Datasets:

CZLC

/

CNC_skript12

like 0

Follow

Czech LLM Consortium 23

Daniel Prouza, 1. E 5. listopadu 2003 1. písemná práce Vzpomínka (vypravování) Osnova: Nyní vám povím tajuplný příběh, který se už půl století šušká v hospodách, putykách a barech v zapadlém městě Corland Hills v Dakotě. John Dillinger žil v v malém městečku v Corland Hills. Přes den spal a po nocích pracoval ve strážní budce na železniční trati mezi městy Panamana a Oscio. Jeho samotářská práce mu vyhovovala, protože byl velmi plachý a v lidské společnosti se cítil nesvůj. Měl už nejlepší léta za sebou, s lidmi se nikdy nestýkal a za svůj život neměl manželku ani moc přátel. Byl to samotář, který žil ve svém špinavém a oprýskaném domě na kopci daleko od lidí. Žil spořádaný, stereotypní život, za který se nikdy neudálo nic zajímavého a vyčnívajícího z šedosti jeho všedního života. Jednoho večera se opět, jako každý den, vydal ke své strážní budce u trati nedaleko od Corland Hills. Byl podzimní večer a krajinu už dávno pokryla tma. Strážní budka bylo nevelké stavení s ošuntělými zdmi a střechou, porostlou mechem. John vlezl dovnitř, rozsvítil si petrolejku, těžce usedl na lavičku a zapálil si cigaretu. Jeho práce byla otupující, ale John si na ni za ta léta úplně zvykl. Alespoň se vyhne kontaktu s lidmi, které tolik nesnášel, a kteří na oplátku nesnášeli jeho. Zdálo se, že tato noc nepřinese nic zajímavého, stejně jako tisíce nocí předešlých. Kolem jedenácté hodiny projel vlak. Řidič Johnovi zamával, a ten mu pozdrav oplatil lehkým pokývnutím hlavy. Kolen druhé hodiny se ale stalo něco zvláštního. V nedalekém lesíku se rozsvítilo jasné, oslnivé světlo. John vylekaně cukl hlavou. Světlo prosvitovalo mezi stromy a pomalým, houpavým pohybem se přibližovalo k budce. John byl nebojácný. Půl života, stráveného u železniční trati ho naučilo odvaze. Najednou se světlo zastavilo u kraje lesa a po chvíli zhaslo. Johnovi trvalo chvíli, než se uklidnil, zapálil si další cigaretu a přečkal do rána. Ráno šel domů a spal až do večera, jako každý jiný den. Druhého dne se na večer zase vydal k budce, strávit další noc v otupujícím zaměstnání. V klidu seděl vevnitř a pokuřoval a na strašidelnou příhodu z předešlé noci dočista zapomněl. Kolem dvanácté se však světlo objevilo znovu. Tentokrát už ale na louce, na půl cesty mezi lesíkem a budkou. Světlo se opět pomalu přibližovalo. John se začal opravdu bát. Začal vystrašeně volat: „Co to je? Co se to děje? Vypadni! Jdi pryč!“ Světlo však vůbec nereagovalo a dále postupovalo k budce. Těsně před vchodem však opět zhaslo. Vystrašený John se po čase uklidnil a vyčkal do rána. ˂nedokončeno˃

pr1eprodan_01_1

5. prosince 2008 Tereza Musilová P2 1. písemná slohová práce Charakteristika, popis Téma: Byl to jen sen Osnova: 1. Úvod do onoho snu 2. Popis prostoru 3. Naštěstí jsou sny, pouhými sny Sny jsou pouhými sny – Díky Bohu! Chtěla bych vám popsa sen, který se mi zdává poslední dobou denně. Možná se bude zdát popis zvláštní a možná až neuvěřitelný. Musíte ovšem brát v úvahu, že sny se právě takovými mají jevit... Je prázdná místnost. O čtyřech stěnách, pokrytá černými tapetami. Uprostřed stojím já. Ta místnost nemá žádná okna, žádné dveře. Tedy vlastně ano. Jedny dveře tu jsou. Přímo nade mnou. Na stropě. Střih. Zničehonic se objevím na překrásné louce. Všude jsem obklopená rostlinami – lučními květy. Na nebi se líně táhnou mraky, které tu a tam zakryjí slunce. Okolo mě pobíhají bílý králíčci jako kdyby samou radostí tancovali. Kousek od louky je takový temný les. Vysoké a mohutné stromy se tyčí do nebeských výšin. Jejich konce se vznášejí ve směru větru. Z toho lesa vybíhají jeleni a začnou skotačit na louce. Jejich hry připomínají tanec stejně jako u bílých králíčků. Ovšem o něco vznešenější. Jejich nožky doslova létaly vzduchem s jakou lehkostí se dokázali odrazit od země. Z nádherně prosluněného nebe začnou padat kapky deště. Jedna následovala za druhou. Na celé louce zkončí radostná nálada. Snažím se odejít z louky. Směrem od lesa vypadá louka nekonečně. Nebyla. Na konci louky byl konec. Konec země. Jen nebe a nic. Louka společně s lesem se zdáli být obyčejnou zemí. Ale ne. Je to jakási deska porostlá trávou, lučními květy a lesem. Střih. Ocitám se v jakési další zemi, kde jsem spatřila, ale jen ztěží maličké bytůstky. Jejich velikost dosahovala velikosti obyčejné housenky. Rozhlédnu se kolem. Tato země byla pravým opakem té předešlé. Stromy zde hořely. Některé jsou pouze popálené, ale většina z nich už tu skoro ani nebyla. Tráva, ta přenádherná svěží tráva. Ne. Místo trávy jen hlína a bláto. Na nebi poletují netopýři místo ptáčků a hlasitě pískají. Ten pískot je nesnesitelný. O nebi ani nemluvim. Modrá barva s bílými mraky nahradila krvavě červená s černými fleky. V této zemi vládla a vládne deprese. Zvířata trpí a brečí bolestí. Rostliny tu nejsou. Veselými se tu jevily být pouze ty malé bytůstky. Střih. Opět stejná místnost o čtyřech stěnách a černými tapetami. Opět žádná okna. Podívám se na strop. Místo dveří tam jsou velikánské ostré bodliny. Nějakou dobu se nic nedělo. A zachvíli se zatřásla zem. Pak i celá místnost. A nakonec. Spadne horní stěna s bodlinami přímo na mě. Střih. Ráno rozlepím víčka od sebe a nervózně kolem sebe koukám. Nikde nic. Jen můj pokoj. Jedno velké okno uprostřed místnosti se zataženými závěsy. Opodál stoleček s počítačem a učením. Vedle něj židle. A vedle mě na posteli pospává pes. Já a můj pes ve veliké a měkké posteli. Vše je na svém mistě. Celá zpocená přemýšlím o snu. „Bylo v tom tolik beznaděje,“ řeknu si. „Byl to jen sen.“ Úsměv zamění můj pot. A já si ještě lehnu.

grp2muster_1

31.10. 2006 Jaroslav Chládek, 2.D 1. písemná slohová práce (Referát) Osnova: I. Úvod – volba náplně referátu II. 1) Zásahové zóny 2) základní pohyby 3) sedm šermířských technik III. Závěr – schrnutí (Všeobecné rady) vysvětlivky: [...] – chybně uvedeno Původně to celé mělo být o něčem jiném, ale jelikož jsem byl koneckonců na pochybách a protože jeden z mých známých mě nazval ve věci tohoto referátu vpravdě odborníkem na sloho vzatým, rozhodl jsem se poreferovat vám v částečném a co možná konkrétním používání obouručného meče a všech praktických pohybech, které je možné s touto zbraní provádět. Na samém počátku výcviku každého, kdo je odhodlám transformovat potenciální meč ve svých rukou ve skutečnou „smrtící„ a strachnahánějící věc, je nutné naučit se rozlišovat na svém potenciálním protivníkovy šest tzv. zásahových zón, kterými jsou v praxi oblast hlavy, zad, pravé části trupu a pravé horní končetiny, levé části trupu a levé horní končetiny a podobně i levé dolní končetiny. Jsem přesvědčen o tom, že některým začátečníkům připadá moc komplikované a podceněníhodné učit se v první řadě tuto teorii, ztělesněnou zde zásahovými zónamy, ale to je samozřejmě absolutně mylné přesvědčení a naopak já osobně bych [tyto] těmto jistě budoucím šermířům doporučil, aby do naučení se zásahových zón a posléze využitelnosti těchto znalostí v praxi věnovali co možná nejvíce jejich energie, času a vnitřní disciplíny a to z toho důvodu, že posléze kdy se dokonale naučí pročistit jejich mysl a spatřovat ve svém protivníkovi rozhodně ne člověka; svého soupeře a už vůbec ne neporazitelné monstrum, proti kterému nemohou v žádném případě obstát, ale jednotlivé zásahové zóny a jejich možné využití pro svůj úspěch, jejich celková koordinace s jejich zbraní bude mnohem dokonalejší, spolupráce mozku a jejich fyzických kvalit mnohem rychlejší a propracovanější, ale zejména vaše celkové vystupování s vaší zbraní i bez ní mnohem sebejistější a věřte, vaše sebejistota je základem každého vašeho úspěchu, ale o psichyckých předpokladech nutných pro dokonalého šermíře a profesionalita v tomto oboru bude řeč ještě později. Pakliže jste už toho názoru, že jste plně vzali na vědomí existenci jednotlivých zásahových zón, alespoň do té míry, jak je řečena v předchozím odstavci, můžete se věnovat postupné výuce konkrétních šermířských technik a praktických obraných i útočných pohybů s vaším mečem, což vám v budoucnu umožní prakticky to nejdůležitější totiž vyvinutí sobě vlastní nebo již existující formy jedné ze šermířských technik, která bude plně vystihovat váš charakter a vaši osobnost jako takovou, ale pěkně popořádku. Od zjištění existence obouručného meče a plného zrespektování všech jeho šermířských a jiných vlastností a kvalit, bylo skutečnými profesionály vyvinuto Sedm šermířských forem technik, které jsou pro lepší anonymitu vůči nepovolaným osobám identifikovány pouze římskými číslicemy od I do VII, a které se pak dále ještě rozlišují do několika tzn. podtechnik, které každou jednotlivou techniku ještě zdokonalují. Protože podrobným rozborem všech VII technik byl popsal minimálně dvakrát tolik místa co do této [---] omezením se jen na ty nejpoužívanější a nejpoužitelnější ve skutečném boji. Jsou jimi technika II, technika IV a technika VII, které je však pro svou náročnost stále ve vývoji    narozdíl od ostatních mnohem ucelenějších technik, ale o ní bude řeč ještě později. Technika II se stala krajně vytříbenou a pro méně zkušeného šermíře prakticky nezvladatelnou formou boje meč proti meči, rozvíjí v sobě přesnost pohybu čepele do nejvyššího možného stupně a vychovává největší mistry soubojů, kteří se kdy objevili. Tato technika upřednostňuje a preferuje dlouhé elegantní pohyby ruky a vyžaduje její značnou hbitost a obratnost, zejména zápěstí. Technika IV je naproti tomu prakticky nejakrobatičtější ze všech šermířských technik a pro svého uživatele absolutní hranice jeho fyzických limitů, díky čemuž se pak mohou její největší mistři, díky za své neuvěřitelné fyzické rychlosti a přesné koordinaci jevit skutečně jen jako pouhá šmouha a následně jsou schopni i zdánlivě nemožných fyzických výkonů a kreací. A co se týče techniky VII, jak už byla řečeno tato technika je velmi náročná a stále ve vývoji, což dost možná z velké části zapříčiněna i tím, že v sobě spojuje pohyby všech předešlých šesti technik a pokusit se o ní nemůže nikdo, kdo alespoň okrajově nestudoval zmíněné předešlé techniky. Co se však týče mého realného názoru, já osobně preferuji techniku III, jejíž charakteristikou jsou rychlé a úporné obrané pohyby, které ve finálním stadiu této techniky nechávají na svém uživatelovi odkrytou proti jeho soupeřům minimálně část jeho fyzické plochy. Jen naokraj bych snad měl ještě zmínit, že skuteční mistři této techniky (ke kterým já osobně však mám ještě velmi daleko) se pokládají za neporazitelné, ale to už je jiný „příběh„. Závěrem bych snad ještě měl zmínit --- nezbytné předpoklady, bez kterých je prakticky nemožné dosáhnout v šermu, ale jak sami jistě poznáte i v jakémkoliv jiném oboru skutečné velikosti a dokonalosti. Mám na mysli to nejhlubší odhodlání dosáhnout vytyčeného a předsevzatého cíle, neustálá ctižádost a touha po sebezdokonalení, kdy doporučuji zas a znovu a znovu provádět naučené pohyby vaším mečem až do úplného fyzického vyčerpání, síla a vůle porazit svou vlastní pýchu, protože to, jak je známo je největším nepřítelem skutečného šermíře, bojovníka a hrdiny a konečně fyzická, ale zejména psichycká rychlost což je asi nejlépe řečeno slovy jednoho z mých potencionálních učitelů: „Feel, don´t think, use your instinkt, concentrate on the moment, may the force be with you.„ čili „Musíš cítit, věřit instinktu ať tě provází Síla, ale jak už jsem se v minulosti několikrát přesvědčil, skutečná Síla, ta je v nás.

pr2dchljar_1

Veronika Chudobová Třída: VII. B Datum: 19. 11. 2009 1. slohová práce – popis uměleckého díla Obrázek Josefa Lady Slouha Tento obrázek nakreslil Josef Lada v roce 1945. Je to kolorovaná kresba na zimní motivy. Obrázek na mne zapůsobil trochu, ale opravdu pouze trochu ponuře, ačkoli má zobrazovat veselý čas Vánoc. Na obrázku je znázorněn hustě padající sníh. Sněhem zapadané jsou i klády a vědra na vodu. Všechny chaloupky jsou pokryty rampouchy a vysokými vrstvami již zmiňovaného sněhu. Ústřední motiv tvoří dva koledníci, muž a žena oba staršího věku. Muž drží v rukou trubku a troubí s ní do oken jedné z chaloupek, té umístěné v popředí. Na hlavě má hnědou ušanku. Pod ní má blonďaté vlasy. Na sobě má oblečen dlouhý kožešinový kabát se zeleným obšitím. Na nohou má obuty hnědé válenky. Těsně za ním stojí žena, která nese žlutý raneček s oranžovým vyšíváním. Na hlavě má uvázaný šátek velice podobný tomu co nese. Je oblečena do zeleného kabátku dlouhého asi tak k jejím bokům, pod ním má dlouhou červenou sukni s bílou zástěrkou. Na zádech nese proutěnou nůši přes kterou je dána bílá látka. Jako motiv vedlejší posloužila jednak chaloupka s dřevěným obložením na zdech, která nás utvrzuje v tom, že jsou Vánoce, protože v jejím okénku lze spatřit vánoční stromeček a jednak je to černý pes, který je z poloviny schovaný za kolednici. V popředí je padající a napadaný sníh. V pozadí je jedna chaloupka také s dřevěným obložením. Kolem chaloupky je postavený dřevěný plot. Těsně u ní stojí zcela holý vysoký strom. Ale nesmíme zapomenout na nebe, které má tmavomodrou barvu, z čehož lze usoudit, že je noc. Kresba je velice hezká ostatně jako s největší pravděpodobností všechny Ladovy obrázky.

kl7bchuver_1

25. 3. 04 Věra Fuchtnerová I. E Charakteristika OSNOVA 1.) úvod: Změna 2.) stať: a) bílá vrána b) vzhled c) hrdinka 3.)závěr: Během mého dosavadního života mě ovlivnilo spoustu pozitivních i negativních živlů. Škola, rodina, přátelé, média...... Díky nim všem získávám zkušenosti a na základě vlastního názoru na nabízené informace a ponaučení z nich se měním. Nejzásadněji mě však dokázala zmanipulovat a z nudy vytáhnout donedávna cizí žena. Madam má na krátko střižené peroxidem barvené vlasy, tudíž září mezi ministerskými úředníky jako bílá vrána nadějné budoucnosti mezi houfem starých a protivných krkavců. Z úplně prvního setkání mi v paměti utkvěly brýle. „Druhé oči“ vyrobené visážistou přesně na míru s odleskem do fialova. Úžasně vybroušený tvar připomínající rozbité noty mě uchvátil. Modré oči pod nafialovělými skly jen září, jejich sympatičnost si okamžitě zamilujete. Nos, nevím jak vypadá, ale mám pocit, že je nenápadný. Pro plastického chirurga zajímavý exemplář bych si pamatovala. Narůžovělé kulaťoučké tvářičky zdobí komicky střižený úsměv, jenž je olemován poměrně plnými rudými rty. Přestože bílé zuby nemá rovné, usmívá se mile. Dolní čelist sice trochu zaniká ve dvojité bradě, ale to vůbec nevadí. Modelingu se tedy tato dáma nevěnuje, i když je se svou postavou navísost spokojena. Sebevědomí, to jí také nechybí, ba naopak, řekla bych, že by mohla kdejaké ˂pokračování v konceptu˃ A sebevědomí má jistě více než kdejaká anorektička. Nenosí moc šperků na krku. Mám pocit, že ani obrovského briliantového náhrdelníku by si žádný muž nevšiml, protože horní část jejího trupu zdobí bohatě, velmi bohatě, obložený hrudník. Zbytek vnější části --- --- -- Peněz si vydělává, řekla bych až dost, tak se může její zevnějšek jednou za čas pochlubit i nějakým tím dražším modelem z clokhausu, který se samozřejmě neobejde bez desetitisícové padnoucí kabelky. Stáří tuto školenou dámu moc nepoznamenává. Už v mládí dokázala využívat svých záviděníhodných psychologických vlastností. Způsob jakým dokáže ovlivnit a ovládat všechny kolem sebe je neuvěřitelný. Nesmírně tím každému pomáhá a po celá ta léta. Možná, že změnila názor, ale je to stále ona. Připomíná mi hlavní kladnou hrdinku z levných Harlequinů, kdy je v hlavním ději před svatbou ženy a muže, najednou se ale objeví láska z dětství a v tom nastoupí objektivní rádce, v našem případě člověk, který mě v životě nejvíce ovlivnil. Snaží se diplomaticky vyřešit nevěru snoubenci, ale muž číslo dvě to také nemá lehké, i když není oprávněn ke únosu nevěsty ˂nedokončeno˃

pr1eflever_02_1

Těžký úděl matematikův Osnova: I. Pan X II. 1) Pan X přichází o práci 2) Nemoc 3) Záblesk světla III. Smrt Pan X se probudil v šest hodin, přesně jako vždy. První, co vídával, když otevřel ráno oči, byl kdysi snad bílý strop jeho malé ložnice obdélníkového půdorysu. Nyní v X vstal z postele a šel se umýt do koupelny, cestou však kopl do něčeho kovového a palcem mu projela ostrá bolest. Podíval se na zem a uviděl – mikroskop! „Ksakru, kde se tady vzal?“ Pan X byl rozladen na nejvyšší míru, neboť se nepamatoval, že by m mikroskop včera vůbec vytahoval a co bylo ještě podivnější, že by ho nevrátil nazpět. Nadevše totiž miloval pořádek, každá věc v jeho bytě měla své místo. A teď tohle! X strčil rychle mikroskop do skříně a šel se umýt do koupelny. Pan X, kterému letos bylo asi 47 (on sám narozeniny neslavil; a tudíž za nějaký čas zapomněl, kolik mu přesně je) byl neduživý, vychrtlý a nemocně vypadající člověk s pleškou na hlavě, jemuž se od mládí nehonila hlavou jiná věc, než matematika, o jejímž smyslu snad nikdy neuvažoval, pokládal jí za něco úplně samozřejmého. Po dokončení matematicko-fyzikální fakulty šel učit na gymnázium, ale tam mo vydržel jenom jeden rok. Byl totiž od přírody málomluvný a studentů se bál a zároveň je nenáviděl, připadali mu tupí a zesměšňovali ho. Pro X to byl vskutku trpký rok. Poté si našel místo na akademii věd, kde pracuje doteď a úspěchy vymýšlí nové postupy řešení těch nejsložitějších úloh. Pravda, moc peněz za to není, ale ani málo a za pár let práce (ktera pro X byla vlastně potěšením) si koupil maličký byt na okraji města. Byt má zařízen spartánsky ̶ avšak pečlivě uklizený, až na pár drobností (Za za celá ta léta například neumyl ani jedno okno, občas také kvůli matematickému bádání zapomněl vynést odpadky) X žije po léta sám, nikdy se neoženil. Proč také? Poté, co si X propláchl očí na sebe ledabyle nasoukal zašlý oblek, vzal aktovku a bez snídaně (jen další zbytečná ztráta času) šel do práce. Za 20 minut dojel tramvají k nevzhledné „krabicovité“ budově – akademii věd. Vešel do budovy, pozdravil vrátného a pak co nejrychleji ba l šel do své pracovny hloubat nad záležitostmi matematiky. Zhruba o půl druhé za ním přišel Y a řekl mu, aby se okamžitě stavil u ředitele. X zaklepal na dveře ředitelovy kanceláře a vstoupil. Ředitel seděl v koženém křesle otočen zády k X. „Dobrý den,“ řekl X. „Dobrý den, posaďte se,“ řekl ředitel, otočil se na kolečkové židli směrem k X a uchopil pero do pravé ruky. „Víte, že poslední dobou se objevily politické tlaky na zeštíhlení úřednického aparátu a rušení bezvýznamných institucí.“ Ředitel, starý muž drobné postavy s pronikavýma očima, se na chvíli odmlčel. „Hmmm.“ X ředitele nevnímal, protože dumal nad tím, kolik je třetí odmocnina z -34 578 111. Ředitel pokračoval: „Je mi to moc líto, ale náš ústav se ruší. Dělal jsem, co jsem v zájmu vědy mohl udělat.“ X se zarazil: „Cože?“ „Oni chtějí zničit vědu?“ „Vědu ne, biologické, chemické a fyzikální ústavy zůstanou.“ Zase chvíle ticha. X nevěřil vlastním uším a jen udiveně zíral s otevřenou tlamou. „Tohle mi podepište,“ řekl ředitel a podal X jakousi smlouvu a kuličkové pero. X podepsal až podivuhodně klidně, bez přečtení a bez zdržování. „Svoji pracovnu vykliďte do tří dnů.“ „Ano,“ řekl X. „To je ode měne vše, nashledanou.“ Ředitel potřásl X rukou. X odešel. Pro X to byla veliká rána. Vůbec tomu nerozumněl. Proč? Podruhé v životě se takhle začal ptát. Poté, co byl ústav uzavřen, jen seděl doma a zaobíral se matematikou. Začal zanedbávat svůj byt, takže v kdysi vzorně uklizeném bytě teď byl nepořádek, až hanba a smrdělo to tam zatuchlinou. X se o živobytí příliš nestaral, nikdy moc nejedl a vždy si vystačil s málem. Noci probděné nad matematickými úlohami, téměř žádná strava, zkažené ovzduší a temno si vyžádaly svou daň. X těžce onemocněl, tak těžce, že ani vstát z postele nemohl. Ne, neměl horečky, ba naopak. Byl mrtvolně stůdený, dýchal pomalu, co snědl, to vyzvracel. Na těle měl ošklivé boláky a teklo mu z nosu. Byl velice sláb. Byl před smrtí. Jednou nohou v rakvi. Až teď, na samém konci života začal přemýšlet. „Co jsem po sobě na světě zanechal?“ - „Samor Spoustu užitečných řešení rovnic, se kterými si lámali hlavu všichni matematici světa.“ Takový dar lidstvu a oni se mi odvděčili takhle. Holota!“ X pocítil něco zvláštního, co nepocítil snad nikdy, nebo už hodně dávno. Sestoupil z dokonalého a nezničitelného světa čísel do nedokonalého, a nízkého, ale skutečného světa, jehož je sám součástí, ať se mu to líbí, nebo ne. Začal přemýšlet o lidech. „Za čím jdou? Co chtějí? Chtěli mě zničit?“ Tu se zalekl vlastních otázek a začal vzpomínat na dětství. Ne, na dětství nevzpomínal s láskou. Jedinou útěchou v krutém světě dětí, mu byli oddaní a milující rodiče. Zato školu přímo nenáviděl. Byl vystaven neustálému výsměchu těch odporných dětí a i učitelé mu zcela jistě křivdili. Přesto ho nyní vzpomínka na dětství jaksi potěšila, ani neví proč. „ „Ahá!“ řekl si v duchu, „já jsem žil. Žil!““ Ani Ano, i náš matematik prohlédl, že kdysi miloval (byť s tragickými důsledky), radoval se ze svitu slunce, ze šumění lesa a bublání potůčku. Z toho, na co posledních 20 či 30 let zapomněl. „Kdybych ale alespoň naposledy se mohl podívat ven!“ Zkusil vstát, ale nešlo to, Ta tak se pohlédl koutkem oka na ušpiněné okno. Všiml si že venku je pod mrakem. Chtěl zavolat o pomoc, ale z hrdla se mu vydral jen slabounký kvil. „Tohle je konec. Není mi pomoci. Umírám...“ Sousedy už po nějaký čas obtěžoval odporný zápach. Za nějakou dobu jim vyšlo, že může pocházet jen z bytu pana X. „On byl vždycky podivín, nepřekvapilo by mne, kdyby zdechnul,“ řekl soused a šel zazvonit. Nic. Nevolal policii, chopil se iniciativy, vyrazil dveře a – málem se pozvracel. Neveselý pohled na neuklizený byt pana X ho překvapil. „Vešel s kapesníkem u úst. „Je tu někdo?“ Žádná odpověď. Vešel do ložnice. „Pane X!” Přiběhl k staré ošuntělé posteli, na níž ležel X v poloze mrtvého. Provedl tepovou zkoušku a kupodivu zjistil, že X ještě žije. Ještě žije! X se probudil v nemocničním pokoji. Napojený na různé kapačky a přístroje. Cítil však naději. Skrz okno prosvítalo Slunce. „Ano, ještě mi zbývá naděje! Ještě mohu začít nový život!“ Nový život nezačal. X zemřel dva dny poté, co se probudil. V temnu žil, ve světle odešel.

pr4dnemfil_1

5.3. – Hned ráno, když jsem se najedla, tak jsme jeli do krámu podívat se na pokojíčky. Když jsme přijeli domů, tak mamka šla dělat obětd, já jsem mamce pomáhala a taťka s Evou uklízeli. Po obědě pro mě přijel děda, protože praděda měl narozeniny. Byl tam i strejda Adam. Když jsem přijela domů, tak sem si šla číst. 6.3. – Po obědě jsme šli na dvouhodinovou procházku se Sindi. Když jsme přišli tak jsem šla s Evou a klukama ven. 7.3. – Cely tyden jsme doma sami, protože rodiče jezdí do prace. Po obědě jsem šla ven s Adamem a Evou. Pak jsme šli na balíky a na hřiště. Potom jsme museli jít domů. 8. XXX Po obědě jsem se domluvila s Evou, jestli by jsem mohla jet k ní a ona řekla, že jo. Tak jsem jela na kole do {obec}<priv>. Pak jsme jeli pro Evu a pro Evu. Potom mi holky řekly, že je tam pohřbívánáí masopustu. Než začal masopust, tak XXX XXX XXX XXX. V 5:00 začal masopust který byl až do 7:00h<.> Po skončení masopustu pro mě taťka přijel a pak jsme jeli domů. 9.3. – Po obědě jsem šla s Evou pro brusle a jely jsme na kKlukák. Pak jsme šly do {obec}<priv> s Evou, Evou a Evou. Potom jsme šliy {k|s} Evou domů, tam jsme byly na FB a hrály jsme na počítači. 10.3. – Po obědě jsme si s Evou pozvaly domů Evu, Evu a Evu. hrály jsme Activiti a dívaly jsme se na televizi. Potom nás to přestalo bavit, tak jsme si pustily KARAOKE STUDIO. Holky musely jit domů, tak jsme je doprovodily. 11.3. – Hned ráno jsme jely do GLOBUSU pak jsme si koupily sekanou v housce. Potom jsme jely na Vltavu. Tam jsme prošly kramky, ja jsem si koupila 2 ryfle 3 naušnice a tryčko. Večer jsme jeli na PIZZU mňam. 12.3. – Dnes ve 13:30 h jsme šli na procházku se Sindi. pPřišli jsme v 16:30 h. Pak přišel Adam, Adam s Evou a Děda. 13.3. – Psala jsem zážitky a učila jsem se prázdniny rychle utekly. Celý prázdniny byly super.

ho5dfojter_1

Popis penálu Popisuji penál který jsem v loňském roce dostala k mému svátku. Má oválný tvar velikosti 21×8×23cm. Je pokryt světle modrou džínovou textilií s potiskem květin a se třpytkami. Na přední straně je diddl v srdíčku. Na zadní straně je našitá malá cedulka 2,5×1cm s nápisem DIDDLINA a maličká hliníková značka 0,7×1,3cm kde je vyryto MADE WITH LOVE (vyrobeno s láskou). Na růžovém zipu je na růžové mašli připevněna měkká plastová kytička. Uvnitř penálu pod světle fialovým šusťákem je penál mírně vystužen. Tento penál mám moc ráda protože se mi do něj vejde mnoho psacích potřeb.

cl7cratkat_1

17. prosince 2008 J. Klimentová V3ú 1. písemná slohová práce Úvaha Téma: Realita je nuda. Dejte mi jiný svět. Osnova: 1) Úvod – Stereotypnost 2) Hl. část – a) Je současnost nudná? b) Způsoby úniku c) Směřování do budoucnosti, dál a výš d) Žít dneškem e) Současný okamžik 3) Závěr – Prožívat realitu Každý den procházíme své obvyklé cesty. Provádíme běžné úkony, naše návyky nás provázejí. Svět kolem nás je místo, které jsme si vytvořili pro život. Někdy jsme s ním spokojení, občas nás něčím otravuje, ale stále do něj náležíme. Je současnost nudná? Stereotypně vstáváme a zase chodíme spát, jíme, pracujeme. Kdo z nás občas nezatouží po tom trochu „ulítnout“? Výklad ve škole je nezáživný, sledovat nadřízeného v kanceláři taky nic moc. Způsoby, jak se s tím každý vyrovnává, jsou individuální. Některý student si hraje pod lavicí s mobilem, někdo si čte, někdo přemýšlí, na jaký půjde včírek. Dalo by se říct, že současná generace je na únik před realitou přímo expertem. Společnost buduje obří zábavná centra, po internetu existují celé virtuální komunity, fiktivní světy. Spousta lidí tráví hodiny a hodiny před počítačem nebo televizí a nechávají se pohltit zrychleným vnímáním času. Můžeme svůj čas daný tady na Zemi ztrácet nebo využívat. Neustále se snažíme něčeho dosáhnout, překonat meze všednosti. Nikdy nejsme spokojeni, vždy chceme něco vylepšit. Pořád přemýšlíme nad tím, jak se dostat výš a dál. Vynalézáme způsoby, jak podniknout cesty do vesmíru a nejlépe tam co nejdřív přestěhovat celou civilizaci. Nebylo by lepší místo stálého hledění někam do budoucnosti postavit se pevně nohama na zem? Možná to bude znít jako klišé. Když se koukneme kolem sebe pořádně, zvedneme jednou oči od obrazovky, není všude dostatek zajímavých věcí? Od Bible, kde se píše: „Nemysli na zítřek, zítřek má dost svých slabostí.“, až po ubohé letáčky relaxačních center, všude se dozvídáme, že bychom měli žít dneškem. Můžeme se pousmát, ale nemají nakonec pravdu? Když jdu do školy, vidím nádherně ozářenou věž kostela sv. Mikuláše. Fakt, že se mi zoufale nechce učit, je hned snesitelnější. Nestíhám vůbec nic, co bych měla, ale nepřemýšlím nad tím zrovna, když jím skvělý oběd. Místo toho abych strávila zbytečných pět hodin na internetu, si spíše něco nakreslím. Nezabývám se tím, co udělám zítra, ale co dělám teď. Není pak současný okamžik příjemnější? Neříkám, že je to tak vždy. Nedávám zaručené návody. Dost často se mi takto přemýšlet vůbec nedaří. „Ujedu“ a dvě hodiny brečím před televizí. Netvrdím, že je to špatně. Jen si myslím, že ničemu neuškodí, se občas zastavit a říci si: „V tomto okamžiku žiji a je mi dobře.“ Uvědomit si, že sem opravdu patříme, že nemá smysl před realitou tak moc utíkat, ale spíše má smysl prožívat ji.

grV3klij_01_1

Kateřina Lundáková 23. února 2. slohová práce Románový hrdina (charakteristika) osnova: 1) rození osobnosti 2) Co vše ovlivnilo Člověk, jehož zná téměř každý vzdělaný člověk, se narodil jednoho rána v hlavě českého spisovatele Aloise Jiráska. Nebyla to jen bohapustě vymyšlená postavička, ale osobnost s vlastnostmi, pro které autor čerpal z vlastních zkušeností. Ryzí charakter venkovského člověka a bystrá hlava tomuto chlapci získali mnoho přívrženců a přátel. Žil v malé vesničce Dobruška se svými rodiči. Jeho vlastnosti si dokáže každý velmi dobře představit. František L. Věk se narodil, právě když v Čechách panovalo velmi rušné období. Katolická reforma se silně podepsala i na jeho osobě. Byl to chlapec s hnědýma očima. Vytáhlé, štíhlé postavy. Pro jeho bystrou hlavu byl již v útlém věku poslán do školy, kde se naučil hudbě, latině a němčině, jenž za tech dob byla velmi užitečná. Byl velmi nadaný. Studoval zpěv a všichni muzikanti si vážili jeho čistého tenoru. Hudba se postupně stala jeho největší vášní. Kolem 13 roku ho rodiče poslali na vyučení do pražského kláštera. To Františka velmi zasáhlo. Byl velmi soustředěný a pracovitý a i když se jen velmi nerad loučil s rodnou vsí a milovanou maminkou, brzy poznal krásy klásterního učení. Ale mladému Věkovi se těžko zvykalo na nové prostředí. Citelně se mu stýskalo po domově. Ale čas rozhodl. Po nějaké době si zamiloval Prahu. Jeho mysl teď přelétala mezi Dobruškou a pražskými ulicemi. Kdykoli se vracel domů, cítil nespoutanou radost a vždy se těšil na své blízké, ale když začal, s nástupem Josefa II., studovat na Universitě jeho pilná a klidná povaha se začala pomalu měnit. Začal se oddávat hudbě a velkému opojení té doby, kterým bylo vlastenectví. Františkovi dětské oči se změnily, začaly v nich plát malé, ale silné ohýnky odhodlání a víry. Vracel se domů méně častěji. Z úspěšného studenta se postupně stával průměrný. Na přividělanou dával hodiny klavíru a s přáteli se věnoval obrozeneckému divadlu zvanému bouda. ˂nedokončeno˃

pr1clunkat_02_1

Melounův smysl života I. 1. Záh{a|o}dná otázka II. 1. první den 2. druhý den 3. třetí den 4. ctvrtý den III. 1. smutné zjištění Bylo teprv asi šest hodin ráno a za špinavým oknem malého a ne příliš uklizeného střešního bytu byla zatím vidět jen naprostá tma. I když normálně začínal den pro Kubu Melouna nejdříve kolem jedenácté nebo i dvanácté hodiny už pár dní nemohl paořádně spát a proto i dnes byl vzhůru už od pěti hodin a stále v hlavě přemýlal jednu prostou otázku, kterou mu nasadil do hlavy jeho dobrý kamarád Tom. „Meloune proč už asi pět let jen ráno vstaneš dvě hodiny se probouzíš pak si dáš oběd zase deš na dvě hoďky odpočívat a poté jdeš někam do hospody oslavovat i když není vůbec co? Hodláš takhle žít navždy?“ Nejdřív mu to přislo jako hloupá otázka ale ať se snažil seč mohl nemohl se zbavit pochybností o tom zda nakonec ta hloupá otázka nemá přece jen trochu pravdu a jestli by třeba neměl začít dělat nějakou užitečnou věc aby mu život neutekl mezi rukama. Až to jedno brzké ráno v šest hodin se konečně rozhodl a udělal si takové předsevzetí že změní svůj život a to hned dnes a začne tím že vyleze z postele po pěti letech dřív než v jedenáct. vylezl z postele asi v osm vzal si papír a tužku a rozhodl si sepsat vše co by měl změnit, začít dělat a co zase přestat dělat. na papíru stálo mimo jiné: najít si práci nebo nějakou školu, nebýt každý den v hospodě, uklidit pokoj postupně pak celý byt, navštívit alespoň někoho z rodiny nebo zjistit co bych mohl v životě udělat? Bylo toho mnoho a Kubu taková práce kterou mu dalo napsat a vymyslet těch pár řádků na papíře naprosto vyčerpala a tak si řekl že si půjde sice naposledy, ale někdy musí být naposledy, dát nějaký pivo a nějakej fotbálek do svý hospody, kde už měl vlastní křeslo, vlastní sklenicku i vlastní popelník. Když přišel už tam byli skoro všichni jeho kamarádi. První se ozval Uve „čus Melo jak je vypadáš dneska nějak divně co je? a co tu vůbec děláš tak brzo? vždyt je teprve jedenáct. neměl bys ještě spát?“ „Měl a taky bych ještě klidně spal ale nemůžu protože sem se rozhodl že přestanu zevlovat a začnu žít normální život!“ u celého stolu se najednou začali všichni smát. „a jako co bys prosimtě chtěl dělat Melo?“ řekl Jára. „Nevim ale asi něco užitečného nebo alespoň něco jinýho než dělám teď.“ „To jako že bys přestal chodit sem a na večerní akce?“ Kuba se zamyslel a najednou mu bylo líto že by<in> měl opustit tohle krásné místo a tak řekl „to zas ne ale budu dělat i něco jinýho jen zatím nevím co.“ Po dalším dnu stráveném v hospodě a večeru na nějaké oslavě narozenin holky kterou nikdy neviděl byl Kuba vzhůru už zase v šest hodin a zase přemýšlel co by mohl dělat. Dnes se rozhodl že si zkusí najít nějakou práci. Po chvíli přemýšlení ho napadlo že by mohl třeba dělat barmana a hned měl hroznou radost jak je chytrej že něco vymyslel. Ale stejně jako včera i dnes ho jeho aktivita naprosto vyčerpala a tak se rozhodl že si půjde odpočinout do hospody. Další den strávil stejně jak včerejší a Kuba byl zase celý den v hospodě a zase na nějaké oslavě. ráno zase byl vzhůru v šest a přemyšlel že barmana by určitě mohl dělat v hospodě kde je každý den. vVzhledem k tomu že majitel byl Melounův dobrý kamarád Tom, Měl Kuba práci zajištěnou okamžitě jakmile se o tom že by chtěl dělat barmana. Nástup měl mít hned další den a protože byl se sebou velice spokojen že si sehnal práci strávil další den opět v hospodě a na oslavě. Další den měl být jeho první den v práci takže vstal už v sedm a v osm už stál za barem v hospodě. První hodina uběhla jako voda a byla velice zábavná. Další ale už tak zábavná nebyla a každou další ubýhajicí hodinou Kuba zjištoval že práce pro něj prostě neni. pProto už ve tři hodiny odpoledne šel Kuba za Tomem a řekl mu že dává výpověd. Tom se jen zasmál a řekl že to bylo naprosto jasný že to nevydrží dlouho ale že pokus se taky počítá.

pr4avmajtom_1

SLOHOVÁ PRÁCE ŠKOLNÍ Roman Čapek 2.A 14.ledna 2008 Dějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí Osnova: I. Úvod II. Stať: a) Období na základní škole b) Střední škola III. Závěr Asi jako první životní úspěch, který jsem si uvědomil, bylo přijetí na základní školu. Možná proto, že jsem tehdy byl pochválen od svých rodičů za něco, co jsem dokázal sám bez cizí pomoci. Dnes už vím, že tento „úspěch“ byl poměrně malý, hlavně proto, že na základní školu je přijat skoro každý. Nastoupil jsem tedy na Základní školu Emy Destinové a někdy v té době, období první třídy, jsem začal hrát aktivně fotbal. Tehdy jsem se radoval z každého úspěchu, byť i malého, jak ve škole, tak i ve sportu. Myslím, že jsem neměl radost ani tak kvůli sobě, ale hlavně skvůli svým rodičům, kteří mě neustále motivovali a za každý můj úspěch mě chválili. Další poměrně důležitou věcí v životě bylo splnění fyzických a dovednostních testů a přijetí do fotbalové třídy na Základní školu Grünwaldova, kam jsem přestoupil ve třetí třídě do nového prostředí a kolektivu. Touto událostí se v mém životě hodně věcí změnilo. Musel jsem se více osamostatnit. Každé ráno jsem jezdil sám do školy, což byla změna oproti tomu, kdy mě můj bratr každé ráno vodil a každé odpoledne mě z ní vyzvedával. Změnil se i můj sportovní život. Každý den po škole jsme trénovali a já se tak vracel domů pozdě odpoledne. Někdy v té době přichází asi jeden z mých největších sportovních úspěchů. Tím bylo druhé místo na mistrovství Čech v žákovské kategorii. Z tohoto úspěchu už jsem měl radost hlavně kvůli sobě. Uvědomoval jsem si, kolik dřiny a volného času mě to stálo. Postupem času fotbal přestával být zábavou, ale spíše povinností. Možná i proto, ale hlavně z iniciativy mé matky, jsem se pokusil dostat na víceleté gymnázium. To se však nepovedlo, bylo to pro mě první větší životní zklamání, můj první větší neúspěch. Ale nějak zvlášť mě to nemrzelo, asi proto, že jsem byl úspěšný ve sportu a naivně jsem si myslel, že se hraním fotbalu budu živit, a tak pro mě vzdělání není až tolik důležité. V té době byl na prvním místě v mém žebříčku hodnot fotbal a vše se mu podřizovalo. Pravidelně jsme se umisťovali na předních místech ligové tabulky, přichází jeden sportovní úspěch za druhým, a to pro mě bylo tehdy nejdůležitější. V tomto duchu to pokračovalo až do konce osmého ročníku. A tehdy přišel můj největší sportovní neúspěch. Byl jsem vyřazen z týmu a přešel jsem do jiného fotbalového klubu. Toto zklamání zanedlouho vystřídala radostná zpráva – přijetí na gymnázium. Postupem času si uvědomuji, že je to zatím můj největší životní úspěch, asi větší než ty sportovní, hlavně kvůli své důležitosti pro můj budoucí život. V současné době je pro mě nejdůležitější škole a mým, sice trochu vzdáleným cílem, je přijetí na vysokou školu. Doufám, že v budoucnu budou převažovat úspěchy nad neúspěchy a já budu sám se sebou spokojený jako doposud.

cb2acaprom_01_1

Jakub Hejda Třída: VII. B Datum: 19. 11. 2009 1. slohová práce – popis uměleckého díla Obrázek Josefa Lady Ponocný Obrázek je kolorovaná kresba od autora Josefa Lady. Na obrázku je zachyceno sněžení. Obrazek byl nakreslen v roce 1947. Hlavním motivem je ponocný v hnědém kabátě a červeno-černé čepici. Kabát je zevnitř zřejmě chlupatý, jelikož chlupy jsou i na okrajích kabátu. Na nohách má nasazeny černé sněhule. V levé ruce drží hůl a v pravé má vloženou pod knír trubku. Na obouch rukách nosí zelené palcové rukavice. Vedlejším motivem je pes, který sedí po levé straně ponocného. Psa malíř vykreslil černou barvou. V popředí se nacházejí tři výrazné stopy od ponocného a pár méně výrazných stop od psa vyšlapaných do sněhu. Dále se v pravém dolním rohu podepsal malíř – Jos. Lada; a ještě napsal rok nakreslení obrázku – 47. Mezi popředím a pozadím stojí dům, který zaplňuje většinu pravé strany. V pozadí si všimneme pěti budov, z toho čtyř obytných a rozsvícenými světli a poslední je kostel který je zasnutý. Všechny střechy jsou výrazně pokryté bílým sněhem. V úplně nejvzdálenějším pozadí se skrývá kopec a na něm řada opadaných stromů.

kl7bhejjak_1

Kolář, Vojtěch, V. B, 07/08 Já se svou rodinou pojedu do městečka Žirovnice. 1. den Přijedeme do Žirovnice a vybalíme kufry. Koukneme se na televizi a půjdeme do postýlky 2. den Vzáptí stanu a nasnídám se. Potom se půjdeme projít k rybníčkům. Potom půjdem zpátky domů. Naobědváme se a půjdeme se projít k zámku a potom půjdem do restaurace. Přijedem domů a navečeříme a půjdeme do hajan. 3; Vstaneme, nasnídáme se a jedeme jedeme

bu5bkolvoj_03_1

31.10. 2006 Michaela Kolínská, 2.D 1. Písemná slohová práce Ploštěnci Plathelminthes (výklad) Osnova: I. Úvod – základní charakteristika II. 1) Ploštěnky 2) Motolice 3) Tasemnice III. Závěr Ploštěnci jsou nejjednodušší skupinou živočichů, kteří jsou rozpoznatelné tím, že mají ploché tělo – odtud také název ploštěnci. Jsou to organismy se třemi zárodečnými listy (triblastica) – ektoderm, entoderm, mezoderm. U nich je vidět dvoustranná souměrnost. Těla mají přední a zadní část. Pokožka je tvořena jedním vrstvem epitelu, jehož původ je ektodermální. Trávicí dutina je slepá a podobá se láčce a je entodermálního původu. Mezenchymatický prostor mezi trávicí dutinou a pokožkou obsahuje svaly, které mají tři vrstvy: podélné, okružní a šikmé. Protonefridie jsou sestaveny z plaménkových buněk, které slouží k odfiltrování odpadních látek a regulaci obsahu vody v těle. Protonefridie a vývodné kanálky tvoří vylučovací soustavu. Ploštěnce řadíme do tří významných tříd, ve kterých se liší stavbou těla, rozmnožováním a způsobem života. Tyto třídy se nazývají: ploštěnky, motolice a tasemnice. Ploštěnky – Turbellaria Jsou organismy, které žijí ve sladké i mořské védě, ale i na souši. Vyznačují se jednoduchými smyslovými orgány – plochýma očima a čichovými laloky – chemoreceptory. Oči jsou ovšem jednoduché, jsou to v podstatě buňky, které reagují na světlo. Obranné zařízení ploštěnek se nazývá Rhadbit. Ploštěnky mají velkou regenerační schopnost, která jim umožňuje přežít nepříznivá období života. Mezi ploštěnky se řadí: Ploštěnka kalužní – Dugesia logubris Ploštěnka potoční – Dugesia gonocephala a Ploštěnka mléčná – Dendrocoelum lacteum. Motolice – Trematoda Motolice žijí parazitickým způsobem života a to jak ektoparaziticky – parazitují na vnějším povrchu těl hostitelů, tak i endoparaziticky – parazitují uvnitř těl hostitelů. Často parazitují uvnitř střeva a aby nebyly strávené, tak mají na povrchu těla ochrannou vrstvu, která se nazývá kutikula. Zástupci motolic jsou zejména: motolice jaterní – Fascida hepatica, motolice kopinatá – Dndrocoelium dendriticium a krevnička morová – Schistosoma haematobium. Tasemnice – Testoda Tasemnice nemají trávicí soustavu, protože přijimají potravu celým povrchem těla. Jejich tělo se skládá z hlavové části a tropových    článků. Zástupci: tasemnice bezbranná – taeniarhynches Saginatus, která může způsobovat průjmy a nevolnosti břicha, jestliže člověk zkonzumová tepelně nezpracované maso. Tito živočichové mě zaujali tím, že jsou malé a dokážou přežít nepříznivé podmínky.

pr2dkolmic_1

Slohová práce školní Veronika Zíková 16. ledna 2007 KNIHA … PŘÍTEL ČLOVĚKA? Osnova: I. ÚVOD II. STAŤ a) Kniha a vzdělanost v dřívějších dobách. b) Analfabeti v dnešní době c) Negativita, pozitivita III. ZÁVĚR Už od útlého dětství na základní škole se učí malé děti číst. Umět číst je jedna z nejzákladnějších dovedností civilizovaného člověka 21. století. Ne vždy tomu tak bylo… Pokusím se rozebrat zda-li je kniha opravdu přítelem člověka. Představte si například takový středověk. Paní vzdělanost zavítala pouze do majetnějších rodin. Chudí neměli ani zapotřebí něčemu se učit. Jejich život se skládal ze samých starostí a práce. Toho využívali „vzdělanci“, kteří se doslova živili na hlouposti chudých lidí… Po vynálezu knihtisku se sice zvýšil počet knih a s tím i počet vzdělaných lidí, ale dost rapidně se také zvýšil počet válek a bojů… K tomu mě napadá otázka: Kdo měl zapotřebí zesilovat a rozšiřovat svou moc? Jednoznačně o většinu bojů se zapříčinil někdo vzdělaný, někdo kdo má něco a chce ještě víc. Chudák nikdy netoužil po moci a světové slávě. Z jednoduchého důvodu – neznal to, nikde si to nepřečetl – neměl kde a ani číst neuměl. Tímto nechci jednoznačně říct jestli kniha přítelem člověka je či není. Je jasné, že kdyby knihy nebyly ušetřilo by se hodně životů. Za to však nemůžou jen knihy… Je mi jasné, že číst je důležité. Kde bychom dnes byli bez knih a čtení… Ale jen si to představte… Nicméně i v dnešní době jsou tací lidé, kteří číst neumějí. Analfabeti. Je jich málo, ale jsou. Zdá se to až nepředstavitelné. Když chtějí někomu napsat, vyplnit složenku, napsat SMS, email nebo si prostě přečít nějaký nápis, musí poprosit někoho o pomoc. Tito lidé určitě knihu jako přítele člověka neberou, mají prostě jiné hodnoty. Někde jsem dokonce četla, že než se naučíme číst a psát vstřebává náš mozek nejvíce informací, které si posléze pamatujeme do konce života. Potom co se naučíme psát se náš mozek spoléhá na naše „poznámky“ a jednoduše si už všechno nepamatuje… Jak tak nad tím přemýšlím, napadlo mě, že kniha může být dobrým přítelem, ale i tak může být nepřítelem. Právě jsem si vzpoměla na Hitlera a na to jak zneužil Nietzeho. Jedna nevinná kniha a tisíce promarněných životů.. Na druhou stranu taková Bible je poměrně dobrým přítelem mnoha lidí. Je dobré když má člověk čemu věřit… Na závěr bych chtěla shrnout, že každá kniha může pozitivně i negativně působit na vědomí lidí. Kniha by se dala přirovnat k ohni – je dobrou služkou, ale špatnou paní a záleží jen a jen na lidech jak se jí chopí.

cb3czikver_01_1

8. listopadu 2006 Marie Pobudová, 2.D 1. písemná slohová práce Parazitické dřevokazné houby (výklad) Osnova: I. Úvod II. 1) vznik nákazy a onemocnění dřevin 2) onemocnění 3) rozdělení podle způsobu napadení dřeviny 4) příklady: Troudnatec kopytovitý : Pevník krvavějící III. Závěr Parazitické dřevokazné houby jsou houby, které způsobují různé plísně stromu a tím znehodnocují jejich dřevo. Napadají poraněné nebo přestárlé stromy, což jsou stromy staré devadesát let a více. Spory se do stromu dostanou v místě poranění nebo v místě, kde je slabá borka například v důsledku úpalu. Období od vniknutí spor houby do stromu do objevení prvních symptomů se nazývá inkubační doba. Spory klíčí v takzvaně infekční kapičce, což je kapka vody, ve které jsou obsaženy minerály a vitaminy. Když vyklíčená hyfa narazí na kutikulu, její špička se rozšíří a vzniká přichycovací terčík. Hyfy vylučují lepivé látky, kterými se pevně přichytí na borce stromu. V další fázi musí hyfy proniknout do buňky hostitele. Vylučováním chemických látek rozruší buněčnou blánu nebo ji mechanicky protrhnou. Jestli se dřevokazné houbě podaří proniknout do hostitele závisí na jeho obranných schopnostech. Strom se může bránit tvořením kutinu, suberinu nebo korku. Onemocnění stromu nastává tehdy, když je infekce plně zakotvena a ani změna chemických podmínek jí neublíží. Houba si vytváří v hostiteli složitý systém hyf, které začnou vylučovat toxiny a jiné látky, které jsou fyziologicky aktivní. Tím se naruší látkové výměny v hostiteli a sníží se vodivé schopnosti cév. Dřevokazné houby se rozdělují podle způsobu napadení dřevin na celuzovorní a lignivorní. Celuzovorní houby rozkládají celulózní složky dřeva a způsobují jeho červenohnědou či hnědou hnilobu. Lignivorní houby rozkládají celulózní i ligninové složky dřeva a způsobují bílou plíseň. Jako příklad dřevokazné houby můžeme uvést troudnatec kopytovitý. Tato houba napadá listnaté stromy především buk a topol. Plodnice nají kopytovitý tvar a na povrchu jsou koncentricky zvlněné. Dřevo napadené touto houbou je měkké a rozpadá se. Troudnatec znali již lidé v pravěku, kteří ho používali proti krvácení. Dalším příkladem může být pevník krvavějící, který napadá jehličnatí stromy. Plodnice vyrůstají středovitě nad sebou a mají polokruhovitý tvar. Hymenium je světle šedé a při poranění se krvavě zbarvuje. Pevník žije v symbióze s pilořitkou velkou, která klade vajíčka do kmenů stromů a tím je zároveň infikuje. Parazitické dřevokazné houby jsou problémem především v monokulturních lesích, ve kterých se šíří mnohem rychleji. Napadené stromy se musí z lesa co nejdříve odstranit, aby se infekce nešířila dále.

pr2dpobmar_1

SMRT SI NEVYBÍRÁ Po celé Adolf Hitler Strasse v centru Berlína je slyšet sténání a výkřiky vojáků, kterým nezbývá nic jiného, než zemřít za vlast a vůdce. Z architektonických skvostů Třetí říše se valí hustý načernalý dým, střepy z výloh obchodních domů jsou rozprsknuty po ulici, stejně tak části těl vojáků. U obchodu s rybářskými potřebami mezi pruty leží Kurt Stern, tedy pouze to, co z něho zbylo. S roztrženým břichem střepinou je připraven zemřít, i když je mu pouhých 18 let Začínají prázdniny a všechny děti v Říši se těší, jak si budou užívat volno někde v Bbavorských horách, či u jezera. Mezi nimi je i malý osmiletý Kurt, syn zaměstnance v kruppově továrně a učitelky. Od malinka je mu vtloukáno do hlavy, že jednou bude hrdina a že ho vyznamená i sám führer. Těší se až pojede s rodiči do Alp a na následující školní rok, jak vstoupí do mladežnické organizace Hitlerjugend a začít tak svou vojenskou kariéru. V patnácti vyniká mezi svými vrstevníky jak fyzicky, tak psychicky, proto má dobré vyhlídky stát se příslušníkem elitní organizace SS. Mladý Kurt je posedlí myšlenkou čisté rasy, sympatizuje s válkou, která je již téměř prohraná, ale ministr propagandy si ví rady, jak obyvatele Říše ošálit a přinutit věřit ve vítezství. Jaro 1945. Rusové stojí před branami Berlina. Kurt Stern dovršil osumnáct let, byl povolán do armády a zároveň přijat k Waffen – SS Rozhodl se Zbraně – SS. Předcházel tomu výcvik v táboře Hochenbahn, kde se seznámil s Hansem z Berlína. Za třítýdenní pobyt v kasárna podali žádost, aby mohli bojovat spolu. Bylo jim vyhověno a v dubnu odjeli na frontu válčít proti Sovětům, o kterých jeje Kurtovi velitelé hlásili, že jsou barbarská zvířata nesrovnatelná s lidmi. Vůbec Sterna s Hansem nenapadlo, že se ti neškodní podlidé dostali až k Berlinu. Jen se těšili, jak budou válčit za svoji zem. Po cestě k německým liniím narazil konvoj na předsunutou hlídku Rusů, to znamenalo, že fronta už neexistuje. Za řevu důstojníků vyskákali vojáci z náklaďáků a ihned zalehli do příkopů střílejíc na průzkumné vozidlo. V nastalém zmatku vyvolaném mezi nováčky Kurt nechtěně postřelil do nohy Hanse a ten musel být s přetrženou tepnou převezen do špitálu, který už dávno stejně obsadili Sověti. Při převozu však zenřel. Potom se Kurt do sebe uzavřel a {po||čase se}<in> pokusil se o sebevraždu, nevyšlo to a měsíc se zotavoval. Byl převelen do Berlína. Tady teprve poznal hrůzy války. Všude pach smrti, třesoucí se zem po výbuchy projektilů a skřípění tankových pásů drtící mrtvá těla spolubojovníků. Slyšel v dáli tak nesnesitelnou ruštinu a, třásl se strachy, ale vůdce nesmí podruhé zklamat. On a další tři muži obsadili protitankové dělo a čekali na zelenou obludu s rudou hvězdou na věži. Štěkot samopalů se blížil, čekali na smrt. „Feuer!“ zařval Kurt, dělo vyplivlo projektil, který jen elegantně sklouzl po tanku. Pak se ozvala druhá rána z protější strany a granát dopadl před Kurta Sterna.

pr4attro_1

Jazykový rozbor básně od Václava Hraběte, Variace na renesanční téma Tato báseň od Václava Hraběte je lyrická, je psána spisovnou češtinou. Báseň je smutná. Verš je vázaný, v 1. a 2. sloce přerývavý, v 3. a 4 je střídavý. V básni se objevuje mnoho obrazných pojmenování, nejčastěji přirovnání (láska je jako večernice). Dále je v básni personifikace (ruce hvězd sypou do vězení.), básnický přívlastek (Zavřete dveře na petlice). Autor několikrát použil metaforu (horké ruce hvězd) a meronimii (bolest z probuzení).

js9kloand_1

23.3.2006 Drahuška Šípová, 2.C 2. písemná práce Noc ve městě (subjektivně zabarvený popis) Město se pomalu utápí ve tmě. Noc rozprostřela své sítě pomalu. Tak pomalu jako škodolibý nedočkavý pavouk, těšící se na svou první oběť. Ojedinělá světla z lamp a televizních obrazovek pableskujících z oken otupělých obyvatel jsou jediným záchraným člunem pro opozdilce vracející se ze svých zaměstnání nebo hospod. Ačkoliv každý z nich žije nočním životem, noc sama je pro ně nepřítelem. Ne nepodobní schizofrenikům se ohlížejí do temných koutů zapadlých uliček, hledající oči podlité krví a čekající zrůdu, která by na ně co chvíli udeřila. Ale ten výpad se nikdy neuskuteční, to se jen noc vysmívá jejich strašpytlovství. Ale je tu další člověk. Muž. Na rozdíl od ostatních lidí noc ve městě miluje. Je jeho přítelkyní, milenkou. Co víc, noc je on sám. Žije ji, dýchá ji. Prochází se po ulicích teď už liduprázdného města v dlouhém černém kabátě, tmavé dlouhé vlasy stáhnuté do ohonu. Noc, jakoby už dávno poznala svého nejvěrnějšího, ho pohlcuje do svých útrob, laská ho a vítá do temného města, jejího království. Muž se s ní vítá úsměvem. Ne tím cynickým posměšným, který pokaždé věnuje svým obětem, ale úsměvem, kterým vítáme a zdravíme své nejbližší milované. Muž kráčí po ulici a čas od času nahlédne do oken propouštějících na ulici světlo televize nebo tlumené světlo pokojové lampy. Necítí své počínání jako znásilňování soukromí. Jen si vybírá, analyzuje. Potichu začne vzmlouvat k noci a ta mu odpovídá. Odpovídá mu šuměním listů na stromě, proběhnutím kdysy přes ulici, prásknutím víka od popelnice,… jiný by už dávno utekl, vystrašený až k smrti, ale náš tajemný se jen lehce pousměje a pokračuje v chůzi. Kdyby právě teď někdo vyhlédl z okny na ulici, spatřil by jen sametově černou tmu a ten, kdo by se zahleděl pozorněji, měl by možnost zahlédnout stín, temnější a tmavší než okolní tma, ale tím pádem i hrozivější a nebezpečnější, pohybující se tempem ani ne pomalým, ani ne rychlým. Pohyboval se stále vpřed, noc se kolem něj ovíjela, šeptala mu do ucha. Město se pod její vládou neopovažovalo promluvit ani pohnout. Jakoby paralyzováno, konsternováno hrůzou a respektem a současně se obávalo možné pomsty za porušení posvátnosti nastolené vlády, Muž zmizí v jednom z ošuntělých činžáků, naprosto neslyšně a nepozorovaně. Noc na něj čeká nikde a všude, tetelící se očekáváním z nadcházejících událostí. Po nějaké době se muž objeví zpátky na ulici zrovna ve chvíli, kdy zasunuje velký lovecký nůž zpět do pochvy, kterou měl po celou dobu pod kabátem. Opět nepozorován pokračuje ve své pouti. V činžovním domě v bytě č. 13 po něm zůstává jen zkrvavené torzo ženy. Oči doširoka otevřené, křičící hrůzou a bolestí a zároveň žalující na bestiálního vraha. Louže krve vytváří na krémovém koberci pitoreskní obrazec a za oknem mňouká kočka. Muž se ještě jednou zahledí do okna mrtvé ženy, nepatrně se pousměje, s předstíranou úctou se ukloní a kráčí dál. Noc, jako nedočkavá milenka, ho opět obejme. I taková je noc. Královna vrahů, mistryně převleku, milenka pomsty. Město je jí plné. Krutá a zároveň něžná. Pro někoho přítelkyně, pro někoho špína a zlo. A on je tu od toho, aby ji od té špíny očistil.

pr2cfsipdra_02_1

Jindráková, Aneta, V. C, 07/08 23. října Jak kohout vyzrál na lišku. Reprodukce textu Osnova 1. Kohoutek na větvi. 2. Sladký hlásek. 3. Přátelský polibek 4. Kohoutkova lest 5. Kohoutek vyzrál na lišku. Liška dostala chuť na kohoutka. Běžela za Kohoutkem měla hlad nebyla ještě v lese a viděla Kohoutka sedět na větvi stromu byl schovan před sluníčkem liška říkala Kohoutkovi jde dolu, ale Kohoutek nešel kohoutek si vymyslel že jdou psi a Liška mu to uvěřila a utekla do lesa a takhle Kohoutek na lišku vyzral.

bu5cjinane_02_1

Slohová práce školní Martina Gregorová 17. května 2005 I. C Témata: 1) Tak tady žiji (volný stylový útvar) 2) Divy současného světa (volný slohový útvar) 3) Mé setkání s…. (vypravování) 4) Pohled do zrcadla (zamyšlení) Pohled do zrcadla Osnova: I. Úvod: zamyšlení II. Stať: a) zpytování svědomí b) přátelství c)pochybnosti d)zrcadlo e) důvěra a lži f) mé já g) jaká asi jsem? III. Závěr: upřímnost Jednou mi kdosi řekl, že když mě má, je to ten nejbohatší člověk na světě. Ale jsem opravdu taková, za jakou mě považoval? Málokdo o mě ví všechno, všechny mé trable od kolébky do dnešního dne. Ta osoba většinu zná a přesto mi tohle řekla. Proč mi tedy připadá, že si to nezasloužím? Že nejsem ten, kdo si myslí, že jsem? Chtěla bych mít zrcadlo. Zrcadlo, které by mi ukázalo, jak mě mají ostatní rádi či mě nenávidí. Určitě mám mnoho nepřátel. Moje babička říkávala: „Jak ty k nim, tak oni k tobě.“ Ale já jsem nikdy nestála o přátelství lidí, kteří ho zakládali na lži. Přetvařovali se, smáli se vaším vtipům, ale jakmile jste se otočili, bodli vám „kudlu do zad“. Proto jsou takoví lidé mými nepřáteli. Věřím, že bych si nikdy nevybrala za nejbližší falešné lidi. Ale mohu svým pocitům důvěřovat? Bez zrcadla pravdy? Přála bych si teď zavřít oči a stát před osudovou skleněnou plochou, ve které by se odráželo nejen světlo lamp visících na zdech okolo, ale i mé já. Má duše ať už černá jako uhel nebo průsvitná jako lesní studánka, kam chodívají laně pít. Jen vidět pravdivý vnitřní výjev. Druhý nejdůležitější člověk v mém životě mi řekl, že jsem jeho anděl strážný, jeho slunce, že když mě vidí, rozzáří se mu celý den. Jak mi mohou tak slepě důvěřovat? Jak mohou tušit, že ta neupřímná osoba nejsem já? Jak já sama to mohu poznat? Když jsem s přáteli jsem upřímně šťastná. Bez nich se cítím opuštěná, sama. Není to pravý důkaz mé pravdomluvnosti? Vím já sama jaká vůbec jsem? Jaké mám špatné a dobré stránky? Mohu to snad vědět? Prý jsem hodná. Ale proč rodiče potom říkají že zlobím? Prý jsem chytrá. Ale proč tedy nevím a nikdy nemůžu vědět všechno? Někdo se rozplývá nad mojí krásou, ale copak se krása dá posoudit? Děda se zlobíval, že jsem tvrdohlavá. Proč tedy nikdy nic nedotáhnu do konce? Známí mají radost, že jsem vtipná a přátelská. Proč tedy dokážu k lidem, kteří mi nejsou sympatičtí, být protivná a ironická, ubližovat jim pravdou i svými poznámkami? Praděda mi jednou řekl: „Buď upřímná sama k sobě.“ Ano, dědečku, budu. Ale jak se dozvím, jestli to bude fungovat i naopak?

cb1cgremar_02_1

Postava je mužského pohlaví. Rameny je mírně nahnutý před kyčelní kosti, vypadá velmi vlídně, sympaticky a komicky. Je poměrně vlasatý. Vlasy jsou delší, rovné s menší ofinou. Má obličej tvaru vajíčka postaveného na špičku. Brada částečně zakrývá docela široký krk. Na jedné ruce má vztyčený ukazováček, jako Ferda Mravenec, když poučuje děti. Nohy vypadají na první pohled nemotorně. Jsou krátké, tenoučké a chodidla jsou proti nim nepoměrně velká.

js6pec_1

Ze života řidiče Osnova: I. Úvod II. a) porušení předpisu b) seznámení s policií c) předvolání III. Závěr František dDobrota vyrazil ráno jako každý den se svou Felicií do továrny na zpracování odpadu, kde si přividělával ke svému invalidnímu důchodu. Bydlel v malém městě a sám sebe považoval za dobrého a zkušeného řidiče, který kromě promáčknutého plechu žádnou nehodu nezpusobil a pokutu už také dlouho neplatil. Novely silničního zákona se tedy nebál. Ani bodového systému, který sebou změna přinášela. Naopak jej vítal. „Škoda, že neplatí už dýl. Ten blbec, co mne minule předjel v tom obrovskym bavoráku, nemá na silnici co dělat.“ pomyslel si, když otáčel klíčkem ve spínací skříňce. Samozřejme se nezapomněl připoutat bezpečnostním pásem a rozsvítit světla s již notně vypálenými zrcadlovými parabolami. Na technické to ale prošlo, tak co. František vycouval ze svého místa, zařadil jedničku, projel ulicí až nakonec a odbočil na hlavní ulici směrem doprava. Nezapomněl na blinkry, ani dát přednost v jízdě. Byl to dobrý a disciplinovaný řidič. O pár set metrů dál stálo popelářské auto a popeláři zrovna vybírali popelnice. Franta způsobně zablikal a popelářské auto objel. Trochu přišlápl plyn, neboť v protisměru se blížilo jiné auto a Franta se chtěl vrátit do svého pruhu s dostatečnou rezervou. Odlehčiv plyn po manévru všiml si, že necelých dvacet metrů za popelářským vozem stojí bagr a kope díru do chodníku. Jízdní pruh vedle bagru byl ale stále dostatečně volný a široký, a tak Franta stejným způsobem, jako objel popelářské auto, objel i bagr. O sto metrů dál Františka zastavila hlídka městské policie. „Dobrý den, pane řidiči,“ řekl strážník, „řidičský průkaz a doklady od vozidla.“ „Povinné ručení také?“ zeptal se František. „Samozřejmě, že také!“ zasuptěl strážník, „vy nevíte co jsou doklady od vozidla?“ „Prosím. Tady je máte.“ řekl František, pře překvapen reakcí strážníka na jeho dotaz. Policista chvili studoval doklady a pak řekl: „Víte čeho jste se dopustil?“ „To nevím.“ odpověděl popravdě František. „Překročil jste nejvyšší dovolenou rychlost v obci. Támhle před tím bagrem.“ řekl policista. „Jel jste tam šedesát jedna kilometrů v hodině.“ „Chtěl jsem se rychleji vyhnout překážce. Překročení rychlosti o jedenáct kilometrů snad nebudete pokutovat.“ řekl Franta s nadějí v hlase. „Vy neznáte značky?“, zaupěl na Frantu strážník, „od rána tam kvůli stavebním pracem značka omezující rychlost na dvacet kilometrů v hodině.“ „Opravdu?“, řekl Franta s překvapením, „Tu značku jsem neviděl! Žádná tam nebyla,“ řekl Franta podle svého přesvědčení. „Tak to byste si měl zajít na noční!“, řekl strážník. „ta značka tam je. Pojďte se podívat.“ Nechali tedy auto zaparkované tak, že tvořilo podobnou překážku silničnímu provozu, jako před tím popeláři, kteří mezitím odjeli a šli se na místo podívat. Značka omezující rychlost tam opravdu byla, ale Franta jí ovšem nemohl přes popelářské auto vidět. „Tady před tím stáli popeláři!“, obhajoval se Franta. „A máte v zákoně někde napsáno, že když někde stojí popeláři, tak tam značky neplatí? To máme překročení rychlosti o jedenačtyřicet kilometrů v hodině. To bude drahý. Sepíšeme to a pošleme na úřad.“ řekl strážník. Za týden přišlo Františkovi předvolání, aby se dostavil na odbor dopravy Městského úřadu. Úředník si vyslechl Frantovu argumentaci a rozhodl se mu uložit nejnižší možný trest. A tak poctivý řidič František Dobrota dostal pokutu 5000Kč, byl mu vysloven zákaz řízení motorových vozidel na šest měsíců a do karty řidiče mu bylo zapsáno pět trestných bodů. A standa se zlatým řetězem kolem krku, co tam půl hodiny po Františkovi se svým pětilitrovým bavorákem s černými foliemi na sklech projel stovkou a ani strážníkovi nezastavil, pak na úřadě vysvětlil, že jeho auto v inkriminovanou dobu řídil Stopan Jakotyč, bytem Partyzavsky Put 37, Rijeka, který si chtěl dotyčné vozidlo koupit, ale po zkušební jízdě se nakonec rozhodl, že si jej nekoupí. A Městský úřad vše v souladu se zákonem odložil. Z tohoto příběhu na první pohled vyplývá, že Ti, kteří nedodržují zákony a obchází je, jsou na tom často lépe, než ti slušní, kteří je dodržují. My však musíme věřit, že spravedlnost vždy zvítezí a že v životě vina nezustane bez trestu. K tomu přispívají jednak zakony, ale hlavně a především naše svědomí.

pr4dpolmar_1

Slohová práce školní 12. 1. 2005 Luis Moreno II. C Abeceda dnešní společnosti (Úvaha) Kalamita (Volný stylový útvar) Probouzím se, je neděle ráno (Volný útvar) Dějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí Osnova: I. Úvod - miluji nedělní ráno, pozdě vstávám Stať - a) pocity ze vstávání b) činnosti mé rodiny v neděli c) moje činnost v neděli d) nejsem parazit Závěr - vděčím za slast všedním dnům. Probouzím se, že neděle ráno…. Probouzím se, je neděle ráno a ptáčci venku už dávno dozpívali. Je totiž okolo poledne. „To jsem si ale přivstal!“ Jsem docela rád, že to dnes není jako minulý týden, kdy jsem k sobě přicházel až tak okolo 2. hodiny odpolední. To je potom pro mně den už přehnaně krátký. O víkendu a o prázdninách miluji pozdní usínání a pozdní vstávání. Je to pro mně jeden z nejlepších momentů v celém dni, kdy vstávám ze své teplé postýlky s celým svým rozboleným tělem a tou únavou, kterou způsobilo dvanáctihodinový spánek. Den předtím jsem si nastavil budík jako kdybych vstával do školy, v 6.00 ráno. To proto, abych se na pár vteřin vzbudil, uvědomil si rychle co je za den a oplývající blahem opět ulehnul a usnul na příštích pět nebo šest hodin. To jsem já, občas si takové „naschvály“ udělám. Když v neděli vstávám, všichni v domě už jsou dávno vzhůru a chopili se svých víkendových činností: procházky v lese, sezení u počítače na internetu, vaření, koukání na televizi a jiné. Mně nezbývá pak už nic jiného, než se k nim připojit. Ven skoro nechodím, protože u nás v osadě žádní mladí lidé nemarní svůj čas. Přírody jsem se ze svého útlého mládí už dosti nabažil, takže nějaké procházky krásnou českou krajinou novohradských hor nepřipadá v úvahu. Připojím se tedy k sestřenici a sednu si ke svému počítači. Než ho spustím, spatřím tu nemalou hromádku sešitů, kterou jsem si z internátu přivezl v naivním domnění, že se „už konečně tento víkend budu učit.“ Jsou to ale jako vždy jen marné kilogramy navíc v přeplněné tašce, kterou vezu domů. Dělám, jako že jsem na stole tu „kopici“ neviděl a vesele se připojuji k magické a tajuplné bráně zvané internet. V jejím okouzlení přečkám celý, nebo alespoň velkou část dne. Ale ať si prosím nikdo nemyslí, že jsem neschopný mladík parazitující na svých nejbližších. Občas také vynesu i koš, nebo uklidím nepořádek ve svém pokoji. Nesmí to ale být příliš velká „džungle“. To se potom obracím ke schopnějším a kvalifikovanějším silám zvané „maminka“. Nejhorší noční můrou je naopak vstávání do zkaženého, temného, bolestivého a studeného rána všedního dne. Je pravda, že toto vstávání nesnáším, na druhou stranu si ale dobře uvědomuji, jak jsou pro mě důležitá. Bez nich by totiž žádné krásné nedělní vstávání nebylo. Jsem za ně proto i tak trochu vděčný.

cb2cmorlui_01_1

Adam Janeček Třída: VII. B Datum: 19. 11. 09 1. slohová práce – popis uměleckého díla Obrázek Josefa Lady Před námi se nachází kolorovaná práce od Josefa Lady, kterou nakreslil v roce 1947 a nazval ji Ponocný. Ústředním motivem obrázku je ponocný, mohutný muž se zrzavými vlasy a knírem. Vzhledem k ročnímu období je teple oblečen, na hlavě má naraženou červenou čepici s tmavým okrajem a klapkami na uši, jeho tělo je zahaleno do světlehnědého kabátu s kožešinovým lemem, ruce jsou před mrazem chráněny teplými rukavicemi. Oblečení doplňují pohodlné černé boty, vhodné do vysokého sněhu. Muž se opírá o krátkou sukovitou hůl, v pravé ruce pak drží roh, do něhož mohutně duje. Ponocného na jeho obchůzce vesnicí doprovází malý černý psík s hladkou srstí, který usedl nalevo od něj. Muž i pes, kteří se zastavili poblíž a hledí směrem ke čtyřem zasněženým chalupám, v jejichž oknech se dosud svítí. V pozadí můžeme spatřit skromný vesnický kostelík se štíhlou věží a již potemnělými okny. Vpravo za kostelem se vypíná mohutný kopec pokrytý vrstvou čerstvě napadaného sněhu, z něhož vyčnívají holé větve stromů. Poklidně vznášející se vločky pak dokreslují vánoční atmosféru.

kl7bjanada_1

Papoušek, opice a střevíce (chlubí se cizím peřím) Za svitu měsíce, na naší planetce, baví se mezi sebou papoušek a opice. Vsází se spolu ve velkém dobru, myslejí to ovšem jako malou hru. Kdo z nich má více, lesklé své střevíce. Opice hned se vytahovat začne: „Však jen a jen já mám nejlesklejší střevíce, jsou lesklé a barvu mají jako žhnoucí svíce.“ Papoušek však jen ocasem mávne a spustí: „To je lež milá přítelkyně, mé střevíce, jsou lesklé a krásné nejvíce. Barvu mají rubínovou a jejich lesk se ani diamantům nevyrovná.“ Po těchto slovech se dohodli, aby měli nějaké to pohodlí, střevíce si ukážou a pak se uvidí pročpak lžou. Je jistě všem jasné – papoušek je lhář, lhát je nehezké z každého je pak samotář. Papoušek letí ke klokanovi. „Ach, klokane půjč mi tvé střevíce, jsou překrásné a lesklé nejvíce.“ Klokan půjčí papouškovi střevíce, a odskáče do světnice. Opice čeká již se střevíci a papoušek je tu také již. Tak kdo z nich má své střevíce, krásnější a lesklejší více? Opice prohlíží si střevíce a praví: „To nejsou tvé střevíce, ale klokana, ta velikost se nehodí pro tak malého zobana.“ Papoušek se podiví a pláče, teď bude považován za lháře. Opice je však jeho kamarádka – co by to bylo za přátelství, když mu neodpustí? Vše dobře dopadlo, zaklepalo klepadlo a tak teď víte, že se nemáte chlubit cizím peřím a mluvit jenom pravdu.

cl8cpotalz_1

Ondrušová, Kateřina, V. C, 07/08 8. října <obrázek č. 1: Tři chlapci bruslí na silnici.> <obrázek č. 2: Jednoho z nich srazí auto.> <obrázek č. 3: Chlapec je zraněn.> <obrázek č. 4: Jeho kamarád běží pro pomoc.> <obrázek č. 5: Jeho kamarád telefonuje z telefonní budky.> <obrázek č. 6: Záchranáři odnáší zraněného chlapce, doprovází je jeho kamarád.> Osnova: 1. Projížďka 2. Nehoda 3. Bolest 4. Jede pro pomoc 5. Volá 155 6. Nosítka 9. října Nehoda na kolečkových bruslích Jirka, Tomáš a Honza si vyjeli na malou projížďku. Jirka a Tomáš měli brusle a Honza měl skate board. Jirka čekal až bude zelená, když byla zelená tak jel přez silnici nerozlídnul se a srazilo ho auto. Jirka seděl na zemi a hrozně ho to bolelo držel si nohu protože měl odřené koleno. Tomáš běžel zavolat záchrannou službu, aby ho odvezly do nemocnice a by se tam naněj podívali. Tomáš šel k telefoní budce a tam nějaké pani telefonovala a Tomáš ji přerušil a volal 155 aby přijeli pro Jirku. Přijela pro Jirku záchranná služba, a odvezla ho do nemocnice a nesliho na nosítkách.

bu5condkat_01_1

21.4.06 Tereza Šrámková 2. čtvrtletní práce - líčení KVĚTEN Probouzím se. Okamžitě, jak se trochu proberu, mě přes můj citlivý radar pachů a vůní praští krásná a dost intenzivní vůně všeho kvítí a stromů, které jsou v tuto dobu v největším rozpuku. Je mi krásně, protože vím, že až rozevřu žaluzie osvítí mě příjemné ranní jarní sluneční paprsky. Také se těším na lehký větřík, který když se do mě opře, rozfouká moje vlasy, které mi budou šlehat před očima tak, jako šlehají kluci o Velikonocích všechny dívky ve vesnici i ve městě. Oblékla jsem se a vycházím z domu. Dnes podruhé jsem v nose ucítila tu příjemnou vůni jara. Rozhlížím se na všechny strany a plnými doušky si užívám krásné chvilky, které mi dopřává tento, pro mě, nejkrásnější čas v roce. Nemůžu se odtrhnout. Kolem mě je tolik krásy a já si oproti těmto krásám připadám tak malá, slabá a bezvýznamná. Je úžasné pozorovat, jak příroda sílí a vše se zelená. Neexistuje pro ni žádná překážka, aby nemohla rozkvést. Jdu dál po klikatící se cestě a vcházím do zeleného úkrytu, který mi poskytuje les. Je tu trochu chlad, protože vysoké koruny těchto obrů brání proniknout slunečním paprskům. Prochází mnou chlad a zároveň horko. V uších slyším nejrásnější hudbu co znám. Je mnohem hezčí než dnešní popové písně. Ptačí zpěv mě uklidňuje a uspává stejně, jako matka uspává své dítě ukolébavkou. Zacházím hloub a hloub do lesa. Ve vzduchu je čím dál tím víc cítit vlhko, protože přede mnou se objevuje malý rybníček. Je tak malý jako náruč dospělého muže a průzračný jako křišťál. Kolem roste mech, který je krásně měkký a jemný. Připadá mi jemnější než samet. V této hloubce lesa jsou stromy staré jako svět sám. Jsou krásné. Všude kolem mě je cítit jaro. Všude je cítit ten měsíc v rozpuku – květen. Vycházím z lesa na palouk a odcházím domů. Těším se zase na nové ráno, až mě vzbudí krásný jarní vánek. Květen je ten nejkrásnější měsíc. Je plný lásky a krásy.

pr2cfsrater_02_1

27. listopadu 2008 Eliška Schützová P1b 1. písemná slohová práce Vypravování Téma: Byl to jen sen Osnova: 1.Úvod – Den 24. prosinec 2. Stať – 1.) Přichází krásná žena 2.) vzpomínky 3. Závěr – usínám Je 24. prosinec, každý se na tento den těší. Tedy né tak na jeho den, jako na jeho večer. Je to večer plný lásky, štěstí, možná i pochopení a odpouštění. To hlavní na něm je ale to, že nikdo není sám. Žádný člověk nezůstane opuštěný. Jenže mně se to dnes, v tento krásný kouzelný den stalo. Sedím doma, je tma a celou místnost osvětluje jen krb, ve kterém praská voňavé dříví. Ta atmosféra je nádherná, tajemná, ale pro mne velice smutná. Chtěl bych se o ní s někým podělit. Nic mě teď netěší, na chvíli zavírám oči. Ale najednou! Někdo bere za kliku. Je to dívka. S krásnými černými vlasy, jsou dlouhé a vypadají jako havraní křídla. A ty její oči. Je v nich vidět oheň a vyzařuje z nich zvláštní teplo. Zprvu vůbec netuším, kdo by to mohl být, ale někoho mi připomíná. Jak se na ni koukám dál, všímám si. Má na sobě otrhané šaty, vypadají ja umazané od krve. Jako šaty to ani nevypadá, spíš cáry hadrů. Je jí hrozná zima. „Promiňte, že za vámi jdu zrovna dnes, ale nemohla bych se trochu ohřát?“ prosebně se mě ptá. Jsem sice velice zaskočený, ale ten hlas znám a odpovídám jí: „Můžeš.“ Ona se na mně děkovně usměje a sedá si blízko zapáleného krbu. „Kdo jsi?“ ptám se jí. „Sama nevím,“ odpovídá mi. Bylo to divné a ptal jsem se dál: „A odkud jsi?“ a ona na to: „Sama nevím,“ odpověděla mi již po druhé. „A proč jsi dnes sama?“ zvědavě se ptám. „A proč ty?“ odpoví mi tajuplnou otázkou, podívá se na mne pohledem, který mi říká, že ji znám a pak beze slov odchází. Začínám si uvědomovat, že jsem ji už viděl. Ano, je to ta kterou jsem... Ale ne, to není možné, vždyť jsem ji k spánku uložil již před rokem. Jistě, je tomu přesně rok. Přece to není možné, to nemůže být ona. Začínají se mi před očima zobrazovat všechny vzpomínky na ten osudný den. Slyším v hlavje její hlas. Nejdřív mi šeptá sladká slovíčka, ale teď křičí a řve, tak pronikavým tónem a mně z toho hlasu třeští. Nevím, co se se mnou děje. Je to příšerné. Netuším, co dělám. Blázním. Jsem nepříčetný, hledám odtud únikovou cestu. Říkám si, je to jen sen. Určitě je to jen sen. Snažím se otevřít svoje oči, ale nejde mi to. Proč? Ptám se sám sebe. Nespím! Mám oči otevřené. Pomoc, chci pryč! Neuvědomuji si, co dělám. Sahám po tom ostrém nástroji, bojím se. Mám hrůzu v očích. V místnosti je teplo od plápolajícího ohně, ale já se třesu zimou. Už tu nechci být. V momentě vidím už jen tmu. Vše už je pryč, daleko ode mne. Usínám.

grp1bscheli_1

Temné nebezpečí Autor zakládá svou povídku na různých možnostech psychického mučení. Přesouvá se do postavy španělského kacíře, kterého rozezlení mniši chtějí zabít tak, aby toho co nejvíce litoval. Po vynesení rozsudku je vystrašený odnesen do malé, děsivé místnosti, která je zřejmě velmi hluboko pod zemí. Když se probere z polospánku a začne si pomalu vzpomínat na předchozí děj, v jeho mysli počnou vystávat myšlenky na budoucnost, nejhorší možnosti, jaké ho v dané situaci mohou potkat, a tyto myšlenky se pomalu promění ve strach a částečně i zvědavost, chce zjistit, jestli jsou obavy na místě. Konečně otevře oči. Jeho nejhorší obavy se naplnily. Nejen, že okolo vládne hrobové ticho, ale je tu i naprosté temno, temno neznámé místnosti. Ačkoliv vyčerpaný, neztrácí ještě naději. Zvedne se, a protože nemůže použít zraku, pokusí se poznat své okolí po hmatu, zjistit délku chladných, jakoby slizkých stěn. Když obejde místnost dokola, použije poslední možnosti, jak zahnat strach – své neoblomné zvědavost, a pokusí se přejít neznámou místnost napříč. Podlaha je mokrá a kluzká. Není žádná jistota, kam dojde – místnost má zřejmě velice neurčitý tvar. Na slizké podlaze uklouzne a spadne. Jakmile se uklidní ze šoku,že spadnul, uvědomí si, že se nosem nedotýká země, ačkoliv je níže než ostatní části těla. Po bližším ohmatání nalezne před sebou kruhovou jámu, a z vyčerpání, kterého mu bylo dopřáno, usne. Je mu ale jasné, že ještě není úplně zachráněn, a může se stát cokoli.

js9bdomada_01_1

2. kontrolní stylistická kompozice (Charakteristika) V Praze dne 21. 3. 2006 Pavlína Blažková, 2. B Téma: Jak vidím sama sebe (Charakteristika) Osnova: 1. Úvod: Jak se stala úžasná věc 2. Stať: a) Vnější charakteristika - postava - oblečení b) Vnitřní charakteristika - jaká jsem c) Koníčky - škola - přezdívka - znamení zvěrokruhu - vztah k rodině 3. Závěr: Snad se polepším Jednoho dne uprostřed léta, na konce července, roku 1993 v 18:30 se v porodnici v Rakovníku stala úžasná věc. Narodila se zde malá, skoro čtyřkilová holčička jménem Pavlína Blažková. A to jsem já! Dnes je mi už 12 let a měřím 160cm. Žiji s rodiči a mladší sestrou Kateřinou ve 14-ti patrovém panelovém domě. Mám normální postavu (nejsem snad ani tlustá ani moc hubená). Můj obličej je oválného tvaru. Vlasy jsou špinavě blond, polodlouhé a rovné místy i vlnité. Oči mají modrošedou barvu, a protože mám půl dioptrie, nosím brýle, díky kterým lépe vidím. Na bílé pleti jsou jasně vidět hnědé pihy na nose a nad ústy. Nejraději nosím sportovní oblečení jako modré džíny, trička s krátkými i dlouhými rukávy, mikiny s kapucí, krátké ponožky (ťapky) a tenisky. Nepohrdnu ani krátkými sukněmi a šaty. Jsem průměrné inteligence, veselá, upřímná, ale občas řeknu i něco, co mě pak dlouho mrzí. Nikdy neřeknu všechno, něco si nechávám pro sebe. Ráda čtu knihy různých žánrů, ale nebaví mě povinná četba. Dokážu vyslechnout ostatní. Mé spolužáky velmi zlobí, že znám většinu lidí ze školy a oni ne. Není na mě spoleh. Když mě někdo o něco požádá, tak si to musím napsat, abych na to nezapomněla, protože jak to nemám napsané, prostě na to zapomenu. Ve třídě se bavím se všemi i když s některými méně a s některými více. Dokážu ostatní dost naštvat, ale nikdo nevydrží zlobit se na mě dlouho. A další moje špatná vlastnost je, že jsem velmi náladová a někdy i sobecká. Mezi moje koníčky patří: volejbal, který chodím hrát každý čtvrtek na hodinu a půl, ping pong a tance. Chodím na Gymnázium Českolipská do sekundy. Na tomto gymnázium se mi moc líbí, a kdyby se nezkoušelo ani se nepsaly písemky, bylo by tu nádherně. Měla jsem již mnoho přezdívek: Blažena = zkomolenina mého příjmení (Blažková), Pavla = tak mi někdo říká, když mě chce pozlobit, Anakin = tuto přezdívku jsem dostala v primě, protože jsem přišla do školy s plnou hlavou copánků a Anakin ve STAR WARS měl vzadu ve vlasech malý copánek, zrzka = na fotce v indexu mám špatně nasvícené vlasy, takže vypadají jako zrzavé, a jak několik mích spolužáků fotku vidělo, už jsem měla přezdívku „zrzka“, Pája = no, tak už mi všichni říkají dlouho…… a ještě další přezdívky. Díky tomu, že ve znamení zvěrokruhu jsem „lev“, jsem jako on: hrdá, upřímná, bojovná a nic se nenechám líbit. A teď přeskočím k rodině: Moje rodiče a sestru mám velmi ráda i přesto, že se mi někdy zdají nespravedliví a nadržují mladší sestře. Sestra mě stále štve svou potřebou dělat ze sebe chudinku a bezstarostí, to mě vždy dokáže „vykolejit“. U této charakteristiky jsem si uvědomila své klady i zápory a budu se snažit, aby zápory z většiny vymizely.

ces2bblapav_1

Stěhování A už je to tady. Hned jak otevřu oči a ukážu tím mé mamce, že jsem vzhůru, začne den D. Teda vlastně jak pro koho, nerad to připouštím, ale nejsem zrovna dvakrát nadšený z toho, že můj nevlastní otec dostal práci v Kanadě. Představa, že budu muset opustit vše co mám rád a na co jsem zvyklý mě děsí. Jsem mladý a tak, jak řekli moji rodiče, to pro mě nemůže být žádná velká potíž to všechno ztratit. Prý můžu začít znova. To se jim to řekne, když nemusí jít do nové školy, kde na ně budou koukat jak na zjevení. Tak mám ty oči otevřít nebo ne.. No ještě chvíli ji budu trápit, jsem zvědavý jakou na mě vymyslí taktiku. Jak mi to mohla udělat, ptám se sám sebe.. Jak mě mohla jen tak polít studenou vodou a čekat, že ji snad ještě poděkuji. Vstávám..! V 15:00 nám letí letadlo do Toronta a já se ještě ani pořádně nerozloučil se svým sousedem. S Filipem jsme kamarádi už odjakživa, chodil do stejné třídy, spolu jsme vykouřili svou první cigaretu, nerozlučně jsme rušili při každé hodině matiky a oba nás čekal nástup na střední školu. Bohužel, každého v jiné zemi. Zatímco já odlétám z mého rodného Londýna, on tu zůstává a hodlá se stát profesionální hercem. Jo, sklony k hraní si na nemocného, když se někomu nechce do školy má asi každý. Ale já tu mluvím o opravdovém talentu, který Filipovi nechyběl. Ze srdce bych si přál být tu u toho až dostane svou první roli. Jenže to mi není přáno, alespoň zatím to tak vypadá. Konec přemýšlení. Je čas dobalit si poslední věci a jít na snídani. Stojím uprostřed letiště v Heathrow a všechny mé pocity by se daly shrnout do jediného slova – strach. Bojím se nového prostředí, nových lidí a nových skutečností. Moje mamka dobře ví co cítím, chápe mě. Moje rodina je vůbec zvláštní. Je načase, abych vám trochu osvětlil svůj původ. Jmenuji se Lukas, je mi 16 let a jak už zde bylo řečeno, čeká mě studium na střední škole. Žiji se svou mamkou, nevlastním otcem Davidem a mladší sestrou Laurou v malé londýnské čtvrti v dvou patrovém baráčku. Tedy respektive bydlel jsem. Teď mě čeká trochu jiný život. A za to všechno vděčím svému nevlastnímu otci. Jednou při večeři nám oznámil, že dostal výhodnou nabídku práce, ale háček je v tom, že se budeme muset přestěhovat do Toronta. V ten den jsem si začal uvědomovat jak lehce můžeš všechno ztratit. Nenáviděl jsem ho za to. A teď mám před sebou pár hodin v letadle a pak úplně nový život. Co budu dělat? Ptal jsem se sám sebe. Co když se tam s nikým neskamarádím? Vždyť tam nebudu nikoho znát. Chci zpět. „Prosíme cestující letu 2154 do Toronta, aby se shromáždili v sektoru 2, děkuji.“ ozvalo se. „To je náš let“ oznámila mamka. A tak jsme se zvedli. Tak nashledanou Anglie, snad se ještě uvidíme, rozloučil jsem se v duchu. Cestování letadlem mě už odmalička naplňovalo pocitem svobody a nedosažitelnosti. Pamatuji si jak jsme letěli poprvé na dovolenou, to ještě byli naši spolu a my jsme se chystali společně strávit pár nádherných dnů v Řecku.. Jee tam bylo krásně, ale to je úplně jiný příběh. A tak jsem se pohodlně opřel do své sedačky a přemýšlel. Tak hluboce jsem se zamyslel, že jsem usnul. Zdál se mi nádherný sen, jak jsem se dostal do počítačové hry a byl součástí té ideji, která v tomto uměle vytvořeném světě vládne. Idea ne idea musím se vrátit do reality a přijmout skutečnost, že už nastalo mé nevyhnutelné setkání s novým životem. Po pár hodinách jsme se dostali až k našemu novému a k mému překvapení i krásnému domu. Byl to obrovský, dvoupatrový a na hnědo natřený barák s velkými okny a mnoha místnostmi. Hned po vstupu do něj, jsem pochopil, že tato změna nemusí být brána jen za špatnou naopak začínal jsem si uvědomovat možné výhody. Po celém víkendu neúprosného vybalování a zabydlování se jsem v neděli večer spadl na postel zcela vyčerpán a pln jistých obav z nastávajícího dne. Čekal mě totiž nástup do nové školy. „Crrr, crr crr“ zaznělo v mém novém pokoji. Nenávidím budíky, vždycky zazvoní v nejnevhodnější okamžik. Ale co se dá dělat musím vstát a připravit se na nová setkání. Tisíckrát jsem mámě říkal, že mě nemusí doprovázet, ale je to jako házet hrách na stěnu. A tak mě i moji sestřičku vysadila před naší novou školou. Byla to střední škola i základní v jedné budově. Pomyslel jsem si, že i pro mou sestru bude lepší když budeme u sebe. Ještě jsem si ani nenašel čas na to, abych si s ní promluvil o tom jak to vlastně zvládá. Musí to být pro ni těžké v jejich 14 letech si zvyknout na takovou změnu. Začalo mi ji být líto a uvědomil jsem si, že v tomto jsem jako starší brácha selhal. Hned jak budu moct, popovídám si s ní. Po dlouhém loučení, které spíše připomínalo loučení na celý život, nás mamka pustila ze svého obětí a my jsme se mohli konečně vydat do školy. „Jak se cítíš?“ zeptal jsem se Laury. „ Strašně se bojím, doufám, že mě vezmou mezi sebe“ odpověděla. „Neboj všechno bude dobré my to zvládneme jsme přece Withovi, ne?“ snažil jsem se jí uklidnit, ale sám jsem se necítil o moc lépe. „Tak zatím ahoj v půl druhé tady“. „Ahoj“ odpověděla. Je to tu, to čeho jsem se tak bál. Právě stojím před dveřmi mé třídy a nemohu se rozhodnout zda vstoupit. Musím, nic jiného mi nezbývá. A tak klepu, pln emocí, na okraj dřevěných dveří. „Dobrý den pane profesore, jsem Lukas With a právě jsem se přistěhoval z Londýna.“ „Ooo ano čekali jsme na vás, posaďte se támhle vedle Steva.“ Steve, byl zrzavý kluk s velkýma modrýma očima, který seděl v prostřední řadě v druhé lavici. Hned jak jsem si přisedl začali jsme si povídat a skončili až s konečným zvoněním poslední hodiny. Páni ten má zájmů.. jeho celé jméno je Steve Dobroslav, jeho otec totiž pocházel z České republiky a mamka je odsud, přistěhovali se sem když mu bylo 5 let a do té doby tu žije se svou mamkou a dvěma sestrami. Tatínek mu umřel ve 4 letech při autonehodě a to byl taky důvod proč se sem chtěla jeho maminka vrátit. Už od svých 5 let hraje hokej na profesionální úrovni, je obráncem v základní sestavě místního klubu Small Ducks a jeho snem je proniknout do prestižního klubu Toronta Maple Leafs v NHL. Zajímavé je, že jeho vzorem jsou čeští hokejisté, hlavně teda Tomáš Kabele, který v Torontu M.L. hraje. Dokonce mě pozval na svůj sobotní zápas, prý hrají proti týmu Souter ze sousedního města. Hrozně se těším. O přestávkách zamnou chodili ostatní ze třídy a představovali se mi. Velmi mě zaujala také mladá krásná bruneta sedicí lavici před námi, jmenovala se Charlotta a věnovala se sportovní gymnastice. Když jsem vycházel ze třídy byl jsem okouzlen novými lidmi a jejich neskutečnou laskavostí. U vchodu jsem se potkal s Laurou, která byla obklopená houfem chichotajících dívek a dokonce i dvěma chlapci. Vyvolalo to ve mně pocit spokojenosti, že i ona potkala milé děti. Cestou domů jsme si povídali a nakonec jsme se dohodli, že půjdeme spolu na ten Stevův zápas. Když jsme dorazili domů čekal nás výslech jak se nám dařilo ve škole. Všiml jsem si jak jsou mamka i David šťastní, že se nám ve škole líbilo. I oni prožili krásný den a tak jsme se po dlouhém vyprávění všichni odebrali na kutě. Celý týden školy jsem se nemohl dočkat sobotního zápasu. Postupně jsme se s Stevem hodně sbližovali a ne jenom s ním. Začal jsem si povídat i s ostatními spolužáky a taky s Charlottou, byla to velmi charakterní dívka, která mě okouzlila svým milým úsměvem.. Ale ne tak jak si myslíte. Spíše bych řekl, že jsem v ní našel velkou kamarádku. V sobotu večer jsme se společně s Laurou vydali do hokejové arény poblíž naší čtvrti. Když jsme tam dorazili bylo tam mnoho lidí skoro jsme se mezi nimi ztratili, když v tom na nás zavolal Steve. „Tady jsem“ stál tam i se svou mamkou a taky dvěma sestrami. A tak začalo představování. Seznámil jsem ho se svou sestrou, která ho evidentně zaujala a na oplátku on mě představil své rodině. Musím říct, že jeho sestry jsou obě moc hezké, ale Emma mě inspirovala trochu víc než-li Kelly. A tak jsme se šli na zápas. Celou dobu jsem si povídal s Emmou a myslím, že jsme si vážně padli do oka. Small Ducks vyhráli a Steve dokonce zaznamenal jednu přihrávku, hrál opravdu dobře a já ho velmi obdivoval za jeho talent. Celá hra na mě velmi zapůsobila a já jsem se stal velkým hokejovým fandou. Běželi dny a týdny a já jsem se cítil šťastný, občas se mi zastesklo po sladkém domově, ale nelitoval jsem toho, že jsem tady. Taky jsem se omluvil Davidovi za to, jak jsem ho nenáviděl a uznal jsem, že není vůbec špatný. Od mého odjezdu z Londýna jsme si pravidelně emailovali s Filipem, podařilo se mu dostat na uměleckou školu a já mu to moc přál. Teď už jsem tu třetím rokem a nemůžu si stěžovat. Se Stevem jsme se stali nerozlučnými kamarády a s Emmou už 2 roky chodím a mám ji moc rád. Steve se taky zamiloval a to do mé sestřičky Laury, neříkám, že jsem z toho byl zpočátku nadšený, ale postupem času jsem si uvědomil, že nikoho lepšího si vybrat nemohla. Já, Charlota a Steve jsme spolu trávili spoustu času a moc se sblížili. Byli jsme nerozlučná trojka Dnes je tomu 15 let co jsem dopsal poslední řádky tohoto denníku. Sedím u kamen a přemýšlím jaké by to asi bylo kdyby tu semnou mohl být i Steve. Bohužel nemůže. Když mu bylo 20 let draftovali ho do jeho vysněného klubu Toronto Maple Leafs, stal se velmi produktivním obráncem a sbíral jedno ocenění za druhým. Při jednou zápase se srazil se soupeřovým útočníkem a byl odvezen do nemocnice s otřesem mozku. Na vyšetření mu, ale nalezli nádor na mozku, který se už nedal odstranit. Rok na to, umřel. Já i má sestra, která s ním byla zasnoubená, jsme to nesli velmi těžce. Chtěl jsem pro něj něco udělat. A tak jsem se stal trenérem místního hokejového družstva Small Ducks, kde Steve začínal. Hraje tam i můj syn Steve, který je také obráncem. Vím, že na něj nikdy nezapomenu. Udělal toho pro mě hodně a já si ho za to vážil. Jsem šťastně ženatý s Emmou a každým rokem jezdíme na několik hokejových utkání Toronta a vzpomínáme na Steva. Dokonce jsem před rokem byl s rodinou na premiéře jednoho filmu, kde nás uvítali i hlavní herci a k mému úžasu jsem mezi nimi poznal Filipa. I jeho sen se vyplnil a stal se hercem. Pozval jsem ho na večeři a dlouho do noci jsme si povídali. Žil pořád v Anglii a před rokem se rozvedl se svou ženou. V duchu mě tenkrát napadlo, seznámit ho s Charlottou, která se stala nepostradatelnou součástí mého života. Stalo se to co jsem si myslel. Jsou spolu přes rok a budou mít miminko, Filip se sem přistěhoval a dál buduje svou hereckou kariéru. A co jsem tím vlastně chtěla říci? Chtěla jsem, aby si každý uvědomil, že všechny změny mají své dobré, ale i špatné stránky. A je jen na nás jak se s nimi vyrovnáme.

pr4atbin_1

JINÝ KRAJ, JINÝ MRAV Svoji pozornost nyní zaměřím na jedno malinké východoslovenské město zvané {město}<co>. Tohle město leží zhruba 50 km od druhého největšího města na Slovensku – od Košic. Okolo není nic, než nížina, jen v dálce se rozprostírá malé pohoří zvané Slanecké vrchy. Tohle město velmi dobře znám, protože se v něm narodila moje maminka a dodnes tam žije moje babička. Lidé v tomhle ubohém městě jsou opravdu zvláštní. Je to dáno jeho odlehlostí od civilizace, ale také vysokou nezaměstnaností, která je v současné době asi kolem 30%. Více jak 30% obyvatel je romského původu a podle toho to tam také vypadá. Ulice nejsou nijak upravené, ani načinčané, protože by jim to stejně dlouho krásné nevydrželo. Navíc nejsou peníze, většina lidí zde žijí na hranici vlastní existence. Mají problémy se vůbec uživit, natož pak se starat o vzhled svých domů a bytů. Problémy s financemi se vyskytují i u romských obyvatel, a ti je velmi často řeší mimo hranice zákona. Proto je ve městě vysoká kriminalita. Není výjimkou, že jdete po ulici a klidně za bílého dne k vám přiběhne skupinka 5-10 cikánů, přiloží vám nůž k hrdlu a vy, pokud chcete přežít, jim musíte věnovat téměř vše, co zrovna máte při sobě. Není divu, že tamní obyvatelé s sebou tudíž ani moc věcí nenosí. Drzost místních cikánů ovšem nezůstává pouze u pouliční kriminality, nýbrž se přesouvá i do bytů a domů. Jejich „práci“ jim usnadňuje vysoký věk obyvatel, většinou se jedná totiž o důchodce, kteří tam žijí od malička. Většina mladých lidí se snaží {město}<co> opustit hned po škole, někteří utíkají už po dodělané základce, jiní po střední škole skončí na úřadu práce, a tak si hledají práci mimo město. Většina z nich však bohužel skončí v Praze. V {město}<co> se nerozvíjí žádná inteligence, je jen velmi málo těch, kteří by měli nějaké vysoké studijní cíle. Většina lidí dodělá učiliště, ale pak stejně sedí společně se svými rodiči doma, kde je jediná jejich práce sledovat televizní přenosy. Všechny generace jsou tam líné a nic je nebaví dělat. Většina zahrad jsou pusté a nikdo se je ani nepokouší vylepšit, snad až na pár babiček, které těší alespoň pohled na právě rozkvetlý květ. Ve městě není ani příliš mnoho míst, kam se jít bavit. Je tam sice kino, to ale většinou nepromítá, protože je o něj málo zájemců. Mají tam jeden bazén a jednu tenisovou halu, cukrárnu, pár obchodů čínského zboží a několik desítek hospod, kde se každým večerem schází partičky lidských trosek, debatujících o své mizerné situaci a opíjejících se do němoty. Dříve byl součástí města i nádherný park, kam se mohl jít kdokoliv projít a načerpat energii. Místo to bylo vskutku krásné, bylo tam plno možností k zábavě, dokonce i amfiteátr. To je dnes bohužel minulostí. Park je zničený a jedinými jeho návštěvníky jsou romové bez střechy nad hlavou, které hledají svá útočiště právě v dříve tolik populárním parku. Na závěr bych chtěla říct, že {město}<co> kdysi bývalo velmi prosperující město, kde byl i široce rozvinut průmysl. Bohužel v důsledku vládnoucích režimů město ztratilo veškerou svou prestiž, byly zrušeny všechny výrobní továrny, lidé ztratili práci a vše začalo upadat. Podle mého názoru je jen otázkou času, kdy město úplně zanikne, protože staří obyvatelé umírají, ale ti, co se narodí, odtamtud rychle utečou.

pr3cvodiva_02_1

K čemu mi ta škola vlastně je Škola je takový zájmový kroužek odehrávající se pět krát sedum hodin v týdnu. Ze začátku je tento zájmový kroužek nedobrovolný (devět let), později se stane dobrovolným. Vzhledem k tomu {Jelikož}<in> pokračuji v dobrovolné části, tak si myslím, že mi škola k něčemu je. Nyní je potřeba se dopracovat ke konkrétnímu závěru. Ve škole m jsou jsou některé předměty, které mě opravdu baví, konkrétně matematika, anglický jazyk a základy společenských věd. V tomto je škola dobrá, mohu zde studovat tyto předměty, ale jsou zde i jiné předměty a těch je mnohem víc,. pProč si tedy myslím, že je škola užitečná, i přes to, že mě baví jen malý zlomek předmětů? Protože si odnesu něco i z předmětů, které mě nebaví, například schopnost hledání v knihách, určitý systém učení a řešení problémů. Já sam bych tyto schopnosti nezískal, protože jsem velmi líný. Také jsem zde získal pozitivní přístup k povinnostem. Jsem si jist, že většinu vědomostí z předmětů jako je fyzika, chemie, biologie, dějepis, zeměpis zapomenu, ale schopnosti získané při studiu na Gymnáziu nezapomenu. Další věcí. nad kterou je třeba se zamyslet je kontakt s lidmi. Ne všichni lidé ze třídy jsou lidmi, které bych vyhledával, ale díky studiu na Gymnáziu se naučím výycházet s nimi, jelikož spolupráce se spolužáky je na Gymnáziu důležitá, protože dostáváme mnoho úkolů, referátů, atd. je a je třeba je A není možné si je všechny pamatovat a řešit doma, v tomto momentě přichází na řadu spolupráce. Dále jsou zde profesoří, a myslím si, že škola mě naučila smířit se s tím, že ne vždy bude každý člověk jednat, tak jak bych si představoval či čekal. Osmileté x čtyřlet Porovnání osmiletého a čtyřletého studia. Myslím si, že osmileté studium je lepší, nejen díky větší selekci, ale i vzhledem k tomu, že výuka na základních školách je o pár (více než pár?) stupňů lepší {horší}<in> nož na Gymnáziu a že pro pohodové studium je na Gymnáziu je důležitější osvojit si již zmíněné schopnosti a nižší stupeň, který je lehčí, nám nabízí možnost osvojit si je. Jednou z mála nevýhod osmiletého Gymnázia je možná to, že člověk tráví osum let e stejnou třídou. Z toho co jsem napsal, jsem vyvodil tento závěr: škola je mi užitečná k tomu, abych získal některé schopnosti a naučil se řešit problémy, kdybych {nedokážu si představit, že bych}<in> nechodil do školy, i když často bych to tak chtěl. Také jsem {se}<in> zde naučil vycházet s ostatními a ve škole je často sranda.

kg05ponluk_1

Denisa Podalková Třída: VIII. A Datum: 4. 11. 2009 1. slohová práce – charakteristika literárního hrdiny „Maxipes Fík“ Když byl ještě malý, tak byl nešikovný. Třeba jednou svému páníčkovi odnesl stůl s obědem. Když povirostl už to byl takoví ochotný pes. Jakmile volala o pomoc jeho kamarádka Ája, tak byl hned u ní. Pak dostal madaily za to že doskočil k babičce pro Áju. Předavatelé medaile se ho báli, protože byl velký. Někteří si mysleli že je zlý, ale byl to dobrák od kosti. S páníčkem si i občas zahrál šach, ale většinou prohrával. Po nějaké době se rozhodl prozkoumat svět a tak na nějakou chvíli opustil svojí nejmilejší kamarádku. Po světě se toho spoustu dozvěděl a také poznal i spoustu zajímavých lidí. Některým i v nouzi pomohl. Nejvíce času stejně strávil doma. Nejvíce s Ájou. Buď v boudě a nebo na zahrádce. Abych to řekla přesně, tak se nikdy nenudil. Fík je viloženě kladná postava a proto se mi také líbí.

kl8apodden_1

Slohová práce školní Tomáš Kalčík 14. prosince 2007 O reklamě (Fejeton) 1) Úvod 2) Stať a) co je to reklama b) zájezdy za 99 Kč,- c) teleshopping d) jak obstát? Zajisté se už každý z nás stal obětí reklamy. Ať už díky televizi, časopisům, nejrůznějším letákům, či z úst někoho známého. Reklama je to, co se pokouší o naši pozornost, za účelem vytáhnutí peněženek z našich kapes. Záleží na každém z nás, jak se jí nechá ovlivnit. Podle mého názoru je dnes velmi obtížné vyprodukovat chytrou, vtipnou a chytlavou reklamu, neboť trh je přesycen všemožnými výrobky a službami. Pro někoho znamená reklama příjemné zpestření při sledování Pojišťovny štěstí, někomu připadá jak nechutná manipulace. I když na reklamy většinou nadáváme, paradoxně jejich počet roste. Jádro pudla tkví nejspíše v tom, že reklama má ve své moci masy. Ať už mezi malými dětmi, které sotva mluví, ale slova „ ---„ řeknou s neochvějnou jistotou nebo důchodci, kteří tu „skvělou“ elektrickou dečku musí mít. Nejtragikomičtěji pak působí ony známé zájezdy za 99,-Kč. Určitě jste už někdy otevřeli schránku a mezi účty za telefon nalezli tuto tiskovinu. Po prohlédnutí zjistíte, že za 99,- Kč dostanou muži značkové švýcarské hodinky s vodotryskem, dámy pak ruční robot se 160 funkcemi, a dokonce manželské páry sadu lůžkovin a 20 kilogramů Turistického salámu. A nejen to, za tento směšný poplatek se projedete v útulném autobusu, pozřete výtečný oběd a ještě uskutečníte prohlídku zámku. Nejedno naivní srdce po takovémto zjištění poskočí a zaplesá. Po vyplnění formuláře se čeká na onen kýžený den. Poté, co člověk, který tuto báječnou nabídku využil, rozlepí oko a vydá se k autobusu. Nejen, že autobus není pohodlný, k obědu se podává studený párek a teplé pivo, ale i prohlídka zámku se zvrhne na vyfotografování před branou. Následuje velmi „poutavá“ prezentace ještě „poutavějších“ výrobků. Po pětihodinové přednášce vedené člověkem, jehož výstup občas připomíná diktaturu, se naprosto vyčerpaní lidé, kteří už neznají ani svá jména, rozhodnou koupit nějaký z produktů. A tak z vracejících se autobusů vystupují lidé obtěžkáni elektrickými dečkami, plašičkami upírů a rušičkami mimozemských vln. Další z řady reklam „vymývajících“ mozek jsou tzv. teleshoppingy. Po zapnutí televize uvidíte až přespříliš usměvavou ženu s čerstvě, rudě nalíčenými nehty. Stojí za kuchyňským pultem a před sebou má řadu nožů, které vyhlíží, jako by se jimi zatloukaly hřebíky. Ráda by nakrájela nějakou zeleninu, ale s takovými noži nemá šanci. Tu přichází její spasitel v podobě padesátníka s náušnicí v uchu a zázračným mixérem v náručí. Nejen, že nakrájí všechnu zeleninu, udělá pyré a ještě u toho zahraje koledy, ale dokáže mnohem víc. Když onen muž – říkejme mu třeba Horst Fuchs, řekne, že dokáže rozemlít kameny na štěrk, usměvavá žena s hrůzou vykřikne: „Vždyť ho zničíš!“ Ale Horst se jen usmívá a když do mixeru sype kameny a pouští jej, žena zasténá a sune se k zemi. Kdo by odolal takové nabídce, a proto vytáčí číslo a objednává tento zázrak moderní techniky. Nejlepší na tom je, že tento mixer nestojí ani 20 000 ani 10 000 ale pouhých 4999 Kč,- a když zavoláme do 10 minut, zdarma obdržíme druhý. Otázka zní, zda toto není důkazem stále většího konzumismu v naší společnosti. Neměli bychom se nad sebou zamyslet a uvažovat nad tím, jestli se z nás pomalu nestávají pouhé figurky vedené „reklamní“ rukou? Zkusme si priority stanovit tak, aby reklama v nich obsazovala místa v nejposlednější řadě. Možná potom dokážeme peníze lépe investovat a více se z nich těšit. 3) Závěr

cb4ckaltom_01_1

Kontrolní slohová práce Líčení Karolína Gavlíková Třída: VIII. B 15 prosince 2008 Mé oblíbené místo Krajina Mé oblíbené místo je rozlehlá krajina pobýhajicí se zvířata po louce. Ptáci všude zpívají, voda břehy mele datel do stromu ťuká, zajíc v travě běha, po obloze pulují krásné bílé mraky. Všude kolem dokola je ticho chvilkama pomalu fouká větřík ráda si rozložim deku někde v krásném místě v krajině a čtu si v klidu knížku nebo odložim knížku a začnu poslouchat všecky zvířata kolem co dělají. Třeba jak se domlouvají jak uloví jídlo nebo jak běhají po louce a nic nemusí dělat a jen se snaží utéct před myslyvcem aby je nezastřelil. Na tomhle místě je klid nikdo nekřičí ale zato ptáci všude zpívají. slunce svítí já se opaluju ale chvilkama bych nejrači usla. A už se to stalo usla jsem na dece.

cl8bgavkar_1

Kontrolní slohová práce Líčení jméno: Vít Všetečka Třída: VIII. B 15. prosince 2008 Černobílá sroubenka Mé oblíbené místo se přímo nachází ve vesničce jménem Lindava na příjemně tiché chaloupce. Už od pohledu je znatelné že je stará jako sama okolní nedodčená krajina, už od pohledu na vás sálá positivní energii a příjemnou náladu která zde vždy panuje. Za teplého letního rána když slunce rozpíná své paprsky, vítr profukuje šumivou zelenou louku a potok šeptá svou neustále se opakující se básničku, lehne si člověk do trávy která ukrívá kapičky rosy jako perly před sluníčkem, kouká do nebes a pozoruje pilné včelí dělnice jak usedají z květu na květ jako hopsající žlutý míček že je v opravdovém ráji. Když končí tento krásný slunečný den vše utichá a usíná, i slunce uslo, začnou pomalu otevírat oči ty bílé zářivé hvezdy. Nejdříve jedno, dvě, tři… a po chvíli už jsou k nespočítání, měsíc velký čaroděj zaklel krajinu svím spánkem, pozoruje a stráží naši chaloupku. Tak zase skončil jeden krásný den, ale nemusíme se bát je-likož vždy je důvod proč se těšit na zítřek, až nás do nového dne přivítá opět čerstvé a usměvavé slunce ke kterému se vztyčují všechny květiny. Už to je jeden z důvodů proč ráno vstát.

cl8bvsevit_1

Pavel Bobkov, I.E 26. února 2. písemná práce Přítel (Charakteristika) Co se charakteristiky týče, nemyslím že bych si v hlavě měl vytvářet nějakýho hrdinu či souseda a popisovat ho, nebo spíše přidělovat mu vymyšlené rysy či super vlastnosti a různé skutky. Sice by to zřejmě popis byl, ale na vymýšlení pohádek moc dobrý nejsem. Bohužel každý, o kterých jsem četl, mi není znám na výbornou, tak jako skutečný člověk. Mám za to jednoho přítele, který si tu svojí pohádku vytváří sám a musím přiznat, že do toho jde po hlavě. A právě proto bych vás s ním chtěl seznámit. Martin se narodil v Praze roku 1986 a zatím tu žije dodnes. Má si metr-osumdesát, hnědé vlasy a oči, také vždy hnědou kůži, což mu celkem závidím. Celé dětství věnoval sportu a na základní škole hrál a reprezentoval školu ve všech sportech, které se provozovaly. V devíti začal hrát tenis, v patnácti byl třetí v republice. Seznámili jsme se na fotbale, chodil hrát za jeden žižkovský tým. Po půl roce, co jsme byli spolužáci jsem si říkal: „Sakra, vždyť je to fotbalista!“ Opět jsem se nestačil divit, když jsem ho viděl hrát basket. Znal všechny hvězdy NBA a napodoboval je. Také rozuměl hokeji, měl vždycky dobré tipy při sázení. Byl to zkrátka sportovec od Boha. Pochopitelně je velice houževnatý a silný, jinak by svých výkonů tak snadno nedosáhl. Sice se neučil na výbornou, ale kdyby sám chtěl, nemusel by do té školy chodit vůbec, ale na kurt, což by mu později vyneslo slušný balík peněz. Z ničehonic však přišla puberta a Martina začali zajímat i jiné věci. V osobním životě to „přeháněl“ stejně jako ve sportu. Když se šlo někam oslavovat, nebo jen tak o víkendu, vždy nejvíce vypil atd. a poté přišel pozdě domu, o hodně později než měl. Když se v dětství pořád hádal s rodiči, aby prosadil svůj názor, teď se s otcem kolikrát málem i porval. Možná i k tomu došlo. Na penězích mu nezáleželo. Pokud byly v kapse spolu s náladou, každý se s ním dostal do večerního děje. Byl opravdu zábavný a nápaditý, kdykoliv jsme se dobře popovídali a také spolu hodně zažili. Vždycky povídal: „Dokud si nebudu platit nájem, elektřinu a toaleťák, tak je mi to jedno. Klidně vás všechny pozvu na panáka.“ Později skoro vůbec nechodil trénovat, i přesto že ho otec pořád nutil. Několikrát přišel domů až ráno a rodiče už vůbec nevěděli co s ním. Nedokázali s ním bojovat, protože byl tvrdohlavý jako býk. Přesto je měl určitě hodně rád. Ve skutečnosti byl i otevřený a naslouchavý. Pokaždé mně vyslechl a vždy respektoval můj názor. I když jsem mu říkal, že to přehání, povídal, že to ví, ale že už je takový blázen, a že s tím nic nenadělá. Jednou to, naštěstí, skončilo, když se dostal k doporučenýmu psychologovi, který ho víceméně nasměroval. Vídali jsme řidčeji, protože začal chodit jinam do školy, mimochodem, z té předchozí ho vyhodily a hlavně navštěvovat kurty. Rozhodně to byl dobrý krok a změna. Za měsíc jede hrát na půl roku do Německa, čeká ho každodenní trénink. Je k tomu dobře motivován a to je to hlavní. Věřím tomu, že když bude chtít sám, stane se hvězdou.

pr1ebobpav_02_1

Můj obyvácí pokoj Budu popisovat náš obývací pokoj, který je propojený s kuchyní. Nejraděj bych chtěl, aby kuchyně byla samostatná ne propojená. V obýváku máme velkou televizi, proto mám obývák nejraděj. Také proto že jsou v něm andulky. Sice piští od rána do večera, ale je s nimi legrace,. Je tu velké množství světel, proto tu rád píšu domácí úkoly. Když potřebuju poradit s domácími úkoly, zeptám se mamči, která vaří za pultem. Je tu hodně světel, protože sem deseti okny svítí slunce. Tento dům se mi hodně líbí. Tento dům se mi hodně líbí. Jednou se sním budu muset rozloučit<.>

am6bnobdan_1

TADY ŽIJI {obec}<priv> u Českých Budějovic je místem, kde bydlím už šestnáct let. Je to v podstatě větší vesnice, ale časem ztratila takový ten typický vesnický ráz. Žádné babičky v šátcích, nebo slepice na návsi, celou obcí prosakuje moderní zástavba. Pokud se budete alespoň trochu snažit, najdete kouty, v nichž se novodobý způsob života ještě neusadil, ale i ta stále ubývají. Řekl bych, že {obec}<priv> nemá zřetelnou osobitou atmosféru, jako jiná místa co znám. Není to ani vesnice ani město, působí jako odlehlá čtvrť čČeských Budějovic, jen mnohem hezčí a příjemnější, lépe položená. Mezilidské vztahy se také dosti liší, člověk z {obec}<priv> pozná druhého ve čtyřech případech z pěti – známe se od vidění, většinou se na ulicích zdraví, to se ve městě nestane. Je tady poměrně málo mládeže, která nedrží pohromadě, je roztříštěná do malých zájmových skupinek, co po sobě naštvaně koukají. dDříve, alespoň mi to tak připadá, jsme drželi více pospolu. Myslím, že takovýmhle sousedským vztahům bude brzy konec – neustále rostoucí kolos Českých Budějovic se neustále rozrůstá jako tlustý pavouk co roztahuje nohy do všech stran a během příštích několika let malou {obec}<priv> jistojistě spolkne. Nedokáži si to místo představit pohlcené jihočeskou metropolí, jestli něco jako atmosféru mělo, ztratí ji docela. Ale pokrok je pokrok a nikdo mu nemůže zabránit, takže nám nezbývá nic než doufat, že to dobře dopadne a že místo barokního kostela nebude chemička a místo rybníku dálnice... Osnova: Úvod – poloha {zkratka obce}<priv> Stať – obyvatelstvo. <li> atmosféra. Závěr – budoucnost.

cb1abamjon_02_1

Milí Adame, srdečně tě vítám z roku 2010. Doufám že jsi nezačal kouřit! A furt hraješ fotbal, a chodíš na hasiče? Furt jsi hřebečským brankárem? Doufám že jsi tím vojákem jak jsi hctěl být v jedenácti letech. A taky doufám že máš nějakou holku. Určitě jsi vyděláváš nějak jinak než uklízení celího baráku a vydělávání za znánky. Jak se vede bratrovi, doufám že néni takovej žalovníček. Jo a co sestry je jim fajn? Já doufám že jo. Jsi chudý nebo bohatý, já si myslím že se máš dobře. A co máma s tátou, furt se mají dobře? Já myslím že ano. Počkej až budu stejně starý jako ty, doufám že jse mi to všechno splní. Tak ahoj tvoje mladší já. Konec.

hr5roledu_1

Americká próza 1. poloviny 20. století (literárně-slohová kontrolní práce) Témata: Americká próza 1. pol. 20. století (odborný výklad) Vybraný typ hrdiny: a) odborný popis, b) umělecká charakteristika. Interpretace vybrané ukázky z čítanka po stránce tematické, jazykové i kompoziční Vybraní američtí autoři (odborný výklad na základě srovnávací metody) Analýza vybrané ukázky z čítanky po stránce jazykové Vybraný americký autor (odborný výklad s úvahovými prvky) Americký způsob života a jeho odraz v prózách jednotlivých autorů (odborný výklad, nebo úvaha) Interpretace přečtené knihy Ernest Hemingway Narodil se roku 1899 v USA. Je považován za hlavního představitele Ztracené Generace, což byla skupina spisovatelů, kteří byly poznamenáni válkou a ztratili své iluze o životě. Hemingway se zúčastnil první světové války dobrovolně, nejdříve jako člen červeného kříže, později jako člen Italské armády. Za to byl oceněn medaili za statečnost. Tato zkušenost mu asi nejvíce pomohla k dokonalosti jeho tvorby, za kterou mu byla udělena Nobelova cena. Poté co se vrátil z fronty, se oženil a se svoji manželkou odjel do Paříže, kde se začal naplno věnovat své tvorbě. S manželkou se však rozešel a odjel do Španělska, které ho doslova nadchlo. Poslední dva roky strávil na Kubě, kde v roce 1961 pravděpodobně spáchal sebevraždu. Příčinou jeho sebevraždy byly možná deprese. Hemingwayova tvorba byla velmi ovlivněna válkou a měl rád nebezpečí což se projevovalo u v jeho dílech. Hledal v nich pravdu o člověku v mezní situaci. Své hrdiny stavěl do nebezpečí, ve kterém prokazovali svou čest a odvahu. Ernest Hemingway ve svých dílech využívá metody ledovce. Děj je úsečný, strohý, dobře se čte a je zbaven všeho nadbytečného. Píše často pouze v dialozích, kde nejsou uvádění řečníci, čemuž se říká objektivní vypravečství. Jeho díla jsou plně inspirována jeho vlastními zážitky. Právě proto jsou postavy jeho děl především muži, jenž vedou nebezpečný způsob života. Jako nejznámější dílo je zřejmě Komu zvoní hrana, kde se inspiruje španělskou občanskou válkou, ve které mimochodem působil jako reportér. Dalšími významnými díly jsou Sbohem armádo, Fiesta a Stařec a moře.

js3rieond_02_1

Slohová práce školní Jana Kubů 14. prosince 2007 O reklamě Reklamy se dají obecně rozdělit na zábavné, poučné a méně zábavné, přičemž poslední dvě skupiny zpravidla splývají v jednu. Zábavné reklamy bývají dost často reklamy na alkohol. Například reklama na alkoholický nápoj Fernet zakončená sloganem „I muži mají své dny“, bývá obvykle nápaditá a zábavná. Stejně tak reklama na oblíbené pivo Gambrinus mívá občas nádech humoru. Zkrátka vtipné reklamy bychom mohli spočítat na prstech jedné ruky. Oproti tomu poučné a méně zábavné reklamy zabírají devět z deseti minut bloku reklam, který v pravidelných intervalech přerušuje filmové vysílání. Obecně platí čím více je reklama „stupidní“ a „trapná“, tím rychleji se dostane do podvědomí lidí. Dejte svým dětem jogurty Dobrá máma a už se o ně nemusíte celý den starat; na úklid celé domácnosti stačí jen Cilit Bang – a špína je pryč; dlouhý život pro vaší pračku váš Calgon; teď pomůžou už jen nůžky – ale ne pomůže nám Palmex… a tak bych mohla pokračovat do upsání. Kdo by tedy odolal a nenakoupil všechny ty skvělé výrobky, které sice nepotřebuje, ale co kdyby …Reklamní agentury mají lidi přečtené a ví, že stačí hloupá reklama k tomu, aby se všichni nahrnuli do supermarketu a nakupovali bezhlavě vše, co je „ v akci“ nebo co viděli v televizi. Takže do toho Češi zapojte se do boje za dobrou snídani, používejte kartáček zubařů a hlavně aktivujte si do mobilního telefonu službu Mých 5 a dejte si svou „pětku“ na displej. A to už je o reklamách snad opravdu vše, zbývá jen připomenout že současná velikost Jaru na nádobí vydrží 11 týdnů, což znamená 11 týdnů úspor v každé láhvi a to se vyplatí!

cb4ckubjan_01_1

18. prosince Adéla Lukešová P1b 1. písemná slohová práce Vypravování Téma: Roku 3058 Osnova: Úvod kolize krize Závěr Okolo mě prolétne upíří rodinka. Ohlédnu se za nimi. Skáčou po mrako drapech a vyhýbají se autům, jestli tomu stroji co létá a jezdí po silnici, můžu říkat „jen“ auta. Nikdy jsem netušila, že se něco takového může stát. Lidská rasa skoro vymírá. V noci se v těch nejtmavějších ulicích města ozývají výkřiky, buď se loví nebo se rodí nový upíři. Jejich bledá pleť s rudými rty je fascinující až přitahující. Pohledy tak děsivé až nádherné. Je lehké se do takového upíra zamilovat. Ale je jen na něm jestli se stanete upíry nebo zemřete... Rodina upírů už zmizela v tajemných čtvrtích. Přejdu ulici a cestou po chodníku potkám partu postávajících upírů. Nejsou staří, jenom nebezpeční. Do téhle chvíle si mě žádný upír nevšiml. Rychle okolo nich přeběhnu, ale pak jako, kdyby mě něco nutilo, jsem se ohlédla. Ve světle lamp jsem uviděla nádherné rudé oči, které koukaly ze strany na stranu. Usmála jsem se. Neuvědomila jsem si, co se může stát. O den později jsem, za deštivých podmínek, šla nakoupit. Kamkoli jsem se ohlédla, všude byl chaos. Lidé se furt za něčím honí. Jsou jako na baterky. Když se nabijou, vybíjí se. „Promiňte.“ Velký náraz. Zvednu se ze země. To jsou ty červené oči! V hlavě mi probleskl včerejší večer. „Jsem v pořádku.“ Zčervenám. Chvíli stojíme naproti sobě a hledíme si do očí. Po nekonečných deseti minutách mě pozve na kafe, neodmítnu. Celé odpoledne jsem strávila sním. S Andreasem. I když mi moje máti zakázala se s ním stýkat, neposlouchala jsem ji. Jeho rodina taky nebyla zcela nadšena, že se semnou schází. Zamilovala jsem se do něho a je mi jedno, že je to upír. Jednoho večera, když mě vzal na procházku lesem, uvědomila jsem si, že mi moc času nezbývá. Uprostřed lesa me otočil k sobě a jeho rudé a smyslné rty se přitiskly na mé. „Co to znamená?“ Zeptala jsem se opatrně. Nechápu to. Proč se mi to tu nezdá? Proč mě sem zavedl? „Jsi krásná Anne.“ Jeho ústa se pohla. Z jeho úst šla pára. Všude tma. Než si to uvědomil, ale i já než si uvědomila, co dělám. Utíkám. Utíkám lesem ze strachu. „Anne!“ Slyším za sebou. Zastavím se a vyčkávám. Objevil se u mě za sekundu. Chce mě zabít, všechno je a byla past. Jsem tak pitomá. „Chci být s tebou navždy...“ Slza mi teče po tváři. „Já taky.“ Objímá mě. Oba víme totéž. Pohladí mě po vlasech a jeho ledová ruka sjede na můj krk. Rty se přilepí na krk, čekám... Nebojím se. Otevře ústa a zakousne se do mého krku... Sedíme na mrakodrapu a koukám s Andreasem na úplněk. V dáli slyšíme vytí vlků. Teď jsem opravdu šťastná. Nespím, mám rudé rty, bílou pleť a piji krev. Tohle je můj život. Nesmrtelný a krásný. A to všechno se stalo roku 3058.

grp1blukade_1

Cestování Úvod: Denně Stať: a) Kolemjdoucí b) Vítr c) Prohraný boj Závěr: Radši postojím Každý den to zažíváme všichni. Cestování městskou hromadnou dopravou bývá, hlavně po ránu, zážitek na celý den. Začíná to vůbec opuštěním našeho paneláku a cestou na metro, kdy potkávám naštvané pejskaře s vodítkem v levé ruce a s pytlíkem na hovínka v ruce druhé, po cestě blíže k metru se hojně vyskytují bezdomovci, kteří hlučně pospávají, nebo hledají nedopitého krabičáka. Když se zadrženým dechem a neokradená dorazím k metru, už má vidina podařeného dne pohasíná. Vcházím po schodech do vestibulu, kde mě zákeřně přepadne silný vítr a jeho práce je značná na celém těle. Vlasy mám snad všude, jen ne tam, kde by měly být, v obličeji mám polovinu šály chodce předemnou, na ruce mám nalepený pytlík z mekáče a mám pocit, že se mi bunda obrátila naruby. Nakonec přijíždí metro, už se ani nesnažím si vlasy upravit do původní formy. Vcházím do vagónu a rozhlížím se po místě na sezení. V dálce jsem zahlédla volné místo, a tak jsem se za ním vydala. Mezitím vstoupila do metra starší spolucestující. Nejspíš měla spadeno na stejné místo jako já. Asi metr před volnou sedačkou jsem si starší dámy všimla a chtěla ji pustit posadit, ale ona si asi chtěla být místem jistá, tak mě třískla svojí holí do holeně. Nepatrně jsem vyjekla a ze strachu se raději odsunula do vedlejšího vagónu. Z toho vyplívá, že nemá cenu se poohlížet za volným místem a raději postát, a nebo se obrnit velmi dobrou náladou a obléct si tlusté podkolenky.

grP4smyt_01_1

Veronika Křížová 1. E 5. 11. 2003 1. písemná práce VZPOMÍNKA (Vypravování) Osnova: úvod: Představení stať: 1) Příjezd na tábor 2) Setkání s Adrianou 3) Dopis 4) Smrt závěr: Vzpomínky Budu vám vyprávět, nejspíš trochu smutný, příběh o jedné dívce a mém příteli a o jeji táborové lásce, která nemusela skončit odjezdem, ale mohla trvat dodnes. Můj kamarád jménem Jakub byl po návratu z tábora úplně na dně a potřeboval se nutně vypovídat. Já jako jeho dlouholetá přítelkyně jsem mu chtěla pomoci a tak mi prozradil, co se přihodilo. Ale to, co mi pověděl, mě zasáhlo do srdce a končilo to tím, že jsme plakali oba jako želvy. Dost už toho okolo, povím vám to také. Jakub každý rok jezdil se svým oddílem z basketu na tábor a ani teď tomu nebylo jinak. Když dorazili na místo pobytu, každá parta se usídlila v chatičce, Jakub byl se svými přáteli. Většinu dne měli zaplněnou tréninky, ale jakmile měli chvilku volna, utíkal do lesa. Jakub totiž miloval toto místo, imponovala ho svými kouzly. Dodnes vzpomíná na ten les a na palouček, kde potkal svoji princeznu. Když jako každá večer seděl na „svém“ paloučku a pozoroval západ slunce, přišla tam dívka a trochu se podivila, že tam někdo je, ale hned nato se představila – jmenovala se Adriana a byla dcerou majitele zdejšího tábora. Od té doby byli nejlepší přátelé a každou volnou chvilku trávili spolu, velmi dobře si rozuměli. Bylo tedy jen otázka času, kdy se to změní na něco víc. Přišlo to asi po týdnu, kdy jí Jakub řekl, že se do ní zamiloval. Ještě teď si vybaví, jak se při tom roztomile začervenala a řekla mu, že cítí to samé. Ovšem dnes už jsou to jen bolestné vzpomínky, protože se stalo něco, co by si nikdo ani v nejhorších snech nepředstavil. Od té doby, co si vyznali lásku, to byl snad nejšťastnější pár na světě. Ale den před Jakubovým odjezdem jako by Adriana zmizela, nikde nebyla. Přivádělo ho to k šílenství a tak nakonec zašel za jejím otcem. Ten mu se slzami v očích řekl: „Museli jsme ji narychlo odvézt do nemocnice. Měla již půl roku leukémii a náhle se jí to velmi zhoršilo. Ale nechala tu pro tebe dopis. Jakub si daný dopis přečetl a málem se zhroutil. Psala o své nemoci a velmi se mu omlouvala, prý s ním prožila nejkrásnější chvíle života, ještě ho prosila, ať na ni nikdy nezapomene. Byl to krásný, ale smutný dopis, byl však psán od srdce. Jakmile mi to Jakub řekl, slzám se nedalo ubránit. Ještě však prozradil, že volal do nemocnice a Adriana prý dnes ráno zemřela. Je to půl roku a Jakub na ni vzpomíná dodnes. Vzpomínky na ni budou věčné.

pr1ekriver_01_1

Lorencová, Nikola, V. B, 07/08 Osnova: 1) Tři kamarádi bruslí na silnici 2) srážka autem, 3) Petr je zraněn, 4) Martin jede pro pomoc, 5) Martin volá l. 155, 6) Záchranka Vypravování podle obrázků <obrázek č. 1: Tři chlapci bruslí na silnici.> <obrázek č. 2: Jednoho z nich srazí auto.> <obrázek č. 3: Chlapec je zraněn.> <obrázek č. 4: Jeho kamarád běží pro pomoc.> <obrázek č. 5: Jeho kamarád telefonuje z telefonní budky.> <obrázek č. 6: Záchranáři odnáší zraněného chlapce, doprovází je jeho kamarád.> 17. října Jednou se stalo. Kluci jezdily na silnici. potom Petra porazilo auto. potom řikal, že ho bolí noha pak kamarád běžel pro pomoc potom zavolali l.155. <věta je barevně vyznačena> Záchranáři odvážejí petra <věta je barevně vyznačena> Potom Petra odvezli domů a od té doby si říká že už nigdi nebude jezdit, <část věty je barevně vyznačena> s k lukama negde na. Silnici a že, už rači budou jezdit v parku.

bu5blornik_02_1

Svačina „Každý den, každý den k svačině, jedině. Jedině pramen zdraví z Posázaví.“ Tak tento úryvek z písničky známe všichni. Nebo snad ne? Tak se zkuste podívat na televizi. Náš svět je plný jídla, vlastně všude kolem nás je jídlo, až z toho mám noční můry. Už se vám někdy zdálo, že vás honí oškubané kuře po ulici? Zdravé stravování záleží na určitém denním koloběhu. Snídaně, svačina, oběd, svačina, večeře. Pravidelnost je velmi důležitá. Všichni to víme, ale spousta z nás to tak stejně neděla. V věčně si stěžujeme, že nám je těžko, zle nebo dokonce nás trápí hlad. Svačina právě do tohoto koloběhu patří. Je to čas zhruba mezi 10 a 11 hodinou a v odpoledních hodinách zhruba okolo páté, kdy se máme posilňovat chleby s máslem, johgurtem zkrátka tím na co máme chuť. Když jsme byli mladí a chodili jsme do školy, každé ráno na nás čekala připravená „svačinka od maminky.“ Samozřejmě každý den jiná. A běda, když sme ji zapomněli doma. To bylo řečí ještě týden potom. Teď, když jsme starší, za spadá to na „naši hruď“, ale po pravdě, komu by se chtělo ráno vstávat v brzkých raních<in> hodinách kuchtit něco ke svačině? Proto je pro nás pohodlnější koupit si něco po cestě do zaměstnání, školy To aby jsme bychom kvůli vlastní lenosti neumřeli hlady.

grP4vla_01_1

Lucie Novotná Třída: VIII. B Datum: 4. 11. 2009 1. slohová práce – charakteristika literárního hrdiny Edward Callen Edward by mohl mít téměř každou dívku na škole, ale nemohl. Ostatní si sice mysleli, že mu žádná není dost dobrá, jenomže Edward Callen byl upír. Měl čtyři sourozence a na škole se říkalo, že všichni jsou to adoptované děti manželů Callenových, ale Dr. Callen z normalních dětí dělal monstra, ovšem zachránil jim tím život, protože „zachraňoval“ nemocné děti. Například se španělskou, ale zpět k Edwardovi. Edward byl samotář a s nikým se nebavil. Miloval zimu, všechny chladné a mokré věci. Nemůžu vám říci co rád snídával, protože on jako upír nejedl, nepil ani nespal. Na pohled působil chladně, nebezpečně, ovšem zároveň mile. Mezi ostatními se lišil i tím, že byl velmi silově založený, všude byl rychle a byl hodně pohotový. Vycházel jen za ošklivého počasí, jelikož na slunci se třpytil jako diamant. Edward byl vyšší postavy, měl silné tělo, krásné měnící se oči. Měl bledou až bílou tvář a své zrzavé 10 cm dlouhé vlasy nosil vyšesané nahoru. Edward Callen je rozhodně kladná postava i když se ho hodně lidé bojí. Myslím, že kdyby mohl, měl by určitě krásnou dívku, ovšem jedině upírku. On ale za svůj osud nemohl.

kl8bnovluc_1

ZAMYŠLENÍ V poslední době jsem se zamýšlela nad svojí budoucností a nad tím, co mě může udělat opravdu štastnou. Ihned mě napadlo něholik věcí a mezi nimi i rodina a práce. Často ale nejdou tyto věci tak snadno skloubit dohromady. Rodina a práce jsou pro ženu většinou hodně důležité a mít oboje na jednou je velký luxus, který si většina žen nemůže dovolit. Vyvstává tu jedna otázka. Je důležitější práce nebo rodina? Pro každou ženu to musí být velké dilema, kterého se nedá tak snadno zbavit. Pro ambiciózní a inteligentní ženu je práce možná přednější a důležitější než vše ostatní. Když přijde ten správný čas, aby založily rodinu, nic se nestane. Většinu svého času tráví v práci a svou odhodlaností a pílí mohou dosáhnout až na vrchol. Ale co potom? Poté, co si uvědomí, že v práci už všeho dosáhly, kde hledat štěstí? Možná, že časem přijdou na to, co opravdu chtějí a třeba je to právě založení rodiny, ale někdy je na to už pozdě. Biologické hodiny už dotikaly a už upozorňovaly hodně dlouho, že se čas krátí. Tento fakt byl přehlížen. Ale co s tím? Dnes už je možné mít dítě i v pozdějším věku, ale přináší to samozřejmě určitá rizika. Pak může být ohrožen jak život matky, tak i dítěte. Tak proč muset tak hrozně riskovat? Takový risk může stát ženu vše i život a mimo jiné i to, na čem tak dlouho a tvrdě pracovala. Ale co by jí na konec vadilo více – ztráta dítěte nebo práce? Na druhou stranu se domnívám, že jsou i ženy, které dají přednost rodině. Ne proto, že by byly hloupé a svou práci by dobře nezvládli, ale spíše proto, že je to pro ně mnohem důležitější. Ale proč je pro jednu ženu důležitější kariéra a pro druhou rodina? Podle čeho se každá z nás jednou rozhodne a proč? Každé rozhodnutí, ať už je jakékoli, závisí na našich zkušenostech, osobnosti, prioritách a hlavně na momentálních okolnostech. Je také mnohem jednodušší se rozhodnout, když za vámi stojí někdo, kdo vám zcela důvěřuje. Tohle rozhodnutí je ale zcela odlišné a stojí na něm celé naše životní štěstí, právě proto by se mělo pečlivě zvážit. Velké štěstí mají ženy, které mají i dobrou práci a i rodinu. Když zvládly skloubit tyto dvě věci, pak na sebe mohou být opravdu hrdé. Tyto ženy jsou pak o krok blíže, aby byly v životě šťastné a spokojené. Tato otázka stále je a bude aktuální, pokud se něco výrazného nestane. Ženy mají děti stále v pozdějším věku a s tím jsou spojena i větší rizika. Celé rozhodování nakonec záleží na ženě a jejím svědomí a na tom, v jakých podmínkách se právě ocitá, jaké má problémy, jaké jsou její priority. Ovšem to, na čem je závislé její rozhodnutí, se dá ovlivnit nej různějšími způsoby. Například změnit podmínky v práci pro ženy s dětmi... atd. Plánovat si svůj život začínáme už na střední škole a začíná to rozhodnutím, co chceme dál dělat. Rozhodování o práci a rodině na nás číhá o něco později. Ale kdy se takto budu muset rozhodnout i já?!

pr3chouluc_01_1

Brno, 15. července 2010 AHoj mami, dojeli jsme dobře, ale měli jsme trochu poždění<.> Dnes jsme byli v aqaparku a v Zoo. Vyděla jsem spoustu nových zvížat. Nejvíc jse mi libil tyXXXr bílí. Ostatní zvížata byla také hezká. Moc se mi tam líbylo. Aqapark byl fain ale zoo byla hezčí. Už se na vás těším. Eva

cbrod5i_1

Tajemná továrna I. Setkání II. 1) Výprava do továrny 2) Vniknutí dovnitř 3) Demoliční akce 4) Panika III. Vyjasnění situace Byl páteční podvečer a dva největší uličníci v okolí, Marek s Davidem, se sešli, jak už tomu bývalo zvykem, před malou fontánou na návsi. Jakožto spolužáci probrali několik školních událostí uplynulého týdne, a když skončili David položil již tradiční otázku: „Co budeme dělat večer?“ „Můžeme jít krást hrušky Blažkům na zahradu, nebo třeba nadávat opilcům před hospodu.“ řekl Marek a začal se škodolibě smát. „Ne, tohle děláme každý pátek. Chce to něco nového, něco co jsme ještě nedělali. Chci zažít pořádné dobrodružství!“ odvětil David a záhy pokračoval: „Už to mám! Zajdem do té staré továrny, která je kousek za vesnicí a uděláme tam pořádnou neplechu.“ Markovi se nápad hned zalíbil a tak se vydali na cestu. Po necelé čtvrthodince dorazili na místo, kde stála obrovská stará tovární hala. „A co chceš vlastně konkrétně dělat?“ zeptal se Marek. „Uvidíme, pro začátek se musíme dostat dovnitř a pak zničíme co se dá. Prostě si to užijem.“ Hned jak to David dořekl, už se rozběhl k nejbližším dveřím. Vzal za kliku, ale ta mu zůstala v ruce. Rozešli se tedy každý jedním směrem podél zdi hledat nějaký vchod, kterým se dostanou dovnitř. Za chvilku se setkali na druhé straně a oba jen marně rozhodili rukama. „Nic“ řekli současně, ale vtom zahlédl David žebřík připevněný na zdi přesně nad místem, kde stáli. Že byla první příčka byla zhruba ve výšce tří metrů, nebyl pro zdatné sportovce, jaký oba jsou, žádný problém. Marek se vymrštil a už lezl po žebříku. Hned za ním ho následoval dDavid, ale vtom se žebřík náhle povolil. David se hned zase pustil a Marek opatrně vylezl nahoru. David musel znovu vyskočit, aby se chytil, ale žbřík povolil ještě víc. Chvilku počkal a nevěděl co má dělat. „Dělej! Polez nahoru, teď nebo nikdy!“ zavolal Marek zeshora. David tedy začal opatrně šplhat. Krok za krokem cítil, že se žebřík uvolňuje ze zdi. Když už byl úplně nehoře, žebřík povolil úplně. Naštěstí se stačil chytit za okraj zdi a Marek ho vytáhl k sobě. „To nám to pěkně začíná. Snad už se nebude nic podobného opakovat.“ vykoktal David, který byl lehce v šoku. Jen co domluvil, zafoukal vítr, zahřmělo a na zem začaly padat první kapky. „No to je vážně skvělé. Jdeme se porozhlídnout po továrně, aspoň se skryjeme před deštěm.“ zavelel Marek a oba chlapci vlezli malým okénkem dovnitř. Jelikož byla celá továrna prosklená, hned na zemi sebrali pár kamenů a začali vybíjet okna. Nejprve házeli jen tak a zvuk rozbitého skla zněl neustále dokola. Po chvíli vymyslel David, že si vyberou vždy jedno sklo a to se budou snažit rozbít. Marek souhlasil a dali se do||toho. Báječně se bavili, když najednou zazněl hrom a poté začala praskat okna XXX někdo házel kamenem. Oba chlapci se vylekali a mírně znejistěli. V tom za nimi něco proběhlo, sklo praskalo víc a víc a k tomu všemu ještě strašne zahřmělo. Teď už to nebylo jen tak nějaké vylekání, ale pořádná panika. Oba začali řvát a utíkat. Neznámé stvoření je pronásledovalo. Chlapci utíkali co jim nohy stačily k jediným dveřím, které viděli. Vrazili do nich současně a oba dopadli vedle sebe na bahnitou cestu k továrně. Chvíli mlčky leželi a zhluboka oddychovali. Po prožitém šokyu se jako první zpamatoval Marek a začal přemýšlet co se vlastně stalo. Rozhlédl se kolem sebe a po chvíli se začal hrozně smát. David nechápal co se děje a jen Marka okřikl: „Čemu se směješ? Je to tu nebezpečné. Dějí se tu podivné věci! Bereme nohy na ramena!“ „Klid.“ řekl Marek a pokračoval: „Jen se rozhlídni, tohle jsou ty samé dveře, od kterých nám zůstala klika v ruce, ale už jsme nezkontrolovali jesli nejsou náhodou odemčené. A podívej támhle. Blesk nejspíš udeřil do stromu, který pak spadl na továrnu a udělal ten strašný rachot, potom přeci hrozně zahřmělo! Byli jsme v centru bouřky.“ „A co to stvoření tam uvnitř? Co to bylo? To vysvětlíš jak? ptal se ještě stále vyděšený David. V tom se objevil ve dveřích malý pejsek, který se nejspíš zatoulal z vesnice. V tu ránu se začali oba hlasitě smát, až se za břicho popadali. Přestože zažili dobrodružství, o kterém se jim ani nesnilo, oba si slíbili, že nic podobného už nikdy neprovedou.

pr4dkaijak_1

Osnova: 1. Příprava 2. Večeře 3. Dárky 4. Příjezd Evy 5. Vánoce u babičky a dědy 6. Vánoce u mamky Mé Vánoce O Vánocích 24.12. jsem byla u taťky. Taťka neměl dokoupené nějaké dárky a tak jsme jeli do Metropole na Zličín. Prošli jsme skoro celou Metropoli a nakoupili mnoho dárků. Když jsme přijeli domů, začali jsme všichni uklízet. Já smažila řízky, taťka utíral prach a Eva vysávala. Když bylo uklizeno sedli jsme si ke stolu, pustili koledy, zhasli světlo a já mohla podávat večeři. Večeře se mi moc povedla, protože mi to velice chutnalo a taťkovi a Evě taky. Když jsme dovečeřeli, museli jsme počkat u stolu a taťka šel připravit dárky. Najednou zacinkal zvoneček, a my vešli dovnitř. Začali jsme hledat svůj dárek. Eva ho našla jako první. Dostala nový mobil. Měla z něj velkou radost. Já jsem ho také konečně našla. Dostala jsem nový fotoaparát. Také jsem z něj měla velkou radost. Poté co jsme prozkoumali dárky přijela Eva. Eva mi pochválila večeři a šla do pokoje ke stromečku. Po chvíli šel taťka za ní a my s Evou jsme se divili co tam jdou dělat. Najednou jsme se udivili, protože znovu zacinkal zvoneček. A tak jsme tedy vešli. V pokoji byla tma a na stromečku prskali prskavky. A už jsme pochopili. Dostali jsme dárky i od Evy. Já dostala teplé ponožky, sponky do vlasů, DVD Let´s dance, kalendář na rok 2010 a puzle. Eva dostala ponožky, ka kalendář, enciklopedii zvířat, DVD Benjamin a sponky do vlasů. Měli jsme obrovskou radost. Druhý den jsme jeli k babičce a dědovi. Babička pustila hracího Santa Clause a my se pustili do dárků. Od babičky a dědy jsem dostala helmu na kolo, bloček s malovátky a sponky. Eva dostala autíčka,{čárka umístěna na začátku řádku}<co> protože je má ráda a korálky. Když jsme přijeli domů k mamce, zjistili jsme že nejde elektřina. Ale nám to nevadilo a tak jsme si zapálili svíčky. Při svíčkách jsme se navečeřeli a šli na dárky. Pod stromečkem bylo móóóóc dárků. Okamžitě jsme se pustili do rozbalování. Dostala jsem moc dárků ani je nedokážu všechny vyjmenovat. Byla jsem moc potěšena a moc se těším na příští Vanoce.

hr6vanter_02_1

Zlomatka Hra Zlomatka pochází z pera italského autora Maria Gelardiho, který, ač je u nás zatím nepříliš známý, si ale rozhodně zaslouží naši pozornost. Tuto provokativní tragikomedii nastudovalo Divadlo v Řeznické v režii Petera Gábora z důvodu její tematické aktuálnosti. Přestože se děj odehrává ve slunné Neapoli a hlavní postavy jsou na naše poměry značně temperamentní, je příběh i českému divákovi poměrně blízký a to nejenom tím, že je zasazen do současnosti, ale zejména zápletkou. Tu na počátku představní můžeme pouze matně tušit, začíná totiž úplně běžnou rodinnou pohodou, ve které by málokdo čekal tolik zvratů. Univerzitní student Diego přijíždí na prázdniny k matce, která o něj, jakožto o svého jediného syna, pečlivě pečuje. Postupně však idylka začne mizet a divák vycítí, že Diego v matčině bytě nezůstává dobrovolně. Naopak. Matka ho drží pod zámkem proti jeho vůli pod záminkou, že ho musí vyléčit, čehož se již od počátku snaží dosáhnout nesmyslnou terapií prášky na spaní. Situace se začíná vyhrocovat, ale teprve v této chvíli zjišťujeme, co vlastně je ta zhoubná nemoc: Diego je homosexuál. To je pro starostlivou, bezmezně milující, ale také konvencemi svázanou Italku těžká rána, kterou odmítá přijmout a zoufale se ji snaží všemi možnými způsoby zvrátit. V podání Jitky Smutné taková Zlomatka skutečně je, avšak k tomu jí ještě bravurně přidává jistou omezenost, která jí brání vidět jakoukoli jinou pravdu než je ta její, neschopnost přijmout druhého člověka takového, jaký je, bezmocnost a zároveň mazanost, kdy hraje ublíženou a tím se snaží synem manipulovat. Diego Jana Zadražila je oproti tomu velmi inteligentní, ale introvertní mladý muž snažící se vysvětlit matce svůj postoj a až do poslední chvíle touží po dialogu a pochopení, ačkoli ho nekončící souboj nesmírně unavuje a bere mu naději a sílu. Okamžiky, kdy už by se zdálo, že ho matka skutečně začíná poslouchat a že se konečně uvolí přijmout jeho rozhodnutí, se však velmi záhy znovu změní v její neustále omílaný monolog, po kterém Diego cítí neskutečnou směsici rozpolcených pocitů, krom vzteku a zuřivosti také smutek a bezmoc, kterými neskutečně trpí. Svůj vzdor však nevzdává a nakonec své přesvědčení přemění v čin a podaří se mu utéci. Ve vedlejších rolích se zde objevila v roli prostitutky, kterou za účelem uzdravení syna pozve do bytu Zlomatka, Tereza Nekludová a také Ivan Koreček, jenž ztvárnil Diegova milence, který o něm dlouho nemá žádné zprávy, a proto se jej vypraví hledat k jeho matce do rodného města. Samotný závěr je velice nečekaný a je náležitým završením celé hry, ač jsem při něm zapochybovala, jestli je v tom případně skutečně vhodné označení “tragikomedie“. Herecké výkony byly strhující: Jitka Smutná obdivuhodně vystihla charakter Zlomatky a jak sama v rozhovorech říká: “Skutečně jí dvě hodiny byla“. Pochopitelně i Jan Zadražil zářil, zvláště pak ve scénách, kde už ztrácel naději a sílu vysvětlovat a v nichž jeho zoufalství proniklo do duše snad každému divákovi. Jeviště bylo pojato jako soudobý obývací pokoj spojený s kuchyní, z nějž vedlo několikero dveří do zákulisí. Komorní prostředí tak malé scény ještě více umocňovalo pocit diváka, že je přímo vprostřed dění, že se vše odehrává na dosah jeho ruky a tím prohlubovalo jeho prožitek. Téma homosexuality a neochota těch nejbližších a celkově společnosti ji přijmout je zvláště v posledních letech docela běžná, avšak Gelardi do hry Zlomatka mimo to vložil také odkaz na odvěký spor mezi matkou a dítětem, na jejich střetnutí, jenž může být často směšné i zoufalé, může v něm být dominance i bezmoc, láska i nenávist, ale v němž je vždy touha obou stran po uznání a pochopení. Zdůraznil zde také neschopnost komunikace stejnocenné pro oba partnery a uzavřenost čemukoli novému, kterou ukazuje jako určitou primitivnost myšlení. Tím však naráží nejen na vztah mezi rodiči a dětmi, ale na celou naši společnost, kde se ve vší té zaujatosti každého pouze sebou samým komunikace a otevřenost ztrácí kamsi do neurčita

kg07beckri_1

Ruleta Kulička zarachotila v roztočené ruletě a neochvějně se zastavila na černé patnáctce. „Sakra!“ zaklel polohlasem pan Hrantl a sáhl do peněženky pro další tisícikorunu. Nebyla první a on věděl, že tento večer skončí hodně v mínusu. Kolem jedné hodiny v noci se posilněný alkoholem vypotácel ven. Byla pozdně únorová noc, mokrý sníh se snášel na podchlazenou zem a tvořil klouzavou břečku, která namrzala. Ani za střízliva by se nešlo lehce... Doma Antonín Hrantl odhodil kabát do křesla, zul si boty a oblečený usnul v neustlané posteli. Zdálo se mu, jako každému hazardnímu hráči, o velkých výhrách, cestě kolem světa a splněných přáních. Pan Hrantl měl svou vášeň - hazardní hry, sázky a karty. Dokázal prohrát nemalý obnos, ale díky své práci netrpěl nedostatkem. Mohl si zkrátka svou vášeň dovolit a plně toho využíval. Ale. Herna toho večera tonula v namodralém kouři doutníků a cigaret, naleštěné sklenice se leskly ve světle zavěšených lamp a všichni mlčky stáli kolem jednoho stolu uprostřed sálu. Krupiér roztočil ruletu, přijal sázky a lehkým pohybem vhodil kuličku. Ta se roztočila po obvodu rulety a neviditelné nitky osudu a vyšší moci ji určily místo dopadu. Hrálo se o všechno, ale především o hráčskou čest. „Černá!“ zaznělo sálem. Pan Hrantl se posadil do zeleně čalouněného křesla a dvěma prsty si mnul pravý spánek. Prohrál... Pan Wesely mezitím přijímal gratulace a smál se na všechny strany. Ten večer měl opravdový důvod jmenovat se svým příjmením. Když už se ale obecenstvo začalo rozcházet přišel za panem Hrantlem, ležérně se opřel o kulečníkový stůl, upravil si klopu u tmavomodrého saka a řekl: „Sice jste prohrál, ale dám Vám šanci získat Váš majetek zpět. Tady o tom nechci mluvit, zítra se v osm hodin setkáme na rohu u vašeho domu. A prosím přesně!“ Po těchto slovech si v šatně vyzvedl kašmírový kabát a ztratil se v tichu nočních ulic. Teprve když se herna definitivně vylidnila a jenom číšníci sbírali použité sklenice, došel si Antonín Hrantl také pro kabát. Svět se mu zdál ztichlý a chladný. Vyrazil směr domov. Na mostě se opřel o studené zábradlí a na vodní hladině uviděl svůj stín. „Stín sebevraha“ pomyslel si „bez peněz a bez cti!“ Zvedl pravou nohu jako by chtěl naznačit, že chce zábradlí přelézt. Po tváři mu přejel smutný úsměv. Radši nasadil rychlý krok, aby byl brzo doma. Druhý den, přesně v osm hodin, čekal Antonín Hrantl na smluveném místě. V nazelenalém světle pouliční lampy se krčil do límce kabátu a nervózně překračoval. V osm nula dva se objevil Wesely. Podali si ruce. „Pojďte se trochu projít.“ vybídl Wesely Hrantla. „Ta věc se má tak,“ začal „můj syn má před maturitou a musí napsat nějakou povídku. Jelikož má ale ambice na to, aby se stal vědcem v oboru jaderné fyziky, je pro něj napsání povídky takřka nadlidským úkolem. A to je úkol pro Vás. Do čtrnácti dnů napíšete tu nejlepší povídku jakou dovedete napsat. Vím něco o Vašich literárních pokusech, tak to pro Vás nebude tak těžký úkol.“ Po těchto slovech mávl Wesely na projíždějící taxík a když do něj nasedal dodal ještě: „A zpoždění neexistuje!“ Pan Hrantl se nechápavě díval na těžké sněhové vločky, které vítr hnal přes světlo pouliční lampy a v duchu si říkal: „Co má tohle být?“. Prázdné papíry na psacím stole nevěstily nic dobrého. Řádka ani jedna a nápadů ještě méně. Asi po půlhodině napsal první větu, pak druhou, třetí... Za necelé dvě hodiny před ním ležela povídka. A dobrá, jak si myslel. Unaveně vstal a šel spát. V životě by neřekl, jak může být psaní vyčerpávající. Navečer druhého dne čekal na příjezd Weseleho před jeho vilou. Po chvíli se v zatáčce objevilo černé sportovní auto, které zastavilo přímo před zelenou brankou. Wesely vystoupil, pozdravil a s překvapeným výrazem se zeptal: „Vy už to máte? Tak pojďte.“ Vstoupili do vily. Hrantla překvapila její rozlehlost a neobyčejně vysoký strop v předsíni, podal Weselemu popsané papíry, ten v nich asi minutu listoval a pak je zahodil se slovy: „Pitomost! Napište něco pořádného. Na shledanou!“ Vilou se rozezněl klavír. Chopin... Dva dny nato napsal další literární pokus a doufal, že Wesely jeho dílo přijme. Ale situace se opakovala a byl opět poměrně hrubě vyhozen. Do vypršení lhůty zbývalo už pouhých pět dní a zoufalý Antonín Hrantl hledal inspiraci v orosené láhvi. Tvůrčí muka, dalo by se říci. Chodil po tichém a tmavém bytě, nadával na těch proklatých čtrnáct dní, nevěděl co bude dělat. „Idiot! Má neschopného syna a já to odnáším! Ale vždyť je to moje vina! Proč jsem jen hrál? Černá nebo červená? Čtrnáct dní...“ myšlenky mu neuspořádaně těkaly opilou hlavou, čas vnímal jako bod kdesi uprostřed všeho, ty imaginární nitky osudu ho svazovaly a trýznily. Netušil, co to všechno znamená. Na papír těžce a pomalu napsal slovo „RULETA“. Nalil si další obsah láhve do decové skleničky, přiložil ji ke rtům a prudce zaklonil hlavu. Dno prázdné sklenky bylo nekonečno vesmíru a začátek všeho... Ten pocit opileckých rán znal dobře, ale vždycky ho znova překvapovala svou intenzitou. Svět byl takový pomalý, šedý a cizí. Napil se vody a sedl si ke stolu. Dlaní si podepřel hlavu a očima přejížděl po nepořádku na stole. „RULETA“, četl. To slovo mu znělo hlavou. Vzal prázdný list papíru a napsal: „Kulička zarachotila v roztočené ruletě...“. Psal dál, rychle a s novým elánem a chutí do práce. Asi po dvou hodinách dopsal to nejlepší, na co měl. Nebo si to tak alespoň namlouval. Papíry zmačkal do kapsy od kabátu a vyběhl ven. Chodníky klouzaly, ale on se přesto snažil běžet, chtěl mít tu záležitost co nejrychleji za sebou, chtěl se konečně dozvědět, co to má být za hru s tou povídkou. „Ještě přeběhnu jednu silnici a budu tam!“ Nervózní Antonín Hrantl vytáhl papíry z kapsy a vběhl bez rozhlédnutí do silnice<.> Bylo to to poslední co udělal. Tmavě modré nákladní auto přeťalo jeho odhodlání i život. Chodci se seběhli k místu nehody a mlčky se dívali na bezvládné tělo. O kus dál ležely v mokrém sněhu rozházené papíry na kterých se rozpíjely inkoustem psané řádky.

pr4ddrbvla_1

Jirka Houška Třída: VIII. A Datum: 4. 11. 09 1. slohová práce – charakteristika literárního hrdiny Mirek Dušín Mirek Dušín je typicky chlapec své doby. Obékaný chodil většinou v žluté košili a vlasy měl krátce ostříhané a světlé barvy. Mirek Dušín byl (dalo by se říct) zakladatelem rychlých šípů. Byl to chlapec školního věku. Přibližně 13-14 let. Byl velice spravedliví a málo nebo vůbec neškodil. Vetšinu času trávil jako ostatní chlapci té doby venku s kamarády. Byla to postava simpatická pro ty co byli alespoň trochu jako on. Často pomáhal ostatním a málo kdy udělal neco co by nebylo správné. To ho táké vedlo k založení rychlých šípů, což byl (spolek) kluků (bojujících) proti stínadlům. Ale jinak to byl chlapec normální (ničím speciálně vijímečný) proto není moc co do charakteristiky napsat.

kl8ahoujir_1

David Zeman I. C 23. 2. 2004 2. slohová práce Můj přítel (charakteristika) Osnova: 1) Kdo to je a co pro mě znamená 2) jak vypadá 3) vnitřní charakter Tohoto kluku jsem poprvé poznal před několika lety, díky sportu, kterému se aktivně věnuji. Zpočátku jsme si moc nerozuměli, bylo mi ani 13 let, on je asi o 2 roky starší, takže neměl „proč se bavit s nějakým usmrkancem?“ Po pár letech jsme se dostali do věku, kdy už neřešíte jestli jste o něco mladší nebo starší než ten druhý a zjistili jsme, že jsem si ve spoustě věcí podobní, ne-li stejní, že si rozumíme. Dnes ten člověk patří mezi několik málo lidí, kterým na tomto světě nejvíc věřím a na kterých mi velmi záleží. Teď trochu k jeho vnější charakteristice. Je vysoké vyšvihané postavy se širokými rameny. Má kratší tmavé vlasy, nedávno nosil kozí bradku, ale tu si už oholil. Dostane vás svým zasněným kukučem když cestuje kdesi mimo ve svých představách. Jaké má oči, to s jistotou nevím. Řekl bych že hnědé, ale nikdy jsem se o to moc nestaral, nepokládám to za důležité. Nosí sportovní oblečení, nehraje si na žádnýho drsoně, prostě normální člověk. Jedna z jeho zvláštností je, že nikdy nenosí dlouhý rukáv u jakéhokoli oblečení mimo bundy. Nevím proč, ale prý je mu to nepříjemné. Díky tomu je nejspíš zvyklý na zimu, takže není téměř nemocný. Mimo sportu se věnuje jakémusi sportovnímu tanci. Tam chodí hlavně kvůli mladým slečnám. Ty také patří mezi jeho záliby. Dá se říci, že možná mezi ty nejoblíbenější – vlastně určitě nejoblíbenější!!! Rád také zajde pobavit se do hospody, hudebního klubu, na koncert, zalítat na diskotéku a tak. V jeho nitru se však vyznáte jen zřídka. I přesto, že ho znám opravdu dlouho, někdy nevím, co si mám o něm myslet! Občas se zdá být úplně mimo, nepřítomný výraz, celkově zpomalený projev.... Kdo ví, co mu v těch okamžicích létá hlavou. Třeba, co si dá k večeři? Nebo co zde po sobě zanechá pro lidstvo? Nový lék proti rakovině, či převratnou technologii sklízení brambor! Jindy bývá zas samý žert, úsměv od ucha k uchu, šibalská očka v nichž to jen jiskří neposedností. Pusa plná hlášek a hlodů, po kterých se všichni v jeho okolí skládají smíchy k zemi. Je taky velký romantik. To vím s naprostou jistotou. O slečnách se spolu totiž bavíme neustále. Tak to by mohlo být asi vše. Teď jen doufám, že nám naše přátelství vydrží, protože až se mu to dostane do rukou a přečte si to, tak tedy opravdu nevím....!

pr1czemdav_02_1

Slohová práce školní Jiří Vlach 16. ledna 2007 Problém, který mě zaujal Dnes jsem se rozhodl psát o problému, který mě velice zajímá. Jelikož jsem doslova fanatik do všech zimních sportů a o některé z nich se zajímám podrobněji, vybral jsem si sport, ve kterém to v současnosti nejvíce vře. Jsou to skoky na lyžích. Po vzniku České republiky v roce 1993 se stala situace v českém skoku špatnou, postupně téměř katastrofální. Z někdejší skokanské velmoci, která měla tradičně hned několik skokanů v nejlepší desítce na závodech světového poháru a mistrovství světa, se stal doslova trpaslík. Situace vyvrcholila na Olympijských hrách 2002 v Salt Lake City, kde nejlepším umístěním našich skokanů bylo 36. místo Jana Mazocha, vnuka Jiřího Rašky. V soutěži týmů naše družstvo porazili dokonce i Kazachstánci. Proto bylo odvoláno vedení skokanského úseku i s trenéry a nových předsedou byl zvolen Leoš Škoda. Ovšem ani tato změna se dnes neukazuje jako správné řešení. Jediným platným přínosem Škody pro skokany bylo to, že jako bývalý skokan měl dobré jméno u skokanské veřejnosti, a proto dokázal přivést do Čech nejlepší světové trenéry. Nejdříve to byl Slovinec Vasja Bajc, který se ukázal jako skvělá volba. Dokázal výsledkově pozvednout celý český tým o celou třídu výš, ale hlavně vystřelil ke hvězdám skokana Jakuba Jandu. Janda se pod Bajcovým vedení připojil ke světové špičce. V sezoně 2004/2005 vyhrál na Mistrovství světa v Oberstdorfu stříbrnou a bronzovou medaili a v následující sezoně nejprve vyhrál letní světový pohár, poté prestižní Turné 4 můstků a nakonec dokonce celý zimní světový pohár jako první Čech v historii! Mezitím se ale dostaly na povrch informace o rozporech Bajce se Škodou. Stalo se tak v nejméně vhodnou chvíli – měsíc před Olympiádou v Turíně. Bajc nedostal od Škody tři měsíce zaplaceno, a tak vyhrožoval, že nepojede do Turína. To samozřejmě neprospělo ani atmosféře v týmu a protože psychika hraje u skokanů důležitou roli, nemohl olympijský závod dopadnout jinak, než zklamáním. A protože se vzájemné vztahy dvou hlavních postav pro české skákání nezlepšovaly, rozhodl se Bajc po sezoně odejít od reprezentace. Nemohl totiž přehlížet řadu problémů, které Leoš Škoda vůbec neřešil a některé z nich dokonce i způsoboval. Například práci s mládeží. Žádná totiž není. Kluby, které mají vychovávat nové talenty, dostávají od svazu minimální finanční podporu a junioři ve věku 16-18 let dokonce žádnou. Navíc Škoda z úsporných důvodů rušil mládežnické závody, takže za celou zimu se uskutečnily pouze tři. Peníze byly dalším důvodem Bajcova odchodu. Škoda s nimi nakládá velmi pozoruhodně. V zimě se například udržuje pouze jeden jediný mustek v celé České republice. Udržovat jich více najednou by bylo prý velmi „drahé a zdlouhavé“. Také chybí kvalitní vybavení pro skokany, na které prý nejsou peníze. Ale na něco peníze nechybí. I když Leoš Škoda velmi spoří, dokázal najít dostatek peněz na to, aby si mohl přidat 5000 Kč měsíčně. Dokonce i svazová sekretářka bere měsíčně dvakrát víc než trenér ženského reprezentačního mužstva! Korunu všemu nasadil Škoda minulý měsíc, když zapomněl poslat skokanům lyže na závody do Japonska a ti pak museli skákat na vypůjčených lyžích, což může negativně ovlivnit jejich pracně natrénovanou skokanskou techniku. Podle mě je jediné možné řešení rozpustit celý skokanský úsek a do jeho čela zvolit lidi, kteří jsou administrativně schopni a mají ke skokům osobní vztah. Jinak se bude situace vyvíjet stále ve stejném duchu. Bohužel, tento problém se vyskytuje i v jiných sportech, ale také v některých oblastech komunální, či snad dokonce vyšší politiky. Je to totiž stále o tom samém – nahrabat si co nejvíc sám pro sebe. Osnova: Úvod – výběr problému Stať a) historie českých skoků na lyžích b) úspěchy J. Jandy a V. Bajce c) problémy uvnitř skokanského prostředí 3) Závěr – možné řešení situace

cb3cvlajir_01_1

Slohová práce školní Jana Kaiserová 17. května 2005 1. C Témata: 1) Tak tady žiji (volný stylový útvar) 2) Divy současného světa (volný slohový útvar) 3) Mé setkání s….. (volný stylový útvar) 4) Pohled do zrcadla (zamyšlení) Mé setkání s třídou 1.C Osnova: 1.) Úvod : Třída 1. C 2.) Stať: a)Těžké začátky b)První dojmy c) Změna názorů 3.) Závěr: Nejlepší třída Na to, jaké to bylo první den v nové škole, se mě ptal snad každý. Ale na to, jaké je to teď, se už moc lidí neptá. Na začátku roku jsme všichni nastoupili na toto gymnázium jako vyklepaní neználkové, dnes už jsme odhodlaní prváci. Na začátku roku to bylo velmi zvláštní. Pomalu jsme se scházeli ve třídě a nervózně po sobě pokukovali. Někdo mi přišel sympatický a někdo ne, ale nedávala jsem to na sobě znát. Nakonec jsem si oddechla, že mám první den za sebou. Druhý den jsem zjistila, že máme ve třídě cizince. Připadal mi jako nejzajímavější člověk ve třídě, ale to vůbec nebyla pravda. Zajímavých lidí tu je hodně. Ta třeba tu máme geniálního fyzika, nadanou atletku, vynikající egyptoložku a spoustu dalších zajímavých lidí. Každý je něčím zajímavý. Ať svými schopnostmi a nadáním, tak vyjadřováním, původem, chováním a smyslem pro humor. Ale každopádně jsou tady úplně všichni inteligentní. První týden jsme byli velice rozpačití a o přestávkách býval ve třídě celkem klid. I při hodinách bylo ticho. Nikdo se nesnažil poutat na sebe pozornost. Zdravili jsme se velice rozpačitě a byli jsme slušní. Od těch dob se ale hodně změnilo. Snad nejvíce jsme se seznámili na lyžařském výcviku. Už před tímto výcvikem jsme se poznali, ale třeba já jsem si udělala nějaký obraz o nějakém člověku a podle toho jsem se k němu chovala. Ale na „lyžáku“ se moje negativní představy rozplynuly a přišla jsem na to, že máme vlastně skvělou třídu. Je tady pouze pár lidí, se kterými si nerozumím. A vím, že s některými z nich si nerozumí i víc lidí z naší třídy. Je to hlavně kvůli tomu, jak se chovají. Hlavně jednoho člověka jsem na výcviku poznala. Před výcvikem to byla má dobrá kamarádka a dnes se jí nemůžu podívat do očí. Na výcviku si znepřátelila jak mě, tak i celou třídu. Ale vždycky se někdo takový najde. Z toho všeho vyplývá, že mám svou třídu ráda a nikdy bych neměnila. Myslím, že jsem většinu třídy poznala dobře a většinou se jejich chování liší od mého „obrazu“, který jsem si o nich udělala. A hlavně jsem se ponaučila, že nemám dát na první dojem.

cb1ckaijan_02_1

Kovář, Ondřej, Gymnázium J. Seiferta V Praze dne 12. 4. 2006 Žádost o grant pro projekt „Musíme si pomáhat“ Vážení, v souladu s Vašimi požadavky zasíláme žádost o přidělení grantu pro pomocný projekt „Musíme si pomáhat“ pro školní rok 2005-2006. Spolu s žádostí zasíláme základní informace o projektu. Základní informace o projektu Projekt „Musíme si pomáhat“ zahájilo roku 1998 Gymnázium Jaroslava Seiferta. Obsahem projektu je pomáhat lidem z rozvojových zemí. Hlavním cílem je ukázat studentům, že i v 21. století jsou na Zemi místa, kde stále chybí základní socialní zabezpečení. Akce se již tradičně účastní pět zemí: mimo České republiky také Polsko, Španělsko, Portugalsko a Irsko. Projektu se vždy účastní dvacet studentů z každé země. Jezdí se pomáhat do východní Asie a střední Afriky. Věk studentů je omezen spodní hranicí patnácti let. Doba trvání projektu je dvacetjedna dní. S pozdravem Ondřej Kovář.

js1kovond_1

Slohová práce školní Barbora Mikešová 12. ledna 2006 2. C Témata: 1. Abeceda dnešní společnosti (Úvaha) 2. Kalamita (Volný stylový útvar) 3. Probouzím se, je neděle ráno… (Volný stylový útvar) 4. Dějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí (Úvaha) Kalamita Vyslovíme-li slovo kalamita, většina lidí si vybaví pohromu nebo přehnaně řečeno katastrofu. Když jdeme večer spát a ve vzduchu poletují drobounké vločky, všichni jásají, že konečně přišel ten dlouho očekávaný sníh. Děti se těší, jak budou zítra sáňkovat, stavět sněhuláky a koulovat se. Rodiče se rozzáří při pomyšlení na víkendové lyžování na „prašanu“ nebo na odpolední procházku zimní, zasněženou přírodou. Ale vše se může malinko zvrtnout. Všechno začíná, když se ráno probudíme. „No to snad ne!“, prohlásí maminka vstávající z postele při pohledu z okna. V tom se probudí i tatínek, který také vykoukne z okna, jak to obvykle ráno dělává. Ale tentokrát nemůže uvěřit svým očím. „Pane Bože,“ říká si v duchu. Ale to už začíná honička s časem. Zatímco maminka dělá snídani, tatínek se snaží vyhrabat své auto z hromady sněhu. Ale to je jen začátek. Další hrůza nastává, při pohledu na jejich ulici, kudy ještě nestačila projet technika, aby odklidila sníh. A tak tatínek vystupuje z auta a snaží se, alespoň náznakem, odklidit sníh, aby projel na hlavní ulici. Nakonec vše zvládne, ale neujede ani jeden kilometr a je tu další překážka. Bouračka. Autobus na kluzkém povrchu dostal smyk, narazil do protijedoucího auta a zablokoval celou silnici. To už tatínek nevydrží, opouští auto a jde do práce pěšky. Takováhle situace ale neprobíhá jen u Nováků, ale i u tisíce dalších rodin, které ráno pospíchají do práce. Jdeme-li po ulici, uvidíme, že všichni mají napilno. Musí odklízet hromady sněhu z chodníků, po kterých ještě včera bylo samozřejmostí projít. Dnes je ale situace úplně jiná. Ovšem děti mají radost a jsou plné energie. Děti jásají „Jupí, nemusím na první hodinu matematiky.“ Pro děti je ráno plné sněhu určitě výbornou zábavou. Nejen, že se musí brodit vysokým sněhem, a přitom se mohou s kamarádem koulovat a házet se do čerstvě napadaného sněhu, určitě je pobaví i situace, kdy jde paní sousedka do obchodu pro rohlíky a vrátí se jako sněhulák. Odpoledne, když už je sníh tak trochu odklizen, ve vzduchu se opět začínají objevovat vločky sněhu. Tentokrát nikdo neví, co přijde zítra. Příroda nám stále dokazuje, že je mocná čarodějka a nikdo jí nemůže rozkazovat, ani se jí pokoušet předělat. To by si lidé měli uvědomit a radovat se z každého ročního období, protože přírodu stejně nikdo nezmění. Osnova: Úvod Stať: a) ranní překvapení b) cesta do práce c) odklízení sněhu d) dětská radost Závěr

cb2cmikbar_01_1

Petr Tokár 2. G 15. 10. 2008 1. slohová kompozice (diskusní příspěvek) <novinový článek – Znalosti nalije do hlavy holografický učitel> Znalosti nalije do hlavy holografický učitel? Tento článek, který jsem si přečetl v MF Dnes, mě zaujal nejen proto, že jeho autor Jaroslav Beneš zde uvádí vcelku zajímavou myšlenku, ale také proto, že tato myšlenka je i podle mého názoru v budoucnosti uskutečnitelná. Zároveň v tom vidím i určitá negativa. Pokud bude učitel holografický, žáci ztratí možnost s učitelem komunikovat a hodiny budou monotóní a nudné. Další negativum u takovéto výuky by byl domácí učitel. Tady plně souhlasím s panem Benešem. Tímto způsobem výuky bychom přišli o většinu sociálních styků, které jsou ve věku 1. a 2. tříd velmi důležité, a také o přátele. Nepatrně proti se stavím k jeho názoru, že by bylo lepší „nalít“ informace rovnou do mozku. Možná by to byla rychlá a jednoduchá metoda, ale člověk by se měl učit postupně kousek po kousku aby všemu porozuměl. Čeština se změní. Toto je také věta k debatě. Můj osobní názor je takový, že ano, změní se. Zajisté se bude zjednodušovat, nebo se časem úplně vytratí. Byla by to škoda, ale je to opravdu spekulativní téma, protože nikdo neví co bude v budoucnosti.

ces2gtokpet_1

Bazjuk, Gymnázium J. Seiferta R. L. Stevenson Knížka nás zavádí do doby starých lodí, zrádných pirátů a statečných dobrodruhů. Kde snimi máme sdílet jejich dobrodružství. V knize se skupina dobrodruhů vydává za pokladem na ostrov pokladů. Až k ostrovu je cesta klidná, ale u ostrova jim, jejich cestu znepříjemní piráti, kteří se nechali najmout jako posádka a chtějí poklad pro sebe. Potom co je asi polovina pirátů vystřílena se kapitán vzbouřenců rozhodne vrátit ke staré posádce. Po této výměně najdou hrdinové pomocí domorodce Bena Gremna poklad a štastně odplují nabrat novou posádku na cestu domů. Při této zastávce zmizí vzbouřenec, takže se mohou hrdinové s chladnou hlavou vrátit domů a užívat si bohatství. Knížka je delena do dílů, které se pojí dějově, ale mění myšlenku. Autor použil velice šikovný způsob. Knížka je dobrodružný román o cestě, zradě a konečném štastným koncem. Knížka mě velice zaujala svým nápadem a dějem, ale podotkl bych, že autor občas moc zveličuje nepodstatné scény a duležité moc odsekává. Myslím, že knížka nikdy neztratí na své zajímavosti

js9mbazmic_1

7.3. Byli jsme u Malého jezu. Sestry a mamka byly na kolečkovích bruslích a já na kole. Hráli jsme si tam na prolézačkách. 8.3. V úterý jsme byli hrát tenis a pak jsme šli k babičce a tam jsme i spali. 9.3. Jeli jsme na zříceninu hradu dívčí kámen. Bylo krásné počasí a tak jsme si udělali dlouhou procházku. Odpoledne jsme šli k taťkovi a tam jsme zůstali přes noc. 10.3. Po obědě jsme šli k babičce a s ní jsem jeli do cukrárny u náměstí na zmrzlinu. U babičky u babičky jsme zůstali do rána. 11.3. Jeli jme s babičkou na kolech po okolí {obec}<priv>. A odpoledne jsme šli k taťkovi na celý víkend. 12.3. V sobotu jsme pomáhal taťkovi uklízet jergolu po zimě. A připravovali věci na druhý den na ryby. 13.3. Četl jsem si knihu do školy a jeli jsme na ryby.

ho5dtichjan_1

Forreste, z cesty, je tu Čená labuť! Konečně. Černá labuť byla vypuštěna do světa a všichni nedočkavci hořící touhou po dalším díle jednoho z nejlepších režisérů dnešní doby se rozeběhli do kin. Pravda, někteří z nás (mezi něž patřím) měli tu čest film shlédnout již tři týdny před jeho světovou premiérou, ale tuto skutečnost bych tu teď nerada rozebírala. Tak tedy zpět k filmu... Upřímně, jmenujete-li se Darren Aronofsky, máte na svědomí filmy jako Requiem za sen a vlastně vše, co jste doposud natočili, se okamžitě stalo součástí Top 200 na světových filmových databázích, očekávání ze strany diváka jsou vskutku veliká a spadnout k pouhému průměru si zkrátka nemůžete dovolit. Já osobně jsem přímo hořela nedočkavostí a při zjištění, že hlavním motivem filmu je všem známé Čajkovského Labutí jezero, jsem si pomyslela, že s takto silnou a již tolikrát omýlanou tématikou si možná ani Darren dostatečně neporadí. Opak byl ale pravdou. Film, odehrávající se v prostředí newyorské baletní scény, se točí kolem mladé baletky Niny, která je pro splněné svého snu schopna obětovat cokoliv. Aby získala hlavní roli – dvojroli v Labutím jezeře, potřebuje ale nejen tvrdě dřít, ale také v sobě probudit nespoutané, ďábelské já, které je nezbytné pro ztělesnění Černé labutě. To je však pro Ninu, jakožto vychovanou, životem nezkaženou dívenku, která navíc stále žije se svou přehnaně pečující matkou, nelehký úkol. Režisér baletní hry Thomas se v Nině tuto „ďáblici“ snaží probudit, všechny jeho pokusy však přišly vniveč. Na scénu navíc přichází balerína Lily, jež je pro roli Černé labutě jako stvořená, avšak něžností a čistotou projevu bílé labutě se Nině nikdy nemůže vyrovnat. Nina je sice do hlavní role obsazena, Lily se však stává její náhradnicí a mladá balerína se proto musí snažit Thomase přesvědčit jak nejlépe dokáže. Obě pomyslné rivalky se však záhy sbližují a rebelka Lily se dokonce snaží čistou a netknutou Ninu zasvětit do světa drog, alkholu a sexu. V tuto chvíli nastává u Niny vnitřní boj mezi dobrem a zlem, dojde k mnoha dramatickým momentům, kdy divák často ani neví, zda se jedná o baletčinu vizi, či o skutečnost. Když pak dojde na očekávanou premiéru Labutího jezera, teprve tehdy Nina Thomase opravdu přesvědčí o své dvojí osobnosti, kdy bravurně zatančí jak něžnou bílou labuť, tak nespoutanou černou. Vystoupení je prokládáno záběry ze zákulisí hry, kdy se baletčina identita mění doslova v souladu s tahy štětcem, jímž přebarvuje bílou nevinnou masku za černou barvou symbolizující zlo. Po skončení vystoupení Nina konečně dosáhne úspěchu a uznání režiséra. Je víc než jasné, že v tomto dramatu s velmi silným dějem by asi ledajaká herečka neobstála. Výběr Natalie Portman do hlavní role byla vskutku trefa přímo do černého, což také dokazuje její okamžitá nominace na Oscara. Jednoduše neexistuje výraz, slovo nebo pohyb, který bych této křehké dívce nevěřila. Neméně dobrý byl, dle mého, také výběr charismatického Vincenta Cassela do role režiséra baletu a Mily Kunis, která bravurně ztvárnila „rebelskou“ baletku Lily. Velmi kladně také hodnotím hudbu, díky níž děj dokonale graduje. Nebylo ani nutné chodit pro inspiraci nijak daleko – Aronovsky vsadil na jistotu a k vykreslení ještě dramatičtější atmosféry použil přímo Čajkovkého a pasáže z Labutího jezera. Nestává se mi často, že by mě film vtáhl natolik, abych nebyla schopna se soustředit na cokoliv jiného. Naposledy tomu tak bylo u trháku Avatar. Při sledování Černé labutě jsem však skoro zapomněla dýchat a jediné, pro co jsem (na necelé dvě hodiny) žila, byla balerína Nina a její drsná cesta za úspěchem. Ještě dva dny po shlédnutí tohoto silného dramatu jsem měla před očima křídla černé labutě a nemohla je vyhnat z hlavy. Prostě a jednoduše: pokud jste si doteď mysleli, že po filmu Requiem za sen, Přelet nad kukaččím hnízdem nebo dokonce Forrestu Gumpovi už nic lepšího přijít nemůže, je mi ctí vyvést vás z omylu. Světe boj se, přilétla Černá labuť!

kg07herson_1

Muž, který sázel stromy Elseárd Bouffierd byl starý muž žijící nedaleko Provance. Živil se jako pasák ovcí na pastvinách v Alpách. Byl velice uzavřený, málo mluvil, ale přesto byl velmi důvěryhodný, přívětivý a laskavý. Byl také velmi pracovitý a své práci byl plně oddaný. Svědčí o tom už to, že vlastníma rukama opravil celý dům, který byl předtím pouze zříceninou<.> Přestože byl sám, jen se svým psem, nebyl sobecký ani ctižádostivý. Další známkou toho, že byl plně oddaný tomu co dělal bylo to, že sázel duby, které sázel už tři roky a vysázel jich statisíce. I když některé zahynuly nevzdával se. Začal sázet také buky a břízy v malých školkách. Elseárd Bouffierd byl velice šťastný tím co dělal. Opuštěné vesnice začali opět obývat lidé a potok začal opět téci. Byl to muž plný pokory a chuti pomáhat. Nebyl chamtivý, nebo lakomý. Neměl v sobě žádnou zášť a l nebyl lhostejný k věcem co měl kolem sebe.

am8acerbar_01_1

Přítel, nebo nepřítel? (v nouzi najdeš přítele) V jedné šatní skříni žil v pravé kapse kabátu mol Emil a jeho nejlepší kamarád mol Jožin. Měli také souseda, který se nedávno přistěhoval, jmenoval se Rudolf, měl na svoji postavu až moc veliké uši, také nosil velmi silné brýle a zuby mu zdobili rovnátka. Emil s Jožinem ho neměli rádi, hlavně proto jak vypadal než kvůli tomu jaký byl. Posmívali se mu, ponižovali ho a povyšovali se nad ním. Jednoho sobotního dne si ti dva řekli, že si vyrazí do jedné místní hospůdky na bouling. Jožin chtěl jít přes park, ale Emil že ne: „Je to delší, ale za to horší cesta viď.“ A že on půjde na nejblišší zastávku a pojede autobusem. Jožin se nedal, hodil šibalský, pokřivený úsměv, udělal na něj psí oči, a bylo to, šli parkem. Jak tak šli tak zahlédli Rudolfa pod stromem jak si tam dělá domácí úkoly z matematiky. Okamžitě se začnou tlemit, ale neš Emil stačí něco říct spadne na zem a uhodí se do hlavy. Jožin se rychle otočí na Rudolfa a chce na něj zavolat, Rudolf však mezitím dolít k Emilovi a pomáhá mu vstát. V tom Jožin zahlédne jak kolem letí krásná molice. V tu chvíli úplně zapoměl na kamaráda a letěl za ní. Rudolf odvezl Emila do nemocnice kde mu dali sádru na levou ruku. A tak se z nepřátel stali nejlepší přátelé. No a co Jožin? Tak ten je na tom dost bledě. Má sice dost známích, dokonce i Emil mu odpustil, ale nemá žádné přátele.

cl8clukand_1

Krůtí kost Když mi bylo asi šest let, měla jsem takovou starou červenou tříkolku. A taky jsem měla jako mazlíčka velkou krůtí kost. Celé město mě znalo jako holčičku na červené tříkolce s velkou krůtí kostí na vozejčku. Když jsem ji jednou ztratila. Hledali jsme ji úplně všude, ale kost nikde. Probrečela jsem celý den. Nakonec mi maminka řekla: „Zítra pojedeme nakupovat a já ti koupím novou.“ Ale já jsem žádnou jinou nechtěla. Toho večera šel ještě táta s odpadky. Otevřel popelnici a krůtí kost tam na něj vykoukla. Taťka pro mě přišel domů. Ale, protože se od malička štítím popelnic, už jsem ji nechtěla. Druhý den jsme jeli nakupovat, ale mamka mi i přes slib kost nekoupila. Aspoň, že mi zůstala tříkolka.

cl6cmarmag_1

Téma: Realita je nudná,. Dejte mi jiný svět. Osnova – Stereotyp – Realita je nudná! – Strach Stereotyp, to je asi naše realita, se kterou se každý den potýkáme. Ano, je možné, že někteří namítnou, že jejich život se skládá z mozaiky, ve které byschom nenašli dva stejné kousky. Zamysleme se ale sami nad sebou. Kdo z nás prožívá každý den naplno? Kdo alespoň jednou nezažil tu pravou všednost už tak pojmenovaných všedních dnů. Realita je nudná! Toto zvolání prohlašuje, dle mého názoru, většina dnešní mládeže, a proto se ti odvážnější z nich uchylují k užívání drog, které jim alespoň j nějak ozvláštní tu nudnost našeho „vyspělého“ světa, ve kterém každý prahnée po úspěchu a slávě. Drogy dokážou navodit uvolněnou náladu, a věřím, že každý již tento stav zažil. Musíme totiž mezi drogy počítat i alkohol, který je ve společnosti do určité míry tolerován. Jenže při pomyšlení nad tím, že každý den po práci nebo po škole si zajdu do svého oblíbeného baru na jeden, dva nebo tři drinky a nebo si zajdu, jak se tak lidově říká, na brčko či jointa, ve me mně vyvolává pocit, že toto „zpestření“ dne se opětovně stane stereotypem. Bojím se. Bojím se, že spousta mladých lidí se uchýlí k tvrdým drogám, které jim nabýídnou mnohem větší a rychlejší útěk od reality. Ovšem i tento k poněkud kontroverzní a svižný útěk se po čase stane všedním, a bohužel i potřebným, kvůli rychle vznikající závislosti. A přiznejme si, d kdo z nás si přeje zkončit, jako některá z pochybných existencí, která shání peníze pouze na svojí nutnou denní dávku. Zamysleme se nad tím jestli jsme schopni a ochotni zaplatit tuto tvrdou daň, za chvíli blahobytu a zábavy.

grP3abrotom_1

Statečná Čijo Osnova: I. Úvod – Zavedení do děje II. 1. Čijo 2. Rodinné problémy 3. Obsazení Japonci 4. Povstání III. Závěr – následky Kdysi žila mladá dívka, jménem Čijo, na ostrově Okinava. Tento malý ostrov se nachází poblíž Japonska. Čijo žila v době, kdy starověká civilizace na Okinavě prožívala svůj „zlatý věk“. Kultury, řemesla i zemědělství zde byly velmi vyspělé. Bohužel, postavení žen zde bylo velmi podobné Japonsku a Číně té doby. Všechny dívky, ženy byly majetkem buď otce, nebo manžela. Jejich názory nebyly důležité, byly vázány etiketou a musely poslouchat svého „pána“ na slovo. Již v té době byla na Okinavě velmi oblíbená bojová umění, ale směli se je učit pouze muži, pro ženy byla tabu. Okinavská bojová umění byla na bázi čínského kung-fu. Rodina Čijo žila v malé vesničce na jihovýchodním pobřeží ostrova. Zde se velmi přísně dodržovaly staré zvyky a kodexy. Čijo byla patnáctiletá, krásná, milá dívka, ale byla i velice tvrdohlavá, temperamentní a chytrá. Byla poslušná a dbala na zvyky své země, přesto však s danými pravidly nesouhlasila. Etiketa jí velmi spoutávala. Leč neměla žádnou šanci, to nějak změnit. pProzatím se s tím musela smířit, i když občas jí něco uklouzlo. Její otec byl jedním z nejlepších mistrů bojových umění na Okinavě. Měl hodně žáků a ve vesnici byl velmi vážený. Čijo ho ráda tajně pozorovala při cvičení. Tajně cvičila, dokonce i poslouchal rady, které dával svým žákům. Nikdo se to nesměl dozvědět. Už vůbec ne její rodina. S otcem vždy měla spory díky své divokosti a svéhlavosti. Když nadešel den jejích šestnáctých narozenin, rodiče rozhodli, že půjde k paní Lio-chi. Byla to starší dáma, která v jejich vesnici různými způsoby vybírala vhodné manželky pro zdejší muže. Čijo však nikdy nebyla ideální pro manželství. Byla z návštěvy Lio-chi velmi nervózní. Pilně se učila důležitá pravidla, ostatní ženy jí pomohly s přípravou šatů, účesu i líčení. Nic ji ale nepomohlo, byť vypadala skvěle, nepovedlo se ji Lio-chi přesvědčit, že bude dobrou manželkou. Lio-chi oznámila, že nemá šanci si najít nějakého manžela. To byla pro otce poslední kapka. Jiného potomka neměl, to znamenalo, že jeho rodová linie nebude dále pokračovat. To pro něj byla největší potupa. Přestal s Čijo komunikovat a choval se, jako by vůbec nebyla jeho dcerou. Čijo to velmi ranilo. Snažila se s otcem všemožně usmířit, ale nic nezabíralo. Stále ji přehlížel a nepromluvil s ní ani slovo. Chtěla otce vídat, chtěla slyšet jeho hlas. Tak začala stále více a více sledovat otce při cvičení, poslouchala ho, když cvičil své žáky a aniž by si to uvědomovala, byla v bojovém umění stále lepší a lepší. Zanedlouho však přišlo něco, co změnilo život nejen Čijo, ale i celé Okinavě. Japonští samurajové obsadili Okinavu. Následující dva roky byly strašné pro všechny. Samurajové krutě drancovali celý ostrov a krása Okinavy se pomalu vytrácela. Byly zabaveny všechny železné nástroje, aby se zmírnilo ryiziko vzpoury. Dokonce, když šli okinavané pracovat na pole, museli si nástroje vyzvednout u samurajů a po práci je museli vrátit zpět. Samurajové byli krutí a na původní obyvatelé vůbec nebrali ohledy. Mezi původními obyvately se utvořily skupiny, které se rozhodli s tím něco dělat. ŽZačali tajně nacvičovat bojové techniky, které byly velmi účiné. K tomu, aby Okinavané mohli zabíjet samuraje, zbraně nepotřebovali. Vyvinuly se různé druhy boje beze zbraní. Tak vzniklo „Karate“ = „Cesta prázdné ruky“. Ženy poznaly vážnost situace a chtely se k mužům přidat. Ti to ovšem vůbec nechtěli slyšet. V tomto uviděla Čijo svou šanci. Techniky karate ovládala dokonale, tak začala sdružovat a učit všechny ženy, které byly ochotny takto porušit kodexy své země. Ženy cvičily často, dlouho a tvrdě. Ukázalo se, že se učí stejně dobře jako muži. V některých technikách je dokonce i převyšovaly. Když Čijo dokončila jejich výcvik, dokázaly jedním kopem srazit samuraje z koně, jediným úderem prorazit jejich brnění, prostě dokázaly využít všechny své přednosti. Konečně nadešel čas velkého povstání. Muži velmi brzy zjistili, že jich je moc málo na to, aby samuraje porazili. Povstání bylo málem potlačeno, když se objevily ženy s Čijo v čele. To nečekali muži ani samurajové. Nakonec se podařilo samuraje porazit. Poté začali osvobozovat vesnici za vesnicí, až byla celá oOkinava svobodná. Všude bylo spoustu radosti a úlevy. Čijo se stala Národní hrdinkou, vyprávěly se o ní úžasné příběhy. Posléze se usmířila s otcem, který na ní byl velmi hrdý. Dokonce si našla krásného, hodného manžela, který miloval i její divokou povahu. A co ostatní ženy? Okinavské ženy se staly víc než jen pouhým majetkem. Směly se učit bojová umění, chodit do škol a mohly získat i nějakou vysoce postavenou práci. Muži přestali ignorovat jejich myšlenky, rady a připomínky. Když se rodičům narodila dcera, nebylo to neštěstí, ale stejná radost, jako když se narodil syn. A to vše díky odvaze Čijo a ostatních žen. Dokázaly obětovat vše pro to, aby pomohly své zemi a nejen přihlíželýy tomu, jak jejich muži, otcové a sourozenci umírají. Japonci od té doby Okinavu už nikdy nenapadli. A Okinavská „zlatá éra“ mohla nerušeně pokračovat dál.

pr4dzen_1

Než zvolíte své Kandidáty A máme to tu zase, volby, slovo, které dokáže dostat do vysokých funkcí i toho nejméně inteligentního člověka. Slovo, které provází tolik různých slibů, že kdyby byly všechny splněny, máme se jako “prasata v žitě“, no co to, ještě lépe! “Sprcha“ těchto slibů se opakuje pravidelně každé 2 roky. {A|a} poč každé 2? No to než se nám pánové a sem tam i něaké dámy budou střídat u “korýtek“. No ikdyž někdy to nejsou pouze 2 roky, někdy to je do té doby, než se o dotyčném řekne nebo napíše, že je “zkorumpován“, anebo řekne dost, a odejde do důhodu, ale než odejde, snaží se (je co nejvíce navýšit svou důchodovou rentu, pak si může v klidu a nerušeně odejít. A co na to lidé okolo? Každý kritizuje, ale zároveň “závidí“, jsme přece jen národ český, pověstný svou ješitností a starostí sám o sebe, “utrhnout“ co nejvíce a nekoukat okolo. Ale zpět k našemu tématu. Volby budou už za pár dní a kolem nás už se to “hemží“ různými kandidáty. člověk má možnost si vybrat nejméně z 25 politických stran. Není to trochu moc? Každý rok kandiduje čím dál více a více stran. Člověk už vlastně ani neví, koho má volit a většinou volí tu stranu, která je “nejvyditelnější“ , – má největší reklamu anebo která na svojí stranu získala něakou známou hudební, sportovní či filmovou hvězdu. A funguje to? No podle dřívějších zjištěnýí ano, neboť lidé více věří své oblíbené zpěvačce nebo herci, než politikovi. Je to taková česká “mentalita“. Ale (nejdet) nedejte na známé osobnosti a snažte se zjistit trochu více informací o kandidujících stranách, abyjsme pak nedopadli špatně a nelitovali toho později. Ze mě se tento rok stal také právoplatný volič, ale když vidím, co se děje kolem mě v těchto předvolebních “honičkách“, jak jedna strana hází špínu na tu druhou a snaží se “vyštourat“ ty nejhorší pomluvy, aby měla co nejvíce hlasů pro sebe a o osobě říká, piše, hlásá, jak např:. sestřicky dostanou přidáno, nezruší se neplacené zdravotnictví atd. Přijde mi to až trochu k smíchu, neboť se (to, to opakuje každé 2 roky a když se opravdu ta dotyčná strana dostane “ke korytu“, nic se nemění a spíše se to ještě zhoršuje. A co na to dnešní 'volič', který vnímá toto všechno kolem sebe? Má vůbec 'chuť' jít k volbám? No to asi určitě ne, a i to není zase dobrý nápad. Dejme pozor, aby se nestalo to, co tu bylo před rokem 1989, a to, že komunisté se dostanou k moci. A jaktože zrovna to? V dnešní době je v české republice obroské množství starých lidí, kteří vidí, co se děje kolem nich a radši by znovu volili<in> své “zlaté komunisty“ a scházeli by se na Letné 1. května atd. Horší na tom je, že oni jim opravdu dávají hlasy a těch hlasů opravdu neni málo. A pozor, pozor, minulé volby komunisté obsadily 3. místo, tak nebuďme lhostejní! Moji rodiče chodí volit pravidelně každý rok, když sem se jich ptal, proč to dělají, když to vidí, řekli mi, že kdyby tam nikdo nešel, bylo by to ještě horší. Já osobně ještě tenhle rok asi k volbám nepůjdu, možná dělam chybu, ale opravdu nevim, co bych tam “dělal“, ale příští rok {se voleb}<in> zůčastním...

pr3cdedond_02_1

Spálenina na noze Stalo se to o prázdninách na chalupě. Když mi bylo 5 let. V jeden hezký den jsem byla s klukama venku. Jeden kluk měl motorku (jmenoval se Lukáš) byl z nás pěti nejstarší. Nastartoval motorku a první jsem jela já. Jsem holka a holky mají přednost (to dá přece rozum!). Jedeme cestou na Petrovice (jedna z blízkých vesniček). Ale položili na cestě nový povrch, jak jsme otáčeli motorku podkouzla jí kola a byla s ní na zemi. Motorka mi ležela na noze rozehrátým výfukem. Začala se mi seškvařovat kůže. Když jsem se zvedla začala jsem se belhat domů. Když jsem se tam dostala, začala jsem brečet. Mamka s babičkou se mně začaly vyptávat co se mi stalo. Asi za 10 minut přišli kluci. Mamka šla k sousedům, protože mají dceru která pracuje v nemocnici. Mamka jí pověděla: „Lada si spálila nohu, můžeš jí to prosím ošetřit?“ Bára odpověděla: „Vezmu si věci a jsem tam.“ A já si to pamatuji dobře, protože od toho úrazu mám na noze znaménko.

cl6cnovlad_1

Slohová práce školní Barbora Mikešová 12. června 2007 3. C Znamení doby Co je tím dnešním znamením doby? Pro někoho rychlý vývoj vědy a techniky, pro jiného přeplněné hypermarkety nebo loupežná přepadení. Nezní to zrovna lichotivě, ale s těmito situacemi se setkáváme téměř každý den. Na druhé straně na objevy a pokroky českých vědců můžeme být určitě pyšní. Proč je ale dnešní společnost tak konzumní? Proč se lidé často předhánějí o to, kdo má lepší auto nebo nejnovější mobilní telefon s fotoaparátem? Zamyslím-li se nad tím, je to docela pochopitelné, že člověk chce mít to nejlepší co může a nechce se spokojit se způsobem života našich babiček a dědečků. Ale potom se nemůžeme divit, že na pátečním nákupu strávíme dvě hodiny a jsme z toho značně vyčerpaní, neboť proplétat se mezi stovkami lidí a nákupních košíků nás moc nepovzbudí. Po této náročné činnosti naložíme nákup do auta a jedeme přes celé město až ke svému obydlí, kde všechny ty dobroty vyložíme a s klidem si sedneme do křesla před televizi. To nás ovšem většinou také moc nepotěší, když slyšíme o vraždě nebo v lepším případě o loupežném přepadení. Vzápětí zvoní telefon. Volá babička a opět nám klade na srdce ať nechodíme nikde sami a dáváme pozor. Tento scénář je dost děsivý, ale myslím, že v dnešní době to není žádná výjimka. Ale pojďme otočit list a podívat se na dnešní dobu trochu optimisticky. Vždyť dnes máme takové možnosti, o jakých se našim předchůdcům ani nesnilo. Choroby, na které se dříve umíralo, můžeme dnes snadno vyléčit nebo jim úplně předejít. Máme možnost cestovat, ale i pracovat v zahraničí. A letní dovolenou si dokážeme představit téměř kdekoli. U moře, v horách, v jakékoli zemi na jakémkoli kontinentě. A není to problém. Že bychom se z druhé strany světa nemohli spojit s přáteli vůbec nehrozí, protože náš nový mobilní telefon a notebook to zajistí a ještě pošle foto. Někomu ale k radosti postačí sobotní odpoledne strávené v nákupním centru, kdy si odpočine a obohatí svůj šatík. Dnešní svět i život je podle mého hodně rozmanitý a pestrý, ale často i divoký. Člověk má obrovské možnosti a záleží jen na něm, co si z dnešní doby vybere a využije. Ať už člověk žije jakkoli, všichni žijeme na stejném světě ve stejné době a záleží na každém, co je pro něj to nejlepší. Osnova: I. Úvod II. Stať: a) konzumní společnost b) dnešní svět c) pokroky doby III. Závěr

cb3cmikbar_02_1

Slohová práce školní Jana Drábová 16. ledna 2007 OSNOVA: ÚVOD: kdo vlastně žije mezi námi STAŤ: a) chov exotických zvířat b) chov klasických domácích mazlíčků c) moje domácí zvířata 3) ZÁVĚR: Smutné konce domácích mazlíčků Žijí mezi námi Žijí mezi námi a není jich zrovna málo. V posledních letech se začal rozmáhat trend všech možných domácích mazlíčků. Lidé však nezůstávají jen u koček, psů a křečků, ale pouštějí se i do chovu exotických zvířat. Myslím si, že tento trend není zrovna nejlepší, protože většina lidí si ani nedovede představit, jak těžké je se o takového tvora postarat. Například chameleoni, hadi nebo nedej bože pavouci a škorpioni. Všechna tato zvířata potřebují speciální péči a asi nikdy je nedokážeme úplně ochočit. Chování takovýchto tvorů je i finančně velmi náročné, protože potřebují vytvořit zvláštní prostředí, musí mít klece pro ně určené, speciální krmivo a podobně. Proto by měl každý člověk před koupí takového tvora opravdu zvážit, zda má na to, aby se o něho dokázal postarat. Nezapomeňme však ani na chov těch nejznámějších zvířat, protože i o ty se musíme dostatečně starat a to neznamená jen to, dát jim jednou denně nažrat. Člověk, který si chce pořídit pejska, ať už yorkšíra nebo velkou dogu, musí nejprve zvážit, zda bude ochoten pro něho obětovat dostatek svého času, protože to opravdu není málo. Každý člověk by měl jít se svým pejskem alespoň třikrát denně na vycházku, a to nejméně na půl hodiny. Dále psa jedenkrát denně nakrmit. Lidé by si měli vytvořit se svým psem pouto, neznamená to, že ho budou rozmazlovat a pes bude neposlušný, ale vytvořit si takový vztah, že vás pes poslouchá, protože vás bere za vůdce smečky, a ne za tyrana. Při chování koček se musíme rozhodnout zda bude pouze doma, nebo je budeme pouštět ven. Když ano, tak je lepší kočku vykastrovat, protože poté by jsme se mohli dočkat nečekaných dárečků, kterých může být do jednoho roku i dvacet. Potom se těžko schání majitelé pro tolik zvířat. Vyloženě domácí zvířata jako křečci, morčata a králíčci také potřebují péči. Čím více si s nimi hrajeme, tím více jsou ochočení a mají nás rádi. Dalšími oblíbenými zvířaty jsou papoušci a andulky. Můžete si s nimi užít spoustu legrace. I malé ptáky jako andulky můžeme každodenním trénováním naučit mluvit a to nejen opakovat několik slov, ale i celé věty. Častými zvířaty které mají lidé doma, jsou i akvarijní rybičky. Chov těchto zvířat je opravdu náročný. Možná se to ani nezdá, ale udržet rybičkám optimálně čistou vodu je velmi náročné. Do akvária musíme zvolit takové druhy, které spolu mohou žít aniž by se vzájemně sežraly. Nejhorší co může rybičky potkat je to, že někteří lidé, které už jejich pěstování nebaví je spláchnou do toalety. Já osobně miluji zvířata. Doma jsem měla už všechno možné. Nyní máme psa a andulku. Naše fenka je výborně cvičená. Umí všechny povely a opravdu poslouchá. Andulák Kubíček už umí mnoho slov a je opravdu ochočený. Myslím si, že mít své zvířátko je opravdu krásné, protože když je člověku nejhůře, tak zvíře vás nikdy nezradí a je s vámi i v těch nejhorších chvílích. Nejsmutnější je když lidé neuváženě koupí svým dětem zvířata, která ani nechtějí a ty potom končí v útulku nebo jsou v horším případě odvezeny někam do lesa a tam ponechána svému osudu.

cb3cdrajan_01_1

Stezka odvahy Já a můj bratr Šimon jezdíme každý rok o prázdninách na kolařský tábor. Už šest let. A vždy na jiné místo. Třeba jednou jedeme do Maxova, jindy na Chřipskou. A právě na Chřipské se to stalo. Jeden den jsme měli stezku odvahy. My jsme měli zrovna s mým oddílem službu, to je že se staráme o celý tábor. A já si myslela že když máme tu službu tak nikam nepůjdeme. Jenomže stalo se bohužel jsme šli. A všichni museli jít sami Ale zato jsme měli štěstí, že jsme šli jenom kousek. Starší oddíly ty šli až na hřbitov. Řekla jsem že sama nepůjdu. Pak sem se zeptala Péti: „Péťo nešla by si se mnou?“ A Péťa odpověděla: „Dobře“. A tak jsme spolu šli. Jsme se držely a byly jsme úplně spocené. Už jsme se blížily ke konci a tam vedle mě se něco ozvalo a já sem hrozně vyjekla, že mě slyšeli všichni. Pak jsme se konečně vrátily.

cl6cottbar_1

Slohová práce školní 23. května 2006 Tomáš Kalčík I. Úvod II. Stať a) rodina b) zdraví c) kamarádi d) štestí e) láska III. Závěr … je pro mě nejdůležitější (Úvaha) Občas si kladu otázku – co je pro mě nejdůležitější? Je plno věcí, které toto kritérium splňují. Ale jednoznačně určit věc, která se řadí na místo „nejdůležitější“, se podle mě nedá. Mou důležitou věcí je třeba rodina. Doma mám výborné zázemí. Vždy, když si s něčím nevím rady, zajdu s mým problémem za rodiči a ti většinou ví, jak jej řešit. Rodina mi poskytuje vše, co potřebuji k životu a mnohdy mnohem víc. Další z řad důležitých věcí je zdraví, ba možná právě nejdůležitější. Jelikož nemám žádné zdravotní problémy, mohu se plně věnovat tomu, co mě baví. Domnívám se, že když člověk není zdravý, nebo má nějaké větší zdravotní problémy, nemůže se plně těšit ze života. Ale neříkám, že nemocní lidé se neumí radovat. Neméně důležitou věcí jsou pro mě kamarádi. S kamarády jsem většinu svého času. Pokaždé někdo z nich něco vymyslí, a tak rozhodně není nuda. I když mám sebehorší náladu, v kruhu přítel se cítím hned mnohem lépe. Znám plno mladých lidí, kteří jsou uzavření a s nikým se moc nebaví, ale přichází tak o radovánky studentského života. Když se někomu přeje k narozeninám nebo svátku, říká se: „Všechno nejlepší, hlavně hodně zdraví a štěstí.“ a tak štěstí je další důležitá věc. Štěstí sebou přináší radost a veselou náladu. Já jsem ve své podstatě šťastný člověk. Někdo za štěstí považuje stránku materiální, někdo zas duševní. Ve svém žebříčku důležitých věcí nemám štěstí v pořadí. Myslím si, že k tomu, aby byl člověk šťastný nepotřebuje „štěstí“, ale zdraví, lásku, dobré přátele… Láska – další důležitá věc. Člověk, kterému se ji dostává, ji dokáže i opětovat, jelikož jsem mladý, mám velice rád rodiče. Samozřejmě, že se našlo i opačné pohlaví. Ale podle mě není láska v tomto věku tak pevná, jako ta ve věku pozdějším. Na vrcholu mého žebříčku by byla asi rodina, zdraví, přátelé, láska a ke konci by se pohybovalo vrtkavé štěstí.

cb2ckaltom_02_1

Slohová práce školní Jan Statečný 2. A 14. ledna 2008 Problém, který mě zaujal: Jako téma jsem si zvolil mafii. Tato organizace funguje již stovky let v různých koutech světa. Vznikla z potřeby obrany proti vládcům, kteří shromažďovali majetek na úkor chudých. První mafiáni se schovávali v kopcích, občas přepadli karavanu, která vezla vládci peníze nebo potraviny. Kořist pak rozdali mezi chudé. Takto mafie fungovala dlouhá léta i na Sicílii, která je považována za kolébku této organizace. Odtud také pocházejí nejznámější gangsteři, jako příklad uvedu jedno jméno, a to Al Capone. Tento můž působil v Chicagu, avšak jeho kořeny jsou ryze silicilské. Je mi jasné, že se ve spoustě případů tato původní idea změnila v touhu po majetku a moci, což je v rozporu s původními cíly. Musíme si uvědomit, co dokázala mafie v dobách jejího největšího rozkvětu, což odpovídá 20. až 70. létům 20. století. Poskytovala v dobách prohibice lidem věc, která provází lidstvo od nepaměti, a tou je alkohol. Dokázala ovlivňovat vysoce postavené lidi ve prospěch chudých. Dávala lidem oporu, když selhala vláda a policie. Chudí mohli v 30. letech 20. století i přes hospodářskou krizi získat práci, peníze i naději na slušnější živobytí. Hodně lidem se při vyslovení pojmu mafie vybaví nelítostní zabijáci. Ovšem ne vždy tomu tak je. Tato organizace má i svá pevně daná pravidla, která by nikdo neměl porušovat. Třeba omerta. Jedná se o zákon mlčení. Nikdo, kdo měl kdy nějakou spojitost s mafií, nesmí například při zatčení vypovídat. Za porušení je trest nejvyšší. A policie může udělit zrádci novou identitu, může zařídit přestěhování na druhý konec světa ale pomstě nikdo neunikne. Mé mínění o mafii hodně ovlivnily knihy Omerta, Sicilán a Kmotr od Maria Puza. Autor těchto děl dopodrobna prostudoval strukturu organizace a měl být údajně i vyslýchán pro podezření z kontaktů s mafií. Na závěr bych chtěl napsat, že kdyby se mafie držela svých původních záměrů, mohla by být leckdy užitečná. Avšak její zlatá léta jsou nenávratně pryč. Chtěl bych se na chvíli přenést do doby, kdy čest a odvaha byla silnější než zákon, kdy touha po svobodě a vysvobození z útisku převažovala nad strachem ze zatčení a kdy vůně whisky, dýmu doutníků a benzínu prosakovala ovzduším, abych mohl napsat objektivní názor. Osnova: Úvod: původní úkol mafie Stať: a) zásluhy mafie b) omerta c) díla Maria Puza III. Závěr: touha po poznání doby mafie

cb2astajan_01_1

Den plný útrap Bylo pár týdnů před vysvědčením. Šly jsme s děvčaty na sportovní soutěže. Musely jsme v různých disciplínách vybojovat žetony. Za ně jsme si mohly něco „koupit“ v malém stánku. Já jsem koupila dárky pro sourozence (tehdy jsem ještě měla jen dva) a pár věcí pro sebe, šetřila jsem na velkého plyšového medveda pro moji maminku. Medvěd držel srdíčko s nápisem I <obrázek - srdce> U. U jedné soutěže byl jako „hlídač“ mamčin kamarád. „Je pár minut před koncem a já na toho medvěda furt nemám,“ říkala jsem si. A pak mě napadlo zajít poprosit Jirku (to je ten mamčin kamarád, je plavčík takže jste ho jistě již viděli) no tak dále. Dal mi na medvěda a ještě nějaké žetony navíc. Lenka si všimla že si beru tolik žetonů a přispěchala si vzít taky. Jenže kromě toho to byl den jak se říká blbec. Když jsem běžela koupit toho méďu, spadla jsem a spálila si koleno. Pak když jsme šly domů zjistila jsem že se mi dárky nevejdou do batohu. No prostě děn blbec. Došla jsem až k nemocnici kde mamka pracu je a chtěla ji překvapit krásným méďou z lásky. Jenomže když jsem vyšla do třetího patra kde mamka pracuje, řekli mi, že už šla domů. Letěla jsem jako vítr. Když chodíte kolem nemocnice, víte, že jsou tam schody a vedle cesty od těch schodů k nemocnici je prohlubeň na odtékání vody a přezni jsou „mříže“. Běžela jsem tamtudy a najednou uklouzla po nějakém štěrku a noha mi sjela pod odklopenou mříž. Sklouzla tam tak špatně, že se mříž zaklapla. Koukla jsem se co se mi stalo. „Bude to jen škrábnutí,“ říkala jsem si. Ale ouha. Byla to otevřená rána. Jakmile jsem to spatřila začala mě noha strašlivě bolet. A zakřičela jsem na celé kolo: „Do pr…“ víte čeho. „Pojď mi pomoct!“ volala jsem na bráchu který stál opodál a hloupě civěl. Pak se rozběhl domů. Dokulhala jsem až ke vstupu do nemocnice. Kde mě s vyhrnutou nohavicí a zakrvácenou ponožkou spatřila stará paní. „Propána co se ti stalo?“ ptala se. Bylo mi tak zle že jsem nemohla odpovědět. Vzala mi batoh a odvedla mě do nemocnice, tam se nevím od kud vynořila sestra (zdravotní né ta moje). Posadila mě na vozík a už jsem jela k doktorovi. Jelikož se příšerně bojím injekcí, celou dobu jsem opakovala: „Nedávejte mi injekci, já chci maminku.“ Pak přišla mamka ale injekci jsem nedostala, jen nějakou vodičku na umrtvení. Nohu mi zašili a jela jsem domů s tou nohou na opěradle předního sedadla. Do školy jsem si šla už pro vysvědčení. Doma jsem skoro pořád spala a do konce života budu mít jizvu. Nikomu bych nepřála to co se stalo mně.

cl6chajbar_a_1

5. prosince 2008 Ženísková Lucie P2 1. písemná slohová práce Charakteristika, popis téma: Svět v roce 3008 osnova: 1) Úvod na naši planetu 2) Nový stát 3) Obyvatelé státu 4) Kam za zábavou 5) Závěr Naše planeta i její obyvatelé se značně změnili kvů-li globálnímu oteplování a jiným hlavně biologickým problémům. Celá mořská plocha je pokryta různě barevnými deskami, na kterých jsou vybudovány celé státy. Lidé celé naší planety ovládají jeden universální jazyk, politika jednotlivých států se lišila, byly zde i nové názory jak vést stát. Stát Esembora se nachází přibližně v polovině Tichého oceánu. Jeho povrch je zelený, nikoli porostlý trávou, ale sytě zelený, vlastně ta deska, na které je vytvořen je celá zelená (složení desky je velmi složité, proto jeho popis vynechám). Tento stát má vyvýšené budovy, aby zde bylo --- prostoru. Politika tohoto státu je velmi nakloněna jeho obyvatelům a je stavěna na rodinném životě, není nijak vypočítavá či záludná i ekonomika a finanční stránky jsou zde všechny v klidu a velmi ---. Lesy má husté, vodopády čisté, pláně zelené, pole úrodná, zvířata zdravá. Po pláních se prohání krásní koně, velice krásný, bílé kozy, ovce s měkou vlnou, bůvoli, tygři a plno ostatních, žije zde v souladu a klidu. Obyvatelé tohoto státu mývají metr padesát, snědou pleť, hnědé vlasy doplněné tmavýma očima, malým nosem a téměř neustále usměvavými ústy. Dožívají se zatím neurčitého věku, žena, která je prozatím nejstarší dosáhla věku 132 let, ale je plná síly a života. Rodina zde funguje jako stavební celek státu a společnosti, skládá se nejčastěji z 4-5 členů. Hlavu rodiny zde netvoří muž, který by se staral finance a jiné věci nýbrž oba rodičové společně i se svou ratolestí (nejsme přece zpátky ve středověku). Muž i žena mají stejné šance pro dosáhnutí různých pracovních i sociálních postů, tudíž se zde neprojevuje převaha ani jednoho pohlaví. Rozvoj lékařství dokázal zlikvidovat téměř všechny nemoci i jiné mutace virů a bakterií, ba i plísní. Tento rozvoj pomohl i studii lidského mozku proto se zde zaměřili na jeho maximální využití a zvedla se inteligence téměř o 60%. Způsoby bavení se příliš neliší od lidí dřívějších, dělí se do kategorií dětí, dorostenců a dospělých. Pro děti jsou ty hřiště vybavena nejrůznějšími skluzavkami, teleporty (jen z jednoho na druhý konec hřiště), --- hračkami. Pro trošku větší lukostřelba z plně automatických luků, různé portohry aj. Pro dorostence jsou zde speciální kina, kluby, bary, kavárny, čajovna především cyberprostory. Taková cyberprostor je malá místnost, do které může přijet jeden i více lidí, nasadí si speciální brýle a na základě myšlenek a snů vytvoří svůj vlastní nezávislí svět. V tomto světě se mohou volně pohybovat, bavit se a dělat cokoli je napadne. Pro dospělé jsou zde opery, hospody, restaurace, kluby a divadla vybavena čidli, která způsobí výhled na jeviště jež si zrovna přejete. V tomto ohledu se jen něco zlepšilo, ale v podstatě si lidé baví stejně jako kdysy. Naše planeta i tento stát jsou plné přátelství, lásky, míru, klidu, pohody, prostě trochu ideál a to hlavně díky přívětivosti a vyrovnanosti obyvatel, které netrápí shon, --- a čas.

grp2zenluc_1

Dívám se do zrcadla Při pohledu do zrcadla mě napadají různé otázky. Jak mě vidí ostatní? Nechovám se hodně neslušně? Co profesoři ve škole? Kamarádi? Rodina? Jak mě vidí oni? Nakonec já, jsem sám se sebou spokojený? Takto bych mohl psát dlouho a nám nápady nedocházejí. Pokusím se na některé z otázek odpovědět. Začal bych asi svým vlastním názorem na sebe. Je spousta věcí, které bych rád změnil. U některých to možné je, u některých ne. Například moje výbušnost. Nesčetněkrát se mi stalo, že mě někdo o něco požádal, jenže já byl protivný a o vstřícnosti nemohla být ani řeč. Chvíli poté si uvědomím, co jsem vlastně udělal. Následuje pocit viny. Pocit, který je nepříjemný a nutí k omluvě. Záleží na povaze a charakteru druhé osoby, zda mi promine či nikoliv, ale také na okolnostech, které můj čin provázely. Pokud dotyčný moji omluvu přijme, mám radost. Pokud ne, snažím se napravit to, co jsem udělal špatně. Dále moc nedodržuji zásadu čínského filozofa Konfucia, jehož učení říká, že by nikdo neměl druhému činit to, co nechce, aby bylo činěno jemu. O filozofii se moc nezajímám, ale tato myšlenka je zajímavá a určitě má hodně významů. Jenže si myslím, že tento způsob života se nedá nikomu přikázat. Vždy budou existovat lidé, kteří se nad myšlenkou možná ani nezamyslí a úmyslně ji poruší. Při dodržování tohoto učení by byl svět bez válek, utrpení a teroru a celkově by byl hezčí. Abych se vrátil k mému porušování Konfuciovy myšlenky. V životě jsem ublížil hodně lidem. Skoro pokaždé mě to mrzelo, protože cílem mého jednání bylo co možná nejvíce {někoho}<in> zesměšnit nebo ponížit a tím pádem moje „vytáhnutí se“ před ostatními. I přes to, že si plně uvědomuji následky mého nepříliš vhodného chování a snažím se tento způsob přístupu k ostatním „vyškrtnout“, občas se mi stává, že se neudržím. To byly věci, které bych na sobě chtěl změnit. A teď ty, za kte jaké jsem rád. Snažím se být kamarád s každým, kdo je mi sympatický, či mě něčím zaujme. Jsem pro každou srandu, která je v mezích. Znám pár lidí, kteří mě zavrhovali kvůli tomu, že jsem si jako střední školu zvolil gymnázium. To mi přišlo nefér, já jsem nikdy nikoho neposuzoval například podle toho, jakou školu si zvolili, či podle jejich mobilního telefonu. Každý má právo si svobodně vybírat a nejsem rád, když je toto právo potlačováno. Kdybych se měl vyjádřit k postoji kamarádů a rodiny vůči mé osobě, bylo by to velmi nepřesné, protože to mohu posoudit pouze z jejich chování ke mně. Myslím si, že jsem mezi svými kamarády oblíbený. Rodiče mají radost, když se mi něco podaří, na druhou stranu je dovedu i hodně zklamat. Na závěr bych chtěl říci, že jsem nenapsal zdaleka všechny své nedostatky. Moje pozitivní vlastnosti by měl posoudit někdo jiný. Já jsem sám se sebou spokojený. Osnova: I. Úvod – Pohled do zrcadla II. Stať – 1) Můj pohled na sebe 2) Konfuciova myšlenka 3) Mé dobré vlastnosti 4) Postoj ostatních k mé osobě III. Závěr – Zakončení mého zamyšlení nad sebou

cb1astajan_01_1

Slohová práce školní Iva Chodurová 12. ledna 2006 2. C Abeceda dnešní společnosti (úvaha) Kalamita (volný stylový útvar) Probouzím se, je neděle ráno (volný stylový útvar) Dějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí (úvaha) Kalamita Osnova: I. Úvod: probuzení II. Stať: a) nevědomost b) překvapení c) strach d) poslední krok (konec) III. Závět: úleva Jednou za rozbřesku jsem se probudila a myslela si, že je stejný jako ta ostatní, ale zmýlila jsem se. Kdybych jako každé ráno stiskla knoflík na rádiu a pustila si zprávy ze světa a novinky z počasí, dozvěděla bych se dřív, co se děje. Hlavně bych zpozorovala nezvyklý chlad a tmu v mém útočišti. Jelikož jsem však stále byla zaslepená spánkem, neuvědomila jsem si, že se tyto dva neobvyklé jevy neodehrávají pouze v mé mysli. Odebrala jsem se do koupelny, abych si vyčistila zuby a dvěma mokrými prsty si protáhla kukadla. Potom jsem vyrazila se oblékat, abych dojela včas do školy. Už ve dveřích jsem se zarazila a moje oči velikosti tenisáků mi málem vypadly z důlků. Nejen, že mé okno bylo celé zasypáno sněhem, a proto bylo v mém pokoji tak neuvěřitelné šero, ale dokonce jemná tabule skla na okně praskala pod tlakem zmrzlé vody. Chvíli jsem sledovala jak praskliny tvoří na okně dlouhé pavučiny a stále více se roztahují. Vypadalo to jako kdyby krutá Paní Zima nechala na mé okenici rozkvést celou louku svých oblíbených květin. Ale pokračovalo to zle. První křehké sklo nevydrželo a probořilo se. Živel se posunul k druhé vrstvě ochraňující teplo domova. Už to nebyla nevinná bílá peřina rozveselující děti na sáňkách a dospělé na lyžích, byla to pohroma. Utíkala jsem do obýváku, kde jsem si pustila televizi a přitom stihla zaregistrovat, že náš balkon se pod nánosem bělavé smršti utrhl. Přepnula jsem na mimořádné zpravodajství. Reportéři se zdáli celí vyděšení, když občanům oznamovali: „Sněhová kalamita zasáhla celou Českou republiku a vydrží u nás nejméně dva měsíce. Potom sníh roztaje a záplavy budou tak velké, že zahubí všechny až do posledního občana. Ale žádnou paniku.“ pokusil se o úsměv, který vyzněl poněkud křečovitě. S námahou jsem polkla, srdce jsem měla až v krku. Neměla jsem sílu umlčet televizor ani ho dále sledovat. Zvedla jsem své tělo ochrnuté strachem a odevzdaně učinila několik kroků, abych pozorovala běsnící katastrofu. Naší zkázu. A to jsem ty zářivě bílé hvězdičky, které se v zimě snášely k zemi odrážely statečné teplé sluneční paprsky, tolik milovala. Přiblížila jsem se k oknu a opatrně položila dlaň na sklo plné rýh. I přesto jsem cítila chlad ledu prostupující oknem. Jako by mě políbila sama smrt. Náhle se zamrzlá voda v podobě bílého sněhu vhrnula dovnitř. Zasypala mne. Potom už bylo jen ticho a tma. Leknutím jsem se s trhnutím probrala do tmavé tiché noci a pohlédla na budík. Hodiny ukazovaly 3:56. Po čele mi stékal pot. Vylétla jsem z postele a rozhrnula žaluzie. Poklidná ulice, padající sníh a světlo. Uklidnila jsem se a zavrtala se až po bradu do postele.

cb2cgremar_01_1

Žilková, Barbora, V. C, 07/08 8. října <obrázek č. 1: Tři chlapci bruslí na silnici.> <obrázek č. 2: Jednoho z nich srazí auto.> <obrázek č. 3: Chlapec je zraněn.> <obrázek č. 4: Jeho kamarád běží pro pomoc.> <obrázek č. 5: Jeho kamarád telefonuje z telefonní budky.> <obrázek č. 6: Záchranáři odnáší zraněného chlapce, doprovází je jeho kamarád.> Osnova: 1. Kluci jezdili na kolečkových bruslích. 2. Jednoho z kluků srazilo auto. 3. Kluci se zeptali, jesli se mu něco stalo. 4. Jeden z kluků navhrl, že zavolá sanitku. 5. Dojel k telefonní budce a zavolal pomoc. 6. Sanitka dorazila ihned a odvezla zraněného kluka do nemocnice. 9. října Malá nehoda Honza, Pepa a Lukáš si řekli že by si mohli zajezdit na kolečkových bruslích Lukáš si vzal skate board a šli jezdit. Honza byl tak natěšený že se rozjel a ani si neuvjedomil že je před ním silnice ale to neměl dělat rovnou na něj se řítilo auto a srazilo Honzu na zem a odjelo. Pepa a Lukáš rychle dojeli k Honzovi který ležel na silnici a plakal Honzu to moc bolelo. Pepa řekl že pojede pro pomoc. Pepa rychle jel k telefoní budce aby zavolal pro Honzu pomoc vytočil 155 a všecko řekl a odjel zpět za klukama.

bu5czilbar_01_1

1. nadpis 2. a) písmo b) pravopis c) pravopis – příklady 3. ovládání pravopisných pravidel PÍSMO A PRAVOPIS Aby jsme se mohli dorozumívat, vytvořili jsme soubory grafických znaků – písmo. Naše písmo je hláskové – zaznamenáváme písmeny. V češtině se píše tzv. latinkou. Ustáli se zásady, jak se mají mluvené projevy písmem zaznamenávat – pravopis. Při stanovení pravopisných pravidel se usiluje hlavně o to, aby působila co nejméně potíží při psaní a při čtení. Při úpravě pravopisu musíme brát v úvahu oba tyto jeho úkoly. Pravopis umožňuje rozlišit slova a slovní tvary, které v mluveném projevu znějí např. (vír x výr; plod x plot; správa x zpráva; zpívali x zpívaly; otcovi x otcovy). Dává nám možnost poznat jak je slovo tvořeno (lidský; nejjemnější) a vztahy mezi větnými členy (davy lidí trpělivě čekaly x lidé stále mlčeli). Bezpečné ovládání pravopisných pravidel patří k nejvíce zdůrazňovaným požadavkům jazykové kultury. Zdroj: Přehledná mluvnice češtíny pro ZŠ V. Syblík, M. Čechová, Fortuna Praha 1992, s. 132

am8akormic_1

„Zlo, bezpráví a násilí přežívají jen s naším přispěním, neexistují samy o sobě.“ (M. Ghándí) osnova 1) Úvod : uvědomění 2) Stať: a) kořeny zla b) člověk – původce c) výchova d) projev revolty? d) 3) Závěr: filosofové a nitro duše Autor tohoto citátu, jakožto jeden z největších ochránců lidských práv a svobod, vyslovil myšlenku, kterou by si měli konečně uvědomit všichni lidé na světě, zvláště pak ti, kterých se to bezprostředně týká. S uvědoměním by mělo zákonitě přijít i zamyšlení nad sebou samým a pokus nápravy. Ne vždy se ale tak bohužel stane a zas se vše opakuje dokola. Nejen v dnešním světě, ale už v dávnověku lidstvo začalo tvořit a poznávat zlo, bezpráví a násilí. Ať už souvisí s dobyvačnými válkami o nová území, utlačovatelskými tendencemi, vyvyšováním se nad ostatními a soupeřením o nejlepší a nejvyšší pozice či s nespravedlivým a zkorumpovaným systémem soudnictví, jsou navždy spojeny s našimi životy a neodmyslitelně k nim patří. S politováním, ale zároveň se smutnou jistotou mohu říct, že tyto, ale bohužel i další negativní aspekty tu byly, jsou a myslím, že i budou. „Odkud se zlo bere?“ ozývalo se častokrát. V minulosti si ho lidé spojovali s božími tresty či rozčilením přírody, ale postupem času, si většina jedinců uvědomila, že původcem je on sám – člověk, potažmo lidstvo. Člověk, jakožto tvor individuální, se chce lišit, usiluje o sebeprosazení a seberealizaci, což když se nedaří s sebou přináší komplexy s následným dopadem na společnost a to převážně v záporném slovasmyslu. Jakoby nestačily přírodní katastrofy, kterými se hroutí jak ekosystémy, tak i životy nevinných lidí. Člověk jakoby chtěl být účasten na všem. Nesmyslné války z přesvědčení, rozšiřování oblastí, protesty proti nadnárodním organizacím či nejrůznější atentáty. Je vám to povědomé? Mělo by, neboť to slyšíme dnes a denně z televize, rozhlasu či jiných médií. Ale co proti nepravostem podnikáme? Někdy se mi zdá, že člověk je až příliš pohodlný než aby se o něco pokusil, což je paradoxem, protože na jednu stranu se straní a na druhou vyvolává konflikty. Někteří lidé si to ani neuvědomují a vše berou, tak, jak to je. Možná proto, že už ztratili všechna očekávání, už si nemyslí, že by ve večerních zprávách převažovalo něco potěšujícího či radostného. Nebo se snad bojíme? Bojíme se postavit násilí a nenávisti čelem, protože už dopředu víme, že stejně nic nezmůžeme díky zakořeněné nespravedlivosti světa? Může to být i tím, že si lidé mezi sebou přestávají věřit, nedůvěřují si, nevidí v sobě přítele, spojence, oporu, nýbrž potenciálního nepřítele a zrádce. Známe to přeci z minulých, ne však pominulých událostí, kdy člověk doplatí na svou důvěřivost, dobrotu a ochotu. Kain a Ábel, Brutus a Caesar jsou toho dokladem. Jak řekl významný anglický myslitel John Lock: „Homo homini lupus est, což v překladu znamená „Člověk člověku vlkem.“ To přesně vystihuje boj v mezilidských vztazích. Filozofové odmítali a snažili se, aby bylo za každou cenu zabráněno válce všech proti všem, neboť právě to, by znamenalo zkázu lidstva. Jak jí ale zabránit? To není vůbec jednoduché. Donucová{n|c}í prostředky jsou nemožné a běžnými zákony, zákazy, či smlouvami se to nedaří, neboť mnoho lidí žije v domnění, že zákony jsou od toho, aby se porušovaly. Kde tedy hledat cestu? Cestu musíme hledat v jádře původu, tedy v jádru duše a mysli každého z nás. Stejně jako je člověk epicentrem, tak je i záchrannou brzdou. Podle mě, vývoj lidské osobnosti, vedle přirozenosti a vrozených vlastností, velmi závisí na výchově. V dětství jsme vedeni určitým způsobem, postupně si vytváříme jakýsi vhled a postoj. Jde jen o to, jakým způsobem toho dosahujeme. Člověk si musí uvědomit, že je jen malou částečkou lidstva, a proto tolerance a porozumění patří k nejdůležitějším a nejpodstatnějším vlastnostem.

pr3csacand_01_1

Smutný pokoj Osnova: I. Prolog II. 1. Středeční cesta 2. Doma 3. Překvapení 4. Výprask 5. Prohra 6. Lékárnice 7. Smutný pokoj III. Epilog Ležím v posteli. Venku je šero. Taky prší. A je mi trochu zima. Ale já už to skoro nevnímám. Ležím v posteli a chce se mi spát. Cítím se unavený. Ale ani tohle už si pořádně neuvědomuji. Ležím v posteli a na nočním stolku leží čtyři prázdné krabičky od prášků. Ležím v posteli, chce se mi spát a já vím, že až usnu, bude to navždy. Že už se nikdy neprobudím. A tohle si uvědomuju zatraceně dobře. Stejně tak jako to, že už to nemůžu vzít zpátky. Proč jsem to vlastně udělal? Marně se snažím vydolovat tu informaci z toho, co kdysi bývala má paměť. A dobrá. A možná že tohle je ten důvod, proč tu teď ležím. Šel jsem toho odpoledne stejně jako každou středu před tím. Chodíval jsem tou cestou už léta. Pokaždé jedna noha předháněla tu druhou v pravidelném rytmu. Asi jako kolesa parníku, co jezdí z Prahy na Slapy a zase zpátky, neúnavně odhazují hektolitry vody a ukrajují další a další metry své nekonečné cesty. A přesně takhle jsem šlapal toho chmurného středečního odpoledne tmavou, špinavou a rozbitou ulicí na svojí nekonečné trase života. Dům ve kterém jsem bydlel se svou ženou už mi dávno nepřipadal tak romanticky zašlý, jako před lety, když jsme se sem stěhovali. Ono vůbec spousta věcí bylo jinak. Stoupal jsem po schodech a s každým nádechem jsem znechuceně polykal doušky zápachu, tolik typického, pro staré činžáky.. Konečně jsem se vyškrábal do čtvrtého patra a jal se po tmě odemykat dveře. Světlo totiž v našem domě skoro půl roku nesvítilo. Zaklaply za mnou dveře. Nečekal jsem, že by mě někdo přišel přivítat, ale nečekal jsem ani návštěvu. Natož pánskou. Otevřel jsem dveře do obýváku a zůstal užasle stát. Má žena ležela v náruči cizího muže a ve tváři měla přesně ten šťastný výraz, jaký jsem u ní už měsíce neviděl. A já tam stál jak nepovedená socha od umělce bez talentu. Stál a čekal, snad na nějaký zázrak. Snad jsem věřil, že je to jen nějaký přelud a že každou chvílí zmizí. Ale nezmizel. Podívala se na mne a v její tváři nebyl ani kousek citu, lítosti nebo studu. Její pohled byl chladný a odmítavý. „Je načase to skončit“ pronesla nevzrušeným tónem. „Už si nehodlám dál kazit život s někým, jako jsi ty. Kufry máš v ložnici a jestli jsi zapomněl cestu, tak tady Pavel ti pomůže si vzpomenout. Chtěl jsem něco namítnout, protestovat, či snad začít křičet, ale nezmohl jsem se ani na hlásku. Všechna ta slova a výkřiky se spojily v jeden jediný obrovitý knedlík, který mi uvízl v krku. A tak jsem tam stál a mlčel. Trvalo pár vteřin, než jsem se vzpamatoval aspoň na tolik, že jsem opustil pózu sochy a bezmyšlenkovitě se vrhnul po svém soku. Bylo to automatické. Až ve chvíli, kdy už jsem vyrazil, mi došlo, jakou naději asi tenhle útok má. V další vteřině mou bradu zasáhla přesně mířená rána pěstí. A po ní další a další. Když jsem se probral, první co jsem zaregistroval, byl ten nenáviděný zatuchlý zápach. Ležel jsem na chodbě před bytem, kde jsem byl osm let doma. Doma. To slovo mi hučelo v uších. Z roztrženého rtu mi tekla krev. Tu sladkoslanou chuť poznám. Taky jsem měl nateklou tvář, ale všechna ta zranění mi vadila o moc méně, než vědomí, že jsem právě ztratil posledné věc, které měla v mém životě smysl. Pomalu jsem se postavil na nohy. Hlavou mi projela ostrá bolest. Doufám, že ho aspoň pořádně bolí ruka, pomyslel jsem si a při té představě se trpce pousmál. Vyšel jsem z domu. Pršelo. Poznal jsem to, protože mě pálil rozbitý ret. Bloumal jsem ulicemi a snad každý, koho jsem potkal, mi věnoval pohrdavý pohled. První, kdo se na mě usmál, byla mladá, pohledná lékárnice. „Panejo, vy teda vypadáte. Kdo vás takhle zřídil?“ zeptala se udiveně. „Pracovní úraz“ řekl jsem a pokusil se o lehký ironický úsměv, který se v zápětí proměnil v bolestnou grimasu. „To bude vyhozená čelist. Pár dní na kašičkách a zase bude dobře“ řekla soucitně. „ Počkejte, dám vám něco na bolest.“ A tak jsem odcházel a v kapse krabička analgetik. A ve městě zbývala spousta lékáren a usměvavých slečen. K přenocování jsem si vybral nevelký a už vůbec ne luxusní hotel. Ale mě to stačilo. Odemkl jsem dveře svého pokoje a vešel dovnitř. Nebyl velký, pro jednoho akorát. Odhrnul jsem závěsy. Venku stále hustě pršelo. Bylo už poměrně pozdě a začalo se stmívat. Zašel jsem do koupelny a natočil si sklenici vody. Postavil jsem ji na noční stolek a vrátil se k oknu. Stál jsem tam a pozoroval, jak se kapky deště vrhají bez bázně střemhlav k zemi, aby tam ukončili svou krátkou existenci. A ty o mají štěstí, tak měkce přistanou na okně a pak pomalu kloužou dolů, aby se na spodním okraji spojili se svými sestřičkami. Aspoň nebyly tak samy. Lehl jsem si do postele. V pokoji bylo chladno a šero. Bolel mě rozbitý ret. Bolelo mě rozbité tělo. A ze všeho nejvíc mě bolelo srdce. Otevřel jsem první krabičku s prášky a vzal si dva, na bolest obličeje. Pak další dva na bolest těla. A nakonec zbytek všech balení na bolest srdce. Ještě mě trochu bolí, ale já vím, že už to bude trvat jen chvilku. Chce se mi spát. Je tu šero a zima. Ale mě to nevadí. Nevnímám to. Jen by mě zajímalo, kdo mě tu ráno najde.

pr4avpolpet_1

27. listopadu 2008 Veronika Hašlarová P1b 1. písemná slohová práce Vypravování Téma: 3. Byl to jen sen Osnova: 1. Pocit cesty do práce. 2. Spatření dveří. 3. Zkoprnělý pocit, útěk a bezmoce 4. Útěk před mužem. 5. Probuzení ze snu. Sněžilo a ona se s úsměvem na rtech vydala čelit dalšímu dni, dalším překážkám. Byla zvědavá co jí nový den přichystá. Ledový sníh padající z nebe ji štípal do očí, krůček po krůčku našlapovala na zasněženou cestu a mrazivý vzduch ji studěl po celém těle. Ty davy lidí a jejich mračící se obličeje, polorozespale kráčící do škol, nebo do práce. Ale ona stále probořující se do sněhu kráčela dál. Tenhle pocit si chtěla uchovat co nejdéle, pocit že je úplně jiná než většina lidí, co se ráno chystají zase tam, kde každý den tráví většinu času. Letmo se zasmála. Spatřila polootevřené dveře. Přišla k nim blíž. Divila se, proč v takové zimě a ráno může někdo jen tak nechat otevřené dveře. Pravým očkem nakoukla. To co její zrak uviděl, by ani největšímu nepříteli nepřála. Zůstala šokovaně stát, jakoby do ní někdo ze zadu vrazil kudlu. Najednou se její veselý a nadčený výraz proměnil v zaraženě ---, v takový jaký by ani nejschopnější spisovatel nedokázal popsat. Viděla tam pána, pána který seděl na židli. Kolem něho další dva muži. Jakým si způsobem do něj bušili, jedna rána za druhou. Za každým úderem zoufalý výkřik oběti. Dívka zkoprněle stála a mlčky pozorovala, co se bude dít. „Á!“vykřikla jako blesk z čistýho nebe. Její andělsky čistá tvář ztuhla ještě víc. Někdo ji drží. Nemůže udělat ani krok, stojí tam jako kůl v plotě. Otočila se, aby zjistila kdo jí tak pevně svírá. Další bytost. Muž zahalený v černém kabátě, hledící do jejích pomněnkově vystrašených očí. „Co tu chceš?“ Vykřikl na ni hlubokým hlasem. Dívka nebyla schopná vydat ani slovo, ani hlásku, nic. Muž se neshledal s odpovědí. Snažila se mu vytrhnout z náruče, snažila se utéct. Nešlo to. Pouliční zářivka vyhasíná a začíná se rozednívat. Dívka si pomyslela: „Nepřestanu doufat a bojovat, dokuď můžu dýchat.“ Muž nachvilku znejistil, dívka využila situace a vytrhla se mu z náruče. Utíkala co jí nohy stačily. Zahalený chlap ji hlučným krokem pronásledoval. Do očí se jí vlyly slzy. Kapka se dotkla země. Srdce ji bušilo, mráz po zádech ji naskakoval jako nikdy. Ale ona stále utíkala. Muž byl však rychlejší. Chytil ji za modrou bundu a přitáhl k sobě. Je v pasti. Nemůže utíkat, pán ji svíral tak pevně, až vykřikla bolestí.

grp1bhasver_1

Cestování Osnova: I. Typický český turista II. Jak cestují jiní? 1. Turisté jako pan Krejčíř 2. Turisté jako gen. ředitel ČEZu III. Zamyšlení Takzvaného českého turistu dnes potkáme skoro všude. V civilizovaném světě, zemích Dálného východu nebo exotických krajinách. Moře cestovek nás chce ohromit vodopádem luxusních hotelů, i když ve skutečnosti zas až tak luxusní nejsou, což se často dozvídáme až na místě. Příliv nejvýhodnějších nabídek „last minute“. Průměrný český turista plánuje kolikrát už rok do předu kam vyrazí, a čeká na nejvýhodnější nabídku. Ale zamysleli jste se někdy nad tím, jak asi cestují čČeši s trochu víc naplněnou peněženkou? Jak asi cestuje pan Krejčíř na Seychely nebo pan generální ředitel ČEZu Martin Roman? Takový turisti jako je pan Krejčíř si jezdí na dovolenou tehdy, když jim policie zvoní u dveří. Nemusejí si ani balit kufry, jelikož věci, které nutně potřebují k přežití koupí tam, a většinou už v té zemi stejně vlastní nějakou tu nemovitost, tak proč by se zdržovali balením. Když někam cestují, tak odcházejí z domu zásadně zadním vchodem. Tyto lidé mívají i vlastní letadlo nebo si<in> pronajímají soukromé, tudíž nečekají na letišti dvě hodiny jako ostatní, a tím neriskují, že by se s nimi šly páni policisté rozloučit až na letiště. Na dovolené se zdržují déle a často se ani nemusejí vracet. Jsou to takzvaní ideální turisté – doma kradou a v cizině utrácejí. To generální ředitel ČEZu<in> určitě necestuje takhle narychlo. Takový lidé cestují s pořádnou ochrankou. Nejluxusnější hotely, samozřejmě velké metropole, které jsou plné lidí, aby nebyli tak snadno na „dostřel“. Drahé, exotické restaurace. Jejich manželky si vybírají oblečení z nejdražších obchodů v mMiláně a Paříži. No kdo z nás na to má? Mohou si kam chtějí, ale stále si musejí krýt záda. Tak tedy, jakým turistou by jste chtěli být vy? Já mám jasno

grP4vroe_01_1

Slohová práce školní Petra Jakubcová 12. ledna 2006 2. C Témata: Abeceda dnešní společnosti (Úvaha) Kalamita (Volný slohový útvar) Probouzím se, je neděle ráno (Volný slohový útvar) Dějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí (Úvaha) Abeceda dnešní společnosti Osnova : I. Úvod: lidé a rozvoj Stať: a) vynálezy a život b) teroristické útoky c) globální oteplování d) nemoci v Africe Závěr: společnost Spěje dnešní společnost k horšímu, nebo k lepšímu? Podle mého názoru k oběma možnostem. Nad tímto tématem by se měl zastavit asi každý, jakým způsobem přispívá k rozvoji a nebo naopak, ke stagnaci. Nedávno jsem četla knihu o australštích domorodcích. Žili zcela přírodou, nepotřebovali ke svému životu žádné vynálezy a elektroniku. Je tedy věda v našem životě tak důležitá? Myslím si, že bychom nemohli bez novodobých vynálezů v této době vůbec žít. Dovedete si představit jeden jediný týden bez televizního přijímače, mobilního telefonu nebo automobilu? Naše společnost v tomto směru úplně zlenivěla. Není krásnější někomu na Vánoce poslat spíše pohlednici s přáním místo textové zprávy? Má to své určité kouzlo, ale je pohodlnější vzít do ruky mobilní telefon a „vyťukat“ pár znaků. Navíc je to i rychlejší. Lidé --- úplně šílí z reality show, kdy kamery nepřetržitě sledují několik soutěžících v izolovaném domě. Je to velice škola, že se připraví o velikou část svého soukromí. A to nemluvím o tom, že jsou sem tam i pro smích, Kam tedy spěje v tomto směru společnost? Bez vynálezů si už nikdo nedokáže představit svět, ale bez odhalování soukromí snad ano. Přijdou mi úplně zbytečné například teroristické útoky. Jedna část světa chce ukázat té druhé, že jsou lepší. A toto nejde bez ztrát na životech? Vím, že je vcelku nemožné, aby si představení těchto zemí spolu sedli a prodiskutovali možné způsoby, jak tomu předejít. A nebylo by to jednodušší? Vždyť jde o krok zpět, zabíjet lidi, kteří za nic nemohou. Je to podobné jako na počátku našeho letopočtu. Kdo chtěl obsadit nějaké území, musel „vyhubit“ vše, co mu stálo v cestě. Jsem ráda, že se těmto útokům dnes zatím úspěšně vyhýbá náš stát. V poslední době mi přijde, že zemi hodně škodíme. Například výfukovými plyny, které ztenčují ozónovou vrstvu a tím dochází ke globálnímu oteplování. Následují obrovské vlny tsunami, zemětřesení a taní ledovců. Neumírá opět zbytečně moc lidí? Kam svět a hlavně společnost dojde, bude-li to takhle pokračovat? Nejspíš daleko ne. Žalostná situace převládá v Africe. Lidé trpí strašnými, zatím nevyléčitelnými nemocemi. Plno lidí tam umírá hladem, děti jsou již od narození nakaženy virem HIV a trpí nedostatkem léků a vody. Nepokulhává věda v oblasti léčitelství na výrobu účinných léků proti těmto strašným nemocem? Obdivuji známé osobnosti, které vlastní charity a pomáhají postiženým lidem. Peníze, které vyberou, ale zcela nepokryjí náklady na léčení. I přesto, ale nějaká pomoc přijde. Nechci jenom kritizovat naši společnost. Jsou zde i věci, které přispívají k rozvoji. Žijeme v uspěchané době, proto je pro nás jakákoli vymoženost dobrá a s radostí ji uvítáme. Každý si určitě rád udělá chvíli čas pouze na sebe a odpočinek, jestliže mu nějaký chytrý vynález zkrátí povinnosti. Kam tedy spěje společnost? Nejraději bychom slyšeli, že k lepšímu, ale myslím si, že je to na půli cesty. Ani k horšímu, ani k lepšímu. V poslední době vynikají i naši vědci, kteří se podílejí na rozvoji vědy, hlavně v léčitelství. V případě, že naši zemi zamoří ptačí chřipka, budeme se moci chránit rouškou z nanovláken. Jedná se o velice rozvinutou technologii, ale nejsem v tomto směru tak naivní, abych si myslela, že se každý uchrání. Osobně si myslím, že snad půjde rozvoj kupředu, ale i opak může být pravdou. Necháme se tedy překvapit a budeme se snažit, abychom došli k nejlepšímu závěru bez válek, násilí a přírodních katastrof.

cb2cjakpet_01_1

Na co mi ta škola vlastně je? To je dobrá otázka, ale myslím že k něčemu určitě. Proč by jinak školu(y) zakládali. Aby nás mučili? To určitě taky, ale to asi nebude to pravé. Předpokládám že něco určitě nepoužiju (a bude toho určitě víc), ale když si něco oblíbím tak je pravděpodobnost, že se to někdy i hodí. Například Matematika s prof. Evou,.: Matika mně bavila vždycky (a nadále baví), ale opravdu nevím jestli některé vzorečky, příklady, atd. využiju. Je to jako poker, nikdy nevíte co příde, můžete jenom tipovat. Posledně nějaká profesorka řekla, že bysme se měli spíše soustředit na předměty které nás baví a jdou nám než na ty které si „nejdou naším směrem“. Na druhou stranu nemůžeme se na ně uplně vykašlat, protože i když to nepředpokládáme, můžou se nám hodit. Každý předmět neučí podle ného názoru, jen svojí látku… Učí taky schopnosti učit se, myslet (abstraktně i konkrétně) nebo pozorovat a vyvozovat závěry. Ale po pravdě škola neni špatná, akorát někdy dost nudná, nebo monotonní monotomí nebo se prostě neučíme, myslím tím fakt, že někteří učitelé prostě neumí učit)., zaujmout atd.) Ohledně rozlišení na osmi- a čtyř-leté gymnásium si myslím, že a „XXX“mají navrch. Posledně prof. Eva říkala, že prý podle angličtinářů se nedá během 4 čtyř let naučit na vyžší úroveň angličtiny. Oni čtyřleté můžou mít problém v rozdílu úrovní. nan

kg05wijjan_1

Slohová práce školní Iva Chodurová 1.C 17. května 2005 Témata: 1. Tak tady žiji (volný stylový útvar) 2. Divy současného světa (volný slohový útvar) 3. Mé setkání s…. (vypravování) 4. Pohled do zrcadla (zamyšlení) Tak tady žiji Zavedu vás do prostředí, kde žiji. Kdybychom se podívali na mapu České republiky, tak mé rodné bydliště a prostředí, kde trávím dětství i dospívání, je úplně na jihu. Ano, jsou to České Budějovice. Je to menší město se spousta zajímavými památkami, ke kterým se váže spousta pověstí, legend a bájí. Kolem Českých Budějovic je spousta lesů a rybníků. Myslím, že České Budějovice jsou pěkné město, velmi členité a rozdělené do spousta menších částí, jako je třeba Rožnov. Proč zmiňuju zrovna Rožnov? Je to právě ta část, kde se nachází náš rodinný domek. Tato část je na okraji Budějovic mezi dvěma řekama Vltavou a Malší. Je tu spousta domků, pár panelových domů, asi čtyři obchodní domy, škola, velký areál se sportovními hřišti, pak také památkové domy postavené v některém stylu (proto taky byl Rožnov památkovou zónou) a další, ale už nezajímavá místa. Náš rodinný dům, který sdílíme s babičkou, dědečkem, mamky bratrem a jeho rodinou, je blízko Vltavy. Je to taková velká kostka s obrovskou zahradou. Abych vám pravdu řekla tak tady, kde žiji, v tomhle rodinném kruhu se mi vůbec nelíbí a dává mi to velmi rozdílné a zvláštní pocity. Bohužel jsem ta ne moc oblíbená v rodině a moje babička s dědečkem mi to dávají najevo. Jsem prostě v pubertě a mám jiné názory než oni, možná se mi to i zdá a jen si namlouvám, že mě nemají rádi, ale uznejte, to že moji sestru a sestřenice babička bere do ciziny a nic jim neříká když jsou nemocný, že jsou doma, neplete se do toho, co dělají, jak se oblékají, co poslouchají za hudbu, ale na ně si svoje názory ponechá v sobě a nevypouští je ven, tak jako na mě. Už jsem si ale zvykla. Babičku s dědečkem vynechám, protože každý má svůj názor a já je mám i přesto velmi ráda, je to přece moje rodina. A uvědomuju si, že to občas trošku přeženu, že nepřemýšlím co říkám. Všechno mi vyjde z úst, tak jak si myslim, aniž si uvědomim, že to zrovna nebylo vhodné. Vraťme se tedy k mojí rodině jako takové. Náš byt se nachází v druhém patře. Je to celkem útulný byteček, kde mám svůj pokoj, ve kterém se cítim tak dobře, jako v maminčině objetí. Je to taková moje skrýž před vším zlým, co mě potkalo, nebo ještě potká Naše vztahy v rodině jsou také někdy rozdílné. Moje maminka je opravdu moc hodná, a proto jí můžu říct úplně všechno a vím, že spolu vždycky najdeme řešení. Asi jako všichni musim říct, že bez maminky bych být nemohla. Vážím si obou rodičů, i když můj tatínek má v naší rodině hlavní slovo, avšak jsme na něho tři, tak občas v boji zvítězí ženská síla. Můj vztah k tatínkovi je dost bouřlivý, rozhádaný, ale po dobrém se snim vycházet dá a říká se: „Co se škádlívá, to se rádo mívá.“ Pak mám taky sestru o 2 roky starší, se kterou jsem v dětství vůbec nevycházela, nadávala, hádala se sní, prala, ale narůstajícím věkem je to čím dál tím lepší a naše sourozenecké vztahy jsou lepší a teď by se dalo říct, že ty nejlepší. Nejvíce, co mě v naší rodině těší, že se máme všichni rádi a snažíme se vycházet i s babičkou a ostatními a řešit všechny naše problémy společně. Na závěr vám chci říct, že nikdy v životě bych nikomu nepřála, aby žil v tak velkém rodinném kruhu jako já. Nedělá to dobré vztahy mezi rodinnými příslušníky a dochází tak k velkým sporům, hádkám, které skoro vždy končí pláčem a zpytováním. Osnova: Úvod: České Budějovice Stať: a) zajímavosti b) Rožnov c) Náš dům d)Vztahy 3) Závěr: Poučení

cb1cchoiva_02_1

Veronika Mašková VII. A 22. února 2. slohová práce (charakteristika) Moje sestra Osoba kterou popisuji je má devatenáctiletá sestra Gabriela. Vztah s mou sestrou nemam moc hezký často se hádáme, ale doufám, že se to brzy změní. Gabča je štíhlé postavy a 170 cm vysoká. Na první pohled si u ní všimnete černých rovných polodlouhých vlasů a bílé pleti. Stejně jako já i má sestra má tmavě hnědé oči a malý nos s bambulkou. Její úzké rty si každé ráno namaluje bezbarvím leskem vzhledem k její světlé pleti. Oblečení si kupuje sama má dobrý vkus, ale většina oblečení je černé tak to vypadá trochu jako Emo. Někdy si pučím její tričko a když to zjistí tak se pěkně pohádáme. Gabča je stejně paličatá jako já, ale je i kamarádská a milá. Nejhorší je, když nás mamka poprosí, aby sme jí pomohly to se k tomu nemáme ani jedna. Skončí to tak že se pohádáme, ale nakonec se té práce vždy jedna z nás ujme. Svou sestru mam moc ráda i přes to, že se pohádáme pořád sme sestri a jsme tady jedna pro druhou.

kl7amasver_1

Jednou kdysy dávno, ale ne tak dlouho jsem o jaru byl na chatě. <img chata> Tam začali růst různé květiny. A s m bratrancem jsme šli k potoku <img vlnovky> a tam jsme stavili hráz, když byla postavena, měli jsme takový malý rybníček a tam jsme pouštěli lodičky z kůry. <img lodička>

am5azisjar_1

Jiří Stůj VIII. A 4. 11. 2009 První slohová práce – charakteristika literárního hrdiny „Bender Ohýbač Rodriguez“ Bender Ohýbač Rodriguez je robot. Protože měl v původním programu pouze ohýbání stal se z něj alkoholik, příležitostný zloděj a pasák robotických prostitutek. I přes neustálé pití alkoholu není nikdy opilý, protože mu alkohol dobíjí baterie. Bendora mají navzdor jeho záporným vlastnostem všichni rádi. Jeho nejlepším kamarádem je Filip J. Fry. Fry je nejhloupější příčetný člověk na zemi a skvěle tak doplňuje vychytralého Bandera. Oba pracují u Fryova příbuzného Profesora Faunthaforse v jeho mezihvězdné doručovací společnosti Planet express. Profesor je posílá na mnohdy nebezpečné mise, například je poslal na planetu kde existovala civilizace podobná starověkému Egyptu a kde je také zajali otrokáři. Bender se ihned chopil příležitostí a stal se faraonem díky menšímu podvodu a nechal Frye společně s ostatními otroky vybudovat pětkrát větší sochu sama sebe. Naštěstí se Fryovi společně s kapitánkou posádky Leilou aby „svou“ civilizaci opustil a vrátil se s nimi na Zem.

kl8astujir_1

3.11. 2005 Jan Kohout, 2.C 1. písemná práce Vzpřímení člověka (Referát) Vážení posluchači! Možná jste se už někdy zamýšleli nad tím, proč vlastně člověk chodí po dvou a ne po čtyřech. Vývojových teorií člověka existuje doslova nepřeberné množství, některé jsou odborníky uznávány více, jiné méně. Neexistuje ale stoprocentní teorie, která by objasnila vše. Hlavním problémem většiny teorií, aspoň tak jak se uvádějí v učebnicích a naučných knihách, je fakt, že čtenář je zavalen latinskými názvy, časovými údaji, ale o tom jak vlastně k přechodu od opice ke člověku došlo a proč se dočítáme bohužel málokde. Cílem tohoto referátu tedy bude nastínit způsob, podmínky a hlavně příčiny „evoluce člověka“ – hlavně jeho přechodu do vzpřímené polohy – , o kterých se mnoho nemluví. Jádrem se referát bude opírat o Hardyho teorii vývoje člověka, kterou ve své knize Lidský živočich rozebírá anglický zoolog Desmond Morris. Prapředchůdce člověka zřejmě ke změně způsobu života přiměly podmínky, ve kterých jako lidoop (mohu-li ho tak nazývat) žil. Pořádně se to neví, ale jasné je, že „jednoho krásného slunečného dne“ sestoupil na zem. O dalších změnách se toho již ale ví, respektive tuší, více. Způsob života, ke kterému se nyní náš předchůdce musel uchýlit, vyvolal řadu fyziologických změn jeho těla. Přechod z „ovocné“ potravy na „masitou“ přinesl zvýšený příjem bílkovin, na jehož základě se mohl začít velice rychle vyvíjet lidoopův mozek, který na travnatých savanách východní Afriky, kde je nejčastější naleziště pozůstatků lidských předchůdců, jistě při lovu značně ocenil. Nemohl se totiž spoléhat na silné drápy a čelisti, které měly na savanách žijící šelmy, ale musel se spolehnout jen na svůj „důvtip“. Tak zřejmě začal spolupracovat s dalšími příslušníky svého druhu a tato spolupráce se mohla v mnohem pozdější době vyvinout od jednoduchý v posunků a skřeků až k řeči. Uvažte ale sami. Náš předchůdce tedy slezl z pralesních stromů a začal se věnovat lovu na zemi – na afrických travnatých savanách. Co však teď? Když byste se prodírali nekosenou loukou, jak byste měli větší rozhled – na čtyřech nebo vzpřímeně na dvou? Je to samozřejmě velice zjednodušené, ale nějak takhle zřejmě došlo ke vzpřímení našich předků. Zajímavostí ale zůstává, proč když naši předci byli osrstění, nám do dnešních dnů ze srsti (ve větší míře) zbyla jen pokrývka hlavy. Desmond Morris přichází s hypotézou, že zanechání chlupů (vlasů) na hlavě je také příčinou vzpřímeného postavení. Ptáte se, jak je to možné? Když půjdete na pláž a budete se chtít opálit, patrně si lehnete – budete se snažit slunci vystavit co největší plochu svého těla. Ale pravý opak potřebovali patrně naši předci. Africké slunce je hodně prudké a tak vzpřímení těla mohlo mít    za následek i lepší tepelnou regulaci, respektive to mohlo být možná i obráceně. Takže vlasy bychom docela směle považovat za jakousi „kšiltovku“ proti ostrému slunci. Nyní bychom se ale již měli dostat k jádru Hardyho teorie. Ta tvrdí, že člověk při svém „přechodu“ do vzpřímené polohy ještě prošel „vodním“ živlem. Zní to možná divně, a i proto má tato teorie řadu odpůrců, ale i příznivců. Pro Hardyho teorii však mluví mnoho tělesných znaků, které objasňuje poměrně uspokojivě. Například potápěcí reflex, který se projevuje již v raném věku, proudnicové uspořádání (zbytku) chlupů na lidském těle, orientace nosních dírek směrem dolů, podkožní tuk, který se u jiných lidoopů nevyskytuje a další. Vznik těchto znaků by se tedy dal docela uspokojivě vysvětlit právě životem našich předků na mořském pobřeží. I pružná páteř by naznačovala, že člověk byl kdysi ve vodě „jako doma.“ Hardyho teorií by se dala vysvětlit i ztráta srsti, kterou člověk ve vodě díky podkožnímu tuku nepotřeboval. K závěru je potřeba dodat, že (jak již bylo nadneseno na začátku) na vývoj člověka existuje mnoho teorií, některé sporné, jiné méně. Vzhledem k tomu, že Hardyho teorie patří k těm „novějším“, mohla by se uchytit. Od zažitého se však těžko ustupuje, a tak asi nemůžeme čekat, že se vývoj člověka přes vodní prostředí v brzké době objeví v učebnicích. Pozn autora: „Hypotézi v tomto referátu jsou záměrně velice zjednodušené (pro co největší popularizaci) a není vyloučeno, že jsem se v tomto ohledu mohl dopustit nějakých nepřesnostem.“ Zdroj: Lidský živočich (Desmond Morris). Přehled biologie

pr2cfkohjan_01_1

Drahá Evo. Jak se máš? Já dobře. Naše škola slavila 80. výročí, tak ti o tom musím napsat. Všechno to začalo když jsme začali trénovat. Naše třída dělala tělocvik a také vypomáhala 4. třídě s hudební výchovou. V hudební výchově jsem byla paní učitelka a v tělesné výchově jsem byla normální žák. Tělesná výchova byla hodně těžká. Skákali jsme tam přes překážky, běhali jsme nahoru po lavičce a pak jsme z ní skočili dolů, kluci zvedali lavičky a my (holky) jsme dělaly hvězdy. V sobotu 7. listopadu měla naše škola výstavu, a ta besídka už byla na ostro. {Skoro celý den jsem byla ve škole.}<in> V pondělí jsme měli soukromou oslavu. Takže jsme se neučili. Měli jsme si přinést sladkosti, a nějáaké DVD. Já jsem přinesla MADAGASKAR 2. Takže jsme se na to dívali. Celý den byl super. S pozdravem Eva<.>

hr5strgab_03_1

Zlín 16. 8. 2010 Čau Adame {c|C}esta byla strášná vlak měl pěti min spoždění. Bydlel jsem v nula hvězdičkovém hotelu byl to luxus pak jsem se koulpal v rybníku Brčálníku a pak jsem byl na klouzačce. Ahoj těším se na tebe<.> P.S. Adam

cbrod5r_1

Veronika Dolejšová Třída: VIII. A Datum: 4. 11. 2009 1. slohová práce – charakteristika literárního hrdiny „Harry Potter“ Jeho život se dělí na dvě části: obyčejný a kouzelnický svět. V tom obyčejném je to jen kluk známý jako Harry, který bydlí v Zobí ulici se svou tetou Petunií, strejdou Vernonem a bratránkem Dadlym. Ovšem v tom kouzelnickém je znám jako chlapec, který přežil. Přežil totiž smrtelné kouzlo, které nikdo nikdy před ním nepřežil a ještě ho obrátil na jeho protivníka Lorda Voldemorta. Pod jeho hustými černými vlasy září jizva, která připomíná tvar blesku. Na svém špičatém nose nosí kulaté brýle s obroučky. Každý z žáků v Bradavicích musí nosit hábit se znakem příslušné koleje. Harry patří do Nebelvíru, který má ve znaku Lva. Mezi jeho koníčky patří lítání na koštěti a hraní drsné kouzelnické hry Famfrpál ve které se hraje právě na košťatech. V tomto sportu je nejlepší. Jeho velmi dobrými přáteli jsou Hermiona Hrenžrová, Ron Wízli a Hagrid. Herry je chytrý, bystrý, učenlivý a statečný. Neustále porušuje školní řád a chodí pozdě na hodiny. Je vtipný, upřímný a utěšitelský. Jeho hlavním cílem je pomstit se Lordu Voldemortovi za to, že zabil jeho rodiče.

kl8adolver_1

Písmo a pravopis. Aby se lidé mohli vzo 1. úvod – vznik pravopisu 2. sStať a) – zásady pravopisu 3. Stať b) – rozlišování pravopisu 4. závěr – ovládání pravopisu aAby se lidé mohli vzájemně dorozumívat na dálku nebo zanechat své myšlenky príštím generacím, vytvorili soubory grafických znaků, kterým ríkáme písmo. Naše písmo je hláskové, hlásky tvoří písmena. Čeština píše latinkou. Vytvořili se zásady, jak se budou projevy písmenem písmem zaznamenávat, zásady a pravidla nazýváme pravopis. Stanovením pravidel se usiluje o působení co nejmenších potíží, např. při čtení. Pravopis rozlišuje slova a tvary znející stejně (vír x výr). Bezpečné ovládání pravidel je nejvíce zdůrazňovaným požadavkům jazykové kultury<.> Zdroj: Přehledná mluvnice češtiny pro základní školy, V. Syblík, M. Čechová, Fortuna Praha 1992, s. 132

am8apettom_02_1