text
stringlengths 139
17.9k
| original_file
stringlengths 8
17
|
|---|---|
Osnova
1, Štědrý den
2, večeře
3, saláta a ryby
4, stromeček
5, rozbalili dárky
6, Notebook
Štědrý den
K večeři jsme měli salát a rybu nebo řízek. Po večeři se šlo ke stromečku, kde jsme si rozbalili dárky.
Největší radost jsem měl s Notebooku, ktery jsem si moc přál.
Dostal jsem ještě DVD Transformers dvě, a helikoptéru na ovládání.
Darky se mi moc líbyli, jsem spokojen, a užil sem si heské Vánoce z přáteli a rodičema. | hr6macmic_02_1 |
Ježíšek verzus Santa Claus
Za dětství mé babičky se Vánoce slavily tak, že se sešla celá rodina u slavnostní tabule. Děti věřily, že když se postí, tak uvidí zlaté prasátko. I já, když jsem byla malá, jsem věřila, že pro můj dopis přiletí anděl a když budu hodná, tak pod stromečkem najdu to, co si přeji.
A dnes? Myslím, že hodně dětí si při slově Ježíšek představí vousatého pána v červeném obleku a média jejich představu jen podporují. Většina vánočních ozdob je čevená, na balících papírech, dárkových taštičkách a ve vánočních pohádkách uváděných v Česku se objevuje Santa Claus.
Za několik generací podle mého názoru vymizí představa Ježíška jako pacholátka v jesličkách a na jeho místo nastoupí onen pán v červeném, co pije Coca Colu a jmenuje se Santa Claus. | js1bpleann_1 |
Kallmünzerová, N, V. B, 07/08
3. října
Vyprávění – reprodukce textu
Příhoda z prázdnin
a) Tomášova příhoda u rybníka.
b) Tomáš ji vypráví.
c) Petr se začal topit a volat o pomoc.
d) Tomáš Petra zachránil.
e) (Za to Tomáš zasluhuje pochvalu.)
Stalo se to u rybníka, kde Tomáš skákal z můstku. Uviděl Petra jak se topí. Bez váhaní plaval pro Petra. Vytáhl ho z vody a tak mu zachránil život. | bu5bkalnan_01_1 |
„Čteme pro vědomí, že nejsme sami.“
Čteme pro vědomí, že nejsme sami. Nevím, jestli bych tak úplně souhlasila s tímto tvrzením. Položme si otázku, proč vlastně čteme. Čteme, protože nás to baví, protože musíme, ale hlavně protože to umíme. Důležité je i to, co čteme. Když se začneme bavit o čtení, hned se mi v mysli vybaví knížka – pořádná tlustá kniha s hezkým obalem a krátkými kapitolami, protože ty čtu nejradši – ale číst se dají i noviny, časopisy, nápisy na reklamních plakátech u cest nebo v dopravních prostředcích a v polsledních letech také e-maily či smsky.
Už dlouho stále víc a víc slyším, že mladší generace stále méně a méně čte, že už pro ně knihy nejsou tak důležité jako dřív pro generace starší. Nevím, asi je to pravda...
Ale vraťme se zpět k původnímu prohlášení. Myslím, že není tak úplně pravdivě, aspoň u mě. Zdá se mi, že tahle věta platí, pokud čteme o někom, kdo skutečně žije, a nemusíme se o něm dozvědět pouze z knížek. Když o někom čtu v novinách nebo časopise, tak první, co mě napadne, určitě nebude, že nejsem sama, ale pak si třeba uvědomím, že s tím člověkem mám něco společného, že například má nebo měl problémy, které by se daly přirovnat k těm mým, a pak mi začne být sympatičtější. A příště si o něm možná zase přečtu a dozvím se, že je na tom líp, protože už některé své problémy vyřešil, tak jako já, ale další se zase objevily. A tak budu vědět, že nejsem sama, kdo musí pořád něco řešit. Mnoho lidí se snaží vcítit do některých knižních hrdinů a přemýšlí, jak by se asi zachovali v té a té situaci. Když se pak někomu stane něco podobného jako tomu hrdinovi, řekne si: „Nejsem sám, komu se to stalo.“ Někdy vás to může povzbudit, někdy ne. I já si někdy říkám něco podobného, ale ne zrovna moc často. A myslím, že nečtu proto, abych věděla, že nejsem sama, protože mám to štěstí, že vždycky je tu někdo, s kým si můžu popovídat, zavolat mu nebo prostě napsat. Čtu proto, že mě to baví (tím nemyslím povinnou četbu, i když i na té se většinou dá najít něco zajímavého). Čtu, když jsem doma a nemám, co dělat, když jedu autobusem nebo metrem, nebo když na někoho čekám. Čtu, protože mě to naučili a protože bez čtení bych se neobešla. A myslím, že kdybych nečetla dlouho žádnou knížku, tak by mi to asi dost chybělo. Ale ne proto, že bych pak nevěděla, že nejsem sama.
Myslím si, že když nám napíše přítel, a je jedno, jestli pošle dopis, pohled, e-mail nebo jenom krátkou smsku, tak jsme rádi, že si na nás vzpomněl a když si to přečteme, tak víme, že nejsme sami, že na nás někdo myslí a má o nás starost. A můžeme mu odpovědět, aby i on věděl, že není sám. | pr3chejhan_01_1 |
II. slohová práce
Kateřina Holubová
I.C
8. června 2005
Tak tady žiji
Osnova:
Úvod - čekání
Hlavní Stať – přechod
ulice
pocity
Závěr – zamyšlení
Stojím před velmi frekventovanou ulicí. Auta se kolem mě míhají jako mžitky před očima. Snad je to tím, že je pátek odpoledne a každý se snaží utéci domácímu stereotypu někam pryč, na chatu, do přírody. Zkrátka pryč z tak krásného místa, jako je domov. Já to mám naopak. Většinu času v roce jsem mimo své pevné zázemí a přesto se jedině tady cítím doma. A už stačí tak málo. Přejít asfaltovou čáru po bílé proužkované zebře a projít snad až nastotisíckrát prošlapanou ulicí Žižkova.
Zvuk motorů pomalu mizí a zdá se, že se provoz na dlouho očekávanou chvilku uklidnil. S hlubokým nádechem vykročím a překážka je za mnou.
Jak pospíchám, koukám do země, aby mi cesta rychleji uplynula. Nemusím hlavu ani zvedat a moc dobře vím, že právě po levé straně míjím oční ordinaci. A po pravé straně bydlí velmi hodná stará paní, která mě jako malou převáděla přes to asfaltové nebezpečí, aby se mi nic nestalo.
Cesta vede mírně do kopce. Ulice je poměrně úzká a potemnělá. Jsou tu jen dvě postarší pouliční lampy, které jako naschvál často zapomínají svítit, když se k večeru vracím domů.
Poslední dům na konci ulice už se na mě usmívá. Teď již se zvednutou hlavou zrychluji tempo. Taky se mi na tváři začínají tvořit ďolíčky od úsměvu, protože hned za ním je ten náš domov. Vplouvá do mě pocit úlevy. Jako bych se snad bála, že tam nebude, jako by snad mohl utéci. Každopádně mi neutekl, stojí stále na svém místě. Na místě, kam se vždy mohu vrátit. Kde na mě čeká mamka s tátou. Kde mám svoje místo, svůj pokoj. Svoje soukromí, své vzpomínky, svůj klid, lásku, bezpečí.
Bylo by asi nesmírně těžké nemít se kam vracet. A necítit nikde všechno to, co jsem popsala. Bez domova není pro co bojovat. Kam přinášet a ventilovat své úspěchy i neúspěchy. Každý by měl mít někde pocit domova. Domova, ve kterém hrajou hlavní roli ti nejbližší, kteří ho se mnou sdílí. | cb1cholkat_02_1 |
Nikola Kolmistrová
VII. A
22. února
2. slohová práce
(charakteristika)
Můj bratr
Můj šestnáctiletý bratr má vypracovanou a sportovní postavu. Většinou chodí rychle, ale dokáže být i pomalý jako šnek. Normální hlavu zdobí černé vlasy. Nosí je buď vyžehlené nebo nagelované, ale jakkoli mu zakrývají uši, na kterých září stříbrná naušnice.
Pod hustým obočím se lesknou čokoládově hnědé oči, mezi kterými vystupuje normální nos. Směje se na nás výraznýma rtama, které zakrývají dva řádky bílých zubů.
Nosí můj nejoblíbenější styl oblečení. Úplé džíny, růžová trička, svetry a velké pásky nesmějí chybět v jeho skříni.
Hned na první pohled si všimnete jeho širokých ramen a dlouhých nohou. Hraje fotbal za Slavia Praha.
Není to zrovna Einstain, nerad čte a školu nemá zrovna moc v lásce.
Jeho nedostatky ale zakryjí řada pozitivních vlastností. Pokud jsem v bezradné situaci, dokáže mi pomoct, rozesmát mě nebo najít nějaké rozumné řešení.
Když jsme byli asi o 2 roky mladší, nedokázali jsme být společně v jedné místnosti. Donekonečna jsme se hádali, prali se a neustále jsme na tom druhém viděli něco špatného. Ale od doby, co si našel holku, se kterou je už rok a čtvrt, se všechno dalo do pořádku. Je na mě hodný, milý a přátelský.
Samozřejmě že občas nějaká hádka mezi námi proběhne, ale už nemám chuť dát mu facku.
Přeci jenom je to můj brácha a já ho mám ráda.
Je to jedna z osob, pro kterou bych udělala cokoliv na světě. <smajlík> | kl7akolnik_1 |
Proražení lebek už raritou?
Možná jste se už doslechli o způsobu řešení politických problémů v Zimbawe. Morgan Tsvangirai byl po své demonstraci zatčen a mučen policií.
Momentálně leží na jednotce intenzivní péče a jsou podezření na zlomeniny lebky.
Je zřejmé, že po demonstraci někoho zatknou a týrají ho jen tak pro radost. Jistě, to je přece v pořádku, jak jinak také respektovat lidská práva? | js9hofn_01_1 |
Příběh z naší rodiny
OSNOVA: I. úvod
II. stať: a) Poznání podvodního světa
b) Můj zachránce
III. Závěr
Tento příběh bych nazvala: Mé poznání podvodního světa. Děj nás přenáší na naší rodinnou chatu. Rázem se ocitáme v jižní Morave na Vranovské přehradě.
Jsou letní prázdniny. Krásný slunný den. Tento rok se učím plavat. Když přeskočím v čase, plavat jsem se naučila na jedničku, ale my jsme teprve na začátku příběhu. Jak jsem už řekla, je krásný den, učím se plavat. Všichni máme prozatím na tvářích úsměvy. Zrovna jsem se chtěla jít koupat, když přišli příbuzní na odpolední siestu. Tím se můj životní zážitek z vody oddálil. Celá návštěva probíhala relativně v klidu. Kafe, čaj a mramorová bábovka. Hlavní téma bylo samozřejmě plavání. Když jsem se po chvíli začala nudit, dostala jsem nápad jít se koupat. Já jsem ještě neuměla plavat a nikomu dospělému se nechtělo. I když jsem měla plný žaludek, stála jsem si za svým. Rodiče ustoupili a já jsem se s vítězným úsměvem šla převléknout. Došla jsem si pro lehátko a už jsem pádila k vodě, jen ohnivá čára za mnou zůstala. Celá natěšená na koupání. Jenže osud mi nepřál v mojí radosti. Zapomněla jsem si rukávky v chatě. V tu chvíli to nikomu nedošlo ani mě, ani rodičům, kteří na mě koukali s bábovkou v ruce. Dala jsem si lehátko na vodu a už už jsem se připravovala ke skoku. V tom na mě mamka zakřičela a ja jsem se otočila. Toto otočení mi bylo prokleté. Poté jsem se rozběhla. Odraz. Skok. Kdybych dopadla na lehátko, tak teď nemám o čem povídat. Jenže mezitím já jsem nedopadla. Mezitím, co jsem poslouchala mamku, proud vody mi odnesl lehátko o kus dál než jsem dopadla. To jsem ale už nevěděla o světě. Jen rukama a nohama jsem okolo sebe máchala. Chvíli jsem byla nad vodou, chvíli pod vodou.
Do teď přesně nevím, kdo mě vytáhl. Říká se, že to byla sestra, avšak tomu se brání bratr. Ten si stojí za tím, že on mě vytáhl. Prý to bylo takto: jakmile jsem začala křičet, bratr se rozběhl za mnou. Už už byl po kolena ve vodě, uvědomil si teplotu vody. Pro něj byla studená. Začal se osmělovat, jak kdybych se netopila. Na to se už nemohla dívat sestra. Běžela k vodě, bratra odstrčila. Skočila pro mě a vytáhla mě. Když si to teď čtu, dávám za pravdu sestře. On by mě snad nechal utopit, jen aby se osmělil.
Teď se tomu směju, ale v tu chvíli jsme všichni měli na tvářích vyděšené výrazy. Vše dopadlo dobře, jsem živá a zdravá. I přes tento zážitek jsem vodní živel a vody se nebojím. | cb1azelmic_02_1 |
1.11.2006
PETR BOHUSLAV, 2.C
1. písemná slohová práce
Stoletá válka (Francie, Anglie)
(Mluvený referát)
Osnova: I. úvod
a) pozdravy davům
b) úvod o stoleté válce
II. a) tehdejší doby <bod b) škrtnut, nepřečíslováno>
c) začátek války, bitvy
d) Johanka z Arku
e) Konec války
III. Závěr
Takže zdravím diváky, dneska bych vám chtěl něco povyprávět o světové válce!
Jak jistě víte, tato válka se odehrávala mezi Francií a Anglií, byla pořádně drsná. Jak vyplylvá z názvu trvala pře sto let. (od roku 1337 – 1453) Určitě jste někdy slyšeli o udatné tvrďačce – téměř legendární Johance z Arku. O stoleté válce bylo vydáno nespočet publikací a natočeno několik filmů. No a samozřejmě tento referát.
Ve Francii skončila vláda Kapetovského rodu a anglický panovník Eduard III. odmítá příslušníkům rodu Valois nárok na korunu. Byl po matce Kapetovec.
Napětí přerostlo natolik, že angličané roku 1337 potopili několik francouzských lodí u Flunderského pobřeží. Potom následovala další drtivá porážka Francouzů v Bitvě u Kresčaku, kdy se Angličané vylodili a doslova z nich udělali sekanou. Následovali další porážky Francouzů a roku 1420 si Jindřich V. zajistil křesílko. Ale k jeho smůle ho nečekaně zkolila nemoc. Frantíci znovu začli tasit meče. Rozpoutalo se hotové peklo. Objevila se Ona.
Johanka z Arku. Domorodá divoška, co neznala slitování. Svým mečem a drtivou ranou našla si cestu, s Francouzským vojskem pomohla ke korunovaci Karlu VII. z rodu Valois. Na tuto hrdinku ani anglické šípy nestačily, zřejmě byla středověký „Jedi Knight“. V roce 1431 ji Burgundský oddíl „sitů“ zajal a předal angličanům. Nasledovala už jen pyrotechnická show. Upálením Johanky, ale už válku zvrátit nedokázali. Roku 1453, museli pevninu opustit.
Děkuji za pozornost! | pr2ctbohpet_01_1 |
Už odmala jsem si přál nějaké zvíře, ale táta nikdy nebyl moc velký přítel zvířat, takže mě vždy velmi rychle utl, už když jsem se jen na toto téma nadechoval. Chtěl jsem křečka, ale ten prý moc smrdí, králík dělá velký kraval, kočka je nevděčná, u rybiček nemáme místo na akvárium, o psa bych se nedokázal postarat<.> Vždy to bylo stejné. Menší náznak o zvířeti v naší domácnosti a vždy následovala půlhodinová přednáška. Přitom psa jsem si přál ze všeho nejvíc. Nechápu proč si táta myslí, že bych se o něj nedokázal postarat. Řekl bych, že jsem nato docela připraven. Četl jsem snad veškeré knížy o výchově, viděl hodně dokumentů, takže mě snad nemohlo nic překvapit. Bohužel se mi stále nedostávalo základní věci a to psa. Když už jsem si pomalu začal zvykat, že zvíře v naší rodině asi nikdy nebude, přišel šok. Jednou večer při tradiční rodinné poradě, která většinou končí hádkou, proběhla velmi uspokojivě. Asi hlavně proto, že táta přišel s návrhem o pořízení psa. Nejdřív jsem si myslel, že táta byl na nějaké oslavě a v dobrém rozmaru si dělá legraci. Asi minutu jsem na něj jen tupě zíral. Delšímu trapnému tichu táta naštěstí zabránil otázkou: „Ty nemáš radost?“ Měl jsem a to obrovskou. Nemohl jsem tomu uvěřit, budu mít psa. Uprostřed mého plánování budoucnosti se psem mě vyrušil táta menším dodatkem: „Má to menší háček.“ No nazdar, nesnáším, když přijde nějaký ALE. „Jde o to, že ho budeme mít jen na jeden rok a pak ho musíme vrátit do výcvikového střediska, kde ho budou další dva roky vycvičovat pro soužití se slepcem. My ho máme za ten rok naučit jen základní cviky jako: sedni, lehni...“ Přišlo mi to divný. Přece nemůžu mít psa a pak mu za rok jen tak říct: „tak čau“, když jsem chtěl psa, chtěl jsem ho napořád. „Kdyby nebyl vhodný, tak si ho můžem nechat, ale s tím moc nepočítej. Tak co bereš to? Alespoň mi dokážeš jestli se dokážeš o něj postarat, pak si můžem pořídit vlastního.“ Samozřejmě jsem se nenechal dlouho převlouvat a už za měsíc jsme naklusali do výcvikového střediska, kde nám měli předat nový rodinný přírustek. Bylo to dost rozlehlé místo. Na část, kde se nacházeli lidé se svými psy a ukazovali co všechno je naučili a naopak vychovatel jim vysvětloval co dělaji špatně, jsme byli upozorněni paní, která nám měla předat psa. „Alespoň jednou za dva měsíce byste se tu měli ukázat a absolvovat tento asi dvouhodinový výcvik.“ Paní ještě pořád něco mele, rodiče podepisuju jeden papír za druhým, když ho konečně přinesou. Zrejmě je asi po obědě, protože má po celém čumáku XXX kaši. To už si nás, ale velmi zvědavě prohlíží. Dokonce, párkrát štekne aby dal najevo, že je mezi námi.
Konečně jsme doma. Rodiče mají trochu odkrvenou ruku od neustálých podpisů, ale to už si Rocky, jehož jméno na nás paní stihla ještě zařvat, když jsme odtamtud prchali, si začal uvelebovat ve svém novém pelíšku.
Rok, který následoval byl skvělý. Samozřejmě se to neobešlo bez problémů. Občasné vztekání po dvouhodinové procházce, kdy svou denní potřebu vykonal doma před zrcadlem, občasné hysterie, kdy jsme ho honili po celém okresu. Velká zábava, když si nějaký naivka dovolil vzít Rockyho na vodítko a vrátil se potrhaný od XXX, kterym zrovna proletěl nebo špinavy od bláta, po kterém jel dobrý kilometr než se konečně vymotal a pustil z vodítka. Časté záchvaty pláče, když někdo přišel domů a objevil své věci roztrhané na několik kousíčků. Museli jsme také omezit i svoje výlety do společnosti, ktere se s naším mazlíčkem nedali podnikat. Mazlíček to byl doslova hlavně u táty. Rocky bez něho neudělal ani ránu. I když byl jak hrom do police, vnesl do našeho rodinného stereotypu příjemnou změnu. Na den, kdy se budeme muset s ním rozloučit jsem se nesnažil myslet, ale bohužel vše uteklo rychle a my ho ráno měli přivést. Nemohl jsem tomu uvěřit, ale najednou byl pryč. Když jsem přišel ze školy, najednou tu nebyl, aby mě přivital jako tomu Bylo po celý rok. Hrozně nám všem chyběl. Louceni bylo mnohem težší než jsme čekali. Rodiče přišli s návrhem, že bychom si měli pořídit co nejrychleji vlastního psa<.> Rychlého aktu se kupodivu chytil táta a do tydne už měl kontakty. O Rockym jsme zatím neměli žádné zprávy, ale i přesto se máma snažila jim dovolat. Alespoň se jednou za účty za telefon nenadávalo jen mně. Po čtyřech měsících se narodila štěňata, z kterych jsme si mohli vybrat našeho nového mazlíčka. a za další dva měsice jsem ho už měli doma. Konečně bylo zase živo. O Rockym nám bylo řečeno, že absolvuje vycvik tak jsme jen doufali, aby se měl dobře. V nečekané chvili však přišel telefon, že Rocky byl předán zatím nějake rodině. Jeho divoká povaha se nehodila na vycvik pro slepce. Jenže Rocky jim i přestal jíst a neuvěřitelně rychle ztrácel na váze. Bylo nám nabidnuto, že nám ho vrátí zpět. To byla příčina naši další rodinne schůze. Já jsem okamžite ohlašoval, že chci, aby se znovu vrátil, ale rodice viděli trochu černě výchovu dvou velkych psů v panelovém bytě. Bouchám dveřmi, a běhání XXX , tak jsem jen čekal na ortel, který vyřknou rodiče. Máme přece chalupu, kam často jezdíme, nebudou pořád zavrený v jednom byte. Pořád jsem nechápal nad čím rodiče přemýšli. Telefon, který byl ze strany střediska asi velmi akutni, sklidil přece jen ovoce a zanedlouho se k nám měl vrátit Rocky.
Bylo to super, před rokem jsem už vzdaval jakoukoli myšlenku na psa a najednou budu mít dva. Bude to chtít hodně silné nervy, ale věřim, že to zvládnem. Za tu radost, kterou nám poskytnou neškodi menší hysterie. | pr4ehav_1 |
Oleksišák, Jaroslav, V. C, 07/08
23. října
Reprodukce textu
Liška dostala chuť na kohoutka. Pustila se rychle zanim, už se naněj nemohla dočkat ale kohoutek vilezl na strom. Liška se zastavila mrkala naněj a radostně mu řekla, už budeme přáté všichni kohoutci a lišky můžou být konečně přátelé coti na to.
Když slezeš dolů damesi přátelský polibek vůbec se mně neboj a sles dolů.
To jsi mně potěšila liško hned ktobě slezu ale počkej ještě chvilku vidím jak jsem běžej psi, liška se lekla ale na kohoutka jí hned přešla chuť.
Nashledanou kohoutku a ten polibek si necháme na jindi mám mnoho práce a dala se do běhu běžela tak rychle co jí nohi stíhali, mislela si totiž že jí jsou psi v patách, ale netušila že jí kohoutek napálil, zatím co liška utíkala, kohoutek si seděl nastromně a smál se jí.
Osnova
1. Kohoutek na větvi 5. Kohoutek vyzrál nad liškou
2. Sladký hlásek
3. Přátelský polibek
4. Kohoutkova lest | bu5colejar_02_1 |
Slohová práce školní
Robert Polák 12. ledna 2006
2. C
Téma: 1. Abeceda dnešní společnosti (úvaha)
2. Kalamita (volný stylový útvar)
3. Probouzím se, je neděle ráno (volný stylový útvar)
4. Dějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí (úvaha)
Probouzím se, je neděle ráno
„Včera neděle byla, včera byl hezký čas, včera neděle byla, za týden bude zas. Zpívá se v jedné známé písničce. Ale opravdu je neděle pro mě hezkým časem? Těším se na ni?
Je klid. Osm hodin ráno, venku první paprsky ozařují bělavé obláčky plující oblohou. Dům leží v tichosti, jak ve věčném spánku nenabírajícího konce. Vše vyruší jen zapraskání hodin oznamujících čas. Z temnoty odpočinku mě vytrhuje první naděje života – slunce. A probouzím se. Pomalu otvírám své oči, ale oslepující záře spolu s únavou je znovu zpět. Pokouším se dívat, bojuji. Všechny snahy však přicházejí nazmar.
Po těžkém zápasu konečně procitám znovu na svět. V celém tom zmatku rána se snažím uvědomit si co je za den. Je neděle. Moment! Kde jsem? Doma. Ne. Volám matku, nikdo se neozývá. Domov to není. U babičky? Také ne. S ní sice jsem, vidím ji, zdravím se s ní, však babičky byt to není. Kde? Jak jsem se tu vzal? Modrý pokoj se žaluzijemi v oknech. Na zdi pověšeny různé starobylé zbraně. Už vím. Znám jen jediný takový pokoj. Jsem u tety v Teplicích v bratrancově pokoji.
Začínám si uvědomovat co mě dnes čeká. První přichází myšlenka o návratu zpět do Budějovic. Netěším se na to. Jsem tady rád. Víkend byl moc krátký a čas nám opět bere naše krásné chvíle. Zachvíli vstanu. Zahájím tím svůj den spolu s vlnou zklamání. Den nestojí za nic. Stále mě tíží myšlenka mého odloučení od ostatních. Bude poledne, čas obědu. Dopoledne utíká tak rychle, ani jsme se neztihli nikam podívat, a už obědváme. Neděli nemám rád. Je pro mě nejdepresivnějším dnem v týdnu. Dnes se nemá nic dělat. Jak? Musím se připravovat na školu. Po dnešku opět následuje pád do temnot všedního dne a dlouhého odloučení od svých milých.
Ale tim se teď nebudu tížit. Je ráno. Venku již vše žije. A jen na nás záleží, jak nový den využijeme.
Osnova: 1) úvod
2) stať – a) Je Ráno
b) Kde?
c) Neděle
3) závěr | cb2cpolrob_01_1 |
Návod na instalaci Microsoft Office 97
Vložte CD do CD-ROM, popřípadě DVD-ROM mechaniky. Poté, co počítač vložený disk načte, spustí se titulní obrazovka instalačního průvodce.
Klikněte myší na tlačítko pokračovat (v případě, že chcete instalaci nechat na později, vyberte možnost ukončit instalaci). V dalším kroku se objeví okno s kolonkami Jméno a Organizace. Tyto položky vyplňte (stačí vyplnit jen jednu) a klikněte na OK. Poté budete požádáni, abyste vámi vyplněné údaje potvrdili. V případě, že údaje souhlasí, dejte opět možnost OK, chcete-li je změnit, vyberte možnost Změnit.
Po zadání správných údajů o vaší osobě )organizaci), zadejte do následujícího okna váš osobní jedenáctimístný CD Key (neboli klíč) a potvrďte OK. Tento klíč naleznete v pravém dolním rohu na zadní straně obalu instalačního CD.
Na základě zadaného klíče vám bude přidělen tzv. produkt ID, který je důležitý pro další spolupráci se společností Microsoft. Abyste mohli pokračovat dále, musíte znovu kliknout na OK.
V následujícím okně vyberte, kam program nainstalujete. Pro méně zkušené uživatele je vhodné předdefinovanou cestu neměnit dát rovnou OK, ale je i možné vybrat cestu jinou pomocí tlačítka Změnit.
Nabídka, která se objeví po vybrání cesty, vám umožní zvolit typ vlastní instalace. V nabídce je možná typická instalace, volitelná instalace a spouštět z CD-ROM. Vyberte jednu z možností (pro méně zkušené je doporučená typická) a poté dojde k samotné instalaci. | js3ber_03_1 |
„Lidé už si převážně nedovedou představit život bez televize a to proto, že sami ani nechtějí žít, nýbrž chtějí se dívat na život jiných.“ M. Machovec
Nedávno jsme se na psychologii zamýšleli nad tématem hledání sama sebe, sebeuplatnění a hledání té správné životní cesty. Jakmile nemá člověk již od dětství pocit, že může vyslovit jakýkoliv svůj názor, že argumentovat neznamená hned se s někým hádat, a že má něco jako vlastní prostor, ve kterém se může rozvíjet, rozhodovat, popřípadě jiný svět kam může vždy utéct, ale s vědomím, že se musí vrátit do reality a pokračovat v “boji“, začne ztrácet sám sebe. To je podle mého názoru ta nejhorší věc, která člověka může potkat.
Každému z nás se vybaví vzpomínky z dětství, ať už ze školky nebo školy, kdy měl touhu bavit se s lidmi, které považoval za nejoblíbenější. Snažili jsme se s nimi bavit a často utvořit i rádoby přátelství. Vždycky prostě existují silnější jedinci, a ti nás svými názory chtě nechtě ovlivňují, na tom však neshledávám nic špatného. Ale všeho s mírou. Později byste si už totiž nemuseli uvědomovat, že to, co plyne z vašich úst, se vašim myšlenkám vůbec nepodobá. Čím se však stáváme staršími, stáváme se i chytřejšími a sebevědomějšími. Proto pro některé z nás už je nesamostatnost a cizost minulostí. Zůstávají tu však lidé, kteří to nedokážou a stále jsou nesebevědomí a nesví jako dřív. Jenže když jste starší, chtě nechtě si to uvědomujete. A proto utíkají, ale ne do světa snů, ideálů, ale k televizi.
Nikdy jsem nechápala jak někdo může sledovat ty uřvané telenovely. Jenže když jsem se zaměřila na charaktery těchto lidí, možná jsem to pochopila.
Buď v nich najdou to, co v životě postrádají, nebo naopak můžou sledovat osudy postav, které jsou ještě černější než jejich. Nejspíš jim to přinese uspokojení, že nejhůř na tom ještě nejsou. Někteří lidé se na tyto seriály, filmy nebo na cokoliv, co v televizi můžeme vidět, upnou tak, že začnou mít zkreslenou představu o tom, co je život. Může to být projev slabosti, ono je snadné říct, že ta či||ona postava se měla zachovat tak a tak, že v jejich případě bych rozhodně jednala jinak, ale ono něco komentovat je opravdu lehké. Narozdíl od činů. To oni vědí, začnou tedy kritizovat je na místo toho, aby se zamysleli nad sebou. Utíkají před “vlastním já“. K tomuto způsobu útěku bohužel přispívá dnešní doba a trend.
Na druhou stranu i já někdy utíkám, někdy mám chuť podívat se i na romantické filmy. Důležité je, aby se člověk uměl vrátit. Prorvat se tou životní cestou a až bude člověk starý, mohl se ohlédnout za svým životem s respektem a pocitem, že něco dokázal. Nedokážu si představit, jaké by to bylo, kdybych si tohle nemohla jednou říct. No, nejspíš byste mě našli u televize. A na co bych se koukala? Na jednu telenovelu za druhou. | pr3cmarkri_01_1 |
Slohová práce školní
Andrea Váchová
2. A 14. ledna 2008
Má oblíbená postava
Osnova:
I. Úvod
II. Stať: a) vzhled
b) povaha
III. Závěr
Můj nejoblíbenější žánr je science fiction. Díky jednomu časopisu jsem se dostala i k žánru fantasy a následně ke jménu Terry Pratchett a Úžasná Zeměplocha. Hned jsem si tuto bláznivou sérii zamilovala a mojí oblíbenou postavou se stala postava smrtky – Smrť. Nezdá se vám to, když se řekne ta Smrť? Tak to bude tím, že to není ta Smrť. Ano, na Zeměploše je „zubatá“ muž (pokud to tak jde říci). Netrvalo mi ani příliš dlouho oblíbit si Smrtě, přestože se v knihách objevuje velmi mnoho zajímavých postav a hrdinů. On je prostě jedinečný. A to ani ne svým vzhledem, jako spíše svou, řekněme, zvláštní myslí.
Když se u nás řekne smrtka, tak si člověk představí vysokou postavu kostlivce, který je zahalen do černého pláště s kápí a v ruce drží kosu. A, budete se asi divit, na Zeměploše je to také tak. Smrť je vysoká (velmi vysoká) postava v plášti černějším než sama černá barva. Z temnoty jeho kápě modře září oční důlky, ve kterých se zrcadlí celé galaxie a vesmíry. Čepel jeho kosy je tak ostrá, že dokáže přetnout i vítr nebo slova. Ta neuvěřitelná ostrost také modře poblikává. Kosa musí být tak ostrá, aby mohla oddělit duši od těla. A aby mohl Smrť zvládnout všechnu svou práci, jezdí na koni jménem Truhlík (to už něco vypovídá o jeho povaze). Truhlík je úplně obyčejný pozemský bělouš z masa a kostí, který se ovšem dokáže pohybovat velmi, velmi rychle, a to dokonce i vzduchem. Smrť totiž bydlí mimo Zeměplochu. Smrť disponuje jedním výrazným povahovým rysem – snaží se co nejvíce podobat lidem. A to nejen svým chováním nebo stylem života, ale i svým nitrem. Jednou se rozhodne, že chce umět zapomínat. Tak se zkouší opít, pije ze Studny zapomnění, přidá se k armádě, ale bohužel mu nic z toho nepomůže. Jeho dům je postaven snad ve všech historických slozích a je u něj přistavěno bludiště, ve kterém se Smrť nedokáže ztratit a golfové hřiště na kterém se nejen dokáže trefit do jamky, on se nedokáže netrefit. V domě má ložnici, přestože nespí, koupelnu, přestože se nekoupe a dokonce i pokoj pro hosty. Je zkrátka lidmi posedlý. Smrť je také velmi svědomitý. Když nemůže najít místo, kde má někoho „převést na druhou stranu, tak je z toho velmi rozmrzelý. Svou práci vykonává bez emocí, protože by to ani jinak nešlo, buď by se zbláznil nebo by Zeměplocha byla plná lidí, kteří měli zemřít, ale Smrťovi jich bylo líto. Jinak je Smrť rozhodně schopný citů. Dokonce má dceru a vnučku, které postavil na zahradě houpačku. Dokáže se rozčílit, jako když propustil svého učně, protože odvedl jinou duši než měl a ještě k tomu se zamiloval do Smrťovy dcery. Smrť velmi miluje Zeměplochu, mnohokrát ji zachránil, a to i když ji nedovedl na pokraj zkázy zrovna on sám.
Závěrem bych snad řekla jen to, abyste neodsuzovali člověka (nebo kohokoliv jiného) podle prvního dojmu nebo podle vzhledu. U Smrtě byste se určitě spletli | cb2avacand_01_1 |
Stůl paní učitelky
Když vejdete do 5. třídy, tak jako první uvidíte stůl paní učitelky. Vypadá jako nový, ale je starý a nově natřený. U stolu je černé pracovní kreslo. Přes den je tam bordel, ale když paní učitelka odejde je hezky uklizený. Pod ten stůl se paní učitelce schovávame a i když je tam devět šuplíků vejde se nás tam pět. Tužky patří do keramického hrnečku. Na stůl patří také krásná kytka. Stůl paní učitelky je moc hezký. | hr5donmar_02_1 |
Interpretace první strofy první runy v Kalevale
Moje mysl po mně žádá
Mozek můj mě ponabádá,
Abych jal se vyprávěti,
Abych spustil píseň rodnou.
Slovy ústa oplývají,
Hláholy z nich vytékají,
Po jazyku pospíchají,
Brány zubů otvírají.
Autor popisuje, co ho vede k vyprávění celé runy. Potřebuje nám sdělit, proč nám bude runu „zpívat“. Avšak v posledních čtyřech verších popisuje, jak bude zpívat. Text je veršovaný a plynulý. Má rytmus a rým. Slovosled je upravený tak, aby se celý text lépe rýmoval např. Lovy ústa oplývají = ústa oplývají slovy.
Jazyk je spíše knižní. Místo infinitivů končící na –t jsou v 3. a 4. verši infinitivy končící na –ti. Asi nejvíce zastaralé slovo jsou hláholy | js9jur_01_1 |
Rožnov pod Rožnov, 6. června
Ahoj Evo,
cesta byla sice dlouhá, ale {bavilo}<ni> mě to.
Je tu moc krásně. Už jsme se byly projít ve městě a ve velkém skanzenu. Zítra půjdeme do velkého obchodu s kamínkama a potom půjdem do restaurace.
Pozítří jsme si domluvily grilování s tetou Evou a já si ještě budu hrát s malou Evou.
Máme malý domeček a v něm bydlíme. Je přímo vedle Bečvy.
Ahoj, už se na tebe moc těším!
Eva
P. S. Budu moc ráda když mi odepíšeš. | cbrod5o_01_1 |
Osnova:
1) Úvod - písmo
2) Stať – zásady mluvených projevů
– rozlišení slov a slovních tvarů
3) Závěr – nejvíce zdůrazňovaný požadavek jazykové kultury
Písmo a pravopis
Lidé si vytvořili soubory grafických znaků, kterým říkáme písmo. Naše písmo je hláskové, zaznamenávané písmeny. V češtině se píše latinkou.
Postupně se ustálily zásady, jak se mají mluvené projevy písmem zaznamenávat. Označujeme je názvem pravopis. Usiluje se o to, aby pravopis působil co nejméně potíží při psaní ne a při čtení.
Pravopis umožňuje rozlišit slova a slovní tvary, které v mluvených projevech znějí stejně (vír – výr, správa – zpráva). Dává nám možnost poznat, jak je slovo utvořeno (lidský, nejjemnější). A také jaké jsou vztahy mezi jednotlivými větnými členy (davy lidí čekaly – lidé mlčeli).
Bezpečné ovládání pravopisných pravidel je nejvíce zdůrazňovaný požadavek jazykové kultury.
zdroj: Přehledná mluvnice češtiny pro základní školy, V. Syblík, M. Čechová, Fortuna Praha 1992, s. 132 | am8arybnik_02_1 |
Slohová práce školní
Syrovátková Pavla
12. června 2007
3. C
Knihy jsou mrtvým materiálem, dokud v nás neožijí
Kniha nebo moderní technika (televizor, počítač…)? Kdo v dnešní době, kdy všichni někam spěchají, raději sáhne po knize než po ovladači? Vždyť film, jehož zhlédnutí zabere mnohem méně času než kniha, nám umožňuje i vizuální vjemy a člověk pak nemusí namáhat svou představivost a fantazii. Kniha je pro mnohé spíš materiál na podpal nebo učebnice, nad níž se člověk trápí a nudí, nikoliv baví. Je kniha vážně jen ztráta času, unavené oči, trápení a nudu?
Tato otázka zní sice jednoduše, jenže odpověď na ni neexistuje do té doby, než každý z nás otevře a opravdu přečte pár knih. Pak ať lidé soudí (či odsoudí) knihy. Podle všeobecného názoru je film rychlejší, tudíž i zábavnější. Jenže nic se nedá srovnat s mým vnitřním rozpoložením, když knihu třeba jen držím v dlaních, natož když ji otevřu a začtu se. Doslova se ztrácím ve světě vět, slov a písmen.
Kniha na mě má spoustu vlivů. Nemohu však zcela objektivně soudit, zda jsou jen kladné (či záporné). Za ta léta čtení mám docela velkou slovní zásobu, má fantazie a představivost mi umožňují ve své podstatě to samé, jako bych zhlédla film. A myslím si, že není na škodu znát alespoň pár světových autorů a jejich díla. Na druhou stranu mě kniha často tak moc zaujme, že ostatním věcem věnuji méně času, než bych bývala měla. Uvědomuji si to, ale asi s tím nelze nic udělat. Neznamená to, že opravdu důležité věci odsouvám a nebo ve velké míře zanedbávám kvůli četbě. Jenže když už knihu jednou rozečtu, nedám ji z ruky, dokud nedočtu poslední větu. Mohla bych to nazvat jakousi vášní, jež přerostla v „závislost na psaném slově“. Neodložím ani knihu, která mě vůbec nezaujala a její čtení pokládám spíš za trest než potěšení. Možná bych se cítila provinile, kdybych ji nedočetla.
Pokud mě kniha víc než zaujme, stane se ze mě opravdový maniak. Onu dotyčnou knihu jsem schopná číst třeba desetkrát po sobě a neomrzí mě. Dobře napsaná kniha na mě „přenáší“ pocity v ní slovně vyjádřené. Nad knihou se rozbrečím, aniž bych si to třeba uvědomila. Někdy mě kniha rozesměje v takové míře, že mě bolí břišní svaly. Soucítím s postavami, prožívám děj naplno. Opravdu velice ráda rozebírám děj i postavy – jejich vlastnosti, propletené osudy a možnou spojitost s autorovým životem. Nicméně důležitý je ale také „jazyk“, dynamika děje atd. Pakliže tedy čtu veskrze zajímavou knihu, její obsah obživne nejen v mé mysli, ale také v mém srdci. V té chvíli se kniha samotná, nejen její postavy, stává mým blízkým přítelem. Okolní svět upadá do „mlhy a zapomnění“. Tohle ovšem neznamená, že filmy zavrhuji. Pokud je film dobře natočený, strašně ráda ho porovnávám s knihou. V opačném případě mě film neskutečně rozčiluje.
Na závěr se pokusím odpovědět na úvodní otázku. Čas je pro dnešní populaci roven penězům, což znamená, že lidé (ne všichni) raději a častěji odpočívají a baví se u filmu než u knihy. Najdou se lidé, kteří pod pojem kniha vidí učebnici, a učebnice je synonymem nutnosti, nudy a trápením se vštěpováním informací. Jsou i tací ignoranti, jež použijí knihu na podpal, jelikož staré noviny už došly. Lidé si pořizují knihovny jako dekoraci. Pokud ale knize, mrtvému materiálu, dámě šanci a obětujeme jí (jejímu přečtení) čas, mnozí z nás v některých dílech najdou jistě zalíbení a někoho třeba chytí za srdce tak jako mě.
Úvod
Stať: a) Všeobecný názor
b) Jak mě kniha ovlivňuje
c) Můj vztah ke knize
Závěr | cb3csyrpav_02_1 |
Můj pokoj
Můj pokoj je 5m dlouhý a 3,5m široký. Jedna stěna je zkosená, protože můj pokoj je v podkroví. Celý pokoj je vymalován zeleně a bíle. Koberec mám béžový. Na první pohled je to klučičí pokoj. Když se vejde do pokoje tak nalevo uprostřed je okno. Vedle okna vpravo, je velká zelená postel, vedle okna vlevo mám rohový psací stůl. Naproti dveřím, kde je skosená stěna mám skřínky na oblečení a hry. Vedle dveří vpravo je velká šatní skříň, vedle ní věšák na oblečení a pak skřínka na TV, DVD, rádio a hry. Na stěnách mám pověšené diplomy a medaile z mých sportovních úspěchů. U psacího stolu visí nástěnka s různými fotkami. Snažím se udržovat pokoj v pořádku, ale občas to tam vypadá jako ve skladišti. | am6bvinmar_1 |
12. prosince 2008
K. Jarolímová
P3b
1. písemná slohová práce
Úvaha
Téma: Nikdy neztrácej smysl pro humor. Už bys ho taky nemusel najít.
Osnova. Úvod – V pytli
Stať – Smích léčí
– Dnešní děsy
– Vyjímka potvrzuje pravidlo
– Temno
Závěr – Šedé a monotoní
Smysl pro humor je důležitou součástí života. Kde bychom bez něj byli? V pytli, jednoznačně.
Neznám nikoho kdo by se nerad smál, ale to by bez smyslu pro humor nešlo.
Nedokážu si představit život bez humoru. Já, člověk který se směje každé blbině, jen proto aby se smál.
Neříká se snad, že smích léčí! Ten, kdo s tím přišel, asi věděl, proč to říká.
Ztratit v tomhle zběsilém světě smysl pro humor by se rovnalo sebevraždě. Kolem nás je tolik násilí, krve a bolesti, tolik strachu a hrůzy.
Co bychom asi tak mohli v tomhle světě dělat bez smyslu pro humor?
Pravděpodobně bychom se nedožili moc vysokého věku. Byli bychom nervózní a neurotická stvoření s pesimistickým pohledem na svět.
Jistě jsou v naší společnosti lidé, kterým pojem smysl pro humor nic neříká, ale vyjímka potvrzuje pravidlo. Nebo se dá říct odstrašující příklad. Prostě tu jsou, ale v menšině. A doufám, že se to nezmění, protože pak by byla nuda.
Ale jak ho v těch dnešních dnech neztratit?
Smát se? Snad. Prostě se radovat a smát se každé maličkosti.
Tak to dělám já a není to úplně nejhorší.
Nepochybně přijde nějaké to temno, které se vyskytuje vždy, a v jakékoli době, ale pořád si budu hlídat svůj smysl pro humor. Protože kdybych ho náhodou ztratila, nemusela bych ho najít, nebo by ho mohl najít někdo jiný a nechtěl by mi ho vrátit. A já nechci žít pesimistický život plný nudy.
Bez smyslu pro humor by tu byla nuda. Nikdo by se nebavil a nesmál. Jen strohé tváře pracujících lidí.
Všechno by bylo šedé a monotoní.
Ztrátou smyslu pro humor bychom přišli o víc, než to vypadá. | grP3bjark_01_1 |
12. prosince 2008
Tomáš Lejnar
P3b
1. písemná slohová práce
Úvaha
Téma: Nikdy neztrácej smysl pro humor. Už bys ho taky nemusel nikdy najít.
Osnova: 1. Co je to smysl pro humor?
2. Humor je koření života.
3. Všeho moc škodí.
Co je to smysl pro humor? Tuto otázku si může položit jen člověk, který si nikdy z nikoho „neutahoval.“ Smysl pro humor má snad každý člověk. Někdo více, někdo méně. Někteří lidé doslova „překypují“ humorem. To jsou ti lidé, kteří berou život s nadsázkou a snaží se „nelámat si zbytečně hlavu“ kvůli příliš nedůležitým věcem. Jiní lidé musí hledat humor jinde. Nemusí ani hledat dlouho, aby našli pro ně ten správný humor. Dnes se humor vyskytuje ve všech mediích. Jak v televizi a v rádiu, tak i na internetu, v časopisech a v novinách.
Prostě se celý svět snaží rozšiřovat humor. Ale proč? Je to podobné jako u jídla. Když si dáte v restauraci obyčejné neupravené maso a brambory, tak to prostě „spořádáte“, ale nijak zvlášť si nepochutnáte. Existuje však koření. Když si maso okořeníte a na brambory dáte také koření, například bazalku, hned vám pokrm bude více chutnat. Jednoduše si „pošmáknete“ a máte radost. Každý člověk potřebuje ve svém životě nějaké to koření. Humor je také koření. Život bez humoru by asi člověk mohl přežít, ale s kořením „chutná“ život lépe.
Ale ne každý člověk má neustále náladu na humor. Jsou určité chvíle v životě, kdy se člověk prostě neusměje. Může to být únava, problémy v práci, problémy v rodině a nebo dokonce smrt blízké osoby. V tomto případě člověk už nemusí najít ten správný humor, ať hledá sebevíc. Smutné vzpomínky bývají často silnější než nějaké „hloupé vtípky“. Prostě by se humor neměl přehánět. Všeho moc škodí. A v případě humoru to obzvlášť platí. | grP3blejtom_01_1 |
Khmara Sumra, V. B, 07/08
17. října
Vypravování podle obrazku
<obrázek č. 1: Tři chlapci bruslí na silnici.>
<obrázek č. 2: Jednoho z nich srazí auto.>
<obrázek č. 3: Chlapec je zraněn.>
<obrázek č. 4: Jeho kamarád běží pro pomoc.>
<obrázek č. 5: Jeho kamarád telefonuje z telefonní budky.>
<obrázek č. 6: Záchranáři odnáší zraněného chlapce, doprovází je jeho kamarád.>
Osnova
1) Tři kamarada bruslí na silnici.
2) Srážka s autem.
3) Petr je zraněn.
4) Martin jede, pro pomoc.
5) Martin volá l. 155.
6) Zachranaří ováží Petra.
Petr je rraněn
Petr. Marti a Tomaš jeli na bruslyd na silnici. A jelo přednima jehlo auto srazilo Petra, Martin jel pro pomoc. Volal na číslo 155. Zachranaři přijeli a ovezli Petra do nemocnice. | bu5bkhmsum_02_1 |
1. slohová práce školní
16. prosince 2004
Témata:
1) Ptáš se, jak se mi tu líbí (dopis)
2) Představ si, co se mi stalo... (dopis)
3) Píšu vám... (dopis někomu, s nímž jsem se nesetkala, nebo se ostýchám hovořit)
Představ si, co se mi stalo...
Ahoj Iveto,
dozvěděla jsem se, že jsi onemocněla a tak jsem se rozhodla, že ti napíšu dopis. A abych tě trochu rozveselila a rozptýlila, budu ti vyprávět příhodu, která se mi přihodila o letních prázdninách.
Bylo pondělí odpoledne. Venku pálilo slunce a přímo lákalo k návštěvě koupaliště. A tak jsme se s kamarádkou Janou rozhodly, že se vyrazíme koupat.
Sotva jsme se naobědvaly, sedly jsme na kola a vyrazily. Cesta nebyla dvakrát příjemná, neboť bylo opravdu horko. A tak, když se nám naskytla příležitost zkrátit si trasu přes les, ani na minutku jsme nezaváhaly. Jenomže to byla osudová chyba.
Lesní cesta byla samý kámen a kořen. Ale my, místo abychom sledovaly kudy jedeme, jsme si neustále povídaly a na pěšinu příliš nedbaly. Pak ale z křoví z ničeho nic vyběhla černá kočka a skočila mi přímo pod kolo. Stihla jsem jen zakřičet Pozor! a pak jsem strhla kolo do křoví. Mezitím Jana, která se mi snažila vyhnout a zabránit tak naší srážce, otočila řidítka a najela na obrovský kořen vyčnívající do cesty. Přeletěla přes kolo a dopadla na hromadu kamení, které sem někdo navezl.
Když jsme se zvedly a vrátily zpět na cestu, snažily jsme se zjistit nastalé škody. Jedno rozbitý koleno a píchlá pneumatika u mého kola. Nezbývalo nám tedy nic jiného, než se otočit a vrátit.
Doma jsme Janu ošetřili, spravili mé kolo, a protože slunce stále pálilo, rozhodly jsme se, že na koupaliště vyrazíme znova. Tentokrát ale už bez lesní zkratky.
Podruhé jsme tedy jely po silnici. Minuly jsme les a dorazily k další odbočce, kde jsme zastavily. Najednou se před námi objevila zase ta kočka. Začaly jsme pochybovat, zda máme pokračovat po silnici, nebo si cestu opět zkrátit. A co když nám ta kočka opravdu přinesla smůlu?
Protože ani jedna na pověry nevěříme, a protože horko bylo opravdu sužující, odbočily jsme nedbaje na černé zvíře. Cesta byla neupravená, takže žádná auta na ní už se potkat nedala, a tak jsme jely vedle sebe. Scházel nám už jen necelý kilometr k cíly a my se začaly předhánět, kdo první dorazí k velkému stromu na konci cesty. Nejdříve jsem vedla, ale pak mě Jana předjela a já ne a ne jí dohnat. Když v tom najednou zvedla nohy z pedálu, začala ječet a kličkovat, až skončila ve strouze. V první chvíli jsem nevěděla, co se děje, ale pak jsem spatřila to, čeho se tak lekla. Na silnici se vyhříval had. Ve snaze se mu vyhnout jsem začala také kličkovat. Jenomže ani já jsem se neudržela na kole a spadla do trávy na druhé straně cesty.
Když bylo po všem, zvedly jsme se a začaly oprašovat. Naštěstí se nikomu nic nestalo a protože už nám chybělo jen pár metrů, nasedly jsme opět na kola. K vodě už jsme dorazily bez dalších nehod a zbývající čas jsme si pořádně užily. Jen jsme si slíbily, že až příště někam vyrazíme, budem se vyhýbat všem zkratkám.
Doufám, že se ti moje příhoda líbila, a že ti alespoň zvedla náladu. Přeju ti brzké uzdravení a snad mě pak přijedeš navštívit. Měj se krásně.
Ahoj Lucka
Osnova: I. Úvod
II. Stať: 1) pojedeme se koupat
2) vyrazily jsme na cestu
3) první zkratka
4) návrat domu
5) opět jsme vyrazily
6) rozhodování
7) druhá zkratka
8) po nehodě
III. Závěr | cb1crihluc_01_1 |
téma: Realita je nudná. Dejte mi nový život.
osnova:
1. Denní stereotyp
2. Důvody k útěkům z reality?
3. Droga jako klíč?
4. Následky
5. Jiná volba
Zpruzelé ráno. Přecpané dopravní prostředky – každý někam spěchá. Začíná nový den, ale ten děsný stereotyp pokračuje.
Vytuhlé obličeje s nepřítomnými výrazy se teprve začínají pomalu probouzet k životu. Znovu a znovu musíme čelit každodenním starostem, opakujícím se stále dokola, a vždy se přitom snažíme na vše zapomenout a najít něco nového. Najít někde v našich myšlenkách tichou oázu klidu a pohody.
To je často dúvodem k<in> útěkům mimo realitu do svých vlastních snů – k drogové závislosti. Vytvoření si vlastního světa v sobě samém, svého nového života, který běží přesně podle našich představ.
Droga může být něco jako klíč od fiktivního světa plného harmonie, ale zároveň zmatku. Vstupní brána, kterou duše vplová do Ráje {ochutnání zapovězeného}<in>. Vždy jen ale na chvíli. Je tohle však cesta k odstranění problémů a zároveň ze stereotypu?
Problémy se jen odsunou, nahromadí a k nim přibydou další. Denní stereotyp nezastavitelně poběží dál. Vše, co vipadá zpočátku jako mírumilovné útočiště, má náhle zcela opačné následky. Problémů a každodennosti vás nezbaví. Může pomoci vytvořit nový život – fiktivní, ale ten skutečný se zhroutí. Realita se stane postupně ještě více stereotypní, čím dál tím víc unavější a bez cílů.
Droga – lichvář, který na chvíli pomůže. Usnadní zapomenout, ale pak si vybere svou krutou daň. Sebere všechno, co pro vás ještě mělo nějakou cenu. Není proto možné si vytvořit nový život, jen ten stávající zkazit. Nezbývá, než ho v té unavné realitě nějak oživit. Jak? To už je jen na každém z nás. Možnosti má každý stejný a na nový život by neměl mít nárok. | grP3avinvoj_1 |
Vosí med
(Když dva dělají totéž, není to totéž.)
V klidném městečku, v zapadlé ulici, žil v krásném domečku medvěd brýlatý.
Jednoho slunného dne, se do vedlejšího domu přestěhoval lední medvěd. A v tu chvíli vše začalo: „Hej Brejloune, kam kráčíš?“
„Dostal jsem chuť na med, tak si jdu pro něj do lesa.“ A Bílek si pomyslí: „Hlupák jeden, proč pořád chodit do lesa, když včely můžu mít doma.“ Popadl největší úl, který uviděl a pelášil směrem k lesu. Ani tam nedošel a zahlédl hemžení hmyzu. Jeho srdce zajásalo snadným úlovkem. Vůbec mu nevadilo, že jeho včely mají černožluté zadečky.
Druhý den, jak už bylo zvykem, první pohled zkrátka musel patřit sousedovi. To, co spatřil, mu vyrazilo dech: „Čím potíráš svůj kožich, že se ti tak krásně leskne?“ A Brejloun povídá: „Ničím, ale myslím si, že to možná bude z mé zdravé rostlinné stravy.“ Bílek s opovrhujícím úsměvem pelešil domů, vplul do koupelny a namazal si kožíšek prvním olejíčkem, co mu přišel pod ruku. Myslíc si, že opět souseda přechytračil. Neuvědomil si, co právě použil, byla to totiž jeho ranní cukrová voda na údržbu svého číra. Vyšel vítězně z domu, pochlubit se svým zevnějškem Brejlounovi. To jste ještě nezažili. Celé vosí hnízdo bydlící ve včelím úlu, zatoužilo po chodící, největší sladké cukrové vatě, kterou kdy viděly.
A co z toho plynne? Když dva dělají totéž, není to totéž. | cl8czlater_1 |
2. kontrolní stylistická kompozice
(Charakteristika)
V praze dne 21. 3. 2006
Karolína Racková, II. B
Téma: Jak vidím sam sebe (charakteristika)
Osnova: 1. Úvod: Téma stylisticé kompozice
2. Stať: a) Moje postava
b) Moje oblečení
c) Chování a vlastnosti
d) Koníčky
e) Moje oblíbená hračka
f) Škola
g) Plány do budoucna
h) Vztahy s rodinou
3. Závěr: Jsem ráda taková jaká jsem
Tak. Právě jsme se dozvěděli téma stylistické kompozice: Jak vidím sám sebe. To byla rána, ale dalo se to čekat. Za domácí úkol jsme psali charakteristiku člena rodiny a nejlepšího kamaráda. Bude to těžké, ale jako šikovní žáčci paní profesorky to jistě napíšeme velice dobře.
Jmenuji se Karolína Racková a je mi dvanáct let, tedy v srpnu mi bude už třináct. Moje postava je vysoká a plnoštíhlá. Mám hnědozelené oči a dlouhé hnědé vlasy s černým pramenem, který mám už od malička. Vlasy nosím svázané do culíku, jen občas je nechám rozpuštěné.
Nejčastěji nosím džíny. Mikiny a svetry nemám ráda a tak nosím trika s dlouhým rukávem. Šaty a sukně nosím ráda, ale většinou jen na nějakou lepší událost. Kalhoty a tepláky jsou prostě pohodlnější.
Když jsem byla malá byla jsem prý velice živá a mírumilovná holčička. Niní bych se spíše tipla na tichou a zakřiknutou holku. S kamarády ve škole a s rodinou jsem spiš živější, ale třeba na vystoupení před publikem tréma a zakřiknutost převládá. Podle ostatních a rodičů jsem chytrá, dobrosrdečná, kamarádská, hodná, milá, poctivá a mám smysl pro hůmor.
Mími koníčky je hra no zobcovou flétnu a step. Ráda čtu, kreslím návrhy dámských šatu, hraju šprtec se svou mladší sestřičkou a občas si sednu k počítači.
Mojí oblíbenou věcí je moje myší rodinka skládající se ze tří plyšových myšek. Táta „Míňák“, máma „Mína“ a malá myšička „Mininka“ tu mám ze všech nejraději. Přivezl mi ji strýček z Ameriky k pátým narozeninám.
Ve škole mě nejvíce baví biologie, chemie, informatika, tělocvik a hlavně matematika. Naopak moc nemusím fyziku, zeměpis, výtvarnou výchovu a nejvíce mě nebaví angličtina.
Mé plány do nejbližších let je získat dvojku z češtiny, která by krášlila mé vysvědčení. Stejně tak bych chtěla přesvědčit paní profesorku na matematiku a dějepisáře o svých znalostech a vybojovat jedničku. Po ukončení gymnázia bych chtěla úspěšně vystudovat vysokou školu. O zaměstnání jsem ještě nepřemýšlela, ale asi bych chtěla dělat něco spojeného s matematikou. Mým velkým snem je vzít si bohatého, poctivého, chytrého a milého muže a mít s ním jednu holčičku.
S rodinou mám docela dobré vztahy se svou mladší sestrou Týnou často hrajeme různé hry, ale někdy se pořádně pohádáme. S tátou často hraji šprtec a pokud nechápu něco ve škole tak mi poradí. S mamkou si docela dobře rozumím, ale někdy se pohádáme kvůli hlouposti.
Myslím, že mě kamarádi berou takovou jaká jsem. Já sama bych na sobě asi něco změnila, ale taková jaká jsem se sama sobě docela líbím. | ces2brackar_1 |
Osnova:
1. rRáno ve škole
2. Vyrazili jsme na Letiště
3. Přijeli jsme na místo
4. Jeli jsme Letišťním autobusem
5. Vyrazili jsme domů
6. Závěr
Exkurze na Letišti Ruzyně
Hned ráno jsme šli do školy. Dorazili jsme a třetí hodinu jsme vyrazili spolu s 5., 6., 7., a 9. třídou do autobusu.
Konečně jsme vyrazili na letiště. Cestou jsme s Adamem hráli různé hry. Nejvíce jsme hráli přenosné „člověče nezlob se“. Když jsme vjeli na dálnici tak jsme si chvilku zdřímli, aby ta cesta rychleji utekla.
Po hodině jsme dorazili, vystoupili z autobusu a šli jsme do budovy. Tam jsme čekali a zatím jsme se koukali na model celého letiště. O chvilku později nám paní učitelky dali letištní náramky. Když je měli všichni přišel k nám pán který na letišti pracoval. Řekl nám aby jsme šli k modelu letiště a tam jsme se seznámili. O letišti nám řekli všeljaké zajímavé vjeci třeba o tom že má letiště tři Termináli, nebo co dělají sportovci když nežzískají na olympiádě medajle. Prostě zajímavé vjeci. Potom nám řekl že se půjdeme kouknout na letiště. Ale ze všeho nejdřív jsme museli projít detektorem jestli u sebe nemáme něco kovového. U mě jako skoro u všech to zapípalo. Šli jsme do čekárny.
Po chvilce jsme jeli s autobusem po ranveji. Koukali jsme se jak letadla odlétají a přistávají. Moc se nám to líbilo, ale museli jsme se ještě kouknout do Hasičárny. Tam jsme se dozvěděli hodně věcí. Ale baohužel už jsme museli jet domů.
Cesta byla velmi dobrá a zase jsme hráli mnoho her.
Letiště se mi moc líbilo a jsem rád ze sem tam byl. | hr6boddav_02_1 |
Je jaro
Když je jaro rázem se oteplí, všichni ptáci se probudí. Jak se probouzejí ptáci nemyslíte vůbec na nic. Když se se vám naskytne štěstí jíd do hlubokého lesa, nikdy nevíte co uvidíte, někdy krásné houby, někdy obří mraveniště, někdy zajíce a tak dál. Les je místo kde se ná nalézá kus přírody. Stromy mají různé velikosti a tvary, stačí mít trochu fantazie a vidíte různé předměty. | am5arazkry_1 |
V.SOUDNÝ, 3.E
2.KONTROLNÍ PÍSEMNÁ PRÁCE
(REPORTÁŽ)
GENIUS LOCI – BARANDOVSKÉ TERASY
Málokdo dnes asi ví jaké perly skrývá Praha, o které si myslíme, že ji máme tolik prošlou, že již nás nemůže nic překvapit. A na periferiích, kam se nedostaneme, přeci nic zvláštního, co by stálo za pozornost, jistě není.
Když však opustíte hlavní město s nepříjemnou tuchou nepříjemně dlouhé cesty směr Strakonice, když nejste ani na okraji minete budovu více než pozoruhodnou. Barandovské terasy.
Barandovské terasy tedy nalezneme pár set metrů od Barandovského mostu na pravo od Vltavy a dálnice na Strakonice a Písek. Bohužel se ode mě nikdo nedozví, proč a kdy byla stavba postavena a ani proč a kdy došlo k jejímu nynějšímu úpadku.
Mě se zdá, že Barandovské terasy byly vybudovány jako rekreační centrum pro vyšší společnost na konci 1. republiky (jsou ve stylu funkcionalistickém). Osobně bych rozdělil terasy na dvě části. Na dolní (v úrovni Vltavy) – bazén a horní (na Barandovské skále) – stavbu s tanečním parketem, pokoji, restaurací. V současné době je celý objekt střežen bezpečnostní službou, ale jinak chátrá.
Proto, že bazén je ještě zapomenutější než stavba na Bar. Skále (které si jistě kde kdo všiml), jsem se musel prodírat křovisky a hložím po blátivé pěšince. A najednou se mi otevřel úžasný pohled.
Ze samotného bazénu dnes již nešplouchá voda, ale vyrážení již značně vzrostlé břízky, které si neberou servítky ani s betonem ani s hodnotou tohoto místa. Takže si to snažte představit: bazén 40m na 420, oprýskaná běloba, rozpadlé odrazové můstky, obstojný lesík uprostřed. To celé skryté v zeleni a na jedné straně mocně se tyčící Barandovská skála. Téměř mě přepadl strach.
Ke druhé části teras jsem se musel vydrápat po příkrém úbočí skály, a občas se mi už zdálo, že se sesuji s malými kamínky, klouzajícími pod nohami, zpět k bazénu. Po náročném výstupu jsem však otevřel ústa dokořán. Opět oprýskané bílé stěny, mnohé cestičky dokola kolem, které byly jistě postaveny pro začínající známosti. A když měl člověk chuť posadil se nad srázem na lavičku a měl úžasný výhled na Prahu. Známost jste mohli navázat při tanci v sále, který je dominantou celé horní budovy. Je jakoby vystrčený před ní, tudíž na parket proudí po celý den paprsky světla. A pokud jste protančili celý den, mohli jste zůstat i přes noc. Á dva tři dva dva tři otočka a do očí zasvítí vyrojený cíl světel pražských do rozstříknutého inkoustu noci.
Mou procházku a snění o dobách minulých přerušil poplašný výstřel z pistole do vzduchu. Rychle jsem opustil tento prostor. A když o tom tak teď přemýšlím, bazén mě upoutal svou nynější podobou, na samotných terasách jsem se vkrádal do minulosti. A ani nedokážu říci, zda stojím o to, aby tato krása byla zachována, zrekonstruována, nebo zda nechat dále pracovat čas. Jsem nakloněn na obě strany. | pr3esou_01_1 |
Jana Richtrová
5. 11. 2003
1. Písemná práce
Vzpomínka
(vypravování)
Osnova: 1) Úvod – Babička
2) Stať a) pohřeb
b) otcova roztržitost
c) maminka
3) Závěr – památka zesnulých
Bylo mi deset let, když nás opustila. Děda z otcovy strany nám zavolal, že babička umřela. Rázem bylo v našem hlučném domě ticho. Nemohla jsem tomu uvěřit. Pořád jsem opakovala větu: „Vždyť byla zdravá, tak co se stalo?“ Otec měl bohužel odpověď: „měla rakovinu a nechtěla se nechat léčit. Babička pro mne byla jako druhá matka, jelikož v té době byla má první matka v Rumunsku. Babička mi často pomáhala s úkoly a byla u nás velmi často. Bylo mi sice deset let, ale na tento týden snad nikdy nezapomenu.
Týden po tom, co nám děda zavolal, měl být pohřeb. Moc jsem tam chtěla jít, ale otec to nedovolil, kvůli škole. V ten den ale pršelo a děda říká, že by chtěl, aby na "tuhle věc" byl klid. Takže je sobota a já se můžu jít na svého současného nejmilejšího člověka naposled podívat. Opravdu jsem nechápala, že už s ní nikdy nebudu mluvit. Doufala jsem, že se zvedne, přijde ke mně, řekne mi, že mě má ráda a odvede mě domů. Tak se ale bohužel nestalo a já se dívala, jak mi pomalu mizí z očí.
Matka byla stále v Rumunsku a náš dům ovládl trochu zmatek. Otec byl velmi roztržitý, zapomínal a vůbec si s námi nepovídal. Neměla jsem v dosahu žádnou ženskou ruku. Nevěděla jsem, na koho se mám obrátit. Otec ani nevěděl, kde máme každá oblečení. Do školy jsem pravidelně chodila v sestřiných a ona v mých šatech. Jí bylo čtrnáct a mě deset. Na mě její věci plandaly a ona se do mých těžko dostávala. Docela mě udivuje, že si nevšimla, že nosím její věci. Takhle to trvalo skoro půl roku. Pak přijela maminka.
Matka nevěděla o babiččině smrti, takže se velmi divila tomu, co se u nás děje. Vzápětí však pochopila. Našla velmi krásnou fotografii babičky a postavila mi ji na stůl se slovy: „teď ti babička bude na úkoly dohlížet jako dřív.“ Matka nám dala opět dům do pořádku.
Děda chtěl mít babičku co nejblíže u sebe na chalupě. To je ale 50 kilometrů od Prahy. Tudíž se k ní dostanu jen v den památky zesnulých, ale její fotografii mám stále na svém stole. | pr1ericjan_01_1 |
26. února 2004
Anna Fouani, I.E
2. písemná práce
Soused
(Charakteristika
Osnova:
1) Úvod – seznámení s paní Vostrovskou
2) Stať - a) Její prostředí (byt)
b) její spolubydlící
c) pokusy o vystěhování
3) závěr – rada
- Druhé dveře zleva od těch našich patří ano nejsnámější osobě z našeho baráku. Tato bytost je ženského pohlaví, ne moc hezkého vzhledu, ani její vystupování se v normální společnosti nepovažuje za běžné. Jmenuje se Vostrovská. Vždy, když ji potkám naskočí mi husí kůže. Pohled na šíleně mastné vlasy, potrhané a špinavé oblečení a vražedný pohled neni vždy úplně příjemný. Když se všechny tyto faktory smísí s „vůní“, která se z tohoto nepříjemného tvora line, člověk si rovnou může chystat sáček (přece se nevyzvrací na zem). Ta „vůně“ je něco jako směs všeho, co člověku smrdí (kouř, moč, špína). Tato „žena“, jak jsme se dozvěděli od místní „pavlačové“ zpravodajky, byla před časem částečně zbavená svéprávnosti. Byt tady jí přidělili a dostává nějaké peníze od státu. Byt, ve kterém přebývá je srovnatelný s hodně špinavou stokou. Vždy z dálky je z něj cítit to samé, jako z jeho „majitelky“.
Paní Vostrovská však v tomto bytě-stoce nebydlí sama. Její spolubydlící je muž, který velmi dobře zná policejní uniformu. Dokonce byla moje mámá předvolaná na policejní služebnu k výslechu, aby jim řekla vše o jeho chování. Ale to už jsme trochu odběhli.
Paní Vostrovská je sice nejznámější osobou u nás v domě, nemohu však říci, že by byla osobou nejoblíbenější. Vzhledem k individuům, která ji často navštěvují, k tomu jak vypadá (+ pach), nedávnému podpálení svého bytu a nočním hysterickým výjevům, kdy stojí uprostřed chodby a ječí na cely barák (nejen v noci), se nemáte čemu divit, že jsme se jí (naše rodina + ostatní NORMÁLNÍ sousedé) snažili úřední cestou vystěhovat. Ovšem bez úspěchu. Úřady se tento krok zatím nerozhodli udělat. Bohužel! Jeden nás spolubydlící z patra se o to samé pokoušel i neoficiální cestou. Večer (tak v 8:00) přišel z „krátké“ návštěvy hospody a se dost sprostými slovy (radči je zde nebudu vypisovat) se jí snažil vykopnout dveře. Díky jeho střízlivému bratrovi se mu to nepovedlo a on odešel (pořád jí vyhrožoval zabitím a nadával) do svého bytu. Měl smůlu, že ta ženština nebyla doma.
Ale za tu dobu, co tu bydlíme (2,5 roku) jsme si už zvykli na její přítomnost. Když ji potkám (nezdravím a kolem jejích dveří chodím velkým obloukem (což je dost obtížném, protože na tak velký oblouk, se kterým bych se spokojila, tam není dost místa. Možná kdybychom bydleli na Strahově.)
Až někdo z vás půjde po Vršovické ulici a potká ženu středního věku a s dosti špinavým oblečením z popelnice a ucítíte už zmíněný „MIX“ zápachů vezte, že této osobě je nejlépe se vyhnout, pokud nechcete mít hrůznou vzpomínku, kterou si ponesete celý život. | pr1efouann_02_1 |
23. 3. 2006
Lucie Šrámková
2. písemná práce
V prosinci
(Subjektivně zabarvený popis)
Nastal prosinec, poslední měsíc v roce. Venku začíná poletovat sníh, a proto se již od prvních dnů tohoto měsíce můžeme těšit na bílé Vánoce. První sněhová nadílka není ještě však tak bohatá, aby vydržela do Vánoc, jen na chvíli pocukrovala krajinu a rychle se rozplynula. První sníh všem připomněl, že brzy nastane zima.
V prosinci jsou již všechny stromy nahé, bez listů, nekvetou žádné květiny, nikde není slyšet ptačí zpěv, obloha je zahalená šedým povlakem a celý svět vypadá smutně. V tyto dny se každý těší na chvíle, kdy se sluníčko vyprostí z těch šedých mraků a svými paprsky pohladí krajinu.
Ve městě se na sníh nikdo moc netěší, protože se z něj stává nepříjemnost v podobě šedé břečky, které se na procházce nejde vyhnout. Když přes noc mrzne, z roztátého sněhu se stane led, který způsobuje na silnicích kalamity. To je ta špatná stránka zimy a prosince. Prosinec může být i příjemný, když je hezké počasí.
Když se na krajinu sesype spousta vloček a vše je oděné do bílých kabátů, když se obloha vyčistí od šedých mraků a zůstane tam jen slunce zářící do všech koutů, tak to vypadá, jako by se zastavil čas. Nikde nikdo, všude je bílo a ticho.
Stromy zahalené bílým pláštěm, zem pokrytá bílou peřinou a nad tím vším slunce, které se svými dlouhými zlatavými paprsky dotýká bílé sněhové pokrývky. Díky těmto dotykům sníh vypadá, jako by se třpytil, stejně jako se třpytí diamanty v záři světla.
Sněhová pokrývka je tak čistá a hladká, že je skoro škoda porušovat ji svými stopami, které děláme při procházkách, ale nejít se projít zasněženou krajinou, to by byla větší škoda. | pr2cfsraluc_02_1 |
Jurečková Eliška
2. písemná práce
Téma: Osobnosti, které mě v životě nejvíce ovlivnily
Osnova: 1) Uvedení dvou lidí, kteří mě ovlivnili
2) Představení mého vztahu s mým nejlep. přítelem
3) Jeho popis
4) Představení, čím mě ovlivnil můj kluk
5) Jeho popis
6) Závěr – srovnání těchto dvou lidí
Existují dva lidé, kteří mě dokázali opravdu v něčem změnit, nebo podle kterých jsem poznala cestu, po které se dát dál. První je můj nejlepší přítel, kterého znám velmi dlouho, už odmalička. Nejdříve jsme byli jen malí kamarádi, kteří spolu třeba jezdí na kole nebo chodí ven, ale postupně jak jsme rostli, rostl a prohluboval se i náš vztah. Nebyli jsme do sebe zamilovaní jako milenci, ale přesto nás spojuje velké citové pouto. Je to člověk, který mi rozumí i bez slov, pozná mi na očích, co si myslím a z mojí tváře vyčte vnitřní bolest i radost. Jsme opravdoví přátelé a měli jsme mnohokrát možnost to ověřit. Myslím si, že nejen on mě, ale oba navzájem jsme si tak blízcí, až se i ve spoustě věcí ovlivňujeme. Ne způsobem rozkazu, ale spíše jako projev sounáležitosti. Oba jsme ale zároveň hrozně tvrdohlaví a hádáme se, někdy máme na věc jiný názor.
Tento člověk je výrazný extrovert, má rád společnost a díky svojí povaze i fyzické rozložitosti se v ní určitě neztratí. I když má spoustu známých, opravdová tajemství říká jen někomu. Protože má ale svojí hlavu člověk si musí dávat velký pozor na to co říká, aby si to tento mladý muž nevzal doslovně a nebyl pak naštvaný nebo uražený, což se stává. Nikdy mu to ale nevydrží dlouho, speciálně když se jedná o mě. Obvykle když se hádáme, už v průběhu hádky, i když padají ostrá slova, víme že za chvilku se to uklidní a budeme jako dřív. Myslím, že asi nikdy nedojde k tomu, že bychom se rozhádali tak, že se neusmíříme ani v důchodu. I díky němu jsem se naučila stát za svým názorem, právě tohle je jedna z věcí, kterou mě ovlivnil a naučil.
Druhý člověk je můj kluk. Tohoto mladého muže jsem potkala asi před pěti lety a od té doby jsem se, i díky němu, dost měnila. Když s někým chodíte, určitě ve vás zůstane kus jeho osobnosti. Ovlivnil mě také v několika věcech. Je hodně zodpovědný a já se té zodpovědnosti od něj dost naučila.
S prvním člověkem se zná a i když na něj nějaký čas i žárlil, rozhodně není tak výbušný a svoje pocity v sobě spíš dusí. Jen člověk, který ho zná, z něj dostane zpověď nějakého problému. Postavou je o dost menší než můj kamarád, ale ve společnosti se neztratí stejně jako on.
Oba jsou hodní a dokáží vyslechnout i pochopit, i proto jsou mezi ostatními oblíbení. Společnou mají věc, že většinou jen u nich mi záleželo na tom, co si o mě myslí. | pr1ejureli_02_1 |
O myšákovi a vrabcích
(Kdo chce s vlky žít, musí s nimi výt)
Kdesi, Kdysi žila rodinka myší. Jednoho podzimního dne však našel jejich noru hladový kocour a mámu myš i tátu myš sežral. Jediný malý myšák přežil. Za několik hodin jej našel vrabčí pár, a protože jim bylo myšáka líto, tak se ho ujali.
Na jaře když se ostatní vrabčata učila létat, myšák se o to pokoušel také, ale samozřejmě se mu to nepodařilo! Myšák si už nepamatoval na své pravé rodiče, a take byl zřejmě trochu hloupý, protože si nevšiml, že je odlišný od ostatní vrabčí drobotiny. Jedné noci po marném celodenním snažení vzlétnout, se mu zdál sen, ve kterém si děti házely vlaštovky. Ráno se rozhodl, že si také vyrobí vlaštovku. Když byl s prací hotov, vynesl vlaštovku na vrchol stromu, kde bydleli. Nasedl na vlaštovku, odstrčil se a letí. Sám tomu nemůže uvěřit! Tak volá: „Pojďte se rychle všichni podívat, já letím!“
Od té doby myšák léta na své vlaštovce s ostatními vrabci. Z toho plyne – „Kdo chce s vlky žít, musí s nimi výt.“ | cl8cjakjan_1 |
Chodím do školy s novým prostorným batohem.
Taška je vybavena čtyřmi kapsami a jednou dolní malou. Ta to školní brašna je nepromokavá a je černá jako havran.
Otevřuli první největší kapsu, můžu vytáhnout notebook, když tam bude a menší přístup k učení. Po otevření druhé kapsy mohu si vzít to, co potřebuji do školy. Potáhnu li zipem dostanu se do prostoru pro diskmen a CD dávám si tam bačkory. A do poslední kapsy si doma uklidím svačinu připravenou od mamky. A malinkou kapsičku, kterou skoro vůbec nepoužívám.
Koupil jsem ji v srpnu na začátku školního roku. Slouží dobře a nebolí mě po nosení brašny záda. | cl6agaljak_1 |
Slohová práce školní
Cápalová Olga
2.A 14. ledna 2008
Dějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí
(Dopis)
V Krkonoších 7.l srpna 2007
Ahoj, Michale,
zdravim na Moravu. Jak se daří? Asi se divíš, že Ti píšu dopis, viď? V pár slovech Ti vysvětlím proč. Už druhý týden trávím prázdniny na chatě v Krkonoších a snažím se psaním zkrátit si čas, nemám tu pomalu co dělat, proto jsem se rozhodla napsat dopis, ve kterém Tě seznámim s mými úspěchy a neúspěchy.
Na chatě jsem sama, v okolí 5 km nenajdeš ani živáčka. Dá se zde přímo skvěle relaxovat, odpočinout si, zavzpomínat a zapřemýšlet. Jednou navečer jsem přemýšlela, co se mi prozatím v životě podařilo, co naopak a čeho bych si přála dosáhnout, když mám svým způsobem celý život před sebou.
Řekla bych, že největším úspěchem a zároveň i přáním člověka je mít dobrou práci, přátele a rodinu a být celkově zdráv a spokojen. Na to mám ještě nějaký ten pátek čas, když je mi zatím 17. Ale už brzy se budu muset rozhodnout, co a jak. Prozatím jsem toho moc nedosáhla, však taky čeho může člověk v 17-ti letech dosáhnout? Přemýšlela jsem na tím, co se mi podařilo. Vzešlo z toho jen pár sportovních a školních úspěchů i neúspěchů. Ale že by se mi podařilo něco, čím bych si už nějak změnila život se říct nedá.
Každopádně za úspěch považuji, sice jen menší, že jsem prošla základní školu se samými jedničkami, zúčastnila se pár německých soutěží, z toho jednu jsem absolvovala vítězně, a že se mi podařilo dostat na gymnázium. Ovšem zde mě tíží ten fakt, že jsem se přestala učit a projevilo se to na známkách. To považuji za na neúspěch, jelikož moc dobře vím, že to tak být nemuselo. Však to asi taky dobře znáš. Jinak ohledně sportovních úspěchů a neúspěchů se jedná čistě pouze o volejbal. Doma mi leží nějakých 6 medailí, které se nám podařilo získat. Úspěchem minulou sezonu byla úspěšná kvalifikace do ligy kadetek, kterou letos hrajeme. Neúspěchem jsou pro mě prohrané západy, o kterých vím, že se mohly vyhrát.
Ohledně předsevzetí na nový rok řeknu pouze to, že si žádné nedávám, protože ze zkušenosti vím, že je nedodržím. Do budoucna je mým přáním dostat se k maturitě a zvládnout ji. Dále bych se chtěla dostat na policejní akademii. Taky Ti musím povědět, že už od mala je mým velkým přáním pochovat i mládě tygra ussurijského a vidět na vlastní oči Tutanchamona.
Závěrem bych Ti chtěla popřát, ať se setkáváš s řadou úspěchů, ať se Ti plní Tvá přání a neúspěchy se vyhýbají velkým obloukem. Těším se, až se opět uvidíme, můžeme to pak probrat osobně.
Přeji hezký den,
s pozdravem Olina
Úvod
Stať: a) přemýšlení
b) úspěchy a neúspěchy?
c) co se mi podařilo a co ne
d) předsevzetí a přání
III. Závěr | cb2acapolg_01_1 |
ODPOLEDNÍ VÝLET NČA ČLUNU
Šel jsem po ulici. Všude bylo plno odpadků, vlastně se dá říci, že tu byly všude jen odpadky. Takhle jsem se toulal každý den. Mé vztahy s rodiči nebyly zrovna nejlepší. Můj táta byl alkoholik a maminka stále pracovala. Rád jsem chodil do přístavu pozorovat moře.
Ryby byla moje velká láska, nejvíce mě zajímali žraloci, mečouni a hadi. Jednoho dne jsem si řekl, že půjdu chytit největšího žraloka v celém Karibiku. Začal jsem si chystat všechny potřebné věčci, ale asi poprvé v životě se mi táta zeptal „kampak jdeš, měl si dojít na nákup“, musel jsem si něco vymyslet „jo tati jdu nakupovat do večera jsem zpátky“. Věděl jsem, že do večera toho obra nechytnu, ale byl jsem optimista.
Jakmile jsem dorazil do přístavu, vypůjčil jsem si malou loďku. Najednou slyším, že mě někdo volá „haló, haló Nicku“, byl to jediný kamarád, kterého jsem na ostrově měl. Jakmile přiběhl ptá se „ zeptal se „kampak jedeš“, „nevěděl jsem jestli mám říct pravdu „ále jedu na žraloka“ odpověděl jsem. „Rád bych jel s tebou“ řekl „je to ale velmi nebezpečné“ odpověděl jsem. „To nevadí víš přece jak mám rád dobrodružství“.
Na můj vysněný lov jsme tedy vyjeli ve dvou. Když jsme se dostali daleko do od břehu, začali jsme vnadit. Dlouho jsme čekali, mezítím jsem Petrovi vyprávěl jak je to doma zlé „Já to asi tak zlé doma nemám“ řekl Petr. Jak jsem tak poslouchal hučení moře, znenadání se vynořila z moře ohromná ploutev. Podle mých odhadů měl tento žralok aspoň čtyři metry „tohodle žraloka nikdy nemůžeme chytit“ řekl Petr. Měl pravdu, a proto jsme přestali házet návnadu. Začal jsem se bát „Řeknu ti P pravdu Petře já ho ještě nikdy neviděl na vlastní oči“ řekl jsem. Žralok kroužil okolo naší lodi ctět chtěl jsem, aby odplaval pryč a my se mohli vrátit domů. Petr začal plakat „ta příšera nás zabije, protože jsme chtěli zabít ji“ řekl, „musíme zachovat chladnou hlavu“ prohlásil jsem.
Začal jsem mít hrozný strach a stále jsem si opakoval „proč tady jseš, když znáš žraloky jen z vyprávění nebo z televize“. Najedno Petr říká „plave pryč, on plave pryč“. Začal jsem doufat, že se z toho dostaneme.
Žralok opravdu plaval pryč a zmizel v hlubinách. Petr začal hulákat „je pryč“, to neměl dělat. Něco málo jsem o nich věděl a hlavně jsem věděl, že je přitahuje hluk. Najednou hrozná rána „co to bylo“. Zeptal jsem Zhrozil jsem se „ten žralok nám narazil do člunu“. Člun se začal potápět „jsme v pasti“ řekl Petr. Měl jsem srdce až v krku, promítal se mi život před očima. Najednou se žralok řítil proti nám „měl jsem tě rád Nicku“ řekl Petr. Člun šel rychle ke dnu až se úplně potopil a my měli k dispozici jen záchraný kruh. Voda byla hrozně ledová. Petr skučel a brečel, volal svou mámu. Uvědomil jsem si, že za vše můžu já. Blesklo mi hlavou, že v kapse mám shnilé sardinky. Jeden výborný rybář kdysi říkal „tím smradem rybu odeženeš protože má strach“. Roztrhl jsem sáček a shnilé rybky se vysypaly do vody. Petr na to zděšeně koukal. „Funguje to“ zajásal jsem. Žralok se obrátil a plul pryč. Petr říka „Jak tě to napadlo“, usmál jsem se „to je starý trik“. Těď jsem přemýšlel jak se dostat rychle z vody. „To není možné“ zajásal Petr „To snad není možné“, jásá Petřr „člun tam je rybářský člun“. Začali jsme volat, mávat, hluk nehluk. Člun se obracel směrem k nám. Byli to dominikánští námořníci. Zachránili nám život. Po této zkušenosti už jsem na moře nikdy nejel. Uvědomil jsem si, že žádnou zkušenost ne s mořem nemám a se žraloky také skoro ne. | pr4avpeckar_1 |
Odborná úvaha
(školní písemná slohová práce)
Můžete volit buď mezi úvahou populárně-naučnou s publicistickými prvky, nebo úvahou s prvky výkladovými (na pomezí textu populárně-naučného a vědeckého). Své pojetí uveďte níže k vybranému tématu.
Témata:
Jak se bránit manipulativním postupům masmédií
O třč. osobnostech (či dokonce celebritách) v našem showbyznysu
Možnosti mého budoucího uplatnění ve zvoleném vědním oboru
Dopady konzumace alkoholu na pubescentní vývoj jedince
Číslo vybraného tématu: 4.
Druh úvahy: úvahu s výkladovými prvky
Dopady konzumace alkoholu na pubescentní vývoj jedince
V dnešní „moderní“ době se hranice věku, kdy dítě poprvé požije alkohol žalostně zmenšuje. Mladí berou konzumaci alkoholických nápojů jako jakýsi trend, který jim, podle mého, pokud se jím budou řídit, zajistí začlenění do kolektivu starších a souznění s dobou – nemůžou být přece pozadu. Ale proč? Proč si nevystačí bez alkoholu s dětmi své věkové kategorie? Co je vůbec vede k tomu začít alkohol pít?
Kdybychom se na konzumaci alkoholu podívali z biologického hlediska a zabývali se dopady na lidský organismus, dojdeme k jasnému závěru – alkohol škodí! Při požívání alkoholu se ničí spojení mezi mozkovými buňkami (neurony), což má za následek --- paměti, neboť právě na spojení neuronů je paměť založena. Má tedy cenu požívat alkohol již v raném mládí – ne (Čím dřív se začne, tím hůř se pak dopadá…)
Pokud se na stejný problém díváme z pohledu psychologie, může být brzká konzumace alkoholu pochopitelná – rodiče daného jedince požívali alkohol a on to dělá po nich, vždyť rodiče jsou vzor! Jenže když užívá alkohol dítě, jehož rodiče jsou „čistí“, jak lze vysvětlit toto – špatná výchova? Zanedbání peče? Kdo ví? Je jasné, že vliv okolí zde také hraje významnou roli, jenže to by si měli ujasnit především rodiče, s kým jejich potomek má tu „čest“ chodit do třídy, s čímž by měla pomoci také škola, do které chodí.
Konzumace alkoholu v dětství – až na výjimky pro mne nepochopitelná devastace sebe sama, o které většina dětí v době prvního požití alkoholu nemá ani ponětí! Jsou tito lidé hodni opovržení? Máme je zavrhovat? Kdo ví?! | js3kov_03_1 |
neznámý, V. B, ZŠ Burešova
1) Vymyšlená (popletená) pohádka 23. října
SLOHOVÁ PRÁCE
Hallowenská
párty
Dva dny před Hallowenem si Nataša připravovala párty, už pozvala kamarádky a kamarády. Po škole šla s maminkou koupit díně balónky a tak dále. A nyní už byl nastávající den Hallowenu.
Byla ve škole, všichni teří byly na seznamu už měli v taškách měly kostými. Nastal ta chvíle když se šlo na párty. Světla bylo rozsvícena, balóny byly pověseny, dýně byly na zahradě a ještě se pustila hudba. Děti chtěly vyvolávat duchy, ale Judie měla námytky, že to neni dobrý nápad, ostatní děti nemohly odolat tak Judie šla s nimy vyvolávat duchy. A najednou se zasla světla, děti úplně skamenily.
Balónky spadly Judie stala a začala říkat, že měla pravdu, že jsme neměli vyvolávat duchy. A najednou se začaly ozývat hlasy, děti začaly křičet, pak Judie řekla tak je odvoláme.
Začaly odvolávat a balóny se zase narovnaly na šňůru světla se zase rosvítila a párty byla jak má být. A od té doby už chodily žebrat bonbóny.
<barevně vybarvený nápis „Hallowen“ a pod tím dvě červené dýně, jedna z nich je vydlabaná> | bu5banonym_a_1 |
{rekreační středisko}<co> 10 srpna 2010
Čus Adame
mám teď čas tak ti du napsat dopis, dojeli sme dobře a už sme v chatkách.
Za chvilku pojedem do Písku se podívat na kamený most. Je uvás hezký počasí, u nás je ošlivo. Ve čtvrtek deme na pouť.
Čau tešim se až se potkáme.
Adam
P.S. Pozdravuj rodiče. | cbrod5a_1 |
31.10. 2006
Barbora Řeháková, 2.D
1. písemná slohová práce
Afrika
(mluvený referát)
Osnova:
I. Úvod – Afrika
II. 1) Na požádání 4) Pohoří
2) Hrozba viru HIV 5) Desertifikace
3) Přírodní poměry
III. Závěr – Shrnutí
Dobrý den studenti, ráda bych vás seznámila s druhým největším světadílem a tím je Afrika, jinak se jí říká černý kontinent asi si odvodíte z čeho, že? Její rozloha je 30,3 milionů km2.
Rovník dělí Afriku na severní a jižní a oba obratníky (raka, kozoroha) jí procházejí. Tímto je i dáno zrcadlové uspořádání podnebí ale třeba i vegetace. Obyvatel je zde přes 850 milionů a každým rokem se toto číslo zvyšuje i přes takto vysoké číslo je africká hustota osídlení nízká něco kolem 25 obyvatel na 1 km2.
Obyvatelstvo je zde velmi chudé, nemocné, vystavené vedru a nouzi. V Africe je to, dalo by se říci, největší problém, lidi nemají dostatek financí, aby si zajistili základní obživu a vůbec to kolem, jako jsou například vzdělání, očkování proti nemocem. A zde je další problém, který se týká nemocí a to nejvíce viru HIV, který je zde zastoupen ve velké míře. Afrika jím byla zasažena v polovině 90. let a potýká se s ním do dnes a nejspíše dalších pár let bude, pokud se nenajde vhodný lék pro tuto nemoc AIDS, bohužel v dnešní době proti ní bojuje celý svět a umírají denně stovky obyvatel různých národností.
Afrika byla a pořád je velmi izolovaná a to kvůli přírodním poměrům. Vyskytují se zde náhorní plošiny, velmi úzká pobřeží, vodopády a peřeje. Dvě ze sedmi řek světa jsou v Africe Nil má 6671km a Kongo 4835km. Ani po řekách se nedalo prozkoumávat tento kontinent, jelikož řečiště jsou plné vodopádů a peřejí.
Délka pobřeží je velmi nízká, ale například o proti pohoří v Africe. Jak jistě víte na severozápadě se rozkládá Atlas, jehož maximální výška dosahuje do 4165m. Na východě je Etiopská vysočina a nejvyšší horou Raš Dašem která má 4620m. Na jihu se rozpínají Velké příkopové propadliny, jenž jsou způsobené rozlomením litosferických desek v období třetihor. Určitě také stojí za zmínku pohoří Kilimanžáro s nejvyšší horou Uhuru 5895m a tato hora je také nejvyšší na celém kontinentu Afriky. Ještě abych nezapoměla v příkopových propadlinách vznikla Africká jezera. Určitě některá z nich znáte například jezero Malawi, Tanganika a nebo také Viktoriino jezero.
Více než 1/3 pevniny tvoří pouště. Sama Sahara, která je největším suchým územím země, pokrývá 25% Afriky kolem 9,1 milionů km2. Poněvadž je Sahara vystavěna podnebným změnám a nadměrné pastvině na celém svém okraji, posunují se její hranice ročně přibližně o 5km směrem k pobřeží, toto se nazývá desertifikace. Je to jeden z dalších problémů, jenž se dotýká Afriky.
Shrnutí na závěr, tyto problémy jenž jsem se snažila se vám přiblížit, budou Afriku pronásledovat i v dalších letech. Desertifikace nebo chudoba je dlouhodobý problém, který se nedá vyřešit za rok nebo za 10 let. Bude to tu neustále a my se s tím musíme naučit žít, a nebo něco udělat.
Děkuji za pozornost. | pr2drehbar_1 |
5.prosince 2008
Zeinertová
P2
1. písemná slohová práce
Charakteristika, popis
Téma: Byl to jen sen
Osnova: 1. Popis vnitřku letadla
2. Seznámení s kytaristou
3. Skvělá zpráva
4. Smutná zpráva
Nastoupím již do plně obsazeného letadla. Všude ve vzduchu je cítit pronikavá vuně skořice. Docela příjemné, až na to, že si vůni nemohu užívat už v sedě. Tu ke mně ale hbitě přiběhne usměvavá letuška v modře temné uniformě a s červeným šátkem kolem jejího úzkého krku. Její útlá postava se ladně nakloní nad staršího pána s otázkou, zda ještě něco nepotřebuje a pak už se věnuje jen mně.
S neustálým úsměvem mě prosí ať ji následuji. Dovede mě do úplně jiné části letadla. Luxusnější části letadla. Neustále nás ale provází ta vůně. Snad jsem už začala podezřívat letušku, že je to její parfém.
Konečně spolu najdeme to nejposlednější sedadlo v letadle s číslem 12. Dosednu a s výdechem se rozhlédnu. Všechno taky je čisté, voňavé, moderní a tiché. Všichni lidé se sluchátky na uších se usmívají a jejich ústa se otvírají s textem jejich písně.
Letuška opět hbitě jako včelka zmizí a aniž bych si to uvědomila, mám stříbrná sluchátka s hudbou na uších. Hraje tesklivá rockový balada s nádechem deštivého dne. Když se ale zaposlouchám, ucítím na rameni poklepání. Sejmu sluchátka z uší a pootočím hlavu za poklepáním. Objeví se přede mnou známá tvář. Nad tímto zjištěním se můj úsměv rozšíří. Sedí vedle mě kytarista ze známé skupiny. Na tváři úsměv, velké triko, velké kalhoty a čepici, vše sladěné v zelené. Z vlasů spletené dredy trčící ze zadní části jeho basebolové čepice. Ve skutečnosti bych ale řekla, že tohle je jen jeho druhé já. Představím se mu, ale vypadá to, jako když mě zná. Což jsem nejespíš uhodla, protože se mě začne vyptávat na situaci v mé kapele. Jasně se mi vybaví má silueta a kolem ní další čtyři s kytarami a bicíma. Aniž bych váhala, začnu sálo dlouze vyprávět, jak máme před Vánoci pauzu, aby mé hlasivky odrelaxovaly. Jeho výraz ve tváři značí nadšenost ze všeho, co mu vyprávím.
Když uznám za vhodné proslov dokončit, nahodím výraz s náznakem, že není víc co k tomu říct. Na okamžik se zamyslí a s pevnou rozvahou mi nabídne zazpívat si s jeho kapelou. Ihned jsem kývla na souhlas a na důkaz toho si podáme ruce. Jeho kůže je jemná a horká. Chvilku si ten nepopsatelný pocit užívám a pak se vrátím do reality plné skořicové vůně. Jeho ústa se neustále otevírají s novými a novými slovy, ale já už je nevnímám, protože se unáším v představě, jak strávím dnešní večer. Představuji si tu osvícenou halu, představuji si ten křik statisíc milujících fanoušků, představuji si co všechno se stane až jen vkročím na pódium.
Než si ale dokážu to všechno představit, do očí mi pronikne ostré přímé sluneční světlo. Donutí mě oči ptevřít a probudit se v mé posteli doma, kde spatřím na stolku zeleno-červeně malovaný hrnek se skořicovým čajem...Asi ne vše byl jen sen. | grp2zei_1 |
Diagnóza: -273,15
Tahle lavička je stejně ta nejlepší. Nic vám z tohohle pohledu neunikne. Je tady příjemně, ne? Jen se rozhlédněte. Skrz pomalu umírající listí prosvítají paprsky. Krásné říjnové dopoledne. Ještě není pod nulou, ale sluneční paprsky ubývají na intenzitě. Zlaté globální oteplování. Ráda jsem jezdívala do teplých krajin a teď, když nemůže Mohamed k hoře, přišlo teplo sem.
Dnes po snídani za mnou přišly přítelkyně, měly jsme kapučíno, které přinesly a hned jedny oplatky. Mám je moc ráda. Kamarádky také.
Monice to moc slušelo. Víte, žije teď v Paříži se snoubencem. Česky mluví pořád stejně, ale po boku toho chlapíka tak nějak rozkvetla. Od dětství toužila po boháči ze západu a teď se jí opravdu daří. Já už si z francoužštiny nepamatuji nic. Ona si uměla vybrat. Teď sice dělá kosmetičku, baví jí to a dělá to pořádně. Je to na ní vidět. I Míša to říkala, že jí teplejší klima prospívá. Říkala: „Zlaté globální oteplování“ a potom jsme se moc nasmály. Chápejte! Oteplování!
Michaela má teplé kraje taky ráda, mluvila o kamarádce z Floridy. Bude se sem do Čech stěhovat. Proč, to nevím. Byla s nimi i ta hubená Karolína. Moc se mi líbil její kabát. Je to krásná a milá dáma, ale oplatku si nevzala, prý kvůli jakési čáře, ani kávu si kvůli ní neosladila. Zajímalo by mě proč tu lajnu, teda vlastně linii musí hlídat.
Míša je tak hodná. Známe se už od základní školy. V ničem zvlášť nevynikala a měla horší známky než já, ale byla oblíbená. Vždycky mi pomohla. Vždycky byla hodná. V pubertě sice nesnášela svoji matku a na chvíli bydlela mimo dómov, ale za týden měla hlad a musela se vrátit domů. Zase žít s rodiči. S odřenýma ušima dokončila sociologicko-právní střední školu, mě, gymnazistce, se smála. Teď je paní učitelka ve školce, má muže, se kterým se rozvání, a dvě dcery. Jako její matka. Skoro. Její matka neměla kamarádky. Ona má mě a tu z Floridy. Ona je, Míša, moc hodná. Když mi bylo nejhůř, pomohla mi, byla na mé straně.
S Monikou je to jiné. Strávila se mnou sice čtyři roky v jedné lavici, ale když jsem ve druháku na gymplu měla bulimii – říkávalo se tomu jinak, dovedla mě za poradkyní. Promovanou poradkyní. Ale potom si držela odstup. Asi se bála, že to chytí taky.. hi.. hi...
Vychovatelka o mě napsala zprávu třídní učitelce, protože když chtěla volat rodičům vytrhla jsem její telefon ze zástrčky. Musely jsme si slíbit, že budeme mlčet. Já budu jíst normálně a o té schránce ve zdi nic neřeknu a ona nebude volat rodičům. No ano, byla jsem tehdá moc zvědavá. Co tam do té zprávy paní Kudláčková napsala? Stálo tam něco v||latině, že hospitalizace není nutná a potom něco v tom smyslu, že hlavní příčina je o rodičích, kteří chtějí mít ze své princezny a premiantky ještě modelku. Napsala to na recyklovaný papír psacím strojem REMINGTON, ten starý, z roku 1873. Vím to jistě, vzpomínám si na tenkou červenou linku, kterou za sebou nechávala čerstvá tiskařská páska.
Ani Monice jsem nic neřekla. Aspoň že mě tam odvedla. Teď žije v Paříži a už si na nic nevzpomíná. Bylo to dávno. Vedla mě po chodbě, měla staré pantofle, přeska vytržená z podrážky cvakala o dlážděnou podlahu a mně se chtělo utéci. Monika už to stejně zapomněla. To jsme ještě chodily na gymnásium.
Tak už přivezou jídlo? je za pět minut tři čtvrtě na dvanáct. Čas kvapí. Mám vše připravené. ubrousky v kapse, prostírání i příbor je na místě. Nalila jsem si čaj a trošku při tom pobryndala ubrus. Sledujte, jak ten bílý ubrousek nasává hnědou tekutinu.
Slyším. Po betonové cestě se blíží klepající se nerezové nádobí. Tak co máme dnes dobrého? Polévka s kapáním, dvě naběračky do skleněné misky prosím, a brambory bez másla. Omaštěné brambory a špenát, no fuj. To by nežral ani pes.
Kdyby tak maminka ještě žila, určitě by mi uvařila vajíčko na tvrdo a bramborové knedlíky jako majolenky. To mi ke špenátu chutná. Vy jste mou maminku neznali, ale ona byla nebeská. Vařila jako bohyně a byla moc hodná. Měla tvář jako anděl. Ne jako ten obézní amorek, jako nadoblačná bytost. Vařila ráda. Milovala jsem její jídla. Chutnala výjimečně. Určitě je teď v Nebi. a vaří. Připravovala delikátní pokrmy. chudák má milovaná maminka. Kdybyste ji byli bývali znali. Ona byla zázračná.
Ne, já polední léky nedostávám, až zase večer. Teď je čas na kafíčko, až uschne podlaha v jídelně, půjdu si ho uvařit. Včera jsme dostaly od paní staniční výplatu. Padesát korun. Paní staniční nám dává každý měsíc korunky. Koupila jsem si kafíčko. Taky cukr. Paní staniční je na nás moc hodná. Dá mi léky, ale až večer. Paní uklízečka vytřela v jídelně. Ještě to tam klouže. To víte všichni tady nejsou jako já. Pod stolem někdy zůstanou drobečky. To je potom paní uklizečka úplnej uklízecí chudák. Až budou všechny stoly uklizené, zaliju si kafíčko horkou vodou a půjdu si ještě sednout na tu lavičku. Je to ta nejlepší lavička v celé zahradě.
Tady pod touhle lípou je krásně. Když sem přijdou tolik se nezlobí. Když venku prší, nebo když si nedám kafíčko tak se zlobí. Oni mi někdy dělají naschvály. Já si třeba takhle svačím a oni mi začnou ubližovat, no. Dokonce mi nadávají. Ale teď, koukněte, ta zahrada. Tady ten betonový chodníček. Nikde jinde takový není. Je z kopce, když bude pršet, poteče z něj voda dolů a paní uklizečka nebude mít tolik práce, protože to blátu bude dole a tam my nesmíme. Když prší, steče bláto s kopce a nenanosíme ho domů. Takový chodníček neměli ani v Bohnicích. Tamten se mi nelíbil. Tenhle je s kopce a není popraskaný.
Nevadí mi když na mě mluví ptáčkové a potok, ten, támhleten vlevo, ale večer, než si vezmu prášky! Oni mi i sprostě nadávají.
To se vám stane ani nevíte jak. Já nejsem blázen. Já jsem jako vy. Podívejte, tady tahle fotka je nějaká ulepená, já vám dám jinou. Já byla krásná viďte. To byste mě ani nepoznali. Já jim někdy ukazuju fotky aby už nekřičeli, ale oni když se naštvou tak mě i bijou. Kolikrát mi změní orientace. Já si jdu uvařit kafíčko a kolikrát dojdu na záchod. A oni jdou se mnou. To je, viďte!
A tady ležím. Jen ležím. Večer je to horší. To ležím a čučím. Čučím třeba tady na tu záclonu a já se vám někdy tak bojím, že mi půjdou oči nahoru. To mi taky dělají oni. To jsou takové tlaky a já s tím nic nemůžu dělat. Až sestra mi vždycky dá injekci. Potom třeba čučím tady na tu záclonu a blbnu. Jako čekání na smrt to nemá chybu. Líbí se vám ta záclona? Paní uklízečka ji vyprala a pověsila. To je vám úplná umělkyně, podívejte jak ona ji pověsila. Ten můj pokoj prokoukl, že?
Tady na té fotografii jsme Já s Monikou, Míšou a Kájou. Ten mládenec, s širokými rameny a knírem, to je můj spolužák. Jeho babička byla Němka. Ale když jsem šla na studia, aby ze mě byla paní doktorka, našel si jiné děvče.
Maminka Němce neměla ráda. V prvním ročníku na vysoké škole jsem potkala Karolínu. Tak tu jsem vůbec dřív neměla ráda. Byla tlustá a neměla ráda nikoho kromě sebe. Jednou jsem jí pomohla, nechápala úpony musculi masticatori a tak jsme se začaly učit spolu. Potom, ale maminka umřela a já hrozně křičela. Pan doktor říkal, že když nepřestanu, budu muset přestat studovat a paní doktorka ze mě nebude. Ale ono to nešlo. Víte, v jednom uchu mi nahlas pláče maminka a ve druhém na mě křičí muž. Prý za to že umřela můžu já.
A všechny tři kamarádky se poznali když jsem byla už u pana doktora. Chtěly mě překvapit a vzali s sebou i Marka. Toho s tím knírem. On byl Němec. Kdyby byla bývala žila maminka, zlobila by se. Ona neměla Němce ráda.
Za chvíli bude večeře. Sestřička mě ještě vykoupe. Dneska je středa a před večeří se koupu.
Držte hubu to není pravda. Je středa a já si musím vzít šampón a jít se koupat. Ne, nechci. Říkala jsem vám, že se nebojím. Jdu se koupat, maminko! Přestaňte! Nechte si ty vlivy. Vždyť jste daleko. Jdu se koupat. Za chvíli bude večeře. Sestra mě bude koupat aby mi ty vlivy neubližovali. Vypněte se. Já mohla být doktorka! Kde kdo by mi mohl závidět. Dost! To není pravda. Ticho! Ticho! Sestři! Byla jsem dobrá, mohla jsem být doktorka! os frontale, os nasale, os parietale, os lacrimale! Ne, já nejsem absolutní nula! Já nechci! Rozumíte?! Sestři, haloperidol! Tak pomozte mi někdo! Neřvi! Stačí, už toho mám tak akorát. Já ještě nechci za maminkou. Co Monika s Míšou? Ne, do Beřkovic ne!
Poznámky:
1) k názvu:
-273,15°C je absolutní nula = 1K [kelvin]
Když jsem přemýšlela o názvyu povídky z ústavního prostředí, napadlo mě, že spoustu lidí na postižené pacienty nahlíží jako na absolutní nuly. Spousty z nich ale žily "normální", úspěšný život a něco znamenaly.
Strávila jsem měsíc mezi těmito lidmi a tak i většina povídky je autentická. Použila jsem prupovídky několika žen z oddělení ve kterém jsem pracovala jako uklízečka. Snažila jsem se co nejvěrohodněji popsat jak stavy mysli, tak prostředí Ústavu sociální péče Praha v Krásné Lípě, pavilon III.
Bohnice snad nemusím vysvětlovat. Většina obyvatel Ústavu v Krásné Lípě jsou převezeni právě z Prahy.
A Beřkovice? To je to nejhorší zařízení. Ať se zeptátée kohokoliv z pacientů, řekne vám, že je to, to nejhorší. Vedení a sestry, které si neví rady s těžkými záchvaty můžů nebo kohokoliv z klientů, pošlou posli z Beřkovic. Ti přijedou se svěrací kazajkou a koňskou dávkou sedativ.
I pro devianty je to traumatizující, a proto stačí Beřkovicemi jen pohrozit a sklidní se. Než aby mě poslali mezi čtyři holé stěny bez oken, kde na mě budou sestry zlé, také raději nebudu „zlobit“.
2) Nemocná pacientka, která v podstatě hovoří celou povídku v monologu má schizofrenii. Zkombinovala jsem několik příznaků této choroby jen pro ilustraci. Aby si čtenář uvědomil, že tihle postižení lidé za to nemohou. Nechci být od mala jen málo psychicky odolní a několik událostí v životě napomohlo jejich labilitě natolik, že teď skončili v zařízení placeném zařízení v Severních Čechách. České zdravotnictví je krmí haloperidoly aby zmírnilo jejich halucinace, během dne je naládují až čtyřiceti tabletkami denně. Halucinace se sice zmírní, ale mozek a tzv. „mozkové závity“ se pomalu vytrácejí. | pr4eflever_1 |
Kontrolní slohová písemná práce
(odborný styl – popis)
Témata:
Odborný popis vybraného předmětu <žákem opraveno na „zvířete“>
statický,
dynamický,
staticko-dynamický.
Supernovy
Právo a jeho druhy
Goniometrický, algebraický tvar čísla
Extrémní skupiny
Parlament ČR
Syntax – vytváření grafu
souvětí,
věty.
Architektonicky zajímavá stavba v Praze
Vybrané téma a druh popisu: statický odborný popis zvířete
Osnova:
úvod
křídla a zadní končetiny, ocas
krk a hlava
závěr
Pterosaurus
Pterosaurus byl první a největší obratlovec, který dokázal létat. Jeho první zástupci se objevili již v Juře, přičemž poslední Pterosaurus létal vzduchem ke konci Křídy. Byli to pravděpodobně denní dravci, kteří se na noc ukrývali v korunách stromů. Živili se rybami a občas hmyzem.
První věc, která vás na Pterosaurovi zaujme, jsou obrovitá blanitá křídla, která mohou dosahovat rozpětí až 14 m. Tato křídla jsou tvořena pevně nataženou kůží mezi tělem a předními končetinami. Zadní končetiny jsou víceméně zakrnělé, tudíž malé a slabé. U vývojově starších druhů se objevuje dlouhý, úzký ocas, který se však vývojem zkracuje a posléze úplně mizí.
Na oválný a nepříliš velký trup se napojuje úzký a, vzhledem k tělu, poměrně dlouhý krk, na kterém je posazena velká hlava s protáhlou čelistí uzpůsobenou k lovu ryb.
V době, kde tento úžasný tvor žil, byl ve vzduchu naprosto dominantní, protože žádný jiný živočišný druh k létání nebyl uzpůsoben. Zdržoval se na útesech a při pobřeží z jednoho jediného důvodu. Tím důvodem bylo moře, které pro něj bylo nevyčerpatelným zdrojem potravy, neboli ryb. | js3jel_02_1 |
Oleksišák, Jaroslav, V. C, 07/08
8. října
<obrázek č. 1: Tři chlapci bruslí na silnici.> - Rozjezd
<obrázek č. 2: Jednoho z nich srazí auto.> neštěstí
<obrázek č. 3: Chlapec je zraněn.> bolest
<obrázek č. 4: Jeho kamarád běží pro pomoc.> jde pro pomoc
<obrázek č. 5: Jeho kamarád telefonuje z telefonní budky.> volání
<obrázek č. 6: Záchranáři odnáší zraněného chlapce, doprovází je jeho kamarád.> záchrana
osnova:
1. rozjezd 4. pomoc
2. neštěstí 5. volání
3. bolest 6. záchrana
Celkoví nadpis: statečnost Pepi.
9. října
Statečnost Vojti
V sobotu ráni si Jára, David a Vojta vyjeli do parku, Jára mněl brusle Vojta taky a David skejbord. Rozhodli se že pojedo přes silnici do parku vojta se nekouk a přejelo ho auto.
Kluci byly v šoku David Přiběch ryche k Vojtovi a zeptal se ho jestli ho něco nebolí Jára si všimnul že řidič nezastavil.
Jára běžel rychle zavolat sanitku zatímco Jára šel pro pomoc David zůstal z Vojtou.
Jára jel a uviděl telefoní butku a okamžitě zavolal sanitku.
Zaokamžik přijela sanitka kluci mu řekli že ho navštívý v nemocnici a žemu držý palce. | bu5colejar_01_1 |
Tomáš Novohradský
Třída: VII. B
Datum: 19. 11. 2009
1. slohová práce – popis uměleckého díla
Obrázek Josefa Lady Zima
Na obrázku vidíme malebnou (pěknou) zasneženou ves, na kterou se stále snáší sníh. V pozadí obrázku, na vyvýšeném místě je, kostel, pod ním je náves s několika domy a v levé části je malý rybník s vrbou. V popředí obrázku jsou tři děti stojící okolo sněhuláka. Dva chlapci chlapci a jedno děvče. Napravo je chlapec držící oranžové sáně. Druhý chlapec přidělává sněhulákovi fajfku dlouhou téměř až na zem. Děvče stojí po levé straně sněhuláka. Chlapci mají ušanky, teplé kabátky, kalhoty a boty. Děvče má na hlavě šátek, dále má teplý kabátek, červenou sukni s bílou zásterou a ruce má zasunuty do rukávníčku. | kl7bnovtom_1 |
NESPRAVEDLNOST
Ke své úvaze jsem si vybrala téma, které se týká nás všech. Každý z nás se už určitě setkal s nějakou formou nespravedlnosti. Svou úvahu bych ale ráda zaměřila na takovou obecnou nespravedlnost. Která je a ovlivňuje životy spousty lidí. Nikdo za ni není zodpovědný, jenom příroda. Ale je tomu i naopak.
Téměř každý den se z novin či televize dozvídáme, že se někde ve světě něco stalo. Ať se jedná o zemětřesení, povodně, požáry nebo hurikány, tohle všechno působí lidstvu nevypočitatelné ztráty, ať třeba na majetku, nebo dokonce i na lidech. A tady právě vidím tu velkou nespravedlnost. Příroda na nás útočí a my se nemůžeme nijak bránit. Lidstvo je proti ní úplně bezmocné. Pak jenom se slzami v očích sledujeme, jak někteří dobrovolníci sklízí důsledky řádění přírody. Bohužel v poslední době těchto katastrof neustále přibývá. Čím dál tím častěji lidé přichází o své domovy a o své blízké.
Na druhou stranu by ale bylo dobré zamyslet se nad tím, proč se tohle děje? Možná, že se naše příroda pouze brání, aby ji lidstvo úplně nezničilo. Naše Země je úplně zdevastovaná a za to můžeme jen my. To je druhá strana problému. A je to také nespravedlivé. Podle mě lidé nemají právo zasahovat do chodu přírody v takovém rozsahu, v jakém jsme to činili doteď. Myslím, že bychom se měli nad sebou zamyslet a snažit se trochu něco změnit. Měli bychom se chovat více ekologicky. Nemůžeme už dál jen tak bezhlavě kácet pralesy, největší zdroj kyslíku a útočiště obrovského množství živočichů, ktéré nikde jinde svůj domov nemají, a proto jich velké množství již vymřelo, nebo je na pokraji vyhynutí. Stejně tak bychom si měli uvědomit, že i v moři žije velké množství živočichů, kteří umírají pouze vinou člověka. Nemám vůbec nic proti tomu, že lidé loví ryby, když to dělá kvůli potravě. Ale lov ryb neznamená pouze lov ryb, ale také smrt mnoha dalších obyvatelů moře, kteří jsou zabiti kvůli lidské nedokonalosti a špatné rybářské technice. Lov ryb ale bohužel není jedinou hrozbou pro mořské živočichy. Daleko větší hrozba s horšími následkami je pro ně znečišťování moří různými odpadními látkami a ekologickými katastrofami.
Jenže takto se neznečišťuje pouze moře, nýbrž i prostředí zemské pevniny. Témeř v celém civilizovaném světě máme velké zdroje znečištění... automobily, továrny, elektrárny, čističky odpadních vod, kanalizace apod.
Takže takto jsem jednoduše shrnula ty nejzávažnější problémy, které si navzájem působí člověk a příroda. Z obou stran se děje obrovská nespravedlnost, ale přeci jen bych řekla, že příroda je v právu. Ona tady byla dřív než člověk a člověk ji nehorázně zničil. Proto se vlastně ani nedivim tomu, že i ona zaútočila. Někteří lidé si to už začali uvědomovat, a to je dobře. Na světě už vzniklo několik ekologických organizací, které se alespoň trochu snaží přírodu obnovit nebo tolik nepoškozovat. Jedna z nejznámějších organizací tohoto typu je mezinárodní organizace Greenpeace, na kterou pravidelně přispívám a myslím si, že je to dobře. Protože jestli se k přírodě nezačneme chovat o něco lépe, určitě se nám to jednou vymstí. | pr3cvodiva_01_1 |
Ušiak Jakub
třída: 7. B
datum: 19. 11. 2009
První slohová práce – popis uměleckého díla
Obrázek Josefa Lady
Dětské hry v zimě
České vánoce
Na pohled vidím všude napadlí sníh a mnoho dětí sánkuje.
Na kopci je babička která dohlíží na děti.
Všechny děti sou vzorně oblečené mladí i starší. Vpravo dole se děti koulují taky mezi nimi pobíhá pes.
Pod kopcem je otec se syny staví krásného sněhuláka, kerý má na hlavě červený hrnec mrkev místo nosu a dva kameny místo očí a v ruce má koště opodál se děti koulují a chlapec v hnědé čepici upadl s ---, ale nic se mu nestalo.
Na druhém kopci děti bobují za nimi je krásná vesnička, kerá má spoustu kopcu je tam kostelíček mnoho domečků a taky spoustu stromů.
Začalo se stmívat a děti i dospělé se chystaly na štědrovečerní večeři a potom čekali na dárky měly se krásně.
sou přeci Vánoce. | kl7busijak_1 |
23.3.2006
Míša Antonová, 2.C
2. písemná práce
Zapadlý kout
(Subjektivně zabarvený popis)
Měla jsem hlavu plnou zmatených myšlenek. Všechno se mi promítalo v hlavě zas a znova. Chtěla jsem uniknout pryč a zapomenout. Krok míjel krok a já se dostávala dál a dál. Nevěděla jsem, kam mě nohy nesou. Z této euforie jsem procitla až tehdy, když mě šlehla malá větvička přes obličej. Otřepala jsem se a zaostřila na své okolí. Ošklivá větev. Malá, ale pružná! Obličej jsem měla v jenom ohni. Nevnímala jsem palčivou bolest, která projížděla mým nosem. Bylo mi to jedno. „Kde to jsem? Jak se dostanu zpět?“ Vlastně jsem ani zpátky nechtěla. Stála jsem uprostřed pustiny. Připadala jsem si jako jehla v kupce sena. Kolem mě byla samá zeleň. Stromy ležely bez ladu a skladu přes sebe. Vzhlédla jsem k obloze. Ještě před chvílí svítilo krásné žluté slunce, ale teď... Za chvíli přijde paní tma. Znovu se mi v hlavě přehrály otázky, které podněcoval pud sebezáchovy. Tma. Neznámé prostředí. Nebezpečí... Popadla mě úzkost. Zjistila jsem, že nevím co mám dělat. Rozhlédla jsem se kolem sebe zkoumavým a ustrašeným pohledem. Mé oči utkvěli na hromadě dříví. Ne počkat! Dříví to nebude. Zaostřila jsem na malou dřevěnou chatičku. Taková zapomenutá a opuštěná. Měla pouze dvě okna. Sklo zřejmě dlouho neviděla. Dokonce jedno bylo zlomené. Musela jsem se sehnout. Dveře byli velmi nízké. Přede mnou se rozprostřel pohled na totální chaoz. Taková spoušť. „Co se tu stalo?“ proběhla mi hlavou myšlenka. Naklonila jsem hlavu na stranu, abych si mohla lépe prohlédnout zadní kout této malé místnosti. Jemně jsem žďuchla hlavou do trámu. Hned se na mě sesypal jemný prach ztrouchnivělého dřeva. Zlověstně v něm zapraskalo. Teprve teď jsem zapojila jsem ze svých mnoha smyslů. Čich. Vzduch, který jsem dýchala byl nasycen palčivou vůní rozmanitých plísní. Moje zvědavost mi nedala a já šla na průzkum této tajemné a tmavé chýše. Po mé levé straně stála židle. Byla ale mokrá. Zastavila jsem se před ní a zaposlouchala se. TICHO. Tak bolestivé pro mé uši. Zavřela jsem oči. Bylo mi do pláče. Vnitřně jsem bojovala s tím, co se před pár hodinami stalo. Nevím jak dlouho jsem tam tak stála, ale zřejmě to nebylo jen pár minut. „Kap, kap, kap“ Přede mnou ta stejná židle. Kapali na ní průzračné kapky čiré vody. Nepídila jsem se po tom odkud kape, vnímala jsem jen ten zvuk. Ťik ťak. Připomínalo mi to, že jsem na nesprávném místě, hrozí mi nebezpečí a čas pořád neúprosně běží a nijak nejde zastavit. Otočila jsem se a chtěla najít cestu ven. Tma. Všude kolem mě se rozprostírala černočerná tma. Bude lepší zůstat. S velkým skřípotem se dveře neochotně zavřeli. Znovu jsem pohlédla na místnůstku. Špinavé, dřevěné a malé vězení. Rozběhla jsem se k obrazu, který upoutal mojí pozornost. Visel na protější stěně. Nebylo na něm nic vidět. Byl pokryt silnou vrstvou prachu. Foukla jsem a začala kašlat, protože mě zahalil šedý oblak. V záři zapalovače jsem pohlédla na obraz, kde k mému překvapení byla krásně prosluněná krajina. Louky a pole. Všechno ve veselých barvách podzimu. Tedy alespoň kdysi byli veselé a zářivé. Vykročila jsem směrem dál, ale uklouzlo mi to. Seděla jsem na něčem mazlavém. Jak široká tak dlouhá jsem se natáhla v blátě. Pracně jsem se zvedla a doplížila se k židli. Sedla si a bylo mi jedno, že chlad a vlhko prosakovali mým oblečením. Obrysy rozbitého nábytku vypadaly v té tmě strašidelně. Vrzli dveře, ale já ten zvuk nevnímala. Silná rána do hlavy. Svezla jsem se na zem. Poté už si nic nepamatuji. Měla jsem snad slyšet kroky, které se tehdy ke mě blížily? Změnila bych tím svůj osud? | pr2cfantmic_02_1 |
Ježíšek vs. Santa Klaus
Pro začátek bychom si mohli položit otázky: Dokáže Santa Klaus vytlačit ze scény Ježíška? Přežije Ježíšek popularitu a rozšířenost pána v červeném obleku se soby a sáněmi? Podle mého názoru jsou tyto otázky jedny z nejžhavějších.
Jak už všichni víme Santa Klaus je typická vánoční postava, která vznikla ve Finsku. Postupně se tato postava rozšířila do Ameriky a nakonec se objevila i u nás. V České republice však již máme jinou vánoční postavu a jiné tradice. Ježíšek je už po mnoho let naší tradicí, která má pevné kořeny. Každý z nás si může Ježíška představit z cela odlišně
Zda-li děti budou nadále vystavovány amerikanismu, tak to může mít tragické následky pro naši vánoční tradici. Jestliže, český národ zapomene na Ježíška, můžeme čekat Santa Klause na jeho místě a tudíž naše tradice budou zapomenuty. Proto vás prosím nenechte zaniknout naše tradice, poněvadž bychom přišli o jednu z nejcenějších věcí kterou máme. | js1bkrajan_1 |
5. prosince 2008
Jana Šafaříková
P2
1. písemná slohová práce
Charakteristika, popis
Téma: Svět z pohledu psa – Život psa Badyho
Osnova: 1. štěně Bady
2. poznávání světa
3. panička Marcela
4. péče o mně
5. procházka
6. stáří
Narodil jsem se před pár lety, mám dojem, že tomu je přesně 7. let, co mé oči poprvé uviděly svět. A kdo že vlastně jsem? Mé jménu je Bady, prý podle nějakého filmového chlupáče se žlutou barvou. Já mám ovšem bílý kožíšek a sem tam pár černých fleků. Nebojte se, není to, že bych byl nešikovný a někde se opřel, ale ty divné ťupky mi naskákaly ještě, když jsem býval malé štěně.
Za dob mého mládí, jsem neustále musel zkoumat svět a dělat různé kraviny. To Vám řeknu, na tom světě je toho tolik krásného. Třeba taková voda. S tou jsem si dokázal hrát i celé hodiny. Ovšem když jsem se vrátil ze zahrady zpátky domů, tak panička nadávala. Ale nedivte se, kdo by také stál o mokrého a špinavého psa?
Já mám to štěstí, že moje panička je hodná. Jmenuje se Marcela. Je velice mladá, myslím že jí je něco kolem patnáctého roku věku. Je vyšší postavy, ikdyž kdo v mých modrých kukadlech není, když moje výška dosahuje jen něco málo přes 70cm. Má panička se o mně stará s láskou.
Když vidí, že můj kožíšek není bílý jako čerstvě napadený sníh, tak mi dopřeje koupel ve vaně. Potom vždy připraví takovou divnou věc, z které vychází teplo a můj nádherný bílý kožíšek je v t chvíli v suchu. Po tomhle zdlouhavém procesu dostanu misku plného jídla. Když ji celou sežeru, tak jdu spát do mého měkkého pelíšku.
Po nabrání dalších energie do života, chodíváme s paničkou do nedalekého parku na procházku. Panička si vyměňuje různé informace s ostatními páníčky.
Já tyhle řeči ale nerad, takže chodím za svými starými kolegy. Koukáme se, jak mladí pacholci létají za barevnými míčky a nosí je na zpátek. Závidím jim, já už jsem přeci jenom starší pán, kterého už bolí kdejaký kloub a nemá tolik energie jako v mládí. Volá mě moje panička, takže musím utíkat. Haf... | grp2safjan_1 |
Jméno, třída: B.Baťhová, 2. G
15. 10. 2008
slohová kompozice
(diskusní příspěvek)
<novinový článek – Neposílala svou dceru do školy, teď za to jde za mříže>
Škola základ života? Jak pro koho.
I přesto, že je vzdělání důležitou věcí v životě mnoha lidí, někteří si tuto skutečnost dostatečně neuvědomují. U dospívajících dětí ve věku okolo patnácti let to asi není žádné překvapení, protože jsou ve škole někdy nuceny dělat to, co je nebaví, a nemají proto ke vzdělání častokrát kladný vztah. U tohoto článku mě však zarazila absence zájmu rodičů, kteří se evidentně o dceru nezajímali. O to více mě zaráží fakt, že i když byla matka odsouzena za totéž už po několikáté, byla jí dcera opět svěřena do péče.
Rodiče se často snaží své děti motivovat k dobrým výkonům a být pro ně dobrým příkladem, zde tomu tak zjevně není. Nezájem matky o život jejího dítěte ji dovedl k zahálčivému životu a pokud se něco nezmění, mohlo by to tak i zůstat. Takovému člověku se nebude chtít pracovat a bude živen státem a ještě to zaplatí pracující lidé. A navíc pobyt trestanců ve vězení jim také zaplatí daňoví poplatníci. Nepřijde mi správné, že obyčejní lidé vydělávající peníze poctivou prací, zaplatí život lidem, kteří se leckdy nesnaží si ani práci najít a velice dobře se orientují v možnostech, jak ze zaměstnání vyhnout a jak pobírat různé sociální dávky. | ces2gbatb_1 |
O zebře bez jména
(v nouzi poznáš přítele)
V jedné opuštěné zemi, kde většinu kraje tvoří vyvýšeniny s vodopády, lesy s převahou jehličnatých stromů a mnoha bublajících řek, rozkládá se veliká rokle, v které žili odpradávna jen koně a jedna zebra.
Jednoho slunného dne, kdy byli slyšet pouze štěbetající ptáčci a šumící řeky se narodila krásná vraná kobylka Merilin. Všichni ji obdivovali a žasli nad její krásou. Zato zebru, která se od všech lišila nikdo neměl rád. Neměla jméno, žádné ani nepotřebovala, protože nebyla oblíbená a nikdo si jí nevšímal. Zebra záviděla Merilin obdiv a oddanost ostatních. Každý večer, když chodila spát a myslela na dobu kdy i jí budou mít všichni rádi se jí rozbušilo a usínala se slzou na víčku. Nazítří si zebra přivstala, protože jí probudil zlý sen. Šla se podívat na pastvinu. A, hle! Co to nevidí: Na louce se koukal po potravě jeden strašlivý vlk. Nemeškala a pelášila varovat ostatní: „Pozor! Na louce se rozhlíží děsivý vlk.“ Když se to dozvěděli, vyhlásili poplach a dali se k útěku. K Merilin se zpráva dostala na poslední chvíli. Rozběhla se za stádem. Běžela, běžela a najednou: Merilinina noha uvízla v hluboké noře. Vlk byl už blízko. Merilin křičela: „Pomoc, pomoc, prosím je tu někdo?“ Znenadání cosi zašumělo v lese a vlk se běžel podívat. Když byl už dost daleko, vylezla zebra zpoza stromu a usmála se na Merilin.
Ta vraná kobylka si v ten moment uvědomila, že to byla právě zebra, která odlákala vlka do lesa, aby jí zachránila. Potom dala Merilin zebře jméno Rebeka a stali se z nich nerozlučné kamarádky. Ne nadarmo se říká, že v nouzi poznáš přítele. | cl8cskomar_1 |
1. slohová práce školní
16. prosince
Témata:
1) Ptáš se, jak se mi tu líbí (dopis)
2) Představ si, co se mi stalo (dopis)
3) Píšu Vám ... (dopis někomu, s nímž jsem se nesetkala, nebo se ostýchám hovořit)
Ptáš se, jak se mi tu líbí (dopis)
Milá Ivuško!
Jak si jistě pamatuješ, přestěhovala jsem se z našeho drahého města na vesnici. Nejdříve jsem ronila slzy, ale líbí se mi tady, to ticho...
První den jsme s rodiči přijeli a dojem se zdál hezký. Zasněžené kopce kolem dokola, stromy těžkly pod nánosy bílé peřiny a nebe, jako roztržené, sypalo drobounké bílé hvězdičky, které neslyšně dopadaly na zem. Naše chalupa, domem se to nazvat nedá, stála uprostřed vší té krásy. Okna lemovaly namrzlé květy a vrata do dvora se tvářila jako vrásčitá tvář dědy Mráze. Poblíž našeho domova tekl potok. Tam se vinulo údolí, které jsem velice často ctila svou přítomností. Nejčastěji na jaře jsem sedávala na padlém kmeni dávné lípy a pozorovala probouzení přírody zpět do života. Ledový škraloup na hladině s nevolí propouštěl různými skulinami proudící vodu. Ryby lapaly po dechu jako kdyby vstaly z mrtvých. Ze zamrzlé země opatrně okukovaly okolí růžky zelené trávy a na větvích rašily mladé lístky. Svět se z kruté zimy vzpamatovával a já mohla jeho vstup do nového období sledovat v přímém přenosu. Do vyhřátého pokoje jsem se vracela často po několika dlouhých hodinách naprosto okouzlena. Mou nejmilejší částí dne se stala rána a večery. Budil mě zpěv slavíka, vřeštění vrabců bojujících o drobty na našem dvoře a budík mi samozřejmě dělal ryk kohouta. Po večerech jsem oknem vnímala západ slunce. Obarvilo přírodu na oranžovo, červeno, růžovo až to postupně přecházelo do tmy. Ustával přirozený koloběh života. Všechno se potápělo do temnoty, upadalo, usmívalo ... Takový klid byl ve městě nemyslitelný, sníh nezářil bělobou a vzduch neštípal v nose, jak byl čistý a ostrý.
Nyní se mi po městě stýská. Po přátelích, škole i po špinavém sněhu vyhrnutém okolo silnic. Do školy to mám daleko, několik kilometrů mrazivým ránem a navíc, to ticho ...
Posílám pusu!
Tvoje Martina
Osnova:
1. Úvod – Co se stalo na začátku
2. Stať – popis místa kde žiji
3. Závěr – jak se mi líbí ...
- rozloučení | cb1cgremar_01_1 |
Odborná úvaha
(školní písemná slohová práce)
Můžete volit buď mezi úvahou populárně-naučnou s publicistickými prvky, nebo úvahou s prvky výkladovými (na pomezí textu populárně-naučného a vědeckého). Své pojetí uveďte níže k vybranému tématu.
Témata:
Jak se bránit manipulativním postupům masmédií
O třč. osobnostech (či dokonce celebritách) v našem showbyznysu
Možnosti mého budoucího uplatnění ve zvoleném vědním oboru
Dopady konzumace alkoholu na pubescentní vývoj jedince
Číslo vybraného tématu: 1
Druh úvahy: populárně-naučná s publicistickými prvky
Jak se bránit manipulativním postupům masmédií
Každé ráno při mé cestě metrem čte téměř každý člověk nějaký tisk. Převážná většina listuje jedním z deníků typu 24 hodin či Expres, zbytek dřímá v ruce nové vydání Blesku, místy se objeví jedinci s Mladou frontou či Lidovými novinami. Již po prvním rozhlédnutí mi v hlavě utkví několik nových informací: „Bush přijel do Prahy!“, „Helena Vondráčková se necítí stará!“ a „Na Zemi míří obrovský asteroid!“. Palcové titulky jsou zcela nepřehlédnutelné.
Je však na každém člověku, jak s těmito informacemi naloží. Je vůbec možné zjistit pravdu? Bohužel ne, to je téměř nemožné. Je tedy nutné postupovat na základě našich zkušeností s danými médii. Rozhodnout se, které noviny jsou nám nejbližší a které působí nejvěrohodněji. Přesto však uložíme do paměti i informace z médií podstatně méně respektovaných, protože jsme jejími titulky tak šokováni, že to ani jinak nejde. Jejich znění se nám (někdy i proti naší vůli) doslova zaryje do paměti. Zkrátka o nich víme.
Na druhou stranu je hodně pravdy na rčení, že nic není staršího než včerejší noviny. To, co bylo včera žhavou novinkou, je dnes přebito novým daňovým podvodem jednoho z předních českých politiků či informací o nově adoptovaném dítěti Angeliny Jolie. Čas je tedy pro média velkým nepřítelem a jejich manipulativní moc značně omezuje.
Je ale nezbytné zdůraznit kladnou stránku médií a jejich naprostou nepostradatelnost. Díky nim se dozvíme, že v Indonésii bylo tsunami, že v Bělorusku probíhají přelomové prezidentské volby a že na Letenské pláni postaví obří chobotnici, ze které bude nová knihovna. Většina těchto informací se nás přímo netýká, ale vždy se týkají civilizace, které jsme nedílnou součástí, a je tedy nutné tyto informace přímo vyhledávat a nechávat se jimi manipulovat, ovlivnit.
Médii manipulováni jsme a ubránit se tomu nelze. Do jaké míry se však necháme zmanipulovat, to je pouze na nás. Ať už jde o summit G8 v Německu či podezření na anorexii u psa Paris Hilton. Teoreticky bychom se mohli zcela odpoutat od médií a společnosti a žít poustevnickým životem v ústraní. Pak by ovšem hrozilo, že se dříve či později dostaneme do pořadu Na vlastní oči anebo nás uvedou jako raritu na konce v televizních novinách jisté soukromé televizní stanice. | js3novhel_03_1 |
12. ledna 2006
Petr Průcha 1. B
1. stylistická kompozice – srovnávací
Popis
Pokoj, ve kterém se cítím dobře
Osnova:
1) Úvod (seznámení s pokojem)
2) a) Kde se nachází
b) Stěna do ulice
c) Stěna s postelemi
d) Nábytková stěna
e) Stěna s poličkami
3) Závěr (jak se mi pokoj líbí)
Můj pokoj se nachází v prvním patře našeho malého rodinného domku. Stranu do ulice zaplňují dvě velká dvojitá okna.
Pod jedním oknem mám já svůj pracovní stůl. Vedle mého stolu stojí bratrův a pod druhým oknem je stůl s počítačem, skenerem, tiskárnou a PC hrami.
Na protější stěně máme dvě postele a noční stolky. Vedle mé postele je malé doupátko. To je pro našeho nového jorkšírského teriéra Sissy. U pelíšku má Sissy takové zvláštní modré dečky, na které čůrá a kaká, protože na podlaze máme koberec.
Za bráchovou postelí jsou krabice s našimi hračkami. Na vedlejší stěně máme čtyři skříně, do kterých si ukládáme oblečení. Na jedné skříni je televize a na druhé klec, s andulkami. Nad skříněmi jsou police s knížkami.
Na protější stěně jsou poličky s mými modely letadel a replikami bambitek. Pod nimi jsou bráchova autíčka.
Pokoj je vymalován bílou barvou.
Moc se nám líbí a snažíme se ho udržovat v čistotě. | ces1bprupet_1 |
Květiny rozkvetají ptáci spivají. Pusobí to amě hezky. Příroda je hezčí než v zimě. Rybáři už chodě na ryby houbaři choděj na h houby děti zase na boruvky. Příroda hezky rozkvéta. Slunícko už svítí stromy už rozkvetají. | am5apecpet_1 |
23. 3. 2006
Jan Škrob
2. písemná práce
Na pobřeží
(Subjektivně zabarvený popis)
Ďáblovo oko, které na svět shlíželo z nebe, se vpalovalo do všech a do všeho. Zhoubné plameny si pohrávaly s každou částečnou jsoucna. Nikdo je neviděl, nikdo je nemohl odehnat, ale všichni cítili, jak je sluneční zář opéká.
Ta démonická záře, kterou se místní za ta léta naučili nenávidět, tančila po černé hladině v Zálivu. Zde byla jiná. Něžná a možná i milá na pohled.
A na hladině černočerné vody to světlo znamenalo jediný důkaz o tom, že jsme v říši živých.
Kdyby totiž někdo sebral odvahu a potopil se do moře, seznal by, že je tam zcela sám. Pod pláštěm Smrti nedýchala žádná živoucí hmota. Na tom plášti cestovalo jen to, co bývalo živé. Otrávení rackové, tresky s bezmocně otevřenými ústy nebo větve, které z dalekých stromů ulámala bouře.
A to všechno sledovaly opotřebované, krví podlité oči. Bez emocí, bez přemýšlení. Zabíjely čas sledováním pohybu mrtvých vln. Ani se nehýbaly. Neuhýbaly před kvílejícím vichrem, který štípal, hryzal a bičoval, ani před všudypřítomným žhavým plynem, který pro ně byl jediným světem Slunce.
Ty oči patřily místním. Starým námořníkům, kteří nenáviděli nedaleké město přinejmenším jako své vlastní životy a kteří kromě anglických, francouzských a španělských nadávek neříkali skoro nic.
Pohled na jejich tváře – syrové pláty masa ohraničené šedočernými chaluhami – stačil, aby každý pochopil, co je to za místo. Jejich různě potrhané a vybledlé šaty, na nichž tisíciletá špína splývala se vším ostatním, na svých majitelích visely jako na dávno pohřbených mrtvolách.
Mrtvoly se každý večer sejdou v krčmě a mlčky pohlcují všechen alkohol světa.
Když vyjde Slunce, vrátí se k moři. Sedí ve stejných polohách a na stejných místech jako včera, před týdnem nebo před deseti lety.
Když námořníci opustí břeh, vystřídají je velké a šedivé příšery z nejděsivějšího snu. Noří rypáky do vnitřností zdechlých ryb a ptáků, které si přidržují tlapkami se spoustou ostrých drápků. Když krysu potká námořník, rozbije jí hlavu kamenem. Nikdo neví proč, ale dělalo se to tu vždycky.
Takže když vyjde slunce, krysy jsou pryč. Zmizí během vteřiny jako když stisknete vypínač.
A nějakých padesát metrů od námořníků sedává víla. V jejích velkých hnědých očích by se mohlo utopit víc mužů než v Zálivu, ale nikdo ji nevidí. Její krása sem nezapadá, dívka sem nepatří. Snad jen její zoufalý výraz symbolizující náhlý konec něčeho krásného. Ten by sem patřit mohl, kdyby zde něco krásného někdy začalo. Z čarokrásných očí dívce tečou slzy, které jsou perlami na náhrdelníku mrtvé krásky.
Už léta se tu nic nezměnilo, ale ta dívka je stále stejná. Její smutek a zoufalství, které jakoby tvarovalo její vzhled, jsou stále stejné.
A vzduchem se rozletí známý zápach, když první topič ve staré továrně na kopci, přiloží do pece. | pr2cfskrjan_02_1 |
Osnova:
úvod – dorozumívání písmem
stať – a) pravopis
b) pravopis rozlišuje
závěr – ovládání
Aby se lidé mohli vzájemně dorozumívat, vytvořili si soubory grafických znaků, kterým říkáme písmo. Naše písmo je hláskové, hlásky zaznamenáváme písmeny. V čestine se piše latinkou.
Postupně se ustálily zásady, jak se mají mluvené projevýy písmem zaznamenávat, a název techto zásad a pravidel je pravopis. Při stanovení pravopisných pravidel se usiluje o to, aby působyla co nejméně potíží při zaznamenávání projevů.
Pravopis umožňuje rozlišit slova a slovní tvary, které v mluvených projevech znějí stejně např. (vír x výr, plod x plot,...), davá nám možnost poznat, jak je slovo utvořeno a jake jsou vztahy mezi nimi.
Bezpečné ovládaní pravopisných pravidel patří k nejvíce zdůrazňovaným požadavkům jazykové kultury.
zdroj: Prehledná mluvnice Čestiny pro ZŠ
V. Syblík, N. Čechová, Fortuna Praha 1992, s. 132 | am8aholant_02_1 |
3.11. 2005
Lucie Lukešová
1.písemná práce
Volejbal
(Referát)
Milí posluchači, dnes bych vám chtěla říci něco více o sportu, kterému se věnuje od svých deseti let. Je to volejbal. Za šest let jsem nasbírala nějaké zkušenosti a chtěla bych se s vámi o ně podělit.
Volejbal je kolektivní sport. Hraje se v šesti lidech na hřišti. K tomu by měli být minimálně tři náhradníci na lavičce. Nesmíme však zapomenout na to nejdůležitější, a to, že k družstvu samozřejmě patří i trenér. Ten má hlavní slovo, ale když se hraje zápas, tak na poli s rozhodčím komunikuje i kapitán. Úplným základem na hřišti jsou dva nahrávači, dva blokaři a dva smečaři. O kvalitě útoku rozhoduje v první řadě přijímací hráč, ten přihraje nahrávači, a už v té době se k útoku připraví smečař nebo blokař. Náhra rozhoduje, jaký útok bude a to pomocí signálů. Už jsem se dostala k signálům, tak vám je popíši.
Signály jsou především pro oživení hry. Hráči si je mezi sebou v náznacích a číslech na prstech nenápadně ukazují. Jak už jsem řekla, vše závisí především na náhře. Soupeř by však signály neměl zahlédnout. Dobře zahraný signál dokáže soupeře pěkně zmást. Nula znamená normální náhru na ---. Dvojka se používá především tehdy, když si nahrávačka vbíhá a hraje na svojí kolegyni za sebe. Trojku použijeme, pokud máme mezi zadními hráčkami dobrou útočnici, kterou bohužel nemůžeme používat vepředu. To vám musím vysvětlit. Existuje pravidlo, podle kterého má zadní hráčka zakázáno hrát míč přes síť ve výskoku před třímetrovou čárou. Právě v této situaci se použije nahrávka za tři, kdy blokařka stihne vyskočit ještě za třímetrovou čárou a zaútočit podle pravidel. Dalším signálem je čtyřka – jinak také střelba. Ta je hodně rychlá na moc vysoká nahrávka na smečařku. Ta jí může zahrát rovně před sebe nebo ostře na diagonálu. Specialitou blokařů jsou pětky a jedničky neboli metry a rychlíky. Ty, pokud jsou správně zasmečované, mají většinou bodovou tendenci. Metr je krátká, asi metr vysoká nahrávka na síť a je potřeba se na ní dobře rozběhnout. Rychlík je vlastně rychlejší metr. Teď však nesmíte nabít dojmu, že celá hra se skládá jen ze signálů. To není pravda.
Hra začíná servisem. Říká se, že podání je základ hry. Díky tvrdému a přesnému servisu se nasbírá plno bodů. Existuje normální a skákaný servis. Druhů skákaného podání je více. Tím se však teď nebudu zatěžovat.
Jeden zápas se hraje většinou na dva vyhrané sety do dvaceti-pěti bodů. Pokud je po dvou setech stav 1:1 na sety, hraje se třetí rozhodující set do patnácti bodů. V každém setu si může kapitán nebo trenér vyžádat tři oddechové časy a může libovolně střídat.
A teď vám povím něco všeobecně. Volejbal je jediným kolektivním sportem, který není kontaktní. V tom je jeho výjimečnost a kouzlo.
Tyto informace však nemohou vypovědět o tom nejkrásnějším, o atmosféře tohoto sportu, který si musí zamilovat každý, kdo jednou k němu přičichl. | pr2cflukluc_01_1 |
Osnova:
1. Vánoce ve škole
2. Exkurze na Letiště v Ruzyni
3. Štědrý den
4. Dárky u babičky
5. Silvestr
Vánoce u nás doma
Vánoční zážitky už začaly před Vánočními prázdninami. V pondělí jsme si se školou udělali výlet na letiště, kde nás provedli po letišti a moc se nám tam líbilo.
Další den jsme měli ve škole Vánoční besídku a rozdávali jsme si dárky, hráli hry a zpívali jsme Vánoční koledy.
Ještě ten den jsme jely s maminkou a Evou do Prahy. Kde jsme si prohlédly Staroměstké náměstí a prošly jsme trhy. A potom jsem se strašně moc těšila na Štědrý den.
Jako každý rok babička vařila k obědu kubu a mamka smažila k večeři kapra a dělala salát. Konečně nastala ta očekávaná hodina a všichni jsme šli ke stromečku.
Já a Eva jsme měly pod stromečkem hodně dárků. Největší radost jsem měla z notebooku, bruslí, keramické panenky a her.
Potom jsem ještě dostala oblečení, CD a DVD, bundu a oteplováky, sponky.
A Eva měla největší radost ze skluzavky, kočárku, dětského notebooku, kostek a plyšáků.
Potom jsme další den trávili Vánoce u mamky rodičů, kde jsme dostali taky plno dárků.
Tam jsem si hrála s bratrancem a sestřenicí a vyprávěli jsme si o dárcích, které jsme dostali.
Před Silvestrem jsme byli navštívit starou babičku, která je nemocná.
Ta měla velkou radost, že jsme za ní přijeli. Také jsme se s rodinou vypravili do krytého bazénu, kde jsme si zaplavali a s Evou jsme si vyhrály na skluzavkách.
A nakonec jsme slavily Silvestra a čekali na Nový rok. | hr6zarmic_01_1 |
Kallmünzerová, N, V. B, 07/08
18. října
Vypravování
Neposlušnost
Jela jsem s mamkou poprvé do nového obchodního domu. Vyjeli jsme na silnici zabočili do prava pak do leva zastavili na křižovatce, už jsem i rozeznala značky.
Když jsme vešli dovnitř vzpoměla jsem si na mnoho věcí, co bych chtěla a tak jsem řekla mamce ať tady počká a já si zatím pro něco skočím.
Marně na mě mamka volala abych ňikam neutíkala že se stratím se ale já už kdoví kde.
Podle plánku to má být tady! řekla jsem si. Najednou jsem si všimla že nevím kde jsem.
Obchodní centrum bylo tak veliké a já tak malá. Přede mnou byli naštěstí informace. Paní na informacích vyhlásila pátrání. Mamka si pro mě přišla a já dostala vynadáno. | bu5bkalnan_03_1 |
Jablka v županu
OSNOVA:
I. Příchod na svět
II. a) Seznámení
b) Horko a vosy
c) Poznání člověka
d) Déšť
e) Barevné sáčky
f) Stesk po kamarádech
III. Župan
Pomalu procitám do onoho neznámého světa. Jsem půl stopky dlouhá a zbývají mi ještě dva okvětní lístky. Podle toho, jak jsou povadlé usoudím, že musím být stará něco kolem dvou týdnů. Jsem tedy ještě miminko, pomyslím si a dál mapuji okolní terén. Trochu mě znepokojí to, že svým tvarem připomínám spíš hrušku než jablko, ale když zjistím, že obyvatelé stejné jabloně jsou na tom podobně, maličko se uklidním.
„Hej, ty tam!“ ozve se zpod listu napravo ode mě, „Tady jsem.“ Moje sousedka je na tom velikostně asi stejně jako já, probleskne mi hlavou, když ji za listem není vůbec vidět. „Ahoj,“ odpovídám a chci v rozhovoru pokračovat, když tu náhle celá jabloň se začne hýbat a se mnou<in> to hází ze strany na stranu. „Ááá! Co to... Co se to děje?“ A najednou je po všem. „Neboj, to byl, jen vítr,“ slyším zpod listu mou sousedku. Dozvídám se od ní, že už je na světě pár hodin, a že se jmenuje Dorka. Během několika následujících dnů se spřátelíme tak dokonale, že společný hovor nám zabírá hodiny a hodiny. Povídá se nám spolu tak skvěle, že si ani neuvědomujeme, jak ten čas letí.
Uplynul týden, dva, dokonce i měsíc a přišel další horký a slunný den. „Já už se nechci opalovat,“ je další věc, kterou Dorce sděluji ihned po ránu. „Já také ne,“ odpovídá mi na to Dorka, „vždyť za chvíli budu celá spálená.“ To už je ale ze všech stran slyšet: „Vodu, vodu! Já chci pít, takhle tu za chvíli všichni uschneme!“ Listy kolem uvadají a poskytují stále menší stín. „Pozor, vo...,“ Dorka ani nestačí dopovědět co chce, jak na ni jedna útočí. A hned si to dvě štrádují i ke mně: „Jedeš, ty potvoro?“ oháním se na všechny strany, „A ty taky potvoro. Kšá! To nemáte nic lepšího na práci než ďobání do jablek?“ Odpovědi se ale nedočkám. Zato slíznu další dvě ďobnutí. Au, to to bolí, pociťuji, když si zpětně foukám poraněná místa na celém těle. A ke všemu i nadále svítí slunce ostošest a po mráčku nikde ani památky.
To, že může být ještě hůře, zjišťuji dva dny nato. Někdo se sápe na naši jabloň, na náš domov. Strom se otřásá a já mám žaludek jako na vodě. Po chvíli chvění ustává a můj zdravotní stav se zlepšuje. Pozoruji prazvláštního tvora, který chvění způsobil. „To je člověk,“ šeptá mi potichu Dorka. Ta se opravdu má, že visí vedle starších jablek. Dozvídá se od nich totiž spoustu věcí, o kterých já nemám vůbec tucha. A pak před ostatními vypadá ohromně chytře. Asi si to vůbec neuvědomuje, ale mně už to začíná lézt pěkně na nervy. „Prý je to nejdokonalejší tvor na této planetě,“ dodává po chvíli mého mlčení, a když odpovím pouze: „Hm,“ pochopí, že se s ní nechci moc vybavovat a dalších pokusů o navázání rozhovoru zanechá. Tak tedy člověk, říkám si v duchu, když pozoruji tvora. Musím se vám přiznat, že moje představa o nejdokonalejší bytosti na této planetě je poněkud jiná. Asi si mě člověk poslal proti sobě tím třasotem, který způsobil dnes po||ránu.
Trhla jsem sebou. Něco mě zastudilo. Pomalu otvírám oči a vidím, že je všude kolem tma. Dopadá na mě další studená kapka. Prší! Ono prší? táži se sama sebe a nemohu tomu uvěřit. „Všichni vstávejte, začalo pršet! Slyšíte mě?“ zvolám a svým pronikavým hlasem budím i osazenstvo na nejvzdálenější větvi. Ze všech stran ke mně doléhá jásot. Následující dny jsou pastvou pro mou duši. Přes den je příjemně teplo, ne nic extrémního. A co teprve v noci? V noci se teplota vždy o něco zchladí a ještě ke všemu začne mírně pršet. Během těchto dní také znatelně rostu a měním svou barvu ze zelené na žluto-červenou. Zároveň pociťuji, že měknu. Také s Dorkou jsme se sblížily, tedy lépe přečeno jsme se přiblížily k sobě tím, jak každá rosteme. Když mi chce něco pošeptat, tak už nemusí namáhavě odhrnovat list, ale stačí, aby se malinko zhoupla. Jsme totiž asi pět centimetrů od sebe.
Jenže taková pohodička nemůže trvat věčně. Už asi dvě hodiny po zahradě pobíhají lidé. V rukách mají takové podivné dlouhé dřevěné tyče. Na konci každé z nich je kovová obruč, na které je přišitý barevný látkový sáček. Ty sáčky se mi líbí, hrají totiž všemi barvami. Táži se tedy Dorky: „Nevíš co to je a co se s tím dělá?“ Dorka chvíli mlčí, a pak mě zklame odpovědí, že ne. Mezitím se skupinka lidí s barevnými sáčky přesunula pod náš strom a dlouhými chapadly pátrají v koruně jabloně. „Tonda je pryč,“ slyším, „a Franta taky.“ A skutečně! Jablek na celém stromě ubývá. Zmizela i Dorka. S napětím čekám, kdy přijde řada na mě. Ale čekám marně. Ve chvíli, kdy jsem na stromě jediná, začnou lidé odcházet. „Ještě já. Tady nahoře!“ zkouším ještě. Nikdo mě ale neslyší. Musím si tedy připustit hořkou skutečnost, že na mě zapomněli.
Brečím. Je to třetí večer, co jsem tu sama. Už se mi ty barevné sáčky nezdají tak krásné, když mi vzaly kamarády. Déle to tu bez nich nevydržím, cítím, a vymýšlím plán, jak se k nim dostat. Pohróužena do svých myšlenek usínám. Vzbudí mě tvrdý náraz. a už se kutálím dolů z kopce. Usilovně přemýšlím, co se to děje, ale nic mě nenapadá. Točí se mi hlava. „Pomozte mi někdo! Haló!“ ale žádná odpověď. Po druhé do něčeho narážím. Ležím a poslouchám okolí. Pomalu otevírám oči. Kolem sebe nevidím žádné listy, jako tomu bylo doposud, ale tvrdou zem a sem tam nějaký ten kamínek. Jsem celá otlučená a poranila jsem si slupku. Stýská se mi po domově. A po kamarádech. Musím je najít, uvědomím si a už volám na mravence nedaleko ode mě: „Pane mravenče, neviděl jste ostatní jablka?“ Ani se na mě nepodívá a pomalu kráčí pryč. Neuspěji ani u žížaly, zlatohlávka či motýla a nálada mi klesá na bod mrazu. Něco mě sevřelo. Nic nevidím a cítím strach. Sevření na chvilku povolilo a já rozpoznávám ruku člověka. Někam mě nese. Po nějaké době sevření povolilo úplně.
Zmocňuje se mě hřejivý pocit. Jsem v přepravce mezi svými kamarády. Slyším chrápání. Asi je tedy ještě brzy ráno, přemítám a pohodlně se uvelebuji ke spánku. To {budou}<ni> ostatní koukat, až mě uvidí, pomyslím si. Než ale usnu, zaslechnu fňukání. To pláče jablko pode mnou. Posunu se a zjistím, že to je Dorka. „Chtějí nás sníst,“ vydává ze sebe, „včera z někoho udělali mošt a předevčírem zase štrůdl.“ Otřela si slzu a pokračuje: „Lidé jsou zlí.“ Asi se jí chudince něco zdálo, napadá mě. Nemohu uvěřit tomu, že by lidé udělali něco takového. „To, že lezou po stromech je jedna věc, ale to, že mě sem přinesl právě člověk, je věc druhá,“ uklidňuji ji, „a ještě ke všemu nám chtějí udělat župan. Slyšela jsem totiž, jak ten člověk říkal, že budou mít jablka v županu, tak nebreč.“ | pr4dvomiva_1 |
Tomáš Dvořák, 1. C
4. listopadu 2003
1. písemná práce
Vzpomínka
(Vypravování)
Osnova: I. Setkání s Veronikou
II. a) Procházení v lese
b) Zjištění: nevíme kde se nacházíme
c) Útěk před zvuky
Někdy si vzpomenu na to, jak jsem se s mojí nejlepší kamarádkou ztratil v lese. Tehdy mi bylo asi patnáct let, zašel jsem k domu mé kamarádky Veroniky a napadlo mě, že bychom se mohli jít projít do lesa. Zazvonil jsem a doufal, že bude doma. Ale bohužel opak byl pravdou, její maminka mi oznámila, že Verča je venku u potoka a hraje si se svýma kamarádkama. Rozhodl jsem se, že za ní půjdu. Když jsem došel k potoku, tak jsem ji tam doopravdy našel, ale byla tam sama. Zeptal jsem se jí, kde jsou její kamarádky a ona mi odpověděla: „Utekly mi.“ Vzal jsem ji za ruku a šli jsme se projít do lesa.
Jen tak jsme se procházeli a bloudili, ale asi po třech hodinách se začalo stmívat. Rozhodli jsme se, že půjdem už domů, ale najednou začalo pršet, tak jsem navrhl, ať se schováme pod krmelec, Verča souhlasila. Přestalo pršet asi po půl hodině a v tu chvíli jsem si uvědomil, že vůbec netuším, kde se nacházíme.
Nejdřív jsem chtěl najít nějakou cestu, a pak podle ní jít, ale i s velkým úsilím jsem byl bez šance. Už byla tma. Verča se začala bát, abych řekl pravdu já se taky bál, ale nedal jsem to na sobě vědět a začal jsem Verču uklidňovat.
Najednou slyším nějaké zvláštní zvuky, které se přibližují k nám. Popadl jsem Verču a hnali jsme se dolů z kopce, myslel jsem si totiž, že by pod kopcem mohl téct potok, ale nebylo tomu tak. Zvuky, které mi připadaly jako dupot, se za náma ozývaly pořád. Pomyslel jsem si, že nás někdo sleduje. Rozhodl jsem, že půjdeme na sever, protože jsem věděl: Na severu se nachází naše vesnice. Sever jsem poznal podle lišejníků na stromech. Asi po třech hodinách byla Verča už dost unavená, tak jsme si sedli a odpočívali.
Po chvíli jsme se vydali opět na cestu. V tu chvíli se něco šustlo v korunách stromů, já se lekl, zakopl jsem o klacek a zkutálel jsem se z kopce dolů. Asi po hodině jsem se vzbudil, Verča klečela nademnou. Po chvíli jsem zjistil, že mám něco s rukou. Vstali jsme a kráčeli pořád na sever. Už se rozednívalo a najednou jsme zahlédli sousední vesnici. Když jsme k ní došli, tak jsem poprosil jednoho našeho známého, aby nás odvezl domů. | pr1cdvotom_01_1 |
2. kontrolní stylistická kompozice
(Charakteristika)
V Praze dne 21. 3. 2006
Štěpán Ročák, 2. B
Téma: jak vidím sám sebe (Charakteristika)
Osnova:
1) Úvod: Představení
2) Stať: a) Popis mého zevnějšku
b) Můj šatník
c) Charakteristika povahy a vlastností
d) Víte, jak vypadá můj volný čas?
e) Vztah k mým blízkým
3) Závěr: Předsevzetí do budoucna
Sedím v učebně se svými spolužáky a přemýšlím, co bych o sobě napsal. Asi bych se měl nejprve představit. Jmenuji se Štěpán Ročák, je mi 12 let a již druhým rokem studuji na osmiletém gymnáziu.
Na svůj věk jsem poměrně drobný. Mám sportovní a štíhlou postavu, úzký obličej, šedozelené oči a hnědé vlasy.
Chodím sportovně oblečen, nejraději nosím mikiny s kapucí a různá pestrobarevná trička, která mi vybírá hlavně maminka.
Mé barevné oblečení se hodí k mojí veselé povaze. Se svým okolím vychazím dobře, nejsem konfliktní typ. Nová přátelství navazuji bez problémů díky své otevřenosti a svému temperamentu. Také bych o sobě řekl, že jsem pečlivý. Ve svých všech mám rád pořádek a systém. Když za mnou přijdou kamarádi, jsou překvapeni, jak mám v pokoji uklizeno.
Jako každý kluk, v mém věku rád hraji počítačové hry, ale někdy u nich travím více času a to mi rodiče vyčítají. Také mne baví hry vymýšlet a organizovat různé soutěže. To jsem nejspíše zdědil po svém tátovi. V létě se věnuji jízdě na kole, v zimě zase lyžování. Začátkem školního roku jsem začal chodit na sportovní kroužek badminton, který mne moc baví. Kromě sportování jsem náruživý čtenář, nejraději čtu dobrodružné a napínavé knihy. Někdy, když mám volný víkend, si rád zajdu s kamarády do kina. Vždy se těším na naše společné rodinné dovolené, hlavně v létě k moři, kde na sebe máme hodně času a děláme, co nás baví.
Se svými blízkými jsem moc rád, dokáží mne rozveselit a povzbudit. Já jim to oplácím pěknými známkami ve škole a hezkým chováním. Snažím se být poslušný a rodičům pomáhat. Snad se mi to daří, protože rodiče říkají, že jsem hodný.
Jako každý člověk určitě nejsem bez chyby a tak se pokusím na sobě zapracovat, abych případné chyby odstranil. | ces2brocste_1 |
Slohová práce školní
Hana Švellerová
2. A 14. ledna 2008
Problém, který mě zaujal
Osnova. I. úvod
II. stať: a) začínání s drogami
b) problémy spojené s drogami
c) změna člověka
d) já a drogy
III. závěr
Rozhodla jsem se, že budu psát o drogách. Myslím, že je to všudypřítomný problém a setkáváme se s ním skoro každý.
Na začátku bych se chtěla zamyslet nad tím, proč lidé začínají s drogami. Jako první mě napadá zvědavost. Plno lidí zkouší drogy z nudy nebo třeba ba párty, kde si chtějí užít více než obvykle. Dále mě napadá společnost. Parta, ve které se nacházíme, na nás má velký vliv, větší než si uvědomujeme. Nemusíme být přímo v nějaké sektě, stačí třeba jen třída a spolužáci. Například na nějakých akcích nebo v hospodách si něco dají a přesvědčují ty, kteří s tím nemají nic společného. A ti, aby nezůstali pozadu a aby na ně ostatní divně nekoukali, si vezmou. Nebo třeba užívání drog je podmínkou dostat se nebo zůstat v partě. Další možností je únik z reality. Dříve se chodilo do přírody, psaly se knihy a básně, ale v dnešní době se plno lidí uchýlí do propasti drog. V mnoha případech je ale spousta možností jiného řešení a drogami se to ještě zhorší. Ještě mě napadá snaha se zviditelnit. Prosazovat se tím, že bere drogy a myslí si, že je zajímavý.
Nyní bych se chtěla zaměřit na problémy s drogami. V první řadě mě napadají peníze. To, že jsou drogy drahá záležitost, ví každý. Zpočátku se to dá zvládat dobře, peníze z brigády, práce a od rodiny dají dohromady dost. Ale tohle nevydrží napořád. Z práce vás postupem času vyhodí a rodina se k vám otočí zády, protože jste jí zklamali. A co pak? Pak už se peníze shánějí, kde to jde. Krade se i v obchodě i v rodině. Další, co mě napadá, je ztráta přátel. Závislý člověk se zajímá jen o to, kde vzít peníze a jaký dealer je lepší. Dřívější zájmy upadají i s přátelstvím. Rizika, které přinášejí drogy, také patří mezi problémy. „Zkusím to jen jednou, to se mi nemůže nic stát“, kolikrát tohle někdo řekl a nyní je na dně. Samozřejmě ne každý do toho hned spadne, ale dost lidí ano. A z rozjetého vlaku se moc špatně vystupuje. Drogově závislí si myslí, že mají vše pod kontrolou, ale to je jen iluze. Mezi životem a smrtí je tenká čára, jen pár gramů. Navíc ze začátku stačí jen lehké drogy, ale ty časem přestávají stačit, už nemají takové účinky, jako dříve. A tak se zkouší drogy tvrdší, dražší a nebezpečnější.
Změna člověka. Další z věcí, na kterou bych se chtěla zaměřit. Nejdříve si člověk drogově závislého ani nevšimne, ale pak to přichází. Začíná to půjčováním peněz, odmítáním různých akcí a může to skončit i krádeží. Váš nejlepší přítel se vám začne měnit před očima a vy s tím nedokážete dělat skoro nic. Drogově závislí mění zájmy. To, co ho dříve bavilo, je teď trapné a stýká se s jinými lidmi. S lidmi, se kterými si může promluvit o tom, jestli je lepší kokain a pervitin a ne s přátely o tom, na jaký film jít do kina.
Já osobně jsem zkusila cigarety a alkohol, ale ani u jednoho jsem nezůstala. Drogy odsuzuji, protože si myslím, že jdou problémy řešit jinak a drogovat jen z nudy? To je bláznovství. Ale s drogově závislým jsem se setkala. Moje kamarádka ze základní školy byla příjemná dívka. Sportovala, hodně se smála a byla stále veselá. Teď si píchá pervitin. Vše, co jsem popisovala v předcházejícím odstavci se mi stalo. Nejdříve s námi nikam nechodila, radši si našla kluka ve velmi pochybné partě. Pak už jsme jí ani trochu nezajímali. Nevím, jestli začla z nudy, kvůli příteli nebo kvůli rozvodu jejích rodičů. Netuším, ale ani jeden důvod neuznávám. Moc mě mrzí, jak dopadla, ale drogující člověk nevidí a neslyší. Nebo nechce?
Řekla bych, že s drogami se nyní budeme setkávat už pořád a bude čím dál tím těžší jim odolat. Obzvláště když v dnešní době je droga už skoro všechno. | cb2asvehan_01_1 |
Zlomatka
Divadlo v Řeznické uvádí od poloviny prosince inscenaci hry Zlomatka, provokativní tragikomedii italského autora Maria Gerladiho zasazenou do prostředí Neapole přibližně poloviny munulého století. V dnešní době až netradičně otevřeně pojaté kontroverzní téma nenechá diváka stát stranou, jen málokdo může odejít nepohnutý. Odvážně ukazuje problematiku bez příkras a bez zbytečné nadsázky, nutí nás k zamyšlení a přináší možnost uvědomit si, kam až může neschopnost tolerance zajít. Nepřipouští lhostejnost, po chvíli divák zjišťuje, že je do problému angažovaný, i když si chtěl jít jen posedět do divadla a do žádného uvažování rozhodně nemínit nechat zatahovat. Zajímavostí je, že se jedná o vůbec první překlad hry a její první inscenaci mimo rodnou Itálii. Do tohoto odvážného počinu se pustil slovenský režisér žijící v Čechách Peter Gabor.
V titulní roli Anny, rozhodné, svérázné matky, která chce pro svého synáčka to nejlepší a je rozhodnuta jeho problém vyřešit jakoukoli cestou, excelovala herečka Jitka Smutná. Své po delší době velké role se zhostila s naprostou samozřejmostí, jako by nechtěla ani na chvíli nechat diváka na pochybách, že nejde o žádnou hru, ale že se onou energickou postavou na jevišti skutečně stává. Role jejího citlivého, inteligentního a moderně smýšlejícího syna Diega se zhostil Jan Zadražil v alternaci s Radkem Valentou. Pocity synovy duše zmítané mezi dvěma mlýnskými kameny dokázal zahrát opravdově a přesvědčivě. Ve vedlejších rolích jsme mohli vidět Ivana Korečka jako Diegova přítele a Terezu Nekudovou v roli „léku na pacientovu chorobu“.
Diego, který studuje na univerzitě, matce přiznává svou homosexualitu, ta se však s poznanou pravdou nedokáže smířit. Je pro ni potupná, zahanbující až odporná, i samotná myšlenka na odhalenou skutečnost je jí odpudivá, natož aby ji dokázala vyslovit. Bere ji jako ošklivou nemoc, kterou musí z milovaného synáčka vyhnat. Drží ho tedy zamčeného doma, dopuje anestetiky a hledá nejrůznější léky na zlou chorobu. Diego je ze vzniklé situace zoufalý, vyčerpaný a snaží se matku přesvědčit, aby jednala rozumně, na její obětavou vypočítavost je ale krátký. Do poslední chvíle se pokouší o dialog, avšak marně. I když z bytu nakonec odchází, maminčino pochopení se mu získat nikdy nepodaří. Příběh končí remízou, nebo možná spíš prohrou obou stran.
Hra nabízí mnoho vtipných až absurdních scén, celkově však působí rozporuplně a nutí diváka k zamyšlení. Zobrazuje majetnický přístup k blízkým lidem, vypočítavost i lhostejnost, lidskou neschopnost tolerance a pochopení, a hlavně možné důsledky obou. Z divadla budete odcházet s pocitem, že to, co jste právě viděli, nebyl výmysl. A také s neodbytnou vtíravou myšlenkou, jestli je to takhle doopravdy v pořádku. | kg07klamar_1 |
Vlasta Vytisková, I. C
23. 2. 2004
2. slohová práce
Moje přítelkyně
(Charakteristika)
Osnova: Úvod: Karolina
Stať: a) nezájem
b) poznávání
c) tanečnice
Závěr: Tak jí vidím já!
Karolína. Na první pohled docela obyčejné jméno bez postavy, hlasu a vlastností. Pro mě se však pod ním skrývá bytost zajímavá a mě velice blízká.
Poprvé jsem tuto krásnou mladou dívku potkala asi před pěti lety. Můžu vám říct, že mě nijak nezaujala, dokonce mi přišla jako z úplně jiného světa. Působila na mě takovým tím namyšleným „jedináčkovským“ dojmem. Zkrátka mě k ní nic netáhlo.
Postupem času se to ale měnilo. Začala jsem vnímat jaká opravdu je. Trvalo mi to tak dlouho nejspíš proto, že je poměrně uzavřená, ale i přesto se dokáže bez problémů stát středem pozornosti a svým vybraným vtipem bavit všechny kolem sebe včetně mě. Kdybyste ji potkali na ulici nejspíš ji přehlédnete. Neznamená to, že by byla nevýrazná, naopak, její většinou usměvavý obličej září jako slunce v pravé poledne a její blonďaté vlasy jí jas neubírají. Přehlédli byste ji, protože je velice drobná.
Karolína má jednu velkou lásku, kterou je tanec. Možná si pod tím představíte diskotéku a ji jak kýve hlavou rádoby do rytmu, to se ale pletete, protože ona se věnuje tanci jazzovému. Navštěvuje spolu se mnou pětkrát týdně taneční školu. Z toho vyplývá, že je velice vytížená, i přesto zvládá bravurně studovat na gymnáziu a ještě si občas najít cas na sebe a své přátele. Když si ji teď představím nejde to jinak než při tanci. Zavřete spolu se mnou oči a koukejte na ni jak před vámi lehounce jako víla tančí na krásnou pomalou hudbu. Vše vám přijde najednou krásné a pro tanečnici byste udělali cokoli na světě. Takhle si vás Karolína umí omotat kolem prstu i ve skutečném životě. Nečekaně se hudba změní ve zlou a ošklivou a tím i její tanec. Nejradši byste oči otevřeli a tím vše ukončili, protože nevíte co jste jí udělali. Takhle náladová dokáže být. Pak ale jakoby nic zazní rychlá a veselá píseň a ona vám svým tancem dodává energii do života. To umí snad nejlépe. Vždy vás dokáže povzbudit a dodává vám stejnou chuť do života, jako má ona sama.
Tak tímto tancem jsem se pokusila vystihnout Karolínu, jak ji vidím já. | pr1cvytvla_02_1 |
Životopis
Mé jméno je Zuzana Panenková. Narodila jsem se 22. dubna 1995 v Kladně. Od narození žiju v mém rodném městě Kladně. Jsem svobodná. Matka Lenka Panenková narozena 11. května 1974. Žiju s ní v ulici Dánská 2263. Je zaměstnaná ve formě TNT, kde pracuje jako sekretářka. Když byla matka mladší, chodila na střední školu Edvarda Beneše ve Slaném. Toto je škola kam se hlásím. Sourozence nemám.
V letošním roce dosáhnu základního vzdělání. Jako cíl do budoucna mám, zvládnout maturitu a jít na vysokou školu. V posledních 2 letech jsem se účastnila mnoho olympiád. Nejraději jako školní předměty mám matematiku, dějepis, chemii a anglický jazyk. Další dvě střední školy jsem si vybrala průmyslovou školu Jana Palacha a Obchodní školu Cyrila Boudy.
Ve volném čase si ráda čtu knížky, které jsem dostala k Vánocům. Chodím ven na procházky s babičiným psem Maxem, jehož rasa je pudl a má černou barvu. Nejraději ovšem chodím ven s mými kamarády.
Zuzana Panenková v Kladně 8. ledna 2010
Panenková | kl9apanzuz_1 |
Slohová práce školní
23. května 2006
Vendula Konvičková
Lavička v parku
Je krásný letní den a já jsem si vyšla na procházku k mému oblíbenému místu … k lavičce v zámeckém parku… Nevím, jak dlouho se známe, trvá to však snad celou vděčnost. Navštěvuji ji a přemýšlím s ní o životě, o světě, ve kterém žiji. Dnes vás s ní seznámím…
Lavička je skrytá až na konci parku u staré zámecké zdi obrostlé břečťanem. Stoletá lípa ji chrání svým mohutným tělem a její koruna jí poskytuje v letních dnech příjemný stín. Sedím na lavičce a kochám se nádherným výhledem na prosluněný zámecký park se stromovou alejí … lavička je teď pro mě místem, kde mi nemůže nikdo najít, bezpečím…
Někdo by si mohl říct: „Je to jen lavička… jen pár prken, hřebíků a kovové držadlo…“, ale tahle lavička je mnohem víc. Je to jakási pamětní kniha či možná deník, ve kterém může číst každý z osudů celých generací…
Uprostřed lavičky je na opěradle vyryto srdce a v něm iniciály M+T. Začínám si uvědomovat, že lavička není jen má, ale velký význam má i pro 2 mladé lidi, kteří si zde možná kdysi vyznali lásku a chtěli ji vepsat navěky na toto krásné místo. Snad zde mladý Tomáš požádal o ruku milou Markétku, možná chtěla Terezka vyjevit své city k Markovi prostřednictvím rytiny na lavičce…možná… Na vrchní straně opěradla jsem si všimla velkými písmeny vyrytého jména JANA. Jméno však bylo několikrát přeškrtnuté, nejsem si tedy jistá, zda jde o Danu, Janu či Jana … myslím si, že dotyčný byl jistě velmi nešťastný – trápil se, nenaplněnou láskou, zradou, zklamáním…
Vedle mě je vyryto velmi silně číslo 1980. Co je to za číslo? Rok? Datum, kdy se dotyčný narodil, nebo rok, od kterého tento člověk „mou“ lavičku navštěvoval, sedával na ní a stejně jako já si myslel, že lavička je jen jeho…možná se někdo jen nudil, třeba to vůbec není žádné datum, ale částka, kterou tato osoba musí ještě splatit…možná…nevím…
Toto jsou jen některé kapitoly z nedopsané knihy, z deníku, který snad budou číst ještě generace po nás… Kolik osudů je spojeno s touto lavičkou, kolika lidem poskytla pocit bezpečí, klidu…Básníci na ní skládali svá velká díla, milenci si vyznávali věčnou lásku a někdo na ní třeba přespával, ani, i to je možné…
Lavička skrytá v zámeckém parku slouží jako stroj času – z uspěchaného světa do světa harmonie. Šelestící lidí strojů tlumí vzdálené zvuky města, civilizace…V dálce vidím, jak se se blíží mladý pár… i oni hledají klidné místo…Je podvečer, a tak se svou lavičkou rozloučím, dříve však i já zapíšu další kapitolu… tu svou…
Osnova: I. Úvod
II. Stať: a) co je to lavička…
b) zamilované osudy
c) číslo, datum, rok?
d) deník
III. Závěr | cb2ckonven_02_1 |
Pozvaná
<img text z knihy, kterou čte hrdinka povídky> Zavřela knihu s hlubokým výdechem. Otočila se za sebe, natáhla ruku k vypínači a zhasla světlo. Cítila teplo sálající z lampičky, která jí přes rameno svítila na cestu půlku noci. Až ke konci. Stále svírala celý ten příběh ve svých dlaních. Tiskla jej k hrudi. Stále ještě jej prožívala. Ale s vstupující tmou pronikala do místnosti realita. Napřímila se na posteli a pozorovala, jak se jednotlivé věci vynořují z temnoty.
První spatřila skříň – její světlé dřevo úplně zářilo. Nebyla příliš velká, vše, co bylo v ní, se dělilo dvěma, a její sestra si velmi ráda brala, co se jí zrovna líbilo. Její sestra... Trochu se vyklonila přes zábradlí palandy. Holá noha jejího o 2 roky mladšího sourozence jako obvykle čouhala z postele. Až teď si uvědomila světlo procházející škvírou pod dveřmi z haly – světlo z vedlejšího pokoje. V na chlup stejné místnosti tam měli palandu její 2 bratři. Ten starší tou dobou už vstával do práce. Ta představa ji unavila. Schovala se před světlem – položila si hlavu na polštář a znovu se zasnila do příběhu, jejž stále svírala v náručí.
Usla velmi rychle. Stejně rychle však musela vstát. Když otevřela oči, odložila poněkud pomuchlanou knihu na poličku a opřela se o lokty. Viděla, jak se prudké světlo opírá do béžové rolety. Omámená si připadala jako na poušti za poledního slunce. Natáhla se po hodinkách a bezmyšlenkovitě mžourala na ručičky. Byla skoro jedna. „Sakra!“ S nevídanou rychlostí sešplhala z postele rovnou do bačkor a v mžiku stála v kuchyni. Napouštějíc vodu do konvice, se automatickým pohybem zahalovala do županu. Postavila vodu na sporák, škrtla sirkou u plynového sporáku hořáku a v tu chvíli se ozvalo řinčení telefonu. V mžiku byla u sluchátka.
„Ahoj!“
„Dobré ráno! Vsadím se, že´s teď vstala.“
„Prokoukl´s mě. Tak jak??“
„Všechno zařízeno. Přijď v půl šesté. A nezapomeň si kartáček na zuby.“
„No jó..“
„A nebuď nervózní.. Spolu to zvládnem. Dobrá?“
„Dobrá. Moc se těším.“
„Tak večer!“
„Pa!“
Pomalu, s rukou zabořenou ve vlasech, došla ke sporáku. Kafe do hrnku, horkou vodu promíchat lžičkou a přidat mléko.. Usadila se v křesle a pozorujíc kouř stoupající nad béžovou tekutinou, přemítala. Měla 4 hodiny, skoro hodinu jí zabere cesta.. Upíjela a přemýšlela, co musí stihnout. Vykoupe se, umyje si vlasy...
„Co si ale vezmu na sebe? Petr mě jistě vykreslil mamince jako okouzlující mladou dámu s krásnou postavou, půvabným obličejem a šarmem... Tak to nebudu mít těžký výběr.. S mým ubohým šatníkem. Ach jó.“
Odložila prázdný hrnek a zamířila do koupelny. Sundala župan, spustila na zem noční košili a pustila teplou vodu. Byla zvyklá neblokovat koupelnu moc dlouho a tak během chvíle stála nahá před skříní. Pozorujíc svoji postavu ve velkém zrcadle, vybrala postupně nejlepší prádlo, nejelegantnější kalhoty, Petrovo oblíbené triko. S výsledkem byla spokojená. Trochu si upravila ofinu, pěšinku a posadila se za stůl. Obličej prošel obvyklým rituálem, dala si trochu víc záležet na očích.. Teď už jenom parfém a stojí v předsíníi. Obouvá si máminy sváteční boty. Půjčí si i bundu a kabelku, do které naskládá nezbytnosti. Cestou se připravuje na první setkání s máti své velké lásky. Vybavuje si nádherný dům plný starožitností, který s Petrem jednou potají navštívili – připadala si tehdy jako zloděj.. A už je na místě.
Opatrně zvoní. Petr je za chvilku ve dveřích, úsměv od ucha k uchu. Dostává polibek na tvář, a spiklenecká ruka ji vtahuje do toho pohádkového světa. Než se vzpamatuje, sedí v polstrovaném, koženém křesle hned vedle kulečníkového stolu a přes Petra pozoruje sošky a staré fotografie na krbové římse. Konečně si uvědomí, že na ni někdo mluví. Teprve teď pořádně pohlédnée na mladého muže sedícího proti ní.
„Můžeš tu dnes přespat. Ale: oficiálně budeš spát v jednom z pokojů pro hosty a před máti se tvař trochu nešťastně. Namluvil jsem jí, že vám dnes vymalovali celý byt. Jasné?“
Chvilku na něj jen zírala. Bylo to všechno tak absurdní. Obrovský dům plný prázdných postelí, Petr, který vypadal jako nefalšovaný příslušník zlaté mládeže fitzgeraldské doby a při tom všem s nimi bylo jednáno jako s malými dětmi. Připadala si jako malá sestřenice – nebohý sirotek, o kterého se nemá kdo postarat.
„Jasně. Samozřejmě,“ odpověděla s úsměvem.
V tom se ode dveří ozvalo strojeně nadšené: „Dobrý večer, drahoušku! Vítejte u nás!“ S pohledem na synáčka jí koutky trochu spadly a dodala: „Na co čekáte, Petře? Pojďme jíst!“
Zůstala stát trochu strnule, tak jak přijala příchod té vskutku nádherné staré dámy. „Jako by byla jednou z těch starožitností všude okolo,“ pomyslela si. Ke stolu ji Petr musel skoro dovléct. Usadila se nad nevšední jídlo a při všech chodech se soustředila na svůj milý úsměv a nenucené, skromné odpovědi na všetečné otázky paní domu. Neměla potuchy, jak dlouho trvalo než odložila ubrousek do talířku od dezertu a prohlásila, že si jde lehnout. Oba dostali od maminky pusu na dobrou noc a jakmile byla pryč, objevil se na Petrově tváři lišácký úsměv.
„Teď si dá prášek na spaní a než zabere, můžeme si ještě něčím připít, co říkáš?“
Přikývla. Byla už dost opilá vším, co se kolem ní dělo. Vůbec nevěděla, jak se ocitla v Petrově posteli.. Probrala se nahá<in> vedle jeho vypracovaného těla s nevinným dětským obličejem a uvědomila si, že tohle je místo, kde by se chtěla probouzet. Vtom se jí ale zatmělo před očima..
„Kdyby vás viděl tatínek... Jistě by tě pochválil, jak dobře sis vybral... Tak krásné děvče... Škoda, že vám to spolu nevydrží... Ona by nemohla žít bezstarostně – být němou, usměvavou společnicí, později matkou tvých dětí, která by seděla doma a snášela všechny milenky...“
„To taky nebudu!“ procedila zuřivě. Petra{ovu přítomnost}<in> v tu chvíli už vůbec nevnímala a se zaťatými pěstmi vyrazila z pokoje. Nahá prošla celým domem. V hlavě jí znělo: „Ona, nebo já,“ když stanula u postele staré paní. Jen moment vydržela sledovat, jak klidně oddechuje. Sevřela v rukou polštář. Pomalu ho přiložila na její obličej. Zatlačila. Zdálo se, že nemá sílu se bránit. Vrátila polštář na místo.
„Konečně vypadá trochu nešťastně – asi poprvé v životě,“ pomyslela si a bylo jí dobře. Vložila se do Petrovy náruče a blaženě usla.
„Sama. Jednala jsem sama. Stejně sama jako ve smrti. Jednoho dne se to Petr dozví. Ale ani on nepozná ten čin jinak než povrchně. Nikdo mě nebude moci ani odsoudit ani osvobodit. Můj čin patří jen mně. Já sama to chtěla. Právě se naplnila moje vůle, už mne nic ode mě samé nebude oddělovat. Konečně jsem si zvolila. Sebe.“
{inspirováno posledním odstavcem stejnojmenného románu od Simone de Beauvoir, uvedeného citátem „Každému vědomí běží o smrt druhého.“ od Hegela.}{komentář žákyně}<co> | pr4cmachan_1 |
Šikana v akvárku
(na každého jednou dojde)
V krásném velkém akváriu si spokojeně plavalo pět páru rybiček. Nebyly všechny stejného druhu, přesto si rozumněly a kamarádily se.
Jednoho dne k nim do akvárka přibyly dvě nové rybky. Žluté šupiny jim zářily ve světle lampičky a jejich veliké vykulené oči se rozhlížely po novém prostředí. Velikostí se jim žádná jiná rybka v akvárku nemohla rovnat. Byly opravdu obrovské. „Kdo jste?“ ptaly se všechny rybky nových obyvatel. Jedna z těch velikých mrskla ploutvičkou a povídá: „My jsme parmičky nádherné.“ Chvíli si obě dvě plavaly po akvárku a jen se trochu vzpamatovaly, už začaly ostatním rybkám ubližovat. Honily je, okusovaly jim ploutvičky, urážely je a nařizovaly. Malí obyvatelé akvárka se začali velkých ryb bát. Schovávali se kam se dalo, jen aby jim přestaly ubližovat.
Když přišel den čištění akvárka, všechny ryby musely být chyceny a přemístěny do velké sklenice. Nebylo tam nic kromě vody. Rybky se tak neměly před parmičkami kam schovat. A ty toho využily. Začaly ostatní zlobit stejně jako v akvárku.
Zmatku ve sklenici si všiml jejich majitel. Chvíli pozoroval jejich počínání a potom si pro sebe řekl: „Tak to vy dvě trápíte ostatní. To ne! To se musí vyřešit!“. A proto když se všechny ostatní rybky vrátily do čistého velkého akvária, ty dvě parmičky byly přesunuty do podstatně menšího a hůře zařízeného akvárka. Byly tam jen ony dvě. Neměly už koho trápit. „To jsme to dopadly“ bědovaly si.
No jo na každého jednou dojde. A to měly štěstí, že se jich majiteli zželelo. Jinak by putovaly do moře odpadními rourami. | cl8csulbar_1 |
Bylo nebylo
Sedím v autě, kolem mě vidím míhat se auta. Myšlenky mi, ale směřují už do práce. V autě pomalu začíná být horko, proto otevírám okénko, ale v tom slyším obrovskou ránu a auto přede mnou se ke mě začalo přibližovat nebezpečnou rychlostí...v mžiku se mi promítl celý žitot od narození mých dětí, jak šly poprvé do školky, školy na maturitu...věděla jsem v tu chvíli, že to bude zlé. Pak jsem už jen cítila bolest, a snažila jsem se křičet...ale nikdo mě přes ten hluk sanitek a sirén policejních aut neslyšel. Věděla jsem, že to dlouho nevydržím, že jestli rychle někdo nepřijde začnu pomalu, ale jistě upadat do bezvědomí...snažila jsem se kvůli dětem vydržet do poslední minuty! Ale potom jsem najednou zjistila, že nic necitím, jako by to tělo ani nebylo moje...začala jsem usínat.
Otevřela jsem oči, na de mnou stalá skupinka doktoru, kteří si něco šeptali, nerozuměla jsem co, ale bylo mi jasné že jsem v nemocnici. Rychle jsem zase oči zavřela, protože jsem cítila nesnesitelnou bolest hlavy. Po chvíli jsem to zkusila znovu. Matně jsem viděla tvář staršího muže, který se ke mě nahnul a něco mi zašeptal do ucha, ale neslyšela jsem, vůbec jsem mu nerozuměla... Pomyslela jsem co se to stalo, vůbec na nic jsem si nemohla vzpomenout, ani kdo jsem, slyšela jsem jen ticho a prázdnotu nemocničního pokoje!
Vůbec jsem nevnímala čas, buď jsem spala a nebo koukala nad sebe, nechápala jsem ale proč jsem v nemocnici, moje tělo bylo naprosto zdravé nikde jsem neviděla žádný šrám žádné stehy po šití...nic mě nebolelo, ale nic jsem si nepamatovala, možná jsem tu kvůli té paměti, pomyslela jsem si v duchu!
Jednou doktor zaklepal, otevřel dveře a já uviděla podivně vypadajícího muže se dvěma dívkami...jako doktoři nevypadali, měli v ruce květiny...vůbec jsem nechápala kdo jsou, proto jsem se otočila na druhý bok a koukala jsem do druhé stěny...Najednou na mě jedna z těch dívek promluvila...“mami“, to slovo jsem neznala...Jen jsem se nechápavě podívala na dívku a v jejích očích jsem uviděla slzy...nevěděla jsem proč brečí a tak jsem se otočila zpět ke stěně a usnula...když jsem se probudila, ti divní lidé tam stáli pořád...trochu mě to vyděsilo, blížili se ke mě a pak mě ten podivně vypadající muž objal a dal mi ty kytky do ruky...vzápětí přišel doktor a něco jim o mě začal vykládat...mluvil takovou divnou řečí které jsem nerozuměla.
Odešel a potom bylo ticho, bylo ticho jako každý den po vizitě. Z mého pokoje se ozývalo jen jemné pípání nějakého přístroje, který jsem měla napojený na ruce. Pořád jsem musela přemýšlet, kdo byli ti záhadní lidé. Strhla jsem si ten přístroj z ruky a utíkala jsem pryč, ani nevím kam. Potom jsem potkala doktora, a ten běžel za mnou, křičela jsem že chci pryč! Chytil mě a vrátil mě na ten šedivý pokoj. „Dobré ráno,“ pozdravil mě ten doktor, já jen mlčela, styděla jsem se za ten útěk. Pak jsem se zeptala: „Kdo byli ti lidé co mi přinesli ty květiny...a on mi odpověděl:“Tvoje rodina“...nevěděla jsem co je rodina!
A tak jsem se s tím spokojila a „rodina“ za mnou chodila každý den, říkala jsem jim rodino, protože mi to řekl ten doktor a ten ví všechno! Čas šel dál už jsem byla v nemocnici moc dlouho...pořád mě testovali, moje rodina tak chodila každý den a nosila mi dárečky. Už jsem každý den čekala až přijdou. Ty holky mě učily nová slova a říkaly mi, co budu všechno dělat venku, jak to tam vlastně vypadá...a potom jsem už mohla chodit na procházky. Viděla jsem taky rybníček a v něm rybu...mohla si plavat kam chtěla a ty holky mi řekly že je volná...chtěla jsem být taky volná! Druhý den jsem tomu doktorovi řekla: „Chci být ryba“, nejprve se na mě divně díval, ale potom jsem mu řekla: „Ryba je volná...“
Několik dní na to jsem byla v domě s tou rodinou, měla jsem krásný pokoj, byla tam i televize, rádio...a ten dům měl velikou zahradu s rybníčkem a plavala tam jedna ryba, každý den jsem tam chodila a vyprávěla jsem jí, co všechno jsem viděla.
A řekla jsem jí: „ Musím se naučit nově žít, tím, že něco ztratíme, něco získáme.“ | js9jelter_01_1 |
Rámájána
Dušan Zbovítel
Rámájána je epos vypravující o králi Rámovi. Celá kniha se dělí na samostatné knihy, které popisují úseky Rámova života.
Kompozice je chronologická. Text je soudržný a čtivý, i když místy hůře pochopitelný (básně). Vypravěč se vyskytuje v pozici pozorovatele (erforma).
Jazyk je umělecký a vyskytují se v něm již málo používané výrazy. Vypravěč nás chtěl dopodrobna seznámit s Rámovým životem, k čemuž používal hodně popisných pasáží a díky kterým působí text velmi klidným a uvolněným dojmem. | js9hofn_02_1 |
Vánoční příběh
{Osnova:
1) Návštěva anděla
2) Narození Krista
3) Pastýři
4) Tři kralové
5) Útěk do Egypta}<dt cp osn>
Bůh poslal anděla Gabriela k panně Marii, která byla zasnoubena s mužem Josefem, aby jí oznámil že se jí narodí boží syn. A ten musí nést jméno Ježís.
Z důvodu počítání lidu se Josef s Marií, která čeká dítě vydal zpátky do rodného Nezaretu. Když došli do Nezaretu neměli kde hlavu složit a tak šli do chléva. Tam Marie porodila syna zavinula do plenek a položila do jeslí.
Pastýřům, kteří v té krajině pásly svá stáda se zjevil anděl. On oznámil pastýřům, že se lidem narodil spasitel. Pastýři se vydali do Betléma. Nalezli tam Marii a Josefa s děťátkem položeném v jeslích. Pastýři vyprávěli to co viděli a slyšeli lidem kolem.
Tři králové přišli z východu do Jeuzaléma a ptali se krále Heroda, kde najdou právě narozeného nového krále. Herodes se zalekl a poslal mudrce najít ježíška, aby se vrátili a řekli mu kde to děťátko je. Tři králové se vydali na cestu podle Betlémské hvězdy. A tak došli do Betléma nalezli tam děťátko poklonili se mu a dali mu dary – zlato, kadidlo, myrku. K Herodovi se nevrátili odešli každý do své země.
Král Herodes se bál o svůj trůn a tak přikázal po celé zemi vyvraždit chlapce do dvou let. Josefovi se ve snu zjevil Anděl a {přikázal}<ni> „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uprchni do Egypta a buď tam dokud ti neřeknu.“ Josef tak učinil a zůstal v Egyptě. Celá rodina se vrátila zpět až po Herodovi smrti. | cbrod5w_1 |
HRA S OSUDEM
(název spíše nepotřebný)
Byla chladná noc. Jack šel temnou ulicí a nedokázal se soustředit na jedinou věc: Co tady vůbec dělá? Proč se řídí tak stupidním příkazem? Myslel, že je šílenec, ale věděl, že jinak to udělat nemohl. Vyndal z kapsy zmuchlaný kus papíru a podíval se na těch pár řádků. Již po několikáté se jeho oči zastavily a zíraly na tu poslední větu: „Buď tam, nebo..!“ „Co když je to žert? Ne... Jak by ten člověk... Jak by mohl vědět to, co ví jenom on a ...“ Myslel na ní. Začal o ní intenzivně přemýšlet a zrychlil krok. Věděl, že ji miluje. Byl ji odevzdán od prvního okamžiku co ji potkal a uvědomoval si dobře, že nemůže riskovat. Nesmí. „Buď všechno nebo nic.“ Nůž, který svíral v klokaní kapse své mikiny, stiskl ještě pevněji a v duchu se začal modlit. Ještě po pár krocích ho obklopila úplná tma. Stavení, které se mu rýsovalo naproti, sotva viděl někdy předtím. Byla to opuštěná vila se zazděnými okny, jejiž obrys připomínal přímo srdce noční hrůzy. Jackovo srdce se rozbušilo ještě víc. Oči se zalily krví. Věděl, že je připraven podstoupit skoro všechno. Se zatajeným dechem a hrozným mrazením v zádech rozvržel staré vylomené dveře a pomalu vešel dovnitř.
Mike se řítil v autě mokrou silnicí a přejížděje z jednoho pruhu do druhého dychtivě vykuřoval svoje cigáro. Jeho krev byla plná adrenalinu. Téměř nemyslel. Ještě jednou se přesvědčil, že má v kapslíku svou bouchačku, zabouchl ho a odbočil na stezku. Jeho mobil začal zvonit, nevnímal ho. „Tak ty ji chceš dostat, ty šmejde... Uvidíme kdo z koho... Já kašlu na to, co seš zač!“ (odprskl Mike) Auto prudce zastavilo před opuštěným domem. “„Co je to za zkurvenej barák“ odprskl Mike a vlezl oknem dovnitř. Nehodlal nic riskovat. Věděl co má dělat a taky tušil, že nepřítel je nablízku. Byl schopný pro ní zabijet...
To bylo ale nádherné odpoledne... Na dvoře zpívali ptáci a jemný vánek se vinul pokojem až k Sophiině posteli. Probudila se krátce po poledni. Lehce přiotevřela oči a se sladkým úsměvem ve tváři se dlouze a příjemně protáhla. Hned na to dala znamení do kuchyně, že příprava snídaně může začít a po přání dobrého rána majordomem mu panensky ospalým hlasem odvětila „Přineste mi prosím sen nahoru kávu... jo a taky noviny.“ Myšlenky se jí rozbíhali různými směry, ztěží se snažily prorazit skrz náročný včerejší flám... Pomalu vzpomínala na to, co dělala. Na to, jak měla touhu si hrát. Měla za zlé svým tajným milencům, že ani jeden z nich nedorazil na večírek. A vzpomínala jak se mstila!.. „Opravdu jsem jim to poslala oběma?..“ na tváři Sophie se (udělal) pomalu vytvořil úsměv, který byl přerušen klepotem. „Dále!“ Dovnitř vstoupila služebná, odložila tác s novinami a kávou a hned zmizela. Sophie si udělala pohodlí v křesle na balkóně, napila se a začala přejíždět očima přes stránky místního bulváru. Jako úderem blesku se její pohled náhle zarazil. Hrnek s kávou jí upadl z ruky až na na zem a rozsekal se na malé střepy. Zírala na dvě fotky na třetí straně a na titulek, tučně vytištěný, který ji náhle oživil veškeré včerejší zážitky. „Dva muži po vzájemném souboji PŘIŠLI O ŽIVOT..!“ Viděla skrz něj, která včera sama psala do dopisů. Slova smrti, která pro ni znamenala jen další z jejich sentimentálních žertů. Poprvé v životě se rozbrečela... | pr4ebobpav_1 |
1. slohová práce školní
16. prosince 2004
Témata:
1) Ptáš se, jak se mi tu líbí (dopis)
2) Představ si co se mi stalo...(dopis)
3) Píšu Vám... (dopis někomu, s nímž jsem se nesetkal, nebo se ostýchám hovořit).
Píšu Vám...
Vážený profesore.
Píšu Vám profesore Einsteine. Již dlouho jsem přemýšlel jak bych se k vám dostal co nejblíže, ale jelikož si jsem velice nejist svými znalosti co se týče vaší práce, volím formu dopisu.
Na začátek bych Vám rád sdělil, že naprosto s Vámi souhlasím co se týče kvantové mechaniky a jejího principu neurčitosti. Velice dobře chápu Váš nesouhlas k indeterminismu této teorie. Tak exaktní věda jako je fyzika mikrosvěta či makrosvěta by se neměla opírat o tak nepřesné a jen „pravděpodobné“ výsledky, které nám tato teorie poskytuje. Myslím si že byste však tuto teorii měl přijmout a považovat ji za správnou, jestliže chcete dosáhnout velké sjednocené teorie. Věřím, že toho brzy dosáhnete.
Ale nyní, již k vaší práci. Pevně doufám, že jste si dobře vědom obrovského významu vaší teorie relativity a jejího vlivu na dnešní vývoj. Vaše práce naprosto změnila náš pohled na prostor a čas. Chtěl bych vám vyjádřit svůj obdiv tímto dopisem a poděkovat Vám jménem celé dnešní moderní společnosti za váš přínos vědě.
A co se týče zavedení do vaší práce kosmologického členu, myslím si, že vědec vašeho kalibru si může dovolit někdy chybovat. Těmito slovy se s Vámi loučím a velice děkuji za tu chvilku, kterou jste si pro mně našel.
Zdraví student Gymnázia J.V. Jirsíka
Luis Morena.
Osnova:
úvod – volím formu dopisu
souhlasím s vámi
vliv vaší práce na vývoj
kosmologický člen a loučení | cb1cmorlui_01_1 |
Téma: Tolerance – východisko z labyrintu násilí, nelidskosti a disharmonie ke svobodě člověka
Osnova: 1. Seznámení s tématem, zprávy o násilí
2. a) „Hrnec přetekl“
b) Sourozenci, spor
c) Násilí plodí jen další násilí
3. Vliv<in> minulosti a zážitků člověka
Ve zprávách se den co den objevují reportáže o násilí po celém světě, ať už z důvodu rasismu, jiné orientace, nebo netolerance ortodoxních rváčů, tak i násilí na dětech, ba dokonce i z potěšení. Co ale lidi vede k takovýmto násilným skutkům? Kde v nich vůbec vzniká ta nenávist, jež zužuje je i jejich okolí? Je tolerance východiskem z dnešního labyrintu násilí?
Každý z nás měl někdy slabé chvilky, kdy by nejraději do něčeho praštil, něco rozbil, prostě si vybil vztek, bolest, stres, pocity, které přebývají a překypují. Takovéto chvíle skrýváme většinou za větu: „Hrnec přetekl.“ Myslím si, že je to normální, nemůžeme vše dusit v sobě. Ale jsou i situ lidé, kteří tuto hranici pre „normálnosti“ překračují.
Rozdělujeme se na slabší a silnější jedince. U psychicky slabších „hrnec přeteče“ již po sebemenších náznacích problému. Znám pár lidí, například mého bratra, jemuž stačí i prkotina k tomu, aby kolem sebe začal zuřivě mlátit. Tolerance je slovo, jež u něho pozbylo významu. Prostě když není po jeho, je zle. Tento problém ale asi řeší všichni sourozenci po celém světě. Ani Bůh nedokáže rozsoudit dva lidi, jež tvrdí přesný opak a mají vlastní pravdu o tom, kdo je tu tolerantní.
Ale proč se hádat kvůli něčemu takovému? Máme podle nás spousty problémů, kt ale na světě je mnohem více lidí, jež mají život dvakrát těžší Například lidé, jež mají za sebou násilí, které bylo dokonce prováděno na nich samotných. Mám kamaráda, jehož matka pila, mlátila otce i jeho, a jež je nyní sirotkem. Když vidí někoho s flaškou v ruce, jde, a vrazí mu. I já jednou dostala. Když jsem s ním měla rozmluvu na téma tolerance, odvrátil mi, že je tolerantní už jenom proto, že kolem sebe nepostřílí všechny opilce, ta d a kdyby nebyl tolerantní, vyhladil by půlku světa. Z tohoto příkladu je tedy vidět, že i zkušenosti mají na člověka velký vliv. Neplatí i zde snad pravidlo: „Násilí plodí jen další násilí?“
Můžeme tedy usoudit, že na všem má podíl minulost člověka. Nikdy sie asi nedozvíme, jek se u některých lidí vyvinulo chování, jež mají. Ale podle mě se nikdo nenarodí špatný, a vlastnosti jako tolerance, ochota, a společnost jdou ruku v ruce se životem clověka a je jenom na nás, na společnosti, zda je necháme překročit hranici dobra či zla | grP3acerbar_1 |
Slohová práce školní
Luis Moreno
17. května 2005
1. Tak tady žiji (Volný stylový útvar)
2. Divy současného světa (Volný slohový útvar)
3. Mé setkání s…. (Vypravování)
4. Pohled do zrcadla (Zamyšlení)
Divy současného světa
Osnova: I. ÚVOD
II. Stať: a) spousta záhad v naší historii
b) pokrok díky počítačům
c) hrozba závislosti
d) počítače, nezbytné pro rozvoj
III. Závěr
Mohlo by se zdát, že se v našem světě rodí čím dál tím více fantastických a neuvěřitelných příběhů. Není to však úplně pravda. Za to, že se k nám dostává více a více neuvěřitelných zpráv a mytických příběhů, vděčíme především dnešním moderním informačním technologiím, jakými jsou televize, satelitní vysílání, internet, rozhlas atd…
Ve středověku a obecně v naší minulé historii se také událo spoustu nevysvětlitelných příběhů, které bychom ani dnes zcela jistě nedokázali vysvětlit. Lidé neměli snadný přístup k informacím pocházejících z dalekých zemí a když se něco událo, trvalo to spoustu času, než se informace dostali z jedné země do druhé. Takto si lze vysvětlit klamný dojem toho, že je náš svět čím dál tím více záhadný.
Pokroku, kterého lidstvo dosáhlo za posledních 50 let v tomto oboru je zřejmě největší a nejmarkantnější v celých lidských dějinách. Novou éru, kterou zahájil především Bill Gates díky novému operačnímu systému a internetu lze považovat za strůjce tohoto pokroku. Jeho operační systém je využíván v nespočtu odvětví v průmyslu, finančnictví a mnoha jiných oborech. Tam, kde se dnes neužívá počítačů k řízení danné činnosti, nemůžeme 100% spoléhat na to, že člověk neselže a neudělá chybu, a tak postupně přecházíme v novou digitální éru.
Nevím, zda je zcela správné a rozumné se dnes zcela spoléhat na počítače, dost možná toho budeme jednou litovat. Všechny informace budou v budoucnu uloženy v digitální podobě a pokud se něco stane přístrojům, které dnes používáme, budou uložené informace nenávratně ztraceny. Dnes se však bez počítačů neobejdeme, a tak se naše civilizace řítí neznámo kam, do „propasti“ závislosti.
Avšak tato digitální éra s sebou přináší i pokrok a pohodlnější způsob života, mechanizace zemědělství šetří lidskou pracovní sílu a místo zemědělství se dnes lidé přesouvají do míst ve službách.
Vědci díky novým technologiím dosahují výborných výsledků ve všech oborech vědy a za vše toto vděčíme z velké části počítačům. | cb1cmorlui_02_1 |
27. listopadu 2008
Barbora Böhmová
P1b
1. písemná slohová práce
Vypravování
Téma: Stalo se to jedné noci
Osnova: – 1. Daleké hory
2. a) Stela
b) Výprava do hor
3. Zmařené plány
„Prší, sedím u okna a dívám se na daleké hory. Jsou tak krásné, led se třpytí, cítím ten chlad. Hezky se na to kouká, kéž by se vyplnila má přání a dostala bych se do hor!“
Stela, mladé s dobrodružné děvče nosící stále hlavu v oblacích. Často se jí snívá o cestě do dalekých hor. Pořád doufá, že se k nim alespoň přiblíží. Již dlouho si nechává zdát o tom, jak prozkoumává tajemné hory, avšak vždy se probouzí s hrůzou, vždy spatří něco, jež ji vnukne strach a sebere odvahu.
Nastává další víkend a Stela se vydává ke své kamarádce Brigitě, u které dnes v noci přespí. Brigita je také nenávratně pohlcena kouzlem hor. Obě mají plán, a to vydat se za dobrodružstvím a novým poznáním do hor. Je jim však jasné, že cesta na ono místo bude víc než nepříjemná, ale jsou pevně rozhodnuté. Zabalí si tedy potřebné věci a jídlo, obléknou se a vyráží. Po dvou hodinách nekončící cesty si odpočinou, i když už jsou dost vyčerpané, nevzdávají to a dále pokračují. Hory je k sobě poutají čím dál víc! Za chvíli dorazí k mokřadům, pevně se chytí za ruce a pomaloučku se snaží bezpečně překonat malý ztrouchnivělý chodníček, který zde kdysi vybudovali dobrodruzi, snažící se objevit nerostné suroviny v nitru hor.
Stela a Brigita měli za sebou už pěkný kus cesty, trmáceli se již pět hodin. Celé vyčerpané konečně dorazily k horám. Obě se podívali na obrovské rozlehlé hory, oči se jim úžasem jiskřily. Rozhodly se najít nějakou jeskyni či větší otvor v hoře, kde by si mohly na chvíli odpočinout. Část hory, na kterou lezly byla jen lehce pokryta ledem, avšak ani jedna nebyly ničím jištěny. Najednou Stele uklouzla noha, stihla se zachytit, ale Brigitě spadly malé kamínky do očí a zřítila se. Stela rychle sešplhala dolů. Netušila, co se Brigitě stalo, a tak jí nezbylo nic jiného než přivolat pomoc. Brigita se brzy uzdravila, ale Stela byla stále mrzutá, že svůj plán nedokončily, tak stále bezmezně sní o další výpravě k horám, poněvadž nemá ještě ani ponětí o tom, že se tam v brzké době znovu vydá a objeví tajemna, o kterých snad ani nesnila. | grp1bbohbar_1 |
Martin Tlustý 1. C
4. listopadu
1. písemná práce
Vzpomínka
(vypravování)
osnova: 1) Přípravy na dovolenou
2) Divoká cesta
3) Zajížďka k Ligurskému moři
4) Skvělé prázdniny
Často vzpomínám na náš rodinný zájezd do Itálie, který se uskutečnil toto léto. Do Itálie jsme jeli našim na zcela moderním autem, formanem. Zájezd začal v podstatě už na chatě, kde jsme sbalili věci a naložili je do kufru auta. Už když jsme vyjížděli z chalupy zdálo se mi, že je auto naplněné k prasknutí a to se tam měla vejít ještě spousta pražských věcí včetně čtyř jízdních kol. Druhého dne ráno jsem byl vzbuzen za účelem nandavání věcí. Po hodině se nám to konečně povedlo. Mohli jsme tedy vyrazit.
Jeli jsme přes Plzeň, protože s námi cestovali i naši známí z tohoto města, kteří měli ještě navíc za autem přívěs. Cesta probíhala klidně, i když se autům do alpských kopců moc nechtělo. Na jednom takovém stoupání v Rakousku náhle řidič přednámi jedoucích zmámích zajel do odstavného pruhu a zastavil. Hned jsme se šli zeptat co se stalo, Franta nám řekl, že mu praskla pneumatika u přívěsu, a že nemá rezervu. Chvíli jsme přemýšleli co dělat, až pak tátu napadlo, že by na přívěs mohla pasovat rezerva z formana. Museli jsme tedy vyložit celý kufr, vyměnit pneumatiku a zase všechno naložit.
Poté již cesta probíhala bez problémů. Dorazili jsme k Ligurskému moři, postavili stany v jednom příjemném kempu a vydali se hledat moře. To moře jsme našli až po půl hodině, protože se muselo jít přes několik hlavních silnic. Navíc moře bylo zředěné splašky z kanálů, které vytékaly opodál. Místo pláže jsme narazili na zeď spadající až do moře. Rozhodli jsme se proto, že radši přejedeme na osvědčené místo u Jaderského moře. Museli jsme tedy potřetí namáhavě rovnat věci do kufru.
Jeli jsme přes den a tak bylo nesnesitelné horko a ještě jsme uvízli v dopravní zácpě a tak jsme dorazili až za tmy.
Potom teprve začaly ty správné prázdniny. Celý týden a půl jsme si užívali vodních radovánek a k tomu ještě podnikali skvělé výlety na kolech, třeba do místní ZOO. Cestou zpět jsme se ještě zastavili na jezeře Lago di Garda v italských Alpách. Zde jsme pobyli další dva dny a podnikli výlet na zříceninu pevnosti u jezera, na které zrovna probíhala výstava živočichů žijících u jezera. Byli jsme se také podívat na jedné z okolních hor, z které byl krásný výhled.
Na závěr našeho zájezdu jsme si ještě prohlédli krásné město Trento. Doufám, že se podobný zájezd bude v budoucnosti ještě někdy opakovat. | pr1ctlumar_01_1 |
Fascinující svět – Egypt
Sedíme v autobuse jedoucím vyprahlou pouští po nekonečné silnici. Venku je padesátistupňové vedro, kolem žádná vegetace, jen písek a unavující Slunce. Uvnitř autobusu je chládek a při dvacetiminutové přestávce na záchod toaletu<in> se nám nechce ani vystoupit. Naše kolona, hlídána několika policejnímy vozy, zastavuje v malé oáze a dopřává nám se zde projít či zde něco zakoupit. Nacházíme se v kolébce lidské civilizace – v Egyptě.
Vyrazili jsme tedy z centra velkoměsta do města faraonů – Luxoru. Už při čtyřsetkilometrové cestě z letiště poznáte, jaký odlišný svět tady je. Na silnici se pohybují velbloudi častěji než osobní auta, při zastávkách v oázách mal{é|í} děti skuhrají o alespoň nejaký ten peníz od bohatých turistů nebo {spokojí se -> se spokojí} třeba se žvýkačkou či bonbónem. Rodiče vysílají takto své děti do oáz, kde zastavují autobusy, aby něco vyžebračili. Děti jsou přeci jenom děti a težko by něco takového prošlo jejich rodičům. Čím dál tím blíže Luxoru se vyprahlá poušť mění v nekonečnou oblast zeleně. Farmáři zde tráví celý den na svých políčkách a obdělávají je holými rukami, ti šťastnější mají k dispozici koně či staré traktory ještě z dob, co byl Egypt okupovaný Izraelem. Místní lidé zde příliš nemyslí na budoucnost, myslí jen na to, co bude zítra pít a jíst jejich rodina. Na příjezdových cestách do Luxoru se nachází ohromné sochy a bilboardy nastávajícího prezidenta Mubaraka a kolem silnice stojí vojáci ozbrojení samopali. Některým z nich ještě nebylo ani osmnáct. Stojí tam hodiny v padesátistupňovém vedru oblečeni v kalhotech a bundě, schovat se můžou leda tak do stínu nějakého stromu. Při průjezdu městem vojáci zastavují veškerou místní dopravu, aby autobusy s turisty mohlýy bezpečně projet. Při rozhovoru s jedním anglicky-hovořícím místním obyvatelem se dozvídáme, že se toho zde hodně změnilo od roku 1997, kdy zde teroristé zabili 60 německých turistů. Od té doby je turistický ruch na prvním místě, vláda investuje ohromné částky ze svého rzpočtu na rozvoj bezpečnosti a na boj s terorismem. Egypt je totiž velmi chudá země a je na turistice závislá asi tak jako Kuvajt na ropě. Místní obyvatelé nás vítají a mávají na nás – jsou rádi že tu jsme. Moc dobře si uvědomjí, že bez nás, turistů, by sem se jim , turistů, by se jim žilo mnohem hůře. Egyptský turismus zažil nemalou krizi po těchto útocích a západní západní turisté sem už ani dneska nejezdí jako dříve, jsou zde mnohem více vidět rusové, češi, finové, maďaři... Všichni si zde nás ohromě váží a snaží se na tom maximálně vydělat. Zažil jsem, jak jeden německý turista šel na toaletu a měl zaplatit 20 eurocentů {za použití}<in>, ale v ruce držel jen desetieurovou bankovku. Egyptský obchodník mu jí tedy vytrhl z ruky a vrátil mu nejaké drobné egyptské liry, které měli hodnotu asi jednoho eua eura. Německý turista tam stál ještě dvacet minut a vytahoval z horkokrevného obchodníka drobné, než se dostal na přijatelnou úroveň. Ale místní lidé jsou neuvěřitelně přátelští, když se s nimi zrovna nehádáte o penězích. Mnoho obyvatel je zde negramotných, ale každé šestileté dítě umí počítat – samozřejmě aby si mohlo spočítat peníze. Při obědě v restauraci na břehu Nilu poznáte, že pro vás udělají cokoliv, jen abyste byli spokojení a dobře jste se najedli. To při nášťtěvě kterékoliv restaurace u nás nepocítíte. Lidé jsou zde jiní, vychovaní tvrdými životními podmínkami pouště.
Asi měsíc po návratu do Prahy se v Egyptě udály větší teroristické útoky, než v roce 1997. Tři výbuchy zabili bezmála 100 lidí a ochromily turistický život v nejvýznamější turistické oblasti – Šarm-el-Šejku. Nevím, jak to dopadne, ale myslím si, že turisté budou jezdit do Egypta neustále, protože monumentálnější památky, ze kterých je cítit tolik naší historie, v jiné zemi na světě asi nenajdete. | pr3ccerrad_1 |
Záruba, Tomáš, V. B, 07/08
18. října
Vypravování
Příhoda z prázdnin<podtržení je ozdobené>
Jednoho letního dne jsem chtěl přejít potok po kamenech.
Zeptal jsem mámi ale nedovolila mito, já přesto šel. Když jsem přišel zdál se mi dost hluboký. Jeden kámen byl jako váleček, Strčil jsem doněj a on se odkutálel. Dlší byl velký ale hýbal se také. Vztekal jsemse protože jsem se bál že spadnu.
Zachvilku jsem na něj stoupl, hýbal se ale radši jsem se vrátil na břeh.
Ohodlal jsem se a stoupl na 1. kámen a potom na 2. myslel jsem že vyskočím radostí ale neskočil jsem – spadl jsem.
Voda byla studená.
Vykřikl jsem leknutím.
Ale zachvilku jsem se rozesmál, vylezl jsem na 2. kámen stoupl na 3. a znovu sebou plácl do vody.
Vrátil jsem se za mámou a ta mi dala pár facek, a táta mě seřval. | bu5bzartom_01_1 |
Cizinka
Na továrnu se pomalu snáší tma. Dnes jsem opět nucen opustit kancelář o několik hodin později, než bych měl, a to všechno kvůli té bandě špinavců. Nedá jim to a vytvářejí nové a nové problémy. Stále se dožadují větších mezd a lepších podmínek. Minulý rok jsme se s vedením rozhodli zvýšit plat všem zaměstnancům téměř o pět procent. Na pár týdnů jim to zacpalo huby, ale pak přišli znova, holota líná.
Vylézám na parkoviště, kde už mě očekává můj řidič Pigst. „Tak jak se vám dnes dařilo v práci, pane Flex?“, ptá se a otevírá mi dveře od auta. Podlejzá jako vždycky, pomyslím si a zabručím nesrozumitelnou odpověď.
Moje továrna na součásti vzduchotechnických zařízení se nachází asi 25 kilometrů od města Dredlox, na jehož okraji stojí i moje rezidence. Pigst mě každé ráno odváží do kanceláře a každý večer už poslušně čeká na parkovišti, aby mě mohl odvézt domů. To je velice příjemné, navíc, silnice v této oblasti jsou téměř nepoužívané. Je to chudý region a vlastní auto si tu může pořídit jen málokdo. Veškerou dopravu tu obstarávají nechutné oprýskané autobusy, přeplněné smradlavými zpocenými těly. Jsem rád, že se tomuhle mohu vyhnout. Čemu se ale nedá vyhnout je projíždění skrz město až na jih k mému domu. Devadesát procent Dredloxu tvoří špinavé paneláky, nebo dokonce přístřešky sestavené z plechů ze skládky. Nechápu jak mohou ti lidé takhle žít, ale beru to tak, že jsou prostě jiní, což dávají najevo i svými závistivými pohledy, když projíždíme s Pigstem řidičem přes město.
Dnes je vozovka namrzlá, a tak říkám Pigstovi, aby jel co nejopatrněji. Je to zkušený řidič, navíc zná tuhle trasu tak, že by mohl jet i poslepu. Cestou nikdo z nás nic neříká. Stále musím přemýšlet o těch bastardech, ale v tom moje přemítání přeruší ostrý Pigestův výkřik. Rychle cuknu hlavou a se zděšením sleduji jak se přímo na nás valí ostré světlo. Potom už jen Pigstovo rychlé trhnutí volantem, šílená rána a bolest...
Jmenuju se Ralf Lincoln a v tomhle posranym městě žiju od svýho narození, už šestadvacet let. Slýchal jsem, že Dredlox nebylo vždycky tak příšerný město k žití, ale dnes je to tu k nevydržení. To, co mají zdejší obyvatelé společnýho, je frustrace, namáhavá práce ve fabrikách a mizerná mzda. Většina z nás bydlí v hrozných podmínkách v panelácích nebo chatrčích. Gangy, kriminalita a obchod s drogami se tu rozšířily jako mor a bezpečná už nejsou ani dětská hřiště mezi jednotlivými panelákovými bloky. Polovinu města tvoří obytná oblast, kde se tísní většina místních a druhá polovina, nazývaná průmyslová zóna, je tvořena kouřícími špinavými fabrikami, v kterých mají ti šťastnější z nás možnost pracovat. Ti, kteří neměli tohle štěstí, jsou odsouzeni k žebrotě, nebo jsou živeni pracujícími.
Já pracuju v místní sklárně na okraji města a ze svýho nedostačujícího platu živím ještě matku, která propadla alkoholu poté, co nás opustil otec, když mi byly dva roky. Často se snažím rozpomenout na cokoliv o mém otci, ale nevím o něm nic kromě toho, jaký má jméno a kdy se narodil. Jsem si jistý, že jeho odchod způsobil to, jak tu s matkou žijeme. Kdyby nás tehdy před 24 lety neopustil, měli bychom možnost vypadnout z týhle díry a začít někde úplně nanovo. I přesto, že jsem toho člověka nikdy pořádně neviděl, cítím k němu obrovskou nenávist a vztek. On je zodpovědný za všechny naše problémy a kdybych mohl, chtěl bych ho vidět umírat pomalou smrtí. Dříve jsme se pokoušeli po něm pátrat, ale pravděpodobně už ani nežije v tomhle špinavym městě.
V Dredloxu se každý den opakuje to samé. V 5 hodin vstávám do práce, která mě vyčerpá natolik, že už není čas, chuť ani příležitost rozvíjet nějaký další aktivity. Jsme jak živoucí mrtvoly, roboti a jediný světlý bod mého života je to, že se občas naskytne možnost zajít do baru „U suché dásně“ poblíž sklárny, kde pracuji.
Jednoho dne jsem se rozhodl zaskočit po práci k Dásni. Vstoupil jsem a zasedl ke svému stolu v rohu, ale hned na první pohled je bylo jasné, že dnes se tu děje něco netradičního. U baru totiž stála mladá dívka (už to bylo samo o sobě dost zvláštní, protože do této hospody chodí většinou pouze dělníci ze sklárny), která na sobě měla dlouhé bílé šaty. Působila velice elegantním dojmem a na první pohled bylo jasné že nepochází z obytné dredloxské oblasti, ale z rezidencí, které se nalézají na jihu města. Dívka seděla tiše na baru až se k ní přiklonil fousatý dělník v montérkách a zahlaholil: „Ralfa Lincolna máš támhle v rohu.“ V tu chvíli se dívka otočila a přistoupila k mému stolu. Nedokázal jsem skrývat své překvapení. S lidmi z rezidencí nepřicházíme vůbec do styku (naše pocity k nim by se daly popsat jako něco mezi obdivem a nenávistí), a teď v zaplivanym pajzlu pro dělníky pije krásná holka v bílých šatech, tak o čtyři roky mladší než já a teď navíc stojí u mě u stolu. Dřív než stačím něco vykoktat se zeptá: „máte tu volno?“ Než se zmůžu na přikývnutí, bere do ruky židli a sedá si naproti mně, postaví na stůl dvě minerálky, představí se jako Vanda a začne vykládat: „víte, pane Lincoln, je mi jasné, že vás tahle situace trochu překvapuje a že jste z toho trochu rozrušený. Mě samotné není tohle prostředí moc blízké a za normálních okolností bych se tu vůbec nezdržovala, ale potřebujeme od vás pomoc“. Je vidět, že jí na tom opravdu záleží, ale zároveň je v jejím hlasu slyšet, že to říká s malým odporem a pocitem lehčí nadřazenosti. Jsme na to však od lidí z rezidencí zvyklí. Pokusím se něco říct, ale ona pokračuje: „nepřerušujte mě prosím, je to pro nás velice důležité. Víte Ralfe, je nám naprosto jasné, že vás prostě nebaví takhle žít. Víme, jak je na tom vaše matka, jaké má problémy s alkoholem, jak vás tíží, že ji musíte živit z vašeho skromného platu, jak vás vyčerpává vaše práce. Víme, že vy takhle žít prostě nechcete a nabízíme vám vysvobození z těchto útrap. Dáme možnost vám i vaší matce vymanit se z tohohle průmyslového, smogem zahaleného města. Žádáme po vás malou věc a na oplátku vám dáme možnost bydlet v luxusním domě za městem, o vaší matku bude postaráno do konce života a vás zaměstnáme coby vedoucího v továrně na součásti do vzduchotechnických zařízení nedaleko za městem“. V tu chvíli jsem pocítil, že dnes je den mého života. Nejdříve jsem tomu nevěřil, říkal jsem si, že je to omyl, vtip, shoda jmen, nebo něco podobného, ale byla ve mně jiskra naděje, že všechno tohle je realita, která v blízké době radikálně změní můj život. Horlivě jsem tedy vydechl: „co po mně žádáte? Udělám cokoliv, když mě vymaníte z tohohle života.“ „Jsem ráda, že jste ochoten spolupracovat, Ralfe. Víte, jedná se o tohle: Můj otec, velice bohatý muž, se před pár dny velice těžce naboural v autě při cestě domů z práce. Jeho osobní řidič havárii nepřežil, můj otec teď leží v nemocnici v Mamanu a jeho život visí na vlásku. Při nehodě se mu prorazila ledvina a doktoři byli nuceni mu ji vyjmout. Ale vzhledem k jeho pokročilému věku a dřívějším zdravotním problémům je nemožné, aby žil pouze s jednou ledvinou. Ralfe, vy jste jeho jediná záchrana, darujte mu prosím svojí ledvinu. Jste mladý a takovýto zákrok nemůže nijak ohrozit vaše zdraví.“ Přemýšlel jsem nad tím, proč si vybrala zrovna mě, ale radši jsem se na to neptal, aby si to ještě nerozmyslela. Pořád jsem nemohl uvěřit, jaké mě potkalo štěstí. Daruji ledvinu, zachráním člověku život, ale hlavně budu moct žít se svojí matkou úplně jinak než doposud. Bez váhání jsem tu nabídku přijal...
Když jsem se probudil a doktoři mi popsali moji situaci, bylo mi na blití. Ani ne kvůli tomu, že Pigst zemřel. Byl to jen podlejzák jako většina ostatních. Šlo o má bolavá záda, o mojí nebohou ledvinu a hlavně o to, kde seženu náhradu. Doktoři mi podrobně vysvětlili, jak na tom jsem a taky, jak dlouho mě přístroje udrží při životě a do jaké doby je třeba sehnat náhradu. Problém byl v tom, že ledvinu bylo třeba získat od někoho z příbuzných. Ale od koho, když moji rodiče jsou dávno po smrti, bratra ani sestru nemám a můj syn někde hnije s tou šílenou ženskou. Naštěstí mám ještě svojí Vandu, která mě přišla včera navštívit a s kterou jsme vymysleli plán na záchranu mého života...
V sobotu v deset dopoledne se podle plánu rozezněl zvonek. Seběhl jsem po schodech dolu, kde na mě čekala luxusní limuzína. Důstojně jsem nastoupil a užíval si závistivé a zvědavé pohledy mých sousedů. Jeli jsme asi 150 kilometrů směrem na západ do Mamanu, kde se nacházela velká nemocnice. Řidič mě doprovodil nahoru až do pokoje, kde na lůžku ležel spící muž okolo padesátky, kterému jsem měl ledvinu darovat. Celou dobu mě poléval krásný pocit štěstí. Po všemožných vyšetřeních a přípravách jsem ulehl vedle něj na lůžko a doktor mi vpíchl uspávací injekci...
Otevřel jsem oči a rozhlédl jsme se po okolí. Nacházel jsme se v nemocničním pokoji, což mě nejprve udivilo, ale zakrátko jsem si vzpomněl, kde to jsme a co tu dělám. Necítil jsem žádnou bolest a to, že byl zákrok proveden, mi dokazovala jen jizva ve spodní části zad. Protáhl jsem se a cítil jsem se skvěle. V pokoji nikdo kromě mě a spícího muže nebyl, a tak jsem vstal a prošel se po místnosti. Postel člověka, kterému jsem daroval ledvinu, byla označena jmenovkou FLEX LINCOLN. Pomyslel jsme si, že je to zajímavá shoda jmen, ale pak mi to začalo docházet. Udělalo se mi opravdu nevolno. Rychle jsem zkontroloval spis, ležící na stole vedle muže, kde bylo psáno: Flex Lincoln, nar. 14. června 1954, Dredlox. V tu chvíli bylo už vše jasné. Uvědomil jsem si, proč usiloval zrovna o mojí ledvinu, o ledvinu svého jediného syna. Začal jsem řvát, tekly mi slzy, vrážel jsem pěstmi do spícího těla. Na poličce v rohu místnosti jsem spatřil nůž, který jsem vzal do ruky...
O pár hodin později se nemocnicí prodral výkřik zdravotní sestry, která spařila bezvládné krvavé tělo mladého muže, ležící na zemi transplantačního sálu a vedle v posteli v klidu pochrupujícího asi padesátiletého muže s označením Flex Lincoln. | pr4eprodan_1 |
Elena Nováková 1. C
23. 2. 2004
2. slohová práce
Moje přítelkyně
(charakteristika)
Osnova:
- seznámení
- důvod chování
- energická povaha
- klady a zápory
-
Zavřu oči a hlavou mi okamžitě bleskne dívčí tvář. Plné rty rozšířené do velkého úsměvu a obrovská hnědá kukadla, která rozhodně nepostrádají jiskru. Podle kulaťoučkého obličeje, lemovaného jako uhel černými, vlasy, lze poznat, že ta dívka, která si říká Kristýna, není Češka, dokonce ani Evropanka. Dá se říct, že stejně jak svou netypicky světlou pletí, tak i svou energickou povahou, nezapadá přesně do asijské většiny snědých a křehkých dívek, které je třeba ochraňovat. Naopak. Je to člověk, kterého život naučil pevně se postavit na nohy a nenechat se rozhodit. Za tímto postojem je zřejmě ona událost, kdy se v šesti letech přestěhovala s rodiči sem do Čech. Je sice pravda, že děti snáze přivyknou změnám, ale to nic nemění na tom, že jsou někdy mnohem krutější, než dospělí mohou vůbec domyslet. A tak si ta drobná, okatá dívenka musela vyslechnout hodně nadávek a urážek, než se naučila česky a než obrnila to své pravé a citlivé „já“ před okolním světem. To ovšem neznamená, že by na sebe nechávala dopadnout bič rasisticky myšlených výhružek. Naopak se proti tomu neohroženě staví.
V jednu chvíli milý úsměv a andělsky nevinná tvářička, a pak stačí jediný podnět, jediná záminka a ďábel v jejím těle se probudí. V tomhle stavu je pak schopná vynadat každému bez rozdílu věku, pohlaví nebo vyznání. Někdy si v takových chvílích vedle ní člověk připadá dost nejistě a nejradši by s ní nebyl nijak spojován. A její občas až nemístně upřímná povaha i mě přivádí do horkých situací. Nicméně její povaha jí nedovolí jakkoliv se přetvařovat a tak v ní jde číst jako v otevřené knize. Což není vždy na závadu.
Jakkoliv je její povaha energická a výbušná, je Kristýna velmi citlivý člověk. Vše prožívá naplno, své úspěchy ale i pády, které za ní bolí i její nejbližší.
Přes všechny klady, kterých je určitě víc, má i své mouchy. Je to právě ta její upřímnost, kterou by někoho, kdo ji nezná, mohla ranit. Pak i ta její citlivá duše může mnohé polekat a nakonec i střídání veselých a smutných období je někdy zničující.
Přesto přezevšechno má hodně přátel a kamarádů. Jsou to lidé, kteří vyhledávají akci a nechtějí se nudit, což s ní doopravdy nejde. Opravdových přátel má ale jen pár. To jsou ti, kteří jsou po jejím boku schopni nějakou tu chybičku přehlédnout. | pr1cnovele_02_1 |
Znečištění ŽP
Letos mám vypracovat seminární práci z chemie. Vybrala jsem si pro ni téma týkající se chemie a životního prostředí. (zaměřená je na znečišťování od velkých podniků). Zatím si shromažďuji různé materiály týkající se Spolany a musím říct, že jsem narazila na ne příliš dobré zprávy, nad kterými se musím chtě – nechtě zamyslet.
Je opravdu nemilé, že naše „krásná malá zemička“ je původcem obrovského zamoření ve Vietnamu. V šedesátých letech dvacátého století se totiž ve Spolaně vyráběl chlorovaný herbicid, jež se dovážel na americké základny do Vietnamu pro výrobu látky zvané Agent Orange. Člověk si tak řekne, co na tom může být špatného, ale já byla celkem šokovaná, když jsem se dále dozvěděla, že vojáci touto vysoce toxickou látkou kropili při válce vietnamské praslesy, ve kterých se ukrývaly komunistické jednotky. Dokonce prý po tomto zásahu opadalo všechno listí, většina přírody byla zničena a dodnes je zamořena. Přijde mi neuvěřitelné, jak si někdo může dovolit poškodit tak rozsáhlá území. Copak si nedokážeme vážit toho, že se nám rodí zdravé děti, že nemáme vážné zdravotní problémy či vůbec že můžeme žít? Snad ani teroristé nezpůsobují takové škody, jako „ta dobrá strana,“ která vše zamoří pro blaho lidstva a mír na<in> zemi (např. válka ve Vietnamu, atomové bomby svržené na Nagasaki a Hirošimu). Asi jim nevadí způsobovat škody, jsou-li od nich dostatečně daleko.
Ale abych neodbíhala s kritikou až za oceán. Myslím si, že my si natropili také pěkné problémy se zamořenými objekty ve Spolaně, které jsou z let kolem roku 1965 plné dioxinů. Podle mého názoru se o tom v širší veřejnosti ví pouze velmi povrchově a podniky se snaží dost věcí utajit. Je ale zřejmé, že okolí Neratovic nemá zrovna zdraví prospěšný vzduch – jen pro představu, dioxiny jsou jedny z nejtoxičtějších||látek vůbec, snižují plodnost, ovlivňují hormonální soust., jsou toxické pro játra, slezinu i kůži, u dětí způsobují vrozené vývojové vady či poruchy nervové soustavy. Je hrozné, když si uvědomím, že původní výrobní haly jsou dnes velmi zchátralé a bezprostředně hrozí únik těchto jedů do ovzduší.
Obávám se, že škody vzniklé v minulosti jen tak nenapravíme, ale myslím, že bychom se z nich měli ponaučit a měli bychom přestat devastovat si prostředí, v kterém žijeme. On se všude chválí technický pokrok a „vyspělá“ společnost, jenže ona zas tak vyspělá není. Samozřejmě máme mnoho kladných vymožeností, proti kterým rozhodně nic nemám. Jsem ráda, že nemusím běhat s kopím po lese, ale že maso mám již vakuově zabalené a stačí si ho ulovit v obchodě, ale na druhou stranu právě ti človíčci s primitivními nástroji nikdy nez{p}<in>ůsobili takové škody, jako dnešní Homo sapiens sapiens (který se obávám, ve všem zrovna dvakrát rozumný není).
Co bych tak řekla závěrem? Rozhodně si myslím, že nad tímto tématem by se měl zamyslet každý, alespoň chvilku. Podle mě to je celkem závažné a zároveň aktuální téma. Nemyslím tím pouze Spolanu a dioxiny. Uvedla jsem ji pouze jako příklad toho, jaké škodlivé látky můžou velké továrny vypouštět. A jedinec tomu zřejmě sám nezabrání, ale múže se podílet na tom, že si nebude znečišťovat své životní prostředí třeba už tím, že papírek od čokolády hodí do koše, nikoli na zem. | pr3cnedmar_01_1 |
Milý Adame!
Srdečně Tě zdravím z roku 2010. Tady tvé mladší já. Doufám, že ještě nemáš děti, které jsi chtěl až ve dvaceti pěti. Také bych byl rád, kdybys poslechl maminku a nezačal jsi kouřit nebo brát drogy. Tak teď pár otázek. Máš už nový počítač a ne ten, který jsi měl před deseti lety? A teď jedna důležitá otázka. Máš nějakou pěknou ženskou? Hraješ ještě pořád fotbal, třeba i za svou milovanou Chelsea? Jestli hraješ fotbal jsi pořád záložník nebo kapitán a opora týmu? Hraješ ještě na počítači Ikariam, který tě v jedenácti letech tak bavil? Tak a teď si zavzpomínáme. Pamatuješ, jak jsme na výročí 80. let školy v tělocvičně běhali a skákali přes lavičky? Jo, to byla sranda! A nebo jak jsme tancovali na Prvním reprezentačním plese naší školy? To byla hodně velká námaha, ale i legrace. A teď k důležitým otázkám. Snad nejsi tlustý, jak jsi být rozhodně nechtěl. Co mamka s taťkou, jak vypadají? Mají pořád ten stejný dům nebo jiný? A co ty bydlíš s nimi ještě nebo ne? Taky by mě dost zajímalo jestli od rodičů stále dostáváš 40,- Kč na týden nebo nic a nebo taky víc? No a to je pomalu konec. Tak se měj dobře užívej si život a hlavně pozdravuj mamku s taťkou.
Čau! | hr5memvoj_01_1 |
Americká próza 1. poloviny 20. století
(literárně-slohová kontrolní práce)
Témata:
Americká próza 1. pol. 20. století (odborný výklad)
Vybraný typ hrdiny: a) odborný popis, b) umělecká charakteristika.
Interpretace vybrané ukázky z čítanka po stránce tematické, jazykové i kompoziční
Vybraní američtí autoři (odborný výklad na základě srovnávací metody)
Analýza vybrané ukázky z čítanky po stránce jazykové
Vybraný americký autor (odborný výklad s úvahovými prvky)
Americký způsob života a jeho odraz v prózách jednotlivých autorů (odborný výklad, nebo úvaha)
Interpretace přečtené knihy
Americký způsob života v 1. polovině 20. století se odvíjel od touhy splnit si tzv. Americký sen. Tento sen je založen na tom, že každý může dosáhnout toho co chce, když si za tím bude pevně stát a udělá pro to vše. Je to způsob života založený na sobectví, sebestřednosti a na touze po slávě a penězích, a proto s objevují i stejní kritici; jsou to spisovatelé, kterým toto „pozlátko“ nic neříká.
Mezi velké kritiky Amerického snu a obecně kariérismu jsou například William Faulkner, Francis Scott Fitzgerald, Upton Sinclair, Theodor Dreissler, který svůj kritický postoj vložil i do názvu své knihy „Americká tragédie“.
Abych uvedl jeden konkrétní příklad, rozhodl jsem se na závěr shrnout děj právě tohoto díla: Jedná se o příběh mladého muže, který vyrústal v chudých poměrech. Tento muž si najde dívku, která také pochází z chudých poměrů. Toto děvče s hlavním hrdinou otěhotní, ale mezitím narazí na jinou, která by mohla znamenat jeho další postup do vyší společnosti. Jelikož je pro hl. hrdinu chudá dívka s dítětem přítěž, rozhodne se jí, aby mu nekazila pověst, zabít. | js3ber_01_1 |
Hořejš, Jáchym, Gymnázium J. Seiferta
Gerald Durrell
Ptáci, zvířata a moji příbuzní
V knížce Ptáci, zvířata a moji příbuzní mě Gerald Durrell (spisovatel a zoolog) zavádí na Korfu, ostrov olivových hájů, k svým prvním přírodovědným krůčkům a do středů své rodiny, které vládne trochu roztržitá, shovívavá maminka, denně překvapovaná nápady svých dětí
- intelektuála Lerryho, popudlivého Leslieho, naivní Margo a především mladého Gerryho (Gerald Durrell), který k zděšení celé rodiny podniká denně dlouhé výpravy po ostrově a zaplňuje dům nesčetnými zvířaty, akvárii a sklenicemi svých úlovků. Dětství na Korfu uprostřed přírody a pohody, přátelství a s mladým vědcem doktorem Stefanidisem a první poznatky podnítily Gerryho zájem o přírodu a zoologii. | js9mhorjac_1 |
Milá Evo,
víš kdo jsem? Já jsem tvoje mladší já, které je o deset let mladší než ty. Doufám, že studuješ tu medicínu, nebo jsi herečka. Mě baví sportovat, tak se ptám, jestli i tebe pořád baví sportovat. Ty určitě ještě tancuješ, alespoň doufám že ano. Jestli ano, zeptám se tě ještě na něco. Tancuješ ještě s Adamem? Už mu to jde určitě lépe. Snad se ještě kamarádíš Evou a Evou (tvoje spolužačky z prvního stupně a dobré kamarádky). Pamatuješ, jak jsme s holkami lezly po stromech v království, nebo jak jsme blbly na hřišti? Byla to zábava. Za chvilku budu dělat zkoušky na gymnázium, tak doufám že vše dobře dopadne a dostanu se tam. Pamatuješ jak jsi chodila na Češtinu k paní učitelce Evě a učila ses napřed? Nebo k paní ředitelce na matiku? To já prožívám teď. A co rodiče? Dostavěl táta už ten dům? A dodělala mamka už vysokou? Mamka teprve nedávno dopsala bakalářskou práci. Pamatuješ jak se s tím trápila? Mám na tebe ještě tolik otázek že by mi snad ani papír nestačil. Dám ti tedy už poslední. Nekouříš? Doufám že jsi s tím nezačala, jestli už jsi začala tak se snaž co nejrychleji přestat, já bych zrovna nechtěla umřít na rakovinu plic. Doufám že se máš dobře.
S pozdravem tvoje mladší já. <img fotografie se čtyřlístky> | hr5strgab_01_1 |
Jana Richtrová I. E
26. února
2. písemná práce
Soused
(charakteristika)
Osnova: Úvod: Seznámení
Stať: Zevnějšek
Zdravení
Letáky
Závěr: Naše nervy
S rodinou bydlíme ve druhém patře panelového domu, takže když jdu po schodech, míjím mnoho dveří, které patří jiným rodinám. Všechny je znám dobře, až na jednu starší paní, naší přímou sousedku a jejíž dveře míjím každý den. Jmenuje se Marie Leová.
Marie Leová je, jak jsem již zmínila, starší paní. Přistěhovala se do našeho domu po té, co zemřel pan Leo, její bratr. Nebyla nikdy vdaná a možná pomalu začínám přicházet na to, proč tomu tak je. Za ten půl rok, co je naší sousedkou, jsem ji viděla mnohokrát, ale její chování je pro mě velmi složité. Vždy, když ji vidím, naskakuje mi husí kůže. Spatřím totiž paní při těle s malým vzrůstem, která nosí na hlavě pečlivě učesané, jak otec říká, tři vlasy pěti řadami. Je jí okolo sedmdesáti let, ale přesto se obléká jako o dvacet let mladší. Denně (i teď v zimě) nosí tílko s motivy kytiček nebo motýlků a nebo jinak pestré. Nemá zrovna malé pozadí a přesto se každý den nasouká do těsných džín a nebo do bílých elasťáků. Někdy mi připadá, že snad chce vypadat tlustší, než je. Ale způsob oblékání není úplně to, co ni nahání tu husí kůži.
Ona, paní Leová, je zvláštní člověk hlavně v chování. Pokaždé, když ji vidím, slušně pozdravím, ale ona mi nikdy neodpoví, i když mě zná. Přestalo mě to bavit a jednou ji nepozdravila a to byla velká chyba. Rozkřičela se na celý dům, že jsem nevychované dítě, když nedokážu pozdravit a křičela a křičela... A takovéhle scény jsou u ní na denním pořádku. V Delvitě, kam všichni chodíme nakupovat, jí nikdo neřekne jinak než "ta stará fúrie." Je schopná totiž nadávat i prodavačkám za to, že v únoru nemají lednové číslo časopisu Marianne...
Nevím, zda jí to baví, nebo zda prostě nemá co dělat, ale všichni máme na schránkách cedulku: „Letáky nechceme!“ a ona prostě jde a nastrká všem co nejvíc letáků do schránky. Je to zkrátka zvláštní osobnost, která potřebuje mít okolo sebe pořád neklid a nepořádek, protože opak prostě nemůže snést.
Ale je pravda, že něco pro dům dělá. Jednou týdně vytírá chodbu, ale zrovna v době, kdy se většina sousedů vrací z práce, takže jí její dílo pošlapou a ona opět křičí a křičí. Všem nám už docela šlape po nervech, ale mě drží "nad vodou" skutečnost, že za měsíc se odtamtud stěhujeme až na druhý konec Prahy. | pr1ericjan_02_1 |