Datasets:

CZLC

/

CNC_skript12

like 0

Follow

Czech LLM Consortium 26

Slohová práce školní Veronika Zíková 1. C 17. května 2005 Témata: 1) Tak tady žiji (Volný stylový útvar) 2) Divy současného světa (Volný slohový útvar) 3) Mé setkání s…. (Vypravování) 4) Pohled do zrcadla (Zamyšlení) Pohled do zrcadla Osnova: Úvod Stať: a) pohledy a odrazy v zrcadle b) změny II. Závěr Takové zrcadlo je velmi podivuhodná věc. Sleduje a odráží cestu času a osudy lidí. Takové zrcadlo je vlastně další člen rodiny… Až na to, že nemluví. Zrcadlo v bytě mé matky, by mohlo vyprávět. Pamatuje si doby, které si nepamatují ani mí rodiče. Je hodně staré. Určitě se v něm kdysi prohlížela jakási vznešená dáma s norkovým kožichem a doutníkem v koutku úst. Odráželo osud této dámy a pak naší rodiny, která si ho koupila ve starožitnictví. Před očima tohoto zrcadla se událo spousta věcí. Určitě si pamatuje můj první „příchod“ do bytu, když jsem byla malé novorozeně (-ha, určitě jsem musela být uřvané dítě!). Ale od té doby již uplynulo mnoho vody. Do mých čtrnácti let mě takřka tohle zrcadlo sledovalo každý den. Vidělo, jak se učím chodit, mluvit, jak začínám chodit do školky, školy. Vidělo také spoustu mých kamarádů a kamarádek. Jednou dokonce zažilo násilné vběhnutí psa, který běžel za naším pejskem, a pěkně se spolu porvali, přičemž zanechali na zrcadle šrám. Šrámy ovšem nezůstaly jenom na zrcadle, ale i na duši. První vznikly tak, že se vážení páni rodičové rozvedli a mě malému capartovi to vůbec nevysvětlili. Strašně mě to mrzelo. A tak zrcadlo vidělo, jak tatínek nenávratně odchází někam pryč. V té době jsem nevěděla, že zhruba o sedm let později se vydám za ním. To v té době mě vůbec nenapadlo. Asi osud tomu chtěl, že jsme si s mámou nerozuměly a já se odstěhovala k tatínkovi. Tím ztratilo zrcadlo i mě. Teď když jdu k mámě na návštěvu, vstoupím do bytu a na chodbě vidím to zrcadlo, vzpomenu si vždycky na své opravdu rané mládí. Vždy když se v něm vidím, uvědomuji si, jak moc sem se změnila od té doby, co jsem byla novorozeně a jak se měním každým týdnem a dnem v mém životě. Ani to nejsou venkovní, estetické změny, které jsou tak velké. Spíš jako by myšlenky se ubíraly kupřed. Někdy jsem za to ráda a někdy bych chtěla vrátit čas a být opět malým bezstarostným dítětem. Takový už je život. Utíká. Někomu hezky, někomu špatně. Nikdy ale nemůže být tak hrozně, aby nemohlo být ještě hůř. A zrcadla to všechno jen odrážejí…Nerozbíjejte je!!!

cb1czikver_02_1

27. listopadu 2008 Jméno: Anna Váchová P1b 1. Slohová práce Vypravování Téma: Byl to jen sen Osnova: 1. Procházka po Londýně 2. Jdu do parku, který se změní v les 3. Tajuplný les a v něm cigoři 4. Okradli mě! 5. Jsem zmatená (už zas) a probouzím se 6. Je tu brácha Byl to jen sen. Procházela jsem se po Londýně. koukla jsem se na hodinky. Bylo půl druhé. Měla jsem schůzku se svým bratrem, kterého jsem neviděla několik let. Hrozně jsem se na něj těšila, neviděla jsem ho několik let, ani nevím proč jsme se tak dlouho neviděli. Měla jsem ale ještě dost času tak jsem si řekla že to projdu parkem. Tak jsem zabočila do jedné ulice a přede mnou se tyčila brána. V tu chvíli mi připadala jako jakási tajuplná brána do jiného světa. Vešla jsem. Byl to takový divný pocit. Jako by na mě někdo vylil kýbl studené vody. Ohlédla jsem se, ale brána tam nebyla. Prostě a jednoduše zmizela. „Sakra“, řekla jsem si „co teď?“ Začala jsem panikařit. Jó tak panikaření mi jde velmi dobře. Začala jsem pobíhat po tom parku, jenže on už to nebyl park, ale hluboký neprostupný les. Bála jsem se že zabloudím, jenže pak jsem si uvědomila že se už víc ztratit nemůžu. To mě tak trochu uklidnilo. Sice divný důvod k uklidnění, ale nic jiného mi nezbývalo. Tak jsem šla. Za chvíli jsem uviděla v dáli světýlko. Šla jsem za ním. Snažila jsem se jít co nejpotišeji, ale v lese bylo takové ticho, že každý můj krok byl slyšet jako by tam šel slon. Nakonec jsem došla a ukrytá za mohutným smrkem na kraji mýtinky jsem pozorovala jakési podivné tvory, co si opékali nějaké zvíře nad ohněm. Vipadali jako malý stegosauři, velikosti zajíce. Na nohou měly pružiny, což mě přišlo trochu divný. Jenže pak jsem si uvědomila, že já sama jsem se tu vzala ani nevím jak, takže už mi to divné nepřipadalo. A pak jsem to ucítila. Mezi šedými mozkovými buňkami se mi začala prodírat myšlenka, až doputovala na povrch. Jasně! Jsou to cigoři. Neptejte se mě co to je, to nevím ani já. Ale vzpomněla jsem si že před spaním jsem četla parodii Harryho Trottela. Tam vystupovali jako jakési potvůrky co člověku vzali vše co měl u sebe, včetně vzpomínek. Lekla jsem se. Chtěla jsem se vzdálit, ale cigorům neunikne nic. Všimli si mě a na těch svých pružinách co měli na nohou ke mě doskákali. Chytli mě a ukradli vše co jsem měla, včetně těch myšlenek. Už nevím co bylo dál. Najednou jsem uslyšela jakoby z velké dálky svou oblíbenou písničku. Co má být zase tohle? Hudba v lese? Ale když jsem otevřela oči, les mi pomalu mizel před očima až se objevil obraz mého pokojíku. Já jsem ležela v posteli. To mě zmátlo nejvíc. Co brácha? Park? les a cigoři? kam se to vše podělo? Uběhlo pár minut ticha v němž doznívala má oblíbená písnička. Když dozněli poslední tóny tak mi to došlo. Byl to jen sen. A zdola jsem uslyšela volání bráchy. Tak on je tady? Už jsem se jen rozhlédla kolem sebe uviděla jsem knížku Harryho Trottela a usmála se. To jsem nevěděla že je to tak návikový čtení. A vyběhla jsem z postele jak namydlený blesk, abych se přivítala s bratrem, který v noci přiletěl z Londýna. To bylo nejhezčí vstávání z postele. KONEC

grp1bvacann_1

Moje školní taška Moji tašku nosím každý všední den do školy. Bez ní bych nemohla nosit učení, takže je pro mě nepostradatelná. Její barvu zvýrazňuje černo-šedá. Na tašce je ukryto sedm velkých i malých kapes. Na každém zipu jezdí dva jezdci, kteří nám otvírají všechny kapsy. Z každé strany visí dva popruhy, které jsou velmi pevné a pohodlné. Uvnitř se skrývá všechny učebnice a sešity. Také penál a krabičku se svačinou. Taky je pro mě nezbytná přední kapsička, ve které ukládám klíče, průkazku a další docela důležité věci. Tašku mám docela ráda, protože je jednoduchá a líbí se mi její praktičnost.

cl6avavann_1

Téma: Realita je nudná. Dejte mi jiný svět. Osnova: 1) Technika je dnes samozdřejmost 2) a) Počítačové hry b) virtuální svět a realita c) únik do virtuálního světa 3) Všeho moc škodí V dnešní moderní době je technika samozřejmnost. Jen málokdo nemá doma počítač a málokdo si dovede představit život například bez mobilního telefonu. Technika nám život určitě usnadňuje a také nám přináší jistou zábavu, jako například počítačové hry. Každý jedinec si může vybrat hru podle jeho nálady, a nemyslím si, že je špatné tyto hry hrát, ale jsou i tací jedinci, kteří si už ani neuvědomují rozdíl mezi reálným světem a hrou. Myslím si, že některé hry mohou doslova dohnat člověka k šílenství. Někteří lidé, kteří třeba nejsou šťastni v normálním reálném životě a začnou hrát tyto hry, se mohou do role počítačové postavy velice dobře vžít. Žijou životem superhrdiny, který snadno překonává své protivníky a podobně. Nad spoustou her by se měli výrobci zamyslet a uvědomit si, jaká skupina lidí bude tyto hry hrát. Dokáže si třeba malé dítě, které se k této hře dostane uvědomit, že jde jen o hru? Dokáže pochopit, že v reálném světě nemůže skočit z okna okna mrakodrapu a jít klidně dál? Nemůžou ho hry podporovat v násilí? Některé děti si toto určitě plně uvědomují, ale někteří třeba trochu psychicky labilní jedinci tento rozdíl poznat nemusí. Nemusí pochopit, že v reálném světě nelze zmáčknout zpět a pokračovat v klidu dál. Mnoho jedinců uniká do virtuálního světa před sebou samým, před svými problémy. Přestanou například i chodit do práce a jen sedí doma u počítače a sžívají se se svým hrdinou. V tomto virtuálním světě může mít přeci skvělou práci, vydělávat hodně peněz, kupovat si drahé oblečení, byt nebo dům, mít skvělou rodinu a podobně. Ale vše jen na obrazovce svého monitoru. Jsou pak tito lidé schopni se ještě vrátit do normálního reálného života? Počítačové hry mohou jistě poskytovat i zábavu a třeba zpestření života člověka, ale vše má svou míru a všeho moc škodí. Určitě by měl každý umět rozlišit virtuální svět od reality.

grP3adro_1

1.11.2006 Adam Kozel, 2.C 1. písemná slohová práce Vesmír (Referát) Osnova: I. Úvod – pozorování vesmíru II. 1) Historie zkoumání vesmíru. 2) Teorie a vznik vesmíru. 3) Hvězdy. III. Závěr – Co je vesmír? Člověk odedávna vzhlíží k noční obloze a hledá vysvětlení své přítomnosti na Zemi. Vždyť i staří Babyloňané a Egypťané kolem roku dva tisíce před naším letopočtem stavěli vědecké observatoře, aby se dozvěděli o vesmíru víc. První velcí badatelé vesmíru se narodili v šesnástém a sedmnáctém století. Byli to například Koperník a Galileo. Tito vědci jako první publikovali své názory a bohužel i byli za své názory trestáni. Galileo tvrdil, že Země je kulatá a že není středem vesmíru. Ale toto tvrzení bylo podloženo až vývojem novějších technologií pro zkoumání vesmíru. V 70. letech vznikaly první vesmírné observatoře a vznikl také první vesmírný dalekohled – Hubblův dalekohled. Největší záhadou vesmíru je jeho vznik. Nikdo neví a nikdo zatím nemůže dokázat, jak vesmír vzniknul, ale nejvíce se odborníci přiklání k teorii Edwina Hubbla – veškerá hmota byla stlačena do neuvěřitelně malého prostoru za vysoké teploty a vysokého tlaku, poté tato hmota explodovala za uvolnění obrovského množství částic a rozpínáním a ochlazováním této hmoty za pomoci působení gravitační síly vznikaly planety, hvězdy, galaxie a mnoho jiných útvarů. V galaxii se nachází obrovské množství planet a jiných útvarů, například hvězdokupy, kvasanty, pulsary, komety, asteroidy, černé díry a jiné. Lidstvo už umí tyto útvary definovat. Například hvězdy se vyvíjí rychle a můžou se proměnit na rudého obra, kterému se říká veleobr, už během milionu let své existence. Ve fázi veleobra může mít v průměru až 1,6 miliardy kilometrů. Tlak uvnitř veleobra je tak veliký, že tam protony fúzují a elektrony za vzniku neutronů. Hvězda se pak za gigantické exploze zhroutí, a tak vzniká supernova. Tato exploze je jediná fáze, při níž vznikají těžké prvky jako je zlato či olovo. V poslední fázi svého života zbude z velké modré hvězdy nepatrná, ale nesmírně hmotná koule neutronů. Vesmír je obrovské množství částic v neuvěřitelně velkém prostoru, který ještě dlouhou řadu let budeme prozkoumávat.

pr2ctkozada_01_1

1.11.2006 Janů Lenka, 2.C 1. písemná slohová práce Volejbal (referát) Osnova: I. Úvod – vznik volejbalu II. 1) Šíření volejbalu 2) Federace a svazy 3) O co jde? III. Závěr – české a československé úspěchy Volejbal je dnes nejen celosvětově rozšířené slovo, ale i všemi uznávaný sport. Tato nenáročná hra se zrodila pře více než 120 lety v USA, kdy parta mladíků začla plácat do balónu přes kus špagátu. Díky své nenáročné a zábavné povaze se tento sport rychle šířil Amerikou. Netrvalo tak dlouho a volejbal získal určitá kritéria. V dnešní době jsou tato kritéria vydána do celkem obsáhlé knižní publikace známé pod názvem „Pravidla volejbalu.“ V tomto svazku se můžeme dočíst, do nejmenšího detajlu, o všech pravidlech. Začínaje rozměry hřiště a konče velikostí čísla na dresu. Po Evropě se volejbal šíří koncem I. světové války. K nám se pak dostává v roce 1921, pod dnes již obstarožním názvem odbíjená. Až k neuvěření trvalo pouhé 3 roky, aby byl založen Český volejbalový a basketbalový svaz. I přesto, že byl volejbal poměrně populární, uběhlo přes dvě desetiletí, než byl roku 1946 osamostatněn na Český volejbalový svaz. S přispěním českých volejbalistů byla o rok později v Paříží založena Mezinárodní federace volejbalu, známá pod zkratkou FiVB. A o co vlastně ve volejbale jde? Dvě šestičlenná družstva, jejichž úkolem je přehrát míč přes síť do pole soupeře pouze třemi doteky, získávají body jednak za to, že soupeř udělá chybu nebo za dopravení míče do soupeřova pole. Rozměry hřiště jsou 18x9 metrů, přičemž uprostřed hrací plochy je síť, mezi volejbalisty zvaná „sako“. Ve světě se o československém volejbalu vědělo, ale tím, že jsme se v roce 1948 stali mistry Evropy, jsme se pro soupeře stali obávaným týmem. Roku 1948 také díky tomuto úspěchu začla tzv. „Zlatá éra“ našeho volejbalu, kdy jsme se ještě 2 stali mistry Evropy. To ovšem zdaleka nepatřilo mezi naše největší úspěchy. Ty přišly až v letech 1956 a 1966, kdy jsme vybojovali tituly mistrů Světa. Tím ovšem „Zlatá éra“ skončila. Za posledních 40 let jsme uhráli pouze tři druhá místa z mistrovství Evropy a čtvrté místo ve Světové lize. Ovšem v pořadí již druhá „Zlatá éra“ ještě může nastat. Nynější reprezentační trenér pan Haník jistě takové ambice má a může je začít uskutečňovat na plánovaném mistrovství Světa.

pr2ctjanlen_01_1

Šimon Ondráček 2. G 15. 10. 2008 1. slohová práce (diskusní příspěvek) <novinový článek – Hráč zemřel po střetu s Jágrem > Peníze nebo život Včera při zápasu Omsku s Viťazem zemřel po střetu s Jágrem jeho spoluhráč Alexandr Čerpanov. Proč ale tento mladý hráč zemřel? I obyčejnému člověku asi dojde, že po střetu to nebylo. Vždyť takových střetů, jako je tento, absolvuje hráč za celý zápas nesčetně. Proč tedy zkolaboval a poté umřel na zástavu srdce? Jeho smrt nezavinila pouze nešťastná náhoda. Velkou zásluhu na tom měla jeho srdeční nemoc. Jak to, že tedy vůbec hrál a jak může jeho klub dokonce tvrdit, že byl zdravý? Další otázkou je, proč na stadionu chyběl důležitý přístroj ke správnému obnovení funkce srdce a v neposlední řadě problémy se sanitkou. Nejenže přijela o 15 minut později, ale ještě k tomu ani tady nebyly všechny potřebné přístroje. O tom tu ale psát nechci, i když by to určitě stálo za zamyšlení. Spíš bych si položil ještě jinou otázku. Kde je vůbec hranice mezi sportem a životem? Možná to zní moc drsně, ale přece kolik různých neštěstí často slyšíme z oblasti sportu. Hráči jsou často hecováni k nejlepším výkonům a takhle to dopadá. A když nemocný hráč provozuje dokonce vrcholový sport, tak se ani nemůžeme divit. V dnešním sportu jde pomalu jen o peníze a lidé si už ani necení toho nejcenějšího co mají – zdraví a hlavně života. Tak mě tedy ani nepřekvapuje to, co se včera stalo. Nevim jestli hráč věděl o své nemoci a nebo je to vina lékařů. To posuzovat nebudu, vždyť kdo jme přeci mi, abychom soudili. Ale určitě můžu říct, že sport je přece ku zdraví a ne proti němu.

ces2gondsim_1

Rozhodující okamžik Mark seděl na okraji lesa. V ruce držel sklenku červeného vína a pozoroval západ slunce. Chtěl být sám. Uvnitř něho se odehrával určitý souboj emocí. V tuto chvíli vlastně ani nevěděl, co chce. Vždy tohle věděl, ale teď vše vypadalo tak nejistě a prázdně. V hlavě si přehrával útržky toho, co se v poslední době stalo. Napil se vína. Vždy bylo jeho přesvědčením, že nad sklenkou dobrého vína se nejlépe přemýšlí. Nyní mu to tak nepřišlo. Cítil se, jako když má v hlavě úplné prázdno. Prázdno, které by neprolomilo vůbec nic na světě. Myslel na to, jak by nejlépe tuto situaci měl řešit. Snažil se zvážit všechna pro a proti. Nyní se cítil tak bezmocně a bezbranně jako malé dítě, které se vždy schová k mamince, když má z něčeho strach. Jak rád by se do této doby vrátil. Snažil se aspoň vzpomínat na své dětství. Jak nad tím tak přemýšlel, najednou mu přišlo, jako kdyby se právě tato doba odehrávala. Živě viděl, jak si vždy v tomto lese hrával se svou mladší sestrou. Na tváříi se mu objevil úsměv. Úsměv tak lehký a bezstarostný, až se ho i sám lekl. Vstal a šel se projít po lese. Pořád kolem sebe viděl staré vzpomínky z dětství. Zazdálo se mu, jako kdyby díky těmto vzpomínkám jeho problémy odpluly někam hodně daleko. Začalo sněžit. Pomalu se snášely vločky bílého sněhu k zemi. Mark se rozhodl, že půjde někam jinam. Na nějaké neznámé místo, které by v něm nevyvolávalo žádné vzpomínky. Naposled a dlouze se podíval na poslední kousek slunce na obloze. Paprsky prostupovaly šedivé mraky. Markovi do očí vhrkly slzy. Ani nevěděl proč… Vydal se tedy pryč. Už se setmělo. Tma ho hodně uklidňovala. Ve tmě se vždycky cítil silnější. Vůbec nevěděl, kam jde. Nohy ho samy nesly. Jeho problémy nejsou sice nejhorší, ale pro něho v tomto okamžiku byly, a on si to moc dobře uvědomoval. Jak mu to mohla udělat? Jak mu mohla takhle ublížit? Samozřejmě, jeho problémy jako u všech chlapců jeho věku, se týkaly lásky. Přemýšlel, jestli má cenu za ní jít a ještě jednou si s ní promluvit. Ale už s ní tolikrát mluvil a pokaždé se mu za to, co způsobila, omlouvala a prosila o odpuštění. Ale může jí ještě věřit? Nohy ho donesly před její dům, aniž by to nějak mohl ovlivnit nebo věděl, kam jde. Stál před jejím domem a rozmýšlel se. Má jít pryč nebo na ní zazvonit? Rád by jí zase viděl. Rád by s ní mluvil. Ale nebyl si jist, jestli by jí dokázal odpustit. Cítil, že ne. Otevřely se vchodové a ona vyšla ven. Netušila, že venku stojí Mark. Přišla mu krásná jako ještě nikdy. Cítil, že toto je ten rozhodující okamžik, na který čekal. Ale jak má vědět, jestli to, co udělá, je správné? Řídil se svým srdcem. Přistoupil k ní blíž a objal ji. I. Úvod: Souboj emocí II. Stať: 1. Jeho pocity 2. Přemýšlení nad problémem 3. Vzpomínky na dětství 4. Vzpomínky 5. Sníh 6. Mark odchází pryč 7. Před domem III. Závěr: Odpuštění

cb1aperver_01_1

Pohlová, V., kvarta, Gymnázium J. Seiferta Závěrečná písemná slohová práce PUBLICISTICKÝ STYL 3. Zpracujte vtipný, úsměvný úvahově-vyprávěcí text na aktuální téma, který by se svým charakterem blížil fejetonu. POLITICI A HOLUBI Z událostí posledních dní, ale i z celého vládního období by se mohlo zdát, že naše politika je takový malý-velký holubník. Stejně jako holubi také naši politici přelétají z jedné strany na druhou, mění svá rozhodnutí ze dne na den a pořád se nemohou rozhodnout, na jakou stranu by měli odletět. Možná, že i naši politici mají své občany rádi, protože někdo jim to zrní do krmítek házet musí, ale na to by jsme se museli zeptat politiků osobně. Naši politici se velmi rádi perou o své krmítko, čepýří se a možná se někdy i klovnou. Když se ale má rozhodovat o důležitých věcech, to si všichni uhladí svá pírka a vyrazí do sousedního, ne-li do protilehlého oddělení v holubníku a začínají spřádat plány, jak se u krmítka udržet, nebo se k němu naopak dostat. Několikrát za rok se sejdou představitelé politických stran a snaží se získat co nejvíce zrníček pro svůj malý holubníček. Malý holubníček se má starat o občany naší republiky. Takže je i možné, že něaké to zrníčko může být prospěšné i nám občanům.

js9mpohver_1

Brůžek, Josef, V.B, 07/08 3. října Vypravování – reprodukce textu reprodukce = převyprávění vlastními slovy (např. přečtu si knihu a její obsah sdělím ostatním) úkolem je zachytit podstatu příběhů (nejdůležitější okamžiky) Příhoda z prázdnin Jednoho dne o prázdninách šel Tomáš s ka,marády k ribníku. A vzaly sebou i kamaradu petra který neuměl plavat. skočil dovody potom sezačal topit. Tomáš byl práve na --- na --- do vody. A Vydel jak se jeho kamarád topí, tak tam rychle skošil a chtěl ho vytahnout vytah ho ale šli to těšce. potom mu ho pomarádi pomohly chazránit. všude se o nem --- jako o zahranci.

bu5bbrujos_01_1

Karel Svoboda Třída: VII. B Datum: 19. 11. 2009 1. slohová práce – popis uměleckého díla Obrázek Josefa Lady – Chlapci Kolorovaná kresba, kterou nakreslil Lada v roce 1934. Zobrazuje chlapce, kteřímají na sobě typické vesnické oblečení: hnědé boty, béžové kalhoty a tmavě hnědý kabát. Jeden z nich sedí na velkém šedém kameni a druhý stojí. První z chlapců má v levé ruce vrbový proutek a v pravé nůž, druhí drží v obou rukách píšťalku přitisknutou ke rtům. Chalpci se nachází pod vrbou a, za nimi jsou střechy nějakých chalup, které jsou oploceny hnědým plotem. V pravo pod chlapci jsou Petrklíče. Pod nimi se nachází modrý potok a zelená tráva. Nad nimi je modrá obloha.

kl7bsvokar_1

Muž, který sázel stromy Když jsem putoval po vyprahlé zemi bez vody a bez jídla, spatřil jsem v dálce malou černou tečku. Šel jsem dál směrem k ní a pak jsem rozpoznal, že je to pastýř, u kterého leželo třicet ovcí a u nohou mu seděl pes. Zeptal jsem se ho, jestli mi nemůže dát něco k pití a pastýř mi hned ochotně podával džbán vody. Pak mě mlčky pobídl, abych šel s ním dovnitř. Od té doby, co mu umřela manželka, nemohl si s nikým popovídat, a tak to vypadalo jako by sztratil řeč. Když jsem vstoupil do chatrče, bylo vše uklizené a umyté – umyté nádobí, vytřená podlaha, v hrnci bublala polévka, měl čistý kabát, na kterém měl přišity všechny knoflíky a byl oholený. Když jsem mu za to výtečné jídlo nabídl cigaretu, řekl, že nekouří. Zeptal jsem se ho, jestli můžu přespat a pastýř řekl, že samozřejmě můžu. Před spaním si přinesl sáček s žaludy a s velkou pečlivostí odděloval od sebe dobré a špatné, když byl hotový, ještě jednou to překontroloval. Když jsem se ráno vzbudil, viděl jsem, jak pastýř z těch dobrých žaludů sází duby. To samé dělal i s bukvicemi, a tak sázel i buky. Celkem jich za 3 roky vysázel 100 000, z toho 20 000 vyrostlo a z toho ještě polovina žzašla. Dozvěděl jsem se, že je mu 55 let a jmenuje se Elzeárd Bouffierd. Pak vypukla 1. světová válka a já musel narukovat. Když jsem se k němu po válce přišel podívat, tak jsem spatřil, že z žaludů a bukvic mu už vyrostl celý les, který byl 11 km dlouhý a 3 km široký. Pak jsem si všiml, že místo ovcí už chová včely, nechal si jen 4 ovce, aby mu ostatní neokusovaly malé stromky. Během války sázel i břízy. Hodně lidí se divilo, jak z takové pusté krajiny mohl vyrůst les, ale Elzeárd Bouffierd jim nic neřekl. Kde dříve byly pustiny, byly teď lesy. Když jsem ho naposledy viděl, bylo mu 83 let, zemřel v roce 1947.

am8aslapet_1

Kontrolní slohová práce Líčení jméno: Eliška Petružálková třída: 8. B 15. prosince 2008 Mé oblíbené místo Tachov v zimě Pro mě veliká hora Tachov ze vypíná snad až k nebi. Tachove pozdravuj ty tam nahoře!! Les pod ním jakoby se mu jen krčil u nohou jako nějaký mrňavý bojácný skřítek. Já nedokážu nic dělat jen koukat s otevřenou pusou na tu krásu jak jen tohle příroda mohla vytvořit je to učiněný div světa na který jakoby někdo zapomněl. Les je jen jeho malý pomocník a poskok který slouží jen a jen svému králi. Teprve když si Tachov oblékne sněhobílou čepici poznám co je ta krása opravdu zač. Všechno usne a okolní krajina si oblékne mlhavý plášť. Kéž by se to jen mohlo probudit a ty močály se proměnily v krásné bublající a zurčící potoky. I les usne a nic není slyšet. Zimní královna zaujala své místo je to k zármutku jakoby úplně všechno zemřelo a už nikdy nic nebylo. Je mi toho líto té krasy kolem ve všech ročních obdobích. Nejlépe však v zimě a nejhůře? na podzim kdy se všechno promění v neúprosnou šeď a temnotu kdy se krásná letní jezírka na kterých plují kachničky najednou promění v bažiny a močály ve kterých se každým rokem ztrácejí lidi Celá hora Tachov v zimě na mě působí jako div světa. Na podzim když padne mlha a zahalí celý Tachov říkáme že „ho někdo ukradl“. Za horou jsou jen lesy a pusté vřesoviště. Bohužel tuto krásu jsem viděla jen jednou.

cl8bpeteli_1

Slohová práce školní Tomáš Lískovec 12. ledna 2006 2. C 1.Abeceda dnešní společnosti (úvaha) 2.Kalamita (volný styl) 3.Probouzím se, je neděle ráno (volný styl) 4.Dějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí (úvaha) Probouzím se, je neděle ráno Osnova: I.Úvod II. Stať: a) Probuzení b) Počasí c) Atmosféra d) Den pokračuje III. Závěr Probouzím se, je neděle ráno, venku je krásně, svítí slunce, obloha je bez mráčku a na teploměru –5. Krásné to probuzení. Škoda jen, že už je neděle a zítra už pondělí, kdyby byla sobota, bylo by to ještě lepší. Ještě se mi nechce vstát, pod peřinou je tak příjemně – teplo a měkko. Podívám se na hodiny, už je deset, do oběda zbývá už jen malá chvilka, pomyslím si. Těším se, doufám, že bude něco dobrého k obědu. Je tu božský klid, mám pokoj v druhém patře, a proto mě nikdo neruší. Přemýšlím o tom, co budu dnes celý den dělat. Celý den volný, to je ale nádhera. Myslím na zítřek, na úkoly, které ještě musím udělat – odloženo na neurčito. Otevřu si okno, abych mohl cítit ten mrazivý, svěží vzduch. Ležím si jen tak, je příjemné na chvíli na nic nemyslet. Pustím si cédéčko s nějakou libozvučnou hudbou pro dotvoření atmosféry. Venku začíná sněžit, vločky se zvolna snášejí z nebe, připadám si jako v pohádce. Pokoj už se zaplnil chladným vzduchem a já vstávám z postele, převléknu se a jdu na oběd. Nedělní, sváteční oběd, to je vždy něco vyjímečného v naší rodině. Po výborném obědě u nás vždy běží televizní politická debata, jedna z tradic, dotvářející nedělní atmosféru. Poté většinou jedeme nakupovat a jestliže nemám nic v plánu, dále pokračuje den ve volném stylu.

cb2clistom_01_1

ČÁST PRVIIÍ. KDO HLEDÁ NAJDE? Šel po prašné a zpevněné silnici, která se táhla až k městkým hradbám a, i když věděl přesně co udělá, nikam nespěchal. Vše přeci bylo tolikrát promyšleno a naplánováno, že si klidně mohl dovolit bloudit myslí někde úplně jinde. To ostatně dělával často. Alex byl prý snílek, ale on se viděl trochu jinak. Rodiče, přátelé, přítelkyně, prostě každý mu to slovo předhazoval jako nadávku. O v něm však vždy viděl pouze pozitivno. Teď si občas pohvizdoval, občas poslouchal okolní svět a vzpomínal na uplynulých čtyřicet let svého života. Tedy necelých čtyřicet vlastně. Jeho život byl tak průměrný, že by o něm sám nedokázal říci více než pár slov. I když teď se mu zdálo, že celých těch zatracených čtyřicet let směřovalo k událostem, které ho brzo obklopí, a tak se alespoň trochu těšil. K hradbám města Říma dorazil, když se stmívání chýlilo ke konci a vládu nad lidmi přebírala tma. Věcné město se však ke spánku nechystalo. Věčné město se nikdy ke spánku nechystalo. Proto tady však Alex nebyl. Plnil přeci životní cíl a smysl. Mezi strážemi na hradbách prošel právě, když do zavření všech městských bran zbývalo snad jen pár minut. Malinko ho překvapilo co viděl po tom všem, co slyšel o disciplíně římských vojáků. Stráže měli sundané brnění i břilby a zbraně odložené. Zvesela klábosili mezi sebou i s kolemjdoucími. I když koneckonců co? Bojovalo se daleko na východě a těžko se dalo předpokládat, že se dnes Řím někdo pokusí dobýt. Alex na sebe celý život koukal jako na naprostou nulu. Trosku, co se umí akorát tak pořádně opít. Chtěl si konečně vydobýt svojí slávu, svoje místo na slunci a tak šel vyhledat velitelství legií. Nebyl samozřejmě voják a ani být nechtěl, ale potřeboval se dostat do Judee a v armádě to bylo nejsnažší. Tažení císařova syna Tita se chýlilo ke konci. Už jen padnout Jeruzalém. A právě tam se potřeboval dostat. Věděl, že město bude dobyto a Chrám zničen a také věděl, že tam je něco, co ho učiní nesmrtelným. Pokud bude dost rychlý a šikovný. Umělecká díla a vynálezy židovských učenců za celou historii. Jediný stačilo zachranit a dostal by co chtěl. Přijímací řízení proběhlo rychle a snadno. Říše už dávno není co bývala a dnes do armády berou každého. Po velmi krátkém výcviku byl přiřazen k jednotce, která vyrážela doplnit Titovy stavy těsně před záverečným útokem. Život vojáka nebyl rozhodně snadný, ale utrpení se dalo snadno vydržet. Vždyť šlo jen o krátkou chvíli a čekala ho obrovská sláva. Vše měl naplánované skutečně dokonale. Jeho oddíl dorazil k hlavní armádě opravdu těsně před záahájením útoku a jim už zbylo jen vtrhnout dovnitř a plenit podle libosti. Ze studia historie věděl, že císař dal rozkaz Chrám nezbourat a ikdyž se tak později stane, snad bude mít dost času získat, co potřebuje. Chrám se před ním tyčil přesně tak, jak si ho představoval z historických knížek. Vždyť to byla jedna z nejslavnějších staveb historie. Rychle však utíkal dovnitř, neměl totiž příliš mnoho času. Zde se však plán jaksi vychýlil. Ne Nevěděl kudykam, protože chrám byl značne rozlehlý. Po několika desítkách minut věděl, že pokud si chce zachránit život, musí okamžitě utéct. Židovští vojáci ve službách Tita tu budou, co nevidět a chrám lehne popelem. Byl však jako pomatený. Nemohl se odpoutat a odejít. Teď ne. Byl tak blízko. Neměl sílu už dále hledat to, po čem toužil, ale ani odejít bez toho. aA tak přijal s úlevou, když venku slyšel cinkání zbraní a dupot nohou. Viděl zabaryikádovaný vchod a viděl jak se odtamtud rozbíhají plameny. Sesul se na zem a čekal. Čekal tak, jako celý život... ... Zde měla následovat 2. část, ale je půlnoc před definitivním datem odevzdání a ruka mi už neslouží, tak alespoň popíši o čem by byla. Odehrávala by se v přítomnosti a byl by tam popis hl. „hrdiny“. Pak něco o jeho životě a to, jak vynalezl stroj času. Jeho vášní by byla historie, ale nebyl by uznávaný. Tak se chtěl přenést do minulosti, něco vzácného uschovat a spět v dnešní době to vynést na světlo boží ale...

pr4ejel_1

Hladík Martin, 1. C 5. 11. 1. písemná práce Vzpomínka (Vypravování) Osnova: 1. Úvod 2. Hlavní stať – zápletka 3. Závěr – rozuzlení V zimě, kdy se většinou zajišťuje dovolená na léto, přišel domů táta s tím, že letos pojedeme do Paříže. Jeho návrh se setkal s velkým ohlasem. Nemohl jsem stále uvěřit tomu, že uvidím město měst, o kterém jsem tolik četl a slyšel. Termín odjezdu by stanoven na začátek prázdnin. Už jsem se nemohl dočkat. Choval jsem se vzorně a ve škole jsem se snažil mít dobré známky, abych se rodičům odvděčil, protože jsem věděl, jak dlouho na tu vysněnou dovolenou šetřili. Už je to tady. Končí škola a nám začínají prázdniny, které strávíme v Paříži. Jeli jsme naším autem, které nemá tak velký kufr, a proto jsme s sebou měli pouze nejnutnější věci. Velkou část zavazadlového prostoru zabralo jídlo. Všechno bylo připraveno, a tak se mohlo vyrazit. Cesta byla nekonečná a ubíhala pomalu. Táta neustále koukal do mapy a hledal nejjednodušší cestu. S přibývajícími kilometry rostla naše nedočkavost. Najednou se objevila cedule s nápisem „PARIS 50km“. Radostí jsme zajásali, ale to jsme ještě nevěděli, jaká studená sprcha na nás čeká. Žádný hotel jsme objednaný neměli. Jeli jsme na blin s tím, že cestou určitě někde na předměstích něco najdeme. V úvahu připadalo ubytování nižší kategorie především z úsporných důvodu. Jeli jsme neustále po dálnici a čekali na nějakou odbočku. Ale ono nic. Náhle jsme se octli v centru města. Tušil jsem, že Paříž není Praha, ale tohle bylo silné sousto. Ulice neustále zacpané. Značky téměř žádné. Byl to prostě chaos, do kterého se zamotalo auto Čechů, kteří s ním měli pouze malé zkušenosti. Z mapy jsme již nic nevyčetli. Zůstali jsme odkázáni sami na sebe. Táta řídil a mamka se snažila radit. U snahy to bohužel skončilo. Všechno bylo marné. Nemohli jsme se z toho uzlu křižovatek a uliček dostat. S takovým uzlem by si neporadil ani Alexandr Makedonský. Zeptat se na cestu bylo nemyslitelné, protože jazykové vybavení mých rodičů bylo orientované jiným směrem než západním. Setmělo se a my stále v autě bloudíme a bloudíme. Nakonec jsme museli v autě přespat. Zaparkovali jsme na prázdném parkovišti obchodního domu a snažili se usnout. Nic víc si nepamatuju, jelikož asi jenom já jsem se docela dobře vyspal. Ráno se všechno opakovalo. Dopadala na nás nervozita. Stačilo málo, aby se táta naštval a otočil auto směrem domů, a tak jsme byli s bratrem hodní jako nikdy předtím. Náhle jsme však zpozorovali hotel, Formulé, který nám byl doporučen známými jako laciný, ale přesto dobry ke složení hlavy. U něj stálo navíc metro. Co víc jsme si mohli přát? Konečně u cíle cesty. Hotel mi připadal krásný a nejméně pětihvězdičkový. Divil jsem, proč není na seznamu sedmi divů světa. Okamžitě jsme se vybalili a vyrazili metrem do středu města. Celá dovolená se nakonec vydařili, i když táta přišel málem o nervy.

pr1chlamar_01_1

Příběh z naší rodiny Osnova: I. Úvod – Nečekaná dovolená II. Stať – a) první problém b) problém vyřešen c) opravdu milé překvapení III. Závěr O velkých prázdninách, začátkem srpna, nám táta oznámil, že za 3 dny odjíždíme k moří do Itálie. Podívala jsem se na něj s udiveným výrazem, co tak najednou. Povídá, že mu volal kamarád, který vlastní cestovní agenturu, že mají volný apartmán, ať tedy nasedneme do auta a jedem. Táta nám dal ale 3 dny na přípravu a navíc si musel sám něco zařídit v práci. Hned ten den se u nás vyskytl trochu menší problém. A tím problémem byl náš pes. Před čtyřmi měsíci jsme si totiž pořídili německého ovčáka. První otázka, která byla ohledně této dovolené položena byla ta, kdo nám na pár dní psa pohlídá, protože s námi jet nemůže. Druhý den se našla známá, že se ho ujme, a tak jsme začali bezstarostně balit věci. Ovšem den před odjezdem nám známá volá, že ho bohužel nebude moct pohlídat. „To se povedlo.“ povídám, když jsem se to dozvěděla. „Co se dá dělat, tohle prostě nejde vyřizovat tak narychlo.“ říkal táta. Svým způsobem zklamaná jsem to šla říct bratrovi, že nakonec nikam nejedeme. Ráno, když jsem v kuchyni snídala, tak mi bylo oznámeno, že večer nakonec odjíždíme. „Co pes?“ byla moje reakce. „Když tu byla ráno pošťačka, tak nám obdivovala psa. Dali jsme se do řeči a nabídla nám, že by nám ho pohlídala, že mají taky vlčáka.“ vysvětlila mi máma. Během dne se dobalily poslední věci a večer už jsme byli na cestě. Cesta byla opravdu zajímavá. Hned v Rakousku jsme omylem vjeli do jiného pruhu na dálnici a jeli jsme směrem na Švýcarsko. Hodinu nám trvalo, než jsme se z toho vymotali a jeli správnou cestou. To zas tak hrozné nebylo, teď to teprv přijde. Když jsme v Itálii dorazili na ono místo, šel táta tedy na recepci to všechno vyřídit. Vrátil se až po půl hodině s né moc hezkým výrazem. „Přijeli jsme o týden dřív.“ vypadlo z něj. Nikdo z nás neřekl ani slovo, koukali jsme na něj, jako kdyby se potopila půlka světa. „Opravdu milé překvapení.“ řekl bratr. Táta šel okamžitě zavolat tomu svému kamarádovi, co to má znamenat. Vyřešilo se to tím, že nás nakonec ubytovali o několik bloků dál. Tohle byla (tak) fakt třešnička na dortu přijet o týden dřív na dovolenou k moři. To se asi jen tak nikomu nepoštěstí, že. Ale pořád lepší než si hned první den u moře ukopnout nehet na noze, jako se to podařilo posledně bratrovi v Chorvatsku. Aspoň že se ten pobyt vydařil. Počasí bylo výborné, výlet do Říma též, co víc si pak přát. Na tuto dovolenou asi jen tak nezapomeneme.

cb1acapolg_02_1

Slohová práce školní 3) Problém, který mne zaujal „Prezidentská volba 2008“ Jakub Hafner 14. ledna 2008 Osnova: I. Úvod: O čem? II. Stať: a) Kdo s kým? b) Švejnar x Klaus (v mých očích) c) Volby III. Závěr: Můj názor Prezidentská volba v ČR 2008 Rozhodl jsem se, že se v této slohové práci zaměřím na dění (z pohledu --- jiného problému) v České republice, myslím tím blížící se prezidentskou volbu, kt. určí novou hlavu státu. Tato volba se bude konat 8. února a necelý měsíc před touto bez pochyby velmi důležitou událostí, kt. zásadně ovlivní další vývoj ČR. Na post hlavy státu jsou oficiálně uveřejněni dva kandidáti – stávající prezident Václav Klaus a Jan Švejnar. Pro občanskou demokratickou stranu a lidovce byla volba vcelku jednoduchá! Pro ODS určitě, byli by hloupí, kdyby svého kandidáta z minulých voleb, který vyhrál a jehož podporovali a po celé prezidentské období s ním sympatizovali, udělali najednou razantní změnu názoru a V. Klause už nechtěli. Lidovci? Těm Klaus nikdy moc nevadil, jsou to také demokraté a navíc si je nejmocnější a nejvlivnější vládní strana pojistila svým přístupem k vyrovnání s církví. Tento krok mohl naklonit „váhající“ na stranu, k poslušnosti a k získání hlasů rovněž. Strana zelených --- malá strana je tzv. „jazýček na vahách“ v naší politice (tuto funkci zastávala i Unie svobody v minulé vládě). Zelení jsou radikálně a neúprosně proti Klausovi. Proč? Jednoduchá odpověď – striktně odmítá globální oteplování, jak v soukromých rozhovorech, tak i na veřejnosti (např. na kongresu zabývající se myšlenkou a řešením oficiálních problémů). Na jednu stranu V. Klaus říká při každém svém řečnění názor, který zastává vláda ČR a pak svůj soukromý. Tyto své myšlenky naspal do knihy, která vyšla minulý rok a ve které kategoricky odmítá globální oteplování. Tím ještě víc „šlápl zeleným do kuřího oka“, jak se vtipně lidově říká. Co naplat, nejde se zavděčit každému že? A ČSSD? Ta samozřejmě kritizuje vše co není z jejich „dílny“. V tomto případě V. Klause. A když momentálně nekritizují, hledají tzv. „Anti –Klause“. Protikandidáta, v tomto případě je jedno, kdo to bude, hlavně ať to není zase Klaus. Nejdřív to byl Pačes, (předseda Akademie věd), pak Diensbier a nakonec to skončilo u Jana Švejnara, ekonoma žijícího v USA! Komunisté nechtějí už Klause, prostě jen nechtějí a Švejnara prý pustí do dalšího kola. Tak uvidíme!! Jak to vidím já? Sedmnácti-letý student? Vím, že mě se prezidentská volba netýká, stejně tak občanů, kt. nemají to možnost rozhodnout (to až dýl napíšu), ale v naší rodině, hlavně můj táta se snaží, abych pochopil stav aktuálních věcí a dokázal si udělat svůj vlastní názor a obraz. Já se nebráním, myslím, že je to velmi užitečné a že se to hodí do budoucna. Když teď sleduju, čtu na internetu rozhovory a v televizi vidím reportáže o dvouch kandidátech, snažím se udělat to, co mě doma učí – můj názor. Já osobně bych byl pro Václava Klause. Proč? První důvod může být (nejspíš i je) ovlivnění výchovou, kterou dostávám, druhý je, že v mých očích je Václav Klaus „NĚKDO“! Má svůj názor, který nemění a uchovává si ho po celou dobu svého působení a věřím, že i nadále bude. Prostě je to Pan Prezident s velkým „P“ na začátku. Velmi inteligentní muž, vystupující s elegancí, s vytříbenou a velice uváženě užívanou mluvou. Ano, každý má své chyby, Václav Klaus rozhodně taky, ale myslím, že se jich snaží vyvarovat, na nic si nehraje. Takový by měl být prezident, tak si ho JÁ představuji. Navíc žije celý svůj život v česku, zná politickou situaci, prošel si jí od základů až k hlavě státu. Chápe a rozumí problémům, společnosti, to jsou kladné body, na rozdíl od protikandidáta, který žil celou dobu v USA. Jan Švejnar. Bezpochyby je velmi inteligentní muž, uznávaný (hlavně uznávaný za „velkou louží“, tady u nás v zemi, které by měl být prezidentem, ho zná málokdo) A to je věc, která mě osobně vadí, že člověk, který zde nežije, neví téměř nic o politické situaci, problémech atd, by měl být hlavou tohoto státu. Z rozhovorů s ním jsem se dozvěděl, že jeho žena neumí česky!! Dokážete si představit PRVNÍ DÁMU ČESKÉ REP., která neumí ČESKY? Trochu absurdní ne?? Na druhou stranu slíbil, že pokud bude zvolen, česky jí osobně naučí, tak sláva!! Je fakt, že se snaží, aby ho lid České republiky poznal, rozjel „svou předvolební kampaň“ a objíždí velká města, kde odpovídá na dotazy a lidem umožňuje poznat ho osobně! Myslím si, že prezidenta by měli volit občané státu, tak jak to funguje v mnoha státech světa. Je pak jedno, kdo bude zvolen, jestli V. Klaus, J. Švejnar, K. Gott, krteček… lidi si zvolí co chtějí. Prezident je hlavou všech a tak by měla být přímá volba. Takhle prezidenta volí 280 „tajtrdlíků“ . Z mého pohledu, i když ještě volit nemohu, je přímá volba důležitá, obzvláště v demokratickém státě, pokud se nemýlím, my jsme. U nás se volí v tajné volbě a ČSSD chce například kontrolovat volební lístky, aby náhodou nedal někdo z jejich poslanců hlas Klausovi. Copak je tohle demokracie!!!??? ČSSD také využila odpovědi Klause na otázku, zda se utká se Švejnarem v debatě, jenž by byla odvysílaná v televizi. Prezident to odmítl, protože ví, že to k ničemu nebude, lidi nevolí. Opozice z něj udělala hned „slabocha“! Ať to dopadne jakkoliv, ať vyhraje Klaus nebo Švejnar, určitě to ovlivní vývoj České republiky do budoucna. Buď tady bude „prohra“ ODS nebo „výhra“ ČSSD. Myslím si ale, že by se do budoucna měla vyřešit otázka přímého volení prezidenta státu. Pokud jsme demokratický stát, tak ať je! O tom je demokracie.….. To je můj názor.

cb2ahafjak_01_1

1. listopadu 2005 Shhudyaková Inga, 3.E „Zlo, bezpráví a násilí přežívají jen s naším přispěním, neexistují samy o sobě.“ - M. Ghándí (úvaha) Odkud se jen vzalo zlo v lidech? Kdo ho zrodil? Mohlo skutečně vyjít z Pandořiny skříňky? Tyto otázky mě napadají když se zamyslím nad slovem zlo. Toto slovo ve mně vzbudí vztek ale i hluboké za-myšlení. Zlo je v každém z nás, ale z každého vychází na povrch v jiném provedení a v jiné podobě. Co vše člověk udělá, když je ovlivněn zlem? Můžu si pomoci otázkou; co vše už udělal ovlivněn zlem? Stačí se ohlédnout do minulosti. Snad největší zlo představují války. Ať už to byly války ve starověku, středověku či novověku mají pořád stejné účinky, akorát zbraně na zabíjení nevinných lidí se liší. Přicházejí pořád lepší, rychlejší a účinější v zabíjení. A proč je zde vše tohle? Jen proto že se v mocném člověku probudí myšlenky nenávistí, touhy po moci, které jsou vyvolány zlem. Nevinné lidi pak posílá do války, aby pro něj bojovali, vlastně pro jeho touhy, nechá je umírat, ničí jejich duše a mysli, jejich rodiny a životy. Vojáci se ve válce mohou natolik zbláznit, že i když války přežijí, nebudou schopni vžít se do života normálního člověka. Tak není už lepší padnout v té válce? I když zbytečně člověk padne, jeho národ může zrovna ve válce vyhrát, ale co jemu to v hrobě pomůže? Co to pomůže jeho rodině, když bude mít mrtvýho manžela, otce či syna? A všechno to je jen kvůli jednomu či pár jedinců v celé společnosti, kterým se zatemní mozek zlobou a zloba se s mísí a dalšími pocity a vznikne tak zmutovaná touha zničit toho druhého s největším násilím, nejlepšími zbraněmi a co možno nejrychleji. Ale kde se tedy vemou takové pocity a celkové zlo které je schopno zabít masový počet lidí, jen proto že mají nějakou víru nebo pleť? Začíná to už od doby kdy dítě myslí a učí se mluvit. Od této doby si pěstuje jistý pocit zla v sobě. Možná výhodou je, že se v každém z nás se vyvíjí odlišně. Ale i to je vlastně nevýhoda protože se v jednom vyvine takové zlo, které zabíjí i ostatní. Dítě je ovlivňováno mnoha faktory a tím pádem i zlo v něm se podle nich mění. Začíná se od rodičů. Ať už geneticky či později vizuálně si převezme od rodičů a nejbližší rodiny různé vlastnosti. Je dokázáno, že špatný vliv rodiny přinese i podobný výsledek dítěte. Takže by se mohlo z části říci že se zlo zdědí od příbuzných. Není to tak ale vždy. Co když, oba rodiči i nejbližší příbuzní vychovávají dítě správně a dávají i správný příklad, přesto se v dítěti zlo odněkuď zrodí? Jak je možné, že v dobré rodině vychovávaný čtrnáctiletý kluk jednoho dne zabije svého kamaráda a to asi jen kvůli tomu že mu oběť nechtěla dát pokouřit cigaretu? No sem už sahají vlivy okolí. Například to dítě vidí u svých kamarádů, kteří se dokáží poprat kvůli propisce a ublížit si a ty si to zas přinesli z rodiny nebo z ostatních vlivu. Dalším faktorem jsou například hádky rodičů, nebo v našem životě televize, časopisy, počítače ba i pohádky. V televizi může dítě neustále pozorovat násilí, vraždění, nadávání i rvačky a to bez jakých koliv omezení (tedy pokuď je rodiče nevyženou od televize), protože pokuď přijde domu ze školy většinou jsou na programu různé seriály a zločinech, kriminálky nebo podobné případy, pokuď tedy odečtu zvláštní seriály, kterými jsou telenovely. Neustále se natáčejí nové a nové filmy s těmito problémy. A nejbanálnější důvod proč se natáčejí, jsou peníze a to aby se herci, režiséři a vůbec všichni nahrabali majetku a bohatství. S počítačovými hry je to podobné, neustále se vyrábějí stejné a paradoxní je že nejoblíbenější jsou hry se zabíjením. Ať už hrdina chodí a střílí na ostatní, až zbyde na podlaze velký flek krve, nebo i například hry, kde zvířata zabíjejí jiná a to se samozřejmě neobejde bez krveprolití. Nebo i pohádky se neobejdou bez těchto témat. Například fenomén Harry Potter má v ději mnoho zabíjení a ničení, nebo i hrdinové jsou mezi sebou velkými rivaly a ukazují své zlosti na toho druhého. Potom je samozdřejmý že z děti vyrostou takoví lidé, kteří mlátí své děti, zneužívají ostatní ve svůj prospěch, nebo i milující se páry se hádají tak že po sobě hází všechen možný nábytek a způsobují si bolesti. Pak je už jen krůček od různých vražd, válek a nesnášení toho druhého a způsobování mu jakéhokoli bolesti, ať už psychické nebo fyzické. Taj jak by potom mělo zmizet z těchto lidí zlo, když se ho snažíme naopak podporovat ho v pěstování? Asi tady zůstane navždy, pokuď ho člověk bude tak radostně propagovat ať už v televizi či kdekoli jinde a ještě radostněji z něj těžit peníze.

pr3eshhing_02_1

1. listopadu 2005 Věra Flechtnerová, 3.E písemná práce „Zeď nářků a jiné zdi“ (Úvaha) První, co člověka napadne při představě Zdi nářků jsou plačtivé vdovy, nešťastní příbuzní a rozhořčené matky arabského světa. Stěny plné bolesti, zármutku, strachu. Nalepené fotografie s nejrůznějšími vzkazy. Bariéry mezi krutou mocí a běžným životem obklopené květinami a smutečními věnci. Mohli bychom vzít v úvahu i například Hladovou zeď. Běhá z ní mráz po zádech. Už jen ten důvod, proč byla postavena. Ubohé! Možná to kdysi někdo myslel dobře, ale proč nedal poddaným najíst? Bez práce sice nejsou koláče a i dnešním bezdomovcům by trocha práce neuškodila, ale umřít pro kus chleba? Trápit žebráka s prázdným žaludkem a bez energie celý den? Vyhladovělec nemá šanci. Nevím, jestli vám také, ale projel mi před očima obrázek Osvětimi během druhé světové války. Vylezlá žebra a sedřené ruce stojící u zdí. Hitler všechny nevinné občany musel nějak zabavit, ale co je moc..... Dále mě napadá 11.9. a Dvojčata. Taková tragédie. Co na to Bush a lidstvo? Postaví pomník, abychom měli zeď, kam můžeme jít truchlit. Co má výstavba těchto zdí za smysl? Co myslíte? Postavíme a naznačíme, že se nám něco nelíbí a raději bychom to ani neviděli. Znáte také ten pocit zuřivosti až bezmocnosti, když vás někdo naštve? Myslím opravdu rozčílí! Máte také sto chutí bouchnout dveřmi a celé „to zazdít“? Alespoň já si těmi dveřmi třísknu, zamknu se a zalezu do kouta. Mezi zdi. Mnozí se zavírají do skříní aby měli svatý klid. Nelíbí se vám něčí názor, postoj, vyjádření nebo Bůh ví co. Utečte. Řešit nedostatky izolací podle mého nemá cenu. Představme si, že za každý konflikt na světě vyroste zeď dejme tomu metr krát metr. Jak by to tu za chvíli vypadalo? Z vlastní zkušenosti můžu říct, že oddalování je ýzlozvyk. Vyhýbala jsem se problémům jak čert kříži s výmluvou, že k životu potřebuji harmonii, ale ovoce to neneslo. Akorát se začaly navalovat jeden na druhý. Jako kvalitní příklad ze života bych si dovolila uvést manželství. Na světě se najdou dva lidé, mají se rádi natolik, že se vezmou. Slibují si nádhernou budoucnost a růžovoučké soužití. Oba se ale časem změní a duhová láska ztrácí na lesku. Problémy v práci, nervozita, stres a jiné potíže komunikace vázne a zeď je na světě. ROZVOD. Není viditelná jako ta Velká čínská, ale funkci nepropustnosti rozhodně zajistí. Známe tolik případů z vlastního okolí a “nejlepší“ na tom je, že se stejně nepoučíme. Mezi další řekla bych závažnější jakoby typ zdí je izolace do slova a do písmene. Alkoholici, narkomani, vrahové, šílenci a bílé depresivní zdivo. Určitě má tato “věc“ několik úhlů pohledu. Samozřejmě nebudeme schizofreniky a maniodepresivní psychotiky střílet, ale jak jim pomoci? Zíráním do nekonečna a dopováním nejrůznějšími antidepresivy se nemocnému dvakrát neuleví, poněvadž se dostaví spousty vedlejších účinků. Alkoholici jsou malinko jiná kategorie, protože se mezi zdi dostali vlastním přičiněním stejně jako narkomani. Ti mají ještě šanci se ze spárů zdí vymanit. Mentálně postižené dítě asi těžko. Zajímalo by mě, co si o zavírání dětí a vůbec bláznů mezi zdi myslí někdo jiný. Já jsem naprosto neobjektivní a zaujatá. Měsíční praxe v ústavu sociální péče na vás nechá následky. Starat se od rána do večera o 25 lidí střídavě vkaždém z pěti pavilonů je dost náročné. Vzpomínám si na jednu paní. Dokonce to byla bývalá manželka Sagvana Tofiho. Celé dny sedávala v temné komůrce. Mezi zdmi. Ve tmě. Pokuřovala, nemluvila a stále se třásla. Měla strach. Když šla na oběd do jídelny držela se u zdi a neustále se otáčela a rozhlížela. Napadlo mě, že zeď byla jejím záchytným bodem. Jistotou v děsu. Neexistuje snad žádný správný názor je-li dobré stavět zdi nebo ne. Je-li jejich účel použitelný, ale faktem je, že se stále staví.

pr3efecver_02_1

Natálie Szegényová Třída: VII. B Datum: 19. 11. 2009 1. slohová práce – popis uměleckého díla Obrázek Josefa Lady Ponocný Krásná kresba od Josefa Lady z roku 1947 vystihuje ponocného, jak troubí na zlatý roh. Zřejmě ještě není půlnoc, protože se v oknech svítí. Sníh dopadá na zem a zasněžuje stopy. Domky mají bílé střechy a za nimi stojí kostelíček. V pozadí za vesničkou se rozprostírají vysoké hory. Na nich roste několik holých stromů, které vztahují své větve k nebi, jakoby prosily, aby už zima přestala. Všude padá sníh a podle zcela opadaných stromků můžeme soudit, že sem tam také fouká vítr. Proto si asi ponocný ještě ke kožešinovému kabátu, válenkám a ušance vzal palčáky, aby mu nebyla zima, když troubí. Najdeme ho v pravé části obrázku z našeho pohledu. Stejně tak vlčáka, který věrně sedí u jeho nohou na levé straně. Nikde jinde není ani živáčka, tak celý obrázek působí trochu strašidelně. Je ozdoben modrým rámečkem, který ladí k tmavomodrému nebi bez hvězd a bez mráčků.

kl7bszenat_1

Mytryuk Roman VII. A 22. února 2. slohová práce (charakteristika) Rozhodl jsem se popsat mého otce, protože ho mám rád a je s ním velká sranda. Začnu postavou, která je sportovního tipu. Výška není moc veliká, takže bych ho zařadil do střední postavy. Jeho hlava má kulatější tvar. Oči se blískají zeleně. Rty jsou rudé jako třešně. Vlasy mají hnědou barvu a vlní se do levé strany a tím zakrývají jeho nízké čelo. Uši nejsou zakryté vlasy, jelikož většího tvaru. Hlavu drží nízký krk na velkých ramenou. Protože každé ráno posiluje jeho ruce jsou krátké a svalnaté. A také tím, že hraje fotbal má svalnaté nohy. Chůze je pomalejší, ale když chodíme po obchodech s oblečením tak uvidíte to zrychlení. Je velmi milí a srandovní mám ho rád, protože je to můj táta.

kl7amytrom_1

7. března 2006 Markéta Krausová, 3.E 2. písemná práce téma: OH v zimě 2006 (fejeton) OH v zimě 2006 Celý sportovní svět je na nohou, a ptáte se proč? Musím říct, promiňte, že je to velice hloupá otázka. Vždyť přece každý, byť jen alespoň malý sportovní fanoušek ví, že právě proběhly zimní olympijské hry. A trvaly celých dlouhých 14 dní a nocí. Celé toto srocení sportovních maniaků z celého světa, nic proti nim, jsem také sportovec, bylo započato slavnostním zahájením v italském průmyslovém městě Turín. Z mého pohledu to vypadalo asi takto: Poletující blázni na bruslích s hořící helmou, budící dojem jiskry vášně, po ledu jezdící umělohmotné krávy, které nám byly jistě ukradeny z již proběhlé Cowparade, a které zdobily tak významná místa naší matičky Prahy, jako bylo Václavské náměstí a obchodní dům Nový Smíchov. Snad jediná důvtipnost, na kterou se italští milovníci zmohli, byla postava skokana na lyžích složena s tisíců dobrovolníků, kteří obětovali svůj drahocenný čas stovkám zkoušek, a která byla propracovaná do takových detailů, jako je zrychlený dech sportovce a telemark. Tak bych asi shrnula tří hodinový úvod do dvacátých Olympijských her. A pak už to vše jelo, jako po másle. Skokani skákali na lyžích, běžci běhali na běžkách, krasobruslaři bruslili na bruslích a kupodivu hokejisté honili puk po ledu. A k těm hokejistům bych se zrovna ráda vyjádřila. Asi snad největším zklamáním nám byli právě naši zlatí hoši z Nagana. Náš slavný český tým složený ze samých hvězd NHL se motal po ledě, jako zfetovaná káčátka. Dokonce někteří se k tomu motání ani nedostali. Například Dominik Hašek korunoval první útok na svou branku natržených tříslem a následným odkulháním do šaten. A pak už po něm nebylo na ledě ani vidu, ba ani slechu. Ostatní výkony našich hráčů bych raději nekomentovala. I když trochu přece jen. Po Jágrově malíčku přišlo netržené obočí a následná dezorientace ve hře. A co na to samotný Jarda? Proč za mořem sází jeden gól za druhým a v Turíně nedá ani jediný? Prý to je v trénerovi. I když náš český tým nakonec přece jen vybojoval alespoň tu bronzovou medaili, tak se asi žádný z nás neubránil pocitu, že je to trochu nespravedlivé, a že by si ji spíše zasloužila jiná země než právě my. Naopak největší radostí pro nás byli běžci na lyžích. Kateřina Neumannová a Lukáš Bauer. Dlouhý běh, který Kateřina absolvovala skoro na závěr olympijských her, byl pro ni nakonec vítězný. Ve skutečnosti je to velice nudná záležitost. Hromadný start a pak hodina a půl běhu. No, neusnuli byste při tom? Musím se přiznat, že já jsem usnula a vzbudila jsem se dva kilometry před cílem. Na tu nejlepší část. Většina z nás, když viděla cílovou rovinku a Kateřinu na třetím místě s velkou ztrátou, asi ve zlato už nedoufala. A o to větší bylo naše překvapení a radost, když český komentátor dostal málem srdeční kolaps a spadl ze židle. Pak už jenom štěstí a radost „zlaté“ Kateřiny Neumannové, korunované přicupitáním její malé dcery Lucinky. A čím jediným by měly olympijské hry skončit, než slavnostním ukončením. Z mého pohledu hodně podobný scénář, jaký jsme už viděli při zahájení. Pár šílenců se zapálenou helmou, Italové narvaní v dobových kostýmech, latinské rytmy v podání Rickyho Martina a vrcholem diskotéka pro všechny. Žádná originalita sice, ale kdo to má přece všechno pořád vymýšlet, ne? A tak pravím: „Buďme tolerantní. Jsou to jen Italové.“

pr3ekramar_b_01_1

31.10. 2006 Kotěrová, 2.D 1. písemná slohová práce Tutanchamon a jeho objevení (Referát) Osnova: I. Úvod – uvedení do doby II. 1) Objevení hrobky 2) Záhady okolo objevu 3) Pokus o vysvětlení III. Závěr – shrnutí Starověký Egypt, ale vůbec všechny starověké civilizace jsou zajímavé nejen tím, co nám po sobě zanechaly, ať jsou to monumentální pyramidy, či římské Koloseum, ale je také zajímavé když se pokoušíme rekonstruovat život dávných obyvatel právě pomocí nálezů ostatků a staveb. Zde se budeme zabývat jedním z faraonů nové říše (1560 – 1080 př. n. l.) Někdy okolo 40. let 14. století vládl v Egyptě faraon Tutanchamon („Dokonalý je život Amonův) změněno z Tutanchaton („Dokonalý je život Atonův). Proč ale tento panovník vládl tak krátkou dobu? Co bylo příčinou jeho smrti? Co víme o jeho objevení? V literatuře se můžeme setkat s „přezdívkou“ – Zapomenutý faraon. Čím si ji vysloužil? Možná proto, že za své krátké vlády neudělal nic zapamatováníhodného, nic čím by upoutal pozornost dávných historiků. Nebo byl třeba kacířem, že o něm nemáme vůbec žádné záznamy. Byl objeven 4.11. 1922 v Údolí králů, po nesnadných a svízelných třiceti letech práce v poušti, anglickým archeologem Howardem Carterem. Byl to opravdu významný den v historii archeologie. Hrobka i ostatky byly díky poměrně vyspělé technologii podrobeny mnoha analýzám. Například z mumie, několik tisíc let staré, dokázali vědci zjistit faraonovu krevní skupinu i velikost nohy (skupina A, velikost nohy 41). Také z kostí, které ještě nebyly plně vyvinuty jako kosti dospělého člověka, usoudili, že zemřel velmi mlád, okolo devatenácti let. Tuto doměnku, potvrzenou analýzou, vyslovil již Carter při vyklízení předsíně Tutanchamonova hrobu. Přišel na to díky dětskému a dospělému oblečení, které nalezly a protože dětské bylo opatřeno kartičkami s faraonovým jménem, bylo jasné, že musel vládnout už jako chlapec. Historikům se nabídla otázka – proč a jak zemřel tak brzy. Jsou dvě možnosti, buď zemřel na smrtelnou nemoc, což je možné, protože i když bylo lékařství na poměrně vysoké úrovni, staří Egypťané neuměli stejně jako my dnes vyléčit některé nemoci, a nebo byl zavražděn. Podrobnější zkoumání také ukázalo, že příčinnou smrti bylo poškození lebky, způsobené pravděpodobně úderem kamene do hlavy. Vypadá to tedy na násilnou smrt, kdo by mohl být vrahem? To se samozřejmě zjišťuje špatně, můžeme však předpokládat politické důvody. Je docela možné, že vrahem mladého faraona byl Haremheb, vojenský vůdce, který nějakou dobu za Tutanchamona vládl a po jeho smrti se sám posadil na trůn. Vrahem však mohl být někdo jiný s úplně jinými důvody... Objevení 3000 let staré hrobky je také spjato s neobjasněnými úmrtími archeologů, kt. byli přítomni při otvírání sargofágu. Mnoho z odborníků potkal stejný osud, ať byli mladí či starší, příznaky byly podobné – vysoké horečky a s nimi spojené blouznění, stavy pomatení, nevolnost, selhání krevního oběhu, záchvaty mrtvice, nebo různé typy nenadále propukající rakoviny. Téměř všichni byli přesvědčeni, že je postihla kledba, kterou našli napsanou nad vchodem do pohřební místnosti. Jak je ale možné, že postihla jen některé z přítomných? Dnes se k otázce kledeb stavíme odmítavě nebo skepticky, snažíme si to logicky vysvětlit a podepřít vědeckými úsudky a výzkumy. Stejně tak tomu bylo i zde. Bádání se ujali přírodovědci, kteří přišli s mnoha teoriemi. Ty nejpravděpodobnější jsou zde uvedeny. V roce 1962 zveřejnil lékař a biolog Izzudin Táká svou studii ohledně tohoto tématu. Vyšetřil archeology a zjistil, že jsou postiženi plísněmi, které mohou v uzavřeném prostoru bez přístupu vzduchu vydržet až několik tisíc let. V hrobkách a mumiích jsou tedy skoro určitě. Vyvolávají horečnaté záněty. Druhou a také velmi zajímavou příčinou by mohli být jedy, které Egypťany nemale proslavily. Jed z krutihněvu může při pouhém dotyku vyvolat poruchy rovnováhy, mámení smyslů, stavy pomatení a kmitaní srdečních síní, což může být i smrtelné. Takto osudné následky    mohl vyvolat třeba jen dotyk stěny, nebo pohřební výbavy, pokud by byly napuštěny silnými jedy, jejichž působení je neodvratitelné. Ale ať už archeology zahubilo cokoli o kledbě se neuvažuje. Zde vidíme, že ještě z daleka nevíme vše o těchto tajemných civilizacích, otázkou však je, zda to někdy vědět budeme Zatím se musíme spokojit s teoriemi, doměnkami a dohady historiků – v případě Egypta egyptologů, ale samozřejmě i jiných archeologů, kteří se podílí na odhalování velmi zajímavé a poutavé historie...

pr2dkot_1

Recenze: Na Vlásku (Tangled) Kdo nikdy neslyšel o princezně s dlouhými vlasy, uvězněné ve věži a čekající na svého prince, který ji přijde vysvobodit? Ano, mluvím o pohádce, jejíž nejznámější verze pochází od bratří Grimmů. Tedy doposud nejznámější. Disney se totiž rozhodl, že po dlouhé době filmového sucha se vrátí ke svým kořenům, zkombinuje je s nemodernější animační technologií a vytvoří tomuto příběhu novou podobu. Nuže, v dalekém království smrtelně onemocní královna, a aby toho nebylo málo, zrovna když čeká dítě. Král to však nenechá jen tak a celé království se vydá hledat bájnou, magickou, zlatou květinu, ze které chtějí připravit lék. S tou si naneštěstí po dlouhá léta udržovala mládí a krásu stará čarodějnice Gothel, kterou vůbec netěšilo, že by se měla vzdát zdroje nekonečného mládí a když zjistí, že se královně narodila dcerka jménem Locika (Rapunzel), jejíž vlasy získaly magickou moc květiny, rozhodne se vzít si z nich svůj díl. Po ustřižení však vlasy o svou moc přijdou, a tak se rozhodne, že když nemůže mít část, unese princeznu i s vlasy. Po osmnáct let žila Locika se svou „adoptivní“ matkou ve věži, skryté hluboko v lese, kde mohla Gothel opět čerpat mládí a kde jediné po čem Locika toužila, bylo vidět zblízka podivná létající světla, která se objevovala vždy a pouze na její narozeniny. No a těsně před tím, než se tento den opakoval poosmnácté, na věž náhodou natrefí mladý a pohledný lupič Flynn, na útěku před strážemi. Poté, co je zpacifikován, s ním Locika uzavře dohodu, že mu vrátí to, kvůli čemu byl pronásledován, pokud ji bezpečně zavede za světly a zpět a tady začíná naše dobrodružství. (Tedy, v mojí psané podobě to vypadá o dost složitěji, ale to se vám u filmu nestane<.>) Zápletka tedy není nijak přehnaně komplikovaná, zkrátka normální pohádka, ale na druhou stranu zas není ani dětinská, Disney tentokrát vsadil na sílu v jednoduchosti a vyhrál jackpot. Hlavní příběh velmi obohacující vedlejší postavy, ve větší míře zastoupené zvířecím osazenstvem v podobě manipulativního chameleona Pascala a královského hřebce Maxima s instinkty policejního psa. Nepůsobí hloupě, ale přesně tak jak by měli, a to vtipně, což je něco, co se v dnešních filmech dost často nepovede. Vtipy však nestřílí od boku jen naši němí přátelé, každý si ve filmu užije plno srandy. Grafické zpracování je skvostné, sice to stálo pořádné peníze, ale prostředí připomíná svým zpracováním, ačkoliv je ve třetím rozměru, klasické Disneyho animované filmy, což není nijak jinak než dobře a animace se také výborně povedla. Když už je řeč o Disneym, nedílnou součástí jejich filmů jsou písničky, kterých je ve filmu bohatá nadílka. Někteří to možná vidí jako překážku nebo mínus, ale já bych si to bez nich nedokázal představit, je to otázka vkusu. V podstatě jedinou věcí, kterou bych já osobně filmu vytkl, je český dabing, což je věc, za kterou autoři sami vlastně ani nemohou. Přesněji řečeno tedy spíš český překlad, ne výběr dabérů. Podle mého názoru je nejlepší film vidět v originálním znění, které je skvělé, tak jak je a nevidím důvod ho měnit do češtiny zvlášť, když ho překladatelé nejsou schopni udělat pořádně. Abych to tak shrnul, je to jednoduché, vtipné, s hezkou hudbou, povedenou animací a hlavně se u toho nebudete nudit, protože na rozdíl od některých filmů, které si hrají na dospělejší, než jsou a přehnaně složité, „Na vlásku“ funguje v té podobě, v jaké je nám předkládáno. Myslím, že není potřeba nic dalšího dodávat, protože jediné co ještě potřebujete, je přesvědčit se na vlastní oči v kině.

kg07neumar_1

23. 3. 2006 Kateřina Hamerníková 2. písemná práce Noc ve městě (subjektivně zabarvený popis) Slabé sluneční paprsky již úplně opustily prostor nad městem a na město se začala snášet noc. Vysoké panelové domy, které lemovaly úzké silnice, začínaly pomalu tmavnout. Světla, která ještě před chvílí dávala najevo, že obyvatelé domu ještě nespí, začala řídnout. Sem tam bylo možné rozpoznat z nějakého okna barevný záblesk, který značil zapnutou televizní obrazovku. Světla z domů se tady už jen výjimečně proplétala se světly pouličních lamp, které zářivě vrhaly světla na cesty. Lampy předváděly své dlouhé tmavé stíny, které občas narušil nějaký kolemjdoucí. Auta stála zaparkovaná na označených místech a narozdíl ode dne byla tichá, klidná a neměla okolo sebe obrovská špinavá mračna. Spala. Byl klid a ticho. Občas někde zašustilo, to jak si pohrával nepatrný větřík. Nebo bylo slyšet lehké zaskřípění, to když někdo otevřel okno. Ale jinak tu bylo naprosté ticho. A do toho ticha se začaly snášet lehoučké sněhové vločky. Zprvu se jen tak lehce proplétaly mezi světly lamp, sem tam proklouzly i mezi ty dva domy, které byly postaveny tak velmi blízko u sebe. Později ale nabíraly na intenzitě a jakoby se předháněly, která dříve dopadne na kapoty aut, pouliční lampy či snad na obrovskou ceduli, jež jasně ukazovala na spící pekárnu. Jemné sněhové vločky dopadávaly i na vlhkou silnici, kde se však vzápětí rozpustily a tím přispěly ke stále vlhčí silnici. Sníh působil uspávajícím dojmem a město opravdu usnulo. Okna, která ještě před chvílí dokazovala, že město ještě nespí, byla najednou tmavá a nepoukazovala na žádnou známku života. Na okna se občas přilepila nějaká vločka a s tmou, která okno vyplňovala vytvářela dokonalou harmonizaci. Auta, která po vytrvalém sněžení byla obdařena lehkou bílou pokrývkou, vypadala jako přikrytá lehkou dětskou peřinkou. Kontrast černé noci a bílého sněhu nejvíce vynikal na mostě, který spojuje levý a pravý břeh řeky protékající městem. Proudící řeka pohlcovala sněhové vločky, které vypadaly jakoby se bránily splynutí s řekou. Řeka je ale nekompromisně unášela s sebou a při svém toku jich pohlcovala stále více a více. Sochy, které již od dávných dob most zdobí, jako by byly rozhořčeny z neustálého šimrání sněhu a jejich výraz působil rozezleně a chladně. Sníh se však i na sochách po svém dopadu hned rozpouštěl a tak to sníh po nedlouhé chvíli vzdává a začne ve městě slábnout. Přestalo sněžit a město začíná být stejné jako každou noc. Zůstává chladné, tmavé a klidné, což pouze občas naruší člověk nebo vítr pohrávající si s nějakým lehkým předmětem. Nezbývá nic, než čekat na živé ráno.

pr2cfhamkat_02_1

Martin Filipašek VIII. B 4. 11. 2009 1. SLOHOVÁ PRÁCE – charakteristika literárního hrdiny ACHILLES Achilles byl řecký odvážný bojovník a velký hrdinna, i když vypočítavý. Byl to egoista, kterému šlo víc o slávu než o hrdinné činy. K lidem se choval arogantně jen k málokomu s úctou. Ačkoli to byl naprosto normální člověk, prohlašoval o sobě, že je nesmrtelný. Byl krutý a zlý, vše dělal jen s vidinou svého prospěchu. Byl to člověk s přetvářkou, nikdy neudělal nic pro jine, jen sám pro sebe, protože měl rád sám sebe. Na svoji velmi špatnou povahu doplatil smrtí v Troje. Žil jako bůh, zemřel jako kazdý člověk.

kl8bfilmar_1

Tatíček, Matyáš, V. B, 07/08 3. října Vypravování- reprodukce textu reprodkce = převyprávění vlastními slovy Příhoda z prázdnin Stalo se to u rybníka jednoho letního odpoledne. Petr který neuměl plavat bez dozoru vlezl do vody. Tomáš a jeho kamarádi byli u vody. Petr byl už ve vodě a začal se topit a volat o pomoc. Tomáš slyšel a viděl Petra a skočil pro něj do vody. Chytil Petra za vlasy a plaval ke břehu. Tam Tomášovi a Petrovi pomohli Tomášovi kamarádi. Tomáš zachránil život.

bu5btatmat_01_1

„Zlo, bezpráví a násilí přežívají jen s naším přispěním, neexistují samy o sobě.“ (M. Gándí) + Zamyšlení (je satanismus zlo?) To je mi ale moudro. Jen nevím, proč bychom měli přispívat k něčemu, čemu jsme vlastně sami dali vznik. My k “tomu“ nepřispíváme, my “to“ provozujeme. Již dlouho mi vrtá hlavou, co si lidé vybáví při slově “ZLO“. Zlo je velmi relativní pojem a názory lidstva jsou často tak povrchní. Nu dobrá, přiznejme, že jsem nucena o tomto tématu přemýšlet velmi často, neb mé blízké okolí mě k tomu tlačí. Velmi často o sobě slyším, že chodím do společnosti, kde se “uctívá zlo“ či že se obklopuji “zlými“ lidmi, a podobně. Lidé často označují za “zlo“ to, čeho se bojí, či co je pro ně neznámé. Ale co se týče mého problému, vypadá to asi takto: Jsem (pokud je to možné) neustále v černém oděvu a libuji si v symbolech. Mám ráda vybranou společnost, aneb lidi, kteří žijí podobným životním stylem jako já. Ale dobrá, budu mluvit (totiž přemýšlet) konkrétně. Moderní satanismus. Tuto ideologii shledávám velmi zajímavou a mně blízkou. Tedy beru to s nadhledem, neb ti kteří jsou do toho plně ponořeni jsou fanatici a šílenci. Jenže právě zde se projevuje hromadný lidský omyl. V podobě: Satan – ztělesnění zla! Jen při vyslovení jména Satan většině lidí vstávají vlasy hrůzou (či spíš znechucením, rozrušením, odporem... apod.) Ale je “toto“ je způsobeno tím, že je více možností jak chápat (=vnímat, =rozumět slovu, =vyložit si) Satana. Já se přikláním k následující verzi: Satan – přírodní princip, který poukazuje nám připomíná, že jsme také vzešli z matky přírody a tudíž jsme také jen živočichové. Satan představuje energii, tvořivou sílu a dává nám svobodu. Umožňuje prožít život již zde na Zemi a nemusíme čekat na svou smrt, abychom došli naplnění života či jak se tomu říká. V moderním satanismu (myslím hlavně teorii La Veyovu) je navíc řečeno, že každý si může dělat co chce, ale musí počítat s následky. To je přece normální. Nevím proč by tedy měl být satanista “zlým“ člověkem. Mohu být klidně satanistou a dělat dobré skutky, pokud se tak budu cítit šťastná! Tak kde je tedy to zlo. Satanismus pouze nabádá k přirozenosti. Pokud je člověk v nitru zlý, tak satanismus pouze způsobí, že jeho pravá “zlá“ povaha vystoupí na povrch. Kde tedy vidím zlo já? Podvody, lži a přetvářka. – to je pravé zlo. Pro mnohé je život jen divadlo, nazývám tyto lidi herci – mají předem vykonstruovaný plán, (aby člověka dostali tam, kde ho chtějí mít). Ta neuprímnost, podlost, zákeřnost – “ tfuj“!

pr3chra_1

1. slohová práce školní 16. prosince Témata: 1. Ptáš se, jak se mi tu líbí (dopis) 2. Přestav si, co se mi stalo... (dopis) 3. Píšu Vám... (dopis někomu, s nímž jsem se nesetkal, nebo se ostýchám hovořit) Představ si, co se mi stalo... Milá babičko, do konce prázdnin už se asi bohužel neuvidíme, a tak ti píšu o svém posledním prázdninovém dobrodružství. Myslím, že se budeš dobře bavit. Pár dní před odjezdem z dětského tábora uspořádali vedoucí dlouhý orientační běh. Já i mí přátelé jsme se těšili na zajímavé odpoledne. Byli jsme rozděleni po sedmi členech do několika skupinek a posíláni po červených fáborkách v rozmezí tří minut. Konečně jsme přišli na řadu. Plnili jsme cestou nejrůznější úkoly, velmi jsme pospíchali a občas (dokonce) i běželi. Radek, náš kapitán chtěl mít co možná nejlepší čas. To se nám stalo osudným. Při běhu jsme se vydali špatnou cestou. Po delší době nám začalo být divné, že už nikde neplápolají ve větru červené fáborky. „Cože? Ztratili!?“ zhrozila se Jindřiška. „To snad nemyslíš vážně!“ vybuchl Mirek. Celý tým se na Radka obořil. „Ne-nevím, j-jak se to-to mohlo s-stát,“ koktal Radek. „Tady to vůbec neznám,“ promluvil nešťastně Honzík. „Tak se zkusíme vrátit,“ navrhla jsme, jelikož začala být situace neúnosná. „Ne, ne, ne!“ zaprotestovala Janička, „mě už bolí nožičky.“ „Tak si tedy sedneme a promyslíme, co dál,“ rozhodne Radek. Následujících pár minut diskutujeme. Navrhují se různé možnosti a vzápětí se zamítnou. Vypadalo to s námi bledě, babičko. Ani nevíš, jak jsem se bála. „To snad nemůže být horší,“ promluvím nešťastně. „Póóómóóóóc!“ ozve se dvojhlasně z nedalekého křoví, z něhož vyběhne Lucka a za ní hned uslzený Honzík. „Co se ...,“ nedořekneme. Odpovědí je nám zlověstné hlasité bzučení. „Utíkejte!“ vykřikne zbytečně Jindřiška, protože už všichni dávno utíkáme před nebezpečně a velmi nepřátelsky vyhlížejícími sršni. Lucka s Honzou, ti dva malí neposedové, je určitě vyprovokovali. Obrovský hmyz nás nepřestával pronásledovat. Utíkali jsme, jak nejrychleji to v dané situaci šlo. Najednou se před námi objevil rybník. „Honem do vody!“ zavelí Radek a my poslušně naskákáme do rybníka. „Žbluňk! Cák!“ Sršním pronásledovatelům se vodní sprcha nelíbila a konečně odletěli pryč. Spadl nám kámen ze srdce. „Tady to přeci znám!“ zvolá šťastně Mirek a spolu s Radkem pomáhá zbytku družstva z vody ven. Nakonec jsme se opravdu vrátili zpátky do tábora zdraví a bez úhony. Tedy až na Honzíka, který jako jediný dostal žihadlo. Sice jsme nic nevyhráli, zato nám ale ostatní záviděli tak nebezpečné dobrodružství. Doufám, že se brzy uvidíme. Měj se krásně a nezapomeň mi také napsat pár řádků. Tvá milovaná vnučka Pavla 1) Úvod: Táborové dobrodružství 2) Stať: a) Orientační běh b) Ztraceni v lese c) Sršní útok 3) Závěr: Nakonec nás zachránil rybník a všichni jsme se vrátili do tábora.

cb1csyrpav_01_1

Osnova: 1 Vánoční trhy v Německu. 2 Nakupování vánočních dárku v Dráždanech. Vánoční trhy v Německu V sobotu jsme odjíždily z Kladna v sedum hodin ráno. Cesta do Německa trvala přibližně tři hodiny. Když jsme přijeli do Německa, tak jsme se domluvily že u atobusu se sejdeme za tři hodiny, tak jsme šli do velkého obchodu já jsem si koupila Madadaskar, vánoční ozdoby a vánoční dárky nějaké věcí a šminky. Potom už jsme nevěděli kam jít tak jsme chtěly jít k autobusu ale překvapilo XXX vánočch stromku tak jsme se šli kouknout a hned jsme jeden koupily, poto jsme měly málo času tak jsme šli k autobusu ale než všichní přišly když jsme byli všichni tak jsme čekali na řidiče odjezd byl ve dvanáct hodin odpoledne. Cesta do Dráždan trvala dvě hodiny. Nakupování vánočních dárků v Dráždanech. Do Dráždanech jsme přijely ve dvě odpoledne v pět hodin byl odjezd, já maminka a babička jsme vydely Ruské kolo když nán byla zima tak máma si dala rum a já jsem si dala čkoládu. Přijely jsme na Kladno v osum hodin. Toje k{o|e}nec výletu.

hr6tanluc_02_1

27. listopadu 2008 Stloukal Jakub P1b 1. písemná slohová práce Vypravování Téma: Roku 3058 Osnova: 1) Stěhování 2) a: Nový dům b: Záhadný sklep c: Cizí dům 3) Smrt Moje velké dobrodružství Byli jsme taková normální rodina, která se kvůli sousedům musela odstěhovat. Ptáte se Proč?? protože nám ničili zahradu, byli hluční, a jednou nám dokonce jejich děti vlezly do sklepa a opékali si buřty, díky nim jsme málem vyhořeli, to ovšem nebylo nejhorší. Byl obyčejný ranní den a já šel do práce, pracuji jako zaměstnanec banky, a sotva vyjdu ze dveří, vidím tu spoušť. Celá naše zahrada byla zasypaná odpadky, kytky byly polámané, a náš pes Azor se otrávil nějakou pilulkou, kterou našel v odpadcích. Tak jsem řekl „Dost“. A začali jsme se stěhovat. Když jsme přijeli do nového domu byli jsme ohromeni jeho krásou, kterou nás zaujal, bylo úplně znát, že jsme se jednou měli nastěhovat zrovna do tohoto domu. Náš nový dům byl i uvnitř krásný, byli tam dva malé pokoje pro děti, střední ložnice a kuchyň propojená s obývacím pokojem. A zahrada byla také moc pěkná a velká, byla okolo celého domu, rostla tam krásně vypěstovaná tráva, a za domem se tyčil velký strom s ořechy a vedle nás byli dokonce i slušní lidé, kteří nás přišli přivýtat. Prošli jsme si celý dům a zjistili jsme, že má nějaké problémy, a tak jsme je začali řešit. Začali jsme opravovat komín, některé trubky bylo třeba vyměnit, ale hlavní problém byl sklep, který byl velký, ale byla zde i místnost, která byla zamčená. Tak jsme se rozhodli, že zbouráme celou zeď, ale nejdřív otevřeme dveře. Když jsme je konečně rozrazili všichni jsme zůstali stát jako zkamenělí, sotva jsem se vzpamatoval poslal jsem děti pryč, ať to nevidí. Ležela tam totiž stará zaprášená kostra, vůbec jsem nevěděl co mám dělat, a když jsem přistoupil blíž, viděl jsem, že něco svírá v obětí, bál jsem se. Ale odhodlal jsem se a vyndal tu věc z jeho obětí, sotva jsem to vyndal kostra se rozpadla, a ve stejnou chvíli se začínali zavírat dveře, zahodil jsem tu krabičku, kterou jsem si nestihl ani prohlédnout a snažil jsem se znovu otevřít dveře, ale marně. A tak jsem měl čas si prohlédnou tu záhadnou věc. Zvedl jsem ji a zjistil, že po stranách ma pozlacená držátka, a na vrcholu bodce bylo jakési tlačítko, z hlavní strany byla jakási čísla, tak jsem se rozhodl jedno zmáčknout, když se tak stalo, čísla se začali pohybovat a tlačítko se rozsvítilo. Čísla se zastavila na třitisícepadesátosm (3058), a nevěděl jsem co to znamená, a tak jsem zmáčkl to svítící tlačítko. Najednou se před mými zraky objevila jakási látka, která se různě vlnila. Rozhodl jsem se, že do ní strčím malíček, ale nic se nestalo, a tak jsem tam vlezl celý. Najednou jako bych omdlel nebo usnul, vůbec nic si nepamatuju. A pak jsem se najednou ocitl v nějaké cizí budově. Nevěděl jsem co mám dělat, a tak jsem vyšel z pokoje a viděl jsem lidi, kteří se hodně podobali mím potomkům, na kalendáři byl rok 3058 hned jsem pochopil co se stalo. Ale najednou mě chytili dva roboti, dali mi ránu do hlavy a já usnul. A když jsem se probral byl jsem připoután ke kůlu a podemnou byla hranice, ne já byl ta hranice. Když zapalovali hranici strašně se bavili, ale já jsem se v poslední chvíli odpoutal a utekl. Běžel jsem skrz lidi, všichni začali hořet taky. A potom jsem už neměl dost síly, a tak jsem si lehl a čekal na smrt, která přišla velmi rychle. A byla neomylná.

grp1bstljak_1

Hornerovo schéma jako elegantní způsob dělení mnohočlenem Hornerovo schéma j matematický postup, který se uplatňuje při snižování složitých rovnic až na ty nejednoušší či snadno řešitelné. Hornerovo schéma je jiný a jednoduší způsob dělení mnohočlenu mnohočlenem. Klasickou výukou je však často opomíjen, protože jde uplatnit jen u nějakých typů rovnic, avšak u rovnic, se kterými se setkáváme během studia velmi často. Metodu Hornerova schématu využíváme například u reciprokých rovnic. Reciprokou rovnici poznáme podle toho, že s porovnává s nulou a koeficienty před neznámou na protilehlých stranách levé strany rovnice jsou stejné. Příklad takové rovnice je 5x na třetí + 7x na druhou + 7x + 5 = 0 Hornerovým schématem můžeme danou rovnici snížit na rovnici kvadratickou a tím už lehce řešitelnou. Na začátek je nutné vědět, že musíme určit alespoň jeden kořen, jímž jde daná rovnice snížit použitím Hornerova schématu. Musíme se řídit předepsaným pravidlem, že u reciproké rovnice lichého stupně (nejvyšší exponent je lichý), je vždy jeden z kořenů -1. Toto pravidlo aplikujeme pro snížení rovnice takto. Představíme si na papíře tabulku o třech řádcích a tolika sloupců, kolik obsahuje rovnice koeficientů. Do prvního řádku napíšeme všechny koeficienty nacházející se na levé straně, což v našem případě jsou 5, 7, 7, 5. Z toho plyne, že tabulka bude mít čtyři sloupce. Druhý řádek necháme prozatím prázdný. Do prvního sloupce třetího řádku opíšeme první koeficient, vynásobíme ho známým kořenem rovnice (-1) a výsledek napíšeme do druhého řádku pod druhý koeficient. Hodnoty druhého sloupce v prvním a druhém řádku sečteme a napíšeme na třetí řádek téhož sloupce. Takhle jsme dostali hodnotu, se kterou budeme počítat pořád stejně jako s opsaným koeficientem v prvním sloupci. Budeme-li takto postupovat dále dostaneme v posledním řádku posledního sloupce hodnotu 0. Opsáním posledního řádku nám odpadne jeden člen z reciproké rovnice a dostalaneme rovnici kvadratickou, a to v téhle podobě: 5x na druhou + 2x + 5. Hornerovo schéma lze však použít i při snížení rovnic reciprokých, ale u nichž víme alespoň jeden kořen, kterým lze daná rovnice snížit. Vezmeme si třeba rovnici -6x na třetí + 9x na druhou + 3x + 6 a víme o ní, že jeden z jejích kořenů je 2. Ke zjištění ostatních kořenů zde místo dělení mnohočlenu mnohočlenem použijeme Hornerovo schéma, které je jednodušší a rychlejší. Stejným způsobem jako jsme řešili první rovnici vyřešíme i tuhle. Akorát musíme dát pozor na to, že v prvním případě jsme násobili kořenem -1 a zde násobíme kořenem 2. V případě správného postupu se dopracujeme k rovnici -6x na druhou – 3x – 3, což je rovnice opět kvadratická, kterou vyřešíme pomocí diskriminantu a dostaneme tak zbylé kořeny rovnice. Tímto jsme si dokázali, že použití Hornerova schématu je daleko praktičtější a efektnější, než pracovat s mnoha čísly na mnoha řádcích a riskovat tak nějakou nepatrnou, ale významnou chybu při námi známé klasické metodě dělení mnohočlenu mnohočlenem.

js3rieond_01_1

Imunitní systém Imunita je pro lidské tělo naprosto nepostradatelná. Má funkci obrany organismu proti antigenům. Antigenem může být cokoli, co je schopno vyvolat imunitní odpověď – bakterie, viry, vlastní odumřelé buňky a neživé částice. Imunitu lze rozdělit do tří základních kroků. Prvním úkolem je rozpoznat cizí částice od vlastních buněk, poté zneškodnit ty cizí a informaci o nich uložit do paměťových buněk, které se nachází v lymfatických uzlinách. Imunitu dělíme na dvě složky: specifická a nespecifická. Imunita nespecifická reaguje na antigeny vždy stejným způsobem a není určená jen na jeden typ antigenu. Její výhodou oproti imunitě specifické je její rychlost a účinnost. Nespecifická imunita je geneticky vrozená. Můžeme ji dále dělit na obranu mechanickou a chemickou. Do mechanické obrany nespecifické imunity se řadí hlavně kůže, která mimo jiné představuje 13 % hmotnosti těla. Dále sem patří sliznice, které jsou mnohem zranitelnější než kůže, nahrazují to však propojením s imunitou specifickou tím, že mají své vlastní imunitní látky, např. sliny, hlen, řasinky. Do chemické obrany patří kyselina chlorovodíková, která se nachází v žaludku a je velmi silnou dezinfekční látkou a PH kolem 1. Dalšími dezinfekčními látkami jsou enzymy ve všech slizničních sekretech (slzy, sliny, ušní maz atd.). Do základní nespecifické imunity patří: horečka, zánět, fagocytóza a komplement. Horečka je vyvolána interleukiny (tkáňové hormony), které se uvolní a změní termoregulaci tím, že jsou jako signál vyslány do hypotalamu. Při zánětu poškozená tkáň produkuje speciální chemické látky za zvýšené tělesné teploty, aby tak zabránila rozšíření antigenu po celém těle. Fagocytující buňky rozpoznávají základní typické vlastnosti epitopů (membránové povrchy antigenů) a na ně reagují samostatným dějem fagocytózy, čili pohlcením a následným zničením antigenu. Komplement je poslední částí nespecifické imunity. Skládá se z kaskády reakcí devíti proteinů a dá se považovat za vůbec nejúčinější složku celého imunitního systému. Specifická imunita reaguje na určité látky a její reakce se postupně mění. Specifická imunita nepatří do základní genetické výbavy jedince, je vytvářena v průběhu celého života setkáváním se s nemocemi, bakteriemi atd. Jedna z hlavních složek specifické imunity jsou lymfocyty typu B, které vznikají v kostní dřeni a dozrávají v lymfatických uzlinách. Zajišťují protilátkovou imunitu proti infekcím. Její hlavní dva úkoly spočívají ve vytvoření imunoglobulinu po setkání s antigenem a uložení informace o antigenu pomocí paměťových buněk do lymfatických uzlin. Imunoglobuliny jsou plazmatické bílkoviny vázané na membránu buněk. Dělí se na pět základních tříd – Ig A, Ig G, Ig D, Ig E, Ig R a jsou tvořeny čtyřmi řetezci (tetrametry). Každá z tříd imunoglobulinů na svou specifickou funkci v různých částech těla, většinou se jedná o vytvoření protilátky. Nejběžnějším imunoglobulinem je Ig G, který je zodpovědný za veškeré sekundární reakce (opsanizace, aktivace, komplementu) a jako jediný prochází placentou. Jako poslední do specifické imunity patří T – lymfocyty, které jsou zodpovědné za vlastní likvidaci antigenů pomocí litických enzymů. Nejčastější je Tc (killer). Imunitní systém je jeden z nejsložitějších systémů lidského těla, který ještě stále není dokonale prozkoumán. Dnešní věda se o imunologii velmi zajímá a dají se očekávat nové poznatky a objevy.

js3jurane_05_1

3.11. 2005 Filip Dvořák 1.písemná práce Žralok lidožravý (Referát) Dobrý den vážení posluchači, dnes bych vás rád blíže seznámil s tvorem, který ve většině z nás budí strach, možná i hrůzu. Je to živočich, jehož pověst je pošramocena různými hororovými filmy a lidským strachem z neznámého. Jedná se o žraloka lidožravého, též zvaného velký bílý, latinsky carcharodon carcharias. Nejdříve bych si dovolil vás alespoň krátce seznámit s tělesnou stavbou tohoto obdivuhodného tvora. Asi nejvíce signifikantním znamením žraloka bíleho je jeho velká trojúhelníková ploutev, ve filmech často zlověstně trčící nad hladinu a blížící se k nevinnému plavci. Ta žraloku slouží zejména k udržování rovnováhy. Tlustá kůže žraloka bíleho je většinou zbarvena šedomodře, bíle je pouze břicho. Většinou dorůstá délky 3-6 metrů a váží 1,2 až 3 tuny, jsou však nezřídka pozorováni i osmimetroví jedinci a byly dokonce nalezeny fosilie zubů, které patřili až 30m dlouhému žraloku. Zabíjejícím nástrojem žraloka lidožravého jsou samozřejmě čelisti. V nich se skrývá neskutečná síla, žralok je schopen vyvi-nout při kousnutí neuvěřitelný tlak až několika tun na cm2. Jeho silné čelisti jsou vysázeny několika řadami zubů, které dorustají, vzájemně se zastupují a vysouvají se. Zuby samotné jsou dlouhé až 7,5 cm a mají pilovité okraje, to žralokovi usnadňuje trhání kořisti. Teď, když jsme si pověděli, čím žralok kořist zabíjí, měli bychom si také říci co a jak žralok loví. Oblíbenou kořistí žraloka bílého jsou --- (ryby podobné makrelám) a tučňáci, nepohrdne však ani tuleněm či delfínem a občas si „smlsne“ i na    nějakém tom surfaři. Ale lidé mu ve skutečnosti nechutnají, pouze si je vždycky splete se svou přirozenou kořistí, tak se při koupání snažte vypadat co nejméně jako tučňák. Žralok má perfektní čich, jehož centrem je čumák. V něm jsou soustředěny čichové senzory. Je schopen vycítit kapku krve v až 4,6 milionech litrů vody. Zároveň s čichovým orgánem má také skvěle vyvinutý ultrazvukový orgán, který mu napoví, kde je jaká ryby v nesnázích. Když jedním z těchto způsobu žralok zachytí rybu, je s ní doslova „amen“. Jeho mohutné čelisti se vysunou, uchopí kořist a cloumají s ní, dokud si neurvou sousto, které může vážit až 70kg (jako dospělý člověk). V této činnosti není na zemi tvora, který by se žraloku lidožravému vyrovnal. Abychom však žraloka pořádně poznali, nestačí vědět pouze jak loví a vypadá. V tom je právě problém, pozorování žraloka bílého je velmi problematické jelikož se stále pohybuje a nedá se chovat v zajetí. I z toho mála co víme se však da rozpoznat, že jeho život není vůbec lehký. Je to samotář, navíc celý svůj život se musí pohybovat rychlostí nejméně 3,5 km/h aby se neudusil. Žralok lidožravy je opravdu úžasné zvíře, nyní je ale na pokraji vyhynutí. A proč? Vždyť jeho maso se nadá jíst, je prosyceno močí, jelikož zraloci vylucují kuží. Jsou však často životním úlovkem pro sportovní rybáře, jejichž chtíč živí hororové filmy a mýty, které se o žralocích lidožravých vypravějí. Ani přezdívka „bílá smrt“ mu k popularitě příliš nepřidá. Byla by však obrovská škoda, kdyby námi tak málo prozkoumaný živočich zcela vyhynul, a tak si dovolím na vás apelovat: nevěřte všemu co o žraloku lidožravém slyšíte či vidíte v televizi.

pr2cfdvofil_01_1

Tak tady žiji. Osnova: 1) Úvod – obecný − vlastní 2) popis a seznámení s mým bydlištěm 3) historická část města 4) zhodnocení České Budějovice. Nijak velké město s více než 100 000 obyvateli ležící v centru jižních Čech. Je tu všech{n}<in>o, co k životu potřebujete. Nechybí ani kriminalita a bezdomovci, noční život a znečištěné ovzduší ničící naše zdraví. Tak toto je mé rodné město. Narodila jsem se tu a přebývám zde celých 16 let. I když jsem tedy rodilá obyvatelka Českých Budějovic, neřekli byste to o mně. neřekli. Sotva se mě nějaký cizinec zeptá na cestu, polije mě horko, začnu koktat, ale nakonec ho posunky navedu. Stává se ale málokdy, že zrovna cizinci zavítají na sídliště Máj, na „panelákový“ okraj města. Tam, kde kromě barev si jsou obytné domy podobné jako vejce vejci, mezi nimiž leží pískoviště s rozbitými kolotoči a polámanými lavičkami. Zde v osmi-patrovém „paneláku“ máme byt. Byt, který je tak podobný těm ostatním. Ale jelikož jsme si ho přizpůsobili k obrazu svéh svému, je NÁŠ. Naši sousedé nejsou vůbec ojedinělí. Na jedny zvoníme vždy, když k nim na balkón přeběhne naše kočka. Od druhých slyšíme pořád dokoka dokola hrající Esmeraldu a neustále se hádající lidi. Výhoda sídlišť je, že máte nedaleko školky, školy, hřiště a hlavně kamarády. My máme ještě navíc blízko les. Obávám se jen, že neustálým stavěním a kácen rozšiřováním z něj nezbyde za chvíli nic. Ta lepší část města je v samotném historickém centru. Nádherné pravidelné ulice, kde ve středu vyčnívá Černá věž vedle náměstí Přemysla Otakara II. Jakmile si nějací lidé dávají sraz, určitě nejednou padne nápad: „ Co takh třeba u Samsonovy kašny“, nebo „ sejdeme se u Bludného kamene.“ Velkou chloubou je také Budějovická radnice. Někdy se ale stane, že {mě přepadne -> přepadne mě} smutek nebo potřebuji být na chvíli sama. V takovém případě nejraději odjíždím k babičce na venkov. Zajdu si sama do lesa nebo jen tak na procházku do přírody, popřemýšlím a vše se zlepší. Teď to asi vypadá, jako bych kdybych neměla ráda místo, kde žiji. Možná to tak vyznělo. Není to pravda. Myslím, že jsem si na ten každodenní shon zvykla. Neměnila bych Mám ráda své bydliště a lidi kolem mě. Vím, že bych neměnila.

cb1aprzter_02_1

K. Toman: „Vlastní podobizna“ – obsahový a formální rozbor Vlastní podobizna je báseň o naději člověka, který se ocitá ve fázi života plné utrpení a doufá ve zlepšení. Zpěvavý pramen je metonymií naděje, která se v jeho životě zrodí ze zoufalství a smutku (hloubka, temnota, dálka). V životě byl nešťastný a cítil svůj osud nenaplněný, dáva to za vinu sám sobě, nebyl dobrý poctivý člověk. Píseň je tam nadějí, touhou po štěstí a dobrotou, která ho může zachránit z hlubin. To, po čem člověk touží, se netýká jen jeho samotného, ale vyjadřuje to, co chtějí lidé obecně, společnost. Touha, kterou má v sobě je velmi silná, ale člověk ji nedokáže vyjádřit slovy. Na konci básně autor naznačuje osudovost života a může se i obracet k bohu (k hvězdám). Člověk sám svůj osud zásadně neovlivní. Toto dílo je lyrickou básní, která je rozdělena do tří strof po čtyřech verších. Autor používá volný verš. Báseň zčásti rýmovaná. Rým, který se zde objevuje se může zdát jako pravidelně střídavý, ale poslední verše ve slokách se s třemi prvními nerýmují. V první a třetí sloce je rým abaa, v druhé abac, kdybychom ho chtěli nějak zapsat. Báseň je rytmická a sylabotónická. Rytmus je sestupný a v prvních třech verších slok je využit trochej. Autor používá hlavně metonymie k vyjádření symbolů.

js3jurane_06_1

Slohová práce školní Barbora Houdková 17. května 2005 1. C Témata: 1) Tak tady žiji (volný stylový útvar) 2) Divy současného světa (volný slohový útvar) 3) Mé setkání s…. (vypravování) 4) Pohled do zrcadla (zamyšlení) Tak tady žiji Společně s mojí rodinou žijeme v malém rodinném domku nedaleko Třeboně. Kousek od našeho domu je farma, kterou řídí můj otec. Máme tu proto i louky a k našemu pozemku patří i malý lesík a rybník. Od mala jsem vyrůstala blízko přírody, a proto i teď ráda chodím na procházky jen tak, třeba pozorovat vydru, jež se zabydlela, pod kořeny bříz na hrázi rybníka. K našemu domku patří také veliká zahrada, na které byl ještě před pěti lety sad. Ten jsme museli bohužel zrušit. Stále tam ale stojí dva nádherně rostlé stromy, po nichž ráda lezu a pozoruji okolí. Na záhoncích už brzy z jara rostou krokusy a petrklíče. Teď mi zrovna pod okny rozkvetl šeřík, který každý večer nádherně voní. Také bych možná měla napsat něco o Třeboni. Je to historické město, proslavené rybníky a lázněmi. Třeboň není moc veliká, a tak každý zná každého. A mezi lidmi tu fungují mnohem osobnější vztahy, než třeba právě tady v Budějovicích. Za svůj druhý domov považuji malou vesničku na jihu Moravy nedaleko města Znojma – Pavlice. Žije tady (nebo v okolí) velká část mého příbuzenstva a já sama jsem zde strávila několik let svého života. Každé prázdniny a často i o víkendech se sem vracím. Krajina je tady na rozdíl od Třeboně kopcovitá a nejsou zde skoro žádné rybníky. Kopců se dá v zimě využít k lyžování. V létě mi musí stačit bazén nebo nedaleký zatopený lom na kámen, kam jezdíme s přáteli. Nyní byl z aktivity obce postaven i sportovní areál, kde se scházíme každý večer. K pohodové atmosféře přispívá i místní hospůdka, kam občas chodíme. Můj pra-pra…dědeček byl velkostatkář, a tak je domek v Pavlicích velký, stejně jako zahrada, která bývala kdysi bramborovým polem a jablečným a meruňkovým sadem. Ještě donedávna tam stály i včelí úly. Když sem přijedu bydlím v chatce na zahradě, která protože má i krb, je útulná i v zimě. Obě dvě místa mám velmi ráda. Každé je jiné a má i své osobité kouzlo. Život v maloměstě nebo na vesnici se mi totiž zamlouvá mnohem víc než uspěchaný ruch velkoměst. Obávám se ale, že povolání, které budu chtít jednou dělat, bude právě tohle vyžadovat. Znám spoustu lidí z velkých měst, kteří tvrdí, že život na vesnici musí být hrozný a že se tam nedají nalézt žádné vymoženosti moderní doby. To si ale nemyslím. Nevím, jak jinde, ale v Pavlicích je obchod, pekárna, kde každý večer pečou výborné rohlíky a chleba, letní kino a teď i sportovní areál. Doufám, že se tam jednou budu moci vrátit a žít tam. Osnova: Úvod – náš dům Stať: a) Třeboň b) Druhý domov c) Pavlice III. Závěr Kde bych chtěla jednou žít

cb1choubar_02_1

Rozhodující okamžik Celý rok jsem se těšila na prázdniny a konečně se mi to splnilo. První den prázdnin jsem měla náladu něco podniknout s kamarádkami, protože můj přítel byl na chatě. Dopoledne jsem obvolala kamarádky a dohodli jsme se, že se pojedeme koupat k rybníku. Zdál se mi to dobrý nápad. Připravila jsem si věci na koupání, dala pusu mámě a vyrazila ke kamarádce před dům, kde na mě už čekaly kamarádky v autě. Když jsme dorazili k rybníku, bylo hrozné horko. Našli jsme si místo na pláži, odkud jsme měli dobrý výhled na krásný kluky. S holkama jsme debatovali a hráli karty. Po chvíli mě to přestalo bavit a tak jsem si šla zaplavat. Když jsem byla v půlce rybníka, tak jsem zahlédla dva krásné mladé muže, kteří se opalovali na molu. Moc se mi tam plavat nechtělo, ale připadalo mi hloupé se vrátit zpět. Po dlouhém váhání jsem připlavala k molu a když jsem se snažila vylézt na molo, tak mi to začalo klouzat, jelikož jsem byla namazaná opalovacím krémem. Jeden z nich mi nabídl pomoc a zvedl mě nahoru. Okamžitě jsem si v duchu říkala: „Hned první den prázdnin a takový trapas.“ Oba dva se na mě jen smáli a dívali. Po krátké době se jeden odvážil říci: „Ty si byla na nějaké dovolené, že si tak opálená?“ a já odpověděla: „Ano, byla jsem v květnu s rodiči v Řecku.“ Oni se jen pousmáli. Ale po chvíli se začli vyptávat na různé otázky, hlavně ten hnědovlasý, který se mi moc líbil. Na všechno jsem odpověděla. Když jsem zahlédla kamarádky, jak na mě mávají. Rozloučila jsem se s nimi a plavala zpět na pláž. Když jsem za kamarádky přišla, začaly se mne vyptávat, ale já jsem jim řekla, ať nejsou zvědavé. Lehla jsem si na deku, hlavu položila na batoh a myslela jsem na toho krásného, opáleného kluka, který mi dával tak zajímavé otázky. Najednou se objevil vedle mě a v ruce držel opalovací krém. Zeptal se mě, jestli bych mu nemohla pomoci se sázkou. Já jsem řekla: „Ano, ale ráda bych věděla, jak zní.“ on odpověděl: „No, vsadili jsme se s kámošem, jestli mi namažeš záda.“ já řekla: „Tak dobrá, ale jen kvůli tomu, abys neprohrál“. Sedl si blíže ke mně a začala jsem ho jemnými pohyby ruky mazat. Když jsem skončila s mazáním, poděkoval mi a zeptal se mě na mobilní číslo, ale já jsem mu řekla, že je to hloupý nápad. Odešel se skloněnou hlavou a zdál se být velice smutný. Po této chvíli kamarádka Lenka nám oznámila, že za dvacet minut na nás bude čekat její otec na kopci za rybníkem. Protože je to dlouhá a namáhavá cesta, vyrazili jsme ihned. Před průchodem kiosku stál on. Přišel za mnou a řekl: „Víš, asi tě to napadlo, že se mi moc líbíš a rád bych tě více poznal, ale chápu, že nechceš.“ Řekla jsem mu, že to není pravda a dala jsem mu moje mobilní číslo. Druhý den mi přišla na mobil zpráva, ve které stálo: Ahoj Evo, rád bych tě pozval na zmrzlinu. Okažitě Okamžitě jsem reagovala a napsala jsem O.K. Takto jsme se scházeli půl roku, za tuto dobu jsem poznala, jaký je to citliví, hodný muž a zamilovala jsem se do něj. Rozešla jsem se se stávajícím přítelem a začala chodit s Adamem. Moji rodiče byli proti tomu, protože je o čtyři roky starší než já, ale sami oni poznali, jaký on je úžasný člověk. Jsme spolu už dva roky. Zažili jsme spolu hodně krásných okamžiků, ale jsou mezi nimi i smutné. Je to kluk, kterého opravdově miluji a myslím, že i on mě… Osnova: I. Úvod: Začátek prázdnin II. Stať: a) Výlet s kamarádkami b) Seznámení s neznámým klukem c) Začátek chození III. Závěr: O nás

cb1asopang_01_1

Petr Kačena I. E 2. PÍSEMNÁ PRÁCE BÍLÁ VRÁNA/ PŘÍTELKYNĚ OSNOVA: 1) ÚVOD – příchod do domu 2) STAŤ – celková charakteristika 3) ZÁVĚR – renesanční život Jel jsem výtahem, jako obvykle, spíš jako občas, neboť ji už tak často nenavštěvuji. Jen výtah, trochu smradu – vůně Sava a moček, pár čudlíků, dveře ven a já. Do 10. patra. Vyšel jsem ven, jen chodba, pár dveří a za nimi obyvatelé tohoto domu, mezi nimi má babička. Jsou to dveře číslo 124, 10 metrů od okna, 20 metrů od výtahových vrat. Zazvoním a dveře se otevřou: „Ahoj Peťulko“. Nechtěla sem. Je dost chytrá na to, aby jí došly jisté skutečnosti a jejím přestěhování. Nebyly peníze a její garsoniera (jak ona říká) se dala výhodně pronajmout. Teď je tu, druhým rokem žije sama v malém pokojíčku o velikosti 48m2. Často nám volá domů a nedávno byla v Bohnicích. Když byla mladší, byla bioložka a vystudovala medicínu, vymyslela pár léků na pár nemocí, porodila jedno dítě a rozvedla se s manželem, teď je blázen. Je z Adzerbadžánu, ale mluví rusky. V osmi letech se odstěhovala do Moskvy, po vysoké škole odešla do Československa. Má černí vlasy (popravdě řečeno je má šedivé, ale o tom ví jen málokdo), modré oči, hodně vrásků a výšku tak 161cm. Její vzhled však mnohokrát předčí její duševní krása a to, prosím, neberte jako ironii. Má pár přátel. Z doby před důchodem vlastně jen dva. Prvá, Mánička, je z Ruska a nikdy jsem jí neviděl. Druhý, kterého též neznám, je mrtvý. Z doby důchodové je jich víc, ale podle mého mínění žádný opravdový. Pan Kuna, který vlastní též papíry na hlavu, ji jednou opravil ledničku a budíka. Za to mu koupila dva dortíky (Indiána a něco borůvkového) a váží si ho. Mezi další patří pan Pepíček, který každý den chodí kontrolovat, jestli jsou zamklé vchodové dveře, a paní Kučerová, pak ještě asi další 2. Ostatními opovrhuje. Říká, že jsou staří a senilní a že se zajímají jen o pozemské věci. Ona totiž žije renesančním životem: čte knihy o duchovnu, chodí do divadla, sleduje politické dění ve světě, jezdí poznávat česká města. Tak celkově si užívá života a hlavně má v životě jasno. Jak říká: „Jedni jsou nahoře, druzí dole, ale blázni jsme všichni“. Snad i pro taková slova ji mám rád.

pr1ekacpet_02_1

Osnova: 1) úvod – písmo 2) stať – pravopis a) rozlišení slov a slovních tvarů. 3) závěr – bezpečné ovládání pravopisných pravidel. Aby se lidé mohli vzájemně dorozumívat i na dálku nebo aby zachovali své myšlenky příštím generacím, vytvořili si soubory znaků, říkáme jim písmo. Naše písmo je hláskové. V češtině se píše latinkou. Ustálily se zásady, jak se mají mluvené projevy zaznamenávat, soubor těchto zásad a pravidel označujeme názvem pravopis. Pravopis umožňuje rozlišit slova a slovní tvary, které v mluvených projevech znějí stejně (př. vír x výr). Bezpečné ovládání pravopisných pravidel patří k nejvíce zdůrazňovaným požadavkům jazykové kultury. zdroj: Přehledná mluvnice češtiny pro základní školy, V. Syblík, M. Čechová, Fortuna Praha 1992, s 132.

am8adankri_02_1

12. prosince 2008 Žáková Lenka P3b 1. písemná slohová práce Úvaha Téma: Nikdy neztrácej smysl pro humor. Už bys ho taky nemusel najít. Osnova: úvod: Vždy se dá smát stať: a) Mrznout b) Aspoň malý důvod c) Příklad ze šmoulí vesnice d) Uzavřený člověk e) Rozdělení smyslu pro humor f) Co je nejlepší g) Humor a okolí závěr: S humorem jde všechno líp Smysl pro humor je jistě důležitá věc. Nikdo nemá rád člověka, který se neumí ničemu zasmát a jen se pořád mračí. Vždyť i na situaci, která se zdá být bezvýchodná, se určitě dá najít něco pozitivního. Člověka, který nemá smysl pro humor, nazýváme různě. Můžeme mu říkat třeba mrzout. Já osobně bych nechtěla, aby mi okolí takto říkalo. Není to sice hanlivý výraz, ale vypovídá to, že se takto pojmenovaná osoba neumí radovat ze života. Každý den nemusí být jako vytržen z pohádkové knížky, ale nikdy není tak špatně, aby nebyl aspoň malý důvod se smát. Nebo si myslíte, že taková situace může nastat? Určitě znáte kreslené pohádkové postavičky – Šmouly. Tam také byl takový mrzout. Nic se mu nelíbilo, pořád říkal: Nemám rád sníh, nemám rád déšť.... V jednom díle povídal – Nemám rád vodu. A víte proč jí neměl rád? Protože neuměl plavat. A místo toho, aby se to zkoušel naučit, raději vzdal všechnu snahu a všem namlouval, že nemá rád vodu. Dalo by se tedy říct, že kdo se nesměje, ani když je čemu se smát, to neumí? Myslím si, že v přeneseném významu by se to říct dalo. Nemyslím tím tedy, že by se neuměl smát, ale že neumí veřejně projevovat své pocity a před okolím se uzavírá do sebe. Úplně uzavřený člověk nemůže být šťastný, pocity se v něm hromadí a dříve či později se bude muset někomu svěřit. Ale vraťme se tedy k tomu smyslu pro humor. Máme tři druhy lidí s jejich smysly pro humor. Vlastně čtyři. Za prvé jsou lidé, kteří smysl pro humor nemají. Všechny žerty jim připadají hloupé a jednoduché. Druhou skupinou jsou ti, kteří ho mají „tak akorát“. Smějí se, když je to vhodné, a v pravou chvíli dokáží přihodit i vlastní vtip. Třetí skupina se vyznačuje nevkusným žertováním a trapnými připomínkami, o kterých si myslí, že jsou ohromně vtipné. A ta poslední (čtvrtá) parta lidí smysl pro humor má, ale déle jí trvá, než provedené forky pochopí. Která skupina těchto lidí je nejlepší? Podle mého názoru ta druhá, protože všeho moc škodí. Život by se měl brát s humorem, vždy se totiž najdou lidé, kteří rádi tropí žertíky. Kdybyste se měli naštvat na každého, kdo si z vás třeba na 1. dubna vystřelí, za chvíli byste s polovinou lidí, co znáte, nemluvili. Je lepší se zasmát, když vám někdo odendá židli, když si na ní právě chcete sednout a vy kvůli tomu spadnete na zem, protože okolí vidí, že máte smysl pro humor. Vezměte si, že byste pracovali v prostředí, kde by byli žertíky na denním pořádku a vy byste se rozhněvali na každého, kdo by zkusil svůj vtípek i na vás. Pak by si s vámi nikdo nepovídal a vy byste byli sami. Těžko byste se potom mohli dostat do party vtipálků, když by si o vás všichni mysleli, že jste mrzout. Proto nikdy neztrácejte smysl pro humor, není snadné ho pak získat zpatky. Vždy je lepší se na svět dívat s úsměvem, vše se pak zdá barevnější a přívětivější.

grP3bzaklen_01_1

1.11.2006 Tomáš Bárta, 2.C 1. písemná slohová práce Využití vodíku v automobilovém průmyslu (Referát) Osnova: I. Úvod .. obecné informace o vodíku II. 1) kombinace klasického spalovacího motoru a vodíku 2) vodíkové palivové články 3) vodíkový rotační spalovací motor III. Závěr... zhodnocení významu vodíku v aut. průmyslu pro budoucnost Milí spolužáci, Připravil jsem si pro vás referát na téma „využití vodíku v automobilovém průmyslu“. Pro začátek bych uvedl pár informací o vodíku. Takže vodík tvoří přibližně 75% vesmíru. Navzdory tomu je na Zemi jako prvek (ne ve sloučeninách!) vzácný. Tento fakt způsobuje ta skutečnost, že vodík má velmi nízkou hustotu, která mu dovoluje lehce překonat gravitační sílu Země. Vodík získáme elektrolýzou z vody. Zároveň ho můžeme získat i z fosilních paliv (uhlí, benzín, zemní plyn) a také je vedlejším produktem mnoha průmyslových procesů (různých chemických procesů, svařování atd.) Nyní bych řekl něco o využití vodíku v motorech automobilů. Je několik možností jak, využít vodíku v motorech. Jednou z nich je kombinace klasického spalovacího motoru a vodíku. Zde je motor speciálně uspůsoben na spalování vodíku. Tímto typem využití se zabývá hlavně německá automobilka BMW. BMW, které produkuje tyto vozy, které nesou označení H2R. dále se BNW také zabývá --- verzí těchto motorů, což znamená, že vozidlo je schopno provozu, jak na vodík, tak na „konvenční“ benzín. Spalovací motor tedy využívá jako primární palivo vodík, ale lze automaticky přepínat na benzín v případě, že nádrž na kapalný vodík bude prázdná. Dalším využitím jsou vodíkové spalovací články. Vodíkový motor funguje na bázi chemické reakce mezi vodíkem a kyslíkem ze vzduchu. Reakcí se uvolňuje elektrická energie, kterou je následně poháněn motor. Vedlejším produktem této chemické reakce je voda. A posledním motorem využívajícím vodík, je vodíkový rotační spalovací motor. Charakteristickými rysy vodíku jsou extrémní výbušnost a nízká hustota. Těmto rysům plně odpovídají možnosti rotačního motoru. V běžném motoru se směs paliva a vzduchu vstříkne přímo do spalovací komory, kde je velmi vysoká teplota. Docházelo by tak, k nebezpečí předčasného vznícení vodíku. U rotačního motoru vznikají rotací středové části oddělené vstřikovací, spalovací a vystřikovací komory. Tím nehrozí výbuch vodíku před uzavřením ventilu. Poslední výhodou rotačního motoru oproti pístovým motorům při používání vodíku je jeho delší cyklus. Vzhledem k delšímu cyklu dochází k lepšímu promístění směsi vodíku s vzduchu, čímž je dosaženo lepšího spalování. A na závěr bych řekl, že využití vodíku v aut. průmyslu je dosti zásadní (počin), jelikož se nyní všude dovídáme, že všechna ropa by měla být vytěžena někdy kolem roku 2050. Tak tento fakt nás staví před důležitou otázku: „Na co budou auta jezdit, když nebudeme mít ani naftu, ani benzín?“ Já si myslím, že nejlepší odpovědí je vodík!

pr2ctbartom_01_1

Cestování Moc ráda cestuji a hlavně do cizích zemí, i když cestování po České republice mám také velmi ráda. V cizině je pro mě všechno nové – cizí řeč, peníze, zbytky zvyky i krajina. Ze všeho nejhorší z cestování je právě příprava na odjezd a hlavně s naší rodinou. Při balení všichni nervózně pobíhají, jeden shání foťák a druhý třeba jeho oblíbené tričko se srdíčkem, nebo potápěčské brýle a šnorchl. Odjíždíme se značným zpožděním. Tak třeba místo v deset hodin vyrážíme o půl jedné. Po prvním ujetém kilometru se někdo ozve, že něco zapoměl. Okamžitě se na něj všichni sesypou, že to snad není možné, jak mohl zapomenout, že už tak jsme vyjeli pozdě. Tak se někdy stane, že se vracíme i dvakrát, protože když už mají všichni všechno, přece nepojedeme bez pasu nebo mapy. Cestování s mojí rodinou dopadá většinou dobře. Dovolená je plná různých zážitků ať příjemných či méně příjemných zato výživných. Všichni si ji si ji pak dobře a dlouho pamatují. S odstupem času na ně rádi a se smíchem vzpomínají. Cestování mimo naší rodinu má zase jiný charakter. V létě jako mladší jsem jezdila s kamarádkou na tábor. Vozil nás tam její tatínek a každý rok se něco přihodilo. Když se nám lehce kouřilo z auta tatínek prohlásil: „Mládeži mi hoříme.“ Další rok zase auto špatně brzdilo a naposledy mu upadl výfuk. Cestování se tedy vždy lehce protáhlo zato mám na co vzpomínat. Úplně připravená a dokonalá dovolená by byla ašsi velká nuda.

grP4svo_01_1

2. kontrolní stylistická kompozice (Charakteristika) V Praze dne 21. 3. 06 Michal Přibyl, 2. B Téma: Jak vidím sám sebe (charakteristika) Osnova: 1) Úvod: Bydlím na sídlišti Invalidovna 2) Stať: a) Jmenuji se Michal Přibyl b) Chodím na osmileté gymnázium c) Mé sporty a záliby d) Můj vztah ke zvířatům e) Já a jídlo f) Čeho bych chtěl dosáhnout 3. Závěr: Jsem prostě „Číba“ V pražském Karlíně je sídliště Invalidovna. Tam je panelový dům, ve kterém bydlím. Jmenuji se Michal Přibyl, ale všichni mi říkají „Číba“. Je mi třináct let. Jsem vysoký a štíhlý. Měřím asi sto sedmdesát centimetrů a vážím okolo padesáti kilogramů. Mám hnědé vlasy střižené většinou nakrátko. Tmavě hnědé oči mi vynikají v obličeji. Mám malou pusu a velké rty. Moje bílé zuby nejsou příliš rovné, proto nosím rovnátka. Doufám, že se mi brzy srovnají. Nosím sportovní oblečení, většinou plátěné nebo manšestrové kalhoty a trička s krátkým rukávem. Nesnáším věci ke krku a šály. Jsem docela chytrý, chodím na osmileté gymnázium. Občas jsem tichý, ale jindy zase upovídaný. Na ostatní lidi působím kamarádsky, ale neumím si prosadit svůj názor, za kterým si stojím. Většinou se podřídím většině. Chodím velmi dlouho do sokola. Nejprve jsem cvičil s mámou, poté sám v předškolácích a potom v mladších a starších žácích. Jsem docela šikovný, a proto jsem byl už na několika závodech, ze kterých jsem si odvezl spoustu medailí. Jsem pracovitý a trpělivý. Sbíral jsem známky, ale povodeň mi většinu odnesla, a tak jsem přestal. Mám rád středověké zbraně. Chodím na archeologický kroužek, kde se hodně naučím. Ve volném čase hraju stolní tenis, fotbal, florbal, košíkovou a hokej. V létě jezdím na kole a na kolečkových bruslích. V zimě si chodím zajezdit na stadion, kde hrajeme i hokej. Mám rád zvířata. Především psy a kočky. Doma zádné nemáme, ale chtěl bych třeba morče, nebo nějakého papouška. Rád jím, ale není to na mě moc vidět. Nejraději mám svíčkovou, čínu, pečené nebo grilované kuře, buchtičky se šodó, špagety, kuřecí řízek a vepřový guláš. Chtěl bych toho v životě hodně dokázat. Úspěšně udělat maturitu, vystudovat elektrotechnickou školu a stát se inženýrem, což jsou oba rodiče. Rád bych byl technik. Už od mala se s tímto povoláním seznamuji, protože technikem je můj otec. Vytkl bych si, že svůj názor neumím prosadit, i když si za ním stojím, a že si občas nechám příliš věcí líbit. Jak by řekl Matyáš, jsem prostě „Číba“.

ces2bprimic_1

27. listopadu 2008 Sedláková Kateřina P1b 1. písemná slohová práce Vypravování Téma: Byl to jen sen Osnova: 1) úvod: dny na táboře, hry 2) stať: a) hraní důležité hry b) ztracen v lese při hledání pokladu 3) závěr: probuzení Ahoj, jsem Patrik a je mi 12 let. Jako každý rok jsem odjel s mými nejlepšími kamarády na tábor. Uběhl přesně týden. Byla sobota ráno a já věděl, že mě čeká další den plný her a legrace. Na programu byly napsány dvě důležité hry a každý už předem věděl, že nebudou snadné. „Nástup,“ slyším, když pospávám ve svém stanu. Hlavou mi proudí různé myšlenky. Stále dokola si opakuji zda-li to zvládnu. Stojíme seřazení a posloucháme pokyny vedoucího. „Hm...,“ pomyslím si, „zatím to vypadá jednoduše.“ Když domluví, všechna družstva si stoupla do kroužků a společně přemýšlela nad taktykou hry. I já se snažím zapojit. Hry právě začala a my vběhli na louky za stany, kde na nás čekaly úkoly. Nebyl by to ten pravý tábor, aby se neluštily různé šifry, morzeovka nebo neskládaly možné typy ohňů. Jedna z těchto věcí na mě právě čekala. Každý si jednotlivě chodil pro některý z úkolů. Pomalu se to blíží. Za chvíli jsem na řadě já. Nejsem si jist, zda to opravdu umím. Srdce mi bije, jako nikdy před tím. V hlavě mám prázdno. Běžím. Běžím k jednomu z vedoucích, který mi podává papírek a tužku. „Napiš mi co se v této morzeovce skrývá za důležitou zprávu.“ Důležitou? Opravdu je tolik důležitá? Srdce mi začalo bušit ještě více, než předtím. V hlavě mám jen tečky, čárky a písmenka. Musím, ale našemu družstvu pomoct. Rychle se snažím vyluštit zprávu. Jednotlivě doplňuji písmenko po písmenku a některá slova bez rozmýšlení dopíši. Mám to! Rychle běžím za vedoucím, který mi řekne: „Správně, tak rychle běž a sděl zprávu. Bylo tam napsáno ať rychle běžíme do lesa. Jsme na místě. Vidím další vedoucí, která na nás už netrpělivě čeká. Zadává další úkol. Všichni se v rychlosti rozeběhli a rozmístili po lese. Hledali jsme totiž poklad. Poklad, který jsme museli donést do tábora. Koukám na zem, pokrytou větvičkami, mechem a šiškami. Zahlédl jsem najednou hromadu šišek, která byla uspořádána do tvaru kříže. Ano! To bude ono! „Našel jsem to,“ křičím, ale zdá se, že mě nikdo neslyší. Můj hlas zanikl v temném lese, který mě záhy obklopil. Nikde nikdo. Zůstal jsem tu sám, jen s těmi vysokými stromy. „Kde jste?“, pokouším se znova. Nastalo stejné ticho. Začínám mít opravdu strach. Rozhlížím se kolem sebe, ale nikoho nevidím.

grp1bsedkat_1

Školní slohová práce Lucie Bicanová, 3. C Témata: 1) Kniha – přítel člověka? 2) Věřím? 3) Škola základ života Věřím? Když se zamyslím nad tím, v co může člověk věřit, první mě napadá Bůh – čili náboženství. Ale vždyť člověk může věřit v mnohé… V Boha či jinou nadlidskou bytost, v lásku, přátelství, spravedlnost, nebo třeba v naději a život. Vždyť právě víra je někdy tím, co nás jako jediné může udržet nad vodou. Stačí se zamyslet a podívat se do svého nitra k tomu, abychom zjistili, v co věříme právě my. V otázce náboženství se sice řadím k ateistům, ale rozhodně nepatřím k lidem, co odsuzují ty, kdo věří v Boha. Ti, kdo věřící či jejich víru uráží nebo se jí posmívají, jsou ubozí. Je jen a jen naše věc v co každý z nás věří, co nám víra dá, či vezme. Ve středověku přeci lidé v Boha (či v bytosti jemu podobné) věřili, a to v drtivé většině případů. A něco na tom bylo… Lidé si tak mohli vysvětlovat nevysvětlitelné a tajemné věci, zatmění slunce a měsíce, a mnohé další… Já osobně věřím v to, že něco nad námi je. A to „něco“ může řídit naše osudy a cesty života, možná může přidávat a ubírat lidi v našem životě jako figurky na šachovnici. A náš život je pak jedna hra – někdy dlouhá, někdy krátká. Ale nedokážu říct, co to „něco“ je. Může to být Bůh, Budha, nebo jen nějaká nadpřirozená síla. Jen nevěřím, že všechny náhody v našem životě jsou náhodami… Víra ve spravedlnost je asi nejvíce rozporuplná otázka a nejvíc zde záleží na názoru každého z nás. Existuje v tomto světě ještě nějaká spravedlnost? Nebo vše záleží jen na moci a na penězích? Jsou opravdu lidé tak zkažení? Osobně si myslím, že záleží na charakteru každého z nás… Rozhodnout se, jestli vzít úplatek nebo si vybrat „špinavější“, ale jednodušší cestu, po které dál jít, je někdy složité, ale já se snažím jít s čistým štítem. Možná jsem naivní, ale věřím že v životě můžou být vedle těch nespravedlivých lidí i ti spravedliví. Jistě, kdo má peníze a moc, má vše jednodušší, ale člověk si nemůže koupit všechno. Situace by jistě mohla být i lepší, ale snad na to lidstvo není tak špatně. Tak doufejme, že se spravedlnost bude dál vyvíjet jen tím správným směrem… Láska a přátelství, to jsou asi jediné „věci“, o kterých můžu říct, že v ně doopravdy věřím. Věřím, že člověk může najít svou spřízněnou duši, někoho, komu bude moci 100% důvěřovat, spoléhat na něho a vědět, že když bude na dně, najde se někdo, kdo ho tam nenechá. Láska a přátelství spolu souvisí, ale přesto je mezi nimi rozdíl. Přátelství bez lásky existovat může, ale láska bez přátelství jen těžko… Doufám a věřím, že se mi povedlo najít opravdové přátele a časem přijde i ta láska. Vždyť právě tito lidé vnášejí do našeho (nebo alespoň do mého) života světlo a smysl. Věřit v naději je podle mne velmi důležité. Ať už je ta naděje jakákoliv – na lepší zítřek, naděje na život nebo na splnění životního cílu. Ztratit naději je jako dohrávat hru bez cíle a figurek… Možná ještě před chvílí bych řekla, že nevěřím. Ale došlo mi, že víra je v životě člověka velmi důležitá. Je, a vždycky byla. Tak neztrácejme víru a pojďme po našich cestách dál. Teď už bych na otázku, jestli věřím, odpovídala: „Ano, já věřím…“ Osnova: Úvod: V co můžou lidé věřit? Stať: a) Víra v Boha b) Moje víra c) Víra ve spravedlnost d) Láska a přátelství e) Naděje Závěr: Věřím?

cb3cbicluc_01_1

3.11. 2005 Tomáš Slunka 1.písemná práce Skalka (Referát) Vážení přátelé, chtěl bych vám něco povědět o tom, jak vytvořit skalku, která by se dala považovat za povedenou. V dnešní době se jen málokterá skalka v soukromých zahradách dá považovat za zdařenou, či dokonce za umělecké dílo. K vytvoření skalky je zapotřebí poměrně velká tvůrčí schopnost a právě to láká zahradníky k jejímu zbudovaní. Avšak občas se dílo zvrhne a vznikne „skalka“ typu psí hrob, či buchta s hrozinkami. Tyto dvě skalky si jistě dovedete, milí posluchači, dobře představit. I přes kritiku v minulém (20.) století stále tyto „obludy“ na zahradách nalezneme. Bohužel. Dále ke stavbě bude potřeba velká fyzická práce, protože přemisťování a usazování kamenů o velké hmotnosti a různé výškové stupnici, či šířce si vyžádá opravdu větší sílu. Proto bych vám chtěl doporučit, abyste na stavbu skalky rozhodně nebyli sami. Mít někoho k ruce a ku pomoci se vždy vítá. Jistěže, že se nám nabízí možnost použít lehčí techniku. Ale řekněme si upřímě, komu by se líbilo, kdyby mu traktůrek svými koly rozryl jeho přenádherně se zelenající trávník. To by byla opravdu škoda. Ještě před vytvořením skalky je téměř podmínkou si minimálně načrtnout plánek. Jak jistě všichni víme, alespoň doufám, tak skalku z převážné části tvoří kameny. Ty zde hrajou velkou roli. Na budování si připravíme kameny různé velikosti a tvaru, avšak pokud možno stejného druhu. Do skalky se nejlépe hodí vápence, žula a pískovec. Každý má své specifické vlastnosti a klady a zápory. Nyní jsme se, dámy a pánové, přehoupli přes přípravu našeho budoucího díla, a tak si povíme něco o umístění skalky v terénu. Všeobecně nejlépe působí svažitý terén a pod ním malé jezírko. Přímo slyším jak to na mě volá: „Postav si zde skalku!“ Avšak neměli bychom zapomínat na jednu důležitou věc u tohoto typu skalky. Věřím, že všichni víte, že skalničky milují slunce a teplo, proto bychom se měli ujistit, že tento terén nesměřuje na sever, kde je povětšinu času chladněji a méně slunce. Jistě jste si již domysleli, jaká světová strana je ke stavbě nejlepší. Ano, je to jih. Druhý typ skalky se vytváří na rovné ploše, což není zrovna ideální. Většinou má kulatý či oválný tvar s kameny v přerušovaných a neuspořádaných řadách. Může trochu vystupovat nad terén či být s terénem v jedné rovině. Nyní nám už chybí pouze do předpřipravené skalky nasázet rostlinky. Do každé správné skalky patří bezesporu skalničky. Jistě mi všichni dáte za pravdu. Tyto malé rostlinky se dokáží velmi rychle množit a omezovat v růstu ostatní rostliny, pokud nebudou vámi dostatečně usměrňovány. Skalničky dále vynikají tím, že se dají zasadit i do velmi stísněných prostorů a bezproblémově tam přežívat. A poslední typ skalniček nás jistě velmi mile překvapí svou pestrou barevností. Dále do skalky můžeme zasadit okrasné stromky, avšak musíme se ujistit, že jde opravdu o stromky okrasné, které dosahují vzrůstu okolo 50cm. Vhodné jsou i rostliny cibulnaté, či obyčejné záhonové, které dokáží skalku překrásně zbarvit. Doufám, že jsem mnohým z vás nastínil, jak skalku vytvořit.

pr2cfslutom_01_1

Ptáš se jak se mi teď daří Milá Evo, Když jsme spolu naposledy mluvily, byly Jarní prázdniny a od té doby se toho v mém životě hodně změnilo. Jednou z věcí, které mě dost ovlivnily, je ta, že mě přijali po příjimacích zkouškách na gymnázium {název gymnázia}<priv>. Sama víš, že jsem přípravě na zkoušky moc času nevěnovala, ale překvapivě jsem získala nejvyšší počet bodů. Tento rok se do prvního ročníku přijímalo pouze třicet studentů podle stanovených kritérií. Většina lidí z mého okolí věděla, že šance na moje přijetí je malá, a tak už jsme společně s rodiči přemýšleli o jiných školách, které vypisovaly drél druhá kola přijímacího řízení. Když mne ten osudný den rodiče přivezli, měla jsem strach. Co se stane, pokud to nezvládnu? Jaké to bude, když se mi povede se sem dostat? Jaké to vlastně je studovat na známém gymnáziu? Teď si na tyto otázky umím už odpovědět sama a za to jsem šťastná. Každý den po zkouškách můj strach rostl, rychle přibývali spolužáci, kteří už věděli své výsledky, ale já na ně musela čekat jako jedna z posledních. Ale výsledek opravdu překvapil. Jsem ráda, že jsem se dostala na tuto školu, moc se mi zde líbí. Poslední zakončení školního roku na Naší základní škole, jsme prožili na radnici, kde jsme dostali všichni svá vysvědčení. Na tento den jsem se těšila, ale také jsem se ho i bála, tiše jsem se loučila se vším, co jsem na této škole zažila. V minulém dopise jsi se zmínila o Tvé lásce ke koním. Psala jsi, že jsi na nich začala jezdit. Taky jsem tomuto kouzlu podlehla. Začínám s parkurovým skákáním a doufám, že se tomu budu moci věnovat i nadále. Ráda bych se dozvěděla něco o Tobě, dlouho už jsi nenapsala, doufám, že se také trochu pochlubíš svými zážitky. Začátkem února jsou opět prázdniny, ráda bych Tě viděla. S pozdravem Tvoje kamarádka Eva Osnova: I. Úvod II. Stať: 1) změny 2) další možnosti 3) den „D“ 4) naposledy 5) nové záliby 6) naděje {6) přesunuto pomocí šipky na mezi 3) a 4)}<co> III. Závěr

cb1araddom_01_1

29. března 2007 Václav Soukup, 2.C 2. písemná slohová práce Město Praha (Umělecký popis) Moje milé město! Žiji v tobě, trávím v tobě většinu krásných, ale i nepěkných chvil. Nejvíce se mi líbíš na jaře, kdy rozkvétáš a ukazuješ svojí bohatou přírodní krásu a barevnost. Ale i v zimě dokáže být Praha hezká, když je pokryta bílou přikrývkou, která dokáže zakrýt případný nepořádek na ulicích. Žiji spíše na kraji tvého rozsáhlého území, kde se rozkládají jednoduché, prostorné obytné domy, v kterých žiji a kde je především ta zmiňovaná překrásná příroda. Praha se, ale nejvíce dokáže pochlubit a ukázat ve světle krásných historických budov a památek, kterými dokáže přilákat návštěvníky z celého světa, kteří dokáží ocenit krásu tohoto překrásného města. Nejen oni dokáží ocenit přenádhernou Prahu, ale i já, jakožto člen a stálý obyvatel, co v Praze vyrůstá od svého narození a pozoruje jak se každou hodinou, dnem, měsícem Praha zkrášluje a rozkvétá před mými oči. Když procházím různými klikatými uličky a pozoruji toto město nalézám i místa, budovy a jiné věci, kterými se Praha ráda určitě nechlubí. Ale i každé jiné město se musí potýkat s problémy nepěkného prostředí a budov, což tvoří nedílnou součást. Vždyť my jsme si tě vybudovali, my v tobě žijeme a tak jak se k tobě chováme, tak se chováš ty k nám a tak i vypadáš. Ale můžeš se pyšnit i tím, že jsi hlavní a největší město v České republice. Moje milá Praho, domove mám tě moc rád a ať vypadáš sebehůř nebo jakkoli jinak, jsi mé město a já tě budu vždy milovat a budu pyšný, že jsem mohl v tobě vyrůstat.

pr2ctsouvac_02_1

5. prosince 2008 Dlouhá M. P2 1. písemná slohová práce Charakteristika, popis Téma: Svět v roce 3008 Osnova: 1. Úvod: Planeta snů 2. Stať: a) Krajina b) Bydlení c) Docházka d) Společenský život 3. Závěr: Místo pro život Vítejte na planetě Snů! Je tu vše možné, každé Vaše přání se splní. Opustili jsme Zemi a zabydleli se na jiné planetě, která se nachází asi 10 000 světelných let od Země. Naší planetu obývá asi 200 obyvatel z různých částí galaxie. Nerozlišuje se, zda je někdo černý, modrý nebo má případně jinou barvu, či se jinak odlišuje. Netrpíme předsudky. Vládne to harmonie, porozumění, láska, fantazie a společenský život. Planeta Snů je porostlá různými druhy stromů, rostlin, keřů a různými kříženci flory. Máme tu i průzračně modré potoky plné ryb a dalších živočichů, dále zde je oceán, takový akorát, je obklopen barevným pískem, místy skálami, připomínající ochranné zdi. Místa, kde žijeme jsou poněkud různá. Někteří z nás žijí v chatkách na stromech, kde mohou obdivovat nádhernou vyhlídku na noční oblohu posázenou hvězdami. Také vesničky nebo malá města hýří životem. Každý má možnost volby, nikde není nijak utiskován. Zábava je na denním pořádku. I když děti musí navštěvovat školu pro své sociální rozvíjení, jsou šťastné. Nechceme je ochudit o něco, jako je školní docházka, každý by si jí měl projít. Školy jsou moderní s velkými, útulnými prostory, aby se ti každý návštěvník cítil příjemně. Dospělí chodí do práce s volnou pracovní dobou, tudíž mají spoustu volného času na strávení se svými ratolestmi. Každý svátek, událost slavíme společně jako velká rodina. Naše planeta je krásným, harmonickým místem pro strávení poklidného života, který díky objevení elixíru mládí nikdy nekončí...

grp2dlom_1

Dívám se do zrcadla Měla bych už radši jít… Zase přijdu pozdě. Ještě poslední pohled do zrcadla… Hm, není to nejhorší. Ladím. Třeba za to dostanu i úsměv. Úsměv! Dobře. Měla bych se prohlédnout víc zblízka. Oči zatím drží. Snad se vydrží nerozmazané… Chybí mi jiskra. Jiskru! Lepší. Vypadám celkem vyrovnaně. Snad tak i působím na okolí. Hlavě Hlavně nesklápět hlavu. A narovnat se. Zdám se být docela štíhlá… no, možná tak jedině pro tu sousedku, co si myslí, že nejím a při každém našem střetnutí mi to vytýká. Nejsem štíhlá. Ach ty moje nešťastně zděděné boky! Vyhlídky do budoucna s mými boky nejsou přívětivé. Jak budou vypadat za pár let?! To ne, teď nevypadám vyrovnaně. Měla bych vážně jít… Zapomněla jsem si otřít boty. Ale na to už není čas, třeba taky nebude mít úplně čisté boty. Snad se mi na ty moje nepodívá. I když je to škola. Mám pěkné boty. Ladí mi a vyjadřují kousek mě. Snad se na ně podívá… Ale nesmí si všimnout, že jsem si je zapomněla otřít. Zkusím to trošku setřít aspoň prstem. Bingo! Hned lepší… Kalhoty mi padnou. Je pravda, že mi ty zadní kapsy trošku opticky zvětšují pozadí, ale co. Jejda, nějak mi sjeli níž… Že bych zhubla? Hmmm… To tričko jsem zvolila dobře. Nevypadám v něm moc tlustě. Tak docela normálně. Prostě moje tričko. Moje! Snad nikomu nesluší o moc víc než mně… Snad jich taky nevyrobili tolik, abych ho viděla na každé třetí osobě, kterou potkám. S těmi kalhotami vypadá dobře. Tak jo, ještě rychle mikinu. Taky ladí. Vymyslela jsem to vážně dobře. Kabátek. A šálu. Ale ne, zase bude vykukovat, když si nedám záležet… Musím si dát záležet. Tak. Snad to bude v pořádku. Ježiš! Ten vlas! Radši se učešu ještě jednou. Hrrr. Jsem hrozná. Přijdu pozdě. Ach jo, proč mi ty vlasy nejdou upravit podle mých představ?! Už abych byla u kadeřnice. Stihnu to akorát před plesem. Doufám, že mi to na něm bude slušet. Asi bude lepší než tenhle. Vždyť je to teď jedno, už bych měla být na schodech a zatím tady ještě stojím před zrcadlem a přemýšlím. Zbytečně. Docela zbytečně. Stejně už teď se svým zevnějškem nic moc neprovedu. Spěchem ho možná ještě zhorším. Žvýkačku! Ještě honem žvýkačku! Hlavně žvýkat nenápadně. Jo, to by šlo. Vypadám decentně. Snad působím sympaticky. To je podle mě důležité. Dojem ze vzhledu je dost důležitý. Často se v něm odráží psychika. Jak se člověk cítí, tak se obléká. Tedy alespoň já. Vždycky se snažím oblékat se podle nálady. Dnes se mi to, myslím, podařilo. Konec, podívám se na sebe už jen celkově a běžím… Hlava – vlasy, oči, obočí. Obočí! Rychle uladit! Nos. Ach můj velký nos. Dědův nos… Ale alespoň si na dědu často vzpomenu… Rty, brada, uši. No, dejme tomu… Narovnat se, trošku stáhnout kabátek, vytáhnout kalhoty – ještě upravit kapsy – popadnout kabelku a… Páni, to jsem vážně já? Poznala bych se, kdybych se potkala na ulici? Byla bych sama sobě sympatická? Jsem sama sobě sympatická? Těžko říct… Snad ano. Rychle klíče. Jdu pozdě… už zase jdu pozdě… Osnova: I. Úvod II. Stať: 1. Začátek posledního upravování 2. Konečné úpravy 3. Poslední pohled III. Závěr

cb1akuband_01_1

Vítězství Osnova: 1) Úvod – Přihlášení do autoškoly. 2) Stať – Jízdy na motorce. - Závěrečná zkouška. 3) Závěr – Komisař – zachránce. Už je to rok a půl, co mi táta oznámil, že kromě přípravy na řidičský průkaz na osobní automobil, mi obstaral totéž i na motocykl. Měla jsem rozporuplné pocity, ale více méně jsem se těšila, jízda na motorce mě vždy lákala. Cvičné jízdy na autě ani nestojí za vzpomínku. Měla jsem ohleduplného klidného instruktora a ani s jízdou samotnou jsem problémy neměla. Ovšem cvičné jízdy na motorce byly pestřejšího obsahu. Před první hodinou na motorce, nervozita se mnou lomcovala, ale na internetových stránkách oné autoškoly ihned v úvodu tvrdili, že ke všem svým uchazečům přistupují s tím, že v oblasti řízení aut a motocyklů jsou opravdu začátečníci, takže vše probíhá pomalu a klidně. Tímto tvrzením jsem se uklidňovala. Navíc můj instruktor na motorku byl přímo majitel autoškoly, on by to heslo měl přece plnit žze všech nejpřesněji. Ovšem hned první hodina mě vyvedla z mých mylných domněnek. On na hodinu přijel ve své opečovávané modré Fabii, ve své typické béžové vestičce a moderních slunečních brýlích. Já tam čekala v mikině a teplákách. Hned v úvodu mi bylo totiž oznámeno, že půlka adeptů na první hodině skončí v křoví a já jsem obdobně ve své schopnosti moc nevěřila. V ten den jsem na motorce seděla opravdu poprvé. Na začátek jsem dostala motocykl značky Simson. Byl to evidentně stroj, na kterém se učilo již mnoho uchazečů přede mnou, takže jeho nejlepší léta byla již ta tam. Můj milý instruktor mě během pěti minut vysvětlil ovládání stroje a na parkovišti jsem mohla nasednout za „pekelný stroj“. Nyní opravdu nevím, jestli první hodina byla ta nejhorší, dá se to těžko posoudit, protože jedna hodina byla horší než druhá. Při té XXX první však nemohl chudák instruktor pochopit, jak je možné, že tam vždy, hned na poprvé, nezařadím „dvojku“. Též se velmi divil, že dle jeho slov řadím rychlosti jako baletka. Na svou obhajobu musím říci, že jsem baletku řadit rychlosti na motorce ještě neviděla, takže nevím, kde se to ve mně vzalo. Z mé první hodiny jsem šla XXX zhroucená a mé sebevědomí zůstalo tam někde na parkovišti. Takto pokračovalo ještě několik hodin na Simsonovi. Většinou jsem na parkovišti jezdila kolečka, můj instruktor si telefonoval v křoví, vždy po pěti minutách přišel, deset minut na mě řval co dělám a šel si volat dál. Asi po pěti hodinách však nastala změna. „Přesedlala“ jsem na silnější stroj – chopper 125 ccm3. Zde jsem se ujistila, že v řazení rychlosti nejsem až takový antitalent, na této motorce to šlo opravdu snadno. V tento čas jsem také vyjela do ulic, ale co více, dostala jsem i spolujezdce – tím nebyl nik byl samozřejmě můj oblíbený instruktor. Jestli jsem chodila předtím na hodiny s podivným pocitem v podbřišku, tak nyní se to změnilo, nyní mi bylo špatně již den před jízdou. Teď jsem měla nadávky v přímém přenosu, pěkně do ouška. Nejoblíbenější věty mého instruktora byly bezesporu: „Chceš praštit? Co to děláš?“ Na tyto otázky jsem odpovědi skutečně neměla. V této atmosféře probíhaly všechny další hodiny, celé mé letní prázdniny. V září mě však čekalo vysvobození ve formě závěrečných zkoušek. Za ty dva měsíce, kdy jsem byla stále vystresovaná, mě již nějaká závěrečná zkouška z míry vyvést nemohla. 2. září v 7:15 jsme čekali v hloučku před autoškolou. Většina se ještě snažila naučit to, co zanedbali doma. Mě čekalo celkem pět zkoušek, jak mě informoval můj oblíbenec. Písemné testy, dvě jízdy a dvakrát technické otázky. Písemné testy jsem měla na napsala na plný počet, jízdy v autě i technické otázky k osobnímu automobilu jsem zvládla také. Nyní mě čekal největší životní boj. Byla jsem připravená, že v případě neúspěchu se na celý řidičský průkaz na motorku „vykašlu“. Protože ještě někdy poslouchat ty jeho nadávky, které by se po mém nezdaru jistě ještě zhoršily, to byla nejhorší noční můra. Jaké bylo tehdy pak ulehčení, když nám bylo oznámeno, že se pro špatné počasí zkoušky na motocykly odkládají na o dva týdny. Další dva týdny stresu, nic víc. Dva týdny nějak proběhly a já tam stála znovu. Nějak mi padly na mysl řeči instruktora, že jestli ty zkoušky udělám, tak to bude zázrak. To mi na klidu moc nepřidalo. Tentokrát nám počasí přálo, čekali jsme jen na komisaře a ještě jsme se doučovali technické otázky. Za nějaký čas přišel náš instruktor s tím, proč se učíme, když technickou část již máme. Odporovali jsme mu, že zatím máme technické otázky jen na auto. Načež on se smíchem odpověděl, že do technických otázek na auto se připočítávají i na motorku, a odešel. Stáli jsme tam jak opaření a já si uvědomila, že nám lhal. Živě jsem si pamatovala, jak mi tvrdil, že součástí závěrečných zkoušek budou i technické otázky na motocykl. Mé sympatie k němu ještě více ochladly. Zanedlouho k autoškole přijelo auto, ze kterého vystoupil typický, asi padesátiletý „XXX“. Toho jsme jako našeho potenciálního komisaře vyloučili. Přesto vešel do budovy autoškoly. Jaký šok pro nás byl, když za několik minut vyšel ten samý muž, ale v kožené motorkářské kombinéze. Oznámil mi, že slečna má přednost a pojedu jako první. Zhluboka jsem se nadechla, nasedla na motorku, nasadila helmu, nastartovala motor, zapla světla a vyjela jsem. „Protáhl“ mě všemi možnými cestami a asi po dvaceti minutách mi řekl, že mám vyjet ke kraji vozovky. V tu chvili jsem si říkala, že jsem nejspíš udělala něco špatně a že je konec. Omyl, komisař sesednul z motorky se slovy: „Musím si jen zavolat. Zatím jedete dobře, tak jen tak dál.“ To byly první slova povzbuzení za čtvrt roku jízdy na motorce. Po padesáti minutách jsme dojeli opět k autoškole a sesedli jsme z motorky. Všichni přítomní se již báli, kde jsme tak dlouho a jestli jsem komisaře někde „nevyklopila“. Od komisaře jsem čekala nějaké výtky, ale jeho slova mě opravdu zaskočila. S úsměvem mi řekl: „Jela jste opravdu dobře. Je vidět, že máte na řízení talent a byla by škoda, kdyby jste uložila řidičák do šuplíku.“ Vzmohla jsem se jedině na slovo děkuji. Co mi však dělalo největší radost byl výraz mého instruktora, který se opíral o zábradlí a vše slyšel. V tu chvíli to bylo snad mé největší osobní vítězství, nad arogantním a namyšleným člověkem, který dokáže jen urážet a povyšovat se nad ostatní. Řidičský průkaz je jedna z mých radostí a jsem vděčná onomu komisaři, protože jen díky němu se mi vrátila radost z jízdy na motorce. Nebýt jeho, na motorku bych jistě již nikdy nesedla, alespoň ne za řídítka. Mého někdejšího instruktora čas od času potkávám. On si mě již nepamatuje, ale já na něho jen tak nezapomenu, protože u něho jsem se poprvé setkala s takovým jednáním s lidmi a s opovržením vůči mně.

pr4ekriver_1

1. slohová práce školní 16. prosince 2004 Témata: 1. Ptáš se, jak se mi tu líbí? (dopis) 2. Představ si, co se mi stalo (dopis) 3. Píšu Vám... (dopis) Představ si, co se mi stalo! Ahoj brácho! Rozhodl jsem se ti napsat dopis, přestože asi přijedu domů dříve než on. Tady na Chopoku se máme krásně. Počasí je naprosto ideální, jsou tu skoro dva metry sněhu, jen občas nějaká ta vichřice. Bydlíme v příjemném hotelu, máme útulné pokojíky a jídlo je také lepší než u nás v jídelně. Zkrátka, co více si přát? Ale proč jsem ti chtěl napsat? Jak jistě víš, součástí našeho kurzu je také jízda na snowboardu. Myslím si, že instruktor se zřejmě dobře baví, protože něco takového se jen tak nevidí. První den jsem vyjeli poprvé na svah. Nikdy by mě nenapadlo, že to může být tak těžké. Strávil jsem víc času pod sněhem, než na sněhu. Ostatní na tom byli stejně, mám dojem, že někdo si dokonce vykloubil rameno. Následující den jsem pomalu začínal litovat vyhozených peněz. Stále nenastávalo žádné zlepšení. Téměř čtvrt hodiny jsme se učili nasedat na vlek konstruovaný pro lyžaře. I když jsem z něj několikrát spadl, nakonec se mi podařilo šťastně vyjet nahoru na horu. Instruktor tam již netrpělivě postával a když jsme byli kompletní, pobídl nás k jízdě dolů z kopce. Rozjel jsem se, ale prkno mě nechtělo vůbec poslouchat. Postupně jsem nabíral rychlost a zajel do lesa. Pokoušel jsem se kličkovat mezi stromy a pařezy. Celkem se to dařilo, jenže pak les zhoustl. Prkno jelo stále rychleji a nedalo se uřídit. Propadl jsem panice a čekal na zásah shůry. Nakonec jsem se ho dočkal odjinud – zepředu. Když jsem se probral, viděl jsem okolo sebe andílky. Až po chvíli jsem si uvědomil, že to nejsou andílci, ale zdravotní sestřičky. Prý se mi do cesty postavila stanice horské služby, takže jsem měl nakonec velké štěstí. Teď už jsem zpět na hotelu. Ležím v posteli a trochu mě pobolívá hlava, jinak jsem v pořádku. Nicméně na prkno se letos už ani nepodívám S pozdravem Tvůj bratr Jirka Osnova: 1) Úvod: Seznámení s místem 2) Stať: a) Lyžařský kurz b) Začátky na snowboardu c) Jízda lesem 3) Závěr: Bilancování kurzu

cb1cvlajir_01_1

Balcarová, kvarta, Gymnázium J. Seiferta Závěrečná písemná slohová práce PUBLICISTICKÝ STYL Evropská Unie – světlo na konci tunelu?! Zprávy posledních dní nás utvrzují v tom, že nikdo vlastně neví, jak TO dopadne. Z každé strany se na nás valí informace, billboardy, letáky, ba i politici. Na každém nároží nějaký učený člověk hovoří o tom, proč ano, či proč ne. Je težké se v tom orientovat. Přesto nechápu, jak někteří mohou nevědět, jak volit. Tentokrát je to jednoduché, neexistuje nic mezi. často si říkám, jak by bylo užitečné kdybych se referenda zúčastnila já. Na rozdíl od některých svých zletilých spoluobčanů, totiž ví, co chci. Děsím se, co bude, až se vstup odhlasuje. Pokud budou totiž v unii lepší pracovní místa, než u nás, a mozky odejdou, jaká troška národa tu zůstane?! Ti, co řekli ne? To by byla skvadra, i když alespoň měli názor. Ti, co nevěděli jak volit? Po tom co o tomto problému slyšíme všude kolem, nevím, jak někdo takový může být. Nebo snad Ti, co to volení nechali na ostatních, protože byli líní dolézt k urně a zpět? Unie je pro nás šance, ale pokud si to VŠICHNI včas neuvědomí (máte asi 24 hodin)...no, nevím, nevím.

js9mbalade_1

Slohová práce školní Šárka Dlouhá 17. května 2005 1. C Témata: 1) Tak tady žiji (Volný stylový útvar) 2) Divy současného světa ( Volný slohový útvar) 3) Mé setkání s…. (Vypravování) 4) Pohled do zrcadla (Zamyšlení) Tak tady žiji I. Úvod : město jménem Velešín II. Stať: a) vzhled Velešína b) náhradní bydlení c) nevýhody dočasnosti d) České Budějovice III. Závěr: kde bych raději bydlela Asi 20km směrem na jih od Českých Budějovic leží město „Velešín“. Má kolem 6000 obyvatel. Naše rodina způsobila naším přistěhováním další nárůst. Zde tedy žiji již 10. měsícem. Toto město poznáte již z dálky a to díky našemu slavnému, krásnému a vysokému komínu. Když sem vjíždíte, hned vás překvapí pýcha Velešína v podobě panelových domů všech možných odstínů žluté, oranžové a šedé. V jednom z nich bydlím také já. Na tento výtvor komunistické éry jsou místní obyvatelé jistě hrdí. Po pár metrech narazíte na celkem hezké domky, ale po chvilce vás opět zchladí podlouhlá, nízká a křiklavě modrá budova. Toto je má každodenní cesta domů z autobusového nádraží. Tento úsek podle mého názoru dokonale vystihuje zdejší atmosféru. Žití zde se považovalo a stále se považuje za dočasné. V polovině srpna jsme se sem nastěhovali a tudíž jsme dostali jakousi chabou náhražku za celoživotní sen mých rodičů a obecnou idylu v podobě rodinného domku s velkou zahradou, kterou by obýval nějaký domácí mazlíček, většinou pes, ale v případě naší rodiny celé stádo dobytka. Nedávno se rodiče rozhodli jeden takový domek přes mé protesty koupit. Nachází se v opuštěné osadě bez autobusového spojení, je rozestavěný a v nynější době neobyvatelný. Kdo ví, jestli moji ne příliš mladí rodiče dokáží tuto nemovitost dát do pořádku. Tím pádem se mé dosavadní bydliště stává skutečně dočasným, jenže nekonečně dlouhým. Znamená to mnoho věcí. Člověk je líný vytvářet si zde nějaké mezilidské vztahy, když má pocit, že se za chvíli bude stěhovat. Přijde mu zbytečné vytvářet si příjemný domov ať už koupí nové stolní lampičky, nebo renovací koupelny. Na druhou stranu si myslím, že jsem si vytvořila celkem dobrý vztah k Českým Budějovicím. Sice zde nemám jakousi základnu, ale musím uznat, že pár míst, kde se cítím dobře, jsem si už našla. Souvisí samozřejmě s lidmi, se kterými se v těchto místech scházím. Zde mám ráda historické památky, občerstvovací zařízení, kulturní podniky, zelené a svěží parky i útulné klubovny. Musím tedy říci, že bych mnohem raději bydlela v Českých Budějovicích. Zde se mi opravdu líbí.

cb1cdlosar_02_1

9. 1. 2009 JAKUB HERZA P3b 1. písemná slohová práce úvaha téma: Ani žába si nevypije rybník, ve kterém žije Osnova: 1. Zavedení do problematiky zacházení s odpadem, potažmo s životním prostředím. 2. Recyklace je naší slibnou cestou k lepším zítřkům? 3. Problematika, aneb za vším hledej zisk. 4. Závěrečné pojmutí problému a řešení? Ani žába si nevypije rybník, ve kterém žije. Říkanka, kterou dozajista slyšel leckdo už v mateřské škole, ale pozastavili jste se někdy nad ní a zapřemýšleli? Pojďme to společně zkusit a možná zjistíte, co jste ani netušili. Snad každému z nás je jasné, že žijeme na jedné malé planetce kdesi ve vesmíru. Žijeme a to pořádně, jíme, spíme, stavíme, množíme se, všechny činnosti člověka zanechávají nezvratné změny a hlavně produkují spoustu odpadních látek. Zdroje naší planety také nejsou nevyčerpatelné, a tak chytrý človíček vymyslel co? Recyklaci a je opravdu naší slibnou cestou k lepším zítřkům? Není snad úplně zbytečné mít doma čtyři koše, když by nám bohatě stačil jeden? Češi jsou pátým nejlepším evropským „třídičským“ národem můžeme být náležitě hrdí? Ano i ne, recyklace je přece průmyslový proces jako každý jiný, a tak produkuje škodlivé látky. Je ekologické změnit hromadu starého papíru, (za pomoci velmi škodlivých látek na vymývání inkoustu a bílení) na nový „recyklovaný“? Je opravdu ekologické měnit hromady starého plastu na nový? Nikoliv, výroba nových plastu stojí méně a je míň zatěžující, než proměna starých plastů. Jediný prvek, který se vyplatí recyklovat je hliník, ten se u nás ale masově netřídí. Kde je tedy ten pravý konec? Jako obvykle někde uprostřed, recyklace samozřejmě je velmi záslužnou činností, určitě by jsme měli třídit! Když už ale třídíme, tak s rozumem, například v U.S.A mají speciální skládky, které se po naplnění zavezou hlínou a vznikají zde parky. Odpadní plyny a energie vznikající pod nimi je zpracovávána a odváděna do elektrárny, kde napájí statisíce domovů. Člověk by se dozajista měl problémy životního prostředí a recyklace zabývat více, místo řešení malicherností.

grP3bherjak_01_1

Stádo slonů a nové slůně (Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.) Když se stádo starých líných slonů dozvědělo, že k nim do výběhu chtějí dát nové mladé slůně, začali nadávat a ztěžovat si. Jediný moudrý slon – vůdce, který se jmenoval Suman. Říkal těm ostatním starým slonům: „Vždyť jste ho ještě nepoznali, tak hned nenadávejte!“ Sloni pořád tvrdili, že ho mezi sebou nechtějí. Říkali starému slonovi Sumanovi „My ho tu nechceme, určitě bude špinavý…“ A tak je Suman nechal být. Když druhý den přivezli malé slůně, ostatní sloni se s ním nebavili a stranili se mu, jen starý slon Suman si s ním hrál a vyprávěl mu pohádky. Jakmile starý slon – vůdce usnul, ostatní sloni malé slůně zašpinili, tak že ani nešlo poznat. Doufali, že ho ošetřovatelé budou muset koupat. Protože oni sami se neradi myli, domnívali se, že se to nebude líbit ani slůněti. Když druhý den přišel ošetřovatel a šel se podívat na malé slůně, zjistil jak je špinavé a řekl: „Jdeme se koupat…všichni.“ Malé slůně si koupel velice užívalo a hrálo si, kdežto ostatní sloni byli velice naštvaní, že se musí zase koupat. Poté starší sloni museli uznat, že slůně není tak špatné, jak si zpočátku mysleli a, že si s ním můžou dokonce i hrát. Z toho vyplívá: „Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá…“

cl8chlidav_1

Panešová, Kristýna, V. B, 07/08 18. října Vypravování Co jsem musela dělat o prázdninách Na konci srpna jsem se musela učit. Přepisovala jsem (např.: články z novin, nebo mi táta napsal nějaký příběh který jsem musela přepsat abych si rozepsala ruku). Sepsala jsem dokonce důvody pro a proti abych nemusela psát, ale táta to zamítl a já jsem musela psát dál. Málem jsem dovedla tátu k „šílenství“ tím že jsem napsala ve slově bílé tvrdé y po b, ale omluvila jsem se tím že jsem dlouho nepsala. Když jsme byli na výletě, a právě jsme přišli ke hradu, samozřemě že na něm (na tom hradu) něco natáčeli. Když jsme byli v Pražské zoologické zahradě a byli jsme v novém pavilonu opic tak jsem musela tátu vyvést ven protože se mu tam dobře dýchá, ale mě ne. Ze zoo jsme odešli s úsměvem na rtech protože tam probíhala soutěž a my jsme získali dárky. O prázdninách jsme několikrát zašli do restaurace. Když jsem psala diktát tak ho potom táta nazval „vzestup a pád“ protože první půlka byla dobře a druhá špatně. Teďka budu přeskakovat do července: když nadešel den D. a hodina H. abychom vyjeli na dovolenou tak tátovi volal pacient. (Zpátky do srpna) na úplném konci srpna babičce na zahradě odkvetly květiny

bu5bpankri_03_1

Lenka Červenková VIII. B 4. 11. 2009 1. slohová práce – charakteristika literárního hrdiny Sofie Zawistovzska Sofie byla už od mládí podceňovaná svím otcem a poté co se vdala bez lásky přivedla na svět dvě děti které nesmírně milovala. V Polsku začala 2. sv. Válka. Děti nacisti poslali na převýchovu do Německa manžela a jejího otce zabili. Také i ona skončila v koncentračním táboře. Když si Sofie myslela že to bude její konec tak díky její vůli žít a znalosti cizích jazyků se dostala do rodiny vysokého důstojníka SS kterému dělala překladatelku. Po všech (těch) (letech) těchto útrapách se jí podařilo Emigrovat do USA kde se jí ve zbědovaném stavu ujal psichycky narušený Natan do kterého se časem zamilovala a žila s ním po boku jejího přítele. Si prožívala peklo a zároveň i štěstí a lásku. S tímto krutým osudem se Sofie svěřila svému mladšímu kamarádovi který se do ní zamiloval a chtěl aby se vymanila zevztahu s Natan. To se jejímu kamarádovi málem podařilo, ale jelikož byla Sofie citově labilní znovu podlehla Natanovi. Vrátiůa se se kněmu a než jí její mladý přítel stačil zastavit valala mu policie že našli Sofii i s Natanem mrtvé. Svojí nevirovnanost skončili tím že se spolu otravili.

kl8bcerlen_1

Stalo se... Stala se závratná věc. Dočkal jsem se věku osmnácti let, doby osamostňování a zodpo vědnosti. A co se nepřihodí, zrovna tento rok u nás proběhnou parlamentní volby. Já, ještě podle některých občanů, lidské mládě, půjdu se svým hlasem vstříc volební urně. Pohled na politické dění je odmala velmi ovlivňován názory rodičů, tím pádem ten můj taky nebude zcela objektivní. Je tedy jasné, že s komunisty nesympatyizuji a po všem, co jsem si o nich vyslechl, bych musel být blázen, abych je šel volit. Asi nikdy nepochopím mladé lidi, kteří jsou v jejich straně. Možná je to rebelský postoj, kdterým dávají státu najevo, že už ho takový prostě nechtějí, nebo pouze věří slibům KSČ. Je to idiotský postoj. A úplně nepochopitelní jsou pro mě lidé typu poslance Ransdorfa. Při jeho věku a inteligenci se mi příčí jako zástupce této strany. Za totality jistě neměl jednoduchý život, po revoluci vstoupil do ODS, tudíž je pro mě velkou záhadou. Dále tu máme pána, který by schvaloval zákony klidně i s mimozemšťany a handrkuje se písemně s hHradem jako malé rozmazlené děcko. Přišel nám na vroubek, je to premiér Paroubek. A samozřejmě jeho chráněnec, bachovský ministr zdravotnictví s výrazem, který by zastrašil i hyenu. A s tímto zvířetem má také nemálo společného. Kdybych měl citovat názor několika našich známých doktorů, slušná slova by v tomto popisu byly pouze spojky. Nikdo ho nemá rád, je to doktor Rath. Ostrý drát v oku českého zdravotnictví. Ale ani „modrá pták“ Mirek Topolánek není bez chyby. Ke svému předchůdci, nyní prezidentovi, má daleko a některé jeho kroky straně více uškodily než pomohly. Neustálým vynucováním si předčasných voleb ztratil relativně velké množství voličů a k tomu ještě přibyl radikál Paroubek, jehož postoj občany zaujmul. Topolánkovy preference jsou ale stále dobré, za což může poděkovat mimo jiné i Rathovi. Ovšem jako celým tímto státem i ODS cloumá korupce, matka všech politických neplech. A tato strana je evidentně jejím nejoblíbenějším dítětem. S tím ale mnoho nenaděláme. Nováčkem pro zoufalé voliče je Strana Zelených. Pravda, není úplně nová, ale aktuálně má šanci urvat si pár poslaneckých křesel pro sebe. Vůbec ovšem nevím, co si o nich mám myslet. Z billboardů znám jen jejich předsedu Bursíka s vysmátým kukučem, jejich program ale ne. Mohou být úniková {cesta}<ni> pro voliče, kteří jsou nynější situací naprosto zklamáni. Hodí se názor, který jsem kdesi zaslechl: zelení jsou jako melouny, zvenku pěkně zelené, ale v jádru rudé skoro jako třešně. Rozhodnutí nebude jednoduché a ještě si pořádně rozmyslím, komu se svým nebohým hlasem přispěji k vedení našeho státu. Už teď ale vím, že červená barva se ve znaku vyskytovat nebude. O tom, že volit půjdu, je už určitě rozhodnuto. Jak totiž praví další moudro: Kdo nevolí, volí komunisty.

pr3ckukvla_02_1

28. listopadu 2008 Zuzana Černíková V2 1. písemná slohová práce Charakteristika, popis Téma: 1) Já v roce 2058 2) Planeta Země II 3) Svět z pohledu psa kočky..... 4) Byl to jen sen Svět z pohledu mravence Osnova: 1) mraveniště – jediná velmoc 2) a) mravenčí přizpůsobivost b) mravenec všudybyl c) rozmnožování mravenců d) pohlavní a nepohlavní jedinci e) neskutečný svět 3) ničící lidstvo My, jako mravenčí velmoc, máme neomezenou moc na Zemi. Každý má své doma, svůj svět v mraveništi. Své domovině jsme naprosto oddaní a žijeme jen svou civilizací a naší královnou, protože to ona tvoří mocnou kolonii. Jsme nejmocnějšími živočichy, kteří s planetou Zemí žijí skoro od počátku jejích věků. Máme nejlepší podmínky pro přežití a dokážeme se přizpůsobyt jakémukoli prostředí. Každý mravenec je schopen překonávat překážky větší, než jsou jeho fyzické dispozice. Né, že by nebyl dost silný. Vždyť uzdvihne násobně větší náklad než je jeho velikost /váha, ale díky dokonalému nervovému systému, dokáže pracovat kolektivně a navzájem si tak zdělovat informace mezi mravenčími bratry. S takovým telepatickým nastavením dokáže vyřešit jakýkoli problém. Ať už je to překročení vody, nebo udržování civilizace. Mravenec díky své zanedbatelné váze a velikosti se dostane prakticky kamkoli. Pravda je, že že vodu, oheň a vítr ovládat neumí, ale s těmto podmínkám se umí vyhnout, díky vrozenému instinktu předpovídat změnu počasí dopředu. Jak už sem řekl, jedině královna tvoří civilizaci, a však není jediný mravenec, který se může rozmnožovat. Mravenci mají více pohlavních jedinců: prince a princezny, kteří fungují jako armáda. Nepohlavní jedinci, tedy ti kteří rozmnožovací schopnosti nemají, mraveniště nikdy neopustí, ale princové a princezny podnikají výpravy pro vývoj mraveniště a odhalují záhady okolního světa. Jen malá hrstka znich ale může tyto záhady pochopit. Někteří ale věří na bájné pětinohé zrůdy. Jejich nohy mívají nakonci ploché nehty, kterými dokážou rozmačkat jakéhokoli z nás. Vyrábějí neživé věci, které se hýbou, dokazí ovládat oheň a bezmilostně jim ničí vše živé. Jen takoví tvor, jako je člověk ovláda zkázu. Ačkoli jsem jen samostatný mravenec, kterého nebere nikdo vážně. Věřtemi lidé žijí. A jednoho dne nás svou drtivou silou zničí.

grV2cerzuz_01_1

29. března 2007 Šamšová Veronika, 2.C 2. písemná slohová práce Na cestě (umělecký popis) Byl nádherný letní den. Říkáte si, že mnoho letních dní je přece krásných, ale tenhle byl o to hezčí, právě tím, že byl Svátek. Zaměstnanci nešli do práce, studenti či žáci do školy, každý si chtěl vychutnat možnost trochu si ráno přispat, možnost celý den jen tak lenošit a nic nedělat. Já a moji přátelé jsme na tento den plánovali, že pojedeme na výlet. A tak jsme vyrazili. Jeli jsme neznámo kam. Prostě jen tak do neznáma, objevovat svět. Cesta byla dlouhá, slibovala cestovateli mnoho zážitků. V pražských ulicích se to hemžilo obyvateli města a nevypadalo jako den „volna“. Někteří pospíchali do práce, protože pro ně odpočinek neplatil. Ale co ti ostatní? Jako by neměli co bělat a vyrazili do znečištěných ulic místo toho, aby jeli do přírody. Byli jsme na sebe pyšní, neboť naše malá skupina si vybrala právě tu druhou možnost. Konečně jsme se vymotali z labyrintu městských ulic. Bylo tady o poznání lepší ovzduší a větší klid. Chvíli jsme ještě míjeli příměstské vesnice, ale po čase nám Praha zmizela z dohledu úplně. Jeli jsme dál, rovnou „za nosem“. Za okny se míhaly stromy, nebylo rozeznat jaké, ale nejpravděpodobněji to byly topoly. Jeden zelený rozmazaný flek střídal druhý. Byly jich snad stovky, lemovaly asfaltovou ulici. Najednou, jako když utne, stromy zmizely a kolem nás se objevovala rozsáhlá pole. Střídala se s lesy a loukami. Občas jsme projeli kolem malé vesničky. Na jedné křižovatce jsme odbočili a prašnou cestou se vydali do neznáma. Člověk měl pocit, že přijíždí na konec světa. Lidskou rukou nedotčená příroda nás ohromila natolik, že jsme zkrátka museli zastavit, vystoupit z vozidla a vychutnat si tu čistotu. Rozhodli jsme se na tomto místě ještě trochu porozhlédnout. Po chvíli obdivu se před námi rozprostřel krásný lesní rybník, nad kterým se skláněly vrby a smáčely své větve do osvěžující vody. * Kolem dokola rybníka rostly všelijaké květiny – kapradiny, rákos a mnoho dalších. Voda v rybníce byla průzračně čistá a svým třpytem by mohla soupeřit s kdejakým vzácným drahokamem. Lákala návštěvníka aby se smočil a osvěžil své tělo. My jsme přesto odolali. Nechtěli jsme pokazit tuto nedotčenou idylu. Vrátili jsme se k automobilu a pokračovali v cestě za objevením světa. Probudila jsem se z krásného snu, s úsměvem na tváři. Těšila jsem se, jak dnes o Státním svátku podnikneme s přáteli cestu do neznáma. * Pokud jsme před malou chvílí obdivovali čistotu lesa, nyní jsme zůstali úžasem celí zkoprnělí.

pr2ctsamver_02_1

9. ledna 2009 Anna Pecková P3b 1. písemná slohová práce Úvaha Téma: Nevěř, že člověk může získat štěstí neštěstím druhého Osnova: Úvod – „Ty máš ale štěstí“ Stať – a) co je to štěstí? b) přání štěstí c) štěstí v neštěstí d) může člověk získat štěstí neštěstím někoho druhého? Závěr – štěstí pro každého „Ty máš ale štěstí“. Tuto, řekněme frázi, použil snad každý, ale proč? Co je štěstí a proč ho přejeme svým milým? Proč má někdo více a někdo méně štěstí? Lze vůbec mluvit o štěstí, když je v neštěstí? štěstí jako muška jenom zlatá, štěstí jako jiskřička světla, štěstí jako blesk z čistajasna, štěstí jako rodina, zdraví, láska, přátele, dům, zahrada, divadlo nebo Štěstí v obchodě, sportu, škole, na cestách či v džungli. Štěstí je věc individuální. Vlastně to není věc, ale pocit, který se dostaví, když se nám přihodí něco dobrého, co nám zvedne náladu. každý považuje štěstí za něco jiného, takže se mohou potkat dva lidé, kterým se stala stejná událost, ale každý bude reagovat jinak. (štěstí však může být míněno ironicky. tedy výrok „ty máš ale štěstí“, nemusí vždy znamenat, že ho opravdu máš.) štěstí můžeme u někoho považovat za stydlivé či prchlivé a někomu to jeho tiše závidíme. občas se ho snažíme různými „pytlíčky štěstí“ přivolat, ale ono má svou hlavu a přichází, kdy chce. také ho přejeme, třeba o trošku více do nového roku lidem, kteří jsou nám blízcí nebo s nimi máme nějaké obchodní úmysly. někdy se divíme lidem, kteří se radují i při nějaké smůle. například když se stane těžká nehoda a oni vyváznou bez zranění, ale auto už nikdy nepůjde opravit. štěstí v neštěstí je podle mě jiskřička naděje, že není vše ztraceno, že se vždy nějaké řešení najde, že nemá cenu zoufat, ale hledat nové možnosti. představme si paralympioniky, většina z nich je odkázána na vozík či má jinou vrozenou vadu nebo jsou po úrazu, ale i ti mohou být šťastní. člověk si někdy myslí, že štěstí může někomu vzít nebo získat neštěstím druhého. ano, možná, že nachvíli ano, ale většinou se to „uzmuté štěstí“ promění ve smůlu. myslím si, že nikdo nemá právo omezovat druhého, i když se to děje. a ten člověk musí žít v neustálém stresu z prozrazení, smrti, policie nebo třeba z pekla. určitě to není výhra. každý by si přál hodně štěstí, ale je to muška zlatá, která si nesedne na každého. někdo si myslí, že má jen smůlu, ale druhý by to, co on považuje za neštěstí, bral opačně. dělejme si malé radosti a nemysleme tolik na smůlu a neštěstí. ps: omlouvám se za úpravu, ale nestihla bych to přepsat.

grP3bpecann_01_1

29. března 2007 Řádková Kristina, 2.C 2. písemná slohová práce Na cestě (umělecký popis) Projeli jsme šedivou Prahou a najíždíme na dálnici, koukám z okénka a pozoruji míjející se auta. Konečně se po hodině cesty blížíme na kopec, kde se mi vždycky naskytne krásný pohled. Jedeme dlouhou táhlou silnicí a dostáváme se na vrchol kopce. Najednou se přede mnou otevře krajina, kde je samá zeleň a spousta hlubokých lesů a když zaměříte svůj zrak do dálky, tak uvidíte soustu malých vesniček. V jedné z těchto vesniček máme chatu. Jedeme cestou, obklopenou lesem, a dostáváme se na křižovatku. V dálce zpoza kopce vykukuje ta naše krásná, malebná vesnička. Projíždíme dlouhou álejí a míjíme ukazatel, na kterém je napsáno „Lhota pod Radlem“. Z okénka pozoruji chaloupky, z nichž některé jsou ještě původní roubenky. Přijíždíme na náves, odkud už je vidět naše chata. Jdu odemknout vrata, táta zaparkuje auto a jen co se všichni stačí rozkoukat, já už jsem fuč. S kamarádkou sedáme na kola a jdeme se projet. Na návsi míjíme krásný kostelík, obklopený stoletými lipami. Jedeme do kopce po lesní cestě a konečně dojedeme na místní fotbalové hřiště, které leží na kraji vesnice. Vždy se tu alespoň na chvíli zastavím a vychutnávám si ten krásný výhled. Všude je spousta kopců, hlubokých lesů a mezi tím vším leží v dáli městečko Zbiroh. Dominantou tohoto městečka je zbirožský zámek a s hlubokou studnou. Je jasně modrá obloha a mezi mraky prosvítá slunce, jehož paprsky dopadají na vzdálené městečko. Pokochány krásným výhledem se vydáváme dál na cestu. Máme namířeno na horu Radeč, jež leží nad naší vesničkou. Namotivovány výhledem, který se nám naskytne na vrcholu hory, šlapeme do dlouhého táhlého kopce. Zastavíme se až u studánky, ze ktéré se napijeme. O této studánce se traduje pověst, že zde šla matka se slepým dítětem, dítěti omyla oči vodou ze studánky a dítě začalo vidět. Konečně jsme dorazili na vrchol hory, kde je zřícenina jednoho hradu. Jdeme až na okraj hory, abychom viděli ten krásný výhled. Vždy, když to vidím, zůstanu stát s němým úžasem. Lesy, osvícené prosvítajícími paprsky slunce, v dáli spousta vesniček, kopců, polí, krásných údolíček, to všechno mi stojí za tu námahu vyšplhat se až sem na vrchol. Příjemně unavené se vracíme zpět do vesnice. Večer, si lehnu na zahradu a s úžasem pozoruji krásnou noční oblohu, plnou zářících hvězd. Nejkrásnější je zde ale východ slunce. Probudím se časně ráno, vykouknu z balkónu a na můj obličej dopadají hřejivé paprsky vycházejícího slunce.

pr2ctradkri_02_1

Tak tady žiji Osnova: 1) ÚVOD – Kolébka mého dětství 2) STAŤ – a) vzpomínky b) nedostatky města c) zázemí 3) ZÁVĚR – Životní štěstí České Budějovice a jejich okolí se stalo kolébkou mého dětství i dospívání. I když se toto místo může někomu zdát obyčejné a tuctové pro mě je jedinečné a zvláštní. Téměř z každého rohu na mě sálá zvláštní atmosféra doplněná o různé vzpomínky. Například nikdy nezapomenu na dobu, kdy jsem jako malá holčička v šatech a červenými mašlemi ve vlasech chodila s babičkou krmit racky na nábřeží Vltavy. Toto je jen jedna z mnoha vzpomínek, které jsi už navždy uschovám ve svém srdci. Mají pro mě totiž cenu zlata. Jediné co mi na ruchu Českých Budějovic vadilo bylo to, že si lidé k sobě mají daleko. Každý den potkáváte jiné a pro vás cizí lidi, kteří se zajímají pouze o sebe a své problémy. Procházejí kolem vás jako kdyby jste byli vzduch a málokdy vás pozdraví. Byly i chvíle kdy jsem měla pocit, že sem vůbec nepatřím a kdybych zmizela, tak si toho nikdo nevšimne. To co mi v Budějovicích scházelo mi naštěstí poskytla {obec}<priv>. Obec kousek od Budějovic, kde jsem chodila do mateřské školky a absolvovala i školu základní. Teprve tady jsem měla konečně pocit, že sem opravdu patřím. Lidé zde byli vždy milí a přátelští. Zajímali se o mé pocity a rádi se se mnou podělili o mé radosti, ale i strasti. Byla jsem součástí tohoto místa a to mě naplňovalo štěstím a spokojeností. Můj život byl doposavaď krásný, a i přes některé útrapy, které mě na mé cestě životem potkaly musím říct, že jsem šťastná. K mému životnímu štěstí nemalou mírou přispělo i místo, kde žiji. I když má samozřejmě své „mouchy“ mám ho moc ráda. Myslím, že mohu říct, že se navždy zapsalo do mého srdce a vždy se sem budu ráda navracet. Vždyď né nadarmo se říká: „Všude dobře, doma nejlépe!“.

cb1acermic_02_1

1.11.2006 JAN HAMMER, 2.C 1. Písemná Práce Slohová FOTBAL Referát Osnova: I. ÚVOD – seznámení se s tématem referátu II. STAŤ 1) pravidla a popis kopané 2) historie 3) český fotbal III. ZÁVĚR – krátké shrnutí tématu Rozhodl jsem se svůj referát zaměřit na všeobecně známé téma, na fotbal. Jelikož je to můj nejoblíbenější sport, pokusím se zpracovat tento referát kvalitně. Odpůrci fotbalu neboli kopané by ho definovali jako nesmyslnou hru, ve které se po hřišti potácejí spíše herci a komici než-li sportovci. Kopou se, vulgárně křičí na staršího pána, jenž „hráče“ komanduje, aby docílili už předem podplaceného výsledku. Ovšem fotbal je zábavnou míčovou hrou, jejímž cílem je dostat balón do soupeřovy brány. Na obdélníkové hřiště s rozměry 90x50 m, nastupují dva týmy, každý s jedenácti hráči. Nejdůležitějším členem se stal golman, který může jako jediný chytit míč do rukou. Někdo by to mohl považovat za výhodu, avšak všechny góly, jenž v utkání padnou jdou přes něj, přestože je jeho hlavním úkolem tomu zabránit. Dále se na hrací ploše pohybují beci, stopeři, záložníci, krajní záložníci a útočníci. Lavičku, ležící za autovou čarou, zahřívají náhradníci a    nedaleko ní poskakuje neustále rozzuřený trenér týmu. Jeden zápas trvá 90 minut. Rozděluje ho poločas na dvě části po 45 minutách. Fotbal vznikl v polovině 19. století v Anglii, jenže podobné hry již existovaly ve starověkém Řecku a v Římě, kde se hrávalo s vycpaným míčem, nazývajícím se sfaira. Určit datum a místo, kde se „kulatý nesmysl“ jak ho někteří nazývají, objevil poprvé se asi nikdy nepodaří. Odhaduje se, že například vyobrazení míče v chrámu v egyptském Iarmaku vytvořil nějaký fanatický sportovec s turbanem už před čtyřmi tisíci lety. V Číně ve 3. a 4. století se podobné hře říkalo su-chu. Kopalo se do koule ze zvířecí kůže a někdy bojovalo až čtyřicet hráču na každé straně. Polovina z nich byli útočníci, proto padalo oproti současnosti mnohem více branek. V Itálii nazývali tento sport Calcio a zápasy probíhaly v době karnevalů. První anglický klub Scheffield Football Club vznikl v roce 1863. Mezinárodní fotbalová organizace FIFA funguje od roku 1904 a od roku 1908 můžeme kopanou spatřit na olympijských hrách. Samotná Česká republika má ještě krátkou historii, ovšem bývalé Československo se může pyšnit bohatou a úspěšnou minulostí. V prvním mezistátním utkání na Olympijských v roce 1920, jsme porazili Jugoslávii vysoko 7:0. Největší úspěch českého fotbalu vybojovali hráči, mezi nimiž nechyběl český fotbalista století Josef Masopust, na mistrovství Evropy 1976, kdy ve finále porazili po penaltovém rozstřelu Západní Německo. V novodobé historii, po oddělené Slovenska, se český tým prosadil na Euru 96, na němž jsme se vyšplhali až na druhé místo, znamenající stříbrnou medaili. Na dalším evropském šampionátu jsme si zahráli až v roce 2004, kdy nám patřilo třetí místo. Letos na MS 2006 v Německu nás nepustila ze skupiny Ghana a Itálie. Fotbal se stal nejrozšířenějším sportem na světě. Nejen v Anglii, ale i v Brazílii, Argentině, Španělsku nebo České republice má velkou tradici.

pr2cthamjan_01_1

Tak tady žiji Z komínů stoupají dýmy spáleného uhlí nebo dříví, které byla přivezeno samotnými obyvateli toho kterého domu, z nedalekého lesa. Jen z jednoho komínu se dým neubírá směrem vzhůru, ale zaplavuje dvorek domu sousedního, domu č. 17. Čas od času z tohoto domu vyjde jeden z jeho obyvatelů, přidusí se kouřem a vrátí se zpět do domu. To bývá v chladnějších měsících, kdy se musejí prostydlé staré domy vytápět. V teplých dnech se obyvatelé domu číslo 17 chodí dovnitř pouze zchladit, jinak tráví co nejvíce času venku – na dvorku či na zahradě. Podobně je to i v ostatních chalupách této malebné vesničky na blatech… Vesnička se rozkládá v jakémsi „ďolíčku“ pod rozlehlým tmavým lesem, za který večer co večer zachází sluníčko v celé své červené kráse. Náves je zde skoro nenápadná, připomíná ji snad jen bílá kaplička, vedle níž se tyčí pomník věnovaný zdejším obyvatelům, kteří padli ve válkách. Jako v ostatních vesnicích zde nesmí chybět „rybník“, jenž je také součástí návsi. Do něj sem tam vesničané vysadí pár ryb, aby mohli mít později radost ze svého úlovku. Avšak jakýmsi úplným „středem“ vesnice je bývalá místní knihovna sousedící s obchodem. Z místnosti knihovny je nyní jakási „společenská místnost“, ve které se víkend co víkend scházejí vesničané. A před ní je ohniště, kde se víkend co víkend schází vesnická mládež. I když to není ta pohádková ladovská náves, pro mne je tou nejkrásnější návsí… Nedaleko návsi je štěrkovitá cesta, jenž se téměř v pravém úhlu sbíhá s jakousi centrální silnicí, která prochází skrz celou vesnici. Podél této vedlejší cesty se tyčí asi pět domů, z nichž jeden je právě dům č.17… Provlhlé stěny, nábytek po babičce, chlívky přestavěné v obytné pokoje, kuchyň s podzemním klenutým sklepem, dřevěná dvoukřídlá okna – jeden z nejútulnějších domů celé vesnice. V něm žiji. V domě č. 17 s obrovskými hnědočervenými vraty, v pokoji s klenbou. A i když zde žiji jen o víkendech, prázdninách a Vánocích, je mým domovem. Třeba i neúplným, spíše polovičním, ale je mým domovem. V tomto domě jsem vyrostla, po jeho dvoře jsem jezdila na tříkolce, na cestě před ním jsem se učila jezdit na kole… …A i když se sem v současnosti nedostanu tak často, mým polovičním domovem zůstává – jsou v něm mé vzpomínky, má postel, mé záclonky… Osnova 1) Úvod 2) Stať – a) Náves b) Dům č. 17 4) Závěr

cb1akuband_02_1

Mazlíček Rážová Popisuji svého křečka, který se jmenuje Beník. Je to křeček džungarský. Před rokem jsem si ho vybrala ve Zverimexu, protože byl malý a roztomilý. Je velký asi 9cm. Tento druh mívá na hřbetě černý výrazný pruh, ale můj křeček je celý světle šedivý. Jen krátký ocásek má bílý a kolem oušek světlá místa. Nejkrásnější na něm jsou malá černá očička podobná korálkům. Pod nimi vykukuje růžový čumáček s dlouhými vousky. Beník má amputovanou nohu. Tato nehoda se stala po Vánocích, když si ji přivřel do dvířek od klece. Naštěstí mu to vůbec nevadí a leze dál po žebříkách stejně rychle. Křeček je noční zvíře, a proto ráno spí a večer běhá po kleci jako splašený. Krmím ho granulemi pro křečky a po ránu mu dávám líznout jogurtu. Má rád i jablka, okurku a mrkev. Křečci jsou samotáři. Proto Beníkovi nevadí, že je v kleci sám. Beník je můj mazlíček, s kterým si často i povídám a jsem ráda, že ho mám.

cl7crazkri_1

DOPIS Byl podzim rok 2003. Den jako každý, který člověku na náladě zrovna nepřidá. Teplota nepřesahující hranici deseti stupňů, slunce bůhví kde a do toho ten nepříjemný déšť. Petra byla zrovna na každodenní vycházce po nábřeží. Vlastně a ni ne tak na vycházce ale na jakémsi energetickém znovuobjevení, jak tomu sama velice ráda říkala. Většinou jí na těchto místech přepadávaly jen samé pozitivní myšlenky a nápady ale dnešek byl jiný. Sáama nedokázala popsat ten pocit, který poslední dobou měla, ale věděla, že vše není tak, jak má být a že i ona sama je úplně někde jinde než obvykle bývá. Nevěděla proč, ale pocit že je vše proti ní se jí zmocňoval čím dál častěji. Pocit se kterým se prostě nelze vyrovnat a musí se čekat až sám odejde. Snad to byla jen přechodná podzimní deprese, kterou trpělo velké procento jeho jejích známých i neznámých. To jí alespoň trochu utěšovalo. Procházela kolem laviček, zastrčených za několika křovisky. Nebylo jí zrovna nejlépe, tak se posadila. Nemohla si pomoci, ale jediné na co musela myslet, byl on.. do nedávné doby nejmilovanější člověk, kterého měla. Jirka.. Obecně vzato, Jirka byl téměř obyčejný, avšak zásadový, člověk. Řadový občan se svými zájmy a prací, která ho bavila. Ale přece jen tu bylo něco, čím se od ostatních lišil. Nadevše miloval svůj život. Nebylo nic jiného, čemu by obětoval tolik, co obětoval právě jemu. Ani své Petře, ani přátelům nikdy nedal tolik sebe. A on si to uvědomoval. Nedá se říct, že by byl špatný člověk, to ne, ba právě naopak. Byl velice vlídný a obětavý. Nebyl snad nikdo, kdo by si na něj stěžoval, pomlouval ho či dokonce byl jeho nepřítelem. Byl přesně příkladem onoho tvrzení “chovej se k ostatním tak, jak chceš aby se chovali k tobě.“ Se svými nadřízenými, sousedy i ostatními s nimiž přišel do styku, vycházel velice dobře. Kdo by si řekl, že měl takřka bezstarostný život by ani nebyl tak daleko od pravdy. To všechno platilo do jednoho dne, na který jeho známí nikdy nezapomenou. Byl to podzimní pátek, 25. listopadu 1999 a Jirka právě na sobě zjistil jistou změnu, která mu absolutně změní život. Když ráno, ostatně jako každý jiný den, stál ráno před zrcadlem, všiml si na levé bradavce čehosi neobvyklého. Byla lehce vystouplá, fialově zabarvená a, čeho si před tím nevšiml, poměrně na dotek bolela. Nevěděl co má dělat. Bál se skutečnosti, že to bude něco vážného a on ztratí něco ze svého drahocenného zdraví. Rozhodl se nechat to nějaký čas být. "Třeba to bude jen nějaká alergie", utěšoval se. Po pár dnech na tento problém dozajista zapomněl. Jediná příležitost, kdy si uvědomil, že mu něco je, bylo právě před tím zrcadlem. Na bolest si časem zvykl a už si ji přikládal k denní rutině a lehké zduření nebylo problémem vůbec. Avšak, nikomu se nesvěřil. Což svým způsobem byla chyba. On si ale myslel, že to přejde. I bez uvědomění ostatních. Zlom však přišel, netrvalo to ani dva týdny a ranka, jestli to tedy tak jde nazývat, o sobě dávala vědět čím dál více. Bolest začínala být neúprosná, otok se rozšiřoval a na několika místech se zanítila. Tohle už Jirku přesvědčilo aby vyhledal okamžitou lékařskou pomoc. Ostatním ale stále nic neřekl. V den, kdy zaznamenal velké zhoršení zůstal doma, omluvil se v práci a v seznamu si vyhledal telefonní číslo na nejbližšího lékaře. Ihned si sjednal termín. Musel kvůli velkému počtu pacientů ale ještě další týden čekat. Otok bolel čím dál více a už měl i omezený pohyb levé ruky. Všimla si toho i Petra. Nešlo to jinak, musel s pravdou ven. Hned na druhý den si s Petrou domluvil schůzku u něj doma. Přišla včas. On, celý zpocený a nervózní seděl v křesle a vyprávěl své přítelkyni co se sním v posledních dnech či týdnech děje. Naneštěstí, pocítil ze dostává i horečku. "Hlavně to prosim tě nikomu neřikej", žadonil Petru o shovívavost před ostatními. "Bude to dobrý, mam už i termín u doktora", svěřil se jí se vším, s čím bylo pro tuto chvíli nezbytné. "Proč jsi mi to neřekl dřív, proč??" Nemohla uvěřit tomu, že jí Jirka nic neřekl už dávno. "Řekli jsme si přece, že před sebou nebudem mít žádný tajemství ne?!" On jen pokorně dál seděl a nechal se bičovat jejími slovy. Skutečně se necítil dobře, její hlas pro něj byl jako kdyby jste uprostřed tiché noci rozbili okno. Ostrý, jedovatý zvuk, jenž není v danou situaci zrovna příjemný. Mohl se proti němu bránit, ale nechtěl. Věděl, že má pravdu. Měl jí to říct hned. Teď už tím hold nic nenadělá. Musí si to odpykat. Nechal se ještě půl hodiny lynčovat a pak sama od sebe odešla. Bez rozloučení, lítosti,.. To ho ranilo ještě víc. Očekával z její strany alespoň náznak zájmu o jeho starosti, ničeho se mu však nedostalo.. Teď už byl v takovém psychickém rozpoložení, že nevěřil vůbec ničemu. Celý týden kdy čekal na svou příležitost u lékaře byl zalezlý doma v posteli, téměř nevylézal z domu, nesledoval dění venku.. Jen tiše ležel, potil se a odpočítával dny. Když konečně přišel ten<in> dlouho očekávaný den, měl fialovou téměř celou levou stranu těla a pohybu ruky ani nemluvě. Měl strach. Když stál před dveřmi ordinace, cítil jak se klepe. Cítil, jak mu kapičky studeného potu stékají po zádech a obličej měl mokrý takřka celý. Byl celý bledý. Nevěděl, jestli je to obavou ze skutečnosti nebo tím, že prostě není ve své kůži. Mezitím přišla sestra a vzala si od něj doklady. Lékařské prostředí na něj nikdy nepůsobilo obzvlášť vábně, natož dnes. "Pan Lesák!" téměř zahřmělo čekárnou z úst doktora Hostka. Už na dálku doktor viděl, že přicházející pacient je na tom bídně. Šoupavá chůze, mrtvolný výraz a celkové vzezření napovídalo o velice špatném zdravotním stavu. "Zde se posaďte, tak v čem je problém?" Když Jirka ukázal svůj problém, na lékařově tváří byl snadno spatřitelný úlek. "Víte, musíme udělat určité vyšetření." vyhrkl ze sebe a odvrátil pohled kamsi z okna. Sestra mezitím vyplnila pacientovu kartu. Po několika odběrech, testech a různých zdravotnických opatřeních byl Jiří odeslán do vedlejší místnosti aby vyčkal na prvotní výsledky. Když za ním dr. Hostek zhruba po 30 minutách čekání přišel, vypadal velice ustaraně, až lítostně. Možná že mu před chvilkou možná i ukápla slza. "Pane Lesák, já ještě jsem tohle nikomu neřikal, ale víte, podle prvotních testů a základní prognózy, máte v těle rakovinotvorný nádor, onemocnění sice není na 100% jisté ale jak říkám, základní testy proběhly." Po těchto slovech již nevydržel dívat se zpříma do očí, musel odvrátit pohled na postávající sestru. V momentě, kdy Jirka uslyšel to co uslyšel, právě když doktor vyřkl těch pár písmen rakov-, zbortil se mu pod nohama svět. Nemohl uvěřit vlastním uším, proč on.. Vždyť.. nevěděl co má říct musel se zpátky posadit. Očí měl zaplavené slzami. Jak jen je jednoduché jednou větou člověku zničit život. Doktor byl naštěstí velice ochotný, další informace se budou zasílat doporučeně poštou a jestli se choroba 100% prokáže tak až poté bude přemístěn do nejbližší nemocnice. "Více Vám vyhovět nemohu, vím jak se asi cítíte tak zde nebudu dále šířit různé informace, když budete cokoli potřebovat, jsem Vám k službám, pane Lesák.. a, je mi to líto“. Po těch slovech se Jirka otočil a pomalu se vydal na cestu k domovu. Ještě se po cestě na chvilku zastavil na mostě vedoucím přes místní železnici. Hleděl dolů, do prázdna, na vlaky, na koleje,.. Jakmile došel domů, lehl si do postele, schoulil do klubíčka a začal od srdce plakat. Zhroutil se mu život, ten, který nade vše miloval. Probrečel se až do časného rána, pak usnul. Ani nevěděl, jestli se mu něco vůbec zdálo.. asi ne. Ale probudil se celý mokrý, zpocený a vystrašený. Petra stále nic nevěděla, nedokázal jí to říct. Stejně jako předtím, prostě to nedokázal. Obyčejně takový slaboch nebyl, ale.. Začala se mu točit hlava, potil se,.. musel ven. S velkými problémy se pomocí jedné ruky dostal do svého kabátu, boty šly už samy. Vyšel z domu a vydal se cestou k lékařskému středisku, tam, kde sídlil doktor Hostek. Avšak, k němu už nikdy nedojde. Mezitím se domů vrátila Petra z večerní směny. Našla jen propocené peřiny a pozvracený záchod. Dostala strach, o Jirku. Nevěděla nic o tom, co se mu právě teď honí hlavou, o výsledcích od lékaře. V polovině cesty s Jirka zastavil opět na mostě, stejně jako včera sledoval tu hypnotizující hlubinu pod ním. Jediný život tam dole naznačovaly jen odjíždějící a přijíždějící vlaky z různých koutů republiky. Nikdy, nikdy v životě by ho nenapadlo, že zrovna vlaky budou poslední věc, na kterou si z tohoto světa odnese vzpomínku. Na jejich zvonek doma mezitím někdo zazvonil na zvonek. Byl to pošťák. "Dopis pro pana Lesáka." "Bohužel není doma", odvětila Petra. Po chvilce smlouvání pošťák dopis přenechal jí a šel zase o dům dál. Necítil nic, jen proud vzduchu. Před očima viděl Petru, ve svatebních šatech, spoustu květin. Všechno je bílé, čisté.. Okolo běhají malé děti a rozhazují kolem sebe růžové květy, je tu tak krásně.. Nikdo tu neřeší jaký jsi, nebo jsi byl. Teď jsi prostě tady a nic víc už tě netrápí. Teplo, světlo tma. V dopise stálo: "Drahý pane Lesáku, jménem celé instituce se<in> Vám oml{o}<in>uvám a oznamuji, že diagnóza dr. Hostka byla mylná" Jen zánět, léčitelný pouhými antibiotiky.. Nádherná informace. Jirka, se jí ale už nikdy nedozví.. Vlaky byly skutečně poslední, co reálného v životě viděl Začalo pršet, Petra se zvedá z lavičky a odchází.. Hlavu plnou vzpomínek, kterých se jen tak nezbaví. Z kapsy vytáhne dopis, se zpáteční adresou zdravotnického střediska.. Chvíli na něj hledí a poté už jen sleduje jak plave na vodní hladině. Písmo se ihned rozmočilo, zmizelo, jako jeho život.. Její štíhlá silueta mizí v houstnoucím dešti. Stále ho milovala KONEC

pr4atvot_1

Slaný déšť Osnova: 1. Kapky. 2. Byli jsme spolu. 3. Telefonát. 4. Poslední slova. 5. Jsem sama. Kap! Kap! Kap! Kapky deště stékají po zamlženém skle. Tam za tím oknem je svět. Tam září miliony světel. Za oknem plynou osudy milionů lidí. Tam je život. Tady je jen tmavý pokoj se zhaslým světlem. Smrt... Tichým pokojem je zřetelně slyšet pulzování krve ve spáncích a klidný dech. Kdysi tu bývaly slyšet i dva. Byl tu slyšet i smích. Smích dvou milujících lidí. Proč si mě tu nechal? Ještě dnes ráno sme tu spolu byli. Ještě cítím tvojí vůni, na polštáři zůstal otisk tvojí tváře. Nechal jsi mě tu a odešel jsi. Dnes jsem přišla domů sama. Ruce zely prázdnotou a srdce rozervaným chladem. Naposled jsem dnes viděla tvoji tvář. Byla bledá. Oči se dívaly někam za mě. Tvoje oči... Tvoje oči mi braly dech, vždy, když ses na mě podíval. Hořely v nich malé plamínky. Dneska... dneska jsi mlčel, tvoje oči pálily jako led. „Kam jdeš?“ Ptala jsem se tě ráno. Pohladil jsi mě po tváři a řekl jsi: „Neptej se, princezno.“ Tvůj pohled byl zvláštní. „Řekni mi, kam jdeš,“ naléhala jsem pokaždé. Proč jsi mi to nechtěl říct? Věděl jsi, že bych to nedovolila. Dnes už to vím. Cinkly klíče, klaply dveře. Zůstala jsem sama. Každé ráno bylo stejné. Odešel jsi do práce. Do práce... Milovaná lež, jen abych nevěděla, co nám opravdu platí nájem. Procházela jsem se po bytě. Ještě ráno byl prosvětlený a prohřátý. Sedla jsem si do křesla na balkon. Koupil jsi mi ho loni k Vánocům, abych nemusela kouřit ve||stoje. Zapálila jsem cigaretu a natáhla do plic směs ranní mlhy a cigaretového kouře. Zavřela jsem oči a nechala se hladit slunečními paprsky. Žijeme tu spolu už dva roky. Koupil jsi ten byt k našemu prvnímu výročí. Když jsme se nastěhovali, dal jsi mi skleněné težítko. Uvnitř stojí zamilovaný pár, a když jím zatřepu, tak sněží. Do železného podstavce jsi nechal vyrýt: Mojí princezně. Vždycky jsi mě měl za malou holku. Telefon... Líně jsem se zvedla z křesla. Vešla jsem do pokoje a za mnou se ozvala ostrá rána. Otočila jsem se. Na zemi leželo roztříštěné těžítko. K mým nohám se slévaly pramínky vody. Zastavilo se mi srdce. Telefon pořád zvonil. „Prosím,“ řekla jsem roztřeseným hlasem do sluchátka. Sluchátko mi vypadlo z ruky a do očí vstoupily slzy. Vyběhla jsem v teplákách a teniskách k autu. Nejde nastartovat. Ruce se mi třesou. Konečně. Nevnímám. Dvakrát jsem projela na červenou. Hlavně abych byla co nejrychleji u tebe. Nenechávej mě tu. Jsi to jediné, co mám. Zastavila jsem. Překotně otvírám dveře. Beží ke mně tvůj nejlepší kamarád. On mi volal, byl dnes s tebou. Je s tebou vždy. „Kde je?“ Našla jsem tě v kaluži krve, ještě j jsi dýchal. Když jsi mě zahlédl, oči se ti zaleskly slzami. „Holčičko...,“ šeptal jsi. „...promiň. Chtěl jsem ti to říct,“ hlas ti selhával. Nezmohla jsem se na slovo. V tu chvílí jsem tě nenáviděla. Proč jsi mi lhal? Nevěřil si mi? „... holčičko....“ stále jsi opakoval. „... miloval jsem tě... nechtěl jsem ti lhát... nechtěl jsem....“ Nechtěla jsem slyšet nic. Věděla jsem, že to jsou tvoje poslední slova. Tvoje ruka povolila stisk. Oči zhasly a tys naposledy vydechl. Neřekla jsem nic. Poslední slova, která jsem ti řekla, byla: „Kam jdeš? Nic láskyplného, jen pouhá výčitka. Žila jsem svůj život tak, že každý den může být poslední. Proč jsem si neuvědomila, že i tvůj poslední den může přijít nečekaně? Zvedla jsem se a beze slova obešla tvého nejlepšího přítele. Šel se mnou až k autu a pořád mluvil. Neposlouchala jsem ho. Slyšela jsem jen zvuk. Auto. Dal jsi mi ho k narozeninám. Já pitomá ti věřila, že tě povýšili. Tvůj přítel nastartoval. Nevěřila jsem svým uším. Proč mi tohle všechno musel říct on? Proč jsi mi to nemohl říct ty dřív než...? Žila jsem ve lži. A byla jsem šťastná. Kap! Kap! Kap! To nejsou kapky deště. To jsou hořké slzy lítosti a odhodlání, které mi stékají po tváři. Tahle je poslední, další už nebudou. Musím žít dál a musím se postarat o to, co mi tu po tobě jediné zůstalo.

pr4czartam_1

29. března 2007 Petra Janouchová, 2.C 2. písemná slohová práce Na cestě (Umělecký popis) Moje cesta do školy začíná, když zavřu bránu a vstoupím do našeho městečka. Procházím ulicí rodinných domků, které ještě zahaluje ranní mlha. Mlha uzemňuje prach, který tu po většinu dne víří po každém projetém autě. Není ti žádná asfaltová silnice. Jen dlažební kostky a hlína. Následky nedokončené stavby kanalizace. Na zastávce už stojí fronta lidí. Několik z nich pozdravím a zařadím se. Blíží se autobus nadskakující po neuspořádaných dlažebních kostkách. Hned, jakmile vyjedeme z města, otevírá se nám pohled na přírodu, která ještě není zasažená krutou lidskou rukou. Pouze na polích je znát, že je někdo obdělává. Každé pole nebo louka mají jiný odstín hnědé či zelené a od sebe ji oddělují navzájem se překrývající kopce nebo jen pár stromů. Ty v některých místech přecházej v hustý les. Čas od času zavadí autobus o nějakou větev vyčnívající do silnice. Po chvíli les ustupuje a podél fronty aut se rozléhají podlouhlé rybníky. Do očí mi občas zasvítí odrážející se paprsky Slunce od vodní hladiny. Napadá mě, že mi chybí jen tak si vyjít do přírody, vzít si třeba knížku a číst si za zvuku zpívajících ptáků. Nechce se mi do Prahy. Míjíme několik vesnic a vliv hlavního města je tu znát čím dál tím víc. Místo zelených ploch, které tu ještě před pár lety byly, jsou tu k vidění jen satelitní městečka. Bílá cedule Praha. Podél silnice stojí jen průmyslové budovy, autobazary nebo haly hypermarketů. Když už někde prokoukne nějaká zeleň, už to není tak čerstvá barva. Plynulá jízda se změnila v popojíždění. Zase nějaká dopravní zácpa. „Asi přijdu pozdě,“ říkám si. Pohled z okna už mi nepřináší žádné zalíbení a tak otvírám sešit.

pr2ctjanpet_02_1

Téma: Realita je nudná. Dejte mi jiný svět. Osnova: Úvod – Realita a fantazie Stať – Realita – stále se opakující cyklus – Moderní doba a sny – Přitažlivost neznama – I realita má své kouzlo Závěr – Součást našeho života Realita a fantazie. Často se zamýšlím, čemu by měl dát člověk přednost nebo jestli se dá najít tak zvaná „zlatá střední“ cesta. Člověk by asi měl stát pevně na zemi, vidět a vnímat svět kolem sebe. Podle reality a svých možností si dávat cíle v životě, podle nich stavět svůj hrad života. Myslím, že společnost dvacatého prvního století to ani jinak nedovoluje... Avšak realita je stále se opakující cyklus. Člověk se ráno probudí, jde do školy, a po čase do práce, když se vratí domu, nemá klid od pracovních povinnosti – připravuje se na nasledující den. Potom jde spát a dalšího raná se koloběh znova opakuje. Je to pro člověka dostačující? Pro moderního asi jo. Tempo se zrychluje, člověk dáva většinou všechnu sílu pro dobití uspěchu v práci. Jistě ale po nějaké době pocití únavu, nenalezné klid. A tak si myslím, že každý potřebujeme jiný svět. Lidstvo od maláa sní. Sen je jiný svět, člověk si představuje věci jiné, zvlaštní,, takové, které nenáleza v realném světě. Mnozí hledají něco víc, než co vídí. Boha, nějakou vyšší moc. Snaží se obd objasnít důvod své existence. Čím jiným je věda? Čím jiným než světem odlišným od reality? Člověk vždy byl přitahovan tajemnéem, dalšími sférami života, sferámi jiných světu - duchovním světem. Důkazem toho jsou tu náboženství. Lide dokaží věřit v něco, co nevídí, ale to něco jim přinaší naději a sílu obstát v realitě, která je mnohdy velice krutá. Abych vše neviděla černobíle, tak na obhajobu – částečnou – řeknu, že i ve realitě skutečnosti máme pěkné chvíle, které by sme bychom nejspíš {nevyměnili nikdy -> nikdy nevyměnili}, za poznáni něčeho tajůplného. Náš život zkrašlují pěkné zažitke, zkoumání okolního světa, který má i svoje videitelná tajemství. Zpestření city – láskou, mnohdy i nenávistí, která je hnacím motorem četné části lidstva. Fantazie, romantika, kouzla, únik z reality. Tyto věci budou mít vždy místo v našem životě. Ale každý z nás vídí tu jinou skutečnost jinak. Někdo úníka pomocí alkoholu, někdo hleda oporu ve víře ve vyšší moc, někdo odevzdává svůj život kouzlu tajemna. Potěšující je, že mnohým lidem se i neuvěřitelné snýy splní, a to, aspoň si myslím já, že je díky jejích víře. Jiný svět je v moci naší fantazie a naší víry.

grP3achlv_1

27. listopadu 2008 Jana Mynaříková P1b První písemná slohová práce Vypravování Téma: Byl to jen sen Osnova: Úvod: zimní slavnost Stať: a) bála jsem se, že se něco stane b) můj první den ve snění c) chtěla jsem se vrátit do snu d) pokračování mého snu c) nechtěla jsem vstát pouze spát f) zase můj sen g) nechci už se nikdy vrátit do snu Závěr: zločinec dopaden Když jsem vstala, den byl jako každý jiný. Nebyl nijak zvláštní, začal zazvoněním budíku. Když jsem vyšla z domu a šla cestou do školy zjistila jsem, že ve městě nikdo není. Je až moc příliš tiché ráno. Když jsem ale vešla na náměstí uviděla jsem celé město. „Zimní slavnost“ no jo já uplně zapoměla. Uvědomila jsem si, že je sobota a já zbytečně brzo vstala. Zimní slavnost je každý rok. Starosta odvikládá pár slov, něco si koupíme na trzích a jdeme domů. Já šla hed. Doma bylo krásně teplo a klid. Máma s tátou byli na slavnosti a já sama doma. Ale najednou se mi ta samota už tolik nelíbila. Začínala jsem mít ten vlézavý divný pocit, že se něco stane. V tom se otevřely dveře a já vyskočila jako na pérkách. „Uf“ máma a táta. Nikdy jsem nebyla tak ráda, že jsou doma. Ted den byl prostě zvláštní a já se těšila do mé krásné, teplé postele. Venku bylo teplo, rostla tráva, svítilo sluníčko a byl cítit krásný, čerstvě podzimní vzduch. Procházela jsem se městem ani jsem nepřemýšlela kam jdu, ale dovedlo mě to ke krásnému, starému domu na konci ulice. Přistoupila jsem ke dveřím a ruka se mi pomalu zvedla a já sáhla na kliku úžasně zdobených dveří. Když jsem ráno vstala, podívala se z okna a viděla tu hnusno zimu, uvědomila jsem si, že to byl jen sen a já moc toužila se tam vrátit. Proč jsem se musela vzbudit. Sešla jsem ke snídani a celý den přemýšlela o mém krásném snu. Jakmile nastala noc já šla spát. Můj sen pokračoval. Dveře se s skřípotem otevřeli. Naskytl se mi ten nejkrásnější pohled. Dům byl úžasný, já neodolala a pomalými kroky vstoupila dovnitř. Dveře se s rachotem za bouchly a já uviděla nejkrásnější dúm co znám. Dúm mé zavražděné babičky, kterou sem měla tak ráda. Kolem mě se začala rozléhat tma a ticho. Já jen slyšela můj zrychlený dech a tlukot srdce. To ticho bylo krásné, v tom ho něco vyrušilo. Stín za oknem a ťukot na dveře. Rychle jsem utekla zadními dveřmi. Pokaždé když jsem se vzbudila, litovala jsem toho. Chtěla jsem spát a neprobudit se. Zase nastal večer a já upadla do mého snění. Ten dům jsem znala až moc dobře a věděla jsem, že tam nikdo nemá co dělat byl to dům mé babičky. Musela jsem se vrátit dovnitř a zjistit kdo to byl. Vstoupila jsem zpěd a uslyšela líbeznou hudbu a ucítila vůni palačinek. Pozvala mě ať si sednu a já poslechla. Sedla jsem si pustila se do palačinek a asi dvě hodiny jsme si povídali. Když vtom se ozvala rána a babička se svalila na zem. Za ni stal muž s pistolí. Můj soused. Mířil na mě a já nevěděla co mám dělat. Jen jediná věc mě napadla. „Zbuď se, dělej, zbuď se“ Vzbudila jsem se a už se nechtěla do snu nikdy vrátit, ale zjistila jsem jednu věc můj soused zabil babičku. A já s tím musím něco udělat. „Cink“ ozval se zvonek na dveřích, já seběhla schody a otevřela. Lekla jsem se protože přede mnou stála policie. Chtěli mluvit s mojí rodinou, zjistili kdo zabil mou babičku. Náš soused. Já to věděla byla jsem šťastná. Babička mohla v klidu spát a zločinec byl zavřen. Ten sen už se mi nikdy nezdál. Babička asi došla klidu.

grp1bmynjan_1

Přestávka v naší třídě Přestávka je asi jednou z mála chvil ve škole, na kterou se každý těší. Po čtyřicetipěti minutovém psychickém někdy i fyzickém utrpení, v podobě otlačených a sedřených bříšek prstů od propisky (a to je to nejmenší, až po malé, ale o to více bolestivé křeče v celé paži. Ale abych se vrátil k tomu, co se odehrává o přestávkách v naší třídě. Od doby, kdy jsme se neznali, se toho hodně změnilo. Zpočátku jsme se o přestávkách spíše seznamovali. Většinou jsme chodili na antukové hřiště, kde jsme pomocí různých her navazovali nová přátelství. Ale teď, když se známe lépe, se náplň našich přestávek poněkud změnila. Protože jsou přestávky různě dlouhé, nelze si při každé z nich dostatečně odpočinout a pobavit se. Asi jedinou příležitostí je velká dvaceti minutová přestávka, kdy z některým z mých spolužáků podnikáme malóou, o to více nebezpečnóou, cestu mimo budovu školy. Největším nebezpečím a hrozbou celé cesty je pan školník, námi zvaný „Pepa“, který neustále kontroluje, zda jsme přezuti. V našem případě tomu tak nikdy není, a tak první a určitě největší hrozbou, která na nás čeká ještě před naším protiřádním opuštěním školy, je právě on. Neustále se snažíme vynalézat a zdokonalovat různé „fígle“, kterými bychom ho mohli přelstít. Jedním a asi nejdokonalejším „fíglem“ se stal seskok z okna z naší třídy. Naštěstí máme třídu v přízemí, a tak nedochází k žádným velkým újmám na zdraví. Prozatím jediným a největším zraněním byl můj podvrklý kotník. Seskok z okna je jistě velice riskantní, ale podle mě je to lepší než trávit přestávky sbíráním papírků, igelitových sáčků a menších či větších hnědých hromádek před školou. Když se nám konečně podaří opustit školu, čeká nás asi třista metrů dlouhá trasa. Zde jsou jediným nebezpečím projíždějící auta nebo kolaři, kterým se úpspěšně vyhýbáme. Po zdolání tohoto úseku nás čeká cíl, naše odměna v podobě Pekastu plného nejrůznějších dobrot od preclíků, až po obložené chlebíčky. Ale vstup do Pekastu není vždy příjemný. Když vejdeme dovnitř prodavačky nás uvítají se slovy: „Hele mladej, zavírej ty dveře, my černochy nevedem.“ nebo „To jsou dveře a ne korále.“ To nás ale nemůže odradit – už jsme si zvykli, a tak si nakoupíme a spokojeni odcházíme zpět směrem ke škole. To už nás tlačí čas, a proto pospícháme, abychom stihli začátek další hodiny. Doufám, že se nám v průběhu (našeho malého) našich malých dobrodružství nic nestane a my se vždy vrátíme najezeni a zdraví zpět do školy. Osnova Úvod: Přestávka Stať: 1) První přestávky 2) Velká přestávka 3) Příprava cesty 4) Cesta 5) V Pekastu Závěr: Mé přání.

cb1acaprom_02_1

Přeučil, kvarta, Gymnázium J. Seiferta Staré řecké báje a pověsti Eduard Petiška Téma: Celková charakteristika knihy a popis příběhu s nejoblíbenějším hrdinou Kniha je psaná srozumitelným jazykem, i když se někdy nějaký ten zastaralý pojem, či fráze najde. Knížka je členěná do několika samostatných povídek, vždy se váže povídka k hrdinovy. V knize jsou popsány, všechny řečtí hrdinové. Hrdinové se v pověstech setkávají a prolínají. Vždy předem zmíněný hrdina působí, nebo se vyskytne i v jiné kapitole. Celá kniha na mě působí velice nudně, z důvodu zdlouhavých příběhů. Jedna moje nejoblíbenější povídka se týká hrdiny Euripida. Tento hrdina byl pověřen, byl mu dán úkol dokázat jeho zdatnost, lstivost, chytrost. V jeho samostatné pověsti mu král udělí tři úkoly, aby získal jeho dceru. Euripídes sesvou důmyslností vyčistil chlévy, odklonil řeku. Také se mi líbí pověst o Sirénách, ženách, které svými ladnými hlasy omámily mnoho rybářů a lodí, které kvůli nim najeli na útesy.

js9mpretom_1

Kamila Königová 2. písemná práce TÉMA: Charakteristika – Můj oblíbený televizní hrdina Jmenuje se Kocour. Vlastně to ani není jméno, ale všichni mu tak říkají. Znám to z britského televizního seriálu Červený trpaslík a myslím si, že opravdu stojí zato o něm psát. Kocour se narodil na vesmírné lodi Červený trpaslík, ale nikdo pořádně neví, kde se tam vzal. Nejpravděpodobnější je, že se narodil kočce, která utekla jednomu z členů posádky. Kapitán lodi totiž zakazoval chovat na lodi zvířata k jinému účelu než pro maso. Ale jeden jeho zaměstnanec si tam i přes jeho zákaz vzal svou kočku. Kapitán se to dozvěděl a vydal rozkaz: zabavit a vysadit! Její majitel jí chtěl zachránit život, tak ji pustil, ať si běží do bezpečí. Nikdo už ji nikdy neviděl. Utekla až dolů do nákladového prostoru a tam se jí za nějakou dobu narodil právě Kocour. Dlouhou dobu žil s ostatními kočkami na dně lodi a byl spokojený. A přece byl jiný než ostatní kočky. Kocour je vysoký a štíhlý, mrštný a všude se protáhne. Jeho kočičí geny způsobují přehnaný zájem o svůj zevnějšek. Je taky stejně pyšný a marnivý, nesnese, když není středem pozornosti. Proto má několik šatníků a v nich všelijaká saka a extravagantní modely v různých, převážně křiklavých barvách. Je upřímně, bezelstně a vážně zamilovaný sám do sebe, je si jistý, že je jedinečný, nenapodobitelný a úžasný, a to mu nikdo nemůže rozmluvit. Prostě takový druhý Casanova. Vypadá jako afroameričan, má zářivě bílé zuby a dlouhé, ostré špičáky. Na hlavě nosí vždycky nějaký supermoderní účes, ale hlavně musí být pokaždé jiný. Jednou, když se zranil na noze a tekla mu krev, se staral nejvíc o to, jestli se barva krve hodí ke kalhotám. Když si uvědomil, že jeho kalhoty mají broskvovou barvu a tak se ke krvi nehodí, omdlel. Kocourův den vypadá většinou tak, že pozdě dopoledne vstává, potom se nasnídá, hodinu se obdivuje v zrcadle, několikrát se osprchuje a pak se jde vyspat, aby nabral energii na hlavní, noční spánek. Během dne taky několikrát svačí, ale jenom tyčinky z automatů nebo jiné lahůdky, protože by se nikdy nesnížil k tomu, aby jedl kaši. Když je na lodi potřeba něco opravit, kocour leží na kanapi a komanduje všechny okolo. A nepomůže, aby si neumazal některý ze svých modelů. Kdyby bylo třeba, obětoval by v zájmu posádky kohokoliv, kromě sebe. Mohlo by se zdát, že je arogantní, sobecký a zlý, ale nemůže za to. Své vlastnosti, i když ne nejlepší, zdědil po rodičích. Je přehnaně sobecký a zahleděný do sebe, ale nikdy neodmítne kamaráda v nouzi. Vždycky poradí a můžete si být jisti, že řekne, co si opravdu myslí. Člověk ho prostě musí mít rád.

pr1ekonkam_02_1

ZAMYŠLENÍ Nedávno jsem se pozastavila nad skutečností, že každý patříme do určíté skupiny. Ať chceme nebo ne. A není to jenom jedna skupina, automaticky se začleňujeme naprosto všude. Někdy je naše postavení nenápadné, jindy více viditelné a radikálnější. Někdy je hierarchie naprosto očividná. Určitě u ní velkou roli hraje vzhled. Vemte si, když jdete po ulici. Okamžitě poznáte ustaranou metku spěchající z nákupů domů za dětmi, bohaté podnikatele a paničky s povýšeným a pohrdavým pohledem a nebo lidi, kteří život naprosto neberou v potaz. Jen tak s{i|e} bloumají po ulicích bez nějakého cíle. Okamžitě si každého, koho uvidíte, zařadíte do určité skupiny. Podle mého názoru někdo zachází až do extrému a je zaslepen předsudky. Jako typického člověka, který usuzuje ihned podle vzhledu, musím uvést svou maminku. Je naprosto vysazená proti (podle ní) „pochybným existencím.“ Jakmile vidí nějakého potetovaného mladíka s dredy, s naušnicemi všude kam se podíváte a v oblečení, na kterém je vidět, že je to opravdu vlastní a originální styl, hned je to feťák, povaleč a člověk bez budoucnosti. A přitom to může být nějaký významný firemní pracovník. To mu stejně nepřidá, jelikož už je zařazen mezi ty „Špinavé vrstvy“. Takovým známým a omylným příkladem je i muž jménem Doc. Judr. Vladimír Franz. Na jeho těle snad nenajdete jediné bílé místo kůže a obličej připomíná sbírku lékařské oceli. Ale je to {n|N}ěkdo. Jenže když ho uvidíte jít po ulici, určitě by vás nenapadlo řadit si před jeho jméno tituly. Na první pohled jste ho prostě začlenili mezi ty “jiné“. Jde o to, že člověka potřebujete aspoň trochu znát nebo vidět a vědět co dokáže, abyste o něm měli správný úsudek. Přiznávám, že já osobně příliš rychle usuzuji o určitých typech lidí. Jakmile vidím dívku ve stylu panenky Barbie, s dlouhými blonďatými vlásky, cupitající vedle svého úžasného Kena, začínají se mi cukat koutky. Takové případy ihned zařadím do kolonky “UMĚLÍ LIDÉ“. Většinou sem se setkala s tím, že tento typ lidí má o hodně jiné životní priority. Někteří se začleňují samy a vědomě. Právě ti Sebevědomí si myslí, že jsou superlidé a naprosto úžasní. Většinou jsou to osoby, které pro svoje blaho nemusí ani hnout prstem. A tady přísluší štítek štítek „SNOBY“. Člověk se zařazuje jak podle vzhledu a chování, ale také podle toho co umí, co ví, co poslouchá za hudbu a podobně. Určitě je málo pravděpodobné, že na koncertu vážné hudby uvidíte zarytého rockera. Ano, nejspíš neuvidíte. Ví, do jaké skupiny patří a která ho bude tolerovat a také se jí drží. Myslím, že právě Myslím, že právě tím, že lidé často zařazují některé lidi do nižších vrstev než jsou, vzniká třeba ve školách šikana a v kolektivech dospělích mobbing. Podle mého názoru to, že člověk vidí toho druhého například výš neznamená, že má k němu znemožněn přístup. Akorát by si lidé měli uvědomovat svoje hodnoty správně, ale to nejen u sebe.

pr3ccejeli_01_1

Epos o Gilgamešovi Kniha je členěna do jednotlivých kapitol, v každé kapitole je převyprávěn jeden příběh. Kapitoly jsou krátké až středně dlouhé a chronologicky na sebe navazují. V jazyce se vyskytují slova zastaralá a čas od času i archaická. Text je plynulý a soudržný. Děj knihy pojednává o Gilgamešovi a jeho činech. Součástí děje je přiblížení mythologie z doby, ve které se děj odehrává. Král Gilgameš je synem bohů a vládne městu Uruku, kde mu vše podléhá. Je silný, moudrý, ale i ctižádostivý a pyšný. Chce vykonat mnoho hrdinských činů. Na to doplácí jeho okolí, ale i on sám.

js9suljan_01_1

Slohová práce školní Z. Kumstová 2.A 14. ledna 2008 Téma: Dějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí (volný slohový útvar) Osnova : I. Něco o mně II. a) Mé úspěchy b) Mé neúspěchy c) Do budoucna... III. Trocha optimismu na závěr Jelikož se mám v této práci zabývat svými úspěchy, neúspěchy a plány do budoucna, musím se pro přiblížení zmínit i o svém životě. Protože jsem spíše uzavřený člověk a o sobě mluvím nerada, není to pro mě zrovna jednoduché. Člověk se ale občas musí překonat, nemyslíte? Nejdůležitějším bodem v mém životě je samozřejmě mé narození, bez toho by ani nebylo o čem psát. Dále mě velice ovlivnilo to, že jsem se s rodinou před několika lety přestěhovala z Prachatic do Trhových Svinů. A v neposlední řadě je pro mě významná škola a s ní spojené starosti… Podle mého názoru je můj první životní úspěch, jak už jsem naznačila, můj příchod na svět. I přes veškeré problémy s tím spojené jsem za pomoci doktorů a rodičů tuto první zkoušku zvládla. Nežiji tak dlouho, aby se můj život „hemžil“ úspěchy, ale i přesto některé existují. Myslím si, že významnou rolí v mém životě bylo zvládnutí stěhování a následný přestup na jinou školu. Jistě se mnou budete souhlasit, když řeknu, že opustit všechny přítele, které milujete a město, kde jste prožili zatím celý život, není nic jednoduchého. Jako další úspěch beru to, že v přijímacích zkouškách na osmileté gymnázium v T. Svinech jsem se i přes mou předchozí dopravní nehodu a pobyt v nemocnici umístila na druhém místě. Následující můj menší úspěch je první místo v okresním kole matematické olympiády, díky které jsem se dostala na tuto školu bez přijímacích zkoušek. Dodnes za to velice děkuji své tehdejší učitelce matematiky. Jako úspěch považuji i můj několikaletý partnerský vztah, který je touto dobou sice už minulostí, ale i tak ho nemohu hodnotit jinak, než kladně. Mým nejnovějším, dalo by se říci úspěchem je, že jsem se dokázala vyrovnat se smrtí velice blízkého člověka. To samotné naznačuje, že život není pln jen radosti a štěstí, ale i smutku a špatností, a občas se tohle vše prolíná a těžko rozlišuje. Jak jsem již psala, nejsem na světě dost dlouho, abych měla na kontě mnoho úspěchů. Naštěstí je jich ale stále mnohem víc, než neúspěchů. Myslím si, že můj velký neúspěch jsou časté hádky s rodiči. Hlavně s maminkou. Vzhledem ke své cholerické povaze často „vybuchnu“ naprosto zbytečně a pak mě to velice mrzí. Můj největší neúspěch je ale podle mého názoru to, kvůli čemu jsem opustila minulou školu. Mé věčné spory s třídní profesorkou, které časem vykrystalizovaly ve vzájemnou nesnášenlivost a oboustranné znepříjemňování života a následné spory s panem ředitelem mne z toho svinenského gymnázia doslova vyhnaly. Na druhou stranu jsem se díky tomu ocitla zde na GJVJ a také jsem se naučila dost podstatných věcí do budoucna. Například, že ne vždy se vyplácí si tvrdohlavě stát za svým, i když víte, že máte pravdu. A také to, že je lepší nevyčnívat z davu. Mohu tedy říci, že všechno zlé je k něčemu dobré. A jak nahlížím na svou budoucnost? Co se úspěchů týká, jsem asi klasický případ. Chci úspěšně odmaturovat a následně vystudovat vysokou školu. Která škola to bude, v tom zatím nemám jasno, ale vím, že určitě bude souviset s biologií. Dále doufám, že budu mít štěstí v partnerském životě. Za úspěch bych také považovala výhru v jackpotu ve sportce, ale o tom si mohu nechat zdát. Popravdě, peníze podle mého názoru nejsou tak důležité jako životní štěstí. To, co bych si skutečně přála, je zbavení se zdravotních problémů, které mě trápí od dětství. Tato představa ale bohužel také není úplně reálná. Kdyby se ale splnila, byl by to zřejmě můj největší životní úspěch! Úspěchy a prohry jdou ruku v ruce, takže jsem smířena s tím, že v budoucnu se určitě ještě mnohokrát ocitnu ve zdánlivě bezvýchodných situacích. Jsem ale přesvědčená, že každá situace má alespoň nějaký únikový východ a pokud to bude v mých silách, budu tento východ hledat nejen pro sebe, ale i pro všechny, kteří ho sami zrovna neuvidí.

cb2akumzuz_01_1

Slohová práce školní Tomáš Kalčík 12. ledna 2006 2. C 1. Abeceda dnešní společnosti (Úvaha) 2. Kalamita (Volný stylový útvar) 3. Probouzím se, je neděle ráno (Volný styl. útvar) 4. Dějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí (Úvaha) Kalamita (volný styl. útvar) Osnova: I. Úvod – Co je kalamita? II. Stať a) rozdělení kalamit b) radost i strach c) na každého jednou dojde Kalamita Každý si jistě, pod pojmem kalamita představí nějaké nemilé hříčky přírody. Patří mezi ně například přespříliš sněhu, povodeň, silný vítr, zemětřesení a kobylky. I člověk sám dokáže vytvořit slušnou kalamitu – bouračky, dopravní zácpy atd… Taková sněhová kalamita není rozhodně nic příjemného, zrovna naše město postihla minulý týden. Ráno se probudíte a uvidíte plno nového sněhu. Z této nadílky se hlavně radují malé děti, ale i my gymnazisté, kteří rádi někoho tou „kouličkou“ trefí. Lyžaři a snowboardisté si určitě také nezoufají, neboť mají konečně příležitost vyzkoušet vybavení, které jim přinesl Ježíšek. Naopak radostí neoplývají motoristé a důchodci. Ti se asi těžko budou koulovat se svými poněkud, zubem času, fyzicky oslabenými těly. Sníh je opravdu fajn. Ale moc ho škodí. Když takto sněží po tři dny a tři noci, je jisté, že i bílé radovánky se mohou změnit v noční můru. V Japonsku by mohli vyprávět, protože tam hlásí až čtyři metry sněhu. Ale zpátky k nám. Když ráno prorážím tu sněhovou brázdu a vidím vrávorající spoluobčany, přes rty mi přeběhne škodolibý úsměv. Ale i já chlapec „stojící nohama pevně na zemi“ mohu znejistit a ocitnout se na „dlažbě“ i jiném materiálů. Nakonec se nabízí otázka, zda se dá těmto kalamitám předcházet. Alespoň těm lidským, které lidé vytvářejí sovu neopatrností. A možná, že by se daly zmínit i ty kalamity přírodní. Záleží jen na člověku, aby změnil svůj neohleduplný postoj k přírodě. III. Závěr: zamyšlení se nad sebou

cb2ckaltom_01_1

1. slohová práce školní 16. prosince Témata: 1. Ptáš se, jak se mi tu líbí (dopis) 2. Představ si, co se mi stalo (dopis) 3. Píšu vám... (dopis někomu, s nímž jsem se nesetkala, nebo se ostýchám hovořit) Ptáš se, jak se mi tu líbí Milá Markéto, Už dlouho jsme se neviděly. Vlastně jsme se naposledy potkaly na rozlučkovém večírku na konci 9. třídy. Vzpomínáš na ty „zlaté časy“? Ale teď jsme každý někde jinde,... Přesto, nebo právě proto, se chci ještě chvilku vrátit ke vzpomínkám na „krásná dětská léta“, kdy jsme jako vzorní školáčci nastupovali poprvé do školy, na naše vyvalená očka, kterými jsme hledali maminku... Postupem času jsme začali odkládat kabátky strachu – vyrostli jsme. Začali nás zajímat a bavit nové věci... Zažili jsme spoustu perných chvilek před tabulí, ale i veselé příhody z výletů... čerpali jsme nové zkušenosti... a najednou tu byl ten očekávaný rok – poslední na ZŠ. Pamatuješ si tu nervozitu před zkouškami? Všichni jsme se báli, doufali, věřili, že uspějeme. Jako pilné včelky jsme vylétávali z úlu nasbírat nové informace, ze kterých se stal sladký med nebo jen vosk, ale i ten je třeba... Navzdory našim nářkům jako např. „Já už to tu nevydržím!“ jsme tu byli spokojení. Ale už se vzbuďme... Každý jsme se rozprchli do jiného kouta, seznámili se s novými lidmi, prostředím, zvyky... Ptala ses mě, jak se mi tu líbí a psala si, že by si se ráda vrátila na základní školu... Ano, i já mívám takové sny, ale čas nemůžeme vrátit. Na škole, kterou jsem si vybrala se mi líbí. Máme bezvadnou třídu, i když naši profesoři by ti tvrdili asi něco jiného. Jako kolektiv jsme však jednička. Učení máme hromadu a profesoři nás opravdu nešetří ani před svátky. Každý den píšeme několik písemek, ale zatím to zvládám. A jak vypadá naše škola? Při vchodu tě určitě upoutá dominantní schodiště, u kterého se o přestávkách scházíme a povídáme si s ostatními spolužáky. Třídy jsou nezvykle vysoké, ale některé taky nezvykle malé na tak velký počet studentů, např. naše třída – 1. C. Škola je docela prima, jen by si někteří profesoři mohli uvědomit, že neexistuje jen ten „jejich“ předmět. Narozdíl od ZŠ nás tu považují za „dospělé“ (někteří). A jak se máš ty? Jaká je nová škola a spolužáci, profesoři...? Doufám, že se brzy uvidíme a o všem si popovídáme, zavzpomínáme na staré časy. Měj se moc hezky a brzy se ozvi. Ahoj Vendula P. S. A nezapomeň: „Praví přátelé jsou jako hvězdy, nevidíš je pořád, ale víš, že existují. Osnova: Úvod – přivítání Stať - 1) vzpomínka na základní školu 2) jak se mi líbí nová škola 3) Jak se máš ty? Závěr 4) rozloučení citát

cb1ckonven_01_1

Ahoj Adame! Tady tvé mladší já. Doufám, že děláš ty vysněné letištní hasiče. Jak jsi chtěl v roce 2010. Máš už dům? Ty už máš dům jo, no, tak to je bezvadný. Je už lepší technika anebo pořád stejná jako v roce 2010? Už není jo. Doufám, že neděláš to, co ti maminka zakázala! Asi ne. A jak se máš? Bezvadně? No tak to je dobrý. Doufám, že jsi zdravý? No tak to je ještě lepší. Máš psa nebo kočku? To je dobrý že máš psa. Jezdíš na těch velkých hasičských transportérech? To tak to je dobré, že na nich jezdíš. Máš nějakou holku? Máš? No to je super. A jak jsi myslel, že žádnou mít nebudeš. Máš rád pořád sport? No bezva, když ho máš rád. A děláš pořád karate? Ty jsi mistr jo, tak to máš černej pásek. Chováš hodně zvířat jako strejda Adam? Pamatuješ, jak měl těch padesát zvířat v roce 2010. Kamarádíš se s kamarády ze 4 a 5 třídy, se kterými jsi byl ve třídě v roce 2009 a 2010? Ty se s nimi fakt ještě kamarádíš? No,bezva. Těším se na ten dům, až ho za těch deset let uvidím. Tvůj pes se jmenuje určitě Sára, která pořád žije. Ještě poslední otázka. Jak se mají rodiče? Bezvadně, to je ta nejlepší zpráva ze všech. Pac a pusu Tvé mladší já PS: Doufám, že jsi milionář! Nebo jsi chudý jak myš?

hr5trgtom_01_1

7. března 2006 L. Koulová, 3.E 2. písemná práce OH v zimě 2006 (fejeton) Tak je to konečně za námi. Zimní Olympijské hry v Turíně 2006 jednou provždy konečně skončily. Přehlídka sportovců z desítek zemí je uzavřena. Zbyly jen radostné, ale i méně radostné vzpomínky – jako vždycky. Pompézní úvod OH 2006 mnohé sliboval – velmi dobrá organizace, precizní provedení, originální nápady. Tím to však „haslo“. Ti vyvolení sportovci bydleli v olympijské vesnici, která byla dokončena přibližně den před jejich příjezdem. Někteří dokonce museli počkat, až z jejich „nového“ pokojíku vynesou malířské náčiní, které si tam pracanti zapomněli. To byli ještě ti šťastnější. Ti z účastníků Olympiády v Turíně, kteří nepatřili mezi favority soutěží, obydlovali vojenské kasárny a byli rádi, že jsou rádi. Celková organizace, spravovaná především městem Turín, nebyla nijak valná. To utvrdilo zástupce našeho krásného města Prahy v tom, že i hlavní město České republiky by se klidně mohlo stát hostitelem OH – avšak letních – a bylo by jistě úspěšnější než Turín. Však představa sportovců, kteří by bydleli ve Štěrboholech a každý den by byli nuceni přepravovat se přes Průmyslovou, kde půlhodinová kolona aut je ještě to nejlepší, co vás mohlo potkat, je dost odstrašující a doufejme, že zástupcům naší pěkné Prahy konečně někdo otevře oči. Ale zpátky k Olympijským hrám 2006. Nechme organizační stránku někde hodně stranou a věnujme se tomu hlavnímu – tj. výkonům sportovců. Poměrně často bylo možné v posledních dnech slyšet výkřiky typu: „Neumannová super, ale co proboha ti „hokejisti“ bláznili? A co ten Valenta? Dosednout na zadek umím i já. No a o Jandovi už vůbec nemluvím...“ Paradoxem je, že takovéto řeči byly slyšet většinou z úst pupkatého „chlapíka“ naloženého v hospodě, jehož jediným sportem je zdvihání půllitru piva k ústům a noční „slalomová chůze“ domů. Když se to tak vezme, olympiáda je vlastně velmi stresující událost. A to nejen pro sportovce. Ti se chudáci bůhví jak dlouho připravují na tento sportovní svátek konající se jedenkrát za čtyři roky. Pilně trénují, odepírají si spoustu věcí, dost často všechny své cíle směřují právě k získání oné lesklé věci. Pak konečně přijde jejich den D, závod, na který jdou připraveni podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Stačí ale pouhých pár vteřin a jejich sen se rozplyne. To, o co se tak usilovně čtyři roky snažili, je nenávratně pryč. A jediné, co se ozývá ze sportovcovy vlasti: „Jé ten to zkazil. To zase žádná medaile nebude.“ Jakoby si ti „milí“ lidé, kteří mají takovéto řeči, mysleli, že to ten sportovec zkazil snad naschvál! Existuje však ještě jedna skupina lidí a to skálopevní fanoušci, kteří své idoly obdivují a stojí za nimi v dobrém i ve zlém. I, a dost možná právě, pro ně je olympiáda svátkem sportu... a stresu. Ti nejvíce oddaní jedou podpořit své favority přímo na místo. Právě v Turíně bylo vidět, jak moc oddané fanoušky mají čeští sportovci. Kolik našich vlajek vlálo při závodech Kateřiny Neumannové snad nelze ani spočítat. Ta hrdost, když závodnice s číslem 2 dobíhala svůj poslední závod na olympijských hrách. To mrazení v zádech. V takovýchto chvílích je člověk rád vlastencem. Otvírat si ústa na české hokejisty, kteří skončili „jen“ třetí, je nestoudná hloupost. Podali výkon, na který stačili a buďme spokojeni. Olympijské hry v Turíně 2006 jsou za námi. Nebyly to sice ty nejkrásnější ani nejúspěšnější hry, ale určitě stály za to.

pr3ekoulluc_01_1

29. března 2007 Lucie Malá, 2.C 2. písemná slohová práce téma: Město (Umělecký popis) STARÝ DŮM Převalím se na druhý bok. Peřina se sveze na stranu a studený vzduch zaútočí na má obnažená záda. Zašmátrám po ní a znovu se pečlivě zachumlám. Jen ještě neotevírat oči, ještě si chvíli užít to slepé teplo co mne    obklopuje. Kdosi v domě otevře vodovodní kohoutek. Zasyčí to a již se voda jako o překot žene ven z rezavějícího potrubí staré budovy, rovnou do pasti v podobě sklenice či hrnku. Pak je zastaven ten zběsilý závod a jen občas cinkne vodní kapka o plechový dřez a sveze se pomalu dolů, do odpadu a stoky. Znám tenhle koloběh ze školního plakátu, za nějakou dobu se opět dočká a zase bude netrpělivě přešlapovat a čekat na ten syčící zvuk otevíraného kohoutku, který je pro ni jako startovní výstřel. Z přemýšlení o nekonečné pouti vody mě vytrhne cinkot tramvaje přejíždějící křižovatku. Celý náš starý dům se otřásá v základech, sklenice v policích se rozvibrují a vydávají tak vysoký tón, že jej nejde zaslechnout. Ranní tramvaj, ta plechová příšera ze sci-fi románů, rozváží rozespalé lidi z práce a do práce tak jako každý den. Snad je to pro ni podobná trať jako pro vodu, vždy natěšená na další výjezd. To už ale zazní poslední zadrnčení a sklenice v policích se zklidňují. Jen pavučina obalená jemným prachem, co visí za stropu, se ještě chvěje. Docela určitě. Tak, jako každý den, když projíždí ranní tramvaj naší ulicí, přesně v 5:55. tenhle malý poznatek znamená, že mám rovných pět minut, než zazvoní můj úhlavní nepřítel, plastový pekelný stroj, na jehož ciferníku jakýsi šílenec nakreslil rozesmátý obličej. Pět minut tichých vzdechů starého domu, povzbuzených tmou pod víčky. Teď na chodbě cvakl vypínač, ozývá se cinkot klíčů, rachtání zamykaných dveří a klapot podpatků mířících ze schodů. Sousedka. Jen ještě neotevírej oči, říkám si pro sebe a přitáhnu si peřinu ještě těsněji pod bradu. Najednou se domem ozve zvuk připomínající ránu z děla. Leknutím se posadím na posteli a doširoka otevřeným očima pozoruji skříň. A teď se ten zvuk ozval znovu. Ale ne, vždyť to je sousedův pes, to stvoření vzrůstem připomínající spíše tele. Štěká a dobývá se ven z bytu. Až když se mi uleví, že nejde o atomový útok, uvědomím si, že jsem otevřela oči a vylezla z postele. A v tu chvíli se do mého vzteklého brumlání ozve zběsilý cinkot budíku. Je čas vstávat...

pr2ctmallen_02_1

Slohová práce školní Barbora Houdková 12. ledna 2006 2. C Abeceda dnešní společnosti (úvaha) Kalamita (Volný stylový útvar) Probouzím se, je neděle ráno (Volný stylový útvar) Dějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí (úvaha) Osnova: I. Úvod - Rutina II. Stať - a) Sníh e) Škola - b) Zpoždění - c) Řidič - d) Otřesný zážitek III. Závěr – Krásná, teplá postel Kalamita V úterý 3. ledna jsem musela opět stávat do školy. Budík mi pravidelně, 5 dní v týdnu, zvoní v 5:40. Normálně se budím bez problémů, ale teď po prázdninách mi přišlo, že je to nejtěžší věc na světě. Nechávám tedy za sebou svou teplou postel prázdnou a jdu se nasnídat. Všechno, co ráno dělám, je už zaběhlá rutina. Prvně postavím vodu na čaj, udělám si snídani a tak dále. Mám to vše už zautomatizované. Během necelé hodiny odcházím z domu a nestačím se divit. Všude okolo mě je sníh. Spousta sněhu. Pro mě to znamenalo jediné, protože bydlíme až za Třeboní, tak silnici k nám prohrnují až jako poslední. Asi 800 m jsem tedy šla, nebo se spíš brodila, až po kolena ve sněhu. Podstatně to zpomalilo mojí cestu na autobusovou zastávku. Už jsem se loučila s tím, že bych mohla stihnout autobus. Po namáhavé cestě na zastávku, jsem zjistila, že všichni, co jezdí tímto ranním spojem, tam čekají. Byla to pro mě úleva, myslela jsem si, že autobus každou chvíli přijede. Ach, jak hluboce jsem se mýlila. Nakonec jsem tam musela čekat 50 minut. Mezitím sníh, který mi zůstal na kalhotách a botách roztál a mě byla „pekelná“ zima. O našem řidiči kolují “zvěsti“, že byste nenašli pomalejšího “šoféra“. Bohužel tyto “zvěsti“ jsou pravdivé. Měl velké zpoždění a byl nerudný, dokonce mi řekl, že mě nevezme, protože prý nemá drobné na vrácení. Zvláštní bylo, že poté co ho jen starší pán poněkud ostřeji napomenul, že už tu čekáme hodinu a že by se tedy měl postarat o to, aby měl na vrácení, se najednou peníze našly a já si mohla koupit lístek. Sedla jsem si na první sedadla hned u dveří. Takže jsem viděla, jakou rychlostí náš pán řidič jel. Za celou cestu nepřekročil limit 50 km/h. Nejvíc si však z celého dne budu pamatovat horor, který se stal v Lišové. Tam, těsně před zastávkou policisté odklonili dopravu a mi jsme se museli na chvíli zastavit. Přímo vedle autobusu a místa, kde jsem seděla, ležela mrtvá žena. Měla přes sebe přehozenou černou plachtu, ale protože foukal vítr tak se nadzvedávala. Až odpoledne jsem se dozvěděla, že ta žena ráno chvátala do práce a srazilo jí auto, které dostalo smyk. Po příjezdu do Budějovic jsem spěchala na autobusové nádraží, abych si vyzvedla potvrzení o zpoždění. Ve frontě jsem čekala ještě dalších 10 minut. V to, že bych mohla stihnout první vyučovací hodinu, jsem už ani nedoufala. Do školy jsem dorazila o přestávce po první hodině. Zjistila jsem, že nejsem jediná, kdo nedorazil. Celý den pak proběhl naprosto normálně. Až na to, že jsem se pořádně nachladla a celý zbytek týdne jsem proležela v horečkách v mé krásné, teplé postely.

cb2choubar_01_1

NEHAS, CO TĚ NEPÁLÍ Osnova: Úvod: “čumilové“ – kdo jsou Stať: 1) ukradená kabelka 2) pronásledování 3) dopadení 4) odměna Závěr: ztracené věci Hádejte, kdo je většinou první, mnohem dříve než dorazí povolaní zasahující jako muži zákona – páni policisté, záchranáři či hasiči tam, kde se něco děje? Odpověď je jednoduchá. Lidé, prostí občané. Prostí “čumilové“. Jinak to říci nejde. Okukují, neví, kam se “vrtnout“, aby co nejlépe viděli, a měli tak dobrý přehled o dění. To vše asi jen proto, aby pak mohli večer u televizních novin předbíhat slova Lucie Borhyové či Pavla Zuny a doplňovat jejich zprávy svými komentáři aneb já tam byl. Viděli, slyšeli, ale jak se říká – skutek utek. Připadají mi, spíš než jako pozorovatelé, jako lační supi, kteří se slétnou ke kořisti. Jednou jsem se s nimi setkala osobně. Už se schylovalo k večeru a já si to vykračovala Prahou, když tu vidím, jak se nějaký muž sápe po kabelce staré paní a dává se s ní na úprk. (pozn. autora: ne se stařenkou, ale s kabelkou – aby nedošlo k omylu) V tu chvíli se ve mně probudila myšlenka hrdinství a touze po spravedlnosti. Vzpomněla jsem si na Walker Texas Ranger a Laru Croft, čímž jsem se rázem proměnila v neohroženého superhrdinu. Tryskem jsem se vydala za zlodějem. Pronásleduji ho od Palackého náměstí přes nábřeží až k Mánesu, kde “okounějící“ dav nereaguje na mé výkřiky: „Chyťte zloděje!“, a div omylem nepodrazí nohy mně místo prchajícímu lumpovi. Když zlodějíček za sebou uslyší můj zběsilý dupot a na zádech ucítí můj zrychlený dech, zbaběle odhazuje svůj lup a ztrácí se mi v turistické skupině cizinců na Karlově mostě. Mimo jiné také vypadal na cizince. Pravděpodobně z východu. Vracím se stejnou cestou zpět, kde potkávám onu belhající se okradenou stařenku, která mě div nepřetáhne holí, v domnění, že já jsem ten zlosyn, neb špatně vidí. Záhy mi dává 20 kč nálezné a se slovy, ať si prý koupím něco dobrého, odchází. Poté, co jsem rozpačitě přijala odměnu, přemýšlím, proč chtěl zloděj okrást právě tuto babičku, daleko za hranicí důchodového věku, která mohla mít v peněžence tak nanejvýš 100 kč. Teď už 80 kč. Připadám si, jako bych jí okradla já. S pocitem, že jsem přeci jen udělala dobrý skutek a postavila jsem se o metr vyššímu, ale o deset metrů pomalejšímu chlapovi, se vracím domů. Marně hledám klíče. Marně hledám dokonce i peněženku. Musely mi cestou vypadnout. Ještě že mám alespoň tu “dvacku“. Naši mi vždycky říkali: „Jen nehas, co tě nepálí, a nikdy nebojuj sama. Ale mě to právě “pálilo“ už z hlediska lidské solidarity. Byla jsem ale bohužel jediná.

pr3csacand_02_1

Postava je mužského pohlaví a tlustšího vzhledu. Zaujímá neobvyklý prohlý postoj. Má oválný komický obličej, světlé vlasy a nevýrazné rty. Má prohlé záda a širší boky. Pravou paži má dolů a levou paži má zvednutou v lokti do výše prs. Prsty jsou na pravé ruce schované v dlani a na levé má ukazováček vzpřímený, ostatní prsty má dolů směrem k zápěstí. Postava stojí bokem k nám na neobyčejně velkých chodidlech.

js6kvabar_1

1. slohová práce školní 6. ledna 2004 Témata: 1) Ptáš se, jak se mi tu líbí (dopis) 2) Představ si, co se mi stalo ...(dopis) 3) Píšu Vám ... (dopis někomu, s nimž jsem se setkala, nebo se ostýchám hovořit) Představ si, co se mi stalo... (dopis) Ahoj Jano. V létě na táboře jsme se s celou družinou vydali na neznámou výpravu podél šumavského údolí na vzdálený kopec. Potřebovali jsme mapu, protože cesta nevedla po vyznačených ztezkách. Eva se podívala do mapy a hlásí: „Budeme muset přejít říčku, ale měla by tam být lávka.“ Šli jsme pořád podle mapy až k potoku. Katka křičí na Evu: „Kde je ta lávka?“ Tentokrát mapu přebírá Martina. Měla být tři sta metrů proti proudu. Ani po čtyřech stech metrech jsme lávku nenašli. Eva prohlásila: „Lávka je stržena letošními povodněmi.“ Všichni pohlédli na říčku. „Vrátíme se?“, ptá se Katka. „Ne!“ odpovíme jednohlasně. Nikdo si nedokázal představit, jak potok přejdeme, ale vrátit jsme se nechtěli. Musíme něco vymyslet. Najednou slyšíme Martinu, jak volá: „Pojďte se na něco podívat.“ Martina našla vyvrácenou olši, která ležela přes vodu. Ale jak po tak úzké kládě přejdeme? „Máme přece lano,“ navrhuje Martina. Všem už to bylo jasné. Lano uvážeme k blízkému stromu, ale je potřeba ho uvázat na druhé straně. Katka má nápad. Přenese lano po kmeni a přiváže ho na protějším břehu kolem staré borovice. Všichni uznali, že Katka je z nás nejstatečnější. Opatrně našlapuje na padlý kmen. Nervózně sledujeme Katčiny kroky. V prostředku se kláda pod její nohou značně prohýbá. Ještě pár krůčků, než bude za vodou. A je to. Už je na druhé straně. Pečlivě uvazuje lano a my jej na naší straně ještě napínáme. Ale kdo teď? Je řada na Martině. Bez větších potíží přechází díky lanovému zábradlí kládu. Nakonec všichni přešli. Poslední zůstala Eva. Musí odvázat lano a přejít bez jeho pomoci na druhou stranu. Odváže lano a nastupuje na vyvrácenou olši. Pomalu postupuje. Najednou se zdá být nejistá. Vrávorá. Během chvilky však vyrovnává rovnováhu, potom pár kroků a je na druhé straně. Všichni jsme byli za potokem a mohli pokračovat v cestě. Přes všechny nesnáze jsme nakonec dosáhli vrcholu. Tento výlet byl velmi dobrodružný, ale už teď se těším na další. Doufám, že příště pojedeš s námi. Ahoj Bára Osnova: I. Úvod: neznámá výprava II. Stať: a) náročná cesta b) nesnáze III. Závěr: šťastný konec

cb1cmikbar_01_1

2. kontrolní stylistická kompozice (charakteristika) V Praze dne 21. 3. 2006 Jan Slifka, II. B Jak vidím sám sebe Osnova: 1) Úvod: Kdo jsem 2) Stať: a) Můj vzhled b) Některé moje špatné i dobré vlastnosti c) Můj koníček sbírání motýlů d) Já a počítače e) Jak se mi daří v Sokole f) Stolní tenis g) Škola 3) Závěr: Co bych měl hlavně změnit Jmenuji se Jan Slifka a je mi třináct let. Bydlím v Praze, kde jsem se narodil. Mám vysokou postavu, měřím asi 170cm. Zrovna štíhlý sice nejsem, ale tlustý také ne. Mé vlasy jsou velmi tmavé a mívám je nakrátko ostříhané. Pod tmavým hustým obočím mám zelené oči. Jsou pod brýlemi, které nosím od čtvrté třídy. Můj nos není ani malý ani velký. Zuby jsem měl křivé, a tak jsem musel dostat rovnátka. Nejsou bílé, ale s nádechem do žluté barvy. Mezi moje špatné vlastnosti patří to, že nejsem ochotný. Hlavně doma, když mám něco udělat, tak to není hned. Ale když někdo potřebuje vědět, jaký jsme měli domácí úkol, tak mu to řeknu hned. Někdy bývám upovídaný, ale to záleží na tom, jakou mám náladu. Tím nechci říct, že jsem náladový. Před dvěma lety jsem začal sbírat motýly. Tento koníček v zimě moc nejde, tak jsem sám zkoušel některé druhy motýlů vypěstovat. Dopadlo to dobře. Ale vypěstovaného motýla mi bylo hodně líto, když jsem ho zabíjel. Samozřejmě mi je trochu líto i motýlů chycených, ale motýl, kterého jsem si vypěstoval mi byl bližší než obyčejný. Tento koníček vyžaduje také trpělivost a fyzickou zdatnost na lovu. Potom, při preparaci motýla vyžaduje pečlivost a přesnost. Řekl bych, že to vše docela zvládám. Zajímám se i o počítače. Hlavně o programování. Nejprve jsem začal programovat internetové stránky, ale až od prosince loňského roku je mám na internetu. Řekl bych, že v tomto směru jsem docela puntíčkářský a kladu důraz na každý detail. Od konce loňských prázdnin jsem se začal zajímat o programování her. Už v září vznikla moje první, i když jednoduchá, hra. O nějaký čas později jsem se začal zajímat o programovací jazyk Python. I v něm jsem naprogramoval několik jednoduchých aplikací. Letos už třetím rokem chodím do Sokola. Velmi mě to tam baví a určitě jsem se tam mnohem zlepšil. Na závodech jsem sice nebyl, ale to mi nevadí. Jinak jsem vystupoval na dvou akademiích. V září jsem začal chodit na stolní tenis. Tento sport mě hodně baví, ale bohužel máme špatného trenéra, který se nám vůbec nevěnuje. To mě mrzí, protože bych se chtěl něco naučit a zde nemám tu možnost. Ve škole mi to docela jde. Baví mě matematika a fyzika. Vůbec mě nebaví chemie, ale jde mi dobře. Asi bych měl být ochotnější, protože by to ostatním mohlo pomoci. A tak se o to budu snažit.

ces2bslijan_1

Rychtaříková, Nikol, V. C, 07/08 8. října <obrázek č. 1: Tři chlapci bruslí na silnici.> <obrázek č. 2: Jednoho z nich srazí auto.> <obrázek č. 3: Chlapec je zraněn.> <obrázek č. 4: Jeho kamarád běží pro pomoc.> <obrázek č. 5: Jeho kamarád telefonuje z telefonní budky.> <obrázek č. 6: Záchranáři odnáší zraněného chlapce, doprovází je jeho kamarád.> Osnova: 1. Vyjížďka 2. Srážka 3. Úraz a bolest 4. Jede volat pomoc 5. Volá záchrannou službu 6. Nesou ho do nemocnice Srážka <nadpis je vyzdoben> Jednou v sobotu ráno si kluci vyjeli na vyjížďku, David a Jakub na bruslích a Dan na skate-boardu. Jedou po silnici a Davida najednou srazý auto, kluci se ho ptají jestli ho nic nebolí a David říká, že ho strašně bolí nohy. Jakub co nejrychleji může jede volat pomoc. Přijede k telefoní budce a volá záchrannou službu. Pak když přijede sanitka naloží Davida a vezou ho do nemocnice.

bu5crycnik_1

I. 1. Prázdniny na Ukrajině. 2. Seznámení s „vodgou.“ II. 1. Přípitky. 2. Odjezd k jezeru. 3. Šestnáct krabic. 4. Ruská pohraniční policie. 5. Zapomněli jsme. 6. Auto na vodku. III. 1. Na zdarovje! Vodga Když mi Voloďa řekl, že na prázdniny můžeme jet k jeho strýci na Ukrajinu na ryby, ani jsem tomu nechtěl věřit. Jist jsem si byl, až když jsme seděli ve starém Tupolevu a letěli směrem na východ. Cestou jsem raději spal, protože koukat na klepající se křídlo a kouřící motor bylo opravdu nad moje síly. Vzbudila mě až strašná rána, myslel jsem, že jsme se zřítili, ale naštěstí to bylo pouze jedno z pilotových „měkčích“ přistání, jak mě potom Voloďa poučil. Na malém letišťátku, které nemělo ani terminál a snad pamatovalo i Stalinovu dobu, na nás již čekal Voloďův strýc Lopat. Seděl ve stařičkém Wrangleru a už z dálky na svého nejzamilovanějšího synovce mával a zdravil ho podivnými slovy, snad ukrajinskými, kterým jsem samozřejmě nerozuměl. Hned u džípu nás čekal přivítací přípitek. „Vodga“ zaznělo jen z úst Lopata. Koutkem oka jsem viděl, jak to do sebe hází, a jelikož jsem se nechtěl nechat zahanbit, udělal jsem to samé. Kupodivu mi „vodga“ zachutnala, takže následoval hned druhý a poté i třetí panák. Cesta k Lopatovu domu uběhla proti očekávání docela rychle, v okamžiku, kdy v lahvi nezbylo nic, stáli jsme před obrovským domem. Z přivítání se členy rodiny jsem toho moc neměl, vše se mi zdálo tak trochu zahaleno mlhou. Ale ani ostatní se s formalitami moc nenamáhali, a jelikož byl už večer, servírovala se večeře. Voloďa mi řekl, že zrovna jíme možná posledního ukrajinského medvěda, nevěřil jsem mu, ale přesto jsem si podle chuti toto maso nedokázal zařadit. Večer přijeli z internátní školy ve městě Lopatovi dva synové Vasilij a Ivan. Protože byli oba moji vrstevníci a byli ze stejného těsta jako Lopata, táhly se večer i noc ve znamení česko-ukrajinských spřátelovacích přípitků. Šli jsme spát až s rozbřeskem. Druhý den nás vzbudili už v šest (večer), ale přestojsem se cítil poměrně unaven. Všichni jsme si sbalili pár nejpotřeb{n}<in>ějších věcí. Mělo následovat čtyřdenní nerušené táboření a rybaření nahoře u jezera Jiskra. Ještě než jsme posnídali, přišel se Ivan zeptat, kolik vodgky má s sebou vzít. Voloďa počítal: „Čtyři chlapi na čtyři dny, to znamená 16“. Venku už na nás čekal Lopatův Wrangler i s přívěsem, v němž pravděpodobně bylo všechno potřebné pro táboření i rybaření. Za volant se posadil Vasilij, a ještě než jsme vyjeli, připili jsme si na dobrou cestu i zábavu. Na místo jsem dorazili těsně před setměním, a tak bylo nutno rychle rozbít tábor. Vasilij a Ivan stavěli stany a já a Voloďa jsme vykládali příves. Když jsme ho otevřeli, nemohl jsem uvěřit svým očím. Byl plný jakýchsi krabic, na kterých se hrdě třpytil nápis CTOЛИЧHAЯ BOДKA. Vyložili jsme první a uvnitř bylo šest láhví s bezbarvým obsahem. Vyndali jsme i ostatní a bylo jich 16. Voloďa si plácl rukou do čela a řekl: „Já myslel šestnáct láhví, ne šestnáct krabic!“ Vodku jsme uložili do nedaleké polorozbořené kůlničky a odebrali jsme se na pláž, kde byl tábor. Už se stmívalo, a tak jsme pouze rozdělali oheň a prožili podobnou noc, jako byla ta minulá. S Voloďou jsme vstali brzo a šli nasbírat dříví. Dostali jsme se až na asfaltovou cestu, kde stálo podivné auto. Na bočních dveřích stál podivný nápis v azbuce, kterému jsem nerozuměl. Voloďa se na něj zahleděl a zaraženě zašeptal: „Vole, to je ruská pohraniční policie“. Rychle jsme se otočili a běželi nazpátek k táboru. Včera<in> noci jsme museli překročit hranici a dostat se až do Ruska, a jak sem věděl od Lopata, ruští pohraničníci jsou nesmlouvaví. Ivan a Vasilij už také byli vzhůru, a tak po krátkém vysvětlování a balení, nabraly události rychlý spád. Vše jsme zmuchlali a naházeli do přívěsu a rychle odjeli směrem domů. Doma, tedy u Lopata, jsme celí šťastní, že jsme uniklyi problémům, vše vybalili a složili, a v tom Vasilijovi došlo, že vodku, to nejdůležitější, jsme tam zapomněli. „Musíme se pro ni vrátit,“ řekl. Ani nečekal na odpověď a už sedal do džípu. Na nás se koukl tak, že nám hned bylo jasné, co musíme udělat. Vydali jsme se tedy nazpět. Vše šlo kupodivu hladce, dojeli jsme na místo, nikdo nikde nebyl, a tak jsme otevřeli přívěs a udělali lidského hada, aby šlo nakládání rychleji od ruky. Jakmile jsme naložili poslední krabici, už jich bylo jen patnáct, ozvaly se výstřely. Ohlédli jsme se a viděli, že si k nám porostem klestí cestu ruský pohraniční džíp. Rusové stříleli do vzduchu a křičeli: „Stojťe, sviňjari, kontrabandisty vodky, stojťe!!“ Bylyi však dost daleko, a tak jsme bleskurychle naskákali do džípu. Motor však ne a ne naskočit. „Nemáme benzín, nemáme benzín, zapomněl sem nečepovat, lijte tam vodku, ať nás nechytí!“ křičel Vasilij, ale Ivan mu hned oponoval. „To přece nejde, vždyť je to VODKA! a navíc to na ni stejně nepojede!“ „Chceš vodku, nebo bejt mrtvej, tohle jezdí na všechno, co hoří“. A tak jsme vytahovali jednu flašku za druhou a šest jich vylili do nádrže. Motor naskočil a džíp se rozjel. Rusové už byli hned za námi, a tak nastala zběsilá honička po lese. Ruský řidič byl naštěstí pravděpodobně amatér, a tak jsme se jim rychle vzdálili. Museli jsme pořád přiléívat vodku do nádrže, autu asi také zachutnala. Než jsme se dostali na ukrajinské území, byla polovina vodky pryč, a než jsme dojeli k pumpě, zbyla nám jedna láhev. Byli jsme však živí. Zatímco stařičký zaměstnanec pumpy čepoval benzín do nádrže, vzal jsem poslední láhev, otevřel ji a řekl: Tak na tohle nezapomenu do konce života. Na zdarovje!“

pr4avtrnjir_1

Borovec, Jiří, Gymnázium J. Seiferta Žádost o příspěvek na maturitní ples V Praze den 4. dubna 2006 Vážený pane Prokope, Chci vám tímto poděkovat za finanční příspěvek na maturitní ples gymnázia Jaroslava Seiferta, který se konal 30. února 2006. Maturitní ples sklidil veliký obdiv. Byl už čtrnáctý v řadě a jistě patřil mezi ty nejpovedenější. Musím zdůraznit, že jste na tom měl velikou zásluhu. Díky vaší finanční pomoci jsme si mohli dovolit uspořádat ples v příjemném prostředí Obecního domu na Smíchově. Zároveň vás chci požádat o případný příspěvek na maturitní ples příštího roku. Děkuji vám a zdravím vám Jiří Borovec

js1borjir_1

Martin Fridrich Třída: VIII. B Datum: 4. 11. 2009 1. slohová práce – charakteristika literárního hrdiny Mirek Dušín Není to tak dávno, co si Mirek vyšel vzhůru nad město na své oblíbené místo a usedl na zítku vysoko položeného zákoutí s výhledem na nedozírné moře prejzových střech, starých domů, věží i dvorů mezi nimi. Mirek přemýšlel, že by si založil vlastní klub. Mirek byl jeden s nejušlechtilejších chlapců, kteří kdy žili. Byl přímý a bezelstný, ohleduplný a přátelský, dvorný k děvčatům. Najednou potkal ve městě Jarku Metelku. Jarka byl klidný a ukázněný. Byl o něco mladší než Mirek. Mirek Jarku zachránil ze surových rukou Černých jezdců. Mirek a Jarka hledali dále své kamarády. Procházeli se po městě a najednou potkali u sebejdoucí Rychlonožku, Červenáčka a Jindru Hojera. Rychlonožka byl velký vtipálek, legračník a zmatkař. Červenáček byl roven s Rychlonožkou ale byl rozhodně menší zmatkař než Rychlonožka. A Jindra Horej, tak ten měl vždy vlasy ulízané, jako kdyby si dal na hlavu kilo gelu. Ale jinak byl statečný než všichni ostatní. Všech těchto pět hochů si založily vlastní klubovnu Rychlých šípů. Rychlé šípy vždy pomáhali ostatním lidem kolem sebe, když měli nějaký problém. Rychlé šípy ale hlavně bojovali proti Černým jezdcům. Černých jezdců bylo rozhodně víc než Rychlých šípů. Jezdců bylo dvacettři a šípů jen pět. Ale i přesto šípy vždy vyhrávali.

kl8bfrimar_1

Petra Hoffmannová 4. 11. 2003 1. písemná práce VZPOMÍNKA (vypravování) osnova: úvod: Nedávno jsem jela v metru. Jela jsem s bratrem podívat se do centra. Naproti nám seděl mladý muž s malou holčičkou. Mladík byl menšího vzrůstu, měl dlouhé vlasy stažené do culíku. Vedle něho seděla holčička, měla na hlavě čepici s velkou bambulí. Bylo jí asi osm let. Moje první domněnka byla, že je tatínek s dcerkou. Jak metro projíždělo stanice tatínek si s holčičkou hrál. Lechtal jí, tahal jí za čepici a smáli se. Byla to taková hezká rodinná idylka. Najednou se zvedl starší pán a zamířil k nim. Přistoupil k mladému muži a něco říkal. Neslyšela jsem, protože metro hučelo. Obličej pána prozrazoval, že se mu něco nezdá. Jeho obličej byl celý rudý a zdál se rozzuřený. Metro zastavilo a po celém vagóně se ozvalo: „Ty pedofile, nešahej na ní.“ Mladík se něčím bránil. Mluvil tiše, ale bylo vidět, že je rozrušený. Nechápala jsem, o co se jedná. Celou dobu jsem je pozorovala, ale vůbec ničeho jsem si nevšimla. Myslela jsem, že pán je opilý, ale nic tomu neodpovídalo. Rozpoutala se hádka. Pán byl agresivní. Při výměně názorů do mladíka strkal, vyhrožoval, že zavolá policii. Byl rozčilený čím dál víc. Možná ho rozčiloval postoj tatínka. Ten totiž zaujal neutrální postoj. Říkal: „Jen zavolejte policii.“ A vše mu odkýval. Z rozhovoru vyplynulo, že mladík není otec, ale pouze ošetřovatel holčičky. V metru se ozvalo: „Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají.“ To se ovšem nezdálo pánovi. Stál mezi dveřmi a roztahoval je, aby se nezavřely. Nutil mladíka, aby vystoupil a počkají na policii. Ten nechápal důvod, proč by mě vystupovat. Starší pán ho tahal za culík ven ze dveří. Mladému muži už to bylo trapné. Vzal holčičku za ruku a chtěli vyjít z vagónu. „Tu holku tady nech,“ řekl pán. Proč by jí tam měl nechávat? Přece nemůže nechat malou slečnu samotnou v metru. V tu chvíli přišel řidič metra. Přišel se podívat, jaký je problém s dveřma. Nastalo vysvětlování. Rozhodlo se, že muž s dívkou vystoupí, ale s nimi i cestující tohoto vagónu a počká se na policii. Řidič odešel a podzemní vlak jel v klidu dál. Přivolaná policie se ukázala během chvíle. Vyslýchali cestující. Nikdo z cestujících si ničeho nevšiml. Všichni viděli, jak si mladík hraje s holčičkou, ale nikdo nepozřel nic neobvyklého. Bohužel, žádný cestující nemohl říct, že by muž holčičku neošahavál. Docela rád bych věděla, jak to vše dopadlo. Myslím si, že nikdo nebyl potrestán. Akorát všichni cestující měli o neobvyklý zážitek navíc.

pr1chofpet_01_1

Šestapadesátka Jeden z nejhezčích příběhů se nazývá Šestapadesátka. Začíná to tak, že jeden prádelník povídá svému orientálními příteli smutný příběh, který se mu nedávno stal. Každou sobotu prádelníkovi dováženo prádlo od jednoho mladíka, který však nikdy nepřijde osobně. Vždy s prádlem posílal někoho jiného! Prádelník ho ze začátku neměl rád, ale když zjistil, že začíná být jeho stálí zákazník, oblíbil si ho, začal s ním žít jeho život a přidělil mu i vlastní číslo šestapadesát. Podle prádla si domýšlel co dělá. Domyslel si všechno. Že ---, kdy se zamiloval. a také, kdy ho žena opustila. Takle to šlo měsíc co měsíc. Jednou však prádlo tři soboty po sobě nepřišlo. Přišlo až po třetí sobotě velký balík prádla. Prádelníkovi to přišlo divné a když si to prádlo prohlížel našel košili potřísněnou krví a malou --- na levé části kosile. Myslel si, že se jeho neznámý přítel zastřelil. Nakonec z toho vyšlo, že jeho neznámí přítel je člověk kterému příběh vyprávěl. A já si myslim, že se pravdu prádelník nikdy nedozvěděl, protože by mu to zlomilo srdce

js9mat_01_1

1.11.2006 Dvořáková Markéta, 2.C 1. písemná slohová práce Referát Ocet Osnova I. Úvod – ocet ve středověku II. 1) Ve staré české kuchyni. 2) Vinný ocet. 3) Ocet z trnek. 4) V dnešní době. 5) Sladový ocet. 6) Léčivé účinky. 7) Balsamiko. III. Závěr – ocet je nepostradatelný. Ocet se vyráběl již ve středověku. Dělal se z různých druhů ovoce, jako jsou jablka, hrušky či fíky, ve staré Babylónii například z datlí, ale i z bukvic. Nejčastěji však byl ocet z méně hodnotného nebo kyselého vína. Ve staré české kuchyni si lidé vyráběli ocet doma, a to z vína, piva nebo trnek. Návody byly různé. Třeba otruby se zavázaly do uzlíku a ten se vložil do piva. Jindy se do piva daly vařené kroupy a po zakysání se tekutina procedila. Do piva se za účelem výroby octa mohl dávat také syrový hrách, březová kůra, vařené horké kroupy a podobně. Když vznikl ocet, bylo ho třeba odebírat a přilévat znovu pivo, aby nebyl příliš silný a nekazil se. Občas se zase přidával do piva sušený chléb. Nádoba s pivem se pak ucpala látkou a nechala několik dní stát. Potom se chléb vybral, ale pivo muselo stát ještě několik dnů, dokud nevznikl dobrý ocet. Vinný ocet se připravoval buď z čerstvě vytlačených kyselých hroznů za starého vína, které se v soudku postavilo na slunce. Ocet se však mohl připravit i tak, že se do nevymytého džbánku od octa, ještě silně načichlého, nalilo do poloviny víno a džbán se doplnil převařenou horkou vodou. Když tekutina vystydla, byl z ní dobrý ocet, který se již mohl používat. Pro přípravu octa z trnek se použily nedozrálé, usušené a v hmoždíři rozetřené trnky rozpuštěné ve víně. Pro ocet z piva a trnek se nedozrálé rozetřené trny musely v pivu svařit. Stará česká kuchyně pamatovala i na to, aby si každý mohl vyrobit ocet třeba i na cestách mimo domov. Upečený ječný chléb se opakovaně namáčel do vína nebo do vinného octa a po posledním vyschnutí se utřel na prach. Když se pak tento prášek přidal do vína nebo do piva, vyrobil se rychle dobrý ocet. V dnešní době si také každý může vyrobit svůj ocet. Například bylinkový je velmi jednoduchý a časově nenáročný. Bylinky v něm můžeme libovolně kombinovat a po chuťové stránce nic nepokazíme. Známé octy jsou bazalkové, estragonové, česnekové, či tymiánové. Vybranou bylinku omyjeme a vložíme do připravené láhve, zalijeme octem a uzavřeme. Takto necháme louhovat po dobu dvou týdnů až jednoho měsíce, nejlépe v temnu a chladu. Během této doby láhev několikrát protřepeme. Nakonec ocet přecedíme přes jemné plátno, nalijeme do sklenic a dobře uzavřeme. Domácí bylinkový ocet bychom měli v chladnější místnosti na temném místě. Známý v našich domácnostech, zatím hojně používaný, je sladový ocet, který je vhodný především k nakládání zeleniny. Pro ochucení bylinkami ve však příliš ostrý. Vyrábí se ze syntetické kyseliny octové, umělého barviva, octové tresti, soli a cukru. K výrobě vinného octa se používají červené nebo bílé hrozny a jeho výroba je většinou průmyslová. Vedle potravinářského využití má třeba ovocný ocet také léčivé účinky. Lze ho použít při pohmožděninách, bolesti svalů a údů, proti kašli, na popáleniny nebo kuří oka a někdo ho využívá i proti nadváze. Nejkvalitnější, velice oblíbený a také nejdražší je, původně italský, ocet balsamikový. Balsamiko není vyráběn z vína, ale ze šťavy z vylisovaných hroznů Trebbiano, které neprošly procesem kvašení. Tyto sladké šťávy se pomalu zahřívají tak, aby proběhla koncentrace cukru. Vznikne tmavý sirup, který se ukládá do sudů s octovým zákvasem. V těchto sudech, které se vyrábí z kaštanového, jalovcového, morušového, třešňového a jasanového dřeva, pak zraje za přísně kontrolovaných podmínek několik let. všechna tato dřeva dávají octu charakteristické aroma a buket. Během zrání se ocet také vypařuje, houstne a získává koncentrovanou chuť. Na pultech najdeme dva druhy balsamikového octa, bílý a tmavý. Ocet je zkrátka v dnešní době nepostradatelný a najdeme ho snad v každé kuchyni.

pr2ctdvomar_01_1

12. ledna 2006 Tereza Pexová 1. B 1. stylistická kompozice – srovnávací POPIS Moje kamarádka Osnova 1) Úvod: Jak se jmenuje moje kamarádka Představení (věk, jméno…) 2) Vzhled mé kamarádky. (vlasy, obličej/oči, nos…), oblečení, výška). 3) Jak se chová moje kamarádka. 4) Kamarádčiny zájmy 5) Jaké je naše kamarádství MOJE KAMARÁDKA VALENTÝNA Moje kamarádka se jmenuje Valentýna, ale říkáme ji Val. Je jí 12 let a chodí se mnou do třídy. Val je menší postavy. Je hubená a nosí zelené oblečení. Má kratší blonďaté vlasy. Její obličej je trojúhelníkový, se špičatou bradou. Oči má modrošedé a nos má do špičky. Její ústa jsou malá a úzká. Když jsme spolu není o zábavu nouze. Je vtipná a kamarádská, dobrosrdečná a vždy mi se vším pomůže. Je velmi chytrá a má spoustu kamarádů (včetně mě). Valentýna je sportovní tip. Baví jí míčové hry. Hraje závodně Volejbal. Myslím si, že s Valentýnou budeme kamarádky až do maturity. Máme pevné kamarádství. Doufám, že nám naše kamarádství vydrží až do dospělosti. <obrázek - dívka>

ces1bpexter_1

Flechtnerová 1. E 5. 11. 1. písemná práce Propast (vypravování) Dávno tomu, kdy se z malých, pouhým okem neviditelných částic vody stal člověk, mamut a lov. Mamuti, obrovští chlupatí sloni schopni přežít i dobu ledovou, k nimž patřil i můj dědeček, se volně pohybovali po lesích společně se svými rodinami a žili šťastně, dokud se z opic nevyvinul člověk, který je všežravý a loví zvěř pro potravu a své další potřeby. Prapradědeček říkával, že lidé by měli na svou stravu více dbát místo vymýšlení ostrých pazourků. Prý nevědí, co je dobré, a že jednou stejně vyhynou. Mýlil se. Zprávy o svých příbuzných moc nemám, ale než mě odvezli sem, do Dvora Králového, slyšel jsem poprvé tento příběh. Lidská smečka se jednoho dne začala rozrůstat. Opadl z nich strach a bázlivost. Bez jakýchkoli bariér otrhávali plody z lesa. A tak začali pro bobule, lupení a kdejaké kořínky chodit hlouběji a hlouběji. Tam spatřili zvěř, která se po zabití dala také zkonzumovat, proto se obyvatelé nejspíš cítili v ohrožení. Odvážlivci z mého rodu hrdinně odháněli smečky dvounožců, ale nic to proti kamenným útokům nepomohlo. Skryti v jeskyni planovala zvířata válku. Každé ráno, jakmile člověci odešli ze svých obydlí, vybíhali z úkrytu a ničili každý lidský výtvor do té doby, než na to ti, co válku svou smělostí způsobili, přišli. Jistě, že je situace rozčílila. Na obranu zbudovali obrovitou jámu, kam svůj majetek ukryli, celé to pokryli větvemi, aby na první pohled byl spatřen jen zelený prostor. Mamuti však zradu odhalili. Tato propast sice do dnešní trochu změnila svou fyzickou hodnotu do teoretična, ale „propast“ ve svém hlubším slova smyslu mne od mých ošetřovatelů opravdu dělí. Jiný vzhled, odlišné myšlenky, řeč a různý náhled na život.

pr1eflever_01_1

5. prosince 2008 Anna Kotková P2 1. písemná slohová práce Charakteristika, popis Téma: Ja Osnova: 1)vzpomínky 2) a) V roce 2058 b) Nový dům c) Ta žena, čili já d) Její obličej 3) Zpět do starých časů Před padesáti lety v naší ulici byly tyto domy rozestavěné, seschlé a svrášťelé stromy trčely z poza shnilého rozbouraného plotu. Nikde ani člověka. Cesty rozbité, hrbolaté, betonové a šedé. Stála jsem a koukala, jak se svět ze dne na den mění. V roce dvatisícepadesátosm mě to do onoho místa přivedlo zpět. Stavby znázorňovaly gigantická skleněná monstra, hnědozelená porost byl ten tam, namísto něj se všude rozkládala betonová džungle. Lidé ně, že by procházeli ulicí jako dřív, bez rozmyslu, bez cíle, ale chvátali, jako by nebylo zítřka. Celá místnost je dokonale prosklená. Zářící slunce svit probouzí z neklidného nočního (nočního) spánku. Na stole stojí aromatická, provoněná, černá káva. Vedle se rozléhá obrovská, nádherná a voňavá snídaně. Všechen interiér je dokonale zařízený. Kolem rostou rozličné květiny, dosahující až po strop. Tato krásná místnost je tak tříčtvrteční, nežli tento celý dům. Žena malé postavy, s dlouhými nohami, a krátkým tělem. Celá bronzově opálená, s dlouhými vyšisovanými vlasy od slunce. Ruce potetované od shora až dolu. Obléka se nejprestyžnějšími šaty, sukněmi a oblekami. Používá vybrané parfémy, dovezené z celého světa. Poslouchá vybranou společenskou hudbu. Má vrásčitou avšak dokonale zamasko-vanou pleť, jež je osvícena zlatavým paprskem slunce. Jinak je víc než stejná. Vyšla na ulici, a vzpomínala si: před padesáti lety v naší ulici byly tyto domy rozestavěné...

grp2kotann_1