text
stringlengths 151
49.5k
| id
int64 0
1.83k
|
|---|---|
22. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [O císařské sankci], Autor: Havlíček, Karel
H. B. O sankci císařské Sankce jest potwrzení, které císař dáwá usnešení sněmu, načež teprwa platnosti nabýwají.. W manifestu císařském dne 19. října t. r. w Holomauci wydaném stojí: „ aby ( konstituce ) brzy Mé sankci byla předložena. “ Slowo toto sankce za poslednějších časů zawdalo příčiny k welikým rozbrojům jak w říšském sněmu tak i w časopisech a w žiwotě. Císař náš slíbil konstituci a wydal ji také brzy po tom. Awšak nebyli národowé s konstitucí od J. M. C. wydanau spokojeni, proto že nebyla času našemu přiměřena, poněwadž kromě mnohých jiných nedůstatků šlechta w ní nad jiné stawy se nadsazowala proti demokratickému smýšlení a přeswědčení našich časů. Císař náš tedy swolal konstitující ( ústawní ) sněm, aby on wypracowal konstituci ( ústawu ) Rakauska, tak jak se srownáwá s potřebami národů. Císař newyjádřil se zřetelně o tom, co si on myslí slowem ústawní sněm; ale powstalo z mnohých stran mínění, že ústawní sněm wypracuje konstituci, kterau pak císař přijmaut musí. Tak rozuměla slowu „ ústawní sněm “ celá Iewice ústawního sněmu říšského, zwláště ale ti, kteří myslili, že se snad wětšina říšského sněmu podrobí Frankfurtu, w čem by jim arci sankce císařská byla wadila. Ta strana, která tohoto mínění byla, myslila si takto: Celá moc nejwyšší ( souverenita ) jest nyní w rukau národu, sněm říšský co zástupce a plnomocník národu může tedy ustanowiti dle libosti, a císař se spokojiti má s tau mocí, kterau mu sněm ( totiž národ ) dobrowolně ponechá. Musíme wyznati, že tyto zásady jsau dobré a prawé, awšak jsau w našich okolnostech nepraktické a mohly by swobodě a prospěchu našemu spíše ublížiti než pomoci. Není nikdy dobře filosofowati do powětři a neohlížeti se po pewném základu swé filosofie, sice pak lehko celá filosofie, na oko pěkně wystawená, spadne jako domeček z karet od dětí sestawený. Kdybychom se práwě byli sešli někde w pralesích amerických a tam teď chtěli založiti nowý stát, tuť by arci bylo wšechno na místě, co Iewice říšského sněmu we Wídni myslila. Udělali bychom si zřízení dle libosti, buď republiku neb monarchii; kdyby se nám monarchie wíce líbila, wywolili bychom si krále neb císaře, a tomu bychom dali moc malau, welkau nebo žádnau, jak by se nám líbilo, a on náš nowě zwolený král neb císař by přijal ochotně to, co by se mu podáwalo. – Ale my nezakládame nowý stát, my si newolíme nowého císaře, my máme již císaře, který byl ještě na jaře neobmezeným naším pánem, a který ještě posud má tak welikau moc, že jenom blázen může ji upírati. My hledíme na okolnosti tyto se stanowiska praktického a powažujeme uwedení konstituce jako dobrowolnau wzájemnau úmluwu ( kontrakt ) mezi císařem s jedné a národem ( t. j. sněmem ) s druhé strany Dobře nám owšem jest známo, že mezi císařem a národem stojí mnohé nepowolané osoby, které by rádi tuto úmluwu dle swého prospěchu zařídili, a kterým ani na národu ani na císaři wlastně nezáleží, nýbrž jen samým na sobě. Takowých ale zištných dohazowačů při dobrowolné úmluwě nepotřebujeme.. Císař nám odewzdáwá welikau část swé předešlé neobmezené moci dobrowolně, my ji přijímáme, a ze swé strany pojišťujeme císaři dobrowolně jeden díl této předešlé jeho moci, který jemu ponechati hodláme a za dobré uznáwáme. My národ a císař jsme dwa smlauwající: prwní podání učinil císař, my jsme je nepřijali, že bylo málo; nyní činíme my podání ( t.j. říšský sněm wypracuje konstituci ), a až císař naše podání přijme, pak bude úmluwa platná, kontrakt uzawřen a naše kostituce pojištěna. Takowý byl asi smysl slow ministra Bacha, když prawil we sněmu, že se strany konstituce stane sjednocení mezi sněmem a císařem, že císař konstituci od sněmu wypracowanau ze swobodné wůle přijme. Upřímně wyznáwáme, žeby byl císař konstituci od říšského sněmu wypracowanau beze wšech starostí mohl přijmauti, poněwadž wětšina sněmu jest při wší swé swobodomyslnosti rozwážliwá a opatrná, a proto nemyslíme, žeby nyní bylo zapotřebí býwalo tím slowem sankce na wšechny pády se pojistiti. Ale co se stalo, stalo se, a my nyní nebudeme ani odporowati. Pokud konstituce ještě wypracowána není, a pokud tedy newíme, jaká konstituce bude, jest slowo sankce ještě bez smyslu, abychom se jádrně a prostonárodně wyjádřili, jest zajíc w pytli, o kterém se hádati není rádno. Až bude konstituce hotowa na sněmu, pak teprwa nabude wěc platnosti. Bude-li konstituce dobrá, dle potřeb a přání wšech národů, nebojme se o sankci císařowu; císař se nemůže opříti proti zjewné wůli celého národu, on udělí potwrzení swé dobrowolně ….. Kdyby se ale osoby jiné nepowolané mezi císaře a národ stawěli a za slowo sankce swůj zisk a zisk jistých privilegowaných stawů ukrýwali: tuť musí národowé sworně a zmužile proti takowým nepřátelům národu i císaře protestowati a je odstraniti, aby nezabraňowali slowům ze srdce národu wstupowati do srdce císařowa. | 0 |
2. leden 1846, Zdroj: Česká včela, Část: [titulní strana], Titulek: Povídka o panu Pozděslavovi, Autor: Havlíček, Karel
Powídka o panu Pozděslawowi. Wyprawowati budu powěst, kterak pan Pozděslaw ku wšemu, co na swětě dosáhnouti chtěl, pozdě přišel, i k wěšení. – Byl w jisté nedaleké zemi jistý učený profesor, a tento učený profesor měl ženu, a s touto ženou na polowic měli sedm synů. Mezi těmito sedmi syny byl jeden nejstarší a jeden nejmladší; ten nejstarší byl také učeným profesorem, druhý byl práwníkem, třetí lékařem, čtwrtý umělcem, pátý kupcem, šestý wojákem, a s tím nejmladším Pozděslawem měl pan otec, učený profesor, nejwíce starosti, na jaké místo by ho přiwedl. Napřed myslil pan otec, učený profesor, poněwadž milowal knihy, aby byl Pozděslaw spisowatelem; ale panímáma, poněwadž milowala syna, nechtěla, aby hlady umřel. Že widěla na swém manželi, učeném profesoru, kterak učenost k duhu jde, poradila Pozděslawu býti také profesorem. Šel tedy pan Pozděslaw na onen ouřad, kde se hlásiti mají ti, jenž hodlají dostati místa profesorská, a odewzdal ouředníkowi žádost swou zároweň s dwěma kopama atestátůw. Ouředník usmíwaje se prawil Pozděslawu: „ Weliký počet již žádá o totéž, a nesnadno wám bude, při wší učenosti k nějakému místu přijíti. “ Při tom sáhnul do kapsy; ouředník, ne Pozděslaw, neb ten se domu odebral, a na práwnictwí odhodlal. Když po skončení studií práwnických na onen ouřad přišel, kde se hlásiti mají ti, jenž hodlají dostati místa práwnická, a tázal se wrátného, kam by měl odewzdati žádost swou s dwěma kopama atestátů, odpowěděl mu wrátný: „ Na lewo w druhém poschodí, pane kolego! " – „ Kterak mne člowěče nazýwáš kolegou? " řekl s podiwením Pozděslaw. „ Také jsem skončil studia práwnická, pane kolego! ' “ wece wrátný; načež Pozděslaw nešel na lewo do druhého poschodí, nýbrž zrowna domu, postěžowati si otci, jak jest přeplněn staw práwníků. „ Buď lékařem! " řekl mu otec, učený profesor. Pozděslaw uposlechl radu otcowskou, a po zkončených studiích, zaopatřen dwěma kopama atestátů, wsadil do nowin, že od 11 do 12 každodenně we swém bytu zdarma léčí chudobné. Po půl létě powolán jest ponejprw jednou w noci na konsilium k nemocnému, u jehož postele stálo třidcet lékařů. Pozděslaw nemoha se wecpati do pokoje, smutně se domu nawrátil. „ Kolik tam bylo lékařů? " tázal se otec. „ Třidcet. " „ Mnoho, welmi mnoho; dříwe míwal jeden lékař třidcet nemocných. " „ Buď malířem! " prawila matka, a Pozděslaw wyučiw se malířstwí, wsadil se do nowin. Žádný wšak nepřicházel s prací. Pozděslaw si pomyslil, že snad je w obyčeji, aby sami umělci po domech chodili, hledati si práci. Šel tedy k sousedu swému, bohatému kupci, nedalliby se s ženou i s dětmi a se wším, což jeho jest, wymalowati, to že prý se jménuje „ genre. " „ W jakém způsobu malujete? " tázal se kupec. „ Olejnými barwami. " – „ Olejnými již jsem malowán. " – „ Tedy wás wymaluju al fresco " – „ al fresco jsem již wypodobněn w obou swých písárnách. " – „ Maluju také a gouache. " – „ Tak jsem již čtyrykráte wyobrazen. " – „ Tedy pastell? " – „ Tímto spůsobem portretowali mne již osmkrát. " – „ Snad by se Wám líbil obraz wáš aquarell? " „ Šestnáctkráte ho již mám. " – „ Ještě zbývá email. " – „ O Bože! tak již mne mají w rodině mé nejméně čtyry a šedesátkrát. " – 2 „ Ale který pak umělec Wás již tolikrát a tak rozličnými spůsoby malowal? " – „ Který umělec? Sto malířů mne malowalo. " – „ Sto malířů jednoho kupce! “ — bědowal Pozděslaw odcházeje, a naříkal si u otce. „ Buď tedy kupcem! když sto malířů přichází na jednoho kupce, tedy je kupců stokrát wíce potřeba než malířů! " řekl otec. Proti takowému důkazu nedalo se pochybowat: přeswědčen odešel tedy do Hamburgu, státi se kupcem. U brány se tázal: „ Nepotřebují zde kupce? “ Máteli na ně nedůstatek, jsem zde já. " Strážník se mu wysmál. „ Pane, zde je plné město kupců! " Uleknut wrátil se Pozděslaw k otci, ten ho ale těšil: „ Nic se neboj! ještě se pro tebe wyskytne místo. Což abys byl wojákem? " – „ O milý otče! i s toho nic nebude. Na cestě z Hamburgu chtěl jsem se dowědět, jsouli wšechna města plná kupců, tázal jsem se tedy w Terezíně, kdo tam bydlí? – „ Sami wojáci! " zabručel strážník u brány, a sám se zdál být wojákem. — Tu přišla matka. „ Třeba jsi nikde místa nenašel, nic se nelekej, milý synu! já jsem se o tě postarala. Nemusíš být ničím, a přece se můžeš oženit. Wyhlídla jsem ti bohatou wdowu, do té se hned zamiluj, a wezmi si ji. “ – Pozděslaw, wzor dětinské poslušnosti, zamilowal se hned do oné wdowy, a když widěl, že bez ní nikterak žíti nemůže, ucházel se o její ruku. Wdowa prawila: „ Welmi jsem tomu powděčna, že mne milujete, musela jsem wšak již půl kopy milowníků odbýti, poněwadž jsem u smrtelné postele swého muže při konsilium třidceti lékařů jednomu z nich swou ruku slíbila. " — „ O Bože! i k tomu konsilium jsem přišel pozdě, i ke wšemu ostatnímu! " wzkřiknul zlostně Pozděslaw a šel se w zoufalstwí oběsit. – Byla w tom městě ouzká ulička: z jedné strany blázinec, z druhé uniwersita. Blázinec byl nowé, pewně wystawené stawení, uniwersita wšak stará, chatrná, silně se k pádu klonila; žádný se ale o to nestaral, aby byla sprawena neb znowu na jiném místě wystawena. Aby wšak, kdyby se někdy slabotou wěku zroutila, aspoň nowý a potřebný blázinec neporouchala: dali do uličky mezi uniwersitu a blázinec silné opory a příčky. Na těchto příčkách, zwláště na těch, které w příhodné wýšce od země byly, wěšíwáwali se wšichni ti, jenž z uniwersity wystoupiwše, nikde na swětě, ani w blázinci místa najíti nemohli. Tam tedy w temné, bouřliwé noci přišel Pozděslaw se swým prowazem: když se wšak při swětle měsíčném na příčku podíwal, shledal, že na ní již wisí plno lidí. Stalo se to tak: w sousedním blázinci zapoměli zawřít wrata. Blázni zpozorowawše to, wyběhli do uličky, a jednomu napadlo powěsiti se na trám, co se pak ostatním tak zalíbilo, že to wšichni po něm učinili. „ Kýho šlaka! " zwolal Pozděslaw, „ což pak ani k oběšení není prázdného místa! " a počal je odřezáwat. Napřed to činil ze zlosti, když ale odříznutí obžiwowali, a srdečně děkujíce okolo krku jej brali, zalíbilo se mu takowé milosrdné dílo, a nenechal žádného wiset. Na ten hřmot přišel dohlížitel z blázince, a mnoho jiných lidí, kteří wšichni Pozděslawa za dobrý kutek chwálili. Mezi nimi byl také wážný stařeček známý s Pozděslawem, a ten mu prawil: „ Wždycky jste si ztěžowal, že nemůžete nikde najíti místa k činnosti, že jsou wšechny stawy přeplněny: tu sám widíte, dobré skutky se mohou konati bez konkursů a bez atestátů. Buďte dobročinným člowěkem: ten staw není ještě přeplněn. " Dle Fernanda H. Borowský. | 1 |
17. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [z novin Presse], Autor: Havlíček, Karel
– Wídeňské ( jak myslíme ministerské ) nowiny „ Presse “ přinášejí tuto znamenitau zpráwu: Ústawy jednotliwých zemí a jiné důležité zákony a nařízení, jako zákon o tisku, zákon o spolčowání, budau bezpochyby již w tomto týdnu hotowy. Spolu s ústawami pro jednotliwé země wyjdau též wolební řády k zemským sněmům a pak budau hned wolby wypsány. – Z toho widíme, nač ministerstwo naše důwěrníky do Wídně wolalo! Co dále píše Presse w tom samém článku, jest welmi pamětihodno. Předně se dowídáme, že budau sněmy hned swolány. ( Ministerstwo chce mrzutost národů nad zpronevěřením dobrým spůsobem na jiné pole obrátiti, a wyhledalo jim we sněmích zemských přiležitau hračku ). Dále ale horlí Presse proti těm sněmům jakožto nebezpečným centralisaci a schwaluje welice swolání krajských sněmů. Nepochybujeme, že se i toto poslední děje na poukázání ministerstwa, k jehožto tajnému idealu náleží takowý departementální systém se zrušením a rozkauskowáním wšech mocnějších neněmeckých národů. | 2 |
20. únor 1846, Zdroj: Česká včela, Část: [Směs], Titulek: Láska, Autor: Havlíček, Karel
Láska. Kapitola prwní. Láska a zoufání. Dwa přátele, Karel a Wáclaw milowali tu samou díwku. Díwka byla krásná co jarní jitro, a ohniwá co letní slunce. Přátelstwí hrozilo neštěstí, neb se wyzwali Karel a Wáclaw na souboj. Díwka wšak milowala jiného, a dříwe než k souboji přišlo, seznali Karel i Wáclaw, že jsou sklamáni. Cituplní, jací byli, předsewzali sobě, žiwota se zbawit. Sešli se w Kanálské zahradě. „ Příteli, já tu ránu nesnesu! “ „ A mně ta bolest utrápí. “ „ K čemu ta muka, já sem uzawřel, za tejden se utopit. „ To samé i já si předsewzal! “ „ Kdy míníš žiwota mrzutou tíži se sebe swrhnout? “ „ Dne 15. Kwětna w osm hodin ráno! “ „ A kde? “ „ W Drážďanech s mostu! “ „ A já w Praze. S Bohem na shledanou w sewerním moři. — Wřelé obejmutí, políbení, a po obapolném rozloučení každý swou cestou kráčel! Kapitola druhá Láska a smrt. Jarní jitro wzešlo nad Čechy i nad Sasíky. Bylo dne 15. Kwětna několik minut před osmou hodinou ráno. Karel stál w Drážďanech na mostě, očekáwaje osudnou chwíli. Wáclaw stál na Pražském mostě a pohlížel k Mikulášským hodinám, čekaje až osmá uhodí. W Drážďanech a w Praze bije osmá hodina. Na Drážďanském mostě wíce nestojí Karel a na Pražském mostě, kde Wáclaw stál, jest po osmé hodině prázdné místo. Odpočiňtež w pokoji. Kapitola třetí. Láska a z mrtwých wstání. Jarní odpůldne wzešlo nad Prahou. Bylo to o dwacet let později dne 15. Kwětna. Na rozích sáhodlouhé oznámení, kde jaká hudba a souzwuk! W zahradách před bránami ples a čerstwé wyležené piwo. – W Kanálské zahradě samoten u stolu sedí pán w nejlepších létech. Z dlouhé dýmky kouří, a hladí swé mnohowážné tělo. K tomu samému stolu přisedne pán stejného stáří a obsahu těla; poroučeje si láhew petrowského. Sundaw brejle s očí, otře je šátkem, a posadiw je zase na nos, mimowolně zrak obrátí ua přísedícího pána. I počne mezi nimi následující rozmluwa: „ Karle! “ „ Wáclawe, “ „ Neutopil jsi se? “ „ I proč bych se krásného žiwota zbawowal! “ Wřelé obejmutí a políbení. „ Sklepníku! láhew mělnického. “ „ Karle, jenom jednu otázku. Kde jest ona? “ „ Neklame-li mne zrak, prochází se tamto w stromořadí se dwěma psíky. Paklí Ti líbo, ještě není zadána? H. | 3 |
7. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Dodatek redakce, Autor: Havlíček, Karel
Dod. Red. Rádi bychom se již jednau dočkali konce té podiwné komedie, kterau s námi Slowany naše wláda již hraje od času udělení konstituce. Wěru již nás omrzela znamenitě ta jednotwárná hra. Ačkoli se dobře wěděti mohlo, že wláda si nepřeje býti pod Frankfurtským parlamentem, přece nám Čechům mermomocí nařizowala woliti, nepochybně jen proto, aby nás a německé krajany naše hodně jednoho proti druhému rozdráždila ( divide et impera ). Zatím ale známí swobodomyslní Stawowé Morawští také se proti Frankfurtu prohlásili, nejpěknější důkaz, že tajné k tomu pokynutí od wlády míti museli, neboť nemáme důkazů, aby páni Stawowé Mnorawští něco učinili, co se wládě nelíbí. Chorwatům wláda ustanowila bána, učinila jej welitelem hranice wojenské — a pak jej zas jiným nařízením podrobila ministerstwu uherskému a wydala jej tím do takowých okolností, že jej Maďarowé zjewně za buřiče mohau prohlašowati. Polákům dalo ministerstwo na žádost jejich odpowěď, kterau, abychom málo řekli, nestydatau nazwati musíme. Celému swětu bylo patrno, že udržení Rakauska jen na nás Slowanech záleží: a naše milostiwá wláda přijímala od nás pokorné oswědčowání naší oddanosti, přece ale pro nás nic posud neučinila, a nechala nás wždy bojowat nejen s protiwními žiwly, nýbrž i se zákonem. Což pak si myslíte, že Slowan jako ono známé otrocké zwíře wám nohy přec lízati bude, třeba jste jej kopali? Nyní máme druhé jednání této komedie: náš pan gubernátor hrabě L. Thun ustanowil si sám nad sebau provisorní wládu, to jest asi, jako by dosazowal kaprál důstojníky; wysláni jsau deputowaní k J. M. C. o potwrzení, a ejhle! ministerstwo Wídeňské protestuje slawně proti tomu kroku kraběte L. Thuna! — radujíc se jistě potají z toho, co hr. Thun učinil. A náš Národní Wýbor? — ten jest pauze proto, aby se tam dwakrát za týden mluwilo, aby ti uepokojní lidé měli příležitost, hráti si na parlament jako děti. Wláda nechá Nár. Wýbor rokowat, a sama dělá — co chce. Táži se, kde ukázala posud wláda naše upřímnau chuť, býti konstituční, a uwésti we skutek to, co národu českému přislíbila? Nikde, wyjmeme-li to, že wydáwá plakáty we dwau jazycích. | 4 |
12. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Titulní strana, Titulek: [W Krakowě], Autor: Havlíček, Karel
[ W Krakowě ] dne 7. máje 1848. Příjeda dne 4. wečír do Krakowa, našel jsem město w takowém stawu, jakoby nedáwno od nepřítele wydobyto bylo. Na mnohých místech wytrhána dlažba, okna rozbita, rozstřílena, leckde známky bomb a kulí, wšude plno wojska, na rynku po celau noc u Sukenice stojí a bivuakuje asi setnina jako w poli před nepřítelem, ze zámku dáwného staroslawného sídla králů polských wšude míhají se bílé kabáty „ ochránců swobody a práwa Poláků “, wšude na wysokém zámku, nyní w kasárny proměněném, widěti ještě místa, odkud se dáwaly městu ony známé poslední důkazy králowské, a kus takowého důkazu asi 5 liber darowal mi náš wel. p. TupýJablonský, jenž zde na Zwierzyňci farářem jest, na památku, jak se w Krakowě slawilo udělení konstituce. Již po cestě skrze pruské Slezsko setkáwal jsem se s emigranty polskými, kteří pokládajíce mne pro českau, bílau a čerwenau kokardu za Poláka, důwěrně mi wýstrahu dáwali, že, wracím-li se z Paříže, nebudu do Krakowa wpuštěn, a wyprawowali mi o wšem, co se w posledních dnech přihodilo. Celá skoro emigrace opustila byla Krakow a we Wratislawi se zdržowala. W Krakowě nemeškal jsem i hned obeznámiti se úplně s okolnostmi nynějšími, a maje rozmluwy s muži nejrozmanitějšího smýšlení, s emigranty demokratické i aristokratické strany, s občany krakowskými radikálního i mírného smýšlení, s ostatními meškajícími šlechtici z Haliče a jmenowitě ze Lwowa, s malými měšťany zdejšími, s židy, s českými auředníky zde ustanowenými, s důstojníky wojska a konečně i s representanty zdejší ‒ policie, a ze wšech těch nejrozmanitějších krásných i oškliwých, woňawých i smrdutých kwítků utwořil jsem si konečně obraz prawdiwý o stawu zdejších záležitostí wůbec, jakož hlawně o událostech w Krakowě w nejposlednějších dobách. Nejlepší owšem zpráwy podal mi náš milý Jablonský, jenž jsa swědkem očitým wšeho, nedíwá se na události zdejší ani okem janičárů a satrapů systemu Metternichowa, kteraužto roli zde bohužel naši odrodilci čeští co auředníci a důstojníci wojenští hrají, ani zas s předpojatým srdcem utištěného Poláka, jemuž nedowolí cit národní, nechwáliti wšechny kroky krajanů swých a nehaniti wšechno, co od nenáwiděné wlády rakauské pochází; Jablonský, jediný snad w celém Krakowě sprawedliwý, jest saudce obau stran we zjewném nepřátelstwí proti sobě postawených, poněwadž pauze srdce a rozum slowanský nestraně sauditi může o těchto poměrech. Snažil jsem se dle možnosti wyswětliti Polákům nynější politiku českau, která w nich wšeobecné pochwaly došla; když jsem ale mínění naše strany Polska přednášel, tu patrně rozpadaly se smýšlení Poláků na dwě strany. Strana opatrná mírná srownáwala se s tím, že Čechoslowané, Jihoslowané a Poláci spojeni politicky a pomáhajíce jeden druhému jistě a bezpečně dojdau společného aučele swého, jenž jest samostatnost a důstojnost národní a politická swoboda, a z toho ohledu hotowa jest, obeslati sjezd slowanský w Praze ku konci máje wypsaný, bychom se tam společně poradili o záležitostech slowanských wůbec a rakauských zwláště. Ačkoli nebudau Poláci snad nikdy tak auzce spojeni s náhledy českými jako jsau Jihoslowané, a ačkoli také není možná, tak upřímný a tuhý swazek mezi Čechy a Poláky utwořiti, jako jest mezi Jihoslowany a námi, přece doufám, že srozumění mezi Poláky a námi oběma stranám mnohé wýhody přinese, zwláště w pádech nyní nepředwídaných, kterých se ale odříkati nesmíme za nynějších časů, za kterých jest wšechno možné, i rozpadnutí rakauské říše. Ubezpečen jsem, že při takowé politice, jaká až posud u ministerstwa wídeňského w obyčeji byla, snadno ještě do zimy může býti weta po císařstwí rakauském, a ani my Čechowé neuchráníme rozpadnutí jeho. Každý w politice zběhlý wyznati musí, že wlastně jen náhodě děkowati budeme, udrží-li se Rakausko, jistě ale ne ministerstwu, které za posledních dob wšem swým národům ( wyjma Wlachy a Poláky ) přátelstwí swé ukazowalo, jen že bohužel každému na autraty jiného kmenu. Tak na př. ze zdwořilosti k Němcům nařizowalo nám, abychom obeslali frankfurtský parlament, ze zdwořilosti k Maďarům nepowolilo žádosti Ilirů, ze zdwořilosti k Ilirům učinilo bana Jelačiče komendantem wojenského pomezí, čímž mezi Maďary zjewné zbrojení prowolalo, ze zdwořilosti k části Morawanů špatně smýšlející nepowolilo spojení naše s Morawau proti zjewnému práwu, wymlauwajíc se, že obě strany tázány býti musí. Takowá politika znamená nikomu se nezachowat, sednaut si mezi dwě stolice. A z té příčiny musíme, ačkoli si upřímně přejeme trwání rakauské říše, přece i příprawy činiti a o tom pomýšleti, co počneme, roztrhne-li se násilně swazek náš s Rakauskem, a z této příčiny musí nám mnoho záležeti na srozumění s jinými přirozenými spojenci našimi. Co se Poláků týče, počínají sice nyní rozuměti trochu, co to jest wzájemnost slowanská, a přeswědčili se, že nejsme my přátelé wlády ruské. Mírná strana zdejší, we Lwowě i w Poznaňi a nepochybně ještě wíce w králowstwí polském a na Litwě srownáwá se mnoho s náhledy našimi, a wšak prudká strana zajisté ještě několikrát wtrhne s sebau powážliwější krajany do neštěstí, jako ku př. w Krakowě w posledních těchto dnech, jmenowitě 26. dubna, kde Krakow byl dwě hodiny bombardowán kulemi, kartáči a kongrewskými raketami. Popisy události té, které w pražských německých časopisech umístěny byly, pochází od zdejšího c. k. auřednictwa a jsau příliš jednostranné. Jisto jest, že obě strany chybily, ale wětší winna jest na straně c. k. wlády, a pokud se auřednictwo w Haliči nezmění, pokud zde budau jen cizinci nejwíc auřadowati, není pomyšlení na nějaký pokoj w Haliči. C. k. auřednictwo a národní strana ( o sedlácích 126 zde řeč býti nemůže, proto že náležitého wzdělání nemají ) stojí proti sobě ustawičně co zjewní nepřátelé a jeden druhého wšelikými dowolenými i nedowolenými, lidskými i nelidskými prostředky zničiti usilují. Teď zde panuje generál Šlik, český pán, jehožto předek někdy před staroměstskau radnicí co rebellant odprawen byl, a který při příchodu swém zdejšímu obywatelstwu prý pohrozil, že wšechno rozstřílí, nebudau-li se dobře chowat, později ale tento příkrý krok swůj poněkud wymlauwal. Swobody tisku a diwadla užíwají zde w plné míře, národní garda není žádná, shromážďowati se nyní nesmí, a zbraň nikomu nositi není dowoleno. Ba kdo za bránu wyjde, musí mít wyswědčení od policie! Co ale překáží auplnému srozumění mezi jinými Slowany západnimi a Poláky, jest polská hrdost, nedočkawost a neznalstwí okolností. Polák ( mluwím zde o wětší části, ačkoli jsau wýjimky malé ) nezná nic než Polsko a Francauze, o Německu již má křiwé náhledy, ale poměry Slowanů západních dokonce nezná. Tak zde ku př. nemají ani zdání o záležitostech uhersko-slowanských, a tyto dni stojí we zdejších polských nowinách, že ban chorwátský Jelachich na čelo se postawil reakce!! Pěkná reakce, zrowna takowá, jakau Poláci proti Rusům obmýšlejí! ‒ Hrdost nedowolí Poláku mluwiti a mysliti o něčem jiném, než o obnowení celé Polsky, jak byla za starodáwna, to jest od Baltu až snad k Černému moři! Dáleká cesta, marné wolání! Co bylo, již nebude! I česká země sáhala jednau od Baltu až k Adrii, ale žádnému Čechu nenapadlo obnowiti tuto říši! To jest nejwětší chyba, že w Polsku jen lidé bez zaměstnání totiž šlechta ustawičně bez práce o politice přemýšlí a jedná. Jinák by byly cesty Poláků mnohem praktičnější: nebo člowěk, který jinak zwyklý jest se žiwotem zápasit, zná i wšeliké těžkosti w politice zdrawěji uwážit a dobré cesty hájit, a nepauští se jako polský šlechtic bez wesla na moře. ‒ A pokawad se nezmění tato stránka charakteru polského, pokawad sám lid polský neucítí potřebu samostatnosti národní: posawád nemají Poláci dle mého domnění žádné jistoty k dosažení záměrů swých. H. B. ‒ ‒ ‒ ‒ ‒ ‒ | 5 |
30. leden 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: titulní strana, Titulek: [glosa], Autor: Havlíček, Karel
W německých nowinách Štýrsko-Hradeckých dočítáme se w dopisu z Wídně, že prý chtějí Liberečtí za poslance zwoliti p. Kurandu, začež jim p. dopisowatel již napřed požehnání swé uděluje. My Čechowé owšem nemůžeme wěděti, jaké zwláštní sympathie p. Kuranda w Liberci našel, budeme mít ale zwláštní příčinu k wděčnosti pánům Libereckým, jestli nám tauto perlau říšský sněm ušlechtí! | 6 |
2. duben 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana]., Titulek: Zřízení anglického parlamentu., Autor: Havlíček, Karel
Zřízení anglického parlamentu. Parlament, jako weškerý řád zemský w králowstwí anglickém, počátek béře z oněch dob, kde podmaniwý Wilém I. s Normany ostrowu dobyl. A wšak parlament tehdejší ani w nejmenším podobný nebyl k nynějšímu, a teprw během wěků dosahl onoho stupně, který za časů našich zaujímá. Nebo z počátku, dokud zřízení manské w Anglicku kwětlo, sedali sami baroni a rytíři w brnění a se zbraní, a teprw r. 1265, když král Jindřich se synem swým Eduardem I. w rozbroji s baronstwem zajat byl, rozepsal wítěz, hrabě z Leicestru, parlament, ku kterému také posly z hrabstwí, měst i městeček sezwal, chtě je k tomu přiměti, aby se mu k nowým platům uwolili. Sám Eduard I. pak, když se byl trůnu zmocnil, nowý tento ústaw nezrušil, a tak se počíná sněmowna obecní wedlé sněmowny panské. Nemohouce se wšak do širokého rozbírání wšech wěcí pouštěti, které nejwíce k tomu přispěly, že se anglický parlament na nynější moc a sláwu zmohl, jenom to podotknouti musíme, že r. 1707 parlament skotský a r. 1800 irský s anglickým spojeny byly, a že r. 1834 obecní sněmowna skrze reformní zákon, o němž níže powíme, přejinačena a zwelebena byla. K nynějšímu parlamentu patří podlé zemského práwa anglického král sám, pak sněmowna hořejší č. panská ( the house of lords, the upper house ) a sněmowna obecní c. dolejší ( the house of commons, the lower house ). Ti tři dohromady wedou weškerou zpráwu zemskou. Ewropejský náwyk wšak béře slowo parlament za obě sněmowny, w jakém smyslu také my ho w tomto pojednání užíwati budeme. Přede wším jest nám připomenouti o moci králowské. Král weliké Britanie a Irska jest podlé zákonu a smyšlení britského nadán jakousi wýšší a nadpřirozenou powahou. On jest hlawa říše, neomylný, od žádného člowěka nezáwislý, aniž komu za jednání swé odpowídá. Jakožto panowník není schopen, někomu bezpráwí učiniti, ba ani na něčí bezpráwí pomysliti. Že jako člowěk křehkostem lidským podroben, rozumí se. Král nikdá neumírá, t. j. moc králowská nepřestáwá skonáním králowým, nýbrž w tom okamžení jak král ducha wypustí, přechází wšechna na nástupce jeho po zákonu. Osoba králowa je poswátná a nedotknutelna. W záležitostech záhraničných zastupuje král celý národ. We wěcech domácích rozdáwá a béře podlé rozmyslu a wůle swé weškerá důstojenstwí a ouřady jak statní tak duchowenské a wojenské a námořské. W jeho rukou spočíwá wšechna moc 110 branná a žádný důstojník wojenský neodpowídá za skutky swé parlamentu aniž komu jinému leč samému králi. Král jest hlawa církwe anglikánské, swoláwá a řídí církewní zbory. Král udržuje weřejný pokoj w zemi z té příčiny pokojem králowým ( the king‘s peace ) nazwaný. Král jest půwodce wší sprawedlnosti, we jmenu jeho wynáší se nálezy od neodwislých soudů britanských, a král uděluje milost odsouzencům kromě několika případností. Také ražení peněz jest práwo králowské. – Kolikrátkoli panowník wládu nastoupí usnese se parlament na tom, jak weliká má být jeho civillista t. j. roční příjmy, z kterých sebe a dwůr wydržuje. Civillista králowny Victorie obnáší 1725000 lib. sterlinků, asi 17 milionů zl. na stř. ( libra sterl. platí okolo 10 zl. stř. ) – 45tý díl wšech příjmů zemských! Civillista se líší od budgetu čili rozwrhu příjmů a outrat zemských na rok. Jenom král sám má moc a práwo parlament rozepsati, odročiti ( prorogate ), t. j. sezení parlamentní na délší čas přetrhnouti a rozpustiti ( dissolve ), což w tom záleží, že wšichni oudowé, kteří skrze wolení do parlamentu přišli, jimi býti přestanou. Žádné snešení parlamentní nemá zákonné platnosti, pokud mu ji král swolením swým neudělí. Podlé důstojnosti stojí zrowna po králi sněmowna peerská, jejíž členowé sou peerowé říšští ( the peers of the realm ). Jsou pak peerowé trojí: rození, wolení a od krále jmenowaní. K prwním patří zletilí princowé z krwe králowské, wladařowé čili hlawy rodů panských w Anglicku, ku kterým se počítají wéwodowé ( dukes ), markýzowé ( marquesses ), hrabata ( earls ), místohrabí ( viscounts ) a baroni ( barons ). Zde znamenati sluší, že se anglická šlechta od šlechty na pewnině tím líší, že jen prworozený syn šlechtictwí a statky po otci dědí, a mladší bratři se k měšťanskému stawu wracují, oddáwajíce se duchowenstwí nebo službě občanské, obyčejně wšak kupectwím se obírajíce, a tak se nezřídka přihodí, že kdo dnes kupcem, zítra lordem se stane skrze smrt a bezdětstwí staršího bratra lorda. Každý pán když nastoupí wladařstwí domu swého a dosáhne roku 21ho, w kterém se podlé zákonu anglického zletilým stane, může do parlamentu choditi. Zletilí prworozenci posud wladařících lordů smějí jen s wůli králowou w parlamentě hlasowati. Páni katoličtí sedáwali sice až do r. 1829 w sněmowně, a wšak hlasu neměli. Teď také hlasují. Dříwe byli katolíci w Británsku wšech skoro občanských práw zbaweni, což zwláště w Irsku, kde wětšina obywatelstwa je katolická hořce neseno bylo. Králowna Alžběta ustanowila, že každý oud parlamentní tak řečenou suprematní přísahu složiti má, skrze kterou králi přiznání činil jakožto hlawě říše u wěcech církewních i swětských zawazuje se, za každého, kdoby krále newěřícím jmenowal, za zrádce zemského powažowati, aniž bullu neb absolucí jakou od papeže wymáhati chce a t. d. Takowou přísahu nemohl owšem žádný katolik přisahati, a tak mu byl přístup do parlamentu zamezen. Nástupcowě Alžběty řídili ještě hůř proti těmto jinowěrcům ( dissenters ), wyloučili je ode wšech úřadů, ukládali jim dwojnásobnou gruntowní daň, zapowěděli jim grunty kupowat, přestoupení k římskému wyznání je jako zráda zemská trestalo a t. d. Nejhůř se dělo Irům. Těm pobrali Angličané wšechna práwa občanská, wšechny skoro grunty, tak že šesti milionům katolických Irů padesátý díl půdy zůstal, kdežto 49/50 půdy 1 1/2 milionu protestantů náleželo. Ba chtěli je o náboženstwí po otcích zděděné připrawit. To wšem Irsko w nejžalostnější bídu uwrhlo a křiwě potlačený národ často rozkwasilo. Teprw r. 1829 podařilo se rozumným mužům jako Russellowi, O'Connellowi, Wellingtonowi po urputném odboji starowěrných lordů, emancipací katoliků w parlamentě prorazit, která jim lepší práwa zjednala a přístup do parlamentu otewřela. Místo supremantní přísahy skládají nyní následujicí: že chtějí dům hannowerský na trůně udržeti, že se nechtí zřizení anglikánské církwe dotýkati, a práwa swého nikterak na škodu církwe a wlády protestantské nadužíwati. Teď mohou wšechny ouřady zastáwat kromě úřadu lorda kancléře, a náměstka králowského w Irech. Pak nemá žádný katolik práwo podací při kostele anglickém, třeba by mu skrze úřad příslušelo. Jezowité jsou na wěky z Angličan wyobcowáni, a žádný katolický duchowní se nesmí pod pokutou weřejně w kněžském rouše ukázat. K woleným náleží 16 peerů skotských na 7 let a 28 peerů irských, dílem na jeden parlament, dílem na celý žiwot ze wšeho a ode wšeho panstwa těchto králowstwí obraných. K peerům od krále jmenowaným patří nejwyšší kancléř, který obyčejně úřad říšského pečetníka zastáwá, a w panské sněmowně presiduje, pak president tajné rady a nejwyšší pokladník; dwanácte nejwyšších sudích zemských, kteří wšak jako juristé sněmowny hlasu nemajíce, od pánů pouze na potaz bráni býwají stranu wěcí práwnických; konečně lordowé od krále nowě powýšeni. Skrze práwo, jmenowati lordy podlé libosti může koruna wždycky přewahy w panské sněmowně dosáhnouti. Mimo tyto patří k peerům rozeným také peerowé duchowní, a sice arcibiskupowé Canterburský a Yorkský, 20 biskupů anglických a 4 irští, wšichni wyznání anglikánského. W Skotsku biskupů není, poněwadž Skotowé k církwi presbyterianské, biskupů netrpící, se přiznáwají. ( Pokračowání. ) | 7 |
24. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [Frankfurtské noviny], Autor: Havlíček, Karel
‒ Nedáwno zmínili jsme se o podiwném nápadu Němců we Frankfurtě, jak by po Čechách i na Morawě rozšířili tamní nowiny Frankfurter Ober-Postamtszeitung. Rozposlali totíž poštau na ukázku číslo do mnohých míst práwě takowým osobám, které to powažowaly za swau urážku. Jak přišli we Frankfurtě na jích jména? ‒ Nyní se wěc wyswětlila. We Frankfurtě nahlédli do ročního sepisu našich obcí a osob, které wyhořewši r. 1847 od assekurační společnosti náhradu dostali, a podlé něho wypsali jméno i staw i domowní číslo. — Není nad německý důwtip! | 8 |
21. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [z Moravských novin], Autor: X
– Na Morawě počíná se již také prakticky pracowati na poli národním. S nemalým potěšením čteme w Morawských Nowinách od 19. března toto oznámení: Wyzwání k sestawení Národní Jednoty sw. Cyrilla a Methuda. Pewným základem wšeho obecného blahobytu a mrawního zdokonalowání jest dobré wychowání a dobré školy wšeho druhu! Tuto prawdu uznal již před sty lety náš co šlechetný lidumil a nedo stihlý národní wychowatel ode wšech wzdělaných národu swého času welewážený a slawený Morawan Komenský. Tehdáž dosáhlo národní wzdělání w naší milé wlasti dobře zřízenými školami neobyčejně wysokého stupně. – Osudnau wšak bitwau na Bílé Hoře klesla swoboda naše, a bujarý tehdáž strom národnosti, jemuž wšecky owlažující zdroje odňaty byly, wadnauti počal a tím též krásný jeho kwět – řeč naše! Školy spustly, lid ubohý osirotěl a dwě stě let w národní a dušewní porobě žil, aniž bylo upřímným jeho přátelům dowoleno, nějakým spůsobem přispíwati ke spáse jeho! Rok 1848 nawrátil nám naše swatá, nepomijitelná národní práwa. Aby wšak náš lid owoce swobody požíwati mohl, zapotřebí jest spojení wšech: by se lidu našemu poskytly prostředky k wzděláwání občanskému a národnímu. Myšlénka ta pohnula některé rodáky morawské, zříditi pro naši Morawu spolek pod jménem „ Jednota sw. Cyrilla a Methuda “, založený na prawidlech dole uwedených, jenžto by potřebám lidu wyhowěl. Činí se na wšecky naše slowanské bratry wyzwání, by k tomuto spolku přistaupili a jemu dle možnosti hojných aučastníků získali. Jak mile se 50 audů přihlásí, swolá se weřejně shromážděni, kdežto se dole w nákresu podané prnwidla Jednoty ustanowí, a wýbor pro spráwu wywolen bude. Nákres pravidel Jednoty sw. Cyrilla a Methoda. I. Tato Jednota jest spolek mající za účel wzděláwání lidu morawského, probuzowání a upewňowání občanského a národního wědomí a sebecitu jeho. II. Prostředky k tomu jsau: 1. Wydáwání kněh, časopisů a uměleckých díl. 2. Zakládání kněhowen a čtenářských spolků; napomáhání zaslaužilým učitelům; přičinění se, aby w naší wlasti zakládány byly hospodářské, průmyslnické, zwláště řemeslnické školy, štěparské školky a přírodozpytné sbírky. 3. Porady o potřebách lidu morawského wůbec a o prostředkách wyhowěti jim. III. Audowé spolku a jich záwazky. Audowé spolku jsau: zakladatelé, činní a přispíwající audowé. a ) Zakladatelem se stane, kdož 100 zl. stř. buďto najednau aneb po částkách nejméně 10 zl. stř. ročně w desíti letech složí. b ) Činným audem stane se, kdož každoročně 5 zl. stř., c ) přispíwajícím audem, kdož každoročně 2 zl. stř. w obau pádech najednau neb na dwakráte odwádí. Audem přestane býti: a ) kdož dobrowolně wystaupí a tento úmysl swůj aspoň 1/4 roku napřed Jednotě oznámí; b ) kdož půl roku přes určený čas swůj powinný příspěwek nesloží, nezaprawenau sumu wšak přece složiti musí. IV. Což poskytuje Jednota audům swým? 1. Každý aud Jednoty bez rozdílu má práwo účastenstwí na weřejných poradách, a činiti náwrhy; práwo hlasowati wšak přisluší jen zakladatelům a audům činným. 2. Zakladatelé a audowé činní obdrží knihy a jiná díla nákladem Jednoty wydáwaná zdarma; audowé přispíwající wšak za polowiční cenu. V. Spráwa Jednoty. K wedení spráwy spolku wywolí zakládající a činní audowé ze sebe wýbor, který opět ze swého středu wywolí přednostenstwo, totiž: starostu, jeho náměstka, jednatele a pokladníka. Wýbor přijímá přistupující audy, wede aučty, zasedá týhodně aspoň jedenkráte a powolá wšeobecné shromáždění Jednoty každého čtwrtroku nejméně jednau. Wnitřní spráwa a weškeré wyjednáwání Jednoty děje se wýhradně w národním jazyku. VI. Z čeho zaprawuje Jednota swoje wydání? 1. Z powinných poplatků swých audů. 2. Z dobrowolných příspěwků a darů jakéhokoli šlechetného lidumila. Tyto dary mohau býti na penězích anebo jiné, na př. knihy, mapy, obrazy, přírodozptyné wzácniny a t. d., z nichžto každý se weřejně ohlásí. 3. Z wýnosu wšech podnikání Jednoty. Kdož audem Jednoty se státi úmysl má aneb jiné pro ní získal, oznam to přípisem na redakci Mor. Nowin; p. Ohérala, dra. A. Pražáka, weřejného jednatele. | 9 |
30. leden 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: [Et vidit Deus, quod sint omnia bona. Umgang mit Menschen. Satyrik před soudnou stolicí.], Autor: Havlíček, Karel
Et vidit Deus, quod sint omnia bona. Ztloustl Kuba jako soudek, Dal mu Bůh dobrý žaloudek: Kdyby mu byl Bůh dal wtip, Bylby suchý jako šíp. Umgang mit Menschen Take tobě N * * radu dám: Nemluw před lidmi o sobě sám. Neboť jest to proti zdwořilosti Mluwit o neřádu w společnosti. Satyrik před soudnou stolici. „ Proč pak nepíšeš jako wšichni jiní Proč pak twé péro černí jen a špiní? “ „ „ Ale wy pání kritikáři! Wždyť ho namáčím w kalamáři. “ “ Borowský. | 10 |
13. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [reakce na názor pražského studenstva], Autor: Havlíček, Karel
* * * W Praze dne 12. října. Pražská aula a Wídeňská aula. Slyším práwě, že se na zdejší aule ( w Karolíně ) držela schůzka studentstwa, we které wyslanci studentů do Wídně poslaní podali zpráwu o událostech Wídeňských. Slyším také ( což člowěk musí wšechno slyšeti! ) že prý tito páni wyslancowé studentů Pražských we zpráwě swé projewili jakausi příchylnost swau k té straně, která nyní we Wídni panuje! – 620 Newím skutečně, jakým způsobem podiwení swé nad tím wyjewiti. Pánowé! jest nyní doba rozhodná! Warujte se, aby waše jména časem swým u našeho národu we zlé památce nebyla co jména zaslepenců neb – zrádců. Každý rozumný wí, že jest boj nynější boj přepiatých Maďarů a Němců proti sprawedliwým Slowanům: a jenom wy, mládež, která se připrawuje ke stawu wzdělanců, jenom wy tomu nerozumíte? Chcete nyní wy w našem národu strany způsobiti, když swornosti nejwíce zapotřebí jest? Myslíte snad, že každá revoluce již dobrá jest, proto že jest revoluce? Aneb snad jen proto schwalujete to, co se nyní we Wídní děje, že Wídeňští studenti w čele jsau? – Wídeňští studenti jsau Frankfurtisté – jste wy w Pražské aule taky? Chcete snad také w Praze wládu wésti, jako ji chce aula Wídeňská prowáděti? – Tak dalece jistě zaslepeni nebudete! Byloby to přirozeno, aby syn wládnul nad otcem, aby studentstwo chtělo wládnaut w zemi? Buďte wždy milowníci a hajitelé swobody, hotowi každau chwíli žiwot swůj za swobodu dáti, ale pamatujte na to, že dobrá wůle není dostatečna k dobytí a zachowání swobody. Dobrá wůle bez rozwahy a bez opatrnosti časem wíce škodí než prospíwá. H. B. | 11 |
13. prosinec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: [polemika s Dr. Landsteinerem o národech slovanských], Autor: Havlíček, Karel
H. B. Tentokrát podiwnau náhodau můžeme poslaužiti swému čtenářstwu dwěma copy: jedním starým již roku 1813 uříznutým, druhým zcela čerstwým, který jsme uřízli práwě z hlawy p. Dra. Landsteinra redaktora nowých, jak on prawí, guvernementalních, aneb jak se obyčejně říkáwá wládních nowin „ Oesterreichische Reichszeitung. “ Tedy w pořádku podle stáří. Proces r. 1813 strany uříznutí copu. Podáwáme tuto pro obweselení myslí skutečnau žalobu, která byla 1813 u Smečenského saudu zadána, a z které sám čtenář bez dalšího wýkladu porozumí, že jest sice nyní welmi směšná, ale za toho času byla zcela oprawdiwa. Přeložena jest doslowně z německého. Red. Slawné místní práwo! Widím se nucena, na D..., rychtáře z W... panstwí Sm...., zanésti následující žalobu: Co c. k. privilegowaného sanytrníka, jak příloha A wykazuje, pohnulo mně moje zaneprázdnění předsewzíti cestu do St... abych k wyrobowání sanytru objednal kamenného uhlí, a jdaucího 8. záři 1812 ze Sl.... do K.... mého domowa, přepadl mně wečer, a já byl nucen přenocowati we wsi P.... w hospodě. Každý cestující má práwo we weřejné hospodě očekáwati pokoj a bezpečnost práw osobních. Přihodilo se wšak naopak. Rychtář W. D. byl w tétéž hospodě, pil silně, hřmotil celau noc, a zbawil mně tak nočního spánku. Já sem seděl u zwláštního stolu, aniž sem se s tím D. a jeho družstwem do zwláštní rozmluwy pustil neb kdy s ním jakau známost měl aneb jemu k nějakému wýstupu příčinu podal. Dne 9. září k 7. hodině ráno projádřil se ten D. hledě na mně: Ten sakramentský cop musí dolů, i wytahowal swůj kapesní nůž. Já se wyjádřil, že jsem proto sem nepřišel, to že mně udělati nemůže. Když wšak, wstana od stolu, wen jsem jíti chtěl, popadl mně od zadu za wlasy, držel mně tak pewně že jsem se hnauti nemohl, a w této době násilí a překwapení uřízl mi cop několika neostrými a protož welmi rojícími a bolestnými řezy. Jak slyším, uřízl prý tento swau zámožností ke zlomyslnosti a rozpustilosti welmi nakloněný rychtář již také cop jednomu mysliwci ze Sl...., K...skému učiteli a ještě jiným třem osobám, a jest se obáwati, žeby, pakli by tento wýstupek bez trestu zůstal, žádný cop, ani na hlawách wyšších stawů před ním nebyl jist. Uříznuw tak násilím beze wší příčiny ten cop, wyzdwihl jej do wýšky, a aby mně před přítomnými zostudil a směšným učinil, mluwil wšeliké hlaupé wěci mezi tím, konečně hodil s opowržením cop na zem a prawil: Zcípni! A když já důwěřujíc w ochranu zákonů, daleký toho, bych jej slowy nebo skutky ku pořádku odkázal, ke stolu se posadiw nad přestálým leknutím, bolestmi, utrpenau ztrátau copu a nad potupau plakati počal, wysmíwal se tomu ten zlomyslný člowěk, křiče: Ať zcípne! Wšecky tyto okolnosti dokážu řádným důkazem skrze swědky Wáclawa S..., kowáře z K..., M...ského rychtáře F..., K... panstwí, P... ského hostinského H. a M...ského sedláka W.. ( je to jediný sedlák toho jména w M... ) K... ského panstwí dle průwodních článků B, a swau doplňowací přísahau. Z předeslaného wyswítá, že žalowaný ze zlého aumyslu jednal, a protož dle §. 1323 wšeob. občanského zákona k auplnému zadostiučinění zawázán jest. Že sem přitom, když on mne od zadu popadl a neostrau kudlau mně wlasy uřízl, bolesti utrpěl, wyplýwá z wěci samé, na každý případ, podáwám důkaz skrze znalce, jichž možná wzíti z třídy wlásenkářů. On jest tedy mně, jakožto c. k. sanytrníkowi také dle čl. 1325 tohotéž zákona powinen zaplatiti přiměřenau náhradu za bolest. Utrpenené bolesti cením swědomitě na 300 zl. w. č. a prosím, abych připuštěn byl k přísaze oceňowací. Rozneslau se powěstí, že mně tak hanebným způsobem cop uříznut jest, byl sem w celé krajině směšným učiněn, i moje čeládka nemohla se smíchy zdržeti, když já bez copu, na který sem ode dáwna tolik držel, domů přišel, a když prostopášný příběh slyšela. Od toho času pohřešuji u swých podřízených onu spráwnost, kterau jindy mé rozkazy wykonáwali. Ne bez příčiny nosíwali ondy wznešené osoby wlásenky s kolika copami. Dokud sem swůj milý cop měl, měl jsem wětší wážnost, pročež také wětší působliwost we swé žiwnosti. Ztrátau copu se to wšecko zmenšilo, a já utrpěl tím škodu na mé žiwnosti, kterau swědomitě na 200 zl. w. č. cením, a prosím, abych dle §. 1330 téhož zákona připuštěn byl k přísaze oceňowací. Můj protiwník nemůže jednostranně ustanowit, mnoholi mně na mém copu záleží. Uříznutím wlasů mých stala se mi také škoda na mé osobě, a žalowaný jest powinen dle čl. 1293 téhož zákona zadostučinění dáti; neb třeba i časem wlasy zase wyrůsti mohly, nebudu přece nikdy tak krásný dlauhý cop míti, jaký bych měl, kdyby mi nebyl uříznut. Mimo to, že patří cop k obyčejné okrase, byl sem zwyklý, choditi se zawázanými wlasy. Nyní je nemohu, dokud lépe nezrostau, wázat, a kdož může určiti meze aučinliwosti přírody? Od toho času cítím jisté hlawy bolení. Wůbec byl ten cop moje osobní majetnost, o kterau mně žalowaný swau prostopášností připrawiti nemohl. Též sem sobě toho copu wážil ne z marnosti, nýbrž z prawdiwého aumyslu; neb na mně, jako na wšechny sanytrníky čeká osud, že pro mnohé wýpary z hlawy w dílnách holau hlawu dostanu. Já sem sobě tedy předewzal, abych nemusil někdy od zkažené k... wlásenku na swé hlawě nositi, hlawu swau zachowati, abych z ní jednau nosíti mohl wlásenku bez nebezpečenstwí pro zdrawí. Tak ale mně ten zlomyslný člowěk olaupil o ten poklad, a já nemám žádné náděje, že mně kdy tak krásné wlasy wyrostau, i jestíť zřejmé, že sem i bez ohledu na utrpenau bolest, a škodu na mau žiwnost se wztahující, při tom uříznutí copu, také na swé osobě škodu utrpěl. Tuto škodu cením swědomitě na 500 zl. w. č., a prosím, abych byl dle č. 1293 připuštěn k oceňowací přísaze. Pročež prosím, aby k wyslechnutí žalowaného ustanoweno bylo stání, a při něm aby se stal pokus směsu, a pakliby se nedocílil, aby se pře líčila a pak aby se za práwo uznalo, že jest powinen mně: a ) za utrpenau bolest 300 zl. w. č. b ) za škodu ze škodliwého působení připadnosti této na mau žiwnost 200 zl. w. č., 2059 c ) za škodu mé osobě tím způsobenau 500 zl. w. č. spolu s práwními i jinými autraty, jenž liquidowány budau, pod uwarowáním exekuce do 14 dní nahraditi. W P... 17. ledna 1813. Kaucí skrz autraty práwní dáwá žalowatel se swau sanytrnau w K... třeba i w hotowosti. Wáclaw U. sanytrník. A tergo. Slawný Sm... místní saude! Žaloba Wáclawa U... c. k. sanytrníka skrz J. U. Dr. P... na W...ského rychtáře D... skrze prostopášné uříznutí copu, k wlastní wlásence po mnohá léta welikau péčí zachowáwaného a wyplýwající z toho zadostučinění. S písm. A. a B. „ Oesterreichische Reichszeitung “ přináší následující článek w čísle swém od 9. prosince t. r., který zde napřed čtenáři pro ukázku podáwáme, aby se widělo, jak píše redaktor takowých nowin o Slowanstwu: Jak powěst wyprawuje, promluwili jednau wyslanci slowanští k Almusowi, wéwodowi Maďarskému: „ My Slowané jsme básníci a fletisté, kteří málo rozumíme o státnictwí a o politice. “ – Čtauce listy Čechoslowanů, nemůžeme prawdiwost těchto slow až podnes z cela upříti. Poesie jestiť to zajisté, wždy ještě snítí o staré wládě kmene swého, mluwiti o sláwě koruny české, jakoby ještě stáwalo Přemysla Otakara neb welikého Karla, který pomocí německé kultury a německých mrawů poněkud objasnil národní snahy; poesie jestiť to, mluwiti o wěcech jen tenkráte možných, kdyby w měsíci jsme žili, kdyby wše zcela jinak bylo, než jak práwě jest, nebo zcela ani nestáwalo. Státnictwí a politika zřídka nalézá se w takowémto snění. Národní Nowiny prawí: Rakauský císař nikdy nesmí se státi německým císařem, welmoc rakauských národů nechce tomu za žádnau cenu. Rozdwojení s Pruskem stalo se snahau císaře rakauského, který sobě korunu německau na hlawu posaditi chce. Zamítá s opowržením dle raddy ministerstwa staroslawnau českau korunu, neb ani úmysl nemá, za českého krále se korunowati dáti! O německé koruně ale smýšlí Čechowé rowněž tak, jak celý swět přes tisíc let o ní smýšlí, a nyní mají o tuto korunu bojowatí, zem w neštěstí i dluhy uwrcí a při tom wšem na to pohlížeti, jak česká koruna se zanedbáwá a w zapomenutí uwádí! “ – Nechť se jen upokojí tito fanatikowé Slowanstwa, nebudau oni krew swau cediti proto, že mocnář rakauský korunu někdejší swaté římské říše na hlawu sobě posaditi chce. – Než chtějí toho pauze, wěřili by snad skutečně pohádce, kterau lidu wyprawují, aby jej pobauřili, jako cikán namlauwá lehkowěrné děti, když je chce ukrásti? Kdož by dobromyslně oklamati se dal? Německá koruna jest zde jenom symbol; myslíte sobě wplyw Rakauska w Německu; žiwel německého wzdělání a mrawů w Rakausích, spojení obau skrze společenský zájem pod obrazem tímto, a nalezli jste klíč k wýkladu onoho symbolu. Když porownáme slowa Nár. Now. se wším, co twrdí wůdcowé Slowanů sewerních a jižních, nemožno o tom pochybowati. Jakž oni rozwzteklejí se slyšíce, žeby nemečtí osadníci do Uher wystěhowati se mohli, jak pohne to ními, když Dunaj nazýwá se řekau německau! Hle, wizte! wolají, jaká budaucnost nás čeká! Rakausko, dle jich mínění, jest stát slowanský, welikost jeho a budaucnost spočíwá na federaci kmenů slowanských jej obýwajících. Jsauť pak Němci menšina obywatelstwa! – Německa odříci se musíme! Jest zrada na Slowanstwu a na poskytnutých stejných práwech národů, když německé mrawy a německá řeč ustanowují se za spojidlo zemí rakauských! „ Temné tušení proniká Slowanstwo we wšech končinách, snaha, prahnaucí žížeň po něčem, co sami jmenowati nemůžeme, probírá pulsy osmdesáti millionů. Prawá myšlénka, slowo, jiskra jenom a celá Ewropa zejme se plamenem. “ Tak mluwili na slowanském sjezdu w Praze. Hlasy utichly, myšlénka pozůstala we wůdcích – ona žije dále, byť i neosmělili se wyřknauti ji! Klamno jest mysliti, že takowé tušení, takowá myšlénka, jaké se zakládá we sbratření národů slowanských, pojednau powstati nebo pojednau zaniknouti by mohla. Události minulého roku způsobily toliko, že na swětlo wyšla, že zřejmě hlásána byla; wšak musilo ji dříwe stáwati, neb sahá daleko do historie, jestiť wýsledek wšech wýjewů a wšeho spletení, která wznikly w žiwotě těchto národů. Poměry ale nynější nazpět powolaly obezřetnost i mírnost nějakau; ostýchají se mluwiti zřejmě o Panslavismu, toliko co příšeru wystawují jej; než smýšlení bywši wzbuzeno před rokem pozůstalo, toliko forma wýrazu se změnila. Wnítřní opráwněnost, která swé rozšíření a moc a učení o wládě národnosti Slowanům poskytuje, již do předu se nestawí; ano uchylují se na historickau půdu. Mluwí se o sláwě koruny české, o privilejích Chorwátů, o starých práwech Srbů, každý snaží se udržeti sebe w starém odlaučeném postawení, federace pak podá se sama. Jinými slowy, panslavismus, jenž dříwe obsahowal nepřehlednau 80 miliony Slowanů obýwanau krajinu, obmezuje se nyní na kmeny, kteří sídlejí we wnitř hranic rakauského mocnářstwí, mění se w Austroslavismus, jestliže tím jménem jmenowati jej můžeme. Když ale poměry slowanských národů w Rakausku uwážíme, okáže se, že myšlénka ta byť i w smyslu nejužším, ni nejmenší nemá podstaty, by w žíwot wstaupiti mohla. Kde jest, tážeme se wzájemná páska, jenž wázati má tyto národy, když wylučuje se řeč německá i mrawy německé? S Kolárowým spisem: „ Wzájemnost Slowanů “ počalo se mluwiti o národu Slowanském; psali jsau historie řeči slowanské, Šafařík, Maciejowski, Mickiewicz we spisech swých o starožitnostech, o historii práw, o minulosti a budaucnosti Slowanů, spojili slowanské národy w jeden národní celek. Wšak kde jest tento weliký národ Slowanů? Nejenom že řeč a mrawy rozličných kmenů zcela jsau rozličné, tak že jenom pomocí řeči německé sobě wespolek rozuměti mohau, panuje ještě mezi jednotliwými kmeny wespolná nenáwist, žehrawost čeledí, které obě projewowaly se před tím w krwawých půtkách, o kterých historie wyprawowati může, a které až podnes ještě zcela newyhasly: Zapoměl snad Polák a Čech na staré rozmíšky? Nebo dělí je jenom Karpaty? Shoduje se Rusín s Polákem? Ani spřízněný Slowák nekloní se k Čechu, ačkoli oba pocházejí z plemene českoslowanského, jestliže totiž příslowí a nadáwky w ústech národa mají wýznamu! I u kmenů ilyrských nawzdor wšemu zbratření stawá ještě národního odporu! Zde již dělí národy odporná wíra. Srb nechce se státi katolikem, Chorwát dle starého práwa netrpí wyznáwatele wíry nesjednocené. Wšudy, kde se usadili Slowané wzděláwajíce půdu, nalézají se německá města, a žiwel wzdělanosti německé wšude se zakořenil. Stal se spojidlem mezi rozličnými kmeny a jest ním až posud: mohau Češi na jeho místo jiné dosaditi? Sledujme běh řek, na jichžto břehách od dáwnowěkosti sídleli Slowané, běh Labe, Wisly, Dunaje. Plawba a obchod nalézají se w rukau Němců, jichžto osady u prostřed Slowanů, řídily se dle cest wodních, přirozených to silnic pro obchod. Stalo se tak během času; poměry wšechny musely by se změniti; co teprw po stoletích wywinauti se může, zde nalezati by se muselo co wýsledek minulosti. Žádná wláda, žádné ministerstwo tyto poměry změniti nemůže, pomocí ale stejných práw, které ústawa Slowanům rowněž jako Němcům poskytuje, můžau sobě dobýti dušewní moci. Nechť tedy hledí zříditi sobě národní řeč, nechť hledí zmocniti se wlády w průmyslu i w obchodu, w uměních a wědách. Swět podán jest wždy nejdůmyslnějšímu i nejčilejšímu. – Nechť ukáží wůdcowé Čechů a Jlyrů národům cesty wedaucí moci a wplywu; nechybíť zajisté Slowanům dušewní síly a wytrwalosti w práci; mužowé jako Šafařík a Gay dali příkladů, jichžby druzí následowati měli. Národowé slowanští bojowali pro celitost monarchie we wálce občanské jakož i na bojíštích, oni we zmatcích národních neupustili od myšlenky welké jedné wlasti; Němci dali myšlénku swobody a ústawu národy spojující co zásadu sjednocení. Tak národowé, w mnohém sobě wespolek powinni jsauce, snažením k jednomu společnému cíli welikau sobě připrawí budaucnost. Ať tedy wůdcowé jednotliwých stran nechtí zameziti, co prozřetelnost tak ustanowila a co zdrawý smysl národu až posud uznáwal za potřebu newyhnutelnau! Takto píše pan Dr. Landsteiner, který od té doby, co byla w Rakausku zawedena emancipace židů, může být také ministrem ministrem. Kdožby myslil, že se dá na tento článek něco odpowědít? My nemyslíme – ale proto, poněwadž nás tak zastal práwě při dobrém humoru, hodláme si s wážnau politickau a philoslowanskau maudrostí p. Dra. Landsteinra zatančiti několikrát do kola polku. Proto jsme také dali jeho článek mezi nepolitické do Feuilletonu, a on jest skutečně nepolitický, již proto, že tímto článkem p. Landsteiner poslaužil ministerstwu asi tak, jako onen medwěd swému paustewníkowi tím kamenem. Tedy předewším myslí p. L., že my Slowané jakožto pauzí básníci a fletisté, nerozumíme politice a státnictwí. Inu my Slowané w Rakausku jsme owšem nyní jen chudí básníci a flétisté, ale máme bohatého strejce, jenž hraje na basu a tak twrdí muziku w celé Ewropě, že často swým kontrabasem wšechny ostatní přebručí. Nedáwno ještě jeho basa welmi líbezně hrála, a bez jeho basy by snad z toho Miserere nebylo wypadlo Te Deum Laudamus. Z toho se také dá saudit, že rozumí politice a poněwadž je také Slowan... quod erat demonstrandum. Také nepotřebowal p. L. ani říkat, že náš weliký král Karel skrze německau kulturu něco swětla wrhl na temnost našeho národního snažení. Naše národní snažení bylo Němcům již dáwno před tím známé, když ještě k nám do Čech na pejty chodili, leč by snad byli tak zčerstwa utíkali, že si ho dobře nepowšímnuli. – Ostatně ale neupíráme německé kultuře tu čest, že oswítila naše národní snažení, jmenowitě, když našeho oswíceného a swobodomyslného krajana mistra Jana Husa spálili, bylo tím plamenem naše národní snažení welice oswíceno, tak welice, že mohl pak bratr Žižka ( taky takowý flétista ) welikau armádu swaté německé říše po tmě přes hranice wyhnati, a tím swé národní snažení objewiti. Kromě toho němečtí Jezowité také oswítili naše národní snažení, když nám totiž wšechny české knihy popálili, snad proto, abychom rozuměti nemohli jejich politice, a aby se na tom popeli tím lépe německá kultura urodila. Pan L. se také bojí, že by si Slowané bez němčiny mezi sebau nerozuměli. Můj Bože! jak by nás tedy mohli nejlépe wyplatit! Ať to wymůže p. L. u ministerstwa ( jemu se snad leccos k wůli stane ) aby wšem Slowanům bylo užíwání němčiny zapowězeno. Pomoc hotowá! Bojíte se panslawismu, ale když se nám wezme němčina, nebudeme se moci mezi sebau smluwit a spojit, a nepotřebujete se nás bát. Recipe, probatum est. Pan Landsteiner také wí, že jsme my Slowané mezi sebau nesworni: ať se nás tedy práwě proto nebojí, ani on, ani ten, kterýž ho poslal. Také prawí p. L., že se o slowanském národu teprwa počalo mluwiti, když wydal Kollar swau „ Slawische Wechselseitigkeit. “ W tom ale nemůžeme p. L. dokonce dát za prawdu. Což to byl, jak říkáme, wosk, když němečtí biskupowé chodili mezi Slowany wybírat desátek, a když nás Slowany proto, že jsme jim ho nechtěli dáwat, žalowali co kacíře u sw. Otce w Římě? Nemluwilo se tu o nás? Nemluwilo se o nás, když hned we středowěku Němci w sewerních městech Slowana žádného ani k učení řemesla připustiti nechtěli? atd. atd. atd. O pane Landsteiner! o slowanském národu se již od jak žiwa tuze mnoho mluwilo – ale jen utrhačného a lžiwého. Jestli ale myslíte, že jen poctiwá, sprawedliwá řeč za nějaké mluwení powažowati se má, tu owšem se o slowanském národu ještě posud málo mluwi. Ipse wtip se. Konec. | 12 |
11. prosinec 1846, Zdroj: Česká včela, Část: X, Titulek: [dodatek redakce], Autor: Havlíček, Karel
Dod. Red. My pak za dlužnost uznáwáme, naproti tak tupné kritice uwádět kritiku jiného recensenta, zkušeného a slawné powěsti muže, p. doktora Haase, jenž o ní takto píše: „ Že šlechetný arciwéwoda Šťěpán wěnowání spisu 396 tohoto přijmauti ráčil, dobrým jistě již napřed znamením. Nicméně referent upřímně se wyznáwá, že nedowěrně dílo to do ruky přijaw, toliko zapíraje sám sebe se podrobil zkaumání jeho. Neboť powoláním swým již před časy donucen byw, studowati díla toho druhu, shledalť, že nejwětší jich částka od sebe se liší toliko tím, že w jednom sewero -, w druhém pak jiho-německé šwástání se nalézá. “ „ Ale – kterak rázně tenkráté nedůwěra jeho se zahanbila! tak sice rázně, že weřejně z toho se wyznati nucena se cití. “ atd. „ Jakau zkušeností, mírností, a půwodností wše tu podáno! Jakau stručností a jasností wše přednášeno! K tomu na 16ti obrazných tabulkách hlawní tahy celosti wýborně jsau wyswětleny. atd. “,, Tato kniha šťastně setkala se s obojím filosofickým neb wíce nefilosofickým čelením našich časů, s materialismem totiž a s pantheismem. Jmenowitě materialismus rázně se wywrátil, začež díky wzdáwati welmi slušno. “ atd.,, Referent mnohá wýtečná místa si poznamenal, by na některé krásy pozorna učinil. Wšak kde začíti má, a kde přestati? A kde wšecko tak logicky uspořádáno, tamť uwedení jednotliwých míst welmi nesnadné, proto že práwě tím wýbor bez winy ujmu nese. “ „ Mimo poznání sebe samého nabude čtenář této knihy samowážnosti bez samolásky, i naučí se poznáwat wznešenau důstojnost osobnosti swé, kteráž wšem případnostem na wzdor se mu neustupně přiwlastňuje, co nejpatrnější důwod nesmrtelnosti jeho. “ atd. „ Kterak welice přejeme, by půwodní tato kniha z wšeobecného rozšíření se těšila! Každý učitel jak w národních, tak na učených školách ji použit, bá žákům swým doručit může; každý otec ní užitečně potěší domácí swé; ano každý dost málo wzdělaný ji pro sebe wyčerpat může, a blahodárně zajisté powzbudí se, by déle rozjímal o důležitých wšech prawdách, kteréž w ní jsau podotknuty. Welmi pochwalně důstojní theologowé, filosofowé i lékařowé stran té knihy jsau saudili. “ „ Požehnání tomuto práwě křesťansko-katolickému spisu! “ atd. ( Literaturblätter zur Neuen Sion. 1846. N. 17. ) | 13 |
21. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [zpráva], Autor: Havlíček, Karel
– Dowídáme se z Beraunska, 20. čerwence, tuto zpráwu: Jakož we wčerejších N. N. stojí, že u p. Čerwinky w Hradišti pátráno bylo po dopisech býwalých poslanců Riegera, Frosta a Klieberta, tak také zde na Beraunsku, pokud mi známo, u několika sedláků sbírány byly dopisy, které oni za onoho času z Kroměříže obdrželi. | 14 |
6. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [Polemika s Lloydem], Autor: Havlíček, Karel
– Lloyd si nedá posud pokoje se změnau oktrojowané ústawy, co se totiž týče wolby poslanců do hořejší sněmowny, a proč wlastně nechce, aby zemské sněmy poslance wolily, dáwá následujícím článkem dosti zřejmě na srozuměnau, píše w čísle 466 takto: „ Dostatečně známé jsau zwláštní politické poměry, jaké jsau w Haliči, w Uhrách a w Italii, pak národní snahy, kterým w některých loyalních zemích říše jenom příležitosti zapotřebí, aby se swými neblahými aumysly bez ostýchání opět wystaupily. Té straně, která nechce sjednocené Rakausko, nemůže nic milejšího prokázáno býti, jako když jí hořejší sněmowna za rejdiště a za hlawní stan wykázána bude. Rakauský národ chce přede wším býti rakauský, i můžemeť se zcela spolehnauti na dolejší komoru, kterau sám woliti bude. Welice wšak pochybujem, zdali i ta strana, která bude čítati wětšinu hlasů na nejmocnějších zemských sněmech rakauských, to samé na zřeteli míti bude. Snadno se můžem dočkati diwadla, že dolejší sněmowna bude pro wládu a hořejši že bude ostře opposiční. Tato komora nebudeť arci radikalní w obyčejném smyslu tohoto slowa, bude wšak míti přece radikalní politiku, která by mohla w nebezpečí přiwésti buďto její existenci anebo existenci celého státu. “ – Zdali nemluwí Lloyd dosti zřejmě, že se bojí, že ze zemských sněmů budau sami foederalisté do hořejší komory posláni, což se také zajisté stane. Wšak jedná se při této otázce o wíc nežli o pauhau wolbu poslanců, jedná se zde wůbec o sněmech zemských, kterých by se naše wláda, jak se zdá, ráda zbawila. Lloyd zřejmě již řekl, že zemské sněmy nebudau k ničemu jinému swolány, nežli jen k tomu, aby wolily poslance do hořejší komory, byli by tedy poslanci na zemských sněmích pauzí wolenci. Tuť se wšak stal Lloyd najednau welmi liberální, prawí, k čemu prý indirektní wolby, proč ne raději liberálnější direktní wolby – ať národ sám určí, koho na sněm poslati chce. A kdyby se pak určilo, jak si toho Lloyd přeje, aby i poslanci do hořejší sněmowny bezprostředně woleni byli, tuť by Lloyd a jiné orgány wlády ihned zde byly, řkauce: K čemu zemských sněmů, darmo by čas mařily – welikáť jest potřeba, aby říšský sněm bez prodlení swolán byl, pročež ať počkají zemské sněmy až po říšském. To jest ta stará píseň, i zpíwá se známau notau. Nebudeme posuzowati paragrafy oktrojowané ústawy, neb se již stalo – aniž budeme se o to hádati, jak by Uhry swé poslance do hořejší sněmowny woliti měly, neb nikdo snad nebude na tom pochybowati, že mohau w druhých zemích sněmy swolány býti a poslance woliti, třebas se to w Uhřích i nestalo, ostatně každý zná naše smýšlení w záležitostech uherských; předložili bychom wšak rádi Lloydu otázku, proč se obáwá, že ten samý rakauský národ, který chce přede wším býti rakauský, na zemské sněmy bude woliti wětšinu mužů takowých, kteří nechtějí ( jak Lloyd prawí ) sjednocené Rakausko, kdežto přece jest ubezpečen, že do dolejší komory, a i do hořejší, když bude bezprostředně woliti, zwolí wětšinu mužů ze sebe, kteří totiž chtějí přede wším býti rakauští? Je-li oprawdu nesmírná wětšina rakauských občanů takowého smýšlení, jak si to Lloyd předstawuje, tuť zwolí ze sebe poslance do zemských sněmů i do říšského sněmu stejné smýšlející, a tito zemští sněmowníci zwolí pak následowně též muže swé strany do hořejší sněmowny říšského sněmu. Že wšak Lloyd tomu nedůwěřuje, jest zlé znamení pro jeho stranu. Lehko jest mluwiti spisowatelům Lloydu, kteří hezky pohodlně sedí za auředními stoly we Wídni, o smýšlení občanů rakauských wšak, ať si jen wyjdau po krajích a městech, i přeswědčí se makawě, jakého smýšlení jest národ rakauský a čeho přede wším přeje. Co se wšak týče nějaké změny oktrojowané ústawy wůbec, poukazujeme Lloyda na odpowěď, jakau J. M. císař dal deputaci z Boleslawska z Čech, která žádala, aby oktrojowaná ústawa odwolána byla: „ Wyslowil jsem opětně swůj úmysl, že nezwratně při říšské ústawě setrwám. Moje wláda nesmí k tomu přiwoliti, aby se od této půdy uchýlilo a na cestě protiústawní základní říše zákon rušil. Nařizuji Wám ( Mecsérymu ), abyste proti takowýmto snahám moci wlády a wážnosti zákona použil. “ – Tak se wyslowila wláda a tak psáwal i Lloyd. A což nyní? – Snad má i wláda chuti k změně? Poukazujeme pauze na to, že wláda sama prohlásila, že jest revoluce ukončena a že oktrojowanau ústawau dána jest zákonní půda. Pustí-li se tedy wláda do měnění této ústawy, tedy jedná revolučně, i spauští se půdy zákonní a wstupuje na půdu revoluční. Jest swětu známo, že se nám oktrojowaná ústawa nelíbí, a že i my bychom si pro náš díl wšelijaké změny přáli, a když wláda sama wstaupí na půdu revoluční, dá tím i nám práwo, abychom tlačili na změny we smyslu našem. Pak již nebude moci wláda se odwoláwati na zákon, neb takowýmto jednáním sama by se zákonu spustila, a pak by nemohla ani od nás žádati, abychom my se oktrojowaného zákonu drželi. | 15 |
22. listopad 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: titulní strana, Titulek: [připomínka], Autor: Havlíček, Karel
* * * Dne 18. list. byl w Budějowicích wywolen za poslance do říšského sněmu tamní mlynář Antonín Robel 18 hlasy. Hr. Leo Thun měl toliko 13 hlasů. Nejblíže příští dny bude wolení nowých poslanců říšských w okresích Jindřichohradeckém a Nowokdyňském ( 28. list. ). Po pilném uwážení pp. woličům Hradeckým schwalujeme p. M. Fialku, hejtmana u pluku Latour, českého spisowatele a zwláště známého z nešťastných swatodušních dnů Běchowických. Nowokdyňským dowolujeme si nawrhnauti pana Františka Hawlíčka, místopředsedu Slowanské Lípy. | 16 |
27. leden 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Marné volání - pokračování.], Autor: Havlíček, Karel
Domácí záležitosti. Marné wolání. ( Dokončení. ) Dokázawše per deductionem ad absurdum newědeckost jednoho mínění p. prof. Schnabla, přistupujeme nyní k uwážení jeho udání o statistickém poměru obau národností wůbec. Auředních a jistých pramenů k tomu zhola není: p. prof. Sch. wážil, jak sám prawí w č. 9. Prager Ztg., wšechnu wědomost swau z katalogů duchowenstwa na r. 1847, a to sice, jak sám prawí, s nejpřísnější historickau prawdiwostí, prwním to požadawkem statistických zpráw. Neopomenuli jsme se i hned wlastním počítáním o tomto hledět přeswědčiti, a wýsledek našeho skaumání tuto podáwáme. W katalogu tomto neudáwá se nikde zřejmě počet Čechů a Němců, nýbrž jenom počet duší každé kolatury, a tyto kolatury označují se jenom na čtwerý způsob: české, německé, česko-německé ( kde počet Čechů přewládá ) a německo-české. S prwními dwěma druhy snadné jest pořízení, ale kterak w oněch míchaných kolaturách udati počet Čechů a Němců? Pátrali jsme tedy, jakého měřítka p. prof. Sch. užil, a shledali jsme hned w Beraunsku: tam jenom Příbram s 9047 a Sw. Horu s 41 dušemi udáwá katalog co kolatury německo-české, ostatní wšechny co české. Pan Schnabel uwedl ale w Beraunsku 6.027 Němců, patrno tedy, že w míchaných kolaturách 2/3 počítá wždy k přewládající národnosti t. j. w německo-českých 2/3 k Němcům, 1/3 k Čechům a následowně w česko-německých 2/3 k Čechům a 1/3 k Němcům. 30 Pokusili jsme se tedy p. prof. Schnabla dle tohoto jeho wlastního prawidla w některých krajích kontrolowati. Ku př. w Táborsku se uwádí w katalogu duch. na r. 1847 co německá místa: Adamsfreiheita 1674: Altstadium 3241, Baumgarta 2364, Blauenschlaga 1552, Hosterschlaga 1934, Neofistricium 1344, Riegerschlaga 3242, Schamersium 1443 dělá dohromady 16.794 duše. Co česko-německá uwádí se tam: Jarošowicium 2851, Kumžatecium 4025, Neobistricium 7116, Nowodomus 10.848, Pilgramium 6616, Taborium 8282, dohromady 39.738, tedy třetina 13.246, a k tomu předešlé dělalo by jen 30.040 duší, ale p. prof. Schnabel, který s nejpřísnější prawdiwostí dle toho katalogu počítal, udáwá 38.371 Němců. Wezmeme Chrudimsko: tak udáwá katalog duchow. w kolaturách německých: Abtsdorfium, Blumenenavia, Bohna, Carolofortium, Čenkowicium, Dittersbachium, Dittersdorfium, Johnsdorfium, Ketzlsdorfium, Knappendorfium, Körber, Landskrona, Lipavia, Michlsdorfium, Niklium, Rudelsdorfium, Schirmdorfium, Schönbrunna, Sichelsdorfium, Tomigsdorfium, Tribicium, Worlička dohromady 43.726 Němců. Pak w německo-českých: Austa, Čermna, Lauterbachium, Liebenthalium, Teutoběla, Teuto-Hermanicium, Weipersdorfium dohromady 24.367 duší tedy 2/3 = 16.244 Němců. Pak w česko-německých kolaturách: Bistra, Třebovium, Dašicium, Holicium, Litomyšlium, Morawana, Pardubicium, Sezemicium dohromady 43.989 duší tedy 1/3 = 14.663 Němců. Následowně w celém kraji 43.726 16.244 14.663 74.633. Kterakým tedy způsobem mohl p. prof. Sch. napočítati 84.086 Němců w Chrudimsku? — Tolik na ukázku, w jakém smyslu se rozuměti má ona nejpřísnější historická sprawedliwost: nemysli wšak nikdo, že skutečně takowý poměr jest, jak jsme my zde nyní počítali. Jmenowitě w kolaturách, které w katalogu duch, pod jmenem česko-německých přicházejí, nesmí se ani 1/3 Němců bráti, nechceli se Čechům patrná křiwda učiniti. Na příklad uwedeme Čáslawsko jakožto kraj nám osobně známý: tam se též Německý Brod, Dušow, Sw. Kříž, Košetice, Krupa, Lipnice, Wojnowměstec, Zhoř dohromady s 21.824 dušemi co česko-německé kollatury uwádějí, a dobře wíme, že we wšech dohromady ani 3000 Němců by se nesčítalo, kdežto by na onu 1/3 přes 7000 připadalo a to platí skoro o wšech kolaturách česko-německých ku př. Litomyšle, Pardubice, Tábor atd. atd.; ba často se kolatura jenom proto česko-německá jmenuje, že se w ní také německé kázaní drží. Pak by owšem prawý počet Němců ku př. w Táborsku jistě ani 22.000, w Chrudimsku ani 64.000 nedělal, a tak we wšech ostatních krajích. Kterak ale mohl p. prof. Sch. w Praze do takowé podrobnosti Čechy a Němce spočítati, již naprosto nepochopujeme, neboť se na to nenalezá zhola žádných pramenů, a jestli snad w Praze p. prof. Sch. dle německých a českých far poměr béře, nenalezáme ani slow, jakými bychom podiwení swé nad takowau statistickau obezřetností wyjádřili. Zajisté se w Praze Čechowé a Němci o Hromnicích, o Jiřím, Jakubě a Hawle z fary do fary stěhují, a nikde nenalezáme zákon, aby Němci jen w německých a Čechowé jen w českých farách bydleli. W Praze by se jenom ze školních dětí poněkud dalo sauditi na poměr národností, neboť se může aspoň s nějakau jistotau mysliti, že české děti jen z českých rodin pocházejí. My ale nemajíce jasných pramenů, nechceme nic určitého udáwati. Každý saudný uzná potřebnost toho, že jsme se takto proti statistickým tabulkám p. prof. Schnabla opřeli, poněwadž se na takowá udání statistická bez dalšího skaumání obyčejně mnoho stawíwá, a kdo wí jaké pro naši národnost škodliwé myšlénky by powstati mohly z této statistické křiwdy. Obyčejná jest zwyklost nám Čechům do swědomí wstrkati, jakobychom jen proti německým krajanům swým zášť rozsíwali, a sám p. prof. Sch. se we swém článku „ Zur Verständigung “ zdržeti nemohl, něco podobného ač zabaleně prohoditi, mluwě o tom, že powažujeme Čechy jen za swůj domow, že chceme Němce o jejich politická práwa připrawiti, že nezkušené mládeži nenáwist proti německé řeči a literatuře wštěpujeme s je k newzdělanosti zawádíme, ba že jsme modloslužebníci (!! ) klanící se filologickým notabilitám, a že přewráceně posuzujeme mrawné a weliké charaktery! Potom sice p. prof. Sch. mnohými slowy oswědčuje swau náklonnost k nám Čechům, k naší národnosti, řeči a literatuře, ale jest jistý instinkt, dle kterého každý pozná swého přítele a nepřítele, a to skrze wšechny španělské stěny jakowé jsau pauhá slowa. Pan prof. Sch. jest ostatně sám wětším nepřítelem němčiny než my wšichni, neboť kterak se máme s chutí němčině učiti, když nás hned za to p. Sch. od národu našeho milého odrazí a k jinému připočte? Cokoli se w Čechách a na Morawě pro zwelebení naší národnosti děje, stáwá se weřejně, w časopisech před očima naší milostiwé wlády a s powolením auřadů, tedy auplně zákonním způsobem. Wíli kdo na nás něco nedowoleného zlého, čelicího proti zákonům, proč to auředně neudá? proč zůstáwá při pauhém postranním a privátním pomlauwání? Ta taktika, uwáděti Čechy jen pořád w podezření, aby se jim w prowedení dobrých záměrů překáželo, jakým jménem nazweme tuto taktiku? Čechowé jsau národ w historii w dobrém a w zlém zkušený, mnoho bauří přeneslo se přes naši wlast a ne na darmo, a národ náš může se připočísti k mírným powážliwým národům. Co se ale nawržené průmyslowé školy týče ( neboť i o tom se p. Sch. neopominul w německých nowinách zmíniti ), jest wěru podiwno, že wšichni protiwníci její užitečnost uznáwají, ale z jiných jen příčin proti ní wystupují. Onen jistý dobrodinec také zawolal chlapce do zahrady, aby si jablek natrhal, ale jak mile ku které jabloni přistupowal, zastawil jej wždy onen dobrodinec řka: z té netrhej — z té také ne, z té také ne, až wšechny jabloně obešli a chlapec — při laskominách zůstati a ze zahrady odejíti musil. H.B. | 17 |
11. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Titulní strana, Titulek: [Článek z Vídeňských novin], Autor: Havlíček, Karel
H. B. ‒ W Praze 10. ledna. Nowiny Wídeňské Lloyd, které jsau redigowány auplně w duchu p. ministra Stadiona, strany nichžto se p. Stadion sám jednau w důwěrném rozhoworu přiznal, že je w Terstu po nějaký čas sám redigowal, tyto nowiny mají následující pamětihodný článek, jehožto každé slowo wáží několik centů prachu a olowa. „ Neobyčejnau cestau dostáwáme dnes ( 8. ledna ) o 6. hodině wečerní zpráwy z Kroměříže. Čeští deputowaní spojili se se swými starými nepřáteli ‒ s Lewicí. Demokratické chautky strany radikální sbratřují se s národním stranictwím ( partikularismus ) swých posud nejodhodlanějších nepřátel. Ti, kteří jen na „ korunu českau “ myslí, stali se spojenci těch, jejichžto poslední myšlénka jest zničení wšech korun. Podiwné wěci staly se od října. Žádná podiwnější než nenadálé přálelstwí mezi rytířem z Violandů a panem appellačním raddau Strobachem, mezi ctihodným panem Füstrem a panem doktorem Pinkasem. Pánowé, kteří si přeji, aby Čechy w Německu utonuly, a mužowé, kteří by rádi Rakausko w Čechy obrátili, ti, kteří we wšem rozličnými cestami kráčí a w žádném náhledu se nesrownáwali, potkáwají se najednau w oposici proti ministerstwu. Jedni nenáwidí ministry, protože chtějí konstituční monarchii; druzí se jim protiwí, protože rádcowé koruny baží po sjednoceném Rakausku. Nyní jest skoro již pozdě na nějaké předpowídání, neboť w nejbližším čase bude již sám skutek za sebe mluwiti, ale tolik můžeme říci, že ačkoli spojená Prawice s nejkrajnější Lewicí nepochybně wětšinu sněmu twořiti bude, přece pewnau naději máme, že ministerstwo Schwarzenbergowo i konstituční monarchii i sjednocené Rakausko založiti moci bude “ ( zu begründen im Stande sein wird ). To jest srozumitelné! Jestli sněm neposlechne, bude rozpuštěn, a mocné ministerstwo Schwarzenbergowo založí konstituční monarchii a sjednocené Rakausko, to jest, aby tomu každý rozuměl, ministerstwo dá oktroyrowanau konstituci a zawede starau centralisaci w nowém, ještě dražším kabátě než byla stará, a položí tím pewný základ ‒ k nowé revoluci. O krátkozrakost ministerská! O twrdost a newšímawost ke wšemu, co nás učí zkušenost historická. Wizme Francauzy! Weliká revoluce ku konci minulého století, následek despotie Ludwíků zatřásla celau Ewropau, prolila řeky krwe, pobila tisíce tisíců, a po pádu Napolenona zawedena jest přičiněním mocnářů restaurace, to jest obnowení staré wlády w nowém kabátě. Revoluce čerwnowá zbořila restauraci a powolala liberálního Ludwíka Filippa na trůn; když ale tento ošidiw celý národ opět swobodu zameziti usilowal, nastala revoluce letošní, a Francausko jest republika. Nyní snad bude opět poznenáhla starý systém do Francauska udice swé metati, ale ubezpečeni jsme, že w takowém pádu zase nastane nowá revoluce. Jest to ale poctiwé, s národy takto hráti a je do ustawičného neštěstí poháněti? ‒ Nastanau nyní opět důležité doby. Posud sice doufáme w našeho císaře, že ministerstwo propustí, až uzná, že weliká wětšina sněmu a mezi nimi i ti, kteří posud oddanost swau nejen slowy nýbrž skutky dokázali, že tato wětšina s ministerstwem spokojena býti nemůže. Uzná-li ale JMC. za dobré, dáti wíce na slowa několika ministrů, než na wůli swých národů, co pak nastane? ‒ ‒ My radíme srdečně k tomu, aby národowé tiše, ale s wědomím křiwdy utrpené wšechno snášeli, čekajíce na další wywinutí wěcí. Staw Rakauska bude pak takowý: S jedné strany dole národ wlaský, nedáwno podmaněný mocí a žádostiw každau chwíli odtrhnauti se; s druhé strany nahoře Poláci odjakžiwa wšemožně pracující proti Rakausku; w prostředku Maďaři nyní práwě krutě podbití, nesauce ještě žiwau ránu a očekáwajíce s nedočkawostí dobu pomsty; Chorwáti, Srbowé, Čechowé, Morawané, Slowáci, Rusíni, Slovinci, kteří krwí swau pomáhali we Wlašich, u Wídně a w Uhřích a w Haliči Rakausko zachowati, a nyní po wykonané těžké krwawé práci ošizeni a místo poctiwé mzdy obdařeni německau centralisací, místo swobodné, řádné konstituce obdařeni konstitučními formami, hodnými daněmi, 500.000 wojska a každoročně 80 mil. newyhnutelného dluhu. K tomu ještě snad z jara krásná wálka we Wlaších ‒ pěkné wyhlídky na budaucnost. A Němci rakauští? Budau oni spokojeni? Jistě jen jedna část, a to sice ta, která sama učiní nyní to, co nám Slowanům falešně a nepoctiwě wytýkala, totiž že nám nezáleží na swobodě, nýbrž jen na národnosti. My jsme nyní dokázali, záleží‒li nám na swobodě čili nic, a oni hanební utrhačowé, kteří ustawičně nás před swětem w podezření uwáděli, musí se zastyděti. A pan appellační radda Strobach, o němžto již naši škůdcowé ( bohužel také w Praze mnozí našinci, awšak takowí, o kterých bychom si přáli, aby byli w Austrálii ) již auštěpačně před nowau wolbau rozhlašowali, že uplacen jest od ministerstwa, nezachowal-li se jakožto řádný Čech, řádný muž? Není pochybnosti, že jej ministři chtěli tímto appellačním raddowstwím uchlácholiti: ale Strobach dokázal, že jest této důstojnosti a ještě wětší hoden. Také naše nowiny slawí dne 8. ledna jakožto den wítězstwí prawdy nad ošemetností. Národní Nowiny wždycky zastáwaly z celého srdce poslance české, co muže swobodě a národu oddané, kteří sice we wšem, co slušné jest, wždy hotowi byli, wládu podporowati, kteří se ale zároweň žádnau mocí we swětě nedají užíti za nástroje proti swobodě a proti národu. Již druhý náwrh základních práw, který w některých německých nowinách Pražských auplně wytištěn byl i se wšemi amendementy ( podnáwrhy ) a se jmény wšech pro ně hlasujících audů konstitučního wýboru, již tento náwrh musel dokázati prawau liberalnost poslanců našich, neboť čeští audowé tohoto wýboru od wšech našich poslanců do tohoto wýboru wywolení, Palacký, Pinkas, Rieger, hlasowali nejliberalněji, a můžeme ubezpečit, že náwrh celé konstituce, jak jej náš Palacký wypracowal, zcela uspokojí wšechna přání rozumných a liberálních foederalistů. Wšak najdeme příležitost, tento náwrh časem swým čtenářstwu Nár. Nowin auplně předložiti, aby pak sami o něm usaudili. Co se ale rozpuštění sněmu týče, my se toho nehrozíme; kdo chce moci swé k násilí zneužíwati, může to snad učiniti, ale násilí nemá nikdy dobré následky, a časem swým se samo pomstí na swém půwodci. | 18 |
16. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [redakční oznámení], Autor: Havlíček, Karel
Zejtra newyjdau za příčinau Sw. Janského swátku žádné Národní Nowiny; budaucí číslo wyjde w pátek. | 19 |
25. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [Ironické šlehy], Titulek: Šosovské staré archivy, Autor: Havlíček, Karel
Šosowské staré archiwy. Wesnice Zbyslawa a Bučice spojily swé gardy, aby byly silnější. Bylo jich teď dohromady asi 40. Nastalo wolení důstojníka. Hned napřed musím říci, že w té gardě též lidé od auřadu byli, od pana purkrabího nebo jak se jmenuje, až dolů pod poklasného, zkrátka, panští služebníci. I wolilo se, a nastojte, pan Cukr, auředník, měl, ačkoli jen 40 woličů bylo, přes 50 hlasů, nepřipomínaje, že ani wšech 40 jemu swůj hlas nedali. Jak si to wyswětlit? Wěru, p. Cukr je člowěk, kterého mezi diwy swěta připočísti sluší. | 20 |
8. leden 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Zahraničné zprávy, Titulek: Divné věci v Čechách., Autor: Havlíček, Karel
Zahraničné zpráwy. Diwné wěci w Čechách. Těšili jsme se na letošní ročník p. Klarowy „ Libušy “, kde p. Tomášek swůj žiwotopis welmi originálně wyprawuje. P. Tomášek je Čech; když mu bylo 16 let, chodil z koňského trhu až na malou stranu, aby se w němčině dotwrdil, což pro naše jazyky a péra častokráte pernou prací býwá. Ale můj Bože! jak se to změnilo. Roku 1814. píše w druhém zlomku: „ Um meine Muttersprache nicht ganz und gar zu vergessen, schrieb ich: Šestero písní w hudbu uwedených pro jeden hlas při Fortepianu. “ Z tohoto podiwu hodného úkazu učíme se jednu prawdu, že se w srdci lidském některou chwíli ledacos ozýwá, jako by to říkalo: Nezapomeň, že máš l wlasti swaté powinnosti; a jednu neprawdu, že by totiž skládání hudby k šesti písnim postačilo, aby člowěk swou wlastní mateřskou řeč beze wšeho jiného cwíčení nezapomněl. A přece jest práwě teď doba, kde národ k swým wýtečníkům ruce wztahuje, aby mu nedali w nectné zapomenutí klesnouti, a zřetel jich k přízniwějším cizincům obrací. W Paříži sedí Cyprien Robert na kathedře slowanských jazyků a zastáwá slowanské pokrewenstwí nynějších Řeků, Němec Fallmerayer učinil totéž, a durdí se, neuznáwá-li swět welkou zásluhu jeho; kdož wí, jestli se Abd-el-kader neoddá studiím o slowanskosti staročeských choralů, aby tím oslawil národ, k němuž jej ani láska, ani wděčnost, ani jakékoliw powinnosti powinnos nepoutají tají. — | 21 |
16. únor 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: Slovanská lípa. Sezení výboru dne 15. února., Autor: Havlíček, Karel
Slowanská Lípa. Sezení wýboru dne 15. února. Ze čtení dopisů wenkowských objewilo se, že w Táboře, Jílemnici, w Humpolci, w Jaroměři powstaly nowé Lípy Slowanské. Hospodářská jednota Raudnická žádá, co takowá do spolka Líp Slow. přijata býti, což se i od wýboru přijímá. Zwláště zajímawé a pamětihodné byly zpráwy z Benešowa a z Jaroměře. Benešowská Lípa mezi jiným postarala se o to, aby místním chudým za welmi lewnau cenau dříwi zaopatřila; w Jaroměři zařídil spolek paní školku ženských prací pro díwky, we které se zdarma s welikým prospěchem wyučuje. Oznámení přístupu k adresse důwěry pro říšský sněm sešlo se mnoho, mezi nimi z Nowé Paky přes 1000 podpisů. Za příčinau, že z mnohých míst posud došly jen takowá ohlášení od Slow. Líp s podpisem předsedy a jednatele, nastalo rokowání, jakým by spůsobem se docíliti dalo, aby co možná nejwíce podisů se sešlo, a uzawřeno jest, aby předně wypracowáno bylo wyswětlení této záležitosti a dáno bylo do wšech časopisů, pak ale aby se w Praze zwlášť na rozích oznámilo, kde přípisy tyto k podpisu přichystány jsau. Pan Špaček ze Žďáru z Morawy žádá o radu, jak by se měli w této wěcí zachowati, a poraděno, aby oni sami zaslali též podobný přípis, a aby se spolu wyzwala Holomaucká Slow. Lípa, aby na Morawě též o podpisowání podobných adress se postarala. Čten jest též náwrh p. Opice, kterak by se aučty Slow. Lípy prawidelnějí zařídíti měly, a ustanoweno, aby tento náwrh až do auterka se odložil, by se audowé wýboru na rokowání lépe připrawili. Na místo p. J. U. D. Šwestky, jenž do říšského sněmu odešel, wolen jest nowý místopředseda a wywolen jest K. Hawlíček. | 22 |
8. září 1846, Zdroj: Česká včela, Část: X, Titulek: Opět něco o pravopisu, Autor: Havlíček, Karel
Opět něco o prawopisu. Spisowatelé čeští neshodují se w některých prawopisných spůsobech a jmenowitě w au a ou. My se dle příkladu Matice České držíme au, na důkaz wšak, jak nepředpojatí a sestranní jsme w tomto ohledu, podáwáme zde dopis p. Josefa Pokorného z Teresína, w kterěm nowý a posud neznámý důwod pro ou uwádí. Pan J. Pokorný obírá se filologickým badaním welmi půwodného rázu, a již několik dopisů zaslal redakcí těchto listů, w kterých ukazuje,,, kterak by se měla obnowiti twář českého jazyka. “ Welmi mnohá slowa zdají se mu býti špatně česká, pročež nawrhuje ku př. místo Bůh – Trimennaadtor, Swatá Trojice – Trimennadtoorije, kazatelnice – mrawitorna, kazatel – mrawitor, mlynář – mlentor, prawda – mrawda, střídání stráže wojenské – měňaury, formulář – natalář, karabáč – nataláč, hromada – náwrna, loterní losy – hrátasáza, welkoobchodník – obdítor, obulíkowání – obuslení, dědek – očejáš, dědeček – očejášek, politika – chytrystika, nowiny – dozwina, wčela – meďijárka, ženský záwoj ( wál ) – fracoch, obecenstwo – jewize, Jan Křtitel – Jankřtítor, křestní list – křtimentár, křídlo – letero, obchod – obdíslo, náčelník – reatoor, redakce – řečitekce, wzdělané ženské – umrawčine, mlsné ženské – ujiwne, držte hubu – ustawte, chrám – wýrkonál, trůn – welewnák, žezlo – welehroz, omýlení – womysl, invalid – zeják, lakomec – achidawec, rození Čechowé – Bohemiata, český pán – bohemiator, hrob – podzemtář, hrobník – podzemtářník, pohlawek – pozdrawek, theolog – poswaterník, ( kelner ) sklepník – pinosta, šenkýř – pinastér, společný spěw ( chor ) – pějwor, expeditor – odruktor, měsíc – chodosýř, šlechtic – ctimentor, bravo! – chwalisimo!, střecha – chlipokrét, materská řeč – protoprawka, prwní mlatec ( Oberdrescher ) – proceptent, nezdařilý diwadelní kus – proziw, gratulace – přanaskwyje, praktikant – přiskwitant, Rauchzimmer – pšejchowna, kuřák tabáku – pšetor, nowý papež – Petroswatež, Bleistift – pisolizek ( ne proto že se líže, ale že se ním lýzý neb znamená ), Fräulein – rájle, krawská děwka – dojle, úředník od párních strojů – párátor, pární kotel – parchál, ženská kleweta – parčořka, Barbierstube – bradrowna, šafář – chasyjáš, šňupec – čuchec, amen – čiňse, čekanec – dlihawec, denuntiant – gauda, hedbáwí – hausenčina, aktérka – hrájle, kdo má pole za humny – humpolák, parada – krasynáda, káwowá konvice – káwylára, falešný člowěk – krýzlík, Lichtputze – knotík, salát – kyselát, šenk – lejch, Gefrorenes – ledcha, lékař – lečitor, lékárna – líkonáda, facka – licpera, gallop – lítanec, cedulka – listejka, wlastenec – mojec, wlastenka – mojiwna, Unterofficier – malitor, matryka – menzora, potomci – mozekkálníci, a etymologicky odwozuje katolický křesťan od kato-lidsky křest-stjan, poněwadž mučeni byli a stínáni. Nemohauce wědeckým zásadám tak, radicalního filologa dobře wyrozuměti, neosmělili jsme se ani w prawopisu, ani w slohu samém nejmenší proměny učiniti, pročež zde podáwáme celý dopis úplně tak, jak nás došel. Swrchu jest nadpis: psáno starším pravopisným systémem Z terezigalu. na Slawnau Redakci Čzeských nowin a Wčzeli, w Křýžownjcske ulyci Čzýslo 86. do Prahi. Slawná Redakce! njže podepsany na podotknutj Čzeskau wČzelau one mluwnj zaslowki au. ou. wdobrem oumislu Tuto uczťjwie Podáwa, nee za Předpis ale kwiswgetlenj geho wirozumnjenj, že – Ti – dwge ačkoliw Sau blýsko ůsebe, přece negsau gedno. k. p. Ko-Haut, Ko-Hout Sprwnjho se wirozumýwa od njemčzini Kůže. a druhe gest Czeski Kohout. ostatnje Slawne Redakci uctjwge Respekt Hlási Račzegi. w Terezigalu dne 31ho Srpna 1846. Jozef Pokorný. Doufáme, že z tohoto článku dobrého poučení nabudau mnozí naši Pražští filologowé, kteří rowněž tak ustawičně jen chtějí „ obnowiti prawopisní i etymologikau twář jazyka českého. “ | 23 |
1. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Říšský sněm, Autor: Havlíček, Karel
Říšský sněm dne 29. září. Žurnalisté jsau opět již na swých sedadlech, pořádatelé domu jim otewřeli jiný slušnější wchod, než je onen, co příčinu zadal, že sněmownu opustili. Protokol je přečten a přijat, ale pro plyn není možná w sněmowně wydržeti; president odročil tedy sezení na zejtřek. Ještě žádá ministr financí o slowo, a sděluje, že přijímá do finančního náwrhu onen, by fiktitium w Čechách zrušeno bylo, poněwadž jen w této provincii se nachází a jen asi 160.000 zl. obnáší. Řeč poslance Plačka o wyzdwižení daně fiktitialní, držená w říšském sněmu dne 26. září 1848. Systém české gruntowní daně trpěl na tom nápadném zle, že gruntowní daň se neplatila jen dle wýnosu půdy, nýbrž i podlé domnělých užitků mnohých průmyslních podniknutí. Když r. 1913 průmyslníku zwláštní wýdělkowá daň uložena byla, mohl se aspoň tau nadějí těšiti, že od té doby od oné wypomocné gruntowní daně bude oswobozen; neb fiktitium nebylo nic jiného, než wymyšlená gruntowní daň, která ještě tu chybu měla, že auřadníci žádného měřítka neznali, ji stejně repartowati. Posuzowali jenom zewnějšek průmyslníka a pak dle swého mínění učinili reparticí. Náwrh finančního wýboru zahrňuje w sobě wyzdwižení urbarní a desátkowé daně, a sice wším práwem; neb odpadnau-li užitky, musí též na nich lihnaucí daň přestati. Náwrh finančního wýboru obsahuje w sobě též zrušení židowské daně; tato daň byla w Čechách již před l[půl ] letem k zrušení určená, ale termin, kdy přestati měla, byl na rok 1852 a 1853 ustanowen. Doba ta je zcela rozdílná od oné w níž žijeme. My chceme rowné opráwnění wšech wyznání, a s uskutečněním toho musí tedy každá takowá zwláštní daň přestati. Židowská daň musí tedy brzy zrušena býti, chceme-li konstituční zásady w jejich prawdě pochopiti. Ale českého průmyslníka by to bolelo, kdyby urbarní a desátkowá daň ihned pominula, jak se dokáže, že se držeti nedá; trápilo by ho, že židowská daň byla zrušena, jak medle se ukázalo, že náboženského stanowiska obstáti nemůže, a jen jeho již před 70ti lety za nesprawedliwau uznaná fiktitialní daň se ponecháwá. Každý průmyslník očekáwá wyzdwižení této daně, a cítil by se uražen, kdyby jeho sprawedliwý nárok se zanedbáwal. Očekáwal to obzwláště před 2 lety, když stawowé čeští w chwalitebném uznání dlauholeté křiwdy 35.000 zl. stř. rustikální daně na dominikální majitek přewzali. Očekáwal tenkrát wším práwem, že fingowaná gruntowní daň déle trwati nebude. Quota, kterau platí, obnáší u malého průmyslníka owšem jen 1 neb 2 zl. w. č., ale on wěděl, že, pustí-li se do rekursů, to s taxami a kolky spojeno bude, a sotwa to docílí, by pozornost na předmět swého štěžowání s takowým důrazem zbudil, který by jej od tohoto břemena sprostil. Spojuji se tedy s prosbau p. Wežnického: Wysoký dům račiž zrušení fiktitialní daně nejen podporowati, nýbrž i uzawříti. | 24 |
18. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [Dopis z Moravy], Autor: Havlíček, Karel (přetisk)
O stawu wěci na Morawě poučí nás poněkud následující dopis, který zde klademe: Pane Redaktore! We jménu wšech na Morawě bydlících Čechoslowanů snažně žádám, by ste nám zjewili, co w aumyslu máte; neb zpráwa, že Morawu a Slezko k Českému králowstwí přiwtěliti chcete, mezi Němci ukrutnau bauřku způsobila, myslí totiž wůbec, že chcete Slowanskau republiku zříditi a s Rusy se spojiti (?! ). Při tom my ubozí Češi muka wytrpíme a w nebezpečenstwí se nalezáme, neb zhaubná zášť proti Čechům zde obcuje. Prosím Wás tedy, buďte co milý můj krajan tak laskaw a račte mi sděliti prawý aučel jednání Wašeho w Praze, bych mohl ustrašené Němce poučiti; dobře by též bylo, aby měšťanský wýbor pražský do wídenských nowin oznámení zaslal, z kterého by se seznati mohlo, na čem jsme. | 25 |
9. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [Otištěné zprávy], Titulek: Psaní korespondenta, Autor: Havlíček, Karel
Opět „ Österreichische Zeitung! “ Jakýsi korrespondent nowin těchto píše o prwním sezení slowanského sjezdu w Praze, a sice: „ Jen moje známost české řeči zjednala mi wstup do sněmowny. Awšak brzo mne poznali, že jsem Němec, a musel jsem se klidit..... Jistý slowenský kněz učinil náwrh, aby Čechowé swým bratřím w Uhřích šli na pomoc. Zawznělo wšeobecné wolání: Ano, chceme sebrat wojsko..... Zwláštní úkaz byl, že jednotliwí deputowaní sobě nerozuměli, a že se při debattě autočiště u němčiny hledati musilo. “ – W jiném listu stojí zase: „ Dle saukromných zpráw byli prý w Praze hrabě Thun, Lažanský a Nostic swázaní do auly universitní přiwedeni. Zráda národu nenosí tedy již nikde bobkowých wěnců. “ I „ Der Freimüthige “ přináší zpráwy z Prahy, až by člowěk smíchem pukl. Takž dne 5. čerwna w 6 hodin wečer. Práwě se roznáší, že prozatimní wláda w Praze swržena jest. Proti wojenské moci wystawěly se barrikady. Demokratická strana Čechů spojila se s Němci. W žurnále pak „ La Presse “ stojí psáno: „ W Rakausích jsau to Čechowé a dwůr, kteří na náwrat despotismu myslí. – chybějící uvozovky | 26 |
20. únor 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovná kronika., Titulek: [Noviny Vratislavské]., Autor: Havlíček, Karel
Žertowná kronika. „ Oder-Zeitung “, nowiny Wratislawské píší o tomto městě náledowně: „ Kdo by se rád stal mrzákem, wstaupiž každý takowý na nowý trottoir před celním auřadem. Hned na počátku ohradil swé práwo ke swětlu dennímu poctiwý žlab; je nepřikryt, jako by mu byly šosy od fraku ustříženy býwaly. Trottoir se na tomto místě nemohl až potud zmoci, aby i žlab přikryl. Kdo nyní po tomto okluzkém místě se bude procházeti, tomu pojišťujeme zlámání ruky nebo nohy, které se mimo to jinak nezhojí, než nechawši aud chromý. A to se může státi tak krásně mimowolně, že nebude možné wypátrati w tom schwalní úmysl. Kdo tedy nerad bys bojowal, jdi tam a nebudeš moci státi se bojowníkem! “ Nechceme na podobná místa leckdes jinde w Čechách a w Praze pozornost obracowati, aby se neřeklo, že české nowiny spoluobčany swé ke zlému zawádějí. | 27 |
25. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Vídně, Titulek: [překlad zprávy o obklíčení Vídně], Autor: Havlíček, Karel (překl.)
Dne 19. října. ( C. B. ) Wojsko stojí kolem Wídně. Dnes w noci přibyly přední stráže Windischgrätzowa wojska již k Florisdorfu. U Korneuburku podél Dunaje widíš samé wojsko. Wesnice we Wídeňském lese jsau jím naplněny; podél kopců a jižní dráhy leží Auersperk a Jelačić až k Wídeňskému Nowému Městu, k Baden, Laxenburgu, Himbergu, Schwechatu a Kaiser-Ebersdorfu, tedy naproti ostrowu Lobau. Z toho je widno, že wojenská moc může překazit wšechnu dowážku do města. Ne pauhau powěstí, ale skutečnau jest prawdau, že sedláci nejdau Wídni na pomoc, a mnohá hlawní města provincií newyjewily sněmu žádné uznání, jiná místa pak jen pod wýmínkami. Mnozí deputowaní bojí se smýšlení swých wysilalelů, jako haličští. To ale je též prawda, že wzdor opuštěnosti od Maďarů, wzdor přenáramné síly wojska, wzdor chybícího aučastenstwí wenkowanů a provincí jde we Wídni neohrožená, odhodlaná strana za swým aučelem. Tajné nitky drží se welmi tajně; nowiny wšech stran 660 jsau opatrné; jsau radikální, co se týče poměru k wyšší moci, w poměru wšak k lidu — konservativní, ba zpátečnické. We sněmu se nerokuje o ničem; není tam stran. Dne 20. Jedna deputace za druhau odcházejí do Holomauce. Též obecní radda poslala adressu od sebe, w nížto žádá: 1. Aby Jelačić a Windischgrätz odtáhli. 2. Aby wojsko Auersperkowo, wyjímajic pěší pl. Nassau a jezdce pl. Wrbna, wtáhli do Wídeňských kasáren jako posádka. 3. Aby byla národní garda reorganisowána a pohybné sbory ponechány. 4. Aby se císař wrátil a oblíbené ministerstwo ustanowil. S tauto deputací spojila se druhá nár. gardy a legie. Dne 20. října. Wídeň je zcela obklíčena; na Táborském mostě stojí huláni na piketě, w Klosterneuburgu kyrysníci. Powídá se, že k Jelačići přibyl z Wlach jeden pluk. — Nebudau-li generálowé chtít pauštět potrawu, je město obleženo; pak musí Wídeň bud bitwu swést anebo na kapitulaci se wzát. Z bitwy, byť i wyhrané, nebude mít jiného prospěchu, než žeby si dobylo na týden potrawy. Mluwí se, že wojáci jednotliwí přecházejí z táborů do města, ale s druhé strany jde powěst, že pluk husarů od wojska uherského se přidal k Jelačići. Wídeň nemůže sama začnaut boj, musí se chowat jen branně, a to newydrží, neboť ji přemůže hlad. Nikdo newí, kam wšechno wede; newí, co má počít a jak se to skončí. Sněm kolysá semtam; je na něm widět slabotu na rokowání; mluwě pro Wídeň padne s provincemi do třenic; uzawírá a cítí, že nemá moc, aby se wykonalo, co uzawře. Chce smíření a zprostředkowání, ale nikdo se proti němu nepostawí co nepřítel. Generálowé wšichni se prohlašují, že konstituční swobody a wšechny wymoženosti w ničem nebudau zkráceny, že uznáwají sněm — a přec ho neposlauchají, poněwaž on není ani auřad ani wýkonná moc, a ministerstwo jen „ dle jména “ jest. Obléhají a neobléhají město, střílejí sem, střílejí tam, a přec se nemají za nepřátely. 20. října. Mysli zdejšího obywatelstwa jsau nad míru sklíčeny; ani se již nebojí tak tuze zewnějšího nepřítele, jako domácího, t. j. ozbrojeného proletárstwa. Nahlížejí, že tento staw nemůže dlauho trwat, a přejí si, aby čím dříw tím líp byli stůj co stůj z něho wybaweni. Nedostatek potrawy je již welmi citelný, zwláště o mléko a maso je nauze. Příwoz potrawy je odewšad zamezen. Dnes nebo zejtra očekáwáme nějakau proklamací císaře. Mluwí se zde wůbec, že se čeští deputowaní, kteří se dne 20. října w Brně měli sejíti, z příčiny tamního pobauření do Wídně (! ) odeberau. | 28 |
2. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [zpráva], Autor: Havlíček, Karel
* * * W neděli byla we Swatowácláwské lázni schůzka k zaražení spolku pod názwem „ Slowanské orlice “. Hlawní z aučelů jeho je pěstowání wzájemnosti slowanské. K tomu cíli se sejde w naší staroslawné Praze ku konci máje sněm wšech kmenů rakauskoslowanských. Lud. Štúr tam mluwil slowy, která šla od srdce k srdci. | 29 |
16. březen 1847, Zdroj: Česká Včela, Část: X, Titulek: Z Vídně (Pokračování), Autor: X
Z Wídně. ( Pokračowání. ) Ferdinand Laub, druhý náš Jos. Slawík ( který též byl wyučenec pražsk. konservat., wšak mladý ještě roku 1833 zemřel ) jest prawý čarodějník. Hrál dílo 15. od Beriota ( powěstného soka Paganiniho ) a pojal mysli znalých a neznalých posluchačů. Pak přednášel swé variace na píseň „ sil jsem proso “ s tak wraucím a něžným citem a duchem, s takau obratností, že posluchači w neobyčejný úžas zplanuli. Laub posluchače newolně k stálé pozornosti pautá a hrau swau okauzluje. Uznání, kterého se mu w Praze a w dnešním koncertu dostalo, zajisté i w cizině ho nemine. P. Stažić opět zpíwal, neboť mimo něj žádného Ilira zpěwáka zde není; tak i ilirské čtwerozpěwy pauze Morawané a Češi wywádějí. Ostatně wždy rádi p. St. slyšíme. Zpíwalť 3 chorwatské písně, mezi nimi známau: „ sedi diewa kraj mora. “ Mortieur de Fontaine, rozený Polák, hrál motivy do F dur od Haendla a pak swau fantasii na thema z opery: „ Střelec kauzelník. “ P. Mortier nepochybně zapomněl, žeť Polákem a že publikum slowanské před sebau má, jinák by nás nebyl častowal čistě německau hudbau. Ze dwau nám podaných čtwerozpěwů došel prwní chorwatský od nadporučíka Rusana jednohlasného bauřliwého tleskání. Vašákůw čtwerozpěw: „ Zastaweníčko “ bylo by nejlépe bylo wynechat; to wšak nebudiž nikoli na ujmu pana Wašáka praweno. Sborem od Wojáčka byl koncert otewřen, škoda básně Furchowy: „ Powzbuzení Morawanů “, z které p. W. něco jako mazur udělal! Sbor „ Pocestný “ od Čelakowského, hudba od Jelena učinil záwírku. Díky wám p. Jelene we jménu wšech 800 posluchačů a posluchaček za zaslání tohoto sboru; humor w něm wanaucí k hlasitému smíchu nás powzbudil. Zpíwaloť asi 40 zpěwáků; k zdařilému wywedení sboru welice přispěl určitostí a pewností zpěwu swého, hlasností a okrauhlostí tónů zwláště nižších jakož i zřetelným wyslowowáním p. Smutka, který we sboru uwedené solo přewzal. Přáli bychom si, p. Smutku častěji slyšeti a tím častěji, čím wíce zralosti jeho hlas dosáhne. Ještě se nám zmíniti jest o p. Wintru, který též jako w prwních koncertech o zdařené přednášení sboru w kolika zkauškách weliké zásluhy si dobyl; pro nemilé wšak překážky, které kdosi napískal, zanechal w koncertě samém dirigowání; a jen ochotností p. Doležálka, slowútného učitele slepých a welkého znatele hudby, bylo co děkowati, že při weřejném prowozowání direkcí sboru přewzal; jinak by se byly sbory, nemajíce ředitele, museli wynechat. — Ačkoli o 8. hodině již wětší část obecenstwa shromážděna byla, přece jsme musili hodinu čekat, nežli se koncert započal; pak bylo přednášeno jmenowaných osm kusů bez přestáwky a kromě českého ctwerozpěwu wše se opakowat musilo, tak že teprwa o 11. hod. bylo konce. Wětšina pak spěchá domů, menší část po upachtění duše chtíc opět okřát, zůstane sednauc si ke stolům. Wšak přeběda „ weliký hlad jest můj, wšak marné wolání! “ Nepomůže cinkání ani wolání, mohl se každý za šťastného pokládat, když objednaw sobě jídlo neb nápoj o 11. hod., již o 12. něco dostal; wšak jen někteří wywoleni se toho dočkali, wětšina se s hladem domů ubírala. 27. t. m. má být opět beseda, respektive „ roční koncert; “ pronáším we jménu mnohých přání, aby nějaké pořádnější a prostrannější místo k tomu cíli wyhledati ráčil slawný wýbor: nejspíše snad Sperlůw sál, jen ne „ u Hrušky, “ sice přijdem z bláta do lauže, an sál u Hrušky též malý, nadto ještě tmawý a prasprostý jest, i poslaužení jest horší nežli u Kytky, čemu wšemu by se u Šperla nejlépe wyhowělo. — — ( Pokračowání. ) | 30 |
10. prosinec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Česká průmyslová škola]., Autor: Havlíček, Karel
Domácí záležitosti. Škola wzorní průmyslowá w Praze. ( Dokončení. ) Podáme zde w krátkosti náwrh, který wýbor pro průmyslowé wzdělání w schůzkách swých dne 24., 25. Čerwence, pak 14. Srpna 1846 pro budaucí školu učinil. Žáci se mají přijímati bez ohledu na stáří a na staw, nemá být škola, jak general. direkce nawrhowala, jen pro nižší průmyslníky, nýbrž pro české průmyslníky. Žáci rozděleni buďtež na řádné a mimořádné. Hlawní ohled budiž brán na žáky řádné, kteří si nawštěwowání školy na ten čas, co swé jediné zaměstnání ustanowili, a wšak budiž wše tak spořádáno, aby i mimořádní žákowé, totiž učedníci atd., kteří jen některé předměty slyší, a jen několik hodin týdně škole obětowati mohau, co možná nejwětšího poučení a zisku ze školy té nabyli. Za řádného žáka může být přijat každý, kdo trivialku zkončil. Předměty ustanoweny byly napřed jen: počtářstwí, geometrie, mechanika, fisika, přírodopis, owšem wšechno populárně a dle potřeby pro budaucího průmyslníka. Wýbor pro průmyslné wzdělání přidal wšak ještě: náboženstwí, českau a německau řeč ( gramatiku ) a nauku o písemnostech, jakožto předměty pro každého řádného průmyslníka newyhnutelně potřebné Diwíme se welice, že o zeměpisu pražádné zmínky se nestalo, snad nechtěl wýbor příliš mnoho najednau žádati: neboť jinak jest patrno, že zeměpis pro průmyslníka snad wíce potřebný jest, než cokoli jiného. Ani dějepis by zcela opominut býti neměl. Red., a také kromě toho zákony zemskými, jako §. 311 politic. zřízení škol ( 8 wydání ), pak patentem 19. Září 1786 ( o cwičení náboženském ), dworním dekretem od 16. Máje 1807 čísl. 9634, dekrety dworní komise nad studiemi 2. Srpna 1823 č. 4951 a 27. Března 1834 č. 19269 wýslowně uznané. - Jen takto zřízená škola může wynahraditi předepsané zákonem opakující hodiny a náboženské cwičení, od kterých by jinák žákowé školy oswobozeni býti nemohli. Z toho ze wšeho patrně widíme, že wlastně wýbor pro průmyslowé wzdělání mnohem conservatiwněji we swém náwrhu se zachowal, než generální direkce, která chtěla školu zcela nebýwalau, a beze wšeho spojení s dosawadními poměry našími zaraziti; a proto má škola od wýboru nawržená a nyní od Jednoty přijatá mnohem wíce naděje na potwrzení wysoké wlády, tím wíce, že má býti úplně jako ostatní školy, podrobena dohlídce předepsané. Toto wyšší powolení a potwrzení budeme tedy nyní očekáwati, ostatně již nic nechybí, aby škola oprawdu 398 do žiwota wstaupila. Důchody posud již ujištěné postačí aspoň z nauze, jelikož se budaucí učitelowé dílem s malým platem spokojí, dílem z darma jen z horliwosti pro národní české wzdělání úřad swůj zastáwati budau. Každý nahlíží, že 2500 zl. stř. ročně jistě by jinak nepostačilo na udržení dobré průmyslowé školy, neboť by i pauhý nájem školních sálů atd. snadně 500 zl. stř. pohltil, pak kdyby se 4 učitelům ( kterých by jistě zapotřebí bylo ) jen po 600 zl. stř. platilo, bylo by opět 2400 zl., k tomu ještě jiné menší potřeby, posluha atd., snadně by tedy škola dosti skrowně zawedená asi ke 3500 zl. stř. ročně státi mohla. A wšak nepochybujeme nikterak, že se tolik, ba i mnohem wíce sejde, tak že se zcela důkladně zaříditi a snad ještě trwání její kapitálem pojistiti bude moci. Což jest takowé podniknutí na celý český národ? Dejme tomu, že by každý z českých obywatelů králowstwí našeho jen groš w. č. obětowal, bylo by již asi 3,000.000 grošů, t. j. 150.000 zl. w. č., tak že by jen z auroků bylo wěčné trwání školy s 3000 zl. stř. ročních důchodů pojištěno. A w tomto ohledu můžeme důwěřowati w dobré náhledy a w pewné přeswědčení našinců. Nejedná se tu jenom o tu školu, ale jedná se o weliký princip, o prwní krok k wyššímu wychowání w jazyku českém, a podaříli se tento prwní nejtěžší krok, již snadně pak a rychle budau se ostatní konati. Ačkoli těžko jest, zde pro každého pochopitelně wyložiti, proč a jak welice práwě na této škole záleží, nepochybujeme přec nikterak, že se w každé krajině najde aspoň několik mužů prohlížejících dobře celau osnowu našeho nynějšího národního postawení. Na takowé muže se hlawně strany podpory budaucí školy spoléháme. Nesnadno jest hned každému znamenitější oběť peněžitau přinésti, ale když se horliwostí jednotliwých oswícenců co možná nejrozsáhlejší sbírky učiní, může se tolikéž docíliti. A nějakau nepatrnau maličkostí milerád každý přispěje, jedná se tedy pauze o to, aby si wšude někdo práci wzal, ostatní powzbuditi a sbírati. Nemyslíme, že by kterékoli z našich měst po zadu zůstalo, a dokonce ničím nedokázalo smýšlení swé wlastenecké a oswěty milowné; naopak doufáme, že budeme w těchto listech z každého města znamenitý příspěwek moci ohlásiti. Kdyby jen každý cech w Čechách z pokladnice swé ( která často dost marné wýlohy míwá ) částku obětowal, jaká by tu již byla suma! Sebrané příspěwky mohau se na jisté místo zatím uložiti, až škola od wlády potwrzena bude, a pak teprw do Prahy zaslati. Na každý pád ale žádáme, by nám hned do těchto Nowin odewšad oznámeno bylo, jak mnoho sebráno jest, poněwadž od nynějška stále další sbírky a příspěwky oznamowati budeme. Kdo by wšak příspěwky hned zaslati chtěl, může buď zrowna k průmyslowé Jednotě ( a wšak s wýslowným doložením, že jsau jen na školu českau tak zřízenau, jak wýbor pro průmyslowé wzdělání nawrhuje, aneb k Redakcí těchto Nowin, aneb k p. Prawoslawu Trojanowi, c. k. úředníku u fiscalu, zaslati. Powažte, pánowé! že to nebude škola jen pro Pražany, nýbrž pro celé Čechy, wzorní škola, dle které se budaucně jiné zakládati, a ze které učitelé na budaucích mnohých průmyslowých školách wycházeti budau, jejichžto powolání bude wzdělati národ náš, aby mu cizinci we wlastní zemi wšechny žiwnosti již déle nezkracowali. | 31 |
29. leden 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Dopisovatel., Titulek: [Z Moravy.], Autor: Havlíček, Karel
Z Moravy. Z dopisů soukromných dowídáme se, že na Morawě pilně jednají o zaražení zábawného časopisu českého, buďto w Brně nebo w Olomúci. Konečně jednou! Mimo wšeobecná potěšení, kteréž zpráwa tato zde spůsobila, máme také my ještě swé zwláštní potěšeníčko, že dostaneme kollegu, od něhož jistě wíce zpráw o wšelikém žiwotě na Morawě budeme dostáwati, než od pánů spisowatelů, jež sme za častější a ouplnější dopisy snažně žádali. Nicméně wytýká se nám ještě, že si Morawy newšímáme! Naše redakce objednala si za tou příčinou z brusu nowé boty sedmimílowé, a jak mile je obdrží, bude každý týden w touristské procházce milou Morawu i se Slezkem obcházeti; dokud ale zázračných těchto bot nedostaneme, žádáme opět a opět, aby sobě skoupozwucí přátelé naší té práce neztěžowali, nám čas po čase nějaké zpráwy poslati o tom, co pohýbá srdce i rozumy jejich. — Píše se nám také dále, že je wšeliká naděje, že bratří naší powolení k wydáwání časopisu dostanou. A kdož by o tom pochybowal! Newíme wěru, proč by jim milostiwá a moudrá wláda naše powolení odepříti měla, pro zemi, kteráž má bez mála dwa miliony obywatelů českoslowanských, aspoň jeden časopis založiti? Ještě prý je rozchází, kdo by se w redakcí uwázati měl. Jakýsi šelma prý litowal, že je Fabius Cunctator již nebožtíkem, ten že by se byl zajisté již dáwno do toho dal. A což by ouřadu tomu po wší zemi wážený a k tomu takořka powolaný p. prof. Šembera; u wěcech redaktorských nemálo zkušeny p. Ohéral; p. Mikšíček, kterýž spisy swými doswědčil, že dostatečně pérem wládnouti umí, anebo i některý jiný nedostál? Wímeť zajisté, že takowý časopis s počátku některé ěkteré nedostatky míti bude, jak w obsahu tak i w řeči. — Kdož by pro nějakou chybičku, které se wyhnouti začátečníku ani nelze, celou wěc odstrkowal! Nebuď to nikomu na příkoř powědíno, ale jesti to wěc nechybna, že zde nebylo tolik mužů učených schopných, a tak obratně pérem wládnoucích, jako jich nyní na Morawě nalezneme, když Kramerius swé Wečerní Wyražení Wyžení a jiní jiné časopisy wydáwati počali. A přece to byli šťastní počátkowé české žurnalistiky A Sychra wydáwal jednou časopis sám a sám, aniž při tom farní swůj ouřad zanedbáwal. Jeli strach o rukopisy, snad by se aspoň překladů a překladatelů nedostáwalo. A umíli redaktor z cizích literatur aspoň dobře wybírati a ustanowowati, co by se pro obecenstwo jeho hodilo, může mu tím wíce prospěti, než podáwáním nedospělých originalů. A některé články wedoucí o záležitostech národních — a nebo aspoň zpráwy lokální o probuzowání se národnosti, oswěty a o wšem tom, co w srdci nosíme, se jistě naleznou, byť by i špatným prawopisem psané. Pan bůh patří wíce k srdci, než na prawopis. Wšechnu úctu gramatice, ale žiwot platí wíc než gramatika! | 32 |
25. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [Protifrankfurtské projevy], Autor: Havlíček, Karel
[ Protifrankfurtské projevy ] [ tři hvězdičky]W pondělí s wečerem wyskytly se a zmizely jako zlý duchowé na rozích plátky o wolení do Frankfurtu. Radda městská ohradila se proti wšem z toho plynaucím wýlohám a nepřijala na se komissařstwí při wolbách. Se saumrakem nastalo w Praze hospodářstwí á la Faust. Po ulicích mihly se časem letawé sbory a zazněla národní píseň „ o tom parlamentě “, a newyzpytatelné byly kroky jejich. Hauf takowých zpěwáků táhl k domu gener. komanda, kde by se snad zpěwákům rádo bylo šeredně odzpíwalo. Mlčme o tom, ale pamatujme si to! ‒ Ale ten wečír musel si lidský duch odlehčit, musela se serenáda státi, a stala se u domu purk. Pštrosa, a to wšechno z ryzí důwěry. Kam jste se děly časy, když se našemu Strobachowi s hudbau, s pochodněmi a s Iáskau činilo zastaweníčko!! ‒ Ráno w auterý ohledáwali studenti wšechna místa, určena k wolbám woličů do Frankfurtu. Wšude stála garda, snad proto, aby nepustila žádného k wolení!? Odpowěď pres. hr. Thuna, již dal X. sekcí Nár. Wýb. w záležitosti wolení Fr., rozhořčila na nejwyšší stupeň mysle Pražských swobodomyslných. Důwěra k němu klesla zcela. Každý mněl za to, že auterý bauřliwě skončí; mnozí hotowili se k wečeru k rozhodnému kroku. Co se dělo w N. Wýb., wiz napřed. ‒ Kocowiny u purkm. Pštrosa opakowaly se wečer důrazně. ‒ Tuto jako w předešlé noci táhly haufy po městě píseň, „ o frankfurtském parlamentě “ zpíwajíce. H. — — — — — — | 33 |
9. leden 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovná kronika., Titulek: [Který zajíc lépe chutná]., Autor: Havlíček, Karel
Žertowná kronika. Který zajíc lépe chutná? Jistá rodina si wychowala zajíce, a slyšewši, že zastřelený zajíc lépe chutná, než zabitý, wyšla s ním do pole, kde byl zajíc ku kůlu přiwázán a k zastřelení odsauzen. Střelec ale střelil do prowazu, jimž byl zajíc přiwázán a odsauzenec uprchl welmi rychle nedbaje na leknutí swých pěstaunů. W nemocnici Tauntonské se při zkaušení chloroformu udála podiwná příhoda. Když léčený byl opojen a nemocný aud již měl býti řezán, roztlaukla se láhew s chloroformem, a wšichni přítomní upadli w bezcitný spánek. | 34 |
4. březen 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti, Titulek: O památce založení wysokých škol Pražských., Autor: Havlíček, Karel
O památce založení wysokých škol Pražských. – Slawnost pětstiletá založení wysokých škol Pražských přiblíží se, aniž jsme posud na to pomyslili, kterak bychom důstojně co Čechowé takowau wzbožnau památku na welikého krále našeho Karla oslawili. Jelikož jisto jest, že se málo co důležitého lehce a rychle wywésti dá, zapotřebí bude, abychom již nyní napřed nějaké spůsoby tohoto oslawení wymýšleli, a brzy příprawy oprawdu započali. Nemyslíme zde snad nějaké slawnosti nynějšího moderního spůsobu, německé Zweckessen atd. atd., takowé by jistě i nehodné byly tak maudrého welikého wšeswětského ústawu, jaký byly tenkráte naše Pražské wysoké školy: snaha naše budiž oslawiti památku maudrého Karla krále w jeho zeměmilowném duchu, totiž aby zároweň pro nynějšek a budaucnost užitek z toho wyplynul. Wzpomeňme si na někdejší wzdělanost, mohútnost a sláwu země swé, a položme opět nějaké, ač snad slabé základy k jejich nawrácení-se k nám! Slawme zároweň znowu-narození národního wzdělání českého, ku kterému snad již do té doby ( 1848 ) založením průmyslowé školy sami nějaký základ položíme. Poněwadž jsau časopisy jako buditelé a upomínatelé národů: umínili jsme si i my již nyní často se o této 500 leté slawnosti zmiňowati, podáwajíce rozličné k tomu dobré náwrhy, které by nám laskawě sdělowány byly, uctiwě žádáme. Každý zajisté z jiného stanowiska hledí na naše potřeby, wšichni lidé wšechno wědí, a tak častým rozličných mužů o tom přemýšlením dobré náwrhy se wyskytnau, které opět od jiných dále wypředeny a zdokonaleny a pak uskutečněny býti mohau. Neobmezujeme se při tom pauze Prahau, wysoké školy založil karel pro celý národ, celý národ swětiž tedy památku tuto, w každém kautku milé wlasti naší naskytne se jistě mnoho příležitosti učiniti nějaké oprawy, zawésti nowé blahodějné ústawy, wšechno ke cti starých wysokých škol Pražských a zakladatele jejich otce Karla Welikého. | 35 |
15. září 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [článek o novém ustanovení ministerstva osvěty ohledně českých gymnázií], Autor: Havlíček, Karel
H. B. — Nowé ustanowení p. ministra oswěty strany čekanců professur gymnasialních podalo nám za těchto hořkých časů přece nějaké útěchy. Přede wším nabýwáme z něho patrné jistoty, že wláda hodlá pro budaucnost zákon rownopráwnosti we skutek uwésti zřízením docela českých gymnasií pro českau mládež, poněwadž se w tomto ustanowení určitě mluwí o rozličných wyučowacích jazykách. Ačkoli co se uskutečnění národní rownopráwnosti, poučení trpkými zkušenostmi, nyní již na tom stupni jsme, že jako Tomáš neuwěříme, pokud newložíme ruky: přece po takowých zřejmých ustaweních nelze již o tom pochybowati, že p. ministr oprawdu myslí na oprawu škol w národním smyslu. Wšechno pak owšem záwiseti bude od toho, jak mnoho a kde česká gymnasia zřízena budau w Čechách i na Morawě a jak brzy se to stane. Také we wěci samé wzbudilo w nás toto ustanowení p. ministra přeswědčení, že hodlá dokonalé professory na gymnasia dosazowati, a nikdo nebude w tomto ohledu nespokojen s nowým ustanowením. Jenom to pochopiti nemůžeme, kterak p. ministr při takowém úmyslu swém může chtít dosawadní klášterní gymnasia zachowati! Skoro dwě třetiny ( ne-li wíce ) wšech gymnasií rakauských jsau w rukau řeholníků, a p. ministrowi oswěty bude tak dobře jako nám známý staw takowých gymnasií, nebo wlastně professorů. Což tu pomůže tak přísné a rozumné ustanowení p. ministra strany budaucích kandidátů, když řehole jsauc obmezena na swé audy obsazowati bude gymnasia jako posud, spoléhajíc se wíce na zázračné působení sw. Ducha, než na učenost a schopnost swých spoluaudů? A jakým spůsobem hodlá p. ministr přinutiti řeholi k tomu, aby si opatřila spoluaudy schopné k těm gymnasialním professůrám, které klášter obsazowati má? Tuť newidíme žádných dobrých konců: a chowáme to přeswědčení, že jediná praktická a důležitá reforma gymnasií jest ta, aby se řeholím ( co takowým ) exclusivní obsazowání jistých gymnasií docela odňalo. Ti audowé klášterních řeholí, kteří zwláštního pudu a opatření dokonalými schopnostmi k professuře se obrátiti chtějí, nechť opustiwše klášter zaujmau místa weřejných professorů. Wždyť beztoho tam, kde řehole drží gymnasium, professoři od konání řeholních služeb Božích ( hor, zpěwů atd. ) oswobozeni jsau a také klausuru nedrží: tedy wlastně newedau mnišský žiwot a tedy nejsau w klášteře. We wěci samé se tedy nic nezmění, když kdekoli jinde na professuru dosazeni budau. | 36 |
13. prosinec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: Slovenské národní noviny., Autor: Havlíček, Karel
Domácí záležitosti. - S nesmírným podiwením, ba raději s překwapením radostným čtli jsme 142té číslo Slowenských národních nowin od 8. Prosince. Již ke spráwě o druhé slowanské besedě we Wídni, we které se zmínka děje, že z 24 wýborů byli dwa Slowáci, dodáwá redakce: „ Tak, tak, drahí braťja! Stojme a pracujme jedňi s druhimí! Ňikdi sme mi ňechceli trhaňja, a preto aňi vi ňeodtrhajťe sa od nás, ale majťe sa k nám s tou mislou s akou mi k vám, a isťe buďeme sa vždi jedňi k druhím vjac a vjac zbližovať “. Ku konci wšak w ohlášení předplacení na budaucí rok wyjádřila se redakce takto: To jest, že se od nowého roku do Orla budau přijímat básně i česky psané, a že prawopis dosawadní změněn a k českému přiblížen bude. Z toho widíme potěšitelný pro nás pro wšechny pokrok a bohdá! prwní krok k budaucímu brzkému smíření Nowo-Slowáků s námi Staro-Slowáky; aspoň tolik již patrně wyswítá, že se p. Štúr, redaktor Nowin a Orla, od nás ostatních dokonce oddělit a Slowáky za zwláštní národ wydáwat nemíní, z čeho jsme jej až posud tedy křiwě winili. Milí bratří Slowáci! což newidíte, že my wšichni ( t. j. Slowáci, Morawané a Čechowé ) dohromady spojení sotwa se těžkostem skličujícím národ náš ubrániti můžeme: což pak dowedeme rozděleni na dwě polowice? | 37 |
6. listopad 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Čechy, Titulek: [reakce na starší článek – popření zprávy o vzniku časopisu], Autor: Havlíček, Karel
– Následující oprawu zaslal nám p. Benoni z Chrudími: W čísle 252 N. N. uwádí se zpráwa z Chrudímě, dle které by zde letošního roku pod mým a pana Paulusa wedením časopis wycházeti měl. Lituji, že nemohu zpráwu tuto, ani co se mého při tom aučastenstwí týče, aniž wůbec, žeby zde pro ten čas jaký časopis wycházeti měl, potwrditi. Jest sice prawda, že se na počátku letošního roku, a snad i něco dříwe, několik národowců zdejších zanášelo myšlénkau, wydáwati zde malý politický list w duchu smířliwém a poučujícím, jehož určení mělo býti, wnikati zwláště w ony třídy lidu, jemuž welké nowiny přístupny nejsau, se zajímawau lokální koloraturau. Brzy se nalezl nakladatel, wyjednáwalo se již strany tisku, když proměněné poměry tiskowé podniknutí toto nemožné učinily. Od té doby, pokud mně powědomo celá záležitost usnula. Pan dopisowatel, kterýž nepochybně w dobrém aumyslu wíce nežli opozděnau zpráwau tauto ( w č. 252 N. N. ) jen powzbuditi chtěl, bude dobře wědět, že zákon k wydáwání pauhého politického týdenníka na wenkowě kauci 1500 zl. stř. požaduje, a že i k wedení nepolitického časopisu zapotřebí předewším času a stálého stanowiska, což ani mně ani panu Paulusowi, ačkoliw rádi dobré wěci poslaužíme, powolání nepřipauští. Jestli ostatně wydáwání politického listu we wýchodních Čechách jest wěc žádaucí a potřebná, to nejlépe čas, a snad již nejblíže příští, ukáže. I nelze pochybowati, že při zawedení nowého zřízení politických i saudních auřadů, při zawedení weřejného jednání a w žiwot uwedení obecního zřízení potřeba sama, wšeobecně cítěná, takowé, ať již dím, departementální listy k žiwotu prowolá. J. Benoni. | 38 |
27. září 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Pražský denník., Titulek: [Národnost naše nabývá důležitosti]., Autor: Havlíček, Karel
Pražský denník. – Ačkoli patrně národnost naše den ode dne wětší důležitosti nabýwá, přece se přiznati musíme, že wychowání zwláště měšťanských měťanských dětí ( o wyšších ani nemluwíc ) posud welmi nenárodní bylo a jest. Zwláště wychowání děwčat jest w ohledu tomto politowání hodno. Tu i onde se arci nějaký ohled na češtinu béře we wychowatelských ústawech, a wšak bohužel wíce z módy, wíce pro jméno, než z upřímného nahlížení potřebnosti. Pročež nám tím wítanější jest ústaw, w kterém se českým díwkám oprawdiwé české wychowání dáwá, w kterém není wzdělání dar cizozemský, jako wypůjčený a nalepený, nýbrž domácí, přirozený, a jako samorostlý. A takowý ústaw jest ústaw wzdělawací pro česká děwčata založený od slečny Rájské ( nyní paní Čelakowské ), a wedený teď od slečny Eleonory Jonákowé s pomocí několika hodných učitelů. W ústawu tomto kromě dobrého a rozumného náwodu a pečliwé dohlídky, nacházejí se i přiměřené sbírky rozličného druhu přirodnické, knihowna wybraná; francauskému jazyku se též wyučuje, a na zwláštní přání se i mimořádní předměty ochotně přednášejí. Na mrawné a společenské wzdělání děwčat se tam swědomitě hledí, tak že rodičowé strany dítek swých dobře upokojeni býti mohau. Také se tam s přiměřenými wýmínkami několik malých slečinek do bytu přijme, w kteréžto záležitosti se zasílají frankowané listy na Staré město č. 408 na uhelní trh, ke třem korunám. | 39 |
25. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [Glosa], Titulek: Klepy venkovské, Autor: Havlíček, Karel
Klepy wenkowské roznášejí se nejpodiwnější po celých Čechách. Tu toho z našinců již prý oběsili, tu prý zas na Marianských šancích stojí řada šibenic dobře opatřených atd. atd., že ani nechceme wšechno opakowati. — Newěřte ale takowým nesmyslnostem! Za našich časů nejde to s wěšením tak zhurta, a dříwe se musí aspoň několik archů papíru wypsat, než se pošle pro prowaz a pro kata. Buďte ubezpečeni, že se ani na jednom z našinců žádné takowé winy proti J. M. C. neshledá, za kterau by smrt neb podobný trest zasluhowal. Čekejte jen málo, a uwidíte, jak slawně prawda na swětlo wyjde a jak zahanbeni budau naši zlehčowatelé! Uwidíme, jak mnoho z toho welikého spiknutí zůstane, až bude ona komisse na Malé straně nějaký čas wyšetřowat. My za takowé wyšetřowání jen powděčni býti musíme, sice by wšechna ta bídná špína, kterau protiwníci naši na nás naházeli, zůstala aspoň w powěsti lidské na nás lepěti; takto ale auředně, práwně wyšetřeno bude, že oni byli — utrhačowé. Co se slowanského sjezdu týče, nelenowali owšem wšichni ti, kterým sůl w očích byl, celé ty truchliwé události jemu připisowati, a práwě tyto dni slyšeli jsme z úst auředníka guberniálního N., že prý ten sjezd wždy po 9. hodině w noci w Museum o spiknutí rokowalo! — Dobře, dobře, wšak se to wyšetří, a potom uwidíme, rozehnati tak jen beze wšeho wyšetření wšechny naše hosti. Bohužel, že se již nedá naprawiti tak hned, co tím pokaženo jest. Ostatně ale newěřte také tomu, že snad Praha tak roztlučena jest, jak mnozí wyprawují. Z daleka wypadá wšechno hůř než z blízka. | 40 |
11. prosinec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [zpráva o fungování novin v nadcházejícím roce 1850], Autor: Havlíček, Karel
S tímto měsícem končí se druhý roční běh Národních Nowin. Oznamujeme tedy wáženému obecenstwu, že naše nowiny budau w tom samém spůsobu jako posud, též i w roce 1850 wycházeti. Co se směru našeho týče myslím, že již po kolik let a w rozmanitých zlých i dobrých okolnostech wážené obecenstwo příležitost mělo zásady poznati, dle kterých se redaktor říditi snaží, a od kterých také ze swé wůle nikdy neupustí. Že nynější swobodu tisku welice obmezující okolnosti nám nedowolují, w každém ohledu swoje prawé smýšlení bez obalu pronášeti: jest bez toho obecenstwu známo, a doufáme, že si na takowé naše postawení každý wzpomene, komu by se snad naše horliwost časem zdála ochabowati. – Ostatně hodláme ještě w brzce o celém stawu našeho podniknutí wůbec něco obšírněji obecenstwo uwědomiti. Cena předplatní jest jako posud: pro Prahu čtwrtletně 2 zl. 30 kr. stř., měsíčně..... 55 kr. stř. se zásilkau po poště čtwrtletně 3 zl. stř. „ „ „ „ „ „ půlletně 6 zl. stř. Měsíční předplacení se zásilkau po poště se nyní jakožto s počátkem nowého čtwrtletí přijímati nemohau. Žádáme k wůli pořádku w expedici o brské zasílání předplacení, poněwadž w posledních dnech pro krátkost času není pak možná wšem požadawkům zadost učiniti. | 41 |
4. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [otisk zprávy], Autor: Havlíček, Karel
– „ Prager Zeitung “ prawí w dopisu z Kroměříže od 31. pros., že w Kroměříži wůbec se mluwí, že w 6 nedělích kníže Windischgrätz dobytí Uher a poslancowé říšští w tentýž čas poradu o základních práwech ku konci přiwedau, načež by dne 15. února odložení sněmu se wyřklo, wywolená z prostředka poslanců radda s ministerstwem do Wídně se odebrala, a dne 15. března sešel by se pak říšský sněm sestawený ze zastupitelů wšech národů sjednoceného nowého Rakauska k dálším sezením a poradám. – Dále podáwá statistiku sněmu: Mezi 357 poslanci je 49 státních, 27 komunálních a 12 saukromých auředníků; 10 katolických, 8 řeckých, 1 ewangelický, 1 židowský duchowní; 24 doktorů práw, 27 advokátů, 7 doktorandů, 15 doktorů léčitelstwí, 1 doktor filosofie, 24 audů ze stawu fabrikantů a obchodníků, 34 statkářů, 77 hospodářů, mezi nimi 46 sedláků; 4 wojáci, 15 professorů, 14 kapitálistů, 7 spisowatelů a redaktorů. | 42 |
26. říjen 1848, Zdroj: Národní nowiny, Část: X, Titulek: Oswědčení, Autor: Hawlíček, Karel
Oswědčení Přiznáwajíce se k zásadě, jednati naproti těm, jejichž důwěra nás powolala, wždy s netajenau přímostí, tím wíce se cítíme ponuhnuty, abychom položili z každého swého kroku nepochybný aučet, čím hojněji w nynějším čase nedůwěry a nedorozumění se rozeséwá osočowání a podezření. Z oswědčení, kteréž jsme dne 12. října wydali, nahlédne každý, ač není-li předpojat strannictwím a slepým předsudkem, že osobní nebezpečí, jakkoli welké pro nenepatrný počet z nás bylo, nebylo přec ani samojedinau, tím méně dostačující příčinau, pro kterau jsme na okamžik místa swá w říšské sněmowně opustiti se widěli pohnuty. Byloť to spíše přeswědčení, že při okolnostech, které na místo prawidelného a zákonního běhu wěcí uwedly mimořádný staw bezzákonnosti a násilí, staw nebezpečenstwí a zmatku wšech společenských a státních poměrů, sněmu nemůže zůstati nikterak ona swoboda u wyslowowání swého mínění, wolnost w poradách a neodwislost w uzawírání, která se za prwní a neodstupnau wýmínku wšeho rokowání zástupců swobodných národů stawí. Od přeswědčení toho jsme po tu chwíli nebyli odwráceni: ba toto naše přeswědčení osprawedlnil patrněji celý běh jednání sněmowního po našim odchodu ze sněmowny. Od onoho 6. října, kde hlawně ručnic s gallerií na sedadla sněmowníků shlídaly, od onoho 6. října, kde sněmowníci zastrašeni tehdejšími terroristickými wplywy, tlačeni byli k žádosti o bezwýminnau amnestii, w okamžení, w kterém nelidský wztek lidu wším možným způsobem se rauhal zohawené mrtwole hrozně zawražděného starce, od onoho 6. října, kde wnucené penězi Košutowými zaslepenému lidu Wídeňskému nešťastné wzbauření jako slawné wítězstwí swobodu lidu bylo slaweno, — od onoho 6. října nemohli pozůstalí we Wídni poslancowé učiniti žádného uzawření, které by nebylo býwalo po chuti ozbrojenému proletářstwu, welkým wůdcům obecného mínění za těchto dní, nebo spolkům wlastně a w skutku panstwí wedaucím. Tak řečený říšský sněm, hnutí zdánliwě pod swau mocí držící, byl w prawdě stržen wšeobecným praudem, usnešení jeho byly wynuceny diktátorským rozpoložením myslí anarchických haufů, nad hlawami audů jeho wisel Demoklesůw meč okamžiku. Awšak netoliko stranu nedostatků formální základní wýmínky wšeho rokowání, nýbrž i co se pole jeho činnosti dotýká, musil pozůstalý we Wídni úlomek říšského sněmu — neboť jinak nám nelze wazwati shromáždění, z něhož náwal okolností docelující část audů wypudil — přijíti do nenáležitého postawení. Nechceme nikterak upírati uznalost swau wytrwalé obětiwosti, s kterau pozůstalí we Wídni sněmowníci, uprostřed hrůz newázaného wzteku luzy, denně ba každau hodinu w nebezpečenstwí osobní swé jistoty jsauce, wší horliwostí a wšemi sílami o to usilowali, aby horší neštěstí odwrátili, aby přemnohé w nebezpečenstwí wydané interessy hájili a prowalujícímu-se bezwládí podlé sil swých odolali. Ale jakžkoliwěk těchto zásluh nepopíráme, tak nemůžeme nikdy připustiti, žeby příslušelo w obor činnosti ústawního říšského sněmu, aby některau část wykonací moci sobě osobowal, do administratiwních nařízení se míchal, auřad bezpečnosti a wojenskau raddu pro jednotliwé město, byť to i hlawní město říše bylo, dělal. Meze mocí w ústawním státu nejsau nic libowolně wymyšleného a uměle sestaweného, ale hluboce a podstatně založeny jsau w powaze wěci samé. Ostříhati neodstupně tyto meze, ostře děliti a přísně zachowáwati, co panowníkowi a jeho odpowědným ministrům a co zákonodárnímu sboru poslanců přínáleží — jest počátek a konec wšeho konstitučního žiwota. Jak mile se meze tyto posunau, již stojíme na dráze, na jejímžto konci bezwládí a bezzákonnost se stawí. Jakož tedy zákonodární usnešení, které pozůstalí we Wídni audowé učinili, z dwojí příčiny neuznáwáme: předně, poněwadž událostmi dne 6. a 7. října docelující části audů říšského sněmu odňata byla možnost, zůstati déle we Wídni a aučastnu býti při uzawírání, pak poněwadž při soptícím počínání ozbrojených haufů u wnitř a při hrozebném postawení wojenských sil z wenčí staw swobody a wolnosti od cizího wplywu upírati musíme: tak se stranu ostatní mnohem rozsáhlejší činnosti dotčených audů sněmowních pohnuty widíme k oswědčení, že jí můžeme sice připustiti platnost jakožto činnosti nějakého wýboru bezpečnosti a wojenské raddy pro město Wídeň, nikdy wšak jakožto činnosti ústawodárného sněmu říšského národů rakouských. Rádi připouštíme, že naši we Wídni pozůstalí saudruhowé jakožto horliwí muži, kteříž šířícímu se bezwládí uzdu položiti se snaží, zasluhují uznalost za swau poctiwau úsilownost a mužnau wytrwalost; ale neméně tajíme, že jakožto národní zástupcowé powoláni, aby rakauské říši dali ústawu, nejen postawení swému zle porozuměli, nýbrž i swau powinnost zanedbali, prodléwajíce déle we městě, pod jehožto terroristickými wliwy lehce by mohli přiwedeni býti k uzawřením, kteréž by na ujmu jejichž interessy zastupují. Nemohlo nás zůstati tajno, že tímto w městě w bezwládi skleslém zůstáwáním spojeno ještě jedno daleko wětší nebezpečenstwí, než zwrtnutí se ze swého stanowiska a přesahowaní do oboru nenáležejícího k činnosti říšského sněmu. Uzawření, aby sněm zůstal w permanenci dne 6. října učiněné, musilo pozůstalý we Wídni úlomek sněmu postawiti zdánliwě w čelo pohybowání, w skutku ale snížiti za nástroj jeho. Tuť nemohlo jinak se státi, než že tak řečený říšský sněm byl dohnán ku krokům, které s wlastní wykonáwácí mocí, s odpowědným, po boku panowníkowu stojícím ministerstwem zřejmě w odpor přijíti musily. Nebo když audowé sněmowní we Wídni zapowědí dowoz wojska po železnici, a komandující generál od odpowědného ministerstwa splnomocněný jej prowede: pak musí být na jedné straně práwo, na druhé nepráwí. Wedeni tímto rozjímáním, z nejhlubšího přeswědčení wzatým, usnesli jsme se hned, jak se nás dostatečný počet w Praze sešel, na tom, že pewně a odhodlaně, nedáwajíce se mýlit žádným křiwým wykládáním, na té cestě pokračowat chceme, na kterau nás naše swědomí, naše powinnost jakožto zástupců národních, naše péče o dobro wlasti wstaupiti kázala. Tři kroky drželi jsme předewším za potřebné: Prwní naproti našim spoluobčanům, jejichžto důwěra nás powolala, naproti pozůstalému we Wídni úlomku říšského sněmu, naproti národům rakauským, jejichžto blaho a prospěchy opatrowati máme: učinili jsme jej oswědčením našim od 12. října. Druhý naproti odešlým z Wídně spoluposlancům, kteříž se na jednom místě shromážditi měli, aby se radili o prostředcích, jimiž by říšskému sněmu přerušená swoboda w poradách pojištěna a nepřetržené pokráčowání w ústawním díle možné učiněno bylo; tento krok stal se položenau od nás na 20. října schůzkau do Brna, kterau z rozličných stran nepráwě co nějaký pokautní parlament w podezření uwáděti chtěli. Třetí naproti ústawnímu trůnu, a ten se stal wysláním obau poslanců Braunera a Helferta do Holomauce. Námť se jednalo o to, aby osoby kolem císaře jsaucí, u něhož se na cestě z Wídně do Holomauce žádný odpowědný ministr nenacházel, neradily ku krokům, které by, jakkoli beze wšeho zlého úmyslu, přece ráz nekonstitučního jednání na sobě nesly. Nám šlo o to, aby přísné prostředky, k nimž se za příčinau revolučního stawu hlawního města říše sáhnauti musilo, nebyly nad potřebu užíwány a w špatně rozuměném interessu, pořádku a zákonnitosti potahowány na země, jejichžto zákonnité chowání ani příčiny ani příležitosti k mimořádným krokům nezawdalo. Nám šlo o to, aby konstituční trůn nezplácel weškerému říšskému sněmu winu, kterau jedna část sněmu, wywrtnuwší se ze swého stanowiska, jakožto ústawního shromáždění, na sebe uwalila, aby celistwost a trwání nerozpustitelného ústawního říšského sněmu bylo opatřeno, aby konečně bez prodlení prostředky a způsoby byly wyhledány, jak by říšský sněm bez překážek mohl přistaupiti k dalším swým pracím. Odhodlanému wystaupení obau našich wyslanců s rázným přispěním několika jiných w Holomauci přítomných audů říšského sněmu jsme za to powinni, že obáwání tato auplně se wywrátily. Jeho Milost přiwítaw milostiwě oba naše wyslance, ráčil jim uděliti odpowěď, která nás o dobrotiwých úmyslech našeho císaře a krále, beztoho nikdy w pochybnost neuwozených, opětně upokojila. — W nejblíže příštích dnech na to wydán jest pod spolupodpisem nacházejícího se nyní u osoby císařowy ministra Wessenberga manifest od 19. t. m., jehožto obsah každého, komu na swobodě, pořádku a zákonnitosti poctiwě a upřímně záleží, auplně upokojiti, a proklatá úsilí neswědomitých štwalů, kteří by rádi nynější nepřátelské postawení swedeného lidu s jedné a wojenských bojowných sil s druhé strany wylíčíli jakožto boj w nebezpečenstwí uwedené swobody proti hrozící jí reakci, auplně zmařiti musí. Čeho nyní zapotřebí, je rychlé swolání rozptýlených audů říšského sněmu na místo, které by auplné rukojemstwí jistoty a swobody pdáwalo. Netajíme se přeswědčením swým, že Wídeň pro nejbliže přiští čas není příhodným místem, aby tam zástupcowé národů rakauských swobodně sněmowati mohli. Ústawní říšský sněm šel swým prawidelným chodem, konstituční od wětšiny sněmu podporowaná wláda pokračowala na zákonní dráze. Tu zdwihlo se obywatelstwo Wídeňské proti wládě od wětšiny sněmu podporowané, ba proti některým poslancům, docelující to části říšského sněmu. Zdaření wtisklo Wídeňskému říjnowému powstání w očích půwodců a pomahačů jeho jméno „ slawného “. Ministerstwo bylo swrženo, aud jeho od anarchistů, Košutowců a luzy nenáwiděný wisel na kandelábře, znatný počet říšských sněmowníků byl rozprášen: wětšina Wídeňského uličního lidu, stojící za menšinou říšského sněmu, wysmíwala se a přemohla wětšinu říšského sněmu, za kterouž stál celý národ rakauský. Při takowémto stawu wěcí je aučet jasný a jednoduchý. Nesrownáwá-li se ústawní říšský sněm a ústawní wláda w pořádném swém chodu s panujícím lidem Wídeňským: pak se musí jedno nebo druhé změniti, buďto říšský sněm a wláda, nebo panující lid Wídeňský. Poněwadž se říšský sněm, na nejširším základu swobodného wolení wšeho lidu swolaný, a podporowaná od wětšiny jeho wláda změniti nemůže, panující lid Wídeňský jedním rázem se nezmění: tuť nic jiného nezbýwá, než aby se sídlo říšského sněmu přeložilo na jiné, lepší garantie swobodného rokowání podáwající místo, pokud se powaha panujícího we Wídni lidu nezmění způsobem důwěry hodným, pokud se anarchickým počínáním nepřející, cizím podšeptům a drážděním nepřístupná jeho část newzmůže a nesesílí. | 43 |
20. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [dopis o brněnském šosáctví], Autor: S. L.; Havlíček, Karel (přetisk s komentářem)
Z Brna dostali jsme dobrotau přítele saukromý dopis, jenž nám wěrně líčí, jak si tam šosáctwí proti národnosti domácí morawské počíná. Přede wším musíme na to pozornost obrátiti, že wlastně na Morawě městský staw ( neboť králowská města německá jsau skoro wšechna ) a jmenowitě Brno a Holomauc proti swobodě wšeobecné nejsilněji se stawí, hájíc středowěká swá šosácká priwilegia. Tak ku příkladu w Brně nejwětší zuřiwost powstala proti p. prelatowi Augustiniánskému, poněwadž se ujal stawu selského na sněmě. Zníť pak list ten takto: Drahý příteli! Psals, bych mnoho, mnoho psal, a já mám dost co powídat, neb se zde hodné kausky děly. Posledního předešlého měsíce byl zde stawowský sněm a p. prelát od Augustiánů měl jako obyčejně trošku ostře nabraušeno. Nyní to ale nejde. Měšťané rozhněwawše se na něho, chystali se na něj, by mu hodnau hanu ztropili. I najali jakýchsi ludráků, zaopatřili je píšťalkami, aby ho wypískali a, dá-li se dělat, i okna rozbili. Bylo to po celém městě rozhlášeno a množstwí lidu shromážďowalo se na klášterním pláce. Jak mile se setmělo, počalo se hwízdat až hanba. Dobře bylo, že ta luza myslila, že není p. prelát doma, ale on byl doma a slyšel wšecko. Na tom ale nebylo dost. Wypískawši se wyrážela se luza wyrážením oken. Když pak se we swětnici shaslo, tu začalo tlučení ještě hůře, málo které okno zůstalo celé a hrozili weřejně, že si na druhý den přijdau pro peníze a že zapálejí klášter. W sobotu na to byl w klášteře weliký zmatek, každý se stěhowal, nikdo tam nechtěl zůstat. Prelát odjel, dříwe ale poprosil gouverneura o stráž. I stáli tam studující a jiná národní stráž a bylo pro ně nawařeno masa hojnost a pošlo wšecko, asi 80 liber uzeného, 3 bochníky sýra, 60 bochníků chleba, též piwa a wína dost, co kdo chtěl. Toho stráž užíwala, jak se sluší a patří, až skoro přes míru. Klášter byl tedy hájen a luza ničeho tam nepořídiwší obrátila se na Popprowu fabriku, tam opět počala tlauci okna, tak že ani dole ani nahoře nic nezůstalo. 54 Když se u fabriky strhl powyk, přišla tam národní stráž a wojsko. Gouverneur Lažanský a komandující general byli též přítomni. Lažanský napomínal lid, aby se pokojně rozešel, sic že bude muset přísněji zakročit we jménu zákona a císaře pána. Luza se mu jen wysmála. Generál komandowal: man wird laden, a lid za ním říkal: man wird laden. Na to Lažanský nemeškal a kázal husarům, by do lidu s mečmi se drali. To byla woda na husarů mlejn. Sekali to, jak náleží! Mnoho jich bylo poraženo, i neostýchali se hlawy štípat, načež se luza rozprášila na wše strany. Druhého dne wyšel list, že každý obywatel starého Brna i w městě má být o 10. hodině doma a kdoby se po 10. hod. na ulici ukázal, že bude od stráže chopen a na radnici přiweden, newykáže-li se wyswědčením od domácího pána, že wýchod jeho byl potřebný. Tak jsme měli trochu pokoj, netrwal ale dlauho. Zdejší Češi pracowali o to, aby od nich šla deputace do Wídně, počaly se nosit rozličné barwy a na to se strhly hádky. Češi nosili čerwené a bílé, Němci ( wlastně zněmčilci ) čerwené, černé a žluté známky. Po Brně byly wystrčeny německé korúhwe a k tomu se rozhlašowalo, že přijde deputace z Prahy, chtěcí Brňany namluwit, aby se přiwtělili k Čechům. Češi na tom stáli, Němci proti tomu. W den, kdy měla česká deputace přijet ( 8/4 ), shromáždili se Lažanský a měšťané ( rozumí se Němci a odrodilci ) w nádraží s hroznau německau korauhwí, by Češi hned widěli, že nejsau zde nic platni. Myslili i na to, že jim ani slézt nedají a že hned budau muset zpátky. Usnesli se že je přiwítají pískáním a hulákáním, a jeden dal se slyšet, že jak někdo české slowo promluwí, že mu dá německau facku až se přewalí. Zatím ale nikdo nepřijel a Němci odtáhli s dlauhým nosem. Čech je zde naskrz nenáwiděn, ba ani bys newěřil. Klácel káral w Týdenníku ostře chowání gardy při tom shonu w klášteře, což jen prawda bylo, a fal také trochu konsistoř; hned na to přišel rozkaz od biskupa a měšťanů, by se Klácel na místě klidil, sic že se zase strhne bauře. Ohlásilo se mu to o 3. hodině. Ubohý Klácel se slzami swé wěci skládal a o 5. hodině na wečer odjel. Bude teď bezpochyby w Praze a pak pojede k Veitowi do Liběchowa. Jsme přeswědčeni, drazí bratří na Morawě, že wám přijdeme wděk, oznamujíce wám, že náš milý Klácel je zde w Praze wesel a zdráw mezi námi. Byl wywolen také do národního wýboru, z čehož widíte, že ho již sama wlast do služby národu wzala. Studující cwičí se we zbrani a zastáwají wšecky služby. Wojsko a policajti mají swátky. Twůj wěrný přítel S. L. | 44 |
30. duben 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: [Praktische Übungen]., Autor: Havlíček, Karel
Nowé knihy. 5. Praktische Uibungen der bömischen Sprache zum Selbstunterrichte. Von Joh. Nep. Sýkora. W Praze u J. H. Pospíšila, 8. 204 str. za 30 kr. stř. Jest to hojná sbírka příkladů s německým překladem pro Němce, kteří se tu hned praktickým prawidlům řeči naší naučiti mohou, jelikož tam wšechno dle jednotliwých prawidel mluwnice a prawopisu spořádáno jest. | 45 |
19 duben 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Moravy, Titulek: [otisk zprávy z Moravských novin], Autor: Havlíček, Karel
Z Brna 17. dubna. ( Mor. N. ) Při wčerejším transportu hulánů z Čech po železnici přihodilo se, že jeden wůz w tunelu pod Nowými Hrady vyskočil z háku, tak že když ředitel lokomotivu, nevěda, co se stalo, zastavil, při udeření vozů do sebe několik wozů se porauchalo, nikdo wšak k aurazu nepřišel, krom jediného lehce raněného hulána. Dnes ráno swržen jest s koně adjutant Jurkowič od pluku arciknížete Ludwíka, jeda s nowáčky na execírku, právě před kancelářem redakce těchto novin, a obraziv si těžce mozek o kámen, polomrtvý odnešen jest do nemocnice. Shromáždění jednoty Sv.-Cyrillské zejtra zdá se, že bude walné. Z Prahy dojel sem již redaktor Hawlíček a z Holomauce prof. Helzelet. I odjinud scházejí se již údowé. | 46 |
18. červen 1847, Zdroj: Česká Včela, Část: Žihadlo, Titulek: Obnovené vidění Jiříkovo, Autor: Havlíček, Karel
* — * Obnowené widění Jiříkowo. W posledním swazku swých listů píše Wídenský „ Hans Görgel ( Jiřík ) “ šwagru swému do Gumpoldskirchenu takto o češtině: Die G‘schicht kummt mir schon bald so vor, wie die Czechen in Prag. Da will jeder ein besserer Czech oder Cech sein und die thun sich untereinander schon selber anfeinden, daß sie statt dem neuen böhmischen „ Lichtputzscheer “ das alte bömische tratignok g’nummen hab’n, is sehr g’scheit, und wanns statt dem: „ Toje obras e satrazene heske “, auf deutsch: „ Dieß Bildniß ist bezaubernd schön “, eine andere Uebersetzung machen, so g’fallts mir a; wie man aber weg’n einer Sprach streiten kann, wo man nit einmal mehr weiß, wie die Alten gredt hab’n, dös is mir unbegreiflich. In Prag hab’n sie’s mir selber g’sagt, daß schon einer den Andern nit versteht. Jiříku mlč a jdi spat! Již ani we Wídni se takowé staré a podrážené wtipy na Čechy nelíbí. Jiříku! přijde čas a již nastáwá, kde takowí mizeráčtí darmotlachowé jako jsi ty Wydawatel a spisowatel tohoto časopisu německo-Wídenského jest prý sám rodilý Čech, bezpochyby ale jen Čech-Neplech. i u swých krajanů i u cizých w powržení klesnau: neboť až swět zmaudří, budau wšude nahlížeti, že ten, kdo pro kus chleba dělaje cizozemcům šaška sám ze swého národu si tropí hlaupé a potupné žerty, tak zas dowede jinde za kus jiného chleba tupiti onen národ, u kterého dříwe za bídného šaška slaužil. Jiříku! již nyní přestáwá to být čest newěděti co ty newíš: ale brzy to bude hanba. Widíš, tu jsme ti nastawili zrcadlo, podíwej se do něho a uzříš „ obraz zatraceně hezký. “ H. B. | 47 |
30. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [redakční sdělení], Autor: Havlíček, Karel
Píše se nám, že opět c. kr. pošty na wenkowě předplacení na naše Nowiny přijímati nechtějí, wymlauwajíce se, že se jen 14 dní před a 14 po čase předplacení přijímá. W takowých pádech rač každý zaslati franco 4 zl. 24 kr. stř. do nowinárny Národních Nowin w Praze 195 – I., a za 2 dni má po poště naše Nowiny a bude je dostáwati od té doby spráwně a každodenně po poště. Jestli si naše pošty zároweň při konstituci neuříznau swůj starý cop, uřízneme jim ho sami. | 48 |
11. duben 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti, Titulek: – Příspěwky na Pražskau wzorní průmyslovau školu., Autor: Karel, Havlíček
Wzdělanější wždy snadněji pocítí nedostatky dušewní, pročež se zdá že přednášky w historii a zeměpisu w Polně neminuly se s dobrým prospěchem, neboť zde widíme hezkau řadu žáků a žaček. O panowé! jen wěcné wzdělání! učte děti něčemu, a nahlížejte již, že čtení, psaní a počítání není nic. – Ostatně příspěwek z Polny oswědčuje dostatečně horliwost známau pánů Polenských, neboť na bídu letošní w této krajině jest tato suma dosti znamenitá. Red. | 49 |
2. červenec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [Zázrak na Pražském mostě], Autor: Havlíček, Karel
1. čerwence. Nejnowější „ zázrak “, o kterém celá Praha si wyprawuje, jest: že se sw. Jan Nepomucký, jenž stojí na Pražském mostě, obrátil přes noc k Malé straně. Můžeme si pomysliti, že si to lidé wšelijak wykládají. Jedni prawí, že se odwrací náš patron od Starého města, jiní zas, že se obrátil k Malé straně, prose o brzké zrušení stawu obležení. Newíme, který wýklad jest prawdiwý – my ale z úplně chladné mysle prawíme, že jest to trestu hodná lehkomyslnost, takowýmto způsobem lid powěrčiwý znepokojowati, a kdo jest příčina tohoto „ zázraku “, ať se stydí, že se ještě lepší zázraky wykonáwati nenaučil. | 50 |
21. září 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Titulní strana, Titulek: [Lživé zprávy], Autor: Havlíček, Karel
H. B. ‒ Jedny Pražské německé nowiny, „ Constitutionelle allgemeine Zeitung von Böhmen “, jejichžto bezcharakternost dáwno známa jest celému swětu, podáwají w číslech swých dne 19. a 20. září dopisy z Wídně tak nepoctiwé tendence, že zapotřebí uznáwáme, několika slowy neprawdiwost a zlomyslnost jejich objasniti. Owšem jsau tyto nowiny pro swé lži, které uslawičně roztrušují, již beztoho we špatné powěsti a málo odbíratelů nalézají, tak žeby se mohlo o jejich smýšleninách pomlčeti: myslíme ale, že dobře jest, zlé semeno, třeba i řídce rozseto bylo, přece wymýtiti. Zwláště dopisowatel, který se E znamená, a jak z dobrých pramenů wíme, žádný jiný není, než p. Breier, býwalý a w Praze špatně proslulý redaktor těchto nowin, uwádí we swých dopisech lež za lží s hanebným aumyslem, aby wodu pokalil a pak on i jeho strana lowiti mohli. Smýšlení jeho jest známé protislowanské, jako býwá obyčejně u wšech lidí israelitské wíry, kteří pak žádných prostředků se neštítí, aby swého cíle dosáhli. Hodláme w nejbližším čase o celém stawu wěcí na říšském sněmě prawdiwé a obšírné zpráwy podati, aby budaucně obecenstwo naše již hned napřed podobné lži a špatné aučele rozeznati mohlo. Nyní se jen wracíme ke článku od p. Breira w 69. čísle umístěném. Prawí tam, že prý by ministerstwo: Borrosch, Löhner, Strobach, Šuselka, Borkowski, a sekretáři: Rieger, Violand, Brauner, Kudlich (!!!! ) we Wídni nejwíce sympathií nalezlo, a žeby se jenom tak prawice sněmu s lewicí spojiti mohla, a wybízí Pražskau společnost „ Slowanskau Lípu “, aby hleděla toto spojení skutečně do žiwota uwésti! Newím skutečně, odkud nabrat dosti wýznamných slow, abych tím hanebnost těchto náwrhů poznamenal. Předně jest hlawní lež, žeby takowé ministerstwo u kohokoli sympathií nalezlo, za druhé ale obdiwujeme nestaudnost téhož dopisowatele, jak může mysliti o spolku „ Slowanské Lípy “, jakoby se propůjčiti mohl k usazowání pp. Löhnera, Šuselky, Kudlicha (!! ), Pan Kudlich jest obsolwowaný práwník, který ještě ničím ani na sněmu ani před sněmem schopnost nějakau neukázal. Red. Violanda a Borrosche za ministry, a k spojowání dwau stran, které se tak spojiti nemohau, jako woda s ohněm se nespojí. | 51 |
31. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Mrtvé Duše, Autor: Havlíček, Karel (překl.)
Mrtwé Duše. ( Pokračowání. ) Že byly konečné obě dámy auplně přeswědčeny o tom, čeho se dříwe domýšlely jen jako domněnky, to není nic neobyčejného. Našinec, muž učený, jak my se sami nazýwáme, jedná zrowna tak: a na důkaz slauží naše učené traktáty. Z počátku si zajede učený welmi taškářsky, začíná skromně, mírně, dáwá si skromňaučkau otázku: není-li to tím? nedostala-li země tato jméno swé od tohoto? aneb není-li tato listina z jiných pozdějších časů? aneb nemusí-li se pod tímto národem rozuměti tuhle ten národ? Lituje hned ty a jiné staré spisowatele, a jak jen pozoruje nějaký háček, aneb co by se mu jenom zdálo býti háčkem, již dostane smělost a odwážliwost, rozmlauwá se starými spisowateli beze wšech okolků, stawí jím otázky, na které si ale sám místo nich odpowídá; zapomínaje dokonce, že počal jen od skromného domyslu, zdá se mu již, že to widí, že to jest patrné – a traktát jeho končí se slowy: tak wida jak to bylo, tak wida jaký národ musíme tu rozumět, tak wida z jaké strany se musí na tu wěc hledět! Potom jen s tím dolů s katedry, a nowě wynalezená prawda běží po swětě, sbírajíc si následowatele a ctitele. W tu dobu když obě dámy tak šťastně a důwtipně rozhodly tak zapletenau wěc, wstaupil do pokoje prokurátor s wěčně stejným obličejem swým, s hustými brwy a mrkajícím okem. Dámy se o přetrž pustily do wyprawowání celé záležitosti, o kupowání mrtwých duší, o úmyslu unésti gubernátorowu dceru a přiwedly ho tak o rozum, že ačkoli pořád stál na tom samém místě mrkaje prawým okem a šwihaje se šátkem do brady, aby odtud smetl tabák, přece nemohl ničemu wyrozumět. Tak ho také nechaly obě dámy a pustily se každá sama pro sebe bauřit město. Toto podniknutí prowedly také asi za půl hodiny. Město bylo skutečně wzbauřeno; wšechno se hemžilo a nikdo nemohl dokonce ničemu porozumět. Dámy uměly wšem do očí napustit tolik dýmu, že wšichni a zwláště činowníci zůstali na nějaký čas jako prkenní Mojžíšowé. Staw jejich w prwním okamžení byl podoben stawu žáka, kterému ještě spícímu spolužáci probudiwše se dříwe wstrčili do nosu husara, to jest papírek s tabákem. Každý jako beran stál a wywalowal oči. Mrtwé duše, gubernátorowa dcera a Čičikow srazili a smíchali se w jejich hlawách neobyčejně diwně: a teprwa později, po prwním omámení, teprwa jakoby je byli mohli rozdělit od sebe a widět každé zwlášť, pac! počali žádat důwody a zlobit se widauce, že se wěc nikterak nechce wyjasnit. A jaká wěru jistá to bájka o těch mrtwých duších? žádná logika není w mrtwých duších, nač kupowat mrtwé duše? kdež pak by se wzal takowý blázen? a kdož bude wyhazowat na to peníze? a k jakému aučelu, s jakým aumyslem může kupowat tyto mrtwé duše? a proč se k tomu přimíchala gubernátorowa dcera? A jestliže ji chtěl unésti, tedy nač k wůli tomu kupowal mrtwé duše? A jestli zas kupowal mrtwé duše, nač chtěl unésti gubernátorowu dceru? či jí snad chtěl darowat tyto mrtwé duše? Jakau to na mau wěru hlaupost roztrausili po městě? Jaké to jsau u wšech wšudy spůsoby, sotwa se zde člowěk ohřeje, již o něm roznesau nějakau historii, a kdyby alespoň měla ještě trochu smyslu?... Přece ale to roztraubili, tedy to snad musí mít nějakau příčinu? Jaká pak ale příčina w mrtvých duších? ani příčina není žádná. To je zrowna jako: Husaři jedau, matlanina, biliberda, boty jsau sešmatlané! to zrowna aby čert do toho!... Zkrátka we městě se klepalo a celé město mluwilo o mrtwých duších a gubernátorowě dceři, o Čičikowu a mrtwých duších, o gubernátorowě dceři a o Čičikowu a wšechno bylo wzhůru. Jako wítr se zdwihlo město až posud jako dřímající. Wylezli z děr wšichni peciwalowé a morausowé, kteří třeba několik let se wáleli w chalátech doma, dáwajíce winu brzy šewci, že jim ušil auzké boty, brzy na krejčího, brzy zas na ožralce kočího. Wšichni ti, kteří již od dáwna zrušili wšechny známosti a byli jenom známi jak se říkáwá s poměštíky Walachowským a Poležájewem ( znamenité terminy utwořené ze slowes walašit a poležet, kterých se u nás na Rusi zhusta užíwá, tak jako se říká: zajet k Sopikowu a Chrapowickému, což znamená wšeliké umrlecké spaní na boku, na zádech a we wšelikých jiných polohách s chrápáním, nosním hwízdáním a ostatními příslušnostmi ) wšichni ti, které ani nelze bylo wylákat z domowa pozwáním na petistorublowau políwku Rybni políwka, we kterých panuje zwláště mezi bohatými ruskými kupci znamenitý luxus, prowáděný neobyčejně drahými druhy ryb. s dwauloketními sterlety a jinými w ústech se rozplýwajícími rybkami: zkrátka ukázalo se že je město i weliké i obydlené a lidnaté jak náleží. We městské klepárně ukázalo se hned dwoje docela protiwné smýšlení a utwořily se dwě sobě protiwné strany: mužská a ženská. Mužská strana, docela pomatená, obrátila pozornost swau na mrtwé duše. Ženská se obírala wýhradně unešením gubernátorowy dcery. W této straně bylo, což musíme ke cti dám podotknaut, mnohem wíce pořádku a opatrnosti. Takowé již jest jak se zdá powolání jejich, aby byly dobré hospodyně a rozwážliwé matky. Wšechno to brzy u nich nabylo žiwau, určitau twářnost, obleklo se do jasných očiwidných forem, probudilo se, očistilo, zkrátka byl z toho ukončený obraz. Ukázalo se, že Čičikow byl již dáwno zamilowán, a scházeli se w zahradě při měsíčku, žeby mu také gubernátor rád dal dceru, protože jest Čičikow bohatý jako žid, kdyby w tom nepřekážela jeho žena, kterau opustil ( odkud se dowěděli, že jest Čičikow ženat, to nikomu nebylo powědomo ) a že žena jeho, která welmi trpí pro nešťastnau lásku, psala gubernátorowi welmi pohnutliwé psaní, a že Čičikow wida, že otec a matka nikdy neswolí, odhodlal se k unešení. W jiných domech wyprawowalo se to trochu jinak: že Čičikow nemá dokonce žádnau ženu, ale že on jakožto člowěk chytrý a praktický, aby dostal ruku dceřinu, počal dwořit matce a měl s ní tajný srdečný swazek, a potom teprwa učinil weřejné kroky o ruku dceřinu; ale matka uleknauc se, aby sa nestal hřích proti náboženstwí, a cítíc w duši hryzot swědomí, odřekla mu ji dokonce, a proto prý že se Čičikow odhodlal k unešení. Ke wšemu tomu přidalo se mnoho opraw a wýswětliwek, w té míře jak se powěst rozšiřowala po menších uličkách. Na Rusi nižší stawowé welmi rádi mluwí o pletkách we wyšších a proto počali brzy mluwit o tom i w takowých chalaupkách, kde ani newiděli a neznali Čičikowa, a tam práwě nejwíc oprawili a přidali. Historie byla každau chwíli zajímawější a dostáwala každodenně ukončenější formy, a konečně celá tak jak byla, přišla k wlastním uším gubernátorky. Gubernátorka jakožto matka rodiny, jakožto prwní dáma we městě, a konečně jako dáma wůbec, nemajíc ani tušení o něčem podobném, byla dokonce uražena těmito historiemi, a dostala zlost w každém ohledu sprawedliwau. Ubohá blondinka musela se podrobit nejnepříjemnějšímu wýslechu, jaký se jen kdy mohl přihodit šestnáctileté holce. Wywalily se celé potoky otázek, domluw, hrozeb, wýčitek, rad, tak že se holka dala do pláče, zlíkala a nemohla nic pochopit: šwejcar ( wrátný ) dostal nejpřísnější rozkaz, nepauštět nikdy a pod žádnau zámínkau Čičikowa. Dokončiwše swé dílo strany gubernátorky zasedly si dámy na mužských stranu, hledíce je dostat na swau stranu a dokazujíce, že mrtwé duše jsau jenom smyšlénka, a že se jich užilo jenom k tomu, aby odwrácena byla wšeobecná pozornost, a aby se dalo snadněji prowést unešení. A mnozí z mužských dali se obrátit a přistaupili k jejich straně, ačkoli na se za to uwalili silnau ostudu od swých saudruhů nazýwajících je babami a spodničkami, jmény jak známo welmi urážliwými pro mužské pohlawí. Ale při wšem opírání a protiwení nebylo přece w mužské straně tolik pořádku jako w ženské. Wšechno měli jaksi twrdé, neotesané, nespořádané, neohebné, nešikowné, nehezké, w hlawách míchanice, tlačenice, neohrabanost, zesejrowatělost w myslích – jedním slowem tak se wšude ukazowala ničemná přirozenost mužská, hrubá, těžká, nespůsobná ani k domácnosti ani k srdečnímu přeswědčení, málowěrná, leniwá, naplněná nekonečnými pochybnostmi a wěčným strachem. Oni říkali, že to jsau samé hlauposti, že unešení gubernátorowy dcery je wěc wíce husarská než civilní, žeby to Čičikow ani neudělal, že ženské pleskají, že jsau jako pytlík, co se do něho strčí s tím běží, že hlawní wěc, na kterau se musí obrátit pozornost, jsau mrtwé duše, které wšak čert sám wí co mají znamenat, ale že se w nich ukrýwá něco welmi oškliwého, nehezkého. Proč se zdálo mužským, že se w nich ukrýwá něco welmi oškliwého, nehezkého, hned se dowíme: do gubernie byl utančen nowý generální gubernátor Každá gubernie má swého gubernatora, jenž se i graždanský ( civilní ) gubernátor nazýwá. Nad několika guberniemi je potom generální čili wojenský gubernator., událost, která jak známo přiwádí na činowníky bázliwé smýšlení: dopadnau wýtopky, nosy a wšeliké jiné auřední políwky, kterými častuje předstawený swé podřízené. Nu což, myslili si činowníci, dowí-li se jen o tom, že u nás w městě jsau takowé hlaupé plesky, již jen proto se může rozpálit až na smrt. Inspektor ranhojičského ústawu najednau zbledl: pomyslil si Bůh wí co: nerozumí-li se pod jménem mrtwých duší nemocní, kterých umřelo weliké množství w nemocnicích a jinde na horkau nemoc, proti které se neužilo náležitých prostředků, a není-li Čičikow wyslaný auřadník z kanceláře generálního gubernátora, aby wykonal tajné wyšetření. On to sdělil předsedníkowi. Předsedník prawil, že to jsau hlauposti a pak najednau zbledl sám, wzpomínaje si: a co jestli duše kaupené od Čičikowa skutečně jsau mrtwé? a on sám dopustil, aby se na ně wydala kupní krěpost, ba ještě sám dělal plnomocníka Pluškinowa, a jestli se o tom dowí generální gubernátor, co potom? Sotwa že o tom řekl jenom slowíčko jednomu nebo druhému, a zbledli hned jeden i druhý; strach jest nakažliwější než čuma a rozšiřuje se w okamžení. Wšichni najednau našli na sobě takowých hříchů, jakých se ani nedopustili. Slowo mrtwé duše tak se stalo neurčitým, že také někteří se domýšleli, není-li to nějaká narážka na těla příliš brzy pohřbená, následkem dwau nedáwno se přihodilých pádů. Prwní pád byl s jakýmisi Solwyčegrodskými kupci, kteří přijeli do města na jarmark, a dali po trhu kwas přátelům swém Usťsysolským kupcům, kwas to podle ruského spůsobu, ale s německými přídawky, aršádami, punčíky, balsamy atd. Kwas, jak obyčejně, skončil se pračkau. Solwyčegrodští uhnali až k smrti Usťsysolské, ačkoli také dostali od nich silný náwal na boky, přes žebra a do břicha, swědčící o nesmírné welikosti pěstí, jimižto byli opatřeni nebožtíci. Jeden z wítězů měl také do rowiny stlučený nosos, dle wyjádření bojců, to jest celý rozmačkaný nos, tak že ho nezůstalo na obličeji ani na půl prstu. W procesu uznali sice kupci swau winu, wyjádřujíce se, že trochu podowáděli; roznesli se powěsti, jako by byl každý z nich u auřadu položil po čtyřech hosudárstwenných Bankonotách., ostatně ale byl proces příliš temný, z učiněných wyšetření a komissí ukázalo se, že Usťsysolští hoši umřeli na zapálení, a proto je také pochowali. Druhý pád nedáwno se přihodiwší byl tento: Císařští sedláci wsi Wšiwá Spěs spolčiwše se též s takowými z wesničky Borowky, Zadirajlowotož, zhladili prý z obličeje země zemskau policii w osobě aktuara, jakéhosi Drobjažkina, proto že prý zemská policie to jest aktuar Drobjaškin přes příliš často jezdil do jejich wsí, což se jindy nestáwá, jen když panuje horká nemoc, a příčina prý byla ta, že zemská policie, majíc některé slabostí se strany srdce, tuze si wšímala ženských a wesnických děwčat. Prawá jistota wšak se newí, ačkoli se w protokolech wyjádřili sedláci, že zemská policie prý byla prudká jako kočka, a že již nejednau ho wystříhali, a jednau wyhnali polonahého z nějaké chalupy, do které zablaudil. Ovšem zemská policie zasluhowala trestu za swé srdečné slabosti, ale mužíkům jak z Wšiwé Spěsi tak ze Zadirajlowatože také nebylo možná dát za práwo w jejich samospráwě, jestli že skutečně měli aučastenstwí w ubití jeho. Ale wěc byla také temná, zemskau policii našli na cestě, uniforma čili kabát zemské policie byl horší než hadr a fisionomii nelze bylo ani již poznat. Proces šel po auřadech a přišel konečně až ke gubernskému saudu, kdežto se usaudilo w tento smysl: poněwadž není známo, kdo ze sedláků skutečně to učinil a wšech jich jest tuze mnoho, a Drobjažkin již je mrtew, a tedy mu to málo pomůže, třeba také wyhrál process, a mužíci jsau ještě žiwí, tedy snad welmi důležité pro ně jest, aby se proces rozhodl k jejich straně: následkem toho tedy rozhodlo se takto: že aktuar Drobjažkin sám byl příčinau, čině poddaným Wšiwé Spěsi a Zadirajlowatože nesprawedliwé nátisky, a že umřel nawracuje se w saních ranau mrtwiční. Zdálo se, jako by byl tento proces welmi šikowně ukončen: ale činowníci počali přece myslit, že se jistě o těchto mrtwých duších jedná. A zrowna se muselo přihodit, že když bez toho již byli páni činowníci w dosti nepříjemném postawení, přišly najednau ke gubernátoru dwa spisy. W jednom z nich bylo, že podle došlých zpráw a oznámení jest w jejich gubernii hotowitel falešných asignací, ukrýwající se pod rozličnými jmény, a aby se hned způsobilo nejpřísnější wyhledáwání. Druhý spis obsahowal zpráwu sausedního gubernátora o uprchlém zákonnímu trestu laupežníkowi, a jestli by se objewil w jejich gubernii podezřelý člowěk nemající žádných wyswědčení a pasů, toho aby hned zadrželi. Tylo dwa spisy wšechny pomátly. Předešlé jejich úsudky a domysly wšechny praskly. Owšem nelze bylo domýšleti se, žeby se něco z toho mohlo wztahowat na Čičikowa; přece wšak každý, když si to sám pro sebe rozmyslil, wzpomněl si, že ani newí, co je wlastně zač Čičikow, že on sám se welmi nejasně wyslowil o swé osobě, řekl owšem, že utrpěl w auřadě pro prawdu, ale toť je wšechno příliš nesrozumitelné, a když si také připomněli, že on se sám wyslowil, jako by byl prý měl mnoho nepřátel, usilujících o jeho žiwot, tu se zamyslili ještě wíce: snad že byl žiwot jeho w nebezpečenstwí, tedy ho snad pronásledowali, tedy snad něco udělal takowého.... ale což je wěru zač? Owšem nelze si myslit, žeby mohl dělat falešné bumažky a tím méně být laupežníkem, wždyť má řádný zewnějšek, ale při wšem tom, což je přece zač? A wida tu si postawili páni činowníci otázku, kterau si měli dát z počátku, to jest hned w prwní kapitole našeho spisu. Ustanowilo se, že se stanau ještě doptáwky u těch, u kterých kaupeny byly duše, aby se alespoň dowěděli, jaká to byla kaupě, a co se má wlastně rozumět pod těmi mrtwými dušemi, a kdyby snad byl při této příležitosti třeba jenom náhodau a jen tak mimochodem někomu řekl, kdo a co on jest. Přede wším šli ke Korobočce, ale tu se napálili: kaupil prý za patnáct rublů, a husí peří také kupuje a slíbil, že mnoho kaupí wšeličeho, dodáwá taky loj do císařských magacínů, a proto jest jistě taškář, neboť již jeden taky takowý u ní byl, který kupowal husí peří a do císařských magacinů taky dodáwal loj, a ošidil wšechny a protopopowau napálil o wíc než 100 rublů. Wšechno co mluwila dále, bylo jen opakowání toho samého, a činowníci se jenom dowěděli, že jest Korobočka hlaupá baba. Manilow odpowěděl, že za Pawla Iwanowiče hotow jest wždycky stát jako sám za sebe, žeby obětowal celé swé jmění za to, kdyby jen měl stý díl wlastností Pawla Iwanowiče, a wyjádřil se o něm wůbec w samých pochwalných slowech, přidaw ještě několik myšlének strany přátelstwí ale již se zamhauřenýma očima. Tyto myšlénky, owšem wyložily důstatečně pohnutí něžné jeho srdce, ale newyložily činowníkům skutečný staw wěcí. Sobakewič odpowěděl, že jest Čičikow dle jeho mínění poctiwý člowěk, a že on mu prodal poddaných wybraných a lidi w každém spůsobu žiwé; ale že on neručí za nic, co se budaucně stane, a jestli oni poumírají w obtížích přesídlení na cestě, to není jeho wina, nýbrž moc Boží, a horkých nemocí a jiných nebezpečných morů že jest mnoho na swětě, a jsau příklady, že wymřely celé wsi. Páni činowníci uchopili se ještě jednoho prostředku, ne welmi šlechetného, ale který časem býwá w obyčeji, to jest stranau skrze rozlicné lokajské známosti wyptal se služebníků Čičikowowých, newědí-li oni nějakých podrobností strany předešlého žiwota a okolností swého pána; ale dowěděli se také welmi málo. Od Petříka ucítili jenom smrad newywětralého pokoje, a od Selifana, že konal službu cárskau, že slaužil dříwe při celnici a nic wíce. Tento druh lidí má welmi podiwný obyčej. Zeptáš-li se zrowna na něco, nikdy si newzpomene, a někdy odpowí přímo, že newí nic, ale když se zeptáš na něco jiného, tu on to připlete a wyprawuje s takowými podrobnostmi, které ani nechceš wědět. Wšechny doptáwky, spůsobené od činowníků, wyjasnily jim jen tolik, že nic jistého newědí, co je Čičikow, že ale Čičikow přece něčím musí být dozajista. Ustanowili konečně, že se poradí wespolek důkladně o této wěci, a rozhodnau alespoň, co a jak mají dělat, a jakým spůsobem se chowat, a co asi je zač, a jmenowitě je-li takowý člowěk, kterého musí chytit a zabawit jakožto nepořádného, aneb je-li takowý člowěk, který může sám chýlit a zabawit je wšechny jakožto nepořádné lidi. K wůli wšemu tomu ustanowena jest zwláštní schůzka u policmejstra, známého již čtenářům otce a dobrodince města. ( Pokračowání. ) | 52 |
End of preview. Expand
in Dataset Viewer.
Introduction
This is a sample from KH-NOVINY dataset, maintained by Czech National Corpus project.
The dataset was created from shared .vert file format using convert_kh-noviny.py script.
About Original Dataset
(Taken from project Wiki). The Karel Havlíček’s Journalism Corpus (KH-Noviny) contains all journalistic text written by Karel Havlíček (1821—1856) and published in his periodicals Pražské noviny (Prague Newspaper, 1846—1848), including its supplement Česká včela (The Czech Bee), and Národní noviny (National Newspaper, 1848—1850). The activities of Karel Havlíček, the founder of modern Czech journalism, document the history of substantial political and social changes in the era when the press became an exceptionally open platform for venting new political, economic and social opinions.
Citation
@misc{genserova2021kh,
author = {B. Genserová and H. Hledíková and A. Řehořková and M. Stluka and others},
title = {KH-noviny: Korpus publicistiky Karla Havlíčka},
year = {2021},
howpublished = {Ústav Českého národního korpusu FF UK, Praha},
note = {Released corpus}
}
- Downloads last month
- 52