title
stringclasses 192
values | text
stringlengths 3
2.41k
| source
stringclasses 192
values |
|---|---|---|
Jozef Jankovič | Hedviga Hamžíková (2003) • | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jozef_Jankovi%C4%8D |
Jozef Jankovič | Dušan Kállay (2005) • | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jozef_Jankovi%C4%8D |
Jozef Jankovič | Zora Palová (2006) • | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jozef_Jankovi%C4%8D |
Jozef Jankovič | Milota Havránková (2007) • | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jozef_Jankovi%C4%8D |
Jozef Jankovič | Peter Pollág (2008) • | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jozef_Jankovi%C4%8D |
Jozef Jankovič | Vladimír Gažovič (2009) • | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jozef_Jankovi%C4%8D |
Jozef Jankovič | Marek Ormandík (2010) • | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jozef_Jankovi%C4%8D |
Jozef Jankovič | Ferdinand Chrenka (2011) • | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jozef_Jankovi%C4%8D |
Jozef Jankovič | Jozef Jankovič (2012) • | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jozef_Jankovi%C4%8D |
Jozef Jankovič | Michal Staško (2013) • | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jozef_Jankovi%C4%8D |
Jozef Jankovič | Štefan Klein (2014) • | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jozef_Jankovi%C4%8D |
Jozef Jankovič | Ivan Pavle (2015) • | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jozef_Jankovi%C4%8D |
Jozef Jankovič | Palo Macho (2016) • | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jozef_Jankovi%C4%8D |
Jozef Jankovič | Juraj Čutek (2017) • | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jozef_Jankovi%C4%8D |
Jozef Jankovič | Ján Ťapák (2018) • | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jozef_Jankovi%C4%8D |
Jozef Jankovič | Oto Bachorík (2019) | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jozef_Jankovi%C4%8D |
Jozef Božetech Klemens | Jozef Božetech Klemens (též Josef Božetěch Clemens) (8. března 1817 Liptovský Mikuláš[1] – 17. ledna 1883 Vídeň) byl malíř, sochař, vynálezce, přírodovědec a fotograf. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jozef_Bo%C5%BEetech_Klemens |
Jozef Božetech Klemens | Narodil se v rodině slezského sedláře, původem z Kladska. V roce 1837 byl na přímluvu Gašpara Fejérpatakyho-Belopotockého a na pozvání Karla Slavoje Amerlinga a Václava Štulce přijat na zkušební dobu na Akademii výtvarných umění v Praze do ateliéru monumentální malby k Františku Tkadlíkovi. V letech 1838–1843 zde pak studoval jako řádný student, po Tkadlíkově smrti pokračoval v ateliéru Christiana Rubena, zaujala ho portrétní malba. Současně navštěvoval i přírodovědné a technické přednášky. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jozef_Bo%C5%BEetech_Klemens |
Jozef Božetech Klemens | Od roku 1839 současně působil jako učitel na Amerlingově dívčí škole v Budči, kde experimentoval s vyučovacími metodami Jana Ámose Komenského. Zaujal ho objev daguerrotypie a v dubnu 1842 si v zahradě Budečské školy založil fotografický ateliér zvaný Světloobrazárna.[2] Byl to první fotografický ateliér v Praze. Kvůli finančním potížím zanikl následujícího roku. Není známo, že by se některá jeho daguerrotypie zachovala. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jozef_Bo%C5%BEetech_Klemens |
Jozef Božetech Klemens | V roce 1843 se vrátil na Slovensko. Věnoval se geologickému průzkumu, působil na Oravě a v Šariši, pracoval ve spolku Tatrín, pro který vytvořil portréty několika slovenských buditelů. V roce 1846 jej pověřila městská rada Banské Bystrice vypracováním projektu průmyslové školy. Ve školním roce 1847–1848 odjel zpět do Prahy, kde navštěvoval lékařské a chemické přednášky na pražské universitě a chemii na Polytechnickém ústavu. Studia ukončil v srpnu 1849. Téhož roku odešel i s rodinou do Liptovského Mikuláše, kde si za věno své ženy postavil dílnu na výrobu zinkové běloby. Sám navrhl a sestrojil vybavení dílny. Podnik ale skončil úpadkem. Živil se pak především malováním chrámových obrazů. Uvažoval o emigraci do Ruska. Nakonec přijal nabídku Jána Šafárika, aby přijal učitelské místo na lyceu v Bělehradě. Odcestoval tam na jaře 1855 na vlastnoručně zhotoveném voru. Na něm se s rodinou a majetkem doplavil až do Pešti, kde vor prodal a pokračoval do cíle lodí. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jozef_Bo%C5%BEetech_Klemens |
Jozef Božetech Klemens | V Bělehradě působil pouze krátce, protože místní podnebí mělo špatný vliv na zdraví ženy a dětí. Ještě v roce 1855 odcestoval do Prahy. Zde v roce 1855–1856 studoval na vyšší reálce, aby získal aprobaci pro výuku na středních školách. Složil učitelské zkoušky z chemie, fyziky, přírodních věd, češtiny a němčiny pro gymnázia. Na základě konkurzu získal roku 1856 místo učitele kreslení na reálce v Žilině, kde působil až do jejího zrušení roku 1863. Poté byl suplujícím a od roku 1873 řádným profesorem přírodních věd a kreslení na katolickém gymnáziu v Banské Bystrici. V roce 1878 byl penzionován, přičemž tato skutečnost byla ovlivněna Klemensovými vlasteneckými názory. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jozef_Bo%C5%BEetech_Klemens |
Jozef Božetech Klemens | Byl sužován ledvinovými kameny a proto odjel roku 1883 do Vídně, aby se podrobil operaci. Ta se však nezdařila a Klemens na její následky zemřel. Byl pochován na Ústředním vídeňském hřbitově. Jeho hrob byl v roce 1960 zrušen. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jozef_Bo%C5%BEetech_Klemens |
Jozef Božetech Klemens | Před rokem 1849 se oženil se svou bývalou žačkou z Budče, Adélou Kuglerovou (Adelheid Kiegler, 1831–1867[3]). Měli spolu pět dětí (Bohdana 1844, Ludmila 1853, Velima 1855, Bohuslav-Peter, Cyril-Karol). V roce 1869 se Klemens podruhé oženil s Antónií Riznerovou z Kláštora pod Znievom. Z tohoto druhého manželství se narodil syn Jozef. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jozef_Bo%C5%BEetech_Klemens |
Jozef Božetech Klemens | Spolu s P. M. Bohuněm byl ústřední postavou výtvarného života vrcholné fáze romantismu slovenského národního obrození, byl iniciátorem specifické slovenské výtvarné linie. Výtvarný koncept kompozice vycházející z klasicismu spojoval s romantickými prvky. Jeho umělecký význam je především v portrétní tvorbě, v další etapě nebyl jeho umělecký vývoj již vzestupný, ovlivnil ho římský nazarénizmus. Maloval schematické náboženské kompozice oltářních obrazůl, opakoval je bez vlastního tvůrčího přístupu. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jozef_Bo%C5%BEetech_Klemens |
Jozef Božetech Klemens | Zájem o technické vědy ho přivedl v roce 1865 k vypracování návrhu na tiskařský stroj pojmenovaný „Samotlač“, jehož výkresy odeslal na výstavu do Londýna, od 2. poloviny 70. let se pokoušel o sestrojení parního stroje „Žiaroruchu“, založeného na principu pohonu suchým ledem, stavbu stroje se mu nepodařilo prosadit ani získat patent. Zajímavým momentem tohoto vynálezu byla i možnost využití horkých zplodin k plnění balónu, který bylo možné použít pro snadnější přemisťování stroje. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jozef_Bo%C5%BEetech_Klemens |
Jozef Božetech Klemens | Zajímal se také o geografii, v roce 1854 objevil spolu s P. Árvajsem ložisko kamenného uhlí a barevného mramoru. Věnoval se také botanice. Byl členem Matice české a zakládajícím členem Matice slovenské. Od roku 1858 byl členem c. k. říšského geologického ústavu ve Vídni, od 1862 čestným členem Uherské přírodovědné společnosti v Pešti a od 1869 člen přírodopisných-geologického odboru Matice slovenské. Vlastnil jednu z největších sbírek minerálů na Slovensku. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jozef_Bo%C5%BEetech_Klemens |
Jozef Božetech Klemens | Jeho výtvarná díla jsou ve sbírkách Slovenské národní galerie v Bratislavě, v Národní galerii v Praze a v Muzeu hlavního města Prahy. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jozef_Bo%C5%BEetech_Klemens |
Jozef Božetech Klemens | Klemens je Jurajem Chovanem považován pro své vzdělání z historie, výtvarného umění a geologie za možného autora falzifikátů runových textů, nalezených v kremnickém pohoří [5]. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jozef_Bo%C5%BEetech_Klemens |
Jozef Božetech Klemens | V tomto článku byl použit překlad textu z článku Jozef Božetech Klemens na slovenské Wikipedii. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jozef_Bo%C5%BEetech_Klemens |
Mikuláš Klimčák | Mikuláš Klimčák (16. listopadu 1921, Humenné – 2. března 2016, Bratislava) byl slovenský malíř. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Mikul%C3%A1%C5%A1_Klim%C4%8D%C3%A1k |
Mikuláš Klimčák | Výrazově čerpá zejména z tradiční byzantské ikonografie. Ve své tvorbě akcentuje počátky slovenských národních dějin a období Velké Moravy. Vytvořil ikony několika osobností tohoto období. Jeho inspirací je i slovanský dávnověk, dějiny křesťanství, nesmrtelnost, mateřství, rodina a společnost. Patří mezi nejvýznamnější představitele slovenského výtvarného umění. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Mikul%C3%A1%C5%A1_Klim%C4%8D%C3%A1k |
Mikuláš Klimčák | V tomto článku byl použit překlad textu z článku Mikuláš Klimčák na slovenské Wikipedii. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Mikul%C3%A1%C5%A1_Klim%C4%8D%C3%A1k |
Jozef Kollár (malíř) | Jozef Kollár (8. března 1899 Banská Štiavnica – 21. října 1982 tamtéž[1]) byl slovenský malíř, narodil se i zemřel v Banské Štiavnici (Středoslovenský kraj). Představitel meziválečné moderny, krajinářů, kteří vycházeli z uměleckého smyslového zážitku. Během života byl oceněn tituly Zasloužilý umělec (1957) a Národní umělec (1972, Československo). | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jozef_Koll%C3%A1r_(mal%C3%AD%C5%99) |
Jozef Kollár (malíř) | Narodil se 8. března v Banské Štiavnici do prosté rodiny horníka. Po smrti otce mu jeho kmotr umožnil vystudovat gymnázium. Poté jej už zájem o malbu přivedl do ateliéru malíře Elemíra Halász-Hradila v Košicích. Díky němu absolvoval cesty po výstavách světových malířů, studium v letní umělecké škole v Nagybányi[2] a dostal se i na Akademii výtvarných umění v Mnichově (profesor Knier), odkud ale musel kvůli nepokojům po roce odejít. Následně zkoušel pokračovat ve studiu v Budapešti. Byl přijat a úspěšně absolvoval studium u profesora Júliuse Rudnaye. Po několika letech se vrátil do rodné Banské Štiavnice, ale v té době byl zcela bez prostředků. Vypomáhal tedy v městském muzeu a své obrazy chodil malovat do okolní kopcovité krajiny. Maloval však také portréty horníků a starých lidí. Cílevědomě pracoval na své první výstavě, kterou se mu povedlo uskutečnit v Košicích (1931). Byla velmi úspěšná a přinesla mu možnost strávit 8 měsíců stipendijního pobytu v Itálii, Německu a Rakousku. Po návratu se plný energie vrhl do práce uměleckých spolků a stal se stoupencem Alexyho myšlenky zřídit v Piešťanech tzv. uměleckou kolonii, kam se na nějakou dobu i přestěhoval (1935-1936). Po ukončení této iniciativy se vrátil zpět do rodičovského domu nad Banskou Štiavnicí. Zde pak žil a tvořil až do vysokého věku. Pochován je v Banské Štiavnici.[3] V tomto jeho rodném městě byla zřízena také Galéria Jozefa Kollára, která je jedním z oddělení Slovenského banského muzea.[4] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jozef_Koll%C3%A1r_(mal%C3%AD%C5%99) |
Jozef Kollár (malíř) | V první fázi samostatné tvorby Kollára byl patrný vliv Rudnayovské školy. Maloval poněkud tmavě, robustně. Po návratu z Itálie těžké tahy štětcem opustil a začal používat živější barevnost. Po piešťanském období pak přišel na chuť monumentální syntéze. Maloval portréty, zátiší, krajinu, rodné město a jeho paleta hýřila barevností, především podzimní. Během života uspořádal několik samostatných výstav a účastnil se i mnoha kolektivních. Tvořil až do své smrti a vytvořil kolem 3000 olejů a 2000 kreseb a studií.[5] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jozef_Koll%C3%A1r_(mal%C3%AD%C5%99) |
Jozef Kollár (malíř) | V Bratislavě v letech 1956 - Jozef Kollár: Výstava súborného diela a 1979 - Jozef Kollár: Výběr z díla | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jozef_Koll%C3%A1r_(mal%C3%AD%C5%99) |
Jozef Kollár (malíř) | a v rodné Banské Bystrici 1973 - Jozef Kollár: Súborné dielo, 1978 - Jozef Kollár: Výber z tvorby. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jozef_Koll%C3%A1r_(mal%C3%AD%C5%99) |
Jozef Kollár (malíř) | Společné výstavy v Čechách a na Slovensku | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jozef_Koll%C3%A1r_(mal%C3%AD%C5%99) |
Vladimír Kompánek | Vladimír Kompánek (28. října 1927, Rajec – 20. ledna 2011, Bratislava) byl slovenský sochař a malíř. Svojí tvorbou je řazen do Skupiny Mikuláše Galandy, kterou on sám pomáhal zakládat. Šlo o blízkého přítele Dominika Tatarky. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladim%C3%ADr_Komp%C3%A1nek |
Vladimír Kompánek | V letech 1947–1949 studoval na Slovenské vysoké škole technické v Bratislavě. Poté v letech 1949–1954 na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě.[1] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladim%C3%ADr_Komp%C3%A1nek |
Vladimír Kompánek | Nejdůležitějším obdobím jeho sochařské tvorby skulptur se stala 60. léta 20. století. Později se věnoval také kresbě a malbě. Jeho dřevěné skulptury čerpají náměty z venkovského prostředí. Dřevěné archetypální sochy čerpají z genia loci daného místa. Vytvářel koncepci "ochranných božstev" domova, totemické symboly, abstrahoval formy z prostředí – zejména lidové architektury a stromů. Častým motivem je žena a přírodní znaky (Lesná madona, 1966). V malbě často ztvárňoval motiv masopustních masek. Charakteristické v jeho tvorbě bylo sepětí s přírodou a vesnicí. Nezanedbatelnou součástí jeho tvorby byly dřevěné hračky, které se svojí jednoduchostí přibližují k futuristickým hračkám pro dospělé. Některé z nich autor realizoval i ve větším formátu na dětských hřištích např. v Piešťanech. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladim%C3%ADr_Komp%C3%A1nek |
Vladimír Kompánek | V roce 1972 byl registrován jako agent StB číslo 13 293 pod krycím jménem Sochař.[2] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladim%C3%ADr_Komp%C3%A1nek |
Vladimír Kompánek | Milan Lasica / Július Satinský (1997) • | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladim%C3%ADr_Komp%C3%A1nek |
Vladimír Kompánek | Bohdan Warchal / Ľudovít Rajter (1998) • | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladim%C3%ADr_Komp%C3%A1nek |
Vladimír Kompánek | Michal Čierny (1999) • | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladim%C3%ADr_Komp%C3%A1nek |
Vladimír Kompánek | Tibor Bártfay (2001) • | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladim%C3%ADr_Komp%C3%A1nek |
Vladimír Kompánek | Martin Bútora (2002) • | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladim%C3%ADr_Komp%C3%A1nek |
Vladimír Kompánek | Pavol Polanský (2003) • | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladim%C3%ADr_Komp%C3%A1nek |
Vladimír Kompánek | Ilja Zeljenka (2004) • | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladim%C3%ADr_Komp%C3%A1nek |
Vladimír Kompánek | Leopold Haverl / Eugen Jurzyca (2005) • | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladim%C3%ADr_Komp%C3%A1nek |
Vladimír Kompánek | Karol Spišák / Anton Bajan (2006) • | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladim%C3%ADr_Komp%C3%A1nek |
Vladimír Kompánek | Vladimír Kompánek (2007) • | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladim%C3%ADr_Komp%C3%A1nek |
Vladimír Kompánek | Tadeáš Wala (2008) • | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladim%C3%ADr_Komp%C3%A1nek |
Vladimír Kompánek | Darina Laščiaková / Milan Čorba (2009) • | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladim%C3%ADr_Komp%C3%A1nek |
Vladimír Kompánek | Stanislav Štepka / František Kele (2010) • | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladim%C3%ADr_Komp%C3%A1nek |
Vladimír Kompánek | Ivan Koza (2011) • | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladim%C3%ADr_Komp%C3%A1nek |
Vladimír Kompánek | Peter Kresánek (2012) • | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladim%C3%ADr_Komp%C3%A1nek |
Vladimír Kompánek | Peter Mihók / Miroslav Žbirka (2013) • | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladim%C3%ADr_Komp%C3%A1nek |
Vladimír Kompánek | Anton Srholec / Dorota Pospíšilová (2014) • | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladim%C3%ADr_Komp%C3%A1nek |
Vladimír Kompánek | Angelika Bátorová / Jožo Ráž (2015) • | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladim%C3%ADr_Komp%C3%A1nek |
Vladimír Kompánek | Andrej Glatz a Marián Varga (2016) • | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladim%C3%ADr_Komp%C3%A1nek |
Vladimír Kompánek | Pavol Hammel / Juraj Šteňo (2017) • | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladim%C3%ADr_Komp%C3%A1nek |
Vladimír Kompánek | Kristína Križanová (2018) • | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladim%C3%ADr_Komp%C3%A1nek |
Vladimír Kompánek | Ivan Vulev / Jozef Ciller (2019) | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladim%C3%ADr_Komp%C3%A1nek |
Ján Kostra | Ján Kostra (pseudonymy Ján Medník, Ján Robur, Kristián Benko – společný pseudonym s Kristou Bendovou; 4. prosince 1910, Turčianska Štiavnička, Slovensko – 5. listopadu 1975, Bratislava) byl slovenský básník, malíř, esejista, překladatel a autor literatury pro děti a mládež. | https://cs.wikipedia.org/wiki/J%C3%A1n_Kostra |
Ján Kostra | Pocházel z rodiny malorolníka a své vzdělání získal v Žilině, v letech 1928 – 1934 studoval na umělecké průmyslovce a na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze, a mezitím ještě v letech 1930 – 1933 studoval architekturu na Českém vysokém učení technickém v Praze. V roce 1934 však studium přerušil a už nedokončil. V době studií v Česku se stal členem slovenského spolku Dětvan, jakož i literární skupiny pokrokově orientovaných vysokoškoláků v Praze R-10. V době studií pracoval v Dělnické divadelní obci české a byl též členem jejich dramatického souboru, se kterým se zúčastnil v roce 1933 Divadelního festivalu v Moskvě. Po ukončení vojenské služby se usadil v Bratislavě, kde pracoval v letech 1936 – 1937 jako úředník v bance a v letech 1937 – 1938 jako redaktor v Dělnických novinách. V letech 1938 – 1942 byl redaktorem Slovenského rozhlasu v Prešově a v Bratislavě; v této činnosti pokračoval i po skončení druhé světové války. V letech 1949 – 1956 se stal tajemníkem slovenské sekce Svazu československých spisovatelů a v letech 1952 – 1953 šéfredaktorem týdeníku Kultúrny život, později pracoval v časopisu Slovenské pohľady. Od roku 1956 se věnoval výlučně literární práci. | https://cs.wikipedia.org/wiki/J%C3%A1n_Kostra |
Ján Kostra | Svojí tvorbou se řadí k zakladatelům moderní slovenské lyriky s mimořádným smyslem pro čistotu tvaru a estetičnost slova. První verše začal publikovat už jako středoškolák. Svá díla zveřejňoval zpočátku zejména časopisecky (DAV, Svojeť, Mladé Slovensko, Slovenské pohľady, Elán, Slovenské smery, Tvorba, Kultúrny život, Národná obroda, Pravda, Nové slovo a jiných). Jeho básně byly převratně čisté, přitom nenapodobitelně erotické. V jeho verších se setkáváme se všeobecným obdivem k ženám, které se pro něj díky jeho hluboké úctě a lásce k matce stávají téměř božstvem. Je výrazným představitelem impresionisticko-senzuální poezie. Jeho tvorbu ovlivňovali jak slovenští básníci (Laco Novomeský, Ján Smrek), tak i čeští autoři (Vítězslav Nezval, ale zejména Jiří Wolker). | https://cs.wikipedia.org/wiki/J%C3%A1n_Kostra |
Ján Kostra | Téměř celý život se věnoval také výtvarné tvorbě. Svá díla však považoval za svoji intimní věc. Jeho básnická sbírka Ave Eva z roku 1943 vyšla s jeho vlastními ilustracemi. Psal také eseje o moderní slovenské malbě, např. o Ľudovítovi Fullovi. | https://cs.wikipedia.org/wiki/J%C3%A1n_Kostra |
Ján Kostra | V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ján Kostra na slovenské Wikipedii. | https://cs.wikipedia.org/wiki/J%C3%A1n_Kostra |
Juraj Krén | Juraj Krén (26. dubna 1925 Nové Mesto nad Váhom – 9. září 1969 Bratislava) byl slovenský výtvarník.[1] Malbě se Krén věnoval nejprve pod vedením Petera Matejky a pak,[2] mezi roky 1945 a 1950,[3] na pražské Akademii výtvarných umění (AVU), kde studoval u Vlastimila Rady a Vladimíra Sychry.[2] Během pražských studií byl osloven tvorbou Františka Tichého.[4] Po pražských studiích se navrátil zpět do svého rodného města, kde pobýval do roku 1960, než se přestěhoval do Bratislavy.[3] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Juraj_Kr%C3%A9n |
Juraj Krén | Vlivem svého předčasného úmrtí se Krén věnoval umělecké tvorbě necelých třináct let.[5] V ní se věnuje figurálním motivům, dále krajinám a různým zátiším, ale nevynechává ani akty. Jako poctu malíři Tichému vytvořil Krén v letech 1960 až 1961 několik variací na Tichého obraz nazvaný Červené eso.[3] Krén rovněž vytvořil tapiserii pojmenovanou Javor a lípa, která visela v československém pavilonu na Světové výstavě (EXPO) 1967 v Montréalu. Výtvor 16. května 1967 předal na závěr své prohlídky objektu československý prezident Antonín Novotný zástupcům Kanady, kteří po skončení výstavy uložili dílo do sbírek Kanadské národní galerie v Ottawě.[6] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Juraj_Kr%C3%A9n |
Juraj Krén | Příklady Krénova díla: | https://cs.wikipedia.org/wiki/Juraj_Kr%C3%A9n |
Juraj Krutek | Juraj Krutek (18. dubna 1904 Kláštor pod Znievom – 26. března 1981 Bratislava) byl slovenský akademický malíř, restaurátor a grafik, působící v Bratislavě.[1] Studoval na Gymnáziu v Kláštore pod Znievom, později na Umělecko-průmyslové škole v Praze. Na gymnáziu v Kláštore pod Znievom později v letech 1927 až 1931 i učil kreslení a hru na housle.[2] Později pracoval jako propagační grafik a malíř města Bratislavy, zaměstnán v PKO a Městské galerii v Bratislavě.[3] Jeho doménou byly malby krajinek, obzvláště rodného Kláštora pod Znievom, městské veduty, podobizny, zátiší a figurální kompozice.[4] Jeho díla visí například i v Tatranské galerii.[5] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Juraj_Krutek |
Juraj Krutek | V tomto článku byl použit překlad textu z článku Juraj Krutek na slovenské Wikipedii. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Juraj_Krutek |
Andrej Kuc | Andrej Kuc (27. listopadu 1919, Lechnica, ČSR – 18. října 1998, Spišská Nová Ves, Slovensko) byl slovenský akademický malíř a restaurátor. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Andrej_Kuc |
Andrej Kuc | Andrej Kuc svůj život zasvětil obnově slovenských uměleckých památek. Původní podobu vrátil více než stovce významných děl ve všech koutech země. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Andrej_Kuc |
Andrej Kuc | Byl přímým účastníkem Slovenského národního povstání. Jako velitel partyzánské roty bojoval až do příjezdu Rudé Armády. Za zásluhy v národně osvobozovacím boji proti fašismu mu byl udělen Řád Slovenského národního povstání I. třídy a Československý válečný kříž 1939. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Andrej_Kuc |
Andrej Kuc | Andrej Kuc se narodil v obci Lechnica, okres Poprad. Matka, Alžběta, rozená Lainsová se starala o domácnost. Otec, Jan Kanty Kuc, byl řezbářem a pozlacovačem. Oženil se po skončení první světové války jako 49letý a později si zřídil truhlářskou živnost, aby za prací už nemusel cestovat. Andrej se v mladém věku u otce naučil pozlačovačství, částečně malířství, truhlářství a poměrně dobře řezbářství. Na toto období vzpomínal jako 74letý: | https://cs.wikipedia.org/wiki/Andrej_Kuc |
Andrej Kuc | Rodina na Zamaguří ve skromných podmínkách hospodařila na šesti hektarech polí, luk a lesa. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Andrej_Kuc |
Andrej Kuc | Ještě v Lechnici absolvoval osm tříd Ľudové školy. Od dětství se zajímal o malířství, ale kvůli chudobě rodičů si nemohl studia dovolit. Ve věku 16 let se proto odešel vyučit malířskému řemeslu. Jako učeň působil od 14. srpna 1935 do 14. srpna 1938 u malířského mistra Františka Crháka ve Spišské Staré Vsi. Po ukončení výuky začal pracovat jako pomocník pod vedením malířského mistra Ernesta Waltera v Kežmarku, později u malířského mistra Štěpána Palubiaka v Popradu. V té době se také úspěšně podrobil zkouškám ze čtyř tříd měšťanské školy. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Andrej_Kuc |
Andrej Kuc | Vojenskou službu, během níž deset měsíců působil na východní frontě v SSSR, absolvoval v období od 10. ledna 1939 do 30. července 1942. Ženijní kurz absolvoval jako minér a pyrotechnik. Po skončení výcviku se stal členem četnického sboru („Zbor žandárstva“). Zkoušku absolvoval v četnické škole v Topoľčiankach a následně sloužil jako podřízený četník na stanici Štiavnické Bane. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Andrej_Kuc |
Andrej Kuc | Četnický sbor opustil po vypuknutí Slovenského národního povstání. Do bojů se jako polní četník zapojil u Vrútek, Karvinské, Martina a později u Červené Skaly. Po částečném potlačení povstání se připojil k partyzánskému odboji. Jako velitel roty sloužil ve Druhé partyzánské brigádě „Za svobodu Slovanů“. Zde bojoval až do příchodu Rudé armády v únoru 1945. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Andrej_Kuc |
Andrej Kuc | Po osvobození zjistil, že obyvatelé obce Kjastava pod Sitnem nemohou hospodařit na německými minami kontaminované části katastru. Rozhodl se dobrovolně oblast odminovat. Navzdory mimořádné opatrnosti šlápl dne 4. dubna 1945 na nášlapnou minu a utrpěl devastační poranění obou nohou v oblasti bérce, v důsledku čehož mu byly obě nohy amputovány. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Andrej_Kuc |
Andrej Kuc | Osud Andreje Kuca připomíná životní příběh Alexeje Petroviče Maresjeva, který se stal námětem mezinárodně známé novely Borise Polevoje Příběh opravdového člověka. Maresjev byl sovětský letec, který se po pádu stroje během Velké vlastenecké války ocitl s rozdrcenými chodidly v nepřátelském týlu. Přesto se mu během osmnácti dní podařilo vrátit na území kontrolované sovětskou armádou. V důsledku zranění mu museli být amputovány obě nohy pod koleny. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Andrej_Kuc |
Andrej Kuc | V roce 1965 Andrej Kuc svůj úděl popsal slovy: | https://cs.wikipedia.org/wiki/Andrej_Kuc |
Andrej Kuc | Andreji Kucovi bylo uděleno mnoho vyznamenání, za zásluhy a hrdinství při obnovení Československé republiky a osvobození slovenského národa dostal 9. října 1946 Řád Slovenského národního povstání I. třídy. 27. května 1968 mu bylo za prokázání chrabrého činu v nebezpečí života uděleno vyznamenání Československý válečný kříž 1939. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Andrej_Kuc |
Andrej Kuc | Po vyléčení pracoval od 27. listopadu 1949 jako tajemník OAV-SNF (Okresního akčního výboru Slovenské národního fronty) a jako vedoucí zemědělského skladištního družstva v Spišské Staré Vsi až do 30. listopadu 1950. Později, od 1. února 1951, pracoval nakrátko jako grafik v národním podniku Obuva v Partizánském. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Andrej_Kuc |
Andrej Kuc | Ke studiu oboru restaurování uměleckých památek na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě byl přijat ve stejném roce, 1. října 1951. Popsal ho jako těžké: | https://cs.wikipedia.org/wiki/Andrej_Kuc |
Andrej Kuc | VŠVU ukončil s vyznamenáním v oboru malířských a konzervačních technik 23. června 1956 u profesora Karla Veselého. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Andrej_Kuc |
Andrej Kuc | Na rozsáhlejší vlastní malířskou tvorbu Andrej Kuc neměl čas, celý svůj život zasvětil obnově památek. Pracoval doma i v terénu a nejčastěji restauroval nástěnné malby. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Andrej_Kuc |
Andrej Kuc | Po ukončení studia pracoval jako svobodný umělec. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Andrej_Kuc |
Andrej Kuc | V letech 1959 až 1961 nakrátko působil jako vedoucí Galerie v Bojnicích. Od 1. června 1973 pracoval pro Slovenský ústav památkové péče a ochrany přírody (SÚPSOP), předchůdce dnešního Památkového úřadu Slovenské republiky (PÚSR). Počínaje rokem 1976 přestoupil do podniku Umelecké remeslá (Umělecká řemesla) v Bratislavě, kde byl vedoucím skupiny a ateliéru. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Andrej_Kuc |
Andrej Kuc | Po zřízení Státních restaurátorských ateliérů (SRA) se stal vedoucím ateliéru a vedl přidělené pracovníky zejména při restaurování přenosných uměleckých děl. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Andrej_Kuc |
Andrej Kuc | Během své činnosti jako restaurátor restauroval a zakonzervoval množství památek různého rázu - gotické i barokní nástěnné a olejové malby, různé plastiky, kamenořezby a sgrafita. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Andrej_Kuc |
Andrej Kuc | Andrej Kuc se politicky neangažoval. O členství ve KSČ se přestal ucházet v roce 1950. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Andrej_Kuc |
Andrej Kuc | Andrej Kuc se poprvé oženil v roce 1946. Jeho manželka Emília, roz. Čamajová, pracovala v Banské Štiavnici jako pletařka. Po osmnácti letech bezdětného manželství zemřela v roce 1964 na následky urémie. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Andrej_Kuc |
Andrej Kuc | Podruhé se oženil 8. srpna 1964 ve Spišské Nové Vsi s Marií, rod. Joppovou. Marie v té době pracovala jako úřednice na ředitelství Železorudných dolů. Spolu mají dvě děti - dceru Gabrielu, vdanou Zahurancovou (* 1965) a syna Ľubomíra (* 1969), který v otcových šlépějích pokračuje v restaurátorské činnosti. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Andrej_Kuc |
Andrej Kuc | V tomto článku byl použit překlad textu z článku Andrej Kuc na slovenské Wikipedii. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Andrej_Kuc |
Ludo Lehen | Ľudovít Lehen, známější jako Ľudo Lehen (3. června 1925, Banská Bystrica – 12. května 2014), byl mistr šachové tvorby a malíř 20. století. Inspiroval se původně Piccasovými a Modiglianiho motivy, avšak se zcela osobitým stylem a pojetím. Jeho obdiv k ženské kráse provázel celou jeho tvorbu ať již v podobě olejomalby, kresby, dřevořezby nebo intarzií. V Československu je mu přisuzováno prvenství obrazu aktu, který byl povolen ke zveřejnění.[zdroj?!] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Ludo_Lehen |
Ludo Lehen | Měl čtyři další sourozence, jednoho bratra a tři sestry. V letech 1949 až 1955 studoval na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě. Byl žákem profesorů D. Millyho a V. Hložníka. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Ludo_Lehen |