Datasets:

licmajster

/

CZ_articles_wiki

like 0

Janko Alexy

Janko Alexy (25. ledna 1894, Liptovský Mikuláš – 22. září 1970, Bratislava) byl slovenský spisovatel, malíř a publicista.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Janko_Alexy

Janko Alexy

Pocházel z početné rodiny a vzdělání získal v Liptovském Mikuláši a na gymnáziu v Lučenci. Po ukončení studia pracoval jako praktikant v lékárně v Prievidze. Od roku 1919 pokračoval ve studiu v Praze na malířské akademii, v roce 1920 absolvoval půlroční studijní pobyt v Paříži. Po ukončení studia pracoval jako profesor malířství na gymnáziu v Bratislavě a od roku 1927 se věnoval jenom umělecké činnosti. Roku 1930 se usadil v Martině na Slovensku, později v Piešťanech a roku 1937 se vrátil do Bratislavy.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Janko_Alexy

Janko Alexy

V roce 1964 byl jmenován národním umělcem.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Janko_Alexy

Janko Alexy

Jeho rozsáhlé dílo obsahuje okolo 1300 olejů, pastelů, temper a kreseb inspirovaných lidovou tvorbou, legendami a krajinou. V 50. letech vytvářel návrhy pro architekturu a tapiserie. Později se vrátil k inspiracím z lidové tvorby. Výrazně se zasloužil o rekonstrukci Bratislavského hradu. Stal se jedním ze zakladatelů slovenského moderního výtvarného umění a byl organizátorem kulturního života.Jeho literární činnost pro něho nebyla prvořadá, naproti tomu byla soustavná a nezanedbatelná – vydal více než 20 knih. Společně s Gejzou Vámošem vydával literárněumělecký časopis Svojeť, který založili v roce 1922.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Janko_Alexy

Janko Alexy

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Janko Alexy na slovenské Wikipedii.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Janko_Alexy

Eduard Antal

Eduard Antal (* 18. květen 1929, Vidiná – † 21. listopad 2011, Bratislava) byl slovenský malíř.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Eduard_Antal

Eduard Antal

V letech 1949 – 1953 studoval na Pedagogické fakultě SU v Bratislavě u profesora G. Malla a dalších pedagogů B. Hoffstädtera, E. Nevana, E. Lehotského. Po ukončení studia v roce 1953 nastoupil na místo asistenta na Fakultě architektury a pozemního stavitelství SVŠT v Bratislavě. V roce 1978 byl jmenován docentem pro předmět kreslení a v roce 1988 profesorem pro obor výtvarné umění malířství. Od roku 1955 byl členem Svazu Slovenských výtvarných umělců. V období 1966 – 1972 byl členem Skupiny 66. Je jedním ze spoluzakladatelů Klubu konkrétistov (1968–1972). Tvořil v oblasti komorní malby, grafiky a výtvarného dotváření architektury.[1]

https://cs.wikipedia.org/wiki/Eduard_Antal

Eduard Antal

Východiskom jeho tvorby je příroda, architektura a životní prostředí současné doby, které dále osobitě interpretuje prizmatem geometrické tvarové štylizácie.Bol členem Slovenské výtvarné unie, tak i Umělecké besedy slovenské. Jeho tvorba je známá nejen doma, ale i v zahraničí.[1] Uvažoval nad zákony přírody, nad silami pohybu jako je rotace, gravitace, vlnění a hledal jejich plošné-resp. plastické vyjadření. Výrok Eduarda Antala z roku 1969: „Příroda – z ní se učím, vše je v ní přiměřené, logické, v podstatě jednoduché, má svou zákonitost. Snažím se pochopit, že jsem její součástí, ona je součástí vesmíru, tohle všechno poznávat a v tom všem hledat sebe. Jako ona ve svých proměnách vytvářím nové, pokouším se také hledat, snít, vytvářet. Přes všechna napětí hledám klid, ve stálé nespokojenosti vyrovnanost.“ Autor ve svých dílech pracoval s čistou, geometrickou nebo strukturovanou plochou a vyjadřoval ideje čistými výtvarnými prostředky. Obrazy nemají příběh, jsou součástí našeho světa a proto se E. Antal snažil vyvarovat jakéhokoliv citového projevu. Postupně se zbavil i barevných akordů a soustředil se pouze na bílou barevnost. Bílá plocha na bílém podkladě nejvíce vystihuje autorovu tvorbu. Z ostatních uměleckých druhů má Antalovo malířství nejblíže k architektuře, kde vyjadřuje svůj silný vztah ke geometrii a čistotě.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Eduard_Antal

Eduard Antal

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Eduard Antal na slovenské Wikipedii.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Eduard_Antal

Karel Augusta (malíř)

Karel Augusta (16. září 1883 Humpolec[1] – 7. února 1974 Olomouc), byl český malíř, a středoškolský profesor.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Augusta_(mal%C3%AD%C5%99)

Karel Augusta (malíř)

Narodil se v Humpolci, v rodině místního kupce Petra Augusty. Měl ještě staršího bratra Jaroslava, který byl rovněž znamenitým malířem. V roce 1892 se celá rodina přestěhovala na Slovensko, do Rimavské Soboty a pak do Tisovce, kde prožil své mládí. Po maturitě na reálném gymnáziu v Hodoníně studoval na pražské malířské akademii u prof. H.Schwaigra. Studium ukončil v roce 1908. Po ukončení studia na akademii působil jako profesor kreslení v Klatovech, Kyjově a v letech 1911–1938 na gymnáziu v Prostějově, kromě let 1915–1918 kdy absolvoval vojenskou službu. Mezi jeho žáky patřil např. i básník Jiří Wolker. Krom svého učitelského povolání se věnoval figurální malbě, maloval portréty a zátiší. Byl členem "Grupy uhersko-slovenských malířů" [2]. Přispíval do časopisu "Naše Slovensko" a v letech 1904–1912 se účastnil výstav této "Grupy". Se svým bratrem Jaroslavem nezapomínali na svůj rodný kraj a v létě se na Vysočinu vraceli. Společně v roce 1911 uspořádali soubornou výstavu svých děl v Humpolci. Sám v roce 1910 vystavoval se slovenskými malíři v Praze v "Topičově salonu". Karel Augusta zemřel v Olomouci 7. února 1974 ve věku nedožitých 91 let.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Augusta_(mal%C3%AD%C5%99)

Sarah Avni

Kolekce obrazů "Genesis"

https://cs.wikipedia.org/wiki/Sarah_Avni

Sarah Avni

Sarah Avni je mezinárodně uznávaná umělkyně žijící v současné době v Praze. Zabývá se malbou a okrajově také uměleckou fotografií a interiérovým designem. Od roku 2015 ji mezinárodní kulturní portál theculturetrip.com opakovaně každý rok zařadil mezi 10 slovenských umělců, které byste měli znát. Je autorkou nejlepší známky[1] světa se sportovní tematikou z roku 2011, kterou uděluje StampNews International. Sarah Avni má za sebou již více než 90 samostatných výstav na třech kontinentech a její díla jsou součástí uměleckých sbírek po celém světě. Je umělkyní, jejíž obrazy jsou již nyní investicí. Často podporuje charitativní organizace darováním obrazů.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Sarah_Avni

Sarah Avni

Sarah Avni získala umělecké vzdělání na Grafické škole v Jihlavě v České republice, kde studovala malbu, kresbu a fotografii. Cestovala po Evropě, kde sbírala inspiraci, která se od té doby promítla do její umělecké tvorby. Vzhledem ke svému kladnému vztahu k cestování a cizím kulturám podtrhla tyto vazby dalším vzděláváním na Středoevropské univerzitě (Slovensko), kterou absolvovala v oboru Mezinárodní vztahy a diplomacie.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Sarah_Avni

Sarah Avni

Sarah se inspiruje spíše východní filozofií a jejím přístupem než západním malířstvím. Ačkoli původně vystudovala klasickou malbu, jejími hlavními tématy jsou metafyzické zákony, tvorba reality a jejím cílem je nasměrovat duši diváka k těmto principům. Její obrazy vznikají v tematických kolekcích, které se na první pohled mohou zdát nesourodé, ale všechny dohromady tvoří prvky skládačky.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Sarah_Avni

Sarah Avni

Její díla jsou na první pohled rozpoznatelná díky své výrazné energii, ale také díky originálním technikám, jako je například specifická struktura, která vytváří efekt impasto. Často také pracuje se starými mistrovskými technikami zlacení a míchání pigmentů, které jí umožňují účinnější hru se světly a stíny.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Sarah_Avni

Sarah Avni

Její díla jsou často zdrojem inspirace pro další umělce.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Sarah_Avni

Sarah Avni

V roce 2019 představila speciální kolekci "rockových" obrazů, kde se inspirovala hudbou slovenské kapely INSIDE. Cílem této jedinečné spolupráce[2] umělců je prohloubit umělecký zážitek. Obrazy budou k vidění na některých koncertech INSIDE a také na obalu jejich alba s názvem Čas (EN: Time).

https://cs.wikipedia.org/wiki/Sarah_Avni

Sarah Avni

Od roku 2018 je projekt, který zahrnuje obrazy z kolekce "Party v 21. století"[3] součástí slovenské oficiální značky GOOD IDEA SLOVAKIA. Mezinárodní umělecký časopis CIRCLE uveřejnil jeden z obrazů z kolekce "Party in the 21st Century" v jarním čísle roku 2018. Jedná se o publikovaná díla považovaná za aktuální trendy a originální postupy ve výtvarném umění ve světě. Kolekce "Party v 21. století" byla vybrána pro jedinečný kulturní festival Re:publika v Brně jako jediná výstava umění prezentující Slovensko v rámci festivalu. Kolekce "Party in the 21st Century" získala v roce 2017 certifikát výjimečnosti od mezinárodní galerie Artavita.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Sarah_Avni

Sarah Avni

Životem Sáry byl inspirován videoklip Inside Petra Cmoríka "Odraz duše", vydaný v roce 2016.[4]

https://cs.wikipedia.org/wiki/Sarah_Avni

Sarah Avni

Od roku 2015 je hlavní výtvarnicí velmi úspěšného uměleckého projektu: Party v 21. století. Díla z této kolekce jsou inspirovaná slovenskými řemesly a vznikla ve spolupráci s LSZ photography. V roce 2016 bylo několik jejích obrazů publikováno ve stém vydání britského Vogue.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Sarah_Avni

Sarah Avni

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Sarah Avni na slovenské Wikipedii.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Sarah_Avni

Bohumil Bača

Bohumil Bača (* 28. března 1943, Plavecký Mikuláš[1]) je slovenský výtvarník, akademický malíř a pedagog.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Bohumil_Ba%C4%8Da

Bohumil Bača

Narodil se jako šestý z osmi dětí do rodiny mlynáře Vojtecha Bači. Rodina se vzápětí po jeho narození odstěhovala do Kút. Po maturitě na oboru grafiky střední Školy uměleckého průmyslu v Bratislavě dva roky pracoval jako reklamní grafik.[2][3] V roce 1962 byl přijat na Vysokou školu výtvarných umění, kde studoval v oddělení monumentální malby u profesora Petera Matejky.[4][5] Po absolvování v roce 1968 působil dva roky jako pedagog na Střední uměleckoprůmyslové škole v Kremnici, od roku 1972 byl svobodného povolání.[2]

https://cs.wikipedia.org/wiki/Bohumil_Ba%C4%8Da

Bohumil Bača

V roce 1995 založil v Bratislavě soukromou střední školu umění a designu, která dnes nese jeho jméno, a dlouho působil jako její zřizovatel. Mezi lety 1999 a 2006 byl předsedou Spolku výtvarníků Slovenska.[3]

https://cs.wikipedia.org/wiki/Bohumil_Ba%C4%8Da

Bohumil Bača

Se ženou Zdenou má dvě děti, Bohunku a Dalibora.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Bohumil_Ba%C4%8Da

Bohumil Bača

Jeho díla jsou zastoupena ve sbírkách Slovenské národní galerie, Galerie města Bratislavy, galerií v Žilině, Nitře, Senici nebo Hodoníně.[2]

https://cs.wikipedia.org/wiki/Bohumil_Ba%C4%8Da

Blažej Baláž

Blažej Baláž (* 29. října 1958, Nevoľné, Československo) je slovenský malíř, grafik, tvůrce instalací, objektů, performancí a vysokoškolský pedagog. V letech 1973-1977 studoval na SUPŠ v Kremnici a v letech 1977–1983 studoval na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě na oddělení grafiky u Oresta Dubaye a Vladimíra Gažoviče. Od roku 1994 působí také jako vysokoškolský pedagog na Trnavské univerzitě, v roce 1996 se habilitoval na docenta na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě. Jedná se o zakládajícího člena sdružení Na východ od raja (1998). Žije v Trnavě, manžel malířky Márie Balážové.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Bla%C5%BEej_Bal%C3%A1%C5%BE

Blažej Baláž

Jeho malířská a grafická tvorba se vyvíjí od abstraktních juvenilií 70. let přes figurativní neoexpresivní tvorbu 80. let, kterou završuje velkoformátovou grafikou Mechanický raj (1988-1990). Počátkem 90. let realizuje multiinstalace, ve kterých mění význam a funkčnost budov galerií zaplněním všech oken textilními látkami či rozstříhaným výtvarným časopisem (Postscriptum, 1993, Galéria M. A. Bazovského Trenčín, Postscriptum II, Galerie města Bratislavy a Dobrý deň, pani Kopplová, Galerie J. Koniarka v Trnave 1997). Realizuje několik akčních výstupů - akční umění - s ekologickým, politickým nebo socio-kulturním kontextem (Zákony rastu, Skarabeus, Artwart). Od roku 1988 využívá ve své tvorbě text, začátkem 90. let jsou to první "makarónské" texty (intertext, intratext) HBOBONJOUR, SVETLOVEC, POLETIKA. V posledních letech realizuje lingvistický výzkum v oblasti postkonceptuálního textu (simultánní text) v rozměrném cyklu Treptomachia. Paralelně vznikají od poloviny 90. let postminimalistické materiálové obrazy monochromní povahy (dvojitý monochrom - barva versus piliny z mincí, mák, zemina, odpad), cykly Pamäť a Mandaly.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Bla%C5%BEej_Bal%C3%A1%C5%BE

Blažej Baláž

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Blažej Baláž na slovenské Wikipedii.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Bla%C5%BEej_Bal%C3%A1%C5%BE

Karol Baron

Karol Baron (13. září 1939 Levoča – 29. února 2004 Paříž) byl slovenský malíř hlásící se k surrealismu.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Karol_Baron

Karol Baron

V letech 1963–1969 studoval Vysokou školu výtvarných umění v Bratislavě. Absolvoval rozměrným, autorsky tkaným gobelínem. Tuto zkušenost využil později při spolupráci s dílnami Poté vystavoval na mnoha výstavách v Prešově, Berlíně, Monsu, Brně a Bratislavě. Seznámil se s teoretikem a básníkem Albertem Marenčinem a spolu s ním vydal v Dolnom Kubíne bibliofilii Okamih pravdy. Zároveň publikoval dvě čísla samizdatového velkoformátového tisku Beštiar (1969, 1970).

https://cs.wikipedia.org/wiki/Karol_Baron

Karol Baron

Poprvé představil svoje práce roku 1967 v Prešově na společné výstavě se sochařem Dušanem Pončákem.[1] V roce 1970 se prostřednictvím Alberta Marenčina seznámil s Vratislavem Effenbergerem, který jako kurátor zaštiťil jeho výstavu Bizarný svet písmen a homunkulov v galérii na Karlově náměstí v Praze. Od té doby se účastnil aktivit československé surrealistické skupiny a vystavoval na všech společných výstavách.[2] Tragicky zahynul v Paříži, když ho srazilo auto.[3]

https://cs.wikipedia.org/wiki/Karol_Baron

Jakub Bauernfreund

Jakub Bauernfreund (25. října 1904, Zborov – 8. listopadu 1976, Londýn), který po emigraci do Londýna přijal jméno Jacob Bornfriend, byl slovenský malíř židovského původu.[1]

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jakub_Bauernfreund

Jakub Bauernfreund

Jakub Bauernfreund se narodil jako jedno ze sedmi dětí v nemajetné židovské rodině, hospodařící v malé východoslovenské obci Zborov. Po absolvování školy hledal zaměstnání v Ostravě, uvažoval o odchodu do Palestiny a nakonec pracoval jako retušér fotografií v Bratislavě. Podobně jako řada jiných slovenských umělců (Koloman Sokol, Cyprián Majerník, Ján Želibský) získal základní malířskou průpravu v soukromé škole Gustáva Mallého. Po příchodu do Prahy navštěvoval po dva roky soukromou malířskou školu Fritze Kauska.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jakub_Bauernfreund

Jakub Bauernfreund

Roku 1929 se přihlásil ke studiu na Akademii výtvarných umění v Praze a po absolvování dvouleté přípravky nastoupil ve třetím ročníku do ateliéru Willy Nowaka. Bauernfreund byl výjimečný talent a od prvního ročníku získával ceny Akademie. V ateliéru se seznámil s Endre Nemesem, který byl v následujících letech jeho nejbližším přítelem. Zajížděli společně často na Slovensko, kde měli rodiče. Oba navštěvovali ateliér sochaře Bernarda Redera a pomohli zprostředkovat jeho proslulou výstavu v pražském Mánesu roku 1935.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jakub_Bauernfreund

Jakub Bauernfreund

Nemes i Bauernfreund již během studia vystavovali roku 1932 s Prager Secession v Krasoumné jednotě. V roce 1933 dostal Nemes cenu Akademie, která zahrnovala jednoměsíční stipendijní pobyt v Paříži. Pozval Jakuba Bauernfreunda a nakonec tam oba ve skromných podmínkách strávili 3 měsíce.[2] Bauernfreund získal v polovině 30. let zakázky na portrétování předsedů rady židovských starších v Praze a soubory portrétů zakladatelů Židovského muzea v Praze, které mu zajistily jistou proslulost i finanční zabezpečení. Oba malíři měli společnou výstavu roku 1936 v Galerii Hugo Feigla, kterou uvedl svým textem Johanes Urzidil, a bylo jim nabídnuto členství v Umělecké besedě. Naposled společně vystavovali již v době bezprostředního ohrožení válkou roku 1938.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jakub_Bauernfreund

Jakub Bauernfreund

Bauernfreund uprchl do Berlína a odtud za dramatických okolností do Londýna, kde se později usadil natrvalo a změnil své jméno na Jacob Bornfriend. Za války pracoval manuálně jako brusič diamantů. Svou první výstavu obrazů v Londýně měl roku 1945 a od roku 1950 vystavoval pravidelně v galerii Roland, Browse and Delbanco. Jeho poválečné výstavy v Londýně a pozdější výstavy ve Švédsku (některé s Alfredem Harrisem [3] nebo Nemesem, 1963) pomáhal organizovat Endre Nemes.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jakub_Bauernfreund

Jakub Bauernfreund

V roce 1963 měl Bauernfreund soubornou výstavu v Národní galerii v Praze a roku 1980 posmrtnou soubornou výstavu v Bedford Way Gallery, University of London Institute of Education.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jakub_Bauernfreund

Jakub Bauernfreund

Z posmrtných výstav byla jednou z nejúspěšnějších výstava „Jacob Bornfriend/ Jakub Bauernfreund (1904-1976): Bilder, Gouachen, Zeichnungen, Pastelle, Collagen und Graphiken“ v Bochumi v roce 1986, kterou uspořádal tamější emeritní ředitel Petr Spielmann a výstava Jakub Bauernfreund: Natura morta v Galerii města Bratislavy (2008).[4]

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jakub_Bauernfreund

Jakub Bauernfreund

Jeho zátiší z doby před válkou v současné době dosahují na aukcích Christie’s nebo Sotheby’s až dvacetinásobku vyvolávací ceny.[5] [6]

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jakub_Bauernfreund

Jakub Bauernfreund

Během studií na Akademii se Bauernfreund věnoval malbě aktu a zátiší. Od svého soukromého učitele, krajináře a malíře zátiší Fritze Kauska si přinesl vytříbený cit k barvě a jemný kolorit. Na Akademii vstřebal podněty kubismu a expresionismu a přešel k výraznější barevnosti. S oblibou používal techniku tempery.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jakub_Bauernfreund

Jakub Bauernfreund

Po návštěvě Paříže roku 1933, kde na něj nejvíce zapůsobila díla Marca Chagalla, André Massona a Amedea Modiglianiho se přiklonil k surrealismu a magickému realismu a podobně jako Endre Nemes spojoval prvky reálného světa se světem snů a představ. Předválečná tvorba Jakuba Bauernfreunda se zachovala pouze ve zlomcích. Jeho nástěnná malba v soukromém domě blízko Prahy a také díla, která zanechal v Praze před emigrací byla většinou zničena nebo ztracena.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jakub_Bauernfreund

Jakub Bauernfreund

Počátkem války maloval v Londýně zprvu radostnější náměty jako rozkvetlé stromy nebo dvojice milenců, ale ke konci války se vrátil k expresionistické malbě a surrealistickým kompozicím. Kromě malby se věnoval kresbě, grafice, koláži a také nástěnné malbě. V polovině padesátých let přijal zakázku na nástěnnou malbu školní knihovny Jeshivy (dnes London School of Jewish Studies). Vznikla tak obrovská kompozice, která jazykem symbolů a židovských textů obrazově vyložila a převyprávěla deset nejdůležitějších židovských slavností.[7] Ke konci 50. let se jeho malba přechodně vyvinula směrem k abstrakci, kombinující barevné plochy s výtvarnými znaky.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jakub_Bauernfreund

Jakub Bauernfreund

Pro celou Bauernfreundovu tvorbu jsou typická zátiší a z figurálních námětů zejména groteskní figuríny a loutky jako odkaz surrealismu.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jakub_Bauernfreund

Miloš Alexander Bazovský

Miloš Alexander Bazovský (11. ledna 1899, Turany – 15. prosince 1968, Trenčín) byl slovenský malíř, inspirovaný lidovým uměním, zakladatel slovenské výtvarné moderny.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Milo%C5%A1_Alexander_Bazovsk%C3%BD

Miloš Alexander Bazovský

Studoval na Akademii výtvarných umění v Budapešti, na Akademii výtvarných umění v Praze a na soukromé malířské škole ve Vídni.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Milo%C5%A1_Alexander_Bazovsk%C3%BD

Miloš Alexander Bazovský

V roce 1964 byl jmenován národním umělcem.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Milo%C5%A1_Alexander_Bazovsk%C3%BD

Miloš Alexander Bazovský

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Miloš Alexander Bazovský na slovenské Wikipedii.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Milo%C5%A1_Alexander_Bazovsk%C3%BD

Július Bencúr

Július Bencúr maďarsky Gyula Benczúr (28. leden 1844, Nyíregyháza - 16. červenec 1920, Doľany (dnes Sečany)) byl uherský malíř a pedagog, jehož rod pocházel z Jasenové.

https://cs.wikipedia.org/wiki/J%C3%BAlius_Benc%C3%BAr

Július Bencúr

Jeho otec byl Vilém Bencúr, matka Paulína Laszgallnerová. Jako dvouletý se s rodiči přestěhoval do Košic, kde získal i základy malířství v kreslířské škole bratří Klimkovičovců. Zdokonalovat se šel na Mnichovskou akademii, kde od roku 1861 studoval pod vedením Hermanna Anschütze a Johanna Georga Hiltenspergera. Od roku 1865 do roku 1869 studoval u Karla von Pilotyho, kterému pomáhal i s freskami v Maximilianeu a na radnici v Mnichově. Byl vybrán bavorským králem Ludvíkem II. pro namalování rokokových motivů. Ilustroval také knihy německého spisovatele Friedricha Schillera. Později mu bylo nabízených mnoho mezinárodních učitelských míst, včetně Prahy a Výmaru, ale on přijal místo na své alma mater v Mnichově, kde působil v letech 1876–1883. Jedním z jeho nejvýznamnějších žáků byl americký malíř Adolfo Müller-Ury. V roce 1883 se stal ředitelem nově založené mistrovské umělecké školy v Budapešti.

https://cs.wikipedia.org/wiki/J%C3%BAlius_Benc%C3%BAr

Július Bencúr

Bencúr byl později oblíbený u maďarské vyšší vrstvy, maloval četné portréty králů a šlechticů a mnohé mytologické výjevy. Během svého života získal několik ocenění. V roce 1878 získal zlatou medaili na pařížské Světové výstavě s obrazem Pokřtění Vajka (Vajk megkeresztelése). Jeho autoportrét je ve sbírkách galerie Uffizi ve Florencii. Je po něm pojmenována ulice v Košicích a Budapešti. Obec Doľany u města Szécsény byla na jeho počest v roce 1927 přejmenována na Beczúrfalva, od roku 1962 je součástí města Szécsény.

https://cs.wikipedia.org/wiki/J%C3%BAlius_Benc%C3%BAr

Július Bencúr

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Gyula Benczúr na anglické Wikipedii.

https://cs.wikipedia.org/wiki/J%C3%BAlius_Benc%C3%BAr

Ľudovít Benický

Ľudovít Benický, také Ludwig von Beniczky, Ludwig Beniczky von Benicz, Beniczky Lajos nebo Lodovico Benicky (mezi 1804/1810 region Turec – 1855 (?) Vídeň nebo 1870/1880 New York) byl malíř figuralista, pedagog a fotograf slovenského původu.

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%BDudov%C3%ADt_Benick%C3%BD

Ľudovít Benický

Vystudoval malířství na Akademii výtvarných umění ve Vídni, roku 1834 odcestoval do Benátek, kde se v první polovině 40. let 19. století stal ředitelem Akademie krásných umění.

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%BDudov%C3%ADt_Benick%C3%BD

Ľudovít Benický

V roce 1845 se vrátil do Vídně. Roku 1846 je doložen jeho pobyt v Budapešti a jeho další osud není jasný. Buďto již ve Vídni experimentoval s fotografováním a roku 1855 tam zemřel, nebo odcestoval do New Yorku a pracoval tam jako úspěšný fotograf. V druhém případě by zemřel až mezi léty 1870-1880 nebo kolem roku 1880.[1]

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%BDudov%C3%ADt_Benick%C3%BD

Martin Benka

Martin Benka (21. září 1888 Kostolište – 28. června 1971 Malacky)[1] byl slovenský akademický malíř, národní umělec a nositel zlatého Řádu republiky. Je považován za zakladatele moderního slovenského projevu v malbě a kresbě. Věnoval se rovněž gobelínové tvorbě, scénickému výtvarnictví, hudbě a houslařství.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Martin_Benka

Martin Benka

Martin Benka se vyučil malířem pokojů v Hodoníně u malířské a natěračské firmy „Lesquier“. Teprve potom od r. 1910 navštěvoval soukromou malířskou školu Aloise Kalvody v Praze.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Martin_Benka

Martin Benka

Mj. namaloval série pohlednic s texty v esperantu nebo na motivy esperanta. Byl také autorem studie PRI SLOVAKA ARTO a povídek LA AKVOGUTETO, RUĜAJ DIANTOJ a STRANGA KONCERTO.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Martin_Benka

Peter Michal Bohúň

Peter Michal Bohúň (29. září 1822, Veličná (Velká Ves) – 20. května 1879, Bílsko-Bělá) byl slovenský malíř.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Peter_Michal_Boh%C3%BA%C5%88

Peter Michal Bohúň

Bohúň se narodil roku 1822 v oravské obci Veličná v rodině evangelického kněze Jana Bohúně a Jany Žofie Ambróziové. Do školy začal chodit v rodné obci. Následně odešel na gymnázium do Gemerské Hôrky, kde se naučil maďarsky. Další etapou jeho studií byl odjezd na evangelické lyceum do Levoče v roce 1836. Z důvodu národnostních protestů bylo lyceum v květnu 1841 uherskou vládou zavřené. Bohúň odešel do Kežmarku, kde studoval právo a vytvořil první malby. Dne 18. listopadu 1843 začal Bohúň studovat v Praze na Akademii výtvarných umění. Jeho učitelem byl německý historický malíř a tehdejší ředitel Akademie Christian Ruben. Po smrti otce v únoru 1844, který financoval jeho studia, byl odkázán na materiální pomoc oravského šlechtice Michala Kubína mladšího. Bohúň patřil do skupiny štúrovců.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Peter_Michal_Boh%C3%BA%C5%88

Peter Michal Bohúň

Nejčastějším obsahem jeho maleb byly portréty, které jsou vystaveny ve většině slovenských galerií, v Praze a jiných městech Evropy. Také tvořil oltářní obrazy, které jsou roztroušeny v kostelech po celém Slovensku a Polsku. Krajinomalbě se věnoval pouze příležitostně, přičemž vycházel zejména z přírodních motivů oravského regionu. Za vyvrcholení jeho tvorby je považována temperová skica „Slovenské lidové shromáždění“, s postavami lidí v krojích z celého Slovenska. Jeho pravděpodobně nejznámějším výtvarným uměleckým dílem však je portrét slovenského národního buditele Jana Francisciho jako dobrovolnického kapitána.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Peter_Michal_Boh%C3%BA%C5%88

Peter Michal Bohúň

V září 1854 přišel Bohúň spolu se svou manželkou Žofií Amálií Klonkayovou, dcerou zemana ze spišské Lučivné, a dvěma dětmi do Liptovského Svatého Mikuláše, kde téměř 11 let vyučoval malbu na dívčí evangelické škole.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Peter_Michal_Boh%C3%BA%C5%88

Peter Michal Bohúň

Na podzim roku 1865 zadlužený Bohúň opustil Slovensko a společně s rodinou se usadil v haličské obci Lipník u Bělé (nyní část města Bílsko-Bělá). Nejdříve bydlel v Kontzerově dvoře, na adrese Lipnik č. 19, později se přestěhoval do domu č. 23. V roce 1876 vycestoval Bohúň do Itálie, kde hledal svého syna Lubora Milana, jenž dezertoval z rakouské armády.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Peter_Michal_Boh%C3%BA%C5%88

Peter Michal Bohúň

Podle údajů bělského evangelického archivu zemřel Bohúň roku 1879 na zápal plic. Je pohřben na evangelickém hřbitově v Bělé.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Peter_Michal_Boh%C3%BA%C5%88

Peter Michal Bohúň

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Peter Michal Bohúň na slovenské Wikipedii.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Peter_Michal_Boh%C3%BA%C5%88

Boki

Gábor Bokor, známý jako Boki (* 27. února 1995, Šamorín) je slovenský rapper, malíř a superfinalista 7. řady soutěže Česko Slovensko má talent (2018).[1]

https://cs.wikipedia.org/wiki/Boki

Boki

Boki vystupoval s některými slovenskými hudebníky, jako například s Majkem Spiritem, Čistychovem, Egem, Mojou Rečou a s českým zpěvákem Benem Cristovaem.[2]

https://cs.wikipedia.org/wiki/Boki

Boki

Boki se zúčastnil castingu v soutěži Česko Slovensko má talent a postoupil do Velkého třesku. Porotci Bokiho ve Velkém třesku poslali do semifinále a postoupil do finále, které se konalo v Bratislavě, kde se dostal do Superfinále proti bubenici Nikoletě Šurinové a skončil na druhém místě.[3]

https://cs.wikipedia.org/wiki/Boki

Boki

V roce 2017 vydal Boki svůj první projekt jménem Stratený Talent.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Boki

Boki

Album obsahuje 16 skladeb.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Boki

Boki

Po soutěži Česko Slovensko má talent Boki vydává svůj druhý projekt jménem Vamos.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Boki

Boki

Album obsahuje 12 skladeb.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Boki

Boki

Len máloktorý z albumov v roku 2019 bol tak očakávaným ako VAMOS od Bokiho. Ten s ním debutoval pod labelom Spirit Music, pod ktorý ho vzal samozrejme sámMajk Spirit . Ten mu okrem iného prispel svojou slohou aj do tracklistu, kde zároveň nájdeš hostí ako Mega M, Tikno, Oliver, Tomáš Botló alebo Dominika Mirgová. [1]

https://cs.wikipedia.org/wiki/Boki

Boki

Vydavatelství : BmMusic Production, Spirit Music Label

https://cs.wikipedia.org/wiki/Boki

Boki

V roce 2020 vydal Boki svoje 3 sólové album jménem Bokmajster.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Boki

Boki

Album obsahuje 10 skladeb.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Boki

Boki

Projekt byl vydán pod vydavatelstvím : BmMusic Production

https://cs.wikipedia.org/wiki/Boki

Albín Brunovský

Albín Brunovský (25. prosince 1935 Zohor – 20. ledna 1997 Bratislava) byl slovenský malíř, grafik a ilustrátor.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Alb%C3%ADn_Brunovsk%C3%BD

Albín Brunovský

V letech 1956–1961 studoval krom jiných u Vincenta Hložníka Vysokou školu výtvarných umění v Bratislavě a v letech 1963–1966 na stejné škole postgraduálně. Poté až do roku 1990 vedl na této škole knižní tvorbu, od roku 1981 jako profesor, od roku 1989 byl rektorem. Od roku byl 1987 místopředseda ÚV ZSVU a člen předsednictva ÚV SČSVU. Za své dílo byl oceněn v roce 1985 titulem národní umělec. Jeho malby se vyznačují minimalistickou technikou a obsahují surrealistické tendence. Zabýval se volnou grafikou široké škály technik i drobnou užitou grafikou, jako je exlibris nebo poštovní známky. Je zároveň autorem grafického zpracování poslední série československých bankovek. Provedl ilustrace například k dílům autorů N. V. Gogola, M. de Cervantese, H. Ch. Andersena či Auguste Villiers de l'Isle Adama.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Alb%C3%ADn_Brunovsk%C3%BD

Jozef Bubák

Jozef Bubák (23. dubna 1950 Komárno – 11. února 2013 Bratislava) byl slovenský výtvarník, autor podoby tamních bankovek.[1]

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jozef_Bub%C3%A1k

Jozef Bubák

Od svých třinácti let navštěvoval ve svém rodném městě lidovou školu umění. V roce 1969 byl přijat na bratislavskou Vysokou školu výtvarných umění, kde pod vedení Dezidera Millyho studoval všeobecné malířství, u Petra Matějky volnou tvorbu a výrobu gobelínů a s monumentální malbou se seznamoval pod vedením Františka Gajdoše. Za své studijní výsledky obdržel roku 1975 Cenu Martina Benky.[1]

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jozef_Bub%C3%A1k

Jozef Bubák

Po univerzitních studiích začal přednášet na Fakultě architektury Slovenské technické univerzity. Během roku 1978 se však rozhodl stát umělcem ve svobodném povolání. V témže roce uspořádal na Malé scéně bratislavského Slovenského národního divadla svoji první malou výstavu. Nazval ji „Portréty“. V polovině osmdesátých let 20. století navázal spolupráci s baletním souborem Slovenského národního divadla, pro které připravil syntetické divadlo. Posléze začal pracovat i pro Janáčkovo divadlo v Brně a v roce 1991 patřil mezi zakladatele uskupení New Ballet Brno.[1]

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jozef_Bub%C3%A1k

Jozef Bubák

Vytvořil vizuální podobu slovenských bankovek, které země používala od roku 1993.[2] Používaly se do konce roku 2008,[3] kdy je nahradilo euro.[4]

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jozef_Bub%C3%A1k

Jozef Bubák

Poslední výstavu uspořádal v roce 2005 v Pálffyho paláci v Bratislavě a nazval ji „Kresby“. O čtyři roky později (2009) vydalo nakladatelství Intervention reprezentační publikaci nazvanou Jozef Bubák. V soutěži o nejkrásnější slovenskou knihu získala dvě ocenění.[1]

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jozef_Bub%C3%A1k

Rudolf Bunček

Rudolf Bunček, křtěný Rudolphuse Franciscus (20. června 1881 Jastrabá[1] – 24. září 1968 Choceň) byl slovenský sochař a malíř.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Rudolf_Bun%C4%8Dek

Rudolf Bunček

Narodil se v obci Jastrabá. Jeho otcem byl Augustin Bunček a matkou Irena Amália Anna roz. Retzbachová.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Rudolf_Bun%C4%8Dek

Rudolf Bunček

Studoval na gymnáziu v Ružomberku a v Prievidzi. V letech 1896–1901 odešel na studia na Uměleckoprůmyslovou školu v Budapešti, kde se věnoval mědirytectví a potom sochařství. Po studiích pracoval ve fajánsové dílně Zsolnayovcov v Pécsi. V roce 1902 realizoval menší sochařské studie v Jastrabé. Poté pracoval jako středoškolský profesor kreslení v Levici a v Krupině, následně jako školní inspektor v Banské Bystrici. Část jeho malířských prací se nachází v Středoslovenském muzeu v Banské Bystrici. Jeho práce mají realistické zaměření. Roku 1901 byl odměněn I. cenou za návrh na dekorativní výzdobu brány obytného domu.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Rudolf_Bun%C4%8Dek

Rudolf Bunček

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Rudolf Bunček na slovenské Wikipedii.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Rudolf_Bun%C4%8Dek

Miroslav Cipár

Miroslav Cipár (8. ledna 1935 Vysoká nad Kysucou – 8. listopadu 2021 Bratislava) byl slovenský malíř, grafik, ilustrátor a sochař.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav_Cip%C3%A1r

Miroslav Cipár

Vystudoval grafiku a monumentální malbu na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě. Stál u zrodu Bienále ilustrací Bratislava a od roku 1986 byl předsedou Svazu výtvarných umělců v Bratislavě. V roce 1989 byl jedním ze zakladatelů hnutí Veřejnost proti násilí. Od roku 2002 byl prvním předsedou Tiskové rady SR.[1]

https://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav_Cip%C3%A1r

Ľudovít Csordák

Ľudovít Csordák (28. února 1864 Košice[1] – 28. června 1937 Košice[2])[3], byl slovenský akademický malíř, žák prof. J. Mařáka na pražské malířské Akademii.

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%BDudov%C3%ADt_Csord%C3%A1k

Ľudovít Csordák

Ľudovít Csordák se narodil 28. února 1864 v Košicích, do rodiny krejčího Jana Csordáka. Pocházel ze čtyř dětí a jeho rodiče se potýkali s nedostatkem financí. Základní vzdělání mladý Ľudovít absolvoval v rodných Košicích. V letech 1874–1981 studoval na košickém reálném gymnáziu. Zde získal první hodiny kreslení pod vedením prof. Vojtěcha Klímkoviče. V roce 1882 se odstěhoval s rodiči do Budapešti. Následujícího roku se zapsal do Školy pro vzdělávání učitelů kreslení. Zde setrval pouze 6 měsíců a opět se z rodiči odstěhoval do Mnichova. V Mnichově žil a studoval v letech 1883–1889. V roce 1888 se Csordák stal členem spolku českých a slovenských kulturních umělců Škréta v Mnichově. V mnichovském bytě Csordákových bydlel nějaký čas malíř Emil Holárek. Ten Csordáka přesvědčil k odchodu do Prahy a k přihlášce do speciálky Julia Mařáka. V letech 1889–1895 Ľudovít Csordák studuje na malířské Akademii v Praze pod vedením profesora Julia Mařáka. V roce 1895 se stal členem pražského spolku SVU Mánes. Studium na Akademii ukončil v roce 1895, vrátil se na Slovensko a usadil se v Turni nad Bodvou jako domácí učitel kreslení. V roce 1896 obdržel Csordák nabídku od majitele Slanského hradu, aby se staral o jeho soukromé muzeum. Csordák nabídku přijal a přestěhoval se do Slance, kde žil v letech 1896–1908. V roce 1897 se Csordák oženil s Ludmilou Menšíkovou. V letech 1892–1912 se živil jako učitel kreslení ve východoslovenských šlechtických rodinách. V roce 1907 se Csordák stal zakládajícím členem Nemzeti Szalonu v Budapešti. Přestože žil ve Slanci tak udržoval kontakty s košickými výtvarníky, hlavně s malířem česko-moravského původu Elemírem Halász-Hradilem. Tento malíř se stal později Csordákovým přítelem. V roce 1908 se Csordák natrvalo přestěhoval do Košic. V roce 1929 se v Praze konala výstava Julius Mařák a jeho žáci. Ta zviditelnila Csordákovo dílo a doslalo se mu zaslouženého uznání. Na sklonku života se malíř věnoval výchově mladých malířů v soukromé výtvarné škole. Mezi jeho žáky byli např. Josef Ilečko, Václav Beneš a Karel Luňáček. V roce 1934 pobýval několik týdnů ve Vysokých Tatrách. Dne 28. června 1937 Ľudovít Csordák po krátké nemoci v Košicích zemřel.

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%BDudov%C3%ADt_Csord%C3%A1k

Cyril Kutlík

Cyril Kutlík (29. březen 1869 Křížlice[1] – 4. duben 1900 Bělehrad) byl česko-slovenský malíř, ilustrátor a výtvarný pedagog - působil v Srbském království jako zakladatel první malířské školy v Bělehradě (1895). Byl představitel historismu, realismu a portrétního umění. Také pracoval na ilustracích národních kalendářů. Je autorem jedních z prvních národopisních pohlednic na Slovensku.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Cyril_Kutl%C3%ADk

Cyril Kutlík

Narodil se v Križlicích v Krkonoších (dnes součást obce Jestřabí v Krkonoších) v severních Čechách v slovensko-české rodině.[1] Jeho otec Bohdan Kutlík (1838–1925),[2] z rodiny z Oravy, ale narozen v Staré Pazové v srbské Vojvodině, byl zdeevangelický kněz a redaktor českých a slovenských periodik. I další Cyrilovi příbuzní byli evangeličtí duchovní.[1]

https://cs.wikipedia.org/wiki/Cyril_Kutl%C3%ADk

Cyril Kutlík

Cyril navštěvoval gymnázium v Hradci Králové. Roku 1885 nastoupil na Akademii výtvarných umění v Praze, kde studoval u profesorů Antonína Lhoty a Maximiliána Pirnera. Pražská studia ukončil v roce 1891 malbou Poslední okamžiky Husovy svobody, která byla vystavena i na Jubilejní zemské výstavě v Praze. V letech 1891 až 1893 studoval na Akademii výtvarných umění ve Vídni a pracoval zejména na malbě portrétů a jiných zakázek. V letech 1893 až 1895 se léčil v Jižním Tyrolsku na tuberkulózu.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Cyril_Kutl%C3%ADk

Cyril Kutlík

Ještě během studií v Praze, v roce 1887 cestoval do Bělehradu na oslavy věnované lingvistovi Vuku Karadžićovi a zjistil, že Bělehrad nemá malířskou školu. Myšlenka na její založení v něm dozrávala délší dobu až v červenci 1895 odešel do Bělehradu. Srbskou kreslířskou a malířskou školu Kutlík otevřel 5. září 1895 na ulici Kosančićev venac. Kutlíkova škola se téměř každým rokem stěhovala ale hlavně rozrůstala. Sestávala z oddělení pro profesionální malbu, z kurzu pro řemeslníky a z kurzu pro dámy. (V té době např. ještě Malířská akademie v Mnichově neměla samostatné oddělení pro ženy.) Srbská modernistka Nadežda Petrović navštěvovala u Kutlíka ale třídu s muži.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Cyril_Kutl%C3%ADk

Cyril Kutlík

Mezi Kutlíkovy žáky patřili později známí srbští výtvarníci a výtvarnice jako Nadežda Petrović, Borivoje Stevanović, Dragomir Glišić, Ljubomir Ivanović, či představitelé tzv. srbského impresionismu Kosta Miličević a Milan Milovanović. V roce 1900 bylo Kutlíkovo dílo prezentováno na Světové výstavě v Paříži.[3] Tohoto triumfu se už nedožil.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Cyril_Kutl%C3%ADk

Cyril Kutlík

Cyril Kutlík zemřel 4. dubna 1900 v Bělehradě ve věku 31 let následkem tuberkulózy. Pohřben byl na Novém hřbitově v Bělehradě.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Cyril_Kutl%C3%ADk

Cyril Kutlík

Po Kutlíkově smrti převzal školu srbský malíř Rista Vukanović, po přerušení provozu během první světové války byla škola roku 1919 obnovena jako státní: Na jejích základech byla posléze roku 1937 vytvořena Akademie výtvarných umění v Bělehradě. V někdejší budově školy v ulici Kosančićev venac později sídlila Národní knihovna Srbska, stavba byla za druhé světové války v roce 1941 zničena během bombardování Bělehradu.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Cyril_Kutl%C3%ADk