jurasova/newscrawl_enhanced_gender_balance

text stringlengths 0 61.1k
20090209
Utekli jsme z hořícího domu a ujížděli jako o život.
Sousedy pohltil oheň
Varují vás, že to přijde rychle.
Ale slovo 'rychle' ani zdaleka nepopisuje, jak se oheň blíží," popisuje Gary Hughes hrůzu požárů, které zachvátily jihovýchod Austrálie.
Řítí se to jako splašený vlak.
V jednu se chvíli se na to všechno připravujete a najednou musíte bojovat o svůj domov.
Pak už bojujete jen o život.
Nejsou to minuty, připadá vám to jako sekundy.
Oheň se pohybuje rychleji, než vy vůbec myslíte, natož abyste měli čas ještě reagovat.
S ohněm ve státech Viktoria a Nový Jižní Wales bojuje na 30 tisíc hasičů a proti plamenům už nastoupila i armáda.
Požáry, které v dějinách Austrálie nemají obdoby, si už vyžádaly na 171 obětí.
A podle úřadů počet mrtvých poroste, pravděpodobně nad dvě stovky.
Čtěte podrobnosti
Popelem lehla celá města a těch, kteří unikli tomu nejhoršímu ohnivému peklu, není mnoho.
Gary Hughes, jenž se o svůj příběh podělil s deníkem The Australian, je jedním z nich.
Už čtvrtstoletí žije na kopci v městečku St.
Andrews na severozápad od Melbourne.
To je oblast, kde letní požáry nejsou výjimečné.
Každý rok se podle pokynů hasičů připravujeme.
Uklízíme věci, které by mohly shořet, sekáme trávu a prořezáváme křoví.
Máme připravenou vodu, požární čerpadlo i hasicí přístroje.
Po 25 let byly ale požáry něco, co jsme jen pozorovali zdálky," popisuje Hughes.
Až do soboty.
V sobotu ale Gary Hughes zahlédl za kopcem hustý sloup dýmu.
Neznervóznilo mě to, oheň byl příliš daleko, aby nás nějak ohrozil.
Pak se najednou kouř a oheň objevily v údolí, asi kilometr od domu.
"Ještě to není tak hrozné," myslel si Hughes, ale šel nastartovat požární čerpadlo.
Jen tak pro jistotu.
Jenže když vyšel z domu, plameny byly už nebezpečně blízko.
Doběhl do domu, kde se chtěl ukryl s manželkou a dcerou.
Stěny měly ohnivzdornou úpravu a kolem oken a dveří dala rodina mokré ručníky.
Jenže dům se začal plnit dýmem.
Hustý, jedovatý kouř, úplně jiný než ten venku.
Začínáme kašlat a lapat po dechu.
Život se najednou smrštil na děsivou, ale nevyhnutelnou volbu.
Zemřít zadušením uvnitř, nebo uhořet venku?" popisuje minuty hrůzy Hughes.
Hasit nebylo čím.
Kbelíky s vodou nachystané kolem domu, přesně podle hasičských pouček, se roztavily nebo se většina vody už vypařila.
Všechno kolem bylo v plamenech, oheň postupoval neuvěřitelnou rychlostí.
Požár zachvátil i dveře.
Venku stála dvě rodinná auta.
Kapota jednoho už začínala hořet, to druhé, zaparkované dál od domu, se zatím zdálo v pořádku.
Vzpomněl jsem si na jedno požární cvičení.
Říkali nám: když nezbude nic jiného, auto vás může zachránit.
Začal jsem hledat klíče od vozu, ale jedovatý dým uvnitř už byl tak hustý, že jsem neviděl ani půl metru.
Nakonec jsem je po hmatu našel," vzpomíná.
Podívejte se
Skrze hustý dým vyběhli ven přímo do požáru.
Všichni tři, Gary Hughes, jeho žena i dcera, se dostali k autu.
V rozpáleném voze se snažili uniknout plamenům a spalujícímu ohni.
Cesta byla spálená, hořely na ní zbytky stromů.
Vypadalo to, že neprojedeme.
Auto se zahřívalo stále víc, bál jsem se, že by mohla vybuchnout nádrž.
Projeli pár set metry hořící země, ale ta cesta se zdála nekonečná.
Všude kolem byla stavení sousedů, také v plamenech.
Nevěděli, kteří z nich přežili, zastavit nemohli.
Ohni nakonec v autě unikli, narozdíl od mnoha dalších, kteří při podobné cestě našli ve svých vozech smrt.
Úřady upozorňují, že právě oběti v autech ještě nebyly spočítány a počet mrtvých tak znovu poroste.
Gary Hughes a jeho rodina ale přežili.
Ze vzdáleného kopce se už z bezpečí dívali, jak to, co bývalo jejich domem, se změnilo v hromádku popela.
Záchranáři jim mezitím ošetřovali popáleniny.
Honily se mi hlavou myšlenky na to, jak začneme znovu.
Kde vůbec začít, když všechno jsme ztratili.
Potom jsem si uvědomil, že na tom nezáleží.
Přežili jsme.
Přežili jsme, narozdíl od tolika jiných.


20090209
Ze slova krize se člověku už musí obracet žaludek.
A tak, aniž by zavíral oči a snažil si hořký kalich mermomocí sladit cukerínem, potřebuje teď dvojnásobnou dávku dobrých zpráv.
Výběr z dnešních HN: čeští baristi umí kapučíno s pořádně hustou pěnou a čeští policajti bourají jen sedmkrát denně.
Jedna kapela vydává album s tématem sex čtyřicátníků, což znamená, že tahle věc existuje.
Sáblíková je mistryní světa.
Prodala se krásná bugatka za sto milionů, byty na Floridě jsou levnější.
Mno, krizi to nevymýtí.
Ale možná to pomůže nenechat se jí otrávit.
A tak: kdo má dobrou zprávu, sem s ní!
Petr Šimůnek


20090209
Oslovím všechny členy rady a zeptám se na tři základní opatření, která by podle nich měla být přijata pro řešení krize.
Celkem jednoduchý úkol, říkala jsem si ještě v úterý.
Kontakt se všemi členy Národní ekonomické rady vlády (NERV) jsem navázala ještě odpoledne.
Všichni "radní" měli stejnou startovací pozici: o co je žádám, jsem jim řekla přímo po telefonu anebo jsem poslala sms.
S odkazem, že vše mají v e-mailu.
Stačilo heslovitě.
Úkol, který se na začátku zdál snadný, začal nabírat pitoreskních rozměrů.
"Nestíhám, odjíždím do ciziny," zaznělo od několika z nich.
Prodloužila jsem termín odpovědí do pondělí.
Alespoň tři body, škemrala jsem...
Ani ťuk.
"Pošleme, jasně," zněl v telefonu slibně hlas jednoho z odborníků na řešení krize.
Odpověď dosud nedorazila.
Jeho kolega nic neslibuje a posílá na mě rovnou svou sekretářku.
Pan ... nebude odpovídat.
Je velmi vytížen," nedá mi rázná asistentka šanci diskutovat.
Z deseti toužebně očekávaných odpovědí mám v pátek stále jen tři.

20090209

Utekli jsme z hořícího domu a ujížděli jako o život.

Sousedy pohltil oheň

Varují vás, že to přijde rychle.

Ale slovo 'rychle' ani zdaleka nepopisuje, jak se oheň blíží," popisuje Gary Hughes hrůzu požárů, které zachvátily jihovýchod Austrálie.

Řítí se to jako splašený vlak.

V jednu se chvíli se na to všechno připravujete a najednou musíte bojovat o svůj domov.

Pak už bojujete jen o život.

Nejsou to minuty, připadá vám to jako sekundy.

Oheň se pohybuje rychleji, než vy vůbec myslíte, natož abyste měli čas ještě reagovat.

S ohněm ve státech Viktoria a Nový Jižní Wales bojuje na 30 tisíc hasičů a proti plamenům už nastoupila i armáda.

Požáry, které v dějinách Austrálie nemají obdoby, si už vyžádaly na 171 obětí.

A podle úřadů počet mrtvých poroste, pravděpodobně nad dvě stovky.

Čtěte podrobnosti

Popelem lehla celá města a těch, kteří unikli tomu nejhoršímu ohnivému peklu, není mnoho.

Gary Hughes, jenž se o svůj příběh podělil s deníkem The Australian, je jedním z nich.

Už čtvrtstoletí žije na kopci v městečku St.

Andrews na severozápad od Melbourne.

To je oblast, kde letní požáry nejsou výjimečné.

Každý rok se podle pokynů hasičů připravujeme.

Uklízíme věci, které by mohly shořet, sekáme trávu a prořezáváme křoví.

Máme připravenou vodu, požární čerpadlo i hasicí přístroje.

Po 25 let byly ale požáry něco, co jsme jen pozorovali zdálky," popisuje Hughes.

Až do soboty.

V sobotu ale Gary Hughes zahlédl za kopcem hustý sloup dýmu.

Neznervóznilo mě to, oheň byl příliš daleko, aby nás nějak ohrozil.

Pak se najednou kouř a oheň objevily v údolí, asi kilometr od domu.

"Ještě to není tak hrozné," myslel si Hughes, ale šel nastartovat požární čerpadlo.

Jen tak pro jistotu.

Jenže když vyšel z domu, plameny byly už nebezpečně blízko.

Doběhl do domu, kde se chtěl ukryl s manželkou a dcerou.

Stěny měly ohnivzdornou úpravu a kolem oken a dveří dala rodina mokré ručníky.

Jenže dům se začal plnit dýmem.

Hustý, jedovatý kouř, úplně jiný než ten venku.

Začínáme kašlat a lapat po dechu.

Život se najednou smrštil na děsivou, ale nevyhnutelnou volbu.

Zemřít zadušením uvnitř, nebo uhořet venku?" popisuje minuty hrůzy Hughes.

Hasit nebylo čím.

Kbelíky s vodou nachystané kolem domu, přesně podle hasičských pouček, se roztavily nebo se většina vody už vypařila.

Všechno kolem bylo v plamenech, oheň postupoval neuvěřitelnou rychlostí.

Požár zachvátil i dveře.

Venku stála dvě rodinná auta.

Kapota jednoho už začínala hořet, to druhé, zaparkované dál od domu, se zatím zdálo v pořádku.

Vzpomněl jsem si na jedno požární cvičení.

Říkali nám: když nezbude nic jiného, auto vás může zachránit.

Začal jsem hledat klíče od vozu, ale jedovatý dým uvnitř už byl tak hustý, že jsem neviděl ani půl metru.

Nakonec jsem je po hmatu našel," vzpomíná.

Podívejte se

Skrze hustý dým vyběhli ven přímo do požáru.

Všichni tři, Gary Hughes, jeho žena i dcera, se dostali k autu.

V rozpáleném voze se snažili uniknout plamenům a spalujícímu ohni.

Cesta byla spálená, hořely na ní zbytky stromů.

Vypadalo to, že neprojedeme.

Auto se zahřívalo stále víc, bál jsem se, že by mohla vybuchnout nádrž.

Projeli pár set metry hořící země, ale ta cesta se zdála nekonečná.

Všude kolem byla stavení sousedů, také v plamenech.

Nevěděli, kteří z nich přežili, zastavit nemohli.

Ohni nakonec v autě unikli, narozdíl od mnoha dalších, kteří při podobné cestě našli ve svých vozech smrt.

Úřady upozorňují, že právě oběti v autech ještě nebyly spočítány a počet mrtvých tak znovu poroste.

Gary Hughes a jeho rodina ale přežili.

Ze vzdáleného kopce se už z bezpečí dívali, jak to, co bývalo jejich domem, se změnilo v hromádku popela.

Záchranáři jim mezitím ošetřovali popáleniny.

Honily se mi hlavou myšlenky na to, jak začneme znovu.

Kde vůbec začít, když všechno jsme ztratili.

Potom jsem si uvědomil, že na tom nezáleží.

Přežili jsme.

Přežili jsme, narozdíl od tolika jiných.

20090209

Ze slova krize se člověku už musí obracet žaludek.

A tak, aniž by zavíral oči a snažil si hořký kalich mermomocí sladit cukerínem, potřebuje teď dvojnásobnou dávku dobrých zpráv.

Výběr z dnešních HN: čeští baristi umí kapučíno s pořádně hustou pěnou a čeští policajti bourají jen sedmkrát denně.

Jedna kapela vydává album s tématem sex čtyřicátníků, což znamená, že tahle věc existuje.

Sáblíková je mistryní světa.

Prodala se krásná bugatka za sto milionů, byty na Floridě jsou levnější.

Mno, krizi to nevymýtí.

Ale možná to pomůže nenechat se jí otrávit.

A tak: kdo má dobrou zprávu, sem s ní!

Petr Šimůnek

20090209

Oslovím všechny členy rady a zeptám se na tři základní opatření, která by podle nich měla být přijata pro řešení krize.

Celkem jednoduchý úkol, říkala jsem si ještě v úterý.

Kontakt se všemi členy Národní ekonomické rady vlády (NERV) jsem navázala ještě odpoledne.

Všichni "radní" měli stejnou startovací pozici: o co je žádám, jsem jim řekla přímo po telefonu anebo jsem poslala sms.

S odkazem, že vše mají v e-mailu.

Stačilo heslovitě.

Úkol, který se na začátku zdál snadný, začal nabírat pitoreskních rozměrů.

"Nestíhám, odjíždím do ciziny," zaznělo od několika z nich.

Prodloužila jsem termín odpovědí do pondělí.

Alespoň tři body, škemrala jsem...

Ani ťuk.

"Pošleme, jasně," zněl v telefonu slibně hlas jednoho z odborníků na řešení krize.

Odpověď dosud nedorazila.

Jeho kolega nic neslibuje a posílá na mě rovnou svou sekretářku.

Pan ... nebude odpovídat.

Je velmi vytížen," nedá mi rázná asistentka šanci diskutovat.

Z deseti toužebně očekávaných odpovědí mám v pátek stále jen tři.