title
stringclasses 192
values | text
stringlengths 3
2.41k
| source
stringclasses 192
values |
|---|---|---|
Oldřich Tichý | Oldřich Tichý (* 15. září 1959, Zlín) je český malíř. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Old%C5%99ich_Tich%C3%BD |
Oldřich Tichý | Studoval SUPŠ v Uherském Hradišti (obor malba 1974–1978), a AVU v Praze (1980–1986). Figuruje ve sbírkách Národní galerie v Praze, Moravské galerie v Brně, Státní galerie ve Zlíně, Státní galerie v Náchodě, Středoevropské galerie v Praze, galerie Cobra v Paříži, galerie 14 v Lausanne, galerie Dijkstra v Antverpách. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Old%C5%99ich_Tich%C3%BD |
Oldřich Tichý | Práce od Oldřicha Tichého byly publikovány v řadě domácích a zahraničních knih o českém umění. Soukromé sbírky v České republice, Německu, Belgii, Nizozemsku, Švýcarsku, Francii a Anglii. Je členem SVÚ Mánes. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Old%C5%99ich_Tich%C3%BD |
Oldřich Tichý | Ve Zlíně žil až do roku 1980. Jeho lidský a umělecký profil spoluvytvářelo nejenom harmonické prostředí početné rodiny, ale též pobyty u prarodičů v Tichově u Valašských Klobouk. Kontakt s prostředím valašského venkova a poznání života tamních obyvatel, jež se v té době odvíjel ještě do značné míry v intencích existenčního sepětí člověka s přírodou, na vnímavého hocha – v němž se již probouzel umělecký duch – značně zapůsobil a promítl se později i do charakteru jeho díla. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Old%C5%99ich_Tich%C3%BD |
Oldřich Tichý | Absolvoval SUPŠ v Uh. Hradišti, kde si osvojil základy výtvarných technik a začal intenzívněji vnímat i určité obecnější duchovní tendence a společenské souvislosti spjaté s uměleckou tvorbou. Již v prvním ročníku studia pro něho bylo i v tomto ohledu podnětné setkání s malířem Zdeňkem Matyášem. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Old%C5%99ich_Tich%C3%BD |
Oldřich Tichý | Po ukončení středoškolského studia pracoval v mezidobí, než byl přijat na AVU, v psychiatrické léčebně v Kroměříži jako arteterapeut. Do tohoto a těsně následného období se datuje již vznik jeho prvních závažnějších obrazových kompozic. Jsou to vesměs expresivně vypjaté práce „rouaultovské ražby“, jež vykazují zaujetí či inspiraci mezními psychickými stavy lidské bytosti. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Old%C5%99ich_Tich%C3%BD |
Oldřich Tichý | Absolvoval AVU v Praze u prof. Františka Jiroudka. Jeho práce se však názorově značně rozcházely s malířským projevem profesora školy i dalších pedagogů působících na Akademii. V zásadě dále rozvíjel svou tvorbu z předchozích dvou let. V těchto vesměs figurativních kompozicích, ale již i zátiších, je však již patrné opouštění víceméně intuitivně-expresivních malířských pozic a důraznější směřování ke konstituci imaginativního obrazu na bázi racionálněji založeného kompozičního řádu. Na jaře roku 1986 se poprvé zúčastnil 5.konfrontační výstavy výtvarníků nejmladší generace ve Svárově. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Old%C5%99ich_Tich%C3%BD |
Oldřich Tichý | Na jaře 1986 se poprvé zúčastnil 5. konfrontační výstavy umělců nejmladší generace ve Svárově. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Old%C5%99ich_Tich%C3%BD |
Oldřich Tichý | Jedno z důležitých období autorova života i tvorby. Jeho imaginativní práce, vesměs zátiší, zprvu svým pojetím a atmosférou evokují metafyzickou malbu (1987). Posléze, po návratu ze základní vojenské služby a po překonání vážné choroby se s novou koncentrací na výtvarnou práci již v roce 1988 začínají objevovat první autorovy charakteristické obrazové kompozice, které těží z kulturních a přírodních artefaktů, z vrstevnaté symboliky výtvarně monumentálně cítěných a ozvláštněných předmětných prvků v abstraktním prostředí obrazové plochy. Důležitou roli přitom, i z pohledu dalšího rozvoje jeho tvorby, sehrálo i to, že se i s rodinou po narození syna trvale usadil na statku v Dojetřicích u Sázavy. V té době namaloval i jednu ze svých podstatných obrazových kompozic Žiju sám ve zdejších lesích. V říjnu téhož roku (1988) proběhla v kulturním středisku Blatiny v Praze VI. také první samostatná výstava jeho prací s úvodním katalogovým textem Ivony Raimanové. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Old%C5%99ich_Tich%C3%BD |
Oldřich Tichý | Na jaře roku 1989 založil spolu s Tomášem Rossí, Ladislavem Sorokáčem, Lenkou Vilhelmovou a Petrem Župníkem skupinu Most, s níž absolvoval všechny výstavy. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Old%C5%99ich_Tich%C3%BD |
Oldřich Tichý | Počínaje rokem 1990 autor začíná pravidelně komunikovat se zahraničím, kde postupně proběhla i řada jeho výstav (Švýcarsko, Německo, Francie, Holandsko), z nichž se také postupně značný počet děl dostal do různých, zejména privátních uměleckých sbírek. Zahraniční pobytu mu umožnily seznámit se blíže s uměleckým děním na západ od našich hranic, ale i s díly klasiků, zejména moderního umění. Vedle obdivu ke velkým osobnostem španělského malířství (zejména A. Tapiès a A. Saura), jejichž práce měl ve možnost ve větší míře spatřit, díky odvážné výstavní politice NG, v průběhu 80. let již i v Praze, se mohl blíže seznámit i s díly dalších osobností světového umění, z nichž na něho značně zapůsobila např. malba Francouzů G. Rouaulta a J. Dubuffeta. Bližší poznání prací významných evropských umělců ho značně podpořilo ve vlastním uměleckém úsilí. Jeho malba nabyla na jistotě, jeho projev se uvolnil a v jistém smyslu dynamizoval. Vznikala řada jeho důležitých obrazů. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Old%C5%99ich_Tich%C3%BD |
Oldřich Tichý | Umělec získal cenu nadace The Pollock-Krasner Foundation v New Yorku. Cena mu umožnila věnovat se soustavněji, bez vážnějších existenčních problémů, vlastní tvorbě. V umělcově dojetřickém ateliéru řada objektů, jejichž existence nově podnítila i jeho další malbu. Autorova malba se tematicky zužuje na atributy archetypálních znaků ambivalentního 2. poloviny 90. let – Obrazy jako Okno nebo Okno do tebe naznačují určitý názorový posun v autorově malbě, která se více než kdykoli předtím koncentruje i na malířské problémy o sobě. To se projevuje jednak v nové více psychologizující tematizaci jeho kompozic (Za tebou, 1999) a zejména v práci s obrazovou plochou a prostorem, který je již principiálně oproštěn od veškerých vazeb s iluzívní realitou. Jde už pouze o prostor nebo prostory obrazové-imaginativní. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Old%C5%99ich_Tich%C3%BD |
Oldřich Tichý | Po roce 2000 vznikají v ateliéru Oldřicha Tichého obrazy, v nichž je v pozoruhodné organické jednotě s celým jeho předchozím dílem rozvinuto téma vnitřního(duchovního) a vnějšího světa. Jsou to jednak autorovy tradiční robustní znakovité, symbolistní tvary či „individuality“ (Ležící, 2004), ale již i abstraktní, realitu dynamiky života, mnohosti, nekonečnosti a otevřenosti přírodního a lidského bytí evokující kompozice (Moře 2006; Moje geometrie), anebo i oba trendy a stavy ve vzájemné konfrontaci (V labyrintu cesta, 2001-2006). | https://cs.wikipedia.org/wiki/Old%C5%99ich_Tich%C3%BD |
Oldřich Tichý | V Galerii Václava Špály v Praze se uskutečnila významná výstava s příznačným názvem Já a ty, doprovázená až dosud nejrozsáhlejším výstavním katalogem-publikací s obsáhlou obrazovou dokumentací a texty Radana Wagnera, Ivana Neumanna, Jany Šálkové a Oldřicha Tichého. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Old%C5%99ich_Tich%C3%BD |
Václav Tikal | Václav Tikal (24. prosince 1906, Ptenín[1] – 26. listopadu 1965, Praha) byl český malíř hlásící se k surrealismu, návrhář porcelánu, keramiky a textilu. | https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1clav_Tikal |
Václav Tikal | Václav Tikal se narodil v kovozemědělské rodině poblíž Přeštic a vyučil se obchodním příručím v Plzni. Ve druhé polovině 20. let se přestěhoval do Prahy. Za hospodářské krize ve 30. letech měl různá příležitostná zaměstnání a roku 1932 se oženil a narodila se mu dcera. Až jako ženatý se začal soustavněji věnovat svému koníčku - kreslení a malbě. Roku 1937 složil talentové zkoušky na Akademii výtvarných umění v Praze a začal studovat ve speciálce prof. Jakuba Obrovského a u Vratislava Nechleby. Jeho přítel, malíř Josef Mertlík, ho koncem 30. let seznámil s reprodukcemi surrealistických obrazů v revui Minotaure. V roce 1938 se mu narodil syn. | https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1clav_Tikal |
Václav Tikal | Po uzavření vysokých škol pracoval jako úředník u českoněmecké firmy Mineralöl-Vertrieb G.M.B.H., pozdějších Fantových závodech na Smíchově. Během války navázal prostřednictvím Otty Mizery kontakty s českými surrealisty a postupně se spřátelil se členy spořilovské surrealistické skupiny. Roku 1942 ho v ateliéru navštívil Karel Teige. Před koncem války se díky Václavu Zykmundovi prohloubily kontakty s brněnskou skupinou, které později vedly k založení Skupiny Ra. V letech 1945 - 1946 Tikal dokončil studium Akademie a získal diplom v oboru figurální malba. Stal se členem SVU Mánes. | https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1clav_Tikal |
Václav Tikal | V červnu 1946 pobýval spolu s dalšími malíři a teoretiky jeden měsíc v Paříži při příležitosti výstavy českého a slovenského výtvarného umění. Počátkem roku 1947 se jako člen zúčastnil první výstavy Skupiny Ra v Brně a v Budapešti. Vystavoval na přehlídkách československého umění v Mánesu (1947) a v Lucernu. Plánované výstavy v Basileji a Vídni v roce 1948 se již neuskutečnily a Skupina Ra se rozpadla. Koncem roku 1948 se Tikal připojil ke skupině kolem Karla Teigeho (K. Hynek, J. Istler, J. Kotík, M. Medek, E. Medková) a podílel se od roku 1951 na vydávání ineditních sborníků Znamení zvěrokruhu. V té době pracoval jako návrhář porcelánu a keramiky pro karlovarskou a teplickou porcelánku. Po Teigeho smrti r. 1951 se stáhl do ústraní a začal pracovat jako návrhář nejprve v Textilní tvorbě v Praze, od roku 1959 v ÚBOKu. | https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1clav_Tikal |
Václav Tikal | V druhé polovině 50. let obnovil kontakt se surrealisty kolem Vratislava Effenbergera a podílel se na albu Objekt 3 (1958). Vystavoval keramiku na Expo 58. Se skupinou V. Effenbergera (UDS) spolupracoval trvale i v 60. letech a zúčastňoval se jejích aktivit i vydání dalších alb Objekt 4 (1960) a Objekt 5 (1962). Roku 1963 utrpěl těžký infarkt. V roce 1964 se stal členem hnutí Phases a vystavoval v Bruselu. | https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1clav_Tikal |
Václav Tikal | Odešel do invalidního důchodu, věnoval se malbě a v roce 1965 měl sérii samostatných výstav. Zúčastnil se významných výstav v zahraničí (Bienále Sao Paulo, Autour du Surréalisme v Caen) a obdržel cenu na Trienále v Miláně. | https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1clav_Tikal |
Václav Tikal | Dne 26. listopadu 1965 utrpěl druhý infarkt, kterému podlehl. | https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1clav_Tikal |
Václav Tikal | Pro rané dílo Václava Tikala mělo klíčový význam jeho setkání s reprodukcemi světového moderního umění v revui Minotaure nebo Cahiers d'Art, které odebírala knihovna Uměleckoprůmyslového muzea. K obrazům Dalího a Chirica Tikal sám v rozhovoru uvedl: „Bylo to pro mne zjevení. Viděl jsem, že jen touto cestou se dá vyjádřit zběsilost událostí našeho času. Proto jsem se začal hlouběji zajímat o surrealismus“.[2] Přímým odkazem k Dalímu je obraz Dohasínající věk, 1942 (GVU Ostrava). | https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1clav_Tikal |
Václav Tikal | Kromě toho lze v Tikalových obrazech nalézt i další vlivy - Henri Rousseau, Josef Istler a další členové skupiny Ra. Významnou roli hrála také atmosféra válečných let. Pokud jde o surrealistické techniky, použil z nich pouze frotáž. Jeho hlavním výrazovým prostředkem byla iluzivní malba, kterou si dokonale osvojil v ateliéru Jakuba Obrovského, kresba a ojediněle grafické techniky, zejména lept. | https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1clav_Tikal |
Václav Tikal | Tikalovo hledání vlastního výrazu trvalo jen krátce (Konfigurace, Obraz, Poslední věci člověka 1941). Podle Effenbergera Tikalovým surrealistickým obrazům chybí princip "kritické analogie" a tíhnou k "harmonizačnímu lyrismu" (Autoportrét, Nalezená prehistorie, 1942, Múza na penzi, 1943).[3] Za války se Tikalova lyrická poloha střetávala s krutou realitou a nemožnost úniku do bezpečných krajin snu se odráží i v názvech obrazů (Iluze iluze, 1943, Přistání v Apokalypsii, 1944) Někdy převážil druhý pól Tikalovy tvorby, kde se "surrealistická imaginace stala nástrojem k zachycení skutečnosti v její obecnosti" a vrcholí ve společensky angažovaných malbách Lidice (1945), Fašismus (1951) nebo Na výspě (1957).[4] | https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1clav_Tikal |
Václav Tikal | Tikal sám v rozhovoru uvedl, že za války se cítil ohrožen "surrealistickým naturalismem" a nemohl pokračovat stejným směrem, protože samotná hrůzná skutečnost by ho zahnala do poloh, které už s uměním neměly nic společného.[2]. Ve své malbě se postupně vzdaluje verismu směrem k abstrakci. | https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1clav_Tikal |
Václav Tikal | Bezprostředně po válce se inspiračním zdrojem velkého cyklu kreseb stala divoká a člověkem nedotčená příroda (Symbioza, 1945, Živly, 1947) a zároveň vznikly i malby jakéhosi civilizačního mýtu, evokující romantickou vizi budoucí technické civilizace (Astrofyzická věž, 1947). Krátký pocit osobní svobody má v Tikalově díle výraz v živé barevnosti několika zcela abstraktních kompozic (Obraz, 1946). Tikal to komentoval v ineditním Pracovním sborníku: ..nepochybuji o existenci vnitřního modelu. Vím, že dokonce existuje v abstraktním plánu.[5] | https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1clav_Tikal |
Václav Tikal | Krátké období kolem roku 1948, kdy se členové Skupiny Ra pokoušeli o sepětí uměleckých a sociálních zřetelů na ideologické platformě mezinárodního sdružení Revolučních surrealistů, nakonec vedlo k rozpadu skupiny. Tikal se sblížil se skupinou kolem Karla Teiga a načas se vrátil ke svému surrealistickému východisku a poloze melancholického lyrismu (Romance, Milenci, 1951). Po Teigeho smrti přestal malovat a v letech 1952–1956 se věnoval keramice. Návrat k malbě a snaha o navázání kontinuity s poválečnou civilistní linií se nepodařil a Tikal zprvu hledal nová východiska tvorby v Nové figuraci (Hlavy, 1958) nebo lyrické abstrakci a nakonec se obrátil k syntéze organických struktur a konstruktivních prvků ze své poválečné tvorby. | https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1clav_Tikal |
Václav Tikal | Jeho obrazy od konce 50. let jsou zprvu soustavou abstraktních architektur odvozených z přírodních struktur (cyklus Architektura přírody, 1958–1962, Vánoce v lese - křoví, 1962) a později využívají abstraktních znaků k navození předmětné iluze (cyklus Pohyblivé iluze). Vytváří cykly obrazů, kde jeho imaginární konstrukce spletitých křivek a trubicových labyrintů (cyklus Mechanické fantomy, 1964-65, Cévy vzduchu, 1965) zachycují mikrokosmos autonomních forem zrozených z malířovy imaginace, metafory přírodních jevů i kosmickou situaci člověka. | https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1clav_Tikal |
Václav Tikal | Latentní sklony k harmonizaci protikladů, které provázely Tikalovu tvorbu, nalezly svůj výraz v závěru jeho života ve splynutí mechanického a organického, reálného i fantazijního a lidského a kosmického světa. Podle Františka Šmejkala Tikalovy obrazy představují jednu ze základních hodnot českého moderního umění.[6] | https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1clav_Tikal |
Vojtěch Tittelbach | Vojtěch Tittelbach (30. července 1900 Mutějovice[1] – 16. září 1971 Praha) byl český malíř a grafik, vysokoškolský pedagog. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vojt%C4%9Bch_Tittelbach |
Vojtěch Tittelbach | Pocházel z Rakovnicka, narodil se v rodině učitele Viléma Tittlebacha (1859–??) a jeho manželky Marie Amalie, rozené Záhoříkové (1868–??).[1] Vystudoval Akademii výtvarných umění a veřejně poprvé vystoupil v roce 1924 ve studentském časopisu Trn. V letech 1920-1925 absolvoval studium malířství a grafiky na AVU v Praze, kde byl žákem Maxe Švabinského. Byl levicového přesvědčení a již v roce 1929 podpořil Gottwaldovo bolševické vedení KSČ.[2]. Roku 1959 byl jmenován profesorem na Akademii výtvarných umění v Praze, kde vedl ateliér pro monumentální malbu až do svého onemocnění v roce 1970[3] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vojt%C4%9Bch_Tittelbach |
Vojtěch Tittelbach | Zpočátku byl ovlivněn sociální grafikou a její expresívností, později pod vlivem surrealismu (Bludný rytíř). Ve 30. letech vytvořil stěžejní abstraktní díla technikou olejomalby. Věnoval se také grafické úpravě a ilustracím knížek, pro dvě desítky knih vytvořil kresby, koláže nebo fotomontáže. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vojt%C4%9Bch_Tittelbach |
Vojtěch Tittelbach | Oživení expresívního výrazu v námětech z cirkusového prostředí (V manéži) vystřídal po druhé světové válce vliv socialistického realismu v portrétu, monumentální tvorbě (strop bývalého muzea Klementa Gottwalda v Praze)[4] a ilustraci (např. Siréna Marie Majerové či Mariáš a jiné živnosti Karla Poláčka). Koncem 50. let 20. století navázal na předválečnou tvorbu a dosáhl umělecké syntézy v obrazech ze sportovního a každodenního života. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vojt%C4%9Bch_Tittelbach |
Vojtěch Tittelbach | Byl členem Umělecké besedy, SVU Mánes, Skupiny 58 a Svazu československých výtvarných umělců. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vojt%C4%9Bch_Tittelbach |
Vojtěch Tittelbach | Z jeho ateliéru na Akademii výtvarných umění vyšly v letech 1962–1970 dvě desítky absolventů. Patřili k nim Jiří Altmann, Milada Anderlová–Daňhelová, Eva Činčerová, Petr Hampl, Ludmila Jandová, Jarmila Kaušitzová, Vladivoj Kotyza, Magda Rydvalová, Eva Sendlerová, Jaroslava Severová, Karel Stretti nebo Negatu Tesfaye. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vojt%C4%9Bch_Tittelbach |
František Tkadlík | František Xaver Tkadlík, také Franz Kadlík (23. listopadu 1786 Praha-Malá Strana[1] – 16. ledna 1840 Praha), byl český malíř, grafik a pedagog, člen zakladatelské generace českého umění 19. století a od roku 1836 první český ředitel Akademie výtvarných umění v Praze. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Tkadl%C3%ADk |
František Tkadlík | František Tkadlík se narodil jako prvorozený syn v rodině malostranského měšťana a hostinského Františka Tkadlíka (* 1760) a Terezie, rozené Nádherné (* 1764), v Praze na Malé Straně v Mostecké ulici staré číslo 59[2] a pokřtěn byl u sv. Mikuláše na Malé Straně[3]. Absolvoval novoměstské gymnázium. V letech 1803–1807 studoval malbu a kresbu na nové založené pražské akademii, když tam působili první ředitel Josef Bergler, učitel grafiky Antonín Herzinger a učitel malby Karel Postl. Zároveň studoval filozofii na filozofické fakultě pražské univerzity, patřil například k posluchačům Bernarda Bolzana. Toto vzdělání ho přivedlo k osvícenskému přemýšlení nad náměty obrazů a k písemné formulaci názorů na umění, jež se dochovaly v jeho korespondenci. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Tkadl%C3%ADk |
František Tkadlík | Roku 1816 přesídlil do Vídně a stal se dvorním malířem rodiny Černínů. Na přímluvu svého mecenáše Jana Rudolfa Černína (1757–1845), který založil Černínskou sbírku obrazů a rytin a vedl dvorní umělecké sbírky, se Tkadlík roku 1817 stal správcem obrazárny v Černínském paláci ve Vídni. Tam také krátce studoval na Akademii malbu u Heinricha Friedricha Fügera (1751–1818) a jeho nástupce Franze Gauciga (1742–1828), ale vídeňské Akademii v době Tkadlíkova pobytu chyběli kvalitní profesoři.[4] Roku 1824 získal státní stipendium na pobyt v Římě, kde žil a pracoval až do roku 1832. Za svého římského pobytu se silně sblížil s hnutím nazarénů a v tomto stylu pracoval i po návratu do Vídně. V roce 1836 se vrátil zpět do Prahy, kam byl povolán na místo ředitele výtvarné Akademie.[5] Bydlel v Klementinu čp. 190/I, kde tehdy akademie sídlila a byl svobodný.[6] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Tkadl%C3%ADk |
František Tkadlík | Mezi jeho žáky patřili Josef Mánes, jehož Tkadlík silně ovlivnil, zejména jako kreslíř, dále František Čermák, Eduard Herold, Karel Javůrek nebo Josef Božetěch Klemens. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Tkadl%C3%ADk |
František Tkadlík | Tkadlíkovo rozsáhlé dílo začíná několika portréty rodin Srdínkovy (s babičkou paní Kautskou) a Černínovy (1817–1823). V roce 1817 vytvořil první českou litografii. Vídeňský pobyt Tkadlík využil ke studiu starých mistrů ve zdejších galeriích. Jeho tvorba se vyznačuje biedermeiersky procítěnými obrazy a kresbami: Kain a Ábel (1818),[7]Modlící se Ježíšek mezi anděly (1820), Madona s přeslicí (1822), Oválná madona a Madona adorující dítě (1823)[8], jejichž lyrismus a zpěvnost Tkadlík vysvětlil jako rys typický pro českou řeč.[9] Do téhož období spadají také první ze série vynikajících portrétů. Je to velkoformátový „modrý“ portrét Josefa Dobrovského (1820, sbírka Národního muzea), podobizna mladého Františka Palackého (1821), který Tkadlíka doporučil do služby u Černínů a s nímž se Tkadlík sblížil i v estetických názorech.[10] Z rodinných Černínských portrétů jsou nejzdařilejší dětské, kreslené podobizny Jaromíra Černína,[11], neurčeného nemluvněte z rodiny Černínů a olejomalba čtrnáctiletého Otakara Černína (1823). Posledním obrazem vídeňského období byl vlastenecky laděný Návrat svatého Vojtěcha do vlasti (1824). | https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Tkadl%C3%ADk |
František Tkadlík | Rozhodující pro léta 1825–1832 byla italská studijní cesta. Vyznačuje se antickými náměty ve stylu klasicismu a empíru. Římským pobytem a styky se silně přiblížil nazarénům, mnohafigurovými moralizujícími kompozicemi, zejména trojicí monumentálních obrazů: protiválečné poselství vyjadřuje Ényo (řecká bohyně války s pochodní v ruce a na kolesce za ní jedoucí voják, symbolizující Napoleonovu armádu),[12] o smyslu života vypovídá starozákonní Potopa (kolem 1826)[13] a závěr pobytu vyjadřuje Apoštol Pavel se loučí s Milétskými (1831). V obraze Potopa chtěl Tkadlík podle svých slov studovat pohyb ve skupinách a více nahého.[14] Naučil se složité kompozice s nahými těly v různých pozicích a vyjadřovat jejich stav a emoce pomocí postojů a gest: zoufalství, panika, sobectví, malicherné lpění na majetku, žal a odevzdanost, jen na vrcholu kompozice sedí vyrovnaný a do sebe uzavřený filozof, který vyjadřuje názor malířův. Obraz v poněkud strnulejších formách zpodobuje totéž, co tragédie trosečníků z voru Medúzy Théodora Géricaulta, vystavená na pařížském Salónu v roce 1819, kterou Tkadlík znal z reprodukce ve vídeňském tisku. Odkazuje také ke stejnojmennému baroknímu obrazu potopy Annibale Carracciho z let 1616-1618 v Louvru.[15] Z cesty po jižní Itálii v letech 1829-1830 se dochoval pozoruhodný skicář s kresbami mnoha míst v oblasti Neapolského zálivu: z Capri, Sorrenta či Amalfi.[16] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Tkadl%C3%ADk |
František Tkadlík | Jeho dílo se řadí k první generaci moderních českých malířů, která překonala barokní sloh a obrátila se k tématům z českých náboženských dějin. Pro Přijímání sv. Václava (jindy název Sv. Václav a sv. Ludmila při mši; 1837) si vybral lyričtější výjev, kompozici i formu než František Horčička svatým Václavem před pohanskou modlou. Tkadlík a po něm Josef Mánes zakládají nový směr české figurální malby s prvky romantismu. Tkadlík až na výjimky (Italská krajina s poutníkem z roku 1835) maloval krajiny pouze na pozadí svých scén, přesto bývá řazen ke krajinářům a srovnáván se svým vrstevníkem Antonínem Mánesem.[17]. Maloval hlavně obrazy s křesťanskými náměty, nejen z českých legend, ale také dobově příznačná a populární témata, jako Smrt svaté Rosalie, Kázání Sv. Jana Křtitele, trojici andělů s krásnými dívčími tvářemi nebo dvě varianty dítěte s andělem strážným [18]. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Tkadl%C3%ADk |
Lubor Tokoš | Lubor Tokoš (7. února 1923 Šternberk – 29. září 2003[1] Zlín) byl český herec, spolupracoval i s rozhlasem. Byl také malířem a spisovatelem. V povědomí diváků zůstává především díky svým filmovým rolím dědečků s charakteristickým hlasem. V mládí vytvořil například hlavní roli Simona Harta ve filmu Vynález zkázy režiséra Karla Zemana. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Lubor_Toko%C5%A1 |
Lubor Tokoš | Narodil se 7. února 1923 ve Šternberku, od roku 1925 však žil Hodoníně, kde vychodil obecnou školu a absolvoval reálku a poté se učil jako drogista (nedoučil se). Když začala druhá světová válka, odešel do Brna, kde nastoupil v městském divadla nejdříve jako kulisák a poté působil jako nápověda, případně v komparsu.Také pobýval ve městě Hluk. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Lubor_Toko%C5%A1 |
Lubor Tokoš | Jako herec prošel divadly v Brně, Hodoníně, Uherském Hradišti, Ostravě, Olomouci, Praze a Zlíně. Z divadla odešel v roce 1985. V rozhlase natočil přes tisíc programů a čítával pro nevidomé v pražském studiu Karla Emanuela Macana. Ve filmu vytvořil na dvě desítky rolí. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Lubor_Toko%C5%A1 |
Lubor Tokoš | V roce 2002 obdržel Cenu Thálie za celoživotní dílo v oboru činohra. Lubor Tokoš zemřel ve svém zlínském bytě 29. září 2003. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Lubor_Toko%C5%A1 |
Jindřich Tomec | Jindřich Tomec (13. září 1863 Praha – 12. července 1928 Vídeň[1])[2] byl český malíř. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jind%C5%99ich_Tomec |
Jindřich Tomec | Od svých čtrnácti let by zaměstnán v pražské malírně divadelních dekorací Hugo Ullika. Roku 1884 odešel do Vídně k malíři dekorací Kautskému, aby se zdokonalil. V roce 1887 byl přijat na vídeňskou Akademii k profesoru Lichtenfelsovi, studia ukončil po pěti letech, v roce 1892. Byl členem spolku Mánes, často navštěvoval Prahu a vystavoval zde.[3] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jind%C5%99ich_Tomec |
Jindřich Tomec | Je považován za českého malíře žijícího dlouhodobě ve Vídni. O jeho češství svědčí i výběr témat obrazů, nejen z Rakouska, ale často z Prahy, Moravy i Slovenska nebo z Podkarpatské Rusi. Ve Vídni žil přes čtyřicet let, zúčastnil se života vídeňské české menšiny.[2] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jind%C5%99ich_Tomec |
Jindřich Tomec | Jindřich Tomec byl malíř – krajinář, impresionista. Jeho častým námětem byla velkoměsta, interiéry kostelů, ale i příroda. Oblíbeným tématem byla Praha, přípravu výstavy s šedesáti pražskými motivy, která se měla uskutečnit v Praze, přerušila malířova smrt.[2] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jind%C5%99ich_Tomec |
Dan Trantina | Dan Trantina (* 1965) je český malíř a sochař. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Dan_Trantina |
Dan Trantina | Narozený v roce 1965 v Přerově na Moravě. Studoval na Střední polygrafické škole v Brně a následně pokračoval na Akademii výtvarných umění v Praze, kde v roce 1992 absolvoval v ateliéru monumentální malby pod vedením profesora Jiřího Načeradského. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Dan_Trantina |
Dan Trantina | Jeho tvorba je charakteristická kombinací abstrakce a expresivního symbolismu. Věnuje se malbě, sochařství a instalacím, přičemž ve svých dílech často ironizuje témata, která zpracovává. Trantina používá živé barvy a dynamické tvary, které vytvářejí silné emotivní a vizuální zážitky. Díla jsou výrazná svou symbolikou a často využívají humor i kritiku společenských témat. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Dan_Trantina |
Dan Trantina | Jeho práce byla vystavována na mnoha prestižních výstavách a galeriích nejen v České republice, ale i v zahraničí, například v Moravské galerii v Brně, Centru současného umění Dox[1][2]v Praze nebo v Muzeu Kampa. Na mezinárodní scéně se etabloval v letech 2006–2007, kdy působil v Los Angeles a stal se členem umělecké skupiny Box Eight. Jeho díla byla zakoupena i hollywoodskými osobnostmi. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Dan_Trantina |
Dan Trantina | Po návratu do Evropy pokračoval ve své umělecké kariéře a realizoval projekty v Praze i Mnichově, kde spolupracoval s německými uměleckými kolektivy, jako jsou Domagkstrasse Studios v Mnichově a Gehe Acht v Drážďanech(https://www.geh8.de/en/unser-haus-ist-euer-haus/)[3]. V roce 2015 spoluzaložil sdružení Gesamte Entartete Kunstwerke (GEKW https://sadofskytrantina.com/) https://fu.osu.cz/gafu/22863/vystavy-gafu-dul-michal/, které realizovalo řadu projektů, včetně monumentální sochy „Tragedy as a Farce“ před Evropským parlamentem v Bruselu a v Muzeu Kampa v Praze. [4] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Dan_Trantina |
Dan Trantina | Trantina dnes žije a pracuje v Praze a jeho díla jsou součástí sbírek jak v České republice, tak v zahraničí.[5][6]https://nationalgallery.bg/exhibitions/reconstruction-as-a-tragedy-and-farcepode-balpeter-sadofsky-dan-trantina/[7] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Dan_Trantina |
Adolf Triáček | Adolf Triáček, psán též Triatschek (8. února 1819 Milín[1] – 12. května 1854 Praha[2])[3] byl český malíř. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Adolf_Tri%C3%A1%C4%8Dek |
Adolf Triáček | Narodil se v rodině kancelisty v Milíně Josefa Triáčka a jeho manželky Marie, rozené Štverákové.[1] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Adolf_Tri%C3%A1%C4%8Dek |
Adolf Triáček | Byl učitelem kresby na c. k. vyšší reálce,[4] od roku 1849 na staroměstském gymnáziu.[5] Též je uváděn jako pomocný učitel kreslení na pražském stavovském polytechnickém institutu (Das ständisch-polytechnische Institut zu Prag).[6] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Adolf_Tri%C3%A1%C4%8Dek |
Adolf Triáček | Zemřel na tuberkulózu, pochován byl na Malostranském hřbitově.[2][4] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Adolf_Tri%C3%A1%C4%8Dek |
Adolf Triáček | Dne 8. ledna 1846 se v Praze oženil s Marií, rozenou Francovou (*1821).[7][3] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Adolf_Tri%C3%A1%C4%8Dek |
Adolf Triáček | Adolf Triáček byl malířem zátiší (květin a ovoce), v tomto žánru byl považován za úspěšného. V roce 1854 zakoupil např. bývalý císař Ferdinand jeho zátiší Hrozny za 650 zl.[3] Na zámku Hrubý Rohozec je např. uchováváno jeho Zátiší s vínem a melouny z roku 1843.[8] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Adolf_Tri%C3%A1%C4%8Dek |
Pavel Trnka (sklářský výtvarník) | Pavel Trnka (* 2. září 1948, Poděbrady) je sklářský výtvarník, sochař, designér, malíř a pedagog. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Pavel_Trnka_(skl%C3%A1%C5%99sk%C3%BD_v%C3%BDtvarn%C3%ADk) |
Pavel Trnka (sklářský výtvarník) | V patnácti letech ho silně ovlivnily obrazy Františka Kupky na retrospektivní výstavě, kterou roku 1963 uspořádala paní Kupková na MNV v Dobrušce.[1] Současně vnímal intenzivně i krásu funkcionalistické architektury v blízkém Hradci Králové, která byla na počátku jeho pozdějšího příklonu k čistým geometrickým tvarům ve vlastní tvorbě.[2] V letech 1963-1967 absolvoval Střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou v Železném Brodě a v letech 1967-1973 studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru prof. Stanislava Libenského. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Pavel_Trnka_(skl%C3%A1%C5%99sk%C3%BD_v%C3%BDtvarn%C3%ADk) |
Pavel Trnka (sklářský výtvarník) | V letech 1974-1976 a 1996-1997 vedl experimentální výuku na základních školách, 1997-1999 na Základní umělecké škole v Praze 4.[3] Od roku 2000 působil jako pedagog designu, kreslení a modelování na Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské v Kamenickém Šenově. Roku 2004 odcestoval do Japonska a až do roku 2008 byl profesorem na Toyama City Institute of Glass Art, kde vyučoval studené sklářské techniky.[4] Navázal tak na zavedenou tradici výuky studených sklářských technik českými skláři, na jejímž počátku byl roku 1991 Vladimír Klein.[5] Roku 2008 vedl workshop ve Španělsku na Real Fábrica de Cristales de la Granja v San Idelfonso.[6] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Pavel_Trnka_(skl%C3%A1%C5%99sk%C3%BD_v%C3%BDtvarn%C3%ADk) |
Pavel Trnka (sklářský výtvarník) | Je členem Umělecké besedy.[7] Jeho synové Lukáš a Ondřej jsou rovněž výtvarníci.[8] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Pavel_Trnka_(skl%C3%A1%C5%99sk%C3%BD_v%C3%BDtvarn%C3%ADk) |
Pavel Trnka (sklářský výtvarník) | Těžištěm práce Pavla Trnky jsou studené techniky - řezané, pískované a broušené sklo, skládané objekty a vitráže. Pracuje i s horkými technikami - ručně foukaným sklem a sklem foukaným do formy, vrstveným a litým sklem.[10] Už v 70. letech se prosadil broušenými skleněnými plastikami z optického skla.[11][12] Jeho tvůrčí projev charakterizuje mimořádný cit pro vlastnosti materiálu, se kterým pracuje.[13] Příznačným rysem jeho umělecké povahy je odvaha experimentovat a preference děje, pohybu prolínání a proměny i polarita konstrukce-destrukce.[14] Trnkův přístup k broušenému sklu přinesl inovaci zejména ve skládání nebo rozkladu světelného spektra v barevných objektech.[15] Jeho objekt Residence of Love ocenila porota v Kanazavě roku 2007 Zlatou medailí a vyzdvihla přitom jeho unikátní způsob zacházení se světlem a barvou skla.[16] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Pavel_Trnka_(skl%C3%A1%C5%99sk%C3%BD_v%C3%BDtvarn%C3%ADk) |
Pavel Trnka (sklářský výtvarník) | Roku 1980 vytvořil na symposiu ve sklárně Škrdlovice sérii objektů z hutního skla s nálepy.[17] Jeho rané "Ne-nádoby" (1981-1982) z technického křemíkového skla, vytvořené s pomocí vodíkového hořáku, se vyznačovaly zásahy, které narušovaly jejich symetrii a propůjčily jim dynamický "anarchistický" detail ve formě původního tekutého skla.[18] Trnka tak natavením nebo nastřižením narušil harmonii neosobního a perfektního tvaru válce a vnesl do něj prvek lidské kreativity a odlehčující humor. Ze stejné doby pochází cyklus „Vyrušené napětí“ (1981-1984), ve kterém si ověřil jak možnosti hutního tvarování skla, tak opracování povrchu skla dlátem a štípáním.[19] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Pavel_Trnka_(skl%C3%A1%C5%99sk%C3%BD_v%C3%BDtvarn%C3%ADk) |
Pavel Trnka (sklářský výtvarník) | Od přelomu 70. a 80. let tvoří objekty ze skládaných broušených skleněných hranolů, pro které je charakteristická preciznost zpracování a geometrický řád. Jednotlivé díly jeho objektů jsou k sobě volně přiloženy bez lepení, aby byla zachována propustná zrcadla styčných ploch.[20][21] Matematické vztahy a prostorové formy těchto objektů vytvářejí s měnícím se úhlem pohledu kaleidoskopické škály tvarových variant a spektrálních fines. V cyklu Transcendence (1980-1981) kombinoval čiré optické sklo s barevným opálovým sklem. Asymetrie hranolu z opálového skla navíc nabízí proměnlivou intenzitu barvy.[13] V jeho broušených objektech, skládaných z několika různobarevných hranolů, dochází působením světla ke kinetickým jevům, které představují zhuštěný obraz intuitivně pochopeného přírodního procesu.[14] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Pavel_Trnka_(skl%C3%A1%C5%99sk%C3%BD_v%C3%BDtvarn%C3%ADk) |
Pavel Trnka (sklářský výtvarník) | Většina objektů Pavla Trnky vychází z čistých geometrických tvarů. Optika skla přitom umožňuje přenášet barvu nebo světlo z jednoho prostoru do jiného jako při vytváření scény. Přiložením broušeného hranolu z optického skla k neonové trubici vytváří Trnka optickou iluzi přerušeného světelného paprsku a jeho přenosu do paralelních rovin.[22] Jeho dvoumetrový objekt z cyklu Spektrum (1982-1998), vytvořený z tvrzeného, broušeného a leštěného skla, zdobí arizonské Muzeum moderního umění.[2] Klasická jednoduchost a geometrická čistota broušených tvarů vytváří polaritu s množstvím asociovaných významů světelného kinetického děje.[21] V monumentálním objektu, který byl původně umístěn jako výzdoba stanice metra Národní, využil Trnka jako kinetický prvek proud vody, který prosvěcovala barevná světla řízená počítačovým programem. V objektu z cyklu Světlo, stín, čas jsou aktivními prvky zdroje barevného světla, hodiny s vteřinovou ručičkou a kyvadlo, ale hlavním kinetickým objektem se stává samotný divák, který vytváří mnohonásobné barevné stíny.[23] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Pavel_Trnka_(skl%C3%A1%C5%99sk%C3%BD_v%C3%BDtvarn%C3%ADk) |
Pavel Trnka (sklářský výtvarník) | Během pobytu v Japonsku ovlivnily Pavla Trnku principy jógy i východní způsob života. V jeho obrazech se tato zkušenost projevila oproštěnou formou,[24] meditativním zklidněním a barevnými kombinacemi, které vnášejí harmonii a radost do všedního bytí. Skladba barev je založena na vyvážení nebo překrývání tónů a na diváka působí intenzitou a koncentrovaností výrazu. Barevné kombinace nejsou náhodné a podobně jako v hudbě z nich autor skládá nekonečné množství variací.[1] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Pavel_Trnka_(skl%C3%A1%C5%99sk%C3%BD_v%C3%BDtvarn%C3%ADk) |
Antonín Tuvora | Antonín Tuvora, též Anton Tuwora (28. srpna 1747 Mnichovo Hradiště – 1807 Praha) byl český malíř. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Anton%C3%ADn_Tuvora |
Antonín Tuvora | Pokřtěn byl jako Jan Antonín, syn Josefa Tuvory a jeho manželky Kateřiny.[1] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Anton%C3%ADn_Tuvora |
Antonín Tuvora | Byl žákem Jana Václava Bergla (1718–1789).[2] V Praze měl dekoratérskou dílnu v domě U Sladkých, ve které pracoval v letech 1794–1798 Antonín Machek.[3] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Anton%C3%ADn_Tuvora |
Antonín Tuvora | Je uváděn jakou autor fantastických čínských vedut. V Praze jsou v tomto druhu výmaleb jeho dílem postavičky Číňanů v jednom pokoji v palácovém domě vedle Toskánského paláce na Hradčanském náměstí;[4] též vyzdobil přijímací salón v Břevnovském klášteře.[5] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Anton%C3%ADn_Tuvora |
Antonín Tuvora | Malbami Antonína Tuvory je vyzdoben taneční sál zámku v Nebílovech. Jedná se o jeho nejrozsáhlejší známé dílo. Restaurování, které započalo v roce 1968, bylo dokončeno až v roce 2013.[2] Jeho malby lze nalézt i na zámcích Kozel,[6] Chrast, Nelahozeves a Šťáhlavy. Pro kostel ve Smečně namaloval roku 1787 hlavní oltářní obraz. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Anton%C3%ADn_Tuvora |
František Adam Vratislav z Mitrovic | František Adam hrabě Vratislav z Mitrovic starším pravopisem též Wratislav z Mitrowicz (německy Franz Adam Graf Wratislaw von Mitrowitz, 27. února 1759 v Čechách – 23. února 1815, Stádlec-Dírná) byl český šlechtic z hlavní (Šebestiánské či Mitrovické) větve rodu Vratislavů z Mitrovic. Byl milovníkem umění a sám byl činný jako amatérský malíř. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Adam_Vratislav_z_Mitrovic |
František Adam Vratislav z Mitrovic | Narodil se jako syn hraběte Vincence Ignáce Františka, který zastával úřad královského kuchmistra a jeho manželky Filipíny, rozené hraběnky Novohradské z Kolovrat. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Adam_Vratislav_z_Mitrovic |
František Adam Vratislav z Mitrovic | Podobně jako většina mužských potomků rodu Vratislavů z Mitrovic, vstoupil také František Adam v mládí do služeb císařské armády, kde sloužil několik let. Po nějaké době v důstojnické hodnosti armádu opustil a věnoval se cestování a svým uměleckým zálibám. Procestoval německé země, Francii a přeplavil se do Anglie, kde strávil nějaký čas v Londýně. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Adam_Vratislav_z_Mitrovic |
František Adam Vratislav z Mitrovic | Při svých cestách se s velkou vášní věnoval studiu nových jazyků a se také věnoval studiu umění, navštěvoval galerie a výstavy, částečně kvůli lásce k malířskému umění, částečně kvůli zdokonalení ve vlastní aktivní tvorbě. Sám kreslil a maloval s velkým talentem. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Adam_Vratislav_z_Mitrovic |
František Adam Vratislav z Mitrovic | Po návratu ze svých cest po zahraničí se natrvalo usadil na zámcích Stádlec a Dírná u Soběslavi v jižních Čechách, kde se věnoval umělecké tvorbě. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Adam_Vratislav_z_Mitrovic |
František Adam Vratislav z Mitrovic | V 55 letech jej stihl nervový záchvat. Hrabě František Adam Vratislav z Mitrovic zemřel na stádleckém zámku dne 23. února 1815.[1] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Adam_Vratislav_z_Mitrovic |
František Adam Vratislav z Mitrovic | Hrabě František Adam byl ženatý s Philippinou Wagnerovou. Z tohoto manželství se narodilo několik synů a dcer. Nejstarší syn Gustav, později ženatý s baronkou z Klebersbergu, byl pokračovatelem této rodové linie. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Adam_Vratislav_z_Mitrovic |
František Adam Vratislav z Mitrovic | Hrabě se věnoval malbě portrétů, krajin a historických maleb. Některé z jeho výtvorů se dochovaly na okolních sídlech na panstvích šlechty na Táborsku. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Adam_Vratislav_z_Mitrovic |
Karel Zeman (grafik) | Karel Zeman (* 7. prosince 1949 Brno) je český grafik, rytec, medailér, malíř a ilustrátor, jeden z nejvýznamnějších českých medailérů.[1] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Zeman_(grafik) |
Karel Zeman (grafik) | Narodil se v Brně 7. prosince 1949. V letech 1965–1970 vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu (UMPRUM) v Brně u profesora Dalibora Chatrného, poté v letech 1970–1976 získal akademické vzdělání na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u profesorů Z. Sklenáře a J. Anderleho. Mezi lety 1984–1985 navíc absolvoval stipendijní studijní pobyt v Gutenbergově muzeu v německé Mohuči. V roce 1991 se stal členem Sdružení českých umělců grafiků Hollar. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Zeman_(grafik) |
Karel Zeman (grafik) | Ve své tvorbě se zabývá především grafikou a medailí, řadu ocenění získal i za návrhy známek. Z častých historických motivů se jeho dlouhodobý zájem zaměřuje na období napoleonských válek a bitvu u Slavkova, volnou tvorbu často soustředí na mezilidské vztahy či karikující a ironizující zobrazení lidských vlastností. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Zeman_(grafik) |