Datasets:

CZLC

/

CNC_skript12

like 0

Follow

Czech LLM Consortium 23

Písmo a pravopis Osnova: 1) úvod – vznik pravopisu (písma) 2) stať – zásady pravopisu – rozlišení stejných nebo podobných slov 3) závěr – ovládání pravopisu. Z důvodu dorozumívání se vytvořili soubory grafických znaků, tzv. písmo. V češtině se používá latinka. Postupně se ustálily zásady, a soubor těchto zásad a pravidel nazýváme pravopis. Při stanovení těchto pravidele pravidel de o to, aby nepůsobila potíže při psaní a čtení. Pomocí pravopisu rozlišujeme slova stejně znějící, jak je slovo utvořeno a jaké jsou vztahy mezi větnými členy. Ovládání pravopisných pravidel je jedno z nejvíce zdůrazňovaným požadavkům jazykové kultury. Zdroj: Přehledná mluvnice češtiny pro základní školy, V. LSyblík, M. Čechová, Fortuna Praha 1992, s 132

am8aticdav_1

21.4.06 Andrea Kunová 2. čtvrtletní slohová práce (subjektivně zabarvený popis) PERIFERIE Ve městě je rušno. Všude je plno hluku a rámusu, lidé pobíhají sem tam. Cítím všelijaké pachy linoucí se ze zapadlých restaurací v postranních uličkách a když se podívám na špinavé chodníky, jako bych snad ani nebyla ve vyspělé civilizaci. Před několika lety jsme se odstěhovali na okraj Prahy. Důvodem a zřejmě hlavním popudem rodičů byly ty nevábné pocity, které město vyvolává. Zápach a špína, hluk a stres, zmatky. Když se rozhlédnu kolem sebe nyní, když vylezu z domu, vidím spoustu malých domečků, z jedné strany vyrovnaných kolem sebe jako vojáci právě postavení vedle sebe do dokonale těsné řady, na druhé straně jsou naopak rozházeny nepravidelně o něco větší domky, na kterých jsou nalepeny obrovské, mnohdy nádherné a velkolepě zařízené zahrady majetnějších pražských obyvatel. Můj pohled lemují lesy. Ty lesy, které ještě zbyly po tom, co se matička Praha tak rozsáhle zakousla do okolní přírody. Zaryla svoje drápky opravdu hluboko, vymazala z map mnohá pole, háje, louky. Mysl mi osvěžuje chladný vzduch. Lehký vánek mi čechrá vlasy a z jeho studeného dechu mi naskakují husí kuže. Tady se dokážu oddat svým myšlenkám, dokážu se soustředit, neruší mě žádní hluční lidé ani dopravní halas, jen tu a tam zavýskne malé dítě, které si na předzahrádce hraje s pestrobarevným míčem nebo se v tichých ulicích projíždí na svém novém kole. V duchu se mi vybavují vzpomínky, jak jsem se na já radovala z nového kola, když mi bylo nějak okolo pěti let a na svou první projížďku po prašné cestičce u babičky na vesnici. Je ticho. Neslyším vůbec nic. Oči mám zavřeny, vnímám jen onen chladný lezavý vánek v zátylku a na skráni. Cítím poletující prach a lehké sluneční paprsky v zádech. Žádný shon ani zápach kanálu, jen klid, skoro až vesnický klid, přesto je to město. Okraj velkoměsta, který se za chvíli stane vnitřní částí. Praha roste jako z vody, nikoli do výšky, nýbrž do šířky. Rozšiřuje se rychlostí blesku, rozličné domky vyrůstají jako houby po dešti. Malé, velké, barevné, řadové, ...

pr2cfkunand_02_1

Hormony Slovo hormon má původ v řeckém slově „hormaó“, znamenajícím „poháním“ nebo též „povzbuzuji“. Hormony jsou organické látky, zajišťující spolu s nervovým systémem všechny procesy v těle. Na rozdíl od nervových impulsů, které přenášejí informace ve formě el. Výbojů nervovými vlákny, j hormonální komunikace pomalejší. Hormony se tvoří a vyplavují v jedné části těla a pak cestují (většinou krví) do ostatních částí organismu ke svým tzv. cílovým buňkám. Po navázání se na svůj receptor působí hormon na vnitřní pochody v buňce prostřednictvím látky nazývané cyklický adenozinmonofostát (cAMP). Cyklický AMP potom uvádí v činnost další enzymové systémy v buňce, tím se ovlivní různé chemické reakce a buňka tak vykonává činnost, k níž ji hormon původně směroval. Intenzita odpovědi na hormon závisí na: koncentraci hormon, počtu receptorů, trvání expozice a intracelulárních podmínkách. Výsledky působení hormonu jsou dlouhodobější a lze je pozorovat až po delší době. Po splnění svého úkolu se hormon samotnou cílovou buňkou zbaví aktivity a odplaví se do jater. Zde se rozloží a vyloučí z těla nebo se jeho fragmenty použijí k výstavbě nových molekul Většina hormonů se tvoří ve žlázách, kde nemají vlastní vývody, a své produkty vyplavují přímo do krevního oběhu. Z chemického hlediska lze hormony rozdělit do dvou kategorií. Buď jsou to bílkoviny a látky z bílkovin odvozené (inzulín, hormony štítné žlázy) nebo jsou to látky steroidní (hormony produkované kůrou nadledvin). Dále můžeme některé hormony zařadit do skupiny „systémových hormonů“. Tak se nazývají hormony, které mají účinek na celý organismus (inzulín, pohlavní hormony). Jistě stojí za zmínku skupina řídících hormonů (tropní=stimulační), které se tvoří v předním laloku podvěsku mozkového a poté putují k jiné endokrinní žláze, kterou k produkci jí vlastního hormonu (luteinizační hormon LH, který je odpovědný za tvorbu testosteronu a progesteronu). Anabolické steroidy jsou látky podobné mužskému hormonu testosteronu, podporující tvorbu bílkovin. Lékaři je podávají po úrazech, aby zlepšili hojení svalů. Tyto látky však často zneužívají atleti a kulturisté ke zvětšení a zesílení svalů. U mužů mohou poškodit játra, způsobit zmenšení varlat, impotenci a dlouhodobé podávání poškozuje srdce. Ženám se více vyvine svalstvo a zhrubne hlas.

js3kub_03_1

23. 3. 2006 Zuzana Petráňová 2. písemná práce Na pobřeží (Subjektivně zabarvený popis) Sedím na pobřeží, pode mnou jemný bílý a vyhřátý písek. Atmosféra je skoro opačná než ta, kterou jsem tu zažila ve svém dětství. Moře má zvláštní náladu, je totiž těsně před bouří. Jeho vlny se vzpínají, jsou jakoby naštvané a nazlobené na celý svět. Mě se však nechce nikam pospíchat, je mi jedno, jestli zmoknu. Místo toho tu klidně sedím a vzpomínám na chvíli, kdy jsem tu byla poprvé v životě. Dnes už si asi málo lidí vzpomene, jaké to je uvidět prvně moře se svém životě. Asi jsem měla to štěstí, že mě rodiče vzali na dovolenou k moři, až když jsem už vnímala okolní svět a pamatovala si zážitky. Je to nepopsatelný pocit, když jako malé natěšené dítě přelezete přes navátou písečnou dunu a před vámi se najednou rozprostírá ta nekonečná voňavá a temně modrá věc. Nekonečná tak, že máte opravdu pocit, jako byste se ocitli na samém konci světa. A ta vůně moře, to je něco úžasného, co se nedá napodobit. V té chvíli neznáte krásnější vůni. Nejdražší parfémy se mohou jít „zahrabat“. Málem jsem nemohla popadnout dech, jakmile jsem se však vzpamatovala, rozběhla jsem se přímo k vlnám. Hladký a drobný písek mi stahoval a zpomaloval nohy, o to větší ale byla touha doběhnout k vodě co nejdřív a smočit nohy. Nechala jsem pohladit má chodidla nejbližší vlnou a v mé mysli se mísily pocity štěstí, nadšení, překvapení a hlavně nekonečné spokojenosti. Beznadějně jsem se zkrátka do moře zamilovala. Vlny proudily kolem mých nohou, jako by smývaly veškerou únavu z cesty. A ten zvuk, to šeptání neklidné vody! Nevěřila jsem vlastním uším, že je to přesně ten zvuk, který jsem slyšela z babiččiny obrovské oranžové mušle. Byl už večer a já s obrovským nadšením pozorovala západ Slunce. Zářilo oranžovo-rudou barvou a své paprsky odráželo na hladinu celkém klidného moře. Nad pobřežím ještě klidně popolétávali racci, jejich chechtavé hlasy už však umlkly, asi se chystali na přicházející letní noc. Za mými zády šuměly pouze prastaré pokroucené borovice, se kterými si hrál vlhký mořský vánek s výraznou vůní soli. Kromě mě a mých rodičů nebylo nikde ani človíčka a tak jsme si společně vychutnávali ten pohled. Pro někoho možná kýčovitý jako sádrový trpaslík a ohraný jako venezuelská telenovela, dítě však vnímá vše s naivní představou a takové zážitky ho poznamenají někdy až na celý život. Z nebe začínají padat těžké a vlažné kapky deště. Proberu se zpátky do reality. Jsem sice na stejném místě jako kdysi, mou duši však svírají odlišné pocity. Nevidím žádné hřející Slunce, pouze temné výhružné mraky. Připadám si, jako by mě vše chtělo z tohoto místa vyhnat. Chvílema se měla pocit, že mi vlny šeptaly: odejdi! Jako kdybych jim něco udělala. Tak se tedy zvedám a odcházím...

pr2cfpetzuz_02_1

Školník V životě se s ním setkala většina z nás. Vstoupíte do školní budovy, rozloupnete oči po úmorné jízdě v MHD, rozhlédnete se kolem a hle, školník nikde. Lehce se pousmějete, máte radost z toho, že vaše vyhřátá obuv může v klidu zůstat na svém místě. Začnete stoupat do prvního patra, kde už na vás čekají vaši nepřezutí spolužáci a z ničeho nic se za vámi rozburácí hluboký a rozzuřený hlas: „Kam jdete, slečno v těch kozačkách, my se neumíme přezouvat?!“ Touha nechat si své oblíbené boty, které se tak skvěle hodí k vašemu oblečení je však větší, a tak se snažíte dělat, jakoby nic a stoupáte po schodech dál. Načež se za vámi, celý rudý, školník vyšplhá do schodů a jeho výtky pokračují: „Vy mě neslyšíte, běžte se přezout, máte snad v hlavě slepičí mozek nebo co?!“ Co vám tedy zbývá, odpovíte nějakou nejapnou poznámkou a zkroušení z toho, že pan školník opět vyhrál a vy musíte ty namáhavě vyšlápnuté schody zase sejít dolů, si jdete obout ty příšerné pantofle, co tak nesnášíte. A takhle se to opakuje hodinu co hodinu, den co den. Stále je to: „Co ty tenisky, kozačky, boty?“ Kdybychom se však všichni poslušně přezouvali a svou špinavou obuv nechávali ve sříňkách, nic z toho by se nemuselo dít. Ale koho nepobaví, když se pán pokročilého věku, se svým jezevčíkem za zády, honí za bandou chuligánů po celé škole, a zcela nadšený ze své lsti, jim nadbíhá výtahem, do kterého nemají studenti přístup. Nakonec se zdá, že to baví i jeho. Asi každý z nás si o školníkovy myslí svoje. Někdo o něm bude říkat, že je divný, že je to úchylák, proč se tak zabývá přezouváním – vždyť je to jedno Našlo by se toho spousta. Pojďme se ale zamyslet, kým jistý pan školník opravdu je. Ve svém životě jsem se s pár školníky již setkala. Někteří mají děti a žijí s rodinou ve škole, jiní však, a to asi většina z nich, žijí v celé té velké budově samy. Se svým psem, se svým opravováním dveří a topení a se svými vzpomínkami. Možná to byli veselí lidé a teď jsou smutní. Možná si o nich jen myslíme, že jsou smutní. Doopravdy jsou to třeba veselé hordy, co jen zamknou školu, chodí se bavit a smějí se na celé kolo Když to vezmete kolem a kolem, nic o těchto lidech většinou nevíme. Jen něco málo ze studentských historek. Ale i když na ně nadáváme a oni na nás křičí kvůli přezouvání, myslím, že se máme navzájem rádi. Protože co bychom dělali bez školníků a co by oni dělali bez nás? A tak vstupuji ráno opět do školy a na tváři mi vykvétá úsměv, že můžu vyběhnout do třídy v teniskách. Poněvadž pan školník nikde.

grP4nems_01_1

Národní knihovna Když se před týdnem řekla knihovna, tak si každý představil nenápadnou zašedlou budovu. Teď si každý představí zelené monstrum, které možná bude stát na Letné. Tato budova by se hodila kamkoliv jinam, jen ne do Prahy. Svým tvarem i barvou odpoutá pozornost od starší architektury a svou výškou pravděpodobně naruší panorama Prahy. Navíc si myslím, že pro knihovnu je tento odstín zelené až moc neotřelý. Jestliže návrh uspěje ve správním řízení, tak si rovnou můžeme obléct klaunovské kostýmy a vesele hopsat po celé Praze.

js9jur_02_1

Můj pokoj Bydlíme v rodinném domě, kde máme v prvním patře se sestrou pokoje. Můj pokoj je hned proti schodišti. Mám dvě střešní okna a tak se můžu dívat na oblohu a také čelní okno, ze kterého je krásný výhled na řeku Berounku. Pod jedním střešním oknem mám psací stůl s lampičkou a různými tužkami a pod druhým postel a skříňky s oblečením. U stěny proti posteli stojí poličková skříň s kosmetikou. Také se tam nachází rozkládací gauč pro mé kamarádky, když u mne chtějí přespat. Protější stěnu zabírá má šatní skříň a věšák. Také tam visí mé fotografie a různé plakáty. Ještě mám u postele knihovnu, která slouží zároveň i jako stolek na elektroniku a počítač. Podlahu mám dřevěnou zpříjemněnou malými barevnými koberečky. Topení je pod čelním oknem, na kterém visí růžové závěsy. Můj pokoj se mi líbí, ale ráda ho občas měním.

am6bskukar_1

CHUŤ ŽIVOTA Lehl jsem si na podlahu a vyplázl jazyk, jak jen to šlo. Občas to dělám, ale ne tak často. Pomáhá mi to překonat nepříjemné pocity, když na mne dolehne tíseň nebo obavy. Zvláštní věc ten jazyk. Používám ho při jídle i pití, ale myslím, že původně byl určen k něčemu jinému. Uvědomil jsem si to, když jednou v našem bytě přestala fungovat klimatizace. Pán si svlékl svrchní část oděvu a jeho čelo se pokrylo kapičkami, které prýštily odkudsi z nitra jeho hlavy. Zdálo se mi, že mu to pomáhá, a záviděl jsem mu, protože já jsem si neměl co svléknout. Vyplázl jsem tedy mimoděk jazyk a vzápětí jsem ucítil příjemný chlad v celém těle. Měl jsem z toho takovou radost, že mi později bylo líto, když nám klimatizací opravil pán v modrém. Byl jsem na sebe hrdý, že jsem se vlastním přičiněním, pouhým vyplazením jazyka, zbavil takové nepříjemnosti, jako je horko. Jednoho dne přišel k nám domů Neznámý, Pán s ním hovořil docela přátelsky, ačkoliv jsme ho nikdy dříve neviděli. To ovšem nic neznamená, můj Pán je hodný a snadno se seznamuje s jinými lidmi. „Je to je krásný pes.“ řekl Neznámý, sotva mne spatřil. „Nějaký kříženec?“ „Ano, matka labrdorka a otec zlatý retrívr. Baron je přítulný, přátelský, oddaný a po výcviku řádně poslušný.“ odpověděl Pán s úsměvem a pohladil mě po hlavě. Mám to moc rád, stejně jako drbání za ušima. Abych dal Pánovi najevo, že se mi to líbí, zavrtěl jsem ocasem. To je také zajímavá věc. Občas si na něj sednu, ale už to není tak často jako za štěněcích let. Je to podivné, když mám radost, tak mě něco nutí vrtět oháňkou a já mám pocit, že štěstí mnou prostupuje ven. Pán také dáva najevo radost – roztahuje pusu, ukazuje zuby a někdy i směšně chrochtá. Pán s Neznámým dlouho hovoří, dohadují se a já trpělivě ležím u Pánových nohou a usínám. „Je to dobrý obchod, u mě se bude mít Baron dobře.“ Špicuji uši – baví se o mě. Neznámý podal Pánovi jakési zelené zmuchlané papírky s čísly. Ten měl v očích smutek, když se ke mně skláněl a říkal: „Barone, pejsku. Tohle je tvůj nový pán, vezme si tě k sobě a budeš u něj bydlet, ano? Musíš ho poslouchat, jsi přece vzorný pejsek.“ Nerozuměl jsem, co mi říkal. Krátce jsem štěknul. Pán mě podrbal a já mohl sledovat, jak předává MÉ vodítko Neznámému. Ten vykročil ke mě, vystrašeně jsem vykviknul a utekl do svého košíku. Neznámý mě dohonil a připnul vodítko k obojku. „Jdeme!“ Na znamení nesouhlasu jsem zavrčel a nehnul se z místa. Zatahal za vodítko. „Pojď!“ Trhnul šňůrou, obojek se mi zaříznul do krku a já se začal dusit. Musel jsem jít za ním. Kňučel jsem – já chci zpátky. Neznámý mě vlekl po schodech dolů, po celém sidlišti. Pryč z místa, kde jsem se narodil. Smutně jsem ťapkal vedle člověka. Posadil mě do kufru velkého červeného auta. Celou dlouhou cestu jsem kňučel, bál jsem se. Najednou jsem mžoural do slunečního světla. Vyskočil jsem ven a zoufale zavyl. Toto není město. Kam se poděla šeď paneláků a vybetonovaných prostranství? S čenichem u země jsem se vydal na výzvědy. Pod tlapkami mi šelestil jakýsi zelený koberec, měkčí, než jsme měli Doma. Jeho vůni jsem neznal, vzdáleně připomínala směs koření. A co je tohle? Podivné stožáry, všechny podobné, ale přece tak jiné. Představte si pilíř, nebo snad rouru?, všelijak pokřivený a zkroucený. V určité výšce se pilíř štěpil do tenčích trubek, které se dále dělily. Všechno bylo hnědé, ale ne hladké, nýbrž matné, rozbrázděné křivolakými rýhami. Na rourách byly připevněny zelené plošky, které se chaoticky pohybovaly a šelestily. Ten zvuk uspával. Nad hlavou mi přelétl pták, ale nebyl to holub, kterého mi Pán ukazoval. Tenhle byl větší. „To je les, Barone. Ten v Praze nenajdeš. A ten ptak, to byla straka, je jich tu spousta. Doufám, že se ti u nás bude líbit. Mam syna Honzíka, je mu 6 let. Těší se na tebe. A dva lovecké psy – Ivora a Rexe, snad s nimi vyjdeš v klidu.“ Po rozměklé hnědé hmotě, co se lepila na packy, mě vedl k jednopatrovému domku. Nelíbil se mi – já radši paneláky u nás Doma. A pak jsem je uviděl, oba přivázané na řetězech s vyceněnými tesáky. Vrčeli, ale ne přátelsky. Pokusil jsem se zavrtět ocasem, ale moc to nešlo, tak jsem alespoň vyplázl jazyk. Vždyť já nejsem zlý. „Ivore, Rexi. Tohle je Baron, váš nový kamarád.“ Pomalu jsem postupoval kupředu. Hlavu hrdě vztyčenou, ocas raději stažený mezi nohama. Pěkný kus od domku jsem si kecnul na zadek a snažil se nasadit přátelský výraz. Nepomohlo to. Náhle z domku vyběhul malý chlapec a s veselým křikem doběhl až ke mě. Ani jsem se nestačil leknout a už mne drbal za ušima. Chtěl jsem vstát a zavrtět ocasem, ale všimnul jsem si výrazu zbylých psů a radši zůstal sedět. Není radno si je rozhněvat. Ten větší vstal a rozvážně došel ke mě. Hleděl přímo do mých očí, hruď se mu dmula a lesklý čumák měl kosek od mého. Pochopil jsem, že hodnotí můj pach. Uvědomil jsem si, že je mu asi cizí. Zakňučel jsem a svěsil uši v předtuše, jak ošklivě bude štěkat. Člověk i chlapec nás mlčky sledovali. On neštěkal, rozevřel ohromnou tlamu, spatřil jsem bělostné špičaté zuby. Zařval. Člověk cosi křičel, ale slova zanikla v štěkotu rozzuřených psů. Skočil. Tíseň a strach mě opustily, v mysli mi kmitl záblesk radosti. Ano, to je něco podobného, jako když se porouchala klimatizace – horko, a já ho zahnal sám, bez cizí pomoci. Krví podlité oči, skelný čenich a bílý chrup se mihly před mýma očima. V následujícím zlomku sekundy jsem ucítil ostrou bolest na krku, packách a ocase. Po břiše mi teklo cosi horkého. Těsně před mýma očima se vynořila chlupatá šíje. Jak jsem měl bolestí rozevřenou tlamu, sklapl jsme čelisti a šíje zůstala mezi nimi. Tiskl jsem stále silněji. Plul jsem na vlnách bolesti, když sevření povolilo a mě oslepil prou studené vody. Člověk mne odtáhnul od stejně překvapených protivníků. Nevěřícně na něj koukali. A pak se stalo něco neuvěřitelného. Ten větší zavrtěl oháňkou. Málo, jako by nevěděl, co to udělá. Ale já jsem věděl, co chce říct. Radostně jsem zaštěkal a vrtěl ohonem o sto šest. Člověk mě pustil a já měl možnost očichat si oba nedávné protivníky. Jejich pachy jsem si vryl hluboko do paměti, jsou to přeci PŘÁTELÉ. Bok po boku jsme si šli pro pořádnou večeři, kterou nám PÁN nachystal. A spolu jsme také sdíleli prostornou boudu po dobu dalších mnoha let.

pr4ckoekat_1

2. kontrolní stylistická kompozice (Charakteristika) V Praze dne 21. 3. 06 Filip Benedikt, 2. B Téma: Jak vidím sám sebe (Charakteristika) Osnova: 1) Úvod: Přiblížení, jak bude těžké psát sám o sobě. 2) Stať: a) Moje základní informace o mě b) Jak se vzdělávám. c) Mé působení na lidi. d) Koníčky a sporty. e) Já a hudba. f) Petrův zdar, neboli můj život rybáře. g) Vysněná budoucnost. 3) Závěr: Něco bych chtěl na sobě změnit, ale doufám, že mě mají lidi rádi i beze změn. Paní profesorka vybrala na slohovou práci charakteristiku sami sebe. Známe se sice celý náš život, ale nebude lehké psát svoje vlastnosti. Jmenuji se Filip Benedikt. Měřím okolo 170cm, vážím asi 55kg a je mi 13 let. Jsem středně štíhlé postavy. Mám hnědé vlasy, modré oči, velký nos a velkou pusu. Protože jsem ve znamení střelce, tak se umím prosadit. Rád nosím volné oblečení a delší džíny. Trička a mikiny nejraději v oranžové barvě. Naopak nemám rád oblečení s límečkem ke krku. Chodím na gymnázium Českolipská, a proto soudím, že nejsem hloupý, ale také žádný „vědátor“. Umím být hodný, ale také velmi neposlušný a roztržitý. Jsem takový střed. Zloduch ani introvert. Když to teď píši, tak mám velmi smíšené pocity. Nevím jak napsat, jaký jsem a jak se chovám. Ale zkusit to musím. Na lidi asi působím tak trochu jako opora a spolehlivý člověk. Ale pravdou je to, že jsem velmi zapomětlivý. Velmi rád sportuji. Chodím od roku 2001 cvičit do Sokola. Velmi mě to baví. Děláme tam gymnastiku a atletiku. Baví mě ale i fotbal, hokej, stolní tenis, basketbal, tenis a florbal. Všechny míčové hry. Doma někdy pomáhám s úklidem mého a obývacího pokoje. Vysávám prach a zametám. Jinak to dělá moje starší sestra. Starám se o svého zakrslého králíka Edu. Ke kterému také patří úklid. Nemám rád jenom králíky, ale i psy, kočky a psouny. Sbírám známky, autíčka a modely motorek. V budoucnosti si chci postavit krajinu pro elektrické vláčky. Dříve jsem hrál na několik hudebních nástrojů. V první až páté třídě na flétnu a na keyboard. V šesté, neboli v primě na gymnáziu na akordeon. Ve volném čase si i teď rád zahraji nějakou známou píseň. V minulých letech jsem se svým kamarádem Matyášem skládal a hrál písně na keyboard a kytaru. V první třídě jsem i zpíval ve sboru. Velmi rád a to často chodím na ryby. Rybařím na naší chalupě u Pardubic. Přes zahradu nám protéká Opatovický kanál, v kterém jsou především bělice, kapři, candáti a štiky. Vždy když máme jet na chalupu, tak se těším, až budu sedět u vody. Chci si dále rozšiřovat moje rybářské náčiní. Až budu velký, tak bych chtěl být Architekt, nebo mistr na stavbě. Mistr dohlíží na chod práce. Asi bych si vytknul, že jsem hromotluk. Když například potkám Michala, nebo jiného kamaráda, tak ho cvnknu, plácnu nebo píchnu prstem do ruky, tváře nebo břicha. Doufám, že mě lidi mají rádi takového jaký jsem.

ces2bbenfil_1

Anna Jedelná, 2.D 1. písemná slohová práce Plastická chirurgie: pro a proti (písemný referát) Osnova: I. Úvod – Tlak společnosti II. 1) Jak řešit problém se svým já 2) Je plastická chirurgie tabu? 3) negativní část plastické chirurgie 4) co na to odborníci? III. Závěr Dnešní doba klade na náš zevnějšek velké nároky. Plakáty, reklamy nabyté ženami, které vybízí k závisti a nehynoucí snaze vyrovnat se jim, jít s davem. Kdo by se nesnažil vypadat jako ta dlouhonohá slečna svůdně olizující lžičku v reklamě na jogurty? Chceme působit stejně svěže, vitálně, zdravě. Ale příroda ani zdaleka nebývá tak shovívavá. Na cestě za spokojeností se svým já se můžeme vydat různými směry. Může nás to stát mnoho sil a přemáhání, pokud se rozhodneme odstranit své mindráky s pomocí odborníka, ale na konci na nás čeká odměna v podobě ženy, která je vyrovnaná, smířená. Pokud se vydám zdánlivou cestou menšího odporu, bude řešením právě operace. Plastická chirurgie a zkrášlování není otázka moderní doby, ženy podstupovaly zákroky už mnohem dříve. Ale neměly dostatečné finanční prostředky a náhled na plastickou chirurgii byl tak negativní, že byly zákroky výrazně méně časté. Plastický chirurg Zdeněk Pros dokonce tvrdí, že do 15 let bude plastická chirurgie stejně běžnou součástí života jako třeba návštěva kosmetického salonu. Teď se nám jeví plastická chirurgie jako příjemný způsob jak pomoci tam, kde příroda selhala. Ale nevýhody rozhodně nejsou zanedbatelné. Pokud opomineme finanční stránku věci – operace se pohybují mezi 7 a 26 tisíci koruny podle typu zákroku, musíme řádně promyslet i další rizika. Pokud si například myslíte, že po „přetrpění“ jedné operace máte vyhráno, jste rozhodně na omylu. Zákrok se napoprvé nemusí zdařit, je tedy nutné investovat čas i peníze do operace další. A protože stárnutí je nezastavitelný vývoj, například u operace prsou se povisnutí neubrání ani implantáty. Dalším faktorem ovlivňující naše rozhodování by měla být bolestivost zákroku, kterou některé pacientky popisují jako extrémní a nečekanou. Může se dostavit i neschopnost hýbat se, protože každý sebemenší pohyb vyžaduje velké přemáhání. Z těchto důvodů někteří plastičtí chirurgové (mezi nimi například Jitka Vrtišková) rozmlouvají mladým ženám radikální zákroky. Na druhé straně stojí jiný názor odborníků a to ten, že pokud mladá žena trpí komplexy s velikostí svého poprsí (což bývá nejčastěji právě v době, kdy si hledá partnera), a operace jí může tento mindrák vyléčit, proč to nepodstoupit? K podstoupení zákroku vám stačí 3 obyčejné věci – peníze, čas na rekonvalescenci a odvaha. Asi je to běh na dlouhou a nelehkou trať. Tak ano či ne?

pr2djedann_1

Ve {obec}<priv> 13.11 2009 Milá babičko, pošílám Ti mnoho pozdravů. Chtěla bych Ti napsat, jak jsem se měla o prázdninách. Byla jsem s rodiči na dovolené v Turecku. Kde se mi moc líbilo. Bydleli jsme v hotelu Turtaš a měli jsme výhled na moře. U hotelu byly velké zahrady a dva bazény. Byl tam taky bazének pro děti, jako je Eva a tam jsem si s ní ráda hrála. A s rodiči jsem se chodila koupat do moře, kde byly nádherné vlny. Z dovolené jsme si přivezli krásné vzpomínky. Také jsem o prázdninách byla od školy na táboře. Hráli jsme si na pravěk. A moc se nám tam líbilo. Když jsem se vrátila z tábora jela jsem s mamkou, Evou a kamarádkama na pár dní do Smržovky. Ta je v jizerských horách. Společně jsme navštívily zámek Mnichovo Hradiště a zámek Loučeň. Také jsme byly v okolních městech Tanvald, Albrechtice, Desná a zajely jsme se podívat u Harachova na Mumlavských vodopádech a prohlédliy jsme si rozhledny Nisanku a Štěpánku. Jak jistě víš naším koníčkem je sbírání turistických známek. Tak jsme jich přes prázdniny opět hodně nasbírali. No a teď už chodím do školy. A musím se zase učit. Teď jsem psala velkou písemnou práci z Anglického jazyka a dostala jsem dvojku. Byla jsem moc ráda.

hr6zarmic_02_1

Aneta Kučerová 2. G 15. října 2008 1. slohová kompozice (Diskusní příspěvek) <novinový článek – Neúspěšný prvák = špatný učitel> Tímto příspěvkem bych chtěla reagovat na článek Neúspěšný prvňák = špatný učitel Miroslavy Pospíšilové, který byl uveřejněn dne 8. října 2008 v MF DNES. Článek mě zaujal již názvem, se kterým nesouhlasím. Za neúspěch prvňáka podle mého názoru učitel nemůže. Tím nechci říci, že pedagog žáka neovlivňuje, naopak má na něj značný vliv, ale za je případné neúspěchy nenese vinu sám. Prvňáka ovlivňují rodiče stejně tak jako pedagog. Dalo by se říci, že s prvňákem nastupují do školy také rodiče. Vždyť dítěti se školní přípravou pomáhat někdo musí. Pokud se prvňákovi této pomoci nedostane, je to podle mého názoru první krůček k neúspěchu. Pochvala je pro dítě jistě důležitá, ale myslím si, že by mělo být upozorněno také na své chyby. Dítě by si mělo začít zvykat na pozitivní, ale i negativní kritiku, protože s oběma se bude v životě setkávat a je dobré je umět přijmout. Čím dříve, tím lépe. S názorem, že stres by dítě zažít nemělo nesouhlasím. Myslím si, že prvňáky by se měl začít částečně osamostatňovat a to je samo o sobě stresová situace. Zpočátku by rodiče prvňáčkovi s přípravou školních pomůcek pomoci měli. Během roku by se měli prvňáčci stávat samostatnějšími a to i s přípravou. Chci tím říci, že rodiče mají začít děti spíše kontrolovat. Za dítětem nezvládnutou první třídu podle mého názoru škola či pedagog nemůže, jak jsem již výše popsala. S názorem, že učitel by měl umět látku pochopitelně vyložit souhlasím, ale z vlastní zkušenosti vím, že je téměř nemožné, aby všechno pochopili všichni. Každý chápe jinak rychle a někdo se potřebuje doučit látku i mimo školu.

ces2gkucane_1

Vánoční příběh {Osnova: 1) Návštěva anděla 2) Narození Krista 3) Pastýři 4) Tři králové 5) Útěk do Egiypta}<dt cp osn> Marie šla do lesa a najednou se před ní rozžárilo velké světlo. Ve světle uviděla anděla, který jí řekl, že bude mít syna božího. Vrátila se domů a řekla to Josefovi a ten navrhl aby se přestěhovali. Po dlouhé cestě našli hostinec a ptali se na ubytovaní. Hostinckýmu se zželelo Marie a nabídl jim místo ve chlevě. Zanedlouho se Ma Marii na narodil syn boží. Anděl zvěstoval pastyřum že se narodil syn boží. Zatímco anděl zvěstoval tak se nad chlevem ukazala hvězda. Pastýři tan spěchali se svími dary. V daleké zemi hvězdu uviděli tři králové, kteři se zaní hned vydali. V mestě je zastovil Král he Herodes ktery chtěl vědět kde Ježíšek je. Tři kralové mu řekli žese muže stat {nejvetším}<ni> vladcem. Herodes se zalekl. Když tři králové dorazili k betlému dali mu zlato, kadidlo a mirtu. V noci se Josefovi zdálo že anděl mu s říka že Herodes h hcce zabít Ježíska. Ježíš probudi Marii řekl že se rychle musí přestěhovat do Egypta. Asi po M Týdnu se Josefovi zase zdal sen kde an děl řikal že už se můžou vrátit do Betléma.

cbrod5e_02_1

Slohová písemná práce /školní/ Stanislav Rataj 12. ledna 2006 2. C Abeceda dnešní společnosti (úvaha) Kalamita (volný stylový útvar) Probouzím se, je neděle ráno (volný stylový útvar) Dějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí (úvaha) Kalamita Slovo „kalamita“ jsem pojal trochu jinak. Myslím kalamitu nikoliv sněhovou, nýbrž tu, kterou si všichni ještě dobře pamatujeme – povodeň. Nastalo léto roku 2002. Vcelku průměrný začátek prázdnin začal chladným, ale poměrně slunečným červencem. Užívali jsme si vytouženého volna letních prázdnin a ani v nejmenším jsme netušili, jaká přírodní pohroma se odehraje nejen v naší zemi již za několik týdnů. Letní prázdniny závisí především na počasí, které se však tyto prázdniny vůbec nevydařilo. Ke konci července, a zejména pak na počátku srpna, začalo intenzivně pršet. Dalo by se to přirovnat například k obyčejnému letnímu lijáku, který netrval pár minut, avšak celý týden. Stanovisko meteorologů bylo jasné. V prostoru nad Bavorskem, jihozápadními Čechami a Horními Rakousy se otáčela mohutná tlaková níže a s ní spojené frontální systémy, které s sebou přinášely velmi intenzivní srážkové úhrny, zvláště pak na Šumavu, jež ležela v centru zmíněného tlakového pole. Srážkové úhrny se místy blížily k neuvěřitelným 300 milimetrům za den. Po tak mohutném přívalu vody bylo jasné, že se déšť nejvíce podepíše na řekách, které nepohltí obrovské množství vody z hor a způsobí téměř nevyhnutelnou povodeň. Vše vyvrcholilo ve čtvrtek 8. srpna. První řekou, která nevydrželá nápor vody byla Stropnice a její Soběnovská přehrada. Její protržení znamenalo dvacetinásobný přítok vody do Římovské přehrady, která musela onen přítok opět vypouštět. Povodňové vlně v Římova tehdy stálo v cestě několik obcí, zvláště pak krajské město České Budějovice a jeho čtvrtě Mladé a Havlíčkova kolonie, ve které shodou okolností žiji. Největším štěstím bylo paradoxně to, že se již podobná povodeň v roce 1925 ve městě odehrála, a proto se v pozdější zástavbě v „Havlindě“ objevuje zvýšené přízemí u domů. Z našeho domu povodeň nejvíce odnesl suterén. Pamatuji se, jak před každým domem byly pěkně vyskládány „oběti“ záplav. Patřila mezi ně například elektronická zařízení, jízdní kola, dřevěné regály, veškerý zahradní sortiment, který se ve sklepích často skladuje. Voda tehdy sahala v našem domě do výšky asi jednoho metru. Nikdo si nepřipouštěl, že by mohlo přijít něco horšího. A přišlo! Po přibližně dvoudenní přestávce začalo opět silně pršet. Tentokrát se však jednalo o lokální lijáky, které se soustřeďovaly opět především na Šumavu. Všichni s napětím sledovali zprávy přicházející tentokrát z Lipna, která hlásila již několik dní plný stav. Její odtok se zvýšil více než dvacetkrát, a proto hovoříme o další povodňové vlně. V tomto případě však bylo závažnější, že se povodeň odehrávala na Vltavě, kde jí v cestě stálo poměrně hodně měst. Sledovaly se zprávy o stavu hladiny Vltavy ve všech městech, včetně Prahy. Povodně vrcholily 13. a 14. srpna 2002. Zatopena tehdy byla všechna města a obce od Lipna až po Mělník, kde se živel přesunul na Labe. V Budějovicích tehdy došlo k zajímavému úkazu. Ještě daleko před soutokem se spojily vody Vltavy a Malše a společně proudily městem. Voda tehdy dosáhla v ulicích kolem řek na více než 150 centimetrů. Škody sahaly v každém postiženém kraji do mnoha miliard. Všechna domácí i zahraniční média tehdy informovala o katastrofě, kterou způsobila Smetanou opěvovaná Vltava. Během povodní bylo patrné, že teprve přírodní živel dokáže lidi stmelit dohromady. Objevilo se totiž mnoho charitativních sbírek, sponzorských darů a spousta morální podpory ze všech stran. Je ovšem smutné, že musí dojít až ke katastrofě, aby si byli lidé, jak se říká blíž. <vynechané 4 řádky> Kalamita úvod – počátek práznin roku 2002 2. stať – průběh první a druhé povodňové vlny 3. závěr – pomoc obětem zasažených povodněmi

cb2cratsta_01_1

Čau Adame jak se máš asi dobře že jo já docela taky, ale mrzí mě že jsem nemohl na výročí naší školy a ja zapoměl ty si tam nebyl stejně jako já až na to že s tam nebyl i, když jsme to nacvičovali. Ale ty to budeš vědět, protože ti o tom budu vyprávět ať máš také ňáké vzpomínky. Jednou o hodinu tělocviku nám paní učitelka Eva řekla že budeme 7. listopadu vystupovat. Teď ti popíšu jak to vipadalo. Nejdřív jsme dvakrát oběhli lavičku potom jsme dakrát přebehli na lavičce potom jsme skákali ze zemně na lavičku, snožmo na zem s rukamoa na lavičce, dávali jsme lavičku ze strany na stranu a holki dělali hvězdice potom jsme lavi zvedli na jedné straně a já a ještě někdo jsme z ní skákali a na závěr jsme zvedli Evu i s lavičkou a běželi jsme ke dveřím. <img kruhy>

hr5marjar_01_1

Kubant, Jan, Gymnázium J. Seiferta Výměna českých a německých studentů Vážený pane Nováku, Již tradičně organizuje naše škola výměnu mezi gymnáziem v německém Parsbergu a naším gymnáziem. Účelem této výměny je poznat, jak se žije v dalších zemích, zjistit jakým způsobem se tam žáci vyučují a čeští studenti mají možnost si během výměny procvičit cizí jazyky. Já jsem se zúčastnil této akce v minulém školním roce, v červnu. Začala cestou 15 našich studentů do Parsbergu. Po příjezdu na nás již čekal uvítací výbor z místní školy i s našimi partnery na celý pobyt, hned po vzájemném seznámení jsme se vydali k nim domů. Většina z hostitelských rodin bydlela dále od městečka, a proto žili trochu jiným způsobem než jsme z Prahy zvyklí. V průběhu týdne jsme se seznámili se systémem školství v Bavorsku, navštívili jsme nejzajímavější místa v okolí, zejména hrad v Parsbergu, Regensburk a Norimberk, ale také jsme strávili mnoho času v německých rodinách. Jeden den našeho pobytu byl svátek a tak jsme každý z nás byl se svým partnerem. Celý pobyt byl velmi zajímavý, nejvíce mě zaujalo krásné vybavení místního gymnázia, zejména nově zrekonstruované tělocvičny. Po letních prázdninách přijeli němci do Čech. Na celý týden jsme si připravili bohatý program, největší úspěch měly prohlídky Prahy, která nabízí mnohem více zajímavostí než německé městečko, a Terezína. Ve volných chvílích jsme jim ukázali naše gymnázium. Na závěr akce jsme si připravili divadelní představení v němčině, takže se v průběhu týdne rozhodně nenudili. Obě strany si z výměny odnesly mnoho zkušeností. Po návratu z Parsbergu nás ovšem nemile překvapila zpráva v místních novinách o tom, že byli v jejich městě na výměnném pobytu studenti z Československa. Takže takovéto výměny jsou potřebné, nejen proto abychom si prohlédli cizí země, ale také abychom rozšířili povědomí o naší malé zemi. A proto vás žádám za celé Gymnázium Jaroslava Seiferta o dotaci na tuto akci v příštím roce. Jan Kubant, student Gymnázia Jaroslava Seiferta

js1kubjan_1

Zamyšlení V poslední době jsem se zamýšlela nad postavením ženy ve společnosti, ale také nad počátky a postupným vývojem tohoho postavení. Uvažovala jsem nad tím, proč vlastně ženy usilují o zrovnoprávnění s muži? Jak je vůbec možné, že je žena považována za slabé stvoření, kterému bylo do roku 1918 dokonce odepřeno právo volit? Proč by muži měli znamenat něco víc než ženy? Začnu hezky od začátku. V pravěku nezáleželo žádnému muži na vzhledu ženy, která by mu měla porodit děti. Ta, která měla pevné boky a velká ňadra, byla tím pravým ideálem plodné ženy. Muž nehledal u ženy rozkoš, pouze ji využíval jako nástroj na plození potomků. A tak se pečování o děti, tím pádem i jejich případná výchova, stala údělem ženy. Zeptal se však někdo ženy, zda-li chce pečovat o potomky a sbírat kořínky, popřípadě udržovat oheň, místo toho, aby lovila mamuty? Ne. Muži se o rozhodnutí postarali sami. zřejmě byli natolik bystří, aby si povšimli toho, že žena s velkým břichem před sebou, by přeci jen těžko utíkala. Tato domněnka jim však zůstala až doposud, kdy se muži stále domnívají, že ženy jsou o něco méně schopnější. Později, když se lidé začali zahalovat, bylo nemožné, aby ženě koukal byť jen obnažený kotník. Žena musela být téměř celá zahalena, kdežto muži si mohli chodit klidně nazí. Toto postavení žen přetrvává v určitých zemích dodnes. Proč symbol krásy nesmí odhalit ani jen část svého těla? Jak je pak možné, že je taková bytost považována za krásnou? Potvrzuje se tím jen to, že ženy jsou přeci jenom krásnější, a tak se muži snaží zakrýt jejich půvab. Když se ženy staly postupem času bojovnějšími a požadovaly od mužského pohlaví pomoc, začali muži vynalézat nové nástroje. Proč myslíte, že existuje pračka, myčka, vysavač a podobné vynálezy? Muž, který byl požádán o pomoc, raději vynalezl přístroj, který odvedl práci za něj. V tomto případě jim však můžeme být vděčni, protože nebýt jejich lenivosti, tak bychom sbírali smetí rukama. Konce 19. století si ženy vybojovaly právo volit a začaly vydávat ženské časopisy. Snažily se jen vyrovnat mužům, pro které byly tyto výhrady samozřejmostí. Muži s tím samozřejmě nesouhlasili. Nesouhlasili ani s tím, aby ženy kouřily, či dokonce nosily kalhoty. Tyto jejich pokusy jsou jen důkazem diskriminace žen. Mužům snad někdo zakazoval nosit sukně? Problém rovnosti pohlaví přetrvává podle mne dodnes. Ženy se stále potýkají s podceňováním a utlačováním. Proto se snaží docílit jakéhosi zrovnoprávnění s muži. Samozřejmostí je, že biologicky si rovni být nemohou. Muži si však stále připadají být nadřazenějšími a mnozí z nich si to dokazují nejen násilím, ale i zneužíváním. Viděli jste snad někdy ženou zbitého a znásilněného muže? Řada mužů se rovněž domnívá, že má větší práva. Proč by však žena neměla dokázat opravit auto {tak,}<in> jako některý z mužů? Stejně tak má právo na příslušné finanční ohodnocení. A volební právo? Státní úředníci reprezentují celou republiku, která je složena jak z mužů, tak z žen. Vždyť před Bohem jsou si všichni rovni. Tak proč by muži měli být významnějšími?

pr3ckuc_01_1

POSLEDNÍ DEN 30 let ve službě a odkopnou tě jako psa. Nevyléčitelná porucha srdce, tak to aspoň řekl policejní doktor. Hodinky z nepravýho zlata, poděkování před nastoupenym sborem a tim to končí. Předčasnej odchod do důchodu. Ale když už máš jednou skončit, ať je to aspoň s parádou. Senátorův syn si myslí, že mu to bude procházet, jak se mu zlíbí. Ale dneska ne, dneska to skončí. Vím přesně, kde ho najdu... Do přístavu mi to trvá asi dvacet minut. U brány mě čeká Mike. Netváří se moc odhodlaně. „Kašli na to, Callahane. Počkáme na posily, ty tu zrůdu dostanou.“ Chce se mi zvracet, když ho slyším takhle mluvit. „Jasně, počkáme na posily. A mladej Roark zase uteče. Oběť číslo šest, Miku! Nancy Smithová, jedenáct let! Víš co s těma holkama dělá. Viděl si fotky! A ty chceš čekat, až přijedou posily a ten spratek zase uteče! My potom najdem malou Nancy. Znásilněnou a pořezanou malou Nancy.“ Asi jsem ho nepřesvědčil. „Přestaň s tim, na tohle prostě nemáš. Seš starej, končíš! A pamatuj na svoje srdce. A taky na Katy!“ Nemá to dál cenu, proto ho beze slova praštim do spánku a on se sesype na prkna starýho přístavního mola. Drsnej způsob jak seknout s parťáctvím. Po patnácti letech... Jdu dál mezi potemnělejma skladištěma, když to přijde. Prudká bolest mě udeří do prsou jako rozjetej vlak a já jdu do kolen. Vstávej starouši, tohle přece ještě zvládneš. Vzpomeň si na malou Nancy. Musíš ještě chvíli vydržet. Už moc dlouho tě tady nebude potřeba. Spíš vůle než síla mě postaví zpátky na nohy, vytáhnu svůj kolt a pokračuju ke skladišti číslo dvacet pět. Zatavím se, protože za rohem slyšim hlasy. Roarkovy dvě gorily tam stojí u černýho Porsche jejich zaměstnavatele. Ještě tu někde musej bejt ty dvě zbejvající. Musim pracovat rychle. Musim pracovat tiše. Kus rezavý trubky mi pomůže. Dvě těla se bezvládně zhroutí k zemi. Vim, neni to fér, ale já teď nehraju fér. Už zbejvaj jenom dva... A samozřejmě Roark. Teď už nemusim pracovat tiše. Teď už ne. Vykopnu dveře do skladiště. Seděj tam ty dva hajzlové. Dva přesný výstřely a je pokoj. V tom zaburácí třetí... Roark mě trefií do ramene a já spadnu do prachu na zemi. Vyběhne z tmavýho kouta v rohu místnosti. Sakra, měl sem kontrolovat všechny rohy. „Cha, mě nikdy nedostaneš, Callahane.“ Proběhne okolo mě s malou Nancy v podpaží jako by to byla hadrová loutka... Její oči! Pohled těch dětských očí mě přinutí vstát. Rozběhnu se za nim a doufám, že moje srdce vydrží ještě chvíli. Špatně šmejde! Slepá ulička. Otočí se ke mně. Nemá kam utéct. Pomalu jdu blíž. Míří Nancy na hlavu. Rychle zvednu pistoli... Výstřel... A Roark se válí po zemi, skučí jako prase na jatkách a drží se za to, co zbylo z jeho levýho ucha. Udělám ještě dva kroky. Pomalu zvedá ruku, ve který pořád drží bouchačku. Další výstřel a už nemá čim by tu pistoli držel. Soud? NE! Jeho fotr by zatlačil na soudce a ten by ho do měsíce pustil. NE! Už žádná další Nancy Smithová. Už žádnej zkorumpovanej soud! Než zmáčknu kohoutek naposledy, třesknou dva výstřely. A já spadnu na zem – dneska už potřetí. Otočim se a vidim... Mike! Drsnej způsob jak seknout s parťáctvím. Doplazim se ke zdi a o tu se opřu. „Říkal sem ti, že to nezvládneš, Callahane!“ Ještě chvíli, ještě chvíli času, než přijedou posily... „Ale zvládnu, Miku. A víš co? Zvládnu i Tebe!“ Pomalu dávám ruku k opasku, kde mám druhou zbraň. „Zapomeň na to, Callahane.“ Vypadá pobaveně, hajzl jeden. „Ty bys nezbil ani psa, Miku. A stejně sem rychlejší než ty. Vždycky sem byl!“ Vím že to nemá cenu, ale ještě chvíli potřebuju. Pro malou Nancy. Ruka pokračuje v pohybu. Hezky pomalu, tak aby to viděl... Když se skoro dotýkám zbraně, střelí mě. Třikrát. Ještě dýchám, ještě plivu krev na studenou zem... Malá Nancy se mě drží, tiše pláče a třese. Ale žije a je v pořádku. Přišel sem včas! Konečně slyšim policejní sirény. Teď už se ti nic nestane, Nancy. Teď už ne. Za chvíli sou tady. Starej chlap zemře. Mladá holka žije. Férovej obchod.

pr4canonym_1

Havlíčková Barbora 1. E 5. 11. 1. písemná práce VZPOMÍNKA (Vypravování) Osnova: Úvod – VZPOMÍNKA na prázdniny Hlavní děj – Den prázdnin Zranění našeho pejska Opilý řidič Závěr – Pejsek je v pořádku Já mám mnoho vzpomínek. Hezkých, ale i špatných, avšak stále se mně vrací jedna vzpomínka z prázdnin. Byl další krásný slunečnní den a já užívala prázdnin se svojí rodinou a pejskem Baxem na chatě. Naše chata je v krásné malé vesničce v jižních Čechách. První část dne probíhal docela normálně, pak však nastal ten osudný okamžik. Protože bylo horko, prohlásila jsem směrem ke svému bratrovi: „Pojď, vezmeme Baxe vykoupat do rybníka.“ Nepředstavujete si žádný velký čistý rybník. Je to klasický vesnický rybník, spíše bahnitý. Na to, aby aspoň trochu zchladil našeho psa je dobrý. Má jedinou vadu a to, že blízko u něj je silnice. Auto tam sice projede jednou za den, ale přece jen jsem poznala, že náhoda je někdy opravdu krutá. Když se pejsek spokojeně ráchal ve vodě se k nám připojila kamarádka. Začali jsme si povídat a já si najednou všimla, že pejsek není ve vodě, ale čuchá si na chodníku. V tu chvíli jsme uslyšeli auto. Protože bych nestihla přeběhnout silnici narídila jsem mu, aby si sednul a zůstal na místě. Ze zatáčky se najednou šílenou rychlostí objevilo auto, narazilo na chodník a my slyšeli jen ránu a pískání brzd. Stalo se to strašně rychle. Kamarádka najednou vykřikla: „Baxík!“ V tom okamžiku bych zkameněla. Baxík nikde. Přeběhli jsme silnici a volali na něj. Po chvíli se vynořil z křoví a připajdal k nám. Byl celý špinavý a měl něco s přední a zadní levou tlapičkou. Myslela jsem, že omdlím. Začala jsem si to dost vyčítat. Mezitím z auta vylezl pan a něco křičel. Naštěstí, už přiběhla máma s tátou. Máma odběhla pro auto, aby pejska odvezli do nemocnice. Mezitím se táta šel zeptat pána, jestli se mu nic nestalo. Když zjistil, že ne, chtěl zavolat policii. Pán, ale pořad jen opakoval: „Policii nevolejte“. Táta ji však zavolal. ˂dokončení v konceptu˃ a ta zjistila že pán nejen že byl pod vlivem alkoholu a že najel na chodník a tam srazil našeho pejska. Také se ovšem podle brzdné dráhy dokázalo že jel o hodně větší rychlostí než by ve skutečnosti měl jet. Nás ovšem v té chvíli zajímal jen stav našeho miláčka. Asi po hodině čekání se konečně ozval telefon. Volala máma a říká: „Bude v pořádku ma naraženou pracku a zadní tlapičku, naštesti žadny vnitrni zranění“. V ten moment jsme všichni pořádně oddechli. Pán zaplatil škodu nejen nám ale i pokutu za velkou rychlost a byl mu odebrán i řidičák. Pejsek se brzy uzdravil. Také jsme ho všichni pěkně obskakovali. Utrpěl určitě veliký šok a mě to dost mrzí. Hodně si to vyčítám kdybych doběhla na ten chodník třeba by se to nestalo. Jenže je to jen kdybych. Ja jsem ráda že je v pořádku, a je to stále ten veselej a hravej miláček naší rodiny.

pr1ehavbar_01_1

K čemu mě ta škola vlastně je K čemu měta škola vlastně je, přemýšlel jsem o tom už mnohokrát, ale ještě nikdy se mi nepovedlo na to najít nějakou výstižnou odpověď. Jelikož jsem se ještě nerozhodl, jak budu pokračovat dál, tak to beru spíže z pohledu toho, co mě baví a co naopak vůbec nemusím. Z části za to mohou někteří profesoři, ale to spíše ve stylu, v jakém nám učivo předkládají. Šreba taková mMatematika, od té doby co chodím na Gymnasium mě tento předmět opravdu hodně baví, ale na základní škole mě díky učitelům moc nebavila. Nebo takový Český jazyk mě začal bavit až teprve teď v prváku. Naopak taková Chemie, ta mě nebavila nikdy a pochybuji, že by mě někdy mohla b bavit mohla. K čemu mi to ale vlastně všechno je? Naši profesoři nám dávají dobré důvody, například Laboratorní práce z jakéhokoliv předmětu. O tom nám říkají, že nám pomůže se lépe vyjadřovat a že na vVysoké škole to určitě využijeme při psaní různých dlouhodobých prací jako ,,Bakalářka“ apodobně. Pro mě osobně to je spíš snadný způsob, jak dostat dobrou známku. Možná je to proto, že si to teprve musím na té Vysoké škole sám zažít, i když to už bude pozdě. Abych dokončil myšlenku, tak s největší pravděpodobností se nás škola snaží připravit na budoucí život a to jak vědomostma, tak i rovněž mezilidskými vztlahy. Ne vždy totiž potkáme člověka, s s kterým bychom si rozuměli, který by byl přesné podle našich představ a musíme si rovněž vážit i lidí, s kterými si rozumíme a snažit se vybudovat dobré vztahy. Přesně proto si myslím, že je škola důležitá. Na mezilidské vztahy. Rozdíl mezi čtyřletým a osmiletým studiem není až tak velký, ale určitá propast mezi těmito třídami je a vždycky bude, alespoň do té doby, než se začnou brát dohromady, jako je třeba seznamovací kurz a podobné akce. Škola nás a ty druhé dost rozděluje a podle mě by se všechny první ročníky brát společně.

kg05cecond_1

Tak tady žiji Moje městečko, kde žiji už od svého narození se jmenuje {město}<priv>. Není to nějaké velkoměsto, ale ani vesnice, kde zná každý každého. Okolo města se vlní mírné kopečky, které vypadají jako hladina na rybníce. Když přijíždím z Českých Budějovic mám celé {město}<priv> jako na dlani. Kolem mě se střídají rozlehlé louky a pole s tmavymi a hustými lesy. Při projíždění městem si uvědomuji, že to pro mě není jen místo, kde bydlím, ale že pro mě znamená mnohem víc. Zažila jsem zde plno úsměvných chvil, ale i zklamání a zanechala jsem velkou část mého života. V {město}<priv> máme dvě sídliště a v jednom z nich žiji. Bydlím v panelovém domě, před kterým se tyčí vysoká borovice a obklopují jí nízké keříky. Nejraději z našeho města mám rybník Mnich. Je zasazen do hustého lesa, ze kterého je cítit tajemno. Když sem jdu ráno, po hladině se líně povaluje mlha, všechno se pomalu probouzí a sluneční paprsky lechtají větvičky stromů lesklé od ranní rosy. Pokud jdu k Mnichu večer, spatřím v hladině odraz krvavého slunce, které se chystá zajít za kopec a okolní les se vděčně halí do závoje tmy. Další úchvatné místo je kopec sv. Jána. Je to nejvyšší místo v {město}<priv>. Po horolezeckém výkonu se mi kopec odmění překrásným výhledem na celé město. Můžu spatřit Netolický potok, který z té výšky vypadá jako vlnící se had. Sleduji mravenečky, představující lidi, pobíhající po čtvercovém náměstí s krásnou kašnou uprostřed. Všichni mají nějaké starosti, ale já ne. Já si teď vychutnávám pohled na mé rodné městečko a na místa, která pro mě hodně znamenají. Vždy, když se procházím po městě, vybavují se mi vzpomínky, na které bohužel pomalu začínám zapomínat, protože už v {město}<priv> netrávím tolik času co dřív. Jedním z míst je třeba školka. Je to prostorná budova s velkými okny, kterými proniká plno světla do místností, vyzdobených dětskými obrázky. Na zahradě se nachází bazén, obklopený záhony s tulipány. Když kolem procházím, vzpomínám na chvíle, kdy jsem si s kamarády hrála na zahradě a neměla žádné starosti. Kousek od místa, kde žiji, je moje škola, kam jsem chodila od šesté do deváté třídy. Z bílé budovy dýchá historie. Na římsách jsou sochy, které oddělují vysoká okna. Při nedávné návštěvě školy mi bylo smutno. Na zdech visely ještě výkresy z naší třídy, nic se nezměnilo. Připadalo mi, že sem stále patřím. Bývalí učitelé se na nás usmívali se slovy: „Nechtěli byste se vrátit?“ Pro ně to byla jen fráze, ale my bychom rádi. Většina mojí třídy by vrátila čas a napravila věci, které nám v té době nedocházely. Když každé ráno odjíždím z {město}<priv>, uvědomuji si, že bych nerada tohle město ztratila, protože jsem zde nechala kus svého srdce. Vím, že to není možné a jednou budu muset odejít, ale nikdy nezapomenu na tajné noční průzkumy, koupání v rybníce a různé akce s mými přátely. Jsem zde šťastná. Osnova: I. úvod II. stať a) nejoblíbenější místo Mnich b) kopec sv. Jána c) školka d) škola III. závěr

cb1asvehan_02_1

5. prosince 2008 Lenka Heřmánková P2 1. písemná slohová práce Charakteristika, popis Téma: Svět z pohledu psa aneb jeden den nejlepšího přítele člověka Osnova: 1) ÚVOD – krátké seznámení s hlavním představitelem 2) STAŤ – a) popis mého království (místo) b) popis jí (stručný) c) popis jeho d) stručné seznámení a popis mého nejbližšího okolí 3) ZÁVĚR – stručná charakteristika konkrétního dne (večer) Pomalu otevírám oči. Zase u mě sedí ta malá blonďatá holčička. Jmenuje se Jenny a je to naše sousedka. Já se jmenuji Prcek a jsem nejlepším přítelem člověka. Jsem sice teprve malé štěně, ale už toho spousty vím. Tak například – mám dvě hnědé tlapky a vzadu dvě bílé. Ocas, který nejsem schopný chytit a uši, které mi neustále překáží. A také už vím, že nesmím kousat do těch měkkých, modrých věcí, které leží pod pohovkou. Mé království se nachází v obývacím pokoji. Je velký, ale přitom velmi útulný. Vedle mého místa se nachází krabice s mými hračkami. K nejoblíbenějším patří velký, růžový, pískací ježek. Zjistil jsem, že kousám.li do něho nepřetržitě víc, jak půl hodiny, mé páníčky to dohání k šílenství. Též se tam nachází věci, které jistě nikdo nehledá . zlatý řetízek, hodinky, peněženka a malý prstýnek s drahokamem, který Ona dostala k zásnubám. Ona je menší postavy. Vlasy má lehce vlnité a většinou si je stahuje do copu. Chodí elegantně oblékaná. Proto nemá ráda, když přijdu s Ním z procházky a chci jí uvítat. On je spíš větší postavy. Má kratší hnědé vlasy. Každý večer neustále něco kreslí a navrhuje. Myslím, že je architekt. Chodí sportovně oblečený. Řekl bych, že jsme si velmi podobní. Jsme chlapi, máme rádi pivo a chodíme spolu na fotbal. Pravda Ona o tom pivu neví. Každý čtvrtek, pátek a neděli mě bere On do parku. Je to taková velká zelená džungle. Je tam mnoho stromů, keřů, patníků a laviček. Patří to k našim nejoblíbenějším místům. Každý večer to probíhá stejně. Umyjí mě ve velké, bílé a studené věci. Pak mě usuší měkkou, voňavou osuškou. A připraví mi mojí zelenou misku s vlastním jménem, kde na mě čeká velká porce šťavnatého, vynikajícího masa. Potom se všichni usadíme do pohovky, stulíme se k sobě a koukáme na televizi tak dlouho, dokuď nepotřebuji znovu na malou (WC). A přitom proběhnu tou největší kaluží, kterou najdu. Musím říct, že život u nich je největší pohoda. Kdo Vám přinese snídani až do postele?

grp2herlen_1

Slohová práce školní Lukáš Zavadil 17. května 2005 1. C Témata: 1) Tak tady žiji (Volný stylový útvar) 2) Divy současného světa (Volný slohový útvar) 3) Mé setkání s…. (Vypravování) 4) Pohled do zrcadla (Zamyšlení) Mé setkání s Julesem Vernem Osnova: I. Úvod – Proč on? II. Stať: a) oceán a ponorka b) výlet do vesmíru c) elektřina II. Závěr – poděkování Pana Julese Verna jsem si vybral proto, že mu chci ukázat, že většina toho co napsal ve svých knihách se stala realitou, ať už jde o vynálezy či objevné cesty. Nejprve vezmu pana Verna do přístavu, kde si prohlédneme různé typy lodí od motorových člunů přes bitevní křižníky, vybavené nejmodernější technologií, až po tankery a dopravní lodě. Pak nasedneme do ponorky a pojedeme obdivovat krásy mořského dna. Poté nasedneme do proudového letadla směr Bajkonur. Zde se připravíme na odlet našeho raketoplánu. To je další věc, kterou předpověděl, ale určitě nepočítal s přetížením, které ho nemile překvapilo. Cestou k Měsíci mu ukážu satelit a vysvětlím, na co se používá, že jen díky nim jsme objevili část vesmíru včetně Sluneční soustavy. To už ale přistáváme na Měsíci. Po oblečení skafandrů vystoupíme a jdeme se podívat na matičku Zem. Nad hlavou mu mezitím prolétne sonda směrem k Marsu. „Co to je“, diví se? To je sonda, která řídí moduly na Marsu a také plánujeme jeho osídlení. Cestou zpět má tak Verne spoustu otázek. Poslední místo kam ho vezmu, je atomová elektrárna a obchod s elektronikou. V elektrárně se obdivuje všemu. A kromě těchto máme ještě vodní, větrné, sluneční a tepelné. V obchodě jen kroutí hlavou a směje se (neví co je počítač). Vysvětlím mu že slouží k ovládání jiných strojů a je na něm Internet, což je místo, kde se dá sehnat vše. Ten se mu zalíbil. Také ho zaujala lednička a mobilní telefon. A to vše je tu jen díky vám a vašim nápadům. Tak jak jste viděl, k čemu jste dal svými knihami podnět, tak vás jistě naplnila hrdost. Lidstvo ve vaší době vás považovalo za blázna, že to nikdy nebude existovat ale 1 století po vás jsme vaše nápady zrealizovali a použili je k našemu prospěchu. A to také díky elektřině, ze které se stala hybná síla lidské civilizace. Mnohokrát vám děkuji za to, že jste předběhl svou dobu a nám v 21. století ulehčil a zpříjemnil život

cb1czavluk_02_1

12. dubna 2007 Eva Málková, 2.C 2. písemná slohová práce Pohled z okna (umělecký popis) Je pátek a já po náročném tréninku usedám za okénko autobusu. Ještě si musím chvíli počkat na samotnou cestu, protože ještě nenastoupili všichni cestující. Stojí venku ve frontě, která končí před řidičem autobusu. Je krásný jarní den. Všechny stromy i květiny rozkvétají, a tak to na nedalekém kopci vypadá jako na pouti. Hraje totiž všemi barvami. Červená, žlutá, oranžová, modrá, ale převládá zelená. Krásný to pohled. Konečně vyjíždíme, ale zanedlouho už zase stavíme. „Co se děje?“ pomyslím si. Semafor nám na několik minut pozastavil cestu na Vysočinu. Ale už najíždíme na dálnici. Provoz je velmi hustý. Kolem nás projíždějí malá i větší auta, bílá, modrá, zelená, ale    i černá, červená a žlutá. Některá jedou rychle, jako kdyby někam pospíchala. Mně to ale připadá spíše jako hazardování se životem. Někteří se však courají jako šneci. Ti si tu cestu očividně užívají. To musí být sváteční řidiči nebo řidičky, protože jak je známo, ženy jezdí mnohem bezpečněji než muži. S přibývajícími kilometry ubývá i aut. Všechna nás opouští, jakoby nás už nikdy nechtěla vidět. Nám to ale nevadí, alespoň bude bezpečnější provoz. Kolem tříproudové silnice se táhnou dlouhé aleje stromů. Mezi jehličnatými stromy, které musí být odolné vůči výfukových plynům, se občas zabělají i kmeny bříz. Ti však na rozdíl od smrčků a jedlí vypadají velmi nešťastně. Malých zelených lístků tam moc není, větývky jsou slabé a nevypadají vůbec živě. Po mé levé ruce se náhle objeví vysoká černá skála. Je ale zpevněna pletivem, aby padající kameny nepoškodily auta. Je strašné, jak člověk zasahuje do přírody. Ta skála se musí cítit velmi svázaně, nesvobodně. Dále projíždíme kolem zapáchajících benzinových stanic, kolem motorestů, restaurací, kde je spousta zaparkovaných aut. Tyto budovy musí být naspány masy lidí. Když si představím, kolik lidí se tam tísní, je mi zle. Na druhou stranu to ale v autobuse nevypadá o nic lépe. Dále míjíme pole, louky, pastviny. Na pastvinách spatřím koně. Závidím jim tu svobodu, tolik pohody. Mohou se proběhnout, kam je napadne. Konečně sjíždíme z dálnice a vjíždíme do města Humpolec. Už z dálky slyším ruch aut i štěbetání lidí. Při příjezdu do centra vidím, jak tato auta jezdí tam a zpět, jak lidé běhají, chodí na nákupy, do parků, na návštěvy. Od Prahy se to příliš neliší. Konečně vystupuji    z autobusu. Nadechnu se čistého vzduchu a už směřuji k tátovi, který na mě už netrpělivě čeká. Začátek víkendu je konečně tady.

pr2ctmaleva_02_1

Slohová práce školní 23. května 2006 Jana Drábová Letos, tak jako každý rok se vracím na svůj rodný statek. Zde mám spoustu lidí, které miluji, babičku, dědu a pár dobrých přátel. Od té doby, co jsme se přestěhovali z vesnice do města už je nevidím tak často, moc mě to mrzí, ale bohužel se s tím nedá nic dělat. Naši odešli za prací. Maminka jako zdravotní sestra u nás na vesnici sice léčila všechny lidi, ale peníze si od nic nebrala. Táta jako veterinář se také staral o všechna zvířata lidí na vesnici, ale v místním družstvu mu moc peněz nedávali. Poté dostal nabídku pracovat v Plzni. Sice je to od naší vesničky 60 km, ale přes týden se tam nedostanu a o víkendu jen výjimečně. Léto zde ale trávím celé. Ve městě v létě stejně nikdo není. Balíme, všichni lítají po bytě a hledají co zapoměli. Nakonec po dvou hodinách zjišťujeme, že máme všechno a vyrážíme směrem do Okrouhlíkovic, do naší milované domoviny. Příjezd ale není zrovna nejšťastnější, když vstoupíme do malé sednice uprostřed obytné části statku nadšeně nás vítají jen pes Bron, babička i děda sedí skroušeně u stolu a začnou nám vyprávět, co se stalo. Babička šla dnes ráno do kostela, a tam našla obješeného kněze pana Jeřábníka viset na kříži Ježíše Krista. Už to svědčilo o tom, že to zřejmě nebyla sebevražda. Ovšem policie, která v kostele hrůzný čin vyšetřovala jasně konstatovala, že to sebevražda byla. Mě toto sdělení ovšem zaskočilo, pan Jeřábník boha miloval a nikdy, i kdyby měl zemřít, tak by to neudělal tak aby to vyznělo jako znesvědcení boha. Přijde mi, že moje myšlenka zřejmě nikoho jiného nenapadla, protože všichni celé odpoledne řeší, proč to mohl kněz udělat. Byl zdráv. Všichni ve vesnici ho měli rádi a vážili si ho. Já osobně jsem se s ním znala celkem dobře, sice nejsem pobožná, ale s panem Jeřábníkem se vždy dalo mluvit o všem, ne jako s knězem, ale s normálním člověkem. Rozhoduji se, že to tak nenechám a na příští ráno plánuji se do kostela vypravit sama. Dalšího dne se vzbudím velice časně, dokonce jako první. Udělám si snídani, nakrmím a pustím slepice, sesbírám vajíčka, dojdu vyvenčit Brona. Mezitím už vztala babička a chce mi dělat snídani, ale jelikož už jsem jedla, říkám babičce, že jdu navštívit Perta, svého kamaráda z dětství. Babička se sice diví, proč tak časně, ale já se vymlouvám, že už jsme domluvení. Ze statku vyrážím jako střela a mířím rovnou ke kostelu, dveře jsou zapečetěné žlutou policejní páskou. Já však vím, že za kostelem jso ještě jedny skryté dveře ve stěně, kterými jsem chodila pana Jeřábka tajně navštěvovat. Kostel uvnitř bez něj vypadá velmi smutně a pustě. Vše působí velice pochmurně, bojím se otočit směrem ke kříži, nakonec to udělám, pana Jeřábníka naštěstí sundali, ale provaz na kříži stále visí. Beru svůj fotoaparát a nafocuji scenů ze všech stran. Potom procházím celým kostelem a snažím se najít cokoli podezřelého, vím že to dělali už policisté předemnou, ale jestli mysleli, že to byla sebevražda, tak nevím, s jakou pečlivostí. Asi popůl hodinovém hledání objevuji zvláštní rýhu v podlaze asi 2 metry od kříže, vypadá, jakoby někdo táhnul něco hrozně těžkého po zemi, protože rýha je opravdu dlouhá a vede směrem ke kříži, končí asi půl metru od něj. Nevím, co to znamená, ale radši to nafotím. Jdu kousek po kousku směrem od kříže k dřevěné modlící lavici. Rýha končí u paty lavice. Nevím co dál, snažím se lavici posunout, ale nedaří se mi to. Nakonec ve vzteku kopnu. Z jejího boku vypadne cosi. Vypadá to jako umolousaný sešit. Pomalu se k tomu shýbám, beru sešit do ruky a otvírám ho. Je to deník. Deník knězů, je mi to trapné, v něm číst, ale podívám se na kříž a říkám: „Je to pro vaše dobro, nezlobte se.“ Vtom na kříž zasvítí ostré slunce, jen na chvilku. Nechápu to, venku bylo zataženo, takový pochmurný smutný den. Začínám se bát, říkám si, slunce, jestli to bylo znamení, tak asi dobré. Otvírám ztrouchnivělé desky deníku a nacházím zde mimo vlastního sešitu spoustu vložených listů, které jsou jakoby pokračováním, ale listy jsou zpřeházené. Strávím další půl hodinu skládáním zpřeházených listů, snažím se najít zmínku o panu Jeřábníkovi, ale datumy jsou strašně staré, začínají někdy v polovině 19. století. Vidím samé nezajímavé věci, v sešitě jsou zapsány penězní dávky lidí, pomocní lidé při opravách kostela. Zde však nacházím problém u jednoho jména je velký černý kříž, přemýšlím, co by to mohlo být, ale stále na nic nepřicházím. V tom však uslyším, že venku někdo trhá pásku. Vezmu deník a fotoaparát a letím ven z kostela. Když jsem už dost daleko podívám se na hodinky, je už po dvanácté. Babička bude šílet. Jediné, co mi zde vadí je přesný čas oběda a večeře, který, když někdo nedodrží, tak to babičku vždy strašně urazí a s dotyčným se půl dne nebaví. Samozřejmě se vyplňují mé předpoklady a babička je k smrti uražená. Oběd už nedostanu, když prý nechodím včas. Jsem naštvaná, ale myslím že oběť v podobě mého oběda se nedá srovnat s tím, co jsem našla. Odpoledne se zamknu u sebe v pokoji a zkoumám ten kříž, nemůžu však najít žádnou souvislost a jméno opouštím. Začínám třídit ostatní lístky, které jsou mimo deník. Náhle nacházím lístek označený velkým černým křížem. Lístek je však zapečetěn. Moje zvědavost je však tak veliká, že lístek otvírám a nacházím skandální odhalení. Na lístku je napsáno, že v roce 1853 zabil kněz Ignác jednoho místního člověka. Důvod tam není napsán, ale že zabil kněz?! Je to strašné, bohužel jméno Jelena Syslová mi nic neříká. Rozhoduji se, že musím vypátrat, kdo to je. Pod pečetí na lístku nacházím kousek papírku, který z pečeti vykukuje. Beru lístek a snažím se pečetní vosk rozehřát. Po chvíli vosk měkne nad plamenem svíčky a já zpod pečetidla vytahuji papírek. Zde je napsána úmluva nebo možná smlouva. Je to jako smlouva s ďáblem. Aby se nikdo nedozvěděl, že kněz někoho zabil, musel kostel pozůstalému po paní Syslové vyplácet každý měsíc určitou peněžní částku. Papírek byl podepsán panem Pokorným. V tu chvíli se mi zastavilo srdce. Pan Pokorný, vždyť bydlí pár baráků od nás. Začínám nad vším usilovně přemýšlet. Vše do sebe začíná zapadat. Pokorných rodina se nikdy s nikým moc nebavila. Do kostela chodili v neděli vždy jako první, tam jim určitě dávali ty peníze, říkám si. Proč to ale nikdy neoznámili, vždyť zabili jejich příbuznou. Jsem zdrcena. Přemýšlím nad tím že to snad není možné. Nemůžu usnout celý večer se převaluji v posteli. Nakonec jsem usnula asi ve čtyři ráno s myšlenkou, že zajdu zítra na obecní úřad potvrdit si svou domněnku tak, že poprosím o rodokmeny lidí ve vesnici. Druhý den ráno opět vstávám jako první. Celý den jsem nejedla, a tak si dávám vydatnou snídani a ihned vyrážím na obecní úřad. Zde prosím pana Fiřta o rodokmeny našich sousedů, že to máme do školy a potřebuji se jen podívat do jaké doby který sahá abych mohla vypsat esej o naší vesnici a její historii, každý rodokmen jakoby prohlížím, ale vůbec nevím co tam je. Konečně, rodina Pokorných. 1820 Jan Pokorný opravdu je to tak, byl to její otec. Volám policii. Nejdřív si myslí, že je to vtip, pořád mě někam přepojují, ale nakonec poslednímu policistovi tak vynadám že slíbí že sem někoho okamžitě pošle. A opravdu za půl hodiny přijíždí 2 policisté a já jim všechno vysvětluji. Koulí očima a říkají že je úžasné, jak jsem na to mohla přijít. Vedu je do kostela, ukazuji rýhu. Jim to konečně dochází, kdyby se chtěl pan Jeřábník zabít musel by si lavici odtáhnout ke kříži, ale jakým záhadným způsobem by se sama dostala zpět. Policisté vyráží pro pana Pokorného. Prý seděl ve své sednici a čekal až přídou, ani se nebránil a řekl jim že to byl on, kdo kněze zabil. Pan Jeřábek už nechtěl platit poplatky. Neměl z čeho a chtěl vše dát na pravou míru, lidem se omluvit. To však nechtěl pan Pokorný, hodně pil a nepracoval z peněz z kostela žil. Tak za ním večer šel a když mu kněz znovu odmítl dát peníze, tak ho zabil a pak vše zincenoval tak, že to byla sebevražda. Naši byli v šoku, babička se semnou začala okamžitě bavit a uvařila mi výborný oběd. Od policistů jsem dostala velkou čokoládu a pochvaly za to, že jsem malý detektiv.

cb2cdrajan_02_1

29. března 2007 Geri Adam, 2.C 2. písemná slohová práce Na cestě (Umělecký popis) Před pěti lety jsem pobýval se svým strýcem a jeho nynější ženou na chalupě u Máchova jezera v okolí Doks. V jistém smyslu a tou dobou, nebyl na mého strýce osud zrovna milosrdný či snad přívětivý, a tak si svou křivolakou cestu života uhlazoval tím, že běhal na mnoho kilometrů vzdálené hrady nebo jezdil na kole, někdy i více než-li dvěstě kilometrů denně. Bohužel i já jsem byl takové cesty svědkem, neboť maminka mě vyzvala, abych mu zpříjemnil jeho osamělé poutě českými krajinami svou společností. Jednoho dne, brzy ráno jsme již z plných sil šlapali do pedálů našich kol a míjeli převážně jehličnaté lesy, bažiny a slatě, kterými je mimo jiní okolí Máchova jezera pověstné, a po celou dobu nám byl chvíli po boku a chvíli zase za zády hrad Bezděz, který se po drahné době nakonec úplně rozplynul v dály. Naopak před námi na obzoru tanulo cosi, co se později ukázalo být rozhlednou Ještěd. Ještěd je vskutku velmi daleko, ale také značně vysoko, což je ne závěr trasy, kterou jedinec podstupuje poprvé a již dosti fyzicky zesláblý velmi zdrcující a demoralizující fakt. V okolí této rozhledny je samo sebou rozeseto množství převážně zaostalých, malých městeček i vcelku malebných vesniček. Na modré obloze se tetelilo jen pár bezvýznamných mraků, zpoza nichž jasně prosvítalo Slunce. Onoho dne i toho příštího se událo mnoho, avšak nic, co by si vynucovalo popsat další řádky tohoto popisu, neboť zážitky v mé paměti, zůstaly bezpochyby umocněny především silným fyzickým vypětím, avšak něco snad ještě mohu dodat k závěru. Příštího dne jsem cestou z kopce pozdě ubrzdil své kolo vlivem únavy a asi v sedmdesáti-kilometrové rychlosti jsem naboural do strejdy a zničil si kolo. Takováto skutečnost si vynutila dvojnasobné utrpení v podobě vyššího úsilí, vynaloženého při šlapání. Strejda mi nakonec ujel a do chalupy jsem se já sám navrátil již večer. Na kolo jsem od té doby neusedl ani jednou a dodnes nechápu, jaký smysl měla má přítomnost na naší dvoudenní výpravě, když během celé té doby ke mně strejc promluvil snad jen jedinou větu, znějící:    „mysli na mámu“, to bylo před tím, než jseme se ve stanu odebrali ke spánku.

pr2ctgerada_02_1

7. března 2006 Inga Shhudyaková, 3.E 2. písemná práce Nehas, co tě nepálí (reportáž) Příroda, zahrádka či jen lavička na odlehlejším místě se dá snadno najít i ve větším městě, ale většinou jen na sídlištích. Kde ale najít takové místo v centru metropole? Jistě že i teď se dá pár takových míst najít. Například Františkánská zahrada, Riegerovy sady či park na Karlovém náměstí jsou jedni z nich. Když se ale půjdete projít po parku na Karlově náměstí, nenarazíte na nic nádherného. Už dávno zde nejsou časy těch upravených a čistých záhonků porostlých pěknými květinami a stromy. Místo nich můžeme na místě pro trávníky vidět válející se bezdomovce či narkomany, kteří si toto místo vybrali jako svůj domov. Místo kytek se u každého keříku válí nějaká ta injekční stříkačka a okolo laviček i na nich najdeme spoustu hromádek vajglů. Po cestě z východu metra nás už nečeká nic jiného, než to co je v celém parku. Spoustu podivných lidí se zde dokáže i povalovat na trávníku či si brát nějakou drogu, bez ostychu i ve dne. Po krátké procházce po jedné z cestiček, vedoucích do centra parku můžete objevit místo pro fontánku a okolo ní mnoho laviček, rozestavených do kruhu okolo fontánky. Na lavičkách denně vysedávají lidé chodící do nedaleké nemocnice, která je jen přes silnici vzdálená od parku, na kterých je vidět jasná nechuť a otrávenost z čekání na to, až se doktoři vypovídají se sestřičkami a budou je moci příjmout. A protože je už nebavilo čekat v čekárně vyběhli do parčíku a zapálili si cigaretu, kterou když nervózně dokouřili odhodili nedaleko sebe. Vedle nich se zde též objevují i staří a nemocní lidé, patrně také z nemocnice, které nebavilo zkoumání stropů a zdí a kteří se mohli jít podívat na kus zeleně mezi mnoho domy. Už je ani nepřekvapuje že zde nic takového nenalézají. Klidně sedí a snaží se dýchat čerstvý vzdus, přičemž rozmlouvají se sousedem většinou ani nevědí o čem, nebo pomlouvají mladé lidí, kteří projdou okolo a spěchají. Právě někteří z mladých lidí si sem přijdou také posedět, ale to jen proto, že se pro ně nedostalo místo v nedalekém fast foodu a svůj vytoužený hamburger si přinesli na lavičku a snaží se ho rychle sníst a přitom listují v papírech či něco usilovně dělají se svým mobilem. Po svém dobrém obědě se někteří ani nenamáhají a neostýchají zvednout po sobě obaly a papíry od jídla a nechávají je klidně ležet na lavičce, které se po jejich odchodu zmítají větrem a létají do všech stran. Nikdo se ani nenamáha zvednout papír a vyhodit ho do popelnice, až na některého bezdomovce, který když si toho všimne ho běží sebrat a podívat se zda tam nezbylo kus nějakého dobrého sousta. Chodí sem i matky na procházku se svými dětmi, kteří bydlí asi nedaleko. Potkávají se se svými kamarádkami a vesele debatují o svých životech a manželích, přičemž své děti nechávají pobíhat volně po parčíku. Klučík nějaké takové maminky si právě snaží najít zábavu v jiném hraní, protože honění holubů ho už přestalo bavit a tak se plazí po zemi a hledá nějaký poklad. Když něco objeví, strčí to, jak to malé děti dělávají do pusy a tu si náhle jeho ukecaná matka povšimne co dělá její syn a snaží se mu naplácat na zadek a vyčistit ruce a pusu. Po pozorování malého rošťaka si najednou všimnu houkající sanitky, jak si to míří přímo do parku, za ní už jedou i policejní vozy. Dojedou k nedaleké lavičce a snaží se pomáhat nějaké starší ženě, která na lavičce leží nehybně. Marně, pomoc jí nepomohla a je --- jí přikryli černým pytlem.

pr3eshhing_01_1

29. března 2007 T. Bárta, 2.C 2. písemná slohová práce Na cestě (umělec. popis) Na Cestě Je ráno dne 16.8. 2006 a naše rodina se vypravuje na cestu směr Francie, respektive míříme do Pizzi, kde máme v plánu přepravit se trajektem na náš cílový ostrov Korsika. Na tuto dlouhou a všemi dlouho očekávanou cestu vyrážíme v plném složení naší rodiny plus navíc přibíráme ještě jednoho člena, kterým je přítel mé sestry „Čejda“. Náš automobil značky Peugeot, případná to značka pro výpravu do Francie, je napěchován až po střechu jídlem a potřebným vybavením. Samozřejme s sebou máme přibaleny i některé zabavovací prostředky jako například: notebook, nebo mičudu, které se na cestách tohoto formátu opravdu hodí. Míč využíváme tedy hlavně na parkovištích, kde je třeba protáhnou ztuhlá těla a notebookem zkracujeme dlouhou chvíli na uvnitř automobilu, kde sledujeme různé filmy nebo hrajeme přínosné strategické hry. První cizí zemí, kterou při našem putování projíždíme je náš jižní soused Rakousko. Průjezd touto zemí se mi v paměti moc neuchoval, nýbrz jsem téměř po celou dobu spal. Když jsme však opustili Rakousko a vjeli do Itálie, tak se moje aktivita dosti zvýšila, jelikož v horských serpentinách, kde v autě pilotovaném mým otcem rázem lítáte sem a tam, ze strany na stranu, jako na nějaké atrakci na pouti se moc spát či pouze ležet v klidovém stádiu (moc) nedá. Po překonání těchto klikatých zákrutů jsme se dostali té placatější části Itálie, kde se nám nabízely pěkné scenérie starých italských měst i vesniček. Dlouho v noci jsme již přijížděli s mírnými obtížemi, které však vyřešil náš GPS navigátor, do malé vesničky nedaleko Pizzi, kde byl zajištěn náš nocleh. Vyspali jsme se docela dobře díky klimatizaci, která běžela na maximální výkon, nebylo tedy v pokoji moc velké horko a dalo se v klidu usnout. Po vydatné italské snídani jsme mířili do přístaviště. Cesta do přístavu nám překvapivě činila mírné potíže, i když se to zdá velmi jednoduché, mnozí lidé by si mysleli: „Pojedeme prostě směrem k moři“. Takhle jednoduché to alespoň v našem případě bohužel nebylo. Ve spleti středověkých domů, které tvoří úzké ulice se orientace rychle ztrácí. Když se kolem vás tyčí obrovské domy dá se jen těžko --- , jakým směrem se nalézá moře. Nakonec jsme však díky naší intuici a výborné italské „ruční“ gestikulaci dorazili na místo odplutí našeho trajektu. Po nástupu na trajekt jsme zabrali místa v největším salónu, kde se nacházela velice pohodlná křesla a sedačky. Během plavby bylo zajímavé sledovat ryby, zřejmě delfíny, kteří skákali před přídí lodi, prorážející mořskou hladinou. Jinak se během naší plavby nic závažného nestalo. Je dne 18.8. 2006 a před námi se objevuje ostrov. Jsme téměř v cíli Korsika je na dosah. Jsme plní očekávání a přemýšlíme, co nás asi na tomto krásném francouzkém ostrově čeká, ale o tom zase někdy příště.

pr2ctbartom_02_1

Fulín, Jakub, kvarta, Gymnázium J. Seiferta Závěrečná písemná slohová práce PUBLICISTICKÝ STYL 4. Vypracujte krátkou recenzi na: c) umělecké dílo malířské <obraz, kolmo postavené nůžky běží po silnici, místo čepelí mají nohy v silonkách a s botami na podpatku, v pozadí jsou vidět venkovské domy, v popředí leží na silnici prkénko s nožem, na obraze jsou také černé pruhy.> Běžící Nůžky Běžící Nůžky jsou prozatím posledním dílkem nadaného malíře Petra Ďůlky, který se svými dvěma obrazy Letící Dům a Pole, což už je notně dávno, právem řadí mezi českou elitu. Bohužel Běžící Nůžky podráždí všechny orgány bez vyjímky očí. Už na první pohled jsou vidět do očí bijící nůžky. Nůžky jsou to normální až na to, že místo čepelí vidíme hodně --- nožek v silonkách utíkajíc ulicí na venkově. O to víc je zvláštní, když opomenu velikost nůžek, že mají na sobě lodičky s podpatkem. Podíváme-li se blíž uvidíme strom, který vypadá, jako by bežel spolu s nůžkami a prkénko s nožem volně povalující se na silnici. Jinak můžeme spatřit docela normální venkovské stodoly, ---, no prostě venkov. Posledním a to nejzvláštnějším jsou čmáranice v obrazu. Připomínají tahy tlustého štětce, ale co tam dělají, to nevím. Pokud vám nevadí značně extravagantní pojetí, budete velmi spokojeni. Ostatním může jen doporučit aby si za vstupné do galerie, koupili třeba zmrzlinu.

js9mfuljak_1

Ropucha VS páv Jednou zemřela stará želva, která byla dlouholetou tajemnicí místní banky. Zvířátka se proto domluvila, že vyhlásí konkurz na tuto těžkou práci. Přihlásili se jen dva uchazeči; prvním byla ošklivá, ale upřímná a spolehlivá ropucha. Žila v městečku dlouho, věděla komu se dá věřit a komu ne. Byla chytrá a bystrá a určitě by jí pro její povahu všechna zvířátka obdivovala, ale protože ropucha byla velmi ošklivá, nebavili se sní a vůbec se o ní nezajímali. Druhým uchazečem o nejlepší místo ve městě byl překrásný nafoukaný páv se svou pomocnicí – mazanou liškou. Oba byli ve městě teprve krátce, nikdo je neznal a neznal ani jejich pravý charakter, ale zvířátka vsadila na první dojem a skvostnou image páva s liškou a zvolila je. A tak se stalo, že místo připadlo jim, kteří jen hořeli sliby, místo staré ošklivé ropuchy, které bezpochyby leželo na srdci jen a jen blaho místních a jejich přání. Ta je také varovala, ať nesvěřují takovou choulostivou věc osobám, o kterých prakticky nic nevědí, ale myslíte, že ji někdo poslouchal? Jen se jí hloupě vysmáli. Mezitím mazaná liška radila pávovi, ať vysbíra od zvířátek co nejvíc peněz, aby měli co nejvíc zisků. Páv se sice nejdříve ošíval, ale nakonec svolil. Všechna zvířátka tedy vložila své úspory do banky a už se těšila, jak budou dostávat velké uroky. Jenom jedno zvířátko se dívalo na páva s liškou skrz prsty – byla jím ropucha, která doposud nedůvěřivě odmítala svěřit své peníze do rukou jak to jen řekla – těm dvěma budižkničemům, kterým se nedá vůbec věřit. A tak jednoho nevlídného mrazivého rána zvířátka s hrůzou zjistila, že páv s liškou jsou pryč i s jejich penězi, jako by se po nich zem slehla. Nebohá zvířátka nevěděla, z čeho budou žít a bědovala a litovala. Jen ropucha se v tom zmatku smála a říkala. „Vidíte, vidíte, jen na krásu a sympatie jste hleděli a jak jste teď dopadli!“

cl8cdoujak_1

Moje školní taška Moji velkou tašku nosím každý všední den do školy. Bez ní bych nemohl chodit do školy. Můj batoh, je černobílí a zipy také. Další ozdoby bývají černé barvy jako uhlí. Uvnitř nosím hodně učení, svačinu a pití s penálem. Jednotlivými zipy se odděluje na čtyři části. Uvnitř kapsy, ale malé jen jako u kalhot. Vztah k ní mám velmi dobrý a neumím si představit jak bych jinak nosil do školi učení.

cl6avlkjar_1

OSNOVA: I. ÚVOD II. STAŤ: 1. přijímací zkoušky 2 .skvělý bývalý tým 3. nová škola III. ZÁVĚR PTÁŠ SE, JAK SE MI TEĎ DAŘÍ Ahoj Evo, jsem moc ráda, že jsi mi napsala dopis. Daří se mi celkem dobře. Za ten rok, co jsme se neviděli, se změnila spousta věcí. Navštěvuji novou školu. Doufám, že jsi ty ve své také tak spokojená jako já. Původně jsem {se}<in> měla hlásit na {název gymnázia}<priv>. Připravovala jsem se na přijímací zkoušky a velmi jsem se stresovala. Hlásilo se tam hodně lidí a byla malá šance na přijetí. Na poslední chvíli jsem se rozhodla, že přemístím přihlášku na {název gymnázia}<priv> a jsem moc šťastná, že jsem tak udělala. Nemusela jsem dělat přijímací zkoušky, poněvadž jsem měla dobrý průměr známek. Nyní chodím do třídy plné skvělých lidí. Nikdy však nezapomenu na své bývalé spolužáky a třídní učitelku. Žila jsem v úžasném kolektivu. Některé lidi jsem samozřejmě měla ráda více a některé méně, ale každý byl neodlučitelnou součástí tohoto týmu. A naše třídní učitelka byla naše „druhá mamka“. Měla nás (a pořád má) strašně ráda, vždycky nás ve všem podržela a měla pro nás pochopení. Na náš rozlučkový večírek také nikdy nezapomenu. Slavili jsme ho u Johnyho (tTy určitě víš, kdo to je) doma, tedy spíš na zahradě. Všichni jsme si to pořádně užili, samozřejmě k tomu byla potřeba kapka alkoholu, jinak bychom nebyli tak veselí. Poslední den na základní škole jsem celý probrečela. Nechtěla jsem se rozloučit se školou, kde jsem prožila devět let svého života. Dnes jsem téměř se všemi bývalými spolužáky v kontaktu, občas podnikneme nějakou společnou akci. Když jsem první den nastoupila do nové školy, docela jsem se bála. Nevěděla jsem, s kým si sednu. Naštěstí šli se mnou dva kluci z naší bývalé třídy, takže jsem tu znala aspoň někoho. Nakonec jsem si sedla s Evou, kterou jsem znala trochu od vidění z vedlejší školy. Je moc milá, ale hlavně hodně chytrá, vždy mi se vším poradí. Ještě více si rozumím s Evou. Můžu jí vše říct a navíc je pořád tak veselá jako já. Jistě tTě zajímají kluci. Jsou prostě v pohodě. Co se týče profesorů, většina učí celkem dobře, i když se najdou tací, jejichž učební postupy nelze pochopit. Někteří překypují nepříjemností, jiní nám vyšli vstříc. Pokud jde o učení, myslím, že to zatím zvládám. Určitě tomu musím věnovat mnohem víc času než na základní škole. Vůbec mě mně to bohužel nebaví, avšak snažím se z toho moc nestresovat. To už bych dávno byla v nějakém ústavu pro blázny. Naštěstí, jakmile se potřebuji odreagovat, vždycky se nachází po ruce nějaká akce, ať už s bývalou třídou nebo s mojí novou. Myslím, že už jsem Ti toho sdělila dost. Moc mě potěší, když mi zase někdy napíšeš, co je nového. Měj se krásně! Eva

cb1abrojan_01_1

2. kontrolní stylistická kompozice (Charakteristika) V Praze dne 21. 3. 06 Matyáš Bíla, II. B Téma: Jak vidím sám sebe (Charakteristika) Osnova: Úvod: Jak se vidím. Stať: a) Celková postava. b) Popis obličeje. c) Oblíbené oblečení. d) Vlastnosti a koníčky. e) Co budu chtít být, až budu velký? Závěr: Jsem prostě Matyáš! Jak se vidím Je tu další charakteristika. Tentokrát je na velké známky. Téma jsme se dozvěděli téměř před hodinou. Máme charakterizovat sami sebe. Jmenuji se Matyáš Bíla a je mi třináct let. Přezdívku žádnou nemám. Jsem asi 170cm vysoký a vážím okolo 50kg. Moje postava je střední, plnoštíhlá. Mé vlasy jsou tmavé i husté a většinou chodím krátce ostříhán. Mám velké kulaté modrozelené oči s velkými a dlouhými řasami. Ani hustotou obočí jsem nešetřil. Můj velký nos jsem jsem zdědil po tátovi. Zuby nejsou úplně rovné, a proto nosím rovnátka. Chodím relativně moderně oblékán. Nosím většinou dlouhá barevná trička. Mám rád černou barvu, a proto moje oblíbená kombinace (je) se skládá z tmavých džín, černého trička s bleskem a černé mikiny značky DUL-X. Nenosím roláky ani řetízky, protože věci ke krku mi vadí. Jsem snad chytrý, kamarádský a hlavně stojím si za svým názorem. Ve škole a na kroužcích jsem extrovert, jinak spíše introvert. Mám spoustu kamarádů ze školy a nových kroužků. Mezi ně patří ping pong, který mě přestává bavit a Aikido Kenkyukay, na které se vždy moc těším. Jsem blíženec a tak jako všichni blíženci jsem přelétavý a (málo co) máloco dotáhnu do konce. Měl jsem již mnoho zájmů, ale se všemi jsem skončil. Mezi ně patřilo např.: Karate, Hockeyball, Stěnolezení atd. Založil jsem si také „firmu“ a mám internetové stránky. Programuji hry, zkouším se učit Němčinu, vytvářím papírové modely a modely středověkých zbraní, hraji tenis, jezdím na kole, točím amatérské filmy, píši scénáře a návody na počítače, chtěl bych jezdit na kolečkových bruslích a chovat ještěrky. Dělám snad vše. Jednou bych chtěl mít opravdovou firmu, která by vytvářela hry a doufám, že budu režisér a natočím spoustu výborných filmů. Jediné, co si vytýkám je, že někdy dokáži být tak tvrdohlavý, že mě nikdo nepovolí. Jsem prostě Matyáš.

ces2bbilmat_1

Anna Fouani, 1. E 5. 1. písemná práce Jak jsem překonal sám sebe (vypravování) Osnova: 1. Seznámení s domovem 2. Strach z výšek 3. Odjezd otce 4. Dětská hra – pád 5. První záchrana 6. Druhá záchrana 7. Návrat domů Dětská Hra Vyrůstala jsem v krásné vesničce. Tudíž jsem do přírody neměla daleko. Krajina tu byla opravdu krásná. Vždy jsem měla ráda vše, co se týkalo zvířat, rostlin atd. při každé volné chvíli jsem odběhla obdivovat krásu kvetoucích kytek na louce, říčku zapadanou podzimními listy i zasněženým údolým. Ale k nedaleké skále jsem se moc přibližovat, protože není zrovna pevná a mohla bych se zřítit dolů. Zákaz jsem neporušila, protože jsem je hrozně bála výšek. A představa pádu z veliké výšky mě nejednou vzbudila ze spaní. Díky častým katastrofickým a akčním filmu, kde se padá často a jsou tam velice dobře vidět i důsledky pádů, se můj strach ještě prohluboval. Postupně jsem opustila svou dřívější zábavu – šplhání a lezení po stromech. Měla jsem i sourozence (a pořád mám) – dva bratry a jednu sestru. Jednou musel otec odcestovat na služební cestu a Matka s námi zůstala sama. Měla toho opravdu dost – vaření, děti, domácnost a k tomu byla těhotná. Třetí den po otcově odjezdu už byla dost unavená, a tak nás poslala ven, abychom si tam hráli. Protože jsem nejstarší, měla jsem na ostatní sourozence dohlídnout. Rozhodli se (sourozenci), že půjdou k Velkému hrádku – místo u té skálu. Rozmíšlela jsem se, ale nakonec jsem souhlasila. Říkala jsem si, že když na ně budu dávat pozor, nic se nestane. Na místě jsem si sedla do pohodlné trávy a dívala se, jak si děti hrajou na slepou bábu. Ale polední sluníčko a pohodlné posezení (později i poležení) mě nakonec uspalo. Probudil mě křik. Rychle jsem vstala a běžela se podívat, co se stalo. Nemohla jsem věřit vlastním očím – nejmladší sestra leležela dole pod skálou na takovém malém, na první pohled ne moc stabilním výčnělku. V tu chvíli mě strach z výšky přešel. Bratři běželi pro pomoc a já jsem opatrně vlezla za sestrou dolu. Tam jsem si jí vzala na klín. Byla v bezvědomí. Vůbec jsem si nepřipustila, že by se mi mohlo něco stát. Bála jsem se o ni! Asi za 10 minut přijeli hasiči a vytáhli nás. Sestru odvezli do nemocnice. Měla čtyři komplikované zlomeniny, nějaké pohmožděniny a díky bohu to přežila. Od té doby se výšek nebojim a každý ve vesnici mi neřekne jinak, než horolezkyně. Do přírody chodím pořád moc ráda. Možná, že i víc. Teď pracuji jako velitelka záchranné služby.

pr1efouann_01_1

Bryndová 8. 1. Životopis Jmenuji se Anna Marie Bryndová. Jsem narozena 10. 12. 1994 v Praze. Teď je mé bydliště Kladno, adresa Benešovská 3160, PSČ 27201. Navštěvuji 8. ZŠ Kladno. Učím se anglicky a německy. V 8. třídě jsem absolvovala německou olympiádu. Zajímám se o tanec a hudbu. 2x týdně navštěvuji Taneční centrum R. A. K. Kladno. Nejsem alergig. Mám jednoho bratra který je o 7 let mladší než já a jmenuje se Matyáš. Také se zajímá o tanec a navštěvuje 2x týdně Taneční centrum R. A. K. Kladno stejně jako já. Narodil se 7. května roku 2001. Moje matka se jmenuje Renata. Pracuje v manegmantu Zahrady. Vystudovala 2 vysoké školy a má maturitu. Její rodné město je Kutná hora. Můj otec se jmenuje Aleš a pracuje jako celník na Ruziňském letišti v Praze. Teď si ještě dodělává vysokou školy. Oba rodiče se narodili v roce 1970. sepsáno 8. 1. 2010 Bryndová

kl9abryann_1

10. března 2006 Věra Fechtnerová, 3.E Ženy, co nedělat v Egyptě Cestománie (reportáž) Všímáte si také miliónů vyvěšených plakátů a letáků všeho druhu, co upozorňují na super výhodný last minute do hyper exotické země? Lákají Vás na nízkou cenu ubytování v tříhvězdičkovém hotelu v Arabských Emirátech? Levná letenka s Turkish Airlines osloví kdekoho, kdo touží po dobrodružství. Škoda, že o letištních poplatcích, vízech a pojištěních se neználek záhy dozví v arabštině, v cizí zemi a plánovaná krásná dovolená pod tlakem stresu, samoty a strachu začne nabírat na realitě a pohřbí iluzi dokonalosti. ”Kde mám růžový brejle“ ptá se ztroskotanec. Docela mě překvapuje, kolik lidí odsuzujících terorismus se vydává do centra nebezpečných bojů. Nechci se zabývat nebezpečím Severní Afriky a jiných arabských zemí. Ráda bych se s Vámi podělila o několik egyptských zkušeností. Dětem totality by se o mém výletě mohlo jen zdát. Mě dítěti skoro-kapitalismu se sen splnil. Je příjemné prodloužit si léto tím, že ho zahájíte už na jaře. Ještě není sezóna, ale v Africe je už 30°C. Letadlo ČSA z Ruzyně naprosto spolehlivě odveze turisty do Hurghady (S návraty to bývá trošíčku horší.) Pokud máte starostlivé, schopné rodiče, zařídí všechno za Vás. Čeká Vás tedy opravdu bezstarostná dovolená. První, co Vás po přistání na vedlejším kontinentu potká je vyplňování nejroztodivnějších papírků a stání front na razítka, přesně podle nesrozumitelných anglických pokynů průvodce. Když se i s pasem a neokradeni upovídanými a ochotnými poslíčky dostanete do autobusu, čeká vás už jen depresivní cesta konvojem autobusů a ozbrojených sil cestovního ruchu. Po přibližně dvou až třech hodinách pozorování bídy, chudoby a špíny vystoupíte z luxusního klimatizovaného autobusu, vejdete do monstrózní haly špičkového hotelu. Skontrolují Vás, zda-li nemáte zbraň ať už bodnou nebo palnou, v kabelce či kufru. Počkáte až agentka cestovní agentury za Vás vyřídí, v rukou s vaším voucherem, pasem a číslem bagáže vše potřebné k získání klíčků od pokoje. Můj základní předpoklad pro zásadní varování je fakt, že jste dáma kyprých slovanských tvarů, blonďatých vlasů a modrých očí. Hlavní problém nastává v momentě, kdy arabové, všichni posluhovači a veškery tamní personál je z Vás ”hotový”. Na lámání chleba dochází, když žena začne přemýšlet po Česku. Měli byste se v takové zemi, v tolik jiné zemi pochopit tolik jinou kulturu a mentalitu. Nejhorší, co může Česká Dáša udělat, když si objednává jídlo nebo cokoliv je, že se číšníkovi podívá do očí, nedej Bože, když se usměje. ONI berou takové chování jako sexuální výzvu a v nestřeženém okamžiku Vám nabízejí schůzky v černých čajovnách. Malá poznámka: Egypťan, který skončil práci v hotelu a nekouří Cleopatry bez filtru, traví čas v čajovně, kde smí silný odvar ze starých ponožek, tedy arabskou kávu a šíšu – vodní dýmku konzumovat většinou jen muži. Další zásada je s žádným nikdy za žádných okolností nikam o samotě ani ve společnosti jiných žen nikam nechodit. Zatáhnou Vás do svého obchůdku se suvenýry a pak se nebudete stačit divit, kde jste. Průšvih je, že Česká zakomplexovaná obézní dáma je unešena zájmem o její osobu a nedává pozor kdo například platí útratu. Pokud ovšem nechcete mít problémy s hotelovým personálem ani venku na ulici, chovejte se jako ortodoxní arabka vyznávající islám. Nikam nechoďte, nebavte se, nekoketujte, neodhalujte se, nenakupujte a hlavně, pokud opravdu nechcete mít žádné, pražádné problémy, nejezděte do egypta!

pr3efecver_01_1

12. ledna 2006 Jonáš Nepustil, 1. B 1. stylistická kompozice – srovnávací POPIS Pokoj kde se cítím dobře Osnova 1. Seznámení s pokojem 2. a) Dveře b) Okolí dveří c) Knihovna d) Psací stůl a jeho okolí e) Stěny, podlaha, strop f) Využití Dojem Můj pokoj Můj pokoj se nachází ve 3. patře v bytě č. 8 přímo naproti vchodovým dveřím. Dveře mého pokoje mají v sobě skleněné okno ve kterém je nalepen plakát. Na plakátu sedí opice na záchodě a má v ruce notebook. Nalevo od dveří leží dřevěná postel a nad ní polička. Napravo od dveří se nachází vysoká žlutá skřín a 7 malých skříněk stejné barvy jako skříň. Mezi dveřmi a skříní je dřevěná bedna, na které mám oblečení do školy. Vedle postele mám od Dominika postavené dvě knihovny se 6 poličkami. Ve 4 poličkách jsou knihy naučné i dobrodružné a jiných žánrů. V 1 poličce jsem si uložil všechna hudební CD a kazety. Na knihovnu mi maminka postavila dvě květiny a já jsem tam umístil rádio s MP3 přehrávačem a akvárium. Psací stůl je hned vedle okna a je vyroben pouze ze dřeva. V levé části stolu jsou tři šuplíky ve kterých mám školní pomůcky a v pravé části je skříňka s některými učebnicemi. Nad stolem je zavěšena nástěnka a nad ní police. Zde mám skoro všechny učebnice a sešity. Také je tam květina. Naproti stolu se nachází pojízdný stolek s šuplíky ve kterých mám potřeby pro křečka. Na stolu je moje televize. Na zemi mám modrý koberec a na stěnách 6 plakátů. Jako zdroj světla mi slouží 3 reflektory. Ve svém pokoji se učím a hraji si. Mám tento pokoj moc rád.

ces1bnepjon_1

Druhá šance „Proč si to udělala? Řekni mi jediný rozumný důvod,“ Jana se vzteky zvedla z křesla a prstem směřujícím k venkovním dveřím bytu ukázala Kláře, své nejlepší kamarádce, východ. „Jdi mi z očí, už tě nechci nikdy vidět, vypadni!“ „Ale Jani, já za to vážně...,“ nestačila domluvit Klára. V tu chvíli ji Jana vyprovodila z bytu a prudce za ní zabouchla dveře. Kráčela po schodišti dolů, smích, který slyšela z vedlejších bytů, ignorovala. Do smíchu měla daleko. Věděla, že udělala něco, co se odpustit nedá. Pomluvami, těmi se provinila. Neustále někoho pomlouvala, schazovala a brala lidem sebevědomí. Až došlo i na její kamarádku, která se dozvěděla, že o ní rozšiřuje vymyšlené příběhy, jak všechny zneužívá. „Kde se couráš,“ vykřikla na Kláru matka, sotva vešla do dveří. „Už je tma a ty nikde,“ pokračovala a při tom si nalévala skleničku tvrdého alkoholu. Ráno Klára nebyla schopna vstát. Byla ospalá, poněvadž se jí stále vracela vzpomínka na večer. Přemýšlela, jak se omluvit, ale bez úspěchu. Přesto se rozhodla jít do školy. Přivítaly ji chladné tváře. Po celou dobu vyučování se na ni všichni dívali s pohrdáním a ona věděla, že udělala chybu. S postupem času si zhoršila známky, chodila jako tělo bez duše, její radost ze života se úplně vytratila. A matka? Ta se utápí v alkoholu, prý je to její jediná naděje. Stále věří, že se její manžel, Klářin táta, vrátí. Nevrátí, nemůže. Zemřel při autonehodě. Klára se toulá po městě a vzpomíná na hezké časy. Domů se jí nechce lo, místo maminky by ji přivítala náruč kouře a alkoholických výparů. Když Klára viděla ve škole Janu stojící mezi „novými“ kamarádkami, bylo jí do pláče. Přesto přistoupila blíže a chvějícím se hlasem požádala Janu, jestli by si s ní promluvila. „Jsi ubohá, nevnucuj se,“ vrazila jí však Jana dýku přímo do srdce. Klára stála jako opařená a dívala se na Janu, která na ni vrhla nenávistný pohled. Klára, překvapená z této reakce, zamířila k domovu. Doma našla mámu ležící na pohovce. Spala a v ruce držela téměř prázdnou láhev od whisky. Kláře se hrnuly slzy do očí. Šla do koupelny, kde otevřela lékárničku. Vybrala si silné prášky na spaní, pár si jich nasypala na dlaně a pak všechny, jeden po druhém, spolykala. Ležela na zemi {a|A} točil se s ní celý svět, upadla do hlubokého spánku. Probudila se. Viděla okolo sebe všechno v bílém. Co se stalo? Kde jsem? Jsem živá? Nebo mrtvá...

pr4chanbar_1

Slohová práce školní Romana Borovková 17. května 2005 I. C Témata: 1. Tak tady žiji (Volný stylový útvar) 2. Divy současného světa (Volný slohový útvar) 3. Mé setkání s…. (Vypravování) 4. Pohled do zrcadla (Zamyšlení) Osnova: I. Úvod - jižní Čechy a České Budějovice II. Hl. Stať - a)Litvínovice b) okolí a příroda vesnice c) vesnice a roční období III. Závěr - já a můj domov Tak tady žiji Jižní Čechy jsou krajem rybníků, lesů a nedotčené přírody. Nacházejí se zde největší rybníky České republiky a mnoho krásných památek, za kterými ročně jezdí turisti i ze vzdálených zemí. Největším městem jsou České Budějovice, které jsou proslaveny svým velkým a jedinečným čtvercovým náměstím, při pohledu na něj září úžasem i oči cizinců. Co bych si ještě víc mohla přát? Snad už jen méně zahraničních stánkařů, kteří obývají historické jádro našeho města. V okolí Českých Budějovic je mnoho malebných vesniček, kde nespočetné množství obyvatel nachází klid a pohlazení na duši. Mezi tyto místa patří i Litvínovice, které už čtvrtým rokem považuji za své bydliště. Tato vesnice je proslavena naměřením největšího mrazu v České republice a známým vrahem Pacovským. I přes tyto nemilé okolnosti Litvínovice neztrácí na svém půvabu a nepopsatelném kouzlu. Důstojnost a jedinečnost dodává hlavně okolní příroda, ke které mám silný citový vztah a považuji ji za součást mého domova. Náš dům se nachází na okraji této vísky. Stačí jeden pohled z mého okna a náhle jste obklopeni krásou třech rybníků a nepopsatelnou obyčejností vesnického života. Před těmito třemi okouzlujícími vodními plochami pobíhají nevinná hříbátka v ohradě a užívají si svůj bezstarostný život. Nad touto nevinností poletují racci jako hlídači vzácného pokladu. Každé roční období dodává Litvínovicím svůj jedinečný nádech. S přicházejícím podzimem stromy shazují své obleky a připravují se na zimu. Příroda tichne a ulehá k zimnímu spánku. Obyvatelé se snaží zabezpečit své zahrádky před nečekaným mrazem, který nás může překvapit. Vše náhle pokryje bílá deka a klid se rozplyne po vesnici. Je čas na odpočinek. Po zimním spánku vše ožije a je tu jaro. Čas, kdy se vše znovu probouzí. Příroda rozkvétá, stromy se opět oblékají do svých šatů. Poté nastává léto a čas radovánek. Litvínovice jsou místem, kam se ráda vracím a považuju je za nejkrásnější místo na světě. I přesto, že budu muset jednou vylétnout z tohoto hnízda, nikdy ho nezavrhnu a budu se sem stále vracet.

cb1cborrom_02_1

Recenze: film Kolja Tento film je jeden z povedenějších Zdeňka Svěráka. Jedná se o jakousi dojemnou komedii, kdy nám zvlhlé oči vymění úsměv. Hlavní postavou je jak Kolja v podání Andrej Chalimon, tak i František Louka, kterého hraje sám režisér Zdeněk Svěrák. Kolja je ruský chlapec. Shodou okolností se dostane k Františku Loukovi, staršímu hudebníkovi. Ten si chtěl přivydělat fingovanou svatbou. Spolu s velkými penězi do ruky však dostane i pětiletého kluka na krk. Kromě toho musí k výslechu a paní Zubatá už hledá dětský domov. Celou zápletku nečekaně vyřeší Sametová revoluce, čímž dojde i loučení Františka s Koljou. V první půlce filmu Kolju téměř neznáme a seznamujeme se s Františkovým okolím. V druhé půlce se zase vyvíjí vztah chlapce s jeho novým otcem. Z člověka, co nemá zrovna moc rád děti, se stává docela milý tatínek. Nakonec mu záleží víc na chlapci od nenáviděných Rusů než na sobě. Pan Svěrák svoji roli představuje přesně a řekla bych bez nápadu. Hraje tak, jak bychom to čekali od každého herce. Oproti němu je však geniální Rus Andrej Chalimon. Lepší dítě snad ani vybrat nemohli. Je záhadou, jak dokázali přimět malého chlapce, aby stál bez hnutí takovou dobu. Je to podle mého názoru nepřehlédnutelný výkon tehdy čtyřletého dítěte. Jako další postava, která stojí za přiblížení je postava hrobníka. Ondřej Vetchý jak nevypadala léta před rokem 1989. Může za to kromě dalšího i jeho humor, který se dost liší od svěrákových známých a jednotvárných vtipů. Když se přes všechny postavy probouráme k filmu celkovému, můžou nás zaujmout dlouhé scény. Obyčejné filmy, ve kterých hrají děti, jsou hodně vystříhané a kamera zabírá bez přestávky pouze pár vteřin. V tomto filmu jsou záběry velmi dlouhé. I když tam vystupuje Kolja v těžší pasáži, kamera zabírá v celku i více než patnáct vteřin. Jako hlavní kritiku bych uvedla přehnanost, se kterou jsme se v průběhu příběhu setkali na každém rohu. Tím myslím přehnaně milý první pán u výslechu, přehnaně zajištěný život hudebníka, který je přehnaně chudý, přehnaně velká a živá rodina hrobníka a přehnaně dlouhý žebřík, když František čistí okap, když František čistí okap<.> Tento děj se odehrává ve zvláštním až trochu divném prostředí. Například byt chudého Františka je ve vrchním patře vysokého domu, což znamená, že byt musí být velmi drahý. Každý by chtěl mít doma výhled na celou Prahu. I vybavení pokoje je hezké, ale brzy přestanete věřit, že tam žije člověk, který si při pohřbech přivydělává hrou na violoncello. Tento film je hodně známý. A to už o něčem vypovídá. Špatné filmy ani nevstoupí na plátno kin, ale na tento se spousty lidí rády podívají i více než jednou. Uspěl doma i v zahraničí. V České republice ho vidělo 1 345 442 diváků (zůstává nejnavštěvovanějším českým filmem), získal šest českých lvů, včetně toho za nejlepší film. V zahraničí získal ocenění Oscar a Zlatý glóbus jako nejlepší neanglicky mluvený film. Byl uveden ve 40 zemích světa, kde ho vidělo asi tři miliony diváků. Mě osobně se tento film líbil, ale ani mě neohromil. Koukněte se sami a možná mi dáte za pravdu!

kg07samadr_1

1. slohová práce školní 16. prosince 2004 Témata: 1. Ptáš se, jak se mi tu líbí. (dopis) 2. Představ si, co se mi stalo... (dopis) 3. Píšu Vám. (dopis někomu, s nímž jsem se nesetkal, nebo se ostýchám hovořit) Jak se mi tu líbí Ahoj milý Kryštofe, jsem s bratrancem Martinem v Segelu, a tak jsem si řekl, že by tě mohlo zajímat, jak se nám tu líbí. Tak to vezmu pěkně od začátku. V lednu mi Martin nabídl, ať s ním a jeho gymnáziem v Teplicích jedu v červnu do Chorvatska. Jeho nabídku jsem přijal, neboť se mi ten nápad líbil. Mamka mě na poslední týden v červnu uvolnila ze školy a odvezla mě do Prahy, kde si mě strýc z Teplic vyzvedl. Vyjíždělo se druhý den. Další den náš autobus dorazil na místo. Ale město, ve kterém jsme zastavili se dalo pojmenovat jako Město Mrtvých. Nikde nebylo ani živáčka, moře černé, na některých místech v něm byly řasy a skoro každý dům ležel v troskách. Bohužel nás hned neubytovali, a tak jsme chodili po polorozpadlém městě. Potom jsme dorazili ke kostelu. No ke kostelu, on svým vzhledem připomínal spíš protiatomový kryt. Takto jsme si užívaly krásy města do dvanácti hodin, pak nám dali pokoj a my si konečně odpočinuli. Hotel byl oceněn třemi hvězdičkami, ale naše hodnocení je tak mínus dvě. Moře má být dle prospektu 200 metrů od hotelu, to také je, ovšem v podobě přístavu. Hned první den jsme se stihli spálit, protože jsme se zapomněli namazat. Druhý den jsme se již důkladně namazali, ale klidně jsme ho neprožili. Podle recepční zde berou jakoukoli měnu, a tak jsme si vzali naše stokoruny. Na pláž vzdálenou 1 kilometr jsme si na osm hodin vzali půl litru vody. Kolem druhé hodiny jsem do sebe vpravil asi dva decilitry mořské vody a já nutně potřeboval hned napít. Voda byla samozřejmě přehřátá, tak jsme se rozhodli, že máme v podstatě i hlad – vyrazili jsme na nákupy. V prvním obchodě jsem dostali šok, když nám řekli, že jiné peníze, než Kuny, neberou. Vydali jsme se tedy hledat směnárnu. Po půlhodinovém hledání jsme ji konečně našli, jenže jsme se asi paní zdáli moc mladí na to, abychom měli nějaké peníze prostě odešla. Nakonec nás zachránil Ondra, který nám půjčil třicet Kun. Naše spálená záda se ještě zhoršila a myslím, že zbytek pobytu strávíme bez koupání. Jinak je tu veliká legrace, protože hrajeme „Člověče nezlob se!“ Těším se, až se uvidíme a doufám, že pobyt přežijem ve zdraví. Tvůj bratr Robert Osnova: 1) Úvod: Dovolená v Segelu 2) Stať: a) Cesta do Chorvatska b) Příjezd do Segelu c) Prožívání dnů v Segelu 3) Závěr: Místo plavání v moři, hrajeme Člověče nezlob se!

cb1cpolrob_01_1

Skládka v srdci Evropy Evropa, náš starý dobrý kontinent, je rozdělena na vyspělé západní státy, středně vyspělé státy a zaostalé východní státy. Nepouštějme se však do rozsáhlého vyjmenovávání všech možných rozdílů mezi těmito skupinami, ale raději se soustřeďme na společné věci. A těmi jsou odpadky. Lidé po celé eEvropě žijí, dýchají, pijí, přijímají potravu, pracují a přitom všem produkují ohromné množství odpadu. A v tomto bodě si ti inteligentní a civilizovaní lidé kladou jednoduchou otázku: „Kam s tím vším odpadem?“ Vezměmée si to jedno po druhém. Zaostalé státy mají tak velké problémy s hladem, nemocemi a nezaměstnaností, že otázku odpadu příliš neřeší a nechávají to hnít na svém území. Pro klid své duše to pak obhajují slovy: „Však ono se to nějak urovná, vyřeší... atd.“ Vždyť to známe. Středně vyspělé země mají také své problémy, ale vlivem „západního“ stylu života již uvažují o problémech i z ekologického hlediska, tudíž třídí odpad, zpracovávají ho, recyklují a odváží na izolované skládky. A tím je i jejich svědomí uklidněno. Ale nezapomeňme na vyspělé západní státy. Jejich ekologická osvěta je už v plném rozpuku, takže se tyto státy snaží neznečišťovat ani metr čtvereční své vlastní vzácné půdy. V důsledku toho si korupčním jednáním získávají pomoc příslušníků středně vyspělých a zaostalých států. A tito příslušníci pak převezou do svých zemí odpadky ze zemí vyspělých. A tak se není čemu divit, že se v poslední době objevily kauzy tohoto charakteru. A pro příklad nemusíme daleko. Německo versus Česká republika. Najdeme tu tytéž atributy, jaké jsem popsala v obecné charakteristice postojů evropských zemí k vlastnímu odpadu. Máme tu vyspělý západní stát proti středně vyspělé zemi v srdci Evropy. Jsou tu bezohlední a ziskuchtiví podnikavci, je tu ekologické myšlení ve zvráceném nacionalistickém slova smyslu. Jsou tu dvě vlády, jedna se alibisticky odvolává na zákony a právní “kličky“, druhá lhostejně poukazuje na kompetence, které jí nepřísluší, tudíž jí nepřísluší ani řešit vzniklé problémy, byť se týkají vlastního území. Co chcete víc? Řešení? Přiznání odpovědnosti? Aktivitu? Ale prosím Vás! Nežertujte. Vždyť nehoří, nikdo neumírá. A ta trocha zápachu? Však oni si v těch Čechách zvyknou. Zvykali si na ústrky ze strany mocnějších států dříve, sami se vnucovali k vyspělýchm státům do Evropské unie, tak teď se musí obětovat. Co na tom, že střed Evropy patří k historickým pokladům? Hlavní je přece udržet západní Evropu čistou a moderní. Nějaké nechutné skládky ve státě tak malém, jakým je Česká republika, to přece nikoho nezajímá. A přece to někoho zajímá. Těch několik stovek obyvatel malých vesniček, v jejichž okolí se skládky bez vědomí občanů objevily. Těm na tom záleží. Ale co je jim to platné, když se o to zajímají jen oni, na kratičkou dobu česká média a na minimálně krátkou dobu ti Němci, kteří za to nesou velkou část viny, kterou si však sami nepřipouštějí. A s tímhle chcete změnit svět? Vy naivní duše!

pr3chusnel_02_1

Slohová práce školní 23. května 2006 Miloš Chromý Lavička v parku To je ale zase nádherný den. Akorát by tu opět nemusela otravovat ---. Zase mě zaneřádí a pršet asi dlouho nebude. No, ale zase když budu špinavá, nikdo na mě nebude sedat. Až na homelesáky. Ty by si sedli i do psího výkalu. Vždy když si na mě sednou, tak se opijí a pak – v lepším případě poplivají a rozbijí o mě lahev od piva, které stálo 4 koruny i se zálohou. Poté mě popřípadě ještě pozvracejí a vesele se odpotácí do svého brlohu. Ale bezdomovci jsou přece jen speciální skupina a nerada bych je ponižovala nebo snad urážela. Na druhou stranu, být sama je možná i horší než být zaneřáděná. Mám ale i šťastnější dny. Jednou mě fotil i fotograf! A hned den poté jsem už byla na první stránce časopisu, který tu zapomněl nějaký pobuda. To mám ještě jeden, horší, příběh k pobudům nebo lépe, k dorostencům. Jednou si totiž na mě dokazovali svou, zaručeně velkou, sílu a “urvali“ mi polovinu mích prken. Ale skončilo to dobře. Přijeli nějací hodní lidé, nejspíš mí výrobci a dali mě opět do pořádku. A ještě mě celou přelakovali. Jen tak krátce k mému původu. Byla jsem vyrobena v nějakém státu Východní Evropy. Vyrobena jsem byla z dubového dřeva a mé nohy jsou z litiny. Nakonec jsem byla odvezena sem. Do Stromovky v Českých Budějovicích a usadili mne u rybníka, zvaného „Bagr“, nebo alespoň myslím. Dříve jsem byla více ---, ale v současnosti je za mnou binec v podobě kopice prázdných petlahví. Také to okolí kolem mě se docela změnilo. Nyní je to zde zarostlé. Nikdo tu nechce uklízet a už vůbec udržovat to zde bez „křoví“. Nakonec asi skončím tak, že mě rozmlátí dorostenci nebo mě ukradnou a nebo mě výrobci odvezou, dřeva spálí a mé nohy roztaví a udělají z nich nohy pro jinou lavičku nebo pro více laviček, což by znamenalo, že bych se rozmnožila dělením. Takže to možná nebude můj konec, ale to bude zase jiný příběh. Osnova: I. Úvod II. Stať a) Původ b) Současné okolí III.Závěr

cb2cchrmil_02_1

ZLODĚJI INTELIGENCÍ Max se probudil a ještě než otevřel oči, chvíli přemítal o svém poslání a budoucnosti rodné planety. Už ho ta práce trochu nudila. Ta tam je doba, kdy se chvěl vzrušením, když proplouval novými galaxiemi a zkoumal náhodně objevené formy života. Už ho nic nepřekvapilo ani neudivilo. Bral svoji práci jako rutinu, jeho úkolem je hledat inteligentní formy životy ve vzdálených galaxiích, oddělit inteligenci od hmotných schránek a „inteligentní extrát“ poslat na svoji planetu. Jediné, na co si za ta léta nezvykl, bylo ničení zbylých hmotných schránek. Přejel zrakem přes přístrojovou desku, zkontroloval monitory a opět upadl do galaktického polospánku. Vyrušilo ho až slabé pípnutí. Zpozorněl a pípání zesilovalo až k hranici, která indikovala přítomnost neznámé inteligence. Konečně po dlouhé době nějaký úlovek. Zaměřil všechna čidla a detektory do směru signálu a připravil se na získání prvních kontrolních vzorků... Ginger a Fred leželi ve stínu košatého stromu a odpočívali po vydatném obědě. Bylo jím spolu dobře. Fred se zamilovaně díval na Ginger a ani si nevšiml žlutých a červených indikačních světýlek pohybujících se po jejich tělech... Max už měl vzorky na palubě a začal s jejich prozkoumáváním. Textovací boxy nastavil nejprve na nejnižší úroveň. Byl rád, že vzorky prošly poměrně snadno ve všech zkoumaných oblastech. Potřeboval už po delší době „něco“ domů poslat a tohle vypadalo docela slibně. Když vzorky prošly druhou i třetí úrovní, začal se Max připravovat na globální stažení inteligence ze všech schránek a následné zničení celé planety. Zase pocítil ten vnitřní smutek, že to bude muset udělat. Připadala mu ta modrá planetka docela hezká. Max zahnal své sentimentální myšlenky a vrátil se k testování vzorků. Na páté a šesté úrovni došlo k nečekanému zvratu. V závěru testu zkontroloval tabulky a musel konstatovat, že vzorky jsou na hranici použitelnosti na jeho domovské planetě. Max chvílyi přemítal. Má poslat alespoň něco, aby po delší době vykázal činnost, nebo se nechat unést sympatiemi k „modré“ planetě a nechat ji nedotčenou svému osudu. Ještě chvíli přemítal, potom pomalu nastavil parametry přesunu do sousední galaxie a než se ponořil do galaktického spánku, ještě chvilku sledoval v zorném poli zmenšující se planetu... Petr dojedl a podíval se na hodinky. Ještě má čas, polední pauza končí až za deset minut. Dal si ještě kávu a koutkem oka sledoval televizi v rohu jídelny. Zrovna končily zprávy. V Paříži pouliční nepokoje, v Jordánsku teroristické útoky... „Kde to žijeme?“ říkal si Petr. „To ty zvířata jsou inteligentnější než my...“ Znechuceně se zvedl a vracel se do zoo, do jeho práce. Prošel kolem medvědů a když se blížil ke svým opicím, připadalo mu, že tu něco nehraje. Byl tu nějaký podivný klid. Procházel kotce křížem krážem a nemohl uvěřit svým očím... Ginger a Fred beze stopy zmizeli...

pr4cbal_1

Slohová práce školní ZEMANOVÁ ANETA 2. A 14. ledna 2008 DĚJINY MÝCH ÚSPĚCHŮ, NEÚSPĚCHŮ A PŘEDSEVZETÍ OSNOVA: I. ÚVOD II. STAŤ a) MOJE MINULOST b) SPORT c) PŘÁTELÉ d) ŠKOLA III. ZÁVĚR Když shrnu můj dosavadní život, dám dohromady tři věci, které jsou pro mne důležité a společně se prolínají – sport, školu a přátelé s rodinou. Je těžké je od sebe oddělit a jejich důležitost se časem měnila a pořád mění. Nejdříve, abyste pochopili, proč jsou pro mě tyto věci důležité, musím Vás seznámit s mojí situací na základní škole. Abych řekla pravdu, nebyla jsem moc oblíbená a neměla jsem kamarády. Mí jediní přátelé byli mí rodiče a má sestra. Upnula jsem se na ně a chtěla jsem, aby na mě byli pyšní. A tak jsem se zaměřila na školu. Měla jsem samé jedničky a když jsem dostala jen jedinou dvojku, začal se bořit celý svět. I když jsem se snažila, jak jsem chtěla, moje mamka mě za známky chválila jen velmi málo. Říkala: „Učíš se pro sebe, ne pro mě.“ Jediné, co jsem tím docílila, bylo, že mě ve třídě ještě více nesnášeli. Tak jsem svou píli a odhodlanost přesunula na sport a začala dělat atletiku. Spolužáci se smáli mé postavě a co si budeme říkat nebyla jsem zrovna štíhlá jako párátko. Začala jsem chodit na atletiku kvůli své postavě a sport se tím stal pro mě nejdůležitější. Dokonce si vzpomínám, co říkali mému trenérovi ostatní trenéři, když mě uviděli na závodech: „Proč se s ní trénuješ? Z ní stejně nikdy nic nebude.“ Pan Váňa jim odpověděl: „Nikdo neví, co bude za pár let.“ Jsem ráda, že to se mnou vydržel a nevzdal to. Ze začátku mi atletika nešla a nebavila mě, ale pak jsem si našla kamarády a začala jsem dřít. Což mělo za následek, že mě taťka chválil a to mi dodalo sebevědomí. Za pár let už jsem nebyla ta malá nešikovná tlusťoučká holčička, co nikdo neznal. Nikdo už nemohl říct, že ze mě nic nebude. Jasně, nikdy ze mě nebude mistryně světa, ale o to jsem nikdy neusilovala. Já chtěla jen zhubnout a najít přítele. To se mi zdařilo. Chodila jsem na atletiku samozřejmě kvůli atletice samotné, ale i kvůli mým přátelům, které jsem si našla. Přátelé se pro mě stali důležitějšími, asi proto že jsem nikdy žádné neměla. Našla jsem si tři skvělé kamarády, s kterými mi stouplo sebevědomí a s kterými se přátelím dodnes. Je příjemné mít se na koho spolehnout a mít se s kým zasmát. Myslím, že jsou to největší štěstí, co mě v životě potkalo a jsou teď pro mne nejdůležitější. Je zvláštní, kam nás osud zavede a jaké s námi má záměry, protože kdybych byla ve třídě oblíbená, asi bych nikdy nezačala chodit na atletiku a také bych je nikdy nepoznala. Jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré. Vždy pro mne byla důležitá škol. Někdy více, někdy méně. Bavilo mě se překonávat a asi jsem dobrými známkami čekala pozornost, která mi chyběla. Nejvíce jsem se snažila v 9. třídě, kdy se rozhodovalo o mé budoucnosti. Moje jistá volba bylo gymnázium už od malička, ale na jaké chci chodit, jsem zjistila, až když jsem potkala kamarádky z atletiky, které všechny chodily a ještě pořád chodí na GJVJ. Někdo si školu vybírá podle studijních možností, já si ji vybrala podle přátelů. Byla jsem přijata a nelituji svého rozhodnutí. Jsem zde blíž svým nejlepším přítelkyním a našla jsem si ve třídě i nové přítele. I když se naše cesty jednou rozejdou, doufám, že se alespoň na křižovatce zase potkáme a budeme na sebe vzpomínat s radostí. Našla jsem konečně to jediné, co jsem v životě hledala – přátele. Myslím, že jsem konečně šťastná a spokojená. Není důležité, kolik budu mít v budoucnu titulů, ale jestli si svůj život užiji a budu mít kolem sebe lidi, kteří mě mají rádi a věří mi. A moje předsevzetí? Jsem spokojená a jediné, co si přeji je, aby mě to dosažené štěstí brzy neopustilo.

cb2azemane_01_1

Elzerád Bouffier Elzerád Bouffier byl pastíř, který byl velmi pracovitý. Snažil se mít vsude pořádek. Tento pastíř byl o sebe pečlivý. Jako člověk byl velmi dobrosrdečný. Žil na jednom kopci kde bydlel sáme se psem, moc toho nenamluvil. Kousek za bárakem sázel stromy, většina se mu jich chytla, kolem stovky. Každý večer vyráběl semínka, který chodil sázet na pustou louku. Za jeden večer vyrobil sto semínek a šel spát. Pastíř nevěděl nic o válce a nic se o ní nedozvěděl. Po válce byl oběven jeho les, díky tomu lesu se stal více známej. Jeho les byl chráněná oblast. Elzerád Bouffier zemřel v roce 1947. Žil si svůj život. Tohle byl popis Elzeráda Bouffiera<.>

am8avegdav_01_1

Na lavičce ve školním parku seděli čtyři kluci, vybrali si až tu poslední úplně vzadu, aby je nikdo nechtěný nerušil. Bylo jim kolem osmnácti let, ale vypadali na víc. Mluvili jeden přes druhého, protože právě něco vymysleli a každý měl spoustu nápadů a připomínek, ale taky už neměli moc času – museli se vrátit zpátky do školy a jejich plán nesměl nikdo cizí odhalit. „Uděláte to vy dva,“ řekl jeden z nich, vysoký špinavý blonďák, „vás nezná. Já to všechno naplánuju a seženu si nějaký převlek, aby mě nepoznala, protože budu muset řídit, když ani jeden nemáte řidičák.“ Ti dva, o kterých mluvil, byli bratři. Znali se s ním už od základní školy a byli pro každou špatnost. Měli rozhodně ze všech nejmíň zábran. „Jo, Štěpáne, já s tím počítám a už se nemůžu dočkat,“ řekl jeden z nich, „aspoň si to vyskoušíme, kdybychom to někdy potřebovali“, rozesmál se. „Hlavně mě nesmíte prozradit, ona by mě zabila.“, pohrozil Štěpán. „A co ty, že nic neříkáš? Bojíš se? Vždyť to nebude nic špatnýho, bude to sranda... Ale pořád ještě můžeš couvnout, když nikomu nic neřekneš.“. Čtvrtý kluk A. mlčel. Byl to tak trochu introvert, do jejich plánu se připletl víceméně náhodou, ale byl i zvědavý a nechtěl trhat partu. „Ne, to ne, jenom jsem se zamyslel. Jdu do toho s vámi“. To Štěpána definitivně utvrdilo v tom, že jejich plán se uskuteční, měl nějaké pochybnosti, ale říkal si, že A. má jako jediný z nich cit pro to, kde jsou hranice. A proto řekl ostatním: „Zítra jdeme na to!“ Z jeho hlasu byl najednou cítit mnohem větší optimismus. S. se vracela domů ze školy. Dneska mám narozeniny, dneska mi bude 19.. Rodiče mi popřáli už ráno, mají společnou firmu, takže odcházejí do práce až dlouho po mně. A dost se jim daří, aspoň to tak vypadá, když jsem dostala takových dárků! Je březen, ty nové lyže ještě užiju, pojedeme se Štěpánem na hory, už to plánujeme od Vánoc... Cestou přemýšlela, co ještě budou dělat, ale také se čím dál častěji dívala na hodinky. Bylo tři čtvrtě na šest a v březnu se touto dobou už stmívá. Jenže kamarádi nikde, nezavolali, nestavili se, dokonce ani šŠtěpán.. Když přicházela k domu, byla už tma. Bydlela s rodiči v krásném novém domě na okraji města. Když ho kupovali, přáli si velkou rohovou zahradu a takovou měl jen ten úplně na konci řady. Mělo to bohužel nevýhodou v tom, že tam nedosáhlo světlo poslední pouliční lampy. S. ten kousek většinou dobíhala. Dnes ale neběžela, byla zamyšlená a nebyla tak ostražitá jako vždycky, když procházela tmou. „Zastavíme támhle za tou lampou, až se setmí, bude tam tma,“, řekl potichu Štěpán. Všechno bylo připraveno do nejmenších detailů. „Počkáme, až přijde a pak už je to na vás, kluci.“. Zatím se nic nedělo, tak si čekání krátili procházením svého plánu. Čím víc se šeřelo, tím byli všichni nervóznější, i když si namlouvali, že vlastně o nic nejde. Nakonec už nemluvili vůbec a čekali. Najednou uslyšeli kroky. „Pst, odteď už ani slovo a dělejte, co jsme si domluvili...“, zašeptal Štěpán. Za chvíli se objevila silueta dívky, na kterou čekali. Přišla blíž, ale auta si nevšimla, a i kdyby všimla, stejně by ho nepoznala. Když byla u dveří od svého domu, z auta vyběhli dva cizí kluci, chytili jí ruce, zacpali pusu a zatáhli do auta. Sedli si s ní dozadu a drželi ji, aby nekřičela. Ale S. byla tak vyděšená, že by stejně nekřičela. Prohlížela si své únosce – ty dva vedle sebe neznala a řidiče a spolujezdce nepoznala, měli na sobě kabáty s nasazenou kapucou, pod ní čepici, přes pusu šálu a na očích velké černé brýle. Auto směřovalo na druhý konec města, kde zastavilo před vysokým činžovním domem. Klíče od vstupních dveří měl spolujezdec, odemkl a pustili se po schodech nahoru, S. měla pořád po boku ty dva. „Jaký je to patro?“, zeptal se jeden z nich. Řidič ukázal na prstech číslo šest. Byt, do kterého vešli, byl třípokojový. Dva pokoje byly u sebe, vedle nich kuchyň, pak dlouhá chodba a na jejím konci se nacházel třetí pokoj. S. byla vyděšená k smrti, nevěděla, co s ní zamýšlejí, ani proč ji unesli. Chtěla se zeptat, ale měla v krku knedlík, který jí v tom bránil. Řidič a spolujezdec odešli do kuchyně, únosci ji posadili do křesla a začali mluvit: „Unesli jsme tě, protože máš bohatý rodiče a my chceme peníze. Je to jednoduchý. Kolegové vedle jim teď volají a jestli to nevyjde, tak pro nás nemáš žádnou cenu“. S. se rozbrečela, prosila je, ať ji pustí a ujišťovala je, že rodiče za ni zaplatí cokoliv. Ale oni se jen usmáli, odvedli ji do zadního pokoje a odešli do kuchyně. „Tak to se povedlo! Teď to jenom dokončit a v životě na to nezapomene!“, radoval se Štěpán a se všemi si pogratuloval. „A co rodiče a ostatní, už jsou na cestě?“, zeptal se jeden z bratrů. „Jo, volal jsem jim a už se moc těší<.>“ „My jí teď půjdem trochu postrašit“, řekli bratři a odešli. Štěpán s A. zatím začali všechno připravovat. S. stála u okna a dívala se ven. Okno vedlo do zahrady. Už je úplná tma, může být tak sedm, osm hodin. Proč si vybrali zrovna mě? Mám hrozný strach, co bude dál, že ublíží mým rodičům nebo mně... Co když naši peníze nemají? Anebo, co, když se jim vůbec nedovolají? Co mám potom dělat? Musím být klidná... Pak se rozbrečela a svezla se na postel. Najednou slyšela za dveřmi kroky a šepot. Zaposlouchala se a za chvíli se ozvalo: „Tak, holčičko, asi to máš spočítaný. Vaši myslí, že je to nějakej vtípek.“. S. vyskočila, teď už brečela naplno a skoro hystericky, běžela ke dveřím a zoufale na ně bušila, prosila, slibovala. Zpoza dveří se ozvalo: „Nebreč, stejně už jsou teď oba asi mrtví..“. Hlasy za dveřmi ustaly a byl slyšet jen tlumený smích. S. byla zoufalá. Lehla si na postel a apaticky se dívala do stropu. Tohle se mi snad jen zdá, to nemůže být pravda. Teď už nic nemá cenu, jestli je to všechno tak. V pokoji přes chodbu vrcholily přípravy. Chlebíčky, sušenky a ostatní občerstvení už byly na svém místě a čekalo se jen na hosty. Ti přijeli za chvilku. Otevřít dolů jim šel už odmaskovaný Štěpán: „Kdybyste ji viděli, ona si OPRAVDU myslí, že je to doopravdy! Povedlo se nám to, ta bude překvapená, až vás uvidí,“ rozesmál se. Cestou nahoru jim vylíčil průběh celého „únosu“ a oni se tomu usmívali. „Tak už ji netrapte a pusťte ji ven“, řekla matka, která se těšila na její překvapený výraz. Všichni se shromáždili před jejími dveřmi a obřadně je otevřeli. V pokoji nikde nebyla. To se ale nedalo říct o zahradě pod otevřeným oknem.

pr4ekonkam_1

Králík Králíka, kterého popisuji se jmenuje Hany (Honey). Při pohledu na ni, vám může připomínat hnědý chlupatý míč. Je zvědavá, hyperaktivní, chytrá, hravá a vzteká se. Podle její velikosti a váhy patří do rasy zakrslého beránka. Měří 51cm a váží 1,55kg. Záda jsou hnědá, na bříšku je bílá a uši má šedivé. Její srst je hebká. Má malé hnědé oči, šedivý čumák, malou bílou tlamu, krátké bílé fousky a dlouhé šedivé uši, které visí směrem dolů. Ocas má jako bambuli. Zadní packy jsou přizpůsobené na skákání a rychlý běh. Žije v kleci s králíkem mé sestry Ferdou. V kleci mají domek, záchod, misku s granulemi, kouli naplněnou senem, kostku na obrušování zubů, vodu v lahvi pro králíky a granule. Občas jim dávám také mrkev a tvrdý chleba. Rád si s ní hraju a mazlím.

cl7cjermar_1

1.11.2006 Andrea Jandová, 2.C 1. písemná slohová práce Zárodečný vývoj (Výklad) Osnova: I. Úvod – obecné seznámení s tématem II- 1) Blastogeneze 2) Organogeneze 3) Vývoj u člověka III. Závěr – shrnutí tématu Zárodečný vývoj, latinsky embryogeneze, je jedna z částí organogeneze. To je v překladu vývoj jedince, který začíná početím a trvá až do smrti. Embryogeneze je období od vzniku zygóty do narození nového živočicha. Zygótu představuje diploidní buňka, která vznikne splynutím dvou haploidních pohlavních buněk neboli gamet. Ty vznikají redukčním dělení (tak zvanou meiózou) v pohlavních orgánech. Embryogeneze se dále dělí na dva děje: rýhování vajíčka (blastogeneze) a vytváření orgánů a orgánových soustav (organogeneze). Blastogeneze začíná rýhováním, což je řetězec čtyř po sobě jdoucích mitóz. Jde o to, že z jedné buňky se vytvoří dvě, čtyři, osm a pak šestnáct dalších (u člověka). Tyto jednotlivé buňky se nazývají blastomery. Blastomery jsou totipotentní, což znamená, že jsou schopné dát základ celému organismu. Práce s totipotentními buňkami se nazývá klonování a to je zákonem zakázané. Poté dojde k vytvoření moruly, která má u člověka třicetdva buněk. Tento útvar už vstupuje do dělohy (u člověka je to pátým dnem) a jeho buňky už nejsou totipotentní, ale protože prošly procesem ploriterace, tak jsou pluripotentní. To znamená, že už nejsou schopné dát základ celému organismu, ale začaly se specializovat. Po morule nastupuje blastula, uvnitř které se začne vytvářet dutina, která se nazývá blastocoel, tak zvaná prvotní tělní dutina. Okolo blastocoelu je ještě vytvořen blastoderm, ze kterého vznikne trofoblast a z něho později placenta. Z blastocoelu se vyvine embryblast, který dá základ vlastnímu embryu. Poslední fází blastogeneze je gastrula, kde se embryoblast dále diferencuje na několik zárodečných listů. Zárodečné listy jsou dva až tři. Nazývají je ektoderm (vnější zárodečný list), mezoderm (je mezi a může i nemusí být utvořen) a entoderm (vnitřní zárodečný list). Ektodermálního původu je například pokožka či nervová trubice. Dále mezodermálního původu jsou třeba svaly, srdce, kosti, pohlavní soustava a cévy. A nakonec endodermálního původu je trávicí soustava, žlázy a u člověka i plíce. Všechny tyto děje se realizují pomocí zakódovaného dědičného programu. U člověka je zárodečný vývoj dokončen v devátem týdnu těhotenství. Pro shrnutí, zárodečný vývoj se tedy skládá ze dvou po sobě jdoucích cyklů, blastogeneze a organogeneze. Na konci blastogeneze se vytvoří gastrula se zárodečnými listy ektoderm, mezoderm a entoderm. Mezoderm se ale nemusí utvořit u všech živočichů. Z těchto zárodečných listů se později vyvine celý organismus.

pr2ctjanand_01_1

Stalo se... osnova: 1) Proč to trvá? 2) Je lepší rozsvítit byť jen malou svíčku, než proklínat temnotu. (Confucius) 3) Je naše lhostejnost také Růženčinou sudičkou? Celé lidstvo to přijímalo postupně. Nikdo to nekomentoval. Bylo to prostě součástí rozvoje té doby. Nyní se z toho vytvořil fenomenální, absolutní problém. Takový „ISSNES“, jak by řekl Brit či Američan. Staré čínské podsvětí netušilo, co způsobí rozšířením opiátů jako omamných látek po celé zemi. Jenže stalo se. A co se stalo nedá se odestát. V dnešní době už bojuje proti užívání těchto látek celé lidstvo. Celé národy. Jak se tedy stane, že dále umírají lidé? Můžeme stálé drogové závislosti různých skupin a sort lidí považovat za omezenost nebo dokonce lhostejnost? Jsou opravdu lidé lhostejní k tomu, co všechno jsou schopni takto zničit? Můj názor je ten, že člověk nemůže tento problém vyřešit pouze proto, že jistá skupina je buď sociálně slabší, nebo se jim prostě chce brát drogy, otupovat city takzvanou „lajnou“, nebo rovnou do žíly. Jak už jsem se zmínila na úvodu, tohle trvá už od nepaměti, ale kde je ta správná bytost, aby tomu učinila přítrž, nebo aby udělala cokoli, jen změnila tento stav. Když se opřeme o dnešní reakce, nepodaří se nám spočítat na prstech kolik lidí na to už reagovalo. Je to ohrané téma, underground, „feťáci“, zločinost, nakažlivá onemocnění, ale přesto se k tomu stále vracíme. Je to jediné, co můžeme dělat, a dobře že to děláme. Myslím tím, že kdybychom se od toho odvrátili, tato bída nás zničí. Odtáhla by lidstvo do kouta Smíchova, například před výlohu Mc Donalds na Andělu. A tam by nás všecky pohltila, „schramstla“, udolala, jako to zvládla už mnohokrát. Vždyt projíždíme-li těmi končinami, nemůžeme si nevšimnout těch mnoha existencí, jenž posedávají na lavičkách, jen tak si broukají, nebo zas cosi hlučně hulákají na své souputníky. Všichni však víme, že drogy nejsou rozšířené pouze kvůli lidské chtivosti po záhubě a konci. Je to totiž také věc, která hýbě obchodním světem. Vždyť komu se nikdy nestalo, že třeba na Můstku, při čekání na noční tramvaj neutržil menší šok: Vrazí do vás a přiškrceným hlasem s arabských akcentem zaskřehotá: „Hašiš“. Ty dvě „EŠ“ ještě zdůrazní. Mnoho lidí tahá obchod s drogami z finanční tísně. Někomu pomáhá k bohatství. Mnoho lidí však dovede k naprosté zkáze. Dokáže si takový „kšefťák“ představit, co se stane člověku, který si od něj zrovna koupil „matroš“ za deset tisíc? Uvědomí si, že je vlastně takovou Růženčinou sudičkou? A dojde mu, že do této pozice ho staví hlavně jeho černý prodej? Otázka, jenž se asi v podsvětí neobjeví a tou je lidské svědomí. Ale může být opravdu ještě lidské? Ale vždyť kdyby nebyla poptávka, není ani prodej, řekne si obchodník s deseti tisíci korun v ruce. A my ho odsoudíme. Ale sáhněme {si}<ni> i na vlastní srdce, nemůžeme proti tomu dělat víc?

pr3clunkat_02_1

K čemu mi ta škola je Já školu považuji jako trest za něco co jsem neprovedl. Většina lidí říká, že dětství je nejkrásnější od období, jak to ale může být krásné období, když kvůli škole se musíme o volný čas učit nebo dělat domácí úkoly? Mě osobně se ve škole moc nelíbí. Chodím sem jen proto, že mi ještě nebylo osum osmnáct let, ab abych Každý den všední den vstávám brzy ráno, jen proto, abych abych spal ve škole. V hlavě mi stále vrtá myšlenka: Proč se musíme tak moc lišit od okolního světa? Proč jsme prostě nemohli zůstat opicema? Vždyť akorát ničíme svět ve kterém žijeme. Zpět ke škole. M Na tuto školu jsem se přihlásil dobrovolně, ale myslím, že to byla jedna z největších chyb v mém životě<.>

kg05sifjan_1

Kontrolní slohová písemná práce (odborný styl – popis) Témata: Odborný popis vybraného předmětu <žákem opraveno na „zvířete“> statický, dynamický, staticko-dynamický. Supernovy Právo a jeho druhy Goniometrický, algebraický tvar čísla Extrémní skupiny Parlament ČR Syntax – vytváření grafu souvětí, věty. Architektonicky zajímavá stavba v Praze Vybrané téma a druh popisu: odborný popis – stegosaurus Osnova: Stegosaurus Stegosaurus, patřící mezi druhohorní ptakopánvé dinosaury, byl nejznámějším zástupcem druhu „Thyrcophora“. Byl velice mohutný, dorůstal do výšky až tří metrů. Celé tělo měl chráněno tvrdou kůží (krunýřem). Tento plaz měl vyvinuté pouze zadní zuby a byl býložravý. Stegosaurus byl kvadrupední dinosaurus (pohybující se po čtyřech končetinách). Kostěné pláty na hřbetě, charakteristické pro tohoto jedince, měly termoregulační funkci. Hlavní obranný mechanismus byl ocas s mohutnými ostny. Stegosaurus se vyvinul už v Juře, ale vrchol vývoje tohoto plazu nastal až v křídě.

js3kub_01_1

SLOHOVÁ PRÁCE ŠKOLNÍ Osnova: 1) Proč zrovna drogy? 2) a) Co je to vlastně droga? b) Čokoláda c) Počátky závislosti d) Domácí krádeže e) Problémy ve škole 3) Pochopení a podpora okolí MILTNEROVÁ KRISTÝNA 2.A 14. ledna 2008 PROBLÉM, KTERÝ MNE ZAUJAL (VOLNÝ SLOHOVÝ ÚTVAR) DROGY VE SPOLEČNOSTI Proč jsem si vybrala právě toto téma? Drogy v naší společnosti byly, jsou a budou. Toto téma je proto stále aktuální. Pod pojmem droga si mnoho lidí představí nějakou látku, která ovlivňuje jak mysl, tak chování. A v tom je právě ten problém. Drogou není jen např. pervitin. Každý z nás je takřka na něčem závislý. Někdo na ranní kávě, někdo na čokoládě, jiný na PC hrách… Ale každý se chová stejně, jakmile svou dávku dostane. Ten, kdo si zvykne na kávu, tedy na kofein, si bez ní nedokáže představit jediný den. Uvaří si ji ráno k snídani, v práci, někdy, když si zajde do kavárny s přáteli a pak také večer, to proto, aby měl pocit úlevy při každodenním shonu. Člověk, který si s chutí dá čokoládu je šťastný. Alespoň to tvrdí vědci. Po požití čokolády se v těle uvolňují endorfiny, látky vzbuzující pocit štěstí. Stresované osobě to samozřejmě pomáhá. Ovšem k pocitu štěstí stále zvyšuje svou dávku, právě jako narkoman. Jak se z „normálního“ člověka vlastně stane narkoman? K drogám tíhnou především děti či mladiství. Domnívají se, že tím vyřeší nebo utečou od nějakého problému. Po požití se cítí uvolněnější, veselejší a vlastně téměř nic je netrápí. Např. mladistvý, který je z neúplné rodiny, je bit či týrán a často utíká z domova, hledá něco, čím by se mohl odreagovat. Nejčastěji to bývá alkohol, cigarety a marihuana. Jistě musí být někdo, kdo mu řekl, že drogy nejsou zrovna nic dobrého. A to je ono. Bude chtít vědět, proč mu tolikrát kdokoliv zakazoval stýkat se s narkomany či snad dokonce drogy užívat. Nakonec to dopadá tak, že dítě si nějakou cestu k droze stejně najde. Nejdřív jí to něco „lehčího“ a pak přijdou na řadu ty těžší. Stačí si párkrát vzít a už v tom, jak se říká, jede. Doma ovšem často nepoznají, že mají doma narkomana. Povšimnou si možná toho, že jejich dítko chodí později domů, toulá se po nocích, má jiné kamarády a že se tu a tam doma něco zašantročí nebo ztratí? Tomu nedávají zvlášť velkou pozornost. Až, když se ztratí nějaká velká částka peněz, či nějaký majetek, začnou svého potomka pozorovat. S užíváním drog jsou spojené i problémy ve škole, jako například rapidní zhoršení známek, neomluvené hodiny atd. Každopádně, když se něco takového ----, mělo by se to hned začít řešit. Závislý člověk je často okolím odsuzován. Ovšem, když je na drogách závislé dítě, to má o něj každý strach. Člověk na drogách závislý, ať už je to dítě či dospělý, potřebuje pomoc a především podporu okolí. Musí vědět, že je tu někdo, kdo ho má rád.

cb2amilkri_01_1

Plívová, Gymnázium J. Seiferta Název: Frankenstein Autor(ka): Mary W. Shelleová s manželem P. B. Shelleem Stručná charakteristika: Román, kde autorka popisuje hororový příběh stvoření umělého člověka, se řadí k dílům sciencefiction, nepostrádá ovšem projev citů. Vyrůstá z tradice prehistorického románu. Velice mne zaujalo i to, že jak Frankensteina – stvořitele, tak i jeho “dílo“ nelze jednoznačně určit za oběť či viníka. Je zde hodně přirovnání metafor, metonimie. Náměty jsou především ze života Mary Shelleové, která je velice zarmoucená ze ztráty manžela. Dlouho po jeho smrti pečovala o jeho pozůstalost a psala komentáře ke sbírkám. Kompozice je zde, nejasná, spíše změřuje ke kompozici chronologické. Hlavní myšlenkou je dojít k pointě, která je v této knize naznačena – i netvor může mít srdce Téma je soužití dvou úplně odlišných postav – Frankenstain – 50 letý stařík jeho dílo – mladý, přecitlivělí netvor. I když jsem tuto knihu nepřečetla celou jasně z ní vyplívá, že city zde hrají velkou roli, co jsem již zmiňovala.

js9mpliann_1

„Lidé už se převážně nedovedou představit život bez televize, a to proto, že sami ani nechtějí žít, nýbrž chtějí se jen dívat na život jiných.“ (M. Machovec) Pokud bychom měli možnost nahlédnout do několika náhodně vybraných českých domácností, pravděpodobně by v žádné nechyběl přístroj zvaný televizor. Dokáže úžasné věci. Vy sedíte pohodlně doma v obýváku ve svém křesle, ale přitom se můžete zúčastnit bitvy v Iráku, užívat si hudební koncert nebo se převtělit do divoka fotbalového utkání na druhé straně Země. Je to velký vynález moderní doby. Bohužel už když byla televize vynalezena, tedy v první polovině dvacátého století byla předurčena nebo spíše nastartovala obrovský kulturní kolos jménem show-byznys. Začalo to filmy, později se přidaly také zprávy. V této fázi byla televize „neškodná“. Jenže to už nestačilo, chtělo to vymyslet něco nového, aby se divák nenudil. Reklamy byly už v plném proudu a majitel kanálu musel zaujmout něčím výraznějším než ostatní. A tak tu máme po mnoha letech usilovného dumání reality show. Miminko narozené v devadesátých letech v Nizozemsku. Majitel tohoto nápadu zatím netuší, jak astronomické finanční částky mu jeho dítě vydělá. Dítě je to nesmírně šikovné, svou neotřelostí a oprsklostí zaujímá celý svět. Začněme tedy reklamou. Platí to už odpradávna, že nic není zadarmo, a to také znamená, že majitelé televizních pr stanic nemohou vysílat pro divákovy smutné oči. Reklama je zákeřnější, než si lidé uvědomují. Nejlépe je to poznat u dětí, ty dávají myšlenky a emoce jasně najevo. Představme si malou holčičku v hračkářství při výběru panenky. Jedna může vypadat podobně jako Barbie, ale prostě není ta pravá od Mattela jako to říkali v televizní reklamě. Dospělí v údivu kroutí hlavou, ale ani nevědí, že se v obchodu podvědomě chovají stejně. Sáhnou raději po známém jogurtu z reklamy než po stejně kvalitním jogurtu bez reklamy. A tak to je s veškerým zbožím. Proč by jinak reklama stála tak obrovské peníze? Vždyť z těchto peněz prosperují dvě nejsledovanější televize u nás. Reklama je fenomén, což potvrzuje i někdejší aféra v amerických kinech. Během filmu na plátně okem nepostřehnutelně blikl obrázek popkornu, který však diváci zaznamenali jen v podvědomí a vetšina na něj dostala chuť a šla si ho hned koupit. Reklama je vůči člověku dost neférová zbraň, protože divák se porádně nemůže bránit. I kdybyste televizi odpojili, reklamě se nevyhnete. Ale proč byste to také dělali? Vždyť vám přece neškodí a sami rozhodujete o svém myšlení a konání. Dalším neopomenutelným bodem mého zamyšlení je již zmiňovaná reality show. Tato show odkryla nepěknou vlastnost lidstva, a to voyerismus. Je to evidentní, na šmírování života cizích lidí je pořad zalozený a bez našich zvědavých očí by zanikl. Lidské plémě rádo sleduje utrpení, pláč, neštěstí a podobně, ale co je k udivení, má rádo i cizí štěstí, radost a cestu vzhůru. Chceme sledovat život někoho naprosto cíizího a ten svůj na chvíli vynechat. Díváme se na myšky v umělém bludišti a posíláme esemesky té, která si podle nás zaslouží pořádný kus sýra. Nedovedeme si představit, jak na soutěžíci působí ponorková nemoc, divíme se jim, smějeme se jim, ale pořád jen sedíme ve svém křesle v obývacím pokoji. Navenek se divíme, proč vybrali do soutěže samé pornoherce, modelky, bývalé narkomany, členy radikálních skupin, ale dobře víme, že je to z naší strany jen divadlo. A u divadla to také všechno vzniklo. Televize je v mnoha ohledech užitečný vynález, ale ve m spoustě jiných dělá z lidstva to, čím je. A jemu to nevadí, baví ho to. Nakonec všechny emoce bude znát jen z televize.

pr3ckukvla_01_1

5. prosince 2008 Aneta Krejčová P2 1. písemná slohová práce Charakteristika, popis Téma: Já v roce 2058 Osnova: 1) jak vypadám 2) bydlení na venkově 3) posezení u kávy V roce 2058 mi je 67 let. Někdy mívám deprese z toho, že mám bílé vlasy, umělé zuby, vrásky a musím nosit brýle. V této době jsem už v důchodu a bydlím na venkově, kam jsem v mládí jezdívala každý víkend k babičce na chatu. Okolí je to velmi krásné a je tu čistý vzduch, proto zatím netrpím na žádné nemoci. Bydlím ve velkém domě, který je plný lásky, radosti a pohody. Žije zde se mnou můj manžel, za kterého jsem provdaná už třicet let. Jelikož už jsem starší dáma, tak jsem občas nervózní, naštvaná, ale většinou se všemi vycházím dobře a často nic neřeším. S manželem se hádám výjimečně. Mám už dvě dospělé dobře vychované děti, které žijí v Praze a mají své děti. Všichni ke mně vždy rádi jezdí na návštěvu, protože vědí, že jim uvařím výborný dort a další dobroty a také se mi mohou se vším svěřit, protože jim vždy ráda pomůžu, poradím a jejich tajemství nevyzradím. V okolí, kde bydlím, mám hodně přátel a všichni mě to dobře znají, protože jsem asi nejvíc upovídaná dáma v celé vesnici. Každou neděli se scházím se svými sousedkami a místní kavárně a vyprávíme si příhody, které se nám během týdne udály.

grp2kreane_1

1.11.2006 Kára Jakub, 2.C 1. písemná slohová práce Historie lyžování Referát Osnova: I. Úvod – Vznik 1. lyží II. 1) Použití 2) Vynálezy a zlepšováky 3) poslední úpravy III. Revoluce Jako sport má lyžování krátkou historii, ale už dříve se použivaly lyže k dopravním účelům. Svědčí o tom nález ve středním Švédsku. Skalní kresba z Rodoy v Norsku zhotovená zhruba 2500 let př. n. l. nejstarší literární zmínka je ve Vergiloe Aeneide napsaný před 2000 roky. V roce 1521 bylo založeno království Gustavem, který začal používat lyže i v bitvách. Byly použity od 16. stol až do 18. stol, pak až v 1. světové válce. Ve 40. letech 19 století probýhaly v Norsku lyžařské závody. Jak vojenské, tak i civilní. Také pomocí Švédských emigrantů se lyžování neodehrává jen na starém kontinentu, nýbrž i v Americe. Tam je používali hlavně při hledání zlata “zlaté horečce“. Sondre Norheim z Norska vynalezl vázání, které mělo patu boty připevněnou vrbovým proutkem. Dnes je nazýván “Otec moderního lyžování“. Se svým přítelem zkoušeli na skandynávském poloostrově tzv. “telemárk“ nebo “kristianka“. Z dnešního pohledu to byla revoluce v lyžování. Pro rok 1870 se vstahuje návrt lyže s hranou a díky novému vynálezu se objevila nová disciplína na Olympiských hrách. Počátkem 20. století je nalezeno nové vázání tzv. “Kandatar“. Bylo to vázání s lankem. Hjamar Hvan v roce 1939 vyrobyl bezpečnostní vázání, podobné dnešním. Vázání bylo složené z brzdiček a ze dvou držadel, která při nárazu pustila botu. V 50. letech legendární Haward Haad přinaší do lyžařského sportu první komerční hliníkové lyže. Boty s přeskou byly vynaleznuty po korejském příměří. Přesky se používají pro lepčí přenášení váhy lyřaže k lyži a také jsou pevnější. Hned na to Skoll ukazuje světu leké hole z hliníku. Roku 1960 se začínaj vyrábět i lehké lyže se skelného laminátu. Pak přichází na řadu grafitová skluznice. Koncem 20. století přichází další revoluce a tím se stal styl lyžování a lyží carving.

pr2ctkarjak_01_1

Kontrolní slohová písemná práce (odborný styl – popis) Témata: Odborný popis vybraného předmětu <žákem opraveno na „zvířete“> statický, dynamický, staticko-dynamický. Supernovy Právo a jeho druhy Goniometrický, algebraický tvar čísla Extrémní skupiny Parlament ČR Syntax – vytváření grafu souvětí, věty. Architektonicky zajímavá stavba v Praze Vybrané téma a druh popisu: Extrémní skupiny, popis statický Osnova: Obecný úvod Levice a její rozdělení Pravice Závěr Extremistické skupiny Extremistické skupiny se začali rozvíjet po roce 1989 a jejich základní rozdělení je na levici a pravici. Do levice se řadí komunisté souhlasící s minulým rezimem (Komunistický svaz mládeže), komunisté odsuzující minulý režim, anarchisté (např. ČSAF) a popřípadě i militantní antifašisté (AFA). Přestože každá z těchto skupin zaujíma trochu jiný názor, některé myšlenky mají společné, a to například důraz na kolektiv a rovnost obyvatel. Typický znak pro všechny levicové extremisty je rudá barva. Extrémní pravice je spojena s neonacismem, rasismem, antisemitismem a xenofobií. Jedno z hlavních sdružení extrémní pravice je Národní odpor. Jeho členové, ale i další přívrženci extrémní pravice, dávají důraz na sílu jednotlivce a pevný řád. Přestože se názvy levice a pravice výrazně liší, jedno mají společné, chtějí změnit demokratický režim na jiný.

js3ber_05_1

Petr Zvelebil I. C 23. února 2. Slohová práce TÉMA - Soused (Charakteristika) Osnova: 1) Úvod 2) Vnější charakteristika 3) Vnitřní charakteristika 4) Závěr Můj soused, hoch, který pro mě hodně znamená je pro mě zároveň i přítelem. Muž, který udělal hodně pro sebe, pro svou rodinu, ale hlavně pro lidi, které poznal. Nyní vyhlíží jako statný muž, ale není mu více, než-li mně. Mně, před jedenácti měsíci odbilo patnáct let. Jemu patnáct bylo před pěti měsíci. Duchem pořád dítě s vizáží dvacetipěti letého chlapa. Vlasy černé, jeden vedle druhého a přesto to vypadá, jakoby mu měly každou chvíli zmizet. Výška není rozhodující, vždy to byl malý klučina, ale dorostl do výšky stoosmdesáti centimetrů, alespoň to o sobě říká. Hnědé oči dotváří jeho přísný pohled a jeho postavu, jakou by mu mohl závidět snad i Sylvestr Stallone. Pro fyzyčku dělá mnoho, chodí do posilovny každý druhý den a jezdí na kole, a to i v zimě. Brýle nenosí a čočky myslím také ne. Poznali jsme se před půl rokem, tehdy byl o hlavu menší, tedy skoro, ale nyní jsem menší já. Vždy byl mlčenlivý, což mu zůstalo dodnes. Holkám to snad ani nevadí a nám také ne, takže vlastně není co řešit. Při setkání jsme prohodili pár slov, což byl zázrak při jeho rozpačitém vyjadřování, ale nějak extra normální se mi tedy nezdál, ale „podle sebe soudím tebe“, že?! Myslím, že já se mu taky nezdál úplně O.K.. Po čase jsem ho začal vídat častěji, pořád na stejném místě, nevím jestli to byla nějaká úchylka, nebo jestli si to místo spojoval s nějakou událostí, hlavně že bylo o čem povídat. To opravdu bylo, protože jsme měli záliby ve stejných věcech. Povídali jsme si o počítačích, to bylo časté téma, povídali jsme si o počítačových hrách, což bylo téma ještě častější, povídali jsme si také o holkách, což bylo téma nejčastější a nejlepší, docela mě překvapilo kolik jich potkal a kolik toho o nich ví, s jeho výřečností. Ale téma, které já neměl rád, byla škola. Příšerná úmorná škola. V těch chvílích mi připadal jako šprt, ale to on nebyl, aspoň doufám. Zajímaly ho předměty, o kterých já neměl ani tušení. Němčina byla jeho častým tématem. Vysoká inteligence a důvtip, tím je on obdařen. Učí se dobře, ale i přiměřeně, aby měl čas na zábavu. Věc, která mě zaujala byla ta, že u něj neexistuje slovo „neúspěch“ a pokud ano, tak při neúspěchu jiných je podpoří a svůj vlastní si nepřizná a jde dál. Nevím jestli je to výhoda nebo nevýhoda. Je to typ, který chce za každou cenu vyhrát. Ještě přidat špetku vznětlivosti a určitě bychom spolu nemluvili, ale je to jeden z mála lidí, o kterém vím, že ji dokáže ovládnout. Nedělá jen hodně pro školu, ale i pro rodinu. Nevím jak vypadá jeho otec ani jak jeho matka, ale jedno vím jistě, je příšerně pořádný. Je to Pedant a detailista v jednom, což je příšerná kombinace. Pro lidi, které poznal, a že stále poznává nové, se dokáže obětovat. Výřečný opravdu není, ale všechny obdaruje odborným výkladem. Sprostě někdy sice mluví, ale toho si nikdo nevšimne. Jeho vlastnosti, fyzické i mozek bych chtěl mít.

pr1czvepet_02_1

Eva Nejedlá I. C 23. února 2004 2. slohová práce Moje přítelkyně Charakteristika Osnova: 1) a) jak jsme se spolu seznámili b) její hlavní poznávací znaky 2) a) vnější charakteristika - drobnosti 3) a) místo, kde žije b) její úspěchy 4) a) vnitřní charakteristika (klady i zápory) 5) a) co nás spojuje Už ani přesně nevím, jak jsme se spolu seznámili. Myslím tím s mojí sedmnáctiletou kamarádkou Terezou. Vzpomínám si jen, že jednoho dne se objevila ve dveřích na gymnastice, kam jsem chodila, dívka vyšší štíhlé postavy sportovního typu – na první pohled velmi sympatická. To již znázorňuje i to, jak vždy chodí upravená a elegantně oblečená. Tmavé vlasy nosí většinou sepnuté do gumičky. Zvlášť výrazné jsou na jejím protáhlém obličeji její modré oči. Často však zvýrazněné tužkou či stíny. Než se Terezka přestěhovala do Prahy, narodila se v Plzni, kde také celou dobu kromě posledních pěti let žila. Jak jsem se již zmínila – cvičení je jejím největším koníčkem. Postupně se vypracovala na jednu z nejlepších gymnastek v České republice. Dneska již vyhrává jen první ceny. Ne! To zase přeháním, ale vytrvalost a neuvěřitelná pevná vůle při tréninku se u ní dá pouze obdivovat. Líbí se mi na ní také to, že je velmi kamarádská. Na každého se totiž usmívá a každého si získá. Člověk by řekl, že snad ani žádné problémy nemá, protože je dovede taktně a rychle s klidem vyřešit. A nedělá si s ničím těžkou hlavu. Narozdíl ode mne je velmi optimistická. Někdy se jí divím, že vidí všechno do budoucna tak světle. Mezi její dobré vlastnosti můžeme zařadit i to, že je velmi pracovitá a „hrozně“ pořádná. Mohlo by se snad i říct, že je takřka naprosto bezchybná. Ale pozor! Nebyla by asi ani člověk, kdybychom u ní nenašli i nějaké ty negativní vlastnosti. Někdy je až přehnaně upovídaná a také puňtičkářská. To dovede člověka občas pěkně „vytočit“. Zvlášť když začne mluvit o holkách ze školy a začne je, ale v dobrém slova smyslu, kritizovat. S tím se spojuje i její hlučnost. No a také velmi brzy vstává – tohle je další vlastnost, kterou u ní nemůžu úplně pochopit. Člověk by si rád přispal, ale....... Co nás ale spojuje, je i láska k divadlu. Zažíváme spolu hezké chvíle hlavně při činoherních představeních. Ta milujeme, i přesto, že každé se líbí jiný žánr. Málokdo by řekl, že ji spíše zaujmou tragédie. I tak si ale máme spolu pak dlouho o čem povídat.

pr1cnejeva_02_1

Můj obývák Pro popis jsem si vybral náš obývací pokoj, protože je nejhezčí. Na našem obýváku je nejnápadnější gauč, který je celý modrý. Vedle gauče stojí dvě křesla a umělá kytka, která je až ke stropu. Před gaučem je dřevěný stůl stojící na modrém koberci. Naproti stolu je televize, která stojí na dřevěné komodě. Na zdi visí obrázky a květiny. Celý pokoj je vymalován do oranžova. Z pokoje se jde do kuchyně a do chodby. Všude na zemi je dřevěná podlaha. Náš obývák je velmi prostorný a útulný. Rád v něm trávím volný čas s rodiči.

am6bpoklib_1

Olympijské hry v zimě 2006 Celý sportovní svět se těšil čtyři roky na vrchol roku 2006, na olympijské hry v Turíně. Před zahájením her panovaly trochu obavy z toho, jestli italští pořadatelé zvládnou vše včas připravit. Nakonec vše dopadlo dobře, i když si během her někteří sportovci ztěžovali, že to v okolí olympijské vesnice vypadá jako na staveništi, ale zase si pochvalovali připravenost sjezdovek, běžeckých tratí a jiných sportovišť. Zajímavý byl také přístulp k dopingu, v Itálii je totiž doping trestný čin, takže si možná sportovci dávali větší pozor. Olympijské hry byly zahájeny v pátek 10. února, závodit se začínalo o den později. Naše výprava odjížděla na hry s velkými ambicemi. V novinách se rozebíraly šance sportovců, ale nutno přiznat, že prognózy byly trochu nadsazené. To se proje ukázalo hned při prvním startu našeho olympionika. Boulařka Sudová skončila do krásného desátého místa, ale asi se čekalo trochu víc. Olympiáda se hodně povedla Němcům, když vyhrál německý sportovec úvodní severskou kombinaci, nikdo netušil, že položil základ pro obrovskou německou zlatou sklizeň. Český národ s očekáváním čekal na začátek hokejového turnaje. Výkony v základní skupině nám však moc radost neudělali a tak jsme mohli být rádi, že se nám povedlo klíčové čtvrfinále se Slovenskem. Pak ještě dokázali hokejisté zabojovat v utkání s Ruskem o třetí místo, i po hrůzostrašně vypadajícím semifinále se Švédy. Hokejisté tedy získali bronz a dá se říct, že vytěžili z minima maximum. Ve skvělé formě přijela do Turína Kateřina Neumannová. Ještě neměla zlato z olympiády a jelikož se dala slyšet, že italská olympiáda je pro ní poslední, celá veřejnost Neumannové zlato určitě přála. Velkou naději měla už při svém prvním startu ve skiathlonu, ovšem ještě rychlejší než ona byla Estonka Šmigunová. Když se zlato nepodařilo získat ani ve druhém závodě, nikdo už Katce před závěrečnou třicítkou nedával mnoho šancí. Ona však dokázala nemožné, poradila si s lehkou vyirózou tak jako se všemi soupeřkami a ztrhujícím závěrem dokázala závod vyhrát. Získala tak první svojí zlatou medailyi z olympiády a jedinou zlatou pro Českou republiku na hrách v Turíně. Je až s podivem, že tak malá země jako je Česká republika, dokázala nasadit své sportovce do všech disciplín kromě dvou o to curlinku a skeletonu, což je jízda na saních hlavou dolů. Je docela možné, že na příští olympiádě budeme mít zastoupení ve všech odvětvích. Z české ztrany nebudou patřit hry k těm nejlepším, ale ani k nejhorším. Získali jsme čtyři medaile – zlato, dvě stříbra (o to druhé se postaral běžec na lyžích Lukáš Bauer) a jeden bronz. Kousek od medaile byla ale i rychlobruslařka Sáblíková, což by bolo opravdu úžasné, protože u nás není ani jedna rychlobruslařská dráha s vyjímkou té přírodní ve vesničce Svratka. Musíme ale také přiznat, že řada českých sportovců zůstala za očekáváním, jako třeba skokan Jakub Janda, sjezdařka Šárka Záhrobská nebo akrobat Aleš Valenta. Olympiáda v Itálii byla určitě nevšedním sportovním zážitkem pro fanoušky i nezávislé pozorovatele. Olympiáda splnila svůj účel, stala se na čtrnáct dní náplní většiny lidí na celé planetě. Naše výprava nezklamala a s napětím se můžeme těšit na olympiádu ve Vancouveru v roce 2010.

pr3ctlumar_02_1

23. 3. 2006 Adam Muška, 2.C 2. písemná práce Na vrcholu (Subjektivně zabarvený popis) Trvalo to dlouho, ale nakonec jsem tu. Jen, co se z té nádherné zasněžené hory rozhlédnu, zaplaví mne nádherný blažený pocit. Vše mám jako na dlani. Slyším překrásné šumění větru zpomalujícího se o skály a vysoké stromy, jako kdybych se vrátil do předškolního věku, když jsem byl vychováván babičkou na chalupě. Jen se trochu nahlédnu dolů a vidím čiré jezírko, v němž plavou malinké ledové kry. Zpod hladiny zahlédnu ryby, které sebou mrskají jak o život. Sráz, který se přede mnou poodhalil mou zvědavostí, vypadá smrtelně nebezpečně. Jsou na něm vidět vystouplé skalní kameny zašpičatělé jako hroty šípů. Dále si na něm mohu všimnout zapíchnutých skob, což svědčí o předešlé návštěvě horolezců. Každou chvíli zaslechnu nějaký pád kamene dolů. Vždy, když dopadne do jezírka, uslyším jen takové to plesknutí, což mi připomíná zvuk pohlavku od maminky. Zadek už mám poměrně vlhký do sněhu, a proto si přesedám na placatý kámen kousek ode mě. Tím se mi otevře další neprozkoumaná krajina. Zahlédnu lanovku vozící lyžaře na protilehlou horu. Jsou tam nádherně upravované tratě, od kterých se odráží dopadající slunce jak od třpytek. Pokaždé, co po nich projede lyžař, zpozoruji pěkné ladné pohyby, díky nimž se zvíří nedávno napadaný prašánek. Lanovka vypadá na čtyř sedačkovou, jenomže na ní většinou nasedají vždy jen dva lyžaři. Na té hoře, teda spíš kopci, uvidím i malé množství smrků. Většina už byla předtím vykácela správci sjezdovek. Hned vedle lyžařského kopce stojí pěkná dřevěná chata. Nejspíš chata pro hosty. Má rudou střechu jak sparťanský dres a je postavená do dvou pater. Každých pět minut z ní někdo vyjde. Buď se jde ven koulovat, anebo si natáhne na sníh ručník či lehátko a začne se slunit. Do oka mě trkla vycházející „macatá“ slečna, vypadala dosti tlustě. Nebyl to hezký pohled. Ulehla na lehátko a začala se slunit. Podívám se ještě více napravo a zahlédnu příjezdovou cestu k chatě a lanovce. Silnice je asi tak z poloviny sluníčkem roztátá. Začíná po ní přijíždět velké množství automobilů, to svědčí o začínajícím nedělním odpoledni. Tu mě vyleká kamzík běžící těsně okolo mě, úplně mě ignoroval. Vypadal jako sněhulák, nejspíš zapadl někde do závěje. Byl to jen mžik sekundy, nestihl jsem si ho tolik prohlédnout. Otočím se zpět k té nádherné panorámě, kde mě zaskočí ošklivý pohled na lyžaře. Spadl tak ošklivě, že letěl skoro deset sekund ve vzduchu, pak dopadl mimo trať. Kouknu se na začátek lanovky, odkud se připravuje červená rolba se znakem horské služby pro něj vyjet. Rolba má pásy zabarvené jak černý uhel. Když vyjíždí nahoru, tak se za ní utváří takový sněhový ocas. Sníh stříká od pásů daleko za sebe. Nejspíš to vše dopadne dobře. Stoupnu si a otočím se okolo své osy. V dálce vidím desítky řad pohoří a většina z těch hor má sněhovou čepičku, jen některým vyčuhují do špičky skalní výběžky. Slunce vše ozařuje a okolí na mě působí božským dojmem.

pr2cfmusada_02_1

Z. Minarová 1. C 23. února 2. Slohová práce Můj přítel (Charakteristika) Osnova: 1.Úvod – Déšť 2. Stať – a) Charakteristika neznámé osoby b) Jeho příběh 3) Závěr – Je úžasný Každý večer chodím na procházku se psem. Ten den zrovna pršelo, a já pospíchala domů. Když jsem se vracela, celá promočená, před naším vchodem stála postava - nějaký člověk. Když jsem přistoupila blíže, uviděla jsem, že ta osoba má velmi starý kabát, roztrhané kalhoty a místo bot pantofle. V tu chvíli jsem nemohla uvěřit svým očím, poznala jsem ho, byl to on – můj nejlepší kamarád, který je 2 roky pohřešovaný. Obličej měl celý rudý a po tváři mu pomalu stékaly kapičky deště. A pak s velkou radostí jako by uskočili na ten starý kabát, který měl tak rád. Z očí mu, ale nezmizel ten upřímný a mírumilovný pohled. Co mě, však zaujalo nejvíc byl ten prázdný výraz ve tváři, nikdy jsem ho neviděla tak zoufalého. Vlasy jako uhel měl rozcuchané, a zasahovali mu až do obličeje. Bylo mi ani 5 let když jsem ho uviděla poprvé, tenkrát to byl ještě malý chlapec, který netušil jaký je život a co nám chystá. Od malička jsme byli nerozlučná dvojka, ale pak se něco stalo. Začalo to jeho oslavou 18. narozenin. Jako pořadatelka této akce jsem se snažila, aby bylo všechno dokonalé. Protože neměl taťku ani sourozence, tak jsem na oslavu, pozvala všechny jeho i moje přátele. Zasáhla ho však nemilá událost, jeho maminka měla autonehodu a na místě zranění podlehla. V ten den jako by se z něho vytratila všechna, ta sláva a touha po dobrodružství. Od té doby to s ním šlo pěkně z kopce. Začal propadat ve škole a jednoho dne jako by se po něm slehla zem. A teď tady stojí přede mnou a klepe se zimou. Tato úžasná bytost, která mi svým důvtipem vždy zvedla náladu, teď stojí a svými růžovými rty mě prosí o pomoc. Několik vteřin jsem stála jako opařená, pak jsem ho s radostí objala a po dlouhém vyprávění ho pozvala domů. Teď už je to dávno. Žije o patro níž a už je zase takový jak býval. Krásný dokonalý kluk, s velkým šarmem a gentlemanským chováním. Jeho poměnkově modré oči, už zase na vše pohlížejí s láskou a porozuměním. Jeho postava je jako vystřižená z komixu. Ze svých růžových rtů, jsou slyšet jen líbezná slovíčka. Jeho ruce jako byli kouzelné a všechno čeho se dotknou, jako by oživlo, a dostalo radost do života. Je velmi pečliví a ctižádostiví. Letos dokončuje studium na vyšší odborné škole. Myslím si, že je obdivuhodné, že i přesto co si prožil, je stále milý a usměvavý „pán“.

pr1cbinz_02_1

Tak tady žiji Osnova: 1. Úvod 2. Stať: a) Černá Vež b) Poklad z Černé věže c) Suché Vrbné 3. Závěr České Budějovice. To je to město. Město, ve kterém jsme se narodila, kde již 16 let žiji a kam se moji rodiče s mojí tehdy 5-ti letou sestrou v roce 1988 přestěhovali z nedaleké {město}<priv>. Nastěhovali se do 4-pokojového bytu na okraji města, do čtvrti {obec}<priv>, kde jsme zůstali dodneška. Toto krajské město přiláká ročně tisíce turistů. Já se nedivím, České Budějovice jsou opravdu krásné. Když přijíždítěe do Budějovic, již z dálky vidíte dominantu tohoto města – Černou věž. Každoročně tato památka přiláká jak člověka, který je v Českých Budějovicích poprvé, ale také nejeden Budějovičan nepohrdne podívat se jednou za čas na město „zhora“. Když zdoláte 225 schodů, které Černá věž má, naskytne se nám opravdu nádherná vyhlídka. Máme na dlani takřka celé České Budějovice. Jako první náš pohled asi přiláká náměstí. Náměstí Přemysla Otakara II. je opravdu skvostné. Když se podíváme ještě dál za náměstí, sklouzne náš pohled na budovu Jihočeského divadla. Divadlo mám moc ráda. A jihočeská činohra je podle mého názoru velice dobrá. Zajít si do divadla je podle mě velmi relaxační, zábavné a v neposlední řadě je divadlo přirozené, často plné očekávaných i neočekávaných zvratů a není umělé jako třeba film v kině. Hned vedle Jihočeského divadla teče řeka Malše, která se o pár desítek metrů dál vlévá do nejdelší řeky České republiky, Vltavy. Vltava a celkově téměř všechny větší jihočeské řeky pro mně hodně znamenají. Od svých 8 let chodím do vodácko-turistického oddílu, kde splouvání řek bylo téměř na „denním“ pořádku. Každoročně jezdíme v květnu i v červnu o víkendech na Vltavu a naše snažení v těchto měsících korunuje 14-ti denní plavba po nějaké řece dál od Českých Budějovic. Lužnice, Sázava, Otava... To jsou pojmy, které ve mně vyvolají spoustu vzpomínek. Když koukneme malinko doprava, vidíme místní plovárnu. Toto místo snad navštívil každý obyvatel Českých Budějovic. Já jsem byla na plovárně poprvé v 1. třídě, když jsem se jako malá učila plavat. Kladný vztah k vodě ve mně zůstal zakořeněný dodnes. Když dojdeme na druhou stranu Černé věže a pozorně se zahledíme, vidíme žlutou rohovou budovu {název školy}<co>. Budovu, která celkem radikálně změnila můj dosavadní život. Na půdě tohoto gymnázia jsem poznala novou partu lidí, s kterými, nebo doufám, že alespoň s většinou, prožiji následující 3 roky. A podívám-li se ještě více doprava, můj pohled spočine na čtvrti {obec}<priv>. Části města, kde jsem chodila do školy, zlobila, chodila s kamarády ven a celkově vyrůstala. Vidím starou budovu základní školy. Za 9 let na této škole jsem si vytvořila s pár lidmi přátelství, které doufám, že vydrží dlouho. {obec}<priv> je v podstatě skoro vesnice. Samozřejmě ne doslova, ale jisté znaky tu jsou. Každý se tu zná s každým a nejspíš proto mám svou rodnou „vísku“ tak ráda. Když takhle stojím na vrcholu Černé věže a koukám po krásách Českých Budějovic, vzpomínám na mé krásné dětství a všechno s tím spojené. Musím říct, že tyto vzpomínky ve mně vyvolaly téměř nostalgickou náladu. Po cestě dolů ze schodů musím uznat, že jsem ráda, že zrovna tady žiji...

cb1akubter_02_1

Slohová práce školní Vladimír Sova 12. ledna 2006 2. C Probouzím se, je neděle ráno Poslední dobou začínám mít pocit, že všechna rána jsou stejná, nezáživná, především ty víkendová. Ničím nevybočují od stereotypu všedních dní. V dřívějších dobách po školním týdnu jsem se vždycky těšil na víkend, až se vyspím a celý den nebudu nic dělat a jen tak odpočívat. Někdy u mě vypadá nedělní ráno asi takhle: Probouzím se, snažím si vzpomenout kde jsem, kde ležím a proč mě tak šíleně bolí hlava. Bloudím po bytě a pokouším se rozpomenout co jsem dělal předešlý večer a jestli mi to za to stálo. Už vím, že to co jsem si naplánovat na dnešní den, budu muset opět odložit a raději se budu dávat dohromady, abych si nepokazil start do nového týdne, který nebude ničí ojedinělý než ten předešlý. Na mobilu mám pět nepřijatých hovorů a začínám tušit jestli zase nebyl nějaký průšvih. Na stole mi leží papírek s úkoly co mám udělat. Beru do ruky nákupní tašku a odcházím. Po chvilce mi dojde, že už je vlastně pokročilé odpoledne, takže pravděpodobně bude zavřeno. Vracím se opět nahoru, raději si zavolám výtah, protože po schodech si ještě pořád netroufám. S úlevou zabouchnu dveře a jdu vyhledat něco k jídlu, nejlépe kyselé okurky. Doma jsem sám, protože jsem zase zaspal odjezd k příbuzným. Po nějaké době usodím, že asi nejlepší bude si jít opět lehnout. Tím nic nezkazím. Takováhle nedělní rána jsou opravdu nepříjemná, jak pro mne, tak i pro okolí. Vánoční svátky mi opravdu daly zabrat co se týče financí. Proto jsem se rozhodl, že aspoň dočasně budu chodit i v neděli na brigádu. Těch pár hodin spánku mohu klidně obětovat. Musím vstávat v půl páté ráno, ještě před východem slunce. Takováhle rána upřímě nenávidím. Jestli znáte ten pocit, když člověk je v takovém rozpoložení, napůl vzhůru a napůl ještě ve snění. Okolní svět se zdá tmavý, všude je ticho a já nevím co bych dal za to, kdybych mohl ještě spát. S úderem šesté hodiny nastupuji do výrobního procesu. Osm hodin budu sedět na místě a montovat karburátory, nepřemýšlím, nevnímám okolní svět. Často ani lidi kolem sebe. Ze všech stran poslouchám supění strojů, údery hydraulických lisů, které se prolínají s hlasy lidskými. Zrovna mám štěstí, když sedím vedle staré paní, která mi osm hodin vypráví o problémech se se svými sousedy nebo o tom jak po celých Budějovicích scháněla nejlevnější máslo. Já jen spokojeně přikyvuji hlavou a usmívám se, že mě to velice zajímá. Ale abych pravdu řekl, něco se říkat musí, protože takováhle rána se podle mě jinak přežít nedají. Ani se nenaděju a už je konec směny, jdu domů a přemýšlím o dalším týdnu. Co se mi vydaří a co zase nevyjde. Osnova: Úvod Stať a) b) c) 3) Závěr Osnova : I.Úvod II. Stať: a) nejezdící MHD b) zlomené nohy III. Závěr <vynechaný řádek> Téma: Kalamita <vynechaný řádek>

cb2csovvla_01_1

OH Turín 06 Před několika týdny skončily zimní olympijské hry v severoitalském městě Turíně. S odstupem času se bude určitě bilancovat kladněji z hlediska sportovních výkonů, než z hlediska organizace. Olympiáda opět poukázala na problémovost sportů, ve kterých se používá subjektivní hodnocení k posouzení výkonnosti jednotlivých sportovců. To se samozřejmě nejvíce projevilo<in> ve sportech, jako je jízda v boulích, akrobatické skoky na lyžích apod. Oproti posledním zimním hrám v Salt Lake City se určitě podařilo zatlačit do pozadí problém se jménem doping. Až na skandál ruské biatlonistky Pylevové a podezření rakouského běžeckého týmu, které se nenaplnilo, nebyl žádný vysoce umístěný sportovec přistižen, že používal zakázané látky. Po stránce organizace měla olympiáda mnoho vad na kráse. Většina sportovišť byla dostavěna až těsně před hrami a v prvních dnech se z nich ještě doslova sundávaly žebříky a stavební materiál. Pořadatelé nezvládli v mnoha případech ceremoniál udílení medailí, který vypadal nedůstojně. Rovněž zpracování výsledků na internetu bylo velmi žalostné a televizní komentátoři na to často poukazovali. Nyní se dostáváme k výkonům pracovníků redakce sportu ČT, kteří nám sportovní klání zprostředkovávali. Nechci nikoho osobně obviňovat, pouze řeknu to, že osvědčená jména jako Jaromír Bosák a jiní, opět potvrdila svůj nadhled a znalosti. Ovšem spoustu sportů jsem pozoroval na zahraničních kanálech. Nakonec se zákonitě musím dostat k výkonům čelských sportovců. Všeobecně lze konstatovat, že nijak nezklamali. Původně se možná čekal o něco větší příděl medailí, ale na rovinu je potřeba říci, že nescházelo mnoho k tomu, aby bylo medailí ještě méně. Začněme u hokejistů. Kdo před začátkem turnaje nebral nic jiného než zlato, měl na celou věc poněkud zkreslený názor, jelikož na hrách startovalo hned 7 týmů, které měly potenciál celý turnaj vyhrát. Vzhledem ke zranění několika klíčových hráčů bylo velmi těžké najít například ideální přesilovkovou formaci. Podle mě bychom přes jiného soupeře, než přes Slováky ve čtvrtfinále nepřešli. Naštěstí zafungoval tradiční komplex a slovenské družstvo hrálo o třídu hůře, než celý turnaj. Rozhodně nejlepsí výkon podali nasi hráči v souboji o bronz proti Rusku. Jakub Janda byl zřejmě největší české zklamání na hrách. Bohužel psychicky neunesl tlak medií a rozepře v realizačním týmu. To se mu ve sportu, který je tak moc založen na psychice, stalo osudné. Zde bych viděl tradiční problém českých funkcionáří, kteří nedokáží připustit, že někdo dělá práce lépe než oni. Naši zástupci v bílé stopě zařídili největší porci medailí a zejména u Kateřiny Neumannové se dá říci, že je to zasloužená odměna za celoživotní dřinu. Velmi důrazně by se mělo poukázat na oslnivé 4. místo Martiny Sáblíkové v rychlobruslařském závodě na 5km. Vzhledem k jejímu věku a špatným tréninkovým podmínkám, je to velká perspektiva do budoucna. Aleš Valenta s Nikolou Sudovou doplatili na již zmiňovaný problém se subjektivním hodnocením. Po skončení olympiády se opět začalo nahlas diskutovat o tom, zda je ještě olympiáda o olympijském duchu a hodnotách bratrství, nebo zda je už příliš ovlivněna sponzory a marketingem. Z mého pohledu je odpověď na tuto otázku zcela jasná. V dnešní době si prostě musíme zvykat na to, že bez sponzorů se nedá zařídit téměř nic. Sport a sportovci na to přišli už dávno a jednou na to budou muset přijít i zarytí zastánci „čistoty“ olympijských her.

pr3ccermic_02_1

Zamyšlení Stejně jako já jste už také určitě {slyšeli}<in> hlasy, které nadávají na to, jak „pohodově“ si žijí sportovní celebryity a jaký mají báječný život bez starostí. Proto jsem se rozhodl, že zauvažuji nad tím, jestli tomu tak opravdu je, protože vím, že každá mince má rub a líc. Moje úvaha se bude především týkat fotbalistů a hokejistů, jejichž osudy jsou podobné a jejich sporty patří zároveň k nejvíce sledovaným a nejlépe placeným, a proto vyvolávají tolik vzruchu u laické veřejnosti. Lidé, kteří nikdy nedělali vrcholový sport, ale jsou dobří v jiné lidské činnosti, často nadávají na fotbalisty a hokejisty, kteří podle jejich názoru berou hodně peněz za to, že jen běhají po trávníku nebo se pouze kloužou po kluzišti. Podle mého názoru tito lidé však už nevidí to, jaké úsilí tito podle nich „lenoši“ museli vynaložit, aby se prosadili a aby mohli využívat všechny pocty, které jim stále se rozrůstající sportovní svět nabízí. Dále si téměř nikdo z těchto „běžně pracujících“ neuvědomuje, jakou zátěž představuje to, když se jednou stanete obletovanou sportovní celebritou, která je podle mě dvakrát tak sledovanější než politici<.> Stát se jedním z těch nejlepších dá opravdu spoustu práce a dřiny, o které by všichni, kteří dosáhli až na vrchol, mohli mluvit hodiny a hodiny. Nikdo z těch „závistivců“ si už neuvědomuje, že vrcholoví fotbalisté a hokejisté museli podniknout dlouhou trať, aby se dostali tam, kde jsou. Se svým zpočátku koníčkem musejí mladí fotbalisté a hokejisté začínat přibližně v 5 letech. Dětství si téměř neužijí, protože „pendlují“ mezi hřištěm a školou a na nic jiného nezbývá už čas. Často si musejí odříkávat spoustu radovánek, které si jejich vrstevníci užívají plnými doušky. Zatímco oni musí potit trička a dřít do morku kostí, ti, kteří je dnes obdivují, ale zároveň za jejich pohodový život odsuzují, chodili po diskotékách, jezdili s rodiči na chaty a nakládajíli s časem, jak chtějíli. Navíc se ze všech, kteří podstupovali tuto námahu, nestali profesionální sportovci. Fotbalisté a hokejisté, kteří dnes „válčí“ na těch nejlepších stadionech, jezdí nejlepšími auty a bydlí v luxusních domech, představují pouze špičku ledovce těch, co se zapojili do sportovního kolotoče. Spousta lidí, kteří tomu nerozumí, už nevidí ty, kteří sportu obětovali mladí a bohužel<in> nedosáhli těch vavřínů, kterými se může chlubit jen pár vyvolených. Podle mého názoru se tito neúspěšní stali oběťmi tohoto sportovního kolotoče. Já osobně si myslím, že život nejlepších, nejuznávanějších, nejlépe placených a nejobdivovanějších fotbalistů a hokejistů není tak lehký, jak se laická veřejnost domnívá. Především si myslím, že tito „miláčci davů“ přišli o jednu z nejcennějších věcí – o soukromí. Kdekoli se objeví, tam jsou jim fanoušci v patách. Cokoli udělají, je okamžitě ve všech novinách. Především se v novinách objevují jejich poklesky, které přitahují všech{n}<in>y „škarohlídy“. Souhlasím s těmi, co tvrdí, že jsou někteří hráči přeplácení. Často můžeme slýchat názory, že mají tolik peněz, že nevědí co s nimi. Na druhou stranu se domnívám, že peníze vám nenahradí klidnou a ničím nerušenou procházku s dětmi, které si musejí hvězdy typu Bechama odepřít, protože by se z této rodinné idylky stala autogramiada. Dále si myslím, že na hráče je vyvíjen obrovský tlak, {za}<in> který si jejich nemalé finanční ohodnocení zaslouží. Každý víkend musejí neustále dokazovat své kvality. Jakmile něco zkazí, ocitají se okamžitě v nemilosti fotbalových fanoušků. Po skončení kariéry mají tyto superhvězdy často problémy se zařaděním se do normálního života. Toto jsou problémy těch nejlepších a nejsledovanějších. Existuje však hodně hráčů, kteří se sice živí fotbalem nebo hokejem, ale nemají takové příjmy, aby se zajistili na celý život. Po skončení kariéry mají problémy životního a finančního rázu, které někteří neustojí. Závěrem bych řekl, že život fotbalových a hokejových celebrit je pohodový, protože dělají to, co je baví, ale má i stinné stránky, které si ne všichni uvědomují.

pr3chlamar_01_1

Eliška Čejpová, I. C 4. listopadu 2003 1. písemná práce (vypravování) „Propast“ Osnova: 1. Úvod – Sen 2. Vlastní stať – a) v ordinaci b) dr. Frank c) návrat domů d) byt e) usínání f) dům s propastí g) místnost před propastí Ležel na zádech. Naprosto bez dechu a zpocený, jako kdyby běžel marathon. Zase se mu zdál ten úžasný sen. Sen, který ho vždycky neskutečně vyčerpal a vyděsil. Nenáviděl ten pocit a přesto bez něj nemohl žít. Každý večer usínal s touhou se tam vrátit. Uvězněný v neskutečném stereotypu. Panebože, ty jsi cvok. Asi úplný, když už chodíš k psychiatrovi. Alespoň mi někdo může ten pocit závidět. Bylo pondělí. Zase seděl v tom nepohodlném křesle a poslouchal nesmyslné bláboly učeného doktora Franka. Neměl bych být v práci? To těžko, před týdnem tě kvůli tomu nesmyslu vyhodi. Ano, vždyť já jenom zapomněl. Kdo by chtěl zaměstnance, co chodí každé pondělí a čtvrtek ke cvokaři. Naštěstí už odsud půjdu. Třeba domů... „Pane Sinadre, byl byste tak laskav a trochu mě vnímal?“ To těžko, pomyslel si. Velevážený pan Otmar Sinader musí jít domů. Už tady usíná. „Nashledanou, pane doktore. Už musím jít. Žena mne doma netrpělivě vyčkává...“ Sinader vstal, aniž by čekal na reakci Franka. „Vždyť žádnou ženu nemáte?! Počkejte, kam si myslíte, že jdete?“ „Sbohem, doktore.“ Sinader vyšel ven z ordinace a zalil ho pocit neskutečné svobody. Ale šťastnější je v propasti. Ano v tom domě, v kterém byla propast. Musí se tam vrátit. Do toho snu. Do toho domu. Hned teď! Utíkal domů a dal si záležet, aby se co nejvíc unavil. Potom se mu bude lépe usínat. Bydlel sám v tmavém, starém bytě. Nikdo ho nečekal, ani se o něj nestrachoval. Teda až na jeho bývalého kolegu, ale ten ho poslal právě za tím doktorem s přihlouplým výrazem. Zrádce, pomyslel si Oty. Okamžitě lehnul vyčerpáním do postele a usnul. Chvíli to trvalo, než mohl ovládnout svou mysl, ale za chvíli tady byl. Před domem s dveřmi, za kterými byla propast a ta ho neskutečně lákala. Zalila ho známá vlna neskutečného štěstí. Dům s propastí byl starý, rozvrzaný, se zatlučenými okny. Na pohled vypadal velice nepřátelský, ale on věděl, že uvnitř ho čeká blaho. Pokaždé když ve snu vstoupil před ty druhé dveře, za kterými byla propast, toužil do ní vstoupit znovu. On musel! Něco mu říkalo: Oty, to je tvoje vysvobození! A on po něm toužil i teď. Vstoupil do temné místnosti. Všude byly neskutečné vrstvy prachu a páchlo to zde zatuchlinou, jakoby sem nikdo nepřišel celá desetiletí. Ale on se sem vracel každou noc. Miloval ten hřejivý pocit štěstí, který mu ten dům dával. A ty dveře. Ty, za které chodil. A dnes tam půjde znovu. Ví, co ho tam čeká. Ví, proč tam chodí. Protože ho propast čeká za těmi dveřmi. Musíš to dokázat. Tentokrát už tě od toho nic neodradí.

pr1ccejeli_02_1

Životopis Jmenuji se Anna Svobodova. Narodila jsem se 1. 2. 1995. Bydlím v Kladně, ulici U Hvězdy 2293. PSČ je 27201. Bydlím s rodiči. Má matka se jmenuje Milena Svobodova. Pracuje jako laborantka v Kladenské vodárně. Narodila se roku 1970, 1. května. Můj otec se jmenuje Karel Svoboda. Pracuje jako výzkumný pracovník v ÚJV (ústav jaderného výzkumu) Řež. Narodil se také roku 1970, 26. března. Oba rodiče vystudovali vysokou školu. Můj bratr se jmenuje Karel Svoboda. Studuje základní školu. Narodil se 30. 9. 1996. V letošním roce ukončím povinnou školní docházku. Baví mne četba, výtvarna a hudební výchova, nebaví mne však většina sportů. Zajímám se o umění a filosofii. Zůčastnila jsem se krajského kola biologické olimpiády, okresního kola fyzikální olimpiády a mnoha jiných olimpiád ve školním kole. Učím se anglický a německý jazyk. Nemám žádné alergie, astma a jiné. Nejsem náchylná k žádným nemocem. sepsáno dne 8. 1. 2010, v Kladně… Svobodová

kl9asvoann_1

12. ledna 2006 Valentýna Hypšová 1. B 1. stylistická kompozice – srovnávací Popis Moje kamarádka Osnova Úvod: a) postava b) celkový vzhled Stať: a) vlasy b) obličej c) oblečení d) specifické znaky Závěr: a) co si myslím o své kamarádce b) přání do budoucna Moje nejlepší kamarádka Moje kamarádka se jmenuje Tereza. Je celkem vysoké postavy se štíhlým pasem. Má hlavu tvaru trojúhelníku kolem, které má hnědé, středně dlouhé vlasy, které většinou nosí svázané do culíku. Pod čelem má posazené modré oči s tmavým obočím. Plné rty s bílými zuby se na mě skoro vždy usmívají. Ráda nosí sportovní oblečení, ale i džíny s hnědým sakem. Její nejlepší vlastnost je, že vždy ráda poradí nebo pomuže v nouzi. Má veselou povahu a proto si spolu dobře rozumíme. Moje přání do budoucnosti je, aby nám naše přátelství dlouho vydrželo.

ces1bhypval_1

Kontrolní slohová práce Líčení Jméno: Denisa Šafránková Třída: VIII. B 15. prosince 2008 ZIMNÍ KRAJINA Zimní krajina je téma, které nám ukrývá nějaká tajemství. Některá smutná a krutá, jiná zas veselá a příjemná. Pohled na tu krásu mi dodává energii. Při bližším poznání zjistíte, že hebká peřinka co vypadá jako sníh je pro všechny stromy. Bílá jako plující obláčky po nebi. Zasněžená krajina působí tak nevinně a krásně, avšak pro někoho je zima krutá jako smrt. Pro jiné zase procházka zasněženou krajinou nesmírně uklidňující a krásná. Při chůzi se vaše boty pomalu a jistě boří do hebkého a čerstvě napadnutého sněhu, který vám zůstává na botě po každém kroku. Často si v zimě jen tak lehnu do sněhu a vychutnávám si ten pocit volnosti, ležím tam a cítím, že jsem v ráji, promnu si oči a vidím, jak si nade mnou podávají ruce zasněžené stromy a tiše si povídají. Moje špatná nálada je v mžiku pryč. Procházím se po louce a cítím, že mi už rudnou tváře. Rázem jsou jablečně červené za horkého léta. Teprve si uvědomuju tu zimu, která mě pohlcuje ze všech stran. Je tak palčivá a štiplavá jako nově nabroušený nůž. Hned na to se vyjasní obloha, vykoukne sluníčko tak krásně hřejivé. Rázem je tepleji a moje cesta může pokračovat dále. Náhle se nebe zčervená, krev se tomu podobá. Bílé stromy pokryje černý stín tmy. Hned zimní krajina nepůsobí tak krásně bíle, ale jde z ní tma a prázdnota. Vypadá tak temná a nepřístupná. Utíkám co nejrychleji. Ještě před prahem našeho baráčku se zastavím a rozhlížím se, jak tma pohltila celou krajinu. Odcházím s pocitem uspokojení a úlevy.

cl8bsafden_1

Téma: Realita je nudná, dejte mi jiný svět. Osnova: Úvod – únik do jiných světů – dnešní doba Stať – únik do světa drog, degradace mladých lidí – peníze jako zbraň Závěr – Znechucenost z dnešní doby, z dnešních lidí – pokus o to, být lepším člověkem Každý z nás občas utíká z reality do jiného světa. Do světa snění a představ. Dnešní doba nás totiž nutí žít hektickým, nezdravým životem. Všude panuje chaos, a myslím, že právě proto unikáme do svých světů. Bohužel, pro některé mladé lidi znamená „jiný svět“ drogy a alkohol. dDnešní mládež nalézá smysl života jen v zábavě a požitkářství. Škola, a s ní spojené povinnosti, jdou většinou stranou. Z vlastní zkušenosti vím, že lidé okolo mě ztrácejí disciplínu a ambice. Místo zodpovědného života, vedou život nežízený; bez pravidel. Myslím, že k tomu hodně přispívá fakt, že dospělí nemají dostatek času na to, aby svým dětem zabránili v žití tohoto života. Místo lásky a pochopení se děti dočkají většinou toho, že jim rodič dá „tisícovku“ do ruky. A neuvědomí si, že tím dal svému dítěti docela silnou zbraň. Za peníze se dá koupit mnoho zábavy, bohužel do ni spadají i omamné látky a alkohol. Nově objevený svět drog je po čase lákavější a lákavější. Začátek je, myslím, u každého stejný. Chuť experimentovat a zkoušet něco zakázaného je velká. Nejprve to začíná nevinným „brčkem“ někde za školou, a potom se „zaexperimentuje“ i s tvrdší drogou. Která se po čase stane téměř denní záležitostí. A na řadě jsou drogy tvrdé a nebezpečné... Je mi z toho nanic, když vidím kam spějí životy dnešních mladých lidí. Nevím, jestli se s tím dá něco dělat, ale mám pocit, že ne. Každý z nás je svého života strůjce. Proto bychom se měli zamyslet nad vedením vlastního života a sáhnout si do svědomí. Stálo by za pokus stát se, byť jen o něco, lepším člověkem.

grP3ahaseri_1

Životopis Jmenuji se Eliška Feřteková, narodila jsem se 6. 8. 1995. Mé bydliště je Americká 2532, Kladno - Kročehlavy, 27201. Jsem svobodná. Matka se jmenuje Blanka Feřteková, je narozena 2. 7. 1969. Její bydliště je Americká 2532, Kladno - Kročehlavy, 27201. Pracuje jako vedoucí kanceláře na Magistrátu města Kladna. Otec se jmenuje Jaroslav Feřtek, je narozen 7. 9. 1967. Jeho bydliště je Americká 2532, Kladno - Kročehlavy, 27201. Pracuje jako učitel na základní škole. Bratr se jmenuje Jakub Feřtek, je narozen 29. 8. 1998. Jeho bydliště je Americká 2532, Kladno - Kročehlavy, 27201. Je žákem základní školy. Tento rok ukončím povinnou školní docházku. Mezi mé jazykové vzdělání patří dobrá angličtina a pokročilá ruština. Zajímám se o historii a kulturu, ale především o své přátele. Mám alergii na hmyzí štípnutí a vlašské ořechy. Sepsáno: 8. 1. 2010 v Kladně podpis: Feřteková

kl9afereli_1

29. března 2007 Hodačová Petra, 2.C 2. písemná slohová práce Na cestě (umělecký popis) Cesta za východem slunce Asi každý jezdí v létě na nějakou dovolenou. Mnoho lidí cestuje hlavně do zahraničí a ani já jsem nebyla minulý rok výjimkou. S mými rodiči, kamarádkou a jejími rodiči jsme byli minulé léto na krásné a nezapomenutelné dovolené v Chorvatsku. Proč říkám nezapomenutelné? Protože jsem zde zažila nádherné zážitky a o jeden z nich se s vámi podělím. Bude to má cesta za východem slunce. Já, ač za normálních okolností spím minimálně do 10-ti hodin, jsem si jednoho rána účelně přivstala. Přivstání to bylo opravdu brzké a toho dne jsem se opravdu nevyspala zrovna do růžova. Litovat toho ale nemohu a ani nebudu, protože se tento zážitek stal jedním z těch nejkrásnějších a nejsilnějších. Můj budík zazvonil s kohoutím křikem ve 4 ráno. Venku byla ještě černo černá tma, ale bylo už trochu vidět, že potichoučku a po špičkách přichází nový den. Proto jsem se bleskurychle oblékla do mých hedvábně jemných šatů, nasnídala je a umyla se čirou, ale krásně chladivou vodou. Pak jsem vyrazila. Mým cílem bylo vidět to nádherné slunce, které s každým dnem přináší potěšení a úsměv na rtech, tu žhavou a pampeliškově svítící kouli, jenž přináší lidem radost v podobě opálení. Pomaloučku jsem se procházela podél tmavého a snad i trochu strašidelného moře, které přinášelo v pravidelných intervalech sněhobílé vlnky, jenž vždy jemně zašuměly a hned zase utichly. Venku vládlo opravdu ticho a bylo slyšet každý kamínek, který se pohnul ze svého místa, či třeba opožděné kapky, dopadající na zvlněnou hladinu. Ve vzduchu vál lehounký větřík, pohrávající si s mými vlasy, a chvílemi přinášel šum vzdálených stromů. Svůj den začínaly svým cvrčením cikády a nebo třeba ptáci svými libozvučnými písněmi. Jak jsem šla však dál, bylo slyšet, že vše je ještě umírněné a ospalé. Brzy se začalo rozednívat a má chůze po oblázkové pláži byla čím dál tím svěžejší. Obloha začala nabírat světlejších barev a odstínů modré a nebylo vidět jediný mráček. * najednou z ničeho nic jako blesk z čistého nebe objevilo na nekonečně vzdáleném obzoru slunce. Každý paprsek se linul po zvlněné hladině jako vznešená dáma. Hladina se třpytila jako nablýskaný prsten a vzduch byl najednou naplněn pocitem, že zase přišel krásný nový den. Byla jsem na vrcholu blaha, protože jsem v sobě ucítila pocit štěstí, radosti a údivu. Sluníčko začalo nabírat větších výšek a já pocítila příjemnou únavu. Usoudila jsem, že bych se měla zase vrátit domů, a proto 1* (směrem k apartmánu). Na cestě jsem už potkala pár nedočkavců, jenž si vyrazili zabrat místa na pláži. Po chvíli mé chůze už byl na kopci vidět náš cihlově červený apartmán, který svítil jako rudá žárovka. S jemným zavrzáním jsem otevřela vrátka, vešla do domu a potichoučku vklouzla do vychladlé postele. Na chvíli mi bylo dopřáno ještě trochu spánku. Zdálo se mi o mé cestě. 1* mé kroky zrychlily * Hvězdičky nepozorovaně odešly z nebe jako nějaký tajemný duch a jedinou památkou po černé noci zůstal srpeček měsíčku. A tu najednou...

pr2cthodpet_02_1

Vánoční příběh {Osnova: 1) Návštěva anděla 2) zr Narození Krista 3) Pastýři 4) Tři králové 5) Útěk do Egypta}<dt cp osn> 6) Návšteva anděla zvěstovala narození Ježíška – spasitele. Ten se narodil ve městě Betlémě rodičům Marii a Josefovi. Ti přespávali v salaši blízko městských brán. Místo do kolébky se Ježíšek narodil v jesličkách. O narození Ježíška se první dozvěděli pastýři. Novinu jim zvěstoval anděl. Pastýři se vydali k novému králi. Z východu se s dary vydali tři mudrcové. Byli to tři králové. Jmenovali se Kašpar, Melichar a Baltazar. Cestu jim ukazovala jasně zářící hvězda. O narození Ježíška se dozvěděl král Herodes. Ze strachu o svůj trůn nechal zavraždit všechny chlapce v Betlémě. Rodičům i Ježíškovi se podařilo utéct do Egypta.

cbrod5bb_1

Odysseia Homér Tato kniha pojednává o návratu Odyssea z Trojské války na svůj rodný ostrov Ithaka. Vypráví se zde o jeho problémech, strastech, nástrahách, ale i o štěstí, víře a statečnosti. V této knize se pracuje hlavně s nadpřirozenými motivy např. čarodějnice Kirké, víly, obři a jiné pohádkové bytosti. Kompozice textu je chronologická, až na pár úseku, kdy Odysseus vzpomíná na svoji milovanou manželku Penelopi a na Ithaku. Objevuje se zde mnoho obrazných pojmenování. např. metafory a personifikace. Tyto obraznosti dodávají textu dynamičnost a rychlý spád. V pasážích, kde Odysseus bojuje dodávají obraznosti napětí a jakési očekávání. Jazyk v této knize je psaný pěknou spisovnou češtinou, tudíž se velmi dobře čte.

js9jelter_02_1

Slohová práce školní Iva Chodurová 16. ledna 2007 Žijí mezi námi Lidská společnost je složena z mnoha odlišných skupin lidí. Už od dětství se učíme, že maminka a tatínek patří k sobě, drogy jsou zlo, neber do ruky nebezpečné předměty, ale postupem času stárneme a dozvídáme se a sami na sobě poznáváme nové věci a začínáme chápat svět úplně jinak. Poznáváme, že holka a kluk vůbec nemusí patřit k sobě, že černý může být s bílým, drogy jsou (pro někoho) dobré, nebo že zbraň je skvělá věc. Tyto názory samozřejmě nemusí sdílet každý. Všichni jsme něčím vyjímeční, a proto se od sebe tolik lišíme. Jsou i lidé, kteří odsuzují všechny skupiny společnosti, než jsou oni sami. Dostávají se do takového stavu, že dokáží i vraždit. Projevovat se násilně vůči světu a všemu co se na světě „mihne“. Jsou tu i lidé, kteří se orientují na své pohlaví, přitahují je malé děti, zvířata a dokonce i „mrtvoly“. Každý člověk, který chodí po světě s otevřenýma očima si všiml, že mezi námi žije tolik odlišných lidí, se kterými se ale musíme naučit žít a smířit se stím, že zlo tu bude vždycky. Nejrozšířenější skupina, která žije mezi námi a jsme to vlastně všichni jsou cizinci. Opouštíme svojí rodnou zem kvůli práci, studiu, někdy kvůli lásce a touze poznat jiný svět. Někteří toho zneužívají a přijíždějí sem jen kvůli zábavě, pašování a nebo pytlačení. Za cizince považujeme i romskou a vietnamskou menšinu, které se tu pomalu rozrůstají a je jich tu čím dál víc. Cizince najdeme úplně všude v každém státě, městě i oblasti. V dnešní době není těžké se přestěhovat a zabydlet se v jiné zemi, než jsme se narodili. Někde nás přijmou, někde ne. Pokud už jsme v některé z našich vysněných zemí jsme cizinci a musíme dodržovat pravidla určená pro tuto zem. Další skupinou, kterou jsem se chtěla zabývat a napsat jí do své „slohovky“ jsou vrazi, násilníci a lidé s různými úchylkami – pedofilové, nekrofilové, zoofilové… - jsou většinou psychycky narušení. Vyskytují se také hojně, ale na první pohled je nemusíme vůbec poznat. Chovají se klidně, zamlkle, nespolečensky a nevýrazně. Každý den slyšíme v rádiích, v televizích nebo si přečteme v novinách o nějaké vraždě, znásilnění, ublížení na zdraví, atentátech a dalších událostech ubližující nám všem. Když se řeknou lidé s úchylkami, někteří si hned představí homosexuály, ale to není vůbec pravda, aspoň pro mě. Je to taky lidská bytost, jako každý jiný, akorát se orientuje na stejné pohlaví. V životě jsem poznala několik takových lidí. Nejsou vůbec divní spíše naopak. Je s nimi legrace, dokáží se bavit a nikdy nic neřeší. Neodsuzuji je. Jsou to moji kamarádi a vycházím s nimi skvěle jako s ostatními mými kamarády. Zvykla jsem si na to, i když to nevypadá přirozeně. Většina lidí je odsuzují a občas musí poslouchat nadávky a urážky. Nevím čím to je, ale nejspíše lidmi. V některých státech je to normální věc, asi protože je to u nich rozšířenější. Nejrozšířenější skupinou jsou drogově závislí lidé. Neubližujou nám, ale nejvíce trpí oni a jejich blízcí. Když se projdeme po parcích, nebo jdeme někde městem vidíme spousta drog. Cigarety, alkohol, marihuana, kokain, „éčko“ a další se objevují všude. Je těžké pochopit proč to lidé dělají, ale takový je svět. Nedokážeme přesvědčit drogově závislé lidi, aby s tím přestali. Na světe se vyskytují stovky léčeben pro takové lidi, ale většina z nich tam nejdou, utečou a nebo jsou v takovém stádiu, že zemřou. Drogy jsou asi nejhorší zlo na světě. Někteří si to neuvědomují, ale je to tak. Jak mladí, tak staří lidé podléhají moci drog. Bohužel někdy i děti. Těmhle lidem nejde pomoci, i když se snažíme. Každý máme svůj rozum a děláme si to co chceme, ale někdy bychom si mohli nechat poradit, pomoc požádat o ale na prvním místě bychom se měli zamyslet nad sebou. Poslední skupinou jsou lidé postižení, nemocní a „žebráci“. Tito lidé žijí také mezi námi. Někteří si za to čím jsou můžou sami, někteří se tak narodili. Můžeme jim pomáhat, ale nikdy bychom jim neměli ještě více ubližovat. I my tak můžeme dopadnout. Všechny rasy jsou si rovni. Neubližujme si proto, nešikanujme se zkusme se naučit žít společně a vytvořit tady ideální podmínky pro další vývoj lidské společnosti. Nikdo nejni král celého světa, otroctví je už také zrušené, tak bychom si neměli nechat ubližovat. Nikdo není dokonalý a musíme si přeci pomáhat. Osnova: I. Úvod II. Stať : a) Cizinci b) Vrazi, násilníci c) Drogově závislí lidé d) Nemocní, žebráci, postižení lidé III. Závěr

cb3cchoiva_01_1

Ač to tak venku nevypadá, pomalu k nám přichází jaro. Sluníčko už krásně svítí ale sněhu se stále nechce pryč. Tenisky tedy ještě na chvíli musíme odložit. Až sníh roztaje, vytáhnu kolečkové brusle, ale teď vezmu rukavice a půjdeme se koulovat. Myslím si že sněženky a bledule taky ještě nekvetou. Taky není divu, vždyť je minus. Neznám nikoho kdo by měl toto tohle ledové období rád. Všude je spousta nemocí, hromada úrazů. Ale díky sněhu ještě stále můžeme vzít sáňky a jít sáňkovat. Pro ty, kteří už z toho vyrostli se tu nabízí dlouhá zimní procházka. Ale po všech aktivitách je nejlepší přijít domů a uvařit si hrnek čajée. <img hrnek>

am5akopluc_1

Poláková, Markéta, V. B, 07/08 17. října VYPRAVOVÁNÍ PODLE OBRÁZKŮ <obrázek č. 1: Tři chlapci bruslí na silnici.> <obrázek č. 2: Jednoho z nich srazí auto.> <obrázek č. 3: Chlapec je zraněn.> <obrázek č. 4: Jeho kamarád běží pro pomoc.> <obrázek č. 5: Jeho kamarád telefonuje z telefonní budky.> <obrázek č. 6: Záchranáři odnáší zraněného chlapce, doprovází je jeho kamarád.> OSNOVA 1) Tři kamarádi bruslí na silnici. 2) Srážka s autem 3) Petr je zraněn 4) Martin jde pro pomoc. 5) Martin volá l. 155. 6) Záchranáři odvážejí Petra. Bruslíme s kamarády Tři kamarádi bruslili. Petra srazilo auto Petr byl zranen. Martin rychle šel pro pomoc virval jedé pani zruky mobyl a volal na l. 155. Odnesli si ho na nosítkách. Dopadloto moc a moc dobře.

bu5bpolmar_a_02_1

3.11. 2005 Hana Kunzlová 1.písemná práce Marie Terezie (referát) Vážené dámy, vážení pánové nyní bych vám ráda přednesla svůj referát o Marii Terezii. Tato císařovna patří mezi nejosvícenější panovníky Habsburské dynastie. Narodila se 13. května 1717 jako arcivévodkyně Marie Terezie Walburga Amálie Kristina. Na její výchovu nebyl kladen moc velký důraz, stále bylo očekáváno narození dědičného prince, proto se ji dostalo klasické „princeznovské výchově“. Dobře zpívala a kreslila. Věděli jste dámy a pánové, že hrála i v menší opeře? V jejích devatenácti letech bylo jasné, že její otec Karel VI. už nebude mít mužského potomka. Proto se Marie musela začít připravovat na roli panovníka.<nad tím (ice)> Začalo se také myslet na její svatbu, za manžela ji byl vybrán málo významný princ František Štěpán Lotrinský. Ona se do něj okamžitě zamilovala. Svatba se konala 12. února 1736. V roce 1740 umírá Karel VI. a z Marie Terezie se stává panovnice celé říše. Její manžel ji po celou dobu ovlivňoval svými názory na některé státnické záležitosti. Když v roce 1741 přivedla na svět své už 4. dítě, propukly ve Vídni bouřlivé oslavy, narodil se následník trůnu – syn Josef. Marie Terezie byla hodná, ale i velmi přísná matka. Výchovu všech svých dětí měla pod dohledem. Víte, že měla 16 dětí? Které porodila během 20 let, ale pouze 9 dětí přežilo do dospělosti. Věděli jste, že byla korunována na královnu Českých zemí? Stalo se tak v roce 1743 v Praze a také od té doby do Prahy nezavítala. V roce 1749 začala se svými osvícenskými reformami. Mezi první patřili reformy vojenství, měnové, které znamenali začátek centralizované říše. Od smrti Františka Štěpána (<křížek> 1765) se věnuje hlavně práci, chce zapomenout. Ostříhá si své dlouhé vlasi a obléká se pouze do černého a to až do konce svého života. Po jeho smrti se stáva syn Josef spoluvladařem. Mezi nejvyznamější reformy jistě patří robotní patent (zmírnění povinné práce) a zavedení povinné školní docházky. Nechala také poprvé spočítat obyvatele, zavedla číslování domů. V roce 1780, 29. listopadu Marie Terezie umíra. Vládla Rakousku – Uhersku 40 let. Myslím si, že Marie Terezie byla z jednou nejlepších panovnic, které kdy žily. Měla velice pokrokové názory.

pr2cfkunhan_01_1

1. slohová práce školní 16. prosince 04 Témata: 1. Ptáš se, jak se mi tu líbí 2. Představ si, co se mi stalo ... 3. Píšu vám ...(dopis někomu s kým jsem se setkal, nebo se ostýchám hovořit). Ptáš se, jak se mi tu líbí Milý Radime, jak se máš? Jak to vypadá u vás v Čechách? Už bych zase rád byl doma nebo zašel zase s tebou na hokej, tady v Anglii se moc hokej nehraje, tady jsou spíš na fotbal jak víš. Díky ti za tvůj dopis. Dostal jsem ho zrovna před dvěma dny. Z počátku jsem měl trochu strach z té nové rodiny, kde budeme bydlet. Jsou to ale hodní lidé a hned při prvním setkání mé obavy zmizely. Opravdu jsem nečekal takové přijití, ale asi jsou na to zvyklí. Pořád jim sem někdo jezdí. Až prý odjedeme, přijidou další studenti. Snad jediná věc co mě mrzí, je samozřejmě jazyková bariéra, ale kvůli tomu jsem tady ne? Já vím, dost jsem se již naučil, jenže ke spokojené konverzaci to nestačí. Londýn je opravdu nádherné místo, každý den ráno nám paní domácí, tedy paní Foggová udělá snídani a čas a vypraví nám o Londýně a tak dál a mi jen přikivujeme a děláme že jí rozumíme. Po snídani jdeme na prohlídku města a v poledne máme krátkou pauzu na oběd. Ten náš průvodce nás provede snad po všech budovách ve městě, až se to člověku plete. No a takhle to tu vypadá každý den. Občas také jedeme na nějaký výlet do jiné části země. Byli jsme třeba u Stonehange. K večeru vždy máme výuku, je to skoro stejné jako ve škole s vyjímkou toho, že náš učitel je Angličan. Jednoho dne se tu stala taková malá příhoda, jeden kluk z naší skupiny se někde zastavil v trafice a bohužel to neřekl nám ani průvodci a prostě se ztratil. Uvědomili jsme si to až, když jsme přišli domů. A k našemu překvapení tam již byl a klidně seděl na pokoji, zatímco jsme ho hledali. Naštěstí nepanikařil a došel sám na policii, která ho podle adresy dovezla zpátky na pokoj. No, takže tu máme i zábavu. Je to tu opravdu fajn, ale docela se už těším domů. Závěrem ti chci říci, že ti opravdu přeju, aby ti vyšla ta práce v Anglii, protože jak víme, platy tu opravdu nejsou špatné. Ještě nezapomeň ode mne pozdravovat tátu. Uvidíme se za pět dní. Vláďa Osnova: 1) Úvod – Popis anglické rodiny, kde bydlím. 2) Stať – Popis denního programu 3) Závěr – Je to dopis, který je určený mému bratrovi, kterému píšu z Anglie, kde jsem na výmeném pobytu. Je to možná blízká budoucnost.

cb1csovvla_01_1

Pavouk a páv (Kdo jinému jámu kopá sám do ní padá) Byl jednou jeden páv jménem Kryštof, který žil v zámecké zahradě. Kryštof byl velmi umíněný a spíše samotářský než přátelský a měl krásně zbarvená dlouhá pera na které byl dostatečně pyšný. Jednoho dne se před branou zámecké zahrady objevil pavouk i se svou rodinou, který se chystal přestěhovat do velkého dutého stromu přímo vedle pávova bytu. Rodinka vešla dovnitř a začala vybalovat. „Ahoj – já sem Pepa tvůj nový soused“ představil se zdvořile pavouk Kryštofovi, který zrovna ležel na zahradě a četl si noviny. „Cože už zase nový soused“? odsekl páv a vrátil se zpět do domu. Pepa hned věděl, že mu nejspíš nepadli do oka a že jim bude dělat problémy. A nemýlil se. Kryštof dělal všechno proto, aby je dostal pryč, ale ňák se mu nedařilo a tak vymyslel dokonalý plán. Jako každý rok se na zahradě konala velká slavnost na počest nových přistěhovalců. Byla to velká zábava tancovalo se, pilo a hráli se různé hry takže si nikdo nevšiml, že se Kryštof vypařil. Pozdě večer když byl večírek skoro u konce přiběhl páv a zavolal „pomóc okradli mě, někdo mi ukradl všechny peníze a šperky – pomóc“! Všichni se hned rozutekli a šli zkontrolovat svoje byty. Každému něco chybělo až na pavoučí rodinku. „To byli určitě oni – ta velká rodina osminožců“ zařval páv. Všichni se na ně otočili a chtěli je vyhodit pryč ze zahrady, ale v tom se ozval hlas moudré sovy: „oni to nebyli našla sem u sebe v bytě Kryštofovo krásné pero.“ „Já jen chtěl“…, ale než to stačil dopověď už byl před branami zámecké zahrady.

cl8clukade_1

Domácí mazlíček Můj pes se jmenuje Sam. Koupili jsme ho v květnu minulého roku. Když jsme si ho přivezli byl jako malá černá kulička. Byl tak malý, že nedokázal vylézt ani do pelíšku. Ze začátku jsme se báli, že ho zašlápneme, ale dnes je z něj už skoro dospělý yorkšírský teriér. Zatím je převážně celý černý, ale pomalu mění barvu na světle hnědou. Je vyšší typ yorkšíra a měří zhruba třicet centimetrů. Jeho srst je jemná jako lidské vlasy a stříhaná nakrátko. Na malé kulaté hlavičce se tyčí drobná špičatá ouška, čertovinou zářící očka a pod nimi černý roztomilý čumáček. Samovy nohy jsou hnědé, vpředu s pěti a vzadu se čtyřmi prsty. Drábky vyrůstající z prstů se musí pravidelně stříhat, pokud si je Sam neobrousí sám na procházkách. V zadní části těla je asi deseticentimetrový ocásek, který je většinou vztyčený. Když má radost začne s ním mávat jako se stěračem, ale když na něj křičíme a nebo se bojí, stáhne ho mezi nohy. Dříve se výstavním teriérům tupíroval ocásek, ale dnes je to už zakázané. Koupeme ho jednou za tři týdny, ale je-li potřeba i dříve. Ve vaně velmi poslušně drží a tak ho je snadné vydrbat psím šampónem Je velmi poslušný a hravý. Zatím jsme ho naučili čtyři povely: lehni, sedni, pac a skoč. Sam je nejen dobrý kamarád, ale i dobrý hlídač. Za těch devět měsíců se z něj stal člen rodiny a nikdy bych o něj nechtěl přijít.

cl7cpleond_1

Bára Fišerová Třída: VII. B Datum: 23. 11. 2009 1. slohová práce – popis uměleckého díla Obrázek J. Lady Ponocný Na zasněžené návsi stojí starší muž. Je oblečen v dlouhém hnědém kabátě, který má okraje lemované kožešinou, v zadu je kabát lehce nařasený, na hlavě má červenou beranici, která mu zahřívá uši. Na rukou má nasazené zelené palčáky. V levé ruce drží dřevěnou hůl a v pravé tiskne hlásný roh, kterým občanům oznamuje kolik je hodin. Na nohou má obuté černé teplé boty. Jeho tvář je červená od zimy, pod nosem má hnědý velký knír. Po jeho levici sedí černý pes. V popředí stojí na zasněženém kopci kostelík a vedle něho se tyčí pár holých stromů. A pod ním jsou na návsi čtyři zasnežené domy. V nekterých oknech domu se stále svítí. Pohled který jsem popisovala nakreslil J. Lada v roce 1947. Tento pohled se mi velice dobře popisoval, protože byl zaměřen pouze na ponocného.

kl7bfisbar_1

Na co mi ta škola vlastně je? Na co mi ta škola vlastně je? To je opravdu otázka. Baví mě to tam? Nebaví? Umím vůbec něco? Je ta spousta času stráveného nad něčím co mně nebaví opravdu důležité nebo je to jen mrhání? Ať se nám to líbí nebo ne (a spíše ne), ve škole se opravdu něco naučíme. Na nižším stupni základní školy jsme se všichni museli naučit to, co je pro náš život zcela nezbytné. Číst, psát a alespoň trochu kultivovaně komunikovat s ostatními. Tohle by měl uznat každý, kdo je schopen rozumně myslet. A Tedy nižší stupeň základní školy nás naučil to nezbytně nutné, ale co dál? Vždyť koho zajímá, jestli je tohle podmět nebo přísudek, jestli jé ten vzorec a2 – b2 nebo a2 + b2? Kdo chce vědět jestli je a Evropa z Laurasie nebo Gondwany? Učitelé i rodiče tvrdí, že je to pro náš všeobecný přehled, že se učíme pro sebe a když se to nenaučím půjdeme někam kopat kanalizaci. Ale když se učíme pro sebe, proč potom dostáváme doma vynadáno za špatné známky? Máme mít všeobecný přehled, ale když požádám rodiče o radu nad domácím úkolem, tak nám řeknou že to už dávno zapomněli, že to přece nepotřebují, i když přesto že mají vysokou školu. Mám mít všeobecný rozhled. Ale když někdo půjde studovat dějepis, tak ho nějaké dělení buňky opravdu zajímat nebude. Nebo snad ano? A co takhle chemik, ten neřeší jestli do laboratorního protokolu napsal souvětí souřadné nebo podřadné, ne? Tak tohle je co se studia jako takového týče. Ale škola je pro mnoho jejich studentů hlavně o spolužácích. Ale je to jenom dobře? Sice se vždycky potkávají osoby, které by na sebe jinak nenarazili, ale je to správně? Trávíme sice čas v kolektivu stejně starých lidí, máme mezi nimi kamarády, ale i nepřátele. Všude člověk narazí na lidi, kteří mu nesednou, ale ve škole s nimi stráví třeba 5 hodin v kuse. To je trochu o nervy, nemyslíte? A vždycky se někde najde někdo, kdo bude škodolibý a nepříjemný a někdo, kdo bude ten, na koho se bude vylívat třídní vztek. a co takhle třídní kolektiv? Co vůbec znamená že je někde DOBRÝ třídní kolektiv? Vždyť ani nejde, aby se 30 lidí v klidu a jednotně domluvilo. Vždycky bude někdo problémový, nesouhlasný. A v těch dobrých třídách je takových lidí méně, v těch PROBLÉMOVÝCH více. Takže škola nás má naučit vytvořit dobrý kolektiv. Ale dobrý je ta 3. Průměr. Ale výborný se nepovede., V kolektivu se člověk musí prorvat zuby nehty, jinak svůj názor neprosadí. Škola nás údajně učí komunikovat. Jak moc se toho naučím, když celé dny slyšíme jenom vole, krávo, debile... Školáa má být příprava na život. Ale skutečně budu v praci denně sedět a potichu na židli a vzorně poslouchat, co se mi říká? Skutečně budu denně trávit 3 hodiny nad děláním domácích prací úkolů? A skutečně si budu připadat jako vymačkaný citron pokaždé, když mi zkončí pracovní dobu? 4 leté čtyřleté x osmileté studium Já osobně tenkrát na gympl hrozně chtěla. na základní škole jsme byli děsná třída, moc dobře jsem se tam necítila. Těšila jsem se, jak půjdu pryč. Učební látku jsem zvládla bez problémů, přijmačky jsem napsala lehce. bByla jsem čtvrtá a citila jsem se jako vítěz. Přechod ze základní školy na gymnázium jsem zvládla. Dojíždění problém nebyl a známky se tolik nezhoršily. Byla jsem spokojená. Nyní jsem ještě radši, že jsem na osmiletém ”gymplu”: Známky se mi teď zhoršily skoro všude a to jsem na tohle tempo práce zvyklá. Představa, že bych šla na ZŠ je děsivá.

kg05mucpav_1

O žralokovi a lachtanovi (Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne) Za časů když eště lidé neexistovali a po zemi se proháněli dinosauři, žil jeden lachtan jménem Icemen. Icemen měl malou lachtaní rodinku a nedávno ho vyhodili z práce, předtím pracoval jako pracovník na údržbu korálových útesů. Jednou lachtaní rodince došli ryby a peníze a Icemen si musel hledat práci. Osud mu nepřál, protože ho nikde nevzali. Neměl sice moc možností, ale tu co si vybral byla ta nejhorší, rozhodl se že bude krást. Jednou když se potuloval po ulici, viděl jak jeden žralok parkuje svou automušly u krásného domu. Cestou zpátky potkal malého mořského koníka který znal toho žraloka kterého Icemen viděl. Lachtan se hned začal vyptávat kdy je žralok pryč a kdy není doma. Zjistil, že každý pátek jezdí za svojí matkou do Tichého oceánu. Icemana napadlo že si žralok ani nevšimne když mu pár ryb ubyde a rozhodl se, že krást začne hned tento pátek. V pátek byl Iceman podle plánu přesně opůlnoci před žraločím domem. Tato krádež mu vyšla, takže si myslel, že to půjde jak po másle. Další pátek mu to opět vyšlo a Icemen měl už dost ryb, manželka mu radila ať už to nedělá, ale on jí neposlechl. Zase v pátek šel krást a myslel, že je žralok pryč, ale mýlil se, za matkou žralok nejel a byl doma, tak Icemen vplul do baráku, ale žralok ho slyšel a chytil ho a kousl ho do ploutve. Za pár dní Icemen umřel, protože podlehl zraněním které mu žralok způsobil. Krást se nevyplácí a tak to zůstane.

cl8cjusmar_1

SLOHOVÁ PRÁCE ŠKOLNÍ Kašparová 2.A 14. ledna 2008 PROBLÉM, KTERÝ MĚ ZAUJAL (VOLNÝ SLOH. ÚTVAR) Osnova: I. Úvod: proč krize rodiny II. Stať: a) psychika/psychologie b) ekonomika c) náboženství d) politika III. Závěr: shrnutí KRIZE RODINY Krize rodiny je velký a v dnešní době dost častý problém, proto jsem se rozhodla podívat se na něj trochu zblízka a z mého úhlu pohledu… Pro lepší orientaci rozdělím toto téma podle věcí (vědních oborů), které rodinu mohou ovlivňovat. Tak jako první bych se na krizi rodiny podívala z pohledu psychologie, protože na rodinu (tudíž i její krizi) má určitě největší vliv psychika jednotlivých členů rodiny. Řekla bych, že se krize zhruba dělí na dvě skupiny (ta, která se udržuje pod pokličkou, neřeší se a přehlíží se, a ta, která se řeší a končí vyřešením krize a obnovením klidu v rodině nebo rozvodem). Rodinnou krizi může způsobit mnoho věcí: špatné rodinné vztahy (je zřejmé, že jestliže se například muž nesnáší s některým z manželčiných rodičů, budou si to ventilovat skrz různé hádky kvůli maličkostem, což bude mít špatný vliv na další členy rodiny, zvlášť pak na děti a manželku, kterou tak rodina postaví před rozhodnutí rodič nebo manžel – a krize je tady), špatná výchova (jde o výchovu dětí, která pokud da dítěti pocit samoty, nevýznamnosti nebo prostě nudy, může dál vést k členství v partě, kde se berou drogy nebo se vykrádají obchody, ale, o výchovu rodičů, která jestliže byla přehnaná nebo žádná nebo jinak špatně zvládnutá má dopad na jejich psychiku a tak i psychiku jejich dítěte), alkoholismus (celkem jasná věc, pokud jsou jeden nebo oba rodiče alkoholici, je to skoro vždy předurčené je katastrofě), poškozená psychika (jestliže se člověk s tímto problémem neléčí, může to vyústit ve výbuchy vzteku a tu následně k týrání dětí či partnerů), atd… Mohla bych pokračovat dál a dál, ale psychika není to jediné, co krizi rodiny může zavinit. Z ekonomického hlediska je celkem jasné, co může způsobit krizi. Peníze prý hýbou světem… Vezměme si rodinu, která má peněz jen tak, aby se uživila. Její členové se omezují jak jen mohou, ale jednou možná přijde skrat, který způsobí upevnění rodinných pout překonáním ho a nalezením východiska nebo krizí a následně rozvod manželů nebo rozchod příbuzných. Na druhé straně si vezměme rodinu, která má peněz hodně. Tam dochází k rozmařilosti jak potomků tak samotných dospělých, ale většinou to ke krizi nevede. Že by opravdu tolik záleželo na penězích? Z hlediska náboženství může krizi rodiny zavinit samozřejmě rozdílnost ve víře. Pokud by si např. pravý křesťan chtěl nebo již vzal hindku jeho rodina by ho nejspíš vyloučila ze svých kruhů - voila krize je na světe. Jestliže ale je rodina tolerantní nebo není natolik oddaná své víře, mohl by být tento sňatek přijmut bez větších problémů. Poslední z mnoha věcí, které mohou spíše jen ovlivnit krizi rodiny, je politika. Ať už to, že příslušníci královské rodiny mají hodně těžké rozhodování ve výběru partnera, který by vyhovovat jak rodině, tak politice země, tak také jim samým, nebo to, že polovina obyčejné rodiny zastává názory jedné politické strany a druhá jiné. Nakonec bych řekla, že krize rodiny je někdy to nejhorší, co by se vám mohlo stát a někdy je zapotřebí, aby se určité věci daly do pohybu. Když už se ale stane, mělo by se především hledět na to, aby to nikomu příliš neublížilo.

cb2akaster_01_1

Vyskočilová, K., V. B, 07/08 18. října Vyprávění Na dovolené Když jsem byla malá, tak jsme s rodinou byly v Itálii. Šli jsme před nějaký obchod kde se prodávalo oblečení, tak jsme tam šli. Byl velmi velký, za tři hodiny jsme nakupili co jsme chtěli. Pak jsme višli a já nikde. Máma mě začala volat, zatím co já si chodila po obchodě a přenášela jsem oblečení. Pak jsem si uvědomila že jsem be rodičú a byla jsem kdoví kde. Máma zase šla do obchodu. Hledala v 1. patře pak v 2. potom zavolala babičce, babička řekla že nikde nejsem ale pak slyšela že si spívám a tak se tam šla kouknout a vyděla mě, okamžitě zavolala mámě. A od té doby mě na dovolené nepouštěli samotnou.

bu5bvyskan_03_1

31.10.2006 Helena Konopiská, 2.D 1. písemná slohová práce Antická mytologie (Výklad) I. Úvod II. Obecně o náboženství III. Dvanáct bohů IV. Závěr I přesto, že žijeme ve 21. století (a dnešní svět je jak známo uspěchaný a racionální) a řeckou mytologii už dávno překryly nánosy historického prachu, může nám být dodnes až neuvěřitelně blízká. Vždyť se s ní setkáváme denně, aniž bychom si to uvědomovali. Literatura z ní čerpá příběhy a prototypy rozporuplných hrdinů, věda hledá inspirace pro názvosloví např. chemických prvků a sloučenin (atropin, iridiun etc.) ale i pro divadlo a filmový průmysl je antika nevyčerpatelný zdroj, který se dá zpracovat do vážné opery stejně jako do koprodukčního seriálu. Antická mytologie je nenahraditelná. Nedá se přirovnat k žádnému světovému náboženství a    i přesto ji nemůžeme zrušit, stálo by nás to příliš, tolik je zakořeněna do evropské kultury. Když vezmeme řecké náboženství jako takové, bylo samozřejmě polyteistické a také antropomorfní, přičemž čítalo několik desítek až stovek bohů. Často ovšem docházelo k prolínání a přejímání kultů různých bohů, čímž byli bohové často ztotožňováni a báje přizpůsobovány a upravovány. Kupříkladu bohyně Artemis, jejímž aspektem byl mimo lovu i měsíc, a tím i noc, byla někdy brána jako bohyně měsíce Selene nebo nahrazovala vládkyni noci Hekate. Pokud chceme znát jakýsi „laický základ“, může nám dobře posloužit termín “dvanáct bohů“, ze kterého můžeme později vycházet při bližším zkoumání. Jedná se o kruh dvanácti bohů, kultovně uctívaných v Řecku již od 6. st. př. n. l.. Tvoří jej povětšinou šest dvojic: Zeus a Héra, Poseidon a Demeter, Hefaistos a Mestia, Ares a Afrodita, Hermes a Athéna, jakož i Apolon a Artemis. Zeus, syn titána Krona, byl svého času vládcem všech bohů. Kdo jeho svrchovanost neuznal, tomu hrozilo sežehnutí bleskem, neboť Zeus vládl hromům a bleskům. Jeho manželkou byla jeho sestra (- to v antice není nic neobvyklého) Héra, oproti častým záletům svého manžela, byla ochránkyní domu a manželství. Poseidon byl Diův starší bratr a společně se svou manželkou Amfitrité vládl nad všemi oceány a moři. Demeter byla bohyní úrody a plodnosti a matkou Persefony, královny podsvětí. Hefaistos byl nejzručnějším ze všech bohů a držel ochranou ruku nad řemeslníky. Hestia byla patronkou domácího krbu. Ares byl krutým bohem války a nechyběl u žádné bitvy. Z mořské pěny zrozená Afrodité měla ve své moci lásku a krásu. Hermes byl poslem bohů a pomocníkem obchodníků, ale i zlodějů. Moudrá Athéna byla Diovou nejoblíbenější dcerou, často se s ní radil a díky němu mohla přinášet i mír. Dvojčata Apollon a Artemis jsou dětmi Dia a Leto. Apollonovým aspektem bylo umění, již zmíněná Artemis byla panenská bohyně lovu. Jsou to ti nejznámější a pro ty, kteří s řeckými mýty skončili po přečtení Petiškových Starých řeckých bájí, je to naprosto dostačující počet.

pr2dkonhel_1

Slohová práce školní Lucie Říhová 16. ledna 2007 Milí rodiče Osnova: I. Úvod II. Stať: 1) Vzpomínáme na dětství 2) Špatné období 3) Propast 4) III. Závěr Čas utíká jako voda. Brzy tomu bude 18 let od doby, kdy jsem poprvé spatřila světlo světa. Už jen pár dní mě dělí od mého vstupu do světa „dospělosti“. Na tento okamžik se jistě těšíte stejně jako já. Ale ještě než pomyslně překročím tuto životní hranici, zastavme se spolu a ohlédněme se na malou chvíli zpět do minulosti. Uběhlá léta totiž nebyla lehká pro nikoho z nás. Hrozně ráda poslouchám, když vyprávíte své vzpomínky z období mého dětství. Málo kdy se totiž na vaší tváři objeví tak rozněžnělý úsměv plný lásky. Ve vašich očích probleskávají jiskřičky radosti, ale zároveň i smutku, z toho, že už je tato doba dávno pryč. Každé známé místo vzbuzuje další a další lavinu vzpomínek a nakonec svými myšlenkami nakazíte i mě. Jen těžko pak skrýváte svou chuť vrátit se zpět do doby mé dětské nevinnosti. Bylo by hezké, kdyby se lidský život skládal je z hezkých chvil a okamžiků. Bohužel tomu tak není a podobně jako deštivé dny střídají slunné, je tomu tak i v životě. Dnes mě mrzí, že mezi námi podobná chvíle vznikla. Snad to bylo věkem, protože jinak si své chování nedovedu vysvětlit. Ještě nyní si vybavuji, jaká mezi námi byla napjatá atmosféra. Má neustálá náladovost, výbušnost a návaly sebelítosti vás musely jistě dohánět k šílenství. Postupem času se mezi námi vytvořila jistá propast. Já stála na jednom konci a vy na druhém. Byly dny, kdy se stačilo natáhnout a dosáhli jsme na sebe. Byly však také dny, kdy propast nebrala konce. A já tam stála sama, sotva jsem na vás dohlédla. Bylo mi smutno, ale zároveň jsem se nesnažila najít jakoukoli cestu k vám. Jak jsem byla hloupá! Tato doba už je však naštěstí pryč. Společně se nám naši láskou a tolerancí povedlo přes tu pomyslnou propast postavit pevný most, stojící na pevných základech. Naše srdce se otevřela tomu druhému dokořán a naše dny se naplnily klidem. Věřím tomu, že tato životní zkušenost nás poučila a že se už nic podobného nebude opakovat. Všechno zlé je pro něco dobré, a tak jsem si po tomto období uvědomila, jak vás potřebuji a jak důležité vědět, že máte někoho blízkého, kdo vám dá lásku a bezpečí. Myslím si, že člověk nemůže vidět do budoucnosti právě proto, aby měl čas dívat se do minulosti a učit se ze svých chyb. Mezi námi jistě došlo k mnohým křivdám, za které by se měl člověk omluvit. A já doufám, že to jednou dokážu.

cb3crihluc_01_1

Umění Nejraději ze všech umění mám hudbu. Nejvíc se mi líbí rock. Rád bych věděl poroč zrovna rock když rodiče ho nesnáší. Moje nejoblíbenější skupina jsou Kabáti. Poslouchám je ve dne v noci. Lidé z toho mají radost. Jede můj dospělý kamarád mi slíbil že me nědkdy veme na koncert Kabátů. Doma jsem si uděl plakát se všemi jeji písničkamai. Moje nejoblíbenější písnička je Kalamity Jane.

hr5donmar_04_1

Elena Nováková I. C 4. 11. 2003 1. písemná práce Propast (Vypravování) Osnova: 1. úvod 2. všední život 3. nová kámoška 4. seznámení s „tím“ 5. poprvé 6. začátek problémů Není to ani tak dávno, co se odehrál tenhle příběh. A určitě není ojedinělý. Takové a velmi podobné jsou osudy mnoha lidí na Zemi od chvíle, kdy lidská civilizace poprvé ochutila sílu drog. Jako každý všední den šly tři dobré kamarádky spolu do školy. Jmenovaly se Simona, Kristýna a Tereza. Byly chytré a vedly celkem bezproblémové životy. A tak dobře prospívaly, dostaly se na střední školy a život jedné z nich měl zakolísat. Po ulici kráčely tři dívky. Byly jen lehce oblečené. V kalhotech a tričku, protože bylo léto, nebo spíš babí léto. Chystali se vyrazit si někam. Naco sedět doma. A navíc v pátek. Jedna z nich, ta třetí nebyla Kristýna, ale Petra. Simonina nová spolužačka, která to vlastně všechno zorganizovala a které bylo 17, kouřila krabičku cigaret denně, až příliš často pila a také propadla znovu do prváku. „Pudem na diskotéku.“ Dohodly se holky. „Ale předtím...,“ Petra se výrazně odmlčela, „předtím si dáme.“ „A co si dáme?“ Nechápala Tereza. Na to Petra rozebrala svůj mobil a vytáhla malý igelitový sáček. Takový ten, co se dá „zapnout“ a používají ho dealeři. A v tom sáčku také bylo to, co používají dealeři. Petra vytáhla „perník“. A pak se Simona s Terezou jako v transu dívaly na Petru připravující „posilnění.“ Celá se zabrala do urovnávání bílého prášku, pak stočila dvousetkorunu do úzké pevné ruličky a vtáhla ho nosem do sebe. Holky to zopakovaly. Ani to nebolelo. Cítily se v pohodě, jak jen to šlo. A celý večer se skvěle bavily. Tancovaly na plno, nechávaly si od kluků platit pití a čas strávený na diskotéce jim uběhl jako voda. Ještě celý příští týden si měly o čem vyprávět. A pak... Tereza byla doma, když jí zazvonil telefon. Na druhém konci slyšela Simonu. Byla jiná. A taky, že se hned Tereze svěřila, co dělala: „Normálně sme hulili haš. Bože! Já mám tak skvělou náladu. Jo a taky jsme si dali. Ty víš co!“ Tereza věděla. Až moc dobře. A ani se nad tím telefonátem nepozastavila. No co, pro jednou se svět nezboří. A nebořil se, ani když Simona volala po druhé a po třetí. Snad až když už ten telefon zvonil třetí týden v kuse a když na druhém konci byla pořád Simona, která se, bože, cítila tak skvěle, tak až tehdy se Tereza zarazila. „Počkat, co se s ní stalo? To už není ona!“ Pak následoval proud vzpomínek na staré časy. Kdy jsme všichni byli tak nevinní a naivní.

pr1cnovele_01_1

Beowulf Beowulf je píseň staroanglického básníka, popisující život Geótského (jihošvédského) válečníka a později i krále. Dílo se skládá ze dvou částí. První popisuje Beowulfovu cestu do Dánska a souboj s netvorem Grendelem. Druhá se odehrává za Beowulfovy vlády a ukazuje spoustu bitev kterými prošel, až do jeho smrti v dračí sluji. Kniha je psána ve verších a je členěna do kapitol. Často se objevují různé lyrické vsuvky, které děj zdržují a on se pak stává špatně čitelný a většinu čtenářů zjevně odpuzuje. Dle mého názoru, je dílo cenné pouze svojí historií. Z hlediska literárního jeho kvalita klesá a troufám si tvrdit, že bych stejný příběh dokázal napsat daleko poutavěji a zajímavěji. Proto se mi kniha nelíbila a myslím si pro mě neměla žádný přínos.

js9benmar_01_1

Stalo se... SPparta: velikán odírá dno... I. Hhystorie II. začátek konce III. potácení se na dně Už od začátku ligy bylo Spartě přiděleno, že se musí držet v horní polovině tabulky. Tento tým vždy plný hvězd, který vychovával talenty se po dlouhá léta vyhříval na slunci prvních příček naší ligové tabulky. Pochopitelně nepočítám veleúspěšné tažení sezonou 71/72, kdy jedno ze sluných “S“ muselo nehlédnout jak se hraje ve druhé nejvyšší soutěži. Po mnoha rocích, kdy se Sparta držela předních respektive prvních příček. Nyní Ppostoupíme do bližší minulosti, kdy do Sparty přišel pan Mach. Za jeho vládnutí spařrťané stoupali i po ekonomické stránce do výšin pro český fotbal nevidaných. Stačí dát jeden příklad jak šikovný byl podnikatel Mach. Koupil Spartu za směšných 5 mil Kč a a prodal ji za necelou půl miliardu. Já myslím, že to svědčí za vše. To byl pro sSparťany krásný začátek dlouhé éry úspěchů i v zahraničí. Ekonomika Sparty stoupala i díky každoročním finančním injekcím od UEFA. Kdy se sSparta prodirala “Champions League“ i do osmifinálových bojů snad i výše. Avšak všechno má svůj konec. Sparta začala “zářit“ po příchodu Františka “Franze“ Straky. Tento úspěšný trenér a jak sám říkal srdcem, tělem i duší sparťaňn započal pád toho méně slavného “S“. Sparta sice vyhrávala v domácí lize, ikdyž není zaručeno jak férová to vítězství byla, díky známému provanu korupční aféry, ale dejme tomu. Avšak v Champions League zapoměla jak se hraje fotbal, natož pak jak se vy vyhrává. Samozřejmě nemohu zapomenout na “velikého“ kapitána Karla “Stevca“ Poborského, který tak “pomáhal“ týmu. Po příchodu J&T, kdy se do čela vedení dostal velice schopný pan Křetinský, byl se Spartou Amen. I přes schopnosti pana Křetinského, který si uvědomil, že Franz není pro Spartu to pravé a vypověděl mu smlouvu avšak si neuvědmil jaký to bude mít dopad a čeho je Franz ješte schopen. Po příchodu trenéra Hřebíka bylo zle. Již od začátku bylo jasné, že Hřebík nemá šanci uspět. Atmosféra bylo tragická, v tom se nedal hrát fotbal. A třešničku tomu dodal Franz, který přišel do sparťanského kotle a společně se svými milovanými fanoušky skandoval: Hřebík ven... Ani kapitán Poborský, kamarád Fraze, Hřebíka nepodržel a podrážel mu nohy, jak to jen šlo. Sparta začala prohrávat na všech frontách. A stalo se nevyhnutelné. Hřebík byl vyhozen. Místo něho byl povolán z meditací v Tibetu Stanislav Griga. Elegán ze Slovanu, který měl to štěstí že kapitán a vůdce Poborský byl již esemeskou vyhozen ze Sparty a odešel do svých druholigových Budějovic, kde se konečně prokázala kvalita a vůdčí schopnosti a pomohl jim ze 3. místa na místo 6. Pan Griga s obrovskými finančními možnostmi, skoupil co se jen dalo z české ligy a také sáhnul mimo jiné po cizinci {Luspichim}<ni> a krajanu Řepkovi...

pr3crozada_02_1

Slohová práce školní 23. května 2006 Lukáš Zavadil Lavička v parku (Volný slohový útvar) Osnova I. Úvod II. Stať: a) ůspěšný rok b) nesnáze c) povodeň III. Závěr Když mě vyrobili, tak jsem byla plná mladistvého elánu a plánů o tom, jak poskytnu lidem pohodlí a odpočinek. Měla jsem pro to ideální podmínky. Byla jsem pěkně ve stínu u fontány a hlavně jsem byla mladá, díky čemuž jsem mohla konkurovat starým „veteránkám“. První krok byl opravdu ůspěšný. Lidé vyhledávali mě i mé vrstevnice k odpočinku a já byla šťastná. Obzvlášť při pohledu na ty staré, ošklivé lavičky, na které si nikdo nechtěl sednout. Ovšem další rok přišla první rána. Z mého okolí zmizely stromy a já byla neustále na sluníčku, ale pořád si na mě lidé chodili odpočinout. K večeru si na mě chodila sednout skupina mladých lidí. Já se těšila, že se dozvím něco nového ze života lidí. Místo toho mě poškrábali, pokreslili, típali o mě cigarety, zlomili mi opěradlo a dělali mi spoustu dalších nepěkných věcí. Tak jsem se postupem času začala bát večera. A tento můj nový vzhled mi na popularitě nepřidal. Já, kdysi nejoblíbenější lavička v parku jsem měla jen ty noční návštěvy. Ovšem jednoho večera k nim přišla dvojice policistů a odvedla je s sebou. Od té doby jsem je neviděla. Od onoho incidentu jsem měla klid, ale mrzelo mě, že si na mě nikdo nesedne. Jednoho dne začalo navečer pršet a pršelo nepřetržitě pět dní. Pak se to stalo. Voda mi nejdříve dosahovala pouze ke kotníkům, pak ke kolenům, načež mě zatopila celou. Pomalu jsem upadla ve spánek, když tu jsem ucítila čerstvý vzduch. Jsem venku. Hurá. Druhého dne ke mně přistoupil jakýsi muž a zavolal: „Tuhle taky chlapi“. A já se těšila, že mě opraví. Cestou jsem se krásně vyvětrala, ale tu jsem pojala podezření, když jsme projeli kolem cedule s nápisem: Spalovna odpadů. Poté se otevřela velká vrata a mě ovanul velký žár. Snažila jsem se bránit, ale nepomohlo to. Tak já, která přežila nacisty, komunisty a „tu svou partu“, já hrdá lavička z parku skončila ve spalovně.

cb2czavluk_02_1

Kateřina Žákovská 14. října 2008 1. slohová kompozice (diskusní příspěvek) <novinový článek – Uspěje StarDance i potřetí?> Star Dance 3 V minulých letech jsem sledovala první dvě řady taneční show Star Dance, kterou uvedla televize ČT1. Od listopadu přichází na obrazovku třetí pokračování a otázkou je, jak bude dobré. Mohlo by se říci, že žádné třetí pokračování již nemůže být tak dobré jako první řada. Přesto jsou má očekávání hodně vysoká. Obsazení moderátorů zůstává stejné, s čímž jsem spokojená, Marek Eben k Star Dance již neodmyslitelně patří, bez jeho vtipných poznámek by to určitě nebylo ono. Tereza Kostková ho skvěle doplňuje, což je jistě zárukou kvality. Co je tedy ve Star Dance nového? Obměna grafiky je určitě na místě a podle upoutávek pořadu jen prospěla. Obsazení by mělo být také atraktivní a zajímavé, v minulých řadách byli upřednostňováni zejména herci, komentátoři a zpěváci, teď nám své taneční umění předvede jedna z našich modelek. Tak uvidíme, jestli bude stejně šikovná na parketu, jako je na módních přehlídkách. Velké množství zábavy a pozitivní energie, podle mě, do pořadu vnese herečka Zuzana Norisová, která již pilně trénuje. Právě ona by mohla nahradit vtipné vystupování Mahuleny Bočanové. Star Dance je pořad vhodný pro všechny věkové kategorie. Mladí se pokochají půvabnými tanečnicemi či tanečníky, starší mohou sledovat výkony svých vrstevníků. Jestli se povede Batulové stejně dobře jako Janě Švandové. Určitým překvapením může být i sestavení poroty. Uvidíme, zda bude mírnější než ta loňská nebo budou porotci sdělovat svá hodnocení stejně ostře. Palce budu držet určitě všem, protože z minulých řad vím, jak jsou tréninky náročné a jak jsou celebrity i tanečníci unavení. Přeji si, ať vyhraje ten nelepší, no zkrátka ten, který si získá největší přízeň diváků. Fandit budu i těm méně nadaným, snaha se přeci cení. Doufám, že sledovanost a atraktivnost se vyrovná minulé řadě.

ces2gzakkat_1

ZÁPAS Byl květen, přesně 11. 5. 2002. a my jsme právě dorazily do sokolovny v Hradci Králové. Hraje se tu Mistrovství republiky v basketbale mladších dorostenek. Boj o 3. místo je v poločase a my jdeme do šaten. Tím to vždy začíná. Nejen, že jsme nervózní ze slova „finále“, teď jsme ještě néervóznější, protože už je to tady. Najednou je tady tu ten známý pocit, pocit, který máme před každým zápasem. Nervozita nadále stoupá, všechny jsme napjaté a strašně natěšené. Žádná z nás nemění své „šťastné“ rituály, – jedna má šťastné spodky, druhá ponožky. Pak pokračujeme – dres, boty, týmové tričko (se jménem na zádech), tepláky a mikinu. Ještě učesat. Pro štěstí si všéechny češeme 2 culíky – doslova všechny, i tře trenérka. Jsme totálně sjednocené – jeden tým, jedna duše. A kdyby jsme nebyly každá úplně jiná, tak vypadáme jako dvanácterčata. Ještě malá porada a jde se na to. Je čas vyrazit ze šatny. Venku slyšíme jásot, to se dohrál předchozí zápas. Vycházíme, vs zdravíme se s rodičema, které vidíme po 3 dnech. Snad poprvé se nám podařilo vejít do haly jako celku. Následuje společné rozběhávání a rozcvička. Kapitánka předcvičuje a my všechny cvičíme<in> podle ní. Pohledy nám ale utíkají na druhou stranu hřiště, k soupeřkám. Holky z Hradce Králové. Letos neporazitelné, opravdu. Za celou sezónu neprohrály jediný zápas. Zlomíme jejich neporazitelnost? D Doufáme, modlíme se za to. Nevím, jak pro holky, ale pro mě je už tohle neuvěřitelné štěstí. Opravdu mi stačí se jen rozcvičovat před zápasem a mám pocit nejšťastnějšího člověka pod sluncem. Všude kolem jsou fanoušci obou družstev, ale i ostatní, lidé, kteří přišli do sokolovny jen ze zvědavosti. Pro mě je už tohle obrovský pocit uspokojení. Věřím, že každá z nás si připadá jako „někdo“, na nás to závisí a my to rozhodneme. My jsme se sem dostaly. A už to je náš úspěch. Teď už to stačí jen dovést do konce. Dneska nechceme být jen dobré, chceme být nejlepší. Základní 5 je vybrána, nastupují naše nejlepší hráčky. Ostatní sedíme na lavičce a navzájem se uklidňujeme. A už je to tady. Rozhodčí vyhodil balón do vzduchu a tím začíná zápas. Zápas roku, poslední v sezóně. Bubny i trumpeta se v rukou fanoušků rozezněly. Holky hrajou jako o život, ale Hradec stále vede, ne o moc, ale vede. Vypadá to marně. První střídání. Některým z nás je hned od začátku jasné, že se na hřiště nedostanou, ale stále doufáme. Chceme se taky zapsat do dějin zápasu. Nevadí, stejně jsme jako 1 tělo. Jak ve 3 mušketýřích – jedna za všechny, všechny za jednu. Naše lavička se snad poprvé projevuje, to je nevěřitelné. Hra je strašně napínavá. V poločase je skóre skoro vyrovnané, a my pořád křičíme a povzbuzujeme. Moc to nepomáhá, jelikož během 5 minut dostaneme asi14 bodů. Do konce chybí asi 12 minut, když se stane ten faul. Je osudný nebo {spíš je -> je spíš} ostudný? Hra se zastavuje a my na druhé straně hřiště nevíme, co se přesně děje, a tak jen hádáme. V těchto chvílích vede Ho Hradec asi o 20 bodů a zápas vypadá rozhodnutě. Pořád se ještě nehraje, už to trvá asi 10 minut. Hráčky stojí nastoupené na hřišti a čekají. Ale na co? Při tom faulu upadla 1 ze soupeřek na zem a ta podlaha zůstala mokrá. Spoluhráčce už došla trpělivost, a jelikož věděla, proč se nehraje, tak šla, vzala hadr a tu mokrou podlahu utřela. Nikdo nevěřil vlastním očím. Tohle je povinnost pořadatele. Možná nás to povzbudilo, ale spíš to soupeřky lehce vykolejilo. Dostaly jsme se do ráže, před posledníma 10 minutama už totiž Hradec vede „pouze“ o 7 bodů. Je to velmi tvrdý zápas, obě družstva bojují jako o život. Hodně faulujeme, a tak se na hřišti pomalu střídáme všechny. 5 minut do konce a na tabuli vidíme, že jsme to dotáhly. Plichta. My na lavičce radostí vyskakujeme, prázdnýma lahvema mlátíme o zem a snažíme se přeřvat ten hukot. Fandíme, fandíme jako ještě nikdy předtím. Nevzdáváme to, bojujeme dál. 3 minuty do konce přišla řada i na mě. Úplně jsem se rozklepala. „Hlavně braň!“ To je rada trenérky. Proti mě totiž stojí hráčka o hlavu vyšší. Jestli jsem před zápasem byla nervózní, pak nevím, co se se mnou děje teď. Štěstí, euforie, nervozita. Nevím. Úžasná atmosféra, ale pro mě je teď nejdůležitější se uklidnit a soustředit na hru. Hrát dobře, protože v tomto okamžiku už zaleží i na minimální chybě. Připadá mi, že po hříšti neběháme, my létáme. Minuta do konce a my vedeme o 3 body. Pořád tedy ještě není nic rozhodnuto. Soupeři si berou oddechový čas. Doplňujeme energii a úsměvy nám jen září. Jsme rozhodnuty to náskok nepustit. Z hlediště cítíme neuvěřitelnou podporu, hlavně od rodičů. Jo Jsou na nás pyšní. Tahle minuta je asi nejdelší minuta zápasu, jakou jsem zažila. Hra se pořád zastavuje, protože jsme pořád faulované. Klasická taktika. My budeme střílet trestné body, které, jak ony doufají, neproměníme., Soupeřky se tak dostanou dřív k balónu. Naše muška je ale přesná, a tak náskok ještě zvyšujeme. Pak už slyšíme jen 3... 2... 1 a úžasný jásot. Všude je poprask. Nusle vyhrály, vyhrály! Skáčeme štěstím až do nebe. Radost je obrovská, neuvěřitelná atmosféra. To se nedá popsat, to se musí zažít. Ohromná euforie. Pozdravíme klasicky soupeře podáním ruky a potom hned následují vítězné rituály. Tančí se dokola, řveme mistři a vrchol všeho – nejlehčí hráčka si sedne na ramena té největší a stříhá síťku na koši. Pak rychle poz obejmout rodiče a nastupujeme k závěrečnému ceremoniálu. To je to nejlepší – , závěrečný ceremoniál. Nejkrásnější pocit na světě. Stojíme před nastoupenou halou, na krku nám visí zlaté medaile, na sobě trička s nápisem MISTŘI a posloucháme tu známo píseň, píseň vítězství: „We are the champions, ... .“

pr4cherpet_1

Nedbálková Markéta, 1. C 4. listopadu 1. písemná práce VZPOMÍNKA (vypravování) Osnova: 1) úvod – vzpomínání Karla 2) Vlastní stať – a) dětské lumpárny b) výlet c) nehoda 3) Závěr – uzdravení Karel sedí u nemocniční postele svého nejlepšího přítele Martina, drží ho za ruku a v očích má slzy. Hlavou se mu honí mnoho všelijakých vzpomínek: Karel s Martinem jsou kamarádi již od dětství. Bydleli nedaleko Prahy v sousedních rodinných domcích se společnou zahradou. Vždy spolu dováděli, hráli si a hlavně zlobili rodiče! Jednou mamince Karla vyměnili obsahy kořenek, když zrovna vařila pro návštěvu oběd. Samozřejmě se jídlo vyhodilo a návštěva se musela spokojit s kávou a sušenkami. Jindy zase tatínka Martina zamkli na chvíli do kůlny na nářadí a dělali, že se zasekly dveře. Teď už ale byli kluci větší a rozumnější. Chodili spolu do školy, kde to také nebylo jednoduché. Karlovi šlo učení o trochu lépe, a tak někdy pomáhal Martinovi s úkoly. Jednou takhle zase seděli nad sešity, byl zrovna pátek, a byli docela unavení. Po chvíli Martin řekl: „Nejradši bych se schoval na nějakém klidném, tichém místě, daleko od školy a veškeré civilizace.“ .....Ještě bych ráda připomněla, že když byli kluci malí, schovali se hned ráno v koruně starého dubu, který stál mezi jejich domy. Rodiče je celý den hledali, a když se večer vrátili domů unavení a zoufalí, jejich děti už stály v kuchyni a přivítaly je slovy: „Ahoj mami, ahoj tati, co bude k večeři?!“......... „To máš pravdu, to by bylo skvělé, ale bohužel to už není tak jednoduché, jako když nám bylo šest,“ odpověděl Karel, „ale mohli bychom vyrazit zítra na výlet, co na to říkáš?“ Tak dobře, už se těším,“ řekl Martin, „tak se sejdeme zítra v osm hodin na nádraží.“ Kluci nadšeni skvělým nápadem rychle běželi domů, aby si sbalili věci na výlet. Je sobota 7:55 a Karel již čeká na smluveném místě. Rozhlíží se kolem, jestli nezahlédne Martina. Už ho vidí. Je za silnicí a mává na něj. V té radosti se Martin pořádně nerozhlédne a „Pozóóór!“ zakřičí Karel. Ozve se skřípot brzd, rána a další Karlův výkřik: „NÉÉÉÉ!“ Ztichlou ulicí se rozřinčí hlas sirény. Přijíždí ambulance. Lékaři nakládají Martina na nosítka a odjíždí. Karel neví, co má dělat. Smutek, pláč, zoufalství. Takové jsou jeho pocity. Stojí tam tak sám, strašně sám.... Teď už je Karel opět u postele svého kamaráda v nemocnici. Něco ho vyrušilo od vzpomínání. Byl to Martin! Probral se! Konečně! Oba kamarádi měli velikou radost a už se těší na ten společný výlet.

pr1cnedmar_01_1

23. 3. 2006 Bartůněk, 2.C 2. písemná práce (subjektivně zabarvený popis) Téma: V prosinci V prosinci Přijíždí poslední noční tramvaj. Dnes už jiná nepojede. Také unavený řidič už si potřebuje odpočinout. Vstupuje mladý pár tisknouce se k sobě. Zima totiž zalézá až za nehty. Mrazivý vánek připomíná, že je prosinec. Poslední měsíc v roce – měsíc vánoc, nejrůznějších oslav a radovánek. Měsíc klidu. Pár se vydává směrem do parku – taková večerní procházka přírodou. A právě příroda je tak jiná než kdykoli jindy. Celá krajina je zavátá tím čerstvým bělostným sněhem, který padá již druhý den. Těžko by člověk hádal, co se pod ním skrývá. Zasněžená louka připomínající spíše pustou pláň bez života, na obzoru obrysy stromů. To vše zvýrazňováno jasným svitem měsíce. Dnes však není celý. Jakoby ho někdo kus ukousl. Naštěstí má i tento velikán své pomocníky. Množství hvězd na nebi pomáhá jako tisíce malých žároviček blikajících na vánočním stromečku. A mezi nimi jejich král. Zdá se, že je kousek nad vámi, ale přesto je od vás tisíce a tisíce kilometrů daleko. Zvláštní pocit. Nerovná, zasněžena kamenitá cesta vede kamsi do neznáma. Kamínek za kamínkem se plete pod nohama. Jeden jako druhý, všechny omrzlé a obalené vrstvičkou ledu. Přesto cesta rychle ubíhá. Šplouchání vody naznačuje, že podél cestičky teče malý potůček. Ještě stále odolává – nezamrzl, ale již brzy přijde i pro něho čas zimního spánku a odpočinku. Za potůčkem v dáli dokáže bystré oko pozorovatele spatřit začátek lesa. Tak strašidelného, tmavého, strach nahánějícího. Tma by se tam dala krájet. Kdo by řekl, že tam může někdo bydlet. A přesto. Les je plný nejrůznějších obyvatel. To vše naznačuje například krákání vran nebo slabé houkání sovy. Ale i příroda už spí. Kromě těchto pár ponocujících spí celý les. Zasněžené vrcholky smrků zakrývají les jako peřina a hvízdání toho mrazivého, štiplavého větru jakoby zpěv ukolébavky na dobrou noc. Večerní návštěvníci lesa se konečně zastaví. Široko daleko žádného jiného človíčka. Usadí se společně na starou dřevěnou lavičku, která tu stála pravděpodobně už v mládí babiček a dědečků. Jeden by se bál, aby si nezarazil třísku. Ale oni se nestarají. Jen se pozvolna nechávají unášet tím nádherným představením, jakým tato prosincová příroda rozhodně je. A ten čerstvý vzduch spojený až s nezvyklým klidem. To by člověk v centru večerní, bouřlivé atmosféry města hledal asi marně. Čas pozvolna ubíhá. Nikoho to netrápí. Jakoby v tuto chvíli nic neznamenal. A přece. V dáli je slyšet kostelní věž. Ten pronikavý, dunivý, na dálku slyšitelný zvuk, který oznamuje půlnoc. Jakoby odbýval konec představení, opona padá a pár se vrací zpět k tramvajové stanici po té samé kamenité cestičce, kolem téhož tichého potůčku a tmavého, strašidelného lesa. Deja-vu. Pouze ťukání datla, toho hladového tvora, které předtím nebylo slyšet, značí opak. Avšak tramvaj už spí. Stejně jako její řidič, stejně jako zvířectvo lesa, stejně jako příroda. Pouze on a ona, sami uprostřed ničeho, nespí. Konec krásného večera. Domů se vydává pár po svých vstříc tmou zahalenému, nikdy nespícímu městu. Nikdo neví, co bude zítra, nikdo neví, co bude pozítří. Dnes je však krásný prosincový večer, lásky čas.

pr2cfbarjan_02_1