title
stringclasses 192
values | text
stringlengths 3
2.41k
| source
stringclasses 192
values |
|---|---|---|
Cyril Kutlík | Oženěn byl s Miladou Nekvasilovou, dcerou českého inženýra a architekta v Bělehradě Františka Nekvasila,[4] stavitele původní budovy hotelu Slavija. Nekvasil byl dlouholetým předsedou českého krajanského spolku Lumír v Bělehradě. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Cyril_Kutl%C3%ADk |
Cyril Kutlík | Kutlíkovo dílo sestává z historických maleb, portrétů, religiózních a alegorických kompozicí, ze žánrových motivů a v menší míře i krajin a zátiší. Věnoval se také ilustracím pro česká a slovenská církevní periodika a národní kalendáře. Vytvořil také několik hlaviček časopisů v Čechách a v Srbsku. Pohlednice s jeho návrhy vyšly mj. v Praze, Ružomberku a Bělehradě. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Cyril_Kutl%C3%ADk |
Cyril Kutlík | V tomto článku byl použit překlad textu z článku Cyril Kutlík na slovenské Wikipedii. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Cyril_Kutl%C3%ADk |
Ladislav Čemický | Ladislav Čemický (24. března 1909 Čemice, Liptovský Mikuláš – 6. ledna 2000 Stupava) byl slovenský malíř, grafik a pedagog. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Ladislav_%C4%8Cemick%C3%BD |
Ladislav Čemický | Studoval v letech 1929–1934 na maďarské akademii Magyar Képzőművészeti Egyetem v Budapešti u Istvána Csóky. Cestoval studijně ve 30. letech po Evropě (včetně Paříže). Soukromě studoval u Zoltána Palugyaye, ovlivnil ho pobyt v umělecké kolonii Janka Alexyho. Po válce vyučoval na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě. Vedle Bratislavy působil také na Liptově. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Ladislav_%C4%8Cemick%C3%BD |
Ladislav Čemický | Ve 30. letech našel osobité vyjádření s velmi akcentovaným sociálním rozměrem, věnoval se nezaměstnanosti, dělníkům, v době války tvořil protiválečná témata. Zejména v 50. letech se jeho sociální vyjádření na čas přelilo do dogmatického socialistického realismu, jakož byl protagonistou. Tehdy maloval především portréty generalissima Stalina. Nedochoval se obraz Matej a Terka, který jako jediný zachycoval v prudérním systému „socialistický sex“.[1] Posléze začal tvořit lyrickou krajinomalbu technikou akvarelu (patří k nejdůležitějším slovenským tvůrcům této techniky). | https://cs.wikipedia.org/wiki/Ladislav_%C4%8Cemick%C3%BD |
Jaromír Čičatka | Jaromír Čičatka (* 19. březen 1939 Prešov) je akademický malíř. Studoval a působil v Česku. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jarom%C3%ADr_%C4%8Ci%C4%8Datka |
Jaromír Čičatka | V letech 1968–1973 studoval v Praze na Akademii výtvarných umění v ateliéru profesora Jana Smetany.[1] Od 70. let 20. století se věnoval monumentální tvorbě. Působí v ústeckém Svazu českých výtvarných umělců.[2] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jarom%C3%ADr_%C4%8Ci%C4%8Datka |
Laco Déczi | Laco Déczi (původním jménem Ladislav Déči, * 29. března 1938 Čeklís) je slovensko-americký jazzový trumpetista, hudební skladatel a malíř původu. V roce 1962 odešel z Bratislavy do Prahy, kde působil do emigrace do USA v roce 1985. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Laco_D%C3%A9czi |
Laco Déczi | Od vstupu na profesionální hudební scénu byl Laco Déczi jejím enfant terrible. Už tehdy směřoval jinam než takřka všichni, kteří v tehdejším Československu hráli jazz. Navzdory převládajícímu trendu intelektuálního, téměř akademicky ukázněného west coast jazzu byly už Decziho amatérské bratislavské skupiny oddány explozivnímu hard bopu z opačného pobřeží Ameriky a on sám vyznával kult jeho tragicky zesnulého génia Clifforda Browna. Posedlostí touto stylovou orientací dokázal po příchodu do Prahy nakazit i zdejší mnohem starší kolegy včetně guru českého moderního jazzu Karla Velebného. Když se stal v letech 1963–1966 právoplatným členem Velebného legendárního SHQ, rozšířil Velebný, podle vzoru eastcoastových comb, původně čtyřčlenné obsazení na kvinteto. V repertoáru i na gramofonových nahrávkách SHQ se pak objevily první vlaštovky autentického hard bopu převzaté od Décziho celoživotního vzoru Clifforda Browna (Delilah, Jordu, Kiss And Run). S vlastní skupinou Celula a po emigraci s její americkou obdobou Celula New York dokázal poselství Brownovy trubky spojit do působivé symbiózy s elektrickou jazzrockou fúzí Milese Davise, v jejímž duchu se odvíjí Decziho hudba až do současnosti. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Laco_D%C3%A9czi |
Laco Déczi | Českým filmovým divákům je znám především jako strojmistr a trumpetista Douda ve filmu Kalamita režisérky Věry Chytilové (1981). Jako přítel cimrmanologů Karla Velebného a Jiřího Šebánka se v první polovině 80. let podílel na jejich projektu Salón Cimrman, se Šebánkovým synem Filipem nějakou dobu hrál v kapele Celula.[2] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Laco_D%C3%A9czi |
Laco Déczi | Je také uveden na seznamech spolupracovníků Státní bezpečnosti, jako důvěrník StB, krycí jméno Kuba, evidenční číslo 25 955.[3][4] V autobiografickém rozhovoru vysvětluje, že jediným důvodem k navázání spolupráce s StB v roce 1985 bylo získat zabavený pas a okamžitě vycestovat do Německé spolkové republiky – emigrovat z Československa.[5] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Laco_D%C3%A9czi |
Laco Déczi | V roce 1987 odešel z NSR do Spojených států. Zde je jeho přítomnost nejčastěji spojována s New Yorkem, na jehož předměstí dodnes občas bydlí. Do Česka se nadále pravidelně vrací, zpravidla na dvě koncertní turné ročně. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Laco_D%C3%A9czi |
Laco Déczi | První desku, Laco Deczi & Celula Quintet – Pietoso, vydal v roce 1969. Deska byla nahrána ve studiu A pražského rozhlasu 7.–13. listopadu 1968.[3] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Laco_D%C3%A9czi |
Laco Déczi | Má tři syny „A všichni se chytli, Pišta i Djingy jsou byznysmeni, Vaico se mnou hraje v kapele.“[6] V roce 1965 se oženil s Milenou († 1988) a 13. 8. 1965 se jim narodil syn Ladislav zvaný Vaico. Vaico Deczi je bubeníkem a hraje s otcem v Jazz Celula New York. Ze vztahu s Monikou se v roce 1985 narodil syn Štěpán zvaný Pišta (Štěpán Křišta, též Stepan Krista). Ze vztahu s Tchajwankou Wanli Fanchiang se v roce 1990 narodil Peter zvaný Djingi. V roce 2005 se Laco Deczi poznal s Češkou Catherine (* 25. 11. 1969 Ústí n. L.), zvanou Moon a 26. 1. 2010 se vzali. Catherine má z prvního manželství dcery Katrin a Barbaru.[6][7][8] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Laco_D%C3%A9czi |
Laco Déczi | Vzhledem k dlouhému působení Laca Décziho v Tanečním orchestru Československého rozhlasu (TOČR) a Jazzovém orchestru Československého rozhlasu (JOČR) (1967–1968 Orchestr Karla Krautgartnera) je takřka nemožné dnes vypátrat, na kolika nahrávkách se v 60. až 80. letech 20. stol. podílel. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Laco_D%C3%A9czi |
Pavol Demeš | Pavol Demeš (* 1956, Vráble) je občanský aktivista, bývalý ministr mezinárodních vztahů SR, spoluzakladatel SAIA – SCTS pro třetí sektor, fotograf a politický analytik. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Pavol_Deme%C5%A1 |
Pavol Demeš | Základní školu a gymnázium absolvoval v rodných Vráblech. Později studoval na Přírodovědecké fakultě UK v Bratislavě. V roce 1980 úspěšně absolvoval Karlovu Univerzitu v Praze, kde získal doktorát. Po skončení studia v Praze působil 10 let v biomedicínském výzkumu na Univerzitě Komenského v Bratislavě. Od března 1997 byl ředitelem SAIA – SCTS, v letech 1993–1996 řídil Odbor zahraniční politiky Kanceláře prezidenta Slovenské republiky, zároveň byl poradcem prezidenta SR Michala Kováče. V letech 1991–1992 se stal Ministrem mezinárodních vztahů SR. V letech 2000–2010 byl ředitelem pro střední a východní Evropu americké nevládní organizace German Marshall Fund. V současnosti působí jako zahraničněpolitický analytik, spolupracuje s nevládními organizacemi na Slovensku i v zahraničí. Má dva bratry Michala a Martina. Spolu s manželkou mají dvě děti Davida a Barboru. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Pavol_Deme%C5%A1 |
Pavol Demeš | Pavol Demeš fotografuje už více než 30 let a měl více než 30 výstav po celém světě. Výběr výstav: | https://cs.wikipedia.org/wiki/Pavol_Deme%C5%A1 |
Orest Dubay | Orest Dubay (15. srpna 1919 – 2. října 2005) byl slovenský akademický malíř, grafik a vysokoškolský pedagog. V roku 1948 vyučoval na pedagogické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě mezi lety 1949–1984 pusobil jako pedagog na VŠVU a 1968-71 byl rektorem Vysoké školy výtvarných umění. Jeho umělecký přínos byl především na poli slovenské grafiky po druhé světové válce, tvořil dřevořezy. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Orest_Dubay |
Orest Dubay | Za svoje dílo byl v roce 1977 oceněn čestným titulem národní umělec, Velkou cenu slovenské grafiky na Bienále v Banske Bystrici, v roce 1981 získal cenu Ex aeguo. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Orest_Dubay |
Orest Dubay | V tomto článku byl použit překlad textu z článku Orest Dubay (1919) na slovenské Wikipedii. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Orest_Dubay |
Milan Erazim | Milan Erazim (8. března 1946, Bratislava – 22. dubna 2020[1]) byl český akademický malíř, ilustrátor, grafik, typograf a pedagog.[2] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Milan_Erazim |
Milan Erazim | Milan Erazim vystudoval sice v letech 1963–1968 České vysoké učení technické v Praze, ale roku 1972 byl přijat na pražskou Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, kterou pod vedením profesorů Jiřího Mikuly a Zdeňka Sklenáře ukončil roku 1977.[2] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Milan_Erazim |
Milan Erazim | V letech 1985–1988 pracoval ve výtvarné redakci Lidového nakladatelství. Věnoval se volné a drobné grafice (ex libris), ilustraci, kresbě a známkové tvorbě. V ilustraci se zaměřoval na klasickou a dobrodružnou literaturu pro mládež. Byl členem SČUG Hollar a působil jako profesor na Vyšší odborné škole grafické v Praze. Zúčastnil se řady výstav doma i v zahraničí.[3][4] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Milan_Erazim |
Jozef Fabini | Jozef Fabini (10. října 1908 Olcnava – 2. prosince 1984 Košice) byl slovenský malíř a grafik. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jozef_Fabini |
Jozef Fabini | V letech 1928–1932 studoval na Právnické fakultě UK v Bratislavě. Působil jako soudní úředník v Košicích. V letech 1934–1938 pracoval jako právník ředitelstva pošt v Praze, 1938–1945 na ministerstvu dopravy v Bratislavě, v letech 1945–1948 jako ředitel pošt v Bratislavě. V letech 1948–1952 byl ředitelem Východoslovenského múzea v Košicích a v letech 1952–1955 pracoval jako restaurátor v Krajskej galérie v Michalovciach. Výtvarnou propedeutiku v letech 1926–1927 získal navštěvováním večerních kurzů na soukromé grafické škole E. Króna v Košicích. V letech 1927–1928 se soukromě vzdělával u E. Halásza-Hradila. V letech 1939–1940 u M. Schurmanna v Bratislavě. Pří zaměstnání v Bratislavě navštěvoval v letech 1941–1945 na oddělení kreslení a malby studium na Slovenskej vysokej škole technickej v Bratislavě, kde ho vedlo vícero významných umělců, mj. také M. Benka, G. Mallý, M. Schurmann. Zároveň absolvoval studium na Filozofické fakultě UK v oboru Dějiny umění a archeologie. Tvorbu mistra Fabiniho můžeme rozdělit do několika etap. Na počátku je patrný výrazný vliv Krónovy školy, kde se ústředním motivem stávaly pochmurné uličky Košic a Krompách. Později se jeho pozornost soustředila na přírodní scény, přičemž čerpal z prostředí východoslovenského regionu, zejména velké panoramatické kompozice. Kromě přírody výtvarně mapoval také činnost člověka. Od poloviny 50. let se zaměřil na přírodní a architektonické krásy v okolí Spiše. V této době se do jeho tvorby výrazněji dostávala hra se světlem, kontrast světlých a tmavých ploch. Věnoval se také malířskému ztvárnění Vysokých Tater, Košic, ale náměty čerpal také z Řecka a Itálie. Koncem 70. let 20. století mu byl udělen titul národního umělce. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jozef_Fabini |
Jozef Fabini | Jeho bratrem byl geolog Pavel Fabini a chemik Ján Fabini. Jeho praneteří je režisérka a dokumentaristka Zuzana Piussi (*1971) a prasynovcem historik a politolog Pavel Fabini (*1984). | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jozef_Fabini |
Jozef Fedora | Jozef Fedora (8. března 1910 Dolné Kočkovce – 26. září 1975 Zvolen) byl slovenský malíř, grafik, výtvarný pedagog. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jozef_Fedora |
Jozef Fedora | Studoval na reálném gymnáziu v Nymburku. Na ČVUT v Praze poté studoval architekturu, pozemní stavitelství, kreslení a deskriptivní geometrii. Od roku 1937 byl profesorem gymnázia v Prievidzi a v Nitře. V letech 1959–1965 přednášel na Pedagogickém institutu v Martině, od roku 1965 v Banské Bystrici. Byl účastníkem Slovenského národního povstání. Později byl zatčen gestapem a vězněn v koncentračních táborech Dachau, Buchenwald a v dalších. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jozef_Fedora |
Jozef Fedora | Jako malíř se věnoval kresbě portrétů, figurálních námětů, krajiny a zátiší. Přispíval do kulturních, politických a satirických časopisů. Výstavy v Banské Bystrici (1966, 1980), obrazem Tržnice se připojil ke starým mistrům pohledů na banskobystrickou tržnici. Byl pohřben v Prievidzi. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jozef_Fedora |
Jozef Fedora | V tomto článku byl použit překlad textu z článku Jozef Fedora na slovenské Wikipedii. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jozef_Fedora |
Stanislav Filko | Stanislav Filko (15. června 1937 – 23. října 2015) byl slovenský konceptuální umělec. Narodil se ve Veľké Hradné a patřil k významným představitelům slovenského poválečného umění. Od 60. let byl spolu s Júliusem Kollerem a Alexem Mlynárčikem průkopníkem neoavantgardy.[1] Během svého života svá díla vystavoval nejen v Československu, ale také v Itálii, Francii, Německu či Spojených státech amerických. Později emigroval do Německa, odkud odjel do New Yorku. Po revoluci v roce 1989 se však vrátil.[2] V roce 2005 ve spolupráci s umělci Jánem Mančuškou a Borisem Ondreičkou a kurátorem Markem Pokorným vytvořili expozici Československého pavilonu na Bienále v Benátkách. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Stanislav_Filko |
Ľudovít Fulla | Ľudovít Fulla (27. února 1902, Ružomberok – 21. dubna 1980, Bratislava) byl slovenský malíř a grafik, nositel titulu národní umělec. | https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%BDudov%C3%ADt_Fulla |
Ľudovít Fulla | Je považován za jednoho ze zakladatelů moderního malířství a grafiky. Studoval v Praze na Akademii umění u profesora Kysely. Inspirací mu byl slovenský lid, jeho tradice i současný život a práce, lidové písně a pověsti. Byl mnohostranným umělcem, věnoval se malbě, dřevořezům, návrhům na gobelíny, jevištní výpravě a ilustraci. Je také autorem rubu nevydané bankovky v hodnotě 5000 Sk. | https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%BDudov%C3%ADt_Fulla |
František Gajdoš | František Gajdoš (* 10. října 1921, Budatín) je slovenský malíř a pedagog. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Gajdo%C5%A1 |
František Gajdoš | Vystudoval vídeňskou Akademii výtvarných umění a oddělení kresby a malby na Slovenské vysoké škole technické v Bratislavě.[1] Jeho učitelem byl Ján Mudroch.[2] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Gajdo%C5%A1 |
František Gajdoš | Působil v Bratislavě.[2] Tam se věnoval se i pedagogické činnosti,[3] mezi jeho žáky patřili např. Ladislav Čarný, Daniel Fischer, Ivan Chapčák, Svetozár Mydlo, Vladimír Ossif nebo Klára Bočkayová.[2] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Gajdo%C5%A1 |
František Gajdoš | Tvořil zejména monumentální díla,[4] některá jsou umístěná ve významných slovenských veřejných budovách. Několik maleb je ve sbírkách Slovenské národní galerie.[2] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Gajdo%C5%A1 |
František Gajdoš | (výběr) | https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Gajdo%C5%A1 |
Mikuláš Galanda | Mikuláš Galanda (4. května 1895, Turčianske Teplice, Uhersko – 5. června 1938, Bratislava, Československo) byl slovenský malíř, grafik a ilustrátor. Patří k výrazným průkopníkům a propagátorům moderního umění na Slovensku. Je pochován je na Národním hřbitově v Martině. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Mikul%C3%A1%C5%A1_Galanda |
Mikuláš Galanda | Narodil se v Turčianských Teplicích v rodině místního notáře, později vystudoval gymnázium v Lučenci. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Mikul%C3%A1%C5%A1_Galanda |
Mikuláš Galanda | Po absolvování gymnázia v Lučenci, začal v roce 1914 studovat malbu na Akademii výtvarných umění v Budapešti. Studium však musel po dvou letech pro válečné události 1. světové války zanechat. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Mikul%C3%A1%C5%A1_Galanda |
Mikuláš Galanda | V roce 1922 odjíždí do Prahy, kde začal studovat na Uměleckoprůmyslové škole u prof. V. H. Brunnera. Po roce přestoupil na pražskou Akademii výtvarných umění a studoval u prof. A. Thieleho a prof. Augusta Brömse. V době studia v Praze se spřátelil s Martinem Benkem. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Mikul%C3%A1%C5%A1_Galanda |
Mikuláš Galanda | Po ukončení studia vyučoval Mikuláš Galanda od roku 1929 malbu a kreslení na střední škole v Bratislavě. V roce 1933 se stal řádným profesorem na tamější Škole uměleckých řemesel. Na počátku 30. let 20. století vystoupil Mikuláš Galanda spolu s přítelem Ľudovítem Fullou před veřejnost s manifestem „Súkromné listy Fullu a Galandu“, ve kterých: „vyslovili potrebu skoncovať so starými, nič nehovoriacimi umeleckými metódami a zabehanými manierami a žiadali preraziť a uvoľniť cestu novým výrazovým prostriedkom a postupom, ktoré by zodpovedali dynamickým premenám, ktoré boli charakteristické pre život človeka a spoločnosti 20. storočia.“ | https://cs.wikipedia.org/wiki/Mikul%C3%A1%C5%A1_Galanda |
Mikuláš Galanda | Galanda ilustroval také kulturní a politickou revue DAV. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Mikul%C3%A1%C5%A1_Galanda |
Mikuláš Galanda | Mikuláš Galanda byl pochován v Turčianských Teplicích a v roce 1978 byly jeho tělesné ostatky převezeny na Národní hřbitov v Martině. V jeho rodném domě v Turčianských Teplicích je od roku 1991 zpřístupněna galerie se stálou expozicí jeho děl. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Mikul%C3%A1%C5%A1_Galanda |
Mikuláš Galanda | Kromě množství výstav po celém Československu vystavoval Mikuláš Galanda svoje díla v New Yorku, v Moskvě a v roce 1937 i na Světové výstavě v Paříži, kde získal stříbrnou medaili za knižní grafiku a ilustrace. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Mikul%C3%A1%C5%A1_Galanda |
Mikuláš Galanda | Mezi jeho nejznámější obrazy patří: | https://cs.wikipedia.org/wiki/Mikul%C3%A1%C5%A1_Galanda |
Mikuláš Galanda | V tomto článku byl použit překlad textu z článku Mikuláš Galanda na slovenské Wikipedii. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Mikul%C3%A1%C5%A1_Galanda |
Eduard Hájek | Eduard Hájek (18. února 1928, Košice – 1. ledna 2016, Praha) byl slovenský akademický malíř, ilustrátor, grafik, typograf a sochař.[1] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Eduard_H%C3%A1jek |
Eduard Hájek | Eduard Hájek studoval v letech 1950–1953 na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a pak v letech 1953–1955 malbu a grafiku na Akademii výtvarných umění v Praze u profesora Antonína Pelce.[1] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Eduard_H%C3%A1jek |
Eduard Hájek | Začínal jako autor filmových plakátů a ilustrací dětských knih. Po roce 1969 se věnoval především sochařství a během deseti let vytvořil řadu monumentálních prací ve spolupráci s architekty. V oblasti malby je jeho tematikou fantazijní a snově meditativní svět a jihočeská krajina.[1] Společně se Zdeňkem Kolářským je spoluautorem tříkorunové československé mince z roku 1965.[2] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Eduard_H%C3%A1jek |
Jan Hála (malíř) | Jan Hála, křtěný Jan Antonín (19. ledna 1890 Blatná[1] – 17. května 1959 Važec) byl český a slovenský malíř, grafik ilustrátor a spisovatel. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_H%C3%A1la_(mal%C3%AD%C5%99) |
Jan Hála (malíř) | Narodil se v jihočeském městě Blatná v rodině pekařského mistra Jana Hály a od mládí se u něho projevovalo umělecké cítění. Absolvoval obecnou školu v Blatné a následně gymnázium v Českých Budějovicích, kde v roce 1909 maturoval a odešel studovat do Prahy. Krátce studoval na filozofické fakultě Univerzity Karlovy historii a soukromě se školil v malířské škole F. Engelmüllera. V letech 1910-1916 studoval na pražské malířské akademii u prof. V. Bukovce a M. Pirnera a po absolvování akademie se věnoval převážně krajinomalbě v rodném kraji. V roce 1922 navštívil Most, kde i sfáral do dolu a vytvořil zde díla s motivy hornické práce. Napřesrok zavítal na Slovensko, navštívil podtatranskou obec Važec, byl okouzlen krajinou a blízkým okolím a zůstal zde po celý svůj život. V roce 1925 se stal členem Spolku slovenských výtvarných umělců a v následujícím roce byl ve Vážci spoluzakladatelem „Tovarišstva výtvarných umění Tatran“[2]. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_H%C3%A1la_(mal%C3%AD%C5%99) |
Jan Hála (malíř) | Roku 1929 se Jan Hála oženil s Annou Marií Chlupsovou[3], měli spolu 3 děti, nejmladší syn Jan Mikuláš Hála (*1937) je rovněž malířem-restaurátorem. Pro Národní muzeum v Martině namaloval cyklus - "Len" a v roce 1939 pro československý zemědělský pavilon pro světovou výstavu v New Yorku, velký vlys s názvem - "Tance". V roce 1938 byl na základě rozpadu Československa po Mnichovském diktátu Hála vypovězen z tehdejšího Slovenského štátu do Čech a tak odešel do rodné Blatné, ale už v roce 1940 na četné žádosti obyvatel Važce se mohl vrátit a žít zde dál. V roce 1944 se zúčastnil Slovenského národního povstání, po jeho potlačení byl krátce ve vyšetřovací vazbě a později byl za účast v SNP vyznamenaný „Zlatou hviezdou partizánskeho oddielu Vysoké Tatry“. Jan Hála zemřel v květnu 1959 ve Važci. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_H%C3%A1la_(mal%C3%AD%C5%99) |
Jan Hála (malíř) | Jan Hála ve své tvorbě po celý svůj život čerpal náměty ze života obyvatel Važce, tvořil rovněž obrazy figurální, podobizny a ztvárňoval motivy z jižních Čech a z pod Tater. Kromě malby se věnoval i literární tvorbě a knižní ilustraci. Patřil k zakladatelům moderní slovenské ilustrační tvorby pro děti. Byl spolu s malířem Jaroslavem Augustou prvním českým výtvarníkem, který se trvale usadil na Slovensku a stál při počátcích naší společné výtvarné kultury 20. století. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_H%C3%A1la_(mal%C3%AD%C5%99) |
Jan Hála (malíř) | Vytvořil stovky kreseb, olejomaleb a ilustrací knih | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_H%C3%A1la_(mal%C3%AD%C5%99) |
Jan Hála (malíř) | V tomto článku byl použit překlad textu z článku Jan Hála (maliar) na slovenské Wikipedii. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_H%C3%A1la_(mal%C3%AD%C5%99) |
Ján Hanák | Ján Hanák (17. února 1931 Bánovce nad Bebravou – 29. srpna 2015 Košice) byl slovenský scénograf a malíř. | https://cs.wikipedia.org/wiki/J%C3%A1n_Han%C3%A1k |
Ján Hanák | Narodil se 17. února 1931 v Bánovcích nad Bebravou. Pro svůj mimořádný talent byl již v 15 letech přijat na Oddělení kreslení a malování Slovenské vysoké školy technické v Bratislavě. Dále studoval na Pedagogické fakultě University Komenského v Bratislavě u Gustáva Mallého a Kolomana Sokola. V letech 1951–1955 byl žákem profesora Jána Mudrocha na bratislavské Vysoké škole výtvarných umění a Ladislava Vychodila na Divadelní fakultě VŠMU v Bratislavě. | https://cs.wikipedia.org/wiki/J%C3%A1n_Han%C3%A1k |
Ján Hanák | Vedle studia byl od roku 1954 scénografem ve Štátnom divadle Košice. V Košicích působil téměř 50 let a spolupracoval na více než 300 inscenacích. Zvláštní zájem věnoval zejména inscenacím oper. Byl častým hostem na českých i zahraničních scénách. Spolupracoval také s Československou televizí. | https://cs.wikipedia.org/wiki/J%C3%A1n_Han%C3%A1k |
Ján Hanák | V roce 1965 se podílel na československé expozici na Bienále výtvarných umění v São Paulu v Brazílii. Kromě mnoha samostatných výstav několikrát vystavoval i na Pražském Quadriennale. | https://cs.wikipedia.org/wiki/J%C3%A1n_Han%C3%A1k |
Jozef Hanula | Jozef Hanula (6. dubna 1863, Liptovské Sliače – 22. srpna 1944, Spišská Nová Ves) byl slovenský malíř a pedagog. Vrcholnou tvorbou se hlásil k programu kritického realismu. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jozef_Hanula |
Jozef Hanula | Jeho otcem byl Ján Hanula, matka Marie rod. Mrvová. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jozef_Hanula |
Jozef Hanula | Studoval na Zemské škole pro kreslení v Budapešti, soukromou školu u Simona Hollósyho a Královskou bavorskou akademii výtvarných umění u profesorů Gabriela von Hackla, Franza von Defreggera a Karola Marra v Mnichově. Učil kreslení v Žilině a v Spišské Nové Vsi. Byl představitelem slovenského realistického malířství. Zaměřil se zejména na sakrální tvorbu, ve které spojoval náboženská a národní témata. Od roku 1908 působil i jako knižní ilustrátor, průkopnicky zejména v literatuře pro děti a mládež. Byl autor podobizen významných osobností slovenského kulturního a národního života. Úvahovými a memoárovými články se vyjadřoval k problematice slovenské kultury. Kolem roku 1935 napsal knihu Spomienky slovenského maliara. Maloval interiéry katolických kostelů v Banské Bystrici (1935), Banské Bystrici-Sásovej (1940), Banské Bystrici-Radvani a jiné. Roku 1919 spoluzakládal Spolok slovenských umelcov v Martině. Roku 1941 byl vyznamenán státní cenou. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jozef_Hanula |
Jozef Hanula | V tomto článku byl použit překlad textu z článku Jozef Hanula na slovenské Wikipedii. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jozef_Hanula |
Ferdinand Hložník | Ferdinand Hložník (18. listopadu 1921, Svederník u Žiliny – 27. února 2006, Bratislava) byl slovenský malíř a ilustrátor. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Ferdinand_Hlo%C5%BEn%C3%ADk |
Ferdinand Hložník | Ferdinand Hložník se narodil ve Svederníku u Žiliny, žil a tvořil v Bratislavě, kde i zemřel. V letech 1942 – 1946 studoval na oddělení kreslení a malování na Slovenské vysoké škole technické v Bratislavě u profesorů Jána Mudrocha, Gustáva Mallého, Dezidera Millyho a Maximiliána Schurmanna. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Ferdinand_Hlo%C5%BEn%C3%ADk |
Ferdinand Hložník | Na konci 40. a začátkem 50. let se věnoval pedagogické činnosti jako profesor kreslení na gymnáziu v Jure a později na reálném gymnáziu v Bratislavě a systematicky se začínal zajímat o ilustraci. Od roku 1945 působil v Skupině 29. Augusta. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Ferdinand_Hlo%C5%BEn%C3%ADk |
Ferdinand Hložník | Od roku 1952 působil jako samostatný umělec. Ilustroval učebnice, knihy a pedagogické pomůcky. V malířské tvorbě konce 40. let jako mladý umělec postupně hledal svůj způsob umělecké výpovědi. Nacházel inspiraci v kubizmu. Později v 50. letech, když ho oslovilo i téma válečného utrpení, které sám jako mladý zažil, zároveň se však často vracel do svého rodiště na svedernícké pole a pastviny, okolí Váhu, ale i na Oravu a Kysuce, experimentoval s formou, která se postupně v průběhu 60. let vykrystalizovala na formu abstrahující tvar, kladoucí důraz na strukturu a barevnost malby. Takovýto způsob malby se stává pro něj ve volné tvorbě typický, i když paradoxně je známější jeho realističtější krajinářské dílo, které však ani zdaleka není jeho těžištěm. Společně s bratrem Vincentem Hložníkem (1919 – 1997) absolvovali několik kreslířských cest po Slovensku, které jsou zakončené jejich společnými výstavami. Za krajinomalby nakonec získal v roku 1967 Cenu Cypriána Majerníka. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Ferdinand_Hlo%C5%BEn%C3%ADk |
Ferdinand Hložník | Známá jsou i díla (tempera na papíru) s tematikou Slovenského národního povstání, vytvořená u příležitosti 30. výročí SNP, přičemž se často předkládá tato část jeho tvorby jako typická. Vyplývá to však z neznalosti celkového obsahu jeho díla, protože těžiště jeho tvorby bylo především ve volné, intimní, figurální krajinářské abstraktní tvorbě. V olejomalbách, temperách ale i značném množství kreseb navazuje na ověřenou tvorbu expresivní stylizace předmětů, barevně uspořádaných ploch, které jakoby navázaly děj obrazu do surreálné polohy. Malby spojují v sobě figurální a fantazijní inspiraci, v které se objevují často osoby nebo věci jemu blízké. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Ferdinand_Hlo%C5%BEn%C3%ADk |
Ferdinand Hložník | Ferdinand Hložník samostatně vystavoval od roku 1962 výběrem z tvorby v Plzni a na společných výstavách od roku 1946 se Spolkem C. Majerníka. V roce 1965 vystavoval na Bienále v Sao Paolu, v Neapoli, Římě, a o rok později v Mexiku, Švédsku a Itálii. V roce 1982 mu udělili titul zasloužilý umělec. Později až do 90. let se Ferdinand Hložník pravidelně zúčastňoval kolektivních výstav. Poslední samostatnou výstavu za svého života, zaměřenou na období abstraktní tvorby 60. let měl ve výstavní síni Slovenské spořitelny v Zeleném domě v Bratislavě. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Ferdinand_Hlo%C5%BEn%C3%ADk |
Ferdinand Hložník | Zatím poslední výstava, na které se objevila doteď málo známá a do tehdy ještě neprezentovaná díla z druhé poloviny 90. let, byla v Povážské galerii umění v Žilině v roce 2007. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Ferdinand_Hlo%C5%BEn%C3%ADk |
Ferdinand Hložník | Jeho díla se objevují i na prodejních aukcích výtvarného umění, kde vždy zaujme svým jedinečným výtvarným názorem a propracovaným vizuálním ztvárněním. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Ferdinand_Hlo%C5%BEn%C3%ADk |
Vincent Hložník | Vincent Hložník (22. října 1919 Svederník, Slovensko – 10. prosince 1997 Bratislava) byl slovenský malíř, grafik, ilustrátor, typograf a pedagog, bratr Ferdinanda Hložníka. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vincent_Hlo%C5%BEn%C3%ADk |
Vincent Hložník | Narodil se na vesnici v Pováží jako nejstarší z pěti dětí v katolické rodině Imricha Hložníka a jeho manželky Márie, rozené Puškárové. Rád kreslil stejně jako jeho bratr, později malíř Ferdinand Hložník. V letech 1926-1930 absolvoval obecnou školu ve Svederníku, roku 1931 postoupil do měšťanské školy v Žilině, ze které roku 1933 přestoupil na reálné gymnázium, kde kreslil pod vedením prof. Zdeňka Balaše, který rozpoznal jeho talent. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vincent_Hlo%C5%BEn%C3%ADk |
Vincent Hložník | V letech 1937–1942 vystudoval malbu na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, v ateliéru Josefa Nováka a Františka Kysely. Jeho spolužáky tam byli například Ota Janeček, Arnošt Paderlík, Václav Plátek nebo Zdenek Seydl. Rád vzpomínal na studentský život v Masarykově koleji na Klárově (1937 – 1939)[2] a ve Štefánikově koleji (1939 – 1942)[3]. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vincent_Hlo%C5%BEn%C3%ADk |
Vincent Hložník | V Praze se plně integroval do české výtvarné kultury, spolků i skupin tehdejší moderny, byl názorově blízký skupinám Sedm v říjnu a Skupina 42. Vstoupil do Umělecké besedy, přátelil se se staršími slovenskými spolužáky, jako byli představitelé sdružení Generácia 1909 Cyprián Majerník, Bedrich Hoffstädter, Ján Želibský nebo Július Nemčík. Majerník a Hložník sdíleli obdobnou symboliku válečné doby, například v postavě Dona Quijota. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vincent_Hlo%C5%BEn%C3%ADk |
Vincent Hložník | V letech 1945 – 1949 byl členem spolku výtvarných umělců Mánes, roku 1945 patřil k zakládajícím členům levicové Skupiny výtvarných umělců 29. srpna. Roku 1948 absolvoval studijní pobyt v Itálii. Od roku 1958 vyučoval na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě. Mezi jeho žáky patřil například Albín Brunovský. V letech 1960 – 1964 zastával funkci rektora. Jeho obrazy byly tehdy poplatné socialismu. V období normalizace neprošel politickými prověrkami a roku 1972 musel školu opustit. Nezávislost prospěla tematické orientaci jeho prací. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vincent_Hlo%C5%BEn%C3%ADk |
Vincent Hložník | V jeho díle se spojuje osobité pojetí expresionismu, které vychází z válečné zkušenosti, a moderny dovedené na pomezí abstrakce. Více než olejomalbě se věnoval malbě akvarelem, temperou a grafickým technikám (litografii, linorytu, dřevorytu a monotypu). V 60. letech nachází specifickou symboliku a odpovídající formu v kontrastu plných černých ploch, šrafury a skvrn z pastelových barev. Toto pojetí vyjádřil v několika grafických tematických cyklech (litografie Človek, Povstanie, Apokalypsa; algrafie Majestát ničoty, dřevoryt Vojna, linoryty Slávnosti, Komédie XX). Vedle grafik byl také autorem ilustrací a typografické úpravy knih, například P. Karvaše (1955), Laca Novomeského, dále knih pro děti a mládež. Od poloviny 80. let se do repertoáru jeho děl vrátila biblická tematika. Navrhoval také grafické předlohy pro československé poštovní známky. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vincent_Hlo%C5%BEn%C3%ADk |
Viliam Chmel | Viliam Chmel (14. října 1917 Temešvár, Rumunsko – 30. listopadu 1961 Bratislava)[1] byl slovenský malíř, grafik a ilustrátor . | https://cs.wikipedia.org/wiki/Viliam_Chmel |
Viliam Chmel | Studoval na gymnáziu a obchodní akademii v Martině, od roku 1939 na Škole uměleckých řemesel v Bratislavě, v letech 1940– 1941 na odd. kreslení a malování Slovenské vysoké školy technické v Bratislavě.[1] Absolvoval studijní pobyty v různých zemích Evropy. Aktivně se zúčastnil Slovenského národního povstání, které zobrazoval i ve svém díle.[2] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Viliam_Chmel |
Viliam Chmel | Jeho výtvarné umění objevil a podpořil Jaroslav Vodrážka. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Viliam_Chmel |
Viliam Chmel | Svůj život ukončil sám v roce 1961.[2] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Viliam_Chmel |
Viliam Chmel | Začínal převážně umělecko-řemeslnickou orientací, později se věnoval i volné kresbě a malbě. Z počátku byl ovlivněn dílem svých učitelů Ľudovíta Fully a Jána Mudrocha. Od padesátých let 20. století se v jeho pracích objevila témata industrializace Slovenska a Slovenského národního povstání.[2] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Viliam_Chmel |
Viliam Chmel | Jeho dílo je hlavně ve sbírkách Středoslovenské galerie v Banské Bystrici a Slovenské národní galerie v Bratislavě. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Viliam_Chmel |
Viliam Chmel | Je autorem dvou poštovních známek z tzv. Partyzánského vydání (1945) k výročí slovenského národního povstání s motivy hradů Sklabiňa a Strečno[3]. Viliam Chmel je také autorem monografie o výtvarníkovi Janu Novákovi . | https://cs.wikipedia.org/wiki/Viliam_Chmel |
Viliam Chmel | Na jeho počest je pojmenována ulice v Martině[4] . | https://cs.wikipedia.org/wiki/Viliam_Chmel |
Viliam Chmel | V tomto článku byl použit překlad textu z článku Viliam Chmel na slovenské Wikipedii. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Viliam_Chmel |
Jozef Jankovič | Jozef Jankovič (* 8. listopadu 1937 Bratislava - 6. června 2017 Bratislava[1]) byl slovenský sochař, malíř a grafik. Za normalizace žil sice na Slovensku, ale v podstatě ve vnitřní v emigraci. Po sametové revoluci byl krátce poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jozef_Jankovi%C4%8D |
Jozef Jankovič | Uměleckou školu, kterou studoval v letech 1952–1956, vychodil v Bratislavě. Poté nastoupil na Vysokou školu výtvarného umění, kterou ukončil roku 1962. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jozef_Jankovi%C4%8D |
Jozef Jankovič | Stal se vůdčí osobností ve slovenském sochařství. Centrem jeho sochařské i grafické tvorby jsou syntézy podnětů pop-artu, nového sochařství a nového realismu. Od šedesátých let slavil velké úspěchy i v mezinárodním měřítku, kdy byl oceňován po celé Evropě. Po nástupu normalizace jeho angažované umění narazilo na nepřízeň komunistických pohlavárů, v roce 1972 mu bylo pozastaveno členství v nově se formujícím Svazu slovenských výtvarných umělců. To v praxi znamenalo, že nemohl vystavovat doma ani v zahraničí, veřejné sbírky přestaly nakupovat jeho díla, nemohl publikovat. Po sametové revoluci začal vyučovat na Vysoké škole výtvarného umění v Bratislavě a byl i jejím prvním porevolučním rektorem (od roku 1990). Patří mezi největší osobnosti poválečného slovenského umění. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jozef_Jankovi%C4%8D |
Jozef Jankovič | Milníky jeho umělecké dráhy jsou jeho rozsáhlá díla a tvorba, kterou zasáhnul téměř do všech médií výtvarného umění: od sochy a reliéfu, přes kresbu, koláž, grafiku, šperk, spolupráci s architekturou i grafický design a v neposlední míře zmíněná pedagogická činnost. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jozef_Jankovi%C4%8D |
Jozef Jankovič | Ikonografický model jeho tvorby – deformovaná socha s charakteristickými končetinami – se stala paradigmem slovenského sochařství. Zároveň jako jeden z mála umělců dokázal při uchování vnitřní kontinuity a identity vlastní tvorby přijímat stále nové podněty a transformovat jejich charakter. Od sedmdesátých let se věnuje i pracím z papíru, kdy se pro ideologické zákazy režimu nemohl věnovat plastice a tak byl tehdy prvním umělcem, který začal tvořit počítačovou grafiku a o něco později i koláže. Tento typ tvorby přešel svými vývinovými fázemi od převážně sochařských, k dílům s geometrickými prvky. Geometrie jako součást řešení výtvarných problémů má v umělcově tvorbě svoje permanentní místo, ale v různých funkcích. V sérii „Transformácie“ vychází Jankovič z citačního principu vlastního komentáře k dílu jiného umělce. Transformované dílo různých umělců si buď „přisvojuje“, nebo „polidšťuje“, což by mohlo znamenat to stejné, neboť i forma přisvojení je polidštění v duchu Jankovičova sochařského paradigmatu. Je to současně i přiznání potřeby logického pořádku v chaosu lidské existence, nebo jistý druh odstupu od obou. Přitom abstraktní formy (Malevič, Buren, Lohse, Mangold a další) nevnímá jako rekapitulaci geometrie, ale v koexistenci s ní hledá nové vyjadřovací možnosti. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jozef_Jankovi%C4%8D |
Jozef Jankovič | Jeho celoživotní dílo je monumentálním podobenstvím o člověku, jeho dramatech a individuálním společenském údělu, o odcizení sebe samého a i o totalitní moci v nejrozmanitějších podobách. | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jozef_Jankovi%C4%8D |
Jozef Jankovič | Angažoval se krátce i politicky. V lednu 1990 zasedl v rámci procesu kooptací do Federálního shromáždění po sametové revoluci do Sněmovny lidu (volební obvod č. 200 – Vranov nad Topľou, Východoslovenský kraj) jako bezpartijní poslanec. Ve Federálním shromáždění setrval do konce funkčního období, tedy do svobodných voleb roku 1990.[2][3] | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jozef_Jankovi%C4%8D |
Jozef Jankovič | Získal mnohá ocenění, z nichž si uvedeme například: | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jozef_Jankovi%C4%8D |
Jozef Jankovič | Reprezentoval Slovensko na Bienále v Benátkách (1970, 1995), na výstavě východoevropské avantgardy Europa-Europa v Bonnu (1994) atd. Realizoval sochařské práce v Chorvatsku, Slovinsku, Německu, Francii (Paříž), Jižní Koreji (Soul). | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jozef_Jankovi%C4%8D |
Jozef Jankovič | Karol Kállay (2001) • | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jozef_Jankovi%C4%8D |