncepcí bude ale zapotřebí nových forem partnerství veřejného a soukromého sektoru. Svým dílem k integrovanému systému budou muset přispět automobilky, poskytovatelé veřejných služeb a internetu a státní silničáři. Všechny tyto sektory budou potřebovat nové způsoby soupeření a spolupráce s ostatními. Veřejný sektor bude muset nabídnout financování, aby nové generaci vozidel umožnil dosáhnout komercializace – skrze výdaje za výzkum a vývoj, spotřebitelské dotace a podporu doplňkové infrastruktury (například zásuvek k dobíjení akumulátorů na veřejných místech).", "en": "Larry Burns, the visionary head of GM’s research and development until his recent retirement, sees the electric vehicle as much more than an opportunity to save gasoline, important as that is. According to Burns, the electric-vehicle age will reshape the energy grid, redefine driving patterns, and generally improve the quality of life in urban areas, where most of the world’s population will live and drive. First, there will be many types of electric vehicles, including the plug-in hybrid, the all-battery vehicle, and vehicles powered by the hydrogen fuel cell, essentially a battery fed by an external source of hydrogen. These different vehicles will be able to tap into countless energy sources. Solar, wind, or nuclear power – all free of CO2 emissions – can feed the power grid that will recharge the batteries. Similarly, these renewable energy sources can be used to split water into hydrogen and hydroxyl ion, and then use the hydrogen to power the hydrogen fuel cell. Second, the storage capacity of the vehicle fleet will play an important role in stabilizing the power grid. Not only will battery-powered vehicles draw power from the electricity grid during recharging, but, when parked, they can also feed additional power back into the grid during periods of peak demand. The automobile fleet will become part of the overall power grid, and will be managed efficiently (and remotely) to optimize the timing of recharging from, and returning power to, the grid. Third, electric-powered vehicles will open up a new world of “smart” vehicles, in which sensor systems and vehicle-to-vehicle communications will enable collision protection, traffic routing, and remote management of the vehicle. The integration of information technology and the vehicle’s propulsion system will thereby introduce new standards of safety, convenience, and maintenance. These are visionary ideas, yet they are within technological reach. But implementing these concepts will require new forms of public-private partnership. Automakers, utility companies, broadband providers, and government road builders will each have to contribute to an integrated system. All of these sectors will require new ways of competing and cooperating with the others. The public sector will have to put forward funding to enable the new generation of vehicles to reach commercialization – through R&D outlays, consumer subsidies, and support for complementary infrastructure (for example, outlets for recharging in public places)."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Because once you put together trillions of atoms, that quantum weirdness just dissolves away. Quantum biology isn't about this. Quantum biology isn't this obvious. Of course quantum mechanics underpins life at some molecular level. Quantum biology is about looking for the non-trivial -- the counterintuitive ideas in quantum mechanics -- and to see if they do, indeed, play an important role in describing the processes of life. Here is my perfect example of the counterintuitiveness of the quantum world. This is the quantum skier. He seems to be intact, he seems to be perfectly healthy, and yet, he seems to have gone around both sides of that tree at the same time. Well, if you saw tracks like that you'd guess it was some sort of stunt, of course. But in the quantum world, this happens all the time. Particles can multitask, they can be in two places at once. They can do more than one thing at the same time. Particles can behave like spread-out waves. It's almost like magic. Physicists and chemists have had nearly a century of trying to get used to this weirdness. I don't blame the biologists for not having to or wanting to learn quantum mechanics. You see, this weirdness is very delicate; and we physicists work very hard to maintain it in our labs. We cool our system down to near absolute zero, we carry out our experiments in vacuums, we try and isolate it from any external disturbance. That's very different from the warm, messy, noisy environment of a living cell.", "cs": "Protože jakmile dáte dohromady miliardy atomů, kvantové podivnosti se prostě rozplynou. Kvantová biologie o tomhle není. Není tak jednoznačná. Kvantová mechanika samozřejmě tvoří základ života na molekulární úrovni. Ale kvantová biologie hledá netriviální názory ‒ myšlenky, které se v kvantové mechanice příčí intuici ‒ a zjišťuje, jestli skutečně hrají důležitou roli při popisu životních procesů. Dám vám svůj nejlepší příklad, jak se kvantový svět chová navzdory očekávání. Toto je kvantový lyžař. Zdá se, že je celistvý, vypadá naprosto zdravě, a přesto se zdá, že kolem toho stromu projel z obou stran současně. Kdybyste takové stopy viděli, napadlo by vás, že jde o nějaký kaskadérský kousek. Ale v kvantovém světě se to děje v jednom kuse. Částice dělají víc věcí naráz, mohou být na dvou místech najednou. Umí dělat více než jednu věc současně. Částice se mohou šířit jako vlny. Je to téměř magie. Fyzici a chemici si na tyto podivnosti zvykali skoro celé století. Nevyčítám biologům, že se nemuseli nebo nepotřebovali kvantovou mechaniku učit. Tyhle podivnosti jsou velmi delikátní a nám fyzikům dá hodně práce je laboratorně potvrdit. Chladíme své soustavy skoro k absolutní nule, pokusy provádíme ve vakuu, snažíme se je izolovat od jakýchkoliv vnějších vlivů. Je to úplně jiné než teplé, zaneřáděné, hlučné prostředí v živé buňce."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Vyléčte se online NEW YORK – Ve zdravotnictví Spojených států probíhá zajímavý úkaz, jenž stojí zcela mimo veškerý humbuk kolem změn systému zdravotního pojištění v zemi: lidé začínají brát zdraví do vlastních rukou a snaží se vyhnout tomu, aby zdravotní péči vůbec potřebovali. Stejně jako se lidé před časem přesunuli od institucionálních sálových počítačů k počítačům osobním, začínají absolvovat stejný přesun od institucionálních nástrojů k individuálním také v oblasti vlastního zdraví – pochopitelně ne u léčby závažných onemocnění, jako je rakovina, ale u každodenního monitoringu a prevence. Umožnila to řada různých trendů, které se sešly dohromady. Za prvé začíná vycházet najevo, že mnoho zdravotních problémů si lidé způsobují sami: nadměrnou konzumací nezdravého jídla a pití, kouřením, nedostatkem spánku či cvičení. Na tomto poznatku není nic nového, ale dnes je snazší být o svém osobním chování informován. Stejně jako totiž používáme finanční software ke správě svých peněz, můžeme dnes využívat i řadu softwarových nástrojů monitorujících naše chování a „statistiku“ našeho těla. Mnohé z těchto nástrojů lidé zpočátku vyvinuli sami pro sebe. Například když J. J. Allaire sám pro sebe vytvořil zeštíhlovací aplikaci Lose It! pro iPhone, zhubnul z 88 na 77 kilogramů a ještě přitom získal zhruba 4,5 milionu uživatelů. Podobně jako zakladatelé Homebrew Computer Clubu, inspirativní skupiny počítačových nadšenců z Berkeley, kteří se dali dohromady v 80. letech minulého století, začali mnozí novátoři tím, že zkonstruovali nějaký důmyslný přístroj a teprve poté si uvědomili, že narazili na komerční příležitost.", "en": "Heal Thyself Online NEW YORK – An interesting phenomenon is happening to health care in the United States, quite apart from all the noise about changes to the country’s system of health insurance: individuals are starting to take charge of their own health and trying to avoid needing care in the first place. Just as people long ago moved from institutional, mainframe computers to personal computers, they are starting to make the same move from institutional to individual tools with their health – not for treating serious diseases such as cancer, to be sure, but for everyday monitoring and prevention. A variety of trends are coming together to make this happen. First, it is becoming apparent that many health problems are self-induced: too much unhealthy food and drink, too much smoking, too little sleep or exercise. There is nothing new about that insight, but now it is easier to keep track of personal behavior. Just as we can use financial software to manage our money, we can now use a variety of software tools to monitor our own behavior and bodily statistics. Many of these tools are things people first designed for themselves. For example, J.J. Allaire founded the weight-loss Lose It! iPhone app for himself and has gone from 195 to 170 pounds (88 to 77 kilos) and gained some 4.5 million users in the process. Like the founders of the Homebrew Computer Club, a seminal group of Berkeley computer geeks who got together in the 1980’s, many started by rigging up gadgets and later realized that they had come across a commercial opportunity."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Tribunál pro válečné zločiny v Haagu, založený a ovládaný západními zeměmi, by nikdy neobžaloval, natož odsoudil, představitele NATO. A je nepravděpodobné, že by nějaká země bombardovala členský stát NATO, aby Alianci „oplatila“ porušení mezinárodního práva na Balkáně. Severoatlantická aliance je zkrátka imunní přesně vůči tomu mezinárodnímu právu, které se ona sama snaží prosazovat. Oportunistické dovolávání se mezinárodních lidských práv ze strany Aliance je jen jedním příkladem širšího dvojího standardu, který tato práva charakterizuje; a Spojené státy jsou jejich nejhorším propagátorem. Žádný jiný národ na světě neuplatňuje agresivněji lidská práva vůči jiným zemím, a žádný jiný národ na světě se nebrání agresivněji uplatňování těchto práv ve své vlastní zemi, než právě Spojené státy. USA jsou mezi nemnohými státy, které odmítají připojit se k Dohodě o zákazu používání nášlapných min, Úmluvě o právech dítěte, či k Mezinárodnímu trestnímu soudu. Pokud už USA podepíší nějakou dohodu o lidských právech, stává se pro představitelé země neaplikovatelnou. A ačkoli se Spojené státy dovolávají mezinárodních organizací na ochranu lidských práv, pokud se jim to hodí, na druhé straně odmítají tyto organizace, pokud se pokoušejí uplatnit právní moc ve Spojených státech. Do jisté míry je dvojí standard mezinárodní právní úpravy o lidských právech ospravedlnitelný. Spojené státy poskytují na svém území mocí svého právního řádu jedinečnou (i když nedokonalou) ochranu lidských práv. To, že Spojené státy nezačlenily mezinárodní právní úpravu o lidských právech do právních předpisů platných na jejich území tedy nijak zvlášť neovlivnilo současný stav lidských práv a svobod, jichž požívají občané USA. Spojené státy se vyhýbají aplikaci mezinárodních lidských práv na své zahraniční aktivity, protože mají enormní závazky vůči jejímu prosazování, čímž se vystavují ostrým výtkám ze strany ochránců lidských práv. I bez toho lze cítit, že oportunistický slovník Spojených států, opírající se o rétoriku lidských práv a zaznívající nyní během balkánského konfliktu naplno, zavání pokrytectvím. Onen dvojí standard, který stojí za tímto pokrytectvím, je však nevyhnutelnou charakteristikou mezinárodní právní úpravy o lidských právech. Mezinárodní právo mnozí považují za bezzubé, protože postrádá spolehlivý centrální výkonný mechanismus. Některé oblasti mezinárodního práva – například pravidlo diplomatické imunity nebo mezinárodní dorozumívací standardy – tolik nepotřebují takovou kontrolní instituci. Tato pravidla jsou recipročně výhodná a jsou proto do velké míry autoregulační. Jinak je tomu s mezinárodními lidskými právy.", "en": "The war crimes tribunal in The Hague, established and dominated by western countries, will never indict, much less convict, a NATO official. And no country is likely to bomb a NATO country to redress NATO violations of international law in the Balkans. In short, NATO is immune from the very international laws it purports to enforce. NATO's opportunistic invocation of international human rights law is but one example of the broader double standard that characterizes this law. The United States is the worst perpetrator of the double standard. No nation on earth more aggressively enforces international human rights law against other countries. And no nation on earth more aggressively resists the application of international human rights law to itself. The United States stands nearly alone in refusing to join the Land Mine Treaty, the Rights of the Child Convention, or the International Criminal Court. When it does ratify human rights treaties, it renders them inapplicable to U.S. officials. And though the United States invokes international human rights institutions when doing so suits its purposes, it renounces these institutions when they attempt to assert jurisdiction over the United States. This human rights law double standard can be defended, to a point. The U.S. provides extraordinary (though imperfect) human rights protections within its borders in virtue of its domestic legal system. So its failure to apply international human rights law in its domestic sphere makes little practical difference to the rights available there. The United States resists application of human rights law to its activities abroad because it has unique human rights enforcement obligations, and thus potential exposure to the strictures of human rights law. That said, the United States' opportunistic use of human rights law rhetoric -- on full display in the Balkans conflict -- still seems hypocritical. The double standard that underlies this hypocrisy, however, is an inevitable feature of international human rights law. International law is often criticized as toothless because it lacks a dependable centralized enforcement mechanism. Some aspects of international law -- for example, principles of diplomatic immunity, or international communications standards -- have little need for such a sanctioning authority. These rules provide reciprocal benefits and are thus largely self-enforcing. Not so with international human rights law."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Je pravda, že také město New York zažilo vydatné sněžení, ale tomu by nikdo nebyl věnoval velkou pozornost, kdyby byl starosta schopnější a zajistil odklizení sněhu z ulic. Východ Kanady trpěl daleko více a krutá zima se (spolu s nižšími cenami komodit) podepsala na kanadské minirecesi v první polovině roku. Letošní zima je pravým opakem loňské. Den před vánoci bylo na Loganově letišti v Bostonu 20° Celsia a první sněhové vločky spadly až těsně před Novým rokem. Stromy a rostliny vycítily jaro a začaly kvést; podobně zmatení byli i ptáci. Loňská zima v Bostonu byla spíše anomálií. Letos je prapodivné počasí zčásti i díky jevu El Niño novou normou. Teploty jsou od Ruska po Švýcarsko o 4-5° Celsia vyšší a zdá se, že vývoj počasí zůstane v roce 2016 značně neobvyklý. Dopad na rozvojové země je obzvláště závažný, protože mnohé z nich už trpí negativním vlivem čínského zpomalení na ceny komodit a protože sucho by mohlo vést k silné neúrodě. Poslední výrazný El Niño, který se objevil v letech 1997-1998 a někteří lidé ho označovali jako „El Niño století“, přinesl řadě rozvojových zemí obrovské zhoršení situace. Ekonomické důsledky působení El Niño jsou téměř stejně složité jako klimatický jev samotný, a proto se obtížně předpovídají.", "en": "True, New York City had some significant snowfalls; but no one would have paid much attention had the mayor been more competent in getting the streets plowed. Eastern Canada suffered much more, with severe winter weather playing a role (along with lower commodity prices) in the country’s mini-recession in the first half of the year. This year’s winter is the polar opposite of last year’s. It was 68º Fahrenheit (20º Celsius) at Boston’s Logan Airport the day before Christmas, and the first speck of snow didn’t come until just before New Year’s Day. Trees and plants, sensing spring, started to blossom; birds were just as confused. Last winter Boston was something of an anomaly. This year, thanks in part to El Niño, weird weather is the new normal. From Russia to Switzerland, temperatures have been elevated by 4-5º Celsius, and the weather patterns look set to remain highly unusual in 2016. The effect on developing countries is of particular concern, because many are already reeling from the negative impact of China’s slowdown on commodity prices, and because drought conditions could lead to severe crop shortfalls. The last severe El Niño, in 1997-1998, which some called the “El Niño of the Century,” represented a huge setback for many developing countries. The economic effects of El Niño events are almost as complex as the underlying weather phenomenon itself and therefore are difficult to predict."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And I think I knew from day one that it wasn't the right job for me. But that kind of conditioning just kept me there for so many years, until I reached my mid-30s and I thought, \"You know, I'm not getting any younger. I feel like I've got a purpose in this life, and I don't know what it is, but I'm pretty certain that management consultancy is not it. So, fast forward a few years. I'd gone through some changes. To try and answer that question of, \"What am I supposed to be doing with my life?\" I sat down one day and wrote two versions of my own obituary, the one that I wanted, a life of adventure, and the one that I was actually heading for which was a nice, normal, pleasant life, but it wasn't where I wanted to be by the end of my life. I wanted to live a life that I could be proud of. And I remember looking at these two versions of my obituary and thinking, \"Oh boy, I'm on totally the wrong track here. If I carry on living as I am now, I'm just not going to end up where I want to be in five years, or 10 years, or at the end of my life.\" I made a few changes, let go of some loose trappings of my old life, and through a bit of a leap of logic, decided to row across the Atlantic Ocean.", "cs": "A myslím, že od jisté doby jsem věděla, že to není povolání pro mne. Ale tohle přizpůsobování se mne tam drželo po mnoho let až jsem si jako už třicátnice pomyslela: \"No jo, mladší už nebudu.\" Cítila jsem, že můj život má nějaký smysl a já nevím jaký, ale byla jsem si docela jistá, že manažerské poradenství to není. Takže skočíme-li o několik let dopředu prošla jsem jistými změnami a zkusila zodpovědět otázku, co bych se svým životem měla dělat. Jednoho dne jsem si sedla a sepsala dvě verze své budoucnosti, jednu, kterou jsem si přála, života dobrodružství, a druhou, ke které jsem ve skutečnosti směřovala, což byl hezký normální příjemný život ale nebyl tím, kam bych chtěla na konci svého života dojít. Chtěla jsem žít život, na který bych mohla být pyšná. Pamatuji se, jak jsem se dívala na tyhle dvě varianty mé budoucnosti a pomyslela jsem si: \"Zatraceně, jsem na naprosto špatné cestě. Pokud budu žít tak, jak žiji nyní, tak se prostě nedostanu tam, kam se dostat chci za pět let, za 10 let, ani do konce svého života.\" Učinila jsem pár změn, setřásla pozlátko svého starého života po myšlenkovém přemetu jsem se rozhodla veslovat přes Atlantický oceán."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And her baby didn't do this. Two other guys did it. If there's anything that we've learned, anything that I've learned, with this conviction integrity work, it's that justice doesn't happen. People make justice happen. Justice is not a thing that just descends from above and makes everything right. If it did, Mr. Stuckey wouldn't have died in prison. Justice is something that people of goodwill make happen. Justice is a decision. Justice is a decision. We make justice happen. You know, the scary thing is, in each of these three cases I described, it would have only taken just an extra minute -- an extra minute -- for someone to look through the file and find this receipt. Just one -- to look through the file, find the receipt, give it to the public defender. It would have taken someone just a minute to look at the video confession and say, \"That cannot be.\" Just a minute. And perhaps Mr. Stuckey would be alive today. It reminds me of one of my favorite poems. It's a poem that Benjamin Elijah Mays would always recite, and he called it \"God's Minute.\" And it goes something like this: \"I have only just a minute, only 60 seconds in it, forced upon me, can't refuse it, didn't seek it, didn't choose it. But it's up to me to use it. I must suffer if I lose it, give account if I abuse it.", "cs": "A její děťátko to neudělalo. Udělali to jiní dva muži. Z této práci s odsouzenými jsme si odnesli, jsem si já odnesl, že spravedlnost se neděje sama od sebe. Lidé musí spravedlnost vytvářet. Spravedlnost není nějaká věc, která by se snesla shůry a všechno napravila. Kdyby ano, pan Stuckey by nezemřel ve vězení. Spravedlnost je něco, co lidé dobré vůle uskutečňují. Spravedlnost je rozhodnutí. Spravedlnost je rozhodnutí. Uskutečňujeme spravedlnost. Děsivé na tom je, že u každého z těch tří uvedených případů by stačila jen minuta navíc -- minuta navíc -- aby někdo prohlédl tu složku a našel tu účtenku. Jen jednu -- aby se podíval na složku, našel účtenku a dal ji veřejnému obhájci. Trvalo by jen minutu, aby se někdo podíval na video doznání a řekl: „Tak to nemohlo být.\" Jen minutu. Možná by pan Stuckey byl dnes naživu. Připomíná mi to jednu mou oblíbenou báseň. Vždycky ji přednášel Benjamin Elijah Mays a nazval ji „Boží minuta.\" Zní asi takto: „Mám jen minutu, jen 60 vteřin, je mi vnucena, nemohu ji odmítnout, nevyhledal jsem ji, nevybral jsem si ji. Ale je na mě, ji využít. Musím trpět, pokud o ni přijdu, zpovídat se, pokud ji zneužiji."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "In the ECB’s strategy, monetary policy decisions are based on a comprehensive analysis of the risks to price stability. This chapter reviews in some detail the factors driving the inflationary process over shorterhorizons. As illustrated by a rather simple model describing the concepts of aggregate supply and aggregate demand, a number of economic factors can lead to movements in price levels in the short term, among them increases in consumption and investment, rising government budget deficits as well as higher net exports. In addition, higher input prices (e.g. for energy) or wage increases not matched by productivity gains can lead to upward pressures on inflation. Against this background, particular emphasis is placed on the fact that monetary policy cannot fully control shortterm price developments. However, the chapter also explains that, when taking a longerterm perspective, inflation is a monetary phenomenon. It is therefore undeniable that monetary policy, by responding to risks to price stability, can control inflation over medium to long-term horizons. In the ECB’s strategy, monetary policy decisions are based on a comprehensive analysis of the risks to price stability. Such an analysis is performed on the basis of two complementary perspectives for determining price developments. The first is aimed at assessing the short to mediumterm determinants of price developments, with a focus on real economic activity and financial conditions in the economy. It takes account of the fact that over those horizons, price developments are heavily influenced by the interplay of supply and demand in the goods, services and input (i.e. labour and capital) markets.", "cs": "Ve strategii ECB jsou měnová rozhodnutí založena na komplexní analýze rizik ohrožujících cenovou stabilitu. Čtvrtá kapitola se dále podrobněji zabývá faktory, které mají vliv na vývoj inflace v kratším období. Pomocí poměrně jednoduchého modelu využívajícího agregátní nabídku a agregátní poptávku je v ní ukázáno, že změnu cenové hladiny v krátkém období může způsobit řada ekonomických faktorů, například posílení spotřeby a investic, růst vládních rozpočtových deficitů nebo vyšší objem čistých vývozů. K tlaku na růst inflace mohou navíc vést vyšší ceny vstupů (např. energie) nebo růst mezd, kterému neodpovídá zvýšení produktivity. V této souvislosti je kladen velký důraz na skutečnost, že měnová politika nemůže zcela ovlivňovat krátkodobý vývoj cen. Je zde však také vysvětleno, že v dlouhodobějším horizontu je inflace peněžním jevem. Proto nelze zpochybnit, že měnová politika může prostřednictvím reakcí na rizika ohrožující cenovou stabilitu ovlivňovat inflaci ve střednědobém až dlouhodobějším horizontu. Ve strategii ECB jsou měnová rozhodnutí založena na komplexní analýze rizik ohrožujících cenovou stabilitu. Tato analýza je uspořádána podle dvou navzájem se doplňujících pohledů na posouzení cenového vývoje. První hledisko se zabývá hodnocením krátkodobých až střednědobých faktorů cenového vývoje, se zaměřením na reálnou aktivitu a finanční podmínky v ekonomice. Bere v úvahu skutečnost, že cenový vývoj je v uvedených časových horizontech ovlivňován z velké míry vztahem nabídky a poptávky na trzích zboží, služeb a výrobních faktorů (práce a kapitálu)."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "If necessary, Parliament can set up special committees and committees of inquiry. For example, following the sinking of the oil tanker Prestige, MEPs set up a committee in 2003 to look into ways of improving maritime safety. In 2006 a committee investigated the CIA’s activities in Europe following press revelations about the extraordinary rendition and illegal detention of suspected terrorists in a number of European countries by the US secret services. In 2007 a temporary committee was set up to examine possible responses to climate change. Red weeks for plenary sessions The plenary session is the highlight of the parliamentary month. This is when all the MEPs assemble in the chamber in Strasbourg or, for additional, shorter sessions, in Brussels. The reports adopted in committee are once again debated, amended and put to the vote to set out Parliament’s ocial position. Other than reports, MEPs adopt resolutions and directly question Commission or Council representatives on topical issues. Plenary sessions may be attended by heads of state and eminent persons from all over the world. During‘group weeks’, which generally come the week before plenary sessions, each political group coordinates and formulates the positions it will take in the assembly on each of the subjects on the agenda. A number of weeks a year are set aside for MEPs to return to their constituencies to deal with local matters and meet their electorate or to travel on mission to other parts of the world. During these weeks no meetings are planned in Brussels or Strasbourg. What language do you speak? All Parliament’s plenary sittings and meetings are fully multiingual: members can speak in any ocial language of the EU, and everything they say is simultaneously interpreted. Who does what in the European Parliament? Elected by the MEPs to serve a two-and-a-half-year term, the President of the European Parliament plays a key role: he or she directs Parliament’s activities, chairs plenary sittings and signs the budget and laws adopted together with the Council. The President represents Parliament in the outside world and in its relations with the other EU institutions. Parliament elects 14 Vice-Presidents, each with a specic area of responsibility. The Conference of Presidents is made up of the chairmen of the political groups and the President of the European Parliament.", "cs": "V případě potřeby může Parlament vytvořit zvláštní nebo vyšetřovací výbory. Například po potopení tankeru Prestige vytvořili poslanci v roce 2003 výbor, který zkoumal možnosti posílení námořní bezpečnosti. V roce 2006 se jiný výbor zabýval činností CIA v Evropě poté, co se v tisku objevily informace, že americké tajné služby převážely a zadržovaly v evropských zemích osoby podezřelé z terorismu. V roce 2007 byl zřízen dočasný výbor, který zkoumal možné reakce EU na klimatické změny. „Červené“ týdny pro plenární zasedání Plenární zasedání je vrcholným obdobím života Parlamentu. Všichni evropští poslanci se scházejí v jednacím sále ve Štrasburku a při kratších dodatečných zasedáních v Bruselu. Zprávy schválené výbory jsou znovu projednávány, upravovány a poté je o nich hlasováno. Odrážejí ociální postoj Evropského parlamentu. Kromě zpráv přijímají evropští poslanci také tak zvaná usnesení nebo kladou otázky přímo představitelům Evropské komise a Rady týkající se aktuálních témat. Přijímají návštěvy vrcholných představitelů států a osobností z celého světa. „Tyrkysové“ týdny: poslanci ve svých volebních obvodech nebo na pracovní cestě Několik týdnů v roce je vyhrazeno pro to, aby evropští poslanci mohli pobývat ve svých volebních obvodech a plnit zde své funkce, setkávat se s voliči v terénu nebo plnit určité poslání v jiných částech světa. V té době nejsou plánovány schůze ani v Bruselu, ani ve Štrasburku. Jakým jazykem hovoříte? Parlament má vícejazyčné oddělení, které umožňuje, že na všech plenárních zasedáních i ostatních schůzích se poslanci mohou vyjadřovat v jakémkoliv úředním jazyce Evropské unie. Kdo co v Evropském parlamentu dělá? Předseda Evropského parlamentu je volen na dva a půl roku evropskými poslanci a má klíčovou roli: řídí veškerou činnost shromáždění, předsedá plenárním zasedáním a podepisuje rozpočet i právní předpisy schvalované Radou. Reprezentuje Parlament navenek a ve vztahu k ostatním orgánům Unie. Parlament jmenuje také 14 místopředsedů, z nichž má každý zvláštní pravomoc. Na konferenci předsedů se setkává předseda Parlamentu s předsedy všech politických skupin."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "There are some states that do well through redistribution, some states that do well because they have smaller income differences before tax. So we conclude that it doesn't much matter how you get your greater equality, as long as you get there somehow. I am not talking about perfect equality, I'm talking about what exists in rich developed market democracies. Another really surprising part of this picture is that it's not just the poor who are affected by inequality. There seems to be some truth in John Donne's \"No man is an island.\" And in a number of studies, it's possible to compare how people do in more and less equal countries at each level in the social hierarchy. This is just one example. It's infant mortality. Some Swedes very kindly classified a lot of their infant deaths according to the British register of general socioeconomic classification. And so it's anachronistically a classification by fathers' occupations, so single parents go on their own. But then where it says \"low social class,\" that's unskilled manual occupations. It goes through towards the skilled manual occupations in the middle, then the junior non-manual, going up high to the professional occupations -- doctors, lawyers, directors of larger companies. You see there that Sweden does better than Britain all the way across the social hierarchy. The biggest differences are at the bottom of society. But even at the top, there seems to be a small benefit to being in a more equal society. We show that on about five different sets of data covering educational outcomes and health in the United States and internationally. And that seems to be the general picture -- that greater equality makes most difference at the bottom, but has some benefits even at the top. But I should say a few words about what's going on. I think I'm looking and talking about the psychosocial effects of inequality. More to do with feelings of superiority and inferiority, of being valued and devalued, respected and disrespected. And of course, those feelings of the status competition that comes out of that drives the consumerism in our society. It also leads to status insecurity. We worry more about how we're judged and seen by others, whether we're regarded as attractive, clever, all that kind of thing.", "cs": "Některé státy využívají přerozdělování, některé jsou na tom dobře, protože mají menší rozdíly příjmů před zdaněním. Takže můžeme uzavřít, že nezáleží na tom, jak se dostanete k rovnosti, pokud se tam nějak dostanete. Nemluvím o dokonalé rovnosti, ale o té, která existuje v bohatých, rozvinutých, tržních demokraciích. Další skutečně překvapující součástí této studie je fakt, že nejde jen o chudé, kteří jsou ovlivněni nerovností. Vypadá to, že je něco pravdy na tvrzení Johna Donne: \"Žádný člověk není ostrovem.\" A v několika studiích je možné srovnat, jak jsou na tom lidé ve více nebo méně rovných společnostech na každém stupni společenského žebříčku. Tady je jeden příklad. Je to kojenecká úmrtnost. Švédové roztřídili jejich kojeneckou úmrtnost podle Britské socioekonomické klasifikace. A tak je to postaru klasifikace podle zaměstnání otce, takže svobodné matky mají vlastní kategorii. Ale pokud je tu napsané \"nízká společenská třída\", tak se jedná o neodbornou manuální práci. A pokračuje to přes odbornou manuální práci uprostřed, potom juniorská nemanuální práce až po vysoce postavená profesionální zaměstnání -- doktoři, právnící, ředitelé velkých společností. Vidíte, že Švédsko je na tom lépe než Británie napříč spekterem společenského žebříčku. Největší rozdíly jsou vespodu společnosti. Ale i na vrcholu je patrná drobná výhoda v životě v rovnější společnosti. Ukazujeme to na zhruba pěti různých datech, která pokrývají vzdělávání a zdravotnictví v USA a mezinárodně. A obecný závěr vypadá všude stejně -- větší rovnost činí největší rozdíly na spodu společnosti, ale má výhody i pro ty na jejích vrcholu. Ale měl bych také říci pár slov o tom, proč to tak je. Myslím, že tu ukazuji a mluvím o psychosociologických efektech nerovnosti. Efektech spojených s pocity nadřazenosti a podřazenosti, být oceňován nebo podceňován, respektován nebo nerespektován. Samozřejmě, tyto pocity soutěživosti o status, které z toho vycházejí, podporují také konzumerismus ve společnosti. Vedou také k pocitu nejistoty společenského postavení. Bojíme se víc o to, jak jsme hodnoceni a vnímáni druhými, jestli jsme vnímáni jako atraktivní, chytří, všechny tyto věci."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Je zřejmé, že nelze slepě věřit automobilovému průmyslu, že bude razit cestu radikální proměně směřující k ústupu od osobních vozů, která je v sektoru dopravy potřebná. A přesně o to jde. Chceme-li přerušit vazbu mezi hospodářským růstem a spotřebou energie a dosáhnout ve světě s devíti miliardami obyvatel skutečné efektivity ve využívání zdrojů, natožpak chceme-li zajistit spravedlnost pro všechny, nemůžeme připustit, aby cestu vpřed určovala ekonomika. Naopak musíme na zelenou transformaci pohlížet jako na politický úkol. Zohlednit rozdíly v názorech a zájmech dokáže prostřednictvím skutečně zastupitelských institucí jedině politický přístup, vedený otevřenou debatou, zapojující občanskou společnost, která je živnou půdou pluralitní demokracie. Samozřejmě že ne všechny země jsou pluralitní demokracie. V mnoha, které nejsou (a dokonce i v některých, které tvrdí, že jsou), postihují ty, kdo se zasazují za sociálně, ekonomicky a ekologicky spravedlivější svět, tvrdé represe. Mají-li demokratické země splnit svou nezastupitelnou roli v prosazování potřebné transformace, musejí na přední příčky svých zahraničněpolitických agend postavit úctu k základním lidským právům, jako je svoboda slova a nenásilného shromažďování. Tato základní práva jsou určujícími fundamenty, na nichž se budou transformativní strategie dojednávat. Ostatně největší překážka společensko-ekologické transformace, již svět potřebuje, není v posledku technologická; velká část toho, co je nezbytné, od ekologického zemědělství po síťově propojené systémy mobility nezávislé na osobních vozech, už je po ruce. Skutečným problémem je nedostatek politické vůle zavést a rozšířit tyto inovace, proti nimž brojí partikulární ekonomické zájmy. Hlavním úkolem je proto překonat tyto menšinové zájmy a zajistit ochranu širšího veřejného statku – což je úkol, který se často nechává na bedrech občanské společnosti. Někdo může namítnout, že je nemístné vyzývat k radikální transformaci, oproti postupným změnám. V době, kdy svět čelí tolika naléhavým výzvám, od hospodářské stagnace přes politické otřesy po masivní toky uprchlíků, by se každý pokrok směrem k udržitelnosti měl považovat za vítězství. Pragmatická, politicky schůdná řešení environmentální krize nezaslouží kritiku, ale chválu. Takový náhled ale ve své podstatě podceňuje závažnost environmentální krize, p��ed níž svět stojí, a předpokládá lineární vývoj, když potřebná transformace lineární nebude.", "en": "Clearly, the automotive industry cannot be blindly trusted to spearhead the radical reorganization, away from private vehicles, that is needed in the transport sector. And that is exactly the point. If we are to decouple economic growth from energy consumption and achieve real resource efficiency in a world of nine billion, much less ensure justice for all, we cannot let the economy lead the way. Instead, we must view the green transformation as a political task. Only a political approach can manage, through genuinely representative institutions, differences of opinion and interest, guided by the kind of open debate, engaging civil society, that is vital to a pluralistic democracy. Of course, not all countries are pluralistic democracies. In many that aren’t (and even in some that claim to be), those who campaign for a more socially, economically, and ecologically equitable world face severe repression. If they are to fulfill their indispensable role in driving forward the transformation that is needed, democratic countries must put respect for basic human rights, such as freedom of speech and peaceful assembly, at the top of their foreign-policy agendas. These basic rights are the normative foundation upon which transformative strategies will have to be negotiated. After all, the biggest obstacle to the socio-ecological transformation that the world needs is not, in the end, technological; much of what is required, from organic farming to networked mobility systems that don’t rely on private vehicles, is already within reach. The real problem is the lack of political will to implement and scale up those innovations opposed by vested economic interests. The challenge is thus to overcome these minority interests and ensure the protection of the broader public good – a task that is often left to civil society. Some might argue that calling for radical transformation, rather than incremental change, is inappropriate. At a time when the world faces so many pressing challenges, from economic stagnation to political upheaval to massive refugee flows, any progress toward sustainability should be viewed as a victory. Pragmatic, politically feasible solutions to the environmental crisis should be celebrated, not criticized. But this view implicitly underestimates the seriousness of the environmental crisis that the world faces, and assumes linear change when the needed transformation will be non-linear."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Nový začátek pro Evropu Až se evropští lídři sejdou v Portugalsku, aby do nové, zeštíhlené Reformní smlouvy zapracovali poslední úpravy, bylo by zřejmě užitečné, kdyby všichni předstírali, že posledních 50 let evropské integrace vůbec neproběhlo. Představme si potom, co musí Evropa udělat, aby se vyrovnala s nejnaléhavějšími výzvami, zejména pokud by byla schopna tak učinit bez politických mantinelů 50 let smlouvání podmínek a vratkého budování institucí. Krom toho nechme představivost udělat pořádný skok a předpokládejme, že ačkoliv tento scénář EU v „roce nula“ znamená, že bychom nemohli čerpat z půlstoletí vnitroevropské spolupráce, státy, které dnes tvoří EU, by nicméně toužily přijmout dalekosáhlé společné politiky. Odložme pak svou nedůvěru a pokusme se představit si, co by Evropa měla a mohla dělat, aby se vypořádala s některými z nejdalekosáhlejších a nejvzpurnějších výzev, které rozhodnou o tom, zda příštích bude 50 let stejně konstruktivních jako oněch předešlých. Anebo vyjádříme-li to jinak, pohlédněme na své problémy ve světle stávajících mechanismů EU a jejich potenciálu vytvářet dalekosáhlé nové politiky a pak se sami sebe ptejme, proč EU nezhmotňuje svůj potenciál a nenaplňuje svůj příslib.", "en": "A Fresh Start for Europe As Europe’s leaders gather in Portugal to put the finishing touches on the new, slimmed down, Reform Treaty, it might be helpful if they all pretended that the last 50 years of European integration had never taken place. Let’s then imagine what Europe needs to do to confront its most pressing challenges, especially if it were able to do so without the political constraints of 50 years of EU deal-making and ramshackle institution-building. On top of that, let us make a major leap of imagination and suppose that even though this scenario of the EU at “Year Zero” means we would not have a half-century of intra-European cooperation to draw on, the nations that today make up the EU would nevertheless be keen to adopt far-reaching joint policies. Let’s suspend our disbelief, then, and try to imagine what Europe could and should be doing to tackle some of the most far-reaching and obstinate policy challenges that will determine whether the next 50 years are as constructive as the last. Or, to put it another way, let���s look at our problems in the light of the EU’s existing mechanisms and its potential for creating far-reaching new policies, and then let’s ask ourselves why the EU isn’t realizing its own potential and delivering the goods."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The social-evaluative judgments increase, the fear of those social-evaluative judgments. Interestingly, some parallel work going on in social psychology: some people reviewed 208 different studies in which volunteers had been invited into a psychological laboratory and had their stress hormones, their responses to doing stressful tasks, measured. And in the review, what they were interested in seeing is what kind of stresses most reliably raise levels of cortisol, the central stress hormone. And the conclusion was it was tasks that included social-evaluative threat -- threats to self-esteem or social status in which others can negatively judge your performance. Those kind of stresses have a very particular effect on the physiology of stress. Now we have been criticized. Of course, there are people who dislike this stuff and people who find it very surprising. I should tell you though that when people criticize us for picking and choosing data, we never pick and choose data. We have an absolute rule that if our data source has data for one of the countries we're looking at, it goes into the analysis. Our data source decides whether it's reliable data, we don't. Otherwise that would introduce bias. What about other countries? There are 200 studies of health in relation to income and equality in the academic peer-reviewed journals. This isn't confined to these countries here, hiding a very simple demonstration. The same countries, the same measure of inequality, one problem after another. Why don't we control for other factors? Well we've shown you that GNP per capita doesn't make any difference.", "cs": "Sociálně-hodnotící posouzení umocňuje strach z těchto sociálně-hodnotících posouzení. Překvapivě, podobný výzkum probíhá v sociální psychologii: bylo vyhodnoceno 208 různých studií, ve kterých byli dobrovolníci pozvání do psychologické laboratoře a byly jim změřeny stresové hormony, jejich reakce na stresové úkoly. A v průzkumu šlo o to, jaké typy stresu nejspolehlivěji zvednou hladinu kortizolu, hlavního stresového hormonu. A závěrem bylo, že to jsou ty úkoly, které představovaly společensko-hodnotící ohrožení -- ohrožení sebedůvěry a společenského postavení, ve kterých ostatní mohou negativně hodnotit váš výkon. Tyto typy stresu mají velmi charaktersitický efekt na fyziologii stresu. Byli jsme také kritizováni. Samozřejmě existují lidé, kterým se naše zjištění nelíbí, a lidé, pro které je překvapující. Měl bych vám říci, že pokud nás lidé kritizují pro výběr dat, tak jsme nikdy nevybírali data. Máme pravidlo, že pokud náš zdroj má data o jedné ze zemí, které studujeme, pak je to zahrnuto do analýzy. Rozhoduje náš zdroj dat, jedná-li se o spolehlivá data, ne my. Jinak by to znamenalo zkreslení. A co ostatní země? Existuje 200 studií o zdraví v závislosti na příjmu a kvalitě v akademických publikacích. A to se netýká pouze těchto zemí, skrývají velmi jednoduchou ukázku. Stejné země, stejná měřítka nerovnosti, jeden problém po druhém. Proč nezkontrolujeme i ostatní faktory? Ukázali jsme, že HNP na hlavu nečiní žádný rozdíl."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Fungují antioxidační doplňky stravy? NIŠ, Srbsko – Vliv stravy na zdraví je znám už od antických Řeků. Lidské tělo některé nezbytné sloučeniny jednoduše nedokáže syntetizovat, takže naše zdraví zčásti závisí na tom, co jíme a pijeme. Antioxidanty, o nichž se věří, že nás pomáhají chránit před rakovinou i před onemocněním srdce, jsou právě takovým prvkem, který musí do našeho těla přijít zvenčí. Studie prokázaly, že existuje pozitivní vazba mezi vyšším příjmem ovoce a zeleniny a nižším rizikem chronického onemocnění. Ovoce a zelenina jsou zdroji řady mikroživin a některé z nich, mimo jiné β-karoten (provitamin vitaminu A), vitamin C, vitamin E a selen, mají jistý potenciál jako antioxidanty. Co je však konkrétně příčinou prospěšnosti ovoce a zeleniny, není jasné. Hlavní úlohou antioxidantů je zabraňovat oxidačnímu poškození buněčných složek, a proto byla předložena teorie, že potravní antioxidanty omezují taková poškození a tím i riziko onemocnění. To podnítilo zájem o možný preventivní potenciál antioxidačních doplňků. Užívání antioxidačních doplňků stravy se ve vyspělých zemích stalo široce rozšířeným. Více než třetina dospělých ve vyspělých zemích dnes konzumuje antioxidační prášky, což je mnohem snazší než jíst ovoce a zeleninu. Bude ale přínos tentýž? Tak jako u každé terapeutické intervence, nejpřesvědčivější a přímý důkaz preventivní účinnosti antioxidačních doplňků vyžaduje randomizované řízené klinické experimenty. Takové experimenty vylučují problémy potravní anamnézy účastníků a mají pod kontrolou účinky známých i neznámých matoucích faktorů. Dosud bylo k ověření domnělých přínosných účinků antioxidačních doplňků provedeno množství studií. Avšak zatímco výsledky epidemiologických studií jsou téměř neměnně kladné, výsledky klinických experimentů zůstávají z valné části neprůkazné. Některé klinické experimenty byly předčasně ukončeny, protože byly pozorovány škodlivé účinky antioxidačních doplňků. Vskutku, převážná část důkazů o preventivním účinku antioxidačních prášků v současnosti vyvolává pochybnosti. Ba mohou být naopak škodlivé a u lidí, kteří je požívají, vyústit ve zvýšení rizika úmrtnosti. Existuje několik možných vysvětlení negativního působení antioxidačních doplňků. Zaprvé, „volné radikály,“ proti nimž antioxidanty působí, plní dvojí biologickou funkci. Tyto volné radikály se v buňkách neustále vytvářejí jako součást jejich běžného fungování. V mírných koncentracích jsou nepostradatelnými zprostředkovateli reakcí, jimiž se naše tělo zbavuje nechtěných buněk.", "en": "Do Antioxidant Supplements Work? NIS, Serbia – The influence of diet on health has been known since the Ancient Greeks. Our bodies simply cannot synthesize many essential compounds, so our health partly depends on what we eat and drink. Antioxidants, which are believed to help protect us against both cancer and heart disease, are one such element that must import into our bodies. Studies have shown that there is a significant positive association between a higher intake of fruits and vegetables and reduced risk of chronic disease. Fruits and vegetables are sources of numerous micronutrients, and some, including b-carotene (a precursor of vitamin A), vitamin C, vitamin E, and selenium, have potential as antioxidants. But what specifically makes fruits and vegetables so beneficial is not clear. The main role of antioxidants is to prevent oxidative damage to cellular components, so it has been proposed that dietary antioxidants decrease such damage and with it the risk of disease. This has stimulated interest in the possible preventive potential of antioxidant supplements. Indeed, consumption of antioxidant supplements in developed countries has become widespread. More than one-third of adults in developed countries now ingest antioxidant pills, which is much easier than eating fruits and vegetables. But will the benefits be the same? As with any therapeutic intervention, the most convincing and direct proof of the preventive efficacy of antioxidant supplements requires randomized, controlled clinical trials. Such trials eliminate the problems of participants’ dietary record and controls the effects of both known and unknown confounding factors. So far, many studies have been conducted to verify the supposed beneficial effects of antioxidant supplements. But, while the results of epidemiological studies have been almost uniformly positive, the results of clinical trials have remained largely inconclusive. Some clinical trials were terminated prematurely because harmful effects of antioxidant supplements were observed. Indeed, the overwhelming evidence currently calls into question the preventive effect of antioxidant pills. On the contrary, they may be harmful, leading to an increased risk of mortality in people consuming them. There are several possible explanations for the negative effect of antioxidant supplements. First, the “free radicals” that anti-oxidants act against perform a dual biological function. Free radicals are produced continuously in all cells as part of their normal functioning. In moderate concentrations, they are essential mediators of reactions by which our bodies eliminate unwanted cells."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And it wasn't until I got to the airport check-in counter, that I realized I didn't have my passport. So I raced home in the snow and ice, 40 minutes, got my passport, raced back to the airport, I made it just in time, but they had given away my seat to someone else, so I got stuck in the back of the plane, next to the bathrooms, in a seat that wouldn't recline, on an eight-hour flight. Well, I had a lot of time to think during those eight hours and no sleep. And I started wondering, are there things that I can do, systems that I can put into place, that will prevent bad things from happening? Or at least if bad things happen, will minimize the likelihood of it being a total catastrophe. So I started thinking about that, but my thoughts didn't crystallize until about a month later. I was having dinner with my colleague, Danny Kahneman, the Nobel Prize winner, and I somewhat embarrassedly told him about having broken my window, and, you know, forgotten my passport, and Danny shared with me that he'd been practicing something called prospective hindsight. It's something that he had gotten from the psychologist Gary Klein, who had written about it a few years before, also called the pre-mortem. Now, you all know what the postmortem is. Whenever there's a disaster, a team of experts come in and they try to figure out what went wrong, right? Well, in the pre-mortem, Danny explained, you look ahead and you try to figure out all the things that could go wrong, and then you try to figure out what you can do to prevent those things from happening, or to minimize the damage. So what I want to talk to you about today are some of the things we can do in the form of a pre-mortem. Some of them are obvious, some of them are not so obvious. I'll start with the obvious ones. Around the home, designate a place for things that are easily lost. Now, this sounds like common sense, and it is, but there's a lot of science to back this up, based on the way our spatial memory works.", "cs": "Přišel jsem na letiště a až u přepážky jsem zjistil, že u sebe nemám pas. Za 40 minut jsem se, na sněhu a ledě, dojel domů, vzal pas a spěchal zpátky na letiště. Stihl jsem to tak tak, ale moje místo už dali někomu jinému, takže jsem seděl až vzadu, vedle záchodků, na sedadle, které se nedalo sklopit, celých 8 hodin. Měl jsem spoustu času na přemýšlení, během těch 8 hodin beze spánku. A začal jsem přemýšlet nad tím, co můžu udělat, jak můžu zabránit tomu, aby se mi děly tyto věci? Nebo alespoň, když už se tyto věci dějí, jak zabránit tomu, aby se z toho stala totální katastrofa. Tehdy jsem o tom začal přemýšlet, ale ujasnil jsem si své myšlenky až asi o měsíc později. Večeřel jsem s kolegou Dannym Kahnemanem, držitelem Nobelovy ceny, a trochu v rozpacích mu vyprávěl o tom, jak jsem rozbil okno, a, jak už víte, zapomněl pas a Danny mi pověděl o tom, jak provozuje tzv. předpokládané ohlédnutí se zpět. Je to něco, co se naučil od psychologa Garyho Kleina, který o tom napsal před několika lety. Říká se tomu pre-mortem. Všichni známe pojem následná analýza. Když se přihodí neštěstí, tým expertů příjde a zjistí, co se stalo špatně. Předčasná analýza, jak mi Danny vysvětlil, je, když se zamyslíte nad tím, co by se všechno mohlo pokazit, a pak zjistíte, co by se dalo udělat, aby jste se této situaci vyhnuli, nebo minimalizovali škody. Dneska bych rád řekl něco o tom, co můžeme udělat před tím, než se něco stane. Něktéré věci jsou samozřejmé, jiné ne tolik. Začnu s těmi samozřejmými. Doma určete daná místa pro věci, které snadno ztrácíte. Tohle zní jako jasná věc a taky je, ale je za tím schovaná věda, přesněji způsob, jakým funguje naše prostorová paměť."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "iwslt16"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jurský park na prodej Ikarosaurus, slavná fosilie létajícího plaza z období triasu, který před deseti lety zmizel z výstavních sálů Amerického přírodopisného muzea, se jednoho krásného zářijového dne objevil v New Yorku. Pro muzeum to byla ohromná sláva. Pro celý systém veřejného školství a vědy to ale bylo také volání na poplach. Pokud nebudou co nejdříve podniknuty rázné kroky, zkameněliny se budou i nadále prodávat lidem, kteří nabídnou nejvyšší cenu. Je smutné, že Spojené státy nejsou v tomto ohledu výjimkou. Celý příběh začíná v roce 1961, kdy na Newjerseyských palisádách, svazích poblíž New Yorku na druhém břehu řeky Hudson, hledali tři mladíci dávné zkameněliny. Tehdy se tam rozšiřoval a zarovnával starý kamenolom. Chlapci šli za buldozerem, který seškrabával nadloží, pod nímž je uložena vrstva křehké břidlice bohaté na zkameněliny. Jednoho dne v ní našli vzácné a ojedinělé pozůstatky dávnověkého plaza s dlouhými žebry, s jejichž pomocí plachtil mezi stromy. Hoši odnesli exemplář do Přírodopisného muzea. Kurátor okamžitě pochopil význam jejich nálezu a pojmenoval jej podle jednoho z chlapců. O třicet let později jeden z hochů, dnes už dospělý muž, onemocněl a potřeboval peníze. Požádal tedy muzeum o odměnu za nález. Když muzeum jeho mnohamilionovou žádost zamítlo, pohrozil žalobou a poukázal na to, že exemplář byl muzeu jen zapůjčen. Podle dokumentace měl pravdu. A tak se muzeum muselo ikarosaura vzdát. Fosilie měla být nabídnuta zájemci s nejvyšší nabídkou. Po téměř deseti letech, když žádné muzeum ani soukromý sběratel nenabídli cenu, která by majitele zkameněliny uspokojila, rozhodl se, že ikarosaura vydraží Aukce ikarosaura celý paleontologický svět naprosto šokovala. Mají mít jednotlivci právo obchodovat s podobnými poklady, a za jakých podmínek? Chlapci našli fosilii na pozemku, který nebyl jejich. Jak potom vůči němu mohou uplatňovat nějaká práva? Proč tento přírodopisný klenot nepatří všem? Proč ho neumístit do nějaké veřejné instituce, kde by jej vědci mohli studovat a veřejnost navždy mohla obdivovat? Americký postoj k fosilním artefaktům je zaostalejší než v mnohých zemích třetího světa. Celnicemi na letištích projde každoročně nespočet koster dinosaurů a fosilií savců a ryb, které jsou prodávány do celého světa lidem, kteří za ně dají nejvíce peněz. Komerční sběratelé zkamenělin z celého světa se houfně sjíždějí na americký Západ a hledají tady zkameněliny ptakopysků, různých masožravců, dinosaurů a čehokoli jiného, co lze výhodně zpeněžit.", "en": "Jurassic Park for Sale One bright day last September, Icarosaurus, the famous fossil of a Triassic Age gliding reptile, which had exited the halls of the American Museum of Natural History a decade earlier, was brought back to New York to roost. Its return was a wake-up call for public education and science everywhere. Unless action is taken, fossils will continue to be sold to the highest bidder. Sad to say, the US is not the only country with this problem. The story begins in 1961 with three teenagers combing the New Jersey Palisades, the cliffs surrounding the Hudson River across from New York City, searching for ancient fossils. An old quarry was being widened and leveled, and the boys followed the bulldozers as they scraped away a stratum of earth to reveal fragile, fossil-bearing shale underneath. One day they found an ancient reptile with long ribs that enabled it to glide between trees. The boys brought the specimen to the Museum of Natural History, where its curator recognized the importance of the find and named it after one of the boys. Three decades later, one of them, now a man, became sick and needed money. He asked the Museum for compensation for the fossil. When his multimillion-dollar demand was refused, he spoke of legal action and claimed the specimen was only on loan to the Museum. The papers proved him correct. So the Museum let Icarosaurus go. The fossil was offered to the highest bidder. After nearly ten years, when no museum or private buyer met his price, the man put Icarosaurus up for sale at auction – a shock to the world of paleontology. When should individuals have the right to buy and sell such a fossil? The boys who found the specimen didn’t own the fossil quarry. So why do they have any rights to it? Why does it not belong to everyone? Why not put it in a public institution where scientists can study it and the public can admire it in perpetuity? American policy on fossil artifacts is more benighted than those of most third world countries. Each year, uncounted skeletons of dinosaurs and fossil mammals and fishes are whisked through airport customs and sold to the highest bidder. International commercial fossil collectors flock to the American West to vacuum up duckbills, carnivores, ceratopsians, and everything that will fetch a price."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Za třetí, pravidla hry by nakonec zemím umožnila znovu zavést jakákoliv restriktivní opatření, když by se ukázalo, že bez nich jsou ohroženy legitimní národní cíle. Starost o uplatnění hledisek ochrany životního prostředí v obchodě, či humanitární cíle, nebo prosté hledání řešení obtížných situací, to vše může vytvořit vhodné podmínky pro rozhodnutí vypadnout z takové hry. Státy, jež využijí této možnosti, budou muset sledovat směrnice, které jinak budou dohadovány multilaterálně. Pokud se Vám zdá tento pohled příliš radikální, uvědomte si prostý fakt, že peněžně-obchodní režim bezprostředně poválečného období byl založen a téměř identických principech. Harry Dexter White a John Maynard Keynes, architekti bretton-woodského systému, rozhodně nezamýšleli vytvořit systém, jehož nejdůležitějším cílem by byla maximalizace mezinárodních toků zboží a kapitálu. Hledali takový systém, který by bránil jednotlivým národům vyvážet své hospodářské obtíže do zemí svých obchodních partnerů, a který by se vyhnul problémům poválečného období: destabilizujícím kapitálovým tokům, extrémně nestálým měnám a eventuálnímu pádu do pasti bilateralismu a protekcionismu. Tato mezinárodní pravidla ponechala dostatek prostoru pro rozvoj národního úsilí ubírat se dále úspěšnými, třebaže rozdílnými stezkami. Západní Evropa si zvolila vlastní integraci a vybudování rozsáhlého sociálního státu. Japonsko západ rychle dohání, se svou typickou odrůdou kapitalismu, kombinující dynamický exportní sektor s nefunkčním a chráněným souborem činností v oblasti služeb a zemědělství. Čína začala růst přímo mílovými kroky, ale teprve poté, co uznala význam soukromých aktivit, třebaže se všem ostatním pravidlům vysmívá. Většina ostatních zemí východní Asie založila svůj ekonomický zázrak na průmyslových politikách, které byly WTO již dávno uvrženy do klatby. Co ale lez za radikální považovat, při zpětném pohledu, byl obrat, který události nabraly během osmdesátých let. Regansko-thatcherovské “revoluce” předznamenaly éru tržního fundamentalismu, jenž ignorovala potřebu pevného uchycení trhů do sítě sociálních a politických institucí. Tržní fundamentalismus pak zplodil sérii mýtů a polopravd: například že uvolnění mezinárodních trhů byla nejjistější cesta ke globální prosperitě; že volné kapitálové toky budou schopny alokovat zdroje efektivně, a to po celé zeměkouli; že mezinárodní finanční trhy budou schopny “obnovit kázeň” a přinutit státy, aby přijaly mnohem zdravější měnové a fiskální politiky; a že všeho toho je možné dosáhnout bez nespravedlností, hospodářské nestability, či rozvrácení domácích sociálních opatření. Ani historie, ani žádná z nedávných událostí nijak nepotvrzují žádná z těchto očekávání. Co na tom ale záleží.", "en": "Third, the rules of the game would allow countries to reimpose restrictions at the border when not doing so would jeopardize a legitimate national objective. Concern for the environmental implications of trade, humanitarian objections, or adjustment difficulties might all constitute grounds for an opt-out of this kind. Governments exercising this option would have to follow guidelines that would be negotiated multilaterally. If this sounds radical, consider the fact that the monetary/trade regime of the immediate postwar period was founded on almost identical principles. Harry Dexter White and John Maynard Keynes, the architects of the Bretton Woods system, did not contemplate a regime whose main purpose was to maximize the international flow of goods and capital. They sought a system that would prevent nations from exporting their economic difficulties to their trading partners and which would avoid the problems of the interwar period: destabilizing capital flows, excessively volatile currencies, and an eventual descent into bilateralism and protectionism. These international rules left enough space for national development efforts to proceed along successful but divergent paths. Western Europe chose to integrate within itself and to erect an extensive welfare state. Japan caught up with the West with its own distinctive brand of capitalism, combining a dynamic export sector with an inefficient and protected set of activities in services and agriculture. China began to grow by leaps and bounds once it recognized the importance of private initiative, even though it flouted every other rule in the guidebook. Much of the rest of East Asia generated an economic miracle relying on industrial policies that have since been banned by the WTO. What was radical, with hindsight, was the turn that events took during the 1980s. The Reagan and Thatcher \"revolutions\" presaged an era of market fundamentalism that ignored the need to embed markets in social and political institutions. Market fundamentalism spawned a series of myths and half-truths: that freeing up international markets was the surest way to global prosperity; that free capital flows would allocate resources efficiently around the globe; that international financial markets would \"discipline\" governments to adopt more sound monetary and fiscal policies; and that all of this could happen without significant inequities, economic instability, or disruptions to domestic social arrangements. Neither history nor recent evidence provides much support for any of these propositions. No matter."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Neposledním v řadě škodlivých důsledků Bushovy doktríny je skutečnost, že se obejde bez potřeby veřejně dokazovat opodstatněnost agresivních záměrů. Invaze do Iráku byla zdůvodněna stejně podvodnými důkazy, jaké byly předloženy i v případě Kosova. Celkově se domnívám, že jsem měl pravdu, když jsem se postavil proti válce v Kosovu. Byla to zpátečnická odpověď na skutečný mezinárodní problém: jak rozumně civilizovaným způsobem udržet pohromadě mnohonárodnostní či mnohonáboženské státy. Kosované od roku 1999 odmítali srbské nabídky autonomie, protože si byli jisti, že Američané jejich nezávislost podpoří. Západní země se musí seriózněji zabývat otázkou, jak dalece by měly tlačit na dodržování lidských práv ve státech, které mají sílu i vůli bránit svou územní celistvost. Je to totiž Západ, kdo se pod americkým vedením projevil jako bezohledná a rušivá síla v mezinárodních otázkách. Čína by rozhodně měla přiznat Tibetu větší autonomii – je však stavění dalajlámy do role světového vůdce nebo vyhrožování bojkotem pekingské olympiády nejlepším způsobem, jak Tibeťanům zajistit lepší osud nebo jak přimět Číňany ke spolupráci v otázkách, které jsou mnohem důležitější než status Tibetu? Aktivisté, které rozohňuje spravedlnost jejich kauzy, se nad těmito otázkami zamýšlet nebudou. Světoví vůdci by je však měli brát vážně.", "en": "Not the least damaging consequence of the Bush doctrine is that it dispenses with the need for public proof of aggressive intent. The Iraq invasion was justified by the same use of fraudulent evidence as was displayed in Kosovo. On balance, I believe that I was right to oppose the Kosovo war. It was a regressive answer to a genuine international problem: how to hold together multi-ethnic/religious states in a reasonably civilized way. Since 1999, Kosovars have rejected Serbian offers of autonomy, because they were confident of American support for independence. Western countries must consider more seriously how far they should press their human rights agenda on states with both the power and the will to defend their territorial integrity. Under American leadership, it is the West that has emerged as the restless, disturbing force in international affairs. China should certainly grant Tibet more autonomy; but is pumping up the Dalai Lama into a world leader or threatening to boycott the Beijing Olympics the best way to secure a better deal for Tibetans, or to obtain Chinese cooperation on matters that are far more important than Tibet’s status? Activists, impassioned by the justice of their cause, will not consider these questions. But world leaders should take them seriously."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Nereálnost „reálného“ hospodářského cyklu LONDÝN – Když před kongresovým výborem Spojených států před časem vypovídal bývalý šéf Federálního rezervního systému Alan Greenspan, prohlásil, že nedávná finanční krize rozmetala na kusy jeho „intelektuální strukturu“. Tuze rád bych pochopil, co tím měl na mysli. A protože jsem zatím neměl příležitost se ho zeptat, musím se spolehnout na jeho memoáry s názvem Věk turbulencí . Tato kniha však vyšla v roce 2007 – tedy pravděpodobně dříve, než se jeho intelektuální struktura rozpadla. Greenspan ve svých pamětech prozradil, že jeho oblíbeným ekonomem je Joseph Schumpeter, autor konceptu „tvořivé destrukce“. Greenspan shrnuje Schumpeterovo myšlení slovy, že „tržní ekonomika ustavičně zevnitř revitalizuje sama sebe tím, že se zbavuje starých a krachujících podniků a poté přesměrovává zdroje do podniků novějších a produktivnějších“. Greenspan prý byl svědkem „bezpočtu opakování tohoto modelu pokroku a zakrňování“. Kapitalismus žene lidský stav kupředu, tvrdil Schumpeter, prostřednictvím „trvalé smršti tvořivé destrukce“, kterou přirovnal k darwinovskému procesu přirozeného výběru zajišťujícího „přežití nejschopnějších“. Jak říká Greenspan, „ostřejší hrany“ tvořivé destrukce obrousila legislativa spojená s programem New Deal Franklina Roosevelta, avšak po vlně deregulací v 70. letech získala Amerika velkou část svého podnikavého a riskujícího étosu zpět. Jak Greenspan dále poznamenává, byl to boom internetových společností v 90. letech, který „dal Schumpeterově představě tvořivé destrukce konečně širokou platnost“. Týž Greenspan ovšem v roce 1996 varoval před „iracionální marnotratností“ a poté jako šéf Fedu neučinil nic, aby ji udržel na uzdě. Zmíněný pojem i Greenspanova nečinnost dávají smysl ve světle jeho (nyní otřeseného) intelektuálního systému. Trvalou smršť tvořivé destrukce si nelze představit jinak než v kontextu koloběhu boomů a krachů. Raní teoretikové hospodářských cyklů to chápali. (Sám Schumpeter napsal v roce 1939 na toto téma tlustou, do značné míry nezáživnou knihu.) V klasické teorii hospodářských cyklů zahajuje boom řada vynálezů – v osmnáctém století to byly mechanické tkalcovské stavy a spřádací stroje, v devatenáctém železnice, ve dvacátém automobily. Konkurenční tlaky a dlouhá doba, než se projeví náklady fixního kapitálu, však násobí optimismus, což vede k větším investicím, než jaké jsou ve skutečnosti ziskové.", "en": "The Unreality of the “Real” Business Cycle LONDON – Testifying recently before a United States congressional committee, former Federal Reserve Chairman Alan Greenspan said that the recent financial meltdown had shattered his “intellectual structure.” I am keen to understand what he meant. Since I have had no opportunity to ask him, I have to rely on his memoirs, The Age of Turbulence , for clues. But that book was published in 2007 – before, presumably, his intellectual structure fell apart. In his memoirs, Greenspan revealed that his favorite economist was Joseph Schumpeter, inventor of the concept of “creative destruction.” In Greenspan’s summary of Schumpeter’s thinking, a “market economy will incessantly revitalize itself from within by scrapping old and failing businesses and then reallocating resources to newer, more productive ones.” Greenspan had seen “this pattern of progress and obsolescence repeat over and over again.” Capitalism advanced the human condition, said Schumpeter, through a “perennial gale of creative destruction,” which he likened to a Darwinian process of natural selection to secure the “survival of the fittest.” As Greenspan tells it, the “rougher edges” of creative destruction were legislated away by Franklin Roosevelt’s New Deal, but after the wave of de-regulation of the 1970’s, America recovered much of its entrepreneurial, risk-taking ethos. As Greenspan notes, it was the dot-com boom of the 1990’s that “finally gave broad currency to Schumpeter’s idea of creative destruction.” This was the same Greenspan who in 1996 warned of “irrational exuberance” and, then, as Fed chairman, did nothing to check it. Both the phrase and his lack of action make sense in the light of his (now shattered) intellectual system. It is impossible to imagine a continuous gale of creative destruction taking place except in a context of boom and bust. Indeed, early theorists of business cycles understood this. (Schumpeter himself wrote a huge, largely unreadable book, with that title in 1939.) In classic business-cycle theory, a boom is initiated by a clutch of inventions – power looms and spinning jennies in the eighteenth century, railways in the nineteenth century, automobiles in the twentieth century. But competitive pressures and the long gestation period of fixed-capital outlays multiply optimism, leading to more investment being undertaken than is actually profitable."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Chucpe eurozóny a MMF LONDÝN – Tvůrci politik ani politici v& eurozóně nepochybují: svůj díl práce na podporu strádajících členů měnové unie odvedli zvětšením jejího záchranného fondu, Evropského stabilizačního mechanismu (ESM). Teď nadešel čas, aby se předvedl zbytek světa – tedy Mezinárodní měnový fond – a vyložil na stůl další peníze. Právě tak evropští ministři financí argumentují na zasedáních MMF a Světové banky ve Washingtonu. Řečeno jinak, evropští představitelé pokládají za jisté, že MMF by měl eurozónu podpořit, jako by okolní svět měl jakousi povinnost tak učinit. Ve skutečnosti platí, že i kdyby se vlády eurozóny dokázaly dohodnout na mnohem výraznějším zvětšením ESM, existují pádné důvody, proč by se MMF měl nabídky další podpory zdržet. Evropští lídři se nedokážou rozhodnout, jestli je eurozóna federací podobnou Spojeným státům, anebo seskupením nezávislých států. Nezřídka eurozónu pochvalně srovnávají s& jinými vyspělými ekonomikami. Argumentují tím, že členské státy eurozóny jako celek mají nižší rozpočtový deficit než USA a Velká Británie a podobnou hladinu veřejného dluhu. Na rozdíl od USA a Británie hospodaří eurozóna v& úhrnu s& přebytkem obchodní bilance (takže si, jak tvůrci politik s& oblibou říkají, „nežije nad poměry“).", "en": "Eurozone Chutzpah and the IMF LONDON – Eurozone policymakers and politicians are in no doubt: they have done their part to support the currency union’s struggling members by increasing the size of its rescue fund, the European Stability Mechanism (ESM). Now it is time for the rest of the world – that is, the International Monetary Fund – to step up and put additional funds on the table, and European finance ministers are making that case at the IMF/World Bank meetings in Washington European officials, in other words, take for granted that the IMF should support the eurozone, as if the rest of the world had some kind of duty to do so. In reality, even if eurozone governments could agree on a much larger increase in the ESM’s size, there are compelling reasons why the IMF should refrain from offering any further support. & & & Europe’s leaders cannot decide if the eurozone is a federation akin to the United States or a group of independent states. They frequently compare the eurozone favorably to other developed economies. Eurozone members as a whole, they argue, have a lower budget deficit than the US and the United Kingdom, and a similar level of public debt. Unlike the US and the UK, the eurozone in aggregate is running a current-account surplus (it is, as policymakers like to say, living “within its means”)."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Budíček pro ECB Předseda Federálního rezervního úřadu Ben Bernanke připustil, aby jej akciové trhy přiměly k obrovskému snížení úrokových sazeb o 75 bazických bodů pouhý týden před řádně plánovanou schůzkou výboru Fedu pro volný trh, který má rozhodovací pravomoc. Prezident Evropské centrální banky Jean-Claude Trichet by nikdy nedopustil, aby se v ECB stalo totéž – to on manipuluje trhy, ne trhy jeho. Ba zatímco americká ekonomika je zjevně ve stavu volného pádu, Trichet odborovým svazům v eurozóně vyhrožuje preventivním zvyšováním úrokových sazeb, nebudou-li se chovat, jak on považuje za vhodné. Tyto výhrůžky mohou působit kontraproduktivně na dosahování stability cen v ekonomice eurozóny, tedy primárního cíle centrální banky. Prezident ECB například ve snaze dodat důvěryhodnosti výhrůžkám, že vprostřed globálního zpomalení zvýší sazby, využívá tiskových konferencí k tomu, aby světu vykládal, jak silný je evropský růst. Kromě toho, že toto tvrzení o síle růstu je na štíru se skutečností, povzbuzuje odborové svazy k tomu, aby žádaly ještě vyšší mzdy. Proč by je neměly chtít, když se daří tak dobře, jak Trichet tvrdí? Trichet si práci komplikuje i tím, že nadsazuje evropské inflační riziko. Jeho kolega z Rady guvernérů ECB, prezident Bundesbanky Axel Weber, zdá se, pochytil, že čím víc představitelé ECB zdůrazňují inflační obavy, tím víc budou odborové svazy žádat. Nedávno tedy zmírnil rétoriku a upozornil, že inflační tlaky v eurozóně by se neměly „přehnaně dramatizovat“. Svatá pravda! Nejzávažnější ekonomická skutečnost, jíž dnes ECB čelí, je fakt, že americká ekonomika klesá střemhlav do vážného propadu – Bernankeho neočekávaný škrt to jasně dosvědčuje. Myslet si, že globální hospodářství – včetně Evropy – jeho dopadům unikne, odporuje ekonomické logice. Jak bude evropský růst zpomalovat, zeslábnou také inflační tlaky. Trichet by se tedy měl uvolnit, přestat vyhrožovat ostatním a nechat hospodářské zpomalení, aby pracovalo za něj. I když budou mzdy a ceny v Evropě nejisté, globální zpomalení sníží ceny energií, komodit a potravin na světových trzích, což jsou všechno faktory stojící za současnými vyššími úrovněmi evropské inflace. Cena ropy už z vrcholů, jichž dosahovala na počátku roku, výrazněji klesla. Rozvíjející se zpomalení ale není jediným důvodem, proč je hrozba vystřelující spirály mezd a cen v Evropě přehnaná. Německo zažívá klíčová jednání o mzdách s odbory veřejného sektoru.", "en": "A Wake-Up Call for the ECB Federal Reserve Chairman Ben Bernanke has allowed global stock markets to railroad him into a whopping 75-basis-point cut in interest rates just one week before the regularly scheduled meeting of the Fed’s decision-making Open Market Committee. European Central Bank President Jean-Claude Trichet would never allow this to happen to the ECB – he manipulates markets; markets don’t manipulate him. Indeed, with America’s economy in apparent freefall, Trichet is threatening euro-zone trade unions with pre-emptive interest-rate hikes unless they behave as he sees fit. These threats may be proving counter-productive to the achievement of price stability in the euro-zone economy, the central bank’s primary objective. For example, to make his threats of an interest-rate hike in the midst of a global slowdown credible, the ECB president is using his press conferences to tell the world how strong European growth is. Besides being at odds with reality, the claim of strong growth actually encourages the trade unions to ask for even higher wages. And why shouldn’t they if things are as good as Trichet claims? Trichet also makes his job more difficult for himself by talking up Europe’s inflationary threat. His colleague on the ECB Governing Council, Bundesbank president Axel Weber, seems to have gotten the message that the more ECB officials talk up inflationary fears, the more the trade unions will ask. So he recently toned down his rhetoric by warning that euro-zone inflationary pressures should not be “over-dramatized.” How true! The essential economic reality confronting the ECB today is that the American economy is falling headlong into a serious slump – Bernanke’s surprise cut speaks volumes to this. It defies economic logic to think that the global economy – including Europe – will escape its consequences. As European growth slows, so will inflationary pressures. So Trichet should relax, stop threatening others, and let the economic slowdown do the work for him. Even with sticky wages and prices in Europe, the global slowdown will reduce energy, commodity, and food prices on world markets, all of which are important factors behind currently elevated European inflation levels. The crude oil price already has dropped substantially from its highs at the beginning of the year. But the evolving slowdown is not the only reason the threat of a wage-price spiral in Europe is overblown. Germany is facing a key wage negotiation with public-sector unions."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "You were ultimately rescued by an elderly person and reunited with the family. And we succeeded in planting this memory in the minds of about a quarter of our subjects. And you might be thinking, well, that's not particularly stressful. But we and other investigators have planted rich false memories of things that were much more unusual and much more stressful. So in a study done in Tennessee, researchers planted the false memory that when you were a kid, you nearly drowned and had to be rescued by a life guard. And in a study done in Canada, researchers planted the false memory that when you were a kid, something as awful as being attacked by a vicious animal happened to you, succeeding with about half of their subjects. And in a study done in Italy, researchers planted the false memory, when you were a kid, you witnessed demonic possession. I do want to add that it might seem like we are traumatizing these experimental subjects in the name of science, but our studies have gone through thorough evaluation by research ethics boards that have made the decision that the temporary discomfort that some of these subjects might experience in these studies is outweighed by the importance of this problem for understanding memory processes and the abuse of memory that is going on in some places in the world. Well, to my surprise, when I published this work and began to speak out against this particular brand of psychotherapy, it created some pretty bad problems for me: hostilities, primarily from the repressed memory therapists, who felt under attack, and by the patients whom they had influenced. I had sometimes armed guards at speeches that I was invited to give, people trying to drum up letter-writing campaigns to get me fired. But probably the worst was I suspected that a woman was innocent of abuse that was being claimed by her grown daughter. She accused her mother of sexual abuse based on a repressed memory. And this accusing daughter had actually allowed her story to be filmed and presented in public places. I was suspicious of this story, and so I started to investigate, and eventually found information that convinced me that this mother was innocent. I published an exposé on the case, and a little while later, the accusing daughter filed a lawsuit.", "cs": "Nakonec jste byli zachráněni starší osobou a navráceni rodině. Uspěli jsme ve vštípení této vzpomínky v myslích přibližně čtvrtiny subjektů. A můžete si říkat, dobrá, to není nijak zvlášť stresující. Ale my a další badatelé jsme vštípili rozvinuté klamné vzpomínky věcí, které byly mnohem neobvyklejší a mnohem více stresující. Takže, ve studii provedené v Tennessee výzkumníci vštípili klamnou vzpomínku, že jako děti jste se skoro utopili a museli jste být zachráněni plavčíkem. Ve studii v Kanadě, pro změnu, výzkumníci vštípili klamnou vzpomínku, že když jste byli dítětem, stalo se vám něco tak hrozného, jako je napadení zlým zvířetem, uspěli přibližně s polovinou subjektů. Studie v Itálii, výzkumníci zaseli falešnou vzpomínku, že když jste byli malí, stali jste se svědkem posedlosti ďáblem. Chtěla bych doplnit, že to možná vypadá, jako že my traumatizujeme tyto experimentální subjekty ve jménu vědy, ale naše studie prošly důkladným ohodnocením za strany etických komisí, které rozhodly, že dočasné psychické obtíže, které mohly některé z pokusných subjektů prožít v našich studiích, jsou převáženy důležitostí tohoto problému, pochopení procesů zapamatování a zneužívání paměti, které se děje na mnoha místech na světě. No, k mému údivu, když jsem tuto práci publikovala, a začala otevřeně vystupovat proti tomuto konkrétnímu typu psychoterapie, způsobilo mi to poměrně vážné problémy: nepřátelství, především ze strany utlačovaných terapetů paměti, kteří se cítili být pod útokem, a ze strany pacientů, kteří byli pod jejich vlivem. Občas mě na přednášky, kam jsme pozvána, doprovází ozbrojená stráž, lidé píší petice za mé propuštění ze zaměstnání. Ale možná nejhorší bylo, když jsem měla podezření, že jedna žena byla nevinná v případu zneužití, které proti ní vznesla její dospělá dcera. Ta obžalovala svou matku ze sexuálního zneužití založeném na potlačované vzpomínce. A tato dcera dala svolení k zfilmování a veřejnému publikování svého příběhu. Měla jsem podezření ohledně tohoto příběhu, a tak jsem začala vyšetřovat, a nakonec jsem našla informaci, která mne přesvědčila, že tato žena byla nevinná. Vydala jsem prohlášení odhalující tento případ, a chvíli na to na mě podala žalující dcera žalobu."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "We've heard a lot recently about hunch and instinct and blink-like sudden moments of clarity, but, in fact, a lot of great ideas linger on, sometimes for decades, in the back of people's minds. They have a feeling that there's an interesting problem, but they don't quite have the tools yet to discover them. They spend all this time working on certain problems, but there's another thing lingering there that they're interested in, but can't quite solve. Darwin himself, in his autobiography, tells the story of coming up with the idea for natural selection as a classic eureka moment. He's in his study, it's October of 1838, and he's reading Malthus, actually, on population. And all of a sudden, the basic algorithm of natural selection kind of pops into his head, and he says, \"Ah, at last, I had a theory with which to work.\" That's in his autobiography. About a decade or two ago, a wonderful scholar named Howard Gruber went back and looked at Darwin's notebooks from this period. Darwin kept these copious notebooks, where he wrote down every little idea he had, every little hunch. And what Gruber found was that Darwin had the full theory of natural selection for months and months and months before he had his alleged epiphany reading Malthus in October of 1838. There are passages where you can read it, and you think you're reading from a Darwin textbook, from the period before he has his epiphany.", "cs": "V poslední době se hodně mluví o tušení a instinktech i o momentech náhlého osvícení i když ve skutečnosti mnoho skvělých nápadů čeká, někdy celá desetiletí někde na pozadí mysli. Lidé mají tušení zajímavého problému ale ještě nemají dostatek nástrojů pro jejich objevení. Stráví všechen čas prací na jistých problémech, ale v hlavě jim leží ještě jeden problém, který je zajímá, ale ještě jej neumí vyřešit. Skvělým důkazem toho je Darwin. Darwin osobně ve své autobiografii vypráví o tom, jak přišel na nápad přirozené selekce typickým \"heuréka\" momentem. Sedí ve své pracovně, je říjen roku 1838, a čte Malthusovu esej o populaci. Náhle, z ničeho nic, mu vyskočí v hlavě základní algoritmus přirozené selekce, a řekne si: \"Aha, konečně mám teorii, se kterou se dá pracovat.\" To je v jeho autobiografii. Asi před dvaceti lety se jeden skvělý učenec jménem Howard Gruber začetl do starších Darwinových poznámek z toho období. Darwin si vedl rozsáhlé zápisníky, do kterých zaznamenával každý drobný nápad, každé tušení, Co Gruber objevil bylo, že Darwin už znal celou teorii přirozeného výběru mnoho měsíců před tím, než měl ono údajné zjevení, když četl Malthuse v říjnu 1838. V zápiscích jsou pasáže, nad kterými máte pocit, že čtete učebnici darwinismu, a přitom jsou ještě z doby před \"zjevením\"."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Počátky těchto trendů lze vystopovat v 80. letech minulého století, kdy americký prezident Ronald Reagan a britská ministerská předsedkyně Margaret Thatcherová začali uskutečňovat strukturální reformy s cílem posílit konkurenční schopnost tím, že své ekonomiky odkloní od průmyslové výroby a potlačí moc odborů. Jenže ač byly tyto reformy v jistých ohledech oprávněné – vzpomeňme na „stagflaci“ 70. let –, pro zmírnění jejich sociálních dopadů se udělalo málo. Tento politický nedostatek, prohloubený účinky technologického pokroku, vedl k tomu, co ekonom Dennis J. Snower nazývá „rozbíhavostí“ hospodářské a sociální trajektorie: i když HDP stoupal, mzdy a vyhlídky na zlepšení poměrů pro rozsáhlé segmenty populace stagnovaly nebo se zhoršovaly. Například Economic Policy Institute uvádí, že v USA se čistá produktivita v letech 1979 až 2018 zvýšila o 70 %, ale reálné hodinové mzdy stouply jen o 12 %. Dnes je 14 % Američanů – z více než poloviny lidé tmavé pleti – „pracující chudina“ (osoby pracující na plný úvazek s příjmy nižšími než 200 % hranice chudoby). Se špatně placenou prací a malou nadějí na posun k lepšímu vězí rostoucí podíl lidí v určitém předpeklí, neboť vydělávají příliš málo, aby vyšli s penězi, ale zároveň příliš mnoho, aby získali nárok na státní podporu. Postupně se prohlubuje jejich ekonomická, sociální a kulturní izolace, jsou čím dál dopálenější na prosperující elity a snadno podléhají svodům neonacionalistických populistů a aspirujících autoritářů. Tento vývoj je nejvýraznější v USA, kde přispěl ke zvolení prezidenta Donalda Trumpa, a v Británii, kde živil podporu brexitu. Postihuje dnes ale všechny vyspělé ekonomiky, rozděluje společnosti a brzdí jejich rozvoj, jelikož Thatcherovou a Reagana si za vzor vzala velká část západního světa. Nic z toho by nemělo překvapovat. Sociolog Ralf Dahrendorf v roce 1995 popsal „zvrácená rozhodnutí“ vyžadovaná globalizací. Aby si země získaly a udržely schopnost konkurovat na mezinárodních trzích, podotkl, musí zdroje využívat způsoby, které ohrožují sociální soudržnost a politickou svobodu. Tato rozhodnutí vedla například k nové formě nerovnosti, již Dahrendorf nazýval „znerovňováním“: „budování cest na vrchol pro některé a kopání jam pro jiné, vytváření trhlin, štěpení“.", "en": "These trends can be traced back to the 1980s, when US President Ronald Reagan and UK Prime Minister Margaret Thatcher began to pursue structural reforms that aimed to boost competitiveness by rebalancing their economies away from manufacturing and curbing the power of unions. But, while those reforms were in some ways warranted – recall the “stagflation” of the 1970s – little was done to mitigate their social consequences. This policy failure, exacerbated by the effects of technological progress, led to what the economist Dennis J. Snower calls as the “decoupling” of economic and social trajectories: even as GDP grew, real wages and prospects for advancement stagnated or deteriorated for large swaths of the population. For example, the Economic Policy Institute reports that, from 1979 to 2018, net productivity in the US rose 70%, but real hourly wages increased by only 12%. Today, 14% of Americans – more than half of whom are people of color – are “working poor” (full-time workers with incomes that are less than 200% of the poverty line). With low-paying jobs and little hope of getting ahead, a growing share of people are stuck in a kind of limbo, earning too little to make ends meet, but too much to qualify for government support. Over time, they become economically, socially, and culturally isolated, increasingly resentful of the prosperous elites, and vulnerable to appeals by neo-nationalist populists and aspiring authoritarians. This dynamic is most pronounced in the US, where it contributed to the election of President Donald Trump, and in the UK, where it fueled support for Brexit. But, with much of the Western world having followed Thatcher and Reagan’s example, it is now afflicting all developed economies, dividing societies and stunting their development. None of this should be surprising. In 1995, the sociologist Ralf Dahrendorf described the “perverse choices” demanded by globalization. To become and remain competitive in international markets, he observed, countries had to use resources in ways that threatened social cohesion and political freedom. These choices led, for example, to a new form of inequality that Dahrendorf called inequalization: “building paths to the top for some and digging holes for others, creating cleavages, splitting.”"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Tady nejde o ekonomiku, blázne! Gerhard Schröder zůstane německým kancléřem, ale jeho většina v parlamentu výrazně zeštíhlela. Jeho sociální demokraté (SDP) získali 38,5 procent hlasů, stejně jako křesťanští demokraté (CDU/CSU) jeho protikandidáta Edmunda Stoibera. Hlavním důvodem Schröderova vítězství je to, že jeho koaliční partner, Strana zelených, posílil o trochu více než Svobodní demokraté (FPD), kteří by jinak téměř určitě vytvořili středopravicovou vládu s CDU/CSU. Panna nebo orel? Vypadá to, jako by se němečtí voliči nedokázali rozhodnout a hodili si mincí. V důsledku toho SPD oslabila a SDU/CSU posílila - a teď nikdo neví, co většina Němců vlastně chce. Zatímco parlamentní většiny v dalších členských zemích EU jako Británie, Francie, Itálie či Spanělsko jsou na první pohled jasné, v Německu je to jinak. Jako by to svědčilo o jeho duševním rozpoložení: je zablokované. Volební výsledky tuto paralýzu dost možná zafixovaly na celé volební období nového parlamentu (2002-2006). Tento výsledek už předznamenaly předchozí volby. V nich šlo o všechno možné, jen ne o skutečné a naléhavé problémy Německa. Schröder, který ještě v srpnu rozhodně na vítěze nevypadal, se zoufale snažil zbavovat se všech pro něj nebezpečných témat - konkrétně nízkého růstu a vysoké nezaměstnanosti. Nakonec se mu to podařilo, když ve své kampani finišoval na protiamerické notě a prohlašoval, že za jeho kancléřství Německo nikdy nepodpoří použití síly proti Iráku i kdyby vojenskou akci posvětila OSN. Tady nejde o ekonomiku, blázne! Je to vůbec poprvé v poválečných dějinách Německa, co ve spolkových volbách sehrála takovou roli zahraniční politika. Jistě, v 50. letech minulého století slavil Konrad Adenauer úspěchy se svou politikou západní integrace a na počátku 70. let tady byl Willy Brandt a jeho Ostpolitik . To ale byly udržitelné politiky, ne taktické piruety. Dokázaly totiž, že Spolková republika je odpovědným aktérem v evropské i světové politice a posílily její mezinárodní renomé. Tentokrát nejde o angažovanost, ale o neangažovanost.", "en": "It's not the economy, stupid! Gerhard Schröder will remain the German Chancellor, but his majority in Parliament has become extremely narrow. His Social Democrats (SPD) got 38.5 per cent of votes, and so did the Christian Democrats (CDU/CSU) of his rival candidate Edmund Stoiber. The main reason why Schröder won is that his coalition partner, the Greens, became slightly stronger than the Free Democrats (FDP) who would otherwise most probably have formed a center-right government with the CDU/CSU. Heads or tails? It looks as if the German electorate had refused to make up their mind and had instead tossed up a coin. As a result, the SPD was weakened and the CDU/CSU strengthened - and now, nobody knows exactly what most Germans do want. While Parliament majorities in other EU member states like Britain, France, Italy and Spain are clear, they are not in Germany. This seems to be symptomatic of the country's state of mind: it is blocked. The election result may have fixed that paralysis for the next term of Parliament (2002 - 2006). The preceding election campaign had foreshadowed that outcome. It was about everything, except for Germany's real and pressing problems. Schröder, who still seemed to be on the losing side in August, desperately tried to get rid of what were the most dangerous issues for him, namely, low growth and high unemployment. He finally succeeded in doing so when he chose to campaign on an anti-American platform, declaring that under his Chancellorship Germany would not support any use of force against Iraq even if a military campaign were authorised by the UN. It's not the economy, stupid! It is the first time in post-war German history foreign policy has played such a crucial role in federal elections. Certainly Konrad Adenauer was successful in the 1950s with his politics of Western integration, and so was Willy Brandt with his Ostpolitik in the early 1970s. But these were sustainable strategies, not tactical pirouettes. They proved the Federal Republic to be a responsible player in European and world politics and strengthened its international reputation. This time, the issue was not involvement but disengagement."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Ať už tomu opravdu věří, nebo ne, noví postkomunističtí členové EU to viděli jinak. Pro ně bylo členství v NATO a EU součástí protiruského balíku, stejně jako v 50. letech pro západoevropské státy. Kdykoliv Německo zašlo v politice uvolňování napětí s Ruskem příliš daleko, vzplály emoce. V reakci na dohodu o vybudování plynovodu Nord Stream v roce 2005 označil tehdejší ministr zahraničí Polska Radek Sikorski tento pakt za novou verzi smlouvy Ribbentrop-Molotov z roku 1939. Ačkoliv o členství v NATO požádala v roce 2008 také Ukrajina, ruskou intervenci to nevyprovokovalo. Válka v Gruzii však rozdělila ukrajinskou politickou garnituru na tři části: na ty, kdo upřednostňovali sbližování se Západem, na ty, kdo dávali přednost Rusku, a na ty, kdo preferovali politiku vyvažování. Dopady finanční krize tato napětí dále prohloubily. Žádná část světové ekonomiky přitom nebyla zasažena citelněji než bývalá sovětská sféra. Když se zhroutilo globální úvěrování, jako první byli odstřiženi nejkřehčí vypůjčovatelé. A protože krátce poté následoval kolaps cen komodit, utrpěly „tranzitivní ekonomiky“ zničující šok. Rusko jako jeden z největších vývozců ropy a plynu patřilo k nejhůře zasaženým. Po ponížení spojeném s finančními krizemi koncem 90. let se však Putin již dříve zasadil o to, aby bylo Rusko vyzbrojené značnými dolarovými rezervami – třetími nejvyššími po Číně a Japonsku. Rezervy v objemu 600 miliard dolarů umožnily Rusku přestát bouři roku 2008 bez pomoci zvenčí. To ovšem neplatilo pro jeho bývalé satelity.", "en": "Whether or not they truly believe it, the EU’s new post-communist members saw it differently. For them, NATO and EU membership were part of an anti-Russian package, just as they had been for West European countries in the 1950s. Whenever Germany pushed détente with Russia too far, tensions flared. In response to the agreement in 2005 to construct the Nord Stream gas pipeline, Poland’s then-foreign minister, Radek Sikorski, denounced it as a new version of the 1939 Molotov-Ribbentrop Pact. Although Ukraine, too, applied for NATO membership in 2008, it did not provoke Russian intervention. But the war in Georgia split the Ukrainian political class three ways, between those who favored alignment with the West, those who favored Russia, and those who preferred a policy of balance. These tensions were further exacerbated by the impact of the financial crisis. No part of the world economy was hit harder by that crisis than the former Soviet sphere. When global lending imploded, the most fragile borrowers were cut off first. Followed closely by a collapse in commodity prices, it dealt a devastating shock to the “transition economies.” As one of the world’s largest oil and gas exporters, Russia was one of the worst affected. But after the humiliation of the financial crises of the late 1990s, Putin had seen to it that Russia was armed with substantial dollar reserves – the third largest after China and Japan. Reserves of $600 billion enabled Russia to ride out the storm of 2008 without external help. The same was not true of its former satellites."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "U velkých environmentálních problémů včetně destrukce úrodné ornice a globální produkce plastů například zatím nebyly stanoveny globální dohody a cíle. Takové dohody přitom budou nezbytné k tomu, aby SDG zohledňovaly lidská práva, životní prostředí a rozvoj jako jeden celek. Vědci a organizace občanské společnosti vyzývají k obrácení trendu degradace půdy do roku 2020 a naléhavě požadují, aby se v OSN sešla alespoň jedna mezinárodní expertní komise, která by tento stěžejní aspekt globální potravinové bezpečnosti řešila. Každý rok je v důsledku nadužívání hnojiv ztraceno 12 milionů hektarů půdy – což je oblast velikosti Rakouska a Švýcarska. Ekologické dopady dále zvyšuje farmaření ve velkém měřítku. Také sociální důsledky mohou být kruté: vystěhovávání, ztráta obživy a násilné konflikty. Rovněž používání plastů je nutné držet na uzdě. Od 50. let se jejich celosvětová produkce stonásobně zvýšila. Každý rok se vyrobí více než 280 milionů tun plastů, přičemž obrovské množství postupně proniká do spodní vody, řek a oceánů – a pak po potravním řetězci dále vzhůru. Ačkoliv plasty nejsou biologicky rozložitelné, ani jedna země se nezavázala, že bude bránit jejich pronikání do životního prostředí. Další do značné míry neprobádanou možností by bylo stanovení cílů pro utlumení ekologicky i sociálně škodlivých dotací. Tyto dotace – například ty, které poskytuje společná zemědělská politika Evropské unie – dosahují celosvětově objemu stamiliard dolarů, přičemž jen vyčerpávají rozpočty a chudým lidem nic nepřinášejí. Jejich seškrtáním by se nejen odstranily zvrácené podněty, ale zároveň by se uvolnily peníze na školství, všeobecnou zdravotní péči a infrastrukturu ve venkovských oblastech, kde jsou zapotřebí k vytváření příjmových příležitostí. Bohužel není pravděpodobné, že svět bude vypadat tak, jak si přejeme. Jednání o SDG odrážejí to, co je v současné době v multilaterálním rámci možné: je toho relativně málo. Žádná vláda není opravdu ochotna popasovat se s příčinami nerovnosti a hladu, což by vyžadovalo učinit hlavní prioritu ze spravedlivého zdaňování a rozsáhlého systému dávek. Takové reformy by byly účinnější než jakákoliv rozvojová pomoc, avšak prozatím jsou mimo diskusi. Rovněž pravidla globální ekonomiky zůstávají nedotknutelná, takže je prakticky nemožné restrukturalizovat finanční a obchodní politiku tak, aby jejich výsledkem nebyly větší chudoba, nekontrolovatelné klimatické změny a nezvratné ničení zdrojů. Jazyk, na kterém se zatím jednotlivé strany dohodly, není nijak povzbudivý.", "en": "For starters, global agreements and targets have not yet been put in place for major environmental challenges, including the destruction of fertile topsoil and global plastic production. Such agreements will be necessary to enable the SDGs to consider human rights, the environment, and development holistically. Researchers and civil-society organizations have been calling for a reversal of soil degradation by 2020, and are pressing for at least one international panel of experts to meet at the UN to address this central aspect of global food security. Every year, 12 million hectares of land – an area the size of Austria and Switzerland – are lost to overuse and excessive application of fertilizers. The environmental impact is magnified by large-scale farming. The social consequences can also be severe: eviction, the loss of livelihoods, and violent conflict. The use of plastic must also be reined in. Since the 1950s, worldwide production has increased by a factor of one hundred. Every year, more than 280 million tons of plastic is produced, with vast quantities making their way into groundwater, rivers, and oceans – and onward up the food chain. Though plastic is not biodegradable, not a single country has pledged to prevent it from entering our environment. Another largely unexplored possibility would be to set targets for phasing out environmentally damaging and socially detrimental subsidies. Globally, such subsidies, like those offered by the European Union’s Common Agricultural Policy, run into the hundreds of billions of dollars, draining budgets and often doing nothing for the poor. Cutting them would not only remove perverse incentives; it would also free up money for education, universal health care, and infrastructure in rural areas, where it is needed to create income opportunities. Unfortunately, we are unlikely to get the world of our wishes. The SDG negotiations reflect what is currently possible in a multilateral framework: relatively little. No government is truly willing to tackle the causes of inequality and hunger, which would require making fair taxation and comprehensive welfare a top priority. Such reforms would be more effective than any development aid, but for now they are off limits. The rules of the global economy also remain untouchable, making it nearly impossible to restructure financial and trade policies to ensure that they do not result in more poverty, unchecked climate change, and irreversible resource destruction. The language agreed upon so far is not reassuring."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Pouze neuvěřitelná nadutost a naivita mohly vést USA (a Velkou Británii) k přesvědčení, že západní vojáci budou vítáni jako osvoboditelé, nikoliv jako okupanti. Politizace zahraniční pomoci odráží stejnou nadutost. Ačkoliv USA slovně prosazují na Blízkém východě demokracii, jejich první reakcí na volební vítězství Hamasu byl požadavek, aby nově zvolená vláda vrátila 50 milionů dolarů americké pomoci. Doktríny Hamasu jsou pro dlouhodobý mír pochopitelně nepřijatelné, jak již daly najevo i některé arabské státy, například Egypt. Přerušení pomoci však pravděpodobně jen zvýší zmatek, místo aby vedlo k přijatelnému dlouhodobému kompromisu mezi Izraelem a Palestinou. K nově zvolené palestinské vládě by se mělo alespoň zpočátku přistupovat jako k legitimní. Teprve bude-li se chovat nepřijatelně například tím, že bude podporovat terorismus, může se tato politika změnit. Přerušení pomoci by mělo být poslední možností, nikoliv prvním úderem. Strategie přerušené pomoci opakovaně nepřináší kýžené politické výsledky, a to nejméně ze dvou důvodů. Za prvé nemají USA ani evropské země dostatečnou reputaci, aby se mohly stavět do role arbitrů „dobrého vládnutí“. Bohaté státy se dlouho vměšovaly – často navzdory vlastní zkorumpovanosti a neschopnosti – do vnitřních záležitostí zemí, jež nyní poučují. USA kážou „dobré vládnutí“ ve stínu nevyprovokované války, úplatkářských skandálů v Kongresu a „přihrávek“ firmám s politickými konexemi, jako je Halliburton. A za druhé jsou americké a evropské hrozby přerušením pomoci nebo uvalením sankcí tak jako tak příliš slabé, než aby dosáhly něčeho více nežli podlomení již tak nestabilních a zbídačelých zemí.", "en": "Only incredible hubris and naiveté could bring US (and UK) leaders to believe that Western troops would be greeted as liberators rather than as occupiers. The politicization of foreign aid reflects the same hubris. Even as the US rhetorically champions democracy in the Middle East, its first response to Hamas’s victory was to demand that the newly elected government return $50 million in US aid. Hamas’s doctrines are indeed unacceptable for long-term peace, as even some Arab states, such as Egypt, have made clear. But cutting aid is likely to increase turmoil rather than leading to an acceptable long-term compromise between Israel and Palestine. A newly elected Palestinian government should be treated, at least initially, with legitimacy. Later, if it behaves badly by sponsoring terror, policies can change. An aid cutoff should be a policy of last resort, not a first strike. Aid cutoffs regularly fail to produce desired political results for at least two reasons. First, neither the US nor European countries have much standing as legitimate arbiters of “good governance.” Rich countries have long meddled, often with their own corruption and incompetence, in the internal affairs of the countries that they now lecture. The US preaches “good governance” in the shadow of an unprovoked war, congressional bribery scandals, and windfalls for politically connected companies like Halliburton. Second, US and European threats to cut off aid or impose sanctions are in any case far too weak to accomplish much besides undermining already unstable and impoverished countries."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "(that) if you wanted it in days: there's 24 hours/day so this would be 6250 days, or if you were to divide by 365: Roughly 17 years! If you were to shoot a bullet straight at the Sun, it would take 17 years to get there! If it could maintain it's velocity somehow So this would take a bullet or a jet plane 17 YEARS to get to the Sun. 17... 17 years... Or another way to visualize it: This sun right over here looks (on my screen) it has about a 5\" or 6\" diameter. If i were to actually do the scale: This little dot right here, this little dot, which is the Earth, this speck this speck... If I actually wanted to draw this distance at scale, I would have to put this speck about 50 feet away from the sun 50-60 feet (15-18m) away from the Sun. If you were looking at the Solar System, and obviously there's other things in the Solar System, we'll talk more about them in the next video. You wouldn't even notice this speck! Just this little dust thing flying around this Sun. (And we) as we go further and further out of this Solar Sytem we're going to see even THIS distance starts to become ridiculously small Or another way to think about it: If the Sun was about this size, If the Sun was about this size... then this speck, then the Earth on this scale,", "cs": "pokud to chcete ve dnech, den má 24 hodin. Takže by to bylo 6250 dní nebo podělíme 365, téměř 17 let! Pokud byste vystřelili kulku na Slunce trvalo by jí 17 let tam doletět. Pokud by si nějak zachovala rychlost. Takže by trvalo 17 LET kulce nebo letadlu doletět ke Slunci. 17... 17 let... Nebo si to můžeme představit jinak: Slunce na mé obrazovce má asi 15 centimetrů v průměru. V tomto měřítku: Tahle malá tečka tady, tahle malá tečka, která je Země, tenhle flíček, tenhle flíček... Pokud bych ji chtěl namalovat ve správné vzdálenosti. Musel bych tenhle flíček namalovat 15 metrů od Slunce. 15-18m od Slunce. Pokud se díváte na Sluneční soustavu a pochopitelně jsou tu i další věci než Sluneční soustava, o kterých budeme mluvit v dalších videích. Ani byste si nevšimli tohoto fleku! Jenom takový prach kolem Slunce. A jak se budeme vzdalovat a vzdalovat od Slunce, uvidíme, že i tahle vzdálenost je neuvěřitelně malá. Nebo z jiného pohledu. Pokud by Slunce bylo takhle velké. Pokud by Slunce bylo takhle velké, pak tenhle flek, tahle Země byla"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "iwslt16"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Rok Země STOCKHOLM – Dvaadvacátého dubna si svět připomene 45. Den Země, který byl zaveden v roce 1970 s cílem upoutat pozornost na ekologické problémy. Tyto problémy nebyly nikdy větší ani naléhavější než dnes. Kombinace klimatických změn, eroze biodiverzity a vyčerpávání přírodních zdrojů žene planetu k bodu zvratu, po jehož překročení se budou cíle typu trvale udržitelného rozvoje a snižování chudoby plnit hůře než kdykoliv předtím. Od roku 1970 vědci zjistili, že lidská činnost je nejen hlavním hnacím motorem ekologických změn na zeměkouli, ale také žene planetu za její přirozené meze. Neuskutečníme-li rychle velké změny, mohlo by to mít zničující následky. Vedoucí světoví představitelé si to zřejmě uvědomili, když se před pěti lety dohodli na omezení globálního oteplování během tohoto století na maximálně 2° Celsia nad úrovní před průmyslovou revolucí – za tímto prahem totiž hrozí riziko ještě ničivějších důsledků klimatických změn. Rozhodné kroky ke snížení emisí skleníkových plynů však zatím nebyly učiněny. Právě naopak: emise se podstatně zvýšily, a loňský rok byl v důsledku toho nejteplejším rokem od začátku měření. Svět má dnes nakročeno k tomu, aby svůj zbývající „rozpočet“ emisí CO2, jenž dnes činí méně než bilion tun, vyčerpal za pouhých 25 let. Výsledkem by byly katastrofální změny typu nekontrolovatelných vzestupů vodní hladiny, vln ničivých veder a vleklých období sucha, jež způsobují nevídané problémy v oblasti potravinové bezpečnosti, ekosystémů, zdraví a infrastruktury. Není nijak překvapivé, že nejhůře zasaženi budou nejchudší a nejzranitelnější lidé. Musíme změnit kurz. Letošní Den Země by měl sloužit jako připomínka – a dokonce jako katalyzátor – toho, co svět opravdu potřebuje: rázné a vytrvalé akce. Naštěstí může rok 2015 znamenat začátek takové změny k lepšímu. Letos se světoví lídři sejdou celkem třikrát, aby dali naší planetě nový směr. V červenci se setkají v etiopské Addis Abebě na Konferenci o financování rozvoje. Na zářijovém setkání schválí Cíle trvale udržitelného rozvoje, jimiž se bude řídit rozvojové úsilí do roku 2030. A v prosinci zamíří do Paříže, aby jednali o nové dohodě o globálním klimatu. Výsledky těchto schůzek určí odkaz této generace jak v oblasti přírodního prostředí, tak v oblasti hospodářského růstu a rozvoje.", "en": "An Earth Year STOCKHOLM – On April 22, the world will mark the 45th anniversary of Earth Day, established in 1970 to draw attention to environmental challenges. Never have those challenges been greater or more urgent than they are today. The combination of climate change, erosion of biodiversity, and depletion of natural resources is propelling the planet toward a tipping point, beyond which objectives like sustainable development and poverty reduction will be more difficult than ever to achieve. Since 1970, scientists have learned not only that human activity is the primary driver of environmental change on Earth, but also that it is pushing the planet beyond its natural limits. If we do not make big changes fast, the results could be devastating. Global leaders seemed to recognize this when they agreed five years ago to limit global warming during this century to 2º Celsius above pre-industrial levels – the threshold beyond which we risk triggering more devastating consequences of climate change. But strong action to reduce greenhouse-gas emissions has not been taken. On the contrary, emissions have increased markedly; as a consequence, last year was the hottest year on record. The world is now on track to deplete its remaining “budget” for CO2 emissions, which now amounts to less than one trillion tons, in just 25 years. The result would be catastrophic changes like unmanageable sea-level rises, devastating heat waves, and persistent droughts that create unprecedented challenges in terms of food security, ecosystems, health, and infrastructure. Unsurprisingly, the poorest and most vulnerable will be the hardest hit. We must change course. This Earth Day should serve as a reminder – and, indeed, a catalyst – of what the world really needs: strong and sustained action. Fortunately, 2015 may mark the beginning of just such a change for the better. This year, world leaders will meet three times to chart a new path for our planet. In July, they will meet in Addis Ababa, Ethiopia, for the Conference on Financing for Development. In September, they will convene to approve the Sustainable Development Goals, which will guide development efforts until 2030. And in December, they will head to Paris to negotiate a new global climate agreement. The outcomes of these meetings will shape this generation’s legacy for both the natural environment and economic growth and development."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "O rok později jsme publikovali veřejná oznámení v místních novinách o našem záměru zažalovat obě korporace a rozpoutalo se peklo. Navzdory vraždám Berty a Isidra a mnoha dalších jsem nerozpoznala v plném rozsahu nebezpečí plynoucí z napadení mocné, vládou podporované operace. Brzy jsem obdržela děsivý telefonát, který mě varoval, abych si dávala dobrý pozor na syna. Ekologičtí aktivisté v rámci komunity byli napadeni, jejich domy byly obklopeny násilníky s mačetami. Syn blízkého spojence byl unesen – a později naštěstí propuštěn – neznámými muži. Možná byste očekávali, že stát své občany ochrání před takovým přístupem, nemluvě o zabránění samotnému trávení. Neporušili jsme žádné zákony; naopak jsme dodržovali ústavu Keni, která občanům zaručuje právo na bezpečí a zdravé životní prostředí. Ale asi bychom chováním státu neměli být překvapení. Koneckonců keňská vláda v roce 2015 volila na Valném shromáždění OSN, stejně jako dalších 13 zemí, proti rezoluci OSN vyzývající k ochraně lidských práv aktivistů. Příroda má dost pro potřeby všech, ne však pro chamtivost všech. S tím, jak se přírodní zdroje stávají vzácnější, se také stávají přepychové, na minerály bohaté území Afriky lukrativnější pro investory, kteří usilují o maximalizaci zisku. Nicméně zatímco vlády by příležitosti pro ekonomický růst a tvorbu pracovních míst měly vítat, zároveň by také neměli firmám dovolit ničit životní prostředí a ohrožovat zdraví a živobytí obyvatel.", "en": "One year later, when we published public notices in local newspapers of our intention to sue the two corporations, all hell broke loose. Despite the murders of Berta and Isidro and so many others, I did not fully recognize the danger of challenging a powerful government-backed operation. Soon, I received a chilling phone call warning me to watch over my son carefully. Environmental activists within the community were attacked, their houses surrounded by thugs wielding machetes. The son of a close ally was abducted – and, fortunately, later released – by unidentified men. You might expect that the state would protect its citizens from such tactics, if not from being poisoned in the first place. We broke no laws; on the contrary, we have been upholding Kenya’s constitution, which guarantees citizens’ rights to a safe and healthy environment. But perhaps we should not be surprised by the state’s behavior. After all, in 2015, Kenya’s government voted in the UN General Assembly, along with just 13 others, against a United Nations resolution calling for the protection of human-rights defenders. Nature provides enough for everyone’s needs, but not for everyone’s greed. As natural resources become scarcer, Africa’s lush, mineral-rich lands are becoming more lucrative for investors seeking to maximize profits. But, while governments should welcome opportunities for economic growth and job creation, they should not allow companies to damage the environment and threaten residents’ health and livelihoods."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Tyto osobnosti mají směs legitimity historické, vycházející z účasti v puči z roku 1969, a současné, za pomoc poskytnutou revoluci 17. února. Patří rovněž k několika velkým kmenům, což je zárukou širokého kmenového zastoupení, kdyby se moci ujala vojenská rada, tak jako v Egyptě. Ať už se však v Libyi dostane k moci kdokoli, na rozdíl od Egypta nezdědí nutně špatné ekonomické podmínky, které mohou ohrožovat jeho legitimitu a podrývat popularitu. To by mohlo skupinu vysokých důstojníků motivovat, aby přímo vládli, zejména bude-li vítězství v Libyi dosaženo vojensky. Vystoupení armádních důstojníků v Tripolisu proti Kaddáfímu a jeho synům by mohlo ukončit konflikt, přičemž právě vojenští velitelé by si za to připsali zásluhy – a politický kapitál. Libyjcům, z nichž většina nikdy z bohatství ani potenciálu země skutečný prospěch neměla, už ale čtyři desetiletí vojensky založené diktatury patrně stačily. Co se týče schopnosti plodit teroristy a přistěhovalce bez dokladů – pro Evropu dvě zásadní otázky –, arabští vojenští diktátoři se zapsali dosti neslavně. Přesvědčivou připomínkou je Alžírsko 90. let minulého století a západní vlády nechtějí, aby se znovu roztočil bludný kruh represivních autokratů plodících násilné teokraty a utečence. Třetím možným scénářem je „zaseknutí se“ ve stavu transformace, takže by Libye zůstala v „šedé zóně“ – ani úplná demokracie, ani diktatura, ale země „napolo svobodná“. To znamená pravidelné volby, demokratickou ústavu, občanskou společnost, společně s volebními podvody, pokrouceným zastoupením, porušováním lidských práv a omezováním občanských svobod. Při uvíznutí v transformaci se obvykle vyčerpá hnací síla demokratické změny a široce rozšířená korupce, slabé instituce státu a pokulhávající bezpečnost se postarají o utvrzení mýtu o „spravedlivém autokratovi“. Ilustrací takového výsledku je vláda Vladimíra Putina v Rusku. Studie publikovaná v časopise Journal of Democracy bohužel doložila, že ze sta zemí, které byly v letech 1970 až 2000 označeny za „transformační“, se plně demokratickými stalo jen dvacet (například Chile, Argentina, Polsko a Tchaj-wan). Pět zemí opět sklouzlo k brutální diktatuře (mimo jiné Uzbekistán, Alžírsko, Turkmenistán a Bělorusko), zatímco zbytek uvízl kdesi v transformaci. Vzhledem k nedostatečnosti demokratické zkušenosti Libye mají někteří lidí za to, že právě takový je pravděpodobný výsledek éry po Kaddáfím. Libye ale není jedinou zemí, která se pokusila přejít od diktatury k demokracii se slabými institucemi a silnými kmenovými příslušnostmi.", "en": "Those figures hold a mix of historical legitimacy, for participating in the 1969 coup, and current legitimacy, for helping the 17th February revolution. They also belong to several large tribes, guaranteeing wide tribal representation if a military council were to take power, as in Egypt. Unlike Egypt, however, whoever takes power in Libya will not necessarily inherit poor economic conditions that could threaten their legitimacy and undermine their popularity. This might lead a group of senior officers to rule directly, especially if victory in Libya comes militarily. A move by army officers in Tripoli against Qaddafi and his sons might end the conflict, with military commanders getting the credit – and the political capital. But four decades of military-based dictatorship may be enough for Libyans, a majority of whom never really benefited from their country’s wealth or potential. When it comes to producing terrorists and undocumented immigrants – two critical issues for Europe – Arab military dictators have an inglorious record. Algeria in the 1990’s is a potent reminder of this, and Western governments do not want the vicious cycle of repressive autocrats producing violent theocrats and refugees to restart. Getting “stuck in transition” is a third possible scenario, with Libya remaining in a “gray zone” – neither a fully-fledged democracy nor a dictatorship, but “semi-free.” This means regular elections, a democratic constitution, and civil society, coupled with electoral fraud, skewed representation, human rights violations, and restrictions on civil liberties. Getting stuck in transition usually kills the momentum for democratic change, and widespread corruption, weak state institutions, and lack of security serve to reinforce a myth of the “just autocrat.” Vladimir Putin’s rule in Russia illustrates this outcome. Unfortunately, a study published in the Journal of Democracy showed that out of the 100 countries that were designated “in transition” between 1970 and 2000, only 20 became fully democratic (for example, Chile, Argentina, Poland, and Taiwan). Five relapsed into brutal dictatorships (including Uzbekistan, Algeria, Turkmenistan, and Belarus), while the rest were stuck somewhere in transition. Given Libya’s lack of democratic experience, some view this as a likely outcome in the post-Qaddafi era. But Libya is not the only country that has tried to move from dictatorship to democracy with weak institutions and strong tribal identities."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Why should Sonny Boy's ability to live out his dreams be determined by where he's born, or what Warren Buffett called 'the ovarian lottery?'\" I just didn't get it, and I needed to understand why. Now, I only later came to understand that the poverty I'd seen in the Philippines was the result of decisions made or not made, man-made, by a succession of colonial powers and corrupt governments who had anything but the interests of Sonny Boy at heart. Sure, they didn't create Smoky Mountain, but they may as well have. And if we're to try to help kids like Sonny Boy, it wouldn't work just to try to send him a few dollars or to try to clean up the garbage dump on which he lived, because the core of the problem lay elsewhere. And as I worked on community development projects over the coming years trying to help build schools, train teachers, and tackle HIV and AIDS, I came to see that community development should be driven by communities themselves, and that although charity is necessary, it's not sufficient. We need to confront these challenges on a global scale and in a systemic way. And the best thing I could do is try to mobilize a large group of citizens back home to insist that our leaders engage in that systemic change. That's why, a few years later, I joined with a group of college friends in bringing the Make Poverty History campaign to Australia.", "cs": "Proč by to, jestli si Sonny Boy bude moct splnit sny, mělo záviset na tom, kde se narodil, nebo na tom, co Warren Buffet nazval vaječníkovou loterií? Prostě jsem tomu nerozuměl a potřeboval jsem pochopit proč. Až později mi došlo, že chudoba, kterou jsem tehdy viděl na Filipínách, byla výsledkem rozhodnutí, která udělali nebo neudělali lidé, dědictvím koloniálních mocností a zkorumpovaných vlád, které měly na srdci všechno možné, jen ne zájmy Sonny Boye. Jasně, oni Kouřící horu nestvořili, ale tím se nic nemění. A abychom dětem, jako je Sonny Boy, pomohli, nestačilo by mu jen poslat pár dolarů nebo zlikvidovat skládku, na které žil, protože jádro problému bylo jinde. A když jsem během následujících let pracoval na projektech rozvoje komunit, snažil se pomáhat budovat školy, vzdělávat učitele a bojovat proti HIV a AIDS, došlo mi, že rozvoj komunit by měl vycházet z komunit samotných a že přestože je charita potřebná, rozhodně nestačí. Musíme se těmhle problémům postavit ve světovém měřítku a systematicky. A to nejlepší, co jsem uměl, bylo zmobilizovat doma velkou skupinu lidí, kteří budou trvat na tom, aby se naši vůdci na téhle systematické změně podíleli. Proto jsem se o pár let později připojil ke skupině přátel ze školy, jejichž cílem bylo představit v Austrálii kampaň Make Poverty History."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Vlastní cíle pro Ukrajinu KYJEV – Politika a sport často tvoří výbušnou směs, což dokládají také současné spory kolem fotbalového šampionátu Euro 2012, jejichž spolupořadateli jsou Ukrajina a Polsko. Německá kancléřka Angela Merkelová, předseda Evropské komise José Manuel Barroso a další představitelé Evropské unie prohlásili, že budou kvůli věznění bývalé ukrajinské premiérky Julije Tymošenkové a dalších opozičních činitelů bojkotovat utkání hraná na Ukrajině. Proč i po dvou desetiletích od doby, kdy skončil komunismus a Ukrajina získala nezávislost, trpí tato země hospodářskou zkostnatělostí a autoritářskou politikou, která v Evropě vzbudila takový hněv? Když se země jako Ukrajina rozvíjí pomalu a zůstává chudá, není to kvůli nějaké přírodní katastrofě nebo omezeným zdrojům. Na vině je špatná politika realizovaná špatnými vládami. Navzdory tomu, co si myslí mnozí západní ekonomové, nejsou nejhorší ekonomická zhroucení výsledkem „zešílení“ volných trhů, nýbrž nadměrné koncentrace politické moci. Aby se předešlo nejhorším lidským a ekonomickým katastrofám, musí se stanovit limity politické moci a udržovat systém kontrolních a vyvažovacích mechanismů. Snad nejlépe to dokládají rozdíly v dlouhodobém hospodářském růstu obou hostitelů letošního Eura. Polský HDP se za posledních 20 let téměř zdvojnásobil, zatímco Ukrajina stále jen stěží udržuje hospodářskou výkonnost, kterou dosahovala v posledním roce socialismu. Obecně platí, že státy střední a východní Evropy si ekonomicky vedou lépe než postsovětské země (s výjimkou pobaltských států). Hospodářský růst není jen otázkou kvality života, ale i jeho kvantity. Dětská úmrtnost se v posledních 20 letech snížila ve všech středoevropských zemích, ale zejména v Polsku, kde klesla ze sedmnácti na sedm případů na 10 000 živě narozených dětí. V České republice a ve Slovinsku se střední délka života zvýšila ze 71 na 77 let a podobné je to i v dalších středoevropských zemích. Naproti tomu na Ukrajině se úmrtnost dětí do pěti let snížila pouze nepatrně, z 25 na 24 úmrtí na 10 000 živě narozených dětí, přičemž střední délka života klesla ze 70 na 68 let. Stejnou stagnaci zaznamenává i Rusko. Bilance postkomunistických zemí ukazuje, že nejúspěšněji se reformovaly ty, které jsou zároveň nejdemokratičtější – v podstatě jsou stejně demokratické jako kterákoliv západní země. Naopak nejhorších hospodářských výsledků v regionu dosahují státy, které se od demokracie odchýlily. Demokracie není všelék, avšak nedemokratické režimy obvykle dělají horší hospodářskou politiku než demokratické vlády.", "en": "Ukraine’s Own Goal KYIV – Politics and sports are often an incendiary mix, as the controversy now swirling around the Euro 2012 football championship, to be co-hosted by Ukraine and Poland, demonstrates. German Chancellor Angela Merkel, European Commission President José Manuel Barroso, and other European Union leaders have said that they will boycott matches held in Ukraine, owing to the imprisonment of former Prime Minister Yulia Tymoshenko and other opposition figures. Why, two decades after communism ended and Ukraine gained its independence, does the country remain mired in economic torpor and an authoritarian politics that has aroused such ire in Europe? When a country like Ukraine develops slowly and remains poor, it is not because of natural disaster or resource constraints. Bad policies pursued by bad governments are to blame. Contrary to what many Western economists think, the worst economic breakdowns are not the result of free markets gone haywire, but of excessive concentration of political power. To insure against the worst human and economic catastrophes, limits to political power must be introduced and a system of checks and balances maintained. Witness the divergence in long-run economic growth between the Euro 2012 co-hosts. Poland’s GDP has almost doubled over the last 20 years, while Ukraine is still barely maintaining the output level recorded during the last year of socialism. Generally speaking, Central and Eastern European countries have performed better economically than the ex-Soviet countries (with the exception of the Baltic states). Economic growth is a matter not just of quality of life, but of quantity as well. Child mortality rates have declined in all Central European countries over the past 20 years, especially in Poland, where the rate fell from 17 per 10,000 live births to seven. In the Czech Republic and Slovenia, life expectancy has increased from 71 to 77, similar to other Central European countries. In Ukraine, by contrast, under-five child mortality rates have fallen only slightly, from 25 per 10,000 live births to 24, while life expectancy has declined from 70 years to 68. The same stagnation applies to Russia. The post-communist record shows that the countries that reformed most successfully are also the most democratic – indeed, as democratic as any in the West. The worst economic outcomes in the region are found in countries that have diverged from democracy. Democracy is not a panacea, but non-democratic regimes usually pursue worse economic polices than democratic governments do."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "První je paralelní prorežimní armáda; druhá je organizace k zastrašování odpůrců a všech, kdo usilují o otevřenější společnost. Obavy, že Írán ovládlo ještě radikálnější vedení, však zmírňují dvě okolnosti. Zaprvé, Ahmadínedžád se zaměří spíš na vnitrostátní záležitosti, neboť se bude snažit, aby zlepšil životní úroveň nejchudších Íránců – třebaže není jasné, do jaké míry uspěje. Zadruhé, ideologickou a zahraniční politiku nadále povede v zásadě tatáž skupina, která je u moci už od revoluce. Prezident má méně pravomocí, než se zdá, zastíněn především nejvyšším vůdcem ajatolláhem Alím Chameneím. Nicméně Ahmadínedžádovo volební vítězství neúprosně dokládá výzvu, již Írán představuje pro západní politiku a stabilitu Středního východu. V prvé řadě vysílá signál nejkrajnějším elementům v Íránu a teroristickým klientům země – libanonskému Hizballáhu, palestinskému Hamásu a Islámskému džihádu a různým menším skupinám vystupujícím proti Saúdské Arábii, Iráku a dalším arabským zemím –, že mají zelenou k zahájení útoků. Ti všichni zřejmě usoudí, že Írán je bude podporovat, ať provedou cokoli. Navenek byl Írán často poměrně obezřetný, ale ve skrytu je předním světovým sponzorem teroru. Jednotliví íránští představitelé občas mohli jednat sami za sebe a objednat a řídit určité operace; teď se budou při takových činech cítit volněji. Ahmadínedžád navíc otevřeně obhajuje íránský spěšný program usilující o získání jaderných zbraní.", "en": "The first is a parallel pro-regime army; the second is an organization for intimidating opponents and anyone seeking a more open society. However, concern that an even more radical leadership has taken over in Iran is mitigated by two factors. First, Ahmadinejad is more likely to focus on domestic issues, trying – with whatever degree of success is unclear – to improve living standards for the poorest Iranians. Second, the same group that has been in control ever since the revolution will basically continue to run ideological and foreign policy. The president has fewer powers than it seems, overshadowed particularly by Supreme Guide Ayatollah Ali Khamenei. Nevertheless, Ahmadinejad’s election starkly clarifies the challenge that Iran poses for Western policy and Middle East stability. First and foremost, it sends a signal to the most extreme elements in Iran and that country’s terrorist clients – Lebanon’s Hezbollah, the Palestinian Hamas and Islamic Jihad, and various small groups operating against Saudi Arabia, Iraq, and other Arab countries – that they have a green light for launching attacks. They are likely to assume that Iran will support them whatever they do. Outwardly, Iran has often been relatively cautious, but, at the covert level, it has been the world’s leading sponsor of terror. Sometimes individual Iranian officials may have acted on their own to order and coordinate specific operations; they will now feel freer to do so. Moreover, Ahmadinejad openly advocates Iran’s crash program to obtain nuclear weapons."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Mezi významné energetické technologie budou patřit přeměna uhlí v kapalná paliva (například v benzin), využití dehtových písků a nafty z živičné břidlice a větší využívání energetických zdrojů z nefosilních paliv. Navíc zde existuje skvělý potenciál pro nízkonákladovou sluneční energii, uhelné technologie s nulovými emisemi nebo bezpečnou a spolehlivou jadernou energii. Energie slunečního záření činí přibližně desetitisícinásobek naší současné spotřeby energie. My tuto sluneční energii využíváme již dnes řadou nezanedbatelných způsobů – jako jsou produkce potravin, větrná energie, vodní energie, sluneční ohřev, solárně-tepelná elektřina, solární panely –, avšak stále existují obrovské možnosti pro daleko intenzivnější využívání levné, všeobecně dostupné a ekologicky neškodné sluneční energie. Také uhlí je stejně jako sluneční energie všeobecně dostupné. Dnes je již levné, avšak není to kapalina, nýbrž pevná látka, významně se podílí na znečišťování ovzduší a je zdrojem emisí skleníkových plynů. Všechny tyto problémy lze nicméně vyřešit, zvláště pokud zajistíme potřebné investice do výzkumu a vývoje. Zplyňováním lze z uhlí odstranit nebezpečné znečišťující látky a navíc se dá uhlí již dnes s nízkými náklady přeměnit v benzin; jedna jihoafrická společnost začíná zavádět tuto technologii ve velkém měřítku v Číně. Jaderná energie, ať už je založena na štěpení, nebo na fúzi, je další možností, jak zajistit obrovské množství spolehlivé, bezpečné a ekologicky neškodné primární energie. Také zde existují technologické překážky, ale zdá se, že je lze překonat. Samozřejmě je třeba věnovat náležitou pozornost rovněž významným politickým, regulačním a bezpečnostním ohledům.", "en": "Important energy technologies will include conversion of coal to liquids (such as gasoline), use of tar sands and oil shale, and growth in non-fossil-fuel energy sources. Indeed, there is excellent potential for low-cost solar power, zero-emitting coal-based technologies, and safe and reliable nuclear power. Solar radiation equals roughly 10,000 times our current energy use. We tap that solar power in many fundamental ways – food production, wind power, hydroelectric power, solar heating, solar-thermal electricity, solar panels – but the possibilities for greatly increased use of inexpensive, widely available, and environmentally friendly solar power are huge. Coal, like solar energy, is widely available. It is already inexpensive, but it is a solid rather than a liquid, a major pollutant, and a source of greenhouse gas emissions. Yet all of these problems can be solved, especially if we make the needed investments in research and development. Gasification of coal allows for the removal of dangerous pollutants, and coal can already be converted to gasoline at low cost; a South African company is beginning to bring that technology to China on a large scale. Nuclear power, both fission-based and fusion-based, is yet another possibility for vast, reliable, secure, and environmentally safe primary energy. Here, too, there are technological obstacles, but they seem surmountable. Of course, there are also major political, regulatory, and security considerations, all of which need to be addressed properly."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Bezcenné cenné papíry MNICHOV – Kdysi dávno byly akcie riskantní a zajištěné cenné papíry bezpečné. Ta doba je pryč, jak ukázal rozpad amerického trhu hypoteční sekuritizace. Po celá léta byly stamiliardy nových cenných papírů krytých hypotékami (MBS) a z nich vytvořených zajištěných dluhových obligací (CDO) prodávány do světa s cílem kompenzovat nedostatek úspor ve Spojených státech a financovat americké investice do nemovitostí. Nyní prakticky celý trh nových emisí těchto cenných papírů vymizel – zůstala pouhá 3% původního tržního objemu. Aby se vykompenzoval zánik tohoto trhu a současné zmizení nesekuritizovaných bankovních půjček americkým majitelům domů, realizuje se dnes 95% amerických hypoték prostřednictvím státních agentur Fannie Mae, Freddie Mac a Ginnie Mae. Stejně jako bývaly doby, kdy byly zajištěné cenné papíry bezpečné, bývaly také doby, kdy se ekonomiky s takovou mírou státních intervencí nazývaly socialistickými. Většina těchto soukromých cenných papírů byla prodána do zemí vyvážejících ropu a do Evropy, zejména pak do Německa, Velké Británie, Beneluxu, Švýcarska a Irska. Čína a Japonsko se nákupu těchto papírů vystříhaly. V důsledku toho evropské banky utrpěly masivními odpisy toxických amerických cenných papírů. Podle Mezinárodního měnového fondu bude do konce roku 2010 zničeno více než 50% předkrizového akciového kapitálu západoevropských národních bankovních soustav, což odpovídá částce 1,6 bilionu dolarů, přičemž lví podíl ztrát má původ v USA. Převod zdrojů z Evropy do USA se tedy velikostí podobá částce, kterou USA utratily za válku v Iráku (750 miliard dolarů) a v Afghánistánu (300 miliard dolarů) dohromady. Američané dnes tvrdí, že prodávali bez záruky: Evropané prý měli při nákupu vědět, jak riskantní tyto cenné papíry jsou. Avšak i CDO s ratingem AAA, které americké ratingové agentury označovaly za stejně bezpečné jako vládní obligace, dnes mají cenu zhruba třetiny své nominální hodnoty. Evropané důvěřovali systému, který byl nedůvěryhodný. Šéf amerického Federálního rezervního systému Ben Bernanke předloni tvrdil, že cizinci nakupují americké cenné papíry, protože důvěřují americkému systému finančního dohledu a chtějí se podílet na dynamice její ekonomiky. Dnes víme, že to byla propaganda s cílem udržet tok zahraničních peněz, aby americké domácnosti mohly dál financovat svůj životní styl.", "en": "Insecure Securities MUNICH – Once upon a time, stocks were risky and collateralized securities were safe. That time is over, as the breakdown of the American mortgage securitization market has shown. For years, hundreds of billions of new mortgage-backed securities (MBSs) and collateralized debt obligations (CDOs) generated from them were sold to the world to compensate for the lack of savings in the United States and to finance American housing investment. Now virtually the entire market for new issues of such securities – all but 3% of the original market volume – has vanished. To compensate for the disappearance of that market, and for the simultaneous disappearance of non-securitized bank lending to American homeowners, 95% of US mortgages today are channeled through the state institutions Fannie Mae, Freddie Mac, and Ginnie Mae. Just as there was a time when collateralized securities were safe, there was also a time when economies with so much state intervention were called socialist. Most of these private securities were sold to oil-exporting countries and Europe, in particular Germany, Britain, the Benelux countries, Switzerland, and Ireland. China and Japan shied away from buying such paper. As a result, European banks have suffered from massive write-offs on toxic American securities. According to the International Monetary Fund, more than 50% of the pre-crisis equity capital of Western Europe’s national banking systems, or $1.6 trillion, will have been destroyed by the end of 2010, with the lion’s share of losses being of US origin. Thus, the resource transfer from Europe to the US is similar in size to what the US has spent on the Iraq war ($750 billion) and the Afghanistan war ($300 billion) together. Americans now claim caveat emptor : Europeans should have known how risky these securities were when they bought them. But even AAA-rated CDOs, which the US ratings agencies had called equivalent in safety to government bonds, are now only worth one-third of their nominal value. Europeans trusted a system that was untrustworthy. Two years ago, Ben Bernanke, chairman of the US Federal Reserve, argued that foreigners were buying US securities because they trusted America’s financial supervisory system and wanted to participate in the dynamism of its economy. Now we know that this was propaganda intended to keep the foreign money flowing, so that US households could continue to finance their lifestyles."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Za nedávné oslabení vyhlídek hospodářského růstu tak do značné míry může neuspokojivý výkon exportu. Na konci roku 2008, kdy ještě nebyl zřejmý rozsah blížící se hospodářské destrukce, hlavní ekonom Mezinárodního měnového fondu Olivier Blanchard směle vyzval ke globálnímu fiskálnímu stimulu a prohlásil, že v těchto „nenormálních časech“ obvyklá rada MMF – fiskální škrty a snížení veřejného dluhu – neplatí. Varoval, že pokud se mezinárodní společenství nespojí, mohly by se projevit „zlovolné cykly“ deflace, pasti likvidity a stále pesimističtějších očekávání. Vedoucí světoví představitelé ho naštěstí poslechli a na londýnském summitu skupiny G-20 se v dubnu 2009 dohodli, že poskytnou fiskální stimul v celkové výši 5 bilionů dolarů. USA a Německo přidaly stimul rovnající se zhruba 2% HDP. A čínské banky napumpovaly do ekonomiky své země mohutné objemy úvěrů, čímž jí umožnily udržet poptávku po dovozu, která byla pro globální zotavení klíčová. Záhy se však projevila arogance a ke slovu se dostaly provinční zájmy. Léčba skončila dříve, než se rány zcela zahojily. Nejhoršími provinilci byly USA a Německo, protože se vyhnuly zodpovědnosti za ochranu globálního obecného blaha, která jde ruku v ruce s jejich postavením hospodářských hegemonů. Velká Británie se svým falešným zdůvodňováním fiskálních úspor si nepočínala o mnoho lépe. Fiskální stimul těchto tří zemí – spolu s menšími příspěvky od Francie a Číny – mohl nezbytnou léčbu prodloužit. Státy si dnes zřejmě myslí, že opatření v oblasti měnové politiky jsou jejich jedinou možností. Zatímco však fiskální stimul podporuje růst doma i v zahraničí a umožňuje vzájemné posilování prostřednictvím světového obchodu, měnovou politiku určují převážně domácí cíle a krátkodobý zisk pro jednu zemi může být ztrátou pro jinou. Pokud jde o ambice v oblasti měnové politiky, pak jsou světovým lídrem Spojené státy. Výzkumnice Cynthia Wu a Fan Dora Xia odhadují, že časově neohraničené nákupy aktiv americkým Federálním rezervním systémem (takzvané kvantitativní uvolňování neboli QE) vedly k faktické americké sazbě měnové politiky ve výši -1.6%. QE pomohlo americkému exportu, neboť oslabilo dolar ve vztahu k jiným měnám. Jakmile Japonci zorganizovali vlastní QE, hodnota jenu se rychle snížila. To udrželo euro silné. Eurozóně coby nejslabší z „velké trojky“ rozvinutých ekonomik tak zůstala nejsilnější měna.", "en": "Disappointing export performance is largely responsible for the recent weakening of economic-growth prospects. At the end of 2008, when the scale of the impending economic destruction was not yet apparent, Olivier Blanchard, the International Monetary Fund’s chief economist, boldly called for a global fiscal stimulus, stating that, in these “not normal times,” the IMF’s usual advice – fiscal retrenchment and public-debt reduction – did not apply. He warned that if the international community did not come together, “vicious cycles” of deflation, liquidity traps, and increasingly pessimistic expectations could take hold. Fortunately, world leaders listened, agreeing in April 2009 at the G-20 Summit in London to provide a total of $5 trillion in fiscal stimulus. The US and Germany added stimulus amounting to about 2% of GDP. And China’s banks pumped massive amounts of credit into the country’s economy, enabling it to sustain import demand, which was critical to the global recovery. But hubris rapidly set in, and parochial interests took over. Before the wounds had fully healed, the treatment was terminated. The worst offenders were the US and Germany, which shirked the responsibility to protect the global common good that accompanies their status as economic hegemons. The United Kingdom, with its contrived rationale for fiscal austerity, was not much better. Fiscal stimulus by these three countries – together with smaller contributions from France and China – could have continued the necessary healing. Countries now seem to think that monetary-policy measures are their only option. But, whereas fiscal stimulus boosts growth at home and abroad, enabling mutual reinforcement through world trade, monetary policy is guided primarily by domestic goals, and, in the short term, one country’s gain can be another’s loss. America leads the world in monetary-policy ambition. The researchers Cynthia Wu and Fan Dora Xia estimate that the US Federal Reserve���s open-ended asset purchases (so-called quantitative easing, or QE) have led to an effective US policy rate of -1.6%. QE helped American exports by weakening the dollar relative to other currencies. Once the Japanese engineered their own QE, the yen promptly depreciated. That has kept the euro strong. The weakest of the “big three” developed economies – the eurozone – has thus been left with the strongest currency."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Proč nezavládne žen-min-pi TOKIO – V dystopickém sci-fi filmu Blade Runner 2049 město Los Angeles za 32 let od současnosti vypadá hodně jako dnešní čínské megapole: šedivé, znečištěné a opanované výškovými budovami s blikajícími neonovými reklamami. Divák se nikdy mnoho nedozví o vnějším světě, natož o tom, v jaké měně se s inzerovaným zbožím obchoduje. Je stále dominantní americký dolar, převzala žezlo čínská žen-min-pi, nebo si globální převahu vydobyla některá jiná měna? Prezident USA Donald Trump se zdá odhodlaný zajistit, aby se Amerika ze své světové vůdčí role alespoň částečně stáhla. Měna ale může zůstat celosvětově dominantní i poté, co její vydávající země ztratí hospodářskou, finanční a geopolitickou hegemonii, jako v případě britské libry v meziválečném období. Také dnes by svět měl očekávat, že americký dolar zůstane ještě dlouhou dobu hlavní rezervní měnou, užívanou k fakturaci a úhradám mezinárodních obchodů. Z hlediska mezinárodní finanční diplomacie však postavení dolaru nemusí být tak pevné. Otázkou je, zda konec „dolarové diplomacie“, jejž předpovídá ekonom Barry Eichengreen, bude nutně znamenat vznik diplomacie žen-min-pi. Tvůrci čínských politik si už od 90. let dělají naděje na rozvoj úlohy žen-min-pi v mezinárodním finančnictví s cílem upevnit geopolitické postavení Číny. V posledních letech čínské vedení vyvíjí soustředěné úsilí tuto ambici naplnit, zejména internacionalizací čínské měny.", "en": "Why the Renminbi Won’t Rule TOKYO – In the dystopian fantasy Blade Runner 2049, Los Angeles 32 years from now looks a lot like China’s megacities today: grey, polluted, and dominated by tall towers emblazoned with flashing neon advertisements. The viewer never learns much about the outside world, much less in what currency the advertised goods are traded. Is the US dollar still dominant, has the Chinese renminbi taken over, or has some other currency surged to global preeminence? US President Donald Trump seems intent on ensuring that America retreats, at least partly, from its global leadership role. But, as was the case with the British pound in the interwar period, a currency can remain globally dominant even after its issuing country loses its economic, financial, and geopolitical hegemony. Today, too, the world should expect the US dollar to remain the key reserve currency, used to invoice and settle international trade, for a long time to come. But, in terms of international financial diplomacy, the dollar’s position may not be as secure. The question is whether the end of “dollar diplomacy,” which the economist Barry Eichengreen predicts, will necessarily mean the rise of renminbi diplomacy. Chinese policymakers have been hoping to develop the renminbi’s role in international finance, in order to strengthen China’s geopolitical standing, since the 1990s. And, in recent years, the Chinese leadership has led a concerted effort to fulfill that ambition, especially by internationalizing China’s currency."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Pro začátek musí národní vlády pracovat na modernizaci zemědělských praktik, včetně školení farmářů a představení efektivnějších zavlažovacích prostředků. Klíčové je také snížení závislosti farmářů na dešťových srážkách. Některé země, jmenovitě Maroko a Jordánsko, již v tomto směru podnikli některé důležité kroky. Zejména marocká vláda vyvinula velkou snahu o rozvoj svých vodních zdrojů, včetně stavby elektráren. Je to ale ještě dlouhá cesta. Efektivita distribuce vody v Maroku zůstává nízká – pouhých 60% na zavlažování. Pro zemi, která za posledních 35 let zažila více než dvacetkrát období sucha, je to vážný problém. Dobrá zpráva je, že Africká rozvojová banka nedávno odsouhlasila půjčku ve výši více než 88 milionů EUR (98,7 milionů dolarů) k financování projektu zaměřeného na zlepšování kvality distribuce vody. Ukazuje to na klíčové porozumění: žádná země to nezvládne sama. Regionální a mezinárodní spolupráce je nutně potřeba. Země MENA se musí vzájemně podporovat v implementaci programů, které již fungovaly jinde. Navíc, dodatečné investice – financované z místních a mezinárodních zdrojů – by m��ly být alokovány směrem ke stárnoucí vodní infrastruktuře, stejně jako směrem k novým projektům, jako jsou dobře navržené přehrady a vodní rezervoáry. A musí být také vyvinuta větší snaha na ochranu existujících vodních zdrojů. Veřejnost zde hraje důležitou roli. Občané si však musí nejdříve uvědomit nejen jak smysluplněji využívat vodní zdroje, ale také jak se chránit proti riziku katastrof souvisejících s klimatem. Pro soukromý sektor a NGO představuje modernizace vodního managementu v zemích MENA zásadní příležitost k investicím do služeb doručování vody a s tím spřaženými technologiemi. Regionální trh pro vylepšení odpadních vod a služeb s tím spojených se odhaduje na více než 200 miliard dolarů. Projekty, které cílí na tuto poptávku, budou chytrou investicí. Je ale na vládách samotných, aby učinily první kroky. Pokud pro uchování vodních zdrojů a standardizaci zásob nic neudělají, pak budou ty nejbezbrannější populace nadále trpět, což je situace, která může vést snadno k nepokojům – nebo něčemu horšímu. Opravdu, pokud se v otázkách vody v regionu zemí MENA nic neudělá, mohou tato témata podnítit budoucí války. Na příštím setkání v rámci Rámcové konvence OSN o klimatické změně, která se bude konat v listopadu v Maroku, by měla být voda na špičce probírané agendy.", "en": "For starters, national governments must work to modernize agricultural practices, including by training farmers and introducing more efficient irrigation tools. Reducing farmers’ dependence on rainfall is essential. Some countries – namely, Morocco and Jordan – have already taken some important steps in this direction. Morocco’s government, in particular, has made substantial efforts to develop its water resources, including through dam-building. But there is a still a long way to go. Water-distribution efficiency in Morocco remains low – just 60% for irrigation. For a country that has experienced more than 20 droughts in 35 years, that is a serious problem. The good news is that the African Development Bank recently approved a loan of more than €88 million ($98.7 million) to fund a project aimed at improving the quality of water distribution. This points to a crucial insight: no one country can do it alone. Regional and international cooperation is badly needed. MENA countries must support one another in implementing programs modeled on what has worked elsewhere. Moreover, additional investment – financed from domestic and international sources – should be allocated to repairing aging water infrastructure, as well as new projects, such as well-designed dams and water reservoirs. And stronger efforts must be made to safeguard existing water resources. Here, the public has an important role to play. But citizens first must be made aware not only of how to use water more sensibly, but also of how to protect against climate-related disaster risk. For the private sector and NGOs, upgrading water management in the MENA region presents a major opportunity to invest in water-services delivery and related technology. The regional market for enhanced local sanitation and water-related services is estimated to be worth over $200 billion. Projects aimed at meeting this demand are a smart investment. But it is up to governments to take the first steps. If they do not take action to preserve water reserves and standardize supply, the most defenseless populations will continue to suffer, a situation that can easily lead to unrest – or worse. Indeed, if nothing is done to address the water challenges facing the MENA region, those challenges may fuel future wars. At the next meeting of the Conference of the Parties to the UN Framework Convention on Climate Change, to be held in Morocco in November, water should be at the top of the agenda."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak podkopat alianci TOKIO – V roce 2010 si připomínáme 50. výročí podpisu bezpečnostní smlouvy mezi Japonskem a Spojenými státy. Namísto oslavování dohody, která půl století pomáhala stabilizovat východní Asii, je však nyní smlouva vážně ohrožena, a to jak kvůli nerozhodnosti, tak kvůli prvoplánovému antiamerikanismu. V srpnu 2009 hlasovali japonští voliči pro „změnu“. Liberálně demokratickou stranu (LDP), která v Japonsku vládla během většiny poválečných desetiletí, porazila v parlamentních volbách Demokratická strana Japonska (DPJ). Klíčovým důvodem vítězství DPJ byla skutečnost, že voliči měli LDP plné zuby. Tento pocit v zemi nějakou dobu sílil. Již ve volbách v roce 2005 se LDP udržela u moci pouze proto, že premiér Džuničiró Koizumi postavil LDP do role hybatele změn. Po Koizumiho odchodu se však japonští premiéři – Šinzó Abe, Jasuo Fukuda a Taro Aso – střídali u moci tak rychle, že vedení naší země začalo vypadat jako „nabídka dne“. A protože se l��drům LDP prokazovalo tak málo úcty, nebylo žádným překvapením, že japonští voliči ztratili i poslední zbytky trpělivosti s touto stranou a jejími zpozdilými praktikami. Moci se tedy chopila DPJ a vytvořila koaliční vládu se dvěma menšími stranami, Sociálně demokratickou stranou (SDP) a Novou lidovou stranou (PNP). Jediným důvodem k existenci DPJ je však její vymezování se vůči LDP, zatímco SDP se již dlouho staví proti japonsko-americké bezpečnostní smlouvě a PNP je zase silně proti privatizacím za Koizumiho éry. To nedává dohromady soudržný vládní program a administrativa premiéra Jukia Hatojamy rychle odhalila zásadní vyprázdněnost DPJ. Největším problémem Hatojamovy vlády je ovšem skutečnost, že se DPJ chopila moci, aniž zformulovala ucelenou národně-bezpečnostní politiku. To ovšem nemělo nikoho překvapovat. DPJ byla založena v roce 1998 jako politický slepenec sdružující lidi, kteří odešli z LDP, včetně samotného Hatojamy, a členy bývalé Socialistické strany. Jedním z hlavních volebních slibů DPJ byla „změna“, což v podstatě znamenalo cokoliv, jen ne LDP. Měla by však opozice vůči LDP skutečně znamenat zničení 50 let práce v oblasti národní bezpečnosti?", "en": "How to Undermine an Alliance TOKYO – 2010 marks the 50th anniversary of the signing of the Japan-United States Security Treaty. But, instead of celebrating an agreement that has helped stabilize East Asia for a half-century, the treaty is now at serious risk, as much from indecision as from kneejerk anti-Americanism. In August 2009, Japan’s people voted for “change.” The Liberal Democratic Party, which had ruled Japan for most of the post-war decades, lost parliamentary elections to the Democratic Party of Japan. The key reason for the DPJ’s victory was that voters were fed up with the LDP. That feeling had been growing in the country for some time. In the election of 2005, the LDP retained power only because Prime Minister Junichiro Koizumi positioned the LDP as an agent of change. But after Koizumi left office, Japan’s prime ministers – Shinzo Abe, Yasuo Fukuda, and Taro Aso – came and went so swiftly that our country’s leadership came to seem like a “soup du jour.” With so little respect being shown for the LDP’s leaders, it is no surprise that Japanese voters lost what little patience they had left for the party and its antiquated practices. So the DPJ took power, and formed a coalition government with two smaller parties, the Social Democratic Party (SDP), and the People’s New Party (PNP). The DPJ’s only reason for being, however, is its anti-LDP stance, while the SDP has long opposed the Japan-US Security Treaty, and the PNP strongly opposes the privatizations of the Koizumi era. That does not amount to a coherent government program, and Prime Minister Yukio Hatoyama’s administration quickly revealed the DPJ’s fundamental hollowness. But the biggest problem with Hatoyama’s government is that the DPJ took power without a coherent national security policy. This should not have surprised anyone. The DPJ was established in 1998 as a “jambalaya” party, consisting of people who had abandoned the LDP, including Hatoyama himself, and the former Socialist Party. One of the DPJ’s major campaign pledges was “change,” which, at its core, meant anything but the LDP. But should opposing the LDP really mean undoing 50 years of work on national security?"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Přesvědčovat americké, ruské, nigerijské nebo čínské občany, že korupci lze opravdu dostat pod kontrolu, se může jevit jako marný úkol. Přesto se vyplatí si takový cíl předsevzít, protože důkazy jsou pádné: beztrestnost je nejen mravně zhoubná, ale i ekonomicky nákladná a pro blahobyt toxická. Nedávné studie doložily, že když ve společnosti panuje vysoká „všeobecná důvěra,“ hospodářská výkonnost je lepší a spokojenost se životem vyšší. Kromě jiných příčin se snáze uzavírají a účinněji vymáhají obchodní dohody. Není náhodou, že skandinávské země rok co rok patří v žebříčcích mezi nejšťastnější a ekonomicky nejúspěšnější na světě. Co lze tedy udělat pro překonání pasti beztrestnosti? Součástí řešení je samozřejmě vymáhání zákona (příkladem jsou obvinění ve FIFA) a ochrana těch, kdo nekalé jednání oznámí. Vymáhání zákona ale nestačí; podstatnou úlohu sehrávají také postoje veřejnosti. Pokud veřejnost vyjadřuje pohrdání a zhnusení bankéři, kteří podvádějí klienty, manažery ropných společností, kteří ničí klima, funkcionáři FIFA, kteří tolerují úplatky, a politiky, kteří jim všem podlézají kvůli příspěvkům na kampaň a úplatkům, nezákonné jednání hrstky mocných se nemůže stát normou. Veřejné opovržení sice s korupcí hned nezatočí, ale těm, kdo nám ostatním kradou z obecních statků, může citelně zkazit radost ze života. Jeden uchazeč o klání v amerických prezidentských volbách v roce 2016, bývalý guvernér státu Maryland Martin O’Malley, nedávno svou kampaň zahájil otázkou, proč po finančním zhroucení roku 2008 nebyl z finančního trestného činu usvědčen ani jeden výkonný manažer z Wall Street. To je dobrá otázka; právě takové tázání může Spojeným státům pomoci vymanit se z pasti beztrestnosti. Můžeme si ale položit ještě jednodušší otázku. Proč jsou titíž bankéři stále oslavováni prezidentem Barackem Obamou, zváni na velkolepé státní večeře a se zbožnou úctou zpovídáni v médiích? První věc, kterou společnost může a má udělat, je upřít respekt politickým a obchodním lídrům, kteří vědomě zneužívají veřejné důvěry.", "en": "Convincing American, Russian, Nigerian, or Chinese citizens that corruption can indeed be controlled might seem to be a futile task. But the goal is certainly worth embracing, because the evidence is overwhelming: impunity is not only morally noxious; it is also economically costly and deeply corrosive to wellbeing. Recent studies have shown that when “generalized trust” in society is high, economic performance is improved and life satisfaction is higher. Among other reasons, commercial agreements are more easily reached and efficiently implemented. It is no coincidence that the Scandinavian countries rank among the world’s happiest and most prosperous year after year. So what can be done to overcome an impunity trap? Part of the answer is of course law enforcement (such as the FIFA indictments) and protection for whistleblowers. Yet law enforcement is not sufficient; public attitudes also play a major role. If the public expresses contempt and revulsion for bankers who cheat their clients, oil executives who wreck the climate, FIFA officials who countenance kickbacks, and politicians who cozy up to all of them in exchange for campaign funds and bribes, illegality for the few cannot become the norm. Public scorn might not end corruption immediately, but it can make life far less pleasant for those who are stealing the commons from the rest of us. One candidate for US President in 2016, former Maryland Governor Martin O’Malley, recently launched his campaign by asking why not a single Wall Street CEO was convicted of a financial crime in the wake of the 2008 financial meltdown. It is a good question, the kind that can help the US to overcome its impunity trap. Yet we can ask an even simpler question. Why are those same bankers still fêted by President Barack Obama, invited to glittering state dinners, and reverently interviewed by the media? The first thing any society can and should do is deny respectability to political and business leaders who willfully abuse the public trust."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "To je sice možná výhodné pro Bushovy domácí účely, ale jako zahraniční politika to pouze vystupňuje riziko vzplanutí na Středním východě. Současný obrat USA ke spolupráci se sunnitskýmu milicemi v sobě ukrývá riziko finálního rozštěpení Iráku na tři části. Klíčovou otázkou je, zda by bylo možné důsledky iráckého rozpadu udržet uvnitř jeho státních hranic, anebo zda by postihly velké části regionu. Rozkládající se Irák by vtáhl všechny své sousedy a další mocnosti v regionu do nevyhlášené války o následnictví. Na Středním východě navíc není žádná záchranná síť podobná Evropské unii, která svým vábením pomohla balkánským zemím z propasti. Jedinou cestou z tohoto dilematu je stanovit splnitelný a realistický cíl. Místo vítězství jím musí být jisté minimum stability – to se ještě stále zdá dosažitelné. Vskutku, vojenské stažení USA z Iráku bez vyvolání významné regionální katastrofy lze provést, jedině pokud Amerika dokáže vybudovat právě takové minimum regionální stability. To vyžaduje udržitelný konsenzus, který zahrne všechny zúčastněné strany. Budoucnost Iráku, má-li ještě nějakou, bude záviset v prvé řadě na iráckých šíitech, sunnitech a Kurdech a v druhé řadě na státech sousedících s Irákem, jejich zájmech a odhadech rizik. Ale i když se Irák po stažení USA rozštěpí, bude nesmírně důležité zadržet důsledky jeho rozpadu na iráckém území. To bude vyžadovat regionální konsenzus, jehož mohou docílit jedině USA. Je těžké pochopit, proč USA dělají tak málo pro to, aby cíle regionální stabilizace dosáhly, zejména proto, že v tomto ohledu si stále zachovávají značný vliv. Jelikož žádná regionální mocnost není natolik silná, aby ve válce o následnictví ihned zvítězila, všechny tyto mocnosti by mohly jedině tratit, bude-li následovat konflikt. Ba všem bude v důsledku takového střetu hrozit vnitřní destabilizace. Rozhovory a konference zajisté nemají valný význam, chybí-li soudržná politika. S řádnou přípravou je ale regionální řešení možné a mezi všemi zúčastněnými stranami, jež by mohly přispět k jeho dosažení, je v jedinečném postavení Sýrie. Ta je jedinou arabskou zemí ve spojeneckém svazku s Íránem a coby přímý soused Iráku je pro jeho stabilizaci rozhodující.", "en": "This might be advantageous for Bush’s domestic purposes, but as a foreign policy, it will only escalate the risk of a Middle East explosion. The current US turn toward collaboration with Sunni militias holds within it the risk of a final break-up of Iraq into three parts. The key question is whether the consequences of Iraq’s disintegration could be contained within its national borders, or whether large parts of the region would be affected. A disintegrating Iraq would draw all its neighbors and other powers in the region into an undeclared war of succession. Moreover, in the Middle East, there is no safety net like the European Union, which has helped lure the Balkans out of the abyss. The only way out of this dilemma is to set a reachable and realistic goal. Instead of victory, the goal must be a minimum of stability – and this still seems achievable. Indeed, US military withdrawal from Iraq can be accomplished without causing a major regional catastrophe only if America manages to establish such a minimum of regional stability. What this requires is a sustainable consensus that includes all the parties involved. Iraq’s future, if it still has any, will depend first and foremost on Iraqi Shiites, Sunnis, and Kurds, and, secondly, on Iraq’s neighbors and their interests and risk calculations. But even if Iraq does fall apart after US withdrawal, it will be of vital importance to contain the consequences of its disintegration within Iraq’s own borders. This will require a regional consensus that only the US can bring about. It is hard to understand why the US does so little to advance the goal of regional stabilization, especially since it still retains considerable leverage in this respect. As no regional power is strong enough to win a war of succession outright, all of these powers could only lose if a conflict ensues. Indeed, all will be threatened by internal destabilization as a consequence of such a confrontation. Certainly, talks and conferences make little sense without a coherent policy. But with appropriate preparation, a regional solution is possible, and, of all the parties involved, Syria is uniquely positioned to help bring it about. Syria is the only Arab country allied with Iran, and, as Iraq’s direct neighbor, it is crucial for Iraq’s stabilization."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Navzdory řečem euroskeptických politiků ve Velké Británii a stále více i v členských zemích eurozóny je sílící rozčarování voličů z politiky odrazem vzdálenosti, která vznikla mezi sliby a výsledky, nikoliv mezi představiteli EU a občany v členských zemích. Podle alarmujícího průzkumu, který nedávno zveřejnil přední italský deník La Repubblica, nenachází více než 22% Italů žádné velké rozdíly mezi autoritářským a demokratickým systémem vládnutí. A dalších 10% se domnívá, že autoritářský režim je lepší a efektivnější než demokratický politický systém. Tento znepokojivý pokles víry v demokracii, který se neomezuje jen na Itálii, nás přivádí zpět k silnému argumentu, jenž vysvětluje, proč se Evropané stále více spoléhají na technokratické vládnutí: k bezpečnosti. Od konce druhé světové války do rozpadu Sovětského svazu nesbližoval Evropany sen o celoevropském demokratickém útvaru, nýbrž především jejich touha po bezpečí a zajištění. Během poválečných let se odůvodňování evropské integrace téměř vždy zaměřovalo na hledání politické, sociální a ekonomické bezpečnosti. Ve světle násilných demonstrací v ulicích Atén, Madridu a Říma není těžké pochopit, proč někteří lidé možná opět dají prioritu vlastní bezpečnosti, především bezpečnosti ekonomické. Evropští technokraté pracovali ve službách bezpečnosti ještě před rozšířením EU o bývalé středoevropské komunistické země v roce 2004. Byrokracie EU sehrála klíčovou roli při pomoci těmto zemím proplout složitým přechodem od socialistické autokracie ke kapitalistické demokracii. Tehdy si to uvědomovalo jen málo lidí, protože eurokraté se zřídkakdy dostávají do novinových titulků. Úspěch při zavádění technických norem v zemích usilujících o členství v EU jim však vysloužil obrovskou legitimitu. Nepsaným pravidlem v Evropě jako by bylo, že čím odpolitizovanější je určitý proces, tím větší legitimitu si technokraté mohou získat. A platí to i opačně: kdykoliv se do cesty nějakému rozhodnutí postaví politika, ztrácejí byrokraté důvěryhodnost. Jedna námitka vůči delegování politické pravomoci na technokraty zní tak, že takové přenášení odpovědnosti znamená ponižující omezení suverenity. V normálních časech je to pro většinu občanů nepřijatelné. V krizových dobách však hlas neutrálního technokrata získává na legitimitě. Například Monti patřil k prvním lidem, kteří bili na poplach před neutěšeným stavem italských financí.", "en": "Contrary to the ranting of Euroskeptic politicians in Britain and, increasingly, in eurozone member countries, the growing disenchantment of voters with politics reflects the distance that has grown between promises and results, not the distance between EU officials and member states’ citizens. According to an alarming poll published recently by the leading Italian newspaper La Repubblica, more than 22% of Italians find no great differences between an authoritarian and a democratic system of government. Another 10% believe that an authoritarian regime is better and more effective than a democratic political system. This disturbing decline of faith in democracy, which is not confined to Italy, brings us back to the powerful rationale underlying Europeans’ growing reliance on technocratic governance: security. From the end of World War II to the collapse of the Soviet Union, what brought Europeans closer together was not the dream of a Europe-wide, democratic polity, but, above all, their desire to be safe and secure. Throughout the post-war years, the narrative of European integration almost always focused on the quest for political, social, and economic security. With violent demonstrations in the streets of Athens, Madrid, and Rome, it is not hard to understand why some people may once again choose to give priority to their security, particularly their economic security. Europe’s technocrats worked in the service of security ahead of the EU’s enlargement in 2004 to the former communist states of Central Europe. The EU’s bureaucracy played a key part in helping those countries to navigate the complex transition from socialist autocracy to capitalist democracy. At the time, few people acknowledged this, because Eurocrats rarely make headlines. But their success in applying technical standards to countries seeking EU membership earned them huge legitimacy. The unwritten rule in Europe seems to be that, the more depoliticized the process, the more legitimacy technocrats can earn. Conversely, whenever politics gets in the way of a decision, bureaucrats lose credibility. One objection to delegating political authority to technocrats is that such appointments amount to a humiliating constraint on sovereignty. In normal times, that is unacceptable to most citizens. But in times of crisis, the voice of the neutral technocrat gains greater legitimacy. Monti, for example, was among the first to sound the alarm about Italy’s dire finances."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak vyčistit ekonomický růst Britský premiér Tony Blair slíbil, že schůzka skupiny G8, které bude předsedat a jež se uskuteční 6. až 8. července ve skotském Gleneagles, se zaměří na dva z nejvýznamnějších a nejdlouhodobějších celosvětových problémů – na chudobu ve třetím světě a globální oteplování. Dlouho se zdálo, že tato dvě témata jsou ve vzájemném rozporu. Rozvojový svět pochopitelně nechce obětovat svůj růst ve prospěch celosvětového veřejného dobra, zvláště když Spojené státy jakožto nejbohatší země na světě nejeví ochotu obětovat byť i jen málo ze svého rozmařilého životního stylu. Pod vedením skupiny rozvojových zemí v čele s Papuou-Novou Guineou a Kostarikou nyní nově vzniklá koalice deštných pralesů vystoupila s novátorským návrhem, v němž nejen nabízí dodržování limitů na skleníkové plyny, ale zároveň ukazuje, že toho lze dosáhnout způsobem, který bude podporovat její rozvoj. Rozvojové země již dlouho zajišťují životně důležitý globální veřejný statek: udržují celosvětové ekologické fondy. Jejich deštné pralesy jsou obrovskou zásobárnou biodiverzity a lesy zároveň slouží jako významné lapače uhlíku, které snižují hladinu CO2 v atmosféře. V polovině devadesátých let jsem působil v Mezinárodní komisi pro klimatické změny, kde jsem posuzoval vědecké důkazy týkající se velikosti růstu objemu skleníkových plynů a jejich ekonomické a sociální důsledky. V té době již existovaly přesvědčivé důkazy o vážném problému, který je potřeba řešit, a údaje nashromážděné od té doby – týkající se například rychlého tání ledovců kolem severního pólu – tento závěr značně posílily. Přibližně čtvrtina všech emisí skleníkových plynů pochází ze změn ve využívání pozemků, především z odlesňování, a srovnatelný podíl představují emise ze spalování fosilních paliv ve Spojených státech (USA jsou největším samostatným producentem emisí skleníkových plynů). Udržováním svých deštných pralesů poskytují tropické země celému světu neocenitelnou službu, za kterou až dosud nebyly kompenzovány. Zvláště po podepsání Kjótského protokolu však můžeme ohodnotit alespoň část těchto ekologických služeb: totiž odlučování uhlíku (kdyby tyto země své lesy neudržovaly, byla by koncentrace uhlíku v atmosféře o mnoho vyšší). Kjótský protokol vytvořil nové trhy pro obchod s uhlíkovými emisemi, jako je Evropská směrnice pro emisní obchodování (ETS). Při současných cenách uhlíku se hodnota jeho odlučování tropickými deštnými pralesy pravděpodobně rovná nebo i převyšuje současnou úroveň mezinárodní pomoci poskytované rozvojovým zemím.", "en": "Cleaning Up Economic Growth British Prime Minister Tony Blair has promised that the G-8 meeting on July 6-8 at Gleneagles, Scotland, which he will chair, will focus on two of the most important and longstanding global problems—Third-World poverty and global warming. For a long time, these two issues seemed to be at odds. The developing world understandably does not want to sacrifice its growth for a global public good, especially when the United States, the richest country in the world, seems unwilling to sacrifice even a little of its luxurious life style. Led by Papua New Guinea and Costa Rica, a group of developing countries, a new rainforest coalition has now come forward with an innovative proposal, not only offering to commit to greenhouse-gas limits, but also showing how this can be done in a way that will promote their development. Developing countries have long provided a vital global public good: maintaining global environmental assets. Their rainforests are a vast storehouse of biodiversity, and forests are major carbon sinks, reducing the level of CO2 in the atmosphere. I served on the International Panel for Climate Change in the mid-1990’s, reviewing the scientific evidence concerning the magnitude of increases in greenhouse gasses and their economic and social consequences. At the time, there was already overwhelming evidence of a serious problem that needed to be addressed, and data since then ­­– concerning, for example, the rapid melting of the polar ice cap – have strongly reinforced this conclusion. About a quarter of all greenhouse gas emissions are from land-use change, mainly deforestation, an amount comparable to US emissions from burning fossil fuels (the US is the single largest contributor to greenhouse gas emissions.) By maintaining their rainforests, tropical countries provide an invaluable global service, one for which they have so far failed to be compensated. But, especially after the signing of the Kyoto protocol, we can value at least part of these environmental services: carbon sequestration (that is, if they did not maintain their forests, the level of carbon concentrations in the atmosphere would be enormously higher). The Kyoto Protocol has generated new markets for trading carbon emissions, such as the European Emissions Trading Scheme (ETS). At current carbon prices, the value of carbon sequestration by tropical rainforests likely equals or exceeds the current level of international aid being provided to developing countries."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Nordic Centre for Spatial Development (NORDREGIO)http://www.nordregio.se/ ADDITIONAL SOURCES OF INFORMATION OECD (Regional, rural and urban development)http://www.oecd.org/about/0,2337,en_2649_37429_1_1_1_1_37429,00.html MAPS European Spatial Planning Observation Network (ESPON), Publicationshttp://www.espon.eu/mmp/online/website/content/publications/98/index_EN.html European Environment Agency (Graphs and maps)http://dataservice.eea.europa.eu/atlas/default.asp?re d=2D511360-4CD0-4F20-A817-B3A882ACE323 International Monetary Fund (World GDP)http://www.imf.org/external/datamapper/index.php READER’S NOTES European Parliament Luxembourg: Office for Official Publications of the European Communities How to obtain EU publications Publications for sale: • • • via EU Bookshop (http://bookshop.europa.eu);from your bookseller by quoting the title, the publisher and/or ISBN number;by contacting one of our sales agents directly. You can obtain their contact details from http://bookshop.europa.eu, or by sending a fax to (352) 29 29-42758 • • via EU Bookshop (http://bookshop.europa.eu);at the European Commission’s representations or delegations. You can obtain their contact details from http://ec.europa.eu/ or by sending a fax to (352) 29 29-42758 DIRECTORATEGENERAL FOR INTERNAL POLICIES POLICY DEPARTMENT STRUCTURAL AND COHESION POLICIESB The Policy Departments are research units that provide specialised advice to committees, inter-parliamentary delegations and other parliamentary bodies. Policy Areas Agriculture and Rural Development Culture and Education Fisheries Regional Development Transport and Tourism Visit the European Parliament website: http://www.europarl.europa.eu/studies", "cs": "Nordic Centre for Spatial Development (Skandinávské středisko pro územní rozvoj)http://www.nordregio.se/ DALŠÍ ZDROJE INFORMACÍ OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj)http://www.oecd.org/about/0,2337,en_2649_37429_1_1_1_1_37429,00.html MAPY European Spatial Planning Observation Network (Evropská pozorovací síť pro územní plánování), publikacehttp://www.espon.eu/mmp/online/website/content/publications/98/index_EN.html European Environment Agency (Evropská agentura pro životní prostředí), grafy a mapyhttp://dataservice.eea.europa.eu/atlas/default.asp?re d=2D511360-4CD0-4F20-A817-B3A882ACE323 International Monetary Fund (Mezinárodní měnový fond), hodnoty HDP ve světěhttp://www.imf.org/external/datamapper/index.php SDĚLENÍ Evropský parlament Lucemburk: Úřad pro úřední tisky Evropských společenství Jak získat publikace EU Publikace na prodej: • • • • prostřednictvím EU Bookshopu (http://bookshop.europa.eu);u vašeho knihkupce – uveďte název, vydavatele a/nebo číslo ISBN;obraťte se přímo na některého z našich obchodních zástupců.Jejich kontaktní údaje najdete na http://bookshop.europa.eu nebo je získáte zasláním faxu na číslo +352 2929-42758. • • prostřednictvím EU Bookshopu (http://bookshop.europa.eu);na zastoupeních nebo delegacích Evropské komise. Jejich kontaktní údaje najdete na http://ec.europa.eu/ nebo je získáte zasláním faxu na číslo +352 2929-42758. GENERÁLNÍ ŘEDITELSTVÍ PRO VNITŘNÍ POLITIKY TEMATICKÝ ODBOR STRUKTURÁLNÍ POLITIKY A POLITIKY SOUDRŽNOSTI B Tematické odbory jsou studijními odděleními, která poskytují výborům, meziparlamentním delegacím a jiným parlamentním orgánům specializované poradenství. Oblasti politiky Zemědělství a rozvoj venkova Kultura a vzdělávání Rybolov Regionální rozvoj Doprava a cestovní ruch Navštivte webové stránky Evropského parlamentu: http://www.europarl.europa.eu/studies"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "But if we give our new drugs to these worms at an early stage, then we see that they're healthy, and they live a normal lifespan. This is just an initial positive result, but research like this shows us that Alzheimer's is a disease that we can understand and we can cure. After 114 years of waiting, there's finally real hope for what can be achieved in the next 10 or 20 years. But to grow that hope, to finally beat Alzheimer's, we need help. This isn't about scientists like me -- it's about you. We need you to raise awareness that Alzheimer's is a disease and that if we try, we can beat it. In the case of other diseases, patients and their families have led the charge for more research and put pressure on governments, the pharmaceutical industry, scientists and regulators. That was essential for advancing treatment for HIV in the late 1980s. Today, we see that same drive to beat cancer. But Alzheimer's patients are often unable to speak up for themselves. And their families, the hidden victims, caring for their loved ones night and day, are often too worn out to go out and advocate for change. So, it really is down to you. Alzheimer's isn't, for the most part, a genetic disease. Everyone with a brain is at risk. Today, there are 40 million patients like Auguste, who can't create the change they need for themselves. Help speak up for them, and help demand a cure. Thank you.", "cs": "Ale když těmto červům podáme v raném stádiu tyto nové léky, vidíme, že jsou zdraví a délka jejich života je normální. Toto je jen první pozitivní výsledek, ale takovýto výzkum ukazuje, že Alzheimer je nemoc, které rozumíme a kterou dokážeme vyléčit. Po 114 letech čekání máme konečně naději, že za 10 nebo 20 let konečně dosáhneme úspěchu. Abychom konečně Alzheimera porazili, potřebujeme pomoc. Není to o vědcích jako jsem já. Je to o vás. Potřebujeme, abyste věděli, že Alzheimer je nemoc a že když se budeme snažit, porazíme ji. Pacienti trpící jinými nemocemi a jejich příbuzní bojovali za kvalitnější výzkum a vyvíjeli tlak na vlády, na farmaceutický průmysl, na vědce a regulační orgány. To byl zásadní impuls k vývoji léčby HIV na konci 80. let. Stejný zápal vidíme dnes v boji s rakovinou. Ale pacienti s Alzheimerem za sebe často ani nemohou mluvit. A jejich příbuzní, skryté oběti, které se o ně ve dne v noci starají, jsou často příliš vyčerpaní na to, aby prosazovali změnu. Takže je to jen na vás. Alzheimer není téměř vůbec geneticky podmíněn. Ohrožen je každý, kdo má mozek. Dnes máme 40 milionů pacientů jako byla Auguste, kteří sami nemohou změnit nic. Mluvte za ně a pomozte je vyléčit. Děkuji."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "iwslt16"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Rozjímání vězenkyně o Nelsonu Mandelovi CHARKOV – O věznění se říká, že v člověku vyvolává pocit bezmoci a zranitelnosti. V životě politického vězně, dokonce i když drží hladovku, platí však opak. Jako vězenkyně jsem nucena soustředit se na podstatné věci týkající se mě samotné, mých politických názorů a mé vlasti. Téměř tak cítím přítomnost odvážných žen a mužů, mladých i starých, shromážděných v Kyjevě a dalších ukrajinských městech, aby bránili své sny o demokratické a evropské budoucnosti. V žaláři se naděje a sny stávají realitou. Jsem si jistá, že Nelson Mandela by mým pocitům rozuměl a že by souhlasil. Jihoafrický režim apartheidu jej sice na téměř tři desítky let dal pod zámek, ale odvážní mladí Jihoafričané při velkých protestech v Sowetu a dalších demonstracích za svobodu a rovnost vytrvale k jeho příkladu vzhlíželi a cítili jeho přítomnost. Většina lidí po celém světě si dnes právem připomíná laskavou důstojnost, s níž Mandela vyvedl Jižní Afriku z politické pustiny. I tady, za mřížemi vězeňské cely a pod nepřetržitým dozorem, jaký Mandela zažíval tak dlouho, si dokážu vybavit vřelost jeho širokého úsměvu, jeho veselé oči i ony barevné havajské košile, které nosil s takovou elegancí. Mohu také obdivovat jeho neústupnou – a, ano, občas lišáckou – oddanost usmíření, která jeho zemi uchránila před rasovou válkou, již ti, kdo odmítali uznat konec nadvlády bílé menšiny, považovali za nevyhnutelnou.", "en": "A Prisoner’s Reflections on Nelson Mandela KHARKIV – Incarceration is said to leave you with a feeling of helplessness and vulnerability. But the truth of life for a political prisoner, even for one on a hunger strike, is the opposite. As a prisoner, I have been forced to focus on what is essential about myself, my political beliefs, and my country. So I can almost feel the presence of the brave women and men, old and young, who have gathered in Kyiv and other Ukrainian cities to defend their dreams of a democratic and European future. In prison, your hopes and dreams become your reality. I am sure that Nelson Mandela would have understood my feelings and agreed. The South African apartheid regime may have locked him away for almost three decades, but in the great Soweto protests and the other demonstrations for freedom and equality, courageous young South Africans invariably looked to his example and felt his presence. Around the world, most people now rightly celebrate the gentle dignity with which Mandela led South Africa out of the political wilderness. Even here, behind prison bars and 24-hour surveillance of the type that he experienced for so long, I can conjure the warmth of his broad smile, merry eyes, and those colorful Hawaiian-style shirts that he wore with such panache. And I can admire his unyielding – and, yes, sometimes wily – commitment to reconciliation, which saved his country from the race war that those who refused to accept the end of white-minority rule saw as inevitable."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak dosáhnout firemní uhlíkové neutrality NEW YORK – V předvečer letošní glasgowské konference Organizace spojených národů o klimatických změnách (COP26) se k trvalé udržitelnosti začal hlásit stále větší počet firem, které deklarovaly závazek dosáhnout do poloviny století uhlíkové neutrality – tedy nulových čistých emisí oxidu uhličitého. A mezi řadou ambiciózních prohlášení, které z COP26 vzešly, figuruje i informace, že téměř 500 firem ze sektoru finančních služeb „souhlasilo, že uvede částku 130 bilionů dolarů – což je zhruba 40% všech světových finančních aktiv – do souladu s klimatickými cíli stanovenými v pařížské dohodě, včetně omezení globálního oteplení na 1,5°C“. Mnozí komentátoři jsou však vůči podobným proklamacím skeptičtí a naznačují, že jde o „lakování nazeleno“. Kritikové poukazují na silnou závislost firem na uhlíkových kompenzacích (offsetech), které se v širší debatě o klimatu stávají stále důležitějším – a kontroverznějším tématem. Zmatek v otázce, co je skutečné a co ne, je tak velký, že Společná skupina pro měření dobrovolných uhlíkových trhů, kterou vede zvláštní vyslanec OSN pro klimatickou akci a finance Mark Carney, založila nový řídící výbor, který má emisní závazky firem posuzovat. Skeptiky využívání uhlíkových kompenzací právem znepokojuje. Svět potřebuje dosáhnout do poloviny století čisté nuly a s offsety se mu to nepodaří. Firmy si je kupují právě proto, aby mohly dál vypouštět skleníkové plyny a zároveň tvrdit, že jejich celkové emise jsou po započítání uhlíkových kompenzací nulové. Už samotná existence offsetu přitom znamená, že emise jejich kupce nulové nejsou. Ne všechny offsety jsou však stejné. Kritikové se zaměřují na offsety, v jejichž rámci jedna firma nebo země platí druhé za snížení emisí a poté vydává toto snížení za vlastní. Tento typ offsetu nelze umožňovat, pokud se má svět jako celek dobrat k nulovým emisím. Offsety vznikající odstraňováním skleníkových plynů z atmosféry například přímým zachycováním ze vzduchu nebo rozšiřováním lesního porostu, však i nadále mají své místo. Pokud firma vypustí 100 tun CO2 a poté stejný objem odstraní jinde, jsou její čisté emise skutečně nulové. Budou-li to dělat všechny firmy, svět jako celek nulových čistých emisí dosáhne. Řešení v podobě lesního hospodářství se však neobejde bez jisté výhrady. Vždy si musíme klást otázku, zda je takové řešení jedinečné a trvalé.", "en": "Scoping Out Corporate Carbon Neutrality NEW YORK – In the run-up to this year’s United Nations Climate Change Conference in Glasgow (COP26), a growing number of companies hopped on the sustainability bandwagon, declaring commitments to achieve carbon neutrality – net-zero carbon-dioxide emissions – by mid-century. And among the many ambitious announcements to come out of COP26 is that almost 500 financial-services firms have “agreed to align $130 trillion – some 40% of the world’s financial assets – with the climate goals set out in the Paris agreement, including limiting global warming to 1.5°C.” But many commentators have been skeptical about such proclamations, suggesting that they amount to greenwashing. Critics point to corporations’ heavy reliance on “offsetting,” which has become an increasingly important – and controversial – issue in the broader climate debate. So great is the confusion about what is real and what is not that the Taskforce on Scaling Voluntary Carbon Markets, led by UN Special Envoy for Climate Action and Finance Mark Carney, has established a new governance committee to review corporate emissions pledges. The skeptics are right to be concerned about the use of offsets. The world needs to get to net-zero by mid-century, and it cannot do that with offsets. Companies buy offsets precisely so that they can continue emitting greenhouse gases (GHGs) while claiming that their emissions are zero, net of the offsets. The very existence of an offset means that the purchaser’s emissions are not zero. But not all offsets are alike. The critics focus on offsets in which one company or country pays another to reduce emissions and then claims the reduction as its own. This is the kind of offset that cannot be allowed if the world as a whole is to get to zero emissions. There is a place, however, for offsets generated by removing GHGs from the atmosphere, for example by direct air capture or forest growth. If a company emits 100 tons of CO2 and then removes the same amount, its net emissions really are zero. If all companies do this, the world as a whole will achieve net-zero emissions. True, the recourse to forestry requires a cautionary note."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Pan Ki-mun nedávno přijal aktivní roli také v krizi v Gaze. Pravidelně hájil právo Palestinců na vlastní stát, ale současně odsoudil raketové útoky Hamásu na jižní Izrael. Během bojů v Gaze veřejně naléhal na jejich zastavení a žádal, aby Izrael otevřel hranice Gazy pro humanitární pomoc. Kromě toho navštívil úřadovnu Organizace spojených národů v centru Gazy, aby vyjádřil vážné znepokojení OSN nad jejím bombardováním. Pan se také postavil do čela řešení problému globálního oteplování. Touto otázkou se zabýval už na konferenci na Bali v roce 2007, kdy z ní učinil jeden ze svých hlavních zájmů, a na kodaňské konferenci OSN plánované na prosinec 2009 se pokusí vyjednat novou dohodu všech zemí světa. Rovněž v oblasti zdravotnictví se posunul kupředu. Zrychlil úsilí o vymýcení nejnebezpečnější odvěké metly lidstva, malárie, když jmenoval zvláštního poradce pro tuto nemoc a v rámci systému OSN navázal novátorská partnerství, která spojila soukromé podniky s nadacemi a nevládními organizacemi. Jeho snaha již napomohla ke snížení výskytu malárie. Panovým problémem je jeho ostýchavé chování, které ostře kontrastuje s jeho předchůdcem Kofim Annanem, mimořádným generálním tajemníkem, jenž ovládl dění svou elegancí, výřečností a hvězdnou mocí. Naproti tomu Pan není charismatický ani inspirativní řečník – ani jeho angličtina není tak dobrá jako Annanova.", "en": "More recently, Ban took an active role in the Gaza crisis. He has regularly defended the Palestinians’ rights to a state, but he also condemned Hamas’s rocket attacks on southern Israel. During the fighting in Gaza, he publicly demanded a halt to the warfare and requested that Israel open Gaza’s borders to relief aid. He also visited the UN compound in the center of Gaza to express the UN’s grave concern over its bombing. Ban has taken a leadership position on the problem of global warming. He tackled the issue at the Bali Conference of 2007, made it one of his central concerns at the UN, and will attempt to forge a new agreement among all global states at the UN Conference in Copenhagen in December 2009. And he has moved forward in the health field. He accelerated efforts to eliminate the world’s most dangerous ancient scourge, malaria, by naming a special adviser on the disease, and by forging innovative partnerships within the UN system that have brought together private industry, foundations, and non-governmental organizations. His campaign has already helped to reduce the incidence of malaria. The problem for Ban is his diffident manner, which stands in stark contrast with that of his predecessor, Kofi Annan, a larger than life secretary-general who dominated the scene through his flair, eloquence, and star power. Ban, by contrast, is neither charismatic nor an inspirational speaker – indeed, his English is not as good as Annan’s."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jak může ověřování fakt vyhrát boj proti dezinformacím JOHANNESBURG – Podle ověřovatelů fakt z deníku Washington Post se americký prezident Donald Trump dopustil od uvedení do úřadu více než 13 000 nepravdivých či zavádějících tvrzení. Není divu, že někteří lidé pochybují, zda je ověřování výroků politiků odpovědí na problémy dnešní dezinformační doby. Když se politici a novináři z Evropy, Severní i Jižní Ameriky, Afriky a Asie sešli v červenci v Londýně na Globální konferenci za svobodu médií, připustili, že rozmach dezinformací přispěl ke klesající důvěře veřejnosti v politiky a média. Účinná řešení se však nenabízejí. Když se evropská politická a podnikatelská elita sešla ve stejný měsíc na konferenci Les Rencontres Économiques d’Aix-en-Provence 2019, i ona viděla jen málo možností, jak obnovit ztracenou důvěru. To ovšem neznamená, že žádné možnosti neexistují. Jako šéfové či zakladatelé fact-checkingových organizací v Africe, Latinské Americe a Evropě víme, že naše práce může hrát významnou roli při potírání následků dezinformací a obnově důvěry ve spolehlivé zdroje. Plnění této povinnosti vyžaduje za prvé a především hluboké pochopení výzev, před nimiž stojíme. Většina z téměř dvou set fact-checkingových organizací na světě vychází ve své práci z předpokladu, že pokud se veřejnosti předloží korigovaná informace, obecně ji to přiměje k poopravení mylného názoru. Není nijak překvapivé, že většina akademické práce v oblasti ověřování fakt si klade za cíl tento předpoklad testovat. Výsledky jsou slibné. Nikdo sice nemůže zaručit, že pokud se lidem předloží korektní informace, upraví si podle ní svůj dosavadní názor, avšak opakované studie ukazují, že ověřování fakt pomáhá veřejnosti revidovat své chápání tvrzení a výroků, a to i v případech, kdy nové poznatky odporují pevně zastávanému přesvědčení. Prostá publikace ověřených fakt ovšem nestačí. Tak především by ani s největšími dostupnými prostředky nebylo možné sledovat všechny, kdo viděli původní informaci a k nimž se posléze dostala naše ověřená fakta. A na internetu i ve veřejných debatách navíc koluje tolik dezinformací, že není možné korigovat každé falešné tvrzení. Proto musí ověřovatelé fakt kromě identifikace a korekce důležitých dezinformací také navazovat kontakt s politiky, tradičními médii, sociálními sítěmi a dalšími relevantními institucemi, aby omezili přísun falešných zpráv. To znamená přesvědčovat veřejné osobnosti, aby vyžadovaly oficiální opravy, podávat stížnosti u zavedených institucí a poskytovat výcvik mediálním organizacím.", "en": "How Fact-Checking Can Win the Fight Against Misinformation JOHANNESBURG – According to fact-checkers at the Washington Post, US President Donald Trump has made more than 13,000 false or misleading claims since his inauguration. It is no wonder some people doubt that the fact-checking of politicians’ claims is an answer to the problems of this misinformation age. When politicians and journalists from Europe, the Americas, Africa, and Asia met at the Global Conference for Media Freedom in London in July, they acknowledged that the rise of misinformation has contributed to declining public trust in politicians and the media. But effective solutions have not been forthcoming. When Europe’s political and business elite met the same month for theconference Les Rencontres Économiques d’Aix-en-Provence 2019, they, too, saw few options for renewing trust. But that does not mean that there are none. As the leaders or founders of fact-checking organizations in Africa, Latin America, and Europe, we know that our work can play a powerful role in countering the effects of misinformation and restoring faith in reliable sources. Fulfilling this duty requires, first and foremost, a comprehensive understanding of the challenges we face. Most of the world’s almost 200 fact-checking organizations operate on the assumption that presenting the public with corrected information will generally convince them to update a false view. Not surprisingly, most academic work on fact-checking has aimed to test this assumption. The results are promising. While nobody could claim that presenting people with correct information guarantees that they will adjust their views, repeated studies have shown that fact checking helps the public revise their understanding of claims, even when the finding contradicts a firmly held belief. But simply publishing fact-checks is not enough. For starters, even with the greatest resources it would not be possible to trace all those who have seen the misinformation being corrected and put our fact-check in front of them. And there is simply too much misinformation circulating online and in public debate to fact-check every false claim made. That is why, beyond identifying and correcting important misinformation, fact-checkers must engage with politicians, the traditional media, social-media platforms, and other relevant institutions to reduce the supply. This means reaching out to public figures to request on-the-record corrections, lodging complaints with standards bodies, and providing training to media organizations."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The EU drug strategyand action plan 2000–04, while it has not achieved all ofthe ambitious targets set, is evidence of an importantdevelopment in the way Member States, EU institutions andspecialist agencies can work together to coordinate andmeasure progress in the drug field. The new EU drugstrategy 2005–12 seeks to take forward this process. In many European countries, there is a growing concernabout the wider impact of drug use on the communities inwhich it occurs. Issues related to public safety and theexposure of young people to drugs are among the morecommonly cited concerns that can be grouped under thetitle of ‘Drug-related public nuisance’ — this issue isexplored in detail in the selected issues sectionaccompanying the annual report, and continuing thecriminal justice theme is a selected issue devoted to areview of strategies to divert those with drug problemsaway from custodial sentences and towards treatment(‘Alternatives to imprisonment: targeting offending problemdrug users in the EU’). Chapter 1New developments in policies and laws Policy developments in the field of drugs among EUMember States are inevitably heterogeneous, reflecting thevariety of approaches at national and European level.However, this does not preclude the existence of commonfeatures that merit analysis. to ensure a high level of security for the general publicby taking action against drug production and supplyand cross-border trafficking, and intensifyingpreventive action against drugrelated crime througheffective cooperation between Member States. These two goals cover the six priorities identified in the2000–04 EU strategy on drugs. The new strategyreiterates the integrated, multidisciplinary and balancedapproach of combining measures to reduce both demandand supply. It concentrates on these two policy areas andon two cross-cutting themes — ‘international cooperation’and ‘information, research and evaluation’ — and on‘coordination’. During the reporting period, foremost among thesefeatures is the way in which drug strategies are evaluatedin different Member States. The implementation of nationaldrug strategies is evaluated in several EU countries.Although the effects of evaluation on drug policy as awhole cannot yet be determined, evaluation has alreadyyielded some promising results: we now have a greaterunderstanding of successes and failures, and in somecases a result of evaluation has been that more resourceshave been allocated to enable unrealised strategyobjectives to be achieved.", "cs": "Téma trestního soudnictví je dále zpracováno v části věnované posouzení strategií přechodu od trestůodnětí svobody osob s drogovými problémy k léčbě:(„Alternativní tresty: zaměření na problémové drogovězávislé pachatele v EU“ – „Alternatives to imprisonment:targeting offending problem drug users in the EU“). Uvedené aspirace jsouvyjádřeny v protidrogové strategii a akčních plánech EU. I když protidrogová strategie a akční plán EU (2000–2004)nedosáhly všech stanovených náročných cílů, jsou důkazemdůležitého vývoje způsobu, jakým mohou členské státy,instituce EU a specializované agentury společně pracovat na koordinaci a měření pokroku dosaženého na poli drog.Cílem nové protidrogové strategie EU na období2005–2012 je pokročit v této oblasti dále. Kapitola 1Nejnovější vývoj politiky a legislativy •zajistit vysokou úroveň bezpečnosti pro širokouveřejnost přijímáním opatření proti výrobě drog, jejichnabídce a přeshraničnímu obchodování s drogami a zesílením preventivních opatření proti drogovékriminalitě prostřednictvím účinné spolupráce mezičlenskými státy. Vývoj politiky v oblasti drog ve členských státech EU jenevyhnutelně různorodý a je odrazem různých přístupů nanárodní a evropské úrovni. Tato skutečnost však nevylučujeexistenci společných prvků, které si zasluhují rozbor. Tyto dva cíle zahrnují šest priorit stanovených v Protidrogové strategií EU na období 2000–2004. Novástrategie znovu využívá integrovaný, multidisciplinární a vyvážený přístup kombinování opatření za účelemsnížení drogové poptávky i nabídky. Soustředí se na tyto dvě oblasti politiky a na dvě průřezová témata –„mezinárodní spolupráci“ a „informace, výzkum a hodnocení“ – a na „koordinaci“. Ve vykazovaném období je nejdůležitějším prvkem způsob,jakým jsou protidrogové strategie v různých členskýchstátech hodnoceny. Zavádění národních protidrogovýchstrategií je hodnoceno v několika zemích EU. I když účinkyhodnocení protidrogové politiky jako celku ještě nelzestanovit, hodnocení již poskytlo některé slibné výsledky:nyní lépe chápeme úspěchy a neúspěchy a v některýchpřípadech bylo v důsledku hodnocení přiděleno vícezdrojů, což umožnilo dosažení dosud nerealizovaných cílůstrategie."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Consider a situation whereby the shortterm market interest rate paid on bank deposits or a government bond is just 2 %. In such a case, holding EUR 1000 in banknotes implies that EUR 20 per year is lost.The interest rate on alternative investment opportunities is the opportunity cost of holding banknotes. Now let us assume that, because of higher inflation, nominal interest rates increase and you receive 10 % interest on your bank account instead of 2 %. If you still held EUR 1000 in cash, your opportunity costs would be EUR 100 per year or around EUR 2 per week. In this case you may decide to reduce your money holding by, say, EUR 500 and therefore increase your interest income by around EUR 1 per week or EUR 50 per year. In other words, the higher the interest rate, the lower the demand for banknotes. Economists say the demand for money is “interest elastic”. Typically, the poorest groups of society often suffer the most from inflation or deflation, as they have only limited possibilities to hedge against it. Stable prices thus help to maintain social cohesion and stability. As demonstrated at certain points throughout the 20th century, high rates of inflation often create social and political in stability as those groups who lose out because of inflation feel cheated if (unexpected) inflation “taxes” away a large part of their savings. In the long run, economies with lower inflation appear, on average, to grow more rapidly in real terms. … prevent the arbitrary distribution of wealth and income … Sixth, maintaining price stability prevents the considerable economic, social and political problems related to the arbitrary redistribution of wealth and income witnessed during times of inflation and deflation.This holds true in particular if changes in the price level are difficult to anticipate, and for groups in society who have problems protecting their nominal claims against inflation. For instance, if there is an unexpected increase in inflation, everyone with nominal claims, for example in the form of longerterm wage contracts, bank deposits or government bonds, experiences losses in the real value of these claims.Wealth is then transferred in an arbitrary manner from lenders (or savers) to borrowers because the money in which a loan is ultimately repaid buys fewer goods than was expected when the loan was made.", "cs": "Představme si situaci, kdy krátkodobá úroková míra, kterou jsou úročeny bankovní vklady nebo vládní dluhopisy, dosahuje výše 2 %. V tomto případě představuje vlastnictví 1000 eur v bankovkách ztrátu ve výši 20 eur za rok. Úrok z případného investování těchto peněz představuje náklady ušlé příležitosti při držbě bankovek. Nyní předpokládejme, že kvůli vyšší inflaci vzroste nominální úroková míra a váš bankovní účet bude úročen sazbou 10 % namísto 2 %. Pokud budete i nadále držet 1000 eur v hotovosti, vaše náklady ušlé příležitosti vzrostou na 100 eur za rok, neboli zhruba 2 eura za týden. V takovém případě se můžete rozhodnout zmenšit objem hotovostních peněz, které držíte, na řekněme 500 eur, a tudíž zvýšit své úrokové příjmy o zhruba 1 euro týdně neboli přibližně o 50 eur ročně. Jinak řečeno, čím vyšší je úroková míra, tím nižší je poptávka po bankovkách. Ekonomové v tomto případě hovoří o úrokové elasticitě poptávky po penězích. protože mají nejméně možností, jak se před inflací chránit. Stabilita cen tudíž přispívá k udržení sociální soudržnosti a stability. Jak se několikrát během 20. století ukázalo, vysoká míra inflace často přináší společenskou a politickou nestabilitu, protože skupiny, na které má inflace největší dopad, se cítí podvedeny, když je neočekávaná inflace jako dodatečná daň připraví o velkou část jejich úspor. Ekonomiky s nízkou mírou inflace rostou v dlouhém období v reálném vyjádření průměrně rychleji. ...zajistit finanční stabilitu Zasedmé, náhlé změny hodnoty aktiv v důsledku neočekávaného vývoje inflace mohou poškodit rozvahovou pozici bank. Předpokládejme například, že banka poskytuje dlouhodobé úvěry s pevně stanoveným úrokem, které financuje pomocí krátkodobých vkladů."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Well clearly at the beginning of the solar system, Mars and the Earth were bombarded by giant asteroids and comets, and there were ejecta from these impacts all over the place. Earth and Mars kept throwing rocks at each other for a very long time. Pieces of rocks landed on the Earth. Pieces of the Earth landed on Mars. So clearly, those two planets may have been seeded by the same material. So yeah, maybe Granddady is sitting there on the surface and waiting for us. But that also means that we can go to Mars and try to find traces of our own origin. Mars may hold that secret for us. This is why Mars is so special to us. But for that to happen, Mars needed to be habitable at the time when conditions were right. So was Mars habitable? We have a number of missions telling us exactly the same thing today. At the time when life appeared on the Earth, Mars did have an ocean, it had volcanoes, it had lakes, and it had deltas like the beautiful picture you see here. This picture was sent by the Curiosity rover only a few weeks ago. It shows the remnants of a delta, and this picture tells us something: water was abundant and stayed founting at the surface for a very long time. This is good news for life. Life chemistry takes a long time to actually happen. So this is extremely good news, but does that mean that if we go there, life will be easy to find on Mars? Not necessarily.", "cs": "Úplně na začátku, po zrodu naší sluneční soustavy, byly Mars a Země bombardovány obřími asteroidy a kometami a všude po nich byly rozesety jejich pozůstatky. Země a Mars \"po sobě házeli\" kusy hornin po velice dlouhou dobu. Kusy horniny přistály na Zemi. Kusy horniny přistály na Marsu. To znamená, že tyto dvě planety by měly být posety stejným materiálem. Takže jasně, Děda tam možná někde sedí a čeká na nás. Ale také to znamená, že můžeme jít na Mars a najít tam stopy našeho vlastního původu. Mars tam pro nás možná má toto tajemství schované. Tohle je důvod, proč je pro nás Mars tak speciální. Ale aby se toto mohlo stát, musel být Mars obyvatelný v ten moment, kdy byly správné podmínky. Byl Mars obyvatelný? Několik uskutečněných misí nám říká přesně totéž: V té době, kdy se život objevil na Zemi, Mars měl oceán, měl sopky, měl jezera, a měl nádherné delty – stejné jako vidíte zde na obrázku. Tento obrázek byl zaslán sondou Curiosity před několika týdny. Ukazuje pozůstatky delty a tenhle obrázek nám říká, že vody byl nadbytek a zůstávala na povrchu po velmi dlouhou dobu. To jsou pro život dobré zprávy. Chemie života potřebuje hodně času, než se začne projevovat. Toto jsou velmi dobré zprávy, ale znamená to, že pokud tam přiletíme, bude snadné na Marsu najít život? Ne nezbytně."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Sarančí léta Latinské Ameriky Z Latinské Ameriky nepřestávají přicházet špatné zprávy. Ekonomické podmínky se zhoršují, společenská soudržnost se rozpadá a politická nestabilita narůstá. Není divu, když posledních dvanáct let Latinská Amerika nedělala nic jiného, než bloudila odnikud nikam. Majetek se rozprodal, státní dluhy se nafoukly, ale nic trvalejšího a užitečného se nevybudovalo. Byla to léta sarančat, jež spásla, co se dalo. V posledních dvaceti letech se v Latinské Americe roční HDP na obyvatele pohyboval kolem 0,35 procenta. Při takovém tempu by státní hospodářství potřebovalo nejméně dvě stě let, aby svou velikost zdvojnásobilo. V Asii se přitom životní úroveň zdvojnásobuje každých deset let. Může toto latinskoamerické nedochůdče konkurovat světu jinak než stále nižšími mzdami? Za ekonomickou stagnaci nemůže smůla, ale špatná vláda a řízení. Pokud se Latinská Amerika nezmění, mohla by jednoho dne vypadat jako Afrika - jako region slabých států s rozsáhlými neinstitucionalizovanými ekonomikami a všudypřítomnou chudobou. Na tuto cestu latinskou část Ameriky nasměrovaly čtyři hlavní faktory. Za prvé: za dob latinskoamerické privatizační mánie šlo na aukční stupínek snad všechno, počínaje veřejnými službami a továrnami konče. Prodej aktiv jistou dobu pomáhal vyrovnávat rozpočty jednotlivých zemí a poskytoval prostředky k udržení spotřeby. Zisky z privatizace ale nakonec nijak nepřispěly ke zkvalitnění stávající infrastruktury ani k posílení konkurenceschopnosti exportu. Ale kdyby jen to! Rozprodávání státního majetku doprovázely masivní půjčky ze zahraničí. V některých případech, a zvlášť u Argentiny, půjčky domácích odběratelů překročily všechny limity pro čerpání bankovního úvěru. Jiné země až na úroveň Argentiny sice neklesly, ale i ony s úvěruschopností zápasí. Za druhé: poněvadž reformy ve svém důsledku nepřinesly prosperitu, region na ně zanevřel. Příliv kapitálu vyvolal efekt bohatství, ten ale pominul, když příliv ustal. Když se tok peněz zastavil, studna zdánlivého bohatství vyschla. Žádný politik, který má rozum, nebude pokračovat v reformách, které zkoušejí trpělivost řadových obyvatel Latinské Ameriky, za hranice svého volebního přežití. Avšak bez pokračujících zásadních reforem zde bude jen málo předpokladů pro ekonomický růst, který láká investice - bez nichž je růst samozřejmě nemožný. Toto dilema příštího rozvoje poukazuje na třetí faktor: neúspěšnou politiku. Vlády, které fungovaly technokratickým způsobem a které v ekonomickém rozvoji viděly přílivovou vlnu, jež nadzvedává všechny lodi, jsou ty tam. V Argentině se střídá jeden zmatený prezident za druhým.", "en": "Latin America's Locust Years The bad news keeps coming in Latin America these days. Economic conditions worsen almost everywhere, social cohesion unravels and political instability mounts. Little wonder, since much of Latin America spent the last twenty years going nowhere. Assets were sold and national debts ballooned, but almost nothing lasting and beneficial was gained. Truly, these were years that the locusts ate. Over the past 20 years, annual per capita GDP growth in Latin America averaged 0.35%. At that pace, an economy would need 200 years to double in size. In Asia, the standard of living doubles every decade . With such anemic growth, how can Latin America expect to compete in world trade except through ever shrinking wages? Profound misgovernance, not bad luck, is to blame for economic stagnation. If Latin America does not change, it may increasingly look like Africa--a region of weak states with large informal economies and widespread poverty. Four factors have put it on this path. First, in Latin America's privatization gold rush, everything from public utilities to manufacturing companies went on the auction block. For a short time, asset sales helped balance national budgets, and also provided resources for sustaining consumption. In the end, the income from privatization delivered little in the way of better infrastructure or more competitive exports. Worse still, the sell-off of state assets was accompanied by massive external borrowing. In some cases, notably Argentina, borrowing by domestic buyers exhausted all available lines of credit. Other countries did not drop to Argentina's level, but creditworthiness is an issue almost everywhere in Latin America. Second, because reform has not delivered prosperity, the region has grown sick of reform. Capital inflows produced a wealth effect, but only while they lasted. When the money stopped flowing in, the wealth dried up. No sane politician will commit to another decade of structural reforms that will test the patience of ordinary Latin Americans beyond the limits of electoral survival. But without more and deeper reforms, there will be too few of the preconditions for economic growth that lure investment--without which no growth is possible. This development dilemma points to the third factor: ineffectual politics. Governments that operated along technocratic lines, and that viewed economic growth as a rising tide that lifts all boats, have vanished. In Argentina one bumbling president succeeds the next."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Plán evropské prosperity v pěti krocích WASHINGTON, DC – Ačkoliv se řecká krize dočkala přestávky, hospodářská situace v Evropě zůstává neveselá. Růst v eurozóně se sice oproti úrovni, která se ještě před pár měsíci blížila recesi, o něco málo zvýšil, avšak prognózy Mezinárodního měnového fondu pro roky 2015 a 2016 sotva přesahují 1%. Nezaměstnanost dál překonává hranici 11% a mezi mladými lidmi je dvojnásobná (přičemž v zemích jako Řecko a Španělsko můžeme tyto údaje ještě dvakrát zvýšit). Vystoupení Řecka z eurozóny by dnes pravděpodobně způsobilo menší rozvrat než ještě před pár lety. Státy nejvíce ohrožené nákazou – Portugalsko, Španělsko a Itálie – jsou dnes z pohledu trhů méně zranitelné; Evropská unie vytvořila záchranný fond a Evropská centrální banka odstartovala rozsáhlý program nákupu dluhopisů. Skutečnými problémy pro Evropu jsou pokračující stagnace a rostoucí fiskální tlaky veřejného sektoru v přebujelých sociálních státech s rychle stárnoucí populací. Obnovení růstu, příležitostí, prosperity a finanční stability bude vyžadovat smělá řešení pěti vzájemně souvisejících problémů. První problém je fiskální. Počty jsou jednoduché: daňová sazba nezbytná k financování sociálních výdajů se musí rovnat poměru počtu lidí pobírajících dávky k počtu daňových poplatníků (poměr ekonomické závislosti), vynásobenému průměrnou výší dávky v poměru ke zdaněnému příjmu (náhradový poměr). Právě tyto počty vedly prezidenta Evropské centrální banky Maria Draghiho k prohlášení, že „evropský sociální model už zemřel“. Až příliš mnoho Evropanů pobírá až příliš mnoho dávek, avšak vlády se zatím této otázce v podstatě vyhýbají a vrší mohutné dluhy, aby oddálily konečné zúčtování. Reforma, která by se zaměřila na sociální výdaje pro skutečně potřebné, měla proběhnout už dávno. Druhý problém je ekonomický: růst v Evropě ani zdaleka nedosahuje úrovně Spojených států, a to už několik po sobě jdoucích desetiletí. Ekonomická teorie sice předpokládá sbližování životní úrovně, avšak Evropa zaostává za USA o 30 i více procent. Vysoké daně a zatěžující regulace dusí trh práce a potenciální nové firmy. Přehnaně štědrý systém sociálních dávek odrazuje od práce, přijímání zaměstnanců, investic a růstu. Chronicky loudavý růst nepostačuje k vytváření příležitostí pro armádu nezaměstnaných a podzaměstnaných mladých lidí. Třetím problémem je bankovní krize. V Evropě banky poskytují zhruba 70% úvěrů evropským ekonomikám, oproti 30% v USA.", "en": "A Five-Step Plan for European Prosperity WASHINGTON, DC – Though the Greek crisis has been placed on pause, the economic situation in Europe remains bleak. Eurozone growth is up slightly from its near-recession levels of a few months ago, but projections by the International Monetary Fund for 2015 and 2016 barely exceed 1%. Unemployment remains above 11% – and twice that among the young (and doubled again in countries like Greece and Spain). Greece's exit from the eurozone would likely be less disruptive now than it would have been a few years ago. The countries most at risk of contagion – Portugal, Spain, and Italy – are less vulnerable now in the eyes of the markets; the European Union has established a bailout fund; and the European Central Bank has launched a large bond-buying program. The real challenge in Europe is continued stagnation and rising public-sector fiscal pressures in bloated welfare states with rapidly aging populations. Restoring growth, opportunity, prosperity, and financial stability will require bold solutions to five inter-related problems. The first problem is fiscal. The math is simple. The tax rate necessary to fund social spending must equal the ratio of the number of people receiving benefits to the number of taxpayers (the dependency ratio), multiplied by the average benefit relative to the income being taxed (the replacement rate). It was this math that led Mario Draghi, the president of the European Central Bank, to declare that, “The European social model has already gone.\" Too many Europeans are collecting too many benefits, but so far governments have mostly ducked the issue, taking on massive debt in order to postpone the reckoning. Reform that targets social spending at true need is long overdue. The second problem is economic: growth in Europe has fallen far short of that in the United States, decade after decade. Though economic theory predicts convergence in standards of living, Europe lags behind the US by 30% or more. High taxes and burdensome regulations stifle the labor market and potential new businesses. Overgenerous social-welfare payments create disincentives to work, hire, invest, and grow. Chronic sluggish growth is insufficient to create opportunities for the continent's masses of unemployed and underemployed young people. The third problem is the banking crisis. In Europe, banks supply roughly 70% of the credit to European economies, compared to 30% in the US."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Vezměme si Spojené státy. Aby USA prudce snížily emise, budou muset v tomto desetiletí přejít na nový vozový park, poháněný čím dál častěji elektřinou. USA se také budou muset rozhodnout ve věci obnovy a rozšíření svých jaderných elektráren a využití veřejných pozemků k vybudování nových výroben obnovitelné energie, využívajících zejména sluneční energie. A budou potřebovat novou rozvodnou síť, která obnovitelnou energii dopraví z míst s nízkou hustotou osídlení – například pouští na jihozápadě v případě sluneční energie a severních plání u větrné energie – do zalidněných oblastí na pobřežích. Jenže tohle všechno vyžaduje národní plán, ne jen cifru jako cíl pro snížení emisí. Také Čína může tak jako USA snížit emise CO2 zvýšením energetické účinnosti a novým vozovým parkem elektromobilů. Čína ale musí na tuto otázku pohlížet z perspektivy ekonomiky závislé na uhlí. Budoucí možnosti Číny závisí na tom, zda „čisté uhlí“ skutečně může účinně a ve velkém měřítku fungovat. Emisní směřování Číny tedy zcela zásadně závisí na zkušebním testování technologií CCS. Postup ukotvený v ryzí celosvětové soutěži nápadů by nejprve debatoval o nejlepších dostupných technických a ekonomických možnostech a o tom, jak tyto možnosti zlepšit cíleným výzkumem a vývojem a lepšími ekonomickými pobídkami. Během vyjednávání by se diskutovalo o škále možností, které se v té či oné zemi a regionu nabízejí, od CCS přes solární a větrnou energii až po energii jadernou, a nastínil by se harmonogram pro novou generaci nízkoemisních automobilů, přičemž by se zohlednilo, že konkrétní tempo určí jak tržní konkurence, tak veřejné financování.", "en": "Consider the United States. To cut emissions sharply, the US will need to switch over this decade to a new fleet of automobiles, powered increasingly by electricity. The US will also have to decide on the renewal and expansion of its nuclear power plants, and on the use of public lands to build new renewable energy plants, especially using solar power. And the US will need a new power grid to carry renewable energy from low-density population sites – such as the southwestern deserts for solar power and the northern plains for wind power – to the high-density populations of the coasts. Yet all of this requires a national plan, not simply a numerical target for emissions reduction. Similarly, China, like the US, can reduce CO2 emissions through increased energy efficiency and a new fleet of electric vehicles. But China must consider the question from the vantage point of a coal-dependent economy. China’s future choices depend on whether “clean coal” can really work effectively and on a large scale. Thus, China’s emissions path depends crucially on early testing of the CCS technologies. A true global brainstorming approach would first discuss the best technological and economic options available, and how to improve these options through targeted research and development and better economic incentives. The negotiations would discuss the range of options open to each country and region – from CCS to solar, wind, and nuclear power – and would sketch a timetable for a new generation of low-emission automobiles, recognizing that market competition as well as public financing will set the actual pace."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "What I'm going to do, in the spirit of collaborative creativity, is simply repeat many of the points that the three people before me have already made, but do them -- this is called \"creative collaboration;\" it's actually called \"borrowing\" -- but do it through a particular perspective, and that is to ask about the role of users and consumers in this emerging world of collaborative creativity that Jimmy and others have talked about. Let me just ask you, to start with, this simple question: who invented the mountain bike? Because traditional economic theory would say, well, the mountain bike was probably invented by some big bike corporation that had a big R&D lab where they were thinking up new projects, and it came out of there. It didn't come from there. Another answer might be, well, it came from a sort of lone genius working in his garage, who, working away on different kinds of bikes, comes up with a bike out of thin air. It didn't come from there. The mountain bike came from users, came from young users, particularly a group in Northern California, who were frustrated with traditional racing bikes, which were those sort of bikes that Eddy Merckx rode, or your big brother, and they're very glamorous. But also frustrated with the bikes that your dad rode, which sort of had big handlebars like that, and they were too heavy.", "cs": "Chystám se vám, v duchu společné tvořivosti, pouze zopakovat několik bodů, o kterých již mluvili tři lidé přede mnou, ale udělám to -- tomuto se říká \"tvořivá spolupráce\", no vlastně se tomu říká \"půjčení\" -- udělám to z určité perspektivy, a sice zaměřím se na roli uživatelů a spotřebitelů v dnešním světě společné tvořivosti, o které mluvil Jimmy a další. Na začátek bych vám chtěl položit jednoduchou otázku: kdo vynalezl horské kolo? Protože tradiční teorie ekonomiky by řekla: no, horské kolo pravděpodobně vynalezla nějaká velká bicyklová společnost, která měla velkou výzkumnou laboratoř, ve které se vymýšlely nové projekty, a odtamtud to je. Jenže tak to není. Další odpověď by mohla být: přišlo to od nějakého osamělého génia pracujícího ve své garáži, který pracoval na různých druzích kol a zničeho nic přišel na tohle kolo. Nepřišlo to ani odtud. Horské kolo přišlo od uživatelů, mladých uživatelů, konkrétně skupiny v Severní Karolíně, kteří byli frustrováni z tradičních závodních kol, která byla podobná těm, na kterých jezdil Eddy Merckx, či váš starší bratr, a byla velmi fascinující. Ale byli také frustrováni koly, na kterých jezdil váš táta, která měla takováto velká držadla a byla příliš těžká."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The press calls my particular volantor a \"Skycar.\" This is a little bit earlier version of it, that's why it's given the X designation, but it's a four-passenger aircraft that could take off vertically, like a helicopter -- therefore it doesn't need an airfield. On the ground, it's powered electrically. It's actually classified as a motorcycle because of the three wheels, which is a great asset because it allows you, theoretically, to use this on the highways in most states, and actually in all cities. So that's an asset because if you've got to deal with the crash protection issues of the automobile, forget it -- you're never going to fly it. (Laughter) One could say that a helicopter does pretty much what the hummingbird does, and gets around in much the same way, and it's true, but a helicopter is a very complex device. It's expensive -- so expensive that very few people could own or use it. It's often been described because of its fragile nature and its complexity, as a series of parts -- a large number of parts -- flying in formation. (Laughter) Another difference, and I have to describe this, because it's very personal, another great difference between the helicopter and the volantor -- in my case the Skycar volantor -- is the experience that I've had in flying both of those.", "cs": "Tisk označuje mého volantora jako „Nebeské auto\". Tohle je jeho velmi raná verze, což je důvod, proč nese označení X, každopádně jde o čtyřmístné letadlo, které může kolmo vzlétnout, stejně jako vrtulník -- takže nepotřebuje letiště. Na zemi je poháněn elektřinou. Je klasifikován jako motocykl, protože má tři kola, což je velká výhoda, protože vám to dovoluje, alespoň teoreticky, používat jej na dálnicích ve většině států a ve všech městech. Je to výhoda, protože pokud byste museli řešit povinné ručení týkající se auta, vykašlali byste se na to -- nikdy byste totiž nevzlétli. (Smích) Někdo může říct, že vrtulník předvádí přesně to, co kolibříci, takže se pohybuje stejným způsobem jako oni, což je sice pravda, ale vrtulník je neskutečně složité zařízení. Je drahý -- tak drahý, že jej může vlastnit nebo používat jen pár lidí. Často se o nich mluví z hlediska jejich křehkosti a komplexnosti, jako o skupině součástek -- obrovské skupině součástek -- které letí ve formaci. (Smích) Jiný rozdíl, který musím rozvést, protože je pro mě dost osobní, jiný velký rozdíl mezi vrtulníkem a volantorem -- v mém případě „Nebeským autem\" -- je zážitek, který jsem měl při letu s nimi."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Even if you left our galaxy out, you would not get a hundred billion other galaxies. And Feynman also understood this. Feynman says, \"From the hypothesis that the world is a fluctuation, all the predictions are that if we look at a part of the world we've never seen before, we will find it mixed up, and not like the piece we've just looked at -- high entropy. If our order were due to a fluctuation, we would not expect order anywhere but where we have just noticed it. We therefore conclude the universe is not a fluctuation.\" So that's good. The question is then what is the right answer? If the universe is not a fluctuation, why did the early universe have a low entropy? And I would love to tell you the answer, but I'm running out of time. (Laughter) Here is the universe that we tell you about, versus the universe that really exists. I just showed you this picture. The universe is expanding for the last 10 billion years or so. It's cooling off. But we now know enough about the future of the universe to say a lot more. If the dark energy remains around, the stars around us will use up their nuclear fuel, they will stop burning. They will fall into black holes. We will live in a universe with nothing in it but black holes. That universe will last 10 to the 100 years -- a lot longer than our little universe has lived. The future is much longer than the past.", "cs": "I když vynecháte naši galaxii, nedostali byste dalších sto miliard dalších. A Feynman to také pochopil. Feynmann tvrdí, že: \"Podle hypotézy, že svět je fluktuací, všechny předpovědi vedou k tomu, že pokud se podíváme na část světa, který jsme nikdy předtím neviděli, nalezneme ji promíchanou a ne jako část, na níž jsme se právě podívali -- s vysokou entropií. Pokud by měl být náš systém zapříčiněn fluktuací, nečekali bychom pořádek nikde jinde než tam, kde jsme ho právě zaznamenali. Proto usuzujeme, že vesmír není fluktuací.\" Takže to je dobré. Otázka potom je, co je správnou odpovědí? Pokud vesmír není fluktuací, proč měl ve svých počátcích nízkou entropii? A já bych vám moc rád řekl odpověď, ale už nemám čas. (Smích) Je tu vesmír, o němž vám vyprávíme, versus vesmír, který skutečně existuje. Právě jsem vám ukázal tuto fotku. Vesmír se rozpíná posledních asi 10 miliard let. Ochlazuje se. Ale my teď víme o budoucnosti vesmíru tolik, že bychom mohli říct mnohem více. Pokud temná energie nezmizí, hvězdy kolem nás spotřebují své nukleární palivo, přestanou hořet. Zhroutí se do černých děr. Budeme žít ve vesmíru, kde nebude nic jiného než černé díry. Ten vesmír bude trvat 10 na 100 let -- mnohem déle než trval náš malý vesmír. Budoucnost je mnohem delší než minulost."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Téměř všude však získávají na popularitě: Národní fronta Le Penové ve Francii, Liga Severu Mattea Salviniho i britská Strana za nezávislost Spojeného království (UKIP) Nigela Faragea pokládají ruský neliberální státní kapitalismus za model vhodný k následování a prezidenta Vladimira Putina za vůdce, jenž si zaslouží obdiv a napodobení. A obliba populistických pravicových stran zaměřených proti EU a přistěhovalcům je na vzestupu také v Německu, Nizozemsku, Finsku, Dánsku, Rakousku a Švédsku. Většina těchto stran tíhne k sociálnímu konzervatismu. Jejich ekonomická politika – protitržní a plná obav, že liberální kapitalismus a globalizace rozleptají národní identitu a suverenitu – však vykazuje řadu stejných znaků jako politika populistických stran na levici, jako jsou Syriza v Řecku (do kapitulace před věřiteli), Podemos ve Španělsku či Hnutí pěti hvězd v Itálii. Stejně jako mnozí stoupenci radikálních levicových stran, kteří v 30. letech udělali čelem vzad a začali podporovat autoritářské pravicové strany, také ekonomické ideologie dnešních populistických uskupení jako by se v mnoha ohledech sbíhaly. Ve 30. letech vedly hospodářská stagnace a deprese k vzestupu Hitlera v Německu, Mussoliniho v Itálii a Franka ve Španělsku (kromě jiných autoritářů). Dnešní odnož neliberálních vůdců možná není politicky tak zhoubná jako jejich předchůdci ve 30. letech. Jejich ekonomický korporativismus a autokratický styl se jim však podobají. Opětovný vzestup nacionalistického a nativistického populismu není překvapivý: ekonomická stagnace, vysoká nezaměstnanost, rostoucí nerovnost a chudoba, nedostatek příležitostí i obavy z toho, že přistěhovalci a menšiny „kradou“ pracovní místa a příjmy, dávají takovým silám silný impulz. Rovněž odpor proti globalizaci – a s ní spojenému volnějšímu pohybu zboží, služeb, kapitálu, pracovních sil a technologií –, který se dnes v mnoha zemích objevil, je vodou na mlýn neliberálních demagogů. Začnou-li být hospodářské neduhy chronické a zaměstnanost a mzdy se brzy nezvýší, mohou se populistické strany přiblížit k moci i v dalších evropských zemích. Ještě horší je, že se může znovu ocitnout v ohrožení eurozóna, neboť vystoupení Řecka nakonec vyvolá dominový efekt, jenž povede až k rozpadu celé eurozóny. Případně by britské vystoupení z EU mohlo nastartovat dezintegraci Evropy včetně dalších rizik spojených s faktem, že rozpad hrozí i některým státům samotným (Británii, Španělsku a Belgii).", "en": "But they are becoming more popular nearly everywhere: Le Pen’s National Front in France, Matteo Salvini’s Lega Nord in Italy, and Nigel Farage’s United Kingdom Independence Party (UKIP) all view Russia’s illiberal state capitalism as a model and its president, Vladimir Putin, as a leader deserving of admiration and emulation. In Germany, the Netherlands, Finland, Denmark, Austria, and Sweden, too, the popularity of populist, anti-EU, anti-migrant right-wing parties is on the rise. Most of these parties tend to be socially conservative. But their economic policies – anti-market and fearful that liberal capitalism and globalization will erode national identity and sovereignty – have many elements in common with populist parties of the left, such as Syriza in Greece (before its capitulation to its creditors), Podemos in Spain, and Italy’s Five Star Movement. Indeed, just as many supporters of radical leftist parties in the 1930s made a U-turn and ended up supporting authoritarian parties of the right, the economic ideologies of today’s populist parties seem to converge in many ways. In the 1930s, economic stagnation and depression led to the rise of Hitler in Germany, Mussolini in Italy, and Franco in Spain (among other authoritarians). Today’s brand of illiberal leaders may not yet be as politically virulent as their 1930s predecessors. But their economic corporatism and autocratic style are similar. The reemergence of nationalist, nativist populism is not surprising: economic stagnation, high unemployment, rising inequality and poverty, lack of opportunity, and fears about migrants and minorities “stealing” jobs and incomes have given such forces a big boost. The backlash against globalization – and the freer movement of goods, services, capital, labor, and technology that comes with it – that has now emerged in many countries is also a boon to illiberal demagogues. If economic malaise becomes chronic, and employment and wages do not rise soon, populist parties may come closer to power in more European countries. Worse, the eurozone may again be at risk, with a Greek exit eventually causing a domino effect that eventually leads to the eurozone’s breakup. Or a British exit from the EU may trigger European dis-integration, with the additional risks posed by the fact that some countries (the UK, Spain, and Belgium) are at risk of breaking up themselves."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "I mean, there's just atoms in here, and as long as we continue to build systems of atoms that display more and more intelligent behavior, we will eventually, unless we are interrupted, we will eventually build general intelligence into our machines. It's crucial to realize that the rate of progress doesn't matter, because any progress is enough to get us into the end zone. We don't need Moore's law to continue. We don't need exponential progress. We just need to keep going. The second assumption is that we will keep going. We will continue to improve our intelligent machines. And given the value of intelligence -- I mean, intelligence is either the source of everything we value or we need it to safeguard everything we value. It is our most valuable resource. So we want to do this. We have problems that we desperately need to solve. We want to cure diseases like Alzheimer's and cancer. We want to understand economic systems. We want to improve our climate science. So we will do this, if we can. The train is already out of the station, and there's no brake to pull. Finally, we don't stand on a peak of intelligence, or anywhere near it, likely. And this really is the crucial insight. This is what makes our situation so precarious, and this is what makes our intuitions about risk so unreliable. Now, just consider the smartest person who has ever lived. On almost everyone's shortlist here is John von Neumann.", "cs": "Mozek se skládá jenom z atomů, a pokud budeme pokračovat v budování systémů z atomů, které budou vykazovat čím dál inteligentnější chování, tak nakonec, pokud nás něco nezastaví, zabudujeme do našich strojů všeobecnou inteligenci. Klíčové je uvědomit si, že na rychlosti pokroku nezáleží, protože k dosažení cílové pásky stačí jakékoli tempo. Nepotřebujeme Mooreův zákon, není zapotřebí exponenciální vývoj. Prostě stačí pokračovat. Druhým předpokladem je, že budeme pokračovat. Budeme naše inteligentní stroje nadále zdokonalovat. Protože inteligence je důležitá – myslím tím to, že inteligence je buď zdrojem všeho, čeho si ceníme, nebo že ji potřebujeme k zabezpečení všeho, čeho si ceníme. Je to náš nejcennější zdroj. Takže v tom chceme pokračovat. Máme problémy, které zoufale potřebujeme vyřešit. Chceme například vyléčit Alzheimerovu chorobu nebo rakovinu. Chceme rozumět ekonomickým systémům. Chceme zlepšit výzkum klimatu. Takže budeme pokračovat, pokud to půjde. Je to rozjetý vlak, který nejde zastavit. Posledním předpokladem je, že lidé nestojí na vrcholu inteligence a pravděpodobně nejsou ani pod vrcholem. To je opravdu zásadní pohled. Kvůli tomu jsme v tak prekérní situaci. Kvůli tomu je naše intuice při posuzování rizik tak nespolehlivá. Vezměte si třeba nejchytřejší lidi v dějinách. Do užšího výběru by téměř každý zařadil Johna von Neumanna."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Většina důkazů nasvědčuje tomu, že nejnovější přistěhovalci se asimilují nejméně stejně rychle jako jejich předchůdci. Potřeba účinné komunikace v kombinaci s tržními silami vytváří mocný podnět osvojit si angličtinu a přijmout jistý stupeň asimilace. Rovněž moderní média pomáhají novým přistěhovalcům získat o nové zemi předem více informací, než kolik jich měli imigranti k dispozici před sto lety. Příliš rychlé tempo přistěhovalectví sice může způsobit sociální problémy, avšak jeho stoupenci tvrdí, že v dlouhodobém měřítku imigrace posiluje moc USA. Celkem 83 zemí a území včetně nejrozvinutějších států má totiž v současné době nižší porodnost, než jaká je zapotřebí k udržení neměnného počtu obyvatel. Aby si například Japonsko udrželo současnou populaci, muselo by po dobu příštích 50 let přijímat 350 000 nově příchozích ročně, což je pro kulturu, která se vůči imigraci historicky chová nevraživě, dosti obtížné. Naproti tomu USA zůstávají navzdory nejednoznačnému postoji Američanů přistěhovaleckou zemí. Americký statistický úřad předpovídá, že počet Američanů se v příštích čtyřech desetiletích zvýší o 49%. USA jsou dnes třetí nejlidnatější zemí světa; ode dneška za 50 let budou pravděpodobně stále třetí (pouze za Čínou a Indií). Nejenže imigrace souvisí s ekonomickou silou, ale vzhledem k tomu, že téměř všechny rozvinuté země stárnou a čeká je zvýšená zátěž v podobě péče o starší generace, mohla by přispět k omezení palčivosti tohoto politického problému.", "en": "Most of the evidence suggests that the latest immigrants are assimilating at least as quickly as their predecessors. The need to communicate effectively, together with market forces, produces a powerful incentive to master English and accept a degree of assimilation. Modern media also help new immigrants to know more about their new country beforehand than immigrants did a century ago. While too rapid a rate of immigration can cause social problems, proponents argue that, over the long term, immigration strengthens the power of the US. Indeed, 83 countries and territories, including most developed countries, currently have fertility rates below the level necessary to maintain a constant population level. To maintain its current population size, Japan, for example, would have to accept 350,000 newcomers a year for the next 50 years, which is difficult for a culture that has historically been hostile to immigration. By contrast, despite Americans’ ambivalence, the US remains a country of immigration. The Census Bureau projects that the American population will grow 49% over the next four decades. Today the US is the world’s third most populous country; 50 years from now it is still likely to be third (after only China and India). Not only is immigration relevant to economic power, but, given that nearly all developed countries are aging and face a burden of providing for older generations, it could help reduce the sharpness of the policy problem."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Overall, most cocaine treatment demands in Europe arenot related to crack cocaine. Around 70% of new cocaineclients are using cocaine hydrochloride (cocaine powder)(most sniffing the drug) and the remaining 30% are usingcrack cocaine. New clients asking for treatment for primary cocaine useare predominantly males (3.7:1 male to female ratio).Differences between countries are found in the gender distribution (96 Italy on clients requesting treatment for use of stimulants,mainly cocaine, reports that women almost equal menamong consumers, but among people demandingtreatment for cocaine and other stimulants the male tofemale ratio is strongly biased towards males (Macchiaetal., 2004). New clients using cocaine as the primary drug are onaverage older than other drug consumers (mean age of30years, with most in the 20–34 year age group); asmaller, although important, proportion of clients is reported to be between 35 and 39 years(97 Most of the scientific literature on treating cocaineproblems is from American studies and therefore may notreflect the European context. Unfortunately, evaluation oftreatment for problem cocaine use remains scarce in the EU, in part simply reflecting the fact that, historically,cocaine problems were encountered relatively rarely bytreatment services. One European systematic review ofliterature on cocaine treatment (Rigter et al., 2004) notedthat treatment compliance by problem cocaine users isgenerally low and relapse rates are high. Some evidenceexists that psychotherapy could help to reduceconsumption, and no strong evidence was found for theeffectiveness of acupuncture for treating cocaine problems.However, overall, these findings should be viewed in thecontext of simply an absence of a strong Europeanevidence base to guide therapeutic interventions in thisarea. For example, it is not even clearly known whetherspecific cocaine-targeted interventions are more effectivethan enrolling those with cocaine problems in moregeneric non-drug-specific treatment programmes.Furthermore, it remains an open question whether it ispossible to develop a pharmacological treatment forproblem cocaine users that can become the ‘standardtreatment option’ in the way that methadone andbuprenorphine have become standard approaches in thetreatment of problem opiate use. It should be noted thatthere are important differences in the mechanisms bywhich opiate drugs and stimulants such as cocaine act onthe body, which means that therapeutic options to treatdrug problems are likely to differ. Some interesting work iscurrently being conducted in the USA to developinterventions that would temporarily block the effect of", "cs": "Celkově lze říci, že většina žádostí o léčbu závislosti nakokainu se v Evropě nevztahuje na crack. Asi 70% novýchklientů závislých na kokainu užívá hydrochlorid kokainu(kokainový prášek) (většina drogu inhaluje) a zbývajících30% užívá crack. Okolo 5% nových klientů závislých nakokainu uvádí, že kokain užívá injekčně. Noví klienti žádající o léčení primárního užívání kokainujsou převážně muži (poměr mužů k ženám je 3,7:1). Kvalitativní výzkumná studie provedená v Itálii o klientech žádajících o léčbu závislosti na stimulantech,zejména na kokainu, uvádí, že mezi konzumenty se ženytéměř rovnají mužům, ale mezi lidmi žádajícími o léčbu nakokain a další stimulanty je poměr mužů k ženám silně veprospěch mužů (Macchia a kol., 2004). Noví klienti užívající kokain jako primární drogu jsou v průměru starší než konzumenti jiných drog (průměrný věk30 let, většina je ve věkové skupině 20–34 let); uvádí se,že menší, ačkoli důležitá skupina klientů je ve věku mezi Kokain se často užívá v kombinaci s jinou vedlejší drogou,mnohdy konopím (40%) nebo alkoholem (37%). Místnístudie osob užívajících drogu nitrožilně naznačují, že v některých oblastech se kombinace heroinu a kokainu v jedné injekci stává stále populárnější (tyto osoby o tomtočasto hovoří jako o „speedballingu“). Pokud tomu tak je,není tato skutečnost zřejmá z celkových údajů o žádostech Většina vědecké literatury o léčení kokainových problémůse opírá o americké studie, a proto nemusí odrážetevropský kontext. Bohužel hodnocení léčení problémovéhoužívání kokainu v EU je i nadále řídké, a zčásti tak odrážískutečnost, že z historického hlediska se léčebná zařízení s kokainovými problémy setkávala relativně málo. Jedenevropský systematický přehled literatury o léčení kokainovézávislosti (Rigter a kol., 2004) zaznamenal, že dodržováníléčby problémovými uživateli kokainu je všeobecně nanízké úrovni a míry návratu k droze jsou vysoké."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "They're going to put in six new nuclear power stations, and probably more after that. China is building nuclear power stations. Everybody is. Because they know that that is one sure way to do carbon-free energy. But if you wanted to know what the perfect energy source is, the perfect energy source is one that doesn't take up much space, has a virtually inexhaustible supply, is safe, doesn't put any carbon into the atmosphere, doesn't leave any long-lived radioactive waste: it's fusion. But there is a catch. Of course there is always a catch in these cases. Fusion is very hard to do. We've been trying for 50 years. Okay. What is fusion? Here comes the nuclear physics. And sorry about that, but this is what turns me on. (Laughter) I was a strange child. Nuclear energy comes for a simple reason. The most stable nucleus is iron, right in the middle of the periodic table. It's a medium-sized nucleus. And you want to go towards iron if you want to get energy. So, uranium, which is very big, wants to split. But small atoms want to join together, small nuclei want to join together to make bigger ones to go towards iron. And you can get energy out this way. And indeed that's exactly what stars do. In the middle of stars, you're joining hydrogen together to make helium and then helium together to make carbon, to make oxygen, all the things that you're made of are made in the middle of stars. But it's a hard process to do because, as you know, the middle of a star is quite hot, almost by definition. And there is one reaction that's probably the easiest fusion reaction to do. It's between two isotopes of hydrogen, two kinds of hydrogen: deuterium, which is heavy hydrogen, which you can get from seawater, and tritium which is super-heavy hydrogen. These two nuclei, when they're far apart, are charged. And you push them together and they repel. But when you get them close enough, something called the strong force starts to act and pulls them together. So, most of the time they repel.", "cs": "Chystají se postavit 6 nových jaderných elektráren a pravděpodobně budou další následovat. Čína staví atomové elektrárny. Každý to dělá. Protože vědí, že je to jedna z jistých cest k vytváření bezzplodinové energie. Ale pokud chcete vědět, jaký energetický zdroj je dokonalý, tak pak je to takový zdroj, který nezabírá příliš místa, má prakticky nevyčerpatelnou zásobu, je bezpečný, neznečišťuje atmosféru oxidy uhlíku, nezanechává žádný dlouho se rozpadající radioaktivní odpad: je to fúze. Ale je tu háček. Jak to ostatně u těchto případů bývá. Fúze se velice těžce provádí. Snažili jsme se po dobu 50 let. Dobrá. Co je to fúze? Zde přichází jaderná fyzika. Za to se omlouvám, ale je to něco, co ve mně vzbuzuje zájem. (Smích) Byl jsem podivné dítě. Jaderná energie přichází z prostého důvodu. Železo je prvek s nejstabilnějším jádrem, přesně uprostřed periodické tabulky. Je to jádro středních rozměrů. A musíte jít cestou k železu, pokud chcete získat energii. Takže uran, který je velmi velký, se chce rozdělit. Ale malé atomy se chtějí spojit dohromady, malá jádra se slučují, aby vytvořila větší směrem k železu. Takto můžete získávat energii. A vskutku, to je přesně to, co dělají hvězdy. Uprostřed hvězd se atomy vodíku slučují, aby vytvořily hélium, a hélium se slučuje v uhlík, aby mohl vytvořit kyslík, a všechny prvky, ze kterých jste složeni, jsou vytvořeny v centru hvězd. Ale je to velice složitý proces, protože jak určitě víte, v centru hvězd je celkem teplo, jak je zvykem. Existuje jedna reakce, která je pravděpodobně fúzní reakcí nejjednodušší k provedení. Mezi dvěma izotopy vodíku, dvěma druhy vodíku: deuterium, což je tzv. těžká voda, kterou můžete dostat z mořské vody, a tritium, což je super těžký vodík. Tato dvě jádra, když jsou daleko od sebe, nesou elektrický náboj. A vy je stlačíte dohromady a ona se odpudí. Ale když je dostanete dostatečně blízko, začne vznikat silná jaderná síla, která je přitahuje k sobě. Většinou se odpudí."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "They monitor the entire election process and draw any breaches of citizens’ rights to the attention of the relevant authorities and the international community. MEPs have, for example, participated in election observation missions to Ukraine, the Democratic Republic of Congo, Liberia and the Palestinian Territories. Ensuring that international agreements take account of human rights Parliament has the power to withhold its assent, which is required for the conclusion of important agreements with nonmember countries, if it finds evidence of breaches of human rights and democratic principles. By the same token, it insists on strict compliance with the human rights clauses that are systematically included in such agreements and which provide for an agreement to be terminated in extreme cases. Parliament’s Sakharov Prize for Freedom of Thought Established in 1988, the Prize is awarded each year by the European Parliament at a solemn sitting in Strasbourg. The parliamentary calendar permitting, it is awarded as close as possible to 10 December, the anniversary of the signing of the United Nations Universal Declaration of Human Rights in 1948. Previous winners include Nelson Mandela (South Africa), Alexander Dubček (Czechoslovakia), Las Madres de la Plaza de Mayo (Argentina), Aung San Suu Kyi (Myanmar), Ibrahim Rugova (Kosovo), and the United Nations Organisation and its former Secretary-General, Kofi Annan. ■How the European Parliament works Life and work in the European Parliament are reected in a calendar divided up into dierent coloured weeks: pink, red, blue and turquoise, each corresponding to a dierent type of parliamentary activity. For the work to proceed smoothly there needs to be good organisation and administrative support. The machinery runs well, everyone knows their role and nothing is left to chance. Pink weeks for the parliamentary committees The European Parliament has 20 standing committees, each specialising in a particular field, such as the environment, transport, industry or the budget. The make-up of these committees reects the political trends in Parliament as a whole and the number of MEPs they contain varies from committee to committee. In committee meetings MEPs hold a series of debates and votes on reports, thereby expressing their opinion on proposed laws or on the draft EU budget for the following year. They draw up ‘own-initiative reports’ in which they recommend action to be taken in a particular area by the Commission or the Member State governments. Special committees and committees of inquiry", "cs": "Dohlížejí na průběh celých voleb a upozorňují orgány mezinárodních společenství na případné porušování práv občanů. Evropští poslanci se například účastnili jako pozorovatelé voleb na Ukrajině, v Demokratické republice Kongo, Libérii a na palestinských územích. Zakotvení lidských práv do mezinárodních dohod Evropský parlament má pravomoc odmítnout souhlas – nezbytný pro uzavření důležitých dohod se třetími zeměmi – pokud zjistí porušování lidských práv a demokratických zásad. Stejně tak vyžaduje přísné dodržování klauzulí týkajících se lidských práv, které jsou systematicky zahrnovány do těchto typů dohod a jež stanoví v extrémních případech jejich vypovězení. Sacharovova cena za svobodu myšlení Byla vytvořena v roce 1988 a je každoročně udělována Evropským parlamentem při slavnostním zasedání ve Štrasburku. Pokud to časový rozvrh Parlamentu dovoluje, je cena předávána k datu co možná nejbližšímu 10. prosinci, výročí podpisu Všeobecné deklarace lidských práv Organizace spojených národů v roce 1948. Mezi osobnostmi, které cenu získaly, zmiňme Nelsona Mandelu (Jihoafrická republika), Alexandra Dubčeka (Československo), Las Madres de la Plaza de Mayo (Matky z Květnového náměstí – Argentina), Aung San Suu Kyi (Myanmar), Ibrahima Rugovu (Kosovo) a Organizaci spojených národů s jejím bývalým generálním tajemníkem Ko Annanem. ■Soukolí Evropského parlamentu Život a práce Evropského parlamentu jsou určovány časovým rozvrhem rozděleným na barevné týdny: růžové, červené, modré a tyrkysové: každý odpovídá jedné etapě činnosti Parlamentu. Aby práce správně probíhala, vyžaduje organizaci a administrativní podporu. Stroj je dobře zaběhnutý, každý zde má své místo a nic není ponecháno náhodě. „Růžové“ týdny pro parlamentní výbory Evropský parlament má 20 stálých parlamentních výborů, specializovaných podle oblastí jako životní prostředí, doprava nebo rozpočet. Výbory zastupují politické směry shromáždění, mají různý počet poslanců a jejich úkolem je připravovat práci plenárního zasedání. V průběhu schůzí výborů evropští poslanci nejprve rokují a hlasují o zprávách vyjadřujících jejich názor na návrhy právních předpisů nebo rozpočtu EU na následující rok. Vypracovávají také „zprávy z vlastního podnětu“, v nichž doporučují Evropské komisi a vládám členských států jednat v určité oblasti. Zvláštní a vyšetřovací výbory"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "But they don't want to be journalists. The journalists think that the bloggers want to be journalists; they don't want to be journalists; they just want to have a voice. They want to, as Jimmy said, they want to have a dialogue, a conversation. They want to be part of that flow of information. What's happening there is that the whole domain of creativity is expanding. So, there's going to be a tremendous struggle. But, also, there's going to be tremendous movement from the open to the closed. What you'll see, I think, is two things that are critical, and these, I think, are two challenges for the open movement. The first is: can we really survive on volunteers? If this is so critical, do we not need it funded, organized, supported in much more structured ways? I think the idea of creating the Red Cross for information and knowledge is a fantastic idea, but can we really organize that, just on volunteers? What kind of changes do we need in public policy and funding to make that possible? What's the role of the BBC, for instance, in that world? What should be the role of public policy? And finally, what I think you will see is the intelligent, closed organizations moving increasingly in the open direction. So it's not going to be a contest between two camps, but, in between them, you'll find all sorts of interesting places that people will occupy.", "cs": "Ale oni nechtějí být novináři. Novináři si myslí, že blogeři chtějí být novináři, ale oni nechtějí být novináři, chtějí jenom něco sdělit. Chtějí, jak řekl Jimmy, navázat dialog, konverzaci. Chtějí být součástí toku informací. Co se ale děje je, že celá doména tvořivosti se rozšiřuje. Takže tady bude obrovský boj. Ale také zde dojde k velkému posunu z otevřeného k uzavřenému. Myslím, že budeme svědky dvou důležitých věcí, a těmi jsou dvě výzvy pro otevřené hnutí. První je: můžeme opravdu přežít jen s dobrovolníky? Je-li to tak kritické, potřebujeme to platit, organizovat, podporovat nějak více strukturovaně? Myslím, že myšlenka vytvoření Červeného kříže pro informace a vědění je úžasný nápad, ale jsme to opravdu schopni zorganizovat pouze s dobrovolníky? Jaké změny potřebujeme ve veřejných pravidlech a financování, aby tohle bylo možné? Jaká je například role BBC v takovém světě? Jaká má být role veřejných pravidel? A konečně, myslím si, že uvidíme, že inteligentní, uzavřené organizace se budou čím dál více otevírat. Nebude to souboj mezi dvěma tábory, ale spíše mezi nimi najdete celou řadu zajímavých míst, které lidé zaujmou."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "In the movie \"Interstellar,\" we get an up-close look at a supermassive black hole. Set against a backdrop of bright gas, the black hole's massive gravitational pull bends light into a ring. However, this isn't a real photograph, but a computer graphic rendering -- an artistic interpretation of what a black hole might look like. A hundred years ago, Albert Einstein first published his theory of general relativity. In the years since then, scientists have provided a lot of evidence in support of it. But one thing predicted from this theory, black holes, still have not been directly observed. Although we have some idea as to what a black hole might look like, we've never actually taken a picture of one before. However, you might be surprised to know that that may soon change. We may be seeing our first picture of a black hole in the next couple years. Getting this first picture will come down to an international team of scientists, an Earth-sized telescope and an algorithm that puts together the final picture. Although I won't be able to show you a real picture of a black hole today, I'd like to give you a brief glimpse into the effort involved in getting that first picture. My name is Katie Bouman, and I'm a PhD student at MIT. I do research in a computer science lab that works on making computers see through images and video. But although I'm not an astronomer, today I'd like to show you how I've been able to contribute to this exciting project. If you go out past the bright city lights tonight, you may just be lucky enough to see a stunning view of the Milky Way Galaxy. And if you could zoom past millions of stars, 26,000 light-years toward the heart of the spiraling Milky Way, we'd eventually reach a cluster of stars right at the center. Peering past all the galactic dust with infrared telescopes, astronomers have watched these stars for over 16 years. But it's what they don't see that is the most spectacular. These stars seem to orbit an invisible object. By tracking the paths of these stars, astronomers have concluded that the only thing small and heavy enough to cause this motion is a supermassive black hole -- an object so dense that it sucks up anything that ventures too close -- even light.", "cs": "Ve filmu \"Interstellar\" můžeme vidět detailní pohled na obří černou díru. Na pozadí zářícího plynu obrovská gravitační síla černé díry ohýbá světlo do prstence. Avšak, toto není skutečná fotografie, ale počítačové vykreslení -- umělecké znázornění toho, jak by černá díra mohla vypadat. Před sto lety publikoval Albert Einstein svoji teorii obecné relativity. Od té doby vědci předložili mnoho důkazů, které tuto teorii podpořily. Ale jedna věc předpovídaná touto teorií, černá díra, stále nebyla přímo pozorována. Ačkoliv máme nějakou představu, jak by černá díra mohla vypadat, nikdy jsme žádnou nevyfotili. Ale můžete být překvapeni, že se to brzy může změnit. Možná uvidíme první obrázek černé díry v několika následujících letech. Pořízení tohoto prvního obrázku závisí na mezinárodním týmu vědců, teleskopu velikosti Země a algoritmu, který dá dohromady výsledný obrázek. Ačkoliv vám nebudu moci dnes ukázat skutečný obrázek černé díry, ráda bych vám nastínila snahu, která je potřeba pro pořízení tohoto obrázku. Jmenuji se Katie Bouman a jsem PhD studentkou na MIT. Dělám výzkum v laboratoři počítačových věd, která pracuje na tom, aby počítače viděly skrze obrázky a video. Ačkoliv nejsem astronom, ráda bych vám dnes ukázala, jak jsem mohla přispět k tomuto vzrušujícímu projektu. Pokud se dnes večer vytratíte mimo zářící světla města, možná budete mít možnost vidět úžasný pohled na galaxii Mléčná dráha. A pokud byste se mohli přiblížit přes miliony hvězd, 26 000 světelných let k srdci kroužící Mléčné dráhy, dostali byste se až ke skupině hvězd přímo uprostřed. Pohledem skrz veškerý galaktický prach pomocí infračervených teleskopů mohou astronomové tyto hvězdy pozorovat již více než 16 let. Ale to, co nevidí, je to nejúžasnější. Zdá se, že tyto hvězdy obíhají kolem neviditelného objektu. Sledováním cest těchto hvězd astronomové vyvodili, že jedinou věcí, tak malou a dostatečně těžkou, aby mohla tento pohyb způsobit, je obří černá díra -- objekt tak hutný, že pohltí cokoliv, co se přiblíží -- dokonce i světlo."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Price stability reduces these distortionary effects associated with the impact of inflationary or deflationary developments on taxation and social systems. … reduce inflation risk premia in interest rates … Second, if creditors can be sure that prices will remain stable in the future, they will not demand an extra return (a socalled “inflation risk premium”) to compensate them for the inflation risks associated with holding nominal assets over the longerterm (see Box 3.2 for details). By reducing such risk premia, thereby bringing about lower nominal interest rates, price stability contributes to the efficiency with which the capital markets allocate resources and therefore increases the incentives to invest. This again fosters job creation and, more generally, economic welfare. BOX 3.3: HYPERINFLATION doubt that such rates of inflation place a heavy burden on society. In fact, in Germany, the hyperinflation that followedWorldWar I and peaked in 1923 had devastating economic, social and – as is widely agreed – political consequences. A situation in which the rate of inflation is very high and/or rises constantly and eventually becomes out of control is called “hyperinflation”. Socially, hyperinflation is a very destructive phenomenon which has far-reaching consequences for individuals and society as a whole. Although there is no generally accepted definition of hyperinflation, most economists would agree that a situation where the monthly inflation rate exceeds 50 % can be described as hyperinflation. Hyperinflation and periods of very high inflation occurred several times during the 20th century. Below are some examples of countries that experienced such high annual rates of inflation and the respective figures for the years indicated: As many people lost their savings, this led to a substantial loss in wealth for broad segments of the population. The realisation that price levels were constantly rising sparked a vicious circle. People naturally asked for higher wages, anticipating higher price levels in the future. These expectations became a reality, since higher wages translated into higher costs of production, which again meant higher prices. In the same vein, people started to pass on their money – which lost its value – by spending faster and faster. 5,000 % more than 10,000 % 3,100 % 7,500 % 2,100 % 5,000 % Let us briefly illustrate the consequences of such a phenomenon.", "cs": "Cenová stabilita omezuje rušivé vlivy související s dopady inflace nebo deflace na zdanění a systémy sociálního zabezpečení. ...dále pomáhá snížit prémie za inflační riziko obsažené v úrokových sazbách... Zadruhé, pokud mohou mít věřitelé jistotu, že ceny zůstanou do budoucna stabilní, nebudou požadovat dodatečný výnos (takzvanou prémii za inflační riziko), který by jim vynahradil inflační riziko spojené s držbou nominálních aktiv po delší dobu (podrobněji viz rámeček 3.2). Cenová stabilita tyto rizikové prémie snižuje, a přináší tak i nižší nominální úrokové sazby. Tím výrazně RÁMEČEK 3.3 HYPERINFLACE Například v Německu měla hyperinflace, která následovala po první světové válce a dosáhla vrcholu v roce 1923, nejen ničivé hospodářské a sociální dopady, ale, jak se obecně soudí, také politické důsledky. Situace, kdy inflace je velmi vysoká nebo neustále roste a nakonec již není zvládnutelná, se nazývá hyperinflace. Ze společenského hlediska je hyperinflace velmi nepříznivý jev, který má dalekosáhlé dopady pro jednotlivce i pro celou společnost. Neexistuje sice všeobecně uznávaná definice hyperinflace, většina ekonomů se však shoduje, že pokud měsíční míra inflace přesáhne 50 %, lze hovořit o hyperinflaci. Ve dvacátém století byla několikrát zaznamenána hyperinflace nebo velmi vysoká inflace. Zde je několik příkladů zemí, v nichž vystoupila roční míra inflace na takto vysokou úroveň, a údaje o dosažené míře inflace v daném roce: Skutečnost, že hodně lidí přišlo o své úspory, vedla k tomu, že výrazně zchudly velké skupiny společnosti. Když si lidé uvědomili, že ceny neustále rostou, vznikl začarovaný kruh. Všichni pochopitelně požadovali vyšší mzdy, protože předpokládali, že cenová hladina bude v budoucnosti vyšší. Tato očekávání se pak naplnila, protože kvůli vyšším mzdám vzrostly výrobní náklady a kvůli nim pak samozřejmě i ceny. Se stejnou logikou se pak lidé začali zbavovat svých peněz, které ztrácely hodnotu, a stále rychleji a rychleji je utráceli. 5 000 % více než 10 000 % 3 100 % 7 500 % 2 100 % 5 000 % Ukažme si v krátkosti dopady hyperinflace."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "O pádu zdi BERLÍN: O tom, že padla Berlínská zeď, jsem byl informován během své oficiální návštěvy Polska, právě před deseti lety. Na večer, 9. listopadu toho roku pozval ministerský předseda Tadeusz Mazowiecki naši delegaci na banket do bývalého paláce knížete Radziwilla. Ještě než jsme se dostavili na večeři zavolal z Bonnu sekretář Kancléřského úřadu, Rudolf Seiters. Řekl mi, že představitelé komunistického Východního Berlína znenadání vyhlásili dočasná nařízení umožňující soukromým občanům města vycestovat. Povolenky návštěvě Západního sektoru měly být poskytnuty všem žadatelům a měly být vystaveny dokonce na požádání. Uvědomil jsem si okamžitě, že tím jednoduchým rozhodnutím se německé dějiny brzy zásadně změní, protože toto usnadnění cestování znamenalo, že Zeď je již prostupná pro kohokoliv. Stejně jsem ale nepředvídal takové okázalé a radostné noční oslavy, jež se měly v Berlíně potom uskutečnit. Po celou svoji kariéru jsem nikdy nepochyboval, že jednoho dne Německo dosáhne svého sjednocení; někdy; v budoucnu. Nikdy bych se ale neodvážil ani snít o tom, že by ke sjednocení východu a západu mohlo dojít během mého kancléřství. Jen díky Michailu Gorbačovi a jeho politice perestrojky a glasnosti bylo možné, že se sjednocení stalo reálnou možností. Bez Gorbačova a jeho výjimečné odvahy by nebylo nikdy možné, aby se dala do pohybu celá lavina událostí, jež zasáhly během podzimu roku 1989 celou Evropu. Jen díky rozhodujícímu vlivu, kterým Gorbačov disponoval, stále více a více lidí ve Východním Německu sbíralo odvahu. Lidé se přestávali domácího represivního režimu obávat.", "en": "The Fall of the Wall Revisited BERLIN: I learned that the Berlin Wall was falling during an official visit to Poland ten years ago. On the evening of November 9th, Prime Minister Tadeusz Mazowiecki invited my delegation to a banquet in the former palace of Prince Radziwill. Before arriving at dinner, the Secretary of the Chancellery, Rudolf Seiters, called from Bonn. He told me that the district chairman of communist East Berlin had suddenly announced temporary regulations permitting travel by private citizens. Permits to visit the West were to be granted to all applicants even on short notice. With that simple decision, I knew that German history would soon change, for easier travel meant that the Wall was passable for everyone. Still, at first I did not foresee those spectacular and joyous night time celebrations that were about to take place in Berlin. Throughout my career I never doubted that Germany would one day regain its unity some time in the future. But I never dared to dream that reunion of east and west would happen during my term as Chancellor. Only with Mikhail Gorbachev and his policies of perestroika and glasnost did reunification become a real possibility. Without Gorbachev and his singular courage, the stream of events across Europe during fall of 1989 never would have been possible. For with Gorbachev's ascendance, more and more people in East Germany took heart and stopped being afraid of their repressive regime."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Volná soutěž produkuje více bohatství než státní regulace; globalizace znemožňuje státům zneužívat jejich moc a nabízí stupeň svobody, který žádný stát nemůže poskytnout. Ale globalizace má také svůj háček: finanční trhy jsou nestabilní, volná soutěž produkuje a posiluje nerovnost uvnitř státu i mezinárodně a nad kolektivními zájmy, například zachováním míru, občanskými právy či ochranou životního prostředí, kdekdo jen mávne rukou. Chceme-li mít z globalizace vskutku globální prospěch, musíme se těmto nedostatkům postavit na mezinárodním měřítku. Dnešní mezinárodní instituce, například OSN, jsou bohužel pramálo vhodné k ochraně společných zájmů, poněvadž jsou to společenství států a státy si své zájmy žárlivě střeží. Chyby státních správ se krom toho na úrovni mezinárodní správy násobí. V dnešním světě vzniká většina konfliktů nikoli mezi státy, ale uvnitř států. Pro národy, jež žijí v represivních režimech, je jediným záchranným lanem ochrana zvenčí. Demokratické země nemohou tolerovat rozsáhlé porušování lidských práv a je jejich povinností nechat se vtáhnout do místních konfliktů. Odmítnout sice mohou, ale přesto jim pak hrozí příliv uprchlíků a jiné formy přenosu onoho konfliktu do vlastní země. Když vypukne konflikt, má většina kárných zásahů spoustu nechtěných nepříznivých dopadů – jak dokazuje případ Jugoslávie. Obchodní sankce podněcují pašování, přičemž pašeráci obvykle bývají spolčeni s úřední mocí, takže sankce, jejichž cílem je vlády porazit, je nakonec podporují v jejich nepřístojném konání. Vojenské akce zase mnohdy umlčí vnitřní opozici režimu, proti kterému jsou namířeny. Před intervencemi by se naopak měla dávat přednost krizové prevenci a nejlepší cestou, jak krizím předcházet, je podpora rozvoje otevřených společností. To je ostatně účelem mé sítě nadací. V otevřené společnosti mohou lidé rozdílných názorů, prostředí a zájmů nalézt cestu k pokojnému soužití. Vzhledem k lidské povaze není sice možnost střetů vyloučena, ale riziko vzniku krizí, jež vyžadují intervenci zvenčí, je mnohem nižší. Jsem zastáncem společné snahy rozvinutých demokratických zemí napomáhat rozvoji demokracie v méně rozvinutých regionech světa. Toto kolektivní úsilí by mělo mít podobu technické pomoci a ekonomických stimulů. Ekonomiku a politiku nelze od sebe oddělovat. Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Amartya Sen dokazuje, že míru rozvoje země je třeba definovat na základě svobody, nikoli hrubého národního produktu. Globální kapitalistický systém dal vzniknout velice nerovnému rozložení sil. Propast mezi bohatými a chudými se neustále zvětšuje. Musíme najít způsob, jak tomuto hrozivému faktu čelit, neboť systém, který svým poraženým nenabízí naději a příležitost, je náchylný k rozpadu vlivem beznaděje.", "en": "Free competition produces more wealth than state control; globalization prevents states from abusing their power and offers a degree of freedom that no state could provide. But globalization has its downside: financial markets are unstable; free competition creates and reinforces inequalities nationally and internationally; collective interests, from preservation of peace to human rights and environmental protection, receive short shrift. To enjoy globalization's benefits we must address these shortcomings on an international scale. Unfortunately, existing international institutions, like the UN, are ill-suited to safeguard universal interests because they are associations of states, and states jealously guard their interests. Moreover, the faults of state bureaucracies are multiplied within international bureaucracies. In today's world, most conflicts occur not between states but within states. For people living under repressive regimes, outside protection is the only lifeline. Democratic countries cannot tolerate large scale violation of human rights, and are liable to be drawn into local conflicts. Even if they refuse to be drawn in, they face an influx of refugees and other forms of contagion. Once conflict erupts, as Yugoslavia shows, most forms of punitive intervention have unintended adverse consequences. Trade sanctions foster smuggling and smugglers are usually in cahoots with authorities, so that sanctions strengthen the governments they are supposed to topple. Military action tends to silence internal opposition to the regime against which it is directed. Crisis prevention is much to be preferred to intervention; the best way to prevent crises is to foster the development of open societies. That is what my network of foundations seeks to do. Open societies allow people with different views, backgrounds, and interests to live together in peace. Given our human nature, conflicts cannot be avoided, but the chances of crises requiring outside intervention are greatly reduced. I advocate a concerted effort by developed democracies to foster the development of democracy in less developed parts of the world. This should take the form of technical assistance and economic incentives. Economics and politics cannot be separated. Nobel laureate Amartya Sen makes a convincing case that development should be defined in terms of freedom, not in terms of gross national product. The global capitalist system has produced a very uneven playing field. The gap between rich and poor is getting wider. We must find ways to counteract this because a system that does not offer hope and opportunity to its losers is liable to be disrupted by acts of desperation."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "To, co by tím Spojené státy získaly, by převážilo jakoukoli ztrátu jejich manévrovacího prostoru. Díky lepším možnostem a schopnostem Evropy by Amerika mohla svěřit mnohé neklidné situace v Evropě a jejím okolí do péče svých spojenců. Stane-li se navíc otázka obrany součástí neformálního acquis, legislativního souboru, který musí přijmout země ucházející se o vstup do EU, omezí to tlak na rozšiřování NATO. Evropská unie zainteresovaná v otázce vlastní bezpečnosti, ačkoli nenabízející stejné formální záruky jako NATO, dává kandidátským zemím šanci být součástí opravdového bezpečnostního společenství. Mnohem zásadnější je, že Evropa celistvá a svobodná, ale také sjednocená, je největším zahraničněpolitickým úspěchem Spojených států za posledních padesát let. Aby byl tento cíl završen, musí se Evropa stát plně kvalifikovaným aktérem na mezinárodním poli. Výzvy, které pro Ameriku ztělesňuje společná evropská obranná politika, jsou tedy především psychologické. V Evropě jsou však tyto výzvy otázkou vůle a politického vůdcovství, které nevzejdou z komisí. Předkládáme proto několik institucionálních a politických reforem:  sloučení funkcí Chrise Pattena, komisaře pro vnější vztahy, a Javiera Solany, vysokého představitele pro zahraniční politiku, aby Evropská unie hovořila jedním hlasem  přidělení vyššího statutu bruselskému Výboru pro politiku a bezpečnost, aby se přiblížila mezivládní a komunitární stránka zahraniční politiky  stanovení celoevropského cíle pro národní bezpečnostní rozpočty, který by země EU zavazoval vynakládat nejméně 2 procenta HDP na obranu a 25 procent jejich bezpečnostních rozpočtů na zbrojení a výzkum", "en": "The gains here outweigh any inconvenience to America’s freedom to maneuver. Enhanced European capabilities would allow America to leave many instabilities in and around Europe in the care of its allies. Moreover, adding defense to the informal acquis that would-be EU members must endorse will reduce pressure on NATO to enlarge. An EU committed to its own defense, although not offering the same formal guarantees as NATO, offers candidate countries the prospect of belonging to a genuine security community. More fundamentally, creation of a Europe whole and free, but also united, is America’s greatest foreign policy success of the past half-century. To complete that objective, the EU must become a fully-fledged international actor. Thus the challenges posed to America by Europe’s common and defense policy are primarily psychological. In Europe, however, those challenges are matters of will and political leadership, which cannot come from committees. Here we propose a number of institutional and policy reforms, including: · Merging the jobs of Chris Patten, the external relations commissioner, and Javier Solana, the High Representative for foreign policy, so that the EU speaks with a single voice; · Giving the new Brussels�based Political and Security Committee higher status to draw together both the inter�governmental and Community sides of foreign policy; · Setting a Europe�wide target for national defense budgets, committing all member�states to spending at least 2% of GDP on defense, and 25% of their defense budgets on arms procurement and R&D"}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "The European Court of Justice has issued numerous judgments on how tointerpret the Community rules on free movement of workers, most of them infavour of migrant workers and members of their families. It has contributedto greater protection of European citizens. The role of the European Court of Justice is therefore essential when doubts arise about the scope of the Community provisions, their application to individual cases and their interpretation with regard to national law. It is therefore no exaggeration to state that without the case-law of the European Court of Justice, the protection offered by the Community provisions on free movement of workers would be less efficient, less complete andless satisfactory. The Court of Justice is the legal guardian of European citizens exercising their right to move and to stay within Europe. 30.Can I bring a case before the European Court of Justice? The European Court of Justice does not directly decide on individualcases.Its judgments are limited to the interpretation of the relevant Community provisions in the light of a particular case. This interpretation is binding, however, on all parties involved (national courts, national institutions and individuals) and therefore essential for the final deci -sion on your case. It follows that there is no possibility for you to bring your case directlybefore the European Court of Justice.You must make use of all the legalprocedures and appeals available to you under national law. In case of doubt, the national court dealing with your case may ask the Court of Justice how a specific Community rule on free movementshould be interpreted if the decision in your case depends on the interpretation.", "cs": "Evropský soudní dvůr vydal mnoho roz sud ků o tom, jak vykládat pra vid l a Společenství o volném pohybu pra covní ků, z nichž vět ši na je ve pro spěchmigru jí cích pra covní ků a členů jejich rodin. Přispěl tak k větší ochra něevrop ských občanů. Úloha Evropského soudní ho dvora je proto zásadní vechví li, kdy vzniknou pochyby o oblasti působ nosti před pi sů Společenství,jejich pou ži tí v jed not li vých pří pa dech a jejich výkladu v sou vis los ti s vni-t ro stát ní mi práv ní mi před pi sy. Není proto pře hna né tvrdit, že bez judi ka tu ry Evropského soudní ho dvora byochra na vol ného pohybu pra covní ků, kterou posky tu jí před pi sy Společenství,byla méně účinná, méně úplná a méně uspo ko ji vá. Soudní dvůr je práv nímstráž cem evropských občanů, kteří vyko ná vají své právo pohy bo vat se a pobývat v Evropě. Vzhledem k důle ži té úloze Evropského soudní ho dvora byste měli vědět, jakpostu po vat, pokud chcete, aby se Soudní dvůr podílel na roz hod nu tí ve vašívěci: Evropský soudní dvůr neroz ho du je přímo v jed not li vých případech.Jeho roz sud ky jsou ome ze ny na výklad pří sluš ných před pi s ů Společenství ve světle kon krét ní ho pří pa du. Tento výklad je nic mé nězávaz ný pro všechny zúčast ně né strany (vnit ro stát ní soudy, vnit ro stát níorgá ny a jed not liv ce), a tudíž zásadní pro konečné roz hod nu tí ve vašívěci. Z toho vyplývá, že nee xi stu je možnost, abyste přímo před lo ži li svou věc Evropskému soudní mu dvoru. Musíte využít všech zákonných postu -pů a odvo lá ní, které vám umož ňu jí vnit ro stát ní práv ní před pi sy. V pří pa dě pochyb nos tí se může vnit ro stát ní soud, který se vaší věcí zabý -vá, Soudního dvora zeptat, jak se má vykládat kon krét ní pra vid l o Společenství o volném pohybu, pokud roz hod nu tí vaší věci na tomtovýkla du závisí."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Tyto islamistické strany nemají nic společného s al-Káidou, přestože některé z těch nejkonzervativnějších si osvojily do jisté míry podobné ideologické postoje. Riziko politických transformací, jež mohou vést k vítězství islamistických stran, je paradoxem, který Evropa a USA musí přijmout, mají-li navrhnout inkluzivní reformní politiky – čili politiky, jež jsou protipólem onoho typu vnucování demokracie, které se uplatňuje v okupovaném Iráku. Jedním z nejméně šťastných důsledků intervence do Iráku bylo posílení představy „střetu civilizací“ mezi Západem a islámem, jež zase slouží k vytváření klimatu příznivého pro islamistická hnutí. Ostatně, politická reformní hnutí se v muslimském světě objevila dlouho před „válkou proti teroru“ pod vedením USA a reformisté nečekali na EU, až získá dostatek sil na prosazování změny. Tato hnutí nevznikla v USA ani v Evropě po 11. září 2001 a se svým jednáním nebudou čekat na USA ani na EU, ani na nich nebudou záviset. Nicméně úspěch muslimských umírněnců může záviset na tom, jak EU a USA zareagují na prosazování reformy a jak se rozhodnou podporovat změnu. Teď je nezbytné prokázat, že nejlepší cestou Palestinců k dosažení národních cílů je demokracie. To z velké části závisí na nové vládě Hamasu a na jeho transformaci v demokratickou sílu, která ctí právní řád, demokracii a mezinárodní zákonnost.", "en": "These Islamist parties have nothing to do with Al Qaeda, even though some of the most conservative among them have adopted somewhat similar ideological positions. The risk of political transitions that may lead to the victory of Islamist parties is a democratic paradox that Europe and the US must accept if they are to devise inclusive reform policies – in other words, policies that are the polar opposite of the type of democratic imposition practiced in occupied Iraq. Indeed, one of the less fortunate consequences of the intervention in Iraq was to reinforce the notion of a “clash of civilizations” between the West from Islam, which in turn serves to create a climate favorable to Islamist movements. After all, political reform movements in the Muslim world emerged long before the US-led “war on terror,” and reformists were not waiting for the EU to become stronger to press for change. These movements were not created in the US or Europe after September 11, 2001, and they will not wait for or depend on the US or the EU to act. Nevertheless, the success of Muslim moderates may well depend on how the EU and the US respond to pressure for reform and how they decide to encourage change. It is now necessary to show that democracy is the best path for Palestinians to attain their national goals. This depends largely on the new Hamas government and its transformation into a democratic force that respects the rule of law, democracy, and international legality."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "And then if we think about the medications -- common medications that we use, like aspirin. We give aspirin to healthy men to help prevent them from having a heart attack, but do you know that if you give aspirin to a healthy woman, it's actually harmful? What this is doing is merely telling us that we are scratching the surface. Emergency medicine is a fast-paced business. In how many life-saving areas of medicine, like cancer and stroke, are there important differences between men and women that we could be utilizing? Or even, why is it that some people get those runny noses more than others, or why the pain medication that we give to those stubbed toes work in some and not in others? The Institute of Medicine has said every cell has a sex. What does this mean? Sex is DNA. Gender is how someone presents themselves in society. And these two may not always match up, as we can see with our transgendered population. But it's important to realize that from the moment of conception, every cell in our bodies -- skin, hair, heart and lungs -- contains our own unique DNA, and that DNA contains the chromosomes that determine whether we become male or female, man or woman. It used to be thought that those sex-determining chromosomes pictured here -- XY if you're male, XX if you're female -- merely determined whether you would be born with ovaries or testes, and it was the sex hormones that those organs produced that were responsible for the differences we see in the opposite sex.", "cs": "Pak si vezměte léky – běžné léky jako aspirin. Aspirin ordinujeme zdravým mužům jako prevenci infarktu. Ale víte, že když podáme aspirin zdravé ženě, je to ve skutečnosti škodlivé? Tohle nám dokazuje, že pořád ještě nejdeme dost do hloubky. Urgentní medicína pracuje ve velmi rychlém tempu. V kolika oblastech medicíny, kde se zachraňují životy, v případě rakoviny a mrtvice, existují důležité rozdíly mezi pohlavími, které bychom mohli zužitkovat? Proč někteří lidé trpí na nachlazení více než ostatní, proč léky proti bolesti, které předepisujeme na ukopnutý palec, někomu zaberou a někomu ne? [pohlavní chromozomy] Lékařský institut prohlásil, že každá buňka v těle má pohlaví. Co to znamená? Pohlaví je DNA. Gender je způsob, jakým se někdo prezentuje ve společnosti. Obě kategorie se nemusí nutně překrývat, což vidíme na transgender populaci. Je důležité si ale uvědomit, že už od okamžiku početí, každá buňka v našem těle – kožní, vlasová, srdeční, plicní – obsahuje jedinečnou DNA. Tato DNA obsahuje chromozomy, jež určují, jestli se staneme mužem nebo ženou. Dříve jsme si mysleli, že chromozomy určující pohlaví, vidíte je tady na obrázku – – XY pokud jste muž, XX pokud jste žena – – ovlivňují pouze to, jestli se narodíte s vaječníky či varlaty, a že pohlavní hormony, které tyto orgány produkují, mají na svědomí rozdíly mezi pohlavími."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "(Laughter) And this idea spread, growing into a nonprofit called MBAs Across America, a movement that landed me here on this stage today. It spread because we found a great hunger in our generation for purpose, for meaning. It spread because we found countless entrepreneurs in the nooks and crannies of America who were creating jobs and changing lives and who needed a little help. But if I'm being honest, it also spread because I fought to spread it. There was no length to which I would not go to preach this gospel, to get more people to believe that we could bind the wounds of a broken country, one social business at a time. But it was this journey of evangelism that led me to the rather different gospel that I've come to share with you today. It began one evening almost a year ago at the Museum of Natural History in New York City, at a gala for alumni of Harvard Business School. Under a full-size replica of a whale, I sat with the titans of our time as they celebrated their peers and their good deeds. There was pride in a room where net worth and assets under management surpassed half a trillion dollars. We looked over all that we had made, and it was good. (Laughter) But it just so happened, two days later, I had to travel up the road to Harlem, where I found myself sitting in an urban farm that had once been a vacant lot, listening to a man named Tony tell me of the kids that showed up there every day. All of them lived below the poverty line. Many of them carried all of their belongings in a backpack to avoid losing them in a homeless shelter. Some of them came to Tony's program, called Harlem Grown, to get the only meal they had each day. Tony told me that he started Harlem Grown with money from his pension, after 20 years as a cab driver. He told me that he didn't give himself a salary, because despite success, the program struggled for resources. He told me that he would take any help that he could get. And I was there as that help. But as I left Tony, I felt the sting and salt of tears welling up in my eyes.", "cs": "(Smích) A myšlenka rostla, až vyrostla do neziskové organizace zvané MBAs Across America. Kvůli tomuto počinu stojím dnes na tomto pódiu. Tento nápad se rozšířil, protože v naší generaci byl velký hlad po smyslu a po významu. Rozšířil se, protože jsme našli nespočet podnikatelů v zákoutích celé Ameriky, kteří vytvářeli pracovní místa, a měnili životy a potřebovali jen trochu pomoci. Ale pokud mám být upřímný, rozšířil se také proto, že jsem bojoval za jeho šíření. Nic mne nemohlo zastavit při kázání tohoto evangelia. Chtěl jsem, aby více lidí věřilo, že lze vyléčit zranění zlomené země pomocí sociálního podnikání. Ale byla to právě tato cesta, která mě dovedla k dost jiném evangeliu. A o to jsem se s vámi dnes přišel podělit. Začalo to jednou večer téměř před rokem, v přírodopisném muzeu v New Yorku, na slavnostním gala absolventů Harvard Business School. Pod plnohodnotnou replikou velryby, jsem seděl s titány naší doby. Ti oslavovali své druhy a dobré činy. Místnost se dmula pýchou, čisté jmění a objem spravovaných aktiv překračovaly půl biliónu dolarů. Pohlédli jsme na to, co jsme stvořili, a bylo to dobré. (Smích) Ale zanedlouho poté, jen dva dny později, jsem musel cestovat do Harlemu. Tam jsem se ocitl na městské farmě, v místech, kde kdysi byla proluka. Poslouchal jsem, jak mi muž jménem Tony vypráví o dětech, které sem denně chodí. Všechny žijí pod hranicí chudoby. Mnoho z nich si nosí své věci v batohu, aby je neztratili v azylových domech. Některé z nich přišly do programu nazvaného Harlem Grown, aby tu dostali jídlo. Možná jediné za celý den. Tony mi řekl, že projekt zafinancoval z vlastní penze, po 20 letech práce jako taxikář. Řekl mi, že si neplatí mzdu, protože navzdory úspěchu program trpěl nedostatkem prostředků. Řekl mi, že by přijal jakoukoliv pomoc, jakoukoliv. A já byl ta pomoc. Když jsem od Tonyho odjížděl, cítil jsem pálení a sůl slz, deroucích se do mých očí."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "cs", "tgt_lang": "en", "translation": {"cs": "Jedině s takovými integrovanými strategiemi tvůrci politik dokážou nabídnout úroveň soudržnosti politik, jíž je zapotřebí k maximalizaci účinnosti každé politiky, ale také vštípit důvěru soukromému sektoru, aby vykonal svůj díl práce. Co přesně by takové strategie měly obsahovat? Konkrétní politické aktivity a priority je sice nezbytné upravit na míru okolností v jednotlivých zemích, ale hlavní prvky agend udržitelné infrastruktury lze obecně shrnout do čtyř „i“: investice, inspirace (pobídky), instituce a inovace. V prvé řadě budou tvůrci politik muset zajistit výrazné zvýšení celkových investic. K tomu je zapotřebí zvrátit obecně negativní trend veřejných investic v posledních několika desetiletích. Vlády musí na udržitelnou infrastrukturu vyčlenit podstatně víc finančních prostředků. Vzhledem k vážným fiskálním omezením v mnoha zemích však samotné veřejné investice stačit nebudou; víc než polovinu celkových potřeb bude muset uspokojit soukromý sektor. Pobídnout soukromý sektor k významnému rozšíření investic mohou snahy o snížení politických rizik a nákladů na podnikání. Aby se zajistilo, že nové investice jsou orientovány na udržitelnou infrastrukturu, tvůrci politik musí také korigovat tržní pobídky. Obzvlášť důležité je odstranit subvence do fosilních paliv a zavést zpoplatnění uhlíku; jelikož jsou aktuálně velmi nízké ceny ropy, nadešla ideální doba, aby země takové reformy uskutečnily. Cenová reforma bude nutná i v dalších odvětvích, včetně vody. Správným nastavením cen a reformou regulace, která napraví pokřivené pobídky, dokážou vlády zapojit trhy do díla ve prospěch cílů veřejných politik. Jen posílení investic ale nestačí. Aby byly investice proveditelné, kvalitní a účinné, je zapotřebí silných institucí. Obzvlášť důležitá je schopnost vytvářet pevná projektová spojení a institucionální rámce pro partnerství veřejného a soukromého sektoru. Jelikož ke zhruba 70 % investic do udržitelné infrastruktury dochází v urbánních oblastech, je třeba věnovat bedlivou pozornost také kvalitě městských institucí, jakož i fiskálnímu potenciálu měst. Pro rozvojové ekonomiky budou klíčovým partnerem pro budování kapacit a katalyzační podporu financování multilaterální rozvojové banky. Konečně je tu čtvrté „i“: inovace. Na jedné straně budou nezbytné technické inovace, které zajistí čím dál účinnější prvky nízkouhlíkové, klimaticky odolné infrastruktury. Proto se musí také výrazně zvýšit investice do výzkumu a vývoje – zejména do technologií obnovitelné energetiky. Na druhé straně budou potřené fiskální a finanční inovace, aby se potenciálu nových technologií chopily.", "en": "Only with such integrated strategies can policymakers offer the level of policy coherence needed not just to maximize the effectiveness of each policy, but also to instill confidence in the private sector to do its part. What precisely should those strategies entail? While specific policy actions and priorities must be tailored to individual countries’ circumstances, the main elements of sustainable infrastructure agendas can broadly be captured under four “I”s: investment, incentives, institutions, and innovation. For starters, policymakers will need to ensure a significant increase in total investment. This requires a reversal of the broadly negative public-investment trend in the last couple of decades. Governments must allocate significantly more funds to sustainable infrastructure. But, given severe fiscal constraints in many countries, public investment alone is not enough; the private sector will still have to meet more than half of the total need. Efforts to reduce policy risks and costs of doing business can help spur the private sector to scale up investment considerably. To ensure that new investment is oriented toward sustainable infrastructure, policymakers must also adjust market incentives. The elimination of fossil-fuel subsidies and the implementation of carbon pricing are particularly important; with oil prices very low, now is the ideal time for countries to implement such reforms. Pricing reform will also be needed in other industries, including water. By getting prices right and reforming regulation to correct distorted incentives, governments can put markets to work in support of public-policy goals. But more investment alone is not enough. Strong institutions are needed to ensure the feasibility, quality, and impact of that investment. Particularly important is the capacity to develop strong project pipelines and institutional frameworks for public-private partnerships. With around 70% of total investment in sustainable infrastructure occurring in urban areas, close attention must also be paid to the quality of municipal institutions, as well as cities’ fiscal capacities. For developing economies, multilateral development banks will be a key partner in building capacity and catalyzing financing. Finally, there is the fourth “I”: innovation. On one hand, technological innovation will be needed to provide increasingly efficient components of low-carbon, climate-resilient infrastructure. That is why investment in research and development – especially in renewable-energy technologies – must also increase significantly. On the other hand, fiscal and financial innovation will be needed to capture the potential of new technologies."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "news-commentary_v18.1"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "As a community of values, one of our strengths is that we are united in diversity. There are now some 12 million Muslims living in the EU – many of them as citizens – alongside people of many other faiths, and of no faith. Religious tolerance and respect for diversity are core European values: Europe has had too many religious wars in the past. Therefore, religious faith has never been a criterion for accession. Turkey is a secular state, where a vast majority of citizens are Muslims, mainly of moderate strands of Islam. However, freedom of worship, protection of minorities and non-discrimination are key political criteria for membership. As a necessary condition, Turkey must substantially improve respect for the rights of non-Muslim religious communities to meet European standards. Ukraine and Turkey are at different stages in their relationship with the EU. Turkey’s membership prospects and European vocation are long-standing, while Ukraine’s EU aspiration is very recent. The EU supports Ukraine’s quest for democratic stability and economic development through the European Neighbourhood Policy. It paves the way for free trade, economic assistance, enhanced political dialogue and better people-to-people contacts. The EU has never offered a membership perspective to Ukraine, and any such decision would have to be taken unanimously by all member states. The Western Balkans has gone a long way to overcome instability after a decade of wars and internal conflicts in the 1990s. Their European perspective is the best means to further consolidate regional stability and security in the interest of Europe as a whole. The continued intensive engagement of the EU will help the region to sort out remaining issues such as the status of Kosovo and the future of Serbia and Montenegro. Crime and corruption are still widespread in the region. The good news is that the Western Balkans region has recently made progress in this area, partly thanks to EU assistance to build better police and judicial cooperation. The enlargement process has proved to be highly effective in motivating countries to tackle problems of crime and corruption, and committing them to cooperate closely with the EU to protect citizens. Enlargement means that candidate countries have to adopt EU standards on border control and handling of refugees and immigrants from third countries. Therefore, enlargement gives us more control over the problem of clandestine migration. The EU can best reduce crime by working directly with the countries of the region.", "cs": "Tvoříme společenství hodnot a naší výhodou je, že jsme jednotní v rozmanitosti. V současné době žije v EU přibližně 12 milionů muslimů – a mnoho z nich má občanství některého členského státu – společně s lidmi, kteří vyznávají mnoho jiných náboženství nebo jsou ateisty. Náboženská tolerance a respektování rozmanitosti jsou hlavními evropskými hodnotami: Evropa v minulosti zažila příliš mnoho náboženských válek. Proto nebyla náboženská víra nikdy kritériem přistoupení. Turecko je sekulárním státem, jehož občany jsou převážně muslimové, kteří se hlásí zejména k umírněným proudům islámu. Klíčovými politickými kritérii členství však jsou svoboda vyznání, ochrana menšin a nediskriminace. Nezbytnou podmínkou je, aby Turecko výrazně posílilo práva nemuslimských náboženských komunit a dosáhlo v této oblasti evropských standardů. Vztahy Ukrajiny a Turecka s EU se nacházejí v odlišných fázích. Vyhlídky Turecka na členství a jeho evropské směřování jsou dlouhodobou záležitostí, zatímco aspirace Ukrajiny ohledně EU pocházejí z doby velmi nedávné. EU podporuje úsilí Ukrajiny o demokratickou stabilitu a hospodářský rozvoj prostřednictvím evropské politiky sousedství, která připravuje půdu pro volný obchod, hospodářskou pomoc, posílený politický dialog a lepší mezilidské vztahy. EU nikdy Ukrajině perspektivu členství nenabídla a podobné rozhodnutí by musely jednomyslně schválit všechny členské státy. Země západního Balkánu dosáhly významného pokroku při překonávání nestability po deseti letech válek a mezinárodních konfliktů v 90. letech 20. století. Jejich evropská perspektiva je nejlepším prostředkem k dalšímu upevnění regionální stability a bezpečnosti v zájmu Evropy jako celku. Pokračující intenzivní zapojení EU pomůže regionu vyřešit zbývající problémy, jako je status Kosova a budoucnost Srbska a Černé Hory. V zemích západního Balkánu je stále velmi rozšířená trestná činnost a korupce. Dobrou zprávou je, že region v této oblasti nedávno dosáhl pokroku, částečně díky pomoci ze strany EU při budování kvalitnější policejní a soudní spolupráce. Ukázalo se, že proces rozšíření velice účinně motivuje země k řešení problematiky trestné činnosti a korupce a zavazuje je k tomu, aby úzce spolupracovaly s EU při ochraně občanů. Rozšíření pro kandidátské země znamená, že musí přijmout standardy EU týkající se ochrany hranic a zacházení s uprchlíky a přistěhovalci ze třetích zemí. Rozšíření nám tak dává větší možnost kontroly nad problematikou nelegální migrace. EU může nejúčinněji omezovat trestnou činnost prostřednictvím přímé spolupráce se zeměmi daného regionu."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "So to test if we had done so, we can take our animals once again and place them back in the blue box. Again, we had just reactivated the memory of the blue box while the animal got a couple of mild foot shocks, and now the animal suddenly freezes. It's as though it's recalling being mildly shocked in this environment even though that never actually happened. So it formed a false memory, because it's falsely fearing an environment where, technically speaking, nothing bad actually happened to it. XL: So, so far we are only talking about this light-controlled \"on\" switch. In fact, we also have a light-controlled \"off\" switch, and it's very easy to imagine that by installing this light-controlled \"off\" switch, we can also turn off a memory, any time, anywhere. So everything we've been talking about today is based on this philosophically charged principle of neuroscience that the mind, with its seemingly mysterious properties, is actually made of physical stuff that we can tinker with. SR: And for me personally, I see a world where we can reactivate any kind of memory that we'd like. I also see a world where we can erase unwanted memories. Now, I even see a world where editing memories is something of a reality, because we're living in a time where it's possible to pluck questions from the tree of science fiction and to ground them in experimental reality.", "cs": "K otestování, zda se nám to povedlo, umístíme znovu naše zvířata zpátky do modré krabice. Právě teď jsme reaktivovali vzpomínku na modrou krabici, zatímco zvíře dostalo malý elektrický šok, načež náhle zamrzlo. Vypadá to, jako by si vybavovalo, jak dostávalo v tomto prostředí šoky, i přesto, že se to ve skutečnosti nikdy nestalo. Takže si utvořilo falešnou vzpomínku, protože se falešně bálo prostředí, ve kterém se mu technicky vzato nic zlého ve skutečnosti nestalo. XL: Dosud jsme pouze mluvili o tomto světlem ovládaném spínači. Ve skutečnosti máme také světlem ovládaný vypínač a je velmi snadné si představit, že díky jeho instalaci, jsme kdykoliv a kdekoliv schopni také vypnout pamět. Takže všechno, o čem jsme dnes mluvili, je založeno na filozofickém principu neurovědy, že mysl se svými zdánlivě tajemnými vlastnostmi, je vlastně tvořena fyzickou hmotou, se kterou si můžeme pohrát. SR: Osobně před námi vidím svět, ve kterém budeme moci obnovit jakoukoli vzpomínku budeme chtít. Také vidím svět, kde můžeme vymazat nechtěné vzpomínky. Vidím svět, ve kterém je úprava vzpomínek něčím reálným, protože žijeme v době, kdy je možné trhat otázky ze stromu science-fiction a sázet je na půdu experimentální skutečnosti."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "TED2020"}
+{"src_lang": "en", "tgt_lang": "cs", "translation": {"en": "Under this plan, the canalisation and rerouting by two kilometres of the Llobregat is the central feature of a range of works that not only expands the port but also develops the airport, provides new road and rail links, a water purification station and a vast protected natural area. After rerouting the river, work on expanding the Port of Barcelona was finally able to start in December 2001. With a budget of EUR 1 billion, including EUR 277 million from the Cohesion Fund, the expansion involves increasing the port surface area by 1 265 hectares (2.3 times its present size) and the construction of 30 km of quays. The current works are the basis on which the port will be able to develop, both quantitatively (new quays, new cranes, new access routes) and qualitatively (new sea routes, more European links, im- The new quays can take very large ocean liners. Transport, a driving force for regional development ‘From Warsaw to Helsinki: “Rail Baltica”, an imaginative, strategic and sustainable project’ Pavel Telicka, coordinator, transEuropean transport network nal. The Rail Baltica link could then represent a north–south link for this traffic. c. On 20July 2005 I was appointed by European Commission Vice-President Jacques Barrot to be one of the six transEuropean transport network (TEN-T) ‘coordinators’. The Commission’s objective in making these appointments, which have since been approved by the Council and European Parliament, was to give new political impetus to a number of priority rail projects. The job of the coordinators is to facilitate implementation of these projects, especially those with a cross-border dimension The project will also provide a sustainable alternative to road transport for freight and ultimately passengers travelling in this direction. A number of Baltic State governments already view the Rail Baltica link as a tool for development and already there seems to be competition developing between the Baltic cities as to which route the line should take. I see this as a healthy sign. I will therefore remain actively engaged with all the stakeholders. This is an imaginative, strategic and sustainable rail transport project involving the four new EU Member States on the Baltic Sea — Poland, Lithuania, Latvia and Estonia — together with Finland.", "cs": "Rozhodující částí celé škály prací, zahrnující rozšíření přístavu, ale i modernizaci letiště a vybudování nových silničních a železničních spojení, jakož i čističky vod a rozsáhlého chráněné území, by podle tohoto plánu bylo usměrnění Llobregatu a jeho odklonění o dva kilometry. Když tedy byla řeka přeložena, mohly konečně v prosinci 2001 začít práce na rozšíření barcelonského přístavu, a to s rozpočtem jedné miliardy EUR, z čehož 277 milionů poskytuje Fond soudržnosti. Celková plocha přístavu je zvětšována o 1 265 hektarů (2,3x v porovnání s dnešním stavem) a staví se též třicet kilometrů mol a nábřeží. Současné práce jsou jakýmsi základem, na němž se přístav bude moci rozvíjet, a to jak kvantitativně (nová mola, jeřáby, přístupové cesty), tak kvalitativně (nové námořní trasy, vícero spojení v rámci Evropy, zlepšené Nová přístaviště mohou přijímat velké lodě. Doprava: hnací síla rozvoje regionů „Z Varšavy do Helsinek: ,Železnice Pobaltí‘. Nápaditý strategický projekt, který je udržitelný“ Pavel Telička, koordinátor, Transevropská dopravní síť doucnu i osobní. Jako nástroj rozvoje již dnes toto spojení vnímají mnohé vlády baltských států a mezi jednotlivými městy již dokonce, zdá se, začíná soutěžení o to, kudy povede trasa železnice, což vnímám jako zdravý jev. Dne 20. července roku 2005 mne viceprezident Evropské komise Jacques Barrot jmenoval jedním z šesti koordinátorů Transevropské dopravní sítě (TEN-T). Komise těmito akty, které byly mezitím schváleny Radou i Evropským parlamentem, chtěla dát nový impulz celé řadě prioritních železničních projektů a úkolem koordinátorů je usnadňovat jejich realizaci, zejména těch, které se týkají dopravy přes hranice jednotlivých států. Pokud má být nicméně projekt úspěšný, bude třeba mezi zúčastněnými pěti zeměmi značné politické jednoty ve věci jeho přínosu, a má-li se rozběhnout, vyžádá si to opravdové rozhodnosti. Já za jeden ze svých stěžejních úkolů považuji zmíněné jednotě cíle a vize pomáhat, a zůstanu proto v aktivním kontaktu se zainteresovanými stranami, tedy potenciálními zákazníky a uživateli, sociálními partnery, regionálními i místními úřady, výrobci železničních systémů i samotnými provozovateli této dopravy. Já osobně jsem zodpovědný za tzv. Železnici Pobaltí („Rail Baltica“). Je to nápaditý projekt strategického významu a udržitelného charakteru, který se týká železniční dopravy ve čtyřech nových členských státech EU při Baltském moři, tedy v Polsku, Litvě, Lotyšsku a Estonsku, a ve Finsku."}, "task_type": "doc_trans", "data_name": "EUbookshop"}